RedWay 2/II.

ROZ HOVOR

David Benda / BMX P OP

Obey The Giant T E C H NOL O GI E

Neposlušní roboti

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 2, 2009 | ROČNÍK II | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

8

R E DWAY ! R E DWAY ! R E DWAY !

9

S OU T Ě Ž Vyhraj mikinu Nike

10 –11 12 –17

M A I L B OX

Výherci z minulého čísla + nová šance

P OP

1 otázka pro 3 (tentokrát in English) Jeden den s válečnou novinářkou Playlisty, Antitip Obey the Giant Fish Tank, Jak se kreslí manga

18 – 3 3 T É M A KON Z U M

Co je konzum?

Možnosti tu jsou Manuál rozumného konzumenta Co všechno se dá koupit a kolik to stojí Komiks: Emily Strange Klipy, knihy a fi lmy s tématem konzum uvádí Michal Nanoru

34–35 TIP

Špekonomie aneb Freakonomics

3 6 – 41 ROZ HOVOR

BMX jezdec David Benda

4 2 – 4 5 S M A RT B OX

Člověk není velbloud Jak vyzrát na akné Test: Jsi pravičák, nebo levičák?

4 6 – 47 AC T I V E

Burton team v Zillertalu

4 8 – 5 0 R E P ORTÁ Ž Spolužáci

51– 5 3 A DV E N T U R E

Stopem po Makedonii

5 4 – 5 9 ROZ HOVOR

Moderátorka Lenny Trčková

6 0 – 61 T E C H NOL O GI E

Pushya a Pullya – neposlušní roboti

6 2 – 6 3 NA RODI L A JS E M S E …

V Bejrútu

64

T H I S U N D DIS S

Theophilius Pagoda tentokrát bez komentáře

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 2, ročník 2 zdarma toto číslo vyšlo v říjnu 2009 titulní stranu vytvořili Adam Macháček a Sébastien Bohner

adresa redakce RedWay Podbělohorská 41 152 00 Praha 5 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC milos.taborsky@homolka.cz šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky, produkce Zdeněk Řanda zdenek.randa@redwaymag.cz grafický design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda funkfu@funkfu.net editoři Jana Prchalová, Joachim Dvořák odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Laura Haiselová, Petra Verzichová, Kay Buriánek, Pepe Švejda, Lada Candy Firchová, Ondřej Formánek (Reflex), Lela Geislerová marketing a inzerce Lenka Hluchá tel: 737 252 729 hlucha@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé Srdce 2007, o.s.

Popůvky 394, 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10 distribuce Labyrint, tel. 224 922 422, e-mail: labyrint@wo.cz

Čau holky a kluci, tématem tohoto čísla je konzum. Tlusťoch na obálce se chystá zkonzumovat další hamburger, o barevné spirále v pozadí Pasta poznamenal, že mu připomíná nekonečno výroby a spotřeby. Výroba a spotřeba jsou jako dvě nohy, na nichž stojí svět, ve kterém žijeme. Kdybychom je odsekli (to znamená, že bychom přestali nakupovat a žili jen z toho, co si sami vypěstujeme a vyrobíme), už by nestál, ale zhroutil se. Zdá se tedy, že nakupování je záslužný čin, na druhou stranu nás pořád někdo napomíná, že nakupujeme moc a že konzumní způsob života je cesta do pekel. Tak jak to je? Mluvili jsme o tom v redakci, trochu se pohádali, a stejně nevíme: Měli bychom při placení dalších nových tenisek pociťovat výčitky svědomí, protože jsme právě podpořili vykořisťování malých otroků v nějaké vzdálené chudé zemi? Jsme blázni, když se staráme o tenisky, protože zajímavějšího, přitažlivějšího a oblíbenějšího člověka z nás stejně neudělají? Je to složité.

Co si o konzumu myslíte vy? Kupujete si rádi nové věci? A proč? Protože je potřebujete, nebo proto, že se vám líbí? Co je podle vás konzum?

Zpátky k ilustraci na obálce: Navrhli ji mladí výtvarníci Adam Macháček z Prahy a Sébastien Bohner z Lausanne. To, že mohou cestovat a studovat po celém světě, komunikovat a spolupracovat, jim mimochodem umožňuje globalizace, která s konzumem tvoří nerozlučnou dvojku. Adam mi přes Skype napsal: „Nejdřív jsme chtěli nakreslit hlavu v záklonu, jak jí do očí, uší, nosu a pusy proudí nejrůznější věci, ale vypadalo to nějak nepřirozeně. Zvolili jsme proto podobu kluka, kterýho běžně potkáš na ulici. Tu duhovou spirálu jsme tam dali kvůli vám, my bychom spíš dali přednost černobílý ilustraci, ale vy jste chtěli barvy, aby obálka víc upoutala – je to přeci konzum, ne? :-)“ Tak se mějte a ke konzumu nám něco napište.

Zajímá nás váš názor.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů. ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

8

VYHRAJ KLASIKU S KAPUCÍ!

Mikina AW77 Hoody z nové kolekce Nike Sportswear je vyrobena z organické bavlny a opatřena několika praktickými vychytávkami.

- Nová technologie DWR brání promoknutí, déšť na mikině tvoří kapky a stéká dolů.

- Kapuce je konstruována tak, aby – když ji nemáte na hlavě – držela tvar a neshrnovala límec.

- Vodotěsný zip Vislon® zaručuje ochranu proti rozbouřeným živlům.

NAPIŠTE NÁM, KOHO ZE SPORTOVCŮ NEJVÍC CENÍTE A PROČ. ČÍM SI ZÍSKAL VAŠI POZORNOST A SYMPATIE? NECHCEME ROMÁN NEBO SLOHOVÉ CVIČENÍ, STAČÍ PÁR ŘÁDKŮ – A HLAVNĚ NEZAPOMEŇTE NA SVOJI ADRESU! Odpovědi posílejte na mail info@redwaymag.cz do 25. listopadu 2009

W W W.REDWAYMAG.CZ

9

MÁME J ICH Ů.

5 K U S BÝ T U M Ů ŽO VAŠE!

PROČ JE ČERNÁ NEJLEPŠÍ BARVA?

Černá se dá použít vždy a všude a není vidět ve tmě, to se to pak krásně schovává! Nejlepší to má určitě Emily. Ta má černé oblečení, boty i vlasy. Někdo říká, že černá holkám nesluší, ale myslím, že to není pravda.

Alena Koukalová, Kvasice Jsem cikán, proto je černá pro mě nejlepší.

A jsem mezi bílými nejvíc vidět.

Míra, Jihlava Protože černá zeštíhluje, hodí se ke všemu a nosí ji jen praví trů dárk lidi. Černá je nejlepší… prostě proto! :-) Bad Kitty, Ostrava Protože to vlastně není barva!

Míša Gebhartová Černá je nejlepší barva, protože je teoreticky naprosto dokonalá a prakticky dostačující, protože je lehce impresionisticky surrealistická a je to absurdnost a genialita v osobě.

Jaqueline Faix

Díky za odpovědi, všechny jsou správné!

Jména výherců komiksu Emily Strange a černočerných triček kontrolujte na redwaymag. cz v sekci Soutěže.

Protože je to barva plná touhy a tajemství !

Ajulka001

Černý tag jde vidět na každým baráku.

Kamil, Jihlava Černá je nejlepší barva, protože černá je tma a ve tmě je strach.

Patrik Maršálek Hodí se ke všemu, black je cool.

Pavla, Jihlava Černá barva je barva spánku, klidu, ale i smrti.

Monika Tanušková Je oboustranná. Jde v ní vidět smutek, smrt, ale taky luxus. Je to neutrální barva a dá se snadno s něčím zkombinovat. Proto je skvělá.

Eliška Pešková Je to barva pro emaře.

Nikola Dorotíková

Protože už i americký prezident je černé barvy pleti.

Michal, Jihlava

Je to fakt barva eňo-ňuňo!

Protože v noci splynu s okolím a můžu každýho strašit.

Charlotte Kožichová

Díky černé barvě se zdá být všechno nekonečné.

Marcel, Jihlava

Ludvík Burkacki

Protože po černým pivu rostou prsa.

Jesika, Jihlava Nápadů na odpověď jsem měl mnoho, ale většina mi přišla ubohá (zvlášť pod tlakem učitele, abych se soustředil na výuku). Nakonec mám tedy jen strohou odpověď: Černá je nejlepší, protože růžová kočka a Emily v růžovým by zrovna nebyly moc cool.

Tomáš Hogenauer Černá je nejlepší, protože je tajemná a nepřístupná jako život sám.

Milan Januš, Vsetín Když vykadím černý hovínko, vím, že jsem zdravý.

Petr, Jihlava

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

10

NÁVRHÁŘŮM těchto pěti obalů na CD, které nastartuje jejich dlouhou a úspěšnou kariéru, gratulujeme a posíláme vůni Only The Brave značky Diesel.

vyfoť a vyhraj!

TOO COOL FOR SCHOOL?

ky l špr t d o o c jvíc r ti o T ři ne íc cool šp ní v j od e a tř i n ostanou sp ý m n n á s d o s o d vá ž k l é ! d prá nem de sig .c z 9sl am 6 . w ww

Takže vy jste moc cool, abyste se zajímali o školu, co? A myslíte si, že šprti cool nejsou, protože nevědí, kdo jsou Paramore, a neviděli District 9?

Hm, klidně si to myslete dál, ale jste mimo. Šprti totiž rulez!

GEEK CHIC (šprťounskej styl) letí v New Yorku i v Londýně. Velké brýle s černými obroučkami, svetry zapnuté do posledního knoflíku, trička s obrázkem počítače, vlásky učesané pěkně na pěšinku… No fakt!

A jak vypadá takový stylový učomil podle vás? Půjčte si svetr a brýle od babičky a o přestávce se vyfoťte v lavici, před tabulí, u nástěnky…

Sem s tím!

Fotky GEEK CHIC posílejte do 25. listopadu na mail info@redwaymag.cz.

W W W.REDWAYMAG.CZ

11

Do you contribute towards maintaining the environment?

When shopping do you think about making the best deals?

Yarah Bravo

ViLSY

Hi Def

I try to make a difference by refi lling my water bottle rather than buying a new one. I recycle my garbage and I have a compost in my garden as well. I give away my old clothes or create something new out of them.

Every little thing we do makes a difference.

When I go shopping for new clothes, I don’t usually think about the price. But when I buy food I try to only buy the amount that I will end up eating, and I always try to fi nd the best prices.

Whenever I can I try to think about how much I spend.

I try to be environmentally friendly. We only have one Earth, so if we don’t take care of it, we will lose it.

Stay in school kids! :P

ZDROJ: Seventeen Magazine FOTO: archiv

Petra Procházková nám podávala zprávy o válečných konfl iktech v Osetii, Abcházii, Gruzii, Čečensku, Afghánistánu a dalších horkých oblastech. Dostala se mezi guerillové bojovníky ve Východním Timoru, ocitla se uprostřed bombardování, najela na minu, byla unesena, vězněna a nakonec osvobozena. Viděla tolik násilí, krve a masových hrobů, že by to jednoho položilo. Teď se věnuje humanitární pomoci a svému malému synovi.

DEN V AFGHÁNISTÁNU 04.00 kábulského času. Probouzí mě muezín, který zve muslimy k první denní modlitbě.

VÁLEČNOU NOVINÁŘKOU TEXT: Petra Procházková a Martina Overstreet FOTO: archiv Petry Procházkové

04.05

Pokouším se znovu usnout.

07.00 Vstávám. Když není voda, přemlouvám čolkidory (pomocníky v domácnosti), aby nějakou sehnali.

08.00 Nesehnali. Pokus o pozření snídaně.

Někdy je dobrá, někdy ne.

08.30 Nahození generátorů. Ve městě nebývá elektřina, a když ano, neuvěřitelně kolísá.

Zapnutí všech přístrojů, počítačů a vysílaček. Když internet nefunguje, je třeba vyrazit do města a najít internetovou kavárnu.

08.35

08.45

– 09.45 Cesta autem kábulskými zácpami.

10.00 – 11.00 Internet. Pročítání agenturních zpráv, mailů a novin, shánění dat, hledání

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

12

témat, příprava na rozhovory nebo reportáže a zajišťování povolení ke vstupu do různých objektů či frontové linie.

11.00 – 17.00 Práce v terénu. Výprava za vojenskými autoritami, odjezd na frontovou linii, rozhovory s představiteli znepřátelených stran či veliteli mezinárodních mírových sil ISAF. očníky a řidiči o cece Neustálé smlouvání s tlumočníky nách za jejich služby.

17.00 – 20.00 Návrat k počítači. ači. Práce s informacemi, psaní zpráv a reportáží, portáží, komunikace s redakcí přes internet. Sledování edování hlavních zpráv a výběr témat na další lší den.

21.00 První jídlo vsedě od snídaně. Diskuse Disku kuse ku se s kolegy novináři a příprava va na ráno – pok pokud ud je elektřina, nabíjení baterií k telefonům, počíta-čům a vysílačkám.

21.30

Další marný pokus o osobní hygienu.

21.40 Ulehnutí na matrace a při baterce čtení novin, poslouchání rádia. Vzápětí spánek.

Pošli nám i ty svůj hudební tip. Ukaž, jaký máš vkus.

Pochlub se svou oblíbenou partou. Čekáme na info@redwaymag.cz.

Hyper Crush — The Arcade Tříčlenná skupina, co už se dostala tak daleko, že jela turné po Evropě s Lady Gaga. Moje nejoblíbenější songy z jejich desky The Arcade jsou The Arcade nebo Sex and Drugs.

JAY-Z — DOA Oslíček Jigga se otřásl a vysypal docela pěknou skladbu. Líbí se mi podklad, živá kapela, Jay-Zho falešné „na na na“ a taky Harvey Keitel v pěkně natočeným videu.

FUNKFU

DENISA, 15 LET

Bitter:Sweet — Drama Bitter:Sweet hrají trip-hop smíšený s elektronikou. Je to hudba, která se neskládá jen ze tří tónů, ale je originální a dobře se poslouchá. Nejradši mám písničku Drama ze stejnojmennýho alba. Líbí se mi hlas frontmanky.

Trash Yourself — Song 2 Myslíte, že hudba vám nemůže ublížit?

Běžte na www.myspace.com/trashyourself a vypálí vám to voči. Pusťte si Song 2 a vyrazí vám mozek z hlavy. Glam/electro/ clashovou zbraň hromadného ničení mi jednou poslal Kay jako ukolébavku na dobrou noc.

LILLY, 15 LET

MAOVE

Mos Def — Ghetto Rock Trochu starší song. Americkej nezávislej rap. Naprosto vražedná atmosféra. Nejvíc temnej beat a maximálně prorockej hlas, jak ve Starym zákoně. A k tomu dokonalej klip.

Justice — D.A.N.C.E. Do the D.A.N.C.E. ! Je to taneční. Pusťte si to ráno, než vyrazíte do školy, a budete si to pobrukovat ještě při poslední hodině.

Na YouTube.com najdete i klip, kterej právem získal spoustu hudebních ocenění.

FILIP, 16 LET

Of Montreal — The Sundlanic Twins Even after a bad day I will be bouncing to the beats of The Sundlanic Twins. Just hit play and your frown will turn upside down.

Be careful, once you are hooked you will not be able to turn it off!

AMY, PRAGUE/NY/ALABAMA

NA KÁMOŠÍCH VYZVÍDAL PEPE ŠVEJDA

PEPE

Ninjasonik — Ninjasonik Mix Keep Watch Vol. XI Výtržníci mají svoje cesty a mě tyhle cesty baví. Ninjasonik jsou něco jako hiphopovej klon The Death Set, akorát nemají kytary.

Ale jsou jeden klan. Půjčujou si věci a hostujou si na koncertech. A kámošej’ se s vychytanejma hadrama Mishka (mishkanyc.com). Tak běžte na jejich stránky a stáhněte si to.

KAY

W W W.REDWAYMAG.CZ

13

Romeo a Julie — Baz Luhrmann To nedopadne dobře. Zdrogované gangy podpalujou benzínky. Kněz Vavřinec má pokérovaná záda, ve skleníku pěstuje podezřelé rostlinky a v klidu oddává nezletilé páry. V kostele září neonové kříže, Julie se modlí k Panně Marii z plastu. Romea hraje (tenkrát ještě hubený) Leonardo DiCaprio. Že to jsou zatím všechny důvody pro, abyste se na takový film dívali? No nedívejte! Mluví se v tom divně, a i když by to v té smršti ujetých kulis, světel a hudby vaše češtinářka asi nepoznala, je to pořád Shakespeare, ta nejprofláknutější školní klasika. A na to se přece nedáte nachytat!

(HYENA)

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

14

OBEY THE parta kluků, všichni měli vlastní samolepky. Některý jim navrhovali právě studenti z naší školy. Jedna z nich, vytvořená v reklamním stylu 50. let, byla snad na každým rohu, na každým sloupu. Začal jsem si nejasně uvědomovat, že to mnohonásobný opakování má přímej vliv na sdělení, který se rázem jeví jako důležitější, jako by obsahovalo nějakej další, skrytej význam. Začal jsem kolem toho schválně vytvářet všelijaký mýty, jako „Ty týpky znám, jsou strašně hustý a těch samolepek maj’ ještě milión…“ a podobně. Když jsem se pak s nima seznámil, řekli mi, že jich nerozmnožili víc než dvě stě. Ale fámy už jely. Takhle vzniká městskej folklór, haha! Pak jsem v NY viděl samolepky Hello, my name is…, který rozšiřovali writeři. Říkal jsem si – aha, to je mazaný, sloupnu to, dám na to svůj podpis a nalepím někde jinde. Takhle jsem se chytil… Chtěl jsem se stát součástí tý věci, ale nevěděl jak.

První školní rok pomalu končil a rodiče chtěli, abych na prázdniny přijel domů. Jenže mně se nechtělo, to jsem si radši začal shánět práci. Skončil jsem za čtyři dolary na hodinu v jednom mrňavým skateshopu. Nebyl tam skoro žádnej provoz, jen občas jsem někomu pomohl dát dohromady výbavu. Většinu dne jsem seděl zašitej

Obey the Giant aka Frank Shepard Fairey. Král street artu. Původně si z reklamních billboardů firem Coca-Cola, Nike nebo Nissan utahoval, dnes je pomáhá vytvářet. Stal se milionářem.

TEXT: Martina Overstreet, FOTO: Jake Dobkin, původně publikováno v Labyrint revue, v čísle na téma DIY (2006)

Pronikl do galerií, které street art douho odmítaly s tím, že nejde o umění ale vandalismus. Byl to on, jehož triček s portrétem Obamy se v době volby amerického prezidenta prodalo nejvíc, a je to jeho časopis Swindle (švindl, fígl, klam), který stojí dvacet dolarů místo obvyklých pěti. Za co platíme těch patnáct? Přece za magický dotek undergroundu, nezávislosti a vzpoury proti konvencím!

Chtěl

Obey vypráví, jak to všechno začalo V Jižní Karolíně, kde jsem vyrůstal, všechny děti sportovaly.

Já taky. Hrál jsem tenis, fotbal, americkej fotbal, dělal atletiku, všechno možný. Ke čtrnáctým narozeninám jsem si přál skateboard. Jen pro představu – cesta do prvního krámu, kde něco takovýho měli, trvala autem čtyřicet minut. Moje rodný město byla strašná díra… V tý době jsem taky začal poslouchat Sex Pistols, Dead Kennedys, Agent Orange a podobný kapely. Jejich muzika do mě pumpovala adrenalin a odcizovala mým vrstevníkům, pro který jsem byl najednou divnej, moc divokej, nezvladatelnej. Neměl jsem žádnou partu, ven jsem chodil sám, nebo seděl doma a kreslil. Kreslení pro mě tenkrát nebylo dobrovolnou činností – za průšvihy ve škole jsem dostával domácí vězení a s pastelkama mi to rychlejc utíkalo. Líbila se mi grafika punkových alb, designy skateových prken a triček. Vypadaly, že člověk nemusí bejt zrovna Picasso, aby to taky zvládnul. A já to musel zkusit, protože u nás žádný krámy, kde by si člověk mohl koupit tričko Sex Pistols, nebyly. Vyrobil jsem pár papírových šablon a dal se do toho. Byla to větší zábava než jen tak kreslit obrázky… Každej pracháč má tu svoji „když-jsem-byl-malej-musel-jsem-se-brodit-sněhem-pět-kilometrů-tam-a-zpátky“ story, že jo? No, u mě to takhle doopravdy bylo. Chtěl jsem nosit trička, který u nás nebyly, tak jsem si je začal dělat sám. Brzy se to rozkřiklo a od spolužáků přicházely zakázky. Když jsem na vlastním návrhu vydělal prvních pět dolarů, řekl jsem si OK, to dává smysl, a přihlásil se na RISD (Rhode Island School of Design). Nechtěl jsem se stát umělcem – o to mi vlastně nešlo nikdy a myslím, že na mým stylu je to dodnes vidět – ve skutečnosti jsem všechny školy nenáviděl a toužil po kariéře profi skejťáka. Ale tak dobrej jezdec jsem nebyl. Rodiče se mýmu rozhodnutí dost divili. Učil jsem se špatně, pořád mi hrozilo propadnutí a najednou se sám hlásím na uměleckou školu. Měli fakt radost.

jsem nosit trička, který u nás nebyly, tak jsem si je začal dělat sám.

Brzy se to rozkřiklo a od spolužáků přicházely zakázky. vzadu, poslouchal punk a vyřezával šablony na trička. V tý době jsem si podle jedný knížky vyrobil v podnájmu primitivní lis a na zemi se učil sítotiskovou techniku. Hotový trička jsem pak rozvěsil po krámu a prodával je za jedenáct babek, o čtyři míň, než stály šéfovy. Ten přijížděl jenom v sobotu, takže to bylo v klidu. V pátek večer jsem všechno sbalil, dovláčel to na privát a v pondělí ráno zase nastěhoval zpátky. Byl to dobrej byznys – za dva dolary jsem koupil triko, potisknul ho a vydělal čistých devět. Říkal jsem si, že je to fér, když mám tak hrozně malej plat. V žádným velkým balíku jsem z toho stejně nebyl, v tom krámu chcíp’ pes.

Andre the Giant has a posse: Zrození V krámu jsem taky začal vyrábět svoje první samolepky. Děcka, který přicházely, tím byly úplně fascinovaný. Vypracoval jsem pár návrhů s logem firmy a ukázal je majiteli. Byl nadšenej a hned je nechal vyrobit. Pak mě jmenoval kapitánem skejtovýho týmu, kterej pro něj jezdil, ale plat mi nezvýšil. Tak to chodí, no…

Jednou v noci jsem na privátě zase tisknul pirátský trička – nějaký Clash nebo co – a stavil se u mě kámoš. Chvíli mě pozoroval a pak řek’, že by se to chtěl taky naučit. Začali jsme teda hledat ve starých časopisech nějakej motiv, aby si to mohl vyzkoušet.

Na jedný stránce jsem našel reklamu na wrestling. Byl na ní stylizovanej portrét slavnýho zápasníka Andrého Obra. Ukázal jsem mu to: „Co tohle?“ A on: „Ani náhodou. To je pěkně debilní!“ A já na to: „Co to meleš? To je Andre the Giant! To je přesně vono!“ Dělal jsem si trochu srandu, bavilo mě přemlouvat ho: „No tak,

V krámu, kde chcíp’ pes Na RISD v Providence jsem poprvé přišel do styku s graffiti a sticker culture. Každá místní kapela, každej skate shop, každá

W W W.REDWAYMAG.CZ

15

hele, uděláme to. Andreho banda! To nikdo nezná. A až se budou děcka v krámě ptát, co to je, budeme dělat jakože: Co?! Ty nevíš, kdo je Andre? Tak to vocaď rychle vypadni!“ Takže celá ta věc začala jako blbej vtip. Kámoš se nakonec nechal přesvědčit a já mu ukázal, jak to má vyřezat. Chvíli to zkoušel, ale pak se na to vykašlal a šel domů. Dodělal jsem to teda sám. Druhej den jsem naxeroxoval první samolepky Andre the Giant has a posse, rozdal je známým a řek’ jim, aby hlavně nikomu neprozradili, odkud je maj’. Pak jsme je lepili na skejťácký místa, dopravní značky a po klubech. Reakce byly nečekaně velký. Dodnes si neumím vysvětlit proč. Na ulicích byly přece i jiný nálepky… Stojím v sámošce u pokladny a najednou slyším, jak se za mnou nějaký lidi dohadujou, co ta hláška znamená. Chlápek: „Tak co myslíš, že to je?“ Jeho holka: „Asi nějakej kult, ne?“ A chlápek: „To teda ne, je to country kapela. Viděl jsem je hrát!“ Takový situace mě samozřejmě motivovaly. Začal jsem vylepšovat design, protože ten první byl splácanej jen tak narychlo, a pozoroval, jak ta věc roste, jak ji živí lidská představivost. Lidi říkali: „Je to po celým městě!“ Ale ve skutečnosti to bylo jenom pár bloků mezi krámem, mým podnájmem a školou. Pak jsem jel lepit do Bostonu a lidi hned: „Ta věc se šíří po celý zemi!“ Přitom z Providence do Bostonu je to hodina cesty… Nejvíc mě překvapilo, že se začaly objevovat Andreho kopie. Buď poctivě vyvedený padělky, anebo všelijaký recese, parodie na můj styl.

lidí vědělo, kdo za Andre the Giant stojí. To mě přimělo změnit styl. Výrok Andre the Giant has a posse nic neznamenal, byla to jenom taková nesmyslná hříčka. Kouzlo spočívalo v tom, že se to nedalo s ničím spojit, neobsahovalo to žádný sdělení, což lidi mátlo a zároveň přitahovalo. Bál jsem se, že po mým odhalení už to nebude fungovat, tak jsem začal experimentovat s opačným přístupem. Nasadil jsem Andremu Hendrixovo afro, přimaloval make-up zpěváka Kiss, nebo z něj udělal kosmonauta a napsal k tomu One small step for man, one GIANT leap for mankind.

Používáním popkulturních atributů jsem chtěl za prvé naznačit, že nedělám umění, a za druhé, že Andreho považuju taky za ikonu, za jednoho z nich. Když chcete o něčem vyvolat dojem důležitosti, představte to v souvislosti s něčím o hodně větším a úspěšnějším.

To je starej trik, kterýmu nás učili ve škole a kterej v prostředí ulice působil hodně provokativně. Poslední školní rok jsem studoval psychologii sovětský propagandy. Hodně mi to dalo. V roce 1993 jsem zaplavil New York „revolučníma“ plakátama. Používal jsem červenou a černou barvu, různý komunistický symboly, stejnej typ písma a jazykovou stylizaci. Ověřoval jsem si v praxi to, z čeho jsem skládal bakalářskou zkoušku, haha. Šlo to jak po másle, heslo Obey the Giant se nabídlo samo – vždyť cílem každý propagandy je udržet masy v poslušnosti. Všichni posloucháme nějakýho obra, podřizujeme se mu dobrovolně a rádi. Žijeme jak náměsíčný.

Nemáme žádný kouzelný brejle, který by nám umožnily prokouknout pravý sdělení všech reklamních inzerátů: Konzumuj! Spi! Dívej se na televizi! Buď poslušný! Kampaň Obey the Giant mi přinesla poznání, že lidi si takový brejle ani nasazovat nechtěj’.

To mě vážně ohromilo…

Konec anonymity Ten rok, bylo mi devatenáct, jsem jel na vánoční prázdniny s balíkem samolepek v kufru. Doma jsem to ale moc rozjíždět nechtěl, bál jsem se prozrazení. Mít tajemství, pozorovat lidi, jak se škrábou na hlavě a nevěděj’, co si o tom maj’ myslet, bylo super. Jenže pak jsem šel na návštěvu ke kámošovi a v koupelně narazil na takovej příhodnej zásobník na papírový ručníky…

Nemohl jsem odolat. Chvíli jsme se dívali na televizi, on šel pak na záchod a už to bylo: „Cos to tam nalepil za kravinu? Co znamená Andre the Giant has a posse? Dej to dolů, naši budou naštvaný!“ Já na to: „Je to jenom nálepka. Zkus to sundat a uvidíš! Stejně to nepůjde…“ Dvě hodiny jsem mu vysvětloval, jak to funguje, až na-

Kolik mi zaplatili?

K nejčastějším otázkám, který mi novináři kladou, patří: „A co vaše morálka?“ Myslej tím buď „Jak chcete obhajovat street art, když je nelegální?“ Nebo: „Jak chcete obhajovat street art, když ho sám vykořisťujete a prodáváte za nesmyslně vysoké částky?“ Baví mě třeba, jak mi předhazujou Coca-Colu. V roce 1999 jsem upravoval billboardy Obey your thirst (Poslouchej svou žízeň, pozn. red.). Za slovem Obey jsem nápis přelepil svou ikonou s nápisem The Giant.

konec řek’: „No jo, dyť je to jenom pitomej zásobník na ručníky.“ Příští noc šel se mnou lepit. Další noc přived’ partu kámošů. Pak došly samolepky. Jenže oni chtěli pokračovat, dali dohromady sto dolarů, abych ještě nějaký namnožil. Jako kdyby měli horečku nebo co. Na konci prázdnin už vyřezávali vlastní šablony. Zpátky do Providence jsem odjížděl s dobrým pocitem, akorát jsem jim zapomněl říct, aby drželi jazyk za zuby. Už bylo pozdě.

Opakoval jsem to ve velkých městech jako LA, San Francisco nebo San Diego. Žádná reakce, jako by to snad nikdo neviděl.

Pozdějc mě Coca-Cola požádala o spolupráci na nový kampani.

Navrhnul jsem nějaký plakáty, samolepky a trička. Reakce obrovský! Najednou se mnou všichni chtěli dělat rozhovor, točit film, cokoliv. Vzal jste tu zakázku jenom pro peníze? Kolik vám zaplatili?

Co vaše morálka? Haha! Nedochází jim, že se jich můžu ptát na to samý: Proč se mnou děláte rozhovor? Pro peníze? Pro ty, co zaplatili mně, nebo pro ty, co zaplatěj’ vám? Co vaše morálka? ®

Obey the Giant: Propaganda Mlčet nevydržela ani parta kolem skateshopu, najednou dost

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

16

Patnáctka v tom!

Ros Asquithová Amy Bakerová je úplně normální puberťačka. Trápí ji beďary, rodiče a zkoušky ve škole. Navíc se osudově zamilovala. Ale její láska náhle musí odjet na dva roky do Japonska a dva roky, to je skoro jako celý život, když vám je patnáct. A tak Amy stojí před otázkou, zda se se svým klukem pomilovat a mít pak jen krásné vzpomínky a oči pro pláč, anebo čekat, zda se objeví jiný princ na bílém koni, až bude starší. Název napoví, jak její rozhodování dopadlo a co z toho vzešlo. Patnáctka v tom – průšvih na druhou.

Jak se kreslí manga Selina Deanová V knize se dozvíte, jak začít, chcete-li si sami nakreslit moderní a populární japonský komiks – mangu. Autorka, přední britská manga výtvarnice a ilustrátorka, zde tvorbu mangy vysvětluje doslova po jednotlivých krůčcích. Zároveň se tu dozvíte leccos o původu mangy a o nesčetných možnostech tohoto výtvarného stylu; najdete tu i odborné rady týkající se typických rysů a rolí postav, informace o výtvarných potřebách nebo zdrojích inspirace, které lze pro mangu využít. Po dočtení této knihy se z vás stanou téměř profesionální manga výtvarníci!

W W W.REDWAYMAG.CZ

FISH TANK Londýn. Sídliště pro chudý vypadá drsně romanticky, ale doopravdy by tady nikdo z nás žít nechtěl. Patnáctiletá Mia se mezi jeho zdmi cítí jako ryba v betonový nádrži.

V prostoru ohraničeným beznadějí a úpadkem obyvatel se lze pohybovat jen omezeně a s jistou obezřetností. Jinak člověk tvrdě narazí. Přitom se zdá, že pohyb je pro Miu jediným způsobem, jak přežít. Běhá, tancuje, nadává, pere se, hádá a chlastá (vůbec všechny postavy ve filmu mají děsnou životosprávu, ale co chcete, když je to sociální drama?) v rytmu syrovýho grimeu, a nemůžu si pomoct – chvílema připomíná bílou rapperku Lady Sovereign. Od chvíle, co vulgárním slovem urazí otce své kámošky a na hřišti dá hlavičku nesympatický disco frajerce, už se nezastaví. A vy jí asi začnete držet palce. Protože cejtíte, že to je přesně to, co potřebuje nejvíc a čeho se jí nedostává ani od mámy, která ji měla moc brzy a má dost starostí sama se sebou, ani ve škole, ze který ji vyhodí, ani od matčina přítele, kterej se sice tváří, že to s ní myslí dobře, ale víte co… Těchhle případů lásky jsou plný noviny, rubrika krimi. Fish Tank není film o tom, že bejt drzým spratkem je bůhvíjak cool. Spíš si všímá toho, jak k tomu dojde, že se z člověka takovej spratek stane, a jestli z tý nádrže na ryby vede nějaká cesta ven. Po Novým roce začnou dávat Fish Tank v kinech.

Běžte na to. A pro jednou byste mohli vzít s sebou i mámu a tátu.

MAOVE

17

18

ILUSTRACE: Welcometo.as Nezkrácenou verzi rozhovoru si můžete přečíst na www.redwaymag.cz.

19

Žijeme v konzumní společnosti. Co to znamená?

Jeden druhého se ptají Ondřej Formánek (redaktor týdeníku Reflex) a Michal Nanoru (publicista a odborný poradce RedWaye).

Michal: Co je podle tebe konzumní společnost?

Ondřej: Konzumní společnost je společnost dnešního západního světa. V ní je ide álem hromadění majetku a jeho spotřeba, cizím slovem „konzumace“. Majetkem teď myslím nejen věci, ale i zážitky a společenské postavení.

M: Spotřebovat se dá skoro cokoli. Jídlo, klub, film. I lidi – kamarádi nebo celebrity. Kapela rychle vyletí, ale za dva měsíce je podle všech trapná a už může přijít další. Představ si štěně na Vánoce. Přes svátky ho „spotřebuješ“ — užiješ si radost z roztomilýho zvířátka, pohraješ si… Když vzrušení opadne a zatoužíš po něčem novým, protože něco lákavýho se kolem pořád nabízí, přivážeš ho na autobusový zastávce. Občan konzumní společnosti potřebuje použité věci nahrazovat novými čím dál rychleji. Jak podle tebe vypadá takový vzorný občan?

co je konzum?

O: Asi právě dodělal školu a nastoupil do práce. Zatím toho moc nemá. Jeho cílem je mít co nejdřív auto a byt, a ten byt si zařídit (hezky se mu to rýmuje). Protože na to nemá, musí si půjčit od banky. Jenže aby to splatil, musí si sehnat ještě jednu práci, kterou dělá po večerech a o svátcích. Život se mu srazí jako kalhoty v sušičce, většinu času tráví vyděláváním peněz. Musí. Má nervy, ale taky svůj byt a auto. A to je teprve na začátku, protože nutně potřebuje ještě novej model mobilu a cool notebook a pařit se známýma a večeřet na stříbře a v zimě na lyže a v létě k moři atd. A trochu ho hryže, že k moři pojede stejně nejdál na Jadran a přitom zná lidi, co se jezdí koupat do Karibiku, zná lidi, co mají lepší auto, mobil, sako a byt. A on si předsevzal, že jednou to všechno taky bude mít. Každopádně platí, že to, co má, nesmí mít dlouho. Nesmí chodit moc dlouho v těch samých kalhotách, vytahovat z kapsy starej mobil, jezdit starým křápem a mít počítač, co nerozumí novejm windowsům. Starý věci mají akorát socky. Vzorný občan konzumní společnosti má jednu povinnost: všechno spotřebovat, zkonzumovat.

M: Po práci padne do gauče a usne u seriálu. A ráno zas vydělávat. Potřebuje čím dál extrémnější a dražší zážitky – ze začátku stačí větší televize – aby se od práce dokázal odstřihnout a pak zas zčerstva produkoval.

Konzum jako téma

Jane‘s Addiction — Been Caught Stealing The Smashing Pumpkins — 1979 Moby — That’s When I Reached For My Revolver (Mission of Burma cover) Tři generační klipy, které vymezily naše hřiště: parkoviště supermarketu.

DÍ UVÁ AL H MIC ORU NAN

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

20

O: Ale i kdyby si všechny ty nakoupené věci uměl a stihnul užít, nic to nemění na tom, že nad nimi už dávno ztratil kontrolu. Už pořádně neví, co chce on sám a co mu vnutila společnost. Rád třeba hraje gamesy — brzy zjistí, že na každou novou potřebuje výkonnější počítač nebo lepší připojení k internetu. Než dohraje jednu, už přichází další verze. Pořád je o krok pozadu, i když neustále nakupuje nové vybavení.

A tak je to téměř se vším – s mobilem, se sportovní výstrojí... Člověk do konzumního života nenastoupí, ale je do něj uvržen. Už ve škole dostává jasnou zprávu: pojedeš v tom s námi a basta, jinak seš socka.

M: Všichni přepokládají, že přece nový mobil chtít musíš, a když ho nemáš, znamená to, že na něj nemáš peníze. A to

významní tím, že si koupili superkrásnej byt, megaluxusního sporťáka nebo jezdí lyžovat na ledovec, kam je vozí helikoptéra. Kdo nejlíp konzumuje, je největší machr.

M: Když lidi nakupují jen proto, aby ukázali ostatním, že na to mají, říká se tomu „okázalá spotřeba“. Když vidíš rappera sehnutého pod náloží zlata, je to přesně ono. Celebrity, které ukazují svoje paláce v MTV Cribs, v nich skoro nebydlí – mají je právě jen na ukazování. Ti, kdo tolik peněz nemají, k nim vzhlížejí a snaží se je napodobovat. To většinou vede k tomu, že svoje peníze utratí za efektní věci a skutečného bohatství nikdy nedosáhnou. Často platí, že čím chudší člověk, tím víc se snaží svoje postavení zamaskovat.

Bill Gates, ten chodí v obyčejným svetru.

michale, a opravdu lidi nakupují jenom proto, že na to vidí reklamu? Nebo proč ještě? je ostuda, asi seš neschopnej a nedokážeš je vydělat. Když soused nepotřebuje auto, protože do práce jezdí na kole a má na zahradě místo garáže dalekohled, kterým pozoruje hvězdy, budeš ho mít za socku. Navíc nestačí mít jen tak nějaké auto – hodně záleží na značce. BMW X6 dojedeš z Modřan do Dejvic stejně rychle jako škodovkou, ale když jedeš BMW X6, ukazuje to, že na něj máš. Máš asi moc, jsi důležitý. Aspoň lidi to tak vnímají. Ve skutečnosti tím akorát říkáš, že ti je jedno, že ostatním v už tak ucpaném městě ubíráš místo a čistý vzduch, že ti je jedno, že se kvůli tobě vede válka v Iráku, protože spaluješ víc benzínu, než je nutné.

O: Ano, když máš lepší mobil a auto než sousedi, najednou jako bys byl i lepší člověk. Když se podíváš do Blesku nebo do Elle, všude ti ukazujou lidi, co jsou

Karel Václav Rais — Skleník Co společného má Lil‘ Wayne a maturitní otázky: dokonalá ukázka „okázalé spotřeby“ z pokladnice české literatury.

W W W.REDWAYMAG.CZ

O: Jsou lidi, kteří říkají, že je skvělé, že máme sto druhů mikin, ze kterých si můžeme vybrat. Že je to svobodné a pomáhá to sebevyjádření.

M: Mohlo by se zdát, že v obchodech je tolik mikin proto, aby sis moh’ vybrat, která vyhovuje tvým potřebám. Ve skutečnosti je to ale tak, že tvoje „potřeby“ a „chutě“ je nutné neustále povzbuzovat, jinak bys totiž možná tolik nenakupoval. Od toho je tady reklama. Přesvědčit nás, že si máme něco koupit, je mnohem dražší, než to vyrobit. Firma Nike dala Michaelu Jordanovi v roce 1992 za reklamu na jedny kecky 20 miliónů dolarů – víc než všem třiceti tisícům indonéských dělníků dohromady za to, že je vyrobili.

Všechny mikiny jsou ušité skoro stejně a z podobné látky. Rozdíl v nich udělá až značka, která se na to přišije. Se značkou

Chuck Palahniuk — Klub rváčů Než vám rozbije hubu, Tyler Durden řekne: „Reklama nás namotala do shánění aut a oblečení, do džobů, který nesnášíme, jen proto abychom si mohli koupit sračky, který nepotřebujeme… Nejsi svoje práce.

Nejsi auto, co řídíš. Nejsi obsah svý peněženky.“

21

si kupuješ kvalitu, a proto jsou značkové věci dražší, tvrdí někteří. Ale ještě důležitější je, že značka vypráví nějaký příběh, který se ti líbí a chceš v něm taky hrát. V Adidas Originals budeš urban cool, s Diorem si kupuješ luxusní šarm, a Converse All Stars jsou tvojí vstupenkou do historie street a rockové kultury.

Nekupuješ si boty s gumovou podrážkou, ale zážitek. Jenže – je to pravda? Fakt stačí jenom navlíknout na sebe ty správný hadry a kouzlo se dostaví? Proměníš se rázem v městskýho frajera, kultivovanou dámu, nebo kytaristu, co mu to tam padá samo? Ano!, šeptá ti reklama a tváří se jako tvoje nejlepší kamarádka.

O: Ale proč, když je reklama tak zrádná a vnucuje nám ty uměle vytvořené potřeby a chutě, ji máme i v RedWayi?

Na to by nám měla odpovědět šéfredaktorka, ne? Martino…?

Martina: Ahoj kluci, pěkně to tu vedete.

Ale ono to není tak jednoduchý, víte? Na jednu stranu máte pravdu, ale celá ta věc kolem zlé reklamy a spotřeby může bejt i výhodná, dá se využít pro dobrou věc. V RedWayi z peněz za reklamu zaplatíme autorům za fotky a články, pak tiskárně za vytištění a distributorovi za to, že časopis dopraví do škol. A školy už pak nemusejí platit nic, mají RedWay zadara. Z mýho pohledu je to teda jasný – čím víc reklamy, tím líp! Můžeme vyrobit víc časopisů, stejně si školy stěžujou, že jich posíláme málo. Ale má to háček: RedWay je nositelem nějakých myšlenek a hodnot, proti kterým reklama jít nesmí. Vybíráme si: Tenisky? Proč ne. Taky je nosím a laskavě se podívejte, do čeho jste obutý vy. Thor Steinar, McDonald? Nikdy! A to si pište, že zrovna kašpar Ronald by se s RedWayem svezl až do lavic móc rád. Čtenářům každýho časopisu doporučuju věnovat pozornost právě i reklamním stránkám. Co na nich je? Ve Sluníčku a v Ábíčku McDonald normálně inzeruje. Znamená to něco?

M: Znamená to, že každý si musí nastavit svoji míru toho, co už mu přijde nevhodný.

Ovšem ta reklama něco stojí a výrobci to samozřejmě započítají do ceny tenisek. Nakonec nám teda zaplatí ten, kdo si ty tenisky koupí!

O: Michale, a opravdu lidi nakupují jenom proto, že na to vidí reklamu?

Nebo proč ještě?

M: Překvapivě pro zábavu. Lidi víc baví samotné nakupování než používání toho, co si koupí. Proto věci nemusí být kvalitní. Ale když se zamyslíš, co je zábavnýho na tom strávit den v šedivý kostce bez oken, která vyrostla na poli na předměstí, v kilometrech chodeb ve světle zářivek a filtrovaným vzduchu, s prefabrikovaným jídlem a pod dohledem ochranky si vybírat věci, který nepotřebuješ, ale někdo ti nabulíkoval, že se bez nich neobejdeš? Lidi tak tráví celé víkendy. Zbožňují všechno nové. Nákup připomíná dobrodružství. Každá koupená věc je jako los, který ti možná změní život, přinese ti štěstí.

Nakupování je slastný i proto, že je jako dobývání. Koupit si něco znamená ovládnout to. Někdo loví holky a opouští je potom, co se s nima vyspí, někdo nakupuje. A vítězství reklamních agentur a výrobců je v tom, jak úplně přirozené to všem přijde. Jak dokázali ze všech, co nepovažují nakupování a spotřebovávání za smysl života, udělat socky.

Nenakupuješ, seš mrtvej, tvrděj’ nám. Máš představu, jak z toho ven?

O: Na to žádný recept neexistuje a smyslem našeho rozhovoru je ukázat, že svět není tak jednoduchý... jako záchodová mísa, kterou v reklamě zachrání od zlých bakterií nějaký superúčinný čisticí prostředek. Například podle světových odborníků se v posledních dvaceti letech díky konzumu a globalizaci pozvedly stamilióny obyvatel rozvojových zemí nad hranici chudoby. V globalizovaném a bohatnoucím světě se taky méně válčí: ve zprávách nám sice denně ukazují nějaké krveprolití, ale ve skutečnosti žijeme v nejmírovější době v dějinách lidstva.

Globalizace a konzum je i to, když z mobilu můžeme zavolat záchranku, která nás osvětlenou asfaltkou odveze do nemocnice s nejmodernějšími přístroji a léky od nadnárodních fi rem. Nic není černobílé, ale je v pořádku ptát se, přemýšlet, číst a cestovat. Cestování je v dnešním globalizovaném, konzumním světě jednoduché. Jedna cesta s batohem na zádech po Jižní Americe, Africe nebo Asii vysvětlí mnohé. Další odpovědi může přinést půlroční brigáda u nějaké neziskovky. Ani tam člověk před konzumní společností neuteče, ale aspoň se naučí, že jí nemusí všechno sežrat. ®

Super Size Me Our Daily Bread Fastfood Nation Tři (polo)dokumenty o jídle, po kterých vás asi přejde chuť: odkud se bere a co s námi dělá.

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

Douglas Coupland — Generace X V jedné z nejlepších knih 90. let pár přátel zjistí, že než dělat nesmyslná zaměstnání, je lepší si vyprávět.

22

MOŽNOSTI TU JSOU TEXT: Ondřej Formánek, Ref lex, FOTO: American Apparel

Kapitalistický systém je postavený na soupeření, na snaze ovládnout trh a dosáhnout co největšího zisku. Zjednodušeně řečeno, jde o to, urvat si víc než konkurence.

Je vůbec možné být v tomto systému úspěšný a přitom ohleduplný?

American Apparel Tato firma je největším výrobcem oblečení ve Spojených státech.

Vyrábí trička, co jsou cool i bez potisku, legíny, mikiny, kalhoty, bundy... na co si vzpomenete. Řekli byste, že bude zákonitě i tím největším dravcem, který to všechno nechává šít co nejlevněji někde v Indii a zneužívá přitom zoufalství nejchudších obyvatel, kteří pro něj dřou 12 a víc hodin denně skoro zadarmo. Jenže zakladatel firmy, Kanaďan Dov Charney, se už od začátku rozhodl, že přesně tohle dělat nechce… A začal svoje oděvy vyrábět přímo tam, kde firmu založil, v americkém městě Los Angeles. Ve fabrice zaměstnal místní lidi, kterým platí 12 dolarů na hodinu.

Jiné americké firmy, které šijí oblečení v Číně, vyplácejí dělníkům průměrně 40 centů na hodinu, což je přesně třicetkrát méně!

A pozor, plat v American Apparel je slušný i na poměry Los Angeles – v podobných továrnách zde zaměstnancům dávají dvakrát

Samozřejmě, že ano. Tady máte několik příkladů.

Černý Petr Šestnáctiletý krámský učeň Petr vidí, že ve společnosti to funguje jako v samoobsluze: „Má se stát zodpovědným člověkem, rozuměj fízlem,” popsal to režisér Miloš Forman.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Velká žranice Delikatesy Dravci (a taky Sedm) Tyhle tři filmy jsou doslova žrádlo — přísloví „Jez proto, abys žil, nežij proto, abys jedl,“ je v nich přežvýkáno a vyplivnuto.

23

fair trade, nabídl těmto zemědělcům cestu ven: když budete pěstovat vaši dobrou kávu, koupíme ji za férovou cenu. v řadě zemí od Číny přes Brazílii, Mexiko a Evropu až po Izrael.

I v nich dostávají prodavači zaplaceno alespoň tolik, na kolik stanovuje americký zákon minimální mzdu, což je třeba na čínské poměry velký luxus.

Víc než jen oblečení Jak je možné, že firma, která je tak štědrá a ještě investuje do ochrany životního prostředí, dokáže být zároveň úspěšná a bohatá? Důvody jsou řekněme čtyři: 1. Majitel Dov Charney je chytrý chlapík, co vymyslel výkonnější systém práce než konkurence.

K tomu přispívá i to, že zaměstnanci jsou u něj spokojení. 2. Dov Charney má vkus a najímá si designéry, kteří pro něj navrhují kvalitní, jednoduché a cool oblečení. Tričko American Apparel můžete vyprat padesátkrát a pořád bude držet tvar a barvu.

3. Dov Charney je sám dost cool. Večer v klubu a v práci ho občas potkáte jen ve spodním prádle... prostě žádnej kravaťák. Taková chodící reklama na vlastní značku. 4. Dov Charney prodává s oblečením i určité myšlenky, kterým věří. Řídí se zásadami DIY kultury, což je pojem vám dobře známý i z našeho časopisu. Dokázal všem, že může podnikat v oděvním průmyslu a přitom nevykořisťovat ani chudé lidi z třetího světa, ani přírodu.

A to je přesně důvod, proč si řada citlivě smýšlejících lidí koupí tričko právě u něj. Nemusí už svoje svědomí zatěžovat vinou, že pro jejich parádu makají někde daleko v otřesných podmínkách šestiletí otroci, kteří jsou k šicímu stroji často připoutáni řetězem, nesmějí během práce mluvit ani se smát a za celý den mají pouze jednu desetiminutovou přestávku. Díky tomu American Apparel stoupá v ceně, získává respekt a stává se víc než jen oblečením – vyjadřuje i pohled na svět, názor, s kterým zákazníci souhlasí a za nějž jsou ochotni připlatit si o nějaký ten dolar navíc.

až třikrát méně. A ani to není všechno: American Apparel hradí lidem zdravotní pojištění a dovolenou, přispívá jim na obědy, na jízdenky MHD a poskytuje bezplatné parkování (nic z toho není v Americe samozřejmost). Majitel se také rozhodl, že každému zaměstnanci, který bude ochoten jezdit do práce na kole, jedno zdarma pořídí a zajistí jeho bezplatné opravy. V továrně najdete na chodbách telefony, z nichž si každý může zadarmo zavolat – klidně i na dlouhou vzdálenost. Na střeše firmy nechybějí solární panely, díky nimž se ušetří 20 % energie. Jo, abych nezapomněl, přibližně 20 % oblečení American Apparel je ušito z bio-bavlny vypěstované bez chemických hnojiv a pesticidů. Během následujících pár let by z ní mělo být až 80 % všeho, co Am App (jak Američané značce přezdívají ) nabízí ve svých obchodech. Ty má

Podporujte férový obchod Podobně funguje i férový obchod, anglicky Fair Trade. Na čem bych vám to jenom nejlíp popsal... třeba na pěstitelích kávy v Kolumbii. Abyste byli v obraze: na světě se pěstují dvě odrůdy kávy – Arabica a Robusta. Robusta se pěstuje v horkém a vlhkém prostředí tropické Brazílie nebo Vietnamu, je odolnější a plodněj-

Prêt-à-Porter Ďábel nosí Pradu Báječný svět shopaholiků (a Sex ve městě) Ne zas tak báječné tři filmy a jeden seriál, ze kterých pochopíte, že pokud jste blbí jako štoudev, bude pro svět lepší, když strávíte život nakupováním, a ne psaním mouder do novin.

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

Diamonds are a Girl‘s Best Friend Material Girl Marilyn Monroe a pak Madonna natočily písně, které nakonec nejsou ani tak oslavou materialismu, ale realisticky feministickým povzdechem nad tím, že ženy nemají zas tolik možností, jak se uplatnit, a chlapům, těm se nedá věřit.

24

což je sdružení alternativních rockových skupin a jejich fanoušků. „A zakládáme si na tom, že to neděláme pro peníze. Možná si teď vysloužíme pár úšklebků od jedinců, pro který jsou peníze jediný božstvo, ale to je nám jedno. Nás zajímá jenom muzika a koncerty.“ Silver Rocket k nám vozí zajímavé zahraniční kapely, které ale většina lidí nezná, protože nevidí jejich klipy na MTV a z rádia neslyší jejich hudbu. Rádia ji nehrají, protože to přece nikdo nezná, a ze stejného důvodu jim zde žádná hudební agentura nezařídí koncert – bojí se, že by na něj nikdo nepřišel. Je to začarovaný kruh, ve kterém se však partě Silver Rocket daří nebloudit. Někdy na koncertě vydělá, jindy prodělá, ale celkově se jí daří držet účetnictví tak nějak na nule. A jméno Silver Rocket se pomalu dostává do povědomí – lidi se mu učí důvěřovat, koncerty pod touto značkou jsou pro ně zárukou kvality a mimořádného zážitku. Tím Silver Rocket potvrzují, že má smysl pokračovat. Někdy se prostě nejvíc obohatíte tím, že nekonzumujete, ale vytváříte. ®

ší než Arabica, ale je méně kvalitní. Vyrábí se z ní laciné kafe do automatů a čokolád. Arabica se naopak pěstuje v nadmořských výškách 900 až 2000 metrů a kolumbijské hory jsou pro ni ideální místo. Jenže pěstování téhle kávy pro fajnšmekry dá víc práce a řada velkých potravinových firem čím dál víc přecházela na lacinější Robustu. Překupníci kávy platili kolumbijským farmářům za Arabicu míň a míň, až je dostali do situace, kdy nebyli schopní uživit sebe a své rodiny. Mnoho z nich to řešilo tím, že začali pěstovat jinou plodinu, kterou je Kolumbie proslulá: kokain. Někteří za to skončili ve vězení, jiné vydírala drogová mafie... Fair Trade nabídl těmto zemědělcům cestu ven: když budete pěstovat vaši dobrou kávu, koupíme ji za férovou cenu. Stejně tak pomáhá Fair Trade po celém světě pěstitelům čaje, vína, třtinového cukru, banánů a spousty dalších plodin. Zboží označené touhle značkou zaručuje ověřenou kvalitu a zároveň pomoc lidem v chudých částech světa, kteří za peníze z Fair Trade mohou dopřát svým dětem vzdělání a lepší budoucnost. Podobně jako u American Apparel, i toto zboží bývá trochu dražší, přesto jeho obliba v bohatších zemích rychle stoupá – jen za minulý rok o 22 %. Čím dál víc lidí si uvědomuje, že konzumovat se dá zodpovědně.

Pryč z koncentráku Značka „bio“ na balení vajíček v samoobsluze vám oznamuje, že je snesly slepice, které neprožily život v malé stísněné kleci v koncentračním táboře, kterému se říká drůbežárna, ale na farmě, kde mohly v rámci možností volně pobíhat a zřejmě i vidět zelenou trávu, modré nebe a denní světlo. Jablečná šťáva „bio“ byla zase vyrobená z jablek, která nebyla vypěstována na opačném konci zeměkoule, zalévána tunami chemických hnojiv, díky kterým vyrostou do rekordních rozměrů. Nebyla ani postřikována tunami jiných chemikálií, aby je na stromě nic nesežralo a ještě vydržela čerstvá i několik týdnů nutných k převozu. Bio výrobky zaručují tradiční výrobu, která možná není nejvýnosnější, ale obvykle bývá šetrnější k přírodě a vašemu organismu. Samozřejmě i tohle zemědělství má řadu kritiků, mezi nimiž najdete třeba držitele Nobelovy ceny Normana Borlauga. Ten tvrdí, že bio zemědělství spotřebuje více úrodné půdy než „ne bio“ zemědělství, což vede k tomu, že v některých částech světa se kvůli polím a ovocným sadům kácejí lesy. Bio zemědělství prý také neřeší problém, jak na planetě Zemi uživit neustále rostoucí počet lidí.

Ale na druhé straně, u nás v Evropě, kde je potravin z dovozu přebytek a zemědělství na ústupu, vrací značka „bio“ řadě venkovských farem smysl.

DIY: Udělej si sám „Nikdo sem nevozí kapely, který se nám líběj’, tak je sem musíme dostat sami,“ píší na svém webu holky a kluci ze Silver Rocket,

Andy Warhol — Dollar Sign „Když tvoje umění nevydělává, musíš říkat, že je to umění. Když ano, musíš říkat, že je to něco jiného,“ prohlásil mimo jiné umělec, který současně sledoval, komentoval a zapříčinil to, že z umění se stala měna.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Mark Ravenhill — Shopping and Fucking Syrová divadelní hra, ze které měl slabý žaludek i náš artdirector, si všímá především toho, že jestli je dnes všechno spotřebovatelné a spotřeba je nejvyšší hodnotou současnosti, pak je všechno dovoleno.

25

MANUÁL ROZUMNÉHO KONZUMENTA TEXT: Petra Verzichová, ILUSTRACE: FunkFu.Net

Jakmile vejdete do obchodu, stáváte se pokusnou bílou myší, na kterou tvůrci obchodních taktik a strategií políčili zdánlivě neviditelné pastičky. Hrají s vámi hru, o které jste už možná slyšeli, možná o ní nemáte ponětí a možná ji znáte a dobrovolně hrajete, aniž byste chtěli vyhrát. Máte-li z opakovaných proher dokonce potěšení, pak by vás měli vystavit v muzeu a pověsit vám na krk ceduli: „Produkt konzumní společnosti začátku 21. století.“

O co ve hře jde vám, tedy myším: Nakoupit to, co potřebujete, a utratit za to co nejméně peněz. Obrazně řečeno, potřebujete jen sýr.

O co ve hře jde vašim protihráčům, tedy obchodníkům: Abyste koupili i to, co jste původně nepotřebovali, a utratili co nejvíce peněz. Chtějí vám prodat dva sýry, a pokud si k tomu koupíte kartáč na svůj myší kožich, přibalí k němu zdarma naviják.

Jak vyhrávají obchodníci: Políčí na vás co nejvíce pastiček, v nichž uvízne co nejvíc vašich peněz.

Jak vyhrajete vy: Pastičky prohlédnete a koupíte jen svůj sýr.

Pravidla HRY Herní pole: Prodejna, obchod, supermarket, obchodní dům.

Hráči: Pokusné myši, tedy vy, zákazníci.

Protihráči: Manipulátoři. Tedy obchodníci, psychologové a marketingoví experti.

Osm základních pastiček, které byste měli znát, než vstoupíte obchodu.

PASTIČKA Č. 1

Slůvka AŽ, NEJVÝŠE, MAXIMÁLNĚ, OD

PASTIČKA Č. 4

Hudba

Ve výlohách a na reklamních letácích upoutá vaši pozornost například slovní spojení Slevy až 70 %, trička od 150 Kč.

Zpozorněte. Ve skutečnosti to znamená, že sleva 70 % se vztahuje třeba jen na kostkované bačkory a za 150 korun pořídíte bavlněné tílko velikosti XL. Obchodníci po vás chtějí, abyste do obchodu především vstoupili. Je tam na vás totiž políčeno mnoho dalších pastí.

PASTIČKA Č. 2

Výběr hudby, která se line prodejnou, není náhodný. Ovlivňuje totiž, jak a co budete nakupovat. Pozvolné rytmy a staré songy zklidňují vaši nervovou soustavu a zpomalí vnímání času. Jako zhypnotizovaní okukujete zboží a mnohem lépe si dovedete představit, že jej vlastníte. Progresivní hudba v rychlejším rytmu naopak nákupy urychlí. Pokud si ji strčíte do sluchátek v obchodním domě, pravděpodobně ušetříte. Stačí však, když tuto manipulaci prokouknete a při nakupování se nenecháte hudbou unést.

pater regálů. Co je nejdražší, nemusí být vždy nejkvalitnější, za místo v úrovni očí platí výrobci zboží velké peníze. To se pak pochopitelně promítá do ceny.

PASTIČKA Č. 7

Drobnosti a laskominy kolem pokladen Obchodníci vědí, že u pokladen se srocují fronty a pokusné myši se nerady nudí. Na poslední chvíli jsou schopny přihodit do nákupního koše i roztomilého plastového hrošíka se zásobníkem na žvýkačky. Pokud si ho nevydupe váš pětiletý sourozenec, nic vás neomlouvá: Pastička sklapla.

Slůvko ZDARMA Chytrá pokusná myš ví, že od někoho cizího, natož od obchodníka nedostane zadarmo ani díru v ementálu. I když je to černé na bílém. Obchodník podniká vždy za účelem zisku. Pokud vám tedy dává dárek k nákupu zdarma, musí zisk posbírat z prodeje jiného zboží a služeb. Pokud tvrdí, že zahřívací dečka zdarma má vysokou hodnotu, bude se spíše jednat o ležák, který zbyl na skladě a chce se ho zbavit.

Opravdu jej potřebujete?

PASTIČKA Č. 3

Nákupní vozík Proč je nákupní vozík velký, jako byste šli kupovat slona? To proto, aby v něm sýr vypadal malý, maličký a vy měli tendenci vozík naplnit. Pokud to jde, vemte si košík.

Ostřílení hráči nenakupují ani s košíkem, zamíří rovnou za sýrem a pak s ním upalují přímo k pokladně.

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

PASTIČKA Č. 5

PASTIČKA Č. 8

Sýr až na konci bludiště

Hlad

Jdete si koupit svou každodenní dávku sýra, který voní už od vchodu do supermarketu. Proč ale musíte ujít několik stovek metrů až na samý konec „herního pole“? Obchodník to s vámi myslí dobře.

Chce vám nenápadně připomenout, co všechno byste ještě mohli potřebovat.

Snad tedy cestou pro sýr přihodíte do košíku ještě čokoládu, nejnovější krém proti celulitidě a krabici s müsli. Nebo to snad opravdu nepotřebujete? Pak jděte rovnou za nosem.

Tuto past na sebe líčíte sami. Hlad má velké oči, a proto není radno chodit nakupovat sýr hladový a boty bosý. Koupíte toho více, než sníte a ochotně zaplatíte cokoli za první boty, které uvidíte.

PASTIČKA Č. 6

Nejdražší zboží ve výši očí Obchodníci se snaží učinit nakupování co nejpohodlnější, a proto vám před oči servírují ty nejdražší výrobky. Chcete-li ušetřit, neváhejte ohnout hřbet do nižších

26

NÁŠ DÁREK ZDARMA

PAST Č. 9

Prázdnota a dluhy

Je nakupování vaší nejoblíbenější zábavou? Nakupujete, abyste zahnali zklamání nebo pocit prázdnoty? Nakupujete, abyste nakupovali, a v pastičkách si přímo lebedíte? Potom nepotřebujete manuál rozumného konzumenta, ale psychologa a brzy dojde i na finančního poradce.

Jste obětí v pasti konzumu.

TEN MOBIL PROSTĚ CHCI! TEXT: Petra Verzichová, ILUSTRACE: Adam Macháček / welcometo.as

Ale když na něj nemám?

rychle narůstal, až byl nakonec téměř dvakrát vyšší než původní cena telefonu.

MP3 přehrávač, mobil, notebook, snowboard i kytara. To jsou věci, které vlastní osmnáctiletý Martin. Na průmyslovce, kam chodí, je má každý. Z kapesného zaplatí kredit a sem tam nějaký drink v klubu. Takže má vlastně celkem všechno.

Za svoje oblečení se stydět nemusí, a protože je docela hezký a zábavný, holky na něj letí. Jenomže rande něco stojí a Martin si občas chce koupit i knížku nebo DVD. Rodiče musí živit ještě ségru na vysoký, takže zvýšení kapesného nepřichází v úvahu.

Co dál?

Brigáda v supermarketu sice není ideální způsob, jak trávit odpoledne, ale třikrát týdně se to dá přežít. Jasně, nebude se chlubit, že nový sluchátka si vypotil doplňováním zboží do regálů, hlavně že je má doma. Teď už mu nechybí vůbec nic. Až na jednu věcičku. Viděl ji poprvé u kamaráda. Tohle mají opravdoví frajeři!

Jedním dotekem prstu se na displeji ukazují archivy songů, fotek, telefonní čísla a ještě to umí video. Tak tenhle vytuněnej telefon musí mít taky.

Příště to vyjde!

Martinovi nezbývá než najít způsob, jak si rychle vydělat. Hned!

Poslední drobné tedy nasype do automatu. Vyhrál devět set a dost se mu ulevilo. Takže jsem to nakonec vyřešil, mnul si ruce.

Do další splátky něco vymyslím... Jenže nevymyslel a výherní automat ho na podruhé zradil. Jedenáct vypůjčených stovek zmizelo. Nevadí, příště to musí vyjít! Nevyšlo...Automat polykal další peníze půjčené od kámošů, ale zpátky nevracel nic. A tak Martin poprvé v životě tajně sáhnul do máminy peněženky. I to však bylo málo.

V opuštěné ulici, pěkně příhodně ve stínu košatého stromu, si všiml zaparkovaného auta…

Co může Martin udělat?

Telefon na dluh

1. Svěřit se rodičům. To ale nechce. Ví, že se rozpoutá peklo.

Křik, facky, zákazy...

Ještě to odpoledne si z obchodu odnáší krabičku s vytouženým přístrojem, ale taky úvěrovou smlouvu. Martin si telefon koupil takzvaně na dluh.

Proč ne? Žijeme přece v době, kdy nemusíme za věci platit hned. Telefon v hodnotě přes deset tisíc korun lze mít už za několik stovek. O zbytek se postará budoucnost. Tedy splátky.

Nejdřív šlo všechno jak na drátkách, až brigáda mezi regály náhle skončila. Na další splátku padly úspory, pak prodal kytaru a nakonec přestal platit, protože zbavit se zbylých věcí, které mu dali rodiče, si netroufal. Brzy mu začaly poštou chodit dotěrné upomínky a složenky s pokutami za neuhrazení splátek. Dluh tak

W W W.REDWAYMAG.CZ

2. Zavolat na Linku důvěry. Na číslo 800 155 555 se Martin dovolá zadarmo. Pracovníci jej vyslechnou a navrhnou nejlepší řešení.

3. Navštívit nízkoprahové zařízení nebo klub v blízkosti bydliště.

Stačí jen otevřít Zlaté stránky a vyhledat adresu. Psychologové, právníci a sociální pracovníci zde zdarma poskytují podporu a pomoc teenagerům, kteří se dostali do obtížné životní situace.

Jedním z takových zařízení je například Proxima sociale, více na www.proximasociale.cz. ®

27

smetí Smetí z newyorské ulice zatavené v plastikovém sáčku. Obsah se liší, většinou v něm ale najdete: použitou jízdenku z podzemky, útržek vstupenky do některého divadla na Broadwayi, zmuchlanou účtenku z luxusního obchodu na 5th Avenue, kousek mastného papíru od hamburgeru, pár cigaretových vajglů a trochu toho pravého newyorského prachu. Cena za suvenýr: menší balení 5,50 dolaru, větší balení 7,50 dolaru.

Přibližně jedna miliarda lidí na Zemi musí přežít den s méně než jedním dolarem v kapse.

TEXT: Martina Overstreet, ILUSTRACE: FunkFu.Net

CO SI MŮŽEME KOUPIT A KOLIK TO STOJÍ?

Lidské orgány

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

Ostrov jen pro sebe

Řecké velvyslanectví v Tiraně upozornilo, že z albánských sirotčinců jsou vykupovány duševně zaostalé děti, kterým pak na speciálních klinikách odebírají orgány. Jedno dítě prý vyjde asi na tolik, co televizní přijímač. Vyoperované ledviny, játra a srdce putují k bohatým Evropanům, jejichž potomek potřebuje transplantaci. Rodiče rádi zaplatí jakoukoliv cenu a původ orgánů je nezajímá. V Pákistánu stojí nová ledvina pro dospělého člověka 8500 dolarů. Dárce dostane asi 300 dolarů a žádnou pooperační péči. V Číně se doba přežití po odebrání ledviny pohybuje mezi 24 až 48 hodinami. Nejlevnější ledviny mají v Egyptě.

Jedna stojí 5300 dolarů. Nemocnicím je zde nabízejí chudí lidé, kteří se takto snaží vylepšit svou životní situaci.

jídlo

Jennifer Lopez ho má, Johnny Depp ho má, a Viktor Kožený taky. Karibský ostrov s názvem Blackadore Caye si koupil i Leonardo DiCaprio.

Ceny jsou různé, ostrůvek na Filipínách o rozloze 1 ha lze pořídit už za necelých půl milionu korun, ostrov Rondo v Karibiku s plochou 8 km čtverečních je na prodej za 2 miliardy korun.

Více než miliarda obyvatel planety žije v chudinských čtvrtích nebo zcela bez přístřeší.

28

Zřejmě nejdražší jídlo na světě vymyslel cukrář Stephen Bruce, když 28 druhů kakaa smíchal s tou nejlepší smetanou a posypal hrstí zlatého prachu. Pohár za 25 tisíc dolarů si můžete objednat pouze ve třech restauracích na světě.

Všechny jsou v New Yorku.

A teď recept na jídlo zadarmo. Pečená kambodžská krysa: Na městské skládce chytíte krysu.

Zabijete ji, stáhnete z kůže a vyvrhnete vnitřnosti.

Z igelitových pytlů na odpadky rozděláte oheň.

Krysu opékáte na klacku asi 20 minut.

voda

ženy

Žijeme v té části světa, kde z vodovodu teče voda zdravotně nezávadná a levná. Za 1 litr vody z kohoutku zaplatíme 5 haléřů, za 1 litr vody balené asi 3 koruny. Můžeme ovšem pít i devětkrát filtrovanou vodu značky Bling H2O, láhev o obsahu 0,7 l stojí 1500 Kč a je posázena křišťály. Pravidelně ji můžeme vidět v rukou celebrit při udílení Oscarů nebo cen MTV Music Awards.

Jedna miliarda obyvatel planety Země nemá přístup k pitné vodě a 2,5 miliardy přežívají bez základních hygienických podmínek. Dostupností pitné vody se rozumí 20 l vody pro osobu na den a zdroj ve vzdálenosti do 1 km od bydliště.

V Turkménii stojí nevěsta 5000 rublů. Je možné platit i ve velbloudech. Jeden velbloud vyjde na 500 rublů. Pokud má žena vyšší vzdělání, je levnější, protože ženich si ji kupuje hlavně na sbírání bavlny, které nevyžaduje znalosti, ale fyzickou zdatnost. Větší cenu má žena nevzdělaná, protože je odmala zvyklá pracovat a není tak vzpurná.

V Etiopii stojí nevěsta dvacet krav. U keňských Masajů nanejvýš deset a po svatbě má kráva větší cenu než manželka. Na Nové Guineji se za nevěstu platí prasaty. Pro vdané ženy je pak zcela běžné, že kojí jak děti, tak selata.

děti

domácí mazlíčci

Čínská vláda bojuje proti vysoké porodnosti doporučením, aby rodiče měli jen jedno dítě.

Většina Číňanů je dodržuje, ale všichni chtějí syna. Ten totiž zůstává v domě rodičů, a když zestárnou, postará se o ně. Dcery nikdo nechce, jsou bezcenné, protože po svatbě opouštějí domov a následují manžela. Občas se proto stává, že rodiče holčičku hned po narození tajně zabijí a doufají, že příště to bude kluk. Ti, co na to nemají žaludek, si mohou chlapečka ukradeného jiným rodičům koupit na černém trhu. Jedno mimino stojí přibližně 5000 dolarů.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Chcete milou kočičku na hraní? Zdomácnělý kříženec afrického servala a asijského leoparda stojí 400 000 Kč a je pravděpodobně nejdražším domácím zvířetem na světě. V Česku myslivci ročně zastřelí asi 54 000 toulavých koček.

Zhruba stejný počet jich zemře pod koly aut.

Tisíce dalších přežívají v útulcích. Na internetu kolují záběry týraných koček umírajících v krutých bolestech pro obveselení přihlížejících. Další se stávají pokusným materiálem pro výzkumné laboratoře. Ani zde je nečeká nic jiného než dlouhá a bolestivá smrt.

29

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

30

W W W.REDWAYMAG.CZ

31

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

32

W W W.REDWAYMAG.CZ

33

Emily Strange: Ztracená, temná a znuděná / © Albatros, 2009

Špekonomie aneb Freakonomics

Freakonomics je vtipná kniha, kterou napsal americký novinář Stephen Dubner společně s ekonomem Stevenem Levittem. Pomocí statistiky zde řeší otázky běžného života a dokazují, že ekonomie není jen věda o tom, kolik co stojí a jak si toho co nejvíc koupit.

Některé otázky jsou vážné, jiné znějí bláznivě. Jsou to, lidově řečeno, špeky.

TEXT: Ondřej Formánek, Ref lex, ILUSTRACE: Lela Geislerová

1. Je brokovnice méně nebezpečná než bazén?

Právo bránit svůj domov se zbraní v ruce patří k americké kultuře. Jenže domácnostem s bouchačkou hrozí různá nebezpečí: například to, že tátovu pistoli objeví děti a začnou si s ní hrát... Steven Levitt ale říká, že ještě účinnějším zabijákem je zahradní bazén. Pravděpodobnost, že se v něm dítě utopí, je 100x větší, než že se zabije při manipulaci se střelnou zbraní.

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

34

2. Proč v amerických městech klesá počet závažných zločinů?

Protože mnoho zločinců se nestačilo vůbec narodit! V New Yorku se dnes vraždí 4krát méně než v roce 1990 a důvodem není to, že by se násilníci poučili a začali sekat dobrotu, ale zákon z roku 1973, který v USA dovolil provádět potraty. Díky němu se nenarodily milióny nechtěných dětí chudým, nezletilým nebo drogově závislým matkám; prostě dětí, které měly podle všeho růst pro kriminál a přibližně v nějakých osmnácti do něj vstoupit (a pokles zločinnosti začal skutečně asi osmnáct let od povolení potratů).

4. Jak správně kopnout pentli?

Steven Levitt se vědecky zabýval i něčím tak nevědeckým, jako je fotbalová penalta. Analyzoval 459 penaltových kopů z francouzské a italské nejvyšší fotbalové ligy a pomocí matematického modelu používaného v teorii her se pak snažil vypočítat nejlepší způsob, jak kopnout pentli tak, aby to tam spadlo. Vyšlo mu, že ideální je napálit to přesně doprostřed brány, ačkoli právě tam obvykle postává brankář – jenže ten se obvykle vrhne napravo nebo nalevo, protože čeká, že to pošlete někam k tyči.

3. Proč na jménu záleží?

Američtí černoši pijí jiné limonády než běloši, koukají na jiné televizní seriály a svým dětem dávají jiná jména. Černé zpěvačky R’n’B se většinou nejmenují Jane nebo Susan, ale LaToya, LaTavia, případně Ashanti, a černí basketbalisté DeShawn nebo LeBron. Tato jména hrdě vyjadřují příslušnost k černému obyvatelstvu a Steven Levitt zjistil, že se nejčastěji vyskytují v chudých ghettech. Bohatší černoši dávají dětem raději jména, která znějí bělošsky. Z toho plyne, že osoba jménem LaTavia nebo DeShawn se pravděpodobně narodila v horší čtvrti než Susan nebo Tom a že bude mít také horší vzdělání a životní vyhlídky. Když DeShawn a Tom (oba černoši) budou žádat o stejné zaměstnání, uspěje spíš Tom – jméno DeShawn totiž může v zaměstnavateli probudit skrytý rasismus. Takže se dá říct: pověz mi, jak se bude jmenovat tvoje dítě, a já ti řeknu, jak se mu v životě povede.

5. Proč drogoví dealeři bydlí tak dlouho u maminky?

Protože vydělávají tak málo, že si vlastní bydlení nemohou dovolit! Dealování drog je nebezpečná a špatně placená práce. Na špičce je boss a pár nejvyšších gangsterů, kteří si rozdělí většinu zisku. Těm, kteří pro ně pracují na ulici, zbude asi tolik co obracečům karbanátků v mekáči. Takže celý ten MTV hip hop hype o dealerech, co mají na krku zlatej řetěz a plnej hummer hezkejch holek, je blábol. Na krku mají leda policajty a členy znepřáteleného gangu, se kterým bojují na život a na smrt o území a zákazníky.

W W W.REDWAYMAG.CZ

6. Jak může počasí ovlivnit počet vražd?

Jiná vědecká studie dokázala značný vliv deště na zločinnost v Bavorsku v půlce 19. století: Když tam pršelo moc, urodilo se méně obilí. Jeho cena stoupla a tím podražil chleba, což pro chudé bavorské rodiny znamenalo opravdový hlad (už tak musely na jídlo vydat až 80 % příjmů – víte, o kolik je to více než dnes?). Řada z nich se proto začala živit krádežemi.

V dobách neúrody se tedy hodně kradlo, ale zároveň klesl počet násilí a vražd. Proč? Protože stoupla i cena piva, které se z obilí vaří. Takže za deštivých let se nejen méně jedlo, ale i chlastalo, a tím ubylo opilých rvaček a vražd.

35

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

36

DAVID BENDA David Benda aka Davídek je ve svých 20 letech naším nejnadanějším BMX riderem. Jeho vytříbenému stylu není co vytknout, pozornost a respekt si vydobyl už i na světové scéně. O freestyle BMX říká: ,,Žiju tím každej den, je to pro mě víc než sex, víc než všechno. Fakt nejvíc!”

TEXT: Pepe Švejda, FOTO: archiv Davida Bendy

W W W.REDWAYMAG.CZ

37

Kolik času denně strávíš na kole?

Celkem dost! Je to jako droga, hodně silná droga... Dokážu jezdit hodně dlouho v kuse a už se mi víckrát stalo, že mě z kola druhý den ráno tak bolely ramena, že jsem s nima ani nehnul.

Co všechno potřebuje BMX jezdec?

Jak kdo. Někdo jezdí s chráničema a helmou, což je samozřejmě OK. Já ze začátku taky tak jezdil, ale postupně jsem dával přednost volnosti a čistýmu ježdění. Proto mi teď stačí jenom kolo a iPod. Hudba je pro mě nedílnou součástí jízdy, bez ní bych si to tolik neužil!

Musel jsem se hodně snažit, abych byl vidět, takže jsem se třeba sebral a jel sám přes celou republiku na závody. Když vás to baví, tak vám to stojí za to!

Co se ti při jízdě honí hlavou ?

To nejde popsat... Jsem úplně v euforii. Když si jedu sérii triků a všechno mi vychází, je to ten nejkrásnější pocit. Jezdím a jezdím, až do vyčerpání. Špatně se to vysvětluje, ale když například poslouchám song a před odrazem se začnu soustředit, přestávám vnímat všechno kolem. Hudbu, speakera na závodech, vlastní myšlenky. Je to únik do jiný reality.

Začátky freestyle BMX scény se datují do druhé poloviny 70. let, kdy v San Diegu parta kluků na malých kolech začala napodobovat skejťáky. Později se ze skejtových spotů přesunuli do ulic a rozvíjeli techniku a nový styl jízdy. Jaké byly tvoje začátky na kole?

Měl jsem to vlastně dost podobně. Nejdřív skejt, brusle i koloběžka. Prostě jsem si vymejšlel blbosti a předháněl se s klukama, kdo na čem jezdí líp. Začátky na kole ve třinácti letech pak byly těžký, hlavně u nás na Kladně, nikdo tu ještě nejezdil. Pak jsem ale potkal Adama Štrojsu, v tý době asi jedinýho jezdce. Vůbec jsme nevěděli, co máme jezdit, neměl nám to kdo ukázat, a tak jsme skoro rok jezdili právě flatland. Pak přišly nějaký ty dropy v lese, než jsme objevili skatepark. Ten nás chytnul a už jsme v něm zůstali. Pokroky jsem pociťoval, hlavně když jsem vyjel někam ven z Kladna. Nejvíc jsme jezdili na Štvanici do Prahy.

To mi hodně dalo a vždycky, když jsem se vrátil na Kladno, uměl jsem zas o něco víc.

Zmínil jsi flatland, který je právě pokládán za původní styl BMX. Jezdec pracuje hodně s rovnováhou, snaží se o pohyb na jednom místě a zapojuje do něj kolo. Vypadá to, jako by na něm tančil a je to technicky hodně náročný. Proč si myslíš, že je tak důležité vycházet z flatlandu v normálním streetovým ježdění?

Já z něj vycházel spíš proto, že jsem nevěděl, co jinýho bych na tom kole dělal. Ale pro začátek je docela dobrý učit se na kole vychytávat balanc a dostat ho do ruky. To je základ ke streetu i k ostatním disciplínám! Jsem rád, že jsem toho využil, ale asi bych nemohl jezdit jen to, protože mi to přijde až moc jednoduchý a suchý. Přes veškerý kouzlo jsi prostě furt na rovný zemi.

Ale zkušenosti získané z flatlandových začátků využíváš dodnes...

To je jasný! Spousta streetovejch triků pochází právě z flatu,

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

38

W W W.REDWAYMAG.CZ

39

takže se mi to dost hodí! Například můj hodně oblíbenej trik Hang10 (jízda jen po předním kole s tím, že sedíte na sedátku a rovnováhu udržujete nohama) se používá jak na streetu a v parku, tak i ve flatu!

Na čem jsi jezdil předtím, než jsi dostal první BMX kolo? Úplně ze začátku na horským. Takový to ježdění, jak se snažíš dostat na zadní kolo a tak...:) O BMX jsem nevěděl nic, dokonce ani co je skatepark nebo nějaký triky! Až pak na internetu jsem si vyhledal, co je freestyle BMX, a hned si přál freestylové kolo!

Dostal jsem ho od táty k Vánocům. Byla to sériovka Haro Bikes F3. Byl jsem nejšťastnější člověk na světě. Ten moment se mi úplně vybavuje.

Takže rodiče se staví k freestyle BMX s pochopením? Jezdí taky na kole?

Maximálně na horským, ale vlastně ani to ne...:) Samozřejmě mě podporujou, i když nejdřív to bylo těžký. Mysleli, že takovýhle poskakování na kole asi nebude mít velkou budoucnost. Takže jsem se musel vypracovat a získat si jejich důvěru sám! Jezdil jsem a jezdil, až přišli první sponzoři a s nima peníze. Rodiče začali chápat, že to myslím vážně a že se tím asi dokážu v pohodě uživit... Teď je to tak, že oblíkám celou rodinu od hlavy až k patě.:)

To nejde popsat... Jsem úplně v euforii. Když si jedu sérii triků a všechno mi vychází, je to ten nejkrásnější pocit. Jezdím a jezdím, až do vyčerpání.

K ježdění je důležitá nejen podpora rodiny, ale také zmíněných sponzorů. Jak dlouho trvalo, než si tě všimli?

Musel jsem se hodně snažit, abych byl vidět, takže jsem se třeba sebral a jel sám přes celou republiku na závody. Když vás to baví, tak vám to stojí za to! Takovej zlom všeho přišel na X-Cupu v Praze na Štvanici, kde jsem jel v patnácti letech poprvé v kategorii profíků a rovnou se dostal mezi první desítku! Hned po tom, co jsem přijel domů, mě kontaktovala firma Vehicle, jestli bych nechtěl nějaké oblečení a do budoucna s nimi navázat spolupráci. S velikým nadšením jsem řekl ano a tím to všechno začalo! Následovalo focení, další úspěchy na závodech, lepší podmínky ve Vehiclu a ozývali se i další sponzoři. To byl ten nejhezčí pocit na světě, protože už jsem věděl, že se to hýbe a něco se děje.

Co všechno jsi svému koníčku obětoval?

Dalo by se říct, že skoro všechno! Bral jsem to opravdu vážně a chtěl se někam dostat! Od čtrnácti do osmnácti let jsem nedělal nic jinýho, než jen trénoval a trénoval. Dokonce jsem vypustil i školu. Prostě jsem na sobě dřel a měl jedinej cíl – stát se profesionálním BMX jezdcem!

Dá se říct, že dnes už jsi takové pozice dosáhl. Rozhodně na naší scéně nenajdeš konkurenci. Jak se ti ale daří obstát ve světě?

To je takhle těžký říct, ale myslím, že se světovou špičkou držím krok. Na světových závodech jsem pravidelně v první dvacítce. Ze začátku mi šlo hlavně o co nejlepší umístění, ale teď už to mám jinak. Nejde vlastně ani tak o výsledky, jako o celkovej přístup k ježdění. Točíš videa, hecuješ se s kámošema, vymejšlíš spoty na fotky... Prostě si to užíváš. Nemáme trenéry, který by nás peskovali za každou blbost. Každej si jezdí to svoje, a když seš dobrej, tak si tě lidi všímaj, no. A právě respekt zahraničních jezdců k mýmu stylu ježdění mi hodně dává, protože najednou jsem uznávanej jezdcema, na který koukám ve videích a od kterých často sám beru inspiraci. Čeho by se měl začínající rider držet na cestě za svým snem?

Je důležitý získávat zkušenosti. Já jsem jel svoje první závody

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

40

ve čtrnácti letech. Skončil jsem tenkrát asi čtvrtej od konce, ale stejně to pro mě byl úspěch a hlavně motivace posunout se dál.

Proto určitě doporučuju lidem, co začínají, ať se chodí na takové závody koukat. A až si budou myslet, že na to mají, ať jdou do toho a zkusí to! Hlavně se nebát a tím kolem se bavit! :) To je základ celýho BMX. A když něčemu nerozumíte, tak se někoho zeptejte. Jsme jedna velká BMX rodina a všichni rádi pomůžeme.

Klidně se obraťte přímo na mě!

Na co si člověk musí dát bacha, když jezdí?

Musí být stále ve střehu, soustředit se! Už několikrát se mi stalo, že jak mám naježděný triky, tak na to začnu trošku kašlat a odfláknu to. Ale to je právě chyba! Z ničeho nic pak zavadíte třeba předním kolem o překážku a hned jste na zemi! Na druhou stranu nesmí člověk myslet na to, že by se mu mohlo něco stát, protože moc velkej strach brzdí. Ono celý ježdění na BMX je hodně o psychice, o přemlouvání sama sebe. Někdy to chce prostě zatnout zuby a rozšlapat se...

Oblíbená sladkost: lízátko s potiskem Spice Girls.

Co jsem poslouchal: českej hip hop a Green Day.

Po škole jsem:

A co zranění?

Patří ke každýmu sportu. Já už jsem jich měl nespočet a stále jsou... Mezi nejhorší patří asi zpřetrhané vazy v kotníku, zaražená spodní čelist, několikrát vyražené zuby, otřesy mozku (na ty už jsem si zvykl), otevřená zlomenina prstu a tak dál.

hrál ping pong.

Co jsem věděl o BMX: skoro nic, ale začínalo mě to bavit.

Kolik kol už se ti protočilo pod rukama?

Kdyz to počítám, tak sedm. Teď si budu stavět další nové kolo, za což vděčím svým nynějším sponzorům Sunday Bikes a Odyssey BMX, které u nás zastupuje obchod Katmar.

Oblíbený předmět ve škole:

Máš holku? Jak zvládá tvoji posedlost kolem a třeba i zájem fanynek?

Holku momentálně nemám. A je to asi i kvůli těm fanynkám a nedostatku času... S fanynkama to vůbec není sranda. Je sice hezký, když vás některá pozná a chce autogram, ale má to i černější stránky. Lidi pak závidějí, pomlouvají a podobně. Každopádně jsem volný a kdyby měla nějaká slečna zájem, ať se ozve na: davidek@vehicle.cz; kupuju si teď byt, tak tam přece nemůžu být sám :D! (Jé, holky, to vypadá, že David hledá vážnou známost! pozn. red.) ®

Titanic.

hudebka.

Oblíbený fi lm:

nda e B d Dav i

vš ud e C on do r, 36 0 hny hi p... a vš ec a ze vš eh o, W y :) st re etov ý tr ik ni ce , ĚN Í: Št va O PR O JE ŽD ST MÍ É EN OB LÍB ké m ns to e, pa rk v es pr až ské ul ic Ta lli nu re t Re yn ol ds RID ER : G ar

OB LÍB EN EJ

30. 5. 19 89 a Kl ad no a Pr ah ek íd D av PŘ EZ DÍ VK A: O dy ss ey Ve hi cl e, N ike, SP ON ZO ŘI: x- st re et . bm , es ik B B M X, Su nd ay ys co m , B la ck Fl

NA RO ZE N:

BY DL IŠT Ě:

W W W.REDWAYMAG.CZ

41

TR IK:

OB LÍB EN Ý

BM X

ČLOVĚK NENÍ

velbloud TEXT: Martina Overstreet, ILUSTRACE: FunkFu.Net

Velbloud vydrží bez vody minimálně 2 až 3 týdny, protože se začíná potit, teprve když teplota jeho těla přesáhne 40°C, neotvírá v horku tlamu, vodu umí přechovávat v žaludku a červených krvinkách (v hrbu ne, tam má tuk), a když se dostane ke zdroji, vypije i 150 litrů najednou. To neumíte, co?

Člověk v poušti zemře žízní asi za tři dny. Možná za pět, pokud by se vůbec nepohyboval. Člověk musí pít mnohem častěji než velbloud, protože prostě není velbloud. ;) Ale jak často, co a kolik, aby to bylo správně? A proč?

VODNÍ DESATERO I. Pít se má rovnoměrně po celý den, už od rána. První sklenici vody si můžete dát hned po probuzení, ještě před snídaní.

II. Pít, až když mám žízeň, je pozdě. Žízní mě tělo upozorňuje, že už je v krizi.

III. Nemůžeme na to vyzrát a napít se do zásoby – velkým množstvím tekutin najednou jenom zbytečně zatěžujeme ledviny.

IV. Nejlepší je pít obyčejnou vodu. Americké celebrity řeší její trochu nudnou chuť designovými lahvemi, ve kterých ji nosí všude s sebou. Ty od švýcarské fi rmy SIGG se líbí i nám (www.sigg.cz).

Nezdá se vám to? Hm, tak zelený čaj.

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

V. Úplná blbost je pít sladké limonády.

Tloustne se po nich, kazí se zuby a dělají beďary. Horší než sladké limonády jsou barevné sladké limonády. Ještě horší než barevné sladké limonády jsou sladké energetické nápoje v barevných plechovkách.

VI. Minerálky bez příchutě jsou OK, ale měli bychom střídat jejich značky.

Každá obsahuje jiný poměr minerálů a stopových prvků a dlouhodobý zvýšený příjem některých z nich může organismus zatěžovat.

VII. Kolik toho máme vypít? Záleží na tom, kolik vážíme, jestli je horko nebo zima a jak moc se pohybujeme. Při sportu pochopitelně pijeme víc, než když se celý den povalujeme na gauči. Pokud se ale povalujeme např. s virózou, měli bychom pít častěji než obvykle.

42

VIII. Při cestování letadlem nebo při pobytu v klimatizovaných místnostech pijeme jednu sklenici vody za hodinu.

IX. Vědecky dokázaný fakt č. 1: Po ledové vodě s citrónem se hubne. Vědecky dokázaný fakt č. 2: Kafe, Coca-Cola a všechno, co obsahuje kofein, odvádí vodu z těla. Čím víc toho vypijeme, tím víc jsme dehydrovaní. To platí i pro alkohol.

X. Co se stane, když pijeme málo? Voda tvoří asi 70 % našeho těla. Při jejím nedostatku budeme mít problémy s pletí, předčasné vrásky, ledvinové kameny, sníženou odolnost proti infekcím, bude nás bolet hlava a břicho, budeme unavení a podráždění. I když se snažíme, nezhubneme.

pět rad, JAK ZATOČIT S AKNÉ TEXT: Martina Overstreet, ILUSTRACE: FunkFu.Net

Kdo to nezažil, nepochopí. Mít obličej plný zahnisaných boláků by jednoho přivedlo málem k sebevraždě, nebo aspoň do blázince. Dá se s tím vůbec něco dělat? Pět zlatých rad pro holky i pro kluky.

Nikdy nic nevymačkávejte, neďoubejte, nenípejte!

A vůbec se rukama k obličeji radši moc nepřibližujte, protože si jimi jen roznášíte infekci po obličeji. Vymačkáváním zhojení pupínků neurychlíte a ještě si naděláte jizvy.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Zapomeňte na krémy a vodičky z drogerie.

Nebo si opravdu myslíte, že když se namažete něčím za stovku, vaše problémy přes noc zmizí? To už rovnou můžete znovu začít věřit na Ježíška. Neposlouchejte reklamu ani kamarádky, běžte k doktorovi!

Změňte jídelníček.

Nedá se nic dělat. Vím, že to neradi slyšíte, ale chcete mít pleť čistou, nebo ne? Sladké, mastné, moc slané, kořeněné a taky všechno s obsahem „éček“ je váš nepřítel. Jezte pětkrát denně v malých dávkách. Hodně čerstvého ovoce a zeleniny.

Berte jednu tabletu zinku denně.

43

Pijte vodu.

O tom mluvíme na vedlejší stránce. Pleť potřebuje zavlažovat a čistit hlavně zevnitř – když nebudete pořádně pít, nepomůže vám ani krém za tři tisíce. Tak to je. Jo, a alkohol akné zhoršuje.

Choďte na vzduch.

Jasně, že akné se podepisuje na naší psychice. Nechce se nám chodit mezi lidi, a když už, tak jedině večer do klubu, s pořádnou vrstvou make-upu na obličeji. Pobyt v zakouřených a vydýchaných místnostech ale není součást léčby. Jakýkoliv pohyb na čerstvém vzduchu s nenalíčeným obličejem ano. Akné není viróza, nedá se vyležet za tři dny. Je to běh na dlouhou trať, ale kdo vydrží, vyhraje.

www.g2.cz / tel.: 800 111 055 www.vzp.cz

DÁRKY VZP PRO VAŠI BEZPEČNOST

Všeobecná zdravotní pojišťovna připravila pro své klienty propagační předměty, které se hodí pro zvýšení bezpečnosti silničního provozu.

blížícím se vozidlem je zakázáno. Přednost před chodcem má také tramvaj. Zejména v zimních měsících se na cestě do školy hodí reflexní pásky nebo svítilny na oděv, které zajišťují větší bezpečnost v ranním provozu. Tyto doplňky nejen zajistí vaši bezpečnost, ale zároveň se vám zcela jistě zalíbí pro svůj atraktivní vzhled.

TEXT a FOTO: VZP

Jak se správně pohybovat na chodníku Chodíme vpravo. Tam, kde chodník není, se držíme při levém okraji vozovky, tedy v protisměru aut, která tak máme možnost vidět přijíždět. Pokud na chodník vjíždíme například na kolečkových bruslích nebo skateboardu, dáváme vždy pozor na ostatní chodce. V nepřehledných místech a za snížené viditelnosti je vhodné nosit reflexní vesty nebo pásky. Měly by je mít hlavně děti a hůř pohybliví lidé.

Přecházení přes ulici Chodci se mylně domnívají, že na přechodu mají vždy přednost. Existují ale případy, kdy toto neplatí – například vstupovat na přechod těsně před

Na kolo s přilbou a lékárničkou Na kole jezdíme při pravém okraji vozovky a vždy jednotlivě za sebou. Jezdit na kole bez držení řidítek je zakázáno. Cyklista mladší 18 let musí mít ochrannou přilbu. Ve výbavě by neměla chybět na kole umístěná blikačka a lékárnička.

Reflexní pásky a vesty, cyklistické lékárničky, svítilny, blikačky na kolo, svítilny na oděv, samolepky „dítě v autě“, náplasti – to vše od VZP pro ty, kteří se chtějí na silnicích pohybovat bezpečně. Sledujte pozorně stránky www.vzp.cz, a s nimi všechny akce VZP, které probíhají v jednotlivých krajích republiky.

Dárek se určitě dostane i do vašich rukou.

Myslím, že se jmenoval Radek. Snad kromě vyprávění vtipů mu šlo ve škole všechno. Od nepříjemné matiky až po tělák. Kdekdo by řekl, že to byl takový třídní šprt, snaživec, kluk, co se stará o nástěnky. Ovšem pravda byla jinde. Rád s námi zašel na pivko, zapařit na party a tak. Prostě klasik.

Po gymplu jsme se už moc neviděli. Předpokládal jsem, že se dostal na vejšku a dělal to svoje „ajtý“. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že sedí. Co provedl? Jedna z verzí říká, že nezvládl čtvrtý ročník na fakultě, odkud ho vykopli a on skončil v Praze bez prostředků a podpory rodičů. To by nebylo ještě tak hrozný...

Jenže co bez školy. Můžete chodit akorát na brigády. Znáte to – pokladna, inventury, pokladna, inventury, pokladna, inventury a nic. A to nikoho moc nebaví. Ani Radka to nechytlo.

Po nějaké době se chytil party kluků ze Smíchova, kteří tyhle brigády za 50 na hodinu moc nemuseli. Znali lepší. Říká se, že si vytipovali majitele autodopravy, pořídili nějaké zbraně a pokusili se přepadnout jeho dům. Podle zpráv od spolužáků je před domem čekala zásahová jednotka. Jiní zase říkají, že ty zbraně dokonce použili proti majiteli domu. Kde je pravda, nikdo pořádně neví.

Na 100 % ovšem víme, že Radek skončil ve Valdicích a vyjde z nich nejdříve za 10 let...

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

44

JSI PRAVIČÁK, NEBO LEVIČÁK? Pravice a levice. Asi vás napadají různí lidé. Topolánek. Paroubek. Ale nás jména nezajímají. Jsou to hlavně ideje – cíle a způsoby řešení. Udělejte si test a zjistíte, která z cest je vám bližší.

Spolužák si zapomněl vzít do školy svačinu. Co uděláš?

A) Rozdělím se s ním o svoji.

B) Ať je o hladu, příště si to bude aspoň pamatovat.

C) Zeptám se ve třídě, jestli někdo nemá svačinu navíc.

TEXT: Laura Haiselová, ILUSTRACE: FunkFu.Net

Tvoje budoucí povolání…

A) Musí být dobře placené.

B) Musí být prospěšné pro společnost.

C) Nebudu nikdy pracovat.

Zpíval/-a bys radši…

A) V kapele.

B) Ve sprše.

C) Sólově. Škola potřebuje nové basketbalové hřiště a bezbariérový přístup. Co podpoříš?

A) Hřiště, hrát si může většina dětí.

B) Zjistíš, jestli se po rampě dá jezdit na sk8u a podle toho se rozhodneš.

C) Rampu, jinak se vozíčkáři nikdy nedostanou do laboratoří ve druhém patře.

Autorka testu Laura Haiselová, studentka pražského Gymnázia Špitálská, nám napsala: „Když jsem vymýšlela otázky, přišla jsem na dost zajímavý věci (beru to jako takový mimoškolní vzdělávání ). Například, že nikdo nemůže být pravičákem nebo levičákem úplně na 100%. A taky, že někdy za Francouzský revoluce byly pojmy pravice a levice možná nějak ohraničený, ale dneska všichni politici slibujou všechno a kdo se v tom pak má vyznat?“ Přesto se nakonec něčeho dobrala.

Na info@redwaymag.cz nám napište, co vám vyšlo a co si o tom myslíte.

Pořádáš sportovní den.

Podporu hledáš…

A) U sponzorů.

B) Ve škole.

C) Doma.

Odešel/-a jsi od rodičů a teď nemáš kde bydlet. Nastěhoval/-a by ses do opuštěného domu, kde nikdo nebydlí?

A) Ne, někomu přece musí patřit.

B) Ne, určitě tam straší.

C) Ano, stejně by se jinak nevyužil.

Děti vietnamských rodičů ve třídě…

A) Zpestřují nudu.

B) Zabírají místo Čechům.

C) Studují.

Učitel by měl…

A) Mít rád svou práci.

B) Mít odstup a autoritu.

C) Snažit se pomáhat hlavně slabším studentům.

Ve škole se krade. A zrovna přišel sponzorský dar na nové počítače. Jaké opatření se ti zamlouvá?

A) Počítače se akorát hodí.

Připojí se k internetu – informovanost a vzdělání nejlíp předcházejí kriminalitě.

B) Počítače se akorát hodí.

Zloději budou hrát hry a nebudou krást.

C) Za peníze se pořídí kamerový systém. Počítače by stejně někdo ukradl.

Když vidíš na ulici žebráka, říkáš si: A) „Jak dlouho se asi nemyl?“ B) „Ať jde makat!“ C) „Někdo by se o něj měl postarat. Asi mu dám nějaké peníze.“

Když se volí předseda třídy…

A) Volíš toho, kdo byl předsedou minule – aspoň už ho znáš.

B) Jsi pro změnu, jen ta přinese zlepšení.

C) Hraješ karty. Vyjde to nastejno.

18–23 bodů Ještě v tom nemáš jasno Ty ses mezi pravicí a levicí zatím nerozhodl/-a. Oba směry jsou ti v něčem blízké a v něčem cizí. Buď jsi zastáncem středu politického spektra nebo se rozhodneš až v budoucnosti. Možná máš taky dojem, že se tě dění okolo vůbec netýká.

24–31 bodů Jsi levičák Svoboda, rovnost, bratrství!

To by mohlo být tvoje heslo.

Myslíš si, že stát by měl být odpovědný a pomáhat všem lidem bez rozdílu. Dobro společnosti je pro tebe důležitější než dobro jednotlivce.

ŘEŠENÍ 1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

A 3 1 3 1 2 2 1 1 2 3 1

W W W.REDWAYMAG.CZ

B 1 3 2 2 1 1 3 2 0 2 3

C 2 2 1 3 3 4 2 3 3 1 2

10–17 bodů Jsi pravičák Nejdůležitější je pro tebe autorita, řád a povinnost. Vážíš si tradic a zvyklostí. Práva jednotlivce upřednostňuješ před právy společnosti. Podle tebe by měl být každý odpovědný sám za sebe.

45

Burton team v Zillertalu Většina z nás považuje ježdění v prašanu za jednu z nejlepších věcí na snowboardingu vůbec. Bohužel však naše hory nedosahují potřebných výšek a tak, i když prašan napadne, nemáme dost prudké kopce. Pokud tedy chceme zažít freeriding, musíme do hor. Do vysokých hor.

TEXT: Tomáš Znamenáček, FOTO: Burton

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

46

Naše Burton výprava se rozhodla pro rakouský Zillertal. Najdete jej pouze 500 km od Prahy, nedaleko města Innsbruck. Již několikátou sezónu zde tráví Vašek Kříž a Matěj Svoboda, dva členové Burton teamu, takže je jasné, jak moc se těšíme.

všichni mizí do dolní části střediska, kde máme sraz. Celá parta však doplácí na velké množství sněhu a cesta jim trvá věčnost.

Brodí se sněhem po prsa a na místo dorazí úplně vyčerpaní.

Nedá se nic dělat. Je konec dne.

Celou noc po příjezdu silně sněží a ráno nás očekává modrá obloha. Přesouváme se do terénu, kde trochu jezdíme a rozhlížíme se po zajímavých místech na focení a natáčení. V druhé půlce dne ze Zillertalu odjíždíme na Spieljoch Bahn, kde k radosti všech natáčíme první záběry tzv. pillow lines. Vašek Kříž se stále vrací nahoru, Matěj Svoboda si staví průskok mezi keři a malý Dušan si také vybírá svůj skok. Je mu teprve třináct, takže je fyzicky slabší a pohyb v záplavě sněhu mu dělá problémy.

Povzbuzujeme ho ale, co to dá, a domů se vracíme plní nadšení.

Opět nás čeká noc se silným sněžením. Ráno měníme kopec a vrháme se do svahů Kaltenbachu. Pořizujeme první záběry a fotky z dlouhých sjezdů. Dušan zaslouží pochvalu – pěkně se dneska rozjezdil, i když na něj většinou zůstává až poslední stopa. Matěj s Vaškem potvrzují svůj cit pro terén, ale po čase nám

Další den se pod námi utrhne první lavina. Je malá, o to horší je ta druhá, která se trhá pod Vaškem při sjezdu z nejvyšší hory.

Naštěstí si tento ostřílený freerider zachovává chladnou hlavu, udrží se a po pádu laviny se pomalu spustí dolů. Všichni si oddychneme. (Pozor v prašanu si dávejte i vy! Stačí málo – jedete třeba jen metr od sjezdovky a stejně vás to strhne.)

W W W.REDWAYMAG.CZ

Pár následujících dnů je zataženo. Jezdíme na zasněžené přehradě, Dušan to chce zkusit z příkré hráze. Ceníme jeho odvahu, je to nebezpečné a obtížné místo, ale dává to na první pokus. To by pro dnešek stačilo. Zítra nás čeká balení a odjezd. Nikomu se nic nestalo, lavina nás naučila dávat si pozor a množství sněhu bylo jako stvořené pro dlouhé lajny v prašanu.

Freeriding jak má být! ®

47

www.humr.wz.cz www.deportal.cz

Spolužáci Ve školním roce 1937/38 chodilo na plzeňský gympl 12 židovských studentů. Pak začaly platit norimberské zákony a jejich jména zmizela ze záznamů školy. Co se s nimi stalo? Skončili v plynových komorách, nebo kde? To se o 65 let později snaží zjistit parta spolužáků – studentů stejného gymnázia.

Z pátrání vznikla vlastními silami vydaná knížka Spolužáci a další zajímavé aktivity.

TEXT: Pepe Švejda, Martina Overstreet, FOTO: repro z knihy Spolužáci

Na projekt nás mailem upozornila Helena Koubková, učitelka češtiny z plzeňské strojnické průmyslovky: „Moje kamarádka Monika Stehlíková učí na gymnáziu a před několika lety ji napadlo prohrabat se studenty školní archiv a porovnat záznamy před okupací a po ní. Všimli si, že studenti židovského původu museli školu opustit, a začali pátrat po jejich osudech. V archivech, u pamětníků, na internetu… Výsledkem je knížka Spolužáci, kterou si napsali, graficky upravili a sami vydali. Monika do toho nezasahovala, pouze autory ‚buzerovala‘ a nutila do práce tehdy, když je to už přestávalo bavit, nebo hořely termíny a oni měli pocit, že se to nedá stihnout. Po dokončení knihy založili občanské sdružení HUMR (zkratka od HUMan Rights – lidská práva), pod jehož hlavičkou nedávno spustili internetový rozcestník Deportal, na kterém shromažďují data o všech obyvatelích Plzně deportovaných (a v naprosté většině krátce nato zavražděných) kvůli židovskému původu.“ Cože? V Plzni se teeni místo koukání na televizi, zevlování a paření zabývaj‘ nacistickou okupací a lidskými právy? Zajímavý..., s takovými lidmi se rádi seznámíme. RedWay crew ve složení Lada Candy Firchová, Pepe Švejda a Pasta vyráží do Plzně.

Na cestě Pepe: „Běžím v dešti po pražském nábřeží, v ruce svírám balíček s novými baterkami Duracell Plus do diktafonu a druhou rukou píšu Pastovi, že nestíhám. V tom mi zapípá smska: Nechal jsem doma mapu, takze zpozdeni. Pasta. Zastavím se a koukám na oblohu, ze které ještě před chvílí silně pršelo. Moje první reportáž začíná bláznivě.“

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

48

Lada: „V autě je pohoda. Celou dobu fotím a směju se s klukama naší šéfredaktorce, kterou jsme nechali doma. Někdo přece musí hlídat redakci.“ Pasta: „Řídím a přemýšlím, že mám v Plzni tetu, kterou jsem dlouho neviděl. Možná bychom se u ní mohli stavit, když zbyde čas.“

židů. Co kámen, to jeden člověk. Nápisy ale přes zimu vždycky trochu vyblednou a členové HUMRu je sem chodí jednou za rok obtahovat. Vyplejí i mezi kameny uchycenou trávu, pokecají – z gymplu už jsou pryč, každý žije svým životem a tohle je příležitost, jak se zase vidět. Dva z nich, Ilona Dvořáková a Jan Jáchim, na nás tady teď čekají.

Obtahování nápisů

Pátrali dva roky

S paní učitelkou Stehlíkovou máme sraz před katedrálou sv. Bartoloměje, odkud společně vyrážíme ke Staré synagoze. Cestou se bavíme: „Učím češtinu a vedu semináře, kde se věnujeme problematice totalitních režimů. Rozebíráme ideologie, koncentráky a tak...“ Vůbec nevypadá, že by svým žákům každou hodinu metala diktáty a zkoušela je z národního obrození. Do očí jí přes tmavé brýle sice nevidím, ale má milý úsměv a je z ní cítit energie a vitalita.

K synagoze nemíříme náhodou, v jejím areálu se totiž nachází Zahrada vzpomínek, což je název památníku obětem šoa. Tvoří jej asi 2600 kamenů s vepsanými jmény deportovaných plzeňských

Ilona, dnes posluchačka antropologie, se sklání nad kočárkem: „To je Ema. Vznikla jako vedlejší produkt Spolužáků,“ představuje nám se smíchem svoje mimino. „Při práci na knížce jsme se do sebe s Alešem zamilovali a tohle je výsledek.“ Pak se napřímí, aby mi mohla vylíčit průběh jejich pátrání: „Celé to trvalo dva roky. Začali jsme v městském archivu, kde jsme dohledali tehdejší adresy spolužáků židovských studentů. Pak jsme vzali Zlaté stránky a jeli jméno po jménu, telefon po telefonu. Vzpomínky pamětníků nás vedly dál a dál, až k příbuzným všech dvanácti studentů. Když jsme zjistili jejich současné adresy, začali jsme je objíždět.“

W W W.REDWAYMAG.CZ

49

Nebylo to snadné. Členové týmu pátrali i v židovských matrikách a deportačních listinách, chodili do knihovny a Národního památkového ústavu. Také navázali kontakty po celém světě: V USA, v Izraeli, ve Švýcarsku… Nakonec se jim podařilo objasnit osudy všech dvanácti židovských dětí.

Pět z nich zahynulo ve vyhlazovacích táborech, tři se dočkaly osvobození, tři přežily v pracovních táborech a jedna dívka se dostala do záchranného transportu Brita Nicolase Wintona.

K jednomu z přeživších žáků se skupinka dostala náhodou, a to když se v případě Egona Löbnera paní učitelka překlikla a omylem do Googlu napsala „Loebner“. Tak se zjistilo, že v Americe žil úspěšný vědec tohoto jména, a podařilo se kontaktovat jeho dceru Mindu Loebnerovou.

Někteří z těch, co do knihy učinili výpověď, se při vzpomínkách na koncentrák rozplakali. Přiznali, že s hrůzami, které tam prožili,

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

se za celý život nedokázali svěřit ani rodinným příslušníkům, až teď těmto studentům, vlastně úplně cizím lidem...

Pokládám Iloně poslední otázku: „Jak jste přišli na název Spolužáci?“ „No, my jsme nechtěli něco jako Plamen hoří dál, nebo tak. Spolužáci se hodili, protože jsme nejen pátrali po svých spolužácích, ale také nám v pátrání pomáhali jejich bývalí spolužáci, no a my tvůrci jsme taky spolužáci.“ To je logický a výstižný.

Epilog Pepe: „Ilono, Aleši, Jane, Kristýno a především Moniko, děkuju!“ Lada: „Vznikla knížka i dítě… Super projekt!“ Pasta: „K tetě jsme to sice nestihli, ale tohle mě docela dostalo.“

50

Více o Makedonii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Makedonie http://news.bbc.co.uk/2/hi/country _ profi les

stopem PO MAKEDONII I když si to ani neuvědomujeme, sledováním televize a surfováním na netu si vytváříme o životě v cizích zemích předsudky. Nejlepší je proto vyrazit do světa, poznávat lidi zblízka a hlavně – udělat si vlastní názor. Třeba jako dvaadvacetiletý Adam Kulhavý, který byl letos v květnu na studijním pobytu v Bulharsku a stopem procestoval také Makedonii.

TEXT A FOTO: Adam Kulhavý

W W W.REDWAYMAG.CZ

51

Zajímavá stránka o stopu: http://stopem.dopravit.cz

Cikánská holčička si hraje na silnici vedle svého mírně improvizovaného domova. Aut, která o pár desítek metrů dál míjejí ceduli s přeškrtnutým nápisem Ochrid, si nevšímá. Obyčejnou dvouproudovku lemuje několik nevzhledných domečků. Takový je Balkán. Děvčátko ale nevábné prostředí příliš netrápí, zírá na moji vyzáblou postavu v béžovém tričku, s modrým batohem a foťákem o á e na n krku, u, jak si s to o šine n z měs m města. ta. a

kolem padesátky mě zve dovnitř. Nejede sice až do Skopje, ale každý kilometr kupředu se počítá. Ptá se, jestli umím italsky.

Aha, takže Albánec. Všichni Albánci prý umí italsky. Třeba je to jen lidová báchorka, ale tenhle ji rozhodně nevyvrací. Jenže já italsky ani albánsky neumím, a tak na něj zkouším bulharštinu.

Odpovídá špatnou makedonštinou, a tak přece jen můžeme pár slo slov vyměnit. Pán je ortoped. Nic zvláštního, ale stejně mám pořád divný pocit. Albánce jsem do této chvíle vídal jen na fotkách z kosovské ko ko a makedonské války, což v člověku chtě nechtě vytv vyt vytvoří v jisté představy. Obyčejný ortoped do nich najednou nějak nez nezapadá. Člověk si může říkat, kolikrát chce, že nemá soudit lilidii podle toho, co slyší. Albánci evidentně nejsou pouze chlapi lid s kuklou ku a kalašnikovem, ani matka Tereza (původem albánská křes kře křesťanka s ze Skopje). Když se nad tím zamyslím, je to zoufale pit pitomé ito o zjištění, ale pro mě má v tu chvíli obrovský význam.

Kousek za odbočkou na Bitolu začínám stopovat. Do Skopje je to 160 km a zbývají čtyři hodiny, než padne tma. Zdánlivě dost času, ale klikaté horské silnice, které byly před několika lety dějištěm občanské války, ve mně budí obavy. Už jen kvůli pověsti místních obyvatel. Zůstat zde přes noc mě vůbec neláká. Avšak ještě po hodině stále mávám palcem jak o život a nic, asi tu nejsou na stopaře zvyklí. Na makedonských silnicích můžete vidět opravdu všechno, od nadupaných mercedesů přes staré žigulíky držící pohromadě jen silou vůle až po koňský povoz, který na překvapivě kvalitní silnici působí trochu komicky. Jenže ani ten mě nevezme. Nervozita stoupá, v Bulharsku se mi tohle nestalo.

Tam jsem málokdy čekal déle než patnáct minut.

Předsudky padají Po hodině a půl úporné snahy se nade mnou pomalu stahují mračna – a to doslova. Nedivím se, když o pár minut později začnou padat první kapky, krásně to podtrhuje beznadějnost celé situace.

Tiše si říkám, že ten autobus možná nebyl tak pitomý nápad.

Ale nakonec jsem se dočkal.

Hnědý citroen mi staví přímo u nohou a chlap

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

Školy místo mešit Navzdory chabým jazykovým schopnostem se s ortopedem snažíme držet rozhovor. Ten při každém stopu probíhá podobně.

Lidi zajímá, co studuji, jaký je u nás plat, jestli se u nás žije líp.

Přesto se vyplatí vždy odpovědi zopakovat. Na autostopu totiž není nejlepší to, že někam rychle a levně dojedete, ale to, s kým jedete. Každý řidič vás něčím obohatí.

Jaký tedy je albánský ortoped? Nesnáší komunisty. Když se ptám na jeho rodnou Tiranu, dovídám se, že je to hnusné špinavé město. Nemám odvahu nahodit téma války, tak se zajímám alespoň o náboženství. Slyšel jsem, že zdejší muslimové

52

Tradiční i soudobá makedonská hudba http://www.macedoniadirect.com/the _ Republic _ of _ Macedonia Více o Albáncích v Makedonii: http://en.wikipedia.org/wiki/Albanians _ in _ the _ Republic _ of _ Macedonia

se křižují a křesťané chodí na mši do mešity, když to mají blíž.

Ortoped souhlasně přikyvuje: „Sami nevědí, v co věří.“ Mezitím míjíme jednu horu za druhou. Jízdu provázejí neustálé zatáčky, takže rychlost vyšší než 80 km/h nepřichází v úvahu. Ani jsem si nevšiml, kdy jsme vjeli do albánské části. Čekal jsem výrazný rozdíl, ale najednou mezi domy, stejnými jako všude jinde, vidím mešity s obrovskými minarety. Převyšují vše, co si troufli postavit v Bulharsku (a to se nedá říct, že by ten milion bulharských a tureckých muslimů na mešitách šetřil). V čistě muslimských zemích by takový dojem neudělaly, ale zde jsou obklopené jen hromadou nízkých domků a dominují každé vesnici i městečku. Víru tady berou asi dost vážně. Ne tak ortoped. Na mojí obdivnou reakci u jedné z mešit nevrle prohlásil, že kdyby se místo těch blbostí stavěly raději školy, všichni by se měli líp.

na předním sedadle bílého auta nedobrovolně uvolňuje místo dalmatin. Řidič makedonsky sice nemluví, zato jeho angličtina je skvělá, o dvě třídy lepší než moje. I tentokrát je řidič z Tirany, ale posledních deset let žije v USA. Jede za svou budoucí ženou do Prištiny a až vyřídí potřebné papíry, oba odletí do Ameriky. Deset let strávených na západě je znát v každém jeho slově. Všechny ty balkánské třenice, nenávist a pocity křivdy jsou pro něj jako z jiného světa. Jeho vyprávění o Albáncích a Prištině úplně postrádá emoce, na vše už nahlíží z druhé strany Atlantiku.

Cesta najednou utíká rychle a to nejen kvůli tomu, že posledních 20 kilometrů jsme se dočkali dálnice. A tak se tentokrát víc vřele než zdvořile loučím na okraji Skopje s americkým Albáncem (nebo albánským Američanem). Nasedám na autobus a mířím do centra. Prodíráme se z periferie až k řece Vardar, která protéká středem města a rozděluje ho na albánskou a makedonskou část. Slunce postupně zapadá za divoce stavěné budovy, které se pomalu rozpadají, a uzavírá nejpoučnějších sto šedesát kilometrů v mém životě. Možná jsem měl jenom štěstí, ale chci doufat, že moje setkání s Albánci bude takové i příště. ®

Z druhé strany Atlantiku Na kraji jednoho z větších měst této oblasti, Gostivaru, mě můj dobrodinec vysadil a já si musel hledat někoho, kdo mě doveze někam dál. Zbývá 60 kilometrů cesty, stmívat se začne tak za hodinu a půl. Ani se nestihnu pořádně rozhlédnout a už mi

Já a autostop

Nejzvláštnější zážitek

Co na sebe

Stopem cestuji rád, i když zatím mám zkušenosti jen z Bulharska a Makedonie.

Jeden řidič mě i přes mé protesty (chtěl jsem dál stopovat) dovezl na autobusové nádraží v Karlovu, zaplatil lístek na bus a dal mi drobné na kafe.

Nic supermódního, ale ani vandráckého nebo špinavého.

Nejvíc se osvědčuje styl „chudý, ale počestný student“.

Nejlepší zážitek Chlápek, co mi zastavil, mě pozval k sobě do vesnice a ukázal mi ruiny středověkého města. Navíc mě pohostil prvotřídní domácí klobásou, a než jsem odešel, vrazil mi ještě dva litry domácí rakije.

NA STOPU W W W.REDWAYMAG.CZ

Holky a bezpečnost Nejdelší cesta Asi 260 kilometrů do Trojanského kláštera a zpátky.

Čekání u silnice Nejlepší byly jednoproudovky, v Bulharsku jsem na nich nečekal nikdy déle než 20 minut.

Na dvouproudových silnicích je to podstatně horší, člověk musí počítat minimálně s hodinou.

Nejhorší zážitek Když jsem čekal ve vedru na dvouproudovce a po hodině a půl jsem to raději vzdal.

53

Neznám nikoho, kdo by měl v Bulharsku nebo Makedonii problém, a to tam stopovaly i moje dvě blonďaté spolužačky. Přesto si myslím, že je lepší vydat se na cestu ve dvojici holka a kluk, sama holka by radši stopovat neměla. Člověk nikdy neví.

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

54

www.lennytrckova.com www.myspace.com/lennyx

lenny trčková Moderátorka TV Óčko je křehká třicítka, která se cítí jako čtyřiadvacítka.

Je příznivkyní radikálních změn. Radikálně mění účesy, místa pobytu i písmenka ve svém jméně. „Nemám ráda, když mi někdo řekne Lenko.

Ale nevím, proč mi to vadí. Chtěla bych to zjistit,“ řekne a zamyslí se.

Lehce ironicky navrhnu, aby zkusila kartářku. Lenny se však rozhovoří o zkušenostech s různými sebezdokonalovacími metodami. Je krásná, dojemná, vstřícná, pozitivní. Dokonalá? Nikdo není dokonalý! Věřím, že jednou Lenny příčinu své averze vůči Lence určitě odhalí. Prozatím jsem jí položila velice povrchní otázku: Proč ti nevadí Lenny?

TEXT: Petra Verzichová, FOTO: archiv Lenny Trčkové

Lenny vznikla náhodou. Říkali mi tak už na Moravě. Neříkali mi Leni, ale Leny. Byla jsem vždycky taková tvrdší, takže proto asi ten ypsilon. To druhé „n“ mi přidal Jirka Korn. Leny se mu líbilo, ale se dvěma n. Tak jsem se tak začala psát.

Balil tě?

Né… Jsme kamarádi.

A jak jste se skamarádili?

Známe se dlouho, ještě když jsem pracovala v rádiu.

Kde jsi vyrůstala?

Na Zlínsku, v malém moravském městečku Slavičín. Čím jsi chtěla být? Žokejkou. Mým dětským snem bylo mít doma koně. Děda mi ho chtěl koupit, ale naši to nedovolili.

A tak ses rozhodla, že budeš moderátorkou…

To ještě ne! Ale vzpomínám si na okamžik, kdy jsem seděla před televizí, ukázala na ni a řekla: Mami, já tam taky jednou budu! Máma se smála: A co tam budeš dělat? Odpověděla jsem: Buď budu zpívat, nebo budu hlasatelka.

W W W.REDWAYMAG.CZ

55

Zpívala jsi ve sboru?

V kapelách. Sbory jsou sice fajn, ale chce to něco víc.

Takže lidová škola umění tě minula?

Neminula. Chodila jsem na klavír. To byla moje velká láska, hned po koních.

Jak dlouho ti hraní na klavír vydrželo?

Do té doby, než mi ho táta prodal. To mě strašně mrzelo.

Vystudovala jsi nakonec ekonomku. To tě asi bavila matika…

Ne, vůbec! S tou jsem byla na štíru. Na ekonomku jsem šla, protože mi bylo jedno, co budu dělat, když jsem nemohla jít na jezdeckou školu.

Jak jsi vycházela se spolužáky?

Je to zvláštní, ale já se s nimi moc nekamarádila. Byla jsem samotář a myšlením jsem na svůj věk byla docela stará.

V prváku jsem poslouchala třeba Bacha, Mozarta, četla životopis Karla IV. Zajímalo mě to díky tátovi, který byl chodicí encyklopedie a já si chtěla získat jeho pozornost a uznání.

Do jízdárny si zajdeš i teď?

Nemám auto a z Prahy se někam dostat je časově dost náročné. Navíc je to strašně drahý koníček.

Čím sis nikdy nebyla jistá?

Nebyla jsem si třeba jistá, jestli když nemám partu kamarádů a svýho kluka, tak jestli nejsem divná.

ano.

A pracovala jsem do dvou ráno.

Pak se zavíralo a já neměla kde spát. Nechala mě u sebe jedna paní. V kavárně jsem vydržela týden a pak jsem si našla práci u makléřské fi rmy, kde jsem pracovala v kanceláři. Už tam jsem ale uvažovala o tom, že se chci živit hlasem.

Jaký jsi nosila účes?

Dlouhé hnědé vlasy po zadek. Nemohla jsem nosit vlasy v culíku, protože jsem se cítila svázaná.

Která hláška dospělých tě iritovala?

Hláška mé učitelky: Trčková, svaž si ty vlasy! Nezačala učit, dokud jsem si je nesvázala.

Největší nespravedlnost?

Když táta prodal můj klavír a koupil za to debilního trabanta. A vůbec se o tom se mnou neporadil.

Co tě to napadlo, že ses jednoho dne sbalila a přes půl republiky vyrazila do víru Prahy?

V jednadvaceti letech jsem se rozešla s klukem. Potřebovala jsem radikální změnu. Takže jsem přijela pátého ledna s batohem do Prahy, v kapse čtyři tisíce, neměla jsem ani práci, bydlení, nic. Stála jsem na Staromáku a říkala si: Co teď… Bylo šestnáct pod nulou, a tak jsem zalezla do kavárny a dala si kapučíno.

Jaké bylo vysvědčení?

Samý jedničky a možná jedna dvojka.

Ideální kluk?

Vysoký, tmavovlasý, šlachovitý, černé oči.

Koho jsi měla v pokoji na plakátě?

Slashe z Guns N’ Roses.

To je románový start holky z vesnice, která to jednou všem natře. Co bylo dál, když jsi dopila kapučíno?

Zeptala se, jestli tam pro mě nemají práci. Oni řekli, že mají, ale že musím nastoupit hned.

Líčidla?

Tlusté černé oční linky à la 60. léta.

Takže jsi zaplatila a začala obsluhovat zákazníky?

Ano. A pracovala jsem do dvou ráno. Pak se zavíralo a já neměla kde spát. Nechala mě u sebe jedna paní. V kavárně

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

56

jsem vydržela týden a pak jsem si našla práci u makléřské fi rmy, kde jsem pracovala v kanceláři. Už tam jsem ale uvažovala o tom, že se chci živit hlasem.

svého času a pak nastoupila jako moderátorka do primetimového pořadu po Lucii Výborné.

Do Óčka jsi šla už jako otrkaná moderátorka?

Kdepak. V té době, kdy jsem začínala v rádiu, běžel na Óčku spot o konkursu na moderátory. Já zrovna něco vařila, tak jsem v rozrušení načmárala prstem namočeným v omáčce telefonní číslo na kuchyňskou linku. Přišla jsem tam, zapnuli kameru a já opět dělala fi ngovaný rozhovor. Vzali mě.

Mladé holky chtějí být většinou rovnou herečky, fotomodelky, zpěvačky…

To mi nic neříkalo. Ale zpěvačka? Super. Zpívat mě baví.

Učím se zpívat u paní profesorky Vavrečkové, ke které chodí například Lucka Vondráčková.

Pak ses tedy přihlásila na konkurs do rádia?

Kamarád se jednou zmínil, že na Frekvenci 1 hledají moderátorky. To už je první liga, říkala jsem si. Ale šla jsem tam, já nezkušená holka z ulice. První schůzka byla s Bárou Tachecí.

Na kterého hosta ses opravdu hodně těšila?

Na Karla Gotta.

Obdivuješ ho?

Jeho muziku neposlouchám, i když zpívá fantasticky. Líbí se mi jako osobnost. Ráda se učím a pozoruji, jak se chovají, jak pracují, jak jednají s ostatními ti, kteří něco dokázali.

Na základě čeho jsi jí padla do oka?

Vyzkoušela si mě. Dělala jsem s ní fi ngovaný rozhovor, jako by byla můj host. Druhý den mi zavolala, že by pro mě něco měla a že mám čtrnáct dní na to, abych se všechno naučila, včetně obsluhy mašin. Obětovala jsem tomu každou minutu

W W W.REDWAYMAG.CZ

Jsi pověstná svými experimenty s účesy. Souvisí to s tvou prací, nebo sis tuhle „úchylku“ přivezla už ze Slavičína?

Mě vlasy bavily odjakživa. Na hlavě jsem měla úplně všech-

57

no, od vlasů dlouhých po zadek až po holou lebku. Vlasy jsem jeden čas měnila každý týden.

Co byl největší úlet?

Paradoxně asi to, když jsem byla dohola. Bylo mi devatenáct.

To ses jako ráno vzbudila a řekla si: „Tak a dneska se nechám ostříhat dohola“?

Jo, jo..

Nešťastná láska. Nebo tě inspirovala Sinéad O‘Connor?

Ne. Já jsem nikdy nedělala nic, jen abych vzbuzovala obdiv.

Ale když jsem byla malá, snila jsem o tom, že odjedu do Tibetu, nebo že se nechám zavřít do kláštera. Možná jsem se tím ostříháním dohola potřebovala nějak očistit.

Od čeho?

Nevím. Ale bylo to hrozně příjemné. Najednou cítíš vítr tam, kde dřív byly vlasy.

Stříhání vlasů je rituální záležitost. Ztráta. Změna. Něco, co se děje uvnitř a navenek se projeví změnou image. To člověka dojme. I Vladko ve VyVolených plakal a Klára Issová plakala hned ve dvou filmech.

Já neplakala. Asi to tak nemám. Když něco měním, tak měním rovnou život.

Jaké radikální změny jsi udělala?

Poprvé to bylo v šestnácti, když jsem odešla z domu.

Takže to nebyla doma taková idylka…

Táta je úžasný, mám ho ráda, obdivuji ho, ale tehdy mě taky štval. Nebavilo mě dělat věci podle něj. Navíc mi prodal ten klavír.

A tak sis sbalila bágl a napsala dopis: „Maminko, tatínku, nehledejte mě“?

Přesně. Měla jsem posledních pět korun a z budky volala mámě, že jsem v jedenáct kilometrů vzdálených Luhačovicích. Tam jsem si našla práci v restauraci, bydlela u kamaráda a dojížděla do školy do Slavičína.

Rodiče byli asi nadšení…

Máma to nesla špatně a bylo mi to líto. Ale věděla, že jsem v pořádku.

Asi nebylo jednoduché postavit se v šestnácti na vlastní nohy, pracovat v restauraci a k tomu studovat.

Měla jsem všechno jenom dvakrát – dvě trička, dvoje džíny, dvoje ponožky a to jsem pořád přepírala.

Jsi fakt tvrdohlavá.

To jo, ale myslím, že v dobrém slova smyslu. Nikdy jsem nebyla tvrdohlavá zbytečně. Neprosazovala jsem si svou jen proto, že chci mít pravdu.

Jak je pro tebe důležitá láska?

Nejvíc. Jsem samotář. Takže můj partner je pro mě nejdůležitější osoba. Je můj zpovědník, rádce, kamarád, nejbližší člověk. Když už si někoho najdu, pak je to na dlouho.

ráda

bych důvěřovala jiným lidem a jejich skladbu s zajímá pohled někoho jiného na mě, který by vy nechávám fotit. Zajímá mě, jak mě vidí ten doty

Je dneska těžký potkat někoho, komu můžeš stoprocentně důvěřovat? Zvláště v Praze, kde je větší anonymita a více mravní uvolněnosti...

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

58

Je to těžší. Nikomu jsem ale nenalítla tak, že bych nevěděla, do čeho jdu. A ty uvolněné mravy mi vadí. Nechci říct, že lidi musí dodržovat desatero, ale mám pocit, že ztratili veškerou víru. Podvádí se, lžou si. A to nechápu. Když už někoho mám, tak ho nepodvádím. To už můžu být rovnou s někým jiným. Nebo být sama.

Asi nečteš ty lesklé časopisy pro ženy a dívky, kde se radí, jak získat toho pravého a co si koupit, abys byla in?

To mi přijde trapné, tedy pokud se to bere vážně. Já čtu knížky.

Jak jsi poznala svého partnera?

Nějaká fi rma potřebovala moje fotky, protože jsem se měla stát její tváří. A on přišel, vyfotil mě, pak jsme si povídali, začali jsme se scházet. Jsme spolu už rok a půl.

Takže žádná láska na první pohled?

Ne. A bylo to poprvé, kdy to láska na první pohled nebyla.

Chtěla by ses zasnoubit?

V tomhle jsem fakt staromilec! Zásnuby jsou pro mě hrozně důležité. A přestože potřebuji hodně svobody pro sebe, tak bych ráda k někomu patřila. Ne někomu, ale k někomu.

Co bys nikdy nemoderovala?

Určitě ne otvírání nějakého obchoďáku. A taky ne politické věci.

Asi je to tím, že nejsi odborník na politiku.

To taky, ale spíš k ní mám averzi. Jo, kdyby tady byl Obama.

Nebo pro Václava Havla bych moderovala cokoli.

Co by sis na sebe nikdy neoblékla?

Bárbínkovský styl. S tím se vůbec neztotožňuju. Mám ráda Kláru Nademlýnskou. Mám od ní pár věcí a nejlepší je takový pánský frak s košilí a kalhotami. Pánský styl, jednoduchá elegance, to mě moc baví.

Co bys chtěla dokázat?

Profesně… mít vlastní televizní pořad, například talk show, nejlépe o hudbě.

Byla bys schopná složit si muziku na cédéčko?

Ráda bych důvěřovala jiným lidem a jejich skladbu si upravila pěvecky podle sebe. Mě totiž zajímá pohled někoho jiného na mě, který by vyjádřil písničkou. I proto se občas ráda nechávám fotit. Zajímá mě, jak mě vidí ten dotyčný.

Mluvíš krásnou spisovnou češtinou. Profesionální deformace?

Měla jsem úžasné dědečky. V nejlepším slova smyslu to byli aristokraté. Seděli vzpřímeně, byli úžasní řečníci, lidi je hltali očima. Nemluvili spisovně, ale já si to k tomu jejich obrázku doplnila a řekla jsem si, že budu mluvit spisovně.

Máma to nesnášela, říkala: Mluv, jak ti zobák narostl! Ale já ji neposlouchala. A tak mi spisovná čeština zůstala. ®

bu si upravila pěvecky podle sebe. Mě totiž by vyjádřil písničkou. I proto se občas ráda dotyčný.

W W W.REDWAYMAG.CZ

59

PUSHYA A PULLYA NEPOSLUŠNÍ ROBOTI S Pushyou a Pullyou to pro RedWay nejdřív vypadalo bledě. Fotky z netu se nedaly použít a nenašla jsem ani žádné informace o jejich stvořiteli Paulu Graderovi.

Na weby, které zmínily aspoň jeho jméno, jsem poslala e-mail s žádostí o pomoc, ale nikdo neodpověděl (To je klasika – nikdo vám nikdy neodpoví, hlavně že vás všichni vybízejí „napište nám“!). Naštěstí je Paul uživatelem Facebooku a tam jsem ho taky nakonec našla. Takže kromě fotek jsem získala i rozhovor, který si jinde nepřečtete.

TEXT: Martina Overstreet, FOTO: archiv Paula Gradera

Pushya a Pullya jsou robotí dvojčata naprogramovaná tak, že je nemůžete ovládat. Pushya (ta černá) vykrade z ledničky všechny sladkosti a schová je tak dobře, že už je nenajdete. Odtáhne televizi na chodník a nabídne ji bezdomovcům. Pokud máte zlomenou nohu, zahodí vám berle a pak přinese dámu, abyste si na usmířenou zahráli. Bude ovšem švindlovat. Jméno má odvozené od anglického „push you“, v překladu „dotírat na tebe“ nebo „rozčilovat tě“. Pullya (ta bílá) se chová jako vzorňačka: poseká trávník, vypere prádlo, na procházce nasype ptáčkům a dámu si s vámi taky zahraje, ale nechá vás vyhrát. Její jméno znamená „táhnout tě směrem vpřed“. Oba roboty navrhl, zkonstruoval

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

a teď s nimi sdílí domácnost Paul Grader, se kterým jsem po mailu vedla tento rozhovor: Paule, k čemu je robot, který neposlouchá příkazy a spíš ti život komplikuje, než usnadňuje?

Pushyu a Pullyu jsem vytvořil na univerzitě jako svoji závěrečnou práci. Nejdřív jsem chtěl zkonstruovat dva roboty, kteří by uměli spolupracovat, reagovat na sebe, ale byli by poslušní a užiteční pro domácnost. Začal jsem si tedy dělat průzkum možností, které mi mohou nabídnout dnešní technologie. A zjistil jsem, že už jsou tak pokročilé, tak daleko, že většina designérů jich ani

60

Paul Grader Narozen: 1983 v Rakousku Škola: Univerzita aplikovaných věd v Gratzu Zaměstnání: průmyslový designér, Forpeople Design Žije: Londýn, Velká Británie neumí využít! Viděl jsem strašně moc návrhů, ve kterých se pořád dokola opakovala základní myšlenka: robot vykonává nebezpečnou, těžkou, nudnou, nebo tak jemnou a přesnou práci, že by na ni člověk nestačil. Připadalo mi to úplně bez fantazie. Rozhodl jsem se tohle všechno přeskočit a zaměřit se na oblast života, kde roboty zatím nevyužíváme, i když technicky bychom už mohli – brání nám v tom jen naše myšlení. Tou oblastí jsou mezilidské vztahy.

To ne, ale v češtině končí na „a“ většina ženských jmen. Tak proto.

Aha, to jsem nevěděl. Ale když o tom tak přemýšlím… Proč by to vlastně nemohly být holky? ;-) Kolik jim je?

Zkonstruoval jsem je před rokem a půl a od té doby jsme pořád spolu. Vzal jsem si je i do Londýna, kde teď pracuju ve firmě Forpeople Design. Navrhuju tvar a vzhled různých elektronických výrobků, od mp3 a DVD přehrávačů až po přístroje do pilotních kabin dopravních letadel. Je to práce snů – skvěle placená a kreativní. Za pár let si založím vlastní podnik. Než jsem šel na univerzitu, pracoval jsem rok na psychiatrické klinice. Bylo to místo vojenské služby, která je u nás v Rakousku povinná. Při práci s duševně nemocnými jsem se toho hodně dozvěděl jak o sobě, tak o lidech vůbec. Bavilo mě to a v budoucnosti bych tuhle zkušenost rád využil. Moderní design je často moc chladný a na lidi působí cize a nepřátelsky. To mě štve a chtěl bych to změnit.

No jo, ale k čemu je to dobrý? Proč mám mít vztah s nějakým neposlušným robotem, když už mám takhle dost práce se vztahy s lidmi?

Haha, no právě proto! Pushya provádí věci, které by si k tobě žádný normální člověk nedovolil. Prožít s ním pár dní je výzva a asi ho začneš brzy nenávidět, protože tě bude dostávat do vyhrocených situací. Změní ti to život. Staneš se víc aktivní a možná se zbavíš některých svých špatných návyků. Pushya ti vyhodil pytlík s menu od McDonalda? Dej si salát. Schoval ti berle? Zkus to bez nich! Švindluje v dámě? Musíš dávat větší pozor. Každý den trénuješ, jak řešit nečekané problémy. Stáváš se odolnější.

Ale víš, aby to nebylo takové peklo, je tady anděl Pullya. Ten ti všechna bebíčka způsobená Pushyou pofouká. Bude pro tebe dělat samé hezké věci. Jeho starostí je udržovat tě v dobré náladě, abys Pushyu nevyhodila z okna.

Jak na tebe lidi reagují, když se s Pushyou a Pullyou procházíš po městě?

Zastavují se, fotí nás a vyptávají se mě, kde jsem je koupil.

Budeš vyrábět a prodávat jejich kopie?

To jsem nikdy neměl v plánu. Když chce někdo vyzkoušet, jaké to s nimi je, může si je u mě pronajmout. ®

Ty o nich mluvíš v mužském rodě. Jsou to teda kluci? Já myslela, že holky…

Jasně, že jsou to kluci. Vypadají snad jako holky?

W W W.REDWAYMAG.CZ

61

U T Ú R J E VB TEXT: Pepe Švejda FOTO: archiv Pierretty El-Hoayeky, Profimedia.cz Tato dvoustrana vzniká ve spolupráci s neziskovou organizací Člověk v tísni.

Jmenuji se Pierrette El-Hoayeka a je mi 17 let. Bydlím v Bejrútu, hlavním městě Libanonu.

Máme štěstí, že v naší části je přímo neuvěřitelný klid. O České republice vím, že leží v srdci Evropy Evro opy hlavním městem ah l av n í m m ě stem jje e Praha.

Praha . Jednou Je dnou bych by ych se tam chtěla podívat. p odíívat.

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

62

Co děláš každé ráno v 7 hodin?

Když zrovna nejdu do školy, tak si ráda čtu noviny. To je většinou o víkendech, nebo když nám něco odpadne. Podle mě je důležité vědět, co se děje ve světě a taky u nás v Libanonu. U novin strávím vždycky spoustu času. Když mám ale školu, není čas. To si u snídaně většinou opakuju látku.

Co si dáváš k snídani?

Cornfl akes s mlékem a někdy ještě sušenky. Ráno moc hlad nemívám, to si radši pak dám velký oběd.

A nejoblíbenější jídlo?

Nejlepší jídlo, který znám, je pizza.

Když si k tomu dám ještě hranolky a Coca-Colu, tak jsem v sedmém nebi.

Na tuhle kombinaci nedám dopustit.

Baví tě chodit do školy?

Moc! Dávám si hodně záležet na tom, abych měla dobré známky. Nemám ráda takové ty fl ákače, co při vyučování vyrušují. Jsou to většinou hloupí kluci, co mají ještě hloupější řeči.

Já chci mít nejlepší známky, protože díky nim se pak mohu lehce dostat na univerzitu.

Libanon (Al-Žumhúríja Al-Lubnáníja)

Tvůj nejoblíbenější předmět?

Určitě biologie. Nejradši se učím o lidském těle. Je to zajímavé a užitečné.

A předmět, který tě štve?

Fyzika. Na mě moc komplikované.

Co děláš nejradši po škole?

Jdu domů a první věc je, že perfektně vypracuju domácí úkoly. Pak mám čas na to ostatní. Ráda čtu nebo zajdu s kamarádkou do kina. Když nemám nic na práci, kouknu se na fi lm na DVD. Věnuješ se nějakému sportu?

Dělám taekwondo. Není to jen sport, ale celkový postoj k životu. Spojuje v sobě bojovou techniku, umění sebeobrany, meditaci a fi lozofi i. Člověk se přitom rozvíjí jak po tělesné, tak po duševní stránce.

Libanonská republika HLAVNÍ MĚSTO: Bejrút ROZLOHA: 10 452 km² SOUSEDNÍ ZEMĚ: Sýrie, Izrael a při východním pobřeží Středozemní moře POČET OBYVATEL: 3 727 703 POLITICKÉ ZŘÍZENÍ: parlamentni demokracie NÁBOŽENSTVÍ: islám 55 %, křesťanství 45 % JAZYK: arabština CELÝ NÁZEV:

Historie První zmínky o civilizaci na území dnešního Libanonu.

3000 PŘ. N. L – 539 N. L.: Území ovládají Féničané.

1516 – 1918: Libanon je součástí Osmanské říše.

1861: Osmanská říše začíná ztrácet na vlivu, Libanon získává autonomii.

1918: Zánik Osmanské říše.

1920: Libanon se stává francouzskou kolonií.

DRUHÁ POLOVINA 20. STOL. je ve znamení občanských válek.

1989: Situace se uklidňuje, ale na území Libanonu se pohybují syrská vojska (až do roku 2001). Mezitím se vyostřuje konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem (tj. libanonská politická

W W W.REDWAYMAG.CZ

Co si myslíš o politice ve své zemi?

Politika v mé zemi je na strašné úrovni. Víc se k tomu nechci vyjadřovat. Čeho bys chtěla v životě dosáhnout?

Mým cílem je dosáhnout velkých akademických kvalit a úspěchu. Studium je pro mě na prvním místě. Až budu mít vystudovanou univerzitu a budu se svým vzděláním spokojena, chci si najít dobrou práci a v ní postupovat co nejvýše. Špatná situace v naší zemi mě motivuje k tvrdé a poctivé práci.

Máš sourozence? Jaký jsou?

Ano, mám o dva roky mladšího bratra. Je takový nonšalantní, ale umí být i hodně legrační. Užijem si spolu legraci. Také je hodně aktivní, pořád něco dělá.

Obecné informace

5000 PŘ. N. L.:

A domácí mazlíčky?

Nemám. Naše rodina nemá domácí zvířata moc ráda. Sousedi mají dva psy a několik koček a to mi stačí. Často mi lezou na nervy, protože se nemůžu učit, když odvedle dělají hluk.

a vojenská organizace, která má zásadní vliv na život v Libanonu). Tento konflikt byl vyřešen za pomoci OSN, která nařídila izraelským vojskům stáhnout se z libanonských hranic.

Oba tábory jsou ale stále v pohotovosti a napětí trvá dodnes.

Ekonomika Nejdůležitější příjmy do libanonské státní pokladny přinášely vždy turistický ruch a bankovnictví, které zde má velmi dobrou pověst. Libanon byl dokonce nazýván Švýcarskem východu a hlavní město Bejrút Paříží východu. Vinou válečných konfliktů ale zažila tamní ekonomika hned několik těžkých propadů, z nichž se nyní za pomoci Saúdské Arábie, Evropské unie a několika dalších států Blízkého východu pomalu vzpamatovává.

Krizový problém v Libanonu Největší problémy přináší válka. Jen v druhé polovině 20. stol. se zde bojovalo celkem pětkrát a zemřelo více než 200 000 lidí. Posledními vážnějšími konflikty byly několikadenní bitva mezi teroristickou organizací Fatah al-Islam a libanonskými vojenskými jednotkami v roce 2007 a pak pokus o politický převrat v režii

63

Hizballáhu, který v roce 2008 málem zapříčinil další občanskou u válku.

Situace se uklidnila až po dlouhých vyjednáváních. Symbolem nové nov o é éry é měly být prezidentské volby, kdy se všechny parlamentní strany, včetně Hizballáhu, shodly na novém prezidentovi. Tím se roku 2008 stal Michel Sulajmán.

Zajímavost V Libanonu si konkurují dvě nejrozšířenější náboženství světa – křesťanství a islám. Proto je zde vždy volen křesťanský prezident a muslimský premiér. Za zmínku také stojí antické město Byblos, které se nachází asi 26 km od Bejrútu.

Člověk v tísni Společnost Člověk v tísni vede v Libanonu projekt Jeden svět na školách, financovaný Evropskou unií a Ministerstvem zahraničních věcí ČR. Záměrem je otevřít dialog mezi mladými lidmi a učiteli o lidských právech a občanských a kulturních tématech dnešní doby.

To je často problematické, protože minulost země je citlivá a přítomnost nestabilní. Ne vždy je debata studenty přijímána pozitivně.

this [ðis]: tento, tato, toto, tenhle, tahle, tohle (zájmeno) und [unt]: a (spojka) diss [dys]: 1. středomořská travina (podst. jm), 2. nerespektovat, neoceňovat, nevážit si (slang. sloveso)

Theophilius Pagoda, známý vesmírný cestovatel, skandalista a hejsek, se stále zdržuje v naší galaxii. Přísnému hodnocení, co je this a co diss, podrobil nic netušící obyvatele města Prahy. Co tomu říkáte? My nic, jen se bojíme, aby příště nedošlo i na nás...

ČÍSLO 2 , 20 09 | ROČNÍK II

64