RedWay 10/V.

VŠE O...

SPICE GIRLS EKO

KORPORACE NENÍ SPROSTÉ SLOVO SOUTĚŽ

NINTENDO

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

LUCI TÉMA: KLUCI TÉMA: KLUCI TÉMA: KLUCI TÉMA: KLUCI TÉMA: KLUCI TÉMA: KLUCI TÉMA: KLUCI

editorial /

Ahoj holky, čau kluci!

Nejlepší téma až na konec.

Obálku čísla vytvořil Michal Cimala: „Jaký jsou role žen a mužů dnes? Některým mužským profesím dominují ženy, muži zůstávají v domácnostech... Čas změn je tu. Ježíš na podpatcích se vznáší se nad oceánem zapomnění. Je noc ironie.

Horkovzdušnou pistolí dosušuji lepidlo a barvy bublají a taví se do spejkanců.

Cákanec do pozadí a pak trnová koruna takrovačkou sponkami. Zraňuji svalnatého mutanta. Doslova špendlím koláž na pozadí.”

Uvidíme se v září, čau, Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 10, ročník 5 zdarma toto číslo vyšlo v červnu 2013 titulní strana: Michal Cimala, michalcimala.cz adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAAY AY 10/ /2013

6–9

8

MAIL BOX

Milujeme kreslení při hodině!

Váš RedWay 10 –17

POP

Playlist tvýho života Cesta do hlubin pravěku Dr. Martens 18 –27 TÉMA Seznamte se s panem XY

16

Boj ještě dřív než od narození Soumrak otců

18

Kámoši a kámošky, buzny a chcípáci 28–33

VŠE O...

Spice Girls 34–43

SMARTBOX

Co musíš stihnout, než ti bude 18 Jazykové okénko: angličtina Knihovna ti dá... architektura vol. 2 Jak na školu v zahraničí 44–48

ROZHOVOR

Urban Sense, parkour 49–52

44 38

EKO

Sick of Trash Korporace není sprosté slovo 53

KEMIKS

Berlínská zeď 54–55

SVĚT V OBRAZECH

Děti 56 Nintendo

SOUTĚŽ

53

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

kreslení /

POWERED BY

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošle Centropen fixy. Aby bylo čím dělat.

Centropen je největší a nejznámější český výrobce psacích potřeb. První logo bylo zaregistrováno už v roce 1948. Dnes se v dačické továrně vyrábí celkem 130 různých druhů výrobků, které se dají zabalit na 1800 způsobů. Roční produkce je 220 milionů kusů – dost pro naše i zahraniční trhy, dost na to, aby se dala popsat celá zeměkoule.

Vencoa Percepied

CE VÝHER Barbora Krejčů

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

6

Martin Draqunstein

CE VÝHER

CE VÝHER

Tereza Kalašová

Honza Bačák

Sandra Kocmanová

Johana Mustacová

W W W.REDWAY M AG.C Z

Pavlína Hillerová

7

váš redway /

TEXT: MARTIN DRAQUNSTEIN FOTO: ARCHIV

Minecraft a realita Začal jsem přemýšlet o životě v Minecraftu. Kolik divných a nereálných věcí tady je.

Jdu si takhle pouští, a najednou si všimnu, že už jdu docela dlouho a podle Minecraft času jsem už tři dny nic nepil, což je kravina. Ať procházím celou (byť nekonečně generovatelnou) mapu, nikde, a to ani v jiné dimenzi, nenajdu kruh. Já nevím, ale mně prostě připadá, že v reálném životě se

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

8

s kruhy setkáváme docela často. No a když už jsme u kruhů, hrozně by mě zajímalo, jak se vlastně pohybují vozíky bez kol tak plynule po kolejích?

Pak mě docela překvapuje, že když někam položím asi 1 m 3 písku, nerozsype se. A když pod ním podkopu jeden blok, písek spadne. To se ale nedá říct o ostatních blocích (vyjma štěrku a drakově vajíčku). Ty totiž většinou zůstanou levitovat

ve vzduchu, což popírá fyzikální zákony a připomíná mi to, že na vodě nevidíme žádné zakřivení země a Minecraft svět je nekonečně dlouhá placka.

Asi se mi nepodaří detailně popsat všechny kraviny, kterým jsme v Minecraft vystaveni (hranatá hlava, všechno je v pixelech, čarodějnice, chodící kostlivci, zombies, jiné dimenze, draci apod.), ale vím jedno. Hra je to vážně super.

váš redway /

TEXT: ZUZKA KISS FOTO: ARCHIV

Internetové diskuse pod clánkem

Je až s podivem, kolik lidí se jich účastní.

Vyzkoušela jsem to jen jednou. Napsala jsem něco pod článek a ženy, které na portál chodily asi hodně často (pod naprosto dospělejma přezdívkama jako lištička1969, bohyněafrodita apod.), mě a můj nevinnej komentář okamžitě rozcupovaly na kusy.

Do toho mi nasypaly hodně palců dolů, několik desítek minut jsem pak sledovala, jak jedna poznámka, která nebyla vulgární ani extrémní, vyvolala reakci podobnou výbuchu sopky. Názor na téma mohl bej jen A, nebo B, já měla A a ony B. To byl kámen úrazu. Komentář už nešel smazat, a tak jsem jen konsternovaně přihlížela, jak zneuctívají mou inteligenci. Ne, internetových diskusí se už nezúčastním. Ale překvapuje mě, jak třeba na pitomejch 8 bodů o jarním detoxu reaguje sto lidí. Píšou, jak je redaktorka nemožná, vymaštěná, kam na to chodí atd. Volové? Já nevím, možná lidi s nízkým sebevědomím, často sprosťáci, který sami neovládaj gramatiku. Diskutéři se obecně

dělej do čtyř skupin. První jsou negativisti. Článek je podle nich hnusnej, redaktorka blbá a danej portál je dycky zklame – choděj tam jen proto, aby se vytočili.

Druhou skupinu tvořej přizvukovači. Ty přitakávaj negativistům, protože sami ještě nedovedou napsat pořádnej hejt na článek.

Ve třetí skupině jsou chváliči. Chválej někdy, bohužel, až moc. A konečně čtvrtá skupina – flameři. Zlosyni a zlodcery, který se specializujou na napadání komentářů jiných lidí. Trapný nicky, palce dolů, urážky…

Je hrozně divný takhle brutálně někoho napadat, ne? Zkuste si to představit v reálu: Jedete tramvají, pán se usmívá nad článkem v novinách, vy s tématem zrovna nesouhlasíte… Kolik z vás vstane, dojde k němu a řekne: „Sem Míšulka666 a ty máš vode mě palec dolu a vůbec seš idiot, že to čteš!“ Internetový diskuse dávaj prostor k tomu, aby na sebe byli lidi hnusný bezdůvodně, prostě jen tak.

Vždycky me na škole štvalo…

TEXT: MICHAL ŠESTÁK , FOTO: ARCHIV

…jak jsou někteří autoři, popřípadě historický figurky, popisovaný strašně na vážno. Od učitelů vždycky slyšíte, jak velký byl ten a ten umělec či politik, co dokázal, co postavil, zbořil, vyhrál, prohrál a bla bla bla… Nějak se při tom zapomíná na to, že se bavíme pořád o lidech a lidi jsou sami o sobě často stejně zajímavý jako jejich práce (ať už v dobrým, nebo špatným slova smyslu). Osobně mě vždycky inspirovali rebelové, jak by řekl Jack Kerouac: ,,…jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno – a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou, jůůů!“ A proč taky ne. Kdyby takový lidi neexistovali, dějiny by se pohybovaly asi hrozně nudně. Mám, stejně jako Jack, svůj seznam oblíbenejch bláznů, tady se do něj můžete kouknout…

3. Sókratés: geniální blázen Sókrata v jeho rodnejch starořeckejch Athénách za blázna považovali. Podle tamních lidí pořád jen chodil po ulicích a kecal do všeho možnýho (takže vlastně filozofoval). Nakonec ho odsoudili k smrti za kažení mládeže. I když Sókratés nikdy nic nenapsal, jeho žák Platón a Platónův žák Aristoteles napsali věci, na kterejch dodneška stojí celá naše západní civilizace. Přitom nebejt toho, že si Platón s tím starým bláznem z Athén často povídal, nikdy by asi psát nezačal.

2. Arthur Rimbaud: poetickej blázen V celý Francii se povídalo o tom, že nikdo

W W W.REDWAY M AG.C Z

na světě nikdy neskládal básně tak, jako tenhle šestnáctiletej rozcuchanej mladíček.

Mezi šestnácti a dvaceti napsal všechny svý básně, nad kterejma si dneska lámou hlavy moudrý badatelé i se svejma věhlasnejma plnovousama. Rimbaud se po hádce s nejlepším přítelem Paulem Verlainem, kterej ho při ní postřelil, sebral a odjel do Afriky. Živil se prodejem zbraní a už nikdy nic nenapsal.

1. Tomáš Garrigue Masaryk: prezident/ rebel?

Jasně, „tatíček“ s brejličkama a bílejma fousama. Co vám při hodině dějepisu možná neřeknou: TGM pocházel z venkovský rodiny, a i když bylo jasný, že má talent, jeho tatík trval na tom, aby se, než nastoupí na gymnázium, něčím vyučil. Tomáš poslechl a vyučil se kovářem (palec nahoru). Pak nastoupil na gympl, ale byl o nějakej ten rok starší než spolužáci, takže docela pruda. Našel si holku, se kterou ho ve městě načapal profesor, a bylo zle. Příští hodinu dal Masarykovi přede všema ostrou přednášku, protože gymnazista ve vztahu s dívkou, to byl tenkrát skandál.

Taky se tenkrát netopilo ústředním topením, ale v kamnech, který stály ve třídě. No a jak tak pan profesor hřímal o morálce, Masaryk se naštval, vzal od těch kamen pohrabáč a začal mu jím hrozit. Byl z toho vyhazov, ale u mě další palec nahoru. Zastal se svý slečny.

Teď proč to všechno říkám. Nechci nikoho nabádat, aby mlátil učitele pohrabáčem, ale jedna věc je důležitá – jenom když máte v sobě tu správnou kombinaci života a odvahy, můžete tvořit dějiny. Škoda že dějepisář na to občas zapomíná, když vás nutí jenom drtit letopočty.

9

pop /

Text: M. Overstreet, foto: archiv

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Co byste, s ohledem na životní prostředí, nikdy neudělali?

Cate Blanchett, herečka

Matt Dillon, herec

Charlize Theron, herečka

Těch věcí je mnoho, například bych si nikdy nekoupila kosmetiku testovanou na zvířatech.

Odmítám nakupovat v obchoďáku, kvůli kterému pokáceli stromy. Dost to sleduju, zabývám se tím.

Nikdy bych ke své dopravě nepoužila soukromé letadlo.

o P l a yl i s t m ýh

ž ivot a

Aneta Kučeříková Studuju UMPRUM a vlastně celej život se točím kolem hudby a umění. V různých podobách. Zdá se mi, že nejlepší pocit je být v kotli, být součástí toho všeho.

Můj život je hudba. Haha, to je klišé, ale je to pravda. Přišlo mi hrozně zajímavý pokusit se sestavit něco takovýho jako soundtrack mýho života. A tak tady je.

Pixies - Where Is My Mind

Enter Shikari - Juggernauts

A pak si řekneš where is my mind… tohle je můj lajf song, když ztrácím moji mind, tak si ji pustím. A taky jindy… vlastně si ji můžu pouštět pořád. Nikdy se neohraje.

Sedím v hrozným vedru v kempu na Rokforu a vidím na zemi program. Podívám se… Sice ty Enter Shikari moc nemusím, ale tak zajdu… A tak jsem šla, sice si z toho moc nepamatuju, ale zamilovala, jsem se, chci říct, existuje něco geniálnějšího?

Nirvana - Come As You Are Come as you are je moje životní filozofie a taky moje první tetování. Nirvana je synonymum pro moji pubertu a zůstala mojí láskou. Vybrat jeden song bylo těžký.

Vypsaná fixa - Holka s lebkou Fixa je moje duše, for sure… Můžu jít na koncerty všech světových kapel, a stejně nejradši blázním na Fixu. A když mám vybrat jednu, tak Holku s lebkou, protože já jsem mimo a ty taky… budeme mít klub!

Nine Inch Nails - Hurt Když jsem zjistila, že Johnny Cash nesložil Hurt, měla jsem pocit, že mi život píchl kudlu do zad. :D Co jsem poznala originál od NIN, mám pocit, že už nikdy nenajdu nic tak upřímnýho a zničujícího, a tak tu musí být.

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

10

A te ď pla y li st tv ýh o ž iv ot a!

Registruj se na MusicJet.cz.

Sleduj fotoalbu Založ si profil. m PL AYLIST na na Vy tvoř playlist šem FB, tv ýho život a kde se tvůj od – 5 tracků, kt kaz s fotkou er ý miluje š a případnými a maj pro tebe komentáři speciální tracků objeví. osobní vý znam .

VYHR AJ pouk Na mail soutez ázku @ na nákup oble redwaymag.cz čení pošli odkaz z BOARDSTAR. playlistu z Mus CZ v hodnotě icJet.cz, 2000 Kč. Poku a pokud se ti chce, vyber d tvůj playlist nasbírá nejvíc k němu tak ja ko já fotku lajků, je to tvoje. a připiš pár slo v.

MSMR

Trentemøller (feat.

Jonny Pierce of The Drums)

Secondhand Rapture Pěkná alternativka, která mě dostává směsicí divný temnoty a chytlavejch melodií.

Konkrétně track Hurricane aneb WELCOME TO THE INNER WORKINGS OF MY MIND. ADEL SMRADEL

Maverick Sabre I Used To Have It All Poprvé mi to pustil táta a myslela jsem si, že to zpívá nějaký černošský soulový zpěvák. A mám to tak pokaždý, když ho poslouchám. Vidím nádhernýho černýho kluka a pak se kouknu na video a tam tenhle irskej mladíček, co si libuje v R&B, reggae fusion, soulu a hip hopu.

Neuvěřitelný, co ta příroda dokáže.

NIKČA PÁLENÍČKOVÁ

V518 Idiot Idiot neni tak jednoduchý na poslech jako ty předešlý dvě, nabízí hodně kvalitního rapu a každej track má svou vlastní specifickou atmosféru.

Never Stop Running Řetězáky znáš, ne? Takový ty votravný kecy, co putujou od člověka, k člověku a když neputujou, zabíjej lidi. Pokud to do pěti minut nepošleš dál, planeta bude válet sudy napříč Mléčnou dráhou a nevezme si ani Kinedryl. No, já už mám namále, a jestli tuhle peaceničku nepošlu všem čtenářům RedWaye, bude mi už navždycky hrát v hlavě, dokola a dokola a dokola a do…

(IVA)

Kavinsky Nightcall – Drive OST Nedával sem to sem už někdy? Ne? Se divim…

Film Drive je krásnej a Kavinského hudba k němu je taky krásná. Až se tý krásy bojíte, protože je jakoby z jinýho světa, kde je všechno definovaný úplně jinak, než jak ste zvyklí. Divnej sen, ale nádhernej.

(NIHILISTA)

Fountains of Wayne Bright Future in Sales

MARTIN SLÁMA, PRAHA

NIN Came Back Haunted Kombinace divného disca, ozvěn starých alb a pláče ničených andělů z posledních Fincherových filmů si vyžádala repeat na tři dny a vypínat se mi to nechce! Trent Reznor je BŮH!

Wikipedia říká, že power pop je něco mezi heavy metalem a klasickým popíkem (nebo tak nějak), ale to je vlastně fuk, je léto, slunko svítí (aspoň občas mezi povodněma) a brzo budou prázdniny, takže si můžem dovolit poslouchat i nějaký to guilty pleasure.

Tohle je tak blbý, až je to vlastně strašně dobrý.

(DOMINGO )

WAGHISS, 20 LET, BÍLOVEC

Amy Macdonald

Honey Cocaine

Dancing In The Dark

Middle Finger

Původně song od Bruce Springsteena, tady si to dává Amy Macdonald. Živák s orchestrem jako taková poznámka pod čarou, co neurazí. Spíš naopak, rozjasní to hodně bouřek.

MICHAELA ŘÍHOVÁ POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

Další banger z mixtapu Thug Love, ke kterému seslala Honey Cocaine už několik videoklipů.

Tentokrát nám tahle asijská královna ukazuje svůj middle finger. Myslím že na poli současného ženského rapu to začíná být stále zajímavější.

(PASTA)

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

11

pop /

TEXT: NIHILISTA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Šaty dělaj člověka, to jo, alee třeba mně osobně šlo na začátku devadesátých devadesá let o to, nsky. Byly totiž poznávacím znam mít hlavně jistý boty. Martensky. znamením, že víte, že koukáte TV a zajímá vás všechn na Alternative Nation na MTV všechno dobrý od Seattlu po Berlín. Černý, ě Američani a Angličani, co do Čech přijeli učit svůj červený nebo zelený martensky měli rodnej jazyk a přemožený kouzlem posttotalitního chaosu zakládali grunge kapely jak na běžícím pásu, čímž nás naučili mnohem víc mimo školu než v ní. Přitom martensky nebyly nic novýho, na prospektu, kterej mi k nim v krámu tenkrát dali, stálo, že je nosili The Clash i Elton John (z něj jsem teda u vytržení nebyl) a že je původně vymyslel nějakej doktor jako zdravotní boty. ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

12

Ten doktor se jmenoval Klaus Märtens a na konci druhý světový války si při lyžování v bavorských Alpách udělal něco s kotníkem. Běžný armádní boty nebyly pro rekonvalescenta s tímhle druhem zranění moc pohodlný, tak vymyslel a sestrojil vlastní; z měkký kůže a s gumovou podrážkou.

Zjistil, že by se daly prodávat, ale až po několika zdokonaleních a přestěhování firmy z Německa do Británie vznikl v roce 1960 nejklasičtější model – osmidírkový černý 1460, s typickým žlutým prošíváním a vylepšenou podrážkou, která už nebyla vyříznutá z pneumatiky. Pohodlný a bytelný boty si oblíbili pošťáci, policisti a dělníci, od sedmdesátých let se staly poznávacím znamením subkultur skinheads, punks, goths, příznivců new wave anebo kluků, co jezdili na skútrech. A nosily je samozřejmě i rokenroloví výtržníci. „Do postele bych nešel bez dvou věcí – flašky koňaku a bot Dr. Martens.“ Pete Townsend, The Who Docs se staly rozpoznávacím znamením, podle počtu dírek a způsobu vázání a barvy tkaniček jste hned věděli, příslušník kterýho kmene před váma zrovna stojí. Pankáči a skinheadi nosili hodně vysoký, deseti- nebo čtrnáctidírkový, takovou pěknou přehlídku tohoto modelu vidíme na zadní straně obalu desky The Massacre britský punkový legendy The Exploited. Tři ze čtyř členů

W W W.REDWAY M AG.C Z

stojej v popředí s obrovskejma čírama a úplně strašidelně vyleštěnejma martenskama, přes který maj ještě přetažený řemínky s pyramidama. Deska pak zní, jako když kluci svýma těžkýma botama dupou po thatcherovský Británii, která pod nima řve bolestí. Jako slovní obrat dobrý, ne? To třeba skinheads si na slovních obratech moc nezakládali a hodně z nich v martenskách s ocelovou špičkou dupalo a kopalo doopravdy. Výrobce se proti spojování značky s nazis a faschos dodneška nekompromisně ohrazuje, za což mu patří respekt.

Móda grunge, která zajistila firmě na začátku devadesátejch let obrovský zisky, předepisovala osmidírkový klasický boty. Není to úplně můj hrnek kafe, typickou image předvádí Matt Dillon na plakátu k limonádě Singles z roku 1992 (takový Beverly Hills 90210 v grunge provedení): osmidírkový marteny, tlustý bílý ponožky, kraťasy.

Takovej soft model à la Pearl Jam, kterej ovšem postrádá tu bolest a rozervanost, v podstatě spíš odkazuje na původní skinheads a jejich dělnickou módu vyžadující spořádanost, vyžehlenost a čistotu. Seattle přines drsnou špínu, protože i všechno kolem bylo špinavý, hnusný, rezavý a studený a vy jste tomu museli odolávat a muselo to bejt na vás vidět.

Fenomén grunge taky způsobil, že popularita značky Dr. Martens překonala sice nepsaný, ale svým způsobem jakoby závazný pravidla subkultur.

Z původního vizuálního klíče se stal módní prvek a martensky začaly nosit (a nosej) kapely

nejrůznějších žánrů a smýšlení, od hardcoru přes britpop a metal až po rave a electro. V současnosti se vyrábí kolem dvě stě padesáti modelů martensek všech možných tvarů, barev a využití, vedle toho pak všechno možný k údržbě bot, a kdo má logo Dr. Martens fakt rád, může si koupit i oblečení a doplňky.

Ale víte, co je zajímavý? Že z úplně novejch bot Dr. Martens jsem nikdy zas tak velkou radost neměl, protože vypadaly trochu jako z umělý hmoty. To kouzlo se dostaví až po nějaký době, kdy si bota sedne, na kůži (správně na usni) se tam, kde ji při chůzi vohejbáte, vytvořej vrásky, a když máte ty správný džíny, z pod kterých vám leze jen kus takový dobře použitý boty, musíte na to furt koukat, jak to vypadá skvěle! Jo a taky je dobrý vědět, že Dr. Martens koncept – hlavně ten vizuální – okopírovaly mrtě dalších značek.

A nevím, jak venku, ale u nás měly rozhodně úspěch, což si vysvětluju tím, že tady bohužel skoro nikdo nezná slovo dandysmus. I kdyby byly jejich kopie k nerozeznání a stály desetkrát míň, dandy si je nikdy nekoupí. Věděl to Townsend, věděli to Depeche Mode, Blur, Rolling Stones, Red Hot Chilli Peppers, Bloody Beetroots, Paramore, Biohazard, Johnny Depp, kterej nosil úplně rozflákaný martensky ke kvádru na červenej koberec, Drew Barrymore, Robert Pattinson, Kirsten Dunst, Diane Kruger, Jessica Alba a těch jmen by ještě bylo… Co na martenskách viděj? Právě jste to četli.

13

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

FILM Kdyby…

REŽIE: LINDSAY ANDERSON 1968

Diverzní centrála RedWay dále doporučuje opět k tématu a opět lehce podvratnou záležitost. Vyberte si, na který straně chcete stát. Na straně vzbouřenců – studentů internátní školy a jejich idealismu –, nebo na straně reality – surových vychovatelů a neschopných učitelů. Škola, to je velká příprava na život, a nemyslím tím jenom matiku a děják. Především se v ní každej den učíte o mezilidských vztazích typu nadřízený vs. podřízený, silnější vs. slabší, individualita vs. kolektiv, o politice, manipulaci, morálce a zodpovědnosti v praxi.

Skvělej film, za kamerou Miroslav Ondříček, v hlavní roli Malcolm McDowell (Alex z Kubrickova Mechanickýho pomeranče).

KNIHA Klub rváčů CHUCK PALAHNIUK (VOLVOX GLOBATOR, 2005)

Jednak je to k tématu čísla, jednak si myslím, že tohle byste měli mít na seznamu doporučený četby. Výbornej je samozřejmě i Fincherův fi lm s Bradem Pittem a Edwardem Nortonem, jenže já vám říkám, že v knížce je toho víc a je to skvěle napsaný. Tady, u Palahniuka, ne u Viewegha nebo Oty Pavla, nebo co na těch vašich seznamech máte, se dozvíte, co trápí současný muže. Co je jejich skutečnej problém. Takový poznání může mít dalekosáhlý následky, a možná právě proto tahle kniha na seznamu není, hehe.

Ale já vám ji doporučuju. Jen se pěkně seznamte se svým Tylerem Durdenem. Žádný otázky. Žádný otázky. Žádný výmluvy. Žádný lži. Důvěřujte mu.

VÝSTAVA Jan Kaláb – Děravé plány 6. 6.–7. 7. 2013, THE CHEMISTRY GALLERY BUBENSKÁ 1, PRAHA

Tady ty chlápci, co teďka vystavujou v galeriích, dostávaj výtvarný ceny a mluvěj v televizi, se ještě poměrně nedávno schovávali celý promrzlý někde v křoví na konečný a čekali na dvaadvacítku, což je číslo nejdelší tramvajový linky v Praze. Jedním z nich je i Honza Kaláb (neboli Cakes, Splash či Point), člen slavných DSK a průkopník 3D graffiti na světový scéně. Graffiti ho přivedlo k abstrahování tvarů, výsledkem jsou abstraktní obrazy. Zajímavý taky je, že peníze na katalog k výstavě sháněl přes hithit.com, což je teď takový moderní a my to se zájmem sledujeme. Místo cílový částky vybral jednou tolik, což, myslím, taky o něčem vypovídá.

Sloupek Ivy Antošové

Všechny cesty vedou…

Krajina ubíhá, parfém benzinu, země se střídaj spolu s cizojazyčnýma názvama benzinkových toalet (Německo: WC, Rakousko: WC, Itálie: WC). Šestnáct hodin v autobuse do Říma, šestnáct hodin akrobacie. Již zhruba v první čtvrtině totiž začneš stoj na rukou podezírat jako nejpohodlnější polohu na spaní (neboť všechny ostatní už jsi zkusil a svíčka i most – coby favoriti – zklamaly). Při dvacátym osmým probuzení však už čmucháš vysvobození.

Sluníčko, zeleň, hladký silnice… nah, to nebudou Čechy.

Itálie vítá. Jaká Kozačka je? V první řadě, v prvním sloupku, relaxační. Někde v centru Říma nejspíš stojí stožár s rozprašovačem, kterej do ovzduší prská valium a rajskej plyn. To musej bejt drogy, po prvních deseti minutách už se totiž cejtíš jako to úchylný sluníčko v Teletubbies.

Bezstarostně a hepi. Zase ses dostal do země, kde nikdo nerozumí česky, můžeš teda lidi pomlouvat nahlas a otevřeně, na pláži černoši neprodávaj deky, náramky a brejle podřadnějších značek než Armani a Prada, zmrzlinu nedostaneš menší než tříkopečkovou, kilovou a s menším záhonem čerstvejch jahod. Co víc, viď.

V chillu nejseš jenom ty, ale i všechny služby, kterejch by ses tu dožadoval. V poledne prosíš na kolenou servírku, aby vzala tvoji objednávku. Z dvacetistránkovýho jídelníčku (takový standardní pohádkový knížky) momentálně vaříme jenom tyhle tři jídla, simvás, pic do čela, dyť je brzo. Oukej, berem špagety s něčím, co se shodnem, že nejspíš budou mušle. (Načež servírka za pět minut přiběhne a snaží se nám rukama ukázat, že v kuchyni ještě nevaří patnácticentimetrový špagety, zatím jenom osmicentimetrový. Ve městě, v Římě, je taky hodně lidí. Ne, tim myslim hodně lidí. Ne, přečti si to ještě jednou – HODNĚ HODNĚ TOLIK LIDÍ. ANI NA ZEMI, KDE SE VZALO TOLIK LIDÍ.

U Fontany di Trevi, což je takový moc fajn crkátko na vodu, patra, sochy a tak, fancy, probíhá vrcholná vyeskalace.

Na jeden milimetr čtvereční připadnou tři dvousetkilový německý turistky (to je šest zpocenejch kol v podpaží, tři páry bílejch ponožek ve třech párech sandálů plus dvanáct bochníků chleba s sebou), já, moje maminka, moje nejlepší kamarádka a veškerý obyvatelstvo Lichtenštejnska.

Vložený know-how: Jak rozeznat pouhýho návštěvníka od rodilýho Itala? Květnovým šatníkem. Devětadvacet stupňů Celsia znamená pro Italku vysoký kožený boty, černý kalhoty, svetr, sáčko a šálu. A lehkou husí kůži. Před příslušníkama homo turistus a horkem se dá skvěle utíkat do kostelů. Těch je tam zhruba tolik, kolik v prosinci statusů o sněžení na Facebooku. Šakvíš, zbožný stát, zbožné město i zbožný stát ve městě, Vatikán. Fronta do Vatikánu, to je třeba takovejch dvanáct front na banány za komunismu.

Než jsme došli na její konec, viděli jsme půlku Itálie, přečetli Vojnu a mír a šediny jsme zakryli schwarzkopfem.

Nakonec jsme nečekali, báli jsme se, že to do konce pobytu nestihnem. V chrámu sv. Péti jsem ale byla, hezká garsonka, takový útulný.

Ani ostatní baráky nejsou vůbec špatný, Koloseum sice trochu rozbouraný, ale třeba Pantheon by technickou prošel.

Není se čemu divit, ten srub je nerozbitnej a absolutní.

Obešla jsem ho ze všech stran, rukama prochmatala, a stejně z něj nečórla ani kamínek. (Forum Romanum už takový štěstí nemělo.) To, co považuješ za vládní budovu – kvůli výšce, šířce, zdobení a do očí řezající bělosti mramoru – je ve skutečnosti jenom památníček nějakýho týpka, co kdysi Itálii vládnul a asi na ni byl hodnej, a tak vůbec, i savanský stromy na ulicích jsou vizuálně kvalitní, friendly a vyslechnou. Do Itálie teda určitě jo, jeď, běž, plav. A pak se syť. Zrakem, sluchem, čichem a pizzama. S sebou je potřeba: pevná obuv, UV filtry na oči, opalovák, ojra, potlačit averzi k sýru a lidem, smíření, že každej se jmenuje Mario, smíření, že někde na světě se do Chanelu stojí fronta, smíření, že Italové pracujou dvě hodiny denně, smíření, že ty dvě hodiny beztak nevychytáš. Volitelně někoho bližního, pytel na čínský suvenýry a filtrační aparaturu na separaci těstovin od oceánu olivovýho oleje. Foťák a úsměv. A úsměv a úsměv. …do Říma!

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

14

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Jméno a příjmení fiktivní postavy agenta FBI z kultovního seriálu je celá tajenka.

Toho agenta charakterizuje návyk (možná víc psychický než fyzický) na černou kávu a koláče, například třešňové. Zdají se mu zvláštní sny a vedou ho k řešení jeho životního případu. Víc není třeba říkat, protože agentovo jméno ve vyhledávači okamžitě odhalí souvislosti, které pouhá křížovka není schopná pojmout.

15

pop /

TEXT: BONUS, TEMNYSILY.CZ ILUSTRACE: RADIM LISA FEAT. DAVID FIALA

9.

DÍL: Licenced to ill Nemůžeme mluvit o vydávání a distribuci hudby, aniž bychom se dotkli ožehavýho tématu autorskejch práv.

Předesílám – a varuju vás – že já s aktuálním konceptem

tzv. duševního vlastnictví moc nesouhlasím, pokusím se taky srozumitelně zformulovat proč a taky trochu, jak myslím, že by to mělo fungovat.

Radim Lisa: „Davidovi je deset let. Mně skoro dvacet. Ke spolupráci došlo v ZUŠ, byl do toho nadšenej. Má velkou fantazii. Vysvětlil jsem mu, o čem je článek, jak je to s labelama, autorským právem a creative commons.“

Vnímám velkej rozdíl mezi autorstvím a duševním vlastnictvím. Autorství je legitimní, nezpochybnitelná zásluha, na kterou se nezapomíná a za niž jsou mnozí oslavovaní jako nesmrtelní hrdinové. Duševní vlastnictví je právní koncept, kterej v důsledku omezuje nakládání s myšlenkami a nápady, ze kterých dělá zboží s několika dalšími háčky. Jeho tržní hodnota je totiž absolutně spekulativní a racionálně nevyčíslitelná

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

16

(neexistujou žádný prokazatelný a počitatelný náklady, ze kterejch by se dala odvodit – jako cena surovin, lidský práce atd.), a z mýho pohledu je navíc absurdní představa, že někdo vlastní a prodává něco, co vlastně fyzicky neexistuje.

Přiznávám, že je pro mě podobně nepochopitelný, že někdo, soukromá osoba, může vlastnit nerostný bohatství uložený v zemi, tím spíš je mi vzdálená představa vlastnictví myšlenky.

Myšlenka duševního vlastnictví je relativně nová, ne moc překvapivě se dá vystopovat někam k začátkům průmyslový revoluce, tedy ke kořenům kapitalismu. Je docela paradoxní, že tahle doba, která nastartovala technologickej pokrok a rozvoj, vytvořila zároveň jeho největší brzdu – tedy omezení volnýho šíření myšlenek, nápadů a zlepšováků. Duševní vlastnictví a průmyslový patenty se staly komoditou dostupnou jen těm,

kdo si mohli dovolit za ni zaplatit. Možná že se to dneska už zdá tak nějak přirozený, nesmyslnost celýho tohodle konceptu se vám ale zjeví, když si představíte, kam by se ubírala a kde by dneska byla celá lidská kultura, kdyby si pradávní objevitelé a vynálezci nechali patentovat oheň, kolo, výrobu železa, republiku, písmo a tak dále.

Mám jeden oblíbenej příklad z historie: vynálezce penicilinu Alexander Fleming dostal po právu Nobelovu cenu, jeho plíseň zachránila určitě miliony životů. Recept na penicilin se volně šířil po světě, lokální farmaceutický firmy ho kopírovaly, vyráběly a dodávaly na trh bez jakýhokoliv omezení. Kdyby Fleming býval vymáhal absurdní právo na duševní vlastnictví, bylo by všechno úplně jinak.

Kultura se vždycky šířila sdílením. Mniši v klášterech opisovali knihy, lidi si vyprávěli příběhy, učili se navzájem písničky. Ještě na začátku druhý půlky 20. století bylo naprosto běžný, že zpěváci a kapely bez potíží hráli a nahrávali skladby od různejch autorů, nakonec i velká část český popkultury stojí na neautorizovanejch předělávkách s původníma nebo přeloženejma textama – za všechny klasickej rock’n’roll Tak jak plyne řeky proud (Rock Around The Clock) anebo první „česká“ skladba v rytmu ska Mně se líbí Bob (My Boy Lollipop). Znova, není na tom nic divnýho – hudebníci jednoduše sdíleli to, co jim přišlo zajímavý a čím chtěli obohatit svoje posluchače.

V USA se situace radikálně změnila s nástupem rapu na přelomu sedmdesátejch a osmdesátejch let 20. století. Novej hudební styl byl v první řadě sociální a politickej fenomén – doslova a do písmene hlas ulice, vzešel z nejchudších prostředí sociálně vyloučenejch lokalit, rasově segregovanejch černošskejch ghett a mluvil jejich jazykem o jejich problémech. Používal k tomu minimální formu, zasmyčkovaný instrumentální pasáže ze soulovejch desek, do kterejch mohl rytmicky přednášet prakticky kdokoliv, kdo cítil potřebu promluvit. Ti, co neměli v pořád ještě silně rasistický společnosti právo moc mluvit, začínali bejt slyšet až příliš, za hranice ghetta.

Rap se stal nepohodlným hlasem vzdoru, jen tak natvrdo zakázat ho ale samozřejmě nešlo.

Americký zákonodárci tedy vytvořili legislativu, která aplikovala princip duševního vlastnictví tak, aby prakticky znemožnil samplování cizích skladeb.

Respektive – zpoplatnil užití cizího díla takovým způsobem, že to pro chudý hudebníky z ghetta nebylo dostupný, a tím hip hop de facto asimiloval do mainstreamový komerční kultury.

Právě na hudební formě samplování je perfektně vidět, jak je copyright (tedy právní ochrana duševního vlastnictví) nepoužitelnej a vlastně absurdní ve vztahu k současnýmu umění.

Postmoderní kultura je otevřená a schopná absorbovat nejrůznější vlivy, pracuje s konkrétníma odkazama a kontextem. Příběhů, melodií nebo tvarů je omezenej počet, ale právě jejich souvislosti jim můžou vdechnout novej život.

Ostatně co opravdu originálního se dá vymyslet v hudbě, která používá stupnici pouhejch dvanácti tónů? Vzájemný žaloby muzikantů o tom, kdo koho vykrad (smutnej precendens je pár let starej spor Jana Kalouska s kapelou Support Lesbiens), jsou spíš k smíchu: melodie odvozená z líbivýho sledu

W W W.REDWAY M AG.C Z

třech akordů není žádná skladba, myšlenka ani nápad, je to součást našeho kulturního podvědomí.

Copyright je represivní, negativní právní opatření, říká totiž, co všechno se s dílem nesmí dělat.

Z potřeby volného šíření kulturních výdobytků začaly na konci 20. století vznikat koncepty alternativních autorskejch licencí. Původní myšlenky vzešly z prostředí softwarových vývojářů na platformě open-source, který si dávno uvědomili, že pokud nechaj k programům otevřenej a dostupnej zdrojovej kód, budou se aplikace vyvíjet nezávisle, rychlejc a zajímavějším směrem, a to jednoduše proto, že víc hlav víc ví a víc rukou udělá víc práce. Veškerý myšlenkový pozadí je brilantně shrnutý v knize Free Culture, kterou napsal právník Lawrence Lessig a která je samozřejmě volně ke stažení.

Na základě softwarový licence GNU byla v roce 2002 vyvinutá alternativní autorská licence Creative Commons, která letos vstoupí do svojí čtvrtý verze.

Pomocí jednoduchýho systému si sami upravujete podobu licence, tak aby vyhovovala vaší představě o šíření díla – já pro svoji práci zásadně používám její nejotevřenější formu BY-NC-SA (uveďte autora, neužívejte dílo komerčně, odvozená díla sdílejte ve stejné licenci). Znamená to, že moje skladby může kdokoliv šířit, remixovat, samplovat a bez mýho vědomí i volně používat, pokud zachová tři podmínky, který mu ta licence nakazuje. Ale ve chvíli, kdy daný hranice překročí, můžu ho na jejím základě žalovat.

Let this be the last song Malá věž je jeden z výstavních prostorů centra DOX. Funguje do jistý míry nezávisle, spravuje ho a kurátorsky zajišťuje sdružení Archiv výtvarného umění (který mimochodem provozuje online databázi výtvarných umělců abArt, otevřenou v licenci Creative Commons BY-NC-SA) a můžete tam vidět dost specifický výstavy. Ta poslední – a pořád ještě aktuální – se jmenuje Pohled do archivu: písnička, a překvapivě úzce se dotýká toho, o čem vám celej rok vyprávim.

Kurátoři vybrali z fondu Archivu výtvarného umění desítky, možná stovky tištěnejch písniček hlavně z přelomu 19. a 20. století – nejstarší jsou z doby kolem roku 1880, můžete tam ale vidět i meziválečnou avantgardu; s lehkým přesahem až do šedesátejch let a pár současnejch výjimek. Předmětem výstavy je hlavně ediční a nakladatelská činnost a práce výtvarníků na zpracování tištěnejch písniček, zároveň je to ale jedinečnej dokument o distribuci hudby před sto lety. Namísto nahrávek se prodávaly texty a notový zápisy, autorství bylo jasně definovaný, ale další šíření a interpretace díla mělo vlastně podstatu sdílení. Nepřipomíná vám to něco?

Ještě když jsem já v dávnověku chodil na střední školu, bylo docela běžný, že v každym kolektivu bylo pár (zpravidla) holek, který na všechny školní akce vozily kytaru a pár sešitů s textama a akordama, ze kterejch pak u vohně nebo při nějaký podobný příležitosti sypaly nejrůznější písničky, co se tak tehdá v tom kolektivu kolektivně zpívaly – lidovky, Nohavicu, Nedvědy, Olympic a jiný příšernosti. No, dneska by to byl team building jak blázen, zkouška nervů v kritický situaci.

Každopádně takováhle forma sdílení a šíření hudby má asi nejblíž k folkloru – zápis akordů a textů je

pouze orientační, vzhledem k velkýmu množství materiálu slouží vlastně jenom pro připomenutí, melodii, rytmus nebo tempo si interpreti samozřejmě pamatujou a naučili se je od starších a zkušenějších kotlíkářů. Ve svý podstatě to bylo ústní a generační předávání, něco, co je pro kultury maximálně přirozený.

Občas se o něčem říká, že to zlidovělo – myslím, že to znamená, že se nějaký dílo stalo součástí kulturního dědictví, patří vlastně všem, je součástí našeho folkloru, předáváme si ho podobně, jako si moje spolužačky opisovaly texty s akordama. Podle současný legislativy by měl Ochranný svaz autorský právo vtrhnout k táboráku a vybrat podle svýho sazebníku poplatky a pokuty za veřejnou produkci chráněnejch děl, zrovna když tam halekáte třeba zlidovělý Slzy tvý mámy. Zní to možná bláznivě, ale aktuální způsob nakládání s hudbou je přesně takovej – v podstatě potírá podstatu toho, proč si lidstvo hudbu stvořilo. Zpíváme si proto, že je nám to příjemný, že nám písničky pomáhaj překonat těžký chvíle, dokážou za nás říct to, co cejtíme a nemáme pro to slova.

Ve filmový pohádce Pyšná princezna, kterou natočil Bořivoj Zeman v roce 1952, je království, kde je zakázáno zpívat. Čas od času se objevěj zprávy o tom, co všechno chce ještě OSA zpoplatňovat, hudbu v taxíku a v obchodech a ve výtahu a na záchodech a bůhvíkde ještě, až to vypadá, že žijeme v království, kde je zakázáno nejen zpívat, ale i poslouchat. Respektive, že je to dovolený jenom těm, co si to můžou dovolit – těm, co na to mají dost peněz. Zcela v duchu současnejch tendencí: kvalitní zdravotní péče jen pro bohatý, dobrý školy jen pro bohatý, kvalitní jídlo jen pro bohatý. Možná že za pár let budou děcka z dobrejch rodin jediný, kdo si budou moct dovolit zaplatit autorský poplatky a zazpívat si s kytarou u opejkání buřtů.

Nechci vypadat jako reinkarnace Trockýho, ale zdá se mi, že tahle strategie třídního rozdělení kultury je součástí budování funkčního kapitalistickýho systému. Třeba knihy jsou tak drahý, že si je spousta lidí nemůže dovolit. Jsou odkázaný na pokleslý časopisy a pasivní sledování televize, která jim pod záminkou nabídky určený poptávkou servíruje nenáročnej hnůj proloženej reklamama.

Není divu, že nižší a střední třídy mentálně degenerujou a propadaj se, čím hloupější tahle vykořisťovaná skupina bude, tím líp ji pude vykořisťovat. Mimochodem, když už jsem toho Lva nakous: určitě se podívejte na film The Trotsky – nejlepší a nejpoučnější teenagerská komedie, kterou jsem kdy viděl –, ať víte, jak se chovat na střední škole. A obávám se, že si ho budete muset někde ilegálně stáhnout, protože v český distribuci nebyl, není a nebude.

Nekončí nám to hezky a vesele. Na druhou stranu: viděl jsem slušný davy v obchodě s deskama na Record Store Day, vídám kámoše, jak jezděj ven na nákupy desek, který se tu nedaj sehnat, občas mi někdo řekne překvapivě dobrý čísla ze svejch prodejů. Pořád si myslim, že ten, kdo za hudbu nic utrácet nechce, ten si nic nekoupí, a ten kdo si tu věc chce koupit, udělá to, i když bude mít download zadarmo. A nejhlavnější je, abychom hudbu poslouchali a vnímali jinak než jako zboží, protože hudba, kterou nikdo neslyší, neexistuje.

17

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET ARTWORK: MICHAL CIMALA (WWW.MICHALCIMALA.CZ)

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Seznamte se s panem XY Kluci to maj těžký.

Dlouho se myslelo, že v životě to maj těžší holky a že to, čemu se říká „ženskej úděl“ (kdo neví, co to je, tak Google „Čokovoko, Etapy v životě ženy“), je férovej trest Boží za to, jak se Eva spřáhla s hadem a naváděla Adama, aby sněd to jabko, čímž nás všechny dostala do problémů, například kvůli tomu teď musíme umírat a tak dále. Jenže ve světle novějších poznatků se zdá, že bejt klukem (a mužem) je minimálně stejně náročná forma existence jako ta holčičí. Kluci musej řešit svoje vlastní problémy a já jim od doby, co jsem si na to téma přečetla pár knih, držím palce. Všechno, co budete dál číst, je čistě můj soukromej pohled na věc. Můžete s tím nesouhlasit, tím líp. A když mi napíšete na info@redwaymag.cz, tím ještě líp. Vše, co podporuje vzájemnou komunikaci, je dobré.

O kluky se dlouho nikdo nestaral. To vidíte třeba v knihkupectví – publikace o ženách a jejich minulých, současných i budoucích problémech těla a duše zaplňujou celý regály, kdežto mužské problematice je věnovaná nanejvýš skromná polička někde vzadu. Předpokládalo se, že bejt klukem je tak jasný, nekomplikovaný a přirozený, že na tom není co zkoumat.

Na zkoumání jsme tady byly my, holky. Záhadný a složitý. Dalo by se říct, že kluci se náma vědecky zabejvali tak důkladně, až úplně zapomněli na sebe (a ve dvacátým století ještě ke všemu dvakrát vůbec nedávali pozor, ale k tomu se dostanu pozdějc), přičemž výsledky toho jejich výzkumu nestály za moc, jak si s úšklebkem povšimnul už starej S. K. Neumann.

Ten, když byl ještě mladej anarchista, komunista a rebel (bejt komunistou v roce 1931 je trošku jinej sport než v roce 2013), napsal Dějiny ženy.

Má to přes tisíc stran a co věta, to úder na kopák. Asi se vždycky v noci dopotácel domů na Žižkov, rozsvítil petrolejku a pustil se do toho, až papíry lítaly. Je v tom hodně vášnivýho vzdoru proti tehdejším konvencím: „Úloha muže ve vztahu k ženě je tragikomická. Když si ji násilně podmanil jako první předmět vlastnictví, veden svou násilnou a krutou povahou, udělal z ní ve své bujné a zkažené obrazotvornosti div ne strašidlo, mravní obludu s neodolatelným tělem – a to do té míry, do jaké za vydatné pomoci náboženských bludů ztrácel přirozený názor na sexuální záležitosti. Muž se postupně stával obětí vlastního moralismu, jakési nervózy, která se v úpadkových kruzích společnosti považuje za ctnost. A dnes se v této své v podstatě otrocké a otrokářské úloze dostal tak daleko, že se ptá s patosem člověka postiženého stihomamem: Kdo jsi, ženo?“ Pěkné slovo, to „nervóza“. Nakonec však dává klukům přece jenom naději: „Současný průměrný typ muže ještě nepovažuji za ukončený ve vývoji, hlavně tedy pokud jde o inteligenci.“ S. K. Neumann byl ateista a feminista, stejně jako potom třeba John Lennon nebo Kurt Cobain. Nebo teďka většina hipsterů.

Každej chvilku tahá pilku Před nějakýma pěti šesti tisíci rokama jsme žili v pozdním matriarchátu a rozhodně to nebylo tak harmonický a spravedlivý společenský zřízení, jak se nám snažej namluvit některý ekofeministky. Ve zkratce se dá říct, že všechno to strašný, čeho jsme se od kluků dočkaly v patriarchátu, jsme se na nich nejdřív dopustily samy. Otroctví, rituální mučení, popravy, vraždy… zašlo to moc daleko. Možná že kdybychom kluky nechaly dělat to, co je nejvíc bavilo, to znamená lovit, bojovat, zkoumat svět a dělat děti, a zajistily jim k tomu nějaký ty základní lidský práva, tak proti vládě matek nikdy nepozdvihli hlas nebo by ta výměna u vesla aspoň probíhala míň dramaticky. A i když k ní určitě přispěla touha po moci a politický ambice – vždyť nakonec každá opozice si myslí, že by vládla líp –, tím nejsilnějším motorem jejich vzpoury byl podle mě normálně strach ze smrti.

Pud sebezáchovy. A existujou dokonce vědecký teorie, že s tím slavným matriarchátem to spělo akorát tak k vymření lidstva, protože vláda ofi ciálně odmítala přijmout fakt, že otěhotnět nelze jinak než pohlavním stykem s mužem, a doporučovala držet se starých dobrých metod, jako je oplodnění řekou nebo severním větrem.

Patriarchát teda vlastně přišel jako záchrana, jenže teď to vypadá, že kolo

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

20

dějin se opět otočilo a vláda otců pomalu končí. Jestli se rozhlížíte kolem a žádný známky konce nevidíte a v posledním čísle National Geographic jste se dočetli, že u Kafrů v jihovýchodní Africe se žena v přítomnosti manžela stále nesmí pohybovat jinak než po kolenou, tak se mnou zaostřete na to, co máte přímo před nosem, na popkulturu. Tam se vždycky všechno projevuje nejdřív. Popkultura je vůbec nejpřesnější a nejrychlejší ukazatel změn ve společnosti, proto je důležitý ji nejen konzumovat, ale taky o ní vážně přemejšlet. Kromě hip hopu, kterej vládne světu a díky svý materialistický povaze ještě asi chvíli bude, dochází ve všech jiných velkých scénách (tedy těch, který už si víc či míň ochotně potřásly rukou s mainstreamem) k proměně mužských vzorů. Hip hop představuje jedno z posledních útočišť pro tradičního patriarchálního hrdinu, kterej má velkej barák, auto, ramena a vůbec všechno plus dost peněz na to, aby vyřešil jakejkoliv problém, čili může poskytnout pohodlí a ochranu ženě a jejím dětem. Nicméně pozor, nikdy se nenechá ženou „zotročit“, vyžaduje od ní poslušnost, věrnost a toleranci k jeho projevům mužský nadřazenosti (nevěra, násilí, malý podíl na péči o děti nebo domácích pracech apod.).

Hip hop si svoji silnou společenskou pozici vybudoval mimo jiné i proto, že tyhle zjednodušený a až pornografi cky doslovný fantazie o bohatství, moci a sexu, který nám prodává, jdou dobře na ruku vládnoucí třídě, jejímž cílem je povzbuzovat naši touhu všechno tohle mít, a tím udržovat v chodu ekonomiku. Dokud budeme v práci makat jako vzteklí, abychom si mohli koupit stejnou bundu Louis Vuitton, jako má Kanye, tok peněz se nezastaví.

A peníze, to je přeci krevní oběh naší civilizace. Avšak v jiných oblastech hudebního průmyslu, v současným filmu, literatuře nebo i módním průmyslu, potkáváme posledních pár let spíš antihrdiny, ušmudlaný chcípáčky, co vážej čtyřicet kilo i s botama, a s plnovousem à la Pavel Liška.

Psychicky se podobaj romantickým hrdinkám z konce devatenáctýho století – nevědí, proč žijou, trpěj krizí identity, jsou úzkostný, přecitlivělý a celkově jaksi nedostateční pro tento krutý svět. Většinu z nich zachrání láska psychicky stabilní a rozhodné ženy, zbytek spáchá sebevraždu. Můžeme se tomu smát, přesto to vypovídá o něčem velice důležitém. Totiž že bejt klukem není ve skutečnosti tak snadný, jak ukazujou hiphopový videa.

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: BARBORA ŠLAPETOVÁ A LUKÁŠ RITTSTEIN

Boj ještˇe drív než od narození

V naší společnosti definujou muže čtyři aspekty: Nebýt ženou, nebýt dítětem, nebýt impotentní (neschopen pohlavního styku) a nebýt homosexuál (i když to ve vyspělých sekulárních státech pomalu přestává platit – další známka slábnutí patriarchátu).

Už splnění prvního „požadavku“ nebo „úkolu“ se nachází na levelu obtížnosti 10/10. Tady hází klukům klacky pod nohy sama příroda, která všechna embrya naprogramovala do výchozího stavu XX, což je označení pro samici. XX je ideální konfigurace pro zdravej vývoj plodu, protože neumožňuje tak snadno vznik vrozených a vývojových vad. Holky jsou odolnější, úmrtnost kojenců mužského pohlaví je vždy větší bez ohledu na politickou nebo ekonomickou situaci společnosti. Kluci jsou prostě

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

22

slabší typy, je to tak. Teďka se soustřeďte: O pohlaví člověka se rozhoduje na 23. páru chromozomů. Když tento pár tvoří chromozomy XX, máme tady holku. Když XY, máme kluka. Základem lidský bytosti je chromozom X. Pokud chybí, stojí před náma jiná forma života. Oproti tomu chromozom Y je nutnej pouze k vytvoření muže, teda jeho pohlavních orgánů, čistě biologicky. Tahle čistá biologie ale zdaleka nestačí k tomu, aby se muž taky mužem cejtil nebo za něj byl považován.

Jinými slovy to, že má penis, ještě neznamená, že automaticky získává i mužskou identitu. Muž je vlastně žena plus „něco navíc“. A o to „něco navíc“ musí bojovat doslova v každým okamžiku svýho prenatálního vývoje, jak napsal machr na endokrinologii Alfred Jost. Je to složitej a napínavej proces, kterej připomíná štafetovej běh. Všechny etapy, z nichž každá je kritická, na sebe musej navazovat v přesným čase a pořadí, produkce mužskýho hormonu testosteronu nesmí ani na chvíli zakolísat, jinak okamžitě „zaútočí“ původní ženskej program a nastanou komplikace – kluk bude zženštilej, a vysoko posazenej hlas a ženský rysy jsou ještě to nejmenší.

Když budete chvilku přemejšlet o předchozím odstavci, přijdete na to, proč maj kluci bradavky, i když je k ničemu nepotřebujou, nebo na to, proč je pro každýho kluka tak důležitý, aby si ho nikdy nikdo nesplet s holkou.

První láska Pokud XY zvítězí ve svý první bitvě a vypadne na svět jako zdravej kluk, čeká ho úkol č. 2. Ten je těžkej tak, že ho hodně kluků ani nedá. „Nebýt dítětem“ znamená především odpoutat se od matky. Získat fyzickou, psychickou a ekonomickou nezávislost na ženě, se kterou v době těhotenství tvořil dokonalou jednotu, je opět boj, kterej my, holky, neznáme.

My se s mámou identifikujeme jako s naším prvním ženským vzorem a až do puberty s ní žijeme v relativním míru. Kluk se s matkou identifikovat nemůže. Musí se stát jejím opakem.

V prvních měsících po narození se dítě při své absolutní závislosti odlišuje od matky jen nepatrně. A jak píše Sigmund Freud: „Tam má kořeny nejsilnější a nejúplnější láska, kterou je lidské bytosti dáno poznat.

Vztah k matce je jedinečný, s ničím nesrovnatelný a pro obě pohlaví se stává nejdůležitějším a nejsilnějším citovým poutem, prototypem všech pozdějších milostných vztahů.“ Posledních deset slov bych ráda podtrhla.

Znamenají, že první láskou v životě kluka je jeho máma a podobně jako se bude vyvíjet jejich vztah, budou pozdějc v životě probíhat všechny další vztahy s holkama (případně s klukama). Problém je, že matky nejsou dokonalé. Správná míra mateřské lásky, která klukovi poskytne dostatek citu, péče, jistoty a ochrany, ale zároveň ho nebude podporovat v závislosti, nýbrž ho připraví na nutné odloučení a samostatnost, je stejně vzácná jako bílej jednorožec. Na tom, co by taková ideální matka vlastně měla dělat a nedělat, jak by měla syna správně vychovávat, se neshodnou ani dva ze dvou odborníků. Někteří už pak trochu cynicky doporučují matkám nevychovávat vůbec, protože tak prý napáchají nejméně škod.

Americký psychiatr Robert Stoller zkoumal mužské transsexuály a zjistil, že čím déle matka prodlužuje symbiózu se synem (lidově se tomu říká rozmazlování), tím větší hrozí nebezpečí, že jeho identita bude „nakažena“ ženstvím a stane se z něj transsexuál, homosexuál nebo bisexuál, zkrátka něco jiného než společností požadovaný a prosazovaný heterosexuál.

A dodává, že jelikož se takto chová většina matek a většina synů má ze všeho, co není heterosexualita, strach, vidíme často klukovskou snahu o přehnaně mužný postoj: být silný, tvrdý, krutý, bojovný, autoritativní, sužovat ženy, vysmívat se ženám, fetišizovat je a zároveň využívat; vyhledávat výhradně přátelství mužů, ale přitom nesnášet homosexuály. „Hrát si na chlapa“ je tedy podle Stollera obrannou taktikou právě těch rozmazlených chlapečků, kteří do něj mají hodně daleko a bojí se, aby v nich ostatní nespatřovali „teplouše“. Na druhou stranu ženy-psycholožky vidí v symbióze matky se synem velkou výhodu, protože se z ní rodí city spojené s rolí živitele, něha a náklonnost budoucího dospělého muže-otce. Matka učí syna pozitivnímu a přívětivému chování, které je pro budoucí mezilidské vztahy nezbytné, a pokud má kluk tu smůlu, že je jeho matka citově chladná, málo laskavá, bude v dospělosti neschopen dávat tyto city najevo a často v sobě bude živit neuhasitelnou nenávist jak k ženám, tak k sobě samému. Margaret Mitscherlingová pak tvrdí, že naše společnost na chlapci vyžaduje příliš brzy, aby se oddálil od matky a přijal mužské chování. Matka, která konejší, uklidňuje a ubezpečuje, pomáhá synovi zvládat jeho úzkosti a překonávat nenávist například k mladšímu sourozenci; částečně se o něj pak bude umět postarat jako ona. Phylis Cheslerová o chlapcích předčasně odtržených od matek píše jako o „nedokolébaných“ nebo „nedomazlených“ bytostech.

Jak vidíme, je to složité. Příliš mnoho mateřské lásky ohrožuje úspěšnost mise „nebýt dítětem“, její nedostatek zase z kluků vyrábí úzkostné asociály neschopné hlubšího vztahu k ženám, dětem nebo zvířatům. Dnešní doba vyrábí spíš ty asociály. Matky musejí chodit do práce a malé dítě brzy pozná jak separační frustraci (úzkost a zklamání z odloučení), tak velice různorodou výživu a mnoho cizích obličejů. V jiných společenstvích probíhá proces odloučení formou rituálu.

Například na opačném konci světa, u bojovných kmenů Sambijů či Barujů z Nové Guineje, se musí novopečený otec matce a dítěti dlouho vyhýbat – prvních devět měsíců po porodu je dítě vnímáno přímo jako „prodloužení

W W W.REDWAY M AG.C Z

matčina těla“, my bychom ale řekli, že toto období trvá po celou dobu kojení, čili asi tři roky, protože tehdy je dítě v neustálém fyzickém kontaktu s matkou, nosí se v jejím náručí nebo na zádech, spí s ní nahé v posteli a otce téměř nevidí. Do sedmi až deseti let je pro něj tabu mužská část domu i mužům vyhrazené prostory vesnice. Pak náhle přichází iniciační rituál, velice krutý, násilný a traumatizující. Jeho úkolem je proměnit maminčiny chlapečky ve strašlivé válečníky a očistit je od všeho ženského vlivu. Nejhrůznější jsou zřejmě obřady kmene Bimin-Kuskusminů, které trvají deset až patnáct let. Když jsou sedmi až desetiletí chlapci odebráni matkám, vyslechnou si iniciační zpěv, v němž jsou označeni za nečisté a poskvrněné ženskými látkami. Muži je vysvléknou donaha a šaty spálí, pak jim omyjí těla vodou a natřou je žlutou pohřební hlinkou, to vše za neustálých posměšků o jejich přirození. Po této ponižující proceduře jim oznámí, že jsou tak slabí a nečistí, že musejí zemřít. Děti, vystavené krajnímu nervovému vypětí, začínají plakat a nářek ještě zesílí, když jim na hlavě provedou zářez, ze kterého prýští krev. Naposledy je ukážou jejich matkám, které také pláčou a halí se do smutku, pak je odvedou hluboko do lesa, kde je bez výstrahy začnou bičovat, dokud nemají tělo samý pruh.

Následující čtyři dny jsou nepřetržitě týráni a ponižováni. Zasvěcovatelé je osočují, že jsou „nečistí zmetkové“, střídají bičování kopřivami, po kterém celé tělo krvácí, s nucením poživatin vyvolávajících zvracení, aby se organismus očistil od všech ženských tekutin, které se v něm od narození nashromáždily. Zvracení je vyvoláváno například násilným vpravováním prasečí krve a moči do krku. Trauma z bolesti, neustálého zápachu zvratků, ze špíny, křiku a zažívané hrůzy přivádí chlapce do stavu naprosté fyzické a psychické zbědovanosti. Sotva tato první fáze zkoušky skončí, jsou přinuceni spolykat zakázané „ženské“ jídlo (přinesené z vesnice), které dokoná paniku a vyvolá další zvracení. Potom přichází druhá fáze – naříznutí pupku (přerušení pouta s matkou) proříznutí ušního lalůčku a popálení na předloktí. Zachycenou krví jim potírají přirození a straší je, že tato nečistá krev je ženská a rozpustí jim penis. Podle antropologa, který byl obřadům přítomen, jsou děti v nepopsatelném šoku. Tělo mají zbrocené krví, mnohé omdlí, propadnou hysterii. Přesně na tuto chvíli zasvěcovatelé čekají, aby jim oznámili, že právě umírají, což někteří z chlapců skutečně učiní. Přeživší jsou ošetřeni, jsou jim dána nová jména a přidány nové zářezy na spáncích. To jsou hlavní události první z mnoha dalších etap, z nichž se skládají iniciační obřady kmene. Hlavním ponaučením je, že statusu muže lze dosáhnout jen oklikou, která je tím delší a bolestnější, čím déle trvala symbióza matky a syna. Chlapec musí doslova „vyvrátit brány života a smrti“, aby se stal mužem, kdežto dívky podstupují obřady mnohem kratší a daleko méně kruté – alespoň v této části světa. (Jinak v Africe praktikovaná ženská obřízka je asi nejnechutnějším a nejnebezpečnějším rituálem vůbec, mnoho dívek umírá buď na vykrvácení, nebo otravu krve.)

V naší společnosti s křesťanským dědictvím žádné rituály uvádějící do dospělosti nemáme. S první menstruací se sice dívky stávají biologicky ženami, nicméně jejich společenský status se nijak nemění – pohlavní styk je do patnácti let trestným činem, školní docházka povinná, dívka je i nadále závislá na rodičích atd. V naší kultuře není zvykem slavit ani první menstruaci, ani vydání občanského průkazu nebo úspěšné absolvování autoškoly, takže pro obě pohlaví zbývá už snad jen ta maturita… Někdy přemýšlím o tom, jestli to není chyba, že do dospělosti vplouváme tak nepozorovaně, až je těžko říct, jestli tam už jsme. Děti bydlí u rodičů ještě ve třiceti letech a američtí psychologové už mluví o syndromu Petra Pana, který, jak víme, chtěl raději zůstat navždy dítětem, než aby převzal zodpovědnost za svůj život. Takových „věčných kluků“, kteří se ještě nevymanili z mateřské náruče, přestože jim už pomalu plešatí hlava a roste břicho, kolem sebe vidíme určitě víc než sebevědomých vyrovnaných mužů. Ve snaze být náboženstvím co nejjednodušším a nejpřístupnějším komukoliv, zrušilo křesťanství veškerá tabu. Strategie, která se historicky prokázala jako úspěšná, však časem přinesla i nepředpokládané problémy.

Kluci a holky si vytvářejí rituály vlastní, náhradní – vstup do dospělosti symbolizuje cigareta, alkohol, drogy, tetování nebo šikana. A když srovnáme obřady Bimin-Kuskusminů například s praxí v US Army, přijímacími rituály horských myslivců nebo šikanou, kterou dříve procházeli naši tátové během základní vojenské služby, najdeme mnoho shodných rysů. Od ponižování a „lámání“ psychiky (říká se, že nejtvrdším výcvikem procházejí vojáci americké námořní pěchoty, jejichž velitel nejprve důsledně ničí jejich ega, aby mohl snáze formovat jejich osobnosti do robotické poslušnosti a výkonnosti), přes bití a všelijaké zkoušky odvahy (u horských myslivců např. pojídání syrových vepřových vnitřností) až po neustálou fyzickou blízkost (společné spaní, stravování, hygiena atd.), z níž se přece rodí „to pravé chlapské přátelství“. A koneckonců, ona i taková šikana na chlapeckých internátech nemá daleko k té vojenské nebo vězeňské, i když se o tom na veřejnosti moc nemluví.

23

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Soumrak otcu Proces oddělování od matky je pro kluka daleko náročnější než pro holku a může mít podobu buď „zrady“ dobré a milující matky, nebo „osvobození“ od špatné a panovačné matky. Podle toho, který z obrazů převažuje, pociťujou kluci vinu (i když to obvykle nebývá tak přehnaně komické jako v případě Howarda Wolowitze z TBBT), nebo agresivitu. Například Ernest Hemingway v dospělosti nenazval svou matku nikdy jinak než „ta mrcha“.

Ernestova matka byla silná, autoritářská osobnost, která synáčka oblékala do šatů po jeho starší sestře, nechala mu růst „dlouhé vlásky“ a chovala se k němu jako k holčičce. Vtáhla ho do blažené závislosti na své náruči, ze které se Ernest přes všechnu snahu o chlapské chování (psaní, zbraně, lov, dobrodružství, alkohol, promiskuita) nikdy nevymanil a svou „nemocnou“ identitu si léčil nenávistí ke všem ženám bez výjimky.

Kde je táta?

Syn potřebuje otce. Nejdřív jako první mužský vzor, později jako soupeře, nad kterým je nutné zvítězit. No, a s tím je dneska taky problém. Otec je v práci, a když přijde domů, není většinou schopen už ničeho většího než klimbání u telky, případně není přítomen vůbec. V každé době a společnosti byli kluci, co vyrůstali bez otce, ve starém Řecku jim ho nahrazoval mentor, tedy dospělý, všeobecně vážený muž, který kluka dobrovolně a pro blaho společnosti vzdělával ve všech oblastech života – jak v geometrii a poezii, tak i v praktických otázkách, jako je sex nebo společenské chování. Naše školství ovšem stojí na ženách a kluk, kterého vychovávala nejdřív matka na střídačku s babičkou, potom tety v jeslích a ve školce a nakonec paní učitelky ve škole, se s mužskou autoritou často setkává až na druhém stupni, což je podle psychologů už dávno pozdě. Když kluk nemá mužské vzory po ruce, nějaké si vytvoří. Jarda Jágr, Steve Jobs, Charles Bukowski, Cristiano Ronaldo, Shaun White, Vladimír 518 nebo Lemmy Kilmister jsou všichni skvělí, mají jenom jednu drobnou vadu – Jarda s váma nehraje hokej na rybníku za barákem, Steve nepochválí váš projekt do informatiky, Charles vám důvěrně nesdělí, že mezi tím, co napíše, a tím, jak to s těma holkama bylo doopravdy, je velkej rozdíl, Vladimír názorně nepředvede, jak v klidu zvládnout sebešílenější situaci, a vlkodlak Lemmy vás nepokárá, když provedete něco špatnýho. Nejsou tady. Jsou v telce, v kompu, na papíře, daleko, a vy s nima nikdy žádnej skutečnej vztah mít nebudete.

Idealizujete si je, připisujete jim vlastnosti, který nikdy neměli, vytváříte idoly a to není stejný, jako když s tátou celý odpoledne makáte v garáži a při tom proberete „živý i mrtvý“. Tohle nic nenahradí.

Zařiďte, ať jsem silný!

Nepřítomnost otců v rodině (a tím i začátek konce jejich vlády ve společnosti) započala už v polovině devatenáctého století. Průmyslová revoluce přinutila muže trávit celý den v práci mimo domov, v dolech, továrnách a kancelářích. Styky otců s dětmi se silně omezily a otec se stal vzdálenou osobou zabývající se v očích potomků jakousi záhadnou činností, které nerozumějí. Zatímco v osmnáctém století pracovali muž a žena bok po boku na poli, v obchodě nebo rodinné dílně a děti jim pomáhaly, o padesát let později se svět rozdělil na dvě poloviny, které už nic nespojuje: na domácnost, kde kraluje žena, a veřejnost, kde muž vydělává peníze a angažuje se v politice. Muž přenechal ženě moc nad dětmi, to ona je teď vychovává, vzdělává a připravuje na život. Muž to ještě neví, ale právě si pod sebou začal podřezávat větev patriarchátu.

Fyzickou sílu a mužskou čest vyměnil za peníze a společenské postavení, doba, ve které žije, už nepotřebuje lovce, dobyvatele a bojovníky, ale obratné obchodníky a poslušné dělníky a úředníky. Kromě toho, že je otec vzdálený a nedostupný, tedy začíná být pro syna i málo mužný, málo zajímavý. Od začátku dvacátého století je literatura plná stížností na otce.

Například americký spisovatel Henry James popisuje přísnou výchovu příliš odměřeného otce, který žil hlavně rozšiřováním svého obchodního impéria a dětem se nevěnoval. Pro malého Henryho byl nesmiřitelným a nedostupným bohem, ze kterého měl strach: „Nepamatuji, že by se

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

24

mě někdy zeptal, co dělám, s čím si hraji, co mě baví, s kým kamarádím ve škole nebo jak se učím.“ Sliboval si, že až bude dospělý, bude se ke svým dětem chovat jinak, a opravdu se stal výjimečně milujícím otcem, nicméně jeho děti ho zase odsuzovaly za úplnou podřízenost manželce. „Otec žil jen pro rodinu, chudák. Mohutný a chlapský postavou, přesto slabý a zženštilý svou povolností. Bez odporu ustupoval jak matce, tak nám, dětem. Matka byla sice rázná a panovačná, ale taky náladová a strašlivě nedůsledná, naše výchova tedy nestála za moc,“ čteme v osobních vzpomínkách Henryho nejstaršího syna, ze kterého vyrostl muž děsící se žen natolik, že zůstal po celý život panicem. Philip Roth, dneska už klasik americké literatury, popisuje svého otce v románu nazvaném Portnoyův komplex: „… ustrašený, zneužívaný energickou a snad až příliš dokonalou matkou, nic nechápající, věčně trpící zácpou, hlupák, nula, opravdu žádný King Kong, ale ubožácká figura, nad níž jeho syn vzteky a studem pláče.“ Hlavní hrdina Portnoy prosí psychiatra: „Zařiďte, ať jsem silný, ať jsem úplný!“ Což můžeme přeložit jako „zbavte mě závislosti na matce a udělejte ze mě muže“. Před ženami se cítí „jako bezbranný poslušný kluk“ a řeší to nikoliv panictvím, nýbrž brutální promiskuitou: „Ženy nejsou nic. Jen sexuální objekty.“ Otec je tedy buď příliš odměřený, nebo příliš dotěrný, buď příliš tvrdý, nebo příliš měkký, buď příliš autoritativní, nebo příliš povolný, a synové na něm už nenacházejí nic, co by chtěli následovat, raději se po nějakém tom silném vzoru ohlížejí jinde. Na začátku dvacátého století ještě popkultura jako taková neexistuje a třeba olympijské hry jsou úplnou novinkou – první se konaly v roce 1896. Předobrazem všech Supermanů, Rambů a Terminátorů proto není sportovec, ale voják. Odvážný, čestný hrdina, co obětuje život pro záchranu lidstva. Pro kluky trpící krizí identity se v roce 1914 docela příhodně objevuje první světová válka. A oni do ní jdou víc než ochotně – boj za vlast a ideály je dobrá záminka ke změně nudného životního stylu a příležitost k hledání sebe sama. „Konečně doopravdy a zcela žiji! Lituji všechny zakrnělé chudokrevné zbabělce, kteří zůstali doma a ve škole!“ zapsal si do deníku devatenáctiletý Gerald Brennan po příjezdu na frontu. A přestože tam brzy poznal hrůzu, ze které se div nezbláznil, pořád se mu to zdálo lepší než „dopadnout jako můj otec, pětatřicet let šlapat stejnou cestou do úřadu a rosolovatět na stejné židli nad stále stejně vysokou hromadou lejster“.

Když muži odešli, co dělaly ženy? Ženy, vychovávány k celoživotní péči o domácnost a děti, během války osaměly. A musely jít do práce, aby vydělaly peníze, které dříve nosil muž.

Tak poprvé zakusily nezávislost, o které se jejich matkám ani nesnilo. Mohly utrácet podle svého uvážení, řídit svůj čas, život… Ruku v ruce s volebním právem a emancipačním hnutím se pomalu dostávají do pozice, která dříve náležela pouze mužům. A když ti se vrátili z války, ženy se rozhodně nemínily vracet ke starým pořádkům. Zkrátily si sukně, vlasy, naučily se kouřit, řídit auto a některé z nich brzy založily vlastní firmu. Větev patriarchátu se definitivně utrhla po druhé světové válce. Kluci zase nedávali pozor a opět nechali holky samotné doma, tentokrát na ještě delší dobu. A ony okamžitě obsadily další čistě mužské světy, od vědeckých laboratoří přes ragbyové týmy až po lety do vesmíru.

W W W.REDWAY M AG.C Z

25

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Kámoši a kámošky, buzny a chcípáci S kým jste si jako malí hráli na pískovišti? Pamatujete? Od mateřské školky až do puberty si děti celkem striktně hledí pouze vrstevníků stejného pohlaví. Ve čtyřech a půl letech tráví kluci třikrát víc času hrou s jinými kluky než s holčičkami. V šesti a půl letech je tento poměr už dokonce jedenáct ku jedné. Neděje se to jen tak pro nic za nic, má to svůj význam, o kterém by asi měla popřemýšlet paní učitelka ve chvíli, kdy nutí prvňáka, aby si sedl do lavice tady s Barunkou. Chápe ta dobrá žena, že kluk se ve třídě okamžitě stává terčem posměchu? Zažili jste to na někdy vlastní kůži? A všimli jste si, že Barunce se za to, že musí sedět s klukem, nikdo neposmíval?

Dostáváme se k úkolům číslo tři a čtyři, nezbytným pro klučičí identitu: nebýt impotent a nebýt homosexuál.

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

26

Ne všechny lidské společnosti, ale většina z nich, a mezi nimi i ta naše, používá pohlaví a rod jako hlavní schéma k pochopení okolního prostředí.

Lidi, předměty i abstraktní pojmy běžně vnímáme jako mužské nebo ženské.

Malé dítě toto schéma používá nejen k pochopení světa, ale hlavně sebe sama. Tím, jak se učí třídit vše, co vidí, do dvou skupin (dobře, tak do tří, neboť máme i rod střední), posiluje svoje sebeurčení, příslušnost k jedné a odlišnost od druhé skupiny. Pokud dospělí v této fázi vývoje nutí dítě ke sblížení s druhým pohlavím (hraj si s holčičkou, půjč jí kyblíček), většinou se tomu vzepře. A čím je tlak silnější (seřaďte se do dvojic, chytněte se za ruce), tím víc se prohlubuje jeho odpor a citová panika. Pokud budeme dítěti – v rámci politické korektnosti a moderní výchovy o rovnosti pohlaví – vnucovat názor, že mezi mužským a ženským není rozdíl, stejně si najde něco, čím se od opačného pohlaví odlišuje. Feministky poukazují na to, že toto rozdělování sloužilo v patriarchátu jako zbraň proti ženám, a proto je škodlivé, ovšem stejně tak je pravda, že budování identity (nejsem holka = nejsem jako ona = jsem proti ní) je pro malého kluka životně důležitá etapa, jejímž potlačováním docílíme akorát tak zmatku v sexuální orientaci. A ta mezi muži a ženami nikdy nevedla ke smíru, ale jen k dalším komplikacím.

Kluci prostě musí hrát svoje hry a holky zase svoje. Být paní učitelkou, nechám to tak.

Nelítej, neřvi, nelez tam, nesahej na to, neumaž se Jak už jsem psala – od doby, kdy se otcové dobrovolně vzdali výchovy a vzdělávání dětí, spadáme všichni pod vliv žen. Nám holkám to samozřejmě nevadí, s klukama je to horší. Matky, babičky, tety, starší sestry a učitelky si hlavně přejí, aby kluci nezlobili, byli hodní, čistí a potichu.

A mají sklon nadržovat holčičkám, protože ty hodné bývají. Hodné, poslušné a spolupracující. Holky dřív chodí, mluví, získávají hygienické návyky, chápou sociální vztahy, jejich hry nejsou tak divoké a destruktivní jako klučičí, dovedou se lépe soustředit, což vede k tomu, že ve škole mají lepší známky, hezčí rukopis a výkresy. Paní učitelky jim podvědomě nadržují.

Nechci to teď nijak dramatizovat a dělat z kluků chudáky, ale jsou na to výzkumy. Učitelky na prvním stupni, tedy ve věku, kdy se utváří vztah ke škole a vzdělání vůbec, nadržujou holkám. Kluci se tou dobou rozvíjejí víc fyzicky než mentálně, což je v našem systému nevýhoda. Fyzickou obratnost a přemíru energie paní učitelka vidí nerada, od toho je hodina tělocviku týdně, což je asi stejně dostačující jako hodina odpočinku týdně pro paní učitelku. Kluci jsou neúnavní, ženy, které je vychovávají, neustále unavené. Výsledkem je rafinované mučení ve formě „neřvi, nelítej, neper se, neumaž se, nelez tam, nesahej na to, rozbiješ to, tady si sedni a seď, nebo dostaneš“. My holky už dávno nechceme být jako kluci. To bylo dřív. Teď chceme, aby kluci byli jako my. A oni se nám opravdu začínají podobat.

a kde je přítomnost žen nemyslitelná. Je jedno, jestli je hráčům deset, nebo čtyřicet, a jestli jsou zrovna v hokejové šatně na mistrovství světa, nebo v oddílu skautíků, co plní bobříka odvahy. Každá příležitost k soupeření s ostatními samci musí být využita, protože vítězství přináší důkaz o vitalitě, plodivé síle a sexuální zdatnosti jedince. Pokud se samec soupeření vyhýbá, ostatní ho posměšně nazvou chcípákem a buznou, což ale vůbec neznamená, že nebude mít úspěch u holek (zvlášť u těch s dobře vyvinutým mateřským instinktem) nebo že budou společensky méně úspěšní.

Naopak. Mužem budoucnosti je dozajista chcípák a buzna, to říkám úplně bez legrace.

Moderní rituály Podstatou party, gangu či jiné skupiny kluků je vzpoura proti ženské rodinné kultuře a její nahrazení kulturou mužskou, kde se netoleruje žádná změkčilost. Skautská organizace založená v roce 1910 si dala za cíl dělat z chlapců muže pomocí zkoušek, výzev, kázně, pevné morálky a kolektivního života bez žen. Stejnou průpravou k mužnosti jsou i kolektivní sporty. Fotbalový nebo hokejový zápas je vlastně moderním rituálem sloužícím k tomu, aby kluk nastoupeným divákům ukázal, jak pohrdá bolestí, jak zvládá své tělo, jak snáší rány, předvedl jim svou vůli zvítězit a rozdrtit soupeře; zkrátka aby dokázal, že není dítě, holka ani homosexuál, ale „pravej chlap“. Bývalý hráč amerického fotbalu Don Sabo vypráví: „Hrál jsem kvůli odměnám. Vyhrávat znamenalo získávat přátele, mít holky, a tím stoupat v očích kluků ze školy a okolí. Modřiny, přeražený nos, zlámané kosti, bolest, krev, to všechno patří ke hře. Abych se stal kapitánem družstva, byl jsem až fanaticky agresivní a soupeřivý. Snášet bolest bylo hrdinské a mužné; bolest byla dobrá, rozkoš špatná – no pain, no gain. Ale navzdory všemu tomu poplácávání po rameni a po zadku, všemu tomu objímání na konci vyhraného zápasu, jsem v týmu neměl jediného opravdového kamaráda. Neřekl bych, že sport, a to dokonce ani kolektivní sport, automaticky povzbuzuje mužské přátelství a solidaritu.“ Na rozdíl od skutečných iniciačních obřadů je sport zaměřen pouze na výkon, a co mu zcela chybí, je duchovní nebo ideologická složka.

Z tohoto důvodu je taky pro mnoho kluků (a mužů) nezajímavý a pro demonstraci svého mužství si raději vybírají prostředí popkultury. A ani tam to, vedle všech těch Beyoncé a Rihann nemají lehké. Sport není lékem na krizi identity. A krize, v níž se dnešní muži nacházejí, není první ani poslední. Patriarchát nám pomalu končí a příští svět bude ještě feminizovanější než ten současný. Určitě se v něm všichni naučíme žít, chtěla jsem jen poukázat na to, že být klukem není tak samozřejmé, jak se zdá.

Buď chlap!

Nároky, které klade společnost na holky, jsou vysoké. Studuj, pracuj, vydělávej, roď děti, starej se o ně a o domácnost, ale nezapomeň přitom být sexy, to je povinnost číslo jedna. Ty skvělé školní výsledky většina žen v životě nakonec ani nezúročí, protože muži berou za stejnou práci víc peněz a na žebříčku kariéry postupujou rychleji, nezdržováni těhotenstvím a mateřskou dovolenou. To je všechno pravda. Neznamená to ale, že kluci to mají lehčí. Taky musejí studovat, pracovat, vydělávat, zajišťovat, ochraňovat, hlídat si váhu a utrácet děsný prachy za vlasovou kosmetiku. A kromě toho se ještě vyrovnávat s požadavky, které jsou často protichůdné: firmu řídit tvrdě, s konkurencí se nemazat, ve správném okamžiku popustit uzdu agresivitě a zastrašit protivníka, ubránit své blízké a majetek. Doma oproti tomu přebalit dítě, empaticky vyslechnout manželku, dojmout se nad štěňátkem, nemluvit sprostě a nezapomenout sklopit to pitomý prkýnko na záchodě, aby z toho zase nebyla hádka.

Neříkám, že není možné to všechno zvládnout, nicméně bychom se my holky – pro svoje vlastní dobro – měly zamyslet nad tím, že muž je taky jenom člověk. Zatímco my ho vyzýváme „buď chlap!“ a myslíme tím „chovej se zodpovědně, ohleduplně, citlivě a moudře“, jeho kamarádi mu radí „nebuď baba!“ a myslí tím „nenech se spoutat, prosazuj svoje zájmy, neboj se riskovat, užívej si“. Zatímco naši sexualitu a naše ženství nikoho ani nenapadne zpochybňovat či ohrožovat, kluci svou identitu rozhodně nedostávají zadarmo. Bojují o ni jak s námi, ženami, tak s ostatními samci.

Kámoši a kámošky Parta, společnost vrstevníků, kolektivní zábavy a sporty jsou pro kluky mnohem důležitější než pro holky. Cílem všeho toho běhání po městě a tagování po zdech, sborového řvaní cestou z mejdanu, projížděk v ukradených autech nebo společného kouření na školním záchodě je podvědomé stvrzování chlapství proti mateřskému světu, kde je vše toto zakázané. Drsné, obscénní macho vtipkování, hlučný smích a fyzické pošťuchování (testování) se dostavuje všude tam, kde jsou kluci sami

W W W.REDWAY M AG.C Z

27

Vše o... /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTS FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Ahoj holky. A třeba i kluci. Při slavnostním ukončení loňských olympijských her v Londýně došlo k vystoupení dívčí kapely, co před plus minus sedmnácti roky zbláznila svět. Jejich obdivovatelky jsou teď možná ve věku vašich matek, ale možná by vás zajímalo, jak to tenkrát bylo. Co všechno se stalo.

Vše o... /

Devadesátý léta byly neuvěřitelný. Z okrajů společnosti vyřvávali svý frustrace a bolesti outsideři ve vorvanejch svetrech a prodávali miliony desek.

Teda kazet a cédéček. Pro úplnost. Taky ale bylo dost těch, co na grungeovou depku nebyli zvědavý a od populární hudby požadovali hezký písničky o hezkých věcech od hezkých kluků, co hezky synchronizovaně tancujou. Pro ně existovaly boy bandy Backstreet Boys, East 17, Take That, New Kids on the Block, *NSYNC a nevím, jak se všechny jmenovaly. Nikdy jsem to úplně nechápal, ovšem miliony holek je chápaly a milova… ne, přímo zbožňovaly! A jejich utracený peníze zase zbožňovali v hudebních vydavatelstvích a plánovali, kolik boy bandů ještě vydají, kolik na tom trhnou a taky jestli by náááhodoou nešlo obohatit hudební trh o girl band. Ale bude to teda, jak se říká, krok do neznáma, jelikož nevíme, jestli to ty miliony holek osloví. To se musí vymyslet.

Rychlé šípy a šipky Je zajímavý, jak podobně přemejšlej lidi, do kterých byste to nikdy neřekli. Foglar Jaroslav, spisovatel český, stvořil partu pěti kluků, co šli vždycky příkladem, to víme. A pozor – taky měli potenciál na to, aby se s nima čtenáři mohli snadno identifikovat, takže Jindra Hojer byl nenápadnej blonďáček, Rychlonožka zrzek a trochu divoch, Červenáček si potrpěl na parádu a ne vždycky se choval vzorně, s Jarkou Metelkou byli oba bruneti, ale Jarkovi se neposlušně kroutila ofina, no a jméno Mirka Dušína se stalo synonymem pro stoprocentního slušňáka, absolutního klaďase, kterej vždycky ví, co je správný, a na rozdíl od nás, obyčejných smrtelníků, nemusí řešit žádný morální dilemata. Šípáci dosáhli obrovský popularity a statusu kultu právě proto, že si mezi nima každej našel svůj vzor a ztotožnil se s ním. Stejným způsobem vytvářel producent Lou Pearlman, fascinovanej úspěchem New Kids on the Block, klučičí hudební skupiny. Šlo to jak na běžícím pásu.

Z obrovskýho konkurzu zůstalo na place čtyři pět kluků, z nichž každej zastupoval určitej typ – buď zasněnýho romantika, nebo drsňáckýho (ale ne zas moc) rebela, bezproblémovýho hezouna a tak dále.

Prostě pro každou holčičku něco, jako v hračkářství.

Potom Lou nechal kluky dopravit do svýho sídla v Orlandu na Floridě, kde je zhruba tak rok drezúroval v kolektivním zpěvu, tanci, úsměvech a vystupování na veřejnosti. Při tom je porůznu sexuálně obtěžoval, Nicka Cartera z Backstreet Boys dokonce znásilnil a taky své nezletilé svěřence okradl o několik milionů dolarů, za což dostal 25 let a z basy ho pustěj někdy v roce 2029. „Velkej taťka“, jak mu kluci přezdívali, byl teda zloděj a úchylák, nicméně jeho koncept vyrábění kapel fungoval výborně. Poučili se z něj i tři britský manažeři, co si dali do novin inzerát, že sháněj mladý děvčata za účelem slávy a penězů.

WANTED: R.U. 18–23 with the ability to sing/dance?

R.U. streetwise, outgoing, ambitious, and dedicated?

Heart Management Ltd. are a widely successful music industry management consortium currently forming a choreographed, singing/dancing, allfemale pop act for a recording deal. Open audition.

Danceworks, 16 Balderton Street. Friday 4 March.

11 am–5:30 pm. Please bring sheet music or backing cassette.

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

30

(Inzerát je z roku 1994, tak už tam nechoďte, bude pravděpodobně zavříno.) Čtyři stovky dívek tancovaly a zpívaly na konkurzu, ale pouze pět jich mělo tu čest stát se členkami nově založené dívčí vokálně-taneční skupiny Spice Girls, což se dá přeložit jako Vostrý holky. Opět každá představovala jeden osobnostní a sociální typ. (Nebo každej ves jiná pes, tak by se to dalo taky zformulovat.) A byly to – tramtadadááá: Victoria Adams, dneska Beckham, alias Posh Spice čili Nóbl Spajska, fiflena, vyšší střední třída, udělaný vlasy, nehty, vysoký podpatky. Brunette. Hubená.

Elitářka.

Melanie Brown, taky Mel B, a.k.a. Scary Spice, holka vod rány se severským přízvukem a hrubým smíchem. Snědá, žádná tyčka, pořádnej kus ženský.

Rebelka.

Emma Bunton známá též jako Baby Spice. Nejmladší ze všech, blonďatý neviňátko, andílek, Jindra Hojer v sukních.

Melanie Chisholm, zkráceně Mel C, přezdívaná Sporty Spice. Culík, tepláková souprava, typ „next door girl“ čili sympatická holka odvedle. Sousedka, po který každej touží.

Geri Halliwell anóbrž Ginger Spice. Proč? Skrze vlasy – zrzka jako Rychlonožka. Vohníčky ve vlasech, v očích, v povaze. Zlobivá.

Takhle to teda vypadalo a jelo se. Přestože se původní management v inzerátu chlubil svými „široko daleko známými úspěchy“, holky s ním spokojený nebyly. Manažeři asi nebyli dost čilý a to nahrálo důležitý změně, díky který se Spice Girls dostaly tak strašně moc vysoko. Všimnul si jich Simon Fuller, a vo ňom se tady bude teda ještě psát. Hned v roce 1995 zařídil, aby Girls podepsaly smlouvu s vydavatelstvím Virgin a starýmu managementu bez lítosti udělaly pá pá. No není to celý krásný? Lepší název nahrávací společnosti by si holky přát nemohly.

Girl Power – Cool Britannia Musím zasejc bejt trošku chytrej. Spice Girls, to nebyly jenom tanečky a zpívání, že honey, všechno je fajn, ale taky sociální fenomén. Ať to byl lacinej marketingovej tah, nebo ne, heslem skupiny se stalo už dřív používaný sousloví Girl Power, se kterým o pár let dřív přišla dívčí alternativní punková kapela Bikini Kill z USA. Heslo Girl Power původně souviselo s tzv. třetí vlnou feminismu zaměřenou na problémy různýho zneužívání, domácího násilí a tak. Existovaly kolem toho různý dívčí punkovo-hardcoreový kapely a celý tý jejich scéně se začalo říkat Riot Grrrls. Ty „rrr“ zněly fakt výhrůžně, hudba i zpěv Riot Grrrls taky. Skvělá myšlenka, výbornej výraz, ale zajímalo to někoho? Málo. Tenhle druh hudby je odsouzenej k tomu, že jakkoliv ušlechtilý téma ponese, vždycky zůstane v undergroundu a konkrétně v USA bude drtivá většina národa koukat radši na Cher.

Spice Girls nešly do feminismu takhle tvrdě, jejich GP hlavně znamenalo, aby si holky uvědomily, že spolu jsou silnější a táhnout za jeden provaz je lepší než si jít po krku. Myslím, že tohle úplně stačí, všichni víme, jak k sobě holky dovedou bejt krutý, zvlášť když je předmětem sporu nějakej kluk. Nositelem myšlenky je hit Wannabe z roku 1996. Vyzdvihuje kamarádství, spolupráci a podporu mezi holkama nad vztahy s klukama.

Singlem Wannabe taky začaly čtyři roky spicemanie, Británie se zbláznila, a díky holkám jako by chytla novej vítr do plachet. Měla mladýho a sympatickýho

ministerskýho předsedu Tonyho Blaira a začalo se jí říkat Cool Britannia. Symbolem nový svěží Británie se stala Geri (Ginger, že), protože hrdě a často nosila minišaty se vzorem Union Jack – tedy britský vlajky.

Ze symbolu, na kterej Sex Pistols před dvaceti lety plivali, byla najednou ohromně přitažlivá věc. Něco takovýho bychom možná potřebovali i tady u nás, v Čechách a na Moravě. Mimochodem, ty šaty se prodaly na aukci a jsou v Guinnessově knize rekordů jako nejdražší šaty popový hvězdy vůbec. Aha, jo, za kolik? Za 41 320 liber. A peníze šly na charitu.

Kariéra SG je snadno představitelná – horečka, paparazzi, fámy, aférky, film, televize, tohleto támhleto. Když nic, tak za nima zůstala znovu probuzená země a pár hitů, který kritika zpětně bere celkem na milost. Plus postoj, kterej byste u boy bandů nenašli. Klučičí kapely se až úzkostlivě držely zpívání o ničem, aby nebylo nic, s čím by se dalo nesouhlasit. Z tohohle pohledu byly Spajsky revoluční a jejich estetika oslovovala například i homosexuály obojího pohlaví, pro který se staly ikonama. Zas mi to nedá a vrací mě to obloukem k Foglarovi. Není to zajímavý?

Simon says Vrátím se na začátek. Je rok 1994 a vzniká dívčí pětice. Ne sama od sebe, nikdo nechodil s nikým do školy, nikdo se s nikým neseznámil ve frontě na pracáku (jako Damned), neposlouchal stejnou hudbu a netřískal v garáži do levný kytary.

Pohybujeme se v branži, kde zpěváci a kapely vznikaj hlavně jako marketingový produkty a jedinej smysl je entertainment a money, teda bavit a vydělávat.

Ty dva pánové a jedna paní, jejichž inzerát dal vzniknout novýmu fenoménu, se asi nebyli schopný postarat o kapelu tak, jak si to holky představovaly, pročež na nic nečekaj, berou do svých rukou osud a demokazety a obcházej hudební managementy.

Všimne si jich Simon Fuller, a co se výroby hvězd týče, je to asi génius. Spice Girls pro něj znamenaly odrazovej můstek a jejich konec vůbec neznamenal jeho konec. Jestli si chcete objednat na nějakou akci Victorii a Davida Beckhamovy, Emmu Bunton, Lewise Hamiltona, Annie Lennox či snad i tu starou Lisu Marii Presley, musíte volat jemu.

Je to taky Simon, kdo stvořil novou éru televizní zábavy, a to v době, kdy strnulý televizní formáty začíná válcovat internetová zábava. Jeho koncept, kterej ovládnul zeměkouli, se u nás objevil pod názvem Česko hledá SuperStar, originální název je Pop Idol. Jestli si pamatujete, jak obrovský to bylo poprvé u nás, kde v celý zemi bydlí pomalu míň lidí než v jednom Londýně, jaký to asi muselo bejt tam?

A že neuhádnete, kdo se objevil v porotě? Spice Girls? Bingo!

Druhá stránka věci Mě fenomén Spice Girls minul, žil jsem naprosto odlišnejma věcma, ale samozřejmě jsem o nich věděl. Dokonce tolik, kolik bych ani nechtěl, Simon to uměl dělat, nešlo tomu utýct. Že každá mince má dvě strany, věci maj rub a líc, k bílý patří černá, to se ví.

Když má něco nádech masovosti a podbízivosti, jako měly Rychlý šipky z Cool Britannie, většina děcek propadne pocitu, že když je to všude, tak je to asi správný a je třeba to mít taky. Poslouchat to, koukat se na to. Vlítnout do tý horečky. V pop-music to snad ještě není nic hroznýho, vlastně zaplaťpámbu za to, vždyť kdyby člověk neměl jiný starosti než tohle,

W W W.REDWAY M AG.C Z

Vše o... /

tak paráda, žijem jako v ráji, ne? Chci ale říct, že ne všichni jsou náchylný nechat se nakazit a přenášet virus dál, vždycky budou jedinci, co řeknou něco jako – hele, a není todle úplná blbost?

Spice Girls neuhranuly všechny a kritika jim dávala.

Já našel článek hodnotící jejich přínos po deseti letech. Vyšel na Daily Mail, tak jsem si zjišťoval, jestli je to relevantní médium. Pokud jsem to dobře pochopil, tak je to list se stotřicetiletou tradicí a konzervativním zaměřením. Žádnej bulvár, ale deník jako třeba naše Lidovky. V článku Girl Power: V čem je zrada se píše, že Spice Girls předaly holkám informaci, že důležitější je dobře vypadat než něco doopravdy umět. Pouze Mel C umí zpívat, ostatní se pohybujou v rozmezí ujde až katastrofa. Taky se dočteme, že jejich uměleckej i osobní život popíral filozofii Girl Power, protože ve skutečnosti byly jen loutky ochotný udělat všechno, co Simon Fuller řekne (btw, Victorii s Davidem Beckhamem seznámil právě on), čímž posunuly hranici sexuální revoluce o desetiletí pozadu. Navíc bez Fullera, kterýho na konci roku 1997 vyhodily, šla jejich kariéra rychle ke dnu. Autor článku dokonce dává Spajsky do souvislosti se znepokojivým počtem svobodných matek pod osmnáct let končících na hranici chudoby, a to už nevím, ale vinit kapelu a písničky za stav statistik mi připomíná pravidelný štvanice pořádaný na metalový kapely, jejichž texty inspirovaly ojedinělý posluchače k vraždám a sebevraždám. Každopádně to sem dávám, protože i tohle je přesah, co nám tu po Spice Girls zůstal.

by teda Sporty Spice měla chodit s někým ze Scunthorpe United?

Victoria: To je hrozný!

Bekemovi Teď bude zábavná část. Stejně si určitě celou dobu říkáte, co zajímavýho se dovíte o Victorii, když je s tim Bekemem, tak tady mám poměrně vtipnej rozhovor, kterej dělal Ali G (později Borat, Bruno, Diktátor) s manžely Beckhamovými v roce 2001. Důležitý je vědět, že Ali G, jedna z identit Sachy Barona Cohena, je nenapravitelnej provokatér, vždycky politicky nekorektní, skandální a zábavnej, kterej ve svý populární show přived do rozpaků mnoho hostů, ať už byli významný, bohatý, vlivný a slavný, jak chtěli.

U Aliho sranda musí bejt, i kdyby tátu věšeli.

A důležitej detail: Při rozhovoru má na sobě Ali G hodně hiphopovej outfit, David Beckham něco jako koženkový kalhoty do zvonu a polozapnutou košili, takže vypadá jako Jim Morisson na chemoterapii, a Victoria je v nějaký kožený řeznický zásteře.

Zajímavý už na pohled.

A jak to teda, že mu neříkáte Dánsko? To by bylo skvělý. A kdybych já s mojí Julií měl dítě, jmenovalo by se Langley Village. Ne, vlastně by se muselo menovat Box v KFC v Langley Village. A řekni mi, má tvůj syn rád hudbu Spice Girls, nebo je na to už moc starej?

Victoria: Má rád hudbu, vlní se do rytmu. A taky fotbal má rád.

Ali G: Mý hosti – každej kluk by chtěl bejt v jeho botách a každej chlap v jeho ženě. Dámy a pánové, Victoria a David Beckhamovi. Beckham, jak je?

David (slabým nesmělým hlasem): Dobře…

Ne, hele, má to bejt sice komický, ale takhle blbým hlasem mluvit nemusíš, jo? Kde jste se potkali?

Victoria: Na fotbale.

Beckham, předtím se ti Spice Girls líbily?

David: Ne, jen Posh.

To musí bejt skvělý, chodit s někým ze Spice Girls, ale aniž bych se chtěl dotknou tvý rašple tady, nebylo by lepší chodit s Baby? A vůbec, nejdřívs měl Scary, ne?

David: Ne, jen tuhle.

No, seš nejlepší fotbalista a máš Posh. Tak to

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

32

Co myslíš?

Victoria: Je to moje kamarádka a je milá!

Ahá, takže tím chceš říct, že Scunthorpe United není dobrej mančaft?

Victoria: Ano! No to je teda pěkný! Taky máte malýho fakana, považujete se za dobrý rodiče?

Victoria: Ano, myslím že jsme dobří rodiče.

Takže už jste ho naučili balit jointy?

Victoria: To ho nebudu učit nikdy!

Proč proboha? Nikdy byste neměli odpírat dětem vzdělání! A jak se kluk jmenuje?

Victoria: Brooklyn.

Jak jste na takový jméno přišli?

Victoria: No, na turné v Americe jsem zjistila, že jsem těhotná, a bylo to zrovna v Brooklynu.

Takže tam jste to taky dělali?

Victoria: Ne, tam ne.

Jo, jasně…

Victoria: Dělali jsme to v Dánsku, když to chceš vědět.

Respekt.

Victoria: Fotbalista, co má rytmus.

A už tvůj kluk začíná dávat dohromady věty?

Victoria: Jo, tak trochu jo.

A co Brooklyn?

Victoria: Já přece mluvím o Brooklynovi!

No a chcete z něj mít fotbalistu, jako je jeho táta, nebo zpěvačku, jako je Mariah Carey?

Victoria: No, doufám, že z něj bude fotbalista a ze mě zpěvačka jako Mariah Carey.

Respekt. Musíme si dát pauzu, protože Posh musí vzadu nakojit malýho Brooklyna. Můžu se přidat? (Po chvilce) Tak už sme s Brooklynem voba nakrmený a teď by mě zajímalo to posh – fakt jsi taková snobka?

Victoria: Ne, jen mám ráda pěkný oblečení a hezký restaurace, proto se mi tak říká.

Respekt, respekt. Posh, prej máš něco s hlavou, ňákou snad mingingitidu. Je to už lepčí?

Victoria: Je to virová meningitis, jestli víš, co to je…

Tak to je špatný. A Sporty chytla tu mingingitidu vod tebe? Protože je na tom bledě. Nesmějte se, to

je vážná věc!

Victoria: Ne, nikdo z holek to nemá, jen já.

Respekt! Hele, Beckham, ty seš tam takovej tichej v koutě, nemysli si, že to bude jako ve třídě a že se tě na nic nevoptám, jo? Proč seš tak oblíbenej u teploušů?

David: To musíš vědět ty!

No ne, že nosíš sukně, kalhoty svý manželky, máš holou hlavu, mluvíš jak holka, chodíš ven s Eltonem Johnem – co to má jako bejt?

David: Nic, fakt nic.

O. k., respekt. Promluvme si vo módě. Proč nosíš hadry, ve kterejch vypadáš jako pitomec? Třeba ten fotbalovej dres s nápisem England?

David: Já jsem hrdej na to, že hraju za Anglii. Nebyli jsme poslední dva roky úplně dobrý, ale přišel novej manažer a věci se snad změněj k lepšímu.

Victoria: Buď trochu patriot, sakrafix!

Hele, kdykoli hraje Jamajka, totálně je podporuju!

Ale držme se módy. Jak se jmenuje to oblečení, v jakým chodíš?

David: Sarong.

Já vim, že je so wrong, ale jak se jmenuje?

Další část rozhovoru je čirá perverze, Henry Miller je proti tomu Šebestián Hněvkovský, a jestli je tenhle úryvek přístupnej od třinácti, zbytek je jenom pro hodně poučený starce, a to ještě hodně dlouho po desátý večer. Ne, skutečně to nejde publikovat.

Každopádně David padal smíchy z kanape a Victoria se taky sem tam usmála. Prostě když je vtip dobrej, může bejt nekorektní, vulgární, cynickej, ale pořád je to dobrej vtip!

Takže holky (a kluci), takhle to bylo a je, se všema plusama i minusama. Holky poráde žijou a většinou i zpívají – zvlášť ta Mel C, o tý se ale u nás moc neví – akorát to už není takovej aufr jako tehdy, když měly partu a bylo jim řečený, jak holčičí silou pozměnit svět. Přes všechno, co jsem tu napsal, nesmíte propadat dojmu, že pět holek se nechalo ovládnout zlým tyranem a ten je morálně zdevastoval.

Tak to nebylo. Na začátku chtěly jenom zpívat a tancovat, ale postupně se jim to Girl Power podařilo naplnit stejně, jako se to o deset let dřív podařilo Madonně. Ta se na začátku kariéry asi taky nechtěla vyjadřovat k postavení žen ve společnosti nebo k problémům sexuálních menšin, ale v průběhu vyrábění hitů k tomu nějak došlo. A je jedno, jestli to bylo „uvědoměle“, nebo z marketingových důvodů, hlavně že to fungovalo. To se počítá. Jedna taková Madonna nebo jedny Spice Girls totiž vydaj za sto angažovaných kapel, který jsou sice hrozně true, ale na koncert jim přijde dvacet lidí, a z toho ještě polovina patří ke kapele. Média o ně nezavaděj, dopad na veřejnost nulovej. Takže takhle je na to taky potřeba hledět. Politicky. Vždyť ani ty Sex Pistols nebyli zpočátku nic jinýho než boy band Malcolma McLarena… Tak to takhle řekněte doma. Že i když už je to všechno dávno pryč, tak my víme a nikdy nezapomeneme, jak to bylo velký. Jo? Tak ahoj.

tip /

TEXT: MARTINA OVERSTREET ILUSTRACE: JOHANA ZIKOVÁ

Co musíš stihnout dřív, než ti bude 18?

Tak… hlavně dokončit základní školu, umět určit světové strany, přejít z Facebooku na Twitter a aspoň jednou usmířit rodiče při tradiční rodinné hádce. No a ještě…

Založit hudební skupinu a odehrát aspoň jeden koncert.

Pečovat celý jeden den o nemluvně. (Proti neplánovanému početí je to lepší než antikoncepční pilulky.)

Jít na brigádu a vydělat si svoje vlastní peníze.

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

34

Strávit nějaký čas mimo domov. Sám, bez rodičů.

Přestat rapovat, tagovat a točit se na hlavě.

Naučit se jeden světový jazyk tak dobře, aby ses domluvil s rodilým mluvčím.

Věnovat charitě oblečení, které už nenosíš, a hračky, se kterými si už nehraješ.

Zvládnout rozchod s první láskou.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Zapamatovat si, že první na mejdan přicházejí a poslední odcházejí jenom lůzři.

35

smartbox/jazykové okénko /

TEXT: DOMINGO, POST-HUDBA ILUSTRACE: JAKUB DVOŘÁČEK

KREATIVNÍ UCEBNICE ANGLICTINY V PETI KROCÍCH Jasně, dánština v minulým čísle byla fajn a hip, ale ve škole na ni tak často nenarazíte; v tomhle jsme prostě pozadu. Když jsem se chtěl v patnácti učit finsky, musel jsem si koupit učebnici a prolouskávat se jí sám a moje kámoška, která vždycky chtěla umět tibetsky, byla v háji úplně. Jsme prostě trapně orientovaní na velký jazyky, nedá se nic dělat. Každej radši vezme práci v Anglii než v Turkmenistánu a některý obory na vejšce maj většinu literatury právě v jazyce Shakespeara, Byrona a Eminema. Naštěstí to neznamená, že by se anglicky nedalo učit kreativně.

A N Í A N H Á C N A Z I #1 BHTENÝ PR N EC

#2 NAUCTE SE KO Ka žd ej st ud

en t an gl ič ti ny sp ol eh liv vý sl ov no st ě po tv rd í, že i je ne jv ět ší kr om ě zl o sy nt ax N aš tě st í se či li vě tn á st to dá ob ej ít av ba . ta k, že kd yž za čn eš ko kt ne ví š co by, pr os at . Fa kt , fu tě ng uj e to . M ně ja ko u vě áš u zk ou še tu s bi zo ne ní ří ct m , al e je di sl ov o „b uf fa ný , co tě lo“? Žá dn ej na pa dá , je pr ob lé m – dá l, pr ot ož pr os tě po kr e „B uf fa lo ač uj bu ff al o B uf bu ff al o B uf fa lo bu ff al fa lo bu ff al o bu ff al o o“ je v an gl ič ti ně gr am at ic ky sp rá vn á vě A kd yb y sn ta . Je to i na ad se lh al tr w ik i. ik s bi zo na po ru ce to hl m a, je vž dy e kr ás ný so ck y us lo ví : „J oh ha d ‚h ad ‘, n, w hi le Ji m ha d ha d ‚h ad ha d‘. ‚H ha d ri gh t.“ Je dn ad ha d‘ ha d ha od uš e od st d be en ra ň ve šker tě ně kd o bu ou in te rp un de ot ra vo va kc i, a až ře tě ze c ha t, př ed ho ď dů , ať se za m u te nh le ba ví hl ed án ob ří ím vý zn am u. Ú sp ěc h za ru če n.

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

36

ní žá dn ý vá sm ys l, ne u vů be c ne dá tě ot ož e je m pr ta e, ds uj po v st av vý sl ov no st ne j tí m ne po za ká le d ic ýš na gl m se an za o Že a ni kd in ou se kd y er gi í. Vě tš ka žd ej to ví ou př íp ad y, pl ýt vá ní en ta je m st ví , ex tu , al e js nt lo zb yt eč ný vý m ko by z ko t to ta di by vo dn ím ja sn ý, že v po ho dě od op it el ně . Je dá ce lkem i rá di úč et , po ch hn ce ůj ic si tv vš am na se zn – vý ým zá ba vě . Vý ra z, kt er st k sl uš ný li „u ni qu e“ ot ož e m ůž e to m ůž e vé ni ká tn í“ či u ja zy ků , pr „u čt je pa k po m em ší ov ět jv ne př ed em . A ví co v ne kr ás ný m sl y ho kd dí se um ět st i je ni kd o to ni ho a no a ov ka m sl áž je vý ur lu i ti tu ak , ve ch va la u úp ln ě jin ve ň ja ko po í, js i eu nu ch to že se pí šo sl ou ži t zá ro z na tu pr vn uc h“. Př es ra un dů š „e o dá y ov ab ik sl ý uh je tu ta ky sl dr ís to l íl – je st li m ok u na Pe ar je di ne j ro zd tě sn ě po út SA va t U v ko e dě nc . po po e a ho to vo yč ej ný ho Ja a on ve sn az dr ží dveř e ij do ků že ob m e vá s“. po vž js ec ili se o od op or eb ot N dy „p j do m ým u ně ja ke an k yo u“, te e pr av id la a ře kn e „s H ar bo r, kt er er ej se po dl re tn ý „t h“ kt bo z, zu ra vý na j e e „t ho uG H av ne sl dl “, po za po m en ti co ho m „g ka , „f is h“, za tí jv ět ší zl o je ko ne ja ě e ic ká fo ne ti ln uj gl ov úp an sl A dy naTI on “ vy ej . Ča u, ta en m m ně O ě w ln H úp „e no uG “ zů st áv á T bu sI ne ss pe O pl e ba lle ha ve fu n.

KTAT

E T N E M O O N P A H Z C E 3 # LOVESA. VŠ NA S LOVESA. J SO U S

Je dn o vě tě sl oves ? lik je v tý hl e a ab so lu tn ě Sc hv ál ně , ko am .“ uh ok dr bo a ce m ní fa n ov yo u so we ca s ně ja ký m a sl e“ „I wi ll fri en d id dl e- na m e m je v to m , že si „D on’t yo u m el an gl ič tin y uz ta ko vě h ít íc zn tš za ve yo u’s’“. íc h lo el z ne jvě ‘I át e Př or v m e o ůž e „N – pr ot o m er á se jm en uj m aj , ne lá m e hl av u h an i to lik ne at sk la db u, kt ox m ůž e na ps e An gl ič an i jic al nn sl ovce , u, Le to e ůž ci ni m jt ne An a át á be o, je st li to m ý sl ov a se m ps dn st je ro ě Sp ln ? úp ne je Do br ý, za m an e, a ís lo vc e. vý íva j, ja k se jim ne bo tře ba př sp at la t ta ko ta kž e je po už én o, sl oves o, jm do ká že z to ho ný u, av uh íd dr př aj íc í ho bo ní ch ne ov či ý sl a tn s o ta ýh no ds í po ha jíc fí do sp rá vn fe et “ – či li bě e An gl ič an tre “ a „s m el lin g ěj ti no hy, al A kd yž už se un ni ng no se rý m u a sm rd „r áš ba m tře že je á, en am zn to o pa tv ar y, ja ko lu . On eš . co v to m sm ys pr os tě ne do jd no hy, ne bo ně ah ou k to m u úv ou ck gi lo no rm ál ní

#4 NAJD ET

E SI KAMAR Á ANGLIC DA V OBSKU RNÍM KÉM ME STE To hle je na pro sto bo ží vě c. Jas ně , an gli čti na má as se s ní ml uv í všu i ga zil ión dia lek de a na ka žd ým tů (pr oto že mí stě tro ch u jin s tot áln ím vým az ak ), ale ob ča s už em ; je pro to do brý to fak t so up eří se při pra vit pře do mě sta Sto ke de m, pro tož e tak -on -Tr en t by s no ovej ve jle t rm áln í stř ed oš ko an gli čti ny do pa lsk ou zn alo stí ox dl as i tak , jak o for ds ký kd yb y se ně jakej ciz ine c na drt il če sk ou uč eb nic i Ta k tře ba slo vo a při jel do Vs etí „fr idg e“, kte rý no na . rm áln ě pře ds tav slo ve so (ha !) a zn uje led nič ku , je am en á „ir ito va t“. ve Sto ke Po tte rie s ma jí na hro ma du ča su , víc na vše ch no pro tož e kd yž má ev ide ntn ě ně kd o fak t ve lke off his ho rse an j hla d, po píš e to d the sa dd le as jak o „e at a ma n we ll“ , co ž je o ně co lep i svo je bo ty“, kte ší ne ž na še „sn ěd rý se mi mo ch od em ve Sto ke bů l by ch „sh oe s“ je as i mo hv ípr oč řek no u c ma ins tre am . Jo, „sh oo n“, pro tož a mí e stn í ob yva tel é si řík ve mě stě je vý zn ají am ne j hrn číř skej Po tte rie s, pro tož prů my sl – to je e Ha rry Po tte r je tak y ce lke m do brý ve sk ute čn os ti vě dě t, že Jin dra Hr nč íř, ste jně jak o be jva lej pre zid en t je Jir ka am eri ckej Ke ř. Zk us te si to i u da lší ch jm en , je to sra nd a.

DTE O H A Z #5 MATIKU, KUPTE GRA VNÍK SI SLO at ik a ne ba ví, an gl ic ká gr am k vě r – kd yž tě zá ol eč ný ho , ta na sp da c ra ni ší ní m ít íš A ne jje dn od uš us a ne ch ce š s m jí ne íš “ m be zu o ro „t av y, ne su j, sl oves o k ne jd e ti do hl sk lo ňu j, ne ča zn ít tro ch u ja tě vy ka šl i. Ne Bu de to si ce e. an st se na ni pr os ne ta , se et c ni gh a ho c, ký be o vů z de tro its po už íva t sk or bi tc hi n’ ra pu po tře ba vč as ne ws pe ak u a m ět . Je no m je zu m ix Or we llo va ro de bu ej žd ka ti že , is í, yo . al e dů le žit ý je at ur itn í ko m br zd u př ed m za tá hn ou t za

W W W.REDWAY M AG.C Z

37

smartbox /

TEXT: MATĚJ BERÁNEK VE SPOLUPRÁCI S MĚSTSKOU KNIHOVNOU V PRAZE FOTO: MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE

Knihovna ti dá…

Národní technická knihovna ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

38

Fakt, že budova Národní technický knihovny je jedním z nejlepších příkladů současný architektury v Český republice, si můžeme dát hned do úvodu. Najít někoho, komu by se nelíbil její design, není snadný, a když pak přijde řeč na vlastní funkčnost stavby a její urbanistický řešení, mlčí většinou i ti nejotravnější kritici.

Všechno dobrý v ČR vede přes pivo No, taky to ale nebylo jen tak. Taková moderní stavba, a má za sebou historii, co sahá až do roku 1718 (Wikipedia tenhle rok popisuje jako „common year starting on Saturday“, haha), kdy z jedný dobrý kapsy vypadlo hned tři sta zlatých, za který se následně pořídila slušná sbírka technický literatury.

V týhle době, jak samozřejmě víte z předchozích knihovnických článků, ještě žádný knihovny dnešního typu nebyly, a knížky proto vlastnili jenom ti, co na to měli nebo je nějak nutně potřebovali. Nakoupený technický knížky tak ležely především u profesorů, než na scénu přišel chemik Karel Josef Napoleon Balling. Z našeho pohledu není ani tak důležitý, že ty knížky konečně dal nějak do kupy a roztřídil je podle oborů, ale za jeho přínos v oblasti chemie už bychom ho ocenit mohli – právě díky němu si můžeme dát desítku nebo dvanáctku, zavedl totiž stupně piva a na jeho počest je v Národní technický knihovně pojmenovanej velkej konferenční sál.

Bez chechtáků to prostě nejde Starý klementinský prostory přestaly STK brzo stačit, což se zezačátku řešilo různýma přestavbama s dostavbama, ale postupem času bylo víc a víc jasný, že technická literatura potřebuje samostatnou budovu. Její idea se zhmotnila až v roce 2000, kdy byla vypsaná anonymní architektonická soutěž – většinou předzvěst dobrýho výsledku. Chodí to tak, že zadavatel veřejně vypíše požadavky budovy, a kdokoli se pak může se svým návrhem přihlásit, čímž vzniká velká pestrost návrhů na rozdíl od soutěže uzavřený, do který jsou přizváni jen konkrétní architekti. Ze všech návrhů (autor rozepsanýho článku tuší, že jich bylo přes šedesát) porotu nejvíc oslovil projekt studia Projektil Architekti (ze stejný dílny vzešla i vědecká knihovna ve tvaru X v Hradci), kterej se po sedmi letech fakt zrealizoval. Sedm let není úplně standardní doba na výstavbu takový budovy, jenže jako obvykle chyběly chechtáky. Čtyři roky se hledal někdo, kdo vysolí cca 2,2 miliardy korun. A jakmile to bylo na stole, práce se rozjela a za dva roky bylo hotovo.

Devátýho devátý dva tisíce devět v devět Konečně teda nastal ten moment, kdy si i náš stát mohl v klidu hodit jednu nohu přes druhou

a spokojeně oznámit, že moderní budovu technický knihovny už má. Jeho obyvatelé si to mohli ověřit v devítkový datum 9. 9. 2009 v 9.00, kdy se jim poprvý otevřely dveře novýho chrámu technický literatury. Novej prostor si žádal i určitý byrokratický změny, a tak došlo k takový malý velký výměně souhlásek, z STK se stala NTK, místo Státní technický knihovny si teď zajdeme do Národní technický knihovny. Nebo prostě do Entékáčka. To zní úplně nejlíp. Ale zpátky k fyzický budově. Ta hned po otevření sklízela jak pochvalu od laiků, tak ceny od profíků. Za všechny zmiňuju aspoň Cenu za novou stavbu v historickém prostředí od Klubu pro starou Prahu, několik ocenění od Akademie designu Czech Grand Design nebo titul v soutěži Vynikající betonová konstrukce 2009.

Zvenku gut Tmavá budova na půdorysu sférického čtverce naprosto dominuje nudný okolní zástavbě areálu vysokých technických škol v Praze-Dejvicích (pokud nepočítáme novou budovu Fakulty architektury, samozřejmě). Nápadnosti dosahuje především nezvyklou fasádou, vnějším jednolitým skleněným pláštěm, na kterým nehraje jedna věc – žlutá linie táhnoucí se po celým obvodu budovy a na ní další, stejně vypadající kolmice. Linie jsou navíc očíslovaný, takže působí trochu jako chyba, na kterou se před sundáním lešení zapomnělo. Je to ale první náznak konceptu budovy, která slouží jako technická učebnice – kvóta 263 značí dýlku obvodu knihovny, kvóta 21 pak její vejšku.

Zevnitř wirklich gut Do budovy můžeme vstoupit čtyřmi rovnocennými vchody, což už samo o sobě symbolizuje vstřícnost knihovny ke svýmu okolí – zve do sebe všechny kolemjdoucí bez rozdílu. Ve vnitřní vstupní hale se pak návštěvníci rozcházejí různými směry podle účelu, za kterým sem přišli. Tímto důvodem může bejt posezení ve velmi příjemný kavárně, odpočinek ve foyer, návštěva galerie, toalety nebo už zmíněnej společenskej Ballingův sál, kterej dokonce každý druhý úterý v měsíci slouží jako kinosál. Knihovna se chlubí tím, že zde promítá filmy exkluzivně mezi prvními v republice, a navíc za 60 Kč vstupnýho.

Většina příchozích ale pokračuje přes turnikety do srdce NTK, ve kterém se ocitají po průchodu betonovou smyčkou vedoucí do druhého patra. Ihned po několika metrech se otevírá pohled na otevřený prostor s dalšími čtyřmi patry knihovny po jeho obvodu. Expresivní vizuální hru rozehrávají pestrý podlahy v kontrastu se strohými zdmi z pohledového betonu. Je to další vyjádření konceptu budovy jakožto technický učebnice – barvy na podlaze totiž symbolizují statický zatížení budovy. Ze stejnýho důvodu nechává knihovna nezakrytý i svý stropy, po kterých se pne na 160 km elektrických kabelů.

Na grafický zpracování ochozů atria byl přizván komiksovej kreslíř Dan Perjovschi. Důležitým prvkem interiéru jsou i tematický sedáky v podobě grafický struktury chemických prvků kyslíku, dusíku a uhlíku – v Entékáčku totiž sídlí i knihovna VŠCHT a ČVUT. O sluneční světlo se v budově stará počítač, kterej neustále vyhodnocuje osvětlení v budově a automaticky pak ovládá žaluzie.

Studenti všech škol, spojte se v NTK Do Entékáčka se může přijít podívat každej, bez registrace si můžete volně přístupné knížky pročítat celý dny, domů vám je ale nepůjčí. Registrace ovšem není nijak drahá, studenta přijde na stovku ročně a pronajmout si může i studovnu pro víc lidí za desetikorunu na hodinu. Knihovna slouží hlavně studentům, takže čekejte maximální vstřícnost.

MKP anywhere Vlastní pobočku má v Entékáčku i Městská knihovna v Praze. Ta slouží hlavně jako oáza pro humanitně zaměřený čtenáře, kteří se už v tý všudypřítomný technický literatuře ztrácejí, a na rozdíl od zbytku budovy má volnou wi-finu, haha.

Epilog No, a tohle je schluss. Protože ale autor právě dopsanýho posledního článku z knihovnický série neví, jestli je trapný jakože poděkovat hlavně MKP i za MKP všem čtenářům a vyřídit, že vás fakt rádi ve všech svých pobočkách uvidí, nechává to bejt, převlíká kabát a jde přehánět krávy. Jo a ještě jedno povzbuzení pro maturanty: někdo září, někdo v září, haha. Tak zduř.

Kudy tam Národní technická knihovna Technická 6, Praha 6 www.techlib.cz Městská knihovna v Praze – pobočka Dejvice Technická 6, Praha 6 www.mlp.cz

W W W.REDWAY M AG.C Z

39

smartbox /

TEXT A FOTO: SARA HEDVIČÁKOVÁ

Jak na š kolu e l i h C v Studuju ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

40

Z dnešního interview jsem trochu nervózní. Je to poprvé, co zpovídám někoho mně úplně neznámého, a ještě ke všemu přes celý Atlantik, až v dalekém Chile. O Anně Lauře John jsem se z Facebooku dozvěděla tři podstatné věci: Narodila se na Madeiře (řetězec ostrovů u Portugalska), žije v Praze, mluví čtyřmi jazyky a střední školu studuje v Chile. V duchu si gratuluju k tak parádnímu úlovku a rozhovoru přes Skype se i přes trému nemůžu dočkat.

Anna Laura se na monitoru usmívá, je soustředěná a připravená na moje otázky. Začínám zlehka – poznamenám, že Chile je dost neobvyklá země, a pátrám po důvodu, proč se vydala zrovna tam. „Nechtěla jsem do USA, tam už byl můj starší brácha a přijde mi, že tam jezdí všichni. Přála jsem si jet do nějaké země, kde se mluví španělsky, a Chile mi nabídla nadace IFU.“ Této nadaci, se kterou už měli v rodině zkušenost právě díky staršímu bratrovi, zaplatili v přepočtu 179 000 Kč, což pokrylo dopravu, výlety organizované nadací a pomocné semináře. Školné Anna Laura coby mezinárodní student platit nemusela. Přemýšlím nahlas, jak se asi museli cítit její rodiče, když mladičkou studentku vysílali daleko za oceán. „Já jsem o Chile nevěděla vůbec nic, ale táta můj nápad hrozně podporoval, považovali to s bráchou za skvělou zkušenost. Máma mi slíbila podporu, ale řekla, že mě do ničeho nutit nebudou,“ popisuje Anna Laura a dodává, že sama si nebyla jistá, jestli chce takovou cestu podniknout. „Rozhodla jsem se až po návratu bráchy. Chtěla jsem nabrat zkušenosti a poznat novou kulturu. Víc se osamostatnit, zkusit si, jaké to je, žít rok sama v zemi, kde nikoho neznám.“ Do Chile odletěla už v lednu: „Školní rok sice začíná až v březnu a končí v prosinci, ale já jela dřív, abych tam mohla strávit dva měsíce letních prázdnin.“

Ze zimy do léta Příjezd znamenal kulturní šok: „Přijela jsem ze zimy do léta, v Chile bylo asi čtyřicet stupňů. Byla jsem

W W W.REDWAY M AG.C Z

hrozně unavená z cesty, hned první den jsem musela jít na popříjezdový seminář.“ Z něj Annu Lauru vyzvedl její nový „bratr“ a společně se vydali autobusem do městečka La Laja, které se jí na rok mělo stát domovem. „La Laja má asi dvacet tisíc obyvatel, ale i když je to malé město, vždycky se tu něco děje.

O prázdninách jsme zadarmo chodili na koncerty nebo do bazénu. Od začátku se mi tu moc líbílo.“

Milé Chile Příjemný pocit navíc podpořili místní obyvatelé. „Lidi jsou hrozně sympatičtí. Ještě jsem tu snad nepotkala nikoho, kdo by na mě nebyl milý a přátelský. Chilané mají otevřenou povahu a na cizince si hned zvyknou.“ Jediný nedostatek, který na nich Anna Laura shledává, je, že jsou moc malí. Hned ale radostně podotýká, že ona je díky své výšce populární ve školním basketballovém týmu. Zajímá mě ještě, jak se ze začátku dorozumívala. „Všichni mluví hrozně rychle a já předtím měla jen dva měsíce intenzivní kurz španělštiny, takže to mi moc nepomohlo. Časem jsem si zvykla a a dneska už se domluvím bez problémů.“

Škola a rodina Bavíme se o studiu a do této chvíle nadšená Anna Laura poněkud ochladne. Český vzdělávací systém jí asi přece jen vyhovuje lépe. „Chodím do soukromé školy, jedné z nejlepších v zemi. Hodina trvá devadesát minut, ale ve třídě nikdo moc pozor nedává a požaduje se od nás hodně domácí p přípravy. p y Učitelé většinou

připraví prezentaci, podle které si doma opakujeme.

Konec vyučování je až v půl sedmé.“ Škola se dělí podle zaměření na přírodovědnou a humanitní a program je tu opravdu nabitý: „Já se soustředím na biologii a fyziku, ke kterým ještě studuju matiku, základy společenských věd, jazyky a dějepis.“ Na kroužky nezbývá čas, a tak Anna Laura musela oželet kanoistiku. Tvář se jí opět vyjasní, když se zeptám na kamarády. I když bydlí se čtyřmi sourozenci, rodiči a babičkou, nemůže si svou náhradní rodinu vynachválit: „Od prvního dne jsem se tu cítila skoro jako doma. Snaží se mi pomáhat, náš vztah je den ode dne lepší a lepší.“ Aby Anna Laura poznala Chile co nejvíce, rodina často jezdí na výlety.

Slunce v duši Když se na Annu Lauru podívám, opravdu to vypadá, jako by se jí chilské slunce a dobrá nálada odrážely v duši: „Od první chvíle se se mnou bavili, jako bychom se znali už léta. Nepříšla jsem zatím na nic, co by se mi tu nelíbilo.“ Domů se vrátí za půl roku: „Bute to v lednu, takže do třeťáku nastoupím od druhého pololetí.“ A pak už se rozloučíme, protože v Praze je sice deštivý večer, v Chile ovšem slunné poledne a Anna Laura musí jít na oběd.

41

pop /

PŘIPRAVILA: MARTINA ŠMÍDOVÁ FOTO: ARCHIV

Znáš knižní předlohy známých filmů?

Oscarový film Vykoupení z věznice Shawshank s Tomem Hanksem v hlavní roli byl natočen podle téměř stejnojmenné novely spisovatele a) Stephena Kinga b) Raye Bradburyho c) Michaela Crichtona

2.

Tom Hanks hrál hlavní roli i ve filmu Trosečník režiséra Roberta Zemeckise. Film vznikl na motivy knihy britského spisovatele a) Daniela Defoea – Robinson Crusoe b) Arthura Ransoma – Trosečníci z Vlaštovky c) G. G. Márqueze – Zpověď trosečníka

3.

Michele Pfeiffer si zahrála zlou čarodějnici ve filmu Hvězdný prach z roku 2007 v režii Matthewa Vaughna. Film má i svou knižní podobu, napsal ji: a) Terry Prachett – Úžasná zeměplocha b) Neil Gaiman – Hvězdný prach c) Douglas Adams – Stopařův průvodce Galaxií

4.

My Fair Lady je slavný americký filmový muzikál oceněný osmi Oscary a byl natočen podle divadelní hry anglického dramatika: a) Oscara Wildea – Bezvýznamná žena b) G. B. Shawa – Pygmalion c) J. J. Osbornea – Ďábel v ní

5.

Sbohem, armádo, Komu zvoní hrana a Stařec a moře jsou americké filmy ze 40. a 50. let. Všechny byly natočené podle románů významného spisovatele: a) Romaina Rollanda b) E. M. Remarquea c) Ernesta Hemingwaye

6.

Nesmyslnost a neproveditelnost nařízení a důmyslný způsob, jak zničit lidskou bytost, absurdita a satiričnost. To jsou hlavní znaky jednoho z nejznámějších protiválečných románů. Film byl zfilmován v roce 1970 podle románu:

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

42

7.

Knižní předlohou pro film Přelet nad kukaččím hnízdem režiséra Miloše Formana, který za něj v roce 1976 získal Oscara, je román: a) Albert Camus – Cizinec b) Émile Zola – Zabiják c) Ken Kesey – Vyhoďme ho z kola ven

8.

Jedna z filmařsky nejoblíbenějších postav. Naštěstí je Dracula nesmrtelný, takže připravovaný Dracula Year Zero určitě nebude posledním filmem. Který spisovatel je ale duševním otcem hraběte-upíra? a) Bram Stoker b) E. A. Poe c) Robert L. Stevenson

9.

Velký Gatsby režiséra Baze Luhrmanna se právě promítá v kinech, knižní předloha je zfilmovaná už popáté. Kdo je jejím autorem? a) F. S. Fitzgerald b) John Steinbeck c) Ernest Hemingway

10.

I naše filmy získaly pár Oscarů. Za všechny zmiňme Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela. Kdo je autorem předlohy? a) Ladislav Fuks b) Bohumil Hrabal c) Arnošt Lustig

11.

Michal Viewegh je asi nejvíc filmovaný český autor posledních dvaceti let. Které jeho dílo bylo do filmové podoby uvedeno jako první? a) Výchova dívek v Čechách b) Báječná léta pod psa c) Román pro ženy

hrůzy války. Za původním námětem stojí novela vydaná už v roce 1902. Jaký je její název a kdo je jejím autorem? a) Joseph Conrad – Srdce temnoty b) William Faulkner – Divoké palmy c) John Steinbeck – Na východ od ráje

13.

Stejnojmenný film podle mnohovrstevnatého románu ze středověku.

Román je nejznámějším postmodernistickým dílem a může být vnímán ve více rovinách (jako detektivka, historický román, teologické dílo atp.). Autorem je italský spisovatel, estetik a filozof: a) David Mitchell – Atlas mraků b) Umberto Eco – Jméno růže c) Miguel de Cervantes – Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

14.

Asi nejznámější dílo tzv. beatnické generace, román Na cestě, byl poprvé zfilmován až loni. Kdo je jeho autorem? a) William S. Burroughs b) Dean Moriarty c) Jack Kerouac

15.

Český spisovatel, autor mnoha zfilmovaných románů jako Rozmarné léto, Konec starých časů nebo Markéta Lazarová, byl v roce 1942 popraven nacisty. Uznávaný byl také jako režisér předválečných filmů.

Jde o: a) Vladislava Vančuru b) Karla Čapka c) Ladislava Klímu

Hodnocení: 11–15 bodů: Někdy bychom mohli pokecat.

6–10 bodů: Co nepřečteš do pětadvaceti, nepřečteš už nikdy. Tak dělej, dělej.

0–5 bodů: Hele, tak sport je taky dobrej…

12.

Film F. F. Copolly Apokalypsa z roku 1979 je považovaný za jeden z nejlepších existenciálních filmů popisujících nejen

Správné odpovědi: 1a, 2a, 3b, 4b, 5c, 6b, 7c, 8a, 9a, 10b, 11b, 12a, 13b, 14c, 15a

1.

a) Ray Bradbury – 451° Fahrenheita b) Joseph Heller – Hlava XXII c) Norman Mailer – Nazí a mrtví

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Proč aligátoři žerou kamení?

Je nebezpečné volat při bouřce z mobilu?

Jako potravinový doplněk pro dobré trávení.

Kořist totiž polykají vcelku a kameny v žaludku napomáhají jejímu rozmělnění. Aligátor dovede najednou pozřít celé prase, ovci nebo kozu.

Ne. Pravděpodobnost, že do vás uhodí blesk, se nijak nezvyšuje, pokud zrovna nestojíte v blízkosti kovových sloupů nebo nezvedáte telefon vysoko nad hlavu. Což by, pokud s někým mluvíte, stejně nedávalo smysl.

Hloupá otázka TEXT: VÁCLAV PINKAVA

Co znamená úsměv Mony Lisy?

Většina expertů se v současnosti přiklání k teorii, že na obraze je sám Leonardo da Vinci převlečený za ženu. I úsměv je prý jeho, jen zrcadlově obrácený. A vyjadřuje ženskou stránku bytí v každém člověku.

Jak se dostanou barevné proužky do zubní pasty?

Tuba se na výrobní lince plní pastou ve dvou krocích: nejprve barevnou (málo) a pak bílou (hodně). Mezi oběma pastami jsou v tubě podélné tenké přepážky s malými drážkami. Když tubu stisknete, vsune se do jejího hrdla bílá pasta. Na ni se drážkami zároveň vytlačí tenké barevné proužky.

A protože se tlak rozkládá rovnoměrně do všech stran, můžete tubu stlačit na libovolném místě a pořád to bude fungovat.

Zastaví moucha vlak?

Moucha letí proti jedoucímu vlaku. Čelně se s ním srazí. V tom okamžiku se směr jejího pohybu mění o 180° a dál pokračuje v jízdě už jen jako rozmázlá skvrna. V okamžiku, kdy mění směr, ale musí být podle fyzikálních zákonů nehybná. A v okamžiku, kdy ulpěla na čelním skle vlaku, musí být nehybný i vlak. Takže moucha dokáže zastavit vlak?

V podstatě ano, ovšem ne celý a ne na dlouho.

Když se střetnou, prvních několik nanometrů povrchu vlaku, který s mouchou přijde do kontaktu, se na okamžik zastaví, a dokonce nepatrně couvne, dalších pár nanometrů prodělá elastickou deformaci, čili se prohne, ale zbytek vlaku pokračuje nezměněnou rychlostí. Stejnou silou, jakou moucha působí na vlak, působí i vlak proti ní.

Taková obrovská síla soustředěná proti nepatrné hmotě mouchy udílí vysoké zrychlení a na tom kratičkém úseku, o který se sklo při nárazu prohne, dosáhne moucha stejné rychlosti jako vlak. A též prodělá deformaci, tentokrát ovšem nevratnou a fatální, neboť je z méně odolného materiálu než čelní sklo vlaku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

:| Jaká je nejvyšší hora světa?

No, to vím. Přece Everest. :| Není to tak jednoznačné. Zkus na to jít jinak.

Tak dobrá. Tibetsky Džomolangma, Matka světa; nepálsky, Sagarmátha, Tvář nebes. :| O. k. Ale podle čeho má být zrovna Everest nejvyšší?

No, má 8848 metrů nad mořem, o 237 m víc než K2.

Uvádí se i 8850, asi kvůli sněhu. Ale podle Číňanů má jen 8844 metrů nad mořem. Ledaže mám brát v úvahu, že „nad mořem“ má své nepřesnosti, kvůli vlnobití, přílivu, odlivu? Ale ono jde stejně o barometrický tlak. No ne? :| Ne, o moře mi nejde.

Tak o co ti jde? :| Nezeptal ses, jak to myslím.

S čím? :| S tím „nejvyšší hora světa“.

A jak teda? :| No, třeba která hora na světě je nejvyšší od úpatí k vrcholu?

Tak to náhodou vím. Mauna Kea na Havaji. Má sice jen 4205 m nad mořem, ale pod mořem má dalších zhruba 6 km až na dno, celkem tedy přes 10,2 km.

A jméno znamená Bílá hora. Stačí tak? Ledaže by to byl chyták s tím tvým „na světě“. Nejvyšší hora sluneční soustavy je marťanský kužel Olympus Mons, který má 27 km. :| Na Zemi by stačilo. Ale tohle ještě nestačí.

Jak to? :| Co když jsem to myslel ještě jinak?

A jak jinak? :| Třeba která hora trčí nejvýš od středu Země do vesmíru?

Tak to náhodou taky vím. Vulkán Chimborazo v Ekvádoru, protože matička Země není kulatá, ale baňatá. Jasně, vyčnívá kolem pasu. Má na to věk.

A Ekvádor, jak jméno napovídá, je v rovníkovém pásmu. Chimborazo má jen 6310 metrů nad mořem (po odečtení ledovce 6267 m), od středu Země ční o podobné číslo: 6384,4 – ale pozor, tohle jsou kilometry. Zatímco Everest, který je 28 stupňů severně od rovníku, ční „jen“ 6382,3 kilometrů. Chybí mu na prvenství ve vyčnívání víc než dva kilometry. A čtvrtý nadmořsky nejvyšší vrchol západní polokoule, Huascarán v Peru, je druhý nejvyčnívající. „Chimbo“ nad ním vede jen o nějakých dvacet metrů. Chimbo má pět vrcholů a jméno nemá jednoznačný výklad. Možná Šingburazo, Sněžné ženy. Stačí tak? :| Stačí. Nejsou hloupé otázky, jen hloupé odpovědi.

Chytré je odpovědět otázkou.

Jak myslíš. :| Přesně.

43

rozhovor /

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

44

TEXT: PP SMAŽENÁ HLAVA FOTO: ARCHIV TARAS POVOROZNYK

Taras Povoroznyk ČÍM VÍC UDĚLÁŠ VRUTŮ, TÍM VĚTŠÍ SEŠ SKILLER Taras „Tary“ Povoroznyk pochází z Ukrajiny, ale už víc než deset let žije v Říčanech u Prahy, kde před pěti lety začal přeskakovat první zídky, zábradlí a schody. Čili se začal věnovat parkouru, který využívá tvůrčí mysl a fyzickou zdatnost k vyšší úrovni pohybu po městě. O tom, jaký je rozdíl mezi parkourem a freerunningem, nástrahách komerce, utíkání před policajtama nebo ruském stylu jsme si pokecali pár hodin potom, co Taras úspěšně odmaturoval.

W W W.REDWAY M AG.C Z

45

rozhovor /

Kořeny parkouru sahaj do osmdesátých let, kdy ho ve Francii vymyslel a začal provozovat David Belle. Co pro tebe tenhle člověk znamená?

Ze začátku byl pro mě obrovská motivace, idol i vzor. Postupně jsem objevoval i jiný lidi, ale obdivuju ho doteď. V době, kdy parkour vytvořil, musel být strašně kritizován a všude to vysvětlovat, třeba i policii. Když vzniká něco novýho, je neuvěřitelný, čím vším člověk musí projít.

nic neničí, pokud to umíš. O. k., sem tam třeba někdo trochu ohne značku nebo něco. Takže lidi to berou jako výtržnictví – vytrhává je to z jejich normálního života. Když někdo vidí člověka na zdi, hned volá policii. Myslí si, že to je něco špatnýho, a berou nás jako vandaly, tak hned volaj měšťáky.

No a voni přijedou a co musej udělat? Ukončit to.

Většinou je to v pohodě, prokážeme se občankama a odejdeme.

A byl to právě David Belle, kdo tě přivedl k tomu, co dneska děláš?

Přesně tak. Já jsem v roce 2008 viděl film Okrsek 13, kde hrál hlavní roli, a ten film je plnej běhání a skákání. Bylo to neskutečný, tak jsem to začal zkoušet taky, ani jsem pořádně nevěděl, o co jde. Po půl roce mi kamarád říká: ,,Ty děláš parkour?“ A já na to: ,,Co to je?“ Napsal mi to na kus papíru, šel jsem domů, zapnul YouTube, a už to jelo.

Měl jsi někdy nějakej výraznější konfl ikt?

Měl jsem jedno takový nedorozumění. Trénoval jsem v jednom podchodu v Říčanech a přišli ke mně dva policajti a chtěli doklady. Já jim řekl, že nemám nic s sebou, a oni, že půjdeme na stanici, něco sepíšeme a tak. Řekl jsem, že to fakt ne, a vzal jsem do zaječích. Ten jeden za mnou asi dvě stě metrů běžel, ale když jsem přelez třímetrovou protihlukovou stěnu, tak se na mě vykašlal. Znáš policajty, většinou to nejsou zrovna sportovní typy.

Za první zásadnější parkourový fi lm je považován Yamakasi z roku 2001. Já si pamatuju, když mi ho ukazoval brácha, kterej o tom tehdy psal do nějakýho hipsterskýho plátku. Viděl jsi ho?

Viděl jsem ho, když mi bylo jedenáct, a pamatuju si, že jsme pak s kamarádem chvíli lezli po zídkách a skákáli po stříškách, ale to neberu jako svoje začátky. Vím, že David Belle v tomhle filmu odmítl hrát.

Proč?

V příběhu jde o to, že parta dělá parkour a nějaký kluk chce bejt jako oni, tak to zkusí. Jenže má slabý srdce, hrkne mu a musí na transplantaci. Rodina nemá peníze a ty kluci si řeknou, že když to zavinili, tak ty peníze seženou. A začnou okrádat doktory, který stojí za nějakou pojišťovací chybou. Nakonec ty peníze seženou a kluk přežije. Jenže Belle řekl, že k tomu parkour není. Měl určitou filozofii a ta se s tím neporovnala.

Jakou fi lozofi i?

Belle prosazoval to, že parkour trénuješ, abys byl silnější a mohl pomáhat ostatním. Kromě toho rozvíjíš i sám sebe, a zatímco se učíš techniky, tak se rozvíjí i duch. Člověk začne vnímat okolní svět úplně jinak, a když překoná fyzickou překážku, dokáže překonat i psychickou.

Má to nějakou souvislost s tím názvem?

Le Parkour vyjadřuje umění pohybu a překonávání překážek. Takže asi jo.

Z toho původního Bellova pojetí se časem vyvinul freerunning, můžeš mi vysvětlit základní rozdíl?

Všiml jsem si, že v obecném povědomí tyhle dva pojmy splývají…

Parkour je efektivní a freerunning efektní. Jinými slovy, v parkouru překážky překonáváš, snažíš se o rychlost a přesnost, ve freerunningu si s nima hraješ. Jde ti o to, udělat co nejvíc vrutů, salt nebo otáček, přidávaj se k tomu prvky gymnastiky a dneska třeba i breakdance. Je v tom všechno, co vypadá hezky pro oko. Tenhle přístup zavedl Sébastien Foucan, který v začátcích trénoval a běhal s Bellem.

Zezačátku jsi zmínil, že měl Belle vysvětlování s policajtama. Proč by mělo bejt sportování na veřejnosti chápaný jako nějaká nezákonná činnost?

Vem si, že parkour není zakázanej ani povolenej.

Chápou to jako ničení majetku, i když se prakticky

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

46

Takže se parkour dá využít i ke zdrhání před policajtama, hezký.

Nechci, aby to tak vyznělo. Je to spíš o tom, že si člověk může v různých situacích pomoci. Nebo ideálně někomu jinýmu. Když budu mluvit za sebe, tak za posledních pět let necítím žádnou tíseň.

Nemyslím si, že je to namyšlenost, ale sebedůvěra.

Jdu městem a vím, že kdyby bylo nebezpečí, tak mám kam vylézt a co udělat.

Lidi to berou jako výtržnictví – vytrhává je to z jejich normálního života

Ty jsi součástí party Urban Sense, která vtahuje parkour do světa komerce. Dokonce jste se snad objevili v nějaký televizní talentový soutěži. Jak ses k nim dostal?

Já jsem se k nim připojil v roce 2012, i když už jsem o nich věděl dávno před tím. V létě jsem byl na parkourovým táboře a Hanzi, zakládající člen Urban Sense, mě viděl, jak trénuju. Nabídl mi členství. Nevěděl jsem, jak to bude vypadat, ale věděl jsem, že to jsou dobrý a zkušený lidi, tak jsem si řekl, že to zkusím. Teď jsem v Urban Sense spokojenej, i když je to vyloženě o tom, vydělávat peníze a zvyšovat produktivitu.

Kde jste se třeba objevili?

V roce 2012 jsme natočili úspěšný video, který se objevilo i v několika kompilacích top světovýho parkouru. Postoupili jsme do Velkého třesku soutěže Česko Slovensko má talent v roce 2012 a nesčetněkrát se objevili v jiných televizních show, kde jsme parkour propagovali. Také jsme získali sponzoring od adidas Originals a nafotili s nimi kolekci a natočili reklamu. Dobrá byla i spolupráce s T-Mobilem na takzvaným T-Runu.

T-Mobile nás vypustil do ulic několika českých měst a lidi nás museli pochytat. A pokud nás chytli, dostali zadarmo iPhone. Někteří z nás se objevili i v zahraničních reklamách a ve filmech jako kaskadéři.

Řekni mi, štve tě ten komerční svět někdy?

Je pravda, že občas mě to vyloženě štve. Když jsme pro adidas Originals fotili tu kolekci, tři dny furt dokola jsme dělali salta a bylo to něco hroznýho.

Fotograf to po nás chtěl pořád dokola, bylo vedro a nebylo to zrovna nejlehčí. Když člověk dělá něco, co nechce, tak ho to nebaví. Samozřejmě si radši jdu zatrénovat s kámošem než se předvádět před nějakýma lidma. Dělám to pro sebe. Ale peníze jsou ve světě důležitý, tak si tím i vydělávám.

Někteří to odsuzujou, proto to tady zdůrazňuju.

Proč si myslíš, že to lidi odsuzujou?

Ani nevím, abych řekl pravdu. Nad tím jsem se nikdy nezamýšlel. Možná závidí, že si tím někdo vydělává, a oni nenašli způsob, jak se k tomu taky dostat.

Jinak netuším. Můžeš se zamyslet sám, proč by to tak mohlo bejt.

To já nechám na čtenářích, to jsou samý inteligentní hlavy, který si to rozklíčujou. Daří se ti ty dva světy oddělovat?

To se musí oddělovat, protože já s klukama z Urban Sense netrénuju. Každej jsme z jiného města a vídáme se podle zakázek, a to ještě ne všichni se všema. Jde o to, vystoupit, zaskákat si a jet zase domů za svejma věcma. Doma je parkour trénink, v kterým je podstata věci, s Urban Sense je parkour práce.

Takže trénuješ sám?

Naštěstí jsou v Říčanech ještě lidi, se kterýma můžu trénovat, ale je to taky bída. Samotnýmu mi to nejde. Když vidím, že ztrácím kondici, tak jdu, ale je to peklo. Alespoň já to tak mám, někomu bejt sám naopak vyhovuje.

Chodíš radši ven, nebo do tělocvičny?

Určitě ven. I když v zimě do tělocvičny musím, protože venku to prostě nejde. Ale obecně nemám rád tělocvičnu, je to nepřirozený. Občas si tam natrénuju nějaký vruty do salt, ale když to neumím venku, tak mi je to k ničemu. Navíc v tělocvičně seš zavřenej a cejtíš se jako vězeň. Venku je čerstvej vzduch, můžeš jít, kam chceš, udělat, co chceš, je to hezčí.

Jak tvůj trénink probíhá?

Hodně piluju pohyby, opakuju třeba desetkrát jednu a tu samou věc, aby byla precizní. Mezi tím si dávám minutový pauzy. Někdy vydržím dvě hodiny, někdy i osm, to se pak ale sotva doplazím domů.

Vyspím se, svaly se zregenerujou, a další den jsem připravenej jet dál.

Je pro tebe důležitej osobní styl?

Záleží mi na tom, jak co vypadá. Aby salta měla jednotnost a ve výsledný podobě nevypadalo jedno takhle a druhý jinak. Některý lidi nad tím nepřemejšlej a maj to v sobě, ale já na tom musím pracovat. Proto si natáčím videa, abych se na to salto podíval a řekl si, že například musím ve vzduchu víc přitáhnout nohy k hrudi.

Musí se to pilovat, abys uměl plynule hodně triků a technik za sebou a vypadalo to dobře. Když koukáš na člověka, co skáče a umí to, je to jako potůček.

Co je momentálně top v parkouru, co se výkonnosti týče?

Jakoukoliv technikou dolítnout co nejdál. Buď skáčeš snožmo, precizem, nebo děláš konga, to je skok přes ruce. Ve freerunningu se zase počítá

Jestli chceš bejt cool, tak nos dlouhý široký tepláky

W W W.REDWAY M AG.C Z

47

rozhovor /

co nejvíc otoček přes hlavu. Čím víc uděláš salt, tím větší seš magor. V podstatě jako na BMX nebo kdekoliv jinde, kde se dělaj salta.

Všiml jsem si, že hodně parkouristů nosí super široký tepláky. Není to strašně nepraktický?

Všichni maj rádi široký tepláky, i když je to spíš nevýhoda. Ale pohyb v těch dlouhejch, širokejch teplákách vypadá líp, než když máš na sobě legíny.

Přišlo to z Ruska, kde jsou fakt magoři. Jestli chceš bejt cool, nos dlouhý široký tepláky. Ale občas překážej, lezou přes patu, zašmodrchaj se a můžeš lehce uklouznout. Ideální je zlatá střední cesta.

Mám poslední otázku. Co ti parkour dává?

Vidím, že se každý den zdokonaluju fyzicky a psychicky. A dokud se zlepšuju, tak to má smysl. Před rokem jsem skákal horší věci a menší vzdálenosti, ale pořád se to posouvá. Někdo chce mít hezký tělo, já ho chci umět pohybem ovládat.

O to mi jde. A teď se chci dostat do nejlepší formy, protože mě čekaj nejdelší prázdniny v životě.

Vizitka Jméno: Taras Příjmení: Povoroznyk Datum narození: 22. 11. 1992 Výška: 172 cm Váha: 76 kg Tým: www.urbansense.cz Oblíbený jídlo: zeleninový salát, kuřecí řízek Oblíbená písnička: Macklemore & Ryan Lewis feat. Ray Dalton – Can’t Hold Us Oblíbený film: Iron Man 3, Okrsek 13, Avangers YouTube kanál: www.youtube.com/ parkourbytary

KDYŽ MI BYLO 13 Ve škole mě nebavilo… čekat na hodiny tělocviku.

Učitelka na matiku mě… měla ráda.

Doufal jsem, že jednou… budu ninja a budu umět salta.

Po škole jsem… se flákal s kámošema venku a stavěl bunkry.

Pořád jsem přemýšlel… nad smyslem života.

Rodiče mi vždycky říkali… ať se učím, že je to důležité.

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

48

eko /

TEXT A FOTO: HORSEFEATHERS

SICK OF TRASH To, že za naší západní hranicí není tráva zelenější, se ví. Nicméně rozdílu si vždy tak nějak všimnete. Vincent Vega, oblíbená postava z Pulp Fiction: Historky z podsvětí, říká v jedné z úvodních scén, že na Evropě jsou nejzvláštnější právě ty drobné rozdíly. Pokud budete v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku hledat černou skládku, nejspíš zažijete pocit příznivců geocachingu nebo hledačů kovů. S velkou pravděpodobností skončíte pouze u úporné snahy najít aspoň něco.

A teď si představte, že by funkce hledače černých skládek byla placená. Je to smutné, ale davy hledačů by se nejspíš hrnuly k hranicím České republiky, stejně jako tomu bývalo v dobách zlaté horečky na řece Klondike. Ne že bychom na tom byli v rámci Evropy nejhůř, ale sami víte, že volně ležící odpadky, černé skládky a jakýkoliv další bordel patří k českému koloritu podobně jako pivo.

Naopak čisté, uklizené místo vás vždy překvapí, až zaskočí. Těžko říct, zda existují národy pořádnější a méně pořádné. Zda je to o jednotlivcích, nebo jakou roli v tom hrají historické souvislosti.

Zatímco my se doma se zouváme, luxujeme, leštíme a pulírujeme, protože co je doma, to se počítá, to, co je za dveřmi, za domem, v lese nebo v sousedním městě nás netrápí a nezajímá. Ať se stará někdo jiný. Určitě je za to placený a nejspíš i dobře. Omyl. Odpad je problém nás všech. My s ním musíme žít a je mnohem příjemnější ho nevidět přes víka popelnic a brány sběrných dvorů,

W W W.REDWAY M AG.C Z

než o něj zakopávat na každém kroku. Nemůžeme se stále chovat podle hesla „Po nás potopa!“. Ta potopa totiž může přijít každou chvíli.

Odpad je samozřejmě globální problém. Mezi jeho největší producenty patří světově nejvyspělejší země. Jeden každý obyvatel Spojených států vyprodukuje 700 kg odpadků ročně. V Austrálii je to pouze o deset kilogramů méně. Evropská unie se v globálu pohybuje kolem 500 kg odpadu na osobu za rok a v České republice je to kolem 320 kg odpadu. Samostatnou kapitolou je recyklace.

I když v posledních letech se situace u nás zlepšuje, stále recyklujeme jen 14 % z celkového množství odpadu.

Sick of Trash: Zapojte se Sick of Trash je sociální projekt, který se snaží motivovat mladé lidi k zodpovědnějšímu chování ke svému životnímu prostoru. Princip je velmi jednoduchý, stačí zbavit vaše okolí nežádoucího

odpadu. Nezapomenout vybrané místo vyfotit před úklidem, během úklidu a po něm. Vaše tři fotografie, které odešlete se stručným popisem lokality nejpozději do 30. června na e-mail sickoftrash@horsefeathers.eu, vám automaticky zajistí pozici VIP zákazníka se stálou slevou 20 % na nákup v Horsefeathers Stores. Všichni účastníci budou navíc automaticky zařazeni do soutěže o věcné ceny Horsefeathers v hodnotě 50 000 Kč.

Deset vybraných výherců obdrží ještě speciální boardshorty s motivem odpadků, které se staly symbolem akce. Jednotlivé fotografie budou umístěny na stránkách www.sickoftrash.eu, kde najdete i další důležité informace. Vzhledem k dopadům na životní prostředí je možné zúčastnit se akce s neomezeným počtem projektů. Jediný účastník tak může získat několik cen najednou.

Pokud se o svůj zážitek s úklidem budete chtít podělit na Instagramu, nezapomeňte připojit hashtag #sickoftrash @horsefeathersclothing.

49

pop /

TEXT: REDAKCE FOTO: PUMA

Čím vzdělanější a společensky úspěšnější spotřebitel, tím víc se zajímá o širší souvislosti. U nás to zatím moc nefrčí, ale třeba Leonardo DiCaprio a jemu podobní už dávno nekoukají jenom na název toho, co nosí nebo jí a pijí. K jejich image patří i zajímat se o to, z čeho, kde a jak se to vyrábí. Šetrnost

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

50

k životnímu prostředí je něco, co možná věříme malým, undergroundovým jakoby značkám, zatímco velké koncerny vnímáme jako „automatické zlo“. V posledních letech je tomu ale spíš naopak.

Když přijde řeč na otázku nadnárodních korporací a jejich vztahu k životnímu prostředí, naučenou reakcí je skepticismus. Hned se nám vybaví kácení deštných pralesů, bavlníkové plantáže, plýtvání vodou a samozřejmě špatné pracovní podmínky pro zaměstnance. Četli jsme toho příliš mnoho o dětské práci, vykořisťování, chemikáliích vypouštěných do řek a vůbec porušování všech existujících předpisů někde v zemích třetího světa. Firmy sice zveřejňují obsáhlé výroční zprávy, ve kterých dokazují, jak úzkostlivě dodržují pravidla fair play, ale my jim to stejně nevěříme – mají přece dost peněz na to, aby zfalšovaly skutečnost a přiměly kontrolní orgány přimhouřit oko.

A sem tam se přesvědčíme, že máme pravdu, průšvihy se pořád dějou. Nicméně od devadesátých let, kdy

W W W.REDWAY M AG.C Z

jen s jednou nejmenovanou firmu se swooshem ve znaku bylo z výše uvedených důvodů vedeno třicet tři soudních procesů najednou, se věci přece jen mění k lepšímu. Korporace jsou dnes pod neustálým dozorem a tlakem tolika nevládních i vládních organizací a jakýkoliv skandál je díky komunikačním technologiím tak jednoduché rozmáznout, že si každý celkem dává pozor.

a v tom krátkém okamžiku, kdy je vám věnována pozornost médií, dokázat zaujmout něčím chytrým, vtipným a sympatickým – a šetrnost k životnímu prostředí sympatická je. Ve skutečnosti je tedy pravděpodobnější, že do temných vod neekologického chování, okrádání zaměstnanců a šizení zákazníků se budou pouštět menší firmy, na které není tak vidět a které na nějaké vylepšování firemní kultury nemají lidi ani peníze.

Pravidla férové hry 1. Nemysli si, že jsi mistr světa

2. Dívej se za roh

V extrémní konkurenci, která díky celkovému zrychlování výroby a otevřené globalizaci přirozeně stále bují, jde především o dobrou image. Je potřeba ukazovat veřejnosti vlídnou tvář

Kdo tuhle jednoduchou rovnici „společenská zodpovědnost = větší sympatie veřejnosti = více zákazníků“ dobře chápe, je například značka PUMA. Začala na ní pracovat už na přelomu tisíciletí a teď

51

pomalu sbírá ovoce. Máme tady komplexní program PUMA.Safe na kontrolu a zlepšování jak pracovních podmínek, tak vlivu výroby na životní prostředí. Ten v roce 2009 vyústil v akci PUMAVision, jejímž cílem je reprezentovat značku pomocí čtyř základních kréd – spravedlnosti, poctivosti, pozitivního a tvůrčího myšlení. K PUMA.Safe se tak přidaly ještě programy PUMA.Creative a PUMA.Peace, což dohromady vytváří skutečně do detailu propracovaný plán, jak si stále držet pozici jednoho z největších světových výrobců sportovního a street oblečení, ale přitom se neumazat.

PUMA dovoluje lidem nahlédnout „mimo regály“ a posoudit, jak se firma stará o svoji ekologickou stopu.

3. Jdi příkladem Největším a zatím nejambicióznějším cílem je srazit plýtvání přírodními zdroji na minimum. Cílovou „stanicí“ je rok 2015 a pohled na nadhozená čísla je poměrně impozantní, PUMA se takto zavazuje ušetřit třeba 65 % používaného papíru (což je ročně 8500 tun), 20 milionů megajoulů elektrické energie,

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

52

po jednom milionu litrů vody a palivového oleje (a půl milionu litrů nafty, což je dost k tomu, aby takto zásobená dodávka 131krát objela zeměkouli), a navrch až 275 tun plastu. Za dva roky by také mělo platit, že polovina mezinárodních kolekcí firmy bude vyráběna v souladu se standardem Puma S-Index, což znamená, že firma bude vyrábět své zboží třeba z organické bavlny nebo recyklovaného polyesteru; na vše bude dohlížet výbor složený z odborníků na ekologii.

4. Obklop se správnými lidmi Yves Béhar. Ve světě průmyslového designu rozhodně nejde o neznámé jméno, naopak, šestačtyřicetiletý umělec se specializuje přímo na propagaci udržitelného způsobu života a jeho portfolio je skutečně impozantní. Zakladatel a hlavní tvůrčí síla sanfranciské firmy Fuseproject si udělal renomé prací pro Hermana Millera, General Electric, Swarovski, Samsung nebo Pradu; zřejmě nejhlubší kořeny do designérského podhoubí však jeho jméno zapustilo v roce 2005, kdy byl dosazen do čela týmu

pracujícího na projektu One Laptop per Child (Pro každé dítě jeden laptop). Zašátrejte v paměti – je dost pravděpodobné, že jste na Béharovy zářivě zelené laptopy s otočnými displeji, navržené speciálně tak, aby byly co nejlevnější, a přitom se daly distribuovat dětem do zemí třetího světa jako bezplatný přístup ke vzdělání, už dříve někde narazili. Nyní přichází kalifornský vizionář s konceptem Clever Little Bag (Chytrá taštička). Hlavním viníkem, co se plýtvání materiálem a prostředky týče, se totiž ukázaly být boty – tradiční kartonové krabice jsou nepraktické a rozměrné, což jsou vlastnosti, v nichž Béharova taštička naopak exceluje. Poskytuje botám ochranu, ale jinak nemá s krabicí společného prakticky nic: je neporovnatelně skladnější, opakovaně použitelná, a právě jejím plošným zavedením má dojít k tomu výše popisovanému drastickému snížení nákladů.

Další stovky tun papíru a plastu „zmizí“ díky zavedení biologicky odbouratelných nákupních tašek do obchodů, a co se triček týče, ta mají být přeložená ještě jednou navíc. I takováto zdánlivá maličkost má totiž vliv na to, kolik se jich vejde do jedné zásilky.

53

svět v obrazech /

TEXT: MATĚJ BERÁNEK FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Deti

Výsledků ve vyhledávači Google: 27 400 000 (0,19 s) Obecná definice: Dítě je člověk v prvním období svého života. Úprava definice autorem těchto řádků: Dítětem zůstává majorita populace v celém období svého života.

Vyhledávací dotazy související s „dítě se“: dítě se bije do hlavy, dítě se vzteká, dítě se nechce přisát, dítě se bojí do školy, dítě se pokakává.

Nejčastější image: děti, nahý děti, oblečený děti, hezký děti, ošklivý děti, příjemný i nepříjemný rodiče.

No jo, je to sice jenom dítě, ale hrušku si přece můžete vymodelovat i z modelíny!

Chápu, dětem se prostě nikdy věřit nedá

ČÍSLO 10, 2013 | ROČNÍK V

54

Dřív než mohla srdce své k boji vytasit, zemřela mláda dvaceti čtyř měsíců

Někdy to dítě prostě už bezradní hodíte do vody… no a vyplave Michael Phelps

Rodiče jsou spokojený, jak si ty děti krásně hrajou na louce. A děti jsou šťastný, páč konečně zjistily, čím to čurá ten druhej.

„No furt lepší než to neustálý vysedávání u těch nesmyslných internetů!“ Teda dřív by měly holky zdravíčka místo na tvářičkách na elipsách, ale dneska by takhle generace za zenitem už reagovat mohla, ne?

W W W.REDWAY M AG.C Z

Oblíbený námět profi fotografů. Proč, to nevíme, asi to někdo kupuje. Je to stejně ujetý jako fotka kokršpaněla navlečenýho v obleku. Když model nemůže vyjádřit nesouhlas s takovou prezentací své osoby, je to zneužívání?

55

soutěž /

Skvělá zábava nejen na cesty!

S Nintendem 3DS XL si užiješ spoustu zábavy – můžeš hrát super hry sám nebo s lidmi z celého světa, poslouchat hudbu, natáčet videa i fotit ve 3D, dostaneš se na internet a mnohem víc! Letošní léto přináší opravdové hity a tahle soutěž je jimi doslova našlapaná!

Pošli odpověď na tři jednoduché otázky, tipni si, kolik lidí odpoví na tuto soutěž správně, a vyhraj některou z deseti skvělých cen od Nintenda!

3. Jakou barvu čepice má Luigi, bratr Maria, který je hlavním hrdinou mnoha her, které letošní rok vychází?

1. Jaké zvíře je hlavní hrdina ze hry Donkey Kong Country Returns 3D? a) opice b) zebra c) papoušek

a) fialovou b) červenou c) zelenou

2. Na jaké konzoli si hru Animal Crossing New Leaf můžeš zahrát? a) Wii U b) Wii mini c) Nintendo 3DS XL a Nintendo 3DS

1. CENA: Nintendo 3DS XL, + hra Animal Crossing New Leaf

*nápovědu najdete na www.mojenintendo. cz Odpovědi pošlete do 1. srpna 2013 na mail info@redwaymag.cz. Nezapomeňte připsat svoji adresu!

2. CENA: Nintendo 3DS, v barvě Metalic Red. Oblíbený přenosný herní systém se širokou škálou dostupných her a spoustou nejen herních funkcí.

4 4. CENA: hra Donkey Kong C Country Returns ((Oblíbený opičák se vvrací nadupaný novými ffunkcemi a úrovněmi.)

5. A 6. CENA: Tričko s hlavním hrdinou Donkey Kong Country Returns.

3. CENA: Animal Crossing New Leaf

7. A 8. CENA: Taška Donkey Kong Country Returns

9.-10. CENA Klíčenka a přívěsek Donkey Kong Country Returns