RedWay 6/IX. by RedWay magazine

REPORTÁŽ I’m vlaky. Vždyť ty taky SMARTBOX Anketa: Co nás ve škole nenaučili ACTIVE Freeride & splitboarding

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK IX | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? „Tito dva džentlmeni nejsou generálové, ale spíš řadoví zástupci konfliktu mezi Římany a barbary. Oba tak tvrdí, jak jen mohou být. Pro Germány byl v těch dávných dobách typickým válečným účesem tento uzel, říká se mu svévský nebo svébský. Přilby Germáni nosili jen velice vzácně, neuměli ještě tak dobře zpracovávat kov. Zástupce Římanů má helmu vybranou podle nálezu u Sisaku v Chorvatsku, kde byla ztracena pravděpodobně během pochodu do vzbouřené Panonie. Vybral jsem schválně mdlé bezbarvé osvětlení shora a teplé bodové osvětlení zespoda, jako by bojovali na poli ze žhavých uhlíků, na půdě právě vypálené germánské vesnice.“ Tolik autor obálky, mladý talentovaný ilustrátor Filip Štorch. Tady bych ráda zmínila pražský grafický ateliér a studio Drawetc, které nám poslední dobou dává vynikající tipy na výtvarníky. Drawetc sdružuje stovky ilustrátorů nejrůznějších stylů a skillů a nabízejí je tam, kde je poptávka, hlavně do reklamního a filmového průmyslu. Jestli vás to zajímá, podívejte se na jejich web drawetc.com. No a teď už vítejte v barbariku, naši starověcí zpravodajové Tacitus a Julius Gaius pro vás připravili úžasné novinky z doby kolem roku nula na našem území.

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 6, ročník 9 zdarma toto číslo vyšlo v únoru 2016 titulní strana: Filip Štorch adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz grafický design a layout Anna Krčková

Ave, Caesar!

editorka, korektorka Petra Rabová

Martina Overstreet, šéfredaktorka

spolupracovníci Dominik Zezula, Honza Kistanov, Pavlína Kozáková, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Honza Klofáč, Kryštof Kotík, Petr Svarovský marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz.

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

vydavatel

Jaroslava Foglara 2 Praha 5 155 00 toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha, s. r. o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů, vzdělávacími tématy a popkulturou.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWAY ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK IX

POP

TÉMA:

U NÁS V BARBARIKU

6–13 Vysokoškolská pohádka: Zhoubnost nejdelších prázdnin Sex, láska, starosti: Proč je krev v reklamách na vložky modrá? Kytary Furch: Všechno je v pořádku

REPORTÁŽ

14–18

TÉMA

20–29

Jeden den generálním ředitelem Českých drah

Novinky ze světa kolem roku nula Kdo tady byl první? Keltové Muži s oštěpy U nás v barbariku Marobud

SMARTBOX

30–41 Co mě měli naučit ve škole, ale nenaučili Neznalost zákona neomlouvá: Stalking Jeden svět na školách: Tři nejlepší filmy Proč studovat Vysokou školu kreativní komunikace

ROZHOVOR

42–47

ACTIVE

48–51

TECHNOLOGIE

52–53

EKO

54–55

KOMIKS

Roller derby: Bitka na bruslích

Freeeeeride & splitboard: Jak se na ně vybavit

Jak sluchátka Beats na svět přišla

Záludnosti recyklace a zvířátka

pop /

Zachránili jste lidský život. Jak k tomu došlo?

Ryan Gosling

Kate Winslet

Harrison Ford

Šel jsem na Manhattanu po ulici a najednou taxík srazil ženu. Zůstala ležet pod autem, všichni koukali, nikdo nic nedělal, asi byli v šoku. Tak jsem jí pomohl. Odnesli jsme ji s taxikářem na chodník, zavolal jsem záchranku, on policii. Byla při vědomí, seděl jsem u ní, dokud nepřijela sanitka.

Byla jsem na dovolené v Karibiku. Ve vedlejším bungalovu začalo hořet, z oken se valil kouř. Vzpomněla jsem si, že tam bydlí rodina se starou, asi devadesátiletou paní. Všichni ráno odjeli, ale ona zůstala doma. Zavolala jsem hasiče a záchranku a běžela pro ni. Pomohla jsem jí ven.

Jsem pilot malého letadla, několikrát jsem se jako dobrovolník zúčastnil záchranného pátrání, když se někdo ztratil u nás ve wyomingské divočině a žádal o pomoc. Jednou jsem našel dva polozmrzlé teenagery, které na výletě bez dostatečného vybavení zastihla dlouhá bouře.

Minulý měsíc jsme si ukázali pár aplikací, které upozorňují na temné stránky světa. Dobře, život není krásný, ale jak ho udělat aspoň snesitelným?

text a foto: Petr Svarovský

Dřív bylo potřeba vyjít do ulic, rozbíjet výlohy nenáviděných řetězců rychlého občerstvení, převracet a zapalovat auta, rvát se s policií. V tomhle století to naštěstí dělat nemusíme, protože jsme jednak civilizovaní, jednak na to máme aplikace! Aplikace Buycott umožňuje bojkotovat neeticky se chovající výrobce. Funguje to takhle: Vytvoříte si účet a přihlásíte se. Vyberete kampaně, kterých se chcete zúčastnit. Můžete bojovat proti Donaldu Trumpovi, GMO, zneužívání dětské a otrocké práce, odlesňování pralesů, čemukoliv chcete. Pokud vám žádná kampaň nevyhovuje, vytvoříte si vlastní. Pak jdete nakupovat. V obchodě naskenujete

Aplikace

čárový kód. Aplikace vám ukáže, zda je produkt

Bojkotujte neetické korporace!

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

v souladu s vaším přesvědčením. Doporučí vám, jestli jej máte koupit, případně nabídne vhodnější alternativu.

Buycott bezvadně funguje na velké mezinárodní korporace, zatímco malé firmy jsou ještě mimo radar. Ukázalo se, ze instantní káva v mé kuchyni obsahuje GMO, na její výrobě se podílejí děti a je testovaná na zvířatech. Naopak lahev whisky na svého výrobce prozradila, že podporuje LGBT a ekologická hnutí. Změním stravovací návyky a po nějaké době uvidíme, jak se svět změní k lepšímu! Na českém App Store a Play Store můžete najít řadu podobných aplikací, ale mějte na paměti, že síla tohoto typu kampaní spočívá v počtu a aktivitě účastníků. Na přelomu tisíciletí způsobila jedna holka, Naomi Klein, slušné tóčo kolem temných tajemství výroby firem jako Nike, L’Oréal a dalších. Napsala knihu No logo a podařilo se jí tak rozbouřit veřejné mínění, že značky musely rychle změnit politiku a začít být hodné. Jak říkám, dnes na to máme aplikace.

Tom Zanetti feat. Sadie Ama You Want Me

Justin Timberlake Can’t Stop The Feeling! No jako výbornej klip to je! V létě jedu poprvé do USA, a tak si dělám náladu. Jsem zvědavej, jestli bude nebe takhle vymetený, koblihy takhle tlustý a lesklý, holky pěkný a jestli všichni černoši tancujou tak jako ten před barber shopem. Zatím to poslouchám každej den, když se ve tmě brodím sněhem a větrem na autobus.

Bouchací popovej grime? To zní jako sen. A navíc je to řízlý mym milovaným UK Garage. No co vám budu – mně léto najelo už teď a po všech svých kamarádech DJích to budu tvrdě vyžadovat. HAZNO

MARTIN PLÁNIČKA, FRÝDEK-MÍSTEK, 18 LET

Prago Union Smrt žije Českej rap smrdí, ale Prago, Prago, Prago, ty sou furt top strop! Králové, fakt. A kdo to nechápe, tak už nevim. Nepomůže mu nic. Musíte si to pustit. Pusťte si to, a uvidíte. STAN HOLÝ, PRAHA, 16 LET

Sending Lights Novels Začíná to skromně, než to ten chlápek s břitvou v krku rozřízne. Nevím sice, co se to ve mně pře, ale tahle věc bere. Ptáček zpěváček se do toho obul a upřímně dal najevo svou bolest. No co dělat než závidět, málokdo má tolik prostoru k takovému silnému emočnímu projevu, že. PAVLÍNA

Justin Bieber

When Sheldon Meets Joey Dialogické jednání jako z KATAP DAMU dvou zcela zásadních sitcomových postav Sheldona (TBBT) a Joeyho (Friends). Můj nejoblíbenější je, když se Sheldon ptá, kolik je 6 × 7. Joey to ví. Ale ví taky, kolik je 7 × 6? Odpověď hledej právě na této pagei.

The Finest Memes of Třešňová Jsou seriály, které nestárnou. Jedním z nich je i seriál Chalupáři. Evžen Huml a Bohumil Císař. Orchestrion a chalupa. A teď jsou z toho memy, které dalece přesahují všechno, co jsme tady v memologii zatím měli. Teda kromě týpka ze skateshopu.

What Do You Mean Normálně ho neposlouchám, nezajímá mě, ale tahle písnička je tak hezká, že mě dostala. Myslela jsem si, že je to blbec, protože to všichni říkaj. Změnila jsem názor. Mohl by blbec složit takovou písničku? Já normálně poslouchám dnb, jenom abyste věděli. Někdy je dobrý nevěřit ostatním a nemít předsudky, když o tom nic nevíte.

Twin Peaks Making Breakfast Kromě stejnojmennýho kultovního seriálu, na jehož pokračování v květnu se fakt těšim, vyšlo koncem roku i nový album skupiny mladých a extrémně nadaných týpků z Chicaga. Před měsícem byli na Sedmičce na Strahově a ten koncert mi naprosto ustřelil hlavu. Jejich hit Making Breakfast se pro mě stal takovou neoficiální hymnou života.

ANEŽKA MYSLÍKOVÁ, JABLONEC NAD NISOU,

JONÁŠ

16 LET

Declan McKenna

Kiss Dynasty Bylo to v jednom filmu, líbilo se mi to, tak jsem pátrala, co to je. A zjistila jsem, že to je kapela, kterou znám podle názvu, i jak vypadaj, ale v životě jsem od nich neslyšela jedinou písničku. Pak jsem zjistila, že tahle písnička je asi jediná, která se od nich dá poslouchat. Ale dobrý. Překvapení ze záhrobí nebo jak to říct. PETRA VORÁČKOVÁ, OPOČNO NAD ORLICKÝMI HORAMI, 15 LET

Brazil Je mu devatenáct, je docela hezkej a dělá přesně to, co o něm napsali na BBC Sounds of 2017: chytrej, sociálně uvědomělej pop. Je to pěkně nový, a až ho sourozenci Hoškovi pozvou na Creepy Teepee, vy už budete zasvěceni, tzv. v obraze, že. OVER

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

Anna Fialová

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

T EXT A FOTO: JONÁŠ VERNER

Moje vysokoškolské dada Zhoubnost nejdelších prázdnin

Loni v říjnu jsem nastoupil na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy jako student žurnalistiky a mezinárodních vztahů. O životním stylu vysokoškoláka jsem nevěděl nic, ačkoliv jsem se minimálně půl roku dopředu snažil získat nějakou představu. Protože jsem však informace sháněl hlavně během nekončící řady dekadentních událostí způsobených oslavováním maturity, mládí a života jako takového, výsledek byl, že na konci léta jsem toho věděl míň než před ním. Představu jsem neměl už vůbec žádnou.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

jméno: Jonáš Verner věk: 19 let škola: FSV UK, žurnalistika stav: hlava v oblacích

Bizarní mozaika často navzájem si odporujících zkušeností a mouder mi nicméně od počátku naznačovala, že studium vysoké školy nebude tak snadno popsatelné, jako tomu bylo třeba u gymplu. O gymplu totiž stačilo slyšet, že „sou tam fakt fajn lidi“ nebo že „s učitelema se dá felit, vůbec nic nehrotěj“, a už jsem podával přihlášku i s přiloženým diplomem z plavání – jo, i za něj jsem tehdy dostal bod navíc. Snůšku pověstí, mýtů a bájí o vysoký jsem se s ohledem na své duševní zdraví rozhodl ignorovat a do akademického roku skočit rovnou po hlavě. To se mi povedlo dokonale. Do brány vědomostí jsem vkročil levou nohou, hned ve dveřích šlápl na kostičku lega, hulákaje spadl ze schodů, a způsobil si tak ztrátu paměti, která pokrývala veškeré předchozí studium.

Dvojitá zrada Zhruba takhle vypadal můj příchod do kavárny Standart, kde se konalo pozápisové pivo politologů. Zápis je strašně jednoduchá věc, prostě donesete v srpnu nebo v září papír na podatelnu školy, kam vás přijali už někdy v červenci. Člověk, co je schopen tohle nedokázat, by zasloužil schovat minimálně stejně pečlivě jako bájná Atlantida. Já jsem to nedokázal. Hvězdy mi nepřály. Na zápis jsem dorazil přesně ve dvě odpoledne, ale namísto rozzářených obličejů budoucích kolegů a kolegyň na mě civěly jen holé místnosti Hollaru. Tady něco nehraje, vytušil jsem a připojil se na wi-fi FSV_OPEN. Smršť zpráv mě zasypala s bleskovou rychlostí. 10.12 dop.: Čus kámo, jedeš na ten zápis? 10.50 dop.: Kde seš tybláho? 11.20 dop.: Hej tyvole ptaj se na tebe, co mám jako říct? 11.24 dop.: Seš idiot 11.30 dop.: No sem zvědavej, jak se zapíšeš, my už dem na pivo. 12.16 dop.: Doraž aspoň sem, jestli to zvládneš. Šok mnou projel od hlavy až k patě, zápis měl být přece ve dvě! Nechápal jsem nic. V nepřátelsky prázdné budově jsem skoro v mdlobách vyhledal sekretariát a koktaje nesmysly cpal slečně za stolem svoje zápisové papíry přímo před obličej.

W W W.REDWAY M AG.C Z

„A proč jste nepřišel v jedenáct jako ostatní?“ No tak asi protože jsem myslel, že všechny zápisy jsou logicky ve stejný čas. Žurnalisti, politologové, sociologové, všichni ve dvě, ne? „Ňoumo,“ zaskočila mě sekretářka nožem do zad, ale hned dodala: „No dobře, tak já vám to ještě vezmu.“ A vzala si ty moje papíry a kromě důležitého kuponu, který jsem měl přiložit k žádosti o ISIC, mi dala ještě malinkatou Příručku prváka na FSV. Cestou do Standartu, kde seděli mí budoucí spolužáci, jsem si sliboval, že knížečku určitě přečtu a že tohle byl můj první a poslední vysokoškolský přešlap. Hlavně to teď před ostatníma uhrát na to, že jsem přišel pozdě naschvál, nebo tak něco. Jenže příchod do sklepních prostor se právě podobal tomu šlápnutí na lego. „Hele, to je ten Jonáš, jak sem vám říkal, že zaspal celej zápis.“ A bylo to. Díky, kámo, zruinoval jsi kouzlo prvního dojmu tak, jak to nedokáže ani Miloš Zeman, když vypráví, jak přišel v Konstantinových Lázních o panictví. A co hůř, pravej kamarád přece nezůstane jen u jednoho faux pas. To mi došlo, když jsem si podával ruku s jakýmsi jinochem: „Hodně jsem o tobě už slyšel.“ Jakmile vám někdo třese rukou s tím, že o vás už hodně slyšel, je to v pytli: žádná tabula rasa, žádný New Deal, nesnaž se udělat dojem, že jsi, co nejsi, a vice versa. Oni už všecko vědí.

Temným zítřkům vstříc Rád bych teď napsal, že jsem dostál svým slibům a stal se vzorným, příkladem jdoucím studentem, jenže Příručka prváka leží na poličce stále neotevřená… Zato do kapitoly života zvané Vysokoškolské studium přidávám epizodky dalších a dalších průšvihů. Shelley prohlásil, že čím víc se učíme, tím víc odhalujeme svoji nevědomost. Mám za sebou první semestr a dávám mu plně za pravdu. Mé studium dosáhlo za půlrok více zvratů než díl průměrné mexické telenovely a jako celek dává menší smysl než dadaistický film puštěný pozpátku a sledovaný hlavou dolů. Jmenuji se Jonáš Verner, studuji žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a budu vás provázet svým studiem, věrnou autorskou adaptací Řady nešťastných příhod.

smartbox /

T EXT: DR. LÁSKORÁDOVÁ FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

SEX, LÁSKA, STAROSTI Kolik holky při menstruaci ztratí krve? A krvácejí nějak celý den, nebo třeba spíš jenom ráno, večer? Radim Milý Radime, menstruace trvá obvykle přibližně pět dní. K nejsilnějšímu krvácení dochází v prvních dnech a postupně ustává. Holky a ženy během tohoto období ztratí asi 20 až 80 mililitrů krve. Užívání hormonální antikoncepce má za následek mírnější průběh krvácení a dalších průvodních projevů, jako jsou např. bolesti břicha a zad. Není mi známo, že by se krvácení řídilo nějakým rytmem během dne, to je asi hodně individuální. Obecně se dá říct, že krvácení je silnější při fyzické zátěži.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Proč je vždycky ta tekutina v reklamách na menstruační vložky a tampony modrá? Ewa Kudrlička Milá Ewo, menstruační krev je společenské tabu podobně jako vše, co souvisí s lidským vylučováním. Reklama taková tabu velmi ctí a respektuje, protože nám musí nabízet dokonalý svět plný sytých barev, vůní a krásných šťastných lidí, kde nic rušivého nemá místo. Například v reklamě na prostředek pro zdravé zažívání nahlédneme do lidských útrob, kde však místo žaludku a střev sedí orchestr. Prášek proti zácpě, průjmu nebo nadýmání tento orchestr vyladí. Menstruační krev je modrá, neboť je to neutrální uklidňující barva, takový společenský kompromis – o menstruaci je sice „neslušné“ mluvit, na druhou stranu je potřeba prodávat vložky a tampony. Všimni si, že krvácení z dásní nebo zubů je v reklamě normálně červené. Krev jako taková tedy není problém, pouze ta menstruační, ačkoliv je zcela přirozená, neškodná a neznačí zranění nebo nemoc, ale naopak zdraví. V mnoha kulturách je žena v době menstruace považována za nečistou, souvisí s to s mužským ovládáním její sexuality a jejího života vůbec. Naše společnost, jak vidíš, spadá do stejného okruhu, a jistě teď sama přijdeš na další důkazy, například pečlivě utajované vynášení hygienických potřeb ze třídy, aby to kluci neviděli. Je to směšné. Žijeme v 21. století, víme, že menstruace je normální fyziologický projev, nic trapného nebo démonického na ní není, přesto se stále držíme dávných společenských konvencí. Tabu jsou prostě příliš silná.

smysly /

T EXT: KOZÁKOVÁ, OVERSTREET, BIEL FOTO: ARCHIV

FILM Dánská dívka REŽIE: TOM HOOPER 2015

Nenechte se zmást, krásnou dánskou dívku hraje muž. A budete ho znát všichni, pokud se vám líbila například Teorie všeho – ano, je to Eddie Redmayne. Dánská dívka je životopisný film o dánském malíři, který si uvědomí, že se vlastně mnohem lépe cítí jako žena. Dnes bychom řekli transsexuál, dřív se takové lidi pokoušeli léčit elektrickými šoky nebo je zavírali do blázince s nálepkou schizofrenie. Proměna z muže na ženu je pro nás tajemná a nepochopitelná. Zapomenete, že to Redmayne jen hraje, tak je autentický. A ve filmu to sice není, ale ve skutečnosti to dopadlo tak, že když se mu rozpadne manželství, jeho manželka z něj odejde se zjištěním, že se jí vlastně taky víc líbí ženy.

DIVADLO Kolonizace: Nový počátek KDO JSME, KAM JDEME, KDO PŘIJDE PO NÁS VOSTO5 / DIVADLO ARCHA / 4+4 DNY V POHYBU 9. BŘEZNA 2017, 20.00, DIVADLO ARCHA, DIVADLOARCHA.CZ

No, takhle si třeba my v RedWayi představujeme moderní divadlo. Jako zážitkovou sci-fi simulaci překračující horizont událostí, hranici gravitace a limity lidského vnímání. Co nám dneska můžou dát Naši furianti? My chceme kolonizovat vesmír. Teď jenom, jestli jsme první, koho to napadlo. A jestli to stihneme dřív než nějaká jiná civilizace. Mimozemská. Být ve vesmíru sami je trochu smutné, avšak bezpečné. Pozor, součástí představení jsou bohaté kouřové efekty!

VÝTVARNÉ UMĚNÍ Ateliéry v Národní galerii NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE – VELETRŽNÍ PALÁC NGPRAGUE.CZ/ATELIERY

Chcete se dozvědět víc o výtvarném umění a třeba se i naučit něco nakreslit nebo vyfotit? Seznamte se s vystaveným uměním v Národní galerii v Praze a vyzkoušejte si celou řadu multimediálních i klasických technik, jako jsou kresba, malba, grafika, sochařství či fotografie. V úterních ateliérech ve Veletržním paláci si vyzkoušíte tvořit v bezprostřední blízkosti významných uměleckých děl, a navíc se seznámíte se základními milníky dějin umění. Několik míst je ještě volných, osobní přístup a skvělé zážitky jsou zaručeny. Kurzy jsou pro všechny od deseti do šestnácti let.

Co nás ve škole nenaučili, ale měli Jak funguje naše tělo, co potřebuje a co mu škodí. I přesto, že nás ve škole učí znát dopodrobna každou kost, šlachu a orgán v těle, jsou to informace především anatomické, abychom věděli, kde to je a jak to funguje, ale už ne, jak se o to starat, aby to fungovalo správně. Měli by nás to asi naučit rodiče, ti to však obvykle nedělají, protože to sami nevědí. Jaké potraviny nám prospívají, co nám škodí, jak jídlo kombinovat, aby v nás nekvasilo, nehnilo. Jakou rychlou první pomoc sami sobě poskytnout, když nás začíná bolet zub, když cítíme příchod chřipky atd. Jedním slovem – nenaučili nás nic o dietetice. Nedostatek tělocviku. Učitelé dělají z tělesné výchovy hodiny fotbalu, volejbalu a podobně, kdy nemusejí nic učit, jen se pasivně účastnit. Chtěl bych slyšet od tělocvikáře o tom, že v těle je sedm částí, které se musí každé ráno procvičit, protože po ránu si tělo nastavuje rozsahy a připravuje se na celý den. Jak můžeme pouze pomocí postavení chodidel upravit držení celého těla, a jak vůbec správně stát a chodit. Nenaučili nás lásce a sexualitě Když si vzpomenu na hodiny sexuální výchovy, kde nám pouštěli videa s pohlavními chorobami, byly to spíš hodiny antisexuální výchovy. Nenaučili nás, že tělo má své potřeby a je na nás, zda je budeme kultivovat vůlí a pak zažívat něco krásného a trvalého s tím, koho si vyvolíme. Nevarovali nás, že když vůli podřídíme tělu, vznikne prázdný sex bez lásky, který se časem omrzí a pak už není kam jít, jen do většího a většího extrému. Nenaučili nás vládnout Veškerá výuka na školách směřuje člověka do pozice zaměstnance, být někomu podřízen. Ale jak začít být svým vlastním pánem, jak mít kontrolu nad zaměstnanci, jak vypočítat a analyzovat, jaká je průměrná výkonnost člověka na kterou práci, abychom ho nesedřeli z kůže, ale zároveň smysluplně využili, jak ho motivovat, trestat, odměňovat, toho se školství ani nedotkne. Nenaučili nás duchovnímu rozvoji Uvědomování si zázraku života. Jak je vše dokonalé, přesné. Je potřeba se učit, že nás něco převyšuje, a dokazovat to jak racionálně a vědecky, tak emocionálně. Neboť všichni v sobě máme daný jistý božský řád, a cítíme, co je správné a pravdivé. Aspoň do té doby, než nás toho právě ve škole nebo někde jinde zbaví. Petr Biel

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

T EXT: JAN KRČMÁŘ FOTO: ARCHIV KYTARY.CZ

Všechno je v pořádku Dokud jsou u nás firmy jako Furch Guitars

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Příběh pana Furcha by měl být inspirací pro nás všechny. Jenže ve školách se o něm neučí a z médií se na nás hrnou podnikatelské příběhy, které většinou moc inspirativní nejsou. Proto by byla škoda si o něm něco neříct alespoň tady. A ta míra optimismu a důvěry v něco jako „lepší časy“, kterými vás příběh Furch naplní, za to stojí. Očeň pravyj underground V roce 1981 komunistická diktatura zakazovala lidem svobodně podnikat, což se samozřejmě týkalo i pana Františka Furcha. Ani to mu však nezabránilo jít si za svým snem a vyrábět akustické kytary. Načerno, v podstatě ilegálně. Koncem 80. let znala Františka Furcha a jeho nástroje snad celá hudební scéna. Bez reklamy, bez Facebooku, jenom šeptandou. Poptávka stále rostla a jméno Furch se začalo stávat synonymem pro kvalitní české akustické kytary. Tak to šlo až do revoluce v roce 1989, kdy se se soukromým podnikáním doslova roztrhl pytel. Firmy překotně vznikaly a taky zanikaly, majitelé některých z nich splácejí dluhy dodnes. Každopádně pan Furch dokázal, že když má někdo vizi, nadšení, zodpovědnost a je poctivý, opravdu dojde nejdál. Klidně kamkoliv na světě. Furch, mercedes mezi kytarami Dnes patří firma Furch mezi nejvýznamnější výrobce hudebních nástrojů u nás. Ono se to samozřejmě těžko posuzuje a porovnává, ale je spousta důvodů myslet si, že je dokonce tím nejvýznamnějším:

W W W.REDWAY M AG.C Z

• Kytary Furch se prodávají po celém světě, včetně USA, kde je největší konkurence. • Furchův byznys neustále roste. • Podporuje země v Africe, Asii i obou Amerikách tím, že od nich nakupuje luxusní exotické dřevo. • Každý hudebník vám řekne, že Furchovy kytary patří mezi nejlepší, co lze pořídit. • Krása. Ty nástroje jsou prostě už na pohled krásnými artefakty. • Stále experimentuje a testuje nové věci, čímž nepřímo napomáhá vývoji hudby jako takové. • Kytara je nejlepší nástroj na světě, což jakožto Kytary.cz moc dobře víme. :-))) • Na jeho nástroje hraje třeba David Koller, Aneta Langerová nebo Suzanne Vega.

Česká ruční práce a její kvalita jsou všeobecně známé, kytary Furch jsou toho nejlepším důkazem. Dobrá zpráva je také to, že i přes nepřízeň tehdejšího totalitního režimu tady vznikaly a dále se rozvíjely věci, které snesou srovnání se světovou špičkou. Můžeme si trochu oddychnout a říct si, že dokud je tu pan Furch a jemu podobní, je všechno v pořádku. Nebo ne všechno, ale je v tom naděje. Pokud byste se chtěli na zázrak Furch podívat zblízka, mrkněte na Kytary. cz, kde tyto prémiové české nástroje najdete.

reportáž /

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

I’m vlaky. Vždyť ty taky Jeden den generálním ředitelem Českých drah W W W.REDWAY M AG.C Z

reportáž /

T EXT: HONZA KISTANOV FOTO: RICHARD HODONICKÝ

Díky RedWayi se mi dostává nečekaných možností. Mohl jsem tahat rozumy z Bena Bronfmana, miliardáře, hudebního producenta a spolupracovníka Kanyeho Westa. Hned po něm cením kurátora Michala Nanoru, který mě provedl výstavou současné fotografie v Rudolfinu. Jeho rozumy byly tak výživné, že z nich žiju v podstatě dodnes. Ale nad těmito a dalšími jedinečnými příležitostmi ční pouze jedna. Být u dráhy. Splnění mého největšího dětského snu. Hodně. Naše šéfredaktorka tuhle moji lásku dobře zná, protože ji sdílím s dalším členem redakce Dominikem, se kterým jí vyprávíme všechny naše vlakové storky a taky píšeme plamenné obhajoby Českých drah na naše fejsbuky. Rozhodnout se v Praze ve čtvrt na dvě ráno pro okamžitý výlet do Hodkovic nad Mohelkou jen tak, jen pro potěšení z jízdy vlakem, je absolutně nutný předpoklad moderního bohémství. Bez toho k nám nelez. Takže jestli tady někdo může zastoupit generálního v práci, jsme to my dva. Dominik naštěstí ten den nemohl, tak jsme se ani nemuseli divoce pohádat. Takový štěstí, představte si to – na jeden den šéfovat všem vlakům, strojvedoucím, mechanikům v depu, celé MODRÉ ARMÁDĚ. Generální ředitel pochopitelně nevypadá jako nějaký vandrák, toho jsem si vědom. Povolal jsem kamarádku stylistku Štěpánku a ta se mnou ochotně běhala po krámech a vybírala oblek. Taky jsem zašel do hair salonu, protože fresh cut, to je základ úspěchu. Vy, naši milí čtenáři, jste poté rozhodovali pomocí lajk-love-haha systému na Facebooku, jakou si mám 11.50, dispečink hlavního nádraží v Praze. Pět lidí zde řídí provoz 800 vlaků denně. Ve špičce je tady podobný stres jako v letecké řídicí věži.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

vzít kravatu. Vyhrála červená, ve které jsem si sice trochu připadal jako Donald Trump, ale tak – pan generální. Tržby ČD 21 miliard korun, necelých 15 000 zaměstnanců, 1 boss 2. 2. 2017, 8.00 Budík, ach jo. Dej mi ještě deset minut. Ale počkat, já jsem dneska generální ředitel Českých drah! Tak to se vstává hned jinak, tzv. skoro samo. Cestou do koupelny se rozhoduju, jak pojedu do práce. Mám k dispozici luxusní kárku s řidičem. Mohl bych sedět na zadním sedadle jak pán a důležitě studovat denní tisk. Tak copak o nás píšou? Nebo můžu auto odmítnout a jet vlakem, abych viděl, jak pracuje mých 15 000 zaměstnanců! Tak to schválně udělám, snad to pojede včas, lol. Cestou z koupelny čekuju, jak je venku. Pěkně hnusně, pršosněží. No to zas bude. Že bych jel přece jenom autem? Je to lákavé, ale ne! Musím všechno osobně zkontrolovat. Běda, jak nebude teplo, uklizeno a wi-fi! Při snídani rychle sjedu FB a jdu na vlak. 2. 2. 2017, 9.15 No teda! Dveře skřípou, uklizený to taky moc neni. Okamžitě fotim a posílám do depa mistru Sosnovi! Tohle nám dobrý jméno nedělá. Ale aspoň to přijelo na vteřinu přesně, radost. A těch lidí? A to vedro? Potřebujeme nutně další spoje. Musím víc lobbovat u ministra dopravy a na krajích, lidí s námi jezdí evidentně hodně a my tím dost ulehčujeme silnicím. Takže bod číslo jedna – zajít se připomenout na ministerstvo, dyť jsme spolu ve stejným baráku. A co mě dneska čeká dál? SŽDC, JLV a depo. Ne, neopakuju si měkké, tvrdé a obojetné souhlásky. Správa železniční dopravní cesty, to jsou ti, co jim patří koleje, který si od nich pronajímáme, a taky nádraží, návěstidla

10.40, šéf Českých drah Pavel Krtek a já. Dva generálové na strategické poradě.

a celý řízení provozu. Dobrý, vim. Jsem tady novej, tak si to musim ještě párkrát zopakovat. JLV, to jsou zase ti od jídelních vozů, no tak to je libec, doufám, že budeme řešit podobu sezonního meníčka na jaro. 2. 2. 2017, 9.40 Výborně, příjezd na Masaryčku taky na čas. Takhle to má bejt, takhle to mám rád! To si dám cestou ještě kafe. 2. 2. 2017, 10.15 Vyzvedávám fotografa Ríšu, který bude celý tento výjimečný den dokumentovat. 2. 2. 2017, 10.20 Stojíme před budovou bývalého ÚV KSČ, kde dnes sídlí Ministerstvo dopravy a taky Generální ředitelství Českých drah. Okna pracovny mám ze strategických důvodů umístěný do dvora, aby mě zvenčí nikdo nemoh šmírovat nebo sestřelit. Tak důležitá jsem osoba, milé děti. Volám tiskovému mluvčímu panu Joklíkovi. Rozkaz zní jasně: Nahlaste se na recepci, projděte kontrolou, já si vás vyzvednu. Dobrá tedy. Kontrola jak na letišti, batoh do scanneru, všechno kovové z kapes, projít rámem. Fotografovi zvoní pásek. Ale bez něj by mu zase spadly kalhoty. Tak mu je pro jistotu ponechán. A teď už setkání s panem tiskovým. Milý, elegantní muž. Super. 2. 2. 2017, 10.30 Dostali jsme skvělé espresso a hovoříme o vlacích v souvislosti se zimními

W W W.REDWAY M AG.C Z

mrazy. Prý je to dobré, všechno ošetřené, nemusím se ničeho obávat. Jen WC občas zamrzají a řešení to nemá, protože tahle část vlaku prostě není vyhřívaná. No dobře, asi napíšu do Škodovky, ať to zkusí vyřešit. Třeba nemrznoucí směsí, kterou se to bude zalívat. Ha! Pan tiskový ale obrací mou pozornost k připravovanému čtvrtému dopravnímu balíčku Evropské unie. Když si to celé poslechnu, uznávám, že to je teď důležitější, a do Škodovky zatím nevolám. 2. 2. 2017, 10.40 A je to tady. Můj první briefing, abych věděl, co a jak se vlastně děje. Jasný. Máme tady Představenstvo, Dozorčí radu, Valnou hromadu a taky stakeholdery, to znamená všechny, kteří jsou s námi nějak ve spojení. Uf, no to je teda lidí. A těch peněz. A do toho burza, kde máme kotované dluhopisy, a ještě agentura Moody‘s, které se musíme zpovídat. To abych začal připravovat podklady. S povzdechem si do telefonu instaluju burzovní aplikaci. Co tam máme dál? Podpora vzdělávání. Každej druhej kluk chce bejt strojvedoucí, ale co holky? Myslíme na ně? Myslíme, výborně, dokonce jsme teď obsadili tři ženy do ředitelských pozic. Já jsem super spoko. A pyšnej. Prostě jsme otevřená moderní evropská firma. No a jak se kamarádíme se SŽDC? Líp než v minulosti. To rád slyšim. A co nákladní vlaky? O ty se nestarám, jasně, dceřinka ČD Cargo, kterou vede Ivan Bednárik. To je štěstí, jinak bych se z toho asi zbláznil. Ale není čas spát na vavřínech, musím na inspekci na Hlavák, do řízení provozu.

reportáž /

7 nástupišť, 800 vlaků denně, 5 lidí 2. 2. 2017, 11.50 Provoz našich vlaků na největším nádraží v zemi řídí kolegové ze SŽDC. Vítá mě bodrý dvoumetrový vedoucí směny. Usmívá se, dobrý znamení. Vydáváme se spolu do svatyně, ze které vychází přesný řád pro nádraží a strojvůdce. Máme tu dva operátory, jednoho pro severní část nádraží, druhého pro jižní. Pak hlavního operátora, ten zodpovídá za dopravní knihu. Je tady taky jedna operátorka spravující cedule a druhá, co se stará o hlášení příjezdů a odjezdů vlaků. Konstatuji, že genderová situace je i zde v pořádku. A vůbec všechno je v pořádku, nic mimořádného se neděje, ale za chvíli vypukne špička a začne to být náročné, tak radši nebudu překážet. Mým zájmem je, aby se nikdo nerozptyloval mou přítomností a pouze dělal dobře svoji práci. Stejně už je čas na oběd. Na ředitelský oběd. A po něm, koukám, musím do Michle do depa, navštívit pana Sosnu, místní legendu.

Pavel Krtek M.Sc. • S oučasný ředitel Českých drah studoval na ČVUT, poté na École Centrale Paris dokončil svůj studijní program titulem M.Sc. (a to jako první Čech od roku 1969). • J ezdí rád vlakem do práce, na dovolenou, na konference. Když vidí, že něco v soupravě není v pořádku, okamžitě si to fotí a posílá maily na všechny strany. • P racoval u Lafarge Cement, nadnárodního výrobce cementu, a potom v Unipetrolu, což zmiňuju proto, že mě to zcela uchvátilo. Cement! Unipetrol! Awww…! ♥ • P řed nástupem do Českých drah vedl ještě rafinerii Paramo v Pardubicích.

40 km kolejí, 270 výhybek, lidské mraveniště 2. 2. 2017, 16.00 Pan Sosna je u dráhy už 37 let. Mad respect! Zná všechny vlaky nazpaměť a viděl i ty nejnepříjemnější události, které se na tratích udály. Tady v Michli opravujeme vlaky pro celou Evropu i Rusko, takové máme machry techniky! Taky zde vlaky uklízíme, čistíme a dokážeme udělat jak drobnou opravu, tak celou generálku podvozku. Největší vzrušení se mě zmocňuje při odsávání vakuového záchodu. To vezmete takovou velkou hadici, přicvaknete ji na ventil, zatáhnete za páku a frrrrr…! V tu ránu je čisto. Geniální. Dělat to v obleku je trošku nepraktické, ale já jsem generální ředitel tzv. pro lidi, takže challenge accepted. Procházím se depem kolem pendolina i railjetů, uděláme pár fotek na památku a pak už tenhle nejlepší den v mým životě končí. Chtěl bych, aby trval navždycky. Klidně bych to místo generálního vzal. Díky, šéfe!

České dráhy • N árodní železniční společnost obsluhující většinu českých tratí vznikla v roce 2003 rozdělením původního podniku na Správu železniční dopravní cesty a České dráhy, a. s. • Č eské dráhy patří mezi největší zaměstnavatele v České republice, mají necelých 15 000 zaměstnanců. • Ročně přepraví přes 170 milionů cestujících. • D louhodobým plánem ČD je maximální omlazení vozového parku a zatraktivnění cestování. • M ezistátní i vnitrostátní linky jsou operovány moderními vozidly typu railjet, pendolino, InterPanter, RegioShark, RegioPanter nebo CityElefant. V dálkových vlacích jsou příjemné bistro vozy, dostupné zásuvky a ve většině taky wi-fi.

16.00, depo v Michli. Takhle šťastnej jsem už dlouho nebyl.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

A RT: FILIP ŠTORCH

U nás v barbariku ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

T EXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Novinky ze sveta kolem roku nula Po reklamním bloku jsme zpět a následují zprávy ze světa. Přepojujeme na našeho římského zpravodaje Victoria Castora. Co nového v říši, milý Victorie? „Ave Caesar! Nedávno se císař Augustus velmi rozčílil na římské mladíky a nazval je hovady a lupiči, protože místo aby se ženili a plodili potomky, utrácejí svou životní sílu i peníze v náručích syrských děvek. Pravil, že říše se rychle rozrůstá a potřebuje víc vojáků, úředníků a daňových poplatníků. Kdo nechce mít děti, je nepřítel Říma! Ženaté muže naopak pochválil a hovořil o nich milostivě. Nicméně naši vědci upozorňují, že samotnému městu Římu hrozí přelidnění. Nedávné zemětřesení a následné přívalové deště způsobily, že úroda zdaleka nestačí na bezplatné dávky obilí a olivového oleje, na které má nárok každý svobodný římský občan. Vláda proto vyslala delegaci do Egypta, aby tam vyjednala co nejvýhodnější nákup zrna. Další starosti nám dělá vyhynutí lvů. V celé západní Evropě už není ani jeden! Pokud chceme zachovat tradiční hry v aréně, musíme pro ně do Afriky. A teď už předávám slovo do egyptského studia, kde sedí naše dobrá přítelkyně, ctihodná dcera Nilu Anippe!“ „Sahure, mí báječní římští přátelé, zdravím císaře Augusta, který z mé slavné vlasti udělal špinavou zapadlou provincii. Každou noc naši božští otcové faraoni rotují v hrobkách nad takovou potupou. Pokud jde o obilí, naši kněží se vyjádřili, že máme sami málo, a pokud chce dobrý císař i toto málo vzít chudému egyptskému lidu, bozi ho po zásluze potrestají. A co je jinak nového: Naši opisovači stále ve dne v noci rekonstruují ohořelé svitky z Alexandrijské knihovny, kterou jste zapálili. Záchrana celého lidského vědění, které je v knihovně soustředěno, stojí nemalé výdaje a bylo by fér, kdyby se na nich Řím taky podílel. V ulicích Alexandrie se zrodil nový módní trend, ženy po třiceti letech oprášily paruky, jaké nosila naše poslední panovnice, božská Kleopatra. Nejkrásnější a také nejdražší paruky šijí z vlasů mladých otrokyň v salonu U Ptolemaia. Retro je nová černá, přátelé, řekněte to svým sestrám, ženám a milenkám. A nyní

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

přepojuji do Izraele, odkud se netrpělivě hlásí o slovo judský zpravodaj Nachum ben Nachum.“ „Pokoj s vámi naši odvěcí ne přátelé! Podívejte se, my máme Knihu. Kniha je Vzdělanost. Vzdělanost je Moudrost. Moudrost, to je naše. My máme Chrám a v něm neviditelného Boha, jehož jméno je tak mocné a vznešené, že ho člověk nesmí ani vyslovit. Z toho plyne, že jsme napřed. Tak napřed, že to vůbec nemůžete pochopit. Před čtyřmi roky jsme se radovali, že umřel starý Herodes, ale situace za tohohle Archelaa, kterého nám sem Římané dosadili, se vůbec nezlepšila. Naopak se zhoršila. Archelaos z nás ždímá daně jak vzteklý a pořád chce někde vztyčovat sochy směšných římských bohů. Jen pohled na ně nás nebetyčně uráží. Veřejné mínění vře jako voda v kotli a na tenhle hrnec Řím pokličku jen tak nenasadí, to by si na ni musel sednout vlastním holým zadkem. Žádáme jen trochu respektu, a jestli nás římští primitivové nepřestanou obtěžovat nestoudnými požadavky, znovu povstaneme. Neviditelný Bůh nás povede! Tolik k současné politické situaci v Izraeli, pokoj s vámi.“ „Čus, tady Agilulf jinak řečený Meč vlka! Právě se nám zde blízko Bohemie podařilo zachytit signál, a tak využívám vzácné příležitosti zapojit se do debaty. Nevím, co jsou peníze, svitky, paruky, knihovny ani vzdělanost a moudrost. Tyto jistě převratné civilizační vymoženosti k nám do barbarika zatím nedorazily. Ohledně obilí mám jednu radu – nejezte ho. My žijeme z masa, čistého proteinu, a vidíte, jak jsme krásní a urostlí. A jak to vidím dál: Každý si stěžuje na Římany, ale zatočit s nimi umíme jenom my. Slyšeli jsme, že se do Germánie pomalu chystá nový správce Publius Quinctilius Varus. Přijď, Vare, máme pro tebe v Teutoburském lese překvapení. A při velkém Wotanovi přísahám, že ne poslední! Neviditelnost židovského boha je mazaná vlastnost, to uznávám. Jakpak by ho náš velký Thor asi přetáhnul kladivem? Přemýšlím, až mě z toho bolí mezi ušima. Ty, egyptské děvče, máš zajímavé vlasy. Zkus někdy účes zvaný svévský uzel, slušel by ti. Je to náš vynález, dar Germánů lidstvu. Tak čus všichni, Wotan s vámi, a nejezděte k nám, my k vám taky nejezdíme!“

téma /

T EXT: MGR. FILIP KRÁSNÝ, ARCHEOLOG A PRŮVODCE PO ČESKÉM RÁJI, WWW.DAVNOVEK.CZ FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Kdo tady byl první? Dlouho předtím, než Thor pozvedl své kladivo a moudrý Ódin do našich končin zavedl svůj lid, zde žili Keltové. Přímo na našem území žil velký a mocný kmen Bójů, jejich země se nazývala Boiohaemum (země Bójů), z čehož pak v latině vznikla nám dobře známá Bohemia. K dalším slovům s keltskými (nebo snad ještě staršími) kořeny patří názvy Jizera, Labe, Ohře, Otava, Ještěd, Haná nebo Doksy (ze slova doksa, močál). Dále nám zanechali stále oblíbené svátky Dušičky, Hromnice a pálení čarodějnic, taky pár užitečných vynálezů jako železné kleště, sekyru a nůžky. Britští Keltové vynalezli někdy ve 4. stol. n. l. proslulý styl tetování, který u nás hodně frčel v 90. letech. Podle toho, kolik bicepsů tenkrát obepínaly pásy typicky propletených ornamentů, to vypadalo, že co Čech, to Kelt. Pravda je, že s nimi kromě územního sdílení nemáme společného nic. Vymřeli dřív, než jsme si s nimi stačili cokoliv začít, i když zrovna Bójové byli velcí bojovníci, vždyť název jejich kmene znamenal Strašný. Nicméně jsou nejstarším etnikem, o kterém se nám zachovaly písemné zprávy, a proto jako první vstoupili do dějin našeho území. Pokud zde byl někdo před nimi, těžko to byla stejně vyspělá kultura. Keltové posunuli vývoj lidstva vpřed o veliký kus, vynalezli spoustu doslova nadčasových technologií a nástrojů. Byli první, kdo u nás zavedl používání hrnčířského kruhu, orbu železnou radlicí a taky peněžní systém. Kelti razili vlastní mince. Keltská města Civilizace Keltů dosáhla na svou dobu závratných výšin, přiblížila se až ke vzniku státního systému, vlastní stát už ale vytvořit nestihli. Do dnešních dnů se dochovaly pozůstatky velikých, hradbami opevněných měst, říká se

jim oppida. Slovo pochází z latinského výrazu ob pedes – obydlené místo, které je třeba obejít. Nepředstavujte si je jako opevněný hrad, oppida byla obrovská, prostě skutečná města. Největším a možná i hlavním městem Keltů bylo oppidum na vrchu Závisti nad Zbraslaví, kousek od Prahy. Tam bylo centrum keltské moci, obchodu, hospodářství i náboženství. Stála tu kamenná svatyně, v níž keltští kněží druidové prováděli obřady, uctívali boha Cernunnose s jelením parožím na hlavě a taky jmelí. Jmelí mělo kouzelnou moc. Na druida musel člověk studovat až dvacet let a možná – říkáme možná – se mimo jiné naučil i to, jak správně připravit lidskou oběť. Na našem území se totiž našly uvařené lidské kosti z doby bronzové, nechceme to ale na Kelty svádět. Podobných oppid jako Závist, jen menších, bylo v Čechách několik, nejvíc u řek Vltavy a Berounky, kudy vedly kupecké trasy. Není náhoda, že první vozové cesty vycházely právě z oppid. Trasy některých keltských cest používáme dodnes. Konec Keltů v Čechách Budováním měst dosáhla civilizace Keltů svého vrcholu. A je příznačné, že tato na svou dobu gigantická centra nakonec podkopala stabilitu keltské civilizace. Početní obyvatelé oppid se totiž nepodíleli na zemědělství, byli závislí na potravinách z produkce zemědělců v okolí. A farmaření v našich klimatických a geografických podmínkách nebylo žádný med. Ekonomická rovnováha společnosti byla časem narušena a k tomu se před rokem nula přidal tlak z různých stran. Z jihu od Říma, z východu od nepřátelských Skythů, a především od ze severu útočících Germánů. Právě nátlak germánských kmenů zapříčinil konečný rozpad keltské moci. Za dramatických okolností tak mizí keltská společnost nejdřív z území Čech a pak i z dějin. Poslední Keltové až do středověku přežívali na britských ostrovech, jejich potomků tam dnes žije asi deset milionů, většina v Irsku.

Keltský styl tetování. Kdo v 90. letech neměl podobnou kérku, neexistoval. Kamenná hlava keltského bojovníka, druida nebo jiné významné osoby byla nalezena rozbitá na čtyři kusy u Mšeckých Žehrovic v roce 1943. Měří 25 cm a odhaduje se, že byla vytvořena asi ve 3. století př. n. l. Můžete si ji prohlédnout v Národním muzeu, je to pecka, světový unikát.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

T EXT: MGR. FILIP KRÁSNÝ, ARCHEOLOG A PRŮVODCE PO ČESKÉM RÁJI, WWW.DAVNOVEK.CZ FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Sir Lawrence Alma-Tadema, Růže Heliogabalovy, 1888. Tenhle obraz je perfektní v tom, jak je současný. Vypadá jako nový. Kdyby pod ním byl podepsaný David LaChapelle, bůh postpostmoderního umča, nedivili bychom se. Výjev ukazuje hostinu u římského císaře Heliogabala (to je ten ve zlatém, co leží na lehátku), kdy je od stropu spuštěna plachta

a hosté zasypáni růžovými květy. Doklad zkaženosti a dekadence pozdního Říma, říši vládl rozmarný Syřan, zavlékal mezi lid orientální novoty a nehleděl si starých římských ctností, jako byly střídmost, otužilost, jednoduchost. Germáni to brzy napravili. S přijetím křesťanství pak Řím (a my s ním) vstoupil do středověku a dlouhé temné gotické noci.

Pricházejí muži s oštepy Germáni, původně Gaizamannos (muži s oštěpy), přicházejí na území Čech začátkem našeho letopočtu a přinášejí nový způsob života, který je oproti keltskému mnohem primitivnější. Podle některých historiků je jejich kulturní úroveň až o několik set let pozadu za tehdy civilizovaným světem. Dokonce i ti Keltové, kteří zde ještě žili, se pod jejich vlivem stávali poněkud hrubšími a méně dbalými obvyklého pořádku a preciznosti. S nadsázkou řečeno, Germánům, stahujícím se k nám z krutě studeného severu, k životu stačilo už to, že jim tady nebyla taková zima.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Obchodovalo se zase pěkně postaru výměnou, mince Germáni zavrhli jako nesmysl a přestali je razit. Neuměli používat hrnčířský kruh, rotační kamenný mlýn ani železnou pilu, a tak tyto užitečné technologie upadly v zapomnění. Zemědělství taky stagnovalo, Germáni byli spíš na boj. Ustala řemeslná výroba, a dokonce se zdá, že většinu kovových výrobků vyráběli jen potomci těch nemnoha Keltů, co u nás zůstali. Jejich úrovně germánští následovníci nikdy nedosáhli, i když zrovna zpracování kovu je bavilo a shledali je perspektivním. Opevněná města taky nestavěli, jak píše Tacitus: „… nežijí ve městech, mají domy oddělené a staví si je na různých místech, jak se komu zalíbí. Každý nechává kolem svého domu volné prostranství. Nestavějí z kamene ani z cihel, ale na všechno používají hrubě otesané dřevo. Též vykopávají podzemní skrýše a navrch dávají vrstvu hnoje; zde se pak ukrývají v zimním období a také jim slouží jako zásobárna obilí.“

Přesto nebyli takovými barbary, za jaké je měli mnohem vyspělejší Římané. Dochovaly se doklady o vysoce uměleckém cítění Germánů, o složité hierarchii společnosti i touze po kráse a luxusních předmětech vyrobených v římských dílnách. Jak vypadal prostý Germán? Dejme opět slovo římskému dějepisci Tacitovi: „Tělesný vzhled u všech je stejný i přesto, že jde o tak velký počet lidí. Germáni mají sveřepé modré oči, nazrzlé vlasy a urostlá těla. Vůbec nejsou schopni snášet žízeň a vedro, avšak na mráz a hlad jsou vlivem klimatu zvyklí. … Jako oděv nosí plášť sepnutý sponkou nebo trnem. Ti nejbohatší nosí kromě toho spodní oděv, který nesplývá, ale přiléhá, takže jsou všechny části těla vidět. Ženy se oblékají stejně jako muži, často se také zahalují do lněných rouch, která zpestřují nachovou barvou. Mají holé paže až k ramenům a nezakryta zůstává i horní část prsů.“ Archeologové občas sponky, o kterých píše Tacitus, nacházejí. Jde nejčastěji o bronzová, méně často stříbrná a vzácně zlatá spinadla, něco na způsob zavíracího špendlíku. Spony podléhaly módním trendům, proto jsou důležitým datovacím nálezem. Když je najdou v hrobu, dokážou archeologové skoro přesně říci, kdy pohřbený zemřel. Potvrzeny máme i nazrzlé vlasy a barvu šatů, neboť jsme v bažinách nalezli výborně zachovalé mumie. Život a smrt O životě germánské společnosti Tacitus píše takto: „Krále si vybírají podle urozenosti, vojenského velitele podle statečnosti. Mezi Germány má své postavení i žena. Germáni dokonce věří, že ženy mají v sobě něco božského a věšteckého, nepohrdají proto jejich radami a dbají na jejich výroky. Germánská manželství jsou přísná. Muži se spokojí jen s jednou manželkou. Existují i případy, kdy dochází k mnohoženství, ale to jen u vznešených vrstev společnosti. Věno nepřináší manželka manželovi, ale manžel manželce. Germánské ženy žijí cudně. V tak početném národě dochází k cizoložství jen velmi málo. Porušení cudnosti se neodpouští; takové ženě nepomůže k manželovi ani krása, ani mládí, ani bohatství. Omezovat počet dětí nebo zabít některé z později narozených je považováno za hanebnost. Vlastní matka kojí každé dítě sama a nesvěřuje je služce nebo kojné. Jako nápoj jim slouží odvar z ječmene nebo pšenice zkvašený tak, že má podobnost s vínem. Pokrmy jsou prosté: plané ovoce, čerstvě ulovená zvěřina nebo tvaroh. Germáni znají jediný druh podívané, který je možno vidět při slavnostech: nazí mladíci pro zábavu tančí mezi meči a nastavenými oštěpy. Též se věnují hře v kostky. Tuto hru berou velmi vážně, kdo prohraje, jde bez odporu do otroctví. Takto získané otroky prodávají, aby se i oni zbavili hanby za svou výhru. Germánské pohřby nejsou nijak okázalé. Dbají na to, aby byly mrtvoly významných mužů spalovány dřevem určitých stromů. Na postavenou hranici dávají každému jen zbraň, v některých případech je spalován i kůň. Hrob zakrývá drn. Germáni se neustále udržují ve válečné pohotovosti. V dobách míru lenoší a veškerou potřebnou práci přenechávají těm nejslabším – tedy ženám a starcům. Je to podivný rozpor v povaze, že tíž lidé mají tak rádi zahálku a nenávidí pokoj a mír.“

hranici mezi pevnou zemí a vodou a je životu nebezpečná. Je domovem různých bohů a mytických stvoření. Pro archeology je ale nejdůležitější, že kyselá půda a nepřítomnost vzduchu dokážou výborně konzervovat organický materiál, například lidská těla. Mumie z bažin jsou často mnohem lépe zachovalé než slavné mumie egyptské. Můžeme tak pohlédnout do tváře dávno mrtvých Germánů, a to doslova. Proč Germáni končili svůj život v bažině: Jednak tam občas omylem spadli, jednak to byl obvyklý trest smrti. Tacitus píše, že za porušení zákona odvedli odsouzence k bažině, hodili ho do ní a ještě na něj naházeli roští, aby nemohl vylézt. Jiným trestem smrti bylo obětování provinilců a válečných zajatců bohům. Zavřeli vás do pevné dřevěné klece, vytáhli vysoko na strom a klec zapálili. Římský císař Claudius si do deníku zapsal, že nelidské vytí upalovaných se rozléhá daleko po mlhou zahaleném lese a jeho legionáři z toho propadají depresím. I on na své psychice pociťoval neblahý vliv nehostinného prostředí, počasí a ponuré atmosféry germánských lesů. Tajemství run Runa je písmeno a symbol zároveň. Futhark, původní germánská abeceda, měla 24 písmen. Písmena měla buď pozitivní, nebo negativní sílu. Runa ansuz značí vědění a věštbu, hagalaz je krupobití, zranění a nemoc, laguz je voda a intuice. Smysl jednotlivých run je nám dnes znám, význam všech runových nápisů však rozluštit nedovedeme. Podle mytologie přinesl runy Germánům nejvyšší bůh Ódin. Obětoval kvůli nim sám sebe, strávil devět dní a nocí zavěšený za nohy na posvátném stromě Yggdrasil. Získal tím vyšší vědění a znalost tajemství run, symbolů moudrosti. Samotné slovo runa má původ v německém slově raunen, tedy šeptat. Germáni runy používali trochu jinak než my dnes abecedu, spíš je ryli, než psali, a jejich použití v magických obřadech se řídilo přísnými pravidly popsanými v básni Runatál. Důležité runy se dokonce vybarvovaly krví pisatele. Nejstarší runy najdeme na sponách a hrotech kopí ze 2. století. Poznámka: V době, kdy Ódin přinesl runy, měli Židé v Izraeli už dávno sepsaný Starý zákon, náboženství tak obsáhlé, abstraktní a složité, že ho mnoho lidí nechápe dodnes. V Římě zase bujela úřednická byrokracie, psané zákony, potvrzení, povolení a vyhlášky se vydávaly jak na běžícím páse.

Germánští bohové Germáni nechápali, proč Římané stavějí svým bohům chrámy. Podle Tacita chovali svá božstva v takové vážnosti, že si je netroufli zavřít mezi zdi. Kultovním místem byl starý strom nebo dřevěný kůl na volném prostranství, jednoduše opracovaný do podoby boha. K předním bohům germánského panteonu patřil Ódin (u prvních Germánů Wotan), Týr, Thor a bohyně Nerthus a Frija. Germánská mytologie se v druhé polovině 19. století stala námětem monumentálního operního cyklu Richarda Wagnera Prsten Nibelungův. Na Wagnera a staré germánské náboženství si dost potrpěl Hitler. Nacismus a celá rasová teorie vycházejí z romantické představy Germána, čistého a prostého, nezkaženého, který si svou odvahou nakonec podrobil mocný Řím a stal se osudem předurčen ke světovládě. Bohové to tak chtěli. Mumie z bažin Zvláštním kultovním místem byly bažiny. Bažina stojí (tedy spíše leží) na

W W W.REDWAY M AG.C Z

Mårten Eskil Winge, Thor bojuje s obry, 1872. Severská, ale i řecká a římská mytologie byly v 19. století oblíbenými malířskými náměty. Křesťanství se za minulá století poněkud vyčerpalo, a tak vznikla nová móda, nový trend.

téma /

T EXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: WIKMEDIA COMMONS

U nás v barbariku U nás v barbariku máme tajemný a děsivý Hercynský les, tak veliký, že vojáci Julia Caesara se jím prodírali, stavěli cesty a tahali se navzájem z bažin celé dva měsíce. A stejně ho nepřešli. Jejich morálka v neustále mokrém, studeném a mlhou zahaleném terénu upadala, měli nahnáno a o některé se prý dokonce pokoušelo šílenství. Celodenní dřina prosekávání lesa, opravování válečných strojů a zásobovacích vozů a jejich neustálé vyprošťování z hlubokého bláta byla na nervy sama o sobě, a co teprve, když se k tomu u večerního ohně přidaly historky starých veteránů o pověstné krutosti Germánů, kteří je určitě celou dobu mlčky pozorují lstivýma očima z každého křoví. Legionáři nadávali: Země podmáčená, neúrodná, k ničemu. Lid divoký a chudý, zlata, stříbra, ani mramoru nemaje, stojí riskovat život za tak hubenou kořist? Jediné, čeho je tady dost, je dřevo a bláto. Caesar měl plné ruce práce, aby v nich udržel římského ducha. Ve svých zápiscích (asi 50 let př. n. l.) zmínil, že v Hercynském lese napočítal pětaosmdesát druhů divokých zvířat, jaká nikde jinde neviděl. „Obrovští losi či snad zubři, jen o něco málo menší než slon.“ Julius Caesar měl Germány vlastně docela rád Obdivoval jejich válečnou výkonnost a srovnával je s relativně slabými Galy, kteří již uvykli změkčujícímu vlivu civilizovaného způsobu života. (I když Vercingetorix, náčelník galských Arvernů, mu celkem zavařil. Byl to jednak dobrý politik a řečník, který dokázal sjednotit galské kmeny v protiřímském odporu, ale taky moderní válečník, statečný bojovník, co vydržel hodně. O náčelnictví se musel utkat se svým bratrem ve zkoušce, kdy jeden druhého pálili rozžhaveným mečem na paži. Kdo první spálil, musel vydržet odvetné spálení. Postupovalo se od ramene níž a zkouška končila tím, že jeden z nich odmítl přiložit meč, protože by sám nevydržel další přiložení. Na zkoušku dohlížel přísný druid, oba uchazeči nesměli během zkoušky vydat jakýkoliv zvuk, natož znečistit posvátné místo zvracením, močí či stolicí. To by bylo zlé znamení a zkouška by se musela opakovat. Vercingetorix vydržel jedenáct přiložení meče, to poslední už mu bratr nestačil oplatit, protože se bezhlesně sesunul k zemi a upadl do bezvědomí. O Vercingetorixovi Caesar rozhodně neříkal, že je změkčilý, a když ho pak později nechal v Římě popravit s ostatními galskými zajatci, neměl z toho radost. Možná by to raději neudělal, ale musel, lid to žádal a Caesar mu jako správný populista vyhověl.) O Germánech, kteří od roku nula obývali naše končiny, si zapsal: „A bývaly dříve doby, kdy Galové předčili Germány statečností, sami je napadali válkou a zabírali jim ornou půdu. Protože však Germáni setrvávají ve stejném nedostatku, nouzi a odříkání jako dříve, protože se živí stejnou potravou a stejně pečují o své tělo, kdežto Galům blízkost provincií a znalost zámořského zboží poskytuje hojnost věcí k blahobytnému životu a zvýšené spotřebě, zvykli si Galové ponenáhlu Germánům podléhat, a byvše od nich v bitvách mnohokrát poraženi, dnes už se s nimi ve statečnosti ani nesrovnávají.“ Germáni podle Caesara neznali kněze či druidy a nebrali příliš vážně

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

oběti, i když zajatce s chutí házeli do bažin nebo je upalovali v klecích vytažených na vysoké stromy. Za bohy uznávali pouze viditelné a prospěšné objekty – slunce, oheň či měsíc. „Jejich život je celý zaplněn lovem a vojenským výcvikem. Pravidelně jeden rok tráví na válečných výpravách a druhý se věnují svým hospodářstvím či lovu. Loupežné nájezdy na území sousedů nepokládají za nic nečestného. Jednoduchá strava, denní tělesná cvičení a naprostá volnost života neznajícího ani povinnosti, ani kázeň způsobuje, že dorůstají do ohromných, mohutných postav. Kromě kožešin nenosí Germáni žádný šat. Sedlo, víno a další výdobytky civilizace pokládají za změkčilost. Spíše než obilí je živí mléko, sýr a maso. Trvalé vlastnictví půdy mezi Germány neexistuje; náčelníci přidělují rodinám vždy na jeden rok tolik pole, kolik uznají za vhodné, přičemž následujícího roku je jim přidělena jiná půda. Takové opatření zabraňuje tomu, aby se Germáni stali usedlými rolníky a ztratili válečnického ducha, a nevzniká ani majetková nerovnost, která by zničila soudržnost společenství a způsobila utlačování chudých bohatými. Centrální vláda vzniká pouze v době války; v mírových dobách o všem rozhodují místní náčelníci.“ Ano, Caesar uměl ocenit mužnou germánskou krásu i jejich politiku zcela podřízenou jedinému cíli – být vždy připraven k boji. Tacitus, který byl vojákem, státním správcem a historikem, sepsal veledílo zvané Germánie, kde jeho obdiv ke Germánům chvílemi přechází až v nadržování. Podobně jako Caesar vychvaluje jejich skromnost, jednoduchost životního stylu a odvahu. Také si povšiml, že otroci mají u Germánů lepší životní podmínky než v Římě: „Vlastní svůj dům a hospodářství a svému pánovi pouze odvádějí určité naturální dávky; tělesné tresty jsou vzácné a není dovoleno otroka beztrestně zabít, i když je majetkem pána. Taktéž není rozdíl ve výchově dětí otroků a urozených rodičů. Všem se dostává stejné péče, jejich postavení se oddělí až později v dospělosti. Bojovou povinnost považují otroci za privilegium a v odvaze a zuřivosti nezůstávají pozadu za svobodnými válečníky.“ Později ale poznamenal, že se víc bojí germánské svobody než parthské totality: „Zhruba dvě stě deset let. Tak dlouho už pokořujeme Germánii. A za tu dobu nám Germáni zabili mnoho výtečných mužů, výpravy na jejich území stály obrovské množství peněz. Škody, které jsme jim způsobili, a kořist, které jsme se zmocnili, však slávu Říma příliš nezvětšily. Víc než despotických Parthů se bojím Germánů, kteří si svobody cení nad výhody obchodu a politických smluv.“ Germánství se stalo symbolem věčného odporu proti římské nadvládě, z čehož pak Němci těžili podobně jako my z husitství, národního obrození a dalších vlastenecky vypjatých kapitol naší historie. K sedmadvacet metrů vysoké soše cheruského náčelníka Arminia (německy Hermanna – „pana člověka“ nebo spíš „prvního mezi lidmi“), který uštědřil Římanům strašnou lekci v Teutoburském lese a zničil celé jejich tři legie, tedy osmnáct až dvaadvacet tisíc mužů, chodí dodnes mladí Němci, dokonce i hipsteři, hledat své němectví. Je to stejně bizarní představa, jako kdyby naše RedWay crew hledala svoje češství (či snad slovanství) pod Žižkovou sochou na Vítkově. Na Arminiovu sochu se v 19. století skládali Němci stejně jako my na Národní divadlo.

Otto Albert Koch, Varova porážka, 1909. Když se císař Augustus dozvěděl o prohrané bitvě a ztrátě tolika mužů, rval si prý vlasy, tloukl hlavou o dveře a volal: „Vare, Vare, vrať mi mé legie!“ (Což vědí všichni, kdo sledují úžasnou FB stránku Rough Romans Memes.) Varus, tak jak se slušelo, spáchal po porážce sebevraždu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

T EXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Thomas Cole, Zničení říše, 1833 - 1836. Čtvrtý obraz z pětidílné série nazvané The Course of Empire. Na všech obrazech je zajímavé to, že ačkoliv je v nich spousta lidí

a děje, vypadají mrtvě, jakoby bez pohybu. Dokonale naleštěný formalismus zabil veškerý život. I to je umění namalovat, na druhou stranu, záměr to asi nebyl.

Marobud Podle Gaia Velleia Patercula jediným germánským kmenem, který si kdy zachoval plnou nezávislost na Římu, byli svévští Markomani. Marobud v ničem nepřipomínal barbara. Uměl číst a psát, chodil elegantně upravený a oblečený po římském způsobu. I jeho chování bylo víc římské než germánské, protože jako syn z urozené markomanské rodiny musel trávit dětství na dvoře císaře Augusta. Do hlavního města zářícího zlatem a mramorem, stojícího na kulturním vrcholu světového vývoje, se dostal stejně jako ostatní děti barbarských kmenových vůdců nebo i králů velkých říší. Augustus je zde držel jako rukojmí, aby jejich tatíky náhodou nenapadlo začít kout protiřímské pikle. Se svými dětskými vězni ale zacházel velmi slušně. Dostalo se jim klasického vzdělání, do školy chodili se syny římské šlechty. Augustova diplomacie zacházela dokonce tak daleko, že římské dcery vdával za urozené barbarské synky, a tím si zajišťoval dobré politické vztahy. Zbylé po římsku vychované

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

mladé muže posílal zpátky do jejich domoviny, kde víceméně sloužili jako prodloužená ruka římské ideologie. Marobuda si Augustus zvlášť oblíbil, časem mu přidělil nejlepšího soukromého učitele, který ho učil nejen literatuře, matematice a filozofii, ale taky politicko-organizačnímu a válečnému umění. To barbarskému dítěti otevíralo obrovské možnosti poznávání světa. Takto vybaven se i on, když přišel čas, vrátil domů k otci. Jeho vzhled, chování a vědomosti se mezi Markomany staly předmětem obdivu a u některých pochopitelně i závisti. Na Marobudovo poučování o lepším vedení hospodářství a vojenské taktice neměli náladu. A jeho, zvyklého na římské pohodlí a zdvořilou, kultivovanou komunikaci, rodná vesnice taky brzy omrzela. Chtěl dokázat něco velkého. A hlavně se dostat co nejdál od zaostalých krajanů. Brzy se mu naskytla výborná příležitost. Marobudova říše V té době, mezi roky 6 a 9 př. n. l., táhli Římané na Germány žijící u břehů Rýna. Rýn odděloval říši od barbarika, tvořil přírodní hranici mezi civilizací

a divokým světem. Válečníci místních germánských kmenů však řeku často překračovali, vnikali na římské území a plenili vesnice. Jednou za čas proto Římané poslali k Rýnu trestnou výpravu a zahnali Germány zpátky na druhý břeh. S jinými kmeny, které sekaly dobrotu, mezitím čile obchodovali a nechali se během tažení zásobovat. Nikdy to nebylo tak, že by v Germánii neměli žádné spojence. Marobud tuto situaci pozorně sledoval a začal Markomany přesvědčovat, že tentokrát se Římané nespokojí jen se zahnáním kmenů na druhý břeh, ale sami překročí Rýn a nastane teror, vypalování germánských vesnic, loupení, vraždění, odvlékání do otroctví a nezastavitelný postup do germánského vnitrozemí. (To měl pravdu, Drusus a jeho legie tentokrát posunuli hranici Říma až k Labi, a to je od Rýna pěkný kus.) Většina Markomanů mu uvěřila. Nejdřív se k němu přidávali po tisících, ve druhé a třetí vlně stěhování už to byly desítky a stovky tisíc lidí, kteří opustili své vesnice a vydali se na pochod. Marobud je vedl do Čech, kde se pak prohlásil králem nového území a začal na mapě Evropy budovat úplně novou říši. Zní to celé trochu neuvěřitelně, ale osvědčil se. Ze svého centra ve středních Čechách rozšiřoval vliv jak mírovými, tak válečnými cestami. V průběhu jednoho desetiletí už vládl značně rozsáhlému území, jehož západní hranici tvořilo Labe, Krušné hory a Šumava, jižní hranici pak Dunaj a východní hranici Malé Karpaty. Na severu ho zastavilo snad až Baltské moře. Podívejte se na mapu, je to fakt impozantní. Na západě a jihu už nebylo kam jít, hranice jeho říše narazila na hranici římského impéria, které vzestup nového souseda pozorovalo se znepokojením. Tiberius v Senátu nazval Marobuda velkým dobyvatelem srovnatelným s Filipem Makedonským a senátorům na čele vyskočily ustarané vrásky. Marobudovo vojsko čítalo 70 000 pěšáků a 4000 jezdců, všichni vycvičeni k římské disciplíně a znalí nejmodernější vojenské taktiky. Dokonce i jejich zbraně se nápadně podobaly římským. Marobud se tedy stal prvním skutečným králem na našem území. Přemyslovci přicházejí až skoro tisíc let po něm. Mezitím v Římě Augustus se zájmem sledoval úspěchy svého malého chráněnce, toho inteligentního a ukázněného markomanského synka. Přál mu vše dobré, ale zas ne tak dobré, aby to ohrožovalo Řím. A když došel k názoru, že Marobudova říše Řím ohrožuje, vydal zcela bez sentimentu patřičné rozkazy. Proč jsme nebyli romanizováni V šestém roce našeho letopočtu se Augustus rozhodl Marobudovu říši zničit a dobyté území začlenit do římského světa. Tažení do Čech měly vykonat dvě armády, jedna pod velením budoucího císaře Tiberia, právě toho, který před Marobudem varoval v Senátu. Tiberius vyrazil na pochod od Dunaje, z římského města Carnunta, a měl v plánu postupovat přes jižní Moravu směrem k Českomoravské vrchovině. Naproti (pravděpodobně od Mohuče) mu šla druhá armáda vedená Gaiem Sentiem Saturninem. Ten to vzal podél řeky Mohanu a pak přes Smrčiny dál do údolí Ohře. Tiberius se bez potíží dostal do vzdálenosti pěti denních pochodů (což je asi 150 km) od prvních Marobudových vesnic a sídel. Přibližně stejně na tom byl i Saturninus, obě armády dodržovaly plán a k místu setkání a zahájení útoku zbývalo už jen několik málo dní, když vtom… V Panonii (dnešní západní Maďarsko) vypuklo velké povstání. Tiberius, protože byl v dané oblasti nejblíž po ruce, dostal z Říma rozkaz otočit armádu, napochodovat do Panonie a vzpouru tvrdě potlačit. Jeho vojáci přijali zprávu s nadšením a hned začali balit. Právě totiž přešli jeden hluboký les a před nimi se otevřel další, ještě hlubší. Než tohle, radši do Maďarska. I Saturninovi, netrpělivě vyhlížejícímu opozdilého kolegu, doručil posel zprávu: Tažení se ruší, vraťte se zpátky. A tak tedy Římané upustili od romanizace našeho území. Oficiální důvod zněl, že tak chudá a divoká končina nestojí za výdaje, které by na její civilizaci musel Řím vynaložit. Augustus usoudil, že bude lepší zavázat si Marobuda mírovou smlouvou a výhodnými obchodními podmínkami. A protože Marobud nebyl jako ostatní Germáni, přijal. Germáni to ovšem pochopili jako slabost a začali na něj koukat divně. Nechápali politiku

W W W.REDWAY M AG.C Z

a míru si nevážili. Celé generace proti Římanům bojovali a nepřáli si nic jiného než v tom pokračovat. Tenhle Marobud se jim přestával líbit, není to nakonec zrádce? Nepochopený hrdina Marobud od své říše odvrátil římské nebezpečí, poctivě plnil podmínky všeho, k čemu se ve smlouvách zavázal, a celkem spokojeně dál vládl. V Germánii se však schylovalo k dramatu. Hned roku 9 n. l. utrpěli Římané strašlivou porážku v bitvě v Teutoburském lese. Germánům velel náčelník Arminius, kterého po vítězství celá země oslavovala jako poloboha. Zpráskaní Římané se pomalu začali stahovat zpátky za Rýn, Arminiovi to ale nestačilo. Opojen mocí znovu pozvedl prapor a vedl Germány k povstání, které mělo vyhnat všechny Římany do jednoho. S tímto plánem oslovil Marobuda, který ho odmítl, váže ho prý smlouva o zachování neutrality. Něco tak šíleného Arminius v životě neslyšel. Vleklý konflikt, který od té doby mezi oběma silnými osobnostmi panoval, vyvrcholil roku 17 velkou bitvou. Veřejné mínění v Germánii bylo pochopitelně nakloněno Arminiovi, který nakonec vyhrál, i když ne tak, jak si přál: dlouhá nerozhodná bitva Marobuda přiměla, aby bojiště opustil, čímž se sice stal poraženým, nikoliv však poníženým. Marobudův konec Jeho vládu ukončil roku 18 germánský šlechtic Katvalda za velké podpory Římanů. Vojevůdce Germanicus, který chystal odvetné tažení proti Germánům, všude schválně rozhlašoval, že díky Marobudovým závazkům jsou nyní Germáni oslabeni. Chtěl tak rozhádat a rozdělit germánské kmeny. Jeho taktika, oblíbená i dnešními světovými vůdci, měla úspěch. Katvalda sponzorovaný Římany celkem snadno sebral armádu, která vytáhla do Čech, vyplenila vše, co jí stálo v cestě, až stanula před Marobudovým sídlem. Ten v něm však už nebyl, uprchl do římské provincie Noricum (dnešní Rakousko) a pak do italské Ravenny. Marně prosil své milé římské spojence o pomoc, nechápaje, proč se k němu obracejí zády, když on přece všechny podmínky smlouvy dodržel. S Katvaldou, který po Marobudovi usedl na trůn, se rychle vypořádal Vibilius, král germánského kmene Hurmundurů. Katvalda, stejně jako Marobud, byl tedy donucen prchnout do římské říše, ostatně jinam ani nebylo kam. Dobré vztahy mezi Římem a zadunajskými Germány nebyly těmito událostmi nijak poznamenány. Marobud, který v Ravenně zemřel roku 37, je Němci dodnes poněkud přehlížen, kdežto jeho rival Arminius je oslavován jako národní hrdina.

Eduard Droberjar, Příběh o Marobudovi a jeho říši, ilustrace Lenky Káchové. Jak Marobud vypadal, nikdo neví. Pravděpodobně nenosil vousy.

anketa /

T EXT A FOTO: PAVLÍNA KOZÁKOVÁ

Škola, černá díra optimismu

Co důležitého mě v ní měli naučit, ale nenaučili Pavel Zábranský, 29 let, analytik Ve škole je nejdůležitější získat obecný přehled a naučit se o věcech přemýšlet, kriticky myslet. Také jsou důležité sociální vazby, ale ty se podle mě rozvíjejí samostatně. Já tohle dostal, asi jsem měl štěstí na školy i na dobré učitele. Ale možná jsem to také sám hledal.

Tomáš Kozák, 24 let, elektrikář Nejspíš přístup k práci? A taky by dětem měl někdo co nejdříve ukázat, kolik do něj rodiče musejí investovat a kolik ještě zainvestují. Nic není zadarmo, obzvláště čas – když člověk ještě nevydělává, nemůže pochopit hodnotu těch peněz.

Michaela Kozáková, 30 let, administrativní pracovník Mně chybí praktické základy účetnictví. Myslím, že by se to mladým lidem v životě hodilo.

Pavel Doležal, 33 let, prodavač Jak být šťastný a co je v životě opravdu důležité. Jak budovat vztahy s lidmi doma i na pracovišti. Jak je důležitý zdravý životní styl. Jak být originální, umět sám sebe prodat a umět se motivovat. Umět se efektivně učit. Umět čelit dnešním výzvám. Jak nepropadnout dnešním běžným závislostem alkohol, sex, peníze, hazard, a hlavně jak to všechno nebrat vážně a jak je nesmírně důležitý humor a dobrá nálada – to je jedna z podmínek pro to, aby člověk mohl být šťastný.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Adam Pomahač, 29 let, fotograf Škola mě zahltila spoustou nevyužitelných informací, ale jak udělat, abych si zajistil životní postavení podle svých individuálních potřeb, mě nenaučila. Rozhodně bych v základech psychologie zavedl důkladnou výuku asertivity.

Markéta Bečvářová, 23 let, servírka Nenaučili nás kolektivní spolupráci, pomáhat jeden druhému, naopak nás učí soutěžit mezi sebou a myslet jen na to, aby byl dobrý on sám. Nenaučili nás, jak určit své životní priority, protože každý učitel dokazoval, že priorita je jen jeho předmět. Nenaučili nás, jak přiznat chybu, protože učitel by při přiznání vlastní chyby ztratil svou autoritu.

Luboš Bláha, 26 let, zdravotník Nenaučili mě, jak hospodařit s penězi.

Jana Valeriánová, 29 let, speciální pedagog Ve škole neučí správné komunikaci, kterou člověk potřebuje jak v běžném životě, tak v práci. Spousta hádek a nedorozumění je pouze výsledek toho, že lidé neumějí komunikovat, sdělovat si informace.

Jirka Procházka, 30 let, toolmanager Neučí se zacházení s penězi. Rizika úvěru, hypoték, investiční znalosti, jak s penězi zacházet s rozvahou. Jak nerozhazovat tam, kde je to zbytečné, jak investovat tam, kde to za to stojí. Přemýšlet v souvislostech a umět porovnávat hodnoty nabídek. Spousta náctiletých by tohle ocenila, aby se ve třiceti neotočili a nezjistili, že místo žití teď budou hlavně splácet.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

T EXT: LAURA HAISELOVÁ FOTO: WIKIMEDIA COMMON

Neznalost zákona neomlouvá

Co dělat, když mám stalkera? Stalking. Je to fakt tak nebezpečné, když za vámi někdo vlastně jen víc dolejzá? Divili byste se, ale je. Víte, co máte dělat, když vás obtěžuje stalker? Čtěte. Co je stalking? Stalking je trestný čin. V trestním zákoníku se maskuje pod názvem „nebezpečné obtěžování“, což znamená dlouhodobé pronásledování, které v oběti vzbuzuje obavu. Obavu o vlastní život, zdraví nebo třeba život jejích blízkých. Stalker může svoji oběť pronásledovat různými způsoby. Může jí přímo vyhrožovat, sledovat ji na ulici, vyhledávat její blízkost, pokoušet se ji napadnout. Anebo ji může stalkovat pěkně z pohodlí domova. Posílat esemesky, nadávat do telefonu, mlčet do telefonu nebo prozvánět. Stalker může oběť taky kontaktovat přes internet, hlavně na sociálních sítích. O internetu a kyberšikaně se ale budeme bavit zase někdy jindy. Hlavně si pamatujte, že stalking poznáte podle toho, že se cítíte v nebezpečí. Je jedno, jestli vám ostatní říkají, že stalker vyhrožuje „jen tak“, dělá si legraci, ale v životě by vám nic neudělal. Je to fakt tak nebezpečný? Je. Hrozně nebezpečný. Stalking může skončit i napadením, znásilněním nebo vraždou oběti. Většinou se stupňuje. Když někomu dáváte jasně najevo, že s ním nechcete komunikovat, normální člověk se možná urazí, ale nechá toho. Stalker ne. Ať uděláte cokoli, jen ho to povzbudí. A přitvrzuje. Nikdo nemůže dopředu vědět, kam až zajde, takže pokud vám někdo radí „nech to bejt, nakonec to přejde samo“, není to dobrá rada. Stalkeři jsou nevyzpytatelní. I kdyby k fyzickému útoku nakonec nedošlo, pořád tu jde o vaše soukromí. To, že se vám někdo cpe do života, často posílá intimní zprávy apod. Není to jen nepříjemné, je strašný pocit. Nepopsatelně nepříjemný, divili byste se. Je to jako vloupání. Kdo jsou nejčastější stalkeři? Stalkeři jsou často osoby, které oběť důvěrně zná. Bývalí partneři, známí, kolegové. Můžou trpět nějakou duševní poruchou, což je činí ještě nevyzpytatelnějšími a nebezpečnějšími. Stalker může být ale i člověk, kterého oběť nezná. Takové anonymní stalkery mívají hlavně celebrity. V dnešní době internetu si ale takový neznámý člověk může vytipovat i vás.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Jak poznám, jestli jde opravdu o stalking? Někdo vás opakovaně kontaktuje? Třeba každý den? Nebo aspoň jednou týdně? Je jedno, jestli osobně, telefonem, přes internet… A je vám kontakt s tím člověkem nepříjemný? Nerespektuje vaše výzvy, aby toho nechal? Bojíte se, že by vám mohl ublížit? Jestli jste na tyhle otázky odpověděli kladně, je to stalking. Možná je pro vás těžké si to připustit, nechcete vypadat jako paranoidní hysterka. Jenže jestli máte fakt strach, je něco špatně. Je lepší být živá hysterka než mrtvej pohodář. Jděte na policii Bez diskuze. Nebojte se, nebudete za paranoiky. Policie může identifikovat neznámé číslo, ze kterého vám stalker volá. Ten samý stalker může mít víc obětí. Proto nahlášením případu na policii můžete pomoct dalším lidem. Na stalkera nereagujte, dejte najevo nezájem Pokud jde o stalkera samotného, dejte mu v klidu a jasně najevo, že nemáte o kontakt s ním zájem. Rozhodně na sobě nedávejte znát, že vás jeho chování rozčiluje a děsí. Nepanikařte, nenechte se vtáhnout do diskuze, nekřičte na něj, neodepisujte nadávkami. Takové reakce v něm jen vyvolávají pocit oprávněnosti vlastního chování. Dávejte si pozor, změňte režim Snažte se nechodit nikam sami, zvlášť pozdě večer, v noci. Poproste kamarády nebo rodiče, ať vám chodí naproti. Stalker si pravděpodobně netroufne zaútočit na skupinu lidí. Můžete si také změnit telefonní číslo a e-mailovou adresu. Pokud stalker zná váš režim, můžete chodit do školy jinou cestou a třeba o dvacet minut dřív. Když půjdete po ulici a někdo vás bude sledovat, zajděte do obchodu nebo úplně změňte směr. Řekněte to blízkým, schovávejte důkazy Řekněte svým blízkým, že máte strach. Nejsnadnější oběť pro stalkera je taková oběť, která je sama, bojí se a nikdo další netuší, že je v nebezpečí. Nebuďte takovou obětí. A schovávejte si důkazy. Ukládejte si e-maily a esemesky, zapisujte si telefonáty a podezřelé osoby. Policie může vaše poznatky použít při pátrání po stalkerovi a také při jeho trestním stíhání. Zapískejte si Nakonec rada od těch nejpovolanějších – od policistů. Pokud vás stalker obtěžuje telefonáty, připravte si píšťalku. A až vám příště zavolá, pořádně mu do telefonu zapískejte. Třeba ho to odradí.

smartbox /

T EXT: M. OVERSTREET SLOUPEK: VÁCLAV PINKAVA FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Akta X všedního dne CHOVATELSKÉ OKÉNKO Mořský koníček

Ryba, která umí koukat každým okem jinam. Sameček je menší než samička a po vytření je to on, kdo v břišním vaku nosí vajíčka, ze kterých se po třech až pěti týdnech vylíhnou plně vyvinutí jedinci o velikosti asi 1,2 cm. Domácí chov je složitý. Nejenže potřebujete mořské akvárium, ale hlavně koníky, kteří se naučí přijímat zmraženou potravu. Živí se totiž výhradně planktonem, který v domácím akváriu není. V děčínské zoo koníky chovají a pěstují pro ně živé krmivo – zábronožku solnou. Jinak teď je nová metalová móda nosit háčkované mořské koníky na džínových bundách. Viděli jsme to v časopisu i-D. Je to hezké.

Potřebuje Eskymák ledničku?

Ano, dává si do ní jídlo, aby mu tolik nezmrzlo. To je pravda, ne vtip. Eskymáci žijí v arktických oblastech Kanady, Aljašky a Grónska. Původní slovo eskimo má několik významů, například „ten, kdo mluví jinou řečí“, „ten, kdo pochází z jiné země“ nebo taky „ten, kdo jí syrové maso“. Navzdory všeobecně přijatému názoru, že Eskymák je málem něco jako nadávka a správně se má říkat Inuita, tento název původním obyvatelům ledových plání vůbec nevadí.

Co je zajímavého na Skotsku?

Že z něj nepocházejí pánské kostkované sukně, dudy a whisky. Kilt vynalezli Irové, samotné slovo pochází z dánštiny. Dudy do Evropy přišly zřejmě ze Střední Asie, zmínku o nich najdeme už v bibli. A na whisky přišli jako první v Číně, ještě dřív než do Skotska se dostala do Irska.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Na světě je asi 500 milionů domácích koček (Felis silvestris f. catus) ve čtyřiceti plemenech. To silvestris v latinském názvu odkazuje na lesní původ, kam se zdivočelé kočky vracejí. Jedno takové plemeno, které bych osobně doporučil, se dokonce jmenuje norská lesní kočka. Je většího vzrůstu než pro kočku typických 25 cm výšky a 46 cm délky (bez ocasu) a váhy do 4,5 kg. Největší kočičí plemeno ragdoll je proti normální kočce dokonce dvojnásobné, ale hmotnostní rekord drží plemeno Maine Coon s hmotností až 11,3 kg. Oproti tomu nejmenší plemeno váží 1,2 kg. Kočka doskočí pětinásobek své délky, přežije pád až ze šedesáti metrů a na krátkou vzdálenost zasprintuje rychlostí téměř 50 km/h. V USA je zdivočelých koček 30 až 80 milionů, v domácnostech přes 80 milionů. Divoké či zdivočelé kočky se dožívají pouhých pěti let, v domácí péči nějakých 12 až 18 let. Rekordmankou v dlouhověkosti byla texaská kočka Creme Puff (1967–2005), které se dožila 38 let a tří dnů. Kočky se i za relativně krátký život dokážou vydatně rozmnožit, těhotenství trvá 64 až 67 dní a mohou porodit 1 až 9 koťat až třikrát za rok. Největší zdokumentovaný vrh čítal 19 koťat, z toho 15 přežilo. Typická kočka může porodit za život nějakých sto koťat. Dokumentovaná rekordmanka jménem Dusty přivedla na svět 420 koťat. Kitty zase drží rekord v pozdním těhotenství. Poslední dvě koťata porodila ve třiceti letech a celkem měla 218 potomků. Typický rodičovský pár koček za sedm let může způsobit nárůst o 420 000 koček. Srdeční tep kočky je 110 až 140 za minutu čili dvojnásobek lidského. Tělesnou teplotu mají o jeden stupeň vyšší než my, a pokud mají dost vody, přežijí vedro až 56 °C. Potí se však jen přes pacičky. Čistotu udržují tak intenzivně, že třetinu bdělého času tráví sebeúpravou, tzn 2 ½ hodiny denně, protože kočka 2/3 dne (16 hodin) prospí.

Jak daleko je sedm nových planet podobných Zemi?

Vědci píší, že „jen“ čtyřicet světelných let. Pro představu: Sonda Voyager, která byla v roce 1977 vypuštěna do vesmíru se vzkazem lidstva pro jiné civilizace (viz minulé číslo Carl Sagan: Zlaté desky), uletěla zatím 38 světelných hodin, přičemž v roce 2013 opustila hranice sluneční soustavy.

Čiči

Kolik známe skupenství hmoty?

To je přece jasné – pevné, kapalné a plynné. Ve skutečnosti se jejich počet blíží patnácti a téměř každý den přibývají další: hmota pevná, pevná amorfní, kapalná, plynná, plazma, supertekutá, superpevná degenerovaná hmota, neutronium, silně symetrická hmota, slabě symetrická hmota, kvarkgluonové plazma, termionický kondenzát, Bose-Einsteinův kondenzát a podivná hmota.

Zatímco my máme v těle 206 kostí, kočka jich má 230, ale nemá klíční kost, takže se protáhne jakýmkoli otvorem, pokud skrze něj projde hlavou. Člověk má šest svalů ovládajících ušní boltec, kočka jich má 32 a dokáže boltce otočit o 180 stupňů. Slyší až o dvě oktávy výš než my a dokáže vyloudit až sto různých zvuků, což je desetkrát víc než pes. V roce 1888 bylo na jednom egyptském pohřebišti nalezeno 300 000 mumifikovaných koček. Nálezci tyto svaté ostatky odvezli a rozemleli na zemědělské hnojivo. A když už jsme u takto dryáčnického závěru, jen v USA mají kočky domácí i zdivočelé na svědomí 4 miliardy zabitých ptáků a 20 miliard drobných živočichů ročně. Oproti tomu lidé zkonzumují 4 miliony koček ročně.

smartbox/jazykové okénko /

T EXT: DOMINGO (POST-HUDBA) ILUSTRACE: JAKUB DVOŘÁČEK

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: JAPONŠTINA Japonská kultura je jednou z mála věcí, který internet miluje skoro stejně jako kočky, a jazyk je pochopitelně její nedílnou součástí. Až doteď byly všechny kreativní učebnice orientovaný na indoevropský, germánský jazyky, takže těch překvápek vlastně ani nebylo tolik; většinou jenom nějaký kuriozity, zajímavý slova a tak. Japonština je oproti tomu úplně jiná. Pro anglicky mluvící jde o jeden z pěti nejtěžších jazyků na světě (společně s mandarínštinou, kantonštinou, korejštinou a arabštinou), a třeba LiveScience říká, že právě Japonci hrajou v téhle partě prim. Ani pro nás, i když mezi anglicky mluvící země nepatříme, to nebude o nic lehčí.

Š, Í M U ED C E EM B K A E V K I O #1 LKIOKLRÁT JSI CL TO m ít a lid í bu de e a sp ou st čn os ti yp an á re jž te zs ro ku s ko ve ja e h, al vy pa dá os t ja po ns ke jc hl ed to si ce . Ta po do bn h zn ak ů od N a pr vn í po ovej un ik át ím čí ns ke jc ět án sv zn je a ž ze sm ro pí tř i, co pr ob lé m s áv ě z je jic h ed y ro vn ou ne jc h ná ho dn á, pr už ív aj í ab ec lik ti sí c st ej ře jm ě ne ní Ja po nc i po ko oz m ně í sa jíc a am čí ta st i, ak da no zn řa ov a á sl jm čn ý vý s čí ns ke ž je ne ko ne ít je št ě rů zn í ka nd ži , co c m ůž ou m ví na y . ak ky to ti ž vy ch áz nd ži zn či st ě ja po ns dn ot liv ý ka tě ně , ne bo ob rá zk ů. Je čt ou po čí nš se zn ili ; li st je , lid i ne zb lá po dl e to ho y se z to ho ab y o, čt ot pr po ní xn ě do bě re ko rd kl y pa ra do ás í dl ou ho ec ed y vz ni hl ab k o ě ta sk , dv í on na íc ap ga hi ra Zb ýv aj ť ot áz ka (J vo dů). Ja k po ve dl o, to je de n z dů až dá al e je st li se to li to hl e ne ní m ka nd ži (k st ní e je še í, du hv no ed a bů zj d ak vy ja dř uj až se zn vr ly ej be nu se ka žd vy vi ec ed y, či li 46 zn ak ů, su í ab pi aj ný zá m k ič na ží ab ou ka ta ka a js ou to sl ka ta ka na sl ič ku jin ak) m u, že e v to m , že vy pa dá tr oš hl ed em k to ší se od s eb Vz Li . u. ek ik at ab sl l zm by ou tn ne ta m os to sa m vý ko n. sl ov, ab y v ko lik to sl uš ne j ev za te jc h jm ě ta ky ně t hl ás ek , je ci zí ch a př á sa m oz ře m im ál ní po če in ej m er á kt m y, nk ti la do ja po nš ti na nš ti ny ) př ep is ja po oz ře jm os t. (Rom ad ži , e ja ko sa m m re be ů, st an da rd

#2 cTYrKA JE FU

Až bu de š ně kd y v ja po ns z ně ja ký ho ký m ho te lu dů vo du ch a bu de se yb í čt vr tý, ti zd át , že de vá tý at d. de vá tý, čt rn ve v ýt ah u (n ev ím , ja k ác tý, de va až vy so ko te ná ct ý, čt se , čt yř ky st ou pa jí ja yř ic át ý a de ví tk y se po ns ký to ho ti ž Ja po nc i bo te ly) pa tr o, je ja po ns ká ne di v je j. Po do bn čt yř ka ta ko ě ja ko na še vá če rn á ov sl ov a vy ja dř tř in ác tk a ce , kt er á př uj íc í „č ty ři ip om ín á sm “ a „s m rt “ ex is to va lo rt – vá žn ě, zn í na to lik čí sl o, kt er po do bn ě, ja ý se ře kn e ko kd yb y u kt er á úd aj sm rť . Po do ně př ip om ín ná s bn ě je na to m de á sl ov o „k ur za vá ní pa ra ví tk a, „k u“ us hi m u“, „t no io u, al e , rp ět bu “. di Ta ž, v ne m oc ja ko že 49 dy už to tr oc ni cí ch je to (u n ás vl as hu tn ě šťas tn po ch op it el Ji na k se al ý ný čí sl o na d ru , st ej ně e Ja po nc ům ho u) ev ok uj po čí ta t m oc e to ne jh or od liš no st i ne ch ce ; je ší . ja po ns ké gr dn ím am ze zn ak ů to pe s, dv a pe at ik y je to ti tá ln í s, pa de sá t ž ab se nc e pl ur ál u, ta pe s at d. Pr hr om ád ka o te nh le úč kž e je de n je dn od uc hý el sl ou ží čá ch sl ov, kt st ic e, m ag as i m ili on er ý um í úp ic ká a ty vý zn am ln ě vš ec hn y se m ůž ou o, ak or át je př ek rý va t jic h ne bo ta ky ne , po dl e to ho , ja k se ja po nš ti ně zr ov na ch ce .

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

U, D O V A AN H C A B #3 O PAST JE T

í .“ Ha ! Id eá ln to na pí t vo dy ta k, ja k ji , pů jd u se na itě ne ň ož sl po kt es fa al í da si , „t oh le zn i ni m a ne ex is tu je , te „O . k .,“ řík áš – a ro zd íl m ez ap on sk u vo da ho rk á „m izu “ ja sn it si , že v J a ím ob u“ t šn „y os á ne žit d en „v íle př bo dv ě – st ud „o hř át á yu “ ne dy js ou to tiž By lo by to ně če m ja ko k. o šu vit zn ám e m y. Vo po lu m ko e ja by s iro ze ne j, ta kž st a vy pa da l je na pr os to př izu “ je hl ou po á vo da . le st ud en á m ko u ba rv u m va ja , bý lit ne ět vu sv ra vy i lic sy ch u na s ná u ně ko m u da m od rá? ja ko sn až it se c hv ilk u. Je vo se na d tím na li ys ér, je dn ou m žis Za re ? j ke á vo da av ne j ja po ns ko u ba rv u m Ku ro sa wa , sl šť . Je vo da dé ira Ne , vá žn ě – ja í Ak zč ? he ne t ut či na to ze le ná , ze žlo í na pr os to no , ab y m oh l A co kd yž ze m ěs ta na č er nc i v t om m aj vo dy ce lýh o c ba rv a? Ja po by be so rv a vo dy. vů zá á Ba . vil dn je ar le su ob ůh pi le dn á? A je pr ně to , co to po ůh es pr př á, á rn en říb am bí lá , st iro“, co ž zn a vo dy je „m izu ja sn o – ba rv Vo do vá .

#4 ZAPOM E

TYKÁNÍ

N NA A VYKÁN Í

To hle je vla stn ě jed na z t ěc h kla sic ke jch vě cí, co řek ne Jap on sk o se člo vě ku vyb av – str aš ně slo žit í, kd yž se ej sys tém zd vo řilo si mí stn í ho dn ě stn ích úro vn í jaz za klá da j. Po už ít yk a, na kt erý m no rm áln vys oké šk oly by í str ee t tal k v r oz se ne rov na lo an ho vo ru s r ek tor em i tak hy po tet ick rek tor, pů jde š na ým u tyk án í („D ob ko fču ?), jak o sp rý de n, pa ne íš ně če mu ve st de m, o‘, dž ja.“ To ylu „Yo , ch lap e, hle je zk rát ka dů če ky da p, ko fča , lež itý po dc hy tit hn že těc h úro vn í je ed na za čá tku , v j ap on šti ně mn i p rot o, oh em víc ne ž dv ě, a p op lés t je by se rov na lo slu šn ým u fau x pa s. Jap on ci ma jí vů be c ve lm i pe vn ě ko dif iko va ne j sys ce lá řad a pra vid tém ho no rif ika ce el, kte rý jso u dů ; ex ist uje vě rně zn ám ý i ta při vc ho du do do dy, jak o na pří kla mu ne bo vzá jem d zo uv án í se ný kla ně ní (po ku d tě za ně kd o sra zil hla jím á, jes tli se u t va ma a j es tli jso oh o už u tak hle hlá še ný tak jo, jso u). No zra ně ní, ne bo do vin ko u je ale tře ko nc e úm rtí , ba po už ívá ní frá ze , kte rá do slo va dě ku je člo vě ku za od ve de no u tvr do u prá ci, jak o ve čír ko výh o po zd rav u.

SI D E J A #5 ZOVOLENOU NA D

e“, uk at na a ni m ys lu „z ač ni ko sm ve ně co ob ně os t m ně pá te j bo d bý oč ek áv á a b) Pů vo dn ě m ěl a) ka žd ej to je uv ěd om il, že že „k ud as ai “ si , át em or js ak k k pa ta al e se te Ku da sa i , na uč il js em at lo M oh ě m db po la ne sk to ni ja k už vě dě l dí ky lo m et ný ho js em vla st ně kc e je pl ná ku pr os ím (a i to a ja po ns ká di !“ ai kž e z j in ýh o „h Ta je ů. o ch an vz de so n) , ů, vý de ch ů a od K in g Cr im ch de ná si h jc ěl at ve jle t. am at ic ke po ns ky, je ud frá zo vá ní a dr k se na uč it ja ja , ob ůs zp í pš so ud ku : ne jle To je m al ý – zk us Pa la u. ě, kd e je do Ja po ns ka ě tn ná da lš í ze m nu t di je bý ta ky A ne m us í to An ga ur. ů Pa ci fik u a eh vě ro bř h st jc o ke na as ijs ch a, je no m so uo st ro ví u ke m – al e ba ic iá ln ím ja zy y. nk te ja po nš tin a of le at ov bu de š bo ok M ys li na to , až

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

T EXT: REDAKCE FOTO: ARCHIV

JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH Jeden svět na školách je vzdělávací program organizace Člověk v tísni. Vzdělávání probíhá tím nejpříjemnějším možným způsobem, koukáním na dokumentární filmy – pěkně z pohodlí vašich lavic. Z letošní nabídky vybíráme tři, které byste měli vidět, protože jsou po všech stránkách vynikající.

ZEMŘÍT PRO DESIGN

Death By Design / Sue Williams / USA / 2015 / 57 min. / 14+ Výroba notebooků, mobilů a elektroniky vůbec je toxická. Zaměstnanci kvůli agresivním chemikáliím umírají na nové druhy rakoviny, mají postižené děti. Výrobci to vědí. S najatými právníky prodlužují soudní procesy a tutlají informace už třicet let. Jedovaté látky nelze zlikvidovat. Rozežírají nádrže, pronikají do vzduchu, cestují po planetě a škodí všem. Film tento problém globálních rozměrů dobře rozkrývá a ukazuje, jak je dále stupňován nelidskými podmínkami v čínských výrobnách. Uvidíte, co znamená „likvidace“ starých přístrojů, a asi budete překvapeni. Není to to, co jste si asi mysleli. Také se dozvíte, jakým způsobem firmy nutí nás, zákazníky, kupovat pořád nové a nové modely. Na druhou stranu, ve světě se najdou i lidé, kteří hledají a prosazují šetrné cesty, jak elektroniku vyrábět a jak s ní zacházet, když doslouží.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

DAROVANÉ HOUSLE

Joe’s Violin / Kahane Cooperman / USA / 2016 / 24 min. Nelekněte se, že popis děje vyznívá poněkud suše, je to skvěle natočený dokument, důkazem čehož je i jeho nominace na Oscara. V Joeově rodině hráli všichni na nějaký hudební nástroj. Pro něj to byly odmalička housle. Po vypuknutí druhé světové války byl se svým otcem deportován z rodného Polska do pracovního tábora na Sibiř. Zde strávil dlouhých šest let. Po válce odjel do USA a své milované housle si nezapomněl vzít s sebou. Dnes už na ně vzhledem k vysokému věku hrát nemůže, a tak se rozhodl věnovat je některému z chudých dětí v newyorském Bronxu. Nakonec je získala dvanáctiletá Brianna, která na ně hraje s podobnou vášní jako kdysi on a uvědomuje si, jak důležitou roli při sbližování generací může sehrát hudba. No a to přece znáte sami – když někoho neznáte, nejlepší je začít se bavit o tom, co poslouchá za muziku, ne?

KYBERDŽIHÁD

Cyberjihad / Hans Busstra / Nizozemsko / 2016 / 48 min. / 15+ Horké téma. Islámský stát a další teroristické skupiny se neomezují pouze na využívání tradičních zbraní. Nedávno jsme zde psali o časopisu Dabiq, luxusním, tlustém, anglicky psaném magazínu na křídovém papíře, pojmenovaném po syrské vesnici, kde podle džihádistů dojde k rozhodující bitvě, která jim vyhraje válku. Jeho tištěná podoba nakonec zanikla, asi došly peníze, je však nadále vydáván v internetové podobě. Obsahem jsou hlavně fotky z poprav zajatců, články o zlém a zkaženém Západu, blížícím se konci světa a výzvy všem mladým lidem, aby se připojili k Islámskému státu a pomohli mu k vítězství. Velice profesionálně udělaný časopis. Náš propojený svět nabízí extremistům k šíření strachu a nenávisti i další nové možnosti, zejména sociální sítě, které džihádisté plní svými propracovanými příspěvky, a tisíce mladých lidí po celém světě jejich propagandě podléhají. Publicisticky laděný snímek Kyberdžihád odhaluje teroristické strategie ve virtuálním světě a zároveň si klade znepokojivou otázku, zda je vůbec možné tuto kybernetickou válku vyhrát. Je to, jak říkal starý Zygmunt Bauman: Nemůžeme mít dort a zároveň ho sníst. To se vylučuje. Stejné je to se svobodou a bezpečím. Obojí chceme a potřebujeme, jenže stojí v protikladu. Více svobody znamená méně bezpečí, více bezpečí zase méně svobody. Nemůžeme mít obojí v maximální míře zároveň. Shodnout se, čemu bychom měli dát v dnešním světě přednost, je těžké.

Streetartista Shepard Fairey aka Obey je autorem ikonického plakátu Baracka Obamy s nápisem Hope! Jeho nejnovější dílo s názvem Greater Than Fear přesně vystihuje náš rozpor: Nesmíme podléhat strachu a vidět v každém muslimovi ztělesněné zlo. Zároveň není možné zavírat oči před radikálním islámem, který se za jeden jediný rok rozšířil z dvou zemí do deseti. Jak proti tomu bojovat? Vypnout internet?

PROMÍTEJTE PRO SVÉ SPOLUŽÁKY FILMY Z JEDNOHO SVĚTA Založte na škole vlastní Filmový klub Jednoho světa na školách. Vybírejte z nabídky audiovizuálního portálu jsns.cz skvělé dokumenty, které jsou dostupné legálně, zdarma a online, stačí se pouze registrovat. Pořádejte projekce pro své kamarády, nabídněte promítání učitelům v hodinách předmětů, do kterých se filmy hodí. Promítání můžete obohatit o besedy s hosty, výstavy, happeningy – zkrátka, co vás bude bavit! Několikrát ročně vás čeká setkání s ostatními „klubaři“, filmaři a speciální projekce na Jednom světě. Filmový klub založilo už více než 3500 škol v České republice. jsns.cz / Projekty / Filmové kluby

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

T EXT: REDAKCE FOTO: ARCHIV VŠKK

JAK NA ŠKOLU Co se naučíte na Vysoké škole kreativní komunikace V devadesátých letech, to byly časy. Do reklamky vás vzali i s praxí skladníka, a když jste byli šikovní, za léto jste si našetřili na auto. Za dva roky jste měli tolik peněz, že jste si mohli založit svoji agenturu. Dneska je reklamní průmysl pořád velmi atraktivní a platy jsou taky dobrý, akorát už nevezmou každého. Byznys se stává složitějším a složitějším, bez odborného vzdělání si neškrtnete. Proto vznikla VŠKK.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Vysoká škola kreativní komunikace je na vzdělávacím trhu nová, díky tomu bylo možné při nastavování obsahu a formy studia zohlednit aktuální poptávku firem a institucí, které jsou součástí kreativního průmyslu. Zejména díky spolupráci Asociace komunikačních agentur se podařilo postavit obory a specializace, které pokrývají celou škálu kreativně-marketingových profesí. Co požadují ředitelé reklamek? Zkušenosti ředitelů reklamních agentur i šéfů kreativních týmů se shodují v tom, že kreativec ani marketingový stratég se dnes neobejdou bez znalosti fungování sociálních sítí, čímž nemyslí, že víte, jak napsat status a založit fotoalbum. On-line specialista musí mít představu o kreativním procesu, ale také o psychologických motivacích spotřebitelského chování. Důležitým předpokladem pro výkon jakékoli profese v oblasti komerčních komunikací je schopnost reagovat na neustálé změny, analyzovat, interpretovat a předávat informace, přesvědčivě prezentovat své nápady, pracovat v týmu, popřípadě ho vést. Studium na VŠKK je tedy nastaveno tak, aby všechny znalosti a dovednosti byly použitelné v praxi. Aby například ze školy nevycházeli designéři, kteří nechápou ekonomickou stránku své profese, nebo spisovatelé, kteří nevědí, jak své knize udělat slušné PR. Jak se naučím být kreativní? Kreativní znamená tvůrčí. Lze se něčemu takovému vůbec naučit? Řekněme to takhle: Talent, co máte, je surový diamant. Ve škole se naučíte, jak z něj v nejlepším případě vybrousit zářivý briliant. Existují na to efektivní metody, postupy a pravidla, kterým říkáme řemeslo. Když si řemeslo osvojíte, pomůže vám to. Usnadní vám život. Budete rychlí. Kreativita je vlastně pohotovost, schopnost originálně řešit problém nebo reagovat na zadání. Obojí se dá naučit a obojí je třeba – v teoretické i praktické rovině – rozvíjet. Takhle široká definice kreativity zahrnuje samozřejmě i individuální výtvarný nebo literární talent, ale nekončí u něj. V kreativním průmyslu najdou uplatnění i lidé, jejichž tvořivost se projevuje mimo tuhle zavedenou škálu uměleckých disciplín: třeba v organizačních nebo produkčních dovednostech, ve schopnosti vést tým, vymýšlet nové obchodní strategie… Všechny tyhle předpoklady lze v jednotlivých zaměřeních podchytit a dále rozvíjet. V čem se tedy mohu rozvíjet? Můžete studovat klasicky kreativní obory jako Fotografie a audiovize, Grafický a mediální design, 3D animace a vizuální efekty a Kreativní psaní.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Pak je zde celý obor Marketingové komunikace, v jehož rámci se zaměřujete na jednotlivé profilace: On-line marketing, Management v kreativním průmyslu a Kreativní marketing podle toho, co vám jde nejlépe, k čemu sami přirozeně tíhnete. Výhodou marketingových specializací na VŠKK oproti jiným školám je, že ekonomické, kreativní, komunikační, psychologické, sociologické a kognitivní disciplíny jsou smysluplně provázané a nastavené podle aktuálních potřeb kreativního průmyslu. Tohle milujeme U většiny specializací škola nabízí i časově pružnější alternativu FLEXI pro zaměstnané: při sestavování rozvrhu mohou studenti využít víkendové a večerní přednášky, semináře a ateliéry, systém elektronické studijní podpory a individuální konzultace s vyučujícími. Flexi studium na VŠKK jim umožní absolvovat plnohodnotné studium tvůrčího psaní, grafiky, fotografie, audiovize nebo marketingových komunikací (se všemi výhodami, které nese status studenta), aniž by opustili svou práci. Pokud si navíc vyberou specializaci odpovídající stávající profesi, ušetří spoustu času a energie. Příště si řekneme, co vás čeká v prváku, druháku a dál. A kdy se konečně začnete podílet na nové reklamní kampani pro Kofolu.

OBLASTI UPLATNĚNÍ ABSOLVENTŮ • Reklama a marketingové komunikace (reklamní a mediální agentury, marketingové oddělení firem) • D esign (průmyslový design, produktový design, in-store design, grafický design, webdesign, módní design) • A nimace a VFX (film, video a počítačové hry, TV, reklama, tvorba webových stránek, architektura) • Fotografie (reklamní agentury, média, marketingové oddělení firem, svobodné podnikání) • P ublikace a literární tvorba (tištěná a on-line média, PR oddělení firem, reklamní agentury, film a televize, rádio, svobodné podnikání) • H erní průmysl (herní studia a vydavatelství) • M édia (televize a rádia, vydavatelské domy, on-line média, filmový průmysl)

smartbox /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV VIDA!

VIDA! Exploze zážitků V brněnském zábavním vědeckém parku VIDA! si můžete na více než 170 exponátech hravě ověřit, jak fungují přírodní zákony, na nichž je založen náš svět. Dovolí vám zde rozpoutat vichřici a zemětřesení, vstoupit do obřího lidského srdce, zmrazit svůj stín nebo projít tréninkem pilota stíhačky. Kromě toho promítají 3D filmy, předvádějí pokusy a provozují víkendové Labodílny, kde vás naučí, jak rozsvítit baterkou čaj, což se v životě třeba taky hodí, nikdy nevíte.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Park VIDA! je otevřen dva roky a za tu dobu jím prošlo skoro půl milionu návštěvníků. To je slušné, když uvážíme, kolik lidí si stále myslí, že vědu k ničemu nepotřebujeme a vědci jsou tu hlavně od toho, aby se vytahovali na nás, obyčejné lidi. Vida! Divoká Afrika Ve spektakulárním snímku z produkce BBC Earth se vám v hlavní roli představí jednak vyspělá 3D filmová technologie, jednak voda. Voda jako přírodní živel razící si cestu od zamrzlých vrcholků hor ke korytům mohutných řek, skrze vlhké deštné pralesy a ohromné vodopády až k vyprahlým pouštím. Nudit se nebudete, BBC umí udělat napínavé a nádherné úplně všechno, prostě záruka kvality. Ostatně, o vodu se brzy začneme zajímat všichni hodně moc, protože jí začne být nedostatek. Sucho nehrozí jen Africe, ale celému světu, bohužel. Věda je naše jediná naděje, jak předejít katastrofickým scénářům, které by nutně následovaly, pokud bychom neměli co pít. Mimo jiné bychom měli co do činění s obrovskou migrační vlnou, proti které je ta současná úplné nic.

Vida! Lednička na lidský pohon Možná jste všechno, co jsem zatím vyjmenovala, už viděli. Ale tohle ne, to je nové a důvod k další návštěvě: Lednička na lidský pohon, výroba duhy a mlhy, jíž zahalíte celé město, nebo vlastnoručně zhotovená písečná krajina, kterou zaplavíte mořem či sopečnou lávou. Od začátku roku je možné VIDA! navštívit jen za 90 Kč. Tato cena platí pro každého od úterý do pátku od 16 do 18 hodin mimo svátky a prázdniny. Divadlo vědy Je možné zapálit oheň kostkou ledu? Vyrobit světélkující sliz? Nechat se ve vakuu probudit budíkem? Na tyto a spoustu dalších otázek dostanete odpovědi během vědeckých show, které se konají několikrát během dne v Divadle vědy. Představení je v ceně vstupenky, samozřejmě. Klamárium Dospělí se mění na trpaslíky, kulička se kutálí do kopce a věci, které jste ještě před chvíli na vlastní oči viděli, mizejí. Jak snadné je ošálit lidské smysly? Navštivte do konce května výstavu Klamárium v galerii VIDA! a seznamte se s více než třiceti optickými klamy. Pevnost VIDArd, hra o poklad Objevte věci, které zůstávají běžnému návštěvníkovi skryté. Stačí si na pokladně kdykoliv během otvírací doby koupit startovní balíček a vydat se do expozice řešit úkoly a hádanky. Na úspěšné čeká poklad. Ke hře je nezbytné použití vlastního zařízení s připojením na internet. Wi-Fi je bezplatná.

VIDA! science centrum Křížkovského 12, Brno Otevřeno denně www.vida.cz www.facebook.com/vidabrno tel.: +420 515 201 000 e-mail: info@vida.cz Zábavní vědecký park VIDA! provozuje Moravian Science Centre Brno, příspěvková organizace Jihomoravského kraje.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Roller Derby BITKA NA BRUSLÍCH

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

T EXT: JONÁŠ VERNER FOTO: OLIVIER VAX, JÜRGEN ZIEGLER

Praha-Prosek. Sedíme s Ladis na žíněnce a kolem nás sviští postavy na bruslích v černých dresech. Trénink Prague City Roller Derby je v plném proudu. Bruslaři teď utvářejí dvě za sebou stojící skupiny a jedna hráčka se je snaží prorazit. Ladis Pachmuch, veteránka roller derby a studentka nových médií na AVU, mi dává lekci z pravidel. Tady ji všichni znají jako Ladis Sweet Masterpiece a do boje vyráží pomalovaná warpaintem pod označením T 800, což je, jak všichni víme, zbraň Skynetu z Terminátora. „Zeď je složená z blockerek,“ ukazuje Ladis na semknuté hráčky, které právě prorazila zdatná bruslařka: „Hráčka, co proráží, má mít na helmě hvězdu. Je to jammerka, musí prorazit zeď a za každej předjetej bok dostává bod. Předjíždění boků je v roller derby stěžejní.“ Bokem je myšlen obyčejný lidský bok. Nic složitého v tom nehledej. Prostě předjíždíš boky. Na jakým místě máš roller derby ve svým hodnotovým žebříčku? Je to můj život. Čím je pro tebe přitažlivější než třeba ženský fotbal? Ženský fotbal je jen napodobenina sportu, co původně vznikl pro muže. Roller derby to má přesně naopak. Je to typicky ženský sport, a když

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

ho hrajou chlapi, je to trochu divný, ale existuje to. Mužský roller derby akceptuju stejně jako ženský fotbal. Roller derby je mladý a především ještě neprozkoumaný sport. Musí se u něj víc přemýšlet, obsahuje hodně pravidel, není to jednoduchý. Chvilku trvá, než ho pochopíš, ale to je přece taky zábavný. Někdo se chytne hned při prvním zápase, někdo prozře až při třetím. Vem si, že je potřeba sedm rozhodčích, aby stíhali kontrolovat všechny fauly a výsledky. Pro mě je důležitý, že derby hrajou holky z různých prostředí. Máme tu policajtky, právničky, umělkyně, statističky, kosmetičky, sekretářky, barmanky, filmařky, všechno. Sport nás spojuje, jinak bychom se nepotkaly. Máme tu i hráčky z cizích zemí, támhle Doris the Explorer je neslyšící, za ní zrovna jede Guerrilla Jay z Porta, za ní Australanka Kanga Lu, Cosmic Payback je z Polska. Jak se sem ty holky dostaly? Nevim, prostě si nás našly. Když jsem byla v Kansasu, našla jsem si na internetu nejbližší roller derby tým, napsala jim, jestli si s nima můžu zatrénovat, a hned mě přijali. Tipuju, že takhle to funguje všude.

MUSÍM BÝT POČMÁRANÁ, ROZTRHANÁ A DIVOŠSKY OBLEČENÁ

Hrajou minikraťásky, sukně a síťovaný punčocháče velkou roli? Máme tu holky, který na to pečou. Sportovní typy, jako třeba támhle BEATrick KIDDO, jdou čistě po pohybu a na velký výstřihy a potrhaný silonky kašlou. Jsou tu ale i holky, a těch je víc, který prožívaj tu punkovou stránku věci. Taková jsem třeba já. Musím být počmáraná, roztrhaná a divošsky oblečená. Vizuální část beru jako hodně důležitou, sahá totiž až ke kořenům, prostě to k tomu patří. Proměňujete se tedy při zápasech ve svoje alter ega podobně jako ve wrestlingu? Je to na tom hodně postavený. Amazonka ve mně prostě nechce být obyčejná holka v legínách, chce víc. Já jsem Ladis Sweet Masterpiece a proměňuju sport v něco umělečtějšího. Umění studuju celý život, proto Masterpiece – v životě i na trati chci dělat veledíla.

HLEDALA JSEM NĚJAKEJ SPORT A TANCOVÁNÍ U TYČE NEBO BĚHÁNÍ V LESE MĚ ÚPLNĚ NELÁKALO. VIDĚLA JSEM ROLLER DERBY, ČISTEJ PUNK. MĚLA JSEM ZÁKLADY Z JUDA, UMĚLA JSEM PADAT, TAK MĚ VZALI.

A jde teda víc o tu show, nebo o výsledek zápasu? Dřív to byla spíš ta show, ale postupem času se z roller derby stal normální sport. V Evropě je sedm set týmů, my jsme v žebříčku na 157. místě. Jaké jsou nejčastější úrazy? Když na to koukám, asi to bolí. Nejčastější jsou zranění kolen a kotníků. Já jsem na tohle smolař, mám vykloubený obě ramena. Ale moc to nebolí, vlastně bych o tom, nebýt doktora, ani nevěděla. Myslela jsem, že to mám jen naražené ze zápasu. Jednou při tréninku do toho šla naše jammerka tak po hlavě, že mi nadvakrát zlomila nos, ale to se stává. Derbistky jsou na své modřiny většinou pyšné a zatím nikdo neumřel.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Jak probíhají tréninky? Trénujeme dvakrát týdně, nejdřív si dáme bez bruslí kondičku, posilujeme, pak se hodinu trénují dovednosti: přejíždění ze strany na stranu, brzdění, zrychlování, zpomalování, otočky, pilování individuálních prvků, co pak využiješ v zápasech. Poslední hodinu věnujeme kontaktním dovednostem, prorážení a budování zdí, a když je nás dost, abychom daly dohromady dva týmy, střihneme si zápas proti sobě.

rozhovor /

Potřebuješ na to velkou fyzičku? Fyzická náročnost tu sice je, ale osmdesát procent holek, co tu jsou, předtím ani nesportovalo. Prostě přišly. Pak už je to nejen na nás, abychom je vycepovaly, ale hlavně na nich. Stane se často, že holka, která nestíhá, dojde k sebeuvědomění a začne se zlepšovat i mimo trénink – třeba zajde do fitka. Derby je kombinace atletiky, silového boje a skills na bruslích. Vyžaduje to plno práce. Zároveň je skvělý, že nezáleží na postavě. Můžeš bejt malej, silnej, velkej, hubenej, atletickej typ, krátký nohy, dlouhý nohy, všichni tu najdou využití. Kolik vás v Prague City Roller Derby je? V týmu je teď už skoro padesát lidí. V týmu může být dvacet hráček, z čehož se čtrnáct může objevit na soupisce na zápas. Hodně důležitou složkou je taky NSO – nebruslící personál a rozhodčí. Bez nich by zápasy nemohly probíhat a my si velmi vážíme práce, kterou odvádějí. Navrhla jsi logo týmu, staráš se o vizuální stránku i jinak? Teď jsem navrhla nové dresy, na každý zápas dělám letáky, vstupenky, kreslím samolepky, grafiku na merch trička, dělám web a FB grafiku, roster fotky, videa, diplomy, medaile. Z větší části je to proto, že zatím bohužel nemáme sponzory. Je roller derby subkulturní sport podobně jako skateboarding? Určitě. Derby je subkultura. Přátelská a otevřená.

A reaguje taky na společenskou situaci, máte třeba nějaký společný postoj, světonázor? Jasně, třeba v oblasti genderu. Roller derby můžou dělat všichni, co se cítí být ženou. Když jsem trénovala v Americe, byl tam chlap v sukni a s culíčkama. Všichni ho brali jako skvělou spoluhráčku. Jednou jsme hráli s finským týmem a to jsem zase myslela, že snad hrajem proti klukům. Nechybí obyvatelům světa, kterej se sám hýbe tak rychle, pohyb? Určitě. Lidi by měli místo nadávání bruslit. Dostali by ze sebe negativitu, vztek a nevybíjeli by si to pak na jiných. Kdyby se lidi víc věnovali roller derby a po trénincích chodili na afterparty, žije se tu líp. Kouříš? U třetího pivka už si dám. Ale jen jednu! Snídáš? Vydatně. Snídaně je pro mě základ dne. Jsme školní časopis, co říkáš na pamlskovou vyhlášku? Když člověk nemá ve škole možnost koupit si junk food, tak si ho nekoupí. Jako děcko na základce jsem si sem tam koupila sladkou limonádu, protože to pili spolužáci a já myslela, že pít sprite je víc než pít vodu. Což je přece pitomost.

JAK SE TO HRAJE?

ROLLER DERBY Kontaktní sport na kolečkových bruslích, který vznikl v USA ve 30. letech 20. století. Původně se jednalo o exhibiční show dvou ženských týmů, prakticky bez omezení pravidly. Provokativně oblečený holky se tvrdě rvaly v ringu a chlapy bavilo se na to dívat. V současnosti je roller derby plnohodnotný, rychle se rozvíjející sport, který získává oblibu po celém světě. Do Čech se dostal v roce 2012 právě díky Prague City Roller Derby, našeho vůbec prvního týmu. Největší plánovanou událostí českého roller derby je vytvoření národního týmu, na čemž se právě Ladis značně podílí.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Hrají proti sobě dva týmy. Každý tým se skládá z pěti hráček: čtyř blockerek a jedné jammerky. Jammerka nosí na helmě potah s hvězdou a jako jediná může získat svému týmu body. Na začátku nastupují oba týmy na trať tak, že jammerky obou týmů stojí za blockerkami. Po zahájení hry se jammerky snaží dostat co nejrychleji skrz skupinu blockerek, které se říká pack. Jakmile se dostanou ven, objedou trať a znovu se snaží prodrat packem – tentokrát dostávají bod za každou protihráčku, kterou předjedou. Blockerky jsou obrana i útok. Boky, zadkem a rameny blokují jammerku protihráčů a zároveň uvolňují cestu své vlastní jammerce. Za porušení pravidel je hráčka penalizována 30 vteřinami na trestné lavici a její tým po tu dobu hraje v oslabení. Zápas (tzv. bout) trvá 60 minut a je rozdělen do dvou poločasů. Každý poločas je rozdělen do jednotlivých kol (jamů). Každé kolo může trvat až dvě minuty, ale taky skončit dřív, pokud je odvoláno leadjammerkou, což je ta jammerka, která se dostala skrze pack jako první. Po každém jamu je půlminutová pauza, během níž může tým vyměnit hráčky a vyslat novou jammerku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

active /

T EXT A FOTO: ZEZULA SNB

Freeeeeee Ride! ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Snowboardová i lyžařská populace se rozděluje na dvě skupiny. První tvoří ti, co rádi jezdí po upravených kopcích, a druhou ti, kteří z nich prchají a upřednostňují prašan a neposkvrněné zasněžené stráně hor. Zakázaný freeride Freeride ve volném terénu je královská disciplína snowboardingu. Co může být víc než dostat se do míst, kde rolba nejezdí, vydat se po pláních v netknutém prašanu a jako první do něj nakreslit lajnu snowboardu? Z původně okrajového výstředního sportu se vyvinula perfektní podívaná, kde jezdci předvádějí neuvěřitelné výkony. Jezdí se po stěnách, které jsou kompletně prostoupeny skalami. V České republice není klasický freeride povolený, ale blízké rakouské Alpy nabízejí nepřeberné možnosti ve volných terénech. Popularita freeridu stále roste a nabízí návrat ke kořenům snowboardingu, tedy volnosti a touze dobývat neznámý terén. Jízda je fantastický zážitek, může být ale i nebezpečná kvůli lavinám, které jsou v divokém terénu časté. Na freeride se musíte vybavit Nikdy nepodceňujte přípravu, kvalitní vybavení je nezbytné. Základem vám bude all-mountain snowboard nebo freeridové lyže. Ty se zpravidla vyznačují větší šířkou i délkou než lyže určené na sjezdovku. Mechanismus zatáčení v neupraveném sněhu a na sjezdovce je totiž odlišný. Ve volném terénu se střídá sníh velice různorodý, od prašanu až po led, lyže se tomu svými parametry musejí přizpůsobit. Optimální šířka lyže je mezi 10 a 11 cm ve středu, pod botou. Nejširší freeridovky však mohou mít i 14 cm. Spodní hranice délky lyží by se měla rovnat výšce postavy, horní hranice plus 15 cm.

Freeridový snowboard je širší a delší než prkno určené na svah, měl by přesahovat výšku brady a klidně může dosahovat až po oči. Snowboard určený na freeride je tvrdší s jednosměrným (directional) tvarem, který lépe projíždí hlubokým sněhem. Pro pořádnou freeridovou jízdu potřebujete pořádné oblečení. Začněte termoprádlem, další vrstvou k udržení tepla je technická mikina. Nejsvrchnější vrstvu by mělo tvořit nepromokavé oblečení, protože jste v neustálém kontaktu se sněhem. Bunda a kalhoty s goretexovou nebo jinou membránou vás udrží v teple a suchu. Dál se vám budou hodit nepromokavé rukavice, nákrčník a čepice. Pády a laviny Freeride vyžaduje dostatek znalostí, zkušeností a potřebné lavinové vybavení. Doporučujeme investovat do lavinového kurzu, naučíte se tam posuzovat lavinovou situaci a lépe zvládat krizové situace, které vás na horách mohou potkat. Na těchto kurzech si vyzkoušíte vyhledávače, sondy a lopaty, a až zjistíte, které vám nejvíc vyhovují, koupíte si je. Lavinové vybavení Bezpečnostní výbava je samozřejmou součástí obsahu batohu každého freeridera. Už samotný batoh může v divokém terénu zachránit život, protože je vybaven airbagem; tedy vakem, který se zatažením za rukojeť nafoukne, zvětší objem vaší postavy a v pohybující se mase sněhu vás udržuje na povrchu laviny. Nezasype vás to. Lavinový batoh je skvělá věc, ale nenahradí pomůcky, jako je sonda, lopata a pípák. Helma a páteřák jsou základ, o tom se ani nebudeme bavit. Kouzlo freeridu spočívá v mnohotvárnosti prostředí a sněhu. Nikdy přesně nevíte, čím vás jízda překvapí, s jistotou lze ale říct, že bude plná adrenalinu a skvělých zážitků.

Lavinový batoh je vybaven airbagem, který se zatažením za rukojeť nafoukne, zvětší objem vaší postavy a v pohybující se mase sněhu vás udržuje na povrchu. Nezasype vás to.

W W W.REDWAY M AG.C Z

active /

T EXT A FOTO: ZEZULA SNB

Splitboarding ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

S prvním prototypem přišel na přelomu 80. a 90. let Němec Schiele. Rozdělil prkno na tři díly, krajní dva sloužily jako lyže a prostřední se musel nést na batohu. Tento systém se ale neprosadil, s prvním dvoudílným splitboardem, jak ho známe dnes, přišel Američan Brett Kobernik. Následovaly roky vývoje, vylepšování a pokusů vytvořit ten pravý. Velký zlom nastal v roce 2010, kdy světově známý snowboardista Jeremy Jones představil film Deeper. Vzbudil obrovský zájem po celém světě a řady splitboardistů od té doby jen a jen rostou. Jak to funguje Splitboard je snowboard, který se pro stoupání do kopce podélně rozdělí na dvě lyže podobné skialpinistickým. Tyto lyže se pro výstup používají v kombinaci se stoupacími pásy. Při sjezdu se zase spojí speciálním systémem split kit a můžete si užívat nespoutaný freeride. Co se týče jeho prohnutí, nejvhodnější je camber ve středu prkna a mírný rocker na špičce, případně i na patce, které zajišťuje lepší stabilitu a držení při chůzi na traverzech a zledovatělém sněhu. Vázání Důležitým prvkem ve splitboardové výbavě je vázání. Od klasického snowboardového se liší v baseplatu, který je upravený pro použití se split kitem, a nižší hmotností, což oceníte při stoupání. Stoupací pásy Stoupací pásy připevněné na skluznici slouží k přilnutí ke sněhu. Jedna

Arbor Snowboards, Bryan Iguchi, pro-splitboard 2017

W W W.REDWAY M AG.C Z

strana je pokryta speciálním lepidlem, které zajišťuje vysokou přilnavost. Na konce lyží se pásy připevňují speciálními háčky. Pásy by měly kopírovat tvar lyže a být o 2 mm užší na každé straně, aby umožnily využití hrany lyže. S použitím stoupacích pásů se dostanete, kam potřebujete, i když je všude tuna prašanu. Složení a rozložení splitboardu vyžaduje nějakou tu zkušenost, prostě trochu cviku. K pásům se hodí pořídit i jejich ochranný obal, který chrání vrstvu lepidla před setřením, když pásy nemáte na lyžích. Stoupací železa Pod vázání se při výstupu dají připevnit stoupací železa (neboli mačky), která zabraňují podkluzování na zledovatělém sněhu. Teleskopické hůlky Při výstupech jsou hůlky nezbytnou výbavou. Nutností je však používat teleskopické hole, které se dají složit do batohu a při jízdě dolů nikde nepřekážejí. Oblečení Stejně jako freeride, i splitboarding vyžaduje komfortní oblečení. Musíte promyšleně vrstvit, protože cestou nahoru se pořádně zapotíte, a cestou dolů naopak čelíte chladnému proudícímu vzduchu a kontaktu se sněhem. První vrstvu tvoří termoprádlo odvádějící od těla pot, další vrstvou jsou technické mikiny nebo vesty sloužící k tepelné izolaci těla. Třetí vrstva chrání před sněhem a větrem. Velkou výhodou je, pokud jsou vybaveny větracími otvory. Freeride i splitboard se pravděpodobně po prvním vyzkoušení stanou vaší vášní a závislostí na adrenalinu. V poslední době zažívají obrovský boom. Najdete krásná místa většinou v nedostupných horách a nemusíte čekat ve frontě kvůli pár jízdám, několika čajům a slalomu mezi davem dalších jezdců. Na horách je prostě nejlíp.

Stoupací pásy nebo taky tulení pásy, anglicky skins nebo skiny. Pokud na prkně nesedí přesně, mají jinou velikost nebo odřenou přilnavou plochu, zničí vám den.

technologie /

T EXT: JAKUB VRBICKÝ

Beats

Příběh značky Když se nás někdo zeptá, proč jsme si tak zamilovali zrovna tuhle značku, nejsme kolikrát schopni racionálně odpovědět. Není na tom nic divného, žádná racionální odpověď totiž často ani neexistuje. Značkám, které nevysvětlitelně působí na naše emoce a dokážou, že s jejich produkty navážeme něco jako vztah, se říká lovebrands. Pouto je tak silné, že nám nevadí trochu si připlatit. Jedním z takových příkladů jsou sluchátka Beats. Zkusíme poodhalit, v čem spočívá jejich kouzlo.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Začneme trochou historie. Hype, který kolem této značky vznikl, do značné míry způsobila osobnost jejího zakladatele Andreho Younga známého též jako Dr. Dre. Tento dnes dvaapadesátiletý otec šesti dětí položil kdysi základy gangsta rapu a hiphopové kultury vůbec. Pro West Coast rap byl stejně důležitý jako objev kola pro lidstvo – bez Dr. Dre by totiž nebyli nejen N.W.A. a Death Row Records, u jejichž zrodu stál, ale ani Snoop Dogg, kterého objevil. Představte si svět bez Snoop Dogga. Dr. Dre získal šest Grammy a na dlouhou dobu se stal nejbohatším hiphopovým umělcem (dnes je se svou půlmiliardou dolarů druhý), ale hlavně, hlavně! Uváděl na MTV legendární pořad Yo!, ve kterém smrtelně vážným hlasem zasvěcoval miliony teenagerů z celého světa do zákonů hiphopové scény. Co máte dělat, co máte říkat, a co zase ne. Only nineties kids remember that…

Na prvním místě je design, na místě druhém silné basy, které Dr. Dre zkrátka miluje, a na třetím místě celkový zvukový projev. Když máte Beats na uších, vyjadřujete sami sebe. Jste hlasití, exhibicionističtí, moderní. Jako rap. Jste součástí trendu, který se pomalu stává trvalou hodnotou, klasikou. Jste součástí nějaké komunity, podobně jako v případě Applu. Velká jména taky prodávají Dr. Dre zná v hudebním průmyslu každého, a tak pro něj není problém přesvědčit nejznámější tváře, aby s ním spolupracovaly, tedy nosily jeho sluchátka. Setkáváme se s nimi (ale i s reproduktory a dalšími výrobky) v mnoha filmech a seriálech a nosí je pochopitelně i sám Dr. Dre. Ve studiu, ve videoklipech, při cvičení nebo na ulici.

Beats Electronic Dr. Dre a jeho kámoš, hudební a filmový producent Jimmmy Iovine, založili v roce 2006 značku na výrobu audiotechniky. Už od počátku bylo jejich počínání bedlivě sledováno nejen fanoušky, ale i širokou veřejností – kluci prostě udávali trend. V roce 2013 měla firma tržby jeden a půl miliardy dolarů, v roce 2014 ovšem přišel Apple s nabídkou, která se nedala odmítnout, a za tři a půl miliardy přešla značka Beats do jeho vlastnictví. Sluchátka Beats by Dr. Dre stále patří k jejím nejprodávanějším produktům, i když nejsou zrovna nejlevnější.

Love na druhou Jak to vypadá, když se spojí dva lovebrandy? Úspěšně pro obě strany. Apple z této koupě profituje a značce Beats se daří jako nikdy před tím. Pokračují ve výrobě klasických modelů a přicházejí i s novými. Musíme zmínit aspoň bezdrátová náhlavní sluchátka Beats Solo3, Beats Studio či Beats EP. Nové bezdrátové špunty si u veřejnosti také vydobyly své místo, a tak lze objektivně říct, že lovebranding funguje víc než dobře. No jen se nad tím zamyslete. Jaká bezdrátová sluchátka vás napadnou jako první? Sony, Bang Olufsen? Ne. Napadnou vás Beats, a to proto, že Dr. Dre a Apple vědí, jak na to.

Design prodává Už na prvním modelu byla znatelná filozofie, kterou se Beats Electronic řídí. Jednotný extravagantní, draze vypadající styl, který je velmi dobře zapamatovatelný, a tím odlišitelný od konkurence. Zatímco ostatní sluchátka jsou spíše nástrojem pro poslech, Beats jsou stylovým doplňkem.

Rádio Beats 1 V Apple Music naleznete online rádio, které vysílá 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu. Jmenuje se Beats 1. Hlavním DJem je Zane Lowe, jeden z nejúspěšnějších DJů poslední doby, který působil na BBC Radio 1. Beats tak přesahují hranici značky a stávají se součástí popkultury, opět podobně jako Apple. Tyto dva fenomény prostě patří k sobě.

W W W.REDWAY M AG.C Z

eko /

T EXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Koni Převalského, jedinému přímému předkovi zdomácnělého koně, hrozilo úplné vyhynutí. Díky České republice, a zejména pražské zoologické zahradě se to podařilo odvrátit. Chov v zajetí je tak úspěšný, že koně vyvážíme do jejich původní domoviny v Mongolsku a vypouštíme je do stepí, kde se připojí ke stádu a pak už žijí svobodně, dobře se množí.

RECYKLOVAT, ALE SPRÁVNĚ! Máme důvod slavit, z třídění odpadu se konečně stal trend. V roce 2015 si dalo záležet na správném vyhazování víc než 70 % Čechů. Průměrně pak každý vytřídil zhruba 42 kilogramů odpadu. Bravo. Teď ale trochu popojedem a dáme si záležet ještě trochu víc, jo?

Že třídí skoro tři čtvrtiny republiky, je skvělá zpráva. Občas se ale hodí vědět, co do jakého kontejneru vlastně patří. Základní rozdělení na sklo, plast, papír je extrémně jednoduché. Samotné třídění má pár dalších pravidel. Když se jimi nebudete řídit, může to ve výsledku zastavit provoz na třídící lince. Takže jak na to: Zelený kontejner – sklo, ale nic víc! Pokud je poblíž i bílý kontejner, je potřeba rozlišovat čiré a barevné, to snad není takový problém. Co tam ale rozhodně nepatří, je porcelán a keramika. Stačí se jen trochu zamyslet, a určitě vám dojde proč. Autosklo, zrcadla a drátkované kousky se zase odvážejí do sběrných dvorů. Taky občas není na škodu zkontrolovat etikety u lahví a ty vratné logicky nevyhazovat.

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X

Modrý kontejner – papír I tady se člověk může nechat pěkně nachytat. Mokrý nebo dokonce mastný papír rozhodně vhazovat do směsného odpadu, kde nezpůsobí žádnou škodu. Role od toaleťáku a plata od vajec taky tam. Byly zrecyklovány už tolikrát, že to víc nejde, a teď se jen rozloží. Málokdo to ví. Může se stát, že přijdete o rozum a budete chtít vyhazovat knihy. V tom případě do modrého, ale bez pevné vazby. Nejlepší způsob recyklace je stejně podarování známých nebo rodiny. Kniha je kámoš. Žlutý kontejner – plast Právě v případě žlutých popelnic se může neznalost projevit nejcitelněji. Pro představu, špatně vymytá vanička od masa a lahev od oleje můžou nepříjemně zkomplikovat recyklaci a v nejhorším případě i zastavit výrobu. Olejové kapky si moc netykají se syntetickým vláknem, určitě jste si už něco podobného říkali i v chemii. Pro duševní klid je nejlepší podobné odpadky lehce omýt vodou. To ale neplatí například pro jogurty, pokud ho v kelímku nenecháte třeba polovinu. Žijeme ve století plastu, takže je potřeba trochu šetřit místo. Každou PET láhev je lepší před vyhozením důkladně sešlápnout. A odšroubovat víčko. To si můžete buď nechat a založit zbýrku na naaše NEMOCNÉ děťy !!!!!!!!, nebo ho hodit do plastu, ale zvlášť.

FRANCOUZSKÁ WATTWAY Slyšeli jste někdy o Tourouvre-au-Perche? Pravděpodobně ne. Je to malá vesnička na severu Francie, v Normandii. Má něco přes tři tisíce obyvatel a jen tak mimochodem se v prosinci zapsala do historie. Jako první na světě má totiž silnici ze solárních panelů – Wattway.

Možná to nezní tak velkolepě, když doplníme, že jde o kilometr, a navíc jen jeden jízdní pruh. Opak je pravdou. Je to krátká rovinka pro obyvatele Normandie, ale velký skok pro ekology. Všichni teď budou netrpělivě vyčkávat, jak se tomuto kusu silnice na francouzském venkově bude dařit. Jak se bude dařit beta verzi moderní dopravy. Vývoj si vzala na starost francouzská společnost Colas a nebyl to jednoduchý úkol. Silnici denně využijí zhruba dva tisíce motoristů, a tak bylo potřeba vymyslet takový povrch, který se hned neojezdí. Na druhou stranu se ale musí chovat jako skutečná silnice. Bouračky kvůli smyku by nebyly pro Wattway nejlepší reklamou. Solární panely jsou proto pokryty speciální pryskyřicí, která obsahuje plátky křemíku a nepraskne ani pod plným náklaďákem. Možná proto stál kilometr pět milionů eur. Francouzská ministryně životního prostředí Ségolène Royal věří, že se taková investice v budoucnu vyplatí, už v průběhu příštích dvou let by měla být Wattway hlavním zdrojem elektřiny veřejného osvětlení v Tourouvre-au-Perche. Pokud půjde vše podle plánu, začnou se komunikace ve Francii postupně „solarizovat“. Podle Ségolène Royal by mohl být každý tisící kilometr z panelů. Ve státě, kde je skoro milion kilometrů silnic. Budeme držet palce, ať se to povede. A ať v Normandii pořádně svítí sluníčko!

ZVÍŘATA, CO NEVYHYNULA Že člověk neblaze ovlivňuje přírodu, je nám všem jasné. Někteří vědci dokonce označují aktuální geologické období jako antropocén, který je charakteristický právě lidským zásahem. Podle nich taky stojíme nad propastí masového vymírání živočichů. Možná bychom si měli připomínat i naše úspěchy. Občas se nám povede zachránit zvíře, které už předchozí generace považovaly za odepsané, seznamte se: Koza šrouborohá Byly časy, kdy tyhle kozy poskakovaly ve velkých počtech po horách západní Himálaje. Pak ale tamní obyvatele napadlo, jak moc krásné rohy vlastně nosí, a započal nekonečný lov. U kultur ze západní Asie šlo spíše o estetické účely, zatímco Číňané rohy využívají dodnes jako zásadní přísadu v tradiční medicíně. Jejich cena se na černém trhu vyšplhala na tisíc dolarů za kilo. Není proto divu, že se ve 20. století snížila populace těchto koz o 70 procent. V 90. letech jich po Tádžikistánu pobíhalo už jen asi 350, a tak se vláda rozhodla proti pytlákům zakročit. Povedlo se a podle studie z roku 2013 jejich počet opět překročil tisícovku.

z nich ještě pamatují to velké stěhování. Dokud jsou ale závislí na lidech, nemůžeme mluvit o jejich úplné záchraně. Proto je kakapo stále označen jako nejvzácnější a nejohroženější papoušek na světě. Liška ostrovní Endemit z ostrovů Channel u Kalifornie si prošel v 90. letech výraznou krizí. Pesticidy způsobily, že se z ostrovů odstěhoval orel bělohlavý a nahradil ho menší orel skalní, který se stal pro lišky mnohem větší hrozbou. Netrvalo dlouho, a jejich populace se na většině z ostrovů snížila asi o 90 procent. V roce 2004 konečně zasáhli vědci a začali dávat přírodu v národním parku Channel do pořádku. Lišky ostrovní měly tou dobou už jen padesátiprocentní šanci na přežití a projekt byl z mnoha stran kritizován, že už je pozdě. Lišky se v zajetí ale vzpamatovaly a nakonec zafungovalo i postupné přemisťování orlů jinam. Fauna se v národním parku vrátila do původní podoby. Happy end.

Kakapo soví Nevídaný druh papouška z Nového Zélandu také málem vyhynul jen kvůli lidem. Když začali Evropané obývat ostrov a přiváželi s sebou i nové dravce (kočky, psy a krysy), všem kakapům začaly krušné časy. Neumějí totiž létat. Jejich populace se postupně snižovala, až na konci 70. let ornitologové zaveleli k záchranné akci. Nejnákladnější expedice v historii ochrany ptactva na ostrově Stewart našla posledních 51 exemplářů! Dnes žijí na ostrově Codfish a překvapivě se jim daří. V rezervaci jich poskakuje už více než stovka. Vzhledem k tomu, že se dožívají až 90 let, někteří

W W W.REDWAY M AG.C Z

ČÍSLO 6, 2017 | ROČNÍK I X