RODINA
LÉTA ZTRACENÝ podle autentického vyprávění napsala EVA ČEJCHANOVÁ foto PIXABAY
Stál tam a pořád se ještě vyděšeně třásl. Co to chtěl udělat?! Kolik chybělo? Vteřina? Pár centimetrů? Bože... jestli tam někde seš, tak mi, prosím tě, pomoz!!
Radek stál a chvíli na tu skupinku pankáčů jen tak koukal. Kouřili, smáli se a vypadali bezstarostně. V té rebelii, která z nich čišela, mu voněla svoboda. „Hej ty,“ všiml si ho jeden z nich. „Chceš taky?“ Natáhl k němu ruku s paličkou trávy. Radek nevěděl, co to je, bylo mu šestnáct a s marihuanou se zatím nesetkal. Pár let po revoluci to pořád ještě byla vzácnost. „Na, nacpi si,“ podal mu další kluk fajfku a vytáhl zapalovač. Radek se díval, jak to dělají ostatní, a opakoval to podle nich. Potáhl a vdechl kouř. Po chvíli se s ním začala houpat silnice. Všechno viděl třikrát. Smál se blbostem jako všichni v té skupině. Bylo to fajn. Vzali ho mezi sebe. Bylo mu tam dobře. Druhý den to chtěl zas. A další zas. „Kup si. Prodává se to v Pekle.“ Pajzl, kam by slušný člověk nevlezl, hostil překupníky. Neplacená nabídka skončila. Dávka trávy stála stovku.
20
březen 2022
Převaloval se na posteli a nemohl usnout. Svírala ho úzkost a deprese. Od chvíle, kdy poprvé vzal marihuanu do ruky, uplynulo osm měsíců. Klid byl ten tam a v jeho úvahách nebyl jiný způsob, jak se dostat do pohody. Nemohl spát, nemohl fungovat. Třásl se uvnitř i navenek. Byly dvě hodiny ráno. Oblékl se a vyběhl do tmy. Telefonní budka byla vymrzlá, a než vytočil číslo na dealera, zamlžilo se sklo. Potřeboval dávku.
Stál v zastrčeném koutě Pekla, v kouřovém šeru, plném kolotočového kraválu a barevných světel automatů a nemohl se od automatu odtrhnout. Z rádia zněl Olympic. Slzy tvý mámy šedivý stékají na polštář... „Mám matroš,“ přitočil se k němu známý, kterého by sotva nazval kamarádem. V ruce měl sáček s heroinem. Radek vytáhl tisícovku. Kde je ta doba, kdy mu na dávku drogy stačila stovka... Od té
