RedWay 2/IX. by RedWay magazine

POP John Galliano, pasák módy ROZHOVOR prof. Eduard Babulák Ten, co rozumí internetu SOUTĚŽ Footshop

celostátní školní časopis číslo 2, 2016 | ročník ix | zdarma | www.redwaymag.cz

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, v žádné středověké kuchařce nesměly chybět recepty na jednorožce. Jednorožec pečený na rožni, na roštu, vařený v hrnci, dušený na pekáči… Jak ho ulovit, jak stáhnout z kůže, jak naporcovat, jak skladovat. Drastické, avšak ve své návodnosti naivní obrázky nám pomohly opět o něco lépe pochopit středověké výtvarné umění. V západní Evropě se psaní prvních kuchařských knih věnovali alchymisté, kteří vaření vnímali především jako chemickou přeměnu látek, tedy součást svého oboru. O existenci jednorožce nepochybovali, vždyť bestiáře (předchůdci dnešních atlasů zvířat) jej vyobrazovaly a popisovaly do nejmenších detailů včetně zázračných léčivých schopností jeho rohu, krve, kopyt a kůže. V alchymii byl jednorožec symbolem duchovní čistoty a síly, ale také rtuti, která je jedovatá a jejíž účinky se daly dobře neutralizovat právě rohem nebo kapkou jednorožčí krve. Ulovit vzácné zvíře šlo jedině za pomoci mladé panny, do jejíhož klína se plno důvěřivosti uchýlí, načež je lovci polapí a zabijí. Jako lovec jednorožců bývá docela často znázorněn archanděl Gabriel obklopený smečkou psů pojmenovaných Víra, Naděje, Láska a podobně. Tohle a vše, co se dočtete v tématu čísla, jsme zjistili z obsáhlé knihy The Cambridge World History of Food, kterou, doufáme, někdo brzy přeloží do češtiny. Vždycky nás zajímalo, jak lidé začali jíst vejce nebo koho napadlo, že když rozemele obilná zrna, vznikne mouka, ze které se pak dá upéct chleba. Ilustroval náš dlouholetý spolupracovník a skvělý výtvarník Ondřej Mašek.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 2, ročník 9 zdarma toto číslo vyšlo v říjnu 2016 titulní strana: Ondřej Mašek, HOPX design adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz grafický design a layout Anna Krčková editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Jaroslava Foglara 2 Praha 5 155 00 toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha, s. r. o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

w w w.redway m ag.c z

RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů, vzdělávacími tématy a popkulturou.

redway číslo 2, 2016 | ročník IX

téma: Historie jídla 6 –2 1

POP

Vysokoškolská pohádka: Evoluce kolejní domácnosti

John Galliano, pasák módy Sex, láska, starosti Photostory Zezula: Adrenalin

2 2 –3 1 T É M A Vejce a sůl Mléko a cukr Suši a kebab

Hranolky a pizza

3 2 –3 7 r o z hovo r Prof. Eduard Babulák Ten, co rozumí internetu

3 8 –47 s ma r t b ox Kreativní učebnice norštiny v pěti krocích Neznalost zákona neomlouvá: Rozbil jsem drahou věc Recenze na jazykovou aplikaci LingoNative Psychologie útočníka: Zákon ulice Jak se dostat na univerzitu v Británii Akta X všedního dne

4 8

soutěž

S Footshopem o Converse dle vlastního výběru

4 9 t e c h n o l o g i e iPhone 7 bez jacku. Proč?

5 0 – 5 5 e s t e t i c k á v ýc hova Kreslíme přírodu s Karlem Cettlem

5 6

kom i k s

Kryštof Kotík z Leviathan Art

pop /

Zajímáte se o historii jídla? A proč?

Taylor Swift

Liam Hemsworth

Kim Kardashian

Protože ráda vařím a výsledky zveřejňuji na sociálních sítích, fanoušci mi občas posílají recepty nebo kuchařky. Jednou jsem dostala úžasnou knihu s názvem Historie chutí. Je o způsobu, jakým ve středověku používali koření. Dá se říct, že jídlo doslova parfemovali, používali hodně vodu navoněnou růžemi nebo pomeranči a omáčky kořenili tak, že by nám dnes asi upadl jazyk.

Nejdřív jsem viděl dokumenty o moderním potravinářském průmyslu, pak jsem se stal veganem a pak jsem se začal víc zajímat o to, jak jsme se stravovali v minulosti, kdy neexistovala jatka a drůbeží velkochovy. Zjistil jsem, jak jídlo souvisí se vším, co nazýváme společnost, politika, kultura.

O historii jídla celého světa ne, ale o arménskou tradiční kuchyni se zajímám. Jsem potomek přistěhovalců a v takových rodinách se na to často dbá. Aby děti nezapomněly jazyk předků, aby znaly národní pohádky, písničky i jídla. Arménská kuchyně je jednou z nejstarších na světě, dala lidstvu chleba pita a hamburger.

K čemu je dobrý podzim 1. Takovouhle fotku jindy neuděláte.

2. K poslouchání blackmetalu. Jestli ho neposloucháte, je potřeba začít. Doporučujeme něco lehčího, třeba Immortal nebo Mayhem, to už je mainstream, skoro pop. 3. Holé větve stromů trčící proti olověně šedému nebi a hromady tlejícího listí vám umožní být hodně doom a necro. 4. Každá fotka přírody, kterou uděláte mobilem, bude vypadat jako cover blacmetalového alba. → #trueart 5. Můžete si bez výčitek udělat horké kakao, zalézt do postele, číst si celý den

číslo 2, 2016 | ročník i x

Stephena Kinga a hladit kočku. Pohled z okna rodičům nedovolí vyslovit „proč nejdeš ven, když je tam tak krásně“. 6. Konečně můžete vytáhnout tu šálu, co jste ze zoufalství upletli o prázdninách pod slunečníkem v Chorvatsku. 7. Konečně můžete vytáhnout parku a farmářky. 8. Mlha a déšť jsou dobré na pleť. 9. Vaše parta sedí pěkně pod jednou střechou kavárny. 10. Je brzy tma a tma je hezká, všechno je v ní lepší. Vaše beďary jsou místo šestnácti vidět jen devět hodin. 11. Zima je dobrá, zdravá, civilizovaná. Díky ní nám tady nepobíhaj švábi nebo pavouci velikosti dětské hlavy. 12. Je Halloween. To znamená party. A Dušičky. To znamená rozjímání o krátkém životě plném utrpení a osvobozující smrti. 13. Můžete hrát Mafia 3. Taky vychází Civilizace VI. Pamatujte, čas strávený příjemně není nikdy promarněný! 14. Podzim je taky ideální období pro novou kérku či piercing (pokud tedy trváte na tom, že devadesátky neskončily, případně se vrátily a ještě dlouho s námi zůstanou). 15. Pro singles, co už nechtějí být single: Teď se chce každý seznámit, najít si holku nebo kluka, aby měl na silvestra s kým jet na hory. 16. Když jdete na houby, v lese nejsou klíšťata, mouchy ani lidi. Jen vy a první deska Black Sabbath. 17. Můžete hodně jíst! Vytvářet si tukové zásoby je přirozené a pod oversized svetrem je stejně nikdo neuvidí. 18. Neholíme se. Chlupy hřejou. 19. Vítr. Déšť. Sníh. Bláto. Tak snad vás táta hodí do školy, ne? 20. Ranní ptáče dál doskáče, nakopnu ho, až zapláče, čau! Je zimní čas, spíme o hodinu dýl.

Nick Cave & The Bad Seeds I Need You Patos nepatos, zkuste se ráno probudit do tohohle refrénu. Ten tlak uhánějící krve, ten zrychlený tep, ta sůl okolo očí… Waghiss Olafsson, 23 let, Ostrava

Piko-Taro PPAP Žánr idiotic dance music, tzv. IDM. Na tom je dobrý úplně všechno, je to budoucnost showbyznysu.

The Drain Love Myself Už to umim nazpaměť. Jeli s námi na tajnej výlet, ze kterýho připravujeme video podmazaný právě touhle peckou, takže ji slyšim asi tak dvacetkrát denně. The Drain jsou nejlíp oblečený a obutý glamrockeři v širokém dalekém okolí. Klip odkazuje na film American Psycho o Patricku Batemanovi, pohledném psychopatovi marně volajícím po záchraně. Dobrá práce. over

Danny Brown ft. Kendrick Lamar, AbSoul, Earl Sweatshirt

Gråmann, 5 let, Oslo

Nina Simone Ain’t Got No, I Got Life Soul, pop. Na to, jak je to jednoduchý, silný jak noha u zadnice. Tomáš z města, kde by chtěl žít každý

Really Doe Prej jsou za tim drogy, tak se kdyžtak omlouvám. Jenže mně se snad nic jinýho ani nelíbí a nelíbilo, lidem to škodí, ale hudbě prospívá. Rapper Danny Brown si titul poslední desky Atrocity Exhibition (právě z ní je tenhle singlík) vypůjčil od J. G. Ballarda a Joy Division, ale to stejně asi nevíte, kdo nebo co to je. nihilista

Solange

Sia

I hate Coriander Ne Zeman, islám a hudební tvorba našich popových hvězd, ale koriandr rozděluje společnost. Celej svět postuje fotky vztyčených prostředníčků v sámoškách u regálů s bylinkama. A co ty? Láska, nebo smrt?

Don’t Touch My Hair

The Greatest Asi pop? Nejvíc skvělej je na tom klip, opět dělanej s Maddie Ziegler, ale tentokrát i se spoustou dalších mladých tanečníků, a celý je to pocta obětem střelby v gay clubu v Orlandu. Co víc může člověk udělat.

Silnej song, silnej klip, silná message. Černošský umělecký dílo. iva

Justice

Adéla, 21 let, Praha

Safe And Sound

Czechcore S.R.K. My jsme banda MOSH! Moshuj, až ti upadnou ruce. Moshuj, až ti upadnou nohy. My jsme banda MOSH!

Jsou zpět a v plné síle. Bohové french housu vydávají v listopadu novou desku. Po pěti letech bude zase cool tancovat na funkovou baskytaru. Magnifique! JIRKA

Squottie, Bratislava

Pošli nám i ty svůj hudební tip. Ukaž, jaký máš vkus. Pochlub se svou oblíbenou partou. Čekáme na info@redwaymag.cz.

Anna Fialová

w w w.redway m ag.c z

pop /

t ext a foto: Ivana Antošová

Moje vysokoškolská pohádka Evoluce kolejní domácnosti

Měla jsem to všechno naplánovaný dokonale.

Už jen získat klíč od pokoje mi dalo zabrat.

Přijedu v září na kolej dva týdny před oficiálním termínem. Zaberu postel, poličku, skříň, skříň, i skříň a zbytek počůrám a otřu si o to podpaží. Vytvořím dokonale nehostinný prostředí pro svou nastávající spolubydlící, která po vstupu okamžitě pochopí, že právě zakusila chybu v matrixu. Error, podle kompjůtru ne, tady bydlet nemůžu. Jenomže ještě než jsem stihla zvednout nohu do pravýho úhlu a zamířit, celej plán se mi rozpadl pod rukama.

Je mi líto, slečno, ale vaši rezervaci tady nemáme, jste si jistá, že jste nám ji posílala? Jste si jistá, že to bylo v květnu? Tohoto roku? Nespletla jste si to třeba s Prahou?

číslo 2, 2016 | ročník i x

Hele, paní. Ne, jsem v Liberci, jsem studentka TUL, jsem na koleji. Takže paní, vytáhněte svůj lexikon zaklínadel a lektvarů, švihnout a mávnout, protože já dneska budu spát ve svým pokoji, pokoji, ve kterým s dovolením

jméno: Ivana Antošová věk: 21 let škola: Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, obor Design Environmental ročník: třetí stav: Started from the bottom now we here Instagram: @i.cko

bydlím už tři roky. A jestli si to vaše databáze nepamatuje, tak vám můžu se zavřenýma očima a z hlavy přesně lokalizovat utajený fleky na zdi a koupelnových skříňkách, o kterých vím jenom já. Na zadní straně garnýže najdete dva roky starej útržek izolepy, jenž, a to se vsadím, stále obsahuje stopový množství mý DNA.

Vítěz

Mám vztek, že mi tu nepřekážíš, že mě nerušíš a postel už sis taky přestala stlát. Štve mě, že jsi s sebou přinesla maximální potenciál na klidný vyrovnaný spolubydlení a že tě budu chtě nechtě muset mít za chvíli ráda. Neslýchaný.

Plán se bortí i v dalších bodech.

S aurou zubra hlazenýho proti srsti nakonec vrátnou přesvědčím, že jednodušší než mě na kolej nepustit bude nechat mě nastěhovat a v případě potřeby pak pokoj i s nájemníkem zapálit. S pocitem vítěze vyjedu do svýho patra, projdu chodbou, v níž se mísí parfém Spálený brambory s deluxe edicí Spálený cibule, a odemknu svůj sladkej bejvák.

Zmeškám zápis do školy. Vyprodají mi vybranej batoh do školy. Stejně tak tužku na obočí v mým odstínu. Na stým přejezdu z Jirkova do Liberce, usazená vedle cápka pokřikujícího Satan je můj kamarád!, s igelitkou, bez obočí, na cestě do školy, na níž administrativně nestuduju tenhle rok žádnej předmět, nemůžu než si o sebe začít dělat starosti. Kam na tomhle křehkym voru z kuchyňských špejlí tenhle rok jako pluju?

… a poražený.

Ovšem ako sa to hovorí…

Z kapičky potu na čele se rázem stane malý solný jezero, když zachytim známky života. Známky kolonizace. Známky osidlování. Bunda na věšáku. Boty pod věšákem. Krabice vedle postele. Vedle ustlaný postele. Nejsem tady sama!

… konec dobrý, všetko fajné. Na studijním jsem si zacálovala post-zápis (drahá sranda), batoh mi zase naskladnili (drahá sranda) a v satanistickým rituálu mě soused z autobusu taky neobětoval (ale mohla to bejt sranda, ne nutně drahá).

Amen.

Zas do zajetých kolejí kolejí

Je to tady, holka. Sayonara, adiós a au revoir životu bohémskýho poustevníka, hlučnýho introverta a pyšnýho uzurpátora improvizovanýho dvoulůžka. Teď tu budeš žít s dalším člověkem, paradoxně ovšem osamocenější než kdy jindy; uvězněná na kolejním ostrově s někým, kdo na svý životní stezce dospěl k závěru, že si po sobě bude dobrovolně stlát postel. Nehoráznost. Všechny naděje na společný porozumění a souznění byly rázem ty tam.

K řešení mi zbyly zas už jen příjemný banality všedního dne; jaký fotky si pověsím na svou DIY kolejní nástěnku, co se hodí k žampionům jinýho než žampiony a co si dneska vezmu na sebe – péřovej anorak s šálou A, šálou B, nebo C? Liberec mi fakt chyběl a jsem hrozně ráda zpátky. Do školy jsem natěšená a to je jedinečnej pocit, kterej za prachy nekoupíš.

Večer se vyjevil pachatel.

Troubu. Mrazák. A dva králíčky. Je to tak, Vanessa naši teď už odloučenou domácnost rozšířila o dva chundeláky, pojmenovala je Bun & Cha, a já se teď u toho psaní jako hrdá spolumatka můžu mazlit s heboučkou šedou nebo zrzavou kuličkou, která tě mileráda počůrá nebo vyšperkuje minibobkama. A za to prostě stojí žít. Za to stojí studovat vysokou školu.

Maličký, droboučký, tichoučký, se stydlivým, sympatickým úsměvem. Tak ti nevím, čím mě mohla moje nová spolubydlící naštvat víc než tím, že mi na ní nebude nic vadit. Abys věděla, Sáro, mám na tebe vztek, jak milá a normální seš. Mám na tebe vztek, že na tebe nemůžu mít vztek.

w w w.redway m ag.c z

Víš, co ale naopak seženeš výhradně za peníze?

vše o /

t ext: M. Overstreet foto: repro z knihy Kings and Queens: The Rise nad Fall of Alexander McQueen and John Galliano

Pasák módy

číslo 2, 2016 | ročník i x

w w w.redway m ag.c z

vše o /

t ext: M. Overstreet foto: repro z knihy Kings and Queens: The Rise nad Fall of Alexander McQueen and John Galliano

Koupili jste si někdy v háemku černé krajkové tílko potištěné švabachovými nápisy nebo legíny ušité jako z renesanční tapiserie? Okukujete v Topshopu dlouhé elegantní kabáty vojenského střihu? Ty jsou přísný, co? Líbí se vám dlouhé šaty na ramínka tak přiléhavé a tak lehounké, že se pod ně nedá vzít už nic? No, tak to všechno vymyslel Galliano. Seznamte se. Jestli chcete na maturitním plese vypadat jako jsem-víla-nez-tohoto-světa nebo mít oblek, který vám dodá šarm carského důstojníka, on je váš člověk.

„Styl, to je vzít si večerní šaty do McDonaldu, hrát fotbal v podpatcích, vypadat jako homeless, a přitom toho na sobě mít za půl milionu. Sebevědomí, velkorysost, svůdnost a odvaha.“ Nevím, jestli to fakt řekl, našla jsem to na tumblru mezi motivačními citáty, zato tenhle výrok je pravdivý stoprocentně, miliony lidí ho slyšely na vlastní uši: „Miluju Hitlera. Lidi jako vy by měli být mrtví. Vaše matky, vaši předci by šli do plynu a byli by mrtví.“ Opilý projev k hostům jednoho pařížského baru rozbil internet a taky Johnovu kariéru.

He’s just a poor boy from a poor family Z textu skladby Bohemian Rhapsody od Queenů necituji náhodou. Je výpravná a plná dramatických zvratů jako Gallianovy přehlídky, Queeni jsou stejně jako on Britové a jejich zesnulý zpěvák Freddie Mercury miloval černý sametový kabát do zvonu s vysokým dračím límcem, který pro něj navrhl právě Galliano, přes půlku svého dosavadního života chudý chlapec z chudé rodiny. Gibraltar. Nehostinná skála trčící z moře. Zdejší letiště se drží na prvním místě v hitparádě „Nejvíc nebezpečné na světě“, protože kromě neustálé mlhy a rychlého strmého stoupání musejí startující letadla nejdřív překonat Winston Churchill Avenue – normální silnici, po které jezdí auta. Španělé o toto strategické místo přišli ve válce s Brity, a od té doby tedy patří Jejímu Veličenstvu Alžbětě II. A právě tady se 22. listopadu 1960 narodil nevyučenému instalatérovi a španělské tanečnici flamenca malý John Charles Galliano. Aby zakryla chudobu, za kterou se styděla, strojila ho matka Anita jako do opery, i když šli jen na roh do sámošky. Život na Gibraltaru nebyl žádný med, ale ve srovnání s peklem, které malého Johna brzy čekalo, to byl ráj na zemi. Když mu bylo šest, otec rozhodl, že se přestěhují do Londýna, kde bude určitě víc instalatérské práce. Skončili v drsné čtvrti na jižním okraji města, kde sebevědomí a špatně oblečení synkové anglických proletářů začali nového kluka okamžitě šikanovat. Byl moc tichý, moc hezký a moc ustrašený. Vetřelec. „Abych se vyhnul bití, nechodil jsem o přestávkách na záchod. Vytrénoval jsem se v běhu tak, že jsem vždycky stíhal první vlak a autobus před všemi ostatními. Z šatny jsem byl venku za dvě vteřiny a po chodbách se pohyboval jako voják v zákopu. Ale stejně na mě někde čekali, chytli mě a zbili, a já pak schovával modřiny a maskoval šrámy, aby je neviděl táta. Ještě by mi přidal. On byl takový. Udělali jste něco, co se mu jen trochu nelíbilo,

a hned lítaly facky a svištěla šňůra od žehličky. Dny, kdy jsme nedostali nařezáno, jsme se sestrami považovali za zázrak.“ Díky, hoši A všechno se ještě zhoršovalo, John měl strašné tajemství: „Každou noc jsem se modlil, abych nebyl gay, aby to nebyla pravda, abych se sám v sobě mýlil. Nemohl jsem to říct nikomu, pravděpodobně by mě zabili. Za chvíli mě napadlo, že bych neměl na nic čekat a udělat to sám, ale pořád jsem doufal, že se mi to jenom zdá a nakonec budu stejný jako ostatní.“ Ještě že s pubertou dorazili i hippies a hnutí za práva sexuálních menšin. John s hipíky sice nekamarádil, ale tolerantnější společenské klima samozřejmě uvítal. „Mick Jagger, David Bowie a Elton John veřejně mluvili o tom, že být teplouš je docela v pohodě, tak jsem se rozhodl, že zůstanu naživu. Díky, hoši.“ Před otcem však svou orientaci tajil až do jeho smrti. „Bál jsem se ho. Doma jsem dělal všechno pro to, aby na mě nepadl ani stín podezření. Stal jsem se přímo mistrem v předstírání,“ řekl v rozhovoru pro Vanity Fair. Velký mág a vládce galaxie Galliano se dobře učil. Zajímala ho historie, literatura, výtvarka a sportovní tanec, ve kterém pro školu získal mnoho medailí. A nic, ani nejtvrdší šikana, ho nemohlo odvrátit od názoru na módu. „Každý rok jsem si sám upravil školní uniformu tak, aby mi opravdu padla. Později jsem ji dokonce začal nenápadně vylepšovat. Vyměnil jsem ošklivou podšívku saka za hedvábnou a vymyslel malý dokonalý trik, jak zabránit neustálému vylézání předních kapes z kalhot. Matka mě podporovala a občas mi tajně podstrčila svoje staré šaty na rozstříhání, aby táta nevěděl.“ Protože v realitě bylo krásy a dobra pomálu, naučil se John žít v paralelním vymyšleném světě plném fantastického bohatství, zářivých barev a vlastní důležitosti. „Cestoval jsem tisíce let do minulosti i budoucnosti. Prohlížel jsem si obrázek Tutanchamónova sarkofágu, a hned jsem byl taky faraon. Nebo ruský car či vládce vzdálené galaxie. Uměl jsem létat, vyléčit každé zvíře a rozumět jeho řeči. Neustále jsem snil s otevřenýma očima, jen ve škole jsem se soustředil a dřel jako blázen. Z jediného důvodu – abych jednou mohl vypadnout někam na lepší místo.“ Tím byla určitě vysoce ceněná Central Saint Martins, škola umění a designu, na které se mu dostalo sociálního i prospěchového stipendia. Nový život, první láska a kdo je tady větší buzna Vše, za co byl dřív trestán a vysmíván, se na Saint Martins stalo předmětem obdivu. Jeho vzhled a jemné způsoby. Jeho plachost a zároveň touha předvádět se. Jeho fantazie a zároveň chytré praktické myšlení, díky kterému uměl téměř z ničeho vytvořit překvapivou nádheru. „Najednou jsem měl kolem sebe lidi, kteří byli jako já, tvořiví a parádiví pávi. Mluvili jsme stejnou řečí. Zamiloval jsem se do Johna Fletta, chodili jsme spolu a nemohlo to být krásnější.“ Flett, největší láska Gallianova života, zemřel ve dvaceti na infarkt. (A jen tak mimochodem, byl Žid.) Další spolužák, se kterým se spřátelil, byl Alexander McQueen, syn skotského taxikáře a učitelky, také ze skromných poměrů, také gay a také velmi vášnivý a ambiciózní student módy. „S Alexem jsme byli

číslo 2, 2016 | ročník i x

Dior 1996. Jako malý se John naučil žít ve vymyšleném světě plném fantastického bohatství, zářivých barev a vlastní důležitosti.

Dior 2010. Bar jacket, vypasované dámské sako zdůrazňující boky, prsa a úzký pas. Klasika, se kterou se musí umět vypořádat každý návrhář této značky.

vše o /

dobří přátelé a zároveň rivalové. Bavilo nás soutěžit a zůstali jsme spolu v kontaktu i po škole. Když po mně v devadesátých letech nastupoval do Givenchy, zatímco já odcházel k Diorovi, cítil jsem se na koni. Utrousil jsem někde pár štiplavých poznámek, nic ve zlém, jenže se toho chytil bulvár a hned z nás udělal nepřátele na život a na smrt.“ Nic nemohlo být dále do pravdy. Když měl McQueen problémy s veřejným míněním kvůli kolekci nazvané Highland Rape (potrhané, jakoby špinavé krajkové šaty, z nichž modelkám s rozcuchanými vlasy a rozmazaným make-upem vykukovaly bradavky), byl Galliano první, kdo mu dělal advokáta. „Není to žádná nenávist k ženám a oslava znásilnění, ale připomenutí, že v anglické kultuře bylo obojí dlouho tolerováno, jak všichni víme z klasických děl naší literatury,“ připomněl spoluobčanům. Vzápětí před novináři rozmarně prohlásil, že McQueen je velká buzna. „Ale já jsem ještě větší! Jestli je tady soutěž o to, kdo je větší buzna, vždycky nad Alexanderem vyhraju.“ Cesta na vrchol Na Saint Martins se neflákal, jednak ho bavilo studium, jednak si potřeboval udržet prospěchové stipendium. Ale ještě zde byly výdaje na zábavu, a tak ze školy spěchal do divadla, kde si našel brigádu v kostymérně. „Moc a moc jsem se tam naučil. Do jaké historické doby který kostým patří. Jak ho správně vyčistit, skladovat a opravovat, jak dodává herci charakter, jak mu pomáhá v roli.“ V divadelním zákulisí člověk pracuje v omezeném prostoru, v neustálé časové tísni a s osobnostmi, které jsou všechno, jen ne ukázněné a trpělivé. Umět zvládat stres a ve vteřině řešit náhlé problémy – to je ve zkratce to, co pak Galliano dělal po celou dobu své vlastní kariéry. Po představení, ještě plný adrenalinu, chodil do dnes už legendárního klubu Taboo, kde na baru sedávaly hvězdy jako Boy George nebo Leigh Bowery. „Bylo to neuvěřitelné místo. Čím kreativnější a odvážnější jste byli, tím víc vás všichni milovali. U vchodu stál vyhazovač Vkusný Tim. O zeď měl opřené velké zarámované zrcadlo, které nastavoval před obličej těm, co se mu nezdáli. Vždycky se jich zeptal, jestli by takhle sami sebe pustili dovnitř, a pak je poslal domů převléknout.“ Před Johnem se dveře otevřely vždy, o tom nepochybujte. A najednou tu byl rok 1984 a diplomka. Na Saint Martins vážná věc, protože pokud se některý student vyšvihl tak, že jeho závěrečné dílo vzbudilo kladný ohlas u veřejnosti, škola mu proplatila část nákladů. Galliano uspořádal módní přehlídku na téma Velké francouzské revoluce. Velice ambiciózní projekt. Budoucí guru haute couture barvil stuhy v sirupu na kašel a použil všechny triky, které se naučil v divadle. „Lítal jsem po kamarádech a prosil je, aby mi půjčili vanu, kde jsem poléval krajkové halenky silným čajem, aby získaly patinu. Neměl jsem dost van,“ vzpomíná se smíchem. Bylo to jen osm modelů, ale ten zásah! Po skončení přehlídky kolekci okamžitě zakoupila Joan Burstein, královna londýnské nezávislé módy a majitelka řetězce kultovních butiků Brown. „Bylo to senzační. Taková svoboda ducha a zároveň preciznost. Byla jsem nadšená a chtěla jsem tomu malému klukovi splnit sen,“ řekla dojatě. Jen co kolekce dorazila do obchodu, koupila si jeden kousek slavná zpěvačka Diana Ross. Ó, ano. Gallianova první zákaznice, a hned hvězda hitparád. Pak už to šlo rychle. Galliana navštívila Amanda Grieve, redaktorka nudící se v jakémsi módním časopisu. Oznámila mu, že je připravená dát výpověď a pracovat pro něj. Klidně i zadarmo, ale chce být u zrodu něčeho velkého. A přicházeli další: „Všichni jsme to dělali z přesvědčení, že když teď naskočíme k Johnovi do člunu a necháme se unášet, brzy budeme stát na palubě galeony, brázdit moře módy, užívat si dobrodružství, a ještě mít pohádkové zisky.“ Což se nestalo. Šaty nevznikají jen tak z ničeho. I mistr nízkorozpočtových projektů musel občas nakupovat látky, investovat do technologií a platit nájem za pronajaté prostory. Přehlídky byly tak velkolepé a zábavné, že se Malcolm McLaren (manažer slavných Sex Pistols) z legrace ptával, kdy už za ně John konečně začne vybírat vstupné. Věhlas se šířil, reputace značky Galliano stoupala, ale on a jeho tým žili doslova ze dne na den, „from hand to mouth“. V roce 1990 zkrachovali. Galliano vyhlásil bankrot. V roce 1992 stěhoval svůj byznys do Paříže v naději, že tam se mu bude dařit lépe. Což se stalo.

číslo 2, 2016 | ročník i x

Přehlídky haute couture jsou jako výstavy obrazů, kam si nechodíme vybírat, co bychom si pověsili nad gauč v obýváku, ale nechat se okouzlit výtvarným názorem, technikou a myšlenkovým světem umělce. Modely z velkých přehlídek nejsou určeny k nošení, nedá se v nich sedět a často dost dobře ani chodit. Požadovaný tvar je na těle modelky dosahován pomocí sešívačky, oboustranné lepicí pásky a kilogramů vycpávek. Vše je iluze a zároveň pravé, jako v divadle nebo ve filmu. Po dlouhé a klikaté cestě, na které je model zbavován všeho výstředního, nepraktického a neekonomického, si jeho levné torzo nakonec koupíme někde v H&M nebo Zaře. K nošení jsou určeny kolekce ready-to-wear nebo modely šité na zakázku, jako jsou tyto zlaté šaty pro Kate Moss.

Na vrcholu Princess Lucrezia. Kolekce, ve které se vedle sebe nějak ocitly večerní róby z 30. let, pyžama a skotské kilty. Galliano vysvětlil: „Lucrezia je ruská šlechtična na útěku. Má s sebou všechny svoje krinolíny, ale hledání bezpečného azylu je zároveň výletem do těch zákoutí módního světa, kam by za jiných okolností nezabloudila.“ Aha… co prosím? Jenže jakkoliv legračně nám to zní, Galliano to udělal dobře, princezna Lucrezia mu totiž otevřela dveře k samotné Anně Wintour, šéfredaktorce Vogue a legendě módního průmyslu. (Viděli jste Ďábel nosí Pradu? Předobrazem Mirandy byla právě ona.) A Anna řekla: „Brilantní! Pokud tomu mladému Angličanovi vytvoříme zázemí a dobré podmínky, vyčaruje pro nás fantastické věci. Bude mi potěšením podat mu pomocnou ruku.“ To víte, když s vámi do banky přijde Anna Wintour a předloží byznys plán s žádostí o jeho financování, nikdo ani necekne. A když Anna zavolá bohaté hoteliérce, že chce v její soukromé vile uspořádat přehlídku, tak taky ne. A když Anna zavolá celé první lize modelek v čele s Kate Moss a Naomi Campbell, že Gallianovi půjdou po mole zadarmo, holky jdou. No a když řekne v Givenchy, že pro ně našla nového návrháře, všichni se zaradují a pěkně jí poděkují. „Byl pátek odpoledne. Můj patnáctý měsíc v Givenchy. Volá mi asistentka, že mě chce okamžitě vidět Bernard Arnault, náš nejvyšší šéf, kromě Givenchy majitel značek Dior nebo Louis Vuitton. Ten den jsem měl příšerné vlasy, z nehtů se mi loupal červený lak, který neladil se rtěnkou… Prostě lepší chvíli si Bernard vybrat nemohl. Ale musel jsem jít, venku už čekala limuzína. Odvezla mě do centra k ultramoderní výškové budově a výtah mě vynesl do posledního patra. Vypadalo to tam jako ve filmu o Bondovi, velmi sofistikované. Když se výtah otevřel, stál jsem v obrovské přepychové hale a naproti mi kráčel velmi elegantní muž, monsieur Arnault. Posadili jsme se a on řekl jen: Dior. Nechcete to zkusit? Málem jsem spadl ze židle. Poklepal mě konejšivě po rameni: Co chcete mít ve smlouvě, Johne?“ Galliano pracoval jako hlavní návrhář Dioru neuvěřitelných čtrnáct let. Smlouva mu zaručovala pětimilionový roční plat plus neomezené osobní výdaje a též podporu rozvoje jeho vlastní značky Galliano. Pád na samé dno K Diorovi ho následoval celý tým, až na Amandu Grieve, jeho služebně nejstarší spolupracovnici. Vadilo jí, že se s ní o přestupu neporadil, a na protest odešla do Chanelu k Lagerfeldovi. „Zuřil jsem. Strašně mě tím ranila.“ Anna Wintour má vždycky pravdu. Jen co se Johnovi dostalo takových podmínek, kdy mohl hodit za hlavu počítání drobných v peněžence, ukázal, co v něm je. Těžkou zkouškou v každém módním domě jsou ikonické kousky, které musejí držet svůj klasický vzhled, ale zároveň jít s dobou. Takhle Karl Lagerfeld už třicet let geniálně omlazuje tvídový kabátek Chanel. Galliano se pustil do studia historie Diorova vypasovaného kabátku známého jako „bar jacket“. Dámské sako zvýrazňující úzký pas a přidávající na objemu boků a hrudníku dostalo pod jeho vedením takový šmrnc, že se stalo hitem pro celou novou generaci. Pak je tady „bias cut“ neboli šikmý střih. Tajemství, proč se Gallianovy trička, sukně a šaty nikdy nesrazí, nevytáhnou a ani po stém vyprání se jim nezkroutí švy. Šikmý střih také dělá to kouzlo, že si i ve velmi přiléhavých šatech připadáte pohodlně jako v županu. Látka spolupracuje s vaší tělesnou teplotou a sama se tvaruje tak, aby dokonale seděla, ale neškrtila a nedělala ošklivé záhyby. Galliano vystoupal až na vrchol haute couture. Za přípravu desetiminutové přehlídky utratil dva miliony liber. Monsieur Arnault jen prudce vydechl, otřel si zpocené čelo, ale nechal to být. Dior měl tržby jako nikdy. A pak tady byl ještě „bow suit“; oblečení, ve kterém se návrhář objeví na konci přehlídky, uklání se a děkuje publiku a modelkám. Gallianův seznam: Jako pirát, jako astronaut, jako pouliční pasák, jako vesničan se slámou trčící z gumáků, jako rokokový kavalír, jako indiánský náčelník, jako bezdomovec, jako německý voják, jako dandy, jako zlatokop a lovec z dob Divokého západu, jako námořník, jako rock star a v neposlední řadě jako… Prostě oblečen jen do svých zlatých kadeří a mrtvé lišky přehozené přes ramena. Ooooooh… vydechlo šokované publikum, zato Anna Wintour

w w w.redway m ag.c z

vše o /

Maison Margiela, 2016. Minimalismu zasvěcené, nekomerční značce Maison Margiela vdechl John Galliano nový život. Tohle bude velké, sledujme to.

v první řadě poposedla a naklonila se blíž, aby lépe viděla. Galliano, miláček bohů. Je 27. února 2011, pozdě večer. Opilý John sedí v La Perle, baru vzdáleném jen několik domovních dveří od jeho přepychového pařížského bytu. Skupina hostů si začne dobírat jeho extravagantní vzhled: Woman: „Are you blond?“ Galliano: „No. But I love Hitler. People like you would be dead today. Your mothers, your forefathers, would all be fucking gassed and fucking dead.“ Woman: „Oh, my God! Do you have a problem?“ Galliano: „With you? You’re ugly.“ Woman: „With all people. You don’t like peace? You don’t want peace in the world?“ Galliano: „Not with people that are ugly.“ Woman: „Where are you from?“ Galliano: „From your asshole.“ Někdo další pochopitelně vše točí na mobil. Video je ještě tu noc na YouTube a druhý den ve všech bulvárech světa. Novináři rychle zjistí, že tři dny před incidentem byl John také v La Perle a barman na něj musel zavolat policii, protože urážel starší pár, a dokonce ho ohrožoval židlí. „Řekl, že mám ošklivé vlasy a směšné obočí. Pak se posmíval, že mé boty jsou laciné a je vidět, jak jsou mi malé. Když jsem se ohradila, spustil příval nadávek. Nazval mě ošklivým židovským ksichtem a řekl, že bych měla být mrtvá. Na mého společníka napřáhl židli a křičel, že ho zabije,“ vypověděla paní Geraldine Bloch. Galliano policii sdělil, že byl vyprovokován a židli zvedl jako první společník Blochové, což potvrdili i svědci. Ti dále uvedli, že návrhář byl „opilý jako skunk“, na závěr prý položil židli na zem, zapózoval s rukou v bok jako na mole, všem se hluboce uklonil a zamumlal: „Dámy a pánové, jsem módní návrhář John Galliano!“ Z Diora dostal okamžitý vyhazov a od monsieura Arnaulta veřejný vzkaz, aby se už nikdy nevracel. „Když mi druhý den po té hádce v La Perle můj asistent ukázal to video, pozvracel jsem se odporem k sobě samému a hrůzou, co bude,“ řekl Galliano reportérce z Vanity Fair. Obžaloba Takzvaná „hate speach“ je ve Francii trestný čin, za který může být viník odsouzen až ke dvěma letům vězení. Galliano dostal docela nízkou pokutu a soudem nařízenou protialkoholní a protidrogovou léčbu, protože přiznal,

číslo 2, 2016 | ročník i x

že je závislý. Horší než to je ovšem sociální smrt. Nikdo s vámi nemluví, nikdo se vás nezastane, nepozdraví. Ani Anna Wintour. Zavře se nad vámi voda, nikde už nejste vítáni. Shame! (cink, cink) Shame! Mně je Galliana líto, ale fakt – copak z vás může alkohol nebo jakákoliv droga udělat antisemitu proti vašemu přesvědčení? A když se to nestane jen jednou, ale opakovaně? Obhajoba Je možné chovat nenávist k Židům, a přitom jednoho z nich milovat až za hrob? John Flett byl přece Žid. Je možné souhlasit s Hitlerem, být přitom výstřední gay a vytvářet přehlídky jako Everything Is Beautiful, kde se po mole producírují modelky a modelové všech ras, typů a velikostí (obři a trpaslíci vítáni), které by Hitler označil za defektní a degenerované? Podle mě těžko. Ale umím si představit, že když děláte 36 (třicet šest!) přehlídek za rok a každých šest měsíců musíte přijít s novou kolekcí, s novou vizí a definicí módy, tak vám od vyhoření nepomůžou ani ty „neomezené osobní výdaje“ na Modiglianiho sochy, čajové servisy královny Viktorie a fotky Guye Bourdina. „To je důvod, proč se můj drahý přítel Alexander McQueen oběsil. Ten tlak. Módní průmysl je v rukou finančníků a jejich účetních, kteří rozhodují, kam půjde tenhle návrhář a co se stane s tímhle. Móda a umění je nezajímají, nerozumějí tomu, jen nás posunují jako figurky na šachovnici. To je svazující, ale musíte tomu čelit, musíte se odpoutat od reality a každý půlrok znovu a znovu omračovat svět. A prodeje… No ovšem, ovšem, ty musejí být fantastické,“ mumlá Galliano zamyšleně. Epilog Francouzští Židé mu odpustili. Vyzval je k tomu rabín největší pařížské synagogy: „Máme pochopení. Projevme velkorysost a dejme odpuštění tomu, kdo o něj pokorně žádá. Tak nám to přece ukládá naše víra.“ Johnu Gallianovi je dovoleno začít znova. Přijal nabídku módního domu Maison Margiela, jehož zakladatel a majitel, poněkud tajemný Martin Margiela, který se nikdy nenechává fotit, po přehlídkách zůstává zásadně v zákulisí a s novináři komunikuje pouze faxem, mu v roce 2014 postoupil své místo kreativního ředitele a odebral se na odpočinek. Galliano vdechl přísně minimalistické značce nový život, kritici se předhánějí v nadšení: „Vítej zpět, Johne!“ Zato Dior je prý pod vedením Billa Gaytena „velké zklamání“.

w w w.redway m ag.c z

křížovka /

autor: Zdeněk Bělohlávek

Míň luštění, víc tajenek! Čtyři nejdůležitější prózy 20. století podle Vladimira Nabokova, autora Lolity.

číslo 2, 2016 | ročník I x

pop / Zezula Photostory /

t ext a foto: Veronika Šmerdová

Kuci, kosy a klíče

To je název naší longboardové crew z Brna, se kterou jsme se vydali na eurotrip do Rumunska. Fotka je z transalpinských průsmyků dlouhých deset dvacet kilometrů s neuvěřitelnými procentními spády. Na tomhle kopci, který se zprvu nezdál, jsme vyjížděli ze zatáčky rychlostí kolem 40 km/h. Pak přišlo dvanáctiprocentní klesání, a najednou jsme během pár vteřin jeli stovkou. Na neuzavřené silnici, za provozu. Každej z nás věděl, že je to trošku hazard, takže jsme si vybírali čas třeba kolem sedmé osmé ráno, kdy tam byl celkem klid, jen ovečky se popásaly kolem. Klesání končilo devadesátistupňovou zatáčkou, po stranách silnice nebyla žádná svodidla, jen šestimetrový spád posetý těmi nejvíc ostrými kameny. V té rychlosti celkem adrenalin, ale nikdo z nás tam nespad, všem se nám podařilo zabrzdit těsně před spádem.

w w w.redway m ag.c z

pop /

t ext: Dr. Láskorádová foto: wikimedia commons

Proč je tak trapné mít menstruaci? Kluci ve třídě se posmívaj, stydím se vzít si vložku a jít na záchod, protože hned začnou vykřikovat „jéé, ona to má, běž se přebalit“. Jak na to mám reagovat? Ostatním holkám to taky vadí, ale žádná nic neudělá. Vendula, 14 let

Jak se stane, že člověk nechtěně otěhotní? Váš čtenář Ahoj čtenáři, nechtěně lze otěhotnět velmi snadno nechráněným pohlavním stykem. Stejným způsobem můžeš přijít třeba i k nakažlivým pohlavním chorobám, a to nechceš. K oplodnění při nechráněném pohlavním styku dochází statisticky v jednom ze čtyř případů. To je hodně! Jestli se ptáš na to, jak někdo může být takový blázen a dopustit, aby se do takové situace vůbec dostal, odpověď je stejná: velmi snadno. Najednou se naskytne příležitost, oba to chcete, celý vesmír je tomu nakloněn, ale ani jeden z vás nemá kondom. Z toho vyplývá jediné – mít ho vždy u sebe. Buď připraven!

číslo 2, 2016 | ročník i x

Milá Vendulo, cítím s tebou. Na menstruaci není nic trapného, je to přirozený proces, bez kterého by se ani jeden z posměváčků nenarodil, a navíc velká výhoda, protože díky pravidelnému měsíčnímu úklidu organismu žijí ženy déle. Povšimly si toho i některé přírodní národy, jejichž muži si v naději na prodloužení života způsobují rituální krvácení řeznými ranami různě po těle. (Což je jim ale houby platné.) Naši kluci se posmívají, protože, bohužel, ve svém věku ještě nedokážou k holkám přistupovat jinak. Odkud se předsudek, že menstruace je „trapná“, vlastně vzal: Z dávných dob, kdy si muži zajišťovali svou moc a převahu nad ženami tak, že náboženskými zákony ovládli jejich životy do nejmenších detailů. Zejména kontrolovali jejich sexualitu a všechny s ní související tělesné procesy prohlásili za nečisté, ďábelské a odpudivé. Prostě taktika, jak ženy zahanbit, ponížit a donutit je k poslušnosti. Takové chování v naší dnešní vyspělé civilizaci považujeme za přežité a směšné. Rada: Domluvte se s holkami a udělejte s tím něco. Třeba referát nebo skupinový projekt do biologie. Ať se pánové dozvědí, že menstruace holky sice jednou za měsíc omezuje, ale zároveň je známkou fyzické dospělosti, o čemž v jejich případě nemůže být ještě ani řeč. Holky, vždyť máte navrch, za menstruaci se nestyďte, přijměte ji a využijte ve svůj prospěch. Girl power!

smysly /

t ext: Karolína Vítková foto: archiv

FILM Humr režie: Yorgos Lanthimos 2015

Budoucnost nepřeje singlům! V hlavní roli dystopického snímku můžeme vidět Colina Farrella coby břichatého čtyřicátníka Davida, jehož opustila žena, tudíž je deportován do Hotelu, kde si musí najít spřízněnou duši do pětačtyřiceti dní, jinak bude přeměněn na zvíře. Humr je bizarní film vybledlých barev a tklivých smyčcových tónů, v jehož mrazivé stopáži můžeme nalézt dost netečného násilí nebo sexu, to vše podané s nemalou porcí grotesknosti. A tak to vypadá, že na plantáži divnofilmů požehnal paprsek kromě Skandinávie i plodům z Řecka.

Sloupek Ivy Antošové

Moje dovolená v Řecku (část první) Celý mý léto probíhalo spontánně, balancovalo jen na jednom stavebním kameni a dávalo si za ambice splnit jedinou položku na to-do listu. Vzít mamku na dovolenou. Následovaly týdny argumentačních duelů v poměru mých vyšperkovaných dvaceti minut logicky nezpochybnitelných důvodů, proč bychom měly vyrazit do hlubin nějaký dosud neviděný evropský metropole, třeba do Amstru nebo Barcelony, ku maminčině větě: „Ale já chci k moři.“ „Ale v Barceloně máš i moře.“ „Ale já chci jako vopravdicky k moři.“

KONCERT Radio Wave Stimul festival: Death Grips & Raime MeetFactory, Praha 24. října

„Hudba“ Death Grips by se dala spolehlivě specifikovat snad jenom slovem chaos, při jehož poslechu vstávají chlupy i v místech, kam slunce nesvítí. Srdcervoucí bubnové beaty provázené skřeky polonahého raracha MC Ridea s těmi správnými synth zvuky, tuhle ultranásilnou trojku z Kalifornie nám nadělí Rádio Wave, a navíc doveze i elektronické duo Raime spolu se třetím vystupujícím. Tak neváhej a přijď si vymáchat své bubínky v roztoku anarchie!

Výstava Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj 15. 9. 2016–15. 1. 2017, Palác Kinských, Praha www.ngprague.cz

Že vám jméno Henri Rousseau neříká nic? Ani Picasso, Frida Kahlo či Gauguin? Rousseau, aka Celník, spolu s touhle sortou bohémů patří k nejvýznamnějším výtvarníkům přelomu 19. a 20. století. Jeho dílo bylo podnětem především skupině Der Blaue Reiter, inspiruje však dodnes. Koneckonců, motivy Rousseauových naivních vidin džunglí a lehce dětinský způsob malby můžeme nyní spatřit u řady jiných umělců, kteří se v dnešním světě followers těší nemalé oblibě. Obrazy Henriho Rousseaua ale kdysi byly na ulici rozdávány jako plátna k přemalování, navštivme ho tedy aspoň v Praze. Bude doprovázen díly Jana Zrzavého, Toyen či Otty Gutfreunda.

Já i španělská metropole jsme zůstaly celý smutný faktem, že v ní je moře jenom jako. Někdo jim na obzor nainstaloval obří divadelní kulisu jako v Cimrmanovi nebo je to jenom bazének pro děti, ale natolik obrovskej, že nejsou vidět nafouknutý okraje, a když se v Barceloně místní nuděj, obracej do toho bazénku slánky. Ustupuju vrchnímu veliteli všech mumínků, paní Antošový original, a bookuju letenky do Řecka. Očekávání? Čistý moře, koktejly, popáleniny druhýho stupně a all inkluzivní nuda. Do kufru házim dva romány a třídim myšlenky; pokud je dočtu dřív, než uplyne osm dní, můžu vždycky přece ještě počítat pískový zrnka na pláži nebo plíst kabelky z palmových listů nebo si otevřít vlastní prodejní stánek. Pak s tím můžu expandovat do světa a bude ze mě Jimmy Čum, Tom Fjord nebo Dolce a Havana. Noční přílet na Rhodos je fenomenální. Z ptačí perspektivy je ostrov olemovanej světýlkama jako prosincovej jehličnatej stromeček, a co může letní dovolenou odstartovat líp než vzpomínky na Vánoce. Po výstupu z letadla cejtím všeobjímající teplo a vůni moře. A hranolek. (O tom později.) Delegátka sotva pozdraví a už nám sděluje, že naše rezervace v hotelu byla zrušena, tím pádem se moc omlouvá, ale bude nás muset dát o třídu výš, do zamluvenýho čtyři plus hvězdičkovýho hotelu. Jsem samozřejmě nesmírně pohoršená, taková neslýchanost, strávit dovolenou téměř v pěti hvězdách namísto tří? Ostuda, cestovní kanceláři! Nasedám do přichystanýho minibusu, zjišťuju, že mluvený řečtině nerozumim ani předložky, a mumínek vedle mě se vítězoslavně culí. (pokračování příště)

w w w.redway m ag.c z

téma /

art: Ondra Mašek, HOPX design

historie jídla

číslo 2, 2016 | ročník i x

w w w.redway m ag.c z

téma /

t ext: jiří bejček foto: profimedia.cz

vejce

Podle historiků je konzumujeme doslova od počátku dějin lidstva. Jak je pračlověk asi objevil: Viděl zvláštní hladký kámen, praštil jím o zem, do toho, co vyteklo, překvapeně strčil prst, čichl k tomu, olízl to. Ostatní ho bedlivě pozorovali, a když se ani za hodinu neválel ve smrtelných křečích, dělali to po něm. A protože jedlé je každé vejce, jedovaté neexistuje, lidstvo k němu rychle pojalo důvěru a zařadilo je napevno do jídelníčku. Sběrači ovšem museli nejdřív pochopit, odkud se ta výborná pochoutka, která na dlouhou dobu zažene hlad a dodá tělu tolik energie, bere. Pozorováním a mocným přemýšlením nad souvislostí mezi ptákem sedícím v hnízdě a tím, co po něm zbude, se nakonec dobrali pravdy. Začala éra vykrádání hnízd, která trvala až někdy do roku 600 před naším letopočtem. Pak Číňany napadlo, že lítání po lese je moc namáhavé, a jako první na světě si ochočili slepici. Pak už jenom leželi na zádech a smáli se – slepice byly nenáročné, nebojovné, stačilo jen občas přemístit ohradu na čerstvou trávu, a vajec byl pořád dostatek. Mezi těmi s hnědou skořápkou se sem tam objevilo vejce bílé. Další novinka. Mutace způsobená nedostatkem ochranného barviva, které hnízdo skrývalo před zrakem predátorů, domestikované slepice nijak neohrožovala, a tak bílých vajec přibývalo. Trend chovu slepic se z Číny rychle rozšířil po celém světě a starověcí kuchaři vymysleli nespočet způsobů, jak vejce zpracovat. Většinu jejich receptů používáme dodnes. Ab ovo usque ad mala Egyptská kuchyně už v dávných dobách rozeznávala rozdíl mezi vařením naměkko a natvrdo. Kuchaře k tomu dovedla zkušenost, že zatímco vejce pelikána chutná dobře na každý způsob, s kachním se musí zacházet pozorněji a snese jen lehké vaření na mírném plameni. Řecká kuchyně zase jako první objevila kouzlo vajec křepelčích, která se považují za pochoutku i v dnešní době. Řekové si také začali výrazněji všímat rozdílu mezi bílkem a žloutkem, čehož pak ve svých receptech výrazně využívali.

Každé vejce je jedlé, naši předci k nim proto rychle pojali důvěru

číslo 2, 2016 | ročník i x

A Římané? Ti se v tomto ohledu zapsali do gastronomie asi úplně nejvíc. Úsloví „ab ovo usque ad mala“ znamená latinsky „od vejce až po jablko“ (něco jako naše „od A do Z“) a naznačuje, čím začínala a končila každá správná hostina. Římanům taky vděčíme za omeletu, kterou v 16. století znovuobjevila francouzská kuchyně. Skotské vejce, vejce Benedict a jiná vejce Protože vejce byla snadno dostupná a o vysokou hladinu cholesterolu, kterou způsobují, se ještě nikdo nestaral (zlatý časy!), vzniklo po celém světě mnoho národních specialit. Jedním z nejznámějších příkladů jsou takzvaná skotská vejce, která vznikla (překvapivě) v Británii. Skoty napadlo vytvořit jakýsi nový druh karbanátku. Syrový bílek se žloutkem opatrně zabalili do mletého masa a vzniklou kouli usmažili. Společným anglicko-americkým vynálezem je volské oko a jeho parádnější verze v toastu, která vznikla zhruba před sto lety. Do krajíce uděláte díru, vyplníte ji vajíčkem a na pánvi lehce osmažíte. A čo bych ještě vypichol: Luxusní vejce Benedict pro zhýralou bohatou smetánku! Recept vymysleli newyorští kuchaři na konci 19. století, a buď to bylo v restauraci Delmonico jako specialita pro bohatou paní Benedictovou, nebo v hotelu Waldorf Astoria, kde si pan Benedict, bankéř z Wall Street, objednal k snídani „něco na kocovinu“. Pravdu už se nikdy nedozvíme, ale je to dobré, ochutnejte.

Vejce Benedict, původně recept na kocovinu

téma /

t ext: jiří bejček foto: wikimedia commons

sůl

Ta je nad zlato, viď. Poměrně rychle na to přišli i naši prapředci. Naučili se díky ní obchodovat a taky podnikat vojenské výpravy přes půl světa. Pamatujete si na svoji první hodinu chemie v životě? Učitel se vám pravděpodobně snažil dokázat, že je to obor, který zasahuje do našeho každodenního života, což pravděpodobně demonstroval na chloridu sodném neboli soli domácí. Výklad o výskytu sloučeniny NaCl v přírodě (tam se jí říká halit) nepatří zrovna k těm nejnapínavějším, přitom sůl by sama o sobě mohla tvořit jednu celou kapitolu v učebnicích dějepisu. Zajímavou. Objev soli byl, jak už tomu tak u významných objevů bývá, velká náhoda. Předpokládáme, že jako první na ni kápli lidé v období neolitu, kteří žili u moře, což jim umožňovalo významné zpestření jídelníčku. Oběd z korýšů připravených na ohni chutnal výrazně lépe než jakákoli flákota masa připravená stejným způsobem. Protože jídlo a jeho shánění bylo jejich celoživotní náplní, dá se říct přímo smyslem života, podrobili naši předci tuto pozoruhodnou skutečnost pečlivému zkoumání. A zjistili, že výbornou novou chuť dodává rybám a korýšům světlý povlak, který se na jejich tělech objeví vždy, když se z nich odpaří voda. Jáj, bože můj, hoď tam tu sůl! Jako každá novinka, i sůl se šířila tak rychle, jak to jen doba umožňovala. V následujících tisíciletích byla považována za velmi cenné nerostné bohatství, a tak není divu, že hýbala celým světem a ovlivňovala politiku. Homér i Platón ji ve svých spisech označují jako „látku božského původu“, koneckonců výrazná část antických obchodních cest vznikla právě kvůli soli, zejména těch, co vedly do severní Afriky a Indie. V Číně byl zase vyhlášen historicky první solný monopol a každého pašeráka ztrestal vládce Wu-ti smrtí. Obrovský význam soli tenkrát spočíval hlavně v jejích konzervačních vlastnostech. Nasolené maso zkrátka vydrželo delší dobu, což se hodilo zejména armádám táhnoucím třeba přes půl kontinentu. Není tedy divu, že žoldem vojáků býval místo peněz právě pytlík soli. Ve využití se nejdál dostali Egypťané, kteří sůl zapracovali i do svého vyspělého zdravotnictví. Významný stavitel a lékař Imhotep ji doporučoval k vysušování ran, díky čemuž se předcházelo vytvoření zánětu. O tom, jak příjemný zážitek to pro pacienta byl, se už nezmiňuje.

Solná pole v Peru

w w w.redway m ag.c z

I v našich krajích se soli připisovaly magické schopnosti. Kuchaři v restauracích dodnes žertují, že převržená slánka nosí smůlu, což se dá zachránit jedině tím, že se špetka rozsypané soli hodí přes levé rameno. Ze středověku pochází zvyk házet sůl pod práh, Zlo se prý pak před ním zastaví a začne počítat zrnka, z čehož plyne, že nejlepší ochranou je vytvořit pod dveřmi malý solný důl. Umýt si ruce solí je dobrý prostředek proti uhranutí, a když už jde vyloženě do tuhého a Zlo je s vámi v místnosti, házejte sůl do ohně a z plných plic křičte: „Do ohně sůl, do tebe kůl!“ Kolik zrnek padne do ohně, tolik ran Zlu zasadíte. Sůl je taky dobrá proti zombies, to ví každé malé dítě. Ze všech těchto důvodů by vám sůl nikdy neměla dojít, jinak jste dost v háji. Za co vděčíme Napoleonovi Velké solné doly jsou v rakouské oblasti Hallstatt, a protože toto území bylo odpradávna jedním z nejosídlenějších ve vnitrozemské Evropě, většina soli pocházela právě odtamtud. Největší novinkou je ale sůl jodizovaná. Když Napoleon na počátku 17. století zjistil, kolik mladých mužů nemůže narukovat do jeho armády, protože mají nemocnou štítnou žlázu, okamžitě zaměstnal své nejlepší biology, aby nalezli lék. Ti během několika let přišli na to, že struma (název nemoci, jejímž projevem je nevzhledné vole na krku) má původ v nedostatku jódu. All star tým francouzských chemiků pak začal koumat, jak tímto důležitým prvkem obohatit jídelníček. A roku 1833, dvanáct let po Napoleonově smrti, představil jodizovanou sůl. WHO a UNICEF tlačí na výrobce soli, aby na jód nezapomínali ani dnes, protože struma stále ohrožuje zhruba miliardu lidí po celém světě.

Sůl vysrážená na břehu Mrtvého moře

téma /

t ext: jiří bejček foto: wiki images

mléko Jsme v neolitu. Máme tady zemědělskou revoluci a po prvobytně pospolné společnosti taky první rozdělení moci. Vlády se zmocňují ženy a vzniká matriarchát. Jako úplnou novinku zavádějí náboženství, to dřív nebylo. Politika žen není příliš nakloněna mužům, nepřiznává jim dokonce ani podíl na početí dítěte. Podle oficiální verze oplodňuje ženy řeka nebo severní vítr a jakýkoliv jiný názor je neplatný. Jenže kdo má oči a vidí, jak to chodí v přírodě a u domácích zvířat, dá si brzy dvě a dvě dohromady. Jednoho z bystřejších pozorovatelů mimo jiné napadlo, že když dobytek ve svém těle uchovává potravu pro mláďata, něco přece zbyde i pro něj. A tak nastartoval několik tisíciletí trvající mléčnou horečku. Nástěnné malby v libyjských jeskyních kdesi uprostřed Sahary jsou nejstarší zmínkou o chovu a dojení hospodářských zvířat. Některé z nich prý zachycují i výrobu sýra, důkazy na to ale pochopitelně nejsou. Chov dobytka se šířil po celé severní Africe a pozadu nezůstal ani Blízký východ. Lidstvo v tomto období dojilo doslova vše, co mělo vemeno. Pilo se tak mléko oslí nebo velbloudí, postupně se ale přešlo převážně na ovce, kozy a skot. První plemena s dostatkem kvalitního mléka vyšlechtili obyvatelé Egypta a Mezopotámie zhruba ve třetím století před naším letopočtem. Ani sebelepší dojnice však nezabránila tomu, aby se její mléko v horkém počasí rychle nezkazilo. Z této nevýhody však starověcí farmáři postupně vytěžili novou pochoutku, tvaroh. Problém s trvanlivostí zaznamenali i mlékaři z přívětivějších podnebních pásů. Pití mléka se například v Athénách, centru antického Řecka, stalo výsadou nejbohatší vrstvy. Nárok na něj měl jen rolník, který zvíře podojil, a hned po něm měšťan ochotný zaplatit vysokou částku za expresní zásilku. Ta musela dorazit samozřejmě před zkysnutím. Tyto okolnosti postupně donutily nejen Řeky ke zpracovávání syrového mléka. Antika by se s lehkou nadsázkou dala označit za dobu sýrovou. Zřejmě už teď chápete, proč má téměř každý region v jižní Evropě svůj jedinečný druh sýra.

Staří Egypťané, průkopníci v chovu skotu a zpracování mléka

číslo 2, 2016 | ročník i x

Když v Británii přestala být zima Zatímco jih si pochutnával na měkké fetě, sever našeho kontinentu s dobytkem i bydlel, aby ho udržel v teple a bezpečí. Teprve ve třetím století před n. l. se v Británii zlepšilo klima natolik, že její obyvatelé mohli vypustit zvířata na pastviny. Vypozorovali, že krávy produkují výživově nejbohatší mléko hned po otelení. Mlezivo, jak se odborně nazývá, se stalo důležitou přísadou v pokrmech pro děti a dlouhodobě nemocné. Geniální Tataři Skandinávskou pochoutkou bylo pro změnu podmáslí, které vzniká lehkým zkysnutím. Vikingové na něj nedali dopustit a stalo se významnou složkou jejich kuchyně. Co se týče bojovných národů, nejdál se dostali Tataři. Jejich mléčný hi-tech vynález je sice už ze 13. století našeho letopočtu, i přes to nad ním zůstává rozum stát. Asijští nájezdníci nad ohněm vyvařili mléko a vzniklou pěnu na slunci usušili. Vyrobili tak mléčnou sušinu, předchůdce dnešních instantních směsí. Pro představu, naše západní civilizace poprvé přišla s nápadem na sušené mléko na konci 19. století. K jeho prvnímu výraznému využití došlo dokonce až za druhé světové války.

Odborníci na zdravou výživu dnes doporučují mléko sójové, které prý lidský organismus lépe snáší

téma /

t ext: jiří bejček foto: wikimedia commons

cukr Přísada, nad kterou se nikdy nepozastavíme a bereme ji automaticky jako jednu z nejzákladnějších. Život si sladíme rádi, ale cukr nám v tom pomáhá teprve pár století. Mnohem běžnější býval ještě nedávno med.

Počátky masové výroby cukru se datují do 7. století našeho letopočtu. Číňané si tou dobou osvojili techniku vaření sladké šťávy z třtiny. Předpokládá se, že tento fígl okopírovali od indických rolníků, kteří podobně experimentovali již dvě století před nimi. Vzniklá šťáva se nalila do formy, kde se nechala ztuhnout a vykrystalizovat. Výsledkem byla sladká homole, která spíše než k dochucování sloužila ke speciálním gastronomickým událostem. Na počátku se cukrem dokonce bojovalo proti zlým duchům a nemocem. Zvěsti o výborné chuti a léčivých účincích se rychle rozšířily nejen po Asii. Čína v tomto odvětví rychle ztrácela výsostné postavení a cukr rychle postupoval dál na západ. Jakmile se hojně rozšířil mezi národy severní Afriky a Blízkého východu, přišlo na řadu i obchodování s nejstarším kontinentem. Nevýhodné obchody zprvu nutily Evropany smýšlet o cukru jako o cenném přírodním bohatství. Mysleli si, že cukr se těží stejně jako sůl. Do užšího kontaktu s výrobou se dostali až kolem roku 1000, když Arabové postavili na Krétě první evropskou rafinerii na zpracování třtinového cukru. Arabsky se tento ostrov označoval jako Candia, tedy v překladu „sladký“. Jak se zrodil rum Evropa si cukr doslova zamilovala a po zámořských objevech neváhala využít exotických kolonií k jeho výrobě. Nejvýznamněji se v tomto odvětví během 16. století prosazovaly Kanárské ostrovy, souostroví Západní

Cukrová třtina, původní zdroj cukru. Z řepy se začal získávat až během napoleonských válek.

w w w.redway m ag.c z

Indie nebo většina Karibiku. Vyrábělo a dováželo se doslova jak na běžícím pásu, a tak není divu, že se trh po několika desetiletích přesytil (nebo přesladil?). Cena cukru spadla na likvidační minimum. S lehkou nadsázkou se dá říct, že krizi úspěšně zažehnal alkohol. Protože se cukr neprodával tak dobře jako dřív, přišly na řadu experimenty a vynález rumu. Ten se také vyrábí z třtiny a v 17. století vytáhl výrobcům cukru obří trn z paty. Trh roztáhl svou náruč a rum přivítal velmi vřele. Co dali Češi světu Napoleon Bonaparte svými válkami na počátku 19. století vyprovokoval Brity k tomu, aby zablokovali všechny kontinentální přístavy. Na světě se tou dobou ročně vyrábělo přibližně 180 tisíc tun cukru a Evropa od nich byla najednou odříznuta. Přišel čas na hledání alternativ. Netrvalo dlouho a začaly se stavět první cukrovary na řepu. České země měly v tomto odvětví doslova výsostné postavení. Zhruba 88 % cukru v Rakousko-Uhersku bylo české výroby! Není divu, že i po skončení napoleonských válek se monarchie snažila tento trend udržet. V roce 1830 byla dokonce zrušena povinnost odvádět z výroby řepného cukru daně. Na největší úspěch si ale Češi ještě pár let počkali. V roce 1841 byla v Dačicích vyrobena první kostka cukru na světě. Postupně nahradila několikacentimetrové homole a navždy zpříjemnila slazení našeho ranního čaje.

Třtinu sklízeli otroci. Majitelé plantáží zbohatli tolik, že už nevěděli, kam s penězi. Někteří postavili první americké univerzity, na kterých dnes mohou potomci otroků studovat zadarmo, aby se to trochu vyrovnalo.

téma /

t ext: jiří bejček foto: wikimedia commons

suši Říká se, že existují dvě skupiny lidí. Jedna ho miluje a druhá nenávidí. Občas si sice zajdeme do suši baru a něco tam ochutnáme. Ale ruku na srdce, kolik z nás se v tomto jídle vlastně vyzná, co o něm víme? Japonci jsou pro naši civilizaci pořád tak trochu nepochopitelným národem. Hluboce obdivujeme jejich pracovní nasazení a vynálezy, zároveň nevěřícně kroutíme hlavou nad jejich tradicemi, koníčky nebo třeba televizními soutěžemi. Co se týče gastronomie, ta spadá současně asi do obou škatulek. Nejvýraznější specialita, suši, vznikla v 8. století našeho letopočtu. Japonci se tehdy inspirovali pravěkou jihovýchodní Čínou a vymysleli takzvané narezushi. Syrová ryba naložená do rýže tak, aby vydržela zakonzervovaná po dlouhý čas, byla významnou pochoutkou. Zásadní vliv na chuť měla doba fermentace, tedy kvašení. Ryby se nechávaly v rýži minimálně dva měsíce a ty nejvyzrálejší vydržely čekat více než rok, než se do nich strávník pustil. Až v 15. století japonským kuchařům došlo, že rýže, která se při konzumaci narezushi vyhazuje, by s rybou vlastně mohla dobře chutnat. Přišli s novým výmyslem, který dostal název namanare, v překladu „syrově zralé“. Poprvé se jednalo se o suši tak, jak ho v Evropě známe. Malé „jednohubky“ obalené rýží většinou zdobily stoly při zvláštních příležitostech a slavnostech. Vyráběly se z nespočtu druhů ryb a výjimkou nebyla ani vegetariánská verze se zeleninou. V příštích století procházelo suši evolucí, od toho sedmnáctého se začala rýže pravidelně dochucovat

Suši bar v Tokiu. Japonci ale suši nejedí tak často, jak bychom si mysleli. Příprava je pracná, suroviny drahé. Daleko častěji se jí ramen.

číslo 2, 2016 | ročník i x

octem. V následujícím zase vznikl pravděpodobně nejznámější typ, makizushi. Kombinoval nejen rybu s rýží, ale i mořskou řasu, která rolku držela při sobě. Suši, sašimi a bašimi Ačkoli jsou experimenty se syrovým rybím masem považovány za asijskou tradici, nebylo suši pro svou náročnost na přípravu a skladování mainstreamovým jídlem ani v Japonsku. Největší boom před dvěma sty lety odstartovalo nigiri, v podstatě rychlé občerstvení, jen zdravé. Plátek ryby servírovaný na malém hranolu rýže si získal srdce i do té doby nejzarytějších odpůrců. Cizinci si nigiri suši často pletou se sašimi, což jsou sice taky plátky syrové ryby, ale se suši nijak nesouvisejí. Sašimi má vlastní historii, která stojí hlavně na složité technice precizního krájení. Kuchaři specializující se na sašimi mají zvláštní sadu nožů a pravidlem bývá i několikaletá praxe. Maso se nekombinuje s rýží, namáčí se pouze do omáčky. Ta je často velmi výrazná – milovníci wasabi si přijdou na své. Výrazným rozdílem oproti suši je i fakt, že sašimi netvoří pouze ryby. Varianta s názvem bašimi je například výhradně ze syrového koňského masa.

téma /

t ext: jiří bejček foto: wikimedia commons

kebab Jedno z nejoblíbenějších rychlých jídel do ruky se dělí na několik druhů, ale v Evropě ho známe dobře jen v pita chlebu nebo tortille. Často se nám plete s gyrosem. Je mezi nimi vůbec nějaký výraznější rozdíl? A jak na tuto specialitu lidé z Blízkého východu přišli? Základní ingredience (jehněčí maso, zeleninu a pita chleba) měli po ruce už ve starověku, první dochovaný recept pochází ale až ze 14. století našeho letopočtu. Pokrm, který se jmenuje shish kebab, není nic jiného než klasické ražniči. Shish se ostatně v turečtině překládá jako meč nebo špíz. Základem bylo výrazně marinované maso a jeho chuť se lišila podle regionu, kde se připravovalo. Zhruba po čtyři sta letech přišlo vylepšení a s ním cağ kebab, jehněčí opékané v kuse na rožni. Netrvalo dlouho, a Ískender Efendih, kuchař z Bursy, jednoho dne maso otočil a začal opékat na výšku. Vymyslel k té příležitosti i speciální vertikální gril. Nám nejvíce známý döner (rotující) kebab tak spatřil světlo světa v padesátých letech 19. století. Na svou největší slávu si ale musel ještě pár desítek let počkat. VIP kebab Po druhé světové válce se o ni postarala istanbulská restaurace Beyti. Turečtí novináři vychválili její speciální kebab, který se následně stal opěvovanou pochoutkou místních celebrit. Když se v Beyti začali pravidelně objevovat i významní politici, stal se döner jedním z nejvýraznějších symbolů tehdejšího Istanbulu. Zrovna tou dobou začali

Fronta na nejlepší kebab v Berlíně

w w w.redway m ag.c z

Turci ve velkém migrovat do Evropy a kebab si vzali pochopitelně s sebou. V Německu a Anglii začaly rychle vznikat stánky a restaurace (většinou pojmenované Istanbul, jak taky jinak), a protože místním kebab chutnal, móda se šířila po celé Evropě a za Atlantik. Postupně vznikaly i alternativy ke klasickému pita chlebu, nový dürüm se například začal balit do turecké lavash nebo arabské yufka placky. Gyros Úspěchy turecké kuchyně ovlivnily okolní státy jak na západě, tak na východě. Gyros je řeckou, jen lehce pozměněnou kopií döneru, dokonce i název je v překladu totožný. Řekové hojně využívají nejen jehněčí, ale i vepřově, hovězí a kuřecí maso. Porce krájejí na větší plátky a nejraději je servírují s hranolky. Jako další se inspirovali Arabové (Turci nejsou Arabové, doufám, že to víte) a vznikl pokrm shawarma, který se od kebabu opět téměř neliší. Libanonští uprchlíci jej přinesli až do dalekého Mexika a středoamerické kuchyni se maso v placce tak zalíbilo, že vynalezla vlastní verzi, tacos al pastor. Málokdo z Mexičanů (a Američanů, kteří jsou po tacos jako diví) tuší, že bez kebabu by jejich dnes velice tradiční, skoro národní jídlo neexistovalo.

Nemůžeš jet do Berlína a nedat si kebab u Mustafy

téma /

t ext: jiří bejček foto: wikimedia commons

hranolky Tak jako v Asii dostanete téměř ke všemu rýži, západní civilizace pomalu „hranolkovatí“. Hranolky jíme s masem nebo i samostatně, jen tak s kečupem, experimentátoři je dokonce sypou i na pizzu a Češi vymysleli recept zcela popírající zdravý rozum: smažené hranolky se smaženým sýrem doplněným tatarskou omáčkou, aby to náhodou nebylo málo mastné. Pokaždé když sníte hospodský smažák nasáklý stokrát přepáleným olejem, umře koťátko. Kdo nám tohle nadělení způsobil? Přestože od doby, co byly vynalezeny, uplynulo už dvě stě let, pořád není jasné, který národ v tom měl vlastně prsty. Zatímco jedna část historiků sází na Belgičany (hranolky jsou doteď jejich velkou chloubou), druhá poukazuje na samotný název french fries, a přisuzuje je tedy Francouzům. Do tohoto sporu ale právě kvůli překladu z americké angličtiny vstupují lingvisté: Přídavné jméno „french“ sice jednoznačně asociuje Francii, mohlo ale taky snadno vzniknout z anglického „frenched“, což doslova znamená „nakrájené na dlouhé proužky“. Aby toho nebylo málo, Britové pro ně mají svůj vlastní a méně komplikovaný název chips a konzumují je hlavně se smaženou rybou (ano, to jsou ty slavné fish & chips, které si v Londýně musí dát každý). Fish & chips a cesta do Ameriky Fish & chips, toto rychlé, ale do ruky poněkud nepraktické jídlo, se na ostrovech objevilo v polovině 19. století, Brity však rozhodně neoslnilo takovým způsobem jako Američany. Ti začali s hranolky okamžitě experimentovat a brzy je přijali za své. Největší boom ovšem přišel za druhé světové války. Maso a téměř všechny základní potraviny byly na příděl, pořádně se najíst byl i od Evropy tak vzdálených USA těžký úkol. Omezení se naštěstí nevztahovalo na brambory, a tak se dobovou

specialitou stal právě talíř plný hranolků. Do nabídky je rychle zařadily i americké kavárny a snack bary, odkud po válce nezmizely, právě naopak. Prodávaly se tak dobře, že podnikateli jménem Ray Kroc pomohly splnit jeho americký sen. Zlaté oblouky, jejichž sláva hvězd se dotýká Ray Kroc, potomek českého emigranta, odkoupil v roce 1955 řetězec rychlojídelen McDonald’s a z hranolků udělal doslova jádro celé společnosti. Staly se základem každého menu a každý nový zaměstnanec musel během školení strávit mnoho hodin u fritézy coby nejzásadnější části kuchyně. Kroc byl i prvním propagátorem mražených bramborových polotovarů, které po válce vymysleli američtí farmáři. O jejich nápad dvacet let nikdo ani nezavadil, restaurace trvaly na výrobě z čerstvých brambor a v domácnostech nebylo fritování úplně běžné. Hrnec plný oleje se stával častou příčinou požáru a hospodyňky od Texasu po New York neměly o podobné vzrušení zájem. Až v roce 1965 podepsal McDonald’s smlouvu s neznámým pěstitelem brambor z Idaha. Jmenoval se J. R. Simplot a jeho firma s mraženými polotovary je dodnes jednou z nejvýznamnějších na světě.

Nemůžeš jet do Londýna a nedat si fish & chips zabalené ve starých novinách. Trochu toho olova z tiskařské černi musíš vydržet.

číslo 2, 2016 | ročník i x

téma /

t ext: jiří bejček foto: wikimedia commons

pizza Královna prázdných kalorií, neodolatelný hřích, sofistikovaná pomsta Italů světu. Ne, nemůžeme se domnívat, že když ji posypeme proužky cibule a papriky, bude obsahovat vitaminy. Před dvěma sty lety existoval pouze jeden druh pizzy a pochutnávala si na něm hlavně italská chudina. Předchůdcem pizzy byla pečená chlebová placka pokrytá sýrem, který se začal po pár minutách v peci roztékat. Tento recept připravovali v antických dobách již Řekové a Římané. Něco tomu ale chybělo. Rajčata! Ty, jak všichni víme z dějepisu, Evropa objevila až během zámořských výprav a další roky trvalo, než jsme se je naučili pořádně využívat. Zkoušeli jsme všechno možné, neapolské kuchaře na začátku 18. století napadlo rozmačkat je na kaši a tou potřít tradiční placku předtím, než putovala do pece. A to byla první pizza, ze které se na pár desítek let stalo jídlo pro ty, co si nemohli dovolit nic lepšího. Královna Margherita Když se v roce 1889 italský král Umberto I. se svou manželkou Markétou Savojskou rozhodli navštívit Neapol, kuchaři přemýšleli, čím tak významné hosty překvapí. Podle vyprávění se královna Markéta ještě před hostinou nechala slyšet, že by ráda ochutnala i jídlo z chudinských čtvrtí. Toho se chytil rodák Raffaele Esposito, kterého od toho dne zná celý svět jako otce moderní pizzy. Věděl, že jeho menu musí splňovat tří základní body. Zaprvé musí vzdávat vlastenecký hold mladému Italskému království – sjednocené Itálii nebylo tou dobou ani třicet let. Za druhé bude splňovat Markétino přání ohledně chudého pokrmu, ale současně (a to je třetí bod) nesmí královnu urazit hrubou chutí nebo vzhledem. Raffaele byl typický Ital, a tak mu podobný úkol nečinil problém. A tak se na stole královského páru objevila novinka, pizza

Královna všech pizz v barvách italské vlajky

w w w.redway m ag.c z

pojmenovaná po královně, tedy Margherita. Na důkaz kuchařovy věrnosti k monarchii obsahovala zelenou bazalku, bílou mozzarellu a červená rajčata, což jsou barvy italské vlajky. Pořád jídlo chudých Stejně jako hranolky, i pizzu ve světě nejvíc proslavili Američané. Tentokrát ale ti naturalizovaní, Spojené státy přece měly vždy početnou italskou populaci. Ta v největších městech vytvořila svoje čtvrti, a kdekoliv se usadila větší skupina Neapolitánů, tam okamžitě začaly vznikat pizzerie. Stejně jako se Amerika naučila v China Townu jíst nudle, objevila v těchto čtvrtích kouzlo italské kuchyně. Největší boom přišel ve 30. letech minulého století během finanční krize. Neapolská specialita stála často jen několik desítek centů a to Američanům počítajícím každý dolar vyhovovalo. S přibývajícími lety se ji naučili sami péct, a tak začaly vznikat nové druhy. Zatímco v New Yorku a přilehlých státech se držela tradiční tenká placka, které se říkalo East Coast, na druhé straně země z trouby vyndávali West Coast, dvojnásobně tlustší verzi. Největším extrémem ale byla takzvaná chicagská pizza. Strukturou se jednalo o klasickou americkou buchtu, na které ale nechyběl rajčatový protlak a mozzarella. Italští přistěhovalci ji hanlivě označovali jako tomato pie a nechtěli s ní mít nic společného.

West Coast style! Tlustý těsto. S tím vás Ital pošle víte kam…

rozhovor /

t ext: Zdeněk Bělohlávek foto: archiv prof. Babuláka

číslo 2, 2016 | ročník i x

prof. Eduard Babulák Jeden z mála lidí na světě, co opravdu rozumějí internetu

w w w.redway m ag.c z

rozhovor /

Mluví skoro dvaceti jazyky a o internetu přednáší tu na MIT, tu v Japonsku, teď zrovna učí na VŠTE v Českých Budějovicích. Je mu skoro šedesát, každý den cvičí karate, miluje blues a rokenrol, hraje na kytaru. Za komunistů se několikrát pokoušel emigrovat, nakonec se mu to podařilo do Anglie, i se svou maminkou. Dost krušné začátky, lágr, stesk, vztek, bída. Jen co se to trochu zlepšilo a Edu si vyhlídl jeden miliardář jako trenéra karate pro svoje děti, máma se rozhodla jet zpátky do Československa. „Jenže tím mi trošku ztížila situaci, protože azyloví úředníci nerozuměli tomu, proč se najednou vrací.“ (Asi jako my nerozumíme, proč se od nás dobrovolně vracejí domů uprchlíci z Iráku.) Ale nechali ho nastoupit na střední školu, kde u spolužáků žádná morální podpora nebo solidarita neexistovaly. Systém tvoje slabost, moje výhoda; vysoce kompetetivní prostředí. Máma pryč, kámoši žádní. Když Eduard úspěšně absolvoval, dostal od

školy pochvalu. „Hodně mě to povzbudilo a pomohlo zapomenout na trable, co jsem zažíval předtím. Tehdy jsem se tam začal cítit doma, jako by mi ti Angličani dali najednou nový život.“ A takhle to je. Každý uprchlík je především jenom člověk. Ne robot, kterého naprogramujeme, aby byl vděčný, pokorný, neměl žádné emoce, vzpomínky, žádnou hrdost, a pouze plnil naše představy o tom, jak by se měl chovat a co by měl chtít.

Jak jste se naučil tolik jazyků? Měl jsem výhodu, že jsem se hodně rychle učil, asi jsem měl i fotografickou paměť. Na vysoké škole se kamarádi učili na zkoušku čtrnáct dní, mně stačily dva. Já vyrůstal na východním Slovensku a tam se mluví tak těžkým dialektem, že v první třídě mi nikdo nerozuměl, musel jsem se nejdřív naučit pořádně slovensky. Později mě maminka uvedla do esperanta, za komunistů totiž lidi bez politických funkcí a bez členství v KSČ nemohli moc cestovat. Ale esperantisti z různých zemí se zvali navzájem k sobě domů návštěvy a to komunisti přimhouřili oko. Po vysoké škole jsem jako čerstvý inženýr odjel do Prahy, na Václaváku zaťukal na dveře Pragoinvestu a hned mi tam dali práci. Nebyla v tom žádná protekce, jak si mysleli lidi u nás doma v Košicích, prostě štěstí, potřebovali zrovna obchodníka. Byla tam doktorka Zahradníková a ta řekla, že elektroinženýr se naučí obchodovat rychleji, než by se obchodník naučil elektrotechniku. Mluvila italsky, španělsky, německy, rusky, francouzsky a to mi imponovalo. Prolézal jsem v Praze kdejaký antikvariát a kupoval slovníky, učebnice, výukové kazety. Začal jsem se chytat v angličtině, přibral jsem slovinštinu a srbochorvatštinu. Pak jsem nakoukl do skandinávských jazyků, ty mě ale moc neoslovily. Později jsem už jako profesor učil v Jižní Koreji a Japonsku, čili něco umím i z toho, ale tyhle řeči se musejí studovat neustále, já umím jen nejpoužívanější fráze.

a tým lidí. Jednou jsme hostili nějakého významného profesora ze Západu, a když byl pak závěrečný večírek, zjistil jsem, že zatímco jedna sekretářka se s ním bavila na baru, druhá šla do jeho pokoje, prohledávala mu věci a ofotila všechny dokumenty, co tam měl. V pondělí jsem svolal poradu a řekl, že tohle tu nebudu tolerovat. No a v pátek přišlo pět chlapů, černé obleky, a prý že tady mám dobré místo, ale že slyšeli, že chci zavádět nějaké změny. A že špehování hostů je normální a dali přede mě papír, ať podepíšu spolupráci s StB. Podíval jsem se na to a říkám, že ne. Nic mi neudělali, prostě odešli. V pondělí ráno přijdu do kanceláře a sekretářka mi oznamuje, že už to není moje kancelář, že patřím na poštovní oddělení. Takže během víkendu jsem byl přeřazen na práci, kde jsem přilepoval známky na obálky jako opice. Moji maminku to zlomilo, protože jsem hodně tvrdě makal, abych se mohl stát inženýrem. I já jsem byl úplně na kolenou. A ona, že v Brightonu bude kongres esperantistů, tak tam pojedeme a už se nevrátíme. Dali jsme dohromady peníze na dvě letenky British Airways a ještě jsme měli kapesné asi padesát dolarů. To jsme prodali, co se dalo. Já jsem se předtím pokusil o útěk už dvakrát. Jedny prázdniny jsem se jako turistický průvodce dostal do Benátek. Turisty jsem tam nechal stát, šel do kostela, tam si ke mně sednul kněz, dal mi peníze a vysvětlil mi, jak se dostanu na nádraží. Tak jsem se přežehnal svěcenou vodou, šel na to nádraží a odjel do Říma. Ve vlaku jsem seděl s partou mladých Američanů a Kanaďanů. Když přišel policajt a kontroloval doklady, dělal jsem, že spím, a oni mu řekli, že patřím k nim, ať mě nechá být. V Římě jsem našel uprchlický tábor a strávil v něm pět týdnů. Zažívali jsme tam dost útrap, ale i solidarity, dělili jsme se o jídlo a tak. Já jsem myslel, že jednoduše přijdu na americkou ambasádu a oni mě pošlou do Ameriky, ale neměl jsem platný pas, tak mě nepustili ani do budovy. No a pak mě jednou zkontrolovali na ulici, zjistili, že jsem uprchlík, a okamžitě mě eskortovali vlakem na jugoslávskou hranici, odkud mě Jugoslávci odvezli do Bratislavy. V tom vlaku jel se mnou asi patnáctiletý kluk, který mi dal sendvič. Já měl strach, že doma mě u výslechu zabijou. Říkal jsem tam pak něco, jako že mi v těch Benátkách někdo hodil něco do pití, protože pak jsem ztratil vědomí a probudil se v nějaké místnosti, kde jsem byl zavřený pět týdnů. Takhle šílenou historku jsem jim vyprávěl, ale asi mi zachránila život, ani mě nezavřeli. Aleluja. Ale vrátím se k té Anglii. V Londýně jsme rychle zjistili, že naše kapesné nestačí ani na hotel, maminka se rozbrečela, byl to hrozný pocit sedět mezi těmi lidmi opuštění, nemít kam jít ani pořádně co jíst. Nakonec nás k sobě na noc vzali nějací Poláci, spali jsme u nich v takovém malém

A je dneska vůbec potřeba znát tolik řečí? Na FAMU jsou čínští studenti, ti si do telefonu nahrajou, co jim řeknou na studijním, telefon jim to přeloží, oni do něj pak nahrajou odpověď, telefon to zase přeloží… A takhle komunikujou. Mně to přijde jako dost naivní přístup, ale na FAMU se třeba takhle studovat dá, co myslíte? Já když učím, tak po studentech chci, aby telefon vypnuli. Nenařizuji jim to, snažím se s nimi být spíš kámoš a takovým až něžným způsobem a s humorem je přesvědčuju, ať na chvíli zkusí existovat bez telefonu, i když to bude bolet. Já říkám, že uchazeči z ciziny mají u přijímaček dostat i test z angličtiny, a když ho neudělají, můžou chodit dva semestry do kurzu anglického jazyka, ale jen to, nic víc. Vy jste z Československa nakonec emigroval. Jak to tenkrát bylo? Tak já jsem jako nekomunista brzy pochopil, že tady nemám moc šancí na nějaký profesní vývoj. Střídal jsem různé práce, z Prahy jsem se nakonec vrátil na Slovensko do Košic, kde jsem v Domě techniky organizoval mezinárodní konference. Byl jsem vedoucí oddělení, měl dvě sekretářky

číslo 2, 2016 | ročník i x

Prolog: Babulak sedí ve VIP Lounge na LAX a čeká na letadlo. Naproti si přisedne chlápek, kolem něj ochranka. Eduard na něj kouká: „Promiňte, já vás asi znám, je to možné?“ – „Ano, asi je, já jsem Kevin Costner.“ Začnou se bavit, Costner se hodně vyptává, a když se loučí, říká mu: „Eduarde, co tys všechno prožil… Měl bys napsat knihu. Z té by se pak dal udělat dobrý film.“

„Jednou v parku vidím nějakou rvačku, tak tam jdu a říkám, počkejte, co děláte, já vám něco ukážu. A stal jsem se jejich učitelem karate.“

rozhovor /

pokoji a nade dveřmi byl nápis Edward’s room. Zvláštní… Ráno nám doporučili Československý dům, kde se starali o naše emigranty. Tak jsme tam šli, ale nikdo nám tam nepomohl, nic, ani cent nám nedali. Hodně mě to tehdy zabolelo a rozhodl jsem se, že československým komunitám se budu napříště vyhýbat. Nechci je z ničeho vinit, třeba měli špatné zkušenosti, ale mně vždycky pomohli Angličani, Irové, prostě cizinci. I když… vždycky taky ne. Jeli jsme do Brightonu na ten kongres esperantistů. Pořádali ho kvakeři čili křesťani, vysvětlili jsme jim naši situaci, ale oni, že pro nás nic nemají. Spali jsme na zemi v tělocvičně, kterou jsme jim přes den uklízeli, a poslední den kongresu nás vyhodili pryč. Tak jdeme dál a já vidím nápis YMCA, další křesťanská organizace. Ptám se, jestli nám pomůžou. Nemáte britský pas, bohužel, nepomůžeme. Tak říkám – co jste to za křesťany? A člověk, co šel po druhé straně na chodníku, to slyšel, vzal nás k sobě domů a vysvětlil nám, jak požádat o politický azyl. Byl takový typický Brit, který nenáviděl Margaret Thatcherovou, a vždycky když byla v televizi, volal: „Give me a gun!“ Anyway, já nevěděl, co je politický azyl, takže když jsem se po deseti hodinách čekání mezi lidmi z Afriky a celého světa ocitl před tím úředníkem, který se mě ptal „What is your reason?“, odpověděl jsem, že chci jen žít jako člověk. To asi nebylo, co chtěl slyšet, a azyl jsme nedostali, jen právo na odvolání. Ale i to už bylo něco, obsahovalo to jistou sociální pomoc, trochu peněz a tak. Já jsem v té době neměl vůbec žádné ambice, žádná škola a studium, jen jsem doufal, že budu žít v Británii a najdu si místo ve stánku, kde budu prodávat fish and chips. Ten, kdo to nezažil, nepochopí.

„Jedna sekretářka se s ním bavila na baru, druhá šla do jeho pokoje, prohledávala mu věci a ofotila všechny dokumenty, co tam měl.“ Když jsem dělal v tom Pragoinvestu, tak zahraniční obchod, panečku, to bylo něco, že? Jednou jsem šel po chodbě a tam uklízí takový starší pán a povídá mi: „Tak co, pane inženýre, jak se vám daří?“ Já na to, že dobře, což byl fakt, jezdil jsem i limuzínou a podobně. A dodal jsem: „A proč vy děláte uklízeče, nešel jste do školy, nestudoval jste?“ On se na mě podíval a říká: „Já mám doktorát ze Sorbonny a z ekonomické univerzity v Londýně.“ A já: „No tomu nerozumím, proč tak vzdělaný člověk dělá uklízeče?“ A on říká: „Vy ještě mnoha věcem nerozumíte.“ Ale nakonec jste v Británii přece jen začal studovat, a velmi úspěšně, ne? Ano, nechali mě studovat vyšší střední školu. Když jsme tam s maminkou poprvé šli a já viděl v těch laboratořích počítače, robotickou ruku a programovací kontrolery, tak říkám, že nevím, jestli budu schopen toto zvládnout. No vidíte, a odtamtud mám svůj první zahraniční diplom. Pak mi nabídli magisterské studium a já si vybral informační systémy na polytechnice v Londýně. Dostal jsem tam i byt – takový skok v životní úrovni, když to srovnám s těmi začátky. Získal jsem i magisterský titul a všichni se zajímali, jak jsem v tak krátké době mohl dokázat tolik. Zvali mě k sobě lordi a sirové, byl jsem pro ně něco jako slon asi, taková rarita. Kluk z Československa, který přišel s ničím, a najednou udělá dva diplomy za dva roky. Na začátku devadesátých let se musely informační a telekomunikační obory vyvíjet přímo raketovou rychlostí. No, bratr mi říkal, že kdybych s takovými znalostmi přijel zpátky, bude ze mě boháč. Ale maminka mě varovala a říkala, Eduarde, nevracej se, nebudeš moci pokračovat v práci. Tak jsem pak jel dál, do Kanady. A ano, měl jsem štěstí, že jsem studoval právě tohle, Američani a Angličani pochopili možnosti počítačů, jejich propojování, vizi bezpapírového světa. My jsme byli deset patnáct let za nimi.

číslo 2, 2016 | ročník i x

A proč jste pak emigroval do té Kanady? Angličani mi řekli, že Československo je už svobodné, a že bych se tedy mohl vrátit. Rozhodl jsem se pro možnost být britským imigrantem v Kanadě, v Montrealu. Zase to bylo těžké, podmínkou pro vstup bylo mít určitý finanční obnos. Bydlel jsem ve čtvrti, kde byla vysoká kriminalita, v malém pokoji s miniaturním oknem, spal jsem na zemi. Abych zaplatil školné, chodil jsem jíst různě po charitách. Ale dokázal jsem si i přivydělat. Jednou v parku vidím nějakou rvačku, tak tam jdu a říkám, počkejte, co děláte, já vám něco ukážu. A stal jsem se jejich učitelem karate. Ta čtvrť měla rozlohu asi jako větší sídliště, ale rozpoznal jsem tam na osmdesát jazyků, kolikrát jsem se vracel domů a někdo někoho naháněl s pistolí v ruce. Ale zaplaťpánbůh, nikdy se mi nic nestalo. Čím chudší místo, tím víc kriminality, to je všude na světě. Anyway, Montreal má anglickou a francouzskou část a já si vybral tu těžší možnost – studovat ve francouzštině. Problém nastal už při vyplňování formulářů, nerozeznal jsem, jestli mám chtít stipendium, nebo půjčku. Označil jsem půjčku a studoval jsem na dluh. Další problém byla kanadská francouzština, úplně něco jiného než ta, kterou jsem uměl já. Když jsem přišel domů, trvalo mi sedm hodin, než jsem jednu přednášku přeložil do angličtiny, a dalších šest, než jsem pochopil, o co jde. Při doktorských zkouškách byl výsledek mého studia 4,0 ze 4,0, tedy sto procent. A tam mi došlo, že v té nejtěžší životní situaci jsem vlastně exceloval. Ovšem doktorát jsem neudělal, protože vedoucí diplomové práce odešel z univerzity pryč. To byl takový mrtvý bod. Naštěstí jsem mohl učit lineární algebru a vydělal si tím přesně na zaplacení dluhu. Po šesti letech v Kanadě jsem byl na nule. A navíc s pověstí nejlepšího učitele matematiky. Ale problémy neustávaly. Chtěl jsem si v Ottawě dodělat ten doktorát. Na univerzitě učili rumunští profesoři, bývalí komunističtí špioni, kteří tam zapustili kořeny. Když viděli někoho jako já, kdo se tam dostal jinou cestou, nesnášeli mě, házeli mi klacky pod nohy. Zklamán jsem odešel do USA a tam tohle nebylo. Američanům je jedno, kdo jste, odkud jste, záleží jen na tom, co umíte. Nejdůležitější je profesionalita. Já to taky tak dělám, nemám v práci vyloženě kámoše, ale když je někdo čestný, pracovitý, charakterní, kvalitní člověk, tak toho si vážím. Anyway, ten doktorát jsem nakonec stejně získal až zase v Anglii na Staffordshirské univerzitě. To je nejlepší škola informatiky v zemi. Domlouvali jsme si to přes internet a stálo to – tenkrát v roce 2000 – deset tisíc dolarů za dvě hodiny. To jen pro příklad, kam jsme se dostali dneska, když teď spolu už dvě hodiny mluvíme přes Skype úplně zadarmo. Na diplomové práci jsem v Anglii pracoval dvanáct až osmnáct hodin denně, v sobotu, v neděli, bez přestávky. Zase jsem byl pod tlakem jako tenkrát v Kanadě a to bylo dobře. Nejvyšší tlak, nejlepší výkon. Obhajoba trvala čtyři hodiny, v Česku to je asi půl hodiny. Dostal jsem od oponentů 127 otázek, zvládl je a dostal doporučení od profesorů z Cambridge a londýnské Královské univerzity. To mi otevřelo dveře do celého světa. Já už jsem slyšel, že na univerzitách venku studenti musejí opravdu dřít. Když jsem byl pak na ČVUT, ptal jsem se našich doktorandů, kolik hodin stráví nad doktorandskou prací. A někteří mi říkali no, pět, někdy až sedm hodin týdně. Pane bože, říkal jsem si, v Anglii to bylo tak sedmdesát hodin! A když jsem teď učil na MIT v Bostonu, tak tam se od doktorandů očekává taky tolik. I proto jsem se vrátil do Čech, chci tady trénovat mladé supermozky, aby se ze světa jezdili učit k nám, a ne pořád my k nim. Zdá se mi, že tu mladí nemají žádnou motivaci. V Japonsku musejí absolventi začít pracovat do dvou týdnů po skončení školy a jejich nástupní plat je dva tisíce amerických dolarů. Tady akorát nesmyslně rostou ceny bytů, jak si může mladá rodina koupit byt za několik milionů, když má dohromady pětadvacet třicet tisíc měsíčně? Jaké jsou klady a zápory internetu? Původním plánem, proč rozšiřovat internet, byla knowledge, poznání, vědomosti. S komercionalizací se ani nepočítalo. Rodiče internetu jako profesor Kleinrock nebo profesor Cerf chtěli, aby jeden počítač komunikoval s dalším počítačem. Nejdřív to bylo na jedné univerzitě, potom mezi více univerzitami a pak šlo propojení do celého světa.

rozhovor /

Potom to byl také vojenský projekt DARPA. Tam vymysleli protokoly, tedy technologii mezi zdrojem elektřiny a tím, že vám funguje nějaká aplikace. Internet je zdroj vědomostí. Úplný zázrak na zdroje. Chcete se učit japonsky nebo cokoliv, je to na netu. Negativní stránka je vše, co souvisí se zneužíváním dětí. A potom politické vlivy, manipulace a propaganda, které je někdy těžké v té záplavě informací rozeznat. Virtuální svět má vliv na naše zdraví, to se týká hlavně mladých. Nejdou už ani ven, čumí do toho, jedí chipsy a burgery a pak jsou samozřejmě obézní. Další věc je identita. Já můžu být na chatu desetiletá Alenka a nikdo to nepozná. To je strašně nebezpečné. V Kanadě mají mobily, které rodičům ukážou, kde se jejich dítě na netu pohybuje, na jakých stránkách, a můžou je zablokovat. Na rodičích a na škole je, aby učili děti používat internet správně. To je jako jin a jang v kung-fu. Technologie je vynikající věc, ale záleží na tom, do jakých rukou se dostane.

„Ano, je možné, že jednou internet narazí na hranici, kdy nebude kapacitně schopen provozu.“ A na jakém stupni technologického vývoje internetu jsme právě teď? Na úplném začátku. O tom, co dnes považujeme za úžasné, řeknou naše děti „prosím tě, tati, s tímhle jsi nemohl udělat vůbec nic“. Budou žít ve všudypřítomné informatice. Jejich oblečení, klíč od dveří, to všechno budou počítače, což přinese další etické problémy, například mezi soukromím a bezpečností. Třeba inteligentní prach, který dovede nachytat video a zvuk z okolí, je zatím vojenským superprojektem, ale za pár let bude komercionalizovaný. V současnosti je tu i velká disproporce mezi hardwarem a softwarem. Výrobci jednoho si stěžují na výrobce druhého

w w w.redway m ag.c z

a samozřejmě je to hnané ziskem, takže velké společnosti jako Microsoft, Intel nebo Samsung pracují na tom, aby vyráběli obojí. Takže ta druhá generace bude robustnější a – řekněme – silnější. A bezpečnost? Je to třeba jako ve sportu, když se říká, že lékaři sportovních týmů jsou v otázce dopingu tři kroky před dopingovými kontrolami? Ano, dalo by se to takhle říct, je to takové dohánění. Hackeři jsou vlastně nejšpičkovějšími fachmany. Další aspekt bezpečnosti – já bych se nedivil, kdyby tenhle náš rozhovor poslouchalo patnáct agentů z Kanady a dvacet z Česka. Vůbec by mě to nepřekvapilo, vítáme vás, pánové, na palubě. Je to tak, to je realita. A ještě jedna věc: technologie jsou stále otevřenější, užívá je víc a víc lidí. A je to jako v životě – jdete na koncert nebo na letiště a zrovna řádí nějaký virus, máte tam nejvyšší pravděpodobnost, že ho chytnete. Jednoho našeho čtenáře zajímá, jestli se dá internet vypnout. Prostě najednou, globálně. Internet je obrovský komplex budov, které mají tisíce serverů, databank a superpočítačů. A funguje to tak, že když si třeba vytvoříte profil na Facebooku, tak se to okamžitě uloží někde v Kalifornii, Coloradu nebo jinde. Myslím, že i v okolí Prahy je takový komplex. Je to samozřejmě ochraňované a zvenčí to vypadá nenápadně jako obyčejná budova. A tahle takzvaná datacentra jsou propojená mezi sebou a přivést je na nulu je prakticky nemožné. Jiná varianta je, že třeba něco vyfotíte nebo natočíte a hned to dáte na net, protože chcete, aby o tom celý svět věděl. Říká se tomu COPE – capture once publish everywhere. A když to dělají třeba tři miliony lidí najednou, je to obrovské množství dat. Tedy ano, je možné, že jednou internet narazí na hranici, kdy nebude kapacitně schopen provozu. Ale je to taková zatím spíš spekulativní úvaha. A ten čtenář, co se ptá, je chytrý kluk, to mu vyřiďte.

smartbox / jazykové okénko /

t ext: Dominik Zezula ilustrace: vilma svobodová

KREATIVNÍ UČEBNICE V PĚTI KROCÍCH

NORŠTINA

Úplně první jazykové okénko v Redwayi se zaměřilo na dánštinu – a teď, na začátku dalšího školního roku, se vracíme tak trochu ke kořenům. Právě norština, jazyk země vikingů, fjordů a Ole Einara Björndalena, je totiž dánštině nesmírně podobná. Dokonce natolik, že si obyvatelé obou zemí můžou rozumět asi tak jako my s Poláky. To ale neznamená, že by Norové mluvili nějakou nudnou, neoriginální řečí. Naopak.

voji s i s i #1 Najd u in noršt

zí dv ě že ti to na bí ny. Zj is tí š, ti u rš no no ov do is y sp žo va ná za ja ké st rá nk k, a je po va ná … j př ek la d ně zy va de ja žo za ní va a iž i po ik kn či li ) a je B ěž na w e B ok m ål , á no rš ti na žo u í a ne do ká í se jm en uj yn or sk (n ov ve rz e. Pr vn t m ili on ů lid m á ná ze v N pě há je ru ži D . u e je št ě ti nu or sk m rš js V N no . í to ln A nu ti iá ob ě. a of ic ic iá ln í no rš k po už ív aj í ov no u a of rš ti na). To lik a he zč í, ta ta ky za sp is ti n je le pš í k (v ys ok á no rš rs no no z og á H er a , kt , k“ m je št ě ut zy ta no ja je od ní k od Pa se sh , co ž je „n ár m fo rm ám . al vý sm ko ik zy R ja i m ač í. ne na ťu kl ně uz ná va ný na úv od st a ce lo st át yř i no rš ti ny k of ic iá ln ím lím e, že čt ys m e al , al ek tů hr om ad a di

#2 Nauč se z

pívat. Aspoň t rochu S fe no m én em to na lit y už js m e se zk ra tc e jd e se tk al i u as o to , že sl ov ijs kých ja zy a m ěn í vý zn po sa ze ný m ků ; ve am po dl e to hl as em ne ho , ja k vy so bo s ja ko u do ur či té m ko m el od ií je ír y fu ng uj e čl ověk vy sl ve vě tš in ě ov í. To na lit oz na m ov ac ja zy ků („ Se a í vě ta ne bo š m ás lo“ m ůž e ot áz ka , po sl ab ik u) , no bý t dl e to ho , ja rš ti na je al k vy sl e ov je íš po sl ed ní št ě o ku s dá ne ob vy kl é. l, co ž je v E To je ta ky ne jvět ší ro vr op ě po m kd yž ně kd o zd íl op ro ti ěr ně sm rt el ně ch dá nš ti ně : ta ro pt í v ba ži To hl e je bl to ti ž zn í, ja ně . N or št in bá zp rá va pr ko a zn í ja ko zp o vš ec hny, př íz vu k a pr ěv. kd o př i vý uc os tě „n ěj ak e ja zy “ ků m lu ví , a pr o ig no ru jo u a dv a rů zný ty, co ne m tó ny od se aj í hu de bn be je dn od uš sp oj it uč en í sl uc h e ne ro ze zn í no rš ti ny s aj í. O st at ní hu de bkou , ka pe ly se jm si al e m ůž ou co ž je su pe en uj ou H at r, pr ot ož e vš ec hr ag hk ht or hny no rs ký a za pa lu jo u ko st el y.

číslo 2, 2016 | ročník I X

a piknik n i s i Zajd

zi m a, ně kd e ho dn ě m a. A kd yž je zi je o u ot sk Pr or e. ot ož e v N to ko ne čn ě jd le j ví ke nd . Pr am ži ku , kd y . ok le ví m ch dé e Id eá ln ě na ce až hl v k ty ve n ávě en ě vy rá že jí pi su jíc íc h pr ěk pl án uj e ných sl ov po ta k lid i na dš kt er ou si čl ov ně ko lik kr ás y, la rt nu pa vi á vy ov a nd ke ví , m u No ro vé to no si no rš tin k če si ře ně vy pn e. Na ja ře , zj ed no du še tě je os la pr yl k ef ct). pa lg ná He j tý de n a už by lo os m se na ni ce le pi vo (p ok ud jim po lo ži t. ní ba ov le nk do př ed u, tě ší ch ve í n rn te an eb pr vn í ja , co se dá na liv ils ko ep k. co ut ta ě jí a ln va ě) dá co ž je úp rn at iv ní ch ut ba a på le gg , ok ud m áš al te (p da A k to m u ch le lá ko čo , sý r, sa rd in ky Tř eb a šu nk a,

#4 Buď hodn ý

, ať se nemusíš p rosit o vě ci

Da lší su pe r no rsk ý slo vo je Ja nt elo ve n, v p od sta tě že pr os az ov at sá ne ps an ej zá ko n, m se be na úkor kt er ej řík á, sk up iny je šp at ný vš em sk an din áv . To je os ta tn ě fil sk ým ná ro dů m. oz ofi e vla stn í A n a jaz yk vý ra z „p ro sím “ (je u se to od rá ží; No no m ně ko lik op rové tře ba ne zn isnýc h frá zí) . Pr ají se o věc i ne pr os os tě jso u na se be í, pr ot ož e to je sa ta k mi lí, že mo zře jm ne řík ají „u dě lej os t. Na víc , na ro zd íl od an gli čt to hle a t am to“, iny, ale „m oh l by s ud Sa mo zře jm ě kr om ěla t to hle a t am ě čle nů ka pe ly Ha to“. th ra gh kh to r, ti mo c ho dn í ne jso u.

se do kni u o #5 K vin o n h c ý norsk

ku a sk lo nů m dn a do br á iv ní m u sl ov ní A na zá vě r je os ti, al te rn at en ja zy ke m . rc tv m zč hý ro uc do ry své a fa kt je dn od tin rš no zp rá va : Na vz á áv d jd e to tiž m na st ic e zů st m ec ky). Po řá k fo ne tic ké gy o je št ě líp ně eb (n ap ně ky tr ic ou gl in um íš an at ik a je vě tš As po ň po ku d ov ní zá so by ož e je ho gr am sl ot st pr a čá ý, ká sk vs án ič tiny) a ob ro o ja zy k ge rm gl an u ře čí , je ko ch ja ný uz (p od ob ně u jinýc h př íb je dn od uc há jd e. Čí m ž po do bn ě ja ko co o bo it, ne , op ně ch ej rs ke j text a po vy pa dá bu ď st no si čl án ek . st ej čí zk ný he j ke od ě m ož na jd i si ně ja a ki ce lkem v p oh wi na ž za čá te k: Bě bř e ro zu m ět . se vr ac ím e na de š do ce la do m u vl as tn ě bu to že , tě pí Př ek va

w w w.redway m ag.c z

smartbox /

t ext: Laura Haiselová Foto: archiv Laury Haiselové a wikimedia common

Neznalost zákona neomlouvá

Rozbil jsem drahou věc, co se mnou bude? Zaplatí to za tebe rodiče nebo pojišťovna? V co lze doufat, když tě u toho nikdo neviděl? A co se stane, když jsi chycen při činu? Skejtujete s partou na ulici. Najedeš na uvolněnou dlažební kostku, fyzika udělá čáry máry fuk, kostka vyletí tím nejhorším směrem a rozbije výlohu obchodu. Čistě smyšlený příběh, samozřejmě (ve skutečnosti true story, bro, život je samé překvapení). Někomu právě vznikla škoda.

Ta výloha stejně byla pojištěná… Jasně, to ovšem neznamená, že jsi z toho venku. Majitel bude sice v klidu, ale došlápne si na tebe pojišťovna, pokud se dozví, že to byl právě tvůj skejt, co pošťouchl tu dlažební kostku. Pomohlo by ti jedině, kdybys byl sám pojištěný pro případ, že něco rozbiješ.

Můžu za to jít do vězení? Nebo do polepšovny? Klid, dostat se do vězení není u nás tak snadné. Vyžaduje to větší skilly než jedno vysypané sklo. Právo taky přihlíží k tomu, že jsi to neudělal schválně. Kdybys na tu výlohu šel s kladivem, to by byla jiná písnička. Když se ale stane nehoda, při níž není nikdo zraněn, vězení ani polepšovna nehrozí.

Nikdo mě neviděl, mám se jít přiznat? Na tohle žádná právní rada není, záleží na svědomí. Kdyby někdo něco rozbil tobě, byl bys rád, že se přiznal a zaplatil ti to? Na druhou stranu nečekej, že když se k činu přihlásíš, bude to polehčující okolnost a automatické snížení tvé odpovědnosti. Budeš platit úplně stejně, jako kdyby tě vidělo deset lidí a bezpečnostních kamer.

Budu to muset platit? Zřejmě ano. Stát tě sice za rozbitou výlohu nepotrestá vězením, ale majitel obchodu bude požadovat nahrazení škody. Jestli jsi výlohu rozbil schválně, nebo ne, je mu jedno. Placení škody by ses mohl vyhnout jen v případě, že by šlo o náhodu, kterou nebylo možné nijak předvídat. Třeba kdybys věděl (a mohl to dokázat), že chodník byl čerstvě po rekonstrukci a všechny kostky v něm pevně držely.

Co když mě chytí při činu? Rozzuřený majitel krámu na vás vylítne a možná bude křičet. Vy zachovejte klid. Bude po vás chtít občanku, aby si mohl zapsat vaše jména a adresy. Buď mu ji ukážete rovnou, což ale není vaše povinnost, nebo počkáte na příjezd policie. Ta zjistí totožnost, vyrozumí vaše rodiče a to bude zřejmě všechno.

Zaplatí to za mě rodiče? Můžou, ale nemusejí. Z právního hlediska takovou povinnost nemají, a to ani pokud ti ještě není osmnáct a nevyděláváš. A kde na to mám vzít peníze? Můžeš prodat svoje věci, půjčit si od rodičů nebo chodit na brigádu. Záleží hlavně na domluvě s majitelem poškozené věci.

Ahoj, jmenuju se Laura Pátým rokem studuju práva v Praze. Pracovala jsem v advokátní kanceláři, na Ministerstvu spravedlnosti a v občanské právní poradně. Kdysi jsem taky psala do Redwaye, ale to vědí už jen pamětníci. Kromě toho jsem skautka a ráda fotím. Vždycky jsem chtěla dělat něco prospěšného, pomáhat. Proto jsem vzala tuhle rubriku, ve které vám chci ukázat, že kromě povinností máte taky spoustu práv. Obojí je potřeba znát.

číslo 2, 2016 | ročník i x

Co když začnu utíkat? Nedohoní mě. Jasně, když utečeš, máš šanci, že na tebe nikdo nepřijde a budeš v suchu. A když tě pak policie přece jen najde, náhrada škody bude pořád stejná, jako kdyby ses přiznal dobrovolně. Útěk nebo přiznání, právu je to jedno. Ale lidem ne. Majitel výlohy bude určitě ochotnější domluvit se na rozumném řešení, pokud vidí dobrou vůli i na tvé straně. Pokud zdrhneš, těžko pak můžeš chtít, aby přistoupil třeba na hrazení škody ve splátkách. Morálně jsi na tom v tu chvíli tak, že nemůžeš požadovat vůbec nic.

smartbox /

t ext: Jiří Bejček Foto: archiv

LingoNative Recenze nové aplikace pro překladatele, tvůrce titulků a anglicky zpívající kapely

Když se kácí les, létají třísky. Jak to přeložíte do angličtiny? Úplně jinak, než byste čekali! Na to, co vás nenaučí žádná učebnice, je tady nová appka do smartphonu. Slangové výrazy, fráze, slovní hříčky, nadávky, všechno tam je! Co víc potřebuje člověk, který chce angličtinu používat tak přirozeně, jako by byla jeho mateřštinou? Asi vám ani nedochází, kolik ustálených slovních spojení denně používáme. Odborně se jim říká frazeologismy. Často výrazně posunují původní význam slov, a když je přeložíte doslovně, vyjdou vám legrace jako „It is one“ (To je jedno) nebo „Tlač pedál na kov“ (Push the pedal to the metal – šlápni na to). Frazeologismy vás nenaučí žádná učebnice a na učitele, pokud nejsou rodilými mluvčími, bychom raději taky nespoléhali. Pokud se chcete výrazně přiblížit ke slovníku pravého English native speakera, zkuste novou českou aplikaci LingoNative. Otestovali jsme pro vás její funkce. Kolik to stojí? To první, co každého uživatele zajímá, je samozřejmě cena. A ta potěší! Základní verzi si na lingonative.cz stáhnete úplně zdarma, a pozor – bez reklam! Chcete-li si ale užít pravé lingvistické porno, budete přeci jen muset sáhnout lehce do peněženky. Bezplatná verze je výrazně osekaná a jejím úkolem je hlavně představit vám všechny funkce, které aplikace nabízí. I tak si ale užijete něco přes sto frází, které jsou rozděleny do 24 tematických okruhů. Za 10 dolarů (240 korun) se vám otevřou další tři a půl tisíce spojení. Nebo chcete odemknout jen jeden okruh? K tomu vám bude stačit jeden dolar. Shut up and take my money!

w w w.redway m ag.c z

Offline učitel Handy: Vyberete si třeba dvě stovky frází na téma jak sbalit holku na baru. Ty si pak pouštíte v MHD do sluchátek nebo hezky nahlas doma. Jako když se Joey v Přátelích učil francouzsky! Práce v aplikaci je jednoduchá a rychlá, žádné podrazy, záseky, prostoje. Všechno lítá pěkně rychle, smooth & easy. LingoNative nikdy nespí Nevýhodou každé nové databáze je, že je malá. Otevřete hudební streamovací appku, zadáte do vyhledávače tři svoje oblíbené kapely a ani jednu to nenajde. „Damned!“ pomyslíte si a jdete od toho. Stejné je to s filmy, knihami a vůbec vším. V LingoNative přibývají nové fráze rychle díky tomu, že je mohou přidávat sami uživatelé. Nebo si můžou o překlad fráze, kterou nelze najít, napsat přímo vývojářům. Kontrolu nad správným zněním má vždy rodilý mluvčí, který musí každou nově zařazenou frázi schválit jak v psané, tak zvukové podobě. Velké ambice A to je zhruba jediná věc, o kterou se bojíme. LingoNative je velkoryse pojatý projekt, ale budou na něj autoři stačit? Jsou připraveni na frontu uživatelských frází čekajících na schválení? Doufáme, že ano. Používáme a doporučujeme Aplikace nás okouzlila svým user friendly ovládáním i nevtíravým vzhledem. Baví nás ta jednoduchost a jedinečnost, podobný českoanglický slovník prostě nikde jinde nenajdete. Nebo o něm aspoň nevíme. Takže we hold our thumbs (vlastně we keep our fingers crossed). Jen houšť! (Go on!)

smartbox /

t ext: M. Overstreet ilustrace: Jiří Pospíšil

Zákon ulice

Psychologie útocníka Zastaví vás a bude chtít peněženku, mobil, notebook, všechny vaše věci. Možná bude mít zbraň. Můžete se z toho takzvaně vykecat? Přesvědčit lupiče o nesprávnosti jeho počínání, rozejít se v míru a pokračovat každý svou cestou? Do psychologie útočníka vás uvede sám útočník, zkušený kriminálník, který si za loupežná přepadení odseděl svoje, pak se zařadil zpátky do společnosti, našel si práci, dal se ke svědkům Jehovovým a od té doby seká dobrotu. O minulosti mluví upřímně a klidně, ale fotit se nechce a zveřejnit jméno taky ne. To se dá pochopit. Zde jsou jeho slova.

číslo 2, 2016 | ročník i x

Ptáte se, co dělat, když vás někdo chce oloupit. To se ptáte správné osoby, protože já jsem v takové situaci byl mnohokrát. Byl jsem ten, kdo drží pistoli, nůž nebo železnou tyč, ten, kdo vyhrožuje a ten, kdo okrádá. Ve vězení jsem strávil jedenáct let. Nelegální držení zbraně, loupežné přepadení, těžké ublížení na zdraví a tak dále, bylo toho moc. Proto vám teď můžu říct, co chce a jak přemýšlí lupič. Především je naprosto zoufalý A obvykle taky pod vlivem drog nebo alkoholu, případně obojího. Na to nikdy nezapomínejte. Člověk, který proti vám stojí s bouchačkou a chce vaše věci, o vás nezakopl náhodou. Vybral si vás. Nějakou dobu vás pozoroval, odhadoval, a jakmile se jednou rozhodl, chce si správnost své volby potvrdit. Znáte to, nikdo rád nepřiznává vlastní chybu; zfetovaný zoufalý lupič ze všech lidí nejmíň.

Lupic se chová jako šelma. Dlouho pozoruje stádo a vybírá korist. Chce jít na jistotu. Takže ne, nevykecáte se z toho Nezkoušejte to, nemá to cenu. Mluvím k vám z hluboké životní zkušenosti. Člověk, který je schopen někoho zabít pro pár stovek a starý mobil, to nemá v hlavě v pořádku. Nebude poslouchat, co mu říkáte. Není to jako ve filmu nebo v knížce, vy nejste hrdinové a on není lupič gentleman, který se po vašem proslovu zastydí, omluví a odejde. Na druhou stranu byste měli vědět, že chce pouze vaše věci. Nemá v plánu vás zabít, zbraň a výhrůžky používá proto, aby vás donutil k poslušnosti. A taky pro vlastní ochranu, kdyby se odněkud vynořil nějaký blázen a přispěchal vám na pomoc. Nestává se to zas tak často, ale někdy jo, a lupič s takovou možností počítá. Scénář o třech bodech Loupežné přepadení začíná bodem A a končí bodem C. Bod A je kontakt, zahájení akce. Bod C je získání vašeho majetku a konec akce. Bod B je vše, co se stane mezitím. Pokud se v bodě B vyskytnou komplikace, a jednou z nich může být to, že začnete přemlouvat, prosit, vyjednávat nebo chytračit, ohrozí to bod C. S ohrožením bodu C stoupá i ohrožení vašeho zdraví a života. Z toho plyne jenom jedno: Spolupracujte. Dejte mu, co chce, neříkejte blbosti jako „nemám žádné peníze“ a podobně. Čím víc má situaci pod kontrolou, čím rychleji vše probíhá, tím je klidnější. A to je pro vás dobré. Věci si pořídíte znovu. Život ne. Koneckonců, u soudu proti mně svědčili ti, co přepadení přežili ve zdraví. Jen oni pomohli spravedlnosti dostat mě tam, kam jsem po právu patřil. Když budete mrtví nebo v nemocnici s těžkým zraněním, nepomůžete ničemu.

křoví, každou rozbitou lampu veřejného osvětlení, každou prázdnou barabiznu. Zná hustotu provozu, zvyky místních i četnost policejních hlídek. Dlouho pozoruje stádo a vybírá si kořist. Chce jít na jistotu, protože neúspěšný pokus znamená nutnost dalšího pokusu a každý další pokus přitahuje pozornost policie. Dívejte se na Animal Planet, na dokumenty o divokých zvířatech, tam to všechno je. Jste slabí, staří, moc mladí, vypadáte nemocně, nezkušeně, opile, rezignovaně, duchem nepřítomně? Máte oblečení a boty, které znemožňují pohyb a špatně se v nich drží stabilita? Máte na sobě drahé šperky, hodinky, hrajete si s mobilem, počítačem, držíte velkou luxusní tašku? Tak to jste ve hře. Lupič vás sleduje, drží se v bezpečné vzdálenosti. Doprovází vás domů. A dál už záleží jen na míře jeho zoufalosti; na tom, jak je tlačen časem a okolnostmi získat peníze. Pokud je ve velké tísni, zaútočí při první trochu vhodné příležitosti. Pokud má času víc, pravděpodobně vás bude ještě pozorovat a sbírat informace o tom, v kolik vycházíte z domu, v kolik se vracíte, jestli sami, jestli vždy stejnou cestou a podobně. Nechovejte se jako kořist Co z toho vyplývá, už asi víte sami. Držte se lidského stáda a osvětlených míst. Choďte zpříma a tvařte se, že víte, co se kolem vás děje. Požádejte někoho z rodiny, ať vám večer chodí naproti. Když musíte jít sami, nenoste sluchátka a nekoukejte do mobilu, vnímejte okolí. Než strčíte klíč do zámku vchodových dveří, rozhlédněte se napravo, nalevo i za sebe. Hodně přepadení se odehraje právě v tuto chvíli. A co zbraň místo slov? Většině lidí žádná zbraň nepomůže hlavně proto, že s ní neumějí zacházet. Taky jejich instinkty jsou slabé. Než si vůbec uvědomí, co se děje, jsou v tom až po uši. To je moje zkušenost. Na straně lupiče je moment překvapení a příprava. Lupič má čas přehrát si v duchu přepadení stokrát za sebou a taky to dělá. Povzbuzuje se, hecuje, je odhodlaný a rozhodnutý. Když chcete nosit zbraň, a je jedno, jestli pistoli, nůž, nebo nějaký ten prevít, co do útočníka pustí proud, zaplaťte si k tomu kurz sebeobrany, pouličního boje nebo něčeho podobného, kde vás naučí, jak rychle a přesně reagovat bez přemýšlení. Jakmile lupiči ukážete, že máte zbraň, budete ji muset použít, jinak on použije svou. Proč lupiči loupí? Dluží peníze. Za drogy, za automaty, za všelijaké pochybné kšefty s kradeným zbožím, za výživné na děti, které někde mají, za všechno. A potřebují další na další drogy, alkohol, jídlo, automaty a kšefty. To je takový životní styl. Nemyslete si, lupiči si nežijí tak dobře jako vy. Ve skutečnosti je to snad nejméně výnosný způsob obživy na světě. V base jsem měl dost času na přemýšlení, tak jsem si spočítal svoji lupičskou hodinovou mzdu. Byla absurdně nízká. Tak mě to překvapilo, že jsem se začal zajímat, kolik je v tomhle státě minimální mzda. Kolik si můžu vydělat poctivou prací. No, nebudu lhát, vyšlo to asi tak nastejno, ale ty výhody k tomu! Měl bych zdravotní pojištění, klid od policajtů a svobodu.

Dívejte se na dokumenty Animal Planet Teď, když už nejsem lupič a nikdy jím znovu nebudu, protože Pán Ježíš mě zlomil jako prut a udělal ze mě nového člověka, vám poradím, co máte dělat, abyste se do takové situace pokud možno vůbec nedostali. Přepadení nezačíná někde v tmavé liduprázdné uličce, v parku, kterým si krátíte cestu od poslední tramvaje, ani v podchodu na konečné metra. Všechno to běží už několik hodin, někdy dokonce dní, jenom vy o tom nemáte ani tušení. Lupič se chová jako šelma. Má své teritorium, kde zná každý kout, každé

w w w.redway m ag.c z

smartbox /

t ext a foto: Anna Terešová

Jak se dostat na univerzitu ve Velké Británii Mé přihlášení na univerzitu ve Skotsku bylo hodně spontánní a zpětně vím, že pár věcí jsem měla udělat jinak. Ničeho ale nelituji, jsem šťastná, že jsem sebrala odvahu a vycestovala za deštěm a studeným větrem v malém přímořském městečku na severu Velké Británie. Když jsem se impulzivně rozhodla, že skutečně chci studovat na zahraniční univerzitě, postupovala jsem podle následujících kritérií.

Co chci studovat? Angličtinu nebo francouzštinu. Nakonec jsem si vybrala angličtinu, protože jsem si v ní víc věřila. Za kolik si to můžu dovolit? Zjistila jsem, že pokud si o to včas zažádám, proplatí mi ve Skotsku celé školné, tudíž budu studovat zadarmo. (O tom více níže.) V Anglii se cena za studium pohybuje okolo 9000 liber, k čemuž je potřeba přičíst další výdaje

číslo 2, 2016 | ročník i x

na živobytí. Tolik peněz nemám, takže Skotsko jasná volba. Přihlašovací proces Všechno jsem zařídila přes webové stánky UCAS a celý proces mi přišel mnohem jednodušší než podávání přihlášek na vysoké školy u nás doma. Přihláška přes UCAS pokrývá kompletně všechny univerzity ve Velké Británii, tudíž je jedno, jestli se chcete přihlásit na Cambridge, nebo na Dundee univerzitu. Pokud to chcete udělat jako já a začít studovat hned po maturitě, běžte na jejich web, najděte sekci Undergraduates. Tam se budete pohybovat po zbytek přihlašovacího procesu i výběrového řízení. Pak vyhledejte kolonku

Choosing a course. Tam vyberte všechny univerzity, které splňují kritéria vašeho výběru (u mě jich bylo pět), a pak si podejte přihlášku. Motivační dopis neboli Personal statement Připravte si ho. Cílem je přesvědčit univerzitu, že právě vy jste jejich člověk, ten nejlepší kandidát. Napište něco o svých zálibách a plánech do budoucnosti a vysvětlete, proč je právě tato univerzita vaše top choice. Nevýhoda je, že odevzdáváte pouze jeden motivační dopis, a tudíž nemůžete viditelně lichotit pouze jedné konkrétní univerzitě. Naopak to musíte zaobalit dost neutrálně, aby to vypadalo, že mluvíte o skvělosti té univerzity, jejíž zaměstnanec si právě čte váš dopis. Rozhodně je dobré projít si nabídku kurzů v oboru, který chcete studovat, a zmínit je v dopisu. Působí to, že jste se výběrem poctivě zaobírali a strávili nad ním nějaký čas. Motivační dopis je váš první kontakt s vaší vysněnou univerzitou, a proto mu budu věnovat ještě extra část níže. Doporučující dopis Poprosila jsem mou profesorku, jestli by byla tak hodná a napsala mi doporučení. Souhlasila, takže jsem poskytla UCAS její mailovou adresu, na které ji pak kontaktovala univerzita s žádostí o doporučující dopis, jaká jsem studentka, jaké mám osobní kvality a podobně. Je jedno, jakého profesora o tuto službu poprosíte, ale podle mě je nejlepší ten, co vás učil předměty, kterým se na univerzitě chcete věnovat. Odevzdání přihlášky 1. Zaregistrovat se (Register) 2. Přihlásit se (Sign in) 3. Poskytnout informace o financování vašeho studia (Student Finance) 4. Výběr kurzů na univerzitách (Course Choices) 5. Historie vašeho předešlého vzdělání (Full Education History). Vzhledem k tomu, že termín pro odevzdání přihlášky je půlka ledna (v případě Oxford/Cambridge dokonce půlka října), nebudete schopni poskytnout své maturitní známky. Univerzity s tím ale počítají, a tudíž jen napište své předpokládané známky, které později v květnu doložíte kopií maturitního vysvědčení. 6. Historie vašich předchozích zaměstnání (Your Employment History). Pokud jste někdy nepracovali na plný úvazek, netýká se vás. 7. Motivační dopis (Write a personal statement). Mějte ho připravený po ruce, jen ho zkopírujte a vložte do kolonky. 8. Zkontrolujte všechny detaily (View all the details) 9. Doporučující dopis (Get a reference). Sem vložte dopis od profesora. 10. Zaplaťte poplatek za přihlášku (Pay your application fee). Je jedno, jestli se hlásíte na dvě, nebo pět univerzit, což je maximum, celkový poplatek je vždy 23 liber, a dokud ho nezaplatíte, přihláška není platná. 11. Odešlete přihlášku (Send your application/submit) Další kroky 1. Offers Univerzity si projdou vaši přihlášku, motivační a doporučující dopis a na jejich základě vám udělají nabídku. Buď přihlášku zcela odmítnou, nebo vám nabídnou takzvané podmínečné přijetí, nebo vás přijmou bezpodmínečně. V takovém případě gratuluji, zrovna jste byli přijati na několik zahraničních univerzit, ale pochybuji, že by se tak stalo, vzhledem k tomu, že po vás budou chtít vaše maturitní vysvědčení, které tou dobou ještě nemáte. 2. Replies Seřaďte univerzity, které vám nabídly místo, podle vlastních preferencí. 3. Results Jakmile splníte požadavky univerzity, ať už to jsou dobré známky z maturity (v mém případě to byla jen jedna dvojka povolená na celkovém vysvědčení), nebo doložení certifikátu o úrovni vaší angličtiny, nebo i ústní pohovor (to znamená, že si budete muset udělat výlet), váš status se změní na „přijat/a“ a univerzita vás bude brzy kontaktovat ohledně dalších kroků.

w w w.redway m ag.c z

Poznámka o termínech Každá univerzita vám oznámí své rozhodnutí v jiném časovém termínu. U mě to byla například jako první univerzita v Edinburghu, potom v Glasgow a jako poslední se ozval Aberdeen. Nepanikařte tedy, pokud se vám zdá, že na výsledek čekáte příliš dlouho. Mají svoje deadliny a včas vám dají vědět. Zpět k motivačnímu dopisu Jak jsem už zmínila, motivační dopis je váš první kontakt s univerzitou. Rozhodně mu věnujte velkou pozornost! 1. Buďte struční a k věci. Nikoho nezajímají rozvleklé věty o vašem dětství ani detailní představa ideální budoucnosti. 2. Vystupujte sebevědomě. Pište kratší, úderné věty. 3. Zmiňte veškeré své úspěchy, které se týkají zvoleného oboru. Pokud je to medicína, neměly by chybět účasti na středoškolských olympiádách v přírodních vědách + dobrovolničení + členství v Červeném kříži nebo podobné organizaci. Hlásíte se na studium literatury? Potřebujete jazykové kurzy, psaní do školního časopisu, vlastní tvorbu nebo recenze knih (blog například) + dobrovolničení v knihkupectví nebo nakladatelství. Geologie? Zmiňte geologické výpravy, kroužky, referáty, seminárky, vlastní projekty + dobrovolničení v organizacích na ochranu přírody. Právo? Řečnické a diskuzní kroužky, občanský aktivismus + samozřejmě dobrovolničení… Asi jste pochopili, že Britové dají hodně na dobrovolničení. Ano, dají, a může vám to přihrát osudové body, tak to nepodceňujte. 4. Prodejte se. Všechno musí vypadat jako skvělá aktivita, skvělé umístění, důležitá zkušenost. Nezapomeňte, že každá univerzita ročně prochází přímo stohy dopisů, proto se snažte, ať ten váš dostatečně vyčnívá, všichni ostatní se o to totiž snaží. Já jsem u této části trpěla jako zvíře, sebechvála a takové to „vytahování se“ mi moc nejdou. Pokud vám to taky nepůjde, obraťte se na kamarády, rodiče, profesory. Najděte někoho, kdo má sám dost sebevědomí a pomůže vám motivační dopis trochu vyšperkovat. V mém případě to byla například zcela nečekaně profesorka angličtiny, které vděčím za hodně. Jazykové testy Já jsem se tomu sice nějakým zázračným řízením osudu vyhnula, ale většina univerzit požaduje doložení certifikátu o úrovni vaší angličtiny. Třeba moje spolužačka hlásící se na stejnou univerzitu a podobný obor certifikát poslat musela. Jestli ho budou chtít i po vás, zjistíte hned, jak vám zašlou nabídku a podmínky přijetí. Univerzita taky rovnou napíše, jaké skóre musíte v daném testu získat. Většinou jedná o Cambridge FCE a CAE, IELTS, případně TOEFL.

Asi jste pochopili, že Britové dají hodně na dobrovolničení. Ano, dají, a může vám to přihrát osudové body, tak to nepodceňujte. Zpět ke školnému SAAS (Student Awards Agency Scotland) proplácí občanům Evropské unie školné v plné výši. Stačí, abych si o něj každý rok zažádala na webu www.saas.gov.uk. Školné se proplácí ve výši jednoho roku, a žádost je tedy nutné pravidelně obnovovat. Já to dělám vždycky v dubnu, SAAS potom pošle peníze přímo

smartbox /

na účet univerzity a já dostanu potvrzující dopis, že je to zaplacené. Pokud žádost zapomenete obnovit, může se lehce stát, že si školné zaplatíte sami. Pochopitelně je možné, že po brexitu se situace změní. Ale vzhledem k tomu, že ještě ani nedošlo k aktivaci článku 50 v Lisabonské smlouvě o výstupu Velké Británie z Evropské unie, věřím, že přinejmenším studentům přijatým na univerzity od září 2017 SAAS jejich studium proplatí. Sledujte pečlivě a pravidelně jejich web.

Buďte struční a k věci. Vystupujte sebevědomě. Pište kratší, úderné věty. Ubytování Jakmile máte od univerzity potvrzenou nabídku, hned se přihlaste k ubytování na kolejích. Můžete si najít i soukromé ubytování a pravděpodobně vás vyjde levněji, ovšem koleje mají velkou výhodu ve vytváření nových kontaktů. Všichni jste nerozkoukaní prváci a budete potřebovat pomoc. Prvákům univerzita většinou (tak na 99,9 %) ubytování na koleji zaručuje v podmínkách, takže se nemusíte bát, že byste první rok neměli kde bydlet. Stejně se ale přihlaste hned, protože na ty poslední zbydou nejhorší ubytovací možnosti.

číslo 2, 2016 | ročník i x

Když jste na Facebooku, staňte se fanouškem stránky univerzity, případně hledejte skupiny jako Freshers 2017/18 (případně 18/19 atd. + název univerzity). Dozvíte se nejen o všech plánovaných akcích na tzv. Freshers Week, ale můžete zde najít i své budoucí spolubydlící. Stačí, když napíšete něco ve smyslu „Bydlím v Grant House, byt 74. Je tu někdo ze stejného bytu?“ Třeba poznáte své spolubydlící ještě před příjezdem. Poslední hrst tipů Promyslete si dobře, jakou univerzitu zvolíte. Jedna může mít sice lepší jméno ve světě, ale ta druhá má třeba větší uznání v oboru, na který se hlásíte. Zjistěte si informace o městě, ve kterém se univerzita nachází. Strávíte tam čtyři roky života, nevrhejte se tedy poslepu do úplného neznáma, abyste pak nebyli nepříjemně překvapeni. Je dobré mít nějaké informace o počasí, kulturním a sociálním životě, počtu obyvatel a podobně. Mimo jiné se od toho kolikrát odvíjejí i ceny letů domů na prázdniny. Prvák je po studijní stránce nejlehčí. Volný čas tedy využijte k přihlášení do různých „societies“. Zkuste debatní kroužky, školní noviny, ragby, squash, polo, surfing, šermování, prostě všechno. Britové dají hodně na tituly jako President of the Whiskey Society, i obyčejný pokladník se těší jejich respektu. Musíte se prostě družit, aspoň si najdete kámoše, a navíc, pokud máte takových mimoškolních aktivit hodně a k tomu ještě vynikající prospěch, můžete požádat o stipendium, které vám pokryje část životních nákladů. Choďte ven, jak jen to půjde, a seznamujte se. S každým dalším rokem budete mít míň času a taky lidi už budou rozčlenění do všelijakých skupinek, kam jen neradi pouštějí někoho nového.

smartbox /

s loupek: Václav Pinkava foto: wikimedia commons

Akta X všedního dne Proč je mléko bílé?

Mléko obsahuje tuk, kasein a další sloučeniny vápníku plus nějaké vitaminy. Nic z toho není bílé, tak jak to, že mléko bílé je? Z fyzikálního pohledu je mléko nepravý roztok. Obsahuje asi 12,5 % sušiny, zbytek je voda. V sušině je mléčný cukr a tuk, bílkoviny a malé množství dalších látek. Bílkovina a tuk jsou ve vodě špatně rozpustné. Tuk je v mléce rozptýlen ve formě kuliček, které bychom spatřili až po 500násobném zvětšení pod mikroskopem. Na jejich povrchu je membrána z tukových emulgátorů (fosfolipidů) a proteinů. Membrána brání shlukování jednotlivých kapiček tuku do větších celků a zároveň je chrání před rozštěpením působícími enzymy. Bílá barva vzniká lomem světelných paprsků na této membráně. Všechny vlnové délky světla se rozptýlí a žádné nejsou pohlcovány, proto je mléko bílé.

Které zvíře je pro člověka nejnebezpečnější?

Samička komára. Přenáší přes sto smrtelných nemocí, na které ročně zemře asi jeden milion lidí, což je víc, než kolik usmrtí všechna ostatní zvířata dohromady.

Jak se dostane sůl do moře? Dešťová voda prosakuje do země a cestou do jejích hlubin s sebou bere soli z okolních hornin. Když jako pramen vytryskne opět na povrch, vytváří potoky a řeky. Ty tečou a tečou, až dotečou do moře. Jsou jako nekonečný dopravní pás naplněný minerálními solemi. To však vede k další záhadě: Voda z „dopravního pásu“ přece slaná není. Není, protože oceány jsou obrovskými sběrnými nádržemi, kde se sůl hromadí po miliony let.

Je koňská síla opravdu síla jednoho živého koně? Ano, je. Když James Watt založil továrnu na parní stroje, musel najít něco, s čím by mohl porovnat jejich výkon. Přirozeně si vybral koně, populární „biologický motor“ té doby. Ze složité početní operace, která vycházela z průměrného pracovního dne koně, jeho běhu a tažné síly, získal geniální vynálezce hodnotu zaokrouhlenou na 740 jednotek. Ty pojmenoval na watty a máme to tady: 1 koňská síla se rovná 740 wattů.

w w w.redway m ag.c z

Odkud pocházejí velbloudi?

Budete se asi divit, ale ze Severní Ameriky. Do Asie se vydali přes Beringovu šíji někdy před čtyřmi miliony let. Ti, co v Americe zůstali, vyhynuli během poslední doby ledové. Ti, co odešli, se už (na rozdíl od koní a psů) nikdy nevrátili.

O Punť ovi Bylo, nebylo. Letos, 2016, se nám v noci z 20. na 21. června zjevil slunovratový úplněk. Anglicky se mu říká strawberry moon. Předchozí byl v roce 1967, před 49 lety, příští bude v roce 2062, za 46 let. Vesmír je pln zvláštností. Třeba, že Měsíc je asi 400x blíže než Slunce a 400x menší, takže zabírá stejně velký puntík jako Slunce, a tím skýtá kouzelná zatmění. Sluneční kotouč alias Punťa se zdá být životní jistota z nejjistějších. Odhadem svítí už pět miliard let a z toho 4,6 miliard let ráno vychází a zapadá nad naší planetou. Počítáme s ním, doslova. 21. 6. 2016 byl východ Punti (v Praze) ve 4.53 a západ ve 21.16 a nasvítil toho prý celkem 16 hodin 23 minut a 7 vteřin – z hlediska samotného zemského povrchu, ne z vrcholu hory, ovšem. Jenže je v tom nejeden háček… Když je Punťa ještě (či už) za obzorem, přímočaře geometricky vzato se jeho světlo vlivem refrakce v atmosféře ohýbá a svítí tak trochu za roh. Tak trochu? Vliv refrakce zemské atmosféry daný hustotou a hloubkou vrstvy vzduchu je další shodou okolností takový, že představuje optický posun o jednoho celého Punťu. Je vidět celý nad obzorem v okamžiku, kdy je celý pod obzorem. Rozdíl činí 34 úhlových minut neboli ⅔ stupně. (Tedy na rovníku, u nás o něco méně, ale to nechme hnidopichům.) Den má 24 hodin, tzn. 86 400 vteřin, za den se země otočí o 360 stupňů. Punťa má ⅔ stupně, takže procesí pozic Punti, které se navzájem dotýkají jako puntíky nebo korálky na náhrdelníku, má 540 pozic do kruhu. Z toho plyne, že jeden celý Punťa se posune o jednu pozici za 86 400/540 = 160 vteřin čili 2 ⅔ minuty. Východ sám sebe předbíhá a západ se opticky loudá tak, že přímé osvícení sluncem denně protahuje přibližně o pět minut. Zvažme, že Punťa fyzicky (tedy pozičně, ne světelně) vlastně zapadá a vychází ještě dříve. Slunce je od nás zhruba 150 milionů kilometrů a světlo k nám rychlostí cca 300 000 km za vteřinu letí v průměru 500 vteřin (8 minut a 20 vteřin). Okružní dráha Země je trochu eliptická a sluneční svit cestuje v rozmezí od 490 vteřin (perihélium, 3. ledna) do 507 vteřin (afélium, 4. června). To ovšem znamená, že v červnu vidíme slunce o celé tři Punti pozadu oproti fyzické pozici v daný okamžik, a přestože při rozbřesku vidíme Punťu nad obzorem, když je údajně fyzicky ještě pod obzorem, než to celé uvidíme vůbec, už je to vlastně jinak. Když Punťu ráno vidíme vlivem refrakce nad obzorem s předstihem o jednu pozici (a s ohledem na opoždění světla o tři pozice), je vlastně ne o pozici níž, ale v daný okamžik už o dvě výš. Večer je situace jiná, protože refrakce nám západ opožďuje a Punťa opticky otálí, takže v daný okamžik je čtyři pozice hluboko za obzorem. Měsíc se nad obzorem chová podobně, jen to opoždění činí pouze 1 ¼ vteřiny.

soutěž /

podle vlastního výběru Ukaž nám, jaké nosíš ve škole přezůvky. Vyfoť se se svým spolužákem nebo spolužačkou a připiš k fotce, proč byste právě vy dva měli vyhrát Converse od Footshopu. Fotku nahraj na náš Facebook (facebook.com/redwaymag), tagni toho druhého, a jste ve hře.

číslo 2, 2016 | ročník x

Každý z vás Converse podle vlastního výběru v hodnotě 2000 Kč. Výherce vybíráme my v redakci. Podle toho, čí fotka bude nejhezčí. Máme na to vzdělání i praxi, neboj, na rozdíl od lajků to bude spravedlivé. Soutěž končí 4. listopadu 2016 .

technologie /

t ext: Šimon Zelinger foto: archiv

iPhone 7 bez jacku. Ale proč? Chybějící jack, to je, jak říkají Angličané, „slon v obýváku“. Pojďme hned k němu. Dobře že tam není, protože díky místu, které se po něm uvolnilo, se do telefonu vejde větší baterie a stereo reproduktory. A navíc — díry do telefonu nejsou ani hezké, ani bezpečné, ani zenové, s tím by určitě souhlasil sám Steve. Vše musí směřovat k dokonalosti. Sedmého září představil Tim Cook světu iPhone 7 ve dvou velikostech (4,7 a 5 palců) a s další novou barvou, kterou je tentokrát leskle černočerná jako maska Dartha Vadera. Novinek, které udělají členům Jobsovy církve radost, je samozřejmě víc. Začněme tím, co je nejčastějším problémem našeho moderního světa – vybitá baterie. Inženýři na tom zamakali a dokázali zvýšit její výdrž až o dvě hodiny, což určitě potěší všechny hráče Pokémon GO a posluchače Spotify. Dál se podařilo zvýšit výkon telefonu až o čtyřicet procent, zesvětlit displej o pětadvacet procent a vytvořit barevný prostor, jako mají digitální kina. Voděodolný Spadl vám někdy telefon do vody, převrhli jste na něj plnou sklenici nebo se snad ocitl v toaletě? Máme dobrou zprávu, iPhone 7 a 7 plus jsou voděodolné s certifikací IP67. Co to znamená? Že vydrží ponořené v hloubce jednoho metru až půl hodiny. Wow, to by mohlo znamenat konec mnoha osobním tragédiím!

w w w.redway m ag.c z

Podívejme se na to realisticky Umíte si představit, jak budeme poslouchat muziku za patnáct let? Stále otrocky spoutaní dráty, spoléhajíce na zastaralou technologii z minulého století? Už dávno přece nepoužíváme kazeťáky, walkmany a tamagoči. Jednou ke změně na bezdrátovou technologii poslechu muselo dojít, a kdo jiný by tomu měl diktovat než Apple? Nezapomínejme, že Apple něco takové neudělal poprvé. Kdo svět už v roce 1997 zbavil disket u iMacu a představil USB porty? Kdo v roce 2008 zavrhnul cédéčka u MacBooku Air? Žádná změna není snadná a Apple si to plně uvědomuje. K novému iPhonu přibalil zdarma ikonická, bílá sluchátka Earpods, která se připojí lightning konektorem. Součástí balení je také redukce, pomocí které připojíte k iPhonu svá oblíbená sluchátka s jackem. Když ji ztratíte, nová přijde na 279 korun. Apple vždy vedl revoluci a jinak tomu nebude ani nyní. iPhone 7 je na cestě se stát nejprodávanějším iPhonem všech dob, objednávky trhají rekordy, jack ne jack.

estetická výchova /

t ext: Pavlína Kozáková zdroj: přednáška Karla Cettla v PORG ilustrace: archiv Karla Cettla

Kreslíme přírodu Říká se, že fotografie zabila vědeckou ilustraci. Díky moderním technologiím máme foťák prakticky pořád u sebe a můžeme vyfotit všechno. Je to rychlé, snadné a levné. Aha, tak to vůbec není pravda a speciálně to neplatí v přírodních vědách. Tam je špičkový ilustrátor král a z trůnu ho jen tak něco ještě dlouho nesesadí.

Křídový prales. Pozadí pro projekt „Druhohorní safari“, což byl velký stan, ve kterém vědci vytvořili prales a atmosféru druhohor. (Projekt Přf UK, Přírodovědci.cz) číslo 2, 2016 | ročník i x

w w w.redway m ag.c z

estetická výchova /

Zprůměrovaný jedinec a průřez telefonem Paleontolog najde kost, kterou samozřejmě vyfotí, ale pokud chceme vidět zvíře, ze kterého kost pochází, musí ho někdo nakreslit, namalovat nebo vymodelovat. Dokud nebudeme umět cestovat v čase, může takovou rekonstrukci těla provést jedině ilustrátor. Ilustrace je méně nákladná a časově náročná než například 3D počítačová modelace, která ale nakonec stejně nemůže vycházet z ničeho jiného než opět z ilustrace, tedy z určité představy ilustrátora o tom, jak zvíře vypadalo. Představte si kytovce. Je tak obrovský, že z něj nikdy nevyfotíte víc než jenom část. Celého ho můžete zabrat jedině z letadla. To je opět drahé, navíc se k němu nemůžete přiblížit tak, aby byly vidět všechny detaily. I v tomto případě nám vědecká ilustrace prokáže skvělou službu. Dalším důvodem, proč ji potřebujeme, je fakt, že každý jedinec je trochu jiný a někteří mohou mít potlačené základní znaky. A to je problém, protože třeba do atlasu, učebnice nebo encyklopedie se takový jedinec nehodí. My chceme typického představitele druhu se všemi základními znaky pěkně viditelnými. Například udělat dokonalou fotku sýkorky modřinky není žádný problém, problém je najít sýkorku, která je dokonale průměrná. Tahle nemá typická ocasní pera, tahle zase typicky tvarovaný zobák a tak dále. To by se člověk nacestoval, než by ji našel. Ilustrátor zprůměrovaného jedince nakreslí opět rychleji a levněji, musí ale znát určité věci. Třeba jakým způsobem se to zvíře poškrábe na hlavě nebo jaká zranění si nejčastěji způsobuje; to všechno musí nastudovat a do toho zprůměrování zahrnout, aby bylo co nejpřesnější. Často se taky stane, že ilustrátorovi zavolá šéfredaktor nějakého časopisu a řekne: „Hele, potřebuju k jednomu článku průřez mobilním telefonem,

ale nemáme čas ani peníze ho kupovat, rozebírat a fotit. Nakreslíš to?“ A ilustrátor si sedne k počítači a nakreslí to.

Udělat dokonalou fotku sýkorky modřinky není žádný problém, problém je najít sýkorku, která je dokonale průměrná Jak se to dělá Digitálně, to znamená tabletem a perem připojeným ke kompu, takže vy čmáráte na tablet a na počítači se na to díváte. Je to mnohem efektivnější než kreslit tužkou, a hlavně pak není problém s převodem, kdy ručně nakreslený obrázek musíte naskenovat, pak ještě počítačově vylepšit a pak teprve odeslat. Ten proces v ilustrátorské branži se nesmírně zrychlil a zvýšil se i tlak na to, aby to bylo co nejrealističtější. Pokud se chcete věnovat tomuhle druhu práce, musíte umět malovat realisticky. A pak jsou tu ještě určitá kompoziční pravidla. Skvěle je to vidět třeba u kamery Jordana Cronenwetha ve filmu Blade Runner. Všechny jeho

Plakát, keporkak (Megaptera novaeangliae). Jeho zpěv je slyšet až na vzdálenost 40 km. Vědecká ilustrace pro popularizační projekt Přf UK. Plakát lze koupit na webu prirodovedci.cz. číslo 2, 2016 | ročník i x

záběry zapadají do kompozičních sítí, které mají přesné rozložení různých čar. Podívejte se na film a najděte si k tomu na netu heslo composite grid, a uvidíte sami. A patří sem i teorie barev, barevná kompozice, míchání odstínů, to, jak spolu jednotlivé barvy spolupracují, jak vytvářejí kontrast, to všechno byste měli znát. Ilustrací taky můžete předat nějakou emoci, což je hrozně důležité. Vědecká informace je z podstaty suchá, ale ilustrace, to je živá voda. Budete třeba kreslit jelena. Můžete ho nakreslit jen tak na bílém pozadí, bez stínu, jak klidně stojí a kouká vpřed. Nebo můžete nakreslit lov na jelena. Jelen běží o život, za ním lovci se psy, nad tím dramatické nebe, to je správně, to můžete. Nemůžete udělat jelena modrého, to by bylo špatně. Taky nemám moc rád, když jde někdo do přírody, nafotí si prostředí lesa, pak doma na počítači vymodeluje, já nevím, 3D dinosaura, a prskne ho tam do toho, do těch fotek. Takové věci nejsou podle mě hezké. Princip velikonočního zajíce aneb Obsah vs. forma Když děláte velikonočního zajíce, máte formu, do ní natlačíte čokoládu, a z té formy vám pak vypadne torzo toho zajíce. Takových stejných zajíců můžete udělat milion a pak záleží už jenom na tom, jak je zabalíte, abyste je odlišili, protože lidi si chtějí vybírat. V obchodě na pultu jsou všichni zajíci stejní, ale ti, kteří jsou hezky zabalení, z něj zmizí nejdřív. Obal je tedy hrozně důležitej. Není to to hlavní, to ne, protože když pak do zajíce kousnete a zjistíte, že to třeba ani není z čokolády, ale jen z nějaké náhražky, jste zklamaní. Jenže i když všichni zajíci budou z té nejlepší čokolády, lidé to nevědí a vyberou si podle obalu, takže ten, kdo své zajíce líp zabalí, víc vydělá. Nechci, aby to vyznělo, že forma je nad obsah, to vůbec ne; nejlepší věc je prostě krásně zabalený zajíc vyrobený z opravdický čokolády. A to je princip velikonočního zajíce. A to je částečně taky popularizace vědy. Hezky ji těm lidem zabalit, aby ji chtěli, a zároveň jim podat poctivé informace. To je obrovská služba. Takže co? Vědec, nebo umělec? Obojí nejde Mohlo by se zdát, že věda a umění nejdou spojit, ale to ve skutečnosti není pravda. Oddělování vědy jako přísné, suché a výhradně technické disciplíny na jedné straně a umění jako oboru blouznivých snílků na straně druhé je uměle nastavená linie. Samozřejmě že člověk může být umělcem a vědcem zároveň, hned si to dokážeme. Já jsem třeba takzvaný vertebrální paleontolog. Vertebrální znamená, že vím, jak vypadá který obratel a kde se nalézá. Ale třeba já jsem anatomii pochopil teprve ve chvíli, kdy jsem si začal ta zvířata kreslit. Na tom, na těch rekonstrukcích, se mi nejlíp ukázalo, proč jsou svaly na kosti napojené právě takhle, jaké životně důležité pohyby zvířeti umožňují, prostě jak to celé funguje. Být vědec a zároveň umět kreslit tedy přináší spoustu výhod. Když mi zavolá chemik, že potřebuje znázornit nějaký chemický proces, nemusím ho zdlouhavě studovat, protože mám alespoň nějaké základy. Stejné je to u dinosaurů – vím toho dost na to, abych je namaloval dobře, a nepotřebuju k tomu hodinové konzultace s odborníkem. Pokud chcete dělat vědeckou ilustraci, tak byste měli alespoň částečně rozumět tomu, co kreslíte nebo malujete, abyste to mohli srozumitelně předat lidem, kteří se na to budou dívat a nevědí o tom vůbec nic. Vědec tomu sice rozumí, ale zas to často neumí vysvětlit slovy tak jednoduše, jako to dokáže obrázek. Představivost je důležitější než vědomosti, řekl Albert Einstein. A já si to myslím taky, protože vědomosti můžete načerpat ve škole, například každý je schopen naučit se obstojně kreslit, když bude chtít. Ale teprve představivost z něj může udělat umělce. Stejné je to u vědců. Nestačí pracovat s poznatky, které se naučili ve škole, musejí je umět interpretovat a musejí umět zapojit i představivost, protože bez ní by nic nového nevzniklo. Točili bychom se v kruhu a donekonečna opakovali jen to, co už je dobře známé, dokázané, všeobecně přijaté. Dokonalým příkladem spojení vědce a umělce je Leonardo da Vinci. Jako vědec pozoroval přírodu a dělal si zápisky a náčrty, které pak využil ve své umělecké práci. Skicoval třeba i to, jak se chová voda. Jak teče, jakým způsobem se rozlévá, a prostě se snažil pochopit ty přírodní principy. Když je pochopil, zkoušel pak toky různě měnit a opět si to precizně kreslil

w w w.redway m ag.c z

Plakát, talířovka (Chrysaora achlyos). Nový druh medúzy popsaný teprve v roce 1997. Délka jejích chapadel je až šest metrů. Vědecká ilustrace pro popularizační projekt Přf UK. Plakát lze zakoupit na webu prirodovedci.cz.

a dělal k tomu poznámky. Studoval přírodu tím nejčistším způsobem, jak to v jeho době jen šlo. Dnes je objem vědeckých informací tak obrovský, že kdybychom to dělali jako on, bylo by naše poznání vlastně povrchní, nedostačující. Ale ten pozorovací talent, který měl, a ta jeho naprostá oddanost vědě nás samozřejmě inspirují i v době hadronových urychlovačů. Z Altamiry do Ikey Velmi moderní a anatomicky naprosto perfektní zobrazování přírody můžeme vidět už v Altamiře. Už tenkrát lidi dokázali správně zobrazit, jak se zvířata pohybují a chovají. Proč na nás pravěké kresby působí tak současným dojmem, proč si říkáme „to by klidně mohl namalovat nějaký moderní umělec“: Je to tím, jak vnímáme celý prostor, barvy a světlo. To se totiž od pravěku moc nezměnilo. Možná o tom dneska přemýšlíme víc do hloubky, máme na to metody a poučky, kdežto pravěký umělec tvořil čistě intuitivně, ale ta úžasná moderní lehkost, to zachycení rychlosti pohybu a tak dále jsou důkazem, že jsme došli každý jinou cestou ke stejnému poznání. Kdybych ty nástěnné malby z Altamiry vyfotil, vyčistil, vytisknul na papír a prodal je do Ikey jako návrh na to jejich bytové umění, vydělali bychom společně miliony. Malby z Altamiry jsou sice svým způsobem stylizované, ale přitom strašně dobře zachycují podstatu zvířete.

estetická výchova /

Nechť tě provází Inspirace Když chcete udělat hezkou věc, musíte vědět, jak vypadají jiné hezké věci. Hodně jiných hezkých věcí. Z nich pak čerpáte inspiraci. Může to být nejen příroda, ale třeba i hračky nebo jídlo. Super jsou třeba krevety. Pro mě jsou největší inspirací filmy, protože jasně udávají nové trendy ve vizuálním prostředí. Vytvářejí jakýsi estetický kánon společnosti. Takže z filmů se snažím jako houba nasávat všechno, co mě zajímá nebo fascinuje. Světlo, barvy, kompozice záběrů a podobně. Dalším výborným zdrojem jsou hry. Z nich se učím, co je dneska trendy. Sice nebudu do vědecké ilustrace malovat dinosaura jako zombie, na kterou jde holka s pohrabáčem, ale může mě inspirovat, jak tam vypadají mraky nebo světlo. Naučil jsem se jednu důležitou věc – nic nezavrhovat. Ani film, který se mi nelíbí, není úplná ztráta času, aspoň mi řekne, jak to vypadat nemá, jak to dělat nechci. Tříbí mi to vkus a to je důležité.

Výborným inspiračním zdrojem pro vědeckou ilustraci je jídlo. Třeba krevety. Ty jsou super. Pozor, je to past! Ano, existuje něco, čemu se říká inspirační past. Je důležité ty nové věci nasávat, ovšem hrozí riziko, že z jednoho zdroje čerpá příliš mnoho lidí. Pak kreslíme krásně, epicky, podle posledních trendů a taky všichni stejně. A jak je toho moc, vznikne problém, stejně jako ve filmech typu blockbuster, kde jsou podobné scény, sekvence, triky, a je to sice všechno skvělý, ale rychle se to okouká a lidi se přesytí, začne je to nudit. Abyste z toho vybruslili, musíte udělat něco úplně jiného, a to i přes možný neúspěch. To je cesta ven, úplně to otočit. Nakonec je to nejspíš návrat k tomu, z čeho to vzešlo, k samotným kořenům té věci.

Stejně jako ve filmech nebo seriálech to funguje i v popularizaci vědy. Když se objevilo 3D, většina časopisů chtěla mít na obálkách 3D modely. Pak už to měl každý, tak se zase začaly dělat ilustrace nebo fotky, střídá se to stejně jako trendy v módě nebo hudbě. Obálka časopisu, další past Každý výtvarník samozřejmě touží ztvárnit obálku nějakého prestižního časopisu. Je to čest. Nakonec se k tomu dostanete. I vy se k tomu dostanete, když na sobě budete makat. Přijdete ke klientovi a on vám většinou řekne něco jako „hele, potřebujeme tenhle druh šavlozubého tygra a chceme, aby to bylo celý pěkně dynamický“. A většinou ještě děláte doprovodné ilustrace k článku, který je uvnitř a s obálkou tematicky souvisí. Takže dostanete ten článek a zdroje, ze kterých jeho autor čerpal, a oni vám řeknou: „Potřebujeme lebky těchto tří zvířat, o kterých se tam píše.“ A já si to teda vždycky všechno vezmu a nechám to takzvaně zkvasit. Já vím, není to moc vědecké, ale jinak to neumím. Teď potřebujete vymyslet opravdu hodně originální a zajímavou věc, která souvisí s tématem a zároveň je stylově a barevně vhodná na obálku. To není úplně jednoduché. No a pak začnete dělat sérii návrhů všeho, co vás napadne. Pokud vám nedají přesný rozměr ilustrace, tak si ho vyžádejte, jinak riskujete, že se tam ta úžasná věc, co jste tři dny kreslili, nevejde, a musí se to celé předělat. A to je první kolo, teprve začátek. Pošlete návrhy do redakce a oni vám zavolají: „No hele, nám se nelíbí úplně ani jeden, ale tenhle a tenhle by šel, tak asi vymysli něco jako jejich kombinaci.“ Nebo: „Tohle ano, ale víc detailů, tohle taky, ale méně chladné…“ Gratuluji, postoupili jste do druhého kola, věnujete tomu spoustu dalšího času, uděláte třeba tři obálky a zase to pošlete na schválení. Editor jeden návrh schválí, ale to by byla revoluce, kdyby se neozval někdo ze členů rady, že tohle v žádném případě, že to musí okamžitě pryč a že je potřeba, aby výtvarník rozpracoval druhý návrh. Ve výsledku pak ten rozdíl mezi původním a druhým návrhem nemusí být na první pohled ani vidět, ale práce je na tom třeba za dva dny. Existují tisíce způsobů, jak zabít čas, ale žádný, jak ho vzkřísit. Albert Einstein.

Karel Cettl • 29 let • narodil se a žije v Praze • 2000–2006 Gymnázium Na Pražačce s rozšířenou výukou výtvarné výchovy • 2011 dokončil magisterské studium na Přírodovědecké fakultě UK • za odbornou ilustraci dostal několik cen • Dlouho se nemohl rozhodnout, zda bude vědcem, nebo umělcem. Nakonec našel způsob, jak obojí spojit.

Následuj bílého králíka. Pracovní list

číslo 2, 2016 | ročník i x

Obálka časopisu Přírodovědci.cz

w w w.redway m ag.c z

číslo 2, 2016 | ročník i x