RedWay 3/III.

RO Z HOVOR

ŠÁRKA PANČOCHOVÁ NÁ Z OR

Kao - Legenda osamělého bojovníka NA T R I P U

Tajný výlet do Terezína

celostátní školní časopis číslo 3, 2010 | ročník III | zdarma | www.redwaymag.cz

DLO TÉMA: JÍDLO TÉMA: JÍDLO TÉMA: JÍDLO TÉMA: JÍDLO TÉMA: JÍDLO TÉMA: JÍDLO TÉMA: JÍD

redway redway redway / RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 3, ročník 3 zdarma toto číslo vyšlo v listopadu 2010 titulní strana: KeKeOne

Ahoj holky, čau kluci!

Co je na obálce? „Akt pojídání jídla je celkem choulostivá situace, která o člověku může mnohé prozradit. Uvědomuji si to pokaždé, když pozoruji při jídle někoho, kdo to netuší. Jsou jedinci, pro které je jídlo největší životní láska a je to na nich na první pohled jasně patrné. „Něco sníst“ se mění v „sežrat cokoliv“.

Takový moment může být úsměvný a proto jsem ho chtěl ilustrovat,“ napsal nám ke svému návrhu na obálku KeKeOne aka Weck, v současné době grafický designér na volné noze, kterého byste mohli znát buď jako designéra značky Vehicle nebo grafika zaniklých časopisů Street, Rooftop a Lime.

Kromě toho je též členem BiggBoss Family a residentem ateliéru v MeetFactory.

Já mám k tématu jenom tohle: Člověk chce vždycky to, co nemá. Holky chtějí být štíhlejší, kluci zase namakanější.

Přitom přibrat aspoň kilo je pro většinu z nich stejný problém, jako pro většinu holek jedno shodit. Na oba problémy podivuhodně existuje stejné řešení: Nepřejídat se. Jíst pravidelně pětkrát denně. Zavrhnout prázdné kalorie a zvyknout si na ovoce a zeleninu ke každému jídlu.

Pravidelně sportovat. Funguje to.

Mějte se hezky, Martina Overstreet, šéfredaktorka

adresa redakce Labyrint/RedWay Dittrichova 5 120 00 Praha 2 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda zdenek.randa@redwaymag.cz grafický design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda m@funkfu.net editoři Jana Prchalová, Joachim Dvořák odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Pepe Švejda, K8 Písačková, Michaela Hečková, Hugo Toxxx, Kimi Harter, Marhlad, Tomáš Třeštík, Petr Jedinák, Petr Vizina (Česká televize), Lukáš Franz, Ondřej Formánek (Lidové noviny), Tomáš Znamenáček, Rodriguez (Reflex, Rádio 1), Seda Dzholdosheva, Tomáš Urbánek

marketing a inzerce Lenka Hluchá tel.: 737 252 729 hlucha@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky Janka Fantová tel.: 224 913 246 mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé Srdce 2007, o.s.

Popůvky 394 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

w w w.redwaymag.cz

obsah /

6 –7

MAIL BOX Soutěž: Sedací pytel Wegett

8 –1 3

POP Tuzex Christ, Johana Švarcová, Big Boss Bandzone.cz uvádí...

Playlisty, Dead Pope’s Company, Jsem Fagi Former Ghosts, Sebedrás, Imaginární lásky, Fagi This Und Diss Manga a anime

14 – 2 5

TÉMA JÍDLO Jamie Oliver: Přestaňme ve školách servírovat blafy!

Milý deníčku aneb Co jsem celý týden jedla A co na to Stvořitel?

Jídelníček superhrdinů: Dnes brokolice, zítra celý svět!

26–30

R O Z H OVO R David Bowles, DJ

31– 3 7

S M A RT B O X Nevěřte tomu, že...

Jak na školu: Zlatý český ručičky Wang Dang American Slang

3 8 – 4 2

R O Z H OVO R Šárka Pančochová, snowboard

43– 47

ACTIVE BMX/Flatland Nike 6.0 Cash For Street Víc pohodlí, víc stylu Freeriding s Vaškem Křížem

4 8 – 51

NA T R I P U Tajný výlet do Terezína

52–53

V JINÉ KŮŽI V kůži Ukrajince

54–55

NÁ Z O R Kao: Legenda osamělého bojovníka

56 –57

TECHNOLOGIE Fotografie: Amputace nohy, odsouzenec na smrt a jiné obrazy

58

KO M I X Nikkarin

číslo 3, 2010 | ročník III

mail box /

text: martina overstreet foto: profimedia.cz

Jaké téma čísla se vám zatím nejvíc líbilo, nebo nelíbilo a proč?

Gratulujeme výhercům soutěží z minulého čísla. Jejich jména najdete na www.redwaymag.cz.

Jestli chcete o nových soutěžích vědět jako první, přidejte si nás na Facebooku.

Soutěž o poukázky na gear od Horsefeathers Správné odpovědi z minulého čísla V roce 1989 došlo kromě založení firmy Horsefeathers ještě k těmto událostem: a) G eorge H. W. Bush byl zvolen 41. prezidentem USA. b) P o osmadvaceti letech existence padla Berlínská zeď. c) 17. prosince se začala vysílat již druhá řada seriálu Simpsonovi. d) N arodil se budoucí představitel Harryho Pottera, britský herec Daniel Radcliffe.

A co se taky stalo, ale ne v roce 1989: e) S vět se seznámil s počítačovým virem Michelangelo. f) A nglikánská církev se rozhodla, že na kněze bude světit i ženy.

Ahoj, původně jsem neměla v plánu se soutěže zúčastnit, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela a chci napsat svůj názor. V RedWayi jsem totiž ještě nenarazila na článek, který by se mi nelíbil, až donedávna. Je to článek z posledního čísla s názvem Co bude za 50 let? Při čtení jsem se zděsila, co za hrůzy by nás mělo čekat. Já jen doufám, že se tak nestane. Na jednu stranu si myslím, že lidstvo něco takového nedovolí. V minulosti se lidé už několikrát domnívali, že v tom a tom roce nebudeme muset dělat nic, protože tu za nás budou stroje a my budeme jen „přežívat“. Ale doba plyne a zatím nás naštěstí nic takového nepotkalo. Na druhou stranu je tu vždy nějaké to ALE. Při čtení tohoto článku jsem si vzpomněla na film Mr. Nobody, který vás nutí přemýšlet nad tím, co bude, jak vlastně chcete žít a čeho chcete v životě dosáhnout. A to samé jsem si uvědomila i nad tím článkem.

Možná si nejsem ve všem jistá, ale co vím naprosto přesně, je to, že takhle žít rozhodně nechci. A nakonec si troufám říct, že s takovým účelem byl článek i napsán.

Klára Horelicová, Trhové Sviny

Dobrý den, jsem ráda, že soutěžní otázkou bylo vyjádřit svůj názor na časopis. Chtěla jsem vás totiž pochválit už dávno, ale teď když je soutěž, tak třeba i něco vyhraju. První věc, která mě na časopisu zaujala hned od začátku, byly fotografie. Nejsou to jen tak obyčejné fotky, které nafotí kde kdo. Je vidět, že člověk, který je fotí, má k tomu úžasný vztah, protože každá z nich má duši,

ve které vidím smysl. Nepíšu to proto, abyste mě vybrali za šťastného výherce, píšu svůj upřímný názor. Věc, která se mi (nejen ve vašem) časopisu nelíbí, je reklama. Na můj vkus jí tam máte příliš, ale dobře vím, že bez reklamy by se žádný časopis neuživil. Co se týče textů, nemám žádné výhrady. Líbí se mi osobitý styl psaní a hlavně to, že se vždycky dozvím něco nového, co jsem předtím nevěděla.

To je asi všechno. Celkové hodnocení ode mě máte dobré. Jen tak dál, RedWayi!

Vaše skalní fanynka Lucia (zo Slovenska)

S RedWayem jsem se seznámil cestou do třídy, kde ho moje kamarádka rozdávala na schodech. S pousmáním jsem si ho vzal a vtipkoval, že doufám, že bude alespoň tak hloupý jako jiné časopisy pro náctileté. Považoval jsem ho za jeden nový z široké řady „inteligentních a kvalitních“, jako jsou Bravo, Top Dívka apod. Co je hlavní – mýlil jsem se. Je mi už osmnáct, tak nevím, jestli se mám ještě řadit mezi cílovou skupinu vašich čtenářů, ale musím říct, že jste mě zaujali.

Líbilo se mi téma sex, mimochodem velmi dobře graficky zpracované. To jsem přešel z hodnocení časopisu od „není špatný“ na „je dobrý“. Konečně někdo, kdo píše o sexu slušně, s odstupem, objektivně, žádné vnucování. Hodně hezké bylo u článku o pornografii, jak autor poukázal na dva různé pohledy žen. Prostě skvělý článek. Celé téma jsem přečetl s nadšením. Obdivuji váš časopis a přeji vám jen to nejlepší do budoucna.

Petr Potočiar, Tuhaň

Máte kámoše a m látíte spolu do bubnů, řežete do kytar, případně rapujete do beatů nebo beatujete do rapů?

Chcete vědět, jestli by si vás starší, zkušenější a známější kolegové vzali jako předkapelu a proč?

NAPIŠTE NÁM! Nebráníme se jakémukoliv žánru a image, jedinou podmínkou je váš věk. Starce přes dvacet nebereme!

Nejzajímavější kapely zařadíme do rubriky Bandzone.cz uvádí..., kterou najdete v každém čísle v rubrice POP.

Na mail sebastian@bandzone.cz nám pošlete: 1. Odkaz na váš Bandzone profil.

2. Svoje telefonní číslo.

3. Jako předmět mailu uveďte „REDWAY“.

Navrhni a vyhraj sedací pytel Wegett! ch i tře ch c r ů ší Tv sněj rají á r k j ne nů vyh g desi el podle y p t tního vlas ěru výb

Jak na to?

1/ Jdi na webovou stránku www.wegett.cz.

2/ Vyber si pytel, který se ti tvarově nejvíc líbí.

3/ Stáhni si jeho křivky na www.wegett.cz/soutez nebo si obrys nakresli.

4/ Navrhni vlastní design.

5/ Pošli nám ho do 27. 12. 2010 buď mailem na info@redwaymag.cz, nebo poštou na adresu RedWay/Labyrint, Dittrichova 5, Praha 2, 120 00 NEZAPOMEŇ UVÉST SVÉ JMÉNO A ADRESU!

w w w.redwaymag.cz

WEGETT® je brněnský výrobce sedacích pytlů vyráběných ručně na zakázku. Výsledkem spolupráce s akad. malířem Liborem Veselým, touhy tvořit a nekonečné fantazie vznikly v roce 2003 první nelimitované designové modely sedacích pytlů. V současnosti Wegett vyrábí na 10 stálých vlastních originálních produktů ve více než 5 000 barevných kombinacích. Samozřejmostí se stala výroba na zakázku, kde se fantazii meze nekladou. Od roku 2009 je otevřen první showroom firmy Wegett v Praze, k němuž následně přibyly showroomy v Brně a Ostravě, kde zákazníci dostávají slevu 10 % na všechny sedací pytle od Wegett.

WEGETT® • V ýroba na zakázku s možností vlastní konfigurace • 5 000 barevných možností • Konfigurátor barev na webových stránkách • M ožnosti vlastního potisku (logo, obrázek) • L ehce omyvatelné a zároveň nepromokavé (outdoor, indoor) Více informací najdete na www.wegett.cz

7

pop /

foto: tomáš třeštík, adam holý, archiv

Tuzex Christ, Sunshine

Johana Švarcová, Kazety

Big Boss, Root

About a month ago. I helped one mother and carried her baby stroller up the maybe longest escalator in Prague which was out of order.

(I always ask myself if anyone will help me when I need it.)

Two days ago I helped an elderly lady to cross a zebra crossing, she’d asked me to.

I frequently help with baby strollers up the tram stars. Oddly enough, it’s usually girls who help with them, maybe boys are too ashamed to ask if mothers need help. And also, I give up a seat on trams. I am happy to help people and I am also happy if someone offers to help me.

Never ever!!! F*** them all! No one helps me, so why should I!

Pepeline

uvádí Zpěvák a kytarista Albert Černý z Charlie Straight hodnotí začínající Pepeline. Bral by je jako předkapelu, nebo jim doporučí, aby se zavřeli do zkušebny a ještě dlouho z ní nevycházeli ven? text: Albert Černý, foto: Bandzone.cz

Charlie Straight www.bandzone.cz/charliestraight Pocházejí z Třince, na scéně jsou od roku 2006.

Release: She’s a Good Swimmer (2009, Straight Behaviour) Největší pecky: Rock for People, Colours of Ostrava, Palác Akropolis, vyprodaná Fléda a hraní v Německu, tři ceny Anděl (Videoklip roku, Objev roku a Album roku 2009) Detail: Albert skládá většinu písniček, studuje angličtinu se zaměřením na tlumočení a překlad na Univerzitě Palackého v Olomouci, a protože má rád různé přízvuky a cizí jazyky obecně, poslouchá rádio BBC 6 a polské rádio Trójka.

www.bandzone.cz/pepeline Jsou z Jablunkova, na scéně od roku 2007.

Největší pecka: Hraní pro víc než sto lidí, např. na festivalu 3necké Kilowatty.

Detail: Klára Pyszková (kytara, zpěv), Anežka Stecová (kytara, zpěv), Rostislav Sikora (basa), Zuzana Sagitariová (bicí) Albertovo hodnocení: Pořád mi vrtá hlavou, jak správně číst jejich název. Kam dát přízvuk? Je to anglické „line“, nebo „lynn“, nebo je to prostě na každém z nás? Dvě zpěvačky s elektrikama na krku, tajemná bubenice a basák, jediný kluk v kapele. Mají krásně „zahallené“ kytary a připomínají mi americké cool kapely současnosti (Best Coast) i minulosti (Velvet Underground).

Byl jsem na nich asi třikrát, ale od doby, co jsem je slyšel podruhé, se neskutečně zlepšili. Možná i proto, že poslouchají super muziku. „Znáš Deerhunters? Myslím, že teď přijde jejich chvíle,“ tvrdí mi pohledná bubenice Zuzka, pak přijdu domů a pustím si Trójku. Tam se zrovna dva redaktoři shodují na tom, že album tohoto roku patří Deerhunters, a hned je zahrajou. Ach, tohle je fakt krása! Znova se myšlenkama vracím ke koncertu Pepeline a jejich kytarovým reverbům.

Jediné, co bych jim vytknul, je snad to, že by mohli dělat větší kontrasty, hrát víc dynamicky – z naprostého ticha do masivní kytarové stěny. Ale jinak nic. Pozvali jsme si je na naše podzimní turné jako předkapelu. Poslechněte si písničku Autumn Gale.

Albert z Charlie Straight

číslo 3, 2010 | ročník III

8

text: Irena Tománková

When was the last time you helped a stranger?

For no real reason.

Crystal Castles ft.

Robert Smith Not In Love Protože CC a Robert Smith předvádějí kouzelnou harmonii, kterou jsou schopni dát dohromady jen oni.

Jack, 18 let, Karlovy Vary

Toxique Ring The Bells Zaslechl jsem tuhle věc v Sedm divů Česka a od té doby se mi líbí, jak graduje. V nahrávce na albu sice v refrénu překáží dětský sbor, ale co s tím já můžu dělat.

David, 14 let, Holomóc

The Clash at Demonhead Black Sheep

Dead Pope’s Company Alcoholiars, Christians and Weasels (It Took Much More Times Than We Thought) X Production, 2010

Je to vlastně od kapely Matric, ale já to dávám s tímhle vizuálním podtextem z filmu Scott Pilgrim Vs. The World, s pořadovým číslem energie, energie, energie!! Je to ještě lepší. Respektive až za hranicí toho „lepší“.

Karolína, 17 let, Liberec

Seděj v backstagei, vydechujou, a kdyby u dveří nestáli tři bodyguardi, vojel by je celej klub včetně provozního. (© Michal Nanoru) Ano, přesně tam to směřuje. Rokenrol nám jde vždycky po rozkroku. Naštěstí ho tady nikdo neumí zahrát, takže nemám strach. The Hives jsou daleko, Scissorhands mrtví a tihle kluci... To je možná tak někam do Londýna, do Berlína nebo Tokia, protože našim holkám se přece nejvíc líběj Wohnouti, lidi z lesa.

New Order Crystal New Order, smutní pozůstalí po Ianu Curtisovi, postavili na stage místo sebe vymyšlenou kapelu složenou ze samých krásných mladých lidí.

Hrdý a zároveň jemně ironický název The Killers spolu s logem napsaným na kopáku zaujaly o pár let později jinou partu krásných mladých lidí, a tak vznikli skuteční The Killers, kteří potom do svého klipu Somebody Told Me umístili asi sto odkazů právě na Crystal – moje snad nejoblíbenější video všech dob.

Maove

Kanye West Runaway Tenhle postapokalyptický epos je zřejmě posledním singlem před vydáním dlouho očekávané desky největšího hudebního génia naší předapokalyptické doby. Celý 35 minut dlouhý „klip“ se nedávno natáčel v okolí Prahy. Proto ve snímku zazní i čeština a o choreografii se staral český tanečník Yemi Akinyemi. K nové desce si Kanye sám navrhl obal, ale pro explicitnost nejspíš nebude vyroben. I tak se mají fanoušci rapu na co těšit!

PASTA ONER

Future Island

Magnetic Man

An Apology Kouzelná kapela z Baltimoru, schéma synťák – basa – zpěv.

Jejich zářijový vystoupení v Praze na Sedmičce v rámci narozenin AM 180 nás zahřálo u srdce, a komu se dneska tohle podaří, že jo. :-) Martin, 22 let, Praha

(šéf) Pošli nám i ty svůj hudební tip.

Ukaž, jaký máš vkus.

Pochlub se svou oblíbenou partou. Čekáme na info@redwaymag.cz.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Perfect Stranger feat.

Katy B (live at BBC radio 1 session) Znalci a haters, co poslouchají dubstep už pár let, tvrdí, že formace Magnetic Man (Benga+Skream+Antwork), ho definitivně pohřbila a udělala z něj rádiovou komerci. Britský bulvární deník The Sun psal nedávno o tom, jak je miluje i princ Harry. Jestli se vám dubstep nikdy nelíbil (a mrzelo vás to), pusťte si tohle video. Myslim, že nás s Katy B museli rozdělit při porodu, jinak si neumim vysvětlit, že mi tak zpívá z duše...

K8

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

w w w.redwaymag.cz

9

smysly /

text: Michaela Hečková, MARTINA OVERSTREET foto: archiv

HUDBA

KNIHA

Former Ghosts

Sebedrás

New Love Upset the Rhythm, 2010

Jiří Vaněk Albatros, 2010

Sebedrás se čte dobře.

Scenárista sitcomu Comeback v něm ze sebe sype jednu zábavnou a svižně napsanou historku o neúspěšném hledání pravé lásky za druhou, všechno doprovází hudebními a filmovými odbočkami a každá kapitolka spěje k malé, často vtipné pointě.

Sebedrás zkrátka pobaví, když si chcete ukrátit čas cestou do školy ranní tramvajkou. Nevyžaduje přehnanou pozornost, nenutí k přemýšlení, ale stydět se za něj nemusíte.

Navíc, jestli tahle útlá novelka z produkce nové edice Plus nakladatelství Albatros něco dokáže, tak je to nalákat na louskání dalších knížek a poslouchání dalších desek, což se může vždycky jenom hodit.

Když se v jedné kapele sejde Jamie Stewart z legendárních Xiu Xiu, čerstvá modla současnosti Nika Roza alias Zola Jesus, producent Freddy Ruppert a Yasmine Kittles z witchhousových trendařů TEARIST, nemůže to ani dopadnout špatně. Druhá deska Former Ghosts vytahuje na světlo světa ty nejtemnější emoce a potvrzuje svoji pověst melancholické odvrácené strany slunného Los Angeles.

Former Ghosts vám před nosem načmárají výkladní skříň smutku, ale na konci desky přijde katarze a dobrej pocit uvolnění. Zkrátka od časů New Love už nikdy nemusíte podzimní depkou procházet sami.

FILM

kniha

Imaginární lásky

Jsem Fagi

Xavier Dolan 2010

fagi seqence, 2010

Režisér Dolan o sobě dal vědět už loni filmem Zabil jsem svou matku, se kterým zabodoval na festivalu v Cannes. Letos se na festivalová prkna, co znamenají slávu, vrátil znova – tentokrát s hořkým snímkem o osamělosti a snaze ji překonat. Imaginární lásky sází na autentické rozhovory s mladými lidmi o vlastních milostných zážitcích, svojí hravostí a lehkým humorem však snadno přešlapují práh šedivé reality. Budete se bavit. Do českých kin přišel film 18. listopadu, už 16. listopadu ho ale mohli vidět na festivalu Mezipatra, navíc za osobní účasti herce Nielse Schneidra.

„Jsem třináctiletá dospělá holka. Jsem komiksová postava. Jsem černobílá. Jsem placatá. Nikdo se mnou nevychází (tohle je výjimka – poprvé vycházím). Znáte mě z Facebooku. Jsem Fagi.“ Ano, Fagi je facebooková hvězda, virtuální celebrita, fenomén a autorka stripů v naší rubrice Pop. Kromě toho má tajemství. Nikdo neví, jestli je to opravdu holka, kolik jí je a jak se doopravdy jmenuje.

Milá Fagi, tvoje komiksy a hlášky jsou tak vtipné, drzé a okouzlující, že jsme ti naprosto podehli. Žereme tě. Fagt!

číslo 3, 2010 | ročník III

10

this und diss /

text: Hugo Toxxx foto: Tomáš Třeštík

this [ðis]: tento, tato, toto, tenhle, tahle, tohle (zájmeno) und [unt]: a (spojka) diss [dys]: 1. středomořská travina (podst. jm.), 2. nerespektovat, neoceňovat, nevážit si (slang. sloveso) The real Hugo Toxxx, ten kluk, co se před ním každá slušná dívka schová do knihovny (ale ani tam není v bezpečí, protože Hugo čte i knihy), nás opět oblažil dávkou skandálních komentářů. Podrobnosti o jeho životě najdete na myspace.com/ therealhugotoxxx, o fotku si napište na rapgame@email.cz.

Okusování světelných koláčků (light cakes) – nový hit diskoték! Při každém zakousnutí přebarví celou místnost! Chtěl bys červenou? Zakousni se a oslň své kamarádky, tohle ještě neviděly. (Na fotce Jakub Narybách a jeho štiky.)

...najděte si radši plastovej kroužek od PET lahve, pusťte si písničku a hrajte si. Ráno vás čeká máselnatej život ve včerejších ponožkách.

w w w.redwaymag.cz

Slaun. Tenhle stojí na E 55 a není zrovna nejšťastnější. Za dlouhých deštivých večerů pod ním sedávaly Jaruna s Eržikou a říká se, že pokaždé, když jedna z nich odběhla, slaun smutně troubil na lesy. Neptejte se, co umí žirafa z Vrchlabí.

Milé děti, běžte s těma extoškama někam, vaše pohledy začínají být až příliš uhrančivé...

Stokrát jsem zkoušel vykroužit svý jméno.

Kdybych se jmenoval Eva, tak bez problémů, ale s tou panenkou nevim, nevim. Mám podezření, že tohle je práce týmu. Každopádně nejzábavnější fotka z nabídky! Děkuji.

Až si vlezete do postele za svojí holkou, nezapomeňte se ujistit, že je všechno OK, protože nemáte kredit a ráno vám možná nezbyde nic než na sebe zavolat benga.

11

pop /

text: Vojtěch Čepelák foto: archiv

Mistrovské příběhy tady a teď!

Manga a anime jsou nesmírně populární už i u nás.

Dokonce tolik, že nemusíme vysvětlovat, co že to ty japonské komiksy a animované seriály vlastně jsou, kde žijí, čím se živí a kolik mají zubů (copyright Mach & Šebestová). My vám místo nudného popisování žánrů radši nabízíme malou hitparádu pro začátečníky i pokročilé.

top 5 anime

2. Code Geass Mecha patří k Japonsku jako císař. High-tech lidmi řízené bitevní stroje proslavil Gundam, Macross a Neon Genesis Evangelion, ale my doporučujeme tuhle sérii odehrávající se v alternativní historii. Japonsko je dobyto Svatým britským císařstvím a šance na vzpouru spočívá v rukou jediného sedmnáctiletého muže. Vysokooktanové mecha války se spoustou promakaných, nikoliv však všemocných strojů.

3. Kuroshitsuji 1. Death Note Nekamenujte nás. Tahle série je slavná a my víme, že slečny s charakteristickými zápisníky pobíhají i po našich ulicích. Ale pro světa anime neznalé je tohle hned na začátek nejlepší rána. Story o „daru“ boha smrti, díky němuž zabíjení přestává být problém, nabízí skutečné, skvěle propracované hrdiny, zajímavé úvahy o dobru a zlu a vynikající kresbu.

Kdo smrtící zápisník začne používat z dobrých úmyslů, nemusí zůstat dobrým navždy.

číslo 3, 2010 | ročník III

12

Jste příliš šťastní? Náš desetiletý hlavní hrdina ne, protože mu právě zabili rodiče. A tak si pořídí démonického komorníka, aby zosnoval pomstu. Na obvyklý příběh s dětským hrdinou je tahle viktoriánská záležitost hodně temná, ale o to silnější. Pravda, kresba je vystajlovaná, ale za ten konec to stojí. A pokud by to na vás i přes pomrkávající nadsázku bylo stejně moc smutné, podívejte se na antidepresářskou a vtipnou sérii Sayonara, Zetsubou-Sensei.

4. Hellsing Tahle klasická temná supernaturální akčňárna obsahuje jedny z nejlepších soubojů a taky upíra s revolverem na nejsilnější náboje na světě. Pokud jde o charaktery a animaci, série pohromadě zrovna moc nedrží, ale ten cool styl a akce to hravě přebijí. Jestli chcete opravdové animační orgie, sáhněte po subsérii Hellsing Ultimate.

5. Melancholy of Haruhi Suzumiya Pokud jde o věci citů a vztahů, mohli bychom doporučit Vampire Knight, ale to už by na někoho mohlo být moc romantické.

Melancholy of Haruhi Suzumiya nabízí typicky „dívčí“ propriety, jako je školní prostředí, legrační trapasy a slečnu, která dokáže měnit realitu. Krátká série založená na humoru elegantně spojuje několik žánrů do jednoho pevného celku.

top 5 manga

1. Soul Eater Hravá studentská záležitost z akademie, kde je hlavním předmětem naučit se dobře zacházet se svou pololidskou zbraní. Vizuálně i obsahově nadsazené a vtipné – hon na 99 zlých lidských duší a jednu čarodějnici může začít.

2. Fullmetal Alchemist Stará láska, která nerezaví, zasazená do alternativního světa prosyceného alchymií. Překvapivě není jen o mlátičkách s monstry a snaze studovat temné vědy. Dva bratři, jeden se dvěma bionickými končetinami a jeden pouhý duch ve stroji (no, spíš v brnění), mají silné charaktery, které táhnou, a to v tomhle světě rozhodně nejsou sami.

Kde to vzít a nekrást?

3. Loveless

4. Prince of Tennis

Ženy ho budou milovat, i když hlavní citová linka se tu odehrává mezi dvěma muži. Toto slavné shonen-ai oplývá křehkou impresionistickou kresbou a výjimečným příběhem. Vítejte ve světě za tím naším, kde slova mají opravdovou moc.

Pokud nevěříte, že kreslený tenis může být stejně strhující jako střílečka s Brucem Willisem, tak sledujte. Nekonečná sága Prince of Tennis pojednává o typicky japonské posedlosti stát se dokonalým. Na druhou stranu v tom ale jde o mnohem víc než jen tenis. Prostě mazané...

Pokud žijete v Praze, je vám k dispozici Manga knihovnička, jinak není zas tak snadné se k manze dostat. Ano, jsou tu anglické verze a západní autoři dokonce začínají napodobovat východní komiksy, ale v ČR se boom mangy (respektive korejské manhwy) rozvinul teprve před rokem.

V češtině většinou zatím vycházejí série pro dívky. Z těch kvalitních zmiňme K2: Kill Me, Kiss Me, Deník pána démonů, klasiku Gravitation a z těch drsnějších Elegii pro ovečku, Kannoninu ruku nebo Spirálu.

Opravdu kvalitní záležitosti jsou Kniha větru a Nebeský orel.

Prvním místem po ruce, kde můžete sehnat námi doporučené věci aspoň v anglické verzi, jsou samozřejmě on-line čítárny. Fanoušci si sami pro sebe dělají i scanlation, tedy nascanované a přeložené elektronické verze originálů. A pak je tu stahování, kterému se v poslední době velká japonská vydavatelství pokoušejí zamezit, ale s jakým úspěchem to teprve uvidíme. Dokud nebudou běžně dostupné překlady nebo aspoň anglické verze, jinak než pololegální cestou se ke zmiňovaným sériím nedostanete. Takže my to na vás ve škole neřekneme. A navíc to brzo ani nebude nutné, protože komunita českých fanoušků nespí. Neustále zlepšuje svou organizaci, má své weby (Manga.cz, Akihabara. cz, OtakuLand.cz), pořádá akce (Advík, Animefest, Akicon) a snaží se prosadit mangu a anime jako normální součást trhu. Už aby to bylo.

5. Hetalie: Mocnosti Osy Manga o záporáckých druhoválečných mocnostech na špičce prodejního žebříčku New York Times?! Je to tak, a navíc tahle věc pro přemýšlivé čtenáře se spoustou hezkých mladých mužů-bišíků vychází i u nás! Akorát, že chápání příběhu stojí zcela na vaší znalosti historie. No ale zároveň se o ní člověk takhle i dost naučí. Příjemnou a bezbolestnou cestou.

w w w.redwaymag.cz

13

tĂŠma /

Ilustrace: Kekeone

téma /

text: Lukáš Franz foto: PROFIMEDIA.CZ

Ja m i e

Jamie Oliver:

“Prestanme ve školách servírovat blafy!” číslo 3, 2010 | ročník III

16

: r e v i l O e Kuchař z jídelny. Koho si představíte? Na naší škole to byl chlápek s břichem, co nám to házel na talíř holýma rukama a ještě zamaštěné si je otíral do vytahaného trička. Znal jenom dvě věty: „Kolik chceš?“ a „Kolik jsi říkal?“ Žáci v Británii a Americe mají štěstí, protože ve své jídelně můžou potkat Jamieho Olivera – jasně, toho kluka z televize, který způsobil, že o vaření se začali zajímat dokonce i grafici z RedWaye. Že ho neznáte? Tak koukněte na fotky kolem.

Máte to? Aby ne. Jamie Oliver, to je dnes už mnohem víc značka než jen jméno nějakého (byť úspěšného) kuchaře. Svoji kariéru nastartoval v šestnácti letech, kdy si to ze střední namířil rovnou na vysokou kuchařskou Westminster Catering College v Londýně. Stojí za to říct, že vysvědčení neměl nic moc, ale rychlou orientaci v osnovách mu ulehčil fakt, že jeho rodiče vlastnili hospodu. V restauračním byznysu začal u známého londýnského Itala Antonia Carluccia, který mu svěřil přípravu dezertů, dortů a pečiva. Zvládl při tom koukat pod ruce i svým kolegům a naučit se tak tajům italské kuchyně.

Když nasbíral dostatek zkušeností, namířil si to do další italské restaurace, michelinskou hvězdou oceněného River Café. Fulhamský podnik se může chlubit celou stájí odchovanců, kteří to s pánvemi a hrnci někam dotáhli, byl to ale Jamie, koho si na konci 90. let všimla televizní stanice BBC. V té době už totiž měl za sebou jednu vydanou kuchařku (samozřejmě bestseller) a vystupoval ve své první televizní show The Naked Chef (název Nahý kuchař odkazoval k jednoduchosti předváděných receptů).

Jamieho hvězda se dala na strmý vzestup korunovaný nabídkou, zda by tehdejšímu britskému ministerskému předsedovi Tony Blairovi nepřipravil oběd, a to přímo v jeho omračujícím sídle na Downing Street 10.

Tak se stalo, že kolem roku 2000 se z Jamieho stala celebrita velikosti takové... mno, Britney Spears, řekněme.

Právě v této době taky rozjel odvážný projekt Fifteen Foundation, v rámci něhož každý rok vybere patnáct teenagerů bez zázemí, se záznamem v trestním rejstříku, nebo bývalých narkomanů a poskytne jim vzdělání týkající se vaření a restauratérství obecně.

V jednu chvíli se sice Britům začala Oliverova všudypřítomnost zajídat, on z toho ale dokázal vybruslit se ctí. Dokonce se mu v tom fofru povedlo přehodit výhybku své kariéry na jinou trať. Jako otec tehdy dvou (dnes už čtyř) dětí se začal zajímat, jaké jídlo na ně čeká mezi zdmi britských škol. „Obdivuju školní kuchaře a kuchařky. Nemám právo jim nic vyčítat. Dělají svou práci nejlépe, jak dokážou. Jenže ve chvíli, kdy mohou na oběd pro jednoho žáka vynaložit maximálně 37 pencí, nebudou naše děti ve škole jíst dobře nikdy,“ řekl Jamie loni v prosinci, když přebíral cenu TED Prize za svůj program nazvaný Revoluce ve školních jídelnách.

Plánu na revoluci předcházely Jamieho výlety po anglických školách a jeho těžké vystřízlivění z toho, jak a co se tam jí. Se svou snahou obrátit personál i děti na zdravý způsob stravování docela narazil. Fastfoodová generace mu silně zatápěla, v některých školách to dokonce zašlo tak daleko, že zatímco

Jamie naordinoval každému žáku denně porci ovoce a zeleniny, rodiče svým ratolestem prostrkávali sladkosti a jiné „odpadky“ skrz plot u školního hřiště.

Nakonec ale přece jen dosáhl toho, že se problémem stravování ve školách začala zabývat i vláda a slíbila přijmout opatření, která v jídelnách zaručí zdravější, chutnější a nápaditější jídelníček. Víte, podle Jamieho jsou hranolky s Coca-Colou ta nejnudnější chuť na světě...

Revoluci ve školních jídelnách se rozhodl odstartovat i v Americe, což je země, kde se sice ročně vynaloží 150 miliard dolarů na boj s obezitou, ale děti v první třídě stejně nepoznají, jakou zeleninu drží Jamie v ruce.

Ani brambor, ani cibuli. Pro tyhle caparty existuje šílená předpověď: Pokud se stravování ve školách rychle nezmění, podepíše se to na jejich celkové délce života a oni budou žít až o deset let kratší dobu než jejich rodiče. „Úplně se vytratilo předávání zkušeností mezi generacemi. Mladí lidé neumějí vařit. Neznají rychlé sezónní recepty, které jim umožní jíst zdravě, ať venku zuří jakkoliv velká krize. To je chyba. Přál bych si, aby základní školu opouštěli lidé, kteří znají deset jednoduchých, chuťově výborných receptů, které jim poslouží jako základ v dalším experimentování s vařením,“ říká Jamie.

Nám to teda nepřijde vůbec blbý. A vám?

Jamie Oliver w w w.redwaymag.cz

17

téma /

text a foto: Seda Dzholdosheva, studentka 3. ročníku Gymnázia Voděradská, Praha

Milý deníčku... aneb Co jsem celý týden dělala jedla mi , je 60 cm a d e Se m1 ju s , měř í D en ně t u n t Jme n á ct le 60 k g . , t ř i k rá i y osm í m a s avá r n va k rát ž k d

á bu a v í m do lejba l , k lu oly.

o d o d o ch ě n a v ncer t ut o šk a o t ý d n ě n a k n ě do h , d n s ý a d t tý z d it u qu d no u n a s si zaje d k a e j

a í d o as j o e zř n eb Ob č zénu . Vel ic u , zat í a n h b ct v ec lo v do -l i n u p o s i h k up e n ě n i

n n a t ěv uj a k n i a de š n av i hov ně s t o. No a v k n do s t č í m . n m e co s js ě n y ta k

Když jsem si ve středu ráno přinesla do školy foťák, abych zahájila poctivou fotodokumentaci každýho svýho jídla, byla jsem přesvědčená, že to nic není, že jeden týden to v pohodě vydržím. Jakmile jsem začala na svačiny a obědy reagovat mačkáním spouště, všichni kolem usoudili, že si to chci dát na Facebook.

Jako se tam lidi chlubí fotkama z mejdanu, nebo svlečenýma tělama, tak já si vystavím školní knedlíky se zelím. Nikomu to nepřišlo divný. Je to ironický, ale na tomhle kontrastu celá myšlenka experimentu stála: Zjistit, jestli je veřejné přiznání toho, čím se člověk celý den krmí, intimnější záležitost než všechny ty detailní záběry výstřihů a zadků v tangách.

číslo 3, 2010 | ročník III

18

Je těžký nechat v časopise otisknout fotku vlastní ledničky? Po týdnu klidně kývnu, že je.

A taky divný. Stejně divný jako polonahý fotky a statusy plný lásky a pak děsnýho rozčarování.

Jako všechno zveřejňování osobního života.

Ve školní jídelně to dopadlo tak, že si spolužáci začali svoje talíře upravovat, aby byly hezčí.

Zdobili je ovocem a zeleninou a já, abych jim udělala radost, jsem to občas cvakla. Z obědů se pomalu stával obřad, dokud nepřišly paní kuchařky s nervózní otázkou „NA CO MÁTE TEN FOŤÁK?!“ A z kuřete bylo rázem zase jenom kuře a z koprovky koprovka.

Pro mě to dopadlo tak, že mi došlo pár věcí: Mít foťák vždy u sebe a nezapomenout na to, co

s ním mám dělat, je náročný. Vyžaduje to kázeň, kterou ještě nemám. Dál jsem si uvědomila, že nabídka ve školním bufetu jde studentům vyloženě na ruku – k úplnýmu blahu tam chybí už jenom alkohol a cigára. Přišla jsem na to, že mekáč mi nejvíc chutná ve čtyři ráno a že pizza je jediný jídlo, co se dá jíst každý den. Jo a taky, že jablka vypadají na fotkách líp než houska se slaninou. Při pohledu na svůj týdenní jídelníček si říkám: začnu jíst zdravěji. Určitě. A už nikdy si nebudu dávat zamilovaný statusy a zveřejňovat osobní život. Hned jak nebudou mekáče nonstop a pizza nejlevnější jídlo na Václaváku.

Pak fakt hned.

Středa

Svačina: O přestávce do školního bufetu pro slaninovou housku a eiskaffee na probuzení.

Snídaně: Házim do misky cornf laky, v ledničce pusto, zaliju je posledním mlíkem a letim do školy.

Večeře: Kuře s rýží jsem zapomněla

vyfotit. Místo toho nabízím fotku našeho školního bufetu.

Oběd: Škubánky s mákem – ne, nedám si.

Stíhám jenom kafe.

Čtvrtek Svačina: O přestávce houska se slaninou z bufetu.

Snídaně: Cornf laky s mlíkem, lednička furt prázdná.

Odpoledne a večer: Oběd:

w w w.redwaymag.cz

Po tréninku pizza, pak sladké pečivo v kavárně. Doma až o půlnoci.

Salát v Pizza Factory.

19

téma /

Pátek

Oběd: Jsou volby, škola začíná v deset a končí ve dvanáct. K obědu bageta z jídelny.

Snídaně: Zase cornf laky. Začínám nesnášet cornf laky a naši ledničku.

Odpoledne a večer: Rodičům v práci kradu čokoládu, jedu na trénink. Potom jdeme na pivo, pak do čajovny a do KFC. Foťák jsem zapomněla u rodičů. Poznatek: Bitvu s ujíždějící tramvají vyhrává tramvaj. Den končí.

Sobota

Oběd: Špagety.

Snídaně: Toasty s máslem a lívance.

Miluju soboty a lívance.

Neděle

Večeře:

Nic, spát jdu ve čtyři ráno.

Místo večeře nabízím další fotku z mého oblíbeného školního bufetu.

Odpoledne: McDonald’s.

Odpoledne: Vysvětluju našim, že zítra je škola špatný nápad, a jdu spát.

Večeře: Zapečené brambory se sýrem, které v rozespalosti zapomenu vyfotit (místo toho dávám již 3. pohled do našeho školního bufetu). Rodiče mě přesvědčí, že škola není tak špatný nápad.

1. snídaně: V 8.00 hroznový víno.

Nemám u sebe foťák, nespím totiž doma.

2. snídaně: Quesadilla v Pannerii.

Kamarádka si dává dort. Žijem si nejlíp.

číslo 3, 2010 | ročník III

20

Pondělí

Svačina: Zelené pendreky za deset korun.

Oběd: Rajčatový salát.

Snídaně: Koláček z bufetu. Ukazuje se, že škola byla přeci jen špatný nápad.

Večeře: Nic. Nestíhám. Ale mám tady jednu pěknou fotku ze školního bufetu.

Odpoledne: Sladké pečivo.

Úterý Snídaně: Nic, zaspala jsem.

Odpoledne a večer:

Svačina: Chleba se

Megalentilky, pak už nic.

sýrem.

Oběd: Obložený talíř a pečivo. Kuchařky v jídelně mě seřvaly, co si to fotím. Takže fotku nemám. Jedině nabídku z našeho bufetu.

Středa

Svačina:

Snídaně: Medovník od maminky. Mám narozeniny.

w w w.redwaymag.cz

Nic, ale nabízím – pro změnu – pohled do naší jídelny.

Oběd: Nejdřív pizza, potom vdolky.

Je mi nejhůř, ode dneška jim zdravě.

21

Večeře: loupák.

V noci: Kinder Maxi.

Šéfredaktorka se mě ptá, kde jsou nějaké fotky ovoce.

téma /

text: Hlinomaz, Pepe Švejda, student 2. ročníku žurnalistiky, FSV UK FOTO: PROFIMEDIA.CZ

A co na to stvoRitel?

Jedna ze starých pražských pověstí vypráví o ženě, která pro samé roupy nevěděla nic lepšího a nařídila pekaři, aby jí upekl střevíčky z chlebové kůrky. Cítíme, že na představě člověka šlapajícího po chlebu je něco nepatřičného a zvráceného, ačkoliv je to už hodně dávno, co o chlebu mluvívaly naše babičky jako o „božím daru“. A tak vás patrně nepřekvapí, že ta zpovykaná panička skončila špatně. Nuže, jakmile se rozhodla ve střevíčkách projít, vyšlehly z nich plameny a rozmařilou nešťastnici odnesl čert rohatý rovnou do pekla. Tolik pražská pověst. A jak je to s jídlem dneska? Není známo, že by se kvůli podobnému módnímu výstřelku při procházce pod někým rozevřela země. Přesto i v době dostatku zůstává jídlo a jeho přijímání citlivou, intimní věcí.

V křesťanství se kolem jídla takový cirkus jako v jiných náboženstvích nedělá. V Bibli je psáno, že můžeme jíst všechno, protože to, co jíme nebo nejíme, nás bohu stejně nepřiblíží. Proto nás dnes nikdo nenutí dodržovat ramadán nebo vzdát se šunky k svačině. Z postních období nám zůstal jediný den o Vánocích, kdy chceme

Jídlo a náboženství šly v každé kultuře ruku v ruce. I dnes, přestože jsme většinou ateisté a žijeme spíš mezi kulty diet, bio potravin, KFC nebo speciální výživové stravy, se křesťanskou tradicí řídíme víc, než si myslíme. vidět zlaté prasátko, ale když to nevydržíme, nic se nestane. Ovšem pozor, zas tak úplně jednoduché to my, v křesťanské tradici vychovaní Evropané, taky nemáme. Kromě toho, že je slušné rozdělit se o svačinu s tím, kdo nemá, nebo nabídnout ze sáčku chipsů nejprve kamarádovi (jak nám doporučil apoštol Pavel), zde minimálně od dob poustevníků existuje požadavek střídmosti. Tito samotáři a podivíni totiž nepovažovali za největší lidský hřích pýchu, jako to dělá každá rozumná teologie, ale obžerství: Eva přece v ráji utrhla jablko hlavně proto, aby si jím Adam mohl nacpat břicho – a neštěstí bylo na světě. Uměřenosti se týká ještě pohled, který v jedné ze svých knih nabízí významný český jezuita, kardinál Tomáš Špidlík. Mluví o jídle a penězích: „Nikomu se nemá upírat právo, aby si za svoje peníze dobře pochutnal. Sociální spravedlnost však žádá, aby se dobře cítili i jiní. Je možné ospravedlnit zbytečné a přemrštěné výdaje do hrdla, když třetina zeměkoule trpí podvýživou?“ ptá se Špidlík, zatímco si Češi alespoň matně pamatují jeden zářez do Guinnessovy knihy rekordů, kterým se proslavil lupič na útěku Viktor Kožený, když v londýnském podniku Le Gavroche utratil

za jednu večeři 20 tisíc dolarů. Jestli se přitom alespoň krátce pomodlil za hladovějící, není známo.

Jenže trefovat se do růžolícího boháče Koženého je až příliš jednoduché. Všechny střely hned nemusejí létat až na Bahamy: Představte si situaci, kdy přijedete navštívit babičku, která na vaši počest upekla kachnu a obložila ji knedlíky a zelím. Asi nemá nejnovější zprávy o tom, že poslední dva dny přísně dodržujete uhlovodanovou dietu, případně že jste čerstvě rozhodnutí stát se vegetariány či rovnou vegany.

Mrtvý pták už přitom leží dozlatova opečený na pekáči, kdysi byste dokonce řekli, že voní.

Co teď? „Jezte, co vám předloží,“ píše apoštol.

Ohleduplnost k dárci, který dělá vše pro to, aby nám chutnalo, by měla mít větší hodnotu než vlastní preference jídelníčku. Možná vás to převapí, ale právě ohleduplnost je v souvislosti s jídlem i v tak tolerantní kultuře, jako je ta naše, docela horké téma. Počkáte se svačinou na spolužáka, který má cukrovku a tedy nemůže jíst, kdy ho napadne? Dáte najevo respekt vegetariánovi za jeho soucit se zvířaty? Nebo jen pokrčíte rameny, že to je jejich minus?

Jídlo a náboZenství Zřejmě nejkomplikovanější vírou je v tomto směru judaismus. „Kašrut“, slovo odvozené od „košer“ (hebrejsky vhodný), je soubor předpisů a stravovacích zvyků ustanovených ve Starém zákoně. Pravidel je tolik, že chudáci Židé museli vždy hodně dlouho přemýšlet, než něco vzali do úst. Jenom pro představu: jakákoli forma krve musí být z pokrmu pečlivě odstraněna, nesmí se jíst maso savců, kteří nemají rozdělená kopyta a nejsou přežvýkavci (např. vepřové). V úvahu nepřicházejí vodní živočichové bez ploutví a šupin ani pokrmy, kde došlo ke smíchání mléčných a masitých výrobků (takže svíčková nebo pochoutkový salát jsou tabu). Důvod? Židé jsou podle Bible vyvolený národ, symbol Hospodinovy přítomnosti.

Poslušnost boží vůle, jakkoli náročné, jim dodává nezaměnitelnou identitu, zvláštnost, odlišení od okolních národů.

V islámu nalezneme nařízení ohledně jídla pochopitelně v Koránu. Velmi se podobají židovským zvyklostem, jen se používá výraz „harám“ – zakázané. Mezi takové pokrmy patří vepřové, krev, maso, které nebylo získáno islámským způsobem porážky zvířat. Z nápojů jmenujme alkohol. Existuje ještě druhá

číslo 3, 2010 | ročník III

22

kategorie, a to „makrúh“ – odporné. Tam se řadí hmyz a dravci, zvířata se špičáky nebo ptáci s pařáty. Muslimové dodržováním těchto pravidel nejen dokazují Alláhovi poslušnost, ale schopností odepřít si něco také trénují sebekontrolu a zdokonalují se v boji proti svým zlozvykům.

Hinduisté i buddhisté jsou zpravidla vegetariány, i když v případě buddhismu žádné takové pravidlo ohledně stravování neexistuje.

Nejpodstatnější důvod odmítání masa vychází z víry v reinkarnaci, což je logické. Požitím jakéhokoli zvířete by se totiž člověk mohl stát kanibalem – co když bylo v jednom z minulých životů také lidskou bytostí?

Křesťané to mají ze všech nejjednodušší. „Nejde o to, co jíte, ale co máte v srdci,“ řekl Kristus svým učedníkům. Křesťanství tedy učí, že jídlo zajišťuje člověku život pozemský, kdežto víra v Ježíše přináší život věčný. Mezi oběma je úzká souvislost, a proto by křesťan neměl s jídlem nakládat nevhodně. Neplýtvá jím ani je nepřehlíží, má k němu úctu a respekt, rozdělí se a je si vědom jeho nezbytnosti pro svůj život.

Stejně tak přistupuje k víře.

téma /

text: Námezdní tým pisálků z RedWaye ilustrace: Vašek Šlajch

Dnes brokolice, zítra celý svEt! aneb Jak dobýt/zachránit svEt a pRitom se staCit i najíst

Ano, tato otázka trápí lidstvo od nepaměti hned po domácím násilí na plyšácích. Čím se živí hrdinové a jejich protivníci? Naše nová reality show s názvem Dnes brokolice, zítra celý svět! vám ji konečně zodpoví.

Zanechte všech nadějí, vy, kdož vstupujete!

Superman Jako druhý přilétá tradičně skromný Superman: „Děkuji za pozvání. Bohužel, i když rád pojím něco dobrého, protože mi to pomáhá být více člověkem a chápat vaše problémy, moje tělo je ve skutečnosti vyživováno pouze slunečním zářením.“ A my říkáme: Dobře ti tak! Ostatně, co se mezi nás cpeš, když jsi vlastně jenom chodící fotosyntetizující zelenina?!

Darth Vader Tátádátátatátátatá… vskutku monumentální nástup, drahé virtuální entity. Temný sithský lord Darth Vader se právě uvelebil v našem pohodlném křesílku stylově ozdobeném kořenovou zeleninou a bere si slovo: „<nádech> Mí budoucí otroci, pamatujte si hlavně jednu věc... <nádech> Drogy jsou špatné... <nádech> Proto se přidejte k Temné straně Síly a dostanete je zadarmo! <nádech> Sama Síla mě živí... <nádech>“ A my k tomu dodáváme: Síla a brokolice, drazí diváci! Nic než jemně povařenou zeleninu totiž k Vaderovým bionickým orgánům skrz jeho legendární masku nedostanete.

w w w.redwaymag.cz

23

téma /

Bakly Metr osmdesát a sto padesát kilogramů živé váhy, to je nájemný hrdina Bakly, kterého proslavily romány a povídky stálice české fantastiky Miroslava Žambocha (Bez slitování; Čas žít, čas zabíjet). „Dal bych si prsa. Samozřejmě lidská.

Pořádně propečená.“ Ano, trošku výstřední přání, ale díky klonování již uspokojitelné i v našich on-line supermarketech. Navíc mi právě ze zákulisí přišla informace, že Bakly má magické schopnosti. Jak jinak by při své váze, která by nikomu z nás neumožnila boj delší jedné minuty bez kyslíkového šoku, mohl provádět všechny ty kung-fu vychytávečky?! A lidské maso samozřejmě nejí, to na nás dělá jenom ramena. Znáte to, zabijácký humor.

Ovšem jinak sní tolik masa, že by to usmrtilo jakéhokoliv jiného dospělého muže.

Octobriana Nejslavnější česká superhrdinka, kterou u nás nikdo nezná.

Očeň pravyj underground! Mýtickou bojovnici za pravdivý odkaz Velké říjnové socialistické revoluce s rudou hvězdou na čele stvořil před padesáti lety jistý Petr Sadecký, ale stejně na ni nemá copyright. Přivítejte Octobrianu! „Zdravím, soudruzi! Po letech neoprávněného páchání zla jsem se pokusila o smrt skokem do jícnu radioaktivní sopky. Přežila jsem a od té doby pro mne strava není problém, i když nikdy nepohrdnu pořádným krvavým stejkem servírovaným na tělech mladých mužů. Nějací dobrovolníci...?“ No, raději to utneme...

číslo 3, 2010 | ročník III

24

To není sádlo, to jsou svaly!

A čas se nám krátí, takže rychle představíme i zbytek soutěžících: Samotný Pán prstenů Morgoth se svým věrným mazlíčkem Glumem. Pro páchání zla prý na tak přízemní věci jako jídlo nemá čas, zato Glum si zodpovědně dopřává čistě přírodní proteinovou dietku z červů, žoužele a ryb.

S výkřikem „Já jsem rocková hvězda, já holky bít můžu,“ odrazil příliš dotěrnou fanynku Todd Ingram, basák kapely Clash at Demonhead. Tato hvězda snímku „Scott Pilgrim proti zbytku světa“ vděčí za své supermanské schopnosti tomu, že je přísný vegetarián. Batmanovský záporák Joker jí samozřejmě pouze vtipnou kaši s neznámým copyrightovaným složením, zatímco Dracula denně spotřebuje 5 litrů krve z mladých panen. To víte, dieta je dieta. Elegantní borgská kráska Sedmá z Devíti, kterou znáte ze Star Treku, považuje jídlo za irelevantní a raději si potřebné živiny syntetizuje. A konečně doráží i Bobík ze Čtyřlístku s trademarkovou hláškou: „To není sádlo, to jsou svaly!“ Nabral je samozřejmě na Fifinčiných buchtách.

VítEzem se stává…!

Finále je tu. A protože vyřazování za pomoci diváckého hlasování by bylo poněkud únavné, připravili jsme si na závěr malou zkoušku. Je to tajný paprsek smrti supermanovského arcipadoucha Lexe Luthora, který zabije kohokoliv, kdo se nedrží zásad správné výživy. Tak teď nám to půjde opravdu rychle, vážení přátelé! Superman by jíst nemusel, a už vůbec ne hamburgery, ale činí tak. Kaput! Stejně Bakly, Octobriana a Glum umírají ošklivoučkým způsobem. Kaput! Syntetická éčka Sedmé z Devíti neprojdou – kaput! – a ani Draculovi jeho dieta, zdá se, nesedla. Kaput! Darth Vader se vítězoslavně zadýchává, Joker se šklebí, dokud oba nezjistí, že si svoje kašičky dochucovali bílým rafinovaným cukrem. Kaput! Kaput! A selhává i Todd Ingram, neboť nepochopil, že dokud je ve vývinu, vegetariánský styl života pro něj není vhodný. Kaput!

Morgoth, který už dávno žádné tělo vyžadující stravu nemá, se začíná nadýmat v předtuše vítězství. Svým jediným okem mrkne na Bobíka, ale co to? Ten, místo aby zaklepal kopýtky, právě ukazuje, že to opravdu není sádlo, ale svaly, a jediným direktem Morgotha likviduje K.O.! Jaké je tajemství jeho vítězství, ptáme se?!

Všežravé, člověku podobné prase domácí šlo poslední dobou velmi do sebe – omezilo přísun cukrů a tuků a vsadilo na pravidelné porce čerstvého ovoce, zeleniny a dostatek pohybu. Říkáme, proč ne, nikdy není pozdě začít a gratulujeme do Třeskoprsk! Ó, a samozřejmě i vám Lexi Luthore, doufáme, že jste byl s vývojem situace spokojen.

Počkejte…, co to děláte?! Né, prosím, néééééééééé…

Hm…, tak tam asi hodíme reklamu. Tahle soutěž se zjevně vůbec neujala. Konec.

PS: Všem dotyčným hrdinům a především padouchům zneužitým v naší škodolibé persifláži se tímto poníženě omlouváme. Až dobudete svět, pamatujte, že servilní novináři se vám vždycky můžou hodit.

w w w.redwaymag.cz

25

rozhovor /

Text: Tob. Jirous foto: Tob. Jirous, archiv Davida Bowlese

číslo 3, 2010 | ročník III

26

David Bowles David patří k průkopníkům taneční scény u nás. Tahat kufr s deskama ho dodnes neomrzelo a přísloví ”Zvyknul si na reflektor na pódiu jako na lampičku u postele„ pro něj platí dokonale. V poslední době se začíná prosazovat i jako herec. Známe se poměrně dlouho a jsem rád, že můžu říct, že se přátelíme. Takového kamaráda totiž v životě potřebuje každý. Jedete noční tramvají (plnou ožralů) a hned vás napadne – kdyby tu tak byl David! Jeho postava totiž budí přirozený respekt, ale úplně nejlepší je, když mu zazvoní mobil – nikdy si nemůžete být jistí, jakou začne mluvit řečí.

w w w.redwaymag.cz

27

rozhovor /

Stačí málo, nejseš úplně oholenej, boty nemáš lesklý a hned dostaneš pokutu.

A ty jejich pokuty nejsou peníze, to jsou dny ve vazbě, anebo prostě minus víkend doma. A to fakt bolí.

Davide, kde ses vlastně narodil?

V Paříži. Třicátýho dubna 1971. Pět minut před půlnocí. Žil jsem tam do osmi, ale poslední dva roky ve Francii jsem strávil na jihu v Avignonu.

Děda tam měl velkoobchod s ovocem a neměl se moc na koho spolehnout. Tak máma opustila práci v televizi a jelo se na vesnici.

A co dělal tvůj táta?

Táta byl novinář. Psal do novin, Pracoval i pro OSN, hodně se mu líbila Afrika, Kongo, ale s mámou se potkali v televizi.

Sourozenci?

To je už složitější. Mám o dva roky staršího bráchu... a pak ještě dva černoušky... Z toho Konga... Ale já jsem vyrůstal jen s mámou a bráchou. Když v roce 1981 vyhrál volby ve Francii Jacques Chirac, už toho měla máma dost a rozhodla se, že odjedeme do Izraele.

Proč zrovna do Izraele? Jak ji to napadlo?

Protože jsme Židi.

Aha.

Ona měla vždycky sen, že se tam nastěhujem i s dědou, ale on pořád že za rok, za rok, za rok...

Takže jste nakonec jeli bez něj. Jaký to pro tebe bylo?

No, byl to šok, o ničem jsem nevěděl a najednou prostě skončil školní rok a o tři týdny později jsem byl už v Izraeli. Když je ti deset let, tak co s tím uděláš? Přijdeš o všechny kamarády a tím vlastně o všechno, co v těch deseti máš. V jižní Francii je v létě vedro, ale v Izraeli je to úplně... extrém! Natanya nebyla nějaká ztracená vesnice, ale stejně to bylo, jako by ses z Prahy přestěhoval třeba do Valašskýho Meziříčí.

Ve Valašským Meziříčí ovšem nemusíš řešit útoky Hizballáhu...

Tenkrát to ještě nebylo tak zlý. Byly ty války, občas se někde střílelo, ale že by se někdo odpálil bombou na nádraží, v kině nebo v nákupním středisku, tak to ne.

Ale cítil jsi v tom prostředí napětí, ne?

Já si pamatuju na vzrůšo akorát jednou.

To bylo myslím právě to první léto, jedu si na kole po naší ulici, což bylo super, protože ve Francii, v Paříži, nesmíš ven ani s odpadkama, to prostě pro dítě neexistuje. Takže si takhle jedu naší ulicí, kde se normálně odehrává úplně všechno... a najednou prvně v životě vidím, co se stane, když někdo nechá u popelnic kufr.

Tam se to automaticky hlásí. Lidi jsou zvyklý na takovéhle věci volat komando. Přijel robot na dálkové ovládání, svázali to provázkem, táhli to asi sto metrů, nebouchlo to, tak zas robot s tím něco dělal. Pro nás kluky ohromně zajímavý.

číslo 3, 2010 | ročník III

28

oproti internátu! Tam byli laskaví, hodní, starali se o tebe... Ale tady jsem jako každej jinej na vojně zjistil, že jsem úplně to největší nic. Ego, který jsem si vypěstoval za ty roky, se mohlo jít pěkně někam schovat.

Popiš mi jeden den. Jak to probíhá?

Den na vojně začíná včera.

Vstaneš...

No, máš asi čtyři až pět hodin spánku ve stanu pro pět nebo šest lidí. Říkáš stan? Vojna je tam ve stanu?

A byla v tom bomba?

Ne, nic. Byl to jen starej prázdnej kufr.

Ale viděl jsi robota v akci!

Jo, a potom začal školní rok a to byla ještě větší sranda. Děti tam měly za sebou rok angličtiny a rok arabštiny. Já k tomu samozřejmě ještě musel chytnout hebrejštinu.

Tři jazyky najednou?

Z arabštiny mi toho už moc nezůstalo.

Ani hebrejština není úplně snadná.

Jiný znaky, píše se zprava doleva. Na začátku to vypadá jak nějaký kresby, ale šlo to. Za půl roku jsem už mluvil. Já jsem byl jedinej Francouz ve třídě, na celé škole snad byli ještě dva, ale to na nějaké povídání ve francouzštině nestačilo.

Jak jste mluvili doma?

Doma jsme mluvili s bráchou na mámu hebrejsky. Rozuměla, ale protože nemluvila ještě dobře, tak odpovídala francouzsky. Tak se to tehdy nastavilo a tak už nám to zůstalo. Já pak šel na internát, co spíš vypadal jako velká oplocená vesnice, okolo pole... lidi tam prostě žijou spolu.

Kluci, holky dohromady?

Ne, ne, to zas ne. Kluci s klukama a holky s holkama, ale naproti sobě, takže máš jeden vchod do baráku. Vpravo jsou holky, vlevo kluci; každý má svoje sprchy, svoje záchody, ale je to pár metrů od sebe, takže...

Nová přátelství...

Úplně! Zas jsem opustil domov, staré kamarády, pláž, kde jsem celý léto surfoval. Zase bylo všechno jiný. Já bych to každýmu dítěti přál, i když to zní na začátku strašlivě. Ale opustit domov, mámu, tohle, támhleto... je to nejlepší, co se ti může stát, protože seš se svejma a nemusíš pořád vysvětlovat doma, co děláš, co neděláš.

To je naschvál, aby lidi trpěli hned od začátku.

Je vedro, tak proč ne stany? A ty jsou schválně malý. A musí se hlídat, že jo, takže máš služby.

Musíš vstávat, stát venku hodinu, probudit dalšího, nesmíš jít spát, dokavaď on nevstane, a když nepočkáš, on samozřejmě zas usne.

Stan je nehlídanej a ty to schytáš za něj. Ráno začíná tak, že si upravíš šíleným způsobem postel, deku musíš mít složenou na osmnáct dílů, dává se tam karton, aby to bylo tvrdý a rovný jako cihla. Boty lesklý, tvář voholenou jak zrcadlo, nástup a jde se sportovat! Běh, kliky a hlavně všechno na čas. A ten si počítáš nahlas.

Hodnost?

Ne, ne. Baret. Jsou různý barvy. Parašutisti maj třeba červený a na ten musej odchodit sto dvacet kiláků. Jdeš s botama, ze kterejch máš puchýře, máš zimní ponožky, který nosíš i v létě.

To je prostě nesmysl, ale musíš. Kvůli jejich barvě! Když si tímhle vším projdeš, už tě v životě moc věcí nepřekvapí. Panika, stres, Češi, nebo hokejisti. Když sedí někde parta Izraelců, tak se na sebe vždycky jen tak koukneme.

Dobrá průprava pro DJ, nepotřebuješ koukat na timer!

Fór je v tom, že na všechno dostaneš přesně půlku času, než za jakou se to dá udělat, a když vidíš, že to nestíháš, tak o ten čas navíc musíš jít poprosit. O cokoliv ale poprosíš, vždy dostaneš jen půlku toho, co potřebuješ.

Dopoledne uběhne ve stresu. Po obědě máš půlhodinovou pauzu, ve který vytuhneš, někdy vestoje, někdy i na záchodě. Za dva nebo tři tejdny, co jsem odjel z domova, nás pustili na víkend. Přijel jsem domů, dal jsem si sprchu, máma mi udělala něco malýho k jídlu, chtěl jsem si dát siestu a pak že půjdu na pláž...

Probudil jsem se v neděli ráno! Třicet osm nebo třicet šest hodin jsem v kuse prospal.

Hm, na dva roky. Ale já jsem nikdy nechápal, kde ty holky všechny jsou, potkáš sestřičku, nebo holku v uniformě vojenské policie.

Tu opravdu potkat nechceš. Stačí málo, nejseš úplně oholenej, boty nemáš lesklý a hned dostaneš pokutu. A ty jejich pokuty nejsou peníze, to jsou dny ve vazbě, anebo prostě minus víkend doma. A to fakt bolí.

Listopad ´89, to je vtipný, co?

Tady začala svoboda a tobě právě skončila.

Šestýho listopadu. Na tři roky. Velká změna

w w w.redwaymag.cz

S úsměvem na tváři...

Proč si dělat stres? Vždyť o nic nejde, né? Člověk, který fakt zažil tvrdý tréninky a dostal naloženo, už nemá potřebu okolo sebe dělat vlny.

Dalo by se říct, že izraelská vojna z tebe udělá pohodáře?

V podstatě jo. Zažil jsi toho tolik, tolikrát jsi vnitřně brečel, a nic ti to nepomohlo, že se nakonec hodíš do klidu.

Tam choděj na vojnu i ženský, že jo?

Ne, ne.

Dobrá příprava na vojnu...

Já si myslím, že mi to dalo hodně pozitivního.

To, že jsem se naučil trpět a nestěžovat si, být prostě chlapem, který může vydržet docela dost, protože vím, co jsem tam dokázal a co tam dokáže každej. To ti řeknou hned na začátku, že nemáme ponětí, čeho jsme vůbec schopní. Ukážou ti, co vlastně člověk vydrží.

Oni nechávali lidi chodit třeba sto kiláků v kuse, beze spánku. Neseš si svůj život na sobě, máš svůj stan, máš jídlo, piješ při chůzi, nikde žádnej kamion. Říká se tomu poslední chůze, abys dostal...

...říkáš: 59, 58, 57 a tohle s tebou dělá dalších třicet lidí dohromady, všichni řvou sborově ten čas. A když už seš dobrej, tak můžeš jenom po pěti vteřinách: 60, 55 a ke konci je to tak, že dostaneš dvě minuty a nic neřekneš. Už máš ten čas v hlavě přesně zabudovanej.

A tu potkat nechceš!

Tak samozřejmě, že byli zlí na ty mladší. Jasně.

To je jak na vojně. Nepsaný pravidla, který se nemaj překračovat. Ale každopádně bych každýmu přál vyrůst takhle mezi svýma, to máš jako svůj kmen. Já potom ani nechtěl jezdit na víkendy domů. Mohl jsem, ale stejně jsem zůstával.

Ještě jsi mě nepřesvědčil!

Takže ty si čistíš boty a říkáš...

Co internát a šikana?

Starší na mladší, nic?

jim sám nepoškozoval. Už v šestnácti tě volaj na fyzický testy, jak seš na tom, a podle toho tě pak zařaděj. Já jsem třeba tahal takovej kulomet, dobrovolně, mě to bavilo, deset a půl kila, 700 nábojů, a k tomu ještě to, co maj všichni ostatní na zádech... No, pořád se učíš.

Jseš prostě čerstvý maso, jak tomu tam říkaj.

První rok uběhne, potom se to trošku zklidní a hodně se cestuje. Všechno si musíš sbalit, dát do kitbagu na kamion a jedeš někam pět set kiláků na sever nebo na jih. Tam to zase všechno rozbalíš. Najednou je uprostřed pouště městečko, agregáty, benzín, voda, vlajka a už to žije. Není to taková hrůza, jak by sis myslel.

Pokusil se někdo třeba utéct?

Jasně. Utečeš a pak dostaneš. Oni si tě najdou.

To není jako v Evropě. Kam bys běžel? Do moře, nebo k Arabům? Z Izraele není kam utýct. A pak, celý ten čas, cos byl pryč, si musíš stejně odkroutit, plus ten čas, co jsi seděl v kriminále. Takže si moc nepomůžeš.

Nepomůže ti zlomená noha ani psychiatr. Musíš si uvědomit, že vstupem do armády ses stal jejich majetkem, na který oni dohlídnou, aby se

David Bowles NAROZEN: 30. 4. 1971 OBLÍBEN Ý DJ: Gilles Peterson OBLÍBEN Á HUDBA: podle sezóny OBLÍBEN Ý F ILM: Once Upon a Time in America OBLÍBEN Ý HEREC: Jack Nicholson OBLÍBEN Á KNIH A: Jonathan Livingstou Racek – Richard Bach OBLÍBENÉ JÍDLO: Pasta OBLÍBEN Ý N ÁPOJ: Tady pivo, plzeňský, a všude jinde červený víno

29

rozhovor /

Jak tak koukám, od internátu jsi neměl moc šancí zavadit o holku. Jak se ti podařilo hodit do klidu hormony?

Né, tak v internátu to docela jelo. Tam byly holky a byly ještě takové zájezdy, jak se to jmenovalo...? Eight-week academic experience!

Bohatý Židi z Ameriky posílaj svoje děti do Izraele, aby poznaly kulturu. Velká experience...

Z Miami, z Los Angeles. Můj zájem o angličtinu hned vzrostl. Přes ty zájezdy jsem se dostával k hudbě. Američani přivezli úplně jinou kulturu. Beastie Boys, Run D.M.C, jejich první album, takovýdle věci, který v Izraeli vůbec neexistovaly.

Takže je rok ’92, máš po vojně a jedeš za RUN D.M.C do Ameriky...

Ne, vůbec. Já jsem jel do Prahy.

Jak tě proboha napadla Praha? Měl jsi představu, kam jedeš?

No, mě nenapadla. Jel jsem za kamarádem, co tu už tři měsíce pracoval pro oděvní firmu.

Psal, že je to dobrá práce a jestli to chci zkusit.

Tak jsem jel, Praha byla tehdy šedivá, lidi nepříjemný, v celým městě tři restaurace, kde se dalo normálně najíst, prostě kulturní šok, dá se říct, že už můj třetí. Jako bych se vrátil o dvacet let zpátky. Tel Aviv se tehdy srovnával s New Yorkem, tady to bylo jako se přestěhovat z New Yorku na Kladno. Ale já jsem chtěl vypadnout.

Natočil jsem pár reklam, začal jsem dostávat menší role ve filmu. Nemůžu si stěžovat.

Co ta práce?

Hrůza. Další vojna. Ten chlápek sem tahal i lidi, se kterýma bych si v Izraeli na ulici netykal.

Musel jsem z té práce odejít.

Neuvažoval jsi o návratu?

Izrael je v podstatě hodně uzavřená společnost, vůbec jsem nevěděl, jak a kde tam začít. Tady byly obchody s deskama, mohl jsem si koupit gramce a začít hrát. Tak jsem to udělal.

Šlo to takhle hladce?

Tak člověk se učí praxí, že jo. Musí tě to hlavně bavit. Začínal jsem v seriálech, francouzskejch, italskejch, menší role, většinou drsňáci, pak jsem se dostal do filmu Hostel II, hrál jsem italskýho policajta, casting dlouhej, ale role pořád malá a pak přišla Narnie, což bylo fakt něco! Tam jsem zažil, jaký to je hrát ve velkofilmu.

rád, že jsem měl zatím štěstí a ten slib mohl dodržet. Všechny jizvy mám ze sportu. Ten mě vždycky bavil. Teď zrovna trénuju na svůj první triatlon, v pátek jedu do Londýna, tak snad to přežiju.

Budu držet palce!

Jak ti to šlo?

Kamarádům se líbilo, co jsem hrál, vozil jsem si desky z Anglie, Francie, tak jsem jich začal brát o něco víc a potom ještě o něco víc, až jsem si otevřel krámek. Napřed jednu místnost, pak jsem se přestěhoval do většího.

A ten větší obchod ti vyhořel. Neměl jsi strach, co bude?

No, strach... Tak furt se tady tancuje, že jo.

Pár desek jsem měl od kouře, ale hrát jsem nepřestal. Jen jsem se musel trochu změnit.

Deep house už nikdo moc nechtěl poslouchat.

Lidi maj radši, když to víc bouchá. Potřebujou víc. Víc energie.

Karel Roden začínal v Hollywoodu taky jako padouch.

Já si myslím, že zahrát můžu v podstatě cokoli, ale vypadat na to... Víš, jak to myslím?

No, když se na tebe podívám, hned vidím několik jizev. Pereš se?

Lidi si myslej, že se rvu, nebo že jsem se dřív pral, ale to já nikdy. Nechal jsem se párkrát zbít, to jo, ale sám bych si nikdy nezačal.

Radši se necháš zbít, než aby ses pral?

Od šesti let, na všech místech, kde jsem bydlel, jsem dělal karate, judo, pak zase karate, trochu kung-fu a kravmaga.

Víc techno?

Techno je techno, ale v houseu prostě chtěj, aby to řvalo.

Takže sis musel najít kompromis mezi tím, co budeš hrát.

Kompromis mi nikdy moc nešel.

Takže?

číslo 3, 2010 | ročník III

30

Co je kravmaga?

Kravmaga byla vymyšlena pro izraelskou armádu, takovej salát ze všech bojových umění, ale žádný umění to není, to je prostě jenom „zabít“. Každou ránou sundat. Přímo ublížit a zabít. Mně na tom ale nepřijde nic zajímavýho, nebo vtipnýho. Na vojně jsme slíbili, že to nebudem nikdy používat, a já jsem hrozně

David Bowles BYL JSEM ZAMILOVAN Ý DO: Brooke Shields MŮ J V ZOR BYL: Bruce Lee NE J VÍC JSEM SI PŘ ÁL: Lepší BMX, než jsem měl.

NE J VÍC JSEM SE BÁL: dědy VE ŠKOLE MĚ BAVILO/NEBAVILO: Bavila mě fyzika a matematika. Nesnášel jsem učitelku angličtiny, která mi říkala, že se nikdy ten jazyk pořádně nenaučím, cha!

CH T ĚL JSEM PRACOVAT JAKO: pilot

smart box /

připravila: M. Overstreet foto: profimedia.cz

Nevěřte tomu, že...

Pití vody vám pomůže zhubnout Říká se, že pokud chcete shodit, máte pít hodně vody, protože pak nebudete mít takový hlad. Pití několika litrů denně nám bylo dlouho doporučováno také proto, aby se tělo lépe zbavilo toxinů a naše pleť byla čistější, zdravější.

Nyní vědci zjistili, že nadměrný příjem vody může vyvolat bolesti hlavy a únavu a jejich nejnovější rada zní: Pijte, když máte žízeň, a bohatě stačí jen tolik vody, kolik denně vyloučíte, to znamená asi čtyři až šest sklenic.

Vegetariáni jsou štíhlejší a psychicky vyrovnanější Nebavíme se teď o důvodech, ať náboženských nebo etických, kvůli kterým lidé maso odmítají. Ty samozřejmě respektujeme. Chceme jen upozornit na to, že i vegetariáni (a vegani) často trpí nadváhou a sklonem k iracionálnímu hněvu, který je u nich vyvolán nedostatkem vitamínu B12.

Špenát je plný železa Omyl, který vznikl už v roce 1870, kdy se vědec E. von Wolf spletl a posunutím desetinné čárky přisoudil špenátu desetinásobný obsah tohoto kovu. Na chybu se přišlo v roce 1937, přesto se v mnoha publikacích o výživě dodnes uvádí nesprávný údaj. Porce špenátu neobsahuje 30 mg železa, ale jen 3 mg. Doporučená denní dávka je přitom asi 15 mg. Jeho konzumace má ale smysl i tak, protože je bohatý na vitamíny A, E a K a na vápník, fosfor a draslík.

Komu nechutná špenátový protlak v jídelně, ať si zkusí zamíchat čerstvé listy do salátu. To je úplně jiný zážitek.

Čerstvé ovoce a zelenina jsou zdravější než mražené Než se ovoce a zelenina dostanou do supermarketů, trvá to s dopravou a skladováním dva týdny. Za tu dobu ztratí velké množství živin, především vitamínu C, a rozhodně je nelze považovat za „čerstvé“. Proces mražení nastává oproti tomu hned po sklizni a vitamíny jsou zachovány.

zbarvuje konečky prstů a nehty dožluta.

Dehet, který vzniká při spalování cigarety,

SKVRNY NA KŮŽI

Kouření je hlavní příčinou rakoviny jazyka a úst, protože cigaretový dým ničí schopnost slin čistit ústní dutinu od bakterií. Kuřáci mají zažloutlé zuby, páchne jim z úst a už od mladého věku jsou náchylnější k onemocnění dásní.

RAKOVINA ÚST

Čím víc kouříte, tím větší máte šanci, že dostanete šedý zákal. Kuřáci, kteří přestanou, jsou i tak vystaveni o polovinu většímu riziku než lidé, co nikdy nekouřili. Šedý zákal může vést až k úplné slepotě.

ŠEDÝ ZÁKAL

Kouření způsobuje nedostatečné prokrvování pokožky.

Proto mají kuřáci nezdravou barvu pleti a předčasné vrásky.

VRÁSKY

Cigarety obsahují nikotin, který je silně návykový. Tato látka ovlivňuje činnost mozku a může vyvolat stejnou závislost jako například heroin a jiné drogy.

ZÁVISLOST

JISTÁ FAKTA O KOUŘENÍ

RAKOVINA HRTANU

Kuřákům se tvoří častěji než nekuřákům, nehojí se jim tak rychle a někdy se objevují znovu. Kouření může rovněž vyvolat neléčitelné choroby střev.

ŽALUDEČNÍ VŘEDY

Na rakovinu plic umírají kuřáci 20krát častěji než nekuřáci. Ale ještě dlouho předtím, než zemřou, se sníží kapacita jejich plic. Jestli vás neodradí astma, vzpomeňte si na Kuřáka ze seriálu Akta X. Víte, proč tak divně dýchal? Stejně jako 90 % všech kuřáků trpěl i on rozedmou plic.

ONEMOCNĚNÍ PLIC

Kouření je hlavní příčinou infarktů. S první cigaretou začne vaše srdce bít rychleji a s každou další ještě rychleji… Kouření zužuje cévy, a aby jimi krev mohla protékat, musí srdce zvyšovat tlak, to znamená více pracovat.

ONEMOCNĚNÍ SRDCE

Kuřáci jsou dvakrát víc náchylní k onemocnění lupénkou. Ekzém postihuje celé tělo a je obtížně léčitelný.

LUPÉNKA

Cigaretový kouř obsahuje rakovinotvorné látky, které se po vdechnutí usazují na stěnách dýchací trubice. Čtyři z pěti případů rakoviny hrtanu jsou zaviněny kouřením.

Text a foto: www.tabaccofacts.org

smart box /

TEXT: Kateřina Písačková, studentka 3. ročníku Fakulty sociálních věd UK, katedry žurnalistiky foto: Kuba Pecka

Svět už možná nemá dost pracovních míst pro všechny ty manažery, ekonomy, marketingové specialisty, PR pracovníky, pojišťovací agenty, účetní, politology, historiky a experty na všechno. Úspěšní budou jen ti nejlepší (to znamená ti, které škola a praxe opravdu baví), zbytek se zařadí do fronty na pracáku. Jestli se právě rozhodujete kam dál na školu, dost možná svádíte boj s vlastním svědomím. V horším případě s rodiči, kteří by vás rádi viděli studovat to, co vám zrovna moc nevoní a co vás nakonec potáhne leda tak za školu.

Dneska vy táhneme ze skříně neblaze proslulého kostlivce s názvem „učňák“. Myslíme si, že je mu zby tečně křivděno, vždy ť se vždycky říkalo „zlatý český ručičky“ a „řemeslo má zlatý dno“. Na odborných učilištích se neučí „všechno o ničem a nic o všem možným“ jako na některých gymnáziích, výuka je zaměřená na praktické znalosti a dovednosti daného oboru. Většina odborných učilišť nabízí čtyřleté studium zakončené nezby tnou (to je snad jasné) maturitou. Pokud se rozhodnete pro tříletý obor, budete pak muset vyhledat nástavbu, kde si maturitu doděláte. Většina řemeslných oborů nabízí tzv. podnikatelskou nástavbu, kde vás připraví na budoucí otevření vlastního podniku.

Zamyslete se. Co vás nejvíc baví? Cestovat?

Organizovat akce? Hrabat se v dědově dílně?

Zkoumat brouky? Šít? Vrtat se v autech a motorkách? Kreslit? Nabídka odborných škol je pestrá, kompletní přehled najdete každý rok v listopadovém vydání Učitelských novin. (www.ucitelskenoviny.cz) Často platí, že soukromá učiliště se mohou pochlubit kvalitnějším technickým zázemím a vybaveností dílen. Pokud se chystáte

číslo 3, 2010 | ročník III

34

Tadeášovi je 21 let a při pohledu na jeho dlouhé dready byste asi neřekli, že je kadeřníkem.

V pražském salonu Joshua ale pracují samí takoví kreativci, na trvalou se sem nechodí.

Obor kadeřník Tadeášovi vybrali rodiče, on sám pomýšlel na školu rytí kovů, broušení kamenů a uměleckého šperkařství v Turnově. Škola ho prvních pár let štvala, obrat přišel až

s první praxí, pro kterou si Tadeáš vybral právě alternativně zaměřený salon Joshua (www. joshua.cz). „Nesnáším stereotypy. Kadeřník dělá naštěstí pokaždé něco jiného, každý účes je jiný, stejně jako každý zákazník. Účesem měníš osobnost člověka, a to mě baví. Z nenápadný holčičky můžeš udělat kočku, za kterou se každej otočí,“ říká Tadeáš. Po soukromé střední škole v Hradci se rozhodl pro nástavbu se zaměřením na vlasovou kosmetiku. Přestěhoval se kvůli tomu do Prahy, kde se mu otevřely další možnosti. Co se týče studia, mrzí ho, že trochu zanedbal jazyky (Já vám to pořád říkám! pozn. red.), ale hodlá s tím ještě něco udělat. „Nejlepší je vycestovat a učit se jazyk přímo v cizině. Já bych jel rád do Austrálie nebo na Nový Zéland. Tam je prý každý druhý diplomovaný specialista bůhví na co, ale lidem, kteří umějí řemeslo, platí zlatem.“ Zatím se věnuje budování kariéry tady doma, aby se měl jednou kam vracet a na čem stavět.

Pro zajímavost ještě doplním, že v RedWay family máme taky jednu kadeřnici/stylistku, Ladu „Candy“ Firchovou. Rebelka, longboardistka a začínající zpěvačka nedávno úspěšně absolvovala výběrové řízení do prestižního salonu Petry Měchurové v Praze. Big Up!

Tip pro němčináře

Taky se vyučili

Díky Koordinačnímu centru česko-německých výměn mládeže Tandem získalo 3000 učňů a žáků středních a vyšších odborných škol z Česka a Německa od roku 2000 zkušenosti v zahraničí. I vy se můžete stát jedním z nich, získat praxi „u sousedů“, zdokonalit se v jazyce a ještě se trochu osamostatnit. Víc informací hledejte na www.tandem.adam.cz.

Nastupující DJ Ponyk, kterého občas můžete slyšet ve čtvrtečním pořadu Iscream Show na rádiu Spin (96,2 FM, www.radiospin.cz), se vyučil kuchařem.

Kromě školní praxe a občasných brigád ale v oboru zatím moc nepracoval. Teď studuje na České zemědělské univerzitě obor Hospodářská a kulturní studia, jednou si prý otevře restauraci a vrátí se ke kořenům. Toť plány do budoucna, zatím ale sledujte jeho hudební mixy!

Mimochodem, vyučený kuchař je i DJ Trafik z PSH, jejichž další člen, V518, je původně umělecký kovář.

Ze života Tadeáš Kneř

namítnout, že na soukromou školu vaši nemají, vy táhněte ze šuplíku minulý RedWay, kde jsme psali o tom, jak se škola dá utáhnout i z vlastních vydělaných peněz.

Obory, kde se „pracuje rukama“, byly v posledních letech považovány za podřadné a méněcenné. Doba se ale mění a teplých místeček v kancelářích (kde se podle podobného zjednodušení „pracuje hlavou“) ubývá. Krize nutí firmy, aby šetřily na zaměstnancích, ale víte, krize nekrize, lidi musejí pořád jíst, pít, chodit k holiči, jezdit autem apod. Umět pořádně nějaké řemeslo je dnes obrovskou výhodou, zvlášť pokud se k němu ještě naučíte jakýkoliv evropský jazyk. Pak práci seženete takřka bez problémů ve všech zemích EU, včetně třeba francouzských ostrovů v Karibiku. A pokud v budoucnu budete chtít zabrousit do jiného oboru, než jaký jste vystudovali, možná zjistíte, že k tomu stačí už jen zdravý selský rozum a životní zkušenost. Doplnit si vysokoškolské vzdělání, ať již prezenčně, či kombinovanou formou při zaměstnání ale není ani pak problém... Tak jakýpak strachy? Dělejte, co vás baví, dokud vás to bude bavit (a živit)!

w w w.redwaymag.cz

35

smart box /

text a foto: vzp, pr článek

Michal Novotný Obyčejný kluk na snowboardu Reprezentant ČR ve snowboardcrossu Michal Novotný má na kontě dvě vítězství ve Světovém poháru.

A olympijské hry 2010 ve Vancouveru, kde doufal v lepší výsledek než „pouhé“ čtvrtfinále, odjel s nataženými vazy a potlučenými kotníky z pádu na sjezdovce na konci prosince. Svým fanouškům pak poslal omluvu a slib, že příště to určitě vyjde líp. Pro nadcházející sezonu si tedy přeje hlavně pevné zdraví.

Snowboardcross je jako osud Říkáte o sobě, že jste obyčejný kluk, který se v patnácti rozhodl jezdit na snowboardu. Kdy jste se ale rozhodl, že snowboardcross je pro vás to pravé?

Víceméně hned po prvním závodě, který jsem jel. Byl jsem tehdy druhý a zjistil jsem, že tohle mě vážně baví. Jezdit ve čtyřech je větší sranda.

Prostě najednou jsem měl pocit, že tohle mi fakt a vlastně od začátku jde. Navíc ten sport tady v Čechách teprve začínal, tak jsem hned začal být vepředu, což bylo fajn. A tak jsem u toho zůstal.

Kdy se tento první závod uskutečnil?

To už bude bohužel tak deset let, už to nějaký ten pátek je…

Máte za sebou řadu úspěchů. Kterého si považujete nejvíc?

Snažím se nemyslet na čísla a umístění, spíš chci být spokojený, že dělám, co mě baví.

Jsem živý, zdravý, tedy spokojený. Byl jsem na olympiádě, vyhrál jsem dvakrát Světový pohár, což byly rozhodně zážitky, které si budu pamatovat celý život. Ale snažím se neupínat na to, jestli dojedu šestý, devátý, třetí, spíš na to, jestli z toho mám radost.

Jak často a jak tvrdě trénujete?

Pořád platí, že snowboarding není triatlon, takže nepotřebujeme třífázové tréninky a absolutní nasazení. Myslím, že je třeba být silný a obratný, a pak vše funguje. Sám to mám rozděleno na takové smysluplné trénování, což je posilovna, gymnastika, plavání, běhání atd. Pracuji vyloženě na zvyšování síly, kondice a obratnosti. A pak ještě na takové ty zábavné věci, které chci dělat – kajak, thajský box, skákání s padákem, skateboarding. Zkrátka se rád hýbu a snažím se kombinovat to smysluplné s tím řekněme zábavným (z pohledu mého trenéra s tím méně smysluplným…).

Pl acenÁ inzerce

Plánujete nějakou další sportovní kariéru?

Myslíte v jiném sportu? Ne, to určitě ne. Sice mě baví soutěžit, i když se vsadíme třeba

číslo 3, 2010 | ročník III

36

o padesát centů nebo o pět korun, prostě hry s kamarády. Určitě budu dál běhat Velkou kunratickou, kterou mám rád, budu hrát beachvolejbalové turnaje v Ládví. A jakmile někdo přijde s nějakým vtipným nápadem, sportem, rád do toho půjdu, i když budu třeba poslední.

dost prohlídek. A věřte mi, že jsem toužil po ideálním, stoprocentním pokrytí zdravotních zařízení systémem IZIP. To bych měl situaci o hodně zjednodušenou. Nemusel bych jezdit od čerta k ďáblu, posílat rentgeny a výsledky ostatních vyšetření... Je škoda, že systém IZIP ještě nemají všichni!

Sportovci se víc starají o své zdraví

Máte pocit, že by vám Elektronická zdravotní knížka usnadnila i případnou péči v zahraničí?

Cestujete poměrně často…

Myslím, že by to bylo super, že by mi to nepochybně zásadně usnadnilo komunikaci s lékařem. Ale opravdu doufám, že to potřebovat nebudu. Nebo aspoň co nejméně.

Přemýšlíte někdy o životě bez sportu?

Samozřejmě, že ano. Měl jsem nemocná játra, byl jsem zraněný, takže jsem chvíli nesportoval.

Ale určitě ve všech těchto chvílích vím, že mi sport chybí. Já jsem dokonce podle hvězd a znamení člověk, který potřebuje pohyb, takže doufám, že se budu hýbat celý život, tak jako můj otec a můj děda, který zemřel v osmdesáti, když se převlékal z plavání na tenis. Jsme taková sportovní rodina.

Jak si pro budoucnost chráníte své zdraví?

Sportovcovo tělo je vystaveno větší zátěži, takže si možná zdraví hlídáme víc než ostatní.

Musíme střežit, co nás živí a baví. Je pravda, že kdykoli mi něco je, jsem z toho nervózní a chci se toho co nejrychleji zbavit. Pro sportovce je také běžné získávat takzvaný second opinion, radit se s více specialisty, aby měl jistotu, že se správně rozhodne. A vlastně i díky tomu jsem se před časem seznámil s projektem IZIP. Je podle mě naprosto geniální. Před olympiádou jsem měl příležitost ověřit si funkčnost Elektronické zdravotní knížky možná víc, než mi bylo milo.

Se zraněnými kotníky jsem absolvoval poměrně

Připomněl jste, že v poslední době jste absolvoval poměrně intenzivní a různorodou lékařskou péči. Byl jste spokojený?

Hodnotit lékařskou péči v mém případě asi není úplně nejjednodušší. Mám totiž pocit a vlastně i zkušenost, že největší roli při uzdravování hraje samotný pacient. Na něm je, jak naloží

Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace.

Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni, máme 38 000 smluvních zdravotnických zařízení.

s lékařským doporučením. Sám jsem si tak přál být v pořádku prakticky okamžitě, že si dnes nejsem jistý, jestli jsem byl dostatečně poslušný.

Michal Novotný (1981) 185 cm / 85 kg Reprezentant ČR ve snowboardcrossu.

OH: 13. místo Turín (Itálie) 2006, 16. místo Vancouver (Kanada) 2010. Vítěz finále SP 2008/2009 v Itálii, vítěz závodu SP 2005/2006 v Japonsku. Vystudoval UK FTVS, člen Dukly Liberec. Pracuje pro firmu MOFO Hungary, která v ČR zastupuje značku Oakley, spoluvlastní Beachvolejbalový areál v Ládví a Wellness centrum v Radlicích. Mezi jeho koníčky patří windsurfing, thajský box, parašutismus, kolo, potápění. Rád čte a za své hobby považuje i dobré jídlo.

slovní Rozšiřte svi ýrazy, které zásobu o čebnici v žádné u nenajdete! mluvnice

div, že ho vyhodila. Koledoval si o to svou nedochvilností.)

Feel at home in = /to be comfortable in/ I feel at home in the library because I love to read! (Hrozně ráda čtu, takže se v knihovně cítím jako doma.)

Beat it! = /Go away!/ I can’t stand your twaddle. Beat it! (Nemůžu poslouchat ty tvoje žvásty. Vypadni!)

text: Tomáš Urbánek, Gymnázium Arabská 14, Praha

mind-blowing = /absolutely great/ The new movie Inception with Leonardo Di Caprio is mindblowing. (Ten novej film Počátek s Leonardem DiCapriem je naprosto skvělej.) nod off = /go to sleep (not a deep sleep)/ I was so tired I nodded off on the tram ride home. (Byl jsem tak unavený, že jsem usínal cestou domů v tramvaji.)

Dang! = /Wow!/ Dang! This is a great price for such a good skateboard. (Zatraceně!

Tohle je skvělá cena za tak dobrej skejt.) neato = /cool/ That’s neato you got the job. (To je skvělý, že jsi dostal tu práci.)

w w w.redwaymag.cz

ear shot = /within hearing distance/ If you’re going to talk about your teacher in class, make sure you’re not within ear shot. (Jestliže chceš mluvit ve třídě o učitelce, ujisti se, že není na doslech.) innit = /isn´t it/ That’s a terribly boring book, innit?

(To je strašně nudná kniha, že jo?) knock up = /become pregnant/ She is too young to be knocked up. (Je příliš mladá na to, aby byla těhotná.) split up = /separate/ They split up after they had their first quarrel. (Rozešli se po tom, co měli první hádku.)

laters = /see you later/ Hey guys, I have one more lesson, laters. (Hej kluci, mám ještě jednu hodinu, tak zatím.) wicked = /great; původní význam slova je „hříšný“/ Yesterday’s party was wicked. I had tons of fun. (Včerejší večírek byl skvělej. Bezvadně jsem se bavil.) skate around = /change partners/ He skates around perhaps every month. (On střídá holky snad každý měsíc.) size up = /prejudge/ My dad sized up my boyfriend within the first minute of meeting him! (Táta odhadnul mýho přítele hned v první chvíli, co ho potkal.) ask for it = /pushing it/ No wonder she fired him. He asked for it with his tardiness. (Žádný

37

big mouth = /flibbertigibbet/ Don’t tell Jane about Mary’s surprise party, she’s such a big mouth. (Neříkej Janě o Mariině překvapení. Jana je strašná drbna.) clear up = /restore to health; původní význam slova je „vyjasnit“/ Her throat cleared up after one week. (Po týdnu ji přestalo bolet v krku.)

Jako oblíbené ukončení rozhovoru se používá: * See you later, aligator! (Tak zatím!) /někdy se tento pozdrav zkracuje jen na „later, gator!“) a odpověď: * After while, crocodile! (Měj se!)

rozhovor /

text: Pepe Švejda, student 2. ročníku žurnalistiky UK FSV foto: Nike

Měří 162 cm, ale už dávno přerostla celou českou snowboardovou scénu a letos se chystá na svou třetí sezónu mezi světovou konkurencí. O tom, že ji americký Snowboarder Mag vyhlásil za Women’s Rookie of the Year 2010, se dozvěděla od kámoše a ve většině zahraničních článků o ní najdete, že pochází z Morava Picho, protože to jednou z legrace uvedla v rozhovoru. Šárka Pančochová (20) má nejen obrovský talent, ale hlavně je pořád nohama na zemi. Nebo na prkně.

číslo 3, 2010 | ročník III

38

w w w.redwaymag.cz

39

rozhovor /

Začal bych vrcholem loňský sezóny a zřejmě celý tvý dosavadní kariéry. Olympiáda ve Vancouveru – bylo to splnění snu?

Určitě to je sen každýho a mně se to vlastně podařilo trochu haluzácky. Na poslední závod Světového poháru jsem jela s tím, že mi stačí zajet do 25. místa, abych se tam kvalifikovala, takže pohodička. Nakonec jsem závod vyhrála a teprve potom mi Martin (trenér Martin Černík, pozn. autora) řekl, že kdybych nebyla do třetího místa, na olympiádu nejedu. To kdybych věděla před tím, tak se nikam nedostanu.

Dostala ses. Navíc jsi jako nejmladší účastnice výpravy skvěle reprezentovala naši republiku.

Jak se ti jezdilo, jaká byla atmosféra?

Když už jsem se tam dostala takhle na poslední chvilku, tak jsem si to chtěla pořádně užít.

Nebudu se stresovat, žádný extra očekávání. Byly tam holky, se kterýma jezdím světovou tour, takže jsme se navzájem hecovaly a fandily si.

jsem si ještě přetrhla křížový vaz v koleni, když jsem natáčela kámošku na závodech.

V čem se dá posouvat level holčičího ježdění výš?

A na svých úplně prvních závodech na Jasence ve Vsetíně sis zlomila ruku.

Myslim, že první důležitá věc je styl. To je základ, podle toho si tě lidi pamatujou. Jestli jezdíš jako šakal nebo spin to win, takovou tu gymnastiku, tak to není ono. V holčičím snowboardingu styl moc vidět není, v tom se já snažím být jiná. Neudělala bych nic na úkor stylu, technika a obtížnost triků se vyvíjí, pořád se musím učit, pilovat. Letos bych se chtěla naučit double rodeo.

Je to tak, mám asi smůlu. Někdy je to moje blbost, že nad tím nepřemýšlím, někdy to chci pushnout o level výš. Stačí kousek a nepovede se to.

S tím kolenem jsi byla v dubnu na operaci, nemohla jsi až donedávna jezdit. Je ta pauza znát?

Byla jsem zvyklá jezdit celý rok, v létě Zéland, v sezóně Tour (TTR – světová snowboardová série, pozn. aut.). Teď mě ta pauza ale nakopla, víc se těším. Bála jsem se, jestli budu ještě vůbec umět jezdit, až se vrátím na sníh. Ale bylo to úplně super, jako kdybych na tom stála včera.

Do měsíce chci začít s normálním tréninkem.

Prošla jsi nějakou rehabilitací?

Red Bull má pro sportovce tréninkové centrum v rakouském Salcburku. Tam jsem byla celý srpen a kus září. Měla jsem pravidelné tréninky a dělali mi různé fyzické a psychologické testy. Měla jsem fyzioterapeuty, trenéry, měřili, jak jsem unavená, brali mi krev z ucha – fakt hustý, tam se nenudíš.

STYL JE ZÁKLAD.

Jestli jezdíš takovou tu gymnastiku, tak to není ono.

Jseš zřejmě největší talent českého snowboardingu, tvůj trenér Martin Černík je naopak legenda českého snowboardingu. Jak vám spolupráce klape a jakej je Martin trenér?

Martina jsem poznala asi před třemi roky, když jsme spolu jeli na Nový Zéland. Od tý doby spolu trénujeme a kromě ježdění mi pomáhá i se sponzorama a manažerskou prací. Martin je skvělej trenér. Klape to super.

A s českou výpravou jsi nějaký čas trávila?

Potkávali jsme všechny, ale většinou jsme si s Martinem jeli svoje štýlo. Docela vtipný byli hokejisti, vídali jsme je na obědě. Oni už byli po tréninku a my teprve vstávali, tak jsme si z nich dělali trochu srandu.

Co tě na olympiádě nejvíc zklamalo? Teda kromě toho, že jsi ji celou nevyhrála?

Skoro vůbec tam nebyl sníh. Až na poslední den před závodem jsme vůbec nemohli trénovat.

Navíc jsem si ještě asi 14 dní předtím vykloubila loket, takže jsem toho fakt moc nenajezdila.

Přesto ses v rampě probojovala až do semifinále.

To jo, ale bylo mi líto, že jsem se nedostala dál. Čtyřikrát jsem neodjela fs 720, trik, který mám stoprocentně najetý. Ale tak svět se nezboří. Ještě jednu olympiádu mám snad před sebou.

Ty jsi v minulý sezóně měla na zranění smůlu.

Nebyl to jen loket, ne?

Na evropských X-games v březnu jsem si ve finále narazila nárt, takže jsem také nedojela. A pak

číslo 3, 2010 | ročník III

40

Na netu jsem narazil na teaser k dokumentu, kde oba vystupujtete. O co se jedná?

Natáčíme s Red Bullem takovou věc, jako mladá a stará generace, talent a legenda. Zatím máme natočený jen záběry z normálního života, třeba u maturity, ale teď by se měly dodělat záběry ze zimy a příští rok v září by to snad mohlo vyjít.

Jak se vyrovnáváš s publicitou a zvýšeným zájmem o svoji osobu? Hodně lidí to v mladém věku nezvládne a pak často končí špatně.

Zezačátku to byl šok, nejseš na to zvyklý. Všichni o tebe mají zájem, ozývají se sponzoři a ty ani nevíš, kolik by sis měl říct peněz. V tom mi pomohl Martin, jinak jsem se s tím myslim docela vyrovnala. Nijak jsem to neprožívala.

Máš někdy strach?

Někdy mám takové dny, že třeba neumím stát na snowboardu. Pořád se mi kouše hrana, nejde mi ježdění ani po sjezdovce, je to všechno špatně.

A to se pak bojím. Často si ale říkám, že strach je zbytečněj, v ničem nepomůže a akorát člověka rozhodí. Dobrý je jedině to, že když je něco fakt dementní a nebezpečný, tak ti to strach prostě nedovolí. Jo, a ještě mám na předku prkna: „Don’t be a pussy!“ To mi taky pomáhá.

A co tě, kromě překonávání hranic, na snowboardingu ještě baví?

Snowboarding je lifestyle, společenská záležitost.

Jsi hlavně s kámošema a žiješ tim. Přestože to je individuální sport, tak ho vytváříš kolektivně.

I když teď v poslední době to jde teda trochu do té gymnastiky, ale to snad odezní, až nepůjdou udělat čtyři backflipy. Já doufám, že nepůjdou.

A jaký jsou nejlepší světový snowboardistky jako kámošky?

Máme partu, se kterou jezdíme dohromady, vždycky někde pronajmeme barák, zazávodíme si, zajdem na pivo a letíme dál. Třeba s Jamie Anderson, ta byla vždycky můj idol, se teď známe už asi rok. Jezdíme hlavně spolu a na závodech se hecujeme, která z nás to vyhraje.

Díky TTR i jiným světovým závodům jsi procestovala skoro celý svět. Je to pro tebe hodně náročný? Co ses na cestách naučila?

Cestování mě baví, minulý rok jsem byla za prašanem v Argentině, v parcích na Novém Zélandě, v USA i různě po Evropě. A jestli to je náročný? Jednou jsem letěla z USA do Evropy, kde jsem byla den, a pak pokračovala do Japonska.

Tam jsem odjela Mistrovství světa juniorů a druhý den se vracela domů. To byl jet-leg jak blázen.

Dobrý je, že docela rychle dospěješ, když takhle jezdíš sám a nikdo za tebe neřeší, kde budeš bydlet, kde si půjčíš auto, kde dostaneš permice.

Takže jsi díky tomu víc samostatná?

A jsi ráda, že je o tebe takový zájem?

Na světových závodech rozdáváš rozhovory především proto, že jsi jedna z nejmladších a nejprogresivnějších.

Je to můj sen, plánuju posunout holčičí snowboarding o level výš a je super, že mi v tom ostatní věří. Kdyby se o mě ale novináři nezajímali, tak s tím problém mít nebudu.

Když jsem byla mladší, tak se mnou na závody jezdili rodiče a starali se o mě. Za to jsem jim dost vděčná a nevim, jak bych to bez nich dávala. Teď už ale řeším všechno sama, je to dobrý pocit, že se nemusim na nikoho vázat. Platím účty, řeším smlouvy, pronajali jsme si s bráchou dům, máme kočku a tak.

NA PŘEDKU PRKNA MÁM „Don’t be a pussy!“ To mi pomáhá.

w w w.redwaymag.cz

41

rozhovor /

KDYŽ MI BYLO 13: Můj největší sen byl snowboardovat navždy.

Chtěla jsem být popelářka nebo veterinářka.

Nejvíc mě štvalo učení.

Rodiče a brácha mě štvali ještě víc než učení.

Věřila jsem, že globalní oteplování neexistuje.

Vypadala jsem jak ryba.

KDYŽ JE NĚCO FAKT DEMENTNÍ

a nebezpečný, tak ti to strach prostě nedovolí.

Jak často jsi s rodiči v kontaktu?

Naši bydlí už čtyři roky v Anglii, tak se vidíme jen párkrát do roka, ale pořád si skypujem. Občas za mnou přijedou na závody, nebo se celá rodina sejdeme na dovolené. Na Vánoce budeme letos po dlouhé době zase doma. Předtím jsme byli dva roky v Anglii a na Kanárských ostrovech.

Jak stíháš školu?

Studuju na Palackého univerzitě v Olomouci Management sportu a trenérství. Je to kombinované studium, takže škola třikrát do měsíce, ale já se tam zase dostanu asi až v únoru. Přihlásila jsem se tam, protože bych to jinak pořád odkládala a nakonec to vůbec nedělala. Chci v budoucnu okolo snowboardingu zůstat, ale zatím to ještě neřešim.

A co kluci, vztahy?

Měla jsem kluka, ale je to dost náročné, skoro vůbec jsme se neviděli. Vydrželo nám to asi rok a půl.

Teď si myslím, že je lepší se nevázat než někoho nechávat čekat doma.

Existují recyklovatelné snowboardy? Jak koukáš na třídění odpadu?

Třídím odpad, to je základ. A docela dost se zajímám o životní prostředí. Nedávno jsem dělala přednášku o globálním oteplování na bývalé základce. Myslím, že některé snowboardy se už z recyklovatelných materiálů vyrábějí. Můj promodel – až ho budu jednou mít – rozhodně recyklovatelný bude.

Za svůj úspěch vděčíš především sobě.

Nespokojila ses s úspěchem v český louži a posunula se na světovou scénu. Proč nemáme víc riderů na celosvětové úrovni?

Já tady už nejezdim skoro vůbec. Nebaví mě skákat pořád rovňáky a vyhrávat. To je nuda. Česká snowboardová scéna je prostě taková jedna a ta samá písnička furt dokola. Někomu se něco podaří, začne být trochu známý, vleze mu to do hlavy a pak jede na závody do ciziny, kde mu ostatní rideři hrozně naloží, protože s tím, co mu stačí tady, jim nemůže konkurovat. No tak se vrátí a jezdí jenom v Čechách. Vyhovuje mu, že tady je dobrej. Lidi jsou líný. Není divu, že se bojí, že je někdo zajede, protože by museli začít něco dělat.

Třeba Slovinci se snaží diktovat, dřou na sobě a jsou už úplně jinde. Bylo by dobrý, kdyby se někdo probudil, aby to dalších deset let nebylo jen na mně jako předtím na Černíkovi. Nějaké talenty máme, třeba Ondru a Dana Pokertovy.

Chceš být pořád nejlepší?

Jo, jako mám to v plánu, i když jsem svůj pohled na snowboarding už trochu změnila.

Jak? Vždycky jsem chtěla jen závodit a vyhrávat.

Být nejlepší. Teď už jsem se naučila si ježdění taky užívat, dělat to pro radost a zábavu, mít z toho dobrý pocit a nepoměřovat se nutně s ostatními. Pořád ale chci po sobě zanechat ve snowboardingu něco, aby si mě lidi pamatovali a aby vždycky, když se řekne moje jméno, každý věděl.

A myslíš, že to jméno budou umět v cizině vyslovit?

Panchochová nebo Pankočová, to je klasika.

Každopádně by se měli bát, Shark útočí!

Rock’n’ roll, baby!

ŠÁRKA PANČOCHOVÁ datum narození: 1. 11. 1990 hometown: Uherský Brod sponzoři: Level, Spy, Chimpanzee,

Red Bull, Volcom, Flow oblíbený jídlo: sushi oblíbený pití: coconut water oblíbený film: Madagaskar 2 oblíbená hudba: disco oblíbená činnost/i ve volném čase: skateboarding, surfing a hraní na buben nejlepší rider na světě: Travis Rice

číslo 3, 2010 | ročník III

42

ÚSPĚCHY 1. místo FIS Junior World Snowboard Championschip 2008, 1. místo FIS Světový pohár 2010 - halfpipe 2010, 3. místo v celkovém hodnocení série TTR 2009, 8. místo v celkovém hodnocení série TTR 2008, 14. místo na ZOH ve Vancouveru 2010 OCENĚNÍ Women’s Rookie of the Year TTR 2009, Women Rookie of the Year Snowboarder Mag 2010

active /smart box /

text: Pepe Švejda, student připravila: 2. ročníku M. Overstreet žurnalistiky UK FSV foto: Vincent Perraud/Red foto: Profimedia.cz Bull Photofiles

Flatland

M

k a lý

má Kde iř Sib

víz

nd f lat la

koř e

ny ?

a) rnie ali fo b) K a d a n a c) K

tka zkr a ená m a n orld Co z ? nd W BF WC F l a t l a

MX orld a) B t nd W ui C irc X Flatla M or st b) B i c s s nd W Clas X Flatla M c) B d y e vrch C om ší po p e l j

e ne

j Jak ý e ž d ě ní? pr o j rk tě a) š al t sf b) a e k ís p ) c

Flatland se objevil v sedmdesátých letech v Kalifornii jako první freestyle disciplína BMX (bicycle-moto-cross). Postupně přibyly street (městský překážky), vert (vertikální rampa) a dirt (hliněná trať se skoky). Flatland je ale to, co se jezdilo úplně nejdřív, i když to mnozí už ani nevědí.

Flatland je rovina U flatlandu je překážkou gravitace, vaše tělo a kolo.

To připomíná klasické BMXko, vepředu i vzadu má stupačky (pegy) a občas přední brzdu, i když profíci jezdí výhradně bez ní. Techniku, skills a triky si rider osvojí jedině na rovném plácku (flatland) s neklouzavým, a pokud možno hladkým povrchem, ideální je třeba mramor nebo asfalt. V zimě nebo mokru se dá jezdit v podzemních garážích, halách, klubech, krytých parkovištích.

Tvrdej trénink Flatland je sport materiálně nenáročný, což nelze tvrdit o časovém měřítku. Abyste mohli předvést sérii triků, musíte dlouho a dlouho trénovat. Rider pracuje s rovnováhou, pohybem a zároveň by měl být kreativní. Až pak je schopný předvést jízdu, kterou mnozí přirovnávají spíš k akrobacii. I proto je flat často označován za unikátní street-artovej sport.

Flatlandová cesta nahoru dolů Jestli na někoho chcete zapůsobit, tak si pamatujte tři jména: R. L. Osborne, Bob Haro a Bob Morales. Tihle tři chlápci zpopularizovali flatland natolik, že v 80. letech o přestávkách NBA místo roztleskávaček jezdili po basketovém hřišti flataři.

Bob Morales navíc založil americkou freestyle asociaci (AFA), pod jejíž hlavičkou se pořádaly BMX závody po celé Americe až do roku 1989, kdy postupně zájem opadal a asociace se rozpustila.

w w w.redwaymag.cz

V 90. letech zažíval flatland spolu s dalšími streetovými sporty renesanci a dostal se do velké obliby po celém světě. Jenže pak zájem opět opadl a kolem roku 2000 byl sport dokonce vyřazen ze série X-Games a dalších větších freestyle BMX akcí.

Flatland show Na závodech se jezdí nejčastěji v kategoriích Expert, Masters a Pro. V kvalifikaci se odjíždějí zpravidla 2 minuty, ve kterých musí rider předvést sérii triků, aniž by se pokud možno dotkl nohama země. Další kola se jezdí buď na podobném principu, nebo někdy i jako battle 1vs1 s pořádně nakopnutou muzikou, takže divákům se dostane i artovýho zážitku. Porota hodnotí nejen počet dotyků země, ale samozřejmě i technickou dokonalost triků, jejich náročnost, originalitu, jezdcův styl, plynulost celé jízdy a další elementy, včetně jisté dávky showmanství.

Současné závody Prestižními flatovými akcemi jsou série World Circuit a BFWC (BMX Flatland World Classic), v Čechách se pak pořádá pravidelné mistrovství ČR. Velkou zásluhu na propagaci tohoto sportu u nás nese fotograf Matěj Švadlena, který se svou fotografickou sérií Flatland Job letos vyhrál ocenění Canon Junior Awards na Czech Press Photo.

Dominik „mám-kérku-všude“ Nekolný Nejvýraznější českou flatlandovou postavou je Dominik Nekolný. Tenhle kompletně potetovanej rider flatlandem žije, i když se živí grafikou. Jeho úspěchy mluví za vše: 4 x mistr ČR, mistr Německa, mistr Slovenské republiky, 3. místo na neoficiálním mistrovství světa a v době uzávěrky průběžné 6. místo v celosvětovém žebříčku. Navíc, kdo z vás hledá talenty na Primě, tak jste si určitě všimli, že Dominik se svým bikem bojuje o finále.

43

active /

Text: Mrawenec foto: FX/Nike 6.0

Jednou za čas se v Čechách odehraje zajímavá akce.

A jinak tomu nebylo ani 3. října v Praze, kde jsem se ve spolupráci s Nike 6.0 rozhodl uspořádat BMX street jam. Kdo tápe v celkem širokém pojmu BMX, vysvětlím. Je zkratkou pro Bicycle Motocross a vznikl začátkem 80. let v USA, odkud se rozšířil do celého světa. Dnes existuje několik disciplín, všechny mají svá pravidla, překážky a porotce.

Jednou z disciplín je street – ježdění v ulicích na překážkách, kolem kterých denně chodíte: zábradlí, zídky, nakloněné zdi nebo květináče, prostě co ulice dá. Tato disciplína patří mezi nejobtížnější, protože se kromě triků musíte vyrovnávat s dalšími „překážkami“ v podobě policistů, řidičů, malých dětí, starých lidí, psů atd. Ulice je živá a často nepředvídatelná...

Ale abych se vrátil ke street jamu. Sraz byl naplánován na jedenáctou dopoledne v pražských Dejvicích, odkud se mělo pokračovat na spoty neboli překážky. Ty byly záměrně drženy v tajnosti, aby se na ně jezdci nemohli dopředu připravit. Dorazilo celkem 20 jezdců, někteří z nich hodně zkušení, a právě pro ně byl závod připraven. Mezi ně patřili například Johny Bek, David Benda, Hudy, Dudo Antalík, Ráček a další.

První zastávka nás zavedla nedaleko Dejvické, kde se nachází jednoduché zábradlí na rozježdění. Vítězem se po chvilce stal Kuba Jůza se svým barspinem (protočení řídítek o 360 stupňů). Ke konci se přišli podívat i polostrážníci Městské policie, takže o zábavu bylo postaráno. Další místo nás přivedlo na Letnou – nejdříve ke Spartě, kde vyhrál David Benda na wallridech (šikmých zdech) s kombinací 180 to 540 cab. Mnoha z vás to nic neřekne, takže si představte, že jedete na čtyři schody, ty seskočíte s otočkou o 180 stupňů,

číslo 3, 2010 | ročník III

44

takže jedete vlastně pozadu, přičemž se blížíte k dalším čtyřem schodům, odrážíte se z jízdy pozpátku a otáčíte se o 540 stupňů a odjíždíte opět popředu. I tak může vypadat kombinace několika triků naráz.

Na další místo to nebylo daleko. Tady se nejednalo o klasické ježdění, ale o městský souboj. Protože streetař musí nejen ovládat triky, ale taky se orientovat v provozu. Většina jezdců totiž v současnosti NEVOZÍ brzdy, takže zastavit někde z kopce je většinou problém a záležitost několika desítek metrů.

A tak jsem opustil partu, nechal je spolu se startérem kousek od ministerstva vnitra a jal se organizovat dopravu v cílové rovince (rozuměj křižovatce). Ta se nachází kousek od metra Vltavská, kopec je to celkem pěknej, pravidla jednoduchý – kdo dojede první, vyhrává! …3 – 2 – 1 start! Bohužel jsem neviděl začátek, ale v cíli to bylo jasný. První dojel David Benda, který opravdu dokázal, že se toho nebojí, a přestože mu do cesty chtělo vjet auto, situaci zvládnul s přehledem a ukázal, kdo je tady šéf. Chvilku po něm dojeli i ostatní a my se pomalu přesunuli na další spot v centru města u Václavského náměstí.

U Václaváku se nacházejí dva spoty – zídky u Národní opery a Merkur, což je sídlo energetických společností. Na zídky měl odvahu jen Kryštof Mach, stará BMX páka, co pořád

ještě umí. Vytasil 180 a odnesl si jasné první místo. Na Merkuru padalo mnoho různých triků, opět překvapil Kuba Jůza, první místo připadlo plzeňské spojce Ondřeji Hudcovi aka Hudymu za neuvěřitelnej sjezd trubky s průměrem asi 1 metr, na každé straně 1 až 2 metry vejška.

To se nedá popsat, to se musí vidět!

Už se pomalu začalo stmívat a nás čekalo pár posledních míst, všechny kousek od metra Pankrác. Zde se nachází několik laviček se železnými opěradly (jezdit se dá vážně na všem), kde se předvedli Johny Bek a Kuba Jůza a oba si zaslouženě vyjezdili prvenství.

Poslední věc dne zabil Hudy s přeskokem zídky z 15 schodů, na kterej si troufl jako jedinej. Tim byl odjetej poslední spot, kluci dostali pizzu, Red Bully, které nám celý den dodávaly energii, a došlo i na předání titulu Jezdec dne, který si odnesl Kuba Jůza z Kladna. První cenou byly boty Nike iD., boty, které si na internetu můžete sami nadesignovat – barvy, materiály, atd. a Nike vám je pošle až domů.

Sečteno a podtrženo, šlo o zábavný odpoledne plný ježdění a super triků, přímo na spotech se rozdalo přes 10 000 korun, česká BMX scéna se zase o kousek posunula, ale hlavně jsme se dobře bavili, a o to jde především. Poděkování patří Nike 6.0 coby hlavnímu sponzorovi, dále pak Red Bullu za plynulé dodávky energie a všem jezdcům za účast. Díky, čau!

active /

Text a foto: Nike

Víc pohodlí, víc stylu

Nike a Maharam

Okouzlena sportem a špičkovými výkony sportovců hledala Nike inspiraci ve své bohaté běžecké historii. S ohlédnutím za původními inovacemi Billiho Bowermana nebo programem Athletics West z konce 70. let se tým návrhářů v nové kolekci Nike snaží nejen připomenout slávu svých produktů, ale také přinést sportovcům více pohodlí.

S vyspělejším tvarováním a střihem tak u legendárních kousků oblečení a bot vzniká zcela nový styl.

Funkce a styl

Firmy Nike a Maharam spojuje jak bohatá historie, tak mnoho výrobků, které se staly legendou. Po předchozí spolupráci se opět spojily při tvorbě nové kolekce, do níž Maharam tentokrát přispěl nejen coby výrobce jedněch z nejkrásnějších materiálů na světě, ale i svým proslulým grafickým zdobením.

Nike Lunarboot

Přináší outdoorovou módu do města

Boty pocházejí z dílny designérů Nike ACG a už na první pohled vidíme, proč je Nike Sportswear ráda přijala za své. Produkty Nike ACG se vyznačují funkčností a odolností v řadě sportů zaměřených na vrcholové výkony. Klasická špička těchto bot si dobyla vlastní popularitu, samy boty se v posledních sezónách staly nepostradatelnými pro zimní období. Použití moderní technologie (tzv. tlumení pěnou) dovolilo boty významně odlehčit, aniž by ztratily vyhledávanou drsnost vzhledu.

Air Max 90 Moire

Minulost se setkává s budoucností

Když byly představeny Air Zoom Moire+ jako první boty kompaktibilní s technologií Nike+, získaly si širokou škálu příznivců napříč běžeckým spektrem. Podstatou boty Air Max 90 Moire je kombinace dvou ikonických stylů – Air Max 90 a Air Zoom Moire+. Výsledný produkt nechává vyniknout tomu nejlepšímu z obou světů.

Nike Sportswear Nová kolekce bot

prezentace firmy Nike

Vzhledem k jeho historii bývá běh vnímán jako konzervativní sport. Ale v běžeckých komunitách na celém světě dnes najdeme celé skupiny lidí, kteří jsou hodně kreativní.

Ti vyhledávají běh pro inspiraci a oceňují rovnováhu estetiky s funkčností, kterou jim může poskytnout jen Nike. Nová kolekce bot Nike Sportswear čerpá z vlastního historického odkazu a zároveň je obohacena o technologie vyvinuté pro běžce dnešní doby.

w w w.redwaymag.cz

45

active /

text: Tomáš Znamenáček, Vašek Kříž foto: Aleš Foff (www.alesfoff.cz)

Jízda čerstvým prašanem ve volném terénu je nejkrásnější pocit, jaký může snowboardista zažít. Rovnat se mu může například pocit z výhry pilota Formule 1 nebo člověka po prvním seskoku padákem. Tam všude zažíváme emoce, adrenalin a oslavujeme moment, při kterém vyhráváme, dosáhneme cíle, svého maxima, nebo si prostě jen řekneme: Ano, teď jsem na vrcholu. To vše se spojuje, když opouštíme sjezdovky, stoupáme na zasněžený vrchol hory a třeseme se, až pojedeme dolů...

číslo 3, 2010 | ročník III

46

Ano, my snowboardisté milujeme freeriding. Ale než se mimo sjezdovku vydáme, měli bychom mít na paměti možná nebezpečí. Mám kámoše, jmenuje se Vašek Kříž a je to jeden z našich vůbec nejzkušenějších jezdců. Seznámili jsme se před více než patnácti lety a máme za sebou společnou sezónu ve Špindlerově Mlýně, americkém Vailu nebo v rakouském Zillertalu.

Dnes se už na horách nepotkáváme každý týden, ale pokud se najde příležitost si společně zajezdit, těším se jak malý kluk a doslova nemůžu dospat. Nikdy jsem nepotkal nikoho s větším citem pro výběr terénu, se znalostí počasí a vrstvení sněhu, nebo s tak bezchybnou orientací a větší radostí z každé zatáčky, skoku, závěje nebo skály.

Vašek tráví zimu buď ve střediscích, jako jsou Saas Fee a Zillertal, nebo na cestách se svým domácím teamem Burton snowboards. Po jeho boku se objevují jezdci Matěj Svoboda, Honza

Pár základních rad, jak se chovat ve vysokých horách Jak říká Vašek, vše začíná u počasí: „Důležité je vědět, jaké bylo počasí, než prašan napadl. Pokud bylo teplo, sníh se především na jižních svazích nepropojí. Proto po nich většinou vůbec nejezdím, bývají nejnebezpečnější. Ve svém home resortu nebo ve střediscích, kde jezdím častěji, stále pozoruji freeridové svahy a koukám, kde se samovolně trhají laviny. Takovým místům se pak vyhýbám.“ Další možností, kterou Vašek zmiňuje, je vykopat lopatkou tzv. sondu a podívat se na jednotlivé vrstvy sněhu, jak jsou vzájemně propojeny.

Naprostým základem je kontrola webu daného střediska, kde se každý den objevují stupnice lavinového nebezpečí.

Dalším ukazatelem jsou světelné tabule už ve středisku samotném, kterým proto věnujte pozornost – nemusejí vás jen lákat na řízek nebo domácí štrúdl, ale můžou vám také zachránit život. Nepodceňujte prosím tyto

w w w.redwaymag.cz

Dostál nebo např. Frederik Kalbermatten – profík za světový team Burton. V Rakousku si rád zajezdí s partou Aesthetiker, do které patří bratři Kroellovi, Wolle Nyvelt, Friedl Kolar a další. Užitečná je také jeho známost s horským vůdcem neboli guidem, kterého si světové teamy najímají při cestách do hor. Ten se jmenuje Petr Novotný, a jak dobře tušíte, pochází z ČR. Jedním z našich nejlepších společných týdnů byl výlet domácího Burton teamu na Zillertal, kde nám Vašek dělal průvodce a zároveň se stal hlavním aktérem dění před kamerou. Osobně můžu mluvit o jednom z nejlepších týdnů na horách za celý svůj život, i když zrovna tam jsme se dostali do situace, na kterou nikdo z nás do smrti nezapomene. Šestý den opět stoupáme do hor a hledáme terény na natáčení. Celý týden je to jako na houpačce, jeden den minus 20, druhý

5 nad nulou a vlhko. Nakonec napadne dalších asi 50 cm sněhu a my se probouzíme do mrazivého rána. Natěšeni vyrážíme, Vašek šlape na nejvyšší horu v údolí. Všichni stojíme dole a čekáme na grandiózní záběr. Jenže... najednou se ozývá rána a pod Vaškem se trhá lavina. Vašek se na poslední chvíli zastaví, ale lavina už pod ním ujíždí dolů do údolí.

Přestávám dýchat, nemůžu se ani pohnout.

Po výbuchu sněhu vidíme Vaška, jak pomalu sjíždí, zastavuje, otáčí se za horou, mává a děkuje. Víc asi není potřeba dodávat. Snad jen, že ten den panovala v horách pětka, čili nejvyšší stupeň lavinového nebezpečí. A že od té doby si už každý den, co jdeme do hor, pečlivě ověřujeme situaci. Dál se dočtete, jak to můžete dělat i vy.

rady, už bylo hodně takových, co si mysleli, že jsou neohrozitelní...

Co dělat, když už se do laviny dostanete: „Záleží na rychlosti, kterou jedete. Když jedete rychle, je možné z laviny vyjet do strany.

Pokud jedete pomalu, většinou se už z laviny vyjet nedá. Jděte do sedu a hlavu držte co možná nejvýš. Je důležité, aby vás ostatní jezdci sledovali a okamžitě vás šli vyhrabat,“ doporučuje Vašek.

Co by měli lidé vědět před vstupem mimo sjezdovky? „Určitě znát terén! Když je hodně sněhu, nebezpečí číhá už pár metrů od sjezdovky.

Taky je důležité znát své síly a nepřeceňovat se, hory jsou zrádné a počasí se může velmi rychle a náhle změnit.”

A kde si Vašek nejlépe zajezdil v prašanu? „Můj nejlepší dosavadní freeride je asi sjezd sopky Mount Yote na japonském ostrově Hokkaido.“

Doporučená výbava dle Vaška Lavinový vyhledávač (tzv. pípák), batoh s lavinovou sondou, lopatka, vysílačka, náhradní triko, náhradní brýle, termoska s čajem, něco málo k jídlu, digitální foťák a určitě telefonní číslo na Horskou záchranou službu.

Zajímavou novinkou je využití GPS navigace a hlavně, jak už říkal Vašek, vyrazit ještě s někým. Dolů se jezdí po jednom, druhý by měl mít vždy přehled, kde se nacházíte, aby mohl buď pomoc zavolat, nebo ji sám poskytnout. Mobilní telefon tedy stále u sebe.

Freeriding je krásný a pocit svobody při jízdě prašanem naprosto osvobozující.

Užijte si ho!

47

na tripu /

text: K8 foto: TOMÁŠ Třeštík

TAJNÝ VÝLET DO TEREZÍNA Když je RedWay na tripu, nikdy to není jen tak. Vždycky je k tomu potřeba pár velmi speciálních lidí, zajímavé místo, nějaký ten smysl celé akce, celý se to musí zorganizovat a po tom taky – ehm – napsat. Někomu vždycky málem ujede vlak (ale já za to fakt nemohla!), někomu doopravdy ujede vlak (mohl za to samozřejmě budík, ne Abdul 52!), někdo se předtím na noc nebo dvě někde „zapomene“ a pak je celej oteklej a pomalej a tak podobně. Původně jsme chtěli vzít na výlet tři „mladé neonacisty“, které se nám ale nakonec Místo mladých nácků s námi nakonec vyrazili čtyři mládežníci: Pavel – hrdina rubriky Za školu v minulém čísle RW, soused Jamese Colea z Benátek nad Jizerou a milovník hudebních stylů přicházejících z Londýna. Že je RW především pro studenty středních škol, mu nevadilo, byl rád, že místo nedělní svíčkové s rodinou může zažít něco dobrodružnějšího.

Studuje vysokou školu a tvrdí, že když byl on na střední, žádný takhle dobrý časopis nevycházel. Má pravdu – celostátní studentský časopis tu totiž nevycházel vůbec nikdy! :) Další odvážnou, kdo v polovině parného srpna odpověděl na naši výzvu k účasti na tajném

nepodařilo sehnat. Kdyby to znamenalo, že v Praze žádní nejsou, mohli bychom si gratulovat. My ale víme, že pár takových pomatenců se mezi námi/vámi skrývá – jsou to fanoušci liberálního časopisu RedWay, na Facebooku se ale zároveň přidávají do skupin typu Jsem proti vyučování romštiny na školách, nebo Cikáni do plynu. Jelikož si přejeme, aby všichni naši čtenáři měli v pojmech jasno, rozhodli jsme se šířit historickou osvětu velice specifickou c e s t o u.

Cestou do Památníku Terezín.

tripu, byla Šárka, která přemýšlí o studiu žurnalistiky nebo fotografiie. Snad si to dobře rozmyslí – lidé s normálním povoláním totiž tuhle rekordně horkou prázdninovou neděli určitě trávili spíš se zmrzlinou u vody než ve vagónech Českých drah a posléze v místech, kde dříve lidé byli nuceni čekat i několik hodin za jakéhokoliv počasí na transporty v úplně jiných vagónech...

Jo, tenhle džob není pro každýho, ale Šárka se osvědčila!

Držitelem kasičky a šéfem posádky byl tentokrát mistr artdirektor Pasta, o obrazovou dokumentaci se postaral fotograf Tomáš Třeštík a úlohu celebrity na sebe vzal pražský

DJ, zakladatel serveru Boombap.cz a bývalý člen legendární hiphopové party Coltcha! papa Abdul 52. Poslední dva členové posádky, Čechoameričané Billy a Cat, byli spíš jen do počtu. Ačkoliv oba umí česky, většinu času si něco anglicky špitali z ucha do ucha a jinak jsme je moc nezajímali. Když jsme dorazili na místo a slavnostně oznámili tajný cíl výletu – česky komentovanou prohlídku Památníku Terezín – oznámili nám, že zrovna nedávno ji absolvovali se svou mezinárodní školou. Vydat se s RW na výlet je zkrátka risk...

Všude okolo byla ještě spousta lidí, takže fakt nechápu, jak to ten Tomáš udělal, aby to na fotce vypadalo, že ten vlak čeká už jenom na mě.

číslo 3, 2010 | ročník III

48

Jako netvrdim, že takhle opuchlý oči jsem neměla i po ránu cestou tam, ale tohle už je cestou o d t a m t u d. Pytle kolem očí jsou dokonce ještě o něco větší, zato všechny každodenní „problémy“ rázem o dost menší.

Pastova plazmová televize je ale furt stejně velká.

Seznamte se: Richard Mokráš nebo také Abdul Rahman 52. Konvertovaný muslim, moderátor rádia Spin, (Booombap a Coltchu! jsem už jmenovala), velký fanoušek fotbalu a ještě větší odpůrce rasismu, xenofobie a neonacismu.

Svého času o tom na internetu publikoval spoustu článků, vygooglíte je snadno. Ujel mu vlak, takže se k nám připojil až na oběd, u kterého jsme naslouchali Pastově vyprávění o návštěvě Jeruzaléma a pomlouvali omezené a neslušné americké turisty – Billy a Cat s námi. Došlo tu i k zásadnímu odhalení, ukázalo se totiž, že náš průvodce Marek není žádný suchar, ale zatraceně zapálený milovník americké černošské kultury a muziky druhé poloviny 20. století. Rockabilly, funky, auta ze sedmdesátých let, to je jeho. Poměrně slušný doplněk k jeho úctyhodným znalostem historie, a to jsme jsme zatím slyšeli sotva setinu promile jeho barvitého výkladu.

Město Terezín by svou kapacitou bylo schopno pojmout i 70 000 obyvatel, dnes jich tu ale žije zhruba 700, což je jenom o stovku víc, než kolik tu Češi zabili Němců při divokém poválečném vyřizování účtů. V letech 1945–1947 totiž terezínská Malá pevnost sloužila jako internační středisko pro odsun Němců z Československa.

Krajský úřad navrhoval, aby se tady dnes usídlila některá z univerzit a město tak ožilo studentským životem. Žádná škola ale neměla zájem usadit se ve městě s tak otřesnou minulostí.

Zde vidíte nepopiratelný důkaz, že ani přes nízký počet obyvatel není Terezín vesnice, ale město.

w w w.redwaymag.cz

49

na tripu /

Tady ale končí legrace. Na půl cesty mezi Bohušovicemi nad Ohří, kde jsme vystupovali z vlaku, a Terezínem, se nachází krematorium. To bylo zbudováno z čistě praktických důvodů – mrtvých v Malé pevnosti začínalo být tolik, že je Němci nestačili pohřbívat. Ani už nebylo kam (viz další foto). Když nás pan průvodce poučoval o tom, při kolika stupních (800 °C) se v každé z těchto pecí pálilo i několik těl najednou, bylo mi ten den poprvé opravdu úzko.

Na tenhle hřbitov, který byl po válce zbudovaný před vstupní branou do pevnosti, se víc než 10 000 těl už nevešlo. Celkově Terezínem za války prošlo na 150 000 Židů, Romů, politických odpůrců nacismu a dalších nepřátel Říše. 35 000 jich zde zahynulo, zbytek byl deportován do pracovních a vyhlazovacích táborů v Německu, Polsku a jinde. Dospělých osob přežilo 3800, děti na tom byly ještě hůř – ze 7590 deportovaných přežilo pouze 142.

Ano, na fotografii je přesně ten hřbitov, ze kterého před pár lety neznámí pachatelé kradli náhrobky a prodávali je do sběru. Zřejmě aby měli na drogy, třeba pervitin, který je mimo jiné také vedlejším produktem druhé světové války, neboť nacisté v Japonsku i v Německu ho podávali svým vojákům, aby se tolik nebáli zemřít.

Málo se ví, že Terezín je rovněž jedno z míst s nejhojnějším výskytem ondater v České republice.

Jako holka z města jsem tam viděla první ondatru ve svém životě. Abdula očividně taky zaujaly...

Musím přiznat, že nevím, na co se tady Richard kouká, tou dobou jsem se totiž zdržela ve vedlejší místnosti a s prázdným výrazem zírala na původní dobové rakve – malé černé dřevěné krabice, které plnily svůj účel i několikrát týdně po dobu tří let. Kus dřeva se ale své funkci nemůže vzepřít – na rozdíl od člověka. A tak mi pořád vrtá hlavou, jak někdo mohl s tehdejším režimem kolaborovat. Jistěže – mechanismus vydírání „zabijeme tebe i tvoji rodinu, nebo nám budeš sloužit a (možná) přežiješ“ je osvědčený a ujal se i v jiných (např. komunistických) režimech, ale stejně. Já bych NIKDY...

Jenže po bitvě je každý generál. A tady souboj s vlastními myšlenkami teprve začínal.

číslo 3, 2010 | ročník III

50

Za války bylo potřeba neustále něco někam vozit – ráno chleba, dopoledne poštu, odpoledne mrtvoly do krematoria. V Osvětimi dokonce třeba i 10 kg zubařského zlata, které tu Němci v letech „nejvyššího provozu“ denně získávali z ústních dutin svých obětí. Na této fotografii většina z vás vidí docela obyčejný kočár. Pokud se ale do Terezína vypravíte, přesvědčíte se, že vůbec nepůsobí obyčejně. Nachází se totiž v prostorách tzv. kolumbária, kde se dříve přechovávaly urny s popelem tisíců obětí. Na 22 000 z nich Němci těsně před koncem války vysypali do řeky Ohře, aby zničili důkazy.

Arbeit macht frei se z němčiny často překládá jako „práce osvobozuje“. Tento nápis nacisté umisťovali nad brány většiny koncentračních táborů. Od čeho nacisté Židy osvobodili, je dnes známá věc – od svobody, majetku, důstojnosti i od vlastních životů. Vězni byli nuceni pracovat deset hodin denně, nosili jedno oblečení za všech druhů počasí, k jídlu dostávali 200 gramů chleba a ředěnou „bramboračku“, průměrná váha dospělého člověka byla 45 kg. Za pokus o útěk tu ostatní vězni byli přinuceni ukamenovat dva osmnáctileté spoluvězně. A to mluvíme o táboře Terezín, kde nebyly plynové komory a kde vládly podmínky, o kterých se vězňům ve vyhlazovacích táborech jako Treblinka, Dachau nebo Osvětim mohlo jenom zdát.

Terezín byl původně zbudován jako vojenská pevnost k obraně důležité dopravní spojnice mezi Prahou a Drážďany. Je tu 28 km chodeb s otvory pro střelbu. My jsme takovou chodbou šli pouhých 500 metrů a stejně jsme se nemohli dočkat světla a čerstvého vzduchu.

Tunel vede přímo před popraviště – zlověstný malý kopeček u oprýskané zdi, kde bylo bez soudu zastřeleno na 300 vězňů. Hned vedle stojí šibenice, u které se turisté fotí na památku jako třeba u Eiffelovky. Při pohledu na ně jsem si vzpomněla na naši konverzaci u oběda a pocítila velkou úlevu, že tu nejsem na hromadné školní exkurzi, ale ve společnosti normálních lidí, které by něco tak nevkusného nenapadlo.

Na samotku byli většinou umisťováni odbojáři, političtí vězni, společensky angažovaní lidé či umělci. Dozorci se báli, že významné osobnosti kulturního života by mohly ostatním vězňům dodávat odvahu ke vzpourám a podrývat tak pracně budovanou atmosféru strachu a beznaděje.

Ve dvaceti takových samotkách a sedmnácti společných celách se svého času tísnilo i 1500 vězňů. Zhruba 60–90 lidí v cele se dělilo o jediný kýbl alias záchod, někde dokonce nebylo vůbec žádné jiné zařízení a spalo se prostě vestoje. Mezi jinými tu byli vězněni spisovatelé Karel Poláček a Norbert Frýd nebo komunisty později popravená politička Milada Horáková.

V téhle místnosti jsem si přála být úplně sama. Zdálo se mi, jako by se všechny ty čísla a informace ozývaly odněkud z dálky, a ne z úst průvodce stojícího pár metrů ode mě. Vybavovaly se mi příběhy z knih, které jsem o holocaustu přečetla. Zvláště pak mi ta místnost připomněla ilustrace z geniálního komiksu Maus, kde jsou Židé znázorněni jako krysy, nacisté jako kočky a Poláci jako prasata.

Do takovéto cely dokázali nacisté vměstnat až 600 lidí, v nejtužší zimě jim dávali 10 kg uhlí na celou noc – dávku, která shoří za 2 hodiny. Se slunečními brýlemi na očích sedím na té lavici, hledím do země a ani se nesnažím předstírat, že jsem v pohodě. Je mi zatraceně zle a bezpečně vím, že to není ze sluníčka ani z toho, že jsem vypila málo vody...

Ostatně, vždyť já ani nevím, co to je „málo vody“! Díkybohu jsem se totiž narodila do doby, kdy nejbližší válka probíhá tisíce kilometrů ode mě, mého domova a mé rodiny.

Ve stejném městě, jako žiju já nebo vy, se nicméně občas vyskytnou lidé, kteří samotnou existenci holocaustu popírají, nebo hůř – dokonce s jeho myšlenkou souhlasí. Proto jsme je chtěli na tento výlet vzít, trošku se o tom „Cikáni do plynu“ pobavit. A kdyby bylo třeba, klidně i pohádat. Nikdo z nich s námi ale jet nechtěl. Asi něco tušili...

Vám přinášíme aspoň reportáž a vzkaz: Good night, white pride!

Zleva: Pavel, k8, průvodce Marek Holakovský, Richard Mokráš aka Abdul 52, Pasta, Šárka, Billy, Cat.

w w w.redwaymag.cz

Speciální poděkování patří panu Riegerovi, pracovníku Památníku Terezín v oblasti PR, a Marku Holakovskému, jehož kapelu Jazz práci doporučujeme k poslechu všema deseti!

51

v jiné kůži /

text: Pepe Švejda, student 2. ročníku žurnalistiky FSV UK foto: archiv

Ivan Svjatkin Věk : 19 By dliště: Praha, Krč Co r ád děl á: čte, tancuje, sportuje Oblíben ý předmět ve škole: základy společenských věd Oblíbené z víře: opice Oblíbená herečk a/herec: Jurij Nikulin Oblíben ý zpěvák /zpěvačk a: Nikolaj Rastorgujev

Ivan Svjatkin je jeden ze 130 000 Ukrajinců žijících v Česku. Je zástupcem nejpočetnější menšiny, která je známá tzv. kyvadlovou migrací (chvíli u nás, chvíli na Ukrajině).

O tom, co si myslí o nelegálních ukrajinských dělnících, českých holkách a Sovětském svazu se dočtete v interaktivním rozhovoru.

V kůži Ukrajince Myslíš, že se někdy Češi zbaví předsudků, že Ukrajinci u nás jsou jen uklízečky a dělníci?

Jde tomu nějak konkrétně pomoci?

Doufám, že se to někdy stane, ale asi to bude chvilku trvat. Já se třeba snažím přesvědčovat lidi ve svém okolí o tom, že Ukrajinci dokážou pracovat i v jiných sférách. Buď skrze diskuse, nebo vlastním příkladem. Čím bys chtěl být?

Nejradši bych pracoval v oboru mezinárodního práva, takže diplomat, nebo něco v tomhle duchu.

Jak ses dostal do České republiky?

Do Prahy nás pozvala moje teta, která tady bydlí už osm let, tak jsme sbalili kufry a jeli. Narodil jsem se v Kazachstánu, později se naše rodina přestěhovala na Ukrajinu, kde jsme žili asi deset let. Chodil jsem tam do školy, do devítky jsem nastoupil už v Praze. Zapadnout mezi ostatní nebyla legrace, ale teď už jsem tady mezi svými.

(tab. 1)

Jaký je rozdíl v ukrajinských a českých školách?

Ukrajinské školy jsou rozhodně náročnější a možná i kvalitnější. Studenti dostávají mnohem víc domácích úkolů a musí se hodně věcí učit nazpaměť, což je pozůstatek školství Sovětského svazu.

Líbí se ti víc český holky nebo Ukrajinky?

Bez urážky, ukrajinský a ruský holky jsou mi

číslo 3, 2010 | ročník III

52

prostě sympatičtější. Jestli je to dáno geneticky nebo zvykem, to nevím, ale prostě to tak je. Čemu se věnuješ kromě studií?

Už v pěti letech jsem začal tancovat v Sonečku, nejlepším dětském folklórním souboru na Ukrajině. V Praze jsem členem amatérského ukrajinského souboru Džerelo a už asi tři roky tancuju v pražských divadlech Hybernia a Broadway. Tancoval jsem třeba v muzikálech Dracula, Nikita a Šachmat, Baron Prášil nebo Ať žije rokenrol!

Velkým tématem jsou Ukrajinci pracující u nás načerno a v otřesných podmínkách. Víš o tom něco?

V postsovětských zemích zůstal nehezký zvyk obcházet systém a nedodržovat zákony – především ty z okruhu financí. Lidi prostě nevědí nebo nevěří, že existuje i legální cesta, jak vydělat peníze. Naštěstí dnes už fungují odborná poradenství, která lidem v téhle oblasti pomáhají. Já sám jsem se s černou prací nesetkal. (tab. 2) Sleduješ mediální obraz Ukrajinců v českých novinách a televizi? Co si o tom myslíš?

Televizi moc nesleduju a na čtení novin mi čas také nezbývá. Ale tak, co se dá čekat od médií? Odrážejí a zároveň spoluvytvářejí obecné mínění celé společnosti, které bohužel o Ukrajině není moc pozitivní.

To mě samozřejmě netěší. (tab. 3)

V čem jsou si Češi a Ukrajinci podobní a v čem naopak zcela rozdílní?

Přijde mi, že Češi jsou větší individualisti, zájem jedince je to nejdůležitější. Ale to je obecný směr, který se ještě víc projevuje v západních zemích. Na Ukrajině přece jen zůstala taková ta otevřenost, pohostinnost a přátelství jak vůči známým, tak i neznámým lidem.

Měl jsi někdy problém s diskriminací?

Nevím, jestli měl vůči mně někdo nějaké předsudky, ale najevo to nedal. A obecně: pokud se člověk tolerantně chová k ostatním a nepěstuje žádné předsudky, tak okolí mu oplácí stejně. Já posuzuju každého člověka zvlášť, podle jeho kvalit, a očekávám, že tak mě budou posuzovat i ostatní.

1

Ivan studuje na Právnické fakultě UK v Praze. Ukrajinských vysokoškoláků nemáme mnoho, ale vždy tomu tak nebylo.

Za první republiky byla ukrajinská komunita velmi rozrostlá, protože tzv. Zakarpatská Ukrajina byla součástí Československa. Díky tomu zde byly založeny ukrajinské gymnázium, univerzita, polytechnika a další školy. Dnes lze studovat Katedru ukrajinistiky v Praze, Brně a Olomouci.

2

„Klientský systém“ je označení sítě desítek českých a ukrajinských firem, které na trh dodávají levnou pracovní sílu z Ukrajiny. Nabízejí tamním dělníkům práci v ČR, bezplatné ubytování a vyřízení všech formalit. V praxi to ale většinou vypadá tak, že jim cestou k nám odeberou doklady a řeknou, že jim je vrátí, až splatí dluh, který vznikl zajištěním pracovní příležitosti a potřebných povolení.

Následuje vykořisťování, vydírání a vyhrožování.

Dělníci se bojí obrátit na úřady, protože jsou na českém území nelegálně, a tak jim nezbývá nic jiného než pracovat 16 hodin denně, bydlet v neutěšených podmínkách a doufat, že se situace zlepší. To se ale nestává. Mezi těmito dělníky (tzv. zarobitčany) někdy najdeme i vysoce kvalifikované lidi – učitele, lékaře nebo hudebníky, kteří na Ukrajině nemají šanci získat zaměstnání.

Jsi věřící, chodíš do kostela?

Do kostela chodím bohužel dost nepravidelně, vlastně jen o největších křesťanských svátcích.

Holt v dnešní době na péči o duši nezbývá moc času. Jsem věřící a vyznávám pravoslaví. (tab. 4) Jaké ukrajinské tradice držíš i v Česku?

No tak především svátky a tradiční jídlo, jinak jsem už skoro zcela zapadl do české společnosti. (tab. 5) Jaký máš jako Ukrajinec vztah k Rusům?

Já jsem Rus s ukrajinskými kořeny. Takzvaná rivalita, kterou mezi oběma zeměmi vyvolával bývalý ukrajinský prezident Juščenko, nebyla nic jiného než lež využívaná k dosažení politických cílů. Podobnou situaci můžeme pozorovat také v Gruzii nebo v Pobaltských republikách. A pravdou je, že samotné národy žádnou rivalitu nevnímají, spíš naopak.

Co posloucháš za hudbu?

Všechno, od vážné hudby až po pop. Nemám žádný oblíbený styl. Ukrajinskou i ruskou hudební scénu sleduju prostřednictvím televize a internetu. (tab. 6)

4

Pravoslaví je na Ukrajině rozšířená forma křesťanské víry. Nedělní návštěva kostela představuje pro Ukrajince žijící v Česku možnost setkávání a kolektivního života, jelikož zbylé dny většinou od rána do večera pracují.

Baví tě sporty?

Sleduju fotbal, hlavně mezinárodní soutěže a Ligu mistrů, no a taky hokej. Tam pravidelně koukám na NHL, KHL a samozřejmě mistrovství světa. (tab. 7) Jsi kozák? Víš, co to znamená?

Kozák je svobodný člověk, což já určitě jsem.

Ale kozákem jsem nejen z tohohle pohledu.

Deset let jsem tancoval ukrajinské lidové tance a ty vycházejí především z tradice kozáctví.

Za deset let mi ten duch kozáků vešel natolik pod kůži, že už to ze mě asi nikdy nevyprchá.

Obecně mi je celé hnutí kozáků velice sympatické, rád o tom čtu i knihy. Nejznámější asi bude Taras Bulba od Gogola. (tab. 8) Jak nahlížíš na mnohaleté panování Sovětského svazu?

Původní myšlenka vytvořit silný svaz republik nebyla zas tak špatná, i když asi příliš utopická.

Vinou Stalina a Brežněva se nakonec zvrhla v diktaturu. Možná to chtělo kreativnější a mladší vedení státu. A nakonec, když přehlídneme omezení určitých svobod, tak se v SSSR nežilo zas tak špatně. Po jeho rozpadu se zrušilo nejen to špatné, tedy omezení svobody projevu, cestování, politického myšlení, ale i to dobré jako dětské tábory, vzdělavácí systém nebo podpora vědeckého výzkumu. (tab. 9)

w w w.redwaymag.cz

3

5

Ukrajinci se řídí podle juliánského kalendáře, proto mají vše posunuté asi o 13 dní. Například Rizdvo (Vánoce) tak připadají na 7. ledna. V předvečer se rodina sejde u tzv. Svaté večeře o dvanácti chodech.

Nechybí boršč, ryba, pirohy s fazolemi a zelím, nebo tzv. kuta (kaše připravená z tlučené pšenice, medu, máku, ořechů a rozinek).

Následující den se navštěvují příbuzní a večer jdou kluci koledovat. Socialismus ale tradici takovýchto Vánoc skoro vymýtil a lidé si je zvykli slavit 31. prosince s Dědou Mrázem. Tradice odpadla, zůstal jen zvyk dávání dárků.

6

V Česku působí ukrajinská kapela Ahmed má hlad, která míchá ukrajinský folklór s punkem, dechovkou, rokenrolem a ska. Vydala CD s názvem Salám i Lajka. Oproti nim se vysoko na hudebním nebi tyčí kapela Gogol Bordello z New Yorku, jejíž frontman pochází z Ukrajiny. Jejich gypsy punk slaví obrovské úspěchy po celé Americe, vydali pět alb, natočili několik live nahrávek, objeli celý svět. Koho baví elektro-indie-ambient, ať na MySpace vyhledá ukrajinskou formaci LUK. Ideální hudba pro nedělní nakupování na Marsu.

7

Nejznámějšími ukrajinskými fotbalovými kluby jsou Šachtar Doněck a Dynamo Kyjev, kde hraje i Andrej Ševčenko, držitel Zlatého míče z roku 2004. V roce 2012 se na Ukrajině a v Polsku uskuteční evropský svátek fotbalu. Zatím není jisté, jestli se šampionát EURO podaří správně přichystat, protože s infrastrukturou a novými stadiony to v obou zemích vypadá špatně. Pokud ano, měla by se na turnaji objevit i česká reprezentace, která v kvalifikaci zatím odehrála dva vítězné zápasy a jeden prohrála. Uf, ten fotbal.

8

Kozáci jsou po samurajích a ninjech poslední real bojovníci. Osvobození z nevolnictví si na carovi vymohli dohodou, že budou chránit ruské hranice.

Pyšnili se velkou hospodářskou produkcí, údernou vojenskou silou a postupně si díky své kázni (např. nikdy nepili alkohol) a statečnosti vydobyli v carské armádě elitní pozici. Ve 20. století se je bolševický režim snažil zlikvidovat, nicméně se to nepodařilo.

Kozákem, který dojel na koni z Uralu až do Brna, byl třeba dědeček výtvarnice Marie Hladíkové, kterou znáte ze stránek RedWaye.

Některé titulky z českých deníků a citace z diskuzí pod články:

Ukrajinci v Česku bez práv, městský byt získají jen těžko To snad není možný! Ukrajinci nám vzali polovinu pracovních míst a ještě by chtěli byty? Ať si jedou do Užhorodu, tam na ně čekají. (autor Vl a jk a)

Ukrajinci nutili své krajany k otrocké práci Tomu nevěřím. Ukrajince přece k práci nedonutíš ani mučením. (autor Bys t rozr ak ý )

Ukrajinci upláceli policistu, aby dostali víza Tomu policajtovi bych hnáty přelámal. Kvůli takovým tady za chvíli budeme žít v menšině. Fuj! (autor S. Kopal)

Dva Ukrajinci unesli pražského taxikáře do Polska, ten jim nakonec utekl Před Ukrajincema bych zavřel hranice a hotovo. Ať si dělaj bordel doma. (autor Občan )

Ukrajinec se pokusil znásilnit mladou ženu U nás se zabydlela verbež! Všechno to vypráskat!

Ukrajince, Rumuny, šikmooké a cikány taky! A taky Rusáky!!! (autor NNN ) Všechny tyto činy mohli spáchat stejně tak Slováci, Poláci nebo Maďaři. Národnost nemá s trestným činem nic společného, přesto česká média občas sklouzávají k bulvární prezentaci zpráv, aby přilákala pozornost čtenáře/diváka. Díky pravidelně opakovanému spojování určité národnosti s trestným činem dochází ke zkreslování reality a vzrůstá xenofobie a rasismus.

9

Ivanův názor nás překvapuje. Ukrajinci na Sovětský svaz nemají mít dobré vzpomínky! J. V. Stalin během své vlády v letech 1924–1953 nechal popravit tisíce představitelů ukrajinské inteligence a v letech 1932–1933 záměrně vyvolal obrovskou vlnu hladomoru jako trest pro sedláky, kteří se nechtěli dobrovolně vzdát svého majetku. Za dva roky zemřelo na Ukrajině hlady několik miliónů lidí.

53

názor /

text: Jakub Šmíd foto: archiv

Legenda osamělého bojovníka Jmenuji se Kao Č‘-šeng. Narodil jsem se v jeskyni, v čínské provincii Shaanxi. I chudí lidé ve vesnici pod horou byli proti nám bohatí. Táta sedával u kamen a broukal si sám pro sebe: „Kdy už budeme mít dost jídla?“ Když umřel, dlužila naše rodina nemocnici asi osm eur, takže nám nechtěli vydat jeho tělo. Od té doby jsme žili, jak se dalo. S desetiletým bratrem jsme sbírali léčivé byliny, na podzim nám máma ukázala, jak se zrnka rýže zbavují slupek. Ta rýže ležela u krajů silnice, kudy rolníci z družstva sváželi úrodu. Zrnka rýže, rozházená podél cest, nám pomáhala přežít zimu.

Moje maminka Tvrdě nás trestala, když jsme lidem bez dovolení snědli dýně nebo ovoce, a vůbec nepomohlo, že to bylo z hladu. Učila nás, že nemáme nic zdvihat ze země nebo si brát něco, co nám nepatří. A s jakou obětavostí se starala o babičku z otcovy strany! Z této babičky

číslo 3, 2010 | ročník III

54

jsme nikdy neměli moc dobrý pocit. Pokud si mohu vzpomenout, existovaly jen tři okolnosti, za kterých mámě nenadávala – když spala, když jedla nebo když tam nebyla. I přesto nám matka vyprávěla, jaký měla babička tvrdý život, že v mládí přišla o manžela a ve stáří o syna, a kladla nám na srdce, že jsme babiččina jediná rodina. Což také znamenalo, že babička jinak nemá nikoho, na kom by si mohla zchladit žáhu.

Kdybychom pochopili, jak bídně se babičce daří, tak bychom si prý z její hrubosti a tvrdosti nic nedělali. Jen díky mámě jsem nakonec s výborným prospěchem vystudoval střední školu.

Přednáším stéblům trávy Ještě teď si přesně vybavuji den, kdy jsem ve stánku někomu balil zeleninu do půlky novin. Druhá polovina ležela na zemi. Zdvihl jsem je. Stálo v nich, že Čína bude v dalších deseti letech potřebovat

150 000 právníků a že odborné vzdělání se dá získat samostudiem. Řekl jsem si, že budu právníkem a v nejhorším případě – kdybych měl za rok zvládnout jen jeden předmět – složím zkoušky za čtrnáct let. Následující roky jsem každou volnou chvilku studoval.

Dokonce i při chůzi.

Uspět u právnické zkoušky se podařilo jednomu procentu uchazečů. Ve zkouškovém roce jsem často ležel v knihách až do pěti do rána. Své přednášky jsem nacvičoval před pšeničným polem.

Stébla představovala mé zkušební kandidáty.

Hledám spravedlnost pro jedno dítě Stal jsem se právníkem. První případy jsem řešil bez nároku na honorář. V novinách tehdy vyšel článek „Hledám spravedlnost pro jedno dítě“. Vyprávěl příběh chlapce jménem Zou Weiyi. Jako tříměsíční dítě ho lékaři v roce

Popis mučení v čínských věznicích.

1993 předávkovali penicilinem a v důsledku toho ohluchl. Šest let podávala jeho babička písemné stížnosti a žádala po nemocnici a úřadech odškodnění. Nikdo nechtěl zaplatit ani cent. Tak se i s vnukem vydala do Pekingu, kde svou situaci vylíčila novináři z listu „Čínští právníci“. Hned jsem zavolal do redakce a nabídl dítěti pomoc.

Nakonec mě skutečně vybrali.

Všechny ostatní právnické firmy chtěly uhradit cestovní náklady, jen jeden právník nic nechtěl, a to jsem byl já.

Před soudním přelíčením mi soudce řekl: „Tento soud ještě nikdy nepřiznal poškozenému odškodné vyšší než padesát eur.“ Brzy se ale ukázalo, že my máme silnější argumenty. Mezitím jsem poznal katastrofální finanční situaci poškozené rodiny. Aby měli co jíst, obcházeli obchody a sbírali vyhozené zbytky zeleniny.

Kvůli obrovskému vlivu lékařů z nemocnice trvalo několik let, než se soudci dohodli. Případ skončil plným úspěchem pro Weiyie. Soud mu jako odškodné přiřknul 83 700

Právník Kao Č‘-šeng, jeho dcera Geng Ge a jeho žena Geng He, 2005

eur, nejvyšší sumu, která kdy byla v jednom procesu v Číně vyplacena kvůli lékařskému pochybení.

Moje pověst se pak rychle rozkřikla. Zastupoval jsem další děti se zdravotními následky po špatné léčbě. Hájil jsem občany, kterým vláda zabavila domy nebo pozemky. Lidi zastrašované úřady a policií. Vdovy po obětech důlních neštěstí. Podnikatele okradené státem při ropném skandálu.

Skupiny „klientů“, většinou beznadějně chudých, se každé ráno srocovaly u mě před domem.

Jednou nějací lidé s postiženým synem rozvinuli na chodníku v centru města transparent: „Hledáme právníka Kao Č‘-šenga.”

Za svou nezištnou a dobrovolnou práci jsem byl ministerstvem spravedlnosti vyhlášen za jednoho z deseti nejlepších právníků Číny.

Bojuji s temnými silami V prosinci 2004 se poprvé

w w w.redwaymag.cz

rozhodnu hájit lidi, které čínský komunistický režim posílá do vězení, protože praktikují zakázané meditační cvičení Falun Gong. Tato pokojná buddhistická praxe je od roku 1999 v Číně zakázána. V 90. letech si získala milióny stoupenců, což komunisté neunesli a postavili ji mimo zákon. Komunistická strana také neuznává principy Zhen, Shan, Ren (pravdivost, soucit, snášenlivost), které Falun Gong propaguje.

Začínám na vlastní pěst vyšetřovat, co se se zatčenými přívrženci Falun Gongu ve věznicích děje. Zjišťuji neslýchané věci. Jsou za mřížemi mučeni desítkami nelidských způsobů; od bití přes elektrošoky až po pálení ohněm či škrcení. Otevírají se přede mnou případy, kdy jsou během několika hodin ve

vozidlo řízené agentem pokusí smést ze silnice. Zachráním se skokem z kapoty auta do jakési zahrady. Na protest dávám podnět k zahájení hladovky za nenásilí a lidská práva. Akce se rozšíří do více než dvaadvaceti provincií Číny i do jiných zemí.

Americká sněmovna posílá do Číny jednohlasnou rezoluci na mou podporu. Vyzývá v ní čínské úřady, aby ukončily mé „obtěžování“.

Vzápětí jsem zatčen. Manželka je při nákupu napadena policií.

Krvácí na ruce a z úst. Když se má dcera vrací ze školy, je přepadena agenty a zraněna na zádech a na stehně. Ve světě sice získávám různá vyznamenání jako „zastánce lidských práv“, čínský soud mi ale za „podvracení státu“ dává pětiletou „podmínku“. 22. září 2007 jsem zatčen a odvezen na neznámé místo. Až o rok později

Policie brutálně zasahuje proti stoupencům Falun Gong, pokojně protestujícím na Náměstí nebeského klidu v Pekingu.

vazbě umučeny celé rodiny!

Píši otevřený protestní dopis prezidentovi a premiérovi Číny.

Dva dny poté se před mým domem objevují první agenti tajné policie. Je mi odebrána právnická licence. Unikám policii na severovýchod Číny, kde se od stovek očitých svědků dozvídám další strašné příběhy z čínských věznic. O pokračující likvidaci stoupenců Falun Gong informuji prostřednictvím svých dopisů světová média i domácí úřady.

Veřejně oznamuji, že vystupuji z Čínské komunistické strany. Můj dům hlídá sto agentů ve dvaceti zaparkovaných vozech. Já, moje žena i děti jsme 24 hodin denně sledováni policií.

Už předtím jsem musel čelit výhrůžkám smrtí, ale nyní na sebe nebezpečí bere konkrétní podobu.

Na osamělé dálnici mě neznámý vůz zablokuje a přinutí vystoupit z auta. Poté se mě vojenské

55

posílám do světa zprávu o tom, co se se mnou dělo. Stal jsem se „číslem 815“. Byl jsem opakovaně bit a mučen elektrickým proudem, zatímco mou rodinu policisté drželi v domácím vězení a nedali jim celé dny jídlo ani doušek vody.

Těsně před zahájením olympijských her v Číně jsem znovu unesen policií. Manželka s dětmi prchá z Číny do USA. 28. března 2010 se mi podaří zavolat z vězení své ženě. Jsem pod dohledem policie. Mám zakázáno komunikovat se světem a cokoli publikovat.

Toto je pravdivý příběh čínského právníka Kao Č‘-šenga, jak jej popsal ve své knize Za Čínu spravedlivější. České vydání knihy by mělo vyjít ještě letos. Pokud chcete Kao Č‘-šenga podpořit osobním dopisem či vzkazem, pošlete ho prosím na email: e-akce@amnesty.cz

technologie /

Text: Kateřina k8 Písačková foto: Archiv Wiki Commons

VýVOJ fotografie Amputace nohy, odsouzenec na smrt a jiné obrazy války Představitel americké fotografie Edward Muybridge uzavíral minulý díl rubriky a za oceánem začneme i nyní. Spojené státy americké jsou zemí, která vždy uměla velice pohotově reagovat na podněty/suroviny/obyvatele/ vynálezy přicházející z ostatních zemí a kontinentů. Kromě toho, že Američané udělali ze sekané hamburger, se také výrazně podepsali i na vývoji mladé fotografické disciplíny. Když američtí daguerrotypisté začali jako jedni z prvních pořizovat kromě portrétů i snímky krajiny a městské zástavby, předznamenali tím nový směr fotografie budoucnosti. Na jejich

Asi jste si už všimli, že v této rubrice překvapivě nepopisuji vnitřnosti fotoaparátů. I kdybych to uměla, nebavilo by mě to, a tím pádem zřejmě ani vás. Technické náležitosti najdete v encyklopediích a manuálech, v obchodech i knihovnách a samozřejmě na internetu. Na této dvoustraně hledejte vždy spíš technické obrazy skutečnosti, které familiárně označujeme jako fotky a díky kterým se můžeme dozvídat, jak doopravdy vypadal vývoj a pokrok moderní raně kapitalistické společnosti.

tradici „jiného pohledu“ totiž mnozí navázali... První válečné fotografie (daguerrotypie) pocházejí z mexicko-americké války z roku 1847. Na snímku neznámého autora není (díkybohu) příliš vidět, jak lékař amputuje zraněnému vojákovi nohu.

K tomu, abyste dnes pořídili fotografii, stačí mít v kapse malou krabičku elektronických udělátek. Roger Fenton v roce 1855 potřeboval celý takovýto vůz s technikou, aby mohl vyfotografovat pozůstatky techniky válečné – v tomto případě osamělé dělové koule v Údolí stínů smrti.

Fotografův vůz, Roger Fenton.

Amputace nohy, daguerrotypie.

Žně smrti (Harvest of Death), Timothy O‘Sullivan.

Timothy O‘Sullivan Veškeré fotografické i válečné vybavení za americké občanské války Severu proti Jihu fungovalo evidentně správně, a tak mohl Timothy O‘Sullivan pořídit tuto fotografii s názvem Harvest of Death (Žně smrti). Záběr vznikl na poli u Gettysburgu v Pensylvánii a dokumentuje nejkrvavější bitvu občanské

číslo 3, 2010 | ročník III

56

války. Dříve se pořizovaly kresby a malby, fotografie mrtvých těl ale působí nesrovnatelně autentičtěji.

Válečná fotografie je svébytným žánrem dodnes, udělují se za ni nejrůznější ocenění, ale také se diskutuje o etice takových fotografií – mají být v médiích zobrazovány oběti bojů, i když k tomu jejich rodiny nedaly souhlas? Neměl by fotograf radši

pomáhat raněným než cvakat spouští? Nečiní nás diváky ta spousta obrazů války, které denně vídáme ve zprávách, spíše lhostejnými než zúčastněnými?

A to jsou jen některé z otázek.

Alexander Gardner Amerického fotografa skotského původu proslavily kromě portrétů prezidenta Abrahama Lincolna také portréty atentátníků, kteří připravili jeho vraždu.

Snímek popravy odsouzených je považován za první fotografii veřejné popravy vůbec.

Lewis Powell – Lincolnův atentátník těsně před popravou.

Snímek je znám pod názvem Odsouzenec na smrt.

Poprava, Alexander Gardner.

Údolí stínů smrti, Roger Fenton.

Odsouzenec na smrt, Alexander Gardner.

Adam Clark Vroman

Všichni výše zmínění pociťovali tváří v tvář stále ještě mladému přístroji – fotoaparátu – potřebu zachytit a zvěčnit něco neobvyklého a jedinečného ze svého okolí. A odtud už byl jenom krůček k tomu, aby se i na úplně prostý každodenní život kolem nás začalo pohlížet jako na hodný fotografování.

Přístě se tedy podíváme už do století dvacátého, kdy se díky tištěným médiím naplno rozvinul žánr dokumentární fotografie a od té doby se uplatňuje napříč všemi obory lidské činnosti.

Významný americký dokumentarista přelomu 19. a 20. století obrátil hledáček aparátu do málo probádaných koutů Spojených států. Cestoval do Nového Mexika, Arizony či Kalifornie a vyhledával indiánské kmeny žijící původním způsobem života. Kromě působivých portrétů se věnoval i pořizování snímků jejich obydlí a zachycování každodenní reality, takže vytvořil důležitý pramen poznání pro nás, příští generace.

w w w.redwaymag.cz

57

Nรกmฤ t a kresba: Nikkarin www.facebook.com/nikkarin

Ve spoluprรกci s festivalem KomiksFEST! www.komiksfest.cz

NEMÁTE PO RUCE VŠECHNA ČÍSLA ČASOPISU? SOUTĚŽÍTE A ZAJÍMÁ VÁS, JESTLI JSTE VYHRÁLI?

NAVŠTIVTE NÁŠ NOVÝ WEB

WWW.REDWAYMAG.CZ Prolistujte všechna čísla RedWaye stránku po stránce!

V sekci Soutěže najdete jména výherců vždy s předstihem!

Jﾃ好