22/3 - TOLERANCE - Dobro, nebo ústupek zlu?

uvnitř

TOLERANCE

DOBRO, NEBO ÚSTUPEK ZLU?

foto Cesar Rincon a Ron Lach – UNSPLASH | ilustrace Ondřej Košťák | ročník 54 | cena 46 Kč

iNform

03 | 2022 brana.cb.cz

inzerce

inzerce

Předobjednávky na reset.cbopava.cz

EDITORIAL Z OBSAHU 4

Slovo

Milí čtenáři,

Podobenství o vinici 6

Rozhovor Filip Smola: Bouřky, zpěv a kamera

10

Téma Tolerance David Beňa a kolektiv autorů

20

Rodina Léta ztracený

28

Diskuze Zdražování

32

Seriál Historie U srbských hranic

PŘÍŠTĚ Smlouva Petr Sláma a kolektiv autorů

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 03/2022 Ročník Bratrské rodiny 54, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 6. 3. 2022 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th. Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Bc. Anna Duchková – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz

položili jste si někdy otázku, co se stalo s bronzovým hadem, kterého Bůh přikázal vyvýšit na poušti před očima Izraelců, aby ten, kdo se na něj podívá, po uštknutí pouštních hadů nezemřel?

Jestli ne, tak vězte, že o několik století později ho král Chizkijáš roztloukl na kusy, protože si z něj Izraelci udělali modlu. Král tak připomněl lidu, že Bůh je ten, kdo mluví v Písmu a kdo dal hada lidem jako prostředek, ne jako bůžka.

Nedávno mi jeden bratr řekl, že v dnešní době sleduje ve společnosti nebezpečný trend – že se z tolerance stává modla. Že hluboce lidský, jednoznačně dobrý a vztahově užitečný postoj se v některých otázkách dostává na „piedestal uctívání“, a kdo se přesto drží svého původního „vyznání“ a řekne to nahlas, často bývá ze strany vyznavačů tolerance zcela netolerantně napaden. Březnové téma časopisu Brána si nedělá ambice odpovědět na otázku v podtitulu – jestli je tolerance dobro, nebo ústupek zlu. Nesnaží se ani odpovědět na to, jak daleko na té cestě s bronzovým hadem jsme – zda jsme za něj ještě pořád Bohu vděční, nebo zda už se skutečný Bůh v těch tanečcích kolem hada někde ztratil. To, co vám v tématu nabízíme, je podívat se na toleranci v její původní, Bohem dané podobě, vidět její sílu a potenciál dobra a dohlédnout až na její hranice, tam, kde končí dobro a začíná nebezpečí. Dál už je to na svobodě a zodpovědnosti každého z nás.

O překročených hranicích a temnotě, která se za nimi skrývá, je i příběh teenagera v rubrice Rodina, stejně jako další díl válečného deníku, ve kterém s Josefem Šťastným z Víckovic, vojákem první světové války, dojdeme až na hranici se Srbskem. I svědectví z misie je tentokrát z oblasti hranic, kde Rafael pomáhal uprchlíkům jugoslávského konfliktu. Pohlazením po duši pro vás může být nahlédnutí pod ruce hrnčířky v rubrice Profese nebo do vysílacího studia s meteorologem a televizním moderátorem Filipem Smolou.

Zveme vás také do vztahu s živým Ježíšem, k přiložení srdce k modlitbě – tu pro vás s týmem Modliteb 24-7 otevíráme jako nový seriál svým prvním dílem, kde se nejprve celé hnutí představuje.

Jako každý měsíc vás na webu brana.cb.cz čekají nezkrácené verze článků minulých čísel – i tam jste srdečně zváni.

Přejeme vám, aby na vás z následujících stránek dýchl živý Bůh.

A aby to vaší duši nestačilo.

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA) Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

EVA ČEJCHANOVÁ

SLOVO

Lukáš 20,9–19

PODOBENSTVÍ O VINICI text PETR DVOŘÁČEK

ilustrace BRÁNA

Č

teme-li celé podobenství o vinici, můžeme jako vlastníka půdy vidět samotného našeho Boha. Ve vinici vidíme Izrael. Anebo také náš vlastní život, náš životní prostor. Vinaři jsou náboženští vůdcové, možná my sami, kdo čteme časopis Brána. Sluhy majitele mohou být proroci a synem kdo jiný než Ježíš sám.

Ti jiní, kterým bude svěřena vinice, jsou pohané, nevěřící. Ač tyto role musíme brát s odstupem, pomůže nám to porozumět celému podobenství v kontextu našeho života. Podle Matoušova evangelia, kde také čteme toto podobenství, víme, že majitel postavil zeď, vybral kamení, vybudoval nádrž k lisu a postavil strážní věž.

Vinice měla všechno pro to, aby dávala plody. Byla dobře připravená. Pojďme se podívat na tři klíčové aspekty podobenství: vinice, majitel, vinaři.

Vinice: Život každého z nás je vinicí a my jsme vinaři. Žijeme na různých vinicích. Každý jsme jiný. Tím, co nám bylo dáno, jací jsme.

Nemusíme se zneklidňovat, že nám něco nejde, že něco už v životě nestihneme, že nejsme tak šikovní, úspěšní, výkonní jako druzí. V podobenství se neřeší, zda byla ona vinice lepší, či horší než jiné. Byla připravena majitelem a to stačí. Smiřme se s vinicí, která nám byla pronajata. Mějme rádi své zadání, svůj život a pracujme na tom. Někdo má tu vinici od začátku velmi poničenou, ale útěk nebo vzdor to nevyřeší.

Všimněme si, že v tom celém podobenství nejde ani o vinaře ani o majitele, ale jde 4

březen 2022

„Pak začal vypravovat lidu toto podobenství: „Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a na dlouhou dobu odcestoval…“

o výnos vinice pro majitele. Nezakoukejme se do sebe, nesrovnávejme se, nezačněme hrát hru „hlavně malá domů“. Vždy půjde o vinici jako celek, o ovoce našich životů pro Boží království! O to, co plodí naše životy. Ovoce pro Boha? Ovoce pro nás samotné? Nebo neplodí?

Majitel: Vidíme velkou trpělivost s vinaři i velkou důvěru, že syna se nedotknou. Ptám se: není tak trochu naivní ten majitel? Vidíme na něm obrovskou trpělivost a víru v ty,

kterým vinici svěřil! I s námi si chce Bůh dát tu práci. Vidí v nás obrovský potenciál. Stojíme mu za to, má nás rád. Bůh nám věří. Bůh s námi má trpělivost. Proč majitel vinice 3× riskuje své lidi a syna?

Protože věří! I nám Bůh věří. Možná se vnímáme jako ti vinaři, kteří udělali chybu.

Už dvakrát zmlátili služebníky majitele.

I my víme, že chceme být lepšími lidmi, chceme žít jinak než doposud. A často nám to nejde. Nepokračujme, ale raději prosme Ježíše – Pána: Odpusť nám, že jsme předchozí dva posly zbili (obrazně řečeno), pomoz nám měnit se, neopakovat hřích, neubližovat, nést ovoce tobě, Pane! Bůh má velkou trpělivost a víru v nás! Můžeš začínat znovu!

Majitel vinice musel hodně důvěřovat, když plánoval dlouho nebýt přítomen. Bůh nám důvěřuje, protože nám hodně svěřil (země, děti, rozum, schopnosti…). Bůh nám věří, a proto nám svěřuje! Udělejme to stejně! Věřme mu a svěřme mu všechny naše trable a celý náš život!

V celém tom podobenství je jeden velký konflikt. Konflikt spravedlnosti. Třikrát zbijí posly a nic se neděje! Nakonec zabijí syna! A až po tom všem, co udělali, dostanou spravedlivý trest. I na naší vinici někdy dlouho trvá, než přijde spravedlnost, řešení, úleva – nedivme se tomu! Trpění zla a nespravedlnosti je projevem Boží šance člověku na záchranu. Jedna z charakteristik našeho Boha je, že je dlouho shovívavý!

Máme milujícího Boha, který dává šanci!

Majitel dá vinici jiným, říká Ježíš.

Reakcí je údiv všech: „To přece ne!“

Oni dobře věděli, že mluví o Izraeli, o nich. Proto se tak diví a pokládají to za nemožné. Kolik lidí v naší zemi věří chiméře o „něčem“, co bude po smrti a bude to fajn! My se přece budeme mít dobře teď i potom! Kolik křesťanů má za to, že nemůže přijít o spásu. Toto podobenství je však vykřičníkem. Když nebudeš tím, čím máš být, bude ti odňato to, co máš. Odeberu ti to a dám to jinému. Proto každý z nás využijme to, co dostáváme!

Nevzdávejme to, hledejme, jaké je naše poslání, pochopme ho a jednejme tak.

Vinaři už nepoznávali, kdo jsou (vinice jim byla propůjčena a očekávalo se, že odvedou část úrody majiteli) a kdo nejsou (nejsou sami majiteli)!

Bůh říká: Jsem trpělivý, věřím ti, z tvých selhání tě pozdvihnu, pojď ke mně a obnovím tě … ať nepřijdeš i o to, co máš!

Vinaři V našem podobenství jsou vinaři doslova „zlí“. Můžeme na nich vidět nespokojenost, zlost, pýchu či nevděčnost. Existuje pěkné židovské přísloví, které říká: Zkuste dát slepému oči a okamžitě bude požadovat obočí. To je případ i našich vinařů.

Neděje se něco podobného i v našem životě? Co je zdrojem naší nespokojenosti?

Naší nenaplněnosti? Co s námi v životě cvičí?

Podobenství v závěru zamíří k věřícím, tehdy židům, tedy k představitelům Božího lidu. Ježíš říká: Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným. Neboli židé nejednají vůči Hospodinu tak, jak mají.

Zabijí syna – Mesiáše a bude jim odňato a dáno jiným. Dnes bychom to mohli také vztáhnout na církev jako varovná slova. Jak se chováme na vinici, kterou nám Bůh svěřil? Vydáváme ovoce s vděčností za vinici? Nepřivlastňujeme si ji příliš? Nepřemýšlíme někdy příliš o svém požehnání, o své službě, o svém sboru, své spáse, o své rodině, o svých dětech, o svém bytě, o svých koníčcích a své potřebě mít čas pro sebe…? Podobenství ukazuje, že to, co člověk chce a chce zaslepeně, neprávem pro sebe, je to, co ho nakonec zničí. I my pod vlivem konzumu bojujeme

s neochotou dávat výnos, ovoce Pánovi. Často chceme něco zažít pro Boha, udělat, být u něčeho smysluplného s dopadem do života, ale nechápeme, že to nejde z obýváku od televizních obrazovek. I my křesťané jsme schopni ve svém životě syna „zbít“, vyvléct ven z jeho vinice a tam se ho zbavit. Děláme to, i když bychom to nikdy dělat nechtěli, děláme to, když nevydáváme užitek. Stal se překážkou místo Pánem. Sledujeme své zisky více než Boží zisky. I vinaři si říkali: „bude to naše“.

Mysleli si vinaři, že majitel už se neukáže? Možná si mysleli, že zemřel, proto přišel syn? Podle Talmudu – pokud chybí majitel a není, kdo by se hlásil o majetek, patří tomu, kdo na něm pracuje alespoň tři a více let. Zdá se, že to vnímali jako šanci pro sebe! Dívají se sami na sebe už tolik, že sami sebe ztratili a stali se z nich vrazi. Dlouhý čas změnil jejich myšlení.

Dlouhý čas, kdy si zvykneme na nějaký životní standard nebo rytmus, z nás dokáže udělat někoho jiného. Dlouhý čas nás dokáže postupně otupit a oddělit od Boha. Podobně jako se zdá, že mraky na nebi stojí nehybně, a přesto je po čase na obloze vše jinak!

Vinařům jde o momentální výdělek.

Co bude pak, to je jedno. I dnešní doba se

zaměřuje na přítomnost. Jde o momentální prožitek, silný dojem. Často si nepouštíme k tělu budoucnost. Důraz na teď zatemňuje mysl. Podíváme-li se např. na exekuce v ČR, uvidíme na 800 tisíc lidí v exekuci s tím, že počet exekucí i dlužná částka každým rokem roste. Sledujme dlouhodobý horizont! Kam míříme ve své práci? K čemu nás Bůh v životě povolává?

Kam směřujeme svou rodinu, své děti, své manželství, svůj závěr života?

Závěr: Bůh věří člověku, věří ti, proto ti svěřuje život se vším, co máš. A trpělivě posílá své posly do tvého života, aby ti připomněl, že tvůj život má dávat ovoce pro Boha.

Dokonce poslal i svého syna, kterého jsme my lidé ukřižovali v domnění, že my víme! Bůh tak moc miloval a věřil člověku, že vydal svého syna a každý, kdo poklekne a lituje svých vin v jeho jménu, dochází smíření s Bohem.

Měj rád svůj život a to, co jsi dostal, i když to někdy bolí. Pamatujme na to, že jednoho dne budeme skládat účty, jak jsme zacházeli s tím, co jsme dostali.

Necení se velké výkony, ale poslušnost a oddanost našemu Pánu.

■

Mgr. PETR DVOŘÁČEK (1976) Dvacátým rokem kazatel Církve bratrské (Brno Betanie), vedoucí odboru zakládání sborů a stanic „7Z“. Bývalý vězeňský kaplan. Poslední roky se zabývá především učednictvím a misijním stylem života. Má rád motorky, sport a největším potěšením je doprovázet lidi při jejich objevování Boha.

Text před námi otevírá přemýšlení o tom, jak Bůh jedná s člověkem a jak my lidé jednáme s Ním. Jak se nám zdá, že s námi jedná Bůh? Laskavě?

Náročně? Nevypočitatelně? Tvrdě či trpělivě? Nijak, protože vnímáme, že s námi nejedná? Něco ode mne čeká? Nějak mě vede?... A jak jednáme my s ním? Počítáme s ním v každodenním životě? Je samozřejmost s ním mluvit během každého dne? Nebo s ním řešíme jen své potřeby?

Jsme rezervovaní? Zapomínáme na něj? Nejsme ochotni ho brát vážně?

2022 březen

5

ROZHOVOR

BOUŘKY, ZPĚV A KAMERA ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

foto ARCHIV FILIPA SMOLY

Už od dětství má rád tabulky, zpěv i počasí.

O tom, jak se dostal do zpravodajství televize CNN Prima News, mezi organizátory akcí pěveckého souboru Effatha i na cestu s Bohem vypráví Filip Smola lehce a s humorem.

V

eřejnost vás zná jako moderátora počasí na Primě. Především jste ale profesionální meteorolog. Jaká byla cesta k této profesní volbě? Sledoval jste oblohu už jako dítě?

Vlastně ani ne, jako malý jsem chtěl být zmrzlinářem, prodavačem, hercem nebo doktorem.

O počasí jsem se začal zajímat až na druhém stupni základní školy, kdy jsem si jednoho dne řekl, že by mohlo být zajímavé zapisovat si počasí do deníku. Ani moc nevím, co mě k tomu vedlo, možná to, že jsem byl odmala na tabulky, zápisy, a tohle k tomu tak nějak sedělo. Nejdřív mi stačil teploměr na kuchyňském okně. Pak mi ve škole půjčili směrovku s korouhvičkou, kterou už jsem nikdy nevrátil, prý to ale nevadí (smích), pak jsem dostal menší venkovní poloprofesionální meteostanici, začal jsem sledovat předpověď počasí v televizi a dostal jsem nějaké knihy o počasí. Takže se to docela rozjelo a už se to nezastavilo.

Trochu vystřízlivění z toho, že bych někdy dělal meteorologii, nastalo při volbě vysoké školy, kdy jsem věděl, že matfyz, kde se meteorologie nejvíc vyučuje, není nic pro mě. Tak jsem se rozhodl jít na geografii. Původně jsem myslel, že ze mě bude socioekonomický geograf, ale v prvním semestru jsme ještě měli společné základy i s fyzickou geografií, to je taková ta přírodní část zeměpisu, a tam spadala i meteorologie a klimatologie, což jsem 6

březen 2022

předtím úplně nevěděl. Takže když jsme se pak dělili do studijních směrů, bylo jasno.

Teď s odstupem času a vědomím následků – jste za tu volbu rád?

Ano, rozhodně. Vlastně jsem se k tomu dostal zpátky oklikou. Meteorologie na geografii není zdaleka tolik o matematice a fyzice jako na matfyzu, to pro mě bylo jednodušší. Ale dělám, co jsem dělat chtěl, takže jsem rozhodně spokojený.

Jak moc platí pranostiky našich předků?

Změnilo se něco na jejich pravdivosti změnou klimatu v posledních desetiletích?

Asi bych měl předně říct, že my meteorologové na ty pranostiky nějak moc nejsme – možná by se mohlo ukázat, že vycházejí líp než naše předpovědi. To si teda dělám legraci, samozřejmě, navíc pranostiky zavání pověrčivostí, a my křesťané přece pověrčiví nejsme, jelikož to přináší smůlu, že ano. Ale teď vážně. Všeobecně asi platí, že některý rok se některé pranostiky vyplní. Na co se ale dá víc spolehnout, jsou takzvané singularity, což znamená, že se v určitém období odehrává každý rok přibližně stejné počasí. Asi nejznámější jsou babí léto, vánoční oteplení, něco bude i na třech zmrzlých mužích atd. Za takové období je považováno i únorové ochlazení, kdy pravidelně v únoru přicházelo suché, mrazivé a slunečné počasí, ale v posledních deseti letech si nepamatuju, že by u nás nastalo, což se asi dá přičíst právě změně klimatu. Ale samozřejmě některé pranostiky pamatují i na tahle období.

Co vás napadlo jako první, když jste se loni dozvěděl o řádění tornáda na Moravě?

To bylo dost zvláštní. Přečetl jsem si to docela pozdě, chystal jsem se spát, protože jsem šel další

stupněm nebezpečí pro velkou část území. Ale s tornádem konkrétně je to komplikované. Jsou známy podmínky, při nichž se tornádo vytváří, problém ale je, že se může, ale nemusí vytvořit.

Jsou roky, kdy se objeví za léto jednotky slabých tornád, které maximálně pokácí stromy v lese nebo strhnou elektrické vedení, a nikomu se nic nestane. A pak jsou léta, kdy se neobjeví žádné. Přitom supercely, což je typ bouřky, v nichž se tornáda vyskytují, se objevují v desítkách ročně, takže nejsme schopni říct, že ta a ta supercela vyprodukuje tornádo, i když umíme předpovědět podmínky pro vznik supercel a částečně i pro vznik tornád.

To ale ještě neznamená, že se tornádo vytvoří. Navíc naše předpovědi přebírá spousta médií, a kdybychom napsali do předpovědi, že bude tornádo, tak to s největší pravděpodobností bude poplašná zpráva kvůli malé pravděpodobnosti, že by se opravdu objevilo. Tak silná tornáda, jako bylo to červnové, se u nás vyskytují velmi zřídka. Říkáte tím, že už tu nějaké takové tornádo bylo?

den do práce, nakonec jsem ale ještě před spaním otevřel internet, abych se podíval na zprávy. Kdybych to neudělal, asi bych se to dověděl až další den ráno cestou do práce. Úplně nejdřív jsem si říkal, co zas ti novináři přehánějí, ale když jsem viděl ty záběry a že všechny televize jedou živě, tak mi došlo, že to asi bylo něco velkého.

Mgr. FILIP SMOLA (1995) Vystudoval Fyzickou geografii na MU Brno, pracuje v ČHMÚ a současně už druhý rok moderuje zprávy o počasí na CNN Prima NEWS. Je členem CB v Bystrém.

Takhle silné, jako to letošní, ne. Srovnávalo se s tím úplně prvním, které u nás máme zaznamenané, z roku 1119. Píše o něm Kosmas ve své kronice a pobořilo část Vyšehradu, ale tam se jeho síla posuzuje spíš z popisu v té kronice, prý zbouralo zděné stavby apod. Jeho síla byla F3 až F4, loňské na jižní Moravě F4. To je ale už hodně dávno, v moderní historii se tornádo síly F3 prohnalo částí Litovle v roce 2004, takže bylo slabší než to jihomoravské. Navíc to loňské bylo výjimečné tím, že zasáhlo hustě zastavěnou oblast, proto ty škody, jindy zasáhlo spíš lesy a pole a škody nebyly takové.

V datech nebyly žádné známky toho, co by se mohlo dít?

Jste už skoro dva roky také součástí profesionálního týmu moderátorů počasí na CNN Prima NEWS. Bylo těžké dostat se do televize?

Co vás tam táhlo?

Věděli jsme o silných bouřkách, vydali jsme na ně varování před vysokým

Odmala mě fascinovalo televizní zákulisí, to, co není na obrazovce normálně vidět,

→

2022 březen

7

ROZHOVOR

kamery, obrazovky, světla, zelené plátno, triky a to všechno, co za tím vším vysíláním je. Pak když jsem se začal zajímat o počasí, tak jsem měl jasno – chtěl jsem vytvářet předpověď počasí, a ještě víc jsem chtěl ho pak prezentovat v televizi. Vlastně byla docela náhoda, že jsem pár měsíců po nastoupení do ČHMÚ dostal příležitost jít na casting pro počasí na Primě.

Výhradním dodavatelem počasí pro Primu je právě ČHMÚ, a to včetně moderátorů, a tak si nás asi z patnácti kolegů na základě kamerových zkoušek vybrali deset, takže o to jsem to měl možná jednodušší, navíc jsem doma pár let trénoval před závěsem (smích), tím jsem měl asi i trochu výhodu a možná mi to proto nepřišlo moc těžké.

Kromě toho závěsu – musí mediální laik projít nějakým tréninkem před kamerou, než začne pracovat jako televizní moderátor?

Ano, ano. Přípravou jsme prošli všichni, a to včetně kolegyně, která před pár lety moderovala počasí v České televizi.

Vlastně jsme se necelý půlrok skoro každý týden scházeli s paní Janou Postlerovou, která nás učila především správný mluvený projev a jak se pohybovat před kamerou, aby to nějak vypadalo. Ten půlrok ale nestačí, člověk se pak ještě dál učí a vyvíjí, i když už vysílá naživo. Musí se to vrýt do paměti a zautomatizovat. Občas dostaneme zpětnou vazbu od zkušenějších kolegů moderátorů, co by bylo dobré změnit, takže pořád je na čem pracovat. inzerce

REALITNÍ MAKLÉŘ z Církve bratrské – Realitní služby křesťansky pro křesťany.

Jmenuji se Ruslan Grycik a pomáhám s prodejem a pronájmem napříč Čechy.

Pojďme se spojit a najít společnou cestu, jak mohu pomoci i Vám.

Více na: www.realitniodbornik.cz/prokrestany nebo volejte +420 734 640 054.

8

březen 2022

Předpovědi počasí se věnujete jak v Českém hydrometeorologickém ústavu, tak v televizi. Když se na dvou místech dělá totéž, asi to není totéž…

To je pravda, není to totéž. V Ústavu, jak mu my říkáme, se předpovědi vytvářejí, meteorolog si prohlíží spoustu materiálů a na jejich podkladě napíše předpověď, zatímco v televizi ji dostane hotovou od kolegů a jeho úkolem je si připravit grafiku, předpověď pochopit a naučit se ji a pak ji odprezentovat.

ODMALA MĚ FASCINOVALO TELEVIZNÍ ZÁKULISÍ, TO, CO NENÍ NA OBRAZOVCE NORMÁLNĚ VIDĚT.

Co vás baví víc?

To je dobrá otázka. Hodně mě baví to i to, obojí má něco, práce v Ústavu je víc tvůrčí, člověk tam víc využije svoje znalosti a know-how, v televizi mě baví být součástí toho vysílání a hlavně to samotné moderování, ale zase se tam toho tolik vymyslet nedá, zvlášť pokud se musím vejít do dvou minut.

Jak vypadá váš pracovní den v hydrometeorologickém ústavu?

To dost záleží na tom, kterou službu zrovna dělám. Jedno je ale vždycky stejné, a to, že směna začíná v půl sedmé ráno.

Z pěti služeb, které se denně obsazují, sloužím tři. Jedna z nich je nepřetržitá, takže se střídáme na denních a nočních a počasí hlídáme bez ohledu na svátky nebo víkendy. Vůbec nejvíc času trávíme prohlížením materiálů, tzn. družic, radarů, výstupů z modelů atd., na jejichž základě sestavujeme předpověď, pravidelně nám volají z rádií a v neposlední řadě hlídáme,

jestli se počasí chová, jak má. V létě je potřeba sledovat bouřky, v zimě zase mrznoucí déšť, vítr, sněžení atd., aby kdyby se dělo něco nebezpečného, mohl meteorolog včas varovat buď veřejnost, nebo silničáře, hasiče apod. Součástí toho je konzultace, nikdy předpověď nevyjde ven, aniž by nebyla zkonzultovaná, protože víc hlav víc ví a i zkušenému meteorologovi může někdy něco uniknout. Nejčastěji mám na starost předpověď pro Prahu a střední Čechy, což mimo jiné obnáší hlavně v zimním období pravidelné předpovědi pro silničáře a energetiky, i několikrát denně, ale i spoustu dalšího. Občas píšu střednědobou předpověď (od pozítří na dalších sedm dní) pro celou republiku a občas sedím na tzv. komerční službě, která kromě speciálních předpovědí pro zákazníky, hlavně televize, sestavuje jednorázové nepravidelné předpovědi pro toho, kdo si je objedná, nejčastěji filmaři nebo stavbaři. Ale děláme tam i spoustu dalších věcí.

Kdysi koloval vtip, že úspěšnost meteorologických předpovědí je 40 %, takže je jistější zařídit se přesně naopak. Je těžké vystihnout pravdivou předpověď?

Ano, to je pravda. Tedy hovoříme-li o měsíčním výhledu, tam se předpověď na ten poslední týden občas může dostat na 40 %. (smích) Ale úspěšnost předpovědí máme na našem webu, a tak špatná není.

Samozřejmě klesá s tím, jak daleko je den, pro který předpovídáme. Ale obecně na čtyři nejbližší dny je úspěšnost nad 90 %. Často se odvíjí od situace. Někdy je i týden dopředu docela jisté, jak se bude počasí vyvíjet, třeba při mohutných tlakových výších, naopak někdy tápeme i na druhý den, jako příklad bych mohl uvést loňské Vánoce, kdy nebylo pár dní dopředu jasné, jestli budou na blátě, zmrzlém blátě nebo na sněhu. Nejméně předvídatelné bývá počasí, když se nad střední Evropou udržuje rozhraní mezi teplým a studeným vzduchem. Tam pak stačí, aby modely v novém výpočtu posunuly rozhraní o pár desítek kilometrů na jednu nebo

na druhou stranu a předpověď počasí se může úplně změnit. Pak nám lidi spílají, že to neumíme a kdesi cosi, ale atmosféra je velmi dynamický systém, ne nadarmo se s nadsázkou říká, že „mávnutí motýlích křídel v Jižní Americe může vyvolat bouřku v Japonsku“. Stačí malá změna v atmosféře a vývoj počasí se může úplně změnit.

Předpověď počasí se může laické veřejnosti jevit jako druh proroctví.

Jste členem CB a jste zapojen do organizace pěveckého sboru Effatha.

Co konkrétně tam máte na starosti?

Jsem členem sboru v Bystrém, nejstarším sboru Církve bratrské. Mým úkolem v Effatě je komunikace se zpěváky, to znamená že rozesílám organizační emaily a jsem takovou spojkou mezi vedením a zpěváky. Zatím jsem teda moc práce neměl, dělám to od ledna 2020 a od té doby jsme se viděli jednou. Proč, to asi nemusím vysvětlovat.

CB rodina. (smích) Takže Pána Boha jsem bral vždycky jako samozřejmost a o Jeho existenci jsem nikdy nepochyboval. Ale takový zlom nastal, když jsme na jednom Kurzu zpěvu Effathy s kluky z našeho dvoupokojáku zahajovali den společně krátkým slovem a modlitbami a já jsem viděl, že jejich víra je jiná než moje, hlubší a intimnější. Moc jsem se s tím do té doby nesetkal, protože jsem vyrůstal v dorostu a mládeži, kde moji vrstevníci tenkrát tyhle věci moc neprožívali – měli svoje zájmy

PŘÍPRAVA PŘEDPOVĚDI POČASÍ Zatímco součástí práce Filipa Smoly v Českém hydrometeorologickém ústavu je analýza dat a tvorba předpovědí, v televizi pro něj předpovědi tvoří kolegové z ČHMÚ a moderátoři mají za úkol připravit grafiku a vše odprezentovat.

(úsměv) Jak moc vás přátelé, třeba pro případy dovolených a výletů, využívají jako „vědmu“?

Mnoho současných organizátorů Effathy v Effatě vyrostlo.

Je to i váš případ?

Skoro vždycky. (smích) O to horší je, když mi to pak nevyjde. Hned jsem si na jeden případ vzpomněl. (smích)

Je to tak, vlastně asi všichni. Nevím, jestli se dá tvrdit, že vyrostl, zpívat v Effatě jsem začal až v patnácti letech, takže nepatřím mezi ty, kteří jezdili na kurzy zpěvu, když ještě ani neuměli pořádně mluvit. (smích)

Místo kila opalovacího krému měli mít gumáky?

To ani ne, oba dny bylo zataženo, ale rozhodovali jsme se, jestli uděláme výlet v úterý nebo ve středu, a vypadalo to, že ve středu to bude lepší a nebude pršet, a tak jsme výlet odložili na středu.

Nakonec v úterý ani nekáplo a středa propršela. Bylo to na mládežnické dovolené, ale myslím, že mládežníci byli nakonec rádi, že na žádný pěší výlet nemuseli. Jen bych rád podotknul, že mě žádný z nich nepodplatil. (smích)

Čím pro vás Effatha je?

V podstatě hned od začátku byla Effatha srdcovka. Zpívat mě hodně baví, jsou tam super lidi, a navíc byla jedním z milníků v mé cestě za Bohem. Reklama: potřebujeme mužské hlasy. (smích) Jaká byla vaše cesta za Bohem?

Rodiče mě vedli k Bohu odmalička, oba jsou věřící, jejich rodiče byli věřící a i rodiče jejich rodičů, takže taková typická

a byli takoví divocí. A to jsem já moc nebyl.

Tak mě tahle zkušenost donutila přemýšlet o tom, jak to mám já. A vlastně celé ty prázdniny jsem prožil v takovém rozpoznávání toho, jak se o mě Pán Bůh stará a vede mě životem a co pro mě dělal a dělá. Byl to takový proces, jehož výsledkem bylo, že jsem cítil, že teď mám vztah s Bohem na čem postavit, ne pouze na tom, co nám říkali v besídce nebo v dorostu.

Co nejlepšího jste dosud s Bohem zažil?

Asi to, že i když jsem procházel těžkými věcmi nebo vlastně jakýmikoli věcmi v životě, tak po ohlédnutí se zpět vidím, že mě tím Pán Bůh provázel, i když se věci děly jinak, než jsem chtěl. A prožití toho, že mě bere takového, jaký jsem.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

2022 březen

9

TÉMA

TOLERANCE text DAVID BEŇA a KOLEKTIV AUTORŮ foto GATEPHOTO, PIXABAY a ARCHIV

Svět je plný lidských originálů – tak nás Bůh stvořil, tak to ve své geniální tvořivosti zamýšlel a tak je to dobře. Jak se ale navzájem ve své různosti snášet – a jeden druhého milovat? A co když už ta různost nepramení ze stvořitelské pestrosti, ale z hříchu? Existuje hranice toho, co už ani Bůh nechce snášet? Je úkolem křesťanů být za všech okolností tolerantní?

10

březen 2022

HLAS SOUDU A MILOSTI

T

olerance je dnes považována bezmála za povinnou ctnost: Každý má právo na vlastní cestu; a nikdo mu nesmí diktovat, co má pokládat za správné. O druhém člověku je záhodno mluvit korektně, empaticky, s ohledem na bolavá místa… Tolerance je dnes ale i nedostatkovým zbožím: Už se nad námi nevznáší hrozba pronásledování ze strany státu, prosazujícího jedinou pravdu, tu svou. Západní společnosti se zato rozštěpily do názorových táborů, které si stojí každý za svým – a proti všem.

Kudy se vydat? Máme se cvičit v toleranci?

Anebo je za ní lhostejnost a ztráta pravdy? Co říká Bible?

Slovíčko tolerance Slovo tolerance je latinského původu, tolerantia, a podle slovníku znamená snášení, snášenlivost, trpělivost. V konkordanci k latinské Bibli, Vulgatě, na něj narazíme jen jednou: apoštol doufá, že jeho slova dodají Korintským trpělivosti (tolerantia) v utrpení. Na dvou dalších místech najdeme odvozené pojmy: otročina by podle Ester byla pro židy ještě snesitelným (tolerabile) zlem, kdyby se k ní nedružila hrozba vyhlazení. A nevědomé Sodomě bude na soudu snesitelněji (tolerabilius) než vzpurným Galilejcům.

Bez ohledu na latinu si písmáci vzpomenou na Ježíšův povzdech: „Jak dlouho vás ještě budu snášet?“ (Řecký text má sloveso anechó: zdvíhat, vydržet, přijímat.) Vzpomenou si na Pavlovu prosbu: „Kéž byste ode mne snesli trochu nerozumu.“ Na výzvu k jednotě: „Vždy skromní, tiší a trpěliví, snášejte se navzájem v lásce.“ Či na apel k ohleduplnosti: „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému.“ Slovníkový význam je zřejmý: tolerance je schopností, povinností někoho či něco unést.

Je nosností v těžké situaci; trpělivostí s obtížnými lidmi; soucitem s druhými, odpuštěním.

Je vlastně láskou v její neromantické, sloužící, bolavé podobě.

Věc tolerance Tím ale není řečeno vše! Bible říká dvojí. Na jedné straně stojí citované výroky. Na druhé straně pak stojí vyprávění knihy Jozue o vyhlazování kenaanských osad; Izrael jim neměl prokazovat žádné ohledy ani propadat jejich mravům a bohům. Stojí tam Ezdráš, jenž o staletí později aplikoval mojžíšovská ustanovení a z židovské obce vyháněl cizince včetně nežidovských manželek, ba i děti narozené ve smíšených svazcích. A vzpomeňme na Izajášův výsměch zpohanštělým Izraelitům: na špalek, ze kterého odštípnete na ohýnek, a ze zbytku si vyřežete boha; musíte ho ale přitlouct, aby se neviklal. To nezní zrovna empaticky! Ani Ježíš ale neváhal sáhnout po karikatuře a své protivníky „politicky nekorektně“ postavit do ostrého světla.

A přece v Bibli znějí i ony prvé hlasy. Ježíš se ujímal nevěstek a celníků. Moábka Rút došla přijetí, ač byla příslušnicí vyloučeného národa.

Aramejec Naamán se dočkal Elíšovy pomoci; a dostal svolení vnějškově se účastnit modlářského rituálu – jeho srdce patřilo Hospodinu.

A Pavel se v Athénách při pohledu na sochy bohů trápil; posluchače však nevyzval k obrazoborectví, nýbrž citoval jim z helénských básní o bohu Diovi, aby srozumitelně ilustroval evangelium Kristovo.

Bible mluví dvojím hlasem: hlasem soudu a hlasem milosti. A dvojí ozvěnou se ozývá v dějinách. Na jedné straně inkvizice vyhlazovala kacíře; a vrchnost, katolická i protestantská, nařizovala jinověrcům přijmout jedinou pravou víru, tu vrchnostenskou. Na straně druhé volali mj. kardinál Mikuláš Kusánský roku 1453 ke smíru mezi vírami a filosof John Locke roku 1689 po náboženské svobodě. A Prokop, druhý bratrský biskup, už roku 1474 hájil z Písma svobodu dokonce pro bezvěrce! Vždyť „Buoh srdci a dobrovolenstvie chce“, proto „ne z přinucení, ale z svobodného soudu svého, kto chce, muož býti křesťanem“.

DAVID BEŇA, lic. theol. (1975) Kazatel, tajemník odboru RCB pro vzdělávání, učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři.

S manželkou Evou a třemi dětmi žije v Litomyšli. →

2022 březen

11

TÉMA

Cesta k toleranci Že se nakonec i ve velkých církvích – a už předtím u vrchnosti – prosadily ideje tolerance, a ne diktátu, je nutno připsat na vrub strašlivé dějinné zkušenosti: Třicetiletá válka mezi křesťanskými konfesemi nepřinesla kýžené teologicko-politické odpovědi, nýbrž jen rozvrat a smrt statisíců. Působil však i hlas Bible, předně vzor samotného Ježíše – ukřižovaného, a ne křižujícího Krále! Působil příklad apoštolů, kteří šířili evangelium slovem a pod mečem raději sami trpěli. A snad působila i Pavlova slova ze 14. kapitoly listu Římanům, nejobsáhlejší pasáže věnované v Bibli naší otázce.

Pavel zmiňuje dvě skupiny křesťanů – „silné ve víře“, kteří jedí všecko a nerozlišují všední dny od svátečních, a „slabé [nemocné] ve víře“, kteří jedí jen zeleninu a ctí sváteční kalendář. Není úplně jasné, o kom je řeč: jsou „slabými ve víře“ křesťané ze židů, kteří jako berličku potřebovali tradice otců, či věřící z národů, kteří tíhli k židovským, nebo snad pohansko-gnostickým řádům? Je každopádně zřejmé, že rozdílnosti se netýkaly okrajových či „jen formálních“ otázek, jak by se nám mohlo zdát: životní styl se pro obě skupiny niterně pojil s vírou v Krista! Je také zřejmé, že šlo o rozdíly bolavé, zraňující: „silní“ bratři těmi „slabými“ opovrhovali; a „slabí“ ty „silné“ odsuzovali. Různě nastavená svědomí, různé neuralgické body, různá zranění – v jednom společenství.

Jak Pavel tuto situaci řeší, nechce-li radit k rozvodu? Jedněm ani druhým jejich přesvědčení nebere. Naopak uznává, že tím i oním způsobem věřící slouží Bohu. A to nejen proto, že děkují Bohu – jedni za maso a druzí za zeleninu. Kristus sám si ty i ony vykoupil a povolal do služeb; právě do služeb i takto rozdílných!

Jemu, Kristu, a ne bratrovi, se každý zodpovídá. A on, Kristus,

a ne bratr, zajistí, aby ten i onen obstál před Božím soudem.

Proto „ať každý má jistotu svého přesvědčení“, píše Pavel. Nechť však – dodává - „tvé přesvědčení zůstane mezi tebou a Bohem“.

Bratrovi svou cestu nevnucuj a nepři se s ním o jeho názorech.

Nesuď ho, neopovrhuj jím. Odlišného bratra spíše uchop a podrž, přijmi a nes, snášej. A v bratrově přítomnosti – Pavel se tu obrací jmenovitě na „silné“, snad proto, že ti spíše mají kam ustoupit – slev ze svého, pomlč o soukromých zásadách své víry, a pro dobro společné věci obětavě vyjdi bratrovi vstříc, jen abyste všichni rostli v Pánu.

Výhled tolerance Tolerance bude vždy zapotřebí. Mezi lidmi existují rozdíly. Některé lze vysvětlením smířit, vyjednáváním zrušit. Jiné však nezrušitelně patří k individuálnímu lidství každého z nás. Chtějí-li druzí žít se mnou, musí mě snášet; a já zas musím snášet je. Že to bývá obtížné? O tom svědčí samo naše slovo – snášenlivost, tolerance.

Křesťanská tolerance nezastírá rozdíly ani jizvy, ale přijímá je a snáší, třebas některými trpí. A třebas někdy musí i pojmenovat a napomenout hřích bližního; ovšem opatrně, sama kajícně, zraněna vlastním hříchem. Křesťanská tolerance neláme druhé; a neláme a neumlčuje ani sebe samu, natož slovo Kristovo. Pouze z něj je totiž jasné, že jednota je – a bude – až v Kristu. My smrtelníci jsme zatím na cestě: na různých cestách víry a lásky a naděje.

■ Článek v plném znění i s biblickými odkazy najdete na brana.cb.cz

MISIE VERSUS FALEŠNÁ TOLERANCE text DAVID NOVÁK

Je jistě dobrým trendem, že mnozí křesťané se snaží o dialog

s příslušníky jiných náboženství nebo těmi, kteří se považují za ateisty. Tento trend otupuje různá napětí, která často vznikají z nedostatku komunikace a z toho plynoucích předsudků.

Tento fakt by nás ale neměl vést k rezignaci na evangelizaci a už vůbec bychom si neměli nechat vnutit názor, že přesvědčovat někoho o křesťanské víře je výrazem netolerance. Pochopitelně je třeba to dělat slušně, inteligentně, citlivě. Zároveň rezignovat na misii v rámci jakési falešně definované tolerance znamená vzdát se jádra křesťanství.

12

březen 2022

DAVID NOVÁK předseda Rady Církve bratrské

Novozákoník M. Hengel shrnuje průzkum Pavlova pojetí misie a misijního zaměření rané církve konstatováním, že historie a teologie raného křesťanství jsou předně „historií misie“ a „teologií misie“. Hengel říká: „Církev a teologie, která

zapomíná nebo zapírá misijní poslání věřících jako poslů spasení ve světě ohroženém katastrofou, zříká se i svých základů, a tím sama kapituluje.“ (Podle Černý P.: Vztah teologie a misiologie) Někteří teologové hovoří o tom, že „nejstarší misie byla matkou teologie“. Vycházejí z toho, že Pavel psal svoje texty v drsném střetu se světem, který ho obklopoval a do kterého přinášel evangelium. Proti této realitě stojí smutná skutečnost mnoha dnešních teologických škol, kde se misiologie buď vůbec nevyučuje, nebo patří k okrajovým předmětům. Jenže – dovedeme si představit Pavla teologa bez Pavla misionáře?

Pavla vášnivě svědčícího o Kristu bez Pavla o Kristu píšícím?

Jedno bez druhého prostě nedává smysl! Lausanský závazek, jeden z klíčových dokumentů evangelikálního hnutí, ke kterému se hlásí i Církev bratrská, vnímá misii jako jedno z klíčových poslání církve: „Musíme vyjít ze svých církevních a duchovních ghett a proniknout do nekřesťanské společnosti.

V poslání církve je evangelizace prvořadým úkolem. Světová evangelizace vyžaduje, aby celá církev nesla celé evangelium do celého světa. Církev, která hlásá kříž, však musí sama nést znamení kříže. Jestliže církev zrazuje evangelium nebo se jí

→

KOMENTÁŘ

Hranice rodičovské tolerance RADISLAV NOVOTNÝ

Jsme pod tlakem. Myslím zejména jako křesťané, kteří chtějí vychovat děti ve víře. Jsme členy čím dál menší sociální skupiny uvnitř naší společnosti. Máme jiné názory, jiný hodnotový žebříček, žijeme jiné náboženství než naše okolí. Vliv světa sílí také díky novým technologiím. Často přemýšlím, jestli nám křesťanům role outsiderů přísluší, ale je to realita, které se nelze vyhnout. Jak mám ale na ni připravit svoje děti? Do jaké míry tolerovat vliv, který velice promyšleně, sofistikovaně, ba přímo vědecky vymývá mozky a vnucuje představy, které se zásadně míjí s křesťanskou vírou? Společnost se změnila a křesťanský přístup k životu dávno přestal být vůdčím názorem. Příčina? Lidé přestali věřit v theokracii, ve které společnost „přijímá“ ten správný (rozuměj Boží) zákon přicházející shůry a chce ho uplatňovat v důvěře, že s Božím zákonem přichází do našeho světa ideální svět Nebeského království.

Společnost dávno žene jiný motiv. Nejrozšířenějším současným náboženstvím je konzumní ideologie. Ta vidí ráj v materiálních věcech a v subjektivním individuálním uspokojení. Lze tolerovat takovouto sobeckou ideologii?

Mám své děti úplně izolovat? Osobně jsem rád za výdobytky nových technologií a moderního způsobu oblékání, cestování a třeba i stravování. Technologie můžou být dobrým nástrojem pro vzdělání, komunikaci, organizaci. Mohou dokonce dobře posloužit k růstu Božího království. Nechci děti uzavřít před světem. Chci je připravit na život v nepřátelském světě. Stále si musíme připomínat, že žijeme ve společnosti, která vyměnila prostředky za cíle a z nástrojů vytvořila modly. Povídáme si o tom s dětmi, jak se shlukují skupiny kolem novodobých bůžků (mobil, auto, motorky, sport, cestování), které si fanaticky chrání, nedají na ně dopustit, žijí

jenom pro ně. Jsou schopni obětovat svůj čas, peníze i přátelství. Snad jako každý rodič dnešní doby stojím před rozhodnutím: ne „jestli“, ale „kdy“ mobil? Jsem si vědom, že tlačítkový mobil znamená nižší sociální status a také odsouzení do role outsidera. Jsme vtaženi do konfliktu dítěte se současnou společností, která je jiná. Možná budou vystaveni posměchu, vyloučení nebo šikaně.

Jak se s tím vypořádat? Můžeme zvolit různé strategie, jak své děti ochránit. Známe z Bible: „Chraňte se zla v každé podobě!“ Uzavřenost a vysoké zdi ale dítě na život ve světě nepřipraví. Představa, že až dospějí, budou z ničeho nic zralí, je lichá. Lepší je, myslím, přiznat před dětmi, že i my dospělí jsme vystaveni pokušení a že i my se s nimi učíme zápasit. Přestože prohrávám, díky Bohu můžu činit pokání a začít znovu a očekávat Boží sílu a pomoc. Problémem nejsou moderní výdobytky, ale naše fascinace jimi a touha je zbožštit a oddat se jim, dát jim přední místo namísto Bohu.

Modly nás vedou k závislosti na nich. Aby člověk dostal řidičák, musí mít minimálně v osmnácti splněné zkoušky.

Myslíme si, že v tomto věku by mohl být každý dostatečně zralý a schopný naučit se zodpovědnému chování na silnici.

Když za mnou přišla nejprve dcera, pak syn, že chtějí mít to, co druzí, napadlo mě – žádná tolerance se sice rovná maximální ochrana, ale také žádná odpovědnost dítěte. Dítě tomu rozumí jinak – žádná svoboda. Když jsem byl malý, myslel jsem jako dítě, měl jsem zodpovědnost dítěte. Úměrně k jejich věku snižuji ochranu, kladu na ně odpovědnost, tím roste k jejich radosti svoboda, ale i možnost pádu. Vysvětluji jim, že při tom je s nimi nebeský Otec, jejich přítel Pán Ježíš i my – jejich milující rodiče.

2022 březen

13

TÉMA

nedostává živé víry v Boha, opravdové lásky k lidem či svědomité poctivosti ve všech věcech, včetně podpory materiální a finanční, stojí v cestě evangelizaci.“ V rámci falešné tolerance některé církve, žel, rezignovaly na evangelizaci. Jak vypadá toto pojetí víry? R. Niebuhr ho shrnul do slavného výroku: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání bez kříže.“ Výsledkem je, že zejména v Evropě, ale i severní Americe mnohé především liberální církve dramaticky ztrácí členy. Známý americký autor T. Keller tuto realitu komentuje slovy: „Kulturní elity mají potíže tuto skutečnost pochopit, neboť sekulární myslitelé jsou přesvědčeni, že liberální náboženství jsou podle nich jedinými životaschopnými věroukami.“ Jak vidno, nejsou.

Misie se pochopitelně musí odehrávat v kulturním kontextu, ve kterém se nacházíme. Znamená to promýšlet, jak staré a neměnné evangelium komunikovat novým a proměnlivým způsobem. Takovýto proces nelze oddělit od hlubokého pochopení kultury, v kterém se lidé nachází. Hovořím-li o misii, potom nemám na mysli zlehčování jiných názorů či věr, ale jasné přiznání se k Ježíšovu učení. Zároveň misie může znamenat i uctivou konfrontaci.

Zřejmě hlavním kamenem úrazu je při misii osoba Krista.

Toto píše již Pavel, který zaznamenává, že zvěst o Kristu je kámen úrazu či bláznovství. Proto někdy křesťané o Kristu raději mlčí nebo evangelium zahalují do nesrozumitelných klišé o neuchopitelném Bohu, posledním horizontu bytí, jsoucnu, tajemnu

ROZHOVOR

Někdy je potřeba být radikál rozhovor s PETEM LUPTONEM

často cestuji po republice a přednáším nejen v církvi o problematice pornografie. Je to téma, o kterém se stále mluví poměrně málo, a to nejen v sekulární společnosti, ale i v církvi.

PETE LUPTON zakladatel projektu NEpornu, z. s.

připravila EVA ČEJCHANOVÁ

V rámci své služby jste před lety založil projekt NePornu. Můžete ho stručně představit?

Ve společnosti často panují mýty o tom, že pornografie zlepšuje partnerský sex, pomáhá objevit sexuální preference, nebo že dokonce funguje jako prevence skutečného sexuálního násilí. Člověk by čekal, že v církvi bude situace lepší, ale bohužel tomu tak není. Často se setkávám i s jiným extrémem. Křesťané mnohdy slyší pouze o tom, jak je sledování porna špatné, ale už tolik neslyší o nějakém řešení či o nabídce pomoci. A tak potkávám celou řadu křesťanů z nejrůznějších denominací, kteří mi vypráví o tom, jak se stydí nebo dokonce bojí o svém zápasu v církvi mluvit.

Samozřejmě existují výjimky, ale obecně vnímám, že se jako církev musíme naučit lépe komunikovat o citlivých tématech, jakým je například závislost na pornografii. Také se musíme naučit lidem nabízet reálnou pomoc. Možná tím někoho šokuji, ale fráze ve stylu „budu se za tebe modlit“ nebo „tak s tím prostě přestaň“ skoro nikdy nefungují. Takže rámci projektu NePornu

14

březen 2022

Máte představu, jakého procenta lidí se tento problém týká?

V roce 2018 uspořádala Česká evangelikální aliance (ČEA) průzkum, kolik křesťanů sleduje porno. Ukázalo se, že porno sleduje 43 % mužů a 12 % žen v církvi.

To je v porovnání se statistikami mimo církev o poznání méně, ale ještě nejásejme.

85 % všech respondentů byli velmi aktivní křesťané, kteří si několikrát do týdne dělali ztišení nad Biblí. Takže kdybychom to zprůměrovali na celou církev, ta procenta by byla mnohem vyšší, jelikož méně aktivní členové podle statistik sledují pornografii častěji. A to ani nemluvím o tom, že 25 % všech dotázaných řeklo, že pornografii nevnímá jako hřích. Proto si troufám říct, že v průměrném sboru sleduje porno minimálně 50 % mužů a 20 % žen. A čím mladší generace, tím budou ta procenta vyšší.

Nehledě na to, že výzkum ČEA proběhl ještě před pandemií. Můžeme si jen domýšlet, jak se situace od posledního výzkumu vyvinula.

Kudy vede pro závislého cesta k vysvobození ze závislosti?

Když už si člověk uvědomí, že má problém se závislostí na pornografii, měl by být radikální v tom, jak bude postupovat, aby se své závislosti zbavil. Často se ale setkávám s neochotou cokoliv pro tuto změnu obětovat. Stejně jako si alkoholik musí alespoň v začátku procesu zamezit přístup k alkoholu, tak si musí „pornoholik“ zamezit přístup k pornu. Prakticky to může znamenat výměnu chytrého telefonu za tlačítkový, omezení přístupu na počítač či internet, instalaci blokovacího či sledovacího programu nebo další nepříjemná omezení. Čím více bude dělat kompromisy, tím déle s tím bude bojovat a tím více bude upadat do pocitů zoufalství.

Součástí řešení by ovšem mělo být také to, že se svěří někomu, komu důvěřuje a kdo ho bude moci na cestě uzdravení podpořit. Závislosti (stejně jako hříchu obecně) se nejvíce daří v utajení.

Závislý se často bojí odsouzení nebo nepřijetí, ale mnohdy také úplně zbytečně. A když se setká s přijetím a milostí, dostane novou motivaci ke změně.

atd. Zní to hezky, nikdo tomu moc nerozumí, pokud ale vyřadíme z křesťanství Krista, musíte tomu uzpůsobit i celou věrouku, a to především tak, aby vyhovovala člověku. Z křesťanství se v konečném důsledku stává jakási pokroucená psychoterapie či nepovedená filozofie. Nicméně křesťanství bez Krista, popř. s Kristem, ale pouze jako morálním učitelem, je pouhou sumou názorů, doktrín, které snad rozpalují myšlení, srdce však zůstávají prázdná. Z křesťanství se stává pouhé učení, nikoli život.

V tomto místě si připomeňme slova K. Bartha: „Křesťanství není nauka, nýbrž život, a jeho učení je tu jen kvůli životu. Žádá od nás změnu života, formování života a jenom to je „pravá“ víra, kterou na ně máme odpovídat, abychom byli skutečně křesťany“.

Výsledkem křesťanství bez Krista je snad „pravá křesťanská

víra“, ale ne hluboká, existencionální proměna života. Ve jménu „pravé víry“ jsou pak lidé málokdy schopni milovat „ty druhé“, o to víc jsou ale schopni jimi blahosklonně pohrdat. Řečeno s tématem tohoto článku, ve jménu „pravé víry“ se těžko lidé stanou tolerantními.

Bereme-li vážně, že jedním z důležitých poslání církve je misie, zřejmě budeme občas vystavováni nařčení z netolerance.

Pokud se bude jednat o skutečnou netoleranci, potom je potřeba měnit to, co děláme špatně. Pokud se ale bude jednat o to, že už pouhá nechuť dělat kompromisy a věrnost Kristu bude nazývána netolerancí, je potřeba se těmito názory nenechat zastrašit a zůstat „netolerantní“.

■ →

ROZHOVOR Mluvíte o praktické aplikaci nulové tolerance, kterou si člověk sám vůči svému problému nastaví. Předchází jí stejně radikální rozhodnutí opravdu chtít ze závislosti vyjít?

V podstatě ano. Změna není možná, pokud člověk sám po té změně netouží. Jenže i zde se skrývá nebezpečí. Z praxe vidím, že mnozí klienti nám napíší ve chvíli, když si uvědomí, že je pornografie problém, nebo když jim už začne negativně zasahovat do života. Ale když vidí, že to není jednoduchá cesta, tak mnohdy dojdou k závěru, že to zas takový problém není. Tady se pak často ukáže, jestli se opravdu rozhodli s pornem přestat, nebo jestli jen jednali impulzivně na základě nějaké situace. Proto s klienty často řešíme hlavně jejich motivaci, proč se do abstinence pustili.

ale také o pohodlí církve. Jako křesťané bychom si měli navzájem ve svých zápasech pomáhat. V případě závislosti na pornografii to může být obzvláště náročné, protože je zapotřebí dlouhodobá pomoc.

Vyžaduje to investovat do jednotlivce čas

zabalené do přesvědčení, že Bůh přece osvobozuje ze závislosti ihned. Jenže z toho pak vzniká frustrace na všech stranách, což zase vede závislého zpět ke sledování pornografie, která slouží jako únik z nepříjemné reality.

a energii, a to ani nemluvím o láskyplné a milosrdné trpělivosti při opakovaných selháních.

Při práci se závislými neustále narážím na to, že lidem mnohdy nedochází, že změna v této oblasti je proces. Je v něčem přirozené, že si lidé přejí rychlou změnu.

Závislí chtějí být rychle osvobození od závislosti a ostatní nechtějí řešit jejich závislost příliš dlouho. V církvi je to často

Církev tedy musí najít rovnováhu mezi tím, jak o pornografii mluvit jako o problému bez toho, aniž by se lidé cítili odsuzováni.

A zároveň potřebuje dát jasně najevo, že je ok o těchto věcech mluvit a že existují lidé, kteří jsou ochotni pomoci.

Je podpora na cestě uzdravení způsob, jak může člověku s tímto problémem pomoci církev?

Církev by samozřejmě měla vyjít naproti těm, kteří potřebují pomoc. Nesmí člověka odsuzovat za jeho problém a musí respektovat proces uzdravení bez ohledu na to, jestli bude trvat pár měsíců nebo několik let. Samozřejmě tady není řeč o zlehčování nebo přehlížení problému. Ale v drtivém procentu případů člověk potřebuje pomoc a citlivý přístup.

Nejde přitom jen o pohodlí závislého,

■ Více informaci včetně online kurzů pro závislé i pro vedoucí v církvi na webu NePornu.cz.

2022 březen

15

TÉMA

TOLERANČNÍ PATENT 1781 text ROBERT HART

Když se císař Josef II. po smrti své matky Marie Terezie v roce 1780 plně ujal vlády, bylo v mnohém ohledu zřejmé, že země habsburské monarchie doslova volají po změnách v mnoha společenských oblastech. Bylo třeba pokračovat v dřívějším reformním kurzu a prohloubit jeho dopady do života celé společnosti. Při všech reformních krocích byl pak nový panovník motivován sledováním zájmu státu a centralizace monarchie.

Sám sebe ostatně i při všem svém absolutisticko-centralizačním úsilí Josef II. vnímal jako prvního státního úředníka.

Jednou z otázek, jejíž palčivost si habsburský panovník uvědo-

moval již delší dobu, byla otázka náboženského vyznání. Sto šedesát let trvající stav, který nastolila porážka stavů po bitvě na Bílé hoře a razantní rekatolizační postup vítězů, zřetelně přestal vyhovovat požadavkům osvícenské doby. Přestože se od dvacátých let XVII. století všichni poddaní museli sjednotit ve víře s panovníkem, tajné nekatolictví se zcela vymýtit nikdy nepodařilo. A již mnoho let před nástupem Josefa II. na trůn sílila emigrace tajných nekatolíků za hranice, především do protestantského Pruska, kde jim z hospodářských důvodů rádi poskytovali útočiště. Mnozí vysocí státní úředníci si uvědomovali, že tento odliv přináší zemi jen ztráty. Císař Josef vnímal situaci podobně. Za života královny, své matky, respektoval její katolickou vyhraněnost, jež způsobovala, že oficiální povolení nekatolických vyznání nebylo možné. Sám ale – z důvodů osvícenských i státnicko-pragmatických – jednoznačně preferoval toleranci, která podle něj byla státu prospěšnější: „Pro mne je tolerance čistě světskou záležitostí… Jsem připraven zaměstnat každého, ale každého, kdo pěstuje rolnictví nebo obchod, nebo usadit ve městě toho, kdo má příslušnou odbornost a přinese výhody či píli do mých zemí… Mou zásadou je úplná svoboda vyznání; potom bude jen jedno jediné náboženství, jež záleží v tom, aby všichni byli vychováváni ku prospěchu státního celku...“

ROBERT HART historik, kazatel v CB Praha-Šeberov

16

březen 2022

13. října 1781 proto vydal tzv. toleranční patent. Ten vyjádřil vědomí, že nutit ve věci víry svědomí je věc škodlivá, a povolil evangelíkům augsburského a helvetského vyznání (tedy luteránům a reformovaným) a rovněž „nesjednoceným Řekům“ (pravoslavným) „soukromé vykonávání“ náboženství. V žádném případě tedy nešlo o náboženskou svobodu ani o zrovnoprávnění zmíněných tří konfesí s církví římskokatolickou. „Veřejné“ vykonávání náboženství bylo nadále vyhrazeno pouze katolíkům.

Nebylo tedy pochyb, že státní náboženství zůstává nezměněno.

Ale i tak byl posun významný. Pomalu, ale jistě končila doba pronásledování a nesnášenlivosti. Tam, kde bylo 100 rodin nebo 500 duší, mohl vzniknout sbor s vlastním duchovním a mohla být z vlastních prostředků postavena jednoduchá modlitebna.

Mohly být vysluhovány svátosti a slouženy evangelické pohřby.

Bylo možné zakládat evangelické školy a platit vlastní duchovní a učitele. Nikdo již neměl být občansky diskriminován. Nekatolíci směli kupovat majetky, získávat měšťanská, mistrovská i akademická práva a sloužit v civilních službách, směli být voleni a zastávat veřejné úřady.

GLOSA

Tolerance cizího utrpení je nakažlivá

Citelná omezení ovšem přesto zůstala. Toleranční modlitebny nesměly mít věže a zvony a jejich vchod nesměl být z frekventované ulice. Tolerovaní křesťané nadále měli povinnost platit poplatek (štolu) katolickému faráři, do jehož farnosti původně přináleželi. Výslovnou přednost mělo katolictví v případě smíšených manželství. Pokud byl otec katolík, musely být děti obojího pohlaví pokřtěny v římskokatolické církvi.

Tam, kde byl otec nekatolík, děti následovaly své rodiče podle pohlaví (tedy dcery byly křtěny podle katolické víry matky).

Navíc ani samotné vystoupení z římskokatolické církve a přihlášení k některému z tolerovaných vyznání nebylo snadné. Různá „prováděcí“ nařízení z dalších let takový postup silně ztěžovaly. Např. v roce 1783 bylo zavedeno šestitýdenní cvičení ve víře u katolického kněze, které musel absolvovat každý, kdo chtěl vystoupit. Pokud kněz chtěl, mohl cvičení na různě dlouhou dobu přerušit, a tak celou proceduru protáhnout na měsíce, i roky.

V prvních letech po svém vydání nepřinesl toleranční patent nějaké dramatické změny. Ke dvěma povoleným evangelickým konfesím se v Čechách a na Moravě přihlásilo asi 78 tisíc lidí (asi 1,84 % obyvatel).

Jednoznačně ale znamenal jakási pootevřená dvířka k budoucí náboženské svobodě, k níž rakouský stát stále více směřoval od poloviny následujícího století. A v neposlední řadě učil občany toleranci. Učil žít a hledat pravdu v těsném kontaktu s těmi, kteří ji nacházeli a vnímali jinak, bez vzájemného podezření a nepřátelství. Učil žít jinak vyznávající křesťany vedle sebe, ve vzájemném dialogu a setkávání, učil je poznávat se navzájem v jejich odlišnosti a nacházet to společné.

■

EVA ČEJCHANOVÁ, vystudovala psychologii na MU v Brně

Na konci ledna se v médiích objevila zpráva, že v Paříži zemřel 85letý švýcarský fotograf René Robert. Na jedné z procházek se mu zatočila hlava, upadl a sám z chodníku neměl sílu vstát. Po devíti hodinách mu zavolal záchranku nějaký bezdomovec, ale muž už byl natolik prochladlý, že nakonec zemřel. Světem obdivované velkoměsto. Lidé tam kolem něj chodili devět hodin, a nikdo mu nepomohl.

Jeden z popisů pojmu „tolerance“ je „ochota snášet něco, co mi není příjemné“. Vidět to, vědět o tom, a nereagovat, nezakročit, nic na to neříkat… nepomoct. Mohu se pohoršit nad nelidským davem v Paříži, mohu být přesvědčena, že já bych určitě pomohla. Jsem přece křesťanka. Ale co když se v sobě pletu? Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešla na cestu trápení…

Na hasičských kurzech první pomoci se v postupu, jak pomoct člověku, který zkolaboval na chodníku, objevuje pokyn: Vyberte si někoho z lidí, kteří stojí kolem a dívají se, jak se snažíte toho člověka oživit.

Ukažte na něj prstem, podívejte se mu do očí a řekněte: „Vy! Jak se jmenujete? Zavolejte záchranku!“ Důvod je jednoduchý, ale dost děsivý. Věta „Zavolejte někdo záchranku!“ totiž nefunguje. Vědci zjistili, že čím více lidí je přítomno utrpení člověka, tím menší je pravděpodobnost, že tomu člověku někdo z nich pomůže.

V roce 1968 psychologové John Darley a Bibb Latané tento fenomén popsali a nazvali ho „efekt přihlížejícího“. Svůj druhý název (Genovese syndrom) dostal díky špatné práci novináře z The New York Times – původním podnětem ke zkoumání tohoto jevu psychology se totiž stal článek, ve kterém autor popsal smrt 28leté barmanky Kitty Genovese v roce 1964. Dle článku na ni vrah útočil uprostřed sídliště, její volání o pomoc slyšelo 38 lidí, a nikdo z nich nepomohl ani nezavolal policii. Realita nebyla tak přímočará. Jak se po 40 letech ukázalo – jak počet svědků, tak jejich chování popsané v článku neodpovídaly skutečnosti. Efekt přihlížejícího jako nakažlivý vzorec lidského chování ale uplynulá desetiletí potvrdila. Potvrdili ho i lidé, kteří prošli kolem Reného Roberta a nechali ho na studené zemi umírat.

Důvody takového jednání jsou v podstatě dva. První je tendence člověka řídit se chováním okolí, podpořená nedostatkem odvahy vybočit. Takže když se v davu nenajde akční jedinec, kterému je jedno, že si může veřejně pokazit image děláním něčeho, co dělá poprvé, je pravděpodobné, že neudělá nikdo nic. Druhý důvod je neochota vzít na sebe zodpovědnost, když je přece tolik možností, aby ji na sebe vzal někdo jiný. Není v tom souhlas s tím, že ten člověk trpí. Je to jen šedá zóna mezi jeho utrpením a naším skutkem pomoci, ve které jsme ochotnější na malou chvíli snést pohled na cizí trápení než na větší chvíli vyjít ze své vlastní komfortní zóny. Týká se to každého z nás.

Bůh sám tuhle zónu tolerance odmítl – nechtěl snášet naše utrpení. Opustil nebe a stal se člověkem, aby nás svým vlastním utrpením toho našeho definitivně zbavil.

Někdy je prostě nutné být netolerantní. Aby člověk zůstal člověkem.

→

2022 březen

17

TÉMA

ANKETA

Co byste nikdy netolerovali a proč? připravila KAMILA BERANOVÁ

Vlastimil, 80

Míla, 72

Martina 30

Pán Bůh mi musel v životě mnoho věcí tolerovat a odpusxtit. Takže i já jsem neodpuštění ze svého života odstranil. Spíš mi vadí, když má věřící člověk tvrdé srdce.

Stále se do nás promítá svět. Ale když dám Bohu prostor na změnu, tak věta: „Já už jsem takovej,“ do života nepatří.

Co to je „tolerovat“? Co si nechám líbit?

Moje první reakce na to, co bych netolerovala, by pak byla: Lež. V tom, co si nechám líbit, mám právo určit si hranice. Co už nejsem schopná tolerovat, vztah naruší.

To neznamená, že toho člověka odsoudím, ale už tam není důvěra. Kde nefunguje nastavení hranic, tak jde vztah do háje.

„Nikdy“ je pro mne asi silné slovo, protože dost věcí se v průběhu života mění. Ale jedním z témat, která rezonují dnešním světem, je posuzování, odsuzování a škatulkování podle jednoho nebo nejvýraznějšího projevu člověka. Často zapomínáme na spoustu skvělých vlastností a schopností, které se možná v danou chvíli neprojevily. A tak by se dalo říct, že „netoleruji“ odsuzování lidí bez pohledu na ně v širším kontextu.

Lukáš, 38 Nikdy bych netoleroval závist u dospělého člověka – ukazuje (u osoby, která závidí) nedospělost, malého ducha, malé sebevědomí, nepřijetí sebe sama a svého životního příběhu, působí jenom negativně a staví mezi lidmi zbytečné barikády.

Závistivý člověk nechápe Boží svrchovanost a to, jak Bůh miluje právě jeho.

Benjamin, 77 Jsem proti každému zlu, to by se nemělo tolerovat. Ale zlo má různé podoby a žel, v některých z nich se nalézám. Takže je na místě být pokorný.

A pak záleží na tom, jak se s tím vypořádám – nejdřív sám u sebe a pak u těch, kterým to moje zlo uškodilo.

Lída, 72 Poslední dobou bych tolerovala hodně.

Někdo nežije, jak by měl žít, a já ho mám stejně ráda – a dá se říct, že mu ten život toleruji. Ale neznamená to, že s ním souhlasím. Jenom už to není na mé zodpovědnosti, ale na jeho.

Petr, 51 Asi bych nedokázal tolerovat, kdyby se v naší církvi ve jménu všeobecné tolerance začal tolerovat život kazatelů v praktikujícím homosexuálním svazku.

Mám za to, že některé hranice překračovat nemůžeme, byť si společnost okolo nás myslí pravý opak.

Lukáš 37 Ve vztahu mě samozřejmě napadá nevěra, lež, násilí... přinejhorším vražda, to bych určitě netoleroval. Na druhou stranu Pán Ježíš taky uměl říct „Jdi a nehřeš víc“. Asi bych doporučil nic z toho radši nedělat.

18

březen 2022

Alena 62 Mirka 19 Je pro mě těžké tolerovat dvě věci – lži a nekomunikace. Myslím, že toleranci by se měl „učit“ každý. Každý tolerujeme něco jiného a hranice máme jinde. Co se týká nekomunikace v dnešním digitálním světě, je to až nemožné nevědět, že nás někdo kontaktoval. Ať už písemně, nebo telefonicky. Věřím, že komunikací se toho dá spoustu vyřešit a předejít větším konfliktům nebo ublížení a zároveň je to způsob, jak někoho podpořit a vyjádřit své pocity. Lži jsou často parafrázovány tak, že „je to tak pro člověka lepší“. Ale nakonec to nikdy není lepší než říci to tak, jak to je a jaká je pravda. Pravda po lži bolí ještě více, než kdyby byla řečena jako první.

Bylo by pro mě těžké tolerovat neupřímnost, lež či nevěru v manželství. Přes to bych se uměla přenést jen velmi těžko.

Daniel 29 No, první, co mě napadlo, je, že bych netoleroval adoptování a výchovu dětí stejnopohlavními páry. Mám za to, že taková výchova dětem způsobí chaos v sexuální orientaci.

Pavel, 90 Co bych nemohl přijmout, je, kdyby někdo o někom nebo i o sobě říkal: „Tomu Pán Bůh nemůže odpustit.“ Když je vysloven soud. Ale Pán Bůh je ohromný ve svém odpouštění. Samozřejmě to má hranice, ale to je v rukou Božích.

■

Divokou přírodou Šumavy

■ 17.–19. 6. 2022

Nový sbor v Sezimově Ústí

Co mají společného lidé se srdcem pro dialogy s nevěřícími, srozumitelná zpráva o Ježíši a pěvecký misijní projekt?

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

U příležitosti dvaceti let od svého založení zve A Rocha na dvoudenní červnovou konferenci do CB v Husinci

03 | 2022

NOVÁ MÍSTA #2

iNform STANICE SEZIMOVO ÚSTÍ

Z

akládáme sbor v Sezimově Ústí. S manželkou jsme se přistěhovali do Sezimova Ústí z Opavy před pěti lety s vizí, že tady chceme založit sbor, který by oslovil naše necírkevní přátele. Zažil jsem komunitu křesťanů, která mě přijala a zapojila do života společenství dlouho před tím, než jsem se obrátil – konkrétně tři dlouhé roky.

Byly mi svěřeny zodpovědnosti a díky tomu jsem se cítil součástí společenství v mnohem větší míře. Díky tomu

kou formou učednictví – většinou objevným čtením Bible Discovery. Zakládání sboru to ale nebylo. Jednalo se o misijní práci. Chtělo to posunout se dále.

Od jednoho bratra jsem tehdy dostal prorocké slovo, že zakládání sboru bude trvat déle, než předpokládám. A naplnilo se. Nicméně na začátku roku 2019 se věci začaly zrychlovat. Tehdy začal o založení sboru v Sezimáku přemýšlet druhý manželský pár – Jakub

jsem zároveň zažil, jak křesťané jednají a přemýšlejí v běžných životních situacích. Byl to ten nejlepší možný způsob duchovního růstu. Cítil jsem se přijatý a součástí ještě před tím, než jsem vydal svůj život Kristu.

Snili jsme proto o tom, že by vzniklo společenství, ve kterém by byli lidé rádi a ve kterém by slyšeli srozumitelnou zprávu o Ježíši, která by se týkala aktuálně jejich životů. Začali jsme tehdy s několika dobrovolníky z táborské CB misijní pěvecký projekt Sezimák zpívá gospel, jehož koncepci jsme si půjčili z Ostravy.

Zájem o projekt nás šokoval. Hned na první zkoušku přišlo 45 lidí, se kterými jsme se od října do prosince scházeli a zpívali, měli koncerty a přibližovali jim Ježíše skrze krátká srozumitelná zamyšlení. A pak od ledna do května s nimi procházeli biblické principy skrze objevné čtení Bible. Z čeho mám velkou radost, je, že se kolem Gospelu vytvořila radostná a přijímající komunita, která byla otevřená k duchovnímu růstu. Vyzařovala tu vizi, o které jsme snili. Projektem si za posledních pět let prošlo kolem 200 lidí a z toho zhruba 50 lidí prošlo něja-

a Noemi Pípalovi. Jejich rozhodnutí k zapojení působilo jako katalyzátor k posouvání nového sboru kupředu.

Jako by začal foukat příznivý vítr. Začali jsme vnímat aktivní podporu k založení sboru od našeho staršov-

INFOBLOK Mateřský sbor: CB Tábor Hlavní vedoucí: Jiří Folta Vize: K2 – Kostel na dvojce (Sezimovo Ústí má dvě části – a na „dvojce“ ještě není žádné společenství evangelikálních křesťanů) Kdy jsme začínali: Tým byl vyslán v roce 2021.

Misijní práce začala v roce 2016 Kolik nás momentálně je: Devět v týmu vedení a kolem třiceti aktivních lidí, kteří se kolem nás pohybují a přispívají svým časem a energií během našich společných aktivit

březen 2022

stva a zejména od našich dvou kazatelů. Tato opora a posila byly velmi cenné minimálně pro mě jako vedoucího týmu. Člověk totiž začne narážet na různé překážky, na své limity a selhání a má tendenci to vzdát. Nakonec bylo staršovstvem do zakládání ustano-

veno a vysláno celkem devět lidí. Pavel Pokorný, Vlaďka a Luděk Hanzalovi, Beatrice Partlová, Roman Cimbulka, Milan Let a Jirka a Zuzka Foltovi. Procházíme teď společně kurzem pro zakládání sborů M4. Na začátku to vypadalo, že se nebudeme schopni domluvit na společném směru a hodnotách. Po těžkých začátcích jsme ale spolu stále raději a vypadá to, že začínáme sdílet i ty hodnoty. Velmi nám pomohl společný víkendový pobyt na prvním kurzu M4 ve Vranově u Brna. Co je teď před námi? Chceme začít jednat oficiálně s městem o tom, že existujeme. Plánujeme uspořádat v červnu Bublinový festival pro mladé rodiny s dětmi a mít tím pozitivní přínos pro město. Také v současné době probíhá pět různých učednických skupinek se zhruba dvaceti účastníky.

Uvidíme, kdy se nám podaří spustit bohoslužby.

Modlete se prosím za nás, aby Boží království v Sezimově Ústí rostlo.

■ JIRKA FOLTA, vedoucí týmu

NA LEDNOVÉ PASTORÁLCE PONOŘENI DO BIBLE Ve dnech 25. a 26. ledna 2022 se konala pravidelná pastorální konference pro pastorační pracovníky, kazatele a celocírkevní pracovníky Církve bratrské. Mohutná zimní vlna nákaz covidem-19 měla za důsledek přehodnocení původního záměru uspořádat ji na Vysočině a došlo k jejímu přesměrování do virtuálních prostor – na Zoom. Místo původně plánovaných tří dnů se plánovaný program seskupil do dvou dopoledních bloků.

Téma letošní pastorálky dávalo už na první pohled naději, že setkání bude velmi praktické a že si každý účastník může hodně odnést. Středem setkání byl Užitek z Bible.

Pestrý program zahrnoval řadu zajímavých přednášek a seminářů, velmi užitečné byly i skupinky ke sdílení poznatků a zkušeností. David Beňa představil Bibli jako knihu (z) knih – jako nejvyšší autoritu naší víry a života, jako prostředek společenství Boha a člověka, a vysvětlil, jak do toho zapadají dlouhé výčty rodokmenů nebo hádání se Jóba a jeho přátel. Bible je jako zahrada, ostrov, les, hnízdo, říše, Bible je prostředí, do kterého se člověk chce vrátit jako do Narnie, nadýchnout do plic její vzduch a pobýt tam. A vracet se tam čerpat. Robert Hart ve své přednášce společně s přítomnými hledal, z čeho pramení naše přesvědčení, že Bible je slovo Boží, a co z toho pro nás plyne. Pavel Hošek vtáhl posluchače do vděčného údivu nad tím, jak veliký Boží dar je Bible pro Boží lid, že

to není jen kniha, ale neustálá Boží akce, kdy živý Bůh promlouvá do našich životů. Věříme v Boha, který mluví – a jeho promlouvání k člověku je součástí jeho sebesdílení.

V přednáškách zaznělo i varování před nebezpečím, že lze Bibli číst, a přitom se minout s tím, o kom celé Písmo je – s živým Ježíšem. Nebezpečí přístupu k Bibli, kdy člověk ve své nejistotě natolik potřebuje bezpečí řádu, že si z Písma vybuduje systém, ve kterém není prostor pro překvapujícího živého Boha, nezapadajícího do lidských představ.

Oba dny byl prostor i pro volitelné semináře, vedené Dalimilem Staňkem (Bible v pastoraci), Tiborem Máhrikem (Bible v kultuře a umění), Janem Asszonyi (Bible na kazatelně a v bohoslužbě), Slavojem Raszkou (Bible mimo církev) a Davidem Novákem (Bible na staršovstvu). O tématech konference se pak diskutovalo v malých skupinkách.

Jednoznačným zpestřením a využitím on-line způsobu setkání byla interaktivní biblická soutěž pod taktovkou Ondřeje Svatoše.

Počet připojených IP adres hrubě přesáhl stovku, v reálu to mohlo znamenat i dvě stě účastníků, což je hodně nad běžným průměrem. Kdo přišel nabrat užitek Bible, odcházel s plným srdcem, novou chutí ponořit se do Božího slova a snad i jako já – nadšen.

EVA ČEJCHANOVÁ

PŘEDSTAVUJEME

iNform KANCELÁŘ RADY CÍRKVE BRATRSKÉ Nejsou vidět, ale mnoho z vás je zná z mailové nebo telefonické komunikace. Pracují na tom, aby církev jako organizace mohla fungovat v kontextu státu a jeho právního rámce i v rámci vnitrocírkevních vazeb. Zařizují pro nás telefon, předplatné, konference… A všichni patří Kristu. Představujeme vám pracovníky Kanceláře Rady Církve bratrské.

Co je obsahem Vaší práce?

Jaká cesta k této službě vedla?

Projevilo se na ní nějak Boží vedení?

Renáta Ulmannová Nastoupila jsem na jaře 2019 jako asistentka, abych se ještě u Lydie Boszczykové zaučila pro budoucí převzetí kanceláře. Lydie koncem roku 2019 odešla do důchodu a já jsem od začátku roku 2020 vedení kanceláře naplno převzala.

Náplň mé práce je velmi různorodá a nelze zde vyjmenovat všechno. V prvé řadě mám zodpovědnost za vedení kanceláře Rady CB, za koordinaci činnosti čtyř kolegů, kteří mají na starosti každý svou oblast. Všichni jsou ve své oblasti odborníci, takže se na ně mohu plně spolehnout. Zajišťuji komunikaci s úřady, bankami a pojišťovnami, s ministerstvem kultury ohledně plateb pro sbory a změn v rejstříku, komunikaci s revizory a auditory Rady, právníky. Zajišťuji koordinaci vizitací a kontrol hospodaření. S kolegy připravuji program Rady, včetně zápisu. Zajišťuji procesy kolem lesa v Suchomastech.

Sepisuji smlouvy, sleduji čerpání z fondů. Jsem zodpovědná za GDPR, za skartační řízení. Sleduji volby, instalace a hlasování na sborech, termíny voleb staršovstev sborů. Zajišťuji organizaci pastorálních konferencí. Spolupracuji s Diakonií jako projektová manažerka na projektu chráněného bydlení v Xaverově.

Poslední roky nám navíc přibyly povinnosti s testováním zaměstnanců.

Dosud si připomínám, jakým způsobem jsem práci v kanceláři dostala. V den, kdy jsem dala výpověď v předchozí práci, mi zavolal Broňa Matulík, jestli bych se nechtěla zúčastnit pohovorů na místo ředitele kanceláře Rady CB. Když mi popsal náplň práce, tak jsem věděla, že bych to ráda zkusila. A nakonec mne Rada touto prací pověřila, což beru za velký Boží zázrak.

A Boží vedení vnímám v každé maličkosti každý den.

A jsem velmi vděčná za dobré vztahy v týmu i v Radě.

Marta Grulichová V Radě CB jsem začala pracovat před devíti lety. Mé nejmladší dcerce byly tehdy tři roky, a proto jsem využila možnost pracovat na zkrácený úvazek v kanceláři – v domě, kde jsme bydleli. Časem se stal z částečného úvazku celý. V současné době patří k mým povinnostem kromě běžné administrativy pro potřeby Rady CB i zajišťování zázemí pro její jednání a další návštěvy ústředí včetně ubytování, pohoštění, úklidu apod. Mám na starosti také fyzický a elektronický archiv od nejstarších dokumentů z doby vzniku naší církve až po ty současné, které třídím, označuji a ukládám do spisovny tak, aby byly dohledatelné i v budoucnosti a aby splňovaly podmínky zákonných nařízení.

Dále se věnuji distribuci časopisu BRÁNA včetně objednávek a komunikace s tiskárnou, sborovými distributory a čtenáři. K mé práci sekretářky patří i evidence, odesílání a třídění pošty, objednávání materiálů potřebných pro chod ústředí, podílení se na zajištění kazatelských pastorálek, konferencí a další činnosti nezbytné pro práci Rady CB a jejích odborů.

Po pravdě musím odpovědět, že jsem si tuto cestu nevolila výhradně jako jedinou správnou možnost. Teď jsem ale ráda, že mohu ve své církvi pomáhat. Mnohokrát jsem zde mohla zažívat Boží blízkost a pomoc i radost z této práce. Jsem za to vděčná. I za čas, který jsem na začátku díky zkrácenému úvazku mohla věnovat víc rodině a aktivitám ve sboru.

březen 2022 Pavla Průšová V kanceláři Rady CB pracuji 22 let. V roce 1999 jsem se vdala a přestěhovala se z Českého Krumlova do Prahy, kde se zrovna tou dobou uvolnilo místo v kanceláři Rady CB. A protože jsem se za novou práci na novém místě modlila, považovala jsem získání místa účetní jednoznačně za vyslyšené modlitby. Ráda vzpomínám na vlídné přijetí bratrem Pavlem Milarem, který byl v té době ekonomem Rady CB. Náplní mé práce je především účtování veškerých bankovních a pokladních operací, zadávání příkazů k úhradě, zpracovávání faktur přijatých a vydaných, závazků a pohledávek, provádění inventur, sestavování přehledů, příprava podkladů pro revizi a audit a vystavování potvrzení o darech.

Je radost pracovat v tak příjemném kolektivu, jsem vděčná za všechny své nadřízené i spolupracovníky, za umožnění pracovat na zkrácený úvazek po narození dětí, za potkávání se s lidmi z celé církve. Jsem vděčná za to, že mohu čerpat z jejich moudrosti, i za možnost vidět to upřímné úsilí o Boží dílo.

Aleš Čejka V ústředí CB pracuji v roli sekretáře kanceláře Rady CB. Připravuji podklad pro jednání členů Rady, ze kterého pro mě vyplývá zejména vypracování pověřovacích listin administrátorů sborů, mentorů a vedoucích vikářů nebo členů odborů Rady. Zajišťuji rozesílání mailů sborům, publikování článků na cb.cz a správu facebookového profilu CB. Koordinuji přípravu Výroční konference, Centrální telefonní síť CB, objednávání a distribuci knihy Denní čtení a pojištění dětí a vedoucích. Administrativně podporuji kaplany naší církve, přidružené sbory a zahraniční misionáře a kazatele působící v CB. Zastupuji naši církev v Ekumenické radě církví v mediální komisi, v pracovní skupině pro Modlitbu za domov a ve finanční komisi.

V ústředí CB pracuji od října 2012. Předtím jsem působil jako misijní pracovník CB pro ekumenickou oblast, jako sekretář a generální sekretář Univerzitního křesťanského hnutí a jako konzultant datových skladů. V Pána Ježíše Krista jsem uvěřil v děčínském sboru CB, kde jsem absolvoval i civilní službu.

Boží vedení v nasměrování do této práce vnímám v tom, že Pán Bůh vyslyšel mou tichou modlitbu ohledně dalšího studia po gymnáziu. Díky rozhovoru s ústeckým mládežníkem jsem začal studovat obor informačních technologií na VŠE, který jsem doplnil studiem na ETS a půlročním pobytem na misijní škole ve Velké Británii. V roce 2008 jsem se modlil za Boží vedení při hledání práce a přijal možnost pracovat v rámci CB, za což jsem velmi vděčný.

Lenka Mikisková Jako mzdová účetní mám na starosti především mzdovou a personální agendu včetně pravidelných lékařských prohlídek a školení bezpečnosti práce zaměstnanců dle zákona. Dále řeším podklady v oblasti personalistiky pro jednání Rady a podílím se na přípravě některých směrnic, setkání hospodářů, včetně péče o účetní program a pracovní úvazky v intranetu CB. Se sbory řeším každoroční aktualizaci mezd zaměstnanců, připravuji podklady pro fakturace. Komunikuji s úřady i zaměstnanci. Povinné statistiky, různá hlášení a testování zaměstnanců jsou také v mé kompetenci. Navíc jsem koordinátorka pro aktivity Singles.

V CB jsem byla zaměstnána v roce 1999 na půl roku jako referentka. Bylo to první zaměstnání napůl sdílené s prací v jiné organizaci, kam jsem poté přešla na plný úvazek, jelikož CB pro mě neměla práci. V srpnu 2009 jsem se nicméně vrátila, tentokrát na pozici mzdové účetní. Přijetí této pozice byla zároveň výzva profilovat se více do konkrétní profese s tím, že čísla mě vždycky bavila.

Boží vedení jsem vnímala na několika rovinách. Jedna byla, že si k tomu Bůh použil známého, který věděl, že hledám práci a na danou pozici mě upozornil a povzbudil, abych to zkusila.

V té době jsem zpracovávala mzdovou agendu jenom pro dva zaměstnance, tak jsem si nebyla jistá, zda mám dostatečné znalosti. Druhá rovina byla ta, že jsem byla v rámci výběrového řízení vybrána. Jelikož jsem v tom měla pokoj, tak jsem tuto pozici přijala a tím změnila zaměstnání. Po víc jak deseti letech to vnímám jako krok správným směrem pod Božím vedením.

■

ZPRÁVY

iNform Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE únor 2022

▪ Podpora mongolského misionáře Předsednictvo informovalo Radu o rozhovoru s Markem Potmou o financování služby bratra Munkuše v mongolské komunitě v rámci Sboru CB Praha 4.

Na doporučení předsednictva Rada schválila jeho financování a podporu pro následujících 5 let.

▪ Jmenování OMARu Rada jmenovala předsedou Odboru pro manželství a rodinu Bronislava Matulíka a členy: Tomáše Grohmana, Petra Luhana, Janu Luhanovou, Tibora Máhrika, Tomáše Cvejna.

▪ Dotazníky Cesty obnovy Rada ve spolupráci s Cestou obnovy zjišťuje dotazníkovým šetřením mezi sbory, které prošly cyklem Cesty obnovy (CO), jaké měla dopady na sbory jejich účast v CO. Pro dubnovou Radu CO připraví vyhodnocení dotazníků.

▪ Souhlas se zahraniční cestou Rada souhlasí se zahraniční cestou kazatele Matúše Kušníra do Atén (Řecko) v termínu 27.–31. 3. 2022 na konferenci The Movement Leadership Summit, pořádanou Greather European Mission (https://gemission.org).

▪ Žádost o studijní volno Rada souhlasí se studijním volnem Jana Talána v termínu 1. 5. – 31. 7. 2022.

Bude se věnovat listu Římanům s pohledem zaměřeným na nutnost životních rekonstrukcí.

▪ Vizitace Rada vzala na vědomí průběžné informace o vizitaci upgrade a podpořila

→

PŘEDORDINAČNÍ ROZHOVORY Rada vedla předordinační rozhovor s Petrem Luhanem, který byl Odborem pro vzdělávání doporučen k ordinaci. Bratr je vikářem v Čelákovicích. Bratr ocenil vikariát, při kterém měl výborné podmínky pro sbírání zkušeností v samostatném vedení sboru. Vikariátní cvičení byla přínosem, a to především v možnosti vzájemného setkávání.

Rada doporučuje Petra Luhana k ordinaci za kazatele Církve bratrské.

Rada vedla předordinační rozhovor s Pavlem Homolkou, který byl Odborem pro vzdělávání doporučen k ordinaci. Bratr je vikářem v Liberci a směřuje do Sboru Horní Krupá. Je vděčný za vikariát.

Nejdůležitější pro něj bylo vedení mentora. Díky vikariátu více studoval a ocenil setkávání s ostatními vikáři. Rada doporučuje Pavla Homolku k ordinaci za kazatele Církve bratrské.

VIKARIÁT Rada vedla rozhovor o vikariátu s Františkem Flekem, v současné době misijním pracovníkem sboru v Kladně. K rozhovoru se on-line připojil senior Daniel Kaleta. František spolu s manželkou Radkou rozvíjí práci ve sboru v Kladně, kde je společenství vděčně přijalo.

Na základě žádosti staršovstva Sboru CB v Kladně Rada přijala Františka Fleka do vikariátu s platností od 1. 3. 2022. Vedoucím vikariátu a současně mentorem Rada pověřila administrátora sboru Tomáše Grulicha.

Současně Rada vyjasnila způsob činnosti vikáře Marka Valdy v rámci Sboru CB v Děčíně v dokumentu, který bude předán na setkání sboru. Rada vzala na vědomí, že Marek Valda požádal o ordinační práci.

Rada jmenovala Libora Trousila vedoucím vikariátu i mentorem vikáře Marka Valdy.

Hledáme tvář časopisu Brána na sítích Do redakčního týmu časopisu Brána hledáme mladého, nadšeného, schopného, tvůrčího, spontánního, inteligentního, věřícího člověka s vlastní technikou (stačí kvalitní mobil) na tvorbu krátkých (1–2 min.) videoupoutávek na nová čísla časopisu Brána.

Jestli vás oslovil tento způsob služby a chcete vědět víc, ozvěte se na brana@cb.cz. Těšíme se na vás. REDAKCE

březen 2022 VĚZEŇSKÁ DUCHOVENSKÁ PÉČE Na základě žádosti Sboru CB v Praze 1 Rada souhlasí s pověřením Václava Mitáše k výkonu dobrovolné služby v rámci Vězeňské služby ČR. Pověření je platné pro Vazební věznici Pankrác od 8. 2. 2022.

Na základě žádosti Sboru CB v Liberci Rada souhlasí s pověřením CB k výkonu dobrovolné služby v rámci Vězeňské služby ČR. Pověření je platné pro věznici Rýnovice od 8. 2. 2022.

VÝROČNÍ KONFERENCE CÍRKVE BRATRSKÉ V pátek a sobotu 20.–21. května 2022 se bude na Zámku v Hradci nad Moravicí (Městečko 2) konat výroční Konference Církve bratrské. Pořádajícím sborem je CB Opava.

V případě, že situace v souvislosti s šířením covid-19 neumožní dvoudenní setkání, bude konference zkrácena na jednodenní, případně může dojít ke změně termínu a místa konání.

Hlavními body jednání budou obvyklé záležitosti na základě ustanovení Řádu správy CB a projednání konferenčních návrhů. Jednání konference bude rozčleněno do dvou částí (administrativní a tematické). Administrativní části se účastní delegáti sborů, tematická část je veřejně přístupná.

Sbory do 60 členů (k 31. prosinci) vysílají jednoho delegáta (pouze správce sboru).

Sbory od 61 do 120 členů vysílají dva delegáty (správce sboru, 1 nekazatel).

Sbory od 121 do 180 členů vysílají tři delegáty (správce, 1 nekazatel, 1 další delegát libovolně, zda kazatel či nekazatel).

Sbory od 181 do 240 členů vysílají čtyři delegáty (správce, 1 nekazatel, 2 další delegáti libovolně).

Sbory od 241 do 320 členů vysílají pět delegátů (správce, 1 nekazatel, 3 další delegáti libovolně).

Sbory přihlásí také vikáře, kteří však nemohou být delegáty. Vikáři se konference účastní automaticky jako další účastníci bez hlasovacího práva. Kazatelé důchodci a emeritní statutáři CB jsou zváni (bez hlasovacího práva), přijet však nemusí. Nemá-li sbor správce nebo nemůže-li se správce sboru konference zúčastnit, vysílá sbor místo správce sboru staršovstvem určeného zástupce.

Rada přihlásí celocírkevní pracovníky, členy předsednictva konference, předsedu komise pro Řád, ředitele ETS a Diakonie CB (nejsou-li zároveň delegáty), revizory Rady. Delegáty volí členské shromáždění.

RENÁTA ULMANNOVÁ ředitelka kanceláře RCB

kazatele Romana Touška, aby ve spolupráci s Cestou obnovy vytvořili méně rozsáhlý a krátkodobější nástroj pro vizitátory na podporu sborů, které mají různě hluboké problémy.

▪ Sbory staré 100 let a více Rada se chce věnovat sborům založeným před 100 a více lety. Připraví konferenci, která by se věnovala požehnání i specifickým starostem starých sborů.

Konference se uskuteční v roce 2023.

▪ Jmenování Františka Fleka statutárním zástupcem pobočky Diakonie CB v Kladně Rada schválila změnu vedoucího pobočky Diakonie CB v Kladně. Původní vedoucí Mgr. Vladimíru Šlancovou nahradí od 1. 3. 2022 František Flek.

▪ Nová stanice Sboru CB v Karlových Varech Rada vzala na vědomí, že Sbor CB v Karlových Varech založil rozhodnutím členského shromáždění 9. 1. 2022 novou stanici CB Naděje Cheb. Koordinátorem je Ing. Jan Kvasnička.

▪ Sbírka Diakonie CB 2021 Rada vzala na vědomí, že v roce 2021 bylo vybráno v rámci Sbírky Diakonie 814.659 Kč. Prostředky, které byly zaslány na účet RCB, budou převedeny na účet Diakonie.

▪ Jmenování do pracovní skupiny ECM Rada jmenovala Dalimila Staňka do pracovní skupiny ECM pro prevenci a řešení zneužívání v církvi se zpětnou platností k 31. 1. 2022. Nominaci Dalimila Staňka velmi ocenila superintendentka ECM Ivana Procházková, bude zájem, aby se tato skupina stala komisí při ERC.

AKTUÁLNĚ

iNform

březen 2022 Konference A Rocha – 20 let od založení české pobočky

DIVOKOU PŘÍRODOU ŠUMAVY Konference s přednáškami a celodenní exkurzí šumavskou přírodou s pracovníky Národního parku.

Kdy: 17.–19. 6. 2022 Kde: modlitebna CB Husinec, Kostnická 85 Ubytování: CEV Dřípatka v Prachaticích Strava zajištěna.

Cena programu se stravou a ubytováním: 1.800 Kč

Neděle Bohoslužba vděčnosti (Revd. Dr. Dave Bookless) Odpolední vycházka údolím řeky Blanice k prvopočátkům české A Rocha V případě zájmu nás kontaktujte: Pavel Světlík psvetlik@arocha.cz, 775 042 228 Počet účastníků konference je limitovaný.

Přihlášky přijímáme nejpozději do 30. 4. 2022.

Z hlubiny na povrch

PROGRAM Začíná se v 16 hodin registrací účastníků v modlitebně Církve bratrské v Husinci.

Pátek Přednášky – Bible a živá příroda (Revd. Dr. Dave Bookless) – Mokřady na Šumavě (Ing. Lukáš Linhart) Sobota Exkurze – na Soumarské rašeliniště s ukázkou kroužkování ptáků Přednášky – Naděje v době klimatických změn (Revd. Dr. Dave Bookless) – Kam směřuje Národní park Šumava (Mgr. Pavel Hubený, ředitel NP Šumava)

Dětský odbor CB pořádá dne 26. 3. 2022 od 9:00 do 16:30 hodin v Soukenické 15 v Praze konferenci na téma Z hlubiny na povrch, z povrchu na hlubinu. Přednášet budou David Javornický a Radek Kalenský (Jak číst a předávat biblické texty) a součástí konference budou semináře zkušených Vsetínských, jak na on-line besídku, o práci s lapBookem (Štěpánka Řeháková) a jak to udělat, aby děti žasly (Blanka Ježková).

Přihlášky najdete na www.cb.cz/deti.

Číslo 03/2022, vychází 10× ročně Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 6. 3. 2022 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

MISIE

MEZI UPRCHLÍKY text HALEY BOURNE

R

foto ARCHIV MISIJNÍ ORGANIZACE OM (Operace mobilizace)

afael vyrůstal v Kostarice, v tradiční katolické rodině. Už tehdy ho Bůh připravoval na to, aby jednoho dne pomáhal lidem na „druhé straně světa.“ Jako chlapec miloval zeměpis a poznávání jiných zemí. Dlouhé hodiny trávil hloubáním nad knihami a mapami, zapamatovával si názvy měst a porovnával různá místa světa. Zajímal ho především Balkán. Hodně četl o historii a kultuře tohoto regionu. Když v 90. letech v bývalé Jugoslávii vypukla válka, sledoval pozorně zprávy o dění na Balkáně.

Bůh ho připravoval na to, k čemu ho později povolal.

Když bylo Rafaelovi patnáct let, pozval ho bratranec na mládežnický tábor. Během pobytu poznal jiný přístup k víře a Ježíši Kristu, než jaký znal ze svého domova: „Zaujala mě myšlenka, že každý může mít osobní vztah s Ježíšem Kristem.“ Tehdy se rozhodl vydat svůj život Ježíši. Zajímal se o to, jak by mohl Ježíši sloužit, třeba i v jiné kultuře.

Během svých studií na univerzitě se pozorně zajímal o dění ve světě a ve své místní církvi se finančně podílel na podpoře misie.

Začal jasně cítit, že ho Bůh povolává, aby se osobně zapojil do misie ve světě. Okamžitě ho napadl Balkán. Bylo to místo, které vždycky přitahovalo jeho pozornost. Zjistil, že na Balkáně již delší dobu slouží misijní organizace OM a v roce 2011 se k týmu připojil.

Rafael tam strávil čtyři a půl roku. Naučil se jazyk, sloužil jako hudebník v jedné z místních církví a navazoval vztahy s nevěřícími v komunitě, kterým svědčil o Ježíši. Po prvních čtyřech letech v Bosně se vrátil do Kostariky, aby se oženil. S manželkou Priscillou se přestěhovali do Německa, kde vystudoval a získal magisterský titul v oboru interkulturní teologie. Ve svém srdci věděl a chápal, že se jednou do Bosny a Hercegoviny vrátí. Stalo se to v roce 2018.

Mezitím ale na Blízkém východě vypukla občanská válka v Sýrii a politické nepokoje v blízkých zemích vedly k vysídlení tisíců lidí. Do Evropy začaly proudit davy uprchlíků. Jak krize pokračovala, země Evropské unie začaly pro uprchlíky uzavírat své hranice. Mnoho uprchlíků se snažilo dostat do Evropy přes Bosnu a Hercegovinu, kde mnozí z nich „uvízli.“

Tým misionářů, který má svoji základnu v Bihači, nabídl uprchlíkům pomoc v podobě teplého jídla, teplé sprchy a místa, kde si lidé, kteří měli za sebou stovky kilometrů pěšího pochodu, často v chladném a drsném počasí, mohli odpočinout. „S uprchlíky se většinou špatně zachází a někteří z nich jsou velice zbídačení,“ vysvětluje Rafael. „Přijedou špinaví a unavení a my je zveme: ‚Pojďte dál, najezte se a dejte si sprchu.‘“ Přestože teplé jídlo a horká sprcha nenahradí jejich domov, je pro ně povzbuzením a podporou v jejich strádání.

Služba, kterou uprchlíkům misijní tým nabízí, otevírá možnost sdílet s mnohými evangelium.

Pro uprchlíky není snadné porozumět tomu, proč lidé týmu OM – všichni z relativně bohatých zemí – přijeli do Bosny, aby jim pomáhali. „Pro uprchlíky je to nepochopitelné: ‚My se snažíme jít do lepších míst, proč vy přicházíte do tohoto zničeného?‘ Máme na to odpověď: ‚Není to vždy o tom, jít tam, kde to pro vás bude lepší. Klidně můžete tam, kde to nejlepší není, najít naplnění ve službě druhým.‘“ Ačkoli uprchlíci obvykle nezůstávají dlouho na jednom místě, věříme, že ze setkání a služby, kterou jsme jim nabídli, může vzejít dobré ovoce. „Naší modlitbou a cílem je, aby migranti a uprchlíci, kteří neznají evangelium, mohli dojít k poznání Ježíše Krista, na kterého jim ukazujeme také praktickými způsoby,“ říká Rafael.

HALEY BOURNE misionářka

■

2022 březen

19

RODINA

LÉTA ZTRACENÝ podle autentického vyprávění napsala EVA ČEJCHANOVÁ foto PIXABAY

Stál tam a pořád se ještě vyděšeně třásl.

Co to chtěl udělat?!

Kolik chybělo? Vteřina?

Pár centimetrů? Bože... jestli tam někde seš, tak mi, prosím tě, pomoz!!

Radek stál a chvíli na tu skupinku pankáčů jen tak koukal. Kouřili, smáli se a vypadali bezstarostně. V té rebelii, která z nich čišela, mu voněla svoboda. „Hej ty,“ všiml si ho jeden z nich. „Chceš taky?“ Natáhl k němu ruku s paličkou trávy.

Radek nevěděl, co to je, bylo mu šestnáct a s marihuanou se zatím nesetkal. Pár let po revoluci to pořád ještě byla vzácnost. „Na, nacpi si,“ podal mu další kluk fajfku a vytáhl zapalovač. Radek se díval, jak to dělají ostatní, a opakoval to podle nich.

Potáhl a vdechl kouř. Po chvíli se s ním začala houpat silnice. Všechno viděl třikrát. Smál se blbostem jako všichni v té skupině. Bylo to fajn. Vzali ho mezi sebe.

Bylo mu tam dobře.

Druhý den to chtěl zas. A další zas. „Kup si. Prodává se to v Pekle.“ Pajzl, kam by slušný člověk nevlezl, hostil překupníky. Neplacená nabídka skončila. Dávka trávy stála stovku.

20

březen 2022

Převaloval se na posteli a nemohl usnout. Svírala ho úzkost a deprese. Od chvíle, kdy poprvé vzal marihuanu do ruky, uplynulo osm měsíců. Klid byl ten tam a v jeho úvahách nebyl jiný způsob, jak se dostat do pohody. Nemohl spát, nemohl fungovat. Třásl se uvnitř i navenek. Byly dvě hodiny ráno. Oblékl se a vyběhl do tmy. Telefonní budka byla vymrzlá, a než vytočil číslo na dealera, zamlžilo se sklo. Potřeboval dávku.

Stál v zastrčeném koutě Pekla, v kouřovém šeru, plném kolotočového kraválu a barevných světel automatů a nemohl se od automatu odtrhnout. Z rádia zněl Olympic.

Slzy tvý mámy šedivý stékají na polštář... „Mám matroš,“ přitočil se k němu známý, kterého by sotva nazval kamarádem. V ruce měl sáček s heroinem. Radek vytáhl tisícovku. Kde je ta doba, kdy mu na dávku drogy stačila stovka... Od té

PSYCHOLOGIE

Ztráta kontroly nad užíváním drogy je jen otázkou času

doby, co vykouřil první dávku marihuany, se hodně změnilo.

Kdo tě zná se vůbec nediví, že stárne její tvář...

Jak se dostal až sem? Nejdřív ho přestala bavit škola. Do té doby tam byl rád a šlo mu to. Pak přestal s fotbalem. Hrál ho závodně, ale už ho nebavil. Měl partu.

Pak ho z té školy vyhodili, protože kašlal na učení a párkrát přišel pod vlivem.

Tráva přestávala stačit, tak do toho začal míchat alkohol. Pak mu nabídli hašiš.

Přišly stavy temna a utlumení. Pak LSD, houbičky, tripy.

Asi po roce mu někdo nabídl pervitin.

První dávka byla lajna, natáhl ji do nosu.

To byly úplně jiné stavy! Tři dny nemusel jíst ani spát, necítil únavu. Řádil s klukama, zažil honičky s policií…

Utíkal z domu. Máma doma brečela.

Byl na ni zlej.

Nečekej úsměv od ženy, který jsi všechno vzal…

Pak umřel táta, Radek ho měl rád.

Nabídli mu heroin. Není z toho cesta ven. Už nešlo o to, aby mu bylo dobře, ale aby mu nebylo tak strašně zle. Když bolí svaly, kosti, člověk se počůrává – je to síla. Aby si vydělal na drogu, začal dealovat. Jejich gang ale nebyl ve městě jediný, lezli si do rajonů, objevovaly se konflikty.

Nikdy nevěděl, kdy půjde o život. Začal u sebe nosit zbraň.

Jen pro tvý touhy zborcený, léta ztracený ty oči pláčou dál.

Narůstalo v něm zlo. Ještě byl schopen rozeznat, že se mu mění myšlení. Věděl, že je schopen někomu ublížit. Nebylo mu ani dvacet a začínal vidět, že skončí v kriminále.

Seděl u stolu a brečel. Nelíbil se mu tenhle život. Deprese, paranoia, neustále ve stínu smrti, výslechy na policii a nátlak, aby na sebe bonzovali… Bál se usnout v posteli, měl pocit, že by se už neprobudil. Dva kámoši z gangu skončili za drogy na dlouhé roky ve vězení. Jeden to nedal. Kdyby se Radek dostal do kriminálu, tak to taky nedá, taky by se oběsil.

Mgr. DANA KYNCLOVÁ, psycholog a psychoterapeut

Každý z nás se ve svém životě setkal nebo i setkává s nějakou formou závislosti bez ohledu na rozdíly v závažnosti a dopadech na náš život. Závislost na omamných látkách je bohužel jednou z těch, která má silný ničivý potenciál. Rozhodujícím vlivem je kombinace různých faktorů, které předurčují vyšší zranitelnost daného jedince vůči vzniku takové závislosti.

Záludnost vzniku závislosti na omamných látkách tkví v tom, že drogy zpočátku přináší uživateli pouze pozitivní účinky, a snadno se tak vyvine mylné přesvědčení, že „to nebude tak zlé.“ Uživatel pokračuje navzdory problémům na základě dalšího mylného přesvědčení, že má braní drog pod kontrolou. Rozvinutí plné závislosti už je pak jenom otázka času, kdy jedinec zcela ztrácí kontrolu nad svým užíváním a v centru jeho pozornosti stojí pouze droga. Život člověka v područí závislosti na omamných látkách často takto běží i několik let a jeho ničivá síla koná své nejen v životě uživatele, ale i v životě jeho blízkých.

Proto je pochopitelné, že i léčba závislosti je pro všechny velice náročná a dlouhá.

Navíc i po úspěšné léčbě v následujícím životě abstinujícího stále hrozí tzv. relapsy (znovuužívání).

Jeden z hlavních důvodů relapsů jsou pro abstinujícího různé životní nároky, zvláště pak ty mimořádné (zaměstnání, manželství, založení rodiny), v kombinaci s nezralými coping strategiemi (strategie zvládání zátěže, též psychická odolnost).

Nezralé coping strategie jsou součástí celkově nezralé osobnostní struktury. Tato nezralost je logická, protože v době rozhodující „dostavby“ osobnosti (období dospívání) se nejenže vývoj zastavil, ale ještě jej ničily drogy (je to jako kdyby na dům bez střechy a omítky několik let pršelo).

V praxi to znamená, že abstinující člověk je velmi citlivý na stresogenní situace, těžko se vyrovnává s danými (i běžnými) zátěžemi, a opakovaně tím prožívá pocit nekompetence až selhání. Pocit selhávání snižuje už tak nízkou psychickou odolnost, takže se pocit zmaru ještě více prohlubuje. Tím se může u člověka lehce rozvinout klinická deprese či jiné psychické poruchy, které tento bludný kruh jaksi korunují, a tak cesta úniku z takové tíhy se nabízí jako jediné možné řešení…

Je proto zřejmé, že abstinující uživatel se neobejde ve svém dalším životě bez kontinuální vnější podpory (sanace a podpora zničeného domu tak, aby se nerozsypal). V první řadě je na místě dlouhodobá (několikaletá) psychoterapeutická pomoc, v kombinaci individuální s rodinou, příp. skupinovou (komunitní). Stejně důležité je najít si přirozené podpůrné sociální prostředí, v rámci kterého může člověk navazovat a udržovat zdravé vazby.

V neposlední řadě neméně významným osobním motivem pro udržení abstinence je víra, jejíž síla může „vyměnit“ závislost na drogách závislostí na Kristově lásce, milosti a vedení.

A tak Tě prosím, Bože, o Tvoje milosrdenství pro všechny, kteří potřebují vysvobodit z otroctví závislosti. Pane, prosím, přiznej se k nim a oslav se v jejich slabosti. Amen. →

2022 březen

21

RODINA

Na co je takový život? V neustálém strachu, usíná na židli vyčerpáním… párkrát ho napadlo hledat cestu ven, ale nevěděl jak. Neznal nikoho, kdo by se z heroinu dostal. Všichni kolem něj na tom byli stejně špatně, ne-li hůř než on. Byla to totální beznaděj.

Ten den se vzbudil pozdě. To ty prášky na spaní, někdy po nich spal i dvanáct hodin. Měl tam poslední. Už je nebude potřebovat. Dozrálo to v něm. Neřekl to nikomu, ale už v sobě ten rozsudek měl.

Naobědval se a vyrazil. Nezastavilo ho ani to, že doma zůstala máma a jeho tři sourozenci. Šel rychle. Měl vybrané místo, nebylo to daleko. Prázdné, tiché, nikdo tam nebude. Za chvíli se tudy prožene rychlík.

Radek stál těsně kolejí a čekal na chvíli, kdy udělá krok a bude mít navždycky klid.

A vlak jel.

Uskočil v poslední vteřině. Nebylo moc kam, musel se celým tělem přitisknout k vysoké kamenné zdi, která vedla těsně vedle kolejí. Vlak mu hučel pár centimetrů za zády a tlaková vlna byla tak silná, že byl přesvědčen, že ho to stejně smete.

22

březen 2022

Pak ta vichřice přešla. Nastalo zvláštní ticho. Stál tam a pořád se ještě třásl.

A z nitra zničené duše se v tom tichu k Bohu prodrala zoufalá, do morku kosti opravdová modlitba.

Byl to zlom.

Uplynul jeden jediný den. Radek vzal recept na léky na spaní a šel si je do lékárny v centru města vyzvednout.

Na náměstí byla spousta lidí a hluk, byla slyšet kytara. Něco se tam dělo. Táhlo ho to k nim. Když přišel blíž, viděl lidi, kteří hráli pantomimu, a slyšel jejich svědectví o tom, jak jim Bůh změnil život.

Poprvé v životě slyšel evangelium v takové moci. Najednou to viděl jasně – Kristovu slávu, to, že ho netrestá, ale že ho chce zachránit, že na tom kříži byl kvůli němu

– Radkovi, aby nežil v beznaději. Stál tam ohromen, Bůh se ho dotýkal. Na výzvu těch křesťanů, kdo chce vydat svůj život Ježíši, okamžitě zvedl ruku. Jeden z nich za ním přišel. Ptal se ho, jestli to myslí vážně, vysvětlil mu, co takový krok znamená. Radek to vážně myslel. Seděli spolu na lavičce a Radek opakoval slova modlitby. Ježíši, vstup do mého života a naplň ho svým světlem a svým pokojem. Dávám ti ho do rukou, abys v něm mohl jednat podle Boží vůle.

Na tu chvíli, kdy řekl amen, nikdy nezapomene. Bylo půl třetí odpoledne, 14. června 2001, den Radkova spasení.

Zato na lékárnu zapomněl úplně. Vracel se domů a to, co se dělo v něm, se nedalo popsat. Na náměstí šel jako troska, chodicí mrtvola. A teď poskakoval radostí a nedovedl si srovnat v hlavě, co se to s ním děje.

Mraky deprese se začaly rozplývat. Byl naplněn něčím bouřlivým, mocným a nádherným. Najednou cítil naději. Věděl, že má pro něj Bůh dlouhý a krásný život.

Sotva doma otevřel dveře, máma na něj pohlédla s údivem. „Co se s tebou stalo?“ Zářil. Byl šťastný. „Mami, já jsem dneska uvěřil!“ No jo, pomyslela si. Jednou to muselo přijít. Už se z těch drog pomátl. Její strach o něj to nezmenšilo. Jen trochu změnil směr.

„Radku co je s tebou? Přijď, přivezou matroš.“ „Musím ti něco říct. Nejdu. Já jsem s tím skončil.“ Nevěřil mu. Mysleli si, že si dělá legraci. S tímhle nikdo jen tak neskončí. Radek mu řekl, že se rozhodl pro Ježíše. A dalšímu z party pak taky. A dalšímu. Musel. Měl tu naléhavost v sobě, Bůh mu to dal na srdce. Radek sám by dal nevím co za to, kdyby mu tehdy někdo ukázal cestu. A teď ji zná. Já jsem ta cesta, pravda a život…

Teď měl v tašce Bibli – hltal ji, četl ji všude, neudělal bez ní krok.

Nikdo z nich tomu nevěřil. Přesvěd­ čovali ho. Kontaktovali ho ještě několik dnů, než pochopili, že ho opravdu ztratili.

Stal se pro ně bláznem.

Nejdřív přišly na řadu cigarety. Kouřil i čtyři krabičky denně. Nemodlil se za to, aby přestal kouřit, chutnaly mu. Ale toho dobra, co se do něj lilo, bylo tolik, že samo začalo vytlačovat zlo. V jeho životě pro zlo přestalo být místo. Najednou se tam nevešlo.

Když si po třech týdnech zapálil, zjistil, že tu cigaretu vlastně nepotřebuje. A zahodil ji.

PASTORACE Pokání z minulého života bylo hluboké a důsledné. Krok za krokem, hřích za hříchem.

Vyznávání, opouštění, modlitby druhých, prosby o odpuštění.

Do půl roku nadobro skončil s automaty i s drogami. Prášky na deprese hodil do řeky.

Doma ale bylo těžko. Máma měla radost, že skončil s drogami, ale myslela si, že spadl do nějaké sekty. Že je fanatik. Že to s tou vírou přehání. „Buď seš blázen, nebo to je s tím Bohem pravda.“ Vysmívali se mu – a on se za ně modlil.

Ale musel se odstěhovat.

Trvalo to čtyři roky. Čtyři roky intenzivní cesty za Bohem, modliteb za rodinu, poctivé práce a čistého života. Pochopili, že ho Bůh opravdu změnil.

A uvěřila máma i všichni jeho sourozenci.

Z práce šel do přírody. Prošel parkem a sedl si v altánu. Chtěl být s Bohem. Měl s ním co řešit. „Bože, já se odsud nehnu, dokud mi neodpovíš.

Chci Ti sloužit – ale nevím jak.“ Otevřel Bibli a četl tak dlouho, až mu hlava klesla únavou.

Probudil se v osm večer a znělo to v něm. „Jdi a kaž evangelium.“ Cos dostal, předávej dál. Pošli svůj chléb po vodě. Čiň mi učedníky.

Ta radost byla obrovská. Ještě ten den oslovil sedm lidí.

Mezi těmi, kdo skrze jeho službu evangeliem uvěřili, byla i Karolína. Léta spolu sloužili ostatním jako sourozenci v Kristu, než ji Bůh Radkovi postavil před oči jako tu, kterou mu vybral pro život. A vybral mu nejlépe, jak mohl.

Děkuji Ti, Ježíši, za to, že jsi mě v tom pekle nenechal. Že jsi na kříž vzal i všechnu moji vinu. Žes mě neodkopl, žes mě zachránil. Děkuji Ti i za každý krok na té cestě k Bohu, který jsi udělal se mnou. Že jsi mě vedl a obdaroval takovým bohatstvím. Děkuji za ženu, kterou jsi mi dal, za jedno srdce, které máme před Tebou, a za našeho syna. Děkuji za křesťanskou rodinu a za zachráněné životy každého z nich. Děkuji za každý den s Tebou.

Děkuji za to, že jsi vlastním utrpením přemohl smrt. Kvůli nám. Kvůli mně.

Klíčová slova jsou Láska a Poslušnost Bc. PETR KRÁL, ředitel Teen Challenge

Se závislými pracuji od roku 1994. Službu Teen Challenge jsme začali s vírou, že Bůh může závislé vysvobodit z jejich potíží, pokud jej začnou hledat. V průběhu služby se mnozí z nich setkali s Ježíšem a pozvali jej do svého srdce. Otázkou je, jak získávají trvalou svobodu. Je to díky zkušenosti znovuzrození, nebo díky učednickému procesu? Budu vám vyprávět dva příběhy.

První je o Petrovi. Petr byl dlouhá léta závislý na alkoholu. Během let se mnoho změnilo. Nejenže ztratil trvalou práci, rodinu, ale také sebeúctu. Proto, aby přežil, denně utíkal k alkoholu, což mělo obrovský vliv na jeho charakter, zvyky a vztahy. Nevěřil, že by se v jeho životě mohlo něco změnit. Jednoho dne se potkal se svým starým přítelem, který uvěřil v Krista, a ten mu pomohl se dostat do léčebného programu. Petr nebyl věřící. Nikdy se nemodlil. V podstatě neměl žádnou vůli k životu. Program TC je svým charakterem učednický, takže ti, kdo do něj přicházejí, se denně setkávají s modlitbou, příběhy z Bible a svědectvími druhých kolem, a očekává se, že na sobě budou pracovat. Petr byl toho všeho účasten. Po nějaké době se začal sám modlit. Jeho „obrácení“ nevypadalo nijak okázale, ale on sám se začal měnit. První věc, která se změnila, byl jeho vzhled. Začal dbát na to, jak vypadá. Další patrná změna byla, že začal mít zájem o svět kolem sebe, o druhé. Zároveň se začaly měnit jeho postoje. Přestal být lhostejný, naštvaný, plný výčitek. Začal vypadat a chovat se jako milovaný a zamilovaný člověk, který se chce někomu líbit, a tvrdě na tom pracoval.

Ve stejnou dobu byl v programu i Honza, závislý na marihuaně. Přišel jako věřící. Stále tvrdil, že miluje Boha, ale přitom byl plný hněvu, sebelítosti a výčitek. Nikomu nedovolil, aby se k němu dostal. Modlil se, ale v jeho modlitbách bylo neustále slyšet, co by pro něj měl Bůh a druzí udělat. Stále se schovával za druhé, které vinil ze svých neúspěchů. Vypadalo to, že pokud někoho miloval, pak to byl on sám, a jediný důvod, proč byl ve středisku, byl, aby se cítil lépe a aby se mohl vrátit domů, kde měl pohodlný život.

Klíčová slova těchto příběhů jsou LÁSKA a POSLUŠNOST. Koho MILUJEME, tomu se CHCEME i líbit. Myslím si, že podstatou znovuzrození je uvědomění si, komu patřím. Zároveň se rozhoří naše láska vůči Bohu, která člověka „nutí“ se mu líbit. Petr se ptal, co můžu a mám ve svém životě změnit. Honza pasivně čekal, že to udělá někdo za něj, což ke změně nestačí. Samozřejmě to neznamená, že Petr bude navždy svobodný od závislosti, a Honza nikoli, předpoklad v tom ale je. I u učedníků můžeme vidět, že změna v jejich životech byla proces učednictví, založená na setkání a následném rozhodnutí následovat Ježíše. Zároveň zde byla moc Ducha svatého, která zjevně spolupůsobila na jejich životy.

Při budování závislosti vzniká mnoho zvyků a charakterových vad, ty samy o sobě bez práce nezmizí. Důvodem pro změnu chování je láska, příčinou této změny učednictví.

■

2022 březen

23

PROFESE

NEJVĚTŠÍM NÁSTROJEM JSOU RUCE ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

I

foto AUTORKA

Stvořitel tvořil z hlíny. Jaký to je pocit, když ti pod rukama vzniká nový výtvor?

Nevím, co Pán Bůh cítil, když nás tvořil.

Hlavně ze začátku praxe jsem o tom hodně přemýšlela. Ale to jsem koukala jen na „vnější fasádu“, k uvažování o vnitřnostech jsem se nedostala. (smích) Pro mě je práce s hlínou, kdy vzniká něco nového, úžasný pocit. Je to fascinující. Když jsem poprvé viděla člověka, který točil hrnek, tak jsem si říkala: „To není možné, jak to dělá?“ Než se to člověk naučí, trvá to dlouho. Jeden den si říkám: „Paráda, už to umím,“ a druhý den to najednou nefunguje! Hlína utíká z kruhu, malíčky jsou odřené do krve. Ale když už to umím… tak sním o tom, co si vyrobím. Říkám si, že není nic, co bych nezvládla. Ale pokaždé je to trochu boj. Čím to tvoje přemýšlení o novém výrobku začíná?

Základní je uvědomit si, s jakým materiálem člověk pracuje. Za ty roky už vím, jak funguje hlína. Když chci třeba z plátů postavit domeček, tak to musím vyválet a naměřit a až druhý den stavět. Když to budu chtít postavit v jednom dni, strašně se s tím nadřu. Hlína potřebuje čas. Když trochu uschne, dostane se do „koženého stavu“ a bude držet tvar.

Jaké jsou po výběru hlíny další fáze?

Než začnu cokoli vyrábět, je dobré vědět, jak velkou pec mám a kolik se toho tam vejde, případně jak velkou věc mohu udělat, aby se tam vešla. Ideální je, aby pec byla vždy plná.

24

březen 2022

Následuje tvarování výrobku – na kruhu, na desce, sochařina, odlívání do forem… Pak se to musí nechat uschnout.

Schne to různě dlouho, podle tloušťky.

Takže třeba týden, pláty den, dva. Musí se z toho ztratit voda. Sušení je velmi složitý chemický proces, výrobek se totiž smršťuje, proto musí schnout pomalu. Je zde mnoho úskalí, na která si musíme dávat pozor. Při špatném zacházení nebo rychlém schnutí mohou na výrobku vzniknout i mikropraskliny, které při výpalu způsobí, že to celé praskne. V místnosti, kde výrobek schne, nesmí být ani moc teplo, ani moc zima, mráz může taky výrobek roztrhnout, při velké vlhkosti může hlína zplesnivět atd. Zkrátka se o výrobek musím starat každý den, dokud

úplně neuschne. V průběhu schnutí výrobek oretušuji, tzn. začistím všechny nerovnosti.

Když je výrobek suchý, následuje přežah – výpal s teplotou 800–900 °C. Když jdou výrobky do přežahu, musí být suché, tzn. nesmí být studené. Studený výrobek je důkaz, že v něm je ještě voda. Po přežahu se střep (tak se výrobku říká) glazuje. Glazura je prášek (velmi laicky by se dal přirovnat k rozemletému sklu) s barvivem rozmíchaný ve vodě. Následuje druhý výpal – ostrý. Podle druhu hlíny a glazury se teplota v peci u ostrého výpalu pohybuje mezi 1 150–1 180 °C, někdy i víc. Glazura se tím nataví na hlínu. Všechny nepečlivosti v procesu výroby a v nanesení glazury jsou vidět

EVA ANDRŠOVÁ Vystudovala jsem v Jaroměři obor umělecký keramik a pak v Bechyni obor designer keramiky a porcelánu. Nejvíc času jsem ale strávila v točírně, protože mě to baví. Takže se považuji za hrnčíře. V rodině nikdo sklony pro práci s hlínou neměl, alespoň co vím.

Umělecké sklony tam však byly. Můj tatínek i maminka byli vždy velice šikovní a dokázali si se vším poradit. Teta krásně malovala. Její dcery si dokonce udělaly kurz keramiky, což jsem se dozvěděla mnohem později.

Do hlíny jsem se zamilovala už na základní škole – učitelka výtvarné výchovy nás vzala do Domu dětí a mládeže, kde jsem viděla jednu holku, která tam točila na kruhu. V tu chvíli jsem věděla, co budu v životě dělat.

věc. Glazura před výpalem vypadá úplně jinak než po výpalu, je to chemie. Třeba z růžové může být po výpalu modrá. Také hlína mění barvu. Do poslední chvíle nevím, jak to dopadne, takže ta zvědavost je trvalá. Na kurzech lidem předtím, než jdou výrobky do pece, říkám: „Podepište si to.“ A oni ne. A pak svůj výrobek nepoznají. A vybírají si ty nejhezčí. (smích) Máš nějaký styl?

Pořád se inspiruji, baví mě všechno. Baví mě experimentovat. To je celoživotní proces. Keramika je moje láska. Vracím se do školy v Bechyni, i když nemusím. S mými bývalými učiteli si už tykám. Když řeším, jak vyrobit nějakou složitou věc, bavíme se o technologii – a všem nám září oči. (smích) teprve až ve chvíli, kdy se to nakonec z pece vytáhne – nepřichycená glazura, když byl třeba na střepu prach, kousky sádry, prasklinky… všechna práce může být ve finále zbytečná.

Která fáze je „oddychová“?

Nic není úplná pohoda, všechno je „na špičkách“, ale baví mě to. Třeba točení je pro mě nejoblíbenější, když si hraju, ale jedno z nejtěžší, když mám zadání. Taky první hrníček je nejnáročnější. Prvních deset hrníčků ještě hledám tvar, než se mi dostane do ruky, a pak už to jede.

Mluvíš o tom, že sedíš u kruhu a děláš jeden hrnek za druhým?

Ano. Jednou jsem takhle točila 250 hrnků.

A zas jindy jsem točila 24 hodin v kuse, a to byl masakr. Pak jsem nemohla chodit. Vyrovnávala jsem výrobky na prkno a nosila jsem je k regálu. Říkala jsem si, jestli to vůbec zvednu. Nesla jsem to a už po cestě jsem vybírala polici, kam to položím. Nejlépe úplně u země. (smích) Z jaké hlíny se rozhodně nic kvalitního nepovede?

Z té, která je tak dlouho používaná, až ztratí původní vlastnosti. Třeba u točení se odebírá jíl, který je ale v hlíně velmi důležitý, takže se tam musí vrátit.

Odebírá se jíl? Jak?

Bez jakých nástrojů se hrnčíř neobejde?

Hlína se při točení neustále namáčí, zůstává na rukou a pak se usazuje na dně nádoby s vodou – kalníku. Je dobré pak ten kal znovu zapracovat do zbytkové hlíny.

Obecně hrnčíři raději používají novou hlínu než takto zrecyklovanou. Já si klidně tu práci dám. Ale v ruce mám fakt bláto. Musí se to převálet. Je to náročné, protože tam ve výsledku nesmějí být bubliny. Když se výrobek v peci smrskne, vzduch se nestlačí a mohly by být na povrchu vidět puchýře nebo by to celé prasklo. Nebo tam nesmí být příměsky mýdla ani sádra. Když se na sádrové desce válí hlína, tak odebírá vodu, což je skvělé, ale nesmí se z ní do hlíny dostat ani miniaturní kousky. V hlíně to vidět není, jsou vidět až na vypáleném výrobku.

Asi bez kruhu. A ke kruhu jdu s nožíkem, strunkou na odříznutí hlíny od kruhu a s kartou. A na místě mám houbičku a kalník. Největším nástrojem jsou ale stejně ruce, s rukama udělám všechno.

Všechny ostatní nástroje jsou bonus.

Vždycky bych si nějak poradila.

Bůh nakonec o své práci řekl, že je to dobré. Na co z výrobků, které jsi vytvořila, jsi hrdá?

Hodně práce mi dala moje maturitní práce v Bechyni – opravdu velká sada vypalovaného nádobí z kameniny. Na vypálení jsem vezla tři banánové krabice výrobků, zpátky jen dvě. Smrsklo se to tak, že jsem nevěřila, že jsou všechny.

■

To asi nepotěší, že?

Přímo to naštve. Takovou práci to dalo a tohle se stane. (smích) Potom zhodnotím, zda to změnilo něco na funkci, nebo jestli to naopak neudělalo zajímavý efekt, který překvapí. Přece jen je to ruční práce, takže originál. Odborník by to ovšem poznal, takže se mu s tím chlubit nebudu. (smích) Čekají tě u pece někdy i opačná překvapení?

No jasně! Nejkrásnější okamžik je, když z pece vytáhneš naglazovanou hotovou

HRNČÍŘKA Ručně vyrábí z plastické hlíny jemnou keramiku. Točí na hrnčířském kruhu nádoby, z hliněných plátů tvoří výrobky, z hliněných celků sochaří, vytváří sádrové formy pro práci s tekutou hlínou.

Připravuje výrobky pro výpaly v peci, zdobí je výtvarnými technikami a dalšími materiály, např. glazurou.

2022 březen

25

MODLITBY

JEDNODUŠE BÝT S JEŽÍŠEM text KRISTÝNA VACULÍKOVÁ

foto M 24-7

V

ytvoření místnosti, kde se lidé v hodinových intervalech střídali v modlitbě, se stalo roznětkou pro vznik modlitebního mezicírkevního hnutí 24-7 Prayer. Modlitby 24-7 se živelně rozšířily do více než stovky zemí světa a své působiště mají už přes 15 let i v Česku.

Hnutí vzniklo v roce 1999 v Anglii v malém křesťanském společenství, které zjistilo, že modlitby jim moc nejdou, a chtěli to změnit. Inspirací jim byli Moravští bratři, kteří se modlili nepřetržitě přes 100 let. Proto se rozhodli, že by se mohli zkusit modlit jeden měsíc.

Koncept nepřetržitých modliteb postupně nadchl další lidi a společenství, až se z této malé iniciativy stalo celosvětové hnutí.

Do České republiky myšlenka doputovala v roce 2007, kdy se ve Vsetíně otevřela první modlitební místnost v naší zemi. Od té doby se začalo hnutí rozvíjet i na našem území a rozšířilo své aktivity i mimo modlitební místnosti.

Vize Cílem je být jednoduše s Ježíšem. Nejde nám pouze o modlitbu, ale také o misii a sociální spravedlnost. Chceme se modlit za své bližní a společnost, především však

Havířov Předvánoční čas patřil v Havířově modlitební místnosti. Vnímali jsme totiž, jak na členy dopadá z jedné strany tíha covidové doby a z druhé strany předvánoční stres.

Modlitební řetězec jsme využili jako možnost postavit se na skutečnost Kristovy přítomnosti, která tím vším prochází jako světlo. Součástí řetězu byla i dvě společná modlitební setkání. Bylo zajímavé sledovat, jak obtížně si lidé nacházeli čas do řetězu se zapojit, ale pak vyjadřovali vděčnost za velmi mimořádný čas s Kristem. Po skončení řetězce byla ve sboru zřejmá změna atmosféry mezi lidmi a bylo vidět, že to lidem pomohlo prožít advent s tím správným zaměřením bez pohlcení stínem doby.

ROMAN TOUŠEK, kazatel CB Havířov

26

březen 2022

potřebujeme být sami proměněni Ježíšem Kristem tak, abychom milovali lidi stejně jako on a byli jsme schopni přinášet dobrou zprávu, lásku a spravedlnost do všech oblastí společnosti. Modlitby 24-7 nejsou pro modlitební profesionály, ale pro každého, kdo chce v modlitbě růst. Chceme přinášet české církvi inspiraci a povzbuzení do modlitby, pomoci lidem objevovat krásu a hloubku toho, že smíme přicházet za svým Bohem a trávit s ním čas.

Modlitební místnosti Modlitební místnost je nástrojem, který nám má pomoci oddělit si čas a strávit jej s Ježíšem. Lidé se zastaví, dají prostor Ježíši a zažívají modlitbu jako oboustrannou komunikaci s ním. Mnoho účastníků prožívá Boží blízkost, přijímají radost, pokoj, mnohdy i uzdravení a bývají nadšeni z toho, jak Bůh reaguje na jejich modlitby.

inzerce

Základní princip modlitebních místností je vytvořit kreativní prostor, jehož součástí jsou i různá „stanoviště“ s modlitebními náměty, která účastníky inspirují k modlitbám. Navíc si mohou vyzkoušet vyjádřit své modlitby i jinak, než jak jsou běžně zvyklí, např. tancem, chválou, tvořením nebo i mlčením. Modlitební náměty se mohou pokaždé lišit, chceme se modlit nejen za sebe a své církve, ale také za svět okolo nás.

Modlitby 24-7 jsou pro všechny generace a zapojují se lidé z křesťanských společenství z celého spektra české církve.

Modlitební řetězce probíhají nepřetržitě, v každém městě s různou délkou a četností.

Modlitební karavan Modlitební karavan jsme původně připravili jako pojízdnou modlitební místnost. Pak jsme ale zjistili, že se u nás lidé zastavují a my máme možnost se s nimi bavit, modlit a svědčit o Kristu. Tak začala naše služba na ulici.

V minulém roce jsme navštívili 20 míst, kde nám pomáhalo 200 dobrovolníků z deseti církevních denominací. Měli jsme s lidmi stovky rozhovorů a modliteb a pomohli jsme šestnácti lidem odevzdat svůj život Bohu.

Zdroje Uvědomujeme si, že se podobně jako učedníci potřebujeme modlitbě učit. Proto se snažíme do českého prostředí přinášet kvalitní obsah v podobě knih, kurzů, článků a jiných materiálů.

V minulém roce jsme vydali v češtině modlitební kurz „Jak se modlit“, který připravil mezinárodní tým Modliteb 24-7. Je určen všem, kdo chtějí prohloubit svůj modlitební život – ať už má člověk s modlitbou zkušenosti, nebo ne. Skládá se z osmi interaktivních lekcí, které pokrývají širokou škálu témat, např. uctívání, osobní modlitbu, přímluvné modlitby, ale také náročnější témata jako nevyslyšené modlitby nebo duchovní boj. Videa a další doprovodné materiály kurzu najdete na stránkách jaksemodlit.cz a jsou k dispozici zdarma.

Celý příběh Modliteb 24-7 se můžete dočíst v knihách Krvavý měsíc na obzoru a Ušpiněná sláva.

Možnost zapojení Pokud byste rádi rozběhli modlitební místnost nebo máte zájem, abychom s karavanem přijeli do vašeho města, případně se chcete přidat jako dobrovolník ke karavanu, napište nám.

■ Celý článek najdete na brana.cb.cz.

číslo účtu: 2500723095/2010; web: modlitby24-7.cz e-mail: info@modlitby24-7.cz; soc. sítě: YouTube Modlitby24-7, Instagram @modlitby247＿cr, Facebook Modlitby 24-7

DISKUZE

ZDRAŽOVÁNÍ připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Obrovský nárůst cen energií po pádu několika dodavatelů se promítá do inflace a razantního zdražování v dalších oblastech. Jak tuto změnu prožíváte vy? Jakou roli v tom hraje vaše víra?

Já vím, Francku, že jsem ateista, ale vocaď pocaď.

BLANKA LUKAVSKÁ CB Náchod

Média jsou dnes plná negativních

zpráv. Pokud nestoupají počty nakažených covidem, tak se na nás řítí inflace, zdražování energií, potravin, služeb.

Přiznám se, že v poslední době jsem v zájmu svého duševního zdraví přestala sledovat média a rozhodla jsem se, že se budu snažit nereagovat se strachem na jakékoli negativní zprávy. Možná už jsem z těch všech negativních zpráv otupěla. Zdražení energií se nás též dotklo. Byli jsme klienti firmy Bohemia Energy. Řekla bych, že než jsem si stihla 28

březen 2022

uvědomit, že ten problém se týká i naší rodiny, tak se to prostě stalo a nestihla jsem se ani bát. Měsíční vyúčtování spotřeby elektřiny v režimu DPI nás nemile překvapilo, ale ne tak, aby to citelně zasáhlo náš rozpočet. Bohu díky, nejsme v situaci, kdy bychom neměli finanční rezervu, ze které bychom nemohli doplatek zaplatit. Pravděpodobně nás čeká období, kdy budeme muset slevit z námi nastavených standardů. Velmi dobře si uvědomuji, že stále máme být za co a Komu vděčni.

Víra mi pomáhá nespadnout do paniky, nežít v kruhu strachu. Ježíš mi pomáhá udržet si pokoj a neustále mi připomíná: NEBOJ SE. K zamyšlení je, že se lehce může mluvit o víře v to, že Pán Bůh se postará, když je plná peněženka.

Můžeme si myslet, že Pán žehná – a ono to tak i může být. Co se ale stane, když o tu peněženku přijdeme?

PETR KADLEC CB Plzeň

Krach energetických dodavatelů a ros-

toucí inflace je realita, která koncem minulého roku nepříjemně vstoupila do našich životů. Ať chceme, nebo nechceme, musíme ji řešit. K řešení má však každý jiné podmínky.

Jako křesťané jednotlivci, tak ani jako křesťanská společenství nežijeme v nějaké

GLOSA ochranné bublině, která by nás oddělovala od okolního světa. Musíme se vyrovnávat se vším, co dění ve společnosti přináší, jako každý druhý spoluobčan. Někomu to jde lépe, jinému hůře. Ale tak je to se vším v lidském životě.

Tak i já jako věřící jsem k tomu musel zaujmout postoj. Přiznám se ale, že jsem zpočátku celou věc nijak hlouběji duchovně neprobíral a můj přístup byl spíše racionální: „Co nás to bude stát?“ Nejspíš nejsem výjimka.

Nyní si zpětně uvědomuji skutečnost, že i s manželkou, navzdory těmto otázkám, jsme vše přijímali s jakýmsi vnitřním pokojem a tento stav díky Bohu přetrvává i nadále. Samozřejmě i nás se vše dotýká a bylo by asi lehkomyslné se věcmi nezabývat.

ŠIMON BERAN CB Horní Krupá

Věřím, že se o své následovníky Bůh

postará za každých časů a okolností.

Jako mladé rodiny, která nemá zatím vlastní bydlení, hezké auto ani protiinflační Dluhopis Republiky, se nás současná vyšší inflace dotýká spíše negativně a člověk má přirozeně trochu obavy o budoucnost. V Písmu jsme ale ubezpečováni, že náš nebeský Otec ví, co všechno k životu potřebujeme, a tak se musíme učit nestarat se a neshánět se.

Současné zdražování není záležitostí jen lokální a je celkem dobře vysvětlitelné. Zejména jej mají na svědomí monetární politiky velkých centrálních bank a různé vládní podpory soustředěné na zachování vysoké zaměstnanosti v době pandemie. I přes pokles průmyslové výroby jsme si proto zatím nemuseli projít závažnější

Možná to bude někomu připadat jako klišé, ale nám v minulosti vždy pomohlo vše svěřovat Božím rukám s vědomím, že „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“.

Toto ujištění nás vždy osvobozovalo od stresů a nepokojů ve všech záležitostech jak osobních, tak i rodinných, a to i v daleko těžších a komplikovanějších, než je tato. Proto nemusíme prožívat nějakou frustraci ani nepokoj. Řekl bych, že podobné zkušenosti mají i další křesťané. My věřící (myslím všichni) máme totiž někoho, kdo při nás stojí a je nám vždy ku pomoci.

Jasně o tom hovoří žalmista v Žalmu 37,5: „Uval na Hospodina cestu svou, a slož v něm naději, on zajisté všecko spraví“. Bůh je věrný a svá zaslíbení plní.

krizí a propouštěním. Vedlejšími produkty jsou dluh, který aby byl snesitelnější, je nyní rozmělňován růstem cen, nerovnováha mezi nabídkou zboží a poptávkou po něm, a ještě výraznější rozdíl mezi bohatými a chudými než v době před pandemií. Můžeme pozorovat, jak různé trendy (i negativní) poslední dobou zrychlují. Proto i lidé, kteří mají již zainvestováno a inflace jim svědčí, by se měli mít na pozoru.

Přijdou noví mladí, kteří budou mít problém akceptovat tento nespravedlivý systém a budou vybírat překvapivé volby.

Obecně si myslím, že postupně spějeme do těžších časů, což vůbec nemusí být na škodu. Ve světě nejistot a změn, které možná budeme zažívat, bude o to více zjevná a lákavá jistota, kterou máme v Ježíši Kristu. Když se naše víra osvědčí, můžeme tím svému okolí i našemu Pánu prospět. To se pak bude svědčit úplně samo.

■

Bizarní olympiáda DAVID NOVÁK

Když píšu tyto řádky, zrovna probíhá zimní olympiáda v Čínské lidové republice.

Pokud něco víme o Číně, slova „lidová republika“ jsou výsměchem. Politika tam rozhodně není věcí veřejnou (res-publica). Jedná se o totalitní velmoc, která brutálním způsobem likviduje svoje odpůrce, a to včetně křesťanů.

Možná jste někdy četli o olympiádě, že je to svátek sportu nebo mládí, přátelství, míru a nevím čeho ještě. Ano, olympiáda je svátek, jenže když se slaví svátky, je třeba vzít v úvahu, u koho a s kým se slaví. Pokud půjdu slavit den dětí k člověku, který je pedofil, den otců, k tomu, kdo opustil svoje děti, Vánoce do rodiny, kde se lidé nenávidí, potom je něco špatně. Podobné je to se zimní olympiádou. Tím, že je v Číně, zcela popírá smysl olympijských myšlenek. Slušní lidé prostě nemohou slavit svátek přátelství tam, kde se zabíjí odpůrci režimu, svátek míru tam, kde se vede válka proti některým menšinám, svátek mládí v zemi, která nechala pozabíjet studenty na náměstí Nebeského klidu bez jakékoli sebereflexe. Znamená to, že ti, kdo v Číně soutěží, nejsou slušní lidé? Nikoli, svým způsobem sportovce chápu a asi jim nezbývá nic jiného. Selhal především Mezinárodní olympijský výbor, který olympiádu v Číně připustil. Tím nepřímo sdělil, že se tam zas tak nic strašného neděje.

Budeme společně slavit se soudruhy z ČLR a krve na jejich rukou si prostě nebudeme všímat. Jako křesťané s tím asi nic moc neuděláme. Přesto nás tato bizarní realita může vést k jedné věci: k modlitbám za naše pronásledované sestry a bratry jak v Číně, tak i v jiných částech světa.

Těch, kteří trpí pro svoji víru, je nejen v Číně mnoho.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2022 březen

29

KULTURA

NA CESTÁCH S RÁDIEM 7 rozhovor s KATEŘINOU HODECOVOU, šéfredaktorkou Rádia 7 ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

R

foto ARCHIV RÁDIA 7

ádio 7 dostalo licenci na DAB vysílání. Co si pod tímto kódem má představit obyčejný člověk?

Obyčejný člověk může zajásat, protože to pro něj znamená výrazné zjednodušení poslechu Rádia 7. (úsměv) DAB je digitální rozhlasové vysílání, šířené pomocí pozemních vysílačů podobně jako běžné FM rozhlasové vysílání, jen je zapotřebí zakoupit DAB rozhlasový přijímač. Ty jsou běžně dostupné v různých provedeních – od malých přenosných, přes autorádia, až po stolní přijímače. Mimochodem, několik posledních let už jsou v nových automobilech DAB přijímače součástí běžného vybavení. Posluchač neplatí už žádné další poplatky za připojení, způsob a komfort poslechu odpovídá tomu, na co jsme zvyklí u běžného rádia.

Co pro Rádio 7 získání licence a možnost zahájení digitálního vysílání znamená?

Je to obrovské rozšíření dopadu naší každodenní práce. Několik let už vysíláme celodenně, takže vysílání co do objemu už není kam rozšiřovat. (úsměv) Ale platforma DAB nabízí možnost být konečně na dosah lidem, nestarat se o množství dat v mobilu anebo dostupnost wifi, žádné satelitní antény na domech. Obsluha přístroje je jednoduchá a pohodlná, a hlavně jsme konečně v autorádiích. O to nám hodně jde, velké procento lidí poslouchá rádio právě na cestách.

Co rozhodně naroste, je finanční zátěž.

Ročně budeme potřebovat 1,6 milionu korun navíc, což pokrývá poplatky za přenosové cesty a poplatky autorským ochranným organizacím. To je pro nás věcí víry, žádné finanční polštáře nemáme, a tak se modlíme, aby Pán Bůh přidal štědré dárce.

30

březen 2022

Jak se touto změnou mění misijní pole, na kterém Rádio 7 působí?

Velmi. Mnohonásobně teoreticky narůstá počet posluchačů, kteří se nepovažují za věřící anebo žijí z jiných duchovních zdrojů, než je Bible a osobní vztah s Bohem. Chtěli bychom být natolik neformální, abychom nevytvářeli bariéry, a zároveň samozřejmě nechceme nic skrývat, právě naopak. Takže o tom teď v redakci hodně debatujeme, hledáme nové formy, sami sebe více kontrolujeme, sledujeme reakce a ohlasy, prosíme o názory lidí „zvenku“. I doposud jsme hodně hlídali slova, jejich obsah a význam, ale teď je to ještě jiné.

Samozřejmě čekáme také více ohlasů od posluchačů a snad i větší debatu, kterou (doufáme) naše vysílání vzbudí.

Snažíme se mluvit o křesťanství, Bohu, jeho lásce a odpuštění i nárocích velmi otevřeně a jsme připravení diskutovat a reagovat třeba tak, že na základě různých

ohlasů pozveme specifické hosty a přizpůsobíme témata. Chceme být otevření jiným názorům a zároveň svobodně prezentovat ty biblické.

Budou posluchači na platformě DAB oproti těm současným v programu o něco ochuzeni nebo naopak zvýhodněni?

Nikdo nebude o nic ochuzen. (úsměv) Vysílání tak, jak běží, se jenom posune dál a budeme technicky dosažitelnější.

Vysílání jste zahájili 1. února 2022. Asi je ještě brzy, ale máte už nějaké ohlasy?

Ve vysílání vyzýváme posluchače, aby se nám ozývali ti, kteří nás nově ladí na DAB, a oni se opravdu hlásí, někteří dokonce i s tím, že by nás chtěli nově anebo znovu podporovat, tak to nás samozřejmě moc potěšilo. Ale během pár měsíců se uvidí víc.

■

TIP

Bůh, věda a hledání smyslu Osobnost autora je ještě zajímavější než jeho literární dílo. Rabbi Jonathan Sacks (1948–2022) patřil k soudobým židovským autorům, které by měl číst každý křesťan. Jako například Harolda Kushnera a Elie Wiesla. Sacks byl vrchním rabínem Spojené hebrejské kongregace Commonwelthu, teologem, filozofem, držitelem mnoha čestných doktorátů, také rytířem Jejího Veličenstva a doživotním členem britské Sněmovny lordů. To leccos napovídá o tom, kam se historicky posunuly vztahy židů a křesťanů.

Po knihách O svobodě a náboženství (2008), Ne v Božím jménu – jak čelit náboženskému násilí (2018) a Týdenním čtení z Tóry (2020) se českým čtenářům dostává do ruky bestseller Velké partJonathan Sacks: nerství – Bůh, věda a hledání smyslu.

Sacks říká, že tato kniha není o judaismu, ale o monoteismu, já Velké partnerství Vydal Stanislav Juhaňák pak dodávám, že je předně o smyslu života a víry. Ale samozřejmě – TRITON v Praze nezamlčuje, že otcem víry všech tří monoteistických náboženství, roku 2021 kam vedle židovství ještě patří křesťanství a islám, je Abraham.

Stačí, budete-li číst pěkně od začátku a nepřeskakovat kapitoly, abyste fascinovaně objevovali nejen to, že Židé vůbec ve svém slovníku neměli slovo tragédie (oproti Řekům), ale naučíte se pochopit překvapivý rozdíl mezi pravou a levou hemisférou lidského mozku a jak to souvisí s hebrejštinou a řečtinou, a tím pádem také s křesťanstvím tak pozoruhodně propojeným s Platónem, Aristotelem a dalšími řeckými filozofy. Nicméně to nejpozoruhodnější je, jak Sacks píše o smyslu vědy a víry, také jak ho Darwin ve víře vůbec neohrožoval a mnoho, mnoho dalšího, co vám otevře oči pro dříve neviděné. BRONISLAV MATULÍK ■

Evoluce v defenzívě Žijeme v zajímavé době. Od objevení genetického kódu a odhalení slo-

žitého mikrosvěta buňky se evoluce dostává do stále větší defenzívy.

Křesťanská veřejnost se o tom dozvídá zejména zásluhou skupin věřících vědců z různých stran. To je i případ překladu amerického titulu Achillovy paty evoluce, vydaného organizací Maranatha (CASD).

Jedná se o dílo kolektivu devíti autorů, jehož téma pojednává v širokém rozsahu od biologie a antropologie přes geologii až po kosmologii. Jednotliví autoři jsou experty v příslušných oborech, své texty podávají vědecky přesně, ale poutavě, se zajímavými historickými exkurzy, a především se zřetelně vyjádřeným hodnotovým hlediskem na základě Bible. Dobrou představu o jejím obsahu Achillovy paty evoluce poskytují názvy jednotlivých kapitol: Přirozený výběr – Genetika Maranatha, a DNA – Původ života – Fosilní záznam – Geologický záznam Praha 2021, 414 stran – Radiometrické datování – Kosmologie – Etika a morálka. achillovypatyevoluce.cz Překlad je svěží a čtivý, drobným nedostatkem jsou jen poznámky překladatele, zařazované v závorkách přímo do textu.

To ale nic nemění na tom, že kvalitou, rozsahem a úrovní zpracování představuje kniha to nejlepší, co u nás bylo v poslední době na toto téma vydáno. Je to krásný tisk na křídovém papíře, s vynikajícím grafickým zpracováním, s množstvím barevných ilustrací. Po zásluze by si měla najít cestu k co nejširšímu okruhu čtenářů.

JOSEF POTOČEK ■

Od kompaktát k reformaci EVA ČEJCHANOVÁ

Muzeum Vysočiny Jihlava zahájilo 26. ledna ve spolupráci s okresním archivem v Jihlavě výstavu nazvanou Od kompaktát k reformaci. Expozice návštěvníkům přibližuje historii Jihlavy v letech 1436–1567, kdy v českých zemích platila basilejská kompaktáta – historická úmluva mezi basilejským církevním koncilem a husitskými Čechy, přijatá 5. července 1436 v Jihlavě. Po tomto datu se Jihlava proměnila z katolického města na město ryze luteránské.

Na výstavě jsou vedle informací zprostředkovaných na panelech prezentovány také některé dokumenty z archivu města Jihlavy: městské úřední knihy a listiny českých králů a císařů od Zikmunda Lucemburského po Maxmiliána II. Nechybí ani archeologické nálezy z 15.–16. století ze sbírek Muzea Vysočiny Jihlava.

Výstava doplňuje konferenci Iglavia historica – Arcana compactatorum, která byla uspořádána 26. ledna 2022 v gotické zasedací síni jihlavské radnice. Konference, inspirovaná 560. výročím zrušení kompaktát papežem Piem II. roku 1562, se zabývala významem kompaktát pro politický a náboženský život Čech a Moravy v 15. století.

Výstavu v muzeu na Masarykově náměstí v Jihlavě můžete navštívit až do 27. března 2022.

2022 březen

31

HISTORIE

U SRBSKÝCH HRANIC Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, třetí díl

P

án mi dal opět občerstvující verš z 16. kapitoly Přísloví, 33. verš: „Do klínu umítán bývá los, ale od Hospodina všecko řízení Jeho.“ Ano, jsem v rukou Božích, a proto se nebudu báti, ani v střelách nepřátelských a nikde. Nikde.

Po obědě se začalo mračit a nastal chlad, a my se těšíme na lehčí pochod. Je potřebí velice, aby ten dusivý prach, jehož leží na silnici skorem na 5 cm, byl trochu svlažen a my ho nemuseli dýchat.

Déšť byl jen krátký, ale potřebný. Pán jako by věděl, že potřebí je, aby ten prach byl svlažen.

Asi v 5 hodin jsme vyšli a přes Příbor a Janjar se ubírali. Nastaly nám ale ohromné kopce a stráně. Třeba jednu hodinu i více trval nám útrapný pochod přes jediný kopec. Šli jsme do půl desáté hodiny večer do jedné vesnice, jež se rozprostírala na dvou stráních. Ihned jsme si postavili celty a sháněli slámu pod ně. Ale těžko bylo co sehnati.

Tak jsme i střechy z kučí trhali. Ach, chudá to krajina, samý kopec, stráň a skála. Cesty špatné, skorem žádné.

Pionýři museli pro mašírující trupy cesty udělati.

Noc jsme měli pokojnou, ale bylo nám zima. Naše celta se nám zbořila a vítr nám profukoval skrz naše propocené šaty. Vzbudil jsem se, vstal, odepnul svoji celtu, do ní zaobalil a spal až do rána, když volali pro kávu. To bylo nedělní jitro dne 9. srpna. Když jsem se umyl a věci své dal do pořádku, otevru Bibli a prosím Pána za povzbuzující slova. Dal mi 15. kapitolu 2.

Par, verše 5 a 6. Každé to slovo mohl jsem přirovnati k nynějším poměrům. Národ po národu šlapati bude. Co jiného je to i nyní?

Jdeme na Srbsko, aby čest naší mocné říše byla zachována. Ale jak draze ta čest splacena bude? Kolik mladých životů, kteří přec patří svým rodinám, padne za oběť tomu molochu války? A kteří mohli pracovati na povznesení svého národu. Kdo splatí ty škody, jež jenom ctižádost natropí? Pán Ježíš učí jinému směru. Blaze těm, kteří tiše věří v Něho, ti nemusí se báti, nebo Bůh je ostříhá.

Asi v 6 hodin jsme opět vyšli a přes hrozné kopce šli blíž a blíže k srbským hranicím. Z jednoho kopce už vidíme řeku Brunu, jež rozděluje říši naši od říše srbské. Vzpomínky mé zalétají do vlasti své k mým drahým, pro něž bych ještě rád žil a pro ně pracoval a se staral, ale jsem smířen s vůlí Boha svého a volám s apoštolem Pavlem: Mně živu býti je Kristus a umříti zisk. Prohlížím si zdejší krajinu, ale nic se mi zde nelíbí. Samá pahorkatina porostlá

32

březen 2022

všelijakým křovím. Tu a tam nějaká kuča a okolo ní málo políček chudobných. Obilí je zde dost zelené i všecko ovoce. Cestou vždy někde odpočíváme a já se občerstvuji kávou, kterou pravidelně s sebou béřu. Ve 12 hodin přicházíme do vesnice Janjar – Příbor a tam obědváme. Blížíme se rychle k hranicím a brzy snad budeme tváří v tvář s nepřítelem a vyměňovat kule z našich ručnic. Nemám však žádného strachu a chci věřit, že mne Pán zachová pro moji rodinu. Chtěl bych žít ještě s mojí drahou Stázičkou a mými dětmi. Poroučím vše do rukou Páně. Ať je, jak On chce. Myšlénky mé se nyní obírají mnoho věčností, a když tak unaven kráčím, často zatoužím po odpočinutí věčném. Pán mě zas potěšoval slovem svým, když v poledne jsem odpočíval v jedné zahradě na strání, z proroctví Jerem. 17. kap. Zvlášť ten 14. verš byl mi takovou prosbou: „Vysvoboď mne a vysvobozen budu.“ Ano, toť mojí útěchou, když v mém traplivém stavu často srdce mé umdlívá a se chví. Bůh je síla má ve všelikém soužení, pomoc vždycky hotová.

Bylo nám slíbeno, že dostaneme oběd, ale přišel rozkaz, že musíme jít dál. Tedy bez posily o hladu a žízni brali jsme ta břemena na sebe a šli dál asi dvě hodiny, kde byl lágr. Tam na jedné stráni jsme si postavili čety a čekali na toužený oběd. Chleba jsme již neměli žádný a koupit nebylo možno nic, a náš trén je stále pozadu. Ó, to nám chutnalo, jenže bychom byli snědli ještě jednou. Potom se nám to pěkně spalo, neb jsme měli suchou trávu a bylo nám teplo.

Ráno jsme se probudili posíleni spánkem a šli si pro kávu, kterou jsme bez chleba vypili. Potom jsem četl slovo Boží z 2. Král. 19. kap. Oddán do vůle Boží čekal jsem na rozkaz, co bude dále. Začíná být horký den v pondělí 10. srpna. Místo, na němž lágrujeme, je velice krásné údolí a okolo samý pahrbek, porostlý křovím. Tu a tam vykukuje nějaká kuča, jako v pohádce. Snad zde budeme dnes celý den.

Toužím po zprávách mé drahé mamičky, neb nedostal jsem dosud ani řádek. Snad dnes dostanu již psaní a potěším se. Přál bych jí vidět ty masy lidu, jež zde lágrují, Mnoho regimentů pěších i na koních a jiných mnoho.

■ příště: Fronta na doslech

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 16. 3. 2022 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává sborník příspěvků vědců z různých oborů Achyllovy paty evoluce. Výhru věnuje organizace Maranatha z.s.

Tajenka z čísla 02/2022: Z jeho bohatství jsme přijímali dar za darem.

Sborník židovských písní Šana Tova vyhrává Petr Kamp, Frenštát pod Radhoštěm. Připravil Dušan Karkuš.

2022 březen

33

POST SCRIPTUM

A KRISTUS NÁS DOPROVÁZÍ…

DANIEL KVASNIČKA

text DANIEL KVASNIČKA

kazatel Sboru CB v Litomyšli

U

ž třetí pohřeb v týdnu. Policisté nervózně přešlapovali a posouvali si placatou čepici tu do čela a pak zase do týlu. Před chvílí típli cigarety a zašlápli je přede dveřmi do kostela.

Popelník tu nemáme, pánové. Jen jedna příslušnice měla respirátor, ti další si rovnali slavnostní šňůru na prsou. Vlastně jsou všichni mladí. V černých slavnostních uniformách nesví, tím spíše, že jsou na pohřbu svého kolegy. Odešel rychle, nečekaně. Nadřízení, podřízení i sobě rovní jsou jak osiřelé včelstvo, jako zranění medvědi. Nepleťte se jim do cesty. Pokud si o něco říkají, mají svoji

K ČEMU JE V TÉHLE DOBĚ CÍRKEV?

neosobní úřední řeč, a pokud jsou s něčím nespokojeni, vypadá to jako začátek vyšetřování. Slušné, ale výhružné.

Další den přišel ředitel školy a jeho zástupce.

Sotva dosedli a dali jsme se do řeči, je mi jasné, že jsou úplně na šrot. To se chvíli smějí a pak zase hned křečovitě zatínají nehty do čepice. Lítají z nich nové tituly. Ředitel je nově taky fašista, satanista, stoupenec toho „Bergolia“ a je nutno na něj poslat školní inspekci. Zítra přijde. Zástupce je zrádce, přisluhovač a vrah všech občanských svobod. To on je ale katolík. Ale to je teď vlastně jedno.

Stačí pár vytočených rodičů, kteří už nemohou.

Nedávají všechna ta opatření. Jsou unaveni a zmateni. Za nimi stojí nějací právníci z Prahy, kteří si nechají dobře zaplatit a posílají zmatené dotazy a výhružné emaily. Sedím a poslouchám, po půlhodině začínáme plánované jednání. Jedeme spolu letos zase ve Světové škole Člověka v tísni.

34

březen 2022

Mohl bych psát další zkratky ze setkání. Určitě by se hodilo ještě vyprávění od domácího stolu v rodině, kde mají čtyři děti na dvou různých školách a stíhají nemoc i karantény. Ale to už sem nedám. Všechna ta vyprávění spojuje jedna skutečnost v několika podobách: napětí, nedostatek sebekontroly, hněv a možná nějaká inspirace přes sociální sítě. Tam jsou také rozhodní rádci, kteří mají jednu zásadu: Čím tvrdší slova, tím lépe.

K čemu je v téhle době církev? Co má dělat kazatel evangelikálního sboru? Jaké pravdy má napsat do svých kázání? Který z pěti duchovních zákonů má začít vysvětlovat? Má zavřít dveře, že je politika svinstvo? Stačí říct, že tohle už tady bylo a Bible o tom mluví? Nebo naopak připomenout apokalypsu a blízký příchod Kristův?

Neudělám ani jedno z toho, nic z našeho slovníku nepustím přes rty. Nebudu mluvit o pokání a tak podobně. Dám si čas a jediné, co řeknu, bude doplňující otázka. Jakýkoliv pohyb pochopení a soustrasti se hodí. Klidně beze slov. Občas zacouvám a ztichnu. Nechám na sebe řvát. To unesu. A pak každému zvlášť budu naslouchat.

Mojí silou je doprovázení.

Policistům jsem tedy nic neříkal, ale smazal jsem videa, která si nejdřív objednali, a pak zase nechtěli. Vezmu auto a s panem ředitelem i jeho zástupcem pojedu na výlet do Olomouce a pak do Prahy. A nechám je vypovídat. Už několik let to tak mám a vždycky nám to v té trojce dělalo dobře.

Těm rodičům půjdu pomoct do firmy a chvíli budu natírat nábytek voňavým olejem, protože při tom se dobře povídá. Ti lidé mezi klením také říkají klenoty, které mi pomáhají.

A Kristus nás jistě doprovází!

■

10 10

najdi najdi najdi

rozdílů rozdílů rozdílů

připravila Eva Čejchanová

Vydejte postopách stopáchapoštola apoštolaPavla.

Pavla.

Vydejtese sess námi námi po Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla.

Z ZPáfu do Perge Perge(dnešní (dnešníTurecko).

Turecko).

Páfuse sepřeplavil přeplavil do Z Páfu se přeplavil do Perge (dnešní Turecko).

Bůh nám zaslíbil, že bude vždy člověku nablízku (Žd 13,5b–6), to znamená, že z Boží perspektivy žádný člověk není zcela opuštěný a odloučený, ani vyhnanec na odlehlém ostrově; Bůh překonává i překážky nepřekonatelné lidskými či pozemskými silami. Na tomto světě, na planetě Zemi, ale břemeno fyzického odloučení pociťujeme výrazně.

I když člověku se díky různým vymoženostem stále snadněji překonávají překážky, můžeme vidět řadu živých tvorů, kteří jsou vázáni na svůj životní prostor a nemohou se přestěhovat „do sousedního pralesa“.

Pralesy na horách Etiopské vysočiny v Africe někteří cestovatelé přirovnávají k ostrovům v moři savany. Vlhký lesní porost začíná až nad určitou

I na pevnině mohou vznikat odlehlé ostrovy

PŘÍBUZNÍ, KTEŘÍ SE NEMOHOU POTKAT nadmořskou výškou, pod níž převládá sušší bezlesá krajina. Stromy a další rostliny jsou samozřejmě domovem pro řadu živočichů, kteří jsou na vlhkém pralese závislí a jinde by nepřežili – jsou to často myši a další drobní savci. Expedice přírodovědců až v posledních letech objevují, co je to za zvířata, a popisují dosud neznámé nové druhy.

PRALESNÍ OSTROVY Není to nic jednoduchého, do pastí nachytat dostatečný počet jedinců – trvá to někdy Vznikly z původně celistvé i desítky let a znamená to opakované expedice do krajiny. plochy pralesa. Vědci to Výzkumy ukazují, že některé pralesní ostrovy ukrývají zcela jedinečné druhy, které odvozují z výskytu myši přírodovědci nenašli na žádném jiném místě na světě. V některých případech jsou harennské, žijících na však objevy ještě pozoruhodnější: například nedávno popsaný druh myši harennské dvou pralesních ostrovech vzdálených od sebe stovky (Mus harennensis) se vyskytuje ne na jednom, ale na dvou pralesních ostrovech. kilometrů. Tuto vzdálenost Ty jsou od sebe vzdálené stovky kilometrů a oddělené Velkou příkopovou propadliby totiž hlodavec nebyl nou. Takové podmínky by dnešní hlodavci nebyli schopni překonat, přesto jde zcela schopen překonat. určitě o příbuzné jedince téhož druhu. Podle přírodovědců to znamená, že v dávnější minulosti bylo zalesněné i celé údolí, takže myší populace (a nejen myší) měly mezi oběma místy volný průchod.

Současné myši harennské by si mohly připadat odloučené ani ne tak proto, že žijí na dvou oddělených ostrovech, ale daleko víc proto, že na jejich ostrovy doléhají rostoucí potřeby lidské populace. Pralesů ubývá, protože místní obyvatelé potřebují dřevo na pálení dřevěného uhlí a stále více plochy pro pěstování obživy na polích. Hranice lesa se čím dál tím víc posouvá do vyšších nadmořských výšek a hrozí, že některé ostrovy buď zcela zaniknou, nebo se zpřetrhají cesty prostupné pro lesní živočichy tam, kde jsou ještě alespoň částečně propojené.

Objevy odloučených živých tvorů, jejichž životní prostor se zmenšuje, nám mohou připomenout, že i my sami máme v tomto vesmíru jen jeden odloučený „ostrov“ v podobě planety Země. Díky Spasiteli máme naději, že se z něho jednou přestěhujeme do lepšího, ale pro tento čas můžeme myslet na to, že jsme závislí na přírodních podmínkách – a slova z listu Židům (Žd 13,3) vztáhnout i na ostatní Boží stvoření v přírodě. text MARTIN SRB

foto SABINE'S SUNBIRD a NOVINKY.CZ