RedWay 6/III.

ROZHOVOR LADY GAGA SMART BOX KDO SI NEJVÍC VYDĚLÁ?

SOUTĚŽ VOLCOM GEAR & KOMPLET SKATE!

celostátní školní časopis číslo 6, 2011 | ročník III | zdarma | www.redwaymag.cz

ATE TÉMA: SKATE TÉMA: SKATE TÉMA: SKATE TÉMA: SKATE TÉMA: SKATE TÉMA: SKATE TÉMA

redway redway redway / RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 6, ročník 3 zdarma toto číslo vyšlo v březnu 2011 titulní strana: Martin Fischer, www.martin-fischer.cz

Ahoj holky, čau kluci!

S autorem obálky Martinem Fischerem jsme podlehli kouzlu fotek z časů, kdy skejt byl ještě underground, tajemná zábava několika málo zasvěcenců, co si první prkna montovali na kolenou někde v garáži a stavěli rampy, ze kterých lezly hřebíky. Bylo v tom hodně bolesti a krve a taky divokýho nadšení, ale vůbec nejsladší na tom asi byla ta chuť zakázanýho ovoce. Tu už současnej skateboarding pochopitelně postrádá, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou... nevim. Tak zběsilý fotky dneska prostě neuděláte.

Fotograf Tomáš Třeštík mi vyprávěl, jak se kdysi coby třináctiletá mánička plížil kolem Stalina na pražský Letný a zpovzdálí pozoroval, jak jezděj starý mazáci. Přestože se strašně toužil seznámit, přijít blíž si netroufal. To je, myslím, příznačný – člověka to k nim přitahovalo a zároveň se trochu styděl a trochu bál, protože nevěděl, co může čekat.

Na titulní fotce z konce 70. let je Ivan Zobák Pelikán, oldskuler, rock’n’roller a velkej styler, kterýho můžete dodnes potkat ve štvanickým bowlu. Momentku jak vystřiženou z filmu Dogtown and Z-Boys vytáhl ze svého archivu další hrdina té doby – Honza Peterka, rebel bez příčiny, pankáč a lamač dívčích srdcí, mimochodem též bývalý mistr republiky ve freestylu. Všechno se dočtete uvnitř.

Mějte se fajn a skejtujte.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

adresa redakce Labyrint/RedWay Dittrichova 5 120 00 Praha 2 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda zdenek.randa@redwaymag.cz grafický design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda m@funkfu.net editoři Kateřina Linhartová, Joachim Dvořák odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Pepe Švejda, K8 Písačková, Michaela Hečková, Hugo Toxxx, Kimi Harter, Marhlad, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek, Petr Vizina (Česká televize), Lukáš Franz, Ondřej Formánek (Lidové noviny), Tomáš Znamenáček, Rodriguez (Reflex, Rádio 1), Seda Dzholdosheva

marketing a inzerce Lenka Hluchá tel.: 737 252 729 hlucha@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky Janka Fantová tel.: 224 922 422 mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Zdravé Srdce 2007, o.s.

Popůvky 394 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

w w w.redwaymag.cz

obsah /

6 –7

MAIL BOX Freshlabels.cz Kdy jste naposledy někomu pomohli?

8 –11

POP 1 otázka pro 3: Britney Spears, Leonardo DiCaprio, Nicole Richie Bandzone.cz uvádí: Moimir Papalescu hodnotí Jakuba Jiráska aka °J Fagi Smysly: Vražda jako společenská událost, 127 hodin, Sperm, BigMag This und Diss

12–27

TÉMA Když sk8 byl ještě underground: Ivan Zobák Pelikán Honza Peterka Zdeněk Pecháček Tomáš Potůček Míra Bartoš

2 8 – 3 2

R O Z H OVO R Dan Krejbich, americký fotbal

3 3

TEST Veverky na větvi - Test z přírodních věd

3 4 – 3 7

ACTIVE Nike Air & Style - SNB svátek v Mnichově Sugar Beat - Zuzana Stromková, free ski

3 8 – 4 2

R O Z H OVO R Lady GaGa, globální fenomén

4 3 – 5 0

S M A RT B O X Rok, co jsem to típnul Ať tě neraní mrtvice!

Jak na školu: Kdo se nejlíp uplatní a kdo si nejvíc vydělá?

Pena: Filmový dokument Hugo Toxxxe o životě bezdomovců

51

SOUTĚŽ Vyhrajte Volcom gear a komplet skejt

52–53

NÁ Z O R Black metal a nazis

54–55

V JINÝ KŮŽI Kazaška v Česku

56 –57

P R O T Y, C O Č T O U O D Z A D U Co se vám líbí, když vaše protějšky dělají

58

KO M I K S Nikkarin

NEMÁTE PO RUCE VŠECHNA ČÍSLA ČASOPISU? SOUTĚŽÍTE A ZAJÍMÁ VÁS, JESTLI JSTE VYHRÁLI?

NAVŠTIVTE NÁŠ NOVÝ WEB

WWW.REDWAYMAG.CZ Prolistujte všechna čísla RedWaye stránku po stránce!

V sekci Soutěže najdete jména výherců vždy s předstihem!

mail box /

Kdy jste naposledy někomu pomohli?

A co podle vás znamená slovo „urban“?

Na to jsme se ptali v minulém čísle v soutěži o ceny z Freshlabels.cz.

Jména výherců hodinek Nooka, sluchátek a košile značky WeSC najdete na www.redwaymag.cz v sekci Soutěže.

První tři příspěvky nám poslala paní vychovatelka Jitka z Dětského domova se školou v Jihlavě. „Našemu zařízení se dřív říkalo polepšovna. Děti proto mohou mít i zážitky, které vám připadnou smyšlené nebo zkreslené. Ze zákona vám poskytnu pouze jejich křestní jména. Děkuji za pochopení. Odpovědi jsem přepsala na PC a opravila chyby. Obsah jsem neměnila,“ napsala nám.

Honza, 14 let

Aleš, 13 let

Michal, 14 let

Jednoho dne jsem šel do školy. Šel jsem do šatny a najednou vidím tři kluky, jak tam bijou mýho kámoše. Tak jsem ani neváhal a šel jsem do nich. Říkám: „Nechte ho.“ Oni se otočili a kamarád byl od krve. Oni ho pobodali. Ten den jsem měl u sebe poprvé dřevo, tak jsem se do nich pustil.

Dva jsem vzteky skoro utloukl k smrti, protože ta nenávist byla ve mně moc vařící. Ten třetí utekl.

Zavolal jsem záchranku mému kamarádovi. Řekl jsem: „Neboj, ještě tady budeš. Ještě jsi mladý, Bůh tě opatruje.“ A kámoš mi řekl: „Hele, Honzo, čekej na mě, a když se neprobudím, tak chcu, abys přišel na pohřeb v celým modrým.“ Já říkám: „Proč?“ „Protože nemám rád, když je někdo smutný.“ „To ne, to se nestane, lež a nehýbej se.“ Sanitka dorazila, policie taky. Oba „vrahy“ zatkli, toho třetího našli na nádraží. Odvezli je do vězení.

Rychle jsem šel do nemocnice a tam David ležel.

Já jsem se modlil, ať přežije. Najednou se probudil.

Já jsem byl tak štastný, jeho rodiče mi děkovali, že jsem ho zachránil. Přišel doktor a řekl, že měl štěstí. Za dva měsíce se uzdravil. Byli jsme spolu, do školy jsme spolu chodili a prostě všechno jsme dělali spolu. Jsem rád, že žije, a už to nechci nikdy vidět.

O prázdninách jsme s mým kamarádem Michalem stáli v Brně na zastávce Úzká. Čekali jsme na autobus, který nás doveze domů. Bylo horko, tak jsme se rozhodli, že než nám autobus přijede, tak si zajdeme koupit studené pití. Tak jsme pořídili a šli znovu na zastávku. V tom přišel starší pán a paní kolem 65 až 70 let. Pán si chtěl sednout na lavičku. Posadil se a chtěl udělat prostor i pro svou paní, tak se posouval. Lavička byla kratší, než si pán myslel, tak spadl na zem. Paní se snažila ho zvednout. Byla starší a jen tak lehce jí to nešlo. Zvedala pána a zvrtl se jí kotník a spadla též. Z kabelky jí vypadla peněženka. Nebyli jsme tam sami. No tak jsme společně s kamarádem Michalem přiběhli a pomohli jsme nejdřív paní zvednout a posadit na lavičku. Na řadě byl pán.

Toho jsme taky zvedli a posadili na lavičku. A teď ta peněženka. Zvedl jsem ji a podal paní. V zatáčce byl náš autobus. Tak nám paní poděkovala a my se zeptali, jestli jsou v pohodě. Oni že jo. Tak jsme se rozloučili a jeli s dobrým pocitem domů. Lidi si mají pomáhat…

Přihlášení do fotbalu Pomohl jsem svému bráchovi, když chtěl hrát fotbal se mnou. A já už tam byl. Svému bráchovi jsem řekl, ať jde se mnou. A šel jsem za trenérem FC Rosice. A ten mu řekl, že jo, ale bude hrát v brance.

A tak můj brácha řekl, že jo. A tak jsem svému bráchovi pomohl k fotbalu a ten hraje dodnes.

číslo 6, 2010 | ročník III

6

Ema Chorá, Olomouc Zdravím, začnu druhou otázkou: Malýmu kocourkovi u nás na vesnici říkám Urbane, někdy Urbanisto. Je krásnej, rezavej a říkám mu tak, protože je určitě z města, tady v divočině se ztratil a nemůže najít cestu zpátky. Je to měšťák jak Brno, a proto Urban. Zamiloval se do mýho psa Střeva, kterej ho nesnáší. Je to zvláštní vztah, sama mu moc nerozumím, především jsem vůbec netušila, že se v kočičím plemeni vyskytují gayové, ještě k tomu s orientací na jinej zvířecí druh. Jinak jsem nedávno pomohla celkem dost tvorům, ať už zvířatům, lidem nebo věcem. Vím, že samochvála smrdí, ale já mám prostě pomáhání v krvi. Samochválu taky. Takže hlavně jsem chtěla pomoct Střevovi, když se k němu zase tulil Urban, kterýho jsem vzala a vyhodila ze zahrady, a tím pomohla vlastně oběma najednou. Urban díky mně není mrtvej pod drnem a Střevo měl ten

den klid a nemusel si špinit zuby odpadem, jako je Urbanista. Pak jsem koupila housky a salám bezdomovcům, jeden mě teď chce za ženu. Staré paní před obchodem jsem vůbec nepomohla, měla blbý kecy, co je to dneska za mládežníky, kteří živí bezdomovce. Nic proti důchodcům, v pondělí jsem v tramvajce pustila jednu babičku sednout a ta mi děkovala až na konečnou. Mějte se pěkně, Em. A sorry za chyby, nepoužívám internet, je to narychlo.

Martin Sláma, České Budějovice Dneska ve škole nějaká holka slítla ze schodů, tak jsem jí podal ruku, zvedl ji a zeptal se, jestli je OK. Nezamilovala se...

Urban je podle Wikipedie mužské křestní jméno latinského původu, ale podle mě to je něco ve smyslu kultovní, kulturní, spojené s městem a žitím v něm... Těžko hledám správná slova.

Tereza Neunerová, Nýřany Ahoj, tak já to taky zkusím. :) Naposledy jsem pomohla asi před hodinou babičce. Vyluxovala jsem jí v bytě, utřela prach, poseděla a popovídala si s ní. To je podle mě pro ni největší pomoc. Už má svůj věk a ztrácí zrak, takže celý den jen sedí a poslouchá buď rádio nebo televizi. Seriály má tak najetý, že už vůbec nepotřebuje obraz. Stačí jí poslouchat, a ví, kdo co říká jen podle hlasů. :) Urban: Nevím proč, ale hned se mi vybaví popelnice. Prostě taková asociace. Potom taky nějaká streetová kultura a třeba různý gangy, který se odlišujou tím, co nosí. Bílé šátky, černé šátky, červené mikiny a tak... OK, to je asi všechno. Snad to není moc dlouhé. :)

Lucie Bělíková, Roudnice nad Labem Ahojte! :) Naposledy jsem pomohla svému strýci najít vajíčka v německým obchodě. Stál u salámu a marně hledal. Moje němčina sice nic moc, ale „Wo haben Sie die... noo, ty... Eier!“ ještě zvládám. :) Prodavačka se jen pousmála a ochotně mě navedla.

Jinak urban: Ne co, ale KDO! David Urban a jeho D Smack U :-) music = life.

Karolína Štetiarová, Ostrava Pomáhám furt, a i když to není nic extra, tak každý den se něco najde. Nejčastěji mě odchytnou maminky s kočárky. Nevím proč, asi jim přijdu spolehlivá, že jejich dítě nepřevrhnu na zem. :D V poslední době se ještě stalo, že si moje kámoška zlomila ruku a já se stala její pravou rukou. :-) A urban? Já vlastně ve skutečnosti nemám moc tušení, o co jde. Název znám, a když se to řekne, představím si něco, co je oldschool, možná za to může internet, protože jsem parkrát narazila na značku Urban Classics, ale fakt nevím. :)

Zbyněk Pšenička, Praha Čau! Mno, pomohli... Venku panoval krutý mráz a my se s kámošema šli do tepla hospody koukat na El Clasico. Už cestou jsme na ulici viděli starého bezdomovce, jak se krčí zimou. Během zápasu nakoukl do dveří a nám ho bylo líto, protože venku byla opravdu velká kláda. Tak jsme se mu složili na jeden teplý čaj. Uvelebil se kousek od nás a spokojeně začal popíjet.

No jo, jenže v tu chvíli jsme zaregistrovali, jak STRAŠNĚ smrdí, ale kde se má takový chudák v zimě umý t, že? Vrchní mu řekl, ať okamžitě odejde, že mu odpuzuje zákazníky. Po menší slovní přestřelce bezdomovec na protest rozlil svůj horký čaj... To byla poslední kapka pro vrchního, který ho popadl za bundu a prohodil

w w w.redwaymag.cz

dveřma. My se omluvili, že jsme mu chtěli jen na chvíli udělat dobře od mrazu... … a pojem urban pro mě představuje něco, co přirozeně vzniká ve městech. Města jako Berlin, London, L.A. (ale ne Brno!) vytvářejí „urban“ samovolně. Hodně baráků, bytů, balkónů a lidí – míchají se jejich styly, kultury a pohledy na svět.

Vznikne něco velkýho, kde nikdo nepotřebuje úplně vynikat z davu, aby tím neobtěžoval ostatní a spokojeně s nimi funguje a žije v sousedství.

Nebo naopak se občas někdo takový objeví a trošku rozhýbe vody, může způsobit pozitivní ohlasy nebo i konflikty, ale jinak je pořád jenom součástí masy – URBANU. Hele, píšu to z nudy na brigádě, tak snad to není na delete. Mějte se, zdravím Josého Švejdu.

Jan Štěpán, Mnichovo Hradiště V Praze na Václaváku uklouzla starší paní na ledě.

Asi málo posypu. Nejdřív jsem jí chtěl pomoct na nohy, ale po zjištění, že krvácí z hlavy, jsem obětoval svoji palestinu a kapesník na první pomoc. Pak jsem s pár dalšími lidmi počkal na sanitku. To by udělal asi každý. Pod slovem urban si představím ledacos spojené s městem, nebo spíš s velkoměstem. Městská móda, lifestyle, zevling s přáteli, streetball, skatepark a cestování MHD.

Martina Springlová, Habartov Pod slovem urban si nic moc nepředstavím. Urban je náš učitel, takže se mi vybaví zkoušení, testy, písemky... a dál už svou fantazii fakt nepouštím. :-)) A komu jsem naposledy pomohla? Snad jedné cizí holce, která seděla na nádraží a brečela. Prostě jí po tvářích tekly slzy a vypadala nešťastně. Tak jsem si k ní sedla na lavičku a dala jí kapesník.

Ona ještě chvíli brečela, pak se zvedla, řekla „díky moc“ a odešla. Nic jiného jsme si neřekly, na nic jsem se neptala... Jen od té doby když se vidíme, usmějeme se na sebe a já mám pocit, že jsme si tak nějak blíž.

Tomáš Stránský, Brno Každý den si o hodinu přivstanu, stoupnu si na nejfrekventovanější přechod a pomáhám starým lidem přejít. :D Ne, teď vážně: Asi neexistuje moc lidí, kteří se rozhodnou chodit po městě a pomáhat lidem. Já jsem naposledy pomohl jedné zoufalé paní s kočárkem, která se snažila dostat do natřískaného trolejbusu.

Slovo urban se podle mě může vázat k hromadě věcí, ale v souvislosti s Freshlabels to znamená městský styl oblékání. A nebo to je mužské křestní jméno latinského původu, které vzniklo z latinského slova urbanus a vykládá se jako „městský, měšťan“ nebo přeneseně jako „způsobný“.

7

Do you smoke?

Why?

Britney Spears

Leonardo DiCaprio

Nicole Richie

Yes, it is so hard to quit. I started young and it just stuck with me.

Yes, occasionally I light one up. It’s a way to relieve stress.

I used to. But quit long time ago. Don‘t want to do anything with it anymore. Now, the smell of it makes me want to throw up.

°J

uvádí Moimir Papalescu, aristokrat chováním, android zjevem a šedá eminence, co už dlouho tahá za nitky české elektro scény, hodnotí začínajícího multi-instrumentalistu samouka Jakuba Jiráska aka °J. Vzal by ho na koncert jako předskokana, nebo mu doporučí, aby na stage zatím moc nepospíchal?

http://bandzone.cz/j Release: Bears (singl, 2010) Největší pecka: Bears pt.1 Detail: Mladý lo-fi popový one-man projekt z Prahy. Jakub Jirásek „°J“ se objevuje na koncertních podiích jen s kytarou a svým iPodem, z nějž pouští veškeré zbylé instrumenty, které si všechny sám nahrává.

text a foto: Bandzone.cz Moimir Papalescu

Moimir Papalescu http://bandzone.cz/diealtenmaschinen http://bandzone.cz/diodaboy http://bandzone.cz/magnetik Pochází: Z malé vesničky od Tábora, žije na venkově u Pardubic.

Last releases: Ze všech 16 vybíráme: The Nihilists – Analogue Voodoo (2004), Vanessa – Ave Agony!

(2009), Magnetik – Projektor (2010), Die Alten Maschinen – Songs About Love and Machines (2010).

Největší pecka: Spolupráce s členy kultovní americké skupiny Devo na desce Die Alten Maschinen.

Detail: Sbírá staré nástroje, většinou syntezátory.

Má je všude. Je jedním z průkopníků elektroniky u nás, na scéně se pohybuje od 80. let. Spolupracuje s hudebníky ze Slovenska, Itálie, Francie, Německa, Japonska, USA, Kanady atd. atd.

číslo 6, 2011 | ročník III

8

Od prvního tónu. Od prvního zazpívanýho slova.

Tohle mě prostě bere. Měl jsem vždycky rád Kevina Ayerse. Toho basáka, co má podobnej hlas, hrál v geniální kapele Soft Machine a co i sólově natočil spoustu skvělý muziky. Hrál třeba s Nico. A ani bych se nedivil, kdyby ho „°J“ vůbec neznal, ale přesto měl rád právě ty Velvety.

Nebo Syda Barretta. Takovou to má atmosféru.

A tomu odpovídá i hodně easy sound. Nebo lo-fi, chcete-li. To se dneska spíš používá. Co je na tom nejlepší? Že mi to celý nepřijde jako záměr. Myslím, že je to v něm. V autorovi těch medvědích songů.

Hlavně to teda pak nezabít nějakou učesanou produkcí. Přitom bych se nebál trochu víc experimentovat s nástroji. Tohle snese skoro všechno, tady ani niněra nebude znít blbě. „°J“ je v pohodě a je jen otázka času, než to pochopí víc lidí a začnou tomu tleskat taky.

Takže klidně bych tomu pomoh. Cítím, že třeba společný hraní s Magnetik by nám i lidem mohlo sednout. Takže to asi udělám. A rád.

foto: Profimedia.cz

foto: PROFIMEDIA.CZ, archiv

Text: Kimi Harter, studentka 2. ročníku komunikace na University of Tampa

pop /

Adelle

A Banquet

Rolling In The Deep

Dark Streets

Mladá slečna, která má naprosto odzbrojující hlas, při němž naskakuje husí kůže. Čistá dokonalost!

Jarmila Nyklíčková, Broumov, 15 let

Bassnectar ft. Nelly Furtado Magical World Kouzlo toho songu je v tom, že jeho atmosféra je sama o sobě kouzelná.

Zlámaný beaty jsou fajn.

A Nelly Furtado taky.

Na jejich koncert jsme se koncem února vypravily s Mar Hladíkovou.

V Chapeau Rouge se k nám přidal ještě Amák. Nakonec jsme nic neviděli, ani neslyšeli, protože nás u baru doslova zazdil zájezd letušek ČSA. Všechny měly uniformu, výšku kolem dvou metrů a chlapské hlasy, kterými vyřvávaly fotbalové popěvky. Debutní singl nadějné kytarovky najdete na na YouTube. (over)

The Gaslight Anthem Say I won´t (Recognize) Na koncert se vypravíme na konci června na Prague City festival se všema, co odkývou: „Tonight won‘t you come down, don‘t make me dance

Karolina Koštialová, Praha, 18 let

Ben Cristovao Waste My Time Pretože je to úžasná pecka, je to tanečná muzika, ktorá mi vždy zdvihne náladu :)))) Odporúčam vypočuť!

all night alone.“ (SEDA)

Designer Drugs

Simi, Košice (SR), 14 let

The Veils Bloom

Converse Kolekce jaro 2011 Tady máme nový Converse. Teda nový... Už od roku 1923 furt stejně gumový, nepohodlný a neprodyšný. Ale stejně jako džíny Levi’s 501, parfém Chanel No. 5, židle č. 14, Star Wars, Superman, zesilovač Marshall, bílá košile, černobílá fotka v rámu a pár dalších věcí, nikdy nevyjdou z módy. Jak to? Nevíme. Tajemství...

Není to jen o držení se za ruce. Je v tom vnitřní klid, pohlazení u srdce.

Odpočinek a přemýšlení o třech a půl minutě.

Míša Trávníčková,

w w w.redwaymag.cz

(FRA)

Michael Jackson

Bloc Party

Dance Tribute Stockholm

Banquet ...klasika, která chytne.

Skvělý kytary, jak je v Británii zvykem.

Pošli nám i ty svůj hudební tip.

Ukaž, jaký máš vkus.

Pochlub se svou oblíbenou partou. Čekáme na info@redwaymag.cz.

Už to budou skoro dva roky, co umřel král popu Michael Jackson. Na Facebooku jsem narazil na tohle neuvěřitelný video, kde se zdánlivě spontánně roztančí kdesi ve Stockholmu stovka lidí v choreografii do pecky Beat It a po minutě se všichni jakoby nic rozejdou, za naprosto šokovaných obličejů náhodných kolemjdoucích. Top! Nabíhej na YouTube.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Prostějov, 17 leT

Fagi najdeš na Facebooku.

Jestli vás někdy zajímalo, do jakýho rytmu bije srdce atletickým stovkařům typu Usaina Bolta, zkuste novou desku Designer Drugs Hardcore/Softcore. Čtyřicet minut poctivých úderů pneumatického kladiva do spánků, prokládaných zvedákem na bradu a citlivou masáží jater a ledvin. Já myslím, že to budete mít rádi.

AŠ, 16 let

Ondra Duchoň, (šéf)

Face Melter

(Pasta)

9

smysly /

text: Michaela Hečková, MARTINA OVERSTREET foto: archiv

výstava

festival

BigMag – Časopisy v Česku po roce 1989

Sperm

DOX 24. března–25. dubna 2011

22.–24. duBNA 2011

BigMag se z Brna přesouvá do Prahy! Od 24. března můžete výstavu časopisů v Česku po roce 1989 vidět v holešovické galerii DOX. Pokud máte rádi alternativní, podvratné, divné a zajímavé časáky určené pouze úzké skupině vyvolených, pojďte na to! Aleš Najbrt, Bohumil Vašák a Michal Nanoru sesbírali stovky titulů od xeroxovaných punkových a metalových fanzinů až po luxusní magazíny na křídě, které spojuje ambice znamenat něco víc než jen nosič reklamy.

Festival Sperm se vrací v plné síle. Letos servíruje třeba nizozemsko- a merického dubstepového producenta Martyna, Jamese Holdena, Kate Wax, německý projekt Brandt Brauer Frick nebo mladou slovenskou DJskou krev Ink Midget & Pjoni. Pozici hlavní hvězdy si letos celkem jednoduše ukradla hravá australská indie-rocková parta z Melbourne Architecture in Helsinki. Takže 22.– 2 4. dubna na viděnou v MeetFactory.

FILM

kniha

127 hodin

Guterman & Colohnat

režie Danny Boyle 2010

Vražda jako společenská událost NAKLADATELSTVÍ JOTA, 2007

Režisér trháků Trainspotting, Pláž nebo Milionář z chatrče si opět vybral zajímavé téma.

127 hodin je filmový masakr natočený podle skutečné události: Šestadvacetiletý Aron Ralston se o jednom jarním víkendu roku 2003 vydal do odlehlých skal v Utahu, kde mu obrovský balvan přiskřípnul ruku tak, že nešla vyprostit. Vestoje, s malým množstvím jídla a jen několika kapkami vody přistoupil po 127 hodinách boje o život k poslednímu řešení. Kapesním nožem si ruku amputoval, vylezl z dvacetimetrové propasti a vydal se na desetikilometrovou pouť zpět k lidem.

číslo 6, 2010 | ročník III

10

Zajímá vás, co si obléct do divadla, kde hodláte spáchat atentát na prezidenta, jakou zbraň zvolit pro vraždu ministra na koncertě klasické hudby či jak postupovat při vraždě v restauraci? Z této knihy se dozvíte vše. Autoři Guterman a Colohnat vám poradí, co říkat před vražděním nebo po něm, jak zacházet s mrtvolou či jak elegantně opustit místo činu. Ladislav Špaček, který knihu namluvil na přiloženém CD, věří, že kniha bude užitečným pomocníkem nejen pro zájemce o vyspělou společenskou vraždu, ale také pro čtenáře, kteří si chtějí ověřit své znalosti společenského vystupování, případně očekávají, že sami budou zanedlouho zavražděni.

this und diss /

text: Hugo Toxxx foto: Cool Kate Písačková

this [ðis]: tento, tato, toto, tenhle, tahle, tohle (zájmeno) und [unt]: a (spojka) diss [dys]: 1. středomořská travina (podst. jm.), 2. nerespektovat, neoceňovat, nevážit si (slang. sloveso) Toxxxovy komenty se začínaj čím dál víc podobat zenovým koánům. Jestli nevíte, co je zenovej koán, Google vám to řekne.

Bojíme se ale, že brzy přestane komentovat úplně a už nás bude jenom mlčky bít holí. Jako zenovej mistr svoje žáky, aby dostali okamžitý satori. Podrobnosti o jeho životě najdete na myspace.com/therealhugotoxxx, o fotku si napište na rapgame@email.cz.

Dědek má radost, že už to všechno má. Každej bejvalej vopravdovej chlap má svý krámy. Sbíraj se šroubky u silnice. Šup hele MATIČKA! Bude se hodit. Dveře šedesátky, vosumdesátky, nikdy nevíš, kdy je budeš potřebovat. Dneska všechno stojí takovejch peněz, že bys zdech.

Tak to je v háji, tohle. Kde bereme jistotu, že se ty holky v tom časáku neuviděj? No comment.

w w w.redwaymag.cz

Zatimco Alfons soupeří se Salvátorem, predátor se pokouší zaujmout primátora.

Holub to viděl.

Musí bejt hrozně těžký, takhle pít vzhůru nohama. Měl bych strach, že džus vypije mě.

„Já vím, pane fotograf, že si mě můžete fotit, ale není mi to příjemný – přestože se svojí rolí policajta jsem zadobře. Proto nahodím falešný úsměv a vybruslím vtipem.“ Ani nevíte, jak daleko jste dobruslil, strážníku.

Batman vs Che Guevara? Vystřelme je oba na oběžnou dráhu.

11

téma /

text: Miloš Hroch a MARTINA Overstreet supervize: Jarda Kučera (skaterock.cz) foto: archiv Honzy Peterky grafická úprava: Martin Fischer, www.martin-fischer.cz

“

číslo 6, 2010 | ročník III

14

w w w.redwaymag.cz

15

číslo 6, 2010 | ročník III

16

w w w.redwaymag.cz

17

číslo 6, 2010 | ročník III

18

Ivan, kterýmu nikdo neřekne jinak než Zobák, měl v sedmdesátých letech našlápnuto na kariéru profi atleta. Celý se to ale nějak zvrtlo, když mu synové režiséra Formana ukázali v časáku obrázek skateboardu. Od tý chvíle byl pro „slušný sport“ nenávratně ztracen a kromě skejtování se později – opět jako jeden z prvních lidí – začal věnovat i snowboardingu. Hrál taky v punkový kapele Suchý mozky a pamatuje ty nejdivočejší mejdany, na druhou stranu je potřeba říct, že vždycky zůstal sportovcem, poctivým dříčem, kterýho primárně zajímá výkon, technika a technologie věci. To ostatní – balení holek, řádění s partou, muziku, módičku a celej ten „skejtovej lifestyle“ bral spíš jako přidanou hodnotu. Dodnes ho čas od času můžete potkat ve štvanickým bowlu. Tak Zobáku, vyprávěj!

to k tomu táhlo. Tenhle týpek začal ty trucky prodávat a my si je kupovali, i když samozřejmě nebyly moc kvalitní.

Přidali jsme kolečka z plastovýho skejtu Lotus, kterej kámoš dostal od strejdy, a prkno jsme si udělali z betonářský překližky. Tvary se okoukaly zase z časáků. Kolečka byly taky problém. Viděl jsem kolečka, který vypadaly takhle: vyfrézovanej tvrdej střed ze silonu a do toho středu vlisovaný ložiska a na ten silon natáhnutá gumová hadice. Zní to šíleně, ale fungovalo to. Jezdilo se na nich, dokud nepřišel velkej vynález polyuretanových koleček. Ten můj skejt se v praxi neosvědčil a já vymejšlel, jak to dál zdokonalit. Každej toužil po originálu. Rozhodl jsem se objednat si origo. Šel jsem na měsíc na brigádu na stavbu, vydělal si nějaký prachy a táta mi je přes známýho směnil za valuty. Tenhle známej jel pak na studijní pobyt do Německa a odtamtud poslal moji objednávku, kterou jsem měl vystřiženou z časopisu od Formanů.

Napsal jsem si o trucky a kolečka, na desku už nevyšly peníze, tak jsem si objednal tričko Bones s kostrou na prkně. Ještě ho mám doma. Pěkně vyštupovaný díry. Hotovej exemplář. Půl roku jsem si pak říkal, že jsem zas někoho pěkně nakrmil, až najednou to přišlo. Samozřejmě velká sláva.

V letech 1978-1979 se začaly organizovat závody pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže Strahov. Ty první

Já začínal s kámošem Luďkem Vášou. Dělali jsme spolu

w w w.redwaymag.cz

se konaly v Karlových Varech roku 1978 a druhý hned ten

atletiku a jezdili na kolečkových bruslích. O skejtu jsme

samý rok v Praze. Jel se slalom, slalom obřák, skok do vejšky

se dozvěděli od bratrů Formanových, který měli tátu

a skok do dálky. Skok vysoký se realizoval tak, že tam bylo

v Americe. Točil tam filmy jako Přelet nad kukaččím hnízdem

nachystaný ještě jedno prkno na doskok, páč se to neumělo

nebo Vlasy. Dál se o skejtu dozvěděl ten, kdo měl třeba

podjíždět jako hippie jump (nadskočit pouze tělem a hned

tetičku v západním Německu, kde návaznost na Ameriku

dopadnout zpátky na desku, pozn. red.). Skok do dálky zase

byla asi nejrychlejší. Opravdu, co se objevilo v Americe,

tak, že dálku označoval trámek a za ním bylo znovu prkno,

tak ihned šlo do Německa.

na který jsi přeskočil. V Karlových Varech, kousek od města,

S Vášou jsme bydleli kousek od sebe a okupovali parkoviště

jsme ve Starý Roli objevili úžasnou věc. Požární nápusť –

opodál. Tenkrát každej jezdil v tý svý lokalitě, blízko baráku.

velký kulatý bazén ve tvaru ledviny. V tý nejužší části se dalo

Na začátku se jezdilo z kopce. Asfalt surfing a slalomy.

jezdit jako v účku. V Karlových Varech pak probíhaly i after-

Teprve se zjišťovalo, co se dá na prkně dělat. Skákali jsme

party. Rezervovali jsme s klukama třeba Fialový salónek

do vejšky a do dálky. Do dálky přes barely a pro efekt

v Thermalu. Klasická kalba, že jo. Končilo to tak, že se tam

i přes lidi. Věděli jsme, že venku se jezdí na rampách

lítalo s hasicíma přístrojema a dělal se hroznej bordel.

a postupně jsme si na Strahově taky jednu pořídili.

Po půlnoci jsme se sbalili, nasedali do aut a odjeli

Můj trenér na atletiku byl nejdřív proti tomu, abych na skejtu

k tý požární nádrži, jak jsem říkal. Přijeli jsme tam, rozsvítili

jezdil. Nechtěl, abych svůj čas věnoval něčemu jinýmu,

reflektory a začalo se skejtovat. Za chvíli tam byli policajti,

ale pak zjistil, že si v rampě udělám fakt dobrý nohy. Brusle

to je jasný. Někdo jezdil a někdo se oddával jinejm vášním

i skejt byly tak dobrá průprava, že jsem ani nemusel chodit

a starostem. Ukecali jsme to, museli jsme akorát vypadnout

do posilovny. V rampě vlastně děláš dřepy, viď...

a to bylo celý.

První skejt jsem si udělal sám z jedný kolečkový brusle

V roce 1980 jsme poznali, jak skateboarding leží v krku

a takový fošny. Na fošnu se tenkrát ještě nelepil griptape

komunistům. Dali jsme dohromady peníze a postavili první

(něco jako šmirgl, pozn. red.), ale gumová podlážka,

U-rampu, jenže v tom roce byla zrovna spartakiáda a před jejím

co se dává pod nohy do auta. Tyhle návrhy, jak si udělat

konáním jsme dostali příkaz, že to máme okamžitě zlikvidovat

skejt, jsi mohl najít v americkejch časopisech. Rozebral

nebo z toho udělat obří květináč. Bylo prostě nemyslitelný,

jsi jednu brusli, roztáhl ji, na to dal úzký prkno a bylo to.

aby okolo chodily cvičenky a cvičenci a říkali si, co je to tady

Potíž byla, že to nebylo moc stabilní, navíc ty brusle praskaly.

za monstrum. Opravdu, taková socha kapitalistickýho sportu.

Prostě to nebylo dělaný na takovouhle zátěž. Po čase

Jako skejťáci jsme s Veřejnou bezpečností pár střetů měli,

se objevil člověk, Petr Kotting, kterej začal odlejvat trucky.

ale spíš menších. Jezdilo se po silnicích na skejtu i na bruslích.

Byl to designér a dělal různý kovový skulptury a konstrukce.

Když nás policajti zastavili, říkali: „Koukejte z toho slízt nebo

Zajímal ho skejt, protože byl windsurfista. Takový lidi

vám rozřežeme tkaničky!“

19

Skejt nevtrhnul do města jako nějaká nová zábava pro masy. Nebyla to žádná marketingová senzace, nedaly se na tom sekat prachy, medaile, nic.

Doputoval sem nenápadně a zpočátku jen k hrstce vyvolených, který sice nevěděli, jak na něm stát, ale okamžitě ho pochopili jako symbol svobody a vysněnýho životního stylu. Kromě sportu v tom byly ještě jiný rozměry: rychlost a energie freestylu vnesly do ulic nepoznanej pocit z pohybu a vnímání prostoru.

Povrchy, schody, zábradlí, obrubníky, lavičky, auta, chodci... A napětí, divokost, syrovost, punk.

Seznamte se s Honzou Peterkou, DJem a spoluvlastníkem firmy Burning Rubber, jehož číro, křivák a drzá brada přitahovaly policejní uniformy jako magnet.

Se dělaly takový nájezdy, skoupili jsme to tam a pak se jelo zas domů.

Tu a tam tě celníci oškubali. Mě jednou odtáhl ve vlaku jeden takovej bokem a otrhal mě tam jak samici. Sebral mi pyramiďáček. Byl to nějakej východní Slovák a já mu skoro nerozuměl. To ho rozčílilo. Hlavně, že byla sranda.

Prvně jsme ani tolik nechlastali, byli jsme slušně vychovaný. Velkej problém taky byl, že když jsi přišel do hospody, tak ses tam buď nevešel, páč se chodilo v partičce, nebo tě vyhodili, že vypadáš jak debil. Dávali jsme takovej okruh a většinou nás nikam nepustili. Chodili jsme do kavárny Slavie, kde nás občas nechali sedět, i když jsme neměli ani dvě padesát na čaj. Záleželo na pinglovi. Nebo ke Flekům, tam jsme vždycky udělali rotyku, následně dostali do držky a šli domů. Třeba od vesnickejch mániček, nějak nás neměly v oblibě, ty vole. Ty pražský, s těma jsme vycházeli.

No ale zajeď si teďka na vesnici, taky se popereš. To tam mají takovej folklór dodneška. Drogy taky skoro nebyly. Tráva málo. Jednou někomu v dopise přišel nějakej shit, jsme na to čuměli jak z jara. Pozdějc se dal sehnat českej vynález – perník. Máničky si to na hajzlech střílely rovnou

Předtím než jsem začal jezdit na prkně, jsem vůbec nesportoval. Skejt

do žil, ani se nevědělo, že se to dá šňupat. Vod nás z tý skejtový komunity

jsem klasicky vykoukal z časáku. V krámě nic koupit nešlo. Jak říkal Zobák

v tom nikdo nejel.

a ostatní, vzalo se nějaký prkno a ze starých kolečkových bruslí se udělaly trucky. Moc to nejezdilo. Potom jsem si nechal přivízt prkno zvenku

Koncerty byly jednou za sto let. Když už se něco dělo, tak přijeli policajti

a to už jezdilo rychle. Já to nebral jako sport, pro mě je skateboarding

a všechno to rozehnali. A jestliže měli volno v autě, tak tě rovnou naložili.

životní styl. Měl jsi takovou svobodu, byla v tom trocha rebelství a holky

To bylo furt. Jsi potkal fízla a hned tě sebral. Stačila malá náušnička

se na to chytaly. Trochu mi ta naše parta přišla jak z toho filmu Legendy

a hnedka: „A jedeme, ty vole.“ Českej punk, to byly Suchý mozky, Mrtvý

z Dogtownu. Akorát nebyly prachy a ty bazény. Nebo teda – v jednom

miminka, kde jsem zpíval, a A-64. Motali se okolo toho právě i lidi

jsme jezdili, byla to taková požární nádrž, ale nakonec nám ji zasypali.

ze skejtu, bruslí nebo pozdějc snowboardu. Kdy a kde se koncert odehraje,

Jako všichni ostatní jsem jezdil prvně slalom a ty klasický disciplíny.

se vyšuškalo. Musel jsi bejt doma u telefonu. Předávalo se to tichou

Pak přišel freestyle, a to bylo něco. Dělali jsme třistašedesátky na zadní

poštou. Nemoh jsi udělat plakát, to by fízlové přišli tutově. Punkový

patce a různý kejkle. Ve freestylu jsem byl jednou dokonce i mistr republiky.

mejdany bejvaly na parníku. Tam to bylo dobrý, protože když už jsi vyjel,

To bylo v době, kdy jsme to jezdili asi tři, hehe. Potom jsem se už jenom horšil...

tak to nemohli zrušit. Sebrali tě až na břehu. Na muziku se taky jezdilo

Lidi na ten skejt čuměli, ale fízlové po něm ani moc nešli. To máš jako

K nám do Československa přijeli i Swans nebo Nico. Swans byli fakt drsný,

dneska. Pruděj, že někde jedeš a že to tady vodřeš a tak. Ty samý kecy,

ale Nico strašně ozvučená, to bylo, jako když si doma pustíš kazeťák

akorát ve větším. My jsem to měli komplikovanější v tom, že jsme skejtovali

a ohulíš to. Nejhorší zvuk, co jsem snad kdy slyšel. V Praze tě policajti

do Maďarska nebo východního Berlína. Tam byli drsnější než my.

a ještě jsme byli pankáči. A po punku už fízlové šli.

moc nezmydlili, ale mimo Prahu jo. Sebrali ti placky a pyramidy a naházeli

Ze začátku jsme byli takový máničky. A najednou přišel punkrock.

to do kanálů. Náušnice jsi musel sundat. Na fízlárně měli všechny ty věci,

To se taky vykoukalo z časáků. Líbilo se nám to, začali jsme to poslouchat.

co ti sebrali, v takovým šuplíku. Policajt na tebe prej „vem si to“

Punkrock a hudba celkově jsou se skejtem hodně propojený. Byli v tom

a v momentě, kdy jsi tam strčil ruku, ten šuplík přirazil nohou. Měl jsem

Devo, The Clash, Madness a samozřejmě Pistole. Oblečení ti musel někdo

období, kdy jsem byl na fízlárně skoro každej den. Maximálně tě mohli držet

přivízt. Džíny jsme moc nenosili, a když už, tak obarvený na černo. Modrý

48 hodin. Já udělal rekord. Po dvou dnech mě pustili a za pět minut

měly máničky. Fotr mi pak dovez z Německa křiváka a to byla bomba.

na svobodě mě brali znovu na další dvoudenku. To už mě skoro ani nebavilo.

Jezdilo se i do Maďarska, kde byl takovej Hunky Punky obchod.

Chtěli, abych něco nabonzoval. Se ale nic nedělo. Ptali se na takový kraviny,

Tam sis moh koupit placky Sex Pistols nebo triko Ramones.

jako kdo nosí bundu s rovným zipem a kdo s křivým. Prostě kreténi.

číslo 6, 2010 | ročník III

20

w w w.redwaymag.cz

21

číslo 6, 2010 | ročník III

22

„Skejtovat jsem přestal v roce 1982. Kvůli divadlu. Úplně jsem hraní propadl, osm nebo devět let jsem strávil zavřenej ve sklepě a bylo jedno, jestli o víkendu svítilo sluníčko nebo pršelo,“ vzpomíná současný ředitel divadla Minor, který společně s dalšími známými firmami kdysi drtil pražské ulice a byl jedním z iniciátorů stavby první U-rampy. Dnes už skejt v nohách necejtí, o to víc se ale věnuje snowboardingu.

Ke skejtu jsem se dostal vlastně díky tomu, že mě nevzali

si pak konečně koupil prkno, už dřevěnou desku Logan.

na gymnázium, byť jsem zkoušky udělal. Táta mě teda dal

S kolečkama Kryptonics a truckama ACS stála kolem osmi

na kuchaře a tam jsem poznal Honzu Slunečka. Ten taky

tisíc korun, a to byl tenkrát průměrnej plat dva tisíce!

nemohl jít na střední školu, protože jeho máma byla

To jsem pak nemoh jít v Paříži ani na palačinku.

pro režim politicky nespolehlivá. Honza byl takovej progresivní, máma ho v létě roku 1976 poslala do Londýna,

První stěnu jsme si postavili v roce 1980. Byla to modrá

a když se vrátil, přivezl skateboard Skuda. Bylo to takový

duha, dole to bylo tmavomodrý, pokračovalo to odstíno-

ošklivý modrý plastový prkno. Protože letěl z Londýna,

vanýma proužkama a nahoru jsme napsali King Skate.

musel ho rozebrat a dát trucky a desku zvlášť,

No vypadalo to světově. Byly na tom přibitý sololitový

aby se mu to vešlo do krosny. „To je něco, skateboard,

desky, ale jak se na tom jezdilo, tak se to proděravělo,

všichni na tom v Londýně jezděj, to musíme vyzkoušet,“

a když člověk spadl, tak ho ty hřebíky trhaly do masa.

povídá po příjezdu. Tak jsme to smontovali. Ty trucky jsme

U toho stálo třeba dvě stě lidí a koukalo na nás. My jsme

ovšem dali opačně, kingpinama ven. Nevěděli jsme,

jezdili a otáčeli se na hraně. Vtipná pointa je, že pak přišla

jak to patří správně. Tím se to prkno stalo neovladatelný,

průtrž mračen a ta vodou ředitelná barva udělala svý...

protože když ses na to postavil a chtěl jet doleva,

Zamáčkli jsme slzu a vymýšleli, co dál.

jelo to doprava. Nedalo se na tom stát, rekord byl tak tři metry nejvíc. A Honza: „Oni na tom normálně jezděj, dělaj

Trenér ženskýho softballu, pan Hercík, hodě záslužnej

zatáčky v tom Londýně, i v takový U-rampě.“ Kroutili jsme

člověk, nám poradil, ať si založíme skateboardový klub.

nad tím hlavou: „To jsme my Češi tak nešikovný, to jsme

Museli jsme kvůli tomu ale vstoupit do SSM.

takový lemplové?“ Pak někoho napadlo, že by se ty trucky

Pod svazákama jsme pak mohli začít se stavbou rampy.

měly otočit, no a to už šlo. A začal se jezdit slalom. Já jsem

Získali jsme peníze a manžel mojí ségry nám svařil

hned přemluvil tátu, kterej jezdil do zahraničí, protože hrál

konstrukci. Ty lešenářský trubky nám na ohýbačce nahnuli

v rozhlase a v orchestru v Karlíně, aby mi skejt taky pořídil.

do rádiusu v ČKD. Pak jsme dva dny svařovali přímo

Při první cestě do Německa mi koupil slalomový prkno.

na Strahově. Ta rampa byla poměrně dost široká a vysoká tak čtyři a půl metru. Byla to dost náročná práce. Pomáhali

Když si Honza – v tý době jako jedinej z nás – udělal

jsme mýmu švárovi a kámoš se při tom svařování zranil,

řidičák, dělal nám takový safety car při sjezdech z kopce.

koukal se do autogenu a do druhýho dne mu tak natekly

My jeli před ním a on nám kryl záda, aby nás nikdo

oči, že skoro neviděl. U tý stavby ale chtěl bejt,

neporazil, když jsme jeli po státovce. Jednou se jelo dolů

tak ho maminka druhej den chudáka poloslepýho

i za deště. Kamarádovi to uklouzlo, vjel do protisměru

přivedla a on tam stál a trošku jako koukal.

a spadl pod rozjetej autobus. Řidič vylít ven, řval a začal nás honit. Naštěstí to byl tlustej pán v letech.

S Honzou Slunečkem jsme se pak oba dostali na vysokou

Když na to myslím, tak to bylo pekelný, co jsme dělali.

školu. Tam jsme byli strašní exoti. Oba jsme hráli amatérský

V Praze jsme začali jezdit pod budovou rozhlasu. Jsou tam

divadlo a jezdili na prknech. Ve škole nás moc neviděli...

takový velký výlohy. Mně tam jednou vylítlo prkno a celá

Každej z nás zažil ty svoje minuty slávy. Ivan třeba udělal

ta jedna výloha praskla, sklo se sesypalo a my utíkali

přemet na bruslích, dopadl na brusle, po zádech to sjel

domů. Řekli jsme to Honzový mámě a ona na to, že jsme

dolů a lidi úplně šíleli. Někdo to dokonce natočil na 16mm

blbci, že to musíme jít říct: „To vás bude hledat policie

kameru. Já zas vyjel nejvýš a prostě každej jsme něco měli.

a hned vás najde. Kdo tady v Praze v sedmdesátým osmým

Lidi bláznili, stahovaly se za náma holky. Zažili jsme

asi jezdí na skejtu?!“ Tak jsme se šli s Honzovou maminkou

si to ocenění, člověk přece stojí o uznání společnosti.

udat. Ta výloha byla naštěstí pojištěná a všechno se

Je to vlastně absurdní, dneska jsem ředitelem Minoru,

vyřešilo bez policie. Pak jsme začali jezdit na Strahově

dělal jsem redaktora v Český televizi, divadlo jsem hrál,

takovej lepší slalom. Měli jsme už taky lepší prkna.

vyhráli jsme festival ve Finsku, kde nám tleskaly stovky lidí,

V roce 1978 mi bylo osmnáct a to jsme si s Honzou slíbili

ale ten největší pocit, že jsem něco dokázal, byl stejně

jízdu do Španělska, jakože nám jeho máma půjčí auto.

na skejtu.

Já hrozně šetřil peníze, spali jsme v autě a ve Francii jsem

w w w.redwaymag.cz

23

Další hvězda našeho výběru je Tomáš Potůček, průkopník disciplín freestyle a streetstyle a pravděpodobně taky první českej skejťák, co se odlepil od země a udělal ollie. Kontakty ze závodů po Evropě využil po revoluci k založení firmy Rock’n’Roll, jejímž prostřednictvím se k nám dostaly legendární značky Powell Perlata, Santa Cruz nebo Independent.

Tomáš doteď skejtuje.

a pozdějc se stal předsedou Evropský skateboardový

V roce 1987 se konal druhej prachatickej Summer

asociace, přemýšlel, kam to hnát dál. Odklon

Camp, domluvili jsme s Markem Gonzalesem

od slalomu byl rychlej i díky němu.

(americký pro skater, pozn. red.), že za náma

Jednou se v Praze zničehonic objevil Slovák Petr

přijede ještě s ostatníma. V pátek mi volá:

Kiss, kterej byl hrozně výřečnej a psal dopisy

„No tak jsem tady.“ Přijel do Prahy vlakem s malým

na všechny strany světa, ať mu pošlou prkno,

báglem a skejtem v ruce. Po Campu se najednou

ať mu pošlou tričko a tak. Ač skoro neuměl jezdit,

rozhod, že musí okamžitě odletět do Paříže

přijel na závody s úplně novým kompletem Powell

na koncert Prince. Tak jsem ho rychle vezl

Perlata v tričku Bones a snad i botách Vans.

na letiště. Byl takovej otrhanej a u přepážky ČSA

Měl perfektní styky s lidma z celýho světa.

koukali dost divně. Asi si říkali: „Nějakej špinavej

A ten zařídil sobě a Luďkovi Vášovi výlet

Mexikánec.“ Vytasil zlatou kreditku a najednou

do Vancouveru, kde se tehdy konalo mistrovství

bylo všechno jinak.

světa. Tam se Váša stal mistrem světa ve skoku do výšky. Rok potom k nám z Anglie přijel Shane Rouse a z Německa Claus Grabke. Poprvý jsme

Jezdit jsem začal na gymplu v Pardubicích někdy

na vlastní oči viděli, jak se pořádně skáče, grinduje

v roce 1979. Kamarádil jsem tam s jednou holkou,

a dělaj boardslidy. Objevily se první videa...

co zrovna chodila s Melesíkem, v tý době nejlepším

Když jsme viděli Bones-Brigade, jak se pořádně

českým slalomářem. Ta nám dávala echo, kde a kdy

jezdí street, tak to byl prostě šok. Ale aspoň jsme

budou závody. Můj první skejt byl českej Esarol.

už pak věděli, k čemu všemu se dá prkno použít.

Dělaly se k němu dvoje kolečka, jedny z plastu –

Od freestylu ke streetu to byl opravdu kousek.

ty se okamžitě roztekly – a druhý byly gumový.

Flipy jsme se naučili rychle. Skákali jsme schody

Trucky udělaný z plechu se za chvíli ulomily. Celý

– tenkrát pro nás i pět schodů byla dálka, naučili

to bylo konstruovaný pro dětičky. Jo a ještě měl

jsme se dělat backside a frontside boardslidy. Ten

ten skejt vzadu takovou macatou brzdu. Nešlo

opravdovej street se ale rozjel až po závodu Euro

to pořádně používat. No ale právě na tomhle jsme

Skate, kterej se konal v Praze roku 1988. Pořádal

se naučili jezdit po rovince. V Pardubicích

ho Martin Kopecký s Hušákem, nynějším ředitelem

je to samá rovinka.

Sazky, kterej se tenkrát ke skejtu taky snažil

První závody jsme viděli v Poličce na začátku

přilepit. Důležitý bylo, že všechny překážky

osmdesátejch. Jezdci tam mrskali slalom děsnou

z toho závodu se pak dostaly ven, kde na nich

rychlostí. My z toho měli úplně vyvalený oči. Kluci

mohli jezdit všichni. Tím se to pořádně nakoplo.

už taky měli lepší skejty s kolečkama Kryptonics.

To ale předbíhám.

To bylo jak nebe a dudy, když jsi stoupl na ten

Po gymplu jsem se dostal do Prahy na vysokou

náš a jejich skejt. Hned jsme pochytali známosti,

a stala se mi hrozně super věc. Na kolejích jsem

abychom si od nich pořídili lepší výbavu. Všichni

po večerech jezdil na prkně a jednou tam za mnou

měli ty prkna tvarovaný na slalom. Já si vyrobil

přišel nějakej snědej týpek a lámanou češtinou

desku z duralovýho plechu podle vzoru, kterej

se mi snažil něco vysvětlovat. Nakonec z něj vylezlo,

jsem viděl v časáku. Freestylovej, už s ohnutýma

že je z Portorika, jezdil na skejtu bazény a pod postelí

patkama a v klasickým tvaru rakev. Na ten kov

má zaparkovanej Santa Cruz pro model Duana

ze začátku nešel nalepit grip, ale pak jsem

Peterse. Prodal mi ho za pětikilo.

se s tím nějak popral. Na týhle rakvi jsem se naučil

V roce 1986 jsem se na mistrovství republiky

jezdit slalomy a otáčet se. Pak jsem taky sehnal

v Olomouci seznámil s Pierrem Andrém, v tý době

ty kolečka Kryptonics a trucky Pro Class a s tímhle

druhým nejlepší freestylerem na světě a průkopní-

novým set-upem jsem začal hrozně dřít. Postavili

kem streetu. Dneska mu patří firma Etnies.

jsme si nájezďák z trubek a lešenářský překližky,

Domluvil jsem si u něj nocleh v Paříži, přes

co jsme ukradli někde na stavbě. Rok nato se jely

kterou jsme se měli vracet z mistrovství Evropy

závody, kde jsem už bodoval. Hodně jsem do toho

v anglickým Warringtonu, kam jsme se zrovna

šlapal, vyhrával jsem.

chystali. Skončil jsem tam sedmej ve slalomu

Pak slalom vyšel z módy a vystřídal ho freestyle.

a jedenáctej ve freestylu. Pak se teda jelo k Pierrovi

Začali jsme ho jezdit s Martinem Beringerem

do Paříže a odtamtud do Le Mans, kde dva Francouzi,

a Peterkou. Učili jsme se podle obrázků z časáků

který jsem znal taky už z Čech, jezdili na kolech

a byli první, kdo uměl nějaký triky.

BMX flatland a rampu. Bylo to tam šílený, jeden

Dělaly se olliečka, ale nikdo nevěděl, že se to tak

z nich jezdil exhibice a domluvil, že já pojedu s ním

jmenuje. Já jsem byl vlastně asi první, kdo se to

na skejtu. Tak jsem si vydělal skateboardingem

naučil. Nebylo to klasický ollie jako dneska, dělal

první prachy. Za pár minut ježdění jsem měl na naše

jsem to jako ollie popshov-it (nadskočíš a prkno

asi pět tisíc, což byl tenkrát balík. A k tomu hroma-

se pod tebou otočí o 180 stupňů, pozn. red.).

du věcí od místního shopu. Haha, jako za pár vteřin

První freestyle závody se jely roku 1984 a Martin

profík. V tomhle to bylo skvělý, člověk

Kopecký, kterej dostal skejt tam, kde byl,

si udělal kámoše po celým světě.

w w w.redwaymag.cz

číslo 6, 2010 | ročník III

26

Jméno dalšího oldskulera je neodmyslitelně spjato s Prachaticemi a pověstnými skejtovými Summer Campy, který se tam odehrávaly pravidelně až do loňskýho roku. Jednoho z nich se zúčastnila i šéfredaktorka RedWaye a prý na to do smrti nezapomene. Jo, Prachatice... ty byly vždycky vostrý. Míra Bartoš dnes vlastní skateboardovou značku Final a je majitelem jednoho z prvních skateshopů u nás.

Ježdění na prkně ho drží doteď Vyrůstal jsem v Prachaticích, nejmenším okresním

rozrůstat, stahovali se k nám mladý kluci.

Né že by Summer Camp už nikoho nezajímal,

Po vojně, v roce 1984, jsme založili kroužek

ale už na to prostě nemám. Poslední ročníky

skateboardingu, muselo to být samozřejmě

jsem na to byl takřka sám. Krize to všechno

pod SSM. Učili jsme školáky, protože jsme chtěli,

pohřbila. Nejsou dotace ani žádný sponzor,

aby to žilo, byli jsme jako rodina. Spojovalo nás to.

který by zafinancoval údržbu skateparku.

Vzhledem k tomu, že jsme žili v totalitním režimu,

Ve srovnání s ostatními po republice působí

nás nikdo nemohl podezřívat z komerčních zájmů.

ten náš jak historický skanzen. Už jsem asi

Jedni z našich prvních žáků byli například bratři

unavenej a musím se starat o přežití vlastní firmy.

Zíkové a Kája Konopníků. Z něj a z Franty Zíky

Ostatní nechám na těch mladších.

se za pár let stali skateboardoví reprezentanti a mistři republiky. Áda Zíka je dnes známý fotograf.

Všechny nás to poznamenalo na celej život.

Myslím, že pravidelný tréninky měly smysl, i když zrovna u skateboardingu to zní asi hrozně.

Nejvíc lidí přišlo ke skejtu brzo po revoluci, ale to už byl náš kroužek minulostí. Mezi touhle novou vlnou dospívajících skejťáků se rýsovala i spousta talentů, bohužel porevoluční svoboda

městě v Čechách. Tady jsem si jako dítě vyškemral

hraničící s bezvládím s sebou přinesla hodně

k Vánocům kolečkový brusle z východního Německa

drog, který tuhle generaci totálně převálcovaly.

a šnečí rychlostí se na nich pohyboval po krásném

Přišel heroin a podle statistik bylo v Prachaticích

litém asfaltu, kterej se už dneska nevidí.

procentuálně nejvíc narkomanů na počet obyvatel

Ač se jednalo o dost nekvalitní hračku, byl jsem

v celý republice. Z těchle kluků už nikdo neskejtuje

z toho úplně vedle. Ke skateboardingu jsem tenkrát

a jeden z nich kvůli zasraným drogám ani nežije.

byl už takhle blízko (ukazuje na prstech, pozn. red.),

No ale to jsme zašli moc daleko...

ale o jeho existenci jsem zatím neměl ani tušení.

Až do toho osudného dne...

Kolem roku 1985 se začal v hlavě tehdejšího

Jedním z mála kulturních zážitků totalitní mládeže

předsedy Československý skateboardový asociace

byla pravidelná návštěva kina.

Martina Kopeckýho rýsovat nápad udělat Summer

Chodilo se na cokoliv. Každému filmu tehdy

Camp. Martin se jako jeden z prvních dostal díky

předcházel filmový týdeník, jehož hlavním smyslem

skejtu na Západ, kde se podobné akce děly,

bylo poukazovat na zkaženost a bídu prohnilého

takže ho to inspirovalo, aby podobnou tradici rozjel

Západu a tím vštěpovat občanům naší socialistické

i u nás. V Prachaticích jsme pro něco takového měli

vlasti správné uvědomění. V jednom z těchto

asi ty nejlepší podmínky. Především skatepark,

týdeníků jsem ve třinácti letech poprvé uviděl

kde bylo vše potřebné pro tehdejší ježdění.

skateboarding. Byl prezentovanej jako velice

Kousek od něj byl Kandlův Mlýn, levný ubytování

negativní a nebezpečnej výstřelek frustrované

v chatičkách, dvě koupaliště a hlavně hospoda

kapitalistické mládeže, která – nemajíc jiného vyžití

s velkým sálem, ideální pro pořádný mejdany.

– provozuje tuto nebezpečnou zábavu a nezřídka

Atmosféra, co tam tehdy panovala...

končí pod koly aut. Soudruzi si asi mysleli, že nás

Ta je neopakovatelná.

odradí. To se ale spletli. Já, můj starší brácha

První Summer Camp se konal roku 1985.

a pár kamarádů jsme od tý chvíle nedokázali myslet

Jeden z pražskejch skejťáků, Číro, měl tehdy

na nic jinýho. Paradoxně tak můžu německým

narozeniny. Koupil sud, ten šoupl do vody a vedle

komunistům poděkovat za brusle a těm našim

na betonu se skejtovalo. Někdo se jen tak válel,

zase za skejt, haha.

někdo se koupal a všichni popíjeli. Všichni jsme se znali, a kdo ne, tak se rychle seznámil. Program

Psal se rok 1976 a já netušil, že skateboarding

se vymejšlel za pochodu. Mnohým v paměti určitě

se rodí i v jiných koutech naší země. Informací moc

uvízl večírek, kdy jsme realizovali bikini contest.

nebylo. Hltali jsme každou zmínku z tehdejších

Ze stolů se udělalo molo, u něj seděla porota a dál

časáků ABC nebo Věda a technika mládeže.

pak všichni ostatní. Je jasný, že nejvíc úspěchu

Šťastlivec byl ten, kdo měl známého kamioňáka,

sklidily holky, který se s tím nepáraly.

který mu sem tam něco přivezl. Časem začal někdo

No, nemá cenu to rozpitvávat...

od nás z party studovat v Praze a občas dovalil

Na Summer Campech se za těch dvacet pět let

nějaký prospekt nebo v lepším případě tisíckrát

trvání vystřídala slušná řádka skejtovejch hvězd

prolistovanej odrbanej časák. To byl pro nás svátek.

světovýho kalibru. Namátkou třeba Ron Whaley,

Praha byla prostě vždycky o pár let napřed. Novinky

Israel Forber, Tim Brauch, Bucky Lasek, Kris

ze Západu se tam dostávaly přece jenom snáz.

Markovich, Chat Thomas, Omar Hasan, Mark

Skateboarding víceméně nikdo neznal,

Gonzales nebo Tom Penny. A spousta dalších

ale postupně jsme se v Prachaticích začali

skvělých lidí. Loňský ročník byl poslední.

w w w.redwaymag.cz

27

rozhovor /

text: Martina Overstreet foto: Tomáš Rychtera, Miki Gerlašinský

DAN 50

K rozhovoru o americkým fotbalu patří historka, jak mi Slash Hudson dal svoje trsátko. Bylo to v létě 1999 v jednom baráku v Malibu, kterej byl postavenej tak vysoko nad oceánem, že místo na vlny měl člověk výhled akorát na šedivý mraky nad nima. Vevnitř bylo asi devět koupelen, z nichž v jedný – a to mě fakt zaujalo – skladovali ručníky v replice Tutanchamónova sarkofágu.

číslo 6, 2011 | ročník III

28

w w w.redwaymag.cz

29

rozhovor /

Byla jsem tam pozvaná, abych s přáteli sledovala Super Bowl, finálový zápas soutěže play-off severoamerický fotbalový ligy. Šílenství. Já pořádně ani nevím, co je to ten touchdown.

Modelky, co na terase grilovaly hotdogy, to sice věděly, ale neuměly mi to vysvětlit. Slash měl pod pobryndaným tričkem pivní břicho, špatný vlasy a celkově si vůbec nebyl podobnej. Nepoznala jsem ho, a naše konverzace proto nikam nevedla.

Slash: „Ty seš z Prahy, jo? Tam jsme před pár lety hráli s kapelou.“ Já: „No jo, tam už hrálo kapel... Tam furt někdo hraje.“ Zatvářil se divně a dal mi to trsátko. Já jsem se taky zatvářila divně, řekla dík a šla pryč. Když mi pak modelky vysvětlily, kdo to je, šla jsem ho hledat, abych mu řekla, že je můj absolutně nejoblíbenější kytarista a jestli se mnou nechce chodit, jenže už tam nebyl.

S Danem Krejbichem, kapitánem a obráncem pražských Panthers, sedíme v kavárně. Cestou sem jsme se bavili o práci – Dan dělá grafika v jednom časáku o autech, takže vlastně kolega. Pracuje ve velkým vydavatelství, a protože kdysi jsem byla v podobným zaměstnaná i já, vyměňujeme si postřehy, jak se lidi z „normálních“ redakcí nechtěj bavit s těma z bulváru a tak. V kavárně si Dan sundá péřovou bundu a mě povylezou oči z důlků, protože tak obrovský ruce jsem už dlouho neviděla. Přes biceps má určitě blízko k padesáti centimetrům. Přeskakuju teda připravenou otázku a zcela neformálně se ptám: To máš z fotbalu, jo? Ty ruce takhle...

Co? No, vždyť už ho taky hraju dvacet let. To nic není, v týmu má polovina kluků ještě větší svaly.

Ty, co stojej vepředu – to si schválně někdy všimni – jsou nejsilnější. Za nima jsou runnigbacks, co chrání rozehrávače (quarterback), no a na krajích pak kluci, co se hodně naběhaj. Ty jsou spíš hubenější, ale o to rychlejší. Já jako linebacker jsem postavou podobnej těm runningbackům v útoku.

Každej se hodí na něco jinýho... V tom je krása toho sportu, že v něm najdou uplatnění jak ranaři, tak kluci s lehčí kostrou. Já vážím sto kilo, hráči na mým postu v Americe maj ještě tak o deset víc.

A dokonce ještě rychlejc běhaj, protože hrajou už od základky, a když jsou dobrý, tak trénujou šest dní v týdnu dvakrát denně, a to už se na tý fyzičce projeví. Rychlost, dynamika...

V Americe lidi zápasy hrozně prožívaj, berou si na to dovolenou, pořádaj párty, grilujou všechno, co jim přijde pod ruku, a fanděj jak o život. Ale kolik lidí přijde na zápas tady u nás?

Na českou ligu tak dvě stě, tři sta stálých fans.

Když se hraje evropská liga nebo český finále a je to třeba v pražským Edenu, tak kolem tří tisíc lidí.

Americkej fotbal tady nemá takovou tradici jako hokej nebo kopaná a média si ho moc nevšímaj.

Když ten sport není v televizi, těžko pro něj hledáš sponzory, když nemáš sponzory, nejsou peníze a tak dále. Jsme pořád za takový exoty, ale snažíme se to změnit. Třeba v Rakousku a Německu je americkej fotbal oblíbenej. Hrajeme rakouskou ligu a Eurobowl, což je obdoba ligy mistrů, a na to už chodí kolem deseti tisíc diváků.

číslo 6, 2011 | ročník III

30

Já nerozumím pravidlům a zjistila jsem, že jim pořádně nerozumí snad nikdo. Jak to?

Americkej fotbal se vyvinul z anglickýho rugby, který si Američani upravovali tak dlouho, až má kniha pravidel několik set stran. Ani hráči a dokonce ani rozhodčí neznaj všechny, protože těch situací, který při hře můžou nastat, je tolik, že to ani není možný. Někdo hráče vystrčí z hřiště a teď jde o to, jakým způsobem; jestli měl obě nohy ještě v hřišti, když tam byl míč, protože kdyby tam měl jenom jednu, tak už to neplatí a podobně. Dá se říct, že na každou situaci je nějaký pravidlo, ale pro tebe jako pro diváka není důležitý rozumět všemu. Potřebuješ znát jen pár základních věcí jako třeba já, když sleduju basket. Taky kolikrát nevím, proč zrovna teď rozhodčí píská – jestli to byl faul, nebo co. Nebo si vem rugby. Stačí, abys věděla, že se nesmí přihrávat dopředu, že se hráči musej někam dostat, co je out a kolik bodů za to, když to tam kopne. Navíc v americkým fotbalu rozhodčí ty jednotlivý situace divákům vysvětluje. Postaví se čelem k tribuně a do mikrofonu řekne, co se stalo.

A píská se skoro furt. Hra se pořád přerušuje...

To je pravda. Píská se po každý akci. Hodně lidí si stěžuje, že je ta hra taková rozsekaná, jenže mně to na druhou stranu vyhovuje. Aspoň si na chvilku odpočinu, hehe. Když je akce, všech jedenáct lidí v týmu musí hrát naplno, sprintovat, jít do toho silou. Každej v tu chvíli pracuje pro toho s balónem.

To není jako v kopaný, kde polovina hráčů tak jako různě postává a vyčkává.

Aha. A co si to tam pořád říkáte? Každou chvíli se seběhnete a něco řešíte.

Radíme se o další akci. Jak budeme hrát. Každá akce má svůj název a jasně danej průběh. Já jsem v obraně, takže to mám jednodušší, protože se stavím podle těch, co jsou v útoku. Záleží na tom, jak stojíme za sebou, kdo je v který díře a jak budeme pokrývat protihráče. Akce se může jmenovat třeba Gold-Art-Over-Cover-3 a všichni hned vědí, kam kdo půjde a co má dělat. Všechno je popsaný v knížce, který se říká playbook.

Stránek určených obráncům je v ní asi sto.

Na začátku sezóny, ještě než jdeme trénovat ven, se z playbooku učíme doma, pak se to probírá v šatně u tabule, na kterou nám trenér kreslí, a nakonec na hřišti.

To je zajímavý, protože na mě ty vaše připravený akce působěj hrozně nepřehledně. Jako takovej dost nebezpečnej chaos.

To jenom na první pohled, ale je pravda, že člověk, kterej chce tuhle hru hrát, by měl mít rád fyzickej kontakt s protihráčem. K nám přichází docela dost kluků, který maj třeba v kopaný problémy s tím, že choděj soupeři moc na tělo. To je u nás přednost, ale i tak nejdřív trénujou bez kontaktu takzvaný flagfootball. Místo aby jeden druhýho skládali na zem, maj u pasu takový fáborky, který si navzájem strhávaj. Není to nebezpečnej sport, nejčastější zranění jsou výrony v kotníku a nějaký to koleno. Rozhodně to není takový maso jako hokej a taky se věčně neválíme po zemi jako v kopaný. Říkal jsi, že jste takový jako „exoti“.

Co to znamená? Co jste za lidi?

Haha, to ses zeptala dobře: Co jste za lidi...

Nemyslím to špatně. Ale přece když jsi malej, tak o tom, jakej budeš dělat sport, rozhodujou rodiče. A ty tě spíš než na americkej fotbal, kam chodí málo lidí a nejsou v tom peníze, daj radši na hokej a doufaj, že z tebe bude novej Jágr, ne?

Tak co tě k takovýmu sportu nakonec přitáhne?

Myslím, že právě proto, že tady není tolik peněz a nedá se na tom dělat kariéra vrcholovýho sportovce, nás víc spojuje parta, přátelství a radost ze hry. Chodíme spolu na pivo, jezdíme na hory, jsme jako rodina. Když má někdo problémy s holkou, nebo se jenom potřebuje přestěhovat, vždycky má komu zavolat o radu nebo pomoc. A to se mi třeba líbí. Já jsem všechny svoje nejlepší kámoše poznal právě na fotbale. A myslím, že kdybychom se zprofesionalizovali – což bych si na jednu stranu sice přál – tak už by ty vztahy pod tlakem peněz a vrcholový soutěže tak idylický nebyly.

No a máte ještě nějaký jiný společný zájmy než sport? Třeba muziku nebo něco?

To se nedá takhle říct, když si vezmeš, že v týmu je nás okolo šedesáti.

Tolik, jo...?

No. Na hřišti je jedenáct útočníků a jedenáct obránců, a na každým jejich postu pak dva až tři náhradníci. Na začátku sezóny je nás takhle hrozně moc a postupně to odpadá. Někdo se zraní, někdo nemůže kvůli práci chodit tak často na tréninky, takže pak nehraje a podobně. Taky máme nějaký Američany, bez těch by to nešlo. Žádnej špičkovej tým v Evropě bez nich nehraje. Všichni maj americkýho rozehrávače a jednoho nebo dva černochy, který běhaj s balónem.

A co rituály, tradice? Máte nějaký?

Máme předzápasový pětipivo.

Haha, cože?

To vzniklo v době, kdy ten sport byl ještě v plenkách a my si spíš jen tak užívali, než že bysme to brali vážně. Bavilo nás chodit na pivo po tréninku, po zápase... a chodili jsme i před zápasem, jakože v rámci taktický přípravy, víš? (smějeme se) No a potom jsme měli prvního americkýho trenéra, kterej když to viděl, tak se chytal za hlavu a lámanou češtinou nám povolil jenom „pětipivo“.

Dneska je to jiný a pět piv nikdo z nás už ani nevypije, ale ta tradice zůstala – když se sejdeme před zápasem v restauraci třeba jenom na oběd, pořád tomu říkáme pětipivo. Pak máme přijímání nováčků, který dostávaj od staršího hráče na stejný pozici plácnutí rukou na holý záda. To jsme převzali od Francouzů a nevim..., já osobně to moc nemusím, ale ty nový kluci to maj kupodivu rádi.

Asi jim to připadá vtipný.

Nebo maj pocit, že teprve tím jsou pasovaný na plnohodnotný členy týmu. Takže to bysme měli alkoholismus, šikanu... Co tam máme dál? Řekneš mi ještě něco hezkého o tomto zajímavém sportu?

Jeee, to bych právě nechtěl, aby to takhle vyznělo!

S věkem se vztah k věcem mění a já se naučil

„Když je akce, všech jedenáct lidí v týmu musí hrát naplno, sprintovat, jít do toho silou.

To není jako v kopaný, kde polovina hráčů tak jako různě postává a vyčkává.“

w w w.redwaymag.cz

31

rozhovor /

mít rád fotbalovou výchovu, ten dril a disciplínu.

Trenér je autorita, nemůžu se před ním dohadovat se spoluhráčem, kdo co udělal špatně, na to není při tréninku čas. S trenérem mluví jenom kapitán, místo řečí se musí makat, a když se ti něco nelíbí, musíš se ovládnout a počkat do konce. A to mě na tom postupně začalo bavit. Jenže mladý lidi, a zvlášť Češi, tohle v sobě ještě nemaj zažitý.

Berou to všechno jako zábavu, ale tak to není.

Když se člověk naučí ovládat při tréninku, zvládne to pak i na zápase, kde je osoba rozhodčího nedotknutelná, a nakonec se mu to hodí i v životě, v partnerských a pracovních vztazích. To je škola k nezaplacení.

Jasně. To dává smysl. Když přicházíte na hřiště, vypadáte v tý výstroji jako novodobí gladiátoři. Řekni mi ještě, prosím tě, co všechno máte na sobě.

Dobře, začnu od nohou. Kopačky, buď kolíkový na přírodní trávu, nebo turfy na umělou. Rozdíly mezi těma, ve kterých se hraje kopaná nebo rugby, jsou minimální. Pak máme elastický kalhoty, ve kterých jsou všitý kapsy na chrániče kolen a stehen. Dál máme chrániče na boky a kostrč – všechny z lehounký umělý hmoty, no a potom na sobě máme takzvaný ramena, což jsou chrániče ramen a hrudníku. Na rozdíl od hokeje, kde na sebe hráči útočej z boku, je u nás většina nárazů vedená právě na ramena. Přes chrániče nosíme dres, někdo ještě používá chrániče na lokty, ale to už není povinná výbava. Do tý patří už jenom helma.

Daniel Krejbich obránce Prague Panthers od roku 1991 kapitán Prague Panthers od roku 1997 narozen 22. 1. 1975 bydlí v Praze Největší úspěchy: 12x mistr repuliky vítěz EFAF Cupu 2009 3. místo na ME v Dánsku 2003 3. místo na ME v Rakousku 2009 kapitán národního týmu a MVP proti Francii a Dánsku v roce 2003 3. nejlepší obránce rakouské ligy 2010 MVP defense Prague Panthers 2010 2. místo v anketě o nejlepšího českého hráče roku 2010

Co ti ve škole vůbec nešlo?

Dějepis. Letopočty.

Co sis myslel o holkách?

Byly nedostupný.

Tvůj nejoblíbenější kousek šatníku?

Tričko se surfařem. Čím sis myslel, že budeš?

Automobilový závodník jako táta. Nebo lyžař.

Kouřil jsi?

Přesně ve třinácti jsem to zkoušel. Vykouřil jsem sedm cigaret na střeše paneláku a pak se, zaplaťpánbůh, doma nádherně pozvracel. A měl jsem klid.

Jakým ses věnoval sportům?

Atletika, lyže, windsurfing.

Jak jsi v pubertě vycházel s rodiči?

Já se snažil vycházet, oni se mnou občas vyběhli.

číslo 6, 2011 | ročník III

32

smart box /

připr avila Laura Heiselová, studentka septimy Gymnázia Špitálská v Praze ilustrace: Marhlad

Veverky na větvi aneb Jak jsi na tom s přírodními vědami?

1. Ryba uplavala 3 km za 36 minut.

Jakou se pohybovala rychlostí? a) 3 km/hod b) 5 km/hod c) 8 km/hod d) 1 2 km/hod

2. Když sečteme všechny hrany a vrcholy krychle a vynásobíme je počtem jejích stěn, získáme číslo a) 26 b) 6 4 c) 1 20 d) 576

a) vlak A b) v lak B c) o ba stejně d) n elze určit, pokud neznáme vzdálenost mezi Prahou a Horní Dolní

9. Síra má v sulfidech oxidační číslo

Výsledky testu

a) –II b) – I c) I d) I I

6. Který z následujících prvků patří mezi vzácné plyny?

10. Někteří lidé špatně vidí na dálku, protože se jim paprsky světla sbíhají před sítnicí a na sítnici potom vytvoří rozmazaný obraz. Takoví lidé často nosí brýle s čočkou, která se jmenuje

Při fyzice nespi!

Přírodní vědy tě zjevně dost nudí.

Možná máš potřebu je sabotovat nebo si říkáš, že je v životě nikdy potřebovat nebudeš. To ale není pravda – matematiku využiješ minimálně při počítání peněz v obchodě, když si kupuješ coca- c olu.

Potom se v chemii dozvíš, že bublinky, co v ní plavou, jsou oxid uhličitý.

A nakonec ti při fyzice řeknou, proč coca-cola z lahve po protřepání stříká.

Přírodní vědy jsou prostě všude. Ať chceš, nebo ne!

a) astat b) c esium c) v odík d) h elium

7. Které tvrzení je pravdivé?

3. Které z tvrzení o kyslíku je nepravdivé? a) tvoří 21 % atmosféry Země b) je to nehořlavý plyn c) t voří dvouatomové a tříatomové molekuly d) z ískává se ze zkapalněného vzduchu

4. Atmosférický tlak se zvyšující se nadmořskou výškou a) klesá b) r oste c) n emění se d) n a jižní polokouli klesá a na severní roste

5. Z Prahy do Horní Dolní vyrazí vlak A rychlostí 80 km/hod. O hodinu později vyjede z Horní Dolní do Prahy vlak B rychlostí 90 km/ hod. Když se po další hodině oba vlaky setkají, který z nich bude blíže k Praze?

w w w.redwaymag.cz

a) k atoda přitahuje záporně nabité ionty b) a noda přitahuje záporně nabité ionty c) d va kladně nabité ionty se přitahují d) k ladně a záporně nabitý iont se odpuzují

8. V lese je třicet tři stromů, každý strom má třicet tři větví, na každé třetí větvi sedí veverka. Každá veverka má tři nožičky. V každé nožičce drží pět oříšků a každý třetí oříšek je zkažený. Kolik mají veverky v lese zdravých oříšků? a) n elze určit, nebo nevychází celé číslo b) 3 60 c) 1 815 d) 3 630

0–4 správné odpovědi

a) lupa b) r ozptylka c) s pojka d) d alekohled

5–8 správných odpovědí 11. Ceny na černém trhu s exotickými zvířaty: Za šest strašilek si můžete koupit tučňáka. Za devět tuňáků si pořídíte makaka. Tučňák stojí tři tuňáky. Za kolik strašilek si koupíte makaka? a) 9 strašilek b) 1 2 strašilek c) 1 8 strašilek d) 24 strašilek

Na matfyz radši nechoď...

Možná tě fyzika zrovna nebere, chemii nechápeš a matematiku přetrpíš, ale logické myšlení ti nechybí. Základy přírodních věd asi ovládáš, a jestli se chceš v budoucnosti věnovat humanitním předmětům, víc ani nepotřebuješ.

9–12 správných odpovědí Neusínej na vavřínech!

Test byl pro tebe hračka, co? Jen tak dál! Čím hlouběji budeš do přírodních věd pronikat, tím víc tě budou bavit.

A lidi jako ty to tady musí zachránit, protože většina nechce dělat v laboratoři, s elektřinou nebo mít zodpovědnost za projektování mostů a domů, ale pracovat v reklamce nebo jako manažer.

12. Destilací ropy nelze získat a) mazut b) p etrolej c) u hlí d) b enzín

Řešení: 1b, 2c, 3b, 4a, 5c, 6d, 7b, 8d, 9a, 10b, 11c, 12c

33

active /

text: pepe švejda foto: nike

Zažít Air&Style!

Něco jako Queens pro hopery, Swarovski pro holky, kytarový sólo pro rockery nebo 900 koní pro fanoušky aut. To je Air&Style pro každýho snowboardistu na světě.

Letos v únoru se po třech letech vrátil prestižní závod do Mnichova a já měl možnost podívat se naživo, jak to na takové monstr akci vypadá.

Rozespalý a rozlámaný z ranní cesty se vypotácím z auta někde na kraji Mnichova před naším hotelem.

V dálce zahlídnu futuristickou střechu olympijského stadionu a v hlavě mi probleskne představa, jaký to tam večer asi bude. Zaplněný ochozy, špičkoví snowboardisti, nejlepší triky, muzika, světelná show – úlet! Teď je ale teprve dopoledne a já mám před sebou program s Nike 6.0, který celou akci letos zaštiťuje.

Ve dveřích hotelu se mě ujímá Karolína Salavcová, sympaťačka z českýho Nike, a nastiňuje plány pro následující hodiny. Snažím se dávat pozor, co mi říká, ale nemůžu přestat vnímat tu zvláštní atmosféru, takovej ten klid před bouří, kterej sdílej snad všichni, co tu v lobby hotelu posedávaj. Skenuju uvolněný riders u stolků, novináře s laptopy na kolenou nebo holky za pultíkem, jak s úsměvem vyřizujou akreditace a ubytování. Nikde žádný stresování, žádný hrocení.

Fast forward: Jsou čtyři hodiny odpoledne a já jsem o několik zkušeností bohatší. Mám za sebou prezentaci Nike 6.0, která proběhla klasicky: chlebíčky, kafe a džusy, všechno je moc pěkný, lidi se usmívaj a sponzorovaní sportovci ochotně poskytujou rozhovory. O produktech a kolekcích 6.0 se nemluví jinak než v superlativech. Klasika, ale musím uznat, že zrovna Nike na to má celkem právo, protože konkrétně

číslo 6, 2010 | ročník III

34

divize 6.0 (zastupující snowboarding, freeski, bmx, surfing, wakeboarding a motocross) podporuje ve všech jmenovaných sportech ty nejlepší z nejlepších. Mám za sebou taky XXL Burgera, po kterým následoval rozhovor s Halldorem Helgasonem, jedním z nejprogresivnějších riderů současnosti. Tenhle dvacetiletej Islanďan získal loni od dvou největších snowboardových magazínů ocenění jako talent roku, připojil se k týmu 6.0 a ještě stihnul s bráchou Eikim založit vlastní snowboardovou firmu (LObStER).

I přes úspěchy je ale pořád nohama na zemi a večer při závodu mu pak fandím ze všech nejvíc.

Jsou čtyři hodiny dvě minuty, nasedáme do auta a míříme směr Olympische Stadion, před kterým chvíli stojím v úžasu.

Ocelovo- s kleněná střecha vypadá zblízka fenomenálně. Nechápu, že něco takového vzniklo už v 70. letech minulého století. Vzápětí si vzpomenu na oběti teroristického masakru z roku 1972, kdy se tady konala olympiáda. Film o tom natočil Steven Spielberg, jestli vás to v dějáku neučili...

Zevnitř působí stadion ještě víc obrovsky, dokonce tak, že se v něm úplně ztrácí i 40 m vysoká rozjezdová rampa. Možná to je denním světlem a málo lidma, zatím mi ale připadá, že to není úplně ono, že ta správná atmosféra teprve přijde. To bohužel odnese finále Nike 6.0 Stairset Battle Tour, který začíná v 16:30 a trvá necelou hodinu.

Diváci se nesoustředí a finalisti tak jezděj spíš jen pro sebe. Mě nejvíc baví mladej Brit Jamie Nichols.

Všechno odjíždí naprosto stylově a technicky dokonale. Končí na druhým místě, před něj se dostal Američan Mike Casanova (video na www. r edwaymag. c z), za ním se umístil pankáč v úzkáčích Forest Bailey.

Jak se stmívá, Nike 6.0 Air&Style 2011 nabírá grády. Rozjezdová rampa je nasvícená, DJ pouští hity a speakers hecujou 17 tisíc diváků v hledišti. Na skok se rozjíždí první závodník, devatenáctiletý domácí miláček Ethan Morgan. Předvede vysoký stylový polet a stadion vybuchuje nadšením. Pak už to jde ráz na ráz battle systémem, tzn. že o postup do dalšího kola soupeří 8 dvojic, u každý z nich se počítá nejpovedenější jízda. Další rider, další aplaus, další ohromení. Jezdci předváděj úplný sci-fi, skáčou double rodea, otočky o 1260 nebo 1440 stupňů, dvojitá salta atd. Přistihuju se, jak nekontrolovatelně mávám rukama nad hlavou.

Po první části odehrajou krátkej koncert američtí punkáči SUM41.

Dav je miluje. Pak přichází semifinále a rozpumpovaný publikum předvádí neuvěřitelnej support. Každý jezdec je oceněn jásotem, ať už se mu

w w w.redwaymag.cz

jízda povedla, či ne. Do superfinále postoupí Peetu Pironen, Halldor Helgason (Já věděl, proč mu fandit!), belgickej zabiják Seppe Smith a Nils Arvidsson. V průměru jim je 20 let, což je pro snowboarding na takovéto úrovni nejlepší možná vizitka.

Nakonec vyhrává Peetu, který odjede Cab 1260 a Frontblunt 270 out.

Druhý končí Seppe Smith se stejným trikem na skoku a na zábradlí Fs Boardslide Pretzel. Na třetím místě je Halldor, ten k obrovskýmu úžasu všech skoro odjede trik, kterej před ním ještě nikdo nikdy nezkusil – Bs Double Rodeo Japan Air, Halldorem nazvaný jako Lobster Flip. K třetímu místu navíc dostává ocenění diváků jako nejstylovější rider večera.

Stojím na tribuně a sleduju to.

Na jednu stranu je neuvěřitelný, jak se lidi nechali uchvátit, unýst, na druhou mě zklame, že hodně z nich se i přesto začíná ze stadionu vytrácet před vyhlášením výsledků.

Já jsem si to tady maximálně užil, viděl to nejlepší, co současnej snowboarding nabízí, poslechl si dobrou kapelu, a tak nevidím jedinej důvod, abych ještě chvíli nevydržel a nekouknul, jak si vítěz letošního Air&Style nasadí legendární „Ring of Glory“. Teprve pak můžu říct, že jsem zažil Air&Style.

35

active /

text: pp foto: Martin ChocholouŠ

n a z Zu Holky, co dělaj box nebo wrestling, připadají ostatním divný. Ty, co jezdí na prkně, na kole nebo freestyle lyžích, jsou na tom líp, protože jim to většinou víc sluší, ale zas tak úplně lehký to taky nemaj. Hodně kluků pořád považuje tyhle sporty za svoje a neradi viděj, když se jim do nich holky pletou. Dost zajímavý téma, co? A právě tohle řeší nově vznikající film SugarBeat. Do kina na něj půjdeme někdy v květnu a v RedWayi vám postupně představíme jeho hlavní hvězdy – Češky a Slovenky, profesionálky v extrému. První je freeskierka Zuzana Stromková.

vA o k m o a Str

e e r F

i k S

Zuzana Stromková Rok narození: 1990 Pochází z: Liptovský Mikuláš, Slovensko Jezdí od: 14 let Sponzoři: Roxy, Nike 6.0, RedBull Oblíbené lokace: Snowpark Donovaly, Zillertal Arena

číslo 6, 2010 | ročník III

36

Zuzana „Zuzička“ Stromková byla vůbec první holkou na Slovensku, co zkusila freestylové lyže, nebála se do toho jít a dnes vyhrává závody po celé Evropě.

Naposledy se jí to podařilo na Polish Freeskiing Open 2011 v Zakopaném. „Nedělám to ale proto, abych mohla vyhrávat. Jezdím si pro radost,“ říká s úsměvem holka, co ještě na základce radši aranžovala kytky a největší adrenalin zažívala na volejbalu, kde většinu zápasů proseděla na lavičce.

Věděla jsem, že to půjde Když se z ní odlepila, akorát napadl sníh a Zuzana začala jezdit freestyle: „Můj brácha jezdil na freeski a jednou přišel s kamarádem a vytáhli mě do snowparku. Tam jsem si zkusila první bedničku a okamžitě mě to začalo bavit.“ Nevadilo jí, že má lyže po bráchovi, že je jedinou holkou mezi klukama, a už vůbec neřešila, jestli na ni někdo nekouká skrz prsty. „Když se dostaneš přes jednu překážku, chceš přejet i další, větší a pak ještě větší a ještě větší.

Bavilo mě jít pořád dopředu, věděla jsem, že to půjde.“

Není se čeho bát Na svoje vlastní lyže si musela vydělat: „Celé léto jsem pracovala na Liptovské Mare, to je přehrada u nás. Prodávala jsem zmrzlinu a z ušetřených peněz si koupila nové salomony.“ Na prvních závodech byla v kategorii holek sama, a tak jezdila s klukama. Ale podporovali ji a každá sezóna přinesla zlepšení.

Velkou motivací taky byla první sponzoringová nabídka, a to rovnou od holčičí ikony freestylu – firmy Roxy. Dnes je Zuzana favoritkou většiny závodů, na který přijede. S triky jako fs 540, fs 720, rodeo 540 nebo switch 180 jen těžko

w w w.redwaymag.cz

hledá konkurentky. Když se jí ptám, jak je možný, že se při tak náročných skocích nebojí, odpovídá: „Nesmíš pochybovat nebo něco rozmýšlet těsně před skokem, říkat si ne, to nedám a tak. To pak může dopadnout špatně. Naopak to musíš brát tak, že si řekneš jedu na skok, dám toto, otočím se takto, hlavu dám sem, ruku tam a nohu takhle, chytim si grab a je to. Pak to dáš v klidu a nemáš se čeho bát.“ V tom jí určitě pomohly skoky do vody, kde mohla při letním tréninku padat, jak jen se jí zachtělo.

Fotit triky a propagovat sport Kromě ježdění stíhá i fotografickou školu a dokonce už pomáhá jako asistentka u Báry Prášilový (fotografky, která spolupracovala například s firmou Quiksilver). Přirozeně počítá s tím, že „freeski nebude napořád”, a tak si hledá něco na potom. Láká ji sportovní fotografie: „Měla bych výhodu, že poznám, kdo co udělá za trik, kam se kdy otočí, jak bude mít hlavu. To by mě asi bavilo,” směje se.

S kámoškama rozjely i vlastní projekt: pravidelné videoepizody pod názvem SnowGirls. „Chceme dostat do snowparku víc holek, ukázat jim, že nejezdí jen kluci. Abychom tam nebyly jen my samy,“ vysvětluje v jednom z videí, na kterých je vidět, jak si to s holkama užívají. Veselý barvy, holčičí úsměvy a smrtelný diktáty na překážkách dávaj dohromady kombinaci, kterou ne všichni boys stíhaj. Zuzana se diví: „Nevím, proč to chce dělat tak málo holek, když je to taková zábava. Asi nechtějí mít modřiny.“

rozhovor /

Text: vybral a přeložil Lukáš Franz foto: profimedia.cz

Rozhovor, který ze zahraničních zdrojů poskládal a přeložil Lukáš Franz, zařazujeme proto, že: A) Nehledě na to, co si myslíme o její hudbě, nám připadá zajímavý.

B) Ti, co byli na pražském koncertě Lady Gaga, do jednoho potvrdili, že umí zpívat.

C) Rozesmálo nás, že podle českého bulváru nadávala publiku a měla strašné „kostými“.

Nevadí nám, že se věnuje muzice hlavně proto, aby byla slavná a bohatá – to dělá kdekdo, ovšem ne každej má odvahu to přiznat. Nevadí nám ani ty šaty z hovězího. To byl vtip, který nemá smysl opakovat (že Leoši?). No a to, že vykrádá všechno, od Bowieho a T. Rex přes Grace Jones až po Madonnu a Jacksona, nám taky nevadí, vlastně nás to svým způsobem baví.

rozhovor /

číslo 6, 2011 | ročník III

40

Když už posloucháme tvoji muziku, nadhodím nějaká jména a ty mi povíš, jak velký vliv měla na tvůj život a na to, co děláš. Začneme Pussycat Dolls.

Víš co, když je holka ve spodním prádle, to miluju. To za prvé. Za druhé, píšu pro ně, takže Nicole Scherzinger mám zaseklou v hlavě už asi tři měsíce. Mám dojem, že psát pro takovou kapelu je svým způsobem otázka pokory.

Takže jejich největší přínos vidím v tom, že mě „přinutily“, abych pro ně sama od sebe chtěla začít psát lepší věci.

Zdroj: wikipedia.com

Jevištní kulisy, rekvizity, kostýmy a účesy pro ni připravuje produkční tým Haus of Gaga. Periodika The Star a Entertainment Weekly ocenily její cit pro módu jako nejlepší za poslední desetiletí.

Časopisy Time a Forbes ji zařadily mezi 100 nejvlivnějších osob roku 2010. Forbes ji navíc ohodnotil jako 7. nejmocnější ženu planety.

Skóre prodeje k loňskému srpnu: 15 miliónů alb, 51 miliónů singlů

Loni získala 8 cen MTV Awards v kategoriích nejlepší ženské video, popové video, taneční video, choreografie, střih, režie, spolupráce (s Beyoncé) a videoklip roku.

Pseudonym si dala podle hitu Radio Ga Ga skupiny Queen.

Narozena 28. 3. 1986, Yonkers, New York

Stefani Joanne Angelina Germanotta aka Lady Gaga

Lady Gaga v roce 2008

Boží. Co Scissor Sisters?

Jo, tak tuhle partu miluju, že vždycky úplně zapomínám dýchat. Když jsem je poprvé slyšela v rádiu, zmohla jsem se jenom na „Co to, sakra...“. Scissor Sisters mě ovlivnili obrovsky. Mám ráda disco, jejich outfity a to, jak se doopravdy starají o podobu vystoupení.

Celý ten koncept je chytře vymyšlený. Taky se ví, že jsem fanynka Eltona Johna, a toho slyšíte v každé jejich nahrávce. Takže nemám jinou možnost než je milovat.

Akon?

Talentovaný skladatel. Jeho melodie, naprostý úlet. Vlastně k němu docela vzhlížím, když dělám na vlastních věcech, protože jeho skladby zní tak jednoduše a přitom je to božský. Drží mě nohama na zemi, ale zároveň dokáže udělat věci, že si připadám jako princezna na stříbrném podnose. A to je fajn.

Spolupráce s ním mi dala hodně. Hodí se sem úsloví, že pokaždé, když pracujete s někým, kdo je lepší než vy, sami se zdokonalujete.

Právě jsi dotočila video ke skladbě Just Dance.

Jak to šlo?

Připadala jsem si jako na natáčení filmu Martina Scorseseho. Strašně dlouhou dobu jsem žila nízkorozpočtový život, takže točit tohle fantastické video bylo svým způsobem

w w w.redwaymag.cz

41

rozhovor /

Měly na tebe nějaký vliv?

Byly moc hezké a velmi čistotné. Velmi velmi čistotné. Sranda je, že třeba Paris jsem nikdy neviděla. Byla starší a vlastně odešla na jinou školu. Takže ve skutečnosti jsem byla spolužačkou Nicky, ale novináři rádi píšou, že jsem do školy chodila s oběma. Musím uznat, že sledovat tyhle holky bylo ohromující.

Vypadaly vždycky naprosto dokonale, kdežto já byla spíš trochu divná. Hrála jsem divadlo, do školy nosila neuvěřitelné množství červené rtěnky a pečlivě natočené vlasy – dělala jsem vše proto, abych upoutala pozornost. Zábavné na tom je, že ony tam snad byly jakoby proto, aby mě upozornily, kam až to může dojít.

Protože všechno, co teď dělám, je snaha proměnit svůj svět v jakousi obchodní značku.

Takže nějaký vliv tam byl. Ne, že by mě ovlivnily přímo ony, ale myšlenka „proměnit sama sebe v celebritu“ určitě.

Lady Gaga v roce 2010 Mám o tobě takovou teorii.

Sem s ní. Mám si na to lehnout?

Možná to budeš potřebovat.

Není tu dost pohovek na to, aby mě udržely vleže. ponižující. Na place jsem hodně uzavřená do sebe, nemám zájem se s někým bavit. Není to tak, že bych tam pobíhala a snažila se proměnit natáčení v jednu velkou party. Jsem sama se sebou, hlavu plnou starostí ohledně kostýmů, jestli kompars vypadá dokonale, kam se co postaví a položí. Rozhodně nejsem ten typ, co se objeví, jenom aby si odehrál svoje.

Režisér Molina chtěl, abychom do toho dostali nějaký umělecký rozměr a zároveň to zůstalo dostatečně pop.

Souvisí s tím, že máš kontrolu nad všema věcma na place, i tvoje hláška „skládám muziku pro oblečení“? Mohla bys to vysvětlit?

Jasně, souvisí. Chci tím říct, že neudělám skladbu a až potom přemýšlím, jak by mělo vypadat video. Když píšu, mám v hlavě obě představy – o skladbě samotné i o její vizuální podobě, o tom, jak ji převedu na pódium. Takže když říkám „oblečení“, mám na mysli všechno, co k takové skladbě patří.

Jaký příběh se vlastně ukrývá za singlem Paparazzi? Na světě je několik interpretací.

Abych pravdu řekla, fakt, že si to lidé vykládají různě, mě těší. Paparazzi jsou o několika různých věcech. Jednou z nich je moje vlastní trápení s tím, jestli chci slávu nebo lásku. Snažím se uhnat paparazziho a přimět ho, aby mě miloval – je to o médiích, jejich prostituci a schopnosti oblbovat lidi výmysly. Je to zamilovaná píseň pro fotoaparáty. Základem je ale otázka: Láska nebo sláva, můžeš mít obojí?

Někde jsem četl, že jsi chodila do školy s holkama Hiltonovýma.

To je pravda.

číslo 6, 2011 | ročník III

42

Byla jsi někdy na terapii, u psychologa?

Ne. Mluvila jsem s několika spiritualisty a takové ty věci, ale z terapie mám strach, protože bych si nerada zahrávala se svojí kreativní stránkou.

Takže otázka zní: Myslíš, že kdyby ti kluk z East Village, se kterým jsi chodila před pěti lety, nezlomil srdce, stala by ses tak slavnou?

Ne, nestala. Nebýt jeho, nikdy bych nebyla tak úspěšná.

Moje teorie...

Rozbrečel jsi mě. (utírá si slzu v koutku oka) Směruješ teď všechnu svou lásku radši na fanoušky než na jednoho muže?

Pravda je, že jsem ho milovala – nebo ještě miluju – jako nikoho předtím. Ten vztah mě skutečně změnil, stala se ze mě bojovnice.

Ale neřekla bych, že láska, kterou cítím k fanouškům, je stejná. Láska má mnoho podob. Když jsem si uvědomila, že tohohle kluka nemůžu mít, došlo mi, že je spousta dalších možností, jak rozdávat lásku. Takže vlastně... svým způsobem máš pravdu.

Ozval se ti někdy potom, co ses stala slavnou?

Nechci se o něm bavit.

OK. Omlouvám se, ráda bych, ale je to pořád ještě moc citlivé.

Myslíš, že to mezi vámi byla láska nebo obsese?

Láska. Ale já toho o lásce vlastně moc nevím.

Domnívám se, že kdybych všechno věděla, nebyla bych tak dobrá ve skládání muziky, ne?

To fakt netuším. Někteří lidi udělají své nejlepší věci, právě když jsou zamilovaní.

Bojím se dětí, řekla bych.

Proč?

Myslím, že ve chvíli, kdy žena porodí dítě, se promění kreativní část její osobnosti. A na to rozhodně nejsem připravená. Řešili jste někdy s tátou to, že během tvého divokého období se od tebe úplně odstřihl?

To období netrvalo zas tak dlouho. Táta musel jít na operaci srdce, na kterou se připravoval několik let, vlastně už od doby, co jsem byla malá. Strach, že přijdu o otce – muže svých snů – byl děsivý.

Nepřipadala sis někdy, že naplňuješ tátovi jeho nesplněnou ambici stát se rockovou hvězdou?

To si piš, že jo. Miluju svýho taťku. Je pro mě vším. Doufám, že se mi jednou povede najít muže, který se o mě bude starat stejně dobře jako on.

Všiml jsem si, že lidé, kteří vyrostli v úplné rodině a s rodiči, o kterých věděli, že je mají rádi, se vyrovnávají lépe se slávou.

Jasně, ale zrovna já byla zlobivá. Když jsem byla na střední škole, měla jsem spoustu problémů. Myslím, že tenkrát jsem pro rodiče byla pěkně zkur..ná noční můra. Dneska, když přijedu domů a opiju se v baru u nás v ulici, se tomu máma směje. Přijdu domů a říkám: „Moc se omlouvám za to, jak jsem zlobila. Strašně se stydím.” A máma mi vždycky odpoví: „To je v pořádku, už jsi nám to vynahradila.“

smart box /

text: Ondřej Formánek, poslední akční hrdina foto: Archiv

Rok, co jsem to típnul

Někdy v půlce března loňskýho roku jsem se rozhodl, že típnu poslední cigáro a šmytec, po dvaceti letech skončím s kouřením.

V květnovým čísle jsem vám popsal slasti, který jsem prožíval v prvních dnech a týdnech bez cigarety: nespavost, neklid, vztek a neustálou chuť si zapálit.

A dál to, jak se to časem začalo uklidňovat. A slíbil jsem, že vám po čase napíšu, jak to bylo dál. Jak jsem dopadl.

w w w.redwaymag.cz

Zkuste při běžný společenský konverzaci, třeba na návštěvě u tety nebo na prvním rande, jen tak mimochodem utrousit, že byste chtěli přestat smažit heroin, ale zatím jste v sobě nenašli dost vůle. A k tomu jen tak bezděčně dodejte, že jste to posledně vydrželi sotva dva dny, ale bylo vám tak děsně zle a měli jste tak strašnou chuť si šlehnout, že jste to prostě nevydrželi a zase prozvonili svýho dealera.

Pokud teta nebo vaše nová láska nepatří mezi zasloužilé smažky, takovéhle přiznání tutově vyvolá slušné haló: buďto se od vás štítivě a vystrašeně odtáhnou jako od malomocného, nebo vás naopak začnou soucitně objímat rukama nebo aspoň pohledem. Buďto na vás budou naléhat, ať jdete na detox a do léčebny, nebo by vás nejradši nechaly zavřít do basy.

Heroin si každý spojuje s léty ověřenou pravdou, že když ho budete brát dál, nejspíš na něj dřív nebo později umřete.

Když ale totéž prohlásí dospělý člověk o cigaretách, nestane se nic. Všichni vědí, že na kouření se také dřív nebo později umírá.

A všichni vědí, že závislost na nikotinu je stejně silná jako na heroinu. Všichni to vědí, všichni si zvykli. Kromě těch, co se snaží odvyknout. Odvyknout kouření. Protože třeba právě narkoman se obvykle zbavuje závislosti v léčebně, tedy v prostředí bez drog (kde je navíc neustále pod dohledem a prochází pravidelnými drogovými testy), a po léčení se může na čas nebo navždy odstěhovat z města, kde bral, do města, kde nebral, nebo rovnou na venkov, kde nikde nepostávají dealeři ani smažky. Kuřáka většinou do léčebny nepřijmou, a tak je od chvíle, co začne abstinovat, prakticky neustále vystavený cigaretovému kouři a ochotným hospodským a trafikantům – dealerům tabáku.

A to je trochu problém. Když si totiž jednou vypěstujete závislost na nějakou věc, už s vámi zůstane celý život. I když se vám podaří přestat brát, hrát, pít, kouřit a vydržíte to i několik let, stejně se vám to každou chvíli připomene.

Jako když vám někdo, koho jste kdysi dávno jen obtížně vyhnali ze svého života, nečekaně zazvoní u dveří. U věcí, které vyvolávají silnou závislost, jako tvrdé drogy a tabák, se může stát i po letech, že najednou ucítíte tak silnou touhu znovu si šlehnout, šňupnout nebo zapálit, jako kdybyste přestali teprve včera. Ta touha může trvat okamžik nebo celé hodiny.

Narkoman, co léta nebere, má při takovém záchvatu chuti na drogu jednu výhodu: za ty roky ztratil kontakty na dealery i na smažky.

A jít na obvyklá místa, kde se smažky scházejí?

Nikdo ho tam už nezná, budou ho považovat za tajnýho policajta. Nebo mu prodaj šméčko.

Uvidí ho tam známý, co půjde kolem... A spousta dalších důvodů, proč tam nejít. Ale kuřák? Tomu stačí seběhnout schody a jít do večerky přes ulici.

Proto co chvíli potkáte lidi, co vydrželi nekouřit rok, dva a víc a dnes zase pálej krabku denně. Britská stanice BBC nedávno vysílala pořad o výtečném britském pianistovi, který se jmenuje James Rhodes. Vzpomínal v něm na svoje trochu blbý období, kdy se chtěl zabít.

Myslel to smrtelně vážně, už si naplánoval i datum. Tehdy si uvědomil, že už šest let

nekouří a jak moc mu těch šest let ty cigára chyběly. A jestli si to teď chce hodit, jestli mu fakt zbývá jen pár dní, tak k čemu nekouřit?

A zapálil si.

Nakonec se nezabil. Šel se ze svých depresí léčit a díky tomu furt žije a hraje. Ale ta chvíle před lety, kdy došel k závěru, že života se zbavit dokáže, ale kouření ne, tahle chvíle je v kuřákově životě typická. Vlastně ji prožívá pokaždý, kdy si zapálí. Pokaždý ví, že si právě někde v sobě pošimral spící rakovinu, ale stejně dal přednost cigáru před pudem sebezáchovy.

Těchle náhlých šílených chutí po cigáru jsem od loňského března zažil dost. Nejhorší bylo znovu zažít momenty, které jsem jindy celá léta prožíval výhradně s cigárem v puse. Třeba momenty, kdy jsem byl nervózní nebo rozčilený.

Nebo okamžiky, kdy jsem byl naopak příjemně uvolněný s kamarádama na pivu. V těch chvílích jsem si přišel bez cigára jako v nočním lese bez baterky. Ztracenej.

Snad nejhorší to bylo jednou večer v létě v Řecku. Měl jsem za sebou plavání ve vlahým a jen tak hravě zvlněným moři, zapadalo slunce a obloha někam odtékala jako tmavnoucí čaj.

Bylo mi krásně. Otevřel jsem si flašku dobrýho červenýho vína z krámku odnaproti, seděl jsem v tichém větru a hučení moře a měl pocit, že mi skoro nic nechybí. Skoro nic. Jenom cigáro. To mi chybělo strašně, jako poslední díl k pocitu, že mi nic nechybí.

Nakonec jsem to pokaždý nějak vydržel.

Byl to občas boj, ale jak říkal filozof Friedrich Nietzche, věci mají takovou hodnotu, jakou za ně zaplatíte.

Možná jsem všechny ty chvíle nikotinovýho pokušení zvládl proto, že jsem už v tom březnu loňskýho roku věděl, že tentokrát přestanu kouřit napořád. Že tentokrát to bude jiný, než všechny ty moje dosavadní neúspěšný pokusy přestat. Věděl jsem to stejně dobře jako to, že když vstanu a projdu se po místnosti, tak nespadnu na zem jako batole, které se teprve učí chodit. Byla ve mně jistota, že neselžu.

Myslím si, že tahle vnitřní jistota přijde pokaždé, když něco opravdu hodně chcete.

A navíc, teď po roce je všechno stále snazší.

Chutí na cigáro je čím dál míň. Už jsem dávno přestal počítat dny, kdy jsem si nezapálil.

A popravdě řečeno, už si ani nepamatuju, který březnový den jsem přestal. To je myslím taky dobrá zpráva.

43

smart box /

text: Martina Overstreet ilustrace: Marie Hladíková

Veterinární a farmaceutická univerzita

Lékařská fakulta

Teologická fakulta

Fakulta restaurování

Kdo se nejlíp uplatní a kdo si nejvíc vydělá?

Při rozhodování kam na vysokou byste měli kromě toho, co vás baví, vzít v úvahu i ryze praktické otázky: Bude mi soukromá vysoká škola v životě stejně platná jako státní?

A až dostuduju, najdu vůbec práci?

A kolik za ni dostanu?

číslo 6, 2011 | ročník III

44

Soukromé školy u nás nemají stejný zvuk jako v zemích, kde se na ně automaticky pohlíží jako na prestižní, protože na nich učí nejlepší odborníci. V Česku zatím nemáme tradici takového školství vybudovanou – možnost založit soukromou vysokou školu tady existuje teprve něco přes deset let, většina z nich navíc nemá status univerzity, a v jejich nabídce proto nejsou doktorská studia. Tvrdit, že se tam nic nenaučíte, je sice nesmysl, na druhou stranu statistika mluví jasně: zaměstnavatelé raději přijímají absolventy státních škol, protože v těch soukromých se nevyznají natolik, aby dokázali rozlišit dobré od průměrných či podprůměrných. Jak si čeští vyskoškoláci na trhu práce doopravdy stojí, zjistíte z následujících rámečků.

UPLATNĚNÍ Pět škol nebo fakult, jejichž absolventi loni neměli problém s uplatněním 3. lékařská fakulta – Univerzita Karlova Filozofická fakulta – Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Fakulta umění a architektury – Technická univerzita v Liberci Fakulta dopravní – ČVUT v Praze

Pět škol nebo fakult, jejichž absolventi loni obtížněji hledali uplatnění

Vysoká škola ekonomická

Přírodovědná fakulta

Farmaceutická fakulta – Veterinární a farmaceutická univerzita v Brně

Fakulta technologická – Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně Středočeský vysokoškolský institut Fakulta restaurování – Univerzita Pardubice Vysoká škola polytechnická Jihlava Fakulta umění a designu – Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Školy a fakulty, u kterých se uplatnění absolventů na trhu práce zlepšuje Farmaceutická fakulta v Hradci Králové – Univerzita Karlova v Praze Farmaceutická fakulta – Veterinární a farmaceutická univerzita Brno Filozofická fakulta – Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Katolická teologická fakulta – Univerzita Karlova v Praze Fakulta výrobních technologií a managementu – Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Školy a fakulty, u kterých se uplatnění absolventů dlouhodobě zhoršuje Filozofická fakulta – Jihočeská univerzita České Budějovice

MĚSÍČNÍ PŘÍJEM Dobrý výdělek je obecně spojen se školami, kde se učí ekonomika a management.

Nejvyšší měsíční příjmy po pěti letech od ukončení studia: Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze: 57 000,- Kč Fakulta financí a účetnictví, Vysoká škola ekonomická v Praze: 56 000,- Kč

Fakulta restaurování – Univerzita Pardubice

Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská

Přírodovědná fakulta – Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Kategorie nad 40 000,- Kč:

Fakulta výtvarných umění – Vysoké učení technické v Brně

Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská, České vysoké učení technické v Praze

Fakulta umění a designu – Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Fakulta dopravní, České vysoké učení technické v Praze obecně pak všichni právníci a absolventi informatiky, ať studovali kdekoli.

Nejnižší něsíční příjem:

Filozofická fakulta

Hudební fakulta, Janáčkova akademie múzických umění v Brně: 17 000,- Kč

w w w.redwaymag.cz

Katolická teologická fakulta, Univerzita Karlova v Praze: 17 000,- Kč Průzkum provedlo Středisko vzdělávací politiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy prostřednictvím agentury Median. Internetový dotazník vyplnilo 8600 mladých lidí, kteří dostali vysokoškolský diplom před čtyřmi až pěti lety.

45

smart box /

text a foto: Hugo Toxxx

Hugo Toxxx předložil hiphopové komunitě film o životě pražských bezdomovců. Protože část diváků pochopila jeho syrový a nestylizovaný dokument jako komedii, požádali jsme autora o pár slov vysvětlení a obrazovou ukázku. Celé to můžete vidět na www.penafilm.cz.

O názvu Pena je slangový výraz DJe Odpora pro nekvalitní marihuanu. Já ho používám jako zkratku slova peneřina – pener je synonymum ke slovu somrák, bezdomovec.

sociální skupině. Vůbec se snažím lidi moc neškatulkovat. V životě se ti může stát, že se dostaneš do situace těch, který jsi předtím kritizoval, a najednou zjistíš, že se chováš stejně jako oni.

O vzniku dokumentu

O lidech, který jsme točili

Dokument Pena vznikl při natáčení videoklipu k remixu mýho tracku Peří, herák. V pražských ulicích nedaleko centra jsme natočili tolik zajímavýho materiálu, že jsme se rozhodli sestříhat z něj čtyřicetiminutovej dokument.

Vzhledem k tomu, že na začátku nebyl žádnej plán ani záměr, nechtěli jsme dokumentem nic konkrétního sdělit – ani jsme nevěděli, co točíme. Je to koláž z několika velice uvolněných rozhovorů a spontánních situací. Točili jsme na digitální fotoaparát Canon G11 v sestavě já, Dyrty a Yann Renelt.

Většina z nich mluví o svý situaci stylem „já nejsem jako ty ostatní špíny tady kolem, nefetuju, nekradu, snažím se dodržovat hygienu a mít aspoň nějakou úroveň.“ Jedna parta pohrdá druhou, nejsou k sobě moc přátelský a solidární, což ale podle mě není znak bezďáka, protože tak se chovaj všichni lidi. Neptal jsem se, co je dovedlo až na ulici a proč je to tak strašný. Nesnažil jsem se pátrat v jejich svědomí a nechtěl jsem to vést směrem, kterým se takový dokumenty obvykle ubíraj.

Oni ti stejně řeknou jenom svoji verzi příběhu.

Třeba: Pohádal jsem se v práci s mistrem, takže mě vyhodil, teď nemám žádný peníze, nemám kde spát a tak dále. Ale už ti neřekne, že je nespolehlivej alkoholik, kterýmu chlast léta komplikuje život. A tady už je otázka volby: Buď se může dál donekonečna vymlouvat, jak je k němu okolí nespravedlivý a donekonečna se za to odměňovat dalšíma skleničkama chlastu, nebo si přiznat, že problém je

O tracku Peří, herák Nevyjadřuju se v něm k drogový problematice a necejtím potřebu dělat nějakou prevenci. Je to spíš popis běžný reality hoodu, kde jsem dva roky bydlel a kde to takhle chodí.

O bezdomovcích obecně Neposuzuju lidi podle toho, k jaký patřej

číslo 6, 2011 | ročník III

46

i v něm, a postavit se k tomu čelem... Což ale někdy nebejvá jednoduchý, a proto to nechci posuzovat.

O smyslu dokumentu Stříhání filmu mě psychicky poznamenalo.

Jenom srovnat se s tou paní, která je hned na začátku (kapitola Kšeftík, pozn. red.), pro mě bylo fakt náročný. Do natočenýho materiálu jsem zasahoval pouze tak, že jsem chtěl, aby to mělo začátek a konec. Na úvod jsem dal právě tuhle paní, co nás obviňuje, že zneužíváme její situace a chceme na ní vydělat, protože jsem už dopředu věděl, že dost lidí ten film přesně takhle pochopí: Toxxx vzal kámoše a kameru a šel si dělat srandu ze sociálně slabších vrstev.

Chtěl jsem, aby bylo od začátku jasný, že i když to tak není, uvědomuju si, že lidi na to můžou mít takovej pohled. Takže jsem nějak seřadil jednotlivý scény, dal jim názvy a vystříhal ty části dialogů, kde pokládám otázky nebo něco komentuju. To jsem tam mít nechtěl. Někde jsem taky něco zkrátil, ale jinak jsem to nechal, jak to je.

Kšeftík: „Já už vás nemůžu ani cejtit, pane.

Potřebujete si udělat slávu na mně. Prachy na mně potřebujete nahrabat, pane. Vy jste zaprodanej, pane. Ze mě si přestaňte dělat kšeftík. Přestaňte si ze mě dělat kšeftík!“

Poníci a mršáci: „My chodíme vykládat Vietnamcům kontejnery, viď.

Textil, boty, rejži, cokoli. Minule nám dal Tao každýmu dvě stovky navíc, že jsme to udělali přes noc celý... Ty vole, tady běhaj potkani velký jak poníci, to stačí sednout... ty krávo, víš co, vole. Máme tady laboratorního potkana Edu, vole. Černobílýho. No fakt. Laboratorní potkan Eda z Prahy, vole... Jo, je to pravda, pár lidí tady dostalo do držky. Sem, když tady jsme, a někdo přijde, tak tady do tý místnosti vleze, ale vedle, kde chrápeme, si nikdo nedovolí. Musíš si to chránit, vole. Jinak by ti sem kdokoli vlez.“

w w w.redwaymag.cz

47

smart box /

Hells Engels: „Nemáš jedno cigo?

Je to všechno na prd. Vies co, já už jsem deset dní venku. Jsem přišel o práci, o všechno. Nedá sa svítit.

S vedoucím jsem sa pohádal. Jsem byl ožralý, dal jsem mu tečku, no ale, vieš jak... Z fleku mě vyhodil.

Tak to beru zatím, vieš jak. Takto nemožem skončiť, lebo by som bol totálna nula.“

Pena – hlavní město penerů: „Hele, já jediná jsem holka tady, víš jak, která si pere, stará se vo domácnost... Kdybyste šli ke mně dovnitř, koukali byste, jak to tam máme zařízené. Čisťounko mám, můžu ukázat ty skříňky, jak to mám hezky uložené... Né, abys viděl prostě, jak my bezdomovci některý dokážeme žít, viď. Aby viděl jsi..., aby lidi viděli, že i bezdomovci taky chtějí ňák žít.“

Perníčky a výbuchy: „...ne, říkám prostě, že, že jaksi někdo, kdo popsal během pěti minut vole evoluci, která trvala několik miliónů let, že prostě jaksi... zařídil, že tady budou koncentráty o síle jednoho makového pole v pytlíčku, vole.

Tak jestli je to normální člověk, vole, anebo jestli přesto, že s tím souhlasí... Že prostě ty vole, když člověk chce perník, tak ho přece u sebe může mít 3 gramy, akorát ho nesměj chytit, jak si vyrábí půl gramu... Takže člověk si to musí koupit. A když to někdo vaří na prodej, tak toho asi vyrábí hodně, že jo... a vono to prostě vybouchne. Když se toho dělá dost, tak to prostě vobčas bouchne. Protože tam máš základní prostě explozní látky pro výrobu třaskavin... jód, fosfor.“

číslo 6, 2011 | ročník III

48

smart box /

text: Martina Overstreet foto: profimedia.cz

„Ať tě neraní

mrtvice!“ To se říká, ne? Zajímavé úsloví... Situace, ve kterých ho používáme, jsou většinou vyhrocené, takže by jeden myslel, že mrtvice hrozí hlavně těm, kteří se často rozčilujou. My, kliďasové, co zůstáváme za všech okolností ledově cool, jsme mimo nebezpečí. Je to pravda? Ne. Mrtvice, mozkový infarkt, iktus neboli cévní mozková příhoda může postihnout kohokoliv, nedělá rozdíl mezi ženami a muži, temperamentem, ani věkem.

w w w.redwaymag.cz

49

smart box /

Jak to?

Příčin může být několik: dědičné faktory, nadváha, poruchy spánku, nezdravý životní styl, hormony, rodinná dispozice, sedavé zaměstnání, úrazy krku, stres, deprese nebo užívání drog. Riziko se nezvyšuje jen věkem, ale taky tím, že pijeme často a hodně alkohol, kouříme, máme zvýšenou hladinu cholesterolu, trpíme cukrovkou.

V České republice je cévní mozková příhoda druhou nejčastější příčinou úmrtí, hned po srdečním infarktu. Každoročně ji prodělá asi 30 tisíc lidí – třetina z nich má kliku a nějak to rozchodí, třetina umře a třetina zůstane trvale postižená, odkázaná na pomoc okolí. Mezi pacienty nejsou výjimkou ani čtyřicátníci, tzn. lidé ve věku vašich rodičů.

Podle čeho poznáte, že je to tady Pokud není mrtvice ihned rozpoznaná a léčená, může způsobit trvalé ochrnutí částí těla nebo rovnou smrt. Pro vlastní dobro se radši naučte rozpoznávat příznaky, které se objevují náhle a bez varování: slabost, ztráta citlivosti tváře nebo končetiny, zmatenost, problémy s mluvením, potíže s rovnováhou, náhlá bolest hlavy nebo ztráta kontroly nad jednou z končetin. Mrtvice ve většině případů ovlivní jen jednu polovinu těla. Čím dřív je pacient dopraven k lékaři, tím větší je šance, že nevznikne trvalé postižení. Je nezbytné – a to i v případě, že se příznaky projevují jen mírně – okamžitě volat záchranku (linka 155 nebo 112).

Nečekejte, jestli potíže přejdou!

Náramky pro život Po mozkové mrtvici je ze všeho nejdůležitější nastartovat mozek k činnosti. Umožňuje to přístroj, co vypadá jako náramkové hodinky.

Nepřetržitě sleduje a do paměťové karty ukládá všechny pohyby pacientovy končetiny. Lékaři se tak dozvědí, jak často se pohybuje, jestli správně cvičí a jak naplánovat další rehabilitaci. Vzor správně prováděných pohybů se dá do náramku naprogramovat, a pokud je pacient zvládá, náramek například zabliká. Pilotní projekt náramků se rozjel v minulém roce a pokračuje i letos. Není to zrovna levná záležitost. Finančně ho podporuje Všeobecná zdravotní pojišťovna.

Další informace najdete na www. m ozkovaprihoda. c z

Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace. Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni.

Naše smluvní zdravotnická zařízení najdete po celé republice.

číslo 6, 2011 | ročník III

50

soutěž /

Vyhraj

Volcom gear

& komplet skate

dá sérii závodů Český Náš oblíbenej shop Mystic Skates staví skateparky, pořá Praze. Kromě toho sem skateboardový pohár a světový pohár Mystic Sk8 Cup v ých skate a snow značek. dováží Volcom, Zero, Mystery a spoustu dalších opravdov To všechno by nešlo dělat bez zapálených lidí a hlavně „core“ sk8 a snow riderů.

Soutěžní otázka proto zní:

Kterej z pěti skejťáků-průkopníků z tématu tohoto čísla je vedoucím obchodu Mystic Skates?

Správné odpovědi posílejte na info@redwaymag.cz do 10. května 2011.

Jména deseti vylosovaných výherců budou zveřejněna na www.redwaymag.cz 15. května 2011.

K tomuto datu bude na webu čekat i dárek ke stažení pro všechny zúčastněné.

Průběh losování zaznamenáme na video a nasadíme na YouTube.

Sledujte náš web a Facebook!

názor /

text: Max Manus foto: ARCHIV

NSBM Black metal a nazis Na rozdíl od hip hopu, o kterém jsme psali minule, je spojení blackmetalové hudby a neonacistických myšlenek mnohem rozšířenější. Blackmetalová scéna byla vždy fascinována zlem a nenávistí a obojího lze nalézt v nacismu i neonacismu opravdu požehnaně.

Blackmetalisté navíc čerpají svou inspiraci v severské mytologii, stejně jako přední nacističtí ideologové včetně Adolfa Hitlera.

Tohle všechno pak vytváří živnou půdu pro neonacistický black metal, který je označován zkratkou NSBM (Nacional Socialist Black Metal). Zde je na místě podotknout, že rozhodně ne všechny blackmetalové kapely můžeme házet do jednoho pytle. Připomeňme ale, že mezi hlavní představitele tzv. nazi black metalu patří kapely Capricornus, Gontyna Kry, Graveland, Thor´s Hammer, Lssah, Fullmoon a Veles z Polska, Grom z USA, Absurd z Německa, Nokturnal Mortum a Kroda z Ukrajiny a Temnozor z Ruska. Výrazné postavení má také norská kapela Burzum,

Inferno často hraje pro neonacistické publikum.

číslo 6, 2011 | ročník III

52

Inferno - zpěvák v triku polské neonacistické kapely Graveland

jejíž zakladatel Christian Vikernes (zavřený za vypalování kostelů a vraždu kytaristy kultovní blackmetalové kapely Mayhem) se k nacismu obrátil až během svého uvěznění.

Přestože v Čechách se v současné době žádná kapela k označení NSBM přímo nehlásí, neonacistické vlivy do blackmetalové scény pronikají.

Inferno Jednou z nejstarších českých blackmetalových kapel ovlivněných neonacismem jsou dodnes funkční Inferno z Karviné. Členové běžně

vystupují v tričkách neonacistických skupin Graveland a Gontyna Kry a na jejich koncertech se schází početné neonacistické publikum.

Na rozdíl od ostatních českých kapel se Inferno ke své ideologii otevřeně hlásí. Příkladem může být rozhovor pro český internetový portál Mordegord, kde kapela hovoří o svých postojích. Na otázku, zda poslouchá i NSBM a White Power, zpěvák Adramelech odpověděl: „K mým oblíbencům patří Graveland, Gontyna Kry, Kristallnacht, Katharsis, Moonblood, Nocturnal Mortum, Selbstmord, Ohtar, Desaster, Maniac Butcher a spousta, spousta

Set a Hendrik Mobus, kultovní postava NSBM a zakladatel neonacistické kapely Absurd, který si odseděl mnoho let ve vězení za vraždu.

Kytarista Sekhmet s přezdívkou Set v triku české neonacistické kapely Confflict 88 a čepici Thor Steinar

dalších, záleží od nálady. Ze scény White Power: Honor, Konkwista, Iron Youth, Der Sturmer, Buldok, Bound For Glory, Skrewdriwer atd...“ Poslední otázka rozhovoru pak zněla: „Jsem si jist, že svou hudbou i názory propagujete ideu jako Pagan Front, Slowianska Duma, Wotan´s Wolk a válčíte s různými křesťanskými organizacemi nebo se ZOG, je to tak?“ Zpěvák kapely Adramelech odpověděl takto: „Jednou větou: Inferno je hrdým článkem Slovanské říše, podporující pohanskou víru a čistou Bílou Evropu!!!“ Dodejme jen, že termín ZOG pochází z anglického „zionist occupation government“, tedy „židovská okupační vláda“, pojmu, který používají výhradně neonacisté a slouží k označení jakékoli vlády, neboť podle neonacistů jsou všechny pod přímou kontrolou židů.

Ne všechny kapely jsou ale takto otevřené.

Většina nových skupin, které se nechávají ovlivnit neonacistickou ideologií, se naopak úzkostlivě snaží jakékoli spojitosti s nacismem vyvarovat. Ve svých textech se vyhýbají propagaci nacismu a na své stránky umísťují prohlášení, že nemají s nacismem a politikou nic společného.

Silva Nigra Klasickým příkladem tohoto přístupu k neonacismu v metalové hudbě je ostravská kapela Silva Nigra. Kapela samotná se k žádnému politickému směru nehlásí a od nacismu se distancuje. Pokud ale v rozhovorech zazní klasická otázka „Jaké kapely posloucháte?“, jmenují členové Silva Nigra čistě neonacistické Buldok, Totenkopf, A.D.L. nebo Excalibur. Stačí to, abychom mohli tvrdit, že v kapele Silva Nigra hrají neonacisté? Někomu možná ano, někomu nepochybně ne. Nechme tedy mluvit zpěváka a manažera kapely Ulvbertha (vlastním jménem Zdeněk Hlišníkovský). V rozhovoru pro polský časopis nejprve několikrát zdůrazní, že Silva Nigra není politická kapela, i když podporuje „patriotismus“, a její členové poslouchají „mnoho NSBM kapel“, aby svou odpověď uzavřel slovy: „National Socialism is my inner

w w w.redwaymag.cz

Set a jeho kamarádi z Autonomních Nacionalistů (volné neonacistické uskupeni)

idea.“ (Nacismus je má vnitřní myšlenka.)

Silva Nigra je tedy kapela, jejíž členové poslouchají nacistické kapely a jejíž zpěvák se sám k nacismu hlásí. Kapela se ale označení za nacistickou vyhýbá a v jejích textech inklinaci k nacismu nenajdeme. Přesto se na jejích koncertech scházejí mnozí neonacisté, kterým není politická profilace členů kapely neznámá a kteří tuto kapelu berou „za svou“.

Pro běžné metalové fanoušky má pak Silva Nigra čistě blackmetalovou tvář a pro úplnost je nutné dodat, že neonacistou byl v kapele pouze zmíněný Zdeněk Hlišníkovský, který posléze z kapely odešel a dnes již nežije – zabil se při autonehodě.

Sekhmet Severočeská kapela Sekhmet je stejný případ jako Silva Nigra s tím rozdílem, že členové hovoří o svých názorech otevřeně i do českých fanzinů. Na dotaz, co hoši nosí za oblečení, se dozvíme: „...naše oblečení je metalové. I když můžu říct, že každý z nás má doma aspoň jednu mikinu TS.“ Že jde o známou neonacistickou značku Thor Steinar, asi není třeba dodávat.

Z dalších odpovědí jasně vyplývá, že hnacím motorem kapely je nenávist: „Věřím že naše nenávist je přinejmenším jedna společná věc ve válce se všema sráčema, pozérama, punks, imigrací, křesťanama a židama.“ Čím déle čteme, tím více dostává tato nenávist jasnější obrysy: „Nenávist je velmi silná a Sekhmet musí bojovat proti šmejdu tohoto světa. Napsali jsme píseň Zyklon B. Tato skladba bude na našem novém albu. Není to nacistická píseň, ale protižidovská. Je to očista pro židy. Je to píseň o zbrani – o tomto očistci. Sekhmet již vytváří nejnenávistnější peklo namířené proti hnusu, jakým jsou křesťané a židé.“ Mimo písně Zyklon B má Sekhmet v repertoáru i další antisemitské texty. Například v písni Pomsta je na konci provolání „Smrt zkonzumuje každého žida“. V písni Čistá krev se dokonce zpívá: „Davy jedné krve se valí… V krvi je čistota, v krvi je národ, v krvi je síla, …naše čistá krev zvítězí.“ Je toto již nacismus?

Pravděpodobně ne, i když jde o jasný

antisemitismus a ideologii rasové čistoty.

Kapela ale naznačuje více. Na otázku: „Jaký máš postoj k NS kapelám? Záleží ti na jejich názorech, nebo si poslechneš hudbu bez ohledu na ně?“ odpovídá člen kapely Set takto: „Řekl bych tedy, že kladný vztah k NS kapelám mám nejen já, ale i zbytek kapely.“ a jeho spoluhráč Warlord přizvukuje: „Můj názor je ryze kladný. Je přeci skvělé, snažit se také trochu pozdvihnout svůj národ. Rád bych to trochu rozvedl, ale některé zlé jazyky by toho mohly zneužít.“ A s kým by si Sekhmet rádi zahráli? Odpovídá Set: „Zahráli jsme si společně – a toho si dost cením – s Bohemian Forest, Ortel, Debustrol, Valraukar, Hyperborean Desire a Root (i když je nyní doslova nesnáším, jsem rád, že jsem s nimi stál na pódiu). Kdybych si mohl říct, s kým bych si rád zahrál na společné akci, tak by těch kapel bylo strašně moc, ale určitě by to byla Silva Nigra, Nokturnal Mortum, Horna, Marduk, Inferno a Darkthrone.“ Ještě není obraz ideologického zaměření kapely Sekhmet jasný?

Pokud ne, dejme ještě jednou slovo Sekhmet samotným. Na otázku: „Jaký máš názor na národní socialismus a proč ho podporuješ, jaký máš názor na Adolfa Hitlera a rasovou válku? Věříš v árijskou rasu?“ odpovídá Set: „Chtěl bych říci, že do textů SEKHMET národní socialismus netahám. Je to pouze moje osobní přesvědčení, v které věřím. Myslím, že Adolf Hitler byl velice důležitou postavou tohoto světa.“ Jinými slovy – jsem nacista, ale mám strach to dát veřejně najevo. Jenom o tom mluvím, protože vím, že to, co říkám, budu moci vždy popřít...

Vedle těchto relativně známých kapel existuje ještě několik menších či mladších formací, které v tvorbě vycházejí z podobných kořenů.

Na prvním místě jde o kapelu Bloody Lair, která má na svém webu fotky wehrmachtu, v jejím guestbooku najdeme řadu útoků na „obřezance“ a „vyznavače talmudu“ a mezi oblíbenými kapelami členů jsou uvedeny i známé neonacistické kapely Burzum, Bound for Glory a Before God.

53

v jiné kůži /

text: Pepe Švejda, student 2. ročníku žurnalistiky FSV UK foto: archiv

Jméno: Alina Khairulina Věk: 18 let Odkud je: Z Kazachstánu, z města Semipalatinsk.

Co ji ne jvíc baví: žurnalistika, společenské a dobrovolné organizace.

Oblíben ý/ neoblíben ý předmě t ve škole: pek/mat Oblíben ý film: Snídaně u Tiffanyho a Nickyho rodina.

Oblíbená hudba: Poslouchá Fleur, Lauru Marling a Zemfiru.

St uduje: Češtinu.

Kazaška v Česku Alina se rozhodla, že bude studovat v Praze. Protože rodiče zůstali v Kazachstánu, stará se tady o sebe sama. Připravuje se na vysokou školu, učí se česky a poznává naši mentalitu. Odpovědi jsme ponechali v neupravené podobě, abychom zachovali autenticitu postřehů a myšlenek.

Navíc její češtinu prostě žereme – je okouzlující!

Jak ses k nám dostala?

Hodně studentů z Kazakstánu a z Ruska studují tady. Ve posledné třidě jsem měla vybor: jet studovat do města v Rusko nebo do Prahy. No tak vybrala jsem Prahu. Doufam, že tento vybor je správne.

Jak jsi tu dlouho? Líbí se ti tady?

Jsem v Česku půl roku. Poprve nelibilo se mi tady a chtěla jsem domů. Ale ted citim tady dobře. Všechno jak v pohádce, te kostely, hrady.

Take nemate zvířat, které nemají dům. Tich my mame bohužel hodně. Možno také proto, že začala jsem trochu mluvit a rozumět česky.

Je pro tebe český jazyk složitý?

Neni težké, ale musim studovat hodně. Na jaře budu mít ve češtině zkoušky na vysokou školu.

Neexistuje lehkeho jazyka...

Jak se u nás cítíš coby součást menšiny?

Citím normalně. Ale když potkam človeka, který

číslo 6, 2011 | ročník III

54

mluvit rusky, mam z toho velkou radost. Sama bydlim a studuji s lidmi z Kazakstanu, z Ruska a Ukrajinska.

Setkala ses za ten půlrok, co tady žiješ, s nějakými problémy kvůli své národnosti?

Slyšala jsem hodně přiběhu, že ne všichni lidi tu maji radi cizinců. Ve skutečnem životě jsem s tim potkala jenom jednou nebo dvakrat.

Myslim, že byly to mimořadne připady. Podle meho nazoru všichni jsou lidi a pro všech jedno nebe a slunce. Tak proč musim citit rozdil mezi námi?

Oblíbila sis nějaké české zvyky? Jaký kazašský zvyk ti naopak chybí?

V Česku se hodně pije pivo a hodně diskutuje.

Rada diskutuju. Měla jsem debatu s Čechy, s tou mou češtinou. Diskutovali jsme asi dvě hodiny, ale nic jsme nerozhodli. V Kazakstanu my rádi pijeme čaj. Když volame nejakeho človeka do sveho domu, tak musime mu

Kazašská tenistka na Štvanici V Česku žije přibližně 4000 Kazachů. Mezi nimi i talentovaná 17letá tenistka Zarina Dijasová, momentálně 154. nejlepší hráčka světa. Bydlí u nás už víc než 10 let a jejím domovským klubem je pražský klub I. ČLTK Štvanice. Loni v říjnu porazila srbskou jedničku Jelenu Jankovičovou a během své krátké kariéry stačila vyhrát dva turnaje ITF (Astana, Stuttgart) a několikrát postoupit do pokročilých fází velkých turnajů. Zatím má stále kazašské občanství, ale nevylučuje, že si ho v budoucnu změní na české.

Kazachština Alina kazašsky neumí, protože v Kazachstánu se mnohem víc mluví rusky. Ruština je druhým úředním jazykem země a ovládá ji většina obyvatel. Naopak kazašsky mluví zhruba jen polovina – následek rusifikace vedené Sovětským svazem. Kazaši ale nechtějí zapomenout na své kořeny, před rokem vydal prezident vyhlášku o používání kazachštiny v zákonodárství, státní správě a administrativě.

Jazykovědci přemýšlejí o celkové reformě a modernizaci jejich jazyka, aby se obyvatelé mohli kazachštinou běžně dorozumívat i v budoucnosti.

„Jags máž? Ma nejm Borat and dis máj kantry Kazakstan.“ nabidnout čaj. A taky když přišel, napřiklad jenom přinest něco, tak nemuže odejit bez čaje.

Vaříš si na koleji kazašská jídla?

Nemužu. V kuchyni mám jeden sporak na 20 lidi. A taky neumim to vařit.

Jak se kazašsky řekne: Chtěla bych odletět na Měsíc a koukat odtamtud na lidi?

Nevim. Ale mužu řict to rusky: „Chotěla by ulětět’ na lunu i nabludat ottuda za luďmi.”

Ptají se tě lidi často na Borata?

Když jsem bydlila v Kazakstanu a potkavala jsem nějakeho cizince, většinou Američana, tak vždycky teto cizinci mluvili o Boratove.

Už jsem s tim zvykla. Ale když jsem přijela do Prahy, neslyšala jsem o něm žadne věty.

Bylo to jenom jedenkrat. Chodim v Praze do dobrovolnické organizacii a trávim čas s dětmi, ktere v nemocnice nemaji navštěvy. Mluvila jsem s jednym klukem. Prvni ho otazka, když řekla jsem, že z Kazakstanu, byla: ,,Je to tam, kde Borat?“ Zajímáš se o politickou a společenskou situaci v Kazachstánu? Jak se dozvídáš informace o své zemi?

Diky internetu vím všechno.

w w w.redwaymag.cz

Co posloucháš za hudbu? Baví tě nějaké české kapely?

Poslouchám jazz, folk, rock. Rada zpívam. Rada poslouchám, jak někdo hraje na kytaru. Taky chci se naučit. Ale to nejde. Jsem lina. Chodim do jazz klubů v Praze a tam hraji česke kapely a ty se mi libi.

Jak na tebe Češi působí?

Mám jich ráda. Jste velmi zajimavé, zdvořilí lidi.

A vždycky se usmivate. Hodně čtete. Mate ješte jeden plus. Obličeni pro vas neni nejduližetejše věc. Pro vas človek je človek. Jak mysli, co mluvi. Nesnažite se každy den vypadat jako jdete na večirku. Je to obrovsky plus. V naše země a v Rusku obličeni je velmi duležita věc.

Nemyslim, že je to špatně, ale když človek vždycky mysli na to, jak vypada a co ma na sobě, muže zapomět na hodně duležitych věci v našem životě.

Plánuješ se v Čechách usadit a založit si rodinu?

Je to težka otazka. Nevím... Tady už mam jiny život. V mem městě zustali rodiči, kamarady.

Jeden život. Někdy zeptam sobě. Proč jsem tady a oni jsou tam. Tak když skončim studiu na univerzitě, tak se rozhodnu.

Obrázek Kazachstánu svým nadsazeným humorem počmáral britský komik Sacha Baron Cohen. Jeho film Borat pojednává o kazašském novináři, který je vyslaný ministerstvem informací do Ameriky, aby zjistil, jak se v této západní velmoci žije. Dodneška nikdo neví, proč si jako zaostalou zemi, kde lidé žijí v chatrčích pohromadě s kravami a jezdí v autech tažených koňmi, vybral zrovna Kazachstán. Ten je totiž v porovnání s ostatními středoasijskými zeměmi poměrně ekonomicky i společensky stabilní a postupně roste i jeho politický vliv.

Art-rocková kapela Kazachstán z Ostravy „Proč Kazachstán? Náš bubeník tam často jezdil, ale snad i proto, že v hlubinách naší muziky je pustá step, východ, dálka, stesk... A taky příroda a strach z moderní civilizace, která ji může zničit,“ píše se na stránkách české skupiny Kazachstán, jejíž hudba však bohužel zdaleka nedosahuje originality názvu. Texty skládá ostravský básník Jaroslav Žíla a... Je to prostě jen taková kuriozita, hehe.

55

Pro ty, co čtou odzadu /

text: gymnazistky Laura Heiselová a Seda Dzohldosheva foto: ARCHIV

ANKETA

Martin Malý, 18 let Líbí se mi, když se na mě holky krásně usmívají a při tom pomrkávají.

Jiří Culka, 18 let Pro mě je důležité, aby si dívka zachovala svou individualitu a byla sama sebou. Neměla by za sebe nechat rozhodovat jiné, ale mít vlastní vůli a odvahu dát najevo svůj názor.

Matěj, 17 let Na holkách se mi líbí, když se nemalujou, nekouřej, neposlouchaj disco nebo hip hop a neoblíkaj se jak děvky. Dál se mi líbí, když uměj zpívat, hrát na baskytaru a když dokážou vypít 10 piv za večer a nebejt ožralý! :-D číslo 6, 2010 | ročník III

Co se nám líbí na holkách, když dělají...

Kryštof Vondráček, 18 let Upřímně? Mně je to vcelku fuk.

Mám rád holku takovou, jaká je, jen když má ráda aspoň něco z toho, co mám rád já, takže je mi v podstatě jedno, co dělá.

Ondřej Vacek, 18 let Nevím, já na vztahy kašlu a na jakýkoliv seznamovaní taky...

Už mě to neba, takže ani nevím, co chci. Mně se líbí holky jen v určitých chvílích a pak mě zase nezajímaj...

Koukám po jiné, která mě zaujme.

Lukáš, 15 let Když se nefotí v zrcadle s vyšpulenými rty.

56

Michal Šimek, 18 let Holka by měla být sama sebou a nestydět se za to. Pokud si ji zamiluji v nějaké přetvářce, tak to bude dělat problém v budoucím vztahu.

Dan Chaluš, 18 let Líbí se mi, když se holka nesnaží být za každou cenu středem pozornosti. Když je taktní; nezkazí žádnou srandu. A když se chová přirozeně a nesnaží se ze sebe dělat něco/někoho jinýho...

Cyril, 18 Když pominu vzhled (jistě, mám svůj typ a jsou holky, kterých si prostě všimnu), jde mi jen o to, aby byla vyspělá a měla to v hlavě srovnané. Aby byla důvěryhodná.

A musí být naivní romantik, z důvodů kompatibility. A neměla by se nechat zastrašit menšími krizemi ve vztahu, ale s chutí je překročit a nechat za sebou – místo vztahu samotného.

Jan Holan, 14 let Hlavně musí být sama sebou, nesmí se mi snažit zavděčit za každou cenu.

Martin Holzknecht, 18 let No tak určitě je lepší skromná holka. Ne ta, co se spokojí s čímkoli, ale ta, kterou potěší i maličkosti. Jinak se mi nelíběj sprostý holky, nebo ty, co kouřej a podobně.

Adam, 17 let Na holkách se mi líbí, když se umějí chovat, jsou komunikativní, vtipné a když umí kreslit.

Líbí se mi u nich delší vlnité vlasy. =)

Filip Kousalík, 17 let Líbí se mi, když si holka na nic nehraje a když se nechová přehnaně vyzývavě. Aspoň mně se fakt nelíbí, když holka nabaluje kluka moc okatě.

Jakub Cepník, 15 let Líbí se mi, když se holky nesnaží přejímat úlohu muže. A když mají dlouhé vlasy a nosí sukně. Jinými slovy – když se chovají jako holky.

Martin, 18 let U holek si vážím soucitu, tolerance, dochvilnosti a v neposlední řadě i pravdomluvnosti.

ANKETA

Eliška Sedláková, 14 let Měli by se chovat normálně, a ne se nějak předvádět. A taky se mi líbí, když jen tak přijdou, aniž by něco potřebovali.

Johana Erbsová, 16 let Holkám se obecně líbí, když kluci sportují, mají optimistickou náladu a dokážou nás vždy skvěle pobavit.

Co se nám líbí na klucích, když dělají...

Šárka Sedláková, 17 let Líbí se mi, když kluci občas lichotí a když píšou smsky jen tak na dobrou noc. Když hezky voní. Když se mi nevysmějou, že nerozumim počítačům, ale pomůžou mi. Nebo když píšou básničky. :-)

Verča Kuncířová, 17 let Líbí se mi, když kluci nosí černé košile a když lezou po skalách. :-) Barča Straková, 18 let Líbí se mi, když se kluci chovají nenuceně, hezky se usmívají, jsou pozorní a přitom vystupují suverénně...

Kristýna, 19 let Líbí se mi, když se kluci zastanou slabšího, vyznají se v muzice, čtou knihy, mají rádi filmy, mají v hlavě aspoň něco, nelžou a nepovyšujou se.

Sylvie, 15 let Mal by byť sám sebou, to je hlavné a podľa toho sa mi páči, alebo nie. :)

w w w.redwaymag.cz

Věra Hujerová, 13 let Možná je to poněkud úchylné, ale mně se nejvíc líbí, když kluci hrajou fotbal. Přijde mi to přitažlivé i srandovní zároveň.

Když si začnou sundávat trička, až se o ně bojím, aby o ten míč nezakopli.

Eliška, 17 let Když se věnují hudbě (bicí, zpěv nebo hraje v kapele, všechno je fajn), když voní, dokážou rozesmát, jsou spontánní a sami sebou a když mají třeba nějakej ten piercing nebo tetování (ale ne moc). A miluju tmavý vlasy.

Klára Zlomková, 18 let Líbí se mi, když se kluk dívá na svoji dívku a hladí ji při tom po tváři. Když se snaží dělat něco, co mu třeba úplně nejde, aby někomu udělal radost. A také se mi líbí, když je gentleman. ;-)

Adéla Shejbalová, 14 let Líbí se mi, když jsou kluci gentlemani. Třeba když pouští holky do dveří nebo jim v zimě pomáhají obléknout bundu.

Maruška, 17 let Když nefrajeří, ale ukazuje své pravé já. Mám ráda charismatické kluky, kteří zaujmou ještě dřív, než promluví. Líbí se mi, když se umí oblíknout. Vytahaná trička a svetry doopravdy nemusím.

Taky obdivuji, když umí vařit a má rád pořádek. Po citové stránce se mi líbí, když dokáže z mého obličeje vyčíst náladu a podle toho se zachovat.

57

Anna Holanová, 16 let Líbí se mi, když kluk „něco“ dělá, když je nějak aktivní, má o něco zájem, rád chodí do přírody, dělá sport nebo třeba píše básně. Když dělá něco, co svědčí o určité duševní vyspělosti, když jen nevegetuje a nečeká, co ho potká.

Karolína Pechlátová, 18 let Musí si určitě věřit, ale tak nějak zdravě, nesmí to bejt jen blbej frajírek. Musí mít smysl pro humor, takže když se bude pořád tlemit, budu se s ním chtít bavit. :-D No a upřímně – když nebude aspoň trochu hezkej, tak se s ním maximálně zasměju, ale pak čau.

Dummi, 17 let Na klucích se mi líbí, když mají něco v hlavě, jsou věrní, upřímní, se smyslem pro humor. Kudrnatý vlasy, pěkný oči a kdyby k tomu uměl hrát třeba na kytaru nebo fotit... byl by to ideál.

Námět a kresba: Nikkarin www.facebook.com/nikkarin

Ve spolupráci s festivalem KomiksFEST! www.komiksfest.cz

SK