Budoucí úča aneb Převážně nevážně o studiu v době covidu

mAtfyzák

BUDOUCÍ ÚČA

ANEB: přEvážNě NEvážNě o studiu v doBě covidu

mArtinA ABrAhámOvá

„Nejvýznamnějším uměním učitele je probouzet v žácích radost tvořit a poznávat.“ Albert Einstein

DOUČOVÁNÍ ANEB: PROČ JÁ NEMŮŽU BÝT VŮDCEM SMEČKY „Já se na to jednoho krásnýho dne vykašlu a budu mít konečně pokoj…“ Na druhém konci se ozval Hančin povědomý smích. „Kdybych dostala desetikorunu pokaždé, když tohle řekneš, nemusela bych už nikdy v životě pracovat.“ Cukly mi koutky.

Když nad tím teď přemýšlím, málo kdy si vlastně uvědomuji, jaké je to pro mě štěstí, že ji mám. Je to naprosto geniální mentorka, skvělá učitelka a když se mi hroutí svět a nemám za kým jiným jít, vím, že si z ní můžu udělat vrbu, pobrečet jí na rameno a mám absolutní jistotu, že cokoliv, co jí řeknu, zůstane jen mezi námi a obvykle mi umí i pomoct. Jako třeba teď… „To není vtipný!“ Odsekla jsem zpátky. „Tak copak se děje?“ „Snažila jsem se doučovat jednu holčinu – osmá třída a poměrně slabá v matice…“ „No – nemůže být každý Gauss.“ „To je samozřejmě pravda – já z ní taky nehodlala vychovat matematického génia. Šlo mi jen o to, aby nějak v pohodě prošla… Bylo to relativně bezproblémové, ale asi to šlo až moc snadno. Milá slečna totiž teď zrušila asi dvě, nebo tři hodiny.

No a dneska jsme se sešly. To byl totální propadák…“ „Martino, ale to je její problém a její propadák. Jestliže ty hodiny rušila ona, tak ty nejsi zodpovědná za to, jak to pak vypadá.“

2

„Já vím, ale za prvé jsem z toho byla docela smutná, protože jsem se s ní na tom, co pak neuměla hodně nadřela a pak… dostala jsem za to docela pekelně vynadáno.“ „Kdo ti za to vynadal?“ Zněla trochu překvapeně. „Ale… její maminka,“ odtušila jsem ironicky, „slečna se zrovna rozčilovala, že nechápe, jak jsem upravila jeden lomený výraz. Tak jsem jí to začala vysvětlovat a vletěla mi tam její maminka. Dostala jsem neskutečnou přednášku, co si to dovoluju, že lomený výrazy už jsem její dceru doučovala určitě dva, nebo tři týdny zpátky…“ „A jéje… cos s ní provedla?“ „Nechala jsem ji to spočítat před maminkou a pak jsem chvíli vedla monolog o tom, že pokud slečna není schopná a ochotná docházet na hodiny, tak já pak prostě někdy musím opakovat látku. Až na tu scénu to pak už bylo docela v pohodě…“ „Heleď z toho je potřeba si vzít dvě věci: za prvé – pokud doučuješ, je dobrý si s rodiči dotyčného dítěte dopředu dohodnout, že doučování probíhá pouze tehdy, pokud je dítě ochotné se učit. Protože ty ho k tomu nedonutíš, pokud samo nechce.“ Pokývla jsem hlavou. Chvíli trvalo, než mi došlo, že to je mi při telefonování vážně málo platné… „Jasně, to chápu… a za druhé?“ „Za druhé je fajn si včas uvědomit, že ti žák nemůže skákat po hlavě. To se nenaučíš hned, chce to cvik, ale je nutný, aby v momentě, kdy vlezeš do třídy bylo jasné, že ty jsi vůdcem smečky. Že ty jsi ten, kdo má navrch. Tohle stojí a padá hlavně na tom, že to ty sama musíš vědět…“ Dobře, dobře, dobře… pomyslela jsem si pro sebe. Zítra mám hodinu s Janou, tak mám možnost si to zkusit.

Online hodiny s Janou Novákovou byly něco úplně jiného než občasné hodiny se slečnou, o které jsem psala před chvílí.

3

Jana nebyla žádné potřeštěné malé šídlo – je to distingovaná mladá dáma, která studuje již druhou vysokou školu – teď napodruhé se pustila do pedagogiky pro první stupeň – a sem tam potřebovala pomoct s matikou. Naše společné hodiny se vždycky nesly spíš v přátelském duchu. Ona se opravdu chtěla učit a já ji (už proto, že jednou bude podle mého skvělá kantorka) opravdu chtěla naučit, takže nám to skvěle fungovalo.

I tak jsem si ale v duchu říkala, že nacvičit si nějaký „použitelný učitelský postoj“ můžu klidně i s ní. Tím spíš, že pokud to bude vypadat úplně nefunkčně, Jana mi to určitě řekne…

Druhý den jsem se usadila k počítači, nasadila o něco přísnější výraz, než obvykle a zahájila online schůzku.

Jana se připojila, s úsměvem pozdravila a nasdílela mi nějaké zadání, které dostali na přednášce. Nadechla jsem se. „Dobrá, pojďme se zamyslet…“ začala jsem… než jsem stihla tu větu dokončit, rozletěly se dveře a dovnitř vletěl bílý oblak chlupů. Náš pes Latty mi nejprve prosvištěl přes poznámky, které jsem měla vedle sebe na gauči, shrabal na zem několik sešitů a celý výstup zakončil tím, že mě (netuším, jak) povalil na bok.

Janě se pak naskytl dlouhý pohled na to, jak jsem se rozvalila, napůl na zem, napůl na gauč a na rozcuchané hlavě se mi uhnízdil sedmikilový bišonek. „Latty, okamžitě slez!“ houkla jsem.

Pes se zavrtěl, otočil, a aniž by opustil moji hlavu a krk, spokojeně si položil tlamičku na moje záda. Jana evidentně jen stěží potlačovala smích. „Latty! Ach jo… no dobře… když ti slíbím piškot, slezeš?“ „Vrr… haf, haf.“ Zavrčel psík. „Já tě ze sebe shodím a bude pokoj, neštvi mě!“ „Koukej na něj být hodná!“ Ozvala se z poza rohu výhružně mamka.

4

„Ok… za dvě piškoty?“ Zavrčela jsem. „Haf,“ blafnul Latty a milostivě slezl dolů.

Zvedla jsem se z gauče. V dolním rohu monitoru jsem viděla, jak vypadám. Rozcuchaná, pomuchlaná… a jediné, co byste o mě v tu chvíli opravdu neřekli je… že bych snad vypadala, jako vůdce smečky. „Promiňte,“ ozvala jsem se směrem k Janě, „Můžeme pokračovat?“ „Grr haf !“ připomněl se hlasitě skutečný vůdce smečky. „Teda… můžeme, hned jak si dojdu pro piškoty…“ kníkla jsem potupeně.

5

„Myslím, že není osudovějšího prozření, než když si poprvé uvědomíme svou nevědomost“ Miloň Čepelka

PRVÁKOVA ZHOUBA SIS. Studijní Informační Systém. Tři slova, při kterých se každému Matfyzákovi otevře příslovečná kudla v kapse. Mnohokrát jsem slyšela, že když člověk zvládne SIS, tak už zvládne celý Matfyz.

Měla jsem z toho legraci. Co může být tak hrozně těžkého na tom, zapsat si pár předmětů a postavit si rozvrh, když mi ještě ke všemu nějaké instrukce přece dají i na zápisu a měla jsem demoverzi rozvrhu přeposlanou od Hanky...

Well... Nemohla jsem se mýlit víc.

Jediná informace týkající se SISu, kterou jsem si odnesla ze zápisu byl fakt, že kruh a skupina je naprosto to samé... Ale víc vlastně nic.

Při odchodu jsme s budoucí spolužačkou zjistily, že nám vlastně NIKDO neřekl, jak se do systému přihlásíme, kde vzít údaje, jak předměty zapsat ani do kdy to musíme udělat.

O několik zmatených telefonátů, tři infarkty a dva panické záchvaty později a po absolvování maratonu po čtyřech budovách (každé na jiném konci matičky Prahy), kam nás kdosi poslal, jsme skončily na UK Pointu, v suterénu té samé budovy, ve které jsme ten den začínaly.

Stál tam neuvěřitelný zástup studentů, kteří si celým tím kolotočem prošli před námi. Instrukce se tentokrát zdály poměrně jasné. Zajděte na UK Point, nechte se vyfotit, dostanete průkaz studenta Karlovy univerzity a zároveň s ním přihlašovací údaje...

6

OK... Jenže... Ano, zase - v mém studentském životě už asi po sté (a to ještě pořádně nezačal) - tu bylo jenže. Tentokrát to jenže reprezentovaly zamčené dveře UK Pointu, jehož zaměstnanci měli nás i ostatní čekající studenty evidentně na salámu.

Asi tak po čtvrt hodině čekání moje (ten den těžce zkoušené) nervy povolily, obešla jsem způsobně čekající frontu a zabušila na dveře. Po chvíli vyšla ven dost otrávená dáma. „Deset minut, slečinko, joo?“ zavrčela a znovu dveře zabouchla. Pousmála jsem se. deset minut sem, deset minut tam... hlavně že už budeme mít ty údaje... Dokonce i fakt, že mi někdo řekl slečinko jsem, vzhledem k situaci, přešla celkem bez problémů.

O deset minut později dáma znovu vylezla... a pověsila na dveře nápis „Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ ZAVŘENO“.

Myslela jsem, že vypěním vzteky.

No... dobře. Zbytek dne jsem strávila pobíháním po Praze při shánění jiného UK Pointu a čekáním ve frontě, která vedla až na ulici. Samotné zapisování jsem si, v rámci snahy udržet si zbytek duševního zdraví, nechala na druhý den.

Přivstala jsem si, zašla do naší kavárničky, tentokrát jako host, nechala si přinést kávu a otevřela notebook. Kupodivu se mi povedlo přihlásit se hned na poprvé (a opsat to strojové heslo byl HEROICKÝ výkon), vzala jsem si k ruce rozvrh od Hanky a otevřela jsem zapisování předmětů.

Pokud jsem si myslela, že jsem doteď měla jakékoliv problémy, mýlila jsem se. Všechno to bylo jen zahřívací kolo. SIS mi mezi povinnými prváckými předměty zobrazil, kromě celkem normálních věcí, jako je Analýza nebo Mechanika, házel i věci, které s prvním ročníkem vůbec nesouvisely. Nutil mě zapsat si rovnou Elektřinu a magnetismus, které patří, pokud vím, někam do třeťáku, předměty, které mi nutil se v mém rozvrhu neměly

7

vůbec vyskytovat a na každý můj příkaz reagoval akcí přesně opačnou.

Když jsem se snažila odepsat ze čtvrťáckých cvik, která se mi kdovíjak zjevila v rozvrhu, zapsal mi pro jistotu ještě jakousi Hančinu přednášku pro třeťáky a odepsal mi tělocvik. Jediné, co ještě chybělo bylo, aby se při dalším kliknutí přeložil do Arabštiny... (mimochodem: překlad do Azbuky už mi tam jednou prokmitl...)

Po dvou hodinách usilovného snažení jsem byla zralá na zhroucení a naprosto hystericky jsem volala Hance. „Hronová, prosím,“ ozvalo se z mobilu. „Abrahámová, ahoj. Hani, promiň, že tě otravuju, ale... já jsem asi fakt úplně blbá,“ fňukla jsem do telefonu. „Prosím tě klid. Co se děje?“ „Já na tu školu nepatřím. Já si nejsem schopná ani zapsat předměty!“ „Aaahá,“ vyhrkla Hanka s pochopením, „Ty válčíš se SISem!“ „Jo... Nutí mě zapsat si Elektřinu a nějaký cvika pro třeťáky a mám tam nějakej tvůj předmět a vůbec nevím proč! Jsem úplně nemožná!“ „Klíííd, prosím tě,“ smála se, „to není tebou. To je systémem.

On skoro nikdy nefunguje.“ „CO??“ „Martino, ... ty u nás budeš jenom pět let. Plně funkční ten systém nejspíš vůbec nezažiješ. Otevři si Karolínku, vezmi z ní studijní plány a v klidu si zapiš prvácký předměty. A hlavně se uklidni. Tohle zvládneš – zvládla jsi horší věci...“ A měla pravdu...

S její pomocí jsem našla soubor se studijními plány, probrala předměty a celkem v pohodě je (až na pár drobných problémů) zapsala. Bez pocitu, že jsem tupé nemehlo, mi to vlastně šlo

8

skoro samo... Ve finále jsem pak mohla pomoct několika kamarádům, kteří se na pokraji rozkladu ocitli pár hodin po mě.

A co je na tom nejlepší? Matfyzu se už se ani trochu nebojím.

Kdo zvládne SIS, zvládne výšku – to ví přece každý. Nevím, jaký moula by o tom pochyboval...

9

„Kdo nezná přístav, do kterého se chce plavit, tomu není žádný vítr příznivý.“ Seneca

NEJHORŠÍ JE ZATVRZELÁ UČITELKA! „Já se na to vykašlu! Já to nemám zapotřebí!“ Zvedla jsem oči v sloup a čekala jsem. Jedna, dvě, tři…

PRÁSK. Čtyři už jsem v duchu říct nestihla. Ozvala se dutá rána, jak táta za rohem praštil deskami a hodil slovníkem. Bylo slyšet, jak vstává od stolu a jde si udělat kafe na uklidnění. „Děláš úkol?“ zeptala jsem se ho. „Jo,“ zavrčel.

Můj otec se totiž po padesátce začal učit chorvatsky. Každý den dělá úkoly, ob čtrnáct dní má online hodiny a dře slovíčka.

Jeho učitelka je naprosto skvělá. Jmenuje se Lidie a je to, tuším, Srbka. Asi nejfantastičtější mi na ní přijde, že ačkoliv táta už asi od třetí lekce prohlašoval, že ho to vlastně nebaví a že se na to vykašle, Lidie se prostě rozhodla že ona ho chorvatsky naučí. A to bez ohledu na to, jestli chce, nebo ne. „Nejhorší je zatvrzelá učitelka,“ vrčel můj otec každé ráno, když mu paní Lidie na obvyklé prohlášení že „už je na to starej, jazyky mu nikdy nešly a může se na to…“ s milým úsměvem odpověděla zadáním dalšího domácího úkolu.

Táta s chorvatštinou začínal hlavně proto, že jsme jezdili každý rok jachtařit na Jadran a jeho rozčilovalo, že se tam domluvím líp než on. „Celej svět nemluví anglicky,“ vrčel na mě vždycky, když jsem se už nevydržela koukat na to, jak se ruce-nohy-čeština snaží domluvit se zaměstnanci maríny a snažila jsem se mu pomoct. „Celý svět asi ne, ale většina Chorvatů spolehlivě,“ odsekávala

10

jsem a v duchu jsem děkovala za to, že taťka ani máma nepoznají, jak děravá moje angličtina ve skutečnosti je a taky za to, že na našich chorvatských protějšcích není vidět, jak moc se nejspíš musí snažit, aby mě pochopili.

Když nám pak jednou upadla z lodi asi dvacet centimetrů velká plastová krytka (naštěstí jsme ji stihli vylovit z moře), chopil se můj otec – coby kapitán – chorvatsko-českého slovníku a začal překládat větičku „Tenhle kus upadnul.“ Ta tři slova („Ovaj komad opasto.“) cvičila celá posádka pořád dokola asi tři čtvrtě hodiny před tím, než jsme zajížděli do maríny (aby mohl kdokoliv z nás, kdyby tátu kapitánská paměť přeci jen zradila, zaskočit).

Když jsme zajížděli, zamával táta tím bílým kusem plastu nad hlavou, aby upoutal pozornost našeho technika stojícího na molu a zařval „Ovaj komad opasto!“ Podle jeho přízvuku i toho, že jsme to dost pravděpodobně společnými silami špatně vyskloňovali technik, podle mě naprosto správně, odhadl situaci, přikývl a zpátky komunikoval raději lehce lámanou angličtinou. „Ok, Ok, give there a neutral!“ Táta zbledl. „Ne, ne, ne, ne ne: já jsem to neurval!“ bránil se vyděšeně.

Ráďa, který jel s námi a byl vedle táty v záďovém koši, zvedl oči v sloup, hmátl pod kormidlo a pak už jen mávl na totálně zmateného technika. „It´s done,“ houkl shovívavě.

Tím do příslovečného poháru tátovy trpělivosti natekla poslední kapka. Hned jak jsme se vrátili, zapsal se na kurzy chorvatštiny.

Biflováním slovíček, ale jeho problémy pouze začínaly. Z počátku byly například zdánlivě nepřekonatelný problém pády.

11

Když totiž taťka říká, že mu nejdou žádné jazyky, ani v nejmenším nepřehání. Na základce měl kdysi češtinářku, které bych (alespoň podle toho, co vím z vyprávění) na potkání vyškrábala oči. Měla víc práce s ponižováním žáků, kteří nebyli „z těch správných rodin“, než s učením, a tak v průběhu prvních týdnů, kdy se táta učil chorvatsky, vyplynulo mimo jiné to, že ho nikdy nikdo pořádně nenaučil určovat pády. „Koho, čeho, jakej pád?“ ozývalo se u nás v té době skoro každý večer. „Koho, čeho – bez koho, čeho – druhý pád,“ odpovídali jsme s mamkou a Márou unisono.

Trvalo mu to ale jenom chvilku a mohl se přesunout k další tragédii – členům před slovy. V tom jsem se, musím uznat, trochu vyžívala, protože tátova oblíbená hláška, když jsem se učila německy byla „naučit se pár písmen a tři blbý členy snad není tak těžký“. Ale i přes to se celkem v pohodě dostal a vážně mu to po nějaké době začalo jít.

Pak nastalo další krušné období. Tentokrát ale bylo krušné období pro nás ostatní. Učil se totiž časovat.

Moje (teď už) oblíbená momentka byl okamžik, kdy jsem telefonovala s jedním známým a za mnou se ozýval hlas mého táty. „Dobrá, tak já to vyčasuju… ja sa slikam u piči…“ „Proboha Martino, co se to tam děje?“ „Můj otec se snaží chorvatsky vyčasovat sousloví „fotit se u pití“. A hlavně si to prosím vás negooglete…“ Pak, když se dostal zase o kousek dál, nastával další problém.

Snažili jsme se sehnat něco, co by mohl poslouchat v chorvatštině. „Tak mi někde sežeňte třeba „Starce a moře“. To znám česky a na slovíčka by to bylo geniální.“ Přeložili jsme ten název do chorvatštiny a začali jsme vyhledávat. „Je to tu akorát anglicky a německy…“

12

„Celý svět nemluví anglicky,“ vrčel táta. „Anglicky, to je ono!“ Vyhrkla jsem a napsala jsem do vyhledávače „Old man and sea – Croatien“. A bylo to ono. „Starac a more“ byl hned první odkaz, který na mě vypadl. ¨ „Celý svět ne… ale Google docela spolehlivě.“ Zazubila jsem se.

Navzdory tomu, že táta neustále nadával, že mu to nejde, že neumí pořádně ani česky a nemůže se tím pádem učit cizí jazyk, dělal pod vedením paní Lidie nesporné pokroky a na dovolené se posledně už domluvil celkem bez problémů. „Nejhorší je zatvrzelá učitelka,“ usmíval se, když – tentokrát bez jakýchkoliv katastrof a sám – odcházel z kapitanátu s bezchybně vyplněnými papíry.

Je to pro mě z mnoha důvodů hodně inspirativní…a paní Lidie… je hodně vysoko na seznamu učitelů, kterým bych jednou chtěla být svými výkony podobná…

13

Je lepší zapálit alespoň malou svíčku než proklínat temnotu. Čínské přísloví

ADVENTNÍ VĚNEC Můj táta nemá rád Vánoce. Nebála bych se říct, že je z duše nesnáší. Když jsem byla malá, slavily se u nás, jako by se nechumelilo (ačkoliv v tu dobu ještě padal na Štědrý den sníh docela často). Moje mamka má Vánoce ráda a často je vidět, že jí ta doba, kdy jsme (tak jako všichni ostatní) zdobili dům a dělali adventní věnce, chybí. Už je to ale několik let, co jsem byla posouzená jako „dost stará, abych to chápala“ a Vánoce se u nás smrskly na nezbytné minimum: uklidíme dům, ozdobíme malý stromeček, uděláme řízky, vyměníme si několik dárků. To je všechno. Žádné vánoční dečky, žádný kapr ve vaně, žádné koledy, ani prskavky, žádné ozdoby v domě.

Tady by asi bylo dobré ještě poznamenat, že je jedna věc, kterou taťka nesnáší skoro stejně, jako Vánoce: nákupy. Z toho je pozornému čtenáři jistě jasné, že nákupy v průběhu prosince jsou pro něj něco, co téměř nelze přežít. Vzhledem k tomu, že letošní vánoční strkanice v obchoďácích byly ještě umocněné tím, že se zase o kousek rozvolnila covid-opatření a všichni měli nejspíš pocit, že musejí v předvánočních frontách dohnat všechno, co promeškali, když z donucení seděli doma. Ale,… to by bylo na dlouhé povídání, které sem samozřejmě nepatří.

Každopádně: v jeden prosincový pátek (byl to ten před první adventní nedělí) jsme vezli s tátou domů Máru, který u nás byl na návštěvě, a ještě jsme se všichni společně stavovali v Kauflandu, abychom nikam nemuseli přes víkend. V obchodě to vypadalo, jako by pozítří měl vypuknout hladomor, nebo minimálně válka. Nebylo se pomalu kam postavit, lidé do sebe vrá-

14

želi, strkali, vrčeli na sebe a já si připadala, jako by mi bylo zase pět – křečovitě jsem se držela Máry za rameno a vytřeštěnýma očima sledovala každý tátův pohyb, protože jsem se nemohla zbavit dojmu, že když se mi ztratí z očí, už se v tom mumraji nenajdeme. Ten… asi patnáct minut dlouhý nákup, při kterém se mi, co chvíli nepříjemně připomnělo mé podvědomí s tím, že opravdu nemám ráda přelidněná místa a s faktem, že jsem si (zase) zapomněla vzít respirátor a jsem tu v látkové roušce, o níž si nejsem jistá, kdy jsem ji naposled dala z ruky, aby se mohla vyprat mi připadal nekonečný. Když jsme se konečně i s nákupem dostali zpátky do auta, začal tátovi zvonit telefon.

Zapnul handsfree a chystal se nastartovat. „Ahoj,“ pozdravil moji mamku. „Ahoj, jste v tom obchoďáku?“ „Ne, už jsme venku.“ „Tak se tam vraťte. Nemáme svíčky.“ „Jaký svíčky?“ Houkla jsem dopředu. „Na advenťák. Sežeňte červený, nebo bílý…“ To byla skoro katastrofa. Táta nás nechal sedět v autě a se zjevným sebezapřením vyrazil zpět za zvukem koled. Vrátil se skoro po půl hodině a odevzdaně zahodil na sedačku vedle sebe igelitku. Její obsah zachrastil. „Já se na to vykašlu,“ zavrčel, „Svíčky na adventní věnce jsou kompletně vyprodaný! A můžeš si koupit nějaký červený svíčky po jedný, ale stojej sto pade kus!“ „Tos dal šest stovek za svíčky?“ Vyhrkla jsem překvapeně.

Můj táta je totiž od přírody hodně spořivý a nedovedla jsem si představit, že by utratil šest set korun za něco vánočního, co bude stejně během čtyř týdnů na vyhození… „Ne…“ Zdvihla jsem obočí a natáhla se pro igelitku. Uvnitř byly čtyři

15

HŘBITOVNÍ svíčky. Takové ty v červeném plastovém obalu s kovovým víčkem, které jsem viděla naposledy asi před rokem na Dušičky. „Můžu si dovolit komentář?“ ozval se Mára. „Poslouchám,“ odpověděl taťka. „Vaše žena vás zabije…“ „Myslíte?“ „A má pravdu, tati…“ Všichni jsme se tomu zasmáli, ale já jsem z toho, jestli nás mamka doma nezastřelí byla dost nervózní. Přece jen mi připadalo dost nepravděpodobné, že by na stole rozdýchala zrovna takovou „parádu“.

Když jsme se pak s tátou vraceli domů, připadala jsem si – ten den už po druhé – jako vyděšené děcko. Moje obrazová představivost už vytvářela výjevy, jak na nás mamka na oba vezme, při nejlepším, vařečku. Přede dveřmi jsem se v duchu okřikla.

Budoucí učitelka přece takhle domů nechodí! Nejsem zpráskaný pes a není mi sedm! Přece jen jsem se ale hned po vstupu do obýváku klidila stranou a měla jsem okamžitě spoustu práce s prvními skripty, která se mi podařilo najít. „Tak mi dejte ty svíčky – já je dám na ten věnec…“ ozvala se mamka, div ne místo pozdravu. Musím říct, že mi jí v tu chvíli bylo v duchu trochu líto… Pak jsem vyděšeně sledovala, jak před ni táta pokládá tašku s nákupem. Chvíli konsternovaně zírala dovnitř. „Co… to… je…?“ zeptala se po chvíli. „Jiný nebyly…“ kníkla jsem opatrně. „Svíčka jako svíčka,“ zavrčel táta „úplně stačí, když to vyndáš z těch plastovejch obalů a máš vyřešeno…“ Vstala jsem a velmi opatrně jsem se začala plížit ke stolu u kterého mamka stála.

16

„Myslím, že kdybychom to ohřáli, mohlo by být docela snadné ty svíčky z toho červenýho nesmyslu vytáhnout… pokud si to ze školy pamatuju dobře…“ „Pokud si pamatuju já,“ ozvala se mamka, „přednášku z fyziky na tohle fakt nepotřebuju…“ S těmi slovy svíčky jednu po druhé vzala a vší silou s nimi praštila o stůl. Vyklouzly ven jako po másle. Že já se tady vůbec snažím…

Nejkouzelnější část téhle příhody ale přišla až o týden později, kdy se k nám přijela podívat babička.

Učarovaně pohlédla nejprve na věnec a pak na mamku. „Jé… kdy si vzala tak krásný jednoduchý svíčky? Ten věnec s nimi perfektně vyniknul – já jsem letos sehnala jen nějaký barevný šílenosti… Bílý jsem v žádném obchodě neviděla…“

17

„Žít znamená bojovat.“

DISTANČNĚ

Seneca

Jasně... není to žádná legrace. Pro nás, pro naše rodiny, pro kantory. Distanční vyučování nám dává všem neskutečně zabrat.

Je hodně náročné jak časově (skoro nikomu totiž nedochází, že mezi desítkami nařízení vlády, která se denně objevují, se ještě nenašlo žádné, které by den prodlužovalo na víc, než dvacet čtyři hodin) tak psychicky (protože fakt není zrovna snová záležitost civět celý den do monitoru na třicet šedých koleček, která by měla zastupovat naše spolužáky).

Ale... má to svoje výhody.

Na prezenční výuce se vám nestane, že by učitel dvacet minut hledal tabuli, nikdo z vyučujících vám nepošle naskenované to, co v průběhu hodiny napsal, nestane se vám, že váš spolužák v prostředku přednášky začne ječet na svého mladšího sourozence, že se SNAŽÍ UČIT A AŤ LASKAVĚ ZMIZÍ. A rozhodně se vám nestane, že byste přednášku sledovali z postele, nebo že byste se jí mohli účastnit i s kašlem a teplotami bez pocitu viny, že jste mohli někoho nakazit... A nestane se vám, že byste mohli u přednášky z analýzy procvičovat kroky do jivu, cha-chy, nebo waltzu. Nebo zpívat, aniž by vás někdo vyhodil z posluchárny... Nebo si dokonce dávat oběd v průběhu Mechaniky...

Právě kvůli tomuhle přístupu jsem si dnes vyslechla dlouhou a dost nepříjemnou přednášku o tom, že já si vlastně distanční výuku hrozně užívám a že nemám vůbec ponětí, jak to ostatní deptá a jak je to na houby, k nesnesení a k zbláznění...

A tak zde, pro jakési ujasnění, na rovinu píšu: Já bych také radši seděla v posluchárně, účastnila se prezenční výuky a nadávala na nepohodlné židle.

18

Také bych se radši osobně vídala se všemi známými tvářemi a po přednášce se s nimi zastavila na kus řeči.

Také bych upřednostňovala jiné konzultace, než ty po e-mailu.

Také bych chtěla vědět, jak vypadají moji spolužáci.

TAKÉ bych šla po přednášce raději na pivo s ostatními, než abych po sto prvé kontrolovala lednici, jestli se tam nezhmotnilo něco jiného než jablečný džus.

TAKÉ bych radši byla na univerzitě, když už jsem se půlku čtvrťáku chodila dívat, jak má nádherný kampus a představovala si, jak se jednou budu učit na lavičce u Impaktu.

Ale... nejde to. Říká se, že když chce člověk rozesmát Boha, má ho seznámit se svými plány. Ano: i já jsem plánovala. Ano: i moje plány se zhroutily jako domeček z karet. Kvůli „koroně“ jsem přišla o vysněnou práci, naprosto zbytečně platím nájem v bytě, kam se stejně nedostanu a snažím se distančně studovat prvák školy, kterou vlastně jinak, než prezenčně vystudovat nejde.

A ne: nedepkařím z toho. Na rozdíl od většiny ostatních. Ale to neznamená, že je mi to jedno, nebo že mi to dokonce vyhovuje. Taky jsem si svůj prvák na výšce představovala jinak.

ALE... to je život. A já si prostě jen uvědomuju, že počet lidí, kterým pomůžu, když se budu nad distančkou ostentativně vztekat je... Nula.

Konec hlášení.

Děkuji za pozornost.

19