RedWay 1/IV

ROZ HOVOR

Justin Pearson NA T R I P U !

S Kayem za Moimirem Papalescu S M A RT B OX

Pravda o drogách

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 1, 2011 | ROČNÍK IV | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

JAPONSKO TÉMA: JAPONSKO TÉMA: JAPONSKO TÉMA: JAPONSKO TÉMA: JAPONSKO TÉMA: J

redway redway redway / RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 1, ročník 4 zdarma toto číslo vyšlo v září 2011 titulní strana: Martin Svoboda, www.funkfu.net

Kon‘nichiwa!

Co je na obálce?

Tentokrát plno symbolů.

Vlevo v popředí se k mrakům vzpíná mořská vlna jako odkaz na klasický japonský dřevoryt z cyklu 36 pohledů na horu Fudži od mistra Kacušika Hokusaie. Namísto posvátné hory tvoří pozadí neméně známý symbol Japonska, rudý sluneční kotouč z vlajky. Proti vlně (symbolu starých tradic) vrhá muž v kimonu různou mikroelektroniku (symbol moderního Japonska). Na vzoru kimona vidíme monogram francouzského návrháře Louise Vuittona, kterým jsou Japonci posedlí ještě víc než američtí rappeři, a dále pak loga japonských firem – ta údajně pocházejí ze znaků starých samurajských rodů. Muž má na obličeji masku lišky. Liška (kicune) je v japonské mytologii symbolem inteligence a muž tedy zřejmě dobře ví, co dělá, když se proti vysoké vlně (tsunami) brání štítem z nových technologií. Nakonec si, prosím, všimněte jeho rukou. Za to, jak dobře okoukal gesta a postavení prstů z divadla kabuki, skládám autorovi FunkFu hlubokou poklonu.

Ilustrace z obálky pokračuje uvnitř čísla: Přibyla na ní krajina tvořená pásem ze suši baru, po kterém přijíždí nakrájená velryba. Japonci porušují celosvětovou dohodu o zákazu lovení velryb s odvoláním, že jednak loví velryby pro vědecké účely (ne ne) a jednak je to prý součást jejich kultury. Zajímavé přitom je – a to jsem nevěděla, to mi řekl až Martin, který o tom viděl nějaký dokument – že Japonci, odjakživa zdatní rybáři, sice v historii jistě nějakou tu velrybu ulovili, ale časem na tuto tradici trochu zapomněli.

Oprášili ji a ve skutečný velrybářský průmysl proměnili až Američané po 2. světové válce, protože se ve zničené zemi obávali hladomoru a nepokojů.

Za pohyblivým pásem sedí Hello Kitty a pochutnává si na rýžovém koláčku mochi. Hello Kitty je japonský fenomén, celosvětově nejznámější symbol naivní líbeznosti a nevinnosti, ovšem v japonské mytologii je kočka zvíře tradičně zlé, démonické a lidožravé. Své oběti zabíjí například trháním tepen.

Poslední symbol, který FunkFu použil, je něžná pudrová barevnost, typická pro celý Orient.

Tímto zahajuju čtvrtý rok existence časopisu RedWay a jeho čtenářům přeju všechno nejlepší.

adresa redakce Labyrint/RedWay Dittrichova 5 120 00 Praha 2 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz grafický design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda funkfu@funkfu.net editoři Kateřina Linhartová, Joachim Dvořák odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Pepe Švejda, Michaela Hečková, Hugo Toxxx, Marhlad, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Petr Vizina (Česká televize), Lukáš Franz, Ondřej Formánek (Lidové noviny), Tomáš Znamenáček, Rodriguez (Reflex, Radio 1), Seda Dzholdosheva, Laura Heiselová, Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1)

marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky Labyrint tel.: 224 922 422 mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé Srdce 2007, o.s.

Popůvky 394 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

toto číslo vyšlo za podpory

Martina Overstreet, šéfredaktorka

tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

www.redwaymag.cz

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

redway 1/2011

téma: Japonsko

12 8 —10 POP Jirka Kouba ze Sunshine hodnotí Unique Figurines Scratch PechaKucha Night, Generace A Pod vlivem lásky Školní sešit Test: Dějepis 1 2 —15 Na t r i p u Boys and girls and heroes (S Kayem za Moimirem Papalescu) 16 — 2 7 T é m a Ja pon s ko Japonský pop & visual kei Nakouknutí pod kimono japonského filmu Japonsko open wide!

Japan is weird Komiks z Tokia

16 28

2 8 — 3 3 R O Z H OVO R Justin Pearson z The Locust, hard core guru 3 4 — 3 5 T e c hno l o g i e DIY or die!

Dělat hudbu je zábavnější než ji poslouchat 3 6 — 3 7 Ná zo r

36

Stručná historie Combat 18 3 8 — 4 7 S m a rt b o x Násilí z nenávisti: Svině sešívaná!

Finanční gramotnost a právní minimum Nejlépe a nejhůře placená zaměstnání

46

O drogách je nejlepší mluvit pravdu Kudy dovnitř a kudy ven Akta X všedního dne 4 8 — 5 2 Rozhovo r Eva Vítečková, basketbal 5 3 — 5 6 A c t i v e Sponzoring: Tvrdý byznys, žádná charita Tropsport: Freebording, letní snowboarding 5 7 So u t ě ž JanSport

56

mail box /

foto: Tereza Kompauerová, Denisa Rolná, Dominik Tomášek, Matěj Konečný, Markéta Šťovíčková, Nina Třísková

A je z d ili k a p e la n a o p e n a i r y za m a ... sv ý m

Samozře jmě jste se koupali...

a o b l íb

e ný m

a

Taky jste jezdili na kole...

Co jste dělali o prázdninách

Zko um ali živ ot v Ba

Chodili do lesa...

oše, a li k á m

dov Kom a n ic e... z o k omp

aby v y

www.redwaymag.cz

t v á ř e li

pěk né

ké o s tr av s F o ti li v . .. ů ík hor n

rce lon ě...

Kom ando vali kám oše, aby vás zrov na pózujete...

m Mu z e

u

fotil i, když

A hod

7

ně ps a

li d o m

ů.

pop /

foto: archiv

text: Olga Path Štiplová a M. Overstreet, foto: Profimedia.cz

Jak se vám v klubu líbí zhulení a sjetí návštěvníci? Bavíte se s nimi, nebo se od nich radši držíte dál?

Mardoša, Tata Bojs

Jiří Mádl, herec

Albert Černý, Charlie Straight

Já už jsem tak vychovanej, že když se se mnou někdo začne bavit, tak si s ním tedy povídám.

I když v tomhle případě se dost brzo začínám ošívat a chytat se takových berliček, jako je třeba náhlá nutnost vyhledání toalety.

Nesnášim zhulený a vysmažený lidi, nedá se s nima vůbec mluvit a zhulená holka nepobírá moc přitažlivosti.

Bavím se s nima normálně až do chvíle, než mi začnou vnucovat to, na čem jedou. Většina z nich vždycky časem pochopí, že já fakt nemám zájem. Já prakticky ani nepiju. Nejde o to, přizpůsobit se davu, ale zjistit, co člověk v životě chce.

Figurines by taky slušel živej zvuk, ale z jejich EP je slyšet počítač až běda. Umělý, na lajnu Pocházejí: z Prahy srovnaný a přesamplovaný bicí (a nejen ty) ubíraj Release: The Institute EP (2011) důležitou organičnost a autenticitu. To je škoda, Největší pecky: Electric Storm, Teleport: protože to spíš než hotovou kapelu připomíná Tokyo–Berlin studiovej projekt.

Detail: Směsice indie/rock/alternative/elektro. Jako předkapelu pro Suns bych je na základě Kapela hraje dva roky a už ji musicserver.cz poslechu bral všema deseti, ale přijdu si je ještě zařadil na 16. místo Top 40 nových jmen CZ/SK pro jistotu omrknout naživo. Vy zatím u Election scény.

Records stahujte zdarma to jejich povedený EP. ;-) Jirkovo hodnocení: Čau vejrostci, premianti, záškoláci..., ptají se mě, jestli bych si vybral Unique Figurines jako předkapelu. Já jsem je ale ještě ani neviděl naživo a to je pro mě hrozně důležitý, protože první dojem z koncertu má pro mě mnohem větší váhu než poslech nahrávky. Viděl jsem mladý český kapely se špatným demem, který mě naživo rozsekaly, a naopak jsem znechuceně odcházel z koncertu těch, jejichž nahrávka mě bavila.

První EP Unique Figurines s názvem The Institute je ale pořádnej debut, kluci mají evidentně rádi stejný kapely jako já. Slyším temný britský White Lies, O. Children a ve svižnějších pasážích třeba Late of the Pier. Hodně to stojí na zpěvákovi Alexovi, jehož výraz je fakt vyspělej. V určitejch polohách (třeba v Pick-It-Up ) mi barvou hlasu připomíná zpěváka z už docela zapomenutých newyorských Elefant (takový „letní“ Interpol), jejichž první desku mám hodně rád, takže další plus pro UF. Hojně využívaný samply a elektronický aranže jsou vyvážený, kytary účelný. Tak to má bejt. Ale když už srovnávám s Elefant, tak je tu lehkej kámen úrazu: Unique

Unique Figurines

uvádí Kytarista Sunshine Jirka Kouba nehodnotí Unique Figurines zcela bez výhrad. Uměl by si je představit jako předkapelu Sunz? Pokud vás zajímá, co by starší a zkušenější kolegové řekli o vaší partě, pošlete odkaz na váš BZ profil na mail redway@bandzone.cz. Nejde o to někoho strhat, ale spíš mu ukázat věci, které zatím nevidí a neslyší. Zrychlit proces. text a foto: Bandzone.cz

Jirka Kouba Pochází: z Prahy Releases: Velvet Suicide (1999), Necromance (2001), MGKK Telepathy (2009), Karmageddon (2011) Největší pecky: K.I.D.S, Today Detail: Mračí se, ale nemyslí to tak. A říká se, že kritiky tolik vychvalovaný Karmageddon je autorsky hlavně jeho práce.

číslo 1, 2011 | ročník IV

8

Camélia Jordana

Theophilus London

Moi C‘est [ + Paroles ]

Last Name London

Protože je francouzská, legrační a originální, a protože odjíždím na rok do Francie, a když to poslouchám, nejsem z toho tak vynervovaná.

Gabriela Matoušková, 17 let, Karlovy Vary

The Four Tet Everything Is Alright

Na Thea mě upozornil Kay jednou svojí recenzí plnou zajímavých postřehů – například, že kdykoliv do titulku napíše hip hop, čtenost jde okamžitě dolů.

Jako by byl hip hop lepra či co. Nebo že poslouchat Theovu novou desku Timez Are Weird These Days je jako usínat mezi plyšákama. A že děkuje raperům za to, že začali nosit úzký džíny. No, to taky děkuju.

(Over)

Psychedelický electro Kierana Hebdena je zárukou intergalaktickýho tripu bez požití čehokoli.

Oscar, 17 let, GAJ Litomyšl

Sonic Youth I Dreamed I Dream

Scratch (2001) režie Doug Pray Nedávný koncert DJ Qberta v pražské Lucerně připomněl doby, které většina z nás ani nezažila.

Ti, co o něm slyšeli, ho mají jistě spojeného se skrečingem. Na druhou stranu Qbert za měsíc oslaví 42. narozeniny, takže se jedná o dost starého patrona, to je jako kdybyste dnes poslouchali Tupaca nebo Jacksona.

Na koncertě jsem si vzpomněl na starší film Scratch, který dokumentuje počátky DJingu, skrečingu a dalších fenoménů hip-hopu. Teď co je za problém: Není to 50 Centovo Zbohatni nebo chcípni. Je to dokument, nemá to žádnej příběh a jedná se pouze o popis vývoje DJingu. Kulisa vhodná leda tak ke znuděnému usínání.

DEVO a Sonic Youth, tyhle dvě kapely jsem našla, když jsem ztratila svoji mp3 ve vlaku. Od té doby poslouchám všechno na walkmanovi a objevila jsem díky tomu plno tátových kazet, který sjížděl za svýho divokýho mládí. Samozřejmě bych tady donekonečna mohla vychvalovat The Horrors nebo TV on the Radio, ale proč, když ta za dob mých rodičů byla tak skvělá.

Ema Chorá, 17 let, Olomouc

The Doors Hello, I Love You Tenhle song mě vždycky dostane! Dívám se při tom na video a ty pohyby Jima jsou fakt skvělý. Ještěrčí král. A „ahoj, já tě miluju, řekneš mi svoje jméno?“,

Pusha T ft. Tyler Trouble On My Mind Pusha T, polovina z dvojice Clipse, se spojil s šíleným dítětem Tylerem The Creator a vypustili do světa singl z mixtapeu Fear Of God 2: Let Us Pray. Hudebně i vizuálně dokonalý zážitek, takhle nějak si představuju současnej zvuk, který bych ale do škatulky hip hop už radši ani necpal. Tyler si roli zlobivého dítěte se sádrou na noze užívá dokonale.

(Pasta)

Example Stay Awake Šéfka mi vyfoukla Theophiluse, ale naštěstí je na Ostrovech víc takovejch.

Já osobně sleduju Exampla.

Baví mě a vidim, jak roste, roste, roste a jednou všechny přeroste. Jeho hudba se líbí, neni to žádnej die hard ani pop shit, prostě něco mezi. Stay Awake je singl z nový desky Playing in the Shadows, která právě vychází. Tak to nezaspěte...

(PP)

Aloe Blacc I Need a Dollar

to je taky skvělý.

Catie Wernerová, 15 let, Nýrsko

Chemical Brothers Galvanize Protože je to hrubá hudba, neasi. :) Marek Adamec

Guest Pošli nám i ty svůj hudební tip. Ukaž, jaký máš vkus. Pochlub se svou oblíbenou partou. Čekáme na info@redwaymag.cz.

Je to má jarní ukolébavka, melancholie v ubrečenym srpnu a na podzim mě tenhle song bude určitě provázet taky. Blacc je vynikající soulovej zpěvák, vyzrál z hip hopu a teď spolupracuje na projektech, kde soul prolíná s klasikou. Což je mimochodem naprosto skvělá věc (hledej youtube: aloe blacc made), i když náročná na poslech.

(FunkFu) +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

www.redwaymag.cz

9

smysly /

text: Michaela Hečková foto: archiv

PROJEKT

KNIHA

PechaKucha Night

Generace A

www.pechakucha.cz

Douglas Coupland 2011, Volvox Globator

V souvislosti s tématem čísla se hodí připomenout kultovní večírek na způsob novodobých gladiátorských her pro intoše. Vymysleli ho Japonci a jeho název v překladu znamená něco jako „zvuk konverzace“. O co jde: někde, kde je promítací plátno a ozvučení, se sejdou architekti, designéři, vývojáři, grafici, umělci a všichni dejme-tomu-kreativní-lidi světa, aby ve 20 obrázcích (slidech) představili svoji práci a popsali podstatu své geniality. A protože čas jsou peníze, každý má na jeden obrázek jen 20 vteřin, dohromady tedy necelých 7 minut. Účast je prestižní, z RedWaye pozvání přijali a peklem prošli Pasta Oner , Michal Nanoru, FunkFu a Joachim Dvořák. Šéfredaktorka odmítla, že by na to prý neměla nervy. V Čechách si na PechaKucha Night zajděte v Praze, Brně nebo Ostravě. Jestli to máte moc daleko, zkuste získat slavnou licenci i pro své městečko.

FILM

A máme tady kult číslo 2. Douglas Coupland nejdřív napsal Generaci X, knihu o partě mladých lidí, co se každý den rvou s tvrdým světem korporací a velkých firem a vypráví si o tom příběhy. Generace A teď na legendární generační výpověď navazuje ostrou sci-fi satirou, ve které se v blízké budoucnosti kdesi v Americe potkává pětice lidí z celého světa, aby vyřešili záhadu týkající se podivného vývoje planety. Dost dobré. Chytré.

APLIKACE

Pod vlivem lásky

Školní sešit

režie Sion Sono 2008

www.facebook.com/SkolniSesit WWW.skolnisesit.cz

A opět k tématu: Sion Sono je šílenec. Pár let zpátky uvedl na filmovém festivale v Karlových Varech svůj zatím nejdelší film Pod vlivem lásky, co se komíhá na hranici absolutně ztřeštěné komedie, katolického poselství, romantického kýčovitého příběhu a dokonale bizarní bláznivosti vyprávěné zběsilým videoklipovým tempem.

Pod vlivem lásky je nejrychlejší čtyřhodinový film, jaký jste kdy v životě viděli. Je jako energie sbalená na daleké cesty.

Na Facebooku existuje skupina „Můj školní sešit slouží jenom k tomu, abych na něm svačil/a“. Jenže takhle už to být nemusí. Projekt Školní sešit přináší možnost on-line zapisování do virtuálních sešitů, které jednou provždy utne staré zdlouhavé kopírování nebo dopisování učiva. Sešity se dají nasdílet a do jednoho může doplňovat informace víc studentů najednou, takže před sebou máme vlastně takovou malou českou Wiki. Doporučujeme!

číslo 1, 2011 | ročník IV

10

test /

test připravila Laura Haiselová

TEST DĚJEPIS ZAJÍMAVĚJŠÍ, NEŽ JSTE SI MYSLELI

a) 5000 b) 8000 c) 14 000 2) Ve starověkém Římě bylo velmi populární travičství. Třeba Livia podle pověsti otrávila svého manžela císaře Octaviana Augusta tak, že... a) mu ve spánku nakapala jed do ucha b) napustila jedem jeho oblíbený hřeben c) natřela jedem fíky, které jedl Augustus přímo ze stromu 3) Proslulým bláznem ze starověkého Říma byl císař Caligula. Ten kvůli sporu s politiky jmenoval senátorem... a) koně b) svého syna c) sochu na náměstí v Římě 4) Egyptské písmo bylo rozluštěno díky Rosettské desce, na níž byl jeden text napsán dvěma typy hieroglyfů a jedním dalším jazykem. Jaký jazyk to byl? a) řečtina b) latina c) angličtina

6) Kníže Václav nechtěl, aby Čechy byly vydrancovány a zničeny, a tak se raději podrobil saským a bavorským vévodům. Každý rok jim platil daň z míru, která zahrnovala... a) 500 hřiven stříbra a 20 volů b) 80 krav a 9000 grošů c) 400 hřiven zlata a 15 velbloudů

12) Syn Marie Terezie, Josef II., si liboval v reformách. Zavedl například jeden zákon týkající se Velikonoc. Byl to:

7) V rámci bojů o český trůn na sebe Přemyslovci vzájemně útočili. Například Jaromír byl na rozkaz svého bratra Boleslava III...

a) zákaz pletení pomlázek z vrbového proutí b) zákaz barvení vajíček c) nařízení o povinném koledování

a) zbaven všech končetin b) oslepen a vykleštěn c) odvezen do kláštera

13) Titanic byl na svou dobu velmi dobře vybavená loď. Která z následujících místností na něm chyběla?

8) Karel IV. byl ideálním těžkým rytířem.

Na svou dobu byl neobvykle vysoký. Měřil celých...

a) pařížská kavárna b) tělocvična c) muniční sklad

a) 168 cm b) 173 cm c) 178 cm

14) Jaké bylo vysněné povolání Adolfa Hitlera?

9) Johanka z Arku, která pomohla Francii vyhrát stoletou válku, byla nakonec upálena za kacířství. Před svou smrtí měla jedno přání. Jaké? a) chtěla mít před očima kříž b) chtěla ostříhat všechny vlasy c) chtěla, aby byla do její hranice přidána levandule, aby lépe voněla

5) Jedním z populárních sportů ve starověkém Řecku byl pankration. Co to bylo?

10) Jindřich VIII. Tudor, který v Anglii prosadil protestantskou anglikánskou církev, se proslavil počtem svých manželek. Měl jich:

a) závod koňských spřežení b) pětiboj c) zápas podobný boxu

a) 6 b) 7 c) 8

www.redwaymag.cz

11) Leopold I., vládce habsburské monarchie (tedy i Čech), měl... a) obrovský knír b) velmi krátké nohy c) nadměrně velký spodní ret

a) malíř b) řezník c) instalatér 15) Která z následujících osobností nebyla levák? a) George Washington b) Alexandr Veliký c) Julius Caesar

Řešení: 1b, 2c, 3a, 4a, 5c, 6a, 7b, 8b, 9a, 10a, 11c, 12b, 13c, 14a, 15a

1) Čchin Š‘-chuang-ti, první vládce sjednocené Číny, nechal vyrobit obrovskou armádu terakotových vojáků, kteří měli chránit jeho věčný spánek. Kolik mužů údajně bylo v terakotové armádě?

11

na tripu /

text reportáže: Kay Buriánek ú vod: Martina Overstreet foto: Tomáš Třeštík

Boys and girls

Když jste byli malí, frčel zrovna electro clash. Moimir Papalescu měl kapelu The Nihilists a jejich první deska se jmenovala Analogue Voodoo. Koukali jsme na to jako blázni. Zpěvačka La Petitte Sonja měla ujetej sex appeal padlýho anděla a všichni začínající hipsteři s ní chtěli okamžitě chodit. Moimir v černým obleku a s černýma brejlema na bílý tváři (absolutně bez výrazu) zase připomínal biorobota z béčkovýho sci-fi filmu. Vypadal přesně tak, jak jsem si já představovala, že by šaman něčeho, čemu se říká analogový voodoo, měl vypadat. Akorát že jsem se na něj kvůli tomu dlouho styděla promluvit – měla jsem pocit, že na to, abych ho zaujala, jsem příliš lidská, pozemská.

and heroes...

Moimir se časem proměnil v Magnetika z Magnetik (další z jeho mnoha kapel) a nakonec jsme se skamarádili tak, že přijal roli v našem konspiračním výletu. On, který nesnáší teenagery, nemá rád, když se kolem něj motá moc lidí a děje moc věcí; on, který svou NAPROSTO UNIKÁTNÍ SBÍRKU ANALOGOVÝCH NÁSTROJŮ drží pěkně pod zámkem a radši o ní ani moc nemluví, svolil, že RedWay bude první, komu ji ukáže. Ne teda celou, jenom část, ale stejně... Mezi tou víc než stovkou exponátů (všechno zapojený a normálně funkční) má třeba takový skvosty jako Mini Moog model D z roku 1975 nebo kultovní bicí automat Roland CR-78, na kterej hráli Depeche Mode, Ultravox i Phil Collins. A to už je něco.

Všechno teda nejvíc super, až na jeden malinkej

háček – RedWay výlety jsou tajný, takže vám, čtenářům, nešlo ani slůvkem naznačit, jaká příležitost se nabízí. Potřebovala jsem nutně ještě jednu známou tvář, která by přitáhla lidi se zájmem o tenhle druh hudby... Potřebovala jsem ji, a proto mě nezajímalo, že Kay Buriánek dva dny nespal, protože buď lítal po stagei, nebo se v autě kodrcal k další stagei, případně vybaloval a zase zabaloval aparaturu. Zatvrdila jsem svoje srdce a bylo mi jedno, že ta horká červnová neděle byla asi jediná v roce, kdy mohl spát až do oběda a zbytek dne proflákat s kapelou u soukromýho bazénu na nějaký grill party. A on ani neprotestoval, bez řečí se ráno vymotal z postele a vyrazil na nádraží. Samozřejmě že ne kvůli mně. Tu slavnou Moimirovu sbírku totiž sám taky ještě neviděl.

Na video se podívejte na www.redwaymag.cz v sekci Video.

V hlavních rolích: pražští středoškoláci Martin Kunc, Lukáš Vacek, Sára Šimáčková, Soňa Juríková, Martina Netíková a Moimir Papalescu Ve vedlejších: Tétéčko (foto) Jarek (kamera) Kay (vedoucí zájezdu) a Almela (náhodný kolemjdoucí)

C

o tomuhle předcházelo, nechtějte radši ani vědět.

Na všechno spousta času. Jako vždycky. A potom panický zjištění, že na tramvaj už to není a nezbývá než zavolat taxíka.

I ten se ploužil jako šnek, takže jsem pak na Hlaváku v totálním stresu málem odtáhnul do vlaku nějakou partu skautů v domnění, že to je ten můj tým snů. Nakonec jsme se ale všichni našli.

číslo 1, 2011 | ročník IV

12

T

eď už nebylo kam utéct, a tak začal drobnej křížovej výslech. Protože Tétéčko má praxi z předchozích tripů, stal se vrchním vyšetřovatelem. Moc jsme se toho nedozvěděli, zatím na slovo skoupí a pořád ještě ostýchaví účastníci odtajnili pouze fakt, že až na jednu slečnu jsou všichni z jedný školy. Tomu říkám zpravodajskej úlovek, hehe.

V

tipkování jsme nemohli věnovat moc času, protože tenhle vlak nikde nestaví, jak kdysi pěl Olympic. Teda aspoň mezi Prahou a Pardubicema ne.

Jo, a přesně – v návalu rafinovanosti se mi podařilo propálit, kam jedeme, čímž jsem si vysloužil prvního mongolíka (smajlík pro blbečky). Snažil jsem se to kamuflovat aspoň strašením, že na nádraží nás bude čekat chlápek vzhledu podchlazenýho Jacka Rozparovače, ale nezabralo to.

N

ašich pět statečných si možná myslelo, že tohle je poslední fotka, kterou naše hororový komando pošle jako pohlednici maminkám a tatínkům a která pak bude výstražně viset na nástěnce u nich ve škole. Moimir se slušně představil, vlídně všem potřásl rukou a totálně zdecimoval už tak vyjukaný kluky a holky od boku vypáleným dotazem, jestli si vzali plavky. Rozpaky by se v tu ránu daly krájet.

P

rošli jsme dusnem omámeným centrem Pardubic až k pizzerii s rezervovanýma stolama a... To nevymyslíš!

Vatikánská kohorta dorazila na čas.

M

ezi těstovinama a nespočtem nealko drinků poletovaly Moimirovy těžko uvěřitelný příběhy, kterých má za ty dlouhý roky, co stál na nejrůznějších pódiích s nejroztodivnějšíma individuama, doopravdy nepočítaně. Soňa mohla ten den doma slavit svoje šestnáctiny, ale statečně je vyměnila za výlet do neznáma, což Moi ocenil podepsaným cédéčkem s manuálem, že chce určitě znát její názor, i ten případně negativní. A Soňa tak později na jeho FB profilu skutečně učinila.

www.redwaymag.cz

13

na tripu /

V

„ porovnání s novými křápy je tohle nástroj, který má duši. Jeho zvuk je barevnější a dynamičtější, rozdíl asi takovej jako přesednout ze škodovky do porsche,“ pravil milovník rychlých vozů Moi Papa a seznámil nás s analogovým syntezátorem Moog Realistic z 80. let. V Čechách ho moc lidí nemá, ale rád ho používal třeba jeden nezajímavej stařec Peter Gabriel.

A

jsme na místě. V šamanově svatyni, ve studiu, kde oživlý kyborgové tancujou, jak on rituálně píská. Tady se nachází malá část jeho legendární sbírky, tady je Moimirovo! Přísně utajovanej cíl cesty konečně odtajněn.

A

nděl na okně připomíná, že Analogue Voodoo se stalo deskou roku 2004 v kategorii Dance. Jinak my dva zrovna předvádíme, že se na analogových instrumentech dá poměrně rychle a snadno tvořit. Zvládne to i takovej kytarista, jako jsem já. Hraju rytmy, Moimir dělá basu: „Ty máš ale rychlý prsty, to jsem teda netušil,“ vtipkuje. Vtipálek.

T

ady to vypadá, že jsme zkomponovali nejmíň …. hm, nevim co, pravda ale je, že jenom hledáme zpáteční vlakový spojení. Studenti pijou ve vedlejším pokoji limonádu, vy si všimněte soustavy pod obrazem. Je to modulární systém od německého konstruktéra Dietera Doepfera, který vyvíjel nástroje speciálně pro skupinu Kraftwerk. „Koupil jsem ho v Berlíně. Je to vlastně takový speciální organismus, vytváří takzvané živelné zvuky..., abgefahrene Teppiche.“ Ja, natürlich!

číslo 1, 2011 | ročník IV

14

N

ikdo neměl žádný dotazy, a tak jsme vypadli ven do města. V Pardubicích byl zrovna leteckej den.

T

ohle je takzvaná atmoška. Už to znáte, že jo. TT to vyfotil cestou do parku.

Ten mají v Pardubicích nádhernej, jakože fakt. A narazili jsme v něm na Almelu, bývalýho kytaristu od Anety Langerový, teď v angažmá v Kapele hrůzy pana Hrůzy a zároveň strojvedoucího a promítače kapely Photolab.

Seděl s knížkou pod stromem a těžko říct, kdo z nás byl z tý náhody víc vyděšenej. Každopádně se k nám přidal, poklábosil, i nějakou tu limču vypil.

M

ilé děti, ten hodný biorobot má pro vás jedno štrýtový moudro, který objevil na nočních toulkách městem perníku.

B

ěhem manévrů po městě se na nás nabalil houf paparazzi, pročež bylo třeba uchýlit se k násilí.

Hrdej na to nejsem, ale co se dalo dělat… Fotografy biju vždycky s úsměvem!

A

jsme zpátky v pražský realitě. Jasně, vejlet to byl super, ale zejtra místo analogovýho voodoo zase škola... To nadšení, že víkend je u konce, bych vám přál vidět, hehe. Tak ještě jeden podpis na cédéčko a čau, já mažu pod sprchu a pak dospat, co už stejně nikdy nedospím.

www.redwaymag.cz

15

tĂŠma /

ilustrace: funkfu.net

J a p o n s k o

téma /

text: Jana Kománková / www.protisedi.cz, Radio 1 a Martina Overstreet foto: profimedia.cz

J p & k a o e p p v i o i n s s u k a ý l

8

t i p ů

hudebního publicisty a autora knihy Hudba ohně Karla Veselého

číslo 1, 2011 | ročník IV

Hudba až na druhém místě

Japonské popové hvězdy vypadají děsně cool.

Ale kromě japonských teenů je skoro nikdo neposlouchá. Proč asi?

Z japonské kultury i průmyslu toho zbytek světa zná a obdivuje spoustu, existuje však několik fenoménů, které jsou sice Japonci strašně oblíbené, nicméně ostatní nad nimi ohrnují nos. (A teď zrovna nemyslíme automaty na použité kalhotky.)

Japonci milují americkou a evropskou hudbu, ale samozřejmě obdivují i vlastní kapely a DJe. Za hranicemi má váhu jen minimum z nich; týká se to hlavně DJů. Světových turné a uznání hudebních kritiků se dočkal třeba hiphopový génius DJ Krush (v Praze poctil svou návštěvou jeden ročník Mystic Sk8 Cupu), pak houseový DJ Satoshi Tomiie, experimentální kapela Pizzicato Five, skladatel a herec Ryuichi Sakamoto, jazzovo-elektronický

Skupina X Japan

experimentátor Nobukazu Takemura, exčlen kapely Deee-Lite Towa Tei, noise šílenec Merzbow, všestranný Cornelius (muzika pro Game Boy Advanced i k filmu Scott Pilgrim vs.

The World), drum&bassový skladatel Makoto a techno legenda Ken Ishii.

Jména pro fajnšmekry, i v rodné zemi je poslouchají spíš zasvěcení.

Hitparádami hýbe něco úplně jiného, nám skrytého a možná těžko pochopitelného. J-pop a visual kei.

J-pop J-pop je zkratka z japanese pop (překvápko, co?), a jelikož má Japonsko hned po USA největší hudební trh na světě, je to taky pěkně macaté průmyslové odvětví.

Jeho první zvláštností je jazyk – zpívá

KO MIKS

Džundži Itó / Spirála 1–3 Zoner Press Obyvatele městečka kdesi v Japonsku posedla zvláštní fascinace spirálami, ze které nemůže vzejít nic jiného než šílenství. Až tři knihy tohoto slavného manga hororu dočtete, bude se s vámi taky točit celý svět.

18

Lotyšsku mají i v Japonsku hromady nepříliš významných hudebních projektů. Známá témata a postupy se v nich rozvíjejí s různými místními specifiky. Už někdy od dob, kdy Japonce okouzlili zmínění Beatles a americký folk (tomu říkají fōku), přetvářejí západní styly do netušené exotiky.

Image není na nic, image je všechno

se sice v japonštině, ale některé hlásky se vyslovují poangličtěle.

U nás by se vám smáli, kdybyste zpívali lejska místo láska, v Japonsku vám za to dobře zaplatí.

J-pop vyrostl pod vlivem britské muziky 60. let, hlavně The Beatles, první bílé kapely, která měla v Japonsku velký koncert. Na plný plyn se ale rozjel a svůj název dostal až v letech devadesátých a od té doby se rozrůstá do nespočetně žánrů, pro nás někdy lehce bizarních.

Jedním z nich je třeba anison, muzika k animovaným filmům. Cédéček s písničkami z anime seriálů vychází nekonečná řada a herci, kteří dabují kreslené hrdiny, jsou díky tomu tak slavní, že si dobře vydělávají i vydáváním vlastních alb.

Něco jako Depeche Mode Jediná japonská hudba, které se daří mezinárodně a má nějaký vliv na světovou scénu, je elektronika (kromě jazzu, kterým se teď nezabývejme). Skupina Yellow Magic Orchestra pobláznila celou jednu generaci mladých lidí natolik, že se jí začalo říkat YMO Generation. YMO proklestili cestu stovkám pozdějších elektro kapel, a přestože se rozpadli už v roce 1983, jejich kariéra tak docela neskončila. Zůstali kultem a pořád prodávají slušné množství desek jak doma, tak v cizině.

Samozřejmě existuje i spousta tradičněji znějících „normálních“ kapel, které vzešly z rocku, folku nebo syntezátorové muziky 80. let.

Stejně jako někde v Německu nebo

Když byla v 80. letech západní televize plná metalistů s natupírovanými melíry a novoromantiků s rudou rtěnkou a zacuchanými vrabčími hnízdy na hlavě, Japonci zavětřili. Androgynní zpěváci, fantastické kostýmy, hodně laku na vlasy... Jeden se nejdřív podiví, že zrovna tohle vzbudilo jejich pozornost, když jsou odmalička vychováváni v tradici „krásné a správné rovná se jednoduché a účelné“, ale není to právě proto?

V určitém věku přece všichni dojdeme k tomu, že všeobecně uznávané je nutno popřít a vydat se vlastní cestou. Mladí rebelové tedy zvedli pohozenou (zdobnou) rukavičku a začali to dělat po svém.

Ovšem taky je pravda, že tradice je železná košile a člověk se jí jen tak nezbaví. Z toho důvodu byly všechny ty hudební styly pochopeny a uchopeny s typicky japonským důrazem na formálnost, díky čemuž sice image dosáhla nejvyšší přesnosti, zato hudba zůstala stát někde na vedlejší koleji. Jako pouhý doplněk vizuálního kódu, což je tak nějak přesně opak toho, jak „pravou“ hudbu vnímají Evropani a speciálně my, Češi. A tak čas, který Franta ve Slaném tráví cvičením na bicí, věnuje Ryu z Tokia zkoušení nejlepšího laku na nehty, a na rozdíl od Franty vypadá fakt dobře.

Hodně make-upu, tužidla na vlasy a nápaditých oblečků mu sluší.

I v Česku si pak mnohá teenagerka vloží na svůj blogísek raději jeho fotku než Frantovu, přestože na ty bubny hraje už málem tak dobře jako Igor Cavalera. Mimochodem tajemství přitažlivosti visual kei pro

V Ý T VAR N É UMĚ N Í

Takaši Murakami www.takashimurakami.com Roztomilé superplacaté postavičky nejslavnějšího asijského výtvarníka současnosti se nacházejí někde mezi reklamní grafikou a komiksem, v aukčních síních se ale prodávají za ceny, kterých nedosahují ani obrazy starých mistrů. Spolupracuje s Kanye Westem i Googlem a jako jediný výtvarník se vešel do seznamu nejvlivnějších lidí světa podle časopisu TIME. Mezi jeho fanoušky patří celá redakce RedWaye.

www.redwaymag.cz

19

dospívající slečny je mimo jiné v tom, že hubení hošíci jemných obličejíčků navlečení do krajek a péřových boa vypadají tak trochu jako ony samy, a jsou proto ideálními objekty ke ztotožnění. Mnoho vědeckých studií už dávno doložilo, že zájem o mužný vzhled (svalová hmota, hlubší hlas a strniště na výrazné bradě) se u dívek dostavuje až se sexuální zralostí, což určitě není ve třinácti letech. A ještě něco: hledat u těchto namalovaných a načesaných chlapečků něco homosexuálního nebo transsexuálního je podobně logické jako pátrat po lesbických sklonech u manažerky v kalhotovém kostýmu. Je to prostě jenom móda, na funkci to nebude mít vliv. ;) Členové kapel se světu ukazují nejen obyklými způsoby, tedy na fotkách a na koncertech, ale rádi také točí speciální videa jen pro členy svého fanklubu, ukazují záběry ze zákulisí a bývají k vidění i v reklamách. Jejich vzhled inspiruje módní návrháře, jimž punkový nebo heroinový look připadá už málo shocking, s muzikou je to ale úplně jinak – v podstatě nikoho neovlivňuje. Překvapivý je na ní jedině moment, kdy se s ní setkáte poprvé: ke zženštilému vzhledu interpretů by člověk čekal popík nebo tak něco, většina kapel však hraje docela ostrý, i když nijak originální rock a metal s trochou popu a někdy dokonce industrialu. Přesto se X Japan, Dir En Grey, Miyavi nebo The GazettE staly japonským vývozním artiklem, s čímž koneckonců souvisí fakt, že dovozem hadříků příbuzného stylu gothic lolita se v Česku zabývá po všech stránkách úspěšný Tomio Okamura.

téma /

text: Jiří Flígl foto: archiv

N a k o u k n u t í

p j f o a i d p l o m k n u i s m k o é Jen pro zatvrzelé n h movie lovers o o

V Japonsku se filmy točí jak na běžicím pásu. Množství domácích titulů uvedených do kin se v posledních letech pohybuje okolo čtyř stovek ročně, což znamená, že některé dny v roce mají premiéru i dva filmy najednou. Po Indii, USA a Číně je japonský filmový průmysl nejvýkonnější na světě, a také jeden z nejstarších a nejstabilnějších. A co se tedy točilo a točí? Jak vznikají trendy, kulty, klasika, co Západ přijal s nadšením a co se u nás naopak asi nechytne?

Film jako znamení doby

Když se řekne Japonsko, vedle suši a gejš se nám obyčejně vybaví samurajové, Godzilla, Naruto a další anime postavy, případně všemožně přehnané projevy sexuality či násilí.

Všechny tyhle prvky vycházejí z japonských filmů, které se prosadily v zahraničí. Japonská kinematografie má dvě tváře – jednu svým zájmem a poptávkou vytvořili fanoušci ze Západu, druhá vychází z výběru domácího publika. Nejsou si moc podobné.

DV D

Naušika z Větrného údolí Filmhouse První velký animovaný film režiséra Hajao Mijazakiho (Cesta do fantazie, Princezna Mononoke) je úchvatný epos s ekologickým poselstvím.

Po nespecifikované katastrofě zalidnila příroda planetu Zemi divnými mutanty a lidé musejí řešit, jestli je tu pro ně samé ještě vůbec místo.

Začne lidstvo konečně žít s přírodou v míru?

číslo 1, 2011 | ročník IV

20

Stejně jako svého času u nás musel i v Japonsku film občas sloužit politickým účelům. Tak třeba po porážce Japonska ve 2. světové válce si ho okupační úřad americké armády vybral jako ideologický nástroj k přeměně země. Aby Japonci rychleji zavrhli předválečné nacionalistické císařství a začali budovat demokratickou a průmyslově orientovanou společnost, zakázali jim Američani točit a promítat filmy, které by oslavovaly japonskou minulost, a naopak upřednostňovali snímky ukazující americký styl života.

Když ale v roce 1952 z Japonska odešli a cenzura skončila, okamžitě nastoupil boom samurajských a fantastických filmů, které dnes považujeme za typicky japonské, protože se v nich oslavuje historie a zdůrazňují se hodnoty jako čest, loajalita, hrdinství nebo sebeobětování ve prospěch celku.

Tehdy vznikly nejznámější a dodnes uznávané klasiky jako melancholický Příběh z Tokia, legendární Godzilla nebo slavný epos Sedm samurajů, předobraz později natočeného amerického westernu Sedm statečných.

Pak přišla šedesátá léta a s nimi, opět podobně jako v Československu, duch „nové vlny“.

Ve filmu se začali prosazovat drzí mladíčci, kteří do poněkud sterilního a konzervativního prostředí přinesli aktuální společenská témata a touhu experimentovat s formou a způsoby vyprávění. Tento trend zasáhl celý systém, a tak se nové postupy projevily nejen ve filmech o bouřící se mládeži (do té doby nevídaných) a sociálních dramatech, ale právě i v samurajských snímcích jako

Harakiri či Zběsilost. Sedmdesátá léta uběhla v horečnatém souboji kina a televize o diváky – zatímco televize hájila v japonských domovech tradiční hodnoty a rodinná melodramata, přítmí sálů se stalo místem agresivních pokleslých snímků plných nahoty, sexu, násilí a gejzírů krve – z těch, co určitě stojí za pozornost, jmenujme aspoň Lady Snowblood, z níž čerpal inspiraci Quentin Tarantino při tvorbě své epopeje Kill Bill.

Takový normální extrémní film Konzervativnost prostupující osmdesátky způsobila, že zájem o japonské filmy klesl v zahraničí na nulu. Na začátku devadesátých let mu však vlili do žil novou krev filmaři přicházející z oblasti amatérské tvorby a videobraku. Uhodili hřebík na hlavičku, protože kolem roku 2000 už japonské filmy platily za jeden z nejvyhledávanějších artiklů světových festivalů a pronikaly do západních kin. Osvobozené od omezení studiového systému

a drahých natáčecích technologií představovaly vroucí hrnec, pod kterým pěkně zatopil například radikální experimentátor Šinja Cukamoto s kyberpunkovou industriální symfonií Tetsuo o proměně člověka v kovové monstrum, nebo Takeši Kitano, v jehož tvorbě se sváří jeho mnohoznačná osobnost vytříbeného estéta (Scény u moře), podlého přízemního komika (Všichni to dělají!) a představitele gangsterských dramat (Ohňostroj), přičemž všechny uvedené polohy mistrovsky spojil v uhrančivé letní komedii Kikudžiro.

Mezi vyznavači filmových extrémů proslul i Takaši Miike se snímky Konkurs nebo Ichi the Killer, které přitahují pozornost extrémním násilím, současně však představují odzbrojující ukázky vtipného přístupu ke schématům žánrových filmů. Mezi nejvyhledávanější filmové kategorie patřil horor (což ostatně platí dodnes a v šuplíku každého správného hipstera jich pár najdeme). Ten na jedné straně představovala série Ring Hidea Nakaty a řada dalších titulů s postavami ženských plíživých duchů s rozevlátými černými vlasy, které pronikly i do Hollywoodu, kde se natočilo pár jejich více či méně zdařilých remaků. Proti tomuto trendu se postavil Kijoši Kurosawa se svými existenciálními horory, do nichž místo prvoplánových lekaček a krvavých nechutností umístil zneklidňující hutnou atmosférou a rozklad racionality. Hlasem mladé generace se na straně středního proudu stali tvůrci Šundži Iwai a Isao Jukisada, jejichž filmy All About Lily Chou-Chou a Go! sálají naléhavostí, nespoutanou energií a bez kompromisů rozebírají například šikanu či postavení jednotlivce v kolektivu vrstevníků.

Stejné motivy tvoří také základ strhujícího nezávislého snímku Modré jaro, v němž se jeden z nejosobitějších talentů nového tisíciletí Tošiaki Tojoda expresivně vyjadřuje k přátelství, vykořeněnosti a melancholii dostavujících se v posledním ročníku střední školy.

Anime, anime, anime Slavnou kapitolu japonské kinematografie tvoří animované filmy

a televizní seriály nazývané anime.

Animace v Japonsku nepředstavuje žánr, ale celou rozsáhlou odnož filmového průmyslu. Animuje se vše, od opulentních sci-fi a akčních spektáklů přes citlivé romance až po brakové horory a tvrdé porno.

Animací lze totiž ztvárnit cokoli, především pak rozličné fantazijní světy či futuristická dobrodružství, jejichž výroba v podobě fotorealistických triků pro hraný film by byla příliš nákladná. Anime má na Západě početnou skupinu fanoušků, kteří zpravidla vyhledávají televizní produkci, protože do kin se dostane pouze pár titulů, navíc většina z nich je navázaná na nějakou zavedenou franšízu jako Pokémon, Naruto, Detektiv Conan či Doraemon. Přesto má anime několik světově uznávaných autorských osobností. Tak třeba Kacuhiro Ótomo svým rozmáchlým kyberpunkovým apokalyptickým eposem Akira v roce 1988 prakticky zahájil zájem zahraničních diváků o japonský film.

Kvalita animace brala dech a ani po těch letech nevyčichla (tričko s hlavním hrdinou ostatně hrdě nosí i šéfredaktorka RedWaye), úspěch u západního publika však zaručoval hlavně univerzální příběh, který jako by si podával ruku s díly A. C. Clarka a dalších klasiků žánru. Podobný rozruch jako Akira vyvolala už jen filozofická sci-fi Ghost in the Shell Mamorua Ošiiho. Oba jmenovaní autoři posouvají technologické možnosti anime – jejich poslední tituly Steamboy a Armáda v nebesích zaujmou bezešvým skloubením animace 3D objektů a kreslených postav. Největšími hitmakery japonské kinematografie, co v domácí návštěvnosti poráží hollywoodské blockbustery, jsou již řadu let tvůrci Hajao Mijazaki a Isao Takahata z autorské společnosti Ghibli, ke kterým se jakožto zdroji inspirace hrdě hlásí například slovutné studio Pixar.

Zatímco Mijazaki se ve snímcích jako Princezna Mononoke, Cesta do fantazie či Ponyo z útesu nad mořem zaměřuje na témata hranice dětství a dospělosti či soužití člověka s přírodou, které zpracovává do fantaskních dobrodružných příběhů, Takahata natáčí civilnější příběhy

o kouzlu i tíze každodennosti. Jako příklady uveďme jeho mrazivé válečné drama dvou sirotků Hrob světlušek či karikaturní rodinnou grotesku Mí sousedé Jamadovi.

Naprostým solitérem byl nedávno zesnulý Satoši Kon, jenž se vydával do uhrančivých světů, v nichž se prolínala realita s představami či sny. Vedle debutu Perfect Blue s paranoidní a schizofrenní atmoškou si pozornost zaslouží jeho opus magnum Paprika, z jehož základní myšlenky o vyšetřování zločinu uvnitř snů vychází nedávný americký megatrhák Počátek.

Ta druhá tvář Zatímco našim západním očím se japonská kinematografie zdá energická a tvůrčí, plná originálních nápadů, ve filmu určeném pro domácí trh je situace poněkud odlišná. To jsou ty dvě tváře, z nichž tu skutečně japonskou, určenou výhradně Japoncům, formují velké televizní společnosti a zaplavují kina filmovými verzemi svých úspěšných seriálů. Čtvrtinu z celoroční produkce navíc tvoří pro speciální kina určené erotické snímky, které jsou ale tak mizerné, že nepřinášejí nic, ani ono kýžené vzrušení. Originální náměty vlastně neexistují, producenti radši sázejí na jistotu a vybírají si už prověřené knižní, komiksové či právě televizní předlohy. A to neplatí pouze o středním proudu z multiplexů, ale i o nezávislé produkci odkázané na malá kina a zahraniční festivaly. Úroveň současné japonské kinematografie zvyšuje především hrstka zavedených režisérů jako Takaši Miike či Rjúiči Hiroki, kteří přešli z undergroundu do mainstreamu a náměty, co by v jiných rukou skončily jako tuctové žánrovky, povyšují na skvělá divácká díla. Ačkoli vlna západního zájmu opět opadla, právě díky této hrstce stále aktivních osobností a několika málo nových talentů si japonský film udržuje svou pověst a naději, že brzy zase něco vznikne.

Poznámka k názvům filmů: Pokud jsou v textu uvedené české názvy, jedná se o snímky dostupné u nás na DVD.

DI VA DL O

Malé divadlo kjógenu www.mdk.webgarden.cz Chodit na japonské divadlo je teď v módě, tady máte jednu možnost: Tradiční divadlo kjógen, které na rozdíl od ostatních „vážných“ forem (no, kabuki...) má diváka především rozesmát. Frašky vysmívající se nadutosti, lakotě nebo lidské hlouposti hraje už deset let brněnský soubor Malé divadlo kjógenu. Vtipné texty jsou samozřejmě v češtině, všechno ostatní ale zůstalo japonské.

www.redwaymag.cz

21

téma /

text: kay BURIÁNEK foto: archiv Sunshine

J a p o n s k o

O p e n w i d e !

Japonsko mě vždycky děsně lákalo, a když přišla příležitost se tam podívat s kapelou na turné, byl to sen o ráji smíchanej se svíravým pocitem kolem žaludku, jako když v nějaký psychopatický sci-fi vizi cestujete na Mars. Nevíte, co přijde, ale chvějete se nedočkavostí.

První turné bylo po středoostrově Honšú se základnou v Tokiu a paprskovitejma výletama do všech větších měst. Trvalo asi deset dvanáct dní plus jeden leteckej trip na ostrov Hokkaidó, do Sappora. Nedělal jsem si zápisky, kolem hory Fudži jsem prosvištěl nevzrušeně jako kolem Řípu cestou na návštěvu k tetě, ale hodně těch vůní, obrazů a pocitů mám pořád pod kůží. A budu je tam mít už nadosmrti, za což jsem samozřejmě rád.

RO MÁ N

Jasutaka Cucui / Konec stříbrného věku Euromedia Group – Odeon Jednoho dne se vláda rozhodne, že v zemi už žije příliš mnoho seniorů, a tak začne jejich stavy snižovat s takzvanými „battle royale“ – souboji na život a na smrt. Kdo si za poslední úspory koupí největší zbraň, ten vyhraje!

Klasik japonské sci-fi servíruje bláznivou satirickou grotesku.

číslo 1, 2011 | ročník IV

22

První masakrální pocit byl z počasí.

Neodhadli jsme to, podcenili povrchní informatiku a odlítali s představou, že když tady v Evropě se pomalu chystá podzim, „tam to bude podobný“. Velký ne, třicet stupňů a vlhko jak na tropickým ostrově.

Příjezd do Tokia po devastujícím dlouhým letu byl osvobozující, letištní hala klimatizovaná, a tak ta pravá řezničina začala, až když jsme vylezli ven, kde na nás čekala pididodávka.

Jsme poměrně vysoká kapela a s dvěma japonskejma průvodcema jsme museli působit dost bizarně.

Ale nikdo se nesmál, protože Japonci nejsou jízlivý, smějou se ze zdvořilosti, a tohle zrovna nebyla situace k ukazování si prstem na partu pitomců ze střední Evropy.

Tokio je neskutečná jízda. Postupem času ta omámenost částečně povolí, ale první dojem je omračující.

Trumfovali jsme se v přirovnáních, zatím asi vede „fantasmagorický futuristický retro à la Blade Runner“.

Kdo tenhle film Ridleyho Scotta viděl, ví, o čem mluvím, kdo ne, tomu ho doporučuju. Minibyt, kterej jsme měli pronajatej, vypadal jako o trochu větší domeček pro Barbie a Kena.

Spali jsme v malý místnosti, na zemi, jenom omotaný prostěradlama, a naši dva domorodý průvodci, DJ a řidič, nocovali v zašupovací skříni.

Každej z nich měl jednu poličku, spacák, a když jim náš neutuchající „party mode“ začal jít na nervy, se sepnutejma rukama se mírně poklonili, lámanou angličtinou řekli „Dobrou noc“ a zmizeli za zašupovačkama jako aladinové v kouzelný lampě. Úlet.

Kdo si myslí, že Japonsko je hlavně hi-tech, nebo naopak samá tradice a historie, je na velkým omylu. A kdo si myslí, že Japonci jsou sofistikovaný a osvojili si angličtinu uvědomujíce si, že to je hypermoderní esperanto, kterým mluví téměř celej svět kromě Ruska a Číny, ten se taky šeredně plete. Japonci mají angličtinu rádi, asi se ji učej i ve škole, ale nikdo ji nepoužívá. Všude jsou nápisy jenom v rozsypaným čaji a orientovat se na ulicích, v obchodech nebo v metru je vážně Rubikova kostka, který někdo z plezíru ještě přelepil na pár kostičkách barevný štítky, takže složit ji je nemožný. To občas

přináší hodně komický situace.

A taky paranoiu. Jednou jsme se v noci, zřejmě díky nějakýmu mírně z kontroly vymknutýmu večírku, ocitli všichni na ulici. Věděl jsem, že když se v Tokiu ztratím, musím chodit v kruzích. Asi po půl hodině soustředěný chůze jsem si všimnul, že okolní pejskaři na mě tak necivěj proto, že jsem bílej a vysokej, ale protože mám na nohou jenom ponožky. Hledali jsme jeden druhýho a potom cestu zpátky do BarbieKen penzionku s někde vzadu v mozku zasunutým děsem, že zabloudit v takovým labyrintu, kterej navíc nekomunikuje, je totální průser. Japonci se totiž angličtiny bojí, protože jejich logopedická (in) d ispozice jim znemožňuje vyslovovat některý slova správně.

V Tokiu jsme se potkali s celou řadou otravnejch parazitujících Američanů, co ve svý domovině lůzrovali, dokud jim někdo neprozradil cestu do zlatýho dolu. Nechávají se najímat movitějšíma Japoncema a dávaj docela drahý hodiny anglický konverzace, která sice nikam nevede, ale jim umožňuje celkem spokojeně žít ve městě snů. Nájmy jsou speciálně v Tokiu astronomický a bydlí se snad i v krabičkách na svačinu, ale tihle dobrodruzi to vyřešili s americkou drzostí. Je to zvláštní paradox, ale zjevně funguje na obě strany. Teda, na jednu rozhodně víc.

Paradox je vlastně v souvislosti s Japonskem nejvíc skloňovaný slovo. Etnický anomálie jsou snad skoro hmatatelný. Jo, často se mluví o tom, že Japonci jsou až přehnaně slušný a vychovaný, ale ve skutečnosti je to ještě víc za horizontem očekávání. Na ulici se vám nikdy nic nestane. Nikdo vás verbálně nenapadne, ani když se ve čtyři ráno rozhodnete zablokovat provoz nejfrekventovanějšího McDonaldu v Tokiu dementní kulišárnou. Nepřijde namachrovaná agresivní ochranka ani policajti, jenom manažer podniku, kterej slušně poprosí o respektování pravidel provozu a bez ohledu na dopad svýho upozornění zase klidně zmizí. Uprostřed noci můžete v pohodě korzovat pulzující Shibuyou, žádnej násilník vám nezkříží cestu.

Absolutní bezpečno je možná nadnesenej pojem, ale jestli jsem se někde cítil bezpečně, bylo to v Japonsku. I v místech, kde by člověk poučenej z domova čekal nějaký problémy. Hodinový hotely, kasina, noční bary, pachinko (čti pačinko) herní salony. Pachinko jsou vertikální hrací automaty, který fungujou na principu pinballu, ale střílí se v nich velkým množstvím malejch míčků, nebo tak nějak.

Nikdy jsem tam nebyl, ale vzhledem k permanentnímu obležení jsou podle všeho hodně populární zábavou, a tak trochu ilustrujou ujetou japonskou mentalitu. V centru města jsou všude, velký jako nějaký fitness monstra a narvaný k prasknutí úředníkama a manažerama velkejch firem, navlečenýma v kvádrech, co po „padla“ místo domů vyrážej sem. Chodí se odreagovávat fakt ve velkým a za obrovskejma výkladníma skříněma plní tahle podivná atrakce úlohu živý reklamy, která bez veškerejch pochybností funguje.

Národní sport.

Dalším fenoménem je jídlo. Jak by taky ne. Sushi není smažák, že jo. Sushi buď milujete, nebo nemůžete ani cejtit. Je to jídlo, který demonstruje japonskou preciznost, smysl pro detail, ale zároveň strohou jednoduchost. Vtipný je, že nejlepší sushi jsem jedl v Americe.

Snad i v těch mizernejch shoppingmallovejch sushi restauracích dělaj lepší než v Japonsku. To bylo velký zklamání, ale má svoje opodstatnění.

Sushi je v Japonsku fast food, žádná velká gastronomie. Způsob konzumace v barech s pásákama kolem stolů je efektivní, rychlej a přehlednej. Vyberete si z toho, co přijede po pásu na různě barevnejch talířkách, a ty vám pak obsluha spočítá a podle barvy a množství zkásne. My jedli hlavně udon, což je jednoduchá polívka s nudlema a zeleninou, a potom pravidelně čokoládový medvídky z takovýho šestihrannýho tubusu, o něco větší než haribo, plněný úžasnou mléčnou čokoládou a nebezpečně návykový.

Japonská pohostinnost zahrnuje potřebu uhranout cizince jídlem.

U kapel je to v podstatě součást společenský interakce a honoráře.

Po koncertě se buď zavře klub,

vyházej lidi a nechá se jenom V.I.P. klientela, nebo je zamluvená obvykle nějaká extra restaurace, kde probíhá mejdan, na němž jsou kvanta vybranejch kulinářskejch vychytávek.

Jednou jsme byli pozvaný do údajně oldskůl restošky, kde to sice vypadalo jako v jídelně polepšovny, ale menu bylo velice impresivní.

Většinu položek jsem ochutnal a opravdu nechci vědět, co přesně to bylo. Co vím, je, že syrový játra se daly jíst jenom díky namáčení do různejch dipů a omáček. Nejen vnitřnosti ale tvořily favorizovaný komponenty menu. Ve vroucím kastrolu, co nám přinesli na stůl, jsem dokonce našel celou slepici se zobákem i kopytama... Myslím, že jenom dvakrát jsme se vydali jíst bez průvodce nebo jinam než na místa, kde jsme předtím byli. Jednou jsme obsluhu dlouze bavili objednáváním za pomoci prstu náhodně zabodávanýho do jídelního lístku.

Samozřejmě že donesli úplný blbosti, chobotnice, co vyprávěly vtipy, a mořský plody, který nejspíš přivezla nějaká výprava ze vzdálenýho kosmu.

A taky nám z toho pak bylo všelijak.

Podruhý jsme si objednali jen tak něco k pivu a ve finále se ukázalo, že to nebyly chipsy, ale pražený prasečí kůže na špejli. Zásada číslo nevím už ani kolik – nikdy si neobjednávejte jídlo sami, pokud nemáte nepřekonatelný sklony ke gastronomickýmu sebepoškozování.

Zmiňoval jsem, že primární důvod,

proč jsem se v Japonsku ocitl, bylo hraní s kapelou. Koncerty to byly bezesporu zajímavý, viděli jsme spoustu japonskejch partiček, některý příšerný, jiný docela fajn, a občas se nám stalo, že jsme na ty hodně ufonský civěli se spodní čelistí spadlou do výstřihu trička. Nepřestalo mě fascinovat, že v kapelách často hrály ženský nebo holky. Jejich míra emancipace je zvláštní a jinde na světě mnou nezaznamenaná.

Vzpomínám si na šok, když technickou osádku jednoho klubu v Tokiu tvořily samý buchty (nic neobvyklýho, třeba zvukařky jsou poměrně častý). Pohled na subtilní Asiatku, která vypadá spíš jako podvyživenej kluk a přitom tahá těžký bedny, je divnej a vedl k tomu, že jsme se chtěli angažovat a chovat se aspoň v rámci možností galantně.

Jenže to se tam nenosí. Holky se chtěj vyrovnat klukům a přitom společenský konvence ctěj stupidní historickej diktát, kterej říká, že žena je prostě míň než chlap. A o dost.

Japonsko. Žádnej film, knížka ani vyprávění nenahraděj jeden den uprostřed toho kouzelnýho světa, co kvaltuje jako zrychlený mraky na obloze v shotu, kde hodina je vteřina, a zároveň je stoicky chladnej a zahleděnej do budoucnosti skrz dioptrický skla impozantní historie.

Středoevropan nepochopí, ale může se dívat a vstřebávat, pokud je mu dovoleno. A kdo má to štěstí a dovoleno mu je, zamiluje se, o tom nepochybuju. Jako já.

H U DBA

Boris / Attention Please / Heavy Rocks Sargent House Japonci nás pomalu přicházejí učit, jak se dělá tvrdý rock. Kultovní Boris zahráli na začátku prázdnin v Praze a taky mají dvě nové desky vydané ve stejný den. Heavy Rocks je nářez a Attention Please víc zasněná psychedelie. Obojí je skvělé, čeští hipsteři tentokrát nedělají mnoho povyku pro nic.

www.redwaymag.cz

23

téma /

text: Michaela Hečková a M. Overstreet ilustrace: Lela Geislerová

J a p a n

w e i r d

i s Hitparáda japonských podivností

Hello Kitty Na peněženkách se poprvé objevila před 36 lety, pokrok ale nezastavíš.

Dnes se (mimo jiné) vyskytuje na rovnátkách, letadlech a samopalech, existují dokonce benzínové pumpy nebo porodnice, kde na vás mrká odevšud, včetně lékařských plášťů a kravaty primáře. Hello Kitty je první asociace a jedna z nejzásadnějších značek. Česko znamená pivo a Japonsko Hello Kitty.

Nebo snad ne?

Automaty na všechno

Jinde než v zemi vycházejícího bizarního slunce byste to nenašli.

Automaty na živá zvířata, harajuku, randění s manga hrdinkami, polštáře ve tvaru ženských klínů nebo mužských ramen (jo jo, to je ta pravá osamělost) nebo technologicky vysoce pokročilé máslo v podobě tyčinky lepidla kvůli lepšímu roztírání.

A z takových střípků všelijakých ujetostí si my, cizinci, skládáme obraz Japonska. Jasně že zkreslený, ale na druhou stranu se říká, že stereotypy jsou zkratkou k pochopení. Takže: Hello Japan, začínáme.

V Japonsku žije asi 127 miliónů obyvatel. Na každých 23 z nich připadá jeden automat. Prý. Automat tady funguje jako nejlepší kámoš, vyřeší všechny vaše starosti.

Automat na humry, automat s čistými, ale i použitými kalhotkami středoškolaček, automat na deštníky, toaletní papír, rýži, čerstvá vejce, květiny nebo ten s telefonníma číslama na holky. No vážně.

Hatsune Miku Naše Helča Vondráčková se má ještě co učit. Jejímu starému dobrému zpívání na playback totiž dává na frak japonská vynalézavost spojená s anime tradicí: idolem japonských teenagerů je momentálně Hatsune Miku, holografická virtuálně promítaná zpěvačka, která – přestože je jen obraz – jede seriózně světové turné a v létě „naživo“ vystoupila na americkém Anime Expo. Spice Girls vygeneroval manažer, Hatsune Miku vyvinuli vývojáři jako aplikaci. Krásně se nám ten hudební průmysl vybarvuje.

F ILM

Autoreiji / režie Takeši Kitano Těžký je život jakuzáka, když musí volit mezi dvěma šéfy, kteří se chtějí navzájem povraždit. V nejnovějším snímku proslulého režiséra a herce Takeši Kitana se moc nefilozofuje nad samurajskými kodexy cti, spíš v něm létají kulky a stříká krev.

číslo 1, 2011 | ročník IV

24

Sebevražda rozhodčího sumó Sumó je pro Japonsko tím, čím pro Jižní Ameriku fotbal. Jenom trochu víc pompézní a vyhrocené.

Tou vyhroceností máme na mysli třeba seppuku (rituální sebevraždu) rozhodčího, když se náhodou překoukne a v zápase rozhodne špatně. Proříznutí břišní dutiny samurajským mečem zleva doprava a pak ještě svisle pro něj dlouho bývalo jediným východiskem, jak zachránit osobní čest. Pravidla moderního sumó mu už dovolují zabít se pouze symbolicky – žádostí o propuštění z funkce sudího, které však obvykle není vyhověno.

Japonská telka Je něco divnějšího než japonské televizní soutěže?! Těžko... Podívejte se na jeden díl Ninja Factor na Prima Cool a skoro tak nějak pochopíte, proč si Truman myslel, že je nutné shodit na Hirošimu a Nagasaki atomovou bombu. Japonci se nikdy nevzdávají! Ani když je šance na vítězství nulová. V Ninja Factor přeskakují překážky, nechají se bít gigantickými smetáky a rochní se v bahně, přestože vědí, že do finále z nich dojde asi tak jedno promile.

V jiných televizních show se dospělí muži převlíkají za Spidermany a holky v bikinách se za jízdy na umělém býkovi mlátí obřími tyčinkami. To vše se zarputilostí hodnou pravých kamikaze.

KULT

Onitsuka Tiger Měla je na sobě Beatrix Kiddo, když šla zabít Billa. A ještě předtím, než se vrhla na vlastní výrobu, se jistá nejmenovaná firma s fajfkou v logu zabývala jejich dovozem do USA. Nesmějí chybět ve sbírce žádného z těch bláznů, co si říkají sneaker collectors a když je nosíte, znamená to, že se vyznáte.

U nás je můžete koupit přes freshlabels.cz.

www.redwaymag.cz

25

téma /

Fake západní kultury Napodobování. To je něco, co máme s Japonci společné, v tom bychom si mohli rozumět. Nebýt toho, že opisování čehokoliv (od glam rocku přes black metal a punk až po hip hop) se u Japonců vždycky zvrhne v něco ještě extrémnějšího, než nejextrémnější extrém. Jestli nevíte, o čem mluvíme, podívejte se v Kill Bill na ty rockabilly holky, co hrajou v Domě modrých listů, než to tam Nevěsta přijde vystřílet. Nebo si na Googlu najděte fotky kapel Seikima-II, The GazettE, Vow Wow... Nebo prostě jenom zadejte „visual kei“. A uvidíte.

O plastických operacích očních víček (aby se víc podobaly těm evropským), vstřikování pigmentu u ganguro girls nebo lepení tlustých ponožek přímo na kůži, aby lolitám vydržely správně shrnuté po celý den, se ani nezmiňujeme. To by bylo na dlouho.

Virtuální realita a technologie Stroje na všechno, digitalizace všeho, elektronické vynálezy a dokonalý počítačový virtuální svět. Žádná jiná země není tak progresivní, aby se tisíce lidí hledaly na metr daleko v metru pomocí bluetooth a nepromluvili na sebe ani slovo. Víme, že všechny ty technologie nás v podstatě odcizují, ale když porovnáme, jak se Japonci během pár měsíců vypořádali se zemětřesením a Fukušimou, a jak to po roce a půl vypadá na Haiti, kde technologie nejsou, říkáme: Nerds are all right.

číslo 1, 2011 | ročník IV

26

komiks /

nikkarin

Námět a kresba: Nikkarin www.facebook.com/nikkarin

Ve spolupráci s festivalem KomiksFEST! www.komiksfest.cz

rozhovor /

text: Kay Buriánek foto: archiv Justina Pearsona

Ve spolupráci s pořadem

Rozhovor dvou spřízněných rockerů, skoro by se řeklo až pokrevních bratrů, vznikl dávno předtím, než Sunshine natočili Karmageddon, který hudební publicisti přijali docela milostivě, ale hlavně jak přes kopírák opakovali, že poslední track zpívá a text si k němu napsal sám „legendární Justin Pearson“. Pravda je, že nikdo z nich o něm v životě neslyšel, jenže tak to u nás chodí – někdo něco vypustí a všichni to po něm papouškujou do bezvědomí. U Kaye v kompu bylo pořád nahraných těch asi 3000 slov, ze kterých mi dal přečíst dva zajímavý odstavce a zbytek hodil někam k ledu. Po vydání desky jsem si říkala, že je nejvyšší čas to vytáhnout, aby se fans aspoň v jednom jediným (byť nehudebním) českým časopisu dozvěděli, kdo to ten JP vlastně je. Pokud vám jeho názory budou připadat dobrý, podívejte se poslední zářijovou sobotu na Musicblok na ČT2, kde Kay uvede reportáž z jeho prázdninovýho koncertu v ČR. (šéfredaktorka)

číslo 1, 2011 | ročník IV

28

www.redwaymag.cz

29

rozhovor /

Jasně, když se mě někdo zeptá na tu věčně omílanou věc, co mě nejvíc ovlivnilo, který kapely měly zásadní dopad na moje hudební směřování, budu mechanicky opakovat všechny ty Sex Pistols, Dead Kennedys, The Cure, Joy Division a pár dalších. Tak to prostě je. Už to mám zažraný v hlavě a jde to ven automaticky. Často se mě lidi taky ptaj, jestli mám nějakej vzor. Iggy Pop, co? Jello Biafra? Ne? Aha, tak Sid Vicious nebo Johnny Rotten. Robert Smith?

Morrissey? Tak sakra kdo?!? Nemám hrdiny, nemám vzory. Justina Pearsona znám dlouho a dlouho mi nedocházelo, jak moc ho lidi adorujou, chtěj ho napodobovat a jak moc je pro ně něco jako malej hardcoreovej bůh. S oblibou citovanej i zmiňovanej, a o to víc nezřídka úplně blbě interpretovanej. Vlastně je legrační i trochu smutný, jak ho ta mírně zmatená, dogmatická komunita konzervativních hardcorářů vnímá.

Sunshine hráli s The Locust pár koncertů na obou kontinentech a spojuje nás fakt nesčetně známejch, kamarádů, přátel i zážitků, pateticky řečeno. Sice nemám nikde vykérovanou kobylku s utrženým křídlem jako většina „lokustího“ klanu, ale to neznamená, že si ji třeba někdy vytetovat nenechám. Už jsem o tom párkrát vážně přemejšlel, protože krom faktu, že je to hezký logo, by to bylo i docela příhodný. The Locust, Three One G, Unbroken, Swing Kids, Gold Standard Laboratories, Che Cafe, Gravity, Clikatat Ikatowi, Heroin, Matt Anderson, Sonny Kay… Jasně, leckdo může namítnout, že naše kapela je úplně někde jinde, jenže o to vůbec nejde. O co jde, je skutečnost, že jsme do týhle scény infiltrovali a přijala nás s respektem, kterej je pro ni běžnej, ale lidma tady (míněno v malejch Čechách) často degradovanej zbytečným přemítáním, co je košer a co ne. Jak směšný! No, abych se vrátil zpátky k těm vzorům a nevzorům. Justin Pearson není můj „hrdina“, ale bylo zajímavý ho vyzpovídat a konfrontovat jeho názory s tím nikdy nevyřčeným, co jsem si v souvislosti s ním a celou generací bojovníků za čistou alternativní kulturu vždycky myslel.

Někde se to potkává, jinde míjí, ale fakt je, že Justin nikdy nezamrznul ani nezahořknul a jeho aktivity jsou mi čím dál tím bližší, stejně jako většina jeho názorů. Takže jsem rád, že tenhle rozhovor proběhl, dokopal jsem se k tomu ho pro vás editovat a dát mu „birth“.

Holky a kluci, dámy a pánové: kluk v masce krvelačný kobylky, alien, punkáč z budoucnosti, co přiletěl na naši planetu se svářečskejma brejlema na očích a s jekotem naklonovanýho paviána, Mike Patton pro chudý… Justin Pearson.

(Kay)

hyperaktivní muzikant, šéf record labelu, spisovatel…?

Když budu upřímnej, myslím, že jsem tuhle životní křižovatku hitnul mockrát. Většinou jsem si ale neuvědomoval, že na ní jsem, až když jsem se podíval zpátky. Těžko říct, co byl ten první nebo nejdůležitější moment, protože život je prostě obecně nekonečnej proces, kdy se člověk něco učí. Takže se na těch životních křižovatkách poflakuju pořád, pořád dospívám, učím se. Co mě nakoplo, abych byl tím, čím jsem, je zase komplex různejch vlivů a situací.

Počínaje tím, že zavraždili mýho tátu, přes docela vostrý přežívání ve škole až po objevení kapel, co měly koule, jako třeba The Cramps, když mi bylo nějakejch dvanáct. Když mi pak bylo patnáct, došlo mi, že můžu dělat, co chci, že se nemusím nikomu zpovídat, a vyrazil jsem na svoje úplně první tour s kapelou.

Jsi punkáč?

Haha, no, eticky míněno určitě jsem.

Jak moc je pro tebe důležitý bejt nezávislej, D.I.Y., dávat si pozor, abys nepřekročil ten most k prodávání sebe sama?

Ta věc se zaprodáním se je hodně irelevantní.

Podle toho, z čeho jsem už byl nařčenej, musel jsem se zaprodat tak stopadesátkrát ve svým životě. Lidi si budou o tobě myslet, co si budou chtít myslet. Nepochopení a špatnejch interpretací toho, co člověk dělá a proč, je v životě nepočítaně. Takže pokud vím, z mýho vlastního pohledu jsem čistej, nikdy jsem se nezaprodal. Mám vlastní morálku, důstojnost a integritu, a to formuje moje postoje. Jo, je to pro mě hodně důležitý, je to základ toho, jak se správně rozhodovat.

Justine, jaký bylo tvoje dětství a puberta?

Když se tak podívám zpátky, měl jsem vlastně děsně rychlý, instantní dětství. Musel jsem dospět hodně brzo. Jako puberťák jsem byl asi dost nesnesitelnej a blbě zařaditelnej.

O panictví jsem přišel v šestnácti. Nevím, co víc k tomu ještě říct…

A můžeš nějak popsat svoji osobní evoluci ode dne jedna, kdys objevil muziku, až doteď?

To, že muzika mi něco říká, jsem zaregistroval poměrně brzo, myslím tak v pěti šesti letech.

Pamatuju si matně, že mě omráčili Kiss, haha, pochopitelně časem jsem dospěl k názoru, že stojej za prd. Asi to byla fascinace těma jejich nablblejma kostýmama a make-upem. Pak to bylo hodně zajímavý. Na začátku osmdesátek mě uchvátil song Mr. Roboto od Styx. Pak přišel první koncert – Chaka Khan, to mi bylo sedm. Myslím, že jsem se v tom slušně plácal, osmdesátky byly děsnej kýč. Až do momentu, kterej jsem už zmiňoval, seznámení s The Cramps. To mi otevřelo oči, protože mi došlo, že skutečný kapely a muzikanti s názorem nejsou žádný bozi, jak z nich lidi občas dělaj, nebo oni sami chtěj, aby to tak lidi kolem vnímali. A tak jsem založil kapelu a vyrazil na první turné po Státech. A to je moje životní trajektorie, od mejch patnácti bezmála devatenáct let konstantního zakládání kapel, koncertování, turné a všech dalších kreativních a inspirativních věcí, který díky životnímu stylu, kterej jsem si zvolil, můžu dělat.

Vybavuje se ti ten moment, kdy se lidi rozhodujou, jakou cestou se dát, a co přesně dalo impulz tvýmu životu, že se z tebe stal

Jak zvládáš přeskakovat mezi všema těma věcma, několik kapel současně, skládání, turné, šéfování labelu, film, produkování a tak? Co je

číslo 1, 2011 | ročník IV

30

ten motor, kterej tě pohání?

Když budu hodně praktickej a přízemní, tak jenom díky tomu, že nárazově beru práce, ze kterejch generuju peníze až do tý doby, kdy mám odjet na turné. Literárně řečeno – život, kterej žijeme, se odráží v hudbě, kterou děláme.

Takže ten entuziasmus je tvořenej reflexí všech aspektů života, tím, kdo jsem a jak funguje moje obrazotvornost a myšlení obecně.

Je pro tebe důležitější bejt ve všech těch kapelách a aktivně hrát, nebo spíš vést vlastní label, kterej vydává i jiný kapely?

No, to jde asi ruku v ruce. A i když třeba spolupracuju s jinejma labelama, učím se z toho. Vidíš to špatný i to dobrý. Hudba asi nemůže změnit svět, ale je to nejefektivnější forma komunikace. Boří všechny sociální bariéry, prostupuje napříč žánrama, je nadčasovou součástí kultury a tak. Chytrý, co?

Haha…

Takže ty sám nemáš ani jsi nikdy neměl ambice pokusit se něco kolem sebe měnit? Myslíš, že to je hloupost a klišé?

Myslíš jako hudbou? No, to nechám asi spíš na U2, hehe. Hele, je to jenom muzika. Jak jednou řekl Dizzy Gillespie, jazzovej trumpetista a legenda, muzikanti reflektujou společnost a je na nich, aby ukazovali ten obraz takovej, jakej je. Realisticky. Jenže klíč je v tom, že kapely jako U2 žijou v extrémně jiným světě než třeba já. Můžeme začít revoluci? Můžeme zastavit homofobii? Můžeme motivovat lidi, aby tady v Americe volili a fakt změnili systém falešný demokracie? Myslím, že moje odpověď je ne.

Ale myslím, že můžeme ovlivnit lidi k malejm sociálním změnám, prostě pojmenovávat takový věci, jako je policejní brutalita, nebo poukazovat na to, jak se daj líp využít peníze na užitečný věci, jako to třeba dělaj Fugazi.

Takže jo, můžeme asi změnit nějaký věci, ale jenom v určitým omezeným rozsahu.

Vidíš tedy silný pojítko mezi hudbou a politikou?

Jo, určitě.

Jakej máš názor na vegetariánství, práva zvířat a tyhle věci?

No, to byl samozřejmě velkej kus celýho punk a hardcore hnutí v devadesátejch letech, a hodně věcí to taky změnilo. Já ale nejsem velkej přítel toho bejt moralista a kazatel. Žiju svůj život, a jestli něco v něm může bejt pro kohokoliv cesta, směr hodnej následování, tak jenom dobře.

The Locust i ostatní tvoje kapely mají hodně ostrý publikum, co si myslíš o tom, že vlastně možná i provokujete násilí na koncertech?

No, za určitejch okolností to dává smysl. Když jsem viděl mladý punks na koncertě Los Crudos v Mexiku, měl jsem pocit, že tomu i rozumím. Je to jejich exprese, je v tom politika, ekonomická revolta a tak. Ale když pak vidím pseudoheterosexuálního macho bělocha na koncertě Earth Crisis, jak zuří v moshpitu a chová se násilnicky, říkám si: Je úplně mimo?

Víš, my tady nejsme od toho, abysme ty kids nějak vychovávali a usměrňovali.

Ale ani podněcovali nesmyslný násilí.

„Dostala jsem dvojku z chování, z gymnázia mě vyhodili a oktávu jsem musela dodělat soukromě“

www.redwaymag.cz

rozhovor /

Nepochopení? Nebo je to nějakej institucionální rasista? Co ho tak strašně namíchlo, že tak reaguje a takhle se projevuje? Ale The Locust fans… Víš, my tady nejsme od toho, abysme ty kids nějak vychovávali a usměrňovali. Ale ani podněcovali nesmyslný násilí. Jasně, že bych třeba radši viděl lidi jít jinou cestou, než jsou moshpity a crowdsurfing, ale možná, že i tohle je další z důkazů, že hudba nemůže změnit svět a chování lidí.

Napsals knížku From the Graveyard of the Arousal Industry. Proč? A o čem to je?

Někdo mi řek, ať si píšu deník. Napsal jsem nějaký věci pro různý weby a ukázal je kamarádovi Johnu Watersovi a ten mi vnutil myšlenku, že bych měl napsat knížku. Tak jsem to udělal. Dlouhý přejezdy na turné ti dají spoustu času a v tomhle cyber světě, ve kterým žijeme, nepotřebuješ ani tužku. Stručně, je to něco přes čtyřicet krátkejch příběhů, který v chronologickým sledu mapujou můj život od narození přes první zkušenosti s drogama (který můžu fakt počítat na prstech jedný ruky), všechny ty věci spojený s kapelama, moje účinkování v Jerry Springer Show, moje manželství, který od svatby k rozvodu netrvalo ani rok, a tak. Vlastně k tomu existuje krátký promo video, na který se můžeš mrknout na www.vimeo.com/9429714.

Jsi známej svým kritickým postojem vůči hudebnímu průmyslu, ale třeba The Locust získali celosvětovou popularitu i díky tomu, že jste podepsali smlouvu s Epitaph, což je sice punk

label, ale je považovanej za major. Stejně tak tvoje další kapela All Leather je na Dim Mak, což je firma, která patří Stevu Aokimu. Ten je často kritizovanej za svůj „rich kid” původ a poměrně nákladnej život protěžovanýho DJe. Jak ty sám rozpoznáváš, co je ještě v pořádku v kontextu s tvejma zásadama?

Jo, máš pravdu. S tímhle vyvstává řada otázek.

Byl jsem kritickej, ale kdybych já… nebo i ty, kdybysme kritický nebyli, tak budeme ignoranti, že jo? Můžu kritizovat hudební mašinérii, až z toho zmodrám. A kdo nemůže? Hudební byznys je motor, kterej pohání nejdůležitější formu umění v celý lidský historii. Pro pořádek – Epitaph je nezávislej label. Máme stoprocentní kreativní kontrolu, my jako umělci říkáme, co chceme dělat a co ne. Steve Aoki… Lidi ho viděj, jak ho vidět chtěj. Pro mě to není tak důležitý, protože je to můj dlouholetej přítel. The Locust dokonce hráli jednou v jeho obýváku, když jsme začínali. Je vyhajpovanej? Ty mi řekni…

Já myslím, že je v pohodě stejně jako moje máma nebo můj pes. Můžeme rozebírat jeho umělecký vize a způsob, jakým je naplňuje, ale na mým názoru vlastně vůbec nezáleží. Záleží na důvodu, proč s lidma, jako je Steve, Dim Mak nebo Epitaph, spolupracuju. A tím důvodem je, že jednoduše řečeno respektuju způsob, jakým pracujou, kdo je řídí, a v neposlední řadě, jak to může pomoct kapele, ve který jsem. Pro The Locust je můj label Three One G prostě malej a s All Leather jsme chtěli zasáhnout i jiný publikum, přesně takový, jaký mají kapely a projekty, co jsou u Dim Mak.

Kapely jako U2 žijou v extrémně jiným světě než já.

Můžeme začít revoluci? Můžeme zastavit homofobii?

Můžeme změnit systém falešný demokracie? Já myslím, že ne.

číslo 1, 2011 | ročník IV

32

…co The Bloody Beetroots? Hostuješ v jednom jejich tracku, remixovali All Leather, byl jsi s nima na australským turné. Jak spolu vycházíte? Máte toho hodně společnýho, nebo jsi zaznamenal nějaký zásadní rozdíly, něco, na čem se neshodnete?

Seznámil nás Steve, takže ta spolupráce začala díky Dim Mak, já je předtím ani neznal.

Poté, co remixovali naši věc Mystery Meat, mě oslovili, abych s nima jel turné. Jasně že jsou tu očividný rozdíly mezi mým a Beetroots světem, ale když budu upřímnej, nevidím nic špatnýho na rozdílnosti tohodle druhu. Je zjevný, že Bob Rifo z The Bloody Beetroots měl vizi, jak posunout perspektivu docela limitovanýho DJování, doplnit ji punkovým elementem a změnit pohled lidí na elektronickou hudbu současnosti. To je v podstatě to samý, o co se snažím já celou svoji hudební „kariéru, prostě se nebát dělat věci jinak, než jak jsou na ně lidi zvyklý.

Za ty dlouhý roky, co jsi zaháčkovanej v hudebním světě, seš považovanej za velkej vzor a kultovní postavu San Diego scény i hardcore scény obecně. Zajímá mě, jestli jsi měl nebo máš nějakýho svýho hrdinu…

Hehe, za prvý vlastně díky, je to trochu šok, že to vnímáš takhle. Fakt dík. Ale když se budeme bavit o mejch „hrdinech“, myslím, že jsem se snažil vždycky spíš držet se od toho slova dál. Už jsem zmiňoval The Cramps v mým raným věku, tahle kapela mi ukázala, co znamená slovo respekt, co znamená bejt fanoušek. Později, když jsem se potkal

s kapelama Downcast a Amenity, ukázaly mi, že rozdíl mezi mnou a nima může bejt vlastně nulovej, že můžu dělat stejný věci jako oni.

Změnit ten termín „hrdinové“ na kamarádi a inspirace. Ještě pozdějc mě seznámení s Johnem Watersem nebo lidma jako Guy Picciotto z Fugazi ještě víc utvrdilo v tom, že se zdravou dávkou integrity a sebeúcty můžu bejt na stejným levelu jako oni. Obecně si myslím, že jsem inspirovanej lidma kolem, co jsou viditelně kreativní, mají zajímavý vize a styl, jsou progresivní, inovativní a nastavujou laťku hodně vysoko. To je nakopávací.

No, to je hezky řečený, hehe. A pro koho ne, že jo.

Tak jo, teď trochu jinam – nepočítám ani, kolikrát jsi obletěl svět, byls skoro všude. Zajímá mě, jaké je tvoje oblíbené místo a proč? A cítíš se v San Diegu jako doma?

Myslím, že můžu směle říct, že favoritní místo je Japonsko.

Moje taky!

Japonská kultura je tak omračující, absurdní a zajímavá! Pokaždý, když jsem měl možnost tam bejt, úplně jsem cítil, jak jsou můj mozek a vnímání stimulovaný v nesčetně dimenzích a směrech. A San Diego… Hm, žiju tady už dvacet dva let a myslím, že to je perfektní. I ty stinný stránky jsou vlastně docela inspirativní.

Navíc počasí je konstantně skvělý, dvanáct měsíců v roce. Jediný minus, co mě teď napadá, je snad jenom to, že nemůžeš pít vodu z vodovodu, hehe.

Bummer, haha. Jak moc ulítáváš na sociálních sítích a co si vůbec myslíš o všech těch facebookách, twitterech a tak? Je to zdravá platforma na infikování lidí dobrou hudbou, nebo slepý rameno zaneřáděný řeky?

Já jsem spíš „oldschool“. Preferuju furt osobní formu komunikace, klasický interakce s lidma, který skutečně znám, před anonymním internetem. Ale je to tak, jak to je, jednadvacátý století, že jo. Spíš mě zajímá, kdy mimozemšťani vysvětlej lidem, proč máme schopnost posouvat komunikační kanály tímhle směrem a jakej skutečnej důvod za tím stojí, haha.

Jo, to už jsme fakt v hodně hypotetický rovině, a s komickým prvkem navrch. Tak mi řekni, kde a jak ty sám sebe vidíš za nějakejch deset, dvacet let…

To mi řekni! Já jsem šokovanej z toho, kde jsem teď, jak jsem se sem dostal a proč. Víš co, přijď za dekádu a můžeme o tom pokecat, hahaha.

Favoritní film Star Wars: A New Hope Filmovej hrdina Nějakej náhodnej chlápek, co byl omylem připsanej do scénáře, ale vlastně neexistuje.

Oblíbená knížka The Webster’s Dictionary Nejzásadnější deska Never Mind the Bullocks, Here’s the Sex Pistols Oblíbený jídlo Burritos Nejhorší noční můra Že ztratím mámu...

Nejoblíbenější činnost To si pamatuju fakt dobře. Ten pocit, když jsem jel autobusem kupovat nový desky do mýho oblíbenýho record shopu.

Nejvíc nenáviděná věc spojená se školou Bejt mlácenej.

www.redwaymag.cz

33

technologie /

text a ilustrace: Bourek

Nejsem zas tak strašně starej, a přitom už jsem dost starej na to, abych zažil nahrávání na čtyřstopák, čtyřkanálovej 8bitovej tracker na amize i dobu, kdy kapely věřily, že jediná možná cesta k úspěchu je nahrávací studio talent scout velký nahrávací studio major label.

Hodně se za těch pár let změnilo a to nejlepší je, že minimálně technika už neni problém. Kvalita nahrávky se přestala posuzovat hodinovou taxou v renomovanym studiu, velký a úspěšný věci můžou vzniknout v podmínkách, který by před deseti lety působily přinejmenším směšně – Damon Albarn nahrál poslední desku Gorillaz v hotelovejch pokojích na iPad. Počítač, na kterym stahujete doma hudbu z rapidshare, je nejspíš dost dobrej i na to, aby na něm šla hudba skládat, nahrávat, tvořit.

Relativně velká dostupnost prostředků (můžeme jim řikat výrobní) přinesla několik zajímavejch jevů, omezuje totiž vliv i výjimečnost mainstreamový kultury. Skutečnej důvod úpadku hudebního průmyslu není pirátství, jak se nám pořád ještě

číslo 1, 2011 | ročník IV

34

snažej major labely namluvit. Malý vydavatelství naopak zažívaj rozkvět a hudba se pořád prodává, problém velkejch korporací je hlavně v tom, že už nejsou potřeba, respektive že přišly o monopol. Kromě hmotnejch výrobních prostředků totiž sdílíme i to nejcennější – know how – a tak už není problém najít na internetu jakoukoliv informaci, znalost, návod, radu nebo řešení nečekanýho problému. Z určitýho úhlu pohledu (a bez facebooku) by se dal internet považovat za zhmotnění kolektivního vědomí – hranice mezi „amatéry“ a „profesionály“ byla setřená.

Budu celej rok psát seriál, kterej by vám měl pomoct začít s hudbou.

Na začátku nemáme nic, na konci budeme dělat hiphopový beaty a houseový pecky, a ten proces

nebude žádná záhada. Na druhou stranu, nic z toho, co sem napíšu, vám nebude užitečný, když se tim nebudete chtít zabejvat vy sami.

Vždycky jsem věřil, že člověk může dokázat hodně, když chce a ví, proč to dělá, a když není línej makat.

Tak na co čekáme?

Abychom se vůbec mohli o něčem bavit, je potřeba vyjasnit si pár základních termínů, se kterejma budu nakládat.

Budeme se setkávat a pracovat s audio (tedy zvukovým) signálem, a to ve dvou hlavních formách – digitálním a analogovým. Aniž bych chtěl nějak zabíhat do svejch chabejch fyzikálních znalostí, můžu říct asi tohle: analogovej zvuk tvoří plynulá křivka, zatímco digitální zvuk v podstatě postupuje po jednotlivejch krocích a záleží na dvou faktorech, jak moc reálnej obraz analogovýho signálu tvoří. Vzorkovací frekvence (sample rate) udává počet těch jednotlivejch kroků (vzorků) za vteřinu (CD má frekvenci 44,1 kHz, tj 44,1000 vzorků za vteřinu. Bitová hloubka (bitrate) určuje dynamickej rozsah jednoho vzorku – CD má 16 bitů, běžně se ale používa 24 nebo 32 bitů (i víc). Čím větší rozlišení, tím věrnější digitální záznam digitálního signálu představuje, ale zároveň je náročnější na zpracování a velikost.

Existujou případy, který využívaj nebo simulujou i nižší bitraty a stavěj na specifickym zkreslení a poškození zvuku, třeba 8bit breakcore.

K tomu, abychom dostali hudbu do a z počítače, slouží zařízení, kterýmu se ještě pořád říká zvukovka, odborně možná uslyšíte audio interface. Zvukovka má za úkol převádět analogovej signál na digitální a pak zase naopak.

www.redwaymag.cz

Jednoduchej převodník máte na každý základní desce počítače, ale ty lepší, vybavený předzesilovačema, kvalitnějšíma převodníkama a použitelnějšíma konektorama jsou zpravidla externí. Připojujou se buď přes USB nebo Firewire – to je většinou dražší, ale taky lepší. USB sloty jsou pomalejší a můžou nabírat ruchy (to ale je případ od případu, záleží na počítači i zvukovce).

Kromě audio signálu tady bude řeč i o MIDI signálu. Když to hodně zjednodušim, tak MIDI signál tvořej jenom povely určený buď softwaru nebo nějakýmu nástroji (synťáku, sampleru, bicímu modulu atd.).

MIDI klaviatura negenerujou zvuk – stisknete klávesu a tim odešlete informace o její hodnotě (např.

C3), délce a síle stisknutí, a co se s takovou informací stane, to už záleží na aplikaci na druhý straně.

Kromě klávesovejch existuje ještě spousta nejrůznějších otočnejch, tahovejch, dotykovejch, dokonce i dechovejch kontrolerů, a vždycky u MIDI platí, že můžete přiřadit čemukoliv jakoukoliv funkci.

Příště: Programy – co to je, co to umí a na co se to hodí.

35

názor /

text: Max Manus foto: ARCHIV

Combat 18 Stručná historie Začátkem 90. let se v Anglii dala dohromady parta, která dobrovolně dělala ochranku na akcích neofašistické politické strany British National Party (BNP). Členové ochranky si říkali Combat 18 (C18), ale vzhledem k jejich násilným aktivitám a především pověstem, co se kolem jejich jména vytvářely, je BNP už v roce 1993 poslala do háje, protože se bála diskreditace. C18 se pak spojili s nadnárodní neonacistickou strukturou Blood and Honour (BH), v jejímž čele stál Ian Stuart Donaldson, zpěvák kultovní britské nazi kapely Skrewdriver.

Po jeho smrti při autonehodě C18 neotálí a snaží se převzít v Blood and Honor vůdčí roli.

Motivací je hlavně zisk z pořádání koncertů a prodeje hudebních nosičů z distribuční sítě White Power. Šéf C18 Charlie Sargent nejprve z vedení vyštve Paula Burnleyho, zpěváka významné neonacistické kapely No Remorse a později založí novou nahrávací a distribuční společnost ISD Records a vydává i ziny The Order, Stormer a Strikeforce.

Zachraňte Blood and Honor!

Už z první poloviny devadesátých let se také

datuje problematický vztah BH/C18 s druhou nadnárodní neonacistickou organizací Hammerskins. Rozpory zapříčiněné vzájemnou ekonomickou konkurencí trvají dodnes, i když obě organizace (jak BH/C18, tak Hammerskins) už dávno nedosahují významu, který pro neonacistické hnutí měly v posledních deseti letech minulého století. O jejich postupné degeneraci svědčí i to, že zatímco dřív soupeřily o výnosy z nahrávek a koncertů, dnes bojují o zisky z vymáhání dluhů, prostituce a obchodu s drogami. Zprávy o těchto sporech se do českého prostředí dostaly od Lindy

Mostecký kandidát Dělnické strany Jan Procházka v tričku Combat 18 Terrorteam Bohemia

číslo 1, 2011 | ročník IV

36

Cemek, české neonacistky žijící v Portugalsku a zároveň baskytaristky kapely Guarda de Honra spojené s portugalskou odnoží Blood and Honor. Na serveru Národního odporu popisovala mafiánské praktiky obou organizací a zoufale prosila o podporu BH/C18. Kapela Guarda de Honra je známá i z vystoupení v ČR. Hrála například na koncertě pořádáném tehdy čerstvě založenou ženskou neonacistickou organizací Womenside (později se z ní vydělila známější Resistance Women Unity – RWU), dále se objevila na akcích „Sportem proti drogám, hudbou proti komunismu“ pořádaných

Spolu s kamarádem Ivanem Bogdanem v tričkách Support Blood and Honour Bohemia

Guarda de Honra, česko-portugalská Blood and Honour kapela na koncertě pro Womenside. Vpravo Linda Cemek v publiku mezi výkvětem tuzemské neonacistické scény.

kolem roku 2006 staršími neonacisty z Čáslavi a Chrudimi, a konečně i na nepříliš povedené akci Dělnické strany s názvem Den svobody 2 v Novém Kníně v roce 2009.

Vražda v C18 V polovině devadesátých let vypukly spory i v samotném C18. Kromě klasických hádek o peníze se též řešilo, kdo je policejní konfident a kudy utíkají interní informace z vedení C18 k antifašistům. Otázka konfidentství se historií C18 táhne jako červená nit i v ČR, v Británii nakonec vyvrcholila vraždou Chrise Castla, kterého nožem do ledvin ubodali Charlie Sargent spolu s Martinem Crossem, někdejším členem Skrewdriver. Tím skončilo „historické období“ C18 a naplno propuklo období druhé, které bychom mohli nazvat obdobím mýtickým.

Mýtus jménem Combat 18 V letech 1993 až 1999 se pod hlavičkou C18 uskutečnila řada aktivit spojených s různě intenzivním násilím. Od výhrůžek, vydírání, rozbíjení výloh alternativních knihkupectví, nočních útoků s noži nebo šroubováky (v Británii způsob, jak obejít zákaz nošení nožů), až po několik nepříliš úspěšných pokusů s dopisními bombami. V roce 1999 provedla britská policie proti C18 razii a zatkla 16 lidí, z nichž někteří byli profesionálními vojáky.

Koncem jara 1999 pak v londýnské čtvrti Soho vybuchly trubkové bomby namířené proti barům, kde se scházeli přistěhovalci nebo homosexuálové. V souvislosti s těmito výbuchy byl zatčen dvaadvacetiletý David Copeland, který je pravděpodobně sám také uskutečnil.

K jednomu z výbuchů se přihlásila neznámá skupina White Wolves, údajně odštěpená od C18. Copeland sám byl členem National Socialist Movement, organizace, kterou založil po roce 1997 Steve Sargent (bratr Charlieho Sargenta, zakladatele C18). V souvislosti s C18 se spekulovalo i o provázanosti se severoirskými extrémisty Ulster Volunteer Force a později s britskou „paramilitární“ organizací Racial Volunteer Force. Jaká je pravda, ví asi jen málokdo, podle mínění britské AFA tyto kontakty a aktivity nedospěly dál než k čmárání na hroby aktivistů IRA a hraní si na vojáky.

V zásadě lze tvrdit, že Combat 18 jako „neonacistická teroristická skupina“ je notně nafouklou bublinou.

Mýtus je silnější než pravda To ovšem neonacistůn nevadí. Více než fakta je pro ně daleko důležitější mýtus, étos a ikonografie C18 tvořená fotografiemi neonacistů v kuklách, s obvykle plastovými, řidčeji pak pravými střelnými zbraněmi. Tento motiv se objevuje na webových stránkách,

Tomáš Vassiov, zcela vpravo v černém, na společné fotografii před transparentem NO Slezsko před nebo po výpravě na demonstraci Národně sociálního bloku, která se konala 1. 5. 2003 v Praze. Fotografie je z doby, kdy se Vassiov s přáteli opět zabýval myšlenkou na založení „oficiální“ militantní neonacistické buňky. Na fotografii je kromě Vassiova ještě Petr Kubáň v červeném, který se s Vassiovem účastnil útoku na opavské Romy v roce 2001. Podle našich informací jediný, kdo z dotyčných aktivistů již není na neonacistické scéně aktivní, je v kukle sedící Martin K., bývalý šéf NO Slezsko. Prodělal názorový veletoč a stal se z něj obdivovatel sionismu a státu Izrael.

www.redwaymag.cz

v zinech nebo přímo na tělech neonacistů jako tetování. Podle aktivistů britské AFA se na vytvoření mýtu C18 významně podílel i svého času vlivný lidskoprávně-antifašistický projekt a časopis Searchlight, který si prý na zveličování nebezpečnosti C18 chtěl „udělat jméno“. Protože se Searchlight spolupracovali také někteří odpadlíci od BH/C18, publikované informace nesly punc zasvěcenosti a exkluzivity. To ale nic nemění na tom, že C18 se nikdy nestala organizací s nějakým vedením nebo centrem. C18 je ikona, symbol nebo vzor a pro většinu neonacistů nepředstavuje nic víc než obrázek, který si umístí na internetový profil nebo je inspiruje k vlastní fotce v pletené kukle na hlavě a s airsoftovou pistolí v ruce.

Ke konceptu tzv. leaderless resistance (odpor bez vůdce) nebo taky k autonomismu, který část neonacistické scény převzala, se hlásí jak Národní odpor, tak Autonomní socialisté.

A přestože můžeme pochybovat, zda u nich vůbec kdy došlo k uplatňování těchto konceptů v praxi, určitě měly spolu s násilným étosem C18 vliv na jedince nebo malé izolované skupiny, jakými byli například Filip Bejšovec, jenž se pokusil zapálit dům obydlený Romy či obuškem napadl čtrnáctiletého Roma, nebo později nechvalně známí „Vítkovští žháři“.

Jeden z velkých propagátorů C18 v ČR Petr Myšák (vlevo) na současné fotografii. Všimněte si vytetovaného Rudolfa Hesse na jeho předloktí.

37

smartbox /

text: Josef Švejda, student žurnalistiky rubrika je společným projektem RedWaye a občanského sdružení In Iustitia foto: profimedia.cz

Násilí z nenávisti Každé násilí plyne tak nějak z nenávisti, ale „násilí z nenávisti“ je speciální termín pro nenávist namířenou proti širší skupině lidí, kterou ve výsledku odskáče jednotlivec. Není v tom nic osobního, útočník se nestará, co jste zač, jestli šachový génius, nebo máte psa z útulku, nebo snad stejný názor na stahování hudby jako on, nebo jestli fandíte stejnýmu sportu. Vidí ve vás pouze příslušníka nepřátelskýho kmene, a tak se ocitáte ve válce, ani o tom nevíte.

V praxi má násilí z nenávisti mnoho podob, od slovních urážek, kterých jsme často svědky v běžném životě, až po koncovku Anderse Breivika v Norsku nebo válečné zločiny: „V džungli jsem zajal vesničanku s asi osmiletou dcerou. Nejdřív jsem znásilnil matku a pak ji přivázal za nohy ke kmenům bambusu, který ji roztrhly vedví. Když to viděla ta holka, omdlela, pomočila se a pokálela. Aby přišla trochu k sobě, hodil jsem ji do žhavýho popela ohniště a pak ji taky znásilnil. Nevím, kdy přesně zemřela, nepamatuju si to. Udělal jsem to proto, že nás učili Vietnamce nenávidět. A oni nám dělali to samý, tak co.“ (Ze soudní výpovědi amerického veterána z Vietnamu.)

Násilí z nenávisti je vždycky šílený a tragický omyl. Ničím neomluvitelné svinstvo. A vy nesmíte, nesmíte, prostě nesmíte... Proto děláme tuhle rubriku.

Svině sešívaná!

Oblíbený pokřik magorů ve sparťanským kotli, v tomhle případě ale jde o něco jinýho než fotbal. „Nikdy nezapomenu na ten pocit, když po týdnu přišla třetí esemeska a já se začal obávat, kolik jich ještě bude. Nebo když mi někdo volal z neznámého čísla. I když jsem si to nechtěl připustit, přece jenom jsem se začal vyhýbat určitým místům a situacím, chodil jsem do práce a z práce pokaždé jinudy, nechodil jsem sám pozdě v noci a mnohem víc sledoval lidi kolem sebe. Ne že bych se přímo bál, to ne… ale radši jsem se měl na pozoru.“

Proč? Sledujte následující výpověď Jmenuju se Marek a jsem transsexuál FtM (Female to Male, tedy muž uvězněný v ženském těle, pozn. red.), což o mně ví jen rodina, někteří přátelé, ošetřující lékař a zaměstnavatel.

Informace o mé identitě ale mají i některé státní a nestátní instituce. Bohužel. Šel jsem do pojišťovny řešit nějaké nesrovnalosti kvůli dluhu. Pracovnice, která se mnou měla věc projednat, odmítla můj případ řešit, a když jsem naléhal, vyzvala mě, ať odejdu a dokonce mi hrozila ochrankou. Takový přístup k běžné administrativní záležitosti mě naštval a podal jsem na ni písemnou stížnost.

číslo 1, 2011 | ročník IV

38

„Picusi, dostanes brzy do tlamy. Svine sesivana.“ Tuhle esemesku jsem dostal druhý den. Někomu se to může zdát jako nic, řekne si, nějakej idiot, jenže když se to člověka osobně dotýká, je to prostě jiný... Snažil jsem se dovolat zpátky, ale marně. Vzpomněl jsem si na události předchozího dne. Napadlo mě, že to spolu souvisí, že si pracovnice pojišťovny mohla v mé občance všimnout pravé identity, nebo mohla nahlédnout do mých záznamů, kde mám uvedenou diagnózu F 64.0, což je transsexualita. Ta nadávka „svině sešívaná“ s tím jasně souvisela.

Začal jsem to řešit. Oslovil jsem anonymně organizaci In Iustitia, která se násilím motivovaným nenávistí zabývá. Při vyplňování online dotazníku jsem se taky rozhodl podat trestní oznámení, i když jsem věděl, že to znamená vystavit se dobrovolně ne zrovna příjemné situaci, kdy budu muset vysvětlovat, jak to se mnou vlastně je…

Na policii mi přímo během sepisování mé výpovědi přišla ze stejného čísla další esemeska: „Volal jsi ty zkurvenej zmetku?“ Druhý den mi policie oznámila, že se věcí dál zabývat nebude, protože je to jen přestupek.

To, že se ani nepokusí zjistit identitu odesílatele, a navíc neprošetří možné neoprávněné nakládání s mými údaji (jinak

by se o mé sexualitě nikdo nemohl dozvědět, opravdu vypadám jako muž), mě zaskočilo.

Navíc přestupkové řízení nemůže začít, pokud není známa druhá strana, takže tím v podstatě skončilo dřív, než začalo. Týden na to přišla třetí esemeska: „Co delas zmrde?“ Jestli vás zajímá, jak to dopadlo, podívejte se na www.redwaymag.cz/nasili, kde navíc najdete i další důležité informace ohledně násilí z nenávisti.

In Iustitia je občanské sdružení poskytující právní pomoc lidem, kteří se setkali s násilím z nenávisti. Sdružení finančně podporuje Magistrát hlavního města Prahy.

Kontakt: www.in-ius.cz tel: 222 984 785 mail: poradna@in-ius.cz

Co si o tom myslí: Barbara Hacsi

Klára Kalibová

Filip Kurátko

Neoficiální česká queer královna, lesbická ikona a moderátorka pořadu Gate na rádiu Expres

Právnička zabývající se mj. násilím z nenávisti

17 let, student gymnázia

Násilí z nenávisti na základě sexuální orientace či identity může skončit u výhrůžných esemesek, anebo se dál stupňovat jako v případě amerického gaye Matthewa Sheparda, který byl ubit prakticky k smrti a umírající ponechán bez pomoci. V Česku bylo podle nedávného výzkumu za posledních 5 let kvůli své orientaci fyzicky napadeno asi jedenáct procent gayů. To vyvrací mýtus o české společnosti jako společnosti respektující práva gayů a leseb, která sice právně respektuje registrované partnerství, ale LGBT komunitu raději přehlíží. Homofobnímu násilí nahrává i obecná atmosféra ve společnosti. Mladí lidé často říkají vtipy či nadávky s homofobním zabarvením, aniž by se starali, jestli to někomu v jejich okolí ubližuje. Nemusí to tak být, každý z nás může homofobii odmítnout a nepodílet se na ní, jedině tak nebude docházet k případům, jakým byl ten Markův nebo Matthewův.

Já jsem nikdy homosexuály ani transsexuály nebo tak moc neřešil. Je to pro mě dost vzdálený téma. Když jsem si přečetl tu výpověď, tak mi zezačátku nepřišlo na tý nadávce nic tak šílenýho, jenže pak jsem si to celý uved do souvislostí díky komentářům a dalším informacím a při druhým čtení už jsem to vnímal jinak. Muselo mu to hodně ublížit, a jestli to ten anonymní odesílatel udělal s tímhle záměrem, tak z toho mrazí v zádech. Jsem ale optimista a věřím, že většina společnosti dokáže lidi s odlišnou sexuální orientací nebo identitou tolerovat, a ne je podobným způsobem ponižovat.

V momentě, kdy přešívání, sešívání, předělávání – cokoli, co se běžně ve spojitosti s přeměnou v transsexuální komunitě používá, vytáhneš v negativním kontextu, tak je to, asi jako kdybys vyříznul tomu člověku kus kůže, nacpal do toho sůl a ještě mu na to prstama mačkal.

Ta přeměna je totiž brutální psycho. Většina z těch lidí během toho ztratí rodinu nebo přátele a projdou si peklem. I proto se pak snaží od toho předchozího stavu úplně odříznout. Řekněme ale, že celým tím dlouholetým procesem projdou – což obnáší psychologický testy, pak několik let čekání a pak teprve operativní a právní část – a jsou konečně šťastný. Je to, jako kdyby někdo chtěl závodit v F1 a najednou vyhrál Velkou cenu Maďarska.

No a když mu někdo dá těsně před cílem takovouhle facku…. Nevim, to je asi ten největší hnus.

Co znamená...?

LGBT Mezinárodně uznávaná zkratka pro komunitu leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů. Většina lidí si tyto pojmy plete dohromady, proto pro pořádek uvádíme: L+G (lesby a gayové): Citová a sexuální přitažlivost k osobám stejného pohlaví.

Nespojujte či nezaměňujte s pedofilií (sexuální náklonnost k dětem) nebo pederastií (sexuální náklonnost muže k nedospělým chlapcům), které jsou trestné.

B (bisexuálové): Citová a sexuální přitažlivost k oběma pohlavím.

T (transgender): Pocit trvalé příslušnosti k opačnému pohlaví a v některých případech touha po změně pohlaví. Neplést s transvestity, což jsou muži oblékající se jako ženy, po změně pohlaví však netouží.

Zkratka LGBT je někdy doplňována ještě o I (intersexualita – biologické znaky obou pohlaví) a Q (queer – původně negativní termín, kterým se označovali gayové, v současné době se používá jako zastřešující termín pro gaye, lesby a lidi, kteří nechtějí být přiřazovaní k jednoznačné sexuální orientaci/identitě).

Symbolem LGBT je duhová vlajka, česká LGBT komunita se aktivně zapojuje do společenského

www.redwaymag.cz

života (Mezipatra, Prague Pride, Karlovarský duhový festival), má i svůj pořad Queer v České televizi. Diskriminace na základě sexuální orientace je zákonem zakázána. Od roku 2006 je v ČR umožněno registrované partnerství párům stejného pohlaví.

Homofobie I když je překlad termínu homofobie (strach ze stejného) zavádějící, od 70. let 20. století se používá pro popsání strachu z homosexuality, který vede k pocitům odporu, odsuzování až nenávisti vůči (někdy jen domnělým) homosexuálům. Dnes se homofobie vztahuje i na další skupiny s odlišnou sexuální orientací či identitou (LGBTIQ). Obecně se jedná spíš o morální a společenský problém – homofobové trpí předsudky vůči jinak než heterosexuálně orientovaným lidem a považují je za nemocné, zvrácené a neakceptovatelné. Projevy homofobie jsou nejrůznější, za 2. světové války byli homosexuálové pronásledováni stejně krutě jako Židé. Svou nenávistí k nim se netají například norští blackmetalisté a ani o hiphopové komunitě se bohužel nedá říct, že by byla gayům bůhvíjak přátelsky nakloněná.

39

smart box /

text: Mgr. Jakub Keresteši a Mgr. Jiří Urban (Advokátní kancelář Tomáš Rašovský, www.rasovsky.cz) foto: archiv

Finanční gramotnost Kreditní karta

Mgr. Jakub Keresteši

Penězům je třeba vládnout, ne sloužit. Čím dřív to pochopíte a naučíte se s nimi zacházet, tím líp pro vás. Víte třeba, k čemu je dobrá kreditka a na co si při jejím používání dát pozor?

Banka není vaše máma

K čemu je tedy kreditka dobrá?

Ano, bance je jedno, že zrovna teď nemáte, nemůžete atd. Když si půjčíte, je ve vašem zájmu i včas vrátit. Ani tak ovšem nejsou půjčené peníze zadarmo – za vedení kreditky si banka účtuje 200–300 korun měsíčně. To znamená, že vypůjčená tisícovka vás přijde tak či tak na minimálně 1200 korun. Existují i karty bez poplatku za vedení, jenže ty zas mají vyšší úroky.

K nákupu zboží při platbě kartou. Výběr hotovosti z bankomatu je moc drahý – když chcete cash, použijte debetní kartu.

Pokud platíte včas, máte peníze půjčené bez úroku, jen za poplatek vedení karty.

Při častém placení kartou a bezchybném splácení dostáváte od banky různé dárky, slevy atd.

Kreditku je dobré mít jako pojistku, kdyby náhodou něco. Například peníze z brigády nepřicházej a nepřicházej a ve slevě mají zrovna kolo, který jste si chtěli koupit.

Co se stane, když nevrátím

Co je kredit a co debet Nejčastěji máme dvě karty. Jedna je debetní (platební) a může ji získat každý, kdo si založí běžný účet v bance. S touto kartou pak utrácí svoje vydělané peníze. Kreditní karta slouží k utrácení peněz, které jsme nevydělali, nýbrž si je půjčili od banky. Banka nám ovšem nepůjčuje stylem „tady máš tisícovku a koukej mi ji brzy vrátit,“ jako to dělají naši milostiví rodiče.

Banka říká „tady máš tisícovku, a jestli mi ji nevrátíš do tolikátého a tolikátého, strhnu ti ji z účtu sama i s úrokama“. To „i s úrokama“ znamená, že místo tisícovky si vezme zpátky 1050 až 1200 korun.

Banka vám utracenou částku rozpočítá do měsíčních splátek. Pokud na konci bezúročného období (tj. za 40 až 76 dní) nebudete mít na úhradu celého dluhu, banka vám k předchozí měsíční splátce dopočítá ještě úrok. Pokud nebude mít každý měsíc dost peněz aspoň na poplatek za vedení karty, úrok plus dalších 5–10 % z vypůjčené částky, porušujete smlouvu a banka vám k dluhu připočítá ještě pokutu a úroky z prodlení. Čím déle nesplácíte, tím víc dluh narůstá, takže pozor, abyste nakonec neplatili několikanásobně víc, než jste si půjčili – banka vám dluh v životě nepromine a celé to může skončit až exekucí.

Na závěr dobrá rada Pokud chcete mít kreditku už v době studia, vyberte si kartu s vyšším úrokem, bez poplatků a vypůjčené prostředky vraťte na účet vždy do konce bezúročného období. V tomto případě vám bude poskytovat jen samé výhody. Nikdy si nepůjčujte víc, než můžete splácet. Naučte se realisticky hodnotit svoje možnosti.

Právní minimum O trestní zodpovědnosti mládeže Mgr. Jiří Urban

Neznalost zákona neomlouvá. Když provedete něco, co se dostane až k soudu, nelze se obhajovat tím, že jste nevěděli, že to nemáte dělat. Podívejme se teď, jak se v ČR trestá mládež, a v příštím čísle si řekneme, jak se postupuje v konkrétních případech z oblasti sexuálních trestních činů.

Nejdřív: Co je to vůbec „mládež“?

Když právníci mluví o mládeži, myslí tím děti a mladistvé.

Dítě je ten, komu ještě nebylo patnáct.

Mladistvý je ten, komu je víc než patnáct, ale míň než osmnáct.

Osoba blízká věku mladistvého je ten, komu je mezi osmnácti a devatenácti. Na něj se zákon dívá tak, že je to sice člověk už plnoletý, ale teprve pár měsíců, prostě pořád hrozně mladý, což je pak při určování trestu bráno jako polehčující okolnost.

Nezletilý je termín z rodinného práva a označuje osobu mladší osmnácti let.

Základní principy trestání s ohledem na věk Děti (0 až 15 let) Dítě sice nemůže nastoupit do vězení, ale celý případ je vyšetřen tak, jako kdyby čin spáchal

číslo 1, 2011 | ročník IV

40

dospělý. Rozdílem je, že pro nízký věk pachatele musí být případ odložen do doby, než mu bude patnáct. Ale opatřením (trestem) může být třeba soudem nařízená ochranná nebo ústavní výchova, postaru řečeno polepšovna.

plné výše trestu. Soud ale pohlíží na jeho teprve krátce trvající plnoletost jako na polehčující okolnost. Do vězení jít přesto může, i když třeba na kratší dobu a za mírnějších podmínek.

Mladiství (15 až 18 let)

a) obecně prospěšné práce b) peněžité opatření c) peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu d) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty e) zákaz činnosti f) vyhoštění g) domácí vězení h) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce i) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (tzv. podmínka) j) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem. (Probační úředník dohlíží na to, jaký vede odsouzený život, jestli chodí do školy atd.) k) odnětí svobody nepodmíněně

Mají omezenou trestní odpovědnost, to znamená, že trest odnětí svobody (pobyt ve vězení) se snižuje na polovinu a nemůže jim být uděleno doživotí.

Nejvyšší trest odnětí svobody u mladistvého může být 5 let. Pouze v případě, kdy by byl dospělému za stejný čin uložen výjimečný trest, to může být až 10 let.

Pokud mladistvému hrozí 5 let odnětí svobody a on dobrovolně nahradí způsobenou škodu nebo odstraní následky svého činu, může jeho provinění zaniknout a do vězení nepůjde.

Osoba blízká věku mladistvého (18 až 19 let) Den po osmnáctých narozeninách je člověk už plně trestně odpovědný a jsou mu udělovány

Druhy opatření, které lze uložit mladistvému

NEMÁTE PO RUCE VŠECHNA ČÍSLA ČASOPISU? SOUTĚŽÍTE A ZAJÍMÁ VÁS, JESTLI JSTE VYHRÁLI?

NAVŠTIVTE NÁŠ WEB

WWW.REDWAYMAG.CZ Prolistujte všechna čísla RedWaye stránku po stránce!

V sekci Soutěže najdete jména výherců vždy s předstihem!

smart box /

text: M. Overstreet ilustrace: funkfu

Nejlépe a nejhůře

placená zaměstnání Všechny částky uvedené v přehledu, který sestavila společnost Merces, jsou v režimu brutto, čili „hrubého“, tedy ještě před odečtem daní a zdravotního a sociálního pojištění.

Největší platy mají v Česku generální ředitelé. Svou hrubou mzdu do průzkumu prozradily asi tři stovky z nich, průměrně prý berou 119 800 Kč. V patách jsou jim nejvyšší šéfové českých poboček mezinárodních firem (tzv. country direktoři), ti berou 116 400 Kč.

Prvních patnáct míst vůbec obsadili ředitelé různého typu (marketingoví, finanční atd.), vměstnali se mezi ně pouze šéfové leasingových oddělení (těch ale odpovídalo jen 29, což zas takovou výpovědní hodnotu nemá) a IT architekti.

číslo 1, 2011 | ročník IV

100 nejlépe placených profesí v ČR Generální ředitel 119 752 Country director, manager 116 373 Ředitel IT 87 984 Marketingový ředitel 84 090 Ředitel logistiky 81 070 Ekonomický/finanční ředitel 71 330 Obchodní ředitel 69 531 Ředitel výroby 63 256 Výkonný ředitel 62 189 Vedoucí leasingového oddělení 61 403 IT architekt 59 804 Finanční manažer 58 864 Personální ředitel 57 796 Ředitel pobočky (bankovnictví) 56 778 Technický ředitel 56 770 Vedoucí právního oddělení 54 275 IT manažer 53 070 Medical advisor 52 441 Projektový manažer (bankovnictví) 51 288 Vrchní státní rada 51 287 Regulatory affairs manager (zdravotnictví, farmacie, sociální oblast) 50 420 Ředitel vydavatelství (žurnalistika, polygrafie, média) 50 131

42

Key account manager (obchod) 49 366 IT projektový manažer, specialista 49 315 Ředitel pobočky (obchod) 48 964 Ředitel kvality a ISO (vrcholový management) 48 252 Produktový manažer (zdravotnictví, farmacie, sociální oblast) 48 226 Projektový manažer (telekomunikace) 47 629 Manažer provozu 46 476 Vyšší státní rada 45 487 Personální manažer 45 464 Risk manager (bankovnictví) 44 892 Vedoucí oddělení (bankovnictví) 44 303 Account manager (bankovnictví) 43 972 Specialista rozvoje mobilní sítě 43 543 Projektový manažer (stavebnictví a reality) 42 985 Pracovník odborů finančních obchodů (bankovnictví) 42 869 Technický manažer 42 821 Brand manager (marketing, reklama, PR) 42 796 Investiční poradce 42 640 IT konzultant 42 585

Softwarový inženýr 42 431 Auditor 41 748 Produktový manažer (bankovnictví) 41 706 Specialista finančních trhů 41 673 Facility manažer (stavebnictví a reality) 41 641 Marketingový manažer (marketing, reklama, PR) 41 352 Specialista na IT bezpečnost 41 321 Manažer logistiky 40 977 Art director (marketing, reklama, PR) 40 129 Projektový manažer (doprava, spedice, logistika) 39 950 Risk manager (bankovnictví) 39 794 IT analytik 39 134 Technický manažer (elektrotechnika a energetika) 38 980 Vedoucí obchodní skupiny 38 645 Daňový poradce 38 568 Konzultant (ekonomika, finance, účetnictví) 38 505 Ředitel odboru (státní správa, samospráva) 38 343 Monitor klinických studií 38 298 Vedoucí technického oddělení 38 249

Právník 38 106 Specialista odměňování, benefity 38 076 Account manager (obchod) 37 862 Poradce (Státní správa, samospráva) 37 827 Projektový manažer (technika, rozvoj) 37 721 Projektový manažer (výroba) 37 484 Databázový analytik 37 402 Finanční kontrolor 36 878 Produktový manažer (marketing, reklama, PR) 36 450 Interní auditor (bankovnictví) 35 930 Projektový manažer (elektrotechnika a energetika) 35 890 Obchodní analytik 35 832 Projektový manažer (strojírenství) 35 550 Pojistný matematik 35 324 Vedoucí nákupu 35 107 Specialista spojovacích systémů 34 932 Obchodní manažer 34 748 Manažer zákaznického servisu 34 533 Vedoucí výroby (stavebnictví a reality) 34 367

Specialista marketingových analýz 34 346 Šéfredaktor 34 310 Medicínský/ farmaceutický reprezentant 34 211 Specialista reportingu 33 954 Manažer kvality 33 914 Systémový administrátor 33 869 Procesní inženýr (automobilový průmysl) 33 750 Vedoucí výroby (strojírenství) 33 552 PR manažer 33 304 Programátor 33 216 Servisní inženýr (informatika hardware) 33 069 Tlumočník 33 063 Ředitel školy 33 051 Vedoucí odbytu 32 892 Finanční analytik 32 879 Privátní bankéř 32 836 Account manager (marketing, reklama, PR) 32 776 Vrchní rada 32 702 Projektový manažer (marketing, reklama, PR) 32 666 Hutní inženýr 32 636

Jak na vysoký plat? „Doba rozkvětu manažerů, kteří se v oboru orientují pouze teoreticky, ale k samotné praxi se nikdy nedostali, pomalu končí,“ říká Petr Beroušek z Katedry personalistiky Vysoké školy ekonomické. Co to znamená? No že třeba ředitelem školy se už jen tak nestane ten, kdo sám v životě neučil. „Šance na vysoký plat roste s kombinovaným vzděláním, například technicky nebo umělecky zaměření studenti by si tedy měli doplňovat znalosti z ekonomie a cizích jazyků,“ dodává Ivana Eliášová z Centra kariérového

10 profesí, kde si vyděláte nejmíň Uklízečka: 9 771 Vrátný: 10 496 Pomocný pracovník v cestovním ruchu: 10 696 Pomocný pracovník: 10 974 Krejčí, šička: 11 015 Brigádník: 11 340 Pokojská: 11 429 Pokladník (brigádník): 11 913 Květinář: 12 228 Pokladní v obchodě: 12 304

Povolání na vymření Horník Povolání, které v minulém režimu patřilo k nejlépe placeným dělnickým profesím, skomírá.

Zásoby nerostných surovin docházejí a vědci hledají obnovitelné zdroje energie. „Je jasné, že v druhé polovině tohoto století už pro horníky nebude uplatnění,“ předpovídají personalisté.

Listonoš Pošta sice bude dále doručovat balíky, ale jinak je její budoucnost spíš černá.

Revizor Kontrola jízdenek patří podle průzkumů k nejméně respektovaným profesím. Díky SMS jízdenkám, městským kartám (Opencard, Plzeňská karta atd.) a dalším elektronickým jízdenkám klasičtí revizoři zcela vymizí a kontrola se bude odehrávat automaticky, aniž bychom si toho byli vůbec vědomi.

www.redwaymag.cz

poradenství. Dobré platové podmínky však nemůže dnešním studentům zaručit u žádného oboru: „Nedávno se říkalo, že ekonomů už je moc, a přesto se stále dobře uplatňují,“ připomíná. „Nejdůležitější je, aby se mladý člověk uměl dobře prodat a neodmítal se učit novým věcem. Taky je dobré takzvaně otevřít mysl a nenechat se svazovat zajetými, ale často mylnými názory okolí. Třeba šikovný řemeslník si jako drobný podnikatel může vydělat tolik, co manažer středně velké firmy.“ To se však do žebříčku Merces nepromítlo – průzkumu se účastnili pouze zaměstnanci, ne živnostníci.

Nejvyšší průměrné mzdy jsou v Praze, s odstupem následuje Středočeský, Plzeňský a Jihomoravský kraj.

Průměrná hrubá mzda v Česku je momentálně 23 144 korun.

Co se z průzkumu ještě zjistilo O své platové poměry se zajímají nejvíce lidé s maturitou mezi 21 a 34 lety, více muži než ženy.

Největší zájem o porovnání svého platu s jinými na stejné pozici měli úředníci.

Prodavač Funkce prodavačů, tedy někoho, kdo mi z regálu podá výrobek, bude postupně mizet. Z dnešních prodejen se stanou předváděcí místnosti (show roomy), kde nám obchodní zástupce výrobek předvede, vychválí ho do nebe a nakonec nás vybídne k jeho koupi pěkně z pohodlí domova, přes internet.

Opravář faxů Stejně jako byl prvnímu člověku, který si koupil fax, tento přístroj vcelku k ničemu, tak bude k ničemu i člověku, který ho bude vlastnit jako poslední. Případů, kdy faxovou komunikaci nelze nahradit e-mailovou, je už teď minimum.

Opravář faxů se bude muset přeorientovat. „Perspektivnější profesí pro něj bude třeba opravář počítačů, rozhodně ale ne výrobce razítek,“ radí experti.

Profese s budoucností

více obchodníků, čemuž odpovídá i průměrný nabízený plat 24 770 Kč.

Lékař O lékaře bude po celém světě vždy zájem a jejich profese bude patřit nadále k těm nejvíce respektovaným a nejlépe placeným. Lékařům se bude stále více otevírat možnost pracovat v cizině.

Učitel I když dnes je tato profese platově podhodnocena (průměrný plat 19 228 Kč je pod celostátním platovým průměrem), má budoucnost. Podle odborníků se i v českém prostředí stane z učitelství perspektivní obor: „Bez vzdělání nemá budoucnost nikdo a kvalitní učitelé časem dosáhnou kvalitního ohodnocení,“ shodují se.

Obchodní zástupce Přestože se čím dál víc prodává přes internet, ve firmách budou stále potřeba lidí, kteří mají obchodního ducha, umějí vyhledávat nové příležitosti na trhu atd. Právě v době ekonomické recese se firmy více zaměřují na obchod a nabírají

43

Programátor Počítačové systémy hrají v našich životech stále větší roli. Už teď patří programátoři s průměrným měsíčním platem 31 794 Kč mezi nejlépe placené zaměstnance v ČR a je stoprocentně jisté, že se budou mít ještě lépe.

Psychoterapeut Rostoucí nároky na zaměstnance, konkurenční boj a především pracovní stres zapříčiní, že celá řada z nás bude dříve či později potřebovat psychoterapeuta.

Mít svého „cvokaře“, který nám pomůže zvládat negativní emoce, obavy či stres, bude brzy zcela běžné. „Psychoterapie je zdraví prospěšná a zdravý zaměstnanec je dobrý zaměstnanec,“ domnívají se odborníci ze serveru Agentka.cz.

smart box /

Text: Martina Overstreet Foto: Tomáš Třeštík; z dokumentárního filmu Katka režisérky Heleny Třeštíkové

Pl acenÁ inzerce

O drogách je nejlepší mluvit pravdu Za to, že se u nás nerozšířil AIDS, že ve velkých městech nevypukly epidemie feťácké žloutenky a nevznikly čtvrti obydlené narkomany na pokraji sociální smrti, vděčíme mimo jiné i dvěma velice rozumným lidem, MUDr. Jiřímu Preslovi a PhDr. Ivanu Doudovi.

číslo 1, 2010 | ročník III

44

Zatímco alkohol a nikotin tvořily na začátku 90. let už dávno běžnou součást života většiny české populace, jiné drogy u nás, řečeno s Jirkou Macháčkem ze Samotářů, „neměly tradici“. O speedu, heroinu a LSD, které s otevřením hranic najednou zaplavily ulice, nevěděli nic ani ti, co s nimi začali experimentovat, natož tvůrci zákonů, jejichž úkolem bylo dostat situaci pod kontrolu.

Presl s Doudou měli přede všemi náskok díky dlouholeté práci ve Středisku drogových závislostí, jediném zařízení v socialistickém Československu, kde se narkomanům dostalo aspoň nějaké pomoci. To, co politikům (kteří je naštěstí v mnohém poslechli) říkali tehdy, opakují dodnes a správnost jejich názoru ostatně potvrdil i čas.

popovídat a ve vlastním zájmu být zcela upřímní. Pokud však chcete dosáhnout jen „schválení“ nebo „doporučení“ k užívání drog, ani tam nechoďte – nedočkáte se ho.

Proč je lepší vyměňovat jehly než zavírat do vězení Trestat experimentátory, kteří se nedopouštějí kriminální činnosti (to znamená nekradou, neřídí pod vlivem, nebo drogy nevyrábějí a neprodávají), není pro společnost výhodné.

Záznamy v trestním rejstříku se s člověkem táhnou celý život a zbytečně mu komplikují pracovní, rodinné i partnerské vztahy. Ve vězení se také asi nepřiučí ničemu dobrému a pravděpodobně se tam po čase vrátí. To všechno stojí společnost mnohem víc peněz než chytře vedená prevence. Největší škody pocházejí z nevzdělanosti, proto je lepší mluvit o drogách pravdu. Zastrašování a zákazy (byť třeba v dobrém úmyslu) nikam nevedou.

Závislým je potřeba umožnit léčbu a nastavit podmínky tak, aby co nejméně ohrožovali okolí – například vyměňovat zdarma použité jehly za čisté vyjde levněji než boj s šířením žloutenky a HIV. Když Presl s Doudou založili v roce 1991 Drop In – místo, kam mohl rovnou z ulice přijít každý, kdo měl jakýkoliv problém s drogami – byly tyto jejich názory tak revoluční, že je mnozí nepochopili dodnes. Podezírají lékaře z „nadržování feťákům“, což je asi stejný nesmysl, jako domnívat se, že kardiolog nadržuje lidem s infarktem.

Řekni drogám NE! Program VZP zaměřený na prevenci vzniku závislostí u mladistvých existuje již 17 let. Za tu dobu oslovil víc než milion teenagerů.

Na rok 2011 je naplánováno 150 bezplatných besed v základních a středních školách v Praze a velkých městech České republiky, kterých se celkově účastní 15 až 20 tisíc posluchačů.

Besedy Řekni drogám NE! trvají 90 minut a probírá se v nich: — obecná problematika drog — spojení užívání drog s kriminalitou — spojení užívání drog s pohlavními chorobami (zvláště pak AIDS) — negativní vliv drog na život a zdraví uživatelů Po úvodním krátkometrážním filmu zachycujícím aktuální drogovou situaci následuje diskuze s psychology, psychiatry či sexuology.

Hosté Lidé, kteří sami prošli závislostí; dále též známí zpěváci, herci a sportovci.

Proběhne beseda i ve vaší škole?

Září 2011 21. 9. III. ZŠ Litomyšl (přednáší PhDr. Ivan Douda) 23. 9. ZUŠ Rokycany (přednáší PhDr. Ivan Douda) 30. 9. Chrást u Plzně

Závislost.

Jak jsme na tom v ČR?

Říjen 2011

Kouření Asi 2,3 milionu lidí (z toho 1,7 milionu by chtělo přestat) Alkohol

300 000 lidí

tvrdé drogy

15 až 20 000 lidí

Ideální je život bez drog, ale buďme realisty

Jak se dozvědět pravdu?

Stoprocentně „čistý“ život je ideálem, kterého v žádné společnosti, žádné kultuře či politickém zřízení nelze dosáhnout. Ani po dobrém, ani po zlém. Vždy, všude a za každých okolností bude existovat určité procento lidí, kteří drogy nepřestanou vyhledávat. Proč tomu tak je, popisuje velmi srozumitelně například kytarista Rolling Stones Keith Richards ve svých pamětech nazvaných Život. Každý mladý člověk dříve či později nějakou drogu vyzkouší, pravděpodobně to bude nikotin, alkohol nebo marihuana. Pro většinu z nich se ale droga stane jen experimentem, který po čase sami ukončí. Závislými se stanou ti, kdo k tomu mají sklony. To sám na sobě nikdo včas nepozná, takže pokud byste chtěli vědět, jestli k závislosti inklinujete, doporučujeme obrátit se na odborníka, třeba právě na Presla nebo Doudu. Nejdřív si budete muset pořádně

Proč Amy Winehouse umřela, kdežto Iggy Pop odehrál o prázdninách skvělý koncert na trutnovském open airu? Je víc lidí, kteří na drogy umřou, nebo těch, co přežijí? Kolik ze závislých se opravdu vyléčí? Mnohé z toho, co člověka o drogách zajímá, najde v literatuře a ve filmech. Ruku do ohně dáváme například za dokumentární film Katka režisérky Heleny Třeštíkové, který by měl být ve školách promítán snad povinně jako součást výuky. Dobrou příležitostí jsou i školní besedy o drogách.

Ty, které pořádá VZP v rámci svého programu Řekni drogám NE!, vedou často právě i MUDr. Jiří Presl a PhDr. Ivan Douda. Pokud k vám do školy zavítají, nepropásněte šanci zeptat se na cokoliv, co vás zajímá, i když chápeme, že před zraky pedagogického dozoru to vyžaduje jistou dávku odvahy. Svůj dotaz ale můžete položit i anonymně na www.reknidrogamne.cz.

www.redwaymag.cz

5. 10. ZUŠ Veselí nad Moravou 11. a 12. 10. Brno: ZŠ Křídlovická, Bakalovo Nábřeží, Husova, Hroznová, 28. října, Veslařská, Antonínská, SOŠ a SOU obchodní Jánská (přenáší MUDr. Radim Uzel, CSc.) 24. a 25. 10. KD Havířov (přednáší MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.)

Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace.

Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni.

Naše smluvní zařízení najdete po celé republice.

45

smart box /

text: Martina Overstreet supervize: prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC foto: archiv (umělecké dílo Erwina Wurma)

Víte, tuk se z těla nevypaří, ani nevypotí. Bohužel se ho nezbavíte ani tak, že ho vyhodíte z kapsy.

Jediná cesta, jak se s ním vypořádat, je rozpustit ho v krvi, dopravit do svalů a tam spálit.

Tuk je stejně jako cukr zdrojem naší energie. Potřebujeme ho, abychom nebyli unavení, nervózní, neklepali se zimou, a taky aby naše tělo dokázalo využít vitamíny A, D, E a K, které jsou důležité například pro krásu nehtů, vlasů a pleti.

Tak a teď se chyťte za břicho a podívejte se, co vám zbylo mezi prsty. Je toho hodně, nebo málo?

Každopádně v ruce držíte tuk, který nepotřebujete. Jak se ho zbavíte?

Jediná cesta, jak se tuk dostane z těla ven, je svalová aktivita! Čím víc budete mít svalů, tím víc tuku můžete spálit. Abyste však tuk mohli začít spalovat, musíte jej nejdřív uvolnit ze zásob (to jsou ty špeky na břiše) a dostat do svalů.

Dopraví ho tam krev, ale až zhruba po 40 minutách poctivého cvičení, sám od sebe se neuvolní ani za nic. Abyste pracně spálené zásoby tuku zase nedoplňovali, upravte si jídelníček.

Náš šéf, profesor a machr přes nemoci srdce, vždycky říká, že nám na to stačí obyčejný selský rozum – když z něčeho kape tuk, jezte to co nejmíň. Tuk kape například z chipsů,

číslo 1, 2011 | ročník IV

46

bramboráků, řízků a smažených sýrů s hranolkama. Ještě horší než mastné je mastné a sladké. Mastná a sladká je například čokoláda, smetanová zmrzlina nebo dort... Nesnažte se snižovat příjem tuku kupováním výrobků s označením light. Je to kravina, protože nedostatek tuku je v nich doháněn vysokým obsahem cukru, takže z bláta do louže.

Vynález light potravin obezitě lidstva nezabránil, akorát zvýšil procento výskytu cukrovky. Zapomeňte na to.

Je v tom chyták Cvičíte a vaše tělo potřebuje energii.

Nejdřív ji bere z cukru, a když cvičíte dál, tak i z tuku. Krev teče tělem, a jak někde narazí na tuk, vyzvedne ho a zamíří s ním do svalů. Jenže krvi je jedno, jestli potřebujete zhubnout víc na břiše, nebo na stehnech, bere prostě první tuk, který se jí připlete do cesty.

Z toho by vám už teď mohlo být jasné, že břicho nezhubnete tak, že budete dělat jenom cviky na břicho.

Nejlepší je cvičit velké svaly (stehna, hýždě), které spálí hodně energie a krev musí rychle hledat další tuk.

Je pravděpodobné, že nakonec si pro nějaký dojde i do vašeho břišního špeku.

Celý systém je uzavřen a neexistuje jiný vchod ani východ!

Tuk se do těla dostává potravou.

Jeho množství tedy můžete docela dobře kontrolovat – víte přece, co jíte, ne? Když nevíte a přijímáte víc tuku, než potřebujete, udělá se vám špek. Špeku se nezbavíte jinak než cvičením. Nemusí jít zrovna o dření v posilovně, stačí jakýkoliv poctivý pohyb. Po zhruba čtyřiceti minutách začne krev dopravovat tuk do svalů, které ho přemění na energii.

A to je jediná cesta, jak tuk odchází z těla. Žádné prášky, dietní doplňky, čaje, náramky, zábaly, přístroje, kouzla nebo hypnóza…, prostě nic nedokáže tuk z vašeho špeku vyloučit do krve, donést ho do svalů a tam ho pak spálit. Proto nikdy nevěřte reklamám na přípravky, které slibují hubnutí vleže, ve spánku a podobně.

Bylo by to super, ale nefunguje to, okay?

smart box /

text: M. Overstreet zdroje: Bernd Harder (Proč pračka žere ponožky), osel.cz, FOTO: PROFIMEDIA.CZ

PROČ VŽDYCKY Stará dobrá STOJÍME přísloví v jazyce VE ŠPATNÉ vědy FRONTĚ?

Akta X všedního dne Jak rychlí jsme, když říkáme, že jsme rychlí jako blesk?

Celkem dost. Blesk dosahuje rychlosti 96 000 km za vteřinu. To je dvakrát kolem zeměkoule.

Za vteřinu.

Při nadměrném zvyšování pohybu dolních končetin ve značném časovém rozpětí za účelem dosažení naplnění sloučeninou vodíku a kyslíku křivule s držadlem dojde jednoho dne k uvolnění molekul spojujících tuto křivuli s držadlem, čímž se jmenovaný předmět rozdělí na dva segmenty.

(Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.)

Více než jednou, ale méně než třikrát urči velikost fyzikální či chemické veličiny, a méně než dvakrát, ale více než nulakrát použij způsobu obrábění, jímž se části materiálu od sebe oddělují.

(Dvakrát měř, jednou řež.)

Asi si myslíte, že je to prostě špína z těla, ale není tomu tak. Okraj by se objevil, i kdybyste do vany vstoupili úplně čistí. Příčinou je mýdlo a tvrdá voda bohatá na minerály. Molekuly mýdla se slučují s minerály a vytvářejí voskovitou lepivou hmotu, která se zachycuje na stěnách vany.

(Komu se nelení, tomu se zelení.)

Z čeho vzniká špinavý okraj na vaně?

Kdo odolává pokušení podlehnout touze nechat dřímat vlastní energii, bývá obklopen chlorofylem.

Okénko mladého chovatele

Ropušník trnohlavý (Phrynosoma cornutum)

Psychologové doporučují mít doma nějaké to zvířátko, mazlíčka.

Požádejte rodiče o ropušníka trnohlavého. Celá rodina si ho jistě brzy oblíbí.

Co umí, co dělá, co žere?

Ropušník má rád silně jedovaté mravence rodu Pogonomyrmex. Polyká je celé a v žaludku je obalí hustým slizem, takže mu jed neublíží. Vy si ale dávejte bacha, aby se vám krmení nerozsypalo po koberci.

V ohrožení neprchá. Nafoukne se jako koule a zaútočí arzenálem ostrých trnů. Protože je celkem malý (asi 7 cm), cítí se ohrožen imrvére furt. Prostě ho všechno hned vyleká.

Umí zajímavý trik: Vystřikuje z očí krev až na vzdálenost jednoho metru. Krev je jedovatá (to je z těch mravenců), a když je fakt naštvanej, vypustí na vás až třetinu veškeré krve, co má v těle.

www.redwaymag.cz

Proč je kostka ledu studenější než zmrzlina?

Kostka ledu obsahuje 100 % vody. Má celistvý pevný povrch a uvnitř jen málo vzduchových bublin.

Když ji cucáme, máme silný pocit chladu, protože led při tání odebírá teplo z našich úst. Oproti tomu zmrzlina je šleháním napěněná, obsahuje velké množství vzduchových bublin, je lehčí a má větší povrch. Kromě toho není složena jen z vody, ale taky z cukru, tuku a přídavných látek. Při tání nespotřebovává tolik tepla, a proto je méně studená.

Proč, když spěcháme, na přechodu vždycky naskočí červená? Proč se baterka v mobilu vybije, zrovna když to nejmíň potřebujeme? Proč v letadle vždycky dostanou jídlo dřív ti ve vedlejší řadě?

MYSTÉRIUM! Hahaha...

Objektivní odpověď neexistuje, ale můžeme si na tom vysvětlit, co je selektivní vnímání. Drobné denní nástrahy se nám nedějí naschvál, jak si ve vzteku myslíme. Jejich skutečnou příčinou je to, že když se cítíme v nevýhodě, začneme se porovnávat s lidmi kolem. A zdá se nám, že oni jsou na tom líp, což není fér. (Všimněte si, že když jsme ve výhodě, tak to neděláme.) Přitom je to jenom zdání – kdybychom jedli v letadle nebo používali stejný přechod denně a zapisovali si „body“, vyšlo by nám to přibližně půl na půl. Nepohodlí se nám pouze ukládá hlouběji do paměti, zatímco situace, kdy všechno klape, rychle zapomínáme.

A tomu se právě říká selektivní vnímání. Máme ho všichni a je to vlastně takový vedlejší produkt pudu sebezáchovy. Mozek neustále třídí všechny vjemy, ale protože jeho kapacita není neomezená, v situacích, kdy o nic nejde, takzvaně vypíná, kdežto vše nepříjemné, obtížné nebo dokonce ohrožující zaznamenává se zvýšenou intenzitou.

Kdyby to nedělal, asi bychom dlouho nepřežili.

A proto, abychom se nerozčilovali víc, než je nutné, je dobré si připomínat, že jsme na tom všichni stejně – každý z nás posuzuje vše, co se děje, pouze s ohledem na své vlastní potřeby. V citovém afektu způsobeném nepohodlím se nám vybaví všechny podobné situace a my hned říkáme: „Tady to je vždycky hrozný...“, nebo: „Tohle nikdy nefunguje, když potřebuju...“. Podobné iluzi často podléháme i ve vztahu k lidem: „Ty nikdy neděláš, co ti říkám...“, nebo: „Ty vždycky děláš tohle...“.

Myslíme to vážně? Je takové „nikdy“ a „vždycky“ vůbec možné?

A k těm frontám u pokladny: Vědci je zkoumali, vyvinuli na to rozsáhlé simulační programy a zjistili, že fronty jsou nevyzpytatelné. Nedá se to vypočítat.

Pravděpodobnost, že fronta A bude rychlejší než fronta B je stejně velká jako pravděpodobnost, že fronta B bude rychlejší než fronta A. Někteří lidé si přesto myslí, že jsou frontoví experti. Vybírají nejrychlejší pokladní, zkoumají, jak vrchovaté jsou nákupy před nimi, a všelijak to vychytávají. A stejně vždycky těsně před nimi dojde páska, nastane storno, střídání pokladních... Subjektivně vzato: Všichni stojíme ve špatné frontě.

47

rozhovor /

text: pp foto: profimedia.cz

www.redwaymag.cz

vítečková

eva

49

rozhovor /

Byla zařazena do All-Star týmu posledního evropského šampionátu, byla na dvou olympiádách, odehrála desítky mezinárodních zápasů v Evropské lize, je vicemistryní světa, mistryní Evropy a mnohonásobnou mistryní ČR. Navíc má magisterský titul ze sportovní fakulty. Basketbalistka Eva Vítečková, jedna z nejlepších střelkyní na koš současnosti, je super-žena a velká osobnost. Když jsem s ní chystal rozhovor, něvěděl jsem, jestli to se sportovní hvězdou uhraju. Má totiž zatraceně dobrou mušku a mohla by mě lehce sestřelit. číslo 1, 2011 | ročník IV

50

do ruky, dělali jsme různý závody, běhání, opičí dráhy. No, nedělali jsme hned basket. Což je dobře...

Tak čmáranice většinou vycházej z taktiky, takže to člověk nevidí poprvý. Mně pomáhá, když mi to trenér namaluje a řekne: ‚Evžo, ty si stoupneš tady do rohu a budeš dělat to a to. Čím víc je člověk unavenej, tím lepší je nic nekomplikovat.

Jo? Já myslím, že je výborný mít prvně všeobecný základ než se hned specializovat na basketbal.

Stihla jsi před basketbalem vyzkoušet i jiný sporty?

V první třídě jsem dělala půl roku karate, což je docela vtipný. Ale myslim, že mi to v jistým smyslu taky pomohlo, protože tam se samozřejmě hodně pilovala ohebnost, furt jsem dělala provazy a rozštěpy. Díky tomu jsem pak nebyla takový to vysoký dřevo... Na basketu jsme pak měli trenéra, že se trénovalo tolik, že víc se snad ani nedalo. S holkama jsme si chodívaly zastřílet do haly ještě před školou, třeba od čtvrt na osm na půl hodinky, a mě samotnou bavívalo ještě před tréninkem jít si extra zastřílet a po tréninku taky chvíli zůstat.

To ti asi pomohlo dostat se později do pozice obávaný sniperky, ne?

Já nevim, jestli to je tím. Určitě jsem odstřílela víc pokusů a asi tam bude i nějakej talent.

Víš, kolik košů jsi asi tak už trefila? A střílíš radši trojky, nebo to je jedno?

Střílím ráda všeobecně. Koše by se možná daly spočítat, ale já ani netoužim to vědět.

Takže zatímco si všichni užívali pubertu a zlobení, ty jsi pilovala techniku. To jsi fakt byla tak oddaná basketu?

V sedmnácti jsi jako nejmladší hráčka nastupovala za Brno i za nároďák. Mejdany s kámoškami jsi asi moc nestíhala, co?

To šlo mimo mě, no...

To jsi byla spíš slušňačka nebo tě tolik zaměstnával basket?

Já myslím, že jsem byla jednak ta slušná holka a k tomu samozřejmě i basket. Teď mi přijde divný, když to říkám, ale asi to tak bylo. Ani kluci se kolem mě moc nepohybovali, protože jsem sama vypadala jak kluk. Vždycky, když vidím fotky, tak si říkám: „Jé, můj brácha měl teda pěknýho bráchu..!“ Na jednu stranu to asi bylo dobře, protože jsem se aspoň mohla naplno věnovat basketu.

Hehe. Možná i díky tomu jsi teda dneska jedna z nejlepších evropskejch basketbalistek.

Hraješ od devíti let, jaký máš na to vzpomínky?

Moc si toho nepamatuju, ale vím, že zezačátku jsme vůbec nebrali balón

www.redwaymag.cz

taktiku, koš přes celý hřiště a smeče neboli zavěšování. Jaký s tímhle máš osobní zkušenosti?

A stalo se ti, že jsi někdy vypla, a po time-outu sis říkala, co to tam sakra maloval?

Jo, to se mi stává. Ale když se pak se spoluhráčkama vracíme na hřiště, tak je ještě dost času si to říct.

OK. Co koš přes celý?

Koš přes celý jsem nedala, ale přes třičtvrtě hřiště ano. Bohužel to neni nikde natočený, bylo to normálně ve hře, nic důležitýho ale. Ne jako když nás tím zabila Řekyně Maltsi, kdy jsme byly ve finále Evropský ligy a ona nám takhle dala koš v poslední sekundě a prodlužovala se série. To bylo hrozný. Ale tomu se člověk může smát, ani nemá cenu být naštvanej.

A ty smeče?

No, v holčičím basketu se to moc nevidí, i když se po světě pár výjimek najde. Třeba Američanka Fowles, nebo teď jsem viděla spoluhráčku Petru Kulichovou, jak to zkoušela na tréninku. Já nikdy nesmečovala.

Maximálně na minikoš nebo s tenisákem. Jsem ráda, že vyskočím k obroučce.

Ještě mě napadá jedna věc, a to je dominance černochů v basketu. Je to tak i u holek? Čím je to daný?

Je zajímavý, že v dětství a potom postupně ještě i v těch dorosteneckejch jsem opravdu viděla jen školu a basket, že mě nezajímalo nic kolem. Prostě každej den tréninky a hrály jsme každej víkend, soboty i neděle. Vůbec mi nevadilo, že nemám den volno...

A co třeba taneční? Tím si prošel snad každej, na to sis našla čas?

Nechodila jsem. Ne kvůli času, ale spíš protože jsem v tu dobu byla asi o hlavu vyšší než všichni moji spolužáci a bylo mi to prostě blbý.

Ale když takhle chodím na svatby, tak si vždycky ráda zatancuju. To mi problém nedělá...

Valčík, polku a tak, jo?

Jo, tak jsem holka, zas takový tele nejsem... Tanec mě baví, ale nemůžu říct, že to umím, že se na to dá koukat.

Mě na basketbalu fascinuje pár věcí. Nepředstavitelný čmáranice od trenéra, když vysvětluje

51

No, je to i v ženským. Černošky jsou rychlejší, víc skáčou, ja nevim no, asi nějaká speciální fyzická proporce. To se zeptej anatoma.

Zmínila ses, že ti říkají Evžo.

Jak to vzniklo?

Náš soused ze Žďáru mi v šesti letech říkal ze srandy Evžene. Mně to zůstalo a někdo mi tak dokonce říká doteď. Postupně ale, jak jsem se začala stávat slečnou, dalo se to aspoň do ženskýho rodu. Evža.

Zatím poslední umístění českých basketbalistek je čtvrtý místo z mistrovství Evropy. To je pro vás úspěch, nebo neúspěch?

Já to beru jako takovej neutrál. My tam jely s tím, že chceme postoupit na kvalifikaci na olympiádu, a to se nám povedlo. Ale je pravda, že jsme na medaili mohly dosáhnout.

Tak bramborová taky fajn, ne?

To mi právě psala kamarádka před poslednim zápasem, ať se snažím, že ještě nemám bronzovou, a když jsme prohrály, tak mi napsala, že

rozhovor /

eva vítečková to nevadí, že bramborová mi taky chyběla. Tak jsem si říkala, jo, to je pravda.

se osamostatnit a nastoupit s dospělýma ženskýma ve velkým basketu, to musely být těžký začátky, ne?

Jak se vyrovnáváš s tenkou hranicí mezi úspěchem a neúspěchem v očích veřejnosti a médií?

Jednou vás vyzdvihujou do nebes a podruhý zavrhujou.

Pro mě to bylo šílený! Najednou jsem měla jít hrát s holkama jako Romana Hamzová, Kamila Vodičková a tak.

Znala jsem je jen z televize, byly pro mě velký hvězdy. První tejden v Žabinách (brněnské Žabovřesky, pozn. aut.) jsem nebyla schopna ani pořádně jíst. Když to řeknu, tak jsem byla fakt podělaná z toho, kam jsem přišla. Ale všichni na mě byli hodný a nakonec to bylo fajn.

Já se to snažim nevnímat a noviny nečtu. Nebudu si snižovat sebevědomí tím, že se o mně někdo vyjadřuje, jestli jsem hrála špatně nebo že celej tým stál za prd.

Většinou to stejně píšou lidi, který v životě nic nedokázali a vůbec do toho nevidí. Nemyslim si, že o nás novináři momentálně píšou špatně, ale ty diskuzní příspěvky na internetu fakt občas stojej za to. Když se kolektivu nezadaří, tak se nezadaří.

Tady v Česku jsou všichni zvyklí, že buď vyhráváš a jsi nej, nebo se to nepodaří a jsi hroznej a nejradši by tě zašlapali do země.

V současnosti hraješ za USK Praha, ale předtím jsi jedenáct let hrála za Brno. Pociťuješ mezi těmito městy rivalitu? Nejsi rozpolcená?

Ne, to vůbec. I když některý fanoušci z Brna to nemohli skousnout. Přece jenom mě brali za Brňačku a pak jsem přešla k velkýmu soupeři. Kdyby se tenkrát situace v Brně vyvíjela jinak, třeba bych tam zůstala, že.

Takže to nebyl dobrovolný odchod?

Prostě nebyly podmínky, abych tam zůstala. I jiný hráčky odtamtud odešly. Já to ale beru pozitivně, protože to byl novej impuls, poznala jsem nový lidi, nový město a ta motivace byla taky jiná, než když jsem hrála těch jedenáct let a pořád to bylo takový... furt dokola.

Ale když jsi v sedmnácti přišla do Brna z malýho Žďáru, musela

To jsi byla v týmu asi nejmladší, že jo?

sport je dobrá příprava do života.

To mi přijde dost pravdivý.

Kdybys měla začínající basketbalistce upřímně říct, co všechno má od týhle přípravy do života čekat, co bys zmínila?

Co bych zmínila... Když přijde neúspěch, tak neházet flintu do žita, ale naopak se tím nechat nakopnout.

A taky až přijde ten zlom, kdy bude přecházet na ženskou úroveň, aby se poradila se zkušenější hráčkou a nešla do toho nevědomky. To je dost důležitý. Ale tohle je asi rozprava na delší dobu. I když je to moc pěkná otázka. Jen jsem o tom nikdy moc neuvažovala. Asi začnu.

No to asi jo. Ale musim říct, že takovej respekt, co já jsem měla ke starším hráčkám, se dneska vůbec nevidí. Teď jsou mladý holky drzý a kolikrát se divím, kde se jejich sebevědomí bere. My byly u trenéra Šafránka vedený pod velkou disciplínou a myslim, že z nás vychoval nejen výborný basketbalistky, ale i dobrý lidi.

Myslíš, že v tomhle ohledu je kolektivní sport přínosnější než individuální?

Super věc na kolektivu je, že když se udělá úspěch, tak člověk slaví s kamarády. Já nechápu třeba tenistky, já bych se nedokázala ani moc projevit, kdybych byla na tom hřišti sama. Navíc když se člověku moc nedaří, není to v kolektivu tak vidět, jako když bojuje sám za sebe.

Možná díky tomu jsou individuální sportovci mnohem sebevědomější.

Já jsem nad touhle otázkou nikdy neuvažovala, jsem jenom ráda, že ten kolektivní sport dělám.

A musela jsi někdy dělat vůči kolektivu ústupky?

Já v tom vyrůstám už víc než dvacet let a nikdy mě nic takovýho nenapadlo. Někdo říkal, že kolektivní

Poslouchala jsem: To, co poslouchal starší brácha.

Ze třídy se mi nejvíc líbil: Nikdo. Byli moc malý nebo je zajímaly počítače.

Uplně mě v y táčela: Paní profesorka na češtinu.

Koukala jsem na: Beverly Hills Bála jsem se: Pavouků Hledala jsem: Já byla pořádná a hodná, nic jsem nehledala.

Sm ála jsem se nejvíc: Všemu!

číslo 1, 2011 | ročník IV

52

Datum narození: 26. 1. 1982 Odkud je: Žďár nad Sázavou Disciplína: basketbal V ýška: 190 cm Číslo dresu: 15 Současn ý klub: ZVVZ USK Praha Nejv ě tší úspěch y: stříbro na MS 2010, zlato z MS juniorek 2001 a ME 2005, několikanásobná mistryně ČR (2000–2008 s Gambrinus Sika Brno, 2010 s USK Praha), účast na dvou OH (Atény 5. místo, Peking 7. místo) Ocenění: Nejlepší basketbalistka ČR 2005, All-Star tým ME 2011

active /

text: Tomáš Znamenáček foto: David Blažek, Kubo Križo, Yan Renelt, Red Bull

sponzoring Tvrdý byznys, žádná charita

Vytoužený sponzoring! Ale jak to funguje? A je pro sportovce spásou, nebo spíš svazuje? O svých zkušenostech promluví naši nejlepší jezdci, a aby se dostalo i hlasu z druhé strany, svoje k tomu řekne Bibiana Vrbová, která se stará o tým sportovců sponzorovaných společností Red Bull.

Je tomu už více než třicet let, co surfaři rozvinuli svůj vodní sport ve skate- a později snowboarding. Tehdy vznikly první skatea snowparky, motokrosaři poprvé zjistili, že odlepit se od země je zábavnější než jezdit pořád dokola, a bikrosaři začali skákat na velkých hliněných skocích, popřípadě vzali svá kola provětrat do skateparků.

Právě tehdy také začíná růst konkurence mezi firmami na sportovní oblečení a doplňky. Jak přesvědčit zákazníka, že právě můj produkt je nejlepší, jak ho přimět, aby si ho koupil?

Jedna z účinných cest je získat nějakou známou osobnost, která bude můj výrobek nosit, používat, chválit a tím nenápadně doporučovat ostatním.

Zpočátku tomu bylo tak, že firmy svůj gear rozdávaly nejbližším kamarádům, kteří se motali okolo. I když je zatím nikdo neznal, jejich talent byl předpokladem, že se časem stanou autoritou a vzorem pro masy.

Tak to všechno začalo. Nadějní jezdci jsou šťastni, že dostávají výbavu zadarmo a pro mateřskou firmu udělají první poslední. Přidává se móda; je přeci potřeba, aby výrobek co nejvíc vynikl mezi ostatními, a jak jinak to udělat než

www.redwaymag.cz

odlišným, nápadným stylem? Proto historií extrémních sportů prošlo několik módních vln, od punkové a metalové přes hiphopovou až po hipsterskou.

Jak jde čas a sportovní kariéra jezdců stoupá, stoupají i zisky firem ze sponzoringu. Někteří jejich „koně“ už totiž dosahují slávy rockových stars. Poskytují rozhovory do médií, na focení je zvou nejlepší fotografové a kdekoliv se objeví, poutají pozornost fanoušků. Vztah mezi takovou celebritou a sponzorem se pochopitelně obrací – dva páry bot a jedny kraťasy už k vděčnosti nestačí. Pokud si chce firma svoji hvězdu udržet, bude muset hodně přidat...

Co dostávají ti nejlepší?

Sportovní gear (prkna, kola, helmy atd.), hadry, boty, sluneční brýle, plážové osušky, peněženky, ale i potravinové doplňky nebo nápoje zdarma jsou víceméně samozřejmostí.

Hlavní položkou, o kterou se ve sponzoringu hraje, jsou však peníze. Živnou půdou rozvoje každého sportovce je totiž cestování, a to je dneska sakra drahá záležitost. Snowboardista si na horách platí ubytování a permice, nejdřív se tam ale musí za něco dostat a za něco se

stravovat. Proto ve sponzoringu existuje položka zvaná travel budget.

Něco jiného je pak výplata. Ta může být měsíční v případě, že se sportovec stane profíkem a sport je jeho denním zaměstnáním, nebo je finančně odměňován úměrně ke svému zviditelnění na fotkách v časopisech, záběrech ve filmech atd.

Doby, kdy jste se domluvili s kámošem ze školy, co vyráběl skejty na koleni a sem tam vám nějaký přihrál na „dobré slovo“, jsou ty tam. Dnes má skoro každý sportovec smlouvu, ve které je velmi přesně vyčíslena jeho mediální hodnota a rozepsáno vše, co musí splnit, aby se firmě vyplatil.

Sponzoring už se taky dávno neomezuje jen na výrobce z příslušného sportovního oboru.

Své tváře si mezi hvězdami extrémních sportů našli i mobilní operátoři, výrobci automobilů, hodinek, parfémů, cukrovinek, energetických nápojů apod., a v neposlední řadě dříve opovrhované nadnárodní společnosti typu Nike, Puma, Adidas, Pepsi nebo Coca-Cola.

Přímo od sponzorovaných sportovců se dozvíme, zda je vše toto zdravé, potřebné, komu to pomáhá a pro koho je to naopak přítěží.

53

active /

martin koreň

Jeden z našich nejlepších freestyle motokrosařů pracuje mometálně v Belgii pod hlavičkou FMX4Ever, a proto promluví i o možnostech a vztazích v zahraničním sponzoringu.

Prvního sponzora jsem si našel tak, že jsem zašel do jednoho pražského skateshopu, kam jsem chodil často nakupovat. Řekl jsem jim, že jezdím motokros, a když mi daj slevu na nákupy, udělám jim za to nějakou reklamu.

Za pultem dělal Kamil Mrázik, který jezdil na snowboardu za Horsefeathers. Slevu mi nedal, ale řek mi, abych donesl svoje fotky, že je ukáže v Horsefeathers. Fotky se líbily a letos to bude už deset let, co za Horsefeathers jezdim.

Ze začátku jsem byl z každýho sponzoringu vedle. Bylo mi jedno, co to je za věci a jak vypadaj. Byly zadarmo a to bylo cool. Hlavně jsem mohl říkat, že jsem sponzorovanej. Jak jsem se zlepšoval v ježdění a víc cestoval, moje náklady se zvyšovaly. Začal jsem si zjišťovat, jak se taky dostat k nějakým penězům. A už to jelo: prezentace, schůzky, roční kalendáře akcí, hromadění výstupových materiálů. Ze strany firem tvrdý business, žádná charita.

Na světové úrovni ve sponzoringu už nejde o to, co potřebuješ, ale co si zasloužíš. Jako příklad uvedu norského FMX jezdce Andreho Villu.

Když jsme se seznámili, vyhrával závody po celé Evropě. Pak se zranil a skoro rok nejezdil.

Sponzoři dali ruce pryč a on najednou neměl pomalu ani na rohlík. Vzal si od banky půjčku, zastavil svůj dům, koupil si bagr, pronajal pozemek a postavil si na něm vlastní FMX park, aby měl kde trénovat. Říkal jsem mu, že je blázen... Jenže loni skončil druhej v seriálu Red Bull X-Fighters, což je nejprestižnější FMX soutěž, a částky od sponzorů, který teď inkasuje, jsou v šestimístných číslech.

V dolarech.

roman dlauhý

Zástupce snowboardingu, kterého z našich stránek už dobře znáte.

První sponzoring jsem získal u Horsefeathers, když jsem v roce 2001 – ještě v dětský kategorii – vyhrál jejich závod na Šumavě. Další sezónu už jsem dostával slevy v krámu a viděl jsem, že když se budu snažit, může to jít i dál. Přestal

číslo 1, 2011 | ročník IV

54

Když firma podpoří sportovce tričkem, tak si nemůže moc vyskakovat a chtít, aby měsíčně posílal report a chodil se ukazovat na firemní večírky. Když dostane peníze, dělat to musí, i když je třeba utahanej a nemá náladu.

Je nutný, aby byl každej detail spolupráce podchycenej ve smlouvě. To předchází zbytečným nedorozuměním.

Sponzoringem se sport komercializuje. Stává se z něj mainstream. Vstup Nike nebo Pumy na scénu není z pohledu malých firem, který extrémní sporty podporovaly ještě v dobách, kdy o nějakým BMX nebo FMX nikdo neslyšel, moc fér. Investovaly peníze, pořádaly závody, vyvíjely technologie a teď, když je vláček rozjetý, přijdou velký firmy a svým kapitálem je převálcujou.

Jenže to je vývoj... Taková firma ti dá dvakrát tolik než malá, k tomu smlouvu plnou krásných bonusů a nikdy neuslyšíš, že je krize, a proto letos dostaneš míň. Moje zkušenost: Dlouhodobá spolupráce je výhodnější než pár korun navíc, který získáš za přestup k jinýmu sponzorovi. Někdy ale přijde nabídka, co se neodmítá... Je potřeba rozhodovat se správně.

jsem se flákat po ulicích, začal dávat všechno do ježdění a dnes spolupracuju s nejlepšíma firmama na trhu. Sponzoring je podpora, ale čím víc toho od sponzora chceš, tím víc musíš jezdit, vyhrávat a hlavně být vidět. Sponzor i sportovec musejí umět dělat kompromisy, říkat si věci na rovinu, být k sobě fér. Jedině tak se dá dojít k uspokojivým výsledkům pro obě strany. Mně je třeba bližší focení a natáčení než stresující honba za vítězstvím, prostě žádná křeč, ale samozřejmě je lepší tyto dvě cesty nějak propojit. Člověk pořád musí myslet na to, že je někomu zavázanej.

martin pek

Už několik let patří mezi špičku českého skateboardingu, a tak jsme se ho taky vyzpovídali.

Obě složky sponzoringu – finance i materiální vybavení – jsou důležité. Když jsem zezačátku dostával jenom boty a desky, mohl jsem víc jezdit a tím se zlepšovat. Začal jsem fotit a točit, jezdit na závody a vyhrávat. Od určité úrovně je plnění požadavků sponzorů celkem dřina. Na závodech, kde se vydáváš do maxima, musíš o přestávkách ještě točit a fotit do reportů a ve volným čase zase rychle trénovat nový triky, abys příště ukázal něco novýho. Když se snažíš a jsi pořád vidět, sponzoři jsou rádi. Pak spolupráce běží bez potíží.

michael beran

Náš nejlepší jezdec ve freestyle BMX má se sponzoringem také bohaté zkušenosti.

Sponzoring mi umožňuje cestovat po světě, zdokonalovat se nejen ve sportu, ale třeba i v cizích jazycích a tak. Nevím, jak bych to všechno zvládal, kdybych musel vstávat každý ráno na sedmou do práce. Po práci kolo, druhej den zase do práce, do toho posilovna, závody...

To bych asi na konci každýho týdne zkolaboval!

Určitě můžeš dosáhnout určité úrovně kvality i bez sponzora, ale já si to radši nechci představovat.

Já jsem nesmírně rád a vděčný, že za mnou stojí firmy Red Bull, Nike 6.0, Nutcase a 34R. Díky Red Bullu můžu každý rok lítat na tři týdny do pensylvánského Woodward Campu, což je největší extrémní tréninkové centrum na světě, a připravovat se tam na nadcházející sezónu. Kolo je můj život. A je to i moje práce.

Bez sponzorů by to nešlo, a když se nad tím zamyslím, tak by tady nestály ani parky, nebyly by závody, neprodávaly by se kola, skejty, prkna.

Nebyla by zábava, prostě nic by se nedělo a nikam by se to neposouvalo.

S otázkou „Co mám dělat, abych byl taky sponzorovaný?” se setkávám často a mám na ni tři jednoduché odpovědi: 1. Být nejlepší.

2. Být zajímavý, vybočovat z řady, poskytovat médiím atraktivní fotky, videa a rozhovory.

3. Oboje dohromady. Toho, kdo bude reprezentovat jejich značku, si firmy vybírají dost pečlivě. Pokud chceš sponzoring, jezdi, chovej se a mysli jako profík. Jiná rada není.

pohled z druhé strany

Bibiana Vrbová z Red Bullu hledá v Česku a na Slovensku mladé sportovní talenty, do kterých stojí za to investovat. O ty přijaté se pak stará, zajišťuje jim veškerý servis. Jak se dívá na vztahy ve sponzoringu?

Partnerství se sportovci je jedním z pilířů, na kterých značka Red Bull postavila svoji image. Vybírám si je dlouho a pečlivě podle toho, jestli zosobňují hodnoty, které jsou pro naši značku typické, protože díky tomu pak tyto hodnoty přirozeně vnímají i ostatní lidé,

www.redwaymag.cz

naši potenciální zákazníci. Vztahy v našem sponzoringu jsou od začátku postaveny na vzájemné úctě, důvěře a touze něčeho společně dosáhnout. Jsme rovnocenní partneři, a ne podřízený-nadřízený. Nejlepší vztahy jsou ale vždycky s těmi, které se nám podařilo podchytit ještě v začátcích kariéry.

Také si myslím, že sponzor by měl stát za svým sportovcem i v těžkých chvílích, například když se zraní a podobně. Sportovec by měl být zase loajální a vystupovat profesionálně.

Red Bull svým sportovcům nabízí možnost využít kdykoliv během roku speciální diagnostické a tréninkové centrum v Rakousku. Špičkoví specialisté se zde starají o jejich fyzickou a psychickou kondici, ať už je to v rámci přípravy, nebo po úrazu. Všichni mají zvláštní úrazové pojištění a každý sportovec od nás dostává služby v balíčku ušitém na míru. Někdo chce kondičního trenéra, jiný zase psychoterapeuta nebo lektora angličtiny.

Důležité je, že když vycestují do jakékoliv země, vždycky je tam náš člověk, který je kontaktuje a poskytne jim podporu.

55

active /

text: : Josef Švejda, student žurnalistiky (support Lukáš Laurinec, Freebording.cz) foto: Freebording.cz

Rubrika Tropsport, ve které jsme představovali netradiční a originální sporty, je zpět! Pokud víte o nějakém fresh sportu, který je zatím nový, neokoukaný a tak trochu vybočuje z řady, napište mi o něm na info@redwaymag. cz! Těm, kteří to už udělali, děkuju. Vaše tipy postupně určitě využiju.

FREEBORDING LETNÍ SNOWBOARD

Dvě věci na začátek. 1. Freebord není to samé, co longboard.

2. Freebord se píše bez ,,a”, protože to tak pan vynálezce chtěl.

To jsou podstatné informace a teď se pojďme podívat, co to vlastně je.

Deska s kolečkama, která je víc snowboardem než skateboardem. A právě proto se na ní vyřádíte v létě, kdy vám snowboarding nejvíc chybí. Ale můžete se na něm naučit i bez předchozí zkušenosti na prkně, na sněhu vám to pak třeba půjde líp. Nejlepší na tom je, že nepotřebujete žádnou speciální výbavu ani upravované tratě. (Hlavně volnost, brácho, rozumíš.)

Odkud se to vzalo?

Freebord se zrodil v San Francisku, v hlavě nadšeného skateboardisty a snowboardisty Steena Stranda. Psal se rok 1996 a Steve studoval produktový design na Stanfordské univerzitě. „Ležel jsem v posteli, skoro usínal a přemýšlel jsem o skejtování a snowboardování. Říkal jsem si, že by byla ta nejhustší věc tyhle dvě věci spojit,“ vzpomíná.

Když si začal představovat snowboarding v ulicích, uvědomil si, že musí přijít na způsob, jak zajistit jízdní vlastnosti – jízdu po hraně, brždění, smyky... Jedině to by jeho vynález odlišilo od populárního skateboardu, popřípadě longboardu, o kterém jsem tady už psal.

První prototyp Freebord Alpha vyvinul Steen v garáži po nekonečném testování, předělávání a vyměňování nefunkčních komponentů. Když viděl, že všechno konečně šlape, nechal si to patentovat. Dnes celý tenhle byznys z pozice bosse Freebord Company šéfuje a nikdo na světě už mu to nevezme.

číslo 1, 2011 | ročník IV

56

Technologie

Freestyle

Mezi dvěma ultra pevnými kolečky, která simulují hrany freebordu, je ještě otáčivé středové kolečko nahrazující funkci skluznice.

Středová kolečka jsou o něco výš než ostatní, a tak při hranění drží stabilitu. Zezačátku se freebordy vyráběly delší, byly těžké a náročné bylo i jejich ovládání. Proto se v roce 2001 začal vyrábět kratší, lehčí a kontrolovatelnější model Xponent. Ten navíc obsahoval první vázání, které drží nohu pevně při zatáčení a slidování, ale zároveň z něj můžete kdykoli vyskočit, což ušetří spoustu případných pádů.

Dnešní freebordy dokonale simulují jízdu na snowboardu.

Na freebordu se dá provozovat i freestyle.

Díky vázání je to poměrně jednoduché pro všechny, kteří mají alespoň nějaké zkušenosti se snowboardingem. Na to, abyste přelétli funbox ve skateparku, vyskočili na zábradlí, udělali otočky o 180, 360 nebo víc stupňů, není třeba roky trénovat. Dá se to zvládnout podstatně rychleji než na skejtu! Je také dobré naučit se lehce manipulovat s nastavením středových koleček, jelikož nižší stupeň je lepší při jízdě v parku a vyšší je zase nejlepší na downhill. Na freebordu se dá i odrážet jako na skateboardu, ale vyžaduje to cvik.

Ježdění

Spousta snowboardistů využívá freebording jako trénink na zimní sezónu. Učí se nové triky a díky stejnému stylu ježdění udržují svaly v kondici. V Česku začíná vznikat freebord komunita, do které patří i několik známých profi snowboarderů. Mezi nimi například Roman Dlauhý, Darek Bergmann, Šárka Pančochová nebo Filip Gutwirth. Všichni patří mezi nejprogresivnější české mladé jezdce a všichni si freebording nemůžou vynachválit.

Jezdí se především downhilly. Pokud máte na snowboardu rádi prašan, pak na freebordu oceníte luxusní asfaltku bez děr, hrbolů a štěrku. I když pro tvrdá a stabilní kolečka není problém sjet trochu ostřejší terén. Nad rychlostí máte absolutní kontrolu, můžete sjíždět i ty nejprudší kopce. Pomocí obloučků, přibržďování a smyků (slidů) určujete, jak rychle chcete jet – úplně stejně jako na snowboardu. Podobně můžete jet i na switch, tedy druhou stranou dopředu než normálně. A když vám něco vjede do cesty, stačí zatočit o 90° a zabrzdíte. Než naberete patřičnou jistotu, budou se vám určitě hodit chrániče na kolena, dlaně a samozřejmě helma.

Trénink na snowboard

Freebording.cz Freebord se dá pořídit za cenu okolo 6000 Kč.

Na webu Freebording.cz najdete nejen další info o ježdění, ale i fórum, které spojuje freebordisty z Česka a Slovenska. Ti vytvářejí seznam lokalit a do galerie vkládají fotky a videa. To můžete dělat i vy.

soutěž /

Vyhraj batoh JanSport!

V létě roku 1967, v období hippies a jejich lásky ke všemu a všem, si v Seattlu založili tři kámoši (Skip, Murray a Jan) vlastní firmu, která jim umožnila žít a dýchat pro společnou vášeň k outdooru. Murray vytvořil první nastavitelnou hliníkovou konstrukci na batohy a vyhrál s ní cenu společnosti Alcoa. Pak požádal svou kamarádku Jan (uznávanou švadlenu), aby navrhla vzor batohu s touto konstrukcí, a slíbil jí, že když bude úspěšný, pojmenuje firmu po ní. Tak vznikla značka JanSport® a dnes je tomu už přes 40 let, co vyrábí zavazadla pro mladou generaci. Její batohy, cestovní příslušenství a školní potřeby se prodávají v obchodech po celém světě, navíc je číslem jedna na americkém trhu.

Čeká na vás devět batohů!

Rádi bychom věděli, jestli vás RedWay inspiruje, ovlivňuje vaše názory, váš vkus a jestli v něm nalézáte informace, které se vám hodí ve škole nebo v praktickém životě.

Napište nám o tom do pátku 30. září na info@redwaymag.cz.

Nejzajímavější reakce otiskneme a odměníme. www.redwaymag.cz

57