Venku už zase sněžilo. Dnešní den byl i na zdejší poměry nečekaně mrazivý.
Dívala jsem se z okna, jak sněhové vločky ve velkých chuchvalcích poletují líně vzduchem a padají k zemi, zatímco jsem seděla u svého toaletního stolku. Moje služebná Nora mi pročesávala po pas dlouhé tmavě hnědé vlasy.
Přestože byla jen služebná, byla mojí jedinou kamarádkou, se kterou jsem mohla mluvit. Zahleděla jsem se na její odraz v zrcadle. Na oči barvy ledovce. Sněhově bílé vlasy, které se jí lehce vlnily a dnes byly stažené do elegantního uzlu. Na její bledou pleť, která vypadala někdy až nezdravě.
Nora byla jedna z prokletých. Tak jsme jim my lidé říkali. Oni sami o sobě však smýšleli jako o obdařených. Uměla ovládat led. Dokázala ho přinutit, aby se podřídil její vůli a dělal, na co jen pomyslí. Netál, dokud mu to nepřikázala, a pokud si tak nepřála, ani nebyl mrazivý. Jako by z ledu dokázala vyrobit křišťál.
Na zámek Dramis ji přivedli, když ji chytily stráže při pokusu o krádež jídla. Bylo jí tehdy šest let a byla tak vyhladovělá a vyzáblá, že šly spočítat všechny její kosti.
Moje matka, tehdejší královna Ledové pustiny, jí dala milost. Od té doby zůstala v Dramisu a pomáhala v kuchyni.
Když jsem se o rok později narodila, královna rozhodla, že až trochu vyroste, bude mou služebnou. A tak se také stalo.
Jedno se mé matce muselo nechat. Měla skvělý odhad na lidi.
A i když Nora nebyla tak úplně člověk, ani u ní se nespletla.
Nora byla věrná a uměla udržet všechna má malá tajemství.
Věděla, kde je její místo, když jsme byly někomu na očích, ale jen co se za námi zavřely dveře mých komnat, svalily jsme se spolu na mou postel a dlouhé hodiny si povídaly.
Když si všimla, jak si ji s nepřítomným pohledem prohlížím v zrcadle, vrhla na mě přátelský úsměv a v očích se jí zaleskla zvědavost.
„Nad čím pak přemýšlíte, Vaše královská Výsosti?“ zavrněla sladce. Věděla, jak nesnáším, když mi říkala Vaše královská Výsosti. Od ní to znělo jako výsměch.
„Kolikrát už jsem ti říkala, že když jsme samy, můžeš mě oslovovat Erin,“ řekla jsem a zamračila se na její odraz, čímž jsem jí na rtech vykouzlila vítězný úsměv.
Znala jsem ji moc dobře, takže jsem věděla, o co jí šlo. Snažila se mě rozptýlit před setkáním s Radou. Věděla, jak strašně ty schůze nesnáším, tak se mě pokoušela různě provokovat a odvést mé myšlenky jinam, ale tentokrát se jí to nepovedlo.
Povzbudivě se na mě podívala a stále čekala na odpověď, zatímco mi do vlasů dávala hřebínky, které je měly udržet na svém místě.
Zhluboka jsem si povzdechla. „Dobře víš, nad čím přemýšlím,“ řekla jsem nevrlejším hlasem, než jsem plánovala.
Nora zavrtěla hlavou a zatvářila se nechápavě. „Nikdy nepochopím, co vám na těch schůzích tolik vadí. Jen tam sedíte a posloucháte. Nic se od vás nežádá, jen vaše přítomnost.“
Ano, měla pravdu. Nežádalo se ode mě nic jiného, než abych seděla a poslouchala. A to bylo právě to, co jsem tak nesnášela. Byla jsem princezna Ledové pustiny a byla jsem to zrovna já, kdo měl někoho poslouchat.
Když jsem byla dítě, představovala jsem si, jak budu všem velet a poroučet, až vyrostu, ale je to naopak. Radu nezajímalo, co jim říkala sedmnáctiletá dívka. Byli to přece oni, kdo měli zkušenosti a vědomosti. To oni udržovali zemi v chodu a královskou rodinu měli jen na to, aby jejich rozhodnutí schvalovala. Samozřejmě, že poslední slovo měl vždy král, ale pokud se rozhodnul nějaký návrh zamítnout, Rada ho na příští schůzi předložila znovu, jen v jiném znění.
A jelikož jsem byla jen princezna, neměla jsem právo ani nic namítat. To mohl jen král.
Všichni by čekali, že budu mít jako princezna neomezenou moc. A také jsem ji měla. Jen ne nad Radou. Jen ne nad chodem této země. Mojí země. A z toho se mi vařila krev v žilách.
„Alespoň dnes budou probírat jen korunovaci, a ne nějaké obchody nebo politiku,“ řekla jsem smířeně. „Ve které nejsou zrovna moc dobří,“ dodala jsem jízlivě. Stále zvětšující se území Merodie toho bylo důkazem.
Nora se na mě zahleděla do zrcadla. Pravděpodobně byla se svým dílem spokojená, protože ode mě odstoupila a začala se přehrabovat ve šperkovnici. Probírala se desítkami překrásných a drahocenných šperků, dokud nenašla právě ty, které hledala.
Kdesi v dáli za mnou se z lesa ozvalo děsivé vytí. Ať už to byl jen obyčejný vlk, nebo měnič, nahnal mi strach. Byla jsem sama uprostřed lesa, a přestože jsem u sebe měla zbraně, pochybovala jsem o tom, že bych se jimi dokázala ubránit.
Rychle jsem sesbírala všechny nože, úhledně jsem všechny zbraně zase skryla pod větve a odvázala jsem koně od stromu. Moon byl celý napjatý, divoce házel hlavou a neklidně přešlapoval. I jemu nahnalo zavytí strach. Nějakou dobu mi trvalo dostat se do sedla, protože se nechtěl uklidnit a v klidu stát, ale nakonec jsem byla úspěšná. Vrazila jsem mu paty do slabin a on vystřelil směrem k zámku. Přestože už nesněžilo, sněhová pokrývka byla vysoká a kůň si musel prorazit cestu skrz ni.
Pochybovala jsem o tom, že by se nějaký měnič pohyboval v takové blízkosti zámku, ale nehodlala jsem nic riskovat.
Měniči patřili mezi magické bytosti, které v Ledové pustině žily. Měli naprosto úžasnou schopnost. Byli schopni střídat
dvě podoby, lidskou a zvířecí. Každý měnič na sebe mohl vzít podobu jednoho konkrétního zvířete.
Vyskytovali se po celém světě a brali na sebe podoby snad všech zvířat od ryb po savce, ale ti, co žili zde, na sebe většinou uměli vzít podobu medvědů, vlků, lasiček, lišek, vysoké nebo dravých ptáků. Dalo by se říci čehokoli, co přežilo zdejší mráz.
Ještě nikdy jsem žádného z nich na vlastní oči neviděla, ale říkalo se, že se dají od obyčejného zvířete lehce rozeznat. Měnič měl být údajně mnohem větší než dané zvíře. Ale netušila jsem, jestli to byla pravda, nebo si jen lidé měli potřebu přibarvovat svá setkání s nimi, ať už vědomě, nebo nevědomě.
Každopádně jsem byla skálopevně rozhodnutá tam nezůstávat. Nepotřebovala jsem zjišťovat, kolik bylo na starých příbězích pravdy. A Moon na to měl pravděpodobně stejný názor.
Po padesáti letech zde jsem ztratil veškerou naději, že bych se odsud ještě někdy dostal. Přemýšlel jsem dlouhou dobu, jestli nemám svůj život skončit. Ale i kdybych chtěl, postarali se o to, abych nemohl.
Bylo to moje osobní věčné utrpení. Dnes se ale něco změnilo. Ve vězení byl někdo, kdo tu být neměl. Slyšel jsem, jak o zem na chodbě v pravidelném tempu cvakají podrážky střevíců. Ta osoba už jednou prošla kolem. Pravděpodobně šla za dozorci. A teď se zase vracela zpět.
Těžké dveře do mojí cely se rázně otevřely a na jejich prahu stála mladá žena. Svým vzhledem se na tohle odporné místo vůbec nehodila. Měla na sobě honosné černé šaty, které byly ve stejně temném odstínu jako její vlasy a oči a tvořily kontrast s její bledou čistou pletí. Asi netrávila moc času venku na slunci.
„Nech nás a odejdi. Už tě nepotřebuji.“ pronesla hlasem, který nepřipouštěl neposlušnost. Dozorce se otočil na patě a odešel. Neznámá žena zatím svou pozornost zaměřila na mě.
Já jsem jí zkoumavý pohled oplácel, zatímco ona vešla do cely a přivřela za sebou dveře. Ani jsem se nenamáhal vstávat ze svého oblíbeného místa na zemi. Jen ruku se znamením jsem sevřel instinktivně v pěst, aby nebylo vidět.
„Tak je to pravda. Jsi opravdu naživu.“ Přistoupila o krok blíž. Zírala na mě asi jako na šperk ze vzácných drahokamů, který objevila.
Přemýšlel jsem, čemu jsem za tuhle návštěvu vděčil. Byl jsem tady uvězněný už tak dlouho a za celou tu dobu se tady nikdo ani jednou neobjevil. A najednou přede mnou stála ona.
Ať už byla cokoli, rozhodně nebyla člověk. V jejím postoji bylo něco nelidského, i v energii, kterou kolem sebe šířila. Nevěděl jsem, jak na její slova reagovat, tak jsem raději mlčel a čekal, až bude sama pokračovat.
„Než se spolu pustíme do jednání ohledně záležitosti, kvůli které jsem za tebou přišla, přijmi ode mě drobný dar na znamení dobré vůle.“ Snažila se mluvit milým hlasem, ale přísný rozkazovačný tón se jí nedařilo úplně skrýt. Pravděpodobně nebyla zvyklá s někým mluvit slušně. Vyšla zpět na chodbu a vrátila se s košíkem. Tentokrát za sebou dveře zavřela.
Šla z ní cítit krutost. Nebyla zdejším prostředím nějak zaskočená. Naopak, spíše to vypadalo, že si to tu užívala.
Postavila košík přede mě a zvedla z něj plátno. V košíku bylo celé upečené kuře, kousek chleba a tři jablka. Do nosu mě praštila omamná vůně čerstvého masa. Sakra, jak už je to jenom dlouho, co jsem naposledy jedl maso? Držel jsem se, abych po tom zatraceném košíku neskočil a všechno nesnědl.
Měla jsem pocit, jako by se na mě začaly hroutit stěny. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Začínala jsem se topit v zoufalství, hysterii a strachu. Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékaly horké slzy. Ani jsem se je nesnažila zastavit. Bylo mi to jedno. Najednou jako by se ve mně něco zlomilo a ze všech pocitů, které jsem ještě před chvílí cítila, zůstal jen jediný. Vztek. Prudce jsem se zvedla ze židle, vší silou praštila rukama do stolu, až všichni nadskočili, a zuřivě se rozkřičela na bratra.
„Nikdy, rozumíš, nikdy si ho nevezmu! Je mi jedno, jestli jsi můj král, k tomuto mě donutit nemůžeš! Klidně mě tam dovleč v řetězech, ale ničeho tím nedosáhneš! Rozumíš mi! Nikdy si ho nevezmu! NIKDY!“
Něco se začalo dít. Zámek se začal otřásat. Ne. To nebyl zámek. Třásla se celá zem. Ze zdí začaly padat obrazy a z knihoven vypadávaly na zem knihy. Do místnosti vtrhly stráže, aby nám pomohly, ale nemohly nic dělat. Peter zakryl Elenu vlastním tělem a chránil ji před těžkými knihami, které létaly vzduchem. Já se náhle ocitla na zemi, když se mi podlomila kolena po silném otřesu. Někde jsem slyšela Jacoba, jak volal moje jméno, ale byla jsem příliš v šoku a nedokázala jsem vnímat, co říkal.
„Erin, pozor!“
Rychle mě popadl za ruce a odvlekl mě pár metrů na stranu. Tam, kde jsem ještě před pár sekundami klečela, teď ležel těžký kovový lustr, který se utrhl ze stropu. Nebýt Jacoba, byla bych mrtvá.