21/11 - STARŠOVSTVO - Lidské vedení ve službách Krista

iNform

brana.cb.cz

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 53 | cena 46 Kč

uvnitř

11 | 2021

STARŠOVSTVO LIDSKÉ VEDENÍ VE SLUŽBÁCH KRISTA

EDITORIAL Z OBSAHU 4

Slovo

Podobenství o hřivnách

6

Rozhovor

Jiří Mareš: Děti a bolest

10

Téma

Staršovstvo

David Beňa a kolektiv autorů

20

Okamžiky

Tak děkuji…

22

Reportáž

Na bohoslužbu do klubu

24

Rodina

Co se v mládí naučíš

PŘÍŠTĚ

Přijdu brzy

Pavel Hošek a kolektiv autorů

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 11/2021 Ročník Bratrské rodiny 53, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 7. 11. 2021 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

Milí čtenáři,

hned zkraje mi dovolte letmé ohlédnutí: témata posledních dvou vydání časopisu Brána vyvolala mezi vámi tolik ohlasů a reakcí z různých úhlů pohledu, že jsme se rozhodli soustředit je v nelimitujícím prostoru internetového portálu časopisu Brána brana.cb.cz.

Moc vám za ně děkujeme – jsou pro nás jasnou známkou toho, že časopis Brána čtete pozorně a že vás obsahy článků nenechávají lhostejnými.

Tématem čísla, které držíte v rukou, je Staršovstvo. S nepříliš velkou nadsázkou se dá říct, že staršovstvo je fenomén. V Církvi bratrské téměř každý obsah slova „staršovstvo“ zná, protože „starší sboru“ jsou také od počátku křesťanství biblický pojem pro vedení sboru. Lidé mimo církev ale většinou neví, co si pod tím pojmem představit. Ani Ústav pro jazyk český toto slovo nezná. A aby záhada byla dovršena – ve víc než stovce jazyků nenašel google překladač rovnocenný ekvivalent – v překladech se objevuje nejčastěji stáří, staří lidé, starý věk, stárnutí, starověk, senior, starý, tvrdý… Prostě něco tak starého, že i středověk vedle toho vypadá mladě. Jen latina staršovstvu přiřadila milosrdnější slovo „vetustatem“, trvanlivost. Připomnělo mi to situaci, kdy máma doma oznámila, že ji oslovila komise, jestli nechce kandidovat do staršovstva, a syn to vtipně okomentoval slovy: „Řekni jim, mami, že dokud se to bude jmenovat takhle hrozně, tak že tě tam neuvidí.“ Snad nejblíž skutečnému obsahu tohoto slova byla ve zmíněném překladači holandština s překladem „rodičovství“. Jaké to je – starat se o sbor jako o svoji vlastní rodinu? Stojí to i slzy?

U různých forem péče a rodičovství se zastavujeme i mimo hlavní téma – v rubrice Rodina se tentokrát ve třech ohlédnutích vážně i s humorem rodiče vrací do svého dětství, aby v něm našli spojnici se současností, v Profesi se podíváme pod ruce zdravotní sestry a v rozhovoru budeme mít příležitost s profesorem Jiřím Marešem udělat krok k pochopení dětí v jejich bolesti. Nechybí ale ani úvodní Slovo a nový pohled na podobenství o hřivnách, reportážní návštěva – tentokrát na bohoslužbě v klubu, oblíbená svědectví a další pravidelné rubriky.

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě:

Ze srdce vám přejeme vám, milí čtenáři, abyste z obsahu článků mohli opravdově načerpat.

szp @ scps.diakonie.cz Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA) Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

EVA ČEJCHANOVÁ

SLOVO

Lukáš 19,12–27

PODOBENSTVÍ O HŘIVNÁCH text PETR GRULICH ilustrace BRÁNA

P

odobenství o hřivnách se běžně vykládá tak, že hřivny jsou naše obdarování, které máme rozmnožovat. Nechci se proti obvyklému výkladu nějak vymezovat, Pán Bůh nás ale může oslovit i tehdy, pokud se na Ježíšova slova podíváme i v jiných než tradičních souvislostech.

Ježíš své vyprávění začíná slovy: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přivezl královskou hodnost.“ A pak také v podobenství připomíná, že „lidé jeho vlastní země toho muže nenáviděli.“ Dokonce si na něj šli stěžovat. Prý ho už nechtějí za krále.

Nejdřív trochu politiky. Ježíš zde s největší pravděpodobností naráží na Heroda Velikého a pak i na jeho syna, kteří museli cestovat do Říma, aby je císař uznal za krále nad Judeou. Izrael byl v Ježíšově době okupován Římany. Poměry jsou tu podobné, jako u nás v době druhé světové války. I český prezident musí pro svůj úřad získat souhlas vůdce. Nebo jinak řečeno, Berlín ho na Pražský hrad dosadí.

Izrael Ježíšovy doby na tom politicky nebyl o moc lépe než Češi v době protektorátu. Římská okupace Judského království byla každodenní realitou. Už v roce 40 před Kristem podnikl král Herodes (konkrétně Herodes Veliký zvaný Ukrutný) cestu k římskému císaři, aby si od něj vyžádal svolení stát se místním králem.

Císař s jeho jmenováním souhlasil, a tak Herodes, kterého známe také jako toho, který dal pokyn k vyvraždění betlémských chlapců, byl ještě v tom samém

4

listopad 2021

Proto řekl: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost.

Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.‘“

roce římským senátem jmenován za krále nad Judeou.

Herodes Veliký seděl na trůnu desítky let, a když se jeho vláda blížila k závěru, rozdělil Judské království mezi své tři syny. Synové Heroda Velikého, konkrétně

Filip, Archelaos a Herodes mladší, se však o dědictví svého otce, tedy o Judské království, začali hádat – na život a na smrt.

Rozhodnout v tom bratrovražedném sporu mohl jen římský císař Augustus. Proto se Herodes mladší poslušně dostaví do Říma k císaři. Ten nakonec určí, kdo z těch tří rozhádaných synů bude v Izraeli vládnout.

Ježíšovo podobenství začíná slovy: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.

Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: Nechceme tohoto člověka za krále!“ Ježíš zde evidentně naráží na politické poměry své doby. Nenávist Židů vůči jejich okupantům byla veliká. Vyslali proto delegaci, aby královského kandidáta před císařem co možná nejvíc pomluvili.

Nastává politicky napjatá situace. Jak to celé nakonec dopadne? Až se Herodes mladší od císaře vrátí, bude ještě králem?

Přikloní se císař k jeho názoru, nebo spíš vyslyší místní obyvatele, kteří by za krále chtěli úplně někoho jiného? Jaký bude výsledný císařův verdikt? Všimněte si, jak celé podobenství končí. Ježíš říká, že až se ten nově jmenovaný král vrátí, udělá politickou čistku. Doslova tam uvádí: „Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.“ Zkusme si to podobenství vyložit takto: Je rok 1939 a v Československu, tehdy už

v Protektorátu Čechy a Morava, je třeba nastolit nové pořádky. Kandidát na správce země je pozván k říšskému vůdci. A protože ten muž není v Čechách příliš oblíben, vyšlou Češi do Berlína delegaci, která má za cíl přimět samotného vůdce ke změně.

Vysoká hra začíná. Všem je jasné, co všechno se může stát. Nejde jen o politiku.

Vítěz bere vše. Ten, kdo prohraje, skončí třeba s kulkou v hlavě, v lepším případě v koncentračním táboře. A nejenom on, i jeho rodina, přátelé a příbuzní. Hrozná doba! Proto než ten člověk z Prahy odjede, svěří svůj osobní majetek do rukou několika známých. Patrně ani on sám si není jist, zda se vrátí. Takových přece už bylo, kteří se tam někde v cizině záhadně ztratili…

Vraťme se znovu k Bibli. Zkuste si představit, že jste jedním z oněch správců, o kterých mluvil Pán Ježíš. Co v těch nejistých časech uděláte? Přirozeně si budete klást otázku, co když se můj pán vůbec nevrátí? Co když se císař přikloní k názoru židovské delegace, vyslyší její stížnosti a politické poměry se úplně obrátí? Pokud bych teď veřejně spravoval majetek svého pána a císař by jej ve funkci nepotvrdil, změní se tu režim a k moci se dostanou naši nepřátelé. Já pak budu prvním, kdo to se svou rodinou odskáče.

Je to podobné, jako kdybyste během druhé světové války spravovali německý majetek. Co se s vámi stane, až válka skončí? Třetí služebník z Ježíšova vyprávění věděl o nepřátelském postoji vůči svému pánu. Věděl, že císařovo rozhodnutí může dopadnout tak, ale nakonec i úplně jinak.

Milí přátelé, řekněme si na rovinu, jednání toho třetího služebníka, který svěřený majetek ukryl, bylo logicky tím nejjistějším, co mohl udělat. Prostě počkat, jak to v Římě u císaře dopadne, a zařídit se až podle toho, kdo se z té daleké země vrátí jako nový král. To je přece jasné. Nebudu riskovat vlastní život, vždyť mám rodinu, děti a další příbuzné. Nedivíme se, že tu svěřenou hřivnu na čas schoval.

A právě zde se dostáváme ke klíčové myšlence podobenství o hřivnách. O čem vlastně je? Celý ten příběh je slovem

o odvaze a věrnosti vůči našemu Pánu Ježíši Kristu. A to i v nejistých dobách.

Víme, že náš Pán po své smrti a vzkříšení „odcestoval“ k nebeskému Otci, aby si od něj vyzvedl královskou hodnost. Ovšem i Ježíše má mnoho lidí v nenávisti a jako v Mesiáše v něj nevěří. Židé na něj až dosud žalují. Zůstane Ježíšův služebník, správce svěřených hřiven, svému Pánu věrný?

Bude ochoten se k Ježíši přiznat, když jeho návrat trvá tak dlouho? Má smysl pro Krista tolik riskovat, když ještě není úplně jisté, jak to všechno dopadne? Skutečně se Ježíš na tento svět vrátí jako jeho Král?

Nebylo by moudřejší a jistější s tou osobní vírou nějaký čas prostě počkat? A není celý ten příběh o Božím Synu Ježíši Kristu jen taková psychologická fikce, kterou si lidé,

možná i z dobře míněných důvodů, prostě vymysleli?

První a druhý služebník obstáli. Nebáli se a svěřené hřivny rozmnožili. Jejich víra zůstala pevná. Prokázali odvahu i v nejistých časech. Zůstali svému Pánu věrní, i když dlouho nebylo jasné, jak to s nimi dopadne. O třetím služebníku však příliš mluvit nemusíme. Se svěřenou hřivnou neudělal nic. A hájil se tím, že se bál. To se však nakonec ukázalo jako ta nejhloupější výmluva. A tak si pamatujme, dobří služebníci nejsou jen ti, kteří pro svého Pána získali nejvíc hřiven, nýbrž i ti, kteří jich nejméně poschovávali. Právě taková je zvěst podobenství o hřivnách. Amen.

■

Mgr. PETR GRULICH (1967) Po absolvování teologické fakulty UK v Praze a studia v německém Ewersbachu sloužil jako kazatel ve sborech Horní Krupá a Praha 1 – Soukenická, dále jako tajemník Rady CB. Současně pracuje jako kazatel a správce sboru v Černošicích. S manželkou Martou mají tři děti a už i dvě vnoučata.

S výběrem kázání to nebývá jednoduché. Někdy mám za to, že posluchače osloví, a ono tak nějak zapadne. Jindy bych od něj příliš nečekal, jenže právě takové se pro některé stane docela zásadním.

Během přípravy kázání do Brány jsem myslel zejména na odvahu. Na odvahu čtenářů i na tu svou. Na odvahu nenechat si víru jen pro sebe. Na odvahu Krista následovat. Na odvahu se jeho Slovem také řídit. A také na odvahu na Krista trpělivě čekat.

Patřím ke generaci, která vyrůstala za komunismu. Ten nás „naučil“ hrát dvojí hru. Jinak se chováte veřejně, a jinak soukromě. Jiné postoje prezentujete navenek, něco jiného si myslíte ve skutečnosti. Tak dlouho už žijeme ve svobodné zemi, ale s touto neblahou schizofrenií stále bojuji.

Boží slovo nás učí, abychom se za Krista a svou víru před druhými lidmi nestyděli. Jde vlastně ještě dál a povzbuzuje nás k tomu, abychom kvůli němu byli připraveni i něco riskovat. Prostě abychom se nebáli. A tak myslím především na odvahu víry, na odvahu žít s Bohem a pro Boha, na odvahu se kvůli němu také něčeho vzdát.

Slyšel jsem kdysi tuto myšlenku: „Odvaha neznamená absenci strachu, ale vítězství nad ním. Statečný člověk není ten, který se nebojí, ale ten, kdo svůj strach překoná.“ Přeji proto všem čtenářům, aby se nebáli žít s Kristem, jemu důvěřovali a na něj očekávali. Snad nás k tomu povzbudí i toto úvodní kázání. Učíme se při tom na Kristova slova spoléhat, i když teď ještě nevidíme, jak to celé nakonec dopadne…

2021 listopad

5

ROZHOVOR

DĚTI A BOLEST ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA

Zatímco děti si myslí, že velcí a staří lidé cítí bolest méně než ony, dospělí si dlouho mysleli, že bolest necítí malé děti. O dětské bolesti a jak dospělí mohou dětem pomoct ji zvládat, toho ví hodně pedagog, psycholog, vědec a křesťan, který tomuto tématu věnoval kus profesního života – prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc.

R

ozsah vaší vědecké práce je obrovský.

Jedním z témat, kterým jste se věnoval, jsou děti a bolest. Co vás vedlo k takovému výběru?

Intenzivně jsem se mu věnoval koncem devadesátých let – spolupracoval jsem s řadou klinik Fakultní nemocnice v Hradci Králové, neboť se ukazovalo, že toto téma nebylo v té době moc sledované. Druhý důvod byl, že jak moje paní, tak nejstarší dcera jsou dětské lékařky, takže se s tímto problémem setkávají.

Největší podíl na mém rozhodnutí však mělo setkání s některými dětskými neurology, kteří říkali, že velmi malé děti nemají nervová vlákna myelinizovaná a že bolest v podstatě necítí. Já jsem ze zahraniční literatury věděl, že právě malé děti jsou na bolest velmi citlivé. Jenže u nás se u malých dětí bolest netlumila.

Tradovalo se, že není třeba se jí u dětí zabývat.

To je strašná představa. Pomohly vaše výzkumy k tomu, aby se něco změnilo?

Pomohly. V roce 1997 jsem se spoluautory z hradecké fakultní nemocnice dal dohromady knížku Dítě a bolest – první monografii na toto téma v češtině. Teprve potom se v ČR začaly rozbíhat výzkumy dětské bolesti. Ve světě tou dobou už dávno běžely.

Získali jsme výzkumný grant a vtáhl jsem do bádání pediatry, patofyziology, rehabilitační lékaře, dětské chirurgy, zubaře a další. S odstupem mnoha let pak

6

listopad 2021

vyšla v nakladatelství Tigis velká česká monografie o bolesti vůbec, včetně dospělých osob.

Co laici o dětské bolesti neví, a přitom by vědět měli?

Je toho dost. S výjimkou dvou příruček z nakladatelství Grada laici nemají texty, které by se tématu bolesti věnovaly. Odborné texty jsou pro laika málo srozumitelné. Téma bolesti je součástí širšího kontextu. Praktičtí lékaři pečují o dítě jako o celek – a bolest je za určitých okolností jen jeho jedna část. Prioritou lékaře je nasadit léčbu – a bolest bývá jen průvodní jev základního onemocnění. Ale jsou případy, kdy je zájem o bolest důležitý – úrazy, zlomeniny a podobně – a tam je třeba se jí věnovat. Problém u laiků také je, že se na bolest neumí dítěte správně zeptat. Když mluvíme o bolesti, často ji bereme jako celek, ale bolest má své dílčí charakteristiky.

Myslíte intenzitu, lokalizaci…

Ano. Často se v praxi sleduje její intenzita: „Jak moc tě to bolí?“ Přidává se ještě: „Kde tě to bolí?“ Zubař se ptá i na proměnu v čase: „Po čem tě to bolí? Kdy to ustupuje?“ Také je třeba zjistit, jaký je to typ bolesti. Akutní bolest je velmi intenzivní, v krátkém čase vygraduje, aby pak opadávala. Existuje i chronická bolest – ta trvá tři a více měsíců, někdy i léta a je velmi těžké ji úplně utlumit. A pak je tu bolest, která má něco z obou těchto krajních pólů – říká se jí rekurentní. Probíhá v opakujících se atakách, přičemž se neví, co přesně ji spouští, jak dlouho bude trvat ani jak dlouho po ní bude klid do další ataky. Tuhle bolest je taky obtížné tlumit.

Někdy může být psychická bolest silnější, než bolest fyzická.

Ano, dítě někdy může brečet ze strachu. Dělali jsme výzkum u dětských stomatologů – než šlo dítě na výkon, ptali jsme se, jak moc se bojí a jak si myslí, že to bude bolet. Pak jsme zjišťovali, jak moc v křesle vyvádělo a jaké dojmy má po absolvování výkonu. Většina dětí řekla, že strach byl horší než skutečnost. Měli jsme tam také dospívajícího kluka, kterému čistili zubní kanálky. Víte sama, jak to bolí. Svíjel se tam, kroutil se, tekly mu slzy. Když jsme se ho pak v čekárně zeptali, jaké to bylo, tak se na nás podíval a řekl: „Nic zvláštního, od začátku nuda.“ (smích) Psychosociální faktory fungují i u úplně malých dětí, kterých se zeptat nemůžete. Doktor Matějček zavedl pojem „citová deprivace“. V čem je tato psychická bolest horší oproti té akutní?

U psychické bolesti je velmi obtížné dobrat se důvodu.

Uvedu ilustraci: střídavá péče o děti. Rozhodnutím

soudu dítě nemá trvalou rodinu. Rodiče se střídají v péči a dítě pendluje mezi rodinou maminky a rodinou tatínka. Když je to několik týdnů na jednom místě a několik na jiném, tak má dvě školy, dvoje kamarády – a zakotveno není nikde.

Doporučil bych všem právníkům, aby si poslechli, co to s tím dítětem udělalo, jak trpělo. A nemohlo s tím nic dělat, jen se třeba podělit o zážitky se svými spolužáky, kteří jsou na tom podobně. Je tam bezmoc, protože to nemůže odmítnout, musí to celé prožít. Trvá to mnoho let a jemné dozvuky to má i v dospělosti. Tomu dítěti se objektivně nic strašného neděje, ale je vykořeněné.

A někdy mohou zase tělesné bolesti signalizovat sociální problémy. Na dětské klinice jsou časté případy dětí, které mají ráno před odchodem do školy bolesti hlavy, břicha, průjmy a další příznaky. Bolí ho to, vyšetřují ho, objektivně tam nic není. Ale když se psycholog šikovně zeptá, tak zjistí, že se například rodiče hádají a dítě to somatizuje, nebo denně zažívá ve třídě šikanu, a bojí se to říct. V pozadí je psychická bolest.

Co může udělat okolí, aby takovému dítěti pomohlo?

Prof. PhDr. JIŘÍ MAREŠ, CSc. (1942)

Odpovím oklikou. Existuje přísloví, které říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. Dítě zažívá nepříjemné, místy až traumatizující situace. Naučí se je však zvládat, najít si svoji cestu životem a další obtíže už ho tak nezaskočí. Mluví se o takzvaném posttraumatickém rozvoji člověka. I ten se dnes ve světě zkoumá. Takové výzkumy se týkají traumat, se kterými se člověk postupně vyrovnává sám. Málo se zkoumá, ve který moment a jak mu pomoci, aby tolik netrpěl, než se s tím srovná, a aby to netrvalo dlouho. Výzkumy posttraumatického rozvoje jsou nové a obtížné v tom, že změny jsou v řádu roku až desítek let, než z toho něco vytěží. A nikoho nenapadlo, oproti posttraumatické stresové poruše, že to může trvat tak dlouho. Proto ti lidé nebyli sledovaní a zpočátku se na to nepřišlo.

Vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, poté nastoupil do oddělení pedagogické psychologie Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV v Praze. Obhájil kandidátskou práci a v říjnu 1976 nastoupil na Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové jako vědecký pracovník.

Po roce 1989 přešel do Ústavu sociálního lékařství LF UK. Šestnáct let tento ústav vedl. V roce 2000 získal titul profesor pro obor pedagogická psychologie. Je ženatý a má tři dospělé děti.

Může roli té chybějící pomoci hrát Bůh?

Může. Ale pro dítě je potřeba, aby u něj byl někdo z jeho nejbližších. Protože vzdálenost od

→

2021 listopad

7

ROZHOVOR

Boha je pro dítě moc velká – a potřebuje někoho, kdo ho uklidní, utěší, aby to neřešilo brekem, vztekem, uzavřením se před světem a před lidmi, ale aby o tom začalo přemýšlet. Všechno zmíněné pomáhá krátkodobě, ale není to řešením pro další život.

Co musí mít člověk, který chce pomoci, aby ustál břemeno dítěte, i to, které tím klade na sebe samotného?

Je to složité. Tato citlivá intervence znamená mnohem víc než mu dát prášky.

Znamená to s dítětem, často dospívajícím, rozmlouvat a společně z toho hledat cestu ven. Dělali jsme výzkumy u vojáků nasazených v Afghánistánu, v Iráku… ti lidé se s traumaty vyrovnávali postupně.

Výzkum byl náročný – od získání povolení až po fakt, že nechtěli o svých traumatech mluvit. Zjistili jsme, že posttraumatický rozvoj nastává u zdravotníků, kteří jezdí na mise opakovaně; vůbec však nenastává u členů elitních bojových jednotek.

Důvod je ten, že na bojové operace jsou velmi pečlivě vybíráni psychicky i fyzicky odolní lidé, kteří navíc absolvují nesmírně tvrdý výcvik přežití – trvá dva roky i víc – a hodně jich odpadne. A když potom takový voják přijde do bojové situace, je na ni jedinec adaptován. Tedy pokud do toho nevstoupí morální aspekty – třeba rozhodování, koho zlikvidovat a koho nechat žít, případně za jakých podmínek.

Jakou roli v posttraumatickém rozvoji hraje odpuštění?

Myslím, že velkou. Otevírá vrátka, o kterých se v těch běžných psychologických výzkumech moc nepíše. Měl jsem to štěstí přátelit se s psychologem Jaro Křivohlavým.

To byl hluboce věřící člověk, který prošel Terezínem. Většina psychologů si neuvědomuje, jak je tato dimenze důležitá. Odpustit někomu je v řadě případů náročné a možná i u běžných lidí nemožné. Může žena opakovaně znásilněná tlupou mladíků vůbec odpustit? Může na tom najít něco pozitivního? Trvá i třicet let, než se s tím vyrovná.

S těmito situacemi zatím běžná klinická psychologie, která se snaží být blíž lékařům, moc nepracuje.

8

listopad 2021

Na co nejzajímavějšího jste při výzkumu traumat narazil?

Dítě může mít trauma související s chirurgickou záležitostí, ale i trauma související třeba s onkologickou léčbou. Několik měsíců prožije v nemocnici, pak část doma a pak se vrací do běžného života, byť opožděně. Ale málokdo si uvědomuje, a souvisí to s psychickou bolestí, že nemocné děti, které jsou opečovávány zdravotníky i rodiči, mají také sourozence, kteří úplně vypadávají ze hry. Výzkumy ukazují, že tyto děti mají daleko víc povinností než jejich vrstevníci. Rodina žije v provizoriu, ale nikdo si jich nevšímá, protože se všichni soustřeďují na dítě nemocné.

A tento stav trvá léta. Zažívají psychic-

mu pomáhají. Část dětí pak začne rodiči manipulovat. Předstíráním větší bolesti, než jakou skutečně prožívají, se vyhýbají nepopulárním činnostem bez toho, že by přišly o pozornost.

Mnoho let se setkáváte s trpícími dětmi.

Položil jste někdy Bohu tu prastarou otázku: Proč?

Otázka „Proč?“ se podle mne snaží vyvinit ze vzniklého problému lidi a naznačit, ať to někdo udělá za nás. A to není dobrý přístup. Budu parafrázovat známou knihu Bylo nás pět, kde Petr Bajza říká, že je to „opovážlivé spoléhání na milost Boží“. V tomto případě by první měla být pomoc nejbližších.

ODPUŠTĚNÍ OTEVÍRÁ VRÁTKA, O KTERÝCH SE V PSYCHOLOGICKÝCH VÝZKUMECH MOC NEPÍŠE.

kou bolest, kterou velmi špatně nesou.

Může z toho vzniknout trauma, i když jsou z medicínského pohledu úplně zdraví.

Vzniká to tak vždycky, nebo existují varovné náznaky, při kterých ještě rodiče mohou traumatizující psychické bolesti jinak zdravého dítěte zabránit?

Rodiče to nenapadne, protože mají plnou hlavu jiných starostí a protože si takové dítě moc nestěžuje. Psal jsem o tom do Česko-slovenské pediatrie, protože výzkumy jsou, ale u nás se to nebralo jako problém. Nevšímají si toho ani učitelé ve škole. Jen se dítěti zhoršuje prospěch. Ten problém je velmi košatý.

Může mít negativní dopad toho, že rodiče soustředí veškerou pozornost na nemocné dítě, i na samotné nemocné dítě?

Může. Dítě velmi rychle zjistí, že rodiče ani lékař nemohou vědět, jak moc je to bolí, a že pokud bude říkat, že ho něco bolí, vzbuzuje tím pozornost, všichni

Říkáte tím i to, že si za spoustu problémů můžeme sami…

Řada nemocí vzniká tím, jak se člověk nezdravě chová, sám si ničí zdraví pro chvilkové potěšení.

Ale pokud má rakovinu malé dítě, tak se toto těžko bere jako argument.

Nikdy se neptáte „Proč“?

Naštěstí dětská onkologie pokročila natolik, že mnohá dětská onkologická onemocněn se dnes dají léčit a vyléčit, i když v některých případech s dlouhodobými následky. Nejsem lékař, ale myslím si, že v řadě případů může nemoc vzniknout chybou rodiny: buď ještě před narozením dítěte (kolik těhotných žen dál kouří nebo bere drogy), nebo po narození (nevhodný životní styl – viz dětská obezita). Teď mladí lidé umírají na covid – za to určitě nemůže Bůh, protože je mezi námi spousta lidí, kteří odmítají dodržovat jakákoli hygienická opatření, aby nebyla omezena jejich osobní svoboda.

JIŘÍ MAREŠ je autorem nebo spoluautorem dvacítky monografií, více jak 150 článků v českých a slovenských recenzovaných časopisech a mnoha jiných vědeckých prací.

Na to se těžko odpovídá, protože to by se musel udělat výzkum fungování věřících a nevěřících rodin a srovnat to. Jako rodič si ale myslím, že rozhoduje způsob, jakým dítě vidí, že rodina tyto situace zvládá.

Rodič může být vzorem, pokud možno pozitivním. Někdy si dospělí neuvědomují, že je dítě poslouchá, když popisují své vlastní zážitky z nemocnice.

S covidem souvisí další problém.

Myslíte si, že i rok a půl distanční výuky založil dětem náběh na traumata?

Těžko to označit přímo za trauma.

Z pohledu dětí platí, že si to nezavinily a nejsou v tom samy. Horší je, když rodiny nemají možnost, aby se dítě vzdělávalo – a jsou jich desítky tisíc. Ještě před érou počítačů jsem se zabýval programovaným učením. Předpokládalo se, že stroje mohou převzít funkci učitele. Ale ukázalo se, že distanční výuka nestačí, pokud je přenesena z běžného do virtuálního prostoru. Děti doma by potřebovaly, aby část výuky byla individualizovaná – stylem učení, zpětnou vazbou, adaptací výkladu a úloh zvláštnostem dítěte –, a učitelé současně zkoušejí testovat, jestli způsob výuky není jen zvyk a jestli by se učení nedalo ještě jinak zlepšit.

Tématem traumat i bolesti, ať už fyzické, nebo psychické, prochází jako červená linka fenomén strachu.

Existuje nějaký ověřený způsob, jak se strachem bojovat?

Existuje trojí druh obav: úzkost, strach a fóbie. Úzkost je stav, kdy se dítě bojí něčeho, ale neví, co to je, kdy to přijde ani jak to bude hrozné. Má jen neurčité obavy a pro okolí je těžké mu pomoct. U strachu

je to jednodušší – strach má předmět. Dítě se bojí injekce, posměchu, vyvolání… Vždy je možné důvod obav rozebrat. Fóbie je konkrétní, velmi intenzivní, ale přehnaný strach, nevysvětlitelný racionálním důvodem – strach z pavouků, myší, z uzavřeného prostoru… Člověk v té chvíli neovládá své chování a není možné mu to vymluvit argumenty – že ho ten pavouk nesežere.

Lze to ale trochu ovlivnit tréninkem.

U strachu samotného – něco se dá dítěti předem říct, aby tím nebylo zaskočeno.

Naše malinká dcera šla na očkování; připravili jsme ji na to, že to bude bolet. Při očkování ani nepípla, tak jsme si oddychli, že není ostuda. Ale než jsme se rozkoukali, dítko vzalo onu injekci a zabodlo ji do paní doktorky. (smích) Takže někdy ani příprava nefunguje stoprocentně. Ale platí, že dítě se učí zkušeností: vyzkoušelo to – a nebylo to tak hrozné. Další je navazování situací, kdy se bude srovnávat s těmi, co to vydrželi.

Dnes už je možné bolest tlumit preventivně – třeba u zubaře injekcí. Hodně záleží na tom, jak se dítě v rodině vede.

V Bibli je víc jak 300krát napsáno „nebojte se“. Máme my jako křesťanští rodiče širší možnosti, co se týká zvládání strachu dětí, než rodiče nevěřící?

Nejsou někdy právě děti příkladem důvěry v Boží pomoc?

Myslím, že ano.

Dítě si ve své bolesti přichází pro útěchu k rodičům – a bolest se zmenšuje. Je to paralela toho, když člověk ve své bolesti přichází v modlitbě k nebeskému Otci?

Neplatí to paušálně. Lišíme se mezi sebou tím, jak dalece a v jakých situacích je pro nás osobně modlitba pomocí. Jsou různé typy lidí a tohle je individuální záležitost – u každého člověka trochu jiná.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

inzerce

Pozvánka do kytarového souboru Zveme hráče do nového kytarového souboru: 1) děti i dospělé, 2) ty, kdo na kytaru hrát umějí, i neumějí, 3) pražské, i mimopražské.

Secvičování přes Skype a podle nahrávek, v Praze máme dvě pobočky: komunitní centrum Matky Terezy na Hájích a sborový dům u Klimenta poblíž Náměstí Republiky.

První vystoupení proběhne v pátek 26. 11. na evangelické fakultě – můžete se přidat!

Podrobnosti na www.heosforos.cz a pavel.cap@email.cz.

2021 listopad

9

TÉMA

STARŠOVSTVO text KOLEKTIV AUTORŮ ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK foto ARCHIV

I v protestantských církvích, kde je staršovstvo slovem notoricky známým, málokdo ví, co to skutečně znamená – být ve staršovstvu. Jaký má tato služba vliv na sbor? Jak to zasáhne do rodin jednotlivých starších a do jejich manželství? Jak to změní je samotné?

Co obnáší služba „staršího“? Slovo mají ti, kdo tím žijí.

VEDENÍ SBORU PODLE NOVÉHO ZÁKONA

text DAVID BEŇA

E

kuména skýtá pestrý obrázek – kolik denominací, tolik způsobů vedení. Episkopální církve – západní i východní, starobylé i novověké, katolické i protestantské – mají v čele biskupy; kompetence či funkční období biskupů se však církev od církve liší. Protestantské církve znají staršovstvo coby kolektivní vedoucí orgán; v různých denominacích ale starší bývají ustanovováni různě, mají různé úkoly…

Proč taková různorodost? Důvody jsou historické, politické, teologické. Už v Novém zákoně najdeme různé modely. Či přesněji – na otázku „Kdo sbor vede, jak je vybírán, k jakým úkolům?“ odpovídá Nový zákon útržkovitě, různě. První jeruzalémskou obec vedli apoštolové; svůj kruh, umenšený o Jidáše, doplnili losem z předem daného výběru dvou kandidátů. (Sk 1,15nn) Oněch Sedm, kteří měli pečovat o rozdělení pokrmů (a které řecký Nový zákon nenazývá diakony), vybralo celé shromáždění. (Sk 6,1nn) Jak? Volbou? Aklamací?

O starších první církve slyšíme poprvé v souvislosti se sbírkou na chudé v Judsku. (Sk 11,30) Byli snad někým na způsob židovských starších – soudními, správními autoritami? (Mt 16,21; L 7,3 aj.) Na „jeruzalémském koncilu“ stojí vedle apoštolů a za souhlasu obce spolurozhodují o rituálním rámci misie. (Sk 15) Pavel s Barnabášem a jejich žáci ustanovovali starší i v nežidovských sborech (Sk 14,23; Tt 1,5); můžeme jen hádat, jak postupovali.

Barevnější obrázek nabízí pastorální epištoly.

Mluví o „staršovstvu“, jež Timotea vystrojilo ke službě (1Tm 4,13–16), o starších, z nichž někteří kázali (1Tm 5,17–22). Je také řeč o biskupovi a diakonech – a možná diakonkách (1Tm 3), přičemž ani vykladači křesťanské tradice se neshodnou, jaký vztah mají ke starším. Jde o tytéž lidi? Spíše než o vymezení pozic a úkolů se pastorální epištoly zajímají o jejich charakter.

Ostatní novozákonní epištoly se otázek vedení sotva dotýkají. Až na výjimky neznáme jména vedoucích. Pavel neřeší, kdo má křtít a lámat chléb. Jaká byla role těch, kdo „stáli vpředu“ (Ř 12,8; 1Te 5,12), a v čem spočívala práce „vedoucích“ (Žd 13,7.17), si

jen domýšlíme. Epištoly zato přinášejí tři opět různé výčty darů Ducha a Krista, ovšem bez vyjasnění jejich vztahu k vedení sboru. (Ř 12,6–8; 1K 12,3nn; Ef 4,7nn) Není divu, že dodnes vznikají různá církevní uspořádání. Je to lidská chyba, kterou napravíme horlivějším ekumenickým úsilím? Máme vyplňovat prázdná místa na mozaice novozákonních textů?

Nebo nám tu Písmo ukládá skromnost? Vždyť je-li Bible normou, není normou i tato její útržkovitost?

Pak ale neexistuje jediný správný model správy, žádný z modelů není nedotknutelný a s každým můžeme žít – jen když slouží evangeliu a lidem.

Kristovské zadání Jen když slouží! Ano, takto lapidárně lze snad vyjádřit základní biblický tenor. Svět Starého zákona i římské antiky nabízel novozákonním autorům celou škálu politických a kultických titulů či úřadů, jimiž bývali mohli popsat své představy o vedení církve.

Ale nepoužili je, respektive použili jen některé – opatrně, nově. Například „kněz“ je v církvi jen jeden, a to Ježíš, stejně i „Pán“ a „Spasitel“ (tituly, jež užívali římští císaři). Také „Učitel“ náleží coby výsostný titul Jedinému. Zato všelijaké čeládky je v církvi požehnaně: pracují tu „správci domu“ (1 K 4,1), „biskupové“ či doslova dohlížitelé (Sk 20,28), u Božích ovcí a dítek se tu činí „pastýři a učitelé“ (Ef 4,11), směr udržují vedoucí čili kormidelníci (1 K 12,28) atd. A ti všichni jsou ve „službě“.

Jistě nesmíme opomenout základ! Pro Kristovo dílo jsme Boží děti; v Kristu jsme králi a kněžími, heroldy dobré zprávy o jeho panování. (Ga 3,26 – 4,7; Ef 2,4nn; 1Pt 2,9n) Ovšem tato křesťanská důstojnost a moc je paradoxně důstojností a mocí služby. Ježíš jako první mluvil o své královské misi jako o otrocké službě, řecky diakonii, a stavěl ji do protikladu ke způsobům mocných, ale i vůči velikášství svých žáků. (Mk 10,35-45; L 22,24–30; J 13,1–17) Také apoštolové mluvili o sobě jako o služebnících (Ř 11,13; 1 K 4,1 aj.) a o své činnosti jako o službě.

(Sk 6,4; Ř 11,13 aj.) Služebník ale nesleduje vlastní plány, není tu pro sebe, nýbrž poslušně plní Pánova přání a naplňuje potřeby druhých. (Fp 2,1–11)

DAVID BEŇA (1975) je tajemníkem odboru pro vzdělávání při RCB a učitelem Starého zákona a religionistiky na ETS v Praze. Vystudoval teologii v Rakousku a ve Švýcarsku.

S manželkou Evou má tři děti.

→

2021 listopad

11

TÉMA

Jak tedy může služebník vést? Není to protimluv? Vlastně je – vedoucí se srdcem služebníka. (srov. 1Pt 5,1–5) Neodkazuje nás tu Písmo opět na onen poněkud nejistý terén, kde spíše než paragrafy a grafy platí slovo a Duch a láska ke Kristu a k lidem, trpělivá práce? Jako by vše viselo na vlásku – na lásce a na Boží milosti. Snad proto apoštolové křesťany opakovaně prosí, aby své vedoucí respektovali a pro jejich dílo si jich vážili. (1 K 16,15n; 1 Te 5,12n; Žd 13,17; 1 Pt 5,5)

Praktické úkoly Jaké je podle Nového zákona dílo vedoucích? Ušetříme si námahu vymezit přesně úkoly starších, biskupů, diakonů atd. Nový zákon ponechává v organizačních otázkách leccos nedořečeného, ba nevyřčeného. Vždyť na jednom místě (Sk 6,1–7) apoštolové oddělují službu slova od služby chudým, abychom vzápětí viděli Štěpána a Filipa, přední z oněch Sedmi, jak slouží slovem (Sk 6–8), a apoštoly, kterak pečují o chudé (2 K 8–9).

A přece, co asi dělali biskupové, starší, diakoni, pastýři, učitelé, proroci, kormidelníci a ti, kteří stáli vpředu? Má-li smysl vyvozovat z pojmů samotných, pak biskupové jaksi strážili, starší už svým věkem ztělesňovali duchovní dědictví, diakoni sloužili, pastýři pásli a pečovali o stádo i jednotlivce, učitelé učili, proroci vnášeli živé slovo, kormidelníci udržovali přikázaný směr a ti, kdo stáli vpředu, snad zastupovali sbor navenek, snad udávali tón společné písni…

Ze slov pastorálních epištol lze soudit, že do péče biskupa spadala církev jakožto dům či rodina – stránka výchovná, učitelská, snad i hospodářská. (1 Tm 3,1–7) Víme, že někteří ze starších „nesli břímě slova“. (5,17) Diakoni svou službou – kázali, přijímali hosty, pomáhali potřebným? – střežili „tajemství víry“ (3,8–13). Zvláštní stav, vzdělávací a modlitební, představovaly sborové vdovy. (5,3nn) Jinde jsou starší nazváni biskupy a pastýři, přičemž pracovním nástrojem je jim Boží slovo a osobní nasazení. (Sk 20,17.28) A Timoteus? Ten měl odrážet útoky bludařů, předčítat z Písma, kázat, napomínat věřící, být vzorem v jednání i utrpení; měl uvádět starší a bdít nad jejich odměnou, ale také nad seznamem vdov, o něž sbor pečoval. A přidáme-li aspoň některé z činnosti apoštola Pavla, pak k úkolům vedoucího mohlo patřit zakládání sborů, přenášení sbírek, korespondování, vyřizování pozdravů atd.

Bezmála se vnucuje nejapná otázka: Co vedoucí církve nedělali? Jejich různá označení dávají jistě tušit dělbu práce. A přece jim nic takzvaně „praktického“ nebylo neduchovní a vše duchovní naopak souviselo s všedním dnem. Od kázání přes pastoraci až po charitu, od misie přes výchovu až po otázky mzdy – to vše v Novém zákoně náleží k životu církve, a tedy i k její správě. To vše – „nebe i země“ – dodnes náleží ke Kristovu panství.

Ať tedy tak, či onak, jen když mu vše slouží! I naše lidské vedení.

■

ROZHOVOR

Spolupráce ve staršovstvu sboru Praha-Šeberov kazatel a správce sboru ROBERT HART, místopředsedkyně staršovstva KATEŘINA KYSLÍKOVÁ

V našem sboru v Praze-Šeberově je staršovstvo šestičlenné, tvoří ho pět starších a kazatel. Vzhledem k tomu, že náš sbor díky Boží milosti roste, jsme už několikrát v minulosti zvažovali personální rozšíření tohoto týmu. Nakonec jsme ale vždy členskému shromáždění navrhli, aby volilo stejný počet. Naší filozofií sborové služby je spíše decentralizace sborové práce.

Už mnoho let se snažíme (s větším či menším úspěchem) vytvářet pracovní týmy, skupinky služebníků kolem jednotlivých oblastí života našeho společenství.

Vytvořili jsme rovněž platformu pravidelného setkávání staršovstva s vedoucími

12

listopad 2021

Spolupráce kazatele-správce sboru s místopředsedkyní staršovstva, kterou vám chceme v tomto článečku přiblížit, organicky vyrůstá z tohoto našeho pojetí. Svůj pohled popíšeme každý za sebe, a to v odpovědích na tři otázky.

Jak byste stručně vyjádřili charakter vzájemné spolupráce? jednotlivých oblastí, neformálně jí říkáme rozšířené vedení sboru. Schází se třikrát ročně a slouží jako významný poradní orgán staršovstva a také jako společenství vzájemného sdílení, informovanosti a modliteb.

Roli staršovstva samotného pak vnímáme v tom, že společně hledá a určuje duchovní směřování našeho sboru, priority jeho zaměření. Jednotliví starší se rovněž snaží pastýřsky starat o konkrétní okruh členů a přátel sboru a každý z nich je také zapojen v konkrétní oblasti sborové služby.

Kateřina: Těžko hledám slova, jak popsat něco, co vnímám jako normální, přirozenou věc, kterou se vlastně moc nezabývám.

S Robertem se známe dlouho, byla jsem před lety ve staršovstvu v době, kdy na Šeberov přicházel jako nový kazatel. Roky jsme oba jezdili na velrybí tábory (pozn. Velryba je název našeho dorostu) i na dorostové akce.

Vymýšleli jsme dohromady táborové duchovní programy. Robert mě „namáčel“ do biblických úvodů k ranním modlitebním chvilkám na letních sborových dovolených. A dlouho byly naše rodiny jediné dvě místní, šeberovské.

STARŠÍ SBORU text DAVID NOVÁK

Čas od času se dostávám do úzkých, když mám lidem, kteří

nejsou z církve, vysvětlit, kdo že to vlastně jsme. Důvodem je terminologie. Možná si to někdy ani neuvědomujeme, ale v sekulárním světě mají slova jako sbor, dorost, mládež, besídka, předseda, tajemník nebo člen svůj specifický význam, který se týká spíše politiky, sportu, případně spolkového života. Proto někdy lidem mimo církev chvíli trvá, než si tyto výrazy osvojí v církevním kontextu. Jedním z dalších zvláštních slov je staršovstvo.

Když mi bylo zhruba 10 až 15 let, výraz staršovstvo mi dával smysl, protože to naznačovalo někoho, kdo byl starší – tedy každý, kdo měl nad 40 let. Kdo měl nad 50, byl starý, nad 60 pak stařec a nad 70… pro takový věk už jsem ani neměl pojmenování. Protože tehdy ve staršovstvu byli většinou lidé od 40 výše, neměl jsem pochyb, proč církev volí takovýto název. Staršovstvo jsem vnímal jako skupinu starších nebo starých pánů, kteří vedou sbor. Důležité bylo, aby na to měli věk. Občas se mezi nimi vyskytl někdo mladší, ale když jste na základní škole, i třicátník je starý.

Teď je mi 55 a až tak starý se necítím. Navíc mi během života v církvi došlo, že starší neznamená starší věkem, ale že se jedná o překlad slova „presbiteroi“, které znamená jak stařec (např. Sk 2,17), tak starší v našem smyslu (např. Jk 5,14). Jedním z důvodů prolnutí těchto dvou významů může být předpoklad pisatelů Bible, že kdo je starší věkem, má mít jistou moudrost, která mu dá mandát být starším pro vedení sboru. O přesný překlad slova ale v tomto článku nejde. Důležitější je otázka, k čemu máme ve sborech starší a jaký je jejich úkol.

Pokud bychom měli na tuto otázku odpovědět jedním slovem, pak bychom zřejmě řekli, že staršovstvo má vést sbor. To je jistě pravda, ale dovolím si položit provokativní otázku: Co by se změnilo, kdyby váš sbor vedli lidé, kteří mají pevný charakter, dále zkušenosti s vedením, jsou obětaví, jen nesplňují „drobný detail“ – nevěří v Krista? Čím by se jejich styl vedení lišil od vedení těch, kteří v Krista věří?

Když jsem se stal správcem sboru a později předsedou Rady CB, uvědomil jsem si, že se musím někde dovzdělat ve věcech vedení. Problém je a byl, že křesťanských knih o vedení v našem jazyce moc není, proto jsem sáhnul i po sekulárních autorech a pár knih přečetl (např. S. Covey, S. Sinek, J. Maxwell). Moje největší překvapení bylo, že všichni tito autoři v podstatě opakovali to, co učil nebo svým příkladem ukázal Ježíš. Tedy že klíčový je ve vedení pevný charakter, že správný vedoucí vede

→

ROZHOVOR

Všichni ostatní do našeho sboru dojížděli, jen my bydlíme už roky přímo v Šeberově.

Děti chodily do stejné školy, setkávaly se v dorostu a mládeži, naše rodiny se přátelí.

Kdybych měla nějak pojmenovat, jak vnímám naši spolupráci, napadá mě, že plujeme na jedné lodi. Spolupracovali jsme, když Robert s rodinou přišel do sboru, spolupracovali jsme bez ohledu na to, jestli jsem zrovna byla nebo nebyla členkou staršovstva. Přijde mi normální spolupracovat s kazatelem na chodu sboru, do kterého patřím, kam chodím, nota bene v místě, kde bydlím.

Robert: Naši spolupráci vnímám podobně jako Kateřina. Jako společnou službu založenou na mnohaletém přátelství a duchovní jednotě. Vážím si Kateřininy duchovní, teologické i pastorační kompetence a obdarování a jsem rád, že můžeme spolupracovat na rozvoji našeho sboru, sdílet pastorační zápasy jednotlivých lidí i si rozdělovat dílčí úkoly. Společně připravujeme například série kázání, různé programy (třeba na sborových dovolených) nebo podklady pro hledání a rozhodování staršovstva v různých dílčích věcech. Podobná spolupráce u nás ale probíhá i s jinými staršími zase v jiných oblastech. Jsem vděčný za všechny, které Pán Bůh v našem sboru k této službě povolal. S Kateřinou coby místopředsedkyní je tato spolupráce ovšem nejintenzivnější.

Kdo je tady šéf?

Kateřina: Pokud bych měla najít obraz pro staršovstvo a spolupráci s kazatelem, jsem

ráda, že máme kapitána, který se neschovává pod můstkem a který se nad ostatní nevyvyšuje. Nepotřebuje přikazovat, je součástí posádky, radí se s ostatními, přijímá jiné pohledy a zároveň dokáže pevně držet kurz. Všichni pak společně táhneme za jeden provaz. Doposud jsme nepotřebovali hledat řešení hlasováním, pokaždé jsme se dohodli a rozhodovali konsenzuálně a pevně doufám, že nám to i vydrží.

Robert: Svou roli správce sboru ve vztahu ke starším vnímám opravdu jako roli toho, kdo „jen“ předsedá staršovstvu. Jsme spolupracovníci na Božím díle. Vést pro mě neznamená jakési zvláštní privilegium, ale odpovědnost za to, že budu prvním, kdo bude připomínat, že Pánem církve a Zdrojem života nejsou lidé, ale Kristus. Že potřebujeme hledat Jeho vedení a moudrost jeho Ducha. Kdo bude první pečovat o to, aby jednání staršovstva byla svobodným prostorem přátelství a tvůrčí jednoty, která hledá → 2021 listopad

13

TÉMA

skrze službu a oběť, že se máme těm, které vedeme, snažit především porozumět atd. Nestačilo by tedy, aby se staršovstvo řídilo těmito moudrými radami? Nestačilo, protože vedení sboru se liší od sekulárního světa v tom, že do příběhu vstupuje ještě jeden člen staršovstva, který je nevolený, neviditelný a přitom nejdůležitější. Asi nemusím psát, koho mám na mysli.

Na jednu stranu má staršovstvo, stejně jako jakýkoli jiný orgán vedení sboru, respektovat některé moudré zákonitosti ve vedení, zároveň se neustále musí otevírat vanutí Božího Ducha. A to bez Krista nejde. Proto starší musí být nejen věřící, ale s Kristem ve svém životě počítat a žít. Pokud tedy není staršovstvo ve své podstatě stejný řídicí orgán jako jakýkoli jiný řídicí orgán ve světě, má vést neustálý zápas, který se dá shrnout do jediné věty: Co chceš Pane, abychom jako sbor dělali?

Vím, že tato věta pro mnohé zní jako fráze, ale není tomu tak.

Je totiž velmi snadné upadnout do stylu řízení, který vlastně až tak moc Pána Boha nepotřebuje a který se postupně scvrkává na zajištění nezbytných oblastí nutných ke sborovému provozu.

To je jistě potřebné, ale od staršovstva se očekává víc. Někde jsem četl, že definice šílenství je, chtít změnu a zároveň dělat věci stejně. Jedna z otázek pro starší by proto měla být, zda sbor někde změnu nepotřebuje, a pokud ano, co by se mělo změnit.

Možná namítnete, že váš sbor změny nepotřebuje. Ano, některé sbory mi připadají, jako by nesprávně interpretovaly verš „Já jsem stejný včera, dnes až navěky“. Jenže pokud považujeme církev především za živý organizmus, nikoli jen nebo především za organizaci, pak jako každý organizmus určitými změnami procházet musí. Už třeba jen proto, že lidé, se kterými pracujeme, se mění. Do sboru přicházejí noví lidé, mění se výzvy doby okolo nás, mění se duchovní klima ve společnosti atd. A na to všechno moudré vedení sboru prostě musí reagovat. Bez naslouchání neviditelnému členu staršovstva, spojenému s odvahou ke změnám, buď uvízneme v pasti nic neměnit, nebo naopak měnit, ale nemoudře, překotně, bez reálného dopadu do života lidí.

Co tedy vnímám jako klíčové pro chod staršovstva? První bod jsem už naznačil. Jedná se o otevřenost vůči vedení Duchem svatým. To se snadno napíše, hůře aplikuje. Jak na to? Každé staršovstvo se pohybuje mezi dvěma póly. Jedním je řešení provozních věcí, které někdy bývají velmi neodkladné. Jedná se o oblasti, které řeší každá organizace, dále o rozhovory s lidmi, kteří vstupují do sboru, chtějí svatbu atd. Tyto záležitosti nepočkají.

Druhým pólem pak jsou oblasti koncepční. Do nich spadají otázky, proč děláme, co děláme, kam chceme sbor směřovat, zda máme nějakou vizi či směr a jak to zapadá do Božího plánu

ROZHOVOR a nachází konkrétní řešení ve společném rozhovoru a vzájemné důvěře a otevřenosti. Kdo se nebude alibisticky schovávat v davu, ale bude v dílčích věcech aktivně přinášet svůj pohled, návrhy řešení i cesty, kudy dál. A kdo zároveň rád a vděčně přijme návrhy druhých (ostatně většinu toho, co je u nás dobré, jsem nevymyslel já). Jsem rád, že naše spolupráce s Kateřinou coby místopředsedkyní funguje podobně.

Ženy ve staršovstvu?

Robert: Upřímně řečeno, oba jsme se shodli, že tahle otázka pro nás vlastně vůbec není téma. Nežijeme jí. Neřešíme ji.

Naše spolupráce se odvíjí od zcela jiných skutečností. V současnosti máme ve staršovstvu dvě ženy, ale nejsou v něm kvůli svému pohlaví, ale proto, že stejně jako muži-starší mají důvěru celého společenství, mají k tomu sborem rozpoznaná obdarování od Boha. Lidé ve sboru jim pastýřsky leží na srdci a nesou je v modlitbách. Mají k tomu povolání. Jsou lidmi na svém místě.

14

listopad 2021

Naše spolupráce s Kateřinou je tedy spoluprací zcela rovných služebníků. Rozdíl je snad jen v tom, co jsem už uvedl. Má odpovědnost správce sboru i v naší spolupráci znamená (pokud se nedomluvíme jinak), že jsem tím, kdo aktivně nastoluje témata k řešení, připravuje podklady rozhovoru a pečuje o jeho směřování k nějakému závěru. K tomu ale opět docházíme společně.

Pokud v něčem cítím, že je třeba přece jen zohledňovat naši genderovou odlišnost, pak nejspíš v tom, že zcela konzervativně mám za to, že by případným nepříjemným skutečnostem nebo konfliktům měli čelit předně muži. Abych použil Kateřininu námořní metaforiku, stále mám za to, že když se loď potápí, ženy a děti mají nastupovat do záchranných člunů jako první. To neznamená, že jsou muži v řešení těžkých věcí moudřejší nebo nějak emocionálně stabilnější. V naší spolupráci si rád vyslechnu Kateřinino mínění (i názor ostatních starších), ale učím se být tím, kdo pak první „nese kůži na trh“.

Kateřina: Co se týče mé židle místopředsedkyně – občas si dělám legraci a mluvím o sobě jako o bratru místopředsedovi. Je to opravdu jen legrace. Vážím si důvěry ostatních a ze všeho nejvíc sebe samu vnímám jako někoho, kdo může a má být něčím jako pravou rukou. Kdo pomáhá držet směr, dělá, co je v jeho silách, zaskočí tam, kde je to potřeba, ale nepotřebuje přitom bojovat o židli kapitána. A je úplně jedno, jestli na sobě má sukni, nebo kalhoty.

Moje původní povolání je tlumočnice a překladatelka. Tlumočník nevede jednání a překladatel není autor textu. Zároveň by se bez tlumočníka strany nedohodly a bez překladatele by se autorův text ke spoustě lidem nedostal. Ve škole nás učili, že nejlepší tlumočník je ten, kterého si strany ani nevšimnou. A překlad je dobrý tehdy, když během čtení nepoznáte, že je to překlad. Myslím, že tak nějak by mohla vypadat práce staršovstva a spolupráce s kazatelem. A myslím, že se to, díky Bohu, v Šeberově daří.

■

s naším sborem, jak jsme vnímali Boží působení mezi námi v posledních týdnech, jak moc se staráme o ty, kteří ve sboru něco vedou, a co pro ně můžeme udělat, jaká je atmosféra ve sboru atd. Tyto oblasti na rozdíl od těch prvních snesou odklad.

Musíme neodkladně vyřešit odpadající omítku na sborové budově nebo kdo a kdy bude mít služby. Bez omítky budova zplesniví a bez obsazených služeb nebude mít kdo kázat. Bez rozhovoru, kam sbor směřuje, se do příštího staršovstva nic zásadního nestane. Stejně tak se nic zásadního nestane, když nebude staršovstvo mluvit o tom, kde ve sboru vnímalo poslední měsíc Boží působení. Jenže nejen ve staršovstvu, ale i v životě je velmi důležité nezaměřovat se jen na věci důležité a neodkladné, ale i na ty, které jsou neméně zásadní, přestože se odložit dají. Proto vnímám jako klíčové, aby staršovstvo neustále balancovalo a nenechalo se strhnout jen k otázkám provozním.

Druhá důležitá oblast je úroveň důvěry ve staršovstvu.

Pokud je důvěra z jakéhokoli důvodu narušena, je zle. Aby se mohla rozvíjet, je třeba spolu komunikovat, nepodsouvat si falešné motivy, nepsat si nepříjemné věci skrze e-maily, dokázat si navzájem ustoupit, naučit se jeden druhému naslouchat, nedělat z věcí, které se nepodaří, tragédii, vzájemně se povzbuzovat a zachovávat mlčenlivost tam, kde má být zachována. Když už se stane, že to někdy zajiskří, je třeba se sejít a to či ono dát do pořádku. Je třeba vědět, že staršovstvo je jak pracovní, tak duchovní tým, kdy slovem duchovní mám na mysli to, že nás spojuje Pán Bůh skrze svatého Ducha. Proto velmi doporučuji, aby spolu starší měli společenství i jindy než na staršovstvu, aby spolu dokázali řešit jak sborové, tak i zcela obyčejné radosti a starosti života.

Třetí oblastí, kterou bych rád zmínil, je vztah staršovstva a kazatele. Pro kazatele by měli být starší nejbližší spolupracovníci. Je skvělé, pokud tomu tak je a pokud mu jsou oporou.

Zároveň ale má být kazatel oporou pro starší. Pokusím se na základě svého pozorování pojmenovat některá nebezpečí, která se mohou stát potencionální rozbuškou. Protože když se něco pojmenuje, můžeme s tím pak lépe pracovat.

Jaké jsou tedy důvody, kvůli kterým ztrácí kazatel důvěru starších? Vidím následující: Pocit, že si kazatel neváží práce starších; agresivní styl komunikace z kazatelovy strany; vytváření stínového staršovstva, což v reálu znamená, že kazatel některé klíčové věci ve sboru neřeší se staršími, ale s lidmi, kteří mu jsou blízcí; pocit, že kazatel nedělá, co má, nebo že si dělá, co chce; výstupy do sboru bez konzultace se staršími; příliš časté

stěžování si na to, jak je kazatelova služba těžká; nechuť přijímat zpětnou vazbu.

Prosím, aby mi bylo rozuměno! Netvrdím, že to, co jsem popsal, je něco typického pro službu kazatelů, zároveň jsem u některých bodů záměrně volil slovo „pocit“. Pocit neznamená realitu, ale pokud něco cítíme, je třeba o tom mluvit.

A jaké jsou důvody toho, když důvěru ztrácí kazatel? Pocit, že nemůže se staršími otevírat věci, které by otevřít chtěl a potřeboval; nechuť starších zapojit se do sborového života; vědomí, že některá rozhodnutí staršovstva jsou proti kazatelovu přesvědčení a někdy i svědomí; necitlivá zpětná vazba, která se spíše podobá tvrdé kritice; despekt ke službě kazatele.

Jistě bychom možných rozbušek našli více, já sám jsem slyšel mnohá krásná svědectví z mnoha staršovstev, ale i svědectví, že kazatel po některých staršovstvech brečel, a naopak starší do rána nemohli z toho, jak se kazatel choval, usnout.

Prostě spolupráce kazatel– staršovstvo je někdy složitá, ale pokud na tomto vztahu pracujeme, je vysoká šance, že z ní vzejde něco krásného.

Poslední oblastí, na kterou bych rád upozornil, je styl komunikace směrem ke sboru. Jak starší, tak kazatelé někdy zapomínáme, že mnoho věcí, které spolu řešíme, jsou jasné nám, ale nikoli lidem ve sboru. Možná si ještě někteří pamatujete pocity, když jste poprvé přišli do staršovstva. Překvapilo vás, kolik se tam toho řeší. Za jednou či dvěma větami ze zápisu se často skrývá hodinový rozhovor a mnoho modliteb. Lidé ve sboru toto pochopitelně neví, a proto mohou být leckterými rozhodnutími staršovstva překvapeni, někdy i šokováni. Důvodem není vzdor, nedůvěra, ale jen a pouze nedostatek informací. Proto je moudré, když má staršovstvo promyšlený způsob, jak komunikovat se sborem o tom kterém rozhodnutí. Jak známo, kde chybí komunikace, tam jsou lidé nuceni si domýšlet – a to nevede k dobrým závěrům.

Tolik velmi stručně ke staršovstvu. Dalo by se toho napsat ještě mnohem víc. Místo toho bych chtěl na závěr poděkovat všem, kteří ve staršovstvu jsou a kteří zápasí za své sbory.

■

→

inzerce

Sbor CB v Kyjově hledá domovníka pro svou modlitebnu.

K dispozici je byt 2+1 (70 m2) v přízemí modlitebny.

Předpokládaný termín 2. čtvrtletí roku 2022.

Kontakt na telefonu č. +420 605 202 714.

2021 listopad

15

TÉMA

ZA STARŠÍMI DO TERÉNU odpovídali místopředseda staršovstva Církve bratrské v Litvínově HYNEK JINDRA a místopředseda staršovstva a druhý místopředseda Rady CB v Českém Těšíně TADEÁŠ FILIPEK

Představte vaše staršovstvo.

Litvínov: Naše staršovstvo je v současné době bez kazatele.

Odcházející kazatel bratr Libor Trousil už od začátku roku 2021 slouží v CB Most a do konce tohoto roku zůstává administrátorem našeho společenství. Nový kazatel bratr Tomáš Holubec k nám nastoupí v lednu 2022.

Stávající staršovstvo je čtyřčlenné s jedním poradním hlasem.

Hospodářem sboru je bratr Filip Šimmer, který začal dálkově stu-

dovat ETS. Dále jsou členy staršovstva bratr Daniel Šimmer, který je vedoucí v oblasti chval a sborové misie, a bratr Jiří Bidrman, který také slouží v oblasti chval a je vedoucím na stanici CB-Bílina. Na staršovstvo byl také přizván bratr Luboš Eger jako poradní hlas. Já zastávám funkci místopředsedy staršovstva a současně jsem správcem stanice CB-Bílina, sloužím ve chválách a studuji dálkově ETS. Všichni se střídáme ve službě slovem na nedělních bohoslužbách. Český Těšín: Staršovstvo v našem sboru v Českém Těšíně bylo zvoleno v roce 2020, máme tedy za sebou první rok společné služby. Po delší době bylo naše staršovstvo z velké části obměněno. Máme pět nových bratří a celkem je nás 11 plus kazatel.

Ještě v minulé sestavě jsme se hodně modlili a přemýšleli, jak provést restrukturalizaci staršovstva. Náš sbor početně narostl (v součtu členů a dětí je to největší sbor v CB) a bylo zřejmé, že dle původního modelu nejde dál pokračovat.

Navštívili jsme dva velké sbory u nás a jeden v Polsku, abychom zjistili, jak to dělají jinde. Z těchto pracovních návštěv vyplynula nutnost vytvořit nový, funkční mezistupeň vedení sboru. Potřebovali jsme personálně pokrýt následující oblasti: misie, děti a mládež, skupinky, pastorace a diakonie, uctívání, vzdělávání, neděle, komunikace a PR, hospodář, technické zabezpečení chodu sboru a místopředseda staršovstva. Do čela každé

16

listopad 2021

oblasti jsme chtěli najít vhodného staršího. S modlitbou a v Boží bázni jsme připravovali volby a zázrakem bylo hned v prvním kole zvoleno všech potřebných 11 bratří. Mezi ně se podařilo rozdělit všechny zodpovědnosti.

Na výjezdním zasedání staršovstva na začátku října tohoto roku jsme hodnotili první rok služby. S radostí jsme konstatovali, že každý starší se ve své funkci našel, může uplatňovat své obdarován a pracuje s velkým nasazením.

Zasedání staršovstva v Českém Těšíně (vlevo) a v Litvínově

Čemu věnujete největší pozornost? Co jsou vaše priority a oč nejvíce usilujete a zápasíte?

Litvínov: Jako společenství jsme prošli mnohaletým procesem obnovy a stejně jako všichni, dobou covidovou. Tato období nás vedla ke znovunastavení priorit, kterým se chceme věnovat.

Soustředíme se na oblast vedení dětí, dorostu a mládeže, oblast misie a formu bohoslužby.

Ještě před pandemií jsme přijali nabídku Tomáše Grulicha a zavedli jsme mini-skupinky (tzv. triády), které nám byly pomocí především v době uzavření církví v covidovém období. V době pandemie (kromě doby tvrdého lockdownu) se staly v podstatě jedinou možností přímého sborového společenství, kde si členové sboru mohli společně číst Bibli, modlit se, sdílet se a pastoračně si sloužit.

Zpětně vidím zavedení mini-skupinek jako prorocké rozhodnutí.

Další věc, o kterou usilujeme, je být otevřenou a srozumitelnou církví. Proto jsme už před pár lety zahájili stavební rekonstrukce a úpravy našich sborových budov (v Litvínově a v Bílině).

Upravili jsme průběh i formu nedělní bohoslužby a založili

ZKUŠENOST

Manželka staršího

Mediální tým jako novou formu služebnosti, který se stará o medializaci našich akcí, o jejich nahrávání i přenosy, sociální sítě a sborové stránky. Do této služby jsou zapojeni hlavně dorostenci a mládežníci. Díky medializaci se také snažíme o určitou novou formu srozumitelnosti směrem ven. Český Těšín: Mnoho času věnujeme prioritám, které vzešly z projektu Obnovy sboru. První oblast tvoří misijní aktivity – vnitřní a vnější misie; druhou oblastí je nový důraz na skupinky s přesahem na pastoraci. Vznikl misijní tým, jehož úkolem bylo zmapování a koordinace misijních aktivit. Nově jsme si definovali, které misijní aktivity budeme rozvíjet v rámci vnitřní misie (sem spadají všechny misijní aktivity mající dopad přímo na náš sbor) a misie vnější (misijní aktivity v jiných městech, v zahraničí, finanční podpora cizích misionářů a misijních projektů).

Mnoho času a modliteb věnujeme snaze nabídnout každému ze sboru možnost patřit do nějaké skupinky, kde je dobrá možnost duchovního růstu a kde probíhá základní úroveň pastorace. Další důležitou oblastí jsou nedělní shromáždění a prezentace sboru navenek. Dnešní svět nás pozoruje a je důležité naplňovat naše motto: „Srozumitelná církev pro všechny generace.“ Doba covidová nás posunula dopředu v oblasti PR, video streamu a prezentace na internetu a sociálních sítích.

A protože máme cca 120 dětí, je další klíčovou oblastí právě práce s touto generací.

IVA NĚMEČKOVÁ

Můj manžel je členem staršovstva už mnoho let. Znamená to, že není několik večerů za měsíc, případně jednu či dvě soboty za rok doma.

To nebylo snadné hlavně v době, kdy jsme měli malé děti. Ale když se dívám zpět, tak to určitě přineslo do naší rodiny požehnání a naše děti mohly vidět, že normální je ve sboru sloužit. Na druhou stranu je to čas, který mohu využít pro sebe. Často ho využiji k odpočinku, někdy také ke své práci.

Jsem ráda, že mohu i já takto přispět k fungování našeho sboru. Doma o některých věcech mluvíme, v době staršovstva se za průběh jednání často modlím. Někdy se stalo, že přišel manžel domů rozzlobený, pak nebylo snadné v nočních hodinách s ním o tom mluvit, případně se modlit. Většinou se ale vrací domů s vděčností, jak Pán Bůh pracuje, a s elánem do další práce. Poslední dva roky pracuji jako účetní sboru, a tak jsem ráda, že se díky manželovi rychleji dozvím informace, které potřebuji ke správnému účtování sborových akcí.

Vnímám však, že být členem staršovstva neznamená jen čas strávený na jednáních. Jako člen staršovstva a hospodář sboru má manžel další úkoly, které zaberou spoustu času.

V mnoha těchto službách mu pomáhám. Někdy se mi nechce a vymlouvám se na únavu. Pokud mu ale jdu pomoct, následně pak často vnímám radost ze společné práce a Boží požehnání.

Aby partner toho druhého podpořil a třeba i povzbudil k tomu, aby se stal členem staršovstva, musí mít svůj sbor rád. Je to služba, kterou nesou manželé spolu, a je důležité spolu o práci ve sboru mluvit a podporovat se v tom navzájem. U mě za ty roky určitě převažuje radost a vděčnost Bohu za možnost sloužit nad tím, že při jednáních staršovstva jsme každý někde jinde a já musím často podpořit manželovu službu tím, že udělám některé úkoly za něj.

Jak často se scházíte? Jak dlouho trvá obvyklé setkání a kdo ho vede?

Litvínov: Setkáváme se minimálně třikrát v měsíci a z toho jednou měsíčně s administrátorem bratrem Liborem Trousilem. Snažíme se, aby setkání staršovstva nebyla delší než tři hodiny (od 19:00 do 22:00). Ve vedení se střídáme.

Ten, kdo vede, připravuje témata a moderuje průběh staršovstva. Český Těšín: Staršovstvo se schází pravidelně dvakrát v měsíci. Jedno setkání je více organizační a pracovní, druhé je modlitební. Staršovstva vede kazatel.

Co pro vás osobně znamená být členem staršovstva?

Obohacuje vás to, nebo zatěžuje? Co vám dělá největší radost?

Litvínov: Toho, že jsem členem staršovstva, si vážím, setkávání mě obohacují a s bratry se vidím rád. Jsem vděčný za otevřené vztahy, které máme, i za to, že s bratry nevedeme vnitřní boje, jak se možná někde děje. Vážíme si jeden druhého, i když spolu samozřejmě ne vždy souzníme. Hledat jednotu je někdy těžké (asi jako běžně jinde) a k některým rozhodnutím se musíme skutečně „dopracovat“.

A co mi dělá největší radost? Protože jsme v současné době bez kazatele, musíme se dělit o mnohé povinnosti a zodpovědnosti, které běžně leží na kazateli. Radost mi dělá právě ochota i vstřícný přístup všech bratří ze staršovstva.

Myslím, že nás to víc propojuje a prohlubuje naše vzájemné bratrské vztahy. Český Těšín: Jako místopředseda staršovstva sloužím už několik volebních období. Tato služba mne velmi obohacuje. Je to Boží milost, když můžeme přiložit ruku ke společnému dílu a vidět, jak se daří. Největší radostí bylo pro mě dokončení multifunkčního sálu pro 150 lidí, který už několik let poskytuje velmi kvalitní zázemí pro děti a mládež i pro celý sbor. Tento projekt za 7,5 mil. Kč máme už splacený a radostí je plný kalendář obsazenosti sálu.

Co je pro vás nejtěžší? Prožili jste někdy bezradnost, smutek a třeba nejistotu ve svém rozhodování? V čem konkrétně?

Litvínov: Určitě jsme takové chvíle zažili. Například stále prožíváme smutek z odchodů některých lidí, kteří naše společenství v minulosti opustili (nebo i nedávno během covidu). Také nás tíží stálý zápas některých sborovníků v oblasti nemocí, osobních těžkostí a trápení nebo nevěřících partnerů a blízkých.

→

2021 listopad

17

TÉMA

Český Těšín: Asi největší výzvou v posledních letech bylo hledání řešení sbor versus Filadelfie z. s. (Filadelfie se zaměřuje na nízkoprahově orientované služby pro děti a mládež – pozn. redakce). Byl to problém dvojkolejného vedení ve sboru, který se po dlouhých jednáních plných emocí podařilo vyřešit. Více bych to nerozebíral. Trvalým zápasem je hledání Boží vůle při rozhodování v jednotlivých kauzách, kdy to, co chce Bůh, nemusí být v souladu s mým chápáním cesty řešení.

Co považujete za nejdůležitější ve spolupráci kazatele se staršími?

Litvínov: Jsou to především přátelské bratrské vztahy, spojené se vzájemnou úctou, a to i tehdy, když vnímáme věci jinak a rádi bychom něco jiného. Vážím si ochoty spolu hledat před Bohem a neprosazovat vlastní vidění věcí za každou cenu. Někdy je

však potřeba jasně rozhodnout i přesto, že spolu ne ve všem souhlasíme – a tehdy si cením, když si straší společně s kazatelem vzájemně kryjí záda. Nejhorší je arogance, nedůvěra a pomluvy, nicméně zpětnou vazbu potřebujeme všichni a o tu jistě stojíme. Český Těšín: Klíčovým ve vztahu kazatel a starší je důvěra.

Je skvělé, když každý z nás chápe své obdarování a také vidí své limity. Nikdy jsem neměl problém s přístupem ke kazateli jako k autoritě, výše postavenému. Jako místopředseda staršovstva se velmi snažím být mu oporou, vytvářet dobré technické i vztahové zázemí, aby si ho Pán Bůh mohl co nejvíce používat ve službě církvi. Z druhé strany jsem vděčný za prostor, který mi dává pro využití mého obdarování v oblasti managementu.

Vím, že ne vždy se to v církvi daří. Myslím si, že klíčové je zvolit si toho správného kazatele pro daný sbor. Tím je splněn první a základní předpoklad dobrého fungování kazatel a starší.

■

STARŠÍ SBORU VSETÍN MAJÁK text BEDŘICH SMOLA, kazatel a správce Sboru Vsetín Maják

Církvi rozumíme jako týmovému sportu, je to jako fotbal nebo hokej. Různí lidé musejí spolupracovat, aby se něco dobrého mohlo povést. Dnes někteří lidé mají církev spíš za individuální sport, kde si jdete zaběhat se sluchátky a nikdo vás u toho moc nevyrušuje. Ale to není církev. A stejně je to i s vedením církve. Není to pro nás otázka jednoho člověka, ale skupiny starších.

V případě Majáku to ani nejsou starší na jednom místě, ale na více místech. Musím říct, že mnoho z těchto lidí jsou mí nejbližší přátelé.

Jak vést sbor První věcí, na které jsme se museli dohodnout, je, jestli a jak církev potřebuje vést. Vedení je takové ožehavé slovo, a právě proto se ho někdy bojíme a máme pocit, že do církve nepatří.

Pak velmi často sklouzneme do opaku a domníváme se, že církev se povede sama nebo ji povedou všichni. Ale vedení, chápáno dobře, myslím vystihuje jeden z úkolů starších. Znamená to jít první po cestě, kterou jsme určili, a motivovat lidi, aby šli za námi. Takové vedení dává smysl. Starší jsou lidé, kteří pomáhají ostatním, vyučují, aktivně se podílejí ve sboru na práci s lidmi.

Nejsou komise, která rozhoduje, poradní tým kazatele nebo jiná instituce. Pracují a modlí se.

18

listopad 2021

Starší jsou tým Druhá věc, která je pro nás důležitá, je vnímat starší jako tým.

Jsou všichni na stejné rovině. Neděláme rozdíl mezi kazateli a staršími, mezi placenými pracovníky a ostatními. Důležité je vidět obdarování každého z nich a dát mu co největší prostor, aby ho mohl využít. Rozdíl je samozřejmě v míře času, který jednotliví starší mohou službě věnovat. Ten ale není dán tím, jestli je někdo kazatel, nebo ne. Máme také jiné zaměstnance než kazatele a v našich týmech jsou také lidé, kteří se v druhé polovině života rozhodli opustit úspěšnou kariéru, aby mohli více sloužit v církvi. Tito lidé většinou úvazek nepotřebují. Uvolnili se ze

ZKUŠENOST

Pozitiva a úskalí odcházení ze staršovstva

svého zaměstnání nebo podnikání, aby mohli dát svůj volný čas do služeb církve.

JOSEF ROBEK, CB Zlín

Důležitá je příprava Třetí věc z toho přirozeně vyplývá – na takovou službu se musí starší připravovat. Proto naše setkání vždycky zahrnují také přizvané účastníky, většinou mladé vedoucí. Snažíme se mít zastoupeny různé generace od studentů až po nejstarší.

Pro přípravu vedoucích a starších jsme za deset let vybudovali program přípravy, který začíná u středoškoláků a pokračuje přes vysokoškoláky až k přípravě starších. Trvá dva roky a zaměřuje se na studium teologie, praktických dovedností a také filozofie služby na Majáku. Chceme, aby všichni starší byli absolventy tohoto programu. Velice nám to pomohlo, protože po dvou letech, strávených diskuzemi nad nejrůznějšími tématy, poznáte, jak ostatní přemýšlejí a také si vyjasníte, jak chcete přemýšlet společně. Pomáhá nám to sjednocovat naši práci a předcházet zbytečným sporům.

Množství takto připravených a ochotných starších také určuje kapacitu církve. Nejvíce je to vidět tam, kde církev teprve vzniká a kde nejsou mezi lidmi vícegenerační vazby. Lidé hledají v církvi vztahy a právě starší a vedoucí vytvářejí síť vztahů, do které se lidé mohou zapojit.

Obecně se udává, že jeden takovýto starší je schopen zahrnout do svého vlivu deset lidí. Deset starších tedy znamená asi sto lidí. Jsou to hrubá čísla, ale z naší zkušenosti odpovídají realitě.

Přijde-li čas odejít, je snazší, když víte, proč jste přišli a kam jdete. Jinými slovy poměr pozitiv a úskalí závisí na motivu, s jakým jste do toho šli. Kdo si chtěl potvrdit status dokonalého křesťana, bude asi odcházet jinak než ten, který do toho šel, protože chce sloužit.

Neméně důležitá je skutečnost, zda do služby staršího jde muž sám, nebo společně se svojí ženou, tedy v souladu a s vědomím, že jde o společnou službu. Muž je viditelný kus ledovce. Bez obětavé služby své manželky ale nemůže sloužit podle Boží vůle.

Nemůže, protože taková služba je ochuzena o část, kterou do ní přidává žena.

Všechny problémy (kromě zpovědního tajemství) probírají manželé společně v rozhovorech a modlitbách. Stejně ochotně slouží vším, co jsou a co mají. Tak jako se jednomyslně rozhodli sloužit, hledají společně i čas ukončení služby. A protože mají svůj sbor rádi a protože je to jejich domov, ví, že budou sloužit dál, jinak.

Pozitiva a úskalí jsou závislá na několika faktorech. V první řadě na jeho a manželčině oddanosti Kristu, na charakterech, na motivu sloužit, na délce služby, na jejich zkušenostech, obdarováních, na vztazích se sestrami a bratřími a na dalších faktorech. Úskalím pak může být obava ze ztráty vlivu na chod sboru, představa, že věci se budou vyvíjet jinak, než by si starší představoval.

Je-li starší typu „ouřada“, bude mít s odchodem nepochybně potíž. Bude mít tendenci udržet se do poslední chvíle. Až konečně úřad opustí, stává se často nepříjemným kritikem stávajících starších a kazatele. Vyvolává spory, stěžuje si na nedostatečnou pastorační péči, každá aktivita sboru je špatně organizovaná a vedená. To vše proto, že nevnímá Boží vyvolení a vedení do a ze služby.

Urážku a ponížení může někdo cítit i po nezvolení starším. Stává se, že přestane svůj sbor milovat, ale je otázkou, zda jej kdy miloval. Někdy to může vést k odchodu ze sboru či do vnitřního exilu v rámci sboru. V obou případech je takový člověk plný hořkosti a uražené pýchy. To proto, že své nezvolení starším nevnímá jako vyjádření Boží vůle, ale považuje je za dehonestující akt sboru.

To nekoresponduje s jeho představou o sobě samém, která je jiná, lepší a často nese spasitelské rysy.

Pozitivem odchodu je kromě menší odpovědnosti například i to, že uvolněný prostor nejenže může nahradit někdo nový, ale může být zaplněn službou dalších starších.

Slouží-li starší ve svobodě a lásce, ví, že duchovní život odchodem z funkce nekončí, leč nabývá jiné podoby. Takový emeritní starší je pak vítaným spoluslužebníkem kazatele, staršovstva a v neposlední řadě celého sboru.

Neměli bychom proto klást důraz jen na pravověří, ale ještě více akcentovat „pravožití“. V Božím slově je dostatek informací o tom, jak by měl starší vypadat a co znamená sloužit jako starší. Být starším – to nejsou oficírské výložky. Nebýt starším neznamená být polokřesťanem či lúzrem. Neznamená to ani nemožnost sloužit a dělat v církvi, co je třeba. Ano, odejít je umění.

Kdo miluje, rozumí.

Dobré vztahy Jsou ještě další principy práce, které jsme si stanovili a které navazují na tyto základní předpoklady. Osobně musím říct, že si neumím představit jiný způsob práce než v týmu, kde nehraje roli rozdílnost postavení a kde se mohou rozvinout přátelství a zájem jednoho o druhého. Starší mezi sebou mají dobré vztahy a jsou přátelé, kteří společně nesou jak jeden druhého, tak církev.

V tomto porozumění týmu vůbec nevnímám osamělost nebo neporozumění, které bývá pro kazatele tak typické. Takovýto tým může být nositelem dlouhodobé vize pro církev, pokud se daří předávat odpovědnost na mladší generace. Mladší vedoucí a lidé, kteří chtějí být zapojeni v církvi, mají možnost se podílet na všech i naprosto zásadních rozhodnutích, a tím získávají vlastnictví.

■

→

2021 listopad

19

TÉMA

ANKETA

Jak se stát volitelným starším? Musí být starší starší věkem? připravila KAMILA BERANOVÁ

Daniela, 24 let Myslím, že samotný věk není pro roli staršího důležitý. Podstatnější je, jestli je kandidát na staršího zralý ve víře a dobře zná svůj sbor.

není. Pokud jde o to, co poradit mladým kandidátům v našich sborech, je toto určitě dost základní věc a může to zvýšit jejich šanci na zvolení. Přesto v důsledku záleží na atmosféře každého sboru a požadavcích jeho členů.

Marie, 65 let Starší může být mladší věkem. Měl by být znovuzrozený, pokřtěný, členem církve.

Měl by žít příkladným životem, osvědčit se v rodině, i ve svém okolí. A měl by být horlivý. Na jeho životě by mělo být vidět ovoce z Ducha svatého!

Markéta, 48 let Pokud je málo kandidátů, tak si myslím, že nemusí být starší starší věkem.

Myslím ale, že je lepší, když je mu více let, protože už má více zkušeností.

Spousta zkušeností se dá přejímat, takže starý být nemusí. Z bible vyplývá, že starší sboru mají v životě něco za sebou. Myslím nejlépe věk 30–60.

Marek, 28 let Odpověď na anketní otázku: Určitě nemusí. Důležitější než věk je „duchovní vyzrálost“. Naopak pro mladé lidi ve sboru je vhodné, pokud alespoň někdo ze starších (myšleno role ve staršovstvu) je „mladý duchem“.

Ján, 41 let Hana, 35 let Chtělo se mi hned odpovědět: „Na kandidátu na staršího musí být zřejmé, že žije pod vedením Ducha svatého, v jeho životě se tedy projevuje ovoce Ducha.“ Když jsem se zamyslela znovu, zjistila jsem, že odpověď bude složitější.

Především pokud se podívám na to, jakým způsobem se vybírají starší v několika sborech, do kterých jsem měla možnost dlouhodoběji nahlédnout. Šlo především o to, přesvědčit určitý počet lidí, aby kandidovali a zároveň aby to byli lidé, kteří nežijí v nějakém „viditelném“ hříchu.

Důležitým, ale ne nezbytným požadavkem, je to, aby byli ochotni kázat. Pokud jde o samotnou volbu v těchto sborech, složených především z rodinných klanů, jde asi o osobní sympatie, určitě charisma, které ale nemusí být synonymem s vedením Duchem svatým. To asi není překvapením, protože Duch často vede k napomínání a k životu bez kompromisu (viz proroctví). Docházím tedy k tomu, že mít staršího zjevně naplněného Duchem je nějaká moje ideální představa staršího a vychází určitě z toho, co čtu o první církvi. Věk staršího pro mě ale určující

20

listopad 2021

Bohuslav, 71 let V první řadě být členem sboru, pravidelně docházet do shromáždění a mít o dění ve sboru zájem. Je jasné, že žádný člověk není ideální, ale jako starší by měl být jakýmsi vzorem pro okolí. Sdílet se svými bližními jejich problémy (starosti), ale i radosti. Co se týče věku, by to měl být člověk s určitými životními a duchovními zkušenostmi. Takže dle mého názoru na věku až tolik nezáleží. V našem sboru máme také dost mladé staršovstvo.

Ivan, 63 let Stáří většinou znamená zkušenosti a moudrost v mnoha oblastech žití, takže ano, je to výhoda. Jenže se musí ještě snoubit s dalšími vlastnostmi.

Pokud se dá předpokládat, že kandidát je osobnost, pak ať je klidně mladý.

Budu vycházet ze své zkušenosti. Jako poměrně mladý a svobodný jsem byl osloven volební komisí, abych kandidoval do staršovstva. Úplně se mi do toho nechtělo, ale následné zvolení jsem vnímal jako Boží povolání do této služby. Je dobré, když členové sboru dobře odhadnou, kdy nastane ta správná chvíle pro výměnu generací – ani ne moc brzy, ani ne moc pozdě. Rovněž si myslím, že by starší měli držet určitou kontinuitu sboru. Osobně nemám nějak určena hlavní kritéria volitelnosti staršího, ale vybíral bych podle dosavadního života případného kandidáta, jeho obdarování a zapojení ve sboru, případné předchozí služby apod. Být starším znamená především být služebníkem. Myslím, že pojem „starší“ v sobě nese určité zkušenosti získané věkem, a že kromě slova „starý“ – tedy věku, se odvíjí i od „starostí“, které s sebou tato služba nese. Zajímavé je, že v Bibli máme také docela konkrétní požadavky na starší či staré muže i ženy, které apoštol Pavel píše v dopise Titovi. A to jak ve smyslu věku, tak i funkce správce sboru (Titus 1. a 2. kapitola).

■

Škola Celým srdcem

Diakonie CB se představuje

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

V září byla otevřela první evangelikální základní škola v Praze

Vstupujeme do života lidí, kterým pomáháme, ovlivňujeme jeho kvalitu a jsme jeho součástí.

Zvládnout tuto roli není jednoduché a každý, kdo pracuje v pomáhající profesi a usiluje o to, aby svou práci dělal dobře, si zaslouží uznání.

Roman Kysela, ředitel Diakonie CB

11 | 2021

DIAKONIE CB STŘEDISKA

iNform DOMOV SENIORŮ BETHESDA

D

omov seniorů Bethesda v Horních Počernicích pro klienty starší 65 let funguje od podzimu 2003.

Potřebná péče probíhá dle potřeb a individuálních plánů klienta při snaze podporovat zachované schopnosti.

Do domova jsem nastoupila v prosinci roku 2009 a bylo to pro mne naprosto neznámé prostředí. Dodnes si vzpomínám, že na chodbě jsem si mezi návštěvami klientů utírala slzy – bylo mi líto vidět je upoutané na lůžko.

33 klientů, zárukou stability, pocitu bezpečí a důvěry.

V dnešní době je velmi složité toho docílit a o to více v prostředí, které je známé svou fyzickou i psychickou náročností a bohužel i finančním podhodnocením. Tuto práci musíte mít rádi, bez toho by každý z nás hledal uplatnění v jiném, „výhodnějším“ oboru.

■ IVANA REICHOLDOVÁ

ČERNÝ MOST

Dnes si při zachování pokory uvědomuji skutečnost, že ne každému je dáno strávit zbytek života v domácím prostředí. Ale co je důležité – vím, že naši klienti tuto etapu tráví v domově, kde je jim věnována péče a ano – také láska. Za to bych velmi ráda poděkovala všem milým kolegům, protože právě oni svým lidským a zároveň profesionálním přístupem vytvářejí vlídné prostředí, které je nezbytné pro pohodu klientů i nás všech.

Máme za sebou velmi náročné období v souvislosti s probíhající pandemií. Sami zaměstnanci přišli s nápadem dobrovolné karantény, která probíhala ve 14denních intervalech v období 2. 4. – 26. 5. 2020. Díky tomu a díky ohleduplnému chování nás všech i v osobním životě jsme dlouhou dobu covidu odolávali. Na podzim roku 2020 jsme ale i my museli bojovat s infekcí u tří klientů, kdy se nákaza projevila u jedné klientky po návštěvě nemocnice. Naštěstí průběh měli lehký a nemoc se dále nešířila. Při nedávné kontrole hygienické stanice jsme byli vyhodnoceni jako jeden z mála domovů, který byl minimálně zasažen. I nadále se chováme zodpovědně a doufáme, že situace se už nebude opakovat.

Jsem velmi ráda, že pracovní kolektiv je dlouhodobě stálý a narůstá počet zaměstnanců, kteří zde pracují už déle než 10 roků. Tím se stávají součástí života našich

Středisko Černý Most se nachází v Praze na Černém Mostě a tvoří jej tři sociální služby, které poskytují péči klientům v oblasti Prahy 14. Pod slovem středisko je možné si představit jednu velkou budovu, to naše je ale ve skutečnosti rozděleno do několika částí, které se nacházejí kousek od stanice metra.

Po výstupu ze zastávky metra Černý Most najdete po pravé straně ulici Bobkovu, ve které provozujeme dva chráněné byty. Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná dospělým klientům, kteří potřebují místo a dostatek času na přípravu pro budoucí samostatný život. Spolupracujeme s nimi na rozvoji a osvojení běžných každodenních činností, které jsou potřeba pro život mimo pobytovou sociální službu.

Na ulici Bobkova navazuje ulice Mansfeldova, ve které sídlí naše ambulantní sociální služba Centrum denních služeb. Jak už úvodní věta odstavce naznačuje, jedná se o službu, do které klienti docházejí ze svého domácího prostředí a mohou zde aktivně trávit čas. Aktivity poskytované klientům jsou různorodé.

Dlouhodobě nejviditelnější je výroba keramických předmětů, která je součástí centra už mnoho let, ale služba podporuje klienty i jiným způsobem a zabývá se nácviky různých činností.

Klidnou chůzí se můžete ulicí vrátit k zastávce metra Černý Most, nebo odbočit doleva do Bryksovy ulice.

Tady jsou od roku 2018 kanceláře střediska a zázemí pro asistenty služby Osobní asistence. V rámci této terénní služby poskytujeme péči v domácnostech klientů, doprovázíme je, a tím jim umožňujeme zvládat běžné každodenní činnosti.

listopad 2021 V Diakonii Církve bratrské pracuji tři roky, z toho poslední dva roky jako vedoucí Střediska Černý Most. Včetně mne zde pracuje deset zaměstnanců. Středisko jsem převzal dva měsíce před vypuknutím epidemie covidu-19 a byly to pro mne a mé kolegy a kolegyně poslední měsíce provozu, jaký jsme znali před rokem 2020. Jsem velmi rád, že se nám povedlo navzdory všemu poslední dva roky středisko rozvíjet a nadále poskytovat služby klientům.

■ JAN HAŠEK

CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ NA XAVEROVĚ

vyrovnat s vlastními slabostmi, jak správně reflektovat mnohdy emočně intenzivní pracovní zážitky.

Zatím jsme nenarazili na nikoho, kdo by naší prací pohrdal, ale pokud víme, ani na nikoho, kdo by nám ji záviděl. V náplni práce máme kdeco – vaření, zahradničení, doprovody k lékařům a na úřady, jízdu na kole, turistiku, předčítání, práci s technikou od PC přes mixér, sekačku až po kotel. Ale také mnoho a mnoho učení – studium metodik, vzdělávání v kurzech, konzultace s kolegy, ale také prosté lidské vnímání. Naslouchání, tiché bytí s druhými, je přímá cesta k sebepoznání, pokoře, k neustálému dialogu, ve kterém se jako velmi různí lidé potkáváme. Jsme ale vděční i za konfrontaci a nesouhlas – nutí nás věci znovu a lépe promyslet – a vážíme si odpuštění, které u klientů vždy nacházíme, když profesně selháváme.

■ Za pracovní tým GABRIELA MORAVCOVÁ a DANIELA BĚŤÁKOVÁ

Pro nás pracovníky a snad i pro obyvatele (klienty) je to zcela jedinečné místo. Kde jinde jste zároveň ve městě, a zároveň obklopeni přírodou? V rodinném domku, na kterém ale nikdo nezasvěcený nepozná, že je to zároveň pracoviště? V práci snů, ale zároveň někdy ve velmi drsné realitě? I naše práce je jedinečná.

Naši klienti jsou každý z nějakého důvodu bolaví, život se s nimi

nemazlil, zakusili jen málo uznání. Každý z nich má svůj osobní příběh o nepřijetí, neporozumění, o nedostatku trpělivosti s jejich hendikepy. Jako pracovníci vytváříme prostor, aby po odchodu ze svých rodin dál dospívali a objevili to, co každý potřebujeme a hledáme – možnost seberealizace a uznání v místní komunitě.

Na Xaverově sice nemohou být nikdy úplně „doma“ – míra soukromí je tu velmi malá, ale mají zde větší šanci prožít život lidsky kvalitněji, rozvíjet své schopnosti, hledat si nové vztahy a zaměstnání. Učí se také soužití s druhými a k tomu potřebují nás, profesionální pracovníky. My přitom rosteme a dospíváme s nimi – vzděláváme se, hledáme cesty, jak je podpořit, jak se

PÁR SLOV ŘEDITELE Milí čtenáři, v iNformu listopadové Brány máte možnost poznat činnost Diakonie Církve bratrské trochu jinak. Do pozadí ustoupily statistické údaje a čísla a místo toho bylo naší společnou snahou zaměřit pozornost na lidské příběhy. Chtěli jsme alespoň trochu představit ty, kteří v Diakonii Církve bratrské pracují, a také ty, kterým pomáhá.

V případě Diakonie Církve bratrské (a totéž se týká i jiných poskytovatelů sociálních služeb) platí, že nejsme jakási neosobní instituce pomáhající druhým. Vstupujeme do života těch, kterým pomáháme, ovlivňujeme jeho kvalitu a tou či onou měrou jsme jeho součástí.

Zvládnout tuto roli není jednoduché a každý, kdo pracuje v pomáhající profesi a usiluje o to, aby svou práci dělal dobře, zaslouží uznání. Potřebujeme znovu a znovu nacházet motivaci a sílu pro to, co děláme. V tom nám pomáhá i vědomí, že naše práce má smysl, a fakt, že jsme užiteční.

Někdo odvíjí svou motivaci z osobní víry v Boha – a ta působí na vztah k bližním. Někdo nachází motivaci sám v sobě a v přesvědčení, že je dobré a správné pomáhat, a vědomou osobní víru k tomu nepotřebuje. Obojí souvisí s Boží stopou v člověku. Věřím také, že z obou přístupů má Bůh radost.

Děkujeme vám za podporu a zájem o naši práci.

ROMAN KYSELA

DIAKONIE CB SVĚDECTVÍ

iNform Ohlédnutí za službou pastoračního pracovníka v Diakonii CB

OSM LET V BETHESDĚ

T

yto řádky píši už jako bývalý pastorační pracovník v Diakonii CB. Budou tedy už jen mou vzpomínkou, i když ještě čerstvou. Pastorační službě v diakonii jsem se mohl věnovat po dobu osmi let (do konce letošního srpna). Nejčastěji jsem se pohyboval v největším středisku naší diakonie, tedy v domově pro seniory Bethesda. Každé ráno všedního dne jsme den zahajovali společným čtením z Bible a modlitbami se skupinkou klientů různých církví na pokoji jednoho z nich. Byly to zajímavé a podnětné duchovní rozhovory prodchnuté životní zkušeností. Měli jsme také pravidelné bohoslužby vždy v neděli v 11 a v úterý v 15 hodin.

Hlavní část mé služby spočívala v osobních rozhovorech na pokojích klientů. Někdo rozhovory vítal a více se otevřel, jiný byl uzavřenější a plašší. Téměř se ale nestávalo, že by někdo rozhovor odmítl úplně.

Tématem hovorů bývala často rodina; ta původní, ze které člověk vyšel a která ho utvořila, i ta, kterou založil a vedl sám. Senioři rádi hovoří o svých dětech a vnoučatech, pravnoučatech. Zvláště pokud mezi

nimi panují dobré vztahy. Častým tématem, byly také rozličné neduhy, nemoci a zkušenosti z nemocničních zařízení. Nebo také aktuální prožitky života v domově, kde do popředí vystupovaly otázky aklimatizace, nových vztahů – spoluklienti, vztah k pracovníkům apod.

V rozhovorech se také otevírala témata životních radostí a starostí, úspěchů i proher, kterým člověk potřebuje dát nějaké místo a nějaký smysl. Rozhovorům o víře byli nejvíce otevřeni ti, kteří víru ve svém životě nějak aktivně žili i dříve. Ale ani jiní většinou neodmítali duchovní rozhovory či povzbudivé slovo z Bible nebo modlitbu. Zejména modlitba měla pro některé zvláštní rozměr přinášející uklidnění a povzbuzení, které není pouze z člověka. Někteří o modlitbu či o požehnání v různých situacích sami žádali.

Byli zde také klienti, kteří v dětství chodili do kostela nebo na náboženství, a při pobytu v Bethesdě svůj zájem o Bibli, víru a duchovní život oživili. Jiní se účastnili bohoslužeb jednoduše proto, že se tam cítili dobře a přinášelo

Rozhovor s Františkou Marečkovou

JSME TADY ŠŤASTNÍ Měl jsem tu čest setkat se a promluvit si s paní Fanynkou Marečkovou, která se před třemi lety stala obyvatelkou Bethesdy.

Je členkou Církve bratrské, silné vazby má na sbory na Žižkově a v Horních Počernicích. Ve věku 95 let se raduje ze života, který žije, a povídání s ní bylo radostným zážitkem.

Na otázku, jaký byl její život, sama řekla: „Můj život byl složitý, ale podle toho, jak to dopadlo, by se dal úplně nazvat pohádka.“ Proč? Fanynka od 5 do 15 let vyrůstala v dětském domově.

Svého otce vůbec nepoznala a s matkou se setkala pouze několikrát. Vyrůstat v rodině jí bylo na dlouhou dobu odepřeno, ale tato situace se změnila, když se Fanynka v 15 letech dostala do evangelické rodiny, která ji přijala, řečeno dnešními slovy, do pěstoun-

→

→

listopad 2021 jim to pokoj. Snažil jsem se zde být pro všechny bez rozdílu víry a světonázoru.

Zážitků bylo za těch osm let mnoho.

Zvláště se mě dotýkaly situace, kdy některému klientovi zemřel jeho syn nebo dcera. A nedělo se tak úplně výjimečně. Potomci klientů jsou často sami už v důchodovém věku a mívají své zdravotní obtíže. Jedna klientka dokonce ztratila obě své děti, syna už dříve a dceru během pobytu v Bethesdě.

Klienti také přirozeně hledají i nové sociální vazby přímo v domově.

Vznikají tak občas nová a pěkná přátelství, byť většinou krátkodobá. Tím bývá ale i větší zármutek, když takový nový přítel zemře.

Vzpomínám si, jak jsem jednou celý den obcházel klienty po náhlém úmrtí jedné oblíbené paní, sděloval jim to a pomáhal zpracovat to překvapení, pro některé šok a zármutek. Zvláštní zkušeností pro mě bylo také rozloučení s jednou paní, které mohlo proběhnout v prostorách Bethesdy. Byl zde manželský pár a paní zemřela. Pán se s ní chtěl rozloučit, ale bylo by pro něj obtížné někam jezdit. Bylo smutné, ale zvláštním způsobem i povzbudivé, že se se svou manželkou mohl rozloučit přímo v místě jejich posledního pobytu.

Tato situace měla v sobě ještě jeden zvláštní prvek. Když se konalo rozloučení, slavil pán právě 90. narozeniny. A tak se po skončení rozloučení změnila smuteční sešlost na narozeninovou.

Nejdřív mi to přišlo zvláštní, lehce bizarní, ale příbuzní se už sjeli

a chtěli to vzít „při jednom“. Přišlo mi to nakonec symbolické, jak se věci života prolínají jedna s druhou. Radost i zármutek, zármutek i radost se potkávají a snoubí v řečišti života.

Vzpomínám na silné chvíle modlitebního předávání lidí do Božích rukou u lůžek umírajících i zesnulých. Ale vzpomínám také na mnohé radostné chvíle, když se třeba někomu narodilo další pravnouče. Nebo na různé oslavy narozenin či slavení svátků. Bylo by toho jistě mnoho, o čem by se dalo psát.

Jsem Pánu Bohu velice vděčný, že jsem, za ty roky mohl poznat řadu nových jedinečných lidí a ujít s nimi kousek cesty. Jsem také moc vděčný za vedení domova Bethesda i její pracovníky. Vždy jsem z jejich strany vnímal podporu a pochopení pro duchovní aktivity i potřeby klientů. Moc dobře se mi se všemi spolupracovalo.

Neméně rád vzpomínám na možnost navštěvovat také klienty dalších středisek Diakonie CB – na Xaverově a na Černém Mostě (chráněná bydlení). Zde na rozdíl od Bethesdy jde o klienty mnohem mladší, ještě „v plné síle“. Zde jsem se pohyboval v menších intervalech, ale každý, s kým jsem se mohl potkat, mě obohatil svým rázovitým a osobitým pohledem na svět.

Nyní se pro Diakonii CB hledá nový pastorační pracovník. Věřím, že se najde někdo, kdo by tuto službu seniorům, klientům dalších středisek i pracovníkům převzal a rozvinul ji třeba ještě jinak a bohatěji, než se to podařilo mně. Za to se i modlím.

ské péče. Pro Fanynku to zpočátku nebylo lehké, jako horlivá katolička se sama sebe ptala: „Co tam budu dělat? Já byla strašně proti evangelíkům, to tehdy ještě byla taková doba. Myslela jsem si: to budou bludaři, to bude hrozný.“ Jenže hned první den se četlo z Bible a Fanynku to nadchlo.

V téhle osudové rodině prožila čtyři válečné roky, konečně měla svůj domov a poprvé poznala, jak vypadá rodinný život. To hlavní pro Fanynku bylo, že se dověděla víc o Kristu. „Tam jsem uvěřila a zamilovala jsem si Pána Ježíše na celý život. A to byla moje síla.

Potom jsem se sama musela postavit na vlastní nohy.“ Po skončení války bylo dalším důležitým obdobím studium v Brně, kde se její životní cesta protnula s další křesťanskou rodinou – s Marečkovými. V Brně nejen dostudovala, ale poznala tam i svého manžela a podle svých slov prožila krásné mládí v Kounicově ulici.

Fanynka se za svobodna jmenovala Jakoubková a její manžel šel na seznámení originálně a intelektuálně. Aby zabodoval, kou-

pil jí knihu o Jakoubkovi ze Stříbra a poslal ji do Brna. Fanynka na knížku nezabrala, ale nakonec to vyšlo i bez Jakoubka. Po několika letech známosti byla svatba a narodily se jim dvě děti.

Na konec našeho rozhovoru jsem od ní chtěl i nějaké životní moudro, tak tady je: „Přidržet se Pána Boha, hledat vzájemné porozumění a odpouštět jeden druhému.“ Samozřejmě jsem se ptal i na to, jestli je Fanynka v Bethesdě spokojená. V úvodu našeho rozhovoru mi řekla, že se zpočátku bála, jak bude život v domově pro seniory vypadat. Proto mám radost, že je s životem a péčí v Bethesdě spokojená. Je vděčná za bohoslužby a doufá, že se brzy podaří najít nástupce za Michala Žemličku. Když na závěr našeho setkání řekla „Jsme tady šťastni,“ bylo to nejen dobré vysvědčení pro Bethesdu, ale hlavně krásné shrnutí jejího života, který přes těžký začátek dopadl jako pohádka.

■ MICHAL ŽEMLIČKA

■ ROMAN KYSELA

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE říjen 2021

▪ Volby, hlasování a instalace nových kazatelů Martin Kop byl dne 12. 9. 2021 zvolen za kazatele – správce sboru ve Sboru CB v Třebíči. Následně byl instalován. Volbu i instalaci provedl Bronislav Matulík.

Blahoslav Číčel byl dne 19. 9. 2021 zvolen za kazatele – správce sboru ve Sboru CB v Teplicích. Následně byl ve stejný den instalován. Volbu i instalaci provedl Bronislav Matulík.

Ondřej Kyml byl dne 19. 9. 2021 zvolen za 2. kazatele ve Sboru CB v Českém Těšíně. Volbu provedl Jaroslav Pokorný.

Instalace a přechod na nový sbor se předpokládá v září 2022.

Aleš Navrátil byl dne 3. 10. 2021 zvolen za 2. kazatele ve Sboru CB v Brně – Betánie. Volbu provedl Petr Dvořáček.

Instalace by měla proběhnout v říjnu 2021.

Rada vzala na vědomí kladný výsledek hlasování o setrvání 2. kazatele Patrika Horvátha po 12 letech v libereckém sboru, které proběhlo dne 3. 10. 2021.

Hlasování zajistil senior Miloš Hejzlar.

▪ Rozdělení seniorátů Rada schválila rozdělení péče o senioráty mezi jednotlivé členy Předsednictva RCB: David Novák: Východní Čechy – Sever, Jižní Čechy, Střední Čechy a Vysočina a Severní Čechy, Jizerský Bronislav Matulík: Východní Čechy – Jih, Praha, Západní Čechy a Jižní Morava Tadeáš Filipek: Těšínsko, Severní Morava a Hanácko-valašský ▪ Pověření a jmenování člena Rady ETS Rada CB jmenuje Jaroslava Pokorného členem Rady ETS-VOŠ na funkční

→

ZPRÁVY

iNform ROZHOVOR S ŘEDITELEM ETS Rada vedla rozhovor s ředitelem ETS Milošem Poborským. V rozhovoru se ohlédl za uplynulým prvním funkčním obdobím a nastínil vize školy do dalších let. Po čtyřech letech jsou už zjevné pozitivní výsledky jeho práce. V oblasti investic byly v objektu ETS ve Chvalech položeny nové koberce, pořízeno nové vybavení ubytoven, kotle, výpočetní technika a server. V neinvestiční oblasti je dokončován nový informační systém, web a nová identita školy, podařilo se zajistit nové vedení kateder.

Investiční záměry do budoucna se týkají rekonstrukce fasády, zajištění většího prostoru pro výuku a skladovacích prostor, například rekonstrukcí podkroví, do kterého by se přestěhovaly konferenční místnosti. Škola se chce zaměřit na „headhunting“ a vyhledávat pro školu talenty. V plánu je také organizace Biblického týdne pro mládež ve spolupráci s Odborem pro práci s mládeží a Dorostovou unií a otevření kurzu Zahraniční misie. Aby škola získala více státní podpory, bylo by vhodné zařadit do výuky 100 studentů. Strategický plán 2019 –2026 tak bude splněn o pět let dříve, proto proběhne jeho revize.

O zřízení VŠ už škola neuvažuje, protože by to znamenalo ztrátu kvality ETS. Průchodnost na teologickou školu do Banské Bystrice je výborná. Škola má vícezdrojové financování – státní dotace, CB, školné i prostředky od jednotlivých dárců. Budova školy je ovšem pro její rozvoj limitující.

ODVAHA K JEDNOTĚ V ROZDĚLENÉM SVĚTĚ Každým rokem se na několik dní setkává ekumenická skupina biskupů různých církví – přátel Hnutí fokoláre. Toto hnutí akcentuje jednotu těch, kteří byli pokřtěni trojičním křtem. Hnutí je aktivní ve 182 zemích a spolupracují s ním dva miliony křesťanů.

Rádi obvykle citujeme slova Ježíšovy velekněžské modlitby s prosbou, aby všichni byli jedno. Jak tuto modlitbu svého Pána naplnit?

O určitou odpověď se snaží ekumenické společenství biskupů, které po řadu let prožívá duchovní jednotu a každoročně při svých setkáních uzavírá slib vzájemné jednoty a lásky, byť to není jednota instituční.

Pandemická opatření letos nedovolila uskutečnit setkání na jednom místě, a tak bylo řídicím výborem rozhodnuto uspořádat jej online v termínu 24.–25. 9. 2021. V centru Hnutí fokoláre v Castel Gandolfu u Říma se setkala skupina těch, kteří byli zapojeni do přenosu. S pomocí řady pracovníků hnutí bylo setkání vysíláno do 44 zemí světa, 70 církví a překládáno simultánně do patnácti jazyků. Připojily se k němu na dvě stovky biskupů katolických, pravoslavných, luterských, anglikánských, metodistických, reformovaných a letničních. Ve dvoudenním setkání se střídaly modlitby, výklady, osobní svědectví a ekumenické zkušenosti.

listopad 2021 Toto setkání přijalo povzbuzení od nové prezidentky fokoláre – arabské křesťansky Margaret Karram, která z vlastní zkušenosti ví, jak je jednota nesnadná a jaké jsou její překážky. Z videozáznamu zazněla slova Chiary Lubichové, zakladatelky hnutí. Bylo úžasné sledovat na obrazovce biskupy z různých částí světa, kteří se k přenosu připojili. Na řadě míst přenos sledovaly ekumenické skupiny.

Velmi nás povzbudila skupina pěti biskupů v Pákistánu, která vyjádřila svoji vděčnost za kontakt a poselství. Pomocí přenosu se poprvé mohli setkat například biskupové z Pákistánu a Indie.

Také v Africe jsme mohli vidět skupiny sledující přenos. Z naší země jsme do přenosu s biskupem Františkem Radkovským předtočili svou ekumenickou zkušenost z květnového setkání na Bílé hoře, kde si 60 katolických kněží a 60 protestantských pastorů vyznalo hříchy minulé i současné a vyjádřilo odpuštění, smíření a odvahu ke spolupráci. Někteří na tuto zkušenost reagovali a viděli v ní inspiraci pro řešení svých historických rozdělení.

V Castel Gandolfu se k nám na dva dny z České republiky připojili katolický biskup Antonín Basler z Olomouce a evangelický luterský biskup Tomáš Tyrlík z Českého Těšína. Tomuto setkání zaslal svůj pozdrav i primas anglikánské církve arcibiskup z Canterbury Justin Welby a ekumenický patriarcha z Konstantinopole Bartoloměj I. Skupina těch, kteří byli v Římě, byla po online setkání přijata papežem Františkem ve Vatikánu. Papež vyjádřil vděčnost za obecenství a povzbudil k odvaze naplnit Boží „sen“ jednoty a harmonie ve světě. Zdůraznil také, že jde o jednotu, která nestírá rozdíly, ale spíše je posiluje a harmonizuje. Podle jeho pohledu ti, kteří stojí v čele církví, nemají usilovat o vnější jednotu a uniformitu, ale jsou pověřeni úkolem zápasit o jednotu v tajemném společenství církve v Kristu a v Duchu svatém. Církev je živé tělo, lidé jsou na cestě v dějinách a zároveň i za dějinami. František vyzdvihl zápas o jednotu těch, kteří bojují ve velmi těžkých podmínkách současného světa a často za to těžce platí.

Letošní online setkání biskupů nebylo marné a přivedlo k zápasu o jednotu další spolupracovníky. Vděčné ohlasy byly povzbuzením pro všechny, kteří na přenosu spolupracovali. Vážím si toho, že jsem mohl být součástí těchto významných a vzácných okamžiků jednoty.

■ PAVEL ČERNÝ

období pěti let (§ 132, odst. 7 Zákona č. 561/2004 Sb.) s platností od 1. října 2021 a současně členem Rady ETS-VI na funkční období šesti let (čl. VIII, odst. 2 Zakládací listiny VI ETS) s platností rovněž od 1. října 2021. Jaroslav Pokorný bude za Radu zodpovědný také za komunikaci s ETS. ▪ Prodloužení pověření ke kaplanské službě Rada prodloužila pověření pro Petru Kašperovou-Poldaufovou ke kaplanské službě v Nemocnici na Homolce na dobu určitou čtyř let od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2025. Petra dokončila VŠ v oboru teologie a nyní splňuje všechny požadavky Dohody ERC, ČBK a MZ ČR k pověření ke kaplanské službě.

▪ Komise pro volbu Rady CB Rada navrhla do volební komise nové členy: Petra Geldnera, Miloše Hejzlara a Tomáše Holubce. Všichni tři bratři pozvání do této služby přijali. Rada podá konferenční návrh, aby Konference tyto bratry včetně dvou, kteří v ní setrvali, Martina Tabačana a Ondřeje Pavlíčka, zvolila.

▪ Společná konference a společná setkání české a slovenské Rady CB Rada bude jednat v Bratislavě v úterý 9. 11. 2021 se slovenskou Radou CB o situaci v CB v Čechách a na Slovensku.

Rada podpořila pravidelná setkávání české a slovenské Rady v červnu na jižní Moravě.

▪ Termín setkání statutárů v listopadu Rada vzala na vědomí, že setkání statutárů sborů proběhne v sobotu 20. 11. 2021 online. Bude mu předcházet hodinové školení nových statutárů sborů v BOZP. Setkání se za předsednictvo Rady zúčastní Tadeáš Filipek.

AKTUÁLNĚ

iNform

listopad 2021 V PRAZE OTEVŘELA NOVÁ KŘESŤANSKÁ ŠKOLA

„N

apište si do deníku, co jste dnes udělali odvážného. Pokud vás nic nenapadá, zeptejte se někoho ze spolužáků,“ říká učitelka a děti berou do rukou barevné deníky. Křesťanská škola Celým srdcem otevřela v září a mnoho věcí tu funguje jinak než v běžné škole.

Každý den začíná písničkou, modlitbou a kruhem, kde se všichni sejdou a řeknou si, co se bude daný den dít. Následuje blok češtiny a matematiky, kde se

Na konci každého dne děti v kruhu hodnotí, co se jim líbilo a co se naučily. Když tam s nimi sedíte, máte pocit, že právě probíhá porada velké rodiny, kde každý opravdově hledá, co můžeme vylepšit, abychom byli spolu ještě spokojenější a lépe se nám pracovalo.

Věřím, že (nejen) v takových chvílích tam sedí Pán Bůh mezi námi a usmívá se. Škola Celým srdcem vznikla díky modlitbám, darům a odborné i praktické podpoře mnoha křesťanů

děti učí řešit problémy a vyjadřovat svoje myšlenky.

Další dovednosti podporuje blok Výzvy, ve kterém děti pracují na vlastních plakátech, knížkách či modelech věcí nebo budov.

Pro Školu Celým srdcem jsou charakteristické její hodnoty. Každý měsíc se děti a učitelé zaměřují na jednu z nich. Září patřilo odvaze. Děti se například seznámily s příběhem jednoho z odvážných Moravských bratří nebo podnikly výlet za zvířátky, která se rozhodla uspořádat demokratické volby.

V říjnu naváže téma svobody a v listopadu zodpovědnosti – obě propojí například „sametový“ host, který tisknul zakázané křesťanské knihy.

Hostů přichází do školy více. V září to byla Linh, německá Vietnamka, která si chce otevřít restauraci a se kterou dětem nezbylo než mluvit pouze anglicky.

Připravují je na to anglické středy, kdy se všechny aktivity odehrávají v tomto jazyce, a také neustálá přítomnost americké učitelky.

v Česku i v zahraničí. Aktuálně je jedinou českou evangelikální školou v Praze. V tomto roce ji navštěvuje deset dětí na denní docházku a deset dětí na projektové dny, o všechny se stará celkem sedm učitelů. Do školy lze přestoupit i během školního roku, volná místa jsou v 1. a 4.–6. třídě.

■ DANA KOUTECKÁ fotografie tým Školy Celým srdcem

Číslo 11/2021, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 7. 11. 2021 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

OKAMŽIKY

TAK DĚKUJI… text JAN OLŠÁK, CB Vsetín – Jasenka

F

rederick Forsyth má přezdívku „Mistr vypravěč“. Mimo jiné napsal drobnou knížku Pastýř. Je to příběh mladého pilota, který se na Štědrý večer 1957 vrací z Německa domů do Anglie. Už se těší, že bude co nevidět doma, protože pro tryskové letadlo taková vzdálenost není žádný problém. Jenže dojde k poruše v elektrické instalaci a přestanou fungovat ty nejdůležitější navigační přístroje – kompas a vysílačka. Navíc se to stane po 22. hodině. Situace téměř neřešitelná.

Poslední možnost, která se mu vybaví z kurzů o krizových situacích, je začít si počínat neobvyklým způsobem – létat do velkých trojúhelníků a spoléhat na to, že si jeho nevšedního počínání všimne někdo u radarů a dovtípí, že má pilot potíže. Z letiště pak vyšlou záchranné letadlo, kterému se říká pastýř, a to navede bezradného pilota na přistání na nejbližší ranveji.

Když měl náš pilot za sebou téměř dva trojúhelníky, začal se modlit: „Nemodlil jsem se doopravdy už léta a ani tentokrát mi to nešlo. ‚Pane Bože, prosím tě, dostaň mě z tý šlamastiky…‘ Teď s ním nesmím takhle mluvit… ‚Otče Všemohoucí, jenž jsi v nebi...‘ Předtím mě mohl vyslyšet tisíckrát, ale jestli mě chtěl vyslyšet i té noci, to jsem netušil. Co jsem mu ale mohl říct? Že jsem si na něho vzpomněl, až když potřebuju jeho pomoc? ‚Prosím tě, Bože, poukaž na mě, ať si mě někdo všimne, jak tu létám do trojúhelníku, a ať mi sem pošlou pastýře, který mě navede na šťastné přistání. Prosím tě, pomoz mi, a já ti slibuju, že...‘ Co já mu ale tady na zemi mohl slíbit? On mě nepotřeboval, to já potřeboval jeho. A když jsem si na něho takovou dobu ani nevzpomněl, proč by si on měl najednou vzpomenout na mě?“ Modlitbu vystřídal vztek, pak pláč jako u malého dítěte a nakonec jistota, že do

hodiny umře v ledové vodě Severního moře. Stalo se však něco nečekaného.

Objevilo se letadlo, objevil se pastýř!

Ovšem i samotný závěr neproběhl nijak lehce a pro našeho pilota to byla souhra nevysvětlitelných zázraků.

Frederick Forsyth píše romány, ale zcela nedávno se stala jiná a naprosto skutečná

KDYŽ NÁS PÁN BŮH NĚJAK PODIVUHODNĚ ZACHRÁNÍ, JE NA NÁS, ABYCHOM MU PODĚKOVALI A VZDALI CHVÁLU.

událost. Estonská nákladní loď se plavila v Tichém oceánu. Jeden námořník šel do strojovny doplnit palivo. Po dokončení tohoto úkolu se šel na palubu nadýchat čerstvého vzduchu. Přitom se mu udělalo nevolno, omdlel a přepadl do moře.

Bylo štěstí, že se ve vodě ihned probral a začal plavat. Neštěstí bylo, že jej nikdo neviděl, na palubě nikdo nebyl. Ačkoliv byl dobrý plavec, neměl šanci vzdalující se loď dostihnout.

Mezi vlnami spatřil zbloudilou rybářskou bójku. Co nejrychleji k ní doplaval a chytl se jí, jenže jeho vyhlídky na záchranu se tím příliš nezlepšily. Co mohl čekat? Kdyby jej na lodi ihned začali

postrádat, byla by jakás takás naděje, jenže oni to postřehli asi až po šesti hodinách.

Kapitán dal okamžitě zastavit, obrátit loď a začalo pátrání. Požádali o pátrací letadlo, kterému udali jen velmi orientační údaje o možném místě trosečníka. Bylo třeba vzít v úvahu rychlost lodi, rychlost vodních proudů a taky odhad, kdy k pádu ve skutečnosti došlo. Nejbližší pevnina byl ostrov Pitcairn, a i ten byl jako tečka v širé dáli oceánu. Přesto pátrání dopadlo neuvěřitelně šťastně. Trosečník se držel bójky už celých 14 hodin, i přes celou noc. Nezachránil jej pátrací letoun, ale jeho vlastní loď.

Tento námořník řekl, že nikdy nepřemýšlel o Bohu, jestli je, nebo není, ale tato zkušenost jej změnila. Nedočetl jsem se o žádném jeho svědectví o vyslyšených modlitbách, ale mám za to, že tomu tak bylo.

Do třetice ještě jedna moje vlastní zkušenost. Není ani s letadlem, ani s lodí.

Pracoval jsem s křovinořezem, a jak víte, takový strojek dělá pořádný rámus, takže člověk vlastně nic jiného neslyší.

Najednou jsem ucítil, že se někdo nebo něco opírá o můj pravý loket a bok a vzápětí jsem pochopil, že těsně vedle mne spadl pořádný jasan, který by přimáčkl víc než jednoho člověka. Otřel se o mne.

První myšlenka, která mě napadla, bylo poděkovat Pánu Bohu za jeho ochranu v té chvíli. Vždyť stačil jeden jediný úkrok vpravo a tohle bych už nemohl napsat.

Když nás Pán Bůh nějak podivuhodně zachrání, je na nás, abychom mu poděkovali a vzdali chválu. Tak Pane Bože děkujeme za všechny vyslyšené modlitby proslovené v nouzi nejvyšší, i za ty, které často opakujeme.

Děkujeme, děkujeme, děkujeme...

■

2021 listopad

21

REPORTÁŽ

NA BOHOSLUŽBU DO KLUBU text PAVLA LIOLIASOVÁ foto FRANTIŠEK PLZÁK

V Praze se rozjel takzvaný Nekostel – experimentální evangelická bohoslužba, o které sami autoři říkají, že jde o duchovní restauraci. Organizátoři zformovaní kolem dua farářů-youtuberů Pastoral Brothers připravili první setkání na začátku října.

napsat, jestli měli pivo, limonádu nebo čaj. Přes pomalejší začátek se nakonec na plátně objevují desítky odpovědí, kazatelé některé glosují a v sále je cítit uvolněná atmosféra. Pak si bere slovo Karel Müller a s účastníky bohoslužby projde krátkou meditací: „…otevřete oči a vidíte krásné, modré nebe. Mraky poklidně plují po nebi, slyšíte zpívat ptáky a v srdci se vám rozlévá pokoj a radost…“

Kázání jako stand-up

J

e první říjnový úterní večer a já vcházím do dveří pražského klubu Rock Café. Už tady to začíná být zajímavé – bar jsem totiž cestou na bohoslužbu asi ještě nikdy nemíjela. Přicházím těsně před osmou, takže sál už je z většiny plný.

Po krátkém přivítání patří pódium folkovému zpěvákovi, který si říká Cermaque. Po jeho dvou písních už na scénu přichází Jakub Malý a Karel Müller, v internetovém prostoru obecně známí jako Pastoral Brothers. Oba v tričku a kalhotách, na pódiu je na stole položená Bible. „Co jste si dnes dali na baru?“ ptají se publika a lidé v sále pak mohou přes mobilní aplikaci

Pastoral Brothers

INFOBLOK

Dvojice farářů Českobratrské církve evangelické. Jakub Malý je farář Pražského seniorátu se základnou ve sboru v Libni, Karel Müller má jako farář na starosti pražskou mládež. Na jejich YouTube kanálu jsou desítky vtipných videí, v nichž přibližují divákům křesťanskou víru svým liberálním pohledem. Natáčejí podcast, vydali knihu a na sociálních sítích si často dělají legraci, inspirací je jim široká škála témat od Bible až k politikům.

22

listopad 2021

Faráře na pódiu střídá hudebník, a když se oba muži vrací před publikum, přichází na řadu hlavní téma kázaní. Tedy, oba se shodují, že jde o stand-up, jehož tématem je „Jak unést hejt.“ Karel Müller i Jakub Malý začínají své slovo tím, že se s diváky dělí o „fuck-upy“, tedy momenty, kdy se jim v životě zkrátka něco nepovedlo. Malý vzpomíná, jak kázal v kostele a jeho kázání, které doplnil prezentací s obrázky, se nesetkalo s pochopením a úspěchem. „Reálně jsem zklamal jejich očekávání, kdy po lockdownu fakt očekávali, chtěli a vyžadovali ty klasické, evangelické, intelektuální bohoslužby – a já jsem jim tam přinesl prezentaci s obrázky,“ popisuje a sálem se nese pobavený úsměv.

Oba se pak dostávají i k „hejtům“, které se k nim dostávají za jejich působení na internetu. „Ten první hejt je dvojznačný: Máte málo lajků, takže to je důkaz, že to děláte špatně a Duch svatý s vámi není,“ zní z pódia a sálem se nese velký výbuch smíchu. „A oproti tomu: Máte moc lajků, což je důkaz, že to děláte špatně, protože jste moc mainstreamoví, nejste alternativa vůči hříšné společnosti a Duch svatý s vámi není,“ dodává farář a sklízí potlesk. „Církev je v posledním tažení, když posílá na internet takové lidi,“ čte další komentář Karel Müller a jeho kolega hned glosuje: „Tady jsme jim museli dát za pravdu.“

Politika, humor a nadsázka Právě situační humor oběma farářům evidentně jde. V průběhu celého večera se špičkují navzájem, neváhají použít ostřejší slovní výrazy, mají

humorné narážky na aktuální politickou situaci a legraci si dělají i z vlastních partnerek. Jak je ale slyšet, publiku tento styl humoru není cizí a vtipy se setkávají s ohlasem.

Od nadsázky a humoru pak ale řeč přechází do vážnějšího tónu a člověk si uvědomí, že se najednou opravdu dostal „na bohoslužbu“. „Věříme, že jste dobří lidé. A že máte dobré srdce a děláte dobré věci. A přeju vám, abyste se nenechali všemi těmi životními

okolnostmi, pochybami a slabostmi nějak přeprat. Protože v tom, co děláte dobrého, je Bůh,“ uzavírá stand-up Karel Müller.

Na závěr se s oběma publikum loučí potleskem. „My na tohle nejsme z kostela zvyklí,“ dodává Jakub Malý a zve diváky na další Nekostel, který je v plánu za týden.

■

Nekostel

INFOBLOK

Sami autoři ho představují jako „Program, který od podzimu 2021 zve lidi do Rock Café na experimentální bohoslužbu s živou hudbou.“ Do projektu je kromě dua Pastoral Brothers zapojen literární historik a vysokoškolský pedagog Martin C. Putna, šéfredaktor nakladatelství Biblion a vedoucí překladatelského týmu v projektu Bible 21 Alexandr Flek, evangelický farář v pražském kostele u Klimenta David Balcar a evangelická farářka z pražských Dejvic Alexandra Jacobea.

Organizátoři na rozjezd projektu vybírali peníze přes darovací platformu Donio.

2021 listopad

23

RODINA

CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ text KOLEKTIV AUTORŮ ilustrační foto PIXABAY

Ke stáru jako když najdeš, doplnil by klasik. Nebo taky ne.

Ale malé ohlédnutí za dětstvím za to rozhodně stojí. Zvlášť když se zážitky z dětství následně promítají do našich vlastních rodičovských kauz.

dobře slyšely, začala hartusit: „Už máte být dávno doma! Maminka na vás čeká!“

RODIČE SE SE MNOU NEMAZLILI napsal RaN

N

a chalupě bylo fajn. Jezdívali jsme tam celá rodina a my, děti, jsme si to venku vždycky užily. „Musíte být ale za světla doma!“ říkávala vždycky maminka a přidala citaci Erbenovy Klekánice. Zabíralo to. Až jednou jsme se venku nějak zapomněly.

24

listopad 2021

Mohlo mi být tak pět. Viděl jsem ji první.

Tu postavu na cestě. Měla hlavu zamotanou do pytle, takže jí nebylo vidět do obličeje, a vydávala chraplavé zvuky. Byla fakt divná! Šinula se k nám, celá podivně zahalená, v jedné ruce hůl, ve druhé zvonek.

Sotva došla dost blízko na to, abychom ji

„Nepůjdeš ven! Neumyl sis holínky!“ Povel byl jasný. Táta zrovna v předsíni luxoval, ale to nic neubralo na váze pronesených slov. S tátou se nevyjednávalo, tátovo slovo se vždycky muselo splnit.

Sebral jsem tedy holínky a rychle je umyl. „Už můžu jít?“ zeptal jsem se a ukázal je tátovi umyté. „Ne, jsou mokré,“ řekl stručně a luxoval dál. Na chvilku mě zaplavila vlna bezmoci, ale pak přišel nápad: podržel jsem holínky u výfuku z vysavače – a během chvilky byly suché.

Znovu jsem je ukázal tátovi. A ten velký, neomylný táta s údivem řekl: „Jak jsi to tak rychle dokázal?“ Pochválil mě a pustil mě ven.

Stál jsem u vchodu do sálu našeho sborového domu a sledoval jsem našeho kazatele. Lidé si vždycky podali ruce, když se setkali nebo loučili, ale on ne. On toho člověka objal. Bylo to divné. Doma jsem to neviděl. Mazlili jsme se, když jsem byl tak malý, že si to už ani nepamatuju.

Postupně doteky ubývaly. Vlastně jsme se vzájemně nedotýkali – a mně to přišlo normální. Výjimku tvořily chvíle, kdy přilétla

PSYCHOLOGIE

Lidé se učí především nápodobou facka nebo nějaký ten pohlavek. A teď jsem se díval na kazatele, kterého jsem měl rád, jak lidi objímá. I mě vždycky objal a uvnitř mne se cosi dělo. Začalo mi to být milé. Když jsem si pak jednou přečetl knihu „Potřebuji tvou lásku“, tak jsem to pochopil. Pochopil jsem, že i rodiče dělají chyby.

JAKUB HUČÍN, psychoterapeut

Prožitky z dětství ovlivňují naše chování po celý život, a to zásadním způsobem. Proto je také dětství a původní rodina tak oblíbeným tématem psychologů a psychoterapeutů. Když se nám totiž podaří nahlédnout do vztahů, způsobu komunikace, prožívání emocí v původní rodině, daleko lépe pochopíme, proč se dotyčný člověk chová tak, jak se chová, proč komunikuje zrovna tímto způsobem, proč třeba nedokáže dávat najevo své emoce a je i vůči svým blízkým chladný a podobně.

Schémata, která si ze svých rodin odnášíme, jsou v nás vepsána velmi hluboko.

Nedá se mluvit jen o zvycích či zlozvycích, které se dají odnaučit. Jsou to vzorce, které se opakovaly tak často a tak dlouho, že se staly součástí naší osobnosti, našeho prožívání a našeho chování. Proto je také sami i v dospělosti máme tendenci opakovat stále dokola, a tím je v sobě znovu posilujeme. Jsou tak hluboko, že se podle nich chováme úplně automaticky, a to i tehdy, kdy bychom se rádi chovali jinak a kdy si uvědomujeme, že svým chováním svému okolí ubližujeme.

Své modely prožívání a chování získáváme ve svých rodinách učením. Většina z nás je při výchově přesvědčená o tom, že je důležité, co dětem říkáme, co jim vštěpujeme, jak jejich chování ovlivňujeme odměnami či tresty. Ano, to je samozřejmě také důležité, ale až v druhé řadě. Lidé se podobně jako i jiné živočišné druhy učí ty nejdůležitější životní dovednosti především nápodobou. Učení se nápodobou je prvotní a nejzásadnější způsob učení, dokonce i mluvit svým rodným jazykem se naučíme tak, že napodobujeme zvuky, které od rodičů slyšíme. Tedy ne tolik, co slyšíme, co nám rodiče říkají nebo co my říkáme svým dětem, ale co vidíme a zažíváme.

Pokud zažijeme ve své rodině nějaký nezdravý model chování, který nám třeba ubližuje, máme sami problém najít ten správný a zdravý a častěji máme tendenci volit krajnosti. Například člověk, který prošel přísnou a tvrdou výchovou, bude mít tendenci buď opakovat ten samý model a bude vůči svým dětem přísný a tvrdý, protože tak to zažil a tak to zná, anebo se vůči tomuto modelu vymezí a spadne do opačného extrému – bude volit hodně liberální model výchovy.

Ještě bych zmínil jedno důležité schéma, které si neseme životem. Nazývám ho schéma chování k blízkým lidem. Můžeme se totiž u sebe i u druhých lidí setkat s tím, že se jinak chováme k lidem, kteří nám nejsou tak blízcí (kolegové, kamarádi, přátelé), a jinak k svým nejbližším (partnerům, dětem). Člověk, kterého okolí zná jako vřelého, hovorného a zábavného, může být ve své rodině úplně jiný, třeba citově chladný nebo dokonce násilnický. Proč to tak je, pochopíme tehdy, pokud se podíváme do jeho původní rodiny, a zpravidla tam podobné schéma objevíme.

Na začátku jsme mluvili o tom, že modely prožívání a chování nejsou jenom zvyky a jsou v nás hluboko uložené. To neznamená, že je nelze ovlivnit nebo nějak změnit. Nejde to ale samo a je potřeba dlouhodobé a vědomé práce v konkrétních situacích, kdy nám naše chování překáží. A někdy je i dobře sáhnout k odbornému doprovázení v rámci psychoterapie. To není ostuda, ale naopak odvaha k tomu něco na sobě změnit.

Měli jsme návštěvu. Seděli jsme u oběda a já se všemožně snažil získat jeho pozornost. Provokoval jsem, jak se dalo, dělal jsem srandičky. Moc jsem stál o kamarádství toho o čtyři roky staršího kluka. Chtěl jsem, aby si mě všimnul, aby mě ocenil a aby mě přijal.

Jenže jeho zajímala spíš moje starší ségra, což jsem tehdy nedovedl pochopit. Dělal jsem všechno pro to, abych ho něčím zaujal – až toho měl táta dost a přede všemi mě ztrapnil. Bylo to drsný. Ten pocit ponížení a křivdy se do mě zaryl hluboko.

Bylo mi třináct, když táta začal podnikat. Do té doby byl čas strávený s ním vzácností, ale od této chvíle jsem s ním prakticky nebyl. Ze vzácných chvil se staly chvíle výjimečné. „Máš skvělýho tátu!“ říkávali mi lidi, ale i starší kluci, kteří se s ním setkali třeba ve svazarmu, kde pořádal akce pro mladé.

Záviděl jsem jim, že s ním mají dobrý vztah, protože já jsem s ním tak dobrý vztah neměl.

Teprve až jsem dospěl a začal jsem se aktivně zajímat já o něj, se náš vztah proměnil. Jo, je fajn, ale až na záblesky zůstává pořád na povrchu. K „tělu“ si nikoho nepřipouští.

Taky jsem byl uzavřený. Otevřelo mě až pravidelné setkávání malého formátu v církvi. Pak další skupiny a terapeutický výcvik.

Je to dávno, kdy byly všechny tyto vzpomínky přítomnou realitou – sám už jsem několikanásobným otcem. Je to dávno, ale žádnou z těchto situací jsem za ta léta nezapomněl.

To, že ta osoba na potemnělé cestě vypadala trochu jako naše máma, ale chovala se jako čarodějnice, a já si ještě dlouho potom myslel, že to máma dokáže – proměnit se

→

2021 listopad

25

RODINA

z hodné maminky na zlou klekánici.

To, jak moc důležitá pro mě tehdy byla tátova pochvala za nápad, jak vysušit holínky, a jak mi pomohla získat sebevědomí.

To, jak lze někdy v rodičovské roli přestřelit a přísnost vůči dětem přehnat.

Teď už to jako rodič vím – tak to sichruju a opakuju jim, že pokud budou mít ten dojem, že jsem vůči nim něco přehnal, ať přijdou, že se omluvím. A ony chodí

a čekají omluvu (protože fakt nechápou, že mám pravdu).

To, jak důležitý je dotek. Tak své děti objímám. Když se loučíme a odchází třeba do školy. Když jdou spát, dcery si přijdou pro pusu a objetí, syn pro objetí a přání na dobrou noc. A začal jsem objímat i své rodiče.

A čas s mými dětmi? Nerady doma pracují, asi jako všechny děti. Tak pracujeme spolu. „Nejdřív povinnosti, potom

zábava,“ říkávalo se u nás, když jsem byl malý, a říkává se to i teď u nás tak často, že děti už to mají v krvi, takže se to bezpochyby bude říkat i v budoucnu u nich doma. Ale často jde práce stranou a jedeme na kola, na výlet nebo hrajeme hry, sledujeme filmy nebo jen tak klábosíme.

Vždyť děti jsou s námi jen na chvíli. Až vyrostou, tak už to nikdy nedoženeme.

■

ZAPOMENUTÉ DÍTĚ podle autentického vyprávění napsala EVA ČEJCHANOVÁ

V

enku byla tma jak v pytli a Anička stála před sborovou budovou úplně sama. Dětské setkání dávno skončilo a všichni už byli pryč. Akorát ona pořád ještě stepovala u silnice. Nikdo tam na ni nečekal. „To je divný,“ říkala si, „kde ten táta může být?“ Čas ubíhal a Ančí už zábly nohy. „Co když tady zmrznu?“ Hlavou jí projela scéna z Mrazíka: Je ti teplo, děvenko? Ale věděla, že sem Mrazík nepřijde, protože holky ve škole říkaly, že ten je jen v Sovětském svazu. Ta představa byla hrozná. Bylo třeba se rozhodnout.

Bylo jí už šest, už je velká holka, tu cestu domů přece zvládne! „Tati, tatíííí, já jsem celou cestu utíkala!“ hlásila hned, jak se celá uřícená objevila ve dveřích. „Nezastavila jsem se, fakt tatííí, skoro vůbec.“ Běžela nejdřív po ulici dolů z kopce, pak celou cestu přes staré město, pak zase do kopce ven z města k výpadovce, pak kolem stanice, která už byla ve volné přírodě, a poslední úsek úplně potmě po cestě na samotu. Nic tam nesvítilo! Nic! A zvládla to! Stála mezi futry a zářila hrdostí. „No, to je dobře,“ spokojeně a naprosto klidně konstatoval otec, jako by noční orientační běh na víc jak tři kilometry byl pro šestiletou dceru ta nejběžnější porce

26

listopad 2021

denního pohybu. Zapomněl na ni, no.

Třetí dítě – to už je docela normální, že chlap občas zapomene, ne? Ještěže to ani nezjistil, zbytečně by měl nervy, kdyby se tam pro ni nakonec rozjel a už by ji tam nenašel. Pamatovat si pro příště – hlavně zůstat v klidu. Jak je vidět, Pán Bůh ta děcka chrání a holka si umí poradit. „Tak to má být, jsi přece taky Otec, Bože. Tak děkuju, že mě chápeš.“

„Vezeme ti dceru,“ ozval se Honza a lehce na Annu mrknul. Bylo za tím nevyřčené: „Nechybí vám, náhodou, jedno dítě, sestro?“ Z auta vyskočila Anina nejmladší. Anna na ně nechápavě koukala. „Tu měl přece po akci vyzvednout děda…“ „Jéje, já na ni zapomněl,“ ozval se odkudsi zezadu hlas a posléze se vynořila i postava. „Ale ona by se neztratila, že ne, Amálko? Má to v genech!“ dodal zvesela a šel si po svých. Anna zůstala stát s pusou otevřenou a nevysloveným, leč na obličeji velmi čitelným, vševyjadřujícím „He??“. K lehkému závanu dávné hrdosti, že tu cestu zvládla sama, přibyla vichřice mateřského zděšení. Jak může chlap někde zapomenout dítě? Při představě, že

je to cesta na tutéž samotu za městem jako před třiceti lety, akorát ne tři, ale skoro pět kilometrů daleko z místa opuštění, a že se jedná o její vlastní dítě, se zmohla jen na hlasité: „Bože!“ „A navíc,“ ozvalo se pro změnu kdesi zepředu, „přece tam byli Daňkovi – a Zajícovi – a Liškovi – a Čejkovi… vždycky by se o ni někdo postaral.“ „Bože, ještěže jsi taky rodič, chápeš matky, viď? Tomuhle se tady na zemi říká ‚bezpečné prostředí církve‘… Co Ty na to?“ ■

inzerce

ODPUŠTĚNÍ

Nemůžete pomoci všem chudým dětem na světě, ale můžete pomoci alespoň jednomu.

Pomozte s námi sirotkům v Jižním Súdánu

napsala SESTRA Z CB

K

dyž jsme si na procházce povzdechli, že máme hlad, vytáhla maminka s úsměvem z tašky pečlivě připravenou svačinku. Chodila do práce, vařila, prala, starala se o své i tátovy rodiče, pomáhala nám s úkoly… Zpětně viděno neměla skoro kdy vydechnout. A přesto jsem neměla v dětství pocit, že by na nás neměla čas nebo že by jí bylo kvůli nám cokoli zatěžko. Cítila jsem se milovaná a cítila jsem i vzájemnou lásku a respekt mezi mými rodiči.

Pak byly ale také chvíle, které jsem se snažila vytěsnit, a když to nešlo, tak je aspoň v mysli přehlušit vcelku funkční mantrou „…ale máme se rádi“ nebo „jiné děti nemají tak hodné rodiče jako já“. Byly hádky, byl křik a nadávky, byly situace, kdy si máma vytáhla ze skříně kufry a začala si balit věci, že se stěhuje pryč. Rozvod bylo slovo, které někdy jen viselo ve vzduchu, jindy se zhmotnilo ve zbraň, která létala vzduchem a kosila naše dětské duše hrozbou totální prázdnoty. Byly chvíle, kdy jako by nás v zatmění mysli vůbec nevnímala. Proměnili jsme se s tátou v nepřátelské cizince, kteří ji vězní v kolotoči stresu a povinností. To my můžeme za její trápení a bolest. Možná lepší, kdybychom nebyli. „Ty nejsi naše máma, budu mluvit jen s ní, až se vrátí,“ křičela jsem na ni jednou v záchvatu beznaděje. Někdo musel ty dvě maminky od sebe oddělit, protože v jedné osobě nedávaly smysl.

Všechno se dalo vydržet – i když to nedávalo smysl, i když to bolelo, i když nikdy nezazněla omluva nebo vysvětlení. Proboleli jsme se přes tyhle temné dny a přehoupli se do světlých. A pak zas. A zas.

S tapetou šťastného dětství v milující rodině jsem dospěla a vdala se. Roky trvalo, než jsem pochopila, že není potřeba přetírat vzpomínky na růžovo ani dělat, že se některé věci nikdy nestaly. Pak přišla na řadu bolest, hněv a lítost. Na mámu, za to, jak nás zraňovala, na tátu, že neuměl situace líp řešit a pomoct ve chvíli, kdy jsme ho potřebovali my i máma.

Na sebe, za to, co jsem měla udělat a neudělala, i za to, co jsem udělala a nikdy dělat neměla. A pak přišlo odpuštění.

Opravdové. Přijala jsem nás takové, jací jsme, se vším, co jsme udělali. Bez výčitek, s pokojem v srdci.

Ani já nejsem máma bez chyb a slabých chvilek. Modlím se za to, aby mi moje děti jednou dokázaly odpustit. Ne kvůli sobě, ale kvůli nim samým.

■ Další příběh do série „Co se v mládí naučíš“ najdete na brana.cb.cz.

Vyberte si k adopci dětí na dálku konkrétního sirotka z Jižního Súdánu a podpořte jeho sen o vzdělání Nejchudší z chudých dětí, kterým jsme kdy pomáhali, jsou sirotci a poloviční sirotci Jižního Súdánu. Děti ze země zpustošené desetiletí trvající válkou, jejichž rodiče zemřeli hladem, vyčerpáním, násilím, strádáním či nemocemi. Co mají tyto děti za sebou, je těžké si i jen představit. Ale co mají před sebou můžeme ovlivnit také my. Potřebují naši pomoc, aby měly naději na lepší budoucnost.

Staňte se dárcem vzdělání a budoucnosti dětem, které nemají nikoho.

Bangladéš – Burkina Faso Filipíny – Indie – Jižní Súdán Nepál – Uganda Díky Vaší pravidelné finanční podpoře v programu dálkové adopce může konkrétní dítě z Jižního Súdánu zdarma chodit do školy a získat tak zázemí a naději na lepší uplatnění v životě. Vezměte je svými dary za ruku a doprovoďte jihosúdánské sirotky do školy.

Jako dárce dostanete nejméně 4x ročně zprávu o dítěti.

Podporu lze také věnovat jako dárek. Stačí, když nám to napíšete, a zprávy o podporovaném dítěti budeme posílat tomu, koho jste takto obdarovali.

Vyberte si k podpoře konkrétní dítě na www.dalkova-adopce.cz.

Nadace Mezinárodní potřeby www.dalkova-adopce.cz nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. č. 732 373 573 Jsme na sociálních sítích a YouTube.

Každý člověk má svůj příběh a Vy se můžete stát jeho důležitou součástí.

2021 listopad

27

PROFESE

PROVÁZÍM PACIENTY MODLITBOU připravil BRONISLAV MATULÍK foto AUTOR

K

dyž se řekne „sestra Ráchel“, tak to má v tvém případě mnoho významů, že?

Ano, jsem sestra 3 v 1. Jsem sestra svých milovaných sester, zdravotní sestra v nemocnici a sestra v Kristu na Praze 13.

Povolání zdravotní či spíše všeobecné sestry se historicky vyvinulo z povolání řádových sester, které ve špitálech obětavě sloužily trpícím. Jak souvisí tvé zaměstnání s tvou vírou? Hrál tvůj vztah ke Kristu roli ve výběru povolání?

Moje rozhodování pro výběr povolání mělo postupný vývoj. Od dětství jsem si hrála na paní doktorku, později jsem se učila pečovat o svoji babičku a poté se seznámila s teorií na střední a vyšší zdravotnické škole, které mi pomohly ujasnit si, čím chci být a jakým směrem se vydám. K mému poslání mi pomohly sestry Boromejky z nemocnice pod Petřínem, kde jsem strávila většinu své praxe. Moje rozhodnutí studovat „zdrávku“ zapadlo do mé představy pomáhat nemocným a trpícím.

Představuji si, že být „sestřička“ bylo či je snem mnoha dívek – pečovat o nemocné, poskytovat úlevu při nemoci dětem i starým lidem… Ale ona je to zřejmě především těžká dřina.

Co to tedy obnáší a jak ses potýkala se ztrátou ideálů?

Dětský sen a realita zdravotní sestry je velký rozdíl. Jde především o odpovědnost, obětavost, mnohdy vyčerpání a zároveň o potvrzení smysluplnosti mé práce

28

listopad 2021

jako zdravotní sestry. Během pandemie jsme na našem oddělení JIP měli extrémní zatížení a já začala pochybovat, jestli je to moje cesta. Po skončení toho náročného období a po vydatném odpočinku jsem od svého rozhodnutí sloužit druhým neustoupila.

Jako sestra na JIP máš v nemocnici velkou odpovědnost a musíš se rychle rozhodovat. Co je pro tebe nejtěžší?

Nejtěžší je pro mě tlak ze strany lékařů k rychlému rozhodování a složitá péče o některé psychiatrické pacienty. Pro nás zdravotníky bývá také občas velice těžká komunikace s rodinnými příslušníky.

Jistě je těžké vyrovnávat se s utrpením a se skutečností, že narážíš na meze svých možností. Jak se jako mladá žena vyrovnáváš s utrpením a se smrtí pacientů? Vede tě to i k úvahám o vlastní smrtelnosti?

Už od střední školy jsme měli předmět křesťanská etika, ve kterém jsme se seznamovali s problematikou umírání a doprovázení. Inspirací mi opět byly sestřičky Boromejky na oddělení paliativní péče, kde jsem se často setkávala se smrtí a s doprovázením. Sama občas přemýšlím nad životem a smrtí a časté setkání s ní mi pomáhá srovnat si životní hodnoty a priority.

RÁCHEL FAJFROVÁ Narodila jsem se do křesťanské rodiny a sbor byl a je můj druhý domov. Obrácení jsem prožila na jednom dorostovém táboře. V době rozhodování o studiu jsme se s rodinou přestěhovali do Prahy, kde jsem si vybrala Církevní střední zdravotnickou školu Jana Pavla II. Po jejím absolvování jsem pokračovala dále na Vyšší odborné škole zdravotnické Suverénního řádu maltézských rytířů.

Po ukončení školy jsem odjela na rok do Anglie jako au-pair. Od roku 2017 pracuji na jednotce intenzivní péče urologické kliniky ve VFN v Praze.

o jednotku intenzivní péče, kde je práce velmi náročná, oceňuji snahu o pěkné vztahy a o vzájemnou pomoc.

Vím, že je eticky sporné přinášet v nemocnici pacientům evangelium, přesto – stane se někdy, že jsi mimoděk požádána o spirituální péči? Případně máte k dispozici nemocniční kaplany?

Ano, máme k dispozici nemocničního kaplana, ale nikdy jsem se nesetkala s tím, že by někdo z pacientů projevil zájem o jeho služby. Já osobně provázím pacienty vnitřní modlitbou.

V čase koronavirové pandemie zdravotní sestry získaly ve společnosti ohromnou prestiž. Jak jsi to období prožívala?

Patříš k pomáhajícím profesím, tudíž jsi adeptem na psychické vyhoření. Nemáš pravidelný život, často máš narušený spánek, neseš velkou odpovědnost, jistě se ani jako zdravotnice nevyvaruješ chyb… Jak zvládáš psychickou zátěž?

Co je pro tebe nejtěžší a kde čerpáš nové síly?

Práce zdravotní sestry není jenom profese, ale i poslání pomáhat druhým. Velkou oporou pro mě je rodina a přátelé. Pomocí při velkém psychickém zatížení je dostatečný odpočinek, kterého se mi ale často nedostává. Když mám alespoň chvíli volného času, snažím se vyjít do přírody a fotit krásný svět kolem sebe. Pomocí proti psychickému přetížení je pro mě důvěra v Boží pomoc a společné modlitby.

Ne každý může dělat tvou profesi. Jednak pro zmíněnou psychickou i fyzickou

zátěž, ale také proto, že jsi doslova na dotek s lidskou bezmocí – a s tím souvisí i mnoho úkonů, které by možná většina lidí nedokázala zvládnout. Co je ale na tvé práci či službě nejkrásnějšího?

Co tě těší a ujišťuje o její smysluplnosti?

Nejkrásnějším pocitem je, když se pacient uzdraví a vidíte jeho úsměv na tváři.

Zvlášť v této koronavirové době jsme byly šťastné, když se pacienti uzdravili. Někteří boj s covidem nezvládli. Nejhůř jsem se vyrovnávala s vysokou úmrtností, s takovou jsem se nikdy předtím nesetkala.

Jako všude je i v nemocnici nesmírně důležitý pracovní kolektiv. Držíte se navzájem? A co vykazování tvé činnosti staniční či hlavní sestře a lékařům? Co je v této oblasti obtížné a naopak skvělé?

Mohu říci, že máme solidní kolektiv, i když jsme tam samé ženy. Jelikož jde

Bylo to pro nás všechny velmi těžké!

Z naší urologické JIP se stala covid jednotka, takže jsme měly co dělat. Člověk se skoro nezastavil, byl tam i po dvanáctihodinové službě, protože nestíhal. Byly jsme z toho velmi vyčerpané a kolem nás vládla vypjatá atmosféra z přepracování.

Potěšilo nás poděkování od jednoho vyléčeného covidového pacienta, který pro nás jako dík uspořádal velký raut. Dojalo nás to k slzám.

■

VŠEOBECNÁ SESTRA Jedná se o nelékařské zdravotnické povolání. Všeobecné sestry jsou společně s dalším zdravotnickým personálem zodpovědné za ošetřovatelskou, léčebnou a následnou péči při akutních či chronických onemocněních a úrazech lidí, stejně jako za preventivní péči o zdravé a za výkony v život ohrožujících situacích, a to v široké škále zdravotnických zařízení.

2021 listopad

29

KULTURA

CESTA NADĚJE, NEBO BEZNADĚJE? text MARTIN KOP foto ARCHIV

K

Miroslav Bárta: Sedm zákonů, jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají Jota, Brno 2021

30

listopad 2021

niha, která se věnuje tematice úspěchu a pádu malých či velkých civilizací rozesetých po celé tváři Země tisíce let před Kristem až dodnes, vzbuzuje otázku, zda světská eschatologie nabízí cestu naděje, či naopak. Přední český egyptolog, profesor Miroslav Bárta, se tímto tématem už delší dobu zabývá a na téma kolapsu civilizací napsal mnoho odborných i populárních prací.

Autor předkládá sedm zákonů, pomocí nichž můžeme bilancovat, v jakém stavu se naše civilizace nachází a zda spějeme k vrcholu vývojového úspěchu, nebo už jsme ho minuli a míříme ke kolapsu. Na modelových příkladech doplněných o osobní pozorování ze současnosti postupně osvětluje zákon kolapsu a regenerace, zákon skokové změny, Hérakleitův zákon, zákon sdílených hodnot a vizí, zákon společenské smlouvy, zákon energetické a technické determinace a zákon adaptace.

V kapitole o Hérakleitově zákonu například autor popisuje princip, jak totéž, co zpočátku růst civilizace nastartovalo a podporovalo, později vede k jejímu oslabení.

Rozmach knihtisku umožnil masový přístup k informacím a napomohl tak růstu západní civilizace. Informace nás, velmi zjednodušeně řečeno, přivedly na naši úroveň poznání, a jelikož jsou dnes snadno dostupné, býváme jimi zahlceni a ztrácíme o ně zájem, protože se v nich dokážeme jen obtížně orientovat.

Podle profesora Bárty kolaps neznamená konec. Starověký Egypt například vzniká v důsledku kolapsu Sahary, která se vlivem změny klimatu stává neobyvatelnou. Zánik

civilizace je nutným důsledkem vývoje konkrétní společnosti. Autor svět sleduje skrze prizma sedmi zákonů vývoje civilizací, ale zdaleka nekončí pouhým konstatováním stavu věcí. Snaží se vysvětlit, jak můžeme tento stav aktivně ovlivnit, čímž vlastně odpovídá na otázku uvedenou v nadpisu.

Při svém putování Západní egyptskou pouští slavil jednou ráno s převorem bosých karmelitánů Petrem Glogarem bohoslužbu. Říká o ní: „Víc než kázání to bylo jakési vybídnutí k tomu, abychom si v tichosti se svým nitrem povídali o tom, který jsme mohli vnímat. Tak jsme tam seděli, vnímali jeho tichý podmanivý hlas, placatý kámen, který se na tu chvíli stal pupkem světa, a nekonečné horizonty tohoto světa, co se zrodil neskutečně dávno a nikdy neskončí, světa, co ztrácí hranice. To ráno je ve mně hluboko dodnes. Díky němu jsem si tak jasně, jak je to jen možné, uvědomil, že každý z nás potřebuje prožívat svět v jeho skutečné podstatě, bez našich přílepků, dodatků a visaček, které nám mají vsugerovat jeho ‚správné‘ vnímání, které je přitom tak povrchní a na hony vzdálené od pravdy. Každému bych přál takový kopec, plochý kámen a otevřené horizonty, aby našel cestu k sobě samému.“ Při hledání cesty se několikrát vrací k takzvanému vertikálnímu principu, tedy že při pohledu vzhůru do nebe je člověk zakotven v čemsi, co ho převyšuje. Domnívám se, že zde nacházíme náznak naděje téměř křesťanské. Chceme-li tuto naději rozvíjet právě tam, kde žijeme, může nám k tomu pomoci i sedm zákonů vypozorovaných z dlouhé řady historických dat.

■

GLOSA

Co zvěstuje znamení duhy

Máte chuť na Rybí polévku?

Vydavatelství Talent Pro ART pomohlo v září 2021 na svět nikoliv kuchařské

knize, ale sbírce esejů, povídek a básní Delicie Nerkové. Ilustracemi provází tuto půvabnou knížku Ralf Mošt, výtvarník a poeta.

Pokud vám vrtá hlavou, jak přišla sbírka ke svému názvu, vysvětlí nám to přímo autorka: „To je přece jasné… Rybí polévka se vaří z ryby (křesťanský symbol ICHTHYS). Přidává se zelenina pro nutriční zhodnocení rovnováhy bílkovin, vitamínů a stopových prvků, dále pak koření, pro povzbuzení chuti. Nakonec se polévečka trochu zahustí, aby dodala energii.

Všechny národy vaří rybí polévky, každý podle svých zdrojů a tradic, ale základ je TA RYBA.“ Kniha je osobní kronikou jednoho roku života autorky v době dosud nevídané pandemie. Společnost je zasažena radikální změnou životních podmínek způsobenou celosvětově rozšířeným virem, v Čechách zvaným lidově „korona“. Autorka bojuje s pochybami, s nejistotou přijímá i obranné mechanizmy prosazované státním aparátem. Obavy a pochybnosti v ní však nevyvoDelicie Nerková: lávají paniku, ale stávají se naopak umělecRybí polévka kou inspirací. za času korony A nejen to – životní styl během karantény Vydavatelství Talent Pro ART a lockdownu nabízí autorce i čtenářům neče2021, 85 s. kaně naléhavé otázky po smyslu a existenciálnímu východisku. Nerková přitom uplatňuje nejen svou zálibu v umění paradoxu, ale přidává i svůj typický humor a otevřenost, které se dotýkají lidského a nejspíš i Božího srdce. Zdánlivě nahodilé básně, které nám otevírají další pohled do intimnějších úrovní autorčina vnitřního světa, vedou k hlubšímu sdílení spirituálních i lidských zkušeností.

Shrnuto: Rybí polévka za časů korony není tedy jen receptem na kvalitní duševní stravu. Především je svědectvím člověka, který svůj život dlouhodobě staví na víře v Boha, a s ním všechny covidové události denně sdílí. Mohu doporučit.

ALENA PECKOVÁ ■

SINGLES+ Od roku 2014 jsou nejen v rámci CB připravované pro nezadané, svobodné či rozvedené věřící z protestantských církví různé programy. Církev bratrská pro snazší orientaci a dohledatelnost ke konci října 2021 spustila nový web www.singlesplus.cz. Věříme, že stránky budou nejen této skupině dobře sloužit. koordinátorka aktivit Singles LENKA MIKISKOVÁ

KRISTA GERLOFFOVÁ

Když se na nebi ukáže duha, máme radost a upozorňujeme na ni jeden druhého. V posledních letech se její barevná škála objevuje jako symbol komunity LGBT a jejích příznivců. Nedávno jsme ho viděli v souvislosti s referendem ve Švýcarsku, které rozhodlo dát stejnopohlavním svazkům stejná práva jako manželům, nemluvě o letním mistrovství Evropy ve fotbale, kdy se sice FIFA odmítla vměšovat se do rozhodnutí maďarské vlády vyloučit propagaci LGBT v materiálech pro děti, ale mnozí fotbaloví fanouškové a firmy jako Volkswagen, Booking. com a další se hned připojily k odsuzování maďarského postoje.

Co říká ke znamení duhy Bible a judaismus? Podle Bible se tento úkaz objevil po strašlivém soudu celého světa potopou jako znamení smlouvy, kterou Hospodin jednostranně uzavřel s rodinou Noema, jeho potomstvem i s každým živým tvorem – s ptactvem, dobytkem i veškerou zemskou zvěří – a se zemí, že už nedojde k potopě, která by zahladila zemi. Bůh slibuje, že kdykoli se duha na nebi objeví, na tuto smlouvu se rozpomene. Hebrejsky se duha jmenuje doslova „oblouk v oblaku“.

Slovo oblouk se používá i pro luk. Jako luk směrem dolů ukazuje konec boje, tak duha s konci na zemi ukazuje opak – židé z toho vyvozují, že znamení duhy zvěstuje Boží hněv, kterému však Stvořitel nedá průchod potopou, protože se k tomu sám zavázal.

Proto je prý generace, která nespatřila duhu, spravedlivým pokolením. Existuje i zvláštní požehnání, které se má při úkazu duhy vyslovit: „Požehnán jsi, Pane, náš Bože, Králi celého světa, který pamatuješ na smlouvu, zachováváš své smlouvě věrnost a dodržuješ svůj slib.“

2021 listopad

31

SVĚDECTVÍ

Dopis z věznice Nedočkavě otevírám dopis z Věznice

Po letité odmlce, kdy byl v jiných věznicích, jsem ho znovu uviděl. Když se pak opět vrátil do naší věznice, vyprávěl, jak se během výkonu trestu ve Stráži nad Ohří setkal s bývalým vězněm Dušanem, původně také narkomanem, který už dříve uvěřil a později se stal pracovníkem Teen Challenge. Byl se svědectvím o svém novém životě s Bohem poprvé na návštěvě věznice, nyní už jako křesťanský terapeut. A Roman od něho dostal kontakt na středisko, jehož programem prošel i Dušan. Po propuštění tam nastoupil.

Zdaleka to ovšem nebylo jednoduché, protože jeho první cesta předtím vždy vedla k drogám. Dokud nepotkal jiného narkomana, vedl si v očích pracovníků střediska

Znojmo: „Vážený, milý a zázračný Jane Kočnare, srdečně s úctou a láskou Vás zdravím, já, ‚znovuzrozený‘ Roman R. (…) Je tu opravdu čisté prostředí, bez drog. Můžu se zde po psychické i fyzické stránce dát dohromady, ale bez Krista není u mě léčba možná, to jsem konečně pochopil.

Hodně čtu… Carl Jung píše, že lidem, kterým už nebylo v závislosti pomoci, nakonec pomohla ‚vyšší moc‘, náboženský zážitek, obrácení – Duch svatý. Zajímavé čtení, úplně jako by to napsal přímo pro mě. Děkuji za Váš dopis i s knížkou, kterou jste napsal. Je úžasná, čtou ji kluci.

Snad některým zde pomohu najít cestu ke

Příběhy ztracených existencí

Kristu. Moc bych si to přál, protože v tom jsem našel smysl života: následovat Krista a šířit jeho poselství, které rozdává radost, pokoj, naději a lásku…“ Roman pochází z východního Slovenska, z rodiny, kde vládl alkohol.

Nikdy neměl vlastní domov. Dnes je mu třiačtyřicet. Z dětského domova, kde se moc dobrého nepřiučil, jej propustili v osmnácti. Ocitl se na ulici v ostravském podsvětí mezi nejhoršími zločinci a narkomany. Někdy mu šlo i o život. Aby se prosadil mezi dealery drog, chodil ozbrojen – dosud zažil jen nenávist, křivdy, represe a příkoří. V Boha sice věřil, ale ze všeho jej vinil, nenáviděl rodiče, soudce, bachaře i policajty. To jsou jeho slova.

Znám jej už mnoho let. Byl to klasický ostravský bezdomovec a zloděj, typický

32

listopad 2021

Nezapomenu na moment, kdy mi sdělil, že si už tři měsíce nevzal drogu, ačkoli k tomu měl příležitostí dost. recidivista závislý na pervitinu. Nikdy na mě ale nepůsobil agresivním dojmem, měli jsme přátelský vztah. Naslouchal, když jsem s ním mluvil o Kristu, bez kterého se neobejde. Po jednom propuštění jsem jej na ulici zdravil a ukazoval mu prstem k nebi. Šel s partou. Byl prý zhulený, jak zákon káže, ale dobře si na to pamatuje.

dobře a nadějně. Trvalo to však vždycky jen krátkou dobu.

Až při jeho dosud posledním trestu se s ním v Heřmanicích stala zásadní změna.

Tehdy jsem tam ještě byl vězeňským kaplanem. Nezapomenu na moment, kdy mi sdělil, že si už tři měsíce nevzal drogu, ačkoli k tomu měl příležitostí dost. Řekl, že to byl zatím jeho největší úspěch. Nyní to jsou už tři roky, co abstinuje. Svědčí o tom v dokumentu, který sepsal pro ostatní vězně, a nazval jej „Kristus žije i za mřížemi“. Mluví v něm jazykem těch, mezi nimiž prožil celý život. Vypráví, jak došlo k tomu, že pozval Ježíše do svého života.

■ JAN KOČNAR vězeňský ex-kaplan

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 16. 11. 2021 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Ester od autorky Jany Šrámkové. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 10/2021: Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

Knihu Radikální učedník vyhrává Jaroslav Žítek, Pardubice. Připravil Dušan Karkuš.

2021 listopad

33

POST SCRIPTUM

PATERIÁLNÍ JISTOTA text LIBOR DUCHEK

P

o střední škole jsem už nebydlel s rodiči, a tak jsme se vídali méně často. Skoro při každé příležitosti jsme spolu ale řešili mé studium. „Jak jde škola?“ „Výborně, zrovna jsme probírali epigrafiku a historickou mluvnici.“ – „Eh? Eh? A co že to vlastně studuješ?“ „A co z toho budeš dělat, až to dostuduješ?“ „Eh? Eh?“ „No, a kolik takový… eh? …eh? – jak jsi to říkal, bere?

Jako jestli budeš mít dost peněz? Ne, že bys musel hned vydělávat miliony. O peníze v životě nejde, že jo? Teda nejde jen o ně…, ale abys měl nějakou tu materiální jistotu…“

ABYS MĚL NĚJAKOU TU MATERIÁLNÍ JISTOTU…

Je možné, že někteří z vás podobný rozhovor s rodiči také vedli. Mezi mými spolužáky a studenty bývaly takové dialogy častější než ryba na talíři. I dnes ve středním věku si občas kladu otázku, co bych asi musel dělat a kolik asi vydělávat, aby mí rodiče měli pocit, že mám alespoň tu základní materiální jistotu.

V současné době je průměrný plat víc jak dvojnásobek toho, co považovali mí rodiče tehdy za solidní odměnu. Ostatně z dětství si pamatuji, že jsme mívali masité obědy jen v první půlce měsíce, pak jsme přecházeli na moučná jídla a končili topinkami. Asi nemusím říkat, že jako děti jsme oceňovali více menu z druhé půlky měsíce.

Babička většinu našich chodů považovala za slavnostní jídelníček – takřka marnotratnost.

Je pochopitelné, že snad všichni rodiče chtějí, aby se jejich děti měly lépe než oni. Na druhou stranu mohou narážet na jakési znejasnění toho, podle čeho se kvalita života měří. Dříve to bývalo takové přehlednější. Kvalifikovanější povolání byla

34

listopad 2021

LIBOR DUCHEK doktorand ETF UK v Praze, člen Sboru CB Praha-Smíchov

lépe placena. Už po několika letech se ti schopnější se správným kádrem dostávali do vedoucích pozic.

S léty vám přirozeně stoupal plat. Inflace nebyla.

Se stoupajícím platem očekávaně stoupala životní úroveň – tedy ta materiální. Dnes se šikovný podnikatel, který ještě na základce byl spíše bavičem než vzorným chlapcem, s trochou štěstí vyšvihne mezi boháče a jezdí v drahém autě ještě dříve, než někdo druhý vůbec dodělá vejšku. Jedno, že stále netuší, kde se píše „mně“ a kde „mě“.

Jaká je tedy ta správná cesta? Je skutečně podnikatel šťastnější než doktor? Etablovaný právník spokojenější než učitelka? Úspěšný olympionik než řadový trenér? Kdo nastřádal více pokladů?

Nad kým uctivě pokyvují starci v branách města?

Ke komu vzhlíží děti jako ke svému vzoru? Koho rodiče poplácají po ramenou?

Materiální jistota! Už na základce jsem pochopil, že hmota, tak jak ji vnímáme, není než iluze.

Filosofové za ní viděli tu vodu, tu vzduch, tu oheň.

Nevěřili jí. Nakonec přišli s atomy – s něčím, co se nedá už dál rozseknout – jako prvočísla. A pak se to stalo. Rozsekali atomy a v padesátých letech měli psychiatři žně z úzkostné populace.

Boha nikdo nikdy neviděl. A přece je to jeho dlaň, která nám dává pít. Jeho paže, která nám podává chléb. A především jeho Slovo, které nám dává sílu pokračovat tam, kde jiní propadli beznaději. Ano, nalezl jsem cosi pevného v životě – jistotu asi ne tak materiální, jako spíše pateriální. Jistotu, která je snad někdy proti přírodě, ale spíše nad přírodou a celá příroda z ní a k ní roste.

Já pak s ní. „Mám se dobře, mami!“ ■

10 10

najdi najdi najdi

rozdílů rozdílů rozdílů

připravila Eva Čejchanová

Vydejte námi po stopáchapoštola apoštolaPavla.

Pavla.

Vydejtesesess námi po stopách Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Turecko). svou první misijnícestu cestubyl byl vyslán z Antiochie Na Na svou první misijní z Antiochie(dnešní (dnešníAntakya, Antakya, Turecko).

Na svou první misijní cestu byl vyslán z Antiochie (dnešní Antakya, Turecko).

Člověk má často potíže s orientací ve světě. Bloudíme nejen v chápání, myšlenkách a rozhodnutích, ale také ve skutečném prostoru na Zemi. Potřebujeme záchytné body i během svých pozemských putování (Žalm 121,1) a jen málokdy jsou pro nás jednoznačně srozumitelné signály od Boha, kudy vede správná cesta. (Ex 13,21–22) Stvořitel nás však obdařil smysly a pamětí, pomocí kterých můžeme cesty hledat.

Lidský orientační smysl se podle badatelů podobá orientačnímu smyslu potkanů, suchozemských savců zvyklých prozkoumávat různá bludiště. V mozku máme – potkani, lidé i ostatní savci – zvláštní druhy nervových buněk zodpovědných za takzvanou prostorovou paměť. Pokusy s potkany i lidskými dobrovolníky ukázaly, že buňky označované jako neurony, se „rozsvěcejí“ ve chvíli, kdy míjíme

Lidský mozek má mapy i navigaci, ale kompas ne

MÁM ZAHNOUT K SEVERU, NEBO DOLEVA? nějaký známý záchytný bod. Naopak buňky prostorové mřížky se rozsvěcují v pravidelných intervalech, když se pohybujeme prostorem. Je to něco podobného, jako bychom odměřovali vzdálenosti na mapě. Přestože odhad vzdálenosti, který si uvědomujeme, můžeme mít různý (a zpravidla nepřesný), nervové buňky pracují spolehlivě. Dále máme v mozku buňky, které sledují otočení hlavy, a takzvané hraniční buňky, díky kterým například ve známém prostředí nenarážíme do překážek, když se pohybujeme popaměti (například v ložnici se zhasnutým světlem).

Informace z těchto všech nervových buněk se nám skládají v prostorové paměti. Díky tomu si pamatujeme jednak různé trasy (vytyčené záchytnými body, například „u kostela půjdu rovně a u rybníka zahnu doleva“), jednak i podrobnější mapy známých míst. Ty jsou pro ORIENTACE PTÁKŮ orientaci výhodnější, protože nás „zachraňují“ v případech, kdy se záchytné body proměňují U tažných ptáků našli vědci nebo mizí (kde byla cukrárna, je dnes servis lyží, jinde zbořili lihovar), nebo když máme trefit v očích zvláštní útvary na určené místo jinou cestou, oklikou, „zadem“. citlivé na magnetismus.

Jedním z druhů, které Co však lidskému orientačnímu smyslu schází, to je kompas. Orientační bod, trasy i mapy mají „kompas v oku“, si skládáme podle podnětů z našich pěti smyslů, zatímco někteří jiní živočichové mají zřejmě je červenka obecná. zvláštně vyvinutý smysl pro vnímání světových stran či magnetického pole Země. Potíž je v tom, že nikdo zatím nepřišel přesně na to, jak vypadá „magnetoreceptor“ čili orgán, kterým je možné zemský magnetismus vnímat. Je možné, že každá skupina živočichů – od bezobratlých až po sudokopytníky – vnímá světové strany jiným způsobem nebo kombinací několika smyslů zároveň. U tažných ptáků vědci našli zvláštní útvary v očích, které jsou citlivé na magnetismus jen za světla. Nevysvětlují sice úplně ptačí navigaci u druhů, které létají za tmy, avšak vedou k domněnce, že ptáci magnetické pole vidí ve svém zorném poli podobně, jako my vnímáme zrakem barvy.

Chybějící magnetický smysl nám může připomínat, že k orientaci v životě nestačí spoléhat na vlastní síly a smysly. Bůh k nám však promlouvá i způsoby, které překonávají všechny možnosti smyslového vnímání. text MARTIN SRB foto PIXABAY a JOACHIM KOHLER