PROFESE
NEJVĚTŠÍM NÁSTROJEM JSOU RUCE ptala se EVA ČEJCHANOVÁ
I
foto AUTORKA
Stvořitel tvořil z hlíny. Jaký to je pocit, když ti pod rukama vzniká nový výtvor?
Nevím, co Pán Bůh cítil, když nás tvořil. Hlavně ze začátku praxe jsem o tom hodně přemýšlela. Ale to jsem koukala jen na „vnější fasádu“, k uvažování o vnitřnostech jsem se nedostala. (smích) Pro mě je práce s hlínou, kdy vzniká něco nového, úžasný pocit. Je to fascinující. Když jsem poprvé viděla člověka, který točil hrnek, tak jsem si říkala: „To není možné, jak to dělá?“ Než se to člověk naučí, trvá to dlouho. Jeden den si říkám: „Paráda, už to umím,“ a druhý den to najednou nefunguje! Hlína utíká z kruhu, malíčky jsou odřené do krve. Ale když už to umím… tak sním o tom, co si vyrobím. Říkám si, že není nic, co bych nezvládla. Ale pokaždé je to trochu boj. Čím to tvoje přemýšlení o novém výrobku začíná?
Základní je uvědomit si, s jakým materiálem člověk pracuje. Za ty roky už vím, jak funguje hlína. Když chci třeba z plátů postavit domeček, tak to musím vyválet a naměřit a až druhý den stavět. Když to budu chtít postavit v jednom dni, strašně se s tím nadřu. Hlína potřebuje čas. Když trochu uschne, dostane se do „koženého stavu“ a bude držet tvar. Jaké jsou po výběru hlíny další fáze?
Než začnu cokoli vyrábět, je dobré vědět, jak velkou pec mám a kolik se toho tam vejde, případně jak velkou věc mohu udělat, aby se tam vešla. Ideální je, aby pec byla vždy plná. 24
březen 2022
Následuje tvarování výrobku – na kruhu, na desce, sochařina, odlívání do forem… Pak se to musí nechat uschnout. Schne to různě dlouho, podle tloušťky. Takže třeba týden, pláty den, dva. Musí se z toho ztratit voda. Sušení je velmi složitý chemický proces, výrobek se totiž smršťuje, proto musí schnout pomalu. Je zde mnoho úskalí, na která si musíme dávat pozor. Při špatném zacházení nebo rychlém schnutí mohou na výrobku vzniknout i mikropraskliny, které při výpalu způsobí, že to celé praskne. V místnosti, kde výrobek schne, nesmí být ani moc teplo, ani moc zima, mráz může taky výrobek roztrhnout, při velké vlhkosti může hlína zplesnivět atd. Zkrátka se o výrobek musím starat každý den, dokud
úplně neuschne. V průběhu schnutí výrobek oretušuji, tzn. začistím všechny nerovnosti. Když je výrobek suchý, následuje přežah – výpal s teplotou 800–900 °C. Když jdou výrobky do přežahu, musí být suché, tzn. nesmí být studené. Studený výrobek je důkaz, že v něm je ještě voda. Po přežahu se střep (tak se výrobku říká) glazuje. Glazura je prášek (velmi laicky by se dal přirovnat k rozemletému sklu) s barvivem rozmíchaný ve vodě. Následuje druhý výpal – ostrý. Podle druhu hlíny a glazury se teplota v peci u ostrého výpalu pohybuje mezi 1 150–1 180 °C, někdy i víc. Glazura se tím nataví na hlínu. Všechny nepečlivosti v procesu výroby a v nanesení glazury jsou vidět
EVA ANDRŠOVÁ Vystudovala jsem v Jaroměři obor umělecký keramik a pak v Bechyni obor designer keramiky a porcelánu. Nejvíc času jsem ale strávila v točírně, protože mě to baví. Takže se považuji za hrnčíře. V rodině nikdo sklony pro práci s hlínou neměl, alespoň co vím. Umělecké sklony tam však byly. Můj tatínek i maminka byli vždy velice šikovní a dokázali si se vším poradit. Teta krásně malovala. Její dcery si dokonce udělaly kurz keramiky, což jsem se dozvěděla mnohem později. Do hlíny jsem se zamilovala už na základní škole – učitelka výtvarné výchovy nás vzala do Domu dětí a mládeže, kde jsem viděla jednu holku, která tam točila na kruhu. V tu chvíli jsem věděla, co budu v životě dělat.
