RedWay 7/III. by RedWay magazine

REDWAY NA TRIPU! S THE POOH ZA SADDÁMEM (O PRASETI NEMLUVĚ) POLE DANCING HOLKY U TYČE SOUTĚŽ 20 PC HER OD ELECTRONIC ARTS CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

DIVNÝ VĚCI TÉMA: DIVNÝ VĚCI TÉMA: DIVNÝ VĚCI TÉMA: DIVNÝ VĚCI TÉMA: DIVNÝ VĚCI TÉMA

redway redway redway / RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 7, ročník 3 zdarma toto číslo vyšlo v dubnu 2011 titulní strana: Matěj Olmer

Čau holky, ahoj kluci! Než přejdu k tomu, co je na obálce, ráda bych se zmínila (no tak dobře, pochlubila, no...), že zhruba před rokem, když Pasta zrovna reprezentoval Českou republiku na celosvětové výstavě EXPO v Šanghaji, jsme s Michalem Nanoru, Marií Hladíkovou, Adamem Holým, Dušanem Tománkem, Adamem Macháčkem a klukama z Advanced Design dali dohromady takovou knížku o vizuální kultuře českých nezávislých kapel. Nazvali jsme ji Zde jsou psi a vydalo ji Studio Yinachi. Psi teď nedávno dostali od Památníku národního písemnictví cenu za 2. místo v soutěži o nejkrásnější českou knihu roku 2010 a byli nominováni do další soutěže, tentokrát už o nejkrásnější fotografickou knihu světa, jejíž finále brzy proběhne v Německu. Tak nám držte palce, ať se mezi těch prvních padesát dostaneme. Zmiňuju se o tom hlavně proto, že až na fotografa Dušana Tománka (na kterého ale taky brzy dojde), se s celou touhle partou můžete průběžně setkávat na stránkách RedWaye. Nanoru nám radí a sem tam něco napíše, Marie kreslí, Holý fotí, Adam Macháček vytvořil obálku k tématu Konzum a kluci z Advanced Design zase k Popkultuře. No, a co je teda na obálce? Obrazový doprovod k tématu Divný věci podle představy Matěje Olmera, pražského malíře a kdysi též krále pražské graffiti scény. Matěj se věnuje abstraktní malbě, což se nám hodilo, protože matematici, fyzici, chemici a biologové často vidí svět podobně. A právě o půvabu matematiky, fyziky, chemie a biologie naše téma je. Ale nelekejte se, jo? Mám vtip: Matematik, biolog a fyzik sedí v kavárně a pozorují protější dům. Vidí, jak dva lidé vešli dovnitř a po chvíli tři vyšli ven. Fyzik: „Měření jsou nepřesná.“ Biolog: „Rozmnožili se!“ Matematik: „Pokud teď vejde do domu přesně jedna osoba, bude dům opět prázdný.“

adresa redakce Labyrint/RedWay Dittrichova 5 120 00 Praha 2 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda zdenek.randa@redwaymag.cz graﬁcký design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda m@funkfu.net editoři Kateřina Linhartová, Joachim Dvořák odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Pepe Švejda, K8 Písačková, Michaela Hečková, Hugo Toxxx, Kimi Harter, Marhlad, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek, Petr Vizina (Česká televize), Lukáš Franz, Ondřej Formánek (Lidové noviny), Tomáš Znamenáček, Rodriguez (Reflex, Rádio 1), Seda Dzholdosheva, Jana Kománková (protisedi.cz, Rádio1) marketing a inzerce Lenka Hluchá tel.: 737 252 729 hlucha@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky Janka Fantová tel.: 224 922 422 mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé Srdce 2007, o.s. Popůvky 394 664 41 Troubsko

Mějte se fajn,

Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

toto číslo vyšlo za podpory

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAYMAG.CZ

obsah /

6 –11

POP Jak jste ve škole vycházeli s přírodními vědami? Bandzone.cz uvádí: Xindl X hodnotí Pokáče Smysly Irwin Welsh, Dogtown and Z-Boys, Letní festivaly 2011, Martin Parr Tak si žije boss Facebooku

1 2 –15

R E D WAY N A T R I P U S The Pooh za Saddámem, o praseti nemluvě

16 – 2 5

TÉMA DIVNÝ VĚCI Podivná matematika Podivná fyzika Podivná chemie Podivná biologie

26–30

ROZHOVOR Tomáš Beroun, muzikálový zpěvák a herec

31– 3 5

ACTIVE Pole dancing: Holky u tyče Sugarbeat, Andrea Kabická, bike-trial Burton Špindl Spring Session

36–40

ROZHOVOR Barbora Špotáková, hod oštěpem

SOUTĚŽ 20 PC her od Electronic Art

42–49

S M A RT B O X Jak na školu: Život na koleji, 1. část Kolik bolí naše džíny? Tentokrát vzkaz pro kluky

5 0 – 51

NÁ Z O R Neonacisté a hard core subkultura

52–53

V JINÉ KŮŽI Bolívijec ve Španělsku

54–55

TECHNOLOGIE Fotografie: K vašim službám

56 –57

P R O T Y, C O Č T O U O D Z A D U Nejlepší protikuřácké kampaně

KO M I K S Nikkarin

Máte kámoše a mlátíte spolu do bubnů, řežete do kytar, případně rapujete do beatů nebo beatujete do rapů? Chcete vědět, jestli by si vás starší, zkušenější a známější kolegové vzali jako předkapelu a proč?

NAPIŠTE NÁM! Nebráníme se jakémukoliv žánru a image, jedinou podmínkou je váš věk. Starce přes dvacet nebereme! Nejzajímavější kapely zařadíme do rubriky Bandzone.cz uvádí..., kterou najdete v každém čísle na stránkách Popu.

Na mail redway@bandzone.cz pošlete: Odkaz na váš Bandzone profil. Svoje telefonní číslo. Jako předmět mailu uveďte „REDWAY“.

pop /

FOTO: ARCHIV

Text: M. Overstreet, foto: archiv

Jak jste ve škole vycházeli s přírodními vědami?

Robert Hanuliak,

bubeník Johny Said The Number

Na matiku jsem byl vždycky levej, dokad jsem nepřišel do třetáku a tam to už šlo. Jinak s ostatníma předmětama jsem nikdy nevycházel dobře. Prošel jsem jen díky opisování a tahákům, asi jako většina.

Nikola Petrášková,

zpěvačka kapely Libido & The Mans

Docela v pohodě až na chemii, kde mě zajímaly akorát tak alkoholy.

Pokáč

uvádí Xindl X, písničkář na pomezí folku, rapu, popu a humoru. Vydal dvě úspěšné desky, knihu Bruno v hlavě a napsal divadelní hru Dioptrie růžových brýlí. Dokončuje hudbu k divadelnímu představení Cyrano!! a připravuje třetí album. Vzal by si za předskokana zatím neznámého Pokáče? TEXT A FOTO: BANDZONE.CZ

Xindl X http://bandzone.cz/xindlx Pochází: z Prahy Releases: Návod ke čtení manuálu (2008), Praxe relativity (2010) Největší pecka: Pro mě obvykle nejnovější song, ale vysvětluj to lidem, co pod pódiem křičej: Zahraj Anděla! Detail: Pod svým jménem Ondřej Ládek je coby scenárista podepsán pod ﬁlmem Restart, seriálem Comeback a náměty několika připravovaných televizních projektů.

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

http://bandzone.cz/pokac Pochází: ze Slaného Největší pecka: Zima, Porno Release: Pekáč (2009) Detail: Zárodek nového výborného osobitého písničkáře… a nebo taky ne, to se ještě uvidí. Xindl X: Co se mi na Pokáčově hudbě líbí? Slyším v ní Tomáše Kluse, sebe, Xaviera Baumaxu, Nohavicu i Jahelku a jde to dohromady. Co se mi na Pokáčově hudbě nelíbí? Slyším v ní Tomáše Kluse, sebe, Xaviera Baumaxu, Nohavicu i Jahelku a nic moc navíc. Kromě toho mají všichni tito pánové perfektní artikulaci, výraz a dynamiku, což Pokáčovu projevu chybí. Na kytaru hraje pěkně, intonuje v pohodě, ale musím špicovat uši, abych rozuměl textům. Zašumlané slabiky a zahozené konce vět často znečitelňují melodie. Po první písni jsem přehrávač na jeho profilu vypnul. Pak jsem ale našel recenzi, která mě přinutila poslechnout si další dvě skladby. A našel jsem v nich zalíbení. Poslechl jsem si celý playlist dvakrát a k některým písním se vracím znovu. Pokáčovi jde textování určitě líp než mně v jeho věku. Zkoumá současná témata (Facebook, porno, virtuální vztahy, obecné idoly krásy atd.), umí si pohrát s češtinou („chodíme venkem, skrz ne/ve sklenici pivo mrzne“) a napsat silný refrén (Zima, Perfektní gentleman). Rýmy, které bych rád vymyslel sám, se bohužel tu a tam střídají s tuctovými. Někdy je to moc dlouhé, protože píseň negraduje (s výjimkou např. Porna, které je

DJ Jorgos,

hip hop

Špatně. Nejhůř s chemií, která mi připadala jako jinej svět. Nerozuměl jsem vztahům prvků a jak se vytvářej sloučeniny. Na střední mi to pak šlo o něco líp, protože jsem měl lepšího učitele, ale ani tak to nebyla žádná sláva.

po textové stránce vygradované a vypointované naprosto ukázkově). Dnes bych si Pokáče jako předskokana nevybral. Ale na koncert bych šel. A pokud zapracuje na svém přednesu, hodně by mě zajímalo, kam se vyvine. Potenciál má.

Chemical Brothers

The Black Dots Of Death

Saturate Tahle dvojička vytvořila dokonale umrtvující song! Donutí tě to doposlechnout až do konce a taky se na to bezvadně yoyuje! JARMILA NYKLÍČKOVÁ, 15 LET, BROUMOV

Christina Stürmer Wir leben den Moment

Destroy Anything „Clown“ Shawn Crahan, zakladatel a jeden ze dvou perkusionistů Slipknot, nedávno vypustil debut svojí už třetí bokovky. Jeho deska Ever Since We Were Children je mi rozhodně bližší než ta poslední od devíti strejdů s maskama, navlečených v kombinézách. S. A. T. A. N. ! CHRIST

Zpěvačka má velmi pěkný hlas a měkkou němčinu, která netahá za uši třeba jako u Tokio Hotel. Dobře se to poslouchá a neuškodí se kouknout i na klip. :-)

Odelaf et Monsieur Le Café I když nepijete kafe a neumíte francouzsky, tahle písnička vás určitě pobaví. Je pravdivá, hrozně vtipná, plná energie... A nejlepší je ten klip!

PAVLA HAJPIŠLOVÁ, 15 LET, BROUMOV

Antonio Vivaldi

LAURA

Čtyři roční období, Léto Nevím, co mě na tom baví, jednoduše je to skvělý. Myslím, že na klasiku se dost často zapomíná. A přitom třeba ty Čtyři roční období jsou fakt geniální věc. No, lidi (včetně mě) asi letí na jednoduchou hudbu, každopádně klasiku budu bránit do posledních sil. :-) JAN MOZOLA, 14 LET, JESENÍK

Čokovoko Hudba Nejznámější z českých hudebně nenadaných kapel vydala desku s názvem Hudba, což je vzhledem k tomu, že se na ní nenachází nic, co si pod tímto pojmem lze představit, pozoruhodné. Dál je pozoruhodné, že se na ní též nenachází nic, co by se dalo označit za „hezké“. To už se málokdy povede. Ještě pozoruhodnější je, že deska vychází u labelu Mamka. Mamka!!! A úplně nejpozoruhodnější je, že i když se děvčata v textech snažila nepoužít žádné slovo dvakrát (kromě zájmen a pomocných sloves), nevyšlo jim to v případě pizzy, plivání, Rychlých šípů a jednoho vulgarismu. Příznačné... Radím vám, držte se od toho dál, co nejdál! (ŠÉF)

Sunshine Karmageddon Jako soundtrack ke kyberpunkovýmu ﬁlmu to celkem ujde. Mrak nad Fukušimou, mrak nad Chropyní, letadla nad Libyí a nukleární severák, kterej profukuje špatně utěsněnýma dveřma. Do toho ty kytary... Silný. OVER

Wolfmother Joker and the Thief Skvělá indie skladba. Já jsem o skupině Wolfmother nikdy neslyšel, a přesto, když jsem na ni narazil, mě překvapila. To dokazuje, že i neslavné kapely můžou složit dobrou skladbu. :)) ŠTĚPIK, 17 LET, MNICHOVO HRADIŠTĚ

Paulie Garand

Chris Brown Look At Me Now ft. Lil Wayne, Busta Rhymes Ok. V jediném kytarovém národě ve střední Evropě budu vést tuhle svatou válku rapu až do konce svých sil! Burn guitars and listen! Chris vyběhl s neskutečným bangerem! A co na to říká Busta? Poslouchej a sleduj very HOT klip! PASTA

Kotě feat. Eki Mám ho rád, jeho texty maj příběh. A hudba krásná..., obvzlášť track Kotě z alba Harant. Kluci se s tim ztotožněj.

D12 Feat. Eminem Fame Jééé! Takže tento nový, vysoce výživný singl bych ráda věnovala tady Pastovi na znamení přátelství. Jinak samozřejmě pokračuj v boji, bratře. :-))

ROMAN, 18 LET, ŘÍČANY POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

OVER

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAYMAG.CZ

smysly /

TEXT: MICHAELA HEČKOVÁ, MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

VÝSTAVA

FESTIVAL

Martin Parr

Letní hudební festivaly 2011

ASSORTED COCKTAIL DOX, PRAHA / DO 16. 5. 2011 23. 6. PRAGUE CITY FESTIVAL, PRAHA

Blink-182, 30 Seconds To Mars, Hadouken!, House Of Pain ROCK FOR PEOPLE, HRADEC KRÁLOVÉ, 2.–5. 7.

The Streets, Sum 41, Primus, Levellers 7.–9. 7. BAŽANT POHODA, TRENČÍN,

Moby, M.I.A., Portishead, The Death Set, DJ Krush, Public Image LTD 14.–17. 7. MASTERS OF ROCK, VIZOVICE

Nemůžu si pomoct, zase DOX! Abyste si nemysleli – nemám s nima žádnou úmluvu o skrytý reklamě, prostě mě upřímně baví, co tam ukazujou. Kromě RedWaye a jiných nezávislých časopisů tady teď do poloviny května uvidíte i výstavu britského fotografa Martina Parra, nazvanou v překladu Výběrová směs. Parr fotí pro slavnou agenturu Magnum Photos, takže tráví hodně času na cestách. Že globalizace dělá svět „stejným“ – v každém městě McDonald‘s, v každém bistru Coca-Cola – není nic novýho, Parr si ale všímá i znuděných dvojic, podivných suvenýrů pro turisty nebo toho, jak se na různých místech proměňuje význam slova luxus. Má to vtip, má to šajn, jako bonus přihodil k fotkám ještě hodinky se Saddámem Husajnem, toaleťák s bin Ládinem a jiné skvosty ze své sbírky bizarních předmětů, kterou neustále rozšiřuje a opatruje.

FILM

Twisted Sister, Guano Apes, Moonspell, Over Kill SÁZAVAFEST, BENEŠOV, 4–7. 8.

Hurts, Kosheen, Nouvelle Vague 11.–13. 8. OPEN AIR FESTIVAL, PANENSKÝ TÝNEC

Chemical Brothers, Leftfield, Interpol, Good Charlotte A to možná dorazí ještě Amy Winehouse! To bude teda horký léto.

KNIHA

Dogtown and Z-Boys

Postelová tajemství mistrů kuchařů

REŽIE: STACY PERALTA 2001

IRVINE WELSH, ARGO, MAŤA 2011

Dokument o legendách z Dogtownu zmiňoval v minulém čísle pankáč a průkopník skateboardingu v Čechách Honza Peterka: „Taky jsme si tak trochu připadali...“ V roce 1975 vtrhli Z-Boys na kalifornský skejtový šampionát „jako hokejisti na krasobruslařskou soutěž“ a svým agresivním stylem jízdy i přístupem k životu se postarali o vznik skate kultury, jak ji známe dnes. Jestli po příběhu Stacyho Peralty, Tonyho Alvy a Jaye Adamse nebudete mít chuť skočit na prkno a pořádně se rozjet, tak už nevim. V kině to nedávaj, musíte hledat jinde, soundtrack obstarali Alice Cooper, Black Sabbath, David Bowie, Devo, Jimi Hendrix, Led Zeppelin..., to snad ani nemá cenu pokračovat.

ČÍSLO 7, 2010 | ROČNÍK III

Irvine Welsh je zpátky. Stejně drsný jako za starých časů Trainspottingu, stejně cynický a zábavný. Postelová tajemství mistrů kuchařů jsou divokým portrétem Dannyho Skinnera, pracovníka městské hygienické inspekce. Jeho život je jen nekonečnou řadou probdělých nocí a bujarých pitek. Když potká zakřiknutého tichošlápka Briana, nenechá ho to chladným a začne ho nesnášet a provokovat. Naschvály, posedlost, lži a všemožné touhy světa – to je to, oč v téhle Welshově knize jde. A to přece musí bavit každého.

this und diss /

TEXT: HUGO TOXXX FOTO: THESARTORIALIST.COM

this [ðis]: tento, tato, toto, tenhle, tahle, tohle (zájmeno) und [unt]: a (spojka) diss [dys]: 1. středomořská travina (podst. jm.), 2. nerespektovat, neoceňovat, nevážit si (slang. sloveso) Tentokrát jsme Toxxxe trošku natáhli. Předložili jsme mu výběr ze slavného blogu thesartorialist.com, kam módní fotograf Scott Schuman vkládá fotky lidí z ulic celého světa, kteří podle jeho názoru vypadají skvěle, originálně, inspirativně. Jak je ohodnotil nic netušící Hugo? Podrobnosti o jeho životě najdete na myspace.com/therealhugotoxxx, o fotku si napište na rapgame@email.cz.

Florencie Mix němectví, židovství a dědkovství. Americko-tyrolskej pan Tau zweimal.

New York Tadyhle pani zřejmě natáčeli. Tohle je filmovej kostým, nezlobte se na mě.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Milán Tohle je klasika, ovšem. K tomu igelitku do ruky a juchů. Zvednout se z prkýnka, natáhnout si srolovaný kalhotky a nastrkat si žok kolem pasu... Dávno už jsi někde měla bejt.

Londýn Chlape, ty vypadáš příšerně! Nedivím se, že tě nechtěj pustit dovnitř.

Soul Takhle vypadáš, když zdrháš skrz vietnamskou tržnici. Zakopáváš vo svetry, vodhazuješ ramínka, tohle zbyde.

Paříž Procházim se po butikách a hledám ty správně krátký džíny. Nakonec tam nechám 30 a ta číča za kasou se ani nedá sbalit. Zkusim to příště.

pop /

TEXT: JANA KOMÁNKOVÁ, WWW.PROTISEDI.CZ, RADIO 1 FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Tak si žije boss Facebooku

Mark Zuckerberg je jedním z pánů světa. Jeho Facebook má nejen ohromnou tržní hodnotu, ale i nevyčíslitelný kapitál v podobě osobních dat uživatelů a spousty obrázků. Jako největší úložiště fotek válcuje weby, které se na fotografie specializují a mají daleko lepší technická řešení. Kromě toho se stal Mark tím, čemu říkáme popkulturní ikona. Kvůli němu zemřel hipster a narodil se preppy, který už nenosí kostkované košile a Converse, ale trička Oxford s límečkem a elegantní mokasíny.

Zuckerbergův dům v Palo Alto.

Tak ten musí bydlet v pořádném paláci, jezdit luxusní károu a každý týden mít jinou holku, napadne vás... Ne, blbost. Právě na tohle Zuckerberg úplně kašle. Většina věcí, které má, se pro chlápka jeho postavení nehodí. Nedávno obletěla svět série fotek jeho nejnovějšího sídla v kalifornském Palo Altu. Skromný šedivý baráček s pěti pokoji, jehož největší předností je, že to má Zuckerberg blízko do práce. V rohu na dvorku je použitelný, i když dost jetý koš na basket, jaký má kdekdo. Mark si ale tenhle barák nekoupil, pouze si ho pronajímá – stejně jako ten předchozí, který měl o pokoj a pár čtverečních metrů méně. O tom, že tady nebydlí úplně obyčejný chlapík, svědčí jedině tři satelitní paraboly na střeše místo jedné. Můžete si být téměř jisti, že uvnitř nebudou trezory s diamanty velkými jako Ritz. Do svého předchozího domu totiž Mark pustil americkou TV moderátorku Oprah Winfrey a diváci jen koukali, jak málo zdobné a okázalé zařízení měl. Zuckerberg není týpek, co se chlubí zlatými řetězy a super auty. Jezdí acurou, což je luxusnější verze hondy – vypadá obyčejně a je spolehlivá. Na sobě Mark nosí FTS (furt to samý): džíny, opraná trička neurčitých odstínů, sportovní boty nebo žabky. Říkají o něm, že nemá vkus, ale jemu je to jedno. Docela zajímavé je srovnat Zuckerbergův styl se „starou gardou“ internetových magnátů, jako jsou Steve Jobs a Bill Gates (poměřovat ho s rapovými hvězdami, které cítí potřebu ukázat světu, že už fakt nebydlí v ghettu, ani nemá smysl). Šéf Applu Steve Jobs je také dost neokázalý miliardář. Typické oblečení: černý rolák St. Croix s dlouhým rukávem, modré džíny Levi’s 501 a tenisky New Balance 992 – konstatuje suše Wikipedie. Několik let bojoval, aby směl strhnout dům z roku 1926, v němž bydlel. Nedávno konečně dostal povolení. Nové sídlo prý bude „účelně skromné“ a o polovinu menší než původní stavba.

Priscilla Chan a Mark Zuckerberg.

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Honda ředitele Facebooku.

Dům Billa Gatese.

Steve Jobs ve svém roláku.

„Na tak bohatého člověka je to až nepřirozeně střízlivé,“ myslí si architekt, který viděl všechny nákresy. Zbývá doufat, že se vážně nemocný Jobs dožije toho, aby si svůj nový domov vychutnal. Třetí z největších technologických celebrit je Bill Gates, šéf Microsoftu. Microsoft mimochodem kdysi Zuckerbergovi nabízel místo a on ho nevzal. Gates bydlí v hodně velkém domě ve městě Medina ve státě Washington. Zastavěná plocha je 6100 metrů čtverečních (Zuckerbergův dům má 353). Ale ani přes svou rozlehlost a cenu 97 miliónů dolarů nevypadá extrémně okázale, vymoženosti jsou spíš uvnitř. Vlastní server a ovladače, které údajně umožňují, aby se host vybavený speciálním čipem dočkal v každé místnosti

biologie, řekla později v jednom rozhovoru, že jí Mark připadal „trochu mimo“. Když vznikal Facebook, kavalírsky jí nabídl, zda se chce na projektu podílet. Priscilla souhlasila, což opět dokládá její inteligenci. Protože je napůl Číňanka, Mark se začal učit čínsky. Dodnes spolu mají pracovní smlouvu – novinářka Sarah Lacy v knize o Zuckerbergovi dokonce tvrdí, že mají i smlouvu o svém vztahu, do které si Priscilla prosadila „rande 1x týdně 100 minut, ne u něj doma a ne na Facebooku“. Jestli je to pravda, Priscilla opět boduje. S Markem chodí někdy od roku 2004 a ani nejšťouravější novináři nevyrýpali nic, co by svědčilo o tom, že není jediná. Její milý zjevně upřednostňuje pracovitou chytrou holku na úrovni než střídání pologramotných fiflen. Po Harvardu šla Priscilla ještě na postgraduál na University of California, poslouchá Red Hot Chili Peppers a Green Day, ráda čte Jane Austen a Harryho Pottera. Podporuje homosexuální sňatky a ráda vaří. Nebo to aspoň píše na své FB stránce. Kdybyste nevěděli, s kým chodí, přišla by vám jako sympatická, ale celkem obyčejná slečna. A jak o svém životě v posledních letech mluví zázračný chlapec Zuckerberg? „Spousta programování, tvrdé práce a soustředění. Není to zdaleka takové drama jako ve filmu The Social Network, i když by byla sranda vzpomínat na to celé jako na jeden velkej mejdan,“ řekl v talk show Oprah Winfrey. Vypadá to, že asi fakt raději maká, než kalí... A na někoho, kdo si podle běžných měřítek ani moc neužívá, vypadá sakra spokojeně.

„Spousta programování, tvrdé práce a soustředění.“ takové teploty a osvětlení, jaké mu vyhovují. Muselo to stát hodně peněz, ale líbí se nám, že byly investovány do pohodlí návštěv, a ne jenom majitele. Pokud vás to zajímá víc, vystřihovací a slepovací model Gatesova baráku najdete na papertoys. com/gates.htm. Zpátky ke stylu šestadvacetiletého šéfa Facebooku: Za zmínku stojí jeho přítelkyně Priscilla Chan. Samozřejmě že je hezká, ovšem žádná modelka, zpěvačka ani herečka. Chodili spolu už na Harvardu a celé to začalo ve frontě na záchod na školním večírku – tam se potkali. Priscilla, tehdy studentka

na tripu /

TEXT: TEXT REPORTÁŽE: JANA KOMÁNKOVÁ, WWW.PROTISEDI.CZ, RADIO 1 ÚVOD: MARTINA OVERSTREET FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK

Intoši a sympatický lůzři nevyjdou nikdy z módy. Jsou nadčasový jak Zippo nebo Levi’s 501 a prakticky stejně nezničitelný. Na základě této premisy jsem se jala vybírat, koho tentokrát poctím nabídkou k účasti na dalším tajným výletu RedWaye. Nabídkou, kterou nelze odmítnout.

Za intelektuály, co jsou pro náš časopis dostatečně cool (taky nebereme každýho, hele), jsem nominovala Janu Kománkovou. Hudební publicistku, dýdžejku Rádia 1 a šéfredaktorku serveru Proti šedi, který bojuje proti šedi v českých ulicích: „Uprostřed bohaté hostiny odmítáme oschlý chlebíček, kopnutím otvíráme okno a větráme žluklý vzduch.“ Ano, Jana je vyloženě náš člověk. Pavla Turka navrhl Michal Nanoru. Kdysi spolu psali sami skoro celý Živel, dnes se Michal pofl akuje v New Yorku a Pavel je redaktorem kulturní rubriky Respektu, což by ale taky nemuselo stačit. Naštěstí vypadá jako kubánskej disident kříženej s Jimim Hendrixem a navíc je doktor fotografi e, čímž se dostatečně kvalifikoval. To by bylo z intelektuálů všechno a máme tady kategorii „sympatický lůzr“, do které chew rocková kapela The Pooh, pojmenovaná po frontmanově oblíbeném plyšákovi, spadá jak

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

názvem, tak původem. Na druhou stranu, když jste z takovýho zapadákova, jako je Kaplice, a přesto to dotáhnete až do reklam na Converse a Vodafone a ještě vás na stage vezmou Black Rebel Motorcycle Club, nějakej fortel mít musíte. Dalšími členy výpravy jsou fotograf Tomáš Třeštík (cool nejwíc, mimo všechny kategorie) a studenti. Naši čtenáři. Jak už bývá pro naše výlety příznačné, dobré dvě třetiny z nich na poslední chvíli odpadly. Buď jim onemocněl králík, vdávala se nevlastní sestřenice nebo se rozpomněli, že The Pooh vlastně není jejich oblíbená kapela. Nakonec tedy dorazili jen dva, Karolína a Tomáš z Liberce. Karolína se Sičákovi upřímně svěřila, že The Pooh by si do iPodu teda nedala, ale pak když svěsil hlavu, aspoň milosrdně dodala „... no ale z koncertu bych asi neodešla“. Tomáš neřekl nic. Já nevim, řekněte mi, odkud se tyhle přehnaně nadšený fans pořád berou?! V plánu bylo fyzicky nenáročné odpoledne

v holešovickém Centru současného umění DOX. Sičák, který se obával, že ho budeme nutit hrát paintball nebo jinak mučit, si před vchodem do galerie zhluboka oddychl. To je to kouzlo tajných výletů – jejich realita není zdaleka tak strašidelná jako představy a člověk je pak příjemně překvapen. V DOXu právě probíhala výstava nezávislých časopisů, které u nás vznikly po roce 1990. Nezávislý časopis poznáte tak, že jeho stránky naplňuje obsah, nikoliv vata mezi reklamami. Chtěli jsme si pochopitelně přihřát polívčičku, protože RedWay je tam taky a kromě něj ještě Živel, Hype, Clique, B East, Street, Terorist a dalších asi deset časopisů, na jejichž tvorbě se podíleli buď naši přátelé, nebo přímo my, lidi z RedWaye osobně.

a Karolínu a Tomáše jsme čekali v metru na Florenci, a protože The Pooh se dostavili v plném počtu pěti členů, chvíli trvalo, než se všichni všem představili. Seznamte se taky, to jsou The Pooh: Sičák, Katka, Zip, Tomeš a Makeup.

dyž jsme vyzvídali, zda tuší, kam jdou, Karolína vyjádřila naději, že do zkušebny. „My jsme z Kaplice,“ vysvětlila kapela. „To bysme se projeli.” V hlavě autorky reportáže vyklíčila obava, zda může skutečný plán akce konkurovat návštěvě doupěte pohledných rockerů.

rvní reakcí před vchodem do DOXu bylo rozpačité ševelení. Ajaj.

ediná divoká věc, kterou jsme cestou k cíli zažili, bylo masivní prase. Neslo se velice důstojně a tvářilo se, že mu Praha 7 patří.

W W W.REDWAYMAG.CZ

na tripu /

dveří galerie se nikdo neotočil a neutíkal v panice pryč. Bod! V ultimátním černobílém kostýmu se zjevil Pavel Turek a zasvěceně nás provedl skejťáckými ziny, ručně kreslenými punkovými plátky i časopisy ambiciózně designovými. Jeho přednáška Karolínu zajímala, a tak nastala diskuse o textech a grafice.

aší generaci to přijde legrační, ale já jsem se o existenci internetu nejdřív dočetl v časopise Živel a až pak jsem ho viděl,“ přiznal Pavel statečně.

„

amozřejmě jsme našli RedWay a taky Clique, dítko našeho artdirektora Pasty. Časáky budou možná už za pár let něco, jako je dneska vinyl nebo magnetofonová kazeta – designové věcičky, které se nepoužívají, pouze kolektují.

omunikace mezi kapelou a výletníky se v této fázi stále omezovala jen na slabiky. Rozpaky na obou stranách trochu tlumily megazábavné, opilecky ilustrované metalové fanziny a depešácké magazíny. Vida, k čemu všemu se hodí.

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

arolína vyjádřila chuť ještě chvíli zůstat a zanořit se do časáků. No jasně!

patro níž se koná hodně pestrá a hodně ujetá výstava fotografa Martina Parra – usoudili jsme, že ji dáme taky. Pavel Turek na místě spatra zaimprovizoval dobrodružné vyprávění o fenoménu pouliční fotografie, který ale v době, kdy jsou všude kamery a lidi se bojí o soukromí, v podstatě skončil. Z Tomáše vypadne, že rád fotí a že ho Parrovy ironické fotky zaujaly víc než časopisy. Sičák dostává u fotek a sbírky upomínkových předmětů se Saddámem záchvaty smíchu, z nichž lze zaslechnout „... jak psal Kulka o kýči!“ Student estetiky se nezapře. Karolína kontruje historkami o hodinkách s Che Guevarou. Kapela a studenti začínají komunikovat v celých větách, hurá! První dobrá věc, kterou Saddám způsobil?

ičák vysvětluje, že život kapely není takový glam, jak to vypadá. Dojde na vzpomínky na prázdný klub v německém Eisenstadtu a tristní hrkotání do slavného vídeňského sálu Arena, kde se ukázalo, že kapela ve skutečnosti hraje v přilehlé hospodě. The Pooh nejsou celebrity, i když si zahráli s hvězdami jako Billy Talent a Green Day – podle všeho se těch kapel trochu styděli, což zní docela roztomile. S prachama to taky nevypadá dokonale. „První desku ještě pořád splácíme.“ A ani ta zkušebna nebude děsivý brloh, hoši v ní prý pravidelně smýčí a bubeníka uklidili do zvláštní odhlučněné místnosti. To jsou teda rockeři!

o výstavě jsme vyrazili na pozdní oběd do pizzerie. The Pooh postupně vytahují pozoruhodné množství storek o rockerech, co rozbíjejí sádrové trpaslíky a čurají, kde se nemá. To měla Karolína za to, že se ptala na veselé historky. Na dotaz, jaké jsou jejich fanynky, se frontman Sičák zadumá a sdělí světu, že když třeba hrají s UDG, mají UDG ty hezké fanynky a – smutně dodává – na The Pooh zbydou ty chytré. Feministky s baseballovými pálkami na místě zrovna nebyly, aby ho kleply za tak nekorektní vyjadřování. Po útlumu daném těžkým italským jídlem se výprava postupně rozkutálí po městě, studenti slibují zajít na nejbližší koncert The Pooh a odmítají nabízené volné vstupy s tím, že si lístky koupí. Takové fanoušky by chtěla každá kapela a takové čtenáře každý časák. Není to tak špatný, šéfredaktorko.

W W W.REDWAYMAG.CZ

téma /

ILUSTRACE: MATĚJ OLMER

Divný věci

téma /

Vědci ve ﬁlmu, literatuře, hudbě a televizi

FILM

Čistá duše režie Ron Howard

Jestli se na tohle chcete koukat, připravte si hodně kapesníků – budete brečet. Hlavního hrdiny, geniálního matematika Johna F. Nashe, co dostal nobelovku za ekonomii, vám bude líto pro jeho neschopnost sbalit holku, pro posměšky jeho spolužáků a pro peklo schizofrenie, kterýmu nakonec propadne. Je to napínavý, dojemný a místama docela temný. Ale dobře to dopadne.

PODLE MARTINY OVERSTREET

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

TEXT: MARTINA OVERSTREET ZDROJ: MATEMATIKO, JSI TO TY?, ADRIÁN PAENZA (ČESKY 2010) ILUSTRACE: MATEMATIKA POWERED BY LELA GEISLEROVÁ

Co je pro vás matematika? Tak hlavně asi neskutečný opruz, že? Ale zkusme si odpovědět vážně: Je to studium čísel? Věda o číslech? To byla pravda asi tak před dvěma a půl tisíci lety, když se egyptští a babylónští matematici starali jenom o účetnictví a astronomii. Pak se Řekové chytli geometrie a povýšili matematiku na studium čísel a tvarů. Nejznámější řeckou partou byli asi kluci kolem Pythagora. Kromě toho, že svými bílými ohozy určili módní trend, se s nikým moc nebavili (s holkama třeba vůbec) a informace drželi pěkně v tajnosti. V matematice byli nejlepší, a proto zřejmě i dost namyšlení, nicméně jednotlivé objevy považovali za vlastnictví celé skupiny, takže by možná bylo přesnější mluvit o větě pythagorejců než o Pythagorově větě. No, to je jedno... Hlavně se díky nim matematika proměnila v předmět studia, který zahrnoval už i filozofické, náboženské a estetické prvky. Přínos Řeků k matematice vyvrcholil Euklidovou knihou Základy, která je dodnes hned po Bibli nejčtenější knihou světa. Pak se dlouho nic nedělo, až v polovině 17. století přišli Newton s Leibnitzem a vynalezli kalkulus, čímž otevřeli světu nové možnosti. Do té doby byla totiž matematika dost statická záležitost a kalkulus najednou umožnil studovat pohyb a změnu. Matematika se začala „pohybovat“ a změnila se ve studium čísel, tvarů, pohybu, změny a prostoru. Další tři století přinesla úplnou explozi objevů. V roce 1900 se matematické znalosti celého světa vešly do

osmi dílů encyklopedie, dneska by jich musela mít přes 100 000. V matematice 21. století se pracuje s pojmy jako teorie složitosti, teorie chaosu, teorie her atd., což zní divně a záhadně, ale v podstatě to znamená, že u čehokoliv (ať už skutečného nebo imaginárního, užitečného nebo neužitečného) se hledají vzorce; tedy zákonitosti jevů, jejich opakování a zvláštnosti. Dnešní matematika je tak vědou o číslech, tvarech, pohybu, změně, prostoru a vzorcích. Ale nejen to. Je pořád i tím, co nám odkázali pythagorejci: životní filozofií, postojem, na jehož základě se rozhodujeme jak v důležitých, tak obyčejných situacích. Člověka oddaného matematice zajímá co možná největší přesnost. A důkazy. Rovnice 2+2=4 je pro něj jen výsledkem dohody, kterou jsme všichni dobrovolně uzavřeli, abychom mohli počítat, obchodovat a vydělávat. V první třídě nám řeknou, že 2+2=4, a my tomu věříme, protože nám nic jiného nezbývá. Matematik ovšem nevěří. Nikdy, nikomu a ničemu. S vírou nebo autoritou učitele si na něj nepřijdete,

bude trvat na tom, že 2+2≠4, možná ještě tak 2+2≈ 4. Maximálně! A tím to teprve začíná. Matematik umí vědecky dokázat, že pořádek coby stav věcí je proti přírodním zákonům. Vše totiž samovolně směřuje k chaosu; každý uzavřený systém (tedy např. i váš pokoj) přirozeně směřuje ke stavu neuspořádanosti. Úklidem tento proces brzdíme jen zdánlivě, ve skutečnosti vytváříme ještě větší chaos... Proti tomu nemůže namítat nic ani vaše matka, ani váš matikář. Argumentujte důkazem o změřitelné energii vydané úklidem. Tato energie zvyšuje vaši tělesnou teplotu, která ohřívá vzduch v místnosti. V teple se pak atomy pohybují rychleji a s větší nepravidelností a celosvětový chaos se zvyšuje. Někteří matematici mají v akademickém světě postavení rockových hvězd. Nejenže se nechávají stříhat v Toni&Guy a nosí kožená saka, ale taky jsou vtipní a rádi si zahrávají s ohněm. Tady je jeden matematický důkaz o neexistenci Boha: Nejprve si ujasněme pojem Bůh. Pokud se shodneme, že existence Boha = existence všemohoucí bytosti, síly nebo energie, můžeme pokračovat. Předpokládejme, že Bůh existuje a je všemohoucí. Pak by pro něj neměl být problém vytvořit velké balvany. (Kdyby to neuměl, nebyl by přece všemohoucí.) Bůh musí umět vytvořit všechno, dokonce i tak velké balvany, se kterými nepohne... A tady nastává rozpor, příklad matematického paradoxu: Buď Bůh neumí vytvořit tak velké balvany, s kterými by sám nepohnul, nebo to umí, ale pak s nimi zas doopravdy nepohne. V obou případech můžeme prohlásit, že mu nějaká schopnost chybí, čili není všemohoucí. Ovšem Bůh je všemohoucí z podstaty, je to přímo jeho definice. Takže co...? Rouhavý matematik odpoví: „Tak Bůh neexistuje. A to jsme přece chtěli dokázat, ne?“ Matematika je stejně zábavná a vzrušující jako hra na kytaru. Ale

FILM

Dobrý Will Hunting režie Gus Van Sant

Hrajou v tom Matt Damon a Ben Affleck. Sami si k tomu napsali scénář, což herci většinou neumí. Vymysleli příběh studenta Willa (Matt Damon), matematickýho génia, který svoji inteligenci používá hlavně jako zbraň proti bezmocným učitelům a psychologům, ke kterým je neustále posílán. Ze snadných vítězství se ani moc neraduje, spíš ho štvou, jenže pak přijde rovnocenný soupeř a rozjede se psychologický drama. Líbí se mi, jak Willova holka Skylar vypráví sprostý vtip, který je opravdu vtipný (to se ve filmech často nestává). Dobrá je taky hudba Dannyho Elfmana, jinak dvorního skladatele režiséra Tima Burtona.

W W W.REDWAYMAG.CZ

stejně jako se nejdřív musíte naučit ovládnout nástroj, i v matematice je nutné osvojit si základy a přijmout pravidla myšlení, podle kterých se hraje. Odměnou je pak výlet do říše divů, kde nic není nemožné, a záleží už jen na vaší představivosti a tvořivosti, jestli budete s matematikou umět naložit stejně jako Jonny Greenwood s kytarou. Talent se na úspěchu, ať v hudbě nebo matematice, podílí asi tak z deseti procent, zbytek je vaše schopnost sebekázně a jasný cíl. Jedině ty vás přenesou přes hodiny a hodiny úmorného dření stupnic (nebo rovnic). A jestli si teď otráveně pomyslíte „no jo, ale naše matikářka bohužel nevypadá jako Joan Jett“ nebo „náš matikář není taková persona jako Keith Richards“, musím se vás zeptat: A vy jste snad někdy viděli, jak vypadali JEJICH učitelé hry na kytaru? Je pravda, že popkultura jako všeobjímající princip, podle kterého si vytváříme názor nejen na to, co si oblíknout a jak se učesat, ale i na kterou školu jít, nebo koho volit, si matematiků nevšímá. Výjimkou je asi jen Einstein, dnes už obchodní značka, i když třeba takový Wittgenstein by se s malou pomocí matky popkultury též mohl stát její ikonou; dítětem, na které by byla pyšná. Třeba už jen proto, že byl dostatečně ujetý, arogantní a charismatický, na univerzitě vykřikoval na přednášejícího, že mele nesmysly, a taky chodil do školy s Hitlerem (zajímavé, ne?). Zkoumal vztah mezi světem a jazykem a tvrdil, že když budeme popisovat svět skutečně přesnými slovy, nebudeme mít problémy. A právě to je možná kámen úrazu – „popisovat svět přesně“ je něco, s čím popkultura nechce nic mít. Přitom, domyšleno do důsledků, přesnost přemýšlení a vyjadřování je vůbec to největší umění. Takže i kdybyste to nakonec nedotáhli na hvězdu Einsteinova formátu, s matematikou nemůžete v životě prohrát. Naučí vás vidět věci „ostře“ a to se vyplatí.

téma /

TEXT: ONDŘEJ FORMÁNEK, LIDOVÉ NOVINY ILUSTRACE: CHEMIE POWERED BY ANTIMULTIVITAMÍN

KNIHA

Jurský park Michael Crichton

Z filmu se mi vždycky vybaví scéna, kdy se v setmělém sále za tónů pompézní hudby vztyčí na plátně první dinosaurus a začne okusovat listí ze stromu... I když Spielbergův trhák vyvolal dlouhodobý celosvětový zájem o paleontologii a všichni předškoláci si založili sbírku plastových dinosaurů, knížka je stejně lepší. Především proto, že v se v ní mnohem víc blýská postava Iana Malcolma, doktora matematiky, specialisty na teorii chaosu s chováním a vzhledem rockové hvězdy. Ten kdyby vás učil matematiku, tak máte všichni samý jedničky. To se vsadím.

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Začneme gurmánsky. Víte, jak chutná proton? Ale to víte, že víte. Váš jazyk ho podle chuti pozná. Váš jazyk je totiž svého druhu detektor subatomárních částic (to jsou částice menší než atom). Já vím, že o těchhle částicích je nejčastěji řeč ve fyzice, ale i chemie se protony zabývá, většinou tímhle slovem označuje ion vodíku. A ion vodíku je obsažený v mnoha potravinách, konkrétně v těch kyselých. Kyselá chuť je s přítomností ionu vodíku spojená. Ion vodíku chutná kysele. A řada věcí v přírodě, co chutná kysele – jsou v nich kyseliny – bývá nebezpečná, kysele chutná spousta jedovatých rostlin. Proto má náš jazyk (jako jazyk většiny savců) schopnost kyselou chuť protonů okamžitě rozpoznat. Ale to ještě není důvod, abyste svému jazyku bezmezně věřili. Moc a moc sladce třeba chutnají chemické rozmrazovače. A ty jsou jedovaté jak prase. Četli jste nedávno o té mamince z Nejdku, co dala dcerce napít fridexu, rozmrazovače, co se lije do aut? Dostane asi dvacet, možná třicet let natvrdo. Ale dcerka by to tak ochotně nevypila, kdyby to nechutnalo tak báječně sladce. Před lety takhle s rozmrazovači experimentovali rakouští vinaři, kteří chtěli vylepšit chuť některých kyselých vín. Říkali si, že tam dají jenom trochu... Co vám budu povídat, průšvih jak víno. Další příklad divné chemie bude ukázkou toho, jak se ve skutečnosti různé vědy prolínají – bude se vedle chemie týkat taky biologie, medicíny a fyziky. A opět tak trochu gurmánských záležitostí, pokud

budeme považovat za gurmány masožravé bakterie kmene zlatý stafylokok. Ty způsobují velmi ošklivé hnisavé infekce, které zasahují kůži a někdy i svaly, což může skončit amputací zasažené části těla nebo smrtí. Jen v Evropě na tyhle infekce umře rok co rok 37 tisíc lidí. Pro představu: přibližně tolik lidí umře v Evropě ročně při bouračkách aut. Obvykle se to léčí – jako spousta jiných nemocí, které způsobují bakterie – antibiotiky. Problém je, že v devadesátých letech se v nemocnicích v Americe objevila nová forma zlatého stafylokoka, označovaná zkratkou MRSA. Ta je vůči antibiotikům odolná, penicilin s ní nehne. A v nemocnici je spousta lidí oslabených chorobami a spousta lidí s čerstvými ranami po operacích. Taková nemocnice je pro tuhle bakterii jako jedna velká jídelna, kde leží spousta čerstvého masa. Ustlaná nemocniční postel s bílými prostěradly je jako čistě prostřený jídelní stůl. Teď se ale ukázalo, že tyhle bakterie ve velkém zabíjí měď. Stačí, aby se na chvíli potkaly s něčím měděným, a začne masakr. První fáze je elektrický útok na buněčné

stěny bakterie. Mezi každou touhle jednobuněčnou bakterií a okolním světem je pár voltů rozdíl. Měď svou přítomností způsobí elektrický zkrat. Energie je fuč, buněčná stěna zeslábne. Dále povrch mědi oxiduje, to znamená reaguje s kyslíkem (způsobuje to zezelenání mědi, které můžete vidět na měděném plechu na střechách domů nebo na sochách). Tahle reakce zasahuje některé proteiny a mastné kyseliny, což má za následek to, že buněčné stěny se částečně rozloží. Rozbitou stěnou vyteče z bakterie draslík a glutamany, dost zásadní věci, ze kterých je buněčné tělo postavené. Dovnitř bakterie proniknou rozbitou stěnou iony mědi. Ty ochromí přítomné enzymy, což jsou s trochou nadsázky něco jako pinglové v buněčném stravování, a tím je s bakterií konec. V rámci minut je po ní. Kdybyste chtěli vidět prima video s hromadnou popravou masožravých bakterií na kusu měděnýho plechu, čekněte www. antimicrobialtouchsurface.com. A nakonec tu zmíním matroš, o kterém mi pověděl kamarád chemik z výzkumáku anorganické chemie v Řeži u Prahy. Jmenuje se

aerogel. Ale taky se mu říká zmrzlý dým. Je to hmota, která obsahuje 99,98 % vzduchu. Hmota, co je vlastně skoro jenom vzduch. Vyrábí se ze speciální želatiny tvořené směsí oxidu křemičitého, kapalného oxidu uhličitého a ethanolu, z níž se za obrovského tlaku odstraní veškerá kapalná složka (tomuhle procesu se říká superkritické vysušení). Jedině tak nedojde ke zdeformování křemičitého gelu a zhroucení křemíkových buněk. Výsledkem je hmota, která je na takzvaném trojném bodě mezi plynem, kapalinou a pevnou látkou. Je a zároveň není každou z nich. Blok aerogelu velikosti člověka váží ani ne půl kila, přesto unese osobní auto vážící půl tuny. Okenní tabule vyrobená z této hmoty má stejné tepelně izolační schopnosti jako 15 stejně silných skleněných tabulí. Vnitřní povrch kousku velkého jako kostka cukru má rozlohu basketbalového hřiště. Když položíte na tenký blok aerogelu zápalky, nevznítí se, ani když jej zespoda zahříváte propanovým hořákem.

KNIHA

Satan, Cantor a nekonečno Raymond Smullyan

Na Ostrově žijou poctivci, co vždycky mluví pravdu, a padouši, co vždycky lžou. Taky tam bydlí čaroděj a jeho dva učedníci, Annabel a Alexandr, kteří se od něj učí největší magii, totiž logice. Tu pak denně procvičují v praxi, protože pro život na Ostrově je nezbytné vědět, kdo je poctivec a kdo padouch. Za normálních okolností by to zjistili během dvou vteřin, ovšem když se mezi domorodci začne šířit epidemie lži, situace se stává nepřehlednou. Nakažení poctivci lžou, nakažení padouši mluví pravdu, zdraví poctivci přitom pokračují v pravdomluvnosti a zdraví padouši ve lhaní. V tom aby se Satan vyznal! Americký matematik, hádankář, iluzionista, pianista, taoista, amatérský astronom, fotograf a spisovatel Raymond Smullyan vás přivede k řešení i těch nejzapeklitějších problémů snadno a rychle.

W W W.REDWAYMAG.CZ

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET ZDROJ: STRAKA V ŘÍŠI ENTROPIE, MARKÉTA BAŇKOVÁ (2010) ILUSTRACE: NIKOLA TESLA POWERED BY MARHLAD

H U DB A

We Are Scientists Podle vlastních slov dělá tato indie-rocková trojice z Kalifornie „hudbu k zamyšlení, která má příběh, občas je trochu hlasitější, podivně taneční a nepřímo humanisticky rozmanitá“. To je teda popis! Člověk by skoro uvěřil, že kluci snad opravdu dělaj do vědy. Ale název vznikl jinak: „Přišli jsme do půjčovny aut, že chceme dodávku, a ten zaměstnanec, co nám ji předával, se nás zničehonic jen tak zeptal, jestli jsme vědci. Řekli jsme popravdě, že ne, ale když jsme pak za čas vymýšleli název kapely, vzpomněli jsme si na to a přišlo nám to úplně nejlepší.“

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Víte, co je kvantová fyzika? Černoch v tmavém pokoji, co hledá černého kocoura, který tam vlastně není. Tenhle vtip dobře vystihuje, co si o fyzice, ať už je kvantová, nebo ne, obvykle myslíme. Že je divná, moc složitá a že nám v praktickém životě stejně k ničemu nebude. To je pochopitelně omyl. Navíc kdyby fyzice nerozuměl nikdo, tak ještě lezeme po stromech. Takže abyste mohli oslňovat nejen fyzikáře, ale i opačné pohlaví (protože rozumět fyzice je samozřejmě mnohem víc cool než nerozumět), převyprávím vám teď teorii relativity starého dobrého Alberta podle vzoru Markéty Baňkové. Ta sepsala fenomenální knihu Straka v říši Entropie, kde vám všechny ty „divný věci“ – Archimedovým zákonem počínaje a Schrödingerovou kočkou konče – vysvětlí parta roztomilých zvířátek. Až si to přečtete, asi vás napadne to co mě, totiž že by učitelé taky mohli vysvětlovat látku pomocí příběhů. Ale buďme raději realisty, že?

Unáhlené sousto Mladý gepard Reinard si dlouho myslel, že je nejrychlejším zvířetem savany. Včera ovšem jeho hrdost někdo pokořil! Hanba přiznat kdo. Obyčejná myš! Metelila si to jako o život a Reinard za ní. „Přidej, přidej,“ krákorali krkavci na stromě. Myš ale zmizela v díře, u které teď gepard trpělivě vyčkává... Konečně vystrčila hlavu. Reinard nic. Teprve když vylezla celá, zdánlivě netečný Reinard se vymrštil, skočil, a už zase oba běží savanou, krkavci skandují „Do toho! Do toho!“ a myš

znovu mizí v díře. Ptáci se můžou potrhat smíchy. „Nechápu to!“ rozčiluje se gepard. „Ještě žádné zvíře mi neuteklo, a teď – obyčejná myš!“ „Nejsem obyčejná,“ vystrčila myš hlavu. „A co teda?“ „Jsem myš s přidaným turbotryskovým pohonem!“ „Co?“ podivil se Reinard. „Dělám si legraci... A neurážej se hned. Běháš rychle, ale mě stejně nechytíš. Nikdo mě nechytí.“ „Jak to?“ „Počkej, něco ti ukážu,“ řekla myš, zmizela v díře a hned se zase objevila s něčím kulatým v tlapkách. „Hodinky?“ ušklíbl se Reinard. „Nejsou to hodinky, ale stopky,“ zatvářila se myš významně. „Ztratil je běžec. Běhává tudy každé dopoledne do hospody. Když jde večer zpátky, už neběží, spíš vrávorá a pořád něco ztrácí. Naposledy právě tyhle vzácné stopky.“ „No a?“ zavrčel gepard. „Jsou to nejpřesnější stopky na světě. Změří nejen, jak rychle běží běžec, ale dokonce jak rychle vane vítr, jak rychle se savanou rozléhá havraní krákání, nebo jak rychle se ráno stromy zalijí slunečním světlem.“ „A co s nimi chceš dělat? Chceš si dát závod a změřit, kdo bude rychlejší?“

„To nemusíme měřit, to snad vidíme,“ odtušila myš. „A na naše závodění by těch stopek byla škoda. Jsme na ně moc pomalí!“ „Pomalí?!“ nechtěl věřit svým uším Reinard. „Víš co, tak zkusíme trénovat. Zlepšíme se a časem budeme tak rychlí, že se nám ty stopky budou hodit.“ „Dobře,“ souhlasila myš. „Začneme teď hned!“ A tak si dali závod a vyhrála myš. A pak závodili znovu a znovu až do večera a vždycky vyhrála myš. I další dny chodili závodit a myš pořád vyhrávala. Po několika týdnech závodění už běhali tak rychle, že se na ně začala chodit dívat ostatní zvířata ze savany. Gepard a myš, povzbuzeni zájmem publika, se zlepšovali. Po nějaké době se o nich dozvěděla zvířata po celé zemi a do savany začaly proudit zástupy. To už ale byli gepard s myší tak rychlí, že publikum jejich závod nestačilo sledovat. „Jen odstartují, hned zmizí,“ rozčiloval se jezevec. „A to jsem kvůli tomu přijel až z Moravy! Jediné, co vidíme, je letící rozmazaná skvrna!“ Jo, skvrna! To bylo aspoň něco! Jenže Reinard a myš brzy začali běhat nadzvukovou rychlostí. Předběhli i svoje funění a hekání, které teď zůstávalo daleko za nimi. „Hele, myši,“ řekl gepard jednou po závodu, „chci ti poděkovat. V závodění jsem našel smysl života a v tobě přítelkyni.“ Došli spolu až k jezeru. „Je to skvělé! Těch fanoušků, co máme! A toho jídla, co nám nosí,“ pokračoval, když zasedali k velkému obědu, neboť teď měli téměř nekonečnou spotřebu energie. „Zbývá jen málo a staneme se opravdu nejrychlejší. Rychlejší než všechno,“ řekla myš a zamyšleně přežvykovala kus sýra. „Jak to? Copak je někdo ještě rychlejší než my? Ukaž mi ho, předběhnem ho taky,“ kasal se Reinard. „Sluneční paprsky,“ pravila myš. „Nikdo neběží rychleji než světlo.“ „A proč ne?“ horlil gepard. „Stačí trénink, síla, vůle! Začneme ještě víc trénovat!“ A tak znovu běhali a běhali, byli

stále rychlejší, ale rychlosti světla ne a ne dosáhnout. „Záhada! Vždyť se tak snažíme!“ zlobil se Reinard, co už sotva pletl nohama a z kožichu se mu kouřilo. Nevzdal to ale, a běhal dál. Po čase si všiml divné věci. Davy diváků řídly a mezi starými obdivovateli se začaly objevovat nové tváře. „Hej, nevíš, kde jsou naši známí? Že by je to už nudilo?“ zeptal se myši. „Hm, vím... Au!“ vykřikla najednou myš. „Strašně mě bolí noha! Nemůžu běžet!“ „Dobře,“ vrčel nespokojeně gepard. „Do večera si odpočiň, ale pak zas poběžíme, ano? Jsme ve skvělé formě!“ A večer, když znovu vyrazili, nastal okamžik, který jednou přijít musel. Reinard byl rychlejší než myš. Příroda je krutá, ale spravedlivá, blesklo mu hlavou, když ho myší ocásek zašimral na čenichu. Při západu slunce seděl u jezera sám, v jedné tlapě stopky, v druhé zbytky myši. „Jsem nejrychlejší tvor na světě!“ zařval hrdě do savany. Zvířata na něj udiveně pohlédla. „Nejrychlejší tvor? A že o tom nic nevíme?“ smál se bobr. „Co tady děláš? Nepatříš sem, jdi pryč!“ zamňoukal nějaký mladý gepard. „I když,“ vzpomněl si stařičký krkavec, „kdysi tady prý skutečně žili gepard a myš, kteří běhali tak rychle, že se na jejich závody scházely davy zvířat. Ale to už je strašně dávno, vyprávěla mi to želva. Pak se ty jejich závody začaly nějak divně prodlužovat. Asi běhali pořád do větší dálky, až se jednoho dne nevrátili.“ Reinard opustil jezero a bloudí savanou. Vidí, že nikdo z jeho známých už nežije. Krajina se taky změnila. Ničemu z toho nerozumí, protože tady není myš, aby mu vysvětlila, že se při jejich závodění uplatnil princip Einsteinovy teorie relativity. Že když běželi hodně rychle, skoro tak rychle jako světlo, jejich čas plynul pomaleji. Zatímco ti, co zůstali na místě a pozorovali toho, kdo se vůči nim zrychloval a zase zpomaloval, stárli rychleji. Protože čas ve vesmíru je relativní a závisí na rychlosti a gravitačním poli, stalo se, že během závodní kariéry

V Ý T VA R N É U M Ě N Í

M. C. Escher Jestli mají matematici něco rádi, tak to jsou Escherovy obrazy. Přitom malému Mauritsovi matika nijak zvlášť nešla, na střední ve druháku propadl, a to dokonce z více předmětů. Jeho plakáty sbíral Matt Groening, otec The Simpsons, a v epizodě Život v pekle dokonce vzdal poctu jeho slavnému obrazu Relativity – místo lidských postav však nechal ze schodů padat králíky. Na jiném Escherově díle nazvaném Střetnutí je zase postaven klip Around The World od Daft Punk a Tuzex Christ si nechal na levý rameno vytetovat linoryt Hvězdy z roku 1948 a další Escherův obrazec na pravý předloktí. Víc z popkultury se sem už nevejde, sorry.

W W W.REDWAYMAG.CZ

téma /

TEXT: ONDŘEJ FORMÁNEK, LIDOVÉ NOVINY ILUSTRACE: DĚLENÍ BUNĚK POWERED BY TUZEX CHRIST

Reinarda a myši zestárli a zemřeli všichni jejich kamarádi. A toho posledního si Reinard sám sežral. Chtěl být první, tak je první. Ale taky sám. Jaké z toho plyne poučení? Třeba že samota je osudem všech výjimečných. A že dobrého kamaráda zradí jen výjimečná svině. Ale hlavně že, přesněji řečeno: Rychlost světla v atmosféře není nejvyšší dosažitelnou rychlostí. Světlo je zde totiž pohlcováno a hned zase vyzařováno molekulami vzduchu, a proto má nižší rychlost než ve vakuu. Objekty velké jako myš nebo gepard světlo nemůžou „doběhnout“, protože už při rychlosti meteoritu se rožhaví a shoří. Nejvyšší rychlostí ve vesmíru je rychlost světla ve vakuu a Albert Einstein ji prohlásil za stálou za všech okolností. Rychlosti světla se přizpůsobuje prostor a čas, které se deformují podle toho, jak se vůči sobě tělesa pohybují. Aby se Reinard a myš dostali do daleké budoucnosti a zpomalili tak své stárnutí, museli by ve velké rychlosti strávit naprostou většinu svého života. Rychlost, která zpomalí čas 100x, je 99,995 % rychlosti světla. Kdyby jí dosáhli, stárli by 100x pomaleji, byli by 100x zkráceni ve směru pohybu a byli by 100x těžší. Proto by pro ně bylo stále obtížnější zrychlovat – těžké věci se hůře uvádějí do pohybu.

TELEVIZE

Teorie velkého třesku Dva komentáře fyziků k sitcomu o geniálních fyzicích, kteří řeší vědecky vše, od stěhování skříně přes komiksy až po partnerské vztahy: Komentář č. 1: „My fyzici takoví ve skutečnosti nejsme. Ale mohli bychom být. Kdybychom chtěli.“ Komentář č. 2: „Někdo mi to hrozně doporučoval, tak jsem si to stáhnul, ale nevím, co je na tom vtipnýho. Úplně normální lidi tam dělají úplně normální věci...“

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Celá biosféra, což je trochu odbornější slovo pro všecko, co žije a roste, (všecko od virů až po velryby, od sinic až po mohutné, závratně vysoké pralesní stromy), tu existuje na principu hry kámen-nůžky-papír. Jen díky němu je na téhle planetě taková biodiverzita, což je zas takové odbornější slovo pro bohatost a rozmanitost živých organismů. Hele, vezměte si, že hlavní zákon vývoje přírody, od pradávných trilobitů až po vašeho souseda, co zrovna teď postává v sepraných trenkách na balkóně a kouří, je takzvaný přirozený výběr, jak ho popsal kdysi pan Darwin. Přirozený výběr znamená, že živočišné i rostlinné druhy spolu neustále soupeří a ti silnější a úspěšnější vyhrávají a žijí dál, zatímco ti slabší a méně úspěšní vymřou. Samozřejmě spolu hlavně soupeří jen organismy, které se dělí o stejný kousek prostoru a o stejné zdroje. Třeba skupina rostlin v lese za vaším městem spolu bojuje o živiny v půdě, vláhu a slunce. V tom samém lese bojují o životní prostor různé druhy hmyzu. A kdysi, než je člověk vytlačil za hranice vyhynutí, spolu na místech, kde bydlíte, sváděla velkolepé boje o život spousta divoké zvěře a ptáků. Jenže kdyby to fungovalo takhle jasně a jednoduše, zůstalo by kolem nás jen pár živočichů a rostlin, které vyhrály všechny boje a vyhubily ostatní. Evoluce by vypadala, jako když se nůžky potkají s papírem: agresivní, ostrý kov pokaždé zvítězí a za chvíli žádný papír nezbude. Jenže v přírodě do toho vždy vstoupí ještě kámen. A ten to celé zkomplikuje, protože může dosud vítězné nůžky otupit a vyhubit. Ale

on sám je zas bezmocný vůči papíru. Pokaždé má nějaký živočišný nebo rostlinný druh vůči jinému slabinu a vůči dalšímu je ve velké výhodě. Díky tomu v džungli – a kde jinde by přece měly platit nelítostné zákony džungle než tam – žije vedle sebe obrovské množství živočichů a rostlin. Což je samozřejmě dané i tím, že na rozdíl od hry kámen-nůžky-papír spolu nesoupeří tři hráči, ale třeba několik tisíc. Právě proto nastává problém, když do takovéhle hry vstoupíme my, hloupí lidé, a nějaký živočišný druh vyhubíme – občas to znamená, že se celý systém zhroutí, jako když ze hry sebereme kámen. Život je boj, a proto je dobré ho občas zaspat. Na dně severního ledového oceánu byl nalezen druh termofilních mikrobů, což jsou mikroorganismy, které jinak žijí v horkých pramenech. Co dělají v jednom z nejstudenějších míst na zemi? Čekají, ve formě jakéhosi „zimního spánku“ na to, až se severní pól oteplí. Podle vědců tam možná spí už hodně dlouho – přibližně sto miliónů let. Kdyby vás tihle spáči zajímali víc, sežeňte si loňské dubnové vydání vědeckého časopisu Environmental Microbiology. Na nejpodivnější věci ale narazíme v genetice. Vezměte si třeba takový gen SCN9A. Ten pracuje na stavbě sodíkových kanálů v nervových

buňkách. Sodíkové kanály přenášejí nervové vzruchy. Třeba bolest. Tenhle gen SCN9A se vyskytuje u různých lidí v různých variantách. Jako máte třeba různé varianty toho samého auta: někdo má rychlý sporťák se silným turbem, někdo kombík, kam nacpe celou rodinu i s kočárkama, někdo slabší lacinější typ, někdo poruchovou kraksnu, která skoro nejezdí. A podle toho, jakou mají variantu tohohle genu, lidé cítí bolest. Hrdinové, co už jako malí kluci a holky ani nehlesli, když si ukopli palec nebo jim trhali zub, mají jinou variantu genu, než ti, co bolest vždycky snášeli špatně. Hrdinové jako boxeři, kterým v prvním kole soupeř přerazí nos a nalomí pár žeber a oni s tím stejně odboxují dvanáct kol, mají díky tomuhle genu takzvaný „vyšší práh bolesti“. Cítí bolest méně. A podržte se, jsou dokonce lidé, kteří mají gen SCN9A tak porouchaný, že necítí bolest skoro vůbec. Člověka hned napadne, že by dal nevímco, mít takovou poruchu. Jenže řada lidí, co tuhle poruchu má, skončí předčasně v invalidním důchodu. Když se normální člověk omylem opře dlaní o rozpálenou plotnu, uskočí rychleji než blesk. A většinou z toho má pár bolestivých puchýřů, co za pár dní zmizí. Když se o plotnu opře člověk, co bolest necítí, může

to skončit popáleninami třetího stupně. Nemusí ani včas přijít na to, že si při posledním pádu z kola naštípl nějakou kost nebo že má zánět slepého střeva nebo že má pár zubních kazů. Bolest je životně důležitý výstražný systém. Lidé, kteří ji necítí, potřebují lékařskou pomoc. Musí se naučit žít bezbolestný život. A přitom mnoho z nich to o sobě ani neví – každý má přeci dojem, že to, co cítí a prožívá, je určitě běžné a normální. A vůbec, jak zjistíte, že vám chybí bolest, něco, co jste nikdy nepoznali, co si třeba ani nedokážete představit? Před časem se přišlo na zajímavou věc. Že totiž lidé, co necítí bolest, necítí kvůli porouchanému genu SCN9A ani vůně nebo smrady. Při vědeckých testech nedokázali rozeznat čichem silný ocet od vody z kohoutku nebo vodu z kohoutku od silného parfému. Takže, jestli máte pochybnosti o tom, zda dokážete cítit bolest, nastupte v horkém létě do přecpané pražské tramvaje a intenzívně dýchejte nosem. Pokud u toho nezažijete opravdická muka, raději vyhledejte lékaře.

ČASOPIS

The Scientist Na tenhle časopis o vědě nadávají vědci stejně, jako historici nadávají na historické filmy nebo doktoři na Dr. House. K dovršení upřímného zděšení akademické obce vyhlásila redakce před časem soutěž o nejlepší vtip o vědcích. Tohle je jeden z nich: Archimedes, Pascal a Newton hrají na schovávanou. Archimedes piká. Pascal se rozhlédne a hbitě se schová do křoví. Newton vezme klacek, do hlíny vyškrábne čtverec metr na metr a postaví se do něj. Nijak se neschovává. Archimedes dopiká, rozhlíží se kolem sebe. Samozřejmě že hned vidí Newtona a volá: „Deset dvacet, Newton!“ Newton v klidu řekne: „Tak to teda ne! Jeden Newton na metr čtvereční je přece Pascal!“

W W W.REDWAYMAG.CZ

rozhovor /

TEXT: MARIE KORDOVSKÁ, STUDENTKA OSMÉHO ROČNÍKU MALOSTRANSKÉHO GYMNÁZIA V PRAZE FOTO: PETR ŠESTÁK, MARTIN NANI, WWW.AYYA.CZ

Tomáš Beroun ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Rozhovor s Tomášem Berounem, představitelem muzikálových rolí, zpěvákem jazzové kapely a učitelem na pražské konzervatoři, je můj úplně první publikovaný počin v opravdovém časopise. Ne na blogu, v internetovém magazínu nebo školním časopisu tištěném na tiskárně u našich v práci. Ne, tohle je opravdový časopis, kde po vás chtějí text s přesným počtem znaků, v předepsané úpravě a daném termínu.

W W W.REDWAYMAG.CZ

rozhovor /

CH T ĚL JSEM BÝ T: fotbalistou NE J VÍC ČASU JSEM T R ÁVIL: na hřišti s kopačákem NEMĚL JSEM R ÁD: školu a rajskou BÁL JSEM SE: zubaře OBLÍBEN Á K NIH A: knihy s tematikou 2. světové války

Protože se hlásím na žurnalistiku, kde za praxi dávají u zkoušek docela dost bodů, měla jsem proč být nervózní, jestli mi to v RedWayi vyjde. Když to klaplo, začala jsem se na rozhovor pečlivě připravovat. Při vymýšlení otázek jsem prolezla snad půlku internetu – zabralo to celou věčnost. Před schůzkou s Tomášem jsem několikrát kontrolovala diktafon, protože jsem se bála, aby se to vůbec nahrálo. Během samotného rozhovoru v kavárně byly dvě dámy u vedlejšího stolu hlasitější než my, takže jsem se taky dozvěděla, že Matějská byla letos super. Doma jsem při přepisování zjistila, že dostat mluvené slovo na papír není jen tak. Vznikly tři verze. V první jsem přepsala všechno a pak promazala všechna „prostě“, „vlastně“ a „každopádně“. Zbavila jsem se zbytečných vět a zbytek poskládala tak, aby to dávalo smysl. To už byla verze číslo 2, za kterou jsem se odměnila tím, že jsem půlku rozhovoru smazala, abych se vešla do počtu znaků. Jestli jsem si na začátku říkala, že vymyslet otázky trvá dlouho, ťukala jsem si teď poučeně na čelo. Konečně jsem to díky mnoha radám šéfredaktorky dala dohromady a mohla přikročit k autorizaci, tedy schválení rozhovoru Tomášem. Zpátky se mi ale vrátilo něco, co jsem místy nepoznávala. Některé odpovědi byly smazané, jiné přidané, další změněné. Normálka, pokrčila šéfredaktorka rameny. Neodvážila jsem se už nic měnit a rozhovor je tedy otištěn přesně tak, jak mi ho Tomáš poslal do mailu. První novinářskou zkušenost mám za sebou.

Kamarádka mi nedávno vyprávěla o svém zážitku z přijímaček na konzervatoř – nestihla se pořádně připravit a skončilo to naprostým ﬁaskem. Jak jste vy, v té době profesionální fotbalista, zkoušky zvládl? V té době byly přijímací zkoušky pouze na obor Zpěv, což bylo daleko jednodušší než dnes. Vyšlo to. Dnes máme na konzervatoři obor Muzikál, kde jsou přijímačky ze tří oborů, což je už daleko složitější. Jak jste se dostal do situace, kdy jste se rozhodoval mezi fotbalem a muzikálovým herectvím? Tyto dvě profese jsou přeci jenom poměrně rozdílné. Případů, kdy lidé odběhli daleko od původního zaměstnání, je v téhle branži docela hodně. V podstatě kolem patnácti let jsem se začínal zajímat o hudbu, která byla všude kolem mě. Byl jsem v různých rockových formacích, se kterými jsem zpíval na Vysočině. Začal jsem

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

W W W.REDWAYMAG.CZ

rozhovor /

byla, a doufám, že ještě bude, velmi zajímavá zkušenost. Jinak moje působení se odehrává i na prknech rockových nebo jazzových klubů, takže ono je to se mnou trošku složitější. Žádnou konkrétní činnost, která by byla jedna, nemám. Od roku 2006 vyučujete na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Baví vás to? Upřímně? Velmi!

zpívat na plesech a potom jsem se přes konzervatoř dostal až ke své kapele. Moje cesta vedla přes mé tehdejší hudební vzory. Jaké například? Byly to světoznámé kapely jako Guns N‘ Roses, Metallica, Nirvana... Zbývá vám ještě dnes čas na fotbal? Na fotbal mi zbývá čas pouze v rámci různých VIP akcí, kdy hrajeme pro dětské domovy, nebo na charitativních akcích. Těch se vždy velmi rád zúčastním, protože spojím příjemné s užitečným. To je ale asi tak všechen čas, který mi na tuto činnost zbývá. Aktuálně hrajete v muzikálu Kat Mydlář. Je vám postava Jana Jessenia něčím blízká? Já bych řekl, že mě zatím každá postava z mé muzikálové dráhy něčím oslovila. Každopádně postava mladého Jana Jessenia je mi blízká možná tím, že je to člověk, který i přesto, že se věci zdají naprosto beznadějné, bojuje za to, aby se zvrátily na jeho stranu. Váš předchozí muzikál Ať žije rokenrol! se odehrával v nedávné historii, momentálně představujete roli ze 17. století. Jaká doba vás více oslovuje? Ani jednu dobu jsem neprožil osobně, takže je vždy těžší ji pochopit. Přiznám se, že tématem doby je mi asi bližší muzikál Ať žije rokenrol! Pro muzikálového zpěváka je však zajímavá každá role, která přináší určitá pěvecká či divadelní úskalí a to mě na divadle baví nejvíce.

Když student přijde do prvního ročníku, nejdřív vyžaduji naprostou disciplínu a chci, aby si vybojoval své místo na škole tím, že bude pracovat. Až potom se bude chodit na pivo.

Každý profesor má nějaký tip, jak třídu zvládnout. Jaký je váš přístup? Jste přísný, nebo po škole s žáky klidně zajdete na pivo? (smích) Já se snažím volit nějakou zlatou střední cestu. Pokud už se studenty máme za sebou nějaký rok práce, tak to přirozeně nejde jenom zavřít dveře a říct nashledanou. Myslím si, že se na všech školách mezi studenty a pedagogy vytváří nějaké vazby, které třeba po studiu někdy i zabrousí do přátelství. K tomuto aspektu nejsem určitě uzavřený. Nicméně od začátku, kdy student přijde do prvního ročníku, nejdříve vyžaduji naprostou disciplínu a chci, aby si každý student vybojoval své místo na škole tím, že bude pracovat. Až potom se bude chodit na pivo.

Debutoval jste ve hře Lucrezia Borgia v Národním divadle. Jak se vám podařilo, že jste začínal právě tam? Upřímně řečeno, já vlastně ani nevím! V té době jsem studoval na konzervatoři a můj pan profesor Eduard Klezla mě představil režisérovi Liboru Vaculíkovi, který režíroval Lucrezii Borgii, a Petru Maláskovi, autorovi hudby. Předzpíval jsem pár věcí a pan režisér mi nabídl roli v nově připravovaném muzikálu, lépe řečeno v tanečně-pěveckém představení. No a role byla na světě!

Co byste doporučil případným zájemcům o studium na konzervatoři? Jak zaujmout porotu u přijímaček? Je dobré být inovativní, nebo spíše vsadit na kvalitu? Snažte se vystihnout sami sebe. Určitě si neberte něco, co vám nesedí, byť je to třeba velice kvalitní muzika. Nepřeceňujte své schopnosti, přijďte s něčím, v čem můžete nejlépe ukázat své klady. Pro člověka, který o tom téměř nic neví a dělá věci tak, jak to slyšel nebo viděl, je vybrat nějakou věc samozřejmě velice těžké. Ale já vždy říkám: „Talent, ten se neztratí“. Instinktivně vždy přijde s něčím, co u přijímaček zvládne.

Co plánujete do budoucna? Chcete se nadále věnovat muzikálům, nebo rozšíříte svoje působení i jinam? Já své působení určitě nesměřuji jenom k muzikálu. Polohu pouze hereckou jsem měl příležitost si vyzkoušet v televizním seriálu Ordinace v Růžové zahradě 2, což pro mě

Jaký je na konzervatoři kolektiv? Podporují se studenti navzájem? Já mám to štěstí, že jako ročníkový pedagog vedu ročník, který se od začátku studia podporuje. Díky tomu mají studenti šanci posunout se někam mnohem dále. Pokud je ročník založen jenom na individualitách, jsou ti

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

méně průraznější odsunuti stranou a pozornost na sebe strhávají silnější osobnosti. Já mám ale ročník, který je k sobě velice ohleduplný, což je výhodou. Samozřejmě je to však jako v každém lidském společenství. Jsou lidé, kteří se chtějí zapojit, a jsou ti, kterým to jde hůře. Úkolem pedagogické práce je vše realizovat tak, aby studenti nenásilným způsobem došli do společného cíle. Cílem je absolutorium a seberealizace. Máte vlastní kapelu Eclipse, podle vašeho webu hrajete jazzovou hudbu protkanou jinými styly. Jak byste to vysvětlil? Jednoduše. Hudební žánry se dnes natolik mísí, že obsáhnout jedním slovem hudební styl mé kapely je velice těžké. Nechávám se ovlivňovat interprety z různých oblastí, ať už je to rock, pop nebo jazz. Myslím si, že vystihnout problematiku jedním slovem není vždy jednoduché. Máte nějakého oblíbeného interpreta? Koho byste doporučil? Oblíbených interpretů mám hodně, patří mezi ně určitě Sting, Jamiroquai a mnoho dalších. Jedna umělecká osobnost mě však zaujala už asi před pěti lety. Je to Richard Bona, kamerunský multiinstrumentalista, který vystupuje po celém světě. Kořeny má v rodném Kamerunu, odkud se přestěhoval do Francie, kde vystudoval školu. Jeho umělecká cesta vedla až do New Yorku, do nejvyhlášenějších hudebních klubů. Dnes je vnímán jako vynikající hudebník na celém světě. Rozhodně bych doporučil poslech všech jeho desek, které vytvořil. Je v nich cítit původní podoba hudby v Kamerunu, která se mísí s dnešním zvukem a jazzovou harmonií. Je to velice zajímavé. Interpret je vždy osobitý, když dokáže něco zdánlivě nespojitelného dát do naprosto jedinečné kombinace. Co říkáte na vítězství jazzové zpěvačky Esperanzy Spalding v amerických cenách Grammy? Nachází si jazz cestu k mladému publiku? Myslím si, že se ukazuje, že žádný žánr dnes není mrtvý. Vždy záleží na jeho podání a kdo a jakým způsobem se toho chopí. To je velice důležitá stránka věci. Znám spoustu jazzmanů, kteří dokážou vstřebávat nové vlivy hudebního světa kolem sebe a v rámci své interpretace toto sdělit posluchačům. Hudba by měla být prostředkem ke komunikaci na celém světě. Myslím si, že takovýmto interpretům se to daří.

active /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ZBYNĚK MADĚRYČ, DERECK HARD

První dubnový víkend se část redakce vypravila na tajný výlet s rockery The Pooh, zbytek odjel do Špindlu na snb závody a já se vydala do tanečního studia Firefly, abych se seznámila s tyčí, u které se tancuje. Když se řekne tanec u tyče, začne se většina lidí smát a všelijak významně pomrkávat a pokašlávat. Z filmů vědí, že taková tyč se nachází ve striptýzovém baru nebo veřejném domě obývaném prostitutkami, kam by oni pochopitelně nikdy nevkročili. Přitom pole dancing je regulérní sportovní disciplína, pořádají se v ní světové šampionáty a příští rok dostane prostor i na letní olympiádě v Londýně.

Protože pole dancing se vyvinul z jógínského cvičení na dřevěném kůlu a provaze, úplně prvními tanečníky byli zřejmě indičtí svatí muži. Do nočních podniků se dostal až mnohem později přes cirkusové tanečnice, které předváděly různé akrobatické prvky u tyče držící cirkusový stan a ve formě striptýzu se v Kanadě a Americe ujal teprve někdy před třiceti lety. Ale to už je fakt trochu jiný sport...

Popření gravitace To, co mi ve Fireﬂ y předvedla Linda Amelie (taneční lektorka, spolumajitelka studia a taky

W W W.REDWAYMAG.CZ

přítelkyně našeho milého Huga Toxxxe), je něco mezi gymnastikou, akrobacií, baletem a volným tancem. Nepůsobí to nijak necudně, nedej bože vulgárně, spíš jako hra, při které ovšem drobná Linda popírá fyzikální zákony – koneckonců to má napsané i na tričku: Defying gravity. Že to není žádná ﬂákárna, je jasné už ze základního „kroku kolem“. Kolem tyče se prostě nechodí jako do krámu pro rohlíky a kromě toho, že máte starosti se správným držením těla, musíte ještě vyvinout značnou sílu, abyste se na tyči udržely. Za půl roku máte břicho a stehna jako ze železa a svoje tělo dostanete pod takovou kontrolu,

že i pro ty rohlíky budete kráčet s elegancí gepardice. No a to se přece vždycky hodí... PS: Kdybyste chtěly vědět, jak se to nedělá, podívejte se na video I Just Don´t Know What To Do With Myself od White Stripes. U tyče se v něm o něco snaží Kate Moss a řekněme to takhle: Kate je top modelka, módní ikona, návrhářka, příležitostná zpěvačka a lamačka srdcí, ale pole dancing jí opravdu nejde. No a kdybyste chtěly vědět, jak se to dělá, hledejte na YouTube Studio Fireﬂ y Praha. Mají dokonce svůj vlastní kanál. Víc informací najdete na www.poledance-praha.cz.

active /

TEXT: PP FOTO: MARTIN CHOCHOLOUŠ

r d n A e-trial k i b kA c i b a K ea

Holky, co dělaj box nebo wrestling, připadají ostatním divný. Ty, co jezdí na prkně, na kole nebo freestyle lyžích, jsou na tom líp, protože jim to většinou víc sluší, ale zas tak úplně lehký to taky nemaj. Hodně kluků pořád považuje tyhle sporty za svoje a neradi viděj, když se jim do nich holky pletou. Podle nás zajímavý téma, který řeší nově vznikající film SugarBeat. Do kina na něj půjdeme v květnu a v RedWayi vám postupně představíme jeho hlavní hvězdy – Češky a Slovenky, profesionálky v extrému. Dnes bike-trialistku Andreu Kabickou z Prahy.

Andrea Kabická Rok narození: 1989 Pochází z: Prahy Jezdí od: 16 let Největší úspěchy: 6. místo na MS 2008 Japonsko, 7. místo na MS 2010 Španělsko Oblíbené lokace: Ďáblice, Vysočany, Říčany, Doubravčice, Stihlice Tým: Trial Říčany

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

„Já jsem na kole neuměla vyjet ani obrubník. Vždycky jsem kvůli tomu musela slézt. V podstatě jsem jezdila stylem rovně, doprava, doleva, zastav,“ vzpomíná 21letá Andrea Kabická na své bikové schopnosti, než se dostala k bike-trialu, sportu, který vzešel ze své motocyklové předlohy před více než 20 lety ve Španělsku.

Andrea a trial? Jen pro představu, jezdec na speciálním kole musí zdolat technicky náročnou trať plnou překážek v časovém limitu dvou minut, aniž by se dopustil chyb, za které jsou trestné body (šlápnutí, opření, pád atd.). Závod je rozdělen na několik sekcí (technika, rovnováha, výskoky) a v každé se jedou dvě kola. Rider s nejmenším počtem trestných bodů vyhraje. Jak se k tomu dostala holka, která neuměla vyjet ani chodník a člověk by ji jako jednu ze čtrnácti finalistek letošní České Miss mezi bikery už vůbec nehledal?

Nějaké baby v bike-trialu Před pěti lety se v Březové u Sokolova pořádalo mistrovství světa a Andrea se svojí sestrou a kamarádkami pomáhaly organizátorům při hlídání kempu. Brigádu jim domluvila známá a holky vůbec netušily, co se tam bude dít. O to víc je překvapilo, když je oslovil jeden ze závodníků, že potřebují v bike-trialu „nějaké baby“, jestli by to nechtěly zkusit. Když se Andrea se sestrou vrátily večer domů, už to nemohly dostat z hlavy. „Řekly jsme si, že to prostě musíme zkusit, a společně s tím klukem jsme přemluvili rodiče, aby nám koupili kolo. Dostaly jsme ho dohromady, protože naši byli přesvědčený, že minimálně jednu z nás to přestane bavit,“ říká Andrea, dnes studentka Fakulty humanitních studií na pražské Karlově univerzitě. Ségra s tím nakonec po nějaké době opravdu sekla, ale Andrea byla trpělivá: „Mám ráda výzvy, tak jsem si řekla, že když na sobě budu trénovat, naučím se to.“

První pokroky, první závody Jenže trialový kolo není koloběžka a Andrea se musela hodně snažit, aby si v relativně pozdním věku osvojila náročnou trialovou techniku. Seznamovala se s kolem, učila se základní techniky, pracovala na rovnováze a zkoušela

odhazování. „Nejdůležitější je sžít se s kolem tak, aby dělalo, co chceš. A to jde fakt pomalu. Dva roky mi třeba trvalo, než jsem to postavila na zadní,“ říká. Konečně se dostavily první výsledky a Andrea už kolo nepustila: „Ono to má takový vzestupný a sestupný tendence. Nejdřív tě to strašně baví, pak to zkoušíš, a nejde to. Ale pak se najednou něco povede a něco umíš. Začneš zkoušet nový věci a už to jde dokola a pořád tě to neskutečně nakopává. Navíc mi hodně lidí tvrdilo, že u toho nevydržím, a tuhle radost jsem jim udělat nechtěla.“ Mezitím se jela podívat na první závody, aby si zkusila soutěžní atmosféru. To bylo ještě v době, kdy neexistovala samostatná holčičí kategorie. Dneska jezdí sice víc holek, ale pořád je to málo, a tak je jedna společná kategorie, kde se věkový rozdíl smazává násobením koeficientů.

Jezdit na pohodu „Já jsem nikdy moc nepotřebovala vyhrávat. Já z toho chci mít radost a užít si to. Ne, že se budu nervovat. Dělám to pro sebe, a když se daří, tak je to prima. Když ne, tak co.“ Proto nejradši jezdí ve volné přírodě, kde si trať volí podle sebe a nemá ji nalinkovanou, ošipkovanou a nikdo na ni nekřičí, kolik sekund jí zbývá do konce. V Praze už objezdila snad vše, co se dalo, včetně streetových spotů, nad kterými se vznáší hrozba pokutujících policistů. I tak ale trénuje a pořád se zlepšuje v různých lokacích za Prahou, kde si užívá klid a mimoměstskou pohodu.

Pořádně se rozbít Největší zkoušku zatím podstoupila, když se v osmnácti letech vážně zranila při natáčení videa v terénu a podstoupila operaci rozlámané loketní kosti. Od té doby si dává větší pozor, i když s naprostou samozřejmostí popisuje odřené holeně a naražená kolena. Kluci to podle Andrey viděj ještě v jiný dimenzi – jejich styl popisuje jako „musim se pořádně rozbít“ a „hele, jak jsem si rozedřel nohu na kost“. Co bude v budoucnu, ještě neví. Na kolo má teď míň času a trialová komunita, která byla v začátcích jednou velkou rodinou, se roztříštila do malých skupinek. „Co přijde, přijde. Taky se může stát, že mě to chytne a taky se budu chtít pořádně rozbít.“ Tahle krasavice se toho nebojí.

active /

TEXT: KATEŘINA PÍSAČKOVÁ FOTO: BURTON

Snad jenom v Čechách se riders každoročně těší na konec sezóny. Ten totiž znamená jediné: čtyřdenní snowboardový svátek!

Spindl Spring Session

Myšlenkou není přijet do Špindlerova Mlýna, zajet a zvítězit, ale spíš potkat se tady s kámoši, navzájem se trochu vyhecovat, případně s fotografem či kameramanem spravit co nejlepší záběr a fotku. Přátelská uvolněná atmosféra přitahuje jezdce a diváky jako magnet. Přijíždějí i ze vzdálenějších zemí Evropy, jako například Ville Uotilla z Finska, který si letos odvezl cenu pro nejlepšího jezdce. Kompletní report s výčtem odjetých snowboardových triků a pořadím jezdců najdete na www.freeride.cz, já jsem se totiž rozhodla věnovat prostor zpovědi Pepeho Samka, jednoho z našich nejvýraznějších a nejostřílenějších freestyle jezdců, kterému se letošní corner session bohužel málem stala osudnou. Bez legrace.

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Pepe se nyní zotavuje ze zranění, která mu způsobila vnitřní krvácení, a musel kvůli nim být už celkem třikrát operován. Učebnicový příběh z černé kroniky extrémních sportů. Výpověď jsem ponechala bez úprav, prostě tak, jak mi Pepe svůj zážitek popsal: „Tak ten úraz bych nazval kladivoun, jelikož se to stalo kvůli zákusu zadní hranky. Je to školácká chyba, ale přispěly k tomu i další skutečnosti. Tři dny jsem park pomáhal stavět, potom jsem tři dny jezdil, co to šlo, no a před osudnou jízdou jsem si s kámošema u rampy dal čouda trávy. Další fakt, který to ovlivnil, je ten, že jsem jel za Filipem Guthwirtem, točil jeho jízdu na svoje gopro (miniaturní kamerka pozn. red.), které jsem měl přidělané na helmě. Jen díky tomu jsem měl helmu na hlavě, což je pro mě neobvyklé, jezdím celou sezónu bez chráničů. Dával jsem asi spíš pozor na to, aby byl z tý jízdy dobrej záběr, než abych nespadl v rozjezdové rychlosti, která mohla být zhruba padesát kilometrů za hodinu. Myslím si ale, že tomu předejít nešlo. Kdybych si vyčítal každou jízdu, tak bych si nikdy nezajezdil a nic nenatočil. Sešlo se ten den zkrátka hodně věcí najednou a prostě se to stalo.“ Pepe sebou říznul o zem v plné nájezdové rychlosti, což mělo za následek protržení sleziny, poškození plíce, otřes mozku a další zranění. Zůstal ležet a tím spíš, že patří ke stálicím naší snowboardové scény, všem přihlížejícím zatrnulo... „Po úrazu si toho moc nepamatuju, jen pár

W W W.REDWAYMAG.CZ

okamžiků, jak mě nesou na nosítkách, pak kousek ze sanitky a pak až ve Vrchlabí cétéčko (počítačová tomograﬁe; tunel, ve kterém proběhne kontrola celého těla, pozn. red.). Z vrtulníku, kterým jsem letěl do Hradce, si nepamatuju nic, a pak už jsem se probral na přístrojích. Z úst mi trčela hadice a dejchal za mě stroj. První, koho jsem viděl, byl můj táta, kterej na JIPce málem omdlel. Pak už mě držela moje holka Darča za ruku a četla mi zprávy od kámošů, což mi asi pomohlo nejvíc, a moc jí za to děkuju. Každopádně, když ležíš na JIPce, tak máš fakt hodně času si věci promyslet a srovnat v hlavě. Myslím, že mě čeká návštěva sportovního psychologa, abych se s tím srovnal. Přeložení z JIPky na normální oddělení jsem nesl hodně zle, nikomu bych nepřál zažít zblízka nemocniční prostředí, je to hnus. Zranění ze snowboardu už jsem měl i předtím dost – zlomený zápěstí, žebra, naraženiny, ale nic takhle vážnýho. Nepodceňujte chrániče a fyzickou průpravu! Kdybych nebyl v dobrý fyzický kondici, taky bych tu už dneska nemusel být... Teď se dám do cajku, naposiluju tělo, v létě se podívám na surf a v zimě se budu asi víc věnovat chození po horách a freeridu. Freestyle je pro mě uzavřená kapitola. Buďte na sebe opatrní, díky.“

Bezprostředně po úrazu přetvořili Pepeho kamarádi design samolepky I RIDE FOR KEVIN na I RIDE FOR PEPE a toto logo si hromadně umísťovali jako profilovky na facebooku. Iniciativa I RIDE FOR KEVIN vznikla v roce 2009 v Americe, kdy Kevin Pearce (několikanásobný vítěz všech důležitých závodů od Arctic Challenge, přes Air’n’Style a několikery X Games či evropských pohárů) na silvestra 2009 upadl v rampě a způsobil si závažné poranění lebky. V Čechách je zase známý případ tří jezdců, kteří měli před pár lety autonehodu na zpáteční cestě ze závodů a jeden z nich zůstal od krku dolů ochrnutý. Díky finanční sbírce a benefičnímu koncertu uspořádaným komunitou se sešly peníze na rehabilitaci. Detlef dnes sedí na vozíčku, ale může hýbat rukama a věnovat se tvorbě webů na zakázku. Jsem ráda, že duch snowboardingu, který by měl být kromě sportu i o kamarádství a vztahu k přírodě, se pod vší tou komerční stránkou věci pořád ještě nevytratil. Svým dílem k tomu rozhodně přispívá i unikátní akce Burton Špindl Spring Session. Palce nahoru a Pepemu brzké uzdravení!

Že snowboardisté jsou komunitou semknutou a solidární, se potvrdilo i tentokrát.

rozhovor /

TEXT: PP FOTO: PRO NIKE FOTIL STANDA MERHOUT

BARBORA ŠPOTÁKOVÁ Bára Špotáková, olympijská vítězka a světová rekordmanka v hodu oštěpem, směřuje k vrcholu své sportovní kariéry. Co má společného s Iggy Popem? Jaká česká kapela pro ni složila písničku? Od koho dostala do hlavy martenskou? Kontroluj rozhovor.

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

W W W.REDWAYMAG.CZ

rozhovor /

Ve dvaceti letech jsi odjela za oceán? Proč? Tehdy jsem byla nějak zraněná a štvalo mě to tady. Dostala jsem nabídku jet do Ameriky do sportovní školy, tak jsem tam odjela, i když jsem moc nevěděla, kam přesně a za jakých podmínek. Říkala jsem si, že to je na rok, že se naučím jazyk a že to bude dobrá zkušenost. A? Nejhorší rok mého života. Zkušenost to byla, ale v opačném slova smyslu. Spíš jsem zjistila, že bych vždycky chtěla žít v Čechách. Tam jsem teprve pochopila, že jsem rodinný typ, který je rád, když může zajít s kama... Kamarádi mi tam hrozně chyběli! Ti Američani... Jejich styl mi vůbec neseděl. Ale právě tam jsi začala házet oštěpem. To bylo shodou náhod, protože jsem se zranila a nemohla běhat. Měla jsem únavovou zlomeninu holeně, a tak jsem ze sedu začala házet kuličky a postupně různý těžší věci. Pak jsem se vrátila do Čech a z toho, co jsem tam k tomu oštěpu dělala, se mi podařilo hodit limit na mistrovství Evropy dospělých. Předtím jsi byla v atletice zaměřená na co? Já jsem byla sice na sedmiboji, kde je oštěp taky, akorát že mi vždycky nějak šel, a proto jsme ho moc netrénovali. K oštěpu mě to netáhlo. Vůbec. Vždycky jsem myslela, že budu běhat překážky nebo skákat do výšky. Co se stalo, že ses pro něj nakonec deﬁnitivně rozhodla? Asi je to i díky tomu, že jsem na tý Evropě potkala Honzu Železnýho a ten mi řekl, ať se vykašlu na sedmiboj a začnu dělat oštěp. Když ti tohle řekne trojnásobnej olympijskej vítěz a trojnásobnej mistr světa, tak si řikáš, že na tom asi něco bude. Vedli tě rodiče ke sportu? Určitě. Těch cest k úspěchu je hrozně moc. Někdo nemá dobrý dětství, a přesto ve sportu vynikne, jinej k tomu má vytvořený ideální prostředí, což jsem byla právě já. Vyrůstala jsem v Jablonci nad Nisou spojeným se sportovním klubem Liaz Jablonec, za komunistů dost věhlasným. Bydleli jsme v domcích kousek od lesa, kde vybudovali sportoviště Areál zdraví, nebo jak se to jmenovalo. Přímo v lese byly sektory – kilometrovej okruh, skok do výšky, disk, dálka, všechno. To se mi tehdy hodně líbilo a navíc rodiče byli v Liazu nějak zaangažovaný, takže jsem to měla kdykoli přístupný. Rozhodně to ale nebylo tak, že by mi naši řekli: ‚Budeš dělat atletiku a konec‘. Jsem hodně soutěživá sama od sebe, ale hlavně jsem typ, který nelze do ničeho nutit. Prvních deset let jsi vyrůstala v komunistickém režimu. Jak na to vzpomínáš? Byl jsi součástí nějakýho systému, což je na jednu stranu možná výhodný, ale čehož já rozhodně nejsem žádnej přívrženec. I když atletika na tom byla celkem dobře – cpaly se do ní fakt hrozný peníze, protože to byla věc, kterou se Československo pyšnilo ve světě – mám radši svobodu.

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

A když to pak v roce 1989 „prasklo“? To mi bylo devět. Vybavuju si, co pak nastalo za obrovskou divočinu. Strašně věcí se změnilo. Nejvíc to šlo vnímat v obchodech, v konzumním životě. Když jsem byla malá, všechny Ovoce-zeleniny byly stejný snad po celý republice a najednou začalo přicházet ovoce, co tu nikdy nebylo. Přišla jsem do krámu a nevěděla, co je kiwi. Zkrátka záplava nových produktů ze západního světa. Říkáš divočina. Podobných synonym pro 90. léta existuje spousta, ale jak jsi je prožívala ty? Ve čtrnácti letech jsem šla do Prahy na sportovní gympl. Dá se říct za lepším, i když ty první roky byly hodně tvrdý. Druhák a třeťák jsem chodila uklízet chodby a záchody do kanceláří. Každej den tak hodinku, když jsem jela rychle... Docela drsný, no, ale myslim, že je to dobrý, když si člověk takhle přivydělává sám, protože pak z toho má dobrej pocit. Tak snad jsi nestrávila devadesátky jenom uklízením a sportem... Na gymplu jsme měli perfektní partu, v tý době každej poslouchal punk a nešlo to jinak. Prostě anarchie a to mi vyhovovalo. Zaprvý jsem neměla prachy, takže nevadí, že nosíš nějakou ošuntělou bundu. Naopak čím jakoby vošklivější, tím lepší. A ty koncerty... Pro holku z Jablonce to bylo šílený. Dodneška se s tou partou scházíme a vzpomínáme, jak se nám ta doba hrozně líbila. Vzpomeneš si na nějaký zážitek? Chodili jsme do klubu Belmondo, kterej už dneska ani není, myslím. Tam jsem jednou skákala z pódia. Otočila jsem se na záda a ty lidi mě úplně nechytli. Spadla jsem na zadek a pak po mně ještě skákala moje kamarádka, která mě kopla do hlavy kovovou špičkou svých martensek, když jsem ji chytala. To je asi nejlepší zážitek... Nebo spíš takovej, co mi utkvěl v paměti. Stagediving, jo? Jo jo jo. Ale jenom jednou. Od tý doby už to neprovozuju. Kouřila jsi taky, punkerko? Kouřit jsem nikdy nezačala. Samozřejmě jsem to zkusila, ale představa, že bych si ráno na zastávce zapálila, mi je odporná. Přijde mi to asi jako nejhorší věc, být závislá na cigaretách. Jednak je to drahý a ještě si k tomu prohuluješ plíce. Co tě jako mladou vyznavačku anarchie donutilo chodit na atletický tréninky? Mě bavilo se pohybovat. Když jsme třeba někdy zapařili, tak jsem se šla druhej den potrestat. Ostatní chodili na tréninky spíš z donucení, ale já jsem to měla vyloženě ráda. Nebrala jsem to tak, že se tím jednou budu živit, to ne. Nebrala jsem to vlastně vůbec vážně. Sport byl spíš doplněk života. Perfektní doplněk života. Orientovala ses tedy spíš na studium? Studium bylo důležitější než sport. Oba rodiče mají vysokou školu, tak mě asi taky nějak poznamenalo, že musím jít na vejšku.

Nedávno jsi zakončila studia na České zemědělské univerzitě a dostala inženýrský titul. Jak se ti během studií dařilo kombinovat vrcholový sport a povinnosti na vysoké škole? Zezačátku mě nikdo neznal a nevěděl, že sportuju, což mi vyhovovalo. Šla jsem na přednášku, z přednášky na Julisku na trénink a pak se vrátila na další přednášku. Vždycky jsem se snažila plánovat tréninková soustředění podle školy, aby mi nenabíhaly absence. Někdy to nešlo, ale profesoři byli shovívaví a zkoušku přesunuli na jiný termín. Když jsem potom byla trochu známější, šlo to ještě líp, ale nikdy jsem toho nezneužívala. Proč sis vybrala zrovna zemědělku? Zrovna otevřeli bakalářský obor, co se jmenoval Udržitelné využívání přírodních zdrojů. Dá se říct, že to bylo jak ušitý na mě. Mě vždycky bavila ekologie, odmalička jsem měla vztah k přírodě. Chodili jsme uklízet les a tak. Každej člověk by se měl snažit svoje okolí nějak zvelebovat a přemýšlet nad tím, že tady ještě bude někdo po nás, abychom to všechno nezničili. Takže to mě bavilo a dál chci do toho oboru vstupovat a zabývat se jím. Co bys dala za příklad, jak se chovat dobře k našemu okolí? Aspoň třídit odpad, to snad může udělat každej. Já mám třeba hrozně ráda perlivou vodu a jenom kvůli tomu jsem kupovala PET flašky. Teď jsem si pořídila sodovkovač, dělám si sodovku doma a téměř čtvrt roku už nevyhazuju žádný PETky. Nebo nepodporovat nějaký šílený chovy zvířat. Zamyslet se nad tím, co člověk jí, a nepodporovat věci, který nejsou v pořádku. Že třeba ty kuřata byly zavřený v nějakejch klecích s uštípanejma zobákama a vyrostly za 27 dní, když normálně jim to trvá 45 dní. Dnešní mladé rodiny už tenhle zodpovědnější přístup naštěstí mají. Když už jsme u toho, chystáš se založit rodinu? Tak člověk to vidí ve svém okolí: kámošky, spolužačky. Mám bezvadnýho přítele, se kterým by to šlo, takže hledat nikoho nemusím. Jenže zatím mám jasnou metu, olympiádu v Londýně příští rok. Tam chci směřovat a pak uvidím, jak se budu cítit. Kam spolu chodíte, jak se bavíte? Vždycky absolvujeme nějakej koncertík, chodíme hodně třeba na Tři sestry. My jsme se s nima docela skamarádili, když mě před pár lety pozvali na křest desky. Od tý doby to trvá. Vídáme se a právě Fanánek mi slíbil, že když vyhraju zlato na olympiádě, tak mi složí písničku. A ty jsi fakt vyhrála a vznikla písnička Čtvrtá sestra, kde Fanánek zpívá „výročí kladiva se srpem a koukám v televizi na Báru“ a odkazuje tak na skoro filmový průběh olympiády, kdy jsi v den 40. výročí sovětské okupace porazila ve finále Rusku Mariu Abakumovou svým posledním hodem. V tu chvíli ses stala národní hrdinkou. Tam se stal nějakej zázrak. To nebylo jen tak. Fakt něco mezi nebem a zemí. Šestým pokusem, že by někdo vyhrál a ještě si hodil osobák jak blázen? To se stalo párkrát v historii. Navíc víš, že musíš, a to je pak strašně těžký, protože se nemůžeš

„Moji nejlepší kámoši jsou pankáči. Žijou street punkem, potetovaný od hlavy až k patě, celý barevný.”

W W W.REDWAYMAG.CZ

rozhovor /

uvolnit. Já jsem si jen řekla, že udělám hezkej hod, předvedu to nejlepší, co umím, a díky tomu se mi podařilo zůstat v klidu. Číňanka se na mě usmála, podala mi oštěp a pak už si to moc nepamatuju. Až potom, jak nevěřim. Motivovalo tě, že stojíš proti ruské soupeřce? Vzpomněla sis na výročí? Už v prosinci jsem se dozvěděla časový rozpis olympiády a koukám, že hážu 21. srpna. A brácha říká, že by byla ještě legrace, kdyby tam byla nějaká Ruska. Ale v tý době žádná Ruska daleko neházela, ona totiž ta Abakumová neuvěřitelným způsobem vystoupala. Ale stát proti ní mě nemotivovalo, já věřím jen v pozitivní motivaci.

Vizitka Datum narození: 30. června 1981 Odkud je: Jablonec nad Nisou Disciplína: oštěp Klub/trenér: Dukla Praha/Jan Železný Světový rekord: 72,28 m (13. září 2008, Stuttgart) Největší úspěchy: zlato na MS 2007 (Ósaka) a OH 2008 (Peking), stříbro na ME 2006 (Göteborg); držitelka světového rekordu Ocenění: vítězka ankety Sportovec roku ČR 2008; čtyřnásobná vítězka ankety Atlet roku ČR (2007–2010)

Když mi bylo 13 Oblíbená sladkost: indiánek Oblíbená kapela: Mňága a Žďorp Škola byla: zábava Přezdívka: Baryša Zamilovaná do: někoho skromnýho ze třídy Chtěla být: veterinářkou

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Přehodit tohohle, protože je hnusnej, nebo je z Ruska, to je blbost. Chci spíš ukázat lidem, jak hážu. Je tam 90 000 lidí, to mě nabíjí, tak ukážu to nejlepší, co umím. Na další sezónu tě připravuje Jan Železný, který tě k házení oštěpem kdysi nasměroval. Jak probíhá spolupráce? Kruh se uzavřel. Od podzimu se připravujeme společně a zatím si to hrozně pochvaluju. Honza je zvláštní typ. Já bych o oštěpu nemohla mluvit tak dlouho, ale on tím vyloženě žije. To je super, protože tě to pak na tréninku pohltí. Něco řekne a frk – oštěp letí o pět metrů dál. Funguje to. Je to fakt mistr nad mistry. Myslím, že jsem to udělala

akorát včas, jsou dva roky do olympiády, tak snad ta spolupráce přinese to správný ovoce. Pojedou tě do Londýna na OH 2012 podpořit tví „Bára Ultras“? Jasně, to jsou moji nejlepší kámoši z Jablonce. Oni jsou fakt pankáči, který žijou takovým street punkem, potetovaný od hlavy až k patě, celý barevný. Ale nevím, jak to dopadne v Londýně s lístkama. Máme plán, že obsaděj celou sportovní hospodu a tam se po závodě sejdem. Takhle jste to naplánovali? Přesně tak.

soutěž /

Společnost Electronic Arts, přední světový výrobce a vydavatel videoher pro PC, Wii, Xbox, PlayStation, mobily a online, vám dává na výběr ze čtyř klasických trháků!

Do 31. 5. 2011 nám na info@redwaymag.cz napište, kterou hru chcete vyhrát a proč, případně kterou byste nechtěli dostat ani zadarmo a proč. Napište něco o svém vztahu k PC hrám, třeba jestli hrajete radši strategie nebo střílečky a jestli je to pro vás jenom relax nebo se u toho učíte řešit problémy, situace... Tak se těšíme! A nezapomeňte připsat svoji adresu!

smart box /

TEXT: SEPSAL BRUXY, REDAKČNĚ UPRAVILA M. OVERSTREET ILUSTRACE: FUNKFU

Život na koleji 1. ČÁST

Tak to dneska trochu odlehčíme, ne? Studovat vysokou školu je krásné. Po všech těch trapných letech na střední (o základce ani nemluvě) se člověk konečně cítí trochu důstojně. Vstává, kdy chce. Spát chodí taky, kdy chce. Svůj čas tráví, jak chce. Když se mu to jó nehodí a pár dní se ve škole neukáže, nikdo se po něm neshání. Vysokoškolák je vítěz. Neplatí daně, zdravotní ani sociální pojištění, ale má slevu na cestování po světě, posilovnu, bazén i na nákup sportovních potřeb. A když je zdaleka, může dokonce bydlet na koleji. Dejte sbohem mámě a tátovi, plné ledničce, teplým večeřím, vyžehleným košilím a hádkám kolem drobných domácích prací. Tam, na koleji, začíná ten pravý život!

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

a proto na vás budou testovat různá nová byrokratická nařízení. Pamatujte: Bez potvrzení o přijetí ke studiu do fronty nelez! Možná se však na vytouženou kolej nedostanete hned a spadnete do kategorie „na hranici ubytovacích kritérií“. To znamená, že do doby, než se na koleji uvolní místo, vám škola nabídne nějakou ubytovnu nebo levný hotel. Tato varianta bohužel postihla i mě.

Nenápadný půvab noclehárny

Nástup na koleje Pokud patříte mezi šťastlivce, jejichž žádost o kolejní ubytování nebyla z důvodu naplnění kapacity zamítnuta, přijde vám domů dopis s informací o nástupu. Ubytovat se přijedete obvykle týden před začátkem prvního semestru a je úplně jedno, který den si vyberete. Ať to bude pondělí nebo čtvrtek, strávíte ho celý přešlapováním v několika dlouhých frontách. Pro úředníky jste zajímavým pokusným materiálem,

W W W.REDWAYMAG.CZ

S rozhodnutím o náhradním ubytování jsem se do příslušné kanceláře na studijním oddělení vypravil hned druhý den po prvním možném termínu uvedeném v dopise. Ovšem i to už bylo docela pozdě. Než mi bylo dovoleno nahlédnout do seznamu ubytovacích míst, stihl jsem si ve frontě poslechnout asi čtyři alba Napalm Death. Pak jsem letmo prošel nic neříkající názvy a neznámé adresy a zvolil místo v Praze 6, neboť tam se nacházela i moje fakulta. Jako správný vesničan jsem pochopitelně netušil, že pod pojmem Praha 6 se skrývá značně rozlehlé území. Hotel Port, který jsem si neprozřetelně vybral, se od fakulty v Dejvicích nacházel opravdu dost daleko. Noční nebe nad periferií protínala světla přistávacích ramp ruzyňského letiště a neutěšenost sychravých podzimních dnů podtrhovalo halekání nedobrovolných obyvatel nedaleké vazební věznice. První výukový týden jsem strávil načerno na kolejích u kámošů a pak se na jejich radu nastěhoval nikoliv do hotelu Port, nýbrž na přilehlou ubytovnu Sport. V mrňavém pokoji s předsíňkou, záchodem a sprchou, vybaveném třemi postelemi, dvěma skříněmi, policemi a nočním stolkem, se už tísnili mí dva spolubydlící: milovník techna a marihuany Tiňťa, a punker a chlemtal piva Šindy. Společnost nám dělali ještě podivní černí broučci žijící pod linoleem, kteří brzy našli cestu i do našich postelí. Dávám si je do přímé souvislosti se zarudlými svědícími skvrnami, které se nám po čase začaly objevovat na kůži. Studijní podmínky též nebyly příliš vyhovující. Na celé patro připadal jenom jeden stůl věčně obležený strojaři s jejich výkresy. A papundeklové stěny byly jen slabou ochranou před hlasitou produkcí techna z Tiňťova přehrávače... Žili jsme zde ale celkem v míru asi tři měsíce, až jsem byl jako první vyzván k přestěhování se na kolej. Tiňťa a Šindy se na ni dostali mnohem později, přestože téměř denně chodili otravovat hospodářku, jestli se už něco neuvolnilo.

utrmáceni procházíte dlouhými temnými chodbami a otvíráte vybledlé ušmudlané dveře – vchod do vašeho nového domova na nejbližších pět (a možná i více) let. Vstupujete do úzké nudle o ploše 11,8 m² a vidíte, že předsíňka, která by pokoj izolovala od hluku z chodby, chybí, a že vybavení už ani nemohlo být skromnější. Dvě oprýskané židle s ostrými okraji, dva vetché stolky, jejichž povrch zvrásnily žiletky celých generací studentů řezajících pauzáky s rysy. Dále tu máme dvě historické lampičky, dvě postele s proleženinami po předchozích obézních obyvatelích a dva nevzhledné peřiňáky. Z nepárového vybavení jmenujme vestavěnou skříň dosti vachrlaté konstrukce, nevábně vonící botník účelně zkombinovaný se skříňkou na potraviny a poličku s uzamykatelnými skříňkami, od nichž se klíček ztratil už před dvaceti lety. Pak je tu radiátor ústředního topení, několik elektrických zásuvek a okno s bleděmodrými záclonami. Důležité (proč, to si řekneme později) jsou desky přišroubované ke zdi u postele, které zabraňují tomu, aby se spáč ráno probudil olepený oprýskávající omítkou. Další položku pokoje – vašeho spolubydliče – prozatím přeskočme a na posledním místě jmenujme tu úplně nejdůležitější věc: zásuvku se dvěma konektory, vaši vstupní bránu do světa internetu. Než si povíme, jak vybudovat z takové cimry útulný pokojíček a rozebereme si, jaké nástrahy skýtá vybavení pokoje, navštívíme kolejní sociální zařízení.

Kolejní pokoj, první zděšení

Koupelna a sprchy, hrůza kulminuje

Jste tady! Na koleji! Konečně jste podepsali ubytovací smlouvu, v ruce svíráte vymodlený klíč,

Vybalujete z batohu oblečení, sešity a skripta, a tolik se radujete ze svého štěstí, že se div

smart box /

pracující inteligenci, nadřazeně smlsne a s gustem vás vyhodí se slovy, že se zrovna vytírá. Druhou nástrahou je pochopitelně nalezení takové toalety, jejíž stav vám nezpůsobí vážnější duševní či fyzickou újmu. Zvládli jste to? Výborně! Odlehčeni se chystáte odejít zpět na pokoj... STOP! Odnášíš si zpět svůj toaletní papír? Není radno jej na toaletě zapomenout, protože ač je to k neuvěření, taková věc se velmi snadno ztratí. Kromě toaleťáku si též bedlivě hlídejte zubní pastu, šampón, mýdlo a jiné hygienické potřeby. Rád je totiž zcizí student, který příspěvek od rodičů na jejich nákup utopil v alkoholu a svou neutěšenou situaci pak řeší podlou krádeží. Další částí této kapitoly je návštěva společných sprch sousedících se záchody. Na naší koleji připadají tři sprchy na 40 lidí. Útlocitnějším povahám nedoporučuji používat tu prostřední se společným odtokovým kanálkem. Igelitové závěsy, které mají navodit pocit soukromí, poskytují životní podmínky celým galaxiím různých druhů bakterií, a vy strávíte nezanedbatelnou část sprchování odlepováním jejich slizkých okrajů z těla. Pokud tedy závěsy třeba nechybějí úplně.

mohou sobě připraviti chutný a kvalitní pokrm za příznivější cenu, než je dotovaná šlichta v menze. Problematickým bodem společných kuchyněk je udržování pořádku, který se ve všední dny pokouší nastolit uklízečka. Běžný student po sobě dokáže zanechat úplnou spoušť v podobě rozlité polévky, na sporák vykydané zuhelnatělé omáčky, zapomenutých rozpraskaných vajec, která se marně snažila vyskočit z hrnce před vyvařením veškeré vody, a teď jen bezmocně spočívají na dně se zčernalými skořápkami. Smutné zátiší doplňují hrnce zanechané zde na odmočení před několika týdny a dřez ucpaný zbytky jídel, vedle kterého lavina odpadků pohřbívá odpadkový koš. Po víkendech, kdy nezasahuje uklízečka, bývají kuchyňky ve značně dezolátním stavu, proto se raději uchyluji do jiné místnosti, tzv. čajovny, podle názvu zřejmě primárně určené k přípravě čaje. Je vybavena orezlým dřezem a tak silně umaštěným sporákem, že jistě nejsem první, kdo jej zneužil k uvaření guláše. V čajovně se z neznámých důvodů dodržují pravidla hygieny mnohem striktněji než v kuchyňce.

Dokončení příště... Menza, kapitola jen pro silné žaludky

nepočuráte. Přišel čas první návštěvy toalety, která netvoří – opakuji netvoří – součást vašeho obytného prostoru. Otevíráte dveře a vstupujete na potemnělou chodbu. STOP! Máš toaleťák? Na takovou vymoženost ti přece kolej nebude přispívat! Takže vybalujete svůj, vycházíte ven a rozhlížíte se napravo nalevo. Váš pokoj se totiž nachází někde uprostřed předlouhé chodby, takže první chvíli zaměstnáváte mozek odhadem vzdálenosti, kam to bude kratší. Po chvilce rozhodně vykročíte a... STOP! Zamknul jsi za sebou dveře pokoje? Na kolejích se občas krade a během chvilky vás šikovný chmaták očóruje o mobil, foťák, peněženku, doklady i řízky od maminky. Nemusí to být zrovna student-kleptoman, pamatujte, že na vrátnici se jako návštěva může hravě zapsat kdekdo. Šouráte se tedy na jednu stranu chodby, když v tom vás na dveřích WC zaujme piktogram znázorňující přesně opačné pohlaví než to, co máte v občanském průkazu. Otáčíte se a již o poznání svižnějším krokem upalujete na opačnou stranu chodby. STOP! Ale no tak... Přestože žijeme ve společnosti úzkostlivě separované na holčičky a chlapečky, tak na nějaké „pánské“ nebo „dámské“ si na kolejích nehrajeme a prostě navštěvujeme to sociální zařízení, které je blíže. Tedy směle vejděte! Chodbička k toaletám většinou obsahuje tzv. velkokapacitní nádobu na odpadky. Pod tímto sofistikovaným termínem se skrývá velký igelitový pytel uvázaný k radiátoru, do něhož je možné vysypat smetí z pokoje bez nutnosti vybíhat ven k popelnicím. Nelekneme se toho, že se pytel roztrhl a rozsypal, nebo že jeho nedostatečnou kapacitu vyřešily budoucí hvězdy akademického světa poházením odpadků kolem dokola a pokračujeme dál k cíli, od něhož nás teoreticky mohou dělit již jen dvě nástrahy. Tou první je postarší, převážně v ranních hodinách pracující nerudná uklízečka, která si na vás, budoucí

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Až vám bude nějaký okravatovaný manažerský týpek vykládat o výhodách zchlazovaní potravin, vrhněte po něm židlí. Všechny papírové teorie mu možná hrají do karet, praxe je však jiná. Zchlazovaní potravin je zkáza a stravování v menze potvrzuje pravidlo, že co se zdá být hrozné, je ve skutečnosti ještě horší. Již od útlého mládí je většina z nás zocelována obědy ve školních jídelnách. Ovšem i takto vytrénovaní jedinci bývají při první návštěvě menzy přinejmenším rozčarováni. Strojově loupané předvařené brambory bez chuti a zápachu, gumové kuře mrtvolně šedé barvy, neurčité mleté maso záludně nabízené pod nejrůznějšími názvy, rozvařená kolínka, univerzální hnědá omáčka ředěná neboli Ú.H.O.Ř., džus bezostyšně pančovaný vodou, či ohnilé jablko nabízené v položce moučníky jsou častou nabídkou menzovního menu. Možnost výběru až ze šesti položek je jen pro psychologický efekt, vybírat totiž mnohdy není z čeho. A pokud o některou z imitací jídel není velký zájem, prostě se zchladí a je nabízena s neotřesitelnou trpělivostí znova a znova. K tomu si připočtěte těžké trauma, když po vystátí úmorné fronty těsně před vámi dojde vyhlédnutý pokrm, samozřejmě ten den jediný poživatelný. Sortiment je navíc značně konzervativní, student vyznávající fitness a zdravou stravu je pravidelně konfrontován s tučným masem, knedlíky a smetanovými omáčkami nastavovanými moukou. Vegetariánům je nabízeno jídlo pouze jedno, a to obligátní zvadlý salát. Zanechme však apokalyptického líčení dekadentní simulace stravování a věnujme se řešení. Jsme přece vysokoškoláci, budoucí elita národa!

Vaříme si sami Téměř na každém patře kolejního bloku se nachází kuchyň vybavená linkou, sporákem s troubou a lacinou mikrovlnkou. Studenti jsou stvoření velice líná, a tak v kuchyňkách nebývá příliš narváno. V pondělí a úterý bývá zájem o mikrovlnku (ohřívání víkendové domácí výslužky), ale ostatní dny je docela klid, takže hbití jedinci jako já zde

V příštím čísle se budeme věnovat slíbené přestavbě neobyvatelné kobky v útulný studentský pokojíček, povíme si něco ze života hmyzu a popíšeme, jak vypadá ideální spolubydlič. Do té doby zdar!

NEMÁTE PO RUCE VŠECHNA ČÍSLA ČASOPISU? SOUTĚŽÍTE A ZAJÍMÁ VÁS, JESTLI JSTE VYHRÁLI?

NAVŠTIVTE NÁŠ NOVÝ WEB

WWW.REDWAYMAG.CZ Prolistujte všechna čísla RedWaye stránku po stránce! V sekci Soutěže najdete jména výherců vždy s předstihem!

smart box /

TEXT: LUKÁŠ FRANZ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Kolik stojí bolí naše džíny? Bangladéš, továrna na džíny R. L. Denim, 7. prosince 2008, 10.00: Osmnáctiletá Fatema leží na kusu lepenky na podlaze. V dílně je 40 °C, vlhkost vzduchu 75 %. Okna se nedají otvírat, dveře jsou zamčené, klíč má jenom dozorce. Ven nikoho nepouští, protože co kdyby se už nevrátil nebo vynesl zboží? Fatema leží bez pohnutí asi hodinu, než si její šestnáctiletá kolegyně všimne, že asi nedýchá. Zavolá dozorce, ten se mračí a pověřuje svého pomocníka odvozem do nemocnice. Tam Fatema za další hodinu zemře. Příčina smrti: celkové vyčerpání organismu. ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Fatema v továrně pracovala od jedenácti let. Jejím úkolem bylo odstřihávat zbytky nití z vyrobených džínů. Na jeden pár měla zhruba 38 vteřin, za běžnou třináctihodinovou směnu jich očistila asi 1235. Takhle pracovala nepřetržitě sedm let, přičemž si za sedmidenní pracovní týden vydělala v přepočtu asi sto korun. Na začátku prosince požádala dozorce o den volna, protože trpěla úplavicí a vysokými horečkami. Pravděpodobně se nakazila pitím špinavé vody v továrně. Pociťovala bolesti na prsou a křeče v rukou. Svědci později vypověděli, že dozorce odmítl její žádost fackou a výhrůžkou, ať už ho neobtěžuje. 7. prosince dopoledne se Fatema u pracovního stolu začala třást, pak se zhroutila na zem a zůstala ležet. Po její smrti management přislíbil rodině (též zaměstnané v továrně) finanční odškodnění, ale svůj slib nikdy nesplnil. Jediný krok, který po události následoval, bylo propuštění dvanácti dětí ve věku 12 až 15 let. S nimi dostala vyhazov i dívka, která dozorce upozornila na Fatemino bezvědomí. Podobné příběhy by se daly psát přes kopírák. Stejné továrny, takzvané sweatshopy (sweat = pot, shop = obchod) na výrobu oblečení, bot nebo mobilů totiž najdeme v Číně, Vietnamu, Koreji, Indonésii, Hondurasu... A ve všech stejné podmínky – práce s toxickými lepidly a ředidly bez možnosti odvětrávání, stroje, které dělníka bez ochranných

pomůcek snadno zmrzačí, žádné pojištění, žádná práva a žádná budoucnost. Když v šesti letech začnete místo do školy chodit do továrny, je váš osud celkem předvídatelný: Ve třinácti budete negramotní a tak opotřebovaní, že vás z továrny vyhodí. Čeká vás život na ulici; žebrání, prostituce, dealování a užívání drog. A až se vám narodí děti, kam je v šesti letech pošlete? Do školy, kde jste sami nikdy nebyli, nebo do továrny, odkud přinesou aspoň tolik, abyste neumřeli hlady? Asi nebudete mít moc na výběr.

Jedeme v tom všichni Jedna citrónová limonáda nám už několik let radí, abychom následovali instinkt, protože image je prý na nic. Je jasné, že většina z nás na takovou výzvu kašle. A není potřeba se za to stydět, člověk si zkrátka potřebuje před ostatními vybudovat nějakou „tvář“, oblečení je komunikace s okolím a ruku na srdce – všichni máme v šatníku pár kousků, na které jsme opravdu pyšní. Pravda je, že pokud nám je neušila maminka nebo módní návrhářka, pocházejí na 90 % ze sweatshopu, a to včetně našich oblíbených triček/mikin/ čepic s nezávislými kapelami a všelijakým antiglobalistickým potiskem. Tomu se říká paradox, pravda postavená na hlavu. Nemá smysl se za to, že jsme se narodili v bohatší části světa, nenávidět. Nemá smysl se

W W W.REDWAYMAG.CZ

za osud Fatemy a ostatních dětí ze sweatshopů obviňovat už proto, že sehnat v Česku na sebe cokoliv, co není Made in China, je skoro nemožné. Ale je dobré vědět, jak svět funguje, odkud se všechny ty věci, které jíme, nosíme a používáme, berou. A chápat souvislosti – například, že povinná školní docházka je vůbec to nejlepší, co nás mohlo potkat.

No logo V lednu roku 2000 se na pultech knihkupectví objevilo první vydání knihy No logo (česky Bez loga, 2005), v níž autorka Naomi Klein detailně popsala nejen otročinu ve sweatshopech, ale i to, jak my spotřebitelé rádi věříme, že nošením těch bezva správných značek se sami stáváme bezva správnými lidmi. Kniha, které se prodalo přes milión výtisků, čtenáři otřásla. Jejich důvěra v oblíbené značky, které svou image sice okatě spojují s hodnotami jako svoboda, odvaha nebo fair play, ale přitom kvůli zisku porušují všechna myslitelná lidská práva, klesla na nulu. Tržná rána na pověsti se projevila i na prodejích, které klesly, což kapitány oděvního průmyslu donutilo k veřejným vystoupením a prohlášením o nápravě. Podmínky v továrnách se začaly obecně zlepšovat, na což po celém světě dohlížejí bdělá sdružení jako například Clean Clothes Campaign (CCC). Že ale ještě není vyhráno, ukazuje poslední aktivita,

která se snaží přimět firmy jako Dolce & Gabbana, Replay, Diesel nebo New Yorker k tomu, aby u svých dodavatelských továren upustily od tzv. sandblastingu. Sandblasting je technika, kterou se na nových džínách dělají ošoupaná místa a díry, aby vypadaly jako nošené. Se stroji, které se na sandblasting používají, pracují dělníci mnohdy bez základní bezpečnostní výbavy, jako jsou ochranné brýle nebo pevné boty. Nebo jakékoli boty. Bosá a často nedůkladně proškolená pracovní síla je snadnou obětí úrazů a výjimkou nejsou ani smrtelná zranění. Některé oděvní koncerny jako H&M nebo Levi-Strauss & Co. po výzvě CCC vyřadily „ošoupané džíny“ ze své nabídky, čemuž my v RedWayi tleskáme. (Uměle vyrobené díry jsme stejně nikdy nepovažovali za bůhvíjak cool.)

The Simpsons Od vydání knihy Bez loga se situace kolem výroby oblečení určitě posunula směrem k lepšímu, rozhodně ale není na místě usínat na vavřínech. V pozoru nás může držet jak CCC, tak každoročně vydávaná zpráva Sweatshop Hall of Shame (Sweatshopová síň hanby). Nebo provokatér bez tváře Banksy. Jeho úvodní znělka pro světoznámý seriál Simpsonovi bodala do spousty bolavých míst našeho světa a ve finále si zaryla i do sweatshopů. Nebo jste si mysleli, že ty plyšové figurky Barta Simpsona vyrábějí snad elfové na severním pólu?

smart box /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

TENTOKRÁT VZKAZ PRO

PL ACENÁ INZERCE

KLUKY Jak jednou pravil DJ Rodriguez z Rádia 1: „Mít pohlavní styk bez kondomu je jako olíznout ruku člověku, co právě vyšel z veřejných záchodů.“ Jasně, možná si ji umyl, ale znáte to, shit happens. Kromě AIDS, syfilisu nebo kapavky existují ještě další nemoci, které si člověk může pořídit při nechráněném sexu a přitom nemají nic společného s tím, jak často se myje. Některé z nich způsobuje HPV virus (human papilloma virus), jehož přenašečem jsou hlavně kluci. Virus se šíří, u holek může vyvolat rakovinu děložního čípku, u kluků zase rakovinu penisu. ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Chraň sebe i svou holku, nech se očkovat! HPV viry (je jich víc než 100 různých typů) se nepřenášejí jen pohlavním stykem, ale třeba i kontaktem s kůží nakaženého v oblasti genitálií. Přímou souvislost mezi HPV infekcí a rakovinou potvrdily výzkumy. HPV virus může způsobit rakovinu děložního čípku a penisu, hrtanu, konečníku a tlustého střeva, nebo nepříjemné genitální bradavice. Na ty se sice neumírá, ale a) dost to bolí, b) špatně se to léčí. Prakticky hned, jak začnete sexuálně žít (v ČR obvykle mezi 15. a 19. rokem), jste vystaveni riziku HPV infekce. To pak úměrně s počtem sexuálních partnerů stoupá, a proto by bylo nejlepší zajít na očkování ještě jako panic. Člověk tak ochrání nejen sebe, ale i svou holku, což je celkem příjemný pocit, když si vezmete, že každý rok si víc než tisícovka žen vyslechne v ordinaci zprávu, že má rakovinu děložního čípku a víc než 400 z nich na ni pak zemře. Já vím, je to samozřejmě daleko míň, než kolik nás umírá na infarkt nebo mozkovou mrtvici, ale nač zbytečně pokoušet osud, když

W W W.REDWAYMAG.CZ

se nabízí poměrně snadné a elegantní řešení, jak tomu předejít? Informovat se na podrobnosti u svého doktora, ke kterému chodíte s chřipkou, není nic trapného. Žijeme v 21. století, ne ve středověku. Očkují gynekologové, ale i praktici, a to včetně dětských.

Malá poznámka pro holky Nehledě na to, jestli už s někým spíte, byste od svých patnácti let měly jednou za rok absolvovat vyšetření u gynekologa. Tato preventivní prohlídka je plně hrazená pojišťovnou, neplatí se ani regulační poplatek 30 Kč. Její součástí je mimo jiné i odběr vzorků z děložního čípku k cytologickému vyšetření v rámci screeningu karcinomu děložního čípku. Zní to hrozně, ale ve skutečnosti to žádný horor není. Vyšetření je vždy přizpůsobeno jak vašemu věku, tak skutečnosti, jestli jste sexuálně aktivní, nebo ne. Zvykněte si chodit ke gynekologovi pravidelně – časem vám to může zachránit život!

Všeobecná zdravotní pojišťovna Všem našim klientům pomáháme s péčí o zdraví již řadu let i prostřednictvím Klubu pevného zdraví. Jeho posláním je propagace prevence a zdravého způsobu života. Členství přináší možnost využívat řadu výhod, slev a dalších benefitů, které poskytují naši smluvní partneři. Členem se může stát každý pojištěnec VZP, kterému je víc než 15 let a který se vstupem do klubu zaváže i skutečně využívat svého zákonného práva na absolvování preventivních prohlídek prováděných praktickými lékaři, gynekology a stomatology.

Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace. Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni. Naše smluvní zařízení najdete po celé republice.

názor /

TEXT: MAX MANUS FOTO: ARCHIV

NEONACISTÉ A HARD CORE SUBKULTURA Stejně jako v minulých číslech se znovu vydáváme na exkurzi do světa neonacistických paradoxů. Pojďme se podívat, jak je to s pronikáním Hitlerových pohrobků do hard coru a punku. Že se to zdá postavené na hlavu? Máte pravdu, jenže to jsou právě ty paradoxy. Hned na začátku si připomeňme, že hc/punkové prostředí je už ze své podstaty a od úplného počátku striktně antirasistické a antifašistické. Všechny důležité kapely, které stály u jeho vzniku, se vždy vyhrazovaly proti všem formám útlaku a základna militantních antifašistů a antifašistek je v této subkultuře opravdu velká. Generaci za generací už několik desítek let vytvářejí prostor pro šíření politických myšlenek, které stojí na anarchistických a rovnostářských principech a jsou tak v přímé opozici s tím, co hlásají neonacisté. Ti hc/ punkovou scénu vždy napadali a prezentovali

Scott Voge, zpěvák skupiny Terror, v triku Fuck Racism.

jako jednoho ze svých největších nepřátel. Důkazem jsou stovky atakovaných koncertů, zraněných nebo zabitých punks a verbální výpady, v nichž se mluví o „špíně, feťácích a lůze“. Zde bych rád zmínil jednu kuriozitu, takzvané nazi punks. Už v 80. letech jim legendární kapela Dead Kennedys věnovala song s celkem jasným názvem Nazi Punks F**k Off! Partičky nazi punkerů obvykle tvořili jedinci, které širší komunita nepřijala (například pro jejich nesnesitelnou povahu, scestné názory apod.) a snažila se je udržet co nejdál od centra dění

Významný německý neonacista Steffen Pohl v mikině americké antirasistické hc kapely Walls of Jericho.

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

a života scény. Existence takových vyvrženců pak nebyla moc zábavná a není proto divu, že časem se všichni zařadili buď po bok klasických nazi skinheadů, nebo do běžné společnosti. Nenávist k těm, kteří je odmítli, pochopitelně ještě dlouho přetrvávala.

Hate core a Good Night White Pride Se změnou image a taktiky rekrutování nových členů do NS hnutí se v posledních letech změnil i postoj nácků k hard coru a punku. Když pomineme zmíněné nazi punks, přišly první impulzy z USA. Spojené státy byly vždy

Původní logo kampaně GNWP, kterou neonacisté tak často vykrádají.

Terror na svých nahrávkách spolupracují s i s velmi neárijskými hudebníky, které považují za své přátele. Copak tomu asi říkají jejich neonacističtí fanoušci?

liberálnější než Evropa a právě tady vznikly první kapely, které formálně hrály čistý hc/ punk, ale obsahově byly neonacistické mnohem otevřeněji, než si mohly dovolit hudební spolky z Evropy. Typickým příkladem může být kalifornská kapela Final War, která hudebně vychází z původní hc/punk scény a protirasistických kapel jako Crucifix, Circle Jerks nebo Poison Idea, v textech se to však hemží hailováním a vzýváním Rudolfa Hesse či Adolfa Hitlera. Členové Final War a jim podobných kapel však měli stále víceméně skinheadskou image a díky symbolice, kterou používali, se dalo snadno rozpoznat, že jde o neonacisty. Obrat nastal o několik let později v Německu, kde začal vznikat moderní neonacistický proud založený na přesném kopírování všech vizuálních znaků původní hard core subkultury. Vznikl tzv. NSHC (Národně Sociální Hard Core) nebo také hate core. Název hate core neonacisti nevymysleli, tento výraz pro hudebně i obsahově tvrdší hard core byl ustaven radikální newyorskou skupinou SFA, která se koncem 80. let kriticky vyjadřovala k sociálním poměrům v USA. Hate core měl být vyjádřením vzteku nad společenskou situací a chuti ji změnit. Na pokusy neonacistů infiltrovat do hard core scény, odpovídá tato kampaní Good Night White Pride. Logo GNWP se objevuje na mnoha plakátech zvoucích

Opět Steffen Pohl, tentokráte řečnící na neonacistické demonstraci v Praze v mikině Agnostic Front–další hc kapely, která se jasně vymezuje jako antirasistická.

na HC koncerty a dává náckům jasně najevo, že na těchto akcích nebudou vítáni. GNWP kampaň se brzy dostává do dalších subkultur, podporují ji kapely, interpreti a kluby všech možných žánrů, o čemž se neonacistům jen sní. Pro svou antikampaň tedy aspoň kopírují logo GNWP, na němž antifašista bolestivě konfrontuje neonacistu. S nedostatkem originality pak souvisí i pokus přivlastnit si myšlenku hnutí Straight Edge.

Straight Edge Myšlenka drogové abstinence se poprvé objevila na přelomu 70. a 80. let ve Washingtonu D.C., kde tamní scéna reagovala na stále rostoucí bezvýchodnost, stupidní násilí a celkově destruktivní cestu, kterou se punkové hnutí po vyčerpání své původní energie začalo ubírat. Znechucení punkeři reagovali změnou přístupu k životu: přestali jíst maso, opovrhovali promiskuitním sexem, odmítali drogy, nekouřili a nepili alkohol. Termín Straight Edge (sXe) poprvé použila kapela Minor Threat jako název skladby, v níž Ian McKay (známý svými antirasistickými a antifašistickými názory) zpívá o tom, že raději zůstane „čistý“ a v kontaktu s realitou. Neonacisté objevují Straight Edge s dvacetiletým zpožděním. Přisvojují si jej, protože deklarativní odpor k drogám vylepšuje jejich obraz v očích veřejnosti. Bohužel,

zásady Straight Edge se v jejich podání mění na karikaturu – mohutnou konzumaci alhokolu a cigaret uvnitř scény zřejmě nelze ničím zastavit, o čilých kontaktech s drogovými dealery a užívání anabolik po hrstech ani nemluvě. Hnutí sXe se v neonacistických kruzích nechytá a zůstává jen na samolepkách prodejců neonacistických módních doplňků. Přesto všechno však v Německu i některých dalších státech vznikla paralelní neonacistická hard core scéna, která má své kapely a fanoušky, již jsou většinou na první pohled nerozeznatelní od původních HC kids. Díky stále probíhající a rozvíjející se kampani GNWP, kterou jsme již zmiňovali, jsou však náckové v podstatě drženi v izolaci, stejně jako tomu bylo za časů nazi punku.

Národně sociální hard core u nás Progresivnější náckové v čele s Lukášem Rodem se o proniknutí do české hard core scény pokoušeli a jednu dobu ho velice propagovali, nicméně okamžitě narazili na tvrdý odpor promotérů, návštěvníků koncertů i samotných kapel. Zlomovým momentem byl určitě koncert americké hard core legendy Terror, kdy kytarista Martin Stewart osobně asistoval u vyhození špiček neonacistické scény z klubu. Kéž bychom mohli říct, že tak je tomu ve všech ostatních zemích.

Neonacistická logika v praxi. Nejprve pochod proti globalizaci a kapitalismu, za pár minut pak fronta před jedním z největších symbolů toho, proti čemu protestují.

W W W.REDWAYMAG.CZ

v jiné kůži /

JMÉNO: Diego Agustopa Balderrama VĚK: 19 ODKUD JE: Z Bolívie, ale vyrůstal i v Argentině. K DE Ž I JE: Barcelona, Španělsko CO HO BAVÍ: Scházet se s kamarády, hrát na kytaru a piano. OBLÍBENÉ PŘEDMĚ T Y VE ŠKOLE: hudebka, fyzika a matematika NEOBLÍBENÉ: historie a angličtina OBLÍBEN Á HUDBA: Muse, Foo Fighters, Metallica, Creed, We Are Scientists, Depeche Mode, Radiohead a mnoho dalších OBLÍBENÉ F ILM Y: obecně komedie ČÍM CHCE BÝ T: zvukařem

TEXT: PEPE ŠVEJDA, STUDENT 2. ROČNÍKU ŽURNALISTIKY FSV UK FOTO: ARCHIV, PROFIMEDIA.CZ

Bolívijec ve Španělsku Diegovi prý v žilách koluje indiánská krev jeho předků z dynastie Inků. Ti byli poslední indiánskou velmocí, která v Jižní Americe ovládala i část dnešní Bolívie. Pak ovšem k pobřeží připluli španělští dobyvatelé v čele s Franciscem Pizarrem, Inky vyhladili a kontinent ovládli. O staletí později připlouvají potomci Inků ke španělskému pobřeží. Hledají práci a lepší životní podmínky. Jak ses dostal do Španělska? Přijel jsem skoro před sedmi lety z Argentiny, kde jsme s rodiči žili poté, co jsme opustili Bolívii. Rád bych se do Argentiny vrátil, protože mám odtamtud víc vzpomínek a zážitků než z Bolívie. V Bolívii máš ale příbuzné, ne? Jak s nimi udržuješ kontakt? O Bolívii moc informací nehledám, a když něco, tak přes internet nebo místní média, která občas informují. S příbuznými si občas napíšeme. Popravdě mě víc zajímá Španělsko, protože to je nakonec místo, kde teď žiju a kde si budu muset sehnat práci. Nesleduju ani, jak v Bolívii dopadly volby, nikdy jsem tam stejně nevolil, jenom máma.

(1) Jaké jsou podle tebe rozdíly mezi Španěly a Bolívijci?

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Myslím, že ani není důvod hledat mezi nimi rozdíly. Nikdo není lepší nebo horší, i když hodně lidí si myslí, že Španělé jsou míň kamarádský. Setkal ses někdy s rasistickými narážkami? Jednou mi jeden člověk řekl, že my Bolívijci jsme špatní, protože místním lidem přicházíme krást pracovní příležitosti. Jinak se mi osobně nikdy nic nestalo, ale vím, že občas nějaké případy jsou. V porovnání s ostatními menšinami ve Španělsku nemáte jazykový problém, protože v Latinské Americe se španělsky mluví normálně. Jsou nějaké jiné problémy? Myslím, že jedinej problém by mohlo být vzdělání. Hodně lidí ve Španělsku hledá lepší život, ale mnoho z nich sežene jen špatně placenou práci, protože nemají školy. To je případ, který se často opakuje. (2)

Volby

Bolívijci mohou ve Španělsku volit od roku 2009, kdy pozdější vítěz prezidentských voleb Evo Morales navštívil Madrid během své volební kampaně. Jeho projev si přišly na stadion poslechnout tisíce Bolívijců.

Skončí na stavbě

Bolívijci se ve Španělsku nejčastěji uplatní jako levná pracovní síla v zemědělství, stavebnictví, nebo jako chůvy a číšníci. O lepší práci se nedá mluvit, protože, jak Diego sám říká, přicházejí většinou bez jakéhokoliv vzdělání. Bohužel ani ti vzdělaní práci v oboru často neseženou. Na taková místa berou zaměstnavatelé raději Španěly. Tak se může stát, že někde na stavbě skončí i bolívijský lékař nebo učitel.

Co děláte s kamarády, když máte volno? Chodíme ven a bavíme se. Nemám tu moc bolívijských kamarádů, skoro všichni jsou Španělé nebo i z jiných zemí. (3) A když koukáš na fotbal, fandíš Španělsku nebo Bolívii? Logicky Španělsku, protože Bolívie má dost špatnej fotbalovej klub. Ale zase víc než Španělsku fandím Argentině, protože jak už jsem říkal, žil jsem tam a měl jsem to tam rád.

Diablada a karneval

Ve větších španělských městech, především v Madridu a Barceloně, se každý rok koná tradiční bolívijský karneval. Je specifický především tzv. diablada tancem, ďábelským tancem, při němž spolu zápasí představitelé zla s anděly. Nakonec zvítězí dobro, jak jinak. :)

(4) Kde se cítíš doma? Chceš se někdy do Bolívie vrátit? Ve Španělsku jsem už tak dlouho, že je to můj domov. Do Bolívie se budu vracet maximálně tak na prázdniny. Chtěl bys něco vzkázat čtenářům RedWaye? Ať jsou, kde jsou, ve svý zemi nebo mimo ni, ať si užívají život na maximum. Nemyslím jenom chodit z party na party, ale taky ať studujou a snaží se být dobrými lidmi s budoucností, protože nikdy nevíme, co nám přinese zítřek. Přeju jim, ať jsou šťastní.

W W W.REDWAYMAG.CZ

4 Rasismus ve fotbale Diego má štěstí, protože Španělé svoji xenofobii dávají často najevo, přestože počet migrantů dnes tvoří okolo 10 % zdejší populace a svědčí o velké míře tolerance ze strany úřadů. Administrativa však není společnost a v té se dá napětí krájet. Potvrzují to třeba pouliční bitky mezi tzv. Latinos a španělskými teenagery, nebo fotbalová utkání španělské ligy, která už zažila tolik ostudných momentů, že je to až smutné. Na hřišti se objevují banány, občas přilítne i nebezpečnější předmět a taky se několikrát stalo, že fanoušci hučeli na fotbalisty černé pleti tak, že někteří odmítali hrát.

technologie /

TEXT: KATEŘINA PÍSAČKOVÁ (JUST-AN-OTHER.TUMBLR.COM) FOTO: PAVEL SCHEUFLER, FOTOGRAFICKÉ ALBUM ČECH 1839–1914, ODEON, 1989 (KNIHA VYŠLA KE 150.VÝROČÍ VZNIKU FOTOGRAFIE)

Fotografie: K vašim službám

Roland Barthes, jeden z nejdůležitějších teoretiků fotografie, píše v jedné eseji, že fotografie je něco jako vyhaslá hvězda – její paprsky letí vesmírem dál, ačkoli jejich zdroj už dávno neexistuje. Když ho vezmeme za slovo, tyto fotografie momentů z dob o sto a více let zpátky vysílají právě takové paprsky, v jejichž světle se můžeme s odstupem podívat na dobu, v níž žijeme... Pouliční život v centru Prahy Dokumentární snímek zachycuje rušný život v Michalské ulici v Praze na Starém Městě zhruba před sto lety a je dokonalou ukázkou tzv. momentky zachycené neznámým autorem. Projdete-li se dnes Michalskou ulicí, najdete v ní jeden krámek pro turisty vedle druhého, ale místní obyvatele takřka nepotkáte. Ve vnitroblocích starých domů sídlí převážně kanceláře nejrůznějších ﬁrem, pobočky zahraničních univerzit a v odsvěceném kostele sv. Michala je dnes hudební klub.

Takto vám roh Michalské ulice a Uhelného trhu ukáže Google streetviews. Sousedský život vystřídaly davy turistů a zaparkovaná auta. Snímek je pořízený metodou printscreen, pomocí které si můžete „vyfotografovat“ vše, co si právě prohlížíte na obrazovce monitoru.

Tato fotograﬁ e prý nesla původně označení: „Francek a Kateřina Houdalovi s plachetním vozem plným porcelánového nádobí cestou na jarmark pod Oseckým vrškem u Rokycan. Za Franckovýma nohama stojí psík zvaný Karel.“ Takto se tedy dřív dopravovalo zboží k zákazníkům. Dnes musí takový talířek, ehm třeba z čínského porcelánu, nejprve doputovat letecky do Evropy, aby ho kamion mohl dopravit dál, třeba do IKEA, po takovýchto krásných dálnicích zdobených billboardy. Pro psíka Karla není v takovém logistickém procesu logicky místo. Pokud se vám billboardy kolem silnic nelíbí, mrkněte na stránku www.nechceme-billboardy.cz a vyzkoušejte si tam funkci „zmizík“. Jen pro představu, jak by to vypadalo...

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

Autorem tohoto impozantního snímku je fotograf Jindřich Eckert, o kterém tu byla řeč již minule. Most Františka I. byl spolu s Karlovým mostem významnou spojkou mezi Novým Městem a Malou Stranou. Tento řetězový skvost stával na místě dnešního mostu Legií a po dostavbě přispěl k rychlému rozvoji Smíchova. Provoz na něm byl ukončen roku 1898 pro nedostatečnou nosnost a nevyhovující podmínky k zavedení všude se deroucí tramvajové dopravy. V roce 1901 pak byl místo něj zbudován dnešní kamenný most Legií, osvětlený působivými obloukovými lampami inženýra Františka Křižíka.

Google streetviews, most Legií dnes. Ačkoliv společnost Veolia Voda na billboardech (mimochodem pěkně digitálně vyvedených) hrdě hlásá, že ﬁnancuje opravu této památky, nevzpomínám si, že bych za posledních 15 měsíců (jak dlouho měla oprava čtyř mostních věží trvat), viděla poblíž nějakého řemeslníka v akci.

Když už jsme u těch mostů a Google aplikací – podívejte se, jak krásně modiﬁkuje mosty v krajině aplikace Google Earth, která pracuje se satelitními snímky a vy v ní můžete „zazoomovat“ takřka až do vlastních oken. Program zvládá zprostředkovat celkem reálný obraz krajiny či města, s mosty má ale nějaký technický problém, čehož si všiml vizuální umělec Clement Valla. Na jeho stránkách http://clementvalla.com si pod záložkou Bridges můžete prohlédnout celou impozantní sérii takovýchto „fotograﬁí“.

Fotograﬁ e jako médium je občas tak trochu holka prodejná: Vallovy upravované snímky si můžete koupit jako umělecké dílo. Když vyfotíte pěknou polonahou slečnu do reklamy na pračku, dostanete slušně zaplaceno. A pokud chcete proti reklamě bojovat tak jako už zmíněná stránka nechceme-billboardy.cz, bez fotograﬁí se taky neobejdete...

W W W.REDWAYMAG.CZ

Pro ty, co čtou odzadu /

Nejlepší protikuřácké reklamy

ČÍSLO 7, 2011 | ROČNÍK III

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Za informační kampaně o škodlivosti kouření utrácejí státy Evropské unie dohromady asi 18 miliónů eur ročně. Jejich dopad na veřejnost je většinou sporný a těžko prokazatelný. My si myslíme, že k motivaci seknout s kouřením vedou pouze kampaně založené na neobvyklém nápadu a vtipném zpracování. Nápis kouření škodí zdraví s přeškrtnutou cigaretou už dávno nikoho neohromí, přesto se právě tento typ těší u zadavatelů (většinou ministerstva zdravotnictví a školství nebo různé příslušné organizace) největší oblibě. Kreativně pojaté vizuály mají cestu na svět těžší a některé z těch, které zde otiskujeme, byly dokonce zakázány jako příliš drastické.

W W W.REDWAYMAG.CZ

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ