RedWay 7/II.

RO Z HOVOR

Arleta Krausová/box R E P ORTÁ Ž

S Tuzexem za hromadou lebek S OU T Ě Ž

Converse

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 7, 2010 | ROČNÍK II | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 7, ročník 2 zdarma toto číslo vyšlo v květnu 2010 titulní strana: Jan Vajda (www.antimultivitamin.com)

Ahoj holky, čau kluci, jezdit po městě na kole – na tom není nic novýho. Jenže my se nebavíme o cyklistech v křiklavě barevných elasťákách a se zrcadlovkama na očích. Ani o rodinkách, co se jedou v neděli „po o“ trochu provětrat. A nebavíme se tentokrát ani o BMX a jiných sportech. Tématem čísla je bicykl jako legitimní dopravní prostředek, jako součást urban culture a nástroj revolučního odporu, ze kterýho se v New York City, Londýně a Berlíně zrodila nová streetová módička, možná nová městská subkultura.

Kolo ve svý nejsoučasnější podobě je očesaný na kost. Rychlý jako blesk, mrštný, lehký, s jednou nebo žádnou brzdou, tenoučkým rámem a elegantním designem bez zbytečných ozdob a funkcí. Říká se mu single speed nebo fixed a vymysleli ho messengeři z velkých měst, které rychlost živí.

K nám dorazí počítám tak do dvou let, takže je nejvyšší čas připravit se, získat náskok, využít příležitost a „bejt u toho“, stejně jako když Tony Alva, Stacy Peralta a další Z-Boys měnili v 70. letech tvář skateboardingu, nebo jako když ze zdegenerovanýho punku v letech osmdesátých vycenil zoubky hard core.

Obálku ilustroval Honza Vajda, mimo jiné výtvarník alba The Portrait kapely Rara Avis – další kytarový střely, kterýma nás v poslední době kobercově bombarduje brněnská diverzní centrála X Production.

Peace, Martina Overstreet

adresa redakce Labyrint/RedWay Dittrichova 5 120 00 Praha 2 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz předplatné mujredway@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky Ondřej Formánek ondrej.formanek@gmail.com produkce Zdeněk Řanda zdenek.randa@redwaymag.cz grafický design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda funkfu@funkfu.net editoři Jana Prchalová, Joachim Dvořák odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Kay Buriánek, Pepe Švejda, Adam Švejda, Lada Candy Firchová, Lela Geislerová, Seda Dzholdosheva, K8 Písačková, František Částek, Michaela Hečková, Hugo Toxxx, Kimi Harter, Marhlad, Tomáš Třeštík (Reflex), Petr Jedinák, Jan Gebert, Tomáš Urbánek, Petra Svoboda

marketing a inzerce Lenka Hluchá tel: 737 252 729 hlucha@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé Srdce 2007, o.s.

Popůvky 394 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10 distribuce Labyrint, tel. 224 922 422, e-mail: labyrint@labyrint.net registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850

w w w.redwaymag.cz

1

RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

6–7

MAIL BOX Jak jsem hubla a jak to šlo, nebo nešlo Navrhni a vyhraj Converse

8–15

POP Kdy jste naposledy jeli na kole? Nironic, V518, Roman Zámožný 1 den s MUDr. Janem Vítkem, lékařem Pražské záchranné služby Váš playlist/Náš playlist/Antitip Punk!

This und Diss Smysly/ Auto*mat, Phantogram, Matematiko, jsi to ty?

Talent/Botas 66

16–25

TÉMA KOLO Kluci okolo.cz Messengeři: Divoká smečka Welcome to the jungle Auto*mat: V jakých městech to budeme žít?

26–27

DIY Converse original total rebel model

28–32 ROZHOVOR

Alan Wilder, Depeche Mode

33

KOMIKS Nikkarin

34–39

SMART BOX Proč přibývá tlusťochů?

Jak se učit a naučit A lie has no legs Kyberšikana: Mlčení je souhlas

40–41 TECHNOLOGIE

Český mikroskop ve světovém TOP 100 42–46 ROZHOVOR

Arleta Krausová, box 47–51

ACTIVE Tropsport/Jojo Nike City Cup 2010 & Speed Challenge Nike, street art a fotbal Skate: Profesionál vs. amatér Nikita surf trip

52–55

NA TRIPU S Tuzexem za hromadou lebek

56–57 NÁZOR

Hate na Facebooku aneb Vyhánění kozla 58

číslo 7, 2010 | ročník II

NARODILA JSEM SE V Kambodži

2

Jak jsem hubla a jak to šlo, nebo nešlo Jména tří výherkyň bot NIKE ZOOM FLY SISTER ONE najdete na www.redwaymag.cz v sekci Soutěže.

O nových soutěžích informujeme s velkým časovým předstihem na www.facebook.com/redwaymag.

Děkujeme za příspěvky!

a všechno – hlavně čokoládu a sladký pečivo. Na chvíli mě to uklidnilo, ale za 5 minut jsem musela jíst znovu. Jsem malá a 8 kilo je moc. Nevešla jsem se do šatů, nemohla jsem se pohybovat tak rychle a zadýchávala jsem se. Po matuře jsem myslela, že to shodím tak lehce, jak jsem to nabrala. Ale houby. Nešlo to. Držela jsem mrkvovou dietu, pak vajíčkovou a nakonec jsem jedla jenom suchary. Bylo mi psychicky špatně a měla jsem hlad. Nakonec mi pomohla babička, která je zdravotní sestrou. Musela jsem jíst 7x denně. Každé dvě hodiny. Všechno, co jsem chtěla. Tak to šlo asi deset dní. Pak jsem musela dávky radikálně snížit a jíst jen netučné věci a žádné sladkosti, ale pořád 7x denně. Ovoce, zeleninu, maso, pečivo, rýži... Nesměla jsem jezdit městskou, ale všude pěšky. Fungovalo to hrozně rychle. Asi za čtyři měsíce jsem byla bez nadváhy. Babička mi tvrdila, že buňky v těle si musí být jisté, že dostanou živiny a energii pravidelně – pak si nedělají zásoby. Tak třeba to někomu pomůže.

V hubnoucí fázi jsem právě šestý den. Minulý víkend jsem byla s kamarádama na výletě na Karlštejně, chodili jsme po lesích a já se napila vody z potoka. Za dva dny křeče v břiše a jak to nazvat slušně? (No to právě nejde... :-)) Od té doby nejsem schopná jíst ani pít, všechno jde okamžitě ven. Včera jsem skončila v nemocnici, mám otravu – prý nějaký kok. Pár kilo tak už mám dole a asi budu pokračovat, neboť mám nařízenou dietu.

Jinak mám ještě jeden zaručenej tip, opět trochu morbidní. Před dvěma lety jsem byla na operaci krčních mandlí a omylem mi odřízli i kus zadní části jazyka. Od té doby mám poškozené chuťové buňky a například čokoláda mi chutná hořkokysele. No a kdo by něco takového jed?

Mějte se a pijte vodu :-)

Jana Hamrníková Ahoj, chtěla jsem zhubnout, upravila jsem jídelníček, hladověla, aerobik, spinning... Myslim, že jsem se snažila až moc. Výsledkem bylo jen zpevnění, ale fakt žádný zázrak! Nikdy jsem nechodila běhat, ani jsem nedobihala tramvaje – ignorace totální. Když jsem někoho viděla běhat s iPodem na uších, bylo mi to k smíchu. Jenže jednou jsem tu tramvaj doběhnout musela, abych stihla zkoušku. A fakt že to byl velkej sprint! Doběhla jsem a sotva popadala dech, ale ten pocit! Srdce mi bilo jak o závod a tělo chtělo ještě, ještě, něco jako „Utíkej, Forreste, utíkej!“. Od té doby jsem jak magor. Běhám každý večer! A ty výsledky – tak můj kluk říká, že mám hezčí zadek, ale mě to vlastně ani nezajímá, protože jsem se stala závislá na tom pocitu, když běžím. Moje tělo a mysl to zbožňují!

Radka Salačová, Hořovice U nás ve městě se každý rok koná turnaj ve hře ultimate frisbee. Jednou jsme já a moje kamarádka dostaly za úkol počítat týmům body, a tak jsme se s touto hrou seznámily a zamilovaly si ji. Od té doby je frisbee (daly jsme mu jméno Karel) náš nejlepší kámoš na ven. Letos jsme už zahájily sezónu, přestože dnes (11. 4.) u nás ráno napadla vrstva sněhu :D. Ultimate frisbee je hra s diskem o hmotnosti 175 g. Hrajou proti sobě dva týmy, které sbírají body (něco jako ve fotbale za góly nebo v košíkové za koše), když chytí disk v obranné zóně druhého týmu. Na každé straně je sedm hráčů, ale když se nás tolik nesejde, hrajeme třeba tři na tři, aspoň se víc naběháme. Člověk by neřek, ale je to určitě namáhavější než třeba basket, a taky o dost zábavnější, protože nejdřív musíte překonat nemotornost při házení disku a naučit se ten grif. Pak už jen pilujete hody a zkoušíte různé triky. Je to rozhodně nejlepší hra, co jsem kdy hrála. Doporučuju všem, až bude teplo, vemte partu, pořiďte si frisbee, na sebe kraťasy a kecky a házejte, běhejte, bavte se, hubněte!:)

Hana Větrovcová, Praha 6 Myslím, že chudnutie ani nespočívá v obmedzovaní sa velmi vela, ale v tom, že si musim verit, že to zvládnem a schudnem! Lebo keby si neverím, tak behom pár dní by ma to prešlo a z chudnutia by nebolo nič.

Victoria zo Slovenska

Sarah Erbanová, Aš

Zhubnout jsem zkoušela už mockrát. Jedla jsem menší porce jídla a cvičila jsem podle DVD. Výsledek byl bohužel špatný. Nehubla jsem, a tak jsem to za týden vzdala.

Ahoj. Na 178 cm jsem vážila 65 kg. Chtěla jsem dát pět kilo pryč. Koupila jsem si švihadlo, no nesmějte se. Pomáhá to! Každý den 20 minut a uvidíte, jak se vám zpevní zadek a břicho! Začala jsem taky chodit pěšky domů, každý den tak ujdu 4 km. K tomu chodím 2krát týdně do posilovny.

Za měsíc jsem zhubla čtyři kila. Cítím se líp. Vypadám líp.

Kristýna, Jankov Ahoj, časopis si půjčuji od bráchy – asi není určen mojí věkové kategorii, ale čtu v něm všechno. Loni jsem pár posledních týdnů před maturitou a o svaťáku přibrala 8 kg. Měla jsem hrozný nervy. Jedla jsem, pořád

číslo 7, 2010 | ročník II

Barbora Cerhová, Vernéřov

6

Zdravím všechny hubnoucí maniaky! Taky jsem se snažila shodit nějaké to kilo. A u všeho, co dělám, se řídím heslem buď všechno, nebo nic. Takže jsem začala běhat, chodit do posilovny, plavat a hlídat kalorie tak úpěnlivě, až jsem s tím byla svému okolí protivná. Protože jsem se snažila běhat, jak nejrychleji umím, byla jsem vždycky celá červená a zpocená. Když mě potkal někdo známý, nepřipadala jsem si moc sexy. V posilovně mě zase deprimovaly navoněné a upravené slečny v Adidas úborech, zatímco já, v tričku s nápisem Egypt a v teplákách, co opravdu zažily, jsem se marně snažila zvednout ubohých 15 kilo při posilování na lýtka. Při plavání mi zase vadilo, jak si mě muži v bazénu prohlížejí... No, na konci diety, který si každý určí sám, jsem samozřejmě měla nějaké to kilo dole, ale popravdě – posilovnu, běhání a plavání jsem si znechutila. Teď se radši snažím jíst tak, abych tam už chodit nepotřebovala. Každému vyhovuje něco jiného, beru to s nadhledem a netrápím se. Společenský tlak na štíhlost je čím dál větší a je těžké se s tím vyrovnat. Já se ale směju a říkám: Užívejte si svůj čas tak, abyste ze sebe měli dobrý pocit!

Každou volnou chvíli jsem se snažila být v pohybu, celé dny. Co na tom bylo špatného? Pohyb je přece zdravý. Hubla jsem, ale pořád jsem se sama sobě nelíbila. Už i kamarádi si začali všímat, že něco není v pořádku, ale já se necítila dokonalá jako ta „Paní“. Začala jsem tedy ubírat porce jídla. Skončilo to tak, že po půl trojúhelníčku pizzy mi bylo zle a už jsem do sebe nedokázala nic vpravit. Rodiče se mnou chodili po různých doktorech, ale nebylo to nic platné. Zlom nastal, až když se naše rodiny pohádaly a najednou jsme se přestali stýkat. Už nebyly žádné společné akce, polosvlečené sportování a víkendové opékaní na chatě, byl prostě konec. Začala jsem se víc stýkat s kamarády mého věku, kteří životosprávu tolik neřešili. Najednou tady nebyla žádná barbie, která by mě hlídala a říkala „To bys neměla, to není zdravé“, nebo „Budeš tlustá, nejez to!“.

Těmito slovy to tenkrát začalo a já je pak slyšela den co den. Dneska chodím na gymnázium a hodně času mi zabere učení. Vydělávám si na brigádách, stále hodně sportuju, ale nějak se změnil můj přístup k životu. Nemám už tolik času zaobírat se jenom postavou. Samozřejmě se nepřejídám a někde hluboko v mozku mám zřejmě navždy uložená slova NESMÍŠ, BUDEŠ TLUSTÁ, ale co. Klidně si zajdu s holkama na zmrzlinu, vždyť konečně žiju, aniž bych se trápila hlady a měla strach z toho, co bude, až stoupnu na váhu.

Tereza Kudrnová, Praha Myslím, že k tématu mám co říct. Není lehké vyjádřit své pocity, když se dívám do zrcadla. Řekla bych, že žádná dívka asi není dost spokojená, ale nikdy bych nikomu nepřála zažít to co já. Začalo to krátce po mých dvanáctých narozeninách. Rodiče se seznámili s novými přáteli, a jelikož se často vídali, tak jsem s nimi trávila i já hodně času. Měla jsem je ráda a hodně jsme toho spolu zažívali, proto není divu, že na mě časem začali mít velký vliv. Paní, co byla mně i mojí mamce tak dobrou kamarádkou, zahýbala celým mým životem. Byla hubená, krásná a hezky se oblíkala.

Prostě v mých očích doslova bohyně. Chtěla jsem se jí vyrovnat a být za každou cenu jako ona. Nikdy jsem neměla problémy s váhou, celá rodina aktivně sportuje, já už od čtyř let. Ale chtěla jsem se vyrovnat svému novému vzoru, být ještě víc hubená, a tak jsem začala sportovat ještě víc.

Jitka, Klášterec nad Ohří Nejsem moc silná, jen jsem chtěla trochu shodit bříško. Začala jsem proto jíst menší porce a místo koly pít vodu. Nešlo to tak rychle, jak jsem si představovala, ale břicho se mi přece jen zmenšilo. Aby to bylo lepší, potřebovala bych nejspíš i pravidelně cvičit, ale k tomu se donutit nedokážu. :-(

Andrea Dřízhalová, Praha

(redakčně neupravováno)

Navrhni a vyhraj!

– Nalistuj dvoustranu 26/27 a přečti si ji.

– Navrhni svůj vlastní motiv na tenisky.

– Pošli ho do 5. června na mail info@redwaymag.cz nebo poštou na adresu Labyrint/RedWay, Dittrichova 5, 120 00 Praha 2.

– Nejlepších 5 návrhů odměníme párem bot Converse. Holkám pošleme Blondie, klukům Clash. Punk´s not dead!

VYTVÁRET JE ZÁBAVNEJŠÍ NEŽ KONZUMOVAT! w w w.redwaymag.cz

7

Vladimir 518 hip hop artist About 5 years ago.

Roman Zámožný

hip hop artist

hip hop artist

When I was a kid my parents bought me everything. They’d buy me a bike, I’d leave it outside, someone would steal it and they´d buy me another one. One day one a friend of mine told me not to leave my bike outside that someone would steal it, and I told him it’s OK, my parents will buy me a new one. My mom overheard this and ever since then, she has never bought me a bike again.

The last time I rode a bike was 2 years ago in a park for like a minute.

Jeden den s lékařem záchranky

Na záchrance se jí a chodí na záchod, když člověk může, ne když chce.

14.30 Venku je nádherně, přemýšlím o dalším krásném dni stráveném v práci.

6.30 Začátek služby a hned vyrážíme na první výjezd. Je to „bezvědomí“. Na místě za necelých pět minut, pacient nejeví známky života. Půl hodiny ho oživujeme.

Bez úspěchu…

16.07 „Křeče“. Klasický výjezd, epileptička v autobusu. Postarali se o ni spolucestující, ochotně, ale bohužel ne správně. Podložení hlavy člověku v bezvědomí říkají záchranáři „polštářek do rakve“.

8.39 Pager znovu pípá: „akutní psychóza“.

To je vždy obtížná situace, tentokrát se za asistence policie domlouváme s pacientem v klidu a odvážíme ho na psychiatrickou kliniku.

17.53 Poslední výjezd mojí dnešní služby – narkoman předávkovaný opiáty ve sklepě, v bezvědomí.

5.35 Zvoní budík, nechce se mi…

5.45 Pomalu vstávám, rychlá sprcha, beru tašku s vybavením a odjíždím na stanoviště na pražský Smíchov.

11.01 Velká událost – „otrava kouřem při požáru, sedm postižených“. Hromadné neštěstí ve škole, místo sedmi nakonec dvanáct dětí, naštěstí bez větších obtíží.

6.10 Přebírám od kolegy služební telefon, pager a opiáty. Rychlá snídaně – přivezl jsem si to, co jsem našel doma v lednici.

13.00 Jsme „doma“. S řidičem doktorského auta a posádkou sanitky probíráme předchozí události.

číslo 7, 2010 | ročník II

8

18.30 Konec služby, předání kolegovi.

Odjíždím domů.

19.00–19.45 Dnes jsem ještě při silách, tak jdu na chvíli běhat do Hvězdy.

20.00 Sprcha, večeře, čtu si zprávy, chvilka na Skype.

22.30 Usínám.

text: MUDr. Jan Vítek a M. Overstreet, foto: archiv

Jestli chcete v životě dělat něco, při čem zažijete tolik adrenalinu, že vám bude denně stříkat i ušima, běžte na medicínu a pak se dejte k záchrance. MUDr. Jan Vítek jezdí u té pražské něco přes rok a za tu dobu ošetřil asi 250 pacientů. Infarkty na ulici, sebevraždy, bouračky, smrtelné úrazy... Všechno, co si jen dokážete představit. Jeho oblíbený film: Klepání na nebeskou bránu. Jeho oblíbená kniha: Nebe nezná vyvolených.

foto: archiv

Nironic

text: Kimi Harter, studentka 1. ročníku Vysoké školy finanční a správní

When was the last time you rode a bike?

Pošli nám i ty svůj hudební tip. Ukaž, jaký máš vkus.

Pochlub se svou oblíbenou partou. Čekáme na info@redwaymag.cz.

Toby Mac Suddenly

Julian Casablancas River Of Brakelights

Posílám snad svou nejoblíbenější srdcovku.

Mám ráda originalitu a Toby Mac, mimo Ameriku známý jen výjimečně, mixuje snad všechny styly. Když připočtu zajímavé texty s hlubokými myšlenkami, jasně u mě tenhle nadanej týpek vede :)

Král Lower East Side a přední muž nejdůležitější kapely posledních deseti let (The Strokes) vydal album, které vzhledem k tomu, že na krále Lower East Side a předního muže nejdůležitější kapely posledních deseti let (The Strokes) měl vždycky o jednu miminovskou bradu navíc, moc velkou prdel a blbě krátkou bundu, není vůbec marný.

Sára Hedvičáková

Johnossi What’s The Point

Nanoru

I v hudebním světě někdy platí, že méně je více.

Příkladem budiž tato švédská dvojice. Johnova kytara a hlas a Oskarovy bicí bohatě stačí k hudební dokonalosti.

Jan Voykoovka, Aš

Moving Units Between us and them Asi pětiminutová, pomalu se rozbíhající píseň. MU docela solidně obohacují alternativní hudbu a hrají si s prvky dance, indie a elektroniky. Chytlavá basa, šikovný kytarista a bubeník, ten je rozhodně umělcem. Mně se to líbí.

Hanny Tröstler, 17 let, Brno

Oko nad Prahou Olga Spátová V Klementinu (Národní knihovna ČR) je tma, smrad, moc lidí a málo židlí. Než vám přinesou knížku ze skladu, zestárnete o sto let a ještě chytnete virózu. Celovečerní dokument Oko nad Prahou divákovi nabízí (mimo jiné) 3D průlet chobotnicí Jana Kaplického.

Tolik prostoru, světla, hyper moderního nábytku a průhledů na koruny stromů dole v parku! Ale nic nebude, Praha bude muset i nadále žít z toho, co postavili naši předci.

Argumenty úředníků, kteří novou knihovnu zamázli, jsou hodně vtipný – asi jako kdyby o architektuře mluvila Agáta Hanychová. Ale no a co, koho maj zajímat nějaký baráky?

Takže Špátovou nedoporučujeme, to není pro vás. Běžte radši na 3D Garfielda. (maove)

w w w.redwaymag.cz

Hadouken!

House is Falling Down Protože to je špička mezi nu-rave. A protože je to jako Prodigy. A ti mě baví.

Jack Licehammer, 17 let, Karlovy Vary

Fake Tapes Heroine Jednoduše mě baví jejich hudba... Mládí vpřed!

Vašek Adamík, 19 let, Jeseník

Gorillaz feat. Mos Def & Bobby Womack Stylo Na nový desce Plastic Beach není jedinej track, kterej byste si zapamatovali hned napoprvé. Žádný hity, žádný výrazný refrény, žádný chvaty do kravaty.

Ale je to přece ta slavná kapela kolem slavného Damona Albarna, ne? A ten asi ví, co dělá, ne?

Tentokrát jde otec opičáků na věc pomalu a já to cením. Video, ve kterým hraje – jak jinak než wostrýho sympaťáka – Bruce Willis, je na YouTube dostupný „for all countries“. Snad to tak i zůstane.

Maove

Broken Bells The High Road Tohle duo – DJ Danger Mouse a zpěvák The Shins James Mercer – hraje, jako kdyby se vrátili z loupežné výpravy do šedesátých let, odkud ukradli kus Beatles a Beach Boys, a cestou zpátky ještě trochu loupili v sedmdesátkách a osmdesátkách a... no, loupili celou cestu až do současnosti. Ale vyplatilo se to, ze své kořisti postavili malý palác popu, takový mile melodický retro plný prosluněných halucinací, jako když necháte svůj stín chodit s rozzářeným křišťálovým lustrem v ruce brouzdalištěm snů.

(Tu poslední větu si vysvětluju tak, že Ondřej přestal kouřit a... prostě je přecitlivělej. Pozn. šéfred.)

Ondřej

Na Facebooku nalovila Martina Overstreet ++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++

9

++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++

V předchozích číslech RedWaye jsme už narazili na mods, skinheads a naposledy jsme si popsali hippies neboli „děti květin“.

Teď se podíváme na subkulturu, která si pro změnu říkala „kytky v popelnici“, tedy na pankáče. text: Ondřej Formánek foto: archiv

Jednu z nejdůležitějších rolí hraje v každé subkultuře hudba, protože spojuje lidi hned dvěma způsoby: přes muziku, kterou mají společně rádi, a pak přes tu, kterou společně opovrhují. Například deathmetalisti milují zuřivé chrochtání o konci světa a obvykle nesnášejí Beyoncé a další sladké tváře komerční pop-music.

Hudbou se v subkultuře vyjadřují hodnoty, kterým její příslušníci věří. Je to společná řeč. Kód, s jehož pomocí začnete rychle vnímat hranici mezi „dobrým“ a „zlým“ a tím pádem i hranici svého teritoria: Kdo neposlouchá naši hudbu, nepatří do našeho světa, není jedním z nás. V minulém čísle jsme popisovali hippies, kterým se na pár dní podařilo vytvořit svoje teritorium dokonce i na mapě – na hudební festival ve Woodstocku v létě 1969 přišlo skoro půl miliónu lidí, kteří bez ohledu na rozdílné společenské postavení a majetkové poměry dokázali čtyři dny společně žít pod širým nebem a řídit se hipísáckým přikázáním o míru a lásce. Díky tomuto naladění na stejnou vlnu nedošlo ani v tak obrovském davu lidí k žádným násilnostem a významnějším krádežím.

Woodstock měl v mnoha ohledech blíž spíše k Czechteku, který vedle „bohatých“ rockových fesťáků s mohutnou organizací, propagací a spoustou sponzorů vypadá jako chudý příbuzný, přesto na něj přijela zahrát (skoro zadarmo) většina nejslavnějších kapel. Woodstock se stal největší demonstrací síly subkultury, důkazem, že ji netvoří jen pár odrbaných mániček, ale že přerostla v hnutí celé jedné generace.

A podobně tomu bylo i v případě punku, kdy hudba svou důležitost ještě posílila, protože nejdříve přišel punk rock a teprve po něm punkeři. Hranice jejich teritoria netvořily zdi, ale rovnou barikády postavené od základu jen z tónů.

Hudební šlechta

Vedle kulturní síly demonstroval Woodstock i tržní potenciál hippies: Hnutí, které dokáže na nějakou louku přitáhnout půl miliónu lidí, se musí podchytit, využít a zkasírovat, řekli si chytří obchodníci.

A přesně tak se stalo. Začaly se objevovat další velké festivaly, které byly oproti Woodstocku dokonale naplánované jako produkt zábavního průmyslu. Už nešlo o ideály dětí květin, ale o ideály jednoduchého účetnictví. Prachy se sypaly, spontánnost nahradil byznys. Ostatně i slavné hipísácké kapely si začaly pomalu zvykat na to, že prodávají milióny desek a můžou si dovolit nákup letadla nebo šlechtického sídla. A jako nové aristokratické panstvo taky odmítaly hrát jinde než na mamutích megakoncertech, ze kterých plynul megazisk. Na začátku 70. let ovládala hudební průmysl hrstka superskupin složených ze samých virtuózních hudebníků, kteří se trošku omámili pocitem vlastní výjimečnosti a místo písniček nahrávali půlhodinové rockové

číslo 7, 2010 | ročník II

10

symfonie. Každý člen (bubeníka nevyjímaje) se předváděl nekonečnými sóly a celé to začalo připomínat přebory v atletice.

Naděje, že nějaký kluk s kytarou pronikne na tenhle hudební Olymp, se blížila šanci, že se obyčejný kluk, co po večerech běhá, dostane na olympiádu.

Srdce plné napalmu

Postupem času začaly všechny ty děsně vážné a vyumělkované superskupiny své posluchače nudit. Sakra, rock přece býval tak spontánní, tak sexy! Kam zmizela muzika pro rebely, prostá jak facka, při které si zase můžeme zatancovat, vyblbnout se a vyvztekat?! Koncem 70. let přichází na scénu garážový rock. Už z názvu je jasné, že to nebude hudební styl, který by vyprodával stadióny. V garáži se hrajou rázné a jednoduché vypalovačky, kde se nad nějakou chybou přimhouří oko.

Nevadí ani, že zpěvák je trochu připitý a zpívá falešně. Hlavně že to má koule!

Americké party jako například MC5, New York Dolls, Television nebo Iggy Pop & The Stooges dotáhly garážový rock tak daleko, až se jim utrhl ze řetězu: „Jsem gepard, co kráčí ulicemi se srdcem plným napalmu, jsem uprchlý synek nukleární bomby, jsem světem zapomenutý chlapec, co hledá a ničí,“ vykřikoval polonahý Iggy a tancoval jako indiánský šaman.

Skákal z pódia do publika (stage diving je jeho vynález), pravidelně se pokoušel o kopulaci s reprobednou a občas se pořezal rozbitou lahví. Jeho kapela The Stooges do toho burácela jako vehikl z vrakoviště, který zběsile krouží kolem tří akordů. Hrálo se s plynovou maskou nebo punčochou přes obličej, Richard

w w w.redwaymag.cz

11

Hell chodil v rozřezaném tričku pospojovaném spínacími špendlíky, Iggy nosil stříbrné „kosmické“ rukavice jako komiksový superhrdina a k tomu psí obojek. Bylo to šílenější a provokativnější než cokoli před tím, byla to jasná zpráva o nové kultuře, která se rodí z odpadků.

O punku.

Vzpoura odpadků

Na tom, kdy, kde a v jaké podobě se punk objevil poprvé, se odborníci na popkulturu dodnes neshodnou. My jim ale jako správní pankáči ukážeme prostředníček a dohodneme se, že punk se zrodil v první půlce 70. let v New Yorku právě okolo Iggyho, Richarda Hella, Patti Smith a dalších. Tady vznikly základy punkové módy a estetiky plakátů a časopisů. Všechno to rostlo z odpadků, z toho, co společnost vyhazuje. Z pocitů lidí vyhozených ze školy nebo z práce. Z odhozených ideálů hippies. Z „nízké“ kultury komiksů o marťanech a béčkových horrorů o obživlých mrtvolách, protože ve „vysoké“ kultuře diktovaly superkapely, televize a školní učebnice. Punk rostl ze všeho, co společnost zametala pod stůl nebo na městskou periferii. Ze všeho, co je laciné, nevkusné a co pohoršuje představitele „vysokého“ umění.

Známka punku

Newyorský punk rostl a inspiroval nové kapely jako Ramones nebo Blondie a našel si svůj hlavní stan v malém klubu CBGB’s. Ale to bylo asi tak všechno.

V rádiích ani v televizi jej nehráli, desky se prodávaly mizerně a hudební kritici je velmi kritizovali. Zdálo se, že punk baví jen pár znuděných fracků a výstředních umělců. Okrajový hudební žánr však neunikl pozornosti pana Malcolma McLarena.

Tenhle Angličan dělal trochu do byznysu, trochu do umění a trochu do módy a zrovna se nějaký čas zdržoval v New Yorku. Když se vrátil domů do Londýna, sestavil ze čtyř chuligánů, co se pravidelně poflakovali v jeho krámku s oblečením, punkovou kapelu. Butik se jmenoval SEX, kapela Sex Pistols a velmi rychle se na ni nabalila tlupa ortodoxních fanoušků, kteří ji všude a ve všem následovali. Skandální oblečky, které navrhovala Vivienne

číslo 7, 2010 | ročník II

Westwood a které její přítel Malcolm prodával v butiku, šly najednou na dračku.

Doprovodný „zvěřinec“ taky vzbuzoval rozruch a zájem novinářů o kapelu, a když se v roce 1976 v přímém televizním přenosu nechali členové Sex Pistols vyprovokovat moderátorem k salvě sprostých nadávek, konečně zaplnili titulní strany všech novin. O rok později, přesně v den výročí korunovace královny Alžběty, se pro změnu projížděli na parníku a Johnny Rotten pod okny parlamentu vztekle ječel: „Bůh ochraňuj královnu a její fašistický režim.“ Skončilo to policejním zásahem. Díky těmto a dalším skandálům se punk donesl k uším celé Británie. Ta se tehdy potácela v hluboké hospodářské krizi a mladí nezaměstnaní lidé si připadali přesně tak, jak o tom zpívali Sex Pistols: jako společností odhozené odpadky, jako kytky v popelnici. Nastala punková exploze. Na špičku hitparády se dostal singl God Save The Queen, na jehož obal umístil Jamie Reid (McLarenův kámoš, samozřejmě) portrét britské královny s očima a ústy zakrytými černou páskou (jak to mívají na fotkách zločinci) a nápis z písmen vystříhaných z novin (jak to dělají pisatelé výhružných anonymů). Teenageři brali útokem krámy s kytarami a řídili se punkovým pravidlem čtyř: 1) Naučit se první akord. 2) Naučit se druhý akord. 3) Naučit se třetí akord.

4) Založit kapelu. Muzika přestala patřit několika vyvoleným, teď se mohl hudebně vyjadřovat kdokoliv a jakkoliv. Kdejaký

12

teenager si tedy podle punkové módy načesal číro, oblékl křiváka s nášivkou, pásek s cvokama, na krk navlékl řetěz a na nohy obul martensky nebo conversky..., protože si myslel, že to je známka pravého punku. A vznikl problém, který se bude řešit ještě o posledním soudu: co je pravej punk? Někteří tvrdí, že punk umřel s rozpadem Sex Pistols, jiní říkají, že byli stejně jenom boyband podnikatele Malcolma McLarena a zas takový vliv neměli.

Další si myslí, že pravej punk hrajou hardcore kapely, co do toho řežou tak rychle a zběsile, že nemůžou být nikdy komerční.

Podle někoho musí být pankáč z chudých dělnických poměrů, podle jinýho může být bohatý bohém. Někdo říká, že správný pankáč je anarchista, musí bydlet ve squattu, mít číro na hlavě a krysu na rameni. Další na to, že číro i krysa jsou jen pro trendaře, který se zmůžou jen na bezduchý kopírování módy. Číro přece nosí i David Beckham a Tomáš Savka. Všechny ty diskuze znamenají jen to, že žádný ryzí punk neexistuje. Punk je velmi osobní postoj ke světu, který odmítá všechny normy a uniformy, takže je blbost hledat tu správnou punkovou uniformu nebo známkovat to správné punkové chování.

Hranice punkové subkultury byly kdysi postavené z tónů, od té doby se však rozbily do desítek různých ozvěn. Každý punker si určuje teritorium sám. Jediným klíčem je „udělat z něčeho hnusného něco krásného“, jak řekl Malcolm McLaren.

this [ðis]: tento, tato, toto, tenhle, tahle, tohle (zájmeno) und [unt]: a (spojka) diss [dys]: 1. středomořská travina (podst. jm), 2. nerespektovat, neoceňovat, nevážit si (slang. sloveso)

Hugo Toxxx se nám vrátil ze Švýcarska ve vrcholné formě a hned vychrlil další dávku skandálních komentářů. ON je jediný, koho se bojí i naše šéfredaktorka. Více na www.myspace.com/ therealhugotoxxx, poslat fotku mu můžete na rapgame@email.cz. text: Hugo Toxxx foto: Lada Candy Firchová

Slečně je za A – trochu zima, za B – líbí se jí fotograf, za C – nenosí spodní prádlo.

Přemíra make-pu nikdy nebyla víc IN a sexy než teď!

Nehledě na příležitost a pohodlí, nakupujte pastu na xicht, tohle léto je ve znamení výraznejch stínů a bílýho pudru.

w w w.redwaymag.cz

Toho jsem už někde viděl. Ale kdo to sakra je, to bych si hrozně rád vzpomněl. No dejme tomu, že ho neznám. Když jsem jel naposledy metrem, bylo plný lidí s tygrama na hlavě. Někteří měli dokonce lva či leguána. Formovali se do skupin podle velikosti zvířete a jezdili po eskalátorech. Možná by mi tenhle člověk moh vysvětlit, co to mělo znamenat. Zná ho někdo?

Zrzavice útočná. To je druh, na kterej by si měl dát chlápek bacha. Sbalí vás, ať chcete, nebo ne, nic nenaděláte. Nemusí se vám líbit, ba naopak, její tajnou zbraní je rozčilovat vás tak dlouho, až jí nakonec musíte za trest dát. Použije cokoliv. Ploutve, šnorchl, mattonku, báseň...

13

Konečně hezká holka a voni mi ji musej poslat zalepenou. Možná vědí proč. Kolik já už potkal hezkejch holek, který měly zůstat navždy zalepený... Ach jo. Život je boj, jak řiká Nafťák.

Když už se vám povede vypadat jako totální káčko, vždycky se najde někdo stejného pohlaví, kdo vás ujistí, že jste šik. „Ukááš? No je to dobrý, Báro, fakt ti to sekne...“ Kamarádky vždy udělaj cokoliv, aby vypadaly líp než vy.

KNIHA

FILM

Matematiko, jsi to ty?

Adrian Paenza Kniha Zlín, 2010

Auto*mat režie: Martin Mareček 2009

Paenza je matematik-pankáč. Na univerzitu ho vzali už ve čtrnácti, protože měl (jak píše): „Štěstí na rodiče a učitele, kteří ho nechali klást drzé otázky a tím mu umožnili rychle se rozvíjet.“ Ano, hlavní myšlenka této skandální knihy je, že pokud k matematice pociťujete odpor, nemůžete za to vy, ale dospělí. A že je to škoda, protože matematika je věda, filozofie a popkultura v jednom. Můžete na ni balit holky stejně dobře jako na kytaru mezi nohama. Kromě toho, že školní zkoušení a známkování je blbost, která vám do života nic nedá, Paenza tvrdí a dokazuje i další zajímavé věci: Například, že s kostkami ledu ve sklenici CocaColy se děje to samé co s pláštěm kosmické lodi při průletu zemskou atmosférou. Nebo že nehledě na neustálé řeči o přelidnění by se celé lidstvo pohodlně vešlo do amerického státu Texas. Nebo že hlasování není zrovna ten nejspravedlivější způsob, jak o čemkoliv rozhodovat.

Přečetla jsem to na jeden zátah a ani mi nevadilo, že tu kapitolu o třírozměrném povrchu čtyřrozměrné koule jsem vůbec nepochopila.

Martin Mareček je takový český Michael Moore se zdravým rozumem. Spoluzaložil iniciativu Auto*mat a natočil o ní chytlavý dokument, který šťourá do vosího hnízda pražského magistrátu a vůbec všech lenivců, co jezdí autem až do samotného centra Prahy. Auto*mat má spád a přinutí člověka zamyslet se nad tím, proč zrovna Češi ignorujou obecný trend městské cyklodopravy a proč vyjet si na starém kole do centra tady pořád napadne málokoho. Na loňském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě získal Auto*mat diváckou cenu a dát by si ho jako výživnou sváču (nejen) k tomuhle cykločíslu měli všichni, co žijou v auťáky ucpaném městě.

Michaela Hečková

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

M. Overstreet

VYSTAVA

HUDBA

Automat Laboratoř + Kolektiv Místodržitelský palác, Brno, 2010

Eyelid Movies Phantogram BEE Records, 2010

Aby se to nepletlo, Automat není jenom dobrý film, ale i slušná výstava. Do konce května probíhá v Místodržitelském paláci v Brně a je společným projektem dvou grafických studií Laboratoř a Kolektiv. Výstava Automat má opravdu výstižný název – je to prostě automat, co stojí u zdi galerie a prodává cédéčka, která vám doma na počítači přehrají supercool prezentaci Laboratoře (její šéf Petr Babák dostal letos cenu designéra roku) a Kolektivu. Žádné z cédéček není stejné. Automat funguje banálně, ale vtipně – čím víc do něj hodíte, o to lepší cédéčko dostanete. Navíc, žádný katalog vydaný k nějaký výstavě nebyl tak zábavný jako katalog k Automatu, řeknete si při pohledu na to, že je ten katalog nacpaný například do plastového žraloka. Automat je pro tenhle květen prostě zásadní slovo.

Phantogram je čerstvé americké triphopové duo. Ma za sebou provařený příběh o kamarádech ze střední, co se dali dohromady po ztroskotání na vysoké škole, a desku tak příjemnou a neprovařenou, že jim ten provar rádi odpustíte. Joshua a Sarah si loni zahráli před zasněnými Zero 7, které si nikdo z vás nebude pamatovat, předskakovali Brazilian Girls, ale třeba i té nejvyhajpovanější kapele letošního roku: Yeasayer. Phantogram od prvního tónu hodně připomínají The xx a pamětníkům v hlavě zablikají i Portishead. Album Eyelid Movies ale není žádná čirá depka. Spíš takový hrnek earl greye, nad kterým se ještě vznáší kouř, ale každý další lok člověka nakopne.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Michaela Hečková

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

číslo 7, 2010 | ročník II

14

Michaela Hečková

zerwox.com vicemene.com botas66.cz

BOTAS 66 RULES! Když se v 80. letech člověk chtěl obout do něčeho, co by aspoň vzdáleně připomínalo urban nebo street wear, měl na výběr ze tří možností: čínské kecky (podle vzoru Converse), Prestige (podle vzoru Puma) nebo botasky (podle vzoru Adidas). Botasky se vyráběly dvoje. Červenobílé a modrobílé. Všichni chtěli červenobílé, a kdo je sehnal, diktoval. text: M. Overstreet, foto: archiv Jan Kloss

Na počátku 90. let ale tohle všechno letělo s ostatním smetím do popelnice a naše nohy mohly konečně pocítit blaho vysněných značek. Prodej botasek klesl na pár desítek párů ročně, kupovali si je jenom hráči nohejbalu, na ulici (natož do klubu!) se v nich už nikdo neodvážil. Po dvaceti letech skomírání se dnes botasky znovu objevují na scéně a patří k tomu nejparádnějšímu gearu, na jaký lze pomyslet. Jejich nová story se začala psát před třemi lety, kdy si je Jan Kloss aka Zerwox a Jakub Korouš (v té době studenti grafického designu a vizuální komunikace na VŠUP v Praze), vybrali jako základ pro

semestrální práci na téma Design sportovní obuvi. Projekt „botas 66“ obsahoval vše, co správnou botu prodává – od nového loga přes krabici až po tkaničky – a kluci nakonec vyhráli ED-Awards (Cena evropského designu).

S jejich první kolekcí pak firma Botas obsadila třetí místo v kategorii Výrobce roku na Czech Grand Design 2008, ve spolupráci s A1 Architects získala cenu pro Nejlepší prezentaci výrobce na Design Bloku 2009.

Patří jim taky 1. místo v Národní ceně za studentský design atd. atd., celkem asi jedenáct ocenění.

A příběh pokračuje: designové botasky šité ručně z nejlepších materiálů se začaly prodávat v síti Baťa. Od prosince loňského roku je otevřen též obchod 66 GALLERY – botas concept store. Kromě toho, že si tady můžete koupit stylové boty, zkouknete i nějakou tu výstavu. Zaměřují se tu na mladé umělce a tvorbu, která jinde dostává jen velmi málo prostoru, proběhla zde například první čistě designer/vinyl toys výstava v ČR. My v RedWayi botaskám fandíme. Tradičních českých produktů, které by se staly kultem, kolem sebe totiž moc nevidíme.

Botas classic 66

S modelem „classic“ přišla firma v roce 1966. Zpočátku se vyráběl z kůže mongolských koní, později už jen z koženky, dnes opět z pravé kůže.

Jan Kloss a Jakub Korouš navrhli nové logo připomínající dvě šestky z hrací kostky, protože „se dá vy užít netradičně, můžeš ho vyskládat třeba z knof líků nebo bramborových

kroket. Vyjadřuje naši filozofii hrát podle vlastních pravidel, jít si za svým cílem, za svým štěstím. Dvě šestky vzadu na botě připomínají dvě stopy, z nichž jedna jde trochu šejdrem. Když je dáš k sobě, vytvoří celek: 6 + 6 se podle našich pravidel nerovná dvanáct, ale 66.“ (Jan Kloss)

Původní logo firmy (nápis Botas a tři hvězdy) vymyslel Karel Kajzrlík. Název je zkratkou spojení „bota Skuteč“, podle města, kde se botasky dodnes vyrábějí. Autor se nepochybně inspiroval německým Adidasem (Adi Dressler a tři pruhy).

w w w.redwaymag.cz

15

Kolo, bicykl, je nádherně jednoduchá kombinace několika geniálních vynálezů.

Kola, toho základního nápadu naší civilizace, převodů a vzduchem plněných pneumatik.

Jet na kole je z hlediska vynaložené energie trojnásobně efektivnější než jít někam pěšky a přitom je to nejmíň čtyřikrát rychlejší. Kam kolo nevyjede, tam ho dotlačíte nebo vynesete.

Je lehké, laciné a snadno se opravuje. Kolo ti dává skutečný pocit svobody. A skutečnou svobodu.

www.okolo.cz www.fixedgearlondon.com

Urban Culture

Fixed gear bikes Co má společného dráhovej cyklista v elasťákách, newyorskej messenger a londýnskej umělec? Všichni jsou součástí nového fenoménu, který teď frčí ve městech od Portlandu přes New York až po Tokio. Fixed gear bike neboli kolo bez volnoběhu nebo slangově furtošlap.

krále silnic

číslo 7, 2010 | ročník II

fixed gear se zvedá velká módní vlna kol, s nimiž taky přišli messengeři, takzvaných single speed, tedy kol s jedním převodem, bez přehazovačky, ale s volnoběhem a většinou i ruční brzdou. Mezi libůstky pak patří zadní kolo vybavené jak kolečkem pro single speed, tak pro fixed – stačí ho podle potřeby nastavit.

Mezi typické znaky fixed kol patří krátká rovná řidítka, s nimiž se lépe kličkuje mezi auty, ale narazíte i na nesčetné verze klasických beranů.

Velmi oblíbené je mixování komponentů z BMX kol – představce, sedla s dráhovými komponenty, loukoťová kola. Naprosto zásadní

Felt Red Baron

uvádí Ondřej formánek

text: Adam J. Švejda, foto: Tomáš Třeštík, Reflex

Fixed objevili messengeři. Nechali se inspirovat kolama, na kterých se závodí na oválech nebo na kterých silniční závodníci trénují přes zimu. Tyhle dráhové speciály mají fixní převod, který je při oválových časovkách výhodný a při tréninku nutí člověka zlepšovat techniku šlapání. Messengeři je přizpůsobili městskému provozu a svému naturelu vládců ulic – například zrušili brzdy.

Subkultura uživatelů fixed bikes je poměrně kreativní, takže narazíte na úžasné kousky, které mají blíž k designovým uměleckým dílům než dopravním prostředkům. Vedle

Těmhle kolům se říká cruiser, „křižník“, protože jsou těžký a robustní a mají obvykle jen jeden (těžkej) převod. Na asfaltce v terénu bez kopců jedou jako tank, jsou pohodlný a hodně vydrží. Od třicátých do padesátých let to byly nejpopulárnější kola v Americe. Teď zažívaj velkej comeback. Exemplář od americkýho výrobce Felt se jmenuje Red Baron, podle stíhacího esa z první světový války. Když s ním zakroužíte v ulicích někde v placatém Polabí nebo na rovné Hané, v tu ránu máte za krkem houf mladejch stíhaček.

18

jsou různé varianty klipsen od jednoduchých kožených pásků po klasické ocelové. Klipsny také zlepšují možnost brzdění, které se dělá tak, že přenesete těžiště na přední kolo a silou zablokujete pedály, po čemž následuje elegantní skluz.

San Francisco, OKOLO a hypermarket Fixed bike je nejrychlejší a nejzábavnější dopravní prostředek v přeplněných městech, ale už teď se štěpí na další odvětví. Mezi hlavní směry patří styl San Franciska s jezdcem Massanem, sponzorovaným firmou Leader Bikes, který je nekompromisně nejrychlejší na SF scéně a mezi jeho nejoblíbenější zábavu patří rychlá jízda z prudkých sanfranciských kopců. Další

disciplínou je freestyle, kde je jasnou inspirací BMX. Na těchto kolech se jezdí především ve streetu a dělají se triky na místě i za jízdy. Poslední je hraní póla, kde se místo koní sedlají právě fixed kola.

Jejich zvláštností jsou papírové disky ve výpletu pro zachycování míčků. Na evropské scéně udávají tón legendární italské firmy Bianchi, Cinelli a Masi. V poslední době se do popředí dere i švýcarská nu skool firma Gorilla orientovaná především na freestyle.

Mezi nejzásadnější americké firmy pak patří Leader Bikes a nespočet lokálních garážovek především z Portlandu v Oregonu, který je hlavním městem fixed na východním pobřeží USA. Do Čech se fixed dostal především díky skupině OKOLO, což je partička umělců a novinářů odkojených BMX. Fenomén fixed

se stal logickým pokračováním jejich zájmů.

Protože je Praha kopcovitá a plná kočičích hlav, začali stavět speciální modely, na nichž budete moci naším hlavním městem uhánět i vy. Pokud byste chtěli hledat inspiraci v zahraničí, mezi nejzajímavější weby patří www.fixedgearlondon.com.

Nové pozoruhodné subkultuře hrozí to, co všem před ní, a to je semletí konzumní společností. Labely od Adidasu až po velké kolařské firmy už začínají představovat svoje kolekce a speciální vybavení pro fixed nebo single speed. Takže jestli chcete chytit trend v začátku, je nejvyšší čas vytáhnout starou dráhovou silničku po tátovi a předělat ji na fixed, protože za rok už na ni možná narazíte v hypermarketu. A to už vůbec nebude takové...

Felt Claire Křižník v dámské verzi. Felt Claire, tlustá ocel ve sladké oranžové polevě.

Elegantní blatníky, každý jako dlouhý jazyk vypláznutý na kaluže. A navrch našlehané sněhobílé sedlo a konečky řidítek jako navlečené do jemných rukaviček. Na rovné hladině městského asfaltu vyvolá bouři. Stíhací esa i jejich svršky a spodky vám budou padat k nohám.

w w w.redwaymag.cz

19

Divoká smečka

Desítky pražských messengerů se denně prodírají stádem městské dopravy jako kličkující divocí psi, aby co nejdřív doručili zásilku.

Jinak dostanou málo, nebo je příště předběhne jiný. Skoro jako kdyby si je vymyslel Charles Darwin. text: Jan Gebert foto: Petr Jedinák (www.jedinak.cz)

Lucas Brunelle Kurýr, ajťák a učitel z Bostonu, co závodil na všech typech kol od klasických silničních přes horská a BMX až po fixed gear. Vrhá se do velkoměstské dopravy jako řízená střela, na poslední chvíli se vyhýbá rozjetému autobusu a mezi proudy aut manévruje s jistotou Luka Skywalkera. Všechno to natáčí na kameru, kterou má přidělanou na hlavě. Řádil už v New Yorku, doma v Bostonu, v San Francisku, Stockholmu, Londýně, v Mexiku i na Velký zdi v Číně. Sledujte www.digave.com.

číslo 7, 2010 | ročník II

20

V každém místě, kde žije pohromadě víc lidí, se předávají věci. Někde jen z ruky do ruky nebo přes pošťáka, což ale obvykle žere dost času.

Ve městech, jako je Praha, kde velí byznys a čas se přepočítává na peníze, bývá někdy zapotřebí předávat zásilky hodně spěšně. A tady do hry vstupuje messenger. Na doručení má sice hodně jednoduchou technologii (kolo nebo motorku), v ulicích zacpaných auty je to ale spíš výhoda. „Po nějaký době si na ten rytmus zvykneš,“ říká pražský messenger David Klapal, který se ježděním s pytlem na zádech živí už deset let a za den ujede po městě průměrně sto kilometrů. „Tak po pěti letech se z toho stane vyloženě rutina. Jenže ti to zase dává spoustu svobody, kterou bys jinde našel jen těžko.“

Tady orel Pracovní den Davida Klapala začne, když si sám určí. Obvykle ráno. Už u snídaně si zapne vysílačku, právě její pomocí se napojuje na desítky dalších messengerů najatých jeho domovskou firmou. Z reproduktoru chrčí nabídky od dispečera a komentáře ukecaných kolegů. „Prostě cokoli někdo do tý vysílačky řekne, tak tam máš. Kdyby to ale slyšel někdo zvenčí, asi tomu nebude rozumět,“ říká David.

Dispečeři sedí v centrále u počítače, přijímají zakázky a ty pak hlásí do vysílaček. Messengeři v ulicích jim do vysílačky hlásí zase zpátky, kterej kšeft berou a kterej ne. „Důležitý je, abys nejezdil chaoticky, ale nabral třeba tři zásilky v jednom směru, abys to dělal efektivně,“ radí David.

Messenger totiž pro firmu pracuje na živnostenský list, takže nedostává žádný pevný plat, peníze má jen za odvedenou práci, tedy

doručené zásilky. A ty jsou navíc placené podle toho, jak rychle je potřeba zásilku přivézt (jestli je to „expres“ nebo běžný kšeft) a jakou vzdálenost s ní musí messenger urazit.

Byznysmen na rámu Slavné doby pražských messengerů dosáhly vrcholu asi před šesti lety. Od té doby je z trhu systematicky vytlačují internetové obchody, kde si můžete objednat zboží online

„Když se hádáme o to, kdo nabídku vezme, tak to vyřešíme tím, že ji bere ten, kdo je zrovna nejblíž.“ i s dodávkou domů. Menší messengerské firmy krachují a ty veké, kde pracuje David, mají míň zakázek, což pociťují sami messengeři, protože jim do vysílaček chodí míň nabídek, a je tak o ně větší rvačka. Každý jich potřebuje urvat co nejvíc, pokud se chce touhle prací uživit. „Všichni, co děláme pro naši firmu, se známe, jsme většinou kámoši,“ říká David. „Když se hádáme o to, kdo nabídku vezme, tak to vyřešíme tím, že ji bere ten, kdo je zrovna nejblíž.“ Messenger neví nic o tom, co obsahuje balík nebo obálka, kterou má předat. Stejně jako pošťák. Možná je to tak i pro samotné messengery lepší. „Jednou jsem předával nějaký balík a najednou z něj vypadla bouchačka,“ poznamenává David s úsměvem...

Pražští messengeři jsou univerzální. V lecčems mohu připomínat indické rikši. „Je docela

běžný, že vezeš i lidi, protože nikdo se nedokáže dostat z centra na letiště rychlejc než my, když máme motorku. Jednou si mě dokonce objednal chlápek v obleku, který spěchal na strašně důležitou obchodní schůzku, tak jsem ho nabral na rám a jeli jsme.

Cestou začalo hrozně pršet, takže dorazil sice včas, ale úplně promočenej.“

Srážka s blbcem Messenger si dopravní prostředek volí většinou podle ročního období. V zimě je výhodnější přesednout do auta (motorky na náledí kloužou, a když napadne sníh, tak nikde neprojedou). Většina ale stejně zůstává u kol, dána napospas rozmarům počasí i roztržitých řidičů.

Davida srazilo auto už čtyřikrát. „Nejčastějc tě někdo sejme zezadu,“ říká. Při svojí dosud nejbrutálnější dopravní zkušenosti přistál se štěstím a bez zranění pod zaparkovaným autem. Jeho kolo bylo nadvakrát zlomené. „V Praze je už sice poměrně dost pruhů pro cyklisty, jenže jsou to stejně jen kratší úseky, takže jezdíš normálně mezi autama,“ říká.

Obzvlášť nebezpečná jsou pak ta zaparkovaná. „Nejčastěji se srazíme s otevřenýma dveřma od auta, které zastavilo a někdo uvnitř začne vystupovat, aniž by se podíval do zrcátka.

Tomuhle typu srážky se vyhnu tak čtyřikrát za den.“ Stejně tak se David po deseti letech naučil předcházet i rutině, kvůli které spousta jeho kolegů z branže po čase odešla. „Mám rád kolo a svobodu,“ říká. „Takže když mě to už moc nebaví, tak si jednoduše koupím třeba lepší kolo.“ A jede dál.

Massan Graffiťák, DJ a hrdina jízdy na fixed gear bikes, kol bez brzd a volnoběhu, na kterých se spouští střemhlav z kopců San Franciska. Sponzoruje ho značka Leader Bikes, pro kterou natočil reklamu, čistě jen sestřih svých po čertech rychlých sjezdů, surfování po zadním kole na betonových vlnách prudce padajících ulic, nějaká ta projížďka ve vleku za jedoucím autem, kterého se chytil rukou. Když se video s touhle reklamou objevilo na netu, někdo pod něj napsal do komentářů: „Tomuhle chlapovi by neměli povolit péči doktorů. Zaslouží si umřít.“ Massanovi se tahle hláška tak moc líbila, že si ji hodil na svůj blog. Googlujte „Massan“ a on na vás vyskočí. Doslova.

w w w.redwaymag.cz

21

Welcome to the jungle!

Jezdit na kole po Praze je prý šílenství.

Naopak, je to šílená zábava. text: Ondřej Formánek foto: Petr Jedinák (www.jedinak.cz)

Urban Outfitters Kola jedou, kola letí, kola frčí. A to okamžitě zaregistroval i správnej velkoměstskej hipster, kterej sice na kole nikdy moc nejezdil, ale teď se na něj prostě musí posadit, aby mu neujel trend. Americký hipster chodí nakupovat hadry do sítě krámů Urban Outfitters, tam se na hipstery specializují a proto jim hned nabízejí hip kola, samozřejmě s jedním převodem, jedno v hezké, krotké, dědečkovské verzi, druhé v trošku divočejší. Jedno se jmenuje Platón, druhý Aristoteles. Většina blogujících hardcore cyklistů jima pohrdá, ale hipsterům je to jedno, stejně neměli nikdy v plánu jezdit, jen popojíždět. U těchle kol je nejdůležitější, že se dokážou tvářit fotogenicky.

číslo 7, 2010 | ročník II

22

Když jsem volal zpěvačce Tonye Graves, asi ji znáte z kapely Monkey Business, jestli by nezkusila třeba týden nebo dva jezdit všude po městě výhradně na kole a psát si o tom pro RedWay deníček, odpověděla mi, že nás má ráda, ale sebe má ještě radši. „Chci žít,“ pověděla mi do telefonu. „Klidně pojedu na kole na výlet do lesa a napíšu o tom, ale po Praze jezdit nebudu. To je sebevražda.“ I ten mladej cool herec Jakub Prachař mě vypoklonkoval s tím, že jezdit po Praze je dneska „trochu drsný“.

Zkrátka, vrhat se na kole do ulic hlavního města nemá mezi lidma dobrou pověst. Nejen, že jim to připadá nebezpečný, ono navíc skoro každýmu přijde, že šlapat v centru Prahy a lapat po dechu mezi stovkama výfuků je asi stejně zdravý jako vyhulit v zakouřeným pajzlu krabku cigaret. A nakonec dodají, že v tom řevu a troubení aut může mít požitek z jízdy jen vyloženej magor.

Ale já říkám, že je možné jezdit na kole křížem krážem velkoměstem a užívat si to, dožít se druhého dne a nefetovat výfuky. A při tom všem nebejt vyloženej magor.

Může se z toho dokonce stát něco, na co se každý den těšíte. Po blbým úvodu, kdy vás ráno zase seřve budík, kdy vám dojde, že na vás zase čeká spousta učení a práce a parta pěknejch dementů, si sednete na kolo a rozjedete se. Vítr vám bubnuje do uší jako tympány, vrážíte po hlavě do oblaků vůně stromů, užíváte si každou zatáčku, každej skok na obrubník chodníku, najednou máte radost z rychlosti a svobody. Já to tak mám. Do redakce Reflexu, kde jsem pět let dělal, jsem díky kolu dokonce přijížděl pravidelně v lehký euforce. A jestliže se během dne v práci občas vytratila, cestou domů jsem ze sebe všechno to naštvání a únavu rozšlapal v pedálech. Od té doby to dělám často. Na kole se dokážu rychle dostat kamkoli po celý Praze a jen málokdy přitom potkávám auta. Prostě vím, kudy jezdit.

Cesta tam a zase zpátky

auto. Odtamtud je to jen skok k okraji parků a tichým místům kolem Strahova, která vás dovedou na Ladronku. Za ní už je Bílá hora a za ní Šárka a nazdar město. Nebo můžete jet od Hradu na Petřín a vyplout až u Anděla.

Zatřetí: vedle parků jsou tu zahrádkářské kolonie, náplavka podél Vltavy, tichý vilový čtvrti a taky divoký zóny plevele a bordelu okolo starejch nádraží a fabrik. A samozřejmě za čtvrtý: ve městě jsou i značený cyklostezky.

Některý bych vám vřele nedoporučoval, jestli se teda zrovna nenacházíte ve stavu nejvyšší nouze. Ale některý úseky se použít dají a najdete je přímo v centru. Jsou udělaný

Pro ukázku jsem vzal cestu mezi Červeným vrchem, kde bydlím, a studiem Rádia 1, kam občas jezdím na kole, když mám vysílat. Je to trasa přes půl Prahy, doslova a do písmene.

Mezi mnou a rádiem stojí centrum města, teče Vltava a proudí tisíce aut po magistrále. Tomu všemu se vyhnu. Video z týhle cesty najdete na webu RedWaye.

Začínám na pěšině, která padá lesem – výhoda míst, která se jmenují Červený vrch, je v tom, že začátek cesty bývá obvykle z kopce.

V lese se dá nabrat pěkná rychlost, je tam i pár skokánků a pak adrenalinová jízda po

fakt chytře a pěkně. Všechna tahle místa si musí velkoměstskej cyklista zmapovat a uložit do hlavy. Protože město je jako divoká řeka a tyhle zóny jsou jako kameny, po kterých přeskáčete na druhou stranu. Trasy je třeba plánovat podle nich. A improvizovat.

vrstevnici, kde je pěšina úzká jak natažené lano. Pak jedu ulicí, která se vine Šáreckým údolím, je to několik kilometrů mírného klesání mezi kopci a lesem a kostelíčkem na návrší, až to celé vypadá jak z filmu o životě na české vesnici v nějakém zapadlém kraji,

Vyznat se v džungli Důležité je vědět čtyři jednoduché věci.

Zaprvé: na rozdíl od profesionálních messengerů to nemusíte střihnout tou úplně nejkratší trasou, nikdo vás nehoní (a stejně budete během dne na kole skoro všude dřív, než kdybyste jeli autobusem). Zadruhé: v Praze jsou parky. Hodně parků. Aspoň zatím... Z parku na Letné v centru města přejedete skoro až k Hradu, aniž byste potkali

BikePorn Koloporno. Skvělej londýnskej blog s obrázkama bicyklů od lidí a pro lidi, který vzrušuje pohled na pěknou kovovou kostru a oblý tvary kol a jemný linie řidítek a nemůžou se toho nabažit a hned by na to skočili. Tady je jeden obrázek koloporna. Kostra je z osmdesátých let od Chase Robertse, „jednoho z posledních oldskůlovejch mistrů stavitelů kol v Londýně,“ píše majitel tohoto krasavce. „To kolo jede jako laserovej paprsek, je mi, jako bych seděl na skalpelu a chirurgicky a skoro bez námahy si krájel cestu Londýnem.“ O lásce tady šeptá i ten mech na betonu.

w w w.redwaymag.cz

23

stromovka vi ný v červe

rch

žižkovský tunel

t uk ad

mar

ína

hol e

šárecké údolí

st oup án

ín až ižko v

kde si všichni postavili vily jako v Beverly Hills. Pak asi kilometr po cyklotrase, co vede po chodníku podél vody až do Stromovky.

Tam jsem za vodou. Protože Stromovka jsou stromy, stromy, stromy, tráva, jezírka, květiny, psi, bruslaři, milenci, důchodci, zahradníci, čtenáři knih v trávě, slečny, co se opalujou, úchylové, co je pozorujou. Krása. Nevyjedu z ní dřív než kousek od Nádraží Holešovice.

Dál musím přežít pár rušnějších ulic, hlavně ten most nad Argentinskou, kterou se řítí auta ve čtyřech proudech, pak to stočím do celkem tichý ulice podél nových domů u přístavu a ženu to pořád dál až k Libeňskýmu mostu.

Z něj sjedu na holou pláň s několika stromy a golfovým hřištěm po pravici, jedu po jedný z těch pěknějších cyklostezek, tahle navíc o kus dál protíná graffiti zónu, kde je občas na co koukat. Pak to stočím k Vítkovu, projedu pár ztichlých ulic mezi fabrikami předělanými na kanceláře a tunelem pro pěší vyjedu až na Žižkov. Ten tunel je symbolický temný přechod, protože od něj už je to pořád do kopce.

Do prudkého kopce. Když je hezky, na dlažbě v jedné z ulic pod Palácem Akropolis sedává parta Romů na židlích, které si snesli z domu.

Pijou lahvové pivo a pokaždé udiveně zíraj, jak kolem nich supím do kopce a v duchu si říkaj: to tomu gádžovi za tuhle dřinu platěj, nebo mu jen hráblo...?

Ale tahle dřina končí u rádia, který je až úplně nahoře na kopci, vyloženou endorfinovou lázní.

Kdyby to někdo z vás nevěděl, tak endorfiny jsou takové látky, které se vypouštějí při fyzické námaze do mozku a máte po nich dobrou náladu a je vám celkově báječně. Do práce v euforce. Celkový čas: 45 minut. Přesně tak dlouho to ode mě trvá tramvají a metrem, když to jede, jak má. Autem většinou mnohem dýl.

Nějaký rady Jestli bydlíte v Praze a ne v Berlíně a jestli nehodláte jezdit jen po vltavské náplavce, prostě jestli chcete opravdu jezdit po tomhle městě, pořiďte si pořádné horské kolo (nebo si počkejte na speciální bike, který prý pro Prahu vyvíjejí lidé okolo OKOLO – viz článek Adama Švejdy). Pražský terén s dlažbou, dírami, schody, vysokými obrubníky a retardéry je někdy divoký jak horská stezka. Bez tlustých gum vám může kolo v plný rychlosti zapadnout do tramvajový koleje nebo do mříže kanálu

a už letíte vzduchem. A jestli za váma zrovna jede auto s nějakým mistrem, co při řízení esemeskuje, poletíte až do nebe.

Místní jména jako Kavčí hory, Červený vrch nebo Vyšehrad napovídají, že bez převodů se v tomhle městě daleko nedostanete.

Pořiďte si gumy s hodně hrubým vzorkem.

Nebudete se sice prohrabávat bahnem, ale vzorek jak od traktoru líp ochrání kolo před kusy skla, hřebíky, dráty a dalšími ostrými předměty, co se povalují na zemi.

Když jste na ulici plný aut, jeďte po chodníku.

Musíte dávat bacha na chodce a občas při tom narazíte na pojeb od policajtů, ale je to lepší než srážka s autem, který řídí divá zvěř.

A v pražských ulicích je divé zvěře plno.

Pořiďte si helmu, klidně drahej streetovej model, ale helmu. Epesní čepička nebo šáteček s lebkama jsou sexy, ale když se zamažou vaším sexy mozečkem, už to nebude ono.

Důležitá věc na závěr: jezděte v něčem jiném, než v čem budete chodit ve třídě. Stačí trocha blátíčka z letní přeháňky nebo kropicího vozu a všichni se vám budou smát. A když vytvoříte ve třídě aroma hokejové šatny po třetí třetině, budou vás nenávidět.

Softride Ještě jednou odkaz na kolo, který někdo pověsil na BikePorn. Kola Softride jsou už takhle dost velký vzrůšo. V kostře karbonový vlákna, polyuretan a hliník. Mega sexy tvary, navíc testovaný v aerodynamickém tunelu. Boží odpružení, přes díry přejedete jak po vzdušným polštáři.

A tohle je ve verzi „fixed“! Vlhkej sen s řidítkama.

číslo 7, 2010 | ročník II

24

šov ice

Auto*mat Auto*mat je název občanské iniciativy, která hájí zájmy těch, co by se po městě pohybovali radši na kole než v autě. Její vznik provází tragická smrt Jana Bouchala, novináře a zakládajícího člena, jehož při průjezdu na kole nebezpečnou křižovatkou srazilo auto. K uctění jeho památky pořádá Auto*Mat každý rok cyklojízdu Prahou, které se účastní tisíce lidí. Auto*Mat je taky název filmu Martina Marečka, o němž píšeme v rubrice Smysly. A na to, jak je na tom česká městská cyklistika, se zase ptáme dalšího z členů iniciativy, Michala Křivohlávka. text: Petra Svoboda, ilustrace: Auto*mat

Proč by měl někdo jezdit do školy na kole, když ho tam rodiče pohodlně odvezou autem?

Svět se otevírá tomu, kdo se pohybuje samostatně a venku. Na zadním sedadle auta ho příliš objevů nečeká.

Situace je víceméně vyrovnaná. Někde přetrvává tradice ježdění na kole z osmdesátých let, v řadě měst bují odpolední a víkendové rekreační ježdění. Ale nevím o žádném českém městě, které by cyklistům nějak zvlášť usnadňovalo život.

Máte auto?

Ne, v nutných případech si ho ale půjčuji.

Jsou v Auto*matu aktivisté, kteří by auta nejradši zakázali úplně?

Nikdo nechce zakazovat auta. Proč taky?

Jenom je potřeba si upřesnit, jaká míra automobilismu je prospěšná a kdy už obyvatelům začíná škodit. Auto je dobrý sluha, ale zlý pán.

To je pravda. A mění se tedy nějak přístup českých měst k cyklistům?

Městští plánovači nebyli připraveni zvládnout trojnásobný nárůst automobilové dopravy v posledních dvaceti letech a stanovit míru, do jaké jsou auta ještě užitečná a kdy už řidiči obtěžují sebe navzájem i okolí. Cyklistika se probouzí k životu. Vzniklo napětí mezi počtem lidí, kteří by na kolech jezdit chtěli, a mezi těmi, kteří to opravdu dělají. Počet cyklistů ve městě ukazuje na kvalitu jejich ulic. Nikde na světě nechtějí lidé jezdit v prostředí, které je nepříjemné a nebezpečné.

Které české město jde v přístupu k cyklistice příkladem a které naopak?

A v zahraničí?

Zajímavé je, že kromě známých cyklistických „rájů“, jako jsou města v Holandsku a v Dánsku, se v několika posledních letech mění i obyčejná města v Německu, Francii nebo Švýcarsku. I tam hromadně zavádějí cyklopruhy, cyklopásy a parkování pro kola.

A jak tedy podle vás vypadá ráj pro cyklisty, chodce i automobilisty?

Takovému ráji se odborně říká dopravní indukce. Funguje to tak, že podle toho, kterým uživatelům vytvoříte lepší podmínky, takové chování ve městě rozvinete. Chcete-li lidi naučit jezdit víc autem, potřebujete magistrály, spojky, radiály, mimoúrovňové křižovatky, semafory. Chcete-li lidi naučit jezdit na kole, potřebujete klidné ulice a přímá propojení s minimem zastavení. S chodci je to podobné.

To, jestli se město víc kamarádí s cyklisty nebo automobilisty, proměňuje celou atmosféru města. Můžete to ukázat na nějakém příkladu?

Třeba na jedné konkrétní cyklostezce. V Praze nejlépe nyní funguje směr z jihu, od Modřan

V jakých městech to pak budeme žít? až k Mánesu. Obyvatelé, kteří s touto stezkou sousedí a jejichž pravidelné cesty vedou tímto směrem, se během několika let naučili jezdit po městě na kole. Není výjimkou, že touto trasou projede denně několik tisíc cyklistů. Podobně je potřeba vytvořit koridory do dalších směrů, které se všechny propojí v centru. Bez toho lidi jezdit nezačnou.

Když u nás začali mít chodci přednost na přechodech, mnozí nevěřili, že to může fungovat, a tvrdili, že to ohrožuje jejich zdraví. Je situace s cyklisty podobná?

Vezměme si příklad z Dánska. Auto může způsobit ohrožení stejně jako střelná zbraň.

V Dánsku tuto logiku přejali důsledně. Když vlastníte střelnou zbraň, tak ručíte za to, že nikoho nezraní. Podobně když v Dánsku jedete autem, ručíte za to, že se nikdo – cyklista nebo chodec – o vaše auto nezraní. V případě že ano, budete muset dokazovat, že jste dostatečně předvídal všechny chyby, kterých se cyklista nebo chodec může dopustit. Když to nedokážete, čeká vás postih. Tato úprava vede k citlivému chování řidičů ve městě.

Co si myslíte o nedávných výrocích Jaroslava Škarky, politika strany Věci Veřejné, který mimo jiné napsal, že kolo má být určeno pouze k relaxaci a že je lepší si každý den počkat za volantem v zácpě, než se potit na kole?

Obliba každodenního ježdění autem dělá z lidí otrávené jedince, kteří pak chtějí prosadit zlepšení podmínek hlavně pro sebe. Vedoucí politici a úředníci jsou většinou denními řidiči.

Podvědomě pak prosazují řešení výhodná pro auta, aniž by si přiznali, že jsou součástí menšiny, která nejvíc zatěžuje své okolí.

Všimněte si, že všichni tito lidé se snaží udělat z denního ježdění autem normu. „Jezdit na kole se nedá, v MHD není soukromí, možné je jedině auto!“, tvrdí sborem. Co se stane, když jejich názor začne přebírat víc a víc příslušníků mladé generace? V jakých městech to pak budeme žít?

Electric guitar Kytara, kterou si nějakej fanatickej cyklista vyrobil z tlustýho rámu horskýho kola Y 22, ročník 1997. Samý karbonový vlákna. Dřevěnej krk, vedle snímače stylová kresbička rakvičky na kolečkách. A hlavně držák na flašku! Kapela s takovýmhle kytaristou musí vyloženě šlapat. Raw power!

w w w.redwaymag.cz

25

Converse jsou pro historii street kultury a rockové hudby stejně důležité jako Fender Telecaster nebo zesilovač Marshall. Nosil je James Dean, Jim Morrison i Kurt Cobain, dodnes na ně nedají dopustit The Strokes, Kate Moss, Sunshine, Iggy Pop, Ozzy Osbourne a další.

Pokud jste si je oblíbili i vy, sledujte návod, jak se v těch svých neztratit v davu. Be punk! ;)

Výběr motivu Čím jednodušší motiv, tím větší šance, že se to povede. My jsme vybrali logo legendárních pankáčů Dead Kennedys, protože je vizuálně zajímavé a přitom nenáročné na překreslení.

To zvládnete klidně od ruky, nemusíte pracně obkreslovat.

text: Martina Ovestreet & Pasta Oner ilustrace: Lela Geislerová

číslo 7, 2010 | ročník II

26

Výroba šablony

Vyřezávání šablony

Upevnění šablony

Nakreslete motiv na čtvrtku. Vybarvěte všechny plochy, které bude potřeba vyřezat.

Nezapomeňte na spojovací díl, jinak vám celý prostředek vypadne. Pastův tip: Při troše šikovnosti lze chybějící část dostříknout později.

Řezejte na podložce, jinak zničíte stůl. Pozor na prsty. Při vyřezávání podobně geometrických motivů, jako je logo DK, použijte pravítko.

Nakonec odstřihněte přebytečnou část čtvrtky (asi na 2 cm kolem motivu).

Botu vycpěte starými novinami tak, aby byla pevná a držela tvar. Pak na ni velice pečlivě přilepte šablonu. Nikde nesmí odstávat, krčit se apod. Aby se barva nedostala, kam nemá, polepte páskou klidně celou zbylou plochu boty. Nijak ji tím nepoškodíte a jistota je jistota.

Příprava na nástřik

Nástřik

Hotovo

Běžte ven, někam daleko od máminých záhonů mrkve a tulipánů. Nasaďte respirátor a rukavice.

Barvu důkladně protřepejte (Pastův tip: „Důkladně“ znamená několik minut) a barvu odstříkněte.

Stříkejte zásadně kolmo k šabloně ze vzdálenosti 15–20 cm. Pracujte rychle, lehkými tahy. První nástřik (jen slabý poprašek) nechejte 15 min. zaschnout a pak celý postup 2x opakujte. Po zaschnutí můžete opatrně dostříknout chybějící proužek (spojnice mezi díly jednotlivými díly motivu). Pastův tip: V místech, kde má motiv ostré úhly, přitlačte volnou rukou šablonu k podkladu. Pokud to neuděláte, okraje budou rozostřené.

Hey, DIY OR DIE! Pošlete nám svůj návrh výzdobu conversek a třeba od nás jedny dostanete! Více informací na straně 7.

w w w.redwaymag.cz

27

číslo 7, 2010 | ročník II

28

Alan Wilder

Třináct let hrál ve skupině Depeche Mode. Spousta fans je toho názoru, že to bylo nejlepší období v historii kapely a že Alan byl její nejvýznamnější člen, protože je autorem jejího nenapodobitelného zvuku. V roce 1995 Wilder z Depeche Mode odešel a začal se věnovat svému temně industriálnímu projektu Recoil, který rozhodně není hudbou pro masy. I tak to mnoho starých depešáckých fans poslouchá a chodí na koncerty. Wilder pro ně bude zbožňovanou kultovní postavou, i kdyby začal nahrávat vojenské pochody. Prostě ho mají za polovičního boha a nejjasnější hvězdu, ale on sám je přitom jeden z nejskromnějších a nejnormálnějších lidí, s nimiž jsem kdy dělal rozhovor. text: Ondřej Formánek, foto: Petr Jedinák, ČTK

w w w.redwaymag.cz

29

Nechtěl jste být jako dítě něčím jiným než muzikantem?

Asi do šestnácti let jsem byl úplně obyčejný kluk, co chtěl být střídavě autobusákem a fotbalistou. Ale někdy od té doby jsem měl jasno: chci dělat hudbu. Šel jsem za tím, jako bych měl klapky na očích.

A co vás tehdy tak ovlivnilo?

Glam rock, David Bowie... a blues. A jakmile jsem poznal glam rock sedmdesátých let, chtěl jsem rychle objevit muziku, která byla před ním.

Takže jsem podnikl takový průzkum a objevil blues a rock’n’roll a gospel. A zkoušel jsem si to všechno přehrávat na klavír a dělat na to různý variace. Takhle nějak jsem se naučil přizpůsobit svoje klasické hudební vzdělání novým vlivům.

Když vám bylo sedmnáct nebo osmnáct, tak se v Británii objevil punk. To vás taky muselo zasáhnout, ne?

Nejdřív mi vůbec nepřišel důležitý, já jsem patřil spíš k nové vlně. Až časem jsem zjistil, že punk má vážně velký význam. A nebyl jsem sám, v jednu chvíli se všechny novovlné kapely snažily naskočit na punkrockovou vlnu. Bez punku by třeba Depeche Mode nikdy nevznikli.

Punk mě naučil vymanit se ze svého klasického hudebního vzdělání a vrátit se k úplným základům. Člověk občas potřebuje pořádný vnitřní úklid.

Před dvěma lety jste napsal do jednoho hudebního magazínu docela pochmurnou esej, ve které jste tvrdil, že s příchodem mp3 jsme si zvykli poslouchat muziku v čím dál mizernější zvukové kvalitě. Psal jste, že když superhvězdy jako Prince nebo Radiohead nabízejí svoji novou desku zadarmo, je to jen laciné gesto, jak si získat pozornost a přízeň a vydělat peníze jinde – třeba na velkolepém turné nebo prodejem triček. Ale když si lidi zvyknou, že muzika se rozdává zadarmo, tak budou malé kapely z nezávislé scény zralé na vyhynutí...

Popravdě, v mém případě by se dalo říci, že spadám do podobný kategorie jako ti Radiohead, které jsem v tom článku trochu kritizoval. Po těch letech u Depeche Mode jsem finančně docela dobře zajištěný a nemusím se starat o to, jestli se moje nové album prodá, nebo ne. Pro mě by bylo snadné říct: tady je moje nová deska, stáhněte si ji zadarmo. Ale vím, jaké to je pro mladého muzikanta, který se snaží nějak protlouct.

Máte ale pořád dojem, že to jde s hudbou od desíti k pěti?

Od doby, co jsem napsal ten článek, se situace zlepšila. Jde hlavně o to, že hudba se častěji vydává v několika různých formátech. Došlo nám, že část fans chce jen empétrojky, část chce cédéčko, část vinylovou desku a část speciální edici v luxusně vyrobeném obalu, s bookletem, který vytvořil nějaký umělec,

číslo 7, 2010 | ročník II

filmem a tak dále. Když takovou speciální edici nabídnete za rozumnou cenu a správným způsobem, nemalá část vašich posluchačů to bude chtít a zaplatí za to.

Takže je to vlastně stejné jako prodávat auta...

Jasně, nabízíte je ve variantě, co má jen to nejzákladnější až po modely s extra výbavou.

Mně jako umělci to vyhovuje, můžu si tak realizovat všechny tvůrčí potřeby, vyhovuje to hudebním fanouškům, protože mají na výběr a je to dobré pro celý obchod s hudbou, protože se zase dají eventuálně vydělat nějaké peníze.

Takže věci se zlepšují. S technologickými trendy nejde bojovat. Musíte si najít způsob, jak v nich přežít.

Připadá mi, že muzikanti jsou v názoru na empétrojky a šíření hudby po internetu – ať už legálně, nebo ne – dost ostře rozdělení. Že polovina z nich to považuje za katastrofu a čisté zlo, zatímco druhá to vítá a tvrdí, že konečně padla diktatura nahrávacích společností, které určovaly, jaká hudba se bude hrát, kdo vydá desku a kdo ne, nutily muzikanty do kompromisů a ještě k tomu je prý braly na hůl...

Na tom určitě něco pravdy je. Ale osobně mám z věcí jako MP3 a YouTube smíšené pocity.

Uznávám, že to je velmi dobrá věc, když potřebujete zpropagovat svoji kapelu. Dneska se to dělá z velké části přes internet – zprávou na facebooku, hromadným mailem, videem na YouTube – a to si může zařídit umělec sám.

Třeba já to tak dělám, protože do rádia nebo do televize hudbu Recoil moc často nedostanu – v tomhle ohledu mému projektu internet hodně pomohl. Díky těmto technologickým možnostem dneska chytřejší hudebníci otočili vztah s nahrávacími společnostmi. Zatímco dřív určovala pravidla hry firma, dneska je to muzikant, kdo si diktuje podmínky. Řekne: jedu na turné, budu dělat to a to, potřebuju, abyste to tímhle způsobem propagovali. A jestli nechcete, zařídím si to sám. Na druhé straně mě dokáže naštvat, když se někdo zmocní našich koncertních filmů a hodí je ke stažení na rapidshare, jak se nám nedávno stalo.

Nebo když někdo nahraje kus našeho koncertu na mobil a pak to celý pověsí v pekelný kvalitě na YouTube.

Na konci té své eseje o úpadku pop-music jste napsal, že nejhorším nepřítelem dnešní hudby je to, že lidi čím dál víc ztrácejí schopnost udržet pozornost.

U lidí mé generace, ale i u mladších, panuje velká nostalgie po něčem, co není virtuální, po něčem, na co si můžete sáhnout.

Pohybujeme se pořád rychleji, nikdy se neodtrhneme od své e-mailové schránky, lidi na koncertech píšou esemesky, už ani nesledují pódium a neposlouchají. Žijeme v bláznivém světě.

30

A je zajímavé to pozorovat zrovna teď, kdy se nad půlkou Evropy vznáší sopečný prach a tenhle náš křehký svět najednou upadl do úplného chaosu. (Tento rozhovor proběhl den po pražském koncertě Wilderovy skupiny Recoil, kdy byla letecká doprava nad většinou Evropy úplně zrušena kvůli výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull. Pozn. red.)

Jo, ten popílek se nad našimi skvělými technologiemi vznáší jako otazník.

A co si budeme povídat, já v nich jedu taky.

Když přijdu do hotelového pokoje, hned se starám o to, jestli tam funguje wi-fi a jestli se dostanu k mailu, místo abych se prostě usadil do křesla, vydechl si a dal si třeba kafe.

Na druhou stranu mi přijde povzbudivé zjištění, že v mém okolí přibývá lidí, kteří chtějí totéž, co já: zpomalit. Třeba chvíli jenom přemýšlet nebo číst. Já jsem například poslední dobou nepřečetl skoro nic. Pokaždé jsem měl něco důležitějšího na práci, třeba poslat někomu mail.

Neodešel jste kvůli téhle potřebě zpomalit taky z Depeche Mode?

Nepoužil bych přímo slovo „zpomalit“, spíš „změnit“. Chtěl jsem už něco jiného než být pořád buďto ve studiu nebo na turné s Depeche Mode. Chtěl jsem založit rodinu, dívat se, jak vyrůstají moje děti. A hlavně jsem už nechtěl být součástí takové té „tvůrčí demokracie“, toho nekonečného hádání se a kompromisů.

Když dlouho pracujete se skupinou lidí, tak se stanete něčím jako politikem a rozhodčím a manželským poradcem, a já už toho měl dost.

A měl jsem i plné zuby toho bláznivého cirkusu, který se okolo takovéhle velké kapely točí.

Byla to dramatická změna? Že byste se jednoho dne ráno probudil a uvědomil si, že už jste ex-depešák, a otočil se na druhý bok a pořádně si přispal?

Byla to hodně pozvolná změna. Že odejdu, jsem se rozhodl asi dva roky před tím, než jsem to udělal. To bylo v době, kdy jsme nahrávali album Songs of Faith and Devotion, protože to byla hodně nepříjemná zkušenost. Ačkoli ta deska je podle mého soudu fakt dobrá.

Tehdy jsem si řekl, že si dám ještě jedno poslední turné a že si ho užiju. Na společném turné se totiž s kolegy z kapely paradoxně moc nepotkáte. Bydlíte ve svém hotelovém pokoji, každý si žijete ve svém vlastním malém světě. Zato když nahráváte desku, musíte být spolu ve studiu. Takže tuhle koncertní šňůru jsem si užil, pak jsem si dal ještě pár měsíců na rozmyšlenou a dospěl k tomu, že už to nezkousnu.

Takže už se k Depeche Mode nikdy nevrátíte?

Doufal jsem, že se mě na tohle nezeptáte...

Já musel. Několik mých známých patří mezi fanatické depešáky.

„NEMÁM RÁD, když někdo nahraje kus našeho koncertu na mobil a pak to celý pověsí v pekelný kvalitě na YouTube.“

w w w.redwaymag.cz

31

Tak jim vyřiďte, že ne. Já už to znovu nechci.

Nedávno jsem si to na jeden den zase dal.

(Alan Wilder vystoupil letos v únoru po 15 letech s Depeche Mode na koncertě v londýnské Royal Albert Hall, pozn. red.). A na ten jeden den to bylo fajn. Ale okamžitě se mi zase všechno připomnělo. Když jsem se ohlédl a viděl, jak za pódiem pobíhá armáda lidí s vysílačkami, která se stará o to, aby někdo strčil rockovým hvězdám správný druh ovoce do správné misky na salát... Hned mi bylo jasný, že tohle už nechci.

Když už jsme u toho, nepřipadá vám, že fanoušci Depeche Mode a Recoil ze střední a východní Evropy jsou oproti těm ze zbytku světa mnohem oddanější, že jsou to takoví „ultras“?

Máte pravdu, tady na východě je to mnohem silnější než jinde. Asi to má kořeny někde na sklonku komunistické éry, kdy sem začali přijíždět první hudebníci ze Západu. Depeche Mode byli tehdy v první linii. Spousta lidí nám to nezapomněla a mají nás tak nějak navždy rádi.

Dělá mi to fakt radost, protože když hrajete třeba v Londýně, lidi se tváří, jako by říkali: „No tak se ukaž, udělej na mě dojem! Protože zejtra tu bude hrát zas jinej.“ Jako bychom u nás v Anglii už nedokázali prožívat hudbu se stejnou vášní jako lidi v téhle části světa. Třeba publikum na včerejším pražském koncertě bylo jedno z nejlepších, jaké jsem zažil. Ale podobně dobré to bylo o den dřív v Budapešti. Tam k tomu možná přispělo i to, že před koncertem vylezl na pódium nějaký chlap a řekl lidem, že když nám kvůli té islandské sopce zrušili let, naložil jsem kapelu do své dodávky a celé to odřídil, z Anglie až do Maďarska. Lidi to asi trochu vzalo.

Co děláte, když nenahráváte hudbu?

Mám rád sporty. Fotbal, kriket, tenis.... Rád

plavu a chodím do fitka. Teď před chvílí jsem byl cvičit v posilovně. A když mám čas, jsem se svýma dětma. Mám rád dobrý víno, dobrý jídlo, rád chodím do kina. Vůbec miluju filmy, když nestíhám jít do kina, tak si dám nějaký dobrý DVD, třeba před pár dny jsem viděl film Moon, který natočil Duncan Jones, syn Davida Bowieho. Doporučuju.

Poslední album SubHuman jste natočil s Joem Richardsonem, bluesovým zpěvákem z Texasu. Prý jste na něj přišel tak, že jste zadal do Googlu „bluesový zpěvák a skladatel“ a odkaz na něj vám vyskočil jako první.

Ano, tak to opravdu bylo. Když jsem si ho pak pustil a slyšel ten jeho úžasný hrubý hlas, říkal jsem si, že musí být ve Státech slavný bluesman. Čekal jsem, že se mnou nebude chtít bavit. Ale nakonec se z něj vyklubal neuvěřitelně milý člověk. Lidé jako on jsou tím, co dává mému hudebnímu projektu smysl, důvodem, proč to celé dělám. Tvořit s někým, kdo je úplně z jiného prostředí a má v sobě tolik talentu. Když se mě někdo zeptá, co je na Recoil nejlepší, řeknu, že to jsou chvíle, jako když jsme s Joem nahrávali v Texasu.

Joe Richardson na albu SubHuman zpívá svoje texty, což jsou často kruté příběhy, silně nábožensky zatížené. Je v nich takový temný jižanský katolicismus, v čem je vám tohle blízké?

Já sám nejsem vůbec nábožný člověk. Ale fascinuje mě, jak hluboce věřící lidé dokážou tvořit tu nejemocionálnější syrovou hudbu, jako je blues nebo gospel. Nejsem ani temný člověk.

Moje hudba ale temná je. Asi potřebuju, aby ze mě všechna temnota vyšla ven, a proto to dělám. Ale sám nejsem vůbec depresivní typ, jak by si lidi mohli myslet.

Alan Wilder Narodil se v roce 1959 v Londýně. V mládí vystřídal řadu různých kapel, ale jeho hudební kariéra byla zpočátku obtížná – třeba v roce 1981 ho zatkli, když se z hladu pokusil ukrást v krámě kuře. V roce 1982 odpověděl na inzerát skupiny Depeche Mode, která hledala klávesistu. Byl přijat díky tomu, že zalhal o svém věku (kapela chtěla hudebníka mladšího jednadvaceti let, Wilderovi bylo o rok víc). S Depeche Mode vydal šest alb, dalších šest desek natočil se svým projektem Recoil. Wilder je ženatý, má dceru a syna. Je fanouškem londýnského fotbalového klubu Queens Park Rangers, přestože, jak sám říká, „jim to moc nejde.“

„PROČ DĚLÁM temnou hudbu?

Asi potřebuju, aby ze mě všechna temnota vyšla ven.“

číslo 7, 2010 | ročník II

32

Nรกmฤ t a kresba: Nikkarin www.facebook.com/nikkarin Ve spoluprรกci s festivalem KomiksFEST! www.komiksfest.cz

w w w.redwaymag.cz

33

Něco tady nehraje.

Volného času dnes máme nejvíc v historii moderní doby. Pokud ho chceme využít ke sportu nebo jakékoliv zábavě spojené s pohybem, nabízí se nám tisíc možností – od hřiště na basket přes fitka a aquaparky až po umělé horolezecké stěny, taneční studia a nevím co ještě.

Z toho, jak zdravě jíst, jsme udělali vědu, byznys a náboženství v jednom. Za ideál krásy jsme jednomyslně přijali štíhlost. Tak jak to, že tlustých lidí pořád přibývá? text: M. Overstreet supervize: prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC ilustrace: marhlad.com

číslo 7, 2010 | ročník II

34

Jak jsme na tom Ve Spojených státech trpí nadváhou nebo obezitou každý třetí dospívající. Statistikám se moc věřit nedá, tahle však zřejmě nekecá. Když přijedete do Kalifornie nebo na Floridu, jedna z prvních věcí, která vás zarazí, jsou teenageři přímo sloních rozměrů. To nejsou „oplácaní“ kluci a holky, to jsou valící se hroudy tuku navlečené do triček Nike o velikosti menších stanů. Vašich pět kilo navíc, za které se doma stydíte, tady nehraje žádnou roli – všichni obdivují, jak jste štíhlí. Dokonce vám k tomu gratulují, jako byste něco vyhráli.

V České republice jsme na tom líp, problémy s váhou má přibližně každý pátý teenager, přičemž tlustých kluků je o trochu víc než holek.

A zajímavé je, že většina z nich nehubne, ale naopak rok od roku přibírá. Tak vzniká nárůst obezity obyvatelstva: ti s nadváhou se stávají obézními, a obézní ještě obéznějšími.

Kde se berou tlustí lidé?

Dobře, ale tohle všechno přece muselo někde začít. Odkud se berou lidé s nadváhou? Byli dřív hubení a najednou ztloustli? To se podle výzkumů děje spíš výjimečně. Už se tak narodili? Rodí se snad víc a víc tlustých dětí?

Tady nejsme daleko od pravdy. Obezita je z velké části dědičná a se sklony k nadváze tak vycházíme už rovnou z porodnice. Jsme tlustí po rodičích. A když budeme tlustí my, budou pravděpodobně tlusté i naše děti a jejich děti a děti těch dětí... a tak dál, až donekonečna, nebo dokud to někdo nezastaví.

O důvod víc, proč je nenávidět Podívejte se na své rodiče. Jestli jeden z nich viditelně potřebuje shodit, je možné, že pokud

• Jezte pětkrát denně v polovičních porcích, než jste zvyklí. Snídaně, oběd, večeře, mezi tím dvě svačiny. To je základ, to se musíte naučit.

• Méně solte. Všichni solíme jak blázni – ze zvyku.

• Sladkého co nejmíň, tučného co nejmíň.

To, co je sladké a tučné zároveň, zkuste vynechat úplně.

• Pijte vodu, neslazené minerálky a čaje.

Pijte, i když nemáte žízeň. Alkohol je vysoce kalorický, po něm nezhubne nikdo, okay?

w w w.redwaymag.cz

nebudete dbát na životosprávu, dopadnete jednou stejně. Jestli mají nadváhu (či jsou rovnou obézní ) oba dva, je riziko dvojnásobné – vás nějaké problémy čekají téměř stoprocentně.

Tato informace slouží k dvojímu využití: Buď jako další důvod, proč své rodiče nenávidět, nebo jako motivace, proč začít žít jinak, než jste byli dosud zvyklí.

„Jsem tlustá, hnusná, k ničemu...“ Výzkumy se dělají na všechno. Jestli mekáč navštěvují s větší pravidelností lidi z venkova, nebo z města (z venkova), kde se víc sportuje (ve městě), nebo které rodiny se častěji stravují společně u jednoho stolu (ty venkovské). Lékaři a psychologové taky zkoumají následky obezity.

O vzniku cukrovky, kornatění cév, astmatu, nemocí kloubů, rakoviny tlustého střeva atd. se mluví všude a pořád dokola. Ale taky se ukazuje, že obézní teenageři se často špatně učí, většina z nich kouří, pije alkohol a hrne se předčasně do sexuálního života. Souvisí to pochopitelně s nízkým sebevědomím – děláme z nich přece lůzry, ideální terče posměchu

• Věnujte čtyřicet minut denně aktivnímu pohybu. Na jeden zátah. Každý den to může být něco jiného: rychlá chůze, běh, tanec, projížďka na kole, fotbal za barákem, cokoliv, to je jedno... Hlavně, abyste se u toho zadýchali a zahřáli.

• Přestaňte úplně používat výtah a eskalátory. Běh do schodů je účinnější než po rovině.

• Nef lákejte se při těláku. Jsou to dvě hodiny pohybu týdně k dobru.

• Nevěřte na diety, prášky na zhubnutí, magnetické náramky, zábaly, hypnózu nebo „zázračné masážní přístroje“. Nefungují!

35

a neříkejte, že jste si sami (ani ze srandy) nikdy nerejpli. KAŽDÝ, komu přebývá nějaký ten špek, by mohl vyprávět horory o tom, co všechno si od hubených „nadlidí“ musí denně nechat líbit.

Pokud chcete své blízké motivovat k tomu, aby se sebou něco dělali, hlavně se jim, proboha, přestaňte posmívat. K jejich únikovým cestám z reality totiž vedle alkoholu, drog a promiskuity patří i jídlo (to je pak začarovaný kruh), izolace (odmítání chodit mezi lidi), nebo spánek (nejlepší je, když o sobě nevím). Navenek se tváří, že jsou nad posměšky okolí povzneseni a sami se sebou spokojeni, pravda je ale jinde.

Nikdo nechce být tlustý, protože to se rovná být vysmívaný, neoblíbený, sám. Odpověď na otázku „tak proč teda nezhubneš, proč se sebou něco neděláš?“, najdeme třeba tady: „Životem procházím s tím, že takovou příšeru, jako jsem já, nemůže nikdo milovat. Někdy mám chuť hodit si mašli. Chtěla bych od někoho slyšet: mám tě rád, líbíš se mi. Maminka mi to říká..., ale to je maminka! Táta, ten mi neřekne ani jménem, vždycky jenom Buřte. Co mám dělat? Nevěřím si. Nevěřím, že bych mohla zhubnout, stydím se jít do posilovny nebo do bazénu, poslední dobou už radši nechodím ani ven, protože mám pocit, že každá holka je hezčí, lepší a chytřejší než já. Nikdy si nenajdu kluka, jsem tlustá, hnusná, k ničemu!“ (příspěvek z internetového diskuzního fóra o obezitě)

• V partě se to líp táhne, proto vyhlaste změnu životního stylu jako rodinný program. Choďte s mámou nakupovat a raďte se spolu, co uvařit k obědu místo knedlíků. Vyhecujte otce, ať se s vámi jde proběhnout (to by mohla být sranda, ne?).

Zapojte sourozence. Dejte si společný cíl, že za měsíc zhubne každý z vás o 2 kila, a pak jim to nandejte!

• Trochu se do toho položte – přesvědčujte sebe i ostatní, že to není žádná věda, že se to dá... a uvidíte.

www.vzp.cz

Studenti středních a základních škol, pozor!

Startuje IV. roCnIk soutEZe CeskE hlavICky! Soutěž je zaměřena na podporu technicky orientovaných studentů a zvýšení jejich zájmu o studium technických a přírodovědných oborů, případně vědeckou kariéru. Na vítěze čeká zajímavá finanční odměna, kterou obdrží za přítomnosti televizních kamer. Těšit se mohou i na vlastní televizní medailonek! text a foto: PR článek VZP

V Českých hlavičkách se nesoutěží v jednotlivých předmětech. Pokud se se svým projektem vejdete do tématu, je jedno, jestli jde o práci z matematiky, chemie, nebo jiného oboru.

Přihlásit se do ní může každý z vás bez ohledu na to, zda se už zúčastnil jiných soutěží (např.

SOČ). Podrobnosti najdete na www.ceskahlava.cz pod odkazem České hlavičky. Pokud chcete soutěžit, podívejte se tam raději hned, uzávěrka je totiž 30. června 2010. To je za chvíli!

GENUS cena Veolia voda a.s.

Téma „Člověk a svět kolem něj“, cena Veolia voda a.s.

Cena se uděluje za odborné práce, projekty a počiny související s oblastí zdraví, kvalitou lidského života, životním prostředím a dalšími přírodními vědami. Laureát získá finanční příspěvek 30 000 Kč.

INGENIUM cena VSeobecnE zdravotnI pojiSTovny CR PlacenÁ inzerce

Téma „Svět počítačů a komunikace“, cena Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR Cena se uděluje za práce a projekty v oblastech informatiky, programování a všech forem neverbální komunikace. Laureát získá finanční příspěvek 30 000 Kč.

FUTURA

Téma „Řešení pro budoucnost“ Cena se uděluje za praktické projekty, zlepšovací návrhy a vynálezy, technologie a inovace, které teoreticky či prakticky posouvají současný stav dopředu nebo obohacují dosavadní úroveň poznání. Laureát získá finanční příspěvek 30 000 Kč.

SoutEZnI kategorie

Soutěží se v pěti kategoriích a v každé z nich se uděluje jedna cena.

Ministerstva SkolstvI, ABRAXAN cena mlAdeZe a tElovYchovy

MERKUR cena VSE Praha

Téma „Vstupenka do vědy“, cena Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Cena se uděluje žákům a studentům do 15 let věku za práce a projekty v nehumanitních oborech. Laureát získá finanční příspěvek 15 000 Kč.

Téma „Ekonomie a podnikání“, cena VŠE Praha Cena se uděluje za práce z ekonomie a za projekty v oblasti podnikání.

Laureát získá finanční příspěvek 30 000 Kč.

číslo 7, 2010 | ročník II

36

PodmInky UCasti

PRihlASka do soutEZe a uzAvErka soutEZe

Soutěžící navštěvoval minimálně šest měsíců před datem uzávěrky střední školu na území ČR, nebo v tomto období studium úspěšně ukončil. Výjimku tvoří kategorie Abraxan, kde soutěží žáci základních nebo středních škol na území ČR a do data uzávěrky nepřekročí věk 15 let.

1. Přihlášku můžete podat do 30. června 2010. Rozhodující je datum, kdy je práce doručena organizátorovi soutěže.

2. Přihlášku podávají jednotlivci nebo autorské týmy v maximálně tříčlenném složení. Hlásit se mohou přímo, není potřeba doporučení školy atd. Nominovat něčí práci však školy nebo jiné organizace (případně i jednotlivci) mohou.

Soutěžící musí mít státní příslušnost České republiky.

Přihlašovaná práce musí odpovídat statutu soutěže a obsahovat všechny náležitosti.

3. Přihlášky se podávají výhradně v elektronické podobě jako jeden soubor s názvem podle tohoto vzoru: Kód soutěžní kategorie_ jméno_příjmení_město.pdf (příklad: H4_jan_novak_Plzen.pdf).

Přihlášky zasílejte na e-mailovou adresu hlavicky@ceskahlava.cz, nebo poštou na CD na adresu organizátora soutěže: Česká hlava s.r.o., soutěž České hlavičky 2010, Vinohradská 100, 130 00 Praha 3.

Podmínky a statut soutěže naleznete na www.ceskahlava.cz pod odkazem České hlavičky.

4. Soubor přihlášky musí obsahovat: a) vyplněný přihlašovací formulář (naleznete na www.ceskahlava.cz pod odkazem České hlavičky) b) abstrakt (stručný výtah) práce c) synopse (přehled, shrnutí ) práce d) odborný posudek

VZP je generálním partnerem ceny Ingenium a celého projektu.

Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace. Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni, máme 24 000 smluvních zdravotnických zařízení.

5. Veškeré texty musí být podávány výhradně v českém jazyce.

Play your money $mart!

Představme si, že život je gamesa, kde virtuální energií jsou peníze, informace se vyvažují zlatem a umět dobře ošéfovat svoje prachy znamená skill, kterej tě posouvá na úroveň wizzarda. text: František Částek, autor se zabývá managementem a zhodnocováním peněz na finančním trhu

Je 6.55. U supermarketu postávaj hloučky lidí. Všichni si poslušně vzali vozík a zařadili se do fronty, jako se to naučili za komunismu. Předbíhání se netoleruje, pokud ti není 90 a výš … let. Přesně tak, jsou to důchodci, v sedm otvírá krám a je první den nových slev. Nervozita stoupá... Dnešní hlavní kořistí jsou kuřata. Buď já, nebo sousedka, jako v džungli.

Je 9.10. U počítačů po celém světě finančníci usrkávají kávu a zklidňují si dech. Kontrolují připojení, prohlížejí čísla a debatují o zákulisních informacích. Přesně tak, jsou to portfolio manažeři investičních společností a drobní obchodníci (traders), v devět patnáct otvírá pražská burza a je další den všemožných slev. Nervozita stoupá... Dnešní hlavní kořistí jsou akcie, potažmo peníze. Buď já, nebo soused, jako v džungli.

V čem se tyto dva světy liší? Snad ve všem. Důchodci a finančníci mají jinou životní úroveň, jiné informace o světě, jiné cíle, liší se od sebe mírou úspěchu i vizemi. A co mají společného?

EMOCE! Všichni jsme jenom lidé a emoce jsou přirozenou součástí našeho já. Někoho ovládají jeho emoce, někdo ovládá je.

Ale nejsou to jen důchodci, kdo vyhledává slevy. To, že člověk koupí něco ve slevě, v něm dokáže vzbudit až euforické emoce, které se klidně promění v agresi, pokud, nedej bože, drží MOJE zboží cizí ruka. Nálepka

SLEVA může vzbudit chamtivost i tam, kde před sekundou nebyla… chci, chci, chci… řvou emoce. Mozek v tu chvíli mlčí a člověk jde a věc si koupí, třeba i na dluh. Stejně intenzivní emoce vedou taky k nákupu nebo prodeji akcie. Investor, který podlehne emocím, je dead, dřív nebo později, spíš ale dřív. Emoce a peníze nejsou kamarádi.

Většina lidí má strach z toho, čemu nerozumí. Když však trh roste a už i Máňa odvedle prý lehce „vydělala na akciích balík“, strach je přehlušen chamtivostí a drobný škudlil vytahuje z matrace úspory a vrhá se bezhlavě do neznámých vod akciového trhu. Jako na potvoru vzápětí všechno padá a náš škudlil ihned všechno se strachem prodává – se ztrátou a pocitem „já debil, já to věděl, akcie jsou nebezpečné, už to nikdy nezkusím“. Tedy do doby, než strach opět podlehne chamtivosti... Není to ale akciový trh, který je hlavním nebezpečím – je to neznalost.

A příště si řekneme, jak investovat chytře a odstranit všemožná rizika.

PS: Koukni se, co se u nás prodává, a ulítni si na www.pse.cz

w w w.redwaymag.cz

37

Jak se učit a opravdu se něco naučit?

Biflujete letopočty do dějáku, ale stačí, aby pod oknem projela tramvaj, a už přemýšlíte, kolik jich asi projede kolem vašeho domu za den a jak vypadají ti, co v ní právě jedou, kam vlastně jedou a kam byste nejradši jeli vy a kdo by tam mohl jet s vámi... Po deseti minutách si vzpomenete, že jste se vlastně chtěli učit. Dáte se do toho, ale nejde to, nemůžete se soustředit.

Technika učení PQRST

Q jako question (otázka)

Učení je technika jako každá jiná, a když si ji osvojíte, už ji nezapomenete, stejně jako třeba plavání nebo jízdu na kole. Název nejznámější z těchto technik obsahuje začáteční písmena pěti slov.

Každé představuje jednu etapu procesu učení.

Udělejte si malou přestávku.

Protáhněte se. Pak k tomu sedněte a snažte se převést názvy kapitol do otázek. Jak byste se zeptali na podstatu toho, co se máte naučit?

P jako preview (přehled) V této fázi si prolistujte celý učební materiál. Vše, co se máte naučit. Pozornost ale věnujte pouze názvům kapitol, stručným výtahům na konci, grafům a shrnujícím rámečkům. Nechte mozek třídit informace.

R jako reading (čtení)

T jako test (zkouška) Udělejte si přestávku. Běžte vyvenčit psa, vyřiďte maily a esemesky. Skoukněte jeden (ale jenom jeden!) díl Simpsonových. Pak usedněte na svou židli a sami sebe vyzkoušejte: Pamatujete si to hlavní? Rozumíte tomu? Jestli ne, vraťte se k písmeni Q. :)

Pusťte se do čtení jednotlivých kapitol. Nespěchejte.

S jako self-recitation (opakování) V této etapě opakujte to, co jste přečetli, vlastními slovy.

Pokud to nedokážete, přečtěte si příslušnou pasáž znovu.

Pak opakujte. Soustřeďte se na hlavní myšlenky, jen na to nejdůležitější.

text: Martina Overstreet

Nebojte, to není žádná úchylka, ale problém většiny mladých lidí. Psychologové proto radí zahájit proces učení malou meditací, tzv. autogenním tréninkem. Než se do něj pustíte, vytvořte si ideální podmínky. Pokud vás ruší zvuky zvenku, vyvětrejte a zavřete okno. Zamyslete se nad tím, jak se cítíte.

Máte hlad? To je špatné. Podpořte činnost mozkových buněk tím, že sníte banán a hrst oříšků. Dejte si zelený čaj. Jste naopak unavení po těžkém obědě? Protáhněte se. Osprchujte se a vyčistěte si zuby. Budete se divit, jak

číslo 7, 2010 | ročník II

to pomáhá! Snězte půlku jablka – to zažene ospalost účinněji než hrnek černé kávy. Není vám moc horko? Nebo zima? A opravdu musíte mít puštěnou tu televizi (muziku)? V případě, že vás úplné ticho rozptyluje, ztlumte hlasitost tak, abyste vnímali jen zvuk, nikoliv slova. Hotovo?

Začněte s autogenním tréninkem.

Váš dech je nekonečná stuha Pohodlně se usaďte na židli, uvolněte se a zkuste se soustředit jen na svůj dech.

Vnímejte, jak vám vzduch proudí do plic,

38

vnímejte jeho cestu. Uvědomte si, jak je příjemně ohřátý. Je příjemné ho dýchat...

Nejdřív to moc nejde, myšlenky lítají hlavou jak splašené, ale trvejte na svém – představte si svůj dech jako barevnou stuhu, která se s každým nádechem pomalu zvedá a s každým výdechem klesá. Vlní se před vámi do nekonečna, hezky plynule, v ladných obloucích.

Vidíte to? Pokud ano, znamená to, že jste schopni soustředění na své tělo, tedy na sebe.

A jestli umíte tohle, dokážete se soustředit i na učení. Tomu věřte.

A lie has no legs. Lež má krátké nohy.

Na přísloví si prý nejvíc potrpí Japonci.

Používají je často v denním hovoru, v mailech i hudebních textech. Možná je za tím respekt k tradicím a moudrosti starších, nebo Japonce přitahuje ta abstraktní forma, jakou jsou vyjadřovány běžné životní zkušenosti – lež přece nemá žádné nohy a výzkumy nepotvrzují, že by zvědavost měla vliv na stárnutí organismu.

Konec dobrý, všechno dobré.

All’s well that ends well.

Hlad je nejlepší kuchař.

Hunger is the best spice.

Všude dobře, doma nejlíp.

East or west, home is best.

V nouzi poznáš přítele.

A friend in need is a friend indeed.

Kdo je zvědavý, bude brzo starý.

Curiosity killed the cat.

text: Tomáš Urbánek a Martina Overstreet

Přísloví fascinovala Saturninovu tetičku i nizozemského malíře Pietera Brueghela st., který v 16. století namaloval obraz znázorňující 118 různých přísloví. Je na něm velký dům a kolem spousta lidí a zvířat v různých situacích, které vyjadřují například známé „vodit někoho za nos”, „mít máslo na hlavě”, „jít hlavou proti zdi” atd. Najdete tu ale také už nepoužívané a zapomenuté „nechat vejce v hnízdě” (schovat si něco na horší časy) nebo „zapálit svíčku pro čerta” (smysl tohoto fakt netušíme).

Každopádně jedním z hodně oblíbených přísloví 16. století bylo: Nejdůležitější věcí v životě je být dobře pohřben.

My jsme pro zajímavost porovnali pár nejznámějších českých přísloví s jejich anglickými protějšky.

Kyberšikana: Mlčení je souhlas Nedávno jsem v jedné diskuzi četla příspěvek, že pokud šikana někoho dožene k sebevraždě, není to vina agresorů ani přihlížejících, ale oběti, která byla zřejmě psychicky labilní a nevydržela trochu legrace. Takovou blbost aby člověk pohledal, nicméně se pod ní sešel slušný počet souhlasných kliknutí. text: Martina Overstreet

Vychází mi z toho, že šikanovaný se nemůže spoléhat na vaši podporu. Ve třídě se ho nikdo nezastane, buď se přidáte na stranu silnějšího, nebo budete dělat, že radši nic nevidíte. Na video se ale podíváte rádi, zasmějete se a možná ho pošlete dál. Jestli se z toho ten blázen oběsí, tak co? Vy jste mu přece nic neudělali. A co když se jednoho dne karta obrátí a obětí kyberšikany se stanete vy sami? Že je to nepravděpodobné? Že máte kámoše, kteří by vás v tom nenechali?

No to si o sobě právě myslí každý...

w w w.redwaymag.cz

Účel světí prostředky. Desperate diseases must have desperate remedies.

Darovanému koni na zuby nehleď.

Don’t look a gift horse in the mouth.

Kdo dřív přijde, ten dřív mele.

The early bird catches the worm.

Mýlit se je lidské.

To err is human.

Výjimka potvrzuje pravidlo.

The exception that proves the rule.

Všechno špatné je pro něco dobré.

Every cloud has a silver lining.

Zakázané ovoce nejlépe chutná.

Forbidden fruit is the sweetest.

Dělat z komára velblouda.

Make a mountain out of a molehill.

Nouze naučila Dalibora housti.

Necessity is the mother of invention.

Sejde z očí, sejde z mysli.

Out of sight – out of mind.

Dvakrát měř, jednou řež.

Look before you leap.

Tichá voda břehy mele.

Still waters run deep.

Mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Silence is golden.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

What goes around comes around.

Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

A bird in the hand is worth two in the bush.

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

He’s digging himself a hole.

Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

Birds of a feather flock together.

Jak se bránit proti kyberšikaně Nekomunikujte s agresorem Nikdy mu neodpovídejte a nic mu nevysvětlujte. I když je to těžké, musíte ho ignorovat.

Shromažďujte důkazy Maily a esemesky nemažte.

Vše uložte, vytiskněte, či jinak uschovejte pro případ, že situaci bude muset řešit policie.

Změňte svou virtuální identitu Na chatech a diskuzních fórech začněte vystupovat pod jinou přezdívkou, vytvořte si jiný e-mail, změňte SIM kartu.

Chraňte své soukromí To platí obecně, nejen pro oběti kyberšikany: Rozmyslete si, jaké údaje

39

o sobě poskytujete na sociálních sítích a jinde na netu. Zveřejněním adresy bydliště, školy, vašeho mailu, telefonu apod. nahráváte různým psychopatům, pro které je vaše sdílnost přímo pobídkou k útoku. Zvažte, jaké fotky ukazujete na Facebooku a zamyslete se nad statusy typu „Kdo mi příští týden pohlídá křečka?

Jedu s našima na chatu.“ Zloději si podle nich tipují byty. Číslo kreditní karty, její PIN, přístupová hesla k vašemu bankovnímu účtu, rodné číslo apod. nesdělujte na síti vůbec nikomu.

Pokuste se zjistit, kdo je agresor Věnujte pozornost detailům, které vám píše – kdo o vás tyto informace může mít?

Zadejte jeho nick do Googlu, najděte jeho profil, pročtěte příspěvky atd. Tušíte, kdo by to mohl být?

Znemožněte mu přístup Kontaktujte mailem poskytovatele serveru, ze kterého vás agresor obtěžuje a požádejte o jeho blokování.

Svěřte se Ať už si myslíte cokoliv – třeba že si za to všechno můžete sami, nebo že to radši nechcete zhoršovat – máte právo se bránit. Pokud situaci nechcete řešit s rodiči a učiteli, je tady ještě školní psycholog (ten je vázán mlčenlivostí ) nebo Linka bezpečí: www.linkabezpeci. cz, telefon 116 111.

CESKY MIKROSKOP VE SVETOVÉM TOP 100

MAGELLAN Zvětšuje víc než miliónkrát, můžeme tedy vidět jednotlivé atomy vzorku. To sice dokážou i jiné elektronové mikroskopy, Magellan však poskytuje nejpřesnější výsledky.

Pod americkou značkou FEI vyvíjejí vědci z Technologického parku v Brně špičkové elektronové mikroskopy. Poslední kousek s názvem Magellan byl zařazen do stovky nejlepších inovací roku 2009 a stanul tak po boku vynálezů, jako jsou polaroid, bankomat, LCD displej nebo nikotinová text: Martina Overstreet, foto: archiv FEI náplast.

Jak funguje?

Místo paprsků světla, které jsou příliš hrubé, využívá k zobrazování vzorku svazek urychlených elektronů. Rozdíl mezi světelným paprskem a elektronem je asi takový, jako kdybyste na stůl položili ruce s roztaženými prsty, na levou si nasypali pomeranče a na pravou písek. Pak byste je opatrně zvedli a hledali na stole jejich obrysy. Levá ruka by se v pomerančích neotiskla, a tak je tomu i se světelným paprskem. Jemné elektrony umí Magellan navíc vpouštět do vzorku zpomalenou rychlostí, čímž dosahuje své unikátní přesnosti.

spleť ocásků spermií v semenotvorném tubulu, zvětšení 600krát

číslo 7, 2010 | ročník II

40

Jak se s ním zachází?

Přístroj je tak citlivý, že jeho práci může ovlivnit hluk. Zvukové vlny vytvářejí rezonanci, která rozpohybuje vzorek a změní výsledek pozorování. Při jeho sestavování se ve vzduchu nesmí vyskytovat víc než sto prachových částic na 1 m², což je méně než v nemocnici (v běžném prostředí se prachové částice počítají na desítky tisíc).

Jeho cena se pohybuje kolem jednoho miliónu dolarů, používá se v medicíně, biologii a zkoumají se jím kovy a jiné materiály. Pokud chcete vidět další fotky, přidejte se do facebookové skupiny Obrázky z elektronových mikroskopů.

lidský zub, zvětšení 8759krát

hlava komára, zvětšení 250krát

mořský červ

pylové zrnko lilie, zvětšení 1281krát

větvení cévy, červené krvinky

použitý zubní kartáček, zvětšení 158krát

w w w.redwaymag.cz

41

Cestou do posilovny, kam jsem si jela s Arletou popovídat, mi hlavou běžely scény z filmu Million Dollar Baby. Neznám nikoho, kdo by u něj nepustil slzu. Hilary Swank je krásná, když z ní krev stříká na všechny strany, a absolutně nejkrásnější, když umírá.

A protože na fotkách, které jsem si předtím prohlížela na netu, to Arletě taky hodně slušelo, nějak se mi to spojilo. Jenže jak jsem před ní vyslovila název filmu, začala se smát: „To je sice hezkej film, dojemnej příběh, ale s boxem nemá nic společnýho!“ – „A Rocky...?“ – „Ten taky ne!“ text: Martina Overstreet foto: archiv Arlety Krausové

w w w.redwaymag.cz

43

Já jsem měla jenom zlomenej nos. Nedávno jsem četla nějakou statistiku a nejvíc úrazů se stává při fotbalu, box je až daleko za ním.

číslo 7, 2010 | ročník II

44

Arleto, víte, co se říká o boxerech? Že nemaj mozek. Je to pravda?

Hahaha, no... Je to tak, jak říká můj trenér: Když je někdo blbej, z ringu chytřejší nevyleze.

Ty neustálé údery nejsou pro mozkové buňky moc zdravé; na druhou stranu, když se jdete jednou za týden pořádně zkalit, tak jich zabijete mnohem víc. O boxerech se toho vůbec říká hodně...

Třeba, že hodně z nich nemůže jezdit na kole, protože mají tak časté otřesy mozku, že jim to nějak porušuje centrum rovnováhy, nebo něco... Měla jste někdy otřes mozku?

Ani nevím. Možná při zápasu. Ale já jsem lehká váha, tam se to moc nestává... Já jsem měla jenom zlomenej nos. Nedávno jsem četla nějakou statistiku a nejvíc úrazů se stává při fotbalu, box je až daleko za ním. Každopádně jízda na kole mi nedělá problémy.

A pak jsou ještě boxeři ve filmu. Buď zabijáci, co se chovaj jak utržený ze řetězu, nebo naopak hodný a citlivý kluci, kterým to ale myslí a mluví trochu pomalu.

Já vím, takový ty hodný troubové. I proto říkám, že filmy nemají se skutečným boxem nic společného. Je to jenom zajímavé prostředí pro příběh, ve kterém hlavní hrdina překonává překážky a sama sebe, a jde o to, aby to nevzdal a tak dále. V životě je to pestřejší. Boxeři mají rozdílné povahy a zájmy, vůbec se to nedá zobecňovat.

Když jste profesionálka, znamená to, že box je vaše zaměstnání?

Mám boxerskou licenci a za zápasy dostávám zaplaceno, ale žít se z toho nedá. Ženských zápasů je málo, holek je tady jen pár. Jaromír Soukup, manažer Médea Boxing Teamu, ve kterém boxuju, mi naštěstí umožnil, že pracuju jako kondiční trenérka v naší posilovně.

Díky němu tak zůstávám mezi svými a nemusím trávit celý den někde v kanceláři, jak by si přála moje maminka. (směje se) Aha, a jakou máte školu?

Střední ekonomickou. Nemusela bych teda asi prodávat v supermarketu, ale stejně... Takhle je to lepší. Mám ráda pohyb.

Jak dlouho už boxujete?

Právě že moc dlouho ne, začala jsem teprve před šesti lety. Do té doby mě sport ani nijak zvlášť nebavil. Jako malá jsem sice jezdila na koni a později chodila cvičit do posilovny, ale ten pravý zápal ve mně probudil až box.

Ale to u holek není moc obvyklé, co? To jste se jednou ráno probudila a řekla si „tak a dneska si půjdu zaboxovat“? (smích) Já jsem na tohle odpovídala snad už tisíckrát... Prostě je to tak, že se mi box vždycky líbil a jednoho dne jsem se rozhodla, že to taky zkusím. Zezačátku jsem jen chtěla udělat něco pro svoji fyzičku, ale časem mě to chytlo, pak přišly první úspěchy, první vyhrané zápasy, a dnes do toho dávám všechno.

Nezačala jste teda proto, abyste se naučila, jak někoho dobře zmlátit?

Ne, to určitě ne.

Jste agresivní?

Arleta se rozesměje a otočí se na barmanku, která nám přináší minerálku: Jsem agresivní?

w w w.redwaymag.cz

Barmanka chvíli přemýšlí a pak řekne: Tak já vám to povím. Agresivní ne, ale občas je pěkně hubatá!

Arleto, jste hubatá?

Hahaha, nevím... Někdy asi jo. Reaguju emotivně.

A v ringu? S jakou tam přicházíte náladou? Říká vám trenér v šatně: „Zab ji! Vlítni tam a rozmázni ji po provazech!“?

Jasně že mě trenér před zápasem povzbuzuje, ale tohle jsou asi zase nějaké věty z filmu, co jste viděla, ne? Do ringu nejdete vybít agresivitu.

To není účel. Takhle může mlátit do pytle leda tak úředník, kterého naštvali v práci a on se potřebuje odreagovat. Profesionál vchází do ringu s chladnou hlavou. Vítězstvím chce zúročit náročnou přípravu, kterou prošel. Musí být nabuzený, ale ne přebuzený. Box v ringu není jako rvačka na ulici. Musíte při něm dodržovat pravidla, soustředit se na techniku. Když jste v citovém afektu, máte například vztek nebo jste moc nervózní, vaše motorické schopnosti se vracejí na úroveň začátečníka. To je dokázaná věc.

Dostala jste někdy K.O.?

Nedostala.

A dala jste?

Zrovna v posledním zápase jsem ve čtvrtém kole vyhrála na T.K.O. Co je T.K.O.?

To znamená, že soupeřka upadla a pak sama vstala, ale už nebyla schopná pokračovat.

Klasické K.O. je, když zůstane ležet a bez pomoci už se nezvedne.

Byla jsem zamilovaná do

Daniela Landy. Dodneška se mi líbí jeho hudba, i když jeho už samozřejmě dávno neřeším.

Nejvíc jsem kamarádila s

Dvouma klukama z Bavorova, kde jsem vyrůstala.

Nejvíc jsem si přála

Žít v jiném století, třeba ve středověku.

Nejvíc jsem bála

Já jsem nebála bičeho.

Ve škole mě štval/štvala/štvalo

Vlastivěda a jedna učitelka s trvalou. :-)) Můj nejoblíbenější kousek ze skříně byl

Tady zatím nemáte konkurenci, ještě jste neprohrála, ale co v zahraničí? Byla jste dvakrát na mistrovství Evropy. Jak jste se tam umístila?

Na tom posledním mě o vlásek minula bronzová medaile. V rozhodujícím zápase mě vybodovala soupeřka z Turecka. Dávala přesné údery, byla technicky lepší. Já ještě neboxuju tak dlouho, proto dělám chyby. Mám sice výdrž ještě na několik kol, ale na ty ani nedojde, protože mě soupeřky dostanou na body. To je rozdíl mezi amatérským a profi boxem: zvládnutá technika.

Co říká vašemu boxování partner?

Kdyby to byl nějaký kravaťák, který nesportuje, možná by nechápal, že když přijdu pozdě večer unavená po dlouhém tréninku, mám náladu akorát tak zalézt do postele. Nebo možná by to pochopil, já nevím... Ale box je fyzicky náročný, zkuste se udržet v ringu 36 minut čistého času, zkuste tam jen tak něco dělat a uvidíte, jak je to těžké. Kdo to nezažil, neumí si to ani představit.

Když je před zápasem, boxer si nemůže dovolit jít o víkendu někam pařit a ponocovat. Má naběhané desítky kilometrů, za sebou hodiny a hodiny sparringu a nechce se mu je pohřbít jednou pařbou. Pak je v tom i životospráva.

Do zápasu musíte často hodně rychle shodit pár kilo, a když vás partner nepodporuje, není s vámi solidární, může to vyvolat problémy.

Kolik je vaše zápasová váha?

Padesát tři a půl kila. Teď mám tak o čtyři víc.

Jak to? Je tak těžké si předepsanou váhu udržet? Nestačí jen trénovat?

45

Plísňové džíny. :-) Chtěla jsem pracovat

Někde u koní.

O boxu jsem věděla

Jen to, co bylo ve filmu Rocky.

Tělo je zvyklé na pravidelnou zátěž, a když se třeba zraním při zápase nebo dostanu chřipku, najednou nemůžu trénovat v obvyklé míře. A to se projeví. Váha jde nahoru. Někdy je taky těžké jíst pravidelně.

Stihnout těch pět porcí denně. Když to z jakéhokoliv důvodu neudělám, sním pak velkou porci najednou a to se opět projeví na váze. Pak si dám sem tam čokoládu a ono se to sčítá...

Ale zásady zdravé výživy jinak dodržujete, ne?

Ty hlavní určitě ano. Nekouřím, to při boxu vůbec nejde, to bych v ringu okamžitě skončila. Pak nejím smetanové omáčky, knedlíky a vůbec všechna těžká jídla. Šetřím sladkým. Snídám. Snídaně je důležitá úplně pro každého, kdo chce dělat sport nebo hubnout.

Ale asi není snídaně jako snídaně, že?

To je pravda. Lidi, kteří ke mně chodí na trénink, se často ptají, která značka cereálií je nejlepší nebo jaké mají kupovat jogurty. Jsou ovlivněni reklamou na nějaké

cereální sušenky, které vám prý postupně dodávají energii, přitom je to celé nesmysl.

Někdo si myslí, že když má ten den trénink, kobliha po ránu neuškodí. No neuškodí, ale taky mu nic nedá. Je v ní spousta tuku a škrobu a nějaký ten cukr, na kterém chvíli pojede, ale za chvíli stejně dostane hlad. Ideální snídaně jsou normální ovesné vločky zalité horkou vodou a rozmíchané s tvarohem a nějakým ovocem.

Nebo pohanková kaše. Nebo kousek tmavého chleba s cottage sýrem. A tekutiny, nejlépe čaj.

Jídlo je záležitost zvyku. Stačí vydržet a chuťové buňky si na to nové za chvíli zvyknou.

u doktora, když se musím svléknout. Tam si někdy, většinou od sester, vyslechnu, že to není zdravé a že bych z toho mohla mít problémy.

Ale nikdy mi neřekly jaké. Takže nevím. Jestli myslí přenos žloutenky nebo otravu krve, tak z toho strach nemám. Tatér, ke kterému chodím, pracuje ve sterilním prostředí.

A pak ještě Tribunovou sútru.

A jdete se někdy jen tak pobavit? Někam ven, do klubu?

Ale jo, jenom to není tak často jako dřív, když jsem ještě chodila na střední. A nejen kvůli boxu, ale i proto, že mě to už ani tolik nebaví.

Jednou za čas zajdu s přáteli na skleničku

Rozumím. A co vám je na buddhismu sympatické?

Jé, teď jsem si vzpomněla na jeden díl Simpsonových, jak se Líza stala buddhistkou a odmítala slavit Vánoce (směje se). Nevím, připadá mi to jako dobrá cesta, jako životní směr.

Líbí se mi ten přístup k životu a k sobě samému.

Práce s egem, sebeovládání, vývoj osobnosti..., to mě inspiruje k zamyšlení. Neškodit, neomezovat druhé, neplýtvat zbytečně vodou a elektřinou.

Arleta Krausová 29 let, svobodná, bydlí v Praze.

V kategorii lehká váha trénuje pod vedením Jurije Krivoručka, běloruského sedminásobného mistra světa v kick boxu.

Tak se mi zdá, že žijete hodně přísně. Chodíte brzy spát a brzy vstáváte, tréninky, posilovna, tréninky, pohanková kaše k snídani a vařené kuře k obědu... Na mejdany nechodíte, to vás ten box tak pohltil, že nemáte čas na žádnou zábavu? Koukám, že máte pěkně potetované ruce. No aspoň něco... Je tetování váš koníček?

Paní barmanka to zaslechne a volá k našemu stolu: „Arleta přijde s novým tetováním po každém zápasu!“ Arleta se směje: To není tetování, to jsou modřiny! Ba ne, je pravda, že po zápase je vždycky pár dní volno, takže je na to čas a klid.

Kdy jste si nechala udělat první kérku?

V patnácti. To jsem tenkrát musela mámu hodně přemlouvat!

A co všechno už máte?

Na jedné ruce draka, na druhé čaroděje a sekyru, na zádech Gluma z Pána prstenů a ještě pár dalších obrázků.

Květinky, srdíčka, motýlky, kolibříky?

Hahaha, to ne... To opravdu ne. Já nejsem tenhle typ...

A jaký jste typ? Vypovídá tetování něco o vaší osobnosti?

(Dlouhá odmlka) To nevím. To ať posoudí jiní.

A nekoukaj na vás cizí lidi kvůli tomu divně?

Tak jako skrz prsty?

Ne. Ta doba, kdy se na tetování takhle pohlíželo, už je dávno pryč. Občas se to řeší v ordinaci

číslo 7, 2010 | ročník II

Je trojnásobnou mistryní republiky, v Česku zatím neprohrála ani jeden zápas.

Denně trénuje asi 3–4 hodiny (sparring, skákání přes švihadlo, běh, posilovna).

Získala několik medailí na turnajích AIBA. Kromě boxu se věnuje i kick boxu.

ráda, akorát už to neprožívám tak, že se musím za každou cenu zbourat a jít domů až v šest ráno.

Jakou posloucháte muziku?

Já jsem asi zamrzla u Landy. Toho jsem poslouchala, když mi bylo patnáct, a teď jsem ty cédéčka znovu oprášila. Byla jsem taky na všech jeho muzikálech. Mám radši rockovější věci, i když hip hop mi taky nevadí. Poslouchám PSH třeba – ve vašem časopise jsem si přečetla rozhovor s Trafikem.

Takže co máte v přehrávači, když vyrazíte na kolo, nebo jdete běhat?

No, tak to si půjčuju muziku tady od kluků, protože nejsem schopná nahrát si písničky do své empétrojky. Takže já poslouchám pokaždé něco jiného, co kdo přinese a co mi kdo půjčí, haha.

Máte oblíbené filmy? Chodíte ráda do kina?

Ne! Nic! Mě baví jenom ten box! Hahaha, dělám si legraci... Oblíbené filmy mám, například samurajské filmy od Akiry Kurosawy nebo Pána prstenů, ale do kina moc ráda nechodím, nejsem ani televizní divák. Já musím být pořád v pohybu. V zimě běžky, snowboard, v létě plavání, kolo, brusle, celý rok běhám.

No ale nakonec se přece jenom unavíte, ne?

Na televizi se nekoukáte, tak co děláte před spaním? Čtete si?

Sem tam. Naposledy jsem přečetla Žijeme a jíme podle krevních skupin a - - A jéje! To jsem si myslela, že to bude nějaká příručka, jak zdravě žít!

46

To je knížka o životě zakladatele čínského zenbuddhismu. Zajímá vás buddhismus?

Zajímá. Něco na něm je. Nejsem nábožensky založená, nemodlím se a nechodím do kostela, ale v něco, v nějaký vyšší smysl života, věřím.

Maličkosti – třeba nevyhazovat z okna auta odpadky, lahve, nic, ani papírek. Třídit odpad.

Proč ne, když to trochu pomůže a jde jen o to, mít v kuchyni jeden koš navíc? A tak dále, takovéhle věci. Ale buddhistka nejsem. Nemedituju, nejsem vegetariánka.

A do Šaolinu se v létě taky nechystáte...

To ne, i když by to nemuselo být špatné. Zenoví mniši mají spoustu zajímavých schopností, které by se daly využít. Ale jak říkám, já si čtu o zenbuddhismu jen na dobrou noc.

Arleto, jste pohledná mladá žena – co solárko, nehty, vlasy, nákupy?

Tak na to moc nejsem. Na solárko zajdu, jen když mám mít focení nebo před zápasem. Občas se prohlížím v zrcadle, ale už tomu nedám tolik, co dřív. Nákupy... Ach jo. Všude je moc lidí, skoro nic se mi nelíbí, a když se mi to líbí, je to moc drahé. Dřív jsem utrácela za módu šílené peníze, ale teď už to nepotřebuju, už to pro mě není tak důležité, stejně nejvíc unosím tepláky.

(Paní od baru volá: „A co kabelky? Ulítává na kabelkách!“) Nenaplňuje vás, když si koupíte nový lodičky? Že bych si je přinesla a půl dne v nich chodila po bytě celá bez sebe štěstím? To teda ne. Radost ale samozřejmě mám.

A boxerské rukavice?

No to právě není jako s těma lodičkama.

Rukavice jsou potřeba jenom dvoje. Jedny na sparring, jedny na zápasy a hotovo.

Připravili jsme pro vás novou rubriku, ve které se každý měsíc dozvíte několik zajímavostí o sportech, které jste buď vůbec neznali, nebo o nich tušíte jen z doslechu.

Jsou to sporty-nesporty, něco jako princezna Koloběžka, která bežela a zároveň jela.

Přípomíná to sport, ale není to sport. Proto název rubriky TROPSPORT. Je to univerzální slovo, můžete ho číst zleva i zprava a vždycky v sobě bude obsahovat slovo sport hned dvakrát, ale jednou vždy převráceně, naopak, pozpátku, zkrátka na hlavu postavené a přesně takové sporty pro vás budeme vybírat!

text: Pepe Švejda, student 1. ročníku žurnalistiky na UK FSV, foto: archiv, support: Alex

Jak se to hraje Yoyuje se (chacha, to je ale slovo) v pěti základních kategoriích.

1A je nejznámější a nejpoužívanější styl. Yoyo jezdí po provázku a hráč vytváří triky.

2A se nazývá looping. Yoyo se namotává zpátky jen při škubnutí, jinak se samo točí a triky hráč dělá ve vzduchu na nataženém provázku.

3A je to samé, jen s tím rozdílem, že yoya jsou dvě, na každé ruce jedno.

4A (neboli offstring) je kategorie, při níž není yoyo přivázané k provázku, takže se dá různě vyhazovat do vzduchu.

5A je freehand. Provázek je z jedné strany přivázaný k yoyu, z druhé k závaží a celé se to točí dokola.

Jestli vás zajímá, jak jednotlivé kategorie vypadají v reálu, koukněte na YouTube.com, kde najdete spoustu videí. Konkrétně doporučuji Kentara Kimura (3A), který neskutečně diktuje!

Zajímavosti Yoyo bylo už dvakrát ve vesmíru. Poprvé v roce 1985, kdy si ho NASA vybrala pro projekt Hračky ve vesmíru, podruhé v roce 1992, kdy s ním v prostředí antigravitační vesmírné lodě bylo natočeno výukové video.

Největší yoyo na světě je vystaveno v muzeu v kalifornském městečku Chico. Je to opravdu pořádný kus dřeva, váží přes 112 kg a v průměru má 167 cm.

Názvy yoyo triků jsou funny: Rock The Baby, Kamikaze, Around The World, Milk The Cow, Ride the Horse, Walk the Dog, Brain Twister, Jamaican Flag, Eiffel Tower, UFO, Matrix, Australian Bumerang atd.

w w w.redwaymag.cz

47

Streetartové dresy pro fotbalisty Firma Nike oslovila šest graffiti a streetartových umělců, aby pro národní fotbalové týmy svých zemí navrhli design dresů a výstroje. Jak se vám líbí? Nás zaujal Holanďan Delta, architekt-writer, který mimo jiné navrhl společně se Zedzem (též architektem a častým účastníkem pražských graffiti jamů) vilu Masterplan. Součástí obytné budovy ve tvaru písmen ZEDZ je i zabudovaná graffiti stěna a U-rampa.

Za myšlenku „přátelské architektury“, která by se v městské zástavbě nebránila zásahům writerů a skejťáků, dostali tvůrci mezinárodní architektonickou cenu. text a foto: PR článek Nike

Nunca, Brazílie

James je grafik s hravým přístupem k ilustraci a známý designér vinyl toys. Při tvorbě svého návrhu čerpal inspiraci ze středověkých tisků a záměrně zvolil číslo 10, které bývá tradičně vyhrazeno pro nejdůležitější hráče.

Street artista ze Sao Paola, jeden z vyvolených, který legálně maloval na fasádu slavné Tate Modern Gallery (něco jako naše Národní galerie, na jejíž zdi ale pochopitelně nikdo malovat nesmí ). V návrhu výstroje kladl důraz na spojení chudých lidi z „favelas“ s jejich milovaným fotbalem.

Pěti hvězdami ve znaku zase připomněl počet mistrovství světa, který Brazilci suverénně vyhráli.

Mr Cartoon, USA

Delta, Holandsko

Street artista z Los Angeles, legenda West Coast stylu, autor obalu posledního Snoopova alba Alice in Wonderland a spolumajitel Joker Brand; značky, do které se oblékají např. Cypress Hill. S Nike úzce spolupracuje už řadu let. Jako maskota pro americký tým navrhl orla se svatozáří z hvězd a drsným pohledem. Jeho heslo je Don´t f**k with USA!

O architektovi, který domy navrhuje a zároveň po nich taguje, jsme se už zmínili. Delta je taky fanatickým fanouškem fotbalu, takže nabídka od Nike ho jistě velmi potěšila. Fikané triky s geometrií, které pro holandský mančaft zvolil, připomínají proslulý styl jeho kámoše Zedze. Oba dva to s písmem prostě umějí.

PlacenÁ inzerce

James Jarvis, Anglie

číslo 7, 2010 | ročník II

48

www.nikecitycup.cz www.nikebiz.com

So Me, Francie

Kronk, Jižní Afrika

So Me je uznávaný ilustrátor a umělecký ředitel Ed Banger Records, vizionářského vydavatelství zaměřeného na elektro scénu (kapely Justice, Sebastian a další ). Ve svém příspěvku k podobě francouzské výstroje přiznává vliv pop artu a kousavý smysl pro humor – postavou ve znaku si utahuje z typických Francouzů, co nosí barety a vždy pečlivě upravené kníry.

Mladý designér z Kapského města, rock´n´roller, rebel a trochu pankáč.

Jeho talentu si už stačili všimnout výrobci nealko nápojů a mobilní operátoři. Navrhl nejsložitější kolekci ze všech, my ceníme propracované detaily na výšivce znaku a vtipného maskota. Je to fotbalista unikající soupeři, nebo fanoušek troubící na tribuně na klakson? Možná obojí, v Kronkově světě je „everything possible“.

NIKE UVÁDÍ

PlacenÁ inzerce

NIKE CITY CUP 2010 & SPEED CHALLENGE Turnaj v malém fotbalu Nike City Cup 2010 se koná od dubna do června v osmi městech po celé republice. Spolu s ním proběhne i rychlostní soutěž Speed Challenge. text a foto: PR článek Nike

Kde a kdy se hraje?

Bude odměna?

Speed Challenge

Plzeň, České Budějovice, Teplice, Hradec Králové, Brno, Ostrava, Olomouc a na dvou místech v Praze. Zápasy se hrají každé úterý a čtvrtek odpoledne od 16 do 21 hodin. Konkrétní data zápasů ve skupinách a přehled hracích míst najdete na www.nikecitycup.cz, kde se také registrují zájemci. Hráči neplatí žádný účastnický poplatek.

Bude! Vítězný tým z každého města vyhraje kromě poháru i oblečení Nike v hodnotě 50 000 Kč.

Další odměnou bude postup do finále a možnost zahrát si proti profesionálním hráčům.

Vítěz finálového zápasu, který se odehraje 19. června v Praze, získá pohár Nike City Cup, produkty Nike v hodnotě 100 000 Kč a výlet na zápas Nike týmu v Premier League.

Každý hrací den bude probíhat ve dvou vybraných městech tzv. Speed Challenge, během níž si bude moci 20 vylosovaných hráčů změřit rychlost v testu C. Ronalda. Držitel nejlepšího času bude vyhlášen při finále v Praze a získá kopačky, ve kterých hraje C. Ronaldo – Nike Mercurial Vapor Superfly II. Nejnovější modely kopaček Nike si však mohou na každém hracím místě vyzkoušet všichni.

w w w.redwaymag.cz

49

Skateboardová sezóna začíná a my se podíváme, jak se na ni připravují dva jezdci. Arnošt Ceral je zkušený profesionál, který má na kontě několik cenných vítězství. Tomáš Frkal naopak patří mezi mladé talenty na začátku kariéry. Před sebou tak máme dva pohledy na věc, dvě odlišné zkušenosti, které můžeme porovnat.or ovnat. text a foto: Tomáš Znamenáček, Burton

Profesionál Arnošt Ceral

Amatér Tomáš Frkal

Věk: 22 Bydliště: Hradec Králové Sponzoři: Horsefeathers, Osiris, Alien Workshop, Nixon, Reflex, Skullcandy, Frople Boardroom, Streetmarket, bryxle.cz Největší úspěchy: Best Trick na mistrovství Evropy 2009 v Baselu, 1. místo na King of Wood 2008 ve Francii a 12. místo na světovém poháru Mystic Sk8 Cup v Praze. Škola, zaměstnání: povoláním kuchař

Věk: 16 Bydliště: Praha Sponzoři: Habitat, Reflex Největší úspěch: 3. místo na Wild In The Parks 08 Škola, zaměstnání: Střední průmyslová škola sdělovací techniky, obor filmová a televizní tvorba

Co na tvoje skejtování říkali spolužáci?

Vždycky se jim to líbilo.

Jak jsi časově zvládal studium a skate?

V mém případě to fungovalo dobře, každý den po škole jsem šel ven a jezdil až do večera.

Jak ses ke skejtování dostal?

Viděl jsem lidi ve skateparku a hned mě to chytlo. Chtěl jsem to taky zkusit, tak mi mamka koupila první skateboard.

Co tě na tom nejvíc baví?

Volnost, styl, triky, kamarádi, ten pocit...

Jak získáváš sponzory?

Musíš se hodně ukazovat, dobře zajíždět závody, fotit do časopisů, točit videa a oslovovat správný lidi. Sponzoring je jako práce: něco dostáváš, tak musíš něco odvádět.

Jak se dostat do světového skateboardingu?

K tomu je hodně dlouhá cesta a ne každému se to podaří. Důležité jsou evropské závody a fotky v evropských časopisech. To je odrazový můstek, aby se člověk postupně stal profíkem a členem světového teamu. To je vrchol kariéry každého jezdce.

Tvoje nejoblíbenější místo pro skateboarding u nás?

Stalin v Praze na Letné.

A v cizině?

Malaga, Španělsko.

číslo 7, 2010 | ročník II

Co na tvoje skejtování říkají spolužáci?

Většina neříká nic. Asi to všichni vědí, ale moc reakcí jsem od nich neviděl. Jen pár lidí mě pochválilo za nějaký moje videa.

Jak časově zvládáš studium a skate? Škola je časově docela náročná, takže se snažím věnovat ježdění každou volnou chvilku. Rozhodně nezanedbávám jedno ani druhé. Školu budu potřebovat vždycky, skejt mi pomáhá vyčistit si hlavu a odreagovat se.

Jak ses ke skejtování dostal?

Viděl jsem to u starších kluků. Půjčil jsem si starou rybu od bráchy, kterej na tom jezdil jako malej, a už to bylo. Po čase přišel nějakej skejt ze sportu, pak komplet ze skateshopu. Začal jsem jezdit asi se třema kámošema.

Co tě na tom nejvíc baví?

Třeba když uděláš dobrej trik, nebo se naučíš novej, tak máš radost. I ježdění triků, co už umím, mi přináší dobrej pocit. Baví mě je pilovat. A je to taky hodně o tý partě kámošů.

Jak získáváš sponzory?

Heh, třeba na jednom skejtovým webu vyhlásili konkurz pro jezdce, tak jsem tam poslal svoje videa a umístění ze závodů, ale myslím si, že sponzoring nejlíp seženeš přes známosti, protože sponzoři moc nečtou maily, co jim lidi posílaj.

Jaké domácí akce nebo závody jsou pro tebe zásadní a co by si čtenáři RedWaye určitě neměli nechat ujít?

Mystic Sk8 Cup, Horsefeathers Beat the Street, Český skateboardový pohár a teď už i Slovenský skateboardový pohár.

Skateboarding také bolí. Jak předcházíš zraněním?

Snažím se být opatrný, ale občas to prostě přijde a neuděláš s tím nic...

Jaké máš plány pro nadcházející sezónu?

Budu objíždět evropské závody – Mystic Sk8 Cup v Praze, King of Wood ve Francii, mistrovství Evropy ve švýcarském Baselu, Volcom Amsterdam AM a pak určitě český a slovenský pohár.

Do toho budu mít ještě spoustu focení a natáčení... :) Co bys poradil začínajícím skejťákům?

Chce to pevné nervy, odvahu a hlavně chuť něco dokázat.

Všem přeju hodně štěstí!

50

Tvoje nejoblíbenější místo pro skateboarding u nás?

Jednoznačně Stalin. Street jezdim nejvíc a pro něj je to ideální místo.

Ale není to jenom plac s překážkama, má i jiný kouzlo. Je z něj hezkej výhled na Prahu, kolem kus přírody...

A v cizině?

Zatím jediný místo, kde jsem skejtoval mimo ČR, je skatepark v Amsterdamu. Ten mě zaujal hodně, měl dobře propracovaný překážky.

Skateboarding bolí. Jak předcházíš zraněním?

Tenhle rok se mi zatím naštěstí nic nestalo. Loni jsem měl výron v kotníku, který se dlouho hojil.

Plně skejtovat jsem mohl až tak po třech měsících. Moje nejhorší zranění bylo zlomené zápěstí.

Jaké máš plány pro nadcházející sezónu?

Budu se snažit objet maximum lokálních závodů a určitě natáčet videa. To mě totiž baví asi ze všeho nejvíc.

Co bys poradil začínajícím skejťákům?

Rovnou si pořiďte prkno ze skateshopu, levné skejty ze sportu nebo z obchoďáku nemá cenu kupovat. Taky je dobrý začít s někým, koho znáte a s kým jste na stejný úrovni, abyste se mohli spolu učit a navzájem se hecovat.

www.surftrip.cz

NAUCTE SE SURFOVAT! POJEDTE NA NIKITA SURF TRIP! Nebýt surfingu, svět by nepoznal ani kouzlo skateboardingu a snowboardingu. Protože teprve když se nedalo jezdit na vlnách, začaly si kalifornské partičky vyrábět prkna na kolečkách, aby mohly zažívat podobný pocit aspoň při jízdě po ulicích a ve vypuštěných bazénech. Později se jiné party vypravily do hor a vznikl snowboarding. Takže back to the roots, možná právě přišel váš čas to taky zkusit! text: Nikita, foto: Nikita

Jak se přihlásit Přihlášky a další informace najdete na www.surftrip.cz. Cena týdenního kurzu začíná na 10 500 Kč. Kromě surfařských výletů do Francie pořádá NIKITA SURF TRIP kurzy také na Kostarice a od listopadu 2010 i na ostrově Lanzarote.

Napoprvé je surfování lepší vyzkoušet ve skupině více lidí a pod dohledem zkušených instruktorů. Dobrým řešením je účast na surfařském kempu. Jedním z nich je NIKITA SURF TRIP, který se letos bude už počtvrté konat na břehu Atlantiku, ve francouzském městečku Hossegor. Během června a září zde proběhne osm týdenních kurzů určených jak začátečníkům, tak pokročilým surfařům a surfařkám. Akce není věkově omezena, u účastníků mladších osmnácti let je však nutný souhlas rodičů,

w w w.redwaymag.cz

u mladších šestnácti let se doporučuje doprovod starší osoby.

Co vás čeká Pod vedením bývalého profesionálního surfaře Kevina Olsena z Jihoafrické republiky, italského instruktora Daniela Carlucciho a dalších surfařů z celého světa se seznámíte se základními pravidly surfingu, podíváte se na světově proslulá místa a při troše štěstí se i svezete na své první vlně, popřípadě potkáte někoho ze špičkových

51

surfařů. Francouzský Hossegor se totiž každý rok v září stává dějištěm světového poháru, na kterém se utká čtyřicet nejlepších surfařů světa.

Kdo se už zúčastnil Za čtyři roky existence vzešli z řad účastníků surf tripu i pokročilí jezdci, z nichž někteří budou dokonce závodit na příštím mistrovství ČR a SR. Patří k nim například Honza Kaláb (aka Point), Vojta Paska, Olí Šulcová, Anička Černá, Martin Plička a další.

facebook.com/redwaymag bandzone.cz/scissorhands facebook.com/supertuzexbros myspace.com/supertuzexbros myspace.com/scissorhandsarefuckers

Martina Overstreet a Michal Nanoru přišli s takovým receptem: vezme se někdo, kdo je trochu slavnej a hodně cool. Pak se přihodí pár jeho/jejích fanoušků a fanynek. Zamíchá se to a upeče se výlet. Trochu se to osolí tím, že fans nesmí do poslední chvíle vědět, kam se jede. To víme jen my a naše cool celebrita, která navíc bude mít na místě odbornou přednášku, referát, výklad a projev. text: Ondřej Formánek, foto: Petr Jedinák

Nejdřív se mělo jet se Sunshine do kostnice. Kam jinam taky s kapelou, kterou poslouchaj lovci růžovejch lebek. Jet a mluvit měl přirozeně zpěvák a vůdce Kay Buriánek, mimo jiné i člen RedWay family. Přestože se hrozně těšil, temné síly jeho účasti nepřály. Místo něj nastoupil Tuzex, basák Sunshine, ale hlavně zpěvák Scissorhands – kapely, která sice nedávno vydala skvělou desku, ale jinak už je dávno mrtvá a rozpadlá, takže je jedině správné, aby do kostnice jel on a vzal s sebou i basáka Austina. To, že Scissorhands zanikli, je taky správné. Byla to taková nadějná kapela, něco jako mladší bráchové The Hives (jenom odněkud z Plzně), ale naděje přece musí chcípnout jako první, jinak to není emo. A taky všecko krásné musí včas zaniknout, to je elementární punková slušnost. Takže třikrát sláva, že už je po Scissorhands. Stejně se nám přihlásilo dost fanynek, které by jely s Tuzexem třeba do záhrobí. Tři z nich jsme vybrali. Dvacet hodin před odjezdem je složila střevní chřipka. Víte, jak se řekne střevní chřipka jinak? Průser.

Situaci zachránila redaktorka Seda, která okamžitě sehnala dvě spolužačky od nich ze sexty. Akorát že to nebyly fanynky Scissorhands. Ani Sunz.

Nebyly to vůbec ničí fanynky. Náš recept na výlet se tedy hned zkraje vyvíjel podle legendárních instrukcí pořadu Babicovy dobroty: „Kdo nemá žampiony, tak ať tam dá nějaký jiný houby. A teď důležitý, kdo nemá jiný houby, tak ať tam nedává vůbec žádný houby.“ Přesně! Kdo nemá Kaye, ať tam dá Tuzexe. A teď důležitý, kdo nemá fanynky, tak ať tam dá nějaký jiný holky, holek je všude dost. Tyhle byly naštěstí fajn, a ani ten Tuzex nakonec vůbec nebyl na houby.

číslo 7, 2010 | ročník II

Náš cíl. Středověký emo klub, o němž se mluví po celém světě. Chystáme se do něj v tomto složení: Tuzex Christ, Austin*, Seda Dzholdosheva**, Bára Chocholová***, Eliška Málková†, Petr Jedinák†† a Ondřej Formánek††† vysvětlivky: * basák Scissorhands, ** anděl RedWaye, *** studentka Gymnázia Voděradská v Praze, †dtto, †† fotograf a kameraman RedWaye, ††† já.

52

...dá se spolehnout na ty čtyři bledé tváře, že vedou výpravu správným směrem? Posuďte, jak holkám muselo být: vedle Sedy tuhne Austin se zamlženými brýlemi, u okna se rozvaluji já a soustředěně hledím daleko doblba.

Sraz na nádraží. Tuzex hrál předchozí noc se Sunshine v Žatci, Austin tam byl s ním. Domů přijeli v pět ráno. Já jsem hrál v pražském klubu Chapeau Rouge. Domů jsem přijel v pět ráno. Petr Jedinák byl na oslavě narozenin. Domů přijel ve tři ráno. Vypadáme skandálně. Jako kdybychom právě přežili nukleární zimu. Na běžkách. Zato slečny působí svěže, líbezně, ale taky trochu zaraženě, protože pořád nevědí, kam se vlastně jede....

V Kutné Hoře před nádražím nás vyzvedne pan Koubský z římskokatolické farnosti Sedlec. Autokarem s ním jedeme k chrámu Nanebevzetí Panny Marie, nejstarší české katedrále. Založil ji řád cisterciáků.

Stavěli ji jen čtyřicet let, dokončili v roce 1320. Čtyřicet let vypadá dlouho, ale třeba pražský chrám svatého Víta se stavěl pět set let.

Probíhá nenucená konverzace. Tuzex: „Jakou posloucháte muziku, holky?“ Holky mlčí. Seda: „Holky na muziku moc nejsou.“ Holky mlčí. Já: „Kam se chystáte v létě, holky?“. Eliška: „Do Itálie. Na soustředění plážového volejbalu.“ Austin ožije: „No jo, to je ten holčičí sport!“ Tuzex: „Seš blbej, ne? Dyť to hrajou i kluci.“ Austin: „A jo, tak sorry.“ Eliška se usmívá a mlčí. A tak to pokračuje...

w w w.redwaymag.cz

Z temného kouta katedrály se zcela náhle vynoří mnich v kutně. Zpívá a pomalu kráčí proti nám. Zkuste si to představit: Máte kocovinu, jste nevyspalí a znáte spoustu akčních filmů, kde se to hemží tajemnýma mnichama, co si jen tak prozpěvují a pak v nestřežený okamžik vytáhnou zpod hábitu dýku (klidně i laserovou pistoli). Všichni jsme se pro jistotu pokřižovali. Mnich se zatím nebezpečně přiblížil. Zničehonic mu vystřelila ruka zpod kutny a něco se kovově zablesklo.

Snubní prstýnek! Žádný mnich to není!

53

Falešný mnich nás odvedl k výklenku, v němž leží lebky (některé proražené), a povídá, že to jsou kosti mnichů, které husité 24. dubna 1421 nahnali do katedrály a tu pak zapálili. Počkat... 24. dubna 1421?

A dneska je 25. dubna 2010! Jsme tady přesně den po výročí masakru. Přesně ve dvě hodiny odpoledne. A všem nám dojde, že když z časového údaje 14.00 vyhodíme dvě nuly a z letopočtu 2010 taky, dojdeme k číslu 1421. A nás je přesně sedm. Takže to je nějaký znamení, to je jasný....

Muž nám ukazuje, jak kříž namalovaný na stropě katedrály mění tvar, když pod ním člověk projde. Kouzla a čáry štětcem! Vezme nás na kúr, kde nám názorně předvede, že každý zvuk v tomto chrámu má šest vteřin dlouhou ozvěnu, pak nás vytáhne po úzkém a nekonečném točitém schodišti až pod střechu, kde jsou klenby, které dnes dokážou opravit už jen zedníci z moravských vinných sklepů. Nakonec nás nechá nahlédnout dírou ve stropě, pod kterou zeje propast, že by jeden (po takové noci) blil.

A nyní přichází zlatý hřeb do rakve! Chystá se Tuzexova přednáška, stylově pod obřím lustrem z lebek a kostí, který vrhá věčnou tmu na jeho dokonale černé vlasy...

Muž se konečně představí: jmenuje se Jiří Arnet a nechce nám ublížit. Je vedoucí turistické informační kanceláře. Dál nám ukazuje obrazy od slavného barokního malíře Petra Brandla, co si malováním svatých vydělával na svůj rozhodně nesvatý život ve stylu ženy-víno-zpěv. Mají tu taky jeden starý obraz, na němž je světice Juliána a nad ní na obloze puklý měsíc. Ten vídala ve svých svatých viděních. Podle nich se zacelí, teprve až bude církev slavit slavnost Těla a krve Páně. Obraz před pár lety opravoval restaurátor, který vůbec nevěděl, oč jde. Ten měsíc mu přišel naprasklej, tak ho domaloval pěkně dokulata, jako od Lady. Ještěže nepřimaloval i hastrmana...

To holky docela pobavilo.

číslo 7, 2010 | ročník II

…ou, vychází však najevo, že Tuzex si přednášku nestihl připravit a jeho příspěvek se tedy omezí jen na velmi cool tričko a velmi cool bledost v obličeji. Předstupuje pohotový Austin a začne přednášet z kusu papírku počmáraného propiskou. Jeho referát je dlouhý asi jako menu ve stánku s párkem v rohlíku. Prostě rock‘n‘roll a hřbitovní punk!

54

Příběh kostnice začal klíčit ve 13. století, kdy sem jeden opat přivezl hlínu z místa, kde byl ukřižován Ježíš Kristus, a tu hlínu rozprášil po hřbitově. Věřilo se, že hřbitov získal díky hlíně zázračnou moc a že zdejší nebožtíci vstanou při soudném dni z mrtvých. Začala posmrtná turistika – v Kutné Hoře se nechávali pohřbívat lidé z Belgie, Polska a Německa. Dalším návštěvníkem Kutnohorska byl mor. A s ním na hřbitov dorazilo dalších třicet tisíc mrtvol. Pak nastaly husitské války, které dodaly mnoho mrtvých bojovníků, hlavně těch, které porazil slepý Žižka nedaleko odsud v bitvě u Malešova.

Naše nové kamarádky mají z kostí radost, protože pořádná hromada mrtvol holkám vždycky zvedne náladu.

Po husitských válkách byl hřbitov zrušen. Z desetitisíců kostí postavil jeden poloslepý mnich v kostnici pod hřbitovní kaplí šest velkých pyramid. Barokní architekt Blažej Santini o pár stovek let později kostnici přestavěl a přitom použil některé kosti a lebky jako dekoraci. V jeho přístupu k interiérovému designu pokračoval později umělecký řezbář František Rint, který dvě pyramidy kostí rozebral a použil na velkolepou morbidní výzdobu. Zbytek nechal zakopat na hřbitově.

Tuzex si na hřbitově s lebkou v ruce zarecitoval Hamletův monolog. Ale musel toho nechat, protože turisti po něm házeli peníze. Turistů tu byly mraky. Italové, Poláci, Rusové, Američané, Češi, Němci, Japonci.... všichni si sem přijeli upřesnit, jak budou jednou sami vypadat. Jo, v kostnici je pořád živo.

Pardon, tohle je ta správná fotka. Děkujeme duchovnímu správci kostnice panu Koubskému a „mnichu“ panu Arnetovi. Přijedeme zas. A vy jeďte taky, jestli jste ještě živí a jestli jste tam ještě nebyli. Pošlete nám fotky. PS: Na redwaymag.cz v sekci TV se koukněte na naše video. Rock’n’roll 4ever.

Zpáteční vlak byl úplně natřískanej, hlava na hlavě.

w w w.redwaymag.cz

55

Hat e na Facebooku aneb Vyhaneni kozla Ve starém Izraeli měli takový zvyk: Jednou za rok vybrali ze společného stáda kozla, na něhož pak kněz symbolicky přenesl hříchy, kterých se příslušníci kmene za ten rok dopustili. Pomluvy, lži, nevěry, krádeže, podvody a násilí – všechno, co napáchali, hodili na kozla a pak ho zahnali daleko do pouště, kde brzy pošel žízní. text: Martina Overstreet, Klára Laurenčíková, Gábina Hrabanová, za pomoc s přípravou článku autorka děkuje romské aktivistce Jarmile Balážové a Petru Koubkovi, tiskovému mluvčímu vládního zmocněnce pro lidská práva, foto: archiv

Kozlova smrt byla nutná k tomu, aby se každý mohl morálně očistit před ostatními i před sebou samým. Aby dokázal odpustit sousedovi, manželce, bratrovi i sobě, aby se mohlo jet dál, pokračovat v novém roce, aby se společenství nerozpadlo pod tíhou křivd, výčitek a pomsty.

Jasně, ale co chudák to zvíře, copak se ti barbaři neuměli se životem vyrovnat nějakým méně krutým způsobem?! To my dneska...

To my, dnešní obyvatelé české kotliny, už nepotřebujeme žádné kozly. Místo nich máme přece „Cikány“.

Skupina s názvem Petice proti vyučování romštiny na českých školách má na facebooku k dnešnímu dni (28. 4. 2010) přes 110 000 členů, skupina Zachraňte kocoura Mikeše! skoro 200 000 členů. A to jmenuju jen ty dvě nejpočetnější.

Všimla jsem si, že „Cikány“ a „černý svině“ v nich občas posíláte do plynu i vy, čtenáři a čtenářky našeho časopisu.

V obou skupinách jsem našla nejen své virtuální friendy, ale i skutečné známé, které běžně potkávám v klubech a na koncertech. Například slečnu, která si v příspěvku stěžuje, že „Cikáni jenom kradou“, ale sama se v mé blízkosti nedávno chlubila, že v obchodě ukradla parfém (což její kámošky ocenily hlasitým „Frajerkaaa!“). Nebo mého dávného kolegu z práce – ten se nikdy netajil tím, že neplatí sociální a zdravotní pojištění, natož výživné na děti, a nám mladším nabízel, že nás naučí, jak „dobře vy**bat s daněma“. Teď se na Facebooku vypisuje ze znechucení nad zneužíváním podpory v nezaměstnanosti a sociálních dávek. Hiphopový DJ (jo jo, bohužel) má zase strach projít večer Karlínem, protože „na každým rohu černý smažky číhaj, aby tě mohly obrat a znásilnit tvoji starou“. O tom, že sám dealuje a svoji přítelkyni bije stejně jako svého psa, se samozřejmě ne-

číslo 7, 2010 | ročník II

zmiňuje. Atd., atd. Našla jsem tam obě děti své sousedky, studentku historie (budoucí učitelku!), fotbalové fanoušky i vegetariánku, co chce zachránit tuleně. Ti všichni se potřebují rituálně očistit, vložit svoje hříchy na kozla a zahnat ho do pouště. Pardon, vlastně do plynu.

Staré pověsti české o výuce romštiny, Mikešovi a nadržování Romům Haters na Facebooku jsou novodobí tvůrci lidové slovesnosti. Po večerech, když není co dělat, sedí u monitoru a vymýšlejí poučné příběhy plné vlastenectví, obětavých hrdinů a zlých nepřátel, prostě takové volné pokračování Starých pověstí českých. Tyto novodobé legendy vyprávějí například o povinné maturitě z romštiny, o vyškrtnutí kocoura Mikeše z čítanek a vysokých důchodech Romů. Jestli jim věříte jen trochu víc než pověsti o Bruncvíkovi, doporučuju vám číst dál.

Pověst č. 1: Povinná maturita z romštiny (Odpovídá Klára Laurenčíková, ředitelka sekce speciálního vzdělávání MŠMT.)

Byla by romština vyučována jako povinný, nebo nepovinný předmět? Jaký je rozdíl mezi povinným a nepovinným předmětem?

Pokud by romština byla zařazena do výuky, tak pouze jako nepovinný předmět. Povinné předměty (matematika, český jazyk, fyzika atd.) se vyučují na každé škole a student je ze zákona povinen jejich výuku absolovovat. Nepovinný předmět oproti tomu vychází jen ze zájmu studentů a k účasti na výuce je nikdo nemůže nutit. Mezi nepovinné předměty patří např. náboženství, řečtina, latina a další. Z nepovinných předmětů, tedy ani z romšti-

56

ny, se nematuruje, nic podobného se do budoucna neplánuje.

Neměly by tedy titulky v novinách znít spíš „Ministerstvo navrhuje, aby romština dostala šanci jako nepovinný předmět“ než „Ministerstvo chce zavést do škol výuku romštiny“?

Noviny bojují o čtenáře. Titulky mají za úkol přitáhnout pozornost, a to i za cenu jistého zkreslení informace. Detaily, které titulek uvádějí na pravou míru, jsou obvykle vysvětleny v textu článku, k němuž se ale většina čtenářů ani nedostane.

Z výzkumů vyplývá, že 63 % z nich čte právě jenom titulky. Novináři často přemýšlejí zkratkovitě, nemají dostatečný přehled o tématu, jsou v neustálé časové tísni, pracují ve stresu. Chyby a nepřesnosti tak často vznikají neúmyslně. To se dá pochopit, na druhou stranu to ani jednoho z nich nezbavuje zodpovědnosti. Jejich moc manipulovat davem je obrovská.

Pokud by se romština na školách zavedla, jak drahé by byly učebnice, platy učitelů atd.? Kolik by to celé stálo a kdo by to zaplatil?

Norsko, Španělsko a další státy EU se o to, aby děti z národnostních menšin nezapomněly mluvit řečí svých předků, starají zcela automaticky. My máme v této oblasti dluh, který jsme ještě ani nezačali splácet. Přitom jsme vázáni mezinárodními úmluvami a dohodami, např. Evropskou chartou o ochraně menšinových jazyků, které musíme plnit stejně jako každá jiná země. Školy, které by o nepovinnou romštinu projevily zájem, by na její zavedení dostaly peníze z ministerstva školství. Ministerstvo by je čerpalo ze speciálních fondů EU vyhrazených přímo k tomuto účelu, v žádném případě by se tedy „nebralo“ z rozpočtů na vybavení škol. Výuka romštiny neznamená méně počítačů, interaktivních tabulí nebo míčů na basket v českých školách.

Pověst č. 2: Cikáni chtějí zakázat Mikeše!

(Odpovídá Gabriela Hrabanová, vedoucí kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské menšiny.)

Proč myslíte, že média věnovala tolik pozornosti právě návrhu pana Mika? Nechodí snad na ministerstvo desítky podobně nesmyslných návrhů denně? Vzpomínám si, že křesťané svého času žádali, aby televize Nova už nevysílala pořad Teletubbies, protože jedna z postaviček mužského pohlaví nosila dámskou kabelku. Někteří katolíci to vnímali jako pobídku k homosexuálnímu chování, jejich protest však médii prošel bez povšimnutí.

Pan Miko se prostě lépe hodil, protože každá „romská kauza“ vždy zvýší zájem čtenářů a diváků. To médiím nevyčítám, měla by si však zachovat profesionální odstup. Ten ostatně prokázala už mnohokrát, například když představitelé krajní pravice vyzývali ministerstvo školství, aby neumožnilo dobrovolnou výuku romštiny.

Zde média přinesla správný kontext a rázem bylo po „události“, nebylo nad čím diskutovat.

Jaký postoj k návrhu pana Mika zaujali sami Romové?

Naprostá většina Romů a jejich sdružení jej odmítla. Nechápou jej a neztotožňují se s ním.

Jaký je váš osobní názor na pasáž z Ladovy knížky, kde se mluví o tom, že Mikeše ukradli Cikáni?

Knížka dokumentuje, jaký byl pohled na Romy v době, kdy ji Josef Lada psal. Podobných děl referujících negativně nejen o Romech, ale i Židech, Arabech, Afroameričanech, homosexuálech nebo třeba haitských šamanech najdeme v historii literatury, divadla a filmu spoustu.

Ve škole bychom se měli naučit, jak tato díla vnímat z dnešního pohledu, tedy opět s odstupem a vědomím dobových souvislostí. To je práce pedagogů.

V souvislosti s Mikešem se často mluví o písničce Bílá, bílá, bílá... z kresleného seriálu Včelí medvídci, jejíž údajně rasistický podtext se řešil u soudu. Je to pravda?

Ne. U soudu se řešila skutečnost, že neonacista Tomáš Pliska zařadil tuto písničku jako bonus na CD s názvem Národní odpor vol. 2. U soudu se tedy nezkoumala píseň Zdeňka Svěráka, ale její zneužití.

w w w.redwaymag.cz

Proč je správné říkat Rom a ne Cikán? Jaký je v tom rozdíl? Řecké slovo Athinganoi, ze kterého vzniklo české Cikán, bylo původně názvem heretické sekty.

Překlad tedy znamenal něco jako kacíř nebo podezřelý cizinec, který se chová a žije jinak než my, a proto bychom se od něj měli raději držet dál. Rom znamená v romštině člověk, podobně jako je tomu v mnoha jiných jazycích. Nazývat Roma Cikánem je stejné jako nazývat Afroameričana negrem, homosexuála buzerantem atd.

Svědčí to o našem negativním a pohrdavém smýšlení vůči menšinám.

Pověst č. 3: Stát Cikánům nadržuje, všichni se jich bojí!

(Odpovídá Gabriela Hrabanová, vedoucí kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské menšiny.)

Pochybuju, že teenagery zajímá výše dětských přídavků a systém vyplácení sociálních dávek a důchodů. Přesto tím v internetových diskuzích argumentují: „Až přestanou kráct a zneužívat sociálních systémů, tak pak by se mohlo začít uvažovat o tom, že by se někde vyučovala Romština.“ Nebo: „WHITE POWER! A to eště málokdo ví, že důchody se cikánům vypočítavaj z PRŮMĚRNÝHO PLATU V ČR!!!! To je 24 000,- = celej život na podpoře a pak hele, důchod jak prase ... a všem bílejm to budou počítat z 15 000,- k***y zk***ený ... VYSTŘÍLET!“ Můžete vysvětlit, jak se občanům ČR vypočítává důchod a zda jsou v tomto systému Romové nějak zvýhodněni?

Důchod se vypočítává z průměru mzdy v rozhodném období před důchodem – kdo v něm nepracoval, žádný důchod nedostane. Má nárok pouze na dávky v hmotné nouzi (2130 Kč měsíčně) a samozřejmě si může podle zákona přivydělávat. Pověry o vypočítávání penzí z průměrné mzdy jsou hloupost. Každému občanovi se důchody počítají stejně a je dobré vědět, že i lidem s vysokým příjmem se důchod vypočítává z toho, co odvedli na daních a do sociálního a penzijního systému. Tedy i velký boháč, který si neplatí sociální pojištění, důchod nedostane.

U nás se to bohužel týká stále více lidí, zejména z řad živnostníků.

Můžete vysvětlit systém vyplácení přídavků na děti a sociálních dávek? Existují pro Romy nějaké výjimky? A je pravda, že mají hodně dětí

57

proto, že z přídavků žijí lépe než průměrná česká rodina?

V tradičním romském společenství platilo, že dobrá žena je ta, která má hodně dětí.

A dobrý chlap ten, který je uživí. Tento trend se však mění a pomalu se vyrovnává většinové společnosti. Problém s přídavky je podle řady samotných Romů zaviněn spíše vládou, která toto „uplácení rodin“ vymyslela. K „romským“ sociálním dávkám – tak to je skutečně pověra.

Sociální odbory nezkoumají původ nebo národnost žadatele. Na dávky v nouzi má nárok každý dlouhodobě nezaměstnaný. Pokud odvede 20 hodin veřejně prospěšné práce měsíčně, dostane asi 3000 korun, jinak 2130 Kč. A co se týče podpory v nezaměstnanosti, tak ta se vypočítává z předchozí zdaňované mzdy. Doba pobírání je ale jen 5 měsíců, během nichž si musí člověk sám hledat práci, sestavit si individuální plán a podle něj se rekvalifikovat. Tolik zjednodušeně k dávkám, jejichž systém je jinak velmi složitý.

Jaký je váš názor na „nepřizpůsobivost Romů“?

Můžete stručně shrnout jejich historii, životní styl, hodnoty?

Nepřizpůsobivost je fašistický výraz. Nutit někoho se přizpůsobovat je totalitní vyjadřování.

Je to nebezpečné myšlenkové schéma: kdo určí normu, k níž se musí všichni přizpůsobit?

Romové pocházejí z Indie, kterou opustili před tisíci lety. Říkali si Dómové a patřili ke kastě řemeslníků. Některé dómské ženy byly umělkyně a působily na dvorech šlechticů. Romská rodina je patriarchální, žena ji ale obhospodařuje a rozhoduje o většině důležitých věcí. Romové se dobře starají o starší členy rodiny, mají k nim úctu a tráví s nimi hodně času. Po staletí žili kočovným způsobem života, na našem území až do roku 1958, kdy byl „život na cestě“ postaven mimo zákon. Hodnoty, které jsme pak Romům začali poněkud násilně vnucovat (např. povinnost stálého zaměstnání, trvalé bydliště, společenskou a politickou angažovanost), jsou pro velkou část z nich dodnes bezcenné.

I pro dnešní kočovníky, např. pouštní Tuarégy a beduíny, zůstává nejvyšší hodnotou možnost svobodného pohybu a zákon kmene.

v Kambodži RedWay se ptá Který sport je v Kambodži nejpopulárnější?

Myslím, že fotbal. Já ho také hraju.

Co si myslíš o Vietnamcích?

Vietnamce mám ráda stejně jako ostatní lidi.

Normálně.

Jací se ti líbí kluci?

Ti, co mají bělejší pokožku a světlejší vlasy a jsou vysocí. Musí také být uctiví a milí.

Jméno: Věk:

16 let

Jak se řekne ,,ahoj“ v tvé řeči (khmerština, pozn. red.)?

Chumreap Sur anebo také Suesdey!

Odkud jsem:

Z vesnice Thnon, která leží blízko městečka Daun Keo v provincii Takeo.

Kam by ses chtěla nejvíc na světě podívat?

(Kamila Matoušková) Do Austrálie.

Máš přístup k internetu?

(Kája Švadlenová) Ne, nemáme tady internet.

Chtěla bys žít jinde, než žiješ?

(Matěj Noha) Chtěla bych bydlet v hlavním městě v Phnom Penh.

Co dělají tví rodiče?

Jsou zemědělci.

Dok Srey Houch

Co chceš v životě dokázat, co je tvůj sen?

(Denisa) Jednoho dne bych chtěla mít auto. Taky sním o tom, že se v budoucnosti stanu sestřičkou nebo doktorkou.

Máš nějaké zkušenosti s drogami nebo alkoholem?

Ne, nikdy jsem nezkusila drogy ani alkohol.

Co posloucháš za muziku?

Máte v Kambodži hip hop?

(Honza Kříž) Ano, máme tady hip hop a rap. Já mám ale nejraději místní khmerskou muziku.

Víš něco o České republice?

O České republice jsem nikdy neslyšela.

Co mě baví:

Práce na zahradě a pěstování zeleniny, jinak ráda trávím čas s kamarády.

Vy se ptáte

Moje oblíbené předměty:

Etika a matematika.

Nemám ráda zeměpis. text: Pepe Švejda, student 1. ročníku katedry žurnalistiky na UK, ve spolupráci se společností Člověk v tísni foto: archiv / flickr.com – flydime

Kambodža

číslo 7, 2010 | ročník II

Tušíš, kde váš současný král Norodom Sihamoni 13 let žil a studoval?

(Zbyněk Pšenička) Ne, to bohužel nevím. (více o Norodomu Sihamonim a jeho studiích v Československu najdeš pod otázkami.)

Co se ti líbí nejvíce u vás doma?

(Alex Prokopová) Příroda kolem.

Krizový problém v Kambodži

vězněni, mučeni a trestáni smrtí za sebemenší prohřešek proti režimu (například nošení brýlí = buržoazní intelektualismus).

Všichni museli žít ve společných domech, kde jedli a povinně se politicky vzdělávali. V roce 1979 osvobodil Kambodžu Vietnam a diktatura skončila. Poslední z Rudých Khmerů padli v roce 1996, jejich vůdce Pol Pot zemřel v roce 1998. Kambodža se pomalu vzpamatovává, i když stále patří mezi nejchudší země.

O krutém vyhlazení dvou miliónů lidí během 70. let pojednává vítězný snímek festivalu Jeden svět (pořádá Člověk v tísni) s názvem Nepřátelé národa.

Nejhorší chvíle zažila Kambodža v 70. letech 20. stol., kdy v sousedním Vietnamu zuřila válka s USA a některé útoky směřovaly i na území Kambodži. Protiamerické nálady Kambodžanů využila ultralevicová skupina zvaná Rudí Khmerové.

Ti si lehce podmaňovali celou zemi, protože obyvateli byli považováni za ochránce (před Američany). Vedeni generálem Pol Potem obsadili v roce 1975 i hlavní město Phnom Penh a právě tehdy se z ochránců stali vrazi. Jednotky Rudých Khmerů nastolily v zemi teror a těžkou diktaturu. Byly zrušeny peníze, uzavřeny hranice, lidé byli

58

Norodom Sihamoni, král i student Současný kambodžský král vládne zemi od roku 2004, kdy mu jeho otec předal trůn. Když bylo malému Norodomovi devět, jeho rodiče hledali ve světě, kde by se princ mohl vzdělávat v tanečním oboru. Jediná československá ambasáda na zprávu zareagovala, a tak se zabydlel v Praze.

Norodom Sihamoni studoval v hlavním městě v letech 1962– 1975. Nejdříve chodil na základní školu do Ostrovní ulice, poté vystudoval konzervatoř a balet na AMU. Dodnes mluví plynně česky a jeho nejoblíbenější knihou je Babička od Boženy Němcové.

Naposledy Českou republiku navštívil v březnu tohoto roku.

RO Z HOVOR

Arleta Krausová/box R E P ORTÁ Ž

S Tuzexem za hromadou lebek S OU T Ě Ž

Converse

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 7, 2010 | ROČNÍK II | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO TÉMA: KOLO