RedWay 5/I. by RedWay magazine

ročník I páté číslo – 2009 zdarma

OBSAH 38 – 43

REDWAY! REDWAY! REDWAY!

6–7

MAIL BOX

ROZHOVOR Masker

44 – 45

EKO Dokonale čistá energie

8 – 11

12 – 13

POP Pharrell Williams, Nicole Scherzinger, Taylor Lautner Halle Berry, Prodigy Váš playlist, Náš playlist Návrat osmdesátek

46 – 47

SMART BOX

48 – 49

SMYSLY Proud WWW Kečupová láhev Heinz

Tuk: Kudy dovnitř a kudy ven Zdravotní pojištění na zahraniční brigádě 14 – 15

TECHNOLOGIE SETI@Home Waboba Minoru Smart Counter2

TIP Co přinést na rande?

50 – 54

ROZHOVOR Chatty

16 – 25

TÉMA Domov

SOUTĚŽ Komiksy

26 – 28

ADRENALIN Úlety nad i pod vodou

56 – 57

ADVENTURE Lyžování mezi Araby

29 – 32

HEY GIRL! Rozjezdy pro hvězdy Amy Winehouse O predátorech na internetu Jak znáš cizí země?

33 – 36

NAROZENA V… Valeria Suchich z Ruska

60 – 61

ACTIVE La Danse Macabre Burton Špindl Spring Session

HEY BOY! Následuj svůj instinkt Pete Doherty

62 – 63

HOT SPOT

Rafťáci ve Slovinsku 04

58 – 59

KOMIKS TALENT Fake Tapes

RedWay celostátní školní časopis měsíčník číslo 5, ročník 1 zdarma toto číslo vyšlo v dubnu 2009 titulní stranu vytvořila Lela Geislerová adresa redakce RedWay Podbělohorská 41 152 00 Praha 5 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC milos.taborsky@homolka.cz šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz

ČAU HOLKY A KLUCI, TAK CO, JAK TO JDE VE ŠKOLE? SUPER OTÁZKA, NE? JENŽE NÁS TO FAKT ZAJÍMÁ. OBČAS NÁM TOTIŽ PÍŠETE, ŽE S ČASOPISEM PRACUJETE V HODINÁCH A DOSTÁVÁTE Z NĚJ I DOMÁCÍ ÚKOLY. A V JAKÝCH PŘEDMĚTECH? A NA JAKÉ TÉMA? TAK NÁM NĚCO Z TOHO POŠLETE, CHCEME TO VIDĚT! JEDINÝM POTVRZENÍM, ŽE TU SPOUSTU ENERGIE, PAPÍRU A PENĚZ NEVYHAZUJEME JEN TAK Z OKNA, JSOU VAŠE MAILY. NEŘÍKÁME SI TEĎ O CHVÁLU (V NEJHORŠÍM SE UMÍME POCHVÁLIT SAMI :), CHCEME KOMUNIKACI. TAKŽE TADY MÁTE DALŠÍCH 64 STRAN A… JSTE NA ŘADĚ, SAKRA. NO, A TEĎ K TOMU, CO JE NA OBÁLCE. ILUSTRACE LELY GEISLEROVÉ SE JAKO VŽDY VZTAHUJE K TÉMATU, KTERÝM JE TENTOKRÁT DOMOV. CO JE DOMOV SI ASI NEMUSÍME VYSVĚTLOVAT. ŘEČENO S KARLEM ČAPKEM – NEJSPÍŠ MÍSTO, KDE POTMĚ NAHMÁTNETE KLIKU NA PRVNÍ POKUS. MĚJTE SE FAJN!

zástupce šéfredaktorky, produkce Zdeněk Řanda zdenek.randa@redwaymag.cz graﬁcký design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda funkfu@funkfu.net editor Joachim Dvořák spolupracovníci Laura Haiselová, Petra Verzichová, Tomáš Urbánek, Pavel Horáček, Lela Geislerová, Valerie Fischerová, Kay Buriánek, Petr Prošek, Karel Veselý, Johana Ziková, Pepe Švejda, Michal Nanoru, V518, Radeq Brousil, Tomáš Třeštík, Joachim Dvořák, Ondřej Kavalír marketing a inzerce Lenka Hluchá tel: +420 737 252 729 hlucha@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé Srdce 2007, o.s. Popůvky 394 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10 distribuce Labyrint, tel. 224 922 422, e-mail: labyrint@wo.cz registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850

X O B L I A M DOPIS MĚSÍCE Viki ze ZŠ Hellichova Dobrý den, chci Vám říct, že si nemyslím, že skupina Čokovoko patří do kolonky Antitip. Pokud teda Antitip nemá fungovat jako zakázané věci, které má člověk chuť dělat nejvíc. Vzpomínám si, že jeden můj kamarád začal poslouchat Rammstein jen proto, že před nimi varoval křesťanský časopis. Jenže vy nejste křesťanský časopis. Křesťanské časopisy nemají tak pěknou grafiku a tak je čtou jen staří lidé. Váš časopis čteme my, ale ne všichni mají chuť dělat opak, co jim diktují časopisy, hlavně když na jiné stránce varují před kouřením (což je určitě nezdravý návyk) a na další stránce mne varujete před Čokovoko, které jsou ale přece super. Tak to pak nevím, co je teda špatně a co dobře. (Vaše redakce vůbec nekouří a nepije?) Čokovoko se líbí i mé babičce Míle, které je 78 let. Té se jen tak něco nelíbí, ale z Čokovoko byla nadšená. Zapamatovala si texty a říkala, že ty holky to zpívají od srdce. A že mají procítěné věci, které vůbec ještě nezažily a musí si je jen představovat, ale dokáží o nich zpívat, jako by už vše prožily. Když zpívaly o vývoji ženy, tak babička říkala, že se přesně tak cítí. Jenže někteří kamarádi jsou pěkně líní a co si přečtou, tak tomu hned věří. A tak o Čokovo-

ku nechtěli ani slyšet a radši dál poslouchají ty drsné písničky, kde kluci hulákají o tom, jak to každému ukážou. Mně se takové drsné věci moc nelíbí. Když slyším písničku, zajímá mě její příběh. A tak budu asi poslouchat Čokovoko jen já a babička, ale raději potajmu, protože ve škole by se mi smáli za to, že poslouchám pěkný blbosti a že to psali i v RedWayi. Také si myslím, že Čokovoko ukázaly všem hoperům u nás, že mají navrch tím, že jejich písničky si může každý stáhnout zadarmo. Že jim jde o to, aby je lidé slyšeli a ne o to, aby si vydělali na plastové šperky a nová trika s barevným potiskem. Mějte se hezky, Viki, ZŠ Hellichova

Od redakce Milá Viki, díky za mail, který považujeme za důležitý. Přepinkli jsme ho skupině Čokovoko, jejíž členka Zuzana ti napsala odpověď. Za sebe můžeme jen říct, že nechceme tak úplně prozradit, jak se to s rubrikou Antitip doopravdy má, protože tím by možná ztratila svoje kouzlo. A taky, že se necítíme na to, říkat vám, co je dobře a co špatně. Rozhodnutí, jestli budete/nebudete kouřit nebo poslouchat/neposlouchat Čokovoko, za vás neuděláme. To musíte sami. ;)

Zuzana z Čokovoko 1. Dopis od (malé?) Viky nás dojal, hlavně zpráva o babičce Míle, není-li smyšlená. Krásný sloh, vypadá to na zrod mladé Václavy Moravcové. 2. Rubrika Antitip – není lepšího způsobu, jak něco doporučit. Mojí sestře je třináct, má dovoleno poslouchat Marilyna Mansona a dívat se na Ordinaci v Růžové zahradě, to však neznamená, že si nechala pokovovat zuby, užívá amfetaminy a střílí spolužáky ve třídě, nebo že střídá kluky jako primář Hruška sestřičky. Vždycky žaluje mamce, když mě vidí v ruce s vínem a kupuje si časopis Praktická žena (od šesti let), podle kterého šije okrasné dečky a o přestávkách čte Kunderu, stejně jako její spolužačky. My jsme byly jako malé trochu zabržděné, jediným zdrojem informací bylo Beverly Hills 90210 a Bravo. V tom Bravu byla dvoustránka Láska, sex a něžnosti. Já jsem si Bravo začala kupovat kvůli seriálu o vzniku kapely New Kids on The Block, milovala jsem Jordana, i když taťka mi tvrdil, že je gay – o to usilovněji jsem chtěla za Jordanem dojet a stát se jeho manželkou. Mamka se ale domnívala, že si Bravo kupuju kvůli té sprosté dvojstránce, a začala mi ji prošívat jehlou a nití. Já jsem na to vyzrála jednoduše – rozstříhala jsem ji a pak prošila znovu. Na nudapláži (kde jsem byla já jako puritánka jediná v plavkách) však mamka přišla na mou lest

a začala na dvoustránku lepit malé natrhané kousíčky papíru, jejichž spoje ještě razítkovala, aby se každý pokus o odtržení projevil. Nechala jsem mamku mamkou a kupovala číslo dvakrát, schovávaje jedno u pokrokové kamarádky B.

POWERBALL POSÍLÁME AUTORŮM TĚCHTO PŘÍSPĚVKŮ: Výlet mého křečka Byla zrovna neděle, když jsme odjížděli na návštěvu k babičce. Vzal jsem sebou tajně mého křečka Pepu. Když jsme dorazili, odložil jsem batoh, ve kterém byl schovaný, na chodbu, ale komu by se chtělo čekat v tak malém prostoru a úplně sám, než se vrátím? Pepa se rozhodl, že prozkoumá byt. Ven se dostal snadno, stačilo jen, aby trošku strčil do zipu, a byl na podlaze. Nejdřív šmejdil v kuchyni, odkud se táhla vůně zákusků, které pekla babička. Potom se vydal do koupelny, kde bylo příjemné teplo… Za hodinu jsem se vrátil pro batoh. Pepa nikde! Hledáme po celém bytě, ale marně. V tom na dveře klepe sousedka, která bydlí o dvě patra níž. Celá vylekaná vysvětluje, že má ve vaně nějakého křečka a netuší, čí je. „To bude Pepa!“, pomyslel jsem si a celá rodina se hned hrnula k ní do koupelny. Pepíček, který

asi nějak prolezl babiččinou vanou do její, se nechal v klidu odchytit. Ale ještě když jsme odcházeli, byla sousedka pořád vylekaná. Už to vypadalo, že dostane infarkt. Michal Štrunc, Stříbro Není to zas tak moc lehké Já mám dva pejsky s loveckýma pudama. Mají sklon k utíkání a když jednou za čas třeba utečou, tak jim vysvětluju, že to nesmí dělat, že by mi to pak bylo líto. Pes na mě samozřejmě hledí jako na idiota a odejde. Ale já to moc neřeším. Když třeba jedeme někam pryč, tak začne Sanny štěkat a já mu zase vysvětluju, ať toho nechá, že za chvilku přijedem, ale stejně to nepomáhá. :) S pejskama to není zas tak moc lehké, ale rychle vám přirostou k srdíčku. :) Šárka Michalíková, Brod nad Dyjí Můj bláznivý bígl Barry Stvoření na čtyřech tlapkách. Pochodující, štěkající a žravé. O čem se my dva bavíme, je dost těžká otázka, protože on mi jen odpovídá a já jsem ta, co klade otázky. Občas se na mě jen dívá a dělá, že mě neslyší… Ale přesto si rozumíme. Vlastně je to ten nejlepší kamarád, protože má tajemství nikomu nevyzradí. Ale je fakt, že zas tak moc času spolu netrávíme, protože se mnou nebydlí. Je neuvěřitelné, že dokáže vycítit, kdy jsem smutná a kdy mám naopak skvělou náladu.

Když jsem smutná, přijde za mnou a začne se tulit a když mám skvělou náladu, okamžitě vytáhne svou gumovou hračku. Jeho povaha je dobrá, když přehlídnu jaký je to darebák. A taky je ze všech psů nejžravější, to se musí uznat. Bohužel nic neumí, protože je líný a neposlušný. Jako štěně se naučil jen sedni, hlas a zůstaň. Ale přesto je to ten nejlepší parťák. Koukalová Alena, Kvasice Rusty Můj mazlíček se jmenuje Rusty. Je to jezevčík kříženej s bíglem a jeho povaha je hravá, bojácná a je strašně vybíravý. Je s nim zábava. Třeba když něco dělám na počítači, tak ke mně přijde s jeho hračkou a chce si hrát. Pak já za ním utíkám a všechno možný. Když jdeme ven, tak pořád čmuchá v trávě, co by našel. Když mu řeknu, že jdeme ven, tak otočí hlavou a našponuje uši. To je strašně legrační! Nebo když jdeme k rybníku, tak sleduje kachny, jak plavou a jednou za nima skočil. Nebo když ho drbu, tak do mě strká čumákem, abych ho drbal víc. Tak to je můj mazlíček Rusty. Václav Machek, Kladno

NAPIŠ J A VYHRA

? Čím se v životě řídíteproč jsou pro vás důležité? Jaké máte zásady a

Pište hned na info@redwaymag.cz. Čekají na vás trička z Mystic Skates! www.mysticskates.cz Nezapomeňte na svou adresu. Čekáme.

JEDNA OTÁZKA PRO TŘI

BAVÍ VÁS NEKOUŘIT, NEPÍT ALKOHOL, CVIČIT A CHODIT BRZY SPÁT?

PHARRRELL WILLIAMS

NICOLE SCHERZINGER

TAYLOR LAUTNER

Mám rád, když jsem v kondici. Když to jde, každý den posiluju celé tělo, poslední dobou jsem si dost zamiloval činky. Nekouřím, protože nechci mít žluté zuby a nechci, aby se mi měnil hlas. Na druhou stranu hodně cestuju, můj časový plán je rozdělený na minuty a McDonald’s je občas ten nejjednodušší způsob, jak se za čtvrt hodiny naobědvat. Alkohol jsem nikdy moc nepil, chutnala mi spíš tráva, ale i tu jsem radši omezil, protože mě zpomaluje.

Hahaha, baví, když vidím výsledky! Pro mě je zdravá životospráva přirozená věc, odmalička se věnuju tanci a žádné velké úlety jsem si proto nikdy nemohla dovolit. S Pussycat Dolls máme společného trenéra, chodíme k němu pětkrát v týdnu na hodinu a půl. Dohlíží i na náš jídelníček. Jsem soutěživá – vadilo by mi, kdybych za ostatními Dolls zůstávala pozadu, takže radši zatnu zuby a makám, i když se mi kolikrát nechce.

Já mám tři zlaté medaile z karate a karate učí, že duch ovládá tělo. Při přípravě na roli Jacoba Blacka pro ﬁlm Twilight bylo moje tělo často slabé. Musel jsem rychle zesílit, šlo to ráz naráz – denně čtyři pět hodin tréninku, proteinové koktejly, na váhu, domů do postele a zpátky na trénink. Takhle to šlo tři měsíce. Byla to hrozná dřina, zezačátku jsem si každé ráno myslel, že už nevstanu. Jenže jak říkám – duch je silnější než tělo.

PĚT OTÁZEK PRO Halle Berry

text: z National Enquirer přeložila Martina Overstreet, foto: archiv

JAKO VŮBEC PRVNÍ ŽENA TMAVÉ PLETI ZÍSKALA V ROCE 2002 OSCARA ZA ROLI LETICIE MUSGROVE VE FILMU PLES PŘÍŠER. HRÁLA TAKY CATWOMAN, NEBO MUTANTKU STORM V X-MEN: POSLEDNÍ VZDOR. PŘESTOŽE MÁ SILNOU CUKROVKU, NESLYŠÍ NA JEDNO UCHO A PO AUTONEHODĚ JÍ NA ČELE ZŮSTALA DLOUHÁ JIZVA, PLATÍ ZA JEDNU Z NEJPŘITAŽLIVĚJŠÍCH ŽEN SVĚTA. Měla jste šťastné dětství? Ani ne. Táta byl alkoholik a v opilosti často fyzicky napadal jak mámu, tak mě a starší sestru Judy. Když od nás odešel, ulevilo se mi. Ale problémů bylo víc. Ostatní děti se nám posmívaly, že jsme chudé, že máme divné oblečení a hračky. Máma byla skoro pořád v práci a my s Judy samy. Co pro vás znamenal domov? Nevím. Asi místo, kde sice nejsem moc spokojená, ale můžu se v něm alespoň schovat před světem. I tuhle jistotu jsme však nakonec ztratily – musely jsme se vystěhovat z bytu a než jsme našly nový, přespávaly jsme nějaký čas v autě nebo na ubytovně pro bezdomovce. Jak vám to šlo ve škole? Kupodivu dobře, i když jsem se vůbec neučila. Na střední jsem pak dokonce vydávala školní časopis, který měl úspěch. Stala jsem se cheerleaders a vyhrála školní soutěž královny krásy.

Já! Chápete…? (směje se) Ve dvaceti jste odjela sama do New Yorku, abyste mohla studovat herectví. A opět jste zůstala bez domova. Ano, doslova. Přišla jsem o práci a neměla na nájem. Matka mi žádné peníze poslat nemohla a tak jsem se ocitla bez jediného dolaru na ulici. Naštěstí to bylo jen na pár dní a vlastně mi to ani moc nevadilo, protože jsem věřila, že tam nezůstanu, že se v New Yorku dokážu prosadit. Co pro vás znamená domov dnes? Než se mi narodila dcera, cítila jsem se doma všude a zároveň nikde. Teď je to jiné. Nechci říkat, že doma jsem všude tam, kde je rodina pohromadě. To je přece i na dovolené v hotelu! Domov je pro mě náš dům, ve kterém se cítím šťastná a v bezpečí. překlad z Reader’s Digest: Martina Overstreet, foto: archiv

FUGAZI PUSSYCATS DOLLS WHEN I GROW UP Líbí se mi to, protože je to takový akční, veselý a prdlý. Ráda si to zpívám – třeba ve sprše, když mě nikdo neslyší. Eliška, 13 let, Praha

DJ TIESTO MUSICA ELECTRONICA Vyvolává to ve mně vzpomínky na staré dobré časy, pocit volnosti a svobody. A evokuje ve mně drzé pohyby. Repe, 16 let, Odolena Voda

MILEY CYRUS SEE YOU AGAIN Je to hrozně zajímavá písnička. Dá se říct, že vyjadřuje moje emoce před schůzkou. Aneta, 16 let, Brno

IDA CORR LET ME THINK ABOUT IT Líbí se mi, protože je energická, dodává mi dobrou náladu a nutí mě tancovat na autobusové zastávce. Šárka, 16 let, Praha

PRODIGY Řeknu vám to takhle: je to nebezpečný. Nechoďte k tomu moc blízko. Nebo skončíte s piercingem v uších, nosu, obočí, rtech, jazyku, bradavkách, pupku a tak dál. S tělem potetovaným nebo (ještě líp) zjizveným divnýma symbolama. S vyholenou hlavou. Zafačovaným předloktím. Budete vypadat zle. Tancovat šíleně. Už nikdy nenajdete cestu domů. Už nikdy se nevrátíte do školy. A hóóódně divná holčička z klipu Omen vám pak zazvoní hranu. Víte, co to znamená?

RAY CHARLES HIT THE ROAD JACK! Je to stará, ale výborná píseň, která má v sobě skvělý náboj. Navíc má úžasný rytmus, dá se na ni skvěle tancovat a mně vždycky zvedne náladu. Klára, 16 let, Praha

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

WAITING ROOM Pasta vás tady pořád krmí tím hip hopem. Už se na to nemůžu dívat… Přešla jsem do opozice. Fugazi – jedna z prvních emo core kapel. Kytary bez chlastu, drog a náhodného sexu. Straight edge. Vim, že se to dneska už moc nenosí, tak aspoň zkuste ten klip. (maove) DAVID GUETTA VS DIZZEE RASCAL WHERE IS THE OLDSCHOOL David Guetta je francouzskej party DJ s velice širokým hudebním záběrem. Když vydržíte první minutu a půl, pak pochopíte, proč jsem ten track vybral. Nastupuje totiž Dizzee, korunovaný král anglického grimeu! Vzápětí vám dojde, že celý intro je vlastně mega jízda a na světě je další party banger! Škoda jen, že tolik českých DJs si stále sedí na uších. (pasta) LES MATINS DES PARIS TEKI LATEX Možná, že někdo zná TTC, krále nové vlny francouzského rapu a prý jediné, kteří nekopírují americké vzory. Jejich rapper a frontman je Teki Latex, v tracku mu hostuje Lio, francouzská popová ikona 80. let. Na vlně retro elektra vás ti dva unesou do Paříže v barvách cukrkandlu a rozkvetlých Jardins de Luxembourg. Tenhle tip je trochu staršího vydání, ale stejně jako ﬁlmy s Belmondem dodá sladkou náladu. Brýle Supersuper a hurá do parku! (funkfu) MICACHU & THE SHAPES JEWELLERY K jarnímu počasí se nehodí nic jiného než veselá či přímo rozverná hudba. Právě takovou dělá londýnská trojka Micachu & The Shapes na svém debutu Jewellery. Vede ji trochu švihlá Mica Levi, která ráda hraje na rozbité bendžo a na vysavač, vyluzuje s nimi ale nezapomenutelné (skoro) popové melodie. Když deska dohraje, budete mít na tváři úsměv, který vám nic neodpáře. (kv)

(maove)

Návrat osmde ŘÍKÁ SE, ŽE OSMDESÁTÁ LÉTA BYLA PRO HUDBU TÍM NEJHORŠÍM DESETILETÍM VŮBEC. ZLATÁ ÉRA ROCKU DÁVNO PRYČ A TANEČNÍ REVOLUCE A GRUNGE MĚLY TEPRVE PŘIJÍT. KDYŽ SE ALE DĚLALA TAK HROZNÁ HUDBA, PROČ DNES „OSMDESÁTKY“ VŠECHNY TOLIK VZRUŠUJÍ?

Viděli jste někdy videoklip natočený v osmdesátých letech? Lidi v něm vypadají jako z jiné planety. Holky na sobě mají přiléhavé legíny nebo minisukně a kluci nosí úzké riﬂe a havajské košile. Všichni mají odbarvené nebo vyfoukané vlasy, až je někdy těžké poznat, kdo je holka a kdo kluk. Šílenství! A to jsme se ještě nedostali k hudbě, které dominují umělohmotně znějící syntezátory a plastikové rytmy. Skutečné osmdesátkové peklo! Ještěže je to všechno jen historie, řekneš si. Pak si 10

pustíš rádio nebo televizi a tam Flo Rida rapuje do skladby postavené na synthpopovém hitu You Spin Me Round (Like a Record) z roku 1984 a Lady GaGa tančí v gymnastickém dresu, jako kdyby vyskočila z výše popsaného klipu. Jsou osmdesátky vážně jenom historie? Na apríla 1981 se stala jedna zásadní věc: začala vysílat první televizní hudební stanice MTV a najednou bylo strašně důležité, jak zpěváci a zpěvačky vypadají. Na vrchol žebříčků se pro-

drali Duran Duran nebo Bon Jovi s bombastickými vyfoukanými kadeřemi a Michael Jackson začal natáčet videoklipy drahé jako průměrný ﬁlm. Na začátku osmdesátých let také výrazně zlevnily syntezátory a každá kapela chtěla mít ve své hudbě nějaké umělé zvuky nebo rovnou automatického bubeníka. Nikdo se moc neznepokojoval nad tím, že klávesy, které jeden rok zněly futuristicky, se za pár let posluchačům přejí. I ty největší synthpopové kapely jako Eurythmics nebo Depeche Mode brzy svůj

t esátek umělohmotný sound opustily, jenomže v naší dekádě zvuky stařičkých kláves zase přišly do módy a zase můžou znít sexy. Možná muzikanti přišli na to, že dnešní hudební programy na počítačích jsou tak superdokonalé, že úplně ztratily svoje kouzlo. A tak ze sklepů vytáhli staré synťáky a začali zase dělat hudbu jako kdysi. Speciálně hiphopoví producenti jsou momentálně zcela posedlí primitivními electro zvuky. A nejen oni. Popové

hvězdičky jako Ladyshawke, Le Roux (koukněte na ten účes!) nebo Kelly Clarkson zpívají písničky, které by klidně mohly vzniknout před dvaceti lety. Není na čase osmdesátky trochu rehabilitovat? Nakonec, nebyla to jen doba temna – své nejlepší desky tehdy natočili Prince, Madonna nebo třeba The Cure, zrodila se taneční hudba a svoje nejlepší období tehdy prožíval i hip hop. text: Karel Veselý, foto: archiv

VÍTE, TUK SE Z TĚLA NEVYPAŘÍ, ANI NEVYPOTÍ. BOHUŽEL SE HO NEZBAVÍTE ANI TAK, ŽE HO VYHODÍTE Z KAPSY. JEDINÁ CESTA, JAK SE S NÍM VYPOŘÁDAT, JE ROZPUSTIT HO V KRVI, DOPRAVIT DO SVALŮ A TAM SPÁLIT. Tuk je stejně jako cukr zdrojem naší energie. Potřebujeme ho, abychom nebyli unavení, nervózní, neklepali se zimou, a taky aby naše tělo dokázalo využít vitamíny A, D, E a K, které jsou důležité například pro krásu nehtů, vlasů a pleti. Tak a teď se chyťte za břicho a podívejte se, co vám zbylo mezi prsty. Je toho hodně, nebo málo? Každopádně v ruce držíte tuk, který nepotřebujete. Jak se ho zbavíte? Jediná cesta, jak se tuk dostane z těla ven, je svalová aktivita! Čím víc budete mít svalů, tím víc tuku můžete spálit. Abyste však tuk mohli začít spalovat, musíte jej nejdřív uvolnit ze zásob (to jsou ty špeky na břiše) a dostat do svalů. Dopraví ho tam krev, ale až zhruba po 40 minutách poctivého cvičení, sám od sebe se neuvolní ani za nic. Abyste pracně spálené zásoby tuku zase nedoplňovali, upravte si jídelníček.

JE V TOM CHYTÁK Cvičíte a vaše tělo potřebuje energii. Nejdřív ji bere z cukru a když cvičíte dál, tak i z tuku. Krev teče tělem a jak někde narazí na tuk, vyzvedne ho a zamíří s ním do svalů. Jenže krvi je jedno, jestli potřebujete zhubnout víc na břiše, nebo na stehnech, bere prostě první tuk, který se jí připlete do cesty.

Z toho by vám už teď mohlo být jasné, že břicho nezhubnete tak, že budete dělat jenom cviky na břicho. Nejlepší je cvičit velké svaly (stehna, hýždě), které spálí hodně energie a krev musí rychle hledat další tuk. Je pravděpodobné, že nakonec si pro nějaký dojde i do vašeho břišního špeku. Celý systém je uzavřen a neexistuje jiný vchod ani východ! Tuk se do těla dostává potravou. Jeho množství tedy můžete docela dobře kontrolovat – víte přece, co jíte, ne? Když nevíte a přijímáte víc tuku než potřebujete, udělá se vám špek. Špeku se nezbavíte jinak než cvičením. Nemusí jít zrovna o dření v posilovně, stačí jakýkoliv poctivý pohyb. Po zhruba čtyřiceti minutách začne krev dopravovat tuk do svalů, které ho přemění na energii. A to je jediná cesta, jak tuk odchází z těla. Žádné prášky, dietní doplňky, čaje, náramky, zábaly, přístroje, kouzla nebo hypnóza…, prostě nic nedokáže tuk z vašeho špeku vyloučit do krve, donést ho do svalů a tam ho pak spálit. Proto nikdy nevěřte reklamám na přípravky, které slibují hubnutí vleže, ve spánku a podobně. Bylo by to super, ale nefunguje to, okay? text: Martina Overstreet supervize: prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC foto: archiv

Zdravotní pojištění na brigádě v zahraničí PLÁNUJETE ODJET O PRÁZDNINÁCH DO NĚKTERÉ ZEMĚ EU NA BRIGÁDU? NEBO ROVNOU UVAŽUJETE O DOUHODOBĚJŠÍM POBYTU, PŘI KTERÉM SE NECHÁTE ZAMĚSTNAT JAKO AU-PAIR? A VÍTE, JAK MÁTE BÝT POJIŠTĚNI? Před odjezdem do jiného státu, ať už jde o stát EU nebo jiný, byste měli získat co nejpřesnější informace o práci, kterou tam budete vykonávat. Nejde pouze o druh práce, ale také o informace, jak je na tuto práci pohlíženo podle místní právní úpravy, tedy zda půjde o pracovně-právní vztah, zda zakládá účast na veřejném zdravotním pojištění, eventuelně jaká zdravotní péče vám bude v případě potřeby poskytnuta. Pro státy Evropské unie a ostatní, které se řídí nařízeními EU (Švýcarsko, Norsko, Island, Lichtenštejnsko) platí, že při výdělečné činnosti v některém z těchto států je třeba se odhlásit z účasti na zdravotním pojištění v ČR. Zaměstnavatel nebo instituce provádějící zdravotní pojištění ve státě, kde budete pracovat, vám musí poskytnout doklad o tom, že jste v dané zemi zdravotně pojištěni. Tímto dokladem se prokazujete v případě potřeby ve

zdravotnickém zařízení, a může vám posloužit také pro prokázání existence pojištění pro českou zdravotní pojišťovnu. Budete-li vykonávat práci jako au-pair, může nastat dvojí stav. Buď je tato práce považována ve státě, kde se zdržujete, za výdělečnou činnost – pak platí vše, co již bylo uvedeno výše o zaměstnání v EU. Nebo tato činnost není za výdělečnou činnost považována, a vy zůstáváte nadále českým pojištěncem. V případě potřeby ošetření se prokazujete evropským průkazem zdravotního pojištění (EHIC), vydaným českou zdravotní pojišťovnou, a po dobu pobytu v tomto státě budete mít nárok na nezbytnou péči. Při pobytu v ostatních státech světa, kde EHIC neplatí, se zajištění zdravotní péče pro případ náhlého onemocnění nebo úrazu odvíjí od skutečnosti, zda jste v dané zemi z důvodu vašeho zaměstnání zdravotně pojištěni či nikoliv, a také jak dlouhý bude váš pobyt mimo ČR. Všechny tyto poznatky lze shrnout do základních pravidel pro práci a cestování ve vztahu ke zdravotnímu pojištění: — Při výkonu výdělečné činnosti v EU a státech, které se řídí nařízeními EU, je třeba oznámit své zdravotní pojišťovně tuto skutečnost a odhlásit se z účasti na zdravotním pojištění v ČR. Pokud se nejedná o výdělečnou činnost v EU, zůstáváte po dobu pobytu v cizině pojištěni v ČR.

— Pro oba tyto případy platí, že musíte počítat se spoluúčastí, kterou platí i domácí pacienti, a že je třeba vždy vyhledat zdravotnické zařízení napojené na systém veřejného zdravotního pojištění. — Pro pobyt v cizině lze využít mimo situaci uvedenou v prvním bodě i možnost odhlásit se v ČR z účasti na zdravotním pojištění a neplatit po dobu pobytu v cizině pojistné. Odhlášení lze provést za podmínek stanovených zákonem č. 48/1997 Sb. Musí být tedy dodrženo, že odhlášení se provede předem, pobyt v cizině trvá nepřetržitě po dobu šest měsíců nebo déle a musíte být v cizině zdravotně pojištěni po dobu celého pobytu. — I v případech, kdy máte zajištěno zdravotní pojištění na dobu pobytu v cizině, není pokryto zdravotním pojištěním období, kdy mimo státy EU cestujete do místa pobytu. Proto je vhodné uzavřít pro cesty do zahraničí cestovní zdravotní připojištění.

, ručujeme adě dop o p ří na p i il t m é rá d V k až dem ob z je d o d po pře zdravotní abyste se é v s u k č o p ob eškeré nejbliž ší sk y tnou v o p m á v kde jišťovny, e. informac é n b e potř

spolu už chodíte, nebo ne. Jsou na něm tvé oblíbené songy, o které při minulém rozhovoru projevila zájem rozšířenýma očima. Holky: Netvařte se kysele ani když se vám minule roztáhly panenky jen proto, že bylo šero.

1) Vlastnoručně vypáleným cédéčkem zaboduješ i v situaci, kdy ještě není jasné, jestli

CO PŘINÉST NA RANDE? CHCEŠ JI POTĚŠIT. NAZNAČIT BEZE SLOV, ŽE TI NA NÍ ZÁLEŽÍ. NEBO UKÁZAT, CO V TOBĚ JE. MOŽNÁ JÍ CHCEŠ ZVEDNOUT NÁLADU. POZOR ALE, ABYS JÍ SVÝM DÁRKEM NEZVEDNUL MANDLE!

3) Oříšky v čokoládě vytáhni, když zrovna sedíte v kině při nudném reklamním bloku. Tvoje holka pochopí, že myslíš na detaily a dovedeš uspokojit i její nevyřčené potřeby. Holky: Neplivejte ocucané oříšky pod sedadlo. On to myslel to dobře!

6) Sexy prádlo jako dárek si nech na dobu, až si pořídíte vlastní stan a ty budeš ochoten doprovodit ji na prohlídku k zubaři. Jinak tě začne podezírat, že ti jde „jen o jedno“ a to je tvůj konec. Povoleno máš nanejvýš tričko s vtipným nápisem, které ti v tržnici zdarma přibalili k nákupu. Holky: Kupovat podprsenky s kámoškama je větší odvaz, že jo?

2) Pugét karaﬁátů si nech pro babičku. Když na ran-

de přineseš byť jediný stonek, na jehož konci se nachází jakýkoli květ a zadýchaně prohodíš, že jsi pro něj před chvílí lezl přes plot do zahrady, bude tě tvoje holka považovat za vtipného romantika. Holky: Kytku usušte a schovejte do krabice. Na první lásku se vzpomíná celý život…

5) Pokud ji na prvním rande věnuješ vlastní sbírku milostné poezie, asi ji skutečně ohromíš. Poprvé a naposled. Může si začít myslet, že trpíš nemocí zvanou „zamilovanost těžkého kalibru“ a ona už o tebe tedy nemusí usilovat. A taky že nebude. Holky: Kdy ještě potkáte básníka?

zubní pastu, pleťovou vodu na stažení pórů, publikaci Posilujeme břišní partie nebo jiné zdokonalovací vynálezy. Naopak nikdy nezapomeň na dárek z prázdnin. Vlastnoručně vylovený žraločí zub ze dna Jaderského moře tvoje holka stopro ocení! Holky: Toho rozkošného plyšového hrošíka dejte radši mladší ségře.

7) Ať tě ani z legrace nenapadne darovat jí bělící

začne si myslet, že na ni nemyslíš. Tedy pokud tebe samotného nepovažuje za dar z nebes. Pokud ti ovšem říká „Ty jsi teda dáreček!“ zbystři. Možná, že se váš vztah nevyvíjí tak, jak si to maluješ. Holky: Pozval vás někdy aspoň na párek v rohlíku?

4) Když pokaždé přijdeš s prázdnýma rukama,

text: Petra Werzichová, Josef Švejda foto: Radeq Brousil ilustrace: Lela Geislerová

IVAN SVJATKIN VĚK: 18 LET STUDUJE: GYMNÁZIUM NA ZATLANCE ČÍM CHCE BÝT: PRÁVNÍKEM ZÁJMY: UKRAJINSKÝ FOLKLÓRNÍ TANEC, ÚČINKOVÁNÍ V MUZIKÁLU DRACULA SOUROZENEC: MLADŠÍ BRATR, 9 LET CO MÁ ROZEČTENÉHO: HISTORICKÝ ROMÁN REQUIEM KARAVANU PK17 Narodil jsem se v Kazachstánu, kde jsem žil s rodiči do svých čtyř let. Moji předci ale pocházeli z Ruska a Ukrajiny. Do Kazachstánu byli vystěhováni komunistickou vládou. Zpátky na Ukrajinu jsme se vrátili, když mi byly čtyři a žili jsme tam dalších deset let. Chodil jsem do normální i taneční školy, měl jsem tam kamarády, babičku a dědu, a byl to můj domov. Moje teta ale žila v Čechách, a i to byl jeden z důvodů, proč se naši jednoho dne rozhodli sbalit kufry a přesídlit do Prahy. Bylo mi čerstvých patnáct. Na můj první den v nové škole, kam jsem nastoupil do deváté třídy, si pamatuju docela živě. Měl jsem na sobě bílou košili a ruku v sádře. Den před odjezdem do Čech jsem si totiž při fotbale zlomil palec na ruce. Takže když spolužáci viděli kluka, co nerozumí česky, mluví rusky, a ještě má zafačovanou ruku, pomysleli si asi, že k nim do třídy přišel pěknej exot. Ale přijali mě výborně. Zajímalo je, odkud jsem, a jakou zvláštní řečí to mluvím. Někdy nám v komunikaci pomáhala angličtina, kterou jsem ovládal rozhodně líp než češtinu. Učitelům jsem zpočátku nerozuměl ani slovo a později, když jsem neznal nějaké slovíčko, spolužáci mi napovídali. Už ani nevím, jak jsem se česky naučil. Postupně jsem prostě začal rozumět i mluvit a za rok už jsem zvládl přijímačky na gympl. Máma musela zase absolvovat zkoušky z češtiny a z medicíny, aby dostala povolení pracovat ve svém oboru. Je doktorka – gynekoložka. Táta podniká ve stavebnictví. Mnoho krajanů, ačkoli jsou vysokoškolsky vzdělaní, tady pracuje v podřadnějších dělnických profesích, právě kvůli jazykové bariéře. Mým největším koníčkem je tancování. Už na Ukrajině jsem chodil do choreograﬁcké školy, kde jsme se učili balet, modernu, a hlavně folklórní tance, po kterých se mi v Praze stýskalo. Jsem tedy šťastný, že jsem tady objevil taneční skupinu Džerelo (pramínek vody), která se věnuje ukrajinským folklórním tancům. To je moje druhá rodina. Kde se stále víc cítím doma, je taky taneční company muzikálu Dracula, kam mě vybrali na základě konkursu. Je to super, protože už nepotřebuju od rodičů kapesné! Jídlo, oblečení i dopravu si

totiž můžu zaplatit sám z uměleckých honorářů. Tancování ale nikdy nebude mým hlavním povoláním. Chtěl bych se dál vzdělávat na Karlově univerzitě a stát se například právníkem. Protože jsem začal vystupovat v muzikálu, nebývám několik večerů v týdnu doma. Rána jsou ale stále stejná: Maminka vstává kolem šesté hodiny a připravuje pro celou rodinu snídani. Pak vstáváme my ostatní – já, brácha a táta. K snídani míváme čaj s mlékem, což je nejen anglická, ale i kazašská tradice. Snídáme taky různé kaše. Například ovesnou se švestkama. Po snídani jde máma do práce a táta nás rozveze do škol. Doma se zase všichni scházíme odpoledne, poté, co vyzvednu bráchu ze školy. Na Ukrajině nebývá zvykem, že by rodina o víkendu nasedla do auta a vyrazila na výlet. Tady si ale rodinné víkendy docela užíváme. Byli jsme třeba na Karlštejně nebo v jeskyních. Kupodivu se doma ani nehádáme. Jediný kámen úrazu spočívá v tom, že po sobě moc neuklízím. To pak máma zvýší hlas. Ale uklízejte, když je tolik jiných zajímavých aktivit! Třeba počítač nebo knížky. Brácha zase hraje na klavír, takže v pokoji, který máme společný, je občas docela rušno. Nejvíc veselo je ale v období Vánoc. Nejen že před Štědrým dnem tradičně uklízíme a všichni musejí pomáhat, ale Vánoce slavíme dvakrát! Nejdřív ty české a potom pravoslavné Vánoce, které jsou 7. ledna. Na Štědrý den si nedáváme dárky, nejíme cukroví, a místo bramborového salátu míváme olivje, což je salát podobný bramborovému, ale jsou v něm klobásy. Kdy si dáváme dárky? No přece na Nový rok! Ten je totiž v postsovětských zemích tradičně významnějším svátkem. Například v Kazachstánu začíná Nový rok v osm večer, takže v tuto dobu, stejně jako naše kazašská babička, zasedneme k slavnostní večeři. Pak rozbalujeme dárky. Abych to upřesnil, Nový rok slavíme v podstatě třikrát – český, ukrajinský a kazašský. Od té doby, co jsme se přestěhovali do Čech, jsem se byl jednou s rodiči a bráchou podívat na Ukrajinu za babičkou. Zjistil jsem, že už to není můj opravdový domov. Už nepatřím tam, kde jsem žil deset let, ale ještě nepatřím ani sem. Jako bych byl někde „mezi“. Uvědomil jsem si taky, že Praha je mnohem víc otevřená světu a poskytuje člověku víc možností pro jeho osobní rozvoj. Dřív by mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl tancovat v muzikálovém profesionálním souboru, nebo že bych mohl studovat na nejlepší vysoké škole, za kterou považuju Karlovu univerzitu. Když se ale řekne domov, je to pro mě jednoznačně Praha, a náš byt, v němž se vždycky sejdu s mámou, tátou a bráchou.

HA THANH NGUYEN VĚK: 20 LET STUDUJE: DAMU, OBOR ALTERNATIVNÍ SCÉNOGRAFIE ČÍM CHCE BÝT: SCÉNOGRAFKOU A ODĚVNÍ NÁVRHÁŘKOU SOUROZENEC: MLADŠÍ SESTRA, 12 LET CO ZROVNA ČTE: SOUMRAK BOHŮ Do České republiky jsem se přestěhovala, když mi byly čtyři roky. Ve školce mi začali říkat Hasika a rodina nebo mí nejbližší přátelé mi tak říkají dodnes. Pro ostatní jsem Jessika. Vy mi říkejte, jak chcete. Doma se nejvíc cítím v Praze, kde momentálně bydlím na koleji, i když jsem vyrůstala v různých českých městech, protože jsme se s rodiči často stěhovali za prací. Kupodivu zrovna já se moc nesetkávám s tím, že by mi někdo dával najevo, že sem nepatřím. Hlášky typu: „Je vás tady tolik, že si připadám jako v Asii,“ slýchám v tramvaji výjimečně. Ve Vietnamu maminka pracovala jako laborantka, táta byl policajt. Živobytí ale bylo strašně těžké. I když naši pracovali od rána do večera, peníze sotva stačily na to nejnutnější. „V Česku je šance na lepší život,“ slýchala máma od přátel, a tak nás opustila, aby se o tom přesvědčila na vlastní oči. Já jsem ve třech letech najednou zůstala jen s tátou a mámu neviděla celý rok. Domov bez mámy nebyl opravdový domov. Maminka tady začala prodávat oblečení a tím se oba mí rodiče živí dodnes. My Vietnamci jsme rodiči tlačeni k tomu, abychom se dobře učili, protože jediné, co nám můžou dát, je vzdělání. Většina mých vietnamských kamarádů studuje VŠE nebo ČVUT, protože jsou to praktické obory s širokým uplatněním. Naši mi tedy dodnes trochu vyčítají, že jsem se rozhodla pro oděvní návrhářství a pak pro DAMU. „Scénograﬁe je nejistá profese, co budeš dělat, když nebudeš úspěšná?“, říkají. Já si ale myslím, že nic není jisté. Myslím, že je lepší být dobrá v tom, co mě baví, než být průměrná v oboru, který mě příliš nezajímá. Když jsem chodila ještě na základku, nahoře v domě jsme měli byt a dole obchod. Zařizovat byt a rozhodovat o tom, jak to bude doma vypadat, byla moje dobrovolná činnost. Rodiče na to neměli nikdy čas ani myšlenky. Důležité bylo přežít. Brzy ráno odcházeli do práce, já jsem zavedla sestru do školky, a pak šla do školy. Doma jsme se všichni sešli až kolem sedmé večer. Po škole jsem vařila večeři pro celou rodinu. Ve vietnamských rodinách je zvykem, že děti vaří pro celou rodinu už ve svých deseti letech. Není to ale nudlová polívka z pytlíku. I ve všední den míváme jídlo o několika chodech. Základem je rýže, zelenina, polívka, a třeba dva druhy masa. Pak si sedneme ke stolu

a baštíme. Rodiče se při tom třeba dívají na vietnamskou televizi. Vlastně si ani moc nepovídáme. Mezi námi dětmi a rodiči je jazyková bariéra. Rodiče dodnes pořádně česky neumějí, já už mám zase značné mezery ve vietnamštině. Když chci dnes mámě vysvětlit, co dělám ve škole za projekt, neznám dost vietnamských slov, aby mě pochopila. Mladší sestra je na tom s jazykem mých rodičů ještě hůř, protože se tady už narodila. Mluví s nimi stylem ano-ne, nebo používá jednoduché fráze. Mezi mnou a mými rodiči jsou kromě jazykové bariéry taky kulturní rozdíly. Já jsem ovlivněná českým prostředím, ale mí rodiče jsou Vietnamci do morku kostí a to už se nezmění. Například máme doma dvě televize. Když si naši pustí vietnamský program, my se ségrou schválně zesílíme zvuk na českém kanálu. Naši pak udělají totéž. Takže se nakonec překřikují dvě televize, zatímco všem se tiše zvyšuje tepová frekvence. Oblíbenou vietnamskou produkci mých rodičů opravdu nemusím, jenže to jim nevysvětlíte! Naše kulturní rozepře bereme ale všichni s humorem. Máme se rádi. Rodiče se dřív hodně báli, že se v Česku zkazím. Nesměla jsem ven tak jako ostatní děti a musela se učit a pomáhat rodičům v obchodě, vařit, nebo hlídat mladší sestru. Ale nestěžuju si. Je to nutná realita všech vietnamských dětí naší generace. Víte proč nám říkají banánové děti? Protože navrchu jsme „žlutí“, ale uvnitř „bílí“. Doma máme dva oltáříky. Jeden je zasvěcený tradici buddhismu a druhý památce zesnulých předků. Vždycky jednou za měsíc, za úplňku, zapalujeme vonné tyčinky a k oltáříku za zesnulé příbuzné přikládáme ovoce a čerstvou vodu a pomodlíme se za jejich duše. Také slavíme výročí zesnulého předka. Sejdeme se s příbuznými a když dohoří vonná tyčinka, může začít hostina. Až budu mít svůj vlastní domov, oltářík si pořídím z úcty a respektu k mým předkům. Nejsem hluboce věřící, ale kdybych řekla, že věřící nejsem vůbec, taky by to nebyla pravda. Buddhismus se mi líbí, protože se mi zdá svobodný. Ve Vietnamu jsem byla před čtyřmi lety, tedy po dvanácti letech. Je to domov, z něhož jsem před šestnácti lety odešla a zároveň už je to cizina. Jiné podnebí, mentalita, chudoba. Žít natrvalo bych tam nemohla. Domov dělají lidi, se kterými si nejvíc rozumíte. A já si nejvíc rozumím s těmi, kteří prošli podobnou výchovou jako já. A to nejsou ani Češi, ale ani Vietnamci, kteří vyrostli ve Vietnamu. Je tedy dost pravděpodobné, že svůj vlastní domov jednou vytvořím s Vietnamcem, který vyrostl tak jako já v Čechách.

TOMÁŠŠ BYSTRÝ VĚK: 19 LET STUDUJE: 4. ROČNÍK GYMNÁZIA ELIŠKY KRÁSNOHORSKÉ V PRAZE PRACUJE: PÍŠE PRO ČASOPIS ROMANO VOĎI (ROMSKÁ DUŠE) SOUROZENEC: STARŠÍ ROBERT – UŽ SE OSAMOSTATNIL ČÍM CHCE BÝT: NOVINÁŘEM NEBO UČITELEM CO MÁ ROZEČTENÉHO: TISÍCE PLANOUCÍCH SLUNCÍ, KHALED HOSSEINI Žiju s mámou a tátou v bývalý dělnický čtvrti v Praze Nuslích, kde jsem vyrostl a kde mám svůj pokoj s mojí knihovnou a pracovním stolem. To je můj skutečný domov. Za svůj druhý domov považuju Indii, kam bych se chtěl jednou podívat, i když jsem hrozná fajnovka. Byl to ovšem domov mých pra pra pra dědečků a možná mi to připomněl dojemný ﬁlm Milionář z chatrče, na kterém jsem byl o víkendu s mámou. V cizině jsem se jako doma cítil ve Španělsku. Senzační ﬂamenco, temperamentní lidi, zpěv a kytary. Škoda, že na ni neumím hrát! V Česku si nepřipadám jako nechtěný cizinec, jen výjimečně se setkávám s nepříjemně stereotypními projevy – například v tramvaji nebo na ulici. Ale jen jednou vznikla menší potyčka, a to na diskotéce, kde se do mě navezli dva týpci: „Co ty Itale, co tady děláš!“ Co se týká kámošů nebo lidí ze třídy, neměl jsem nikdy problém. Nevím proč, ale už na základce jsem byl oblíbený a děti se dokonce praly o to, kdo se mnou bude sedět v lavici. Jasně, že si dělají srandičky, ale já to tak beru a dělám si z nich taky srandu. Třeba že jsou bílý jak stěny. Mezi námi Romy si říkáme Romové, Romáci, cigáni, a nevidím v tom žádný rozdíl. I když mám radši Cigán, než Cikán. Myslím, že je to proto, že většina nás Romáků pochází ze Slovenska a tam se říká Cigán. A taky záleží na tom, v jakým kontextu a kdo nás tak nazývá. Kdyby například nějaký vládní zmocněnec prohlásil, že Cikáni by tady neměli žít, tak to by mě opravdu zvedlo ze židle. Doma mluvíme česky. Romsky plynule neumím, ale dorozumím se. Nikoli však díky rodičům, ale z jednoho romského rozhlasového pořadu O Roma vakeren (Romové hovoří). Od malička jsem chtěl být totiž učitelem nebo novinářem a tvořit různý rozhlasový a televizní pořady, tak jsem si doma hrál na rádio. Už od školky! Vždycky jsem si pozval babičku a dělal jsem s ní „diskuse“. Ob Oba rodiče strašně moc pracují. Máma tráví dny jak jako recepční v nemocnici a večer se promění v uuklizečku. Táta jezdí v noci taxíkem, nebo ve dne pe ere prádlo v domově důchodců. pere D De en u nás doma začíná tak, že máma vstává Den

před šestou a začne vařit. I když chodím na oběd do školy, máma prostě musí uvařit, takže mám obědy dva. Není to zase tak super, jak to možná vypadá, protože pak musím trávit víc času ve ﬁtku. Vzhledem k tomu, že máma uklízí v nemocnici, má asi profesionální úchylku: Každý ráno vytře ty naše plovoucí podlahy, aby na nich nebyl vidět ani chloupek. Pak mě probudí, otevře okno a připraví mi snídani a svačinu. Moje máma je prostě dokonalá! Pak jdu do školy, máma do práce, zatímco táta spí po nočním službě. Máma se vrátí kolem třetí z práce, já přijdu ze školy a dám si druhý oběd. Máma u televize nabírá sil na další směnu: od pěti jde zase uklízet na polikliniku. Já chodím tak dvakrát týdně s ní, abych jí pomohl. Nemyslete si ale, že mámě vadí, že tolik dře. Ona nevydrží sedět doma, takže o víkendu je skoro nešťastná, že nejde do práce! V naší rodině dodržujeme pár romských rituálů. O Vánocích sice jíme klasického kapra a bramborový salát, k tomu ale děláme ještě pišot, což jsou vlastně pirožky. Mám je rád s marmeládou. Míváme taky mačanku – kyselejší houbovou polévku. A nesmím zapomenout na houby na kyselo. Co držíme s velkou vážností, je smutek. Když zemřel dědeček, my děti jsme se asi týden nesměli dívat na televizi, poslouchat rádio, muziku. Nebyla to pro nás ale žádná oběť, protože jsme dědečkovi chtěli vzdát poctu. Nesmí se ani tančit a zpívat. Táta s babičkou drželi smutek celý rok. Věřím, že smrt je začátek něčeho nového. Jsem katolík a chodím v neděli do kostela. Máme skvělého faráře, který mě tak zaujal, že jsem jednu dobu vážně přemýšlel o tom, stát se knězem. To by ovšem nesměl být celibát. Poslední dobou je pro mě vstávání do kostela náročnější, zvláště když jdu s kámošema v sobotu třeba na párty. Máma je hodně věřící, takže občas se s ní dostanu do potyčky. Smyslem života je – podle křesťanského pohledu - žít tak, aby se člověk dostal do ráje. Ale zápasím s tím. Někdy se mi nechce věřit všemu, co se říká v kostele. Jsem spíš moderní křesťan. Mluvím občas sprostě, chodím na diskotéky a se sexem až do svatby taky nečekám. Snažím se ale být pro druhý. Třeba pomůžu nějakýmu mladšímu klukovi s učením a nic za to nechci, nebo se usměju v tramvaji na starou babičku, i když si přede mnou třeba schová kabelku, když mě vidí. Někdy mi připadá, že jsem k mámě pořád připojený pupeční šňůrou. Jsme na sebe hrozně ﬁxovaný. A proto se taky pořád hádáme. A proto je taky nešťastná, když mám jet na měsíční stáž do Ameriky. Tak dlouho jsem totiž z domova ještě nebyl! Každý mi říká, že moje budoucí žena bude mít v mojí mamince těžkou konkurenci. I když košile si umím vyžehlit sám a hrozně rád vařím. A jakou holku si vezmu? Blondýnu, nebo černovlásku, to je jedno. Tu, se kterou se budu cejtit doma! 23

JE MI 119 LET A UŽ TŘI ROKY JSEM ULICI. ŽIJU ODE DNE KE DNI, NA ULI NEMYSLÍM NA TO, CO BUDE ZÍTRA, ANI NEMYSL NA TO, CO SE STALO. ŽIJU PŘÍTOMNOSTÍ, REALITOU, VE KTERÉ DOMOV ZNAMENÁ MÍSTO, KDE SE DÁ PŘESPAT A KDE SI MŮŽE ČLOVĚK NĚCO UVAŘIT. TOTO JE MŮJ PŘÍBĚH. Narodil jsem se 20. května v roce 1989 ve Vysokém Mýtě. S rodiči jsme bydleli v Chocni, což je malé město nedaleko Pardubic. Už od mala jsem musel poslouchat opilého otce, jak se vrací domů z hospody a křičí na mámu. Občas ji dokonce i zbil. Rodiče museli z podpory uživit nejen mě, ale i mé dva sourozence. Mému bratrovi Honzovi je dnes 16 let a bohužel je kvůli menším krádežím a výtržnostem zavřený někde na Moravě v pasťáku. Sestře Kateřině je teprve třináct. V šesti letech mě rodiče dali na základku v Chocni, ze které jsem přestoupil po devítce na učnák. Mezitím se naši rozvedli, protože máma už to dál nemohla vydržet. Učil jsem se kuchařem, ale to mě nebavilo, a místo školy jsem s kámošema chodil do parku hulit trávu a pít pivo. Škola pro mě ztratila význam. Ve druháku mě za záškoláctví vyhodili. Když jsem to řekl doma, hrozně jsme se pohádali. Máma mi nakonec řekla, ať si sbalim svý věci a vypadnu. Najednou jsem stál na ulici před barákem s baťohem na zádech a nevěděl jsem, co mám dělat. Napadlo mě jít za mým tátou, který žil na druhé straně města. Ten mě u sebe nechával chvíli přespávat, ale to trvalo jen pár týdnů. Jednoho dne mi řekl, ať se začnu starat sám o sebe a zavřel za mnou dveře. Nechtěl jsem začít pracovat, ani se vrátit do školy, a tak jsem se potloukal několik dní po městě. Netrvalo dlouho a přidal jsem se k partě kluků, co na tom byli stejně jako já. Spali jsme ve stanu u řeky, kradli jsme zeleninu ze zahrádek a občas se nám podařilo chytit i slepici. Když jsme potřebovali peníze, tak jsme ukradli nějaké měděné dráty a zanesli je do sběrny. Takhle jsem žil asi dva měsíce, než se kluci rozutekli. Někdo si našel práci, někdo se rozhodl vrátit se k rodičům. Já jsem vzal baťoh na ramena a odjel prvním vlakem do Prahy. Bez lístku samozřejmě. V Praze jsem se rozkoukával dlouho. Prvních pár dní jsem byl ve sračkách, nevěděl jsem co a jak, nikoho jsem neznal a měl jsem strach. Jednou v noci jsem na Václaváku potkal skupinku pankáčů, kteří byli asi stejně staří jako já. Zeptal jsem se jich, jestli nemaj cigaretu. Tak jsme se dali do řeči a od té doby jsem s nima. Jsou to dobrý kluci, většina pankáčů je vždycky v pohodě. Občas se spolu pohádáme, ale většinou tak za půl hodiny se spolu normálně zase bavíme. Dřív jsme spali ěli ve vagónech na žižkovském nádraží a jídlo sháněli

za velkýma obchodama, protože Albert nebo Billa každé ráno vyhazují hromady jídla. Dneska bydlíme ve squatu v jednom starým domě, kde máme na zemi pár matrací a svítíme si svíčkama. Baví mě tam uklízet, protože vždycky najdu něco, co jsem před půl rokem ztratil. Záchod je kdekoli venku. V zimě se choulíme u malých kamen, ve kterých topíme plastovýma lahvema a v létě celý dny prosedíme v parcích a na loukách, kde pijeme víno, kouříme vyžebraný cigarety, hrajeme hakis a povídáme si o blbostech. Když potřebujeme peníze, tak krademe jídlo v obchoďácích a pak je prodáváme Vietnamcům. Ze strachu bych si ale nidky nedovolil okrást člověka. Jen co máme nějaké peníze, tak si zajdem užít s kámošema do klubu Cross, protože tam hrajou naše oblíbené techno a jungle. Když ale žádné peníze nejsou, nevadí to. Na penězích závislý nejsem. Spíš jsem si za tu dobu, co jsem bez domova, zvykl denně kouřit marihuanu. Hulíme od rána do večera hlavně to, co sesypeme z típlých jointů. Když jsem zkouřenej, tak zapomínám na realitu a dává mi to pohodu. Když třeba pár dní nehulím, tak mám deprese a jsem nervózní. Čas od času někdo sežene peří (pervitin), tak se pak všichni sjedeme a zapomenem úplně. Rodičům jsem se zprvu neozýval. Až po půl roce jsem sebral odvahu a zavolal jim. Od té doby za nima jezdím na návštěvu každé dva měsíce. Vždycky si dáme kafe, povídáme si a já pak zase jedu zpátky. Přespat už mě u sebe nenechají. Co se bude dít dál? Ja nevím, nějaká cesta ven možná je, ale to neřešim. Je mi to jedno, že jsem na ulici. Můj život už dávno ztratil smysl a kdo ví, jestli někdy vůbec nějaký měl. I moje narozeniny, které mě za pár týdnů čekají, nemají smysl. Bude to pro mě den jako každý jiný. Možná přijde chvíle, kdy se to všechno otočí, a já začnu pracovat a dostanu se z toho ven. A možná se i jednou podívám do Španělska k moři. Ale já na tu chvíli nečekám, už jsem se s tímhle životem smířil.

PRÁZDNINY JSOU SKORO ZA ROHEM A TAK JSME PŘIPRAVILI PÁR TIPŮ NA TROCHU LETNÍHO ADRENALINOVÉHO VZRUŠENÍ. K NĚKTERÉMU POTŘEBUJETE CESTOVAT, K JINÉMU ZASE SPECIÁLNÍ VYBAVENÍ, ALE JSOU I TAKOVÉ AKCE, KDE SI VYSTAČÍTE JEN S ODVAHOU.

VODNÍ RODEO Freediveři se moc nesetkají s těmi, kdo hladinu brázdí. Ať už na surfu, nebo třeba na skútru, který se stává stále dostupnější záležitostí. „Skútry vás pohltí, poskytují pocit absolutní volnosti,“ tvrdí český freestyler Václav Žáček. Snadnější dostupnost si ale nepleťte se snadným ovládáním: mašina váží 130 kg a na osmdesátku umí zrychlit za čtyři sekundy. Udržet to v ruce dá práci.

Jednou z nejdostupnějších adrenalinových zábav léta je už tradiční High Jump v Hříměždicích. Letos se v tamním zatopeném lomu koná jubilejní desátý ročník. „Musíte mít jen plavky a odvahu,“ říká hlavní organizátor Tomáš Kučera. Pokud si na skok z dvacetimetrové výšky netroufnete, můžete jen fandit a zkusit to třeba příští rok.

VODNÍ PRKNO NA MÁCHÁČI

JAKO RYBA

STOVKOU ZA DRAKEM

Komu se na skoku do vody nejvíc líbí ta část pod vodou, může zkusit potápění. Ale ne s přístroji. Jen tak, na férovku s rybami, jako to dělá šampión Martin Štěpánek, který si vydrží pod vodou hrát s želvami i pět minut. „Freediving je velmi svobodný sport, při kterém nejste svazováni žádnou technikou ani pravidly. Cítíte se doslova jako ryba ve vodě,“ pochvaluje si trenér začínajících potápěčů David Exner. I vy byste si měli nechat na úvod poradit od někoho zkušenějšího, tenhle sport je sice pro samotáře, ale pro ryzí samouky může být v začátcích, než se naučí znát své hranice, pěkně nebezpečný. Zase k němu ale skutečně nepotřebujete vůbec nic než výdrž a případně ploutve pro rychlejší pohyb.

Wakeboarding, tedy jízda na prkně za motorovým člunem, je dnes už klasikou. Ideální české lokality pro seznámení s tímto sportem jsou například Wakeboard kemp na Orlíku, Máchovo jezero, nebo (pro moravskoslezské ridery) třeba Štěrkovna Hlučín.

Trošku odlišnou hnací sílu využívá kitesurﬁng. Necháte se při něm táhnout po vodní hladině drakem poháněném větrem. O kitesurﬁngu se nedá říct, že je to zrovna bezpečná zábava. Není možné jen tak přijít a nastoupit, nejprve je třeba absolvovat pár lekcí s trenérem a získat licenci. Mimochodem – světový rekord v rychlosti vyvinuté za drakem je 102 km/hod!

NA KOLENA!

KAJAK MEZI KRAMI

Opět na prkně, ale v jiné poloze. Tentokrát v kleče. Kneeboarding je nový sport, jehož popularita úzce souvisí s ﬁlmem Crystal Voyager. Své příznivce má zatím hlavně v USA, u nás budete trochu za exota, ale proč si to nevyzkoušet? Pokud hledáte inspiraci nebo vzor, pátrejte po čemkoliv spojeném s osobou George Greenougha.

Zvláštní kouzlo pro všelijaké dobrodruhy mají ledovcové řeky. Jejich bělošedá barva, mrazivá teplota a dravý proud lákají ke sjíždění na kajaku a například na mnoha místech Aljašky lze do vln sklouznout přímo z ledovce. Problém nastane, když se v kajaku otočíte dnem vzhůru. Než stihnete udělat eskymáka, tak se neutopíte, ale umrznete.

DRSNÝ RYBOLOV

HOKEJ POD VODOU

Zdá se vám, že chytat ryby na udice a háčky je nerovný zápas? Pojďte se sumcem na férovku! Vlezte si v místech, kde žije, do vody, ponořte ruku a čekejte. Je dost možné, že časem vykoukne a do vaší paže se s chutí zakousne. V té chvíli jednejte rychle. Zachráníte ruku a ještě získáte sumce. V opačném případě buďte rádi aspoň za tu ruku. Že je to blbost? Možná, ale jmenuje se to noodling, je to povoleno v 11 státech USA a dokonce se v tom soutěží.

Pokud máte rádi konvenční sporty, ale chcete je dělat jinak, zkuste podvodní hokej. Hraje ho na každé straně šest hráčů vybavených 35 cm dlouhou hokejkou a šnorchlem. Jeden rozhodčí vše pozoruje ze břehu, druhý je přímo pod vodou. Ač se zdá, že jde o výstřelek, je tenhle sport starý už 55 let a nejlepší jsou v něm Francouzi. Do české reprezentace můžete po letním tréninku patřit třeba i vy! text: pavel horáček, foto: proﬁmedia.cz

A DALŠÍ

Y D Z Y E D J Z Z O R O HVĚ PR

m nářů i… novi spiroval e s ň n e i k e tě pom it ta neza t, že jsm .com jezd š í s i l i neum u, je zmín agicta ný? .m ještě v pyžam nak r w e u č w t j i i w sický a ske ože j řeba o kla , že n ovala t ře. Prot ů, ne? ;) b ě e d n a , lň ob íp ro odrý ení V př , abys os padat d a jít dom IC ZAC ně p ac n ormace. y přes růžový, m e M ř v lit b y OZ a ň f k jí do aspo nou zab LE TRIK VÍ. Ma znač ležitá in í na svém ebe: é t a u n k o i t v r u A t ů ž u k e n SB i… A ejvíc eš ro , kte vydr stáv osm ž je d můž si legrac ON NÁ ám se n IČKA int Mar E! K tech, co že stíny ždou pře stínu o S t M T I n U a UR me ev, o od YP e je, ARV ly S ív zvířa sí ka Dělá E OD B lika bar AČK tižní ško t ostudu VYB aná na nformac e nemu právnéh le nejdř ER N P E Z o v s k i U T a s a s ě o A S re děl SS test důležitá a člověk ýběrem bchodě, rzn DIČK deš ti z p v o výbě le. í n S š v BUN studen té nebu a e l . í a n d e d l D ý a V hli a tah zrcad ě cel i por navr ondýně. o škole. líbil urton.cz míst lovat v nášení t L p .b i v ro … a www HAtins kole, an .uk kont nikou n o zeptat C S Y š m vá h Ě K e co ircho a tec síš co? N EDIN ně si ani v legraph. OVÝ kázat da F J o a Ž L h E : Ů u y J u é R e .te avila se m ac.com lu a ME rát, KCE nicm Mick připr archiv www UJE ma kape řádně h ad. .m EDA zy věci, myšáka i pod o: L w t I R o w f Í M w a d á po oška NAŠ ER! j náp di cr ze li varu iga). OW it s kám na to m o dobre á, LEM áme rá P3 ve t olit pou má 2 g P S L E R M vn se M H v yž lož jak GIRR Y… Za ům, jak přijde udeš sla SKI! líme, že ůžou do cet (i kd že to je ce W RO kluk TAR šan Tak dva si m mys Až b nám 30

VE STYLU AMY WINEHOUSE

KDYBYSTE JI PŘIVEDLI DOMŮ A PŘEDSTAVILI RODIČŮM, ASI BY SE LEKLI. AMY VYPADÁ, JAKO KDYBY UTEKLA Z POLEPŠOVNY. JENŽE ZÁROVEŇ JE MAJITELKOU JEDNOHO Z NEJZAJÍMAVĚJŠÍCH R’N’B HLASŮ A TAKOVÉ PORCE TALENTU, ŽE NAD KAŽDOU JEJÍ DESKOU PADAJÍ KRITICI NA KOLENA.

Hudební ceny sbírá ve velkém a nikdy za ně nezapomene poděkovat Bohu, manažerovi a mamince. Jinak je ale pěkně hubatá a drzá, má sebedestruktivní sklony a provokativní image. Bulvární tisk ji miluje, protože Amy – to je nepřetržitý sled dramatických událostí, skandálního chování a šokujících výroků. Jestli tato potetovaná divoška baví i tebe a ráda by ses jí přiblížila aspoň vizáží (když už nadání chybí, ehm), poradíme ti. Zaručujeme, že na příštím večírku budeš středem pozornosti a nebudeš pro to muset udělat nic víc, než prostě jenom přijít. JAK NA TO LINKY Už v 60. letech se vědělo, že černé oční linky jsou nejvíc sexy záležitost. Amy je používá schválně trochu surově, ale to patří k věci. Jejich přehnaným zdůrazňováním dává najevo, že celý ten „sexy look“ má prokouknutý a je jí vlastně tak trochu k smíchu.

• Připrav si černé tekuté oční linky, vatové tyčinky a odličovač (pro případ nouze). • Pracovat se ti bude nejlépe v sedě u velkého stojacího zrcadla. Hlavu zakloň lehce dozadu, abys viděla celé víčko. Oko nech při malování otevřené, i když bude mít tendenci se zavírat. Oční víčko nenatahuj rukou, linka by potom byla deformovaná. • Linku nanášej vždy těsně u řas, jenom tak docílíš toho, že bude vypadat přirozeně. • Aby se ti netřásla ruka, opři si ji pohodlně o stůl, tím získáš větší jistotu. Linku začni malovat vždy od vnitřního koutku a snaž se ji pomyslně táhnout směrem ke konci obočí. Nejlepší je zvládnout to jedním souvislým tahem, ale pokud se ti to nedaří, zkus nejdřív udělat tři krátké linky (od vnitřního koutku, uprostřed víčka a na konci vnějšího koutku) a pak je přesně spojit. • Teď už jen stačí nanést řasenku a linky jsou hotové. Jestli se ti povedly hned napoprvé, gratulujeme. Jestli ne, nevěš hlavu a trénuj dál.

ÚČES Vysoko vyčesaný drdol je stejně legendární jako linky. Ani na něj Amy nedá dopustit, ale samozřejmě pouze ve svém originálním pojetí! • Připrav si hřeben tupírák, umělé vlasy, příčes, vycpávku, lak a sponky. • Udělej si malý culík v místě, kde má být drdol nejvyšší. • Culík hodně natupíruj a sponkami pod něj připevni příčes zmuchlaný do koule nebo vycpávku. Pro opravdu hodně velký drdol můžeš použít několik podložek na sobě, natupírovaný culík pak přelož přes vycpávku, a tím ji zakryj. • Zbytek vlasů okolo culíku natupíruj a překládej přes příčes. Nezapomeň lakovat, ať to drží! • Drdol pak s pomocí laku uhlaď hřebenem. • Na konec už stačí jen nějaká ozdoba do vlasů. Zkus šátek, květ nebo srdce. • PS: Ještě tetování. Nejlepší je obyčejná propiska. Kresli na suchou, mýdlem umytou a krémem nenamazanou kůži. ;) text: Lada Firchová, foto: archiv

KYBERPROSTOR SE DÁ PŘIROVNAT KE KALNÝM VODÁM ČÍNSKÉ CHUANG-CHE, NEJVÍC ZNEČIŠTĚNÉ ŘEKY SVĚTA. DNA NEDOHLÉDNEŠ, JEN TUŠÍŠ, ŽE NĚKDE POD HLADINOU TIŠE PROPLOUVAJÍ TEMNÉ STÍNY PREDÁTORŮ. HLEDAJÍ KOŘIST.

orem Kontakt s možným predát ým etu mladší 18 let byla neznám ern int a elk vat - Každá pátá uži í. člověkem vyzvána k setkán u necelých 20 %. ůzk sch na šlo Z oslovených vřeným sexuálním návrhům. - V 5 % případů došlo k ote vání. - Ve 2 % k sexuálnímu obtěžo etu mladší 18 let dala ern int a elk vat uži - Každá desátá kovat. mobil a začala s ním komuni neznámému člověku číslo na oblečení. o zaslání MMS fotograﬁe bez - Každá pátá byla požádána í výhružné zprávy, telefonické šikany (anonymn - Každá třetí se stala obětí vulgární návrhy apod.)

Predátor je člověk, který slídí po chatovacích místnostech a diskuzních fórech. Navazuje známosti, získává důvěru. Protože se tváří jako největší kámoš a umí být neobyčejně vnímavý k potřebám a problémům své budoucí oběti, jde mu to dobře. Potřebuje co nejvíc informací: Jak vypadáš? Pošleš mi fotku? Jak se doopravdy jmenuješ? Kolik je ti let? Kde bydlíš? Kam chodíš do školy? Jaké máš telefonní číslo? Co dělají rodiče? Co máš ráda? Co tě trápí? Když na všechno pěkně popravdě odpovíš, predátor tě vyhledá. Pak se připrav na nejhorší. text: Martina Overstreet, foto: Proﬁmedia.cz zdroj: http://www.uoou.cz/vybor_pro_prava_deti_08_10_09.pdf.

S kým teenageři nejvíc komunikují na internetu? 92 % s přáteli 78 % se spolužáky 63% s příbuznými 25 % s lidmi, které v životě neviděli

Jak znáš cizí země? MY ČEŠI SE S OBLIBOU ROZČILUJEME, JAK CIZINCI NEZNAJÍ NAŠI VLAST. JAK SI PLETOU ČESKO A ČEČENSKO A JAK SI MYSLÍ, ŽE ČESKÁ REPUBLIKA JE V MOSKVĚ. ALE JAK JSME NA TOM MY? URČITĚ ZNÁME CIZÍ ZEMĚ TAK DOBŘE, JAK TO CHCEME PO OSTATNÍCH?

2) S kolika státy sousedí Tunisko? a) 2 b) 3 c) 6 3) Uruguayský úřední jazyk je: a) uruguayština b) portugalština c) španělština 4) Kde je Tibet? a) na západě Číny b) na východě Číny 32

c) v Africe 5) Jak zní oﬁciální název Vatikánu? a) Vatikánská republika b) Papežský stát Vatikán c) Městský stát Vatikán 6) Čím se platí na Novém Zélandu? a) australským dolarem (AD) b) novozélandským dolarem (NZD) c) britskou librou (GBP) 7) Jaký režim vládne v Japonsku? a) konstituční monarchie b) republika c) absolutní monarchie

a) Bangkok b) Hanoj c) Jakarta 9) Které jazyky jsou úředními jazyky Izraele? a) hebrejština, angličtina b) jidiš, angličtina c) hebrejština, arabština 10) Když je v Praze 12 hodin, kolik je v Paříži? a) 11:00 b) 13:00 c) 15:00 Řešení: 1a,2a, 3c, 4b,5c, 6b, 7a, 8a, 9c, 10b

1) Burkina Faso je: a) africký stát b) hlavní město Ugandy c) pohoří v Asii

8) Jak se jmenuje hlavní město Thajska?

text: Laura Haiselová

A DALŠÍ

J U D E L S NÁ ŮJ T SV TINK INS

e podl m o t po nebo i ení a otisky, s č e m l o ob id.co vy, p ign .nike bot neb ráte bar ový des í vám w w t í Na w e model tav vyb ástí. Ho kolik dn ruhý s č ně ít ete d o zvol ích před tlivých títe. Za můž ně nikd o y n a t n l v s d p a e č k vla iály je te a za í u l í é zar e ba er mat ktu ulož rmy Nik ch, kter em c o b r o e u p fi t ýr prod ijde od ijít v bo nůž i je ím v i ř větš té tradic ový př esní enerac p j p e k y l a a n p n K ug o ško ox je stole jich lado en d má. torin více než osti. Je k uklád m c ace i V a ne liv h disk é rth F vějších pro v m D h a ý o r s e E y k n l N fi i y L v n j a o e o ík p as če le ká větr firma Th nejzajím jako u ur má čas cars ropě a d a velké s ahuje fl GB), dá hty, O ý o á s v k j M Š h z v e ty 16 y E bs ne LO y ká u le adá pará ánně a n tavuje tra í americ ila jedn led vyp dání žů v m kvalit lehký, o 2, 4, 8 a ilník na tka ví, h a l o o p U n t a h z o t h v f p rá n le as n je gr 1, te ltov předsta první po u, jenže romombo ssFlash ch dat ( vé pero, rinox zk unky fotí spo právně n rábět v y u y f K s o v o t o a ep o s la n il vy ký ko wi ct Ty o, kd , jak se začaly se rozšíř e, edáv a trhu. N a přes h barev, n iumfuje ůž S ektronic vé kulič ožík. Vi be. h n n é d e t n i tr se ko el ch ýn í ovk kaž t se tím tech s neví zděj bund jná větr ypečený ých švů otnost dání ětlo, tla ky a mal je mít u va . le a po e nikdy bude n v v u m u e ž s e z č h b ě ů zabý e. V 80 p a y é y v ,ž ob bíl ovák, n k potře a le lnou Krom řeba ase tom zic ém s Někd me. ateriálu euvěřite ceníte t bo ub ově expo Sovětsk tip je v ypadat. a jindy z O a o l l r č k š í m o n ne v ý .V OM ešn .cz ím vého Anorak dyšnost horách, a o dn ctorinox dejš ho světa ý snímek ozmazan je mít L k c a l i pro .vi jší mph ce v ur en elé stav proTriu Skvělou í turisti obusu. www do c e vyfoc y troch důležitě cokoli. před m dává k y d t . d j n k e g a e t u aut e 152 pár l kazníků h stráne jak b třený, ně o říct. N kdykoli při l anního d , e 8 ř á c , k k z r i p s ! ý s ž l o ě na tvůj hání Nike ID. Svým ternetov i vlastní cz neza prostě t tit kdeko e je á firma dobí ueshop. s e n k , i o i i k ř t ý y f i t k p h u N i z a N š c k g o c . s a ý t a e n s t r v k n zrn b l h , s p jda o e r . y je be e Šve www dus Oreg átní pro nictvím nost nav , kopačk tričko. shla : Pep archiv l i v d o pořá www.fre a y k ž : foto připr neb bot mo stře uni 34

PETE DOHER TY READY STEADY GO

NA PRVNÍ POHLED VYPADÁ, ŽE POSLEDNÍ TŘI DNY SPAL NA LAVIČCE V PARKU A ŽIVIL SE ZBYTKY OD MEKÁČE. VE SKUTEČNOSTI MÁ NA SOBĚ OBLEČENÍ V CENĚ MALÉHO OSOBNÍHO AUTA A PŘED ZRCADLEM TRÁVÍ VÍC ČASU NEŽ JEHO BÝVALÁ PŘÍTELKYNĚ KATE MOSS. Pod sako se hodí bílá nevyžehlená košile. styl, jenž dobře vystihuje název jedné skladby Kouzlo stylu frontmana skupiny Babyshambles je v dokonale promakané neupravenosti, nedbalosti, neučesanosti. Je to přesně to, čemu se má správně říkat „cool“. Peteovou inspirací se stali mods (zkratka od modernists – modernisté), londýnští frajírci, kteří se v polovině minulého století proháněli městem na skútrech Vespa a všechny peníze utráceli za italskou módu a desky. Jejich heslem bylo vypadat dobře za každou cenu a v každé situaci, ale zas ne tak dobře, jak by si představovali old folks (starouši, rodiče). Mods nosili krátké vlasy, elegantní saka, drahé boty a úzké nohavice a kravaty. Přestože v kavárně u espressa rádi rozmlouvali o ﬁlozoﬁi a hudbě, uměli se na koncertech The Who, The Kinks nebo Small Faces rozjet tak, až tekla krev. Vyznávali jednoduchý bezstarostný životní

skupiny The Rakes: Work, Work, Work (Club, Pub, Sleep). Za jejich následovníky lze označit kapely Oasis, Blur, The Verve a další. Pokud zvuk kytar Babyshambles a Peteova image přezíravého fracka oslovuje i tebe, máme pro tebe pár rád, jak vejít v jeho styl. Outﬁt Základem je kvalitní (nejlépe kožené) sako s patinou. Patina znamená, že sako vypadá jakoby s vámi zažilo už mnohá divoká dobrodružství, tedy je místy odřené, zašlé a možná má i trochu natrženou kapsu. V luxusním butiku stojí právě takové několikanásobně víc než to, které září novotou. Rada: Než rozbiješ prasátko a začneš smutně počítat drobné, projeď tátovu nebo dědovu skříň. Nic? Zkus Second Hand a jestli ti úlovek tak úplně nepadne – tím líp. O číslo až dvě větší velikost se považuje za ideální.

Pozor: půlka musí koukat z kalhot ven! Úzké nohavice jsou nezbytné, s rozkrokem u kolen bys u mods prostě neprošel. Co s kravatou? No nějak ji uvaž, tak jako ledabyle. Ovšem botám věnuj maximální pozornost. Černé, kožené, s úzkou špičkou a podpatkem, nebo Converse All Star. Vše ostatní je risk. Vlasy Účes můžeš vyřešit třemi způsoby: Koupíš si pomádu na vlasy, která vytvoří efekt nemytých vlasů. Přestaneš používat šampon. Nepřestaneš používat šampon a začneš nosit klobouk. Poslední varianta se nám zdá nejstylovější. Aby tvůj nový vzhled působil zcela autenticky, vezmi kytaru a běž se na celé odpoledne válet někam do trávy. připravila: Lada Firchová foto: archiv

RAFTING NA DIVOKÝCH VODÁCH JE SUPER LETNÍ ZÁBAVA S PŘÍCHUTÍ ADRENALINU. KDO NEMŮŽE VYRAZIT NA VYHLÁŠENÉ AMERICKÉ ČI KANADSKÉ ŘEKY, NEMUSÍ BÝT SMUTNÝ, PROTOŽE SKVĚLÁ MÍSTA JSOU I BLÍŽ. TŘEBA VE SLOVINSKU.

Slovinsko se dá po divoké vodě projet docela slušně. Úseky pro zkušené se střídají s těmi, kde si zapáskují i ti, co mají v jiných místech starost, aby se vůbec udrželi. Tento charakter má například řeka Sáva Dolinka, zatímco její příbuzná Sáva Bohinjka občas straší labyrintem kamenů. Ale bát se netřeba, kvůli těmhle pasážím tu přece jste, ne? Pokud už má někdo v té chvíli houpání dost, může to zabalit a zůstat u moře, to je ve Slovinsku vždycky nedaleko. Připraví se ovšem o jednu z nejkrásnějších (jak vzhledem, tak vlastnostmi pro rafting) řeku Evropy.

ŘEKA SOČI Její zelená a do několika metrů průhledná voda ostře kontrastuje s bílými vápencovými soutěskami. Těmi ovšem místy proplouváte tak rychle, že harmonie barev je to poslední, na co myslíte. V klidnějších místech ale oceníte vodopády, a taky můžete vyrazit na túru k pramenům Soči, abyste „svého nepřítele“ poznali už od jeho dětství. Vodácké zájezdy pořádají cestovní kanceláře, ale klidně můžete vyrazit s rodiči nebo kamarády po vlastní ose. Jen vzhledem k obtížnosti nepodceňujte vybavení – neopren, helma a rukavice jsou základ, v Julských Alpách může být i v létě dost chladno. text: Pavel Horáček foto: proﬁmedia.cz

MAS

NĚKDO CHCE BÝT DOSPĚLÝ, ABY MOHL CHODIT DO KLUBU, ŘÍDIT AUDI, POSLOUCHAT NAHLAS JONAS BROTHERS A NEPOSLOUCHAT UČITELE. NĚKTEŘÍ DOSPĚLÍ ZASE CHTĚJÍ BÝT DĚTMI, ABY NEMUSELI PLATIT DANĚ, MÍSTO DO PRÁCE MOHLI CHODIT PO PLÁŽI NAHATÍ, SOUSEDŮM ŘÍKAT CO SI VÁŽNĚ MYSLÍ A VĚŘIT NA POHÁDKY. A JSOU TAKY DOSPĚLÍ, KTEŘÍ PLATÍ JINÝM DOSPĚLÝM ZA TO, ŽE POŘÁD DOKÁŽOU VIDĚT SVĚT TAK OKOUZLENĚ JAKO DĚTI. A TI, CO TO DOKÁŽOU, SI PAK MÍSTO CHOZENÍ DO PRÁCE MŮŽOU VYMÝŠLET, ČMÁRAT A HRÁT BASEBALL.

SKER 39

Proč sis vybral baseball? Dřív jsem závodně plaval, ale kvůli problémům s koleny jsem přestal. I tak už mě zmáhalo chodit každý všední den do bazénu, odplavat dvacet bazénů od každého stylu a jako obměnu si dát deset bazénů s deskou. Baseball mě přitahoval podobně jako skejt – americká hra, jiná, neevropská estetika, čepice, dres a vůbec to náčiní: pálka, velká kožená rukavice, do který chytáš zářivě bílej koženej tenisák s rudými švy, a boty, co nemají na podrážce špunty jako kopačky, ale šest plíšků… Taky to, že házíš i chytáš, tajemná magie dobrého odpalu, to že někdy nebrzdíš nebo volně neprobíháš, ale k metě se sklouzneš nebo skočíš rybičku… Je toho hodně. Co tě na něm baví teď, když už jsi umělec? Baví mě zápas. Když vím, že jsem udělal, co šlo a nic nepokazil, natož když se povede nějaký zákrok navíc. Tenhle sport totiž nikdo dokonale neumí a vyhrává ten, kdo udělá míň chyb. A vlastně mě baví i trénovat dokola části hry, které tě v zápase potkají třeba jen jednou nebo taky vůbec. Pálení, házení míče po zemi, rozehrání dvojoutu, míče do luftu, obrana proti krádeži mety… Jaké schopnosti baseball rozvíjí? Mrštnost, sílu, postřeh a vytrvalost. Ale na různých pozicích a v různých situacích tam mají možnost uplatnit se různě nadaní lidé. Taky musíš umět kombinovat, rychle se rozhodnout, nezmatkovat. Čím se nakopáváš? Dost často mě nakopne samotný trénink. Někdy jedu trénovat úplně unavený a tam se proberu. Baví mě povtipkovat si tam takovým tím lehce chlapáckým „sportovním“ humorem a přitom se udržovat v kondici. Trochu mi to celý připomíná lítání venku, něco jako bejt v teplákách před barákem, machrovat s kámošema, trochu se u toho vypošťuchovat, ale vlastně se i snažit zlepšit. Akorát, že v baseballu házíš něco, co se dá dobře poměřovat, tepláky jsou o něco stylovější a hřiště trochu vymakanější. Jíš pořád jenom steaky a saláty s avokádem? To jenom v Americe, kde to vyjde stejně levně jako rychlý občerstvení. Ale snažím se jíst netučná jídla a mám rád saláty.

Jsi do baseballu dost zažranej. Když jsi přiletěl do New Yorku na studijní pobyt, hned jsi začal hledat tým, se kterým bys hrál. Trávit čas umělěckým způsobem mě zas až tolik nebaví. Přebíhám mezi světem ve škole, hiphopery, graﬃti a street art světem, a mezi těma jako normálníma lidma, který můžu potkat na sportu. Ani jedni mi pak pořádně nemůžou rozumět, před lidma z jedný party musím vysvětlovat postoje těch z druhý party. Nejvíc to pak asi pochopí umělci. Kdybych se ale měl radikálně postavit za jednu věc, vysmál bych se sám sobě. Umění je pro mě moc povídání u stolu

„Měl jsem uččiteelkku výtvarky, která mi řekla a, že ta lebka a tyhhletty blbosti, že to o jee stra ašný, trojka ne-lii čtyyřka okamžitě, a jak to, že jsem nenakresliil něcco „milého o“. ” a vymýšlení si umělýho světa, graffiti mám zas už poměrně prozkoumaný a nevidím, čeho bych v ilegálním graffiti mohl ještě dosáhnout… Ale směsice těch věcí dohromady mě baví. Ty jsi dvakrát měnil školu, základní i střední. Měl jsem štěstí, že jsem se přesunul na druhou půlku sídliště za kamarádem z baseballu. Jeho brácha Affro později založil časopis BBarák. Ta druhá základka byla mnohem lepší. Říkali jsme si tam jménem a ne příjmením, kluci chodili ven s holkama, jezdili jsme na skejtu a hráli streetball. Na tý první škole mi chtěli dát dvojku z chování, za rok jsem dostal padesát poznámek. Vyrušování, srandičky, sešity, nepozornost, tenisák, mokrej hadr, houba, lítající křídy, běhání po zdi… ale žádný větší sígroviny. Na tý druhý škole se prý jely takový věci jako třídnice do záchodu, nebo si dal někdo před známkováním z běhu na 1500 m perník. Tam jsem měl za rok jenom tři poznámky. A proč jsi pak přestoupil i na jinou střední? Začal jsem na soukromý umělecký škole, ale pak mě chytili, jak dělám graffiti, a táta mi řek, že jestli takhle budu pokračovat, nebude mi školu platit. Státní škola byla zadarmo, takže mě pak nemoh vydírat. Byla to divná doba, s rodičema

jsem asi rok málo komunikoval. Státní škola měla stejně lepší pověst. Na soukromý škole je pár lidí, co to chtějí dělat a nějak se snažej, a pak dost těch, co to jenom tak proﬂákaj. Tak jsem šel po dvou letech znova do prváku. To, že chceš kreslit, jsi ale věděl už odmala. V šestý nebo sedmý třídě jsem začal přemýšlet o tom, na jakou bych šel školu. Začal jsem to řešit takhle brzo, protože známky jsem měl dobrý, ale hrozně mi vypadávaly písmena. Když jsem měl vypočítat nějakou slovní úlohu, věděl jsem, jak se má řešit, ale někde jsem třeba vypustil číslici a tím pádem jsem to nespočítal. Nedoved jsem si představit, že bych byl v nějakym provozu, kde se na mě v něčem takovym spoléhá. Takže jsem chtěl dělat něco chytrýho, ale aby tam nebyla tahle zodpovědnost. Hodně jsem se předváděl, tak jsem si myslel, že bych hrál divadlo. Na tom většinou není nic chytrýho. No tam je dobrý, že nic neděláš, jenom se ukazuješ. Samozřejmě jsem ale zjistil, že to mi jde jenom před lidma, který znám už dýl, nebo ze kterých si můžu dělat srandu a nic se mi nestane. Když jsem pak měl něco předvést před cizíma, byl jsem úplně staženej. Ve třetí třídě mě bavilo modelovat, opice třeba. Pak jsem kreslil divný věci jako ruku, která roste z nohy, ta drží akvárko a v tom je kostra ryby s háčkem. Taky nás učil Tomáš Houška, co napsal scénář k ﬁlmu Gympl. Učil nás vyjmenovaný slova tak, že jsme hráli Černýho Petra s kartičkama, na kterých byly ty slova – že se nám otisknou do paměti. Všichni hráli karty, já jsem dělal něco z modelíny a nic jsem neuměl... Máma to pak do mě musela natlouct sama. Pak jsem začal jezdit na skejtu a líbily se mi ty designy na prknech, takže když jsem se dozvěděl, že existuje škola, kde tě naučej kreslit a ty se pak můžeš takovýma designama živit, začal jsem se učit kreslit jak se leskne jabko, abych se na takovou školu dostal. Kdo tě připravoval? Nejdřív jsem měl učitelku výtvarky, která mi řekla, že ta lebka a tyhlety blbosti, že to je strašný, že to je trojka ne-li čtyřka okamžitě, jak to, že jsem nenakreslil něco „milého“… Pak přišla jiná, prohlídla si to a řekla, že to je docela zajímavý. Řekla mámě, že takhle zapálený dítě neviděla, ať mě pošle na školu. Když jsem se pak na ni dostal, říkal jsem si, hm, tak tohle se mi líbí, tady jsou divný lidi, tyjo, ten je plešatej,

Masker, London, Leonard street, 2007

aka Masker Jakub Matuška v Praze 1981 v Praze, žije imíra Skrepla Narodil se v roce A; Praze, ateliér Vlad v í ěn w York, USSA um ch ný ience and Art, Ne emie výtvar Sc ad of Ak t en em nc Škola: n for the Adva The Cooper Unio Británie Studijní stáže: y London, Velká sit er iv Un ex es dl Mid aha Tempo Titans Pr ll: Baseba GNK, CMR, CAP robil pokojíček Graﬃti: mku Třebešice, vy masker1.net zá w. ny ww ov ih kn p ro Web: dwaymag.cz), o Adidas, st OR DIE! (www.re Y maloval boty pr DI na lu : iá er ho os to de ě Krom do našeho vi a všechny kulisy ilej kluk. avně umí bejt m hl a zi vi le te á m ne 41

zápas Tempo Titans proti Blansku, 7. 6. 2008, foto: Petr Stříbrcký (www.petrstribrcky.com)

tenhle má piercing a tamten je jako repák… A tyjo, oni tam neseděj v lavicích, seděj na těch kozlíkách okolo nějakýho zátiší nebo nahatýho chlapa nebo ženský a kreslej… Ale nakonec sis i zahrál, právě ve filmu Gympl. No, ale tvářim se tam hrozně. Ani nehnu obličejem, jenom v jedný scéně, kde nám řekli, že se máme usmát do kamery, tam hrozně vycenim zuby. Je to šílenej film. Není graffiti vlastně taky něco jako sport? Já už jsem takovej salónní graffiťák. Už na to nemám čas. U graffiti strávíš hrozně času pozorováním těch míst a stane se ti, že prochodíš celou noc a neuděláš to, protože to najednou nikde nejde. Proto obdivuju lidi, co to furt zvládaj a zároveň přemejšlim, jak by to dopadlo, kdyby mě znova chytli a tak. Je to ilegální život, ze kterého nic materiálního nevzejde. Což je na tom pěkný, ale únavný.

Účty to nezaplatí. Hladový krky nenakrmí. Žena doma čeká… To většinou právě žádnou nemáš. V noci jsi na ulici. Ze začátku to holky přitahuje, ale když pak zjistí, že by se měly nakupovat nějaký nábytky a místo toho se stříká…

„Tenhle sport nikkdo neumí dokonalee a vyhrává ten, kdo udělá míň chyb b.“ Hip hop, graﬃti a sk8 taky nejsou zrovna levný styly oblékání. Ty real writeři na sobě právě nic takovýho nemaj. Třeba německý writery bys na ulici vůbec nepoznal. Ty nosej třeba sandály.

Ty sám nejsi takovýma věcma posedlej tolik jako třeba hiphopeři. Kdybych toužil mít ty „glamorous“ věci, musel bych jim obětovat hrozně energie. Nemoh bych žít nic dalšího. Já se kouknu jak vypadaj, řeknu si, že jsou udělaný hezky, chytře nebo vtipně, ale nepřipustím si je tak blízko. A většina hiphopový módy je pro mě stejně přeplácaná, s nápisy, co nic neznamenaj. Přehnaná širokost je mi taky nepříjemná. Nemám rád pyžamo pod kolena. Mě na světě těší poměrně málo věcí – abych moh dělat svoje umění a nemusel se kroutit kvůli tomu, aby se prodalo, abych ho moh dělat svobodně, ale zároveň získal tolik prostředků, abych měl normální život, v budoucnu třeba ženu a dítě. I kdyby k tomu nebyl ten salát s avokádem, budu v pohodě. A je lepší bejt takhle v klidu, nebo je lepší stresovat se někde v práci a doma mít supr nový boty a všechny pitominy? Mě by to nenahradily. Vždyť se stejně rozpadnou a vyhodíš je. text: michal nanoru (Živel), foto: archiv Maskera

výstava ŇUŇUŇU-New York, Karlín Studios Praha, 2008

věcech, trochu boj, sny o to l By . Snažil jsem se… če di ro li ní, co mi vybíra tějí investovat, zbavit se obleče , co do nich nech če di ro us rs ve Kč co nestojej 200 ě důležité. k moc jsou pro m ja , ší tu ne dž va poně Říkal jsem si… x. usit nějak ten se jim že by to chtělo zk rák. To, že bych zvedávat před ba děl… vy vě bo em e ne js í kd h ov ně ác kř t lk ou do sk O ho t někoho , netoužil jsem to il jsem vocucáva l, ale to nehrozilo tak nějak dě vě nic moc. Nechod em js em js tě os le Pr šu řád doma. erma do pi sp po li at by řík če st di na ro ěl , nem urozence jsem měl malý so v křoví. A jelikož moc nechodil. ou lk s žádnou ho a tu hno ej sk na il jezd strach, že ne všec jsem měl trochu i as t … A bý j. se e ne ůž em ap js m tr l ti Bá a graﬃ o. Nebejt ltura kolem sk8 ání do věcí okol ik ku on lá di pr ce u ho že tk t, na čá ci u za jo ze tě varu ěl jsem po i s tím, před čím rodičům líbilo. M ic se an hr ně by , o na m co jt lá ně be dě co neslo to může ávu, občas se do pochopitelná, že st lidí kouřilo tr do pro rodiče těžko u, ík e přitom pěkný… al bn ý, ru m ob to ety, jsou pi sedávání na bl Vy ta y. dí nk je ča a ob xy ch Ro ná oděj do víc… Holky, co ch kom, kdo znal i úplně jinýho, i začínáš vidět z doma… ic t ul bý tu díž em ou js dn el je us M eš ven a na je tolik nový a tu super doba – jd čkách. Všechno za to ej Je ol xíkem pr ti. ta se ů na de m e aj do si jet do co si hr lu než jako dítě, e se opil a můžeš úh ud vš ho , ší žil ěj za čn o ite hn už jsi všec ko dneska, kdy už vzrušující. Ne ja v kolik chceš.

Dokonale čistá energie SOLÁRNÍ ENERGIE PATŘÍ K OBNOVITELNÝM ZDROJŮM, COŽ ZNAMENÁ, ŽE NA ROZDÍL OD UHLÍ NEBO ROPY NEMŮŽOU JEJÍ ZÁSOBY JEN TAK DOJÍT. POKUD BUDE SLUNCE SVÍTIT JEŠTĚ DALŠÍCH 5 MILIARD LET, JAK PŘEDPOKLÁDAJÍ VĚDCI, BUDEME MOCI STEJNĚ DLOUHO VYUŽÍVAT JEHO STOPROCENTNĚ ČISTOU ENERGII.

Tu zatím běžně používáme při pěstování ve sklenících nebo na ohřívání vody. Celkem obvyklé jsou také solární články, které pohánějí kalkulačky, ale dost často je v podobě velkých solárních panelů najdete už i na střechách moderních domů. Hledání

nových způsobů, jak sluneční energii dál využít, se věnuje stále více vědeckých pracovišť a společností. Můžete se jimi inspirovat a také přijít s nějakým geniálním nápadem, který přispěje k záchraně lidstva před hrozícím energetickým kolapsem.

KOLEM SVĚTA SE SLUNCEM V MOTORU Tým německých výzkumníků se už nemohl dívat na to, jak při cestování dopravními prostředky nesmyslně zamořujeme planetu, a rozhodl se sestavit speciální plavidlo, kterým chce předvést účelnost a jednoduchost solární energie. Katamarán, nesoucí jméno společnosti PlanetSolar, by měl být prvním plavidlem, které obepluje svět pouze na sluneční pohon. Elektrický motor čerpá energii ze slunečního svitu a tak nezatěžuje životní prostředí. Další jeho výhodou je, že je nesmírně tichý. Plavidlo má plout rychlostí asi 19 kilometrů v hodině, řídit ho budou dva námořníci a během ukázkové plavby kolem rovníku se na něm bude moci ubytovat asi padesát lidí. Společnost PlanetSolar chce tímto projektem upozornit na to, že zásoby tradičních pohonných hmot jsou omezené a lidé musejí hledat náhradní řešení.

DOBIJ MOBIL PODPRSENKOU Existují ovšem i méně vážné pokusy, jak využít solární energii. Japonští vědci sestrojili spodní prádlo, které má na sobě solární panely. Když jej budete nosit, vznikne dostatek energie na dobití vašeho mobilu nebo mp3 přehrávače. Tento nápad se asi moc neuchytí – spíš než vytvořit opravdu funkční prádlo, bylo hlavním cílem projektu upozornit na globální oteplování a rostoucí ceny ropy.

NA PRÁZDNINY VE VLASTNÍM LETADLE Společnost The Solar Impulse pracuje na letounu poháněném sluncem, který by mohl létat ve dne v noci, aniž by musel doplňovat palivo. První prototyp by měl být dokončen na sklonku letošního roku, a pokud vše dopadne podle představ konstruktérů, je možné, že za pár let budeme všichni moci létat v podobných letadlech třeba na dovolenou. Letadla budou totiž nejen ekologická, ale i jejich provoz bude levný, protože nespotřebovávají pohonné hmoty, za které se musí platit. Projekt vymyslel švýcarský konstruktér Bertrand Piccard, který se chystá v dalším prototypu letadla obletět zeměkouli bez přistání asi za čtyři dny. Držme palce, aby se mu to povedlo, vždyť i my bychom rádi letěli k moři ve vlastním letadle, ne?

text: Valerie Fischerová, foto: archiv

Tohle není obyčejný míček, který po vhození do vody udělá leda tak trapné žbluňk a jde ke dnu. Waboba dokáže skákat po hladině! Pod lycrovým obalem se skrývá speciální směs polyuretanů, díky níž se míček chová podobně jako placák při házení žabek. Své supervlastnosti však zachovává jen ve

vodě, od tvrdých povrchů jako je podlaha nebo zeď se neodráží a není pro ně ani určen. Až vyzkoušíte různé úhly odrazu, zjistíte, že možnosti Waboby jsou neomezené – létá rychlostí blesku a na druhé straně bazénu se ocitne dřív než řeknete švec. Objednat si jej můžete na www.smartstore.cz.

Japonské slovo minoru znamená realita. Webkamera s vtipným designem nabízí realitu při komunikaci. Minoru obsahuje dva obrazové snímače, které za pomoci speciálních brýlí vytváří 3D obraz. Na jejím používání není nic složitého, pouze ji zapojíte do 2.0 USB portu a nainstalujete přibalený software. Pak už můžete pořádat 3D video konference, pořizovat 3D fotky a videa, které jsou kompatibilní s YouTube. Pro video konference nepotřebujete žádné zvláštní programy, postačí vám běžné aplikace jako je Skype, MSN nebo AOL IM. V krabici najdete 5 ks brýlí, které vám a vašim přátelům umožní vychutnat si 3D obraz. Na koho se nedostane, může kameru používat v klasickém 2D rozhraní.

Smart Counter 2 je kompletní systém pro zobrazení postupu řešení obtížných matematických příkladů. Program, který využijí hlavně středoškoláci, dokáže například řešit rovnice (lineární, kvadratické i vyšších stupňů), vypočítávat zlomky a převody mezi číselnými soustavami, kreslit jakékoliv grafy apod. Uplatnění najde nejen u studentů gymnázií a technicky zaměřených škol, ale také u učitelů matematiky, kteří v něm najdou užitečný nástroj pro přípravu do hodin. Výhodou je jeho jednoduché ovládání, zobrazování všech matematických zápisů jak v textové, tak graﬁcké podobě, a také to, že ke stažení je nabízen zcela zdarma. Více informací naleznete na http://www.zdarma.org/1152-smartcounter-matematicky-system-postupy-reseni/.

Vysedávání nad učebnicí je většinou nuda, ty však můžeš své znalosti otestovat příjemným způsobem při hraní Buzz! Quiz TV nebo Buzz! Master Quiz. V obou případech tě čeká spousta otázek z různých oblastí (např. věda a technika, kolem světa, filmové hity, hudba), nevyhneš se ani rychlostnímu abecednímu srovnávání, práci s čísly nebo hádání z obrázků a videí. Hrát můžeš sám, ale mnohem více legrace si užiješ s kama46

rády, ať už se pohodlně usadíte před televizí nebo se budete střídat u jednoho handheldu. Po připojení PlayStation 3 k internetu získáš též možnost tvorby vlastních otázek, které ale budeš muset přeložit z angličtiny do češtiny. I to má samozřejmě své výhody – po několika týdnech ve společnosti nových Buzzů se tvá angličtina zaručeně zlepší! (pp)

ogram Více informac í a pr : na e et ke stažení najd m.cz

ionaltea ww w.seti.czechnat g/ http://ww w.seti.or z/ http://seti.euweb.c erkeley.edu/ http://setiathome.b u: kt oje pr ge pa me ho tiathome. ke stažení: http://se Klient SE TI@home load.html berkeley.edu/down

HLEDÁNÍ MIMOZEMSKÉ INTELIGENCE SETI@Home je vědecký experiment, který využívá internetového připojení domácích počítačů k hledání mimozemské inteligence (Search for Extra Terrestrial Inteligence – SETI). Můžete se ho zúčastnit i vy. Stačí, když do svého počítače nainstalujete malý program, který bude stahovat a vyhodnocovat data z rádiového teleskopu. Existuje malá, ale významná pravděpodobnost, že právě váš počítač jednoho dne zachytí signál mimozemské civilizace. SETI vznikl před padesáti lety na americké Cornellově univerzitě jako studentský projekt. Brzy získal pozornost vědců z NASA a přešel pod jejich kontrolu. I když NASA později přestala SETI ﬁnančně podporovat, experiment běží dál a jeho popularita stoupá.

JAK TO FUNGUJE? Výpočetní výkon soukromých počítačů, které jsou v projektu SETI zapojeny, umožňují udržovat náklady na provoz velice nízko. Superpočítače, které by bylo jinak nutné pořídit pro zpracování dat, by stály miliony dolarů. V České republice je zatím registrováno více než 30 000 účastníků experimentu, většinou jsou jimi studenti a správci sítí na univerzitách nebo ve státních a soukromých organizacích. Podle počtu odevzdaných výsledků jsme celosvětově na lichotivém 14. místě. text: Martina Overstreet foto: http://seti.euweb.cz/

DIVADLO

í n l e d a Div hra Proud

JESTLI ŠAHÁTE PO REVOLVERU, KDYŽ SE ŘEKNE DIVADLO, TAK SE VÁM NEDIVÍM, PROTOŽE TO, CO VÁM OBVYKLE SERVÍRUJOU VAŠE ČEŠTINÁŘKY, JE DĚS A BĚS. Jenže dejte na mě: Hra Proud, poetická naivní veršovánka Barbaře o lásce, strachu z žen, sexu, dospívání a alkoholu, je něco úplně jiného! Na scéně vedle akvária přítomno batole, kytara, looper a klíčové dílo Marcela Duchampa (to si najděte na Googlu, abyste věděli). Hlubinná delirická plavba v tělesných i ostatních tekutinách, které provázejí chlapecké dospívání. V hlavní roli Jan Meduna a Markéta Stehlíková. Nevhodné pro diváky mladší 15ti let, ale občanky nekontrolujou. A hlavně: Welcome drink v ceně! Hru můžete vidět v Praze v Rubínu, Českých Budějovicích a v Liberci. Termíny najdete na www.proud.zde.cz. text: Adam J. Švejda foto: archiv

WWW Tanec sekyr

JAK TO ASI ZNÍ, KDYŽ TANCUJÍ SEKYRY? JAK SE DĚLÁ TĚSTO Z OCELE A JAK SE URYCHLUJE NEKONEČNO? NA TO VŠECHNO DÁVÁ ODPOVĚDI SKUPINA WWW NA SVÉ NOVÉ DESCE TANEC SEKYR. Sifon a jeho parta WWW patřili k zakladatelům hip hopu v Čechách. Jenže na jejich první desku Neurobeat jsme si museli počkat až do roku 2006. A byla to pořádná pecka, která nabídla vyšinuté rytmy, podivné zvuky a zhudebněné tajuplné básně Lubomíra Typlta. Na druhém albu WWW znovu potvrzují, že zkrátka neznějí jako nikdo, koho znáte. Někdy je to temné a hodně psycho, ale stoprocentně platí, že odvážnému posluchači štěstí přeje. Nakonec, kdo jiný vám prozradí, že „karamel je cukr, co se neuzdraví“? (kv) foto: archiv

Láhev na kečup Heinz MARCEL DUCHAMP DOTÁHL DO GALERIE PÁNSKOU ZÁCHODOVOU MUŠLI, NAZVAL JI FONTÁNA A OBRÁTIL TAK SVĚT NARUBY. OD TÉ DOBY MŮŽETE VYSTAVIT COKOLIV A KDYŽ PROHLÁSÍTE, ŽE JE TO UMĚNÍ, TAK JE TO UMĚNÍ. A TO DŘÍV NEBYLO, CHÁPETE?

Po Duchampovi přišel Andy Warhol a jeho punkovou myšlenku dotáhl do konce. Maloval obrazy polévkových konzerv, Coca Coly, dolarových bankovek, automobilových bouraček, elektrického křesla a dalších produktů všedního života západní civilizace. Zdůraznil tím, že ve skutečnosti vypovídají o našem myšlení a kultuře daleko víc než vznešená díla v muzeích, kterých si sice vážíme, ale přicházíme s nimi do styku tak málo, že nás moc neovlivňují. Warhol mimo jiné namaloval i láhev kečupu Heinz – jeden ze symbolů konzumní společnosti, rychlého občerstvení, rychlé spotřeby. V tom

okamžiku pro nás přestala být obyčejnou lahví a začali jsme se na ni dívat jako na pop kulturní ikonu, tedy předmět téměř magického významu. (A pak že výtvarné umění nemá sílu!) Od roku 1882, kdy kečupová láhev Heinz vznikla, změnila pouze sedmkrát svůj tvar (etiketa je dokonce stále původní), čímž představuje sen každého designéra – dokonalý tvar, který přetrvá věky nedotčen dobou a módními trendy. Jakou inspiraci z něj načerpali čtyři desítky budoucích návrhářů, studentů VŠUP v Praze, můžete vidět na výstavě nazvané Heinz Art. Stojí to za to!

Heinz Art – Budoucnost designu inspirovaná tradicí 5.–28. 6. 2009 Galerie Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Náměstí Jana Palacha 80, Praha 1 Otevřeno: pondělí–sobota / 10–20 hod Vstup zdarma Více informací: http://www.heinz.cz http://www.vsup.cz

text: Martina Overstreet, foto: Heinz

CHATTY SE VYSLOVUJE ŠATY. A TAKY TO ŠATY JSOU. CHATTY JE MÓDNÍ ZNAČKA NEBO (CHCETE-LI) FASHION LABEL PRO MLADÉ LIDI Z MĚSTA, KTEŘÍ NECHTĚJÍ SPLÝVAT S DAVEM A CESTOU PRO ROHLÍKY POTKAT ČTYŘIKRÁT TU SAMOU BUNDU, CO MAJÍ NA SOBĚ. CHATTY JSOU RADKA SIRKOVÁ A ANIČKA TUŠKOVÁ. NA OTÁZKY ODPOVÍDALA RADKA, KTERÁ PŘIŠLA OBLEČENÁ TAK JAKO VĚTŠINA MÓDNÍCH NÁVRHÁŘŮ – CELÁ V ČERNÉM.

Když chci za vámi přijít do Chatty, tak kde to najdu? Kam mám jít? Do Londýnské ulice v Praze. Tam máme studio, kde se věnujeme zákazníkům, i když nám nedělá problém dojet za některými až domů, pokud je

to třeba. Zrovna teď nás oslovila jedna slečna na vozíku, abychom jí ušili kalhoty. Ráda za ní pojedu, pro mně je taková cesta přece jen míň náročná než pro ni. Dobře, tak já přijdu. Chci si nechat ušít džíny, které jsem viděla u vás na webu. Jak to bude probíhat? Tak… už jak přicházíš, vidíme tvoji postavu, co máš na sobě, jaký nosíš účes. Z toho si uděláme přibližnou představu o tom, jaký jsi typ.

Pak si začneme povídat: jestli ty džíny chceš na denní nošení, nebo jenom na párty, jestli chceš spíš klasický střih, nebo nějaké zvláštní řešení. Budeme se trochu bavit o tvém životním stylu – jsi sportovně založená, nebo sedíš celý den u počítače? Jaké máš zájmy? Jakou hudbu posloucháš, jaké máš ráda barvy? Podle toho, co nám řekneš, se pak budeme snažit navrhnout ty pravé džíny jenom pro tebe. Nakreslíme skicu

Jednoduché džíny u nás stojí asi 3 500 korun. Čím jsou složitější a propracovanější, tím je cena vyšší. Od těch z obchodu se liší tím, že dokud se v nich nebudeš cítit jakoby ses v nich narodila, nedáme je z ruky. To je podmínka – musí ti dokonale sedět. A samozřejmě, že na takové při troše štěstí narazíš i v krámu, ale co tam určitě nenajdeš, je originalita. My nikdy nešijeme ani dvoje džíny stejné, nemůže se ti stát, že v těch,

a když se ti bude líbit, vezmeme míry a vybereme spolu látku. Na další schůzce pak proběhne první zkouška kalhot, které budou zatím ušité jen nanečisto z obyčejné bavlny. Koukneme, jak to sedí, doladíme detaily a když je všechno v pořádku, může se začít šít z džínoviny. Před dokončením se ještě jednou sejdeme a ty si džíny znovu vyzkoušíš.

co máš na sobě, potkáš někoho na ulici. Naše džíny taky vypadají hezky i když jsou otočené naruby a pohozené vedle postele, protože mají všité barevné sedlo, potištěné vnitřní kapsy a jiné frajeřinky. A dáváme na ně doživotní záruku, to se ti v obchodě taky nestane.

Kolik budou stát a v čem budou jiné než ty, které bych si koupila v obchoďáku?

Co když přijdu s vlastním návrhem třeba na šaty nebo na bundu. Ušijete mi to? Ušijeme. A když si budeš přát, dokonce s tebou půjdeme koupit látku.

A ušijete mi to, i když si budete myslet, že je to totálně hrozný? Hehe, tak to ne. Když třeba vidíme, že jsi to myslela dobře, ale nehodí se to na tvou postavu, nebo že tvůj návrh je úplně mimo a ušitý by nevypadal dobře, řekneme ti to. Ale ne nějak neomaleně nebo drze, takové my nejsme. Spíš se ti budeme snažit vysvětlit důvody, proč si myslíme, že by to mělo vypadat jinak. Společně pak

šatník. To se pak musíme víc zamyslet nad její osobností a způsobem života, vzít v úvahu právě i střih vlasů, vhodný make-up a tak dále.

najdeme řešení, které ti bude vyhovovat. Každý kus oblečení, který pouštíme do světa, nám dělá reklamu. Je to naše vizitka, takže nemůžeme dát značku Chatty na něco, co se nám nelíbí.

radíme zadarmo. Jinak se za konzultace platí.

A poradíte mi, jak se k těm novým šatům mám učesat, nalíčit a jaké zvolit doplňky, aby to všechno hrálo dohromady? Jasně. To děláme třeba když šijeme velkou večerní róbu. Nebo když přijde slečna, že chce kompletně změnit styl a postupně obměnit celý

Poradíte i klukům? Samozřejmě. Platí se za to? Když si ten člověk od nás nechá něco šít, tak

Kde všude si můžu koupit vaše věci? Zatím jenom v Praze na náměstí Jiřího z Poděbrad v obchodě Pour Pour. Do budoucna plánujeme zprovoznit online shop. Jak vznikl název Chatty a co znamená? Jednou večer jsme si sedly a začaly tahat z rukávu různé úžasné názvy. Listovaly jsme slovníkem, až padlo slovo chatty, což ve francouzštině

znamená kočička a zároveň – protože se to vyslovuje šaty – to má vtip i v češtině. Pamatuju si, že zrovna já jsem s tím tedy nesouhlasila, že se mi to moc nelíbilo. Když jsem si představila, jak dáváme růžové labely s kočičkou na klučičí oblečení, tak jsem si říkala no nazdar…! Ale lidi na to reagovali dobře. Kočička se stala naším poznávacím znamením a v různých obměnách se objevuje na každém našem kousku.

Jak vás vůbec napadlo založit si oděvní značku? Začít dělat do módy? Naše kamarádka Maruška Suchanová potřebovala napsat do školy bakalářskou práci. Jako téma si vybrala založení ﬁktivní módní značky a nakonec ji napadlo, že když už o tom bude psát, proč by to mělo být jenom ﬁktivní, proč to vlastně nezkusit doopravdy? Přišla s tím za mnou a za Aničkou, nám se to líbilo a tak jsme se do toho pustily. Maruška napsala bakalářku

a i když už teď s námi nespolupracuje, protože se chce věnovat dokončení studia vysoké školy, pořád ji bereme jako důležitou součást Chatty. Byla to ona, kdo to celé vymyslel. Čím se při tvorbě řídíte? Máte nějaké zásady, které dodržujete? Zásadou číslo jedna je: co kus, to originál. Nikdy se neopakujeme. Druhá věc: šijeme pouze z přírodních materiálů, které jsou pro tělo nejvhodnější. Třetí: všechno šijeme samy. Neposíláme látky do Číny nebo do Indie, aby tam za nás makali malí otroci. Další zásadou je funkčnost. My si myslíme, že oblečení je od toho, aby se nosilo. Pokud člověku brání v pohybu, nebo ho nějak jinak omezuje, je to špatně. Takhle my nešijeme. Koukáme na to, aby naše oblečení bylo nositelné, dobře se pralo, nemuselo se moc žehlit, něco vydrželo a nebylo nesmyslně drahé. A snažíme se nevytvářet víc odpadu, než je nezbytně nutné. Ten, co vzniká, pečlivě třídíme. Jak se takovej hadřík vlastně narodí? Nejdřív dostaneš nápad. Třeba ve vaně nebo když spíš… Hadříky se nerodí stylem dneska mě napadla sukně, tak ji ušijeme, a za měsíc pak vymyslíme

kabát. Vždycky jednou za rok navrhujeme celou kolekci a ta má nějaké téma, název. Tak například poslední kolekce se jmenovala Twisted a vycházela z období 50. let, kdy frčel rokenrol, cadilacy, vosí pasy a tak. Hodně nás inspiroval ﬁlm Pomáda. Předtím jsme zase dělaly Peklo, Komiks a podobně. Vždycky je to něco, co je spojené s oblečením, ale zároveň je v tom prostor pro naši fantazii. Témata mě napadají na různých místech, to je pravda. Třeba v tramvaji nebo v metru. Když máme téma pojmenované,

„Nepotřebujeme šít věci, které budou vypadat dobře jenom na modelkách.“ domluvíme se s Aničkou, jaký stěžejní detail budeme používat, jestli to bude mašle, volán, nebo něco jiného, a jakým způsobem se bude v kolekci objevovat. Pak začneme kreslit skici a vybereme si graﬁckého designéra, který nám navrhne potisky na látky. Na Pekle s námi spolupracovali graﬃti writeři, je to různé. Při kreslení musíme myslet na spoustu věcí. Hlídat barevnost, aby se nám v kolekci nestřídaly všechny barvy duhy; složitost provedení – nemá smysl navrhnout džíny, které vyžadují dva týdny práce, protože by byly strašně drahé. Potom materiál – seženeme na to vhodnou látku?

A tak dále, je toho hodně. Když máme nakresleno, sedneme si s Aničkou a začneme třídit: tohle vyhodíme, tohle si necháme, ale ještě upravíme, tohle je dobrý, a tak dále. Po tomhle kole přijde na řadu stříhání a pak konečně šití. Kolekce je ušitá a následuje její předvedení, čili módní přehlídka. A vy dvě si asi vybíráte modelky podle toho, co vydržej, ne? Četla jsem totiž, že je nutíte chodit pozadu a že potom ty chudinky padají z mola do diváků. No teda… (směje se) My právě s modelkami nepracujeme. Nám modely předvádějí většinou herečky a tanečnice, které ani nemají ideální postavu. To je pro nás důležité, protože naši zákazníci taky nemají dokonalé postavy. Nepotřebujeme šít věci, které budou vypadat dobře jenom na modelkách. Jinak chození pozadu při poslední přehlídce Twisted byl trochu extrém, kterým byly holky nejdřív nadšené, ale když pak dvě – z toho jedna docela nebezpečně – spadly do lidí, říkaly jsme si, že to je trochu moc. Na druhou stranu modelky občas padají z pódia, i když chodí popředu. To se prostě stává… text: Martina Overstreet foto: archiv Chatty

Co jsi šila? st úlet. e samý kytičky, do ud vš y, rd Bu z u . Byly podle střih oblečení? Svoje první šaty Měla jsi hodně . Řekla bych, že ne ši chodila? V čem jsi nejrad Jeansy a tričko. http p:///www.myspace.ccom/Cha atty_ _czz V roce 2004 založily Marie Suchanová, Radka Sirková a Anna Tušková (všechny 24 let) značku Chatty. Stud dovaly Radka a Anička VŠUP, Maruška Technickou univerzitu v Liberci Úspěchy Radka – 2x 1. místo na Prague Fashion Week Maruška – 1. místo Fashion & Technology, Florencie Anička – mozek Chatty, škola života

a? Co jsi nesnášel a. ám m ání mluvila Když mi do oblík jsi poslouchala? Jakou muziku ys. eba i Beastie Bo Punk, ska, ale tř ála? Co sis nejvíc př tá! ha bo avná a No, abych byla sl

Lyžování mezi Araby

PODLE TELEVIZNÍCH ZPRÁV BYSTE SI MĚLI DO LIBANONU PŘIBALIT NEJSPÍŠ ZBROJNÍ PAS NEBO NEPRŮSTŘELNOU VESTU. MY RADÍME VZÍT LYŽE, SNOWBOARD A POTÁPĚČSKÉ VYBAVENÍ. TAHLE ZEMĚ JE TOTIŽ PRO ADRENALINOVÉ SPORTY TOTÉŽ, CO DISNEYLAND PRO AMERICKÉ DĚTI.

Dopoledne lyžovat a odpoledne se válet na pláži, ráno vyrazit na trek divokou krajinou a po poledni se potápět ve vyhřátých pobřežních vodách Středozemního moře. To není sen, to je sladký život na arabský způsob. Všechny tyto zábavy navíc zpestřuje pravé prostředí Blízkého východu s trhy, ulicemi, hlukem… Když třeba ve městě Tripolis vylezete z hotelu s lyžemi na ramenou, připadáte si jako v nějaké šílené komedii. ZA POLOVIČNÍ CENU Vy ovšem nedbáte šokovaných výrazů domorodců, kteří se na vás dívají jako na mimozemšťana, sednete do auta a začnete šplhat serpentinami do hor. Jen 60 kilometrů od moře se totiž nachází sjezdovky. Z místních je mohou využívat jen ti nejbohatší, zato Evropané prakticky všichni – denní skipass totiž stojí méně než půlden kdekoliv u nás. Ani 56

jeden ze stánků s občerstvením navíc nemá vysokohorskou přirážku.

JEDEN UMÍRÁ, PATNÁCT DISKUTUJE Pokud sem cestujete bez vybavení, což se dá předpokládat (říct v Praze, že jedete do Libanonu a chtít odbavit lyže, by mohlo skončit odvozem do Bohnic), půjčoven jsou tu desítky. Lyžařské resorty jsou hned čtyři a počet vleků jde do desítek včetně lanovek. Na svahy doporučujeme vyrazit zrána, neboť slunce připaluje a po poledni bývá sníh rozbředlý. A hlavně už jsou na něm místní, které je lépe pozorovat z lehátka na terase bufetu, než se vystavovat riziku srážky. Libanonci totiž jezdí kouzelně. Když jeden spadne, přiláká to řadu dalších, takže se na sjezdovce klidně vytvoří chumel patnácti lidí živě debatujících o jednom pádu, zatímco raněný stále čeká na příjezd lékaře…

divokou krajinou, která však může být pěkně nebezpečná. Terén je plný nevybuchnutých min z občanské války, která Libanonem zmítá s přestávkami už od roku 1948. Když se ale předem poptáte, místní vám rádi poradí, kterým oblastem je lepší se vyhnout, a ještě vás po návratu pozvou na večeři.

MĚSTA POD VODOU U moře je největším hitem potápění, zejména v okolí města Tyru se pod vodou nachází stejné množství historických památek jako na břehu. A to nepočítáme živočichy a rostliny, kteří do vody na rozdíl od zřícených staveb patří. Určitě nevynechejte ani caving, tedy zkoumání jeskyní, které zde nemá charakter organizované prohlídky, ale poměrně neformální, o to dobrodružnější expedice do nitra překrásných jeskyní.

POZOR NA MINY! Zdejší hory jsou skvělým místem pro treky

text a foto: Pavel Horáček

JAK ŽIJE TEENAGER V ŘÍMĚ, REYKJAVÍKU, KAPSKÉM MĚSTĚ, NEW YORKU, TOKIU…? NAKOLIK SE JEHO BĚŽNÝ DEN LIŠÍ OD VAŠEHO? CO HO BAVÍ, S KÝM KAMARÁDÍ? JE MEZI VÁMI VELKÝ ROZDÍL, NEBO JSTE SI NEHLEDĚ NA VZDÁLENOST PODOBNÍ?

,,Jmenuju se Valeria Suchich, kamarádi mi říkají Lera. Je mi 17 let a žiju v ruském městě Perm, které leží na hranici mezi evropskou a asijskou částí Ruska. Jednou jsem byla v Praze a hrozně se mi tam líbilo. Máte tam totiž moc hezké a milé kluky! :)”

Co obvykle děláš v sedm hodin ráno? Připravuji se do školy. Oblékám se a líčím, u snídaně se koukám na televizi nebo poslouchám hudbu. Pak jdu pěšky do školy, což mi trvá tak pět minut. Výuka začíná v 8.30 a končí většinou kolem 15.00. Jakou školu studuješ, jaké máš předměty a jak se ti tam líbí? Studuji ekonomické lyceum. Moje oblíbené předměty jsou asi angličtina a ekonomie. Naopak mě moc nebaví ﬁlozoﬁe a sociologie. Pro mě je škola jednak místo, kde se vzdělávám a jednak místo, kde se setkávám se svými kamarády a užíváme si legraci. O přestávkách většinou sedíme na chodbě, hrajeme na kytaru a zpíváme. Když je hezky, tak jdeme na chvíli na školní zahradu. Mám školu vlastně

docela ráda, máme dobré učitele, kteří často obměňují výuku tak, aby nás to bavilo. Co děláš po škole? Většinou se jdu rychle převléct, protože do školy musíme nosit sukni a blůzu, kluci zase oblek nebo aspoň košili. Je to něco jako uniforma. Zbytek odpoledne dělám různé věci. V poslední době se spíš učím, ale dřív jsem chodila hodně do kina nebo se projížděla v parku na kolečkových bruslích. Občas strávím odpoledne s kamarádama a jen tak se flákáme. Večer pak zajdem na koncert, nebo do klubu, kde si zatancujem. Jaké máš ráda oblečení? Nejpohodlněji mi je v džínách, tričku a teniskách. Když se ale jde na party, vezmu

si pěkné šaty nebo sukni. Ostatní teenageři v Permu se oblékají podobně. U nás ve škole si teď kluci oblíbili Justina Timberlakea, nosí samé kloboučky a úzké kravaty. Na ulici často potkávám emo kids nebo všelijaké pseudorockery.

Stalinovy éry se jmenovalo Molotov. Je tu spousta divadel, klubů a obchodů. Hodně se tady fandí basketbalu a fotbalu. Nevýhoda je, že jsou tu špinavé ulice, protože v ruských městech se moc neuklízí.

Čemu se ještě věnuješ ve volném čase? Rekreačně hraju tenis a volejbal a ještě jsem ve školním basketbalovém týmu. Jinak koukám hodně na filmy, hlavně na komedie. Můj nejoblíbenější herec je – respektive byl – He ath Ledger. Hodně času trávím na internetu. Jsem buď na Facebooku nebo na Vkontakte.ru, což je ruská obdoba Facebooku.

S kým nejvíc kamarádíš? Asi s klukama. Ve škole je jedna taková klučičí punkrocková kapela a protože ráda zpívám, tak s nimi občas vystupuju na koncertech a tím pádem spolu trávíme docela dost času. Nejlepší kámoška je ale samozřejmě holka a jmenuje se Anna. Mám ji nejvíc ráda, protože je úžasná a vždycky mi se vším pomůže.

Jak vypadá tvoje město? Perm je šesté největší město v Rusku a za

Co posloucháš za muziku? Punkrock a občas i R’n’B.

Máš sourozence? Mám bratra, je mu 20 let a jmenuje se Kirill. Je velmi hodný, zodpovědný a velmi oblíbený mezi děvčaty. Jaké máš plány do budoucna? No, chtěla bych hlavně odmaturovat a dostat se do Moskvy na univerzitu. Kdybych ji vystudovala, tak bych se pak ráda na čas přesunula někam do západní Evropy, třeba do Anglie nebo do Německa. Můj sen je taky být slavnou zpěvačkou, ale to asi nevyjde. :) text: Pepe Švejda foto: archiv

LA DANSE MACABRE – TANEC SMRTI

PROČ LIDÉ TANČÍ

DANSE MACABRE MINULE JSME VPLULI DO STŘEDOVĚKU A JEŠTĚ V NĚM ZŮSTANEME. TANČÍCÍ KEJKLÍŘE VŠAK ZANECHÁME VESELÉMU PUBLIKU NA MASOPUSTNÍCH SLAVNOSTECH, STEJNĚ JAKO UROZENÉ DÁMY CUPITAT PO BOKU SVÝCH RYTÍŘŮ. PROSTÝ LID AŤ V HOSPODĚ DOTANČÍ ROZPUSTILÝ ŘETĚZOVÝ TANEC. TI VŠICHNI SI UŽÍVAJÍ ŽIVOTA A MYSLET NA NĚCO TAK DEFINITIVNÍHO, JAKO JE SMRT, JE TEĎ ANI NENAPADNE. RADŠI. MEMENTO MORI (PAMATUJ NA SMRT) Ve středověku je otázka smrti velice naléhavá. Pokud se vám vyhne křižácká výprava, můžete zemřít při morové epidemii. A pokud vás nedostane mor, stejně nemáte jistotu, zda na vaše dveře nezabouchá parta inkvizitorů přesvědčená, že kamarádíte s ďáblem a patříte na hranici. Třesete se proto strachem, že nejste dost zbožní a trýzníte se myšlenkami na boží trest. Smrt je zkrátka všudypřítomná a jedním ze způsobů, jak se s tím vyrovnat, je představa tance živých s mrtvými. Není to fantazie nikterak nová. Už v hrobech starověkých Etrusků byly nalezeny reliéfy tančících koster, které vyjadřovaly shledání se zemřelými předky. Význam středověkého tance smrti spíš odpovídal pocitu, že život je tancem na vlastním hrobě.

„Co jste vy, byli jsme i my; co jsme my, budete i vy!“ Všimli jste si někdy na hřbitově tohoto nápisu? Do Evropy se dostal už kolem 11. století z arabských zemí a připomíná nám, že jedině smrt je ke všem spravedlivá. Přijde si stejně pro chuďase jako pro boháče, zdravé, nemocné, krásné i ošklivé. Toto memento mori se od středověku stává oblíbeným námětem v divadle, hudbě a malířství. Pantomimické představení tance smrti bylo prý poprvé uvedeno r. 1424 na pařížské radnici za přítomnosti králů Karla VI. a Jindřicha IV. ve hře Život svatého Jiřího. Jiný zdroj uvádí, že tanec smrti – La danse macabre nese jméno dobrodruha MacCabera, který přišel v 15. století do Paříže a pořádal na hřbitově pantomimu, při níž v přestrojení za kostlivce vybízel přítomné k tanci. Tanec smrti se neomezuje na přesné taneční kroky nebo formu, důležitá je přítomnost tanečníka představujícího Smrt. Jednu z mnoha podob tance smrti zachycuje například freska ze 14. století nazvaná Triumf smrti, která se nachází v Campo Santo v Pise. Na jiném obraze můžeme vidět uskupení živých a mrtvých jako při řetězovém tanci. Živí jsou seřazeni podle hodností a společenského postavení. První je papež, pak kostlivec, druhý je císař (a kostlivec), pak císařovna (a kostlivec), a tak řada tanečníků pokračuje až k žebrákovi. Všechny obrazy tance smrti působí groteskně až tragikomicky, protože co může být bláznivějšího a zároveň neúprosně připomínající naši konečnost, než je tančící mrtvola nebo kostra?

TANEC SV. VÍTA Pamatujete, že kromě tanců, nad nimiž máme kontrolu, existují také tance, které si s naším tělem dělají, co chtějí? I ve středověku se lidí zmocňovala taneční mánie, a to nejčastěji na hřbitovech a kolem kostelů. „Při zpívaném řetězovém tanci kolem hřbitova se muži a ženy náhle vrhli na zem, chvíli zůstali v klidu, ale pak jako v extázi vyskočili a začali rukama nohama naznačovat pracovní pohyby, které jsou ve svátek zakázány: orání, ševcování, předení, tkaní apod. Teprve přivedeni k oltáři se vzpamatovali z údivu, jakoby se právě probudili.“ (Dějiny umělecké kultury, Miloš Jůzl a kolektiv) Pohybový projev, a hlavně pěna, která se tanečníkům přivedeným do vytržení obvykle tvořila u úst, připomínaly epilepsii a také nemoc zvanou chorea maior (druh postižení mozku, projevující se nekontrolovatelnými pohyby, záškuby končetin a těla), proto nakonec obojí splynulo pod jeden lidový název – tanec sv. Víta. Svatý Vít byl vždy uctíván jako patron herců, komediantů, tanečníků a epileptiků

TARANTISMUS Všelijaké taneční mánie a transy byly psychologicky „nakažlivé“. V různých zemích, dobách a z různých důvodů se zmocňovaly lidí v masovém měřítku. V německém Porýní například věřili, že šílený tanec chrání před morovou nákazou, v Itálii zase, že tanečním běsněním lze vyléčit kousnutí jedovatého pavouka tarantuly. Proto se neřízenému tanečnímu rejdění až do konce 18. století říkalo tarantismus. Mimochodem, možná právě z tarantismu vznikl skočný tanec jménem tarantella, jenž se začal tančit v okolí města Tarent. P.S. Až uvidíte v klubu někoho tančit, jakoby ho kousla tarantule, přidejte se. Trocha prudšího tance není totéž jako macabre danse! text: Petra Verzichová foto: internet

BURTON Špindl Spring Sessions

INFO CZE SKIARE Á L SVAT Ý PE TR ŠPINDLERŮV MLÝN, PHOTO + VID EO SHOOTIN G COMMUNIT Y G SE ASON CLO ATHERING SING E VENT

2. – 5. 4. 09

Každý rok probíhá ve Svatém Petru loučení se zimní sezónou BURTON Špindl Spring Session. Minulý ročník byl ohodnocen titulem Akce Roku 2008 v anketě Board Awards a příští rok se můžete příjemného ježdění v partě, při němž se sice vyhlašují nejlepší jezdci, ale nikdo vlastně nezávodí, zúčastnit i vy. Sledujte www.burton.cz. 61

komiks: Zuzana Andělová (Život je prostý) – www.komiksfest.cz

s e p a T e k a F MLADÁ INDIE ROCKOVÁ PARTIČKA Z PRAHY SE DO KYTAR OPŘELA TEPRVE PŘED TŘEMI LETY A NA TO, ŽE JEJÍ VĚKOVÝ PRŮMĚR NEPŘESAHUJE 20 LET, DOSAHUJE SLUŠNÝCH VÝSLEDKŮ. DESKU JIM PRODUKOVAL ŠMITY Z THE PROSTITUTES A POD KŘÍDLA SI JE VZALA RESPEKTOVANÁ AGENTURA D SMACK U, KTERÁ SI SVÉ CHRÁNĚNCE (NAPŘ. SUNSHINE, SKYLINE NEBO THE CHANCERS) VYBÍRÁ SAKRA PEČLIVĚ! TOTÁLNÍ GYMPL Kapelu Big Cheese, která dnešním Fake Tapes předcházela, založili Adam Piaf a Adam Kořínek aka LittleRoot. Přes www. libimseti. cz sehnali bubenici Kaki a pak se seznámili s baskytaristou Csabbou. Několik měsíců hráli po menších pražských klubech, ale hlavně pilně zkoušeli v pronajaté garáži. Zlom přišel koncem roku 2006, kdy zaujali Tomáše Vondráčka z Radiostars. Představil je pražskému hudebníkovi Šmitymu, který se stal jejich producentem. ,,My jsme hráli totální gympl, ale oni v nás přesto viděli nějaký potenciál,” vzpomíná frontman kapely Adam Piaf. Šmity si vzal nerozkoukané kluky na starost a ukázal jim, jak to v tom světě hudby vlastně chodí.

JUST LIKE SUPERHEROES Kapela se začala rozvíjet po hudební stránce, 64

změnila název na zvučnější Fake Tapes a vyměnila bubenici za Chica Torrese, který měl perfektně vybavenou zkušebnu v Jinonicích. Potom se začala připravovat na nahrávání první desky. ,,Nejdřív se měly nahrát jenom asi čtyři písničky, ale později se jich udělalo jedenáct a album bylo na světě,” vysvětluje Adam Piaf vznik alba Just like Superheroes. Desku vydala jako svůj vydavatelský debut společnost Soundsquare Music a produkce se ujal již zmíněný Šmity. ,,Nahrát kytary a vokály můžeš, podobně jako my, doma v obýváku, ale důležitej je producent, kterej má představu o tom, jak by to mělo znít, a hraje si s tím ve studiu celý dny a noci dokud to tak opravdu nezní,” přibližuje proces nahrávání bubeník Chico Torres. Letos v létě se Fake Tapes chystají co nejvíc hrát (uvidíte je např. na Planetfestivalu nebo Rock for People), aby se dostali do podvědo-

mí posluchačů. Sledujte je, protože až budou za rok za dva přebírat Anděla v kategorii Objev roku, budete moci u telky znuděně prohodit – no jo, ale ty znám už dlouho, to to zase trvalo, než si jich všimli... text: Pepe Švejda, foto: archiv

VIZITKA

Ú sp ě ch y

pro mladé e (p rojekt Fu tu re li n mís to kapely): 2. , K Y TA h it p ar ád ě (VO K Á LY 18 m ís tě n í v u t, 1: o o io R ád e R tl it L m Ada ma Vel ká se d ) : si n gl (K Y TA R A so pis Filter ča í bn de hu 1 es m ez i 2 o , er a h Csabb Li ke S u p er st Ju i sk la d b aR A) le ži tě jš ím (B A SK Y TA 20 n ej d ů 2 2 , s e e Ch ico To rr m i m ěs íc i v ka te go ri (B IC Í) n o m in ac e 8 20 0 O b je v ro ku ze n n a um: lb b b le za řa a u B vé gl to n u si Deb s e ro 08 p e rh e B es t o f 20 s t li ke S u

f, 19 Ad a m P ia R A)

(S O U N DS

Q UA RE M

USIC 20 08

)

es p a T e k a F