RedWay 4/III. by RedWay magazine

RO Z HOVOR

Michal Prokop/fourcross S M A RT B OX

Proč kouříme? S OU T Ě Ž

Apple

celostátní školní časopis číslo 4, 2011 | ročník III | zdarma | www.redwaymag.cz

MRT TÉMA: SMRT TÉMA: SMRT TÉMA: SMRT TÉMA: SMRT TÉMA: SMRT TÉMA: SMRT TÉMA: S

redway redway redway / RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 4, ročník 3 zdarma toto číslo vyšlo v lednu 2011 titulní strana: Tuzex Christ, bandzone.cz/supertuzexbros

Vítejte v novém roce! Hned z kraje 2011 se zabýváme smrtí. To není zrovna optimistický start, přiznávám, ale věřte tomu, že je důležité si připomínat, že má-li něco začátek, má to i konec. Jistě, v našem časopise nemůžeme probrat vše kolem fenoménu smrti do hloubky, protože o smrti se píšou spolehlivě ty nejtlustší náboženské, filozofické a vědecké knihy všech dob. To je logické, protože náboženství, filozofii a vědu nestvořil člověk pro nic jiného, než aby mu pomohly srovnat se s faktem, že jednoho dne už prostě nebude. Pochopení naší smrtelnosti závisí na tom, jestli věříme například v Boha, posmrtný život, reinkarnaci a podobně. Pokud se na život a to, co přichází po něm, podíváme čistě pragmaticky, nezbude nám, než přemýšlet o významu pojmů zánik, nebytí a věčná nicota. Pěkně srozumitelně :-) se jimi zabývá například německý filozof Arthur Schopenhauer ve svém pojednání O smrti – tuhle brožuru fasovali např. němečtí vojáci za 1. světové války. A její čtení vážně uklidňuje: „Kdyby myšlenka na nebytí byla příčinou toho, proč se nám smrt jeví tak strašlivá, museli bychom se stejnou hrůzou myslet i na dobu, kdy jsme ještě nebyli. Neboť je nezvratně jisté, že nebytí po smrti nemůže být jiné než nebytí před narozením, a nemůže být tedy ani žalostnější. Celá nekonečnost uplynula, když jsme ještě nebyli. To nás ale nijak neskličuje. Naproti tomu nám připadá zoufalé, ba nesnesitelné, že by po naší chvilkové existenci měla následovat druhá nekonečnost, kdy již nebudeme.“ Smrt dává našim životům smysl. Vůle přežít je hnacím motorem všeho, co děláme, od zamilovanosti přes skládání hudby až po medicínské objevy nebo lety do vesmíru. Známý americký psychiatr M. Scott Peck řekl, že s jistotou smrti bychom se měli vyrovnat do svých pětatřiceti. Když to do té doby nestihneme, začnou se nás prý jedna po druhé zmocňovat různé duševní poruchy. Smrt je pro mnoho z nás – i když se o tom nahlas zrovna moc nemluví – důležité téma, možná vůbec to nejdůležitější. A co je na obálce? Tuzex Christ, basák skupiny Sunshine nám ke svému návrhu napsal: „Lebky a obrácený kříže používám v tvorbě docela často. Jsou symbolem temných stránek lidský existence, který mě už od mala přitahovaly. Vyrostl jsem na black metalu a tak nějak to ve mně zůstalo. Smrt mě zajímá a fascinuje. Mám k ní respekt. Nikdo neví, co od ní očekávat. Nikdo neví, co bude potom.“

adresa redakce Labyrint/RedWay Dittrichova 5 120 00 Praha 2 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda zdenek.randa@redwaymag.cz grafický design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda m@funkfu.net editoři Kateřina Linhartová, Joachim Dvořák odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Pepe Švejda, K8 Písačková, Michaela Hečková, Hugo Toxxx, Kimi Harter, Marhlad, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek, Petr Vizina (Česká televize), Lukáš Franz, Ondřej Formánek (Lidové noviny), Tomáš Znamenáček, Rodriguez (Reflex, Rádio 1), Seda Dzholdosheva marketing a inzerce Lenka Hluchá tel.: 737 252 729 hlucha@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky Janka Fantová tel.: 224 913 246 mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé Srdce 2007, o.s. Popůvky 394 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

toto číslo vyšlo za podpory

Tak hezký nový rok! Martina Overstreet, šéfredaktorka tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

w w w.redwaymag.cz

RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

obsah /

MAIL BOX Kdo vyhrál sedací pytel Wegett?

8 –1 3

POP Pink, Blake Lively, Owen Wilson Bandzone uvádí: Dead Pope´s Company hodnotí Better Life This und Diss Gwerkova, Hudba ohně, Projekt 100, Play Velká proměna neonacistické scény

14 –19

S M A RT B O X Proč kouříme? Jak na školu: Studoval jsem na Novém Zélandu Jíte zdravě, ale nejradši máte pizzu

20 –29

TÉMA Smrt, drogy a rock’n’roll Smrt na zámku Eutanázie: Asistovaná milosrdná smrt 8x Memento mori podle Kaye Buriánka

3 0 – 3 6

R O Z H OVO R Lucie Vondráčková, zpěvačka a herečka

3 7– 4 5

ACTIVE Snowscoot: BMX na sněhu Robotix: Ketchup Kids Black & White Glory Horsefeathers Pleasure Jam Přízrak aneb Nike očima studentů

46–50

R O Z H OVO R Michal Prokop, fourcross

SOUTĚŽ Apple

52–53

V J I N É K Ů Ž I Turkyně v Německu

54–55

TECHNOLOGIE Technologie každodenního života

P R O T Y, C O Č T O U O D Z A D U Couchsurfing: Cestuj chytře!

KO M I X Nikkarin

And the winner is...! V posledním čísle roku 2010 vyhlášená soutěž o 3 nejlepší návrhy na design sedacího pytle Wegett má své vítěze! Autoři těchto designů vyhrávají po jednom sedacím pytli dle vlastního výběru. Gratulujeme! Pokud chcete jejich a další návrhy vidět v barvě, navštivte náš web www.redwaymag.cz.

w w w.redwaymag.cz

WEGETT® je brněnský výrobce sedacích pytlů vyráběných ručně na zakázku. Výsledkem spolupráce s akad. malířem Liborem Veselým, touhy tvořit a nekonečné fantazie vznikly v roce 2003 první nelimitované designové modely sedacích pytlů. V současnosti Wegett vyrábí na 10 stálých vlastních originálních produktů ve více než 5000 barevných kombinacích. Samozřejmostí se stala výroba na zakázku, kde se fantazii meze nekladou. Od roku 2009 je otevřen první showroom firmy Wegett v Praze, k němuž následně přibyly

showroomy v Brně a Ostravě, kde zákazníci dostávají slevu 10 % na všechny sedací pytle naší výroby. WEGETT® • Výroba na zakázku s možností vlastní konfigurace • 5000 barevných možností • Konfigurátor barev na webových stránkách • Možnosti vlastního potisku (logo, obrázek) • L ehce omyvatelné a zároveň nepromokavé (outdoor, indoor) • Více informací najdete na www.wegett.cz

What is your worst experience in your school‘s cafeteria?

Pink, singer

Blake Lively, actress

Owen Wilson, actor

Besides the fact that the food sucks? My friend found a tooth of one of the cook‘s in her food. She got free food for he rest of the month.

My mom packed me lunches every morning. So my worst experiences were having to always watch my friends eat chicken fingers and hamburgers when I had a BLT sandwich and corny bar.

One day after cafeteria hours my friend and I were trying to get some food, and we were attacked by one of the people who worked there. We ran away, but were verbally attacked.

Better Life www.bandzone.cz/betterlife

uvádí Zpěvák a basák Samuel Mondial z černobílé kapely Dead Pope’s Company hodnotí začínající punkrockery Better Life. Bral by je jako předkapelu, nebo jim doporučí, aby se zavřeli do zkušebny a ještě dlouho z ní nevycházeli ven?

Pocházejí: z Prahy, na scéně od roku 2008 Největší pecka: Písničky V davu, Aneaine Detail: David Slezák, bicí Robin Pařík, basa, vokály Roman Buzz Burda, kytara, zpěv Oslovuje je klasika jako Blink-182, Sums apod., v současné době ale spíš hc laděný kapely a alternativnější věci.

text: Albert Černý, foto: Bandzone.cz

DEAD POPE’S COMPANY

www.bandzone.cz/deadpopescompany Pocházejí: ze Šumperka, na scéně od roku 2005, v aktuální sestavě hrají rok a půl. Release: Alcoholiars, Christians and Weasels (2010, Xproduction) Největší pecky: Po půl roce existence turné v Rumunsku a tři koncerty v Tokiu, kde během dvou hodin stihli natočit i klip. Debutová deska u nejlepšího vydavatelství v ČR. Tisíce spokojených zákazníků a skvělých kamarádů po celém světě. Detail: Samuel dřív vlastnil obchod s oblečením od mladých návrhářů a designérů, proto je na koncertech vždy slušně oblečen. Pracuje jako provozní hudebního klubu, má šílenýho psa, nekouří, neposlouchá metal, a protože vyrostl do výšky 160 cm, může si dovolit nakupovat „rifle“ v dětským „háemku“.

číslo 4, 2011 | ročník III

Pražská punk-rocková trojka mě překvapila na první poslech. Kapela s anglickým názvem „zpívá“ česky. Proč? Jakože ten název je cool, nebo se časem přeorientují na angličtinu? Doufám, že ne. I když můj hloupý názor, že blbá angličtina je oproti blbé češtině aspoň vtipná, stále platí. Prostě nemám rád českej punk! S výjimkou pár kapel, který to ovšem neberou tak vážně jako tahle. Koukám na jejich BZ profil – OK, věkový průměr 17 let, co jsem já dělal v sedmnácti? Poslouchal hip hop, kterej se tou dobou ještě poslouchat dal a zároveň Radiohead, který se dají poslouchat i teď, takže představu o tom, co budu dělat, a že někdy budu mít kapelu, jsem rozhodně neměl. Nicméně by mě nenapadlo vysvětlovat klukům na školních záchodech, co je punk, jak mi změnil život a aby se mnou založili kapelu. Better Life se původně jmenovali První pomoc. Tu by kluci asi potřebovali a s nimi i jistá agentura, která je zastupuje. Zajímalo by mě, kolik koncertů už jim dohodila. Kapela má na profilu super video, kde rozmlátí starou akustickou kytaru...? Ó, jak punkový postoj! Texty hrozný, zpěv taky. Fotky s vystrčeným zadkem už vůbec komentovat nebudu a nechci znát holky, kterým to přijde vtipný nebo sexy. Takže moje rada: You can make my LIFE BETTER, if you’ll stay out of business. Samuel

Text: Kimi Harter, studentka 2. ročníku komunikace na University of Tampa foto: Profimedia.cz

pop /

Sigur Rós

Night

Hljómalind

Black Beast

Frontman Jónsi, jeho fistule, geniální islandština, alternativní podkreslení = hrdinové na domácí půdě. Chcete škatulku? Tahle banda má svoji vlastní. Michael Irišek, Aš, 16 let

Midi Lidi Co jsem měl dnes k obědu/Co já všechno uvedu Kdo by neznal originál od Suchého & Šlitra? Midi Lidi se nebáli a song ještě vylepšili o naprosto vyčerpávající pořadatelskou sloku. Hezký odkaz na klasiku (ostatně jako celé album For Semafor, mj. s úžasným coverem od Kazet). Honza Vojkůvka

Lady Gaga

Zde jsou psi

Martina Overstreet, michal nanoru

Jmenuju se Theophilius Pagoda a jsem nejstarší z hipsterský Rady starších. Se nám při posledním zasedání dostala na stůl tahleta bichle, a že prej na to máme napsat posudek pro Rudej Vej. Usnesli jsme se, že je to počin trestuhodně zahleděnej do sebe, almanach kámošů a kámošek ze štrýtu, co se rádi ukazujou na vyhajpovanejch parties. Pod zástěrkou mapování alternativní scény, která má vztah k módě a designu, se podařilo poslepovat trochu obsažnější Vice magazine mínus blbý kecy. Rozhodně nedoporučujeme nikomu, kdo rád chodí v teplákách, nebo hrdě nosí Diesel a Replay hadry z kolekcí tak osm let zpátky, má pocit, že je kůl a poslouchá třeba Sunshine. I když vlastně ty Sunshine beru zpátky, ty se tam nějak podařilo vpašovat taky. Má to hodně stránek, hodně obrázků a málo textu, kterej je většinou tak intelektuálně laděnej, že mu není rozumět. Grafika je ujetá a nemá to hřbet jako normální knížky. Na podkládání se to taky moc nehodí, vazba je chatrná. Možná tak dát to do nějaký pixly a vystřelit do kosmíru jako poselství budoucím generacím.

Pokerface (piano/ acoustic) Sice Gagu nijak nezbožňuju, ale pár jejích písniček je fajn (hlavně jejich covery). Tahle věc ukazuje, že je fakt dobrá zpěvačka a pianistka.

Víte, jak se psalo, že Night vrátili českou hudbu do Evropy? No, tak tenhle track je toho jasným důkazem. Ze samotného klipu pak vyplývá, že zaprvé: vykopání byť jen mělkého hrobu není žádná sranda, a za druhé: pán noci Amák ví, že dobrý nápad vám ušetří triky za milión. Za milión totiž umí natočit video každej trouba. PS: Ta, co nejdřív plive a pak se křižuje, je naše Mar Hladíková. Příznačné... over

Diddy Someone To Love Me Kvůli trackům, jako je tenhle, ten rap prostě miluju. Ve světě kytarového folku je občas nutné si připomenout, jak se píše diktát. Diddyho jsem nikdy moc nemusel, ale tohle je strop! Neskutečnej beat od Jerry Duplessise, který je známý spoluprací například s Wyclefem Jeanem. Someone To Love Me najdete na Diddyho zbrusu nové desce Last Train To Paris, které se za první týden prodalo více jak 65.000 kusů. PASTA ONER

Glass Candy B/E/A/T/B/O/X

David Jimmie Mareček, Olomouc

Caribou After Hours Psychedelic. Syrová genialita. Max Máslo

MGMT

Sfouknul jsem prach z archivního CD a zase mě to chytlo. Elegantní elektropopová kapela z Portlandu, krystalický hlas Idy No, synťáky Johnyho Jewela s pachutí disca. Noční velkoměsto po dešti vibruje melancholií, blikáním neonů a polyesterovým duchem 80‘s… Martin

Flash Delirium Hrozně ujetej song, má hodně různejch pasáží, a i když jsou tyhle hipíci pop, tak konec tracku je fakt punk. :-D

System Of A Down Chop Suey! Není to nový, ani trochu nový, vlastně vyloženě starý. Nejlepší klasika, co se nám po pěti letech vrátila. Welcome back.

Michal Dvořák

Pošli nám i ty svůj hudební tip. Ukaž, jaký máš vkus. Pochlub se svou oblíbenou partou. Čekáme na info@redwaymag.cz.

Seda

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

w w w.redwaymag.cz

smysly /

text: Michaela Hečková, MARTINA OVERSTREET foto: archiv

HUDBA

KNIHA

Gwerkova

Hudba ohně

6Ears EXITlabel, 2010

Karel Veselý Bigg Boss, 2010

V Čechách nikdy nevycházelo moc knížek o hudbě, natož pak těch dobrých. Hudba ohně aneb Radikální černá hudba od jazzu po hip hop a dál od jednoho z nejznámějších a nejschopnějších českých hudebních publicistů Karla Veselého proto bude nutnou položkou v knihovně každého, kdo si kdy stáhl sám alespoň jednu desku, přečetl dobrovolně alespoň jednu recenzi a šel na nějaký ten koncert. Kniha s obálkou od Vladimira 518 je smysluplná a přelomová: srozumitelně chytá pod krkem hip hop, house i dubstep, vrhá se do jejich historie, souvislostí a současnosti. Prostě čtení, které naučí a rozšíří obzory, aniž by to nějak bolelo. Vzácnost nad vzácnosti.

Gwerkova je nenápadná slovenská kapela z Dunajské Stredy, což je místo, které si nikdo z Čechů na mapu střední Evropy stejně nijak nepřiřadí. Pohybuje se někde mezi klasickým indie-electro-folkem a sférickým něžným dreampopem, kterého je teď všude plno. Sem tam dokonce připomenou i první neučesané noisové desky The Ecstasy of Saint Theresa. Čestvé debutové EP 6Ears vydali na sympatickém slovenském labelu internetového magazínu o hudbě EXITmusic.org, který začíná pomalu, ale jistě sloužit dobré mladé slovenské hudbě. Ve zkratce by se taky dalo říct, že Gwerkova je ideální soundtrack k první sněhové vločce dopadající na městský chodník. Láska na první melancholický poslech.

FESTIVAL

kniha

Projekt 100

Play

14. ledna 2011–31. května 2011 Vybraná kina v České republice, www.projekt100.cz

Petr Nikl Výstavní síň Mánes, Praha, 4. 11. 2010–31. 1. 2011

Projekt 100 je jedna z mála jistot české filmové sezóny. Sedmnáctý ročník putovní přehlídky letos nadělí více než osmdesátce českých kin vydatnou dávku české i světové filmové klasiky, které byste se jinak třeba zbytečně báli. Letos čekejte kultovní Erotikon Gustava Machatého, bizarní grotesky bratří Marxů nebo Oldřicha Lipského, snovou francouzskou komedii Velká láska nebo čerstvou nostalgickou tragikomedii odehrávající se ve svérázném newyorském baru Dobré srdce režiséra Dagura Kárího, který se letos zastavil na i Letní filmové škole. Projekt 100 začíná v půlce ledna a pokračuje plynule po celé České republice až do 31. května. Seznam kin, kde se bude promítat, anotace filmů a další informace najdete na www.projekt100.cz.

Výstava, na které se nemusíte bát sahat na exponáty. Přesně takový interaktivní projekt připravil výtvarník, hudebník a performer Petr Nikl ve výstavní síni Mánes. Trvá už jen do konce ledna, a kromě Nikla se na něm podílejí i umělci ze Slovenska, USA nebo Švýcarska. Zvukové, hmatové, chuťové, sluchové a všelijaké další podivné instalace jedním hlasem říkají, že frázičce „fantazii se meze nekladou“ ještě neodzvonilo.

číslo 4, 2011 | ročník III

this und diss /

text: Hugo Toxxx foto: Tomáš Třeštík

this [ðis]: tento, tato, toto, tenhle, tahle, tohle (zájmeno) und [unt]: a (spojka) diss [dys]: 1. středomořská travina (podst. jm.), 2. nerespektovat, neoceňovat, nevážit si (slang. sloveso) Vymyslet a napsat komentáře k fotkám Tomáše Třeštíka tentokrát Toxxxovi trvalo přesně 7 minut a 33 sekund. Přitom ještě stačil založit nový label Hypno 808 a natočit desku, kterou si můžete objednat na www.hypno808.cz.

Vždycky se mi líbily miniatury. Miniaturní auto, miniaturní dům, miniaturní sousedka s pudlem, miniaturní státní dluh, miniaturní riziko přelidnění, miniaturní naděje, že mír zachvátí galaxii a oplodní planetu, který se narodí miniaturní nevinný dítě. Minimum je maximum.

Aaa, tady se zřejmě slaví, že už je úterý. Sdílená radost se projevuje u všech zúčastněných stejně. Sledujte křečák žluťáka s pruhovancem. Zubní prohlídka.

w w w.redwaymag.cz

Toto jsou, milé děti, buchny. Nevim a nechci vědět, co je jejich obsahem, ale zajímalo by mě, co vede uživatele k jejich vystavování. Neznám nikoho, kdo by měl pro tuhle „velkorysost“ pochopení. Ledaže by šlo o něco jinýho než feťácký nádobíčko.

Síla majitele tohohle tetování spočívá v tom, co v něm není a být nemůže.

Než na tebe dojde řada, drž zobák, jinak zhnědne brko. Su-shit.

názor /

text: Max Manus foto: Antifa.cz

VELKÁ PROMĚNA NEONACISTICKÉ SCÉNY V tomto článku vás chceme upozornit na nové neonacistické trendy a také paradoxy, které tuto scénu v mnohém vystihují a ukazují, že nic není jen černé a bílé. Jako první a nejdůležitější fakt musí ale hned na začátku zaznít, že neexistuje žádný stoprocentní návod, jak poznat neonacistu. Neonacismus je přece jen víc ideologie než móda a zakládá se především na tom, jak člověk přemýšlí. A protože do hlavy nikomu nevidíte, mějte na paměti, že se vám zde dostává informací, se kterými je nutné dál pracovat. Vítkovský žhář Vaculík u soudu v košili Thor Steinar

Současní neonacisté rozhodně nevypadají jen jako klasičtí skinheadi, jak nám neustále tvrdí některá média. Dnes můžete potkat nácka, který vypadá jako indie rocker, metalista nebo dokonce hip hoper a neměli bychom zapomenout ani na ty v oblecích a kravatách. Souvisí to především se snahou neonacistů pronikat do jiných subkultur a společenských kruhů, kde chtějí získat nové sympatizanty. U toho je samozřejmě nutné dobře vypadat a hlavně stylově zapadat. Původní image už nevyhovuje, je potřeba zařídit se jinak. Neonacisté měli vždy hodně blízko k tzv. pouliční módě a částečně z ní vycházejí i nadále. U některých zavedených a oblíbených značek jako Lonsdale nebo Fred Perry se však situace začala časem komplikovat. První rozjela protirasistickou kampaň, u druhé vyšlo najevo, že její zakladatel byl židovský tenista. Aby toho nebylo málo, objevili se v reklamní kampani Everlast velmi neárijští boxeři a od rasismu se veřejně distancoval i Hooligan. V tu chvíli začala část neonacistů řešit zásadní problém, i když je nutné podotknout, že někteří tyto značky neopustili. A dostáváme se k prvnímu velkému paradoxu: bojovníci za čistou rasu nákupem oblíbeného oblečení popírají svou vlastní ideologii. Někteří náckové se s tímto stavem ovšem odmítli smířit a navíc je napadlo, že by se na něm dalo i slušně vydělat. A tak vznikly značky, které byly přímo spojené s neonacistickým hnutím.

Thor Steinar Asi nejznámější a nejúspěšnější je německá značka Thor Steinar. Jejím zakladatelům se podařilo hned na začátku oslovit široké spektrum neonacistů a zároveň umně balancovat na hraně zákona. V designech na trička, bundy atd. často používají odkazy na severskou mytologii, která je v hnutí velmi

číslo 4, 2011 | ročník III

populární, a zároveň se snaží tyto symboly kombinovat tak, aby byly právně nepostižitelné, avšak pro nácky stále dost čitelné. I díky tomu zaznamenal Thor Steinar masový úspěch a jeho samostatné obchody se dostávají až na úroveň módních butiků. Nicméně firma čelila mnoha soudním sporům kvůli propagaci neonacismu, jež vedly mimo jiné k upuštění od používání některých symbolů, zvláště pak runy zvané Vlčí Hák, která byla součástí původního loga a za 2. světové války ji používala jedna z divizí SS. V současné době hýbe neonacistickou scénou skandál týkající se údajného prodeje části firmy do rukou obchodníků ze Saúdské Arábie. Celá věc je však značně nepřehledná a není vůbec jasné, jestli k takovému obchodu opravdu došlo, nebo je za tím jen snaha o vylepšení image mimo neonacistické kruhy a získání nových zákazníků. Dalším velkým paradoxem je pak způsob, jakým sami neonacisté toto téma komentují: Podle některých je podpora arabských obchodníků v pořádku, jelikož tvoří jednotnou frontu proti židovskému Izraeli. No, a konečně paradox největší – značka Thor Steinar se stala terčem padělatelů stejně jako např. sportovní značky typu Adidas, takže ji můžete velmi snadno pořídit za pár korun ve vietnamské tržnici, čehož spousta neonacistů zjevně využívá. Že se tak opět dostávají do střetu sami se sebou, už ani nemusíme dodávat. Znamená to ale také, že se k tomuto oblečení může dostat i někdo, kdo nemá o jeho pozadí žádné informace, a prostě si koupí bundu, protože se mu líbí její design. V tuto chvíli je opět nutné připomenout to, co bylo zmíněno na začátku: Soudit lidi jen podle oblečení není spolehlivá metoda. Nicméně zároveň je pravda, že drtivá většina nositelů Thor Steinar dobře ví, s jakým prostředím je tato značka spojena a co symbolizuje.

Další neonacistické značky U Thor Steinar ale rozhodně nekončíme. Spoustu neonacistů pozdější politika firmy zklamala anebo měli naopak pocit, že něco podobného zvládnou taky. A tak vznikly další značky. V Německu se před několika lety odtrhla část Thor Steinar týmu a vznikl Erik and Sons. Jako výrazný grafický prvek je zde opět hojně využívána severská mytologie, kromě toho je však Erik and Sons mnohem těsněji napojen na neonacistickou scénu a svůj úspěch buduje hlavně na neonacistech, kteří jsou nespokojeni s „málo radikálním“ postojem Thor Steinar. V českých a slovenských podmínkách byly také zaznamenány pokusy neonacistů o rozjetí vlastních značek. Nejvýraznější z nich byla zřejmě Grassel, spojená s prostředím bojových sportů. Dále pak Nibelung, za níž stojí aktivní neonacisté z Národního Odporu Brno a konečně Eighty Eight ze Slovenska. 88 je oblíbený neonacistický kryptogram pro Heil Hitler! (H je 8. písmeno v abecedě), jehož používání je v mnoha státech zakázané. Současná kolekce Thor Steinar na něj proto odkazuje používáním číslice 44. Všechny zmíněné značky provozují aktivní neonacisté, kteří chtějí jednak usnadnit vzájemnou identifikaci uvnitř hnutí, jednak vydělat peníze. Dost často pak dochází k tomu, že jsou svými soukmenovci obviňováni z nekalých kšeftů a tunelování peněz, které měly sloužit na podporu neonacistické scény. A tím se dostáváme k finálnímu paradoxu: Neonacismus nepřináší žádné řešení problémů, o kterých mluví, jelikož se sám zmítá v neustálé agónii rozporuplných názorů, lží a podvodů.

Více info naleznete na: www.antifa.cz

1) logo Thor Steinar 2) neonacista v oblečení Thor Steinar 3) neonacista v oblečení Thor Steinar 4) česká neonacistiská značka Grassel 5) německá neonacistiská značka Erik and Sons 6) neonacista v mikině Eighty Eight 7) neonacistická demonstrace v Göttingenu 8) butik Thor Steinar 9) neonacista Dudák v triku TS a s lebkou SS 10) neonacista v tričku Eighty Eight

w w w.redwaymag.cz

smart box /

t ext: M. Overstreet anketa: Seda Dzholdosheva, studentka Gymnázia Voděradská foto: archiv

PROČ KOUŘÍME? Proč kouříme, když nám to prokazatelně škodí a alespoň zpočátku – než si zvykneme – je nám z toho špatně? Dobrá otázka. Jedno vysvětlení nabízí Kay Buriánek ve svém Mementu Mori na straně 29, jiná teorie mluví o cigaretě jako náhražce za ztracený matčin prs a já se přikláním k té, že v našich životech chybí vstupní rituál do dospělosti. Křesťani mají biřmování, nám nevěřícím zbývá občanka, maturita a řidičák, které nás ale v očích společnosti, rodiny i nás samých k dospělosti moc nezavazují, to hlavní neobsahují a prostě je to celé tak nějak těsně vedle. V naší kultuře přestáváme být dětmi tak nepozorovaně, že kolikrát těžko říct, kdy a jestli vůbec k tomu došlo.

Když kouřím, tak proto, že na to mám chuť. Bára, 17 let Nekouřím, protože jsem vyrůstala v rodině nekuřáků a odmala byla přesvědčována a vychovávána v tom, že je to špatně. I bez názoru rodičů si za tím dnes stojím. Je mi osmnáct, v životě jsem nevykouřila jedinou cigaretu, a přece si nepřipadám o nic ochuzená. Tereza, 18 let

Cigareta je výborná možnost, jak beze slov všem sdělit, že se cítíme jako dospělí a mělo by se s námi tak zacházet. To je v určitou chvíli důležitější než zdraví nebo peníze, za to rádi zaplatíme. Trochu legrační je, že skutečně dospělými se stáváme, až když přestaneme cigaretu potřebovat k tomu, abychom se jako dospělí cítili. Najednou už kouřit nepotřebujeme, přesto musíme. Jsme závislí. A odvykání kouření, to je naše druhá zkouška z dospělosti, která stojí ještě víc peněz a úsilí, než když jsme se kouřit učili.

Kouřím, protože mi to chutná. Pavlína, 17 let

Nekouřim, nemám důvod. Marek, 16 let

No money. Škodí zdraví. Nechutná mi to. Smrdí to. Kuba, 18 let

číslo 4, 2011 | ročník III

Cigarety mi přijdou vhod do nějakých situací a chvil, což bývají většinou večery a noci. Za střízliva nekouřim, ale do hospody to prostě nějak patří. Jitka, 17 let

Já jsem začal kouřit ve čtrnácti a byl jsem sveden démonem tabáku. Pakliže funguje diskriminace kuřáků s tím, že nesmějí kouřit, kde chtějí, pak by si nekuřáci měli uvědomit, že tady už dvacet let neplatí žádný dvojí metr. Lukáš, 18 let

V mém případě kouření zklidňuje při stresových situacích a uklidňuje rozvířené myšlenky, což někdy opravdu potřebuji, zvláště když je toho na mě chvílemi moc. Pepa, 17 let

Nekouřím z mnoha důvodů. Za prvé: naučila mě to rodina a prostředí, ve kterém žiji. Za druhé: nevydělávám, a i kdybych vydělávala, určitě ne pro to, abych měla každý týden na krabku Marlboro. A za třetí: chci být nezávislá. Kristýna, 19 let

Kouřila jsem, ale pak přestala, z vlastní vůle – kvůli penězům a kvůli tomu, že to škodí zdraví. Katka, 15 let

w w w.redwaymag.cz

Nekouřím. Nikdy jsem kuřáky neodsuzovala, proč taky. Sama jsem si prošla obdobím, kdy mi připadalo sedět na klandru s cígem v ruce jako ta nejlepší a nejzajímavější činnost na světě. Později jsem si uvědomila, že začít kouřit je ta největší hloupost. Jiní to štěstí prostě neměli. Monika, 19 let

Nekouřím. Rád bych byl ve čtyřiceti schopen doběhnout tramvaj. Dan, 17 let

Důvod, proč nekouřim cigára, je ten, že nemám moc čas a při sportu se mi to moc nevyplatí. Vodnici sice občas kouřim, ale to spíš proto, že je nálada a lidé než pro ten požitek. Katka, 17 let

Nekouřím, protože mi to nechutná (to zní divně :DD), nemám na to peníze a všechno od toho smrdí. Míša, 16 let

Kdybych kouřil, tak jedině jako Jean-Paul Belmondo, kterej má ve filmu Muž z Acapulca prostě styl. A nekouřim, protože to leze do peněz a k tomu trávim v zakouřenym prostoru už tak dost času, takže ještě kouřit... To ne. Petr, 24 let

Je hned několik důvodů, proč nekouřím! Nejenže cigarety škodí lidskému zdraví a kouř nepříjemně smrdí, ale jsou také drahé. Na nervy si dám radši čokoládu. Lucka, 18 let

Do patnácti jsem věřila tomu, že plíce jsou dobrý a potřeba, zatímco játra se daji oželet. Pak jsem si kupovala zlatý marlbora, nakonec žlutý camelky. Dneska se snažim nekouřit vůbec, popřípadě jen ve chvílích, kdy si ničim i ty játra. Seda, 18 let

smartbox /

text: Štěpán Chrz a Kateřina Písačková, studentka 3. ročníku Katedry žurnalistiky, Fakulty sociálních věd UK foto: archiv Štěpána Chrze

Dnešní díl rubriky možná některé z vás naštve, ale to občas není na škodu – třeba vás to bude motivovat k akci. Řeč totiž bude o životě, surfování a skládání hned dvou maturit levou zadní na Novém Zélandu. Poprosila jsem svého bývalého spolužáka Štěpána, dnes studenta Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věd UK, aby se podělil o své zkušenosti s placeným studijním pobytem na tomto krásném ostrově. Náklady jsou sice vysoké, výhodou však je, že kdo zaplatí, ten jede. Na rozdíl od pobytů stipendijních, kde se vybírá jen z těch nejnadanějších a nejpilnějších, může placené studium zkusit každý, kdo si troufne.

Studoval jsem na Novém Zélandu

„Půl roku jsem strašně toužil po jedné spolužačce a nebyl schopný s tím nic udělat. Tak jsem si řekl, že bude jednodušší utéct na druhý konec světa, než se každý den mučit.“

Štěpán Chrz, 22 let Na Nový Zéland jsem vyrazil místo oktávy (v terminologii osmiletých gymnáziích to odpovídá maturitnímu ročníku, pozn. red.), což je poměrně pozdě. Většinou studenti vyrážejí o rok nebo dva dřív. Obzvlášť do Ameriky, kde se maturuje už v sedmnácti letech a kvalita středních škol je zpravidla dost bídná, takže i průměrný český maturant by se tam ukousal nudou. Vyjet dřív má víc výhod, vracet se totiž zpět do nového kolektivu až v maturitním ročníku nebývá zrovna jednoduché. Já jsem jel s agenturou ASSE, kterou si nemůžu vynachválit, ale vlastně jsem tehdy neměl moc na výběr, protože jsem byl o půl roku starší, než většina agentur požaduje. Nakonec se slitovali právě lidi z ASSE, ale vím, že třeba i agentura AFS funguje dobře. Chce to oběhnout jich víc a zjistit, co vám bude vyhovovat.

číslo 4, 2011 | ročník III

Před cestou Jakmile se člověku podaří sehnat 100 až 300 tisíc (Uaaa!), je už formalit překvapivě málo. Stačí vyplnit pár formulářů, zajít za doktorem, vyjednat přerušení studia a zažádat o víza – hlavní je pohlídat si u všeho termíny. Mnohem obtížnější bylo psaní motivačního dopisu rodině a výběr osobních fotografií. Například dopis si spousta lidí plete s profesním životopisem a výčet všech svých úspěchů korunuje prohlášením o naprosté abstinenci a skvělých hygienických návycích. Když pak přihodí ještě fotku z Facebooku, na které pózuje před zrcadlem v cool outfitu a s našpulenou pusou, hostitelská rodina pravděpodobně lehne smíchy a jeho složku hodí do koše. Napsat

dopis, který člověka vystihne a ze kterého bude čišet intelekt a smysl pro humor, aniž by působil křečovitě, prostě není žádná legrace. Jazykový certifikát v mém případě nebyl potřeba, ale umět dobře místní jazyk je samozřejmě plus. Potkal jsem sice i frajery, kteří měli jen turistické základy angličtiny a během roku se úžasně rozmluvili, nicméně znalost řeči od začátku ušetří spoustu stresu.

Co se doma naučíš, v cizině jako když najdeš Na základě vyprávění kamarádů, kteří studovali např. v Americe, bych čekal, že učivo na Zélandu pro mě bude opáčko. Jeho náročnost mě ale dost překvapila. Vůbec jsem nerozuměl tomu, jak na nevýběrové škole můžou probírat srovnatelné věci jako u nás na GJK (Gymnázium Jana Keplera, pozn. red.), kde je výběr studentů poměrně tvrdý. Pak se ukázalo, že mít maturitu není na Zélandu zdaleka takovou samozřejmostí jako u nás. Do posledního ročníku střední školy se obvykle probojuje doslova jen vzorek studentů. Pokud chtěl ale člověk svým exchange studiem jen tak proplout, nemusel na Zélandu dělat skoro nic. Školní rok tu kvůli převráceným ročním obdobím končí začátkem prosince a pak vlastně začínají prázdniny. Od exchange studentů se většinou nečeká, že by za méně než polovinu času, co mají místní studenti, zvládli získat kredity potřebné k ukončení ročníku (kreditový systém u nás známe až na VŠ). Já jsem ale potřeboval všem něco dokazovat, takže jsem se rozhodl odmaturovat, i když mi všichni říkali, že to je nesmysl. Jen jsem se jim smál. Neuplynul ani týden a smích mě přešel

cestovat bez „rodičů“, jezdit stopem nebo se setkávat s návštěvami ze své země. Pro mě nic z toho víceméně neplatilo. Poté, co jsem odmaturoval, mi dokonce rodiče i škola potichu trpěli, že trávím značnou část času na surfu místo ve třídě. To ale zdaleka nebyl standard. Většina rodin si pravidla hlídala a od ostatních studentů

každý den mučit. Nový Zéland pro mě byl jedinou možností, na ostatní země už jsem byl starý. Ani školu jsem si nemohl vybrat – agentura vám ji přiřadí podle toho, která rodina vás přijme. Kdybych tehdy mohl, zřejmě bych si vybral Ameriku, což by ale ze zpětného pohledu byla obrovská škoda. Zéland je úžasná země. Místní

„Když jsem trávil týdny s lidmi, kteří naprosto nezapadali do mojí stereotypní představy o nějakém národu, musel jsem tyhle omezené škatulky ve své hlavě prostě zrušit.“ jsem zaslechl i historky o tom, jak mají doma hlad, tráví celé dny u televize, protože je rodiče odmítají popovézt blíž k městu, a že musejí dávat pozor, aby po domě nechodili moc rychle a nerušili vrzáním podlahy. (Většina agentur umožňuje změnu rodiny v případě nespokojenosti z relevantních důvodů – zaměřte se na tuto možnost při studování podmínek pobytu! – pozn. red.) První velká vlna stýskání přišla ve chvíli, kdy opadla počáteční euforie z nového prostředí a lidí. Jako na exchange studenta na mě byli zezačátku všichni zvědaví. Pořád se mě někdo vyptával, ze které části Ruska jsem, jestli už máme elektřinu apod. Cizí přízvuk je taky zatraceně sexy a pár týdnů se okolo mě točilo víc holek než kdykoliv předtím. Měl jsem pocit, že tahle pozornost mi vydrží na věky, ale ve chvíli, kdy začala opadávat, mi došlo, jak povrchně všechny znám, a dostavila se první krize. Řešením samozřejmě není volat každý den mamince a stěžovat si. Je potřeba s ostatními něco zažít, což v lavici moc nejde.

angličtina spojuje to příjemné z britské a americké výslovnosti, lidi jsou milí a nic pro ně není problém. Je tam nádherná příroda – od subtropů až po mírný pás – a nakonec to nejdůležitější: spousta pláží jako stvořených pro surfování. Nakonec mi novozélandskou maturitu uznali i u nás, takže jsem přeskočil maturitní ročník, což byla naprostá paráda. Nemusel jsem ani skládat klasické rozdílové zkoušky ze všech předmětů, stačilo dodělat si českou literaturu a němčinu. Češtinu jsem zvládl poměrně snadno, s němčinou jsem si moc nevěřil, tak jsem chodil 14 dní na doučování. Nic příjemného to nebylo, ale když to člověku ušetří celý ročník, navíc maturitní, dá se to vydržet.

Všechno lze přežít Kdybych měl jmenovat něco jako „největší životní přínos“, bylo by to prostě vědomí, že všechno lze přežít. I s nejlepší rodinou a skvělými spolužáky zažije člověk po příjezdu

Info! Rozsáhlou databázi agentur pro studijní pobyty v zahraničí najdete na známém serveru Informačního centra pro mládež www.icm.cz.

– pochopit systém, dohnat angličtinu, nasbírat kredity a do toho se učit na závěrečné zkoušky nakonec vydalo na čtyři měsíce intenzivní práce. I když se chvílemi zdálo, že maturita za tu námahu nestojí, nakonec jsem díky jejímu složení získal doma i u agentury pověst šprta a dříče, což mi posléze umožnilo dělat věci, o kterých se ostatním exchange studentům ani nezdálo.

Kluci sice nepláčou, ale taky se jim stýská Měl jsem ohromné štěstí na hostitelskou rodinu. Mí provizorní rodiče měli už dvě odrostlé děti – hippíka a místního skorogangstera později obráceného na víru – takže si toho před mým příjezdem dost prožili. Nebazírovali tedy na striktním dodržování předepsaných pravidel, kterých mají agentury obrovské množství. Exchange studenti např. nesmějí pít alkohol,

w w w.redwaymag.cz

Skvěle zafungují sporty a mimoškolní akce, ale třeba i vyražené dveře a úprk školním areálem lidi dost sblíží...

Nejenom čas léčí. Pársetkilometrová vzdálenost taky funguje. A co mě vedlo k rozhodnutí opustit na rok všechny kamarády a rodinu? Dřív bych ze sebe zřejmě vysypal nějaké kecy o důležitosti životních zkušeností a osobního rozvoje, dneska ale v klidu přiznám, že hlavní motivací byl fakt, že moje mladší sestra v šestnácti úspěšně odmaturovala v Americe. Představa, že dokázala něco, co já ne, mě nepředstavitelně žrala. Finální rozhodnutí ale padlo z toho důvodu, že jsem asi půl roku strašně toužil po jedné spolužačce a nebyl schopný s tím nic udělat. Řekl jsem si, že bude zkrátka jednodušší utéct na druhý konec světa, než se

šok, jehož překonáním posílí psychiku a zvýší si sebevědomí. Za rok na Zélandu jsem zažil věci, které by mě doma nepotkaly ani za léta. Poznáváním ostatních exchange studentů jsem se postupně zbavoval předsudků vůči různým národnostem. Když jsem trávil týdny s lidmi, kteří naprosto nezapadali do mojí stereotypní představy o nějakém národu, musel jsem tyhle omezené škatulky ve své hlavě prostě zrušit. Nikdy nezapomenu na honičky na surfu se žralokem, skoro-smrťák v rozbouřených vlnách, dojení sto padesáti krav, výlety k sopkám, plavání s delfíny nebo noční lov – nechtějte vědět čeho – je to chlupaté a k umazlení roztomilé... Občas si vyčítám, že jsem na Zélandu nechal svůj surf. Na vlny se sice moc nedostanu, ale neumím si představit jinou věc, která by můj maturitní ročník symbolizovala líp než moje první prkno.

smart box /

text: vzp foto: PROFIMEDIA.CZ

Výsledky průzkumu: Jíte zdravě, ale nejradši máte pizzu Vyplynulo to z dotazníkového průzkumu edukačního projektu Žij zdravě Všeobecné zdravotní pojišťovny, kterým bylo osloveno 1849 dětí ze základních škol a víceletých gymnázií po celé České republice v červnu a říjnu loňského roku. Zjistilo se, že mladiství tloustnou hlavně kvůli špatným stravovacím návykům, dostatečný pohyb jim totiž nechybí. Až 55 % z nich sportuje pravidelně několikrát týdně, 33 % se snaží sportovat alespoň dvakrát v týdnu. Nejoblíbenější jsou cyklistika, plavání, fotbal, lyžování a bruslení. In-line bruslení, atletika a bojové sporty je taky dost baví. Přestože 72 % oslovených uvádí, že dávají přednost zdravým jídlům, nejoblíbenějším pokrmem českých studentů je pizza následovaná klasickou českou kuchyní. Navíc 18 % dětí zapomíná ráno na snídani. Možná i proto došlo za posledních pětadvacet let k ztrojnásobení počtu obézních dětí a mladých lidí.

Pl acenÁ inzerce

U počítače určitě nezhubnete Tučná, smažená a přesolená jídla, málo ovoce a zeleniny nebo nedostatek pohybu mohou vést k závažnému civilizačnímu onemocnění

číslo 4, 2011 | ročník III

– obezitě. Přichází pozvolna a týká se všech rozvinutých ekonomických zemí. Máme totiž dostatečné množství fastfoodů, kde si bez zábran dáváme XXL hamburgery doprovázené velkým balením hranolků zalitých chutnou (zaručeně jogurtovou) zálivkou. V supermarketu si můžeme vybrat z desítek druhů slaných, kořeněných a jinak ochucených chipsů, které většinou zapíjíme množstvím pomerančových, malinových nebo jahodových džusů a limonád ze zaručeně čerstvého ovoce bez přídavku cukru. A co takové feferonkové chipsy s kolou! To je teprve něco. K tomu pohoda u počítače, na „fejsu“ nebo „ajsku“ nás totiž čeká plno lidí. Dřív jak za pár hodin nás odsud nikdo nedostane! Tohle všechno, i když se to zdá nepravděpodobné, může vést právě k obezitě a dalším souvisejícím nemocem. V Evropské unii je už teď přes 20 tisíc obézních dětí, které trpí cukrovkou 2. typu a přes milión obézních dětí má známky kardiovaskulárního onemocnění včetně vysokého krevního tlaku a nárůstu cholesterolu.

Taky se při pohledu do zrcadla ve zkušební kabince svého oblíbeného obchodu domníváte, že trpíte nadváhou? Celá čtvrtina mladých lidí ve věku od 7 do 16 let si to skutečně myslí a 39 % z nich se rozhodlo, že bude držet dietu, nebo nějakou už dokonce drželo. Hubnout můžete s rodiči Pokud tedy patříte mezi těch skoro 40 %, kteří se chystají dietu držet, nebo ji už dokonce drželo, zpozorněte! Obezita je opravdu nemoc, a proto byste měli začít s léčbou pod dohledem lékaře. Můžete využít třeba preventivní prohlídku, na kterou si vás zve každé dva roky. Určitě s ním můžete probrat i tenhle problém. Lékař posoudí, jestli skutečně máte nadváhu či dokonce obezitu, a poradí, co s tím. V žádném případě nezkoušejte redukční diety, které by mohly ve vašem těle nadělat víc škody než užitku. Takže žádné dvě nebo tři mrkve za den a pak výčitky, že kila nejdou dolů tak rychle, jak si představujete. Důležité přece není jen shodit určité množství kilogramů, ale mít se rád takový, jaký jsem. Možná by stálo za to probrat to s rodiči, protože ve dvou nebo ve třech se to táhne líp. Určitě můžete zatím začít chodit pěšky všude, kam to jde. Zkuste to třeba tak, že nebudete jezdit výtahem, ale schody si pěkně vyšlápnete. Bez snídaně nepůjdete z domu a na oběd skočíte do školní jídelny. A na pití je voda a ne cukřenka!

O tom, že se dá ve školní jídelně jíst chutně a přitom zdravě, svědčí finále soutěže O nejlepší školní oběd, které se uskutečnilo koncem října v Praze. Nejlepší školní obědy vaří kuchařky ze školní jídelny ZŠ Na Výsluní z Uherského Brodu. Právě jejich zapečené rybí filé se zeleninou zvítězilo v soutěži, kterou pořádala Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR a Společnost pro výživu.

Nejlepší oběd ze školní jídelny!

Druhé místo obsadila školní jídelna ZŠ Chmelnice z Prahy s gratinovaným lososem, listovým špenátem a těstovinami a třetí místo v soutěži získaly kuchařky ze školní jídelny SŠ a JŠ Volyně se zahaleným rybím filé s bramborami. Ve veřejném hlasování na stránkách www.YesNeYes.cz vyhrála brněnská školní jídelna Základní a mateřské školy Jana Broskvy 3 s rybím těstovinovým rizotem. Soutěže se konaly v rámci preventivních projektů Žij Zdravě a YesNeYes, které se snaží upozornit na zvyšující se celospolečenský problém nadváhy a obezity. Odborná porota pod vedením

známých kuchařů Filipa Sajlera a Ondřeje Slaniny vybírala ve finále z deseti školních jídelen. Celkem se do soutěže přihlásilo 45 školních jídelen, které podle zadání připravily kompletní polední menu, obsahující ryby a luštěniny. Finále se zúčastnily školní jídelny Základní školy V. Hejny v Červeném Kostelci, Střední školy hotelové a obchodně podnikatelské v Českém Těšíně, Základní školy a Mateřské školy v Libavé, Základní školy Ostrov, Domova mládeže Písek, Základní školy Pohořelice, Základní školy Chmelnice v Praze, Základní školy Na Výsluní v Uherském Brodě, Základní školy Vidnava a SŠ a JŠ Volyně.

Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace. Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni, máme 38 000 smluvních zdravotnických zařízení.

tĂŠma /

ilustrace: tuzex christ, bandzone.cz/supertuzexbros

Rytíř: „A prozradíš potom svá tajemství?“ Smrt: „Ne, žádná nemám.“ (z filmu Sedmá pečeť režiséra Ingmara Bergmana)

téma /

text: bourek, sporto foto: profimedia.cz

Každou minutu na světě zemře 108 lidí. To dělá 156 tisíc nebožtíků za den a přes 56 miliónů za rok. Ani ve smrti (natož po ní) si nejsme a nebudeme rovni. Většina těch úmrtí v podstatě nikoho nezajímá, až na pár příbuzných a kamarádů. Způsobů, jak zazářit v šedi umrlců, je určitě víc, ale nejlepší je stát se legendou. Pro rockové hvězdy to za určitých okolností bývá hračka.

Smrt, drogy, rock'n'roll

Spalovač mrtvol / Juraj Herz, 1968 „Co abych tě, drahá, oběsil?“ Nejmrazivější český film, nejmorbidnější humor. Pan Kopfrkingl je vzornej občan, zaměstnanec krematoria a otec rodiny. Věří v nacistickou ideologii a s psychopatickou elegancí vraždí všechny, kdo v jeho očích nedosahujou ideálu. Včetně manželky a dětí. Čistá práce: „Dáš si rakvičku, nebo věneček?“ Vzpomenete si pokaždý, když vstoupíte do cukrárny.

Memento mori podle Kaye Buriánka

číslo 4, 2011 | ročník III

Za určitých okolností, ano. To je to, co mají úspěšné legendy společné. Předně je potřeba odejít včas: uprostřed turné nebo před vydáním nové desky. Smrt navíc musí být temná, záhadná, dekadentní, nevyjasněná, odporná, děsivá – ideálně všechno dohromady. Autonehoda nebo rakovina prostaty z nikoho kult neudělá, něco tak obyčejného se může klidně stát i nám. A v neposlední řadě musí smrt zapadat rockový hvězdě do image. Smrt Iana Curtise z Joy Division je ve všech těchto aspektech lepší než smrt Michaela Jacksona – díky tomu je Curtis mnohem větší po smrti než za svého života, což se Jacksonovi asi nikdy nepodaří... Ale proč pro nás smrt slavných muzikantů tolik znamená? Existuje spousta teorií, všechny dávají smysl a všechny je lehké zpochybnit, nebo aspoň těžké dokázat.

Ničemu už nevěříme, jenom smrti Popkultura, reklama a média nás mimoděk učí jedný věci: ničemu nevěřit. Zvykáme si brát všechno s velkou rezervou, umění i zpravodajství jsou jen různé druhy zábavy, relevantní asi jako

sledování hororů. Ustát takovou míru cynismu pro nás samozřejmě není úplně snadné, pořád jako bychom hledali, čeho se chytit, i kdyby to mělo být to pověstné stéblo. Jedna z mála věcí, před kterou ještě máme respekt a věříme jí, je právě smrt – tedy ne ta abstraktní mediální – ale ta, co se nás dotýká bezprostředně. Zesnulá vlastní babička je pro nás o dost jiná kategorie než masakr při přepadení spořitelny ve vedlejším městě, teroristický útok na druhém konci světa, o válkách nemluvě (genocidy celých národů taky patří úplně jinam než smrt jednotlivců). Smrt je v lidském životě zásadní zlom, a pokud se týká někoho blízkého, bývá to pro nás velká událost: když naše babička umře, nedá se s tím zkrátka nic dělat. Real shit. A protože popkulturní marketing se v nás cíleně snaží vyvolat pocit, že naše oblíbená rocková hvězda je nám vlastně dost blízká (rozhodně o všech slavných lidech víme víc, než chceme a než k porozumění jejich dílu potřebujeme), logicky nás i její smrt zasáhne s větší intenzitou a zároveň nabývá konkrétnějších tvarů. Jinými slovy: smrt celebrity potvrzuje

její skutečnou existenci, něco, čemu můžeme a chceme věřit, a to může být v té mediální mlze jako maják.

Mein Gott! Ano, Karel je božský Popkultura je novodobé náboženství, a tak ani ona nemůže fungovat bez víry, kazatelů, obřadů, mytologie ani mučedníků. Monstrózní koncerty se bohoslužbám nejen podobají, někdy je citují úplně záměrně – Petr Bílek popisuje ve sborníku Tesilová kavalérie záznam koncertu Karla Gotta z roku 1982: „Nástup členů orchestru a sboristů evokuje příchod ministrantů, jáhnů a dalších pomocníků, kteří obklopují prázdné místo uprostřed (chybějící oltář). Na toto místo sestoupí Gott shůry (nebesa) a sám se stane knězem i oltářem. Jeho gestikulace při zpěvu připomíná pohyby žehnání, členové orchestru vypadají v prostřizích jako ti, kdo se modlitbou podílejí na zdaru celé mše.“ Náboženství popkultury vyznává mnohobožství (jeho panteon, včetně lokálních bůžků, může směle konkurovat 330 miliónům hinduistických božstev), a právě proto potřebuje mučedníky, kteří dokážou

Dáma a Smrt / Javier Recio Gracia, 2009 Kreslenou grotesku produkoval mladýmu Španělovi herec Antonio Banderas. Stará paní už by ráda v pokoji sešla ze světa, to by ale nesměla padnout do drápů nesympatickýho mladýho doktora a jeho týmu sexy sestřiček, kteří jsou celí žhaví položit na lopatky nejdřív důstojně vyhlížejícího, ke konci už pěkně vytočenýho Smrťáka. Musíte se smát, ale vlastně je to smutný. Na film koukněte na www.redwaymag.cz v sekci Video, má jen osm minut.

w w w.redwaymag.cz

téma /

Kurt Cobain, Nirvana Jimi Hendrix Brian Jones, Rolling Stones

polyteistický blázinec alespoň trochu propojit. Jenom ten, kdo pro svoje přesvědčení položí život, může být svatořečen – a jestliže je vírou rockového náboženství nesvatá trojice sex, drogy a rock‘n‘roll, dává to smysl. Hitparádu startů posmrtného hvězdného života prostě vedou předávkování a infarkt, ne autonehody.

K čemu je nám dobrá mrtvá hvězda? Čím slušnější občané jsme, tím víc nás přitahuje temnota. Vzrůstající kriminalitu považujeme za vážnou hrozbu, ale milujeme černou kroniku. Chceme mít svůj klídeček a bezpečí, ale poplašné zprávy se mezi námi šíří rychlostí blesku a městské legendy vegetují jak ve skříni pod lampou. Hnusí se nám feťáci na ulici, ale jsme už několikátou generací fanoušků všech těch rockerů s jehlou v žíle: od Rolling Stones přes Kurta Cobaina k Peteovi Dohertymu. Proč? Možná skrz nás promlouvá touha po pohádkově nedostupném světě bez pravidel, po čemkoliv za hranicí našich ustrašených obyčejných životů, které Jaroslav Hašek před skoro sto lety definoval jako „mírný

pokrok v mezích zákona“. Kolikrát za den o někom řekneme: „Já ho zabiju“? Vědec profesor Jan Zrzavý s trochou ironie tvrdí, že každý muž středního věku, co někdy žil s velmi mladou ženou, ví, že k vraždě je jenom krůček. Přesto to nikdo z nás nikdy nedokáže, stejně jako prohnat žilou astronomický honorář, rozmlátit hotelový pokoj, vymočit se do bazénu a pak se zastřelit. A proto ty, co to umí a dělají to za nás, tak milujeme. Rockstars umožňujeme vydělávat na afghánské zlato a kauce, a nejúspěšnější seriálovou postavou několika posledních let je masový vrah Dexter (mimochodem sympaťák).

Ztráta je zisk, tragédie dobrý obchod K tomu, aby z mrtvoly vznikl živý mýtus, je důležitá ještě jedna věc: správný timing. Nejde jenom o Lennonovo „nevěřte nikomu přes třicet“, i když legendární klub 27 (Janis Joplin, Kurt Cobain, Jimi Hendrix, Jim Morrison a Brian Jones umřeli v sedmadvaceti) by na tom klidně mohl stavět svoje PR. Spíš jde o to včas přestat. Debutová alba bývají považována za geniální nebo aspoň

zásadní, překročit vlastní stín je v očích fanoušků i kritiků jen velmi obtížné a nikdo navíc není bezedný – a tak další a další nové desky rozmělňují fantastický dojem z prvního alba. Čím méně toho po sobě zanecháte, tím víc práce si s tím vaši vykladači dají. Interpretace nedopovězených děl jsou nejvděčnější, dá se do nich promítnout cokoliv a autor nebožtík už to nemůže zkazit. A navíc: taková sebevražda autora se dá v podstatě vždycky vyložit jako nedílná součást jeho díla – přidává mu na vážnosti i mystice. Smrt rockových hvězd představuje zajímavý paradox. Ztráta je zisk, tragédie je marketing. A bylo by bláhové považovat PR managery labelů, kteří se na tom podílejí, za hyeny. Kdyby to totiž neměli komu prodat, kdybychom my to nechtěli kupovat, nic takového by se asi nedělo. Odpočívali by v pokoji.

Lenora / Edgar Allan Poe, někdy mezi 1843–1849 Vzpomínky na Lenoru trápily Edgara i v Havranovi, kterej, jak známo, dí „never more“. V básni Lenora se dozvíme, že Lenora zemřela a na márách chladne, že je mrtvou nevěstou a že jí pozůstalí přáli smrt, už když onemocněla, a že ji uštvali svým krutým jazykem. Dobrý je tam to „Mene tekel! pryč od pekel,“ ale to je jenom v překladu od Nezvala, Vrchlický to udělal jinak. Dneska je z Lenory komiksová hrdinka, která svýho stvořitele, emo kreslíře Romana Dirgeho, už několik let slušně živí. No a ta mrtvá nevěsta – to je zas Tim Burton. Taky zásadní.

číslo 4, 2011 | ročník III

téma /

text: ondřej formánek foto: profimedia.cz, archiv

Smrt na zámku Moderní člověk umírá pomalu, postupně, téměř systematicky. Tělo, osobnost, rozum, vzpomínky krok za krokem ustupují hlouběji do území nebytí a rozkladu. Moderní člověk umírá v cizím domě a bez svých nejbližších.

Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého / Damien Hirst, 1991 Tento Brit se zaobírá smrtí tak úspěšně, že je momentálně nejbohatším žijícím výtvarným umělcem na světě. Od rozřezaných žraloků a dvou krav naložených ve formaldehydu (s názvem Matka a dítě, odděleni) přešel ke koni namaskovanýmu za jednorožce a Zlatýmu teleti (býk ve formaldehydu s pozlacenýma rohama). Koně prodal v přepočtu za 70 miliónů Kč, tele za 315 miliónů. Diamantama posázenou lebku pak za 2 miliardy. A jak se na jeho díla dívat? Možná jako na předposlední okamžik pravdy.

w w w.redwaymag.cz

téma /

Bylo to někdy v únoru 2002, když jsem ještě za tmy okolo šesté ráno zazvonil u brány barokního zámečku na kopci nad vesnicí Bílá Voda. Pustili mě dovnitř. Vešel jsem na malé nádvoří s několika stromy a ornamentem ozdobných trávníků. U jedné z namrzlých laviček stála žena v zimní bundě, pod níž čouhal bílý nemocniční plášť, a kouřila cigaretu.

Na zámku v Bílé Vodě je psychiatrická léčebna. Pár následujících měsíců jsem tam pracoval, na Oddělení 2, v rámci takového zvláštního projektu. Se mnou v něm bylo ještě pár mladých holek a dva kluci. Oddělení 2, když to řekneme necitlivě, je odkladištěm lidí, kteří se už o sebe nedokážou postarat, a zároveň u nich není pravděpodobné, že by se jejich stav někdy v budoucnu zlepšil. To byl konečně i nejčastější důvod, proč se o ně nechtěl starat nikdo z jejich blízkých. Na dlouhodobě a beznadějně nemocné nemáme nervy, jako smečka je necháváme ležet za sebou. V odkladištích. Byli tu lidé jako starý pan Antonín, který si vytrvalým pitím alkoholu nenávratně poškodil mozek. Říká se tomu Korsakovova psychóza. Projevuje se zmateností a hlavně výpadky paměti – Antonín se často dokázal soustředit jen na přítomný okamžik. Čas před hodinou nebo včera byl prázdným místem na mapě jeho mysli a Antonín tahle prázdná místa vyplňoval různými bludy, které si vymýšlel a sám jim naprosto věřil. Pak tu byla asi pětatřicetiletá paní Jitka, která s oblibou zničehonic vykřikla sprosté slovo, vycenila svých pět

zubů a hlasitě se rozesmála. Když měla obzvlášť dobrou náladu, tak si k tomu ještě nadzvedla teplákovou bundu a obnažila na všechny v okolí svoje obří pětky prsa – což ji samotnou pokaždé rozesmálo ještě víc. Nevím, co přesně měla za diagnózu, ale měla ji od narození a bude ji mít do smrti. Taky tu byl František. Stařec s hlasem hrubým jako Louis Armstrong, kterým ze sebe vydával zlostné nesrozumitelné zvuky. Míval záchvaty vzteku, při kterých převracel židle, bušil do stolů a někdy si i strhl pampersky a rozházel jejich obsah po podlaze. Sestry mi říkaly, že František prý kdysi býval zdravý kluk jako buk, než nastoupil na povinnou vojenskou službu, kde po něm jednoho dne začal nějaký důstojník střílet. Nevím proč, ani jestli Frantovi zasáhla mozek nějaká kulka nebo šlo jen o traumatický šok, jisté však je, že toho dne asi před padesáti lety František ztratil v kasárnách duševní zdraví. Avšak většina pacientů Oddělení 2 se nenarodila postižená jako Jitka, nezničila si sama mozek jedem jako Antonín, ani jim nesebral příčetnost někdo jiný, jako se to stalo Františkovi. Většina lidí odložených na Oddělení 2 prožila život ve zdraví, někde pracovala, založila nějakou rodinu, vychovala nějaké děti. A pak je dohnalo stáří a tihle řádní a svéprávní občané začali častěji a častěji ztrácet paměť a nepoznávali věci a lidi okolo sebe. Po nějakém čase se už o sebe nedokázali postarat, a tak je příbuzní přemístili do nějakého z domů pro seniory. Jenže když začaly být stavy zmatenosti a výpadky paměti moc časté a hluboké i na vkus ošetřujícího personálu domova důchodů a když už o sebe naši hrdinové úplně přestali dbát a celé to občas korunovali vykonáním velké nebo malé potřeby někde, kde se to nedělá, poslali je z domova seniorů sem. Do „blázince“. Stáří je v něčem krutě spravedlivé, boří rozdíly mezi lidmi. Z učitelů, úředníků, podnikatelů, fotomodelek udělá Antoníny, Františky a Jitky. Stejně podivné, bezmocné a odložené někam, kde na ně není vidět.

Smutná těla Když jsem tehdy brzy ráno poprvé nastoupil do práce na zámku, začalo se probouzením pacientů a stlaním jejich postelí v ložnicích. Většina pacientů spala na lůžku s vysokým kovovým zábradlím, které se na noc pokaždé vytáhlo, aby při nějakém divokém snu nevypadli ven. Při jejich vysokém věku by i takový pád z postele patrně znamenal zlomenou kost, což by mohlo být smrtelné – pokud taková zlomenina upoutá starého člověka na lůžko, často zemře na plicní embolii. Sestry odváděly pacienty pod sprchy do velké umývárny a potom na čištění ran a výměnu obvazů. Většina z nich měla nejčastěji na lýtku, na chodidle nebo na ruce tmavě rudá, oteklá místa, z nichž se odlupovala odumřelá kůže, někdy v nich rostly ošklivé otevřené vředy nebo velké hnisající rozpraskané rány. Starým lidem už do nohou a rukou špatně proudí krev, buňky na nedokrvených místech umírají nedostatkem kyslíku a živin a okolo

Joel-Peter Witkin „... uviděl jsem něco se koulet od jednoho z převrácených aut. Zastavilo se to na obrubníku, kde jsem stál. Byla to hlava malé dívky. Sehnul jsem se, abych se dotkl její tváře a promluvil k ní. Než jsem to mohl udělat, někdo mě odvedl pryč.“ Americký fotograf mrtvol v mexických márnicích byl v mládí svědkem smrtelný nehody. Časem svou tvorbou ovlivnil dost metalových a goth kapel, inspiraci v něm našli i Nine Inch Nails ve svým asi nejslavnějším klipu Closer. PS: V jednom uměleckym časopisu ho přirovnali ke sv. Františkovi, kterej líbal malomocný a pil hnis z jejich ran. ;-)

číslo 4, 2011 | ročník III

vzniká zánět, otok, vřed. I malá škrábnutí se nehojí a mění v infikovanou ránu. Ale u téhle přehlídky jsem obvykle nebyl, tou dobou jsem s několika kolegy a kolegyněmi sundával z desítek postelí prostěradla a převlékal přikrývky, ve kterých předtím spali lidé příliš staří na to, aby pokaždé udrželi moč nebo obsah svých špatně fungujících střev. Vedle těchto tekutin a hmot na nich byly zbytky sloupané kůže, občas trocha krve a hnisu. Polštáře byly vlhké od slin, chrchlů a hlenů všeho druhu, občas se na ně pacienti trochu vyzvraceli. Závěrečná fáze lidského života není úplně sexy. Někteří pacienti však byli příliš slabí a neteční i na to, aby se vůbec zvedali z postelí. Zůstávali celé dny ležet v plenkách pod peřinou jako novorozenci. Přesně s takovým užasle nepřítomným výrazem zírali do prázdna a upadali střídavě do spánku a bdělého bezvědomí. V nemocniční hantýrce se jim říká „ležáci“. Většinou to znamená, že se blíží konec. Smrt měla na Oddělení 2 jednoduchou podobu prázdné postele. Přijdete ráno do práce a v jednom z pokojů je jedna postel prázdná. Uklizená. Člověk, o kterého jste se ještě den předtím starali, je prostě pryč. Smrt tu byla součástí každodenní rutiny. Taková jsou pravidla moderní lidské smečky, která nechce mít se stářím a umíráním nic společného. Smrt se odkládá. Oddělení 2 je odkladištěm stáří a umírání. Po něm logicky následuje hřbitov, finální odkladiště těl. Jedním z takových „ležáků“ byla i paní J. Moje osudová žena. Potkal jsem ji hned první den. Budili jsme pacienty na jejím pokoji, pomáhali jim z postelí, a když jsem prošel okolo ní, bledé křehké stařenky, na které visela kůže, náhle jsem v ní probudil zájem. Vypravila ze sebe, že prý vypadám jako její táta. Posadila se na posteli, což ošetřující sestry vzaly jako signál, že babička chce dneska mimořádně vstát, a tak ji posadily na kolečkové křeslo a odvezli do sprch.

Paní J

Nepromluvila, neusmála se, a když jste ji vzali za ruku, bylo to jako vzít za ruku pískovcovou sochu. Za druhé světové války přežila koncentrační tábor. Od té doby už k sobě nikoho nepustila. Hroužila se do křesla a zírala do zdi. Nevím, co tam viděla, pěkné to určitě nebylo. Ale nejvíc času jsem trávil s paní J. Toho prvního dne, když ji vezli napůl bezvládnou na vozíku do sprch, byl venku mokrý sníh, dým z několika chalup a únorová obloha, zašlá jako stará litinová vana. Stačilo pár týdnů a nastal zázrak. Stará paní, která neušla ani pár kroků, se mnou chodila na dlouhé procházky po staré zámecké zahradě. Šlapete pod mohutnými starými stromy po elegantně vykroužených cestičkách z bílého písku, zaklesnutí do osmdesátileté stařeny a venku je jaro, konec března. Pak duben a nebývale slunečný a teplý květen. A paní J je neúnavná, každý den ujde o deset, dvacet, padesát kroků víc než včera. Připadám si, jako kdybych uměl vracet mrtvé do života, ačkoli celý fór je v tom, že jí připomínám jejího tatínka. Pak se mi jednou v zámeckém parku rozbrečí: tatínek byl pokrývač. Jednou opravoval střechu kostela, spadl a zabil se. Stalo se to před sedmdesáti lety. Ale paní J brečí tak zoufale, jako by to bylo dneska ráno. Párkrát na mě začala u plastového hrnku s čajem mluvit německy, jako za starých časů před válkou, kdy okolí Bílé Vody spadalo pod Sudety, místo s převahou německého obyvatelstva. „Dopijeme kávu, zaplatíme a jedeme pryč, venku již čeká vůz,“ říkala mi. Propadali jsme se v čase. Při jedné z procházek v polovině května, krátce před mým odchodem, se zastavila na pěšině parku, podívala se ke slunci a začala děkovat bohu za to, že jí dal další den. Tohle jsem slyšel už mockrát, při různých narozeninách a přípitcích a silvestrech. Ale jen paní J tady v blázinci věděla úplně přesně, co říká. Došlo mi, že každý další vzdálený strom nebo keř, ke kterému jsme na těch procházkách došli, posouval hranice jejího světa. Pár týdnů nato moje účast v projektu skončila. Paní J umřela příští rok v únoru.

Po ranním probouzení pacientů a úklidu lůžek jsme já a moji kolegové, co v tomhle zvláštním projektu pracovali se mnou, dostali role placených společníků a bavičů. A to až do odpoledne, kdy nám končila pracovní doba. Sestry pacienty ošetřovaly, myly, krmily, dávaly jim léky, dohlížely na předepsaný režim. Náš úkol byl s pacienty mluvit, číst jim pohádky, hrát s nimi Člověče, nezlob se. Dodávali jsme lidský rozměr. A fungovalo to. Vezměte si třeba pana K. Mohlo mu být tak osmdesát, vždycky sedával za jídelním stolem, ruce na umělohmotném ubrusu a zíral do prázdna. Ale když jsme si k němu den co den přisedli a začali na něho mluvit, postupně ožil. Dal si dokonce říci a začal s námi a několika babičkami hrát Člověče, nezlob se. Názvem hry se moc neřídil: když mu to nešlo, dokázal vzteky rozházet figurky po celé místnosti. Pak si jednou vzpomněl na takovou přisprostlou lidovou píseň ze Slovenska a pokaždé, když nás viděl, nám ji na přivítanou zazpíval. Potom si vzpomněl i na lechtivé storky ze svého života na vsi, které by vydaly na celovečerní pornofilm z venkovského prostředí. A zatímco je vyprávěl, zkoušel sahat mé hezké kolegyni Veronice na koleno... Pan K v naší péči prostě rozkvétal. U jiných se to nedalo říci tak snadno. Třeba paní A.

Death Seznam kapel, který používají cokoliv spjatýho se smrtí, ať už v názvech, textech, názvech skladeb nebo alb, by byl na několik stránek. Skandinávský black a death metalový party mají dokonce i svý „hrdiny“, který ji upgradeovali na naplnění skutkový podstaty, čímž už navždycky udělali nad svým žánrem jeden velkej výstražnej obrácenej kříž. Pro mě jsou ale nekorunovaným králem smrtonošů Death, jejichž logo je ultimátním majstrštychem esenciální grafiky.

w w w.redwaymag.cz

téma /

text: Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc. ilustrace: tuzex christ, archiv

Eutanázie Asistovaná milosrdná smrt Samotné smrti předchází fáze umírání, v níž se nejvíc obáváme toho, že budeme trpět, že ztratíme lidskou důstojnost a budeme odkázáni na pomoc cizích lidí. To nám ovšem nebrání odsouvat do nemocnic své umírající příbuzné. Doufáme, že je tam lékaři budou léčit, zbavovat bolestí, dodávat výživu jejich tělům a prodlužovat jejich život co nejdéle.

ještě nedávno zcela přirozeně a v mnoha zemích se stále provádí. Léčení některých nemocí je totiž velmi drahé, a tak záleží nejen na vyspělosti medicínské technologie, ale i na tom, co pacientovi poskytuje jeho zdravotní pojištění. Takovým onemocněním je například nezvratné selhání ledvin. Dříve u nás byli do dialyzačního programu zařazováni pouze nemocní do šedesáti let; starší pacienti se „nechali zemřít“. V současné době se prý této léčby, která stojí asi jeden milión korun ročně, už dostane každému. Většinou si myslíme, že krátce poté, co se člověku odpojí dodávka výživy nebo léků, nastane milosrdná smrt. Mohou však následovat ještě celé dlouhé dny a týdny pomalého umírání, stupňování utrpení a bolestí. Jiní si eutanázii představují jako injekci, po které člověk klidně usne navěky. Zajímavou diskusi o tom, zda je opravdu možné takovou smrt bez bolesti a utrpení zajistit, uspořádal americký lékařský časopis New England Journal of Medicine. Debata se sice týkala vykonání popravy vězňů odsouzených na smrt, ale problémy v ní řešené mají s eutanázií mnoho společného. Ukázalo se, že odborníci vlastně nevědí, jak přirozenou a bezbolestnou smrt vyvolat. Většina dotázaných lékařů navíc podávání smrtících injekcí odmítá, a to právě i v případě vykonání trestu smrti.

Poprava podle protokolu V USA se popravuje injekcí od roku 1977. Na základě zkušeností byla postupně vypracována metoda tzv. „třídrogového protokolu“, podle něhož každá poprava probíhá. První injekce obsahuje barbiturát thiopental, který odsouzenci přivodí spánek a ztrátu paměti. Potom je mu podána paralytická látka na uvolnění svalů. Její použití zabraňuje škubavým pohybům a grimasám odsouzeného, které by děsily přihlížející svědky popravy. Konečně následuje injekce s látkou způsobující zástavu srdeční činnosti. Protože pro navození smrti se používají mnohem vyšší dávky barbiturátu než při běžné anestézii, mohli bychom předpokládat, že smrt nastane ve spánku a zapomnění. Avšak lékaři v Holandsku a Belgii, kde je eutanázie zákonem povolená, uvádějí, že v šesti procentech případů se pacienti po injekci probrali. To se ostatně v některých případech stalo i v USA během vykonávání popravy. Pokud se v Holandsku provádí ukončení života pacienta, který je v bezvědomí, nebo příliš mladý, používají se opiáty. Vždy je však tento postup konzultován s příbuznými a s dalším lékařem.

Složitá otázka

V posledních letech se však čím dál častěji diskutuje o eutanázii, tedy možnosti ukončení života za pomoci vyškolených odborníků. Tato v podstatě asistovaná sebevražda je kontroverzním tématem, v souvislosti s nímž si celá společnost musí položit několik otázek. Mezi ty nejdůležitější patří: Co víme o smrti a odkud to víme? Jak se k ní máme postavit? Mělo by být naše přání zemřít respektováno, nebo ne?

Co je smrt Smrt bývala chvíle, kdy se člověku zastavilo srdce a naposledy vydechl. Ale pro mladého člověka, kterého po automobilové havárii přivezou na jednotku intenzivní péče s katastrofickým poškozením mozku, tomu tak vůbec nemusí být. Jeho zdravé orgány mohou zachránit život někomu jinému, pokud by je lékaři odebrali včas, to znamená ve chvíli, kdy dárci ještě bije srdce. Proto moderní právní definice smrti uvádí, že člověk zemřel tehdy, když se zastavila elektrická aktivita jeho mozku.

Existuje bezbolestná smrt? To, co dnes mnozí považují za eutanázii – totiž přerušení nebo nezahájení léčby nemocí, které vedou ke smrti, se v systému našeho zdravotnictví provádělo

Rozhodování o tom, zda má člověk právo sám ukončit svůj život, nebo napomáhat k ukončení života druhé osoby, je ovlivňováno mnoha etickými, náboženskými, filozofickými a spirituálními názory. Ve většině zemí je ukončení života druhého člověka považováno za vraždu. Obavy mnoha odborníků ze zneužití eutanázie (buď příbuznými nebo ošetřujícím personálem) jsou reálné – případů takového zdánlivého „milosrdenství“ známe od nás (např. „heparinový vrah“ Zelenka) i ze zahraničí dost na to, abychom se k legalizaci asistované smrti zatím stavěli s krajní opatrností. O tom, co člověk prožívá v průběhu umírání a smrti (tzv. NDE; near-death experience), vypovídá řada odborných knih a svědectví. Zajímavé jsou například výpovědi lidí, kteří přežili sebevražedný skok z mostu Golden Gate v San Francisku, jenž je celosvětově nejčastěji voleným místem pro spáchání sebevraždy. Všichni přeživší popisují nově získanou radost ze života. Jeden z nich to vyjádřil takto: „Naplnila mě nová naděje. Získal jsem důvod, proč znovu žít. Přesahuje to hranice chápání většiny lidí, ale teď si víc vážím zázraku života – třeba pohledu na to, jak letí pták. Všechno totiž nabývá hlubšího smyslu, až když to člověk téměř ztratil.“ Tato odpověď slouží jako nejpádnější argument proti eutanázii a právu na dobrovolnou smrt vůbec. Člověk se pro sebevraždu rozhoduje v krajním citovém vypětí, pod tlakem okolností, neuvažuje jasně, nevidí jiné řešení a tak dále. City, nálady a okolnosti ovšem nejsou neměnné a co bude zítra, nikdo z nás neví. Smrt je ovšem nevratné a velmi často nesmyslné řešení, konec všech nadějí.

Meat Puppets / Lake Of Fire Co bude po smrti? Základní otázka. Kam jdou špatný lidi, když zemřou? Nejdou do nebe, kde lítaj andělé, ale smažej se v ohnivým jezeru. Meat Puppets s tímhle songem žádnou díru do světa neudělali, to až v podání Nirvany se z něj stal megahit. První sloka končí takhle: „Don’t see them (míněno mrtvé z ohnivého jezera) again ’till the Fourth of July.“ Cobain se zastřelil 5. dubna 1994.

číslo 4, 2011 | ročník III

Black Death Člověk by řek, že název Black Death je pro vodku, tequilu a cigára vyloženě špatnej nápad, protože přímo odkazuje k tomu, co nás čeká, když tyto produkty budeme konzumovat moc často. Ale chyba lávky! Marketingový šamani dobře vědí, co moderním západním člověkem nejvíc cloumá. Na jedný straně děs ze smrti, na druhý touha po sebezničení. Silnej pocit sebenenávisti. Proto smrt tak dobře prodává.

w w w.redwaymag.cz

rozhovor /

text: O. Formánek a M. Overstreet foto: ARCHIV

Lucie VondRACkoVA Tenhle rozhovor potřebuje jinej úvod než obvykle. Nemusíme například vysvětlovat, kdo je Lucie, protože Lucie je všude tam, kde je hodně lidí a kde se hodně tleská, a každej, kdo nežije v lese, ji už aspoň jednou někde viděl nebo slyšel. Vysvětlit by se ale mělo, proč s ní děláme rozhovor, protože to, že jí lidi tleskaj nebo že prodává nejvíc desek, pro nás zas takovej důvod není. A i jiný věci by se při tý příležitosti měly vysvětlit. Vezmu to popořádku.

w w w.redwaymag.cz

wesc.com

rozhovor /

V naší redakci striktně dodržujeme pravidlo, že rozhovory po mailu neděláme. Ledaže by to bylo s Amy Winehouse nebo Petem Dohertym. Rozhovor je zapeklitej žánr; složitější, než vypadá. Není to, jako když se lidi bavěj u kafe, protože otázky jsou dopředu připravený a zpovídaný si obvykle hlídá, aby se veřejnosti ukázal ve správným světle. Celý je to teda tak trochu fake. Na druhou stranu záznam toho, jak se lidi bavěj jen tak u kafe, není zajímavej vůbec. To je vyzkoušený. Podle mě je nejlepší, když se redaktor na rozhovor připraví, ale papír s otázkama nakonec zapomene doma. Pak se víc řídí instinktem a dává prostor všelijakým spontánním odbočkám, který můžou vnést do tématu nečekaný souvislosti. Nebo nemusej – jak říkám, rozhovor je zapeklitej žánr a těch opravdu dobrejch je málo, ale po mailu se o tuhle jedinou mizivou šanci na překvapení, na to, že se snad dozvíte něco novýho, spolehlivě připravíte. Ani s Lucií jsme si proto původně nechtěli mailovat. Háček byl v tom, že to jinak nešlo, protože byla zrovna na cestě buď do New Yorku, nebo do Kanady, nebo prostě někam daleko. (V odpovědích nás pak překvapila poněkud udiveným „ale já jsem v Praze a točím tady klipy...“, což si vysvětlujeme jedině tím, že odjet měla a neodjela, nebo se k otázkám dostala až po návratu.) A my jsme o ten rozhovor fakt stáli. Proč? Zaprvé se Lucie jako herečka dostala k rolím, který se nám do tohoto čísla vyloženě hodily. Byla Julií (sebevražda), Johankou z Arku (poprava), Desdemonou (oběť vraždy) a naposledy Yvettou v muzikálu Ať žije rokenrol!, která sice nezemře, ale jinak jdou rock’n’roll a smrt světem ruku v ruce jako rodný sestry. Rock’n’rolll zabíjí – a teď nemám na mysli jenom Viciouse a Cobaina – no schválně si někdy v noci uprostřed zasněženýho lesa pusťte Sabbath Bloody Sabbath a uvidíte. Druhej důvod je, že Lucie není jenom zpěvačka a herečka, ale taky kulturoložka. Z kulturologie si udělala i doktorát, takže teď je něco jako doktorka přes kulturu. Kulturologie je obor, kterej zkoumá, k čemu nám je kultura dobrá. Nemusíte si ale představovat jenom impresionisty v galerii, operu nebo recitování poezie. Kulturologové se zabývají třeba i tím, proč se mladým lidem líbí tetování, jaký postavení mají ženy v hiphopový komunitě, nebo otázkou, jestli popkultura má ještě jinej účel, než nás udržovat v tak dobrý náladě, že nakonec do tý školy a práce přece jenom vstaneme... Rozumíte? Jestli je popkultura past, podvod, nebo co vlastně. A protože smrt je ve vysokým umění i v kultuře televizních seriálů jedním z nejvytěžovanějších témat, připadalo nám, že pobavit se o ní s někým, kdo to studoval, nebude na škodu.

jako Shakespeare, stoletá válka a sebevražda

Ty hořký vůdče, doprovoď mě k ní! Veslaři, zaber, najeď na skálu mou loďkou, mořem utrmácenou! Jdu, Julie Vypije obsah lahvičky Ach lékárníku, nelžeš! Ten jed je rychlý. Umřu v polibku. (Monolog Romea, který si myslí, že Julie zemřela, a tak se otráví, aby byl s ní. Přeložil Josef Topol.) Co to máš v ruce, miláčku? Už vím. Skleničku s jedem. Ty ses otrávil. Lakomec! Vypil všecko, ani kapku nenechal pro mne! Políbím tě na rty. Snad na nich zůstal nějaký ten jed, aby mi pomoh z mého trápení. Líbá Romea Někdo jde! Rychle. Naštěstí máš dýku! Uchopí Romeovu dýku a probodne se Sem patříš, dýko. Tam si rezivěj. (Monolog Julie nad mrtvým Romeem. Přeložil Josef Topol.) Už s chmurným mírem vzchází chmurný den a samo slunce těžkou hlavu skrývá. Jen zprostit toho, kdo je nevinen, a ztrestat provinilé ještě zbývá. Však věčně bude srdce jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova. (Závěrečný monolog Vévody z Verony. Přeložil E. A. Saudek.) Přemýšlela jste někdy v životě o sebevraždě? Ne. I když je vám fakt neveselo, nedaří se, jste smutní, zklamaní... vždycky přijde moment, kdy se vyjasní... Hrála jste Julii v Shakespearově tragédii Romeo a Julie o dvou mladých lidech, mezi kterými vznikne láska silnější než smrt. Dokážete si u sebe představit lásku, pro kterou byste se obětovala? Nejde o obětování se. V Romeovi se potkají dva, co bez sebe nechtějí jít dál. Když naposledy vydechne jeden, jde za nim na věčnost i druhý. Tam se možná setkají. Také jste hrála Johanku z Arku. Další mladá žena, která se obětuje nějakému ideálu. Jak vám v její postavě bylo? A znovu: dokážete si představit hodnoty, pro které by vám stálo za to se obětovat? Její víra byla absolutní. Obětovala jí osobní život a poslouchala jen sílu vnitřního hlasu. Hrála jsem ji a zároveň obdivovala. Jste věřící? A pokud ano, mohla byste svoji víru popsat? O osobních věcech mluvím jen v písničkách.

jako město

Brooklyn, Bronx, Queens and Staten From the Battery to the top of Manhattan Asian, Middle-Eastern and Latin Black, White, New York you make it happen (Beastie Boys – An Open Letter to NYC) Momentálně pobýváte v New Yorku: jak na vás působí tenhle „kotel“ lidí různých ras, etnik, náboženství, kultur a sexuálních orientací? Já ale vůbec v New Yorku nepobývám. Právě jsem vydala desku, na kterou točíme klipy. V Praze. Ovšem to město, New York, mám moc ráda. Nadechnete se a máte dojem, že všechno, na co pomyslíte, můžete i zrealizovat. Je to zázračná atmosféra. Líbilo by se vám, kdyby se na takový „kotel“ proměnilo i Česko? Praha takovým kotlem je :], ale spíš barokně začarovaným. Se zvláštním humorem a nebraním nikoho a ničeho vážně. Ani sebe. V tom je zase její kouzlo. A když už jsme u té Ameriky, co si myslíte o prezidentu Obamovi? Sledovala jsem několik jeho projevů a byl fascinující.

jako rebel a rock'’n’'roll

Ptáte se třeba, k čemu pitvat život Jerry Lee Lewise? A proč ne? Žijeme v bezbožných časech a příběh tohoto muže by nám všem měl posloužit jako hrozný a odstrašující příklad. A navíc, jeho životní odyssea je natolik neobvyklá, že ve srovnání s ní se všechny románové příběhy jeví jako směšné selanky. Je tu všechno: šílenství, bigamie, náboženské blouznění, tragédie, psychotická arogance, monumentální nezkrotnost a poživačnost, drogy všeho druhu a složení, oceány alkoholu, bohatství, mravní zkaženost, zatracení, pravděpodobně i vražda. ... „Elvis byl největší, ale já jsem nejlepší,“ prohlásil jednou Lewis, skromný jako vždycky, a přinejmenším v tom měl pravdu. Protože přestože byl Elvis jednoznačně nejcharismatičtější, Jerry Lee byl nejnebezpečnější, a je to právě pocit nebezpečí, jenž ho obklopuje až do dnešního dne... ...Když Jerry Lee vstoupí do místnosti, cítíte, že se země chvěje, protože půda se pod ním vždycky lehce pohne. (Slavný hudební novinář Nick Kent popisuje v knize Těžkej nářez průkopníka rock’n’rollu padesátých let Jerry Lee Lewise. Přeložil Josef Moník.) Hrajete v muzikálu Ať žije rokenrol! Co pro vás rock’n‘roll znamená? Jako hudba, jako životní styl, móda, hodnoty...

číslo 4, 2011 | ročník III

w w w.redwaymag.cz

rozhovor /

Bylo moc fajn ocitnout se na chvilku v minulosti :] Jiný myšlení, jiná tabu, jiná móda, jiná muzika, jiné cíle... Jsem ráda, že žiju v době, která se za rock’n’rollem může ohlídnout, něco se naučit a jít dál.

A co věčně melancholičtí, sebedestruktivní rockoví rozervanci?

Tak to už vůbec ne:] Jsem melancholická sama. Na to nepotřebuju nikoho do party :] Co si myslíte o rockerské filozofii „sex, drogy a rock’n’roll“?

Jakou postavu v muzikálu hrajete?

Jmenuje se Yvetta a je zamilovaná do hlavního rebela celé hry. Naprosto ji okouzlí svým názorem na svět, svým zpěvem, odvahou... no prostě první láska. Přitahovali vás někdy drsní rockeři? Pokud ano, čím?

Ani ne. Ale pokud se mi ve skupinách někdy líbil nějaký kluk, tak to byl bubeník. Ti toho moc nenamluvěj a jsou tak trochu v pozadí a přitom dřou jak mourovatí :]

Pokud to někomu vyhovuje, proč ne:] Každýho věc. A zrovna nedávno jsem viděla film Rockstar s Markem Wahlbergem. Ve skupinách to asi bez takovýho hesla ani nejde. Dává jim to šťávu a šmrnc :]

jako tečka

„To je mi líto, že tě zklamu, ale všichni jsou ve skutečnosti jenom embrya. Duše je odpadní

číslo 4, 2011 | ročník III

produkt, který se rozpustí v atmosféře a narušuje televizní vysílání, nic víc.“ (V komiksu Pixy od Maxe Anderssona takhle dívka Chlamýdie vysvětluje mladíkovi Alkovi Seltzerovi, proč z jeho mrtvého těla vyskočilo něco, co se nepodobá duši, ale embryu. Přeložil Jakub Němeček.) Věříte, že po smrti něco následuje?

To netuším, ale líbí se mi filmy, které dávají naději, že ano. Vystudovala jste vysokou školu, humanitní obor, máte dokonce doktorát. Řekla byste o sobě, že jste intelektuálka?

Knihy jsou pro mě nepostradatelné. Bez nich si cestu kamkoli neumím představit. Pokud je tohle jednou ze známek intelektuálů, pak k nim zřejmě patřím :]

active /

text: Pepe Švejda, student 2. ročníku žurnalistiky UK FSV foto: archiv Francka Petouda

Snowscoot vymyslel švýcarský BMX nadšenec Franck Petoud. V zimě 1990 přespával s kamárady v roubence uprostřed švýcarských Alp, kde se po večerech všemožně bavili a vymýšleli bláznivé nápady. Francka napadlo, že zkusí sešroubovat rám BMX kola a dvě půlky snowboardu. Myšlenka se všem zalíbila a druhý den už vynález testovali na dvou prototypech. O rok později se na francouzské ski-show oficiálně prezentoval první komerční model snowscootu a brzy na to se snowscooty začaly vyvážet do celého světa.

Jak to funguje? Snowscoot je složen ze dvou širších lyží, které jsou vyrobeny na stejném principu jako snowboardy (dřevěné jádro, polyethylenová skluznice, ocelové hrany). Zadní lyže je dvakrát delší než přední. Druhou část tvoří rám podobající se své BMX předloze, vyrobený buď z oceli, nebo hliníku (v luxusním případě z titanu). Nohama stojíte na pružném pěnovém povrchu a máte je fixované nastavitelným popruhem, ze kterého se můžete kdykoli lehce uvolnit. Při jízdě zatáčíte přenášením váhy ze strany na stranu (řidítka slouží pouze k udržování rovnováhy) a brzdíte stejně jako na lyžích nebo na snowboardu buď hranami, nebo smykem.

Stačí snowscoot a dobrý boty K ježdění není potřeba žádná speciální výbava. Doporučují se kvalitní kožené nebo goretexové kotníčkové boty s neklouzavou podrážkou, které

w w w.redwaymag.cz

víz

k, l ov á š í je S e nu i n ejl e p m j ez se J ak p a t ř í m ý c e? d k ter z e dé j mla r Pilát et av a a) P r t i n K ň l í k a ta M n ) A b n uša áv o d c) D č ní z ku te s c o o t s u se ow Kd y e a n S n p 1 Eur o s t ? 2 01 te . 2 . 01 1 C o n . 2.−2 0 e 2 9 s tuj . 3. a) 1 . 3 .−25 d n e ex i o 2 v 2 á ) z ? b r zd y kov ý tu b c) t a s c o o ní. w o n d n a s í i z a m, J s o u , p ř e dn s my ke o e n s A í d a) z r . e, b ím. b) N h r a n ě n p á d e m o se í d neb z r e, b c) N

Snowscoot je mladej sport, ale jeho popularita s každou zimní sezónou roste. I na českých horách se už objevují první skupinky nadšenců, kteří ujíždějí na adrenalinové zábavě, co v sobě spojuje vášeň pro kola a zimní aktivity. Let‘s snowscoot! BMX a rozpůlenej snowboard

k a lý

se nepromáčí. Pro bezpečnost je dobré mít přilbu, páteřák a od věci není ani chránič na zuby. Pády občas bolí, zvlášť když si dáte řídítkama do pusy. Aby vám snowscoot neujel, můžete si ho připoutat k noze bezpečnostním lankem. To je rozumné, jelikož cena jednoho kusu se pohybuje od 15 000 do 60 000 Kč. Na druhou stranu ale vezměte v úvahu, že kromě x tisíc si k noze vážete taky 8 až 12 kg.

Jaký blázni na tom jezděj? Existují dva typy snowscooterů. Mezi ty první se řadí adrenalinoví fanoušci, kteří to rádi krosí někde mezi skalami v otevřené přírodě nebo skáčou ve snowparku. Obvykle pocházejí z prostředí kol nebo motorek (BMX, horská kola, motokrosky, enduro atd.) a snowscoot je pro ně na zimu skvělou alternativou. Nemusí trávit celé dny v zadejchaných halách nebo na promrzlých tratích. Druhou skupinou jsou rekreační rideři, ti si po sjezdovkách jezdí pohodu jazz bez hrocení.

Snowscooting u nás Průkopníky na českých sjezdovkách jsou například Petr Hejník, mistr světa z roku 2000, a Martin Kňava, který dnes organizuje závody, dováží do Čech nejlepší snowscootové díly a kousky, sponzoruje jezdce a vede portál www.outlinesport. cz. V praxi je to s ježděním složitější. Některé resorty mají se snowscootingem problém, a tak velmi záleží na přístupu vlekaře, jestli vás nechá se strojem vyjet nahoru. Například ve Špindlerově

Mlýně snowscooteři dobré zkušenosti nemají, naopak ski-areály na Dolní Moravě, Božím Daru nebo Františkově v Jeseníkách patří mezi ty nejvstřícnější a snowscoot si zde za pár stovek na den můžete dokonce i půjčit.

Závody Prestižním závodem je určitě mistrovství světa. Loni se konalo v Kanadě a letos to vypadá na Švýcarsko. V Česku se zatím jezdí pouze závod Snowscoot European Open na Dolní Moravě, jehož se loni zúčastnilo 17 zahraničních jezdců z Francie, Švýcarska a Slovenska. Letos se závod přejmenoval na European Snowscoot Contest a je naplánovaný na 19. 2.−20. 2. 2011. Soutěžními disciplínami jsou downhill (dostat se co nejrychleji dolů po náročné trati), freestyle (triky a skoky, např. backflipy, tailwhipy, supermany), snowscoot cross (náročná dráha s klopenými zatáčkami, vlnami a nejrůznějšími skoky, ve které měří síly 4 až 6 jezdců najednou), slalom a big air, při kterém se u jediného skoku hodnotí obtížnost, zvládnutí a styl triku.

Jezdci Nejvíc se jezdí v Kanadě, USA, Francii, Švýcarsku a Japonsku. Světová špička se soustředí právě okolo japonského týmu JYKK, za který jezdí i Slovák Dušan Antalík. Mezi nejlepší Čechy patří Michal Matys, Erik Kimmel, freestylemotokrosař Petr Pilát nebo bikrosař Michal Prokop, se kterým si můžete právě v tomto čísle přečíst rozhovor.

active /

text: Kateřina k8 Písačková, studentka 3. ročníku katedry žurnalistiky FSV UK, koolkeight@gmail.com foto: Kubo Krížo

ROBOTIX Ketchup Kids „Nejlepší je rozsekat se hned na začátku, ještě než začnete pořádně jezdit. Naštve vás to a pak nechcete přestat, dokud ten trik nedáte. Úplně nejhorší je spadnout třeba po hodině snažení.” Další článek o skateboardingu. Ale co o tom má člověk pořád psát kromě toho, že je to kreativní sport, který se nedá měřit pomocí branek, bodů ani vteřin, a že si při něm člověk užije spoustu „pohody s kámošema”? Nikolas Tušl by se prý rád dožil doby, kdy skateboarding bude v očích veřejnosti respektovaným sportem a na skejtových pohárech se bude k hodnocení jednotlivých jízd využívat zpomalených záběrů, jako je tomu třeba v krasobruslení. (Možná to ale řekl spíš proto, že si sám ujíždí na tzv. slow-motion a hojně takové záběry používá ve svých videích.) Adam Lukas s ním nesouhlasí – skateboarding by si podle něj měl zachovat svůj lehce undergroundový ráz, rozhodně nepatří na olympiádu. Dodává, že by to ale zároveň chtělo víc veřejných kvalitních skateparků a že děti by měly skejtovat odmala. Koloběžky jsou teplý, zato skejťáci maj styl v krvi, která z nich občas i teče. Tyhle názory mimo jiné padly, když jsem se s klukama sešla,

aby mi vysvětlili, o co vůbec v tom jejich uskupení Robotix: Ketchup Kids jde. Po chvíli Adam skromně prohlásil: „No, my tvoříme jenom to, co jsme, jinak jsme toho zatím moc nevytvořili...” Zatím možná ne, ale když pro vás skateboarding znamená všechno, výsledky se časem dostaví. Sledujte www.robotix.cz a vsaďte se, že o nich ještě uslyšíme.

Fotograf Kubo Krížo „Ne, nikdy jsem to nestudoval. Přečetl jsem si manuál a šel fotit.” Kubo je mladý fotograf, co během krátké chvíle dobyl pole současné česko-slovenské skateboardové fotky. Na jeho práce narazíte v každém časopise, který na scéně něco znamená. Fotit začal ve dvaceti, když se zrovna bez internetu a kabelovky hrozně nudil u babičky. Jen tak vzal do ruky foťák a šel se projít po vesnici... Po pár fotkách pro kámoše, co chodí skejtovat na Slavín (znamý bratislavský spot), se do focení pustil naplno. Slavín vyměnil za Stalina a Bratislavu za Prahu.

Adam Lukas, 22 let 19. místo na MČR 2010 sponzoři: Etnies, Nugget, Eina, Infantia, Streetmarket, Acetrucks, Minimon.cz

Nikolas Tušl, 22 let 10. místo na MČR 2010 + vítěz besttrick contestu za trik Caballerial frontside feeble revert na railu sponzoři: Nikesb, Hypesk8, Nugget, Streetmarket, Minimon.cz

číslo 4, 2011 | ročník III

„Studovat, studovat... hmmm, to slovo je mi povědomé. Ne, nikdy jsem to nestudoval. Přečetl jsem si manuál a šel fotit,” odpověděl na mou otázku. V oboru obdivuje Joeyho Lawrence a snímky přírody v National Geographic, kde by také jednou rád publikoval. Chce se podívat do Nepálu, Tibetu, na Galapágy nebo do Jižní Ameriky. Přál by si, aby jeho fotky vzbuzovaly v lidech úctu k přírodě. „Pro mně je to ta nejkrásnější věc. Asi jsem blázen,” říká Kubo. A taky rád fotografuje krásné dívky, zapomněl dodat. Výbava: digitální zrcadlovka Canon 40D, objektivy: 70-200mm/2,8, Tilt Shift-E 90mm, 50mm/1,4 a tzv. fisheye.

číslo 4, 2011 | ročník III

w w w.redwaymag.cz

active /

text: tomáš znamenáček foto: Yan Renelt, Jiří Švorc, Aleš Foff

Black and white glory

Černá a bílá. To je pro všechny jednoznačně zlo a dobro. Nebo také černobílá fotografie, která je pro mnohé symbolem pravěku, něčeho starého a dávno played out. My, snowboardisté, máme na věc jiný názor. Cestujeme po celém světě a fotografií doslova žijeme. Každý náš krok na sněhu zachycujeme jak kamerou, tak fotoaparátem a můžeme vám říct, že černobílé fotky pro nás mají až mrazivě magickou atmosféru.

číslo 4, 2011 | ročník III

V tomto zvláštním čísle RedWaye od nás proto nečekejte žádný příběh z cest, žádnou radu, co si koupit, žádný rozhovor. Jen se dívejte, jak se snowboardistům žije v černé a bílé... Ze snímků z Laaxu, Saas Fee, Avoriaz, Bulharska a exotického Libanonu vás zdraví Roman Dlauhý, Ondra Zvoníček, Danino Paulíček a Miki Pajer. Ať žije černá a bílá!

w w w.redwaymag.cz

active /

text: Kateřina k8 Písačková, studentka 3. ročníku katedry žurnalistiky FSV UK, koolkeight@gmail.com foto: Horsefeathers, David Blažek

Horsefeathers Pleasure Jam

Slovníček:

bs/fs – frontside, backside – rozlišení triků podle hrany, ze které se odrážíte cab – trik, do kterého se odrážíte z frontsidové hrany snowboardu při jízdě „na switch“, opačnou nohou dopředu, než jezdíte normálně. cork – vychýlení se z vertikální osy rotace v průběhu triku rodeo – poloviční salto „do boku“ podél horizontální osy, minimálně při rotaci o 180

V listopadu vedla moje cesta za prvním sněhem na nedaleký rakouský ledovec Dachstein, na akci s názvem Horsefeathers Pleasure Jam. Tento snowboardový závod každoročně otvírá závodní sezónu na severní polokouli a již čtvrtým rokem je sponzorován českou firmou Horsefeathers, což se dá považovat za velký úspěch domácího byznysu. ”Pleasure” v názvu odkazuje jak k německému legendárnímu časopisu Pleasure Mag, tak k radovánkám, kterých si tu návštěvníci mohou užívat, i když zrovna nepřijeli závodit.

Strach

Po celou dobu tu kromě závodního parku bývá v provozu i ”funpark” pro veřejnost s množstvím menších překážek. Zábava na Pleasure Jamu rozhodně nekončí se zavíračkou vleků, každý večer je přichystán ještě bohatý program s koncerty a premiérami nových snowboardových videí – letos jsme se podívali na nový kousek německé produkce Isenseven nazvaný Don‘t Panic. Přes den to na ”Dachu” vypadalo trochu jako na plážích v Chorvatsku. Kromě toho, že celý víkend parádně svítilo sluníčko, se tu jako každý rok sešla SPOUSTA nadšených Čechů – účastníků téhle podívané, na kterou se sjíždějí nejlepší jezdci z Evropy. Že nekecám, si nejlép ověříte ve videoreportu od Sentrala, autora populárního videoklipu Chill pro libereckou kapelu BPM (najdete ho na www.freeride.cz v sekci snowboard.) HF Pleasure Jam se pyšní čtyřmi ze šesti možných hvězdiček hodnocení Ticket To Ride World Snowboard Tour, což znamená, že závodníci v něm získávají větší počet bodů do průběžné tabulky celé série a závodí se i o víc peněz, tentokrát bylo ve hře 20.000 dolarů. Zkrátka velká událost, kterou si nemohli nechat ujít ani zástupci českých

na 7. místě. Víc než útěchou jí ale nakonec byla cena za NEJLEPŠÍ trik celého závodu, obrovské bs rodeo 540. O zlato bojovaly nakonec čtyři holky – Polka Katerzyna Rusin a Chorvatka Anja Stefan, Britka Aimee Fuller si jízdou cab 540, bs 360 a backflip vyjezdila druhé místo a první místo z loňského roku obhájila s kombinací cab 540, fs 360 a bs 540 dvacetiletá Finka Enni Rukajärvi, která momentálně vede i světový žebříček TTR. Nudný výčet triků sem píšu proto, že mě těší vidět, jak se za posledních pár let úroveň dívčích kategorií na světových závodech neuvěřitelně zvedla. Jen účast naší třináctileté reprezentantky Kačky Vojáčkové (11. místo), která závodí ani ne rok a na místních menších skocích s klidem vypráskne 360ku, svědčí o svém. Kluků do finále postupovalo dvanáct a pořád jsou to nepoměrně větší kaskaděři, Elias Erhartt z Německa nakonec bral zlato za jízdu čítající cab 540, bs 1080 double cork, fs 900 a cab 180 rock 360 z wallridu. To jen pro přehled, v jakých trikových relacích se evropské závody TTR pohybují. A to Horsefeathers Pleasure Jamem sezóna teprve začíná...

číslo 4, 2011 | ročník III

barev. Se závodní tratí se nejlépe popral Honza Nečas, kterého v semifinále doplnil z loňska nominovaný Darek Bergmann ze stáje Horsefeathers. Honza přijel v noci ze závodů v Budapešti, spal dvě hodině v autě a pak zajel jízdu cab 540, backflip, bs 720, což mu zajistilo postup. Druhý den se ale bohužel ani jednomu příliš nedařilo, Darek svoji jízdu bs 720, fs 900 a switch bs rodeo v tréninku odjížděl krásně, v závodě ale bohužel chyboval. Stejně tak Honza Nečas, který pokus o legendární double backflip zakončil nechtěným frontflipem, když se mu nepodařilo přeletět celou plošinu skoku. Během jízd ostatních závodníků tedy podlezl plot, rozjel se a mimo závod to „doublebeko“ prostě odjel, za což sklidil od diváků zasloužený aplaus. V superfinále už jsme bohužel žádné zástupce neměli. Většina závodníků měla ten den menší problémy s rychlostí na největší skok s 18metrovou plošinou, kterému se na Dachsteinu přezdívá Velká Berta. Té se ale nezalekla šestnáctiletá Klaudia Medlová, která skákala 360ky i 540ky a dokonce obří backside rodeo. Všichni jsme se divili, že se neprobojovala do holčičího finále a skončila až

Jak překonat strach, když přijedete na závody a trať obsahuje větší překážky, než jste zvyklí? Kromě toho, že se samozřejmě obrníte co největší dávkou soustředěnosti a chrániči od hlavy přes páteř až po zadnici, se prý závodníkům osvědčuje oblíbená muzika. Bratři Porkertovi poslouchají třeba The Sounds nebo oblíbené tracky ze snowboardových videí, na Katerzynu Rusin prý funguje písnička Cooler Than Me od Mikea Posnera. No a někteří z nich, jako třeba Honza Nečas, slovo strach pro jistotu vůbec nemají ve slovníku.

active /

text: M. Overstreet foto: Nike

prizrak

aneb Nike ocima studentu

Na sklonku minulého roku přišel na svět Přízrak, první výsledek dlouhodobé spolupráce firmy Nike s budoucími designéry, nyní studenty pražské VŠUP.

prezentace firmy Nike

Přízrak je projekt na hranici módy a umění, který vytvořili tři studenti 5. ročníku ateliéru designu, známí též pod jménem Team Mutanta. Jako tvůrčí materiál použili boty kolekce Nike Sportswear pro jaro 2011. „Naše instalace zosobňuje nenávist k běhu. Přízrak po nekonečném sprintu sbírá síly k poslednímu skoku, aby ukončil tohle utrpení drtivým dopadem,“ říká jeden z nich, Daniel Gonzales. Jestli tomu moc nerozumíte, nevadí, my taky ne. Člověk hned nemusí rozumět všemu. Hlavní podle nás je, že Nike dává studentům příležitost k realizaci nápadů, a jak je vidět, nebojí se ani lehce kontroverzního pojetí. To je nám sympatické, a proto budeme jejich spolupráci, do které se prý postupně zapojí i další ateliéry Vysoké školy umělecko-průmyslové, se zájmem sledovat. Přízrak jsme viděli v listopadu v pražské galerii M Factory (pozor, neplést s MeetFactory) – a jak říkám – těšíme se, co bude dál.

NIKE, Inc.

O Vysoké škole umělecko-průmyslové

sídlí poblíž města Beaverton ve státě Oregon a je předním světovým návrhářem, prodejcem a distributorem originální sportovní obuvi, oděvů, vybavení a doplňků pro celou řadu sportů a pohybových činností. Mezi dceřiné společnosti stoprocentně vlastněné společností Nike patří Converse Inc., která navrhuje, dodává na trh a distribuuje sportovní obuv, oděvy a doplňky, společnost Cole Haan Holdings Incorporated, která navrhuje, uvádí na trh a distribuuje luxusní obuv, kabelky, doplňky a kabáty, společnost Umbro Ltd., přední globální fotbalová značka z Velké

Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze již desítky let formuje a vychovává budoucí designéry a návrháře. Spolupráce s renomovanými a prestižními značkami, mezi které společnost Nike patří, je pro školu zásadní. Těší nás, že můžeme pokračovat a rozvíjet tradici intenzivní spolupráce s firmami, které se nebojí inovací a posouvají tak vnímání designu výrobků dál. Díky tomu mají studenti výjimečnou možnost převést své kreativní nápady v realitu a přiblížit se tomu, být nejlepšími v oboru. A spolupracovat s těmi nejlepšími z oboru, je hlavní prioritou VŠUP, školy, která udává trendy.

Británie, a Hurley International LLC, která navrhuje, uvádí na trh a distribuuje obuv, oděvy a doplňky pro akční sporty a životní styl mladých. Více informací najdete na stránce www.nikebiz.com.

w w w.redwaymag.cz

rozhovor /

Text: Pepe Švejda, student 2. ročníku žurnalistiky, UK FSV foto: Redbull / rutgerpauw.com, Daniel Vojtěch

Poprvý jsem ho viděl na plakátu, kterej mi brácha přines z BMX závodů. Bylo na něm stříbrnou fixou napsaný: „Pro malýho Pepu“ a já od tý doby snil, že se s ním jednou potkám osobně. Trvalo to zatraceně dlouho, ale nakonec se mi poštěstilo a je z toho tento rozhovor. Michal Prokop se zná s kolem o čtyři roky míň než se svojí mámou a spíš než králem český cyklistiky je multifunkčním bikovým robotem, kterému součástky i nohy šlapou na nejlepší úrovni.

rozhovor /

Kolik máš doma kol?

Momentálně asi osm. Dvě bikrosový, fourcrossový, sjezdový, freeridový, crosscountry, silniční a dráhový. Ok. To jsem mohl čekat. Jak to, že si takhle všestrannej?

To je přirozenej vývoj mýho ježdění. Vždycky to spolu nějak souviselo, navazovalo to. Začal jsem na bikrosovym kole asi v šesti letech. Potom jsem zkoušel i freestyle a skákal dirt, kde jsem piloval techniku pro závodění. Od bikrosu jsem se dostal ještě k fourcrossu a následně k horskejm kolům. V rámci tréninku zase k silničkám a na dráhovým kole jsem začal jezdit z důvodu rehabilitace. To mi dokonce šlo tak, že jsem se dostal až na mistrovství světa. Kdybych jezdil celý léta jednu disciplínu, tak by mě to asi nebavilo. Mě prostě baví jezdit na kole, jedno na jakym.

stejně jako na závodech světovýho poháru – stejný organizátoři, lidi, stratér i hlavní rozhodčí. Jsem rád, že to mělo dobrý ohlas, lidem se to líbilo, média měla zájem. To je pro bikros dobrý do budoucna. Je pravda, že tam nahnali placený fanoušky, aby na to někdo koukal?

Ne. To bylo o rok dřív na světovém poháru, který se jel na té samé trati. Číňani jsou z toho jejich režimu úplně zblblí, takže jsou schopni nadchnout se pro všechno. Vypadalo to tak, že na tribuně postávali starší Čínani a na povel mávali fáborkama. Jako docela vtipný... Řešil jsi někdy otázky lidských práv a potlačování demokracie, když jsi v Číně byl?

Jsem odkojenej bikrosař a s tím hodně souvisí fourcross. K tomu mám nejblíž. Sjezd, freestyle a freeride mám jako zábavu a trénink, nic víc.

Ne. Nikdy jsem tohle neřešil. To, co bylo za plotem olympijský vesnice, mě nezajímalo, soustředil jsem se na svůj výkon, trénink a samotnej závod. To je, jako kdyby k nám přijel nějakej Číňan a chtěl řešit naši politickou situaci... Je to tak jinej svět, že mi je naprosto cizí. Můžeš o tom číst v médiích, ale nic nevyřešíš, akorát si říkáš: „Co já s tim udělám?“

Bikros, fourcross, vysvětli mi, co si pod tím mám představit.

Závod se ti nakonec vůbec nepovedl. Nedostal ses ani do semifinále. Co se stalo?

Původní BMX je zkratka bicycle motocross, česky bikros, anglicky BMX racing. To je ježdění na malejch kolech na rovný, asi 400 metrů dlouhý, hliněný dráze se skokama a klopenýma zatáčkama. Dneska už pod pojem BMX patří úplně všechno od freestylu přes flatland až k U rampě. Ale je to tak, že BMX je originální disciplína, od který se všechno odvíjí. Je to průprava na všechno – na motorku, na trial, silniční motorky, cyklokros, sjezd nebo freestyle. Fourcross je bikrosu podobný, jen se jede na větších kolech, z kopce a jenom ve čtyřech závodnících.

Prostě mi nesedla trať. Teď se na ní jel i závod SP v USA a zase mi to nevyšlo. Už se těším na olympiádu do Londýna, konečně něco jinýho.

A jakou z těch různejch disciplín preferuješ nejvíc?

Tak jsme si prošli názvosloví a teď mi pověz, jak ses k ježdění dostal?

Jako každý normální dítě jsem jezdil na kole a věčně se na něm plácal před barákem. Máma měla známýho a jeho syn jezdil bikros, tak jsem s ním šel jednoho dne na trénink, zalíbilo se mi to a od tý doby to dělám. Náhoda prostě. Vzpomeneš si na svý první závody?

To si pamatuju dobře. Bylo to v Praze na Proseku a tenkrát jsem vyhrál. Byli jsme asi jenom tři. Rád vzpomínám na to, když jsem jako malej jezdil závody, protože to byla sranda. Co táta sestavil doma v garáži a máma ušila, to jediný bylo k dispozici. Žádný speciální materiály ani vybavení. Co pro tebe znamenalo, že sport, který jsi dělal tolik let a který tě k profesionálnímu ježdění na biku přivedl, byl před pár lety uznanej jako olympijská disciplína?

To, že se bikros konečně dostal na olympijský hry, byl pro mě vrchol a pro všechny kluky a celou tu komunitu nadšení. V Pekingu jsme si to užívali, i když jsme si to nijak zvlášť nepřipouštěli. Vypadalo to tam totiž úplně

číslo 4, 2011 | ročník III

A nebyl jsi zklamanej? Všichni do tebe vkládali takový naděje...

Na jednu stranu samozřejmě ano, ale pro mě byl úspěch už to, že jsem se tam dostal. Bohužel forma nebyla ideální, protože jsem předtím musel odjet spoustu závodů, abych se vůbec kvalifikoval a to mě docela vyčerpalo. Tělo nefungovalo, jak by mělo, měl jsem problémy se zápěstím a tak. Navíc to bylo vyhrocený ze strany médií a sponzorů. Nic z toho jsem si nepřipouštěl a snažil se tomu obětovat všechno, ale bohužel to nestačilo. Byla o dobrá zkušenost. Myslíš, že bikros na olympijských hrách pomůže k tomuto sportu přilákat mladé lidi a potenciální budoucí profesionály?

Co se týče samotného bikrosu, tak to moc optimisticky nevidím. Talentů moc není a mladí do toho nejsou tak nadšený, jako jsme byli v začátcích my. Každej si myslí, že něco zajede, všichni se z něj zblázněj a hned bude mít sponzory. Ale tak to není. Pokud nemáš podporu rodičů, nemakáš na sobě a nemáš štěstí, tak můžeš bejt sebelepší a stejně z tebe nic nebude. A pomáhá v tomto ohledu mladým závodníkům Český cyklistický svaz?

Ve spoustě zemí se díky olympiádě zavedly programy, který finančně podporujou ty nejlepší kluky, aby se mohli připravovat na další letní olympiádu. U nás tohle moc nefunguje, což je docela problém. Lidi, co sedí v BMX komisi, se snaží vydolovat z toho co nejvíc, ale zvrchu je to neprůstřelný. Mně osobně už je to jedno, smířil

To, že se bikros konečně dostal na olympijský hry, byl pro mě vrchol a pro všechny kluky a celou tu komunitu nadšení.

Michal Prokop Pře zdív k a: Frky Dat um n arození: 1. dubna 1981 Home town: Praha Sponzoři: Nike, RedBull, AGang, Kenda, Oakley, UFO plast, Multipower Ne jvě t ší úspěch y: dvojnásobný mistr světa ve fourcrossu, dvojnásobný vítěz světového poháru ve fourcrossu, trojnásobný mistr Evropy ve fourcrossu, olympiáda v Pekingu 2008 web: www.prokoprider.net

w w w.redwaymag.cz

rozhovor /

jsem se s tím, protože v tom léta žiju a vím, že každej se musí spolehnout jen sám na sebe. Mladý kluci jsou ale dneska takový, že když je nepodpoří svaz, tak se na to vykašlou. Místo toho, aby se snažili sami a nečekali na ňákej svaz, protože pro něj to přece stejně nedělaj. Myslíš, že zájem o sport ze strany mladých upadá?

Každej vrcholovej sport je dřina, a proto asi nikoho moc neláká. Člověk je všeobecně dost línej a nechce se mu makat. Mladejm klukům se nechce investovat čas a samozřejmě i nějaký peníze a hodně z nich se spokojí s tím, že jsou někde lokálními hrdiny a dávají nejlepší trik ve skateparku. Naštěstí je tady pár jmen, u kterých vidíš, že to berou jinak. Třeba Michal Beran (freestyle BMX, rozhovor s ním v RW, číslo 6/2010, pozn. aut.), kterej na sobě maká, jezdí ven a je hodně vidět. Jenže to už neni o tom, že si jde jednou tejdně tamhle někam zajezdit, jo? Musí chodit do posilky, aby držel pohromadě, musí mít nějakou rehabku, aby ho spravili, musí pilovat triky, aby ho na závodech nezajeli šestnáctiletý kluci. Jak jsi v mládí přistupoval k takhle náročnýmu programu ty?

My jsme tim byli odkojený, bavilo nás to, na závody jsme se těšili, že si zase s partou pokecáme a zajezdíme, takže mi to vůbec nepřišlo. Kolo bylo mojí přirozenou součástí, už odmala jsme s kámošema všude jenom jezdili. Když na fotbal, tak na kole a takhle celý dětství. Dřív taky nebyly všechny ty kraviny jako internet a mobily, který by odváděly naši pozornost. Pak přišel moment, kdy jsem musel řešit, jestli se tim zkusim živit, jestli to půjde, nepůjde... To už je pak lámání chleba a buď na to máš, nebo ne. Bohužel ta úmrtnost mladejch talentů je v tomhle hrozně velká.

To se trénuje jak?

Startovací zařízení, který je běžný pro SP, mám doma. Je to malá startovací rampa, na který vychytávám pohyb, držení rukou a tak. Dá se to ale trénovat i jinak. Rychlýma rozjezdama z místa, nebo v posilovně trénuješ výskoky s činkou, přeskakování překážek a tak. Jde hlavně o výbušnost. Na co při závodech myslíš těsně před startem?

Když už jsem seřazenej v těch kójích, tak se jenom soustředím na odstartování, a aby se mi povedlo prvních pár šlápnutí. S nikym se nebavím, tam už jde sranda stranou a koncentruju se jen na svůj výkon. Je to pak na trati hodně tvrdej boj?

Tak samozřejmě se na dráze do sebe různě strká, ale od toho tam jsou rozhodčí, aby posoudili, co je úmyslný, aby tě mohli diskvalifikovat. Když je to vyložená prasárna, tak se to zjistí, ale někdy se stane, že si toho nikdo nevšimne. Jak se ale znáš s těma klukama, tak už víš, co od nich na dráze můžeš čekat. Vidíš, že se blíží tenhle nebo tenhle, a už čekáš ránu, tak se buď zpevníš, nebo se mu snažíš vyhnout, anebo mu zkusíš ujet, což je nejlepší. Občas se stává, že někdo jede na nepostupovym 5. místě , tak to zkouší napálit do toho před sebou, a buď ho vyřadí, nebo ne. V cíli pak proběhne nějaký to vyříkávání si věcí, ale nestane se, že se někdo popere.

Doping se objevuje hlavně u silničářů. Jsou mezi bikrosařema a silničářema velký rozdíly v přístupu ke sportu?

To je, jak kdybys nás srovnával s fotbalistama. Silničáři jsou v pohodě lidi, ale myšlením prostě fotbalisti. Je to strašná dřina, musej zvládat šílenej trénink a to se pak nedivim, že jdou cestou zakázanejch látek, protože bez toho to prakticky nejde. Jsou to chrti, který najížděj kilometry, vytrvalci, něco jako Keňani, co běhaj maratóny. Ale ty taky jezdíš na silničním kole.

V rámci tréninku si rád zajezdim, líbí se mi to, zvlášť když jseš na krásnym místě, tak je to super relax. Ale dvě hodiny mi stačej, pak to přestává bejt zábava. Máš někde schovaný svoje první kolo?

Nemám, ani nevim, kde skončilo. U mě moc nefunguje takový to vystavování trofejí. Ani nejsem fanouškem různých ocenění, pro mě je to nutný zlo a obešel bych se bez toho. Moje babička ale miluje poháry a medaile, takže jí je dávám a ona to schovává do krabic. Prej až jednou budu mít děti, tak jim to ukážu. Já jí řikám, ať to radši prodá, nebo to dá na nějaký šipkový turnaje. Co s tim.

Zastavil bys, kdybys viděl, že se na trati někdo zranil?

To je tak rychlý, že to vůbec neni možný. Během těch 35 sekund se toho děje tolik a v takový rychlosti, že i když je pád, jedeš dál. Je to pořád závod, a s tím se na tý trati počítá. Cítíš se ze závodů už opotřebovaný?

Jak jsi poznal, že na to máš?

U mě to šlo nějak přirozeně. Byl jsem dobrej v juniorech, první rok v elitě nic moc, ale přišlo pár dobrejch výsledků a dostal jsem angažmá v Holandsku za měsíční peníze. K tomu přišlo pár prize money, a když jsem dostal další smlouvu za docela slušný prachy, tak už jsem si říkal: „To je dobrý, tomu se asi budu věnovat víc.“ Hned jsem odjel na tři měsíce do Ameriky závodit a trénovat na zkušenou. To mi bylo devatenáct nebo dvacet a nechal jsem tam asi 180 tisíc. Nesebral jsem prachy od sponzora a nešel si koupit nový auto nebo nějaký kraviny, investoval jsem to do sebe a díky tomu se to pak vyvíjelo dál. Říkal jsi, že důležitej je pravidelnej a poctivej trénink. Co všechno to obnáší?

Jako sprinter potřebuju převést pohybovou a výbušnou sílu na moje kolo. Není to jenom o nohách, je to o celym těle. Musíš bejt zpevněnej v zádech, v rukou, zkrátka trénuješ celou postavu. Zároveň potřebuješ mít natrénovanou i techniku, projíždění zatáček, skoky. Těch věcí je dost. A nejdůležitější je taky naučit se, jak ze sebe na startu dostat nejvíc.

číslo 4, 2011 | ročník III

Mám špatný rameno, i když se to lepší. Zápěstí mi spravila operace a v kotníkách mám šrouby. Tak to není úplně ideální, ale zatim držim pohromadě. Jediný, co pozoruju, je, že regenerace mi trvá dýl. Jinak mám sil dost. Jaká je bikrosová komunita?

Bikrosaře s jejich lifestylem můžeš přirovnat ke skejťákům, snowboardistům nebo streetařům. Jsme free a cool, ale už máme trochu naběhnuto do nějakejch desetibojařů a atletů. Na profesionální úrovni nejde, aby ses vyhuloval nebo kalil a chtěl u toho něčeho dosáhnout. Takže trávu nekouříš?

Já zásadně nemůžu hulit, u mě to je doping. Na tři měsíce dopředu odevzdávám svůj program, kde budu, takže mi kdykoli a kdekoli můžou přijít vzít vzorek. Na týhle úrovni si to nedovolíš, ale stejně si myslim, že to je zbytečný. Tráva přeci není doping. Nijak ti nezvýší výkonnost.

O to nejde, to je, jako kdybys šel ožralej na start. Problém je v tom, že můžeš ublížit někomu jinýmu, to je průser.

Michal Prokop By l jsem z amilovane j do: starší spolužačky Cht ěl jsem bý t: mistr světa Škol a pro mě z n amen al a: nutné zlo Ve volném čase jsem: jezdil na kole Zkoušel jsem: různé triky na kole Hledal jsem: sám sebe Přišel jsem n a to, že: sport mě baví nejvíc Bál jsem se: vůbec ničeho

soutěž /

My v redakci výrobky Apple přímo milujeme! A co vy?

Pro tři z vás tady máme iPod shuffle s reproduktorem, stačí jen správně odpovědět na otázku:

Které vysoké školy sdružují speciální studentský klub společnosti Apple?

Odpovědi posílejte do 31. ledna 2011 na info@redwaymag.cz. NEZAPOMEŇTE PŘIPSAT SVOU ADRESU.

w w w.iworld-store.com w w w.redwaymag.cz

v jiné kůži /

text: Pepe Švejda, student 2. ročníku žurnalistiky FSV UK foto: profimedia.cz

Jméno: Sahide Cingöz Věk : 18 let Odkud je: Mohuč (Mainz) Co ji ne jvíc baví: číst Oblíben ý/ neoblíben ý předmě t ve škole: němčina / matematika Oblíben ý herec: Tom Hanks Oblíbená zpě vačk a: Alicia Keys St uduje: gymnázium, po maturitě se chce hlásit na medicínu

Turkyně z Německa Tureckou menšinu v Německu dnes tvoří okolo tří miliónů Turků různých generací. První generaci představovali tzv. gastarbeiteři, kteří do Německa přijížděli jako levná pracovní síla v rámci průmyslového programu z počátku 60. let. Po deseti letech náborová pracovní politika skončila, ale mnoho Turků zde zůstalo. Německo jim navíc nabídlo možnost slučování rodin, takže za nimi mohli přijet příbuzní. To už je druhá generace. A pak je tu třetí generace: Mladí Turci a Turkyně, kteří dnes dokončují střední školy a do nichž se vkládá největší naděje. Patří k nim i Sahide, která nám sice v rozhovoru řekla, co si myslí o šátcích nebo Turecku v EU, ale fotky nám poslat nechtěla. No schválně, proč asi? Přistoupila jsi plně na evropský životní styl, nebo udržuješ tradice vycházející ze tvých islámských a tureckých kořenů? Řekla bych, že si ve svém životě udržuji oboje. Na jedné straně jsem naprosto „německá“ tím, že jsem zde vyrůstala, ale na druhou stranu mi přijde důležité, aby člověk nezapomínal na kulturu, ze které pochází. Myslíš, že je Německo multikulturní zemí? Jak si ty představuješ, když je něco multi-kulti? Třetí generace, kterou reprezentuji já, multi- kulti určitě je. Myslím, že to v Německu funguje, i když stát také dost nafukuje. Současná debata politiků o integraci je k ničemu, měli by si raději promluvit s cizinci a ne jen o nich bez nich. Pro mě multi-kulti

číslo 4, 2011 | ročník III

znamená, že se spolu bez předsudků baví lidé z různých zemí, třeba odlišného vyznání a s jinými zkušenostmi. Důležité je projevovat svému protějšku respekt. TABULKA 1 Jak si představuješ integrovaného Turka? Integrace pro mě znamená účastnit se společenského života dané země a ovládat její jazyk. Myslím, že označení „integrovaný Turek“ je trochu nepovedené. Integrovaný člověk se životu v Německu přizpůsobí tak dalece, jak mu to dovolí jeho náboženství. Tak je to například u mě. Ale zároveň by v sobě neměl zavrhovat „tureckost“. Integrace není přizpůsobit svoje oblečení tomu, co nosí ostatní ve městě, ale spíš duševní přizpůsobení. Důležité je znát zákony, práva, zvyky a řeč obyvatel. TABULKA 2

Co to je multi-kulti? Španěl, Japonec a Rus spolu v italské kavárně? Pro příklad to použijeme. Multi-kulti funguje za předpokladu, že v rámci rovnocenné společnosti vedle sebe dokážou existovat různé kultury a zároveň si udržovat své odlišnosti. Ty se ale nesmí stát hlavními zájmy, protože jinak by snaha o soužití vyšla naprázdno. Domluvili by se snad Španěl, Japonec a Rus, kdyby každý mluvil rodnou řečí? Mohli by všichni vychvalovat voňavé italské espresso, ale nikdy by se nepochopili. K tématu multikulturalismu se vyjádřila i německá kancléřka Angela Merkelová v nedávném projevu slovy: „Multikulturní přístup selhal, ale naprosto selhal.“ Není to pravda. Neselhal, jen se moc nesnažil, aby uspěl. Třeba to třetí generace změní.

Integrace, integrace, integrace. V Německu teď není žádné téma víc hot. Mají tam dokonce i ministra pro integraci a veřejnost vede debatu o muslimských přistěhovalcích (včetně Turků), kteří se prý nechtějí do německé společnosti začlenit, naopak se vyčleňují a navíc jim to nejde ve škole ani v práci. Většina Němců se shoduje, že jednou z hlavních příčin je nedostatečná znalost jazyka. Pomoci by měla kampaň, která má přistěhovalce motivovat ke studiu němčiny. S vypláznutým jazykem nabarveným v německých barvách a s heslem „Raus mit der Sprache, rein ins Leben“ (něco jako Ven s řečí, hurá do života) koukají z plakátů na vyjevené Turky známé osobnosti ze světa kultury a sportu. Otázkou ale je, jestli problém není i na straně německých občanů, kteří nejsou ochotní Turky jako národnostní menšinu přijmout a pochopit jejich tradice, náboženství a zvyky. O dialog se musí snažit obě strany, i když je to těžké. Sahide je skvělý příklad toho, že to jde.

Až 90 % tureckých žen si vezme tureckého partnera, z toho se 60 % sňatků domluví na dálku, aniž by se budoucí partneři někdy viděli. V tradičních rodinách se vzepření těmto pravidlům chápe jako urážka a nerespektování rodové cti. A to nemusí mít nejlepší konec. Slyšeli jste už někdy pojem „vražda ze cti”? Jestli ne, tak vás možná šokuje, že mužští příbuzní (bratranec, strýc, bratr nebo otec) jsou schopni dívku, co se zakouká do obyčejného Němce, zabít. Sahide říká, že se s tím ve svém okolí nikdy nesetkala, nicméně o tématu pojednává úspěšný film Proti zdi (Gegen die Wand).

Tolerovali by tví rodiče, kdybys přivedla domů Němce? Kvůli svému náboženskému přesvědčení nemám přítele. Jsem mladá muslimka a důležitá je pro mě především víra – národnost zas tak velký význam nemá. Němce bych si za manžela klidně vzala, i když mí rodiče by k tomu asi byli skeptičtí. Myslím si ale, že i o takových věcech se dá mluvit. TABULKA 3 Je nová generace tureckých žen v něčem jiná než předchozí? Řekla bych, že se oblékáme víc evropsky, chodíme do zdejších škol, abychom mohly později udělat kariéru. Já to úplně posoudit nemohu, protože moje matka vyrostla v Německu velmi emancipovaně, což v tureckém měřítku znamená, že má zaměstnání a dostalo se jí školního vzdělání. TABULKA 4 Jaký význam má pro tebe nošení šátku? Šátek je pro mě moje identita. Bez šátku bych nebyla Sahide, protože by mě kus chyběl. Bůh přikázal, aby muslimka nosila šátek. Tak ho nosím a vyjadřuju tím bohu a islámu svou lásku. V žádném případě ale šátek nepředstavuje politické přesvědčení. Pamatuju si, že ve škole na mě jednou učitelka zavolala, že pokud musím nosit šátek, ať jedu zpátky do Turecka. Na naší malé škole jsem se okamžitě stala tématem rozhovorů, lidi si mě na chodbách prohlíželi a bavili se o mně. TABULKA 5 Máš víc kámošů Turků nebo Němců? Myslím, že je to fifty-fifty. A taky mám hodně kamarádů jiných národností než jen turecké a německé. Liší se tvůj běžný den od toho, jak ho prožívají tví němečtí spolužáci?

w w w.redwaymag.cz

Práva žen v muslimském světě jsou omezená – je normální (samozřejmě s výjimkami, kterých naštěstí přibývá), že celý život prožijí v domácnosti a s vnějším světem mají jen minimální kontakt. O vše, co je potřeba zařídit „venku”, se stará manžel a také pečlivě kontroluje aktivity své ženy – od mailu přes telefon až po knihy, které čte. Slovnímu spojení „svobodná žena” Turci rozhodně nerozumí stejně jako my.

Nošení šátků bylo před pár lety v Německu předmětem velké diskuse, jelikož jedna turecká učitelka nebyla kvůli šátku přijata do práce. Následně byl v osmi ze šestnácti spolkových zemí přijat nový zákon, který zakazuje učitelkám nosit náboženské symboly, pokud nejsou křesťanské. To je nepřímá diskriminace, která integraci nepomáhá. Jak Sahide správně vysvětluje, ženám šátek nikdo nenutí, chtějí ho nosit samy, tak proč by jim to měl někdo zakazovat?

Ani ne, až na to, že se pětkrát denně modlím. Jinak dělám to, co ostatní – domácí úkoly, surfuju na internetu atd. Myslíš, že by měli Turci mít možnost vstoupit do EU? Já myslím, že Turecko do EU nepatří. Mělo by se spíš snažit obstát v Asii. Chtěla by ses vrátit do Turecka nebo žít v Německu? Turecko znám jenom z prázdnin, takže život v něm si teď představit nedokážu, ale člověk nikdy neví, jak se věci můžou vyvrbit.

Nejnovější studie ukazují, že čím dál tím více Turků se vrací do své země. Loni jich bylo o 10 tisíc více, než jich do Německa přišlo. Většinou odcházejí mladí absolventi německých vysokých škol, kterým Turecko nabízí možnost lepšího uplatnění a ohodnocení. To pro Německo znamená bohužel i to, že v zemi zůstávají nekvalifikovaní němečtí Turci. Jestli vás to zajímá, doporučujeme dokument o čtyřech Turcích, z nichž tři byli k návratu do rodné země přinuceni rodiči. Film Wir Sitzen Im Süden boduje na festivalech, takže pro všechny intouše must-see.

TABULKA 6

technologie /

Text: Kateřina k8 Písačková foto: Archiv

Technologie každodenního života

Minule jste zde viděli první válečné, reportážní a cestopisné fotografie ze Severní a Střední Ameriky. Výjimečné události vždy přitahovaly pozornost fotografů, kteří cítili potřebu je zvěčnit pro příští generace. Bůhví, co zbude po nás, až jednou spadnou servery světových fotografických agentur a s nimi zmizí i velká část obrazového svědectví o naší době.

Obraz jakékoli doby by ale byl velice neúplný, kdybychom jej skládali pouze z dokumentace válek a jiných tragédií – stejnou měrou je nutné zaměřit pozornost na každodenní život. Fotografové počátku 20. století si to uvědomili a začali mířit čím dál tím častěji na své sousedy a spoluobyvatele. Položili tak základy žánrům sociálního dokumentu a fotožurnalismu. Především v dynamicky se rozvíjejících městech nebyla o náměty nouze.

Lewis Weckis Hine Hine byl významný americký fotograf a sociolog. Jako jeden z prvních si uvědomil společenskou moc fotografie. Nelíbilo se mu například množství dětí zaměstnávaných v továrnách zpracovávajících bavlnu, a tak se rozhodl bojovat pomocí své kamery za prosazování zákonů, které by dětskou práci omezily. Navštěvoval nejrůznější továrny na jihu země a kromě známé fotky pracující holčičky pořídil tyto výmluvné portréty.

O tomto pouličním prodejci novin prý jeho otec prohlásil, že je nezvladatelný. Dodal, že jeho dva čtyřletí sourozenci již brzy začnou s prodejem také.

Některé z těchto dětí byly v jedenácti letech nuceny pracovat i 12 hodin v kuse a bez pauzy na oběd. Hine spojil své síly s americkým Národním výborem pro dětskou práci a skutečně dosáhli změn v zákoníku práce. Později se stal profesorem na Ethic Culture a se studenty chodil fotografovat davy imigrantů, přijíždějících každý den z Evropy do USA přes Ellis Island, ostrov vedle sochy Svobody, kde se dodnes shromažďuje evidence všech přistěhovaných osob.

Dívka a chlapci v továrnách na zpracování bavlny na jihu Spojených států. Šestiletí sourozenci – pouliční prodejci novin.

číslo 4, 2011 | ročník III

Kromě dokumentování tvrdých pracovních podmínek dělníků v různých odvětvích raného průmyslu, vytvořil Hine na zakázku i soubor unikátních fotografií ze stavby mrakodrapu Empire State Building v New Yorku. Průběh stavby fotografoval ze speciálního koše zavěšeného asi 300 metrů nad 5. Avenue. Dělníci, převážně z řad přistěhovalců, nepoužívali v závratných výškách žádné bezpečnostní jištění, zázrakem jich za celou dobu stavby zemřelo pouhých pět. Při pořizování snímků riskoval svůj život i Hine. Jeho nejvýznamnější portréty dělníků vyšly pohromadě v publikaci Men at Work.

Paul Strand Ikona americké fotografie, autor legendárního snímku zobrazujícího nejdůležitější business tepnu New Yorku – ulici Wall Street. Strand byl žákem Lewise Hinea a jedním ze zakladatelů Photo League, spolku fotografů, kteří chtěli upozorňovat na důležité společenské problémy. Později se začal zajímat i o kinematografii, jeho nejznámější němý film z 20. let se jmenuje Manhattan. V roce 1949 navštívil se svým antifašistickým filmem Rodná zem filmový festival v Karlových Varech a později strávil významnou část života ve Francii. Na YouTube je k vidění do šesti částí rozdělený dokument Under The Dark Cloth.

Wall Street, New York 1915

Příště necháme chvíli Ameriku Amerikou a podíváme se zase na skok do Evropy, kolébky fotografie samotné. Slepá, New York, 1916

w w w.redwaymag.cz

Pro ty, co čtou odzadu /

text: Kateřina Písačková, studentka 3.ročníku katedry žurnalistiky, FSV UK CS profil: KEIGHTH, koolkeight@gmail.com foto: profimedia.cz

COUCHSURFING CESTUJ CHYTRE Pár dobrých tipů • Cestovat nemusíte jen do ciziny a couchsurfing naštěstí funguje i v rámci jednotlivých zemí. Osvědčí se vám, i když budete chtít z nějakého důvodu strávit víkend v Praze, Brně, Olomouci, Českých Budějovicích...

Couchsurfing (čti kaučsurfing) je geniální nápad – komunita cestovatelů založená na pohostinnosti jejích uživatelů. Dobrák Casey Fenton, výkonný ředitel celé této neziskové organizace, založil stránku www.couchsurfing.com v roce 2003 a od té doby tak nepřímo zprostředkoval přes 6 miliónů noclehů a měl vliv na vznik téměř 200 000 nových přátelství. Jak? Jednoduchou myšlenkou: Máš doma gauč? Nech u sebe přespat cestovatele! Nemáš? Nevadí. Komunita má k dnešnímu dni přes 1 milión členů v 69 tisících městech 230 zemí světa a její členové užívají 302 různých jazyků. Hlavním posláním projektu je zprostředkovávat cestovatelům hlubší poznání zvyků a kultury země, do které cestují. Když totiž spíte pár dní u někoho na gauči a vaříte v jeho kuchyni, dozvíte se o jeho zemi a způsobu života místních mnohem víc než při pobytu v levném hostelu, kde ve výtahu potkáte maximálně australského turistu chlubícího se tím, že projel celou Evropu za 3 týdny a že to bylo „awesome”. Osobní zkušenost vám dá víc než všechny kapitoly turistických průvodců dohromady. Nemluvě o tom, že z náhodného poutníka, který u vás přespává (anebo naopak – vy přespáváte u něj), se nezřídka může stát i přítel na celý život. A že já vím, o čem mluvím. Až dostuduju, sbalím si raneček a konečně navštívím všechny ty Američany, Rusy, Francouze, Nory, Kanaďany, Mexičany atd., kteří kdy punkovali v mém studentském příbytku...

Jak to funguje? Ačkoli v nabídce je i česká verze webu, drtivá většina výrazů i textů je pořád v angličtině. Celá stránka je založena na osobních profilech, podobně jako Facebook nebo MySpace. Založíte si profil, vyplníte klasické dobrovolné údaje o sobě a způsobu bydlení, vyberete

číslo 4, 2011 | ročník III

přiměřeně sympatickou fotku a můžete začít hostit, nebo sami „surfovat”. Zásadní význam má kolonka „osobní označení” („current Couch Availability”), kde udáváte, zda momentálně můžete nabídnout přespání. Většina z vás zřejmě pořád bydlí s rodiči – tak proč je s touto organizací neseznámit a nezeptat se jich, zda byste čas od času nemohli někoho pohostit? Ne, nemusíte nikomu vařit ani prát, jde vyloženě o místo k přespání. Kromě toho couchsurfing zdaleka nevyužívají jenom mladí lidé – i vaši rodiče můžou v občasné cizokrajné návštěvě nakonec najít zalíbení. Argument, že si všichni procvičíte cizí jazyk, by mohl zafungovat. Vlastnictví gauče ale není podmínkou členství. Pokud nikoho ubytovat nemůžete/nechcete, prostě zaškrtnete kolonku „coffee or drink” a s cestovateli ve vašem městě můžete zajít na kafe a podělit se o nějaké ty užitečné informace. Surfování na cizích gaučích můžete využívat naplno, i když sami bydlíte třeba u babičky v předsíni společně s osmi sourozenci. Pomocí funkce Couch-Search snadno najdete couchsurfing uživatele v místě vaší cesty (např. v Taškentu, hlavním městě Uzbekistánu, je jich 152) a rovnou si je roztřídíte třeba podle věku, počtu míst na spaní apod. Na základě informací v profilech si vyberete, kdo je vám sympatický, kliknete na „couchsurf with...” a pak už

• Dozvěděli jsme se, že nadšeným dlouholetým couchsurferem je i nejvyšší švédský rada v České republice. Ano, chápete to správně – cestovatelé mohou přespávat i na švédské ambasádě v Praze. • Na stránce www.spottedbylocals.com najdete alternativní průvodce třiceti různými městy. Tipy na zajímavá místa píší přímo jejich obyvatelé, kteří ve výčtu zajímavostí rozhodně nekončí u orloje či Eiffelovky.

následuje fáze vymýšlení žádosti a následného čekání na odpověď. V žádosti buďte co nejvíc konkrétní, osobní a originální.

Je to bezpečné? Couchsurfing má vyvinutý systém doporučení, hodnocení a hlášení špatného chování couchsurferů. Kromě toho tvůrci nedávno zavedli možnost stát se „ověřeným” uživatelem (kolonka „Get verified”). Stačí potvrdit svoji adresu, přispět jakýmkoli finančním obnosem a domů vám pak přijde pohlednice, na základě níž se stanete ověřeným členem komunity. Ostatní uživatelé si tak mohou být jistí, že váš profil je pravý. Kromě takto ověřených uživatelů je samozřejmě nejbezpečnější vyhledávat couchsurfery s pečlivě vyplněným profilem, s množstvím přátel a pozitivních referencí. U neověřených členů vám jejich skutečnou identitu dopředu opravdu nikdo nezaručí – holt kdo se bojí, nesmí do lesa. Celý koncept couchsurfingu je velmi idealisticky založen na víře v solidaritu, pohostinnost a lidskou slušnost. Pokud se couchsurfing rozhodnete využívat, mějte toto na paměti a nekažte dobré jméno celé organizaci. Nepsaným zvykem například je přivézt vašemu hostiteli alespoň malý dárek jako pozornost za jeho ochotu.

Námět a kresba: Nikkarin www.facebook.com/nikkarin

Ve spolupráci s festivalem KomiksFEST! www.komiksfest.cz