Když slyším jeho hlas, léčí mé srdce a duši.
Do jeho očí se zamilovávám znovu a zas.
Jsme odděleni věkem, ale to nezastaví nás.
Nezlomí nás to, abych milovali jeden druhého.
Vidíme nekonečnou krásu jeden v druhém.
A jeho hlas pořád je mladý, jako jeho úsměv,
jako jeho oči, jako jeho srdce.
A proto ho miluju.
Navždy ho budu
jen uctívat.
Protože mě probudil, naučil mě milovat, naučil mě jak živá být, a tak stvořil mé bytí.
Jasně modrá barva nad hlavou se skýtá, dává mi život, přírodu láskou obdarovává.
Velká paleta azurové, tmavou honí světlá.
Zatímco se milujeme, jako kdyby to poslední noc byla.
Naše duchovní propojení, je totéž, co šepot universa. Ráda bych s vámi sdílela ten kus nebe nekonečný.
Vždycky jsem chtěla zmizet, stát se součástí rodiny universa.
Být to světlo v nejtemnějších nocích. Stejně jako ten meteor, kterýms byl a do mého srdce narazil.
Dodnes si pamatuju ten den, kdy jsem tvrdě usnula a najednou jsem byla pryč. Vznášela se a náhle jsem viděla to všechno. Svět. Vesmír. Časoprostor. Byla jsem tam, abych viděla ty nekonečné možnosti, a tak pochopila, že nic nemá absolutní konec. Život nezhasne, ale utichne, aby si na těch pár zmatených momentů odpočinul než se probere jinde.
Nepamatuju si, kdy a kde jsem se narodila. Ale po mojí smrti jsem si vzpomněla, proč tu jsem. Ten pravý důvod je jednoduchý - stačí jen otevřít srdce a osvobodit se. Nechte mě pohladit vaší duši a promluvit k ní.
Jak už jsem řekla, nevím, kdy přesně nebo kolikrát jsem se narodila. Pamatuju si ale, kdy jsem se probudila ze zapomenutí.
Moje poslední umírání bylo zároveň i probuzení. Jako kdybych stála v mezičase, v místě, které neexistuje, v mistě, které je neviditelné, ale přesto zcela jasné.
Stála jsem na pláži a kolem nic nebylo. Stejně jako jsem neslyšela zpěv racků, ale jen mořský příboj, který narážel do kamenů tvořící nedaleký útes. Věděla jsem, že po ničem nepátrám. Nepřemáhal mě strach, protože na tom místě panoval obrovský klid, který byl doplněn zvláštním zvukem. Čekala jsem. A pak jsem ho zaslechla. Hlas, který vycházel z hlubiny rozbouřené vody. Těžko jsem mu ale rozuměla a než jsem se na cokoliv zeptala, cosi mě táhlo pod vodu. Kolem mě byla tma a já se snažila nahmatat něco,
čeho bych se mohla zachytit. Propadala jsem panice, že jsem se ocitla v prázdnotě.
Najednou jsem tomu hlasu ale zřetelně rozumněla.
„Ještě není tvůj čas,“ řekl. „Ještě máš jeden důle-
Můj manžel byl velmi vážený muž. Krátce po našem přistěhování do malé vesničky se začal živit jako člen místního představenstva. Netrvalo to dlouho a lidé si mého muže oblíbili natolik, že k němu chodili pro rady. Vypadalo to, že se nám daří. Dala jsem mu syna a dceru a zanedlouho poté jsem porodila dalšího syna. To vše se změnilo s příchodem Němců do naší vesnice. Několik lidí bylo odvlečeno neznámo kam a z dříve klidného místa se stalo místo, kde se lidé báli vycházet ven. Já patřila mezi ně. Nebála jsem se ale kvůli sobě, bála jsem se o svoje děti a o svého manžela. Věděla jsem, že jejich ztráta by pro mě znamenala smrt. Denně jsem se za jejich životy modlila.
Nastal další večer a já se vydala spát. Ze spánku mě ale vzbudil křik. Když jsem se probírala, začala jsem se dusit. Kouř, všude byl kouř. Rychle jsem popadla naše dítě z kolébky a utíkala jsem pro zbylé dvě. Plameny sžíraly náš dům jako kdyby byl z papíru. Sama nevím jak, ale podařilo se mi s dětmi z domu utéct. Před ním se ke mně vrhl už můj manžel. A já si v ten moment všimla, že nejen náš dům je v plamenech. Všechny domy hořely.
Vsí se rozléhal křik, panika a nepopsatelný strach. Vydali jsme se na útěk. Viděla jsem siluety mužů, kteří postupně zapalovali všechno, co jim přišlo do cesty.
Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Všechno se ztrácelo v plamenech a já dál utíkala se svou rodinou pryč. Bylo mi špatně a chtělo se mi z té hrůzy zvracet, ale věděla jsem, že na to není čas. Musela jsem svou rodinu dostat do bezpečí.
Utekli jsme do lesa, ale brzy se zastavili. Plameny byly totiž i tam. Jako kdyby snad Němci počítali s tím, že by nám mohl poskytnout útočiště, a tak zapálili všechno kolem. Když jsme se chtěli vrátit, bylo pozdě. Oheň nám totiž zatarasil cestu. S šokem jsem pohlédla na svého muže a stejně i on na mě. Pevně jsem svírala v náručí našeho nejmladšího syna, který se mi narodil před pár týdny a cítila, jak se k mojí noční košili tiskne dcerka se synem. Věděla jsem, že uhoříme, ale nechtěla jsem si to připustit.
„Jiří...,“ řekla jsem jen.
„Tolik mě to mrzí. Vypadá, že jsme na konci.“
Ne. To nemohla být pravda. Jak jen tohle mohl někdo dopustit? A co moje děti? Nikomu nic neudělaly. Pohlédla jsem na moment k nebi. Koruny stromů byly prázdné a zahlcené kouřem. Horko toho ohně se přibližovalo stejně jako kouř, který nás všechny začal dusit. Pevně jsem držela svoje děti a cítila, jak nás můj muž objímá. Zoufalství mě dohnalo k pláči. Ještě jednou jsem pohlédla k nebi a prosila Boha o odpuštění. Byl to konec.