RedWay 1/III.

NA T R I P U

Pasta v Šanghaji RO Z HOVOR

Kato/Prago Union AC T I V E

Dělejte rampy, ne bomby!

.07:>?ʼn?9ņ č6:79ņ ĸ,>:;4> ĸņ>7: g =:ĸ9ņ6 444 g E/,=8, g BBB =0/B,D8,2 .E

RMçDA T MA: ARMçDA T MA: ARMçDA T MA: ARMçDA T MA: ARMçDA T MA: ARMçDA T MA

redway redway redway /

Ahoj holky, Ä?au kluci, urÄ?itÄ› jste rĂĄdi zpĂĄtky ve ĹĄkole, celĂ­ nadĹĄenĂ­ z novĂ˝ch pĹ™edmÄ›tĹŻ a uÄ?itelĹŻ a urÄ?itÄ› v duchu dÄ›kujete Marii Terezii, tĂŠ osvĂ­cenĂŠ panovnici, za zavedenĂ­ povinnĂŠ ĹĄkolnĂ­ dochĂĄzky.

JĂĄ si taky myslĂ­m, Ĺže to byl dobrĂ˝ nĂĄpad. Pokud snad trpĂ­te jinĂ˝mi pocity, musĂ­m vĂĄm pĹ™ipomenout, Ĺže prĂĄvÄ› rozvoji vzdÄ›lanosti dnes vdÄ›Ä?Ă­me za to, Ĺže mĂĄme stĹ™echu nad hlavou, vlastnĂ­ postel, jĂ­dlo v ledniÄ?ce, obleÄ?enĂ­ ve skříni a poÄ?Ă­taÄ? na stole, Ĺže se mĹŻĹžeme napĂ­t nezĂĄvadnĂŠ vody, kdyĹž mĂĄme ŞízeĹˆ a jĂ­t k doktorovi, kdyĹž jsme nemocnĂ­. A pozor – netvrdĂ­m, Ĺže jedinÄ› dobrĂŠ znĂĄmky jsou zĂĄrukou ĹživotnĂ­ho ĂşspÄ›chu, vĹždyĹĽ Bill Gates odeĹĄel z univerzity ve tĹ™eĹĽĂĄku a Steve Jobs z Apple dodnes povaĹžuje pĹ™edÄ?asnĂ˝ odchod ze studia za svoje nejlepĹĄĂ­ rozhodnutĂ­. Vysokou ĹĄkolu nedokonÄ?il ani Ivo LukaÄ?oviÄ?, zakladatel serveru Seznam.cz. JenĹže na druhou stranu je pravda, Ĺže vĹĄichni zmĂ­nÄ›nĂ­ po svĂ˝ch zamÄ›stnancĂ­ch dokonÄ?enĂŠ vzdÄ›lĂĄnĂ­ vyĹžadujĂ­... :) No a teÄ? k tomu, co je na obĂĄlce.

VytvoĹ™il ji Michal Ĺ kapa, vĂ˝tvarnĂ­k a grafik dnes uĹž legendĂĄrnĂ­ho Free Magazine, Ä?asopisu o skejtovĂĄnĂ­ a snowboardingu. KromÄ› toho nĂĄm poskytl i fotky k PastovÄ› reportĂĄĹži ze Ĺ anghaje, kde se spoleÄ?nÄ› zĂşÄ?astnili svÄ›tovĂŠ vĂ˝stavy EXPO 2010.

TĂŠmatem prvnĂ­ho Ä?Ă­sla tohoto ĹĄkolnĂ­ho roku je armĂĄda.

V Ăşvodu se OndĹ™ej FormĂĄnek ptĂĄ, co si pod tĂ­m slovem pĹ™edstavujete. Za sebe mohu říct, Ĺže mÄ› napadĂĄ pouze Groove Armada, případnÄ› New Model Army, coĹž kdysi bĂ˝vala nejen moje oblĂ­benĂĄ kapela, ale i znaÄ?ka bot. To ovĹĄem nic nemÄ›nĂ­ na tom, Ĺže jsem OndĹ™ejĹŻv Ä?lĂĄnek o smyslu armĂĄdy Ä?etla s nadĹĄenĂ­m. Taky dÄ›kuju Martinovi Bourkovi, Ĺže mi koneÄ?nÄ› vysvÄ›tlil, kde se u hipĂ­kĹŻ, pankĂĄÄ?ĹŻ a rockerĹŻ bere zĂĄliba v uniformĂĄch a vojenskĂ˝ch symbolech.

=POBLd .PWZ^_Ũ_YĹž ÄŒVZWYĹž ġL^Z[T^ XÄŤ^ŞġYĹžV ġŞ^WZ ]ZġYĹžV eOL]XL _Z_Z ġŞ^WZ adÄŒWZ a eŨÄ?Ĺž _T_`WYĹž ^_]LYL% 8TNSLW Ä?VL[L bbb # Ne

LO]P^L ]POLVNP /DE\ULQW 5HG:D\ 'LWWULFKRYD 3UDKD ZZZ UHGZD\PDJ F] PXLTW ]POLVNP LQIR#UHGZD\PDJ F] []ZUPV_ZaĹž XLYLĆPÄ?T SURI 08'U 0LFKDHO $VFKHUPDQQ 'U6F )(6& PDVFKHU#YIQ F] GRF 08'U 0LORx 7žERUVNĂš &6F )(6& ÄŒĹ˘Q]POLV_Z]VL 0DUWLQD 2YHUVWUHHW RYHUVWUHHW#UHGZD\PDJ F] eŨ^_`[NP ÄŒĹ˘Q]POLV_Z]Vd L []ZO`VNP =GHQÄşN ÄžDQGD ]GHQHN UDQGD#UHGZD\PDJ F] R]LÂŽNVĂť OP^TRY L WLdZ`_ 3DVWD 2QHU SDVWD#UHGZD\PDJ F] 0DUWLQ 6YRERGD P#IXQNIX QHW POT_ZÄ?T -DQD 3UFKDORYž -RDFKLP 'YRŗžN ZOMZ]YĂť [Z]LONP 0LFKDO 1DQRUX ^[ZW`[]LNZaYĹžNT ;P[P Ä?aPUOL 6# ;Ĺž^LġVZaŨ 8TNSLPWL 3PġVZaŨ 3`RZ ?Zccc 6TXT 3L]_P] 8L]SWLO ?ZXĹ¨ÄŒ ?Ä?PÄŒ_ĹžV ;P_] 5POTYŨV 5LY 2PMP]_ 7`VĹ¨ÄŒ 1]LYe :YOÄ?PU 1Z]XŨYPV 8L]_TY -Z`]PV 8Ũ]L ?ZXĹ¨ÄŒ EYLXPYŨġPV =ZO]TR`Pe =PÂŻPc =ŨOTZ

XL]VP_TYR L TYeP]NP /HQND +OXFKž WHO KOXFKD#UHGZD\PDJ F] OT^_]TM`NP [Ä?PO[WL_YŢ L ZMUPOYŨaVd -DQND )DQWRYž WHO PXMUHGZD\#UHGZD\PDJ F] 1HY\{žGDQÆ UXNRSLV\ D REUD]RYÆ PDWHULžO\ VH QHYUDFHMĂŠ 5HGDNFH VL Y\KUD]XMH SUžYR ]YHĹ—HMQLW SXEOLNRYDQÆ PDWHULžO\ QD ZZZ UHGZD\PDJ F] adOLaL_PW

PĹ™eÄ?tÄ›te si to taky a za mÄ›sĂ­c nashle, Martina Overstreet, ĹĄĂŠfredaktorka

=GUDYÆ 6UGFH R V 3RSŢYN\ 7URXEVNR ĀDVRSLV Y\FKž]Ê YH VSROXSUžFL V QDNODGDWHOVWYÊP /DE\ULQW ZZZ ODE\ULQW QHW D ĀHVNRX NDUGLRORJLFNRX VSROHĜQRVWÊ ZZZ NDUGLR F] F]

PĹ˜IDEJTE SI NĂ S NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

_Z_Z ġŞ^WZ adÄŒWZ eL [ZO[Z]d

_T^VYP $UWHNR 3UDKD V U R -DKRGRYž 3UDKD ]PRT^_]LġYŞ ġŞ^WZ 0. Ā5 ( ,661 5HG:D\ MH FHORVWžWQÊ xNROQÊ ĜDVRSLV ]DPĺŗHQÚ SŗHGHYxÊP QD SUHYHQFL Y]QLNX NDUGLRYDVNXOžUQÊFK RQHPRFQĺQÊ 3URWR{H NRQFHSĜQĺ Y\FKž]Ê ] GHILQLFH :+2 NWHUž XYžGÊ {H ]GUDYÊ QHQÊ MHQ DEVHQFH QHPRFL DOH FHONRYž I\]LFNž SV\FKLFNž D VRFLžOQÊ SRKRGD ]DEÚYž VH WÆ{ SUHYHQFÊ VRFLžOQĺ SDWRORJLFNÚFK MHYŢ

W W W.REDWAYMAG.CZ

obsah /

8

R E D WAY FA M I LY Damn Good Rock Camp

9

MAIL BOX Napiš a vyhraj tričko ADIO

10 –15

POP 1 otázka pro G. Clooneyho, D. Barrymore a B. Pitta Bandzone.cz uvádí...

Playlisty Talent: Bandzone.cz Smysly: Beast Coast, Freeze Fest, Obyčejné lásky, Alanova válka II. This und Diss

16 –19

NA T R I P U Pasta v Šanghaji

20 –29

TÉMA Armáda!

Koukni na vojáčky 5 tipů jak se stát válečným hrdinou

30–35

R O Z H OVO R Kato z Prago Union

36–39

S M A RT B O X Jak na školu II: Přijímačky na zahraniční školu Yes, nebo NeYes?

4 0 – 41

NA R O D I L A J S E M S E Na Islandu

42–43

TECHNOLOGIE Martin Koreň, freestyle motokros

44–48

R O Z H OVO R Denisa Rosolová, atletika

49 –57

ACTIVE Burton mise: Bulharsko/Libanon Proč jsem začal běhat Tropsport: Parkour Make ramps, not bombs!

Na jachtě kolem světa

58

SOUTĚŽ Vyhrajte batoh Jansport

59

KO M I K S Nikkarin

redway family /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK

tábor v Táboře

Damn Good

Rockerka může být sexy jako Amy Lee, divoká jako Beth Ditto, afektovaná jako Juliette Lewis, nebo ve skutečnosti docela plachá jako Karen O, ale vždycky má svoji kapelu a vlastní názor na všechno.

Není to žádná panenka, co se culí a panáčkuje na povel.

Jenže u nás jsou rockerky z mnoha důvodů ohroženým druhem (například proto, že pro české teenagerky jsou pořád největší pašáci Michal David a Lucka Vondráčková). Doufáme, že před úplným vyhynutím je zachrání Damn Good Rock Camp, který vedou Američanky Hilary Binder a Debbie Gordon. Letos o prázdninách proběhl v Táboře, příští rok se nám snad podaří zapojit i Prahu. Rock Camp chceme každý rok! Sledujte www.cesta. cz/dgtabor, nebo www.facebook.com/DGRCTabor. O novinkách budeme průběžně informovat i na naší stránce www.facebook.com/redwaymag.

Zatímco Black’n’White pilovaly Smells Like Teen Spirit od Nirvany, mladší Rockat se hned pustily do vlastní tvorby. Barbora Pekárková, kytara a zpěv, 11 let: „Já jsem si představovala, že tady budeme i spát!“ Black’n’White: „Nejvíc nás baví zkoušet. Známe se od vidění, ale nikdy jsme spolu nehrály. Název Black’n’White vyjadřuje, že v naší kapele je hodně protikladů, ale dá se to spojit dohromady.“

Damn Good Rock Camp týdenní workshop pro holky ve věku 10-13 let ------------------------------------------------------Pod vedením Hilary a Debbie se zde naučí:

jak hrát na elektrickou kytaru a basu, bicí, klávesy atd. jak napsat text a složit hudbu jak si domluvit koncert jak propagovat kapelu jak vystupovat na pódiu

Rockat hrajou něco mezi Plastic People Of The Universe a Panikou. Jejich hit Černá díra nás zlomil. Fotograf Tomáš se s holkama hned domluvil na prvních promo fotkách. Ví, co dělá – jednou budou mít možná velkou cenu. „Poznala jsem blíže, co je v černé díře“ jsme spolu vydrželi řvát skorou celou zpáteční cestu do Prahy. A to jsem s sebou měla CD Metalliky! ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

8

------------------------------------------------------Hilary Binder Má klasické hudební vzdělání, už v patnácti ale založila punkovou skupinu Death Before School. Ve hře na bicí dodnes pokračuje s kapelou Sabot. Založila také mezinárodní kulturní centrum CESTA, do jehož programu patří i rockový camp.

-------------------------------------------------------Debbie Gordon Pracovala v hudebním vydavatelství Alternative Records, které založil Jello Biafra, zpěvák Dead Kennedys. Pak nastoupila k Warner Bros. Records, kde se starala o marketing indie kapel a nakonec se stala tour manažerkou Lemon Heads, The Breeders aj. Kromě toho vystudovala práva, v současnosti se věnuje obhajobě lidských práv.

mailbox /

Soutěžní otázka z minulého čísla:

Jak vznikl název bikini?

V žádném případě s tím neměl nic společného „chlápek jménem Bikina, který nosil malé plavky, a tak to vzniklo“, jak nám někteří z vás napsali (ale díky, aspoň jsme se zasmáli). Správná odpověď zněla, že slogan „bikini – menší než nejmenší plavky na světě“ poprvé použil francouzský inženýr Louis Réard v roce 1946. Tehdy na atolu Bikini v Tichém oceánu proběhl americký jaderný pokus, jehož filmový záznam nám dřív pořád pouštěli ve škole, abychom a) viděli, jak vypadá atomový hřib, b) báli se Američanů. Réard se touto událostí inspiroval, protože tušil, že jím navržený model plavek způsobí výbuch ve světě dámské plážové módy. Jména výherců plavek Slam69 najdete na www.redwaymag.cz.

FOTO: ARCHIV

Prázdninová soutěž o cédéčka Night a Lara 303 Díky všem, co nám poslali fotky z prázdnin. Je na nich vidět, že jste se měli dobře... (no ne asi!) Cédéčka jsme už rozeslali, výhercům gratulujeme, další podobné soutěže sledujte na www.facebook.com/redwaymag.

Napis a vyhraj!

Značku ADIO vám asi nemusíme představovat.

Zrovna máme v redakci pět triček, a když nám do 30. září na info@redwaymag.cz napíšete, jak se jmenuje ADIO jezdec, který se stal olympijským vítězem, může být jedno z nich vaše. Sledujte www. facebook.com/redwaymag, kde oznámíme uzavření soutěže a jména výherců.

www.popcornshop.cz

W W W.REDWAYMAG.CZ

9

pop /

FOTO: PROFIMEDIA.CZ, BANDZONE.CZ

George Clooney

Drew Barrymore

Brad Pitt

I’ve slept with many women, done many drugs and been to many parties. I did drugs when I was at college and would always think how great they were. Really then I just realized that all they made me were depressed. Since then I’ve been clean.

My mind always seemed to have a huge neon sign blinking COKE. GET COKE. Nonstop. So I did. It was great for dieting, partying, and picking up my mood. Celebrities have lots of money and really just don’t know what to do with it.

If someone or in this case a celebrity wants to do drugs… as long as he or she isn’t corrupting minors or driving under the influence or endangering other, shouldn’t that person have the right?

SANDWITCH

IJĴcÕw Zpěvák a kytarista Sičák ze všeobecně známých a respektovaných The Pooh hodnotí začínající Sandwitch. Bral by je jako předkapelu, nebo jim doporučí, aby se zavřeli do zkušebny a ještě dlouho z ní nevycházeli ven?

TEXT: M. OVERSTREET A SIČÁK

THE POOH www.bandzone.cz/thepooh Pocházejí z Kaplice, na scéně jsou od roku 2005.

Release: Eyes Scream In Cream (2009, Xproduction) Největší pecka: Mejdan s Green Day, Billy Talent, Black Rebel Motorcycle Club, Brant Bjork…

Detail: Sičák hraje též v kapele Mellow Power, studuje VŠ, pracuje v prestižní reklamní agentuře, zabývá se bojovou technikou Dim Mak a produkuje, radí a pomáhá klubovým kapelám (VEES, LUS3 aj.).

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

10

www.bandzone.cz/sandwitch Jsou z Českého Krumlova, na scéně od roku 2007.

Největší pecka: Dvakrát vyhráli soutěž kapel v Prachaticích.

Detail: Průměrný věk členů kapely je 16 let.

Sičákovo hodnocení: Sandwitch začínali ve stejným klubu jako my, hrajou podobnej styl a vyžívaj se ve slovíčkaření a ironii. Kromě talentu, píle a skromnosti mají i to „něco“, kvůli čemu holky házej na pódium svoje vaječníky. A právě tohle „něco“ potřebujou upgradeovat. Jak na to? Moje rada zní: Hlavně nenatáčejte CD!!! (Raději přidám ještě pár vykřičníků!!!!!). Zbytečně byste si podepsali ortel stejně jako tisíce dalších kapel, který se za debutem ženou jak hladoví čoklové za kusem masa. Ze všeho nejdřív zahoďte ty vaše uprděný tranzistorový kombíčka a kupte pořádnou lampu!

Potom v kvalitním studiu natočte singl. Jak poznáte dobrý studio? Koukejte na reference, jaký kapely tam nahrávaly a kam se s tou nahrávkou dostaly. To, co na svým bandzone profilu nazýváte debutovým singlem, má otřesnej zvuk. Nic ve zlým, chlapi! Dál je důležitý ujasnit si ambice. Chcete bejt regionální kapela, stačí vám to? Proč zpíváte anglicky? Máte v plánu expandovat do zahraničí? Strašná sorta mladejch kapel dělá tu chybu, že chtějí všechno a nic! Blbost. Uplácejte malou kuličku ze sněhu, ať má pěkně tvrdý jádro, než ji pustíte z kopce.

Buďto se rozseká o nějakej strom, anebo bude růst a nabalí na sebe všechno, co se jí postaví do cesty.

Možný je, že se ani nerozjede. Proto bych s ní šel až tak vysoko, kde žádný stromy nerostou. Ale už teď si s váma kdykoliv rád zahraju. S láskou Sičák.

text: Kimi Harter, studentka 1. ročníku Vysoké školy finanční a správní

What can you say about drugs?

Smack

Phoenix II

Music

PapeĹž smrdĂ­ sĂ­rou

Grime. NovĂĄ cesta z dnes uĹž oposlouchanĂŠho rapu.

10&4# 24#*# .'6

Toro Y Moi Talamak Nový zvuk, pořådnå hipsterskå muzika, super album a příjemný vystoupení na festivalu Creepy Teepee.

Metal, rock a hardcore z krve a popela. NÄ›co maj na MySpace, ale nutno vidÄ›t ĹživÄ›. ZaprvĂŠ teÄ? vĹĄechno hrajou tĹ™ikrĂĄt rychlejc neĹž dřív, zadruhĂŠ jsou to srdcaĹ™i – zpÄ›vĂĄka to na stejdĹži bere tak, Ĺže si kouĹĄe botky. ÄŒlenem je tĂŠĹž v editorialu zmĂ­nÄ›nĂ˝ Martin Bourek (dÄ›lnĂ­k punkovĂŠ revoluce, Sporto, Bonus). h¤(

DJ Zinc feat. Ms Dynamite

41/¨- 24#*#

Wile Out

D Double E (Newham Generals)

ŽIVEL Magazine 1. Je vidět, Şe to dělaj starý lidi.

2. Nejsou v tom barevnĂ˝ obrĂĄzky.

3. NÄ›kterĂ˝m Ä?lĂĄnkĹŻm nikdo nerozumĂ­, pravdÄ›podobnÄ› ani jejich autoĹ™i.

4. MĂ­stama je Ä?ernĂ˝ text vytiĹĄtÄ›nĂ˝ na Ä?ernĂ˝m pozadĂ­.

5. Na rĹŻznĂ˝ch bienĂĄle grafickĂ˝ho designu to vyhrĂĄvĂĄ jednu cenu za druhou, ale koho to zajĂ­mĂĄ?! JedinÄ› tak nÄ›jakĂ˝ maniaky v Anglii nebo ÄŒĂ­nÄ›.

6. Je to tlustý, drahý a nepřåtelský.

7. RedaktorĹŻm rubriky Kompost je na Facebooku vyhroĹžovĂĄno smrtĂ­.

8. SeÄ?teno a podtrĹženo: NEKUPUJTE TO! (StejnÄ› to neseĹženete...)

h¤(

Bad To The Bone (Wooo Riddim) ProÄ? poslouchĂĄm UK? UĹž mÄ› nudĂ­ bpm 90 a hiphopeĹ™i v oblekĂĄch, do kterĂ˝ch se vejdou 3x.

Na grimeu se mi navíc líbí tvrdost a jeťtě jedna poznåmka: D Double E må nejlepťí flow ve hře a brzy vydå nový album.

Zase mĂĄm intenzivnĂ­ pocit Ĺže to v zemi kytar, hipĂ­kĹŻ, a ĹĄvĂŠdskejch projektĂ­Ä?kĹŻ musim zachrĂĄnit 8).

PosĂ­lam do hry tenhle hit kterej ze Ĺžidle zvedne i tvoji bĂĄbu! Velmi pĹ™esnÄ› vim jak to funguje, pravidelnÄ› tenhle track pouĹĄtim na naĹĄich Toyz partys. Let‘s dance!

2#56#

Basement Jaxx Zephyr

2#8'. 24#*#

The Seatbelts Tank!

JazzĂ­k nadupanej a rozjetej jak bejk. SĂłlĂ­Ä?ko na sĂĄgo ke konci mÄ› dostane vĹždycky, je to uĹž starĹĄĂ­ (1999), ale s vÄ›kem zraje.

Je to podivnĂĄ kolĂĄĹž etno-classic-world-dancehouse-electro zvukĹŻ, skrz kterou proletĂ­te jako andÄ›l v dresu od Nike. Trochu to pĹ™ipomĂ­nĂĄ tĂŠmatickĂŠ tĂ˝dny u Mc Donald‘s, ale mÄ› to bavĂ­. PříťtÄ› na burgery jen se stříbrnĂ˝mi příbory a v obleku.

(70-(7

/+%*#. £'5-¤ $7&§,18+%'

The Pretty Reckless

Lenka DusilovĂĄ

Make Me Wanna Die

So In Love Lenku jsem slĂ˝chĂĄval v dÄ›tstvĂ­ a lĂ­bĂ­ se mi, jak tahle pĂ­seĹˆ postupnÄ› zesiluje. &#8+& 1.1/17% .'6

POĹ LI NĂ M I TY SVĹŽJ HUDEBNĂ? TIP. UKAĹ˝, JAKĂ? MĂ Ĺ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLĂ?BENOU PARTOU. ÄŒEKĂ ME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Taylor Momsen zaloŞila hard rockovou kapelu The Pretty Reckless před rokem, kdyŞ jí bylo ťestnåct. Hraje na kytaru, sklådå a samozřejmě zpívå. Vypadå jako andílek, ale zdåní klame. ,1#

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeĹĄ na Facebooku.

W W W.REDWAYMAG.CZ

11

pop - talent /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ADAM HOLÝ, LUKÁŠ DVOŘÁK

Bandzone.cz

Žijeme hudbou!

Být placen za poslouchání muziky je zaměstnání snů.

Něco jako hlídat soukromý ostrov v Pacifiku nebo chodit v New Yorku po krámech a zkoušet si boty (taková práce fakt existuje). Kluci z Bandzone tu kliku maj, i když, no... Kdo z vás žije hudbou natolik, aby vydržel poslouchat deset tisíc kapel, z nichž jen jedna stojí opravdu za to?

Na Bandzone.cz se denně zaregistruje kolem padesáti nových hudebních projektů. Jejich profily průběžně prověřuje Antonín Sebastian Milata: „Kapely se sebemenším náznakem rasismu, xenofobie, homofobie a náckovství hned mažu.

Někdy je jejich symboliku těžký rozpoznat, proto spolupracujeme s kluky od Good Night White Pride. Když si nejsem jistej, napíšu jim a oni třeba řeknou hele, ty známe, to je neškodná oi! parta, nebo naopak řeknou jo, tohle je zlo, a rovnou nám k tomu pošlou i fotky z koncertu, kde se hajlovalo.“ Michal Novák aka Majkláč, zakladatel Bandzone a člen metalových The.Switch (kapely s registračním číslem 1), ho doplňuje: „Od května 2005 do dnešního dne se na Bandzone přihlásilo přes 24 a půl tisíce kapel, dýdžejů, MCs a různých jednočlenných projektů, od folkových až po blackmetalové. Některé časem zanikají, ale my je nemažeme; Bandzone tak slouží jako katalog české nezávislé scény a zároveň její archiv.“ S Michalem a Sebastianem se bavíme v jejich kanceláři v samém centru Prahy, odkud to není do žádného klubu daleko, což je výhoda, protože když „žijete hudbou“, kam jinam byste asi po práci chtěli jít. Ale všude je něco, třeba kolo si tady nechat nemůžete. Náš fotograf na něm přijel, a přestože se hodlal zdržet jenom asi 15 minut, měl smůlu. Majitel domu totiž dole v chodbě parkuje motorku, které nikdy nic nesmí bránit

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

12

ve výjezdu. Hledání řešení co s kolem nakonec zabralo půl hodiny.

Méně je více Bandzone.cz je chytře vymyšlený a užitečný server. Kam se na něj hrabe MySpace, kde se profily načítají celou věčnost a mnohdy jsou tak přeplácané, že okamžitě ztratíte chuť se tou změtí probírat. Navíc – zkuste tam do vyhledávače zadat třeba „crossover band, Brno“ a uvidíte, jak nic nenajdete. Michal, inspirovaný Purevolume. com (hudební server, který v roce 2003 založili studenti z massachusettské univerzity), vsadil jak na přehledné vyhledávání (kapely podle abecedy, měst, krajů, žánrů, nejnověji přidaných atd., prostě jak kdo potřebuje), tak na rychlou registraci a naplnění profilu obsahem, který naštěstí nedovoluje žádné aplikace nebo blbinky s pozadím, co akorát zdržujou. Sem můžete umístit jen základní informace, minimálně jeden vlastní track + fotku (to je podmínka), případně video a šmytec. Uživatelé Bandzone jsou většinou velmi zaměstnaní lidé – promotéři a dramaturgové hudebních klubů a rádií, novináři, produkční atd., kterým to přesně takhle vyhovuje.

Na server přijde denně kolem čtyřiceti tisíc návštěvníků a proteče jím přes šest terabytů informací. Na to, že kluci v životě nedali ani korunu do reklamy a propagace, je to bomba.

Stejně jako na Purevolume ani tady nejsou kapely ponechány svému osudu, ale dál se s nimi pracuje. Dá se říct, že registrací teprve všechno začíná. (Teda aspoň pro ty nadějné.)

Pravděpodobnost 1:10 000 Aktivace profilů se provádí manuálně. To znamená, že slogan Žijeme hudbou!, který jsem si v kanceláři dost dlouho prohlížela, protože je sestaven z názvů všech registrovaných kapel, nelže. Každé ráno začíná Sebastian svůj den poslechem přibližně padesáti nových nahrávek. „Pár hodin mi to zabere a většina z toho jsou příšerný kraviny, ale stejně mě to baví. Kromě toho, že je to jediný způsob, jak eliminovat nezákonný obsah a všelijaké srandičky typu O-přestávce-založím-profil-Madonny, sem tam narazím na něco, co má potenciál. Takovou kapelu pak doporučíme do médií, do klubů nebo na festivaly, se kterými spolupracujeme. Když se nás promotér zeptá, jestli neznáme nějakou nadějnou, třeba hiphopovou partu, s přehledem mu vyjmenujeme všechno, co se v poslední době na Bandzone objevilo a stojí za to.“ A kolik kapel má takový potenciál? Sebastian se směje: „Z každý stovky se dají jakž takž poslouchat dvě až tři.

Z každý tisícovky jsou dvě až tři hodně zajímavý.

A z každých deseti tisíc jedna, se kterou se dá pracovat tak, že bude fakt dobrá.“ Z prvních deseti tisíc vzešli Charlie Straight.

Z druhých Johny Said The Number. Třetí desetitisícovka se teprve registruje, takže uvidíme...

Charlie Straight Michal Novák se vyznačuje chladným pohledem a mimikou medvěda grizzlyho (tj. žádnou).

Nedělá vůbec dojem metalového kytaristy, spíš manažera středně velké účetní firmy nebo tak něco. Jenže ve skutečnosti je to regulérní blázen.

Když narazil na profil Charlie Straight, rovnou se za nimi rozjel do Třince. „Spal jsem u Alberta

Černýho v pokojíčku. Dneska už je celkem známej, holky po něm jdou a tak, ale tenkrát mě přivítal v nějakým dětským pyžamu s vyčištěnýma zubama, že se jako chystá do hajan. V pokoji měl plakáty skejťáků a snowboarďáků, koukal na mě..., no sranda. Pak jsme se několik dnů nonstop bavili o hudbě. Potřeboval jsem zjistit, jak moc to myslí vážně. Nakonec jsem Charlie Straight produkoval desku, za kterou letos dostali tři Anděly,“ vypráví mi nevzrušeným hlasem celkem divokou historku. Druhá, podobně neuvěřitelná, se váže k Johny Said The Number: „Chtěli jsme

slyšet, jestli budou znít naživo stejně dobře jako na profilových nahrávkách. Tak jsme se podívali, kde která z kapel, které zastupujeme, zrovna hraje, a narychlo je přidali k The Pooh na pražskou Sedmičku. A vyšlo to, byli jsme spokojený.“

Neprodejní Když otevřete Bandzone.cz, vlevo nahoře hned pod logem uvidíte prostor vyhrazený každý týden jedné kapele, kterou Bandzone tým doporučuje vaší pozornosti. „Takhle se tam kdysi objevili třeba Scissorhands a myslím, že to bylo jedno z takových těch prvních postrčení, které je pak nasměrovalo někam dál,“ říká Sebastian.

O této promo pozici se mezi kapelami fakt mluví, sama jsem to zažila. Všichni se na ní chtějí otočit, i když dělají, že ne, nebo si otráveně stěžují, že na ni nedosáhnou, protože nemají v Bandzone protekci. Kdyby server patřil nějaké nadnárodní společnosti (jedna s růžovošedým logem už se o to koneckonců pokoušela), promo pozice by se dávno stala kšeftem pro hudební vydavatelství, která by na ni (stejně jako na titulní stránky hudebních časopisů) dosazovala svoje koně, na nichž je potřeba vydělat. Kouzlo věci spočívá ale právě v tom, že „tohle místo nejde koupit ani vyměnit za protislužbu. Při výběru se neřídíme svými oblíbenými žánry, nebo tím, jestli má nahrávka dokonalej zvuk. Kapely o umístění dokonce ani dopředu neinformujeme, vyjadřujeme tím čistě jen náš hudební názor, za kterým si stojíme.“ Pěkné, to aby dnes člověk v hudebním světě pohledal, že? Tak ať to vydrží.

Jo, a žijte hudbou!

Máte kámoše a mlátíte spolu do bubnů, řežete do kytar, případně rapujete do beatů nebo beatujete do rapů?

Chcete vědět, jestli by si vás starší, zkušenější a známější kolegové vzali jako předkapelu a proč?

NAPIŠTE NÁM! Nebráníme se jakémukoliv žánru a image, jedinou podmínkou je váš věk. Starce přes dvacet nebereme!

Nejzajímavější kapely zařadíme do rubriky Bandzone.cz uvádí..., kterou najdete v každém čísle v rubrice POP.

Do 30.9.2010 nám na mail sebastian@bandzone.cz pošlete: 1. Odkaz na váš Bandzone profil.

2. Svoje telefonní číslo.

3. Jako předmět mailu uvedte „REDWAY“.

W W W.REDWAYMAG.CZ

13

smysly /

TEXT: MICHAELA HEČKOVÁ FOTO: ARCHIV

KNIHA

KOMIKS

Maxim Biller

Emmanuel Guibert

OBYČEJNÉ LÁSKY LABYRINT, 2010

ALANOVA VÁLKA II. MEANDR, 2010 Soubor sedmadvaceti povídek německého prozaika českého původu a cynického sloupkaře Maxima Billera dokáže chytnout a nepustit. Všechny postavy neúnavně hledají lásku, trápěj se a zkoušejí štěstí všude možně – v Berlíně, Mnichově, Frankfurtu, Hamburku, Praze, Lublani, Jeruzalémě, Tel Avivu, Paříži a New Yorku. Může se to stát i vám, řeklo by se, kdyby šlo o nekonečnej podvečerní seriál. BTW: na přebalu knihy je zvěčněn náš odborný poradce Michal Nanoru.

Velmi cool.

AKCE

Francouzský komiksový kreslíř a scenárista Emmanuel Guibert strávil pár let s kamarádem, kterej mu postupně vyprávěl své zážitky z druhé světové války.

Alanova válka tak kapku připomíná třeba Mause Arta Spiegelmanna, Guibert ale kreslí zajímavěji a procítěněji.

Vážný téma tak podává srozumitelně a civilně.

Velká historie Evropy zase jednou vykreslená na malým, nenápadným, ale působivým příběhu obyčejného člověka dělá z druhého dílu (a následně i třetího, který nakladatelství vydá do konce roku) minimálně českou komiksovou událost letoška.

HUDBA

FREEZE FEST aneb KULTURA JINAK

Best Coast

17. – 19. 9. 2010 MILOVICE–BOŽÍ DAR

MAKE YOUR MINE (EP) 2009 FREEZE FEST aneb KULTURA JINAK je festival, kterej se už třetí rok snaží upozornit na alternativní, neprofesionální a vůbec DIY kulturu. Zapojit se může každej, studenti uměleckých škol, začínající umělci a kdokoliv, kdo má pocit, že hranice mezi umělcem a návštěvníkem kulturní akce se zkrátka pomalu, ale jistě smazávají. Freeze fest se koná v oblasti bývalého vojenského prostoru Milovice-Boží dar od 17. do 19. září a narazit na něm můžete na celý spektrum uměleckejch druhů a žánrů – od divadla, filmu, performance, autorského čtení, video-art, workshopů, street artu, graffiti show a různých výstav až po DJskou školu.

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

14

Ideální kapela na tohle babí léto. Obrovská vlna zasněného beach rocku, na které se svezly Vivian Girls, Beach Fossils, Wavves a spoustu dalších, možná za chvilku nebude aktuální, lásku k partám jako Best Coast ale jen tak nezapomenete. Dvoučlenná formace v čele se zpěvačkou a bývalou dětskou reklamní hvězdičkou Bethany Cosentino, kterou můžete znát už z Pocahaunted, a její bývalou „paninkou na hlídání“ Bobbem Brunem stmelila dohromady triviální texty, jasné hity a melancholické garážově lo-fi surf-popové melodie a zalila je koňskou dávkou pravého kalifornského slunce. Videoklip k singlu When I’m With You navíc nepřestane bavit ani po pár zhlédnutích. Bethany Cosentino mohla bejt vzhledem ke své dětské herecké minulosti další Hannah Montana, ale stala se další Alison VV, dejme tomu.

this und diss /

TEXT: HUGO TOXXX FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK

this [ðis]: tento, tato, toto, tenhle, tahle, tohle (zájmeno) und [unt]: a (spojka) diss [dys]: 1. středomořská travina (podst. jm), 2. nerespektovat, neoceňovat, nevážit si (slang. sloveso) A je tady opět Hugo Toxxx, ten tichý citlivý chlapec s „divnou f low“, který věří v dobro a dobročinnost, jenom nemá rád hip hop a folk. Své fotky ke komentáři mu posílejte na mail rapgame@email.cz.

Více čtěte na myspace.com/therealhugotoxxx.

Panáček dostal chuť na jahůdky. Takhle vypadá zemědělec roku 2010. Čtyřdenní mejdan mu ještě nevyprchal z tváře a už to zase sází. Pěkně!

Český Lůj Vytán stájl. Na pravou ruku je možno navěsit 7 až 12 igelitek značky Lůj Vytán. Čim víc nakoupíš, tim lepší člověk se z tebe stává. Během jednoho nákupního odpoledne máš šanci zlepšit se až vo 500 %. Je to pravda.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Tahle fotka zaznamenává poslední funky vteřiny před drtivou explozí. Semtex ve tvaru dortu, který se běžně odpaluje elektrickou rozbuškou, tentokrát zareagoval na jiskru od prskavky a spočítejte si to víno.

Ahoj, já sem tvůj novej pes a budu ti teď patřit. Umim výborně patřit!

Vod tý doby, co se můj oblíbenej fotograf vydal na dráhu popeláře, fotim se samospouští. Kdyby mi aspoň řek, kde se nastavuje doba prodlevy! Takhle nikdy nestihnu doběhnout do záběru.

A tuhle já znám! Dávali je k meníčku v KingKongBurgru.

Dostaneš pytlik, v něm je pytlik a v pytliku je sáček s gorilou a ta gorila drží blondýnu, která umí tři pohledy. A) Pomoc.

Opice. Velká. Hrozně se bojim! B) Drž mě a nepouštěj, hrozně se bojim. C) Vylez na ten barák, nebo uvidíš to tóčo!

15

na tripu /

TEXT: PASTA A MARTINA OVERSTREET FOTO: PASTA A MICHAL ŠKAPA

Pasta v Šanghaji aneb Jak chutná vývar z ropuchy Světová výstava EXPO se pořádá co pár let už od roku 1851. Je to taková oficiální masírka, honění si trika – země, které na to finančně mají, zde předvádějí svoje kulturní a průmyslové bohatství, aby udělaly co nejlepší dojem na ostatní a uzavřely co nejvíc výhodných obchodních smluv. Mezinárodní obchod je důležitý (kdybyste to náhodou nevěděli), proto státy pečlivě vybírají, čím se na výstavě blýsknou a kdo je bude reprezentovat. Těší nás, že na letošní EXPO v Šanghaji odjeli jako zástupci České republiky i náš artdirector Pasta, Key (autor obálky tohoto čísla), Scarf (režisér našich DIY OR DIE! videí, které možná znáte z www.redwaymag.cz, sekce TV), Masker (výtvarník scény zmíněných videí) a další známé firmy z pražské graffiti scény. V následující reprotáži si přečtěte, jak se tam Pasta měl a co viděl.

PAVILONY Pasta: „Budu upřímnej – na to, abych si prohlídnul pavilony všech zemí, jsem neměl čas. Vyřešil jsem to tak, že jsem se vyptával lidí, kteří tam byli před námi, a řídil se jejich doporučením, co stojí za to vidět. Naštěstí jsem měl zaměstnaneckou kartu, která mě opravňovala ke vstupu do pavilonů bez čekání v několikahodinových frontách. Bez ní bych nestihl navštívit víc než dvě expozice za den.

Překvapilo mě, jak málo států pochopilo smysl takové akce v roce 2010. Výstavka zemědělských strojů nejspíš nikoho neoslní, přesto se hodně zemí vydalo touto cestou. Mě zajímaly emoce, atmosféra, kultura a umění. Země, které takto EXPO pochopily, mají můj obdiv, včetně té naší.“ Španělský byl z rákosových větrolamů a uvnitř úplná emoční bouře.

Temný temperament – nic pro slabší povahy.

Německý pavilon byl velký, drahý a hodně německý. Stál třičtvrtě miliardy eur.

Kanadský byl z javoru.

Holandský svítil jak lunapark.

Ruský vypadal jak z Mrazíka a jeho vedení trvalo tři dny, než přišlo oficiálně poblahopřát do našeho pukového království k vítězství ve finále na MS v hokeji 2010.

Portugalský z korku.

Český z puků.

Britský to vyhrál. Tady se nebáli radikálnosti a vsadili vše na jeden koncept. Dvacet metrů vysoký pavilon vytvarovali z 60 000 tenkých průhledných tyčí, které se za větru lehce pohupovaly. Každá z nich měřila 7,5 m a ve špičce měla zapouzdřeno jedno nebo víc rostlinných semen – připomínka toho, že na ostrovech se v městě Kew nachází obrovská rostlinná banka, jejímž úkolem je shromáždit do roku 2020 čtvrtinu semen všech rostlinných druhů na světě.

Až jednou dojde k pořádné ekologické katastrofě, budeme Angličanům děkovat...

na tripu /

AJ H G SAN

tem mě s s tem g je n mě o j K ng ha j s ou ong že H o c i a Š a e , í z j í je a n mm é řík e pe g haj íň an g m ě s te , p ro tož ku . Š an Č a „ : m e a in ro yř P a s t du, Pek tom bu d ždém k e čt í. as s o a ka Adid č ím nen obch . Něco n cítit na y k á , l y, z p m r ě í ě t e é č sf ěs pen ko t t ně tmo hle m c o ja naží bý o dní ez a v b ů s p k v to m huže l n ě r o t ě s e N ew Yo c o m ě l o e m j , r pro s ale b am o není m a , j fe jkove v u . V š e a h u a d mr pr kove u a z áb miz í p o ik t a tu ř e p r o s t ě a t o d d ě Je t l ém, j ak c ké vob o ratn prob n a s , n e n áv ni s t i í, hr a e o mu ů ž á dný l e g r a č n u r k é i l f by s k vů os ze m c . J e i t y, j e n a t ě atm mem. K o e p n o l a m k í a o t r n a s n i h i á d ig ac ulic v po t ň ov é or vlas u na jí sv u ale s v y s tě huj o b av u i , k t e r o t o u .“ z e y l v h ac v inu vás é r yc í c i v iliz nev y n íň an s e Č ili z áp ad žují ji z a lí ž ova př ib íap r huj op ov

Nová Šanghaj Stará Šanghaj

Občas vám komunistický režim musí lehce připomenout, kde jste a kdo je tu pánem. Pořádek musí být. Se svobodou nepočítejte, tu máte jenom při nákupech – pokud teda mluvíte čínsky a máte čínskou platební kartu – a na lidský práva a Tibet se taky nikoho neptejte. Budou na vás koukat stejně, jako bychom koukali my, kdyby se nás někdo cizí vyptával, co jako uděláme s tou Moravou a jestli se nestydíme ji po celá staletí okupovat.

Na ulicích vám nad hlavou pleskají jégrovky nebo bombarďáky jak od vaší babičky. Číňané suší bez problémů všechno a všude.

Pouliční fastfood. Maso, ryby, chobotnice, zelenina, houby, prostě všechno, co se dá napíchnout na špejli.

Zezačátku, i přes mé očkování proti břišnímu tyfu, malá noční můra.

Po týdnu jsem „sticks“ jedl běžně (pravda, většinou po setmění, kdy už na to nebylo tolik vidět).

Všimněte si, že vše je naložené na kole, které je i s doutnajícím uhlím kdykoliv schopno přesunu.

Viděl jsem to v akci. Ještě k čínské kuchyni: Překvapivě nejlepší, co jsem jedl, byl vývar z ropuchy. Nejhorší bylo stoleté vejce, které vypadalo jako zkažené vejce a chutnalo jako zkažené vejce.

Na kole lze přepravit cokoliv, třeba několik desítek beden. Číňané takhle přepravují nadměrné náklady dost často a běžně se u toho nechávají táhnout na laně elektromopedy, nebo jim paralelně jedoucí kolegové podpírají náklad nohou.

Doprava v Šanghaji je vůbec šílená a život chodce nemá žádnou hodnotu. Číňan při sešlápnutí brzdy takzvaně „ztrácí tvář“, a to je nepřípustné. Červená na semaforech menších křižovatek je pro hodně řidičů pouze doporučením. Číňané nevnímají pyžamo jako intimní oděv a rádi se v něm a pantoflích ležérně potulují po své čtvrti.

Komunistický režim ovšem rozhodl, že tato tradice bude po dobu konání Expa zakázána pod pokutou. Je to úplně stejné, jako kdyby nám naše vláda zakázala nosit tepláky.

Najdi deset rozdílů. Ulice Šanghaje jsou plné fejků. Je to standard, padělky normálně koupíte i v kamenných obchodech. Na jednom večírku se mě mladý Číňan ptal s vytřeštěnýma očima, jestli je můj iPhone pravý. Když jsem řekl, že jo, tak mu voči málem vypadly a hrozně si ho chtěl prohlídnout. Každá větší značka má v Šanghaji svůj „flag store“ a většinou opravdu honosný. Originální zboží jakéhokoliv výrobce v Šanghaji tedy koupíte také, ale senzační ceny nečekejte, vše je stejně drahé nebo ještě dražší než v Evropě.

METROPOLIS

Nekonečné celní sklady. Navštívit a zkontrolovat desítky našich beden bylo kvůli byrokracii skoro nemožné, takže když jsme je nakonec našli neporušené, hodně se nám ulevilo. Bylo zajímavé pozorovat, jaké kulturní rozdíly jsou patrné už ve skladu. Krabice z různých pavilonů byly mezi sebou promíchané, takže například vedle mé úhledné bedny se válel obrovský špinavý a zapáchající pytel, ze kterého trčely kyje a mačety převázaný bambusovým lanem. Jakému státu patřil, nešlo poznat.

Pasta: „Přesně před rokem mi na dovolené zazvonil telefon a István Lékó, dlouholetý mecenáš a obdivovatel streetartu, mi suše oznámil: „Jedete na EXPO do Šanghaje“. Samozřejmě obrovská radost a hned spousta otázek v hlavě. Výstavního projektu s názvem Metropolis se kromě mne zúčastnili Point, Key, Epos, Scarf a Masker. Celou výstavu jsme připravovali šest měsíců, pak dva měsíce cestovala do Číny, dva týdny jsme ji na místě dávali dohromady, abychom 30. května mohli slavnostně zahájit. Měřeno zájmem médií a účastí několika tisíc návštěvníku denně, byla výstava úspěšná. Posoudit ji můžete sami od 14. října 2010 v Centru moderního umění DOX v Praze.“

Skoro hotovo.

První noc stavby. Mohli jsme pracovat pouze přes noc, abychom nenarušovali chod pavilonu, takže z výstaviště jsme šli úplně vyčerpaní na hotelovou snídani a pak hned spát. Vzbudili jsme se večer za tmy a jeli znovu na výstaviště.

Takhle pořád dokola zhruba čtrnáct dní.

Tisková konference po vernisáži.

Na vernisáži bylo plno.

Den druhý. Doprovodný program a naše „live graffiti show“. Číňanům se nejvíc líbily tagy.

téma /

ILUSTRACE: MICHAL ŠKAPA (WWW.834.CZ)

ARMÁDA „Kdyby mí vojáci začali přemýšlet, nezůstal by u vojska ani jediný,“ prohlásil prý pruský král Fridrich II. Veliký, který během svého panování proválčil dohromady jedenáct let.

Jsou vojáci nemyslící loutky, vytrénované k tomu, aby na rozkaz šikovně a kvalitně zabíjely, a když na to přijde, tak se samy nechaly ochotně zabít? Podle všeobecné deklarace lidských práv, kterou odhlasovala většina zemí světa, má každý člověk právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.

Jak to jde s armádou dohromady? Je voják s nabitým samopalem, který je připravený na něčí rozkaz bojovat, porušením tohohle práva ve všech bodech? Nebo nutným zlem, které tohle právo drží (aspoň občas) při životě?

téma /

TEXT: ONDŘEJ FORMÁNEK FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Armáda!

Jaká další slova se vám vybaví, když slyšíte slovo „armáda“? Zbraně? Síla? Moc? Hrdinství? Pakárna? Násilí? Smrt? Technologie? Vůle? Oběť? Krása? Válka? Mír?

Ohrožení? Obrana? Bezpečí? Moc k sobě nejdou, co? Slovo „armáda“ jako by bylo bojištěm nesmiřitelně protichůdných významů.

Válku v literatuře, filmu, výtvarném umění i jinde

Na západní frontě klid Nejslavnější z první vlny moderních válečných románů. Tu vyvolali spisovatelé, kteří bojovali v první světové válce a náhodou ji přežili a pak napsali knihy jako Na západní frontě klid (Erich Maria Remarque), Sbohem, armádo!

(Ernst Hemingway) nebo Oheň (Henri Barbusse). Každý z nich popisoval válku do nejsurovějších detailů, aby si čtenář v duchu prošel cestou podobnou jako sami vojáci, od šoku přes hrůzu až k deziluzi představ o válce vznešené a hrdinné. Na západní frontě klid je z nich možná nejsilnější, protože Remarque bojoval na straně Němců, těch „špatných“ a poražených. A protože dokázal generaci mladých chlapců nahnaných do zákopů popsat třeba takhle silnými slovy: „Jsme opuštění jak děti a zkušení jako staří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní – myslím, že jsme ztraceni.“

uvádí Ondřej Formánek

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

22

stovky (to znamená skoro nikdo). Ale i Američané měli velké ztráty: zahynulo jich skoro sedm tisíc a devatenáct tisíc jich bylo zraněno. (Slovo „zraněn“ znamená ve válečných filmech pár týdnů polehávání s obvazem v lazaretu a milostný románek s krásnou sestřičkou. Ve skutečnosti to konstatování „devatenáct tisíc zraněných“ obsahuje i nespočet osmnácti-, devatenácti- nebo dvacetiletých mladíků, kteří přišli o nohy, ruce, prsty, oči, sluch, obličej nebo o rozum; mladíků, kteří zůstali navždy zmrzačení. A v žádné statistice nejsou uvedeny tisíce těch, co se z tohoto ostrova vrátili domů sice bez škrábnutí, ale poznamenaní traumatem. Míra sebevražd u válečných veteránů je obecně dost vysoká).

Takže kdyby Japonci rovnou vydali tenhle malý pitomý ostrov bez boje, byl by v tom jediný rozdíl: nekonalo by se několik desítek tisíc tragédií.

Jenže – jak víme – japonští velitelé dali svým vojákům hrdinnou smrt rozkazem.

Ti ze staré školy to považovali za vojenskou čest a slušnost.

V armádě platí někdy divné zásady slušnosti.

Zato moderně založený nejvyšší generál na Iwo Jimě chtěl něco jiného, snažil se dát Američanům jasnou zprávu: bojujeme za své rodiny doma v Japonsku.

Je nám jedno, že všichni zahyneme, hlavní je, abychom vám způsobili co největší ztráty.

Generál věřil, že tyto ztráty Američany odradí od pokusu dobýt Japonsko. A že tím pádem vojáci, kteří se obětují na ostrově, ochrání svoje manželky a děti a rodiče před hrůzami války.

A skutečně: Američané došli k závěru, že vylodění v Japonsku a jeho vojenské dobývání by bylo příliš krvavé, protože Japonci se budou fanaticky bránit jako na Iwo Jimě.

A tak na ně raději shodili atomovou bombu. Svůj nový vynález.

Jednu na Hirošimu a druhou na Nagasaki. V obou městech umřelo dohromady přes dvě stě tisíc převážně civilistů: těch manželek, dětí a starých rodičů, které chtěl generál z Iwo Jimy zachránit.

Další statisíce byly zmrzačeny a umíraly pomalu, měsíce nebo roky na následky ozáření. Japonsko kapitulovalo. Tak k čemu to celé bylo?

K čemu to celé bylo?

Třeba, viděli jste film Dopisy z Iwo Jimy? Ten o japonských vojácích, kteří bojovali za druhé světové války s americkými vojáky o jeden tichomořský ostrov pokrytý sopečným prachem?

Oni i jejich velitelé věděli, že jejich šance ostrov ubránit je nulová: bylo jaro 1945, většina japonské válečné flotily byla potopena, většina letectva sestřelená, takže nemohli počítat s posilami, dodávkami jídla a zbraní, s jakoukoli pomocí z moře nebo ze vzduchu. Zůstali opuštění na ostrově uprostřed oceánu proti obrovské armádě Američanů, kteří už vyhrávali válku a právě se chystali Japonsko dorazit.

Přesto se Japonci rozhodli bojovat do posledního dechu. Akorát ono „do posledního dechu“ si různí japonští velitelé na ostrově Iwo Jima vykládali různými způsoby. Tak třeba důstojníci ze staré školy se ve chvíli, kdy věděli, že už v boji neudrží své pozice a budou poraženi, vždycky rozhodli pro kolektivní sebevraždu, ke které se museli přidat i všichni vojáci jejich jednotky. Tak si představovali samurajskou vojenskou čest: správný voják neustoupí a nevzdá se, buď zvítězí, nebo zahyne.

Důstojníci modernějšího střihu, jako byl hlavní generál japonských vojsk na Iwo Jimě, si představovali boj do posledního dechu jinak: vojáci se naopak měli snažit co nejdéle přežít, takticky ustupovat z neudržitelných pozic a bojovat co nejdéle. Samozřejmě, že jejich boj proti silnějšímu nepříteli měl skončit smrtí, ale do té doby bylo jejich úkolem zabít nebo zranit co nejvíc Američanů. Bitva dopadla přesně tak, jak dopadnout musela: ostrov dobyla armáda USA. Z osmnácti a půl tisíce japonských vojáků přežilo něco přes dvě

Tuhle otázku si můžete klást skoro u každé války.

Třeba taková první světová. V jedné z jejích největších bitev u francouzského Verdunu padlo 700 000 vojáků. Němci, Francouzi, Rakušané, Angličané, Češi, Poláci, Italové a další.

Bojovali o to, kde budou hranice států, kdo bude komu vládnout, která země nebo národ bude silnější a bohatší. Dnes si většina tehdy znepřátelených zemí mezi sebou zrušila hraniční kontroly a splynula v jeden nadnárodní Schengenský prostor. Máme společný Europarlament v Bruselu, společnou nadnárodní měnu, dokonce i společnou nadnárodní armádu NATO. A evropské ekonomice kralují spíš než národy nadnárodní firmy.

Tak k čemu to celé bylo?

Možná k ničemu. Když se ohlédneme za takovou válkou, je těžké nedat za pravdu takzvaným pacifistům; lidem, co věří, že armády je třeba rozpustit jako skvrny, protože násilí plodí jen násilí. Právě po hrůzách první světové války se pacifisté dost rozmnožili a velmi populární se stala pacifismem ovlivněná politika, které se říkalo appeasement. Typickou ukázkou takové politiky byla Mnichovská dohoda v roce 1938, kdy předsedové vlád Anglie a Francie ustoupili Adolfu Hitlerovi, který chtěl – třeba násilím – zabrat české pohraničí, takzvané Sudety. Anglie a Francie přitom měly s tehdejším Československem dohodu o vzájemné vojenské pomoci, kterou Mnichovem porušily. Obětovaly nás, svého spojence, aby zabránily válce.

Ale jeden významný britský politik, jmenoval se Winston Churchill, proti tomu ostře protestoval. Prohlásil tehdy: „Anglie si mohla vybrat mezi válkou a hanbou. Vybrala si hanbu a dostane válku.“ Československo zůstalo samo bez spojenců a nakonec se vzdalo bez boje.

Dodnes se vedou spory o to, jestli to bylo správně, jen tak se nechat.

Ale není sporu o tom, že osamocené Československo by proti německé přesile dopadlo jako Japonci na Iwo Jimě.

Olověná vesta / Full Metal Jacket Mistrovských válečných filmů bylo natočeno poměrně hodně. Už jen těch o válce ve Vietnamu... Právě z nich jsme vybrali jeden trochu nedoceněný a opomíjený, Full Metal Jacket od režiséra Stanleyho Kubricka. Virtuózní studie armádního drilu a šikany a možná nejlepší film o přerodu obyčejného člověka/mladíka do stroje na zabíjení. Nutné sledovat bez dabingu, maximálně tak s českýma titulkama. Jinak z filmů o vietnamské válce si nutně musíte dát taky Četu, kterou natočil podle vlastních zážitků Oliver Stone, a povinně Apokalypsu, kterou podle staré povídky Srdce Temnoty od Josepha Conrada vytvořil Francis Ford Coppola jako krutý, obludně legrační sen.

W W W.REDWAYMAG.CZ

23

téma /

Nakonec Hitler obsadil nejen celé Československo, ale skoro celou Evropu. Napadl, porazil a okupoval i Francii, která se tolik chtěla vyhnout válce. Spousta pacifistů z poražených a okupovaných území skončila v koncentračních táborech. A Německo ve dne v noci bombardovalo anglická města. Slova Winstona Churchilla, z něhož se mezitím stal nový britský premiér, se vyplnila.

Za to, že nežijeme v koncentračním táboře či eventuelně za to, že vůbec žijeme, vděčíme armádám zemí, které se s Hitlerem rozhodly bojovat.

Rytíři Jedi na temné straně Znamená to, že existují armády dobra a spravedlivé, „férové“ války?

Už byla řeč o atomové bombě, kterou svrhla americká armáda ve válce proti militaristickému Japonsku na statisíce bezbranných civilistů. Zůstala i pak armádou dobra?

Americké a anglické letectvo ve skutečnosti bombardovalo obytné čtvrti nepřátelských měst po většinu války, provádělo ničivé nálety na místa, která neměla žádný vojenský význam, ale žilo v nich hodně lidí. Generálové věřili, že když rozbombardují co nejvíc domů a zabijí co nejvíc lidí, zlomí to morálku německého a japonského obyvatelstva. A tak během mohutných náletů na Kolín, Drážďany, Hamburk, Tokio a další města zahynuly statisíce civilních obyvatel – z podstatné části žen, dětí a starých lidí, protože muži byli na frontě.

V některých z těch bombardérů seděli čeští piloti, co se dostali do britského letectva většinou po dramatickém útěku z okupovaného Protektorátu Čechy a Morava. Riskovali život, místo toho, aby jako většina ostatních seděli doma, kde měli velkou naději, že když nebudou německé okupanty moc zlobit, válku

přežijí bez úhony. A spousta z nich opravdu zahynula – spojenecké letectvo mělo při náletech velké ztráty.

Tihle čeští piloti chtěli něco dělat proti zlu. Dnes je za to právem považujeme za hrdiny. Ale nic to nemění na tom, že zabíjeli bezbranné civilisty. Tedy abychom k nim nebyli nespravedliví: bombardování obytných čtvrtí dostali rozkazem. A možná často ani nevěděli, že jde o obytnou čtvrť – obvykle byli rádi, že při nočním náletu doletěli na stanovené souřadnice, vysypali bomby a vrátili se živí domů.

Takže máme statečné hrdiny, kteří s nasazením života bombardovali ženy a děti. Můžeme někoho takového obdivovat?

Válka je sterilní, zbraně sexy Asi je na čase, abychom si to shrnuli: na příkladu bitev na Iwo Jimě a u Verdunu jsme si ukázali, že válka je nesmyslná a bláznivě krutá.

Na příkladu Mnichovské dohody jsme si předvedli, že pacifismus a appeasement nezabrání ani válce ani nesmyslným bláznivým krutostem.

Být bez armády znamená být bezbranný a nebojovat občas znamená nepřežít.

A z příkladu amerických, britských a českých pilotů za druhé světové války nám bylo jasné, že... že nám vlastně vůbec není jasné, kde končí spravedlivé vedení války a začíná barbarství a kde je hranice mezi válečným hrdinou a válečným zločincem. Koneckonců právě válka dělá ze zabití člověka – což je v míru těžký zločin, který se přísně trestá – něco, co je prací hrdinů a za co se odměňuje.

Taky proto začíná slavný film Četa z vietnamské války titulkem s větou „První obětí války je nevinnost“. Jenže dnes žijeme ve světě, který se považuje za civilizovanější, než byla minulost. Máme mezinárodní společenství OSN

War Porn Krátká videa, co dneska ty slavné válečné filmy od Stonea, Kubricka a Coppoly málem dohánějí v popularitě. Jsou to autentické obrázky z války, nejčastěji z Iráku nebo Afghánistánu, ukradené záznamy z vojenských vrtulníků nebo bezpilotních letounů, nebo roztřesené záběry z ruční kamery či mobilního telefonu. Vidíte na nich bombardování a střílení do teroristů a povstalců, ale i smrt amerických vojáků, co najeli na minu. Nabízí vám galerie fotografií těl bez hlavy, vyteklých mozků a střev, lidí zbavených lidskosti a redukovaných na maso. Říká se tomu War Porn, tedy válečné porno. Najdete to na Youtube nebo speciálních webech.

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

24

a spousty různých smluv o lidských právech, jejichž dodržování sledují zpravodajové velkých médií i různé organizace jako Amnesty International.

Máme pocit, že jsme se poučili. Moderní armády našeho západního světa se nás proto snaží přesvědčit o tom, že ten filmový titulek o zabité nevinnosti už neplatí. Válkám se začalo v některých případech říkat „humanitární intervence“. To už zní líp než válka, ne? A ve válkách v Afghánistánu a obou konfliktech v Perském zálivu se začaly používat „chytré bomby“, které jsou naprogramované tak, aby přesně trefily vojenský cíl, a ne mateřskou školku, co stojí za rohem. A když nějaká méně chytrá střela zabije a zmrzačí civilisty – chybou nebo bezohledností vojáka, který ji vyslal – neříká se tomu tragédie nebo barbarství, ale „kolaterální škoda“. Připadá vám tenhle zvláštní „odborný“ termín nicneříkající? Výborně! Právě proto byl vymyšlen: aby nic neříkal a vy jste si za ním tedy nepředstavili třeba roztrhanou rodinu se dvěma dětmi, která to nešťastnou náhodou schytala cestou z nákupu. Věříme, že žijeme v civilizovaném, humánním věku, a tak se pokoušíme o civilizovanou, humánní válku, která by měla vypadat jako precizní a profesionálně provedená operace – zlého diktátora vyřízneme jako nádor, odstraníme teroristickou buňku. Kdyby to šlo, nechali bychom při tomhle – pochopitelně krvavém a bolavém – zákroku světovou veřejnost uspat rajským plynem a nechat ji v narkóze, dokud s tím nebudeme hotoví. Ale protože žádný rajský plyn nemáme ani neumíme vést válku bez civilních obětí, pomáháme si alespoň slovy, jako je „kolaterální škoda“ nebo „humanitární intervence“.

Vedle toho se armády snaží získat sympatie veřejnosti dokumentárními filmy, televizními zprávami a články o skvělých nových vojenských technologiích.

Neviditelné stíhačky, superrychlé tanky vyrobené z tajných slitin, vojáci speciálních jednotek, co jsou jako Batman křížený s Jamesem Bondem.

Dokonale naplánované a profesionálně provedené akce. Máme obdivovat armádu pro její schopnosti a techniku a tak nějak jí uvěřit, jako věříme schopnostem vyhlášeného chirurga v luxusně vybaveným špitálu. Armády navíc vědí, že lidé přesně tohle chtějí, protože schopnosti vedení boje odjakživa uctívají natolik, že jim říkají „bojová umění“. A odnepaměti obdivujeme krásu a moc zbraní – dokonce si je krášlíme a vystavujeme, taky jako krásné umění.

I v nejstarších vykopávkách se většinou najde nějaká parádně zdobená dýka nebo sekera. Vojenské přehlídky byly velká sláva už ve starověku.

Ve středověku frčely rytířské turnaje a krásná zbroj byla nejvyšším stupněm módy. A od novověku obdivujeme nové zbraně jako zázraky vědeckotechnického pokroku. Pušky, děla, pevnosti, lodě a tak dále, až po dnešní laserem naváděné inteligentní nadzvukové neviditelné superzbraně. A je úžasné, co všechno láska ke zbraním překoná – kolik lidí na světě obdivuje Hitlerovy tanky, bitevní lodě a letadla, prostě proto, že byly tak silné, rychlé, odolné, na svou dobu futuristické, že byly prostě efektivní v zabíjení a ničení nepřítele... a v tom obdivu se rozplyne fakt, že tím nepřítelem byli spojenci, co nás osvobodili.

Profíci a roboti Takže si to znovu shrňme: v dnešní době jsme od hrdiny pokročili k profesionálovi. Protože žijeme v době, která profesionalitu uctívá. Spoléháme se na to, že profíci za nás udělají špinavou a nebezpečnou válečnou práci odborně a s citem. Hlavně že u toho nemusíme být, protože ve světě – hlavně v tom našem západním – se veřejnosti čím dál míň líbí představa, že by se šlo do nějaké „velké“ války, která by zasáhla každou rodinu. Stačí nám malé konflikty jako Afghánistán, kam vyšleme své profíky a ti nás tam reprezentují, jako by byli fotbalové mužstvo. Čím dál víc zemí ruší všeobecnou vojenskou povinnost, lidově „pakárnu“, v rámci které si každý zdravý mladý muž musel odkroutit rok až několik let v armádě. Armáda nad námi tím pádem už nemá takovou moc jako dřív. A mění se i jinak: od profíka nechceme, aby se obětoval a zahynul jako hrdina, úspěšná mise je dneska ta, ze které se všichni vrátí živí a zdraví. Zároveň se do armády už tolik nevstupuje z vlastenectví nebo pro jiné ušlechtilé ideály: profíci jdou do armády často jen kvůli penězům a dalším výhodám. Třeba v Americe jsou to často děti z chudších rodin, co si nemohou

dovolit vysokou školu (v USA se platí vysoké školné) a zdravotní pojištění (v USA je dost drahé). Armáda jim to všechno zaplatí a po několika letech služby můžou být třeba právníky. A nikdo jim to nemůže zazlívat.

Vojsko taky přestává být královstvím chlapské cti, protože v armádách přibývá žen. Což možná trochu problematizuje čestnou chlapskou zásadu, že muž nikdy neudeří ženu – tady po ní bude možná muset i vystřelit. A vojsko prý možná brzy přestane být i královstvím lidí. No fakt. Když americká armáda vstupovala v roce 2003 do války v Iráku, měla jen několik bezpilotních letounů. Dnes jich používá v Iráku a v Afghánistánu přes sedm tisíc. Na počátku invaze do Iráku nebyl nasazen ani jeden pozemní robot, dnes jich má americká armáda k dispozici více než dvanáct tisíc. Jsou to malá pásová vozítka, co se používají při likvidaci nastražených bomb, ale už existují i verze opatřené kulometem nebo granátometem. Tyhle ozbrojené samohyby zatím ještě nebyly nasazeny v bojové misi, ale pochopitelně se počítá s tím, že k tomu jednou dojde, stejně jako se počítá s tím, že pozemní i vzdušní váleční roboti budou čím dál méně potřebovat operátora, který je dálkově ovládá jako figurku ve videohře. Jednou si samy utřídí objekty ve svém zorném poli na „přátelské“ a „nepřátelské“ a samy se rozhodnou, zda na ně zaútočí, nebo ne. Pět tisíc let starý monopol lidstva na vedení války padne ještě za našeho života, říká americký politolog a vojenský odborník Peter W. Singer, mimo jiné jeden z hlavních autorů vojenské strategie amerického prezidenta Obamy.

Bude válka jednou vypadat jako počítačová hra? Poperou se za nás terminátoři, zatímco my to celé budeme sledovat u televize a zobat chipsy?

Tak hezký to asi nebude.

Každopádně jaká další slova se vám vybaví, když slyšíte slovo „armáda“?

Kravaťáci Někdy od osmnáctého století až do 2. světové války bylo věcí prestiže dopracovat to na nějakého vyššího armádního důstojníka. Oficír byl vzorem mužnosti a neohroženosti. Na mladé velitele vojenských oddílů v elegantních uniformách s lesklou šavlí po boku letěly holky i jejich rodiče. Nejvyšší muži v armádě patřili i k nejmocnějším postavám ve státě. Dnes tuhle tradici převzali kravaťáci, kteří nosí povinné kancelářské uniformy – lakýrky, košile, sáčko a kravatka – a v nich bojují za svoji firmu o kšefty a místo na trhu.

Moderní nadnárodní firmy vyžadují armádní disciplínu a podřízenost, panuje v nich vojenská hierarchie hodností. Neohrožení velitelé firemních divizí jsou obdivováni a obletováni, významní kravaťáci se pouštějí do politiky.

Koneckonců samotná kravata byla původně tradičním oděvním doplňkem chorvatských vojáků.

W W W.REDWAYMAG.CZ

25

téma /

TEXT: BOUREK, SPORTO FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Koukni na vojáčky

Futurismus „Budeme velebit válku – jedinou hygienu světa – militarismus, patriotismus, destruktivní gesto anarchistů, krásné myšlenky, které zabíjejí, opovržení ženou,“ napsal na počátku dvacátého století italský básník Filippo Tommaso Marinetti a položil základ uměleckého směru futurismus. Dost unikátního, protože oslavoval válku ne kvůli nějaké ideologii, ale prostě pro její údajnou „krásu“ a „ušlechtilost“.

Básníkům a malířům z tohohle hnutí učarovala síla ocelového krunýře tanku, oblého jako sevřená pěst, rychlost válečného letadla, co se vrhá na město jako dravec, záblesky ohně při dělostřelecké palbě... Zakladatel Marinetti se nakonec dopracoval až k nadšenému fašistovi a celý futurismus k něčemu, co je někde mezi historickou kuriozitou a odstrašujícím příkladem. Jako třeba obraz Obrněný vlak od Gina Severiniho namalovaný v době první světové války.

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

26

Proč lidem, co s vojákama nechtějí mít nic společnýho, připadá cool nosit uniformu? A jak se ze symbolu válečné disciplíny stal symbol mírového hnutí a rebelie hippies? A kolik znáte dalších článků, co začínají povídáním o babičce a končí Michaelem Jacksonem?

spíš, že pro spoustu mladých lidí přestala být autoritou, právě na úkor zpěváků v klaunsky nesmyslných mundúrech.

Sex Pistols, svastika a hákový kříž Moje babička se upřímně těšila, až budou její vnoučata na vojně. „Koukni na vojáčky, jak jim to v těch uniformách sluší“, nutila nás jako malý kluky a my jsme to tenkrát možná i žrali. Nakonec jsme si s bratrancem odkroutili civilku v civilnim oblečení a k vojenskejm hadrům jsme se nejblíž dostali tak možná na pradávnejch freetekno parties.

Zablácený maskáče a bundy po wehrmachtu ale babiččiny estetický potřeby neuspokojovaly.

Marně dál toužila po vyžehlenejch vycházkovejch a nablejskanejch slavnostních uniformách, ve kterejm to těm vojáčkům přece tak strašně sluší...

A pak začaly fajnový mundúry z ulic mizet. Hodilo by se teď napsat, že té staré paní to zlomilo srdce, chřadla a chřadla, až uchřadla přesně v ten den, kdy byla oficiálně zrušená povinná vojenská služba, ale byla by to lež. Babička umřela celkem spokojená, trápily ji spíš kyčle než uniformy – asi věděla, že kvůli těm si stačí pustit MTV.

Krámek na Portobello Road Šedesátý léta ovlivnily popkulturu jako nic předtím ani potom. Hudba, výtvarný umění, sex i móda udělaly společný prohlášení: všechno se smí, cokoliv je dovolený – ať žije svoboda. A samozřejmě čím víc originál, čím jedinečnější a ujetější, tim lepší. Nebylo divu, že pár tehdejších popovejch ikon na vzestupu si našlo cestu do malýho krámku na Portobello Road v londýnský čtvrti Notting Hill, kde se prodávaly vojenský uniformy z minulejch století. Byly fascinující: spojovaly honosnou krásu a respekt s křiklavou barevností a zároveň, díky svému původu, působily nepravděpodobně až nepatřičně, jako sen nebo halucinace. A jak už to tak bejvá, stačilo vzít si parádní dělostřeleckou uniformu na pódium a novej módní trend byl tady a šířil se jako epidemie. Viníci? Mick Jagger z Rolling Stones, The Who, Eric Clapton a samozřejmě The Beatles v době, kdy vydali desku Sgt. Peppers Lonely Heart Club Band. A oběti? No, praděda českýho rocku Petr Janda toho má doma jistě plnou skříň (jestli mu to nesežrali moli).

Ve světle tehdejších událostí dává tahle raná military móda celkem dobrej smysl i za hranicema čistě estetickýho vnímání. V době, kdy mládež propadla mírovýmu hnutí, byly tyhle bizarní uniformy jasně satirickým gestem vůči skutečným generálům. Absurdní napoleonský maršálové s dlouhejma vlasama na hudebních pódiích reprezentovali všechno, co měšťácká majorita nakloněná armádnímu pořádku nesnášela: tim

Jenže jako většina toho, co je na začátku alternativa, se časem stane normou, změnila se i kultura hippies na něco, na co se vzpomíná jako na starý dobrý časy. Vojenský prvky a uniformy z popkultury nezmizely, jenom bylo potřeba najít novej obsah. S příchodem punku v druhý polovině sedmdesátejch let se posunula hranice toho, co dokáže šokovat nebo provokovat. Největší kalibr měly odkazy na nacistické Německo: pro tehdejší generaci rodičů byla vzpomínka na druhou světovou válku ještě dostatečně živá, takže když se Sid Vicious ze Sex Pistols objevil na ulici v tričku s hákovým křížem, nebo když zpěvačka Siouxie Sioux přišla se stylizací do předválečné německé femme fatale s goticky bledým make-upem a fašistickým odznakem na klopě, způsobilo to (zamýšlený) poprask a vlnu odsouzení a nenávisti.

Tím, kdo vrátil do hry uniformy, byl ale frontman kapely Motörhead, Lemmy Kilmister – nechával se fotit v esesáckém mundúru včetně čepice s lebkou gestapa a otevřeně mluvil o tom, jak jsou nacistické uniformy cool.

Nutno říct, že na konci 70. let v podstatě neexistovala neonacistická scéna tak, jak ji známe teď, a všechny tyhle excesy můžeme vnímat jen jako hru s popkulturní symbolikou.

Dneska už žádné přímé odkazy na nacistickou symboliku neprojdou – a to včetně těch, které se nacismu ve skutečnosti vůbec netýkají, nebo jsou dokonce použité v opačném významu, jako třeba používání hinduistické svastiky kapelou Kula Shaker, nebo když předloni napadla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání Rádio Wave za to, že hraje skladbu Swastika Eyes od Primal Scream. A i když čas od času můžeme vidět na pódiu někoho v uniformě, která je nápadně podobná těm nacistickejm, je to vždycky jenom kostým anonymního diktátora. Marilyn Manson, Rammstein nebo Chris Corner z I AM X by o tom mohli vyprávět.

Pohnutky pro nošení quasi i opravdovejch uniforem můžou bejt různý. Madonna pracovala s uniformou jako s fetišem a odkazovala tak na gay scénu.

Coldplay se možná snažili o další neúspěšnej ripoff, jako celou svoji kariéru. Bono z U2 měl pocit, že je v permanentní válce, co my víme. A Michael Jackson? Ten jedinej asi skutečně věřil tomu, že je opravdovej generál.

Spáč v úvalu „Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí/ spí s ústy dokořán v modravé řeřiše/ pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí/ až na zem do trávy, kde leží na břiše.“ Báseň od šestnáctiletého geniálního dítěte Arthura Rimbauda s krutě frajerskou jistotou vystihla zmar války (v tomto případě šlo o pruskofrancouzskou 1870 –1871) na tak nepatrném detailu, jako je život jakéhosi mladinkého vojáka pohozený v bezejmenné „díře zeleně, v níž tiše zpívá řeka“.

Rimbaudovo setkání se spáčem v úvalu – ať už k němu došlo doopravdy, nebo jen na papíře – je tak nakonec možná nejslavnějším vítězstvím celé téhle vojny.

W W W.REDWAYMAG.CZ

27

téma /

TEXT: RODRIGUEZ, RÁDIO 1 ILUSTRACE: MÁRA

praktických tipů, chcete-li se stát válečným hrdinou Chcete udatně sejmout spoustu zlých a navíc i nesympatických nepřátelských hrdlořezů a jen o vlásek unikat smrti? Nebo byste radši hrdinně zahynuli? Toužíte po tom, aby se podle vás jmenoval parčík, kam vodí lidé ze širokého okolí své pejsky na velkou? Máme pro vás pět skvělých praktických tipů, které se hodí každému válečnému hrdinovi. Nebo hrdince.

1. Nejdříve to nejdůležitější. Abyste se stali opravdu kvalitním válečným hrdinou, měli byste být mrtví. Má to dva důvody. Jednak, když jste mrtví, jaksi se předpokládá, že jste se hrdinně obětovali. A zadruhé, vedle hrdiny se vždy vyskytuje spousta srabů. A ti jsou samozřejmě raději, že je hrdina mrtvý, aby se nepřišlo na to, že oni jsou srabi.

2. Jako hrdina musíte být připravený na nejedno nepříjemné překvapení.

Třeba parašutisté z operace Anthropoid, kteří provedli za druhé světové války atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (a rozhodně patřili k největším válečným hrdinům druhé světové války, které tahle země měla) před svojí smrtí ve sklepě jednoho pražského kostela nečelili pouze německým vojákům, kteří na ně stříleli, ale i českým hasičům, kteří se je v tom sklepě snažili utopit.

Unknown Soldier Jim Morrison, zpěvák skupiny The Doors, chtěl být druhým Rimbaudem a skončil jako opilý koráb rockové hudby. Ale skladby, které napsal a nazpíval s The Doors, můžeme podezřívat i z lehké geniality. To je i případ písně o neznámém vojínovi, ve které se tragicko-ironicky prolínají obrazy smrti opět jakéhosi mladinkého vojáka s televizním zpravodajstvím z války a obrazy lidí, co ho sledují při jídle. Jinak hudby o válce najdete spoustu – od rapperky MIA až po Beethovena a jeho Ódu na radost. Nejlepší české písně s válečnou tematikou napsal Karel Kryl. Třeba u desky Bratříčku, zavírej vrátka, která vyšla po sovětské okupaci, nemáte dojem, že posloucháte dalšího mudrlanta, který „zpívá o životě“, ale někoho, kdo zpívá jako o život. To je třeba případ Písně neznámého vojína.

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

28

3. Z toho plyne další ponaučení –

válečný hrdina se velmi často setkává s nevděkem a nepochopením (v tom lepším případě), nebo přímo zradou (v tom horším). Pokud ovšem neplatí bod číslo jedna.

4.

Počítejte s tím, že se jako válečný hrdina neproslavíte. Každý národ sice potřebuje své válečné hrdiny, ale mocní a vlivní lidé si dávají pozor, aby se nějaký válečný hrdina nestal zas příliš populární. Pak by ho měli lidé moc rádi a on by se mohl vymknout kontrole. I z tohoto důvodu je tak populární neznámý vojín. A navíc dokonale obchází problém bodu jedna.

5. Ale tím nejdůležitějším tipem

pro rozjezd kariéry válečného hrdiny je válka. Bez ní to nejde. Což je samo o sobě pěkný opruz. A je třeba říct, že málokterý válečný hrdina zažil bůhvíjak dlouhou kariéru.

Český tramp Chodí v maskáčové oděvní kompozici z kusů mundúru komunistické Československé lidové armády, které vkusně doplnil starým páskem se skautskou lilií a završil americkým vojenským batohem, jemuž říká „usárna“, nebo starým rakouským vojenským batohem, který nazývá „tele“. Spí pod maskovanou celtou, o které tvrdí, že patřila do výstroje wehrmachtu. Pije vodku z čutory, co tu zbyla po sovětských okupantech. A když si ustele na noc v jehličí u starého pěchotního bunkru, vytáhne zpěvník a kytaru a zapěje třeba „jak pod sedmou kavalérií krví rudne zem“ nebo jak vojáci plují na Guadalcanal, a pak zas tu o víně, markytánce a „díky vám královští verbíři“. Ale zvládá i lidovku, třeba „Jdou vojáci jdou...“.

W W W.REDWAYMAG.CZ

29

rozhovor /

TEXT: ONDŘEJ FORMÁNEK FOTO: ARCHIV KATO

„Je to mezi mnou/papírem a tužkou/výsledky ale hubnou/ i když píšu tlustou,“ rapuje sebekriticky na svém posledním albu Dezorient Express možná nejnadanější rapper u nás. Říká si Kato a vede kapelu Prago Union, ale není to tak dávno, co si říkal Deph a hopsal v televizních hitparádách s kapelou Chaozz, jejíž hip hop trochu smrděl infantilností a máminou aviváží. Někteří mu to pořád nemůžou odpustit.

Nebo se možná nedokážou smířit s tím, že tenhle trochu plachý týpek, který o sobě tvrdí, že má rok od roku na pódiu větší trému a že psaní textů mu jde pořád hůř, je přerostl nejmíň o hlavu. O hlavu, kterou umí používat.

W W W.REDWAYMAG.CZ

31

rozhovor /

Proč zrovna Kato?

Jako ten záškodník z Růžovýho pantera, ten, co byl vždycky někde schovanej... ...někde v bytě inspektora Clouseaua, kde na toho chudáka pokaždý vyskočil a napadl ho karatistickým kopem?

Přesně tak. Mám záškodnickej pseudonym.

Jak ses dostal k hip hopu?

Já k tomu tíhnul asi odmalička, i když jako dítě jsem byl přesvědčenej, že budu designér aut. Když jsme jeli na návštěvu k tetě a strejdovi do Stránčic, vždycky jsem tam drnkal na jejich kytaru, a když jsme jeli na návštěvu, kde bylo piáno, tak jsem vždycky ťukal do piána. Pak mi naši koupili kytaru a muzika si mě odvála sama. A co se rapu týče, ten se mi líbil od prvních věcí, co jsem slyšel, akorát jsem si myslel, že jsem na to moc malej.

To ti bylo kolik?

Kolem deseti let. Ale je pravda, že v tý době jsem už působil v punkové kapele Mausoleum. Vedl ji Jaroslav Špulák, dnes hudební publicista a kritik.

Přišel jednoho dne k nám do školy dělat nábor do dětského sboru. Mausoleum byla totiž punková kapela s dětským sborem. Na první zkoušku přišlo asi čtyřicet dětí, na druhý nás bylo sotva šest – tvrdý jádro. Díky tomu jsem dal ve svých jedenácti letech punkové turné po Itálii, hráli jsme po těch nejzaplivanějších rockovejch pajzlech.

V jedenácti letech!?

V jedenácti.

A jak to fungovalo v praxi? To vás dospělí punkáči vždycky uložili v deset večer spát?

Ne, v deset večer jsme většinou začínali hrát. Ale nikomu se nic nestalo, všechno probíhalo v pohodě a byla to docela legrace. Hráli jsme i v Berlíně, krátce po pádu komunismu. V hlavě mi utkvěly obrazy rozpadlý Berlínský zdi a těch uměleckejch objektů sestavených ze zbytků trabantů. S Mausoleem jsem přičichnul k atmosféře pódia a zjistil jsem, že mě to tam hrozně baví. Přitom jsem taky poslouchal rap.

Pak vznikla kapela Criss Cross, to bylo v roce 1992, kluci stejně starý jako já. Došlo mi, že když můžou oni, můžu taky. Tak jsem teda začal „dělat rap“, jestli se tomu tak dá říkat. První demáč jsem narapoval přes sluchátka, který jsem sebral rodičům.

A tvůj vzor byli teda Criss Cross?

To ne, spíš mě inspirovali k tomu, abych začal něco dělat. Můj „učitel“ byl vždycky KRS One a jeho parta BDP, ten se se mnou táhne celou dobu. Doteďka ho sleduju. Jeho příběh mi reprezentoval všechno to, co pro mě znamená rap: že je to hudební žánr, kde se dá mluvit o čemkoliv. On se z bezdomovce dostal až k tomu, že přednáší na univerzitách a nikdy neměl problém pojmenovat věci pravými jmény.

a měl basketbalovej dres, tak jsem se ho zeptal, jestli poslouchá rap. A on že ne. Tak jsem mu donesl nějaký cédéčka, začli jsme se kámošit a založili kapelu Flavamatic. A vyklubal se z něj MC Fugaz.

Měl strašně starý PCčko s primitivním programem, na kterým jsme skládali hudbu. Bylo v něm děsně těžký splácnout k sobě beat a basu. Museli jsme to vždycky nechat spočítat, a většinou to stejně furt nesedělo a my museli do toho prográmku pořád dokola nastavovat jiný čísla. Asi v roce 1995 jsme měli jako Flavamatic koncert v Brně spolu s jistou kapelou Chaozz, kterou založili naši kámoši z žižkovskýho klubu Komotovka. Ten koncert byl napůl průšvih. Nějakej týpek v publiku se rozhod, že nás bude prudit, my jsme byli ještě malý a už sami od sebe celý vynervovaný, že tam máme rapovat před lidma. Ale cestou domů jsme se shodli na tom, že oni

„S CHAOZZ JSME SI FÁZI UČENÍ ODBYLI

[ĐPO ZķTXL aPĐPUYZ^_T NZĆ e OYPČYŞSZ [ZSWPO` YPYŞ TOPŨWYŞ ¤

měli lepší muziku a my lepší texty, takže naše dvě kapely spojíme v jeden velkej Chaozz.

A pak jste zakopli o televizní slávu díky zakladateli pražského klubu Radost Ivu Pospíšilovi.

Já jsem chodil kupovat cédéčka do jeho krámu, protože byl jedinej, kdo objednával hip hop. Jednou se mě zeptal, jestli neznám nějakou českou rapovou skupinu, že má kontakt na hudební vydavatelství.

Já jsem samozřejmě řekl, že znám. Vyfotili jsme s kámošem pár fotek na automat, já jsem je donesl Ivovi a on nás seznámil s hudebním vydavatelstvím Polygram. Dali jsme jim demo, který jsme nahráli u Fugaze doma a tou dobou už z něho hráli i na pražským nezávislým Radiu 1. A Polygram nás vzal.

Takže pro tebe byl rap cestou sebezdokonalení?

Spíš jsem měl vždycky potřebu se k něčemu vyjadřovat. Sloh mi šel už na škole, zkoušel jsem dělat komiksy a psát povídky.

Tlačili na vás, abyste se líbili a podbízeli, aby se to prodávalo?

Myslím, že lidi z vydavatelství byli z toho, co se stalo, sami překvapený. Nikdo to nečekal. Náš úspěch byl založenej na tom, jaký jsme, protože naše první album bylo stejný jako naše starý demáče.

Akorát jsme ho nahrávali ve studiu pod vedením Honzy Čechtického z kapely Ohm Square, ten nás usměrňoval. Ale nikdy na nás nebyly vyvíjený žádný tlaky, abychom dělali něco jinak.

Proslavila tě hiphopová kapela Chaozz. Jak jste se dali dohromady?

Na střední škole jsem měl spolužáka, začali jsme se bavit na hodině tělocviku. Byl takovej vysokej

Ani u druhý a třetí desky na vás nikdo netlačil?

Ne, ale my sami jsme u druhý desky začali mít potřebu zalíbit se, být úspěšní. To je třeba příklad písničky Brána. Byli jsme zmatený. Ale kdybychom

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

32

neměli z čeho, nikdo by nás nenutil nahrát čtyři desky. A naše poslední album, Sakum Prdum, to byl myslím takovej dobrej Chaozz styl. Ani dneska bych se to nestyděl někomu pustit.

A ani jinak nepovažuješ Chaozz za hřích svýho mládí?

Byla to prostě součást cesty, kterou jsem musel dát, abych došel sem. Udělali jsme spoustu chyb a v době, kdy jsme začínali, jsme to neuměli dělat, ani jsme se neměli od koho učit. Vlítli jsme do toho po hlavě a teprve pak zjišťovali, co by to mohlo způsobit nebo nemuselo. Ale protože jsme se vždycky snažili dělat věci podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí, nemůžu říct, že bych se za to dneska styděl. Fázi učení jsme si odbyli před očima veřejnosti, což z dnešního pohledu není ideální. Ale nechci se moc melancholicky ohlížet. Část hiphopové scény tě dodnes nepřestala obviňovat z toho, že ses s Chaozzem zaprodal, a ještě k tomu z toho, že jste ze sebe dělali průkopníky rapu a hip hopu u nás, že jste ukradli statut českých průkopníků kapelám jako PSH. Ze začátku jsme byli jedna parta, od Oriona jsem měl většinu svých rapových kazet. Scéna byla malinká a já jsem byl ten mladší, on ten starší. V první skladbě na prvním albu Chaozzu jasně říkáme, že jsme nebyli první. Na desce jsme dali Penerům i ostatním respekt. Ale jinak ten jejich pocit, že jsme se zaprodali komerci, chápu, ale myslel jsem si, že už se to mezi námi vyčistilo. Nemůžu strávit celej život tím, že budu někomu vysvětlovat, kdo jsem...

Proč jsi z Chaozzu odešel a začal jet na vlastní pěst?

Oficiálně jsme se nikdy nerozpadli, jen máme furt pauzu. Stejně jsem chtěl všechno změnit, hlavně uvnitř sebe. Začal jsem úplně znova a hrozně mě to bavilo. Šel jsem do toho s takovou chutí, říkal jsem tomu vrátit se do tramvaje. Začal jsem si říkat Kato.

Hrál jsem jako DJ Kato, produkoval jsem muziku jako Kato a doufal jsem, že až lidi zjistěj, kdo je Kato, tak to nebudou moct vzít zpátky. Vlastně to tak i zafungovalo, akorát mi ten Kato přirostl k srdci tak, až z toho mám dneska trošku schizofrenii. :-D Takže sis začal říkat Kato, založil sis hiphopovou partu Prago Union a hned na jejím prvním albu HDP jste se předvedli ve společnosti hvězdných hostů jako KutMasta Kurt, Planet Asia, Edo G nebo Masta Ace & Dendemann. Čím jsi je přilákal?

Desku HDP mi pomáhal vydat kamarád Affro, který vede hiphopový časopis Bbarák a festival Hip Hop Kemp a díky tomu má i spoustu kontaktů.

Tak jsem mu ze srandy nadhodil, že bych chtěl mít tyhle velikány jako hosty, a ono to kupodivu vyšlo.

Super bylo, že ta spolupráce neproběhla jenom přes internet, teda s výjimkou KutMasta Kurta, kterej v tý době neměl cestu do Evropy. Ale s Planet Asia jsme to nahráli přímo u mě doma, protože v Česku hrál. Za Mastou jsme jeli do Berlína, kde zrovna koncertoval a za Edo G do Vídně.

Takže neměli žádný hvězdný manýry?

Vůbec ne. Upřímně jsem jim totiž řekl, co chci dělat. Že do těch skladeb fakt patří, že je chci kvůli jejich hudbě a ne kvůli jejich slavnému jménu.

„RAP MÁ UKAZOVAT SKUTEČNEJ SVĚT,

XŞ^_Z _ZSZ `VLe`UP ^aī_d V_P]û YPPcT^_`UZ` ¤

W W W.REDWAYMAG.CZ

33

rozhovor /

Ty si hodně hraješ s významy slov: „Jsme mistři ve stavění na cizích základech/ máme léta praxe v těch nejblbějších nápadech/ jak jít do všeho po hlavě/ ale stejně bezhlavě/ páč nemůžeš bejt v obraze /dokud nejsi párkrát pod/ až budu mít v kolenou revma/ možná začnu myslet hlavou/ říkám si každý ráno, když vyrážím za potravou/ ale vážně žerty stranou...“ Jakým způsobem píšeš?

Zapisuju si slovní spojení, co mě napadnou, na kousky papíru, který si schraňuju. Než vznikla deska Dezorient Express, ležel jsem nějakej čas v nemocnici. Tam jsem si vzal notebook a ty hromady papírů a probíral jsem se tím a zapisoval jsem to, co mi přišlo, že má něco do sebe. A pak jsem udělal pytlíkovou metodu – slovní spojení a hříčky, co se týkaly tématu, jsem vždycky naházel do jednoho pytlíku. Jiný zas do jinýho. Když přišel nápad na písničku, na refrén nebo nějakej beat, tak jsem se tim proštrachal, a co se dalo, to jsem použil. Vznikly základy skladeb a zbytek jsem už dopsal. Díky tomu byly ty písničky mnohem nahuštěnější, než když si prostě sedneš a napíšeš je. A já chci dělat desky, co si budeš moct dát doma do knihovny, vyndat je za pět let a najít v nich zase něco novýho.

Jsi rapper a zároveň pracuješ v reklamce.

Není v tom trochu rozpor? Živit se v Česku muzikou znamená dělat spoustu kompromisů, o které nestojím. A bál bych se, že potřeba vydělat si na sebe by se v té hudbě nakonec nějak projevila. Takže jsem mnohem klidnější, když mám práci, která mě trochu baví, a z výplaty mám každý měsíc na účty, jídlo a bydlení. Pak si můžu skládat a hrát muziku, jakou chci.

Na Dezorient Express máš jeden track, kde se rapuje o mrtvole, která leží v křoví v parku na Arbesově náměstí, a lidi kolem ní chodí celý týdny a nikdo si jí nevšimne. To je ze života?

Přesně tak, stalo se to asi před čtyřma rokama.

Na rozdíl od mý písničky tohohle chlapíka teda nikdo nezabil, byl to asi nějakej bezdomovec, kterej tam umřel sám. Já jsem si to trochu přibarvil o vraždu, no.

Ale ta mrtvola tam skutečně ležela dlouho, nejmíň měsíc, v křoví, který ani žádný křoví není, je ti tak po pás, a deset metrů od něj je tramvajová zastávka.

Od chvíle, co jsem na tuhle zprávu narazil v novinách, jsem o tom chtěl něco napsat. Fascinovalo mě, jak je to miliónový město anonymní místo. Mimochodem, kamarád ze Smíchova mi vyprávěl podobnou historku, že tam prý probíhala nějaká policejní honička a policajti stříleli varovně do vzduchu. A celý to pozorovala nějaká babička vykloněná v okně, kterou trefila kulka zespoda do brady. A ona zůstala opřená v okně. Že je asi mrtvá, si někdo všiml, až když přišla zima a babička měla sněhovou čepičku na hlavě.

Kato

český rapper a hiphopový producent Byl hlavní tváří Chaozz, komerčně nejúspěšnější české hiphopové skupiny.

Vyšla mu tři sólová alba: Deph, Rigor Mortis a 3D. Poslední roky vede kapelu Prago Union, s níž zatím vydal desky HDP a Dezorient Express.

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

34

Tak a máš téma na další track...

Někdo mi ale tuhle tvrdil, že to je jen taková vymyšlená městská legenda. Tak nevím.

Mám dojem, že když rapuješ „hledám holku, která mi dá za pravdu“, tak polovině lidí, co tě poslouchaj, ani nedojde, že v tom je jemnej dvojsmyslnej vtip. A že verš „život je to jediný, co tu není stálý, Einstein si to možná spočítal, ale nakreslil to Dalí,“ vyžaduje po lidech znalost autora teorie relativity a obrazů jednoho španělského

surrealisty. Nebojíš se někdy, že tvoje texty budou na část hiphopovýho publika moc hravý a moc rafinovaný?

Snažím se dělat muziku, která je furt hip hop, ale bude srozumitelná komukoliv, kdo ji bude mít chuť poslouchat. Jsem rád, že na nás chodí i lidi, co hip hop neposlouchaj. Jak jsem říkal, rap mě chytil jako muzika, v níž se mluví o čemkoliv, a tak mi přijde škoda, že v dnešní době si hip hop okolo sebe postavil ohrady nějakýho stylu a vymýšlí si, o čem se má rapovat a o čem se má taktně mlčet. A jako úplně postavený na hlavu mi přijde, že rap – muzika, která má ukazovat skutečnej svět – místo toho ukazuje světy, který neexistujou. Někdy je to až legrační.

Jasně, všichni ti rapoví drsňáci ověšený zlatem a holkama, co rapujou o tom, jak šéfujou pouličnímu gangu a vítězej v přestřelkách. Napadlo tě někdy, že bys nadobro opustil hip hop a začal dělat úplně jinou muziku?

Samozřejmě jsem o tom přemýšlel. Chtěl bych určitě víc zpívat. Ale mně jsou všechny žánry vlastně fuk.

Síla, která mě ženě něco napsat a narapovat, je úplně stejná jako ta, co žene malíře k malování. Akorát mluvíme trošku jiným jazykem. Ale programově svůj styl měnit nebudu, bojím se, že by to ztratilo opravdovost.

Máš nějaké vzory?

Asi to dělám už tak dlouho, že to dělám tak, jakej jsem sám. A ti černí rappeři z Ameriky, který jsem měl vždycky rád, rapujou a hrajou z mnohem míň romantických důvodů, než jsme si kdy mysleli.

Jakože většina slavnejch americkejch rapperů chápe rap především coby cestu, jak vydělat prachy a konečně vypadnout z ghetta? Že za tím není až tak velká potřeba být „básníkem ulice“, co vykřičí všechnu nespravedlnost světa?

Jasně, ale i ta jejich cesta je správná. Prostě nemám vzory, spíš lidi, co mě nějak ovlivnili.

Ovlivnili tě jako autora rýmovaných textů třeba nějací básníci?

Já čtu spíš literaturu faktu. Zajímá mě vesmír, fyzika...

Fyzika?

Teoretická. Nejsem na čísla, na matiku nemám hlavu vůbec. V beletrii moc nejedu, i když občas mi někdo něco doporučí a mě to zaujme. Líbí se mi třeba básně Leonarda Cohena. Ale teoretická fyzika je jiná věc. Zajímá mě teorie chaosu: měřítková vnitřní podobnost, teorie univerzality. V ní se třeba říká, že když stojíš řekněme na anglickým pobřeží a koukáš si k nohám, tak vidíš ty samé tvary a struktury, jako když na stejné pobřeží hledíš třeba ze stokilometrové výšky. Takže obraz detailu pobřeží zblízka je vlastně tentýž jako obraz celku z dálky. To mě přivedlo k hledání principů. U přírodovědnýho filmu o tom, jak fungujou zvířata na ostrově odříznutým od světa, můžeš přijít na věci, který se ti budou hodit, když nastoupíš do nový práce, tedy do prostředí, který taky funguje jinak než tvůj dosavadní svět. Prostě, určitý principy jsou společný. Proto věda hledá jednotnou „teorii všeho“. Možná, jestli ji někdy opravdu najdeme, nastane konec světa. Protože už nebude co hledat.

„ŽIVOT JE TO JEDINÝ, CO TU NENÍ STÁLÝ,

0TY^_PTY ^T _Z XZĆYŨ ^[ZķŞ_LW LWP YLV]P^WTW _Z /LWŞ ¤

W W W.REDWAYMAG.CZ

35

smartbox /

TEXT: K8 + SÁRA HEDVIČÁKOVÁ PŘIPRAVILA: KATEŘINA „PÍSEČEK” PÍSAČKOVÁ – CELOŽIVOTNÍ SBĚRATELKA TŘÍDNÍCH A ŘEDITELSKÝCH DŮTEK, PRŮSERÁŘKA A MATURANTKA S VYZNAMENÁNÍM. V SOUČASNOSTI STUDENTKA ŽURNALISTIKY NA UNIVERZITĚ KARLOVĚ.

ILUSTRACE: FUNKFU.NET

Vzhůru do zahraničí!

Někdo se chce osamostatnit od rodičů, někoho zase chtějí násilím osamostatnit rodiče. Jeden se chce pořádně naučit cizí jazyk na té nejvyšší úrovni a další chce zkrátka dosáhnout lepšího vzdělání, než nabízí většina českých škol. Důvodů proč studovat v zahraničí je mnoho, jeden pádnější než druhý, bez přehánění. Vezměme to ale všechno hezky popořádku – protřepat, nemíchat – dnešní díl seriálu Jak za na školu totiž bude o tom, co vás čeká, když se rozhodnete vytáhnout paty z rodné hroudy a jet studovat do světa... ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

36

Většina z vás se bude při takovémhle rozhodnutí zkraje nejspíš potýkat s jednoduchým dilematem: zda mají rodiče na vaše studium v zahraničí peníze nebo ne. Fakt, že jsou v Čechách za nejlepší školy považovány ty státní, je spíše světovou výjimkou.

Jinde za záruku kvalitního vzdělání obecně platí školy soukromé – a za ty se platí... Naštěstí ale ne vždycky!

Existují mraky agentur, společností, nadací a programů, které zprostředkovávají středoškolákům úplná nebo částečná stipendia – tzn. za půlroční, jednoleté či dvouleté studium v zahraničí nezaplatíte nic, anebo minimum (podle finančních možností vaší rodiny). Získání stipendia není nedosažitelnou metou, vyžaduje to však nějaké ty obstojné studijní výsledky, určitou dávku cílevědomosti i pečlivosti, a především dobré zvládnutí jazyka, ve kterém budete chtít studovat!

Svoje zkušenosti s vyřizováním studia v zahraničí nám poslala čtenářka Sára Hedvičáková, nechte se inspirovat!

Když se ve třídě rozmohla nemoc „nutně potřebuji co nejdál od rodičů, nejlépe na několik let do ciziny“, vzaly jsme to s mámou pěkně od podlahy a našly studijní pobyt v zemi mně nejbližší, v Anglii. Stačilo pár kliknutí ve vyhledávači a objevily jsme nadaci OSF (Open Society Found), která zprostředkovává stipendijní pobyty pro studenty vysokých a středních škol v Anglii a v USA. Nadace spolupracuje se sdružením ředitelů asi dvou set padesáti anglických škol (tzv. HMC – Headmasters‘ and Headmistresses‘ Conference) a mimo jiné se společností Assist, která na podobném principu funguje v Americe.

Přijímací řízeni do Anglie, které jsem absolvovala, se skládá ze tří částí: Přihláška: K formuláři, který je volně dostupný na internetové stránce nadace, se připojí „esej“ dlouhá asi na stránku, průkazová fotografie a fotografie z rodinného či školního prostředí.

V eseji student popisuje prostředí, ve kterém vyrůstá – školu, rodinu, přátele, své zájmy a dosavadní úspěchy. Dále je nutné vyžádat si písemné doporučení třídního profesora, matematikáře a angličtináře. Obzvlášť tahle část příprav byla docela veselá, reakce profesorů rozdílné: moje milovaná třídní profesorka se málem rozplakala, matematikář se udiveně vyptával, co si to zase vymýšlím, a profesorka na angličtinu mi napsala doporučení, ve kterém jsem vypadala skoro jako superhrdinka. Když tohle všechno máte, stačí jen zalepit obálku a vše poslat na adresu nadace. Pokud je všechen materiál v pořádku a včas doručen a vy odpovídáte zadaným kritériím (věk, finanční situace rodiny), čeká vás pozvánka na jazykové testy.

Jazykový test: Na webu nadace je ke stažení zkušební test. Ten se dělí na dvě sekce o několika částech, na každou sekci máte čtyřicet minut.

Nenechte se ale zmást. V tomhle zkušebním testu máte těch osmdesát na zhruba 38 otázek, jenže při reálném testu vás ve stejném limitu čeká otázek dvakrát až třikrát tolik. Na druhé straně je test gramaticky jednoduchý a s trochou štěstí a velkou koncentrací se dá zvládnout. Na jazykovém testu se nás sešlo něco málo přes sedmdesát, přes spodní hranici bodování se dostalo třicet jedna dětí.

Pohovory: Nadešel dlouho očekávaný den pohovorů. V místnosti nás přijali jeden Angličan (bývalý předseda správní rady HMC) se svou manželkou a dva Američani (předseda správní rady společnosti Assist a ředitel jiného amerického sdružení soukromých škol). I když se snažili vytvořit příjemnou atmosféru, ze začátku jsem ze sebe sotva dostala slovo. Angličana zajímalo naše náboženské vyznání, rodina, životní cíle a úspěchy a náš názor na Lisabonskou smlouvu a globalizaci, což mě malinko vyvedlo z míry. Ptal se nás přímo, jindy zase chtěl,

W W W.REDWAYMAG.CZ

abychom mezi sebou diskutovali. Američany zajímalo, co si myslíme o Baracku Obamovi.

Také nás požádali, ať se dohodneme, jakou otázku bychom mu položili. Nakonec půlhodinové interview uteklo jako voda a já odcházela s pocitem, že jsem neřekla ani polovinu toho, co jsem měla na mysli. Čekání... Trvalo asi měsíc, než jsem se dozvěděla tu úžasnou zprávu: Pohovorem jsem prošla.

Vzápětí mi přišel e-mail od administrátora projektu s otázkou, zda-li bychom přijali dvouleté „IB“ studium (vysvětlíme níže), kdyby nám bylo nabídnuto. Následovalo dlouhé zvažování všech pro a proti, konzultace se studenty, kteří na IB škole studovali. Nakonec jsem se rozhodla pro kladnou odpověď. Po nějaké době se mi ozvala přímo sekretářka školy, do které právě teď v září nastupuju.

Co je IB škola?

IB je zkratka pro International Baccalaureate a je to forma dvouletého studia zakončeného mezinárodní maturitou. Škol, které takovýto program poskytují, je po celé Anglii ve srovnání s ostatními zeměmi opravdu málo. Školné stojí třeba i půl miliónu ročně, a tak je poměrně běžné, že si rodiče vezmou půjčku – tomu se ale se stipendiem dá vyhnout. IB předměty se dělí do šesti skupin, student si z každé vybírá jeden: hlavní jazyky (angličtina, němčina) vedlejší jazyky (francouzština, němčina, španělština, italština, japonština) humanitní vědy (zeměpis, dějepis, ekonomika, psychologie, management) přírodní vědy (biologie, chemie, fyzika, design a technologie) matematika ve třech stupních obtížnosti doplňující předměty (divadlo, hudba, výtvarná výchova).

Kromě toho přes rok musíte napsat několik esejí na daná témata a absolvovat povinné hodiny, ve kterých se probírá psychologie, sociologie, politologie a rozvíjí se váš světonázor. Poslední složkou studia je tzv. Kreativita, Akce, Služba: student chodí na hodiny umění, vybere si nějaký sport a charitativní práci – to mu dohromady zabere tři hodiny týdně.

V době, kdy budete číst tyhle řádky, se už budu nejspíš rozkoukávat na windermerské Škole Sv. Anny, kde budu studovat až do maturity.

Mým cílem nebyla co největší samostatnost v co nejnižším věku, studium v zahraničí pro mě znamená spíš možnost naučit se a poznat něco nového.

GO-GO-GOOGLE! www.osf.cz – OPEN SOCIETY FUND – nadace, jež usiluje o „rozvoj hodnot otevřené společnosti a podporu demokracie“ a zařizuje středoškolským studentům stipendia do Velké Británíe a USA. Termín podávání přihlášek bývá 1. prosince, v polovině roku pak většinou probíhají jazykové testy. www.icm.cz – portál Informačního centra mládeže jsme vám doporučovali již v minulém čísle a pomůže vám i při shánění školy v zahraničí. V sekci Vzdělávání v zahraničí naleznete záložku Studium na střední škole a pod ní záložky Agentury (placené studium pro všechny) a Stipendia (neplacené, výběrové programy). Touto cestou se dostanete k seznamům komerčních agentur a neziskových nadací s popisem jejich služeb a kontakty. www.naep.cz – Národní agentura pro evropské vzdělávací programy. Jako všechno, co obsahuje slovo „evropský“ je tahle stránka na první pohled trochu předimenzovaná, ale nedejte se odradit!

Zaměřte se na Program Comenius, středoškolský ekvivalent známého programu Erasmus. Partnerskými zeměmi jsou Rakousko, vlámská část Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Lotyšsko, Lucembursko, Norsko, Španělsko, Švédsko. Termín pro podávání žádostí bývá 1. prosince. www.zahranici-stipendium.cz – portál provozuje Dům zahraničních služeb ministerstva školství. www.jcmm.cz – Jihomoravské centrum pro mezinárodní mobilitu nabízí příležitosti ke studiu v zahraničí výhradně studentům z Jihomoravského kraje.

Láká Vás podobný zážitek? Bohužel, v této oblasti nelze poradit nic moc zábavnějšího, než abyste zasedli k počítači a pustili se do hledání své vysněné školy. Nezoufejte, pokud vám žádost na poprvé nevyjde, a radši se zamyslete, čím to mohlo být způsobeno, a zkuste to znovu!

37

téma /

TEXT, FOTO: PR ČLÁNEK VZP

YES nebo NEYES?

'R ]¾NODGHN D J\PSOŢ SR FHOÆ UHSXEOLFH Y\UD]LOD X{ SRWŗHWÊ -Ê]GD NXFKDŗŢ <HV1H<HV Y ĶHOH V WHOHYL]QÊPL PLVWU\ YDŗHĶN\ )LOLSHP 6DMOHUHP D 2QGURX 6ODQLQRX =DWÊPFR NOXFL YDŗLOL GDOxÊ ×ĶDVWQÊN MÊ]G\ DUWGLUHNWRU 5HG:D\H D '- 3DVWD YDŗLO WDN\ PÊFKDO QD PL[¾NX PX]LNX D YxHFKQR WR RNRŗHQLOR SĺW VWUHHW GDQFH WDQHĶQÊNŢ .G\{ VH ]URYQD QHWDQĶLOR QHER QHYDŗLOR G¾YDOL DNUREDFLL IUHHVW\ORYÊ ERUFL QD %0; NROHFK D GRSOŏRYDO MH SURIÊN YH IODWX 1HPXVHOL MVWH MHQ NRXNDW .D{GÚ NGR PĺO FKXŜ PRKO YDŗLW V NXFKDŗL D H[SHULPHQWRYDW V LQJUHGLHQFHPL $ WHQ NRPX VH SRGDŗLOR QDPÊFKDW QĺFR SR{LYDWHOQÆKR GRVWDO FRRO Q¾UDPNRYRX IODVKNX QHER YUD{HGQRX NXFKDŗVNRX ]¾VWĺUX .XFKWÊFL )LOLS V 2QGŗHMHP PĺOL L SRXĶQÚ SURMHY R WRP MDN SŗLEÚY¾ Y\SDVHQÚFK PODGÚFK NWHUÚP QDNRQHF SŗHE\WHĶQ¾ NLOD V¾GOD ]ŢVWDQRX L Y GRVSĺORVWL 7USÊ SDN VSRXVWRX QHPRFÊ D QHQÊ MLP FR ]¾YLGĺW .OXFL SURWR UR]KRGLOL GR GDYX S¾U UDG MDN VH SRGREQÚP SUREOÆPŢP FR PR{Q¾ ×VSĺxQĺ Y\KQRXW *ØDGL UG 0CLFK UK PÇLCMØ URQTV PGDQ UG LFK CURQÍ RTQLÈV XGP ,G\ RTCXKFGNPÇ PGLNÈR RÇV Cz vGUV OGPvÈEJ RQTEÈ FGPPÇ 0GX[PGEJ¼XGL UPÈFCPK s RQVÓGDWLGv GPGTIKK PC EGNÄ FQRQNGFPG ,GUVNK VÇ PWFÈ RQUNQWEJCV ÓGÃK Q VQO zG QDÃCU VQ EJEG RQ\ÓÈV K PÇLCMQW VW \GNGPKPW C QXQEG ERK UG F¼N DWÓVCOC # UVCÍ UG DWÓVGO &¼XGL UK RQ\QT PC UOCzGP¼ LÈFNC NKOQP¼F[ C UNCFMQUVK ,KPCM UG UVCPGv UOCzGPØO DWÓVGO 2TCXKFGNPÇ RKL KFG¼NPÇ Cz NKVT[ FGPPÇ 5NC\GPÄ NKOQP¼F[ EJWVPCLÈ UNCFEG CNG UMQPÃÈv LCMQ DWÓV X[MQWRCPØ X EWMTW +FG¼NPÈ LG XQFC OKPGT¼NM[ FzWU[ ÓGFÇPÄ XQFQW C ÃCL )XQJXMH MHGQRGXFKÆ SUDYLGOR HQHUJLH ] MÊGOD FR VQÊx D HQHUJLH NWHURX VS¾OÊx WÊP {H VH KÚEHx

PXVÊ EÚW Y URYQRY¾]H 7R MH FHO¾ YĺGDf

-Ê]GD NXFKDŗŢ <HV1H<HV EXGH SRNUDĶRYDW G¾O OHWRV QD SRG]LP D MH GRVW PR{QÆ {H GRUD]Ê L N Y¾P GR xNRO\ 7R VH G¾ NRQHĶQĺ ]MLVWLW QD ZHEX ZZZ <HV1H<HV F] $ NG\{ X{ WDP EXGHx WURFKX VH SRUR]KOÆGQL QDMGHx WDP WRWL{ WLS\ VRXWĺ{H IODVKRYÆ KU\ D UHFHSW\ MÊGHO NWHU¾ )LOLS V 2QGŗHMHP QD DNFÊFK YDŗÊ &HO¾ WDKOH DNFH E\ VH DOH QHPRKOD XVNXWHĶQLW NG\E\ ML QHSRGSRŗLOD 9xHREHFQ¾ ]GUDYRWQÊ SRMLxŜRYQD

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

38

# VGÊ UNGFWL MWEJCÓK (KNKR U 1PFÓGLGO RÓKRTCXKNK R¼T TGEGRVÔ EQ PG\CDGTQW OQE ÃCUW 0CXÈE LUQW UMQTQ \CFCTOQ

6ÇUVQXKP[ \C FQDTQW -G JW 5WTQXKP[ I VÇUVQXKP DCNGPÈ OCNÄ DÈNÄ LQIWTV[ TCLÃG XÇVvÈ UCN¼VQX¼ QMWTMC OGPvÈ RCRTKM[ WXCÓGP¼ XGLEG I VXTFÄJQ UØTC UÔN 2QUVWR &Q XTQWEÈ XQF[ RÓKFGL UÔN PÇMQNKM MCRGM QNGLG C VÇUVQXKP[ &Tz UG P¼XQFW W VÇUVQXKP RCM DWFQW XCÓGPÄ CN FGPVG PGDQNK PC UMWU 7XCÓGPÄ VÇUVQXKP[ RTQRN¼EJPK UVWFGPQW XQFQW 2CRTKM[ TCLÃG QMWTMW C XGLEG PCMT¼LGL PC MQUVKÃM[ C PCUVTQWJGL PCJTWDQ VXTFØ UØT 5OÈEJGL VÇUVQXKP[ U LQIWTVGO C RÓKFGL PCMT¼LGPQW \GNGPKPW XGLEG C UØT 1UQN RQFNG EJWVK C PGEJ X NGFPKÃEG X[EJNCFKV

&KGVPÈ EJWyQXMC 4KJCPPC 5WTQXKP[ MU XÇVvÈJQ MP¿EMGDTQVW PGDQ VOCXÄJQ EJNGDC I W\GPÄJQ NQUQUC I NWÃKP[ D[NKPM[ I QÃKvVÇPÄJQ ÓCRÈMCVÄJQ EGNGTW RGRÓ ÓÈOUMØ UCN¼V 2QUVWR -P¿EMGDTQV PCN¼OGL PC MQWUM[ RQVÓK NWÃKPQW X[OÈEJCPQW U D[NKPMCOK 2N¼VM[ W\GPÄJQ NQUQUC C UCN¼V RQMN¼FGL PC MP¿EMGDTQV 2ÓKFGL JTCPQNM[ \ ÓCRÈMCVÄJQ EGNGTW C RQF¼XGL %JGTT[ EJGTT[ DWO DWO 5WTQXKP[ EJGTT[ TCLüVMC s zNWV¼ K ÃGTXGP¼ DÈNØ RGRÓ UÔN RN¼VMQXØ UØT NWÃKPC FQ UCN¼VÔ DCNM¼PUMØ UØT vWPMC \GNGPÄ RCRTKM[ 2QUVWR %JGTT[ TCLüVMC RÓGMTQL PCRÔN 2ÓKFGL PC MQUVKÃM[ PCMT¼LGPQW vWPMW C RN¼VMQXØ UØT NWÃKPW DCNM¼PUMØ UØT C RCRTKM[ 8vG RQFNG EJWVK QUQN C QRGRÓK 6Q LG XvGEJPQ OÔzGv UGTXÈTQXCV

VER never O yesNEyes 7TÃKVÇ LUVG UK XvKONK zG M VQOWVQ ÃÈUNW LG RÓKNQzGPÄ FØXMQ ;GU0G;GU -FQ \C LGJQ XØTQDQW UVQLÈ C MQJQ C EQ X PÇO WXKFÈVG! =DĶQĺPH UH{LVÆUHP .GR YLGĺO 6DPRW¾ŗH WDN VL Y]SRPHQH {H Y QLFK KU¾O SRVWDYX 5REHUWD NWHUÚ SRŗ¾G QĺNRKR QDW¾ĶHO -R WR MH RQ t YODVWQÊP MPÆQHP 0LNXO¾x .ŗHQ 9H ILOPRYÆP SURVWŗHGÊ VH SRK\ERYDO RGPDOD SURWR{H RED MHKR URGLĶH MVRX NDPHUDPDQL $QL N UH{ÊURY¾QÊ QHPĺO QLNG\ GDOHNR $ MHVWOL VH Y¾P ]G¾ {H R QĺP SRVOHGQÊ GRERX QHE\OR VO\xHW EXGH WR WÊP {H VH SR SUHPLÆŗH 6DPRW¾ŗŢ VEDOLO D RGMHO VWXGRYDW GR $PHULN\ )LOPHP SURY¾]HMÊ NOXFL Y DNFL )LOLS 6DMOHU D 2QGŗHM 6ODQLQD NWHŗÊ VH VH]Q¾PLOL QD NXFKDŗVNÆ VRXWĺ{L 9 WHOHYL]L VSROHĶQĺ YDŗÊ X{ RG URNX )LOLS SUDFRYDO Y UHVWDXUDFÊFK Y 86$ 1ĺPHFNX L X Q¾V 0¾ U¾G KLS KRS DXWD VQRZERDUG D ZDNHERDUG 2QGŗHMH SŗLYHGO N YDŗHQÊ GĺGD D MHGHQ VWDUxÊ ĶHVNÚ VHUL¾O NWHUÚ E\O MDN MLQDN R YDŗHQÊ %DYÊ KR ERZOLQJ D U¾G UHOD[XMH X VYÆKR ĶW\ŗVHWOLWURYÆKR DNY¾UND

W W W.REDWAYMAG.CZ

9 <HV1H<HV G¾OH XYLGÊWH -DQD 3 0XFKRZD ]Q¾PÆKR KXGHEQÊND D SURGXFHQWD IURQWPDQD NDSHO\ (FVWDV\ RI 6DLQW 7KHUHVD D YHONÆKR VWDMOHUD NWHUÚ QHG¾ GRSXVWLW QD NODVLNX $GLGDV 2ULJLQDOV 9H ILOPX kHSWHM VL ]DKU¾O KODYQÊ SRVWDYX V QHY\MDVQĺQRX VH[X¾OQÊ RULHQWDFÊ Y 6DPRW¾ŗÊFK E\O N\WDULVWRX VNXSLQ\ )DNH 'HDG 2EMHYLO VH WDN\ YH VQÊPNX 5RN ĸ¾EOD 6OR{LO KXGEX N YÊFH QH{ GHVÊWFH ĶHVNÚFK ILOPŢ NURPĺ kHSWHM D 6DPRW¾ŗŢ SDWŗÊ PH]L W\ QHM]Q¾PĺMxÊ WŗHED 9¾FODY 3XVLQN\ *UDQGKRWHO 3RVW &RLWXP D -HGQD UXND QHWOHVN¾ 6OR{LO L 0ŢM VYĺW MH WYŢM SUR 2UGLQDFL Y UŢ{RYÆ ]DKUDGĺ D KXGEX N QĺNROLND GLYDGHOQÊP SŗHGVWDYHQÊP +RQ]D MH D{ FKRURP\VOQĺ Y¾xQLYÚ IDQRXxHN 6O¾YLH

9H ILOPX VH WDN\ REMHYXMH =GHQĺN ĞDQGD DOLDV 3DVWD NOÊĶRYÚ PX{ QDxHKR ĶDVRSLVX W¾WD ĶHVNÆKR VWUHHWDUWX '- YÚWYDUQÚ XPĺOHF GREUÚ V\Q NDPDU¾G DWG X{ WR SŗHFH YxHFKQR ]Q¾WH {H MR SDN xSLĶNRYÚ IUHHVW\OH %0; MH]GHF 'RPLQLN 1HNROQÚ ]SĺYDĶN\ +HOHQD =HŜRY¾ D 0DWĺM +RPROD ]H VNXSLQ\ :RKQRXW 7R MH SDUWLĶND FR" 7DN VH KH]N\ EDYWH

-VPH JDUDQWHP NYDOLWQÊ D NRPSOH[QÊ ]GUDYRWQÊ SÆĶH SUR YxHFKQ\ {LYRWQÊ VLWXDFH 3UR YÊFH QH{ PLOLRQŢ VYÚFK NOLHQWŢ ]DMLxŜXMHPH ]GUDYRWQÊ SÆĶL QD Y\VRNÆ ×URYQL P¾PH VPOXYQÊFK ]GUDYRWQLFNÚFK ]DŗÊ]HQÊ

39

narodila jsem se /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: IVAN HRONÍK

Jmenuju se Andrea Rán Jóhannsdóttir.

Na Islandu si ale dáváme i elfí jména, to moje je Alvia Islandia.

JMÉNO:

Narodila jsem se v roce 1993, bude mi sedmnáct.

VĚK:

V Reykjavíku, hlavním městě Islandu.

KDE ŽIJU:

Teď do školy nechodím, pracuju v obchodě se sklem na hlavní ulici Reykjavíku.

STUDUJU:

Na Islandu Pamatujete na březnové a dubnové erupce islandské sopky Eyjafjallajökull? Říkalo se, že nás kvůli nim čeká studené léto, protože sopečný popel rozptýlený v atmosféře bude bránit slunečním paprskům v průniku, což se doteď (článek píšu na konci července) nepotvrdilo. Je vedro jak blázen a podle předpovědi vydrží i nadále. Andrea Rán Jóhannsdóttir žije v Reykjavíku a samozřejmě nás zajímalo, jestli a jak erupce ovlivnily život ve městě. Odpověď najdete v rámečku. Andrea mluví česky (její táta je fotograf Ivan Hroník), takže pokud byste se chtěli seznámit, napište si na info@redwaymag.cz o její mail. Zařídíme to.

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

40

Co děláš každý den v sedm ráno?

Spím a sním.

Ani jednou jsme se nepohádaly!

Doufám, že nám to vydrží navždycky.

Co máš obvykle k snídani?

Cornflakes s banánem a pečivo s čokoládovou náplní.

Tvoje nejoblíbenější jídlo?

Kuře s hranolky a chlebem pita.

Co ráda děláš? Jaké máš záliby?

Baví mě kreslit. Hlavně ženské postavy. Pak taky ráda upeču něco sladkého, třeba růžové dortíčky, a miluju všechny adrenalinové činnosti.

Chodíš ráda do školy? Na co se tam nejvíc těšíš?

Nějaké sporty?

Baví mě chodit do školy, protože tam mám kamarády. Baví mě dostávat dobré známky, nejradši mám umělecké předměty, nesnáším matiku.

Tanec, především balet, na který jsem chodila spoustu let. Na hiphopovém táboře jsem se pak naučila i jazz balet, při kterém tělo dostává pořádně zabrat.

Co ještě nesnášíš?

Máš sourozence? Co bys o nich řekla?

Islandské počasí: zimu a tmu.

Mám dva starší bratry. Siggimu je dvacet a studuje školu, na kterou bych chtěla jít i já. Bragimu je devatenáct, a protože už má řidičák, může mě vozit autem. Pak mám ještě dvě mladší sestry, Dagný je deset a pořád miluje Petra Pana, druhé je sedm. S tou mám stejnou mámu, ale jiného tátu.

Co děláš po škole?

Teď zrovna do školy nechodím, ale když mám po práci v obchodě, ráda se jen tak poflakuju s kamarády.

Někdy spolu zajdeme k moři a tak...

Kdo je tvoje nejlepší kamarádka a jaká je?

Moje nejlepší kámoška se jmenuje Bryndís a je s ní fakt legrace.

Kamarádíme spolu už pět let.

Narodily jsme se obě ve stejném znamení (Blíženci) a před dvěma roky jsme spolu jely do Dánska.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Máte doma nějaké zvíře?

Ne. Ale chtěla bych kočku nebo rybičky.

Co se ti nejvíc líbí na místě, kde žiješ?

To, že můžu mít vlastní byt a taky

že od podzima budu zase chodit do školy. Reykjavík je město vyhlášené nočním životem. Obchody, kluby – všechno je tady při ruce, nikam to není daleko, všude se dá pohodlně dojít pěšky.

Island

A co se ti nelíbí?

Hm, ani nevím...

Co si myslíš o islandské politice a vládě?

Nemám moc ráda politiky, někteří jsou asi OK, ale stejně si myslím, že většinou jenom lžou a neplní sliby.

Opravdu moc doufám, že jednou se objeví někdo upřímný s čistým štítem a úmysly, a ten naši zemi povede.

Čeho chceš v životě dosáhnout?

Chci cestovat po celém světě! A žít ve velkém domě.

Je v tvém životě něco, s čím nejsi spokojená a chtěla bys to změnit?

Takových věcí je hodně, ale neudělám s nimi nic.

Co víš o České republice? Jen tak, bez hledání na Googlu.

Vím, že je u vás hezky a že se smějete úplně jiným věcem než Islanďané. Česka republika je sympatická země a už se těším, až ji navštívím.

41

Jak ovlivnila činnost sopky Eyjafjallajökull život v Reykjavíku?

Nijak zvlášť – sopka je od města docela daleko, asi 200 km na východ podél jižního pobřeží, navíc od začátku erupcí foukal vítr západním směrem, tedy pryč od Reykjavíku. Ve výhledu na sopku nám brání hory, takže kdo se nedíval na zprávy, nic nevěděl.

Ale samozřejmě, Reykjavík je malé město, a když se něco děje, všichni o tom mluví. Život Islanďanů se změnil až ve chvíli, kdy kvůli popelu uzavřeli letiště.

Stejně jako v celé Evropě ani u nás nic nelétalo, a jelikož letecká doprava je nejdůležitějším spojením ostrova se světem, asi týden se z Islandu ani na něj nikdo nedostal.

technologie /

TEXT: K8 FOTO: ARCHIV ZDROJ: PŘÍBĚH FOTOGRAFIE – DANIELA MRÁZKOVÁ, MLADÁ FRONTA

PRíbEh fotografie

Pro jednoho je dnes fotka obživa, pro druhého koníček, pro třetího zdroj informací, pro čtvrtého umění, pro dalšího jenom materiál pro další grafickou práci. Pro policisty a detektivy, ale stejně tak třeba pro vědce, je fotografie zase důkazním materiálem a slouží k dokumentaci nebo identifikaci osob. Turisté loví fotografie památek jako nějaké sportovní trofeje. Na safari si při míření na kráčejícího lva pod spouští fotoaparátu nejspíš představují spoušť brokovnice. V médiích může být fotografie mocným nástrojem manipulace, v profilovkách na facebooku je to zas prostředek sebereprezentace, potažmo bašta narcismu.

Ve dvacátých letech 19. století, kdy vznikla první „fotografie“ ale šlo o totální revoluci v zobrazování světa. Napsaly se o tom stovky knih, tahle dvoustránka tedy nemá ambice o moc větší než vzbudit váš zájem o příběh a teorii fotografie.

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

42

Když jedna velká fotografická firma uváděla loni na náš trh další „převratnou novinku” (rozuměj další vychytaný fotoaparát, co udělá všechno sám), použila jednoduchý, ale úderný reklamní slogan: Focení skvělých snímků nebylo nikdy snadnější! Myslím, že trefili do černého... Vždyť kolik z nás si při mačkání spouště malé digitální krabičky (které většinou ani moc nerozumíme) uvědomuje, jak zajímavý vývoj vedl k současnému stavu fotografie.

CAMERA OBSCURA Temná komora neboli dírková kamera alias pinhole I když existují i dřívější záznamy, autorem prvního podrobného popisu fungování dírkové komory na území Evropy není nikdo jiný než geniální umělec a vynálezce Leonardo da Vinci. On a mnoho dalších malířů po něm si použitím camery obscury pomáhali k dosažení věrné perspektivy svých obrazů. Na počátku 19. století se mnoho vynálezců současně snažilo přijít na způsob, jak

jinak než překreslováním (viz obrázek) tyto prchavé obrazy skutečnosti uchovávat.

TIP! Návod, jak si vyrobit dírkovou kameru, program na vypočítávání délky expozice a vůbec všechno o tomto fenoménu najdete například na stránkách nadšence Davida Balihara – www.pinhole.cz. Je to zábavnější než utrácet peníze za papírovou skládací pinhole kameru, kterou nabízí firma Lomography.

HELIOGRAFIE Joseph Nicéphore Niepce – Pohled z okna ateliéru, 1826 Tento obraz se všeobecně uznává jako první dochovaná „fotografie“, tedy něco, co vzniká působením světla na vrstvu materiálu, který je na světlo citlivý a pod jeho vlivem mění vlastnosti (foto grafie = kresba světlem).

Francouzský vynálezce Niepce exponoval cínovou destičku potaženou vrstvou asfaltu v temné komoře celých 8 hodin, proto jsou

stíny patrné na domech obou stranách dvora.

TIP! Více o různých historických fotografických technikách se dozvíte např. na stránkách Národního muzea, které pořádá i pravidelné workshopy pro jednotlivce a školy (přesvědčte svého fyzikáře!): www.ntm.cz. Podrobný receptář „jak na to” je i na adrese www.fototechniky.cz

DAGUERROTYPIE Louis Jacques Mandé Daguerre – Boulevard du Temple, 1838 Tato daguerrotypie je první fotografií zachycující člověka. Většinu lidí, co tou dobou rušným pařížským bulvárem prošla, sice kvůli dlouhému exozičnímu času není vidět, nicméně člověk, který si tam právě nechal čistit boty, vstoupil do dějin. Daguerrovi se v roce 1837 podařilo najít způsob, jak zachytit výjevy na stříbrných destičkách s tenkou vrstvou jodidu stříbrného. Touto cestou vzniká zvláštní typ obrazu, který je pozitivní i negativní zároveň a vypadá trochu jako hologram. Daguerre svůj vynález ukázal známému fyziku Aragovi, který se pro něj nadchl a v lednu 1839 ho představil francouzské Akademii věd. O půl roku později už francouzský král podepisuje zákon,

PRÍMÝ POZITIVNÍ TISK Hyppolyte Bayard – Sbohem, krutý světe!

1840 „Toto tělo patří H. Bayardovi, vynálezci procesu, který právě vidíte. Pokud vím, tento neúnavný experimentátor byl tři roky zaměstnán svým vynálezem. Vláda, která tolik dala panu Daguerrovi, řekla, že nemůže nic udělat pro pana Bayarda, a ten nešťastník se utopil... Ach, ta rozmanitost lidského života!

Byl v márnici několik dní, nikdo jej nepoznal, ani si na něho neuplatňoval nárok. Dámy a pánové, měli byste raději poodstoupit, aby

který daguerrotypickou techniku prohlašuje za duševní majetek státu, tedy všech lidí, přesně v duchu moderní doby. Ačkoliv Daguerre nebyl uznán oficiálním majitelem patentu, slízl smetánku aspoň v podobě slávy a obdivu a byla mu přiznána doživotní peněžní renta.

TIP! Největší sbírky daguerrotypií v Čechách jsou k vidění v Praze v Uměleckoprůmyslovém muzeu, v Národním technickém muzeu a v Moravské galerii v Brně. Tamtéž v Městském muzeu mají i jeden z nejstarších dokumentárních snímků na světě, daguerrotypii Slavnost Božího těla na Zelném trhu. nebyl raněn váš čich, jelikož – jak můžete vidět – tvář i ruce džentlmena již začínají zahnívat.“ Fotografii s tímto textem o své fingované sebevraždě na zadní straně zaslal francouzský umělec, úředník a vynálezce Hyppolyte Bayard do pařížské Akademie věd jako reakci na (podle něj) nespravedlivé uznání daguerrotypie jako první fotografické techniky.

Nakonec ale nedopadl tak špatně, na kontě má totiž jiná dvě prvenství, organizaci první veřejné fotografické výstavy v Paříži roku 1839. A také první „inscenovanou“ fotografii – když na fotografii předstíral, že je mrtvola.

Byl tedy vlastně prvním, kdo využil fotografické techniky k něčemu jinému, než je pouhé zobrazení reality, a předjal tak umělecký přístup k fotografování.

ALFONS MUCHA Když francouzský malíř Delaroche poprvé spatřil daguerrotypii, prohlásil prý, že „malířsví je mrtvé“. Vždyť byl právě objeven přístroj, který se nesnaží realitu co nejvěrněji napodobit (jako právě malíři té doby), ale dokonce ji přímo zachycuje! Dlouhou dobu fotografie sloužila umělcům pouze jako předloha a pomůcka pro správné převedení proporcí a perspektivy do obrazů. Jedním z těch, kdo takto využíval fotografii, byl třeba

W W W.REDWAYMAG.CZ

i světoznámý Alfons Mucha. Tvrdí se, že kdyby se nestal slavným malířem, stal by se jistě slavným fotografem. Nicméně trvalo ještě dlouho, než se fotografie opravdu stala uznávanou na poli umění, ale o tom zas někdy příště...

TIP! Souborná výstava Alfonse Muchy včetně jeho fotografií probíhá v Obecním domě v Praze až do konce října!

43

rozhovor /

TEXT: JAN GEBERT FOTO: NIKE

„Žiju jen o trochu jinačí život,“ říká třiadvacetiletá atletka Denisa Rosolová, bývalá juniorská mistryně světa v sedmiboji. V jejím světě je zapotřebí zkrotit čas podle předepsané tréninkové tabulky a o smyslu její životní volby rozhoduje zanedbatelný okamžik na závodní dráze.

Denisa Rosolová W W W.REDWAYMAG.CZ

45

rozhovor / Chtěla jste dělat sport odmalička?

Já jsem si prostě někde potřebovala vybít energii.

Byla jste hyperaktivní?

No… když se po tréninku vrátím domů, tak rozhodně hyperaktivní nevypadám, to jsem ráda, když si můžu lehnout nebo sednout. Jsem taky klidně schopná celý den nic nedělat. Ale ve sportu je to se mnou jiné.

Jak jste se vlastně dostala k atletice?

Když jsem byla malá, seděla jsem doma a dost se nudila. Taťka mě přihlásil na tenis, ale trenér tam na mě pořád řval, a to já nemůžu vystát. Dělala jsem pak různé kroužky, na kterých mi došlo, že zpívat neumím, kreslit taky ne, a tak jsem nakonec někdy v šesté třídě zkusila tu atletiku.

Proč jste u ní zůstala?

Zezačátku mě taky moc nebavila, chytla mě, až když jsem začala vyhrávat. Myslím, že to takhle děti mají – baví je to, co jim jde. Já to tak mám doteďka. S tím rozdílem, že i když už vždycky nevyhrávám, tak mě to pořád hodně baví.

„Životospráva je důležitá, ale moc bych to zas nehrotila.“ V šestce vám bylo dvanáct. To je pozdě nebo brzo začít s atletikou? Řekla bych, že tak akorát. Skutečně sportovat jsem ale začala až v patnácti, když jsem se přestěhovala do Ostravy. Do té doby jsem bydlela u Karviné a třikrát týdně jsem na trénink dojížděla.

Postupně se frekvence zvyšovala a v Ostravě jsem pak začala trénovat sedmkrát do týdne, většinou dvoufázově – jeden trénink pěkně ráno, pak do školy a zase zpátky.

Stíhala jste dělat i něco jiného?

Já jsem si to takhle vybrala a po večerech se čas na zábavu vždycky nějak našel. I když jsem bydlela na internátu, kde to bylo opravdu přísné – do osmi jsme museli být na pokoji a konec. S tím, jak jsme odrůstali, nám to prodlužovali nejdřív na půl devátou a nakonec na devátou. To už nám bylo osmnáct, stejně jsme ale museli předem nahlašovat, že se vrátíme pozdějc, a najít si k tomu dobrý důvod, třeba kino.

To vypadá, že jste svoje dospívání prožila v polovojenském režimu.

Tehdy mi to ani nepřišlo, byla jsem totiž úplně ponořená do sportu. Hodně lidí tam na tom bylo podobně. Postupem času mi to ale samozřejmě taky začalo vadit, některé holky tajně utíkaly, jenže to jsem se já nikdy nedovážila. Strašně jsem se bála průšvihu, který by z toho mohl být.

Jak se z dítěte, které se chce věnovat atletice, stane profesionální sportovec?

Když mi bylo šestnáct, usilovali jsme o zařazení do vrcholového střediska. Podmínkou ale bylo dostat se na juniorské mistrovství Evropy. To se mi nakonec povedlo a za závod jsem dostala první slušné peníze. S tím, jak stoupala moje výkonnost, se moje sportovní dráha začala rozjíždět a pak už to šlo tak nějak samo.

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

46

Poslední rok žijete v Praze. Proč jste se z Ostravy vlastně odstěhovala?

Asi už jsem potřebovala změnu, změnila jsem i trenéra. A když se vám tři roky nezvedne výkon, tak se to projeví i na psychice a jste v začarovaném kruhu. V Ostravě jsem to nejdřív zkusila s novou disciplínou, to mi trochu výkonnost zlepšilo. Ale skutečný skok přišel teprve potom, co jsem se přestěhovala do Prahy.

Výčet disciplín, které jste vystřídala, je dost pestrý: ze skoku do dálky a sedmiboje jste přešla k běhům na sto, dvě stě a čtyři sta metrů. Čím to, že jste takhle přelétavá, dělají to tak i jiní atleti?

Ne, tak to dělám jenom já. Někomu přechod na

Přelomový moment nastal, když mi bylo osmnáct a vyhrála jsem juniorské mistrovství světa. Tímto vítězstvím začal můj vzestup, protože tyto závody už mají ve světě váhu. Hned jsem se dostala na lepší mítinky a posunula se na vyšší stupeň. Ten rok jsem skutečně hodně vyletěla – splnila jsem limit na olympiádu, kam jsem v podstatě odjížděla jako favoritka. Věděla jsem, že chci medaili a bez ní se nevrátím. Nic jiného jsem si nepřipouštěla a byla jsem v klidu. Zatímco ostatní byli nervózní, tak já jsem to brala tak, že si to odzávodím a jedu domů.

Vy se před závody nenervujete?

Rozhodně ne u těch velkých – snažím se je

Denisa Rosolová 23 let, narozena v Karviné.

Patří mezi nejvšestrannější české sportovce.

2004: vítězství na juniorském mistrovství světa ve skoku dalekém 2007: v téže disciplíně bronz na halovém mistrovství Evropy K VĚ T EN 2010: osobní rekord na 400 metrů za 50, 85 sekundy.

Je několikanásobnou mistryní ČR ve víceboji a běhu na 200 metrů.

Provdala se za tenistu Lukáše Rosola.

novou disciplínu trvá i tři roky, mně to jde většinou hned. Běhám teď čtvrtku a říkají mi, ať ji zkusím s překážkami. Možná bych se už ale měla trochu ustálit.

Jak vypadá váš denní program?

Poslední dva roky chodím trénovat vlastně jen dopoledne, pak si dělám, co chci. Kdybych to měla srovnat s každodenním osmihodinovým sezením v práci, jsem na tom docela dobře. Odtrénuju si svoje tři hodiny a je to. Všechno ale závisí na mojí výkonnosti, protože když nebudu mít výsledky, tak si to odnesu.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste ve sportu dobrá a rozhodla jste se správně?

W W W.REDWAYMAG.CZ

brát jako ty ostatní méně důležité, prostě si to nepřipouštět. Psychika hraje roli, mně ale asi bylo dáno umění zůstat v klidu. Záleží také dost na disciplíně. Třeba výškaři musí být podle mě úplní flegmatici, protože u nich se psychika na výkonu podepíše opravdu zásadně. Já to mám jednodušší v tom, že prostě jen běžím. Letos v červenci jsem se na mistrovství Evropy v Barceloně začala na startu dokonce smát. Všichni na mě koukali, co se mi to děje.

Když běžíte, co se vám honí hlavou?

Ať už jsem v cíli.

rozhovor /

Jak se dokážete před závodem zkoncentrovat?

Před rozběhem nebo před skokem si vždycky v hlavě promítnu celý závod, jak poběžím, jak skočím. U mě to funguje. Každý má prostě jinačí styl. Někdo jde večer před závodem na víno, jiný si dá prášek, aby spal celou noc, někdo zase celý den leží na hotelu.

Dodržují podle vás atleti na vaší úrovni ideální životosprávu?

Někdo tvrdí, že sportovci jsou prasata, to si ale zase nemyslím… Občas se normálně napijeme, i když nejdeme většinou do němoty. Během sezóny tolik nechodíme, ale když přijdou prázdniny, tak zase není důvod nejít na jedno pivo do hospody a pobavit se. I v té Barceloně jsme se po skončení závodu sebrali a šli jsme do baru na pláž. Životospráva je důležitá, ale zas bych to tak nehrotila.

Denisa Rosolová DÍVAL A JS T E SE N A HORORY? To ne, ale na pohádky už taky ne. Bavily mě spíš různé seriály, třeba Pobřežní hlídka.

Dneska bych na to nekoukala ani za nic.

SBÍR AL A JS T E NĚCO? Akorát nálepky do takových časopisů o přírodě. Podobné vycházely ještě o bárbínách a o koních.

Jakou roli hraje v životě atletky trenér? Připadá mi, jako kdyby měl jednak roli otce, zároveň se ale občas stává, že si svou svěřenkyni vezme za ženu.

Poslední dva roky mám trenérku. Ale v Ostravě jsem měla jednoho trenéra asi deset let, toho jsem už brala skoro jako svého druhého tátu, ten o mně věděl úplně všechno. Trenéři ale nemají zas tak velké pravomoce, týrají nás jenom na tréninku, jinak nás nechávají být, pokud už jsme dospělí.

Co pro vás dělají manažeři, vidíte je vůbec někdy?

Jo, je jich několik, jedni mají na starost závody a další jsou přes marketing, shání sponzory, jsou v kontaktu s médii a tak. Ještě se nestalo, že by mi něco zakázali.

„Když běžím, říkám si, už abych byla v cíli.

Snaží se vám vymýšlet image, která by lákala sponzory?

Výraznou image buď máte, nebo nemáte. Nikdo mě nemůže nutit, abych si obarvila hlavu na blonďato, protože se to zrovna nosí.

začnou závidět, tak začnou pomlouvat. To se mi stává pořád.

Předpokládám, že ze závodů už musíte docela dobře znát i hodně atletů ze zahraničí. Přátelíte se s některými?

Spoustu lidí znám jen od vidění, ale dost z nich se s námi zkrátka nebaví. Třeba Američanky a Jamajčanky, které se mnou běhají čtvrtku, mě většinou ani nepozdraví a je občas trochu složité se s nimi na něčem dohodnout. Předtím jsem dělala desetiboj a tam jsme se spolu všichni normálně bavili. Vzpomínám například na Švédku Carolinu Klüftovou, která kamkoli přišla, tak se usmála a povídala si s náma. Jednou jsem ale byla na pokoji s Lori Jones, halovou mistryní světa v sedmiboji za rok 2010, a ta mě úplně přehlížela.

Přitom v té době ještě nebyla žádná hvězda.

A kdybyste přibrala dvacet kilo a běhala přitom stále stejně rychle, manažeři by se neozvali?

Před rokem jsem měla asi o šest kilo víc než dnes a nikomu to nevadilo. Problém byl v tom, že jsem neběhala, a to už jim vadilo. Když nemáte výkonnost, tak nemáte nic.

Vás na závodech ubytovávají pohromadě?

Většinou nás rozstrkají a nemůžem si moc vybírat.

Na pokoji jsem byla snad se všemi národnostmi z mojí disciplíny – s Ruskou, Američankou, Chorvatkou, Keňankou… Ta byla dobrá. Přišla na pokoj, odložila batůžek, zmizela a viděla jsem ji až druhý den ráno.

Jsou v okruhu vašich přátel pouze sportovci?

Krom sportovců tolik lidí neznám. Mám tady v Praze ještě kamarádku ze školy, která sportuje už jen hodně pasivně… Když si jdu s kamarády někam sednout, tak si stejně většinou povídáme jenom o sportu, a když tomu někdo nerozumí, tak to trochu vázne.

Jak často závodíte?

Když je sezóna, tak jsou závody každý týden. Za ně dostávám peníze odstupňované podle toho, jak se umístím. U Diamantové ligy dostávají peníze ti, kdo se umístí do osmého místa. Existují ale i menší mítinky, a když je člověk dobrý, tak vás zaplatí už jen za to, že vůbec přijedete.

Nepanuje mezi vámi zároveň rivalita?

Hlavně mezi ženami můžete vidět rivalitu ve velkém. Žárlí se na to, když je někdo úspěšnější nebo šikovnější. Chlapi svoje spory většinou řeší nad pivem, ženské se pomlouvají. Poznala jsem, že je mezi sportovcema dost záludných lidí, a když

Všechny peníze ze závodění jsou vaše?

Peníze jdou manažerovi, ten si z toho nechá procenta, část dostane i trenér. Takže mi zůstane zhruba šedesát procent z toho, co dostanu. Žiju hlavně ze stálého platu od Svazu tělovýchovy, všechno ostatní je navíc.

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

48

MĚL A JS T E NĚ JAK É Z VÍŘE? DOM ÁCÍHO M A ZLÍČK A? Měla jsem psa, papouška a myš. Tu jsem bohužel usmažila na balkóně ve sklenici.

Chtěla jsem ji dát jen trochu provětrat, ale nenapadlo mě, že se otočí slunce. Maminka mi to dodnes nemůže zapomenout.

K DE JS T E CH T ĚL A T R ÁVI T PR Á ZDNIN Y? Protože jsem teplomilná, vždycky jsem si přála jet k moři. Zrovna v těch třinácti se mi to splnilo, byla jsem na táboře v Itálii. Jinak jsem chodila do turistického oddílu, se kterým jsme putovali po Čechách.

ZKOUŠEL A JS T E UŽ KOUŘI T ?

To ne, to až později. A nikdy mi to nechutnalo.

Uvažovala jste někdy, co budete dělat potom?

Hodně lidí dělá ve fitkách, nebo kondičního trenéra fotbalistům. Dá se to. Atletika má totiž velkou výhodu, že je v podstatě základem všech sportů, protože ve většině z nich musí člověk umět běhat.

Takže bych dělala asi něco podobného, určitě ve sportu.

Vaším manželem je tenista Lukáš Rosol, jak vypadá takové sportovní manželství?

Skoro se nevidíme. Vídáme se ani ne týden v měsíci. Zatímco já jedu na závody a jsem tam tři dny, on hraje obvykle tak čtyři turnaje v kuse, každý trvá týden, takže je měsíc pryč.

Nelitujete někdy, že jste do sportu vložila tolik energie a času?

Určitě toho nelituju. Podobně jako někoho baví práce, tak mě baví sport, který je pro mě vlastně také práce. Navíc si myslím, že se všechno dá někdy dohnat. Rozhodně jsem neměla zkažené dětství, vím, jak moje kamarádky kouřily na diskotékách jednu za druhou, a mě to ani moc nepřitahovalo. Myslím, že jsem si vybrala správně.

active /

TEXT: TOMÁŠ ZNAMENÁČEK FOTO: BURTON

BURTON MISE

Bulharsko / Libanon Tento výlet byl v plánu už od podzimu 2009 a jezdci teamu o něm vždycky mluvili jako o něčem magickém, o něčem, kde narazí na nepoznané. Před námi byla největší výprava Burton teamu. Nazvali jsme ji Burton mise.

W W W.REDWAYMAG.CZ

49

active /

Bulharsko Odlet byl v plánu na 12. únor 2010. Posádku tvořila skupina jezdců ve složení Roman Dlauhý, Ondřej Zvoníček, Matěj Svoboda, Dan Paulíček, Miki Pajer, Madla Salavcová a v závěsu kameraman Kuba Jelen a fotograf Jirka Švorc.

Naše letadlo přistálo v Sofii a místní noviny zrovna psaly o jedné z největších sněhových kalamit za poslední dobu.

Po přejezdu do 150 km vzdáleného Banska vidíme, že situace nebude tak vážná, ale sněhu bylo hodně.

Asi nejvíce se dalo mluvit o nebezpečí lavin – Bansko má krásné terény, které jsou často hodně prudké a to má za následek trhání lavin i v lesích.

Opatrnost tedy byla víc než na místě. Naše parta se pustila do prozkoumávání terénu, doprovázená freeriderkou Rosi a místním zástupcem Burtonu.

Po dvou dnech se mohlo začít natáčet. Bansko je největší středisko v Bulharsku – lesy, skály, pláně, ale i krásně boulovatý terén zadního údolí.

Zajímavostí je určitě fakt, že v Bansku rostou stromy i na vrcholech hor ve výšce 2500 metrů. Při boji s proměnlivým počasím a špatnou viditelností

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

50

se nám i tak podařilo pokořit několik zajímavých míst, dropů, přejezdů potoka, nebo staveb parádního skoku. Nebudu lhát, když přiznám, že kolikrát šlo opravdu do tuhého a potvrdilo se, že nebezpečí číhá i na místech, které se v Čechách dají považovat za lesík na kopečku – něco jako Mísečky ve Špindlu. Různé druhy vrstev sněhu zde dělají své. Situaci nepodceňujeme, bez pípáků, lopat a sond nevycházíme. Naštěstí všechno dopadlo dobře a máme natočené jízdy v prašanu, první skoky Dana Paulíčka a Mikiho Pajera v backcountry, cliff dropy Matěje a to vše dohromady i od Ondry Zvoníčka a Romana Dlauhého. Velký obdiv má malý Miki, přestože je po zranění, jezdí ve svých dvanáti letech v prašanu, učí se číst terén a má úsměv od ucha k uchu.

Zkouší dopady do prašanu a když odjíždí, sklízí zasloužený potlesk.

Roman hledá terén pro stavbu skoků, sám si vybírá překážky jako přejezd potoka přes spadlý strom nebo údolí, ve kterém vidí drop. Místa, která by většina z nás jen objela nebo projela. Roman má přehled...

Jezdíme do pozdního odpoledne a večery trávíme ve Spa hotelu Lavina. Pořádáme turnaje ve stolním fotbálku, hecujeme se v posilovně kolik kdo zvedne nebo se paříme v sauně.

Když jsem byl v Bansku před dvanácti lety, vypadalo to dost jinak. Hora měla dva vleky a dole ve městě se dal sehnat jenom chleba a kořalka. Na svahu jsme byli se snowboardy jediní. Dnes ovládl resort anglický developer, nahoru se dostanete kabinkou a k dispozici je přes dvacet sedaček a vleků na všechny strany.

Jenže zrovna teď je krize a tak je polovina hotelů prázdná.

Naše výprava zde zažila skvělých pět dní, za které jsme vděčni hlavně Rosi a jejím kamarádům, kteří znají terén, pomáhají nám s předpovědí počasí, upozorňují na možné nebezpečí a na začátku i konci pobytu ještě doporučí dobrou restauraci.

Tečku za skvělým výletem udělala návštěva termálních pramenů a pak prohlídka hlavního města Sofie. Místní partě patří obrovský dík.

Letíme do Libanonu.

Libanon Hned po probuzení nás znervózní Johnny, naše libanonská spojka, protože mluví o nedostatku sněhu. No nic, necháme se překvapit. Celý den trávíme v Byblosu, což je nejstarší osídlené místo na Zemi. 7000 let je už slušná historie, ne?

Za průvodce máme lokální libanonskou partu a posloucháme příběhy o místní scéně, kultuře, zvycích a při večeři nabýváme dojmu, že nás čekaj parádní časy.

Druhý den se dostáváme na svah a stoupáme až do výšky 2500 metrů, do střediska Faraya, nejbližšího a největšího v celém Libanonu. Co se dá považovat za místní zvláštnost, je půlhodinová vzdálenost od moře. Za jeden den si tak stihnete zajezdit i zaplavat.

Faraya je rozlehlé středisko s výhledem na moře a Beirut má při dostatku sněhu naprosto parádní terény jak pro freeride, tak pro skoky mimo sjezdovky. Celé středisko je hodně boulovité, má hodně údolí a mimo víkend tu jezdíte skoro sami.

Stavíme první skok přes skály. Okamžitě nás zastavuje místní skipatrola a musíme podepsat

W W W.REDWAYMAG.CZ

papír o zodpovědnosti. To jinde nezažijete. Roman odjíždí double nosegrab bong o skálu a vzápětí fs a bs 1 a fs 3 stalefish. Naše stavba skoku zaujala většinu lidí, co ten den okolo lyžovali, a tak měl Roman zhruba třicetičlenné publikum.

Hned na druhý den stavíme další skok na druhé straně střediska a tady se blýskne Ondra Zvoníček s BS 3, Roman s BS5 a Matěj s BS1.

Nasedáme do autobusu, společně se členy libanonského Burtonu doplňujeme zásoby a vyrážíme vstříc nejstaršímu středisku: Cedars.

K naší posádce se přidává mexičanka Pauly, patnáctiletý Eddie a Joe. Jestli byla Faraya střediskem nejmodernějším, Cedars naopak ponechali tak, jak ho před třiceti lety postavili. Dvě kotvy, jedna sedačka pro čtyři a jedna pro jednoho.

V noci přijde nepříjemná bouře při které jsou vidět blesky. Středisko první den stojí a tak sondujeme na skútrech a hledáme spot. Nacházíme ho v části vysloužilého materiálu z vleků, kde stavíme transfer z railu. Roman a Zvonda odjíždějí 50/50 fs 360 out a stylový tailgrab. Hned druhý den se

rozjede kotva a my tak točíme rocknroll na svazku lana z vleku a stavíme skok pod dojezdem lanovky.

Matěj odjíždí tweak a fs 1. Pak rychle do národního parku Cedars. Stojíme před stromem, kterému je přes 5000 let.

Poté projíždíme údolím, které je chráněné mezinárodní organizací UNESCO. Vypadá jak z Pána prstenů. Neuvěřitelná scenérie zasněžených vrcholků hor, uprostřed vrásnění a dole vodopády, teplo a obydlené domy. Jedem zpět do Farayi a čeká nás poslední den. Trávíme ho ve zcela vyprázdněném středisku po boku našich průvodců a vše končí západem slunce při kterém pozorujeme nejoblíbenější činnost libanonské mládeže sáňkování. Dole pod námi Beirut a moře, my se loučíme v hospodě Frost se všemi, kteří nám tak neskutečně pomohli. Uteklo to.

DÍKY TĚM, BEZ KTERÝCH BY SE TATO CESTA NIKDY NEREALIZOVALA: BURTON ČR A LUCKA HIKOVÁ (WWW.BURTON.CZ), BURTON BULHARSKO A ROSITSA KARATOTEVA, BURTON LIBANON A JOHNNY YAMMINE (WWW.CIRCL8.COM)

51

active /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Kondiční běh neboli jogging nevyžaduje žádnou speciální výbavu, podmínky ani extra nadání. Běhat umíme všichni, vždyť je to hned po chůzi náš nejpřirozenější pohyb. Jogguje Madonna a Gwen Stefani a Barack Obama. Taky Ozzy Osborne – tomu to doporučil jeho cvokař jako součást terapie, hehe. Po celém světě joggují milióny dalších zajímavých lidí a někteří o tom dokonce píšou eseje. Tady jsou tři z nich.

Nikolaj Savaliev

DJ Marr

Jsem z Tokia. Před pár lety se tady naplno rozjela elektro scéna. Najednou sem mířili umělci z celého světa a přinášeli všechny ty nové hudební styly, novou módu. Inspirovalo mě to. S Djem DARUMou jsme založili projekt DEXPISTOLS, kde se snažíme obě složky – hudbu a fashion – co nejvíc propojit. Když mě oslovili NIKE+, abych pro ně složil hudbu vhodnou k joggingu, rozhodl jsem se, že nejdřív potřebuju mít vlastní zkušenost. Začal jsem běhat po městě se sluchátky, do kterých jsem si pouštěl rozpracované hudební motivy. Tokio podbarvené nuzikou vypadalo z pohledu běžce docela jinak, nabízelo nové podněty a nápady. Tak vznikla skladba Midnight Running: NIKE+ Original Run. Běhat po ulicích svého rodného města už jsem nepřestal. http://twitter.com/dj_maar

prezentace firmy Nike

Hugo Lau

Bydlím na předměstí Hongkongu, tři měsíce v roce pravidelně trávím v cizině. Čtyři roky jsem pracoval jako redaktor kulturní rubriky v časopise Milk. Před dvěma lety jsem stál u jeho uvedení na čínský trh. Teď je Milk jedním z předních asijských magazínů o módě a životním stylu.

Nikdo, kdo mě zná – býval jsem šprt, co měl o tělocviku vždycky tisíc výmluv – by do mě neřekl, že si dobrovolně vyberu cestu potu a utrpení a začnu běhat. Ale já cítil, že potřebuju změnu, že musím začít něco dělat nebo bude pozdě. Jednou v noci jsem obul tenisky a vyběhl z domu. Vzdálenost, kterou jsem uběhl, byla strašně krátká, ale i tak mě po několik týdnů bolely svaly. Zatnul jsem zuby a běhal dál, každou noc, a jednou, když jsem konečně uběhl celou trasu bez přestávky, jsem začal křičet tak hlasitě, až se rozštěkali všichni psi v okolí. To už jsem věděl, že nepřestanu. Když se mě někdo ptá, proč mám rád svoji práci, obvykle řeknu, že samozřejmě pro možnost neustálého rozšiřování znalostí, obzorů atd. Upřímná odpověď ale zní: volná pracovní doba. Jsem pánem svého času a můžu běhat, kdy a kam se mi zachce. Hongkong je kopcovitý, s několika národními parky kousek od centra, takže moje trasy jsou různorodé.

Do kapsy si vezmu pár dolarů a vyrazím. Když doběhnu, koupím si pořádnou sklenici ledového čaje. Na služebních cestách dělám to samé. New York, Londýn, Paříž, Tokio, Portland, Peking, Šanghaj nebo Kingston na Jamajce – všechna města objevuji při běhu. Mám pod kontrolou svou rychlost, směr a čas. Po desetiletém tréninku jsou moje nohy spolehlivější než metro.

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

52

Jsem výtvarník a grafik. Žiju v New Yorku. Po probuzení mám milióny nápadů – týkají se práce a umění a většina z nich je naprosto nesmyslná. Díky běhání se teď dokážu lépe soustředit. Už první kroky kolem bloku mě nastartují a začnu si třídit myšlenky.

Ty nesmyslné zaplaším a zaměřuju se jen na ty skvělé. Běh mě inspiruje – vytváří cestu, kreslí mřížky, občas ve městě zviditelňuje ošklivé a rušivé prvky; to všechno se pak objevuje v mých obrazech jako čisté linie, elektrické sítě, oči chodců, znepokojivé detaily, které mají charakter. Bez běhání by byl můj život a práce mnohem nepřehlednější. www.nikolaysaveliev.com

A nakonec: AW77

Podobně srozumitelné názvy mívají v oblibě astronomové, takže jsme nejdřív mysleli, že lidi z Nike tuhle mikinu pojmenovali podle zastrčené planetky odněkud ze souhvězdí Hada. Pak jsme se dozvěděli, že AW je zkratka legendárního atletického klubu Athletics West. Člověk se prostě pořád učí...

Až bude tak, že by ani psa nevyhnal, oblečte AW77 a Nike vám zaručuje, že kapka deště neproklouzne a poryv větru neprofoukne. Zacházejte s ní hrozně, hoďte ji do pračky stokrát za sebou, stejně neztratí tvar. Geoff Hollister, zakladatel AW, ji navrhl už v roce 1977 jako čistě praktickou bundu pro běžce profíky. Jenže časem si mikiny s kapucí všimli módní návrháři a rozjel se celosvětový trend mikin. Mikinové šílenství. A protože pořád trvá, šije dnes mikiny kdekdo, ale jen jedna firma to dělá správně. Nike Sportswear.

active /

Neznáte je, nebo o nich tušíte jen z doslechu. Jsou to sportynesporty, něco jako princezna Koloběžka, která bežela a zároveň jela. Přípomíná to sport, ale není to sport. Proto název rubriky TROPSPORT. Je to univerzální slovo, které můžete číst zleva i zprava a vždycky v sobě bude obsahovat slovo sport hned dvakrát, ale jednou je vždy tak trochu převrácené naopak, pozpátku, zkrátka na hlavu postavené a přesně takové sporty pro vás budeme vybírat!

Tarzanem v městské džungli Spojení „Le Parkour“ se překládá jako cesta bojovníka. Podstatou parkouru je překonávání překážek ve městě, efektivní adaptace na prostředí a složité situace. Traceur (čti tracér = osoba provozující parkour) se musí rychle, plynule a bezpečně dostat z bodu A do bodu B a musí být schopen se opět vrátit. V praxi to vypadá tak, že běhá, skáče, přitahuje se, odráží se, leze a přeskakuje různé překážky, na které po trase městem nebo jinde narazí. Jedinou podmínkou je „Nezastavit se před ničím“, protože hranice v parkouru neexistují. Důraz se klade i na hlubší filozofický podtext a životní styl. Pomocí parkouru traceur postupně překonává nejen lavičky a betonové zídky, ale také překážky, které mu přichystá život. Učí se totiž ovládat tělo i mysl.

Trénink mu dodává sebejistotu a vyrovnanost, díky nimž dokáže životní situace zvládat lépe a s pozitivním přístupem.

Otcem zakladatelem parkouru je dnes 37letý Francouz David Belle. Když mu v roce 1988 bylo 15 let a čerstvě se přistěhoval na pařížské předměstí Lisses, rozhodl se, že prošlape cestu do neznáma. Začal se věnovat „l’art du déplacement“, neboli česky „umění přemístění“.

O deset let později dostala tato disciplína oficiální název Le Parkour, který David Belle definoval společně se svým kamarádem Hubertem Koundém. Jednou z hlavních inspirací jim byla

W W W.REDWAYMAG.CZ

TEXT: PEPE ŠVEJDA, STUDENT 1. ROČNÍKU ŽURNALISTIKY, UK FOTO: © LUKAS /NAZDRACZEW/RED BULL PHOTOFILES

především tzv. parcours du combattant, tradiční vojenská výcviková trať, která se osvědčila v přípravě vojáků na válku ve Vietnamu.

V parkouru neexistuje soutěžení ani rivalita, to by odporovalo základní myšlence založené na nesobeckosti a sdílnosti. I proto zkušení traceuři předávají své znalosti a dovednosti začátečníkům ochotně, na „mazáctví“ se tady nehraje. Heslem parkouru je „Be strong to be usefull!“ (Buď silný, abys byl užitečný!).

Freerunning To je populárnější verze parkouru. Název poprvé použil Guillaume Pelletier v roce 2003, ale teprve Sébastien Foucan, blízký kamarád Davida Bellea, jej dokázal prakticky definovat a aplikovat.

Freerunning klade důraz především na ladný a líbivý pohyb. Rychlost, která je výsadou parkouru, už není tolik důležitá jako elegance a styl při překonávání překážek. A nejpodstatnější rozdíl je v tom, že oproti parkouru nemá freerunning žádnou hlubší filozofii. Naopak dost brzy se stal součástí komerčního světa reklamy a filmů. David Belle se s freerunningem neztotožňuje: „Pokud na ulici provozujete akrobacii za účelem vlastního předvádění nebo dokonce finančního zisku, neříkejte tomu parkour.“

Trénink a vybavení Pouze díky neustálému trénování může být traceur silnější, ohebnější a hlavně vytrvalejší.

Všechny pohybové techniky (a že je jich spousta), od parakotoulu k běhu po zdi, vyžadují dostatečný stupeň tělesné zdatnosti. Traceuři preferují cvičení „v reálu“, freerunneři dávají přednost tělocvičně.

Jedinou výbavou je tričko, pohodlné tepláky a lehké boty na běhání. Ortodoxní traceuři často trénují bez bot, aby se uměli pohybovat nezávisle na vybavení.

Sám Belle k tomu dodává, že bosé nohy jsou nejlepšími botami.

Parkour.cz Nejvíc parkour jede v rodné Francii, ale zájmu se těší i ve zbytku světa, například v Brazílii, USA či Velké Británii. U nás se první traceuři objevili už v roce 2003, kdy se na scéně zformovaly dvě skupiny, pražská Lezz Kref a zlínská Streaks.

Jejich osamocenost ale měla za důsledek rychlý zánik. Zlom přišel až v roce 2006, kdy byl opětovně spuštěn internetový portál pro všechny příznivce parkouru a komunita se začala opět rozšiřovat.

Na Parkour.cz se podílejí zkušení čeští traceuři, kteří sdílejí informace o myšlenkách, tréninku a filozofii parkouru.

Svoboda bez hranic Navzdory všem zásadám parkouru o neomezeném pohybu v jakémkoliv prostoru stojí v dánském Coppenhagenu největší parkour park The JiYo Park.

Byl navržen tamním parkourovým teamem JiYo a otevřen 14. 8. 2009. Překážky jsou inspirovány těmi nejlepšími lokacemi z celého světa, mezi nimiž nechybí ani rodiště parkouru, pařížská čtvrť Lisses.

V roce 2005 založil David Belle asociaci PAWA (PArkour Worldwide Association – Světová parkourová asociace), aby mohl šířit myšlenku pravého parkouru. O rok později ji ale náhle rozpustil a ve veřejném prohlášení se od všech podobných organizací distancoval, čímž dal najevo, že parkour se má držet jediného hesla: Svoboda.

53

adventure /

TEXT: JAKUB ŠMÍD FOTO: ARCHIV RICHARD KONKOLSKI

SÁM kolem světa Slané jazyky se přelévají přes palubu, po které běhá jediný námořník. Posádka zřejmě leží v záchvatech mořské nemoci v podpalubí. Ale ne, nikdo tu není, muž je sám. Náhle je slyšet pekelný praskot. Zlomil se stěžeň! Jak padá, zasáhne muže do ramene. Na jeho tělo se snáší plachta a zakrývá ho jako nebožtíka. Ten, kdo se tak těžko hrabe z laviny plachtoví, je Richard Konkolski. Jediný Čech, který sám na jachtě obeplul svět.

Konkolski se možná měl narodit jako syn anglického lorda, kterému v zálivu kotví tucet jachet. Místo toho přišel na svět v Bohumíně u Ostravy, v rodině obyčejných suchozemců. Nejbližší moře je v Polsku. Přesně tam se za ním Konkolski časem vydá. Poláci jsou výborní jachtaři, ale Konkolski je při závodech mnohokrát zastíní. Když mu Balt začne být malý, vymyslí něco, nad čím odborníci žasnou (a laici se diví).

Popluje kolem světa. A loď si postaví sám.

Jak začne? Najde strom, ten pokácí, dřevo nařeže a vysuší. Každý den po celé dva roky otvírá s kamarádem Vláďou dveře do dílny. Před jejich očima se zhmotňuje bílé tělo jachty. Pojmenují ji podle řecké bohyně vítězství, frajersky a pyšně – Niké. Aby se mohl zúčastnit vysněného závodu přes Atlantik, musí Konkolski na nové lodi sám uplout nejméně 900 kilometrů.

Svou Niké převeze do polského Štětína. Než vypluje, jachtaři zevlující na molu překřtí jeho 7,5 metrů dlouhou jachtičku na „super-kamikadze“.

První důležité zkušenosti: spadneš-li přes palubu, tvoje loď plachtí dál a nemáš šanci k ní doplavat. Za divokého počasí se proto Konkolski dlouhým lanem přivazuje ke stěžni. Chleba se na moři rychle kazí, tak si na malém vařiči smaží lívancové těsto ze sáčku. Brzy pozná, že moře je živější, než se zdá. Malé vlnky uhýbají před přídí, která se je snaží rozpůlit, schovají se za větší kamarádku, aby vám v pravou chvíli s výsknutím skočily do obličeje. Hned za nimi se hrnou „dědkové“ (jachtaři tak říkají vrcholkům

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

54

Richard Konkolski se narodil 6. 7. 1943 a je jedním z našich nejslavnějších mořeplavců. Celkem vytvořil 12 světových rekordů a vydal 11 jachtařských knih ve třech jazycích. Získal řadu cen u nás i v zahraničí, mj. čestné uznání amerického prezidenta Ronalda Raegana. Dnes žije se svou manželkou Mirkou (první čs. jachtařkou, která přeplula Atlantik) a synem Richardem v americkém Newportu. Zde mimo jiné připravuje a natáčí výukové filmy o životě a sportu na moři.

1972: S vlastnoručně postavenou jachtou Niké se účastní závodu osamělých mořeplavců z Anglie do USA (OSTAR).

1975: Jako vůbec první Čech dokončil sólovou plavbu kolem světa.

1976: Na OSTAR už je druhý.

1979: Obeplouvá Baltské moře s posádkou školáků. Přes zranění a převrácení jachty v Indickém oceánu dokončí další sólový závod kolem světa BOC jako třetí a překoná přitom i řadu světových rekordů.

1980: Pro OSTAR staví Niké II. Dojede čtvrtý a vytvoří světový rychlostní rekord v kategorii jednotrupých lodí.

1982: Z Polska emigruje s rodinou do USA. Pochopitelně na jachtě.

Jachta Nike III, se kterou Richard Konkolski získal medaili v závodu OSTAR.

obřích vln). Nejdřív vyšplhají nahoru a pak se vzteklým práskáním bílých vousů vtrhnou na palubu a člověk se drží zábradlí jako klíště a je rád, že ho dědek v záchvatu vzteku přehlédl a nevzal s sebou. Jídlo si osolíte tak, že rukou přejedete obličej, ze kterého prší krystalky soli. A jak se na lodi spí?

S kormidlem v ruce a hlavou v kompasu.

Na start nejtěžšího jachtařského závodu světa dorazí Konkolski v poslední chvíli. Po několika dnech soutěže, kdy se jeho loď navzdory svým titěrným rozměrům drží na výborné pozici, se mu zlomí stěžeň (popsáno v úvodu článku). Vrací se do Anglie, kupuje nový a v závodu pokračuje. Teď teprve zažívá samotu uprostřed nekonečného Atlantiku. Ochotně přijímá zvědavé návštěvy černobílých velryb. Jedna se vynořuje vedle lodi a on z metrové vzdálenosti vidí hřbet s kulatým otvorem, kterým kosatka při výdechu chrlí vodní tříšť. Jen natáhnout ruku a dotknout se hebké černé kůže gigantického Leviathana. Jindy ho doprovázejí delfíni a jeden obzvlášť rozdováděný ho baví desetimetrovými skoky. Uprostřed oceánu najednou na palubě spočine unavený ptáček nebo motýl podobný můře.

Konkolski se stane mistrem ve čtení oblohy a analyzování mraků: cirrů, kumulů, nimbostratů. Pouhým pohledem na vlny rozezná, co chystá počasí a kde na jeho Niké číhá mělčina. Podle polohy hvězd naviguje loď s přesností na několik mil. Je na své jachtě nejen kapitánem, ale i kuchařem, zámečníkem, radioamatérem a šičkou roztržených plachet.

Když ho bičuje zlé počasí nebo trápí dlouhé bezvětří, řve a zaklíná se pravým námořnickým klením. V několika těžkých situacích odmítá pomoc – regule závodu nedovolují jakoukoli asistenci zvenčí. Do Newportu v USA dopluje jen pár hodin po uzavření časového limitu. Oficiálně mu je přiřknuto 41. místo. Ostatní závodníci prodávají své lodě a odlétají domů.

Konkolski pokračuje v první sólové plavbě českého jachtaře kolem světa.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Přes Haiti a Panamský průplav směřuje na Galapágy a dále na Tahiti – směr Austrálie.

Jednoho dne přistane v zátoce, sevřené prudkými vysokými břehy, ze kterých se řítí dravé vodopády. Všude kolem neprostupná džungle, do které nelze vstoupit bez mačety. V popředí malá pláž s palmami, leží tu zbytek rezavé lopaty, se kterou někdo prokopal písek široko daleko. Je to Isla de Coco, Kokosový ostrov, na kterém prý v roce 1820 zakopal portugalský pirát Benito zlatý poklad. Konkolski nachází opuštěné přístřešky hledačů pokladů i chatu kapitána Augusta Gisslera, který tu strávil celých dvacet let. Nad dveřmi vybělený velrybí obratel, v jídelní misce se zahnízdili krabi, ztrouchnivělé lůžko, stará košile, rozpadlý klobouk. Raději pryč. Ostrov za zády zahalí noc a námořník na palubě zůstává sám se svým horizontem.

Na ostrově Tonga se pak přihlásí mezi velrybáře, kteří loví kytovce tradičním způsobem – na plachetnicích a s ručními harpunami. Tento způsob lovu je pro lidi nebezpečný a pro velryby spravedlivý (narozdíl od průmyslového odlovu za použití rychlých motorových lodí a rozbušek). Velryby a chobotnice Konkolski chytá po boku nejlepšího tonžského velrybáře Vinkonga, pod kterým kdysi bojující velryba převrátila loď. Když se před ním konečně objeví přístaviště australského Townsvillu, má za sebou více než 18 000 kilometrů plavby přes Tichý oceán. Na pevninu vstupuje nejistým, kolébavým krokem, který funguje na rozhoupané palubě, ale na zemi budí úsměv. Píše se rok 1973 a Richard Konkolski má za sebou první velké dobrodružství, cennější o to, že je prožil obyvatel země, která nemá přístup k moři. Později jako první Evropan sólově obepluje svět v obou směrech. Postaví Niké II a III a získá skvělá medailová místa v závodu OSTAR. Emigruje i s manželkou a synem do USA (jak jinak než na palubě své jachty). Píše knihy, točí filmy… ale to už vlastně nepatří do našeho příběhu.

55

active /

MAKE

TEXT: K8 FOTO: ARCHIV

RAMPS, NOT BOMBS! Článek pro ty, co čtou časopis odzadu

Vyrobit podomácku bombu umí každej druhej terorista. Uplácat si z betonu minirampu nebo stlouct ze dřeva bednu na skejtování není o moc těžší, spíš naopak... Užitek jednoho a druhého posuďte sami. Zřídit si za barákem skatepark ale jde i jinak – jak, to si teď popíšeme na příkladu z kategorie HEART CORE. Z iniciativy tří zapálených skejťáků totiž radnice jedný pražský čtvrti právě projednává vznik něčeho, co by se mohlo do dějin českého skateboardingu zapsat jako „pražský Burnside“ (podle legendárního skateparku v americkém Portlandu). Celý to začalo asi takhle: Jménem občanského sdružení True Skaters Řepy žádáme Úřad městské části Praha 17 o projednání možnosti výstavby nového „skateparku“...

No dobře – začalo to spíš tak, že se kluci v Řepích zase jednou nudili, skejtovali na parkovišti někde u Billy, Penny Marketu nebo Hornbachu a říkali si, jak by bylo skvělý mít ve svým „hoodu“ pořádnej park, jako je třeba v Chomutově, Brně, Hradci Králové nebo v Praze na Štvanici. Dejme tomu, že hned další den Jakub „Jimmy“ Pecháček alias Pechy zvednul telefon a zavolal na úřad městské části, aby se poptal nejpovolanějších, jak by měl obyčejný člověk postupovat, kdyby chtěl v Řepích vybudovat skatepark.

Lekce úřední sebeobrany „Dostal jsem tip na člověka z radnice – shodou okolností místostarostu – který je prý v pohodě...“ (Zjistit si „kudyma“ na úřad je docela důležitý, jinak by váš

ČÍSLO 1, 2010 | ROČNÍK III

56

návrh taky mohl smést ze stolu první bručoun, co se zrovna špatně vyspal.) „... tak jsem si na něj na internetu sehnal číslo, zavolal mu, řekl mu, jaký máme nápad, a prostě se ho zeptal, jak bychom měli dál postupovat.“ Žádná jaderná fyzika, hm? „Místostarosta nám řekl, že nejlepší bude, když si založíme občanský sdružení a sepíšeme oficiální žádost, kterou pak zastupitelstvo projedná. Taky dodal, že proti tomu v zásadě nic nemá.“ Založit si občanský sdružení? To už zní jako věda a smrdí to úřadama, který skejťáci nemívaj zrovna v lásce... ale STOP! Člověk si musí uvědomit, že vyjednávání s úřadama je sport, kterej se prostě musí hrát na předem vytyčeným hřišti a za použití dovolených zbraní. Zápalnýma lahvema, sprejema a kibicováním rozhodně ničeho nedosáhnete. Maximálně tak prohloubení rozšířeného stereotypu

o skejťácích = feťácký verbeži a úřednících = mimozemšťanech. Kupříkladu Pechy touhle dobou dokončuje na Filozofické fakultě UK studia etnologie a jeho návrh pohádkového parku právě putuje z rukou příznivě nakloněné městské části na stůl (obávaného) pražského magistrátu... „Je trochu rozdíl, když telefonát na úřad začíná ‚Dobrý den, já jsem nějákej Pechy a chtěl bych skatepark‘ anebo ‚Dobrý den, volám jménem občanského sdružení XY kvůli návrhu blabla.‘ Úředníci si názvy občanských družení pamatují lépe než jednotlivce a samozřejmě to i jinak zní,“ říká Pechy a něco na tom asi bude – město jejich návrhu předběžně přislíbilo 2 milióny korun.

Prachy na dřevo, prachy na beton Poté, co úřad poprvé projedná váš návrh, nejspíš vám položí zásadní otázku: Kolik to bude stát?, což v překladu znamená: Kolik po nás budete chtít?

Není od věci přijít rovnou s návrhem vlastní veřejné sbírky.

Ta může mít podobu třeba koncertu/ večírku/výstavy, kde veškeré vstupné půjde do prasátka na park. V rámci toho můžete oslovit třeba místní skateshop, aby vám dal zboží do tomboly, babičku, aby vám napekla buchty, který budete prodávat – fantazii se meze...

Zkuste i předjednat sponzorství – zamyslete se, čí táta je podnikatel, nebo která firma ve vašem regionu má hodně peněz a mohla by tudíž chtít projekt podpořit (odepíše si to z daní, že jo). Pošlete pár e-mailů a buďte vytrvalí – když neodpoví, napište znovu. Pamatujte, že příslib finanční podpory se téměř rovná razítku „povoleno“ na vaší žádosti.

Ať se mládí vydovádí Co se týče samotného návrhu skateparku, v jistém bodě bude většina z vás asi potřebovat radu odborníka. Ani tady není nic snazšího než zvednout telefon nebo napsat e-mail. „Obrací se na nás poměrně hodně lidí kvůli vstupním informacím. Jednání s městem nebo obcí pak v podstatě přechází na nás a je to podstatně jednodušší,“ popisuje svoje zkušenosti Martin Lucuk z legendární firmy Mystic Constructions, která se specializuje právě na budování skateparků, ramp a podobně veselých objektů. Martin hned tahá z rukávu další užitečné informace: „Aby to byl dobrý skatepark, cena se pohybuje okolo miliónu korun.

To se bavíme o montovaných překážkách, které vyžadují vhodnou rovnou plochu v mírném spádu, aby se na ní nedržela voda. Hitem číslo jedna jsou ale dneska betonové skateparky, které se dají postavit téměř kdekoli – na zelené louce nebo na starém parkovišti. Velké projekty, jako byl třeba Chomutov nebo Beroun, se pohybují až kolem 5 miliónů korun, samozřejmě ale stavíme i menší a levnějši parky – vždy záleží na finančních možnostech města a na tom, kolik se podaří sehnat dotací/sponzorů. Spíš bych zdůraznil, že je potřeba citlivě vybrat LOKALITU pro park.“ Jde totiž o to, že vašim/našim uším zní zvuk mlácení tracků o železné raily jako rajská hudba, jenže většina naší stárnoucí populace to tak rozhodně nemá. Skatepark v hustě obydlené čtvrti vedle domova důchodců asi neprojde. „Někde se skatepark řešil třeba i déle než 5 let, což bylo většinou způsobeno špatným výběrem lokality, zažili jsme ale i případy, kde se to dohodlo za pár tydnů, těch je ale spíš méně. Důležité je nesedět doma na zadku a nefňukat, že u vás není skatepark nebo místečko pro vaši aktivitu, ale snažit se pro to udělat co nejvíc!“ Co dodat? Snad jen to, co True Skaters Řepy o.s. už vědí, a sice že psaní úřední žádosti není o mnoho těžší než průměrná školní slohovka: „Stavbou „skateparku“ by bylo umožněno hodně velké skupině lidí sportovat, společensky a kulturně se bavit a správně se realizovat. „Skatepark“ se většinou dá využít i pro sporty, jako je jízda na kole, na bruslích nebo na koloběžce. Využitelnost je rozhodně velká, velká bude tedy i spokojenost občanů.“ My tomu rozhodně fandíme, a vy?!

W W W.REDWAYMAG.CZ

Výlet do české legislativy

D.I.Y. Síň slávy — svět vs. Čechy

Pokud vás trápí, že ve vašem městě nemáte super skatepark, basketový hřiště nebo třeba čítárnu s internetem, začněte vymýšlet název svého občanského sdružení...

Vznik, podobu i zánik OS upravuje zákon č. 83/1990 Sb. aka „zákon o sdružování“ (jeho celé znění, stejně jako i jiných zákonů, najdete např. na Portálu veřejné správy – www.portal. gov.cz).

BURNSIDE, Portland, Oregon, USA Všechno to začalo totálně ilegálně, punkově, radikálně. Skateři v Portlandu se nikoho neptali a sami začali stavět radiusy a překážky pod známým mostem Burnside Bridge, kde se předtím tak akorát válely smažky. V parku platila tvrdá pravidla – kdo stavěl, ten jezdil, kdo nestavěl a jezdil, dostal přes držku (anebo musel jezdit FAAAAKT hustě, aby nedostal). Později město skatepark legalizovalo a ze spotu se kromě jednoho z nejlepších skateparků Ameriky stala především legenda celé skate-punkové komunity. www.burnsideskatepark.blogspot. com UNDER THE BRIDGE se jmenuje film, který budete TIP! chtít vidět, pokud jste dočetli až sem...

Občanské sdružení je právnickou osobou podle českého práva. To znamená, že má vlastní právní subjektivitu a díky ní může jednat s úřady vlastním jménem. (Zkrátka budete s úřady jednat jako rovný s rovným.)

Sdružení mohou založit nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší osmnácti let – ti tvoří tzv. přípravný výbor, který sepíše návrh na registraci sdružení a připojí k němu stanovy. (Vzory obou dokumentů jsou ke stažení na stránkách ministerstva vnitra www.mvcr.cz, kde se všechna občanská sdružení registrují).

Návrh se stanovami se zašle na Odbor všeobecné správy Ministerstva vnitra ČR (adresa: Ministerstvo vnitra ČR – úsek sdružování, Náměstí Hrdinů 3, 140 21 Praha 4) Je-li návrh bez vad a ministerstvo neshledá ve stanovách rozpor se zákonem, sdružení zaregistruje.

Na adresu zmocněnce přípravného výboru pak přijde orazítkované lejstro, tzv. ověřená kopie stanov.

Právní subjektivita sdružení vzniká dnem registrace.

Podrobnější pokyny hledejte na portálech Ministerstva vnitra ČR www.mvcr.cz nebo právní poradny www.eps.cz.

PLACED TO RIDE INC. www.ptrskate.com, www.skateandannoy.com Stefan Hauser, kterej tyhle stránky a celou iniciativu založil, jezdí po světě, pomáhá, radí a staví skateparky. Svoje prsty už namočil do betonu od Portorika po Stockholm a při pohledu na fotky těch parků si budete přát, aby přijel i sem. Na jeho stránkách najdete v angličtině detailní návody na stavbu všech možných překážek a hlavně moře motivace.

CZ: STOKA První D.I.Y. spot svého druhu u nás se nachází cca 70 km za Prahou směrem na západ. Bizarní již hotová fullpipe v lese uprostřed přírody si přímo říkala o letmý dotek betonu, který jí chyběl k dokonalosti.

Výstavbu částečně podpořila firma DC, i nadále však probíhá sbírka formou prodeje triček. Projekt byl představen na letošním Mystic Skate Cupu unikátní výstavou fotografií.

Více info: www.skaterock.cz, www.freemagazine.cz.

CZ: INSIGHT BUILDERS Tajemná parta pražskejch skejťáků, co si vyhlíží vhodný i nevhodný spoty, který (většinou pomocí betonu a stěrky) upravují „k obrazu svému a jízdě své“. Více info a mapa spotů na www.boardmag.cz.

GO-GO-GOOGLE ! www.mysticconstructions.cz www.mysticskates.cz www.skaterock.cz www.facebook.com/pages/TrueSkaters-Repy www.ptrskate.com www.skateandannoy.com

57

soutÄ&#x203A;Ĺž /

WWW.EASTPAK.COM

@<BAÂ&#x2030;Ă? =?< " ;27?F05927Ă&#x2026;Ă&#x17D;05 CF5?.7 /.A<5 2.@A=.8 <AĂ&#x2039;G8.

JakĂ˝ materiĂĄl, kterĂ˝ nĂĄslednÄ&#x203A; zaÄ?aly pouŞívat i ostatnĂ­ firmy, jako prvnĂ­ uvedl na trh Eastpak a co vlastnÄ&#x203A; znamenĂĄ?

<1=<CÂ&#x2030;}

OdpovÄ&#x203A;di posĂ­lejte na info@redwaymag.cz Na ukonÄ?enĂ­ soutÄ&#x203A;Ĺže upozornĂ­me na naĹĄĂ­ facebookovĂŠ strĂĄnce www.facebook.com/redwaymag, jmĂŠna vĂ˝hercĹŻ vzĂĄpÄ&#x203A;tĂ­ zveĹ&#x2122;ejnĂ­me na www.redwaymag.cz v sekci SoutÄ&#x203A;Ĺže.

AmerickĂĄ znaÄ?ka Eastpak â&#x20AC;&#x201C; ikona mezi vĂ˝robci batohĹŻ a cestovnĂ­ch zavazadel +LVWRULH ]QDÄśN\ VDKž D{ GR URNX NG\ MHMĂ&#x160; ]DNODGDWHO 0RQWH *ROGPDQ ]DÄśDO Y\UžEÄşW EDWRK\ D MLQĂ&#x2020; YĂ&#x161;UREN\ SUR DPHULFNRX DUPžGX 9 URFH VL MHKR V\Q YxLPO {H VWXGHQWL SRX{Ă&#x160;YDMĂ&#x160; EDWRK\ SUR GHQQĂ&#x160; QRxHQĂ&#x160; GR xNRO\ D SRGREQÄş 7DN RWFH SĹ&#x2014;HPOXYLO DE\ ]DÄśDO Y\UžEÄşW WDNĂ&#x2020; EDWRK\ D WDxN\ SUR EÄş{QĂ&#x2020; SRX{LWĂ&#x160; Tato kolekce byla pĹ&#x2122;edstavena pod znaÄ?kou EASTPAK a brzy se stala oblĂ­benou mezi studenty na ĹĄkolĂĄch a univerzitĂĄch.

EASTPAK jak prvnĂ­ firma na svÄ&#x203A;tÄ&#x203A; zaÄ?ala pouŞívat Cordur, jeden z nejpevnÄ&#x203A;jĹĄĂ­ch materiĂĄlĹŻ pro vĂ˝robu batohĹŻ a taĹĄek. TakĂŠ jako prvnĂ­ zaÄ?ala pouŞívat divokĂŠ barvy a troufalĂŠ printy. Dodnes je EASTPAK silnÄ&#x203A; zakoĹ&#x2122;enÄ&#x203A;nĂ˝ v mladĂŠ streetovĂŠ kultuĹ&#x2122;e.

EASTPAK se pyĹĄnĂ­ filozofiĂ­ â&#x20AC;&#x17E;Built to Resistâ&#x20AC;&#x153; coĹž v pĹ&#x2122;ekladu znamenĂĄ â&#x20AC;&#x17E;vyroben, aby odolalâ&#x20AC;&#x153; a ojedinÄ&#x203A;lou zĂĄrukou tĹ&#x2122;iceti let na vĹĄechny standardnĂ­ batohy a zavazadla, takĹže mĹŻĹžete nakupovat s dĹŻvÄ&#x203A;rou!

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ

AR