RedWay 2/IV

ROZHOVOR

Sifu Pavel Macek, kung-fu REPORTĂ Ĺ˝

The Bloody Beetroots SOUTĚŽ

adidas Originals

.07:>?ʼn?9ņ Ä?6:79ņ ĸ,>:;4> ĸņ>7: g =:ĸ9ņ6 4A g E/,=8, g BBB =0/B,D8,2 .E

HRY TƒMA: HRY TƒMA: HRY TƒMA: HRY TƒMA: HRY TƒMA: HRY TƒMA: HRY TƒMA: HRY

redway redway redway /

$KRM KRON\ ĂžDX NOXFL co je na obĂĄlce? Ă„.UYDYp RNR QRĂžQtKR KUiĂžH Y QÄŒPĂĽ VH RGUiĂĽt REUD] &RXQWHU 6WULNH Âł VGÄŒOLO QiP DXWRU =GHQÄŒN 7ULQNHZLW] JUDÂżN QDĂŁHKR REOtEHQpKR EUQÄŒQVNpKR ODEHOX ; 3URGXFWLRQ D UHGDNWRU D LOXVWUiWRU QDĂŁHKR REOtEHQpKR ĂžDVRSLVX äLYHO $ SURWRĂĽH =GHQÄŒN SÄœL SUiFL MHĂŁWÄŒ VWXGXMH Y MHKR ]NUYDYHQĂŞFK RĂžtFK VH SR QRFtFK RGUiĂĽHMt OHGD WDN VHPLQiUQt SUiFH 7pPDWHP ĂžtVOD MVRX WHG\ KU\ 0\ SRYDĂĽXMHPH MHMLFK KUDQt ]D XUĂžLWÄŒ DNWLYQÄŒMĂŁt ĂžLQQRVW QHĂĽ Ă„ĂžXPÄŒQt QD EHGQXÂł +UDQt Y\ĂĽDGXMH VRXVWÄœHGÄŒQt UR]YtMt LQWHOLJHQFL SR]RUQRVW NRPELQDĂžQt VFKRSQRVWL DWG 6OHGRYiQt GDOĂŁtKR GtOX 2UGLQDFH QHY\ĂĽDGXMH QLF 3RGOH YĂŞ]NXPĤ KUDMH KU\ DĂĽ GRVSÄŒOĂŞFK 3URĂž" .RX]OR SÄœLWDĂĽOLYRVWL VSRĂžtYi YH VORYHFK Ă„VSUiYQp ÄœHĂŁHQt YĂĽG\ H[LVWXMHÂł D Ă„ĂĽiGQi ]RGSRYÄŒGQRVWÂł FRĂĽ MVRX VNXWHĂžQRVWL NWHUp VH Y UHiOQpP ĂĽLYRWÄŒ PRF QHY\VN\WXMt =RGSRYÄŒGQRVW ]D NDĂĽGp UR]KRGQXWt MH WtĂĽLYi D VWUHVXMtFt D VNXWHĂžQp SUREOpP\ VH REĂžDV MHYt WDN ĂĽH NDĂĽGp ÄœHĂŁHQt MH ĂŁSDWQp -LVWRWD ĂĽH ~VSÄŒĂŁQÄŒ GRNRQĂžHQĂŞ ĂŁHVWĂŞ OHYHO YiV DXWRPDWLFN\ SÄœHQHVH GR VHGPpKR Y UHDOLWÄŒ WpĂĽ ERKXĂĽHO QHH[LVWXMH +UDQt MH WHG\ RGSRĂžLQNHP D OpĂžERX SRFXFKDQĂŞFK QHUYĤ ]iURYHÄ– &R VH PĤüHPH SÄœL KUDQt KHU QDXĂžLW 3RFK\WtPH QÄŒFR ] DQJOLĂžWLQ\ 1D VWiWQLFL WR VLFH QHQt DOH L WÄŒFK SiU VORYtĂžHN D VORYQtFK VSRMHQt VH SRĂžtWi 3RFYLĂžtPH VH Y GÄŒMHSLVX 6XFKRSiUQp OHWRSRĂžW\ D MPpQD KLVWRULFNĂŞFK SRVWDY SÄœHG QiPL Y DNĂžQtFK KUiFK GHÂżOXMt YH YHONROHSp SUH]HQWDFL D ĂžORYÄŒN VL MH KQHG OpSH ]DSDPDWXMH 9ĂŞUREFL KHU WR YÄŒGt D SURWR VH YÄŒWĂŁLQRX VQDĂĽt SRGiYDW GÄŒMLQQp XGiORVWL QH]NUHVOHQÄŒ =OHSĂŁtPH VH Y PDWHPDWLFH D ORJLFH 8ĂĽ MHQRP MHGQRGXFKĂŞ 7HWULV SURFYLĂžXMH VFKRSQRVW DEVWUDNWQtKR P\ĂŁOHQt D SURVWRURYp RULHQWDFH $ WR QLF QHQt GQHVND H[LVWXMt KU\ X QLFKĂĽ ĂžORYÄŒN GLY QH]HĂŁtOt QHĂĽ SÄœLMGH QD WR MDN WR IXQJXMH 5R]ĂŁtÄœtPH VL NXOWXUQt RE]RU\ 1D YĂŞYRML KHU VH ĂžDVWR SRGtOHMt ĂŁSLĂžNRYt KXGHEQtFL YĂŞWYDUQtFL D JUDÂżFL -PpQD ]H ]iYÄŒUHĂžQĂŞFK WLWXONĤ RNRStURYDQi GR *RRJOX PRKRX KUiĂžL SÄœLQpVW ]DMtPDYp REMHY\ Y REODVWL KXGE\ D XPÄŒQt =U\FKOtPH VL UHDNFH 3RGOH ÄœDG\ RGERUQĂŞFK VWXGLt GRFKi]t X KUiÞĤ NH ]OHSĂŁHQt SRVWÄœHKX UR]OLĂŁRYDFtFK VFKRSQRVWt D PRWRULFNĂŞFK IXQNFt FRĂĽ VH SDN PĤüH SURMHYLW QDSÄœtNODG Y DNWLYQÄŒ SURYR]RYDQpP VSRUWX 5R]YtMtPH IDQWD]LL L NG\ĂĽ VL WR QÄŒNWHÄœt GRVSÄŒOt QHP\VOt 3RĂžtWDĂžRYp KU\ SÄœHG QiPL RWHYtUDMt FHOp VYÄŒW\ Y QLFKĂĽ MVPH P\ VDPL KODYQtPL KUGLQ\ D XUĂžXMHPH FR VH VWDQH 3R ĂžWHQt NQtĂĽHN D NRXNiQt QD ÂżOP\ MH WDNRYi LQWHUDNWLYQt ]iEDYD ORJLFNĂŞP NURNHP YSÄœHG Y HYROXFL GLYiFNpKR SURĂĽLWNX 7R YĂŁH MH SUDYGD SRNXG VH KUD GRVWDQH GR UXN\ YQtPDYpPX ĂžORYÄŒNX 3ÄœL KUDQt WRWLĂĽ SODWt WR FR YĂĽG\FN\ .GH QLF QHQt DQL VPUW QHEHUH QHEROL KUDQt KHU ] YiV NDQGLGiWD QD 1REHORYX FHQX QHXGÄŒOi DOH NG\ĂĽ VL GREÄœH Y\EHUHWH QÄŒMDNĂŞ WHQ GtOĂžt WDOHQW YH YiV WURFKX UR]YLQH

=POBLd .PWZ^_Ũ_YĹž ÄŒVZWYĹž ġL^Z[T^ mÄ›sĂ­Ä?nĂ­k Ä?Ă­slo 2, roÄ?nĂ­k 4 zdarma toto Ä?Ă­slo vyĹĄlo v říjnu2011 titulnĂ­ strana: Witz, www.xproduction.cz

LO]P^L ]POLVNP Labyrint/RedWay Dittrichova 5 120 00 Praha 2 www.redwaymag.cz PXLTW ]POLVNP info@redwaymag.cz []ZUPV_ZaĹž XLYLĆPÄ?T prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. MiloĹĄ TĂĄborskĂ˝, CSc, FESC ÄŒĹ˘Q]POLV_Z]VL Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz eŨ^_`[NP ÄŒĹ˘Q]POLV_Z]Vd L []ZO`VNP ZdenÄ›k Ĺ˜anda randa@redwaymag.cz R]LÂŽNVĂť OP^TRY L WLdZ`_ Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda funkfu@funkfu.net POT_ZÄ?T KateĹ™ina LinhartovĂĄ, Joachim Dvořåk ZOMZ]YĂť [Z]LONP Michal Nanoru ^[ZW`[]LNZaYĹžNT Pepe Ĺ vejda, Michaela HeÄ?kovĂĄ, Hugo Toxxx, Marhlad, TomĂĄĹĄ TĹ™eĹĄtĂ­k, Kay BuriĂĄnek (Sunshine), TomĂĄĹĄ ZnamenĂĄÄ?ek, Bonus (TemnĂ˝ sĂ­ly), Seda Dzholdosheva, Laura HeiselovĂĄ, Jana KomĂĄnkovĂĄ (protisedi.cz, RĂĄdio 1), David PopelĂĄĹ™, Radim Lisa

XL]VP_TYR L TYeP]NP Gabriela SajlerovĂĄ tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz OT^_]TM`NP [Ä?PO[WL_YŢ L ZMUPOYŨaVd Labyrint tel.: 224 922 422 mujredway@redwaymag.cz NevyŞådanĂŠ rukopisy a obrazovĂŠ materiĂĄly se nevracejĂ­.

Redakce si vyhrazuje pråvo zveřejnit publikovanÊ materiåly na www.redwaymag.cz. adOLaL_PW

ZdravĂŠ Srdce 2007, o.s.

PopĹŻvky 394 664 41 Troubsko ÄŒasopis vychĂĄzĂ­ ve spoluprĂĄci s nakladatelstvĂ­m Labyrint www.labyrint.net a ÄŒeskou kardiologickou spoleÄ?nostĂ­ www.kardio-cz.cz

_Z_Z ġŞ^WZ adÄŒWZ eL [ZO[Z]d

0DUWLQD 2YHUVWUHHW ĂŁpIUHGDNWRUND _T^VYP Arteko Praha s.r.o., JahodovĂĄ 99, Praha 10 ]PRT^_]LġYĹž ġŞ^WZ MK ÄŒR E 18246 ISSN 1803-2850

PĹ˜IDEJTE SI NĂ S NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

W W W.REDWAYMAG.CZ

RedWay je celostĂĄtnĂ­ ĹĄkolnĂ­ Ä?asopis zaměřenĂ˝ pĹ™edevĹĄĂ­m na prevenci vzniku kardiovaskulĂĄrnĂ­ch onemocnÄ›nĂ­. ProtoĹže koncepÄ?nÄ› vychĂĄzĂ­ z definice WHO, kterĂĄ uvĂĄdĂ­, Ĺže zdravĂ­ nenĂ­ jen absence nemoci, ale celkovĂĄ fyzickĂĄ, psychickĂĄ a sociĂĄlnĂ­ pohoda, zabĂ˝vĂĄ se tĂŠĹž prevencĂ­ sociĂĄlnÄ› patologickĂ˝ch jevĹŻ.

REDWAY 2/2011

téma: Hry

9

8—9 MAIL BOX Čím vás RedWay inspiruje TOHLE (projekt Radima Lisy) 10 —15

R E P O RTÁ Ž

The Bloody Beetroots ve Zlatý kapličce 16 — 2 2 POP Majkláč z The.Switch hodnotí středoškoláky High Society Antitip – Alois Nebel Smysly – Pasta, Keith Richards, Komiksfest! revue, www.podvou.cz Jak jsem se stal ředitelem Suprapohnu 23

SOUTĚŽ

Moje adidasky 24 —33

TÉMA HRY

Kdo si hraje, nezlobí

20 24

Moje druhé já Můžete hrát, hrát a hrát...

Dospíváme v hráče 34 —38

R O Z H OVO R

Klára Vytisková, zpěvačka Toxique 39—45

S M A RT B O X

34

Násilí z nenávisti – Kvůli náboženskému vyznání Finanční gramotnost – Jak šetřit? A na co?

Právní minimum – Kdy je sex trestný?

Nekrmte hladové receptory Tetování a piercing

44

4 6 — 5 0 R O Z H OVO R Pavel Macek sifu, kung-fu 51 — 5 3

ACTIVE

Tropsport – Unicycle Mládí vpřed!

54 —55

TECHNO

2. díl seriálu pro ty, co chtějí nahrávat a vydávat hudbu sami 56 — 57

NÁ Z O R

58

Nazi ženy 58

51

KOMIKS

čím dál slavnější Nikkarin na téma hry

mail box /

( p y v hg d| lqvsluxmhé

dg| mvrx qhm}dm pdy m¬ rgsry glÜ

p qd ghy wl yµkhuf³ edwrkx dq sruw qdmghwh qd zzzÜuhgzd|pdjÜf} y vhnfl rxw ·hÜ nxmhph d judwxoxmhphÜ

Ahojky, jasně že mě RedWay ovlivňuje. Debatujeme u něj s holkama i klukama a každý si v něm najdeme to svoje, co nás zajímá. Pár témat jsem použil i pro písemné práce. A i pro normál život v něm najdu plno informací. A to nejsem žádný extra čtenář :-) :-) :-) Rád si přečtu o sportu i o módě. Pak si k tomu s ostatníma řekneme to své a hned je téma k hovoru na světě. Díky za vaši práci. Je mi jasný, kolik dřiny se za vším skrývá. Díky, díky, díky, Vilda Springl, Habartov

Můj názor na celou věc je takový: Kde bysme byli v dnešním světě, kdyby nebyl RedWay? Toť otázka. Já si myslím, že intelektuál jako já by byl zalezlý asi někde pod zemí. =) Aby nemusel poslouchat žvásty, které řeší jeho vrstevníci. Když to vezmu z mé strany, tak to vypadá, jako bysme žili v televizním seriálu, ale je to krutá realita. Na co mi je, že v Bravíčku vyšly trendy pro letošní léto? To mi asi na střední škole moc nepomůže, nebo snad ano? Jestli si myslíte, že ano, tak mi to teda napište a já začnu místo vás číst Bravíčko, Dívku a další voloviny jako mé natvrdlé spolužačky. Mně každé další číslo RedWaye dodává jistotu, že nejsem jediný divný tvor na škole, ale že jsem stvoření, které má svůj vlastní názor a které může žít i ostříhané nakrátko, prostě se ostříhám a basta. Ať si klidně celej svět myslí, že vypadám hrozně, ale když se to líbí mně, tak není co řešit =) =) =) Proto bych chtěla, abyste vycházeli dále a aby si i další nerozhodní uvědomili, že oni jsou ty normální!!!! Přikládám i fotografii mé nakrátko odrbané palice, no prostě jsem si stála za svým názorem, i když se to mému okolí nelíbí.

Ať si klidně trhnou nohou! Vy mě v každém ztřeštěném nápadu vlastně tak trochu utvrzujete a za to veliký, veliký dík.

S pozdravem Kateřina Janoušková, Plzeň (13 a půl)

Ano, RedWay mě inspiroval už několikrát.

Například k vytvoření super návrhů na converse! Zdokonalila jsem je a dodala jim super ozdobné knoflíky! :-) A taky z časopisu čerpám super informace vždy k danému tématu.

Super bylo téma Mozek!

Michaela Kačmárová, Vimperk

Já za sebe můžu říct, že jsem se obecně v RedWayi dost našel. Málokdy se stane, že bych nějakou část časáku vypustil nebo přeskočil (a když jo, tak jen z nedostatku času, heh), protože je to všechno TAK ZAJÍMAVÝ! Líbí se mi složení redakce, líbí se mi i názory redakce a vůbec celej přístup týmu k tomuhle novýmu a částečně snad i revolučnímu médiu, který v českým prostředí tak nějak chybělo, protože co si budem povídat, Bravíčko už neni co bejvalo (respektive je asi pořád stejný, ale svět se mění a my s ním). Nejzajímavější mi přijdou články kulturně-historickýho ražení (vzpomínám třeba na bezvadnou historii skinheads), ve kterých se podle mě ideálně prolíná zábava s nějakou osvětově-poučnou funkcí, jakkoli to zní hrozně. Jako úplně první věc, která mě dostala, bylo přečtení reportu desky Super Tuzex Bros. od Scissorhands, protože je to kapela, kterou miluju (miloval jsem?). Napsat „Nekupujte si to, je to pro vás moc dobrý“ byl nápad, kterej by mě poslal do kolen, nebýt toho, že jsem RedWay četl klasicky pod lavicí, čili jsem zrovna seděl. Jen víc takových! Proto bych RedWayi rád popřál, ať se daří i do budoucna a ať vydrží tak dlouho, aby ho mohly číst i moje děti, protože vážně stojí za to.

Petr Pouzar, Kamenný Újezd

Ahoj, určitě jste mě inspirovali. Vzhledem k tomu, že jsem minulý rok úspěšně odmaturovala na výtvarné škole (chodila jsem na obor Grafický design), tak jsem čas od času potřebovala někde načerpat inspiraci. A váš časopis má skvělé grafické zpracování. Spousta stylových obrázků a ilustrací, fotky, typografie, barvy. Vzhled vašeho časopisu byl taky jeden z hlavních důvodů, proč jsem ho začala odebírat. To pak, když mě opustila múza, stačilo jen prolistovat pár stránek a hned se mi v hlavě začaly rojit nápady. Takže za to díky!

Tereza Neunerová, Nýřany

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

8

RedWay mám asi nejraději ze všech nabízených časopisů na trhu. Pomáhá mi nejen ve škole, ale informuje mě i o mých koníčcích. V každém čísle se najde vždy něco, co se hodí do školy.

Buď nějaké zajímavé téma na referát, nebo vědomostní test. Pročtu vždy i články týkající se například srovnávání uplatnění absolventů vysokých škol, nebo informace o koleji na vysoké škole.

Velmi zajímavý je i článek v aktuálním čísle Nejlépe a nejhůře placená zaměstnání. I když vysoká mě možná čeká až za pár let, je dobré se už trochu poohlížet po trhu práce. Zaujaly mě také články Podivná chemie, Podivná biologie, Nosíme v hlavě drahokam, Jak se zamilováváme, Láska, Páska, Vráska a spousty dalších. Mají schopnost přinutit člověka se na ten svět kouknout i trochu z jiného hlediska nevšedním způsobem, který umí pobavit. Nesmím zapomenout ani na články týkající se našeho zdraví. RedWay mi pomáhá zorientovat se v nabídkách zdravého jídla a pochopit, jak moje tělo vlastně funguje, co potřebuje a co mu škodí.

RedWay zkrátka přináší pro každého něco zajímavého. Těším se na Vaše další číslo =) .

Jana Hrnčířová, Janovice nad Úhlavou

RedWay? Ještě před rokem bych neměla ponětí, o co jde, naštěstí už ale ponětí mám. Poprvé jsem ho zahlédla loni na podzim na školní nástěnce a titulní strana mě zaujala natolik, že jsem se v nejbližší volné chvíli šla podívat. .......BOMBA! Konečně zajímavá a kvalitně zpracovaná témata se super designem. A to všechno zadarmo? Uchvátilo mě to a hned jsem si našla internetové stránky. Pokaždé, když si RedWay pročítám, nasáknu novými a užitečnými informacemi, objevím zajímavé kapely, projekty, události..... Ale hlavně jsem neuvěřitelně ráda, že někdo něco takového dělá. Jen tak dál!

Karolína Munková, Poděbrady

RedWay mě inspiroval v mnoha směrech, strašně se mi líbily články v loňském čísle o lidském mozku. Inspirovaly mě k přemýšlení nad tím, že v naší době se vymýšlejí stále lepší a lepší počítače a přitom sám mozek je ten nejdokonalejší počítač. Je zajímavé zamýšlet se i nad takovými všedními věcmi, jako je myšlení. Kéž by nad myšlením přemýšleli i lidé, kteří obvykle nemyslí.:)) Veronika Egerlová, Brno

Ahoj, nevím jestli mě RedWay přímo inspiroval, ale vyrábím plakáty a velké koláže a zajímavé obrázky a nápisy z RedWaye vždycky použiji – samozřejmě kromě zábavných článků.

A díky RedWayi taky vím o Studentské akademii a spoustě dalších akcí a věcí. Takže díky :) Marie Leličová, Tachov

(dv rg ÂŽdvx q†p qds›hwh mhq wdn ĂŚplpr vrxwÂ–ÂˇĂĽĂœ r q†v edyÂ›Ăœ yo†Žå ng|¡ srv›o†wh wdn greuÂľ y–flĂĄ mdnr mh ĂĄ surmhnw rvpq†fwlohw“kr dglpd lv|ĂĄ vwxghqwd xqlÂŽryvn“kr j|psoxĂœ

W W W.REDWAYMAG.CZ

Radim napsal: „Tohle nenĂ­ takovĂĄ ta knĂ­Ĺžka, co mĂĄĹĄ na noÄ?nĂ­m stolku a Ä?teĹĄ si ji pĹ™ed spanĂ­m. TOHLE je obrazovĂĄ publikace. TOHLE jsou moje kresby ze ĹĄkolnĂ­ho roku 2010/2011. TOHLE je vĂ˝sledek frustrace z pĹ™ehlcenĂ­ informacema. KdyĹž se nudĂ­m, tak si kreslĂ­m. A nÄ›kdy ani nejde pĹ™estat, je to jako moje souÄ?ĂĄst, nÄ›co jako dĂ˝chĂĄnĂ­.

TOHLE je odpovÄ›d na blbou otĂĄzku: „A cos dÄ›lal ve ĹĄkole?“ CelĂŠ to mĹŻĹžete prolistovat na issuu.com/redform/docs/tohle.

A po TOMHLE uĹž Radim kreslĂ­ do RedWaye. Strana 54.

9

reportáž /

TEXT: KAY BURIÁNEK, FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK POST SCRIPTUM: MARTINA OVERSTREET, POPISKY Z KNIHY NÁRODNÍ DIVADLO, HISTORIE A SOUČASNOST BUDOVY; KOLEKTIV AUTORŮ, 1999 ZA SPOLUPRÁCI DĚKUJEME NÁRODNÍMU DIVADLU A HUDEBNÍMU POŘADU

The Bloody Beetroots ve Zlatý kapličce

í o The fo rm a c V íc e in o ts v ám o tr e e B B lo o d y . ří jn a 5 1 y a s d ě lí K b lo k n a ic s u uM e jt e ! v p o řa d d k s e ív Č T 2 . Ta

Na úvod jenom malej brief: The Bloody Beetroots byli původně pouze dva a DJovali. Ten agilnější z nich, hudební prodigy, všeuměl a fabulátor Bob Rifo je ale posedlej děláním revolucí a věčným publikováním plamenných manifestů na sociálních sítích, takže se rozhodli, že tanyny je prostě málo, že by to chtělo přitvrdit.

Nejdřív si přizvali do party našeho starýho známýho Justina Pearsona, aby s nima vřeštěl na koncertech. Vzali ho do Austrálie a měli s tím velkej úspěch, protože děti odrostlý na house parties už nebavilo jenom mávat nad hlavou barevným glowstickem. Najednou mohli i mlátit hlavou jako na metalových koncertech a skákat z pódia jako na těch punkových. Úžasný.

TBB dneska s Justinem už nekamarádí, protože on je podezírá z vykrádání hrobů a nepůvodnosti, a oni jeho, že je paranoidní a nechce se ve svých vizích posunout ani o píď.

Další, kdo jim přišel do rány, je Dennis Lyxzen. Ten sice o taneční muzice neví ani zbla, zato má za sebou strhující historii jako frontman legendárních švédských screamo inovátorů Refused. Bob Rifo ho povolal do zbraně, založili spolu pod hlavičkou Death Crew 77 trochu velkohubej ideologickej nesmysl Church of Noise (Ale co, symboly fungujou, to už víme, že jo?) a rozjeli další kolo ostrý mutace tanečního šílenství s uječeným punkem. Dennis je stejně jako Justin můj kamarád z doby, kdy Sunshine okupovali stejný pódia, takže zpráva, že se tahle anarcho-parta chystá v rámci svýho podzimního turné do Prahy, začala nahlodávat moji mozkovou pobočku pro kulišárny.

Zapomněl jsem říct, že TBB striktně vyžadujou černobílou prezentaci na fotkách i videích, nikdy se nenechávaj fotit s odkrytým obličejem a podobně jako pár kapel v minulosti na sebe berou anonymní podobu komiksových postaviček se strašidelnýma Venom spidermanskýma maskama přes obličej.

Rozhovory dávají sporadicky a vůbec si tuhle divnoimage hlídaj tak úzkoprse, až je to možná otravný, ale na druhou stranu je docela chápu.

Vymyslel jsem si, že by bylo super nafotit s nima fotoeditorial nebo obrázkovej příběh v nějakým hodně rozporuplným a pro ně ujetým prostředí. Na poradě Rudýho Veje jsem pak plácnul – tak trochu z legrace – že ideální by byl třeba

POST SCRIPTUM ŠÉFREDAKTORKY Symboly mají jen takovou moc, jakou jim sami přisoudíme Karel myslí rychle, píše rychle a dělá rychle. A v té své rychlosti zapomněl na to, že škola vysoké diplomacie trvala celé letní prázdniny, a ne jeden měsíc, a že když už se konečně všechno domluvilo, tak se Francesco (manažer TBB) najednou na čtyři dny podezřele odmlčel a poslední den před koncertem nám napsal, že focení padá, neboť kapela fakt nebude mít čas. Následovala komunikační smršť, kdy mi chodily asi tak dva maily za minutu, nestačila jsem je ani otvírat.

Karlova věta, že „čím šílenější nápad, tím větší provokace našeho organizačního ega“ se ukázala jako dokonale výstižná.

The Bloody Beetroots (Krvavé Řepy, ehm) je až úsměvně „zlá“ parta z Itálie, stojící momentálně na špičce světové elektropunkové scény. I když se mi třeba jejich klip Awesome líbí a oceňuju, jak jeho

W W W.REDWAYMAG.CZ

Pražskej hrad nebo Národní divadlo. Čekal jsem záchvat smíchu, ale čím šílenější nápad, tím větší provokace organizačního ega vedoucí k rozhodnutí to prostě zkusit. Nikdy by mě nenapadlo, že by bylo možný dostat se do Národního tak, jak se to povedlo nám. Prosmejčit ho na lokační prohlídce od střechy po strojovny byl pro mě zážitek tak mocnej, že jsem o něm vyprávěl ještě tejden. Takže místo bysme měli, fotografa taky, protože Tomáš Třeštík s náma jde do všeho, ale jak to zaonačit s těma nekomunikativníma tajnůstkářema TBB? Oficiální žádosti ze strany Musicbloku, kterej se na celý akci výrazně podílel spolu s RedWayem, šly do zdi s lakonickou odpovědí, že nic nebude, rozhovor žádnej, focení nejspíš taky ne, záznam do televize jen šedesát vteřin z prvních patnácti minut koncertu, černobíle a až po schválení managementem. Hm, protočený panenky, bože, co to je za primabaleríny?

No nic, tak jinak. Napsal jsem první mail jejich tour managerovi Francescovi a začala měsíční škola vysoký diplomacie. Nakonec se nám povedlo prolomit ledy a – ou jé, jupí, čerte, kapela souhlasila! Jenže v den, kdy přiletěli do Prahy, bylo hnusně, takže nejvíc luxusní focení na střeše automaticky odpadlo. Runner na letiště měl půl hodiny zpoždění a vypnutej mobil. Na mým Blackberry naskakovaly překotný e-maily a zprávy, kde jsem, že půlka kapely už přistála a druhá přistane za chvíli. Všechno špatně, dopravní zácpa, a do toho neustále volající Tomáš, co se děje, jestli se bude fotit. Čekal jsem, že měsíční snažení spousty lidí vezme za svý a že až dorazím na letiště, Francesco mi s tou jeho pokornou slušností řekne, ať jdu do háje, že na tohle nemaj čas. Neřek. Možná i díky Dennisovi, kterej byl po šesti měsících s těma pošukama zjevně rád, že vidí nějakej oldschool ksicht, a úplně se rozzářil. Cesta z letiště trvala kvůli totálnímu dopravnímu kolapsu o dalších padesát minut navíc, ale v dodávce byla tak dobrá nálada, že to nikdo ani nepostřehnul. A pak už jenom Tomášův třicet osm minut trvající mazec, kdy se mu podařilo nemožný – nafotit Boba s Dennisem ve čtyřech různých prostředích Zlatý kapličky a v daný situaci maximálně naplnit původní představu. Jak to dopadlo, se můžete kouknout, já jsem naprosto spokojenej.

Po focení jsem s nima strávil zbytek dne a večerní koncert v Lucerna Music Baru byl podle očekávání jako prolejzání tryskovýho motoru Boeingu 747.

Drink s Tomášem, kterýmu konečně došlo, jaký jsme měli štígro, a spadl z něj stres, takže povlával barem tam a zpátky, až mi zmizel. A pak už jenom poslední přídavek, rozloučení v šatně a domů. Church of Noise se na svým tažení Evropou odebral do Monster busu a odporoučel se obracet na novou víru bigotní katolíky do Varšavy. V nás zanechal opojnej pocit, že nic není nemožný, v Tomášově foťáku pár skvělých fotek a ve všech dohromady pískání v uších na dalších dvacet čtyři hodin. Tak zase někdy, spidermani.

mrazivá atmosféra výborně doplňuje text, stejně se občas neubráním úsměvu nad tím, jak je celá ta jejich zarytá image vlastně legrační. Opravdové zlo si představuju jinak, určitě ne tak přímočaře a srozumitelně jako kluci, takže podle mě to vlastně jakoby „neuměj“ (Italové, no), ale právě tím si nakonec získali mé sympatie, jestli mi rozumíte.

Poslední v pořadí (nikoliv co do významu) bych chtěla zmínit Národní divadlo. Nedotknutelný symbol naší národní identity, naší kulturnosti, naší hrdosti. Kromě Pražského hradu a Českého Krumlova tady už nic lepšího nemáme. Zasadit do všeho toho zlata a rudého plyše dva potetované pankáče mi připadalo jako „nalít mladé víno do starých lahví“. Za to, že nám ředitelství ND takovou kontroverzi umožnilo uskutečnit, mu patří velký respekt a dík, největší pak paní Mirce, jež nechce být jmenována. Nejenže vše zorganizovala, ale ještě nám pomohla s popisky, aby to vypadalo, jako kdyby vám Bob Rifo a Dennis Lyxzen dělali

KAY

v Národním průvodce. Z toho vidíte, že tato vzdělaná dáma oplývá nečekaným smyslem pro humor a pochopením pro věc. Nicméně když viděla fotky, dotklo se jí, že si na nich Bob „otírá“ martensky o kanapíčko ve foyeru a Dennis zase svoje converse o výzdobu lóže. Tak se proti sobě postavily dva názory. Jeden říká, že jistá kulturní tabu bychom neměli nikdy překračovat, jinak brzy ztratíme něco velmi cenného. Druhý pak, že když není rock'n'roll drzý a svatokrádežný, tak to není rock'n'roll. No, a mě by zajímalo, co si o tom myslíte vy. Vyjadřují ty rockerské pózy na fotkách něco, nebo jsou to prostě jenom pózy? Znamená instituce Národního divadla něco, nebo je to jenom pěkná historická budova? Zkuste se nad tím zamyslet, navrhněte to třeba jako téma v hodině etické nebo občanské výchovy, nebo v jakémkoli jiném předmětu, kde se to bude hodit, a napište mi na mail info@redwaymag.cz, k čemu jste došli.

DĚKUJU, VAŠE MARTINA OVERSTREET

11

Architekt Josef Zítek postavil divadlo pro 2500 návštěvníků. Již při prvním otevření se tento počet ukázal jako nevyhovující a během let klesal až na současných 986 míst. Hlediště prošlo mnoha technickými úpravami (např. varhany byly umístěny na druhou galerii, kabiny osvětlovačů a zvukařů do přízemí, změněn byl systém vytápění a větrání atd.), diváci však stále usedají do křesel z červeného plyše, zhotovených podle návrhu architekta Schulze.

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

12

Původní význam francouzského slova „foyer“ označoval prostor ohniště, v dnešní době jím myslíme sál sloužící k oddechu a občerstvení diváků. Jeho výzdobou byli pověřeni Mikoláš Aleš a František Ženíšek, kteří pak spolu vedli letitý spor o autorství jednotlivých děl.

Foyeru dominuje Ženíškův stropní triptych na téma Zlatý věk umění, Úpadek umění a Vzkříšení umění.

Stěny pokrývají čtyři nástěnné malby s náměty Mýtus, Život, Historie a Zpěv bohatýrský. Nad nimi je umístěno čtrnáct Alšových lunet na téma Vlast.

Sochař Bohuslav Schnirch (žák architekta Zítka) ozdobil balustrádu nad hlavním vchodem deseti sochami Apollóna a Múz. Jeho největším a nejznámějším dílem jsou však obrovské bronzové trigy (antická trojspřeží) řízené bohyní vítězství Niké. Pracoval na nich třicet let, jejich odlití do bronzu a umístění na nárožní pylony budovy se ale nedočkal. Zemřel v roce 1901 a dílo dokončili jeho žáci o deset let později.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Zastaralá a nevyhovující jevištní technika byla kompletně vyměněna při rekonstrukci ND v letech 1977 až 1983. Jeviště je rozděleno na několik hydraulických stolů, které lze zvedat a stahovat pod úroveň jeviště a vytvářet tak například šikmé plochy o různých stupních sklonu. Jeviště je široké 14,5 m, hluboké 14 m a za ním se nachází ještě zadní jeviště, kde se připravují kulisy pro přestavby scén během představení.

Jeho součástí je i točna, kterou lze přesunout na přední jeviště a uvést do chodu během půl hodiny.

15

pop /

text: M. Overstreet, foto: Profimedia.cz

-DNRX QHMOHSĂŁt UDGX MVWH NG\ GRVWDOL" $ SRVOHFKOL MVWH"

Tom Felton, herec

Katy Perry, zpÄ›vaÄ?ka

Michael Phelps, plavec

„NaÄ? si kupovat deĹĄtnĂ­k, kdyĹž ti stejnÄ› teÄ?e do bot?“ To znamenĂĄ – abys mohl najĂ­t sprĂĄvnĂŠ Ĺ™eĹĄenĂ­ problĂŠmu, musĂ­ĹĄ nejdřív pochopit jeho podstatu. Tuhle radu mi nikdo nedal. NÄ›kde jsem to Ä?etl a lĂ­bilo se mi to.

Na stĹ™ednĂ­ ĹĄkole jsem touĹžila stĂĄt se pĹ™edsedkynĂ­ třídy, ale zĂĄroveĹˆ jsem se stydÄ›la agitovat u spoluŞåkĹŻ, aby mÄ› volili. Moje profesorka mi Ĺ™ekla: „VĂ­ĹĄ, mladĂĄ dĂĄmo, poŞådat o hlas nenĂ­ projevem arogance. Projevem arogance je o hlas nepoŞådat.“

„KaĹždĂ˝ dÄ›lĂĄ chyby, ale ty se snaĹž, aby tvoje byly aspoĹˆ pokaĹždĂŠ jinĂŠ.“ To mi kdysi Ĺ™ekl mĹŻj trenĂŠr. No a tak jsem se snaĹžil.

High Society

IJĴcĂ•w SkupinÄ› High Society z praĹžskĂŠho gymplu VodÄ›radskĂĄ se dostalo tĂŠ cti, Ĺže jejĂ­ tvorbu hodnotil tentokrĂĄt sĂĄm MajklĂĄÄ?, zakladatel Bandzone.cz a kytarista The.Switch. DoufĂĄme, Ĺže jeho konstruktivnĂ­ kritika pomĹŻĹže kapele od dÄ›tskĂ˝ch nemocĂ­ a urychlĂ­ vĂ˝voj. Vzal by si High Society jako pĹ™edkapelu, nebo ne?

TEXT A FOTO: BANDZONE.CZ

MajklĂĄÄ? (Michal NovĂĄk) PochĂĄzĂ­: z Příbrami Releases: Na Dosah I. (2008), Na Dosah II. (2009), Off (2010) NejvÄ›tĹĄĂ­ pecka: InternetovĂ˝ katalog Ä?eskĂ˝ch kapel Bandzone.cz registruje tĂŠměř 30 000 poloĹžek.

Detail: Pokud zrovna nemå zapíchlej surf mezi Şebrama, tak produkuje muziku a drtí profíky v badmintonu. Tvåří se dost chladně, ale nesmíte na to naletět – klame tělem. ;)

ÄŒĂ?SLO 2, 2011 | ROÄŒNĂ?K IV

16

3RFKi]HMt ] 3UDK\ 5HOHDVH +RPHPDGH GHPR 1HMYÄŒWĂŁt SHFND 1HYHU *URZ 8S 'HWDLO 6WÄœHGRĂŁNROVNi NDSHOD Y]QLNOD QD NRQFL EÄœH]QD U\FKOH Y\WYRÄœLOD SOD\OLVW D EÄŒKHP MDUD RGHKUiOD SÄœHV GHVtWNX Y\KURFHQĂŞFK NRQFHUWĤ Y SUDĂĽVNĂŞFK NOXEHFK Ă’ĂžDVWQLOD VH ÂżQiOH VRXWÄŒĂĽH ;7 6WDUWHU NDP SRVWRXSLOD ] YtFH QHĂĽ PLOLyQX D SĤO GDOĂŁtFK NDSHO KDKD

MajklĂĄÄ?ovo hodnocenĂ­: „MajklĂĄÄ?i, tentokrĂĄt je ĂşrodiÄ?ka zaÄ?Ă­najĂ­cĂ­ch kapel vĂ˝jimeÄ?nÄ› vysokĂĄ, tak si jednu vyber a napiĹĄ, jestli by sis je vzal jako support The. Switch, nebo ne, a proÄ?,â€? napsala mi Martina Overstreet.

VybĂ­rĂĄm tedy High Society, a to nejen proto, Ĺže je to nĂĄzev mĂŠho oblĂ­benĂŠho longdrinku. Co mÄ› chytlo za ucho hned pĹ™i prvnĂ­m poslechu, je vrstva kytar a zpÄ›vĹŻ. To, co je v zahraniÄ?nĂ­ch produkcĂ­ch v rĂĄmci Şånru běŞnĂŠ, zaÄ?Ă­najĂ­ naĹĄe kapely teprve pomaliÄ?ku a dost nesmÄ›le objevovat. TakĹže rozhodnÄ› dĂĄvĂĄm body za produkci, zejmĂŠna pak cit pro rozdĂ­lnou dynamiku ve sloce a nÄ›Ä?em, co se (snad) dĂĄ povaĹžovat za refrĂŠn.

I kdyĹž to mĂĄ klasickĂŠ nedostatky v podobÄ› trochu pĹ™ehnanÄ› afektovanĂŠho vokĂĄlu a ne ĂşplnÄ› pĹ™esnÄ› nafrĂĄzovanĂ˝ch kytar, je z toho cĂ­tit atmosfĂŠra a nÄ›jakĂ˝ pocit, coĹž je pro mÄ› pĹ™i hledĂĄnĂ­ novĂ˝ch talentĹŻ Ä?Ă­m dĂĄl tĂ­m dĹŻleĹžitÄ›jĹĄĂ­.

Charlie Straight mohli hråt akustický bosanova jazz a stejně z nich talent a cit pro napsåní hitu stříkal na kilometry daleko. Tady to sice není tak

markantní, ale přesto to tam je.

S The.Switch hrajem dost tvrdÄ› a mĂĄme specifickĂŠ publikum. PĹ™esto si tuhle kapelu dovedu pĹ™edstavit jako nĂĄĹĄ support prĂĄvÄ› proto, Ĺže by dokĂĄzala lidi hodit do abstraktnĂ­ snovĂŠ nĂĄlady. Jsem pĹ™esvÄ›dÄ?enĂ˝, Ĺže by je i naĹĄi tvrdÄ› rockovĂ­ fanouĹĄci vzali na milost a nechali se unĂŠst.

Profil High Society jsem si na BZ addnul a budu je dĂĄl sledovat. Jsem dost zvÄ›davĂ˝ na jejich novĂŠ EP, kterĂŠ prĂĄvÄ› toÄ?Ă­ v profi studiu 3bees.

StarĹĄĂ­ song Never Grow Up je totiĹž příliĹĄ lĂĄkavĂĄ pĹ™edzvÄ›st na to, abych si nechal jejich novĂ˝ poÄ?in protĂŠct jen tak mezi prsty.

Thee Michelle Gun Elephant

Chuck Ragan

Akage No Kelly

Punker zpĂ­vĂĄ folkovky. Je to dost chytlavĂ˝ – jako vÄ›tĹĄina toho, co kdy dÄ›lal, tĹ™eba se skupinama Hot Water Music a The Draft. Taky mu teÄ? vychĂĄzĂ­ dalĹĄĂ­ sĂłlovka.

Done And Done

Garage rock. Narazila jsem na to dĂ­ky super filmu Aoi Haru (2001) a prostÄ› mÄ› to zaujalo. NevĂ­m, jak to vĂ­c popsat. :D (Ĺ˜ekni „hezkĂ˝ Japonci v koĹĄilĂ­ch“, a je to hned jasnĂ˝, pozn. red.)

5'&#

DJ Mehdi

6'4-# 1564#8#

The Whip Secret Weapon Je to zĂĄbavnĂ˝, nutĂ­ mÄ› to hĂ˝bat se do rytmu a pĹ™ipomĂ­nĂĄ mi to Ä?asy pĹ™ed cca 3 rokama, kdy jsem byla v hlubokĂ˝ pubertÄ› a zaÄ?Ă­naly kapely jako treba Klaxons. :))

Signatune Ĺ koda, Ĺže na nÄ›ho pĹ™ed mÄ›sĂ­cem spadla stĹ™echa, protoĹže Mehdi byl pro mÄ› jeden z nejtalentovÄ›jĹĄĂ­ch hudebnĂ­kĹŻ souÄ?asnosti.

Od inovativních hiphopovejch beatů pro superhvězdy francouzskýho rapu k elektronice pro Ed Banger. Mimochodem, tenhle track må super klip.

(70-(7

'.+h-# .'6 24#*#

Mellow Grave

Fucked Up

Smoke Filled The Room, We Slept

Queen of Hearts

$ORLV 1HEHO DalĹĄĂ­ film, okolo kterĂ˝ho se dÄ›lĂĄ zbyteÄ?nej humbuk. Pokud vĂĄs tohle minulo, nenĂ­ Ä?eho litovat. Ti, kdo mÄ›li smĹŻlu a byli na tom snad v kinÄ›, vĂĄm potvrdÄ›j, Ĺže to za to nestĂĄlo. VĹždyĹĽ je to Ä?ernobĂ­lej animĂĄk! ModernĂ­ film pro pamÄ›tnĂ­ky natoÄ?enej jinejma pamÄ›tnĂ­kama, tak proÄ? se to snaĹžej cpĂĄt nĂĄm?

Grafika zdaleka nepĹ™ipomĂ­nĂĄ modernĂ­ 3D filmy, celĂ˝ je to straĹĄnÄ› suchĂ˝ a o hudebnĂ­m podmazu se radÄ›ji ani nebudu zmiĹˆovat. A Ĺže je to prvnĂ­ Ä?eskej film natoÄ?enej podle komiksu? No a? Vy snad Ä?tete komiksy? Ve vaĹĄem vÄ›ku?! )7'56

DĂĄvĂĄm tohle, protoĹže ĹĄkola uĹž je zpĂĄtky a u nĂĄs uĹž to teda vo hudebce moc neni, coĹž je vÄ›Ä?nĂĄ ĹĄkoda, protoĹže i geograf si vobÄ?as rĂĄd zazpĂ­vĂĄ, Ĺže jo, a kdyby nĂĄm tam strÄ?ili takovouhle babu, tak to by zpĂ­vali vopravdu vĹĄichni a sborem. (Kolonku Şånr nechĂĄvĂĄm s dovolenim prĂĄzdnou.)

W W W.REDWAYMAG.CZ

-#;

/#46+0 -7ÂŁ'4# 24#*#

Papercut Black Dog Jedna z tÄ›ch, pĹ™i kterĂ˝ch si svĹŻj Ĺživot pĹ™edstavuju jako 3:28 dlouhej videoklip, extravagantnÄ› sestříhanej, plnej detailĹŻ na zĂĄpÄ›stĂ­, klĂ­Ä?nĂ­ kosti, oÄ?i a rty; jak jdu ulicĂ­ in slow motion a vĹĄechno kolem je naopak on fast-forward, a jĂĄ se toho spletence ĹĄmouh nemĹŻĹžu ani dotknout. Tak si pĹ™itĂĄhnu kabĂĄt blĂ­Ĺž k bradÄ› a jdu dĂĄl, dĂĄl a dĂĄl, bloudĂ­m, aĹž ve 3:27 zvednu hlavu, rozťíří se mi zornice a uvidĂ­m... StĹ™ih.

Leftfield Shallow Grave Jak říkĂĄĹĄ, Karle. ProtoĹže Martin z vaĹĄeho playlistu mi vyfouk Fucked Up a jejich klip, kterej se po Facebooku ťíří rychlostĂ­ vÄ›tĹĄĂ­ neĹž neutrina, zakonÄ?uju starou hudbou ke starĂ˝mu filmu MÄ›lkĂ˝ hrob reĹžisĂŠra Dannyho Boylea. Leftfield jsou pořåd top a rozklad osobnostĂ­ tří spolubydlĂ­cĂ­ch, co uĹž dĂĄl nemĹŻĹžou unĂ˝st mrtvolu na krku a kufr penÄ›z na zĂĄdech, je minimĂĄlnÄ› stejnÄ› oĹĄklivej a plĂ­Ĺživej jako tvĹŻj nadchĂĄzejĂ­cĂ­ podzim.

+8#0# #061h18œ .'6 %*1/7618

18'4

Fagi najdeĹĄ na Facebooku.

Novej ZÊland export. Přislo to uŞ docela nahnilý, smrdí to a odkapåvå z toho něco podobnýho slizu z Vetřelce.

Ian Curtis reinkarnovanej v Trenta Reznora s naklonovanejma Salem a The Jesus and Mary Chain za zådy. Brzo příjde hnusnej plíŞivej podzim, je třeba se trochu připravit.

POĹ LI NĂ M I TY SVĹŽJ HUDEBNĂ? TIP. UKAĹ˝, JAKĂ? MĂ Ĺ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLĂ?BENOU PARTOU. ÄŒEKĂ ME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

17

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

ČASOPIS

KNIHA

Komiksfest! revue

Život: Keith Richards

VYDÁVÁ SEQENCE ZA PODPORY NAKLADATELSTVÍ LABYRINT

JAMES FOX IKAR, 2011

5HYXH MH SRGOH GH¿QLFH þDVRSLV V QiURþQČMãtP D KRGQRWQČMãtP REVDKHP 7R ]QDPHQi åH KR QHSĜHþWHWH ]D GYČ VWDQLFH YODNHP D GRPD GR QČM QHRãNUiEHWH EUDPERU\ D QHY\KRGtWH GR NRãH 5HYXH SDWĜt GR NQLKRYQ\ D WR KQHG YHGOH RãDKDQêFK SXEOLNDFt 9XOJDULVP\ Y GHYtWL MD]\FtFK D 8EDYLW VH N VPUWL .RPLNVIHVW UHYXH Y\FKi]t X SĜtOHåLWRVWL NRQiQt QiPL REOtEHQpKR SRG]LPQtKR IHVWLYDOX .RPLNVIHVW $ PH]L FHONHP GYDQiFWL SĜtEČK\ MVPH REMHYLOL WĜHED PLVWUQp GtONR .XE\ :R\QDURZVNLKR 3ĜtEČK ]H ]DKUDG MHKRå NRX]OR VSRþtYi Y WRP åH E\ QHãHO QDSVDW DOH SUiYČ MHQRP QDNUHVOLW 'REĜH VH QD WRP XND]XMH SODWQRVW NRPLNVX MDNR åiQUX ± NRQHFNRQFĤ L YiP VH SĜHFH QČNG\ VWDQH åH QD WR FR FKFHWH Y\MiGĜLW VORYD QHVWDþt

7DN WĜHED Ä-tGiP MHQRP WHKG\ NG\å PiP ]URYQD FKXĢ FRå MH Y QDãt NXOWXĜH QČFR WDNĜND QHVOêFKDQpKR 1HFKFHWH VH QDMtVW QHå OH]HWH QD MHYLãWČ NG\å SRWRP VNRQþtWH PXVtWH WRPX ]DVH GiW KRGLQNX QHER GYČ QHå YiP NOHVQH KODGLQD DGUHQDOLQX D WR Xå PiWH QČMDNp WĜL KRGLQ\ UiQR 2G GČWVWYt YiV XþLOL åH PiWH MtVW SUDYLGHOQČ WĜL YČWãt MtGOD GHQQČ SČNQČ RUJDQL]RYDQČ KURPDGQČ . WDNRYpPX V\VWpPX VWUDYRYiQt QD SRYHO QiV GRYHGOD SUĤP\VORYi UHYROXFH 3ĜHGWtP WR QHEêYDOR 7R MVWH VL GiYDOL QČFR PDOpKR WĜHED NDåGRX KRGLQX $OH SDN QiP WR PXVHOL QDSURJUDPRYDW Ä7DN IDMQ MH þDV N MtGOX YãLFKQL GR ĜDG\ ³ 7RKOH MH SĜHFH KODYQt VP\VO ãNROVWYt ]DSRPHĖWH QD ]HPČSLV GČMHSLV D PDWLNX WDG\ YiV KODYQČ QDXþt MDN WR FKRGt YH IDEULFH -tWH WHKG\ NG\å VLUpQD ]DKRXNi SDX]X 9 NDQFHOiĜL MH WR ]URYQD WDN $OH SUR WUiYHQt MH KRGQČ ãSDWQp NG\å WR GR VHEH QDFSHWH WDNKOH YãHFKQR QDMHGQRX -H OHSãt GiW VL WURFKX WRKRKOH D ]D FKYtOL ]DV WDPWRKR V WtP VH WČOR Y\SRĜiGi UR]KRGQČ OtS ³

VÝSTAVA

WEB

Pasta Oner

WWW.PODVOU.CZ

PEEP SHOW 23. 9.-30. 10. 2011, CHEMISTRY GALLERY, PRAHA

7iWD D PiPD VWUHHW DUWX GČOQtN 5HG:D\H D Qiã GUDKê EUDWU 3DVWD 2QHU YiV ]YH QD VYRX SUYQt ]FHOD VDPRVWDWQRX YêVWDYX QD]YDQRX 3HHS 6KRZ $E\FKRP VL UR]XPČOL QHMVRX WDP åiGQp VSURVWp REUi]N\ 1i]HY FKiSHMPH PHWDIRULFN\ ± SHHS VKRZ MH U\FKOi SRXOLþQt ]iEDYD SUR DQRQ\PQt NROHPMGRXFt FRå O]H SUiYČ WDN ĜtFW L R VWUHHW DUWX 7DNåH W\SLFNê 3DVWĤY YWtSHN 1R D FR WHGD Y &KHPLVWU\ *DOOHU\ Y\VWDYXMH" 9HONi PtVW\ Då K\SHUUHDOLVWLFN\ SRMDWi SOiWQD NWHUi VLFH QHSRVWUiGDMt QLF ]H VYp GĜtYČMãt GU]p SĜtPRþDURVWL DOH ]iURYHĖ Xå GiYQR SĜHVDKXMt UiPHF XOLFH 3URVWČ JDOHULMQt XPþR QR

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

18

9ãH R FKĤ]L SČNQČ QD MHGQRP PtVWČ /tEt VH PL WHQ QiSDG Ä6SRXãWtPH QRYê SRUWiO SUR W\ FR UiGL FKRGt DOH WDN\ SUR W\ FR FKRGt QHUDGL D QHYČGt SURþ E\ PČOL &KFHPH DE\ OLGp YH YHONRPČVWČ D QHMHQRP Y QČP GiYDOL FKĤ]L SĜHGQRVW YåG\ SRNXG WR MHQ WURFKX MGH ³ 0ĤåHWH VL GR PRELOX VWiKQRXW DSOLNDFL NWHUi SRþtWi NROLN WRKR GHQQČ XMGHWH 3UĤPČUQê ýHFK GHQQČ XMGH DVL PHWUĤ VSUiYQČ ± SRGOH GRNWRUĤ ± E\ WR DOH PČOR EêW NLORPHWUĤ . WRPX DE\VWH XãOL WURFKX YtF E\ YiV PRKO PRWLYRYDW WĜHED SURMHNW 2 ]DVWiYNX GĜtY QHER SĜHKOHG NRPHQWRYDQêFK SURFKi]HN NGH VH QHMHQ QČFR QDFKRGtWH DOH L GR]YtWH 3RGYRX F] MH PDOê V\PSDWLFNê ZHE V MDVQRX P\ãOHQNRX D FtOHP 1iGKHUD 7OHVNiP

this und diss /

TEXT: HUGO TOXXX FOTO: DERECK HARD

WKLV >èLV@ WHQWR WDWR WRWR WHQKOH WDKOH WRKOH ]iMPHQR

XQG >XQW@ D VSRMND

GLVV >G\V@ VWÄœHGRPRÄœVNi WUDYLQD SRGVW MP

QHUHVSHNWRYDW QHRFHÄ–RYDW QHYiĂĽLW VL VODQJ VORYHVR

+XJR 7R[[[ WHQWRNUiW SÄœLĂŁHO V QÄŒĂžtP FR E\ VH VQDG GDOR QD]YDW XUEDQ SRHWU\ $QR Y KUXGL WRKR REiYDQpKR ]OpKR NOXND ELMH FLWOLYp VUGFH EiVQtND 3R QRFtFK VH WRXOi PÄŒVWHP V LJHOLWNRX $OEHUW D KOHGi GĤP KROXEt NGRSDN ] YiV FHVWX Yt " 'DOĂŁt SRGUREQRVWL R MHKR ĂĽLYRWÄŒ VH QHGR]YtWH QD P\VSDFH FRP WKHUHDOKXJRWR[[[ QHE QÄŒMDN QHVWtKi DNWXDOL]RYDW

Keep it real, b**ch! Kluci maj psa a vyrĹŻstaj ve tvrdym prostĹ™edĂ­, kde mikinu dostĂĄvĂĄĹĄ max 2x roÄ?nÄ›, a to k VĂĄnocum a Velikonocum.

HolkĂĄm se lĂ­bÄ›j auta. Ty, co se v ĹživotÄ› nevotoÄ?ily, se posadÄ›j na zadek, kdyĹž pĹ™iplujeĹĄ tou sprĂĄvnou lodĂ­.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Znåm pår podobně zapomenutejch aut. Jedno z nich stojí v mym hoodu. Je tak rozťrotovaný, Şe i bezdomovci spěj radťi vo kus dål ve křoví. Tohle celkem ujde.

Ghetto je mĂ­sto, kde to stojĂ­ za starou baÄ?koru, a tak to soustavnÄ› zanĂĄĹĄĂ­ĹĄ vodpadkama a starejma baÄ?korama, aĹž to tam zaÄ?neĹĄ mĂ­t rĂĄd.

Pokud znĂĄte film Mulholland Drive, pak vĂ­te, kdo je tady cowboy a kdo mĂĄ v ulicĂ­ch respekt.

Maj pomĂĄhat a chrĂĄnit, ale ve skuteÄ?nosti jsou to vopravdovĂ˝ ĹĄelmy. ChvĂ­li se nedĂ­vĂĄĹĄ a hned se zaÄ?nou voĹĄahĂĄvat.

19

pop /

TEXT: PP FOTO: TOMĂ Ĺ TĹ˜EĹ TĂ?K, TOMASTRESTIK.COM

Logo Supraphonu starÊ 60 let. Pořåd funguje.

Porada v zasedaÄ?ce.

Ĺ™editelem Supraphonu 6XSUDSKRQ MH QHMVWDUĂŁt ĂžHVNHM ODEHO -H WR NODVLND QiURGQt NXOWXUQt SDPiWND KLVWRULFNĂŞ GÄŒGLFWYt D GtN\ PyGQt YOQÄŒ UHWUD NWHURX UR]SRXWDOL KLSVWHÄœL L NXOWRYQt ]iOHĂĽLWRVW 'ORXKRX GREX E\O 6XSUDSKRQ MHGLQRX QDKUiYDFt VSROHĂžQRVWt NWHUi X QiV Y\GiYDOD D PÄŒOD SRG SDOFHP FHOHM ĂžHVNHM KXGHEQt EL] 3RG GRKOHGHP Jak jsem se stal Ĺ™editelem VyjĂ­ĹždĂ­me vĂ˝tahem do Ä?tvrtĂŠho patra budovy, kterĂĄ kdysi celĂĄ patĹ™ila Supraphonu. Dnes mĂĄ k dispozici zhruba Ä?tvrtinu prostor. Vedle mÄ› TomĂĄĹĄ TĹ™eĹĄtĂ­k s foĹĽĂĄkem a Sebastian Milata, new business manager spoleÄ?nosti a – jak se pozdÄ›ji ukĂĄĹže – i mĹŻj hlavnĂ­ doprovod na celĂ˝ den. Jsem docela nervĂłznĂ­. VĹŻbec nevim, do Ä?eho jdu, jak to tam bude vypadat, jak se na mÄ› budou lidi tvĂĄĹ™it, a hlavnÄ› jestli mÄ› vĹŻbec bude nÄ›kdo poslouchat.

Krabice s vinyly, vyklizenĂŠ vitrĂ­ny a platinovĂŠ desky opĹ™enĂŠ vedle ĹĄtosĹŻ papĂ­rĹŻ mÄ› vĂ­tajĂ­ ve vstupnĂ­ chodbÄ›. NeĹž si rozmyslĂ­m, jestli mi jako Ĺ™editeli mĂĄ dÄ›lat starosti, Ĺže mĂĄm v kancelåřích bordel, stihne mÄ› Sebastian uklidnit, Ĺže se jen maluje a vymÄ›ĹˆujĂ­ podlahy.

NejenŞe si oddechnu, ale navíc mi přijde sympatický, Şe to Supraphon s tou přeměnou bere tak důsledně. Od podlahy, jak se říkå.

Pak se seznamuju s panĂ­ Ĺ™editelkou. Teda spĂ­ĹĄ Iva MilerovĂĄ se seznamuje s panem Ĺ™editelem, hehe. SympatickĂĄ ĹženskĂĄ tu ĹĄĂŠfuje od zåří 2009. MĂĄ spoustu zkuĹĄenostĂ­, a kdyĹž mi ukazuje vĹĄechny svoje backstage pasy, tak to vypadĂĄ i na spoustu zĂĄĹžitkĹŻ. ChvĂ­li kecĂĄme v jejĂ­ ÄŒĂ?SLO 2, 2011 | ROÄŒNĂ?K IV

20

OYD MHKRĂĽ Pi YH ]QDNX QDKUiOD ]D YtFH QHĂĽ OHWRX H[LVWHQFL SÄœHV VNODGHE 1D 6XSUDSKRQX VL DOH XYÄŒGRPXMRX ĂĽH ] PLQXORVWL VH YÄŒĂžQÄŒ ĂĽtW QHGi D WDN SÄœHPĂŞĂŁOHM MDN VH GRVWDW ]SiWN\ GR SRYÄŒGRPt PODGĂŞFK OLGt $ WR QiV ]DMtPDOR D Mi VH SÄœHV QRF VWDO ĂžHVWQĂŞP ÄœHGLWHOHP 6XSUDSKRQX Ă’OHW QH"

kancelĂĄĹ™i o souÄ?asnĂŠ situaci Supraphonu, co se plĂĄnuje, kde jsou problĂŠmy, co se bude mÄ›nit a taky jakĂŠ ĂşspÄ›chy spoleÄ?nost v poslednĂ­ch letech zaznamenala – například nÄ›kolik nominacĂ­ i ocenÄ›nĂ­ na Gramophone Awards, coĹž je v klasickĂ˝ hudbÄ› na stejnĂ˝m levelu jako filmovĂ˝ Oscar (a nepleĹĽte si to s Grammy). ÄŒumim, Ĺže Supraphon je ve svÄ›tÄ› klasickĂ˝ hudby celosvÄ›tovÄ› jeden z nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­ch labelĹŻ! Radost a hrdost slyĹĄet. U klenotĹŻ jeĹĄtÄ› zĹŻstĂĄvĂĄme, to kdyĹž mi ukazuje nejcennÄ›jĹĄĂ­ platinovĂ˝ a zlatĂ˝ desky. EviÄ?ka PilarovĂĄ – miliĂłn Ä?tyĹ™i sta tisĂ­c! Jen pro pĹ™edstavu, dneska dostanete platinovou za 12 000 prodanejch nosiÄ?ĹŻ.

Pak koneÄ?nÄ› dostĂĄvĂĄm symbolickĂ˝ dokument, kde stojĂ­ Ä?ernĂ˝ na bĂ­lĂ˝m, Ĺže se stĂĄvĂĄm Ä?estnĂ˝m Ĺ™editelem spoleÄ?nosti. PodĂĄvĂĄm si s Ivou ruku, dÄ›kuju a cenim zuby na TomĂĄĹĄĹŻv objektiv. MĂĄm pĹ™ed sebou nabitĂ˝ program, tak hurĂĄ do toho.

Jak jsem dÄ›lal chytrĂ˝ho ZaÄ?Ă­nĂĄme poradou v zasedaÄ?ce. Ke stolu postupnÄ› usedĂĄ Iva, Sebastian, jeho kolega Michal Koch (Digital Key Account) a vedle mÄ› TomĂĄĹĄ TĹ™eĹĄtĂ­k. TeÄ? uĹž jsem fakt nervĂłznĂ­

a – i pĹ™es Ä?erstvĂ˝ vzduch, kterĂ˝ sem proudĂ­ otevĹ™enĂ˝mi okny – se zaÄ?Ă­nĂĄm potit. Jak jen zaÄ?Ă­t? „Asi vĂĄs moc nepotěťím,“ zaÄ?Ă­nĂĄm opatrnÄ›.

PĹ™ede mnou leŞí papĂ­r, na kterĂ˝ jsem si sepsal vĂ˝sledky svĂ˝ho soukromĂ˝ho vĂ˝zkumu, co vÄ›dĂ­ mladĂ˝ lidi o Supraphonu. Ptal jsem se jich osobnÄ›, udÄ›lal jsem anketu na FB a pĂĄr lidem jsem i zavolal. „No, v podstatÄ› jsem zjistil,“ pokraÄ?uju, „Şe mladĂĄ generace sice tuĹĄĂ­, co je Supraphon,“ opatrnÄ› kouknu na Ivu, kterĂĄ mÄ› sleduje s kamennĂ˝m vĂ˝razem, „ale bohuĹžel skoro nikdo nemĂĄ pĂĄru o tom, co v souÄ?asnosti dÄ›lĂĄ,“ vysypu to ze sebe tak rychle, jak jen to jde, a Ä?ekĂĄm, co se bude dĂ­t. NedÄ›je se nic.

VĹĄichni Ä?ekaj, jak budu pokraÄ?ovat. OstatnÄ›, jsem teÄ? Ĺ™editel, takĹže mÄ› musej poslouchat. „NejvÄ›tĹĄĂ­ vĂ˝hodou je, Ĺže dneska je cool, kdyĹž nÄ›kterĂĄ klasickĂĄ, ryze Ä?eskĂĄ znaÄ?ka zaĹžije znovuzrozenĂ­, hodĂ­ se na ni novej kabĂĄt, zpřístupnĂ­ se lidem a zaÄ?ne znovu naplno fungovat. ÄŒeĹĄi maj rĂĄdi Ä?eskĂ˝ vÄ›ci s tradicĂ­. TĹ™eba Kofola nebo Botas to udÄ›laly podobnÄ› a jakej maj mezi mladejma lidma ĂşspÄ›ch,“ zaÄ?Ă­nĂĄm a postupnÄ› nabĂ­rĂĄm faleĹĄnĂ˝ sebevÄ›domĂ­, Ĺže to nÄ›koho zajĂ­mĂĄ. RozmluvĂ­m

Iva Milerová stvrzuje svým podpisem moji funkci ředitele.

Kdo dělá v hudebním průmyslu, má velkou sbírku back-stage passů.

se o logu. Že je dostatečně provařený, vizuálně zajímavý (díky svému retro looku) a taky všeobecně využitelný. Pak pokračuju tím, že by se mělo zapracovat na tom, aby Supraphon nebyl synonymem pro zkostnatělej label, co vydává furt dokola normalizační pop v čele s Gottem a Vondráčkovou. A čím víc takhle světácky mluvim, tím víc si uvědomuju, že všechno, co říkám, už musej dávno vědět.

Včetně toho, že cédéčka jsou na cestě do hrobu a musí se najet na novej formát, kterej bude v příštích letech táhnout. Dochází mi velmi rychle, že působim jako mladej-starej, co si hraje na chytrýho. Skvělý.

Nakonec se role díkybohu otočí a mluvěj ostatní. Sebastian mi představuje projekt Supraphon Talent, platformu pro mladé kapely napříč žánry, kterým se bude nabízet smlouva na vydání digitálního alba. V září by se to mělo rozjet. „Ale nechceme se jenom honit dopředu,“ připojila se Iva. „Chceme ukázat i to, co má Supraphon ve svém archivu. Po digitalizaci, která bude snad už brzo hotová, si bude kdokoli moct poslechnout, co ho napadne. Jsou tam i docela rarity,“ zhodnotila a nápadně k sobě přisunula mou čestnou plaketu a připsala: „Pouze na jeden den...“ a dnešní datum.

V duchu mě to pobavilo a poradu jsme ukončili.

Jak jsem se dobře naobědval „Ty vole, to je nádherný úplně!“ říká mi Majkláč, šéf Bandzone.cz, ve svým kanclu, který sídlí nedaleko Supraphonu. Právě jsem mu ukázal svoji čestnou plaketku a na vlastní kůži si vyzkoušel, jaký to je, plnit reprezentační povinnosti, což je denním chlebem všech ředitelů světa. Další milou povinností je totiž jít s klukama z Bandzone na oběd. Jelikož jsem ve společnosti těch nejpovolanějších, během jídla si výborně pokecáme o současnym stavu hudby. Majkláč mi popisuje jejich zajímavý plány do budoucna a zmiňuje se i o možný spolupráci právě se Supraphonem. Schvaluju, klidně to podepíšu. Bandzone je užitečnej projekt, drží si svou úroveň a míří vpřed. Mimochodem ho pomáhal rozjíždět i Sebastian, můj dnešní průvodce. Příjemnou tečkou na závěr je dezert a espresso na účet podniku. Personál se nám tím omlouvá za dlouhý čekání, což jsem díky tý hutný debatě ani nepostřehl.

Jak jsem viděl národní kulturní bohatství Odpoledne mám na programu prohlídku archivu Supraphonu. Ještě v taxíku si představuju obrovský bludiště s několikapatrovými regály a vyrovnanými vinyly. Realitou je sklad velikosti větší školní

tělocvičny. „Nelekněte se, teď tam je trochu zmatek. Škoda, že jste nepřišli třeba za tři týdny nebo měsíc, až bude po invetuře,“ varuje mě paní Ivetka, když otevírá mříž. „Jak se to převáželo a různě stěhovalo, tak se to sem dávalo, kde bylo místo. Pro nezasvěcenýho to může vypadat chaoticky, což teda je, ale my se v tom vyznáme. To má zas výhodu, že jsme v podstatě nenahraditelný,“ usměje se lišácky.

Archiv je zkrátka – stejně jako kanceláře – ve stádiu regenerace.

Jak procházíme mezi regály, Ivetka nám ukazuje staré analogové pásky, všechno originály slavných nahrávek, ale taky původní prastarý desky, tzv. standardy, který jsou nesmírně křehký a musí se s nima opatrně.

Je fascinující, kolik hodin hudby mě obklopuje.

Je tu veškerá supraphonská produkce (pop, mluvený slovo, klasika) a navíc nahrávky od spřátelených nebo licenčních labelů, včetně těch zahraničních. Jedním z nejzajímavějších artefaktů, který se mi dostává do ruky, je pravděpodobně vůbec první nahrávka Supraphonu – Čajkovského Labutí jezero.

Co mě na tom ale baví nejvíc, jsou elpíčka.

Zvědavě vytahuju jednu desku za druhou. Držím v ruce Abbey Road od Beatlesáků, podepsanýho Gotta ze 70. let, Boba Dylana, Kubišovou

S paní Ivetkou v archívu. Viděli jste vůbec někdy pásek do kotoučáku?

Archiv Supraphonu. Přes sto tisíc položek. Nevyčíslitelná hodnota.

W W W.REDWAYMAG.CZ

21

pop /

Obaly na desky kdysi bývaly malými uměleckými díly.

S půlkou Tata Bojs před jejich zkuťebnou.

nebo tĹ™eba povĂ­dky Jana Wericha, kterĂ˝ jsem poslouchal jako malej. A ty covery! Dneska se, aĹž na vĂ˝jimky, dÄ›laj nudnĂ˝ obaly s hnusnym fontem, ale dřív to byl fakt svĂŠbytnej umÄ›leckej poÄ?in. Na tom velkĂ˝m formĂĄtu to navĂ­c hezky vyniklo. Ĺ˜ikĂĄm vĂĄm, Ĺže nÄ›kterĂ˝, co jsem vidÄ›l, by se daly vystavovat.

Z archivu mĂĄm jako Ĺ™editel rozpaÄ?itĂ˝ dojmy.

Asi bych nespal, pokud by mÄ›l napořåd zĹŻstat v tomhle stavu. „MĂĄte to pojiĹĄtÄ›nĂ˝?“ ptĂĄm se pĹ™ed odchodem. „PojiĹĄtÄ›nĂ˝ to je, ale kulturnĂ­ hodnota je nevyÄ?Ă­slitelnĂĄ,“ poznamenĂĄ Sebastian a jĂĄ ani nechci myslet na to, co by bylo, kdyby se s tim nÄ›co stalo.

Jak jsem potkal (Ä?ĂĄst) Tata Bojs SetkĂĄnĂ­ s kapelou Tata Bojs je zĂĄvÄ›reÄ?nou etapou mĂ˝ho pracovnĂ­ho dne. Cestou

do jejich zkuĹĄebny jsme informovĂĄni, Ĺže zaklĂĄdajĂ­cĂ­ Ä?lenovĂŠ Milan Cais a MardoĹĄa museli odjet s pĹ™edstihem na festival, takĹže je neuvidim. Ve zkuĹĄebnÄ› je vyklizeno, vĹĄechny nĂĄstroje uĹž jsou taky na cestÄ›. Po tom, co pod Supraphonem vydali ĂşspěťnĂ˝ album LeĹžatĂĄ osmiÄ?ka, se o nÄ› poĹ™adatelĂŠ mĹŻĹžou pĹ™etrhnout. Seznamuju se s VladimĂ­rem BĂĄrem, Jiřím Hradilem a producentem DuĹĄanem Neuwerthem. Sami jsou uĹž pĹ™ipravenĂ˝ k odjezdu a je na nich vidÄ›t, Ĺže jsem nedorazil ĂşplnÄ› vhod.

Rychle prolĂ­tnu jejich zĂĄzemĂ­, jestli nenajdu nÄ›co zajĂ­mavĂ˝ho. Raritkou je playlist z koncertu na Ĺ˝ofĂ­nÄ› z roku ’89. To uĹž ale kluci vynĂĄĹĄej ven kabely a my se stĂ­hĂĄme jen rychle vyfotit, neĹž jim jako sprĂĄvnej Ĺ™editel popĹ™eju hodnÄ› ĹĄtÄ›stĂ­ na koncertÄ› a louÄ?Ă­me se.

SUPRAPHON TALENT 6XSUDSKRQ MH MHGHQ ] QHMVWDUĂŁtFK D KLVWRULFN\ QHMYĂŞ]QDPQÄŒMĂŁtFK HYURSVNĂŞFK ODEHOĤ +LVWRULH MH VNYÄŒOi YÄŒF DOH XYÄŒGRPXMHPH VL ĂĽH PXVtPH PtÄœLW GRSÄœHGX D QH EĂŞW SRÄœiG ROG VFKRRO 3URWR MVPH ]DORĂĽLOL Y UiPFL 6XSUDSKRQX SODWIRUPX SUR NUHDWLYQt Qi]RU\ PODGp OLGL QRYp WDOHQWRYDQp NDSHO\ D FRNROLY GDOĂŁtKR FR QiP EXGH SÄœLSDGDW ]iEDYQĂŞ XĂĽLWHĂžQĂŞ RERKDFXMtFt D QDGÄŒMQĂŞ 3RNXG PiWH MDNĂŞNROLY QiSDG VRXYLVHMtFt V KXGERX ]QiWH GREURX PODGRX NDSHOX R NWHUĂŞ E\FKRP PÄŒOL YÄŒGÄŒW QHER E\VWH VH FKWÄŒOL MDNNROLY MLQDN ]DSRMLW GR ĂĽLYRWD KXGHEQtKR Y\GDYDWHOVWYt GHMWH QiP YÄŒGÄŒW QD H PDLO WDOHQW#VXSUDSKRQ F] QHER QD QDĂŁHP )% SURÂżOX IDFHERRN FRP VXSUDSKRQ D P\ VH YiP R]YHPH 7ÄŒĂŁtPH VH

22

Jakej jsem z toho celĂ˝ho mÄ›l pocit To se těŞko popisuje. Supraphon mĂĄ tradici a tu mu nikdo nevezme. KlidnÄ› by mohl dĂĄl na mezinĂĄrodnĂ­ Ăşrovni vydĂĄvat klasiku a k tomu obÄ?as pĂĄr VondrĂĄÄ?kovejch a GottĹŻ. Ale to, Ĺže si teÄ? u mladejch lidĂ­ opÄ›t říkĂĄ o ztracenou pozici, je skvÄ›lĂ˝ znamenĂ­. UĹž jen zbĂ˝vĂĄ, aby se hrdĂŠmu lvu podaĹ™ilo adaptovat na divokĂŠ prostĹ™edĂ­ souÄ?asnĂŠ hudebnĂ­ dĹžungle, kde vĹĄichni musejĂ­ bĂ˝t pĹ™ipraveni na vĹĄechno. MusĂ­ proto stavÄ›t nejen na oprĂĄĹĄenĂ­ velkĂŠho jmĂŠna se zlatĂ˝m ĹĄtĂ­tkem kvality, ale taky na jasnĂ˝ perspektivÄ› do budoucna. A jako Ä?estnĂ˝ Ĺ™editel mĹŻĹžu Ä?estnÄ› prohlĂĄsit, Ĺže to je v progresu. Byl jsem toho svÄ›dkem a těťím se na nĂĄsledujĂ­cĂ­ roky, bÄ›hem nichĹž se snad podaří navĂĄzat na Ä?innost Ä?eskĂŠho vydavatelskĂŠho a nahrĂĄvacĂ­ho kultu.

A kromě toho, bejt ředitelem je fakt úlet.

soutěž /

Tvoje adidasky Navrhni adidas Originals design!

Zamysli se nad vzorem a barvami adidasek, které by nejlépe vystihovaly tvoji osobnost.

Svůj návrh pošli mailem na info@redwaymag.cz v co nejvyšším rozlišení, abychom ho mohli otisknout v příštím čísle. A samozřejmě odměnit!

Máme tady troje Campus Trefoil ST Mid W pro holky a troje Ledge Mid ST pro kluky.

Soutěž končí 20. listopadu, pusťte se do toho teď hned!

W W W.REDWAYMAG.CZ

23

téma /

ILUSTRACE: WITZ (WWW.XPRODUCTION.CZ)

téma /

TEXT: LUKÁŠ GRYGAR ILUSTRACE: MARHLAD (WWW.MARHLAD.COM)

KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ Koukat na televizi, chodit do kina, poslouchat muziku... to všechno jsou docela obyčejné každodenní zábavy.

Ale hrát hry? Není to mrhání času? Neudělají z tebe bezcitnou zrůdu? Nenarostou ti rohy a nezačneš trhat mouchám nožičky? Někteří lidé si to dodnes myslí.

Slovníček pro lamy, pro začátečníky, pro rodiče ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

ARKÁDA: Akční hra založená na jednoduchých pravidlech a zpracování.

DLC: Dodatečný obsah, který se stahuje přes internet. Nahradil dříve oblíbené datadisky.

ADVENTURA: Hra se silným příběhem, rozvážným tempem a spoustou rozhovorů.

DRM: Ochrana proti kopírování hry.

Většinou ale otravuje spíš poctivé hráče než piráty, které by měla zastavit.

CASUAL: Sváteční hráč. Nedá dopustit na hříčky, kde létají barevné kuličky, spojují se krystaly a řeší jednoduché hádanky.

26

EXP: Zkratka angl. experience (zkušenost). Kdo nemá dostatek EXP, nedostane se na další level! Nejvíc

EXP se vyskytuje v hrách na hrdiny.

F2P: Free To Play aneb hraní zdarma.

Používá se v souvislosti s MMO, které nevyžadují měsíční poplatky.

FPS: Hra, kde se na virtuální svět díváš očima své postavy. Obvykle střílečka, ale uplatňuje se i na hry, kde se střílet nemusí.

Když člověku před dvaceti lety někdo nabízel, ať si „jde zahrát”, nejspíš to znamenalo pozvánku na fotbal za barákem nebo Člověče, nezlob se ve školní družině. Kluci čutali do míčů, holky skákaly panáka a gumu, tátové švihali mariáš a ti problémovější házeli výplatu do forbesu. Co na tom: hry mají tradici, která startovala ve starověku a možná i dřív, jenom se tehdejší kostky a karty a míče nedochovaly nebo ztratily mezi všemi těmi ohlodanými kostlivci a hliněnými konvemi na vodu. Třeba takové šachy jsou tu s námi od 7. století a jejich mistry považuje veřejnost za jedny z nejchytřejších lidí na světě. Časy se mění, ale touha hrát si zůstává bez rozdílu věku i pohlaví.

Proč? Psychologové mluví o učení hrou, (třeba šelmy se mezi sebou z legrace perou, aby se naučily lovit), neurologové o způsobu, kterým se v mozku utvářejí důležité spoje. Hrají si zvířata, děti, ale i dospělí. Občas si při tom přerazí nohu, vypíchnou oko nebo zapomenou na důležitou schůzku, jenže příště v tom lítají zas.

Problém: Nico Bellic není roztomilý Když ti ale „zahrání si” někdo nabídne dneska, s největší pravděpodobností bude myslet videohru. Nástup počítačů výrazně promluvil do všeho, čím se lidé zabývají, a tak hraní nemohlo zůstat stranou. Už první sálové počítače měly své legendární, ve volném čase naprogramované kousky, které bavily znuděné inženýry. Z pohledu dneška se to zdá jako pravěk: postavit vedle sebe stařičkou Spacewar!, kde po sobě dvě raketky plivou lasery a snaží se nespadnout do hvězdy uprostřed, a nejnovější střílečky, kde se na realisticky zobrazeném bojišti řežou desítky hráčů propojených po internetu, je úsměvné. Zatímco

FRAG: Usmrcení protihráče. (Ve hře, pochopitelně!)

GRIND: Úmorné opakování stejné činnosti, za kterou je hráč odměňován penězi a EXP. INDIE: Zkratka angl. independent (nezávislý). Hra, tvůrce, časopis, kapela nebo cokoliv, co existuje i z jiných důvodů, než je primárně finanční zisk.

W W W.REDWAYMAG.CZ

film se třicet let hrabal z němých obrázků a teprve po padesáti začal přidávat barvu, hry toho za svou zhruba čtyřicetiletou historii stihly daleko víc. Už dávno padlo klišé, že hrát znamená patřit mezi podivíny se zálibou v technice, které nikdo okolo nerozumí. Pryč jsou časy, kdy bylo potřeba vyznat se důkladně v počítači nebo studovat stostránkové návody. Zároveň neplatí, že se hry samotné můžou schovávat za jednoduchou grafiku a nevinné pípání. Pac-Man, chroustající kuličky a duchy, je roztomilý. Gangster Nico Bellic z Grand Theft Auto, přejíždějící těla virtuálních obyvatel Liberty City, ani zdaleka. Čím dál věrnější zobrazení násilí představuje jenom jeden z mnoha zádrhelů kroužících kolem moderního hráče jako supi. Často se mluví o závislosti, kterou k sobě určité typy her poutají kluky a holky bez dalších zájmů. Někdo dokáže ve světech na obrazovce utopit celé dny, ale televizní generace je ta poslední, kdo by mu něco takového měl vyčítat. Je vlastně trochu na hlavu, že vysedáváním u her straší hlavně ti, kdo sami hráli tak možná to Člověče někdy před sto lety. A nejspíš se nikdy nedostali do domečku.

Chytrá versus pitomá zábava To samozřejmě neznamená, že je správné vysmívat se každému, kdo o legraci u monitorů a obrazovek pochybuje. Jestli platí, že hraním se člověk učí, tak není od věci se ptát, co člověka naučí taková hra – co mu nabídne, čím ho obohatí. Tím hlavním ziskem je pochopitelně zábava a dále minimálně těch šest věcí, které v editorialu uvedla šéfredaktorka. Víte, hra si přece nevybírá hráče, ale hráč hru. A to podle svého charakteru, zájmů, vkusu. Herní průmysl je stejný jako jakýkoliv jiný

KONZOLE: Přístroj určený v první řadě ke hraní her. Neplést s konzolí, na kterou se věší záclony.

LAMA: Z angl. lamer (chromý). Ten, kdo neumí hrát, neustále umírá, nedokáže se dostat přes level, pokládá hloupé otázky a má nejmíň fragů.

průmysl – vyrábí a prodává pouze za účelem zisku. Proto se místo večerní konzumace dalšího dílu Ordinace můžete věnovat budovatelskoekonomické strategii ZOO Empire, ve které začínáte jako pomocný ošetřovatel, ale díky své píli, zkušenostem a prohlubujícím se znalostem o potřebách zvířat to můžete dotáhnout až na ředitele, nebo taky můžete zabíjet čas bezduchým metáním ptáků do dálky, kde se nenaučíte nic jiného než metat ptáky do dálky...

Složitější hry často otevírají nové světy, ať už je objevuješ za volantem, v kovbojském sedle, nebo na palubě kosmické lodi. Zážitky, které si z nich člověk odnáší, pak můžou znamenat mnohem víc, než jen výmluvu, proč ještě není hotový domácí úkol a proč je ta učebnice celý víkend otevřená na straně pět. Chce to ale naučit se vybírat a zároveň neházet kvůli neskutečným světům za hlavu ten skutečný.

Hlavně do toho moc nezahučet Ať už se na hry díváme jakkoliv, nepřestává platit, že se čím dál sebevědoměji řadí mezi média typu filmu nebo hudby. Oproti kinu a muzice, které jsou s námi už dlouho, ale hry ještě tak dobře neznáme.

I jejich tvůrci teprve zkoušejí, co všechno si můžou dovolit provádět. Někdo má z takového zkoušení hlavně byznys, jiný v něm hledá novou cestu, jak vyjádřit své nápady a myšlenky. Nové hry chtějí po člověku víc než se jen dívat a poslouchat.

Vyžadují přímou účast a ta na oplátku zesiluje i tak jednoduchý zážitek, jako je složení kostek v Tetrisu, vybrání zatáčky na závodním okruhu nebo skok přes propast. Tak hlavně do nějaké nezahučet po hlavě!

LEVEL: Úroveň. Další kolo, další stupeň obtížnosti. Vztahuje se jak k postavě hráče, tak k jednotlivým oblastem hry.

PIRÁT: Ten, kdo si hry stahuje a neplatí za ně. Kvůli pirátům vymýšlejí firmy čím dál otravnější DRM.

MMO: Hra, kterou společně hrají až tisíce hráčů. Obvykle jde o nějaké RPG.

RPG: Hry na hrdiny, ale také raketomet. (Pozor, záměna významů může vést k úrazu!)

PC: Zkratka angl. personal computer (osobní počítač). Máme to doma.

27

téma /

TEXT: PAVEL DOBROVSKÝ FOTO: ARCHIV

MOJE DRUHÉ JÁ Končí svět. A vlastně ještě hůř: končí celá galaxie. Před letošníma Vánocema zanikne s neslyšným výbuchem a nezůstane po ní ani špetka prachu. Ve skutečnosti ale žádný člověk ani příslušník jiné rasy o život nepřijde – zemřou jen stovky tisíc virtuálních loutek, které stačili za osm let vytvořit skuteční lidé. Pohybovali se s nimi po planetách hry Star Wars Galaxies, psali svoje dobrodružství, nacházeli nové přátele a zlepšovali se ve virtuálních dovednostech. To vše bude nyní zabito. Nepřijde vám to... strašné a směšné zároveň?

Ti lidé totiž ve svých virtuálních „já“ žili téměř skutečným životem. V počítačovém světě měli přátele, dosahovali úspěchů a bavili se, kdežto v reálu stíhali jenom chodit na záchod. Není divu, že každé definitivní zrušení online hry doprovází tisíce malých dramat a na vývojáře se snášejí hromy a blesky jeden za druhým. Naštěstí není Star Wars Galaxies jediným světem, který by dal virtuálním dobrodruhům možnost žít paralelní život.

Vedle s přehledem nejúspěšnější World of Warcraft jsou tu desítky dalších, které mají brány otevřené a plní roli nekonečných her. Můžete se v nich ztratit, neustále objevovat nové možnosti a splnit si alespoň zčásti sen

idealistů o síti, v níž jsou lidé propojení neustále bez závislosti na čase, zemi anebo věku.

Právě věčná touha po poznání jiných lidí hnala herní průmysl od sedmdesátých let k vymýšlení složitých programů, v nichž by mohlo společně pobývat víc hráčů.

Dlouhá léta šlo o graficky primitivní a široké veřejnosti nedostupné hry. Teprve koncem devadesátých let ukázala Ultima Online, že i tehdejší pomalé modemy pro připojení k internetu zvládnou přenášet data tak rychle, aby stovky lidí mohly souběžně vegetovat v jednom herním světě a společně plnit úkoly – a hlavně, aby jim to přišlo natolik smysluplné, že do hraní investují měsíční poplatek několika dolarů. Od té doby šla evoluce online her ruku v ruce s neustále se zrychlujícím připojením k internetu a dnes žijeme v době, kdy hrát s cizími lidmi vlastně není nic podivného.

Second Life Slova o virtuálním „životě“ v plné míře naplňuje projekt Second Life – simulace světa, kterou s hraním spojuje jen několik nezřetelných lan. Podstatou existence člověka v Second Life je vytvářet věci, navrhovat budovy, pořádat konference, zahajovat výstavy obrazů... anebo jen chodit, poletovat kolem a užívat si, co vytvořil někdo jiný.

Každý má k dispozici nástroje, se kterými může na svém

HRA

Machinarium Jedna z nejlepších českých her je dva roky stará a vyvinul ji tým Amanita Design. Příběh chytrého robota, který v kovovém městě hledá svou mechanickou lásku, rozesměje, dojme, ale hlavně zavaří mozek. Robot ani nikdo další tu nemluví: komunikuje se jen obrázky nebo hudbou. Díky tomu je hra srozumitelná hráčům po celém světě, kde taky sklidila zasloužený úspěch.

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

28

fleku kyberprostoru vybudovat něco, na co se budou lidé chodit dívat – a někdy si to i koupí. Právě možnost výdělku motivuje tisíce lidí, aby každý den v Second Life pracovali, třeba na kolekci vlastních triček nebo bot a výjimkou nejsou ani profesionálové, kteří si zde zkouší, jak budou na jejich výtvory reagovat opravdoví zákazníci. Česká republika a Slovensko jsou zastoupeny v ostrovní kolonii Czechoslovakia 2 a nedávno dokonce jeden z našinců otevřel vlastní virtuální zoologickou zahradu.

Zda můžete házet virtuální rohlíky virtuálním slonům, se nám nepodařilo zjistit, ale nepřekvapilo by nás, kdyby to možné bylo! Je pravdou, že největší slávu má Second Life za sebou, a i když se drží u stovky tisíc aktivních účtů, samotné hráče zajímá spíš jako zárodek kyberprostoru, jak ho zobrazuje třeba film Matrix. Zatím vás ale nenaučí kung-fu pouhým zapnutím USB kabelu třeba do nosu.

Virtuální demokracie Většinou online her hýbou peníze a vůbec ekonomika.

Jakmile autoři povolí, aby se herní měna „vynášela“ ven a přepočítávala třeba na dolary nebo eura, získává hraní jejich hry dojem závažnosti a hráči se mu věnují o to poctivěji a usilovněji. Skvělým příkladem je další výjimečný kousek: EVE Online ze sopkami pokrytého Islandu. Ta simuluje život ve vesmíru – nutno říci, že někdy až příliš zdlouhavě a krutě – ale vydělané peníze je možné měnit za herní kupóny anebo těmi reálnými nakupovat oděvní doplňky. Hráčů tu sice není tolik jako ve World of Warcraft, zato mají ke hře téměř rodičovský vztah, protože vše, co mají, si vlastnoručně vydřeli a vypiplali. Basovým tónům hlubokého vesmíru dávají rytmus zářivé výbuchy ve válkách na život a na smrt, lidé ztrácejí kapitál anebo se k němu vzájemnou spoluprací dostávají a žádný zásah do herních pravidel nezůstane bez odezvy. Hráči mají totiž možnost ovlivňovat vývoj hry skrze demokraticky volený sněm, který vývojářům předkládá názor většiny a snaží se být prostředníkem mezi vývojářskými bohy na jedné straně a rozhořčeným davem na druhé. I proto se EVE Online říká „první virtuální demokracie“: váš hlas, respektive hlas korporace, ke které patříte, má svoji váhu.

která vznikla nahodile při hře, jsou častější, než by se v jinak chladném světě jedniček a nul mohlo zdát.

Chytrý tah: hraní zadarmo Všechny skupiny jsou herními autory dobře podchyceny a ti s nimi počítají od napsání prvních řádek kódu.

V připravované sci-fi Wildstar Online jsou jednotlivé „druhy“ hráčů přímo podporovány, aby si každý našel přesně padnoucí herní kabátek. Objevitelé proto uvidí v herním světě tajné vchody do podzemí anebo skryté zkratky, zatímco vojáci budou neustále dostávat nové zabijácké mise. Každý získá to, co mu patří – a to teprve necelých třináct let od uvedení Ultima Online, kdy byla filozofie online hraní omezená na větu „snad se nám to celé nepřetíží a nespadnou servery“. Základy hraní jsou položeny, ale samy o sobě už nestačí – autoři pomalu nacházejí nové nápady a hledají způsob, jak mohou hráče ještě lépe zaháčkovat, aby vkročili do jejich krásného nového světa. Jedním ze způsobů je v poslední době čím dál oblíbenější model Free-to-play. Znamená to, že dostanete hru naprosto zdarma a můžete ji hrát klidně až do soudného dne (kterým je v tomhle případě vypnutí serverů). Pokud ale zatoužíte po lepším vybavení anebo více herních kreditech, tak budete muset sáhnout do peněženky a za několik centů anebo eur si koupit to, co si vaše srdce žádá. Na tento model přistoupily už i velké a rozsáhlé hry – Lord of the Rings Online anebo Age of Conan – a další se na přechod připravují. Skrývá se v tom trochu minulosti: stejně jako bylo v devadesátých letech normální zahrát si část hry ještě před jejím zakoupením, musí i dnes vývojáři ospravedlnit, proč byste jim měli platit. Musí se vám vnutit, opít vás kouzlem svého světa a smysluplností herních pravidel. Teprve když se jim to podaří, tak si zaslouží vaše peníze. Jinak přece zkusíte jinou hru!

Objevitelé, závodníci, zabijáci a společenští tvorové Ukázali jsme si dva světy, ve kterých je hnacím motorem virtuálního života něco, co dobře známe z reality – peníze.

Zbytek online her se blíží k tradičnímu výkladu hraní tak, jak ho běžně chápeme. Vezměte si Warcraft a nekonečné zástupy dalších – Guild Wars, Lord of the Rings Online, Rift, Lineage nebo Age of Conan. Běháme v nich jako čamrdy, plníme úkoly, dostáváme odměny, zlepšujeme si schopnosti a uzavíráme spojenecké smlouvy s ostatními hráči, nebo jim vyhlašujeme války. Herní vědec Richard Bartle argumentuje magickou přitažlivost hraní tak, že nás rozdělil na „objevitele,“ „závodníky,“ „zabijáky“ a „společenské tvory.“ Ať už patříme do libovolné skupiny, chceme odpovídat na výzvy, které nám vývojáři předhodí jako psovi kost. Někdo rád prozkoumává odlehlé kouty herní mapy, jiný chce získat co největší počet bodů, další by neustále zabíjel a poslední bere online hru jako kanál pro komunikaci s lidmi stejného smýšlení. A té komunikaci se nesmějte – přátelství, lásky a dokonce i manželství,

WEB

Good Old Games Hráči si stejně jako důchodci často stěžují, že už „to není, co to bejvávalo“. Vzpomínají na dávné klasiky a žánry, které už dneska moc nefrčí. Jedním ze způsobů, jak nahlédnout do minulosti, je stránka Good Old Games (Staré dobré hry). Polští sousedé tam nabízejí za babku tituly s dávno prošlým datem spotřeby, přesto mají hodně do sebe.

W W W.REDWAYMAG.CZ

29

téma /

TEXT: MAREK KRÁL FOTO: ARCHIV

HRY MŮŽETE HRÁT, HRÁT A HRÁT... NEBO JE DĚLAT 1. června 1984 dokončil takhle malý (ukazuju na prstech) John Romero jednu ze svých prvních videoher Scout Search. Byla v nízkém rozlišení, bludištěm se tu proháněly 2D obdélníky, zatímco si hráčská fantazie domýšlela, že támhleto byl medvěd, tohle jste byli vy, a že když se jeden obdélník sťuknul s druhým, tak vám zabiják grizzly asi ukousnul nohu. Jasně, bylo to směšný..., jenže John vyrostl a v pětadvaceti spoluzaložil id Software a do světa vypustil zásadní videoherní pecky jako Wolfenstein 3D nebo Doom. To už se v hrách točily slušné peníze, což Johna ovšem příliš nerozhodilo. I když se stal milionářem, bral jejich vyvíjení pořád jako zábavu pro pět nadšenců se spoustu prázdných krabic od pizzy.

Jason Rohrer

technologickou laťku (a k tomu prostě potřebují nějaký ten chechtáčkový obnos), druzí pak od nich výsledné produkty rádi kupují, protože vědí, že dostanou porci zábavy, na jakou za ta léta přivykli. Jenomže dá se pořád do zblbnutí chodit do mekáče, když tady za rohem zrovna otevřeli parádní podnik, kde se nová jídla těch nejroztodivnějších tvarů a velikostí servírují na pojízdném vláčku, klubem duní nostalgií rozněžnělý jukebox a z lidí sálá mladistvý sexappeal? Jak už to chodí třeba v muzice, tak i herní alternativa minulosti zdegenerovala do středního proudu současnosti, jemuž uniká to nejpodstatnější: že dobrou hru nedělají peníze, ale nápad a tvůrčí zápal dotáhnout projekt do konce. Taková hra může být jednoduchá, protože jednoduchý nerovná se hloupý, ale účinný a tím pádem zábavný.

Naše oblíbené DIY...

Ty doby jsou dávno pryč a současný herní průmysl můžeme označit za Otesánka, který kromě financí polyká i individuality. Velké firmy jako Electronic Arts nebo Activision Blizzard utápí hromady peněz v sériích, jejichž jednotlivé díly se liší spíš pořadovým číslem než skutečným obsahem. Nikdo netvrdí, že je to špatně nastavený systém: jedni chtějí udržet vysokou

Výtvory nezávisláků se sice táhnou od 70. let minulého století dál až do let devadesátých, kdy se jim s oblibou přezdívalo ‚shareware‘ aneb ‚tady ti půjčím disketu se svou hrou, tak si ji zahraj, a když se ti bude líbit, kup si další levely‘. Z dnešního pohledu byli hráči spíš nadšenci do počítačů, kteří se výpočetní technice soustavně věnovali a ke hrám jen tak odbíhali. Nezávislá tvorba v moderním duchu se nicméně zrodila až v posledních letech, kdy se k počítačům přimotali mladí kluci a holky

S P E C I A L I TA

OMG, n00b!

Hráčská online mluva přetéká kromě anglicismů zkratkami, jejichž zvládnutí bývá podmínkou přijetí do party. Jediní, kdo se online hatmatilky štítí, jsou tzv. roleplay hráči. Ti se snaží chovat tak, jak by se asi choval jejich elf, trpaslík nebo vesmírný lovec. Někomu to přijde padlé na hlavu, někomu naopak jako ten správný způsob, jak si virtuální svět opravdu užít. Rozhodně je zábavnější potkávat hrdiny, kteří ze sebe místo LOL a LVL umí vysoukat celé věty!

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

30

s chutí hry nejen hrát, ale taky vytvářet. Začínalo se na počítačích, ovšem s nástupem hromadného připojení k internetu a konzolí nové generace se situace proměnila – dnes vládnou digitální distribuční kanály jako PlayStation Network, Xbox Live Arcade a WiiWare, na počítačích pak portály jako Steam. S novodobým nástupem chytrých telefonů se navíc spustila i lavina mobilních her a hříček, které se dají nakupovat přes App Store nebo Android Market a těží z dávných kořenů videoherní historie. Jejím nejobvyklejším hrdinou byl panák, co šel zleva doprava. Copak něco takového může být ještě zábavné?

Pašák Daisuke Amaji a ti druzí Může! V roce 2004 vyšla na PC nenápadná skákačka Cave Story. Pes by po ní neštěkl, ale díky internetu obletěla celý svět a lidé, kteří s ní strávili byť jen chvilku, následně zjistili, že je to náramná zábava. Daisuke Amaji, který ukrájel šest let ze svého volného času, aby splácal poctu starým klasikám typu Metroid, měl rázem na triku hit, kterému herní magazíny napalovaly nejvyšší hodnocení a který se hlavně pro začínající mladé nezávislé vývojáře stal inspirací, že parádní hry přece ‚zvládneme i my!‘.

O čtyři roky později na Amajiho navázal brýlatý chlapík jménem Jonathan Blow, spolu s kreslířem comicsů Davidem Hellmanem. Jonathan svou skákačku vymyslel coby kritiku současných videoherních zlozvyků a pojmenoval ji jednoduše: Braid. Nabídla nový přístup k prastarému žánru, včetně hádanek a jejich dosud nevídaného řešení za užití hrátek s časem.

Kolik namožených mozkových závitů mělo cestování malovaným světem, kde běží čas dopředu i dozadu, na svědomí, statistiky neuvádějí. Z vlastní zkušenosti ale můžu potvrdit, že Jonathan potrápil hráče jako málokdo.

Patří bezesporu mezi ty přemýšlivější vývojáře, kteří se nespokojili s předhozeným panákem a jeho cestou zleva doprava.

A ještě jeden herní intelektuál...

Jeho odrostlejším kolegou je čahoun Jason Rohrer – pisálek, hudebník a herní návrhář. U něj vždycky platí, že své sdělení šifruje přímo do pravidel hry. Jeho výtvory proto nikdy nebyly graficky našlapané, ale jedinečný styl se jim rozhodně upřít nedá. Obsahově se dotýkají témat, která jsou komerčním hrám cizí: života a smrti, smyslu bytí, uvědomění si věcí, které tě přesahují. Jason hráče rád mate a překvapuje a stejně jako Jonathan Blow bývá častým hostem herních přednášek a festivalů, jako je třeba Independent Games Festival – něco jako Letní filmová škola, ale pro nezávislé vývojáře. Nezávislost je klíčem, jak si dělat věci po svém.

Zatímco ve velkých firmách vznikají hry podle požadavků trhu, tady je všechno na tobě – respektive na tobě a tvých kámoších. Potřebuješ hudbu? A nezaložil teď zrovna jeden z nich svoji první kapelu? Potřebuješ vymyslet hlavního hrdinu? Počkat, a není ta, co ráda čmárá do bloku a píše ty výborný povídky, náhodou jeho holka? Nevíš, jak zařídit, aby panák nechodil jen zleva doprava, ale taky nahoru a dolů? Ten, co sedí před váma v lavici, přece pořád visí na stránkách o programování. A co když se výsledek povede? Nahoď ho na na internet a klidně nabídni podobně naladěným hráčům za hubičku. Že neudělá díru do světa a nebude z tebe hned pracháč? No, on John Romero taky nějak začínal... A ten pocit, že jste společně dokázali vytvořit hru, která někoho baví – ten je stejně k nezaplacení.

C I T O S L OVC E Ú D I V U

WoW V Tolkienovi jeden prsten vládne všem, online hrám vládne jedna jediná: World of Warcraft. Na jejích serverech tráví čas přes deset milionů platících hráčů – to je jako kdyby celá Česká republika drtila tu samou hru! Hráči se ale pohybují v oddělených světech, kam se jich vejde maximálně pár tisíc. Výjimkou je vesmír hry EVE, který tvoří jediný server, a proto tam v jednu chvíli brázdí mezihvězdným prostorem klidně i čtyřicet tisíc virtuálních pilotů najednou.

W W W.REDWAYMAG.CZ

31

téma /

TEXT: PAVEL DOBROVSKÝ FOTO: ARCHIV

DOSPÍVÁME V HRÁČE Někdo chtěl být v dětství kosmonautem, jiný mašinfírou a další vývojářem počítačových her. Hádejte, kdo z nich měl největší šanci, když se narodil v sedmdesátých letech v Československé socialistické republice. Správně, byl to mašinfíra.

Do vesmíru si odletěl Remek, herní vývojářství bylo cizáckou imperialistickou doménou, a navíc většina počítačů se dala sehnat jen v Tuzexu (zeptej se rodičů) nebo z černého dovozu, takže bylo poměrně složité být i jen „hráčem“. Pochopitelně, kde byl počítač, tam byly hry, ale výuka programování byla omezena na Stanice techniků a několik návodů v odborných časopisech, které připravovaly spíš k základnímu programování. Hry? Kdo by je vydával? JZD Slušovice? Možná. Ale ani tahle poměrně svobodomyslná instituce nebyla herní zábavě dvakrát nakloněna.

Doba temna A tak se hry především hrály. Často u kamarádů, jejichž rodiče sehnali osmibitový počítač. To jste měli vidět ty scény, když bylo nutné odejít domů! Železná opona byla sice neprostupná, ale informace jsou jako voda – dostanou se všude. Platilo to i u her. Tuzemští nadšenci dováželi nelegální kopie přes Jugoslávii, obvykle v podobě kolekcí nahraných na magnetofonové pásky, a tak byly

západní hry dostupné u nás jen se zanedbatelným zpožděním. Dnes bychom té době mohli klidně říkat „herní temno“, ale i v takovém temnu se blýskaly náznaky lepších časů. Z těch několika pionýrů, kteří začali hry programovat, se sluší jmenovat Františka Fuku. Od začátku osmdesátých let skládal hudbu pro zahraniční hry a napsal i několik vlastních: největší ohlas zaznamenal Tetris 2 anebo trilogie textových adventur o Indiana Jonesovi.

Spásný meč Jenže stále to nebylo ono, a hlavně to nemohl dělat každý.

K velkému rozmachu herní kultury dochází až po revoluci v roce 1991 a jedním z nejdůležitějších informačních zdrojů je časopis Excalibur, orientovaný pouze na recenzování her. Ohlas mezi čtenáři byl okamžitý a silný jako tsunami. Poměrně malý a mladý redakční kolektiv se stal respektovanou hlásnou troubou českých hráčů. Co se napsalo v Excaliburu, to prostě platilo. Redaktoři navíc měli tu výhodu, že „vzešli z lidu“ a byli hráčům blízko jak vyjadřováním, tak vkusem. A jaký, že byl tehdy náš vkus?

Měli jsme rádi adventury a RPG hry, tedy hry, do kterých se mohl hráč ponořit na celé týdny.

Diskety jako platidlo Porevoluční herní obrození se neslo i v duchu větší dostupnosti hardwaru, do domácností začaly pronikat předražená PC s operačním systémem MS-DOS. Herní

DIY

Minecraft Nezávislé hraní se štítí velkých peněz, ale to neznamená, že nemůže velké peníze vydělat. Není to tak dávno, co herní scénu šokoval nečekaný úspěch švédského vývojáře Markuse Perssona, který vymyslel virtuální stavebnici Minecraft. Co na tom, že hra vypadá jako z roku raz dva a každá vysokorozpočtová střílečka by se jí vysmála?

K letošnímu srpnu se Minecraftu prodalo na tři miliony kusů. Markus se nechal slyšet, že si vždycky přál uživit se svým koníčkem. Teď je z něj multimilionář. Některé věci se prostě dějí.

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

32

konzole u nás nikdy neměly na růžích ustláno a celkově by se dalo říci, že jsme byli (a stále jsme) národem počítačových hráčů. Na písíčkách se totiž dalo rozchodit téměř cokoliv a pirátské diskety počmárané fixami byly o velkých přestávkách ve školách téměř platidlem. První polovinu devadesátých let je potřeba brát jako jeden velký kotel, do kterého lidi spadli, hráli a pomalu se v nich začal probouzet tvůrčí zápal. Na základě hraní zahraničních her si vytvářeli vlastní názor na to, jak má hra vypadat, a snažili se najít cestičky, jak ji sami naprogramovat.

V podstatě tedy jen kopírovali zahraniční vzory bez zkušeností, které měli západní autoři – a to je pro české hry devadesátých let velmi typické.

Doba předinternetová Není divu, že to ze začátku české hry neměly u herních snobů jednoduché. Trošku jiná situace panovala ve vodách počítačů Amiga, kde vycházely zajímavé kousky – jenže už zase nebyl skoro nikdo, kdo by je hrál. Česká herní veřejnost zkrátka zůstávala věrná PC. V polovině devadesátých let nás bylo necelých deset a půl miliónu, z toho jen zanedbatelná část populace hrála, ale – a to je velké ALE – internet byl hudbou budoucnosti. Hlad po informacích z herního světa ukojily další dva herní časopisy: Score (redakce složená ze staré gardy Excaliburu) a Level. Doba předinternetová způsobila, že se na malém trhu mohly živit hned tři herní časopisy, z nichž každý měl svůj tábor oddaných fanoušků. Trochu to připomínalo situaci ve Foglarových Stínadlech: jedni volili Losnu, jiní Mažňáka, ale všichni byli Vontové – tedy hráči. Jen místo žlutých špendlíků měli za poznávací znamení kruhy pod očima z celonočních pařeb.

Internet útočí Konečně přichází zlomový rok 1998. Internet byl již dostupný a daly se na něm vytvářet vlastní stránky. Brzy jich vzniklo hned několik, kvalitou sice zatím nemohly soupeřit s časopisy, ale nabízely alternativní zdroje. Rodící se herní kultury si všimla i velká média, jejichž názor se hráčům obvykle nelíbil, protože redaktoři se dívali na hry jinou optikou, než jakou uznávalo herní „ghetto“. Největší přestřelku vyvolal novinář Radovan Holub z Reflexu.

Zaslouží si připomenout jeho dvanáct let stará slova o redaktorech herních časopisů: „Autoři oslovují jakýsi nerozlišený, poloimbecilní, poloinfantilní dav, přestože sami pranýřují všechno debilní, puberťácké a trapné. A právě proto, že se utápějí v detailu, vlezdozadkisticky velebí americké akční zboží pro detailní grafiku a nevímcoještě. Nad českými hrami se tváří povzneseně.“ Pan Holub vyvolal snad první

veřejnou debatu nad herní morálkou a název jeho článku Kultura kriplů se vrátil jako bumerang: nejdřív vznikl stejně pojmenovaný herní web a nakonec přijala kulturu kriplů za svou i hráčská komunita. Udělala to se stejnou hrdostí jako kdysi například impresionisté, když přijali původně hanlivé označení impresionismus, nebo pankáči název punk. A jen na vysvětlenou pro ty, kdo se snad s tímto názvem nesetkali: není odvozen od myšlenky, že hráči jsou kriplové (vulgární výraz pro postiženého člověka, pozn. red.), nýbrž od faktu, že proti kriplům (to znamená monstrům, mutantům, šílencům apod.) při hraní donekonečna bojují.

Česko na herní mapě světa. Konečně Před příchodem Facebooku a Twitteru silná věc. Čím dál dostupnější internet dal vyniknout názorovým proudům a řada lidí náhle zjistila, že jde provozovat deníčky, skrze které můžou vyjadřovat své postoje ke hrám a najít odezvu od spřízněných duší. Na internetu to začalo vřít, na chatech a diskuzních fórech se nanovo rozhořely debaty o nejlepších hrách a žánrech.

Herní časopisy byly donuceny nasadit trumf – plné hry zdarma. Pro dlouholeté hráče se to zdálo jako sen: koupili si časopis, dostali hru zdarma a na internetu ji pak vášnivě rozebírali.

Podobný vzruch zažívala i česká vývojářská scéna.

S přelomem tisíciletí pronikly tuzemské hry jako Hidden & Dangerous, Operace Flashpoint a Mafie na západ a dokázaly zaujmout tamní hráče natolik, že se náš stát dostal na herní mapu. České hry dospěly a čeští hráči s nimi. Dnes jako štiky proplouvají informačními kanály a drží se zdrojů, kterým věří. Umí lépe anglicky a mají dostupný zahraniční tisk, kde se rychle dozvídají o novinkách. A hlavně – pamětníkům starých herních časů, kteří bývali ve svém okolí za podivíny, už dávno není patnáct. Zatímco tehdy si jejich rodiče často ťukali na čelo, proč jejich ratolesti neustále trčí u monitoru, dnes má první hráčská generace vlastní rodiny a těžko je trefí šlak, když jim budeš vyprávět historky třeba z Team Fortress 2. To spíš ať to nešvihne s tebou, až je dorovnají nějakou vlastní!

DOKUMENT

Indie Game: The Movie V BlinkWorks dokončují James Swirsky a Lisanne Pajot film o obvyklých podezřelých nezávislého světa: objeví se v něm jména, o kterých píšeme v článku, ale samozřejmě mnoho dalších osobností nezávislé scény. Protože jde často o zajímavé lidi, bude určitě vzrušující nahlédnout do jejich hlav a životů. Film se chystá na nejrůznější festivaly letošního podzimu a časem by měl s množstvím bonusů vyjít i na DVD. Nezávislá scéna prostě žije!

W W W.REDWAYMAG.CZ

33

rozhovor /

TEXT: DAVID POPELÁŘ FOTO: ARCHIV TOXIQUE

rozhovor /

Klára je frontwoman pětičlenné elektro-popové kapely Toxique, která na sebe upoutala pozornost jako Objev roku 2008, získáním ceny Anděla a kromě toho i svou na Česko nevídaně propracovanou image. ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

36

Pro mě je Klára úplně první člověk, se kterým jsem dělal rozhovor. Bylo to doslova perfektní, oba jsme dorazili nemocný a já si pro jistotu zapomněl doma i otázky, takže hned napoprvý docela freestyle.

Vynervovanej na max jsem zaznamenal úspěch: pokud jsem si zrovna vzpomněl na otázku, Klářiny odpovědi byly vyčerpávající. A taky neúspěch: při přepisování jsem si uvědomil, že ne všechny moje otázky byly originální, protože některý odpovědi jsem stopro už někde četl.

Chtěla jsi bejt vždycky zpěvačka?

Určitě to nebyl žádnej můj dívčí sen. Jenom jsem si byla jistá, že se chci živit něčím, co mě bude bavit. Rodiče se pohybovali na umělecký scéně a všichni naši známí byli malíři, designéři nebo muzikanti. Proto se u nás konaly dlouhý snídaně, kde se scházeli a diskutovali. Líbilo se mi to a říkala jsem si, že bych chtěla dělat taky něco takovýho, buď kreslit, něco designovat nebo dělat muziku.

Image má u Toxique na první pohled významnou roli. Přitom je to něco, co se u nás pořád ještě moc nenosí. Česká klubová scéna zastává většinou názor, že co není od srdce a upřímný, to je nekvalitní. Promyšlená image a podobný věci jsou důkazem neupřímnosti, a že to nejde z tebe. Kapely to vnímaj, a proto se tvářej, že image jim je jedno, i když to třeba není pravda.

Co teda vy sledujete? Na co jsou dobrý vaše kostýmy?

Pro nás je na prvním místě muzika, to chci hodně zdůraznit. Naše písničky maj sdělení a to je pro nás to hlavní. Ale vyrůstala jsem na Dianě Ross, mám ráda divadlo, miluju třeba Róisín Murphy a baví mě, jak vyvádí na pódiu. Kostýmy jsou pro nás často dokreslení písniček – spojuju kostým s tím, o čem ta písnička je. Je pro mě důležitý, aby to fungovalo dohromady. Není to jako „vem si divoký hadry a odzpívej v tom nějakou pecku“. Pomáhá mi to i ve výrazu. Je to trochu divadlo, ale zároveň jsem tam za sebe. Přijde mi samozřejmý, že když se vyleze na

věcí a psali jsme písničky, který z toho plynou a jsou logicky jiný. Takže já jsem pro takovýhle změny. Člověk by se zbláznil, kdyby musel hrát to samý dokola.

Aleš je nejlepší a slyšel jsem, že právě proto s ním občas bývá obtížná diskuze. Že si rád prosazuje svou...

Totiž, to je těžký. Kdybych já složila písničku, o který by Aleš řekl: „Hele, mně se to tam nelíbí“, tak bych mu řekla: „Jdi do háje, to je prostě moje písnička“. A on to samozřejmě má se svojí tvorbou podobně. Vedli jsme dlouhý dialogy, ale nakonec vždy došli k nějakému závěru.

Z vašeho webu taky na sto honů čiší, jak vám záleží na tom, „aby to vypadalo“. Kdo vám ho dělal?

Taky Studio Najbrt. My jsme to pojali jako celek.

Nejenom obal, ale celej vizuál kapely. Aleš nám udělal nový logo, což je šestihran. Měli jsme

Jak došlo k tý muzice?

Na gymplu jsme založili školní kapelu a byla to velká sranda. Vlastně mě to bavilo víc než škola.

Uvědomila jsem si, že nechci pokračovat ani ve fyzice, ani v zeměpisu, ale že mě baví zpívání. A tak jsem se přihlásila na konzervatoř a po maturitě jsem šla na VOŠ na jazzovej zpěv a skladbu.

Měla jsi v dětství nějaký idoly? A přetrvaly ti některý z nich do dneška?

Mám doma strašně vinylů. Zásadní deskou pro mě byla kompilace od starý americký nahrávací společnosti Motown, která jako první vydávala černošskou hudbu. Na tý kompilaci byli Stevie Wonder, Jackson 5, Marvin Gaye, The Supremes s Dianou Ross... Miluju soul a černošskou hudbu.

Naprosto mě dostalo druhý album Diany Ross, kde byla v takovým stříbrným overalu, to jsem úplně milovala. A první kazeta, kterou jsem si koupila, byla deska The Score od Fugees. A to mě bavilo – hip hop a soul. Zůstalo mi to dodneška, ale zároveň mě hrozně baví i nový kapely: The xx, Alphabeat, James Blake, Metronomy…

V roce 2008 jste dostali Anděla za Objev roku.

Jakej to na vás mělo vliv?

Tak samozřejmě tě potěší, když dostaneš cenu, protože si říkáš, že si tady někdo váží tvojí práce.

Pro nás jsou ale nejdůležitější lidi na koncertě a ti, co nás poslouchaj. Z nich jde energie. Ale Anděl nám určitě v začátcích hodně pomohl.

Možná bysme tady spolu neseděli, kdybychom ho nedostali.

pódium, tak v kostýmu.

Když se řekne, že kvalitní věci se prodávaj samy a žádnou image ani divadlo nepotřebujou… No, nevím. Já to nedělám proto, abych to líp prodala, ale protože mě to baví a potřebuju si za tím stoprocentně stát. A jestli se to lidem líbí, je to jenom bonus.

Zpíváš anglicky. Texty si píšeš sama?

Spolupracujete s Alešem Najbrtem, asi nejslavnějším českým grafickým designérem, kterej vymyslel logo a grafiku časopisu Reflex nebo filmovýho festivalu v Karlových Varech.

On je něco jako váš image maker? Nebo jak ta vaše spolupráce – z pohledu české scény opět neobvyklá – vypadá?

Na první desku skoro všechny, na druhou teď hodně psali kluci, já jen něco. Takže jak kdy, ale vždycky to je v rámci kapely, nepíše pro nás nikdo zvenčí.

Angličtina českých kapel bývá často kritizovaná. Myslíš, že ti fanoušci rozuměj, o čem zpíváš?

Podle mě, kdo tomu nerozumí, musí stejně cejtit, jaká emoce k tomu patří. Já jsem taky jako dítě poslouchala Lauryn Hill a angličtině jsem nerozuměla. Prostě tam byly momenty, ze kterých tě mrazilo v zádech. Ale myslím si, že spousta mladých už umí perfektně anglicky, takže já bych lidi v tomhle nepodceňovala. Nechci zpívat česky, aby se to víc poslouchalo a prodávalo. Chci, aby ta písnička dostala, co potřebuje. V týhle chvíli angličtinu.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Chceme kolem každý desky mít takovej balíček věcí, protože každý CD má nějaký téma, nějakou nit, která spojuje to, co je na desce s tím, jak vypadá náš koncert. U první desky jsme to řešili sami, ale pak jsme cejtili, že to chce změnu, a oslovili Aleše, kterýho jsme znali už dřív. Byl nadšenej, scházeli jsme se a mluvili o tom. Tak vznikla vizuální podoba naší druhý desky a třetí deska bude pojatá zase úplně jinak. Je spousta lidí, který choděj a říkaj: „Hele ta změna je trošku brutální, proč nehrajete to, co předtím?“ Jenomže to nejde, když od první desky jsme zažili spoustu

k tomu šestihranný vinyly a udělali jsme edici plyšáků, masek, triček… Opravdu jsme si s Alešem vyhráli.

O tobě se občas mluví jako o český Amy Winehouse…

Hele, to je zajímavý, někdo jinej zase říká česká Lady Gaga nebo Gwen Stefani… Teď zas někdo přišel a říkal mi: „Nepřijde ti, že ti všichni říkaj, že seš jak Róisín Murphy?“ Nemám ráda škatulky, já jsem Klára.

Narazila jsi na Lady Gaga. Byla bys schopná zajít tak daleko jako ona, když si oblíkla ty šaty z hovězího?

Mně vůbec nevadí překračovat hranice. Naopak, baví mě ukazovat lidem, že ty konvence, co jsou tady zajetý, nejsou v pohodě. Nicméně ona jde občas jakoby až hodně daleko za čáru. Ze začátku mi vadilo, co dělá po hudební stránce, ale musím uznat, že třeba Born This Way má geniální melodii.

To je věc, která, když se zahraje instrumentálně, tak funguje. U písničky je důležitý, že funguje i bez všech těch aranží a zvuků. Touhle věcí mě přesvědčila, že krom toho, že dělá show, taky umí zpívat a ty písničky jsou dobrý. Aspoň některý… (smích)

37

rozhovor /

Někde jsi mluvila o tom, že je fajn mít partnera ze stejný branže. Ty máš manžela přímo v kapele. Není to přece jenom trochu rozdíl?

Takhle: když ho miluješ, není co řešit. Roman je vynikající bubeník a má skvělej groove. Už na konzervatoři jsem věděla, že s ním chci hrát. No a teď jsme sice spolu v kapele a navzájem si dost pomáháme, ale on má i jiný kapely a nebejt Toxique, tak bysme se ani neviděli. Je fakt, že když jsme s kapelou, tak to není jako na rande, ale spíš trochu v práci. Zas to není někde v kanceláři...

Zkráceně: není to ideální, ale ani žádnej průšvih.

Toxique existujou už pátým rokem. Je těžký spolu po takový době vydržet?

Není to žádná sranda. V kapelách se často střídají lidi, protože někdo neunese ten model uměle vytvořený rodiny, se kterou musí najednou fungovat. Každej je zvyklej kupovat jiný mlíko a jinak bouchat dveřma a takový maličkosti tě můžou začít štvát. Ale v pohodě. Samozřejmě když jsme spolu tejden v kuse, tak jsme pak rádi, když se pár dní nevidíme. Někdy se hádáme, jasně. Ale musím zaklepat, držíme.

občas chybí fyzička. Snažím se to různě maskovat, ale musím s tím něco udělat, protože to nejde.

Začala jsem trošku cvičit a chodit do posilovny, což je u mě úplnej úlet, ale fakt to potřebuju. A taky dělám jógu.

Kromě zpívání moderuješ hudební pořad Medúza.

Už to budou dva roky, teď jsme se spojili s Musicblokem, což je jedinej hudební pořad v televizi, když nepočítám Óčko. Medúza a Musicblok běží za sebou jako dvojitá dávka muziky. Ke spojení s Musicblokem došlo proto, že na rozdíl od Medúzy můžou dělat reportáže z venku. Tak se to snažíme propojovat, máme nový studio a chci dát důraz na to, že se to sice jmenuje Medúza, ale ten pořad je úplně jinej. Snažíme se pouštět kvalitní hudbu a nechceme, aby na nás tlačily velký firmy a diktovaly, co máme ukazovat.

Chceme si vybírat věci, který jsou aktuální a dobrý podle nás. Podívejte se na to!

Klára Vytisková Narodila se 3. května 1985.

Vystudovala hudební konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka.

Zpěvačka a frontwoman skupiny Toxique (Alba: Toxique, 2008 a Outlet People, 2010) Moderátorka hudebního pořadu ČT Medúza.

Hrála v pohádce Zajatec lesa.

Společně s kapelou Montage nahrála album King or Queen (2010).

Byli v Medúze i Toxique?

Ráda s nima komunikuju... Teď si zakládám takovej kulturně-módní blog, jmenuje se Klára’s expressions, najdete ho na www.klaravytiskova.cz.

Občas mám totiž pocit, že Facebook a jiný sociální sítě berou soukromí, a to mě trochu děsí. Člověk si musí najít nějakou míru...

Jednou. Jako moderátorka jsem dělala rozhovor s klukama, což bylo fakt vtipný. Před natáčením jsem jim říkala: „Hele, musíme říct, že máme novou desku a že jedem turné, jo?“ A teď s nima dělám rozhovor a ptám se: „Co je novýho?“ A oni: „Nevíme, včera jsme prostě jako měli pařbu…“ a něco takovýho. „No a pojedete nějaký koncerty?“ Strašně jsem je musela navádět, aby řekli to, co maj. Nakonec tam stejně mluvili o nějakým bagrování.

Jak tě přijímaj lidi v zahraničí?

Kde vidíš Toxique za takových pět deset let?

Paráda, my jsme byli ve Francii, v Anglii, Belgii, Číně.... U nás je takovej syndrom, že se na koncertech lidi bojí jít dopředu. Já tomu říkám „Syndrom U“. Všichni stojí okolo pódia takhle (znázorňuje rukama tvar U), aby nebyli moc blízko.

Postupně se pomalu přibližujou a ke konci už stojí okolo pódia, ale ta zahřejvačka chvíli trvá. Ve Francii se jdou lidi bavit a je pro ně důležitý, aby stáli co nejblíž – rvou se o to. U nás tě publikum nejdřív zkoumá. A neříkám, že jedno je dobře a druhý špatně, jenom je zajímavý, jak se to liší.

Ve vesmíru! No ne, to už skoro bude čas na Best Of, ne? (smích)

VE ŠKOLE ... mě nejvíc bavil oběd

A děláš ještě něco jinýho, kromě Toxique a Medúzy?

M ÁM A MI POŘ ÁD ŘÍK AL A ... že musim ráno vstávat včas, jinak mi nebude dělat svačiny. Nedělala.

Jakej vztah je mezi tebou a fanouškama?

Občas moderuju, ale vždycky to souvisí s módou, hudbou nebo něčím, co mě zajímá. Moderovala jsem třeba hudební ceny Žebřík s Tomášem Hanákem. A teďka mě čeká akce Prague Fashion Week, víkend módy, budu moderovat celý dva dny.

To bude kdy?

Co děláte po koncertech? Bývaj divoký parties?

Tak nechodíme si po koncertě hned lehnout, to je jasný. Já teda občas chodím dřív než kluci, který to táhnou třeba až naskrz úplně. Jsme pankáči, ale víme, kdy přestat. Jak to u nás vypadá, když jezdíme na koncerty, uvidíš brzy v našem novém party klipu.

Udržuješ se nějak v kondici? Cvičíš třeba?

Mě to právě vůbec nebaví. Já se ulejvala i ve škole z tělocviku…

24 a 25. září. A tohle vyjde kdy?

V říjnu… (smích) (smích) Aha. Takže v září jsem moderovala víkend módy…

Já už asi vůbec nevím, na co se tě mám zeptat.

Vidíš to? Moje odpovědi jsou naprosto vyčerpávající. Co jsme ještě neprobrali? Jé, to je hezký štěně… Vypadá jak kočka.

Snad ještě něco vymyslím…

To já taky…

A teď zjišťuju, jak se na pódiu hodně hejbu, že mi

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

38

Ještě tam můžeš napsat, že mám strašně ráda jídlo. (smích)

CH T ĚL A JSEM ŽÍ T... v paneláku CH T ĚL A JSEM BÝ T... umělkyní ČAS TO SE MI ZDÁLO... o tom, jak nám Pamela Anderson natírá obývák na žluto. Moc Pobřežní hlídky, no.

S K LUK AM A JSEM... vždycky hodně kamarádila!

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET ZDROJE: BERND HARDER (PROČ PRAČKA ŽERE PONOŽKY), FACTS.RANDOMHISTORY.COM, WIKIPEDIA.COM FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Co je kult?

Proč je předpověď počasí tak nespolehlivá?

Platí následující pravidlo: Předpověď na zítra se splní asi na 90 %. Na pozítří vyjde tak na 70 % a na popozítří přibližně na 60 %. Meteorologové to stále neumějí přesně vypočítat, přestože výkon počítačů, které používají, se každých pět let zdesetinásobí.

Stará dobrá přísloví v jazyce vědy Číslo, jímž můžeš vyjádřit svou lingvistickou potenci, se rovná číslu, jímž znásobuješ své vlastní ego.

(Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.)

Odolnost rostliny opatřené žahavými chloupky vůči poklesu teploty pod 273,14 Kelvinů je dokonalá.

(Mráz kopřivu nespálí.)

To je špatně položená otázka. Zrcadlo zaměňuje pouze to, co je vepředu a vzadu. Pravá strana zůstává vpravo a levá vlevo. Protože však svůj obraz v zrcadle považujeme za reálný, vycházíme mylně z předpokladu, že osoba, kterou vidíme před sebou, se musela otočit o 180° tak, jako když se čelem k nám postaví někdo ve skutečnosti.

Při poklesu produktivity práce na nulu projeví se totální nedostatek kruhového pečiva působícího obezitu obyvatelstva.

(Bez práce nejsou koláče.)

Proč zrcadlový obraz zaměňuje, co je vpravo a vlevo, ale ne nahoře a dole?

Okénko mladého chovatele

Kočka domácí (Felix domestica)

Dodejte svému domovu trochu bohémského lesku a pořiďte si kočku! Několik jich má například Keenu Reeves nebo Cameron Diaz a dopustit na ně nedali ani Kurt Cobain a Michael Jackson.

Co umí, co dělá?

Její mozek se podobá lidskému víc než psí.

Na rozdíl od psa má taky výborný postřeh. „Jenom jako“ hozenou hračkou ji neoblafnete.

Z místa, bez rozeběhu, vyskočí až pětinásobně výš, než sama měří.

Denně stráví 4 hodiny hygienou, která jí zároveň slouží jako cvičení. Protáhne při něm všechny svaly, klouby a šlachy, takže je vždy v lepší formě než vy.

Rýhy na jejím nose jsou stejně unikátní jako naše otisky prstů. Nemá potní žlázy, pot vylučuje polštářky na tlapkách. Stejně jako lidi jsou kočky praváci a leváci.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Proč balónky naplněné héliem splasknou dřív než ty nafouknuté vzduchem?

Protože atomy hélia jsou tak malé, že unikají nejen plnicím otvorem (stejně jako vzduch), ale projdou i skrze tenkou stěnu balónku. Na rozdíl od „obyčejného“ nesplaskne ten héliový nikdy úplně. Je to tím, že plnicím otvorem vnikají dovnitř molekuly vzduchu. A ty jsou tak velké, že stěnou neprojdou. Kdybychom balónek naplnili plynným hexafluoridem síry, jehož molekuly jsou příliš velké a těžké na to, aby unikly skulinou plnicího otvoru, balónek by se zvolna zvětšoval – to proto, že dovnitř by stále pronikalo malé množství vzduchu.

Proč se chce vzduch tak úporně do balónku dostat, zjistíte, když do Googlu zadáte slovo difúze.

Kult (latinsky cultus) znamená „uctívání osoby nebo předmětu“. Ale co se myslí tím, když se o kapele nebo filmu řekne, že je kultovní? Trošku si to rozeberme...

První Hvězdné války přišly do kin v roce 1977 a stály 12 miliónů dolarů. Harrison Ford v nich dostal roli jenom proto, že se v té době živil jako truhlář a v kanceláři režiséra George Lucase odstraňoval ze dveří starý lak. Sám Lucas nevěřil, že film bude úspěšný. Příběh i postavy se mu zdály ujeté a první zkušební předváděčky mu daly za pravdu – vypadalo to na propadák, Hvězdné války nakonec běžely jen v několika málo kinech.

Jenže ti, co je viděli, už nemluvili o ničem jiném.

Sci-fi odněkud ze vzdálené galaxie bylo možná ujeté, ovšem ještě ujetější bylo, když američtí teenageři začali krást filmové plakáty a za cokoliv spojeného se Star Wars by dali duši. Výrobci suvenýrů se dali do práce a zisk z prodeje pokryl natočení dvou dalších dílů.

Film Hvězdné války – Skrytá hrozba měl premiéru v roce 1999 a stál 115 miliónů jen na produkčních nákladech. Fronty na lístky se stály několik týdnů dopředu. Majitelé hračkářství objednávali obrovské množství plastových figurek a miniaturních vesmírných lodí, aniž by tušili, jak zboží vypadá – vyrábělo se totiž v nejpřísnějším utajení. Všechny důležité časopisy věnovaly nové epizodě zvláštní vydání – aniž by z ní někdo viděl jedinou vteřinu.

A pak přišel den premiéry. „Zklamání roku,“ zívli kritici. Rychle vychladlo i publikum: „Po promítání se ozval očekávaný potlesk a pochvalné výkřiky,“ napsal jeden novinář. „Ale tím to taky skončilo.

Nadšení vystřídala únava. Už je konec? Jo, konec.“ Skrytá hrozba sice vydělala peníze, kultem se však přes všechen marketing a reklamní chvaty do kravaty nestala.

A proto je vznik kultu tak tajemný a cenný – nedá se předvídat, naplánovat a zaručit. Charlie Watts, bubeník Rolling Stones, se nedávno podivil, že zatímco on si celý život nechával šít obleky u nejlepších krejčí, kultovní osobností, módní ikonou a symbolem rokenrolu v jednom se stal Keith Richards, který měl vždycky špatné zuby a ráno si oblík to, co poslepu nahmatal u postele, obvykle džíny a tričko své přítelkyně. Watts by se mohl utěšovat tím, že je bubeník a ti nejsou tak na ráně jako kytaristi, ale to by nesměl existovat Travis Barker...

Kult odporuje jednoznačnosti a receptům na úspěch. Je protikladem k sériové výrobě hvězd a jejich sebejistotě, že „to se prodá“. Kult se rodí spontánně, ne strategicky. Nestojí na dokonalosti filmového scénáře ani na ručně šitých oblecích.

Jediným předpokladem k jeho vzniku jsou fanoušci s tou nejvyšší mírou ztotožnění. Sběratelé, kteří si neustále prohlubují znalost věci, vydávají fanziny, pořádají setkání, vytvářejí parodie a různá „pokračování“ původního díla atd. Vyznavači kultu hovoří vlastním slangem a v narážkách, jimž ti „zvenku“ nerozumí.

Kultovní postavy přitom nejsou ani tak hvězdami jako spíš určitými „typy“ a kultem se většinou stávají jedinou hláškou nebo gestem, prostě nějakým detailem, o němž se bavíte stylem: „Chápeš, proč jsou právě z tohohle všichni tak vedle?“ – „Ne, ale vlastně je to skvělý.“

39

smart box /

TEXT: JOSEF ŠVEJDA, STUDENT ŽURNALISTIKY; RUBRIKA JE SPOLEČNÝM PROJEKTEM REDWAYE A OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ IN IUSTITIA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Každé násilí plyne tak nějak z nenávisti, ale ,,násilí z nenávisti” je speciální termín pro nenávist namířenou proti širší skupině lidí, kterou ve výsledku odskáče jednotlivec. Není v tom nic osobního, útočník se nestará, co jste zač, jestli šachový génius, nebo máte psa z útulku, nebo snad stejný názor na stahování hudby jako on, nebo jestli fandíte stejnýmu sportu. Vidí ve vás pouze příslušníka nepřátelskýho kmene, a tak se ocitáte ve válce, ani o tom nevíte.

V praxi má násilí z nenávisti mnoho podob, od slovních urážek, kterých jsme často svědky v běžném životě, až po koncovku Anderse Breivika v Norsku nebo holocaust. Násilí z nenávisti je vždycky šílený a tragický omyl. Ničím neomluvitelné svinstvo. A vy nesmíte, nesmíte, prostě nesmíte... Proto děláme tuhle rubriku.

Kvůli náboženskému vyznání

Judita: „Nakonec jsem stejně vystoupila...“

Už několikrát jsme v RedWayi psali, že náboženstvím dneška je popkultura. Všechny ty koncerty našich oblíbených kapel, všechny ty hokejový a fotbalový mistráky nejsou nic jinýho než popkulturní mše. Vzpomeňte si, jak se v duchu modlíte, aby naši udrželi skóre a nedostali gól, nebo jak v obdivu vztahujete ruce ke kytaristovi na pódiu. Není to jenom muzika a není to jenom sport. Nese to s sebou i nějakej ten názor, přesvědčení a etiku, ne?

A teď si představte, jak vám je, když někdo řekne, že vaše nejoblíbenější kapela je úplně trapná a klub, kterýmu fandíte, spolek lúzrů.

A znásobte to tak stokrát, protože náboženské přesvědčení je vůbec to nejsilnější ze všech.

Jde v něm totiž doslova o otázky života a smrti.

Nenávistné útoky, posměch a snižování významu jeho víry vyvolávají ve věřícím člověku emoce, které nechcete zažít.

Jedním z konkrétních projevů náboženské nesnášenlivosti je antisemitismus. Židé svou víru nenosí pouze uvnitř sebe. Rámuje jejich životy a všechno, co dělají, jak se oblékají, co jedí nebo kam chodí, má své důvody. Přečtěte si, jak se na celou věc dívá holka, která takové vyznání má.

Řekla bych, že přímo násilné útoky se nás tolik netýkají, a to hlavně proto, že nejsme na první pohled rozpoznatelní tak jako třeba Romové nebo Vietnamci. Takže pro někoho, kdo by s námi měl problém, je těžké nás jako jednotlivce vůbec najít. Taky mi přijde, že se u nás antisemitismus tolik nenosí. Samozřejmě jsem kolikrát slyšela, že my Židé jsme na prachy nebo že ovládáme svět, ale to není nic zas tak vážného, to jsou lidová moudra typu „každý Čech krade“, nebo „každý Rus je alkoholik“. Ale zas aby to nevypadalo, že je to úplně sranda.... občas není. Někdy se stává, že před synagogou nebo na jiných místech, kde se shromažďujeme ve větším počtu, na nás někdo řve a huláká různé nadávky. Většinou „fucking jews“, „Židi do plynu“, „Jude, Jude“ a podobně. Většinou to naruší atmosféru celé akce a člověk se bojí, jestli to skončí jenom pokřikováním. Mám pár kamarádů, kteří se s tou horší variantou už několikrát setkali. Většinou na ně cestou ze synagogy čekají partičky blbců, kteří je zmlátí jen proto, že mají jarmulku nebo pejzy. Mně osobně se stala nepříjemná věc jen jednou, když na mě paní v tramvaji řvala, že pokud hodlám na krku nosit Davidovu hvězdu, tak ať

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

40

si radši okamžitě vystoupím. Nijak jsem na to nereagovala, ale když se na mě všichni otáčeli, věřte mi, že jsem se necítila dobře. Nakonec jsem teda vystoupila. I když se v Čechách žije Židům docela fajn – vždyť jsme tady doma – stejně si pořád uvědomuju, že některým lidem prostě vadím a nikdy se to nezmění.

In Iustitia je občanské sdružení poskytující právní pomoc lidem, kteří se setkali s násilím z nenávisti. Sdružení finančně podporuje Magistrát hlavního města Prahy.

Kontakt: www.in-ius.cz tel: 222 984 785 mail: poradna@in-ius.cz

Klára Kalibová

Vino Kumar

P. Juan Provecho

právnička Možná to nevíte, ale jedním z projevů antisemitismu je i popírání holocaustu.

Bezprostředně po II. světové válce si nikdo nedokázal představit, že by mohlo dojít k něčemu tak nehoráznému a absurdnímu, jako je popření toho, že drtivá většina evropské židovské populace byla zavražděna. Zhruba od sedmdesátých let 20. století se však začínají v Evropě a Spojených státech objevovat takzvaní revizionisté, kteří se „vědeckým“ způsobem snaží prokázat, že Židů bylo vlastně zavražděno jen málo, že plynové komory v koncentračních táborech neexistovaly, či dokonce to, že neexistoval žádný plán „konečného řešení“.

Popírání holocastu je v mnoha evropských zemích trestné. Také v České republice to považujeme za nezákonné. Většina popíračů šíří své lži na webech hostovaných v USA, proto je jejich trestní stíhání obtížné. Česká židovská komunita je ohrožena především představiteli krajní pravice. Například v roce 2007 se pokoušeli čeští neonacisté projít pražským Židovským městem se zápalnými loučemi v den výročí Říšského pogromu, tzv. Křišťálové noci, během které byly v listopadu 1938 zničeny tisíce židovských obchodů a většina synagog v Německu.

Tím prakticky začalo cílené pronásledování zakončené fyzickou likvidací evropských Židů.

Hrozba ze strany radikálních islamistů není v České republice natolik pravděpodobná jako například ve Francii či Velké Británii, na druhou stranu však nelze vyloučit, že se Židé mohou stát terčem útoků zahraničních islamistických skupin nárazově operujících na našem území.

hinduista žijící čtyři roky v Dánsku Upřímně jsem se nikdy nesetkal s problémem mezi ateistou a věřícím člověkem. Ateista sice nevěří v žádného Boha, ale v určitém slova smyslu nějaký vnitřní pocit, poháněcí sílu v sobě taky má. Takže to mají společné. Věřící člověk navíc vzhlíží k nějaké vyšší myšlence, podle níž se řídí, ale evropský ateista se taky řídí Desaterem, i když nevěří v neposkvrněné početí. Proto si nedovedu představit, že by se do věřícího člověka začal navážet. Mnohem větší problém je podle mě mezi některými věřícími navzájem. Hodně z nich si totiž myslí, že jejich víra je nejlepší a že pokud na ni ostatní nepřistoupí, zaslouží si smrt a další podobně vyhrocené názory. Dřív tohle nebylo, protože lidi žili v menších společenstvích, kde všichni vyznávali jedno náboženství a nikdo nemusel nic řešit. Dnes žijeme v globalizovaném světě, každý se pohybuje sem a tam a bohužel spousta lidí nechápe, že když očekávají toleranci od druhých, musejí se jí naučit především sami. Jedině liberální člověk si zaslouží žít v civilizované společnosti. Pokud toho není schopen, pak by měl žít tam, odkud pochází a radši necestovat.

V jiné zemi prostě musíte respektovat to, že tam mají své náboženství a jsou na něj hrdí.

Neříkám, že jej musíte vyznávat, to určitě ne, ale respektovat a tolerovat. Já taky nechodím po Kodani a neříkám si: „Och, tamhle jsou holky v krátkých sukních, co se hlasitě smějou, koukaj po klukách a vůbec se nestyděj… To je hrozný…“ Ne, to bych byl totální lúzr a mohl bych se rovnou vrátit do Indie.

španělský katolický kněz V Madridu se na mezinárodním setkání mládeže s papežem modlilo v ulicích asi 1,5 miliónu mladých lidí. Někteří bohužel narazili na agresivní skupinky pokřikující: „Měli bychom vás upálit jako v roce 1936!“ (V roce 1936 bylo za španělské občanské války upáleno mnoho katolických knězů a věřících, pozn. red.), nebo „Tady vás nechceme!“ Jen u slov to ale neskončilo a mnoho lidí bylo zraněno. Proč jsou mladí lidé, kteří nedělají nic jiného, než že se na ulici modlí, šikanováni?

Myslím si, že kolem náboženství existuje spousta předsudků. Všeobecně můžeme říct, že je mezi lidmi nedostatek náboženské kultury.

Strach před neznámým je normální. Každý se bojíme. Náboženská kultura a náboženské hodnoty jsou trochu jinak nastavené než ty světské. Jsem přesvědčený, že kdyby je lidé poznali blíže, nemohli by se stavět ani proti nim, ani proti lidem, kteří je vyznávají. Náboženství, které nepomáhá člověku být lidštější, není opravdové náboženství. Jestliže lidi vnímají náboženství jako hrozbu – je na to termín imperialismus nábožentsví, jak jsem jednou slyšel – pak je na čas sednout si a trochu se učit! A čemu? Otevřenému postoji vůči duchovnímu přesvědčení každého člověka a nebát se přitom nového poznání. To je cesta ven.

Antisemitismus

Islamofobie

V původním slova smyslu znamená antisemitismus odpor k semitským národům.

Semité jsou národy se semitskou jazykovou kulturou, geograficky sem spadá severní Afrika, Arabský poloostrov a část západní Asie. Pojem se ale zúžil a dnes vyjadřuje nepřátelství nebo předpojatost vůči Židům, ať už na základě jejich náboženství nebo etnické příslušnosti.

Někteří odborníci proto raději používají termín antijudaismus, což se jim zdá přesnější.

Dalším projevem náboženské intolerance je „islamofobie“. Islám je druhé největší náboženství na světě, které vyznává zhruba 1,3 miliardy lidí – muslimů. Fobie znamená strach z něčeho, spojíte to a máte „strach z islámu“. Islamofobie může mít nejrůznější podoby. Od karikatur Mohameda (Dánsko, 2005), přes diskriminaci v obchodech, po zakazování nošení šátků-burek (Francie 2011) nebo švýcarský zákaz stavby minaretů, tedy věží, které jsou nedílnou součástí mešit. Často se říká, že všichni muslimové jsou teroristi, každý prý má pod bundou bombu a na první zastávce ji odpálí ve jménu Džihádu – svaté války. Jak ale správně

poznamenává jedna česká muslimská blogerka: ,,Jak by to asi vypadalo, kdyby 1,3 miliardy muslimů ve světě byli teroristy?“ Ano, je to to samé, jako kdybyste v křesťanských kostelech hledali tajná skladiště zbraní na příští křižáckou výpravu. Házet všechny muslimy do jednoho pytle je nesmysl. Podobně jako u Židů je jejich víra spojená s pravidly a zásadami, na kterých stojí jejich život. Ať už jsou kdekoli na světě a z jakéhokoli důvodu, poslední věc, o kterou by snad chtěli přijít, je právě tato jistota víry. A to, že v například v Teplicích odmítli vybudování mešity s odůvodněním, že mají strach z přílivu terorismu, je přesně TEN odstrašující případ.

W W W.REDWAYMAG.CZ

41

smart box /

TEXT: MARTINA OVESTREET, SPOLUPRĂ CE: FINANÄŒNĂ? MANAĹ˝ER ING. JAN EMMER A MGR. JIĹ˜Ă? URBAN (ADVOKĂ TNĂ? KANCELĂ Ĺ˜ TOMĂ Ĺ RAĹ OVSKĂ?, WWW.RASOVSKY.CZ) FOTO: ARCHIV

FinanÄ?nĂ­ gramotnost MusĂ­me ĹĄetĹ™it. Ale jak? A na co?

3HQÄŒ]ĤP MH WÄœHED YOiGQRXW QH VORXĂĽLW Ă˝tP GÄœtY WR SRFKRStWH D QDXĂžtWH VH V QLPL ]DFKi]HW WtP OtS SUR YiV atd. DĂĄ se to, procviÄ?Ă­te sebeovlĂĄdĂĄnĂ­, zvyknete si...

,QJ -DQ (PPHU

Stanovte si pevnĂ˝ cĂ­l

UdÄ›lejte si rozpoÄ?et Kolik penÄ›z z kapesnĂŠho, brigĂĄd Ä?i případnĂ˝ch dĂĄrkĹŻ (narozeniny, VĂĄnoce) vĂĄm mÄ›sĂ­Ä?nÄ› projde rukama? ZapiĹĄte to na papĂ­r. TeÄ? odeÄ?tÄ›te vĹĄechny nutnĂŠ vĂ˝daje, jako je napĹ™. splacenĂ­ dluhu, nĂĄkup ĹĄkolnĂ­ch pomĹŻcek apod. ZapiĹĄte na papĂ­r. A teÄ? odeÄ?tÄ›te vĹĄechny dalĹĄĂ­ obvyklĂŠ vĂ˝daje, napĹ™. kredit do mobilu, lĂ­stky do kina, nĂĄvĹĄtÄ›vy McDonaldu, svaÄ?iny ze ĹĄkolnĂ­ho automatu apod. TeÄ? pohleÄ?te, kolik vĂĄm zbylo.

Pokud nic, je to ĹĄpatnÄ›. Mohli byste poŞådat o zvýťenĂ­ kapesnĂŠho, nebo si najĂ­t lepĹĄĂ­ brigĂĄdu. Nebo taky upravit poloĹžku „obvyklĂŠ vĂ˝daje“: DÄ›lejte si svaÄ?iny doma (je to levnÄ›jĹĄĂ­ i zdravÄ›jĹĄĂ­), netelefonujte tolik (piĹĄte maily) atd.

TĂ­m mĹŻĹže bĂ˝t cokoliv od novĂŠho skejtu pĹ™es drahĂŠ lĂ­stky na koncert aĹž po dlouhodobÄ›jĹĄĂ­ plĂĄn, jakĂ˝m je tĹ™eba novĂ˝ notebook nebo kytara. ZapiĹĄte na papĂ­r, za jak dlouho svĂŠho cĂ­le chcete dosĂĄhnout. Za 3 mÄ›sĂ­ce? Za pĹŻl roku? SpoÄ?Ă­tejte, kolik penÄ›z budete muset kaĹždĂ˝ mÄ›sĂ­c odloĹžit stranou. Je to moc, nezbylo by vĂĄm nejen na kino, ale ani na novĂŠ pravĂ­tko? Potom je vĂĄĹĄ plĂĄn pĹ™edem odsouzen k neĂşspÄ›chu. Je dokĂĄzĂĄno, Ĺže z vaĹĄeho mÄ›sĂ­Ä?nĂ­ho „příjmu“ vĂĄm musĂ­ zbĂ˝t optimĂĄlnĂ­ch 10–15 % na zĂĄbavu, jinak ĹĄetĹ™it nevydrŞíte.

ZaÄ?nÄ›te douÄ?ovat slabĹĄĂ­ spoluŞåky. NabĂ­dnÄ›te v příbuzenstvu pomoc na zahradÄ›, hlĂ­dĂĄnĂ­ dÄ›tĂ­, Ăşklid garĂĄĹže.

DodrĹžovĂĄnĂ­ rozpoÄ?tu Motivace Ä?asem slĂĄbne a chtivĂĄ ruka se uĹž uĹž dobĂ˝vĂĄ do pokladniÄ?ky. SamozĹ™ejmÄ› s tĂ­m nejlepĹĄĂ­m Ăşmyslem „z příťtĂ­ho kapesnĂŠho to dorovnĂĄm.“ AĹž se opakovanÄ› pĹ™esvÄ›dÄ?Ă­te, Ĺže toho nejste schopni, zamyslete se, jak nad

sebou vyzrĂĄt. Svěřte Ăşspory rodiÄ?ĹŻm nebo bance. VybĂ­rĂĄnĂ­ bude o poznĂĄnĂ­ sloĹžitÄ›jĹĄĂ­, a neĹž k nÄ›mu dojde, Ä?asto staÄ?Ă­te svoje chutÄ› na utrĂĄcenĂ­ ovlĂĄdnout. ZaloĹženĂ­ běŞnĂŠho ĂşÄ?tu vĂĄm mimochodem pomĹŻĹže v budoucnosti, aĹž budete od banky chtĂ­t pĹŻjÄ?ku na byt nebo podnikĂĄnĂ­. Za pĹ™edpokladu, Ĺže ĂşÄ?et vedete sprĂĄvnÄ› (nechĂĄvĂĄte tam vĹždy dostatek penÄ›z na poplatky atd.), vĂĄm banka jako spolehlivĂŠmu klientovi pĹŻjÄ?Ă­ vĂ­c penÄ›z na menĹĄĂ­ Ăşrok.

MĂĄ to cenu? Ĺ etĹ™it je sprĂĄvnĂŠ. UrÄ?itÄ› lepĹĄĂ­ neĹž si pĹŻjÄ?ovat. Ĺ koda jen, Ĺže vÄ›ci, kterĂŠ kupujeme, ztrĂĄcejĂ­ tĂŠměř okamĹžitÄ› svou hodnotu. VĂĄĹĄ novĂ˝ notebook je starĂ˝ uĹž ve chvĂ­li, kdy ho donesete domĹŻ a rozbalĂ­te krabici. ChtÄ›li jste ho na hranĂ­ her, nebo proto, Ĺže se chcete nauÄ?it programovat? VydÄ›lĂĄ vĂĄm nÄ›co zpĂĄtky? A co ten drahĂ˝ mobil? A ta mikina za dva tisĂ­ce?

Vzhledem k trvalĂŠ a zĹ™ejmÄ› uĹž nekoneÄ?nĂŠ celosvÄ›tovĂŠ ekonomickĂŠ krizi investujte hlavnÄ› „do sebe“, ne do vĂ˝robcĹŻ hadrĹŻ. My doporuÄ?ujeme utrĂĄcet za vzdÄ›lĂĄnĂ­ a cestovĂĄnĂ­, ideĂĄlnÄ› za kombinaci obojĂ­ho, tedy tĹ™eba za letnĂ­ jazykovĂ˝ kurz v zahraniÄ?Ă­.

PrĂĄvnĂ­ minimum Kdy je sex trestnĂ˝?

0JU -LĹ—ĂŠ 8UEDQ

1H]QDORVW ]iNRQD QHRPORXYi .G\ĂĽ SURYHGHWH QÄŒFR ]D FR VH GRVWDQHWH DĂĽ N VRXGX QHO]H VH REKDMRYDW WtP ĂĽH MVWH QHYÄŒGÄŒOL ĂĽH WR QHPiWH GÄŒODW 9tWH QDSÄœtNODG ]D MDNĂŞFK RNROQRVWt MH WUHVWQp VH[XiOQt FKRYiQt" ZnĂĄsilnÄ›nĂ­ PohlavnĂ­ styk vynucenĂ˝ nĂĄsilĂ­m nebo pohrĹŻĹžkami mĂĄ mnoho podob a nedochĂĄzĂ­ k nÄ›mu pouze na prĂĄzdnĂŠ noÄ?nĂ­ ulici, kde ĂştoÄ?nĂ­k Ä?Ă­hĂĄ na nĂĄhodnou oběż – naopak se Ä?asto znajĂ­, nÄ›kdy spolu dokonce chodĂ­, nebo jsou manĹželĂŠ. Po lopatÄ›: KdyĹž mĂĄte chuĹĽ na sex a vĂĄĹĄ protÄ›jĹĄek se brĂĄnĂ­ a říkĂĄ „ne“, dejte ruce pryÄ?. A to i v případÄ›, Ĺže aĹž dosud se situace vyvĂ­jela příznivÄ›. Za znĂĄsilnÄ›nĂ­ hrozĂ­ mladistvĂŠmu pachateli (nebo pachatelce) aĹž devÄ›t let vÄ›zenĂ­. Se znĂĄsilnÄ›nĂ­m tĂŠĹž souvisĂ­ trestnĂ˝ Ä?in sexuĂĄlnĂ­ho nĂĄtlaku, kdy nedojde přímo k pohlavnĂ­mu styku, ale obnaĹžovĂĄnĂ­ nebo sebeukĂĄjenĂ­ pĹ™ed obÄ›tĂ­. Tehdy hrozĂ­

ÄŒĂ?SLO 2, 2011 | ROÄŒNĂ?K IV

42

mladistvÊmu trest odnětí svobody aŞ na osm let.

Pohlavní zneuŞití Pokud se vyspíte s někým, komu jeťtě není patnåct, dopustíte se pohlavního zneuŞití.

NezĂĄleŞí na tom, Ĺže styk byl dobrovolnĂ˝, nebo Ĺže jste nevÄ›dÄ›li, Ĺže vaĹĄe partnerka (partner) jeĹĄtÄ› nemĂĄ obÄ?anku. HrozĂ­ vĂĄm trest odnÄ›tĂ­ svobody aĹž na Ä?tyĹ™i roky.

SexuĂĄlnĂ­ obtěŞovĂĄnĂ­ SexuĂĄlnĂ­ho obtěŞovĂĄnĂ­ se dopouĹĄtĂ­te, kdyĹž například na spoluĹžaÄ?ku (Ä?i spoluŞåka) dÄ›lĂĄte sexuĂĄlnÄ› podbarvenĂŠ vtipy, posĂ­lĂĄte mu

na mail nebo na mobil pornografii, nebo ji (ho), plĂĄcĂĄte po zadku, pĹ™estoĹže se brĂĄnĂ­. IntenzivnĂ­ osahĂĄvĂĄnĂ­ mĹŻĹže bĂ˝t posuzovĂĄno jako pokus o znĂĄsilnÄ›nĂ­. SexuĂĄlnĂ­m obtěŞovĂĄnĂ­m mohou bĂ˝t i vydÄ›raÄ?skĂŠ Şådosti o rande, nebo taky „kdyĹž kluk vyfotĂ­ holku, kterĂĄ si myslĂ­, Ĺže ji mĂĄ rĂĄd, nahou a pak to bez jejĂ­ho vÄ›domĂ­ dĂĄ na internet nebo to posĂ­lĂĄ kĂĄmoĹĄĹŻm mobilem,“ jak jste nĂĄm napsali v mailu. A ano, sexuĂĄlnÄ› obtěŞovat mĹŻĹže i holka kluka. V ÄŒR zatĂ­m nenĂ­ sexuĂĄlnĂ­ obtěŞovĂĄnĂ­ samostatnĂ˝m trestnĂ˝m Ä?inem.

ObÄ›tem doporuÄ?ujeme obrĂĄtit se na rodiÄ?e, uÄ?itele, policii nebo alespoĹˆ Linku bezpeÄ?Ă­.

smart box /

TEXT: MARTINA OVERSTREET ILUSTRACE: MARTIN SVOBODA SUPERVIZE: PROF. MUDR. MICHAEL ASCHERMANN, DRSC., FESC

Nekrmte hladovĂŠ receptory! &HVWD D FtO QLNRWLQX

2 V mozku je uloŞen nåť centrålní nervový systÊm. Ten se sklådå se z milionů nervových buněk, tzv. neuronů.

4 Ionty vyvolajĂ­ uvnitĹ™ buĹˆky elektrickĂŠ impulsy, kterĂŠ jsou nervovĂ˝m vlĂĄknem rychle pĹ™eneseny do tĂŠ Ä?ĂĄsti mozku, kterĂŠ říkĂĄme „centrum odmÄ›ny“.

6 S kaĹždĂ˝m dalĹĄĂ­m vdechnutĂ­m nikotinovĂŠho kouĹ™e se v „centru odmÄ›ny“ vylouÄ?Ă­ trochu vĂ­c dopaminu.

Jeho hladina stoupå. To se mozku líbí, naťe pocity jsou ståle příjemnějťí.

1 Po vdechnutí cigaretovÊho kouře se nikotin doståvå do plicních sklípků a odtud do krve, kterå ho během deseti sekund přenese do mozku.

3

5

Na povrchu těchto buněk jsou umístěny receptory.

PodobajĂ­ se ĂşzkĂ˝m dopravnĂ­m kanĂĄlkĹŻm, kterĂŠ nikotin umĂ­ „otevřít“ a spolu s ionty vĂĄpnĂ­ku, sodĂ­ku a draslĂ­ku jimi proniknout do tÄ›la buĹˆky.

7

Tady se zaÄ?ne vyluÄ?ovat dopamin – lĂĄtka, kterĂĄ v nĂĄs vyvolĂĄvĂĄ pocit pohody a dobrĂŠ nĂĄlady.

Nikotin je vĹĄak z tÄ›la velmi rychle vyluÄ?ovĂĄn a hladina dopaminu tak stejnÄ› rychle klesĂĄ.

-DNi MH FHVWD QLNRWLQX ] GĂŞFKDFtFK FHVW DĂĽ GR PR]NX" $ MDN VH FKRYi Y QDĂŁt FHQWUiOQt QHUYRYp VRXVWDYÄŒ" 9ĂŁH R Y]QLNX ]iYLVORVWL D KODGRYĂŞFK QLNRWLQRYĂŞFK UHFHSWRUHFK TabĂĄkovĂ˝ kouĹ™ obsahuje asi 5000 rĹŻznĂ˝ch lĂĄtek. NÄ›kterĂŠ z nich, například formaldehyd, arzen nebo kyanovodĂ­k jsou, jak vĂ­me z chemie, vyloĹženĂŠ dobroty. Jenom jedna z nich je ale nĂĄvykovĂĄ a na nĂĄĹĄ mozek pĹŻsobĂ­ podobnÄ› jako heroin. Tou lĂĄtkou je nikotin – tekutĂ˝ rostlinnĂ˝ alkaloid bez barvy a zĂĄpachu, kterĂ˝ se mimo jinĂŠ pouŞívĂĄ jako jed na mĹĄice a v mnoĹžstvĂ­ od 60 mg zabije i Ä?lovÄ›ka.

Nekrmte hladovĂŠ receptory!

Výťe popsanĂŠ putovĂĄnĂ­ nikotinu se opakuje s kaĹždou cigaretou. KdyĹž kouříme pravidelnÄ› uĹž nÄ›jakĂ˝ ten Ä?as, zaÄ?nou se v mozku dĂ­t podivuhodnÄ›jĹĄĂ­ vÄ›ci neĹž v rybnĂ­ku BrÄ?ĂĄlnĂ­ku.

Aby mozek vyvolal novou dopaminovou zĂĄplavu,

potĹ™ebuje vĂ­c nikotinu. Receptory na povrchu nervovĂ˝ch bunÄ›k se proto zmnoĹžujĂ­. Rostou jako houby po deĹĄti, jejich poÄ?et se zvyĹĄuje a umoĹžĹˆuje molekulĂĄm nikotinu pronikat dovnitĹ™ z vĂ­ce mĂ­st. ElektrickĂŠ impulsy vedoucĂ­ do „centra odmÄ›ny“ jsou tĂ­m pĂĄdem silnÄ›jĹĄĂ­ a dĂĄvky dopaminu, kterĂŠ se zde uvolĹˆujĂ­, vÄ›tĹĄĂ­. JenĹže mozek si na dopamin rychle zvykĂĄ a vřískĂĄnĂ­ armĂĄdy receptorĹŻ po nikotinu je stĂĄle silnÄ›jĹĄĂ­. KdyĹž uĹž se to nedĂĄ vydrĹžet, je to ta chvĂ­le, kdy kuřåk Ĺ™ekne: „MusĂ­m si zakouĹ™it.“ A tak vznikĂĄ zĂĄvislost. NĂĄĹĄ mozek se stane otrokem dopaminu, jehoĹž přísun mu nakonec zajistĂ­me uĹž jen tak, Ĺže kouříme jednu cigaretu

1D QiVOHGN\ NRXÄœHQt XPtUi FHORVYÄŒWRYÄŒ DĂĽ NXÄœiNĤ .DĂĽGi Y\NRXÄœHQi FLJDUHWD ]NUDFXMH ĂĽLYRW R PLQXW 1D =HPL ]HPÄœH QD QiVOHGN\ NRXÄœHQt OLGt NDĂĽGRX KRGLQX OLGt NDĂĽGĂŞ GHQ PLOLRQX OLGt ]D URN 9 Ă˝HVNp UHSXEOLFH Y GĤVOHGNX NRXÄœHQt NDĂĽGĂŞ GHQ ]HPÄœH OLGt

W W W.REDWAYMAG.CZ

za druhou. BohuŞel s nikotinem do naťich plic proudí i jiŞ zmíněnÊ rakovinotvornÊ låtky.

KdyĹž kouĹ™it pĹ™estaneme, mozek si zaÄ?ne vynucovat svĂŠ pomocĂ­ abstinenÄ?nĂ­ch příznakĹŻ.

Budeme nervĂłznĂ­. Budeme mĂ­t hodnÄ› ĹĄpatnou nĂĄladu. Bude nĂĄs bolet hlava. Budeme se potit. Nebudeme se moci soustĹ™edit. V noci nebudeme moci usnout atd. Je to prostÄ› boj kdo s koho‌ PoÄ?et receptorĹŻ hladovÄ›jĂ­cĂ­ch po nikotinu se bÄ›hem Ĺživota uĹž nezmenĹĄĂ­. Proto vÄ›tĹĄina lidĂ­, kteří pĹ™estanou kouĹ™it, se uĹž nikdy nemĹŻĹže stĂĄt příleĹžitostnĂ˝mi kuřåky. Jakmile by receptory znovu nakrmili, spadli by do zĂĄvislosti znovu, a tentokrĂĄt moĹžnĂĄ jeĹĄtÄ› silnÄ›ji.

7ĂŞGQÄŒ MGH R OLGt D URĂžQÄŒ R OLGt 3RNXG VH SRĂžW\ NXÄœiNĤ EXGRX ]Y\ĂŁRYDW VRXĂžDVQĂŞP WHPSHP ]HPÄœH Y URFH QD QiVOHGN\ NRXÄœHQt PLOLRQĤ OLGt 1LNRWLQ MH QiY\NRYÄŒMĂŁt QHĂĽ KHURLQ

43

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK, ARCHIV

PL ACENÁ INZERCE

Pokud jste rozhodnuti do toho jít, tak teď na podzim je nejlepší čas.

S čerstvým piercingem nebo tetováním byste se totiž nějakou dobu neměli opalovat ani koupat, a to nejen v bazénu nebo u babičky v rybníku, ale ani ve vaně. Letní vedra zvyšují pravděpodobnost infekce a zimní mrazy hojení taky zrovna neprospívají. No a ještě něco byste měli vědět...

Spontánnost je pěkná věc, ale v případě něčeho tak zásadního, jako je piercing nebo tetování, se vyplatí důkladně zvážit všechna pro a proti.

Sami sobě přesně zdůvodněte, proč a na jakém místě to chcete a jestli váš důvod (v případě tetování) obstojí i za dvacet let. Na argument, že „za dvacet let nebude bezbolestné odstranění trvat ani deset minut, tak jakýpak strachy“, bychom moc nespoléhali – čekárny na klinikách plastické chirurgie jsou stále dost plné těch, kteří si to samé říkali v devadesátých letech a teď otráveně zjišťují, že bezbolestné to rozhodně není, nehledě na čas a peníze, které to stojí – například za výbrus 1 cm² kůže zaplatíte 500 až 1000 Kč.

Je to cool, není to cool?

Asi špatně položená otázka. Potetovaná je i Iveta Bartošová a nezdá se, že by jí to kdy k něčemu pomohlo. Naopak Iggy Pop na sobě nemá ani tečku, a přesto je ve svých čtyřiašedesáti přímo esencí rokenrolu. Kouzlo osobnosti, autoritu a sex appeal vám v žádném tattoo studiu nepřičarují.

Když máte v tomhle jasno a rodiče vám vystavili potvrzení opatřené datem, podpisem a telefonním číslem, že s tetováním nebo piercingem souhlasí (protože pokud vám není osmnáct, budou ho ve slušném salónu vyžadovat), můžete vyrazit.

Návštěva tattoo salónu Pravděpodobně půjdete tam, kam vás nasměrují vaši spokojení kamarádi. To je rozumné, přesto navrhujeme projít nezávazně

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

44

Z redakčního šuplíku: Čerstvě potetované běhy našeho artdirektora Pasty.

Tatér Lukáš Poláček, ex Tribo.

aspoň tři čtyři salóny, zeptat se na podmínky, ceny a záruky a přitom se trochu porozhlédnout.

Nikde na zdi nevidíte koncesní listinu (oprávnění k provozování živnosti), zato vidíte chuchvalce prachu v rozích, na zemi vlasy, chlupy, použité papírové kapesníky a podezřelé skvrny bůh ví od čeho? Vypadá váš tatér přes všechnu extravaganci, že si vlasy myl naposledy před měsícem, jeho nehty nutně potřebují zásah manikérky a v tom tričku, co má na sobě, včera zřejmě asistoval při zabíjačce? Tak se ani nezdržujte návštěvou toalety a vemte nohy na ramena. Tady musí být čisto jak na operačním sále, jinak „těší mě, žloutenko a HIV, vítejte v mém životě!“

Nic není bez rizika Nikdy si nic nepropichujte doma nebo na mejdanu. Nedoporučujeme ani návštěvu

Studio Tribo, Lidická, Praha. Příklad dobře vedeného tattoo salónu.

salónu někde v exotickém zahraničí, či provizorního stánku na hudebním festivalu.

Na tetování úplně zapomeňte v případě, že trpíte akné, neurodermitidou nebo lupénkou. Počítejte s tím, že například hojení propíchnutého pupíku trvá minimálně půl roku, někdy dokonce až rok. Budete mít dost trpělivosti dodržovat všechny zásady „pooperační“ péče, mezi které patří i omezení sportovních aktivit a zákaz saunování?

Obejdete se bez opasků s velkou přezkou

vwh r nrydq surwl ·orxwhqfhé

Jste očkovaní proti žloutence?

Zeptejte se rodičů, nebo se podívejte do očkovacího průkazu. Proti hepatitidě typu B byste měli být očkováni už jako kojenci kolem 13. týdne života. Pokud jste byli zrovna nemocní, očkování (tentokrát ve třech dávkách) vás čekalo ve dvanácti letech. Žloutenka ale není jen jedna – ta, co vám v běžném životě dost hrozí, je žloutenka typu A, proti které možná očkovaní nejste.

Nejrozšířenější typy žloutenky Virová hepatitida typu A je přenášena

Ç vs yhn qd r nry q

Příspěvek na pojišťovnou nehrazené očkování mohou klienti VZP získat v rámci kreditního programu Zdravý život. Do programu se mohou zapojit všichni pojištěnci VZP starší 15 let, kteří jsou členy Klubu pevného

W W W.REDWAYMAG.CZ

Dokonale provedený a zhojený piercing. Provedení Tribo.

a přiléhavých topů, triček a košil? Nestrašíme vás, jen upozorňujeme, na co všechno je potřeba včas myslet. Někdy se stane, že vše dodržujete přímo úzkostlivě, a rána se přesto nehojí, hnisá, svědí, pálí atd. Příčin může být víc, možná jste alergičtí na nikl (proto se už při výběru šperku ujistěte, že jej neobsahuje) nebo na tetovací barvy. Alergie na tetovací barvy bohužel nemizí, není to tak, že si časem „zvyknete“, takže někdy nezbývá než si nechat tetování odstranit. fekálně-orální cestou (přímým kontaktem, kontaminovanými předměty), bývá proto též nazývána „nemocí špinavých rukou“. Inkubační doba činí přibližně 2 až 7 týdnů. Očkování patří mezi doporučená, tedy na vlastní žádost. Existuje též kombinovaná vakcína proti hepatitidě A a B. Hepatitida typu B se může přenášet krevní cestou (tedy i v tetovacím salónu), pohlavním stykem nebo z infikované matky na plod.

Inkubační doba činí v průměru 30 až 180 dnů.

Očkování je povinné.

Hepatitida typu C se může přenášet stejným způsobem jako hepatitida typu B. Inkubační doba činí 15 až 160 dnů. Očkování zatím neexistuje. zdraví. Body v rámci programu sbíráte za absolvování běžných aktivit, jako jsou pravidelné preventivní prohlídky, sportování nebo dárcovství krve. Nasbírané body můžete vyměnit za finanční příspěvek na očkování a volnočasové aktivity. Do Klubu pevného zdraví se lze přihlásit přes internet.

Více info na www.vzp.cz/kpz a www.vzp.cz/vyhody.

Piercing ze zanícené rány nikdy nevyndávejte sami. To nechte na piercerovi, kterého ale urychleně navštivte, neb otálením riskujete šperk zarostlý v tkáni či otravu krve. Piercer vám doporučí další postup a případnou návštěvu lékaře.

Poslední rada: Na tetování a aplikaci piercingu se dostavte umytí a střízliví. Nabízené utišující prostředky odmítněte, ta trocha bolesti patří k věci.

Všeobecná zdravotní pojišťovna Všem našim klientům pomáháme s péčí o zdraví již řadu let i prostřednictvím Klubu pevného zdraví. Jeho posláním je propagace prevence a zdravého způsobu života. Členství přináší možnost využívat řadu výhod, slev a dalších benefitů, které poskytují naši smluvní partneři. Členem se může stát každý pojištěnec VZP, kterému je víc než 15 let a který se vstupem do klubu zaváže i skutečně využívat svého zákonného práva na absolvování preventivních prohlídek prováděných praktickými lékaři, gynekology a stomatology.

Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace.

Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni.

Naše smluvní zdravotnická zařízení najdete po celé republice.

45

rozhovor /

TEXT: JOSEF ŠVEJDA, STUDENT ŽURNALISTIKY FOTO: ARCHIV PAVLA MACKA

PAVEL MACEK SIFU

VÁLEČNÍK MŮŽE UPADNOUT, ALE MUSÍ ZNOVU VSTÁT

rozhovor /

Můžu se zeptat, proč jste odlil trochu toho čaje na tác? To je nějaký rituál?

Tomu se říká promývání čajových lístků a je to součást speciální přípravy čínského čaje wu-lung.

Mimochodem v Číně se této metodě přípravy čaje říká kung-fu čcha, kung-fu čaj.

Kung-fu čaj? Jako že se s tou přípravou tolik perete?

Ha ha, to ne. Kung-fu znamená dovednost a je jedno, jestli umíš udělat dobrý čaj nebo se dobře

Rozhovor s učitelem (sifu) kungfu byl vždycky můj sen. Mám nakoukaný nejrůznější kung-fu seriály a filmy z dětství, mám rád dokonce i Kung-fu pandu a jako malej jsem dělal karate, i když jsem vždycky litoval, že to není kung-fu.

Otevřenost, vstřícnost a klid Pavla Macka sifu mě přesvědčily, že kungfu neznamená jen boj. Nad šálkem výborného čínského čaje jsme to ostatně probrali velmi podrobně.

prát. Je to dovednost, um. Kumšt, který získáváš pravidelným, dlouhodobým a systematickým tréninkem. Čas a úsilí jsou klíčem k úspěchu.

Podstatné je též, že se tato dovednost dá předat.

Dnes se výraz kung-fu vžil především pro bojová umění, protože adepti bojových umění trénovali velmi tvrdě a usilovně, ale jak říkám, dobré kung- fu může umět třeba čajovník, kuchař, řidič nebo řemeslník.

Co si mám představit pod tím dlouhodobým tréninkem? Celý život?

V Číně se říká: „Tři roky malý úspěch, deset let velký úspěch.” Ale už příslovečných „sto dní”, tedy tři měsíce, stačí k viditelnému pokroku například v pružnosti a pohyblivosti. Osobně nemám moc rád, když se říká, že aby člověk vůbec něco málo dokázal, musí cvičit deset let, dvacet let, padesát let. Samozřejmě člověk celý život pracuje na přiblížení se k těm vrcholům, a proto když se podívá na včerejší den, musí být ten dnešní o něco lepší. Otci mého sifu je 101 let, mému sifu skoro šedesát a jeho kung-fu se pořád zlepšuje. Kung-fu se prohlubuje, mění, někdy stagnuje, zlepšuje se, stagnuje a opět zlepšuje. Je to jako hory, údolí, hory, údolí, hory...

velmi rafinované dovednosti, která je předávaná a vylepšovaná po mnoho generací, takže je stále na čem pracovat.

Ví se, jak kung-fu vzniklo? Čínské přísloví praví, že všechna bojová umění pocházejí ze Šao-linu a existuje řada legend a historek, které to dokládají. Dějiny Číny jako země s nejdelší kulturní kontinuitou jsou totiž poměrně dobře zmapované a zdokumentované.

Pravdou však je, že bojová umění se v Číně cvičila

dávno před šaolinským kung-fu a spousta stylů nemá s jižním ani severním klášterem Šao-lin nic společného.

Jaká je ta legenda?

Klasický příběh tradovaný v mnoha školách vypráví o indickém mnichovi Bódhidharmovi, který odešel z Indie do Číny, aby tam šířil buddhistické učení.

U císařského dvora v tehdejším hlavním městě Luojangu v provincii Che-nan však nenašel pochopení a šel hledat útočiště jinam, až přišel do kláštera Šao-lin. Viděl, že mniši praktikující meditaci jsou slabí a nemocní. V té době totiž v čínském buddhismu převládal názor, že tělo je „páchnoucí kožený pytel”, „nádoba na sračky”, a proto není třeba se mu věnovat, stačí se soustředit na kultivaci ducha. Bódhidharma přišel s tím, že ten, kdo není zdravý a silný, se nemůže věnovat ani duchovnímu rozvoji, a naučil tedy mnichy sestavu speciálních cviků. V zásadě takovou rafinovanou rozcvičku složenou z dechových cvičení, strečinku a cvičení na pohyblivost. Později se tyto cviky propojily s různými metodami boje, které do klášterů přinášeli rebelové hledající azyl a útočiště, nebo válečníci a armádní generálové odcházející na odpočinek. A tak dle legendy vzniklo proslavené šaolinské kung-fu.

Je teda kung-fu závazek na celý život?

Lidé se mění, jejich priority se mění, okolnosti se mění. Člověk cvičí, a dokud mu to něco dává, tak cvičí dál. Když ne, tak přestane. Je to jako s jakoukoli jinou činností. Nerad bych okolo cvičení kung-fu vytvářel mystiku a ezoteriku, je to prostě trénování určité dovednosti. Pravda,

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

48

Dneska existují stovky různých bojových umění, který jsou si často úplně vzdálený.

To všechny vznikly z šaolinského kung-fu?

Kdepak, vznikaly nezávisle na sobě, obohacovaly se a objevovaly navzájem. Proto nelze říct, že je nějaká kolébka, ze které to všechno pochází,

i když samořejmě šaolinské kung-fu patří mezi ta nejslavnější a nejvlivnější bojová umění.

peníze na pořádné jídlo. Dnes na to moc rád vzpomínám, protože mě to přivedlo na moji cestu ke skutečnému kung-fu.

Dá se říct, kolik těch stylů existuje?

Několik stovek, počítáme-li i různé rodinné variace.

V rámci našeho stylu Hung Kyun je poměrně jasná linie, která přes spoustu větví a rodin vede z toho legendárního jižního Šao-linu až k nám.

Předává se kung-fu z generace na generaci v nezměněné podobě?

Lidi si to často myslí, ale není tomu tak. Styly se vyvíjejí, některé techniky se už necvičí a nahrazují je techniky nové, i metody se vyvíjejí – ten proces stále pokračuje. Důležité je vzít si to nejlepší z tradice i současnosti a cvičit kung-fu pro dnešek

a zítřek. Kung-fu není nějaká muzejní či folklórní záležitost, ale praktické umění pro tady a teď.

Existovala někdy ze strany čínských mistrů izolace? Že by nechtěli učit kung-fu třeba západní přistěhovalce?

V minulosti tomu tak bylo, ale změnilo se to s dobou. Dříve se bojová umění cvičila jen v rámci klášterů nebo rodinných klanů a tajemství každého stylu byla velmi pevně střežená. S příchodem kung- fu na západ a obzvlášť dnes, v době moderních informačních technologií, se vše otevřelo. Dřív člověk hledal učitele i několik let, ten ho pak trénoval a postupně mu odhaloval pokročilejší aspekty daného systému.

Jak jste se ke kung-fu dostal vy?

Asi jako většina kluků jsem obdivoval Bruce Leeho, Jackieho Chana, Gordona Lau a další filmové hrdiny. Těsně po revoluci se tu otevřelo několik škol a já do jedné ve čtrnácti nastoupil. Po několika letech se ukázalo, že to nebyla správná volba.

Chtěl jsem cvičit opravdové autentické kungfu, a tak jsme s kamarádem Alešem Kociánem vyrazili do San Franciska. S pěti sty dolary v kapse a s výstřižkem s adresou, na kterou jsme v čínské čtvrti zaklepali. A když se otevřely dveře, řekli jsme: „Sifu, prosíme vás, učte nás!”

Měli jste náročný tréninky jako třeba Uma Thurman v Kill Bill, která běhá schody s vědrama na zádech a ještě jí mistr podráží nohy?

Zase ty filmy, ha ha! Samozřejmě jsou fáze a období, kdy je trénink velmi intenzivní, velmi náročný, ale nelze takhle fungovat moc dlouhou dobu. Více neznamená vždycky lépe. Tréninková metoda je úspěšná, pokud je rafinovaná a má nějaký dlouhodobý rozvrh. Nejde o to zesílit během tří týdnů, ale pravidelně a dlouhodobě pracovat na zlepšení všech aspektů a zahrnout do

A co takzvané tréninkové týrání? Když jsem chodil na karate, syn našeho trénera to rád praktikoval...

toho i regeneraci a dostatek času na odpočinek.

Udělat náročný trénink dokáže každý, ale pokud není veden odněkud někam, je to k ničemu. Dům se taky nezačne stavět tak, že se položí první cihla a pak se začne přemýšlet, co dál. Bez plánu a systému to nejde.

je, a zjistí, že má na mnohem víc, než si myslel, takže mu to dodá na sebevědomí. Též to simuluje stres, který nastává v případné reálné situaci – tunelové vidění, jemná motorika jde do háje, adrenalin stříká ušima... Má to tedy v tréninku svoje místo, ale opakuju, že záleží na tom kdy, kde a proč.

Do San Franciska jsme přijeli s pěti sty dolary v kapse a s výstřižkem s adresou, na kterou jsme v čínské čtvrti zaklepali.

A když se otevřely dveře, řekli jsme: „Sifu, prosíme vás, učte nás!”

Jaké jsou základní aspekty kung-fu tréniku?

Zdraví, sebeobrana, kondice a filozofie. V různých obdobích tréninku a života je kladen na některé z nich větší důraz. Když ke mně do školy přijde mladý kluk nebo slečna, tak je třeba nejvíc zajímá sebeobrana nebo kondice, ale pak časem zjistí, že i zdraví je moc fajn. No a pak je to třeba dovede i někam „dál”.

Jaký pomůcky nejraději používáte při tréninku?

Takže jste vlastně napodobili ty vaše filmové hrdiny...

Ha ha, trošku jo. Ono to ve filmu vypadá hrozně romanticky, ale realita je jiná. Bydleli jsme v autě, práci jsme nesehnali a často jsme neměli ani

W W W.REDWAYMAG.CZ

s kettlebells, což jsou takové zvláštní činky.

Kettlebell je teď u nás a ve světě žhavá novinka, ale je to už 200 let starý nástroj. Velkou výhodou tohoto cvičení je práce na různých aspektech, od vytrvalostní síly přes výbušnou až k mobilitě a flexibilitě. Kdybych si musel vybrat jen jednu pomůcku ke cvičení, byla by to právě tato.

Moderní silový a kondiční trénink se dneska vrací ke svým oldschool kořenům – poté, co si prošel slepými uličkami kulturistiky, aerobiku a fitness center. S mojí ženou pořádáme semináře posilování s vlastní vahou těla a cvičení

Přijde na to. Může to být samoúčelné a zbytečné a může to být trénink mentální tvrdosti. Válečník může upadnout, ale musí znovu vstát, a trénink tohoto typu má právě tuhle funkci. Když si člověk sáhne opravdu na dno, tak si uvědomí, jak na tom

Člověk při tréninku piluje nejrůznější skills.

Je pravda, že se dá vytrénovat i přesekávání cihel, prorážení zdí a tak dále?

To všechno jsou dovednosti, na který je jasně daná metodika na několik let dopředu. Prolíná se vnitřní a vnější trénink. Vnitřnímu se říká měkké kung-fu, člověk se při něm nejdřív věnuje stání v postoji, aby měl silný základ, zklidněnou mysl a energetický potenciál. Pak máme vnější tvrdé kung-fu, to je o otloukání předloktí s partnerem, kopání do kůlů, cvičení na pytli a podobně. Člověk se to musí naučit od učitele, protože je tam spousta bodů, které nejdou okoukat. Nikomu nedoporučuju s tím experimentovat, akorát by si ublížil.

Někde jsem narazil na legendu o tom, že jeden mistr kdysi pouhým plácnutím porazil koně.

Je to možné?

Nebyl jsem tam, neviděl jsem to, nepovím.

Každopádně tento slavný příběh o mistrovi Ku Žu-čangovi (kantonsky Gu Yucheung), který byl mistrem umění železné dlaně, je celkem dobře zdokumentovaný. Do Číny přijel ruský cirkus, který měl divokého koně a nabídl odměnu tomu, kdo ho zkrotí. Zkoušela to spousta lidí, ale všichni skončili zranění a zmrzačení – a na tomto ponižování si ten

49

rozhovor /

cirkus založil reklamu. Mistr Ku to chtěl zarazit.

Přihlásil se, přišel doprostřed arény a plácnul koně přes bok. Ten padl a umřel. Později při pitvě zjistili, že měl úplně roztrhané vnitřní orgány.

Dost slušný. Takže když má člověk už nějaké kung-fu skills, asi se tím v pohodě ubrání, ne?

Na to není jednoznačná odpověď. Někdo se neubrání, ani když bude mít v ruce samopal, a někdo se může ubránit se svázanýma rukama za zády.

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste musel kung-fu použít?

Několika strkanicemi jsem prošel, ale zaplaťbůh bez problémů.

Takže jste kung-fu úspěšně použil?

Jasně. Takhle se ptají všichni: ,,Už jsi to někdy použil?” Používám kung-fu 24 hodin denně. Fyzický konflikt je až to poslední řešení – řadu konfliktů se podařilo odvrátit jinak, každopádně občas holt na lámání chleba dojde.

Krutý.

Není nic hezkýho na tom, jestli zůstane na zemi zraněnej on, nebo já. Ani jedna varianta není OK. Ta samotná bitka je adrenalin, agrese, krev, nic hezkýho. Kung-fu učí, jak takovou situaci

Pavel Macek sifu (učitel čínských bojových umění) prezident International Hung Kyun Association (IHKA) prezident České asociace Hungga gungfu (ČAHGGF) Narozen v roce 1976 (rok ohnivého draka) v Ostrově nad Ohří.

Vystudoval Fakultu humanitních studií na Karlově univerzitě v Praze.

V r. 2000 získal v německém Karlsruhe zlatou příčku na 1. mezinárodním mistrovství světa v Hung Kyun.

nedopustit, jak se jí vyhnout. Jak reagovat proaktivně, ne reaktivně. Máme takový přísloví: „Je lepší se vyhnout než muset utíkat. Je lepší utíkat než muset verbálně odvracet. Je lepší verbálně odvracet než verbálně bojovat. A je lepší bojovat než být zraněn nebo zemřít.“

Vyhnout se nebo utéct není zbabělost? Říká se: „Konflikt, kterému se vyhneš, je konflikt, který jsi vyhrál.” Cvičíme bojové umění proto, abychom pomáhali, ne ubližovali. Ovšem někdy je i potřeba ublížit, aby člověk pomohl. Bojové umění je jako nůž. Můžeš si ho koupit v obchodu za rohem a je na tobě, jestli ho někomu bodneš do zad, nebo s ním ukrojíš a nabídneš kus chleba.

Jaký vlastnosti má mít dobrej žák?

Já bych jednu vlastnost doporučil jak začátečníkům, tak pokročilým. A to je mysl začátečníka. Přistupovat ke všemu každý den, jako kdyby to bylo nové. Být otevřený a nadšený jako malé dítě. Když tohle člověk umí, je to moc dobré.

Co dál... Stát nohama na zemi, nelétat s hlavou v oblacích.

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

50

Zabýval jste se někdy filozofií, která je východním civilizacím blízká?

Nelze říct, že studium východní moudrosti je nutným předpokladem pro to, aby se člověk mohl věnovat bojovému umění. Myslím, že to k němu stejně dřív nebo později přijde samo. Já jsem měl k filozofii blízko od malička, od staré řecké filozofie přes Schopenhauera, Nietzscheho a Heideggera až k východním systémům staré Číny – konfucianismu, taoismu a buddhismu.

Uvažoval jste někdy, že se díky kung-fu stanete třeba buddhistou nebo taoistou?

To podle mě ani tak nejde, že se teď rozhodnu a budu to nebo to. U většiny lidí je to potom póza, Někdo se „rozhodne”, že bude anarchista, ale když to nesplní jeho očekávání, může se rozhodnout, že od zítřka bude skinhead nebo hiphoper nebo vegetarián nebo buddhista. Není dobré takhle přemýšlet a zasazovat se do nějakých škatulek.

Je oblak součástí oblohy? Já jsem prostě já.

A čínštinu jste také studoval?

Ne, i když jsem o tom uvažoval. V čínštině jsem samouk. Začal jsem v San Francisku se slovníkem a kung-fu manuálem k sestavě „krocení tygra”.

Znak po znaku jsem si vypisoval a to byl můj základ. Když jsem pak odjel do Hongkongu studovat pod vedením Lam sifu, tak jsem si řekl, že pokud chci vědět, co přesně mi říká, tak se prostě kantonsky musím naučit. Dnes se sice nedá říct, že mluvím úplně skvěle, ale co se týče kung-fu čínštiny, tak tam jsem si jistý.

To se hodí. Dostanete se i k nějakým čínským textům?

Se spolužákem a kamarádem ze San Franciska Mikem Goodwinem překládáme staré knížky, staré manuály a časopisy. Mám velký archiv starých

V r. 2004 získal se svým bratrem Petrem zlatou medaili na 1. mezinárodním festivalu tradičních čínských bojových umění (provincie Henan, Čína) v kategorii „sparringové sestavy“.

Od r. 2008 vede kurzy profesní sebeobrany pro různé vládní i soukromé instituce.

V Praze cvičí s žáky každé úterý a čtvrtek na Vinohradech.

Baví ho čínština, medicína, feng-shui, astrologie, filmy, hudba, internet. Čte tři až čtyři knihy týdně.

článků, raritních rukopisů, knih a tréninkových manuálů, které neustále studujeme, překládáme a chystáme i k vydání v podobě komentovaných vydání klasických textů.

Máte mezi tím vším i čas na nějaký odpočinek?

MOJI HRDINOVÉ Pelé, Sandokan, Sokol – strážce noci, Conan, „Bruklíí”, Pavel z Chaty v Jezerní kotlině. Bylo jich hodně.

MŮ J SEN Vyrůst a zesílit.

Samozřejmě, zajímám se o životosprávu v tom nejširšim slova smyslu – nestačí jen cvičit, člověk se musí dobře stravovat a odpočívat. Jak tělesně, tak duševně. Jinak se očekávaný výsledek nedostaví.

MOJE OBLÍBEN Á K APEL A The Cure. A stále je poslouchám, stará láska nerezaví.

A duševní odpočinek rovná se meditace?

PO ŠKOLE Lítal jsem s klukama po sídlišti a po lese, posiloval jsem a chodil běhat, protože jsem byl mrňavej a slabej.

Ne nutně. Ještě jsem k formální meditaci úplně nedozrál, chodím zatím okolo – ten správný čas prostě přijde a myslím, že k tomu tak či onak směřuji.

Takže zatím odpočíváte jak?

Poslouchám muziku, čtu knížky, koukám na filmy, pracuju na překladech, povídám si s kamarádama o kung-fu a trávím čas se svojí ženou a se svojí kočkou Mimi.

VE ŠKOLE Učil jsem se dobře a četl si pod lavicí.

HOLK Y Líbila se mi jedna od nás ze třídy, komu ne, že :-) RODIČE MI ŘÍK ALI...

Sakra, vlastně už ani nevím, co mi říkali, a to jsem byl, řekl bych, poslušné dítě.

active /

TEXT: PP FOTO: UNICYCLE IS NOT A CRIME ARCHIV

TROPSPORT: UNICYCLE Tak do toho šlápni!

Dalším undergroundovým, zvláštním nebo divným sportem (prostě tropsportem) je unicycle neboli jednokolka. Dosti vychytaná záležitost působící na první pohled skoro nadpozemsky, a proto se mi nezdá fér, když ji Wikipedie škatulkuje jako dopravní prostředek podobný jízdnímu kolu.

No limits!

Unicycle (čti junysajkl) je spojené se jménem Kanaďana Krise Holma, průkopníka nového stylu ježdění na jednokolkách. V polovině 80. let udělal něco, co by napadlo jen úplného šílence.

S klasickou jednokolkou, která byla světu známá už od dob velocipedů, vyrazil do hor, pak do města, občas do lesů, zkrátka na ní začal jezdit freestyle a freeride. Postupně se ven dostávaly neuvěřitelné fotky a videa a o nový fenomén se začala zajímat média a všelijací příznivci adrenalinu. Instantní nadšení sice po pár letech opadlo, ale tvrdé jádro jednokolařů zůstalo a vybudovalo dostatečně pevnou základnu.

Sympaťák Kris dnes vlastní KH Unicycles (značku nejvyšší kvality) a skrze cenu The Evolution of Balance Award každoročně podporuje freeridové unicyclery, kteří mu předloží nejzajímavější nápad, jak využít 1700 dolarů a špičkové vybavení od KH na svých cestách do přírody.

Brzdy a řidítka? Přežitek Konstrukce jednokolky je poměrně jednoduchá: jedno kolo, vidlice, sedlo a šlapky. To ovšem neznamená, že jednoduché je i ježdění. Naučit se na téhle legraci vyžaduje hodně trpělivosti a sebezapření. Začínáte podél zdi, opatrně se přidržujete a přemlouváte sami sebe, abyste se na dvě vteřiny pustili a zkusili zabalancovat.

První šlápnutí do volného prostoru obvykle končí bolestivým crashem, přemlouvání je tedy čím dál náročnější. Tahle fáze trvá celkem dlouho,

W W W.REDWAYMAG.CZ

a pokud se máte aspoň trochu rádi, prožijete ji s helmou na hlavě a chrániči na holeních a loktech. Odvahu! Jednou přijde chvíle, kdy se od zdi odrazíte navždy a dál už to bude jen mezi vámi, nebem a zemí.

Co si dáme dnes?

Většinou se jezdí na kole o průměru 20 palců, ale hodně záleží na tom, co máte s jednokolkou v plánu. S touhle velikostí můžete vyrazit na pojezd do ulic, nebo najít pár městských či outdoorových překážek na trial. Kdo už má nějaké ty skills, bude koukat po plácku, kde si vyzkouší pár flatových triků. S unicycle máte možnost otestovat i les nebo skály, na což potřebujete jednokolku s větším průměrem kola, minimálně 24 palců. Souhrnně se tomuto odvětví říká MUNI (Mountain Unicycling) a patří sem cross-country, downhill a freeride. Rozhodně zčekujte pár videí na youtube, je to fakt hard core!

Nakonec tu máme ještě největší kola (29 palců) pro turisty, co mají rádi dlouhé výlety, a speciální jednokolky Ultimate nebo Impossible pro magory, co mají rádi výzvy. Ultimate a Impossible nemají nejen řidítka a brzdy, ale ani sedlo...

Hop hop hop Freestyle je samozřejmě nejzáživnější disciplína – bez pravidel, bez hranic, bez čísla na dresu.

Základními triky jsou Hop (výskok), Hoptwist (kompletní otočka ve vzduchu kolem vlastní osy) a Unispin (otočka kolem osy kola). U freestylu máte jistotu, že cokoliv uděláte, málokdo pochopí.

Ti nejlepší zvládají přejíždění zábradlí na mostě, přeskakování z lavičky na lavičku, ježdění v minirampě, grindování, sjíždění schodů pozadu… úlet! Jedním z těch, kteří momentálně nejvíc diktují, je Francouz Adrien Delacroix. Mlaďas, co jako první skočil salto dopředu, nebo na závodech předvedl Unispin 1080°!

Co se děje...?

Svět jednokolek je malý, zato se v něm děje spousta věcí. Každý rok se pořádá UNICON, akce pro všechny jednokolaře světa. Prostor má kategorie zvaná artistic (takže artisti), pak jsou závody na trati, maraton, MUNI, trial, basketball a hokej (...jste nečekali, co?). Příští rok se UNICON bude konat v italském Brixenu.

V Česku máme podobnou akci s názvem Brno UNI, kterou pořádá parta Unisapiens. Vedle soutěží na ní probíhají i workshopy s pozvanými jezdci. Na youtube doporučuju vyhledat filmovej dokument Revolution One. Uvidíte pionýry unicyclingu (Kris Holm, Dan Heaton a další) v jinde nepublikovaných záběrech a dozvíte se o vzniku a vývoji stylů. Na to navazuje druhé video Unicycling Is Not a Crime zaznamenávající nejlepší současné ježdění v podání 36 riderů z dvanácti zemí v čele s Adrienem Delacroixem. Název je vzhledem k tomu, že jej ve své době používali skejťáci a BMXaři, kteří jsou se svými sporty přece jen o pár levelů výš, trochu drzej. Na druhou stranu ho lze brát jako příslib, že je unicycling brzo dožene.

51

active /

TEXT: TOMÁŠ ZNAMENÁČEK FOTO: DAVID BLAŽEK, PETR FX VRÁBEL, JAROSLAV KUČERA, YAN RENELT, DAVID PAJER

Shaun White, Tony Hawk, Travis Pastrana nebo Dave Mirra se stali živoucími legendami, nedostižnými idoly, jejichž plakáty si tapetují pokojíčky holky a kluci po celým světě a sněj o tom, že jednou budou jako oni, nebo aspoň potkaj někoho jako oni. I my máme svoje krále – Petra Loewyho, Martina Černíka, Petra Kuchaře nebo Honzu Valentu. Ale teď se pojďme mrknout, kdo po nich jednou ten pomyslný trůn zdědí, kdo je ta nejslibnější mladá krev, koho je třeba sledovat, protože už za pár let, když všechno půjde dobře, svým diktátem změní sportovní svět.

Tady jsou – nikomu z nich ještě není přes patnáct, ale už je vídáme na stupních vítězů, na fotkách v časopisech, ve videích na youtube a v televizi.

Daniel Rahman, 13 let, Praha

Miki Pajer, 13 let, Praha Miki je z pražských Vinohrad, ale prakticky vyrostl ve Sportovní akademii Špindlerův Mlýn. Tam nasbíral nejvíc zkušeností, tam poprvé okusil atmosféru závodů a tam se taky každou zimu vrací. Už tři roky je členem domácího teamu Burton snowboards a cestuje po boku takových jezdců, jako jsou Roman Dlauhý nebo Dan Paulíček. Právě s nimi se před dvěma lety ocitl například v Bulharsku stiženém těžkou sněhovou kalamitou, což si podle svých slov maximálně užil. V závějích prašanu jezdil jako drak a na svoje starší kolegy udělal velký dojem. V poháru Impromat 4×4 skončil letos na jaře na celkovém druhém místě a vedle největších světových hvězd zajel i na Burton European Open v Laaxu. Teď proč do Mikiho všichni vkládáme takové naděje: Kromě talentu, který se předpokládá už tak nějak samosebou, má Miki krásnej styl a je radost se na něj dívat. Některé triky mu sice ještě nejdou tak, jak by chtěl, ale to je dobře. Pořád má kam jít, rozumíte? Dřinou člověk postupně dozrává a upevňuje si vztah k věci. Pak je tady osobnost: Když s ním cestujete (a já měl tu čest), nejenže si spolu parádně zajezdíte, ale navíc máte parťáka, na kterého se můžete stoprocentně spolehnout. A to je pro tým hodně důležitá věc. Vždycky se vším pomůže a teprve pak se odklidí někam, kde může v klidu dokoukat The Simpsons. Miki taky rád skejtuje a letos si vyzkoušel i downhillové kolo. Léto, Špindlerův Mlýn a místní bikepark – jak jinak to mohlo dopadnout, než že ke konci skočil už skoro všechny triky. Tahle pohybová všestrannost, chuť učit se novým věcem a láska k horám, kde ho nepotkáte jinak než s úsměvem od ucha k uchu, ho předurčujou jak k velkým úspěchům, tak k oblibě u fanoušků.

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

52

Dan Rahman je vycházející hvězdou skateboardingu. Rychle se dostal do hledáčku české firmy Streetmarket, která je známá tím, že podporuje jen ty nejlepší. Dan nejvíc vyniká na závodech – nejčerstvější novinkou je vítězství z Wild In The Parks na pražské Štvanici, kde ke konci srpna nenašel konkurenci. Právě odtud je také jeho fotka. Uvidíme, jak se mu bude dařit na mistrovství ČR. Protože je Pražák, nejčastěji ho potkáte na Stalinovi, oblíbeném spotu celých skejtových generací. No, a pokud ne tam, tak zcela určitě v nejlepším českém skateparku na Štvanici. Kromě úspěchů na závodech se taky dočkal prvního rozhovoru pro média, konkrétně pro Free magazine. Dan je super vtipnej malej skejťák, co pomalu a nenápadně dotahuje ostatní. Loňský mistr ČR Lukáš Daněk o něm nedávno řekl, že je jedním z našich největších talentů. Když neskejtuje, tráví čas u Star Wars a dalších sci-fi filmů. Poslouchá Wu-Tang Clan a rád by se podíval do španělské Malagy a Barcelony.

Matěj Česák, 12 let, Praha Svou jízdu rozzářenou O2 arénou v Praze proměnil v peklo. Nebyl divák, který by nepovstal a netleskal. Dvanáctiletý Matěj na motorce KTM 65 právě dopadl po prvním triku a jako zkušený rider si rukama vynucuje potlesk publika. Hala vře! To je Matěj Česák, dnes už pravidelný účastník Gladiator Games nebo seriálu Mistrovství ČR. Když potkáte jeho tátu, řekne vám: „V pěti letech si sedl na kamarádovu motorku, vzal za plyn a rozjel se. Rozeběhl jsem se za ním, ale ujel mi. No, a bylo to.“ Pod svůj patronát si ho vzal Petr Kuchař, již zmíněná legenda našeho FMX. „Když k nám Máťa přijel poprvé, nastavil jsem mu skok na deset metrů a on to bez problémů zvládl,“ vzpomíná.

Dnes už je Matěj úplně jinde, triky dává stejně jako ostatní, jen jezdí v menší rampě. Nechci si ani představovat, kde mu bude konec ve dvaceti, takovou fantazii prostě nemám. S motorkou je už teď dokonale srostlý, nad jeho talentem kroutili hlavou i Genzer se Suchánkem v Mr. GS. (A ti byli zvyklí na všelijaký exoty!) Pokud se Matěj bude i nadále inspirovat svým oblíbeným Spidermanem, máme se ještě na co těšit!

Jakub Benda, 12 let, Stráž pod Ralskem Stráž pod Ralskem se může pyšnit nejenom parádní vyhřívanou halou na zimní ježdění, skvělými trailsy na dirt jump, ale také jednou z našich největších BMX nadějí. Ano, je to Kubík Benda, který má tu výhodu, že se o celý ten BMXový komplex stará jeho táta. Když vám jedna z největších legend dirt jumpu Pavel „Hout“ Kohout řekne, že Kuba naskákal největší dirtovou lajnu, máte si pod tím představit, že skočil všechny ty největší skoky, které zvládne jenom asi pět lidí v republice. Dirt je nejnáročnější disciplínou BMX vůbec, Kubík ale jezdí i klasický street v bike a skateparcích. Pravidelně se už účastní Českého poháru XCUP, kde letos skončil na krásném druhém místě v té nejvyšší kategorii – Masters. Zároveň si zajezdil na BMX Masters v německém Kolíně nad Rýnem. Tam získal parádní osmé místo v minirampě v kategorii Experts a ve stejné kategorii skončil devatenáctý na překážkách v bikeparku. Kuba má jasný cíl stát se profesionálem, což se mu vzhledem k jeho pozitivně založené osobnosti a příhodným podmínkám k trénování asi podaří. Držme palce!

W W W.REDWAYMAG.CZ

53

technologie /

TEXT: BOUREK ILUSTRACE: RADIM LISA, STUDENT GYMNÁZIA, UNIČOV, 18 LET

DIY or die!

Jak se dělá hudba na počítači

2. DÍL SERIÁLU PRO ÚPLNÝ ZAČÁTEČNÍKY

K dělání muziky na počítači toho moc potřeba není.

Když pomineme takový ty abstraktní věci, jako jsou hudební sluch (není podmínkou) a chuť do díla (naopak je klíčová), stačí vám v podstatě jenom pár věcí – samozřejmě počítač, pak nějakej vhodnej software, takzvaná zvukovka a bedny nebo sluchátka (záleží na tom, jak máte tolerantní příbuzenstvo). Výhledově si asi pořídíte nějaký to MIDI zařízení a další vychytávky pro středně pokročilý. Tak si teď pojďme říct, co je co a na co.

Hádám, že počítač nebude asi žádnej problém. Určitě všichni nějakej máte a nepochybuju, že je dostačující.

Hudba se dělala na počítačích, který měly skoro horší parametry a nižší výkon než můj iPod (řikám skoro, jasný?). Váš sofistikovanej ovladač fejsbuku a DivX přehrávač se dá použít i ke skládání a nahrávání muziky. Samozřejmě je potřeba bejt v týhle chvíli fér a říct si, že počítače maj jednu hodně špatnou vlastnost – vždycky by mohly bejt mnohem lepší, a ať je váš počítač sebelepší, vždycky dosáhnete na dno jeho sil. S tím bude potřeba se smířit.

Mac nebo PC? Nechci se pouštět do rozfoukávání nějakejch vášní, ale asi musíme otevřít i palčivý válečný téma Mac vs. PC.

ČÍSLO 2, 2011 | ROČNÍK IV

54

Pro PC mluví rozhodně několikanásobně nižší cena a donedávna taky šíře nabídky softwaru. Na druhou stranu Mac disponuje výborným operačním systémem a intuitivním prostředím – instalace programů nebo ovladačů je primitivní a všechno zpravidla funguje. Jednou z největších výhod Maců je konzistence jejich hardwareových komponentů – řadiče, procesory, disky i paměťový moduly jsou vyladěný spolu se systémem, což jim dává větší stabilitu (a až budete hrát někdy koncert s počítačem, zjistíte, že o tu jde především).

Zvuková karta Tzv. zvukovka aka zvuková karta převádí všechny ty jedničky a nuly, který budete při svý tvorbě

generovat, na zvuk. Nejjednodušší převodník bejvá integrovanej na základní desce počítače, ty lepší se připojujou jako periferní zařízení přes USB (levnější, ale pomalejší a může sbírat ruchy), FireWire nebo PCI (to už zůstává jenom pro tzv. stolní počítače).

Zvukovky maj různý vlastnosti a při jejich vybírání celkem záleží na účelu, ke kterýmu je chcete používat – já jich mám několik. Jednak Line6 TonePort UX2 pro rychlý, mobilní a jednoduchý nahrávání jednoho nástroje samostatnýho, zpěvu nebo maximálně dvou souběžnejch mono signálů – její výhoda je napájení z USB a kvalitní převodníky (tzn. že dobře převádí analogovej signál na digitální), ale postrádá MIDI rozhraní a má jenom dva výstupy = levá a pravá strana ve stereu.

Podobná, ale trochu jinak vybavená zvukovka je i součástí kytarovýho pedálu Line6 Pod X3live – tady je to ale jenom doplněk, hlavní smysl toho pedálu je simulace kytarovejch aparátů a efektů pro živý hraní.

Třetí moje zvukovka je M-Audio Firewire 410, která má čtyři vstupy a 10 separovaných výstupů – používáme ji hlavně při koncertech, umožňuje nám poslat jednotlivý stopy (bicí, basu, samply atd.) do analogovýho mixážního pultu a vyhnout se tak míchání v počítači, který je vzhledem k charakteru digitálního signálu dost ošemetná záležitost a na koncerty nepraktická.

Poslední zvukovku máme ve studiu, firewireovou MOTU Traveler mk2. Ta disponuje 8 vstupy (a 24 výstupy), které se dají rozšiřovat pomocí rozhraní S/PDIF a umožňujou tak nahrát celou kapelu najednou do samostatnejch stop. No, abychom se vrátili na zem – pro začátek samozřejmě stačí něco jednoduchýho – 2 vstupy a 2 výstupy.

MIDI je plus, ale ne nezbytný, protože

W W W.REDWAYMAG.CZ

55

většina MIDI dialogů už se teď odehrává přes USB.

Zakopanej pes je ve zvuku Poslední, co nám chybí, abychom něco slyšeli, je koncový zařízení – nějaký bedny nebo sluchátka. Jestli je někde zakopanej pes, tak to je právě tady. Opravdický referenční bedny, který nelžou a na kterejch uslyšíte každou slabinu vašeho zvuku, stojí ukrutně moc peněz. Ne že by nešlo dělat muziku na bednách od tátova gramofonu a jinejch pofidérních zařízeních (vim, o čem mluvim), ale bude to těžší. To, co vám bude hrát skvěle na jedný aparatuře, může klidně hrát ve sluchátkách úplně blbě. Důležitý je naučit se pomocí různejch kontrolních poslechů, kde přesně vám ty bedny (nebo sluchátka) kecaj – respektive naučit se, jak to má znít, aby to hrálo co nejlíp pokud možno všude. Říká se, že skutečně dobrá nahrávka šlape stejně skvěle na nejlepších bednách jako z nějakýho malinkýho kazeťáčku. Můj kolega Pe.Klo si na referenční poslechy půjčuje auto od jedný naší kámošky, protože tam vždycky zarezonuje jedna špatná frekvence, kterou mu studiový bedny zamlčujou.... A divili byste se, co všechno se dá odhalit poslechem na repráčcích od laptopu nebo z mobilu.

Určitě dostupnější, než jsou dobrý bedny, jsou slušný sluchátka.

Tady hodně záleží na uších, každej vám řekne něco jinýho, ale mně se celkem dost osvědčily AKG K171. Samozřejmě, že i sluchátka potřebujou kontrolní poslechy (třeba míchání zpěvů jenom na sluchátkách bejvá hodně zrádný), ale dobrý sluchátka budou rozhodně dávat věrnější obraz než bedny ve stejný, nebo i trochu vyšší cenový kategorii.

A máma vás bude mít taky radši, když nebude muset poslouchat celej večer váš tučnej beat.

A PŘÍŠTĚ nás čeká software.

nĂĄzor /

TEXT: MAX MANUS FOTO: ARCHIV

Nazi Ĺženy 1D VRXĂžDVQp QHRQDFLVWLFNp VFpQÄŒ QHQt SR ĂĽHQVNĂŞFK KQXWtFK D NROHNWLYHFK DQL YLGX DQL VOHFKX 1H]QDPHQi WR ĂĽH E\ ĂĽHQ\ D GtYN\ PH]L QiFN\ Y\PL]HO\ MHQ QHMVRX RUJDQL]RYiQ\ SRG ĂĽiGQRX RILFLiOQt VWUXNWXURX , MH WRWLĂĽ SRĂŁNRGLOD SROLFHMQt DNFH Ă„3RZHUÂł VpULH ]iWDKĤ QD SÄœHGVWDYLWHOH 16 KQXWt SÄœL NWHUp E\OL ]DWĂžHQL QDSÄœ YtWNRYĂŁWt ĂĽKiÄœL

D WDNp REHFQĂŞ ~SDGHN QHRQDFLVWLFNĂŞFK DNWLYLW 1R D Y QHSRVOHGQt ÄœDGÄŒ VWRMt ]D MHMLFK NRQFHP L KDĂŁWČĜLYRVW NRQNXUHQĂžQt ERM D Y]iMHPQi QHQiYLVW , SÄœHV WHQWR VWDY VL GR WRKRWR SURVWÄœHGt PĤüHPH XGÄŒODW PDORX VRQGX ZaÄ?ĂĄtky ĹženskĂŠho nazi aktivismu se datujĂ­ zhruba do roku 2001. Tehdy Petra KorcovĂĄ, sestra pĹ™ednĂ­ho Ä?eskĂŠho neonacisty Korce znĂĄmĂŠho například pĹŻsobenĂ­m v kapelĂĄch ZĂĄĹĄĹĽ 88 nebo Beowulf, zaklĂĄdĂĄ Svaz Ĺžen. ÄŒinnost organizace, kterou „BĂ­lĂĄ RĹŻĹže“ (oblĂ­benĂ˝ nick KorcovĂŠ) vedla, mĹŻĹžeme do jistĂŠ mĂ­ry vnĂ­mat jako prĹŻkopnickou. Nazi scĂŠna si vĹždy hodnÄ› zaklĂĄdala na svĂŠ chlapĂĄckĂŠ image a v dobÄ› vzniku Svazu nebyla absolutnÄ› přístupnĂĄ jakĂ˝mkoliv pokrokovĂ˝m vlivĹŻm. ÄŒlenky sice ctily konzervativnĂ­ vnĂ­mĂĄnĂ­ Ĺženy jako nÄ›koho, kdo je podřízenĂ˝ muĹži, mĂĄ bĂ˝t doma, rodit a starat

ÄŒlenky Resistance Woman Unity. Ĺ ĂŠfka Michaela DupovĂĄ vpravo.

se o rodinu, coĹž bylo v souladu s pĹ™edstavami nĂĄckĹŻ o „sprĂĄvnĂŠ Ĺženě“, ale vĂ­cemĂŠnÄ› se snaĹžily povýťit tento svĹŻj ĂşdÄ›l na nÄ›co vĂ­c. Ne jej jen pasivnÄ› pĹ™ijmout. Po zaniknutĂ­ Svazu na tento myĹĄlenkovĂ˝ proud navazujĂ­ podobnĂŠ ĹženskĂŠ nazi organizace.

Bez ĂĄrijskĂŠho pĹŻvodu mezi nĂĄs nelez!

Tou nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­ byla zĹ™ejmÄ› RWU (Resistance Women Unity), kterou jste moĹžnĂĄ v souvislosti s akcĂ­ „Power“ zaregistrovali i vy.

NĂĄzev odkazuje na Ăşspěťnou organizaci z USA – a Ä?eskĂĄ RWU byla v poslednĂ­ch letech tĂŠĹž

nejviditelnÄ›jĹĄĂ­ Ĺženskou aktivitou na scĂŠnÄ›. PĹ™es pomÄ›rnÄ› halasnou propagandu vĹĄak Ä?lenskĂŠ jĂĄdro tvoĹ™ilo asi jen osm aktivistek, kterĂŠ se mezi sebou navĂ­c neustĂĄle hĂĄdaly a jejich spory vyvrcholily vylouÄ?enĂ­m zaklĂĄdajĂ­cĂ­ Ä?lenky Ivy MellerovĂŠ za to, Ĺže nebyla schopna doloĹžit svĹŻj ĂĄrijskĂ˝ pĹŻvod. S trochou nadsĂĄzky se dĂĄ říct, Ĺže vzĂĄjemnĂŠ obviĹˆovĂĄnĂ­ a „drbĂĄnĂ­ za zĂĄdy“ je pro vĹĄechny podobnĂŠ ĹženskĂŠ NS kolektivy typickĂŠ.

NemĂĄlo sleÄ?en bylo jejich souÄ?ĂĄstĂ­ vlastnÄ› jen proto, aby se mohly pohybovat v prostĹ™edĂ­ plnĂŠm chlapcĹŻ.

KromÄ› toho se ale RWU snaĹžila i o reĂĄlnĂ˝

NeonacistickĂĄ aktivistka z Prachatic pĂłzuje v bĂ˝valĂŠm koncentraÄ?nĂ­m tĂĄboĹ™e Birkenau...a na dalĹĄĂ­ fotografii Ĺ™eÄ?nĂ­cĂ­ za RWU na neonacistickĂŠ demonstraci.

ÄŒĂ?SLO 2, 2011 | ROÄŒNĂ?K IV

56

Neonacistické aktivistky z okruhu RWU se dobře baví v bývalém koncentračním táboře Osvětim.

Michala Dupová ve společnosti aktivistů Národního odporu.

aktivismus, který většinou spočíval v tom, že členky do vězení posílaly balíčky pro takzvané „Prisoners of War“, tedy z jejich pohledu nespravedlivě odsouzené nácky, oběti systému v rasové válce. Jednou za čas si pak v hloučku s transparentem stouply na nějakou NS demonstraci, několikrát se u toho vyfotily a to pak prezentovaly jako výrazné ženské hnutí.

Svůj vrchol asi děvčata zažila ve chvíli, kdy dostala šanci přečíst několik svých projevů.

Hlavní postavou posledních let byla jednoznačně Michaela Dupová, která stála za zmíněným vyhazovem Ivy Mellerové a po jejím odchodu otevřeně převzala vůdčí roli. Právě po jejím zatčení se organizace RWU v podstatě rozpadla, přičemž se nazi aktivisté stihli ještě naposledy pohádat – z peněz, které poslali švédští neonacisté na právní pomoc pro zatčené, totiž profitovali pouze Michaela Dupová a Patrik Vondrák. Ostatním zbyly jen oči pro pláč.

To jsou zase paradoxy...

RWU však nevznikla z vakua, odštěpila se od další velmi významné organizace Womenside při Národní Alianci. Ta měla poměrně velkou aktivní členskou základnu a dlouhou dobu vyvíjela čilou činnost. Bylo to samozřejmě dáno i tím, že sama Národní Aliance byla v té době velmi aktivní stejně jako celá NS scéna.

Hlavním důvodem rozpadu Womenside byl zásadní rozkol v pohledu na způsob fungování organizace, a tím se dostáváme k druhému významnému proudu ženského NS hnutí.

Ten sice také úplně nezpochybňoval tradiční rozdělení mužských a ženských rolí, ale přeci jen nevnímal ženy pouze jako podřízené mužů. V tomto proudu byl kladen důraz na větší samostatnost, politický aktivismus a emancipaci. Z dnešního pohledu se dá říci, že aktivistky zastávající tato stanoviska byly vlastně feministkami, i když ony samy by toto označení s největší pravděpodobností odmítly,

Významný neonacistický aktivista Dragan „Bajba“ Petrovič (uprostřed) ve společnosti slečen z RWU.

W W W.REDWAYMAG.CZ

protože NS scéna považuje právě feministické myšlenky za krajně nebezpečné. My na tom můžeme velmi dobře demonstrovat další velký paradox neonacismu.

Na závěr by asi bylo dobré dodat, že rozpadem zmíněných spolků rozhodně nekončí éra ženského neonacismu. Jen má podobu osamocených a roztroušených aktivistek, které se ale velmi zodpovědně snaží dostát svému přesvědčení a fanatičností mnohdy předčí i své mužské soukmenovce. Typickým příkladem může být Lada Hartmanová, která po zatčení Petra Fraňka vedla nejznámější neonacistický shop Hatecore. V hnutí nadále působí i spousta starších aktivistek, byť jsou většinou svým zjevem docela nenápadné a snadno byste si je spletli s nějakou mladší úřednicí. Ostatně většina fašistických myšlenek číhá právě tam, kde byste je nejméně čekali.

Okruh neonacistických aktivistů a aktivistek okolo Petra Mišáka a Martina Fraňka.

57

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ