RedWay 4/IV. by RedWay magazine

ROZHOVOR

Republic of Two SMART BOX

Lesk a bída brigád SOUTĚŽ

Quiksilver

celostátní školní časopis číslo 4, 2012 | ročník IV | zdarma | www.redwaymag.cz

TÉMA: OKO

TÉMA:

redway redway redway /

Ahoj holky, čau kluci, Co je na obálce? Airbrushová malba. Předlohou jí byla fotografie 2500× zvětšeného detailu oka mouchy octomilky z rodu Drosophila. Oko právě této drobné mušky jsme vybrali proto, že je prý jedním z vůbec nejdokonaleji uspořádaných schémat v přírodě. Podobné fotky asi znáte, dají se pořídit elektronovým mikroskopem – špičkový, světově proslulý Magellan se vyrábí dokonce u nás v Brně. Originální snímky z mikroskopu jsou ale černobílé a teprve dodatečně se upravují ve photoshopu, přičemž barvy vůbec neodpovídají skutečnosti. Jsou vybírány tak, aby k sobě ladily, „aby to vypadalo“. Celek potom připomíná obraz abstraktního malíře. Pár slov o autorovi: Josef Baiger je vyučený truhlář a momentálně sedí v příbramské věznici. Jeho seznámení s RedWayem proběhlo přes Pastu, který se zúčastnil projektu Věznice: Místo pro umění. O tom se poslední dobou hodně psalo – třicet výtvarných umělců a třicet odsouzených utvořilo dvojice, které pak pracovaly na vlastním výtvarném díle. Výsledky byly vystaveny ve známé pražské galerii DOX, odkud se výstava přesunuje do Moravské galerie v Brně. Smysl projektu nejlépe dokládají Josefova slova: „Začalo mě to bavit, venku jsem tetoval, kérky si i sám navrhuju. Spolupráce s Pastou ve mně probudila sen, že bych si na svobodě otevřel tetovací salón.“ Po skončení výstavy Pasta s Josefem kontakt nepřerušil. Dál si dopisujou, Pasta mu posílá výtvarné potřeby. Nakonec mu – na důkaz přátelské důvěry – nabídl, jestli nechce namalovat obálku tohoto čísla. Myslím, že minimálně v Česku jsme první časopis, který něco takového uskutečnil.

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 4, ročník 4 zdarma toto číslo vyšlo v lednu 2012 titulní strana: Josef Baiger adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz graﬁcký design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editoři Kateřina Linhartová, Joachim Dvořák odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Marhlad, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Tomáš Znamenáček, Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Rádio1), Mirka Papežová (AK Tomáš Rašovský) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Laura Heiselová, David Popelář, Radim Lisa, David Dolenský, Ondra Mašek, Iva Antošová, Jakub Hajný marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz

Mějte se fajn, Martina Overstreet, šéfredaktorka

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Zdravé Srdce 2007, o.s. Popůvky 394 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAYMAG.CZ

REDWAY 4/2012

téma: Oko 6—9 POP Badzone.cz uvádí: Pipes and Pints hodnotí The Colorblinds Antitip: Simon Barker (SIX), Punk´s Dead

Smysly: LaChapelle, BBC Sounds of 2012, Rodiče vítáni BU2R 4 SK8: Jiří Švorc 10 — 2 2

T É M A O KO

Představte si oko jako fotoaparát Ray Ban Otto Wichterle, známka punku Komiks Nikkarin Slavné brýle a jejich nositelé 23 SOUTĚŽ Vyhraj s Quiksilver 24 —29

ROZHOVOR

Republic of Two

kluci s kytarkama 3 0 — 41

S M A RT B O X

Finance a právo Akta X všedního dne Lesk a bída brigád Anketa: Co vám vadí na mladší/starší generaci? Něco o antikoncepci Příběh značek Vařte s Filipem! 42—46

ROZHOVOR

Kamil Kotucz, snowkiting 4 7 — 51 ACTIVE Snowkayaking

Kámen úrazu na lyžích a snowboardu, 2. část Horsefeathers Pleasure Jam 52—53

TECHNOLOGIE

DIY or die! Ableton živě Seriál o dělání hudby na počítači pro úplný začátečníky 54 —56

NÁ Z O R

Soumrak bílého muže, kapitola 1 a 2

NEMÁTE PO RUCE VŠECHNA ČÍSLA ČASOPISU? SOUTĚŽÍTE A ZAJÍMÁ VÁS, JESTLI JSTE VYHRÁLI?

NAVŠTIVTE NÁŠ WEB

WWW.REDWAYMAG.CZ Prolistujte všechna čísla RedWaye stránku po stránce! V sekci Soutěže najdete jména výherců vždy s předstihem!

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Grafi k Martin Svoboda dvakrát vystavoval v Berlíně na kolektivních výstavách Burned Ink a Nola Pearls. Taky projevil velkou odvahu a přijal pozvání na pražskou Pecha Kucha Night, kde v šesti minutách a čtyřiceti vteřinách představil publiku složenému z umělců, designérů, architektů a podobné sebranky svou práci. Pecha Kucha Night se tváří jako nevinný projekt, v podstatě však jde o novodobé gladiátorské hry, které vymysleli Japonci. (Krutá rasa.) funkfu.net

Artdirector Pasta Oner vstoupil do světa oficiálního umění. Jeho samostatná výstava Peep Show v pražské Chemistry Gallery trhala rekordy v návštěvnosti, což je v době, kdy nikdo nikam nechodí, skoro zázrak. Šéfredaktorka dost nelibě nesla, že většina obrazů byla už v den vernisáže označena puntíkem „zamluveno, prodáno“. Naštěstí i na ni něco zbylo. pastaoner.cz

Redaktor Pepe Švejda nás v polovině roku opustil a odjel na jeden semestr studovat komunikaci na dánskou univerzitu v Roskilde. Občas zajel do Kodaně navštívit naši redaktorku Kateřinu Písačkovou, která tam studuje zase něco jinýho. Ve volných chvílích si spolu stavěli z lega. bstrds.cz Fotograf Tomáš Třeštík, oblíbenec české pobočky adidas Originals, cvaknul na sklonku roku jubilejní třístou fotku pro svůj projekt Balkón. Tento projekt spočívá v tom, že Tomáš fotí na balkóně návštěvníky, kteří mu za rok projdou bytem a přilehlým ateliérem. Vzhledem k tomu, že nefotí všechny, ale jen ty krásné, si ani nechceme představovat, jaký je u něj provoz. Počet v ateliéru vzniklých, realizovaných a zaplacených velkých reklam: 20. tomastrestik.com

Šéfredaktorka a Michal Nanoru (syn doktora House a odborný poradce RedWaye) si stále ještě nedali zarámovat diplom od Památníku národního písemnictví, který jejich publikaci Zde jsou psi vybral za druhou nejkrásnější českou knihu roku 2010. To znamená, že Psi jsou teď jako součást kulturního dědictví uloženi ve Strahovském klášteře hned vedle desek Helenky Vondráčkové. bu2r.cz/2010

Redaktor a reportér Kay Buriánek, který se RedWayem každý měsíc ohání i v České televizi v pořadu Musicblok, vydal se svou kapelou Sunshine další desku. To by snad ani nestálo za zmínku, nebýt oprávněného předpokladu, že ta letos posbírá všechny hudební ceny, co jich jenom je. sunshinetrash.com

Příležitostní spolupracovníci, fanoušci RedWaye a naši kamarádi Vymítač 518 a hudební publicista Karel Veselý trhli rekord s Kmeny, průvodcem současných městských subkultur. Náklad této objemné bible, která má tři záložky jako skutečná Bible, byl rozebrán v podstatě během jednoho týdne. Chystá se dotisk a my gratulujeme. bu2r.cz/2011

Nedostižný Hugo Toxxx pro vás celý rok připravoval lišáckou rubriku This und Diss. Kromě toho založil hudební uskupení a zároveň label s názvem Hypno 808, u něhož si hned vydal CD Legální drogy. Masterovalo se v newyorském Sterlingu a následně odpálilo Hugovy fanoušky na Mars. Hugo ale bude, stejně jako Kay, sklízet plody své práce až v tomto roce. facebook.com/hugo.fanpage

Sochařka, výtvarnice, pedagožka a naše ilustrátorka Marie Hladíková považuje za nejlepší projekt uplynulého roku svoje přežití. (O její dobrodružné výpravě na Island jsme vás podrobně informovali v minulém čísle.) marhlad.com

Nejvyšší šéf a duchovní otec RedWaye, prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC, zachraňoval i v roce 2011 životy našich nezodpovědných spoluobčanů, kteří si nedbajíce na zdravou životosprávu uhnali infarkt nebo jinou srdeční chorobu. Mimochodem nikdo z nás nevěděl, co je to to „FESC“, co má za jménem. Když jsme se ho ptali, vždycky mávl rukou, že nic. Šéfredaktorka však investigativně vyšetřila, že je to čestný titul pro zakládajícího člena Evropské kardiologické společnosti. cs.wikipedia.org/wiki/Michael_Aschermann

pop /

foto: Profimedia.cz

Vaše nejoblíbenější kniha?

Will Smith, herec

Nicole Kidman, herečka

Stephen King, spisovatel

Alchymista od Paula Coelha. Dopručuju! Kupte si to, nebo někde půjčte, je to inspirativní příběh.

Dobře, přiznám se. Letopisy Narnie. I když jinak nejsem žádná velká čtenářka, přečetla jsem všechny díly.

Jednou z mých nejoblíbenějších knih, ke kterým se čas od času vracím, je Pán much od Williama Goldinga. Mám rád horory.

The Colorblinds bandzone.cz/thecolorblinds

uvádí Vojta Kalina z Pipes and Pints hodnotí The Colorblinds, kteří jsou na kytarové scéně teprve nováčky. Chválí je, ale jako předkapelu by si je nevzal. Proč? TEXT A FOTO: BANDZONE.CZ

Vojta Kalina bandzone.cz/pipesandpints Pochází: z Prahy Last Release: Pipes and Pints – Until We Die (2009) Největší pecka: Na třísky rozlámaný skotský dudy po letních festivalech 2011. Detail: Člověk, který založil punkrockovou kapelu s dudama, který dal i do názvu, a teprve v tu chvíli se na ně začal učit hrát. Na pódiu má rudo před očima a mezi koncerty vydatlí na svém laptopu turné pro zbytek roku.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

Pocházejí: z Prahy Last Release: EP 2011 Největší pecka: Just Say It Detail: Věkový průměr The Colorblinds je 14 let, zpěvák Adam je synem Vladimíra Mišíka, legendy českého rocku. Indie-rocková kapela s ojedinělou energií a výrazem vznikla teprve v červnu 2010, ale už vydala první album a obsadila 2. místo v českém fi nále celosvětové soutěže Emergenza.

Hodnocení Honzy Kaliny: Tahle kapela by pro mě byla zjevením, i kdyby těm klukům bylo dvacet pět, natož když jsem se dozvěděl, že některým z nich ještě nebylo ani patnáct. V muzice je znát, jak se svým nástrojům věnují a umí je zapojit do celku tak, aby vznikl opravdový song se vším, co k němu patří. Písničky, které jsem si měl možnost na Bandzone.cz pustit, se dobře poslouchají, hezky plynou, gradace tam, kde má být, žádná přehnaná sóla, angličtina v pohodě, zajímavé rify a musím vypíchnout zpěv. Emotivně naléhavý, ale i srdcově jemný s důrazem v těch správných momentech a neuvěřitelně spontánní. Pódiového projevu se kluci také nebojí a to je dobře. Líbí se mi i jejich přístup k nezbytné organizační stránce věci. Nestydí se využít každé příležitosti, která se jim naskytne, a co víc, jsou za ni vděční a dokážou ji využít ve prospěch celé kapely.

Na turné s Pipes and Pints bych je přesto nevzal. Bylo by to dramaturgicky špatně pro obě kapely i fanoušky. Až se ale někdo bude shánět po předskokanovi u vhodnějšího žánru, určitě je doporučím. Už teď si to kluci vydřeli, zaslouží si popíchnout v dalším vývoji a návštěvníci jejich koncertu to jistě dokážou ocenit.

Muse

Niki & The Dove

Assassin

The Drummer

Baví mě na nich jejich zajímavý pojetí. Hlas zpěváka dodává hudbě zvláštní nádech, líbí se mi, jak zpívá s hlubokým prožitkem. Kytary, bicí a všechno přidává na dokonalosti. ZŮZA, 16 LET, LITVÍNOV

Hoďte dohromady Kate Bush a Santigold a vypadne vám Niki & The Dove, elektropop ze Švédska – jiskřivej, plnokrevnej, zábavnej. Zpěvačka je nejen krásná, ale má i hlas a všechno, jak se patří. Takže trochu života do toho umírání, zde je hudba budoucnosti!

Thieves in Streets

(OVER)

Rogation Alternative rock/posthc z Bílovce. Líbí se mi jejich kombinace zpěvů a screamu, silný refrén a nejprotivnější kytara. Tihle kluci (bandzone. cz/thievesinstreets) se nehoní za modernou ani breakdowny a umí dělat opravdu dobré písničky. WAGHISS, 19 LET, BÍLOVEC

The Roots Undun Roots vydali na konci loňskýho roku svou jedenáctou řadovku. Pro mě deska roku – koncepční album, který vypráví příběh týpka, co se nenarodil jako zločinec, ale nakonec tak skončil. Křehká a trochu smutná atmosféra, skvělý bicí a vrcholný muzikantství.

Ben Cristovao

(RADIM)

College feat. Electric Youth

Put In On Me Na tomhle songu zrovna teď nejvíc visím. Nejvíc se mi na něm líbí ten začátek, pak je tam super refrén se skvělým beatem. Jinak má Ben i další super songy, světová úroveň. :) ADÉLA, 18 LET, LASENICE

Designer Drugs

Simon Barker (SIX): Punk’s Dead DIVUS, 2011

Punk je mrtvej, to každej ví. Po třiceti letech nám tu vylezl ze skříně jistýho Sixe kostlivec ve formě knihy plný starých fotek londýnských pankáčů z doby, kdy je ještě svět neznal. Punk zachycenej ještě předtim, než to byl punk – to už je fakt punk. Mrtvější než obvykle. Sid Vicious, Nico, Siouxsie Sioux, Billy Idol, Steve Strange, Poly Styrene, Jane Suck... Nedělám si srandu, takhle si ty lidi řikali, a kdo z nich není dneska mrtvej, je aspoň starej a tlustej. GUEST

Dead Meat feat. All Leather

A Real Hero Vybírám ze soundtracku k povedenýmu ﬁlmu Drive od dánskýho režiséra N. W. Refna. Příjemně znějící skladbu dal dohromady David Grellier aka College společně s duem Electronic Youth a podobně jako celý ﬁlm, i tenhle track si přiznaně ujíždí na vlně osmdesátek, což má svý synthpopový kouzlo a elektronickou energii. (PP)

Nejzajímavější mi na tom asi přijde kombinace elektra a uřvanýho hlasu Justina Pearsona, který tomu dáva úplně jinačí rozměr. MARTIN, 17, PRAHA

Royal Republic Tommy-Gun Písnička, u který vám ukápne slina, a jestli si to pustíte i s klipem, budete potřebovat bryndák. JANKA, 18 LET, PRAHAE

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

Birdman Y. U. MAD ft. Nicki Minaj, Lil Wayne Birdmana, majitele YMCMB (Young Money & Cash Money Billionaires entertainment) a pátého nejbohatšího rapera na světě (110 mil. $) moc nemusim. Koho ale miluju, je Nicky Minaj. Kdekoliv se tahle holka objevi, tak je to hit! Novodobá Missy Elliot, geniální ﬂow a hlas, maximální styl. Je hodně málo interpretů v byznysu, který s ní ještě nedělali...she is female Weezy! So, that‘s Y. U. MAD! Celé to korunuje Lil Wayne aka Weezy, který je stále šílenější. Nedávno se objevil na zápase NBA v první VIP řadě ve snowboardových botách od Burtonu, ten kluk má holt styl. (PASTA) ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAYMAG.CZ

smysly /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

KNIHA

VÝSTAVA

Rodiče vítáni

Tak pravil LaChapelle

TOMÁŠ FEŘTEK YINACHI 2011

7.12. 2011–26. 2. 2012 GALERIE RUDOLFINUM, PRAHA

Tento praktický návod, jak usmířit vaše rodiče s vašimi učiteli, jsem nejdřív nepovažovala za hodný mé pozornosti. Natož vaší! Ale pak jsem si to jednou ráno vzala do vany a začetla se tak, že jsem si musela dvakrát připouštět horkou vodu. Víte třeba, že rodiče a učitelé mají ze sebe navzájem strach? Tušíte, co od sebe očekávají a co jeden na druhýho rádi svádějí? A jak by spolu (a s váma) měli komunikovat, aby to k něčemu vypadalo? Že nevíte, proč by vás to mělo zajímat? No přece protože „you‘ve got to know your enemy“, jak zpívá Zack de la Rocha z RATM. Kromě toho je to vtipně udělaný (nejlepší jsou hlášky kreslených matek a učitelek) a Tomáš Feřtek, co to napsal, není žádnej blbec. Ukázky najdete na www.rodicevitani.cz v rubrice Pro rodiče.

HUDBA

Bože, je tady snad někdo, kdo na tom ještě nebyl?! Na konci roku to vypadalo, že kdo to neviděl, je buď mrtvej, nebo „neví“ (což je v podstatě to samý, že jo), takovej se kolem toho strhnul na FB a vůbec mezi lidma hype... Tak jasně, všichni byli zvědavý, co zná tenhle chlápek za kouzla, že se od něj nechali portrétovat Alicia Keys, Courtney Love, Angelina „Hezká“ nebo ten starej pes Tom Jones, kterej je jinak na mladý hošany s foťákama dost háklivej. Velkou důvěru mu daly (a dobře udělaly) i Christina Aguilera, Amy Winehouse, Gwen Stefani nebo Avril Lavigne – dovolily mu, aby režíroval jejich klipy. A v mým oblíbeným Rudolfi nu teďka vystavujou jeho fotky, který jsou a) v nejlepším slova smyslu skvělej pop, b) kritikou popu, c) bojem za světovej mír.

FILM

BBC Sounds of 2012

Shine A Light

ANEB CO SE BUDE LETOS POSLOUCHAT?

ROLLING STONES 2008, REŽIE MARTIN SCORSESE

Rapper A$AP Rocky a rapperka Azeailia Banks, oba z Harlemu. MC Dot Rotten, grime z Londýna. Dry The River, britská kytarovka s norským zpěvákem. Flux Pavilion (jo jo, to je von, autor toho slavnýho bangeru Bass Cannon) a Skrillex (jo jo, to je von, satanic-gay-midget-girl), oba dubstep samozřejmě. Frank Ocean, písničkář a rapper z New Orleans. Friends z Brooklynu, pět hipsterů, z toho dvě holky. Jamie N Commons – blues, folk, soul, jinak o něm nikdo nic neví. Lianne La Havas, černá holka z Londýna, možná nová Mary J. Blige. Michael Kiwanuka, soul, severní Londýn. Niki & The Dove, elektropopina s trochou skandinávského mysticismu, jak praví newmusic.cz. Bílá bluesová písničkářka Ren Harvieu z Anglie. Indie popaři Spector a holky Stooshe (asi nový Spice Girls, nebo co). Podmínkou pro uvedení v BBC Sound je, že umělci nesmějí mít vydané album, singl zařazený v britské TOP 20 a nesmějí být známí z fi nále televizních soutěží typu X Factor.

Nedávno u nás vyšla tlustá kniha vzpomínek Keitha Richardse nazvaná Život. Je tak dobrá, že lidi, co ji četli, začali na Facebooku postovat Rolling Stones videa a na mejdanech si vyprávět všechny ty historky, jak chudý a špatně živený Keith potkal bohatého Micka Jaggera s deskama v podpaždí (to se tenkrát, když ještě nebyly trička s kapelama, tak dělalo – vinyl nebyl jen nosičem zvuku, ale i módním doplňkem), jak spolu kamarádili, hádali se a dvacet let na sebe nepromluvili, jak umřel Brian Jones, kterýho vlastně neměli vůbec rádi, nebo jak se Keithova žena Pat zbláznila z drog. Taky jsem to četla, taky jsem tím prošla – ve tři ráno jsem si na YouTube pouštěla Sympathy For The Devil a Angie a koukala na tu kapelu úplně jinýma očima. Film, ve kterým není jedinej střih delší než 8 vteřin, a mimo jiné v něm hrajou Christina Aguilera a Bruce Willis, tomu dodal ještě o rozměr navíc.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

pop / BU2R

SK8

Jiří Švorc: „Fotka vznikla těsně před tím, než demonstranti prorazili policejní zátarasy a vnikli do areálu hotelu Forum, kde probíhalo zasedání MMF. Pak nastal zmatek, policie nás zase vytlačovala ven. Všechno jsem fotil, a když policajti mlátili demonstranty, srdcem jsem byl s punkerama. Tenkrát jsem už řadu let jezdil na skejtu a horšího nepřítele než policajta nebo skinheada nebylo.“ Jiří Švorc (*1978, Praha) Vystudoval Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě. Původně se chtěl stát válečným fotografem, dnes se živí reklamní a publicistickou tvorbou. V 90. letech se stal jedním z prvních fotografů české skejtové scény. Fotil na prvních ročnících Mystic SK8 Cupu a pro časopisy Board a Free Magazine. Jeho pohotový reportážní styl a cit pro situaci mu brzy zajistily místo mezi nejlepšími. „Na závodech jsem vždycky radši fotil tu atmosféru, než jak někdo dělá triky.“

Praha, Zasedání Mezinárodního měnového fondu, 2000, foto Jiří Švorc

BU2R je český projekt na podporu městské kultury. Vše, co se později stává tzv. většinovou kulturou nebo uměním, totiž přichází zdola. Ze sklepa, z ulice, ze subkultury... Všechny dosavadní projekty BU2R sledujte na www.bu2r.cz, podpora skejtové scény je nejnovějším z nich.

Více na www.jirisvorc.com.

W W W.REDWAYMAG.CZ

téma /

ILUSTRACE: JOSEF BAIGER

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET ZDROJ: MICHAEL TŘEŠTÍK, UMĚNÍ VNÍMAT UMĚNÍ (2011) FOTO: ARCHIV

VIDÍME/

/PŘEDSTAV

TE SI OKO JA KO FOTOAPARÁT Chtělaa jseem článnek.. Nee o tom m, z čehoo see skláádá okoo, co děláá pigm menttová buňkaa a že hllavoonoožcci mají okoo komoroové, alee o tom, jaak my lidi vidím me.. Jaak oko přijjím má obrazyy našeeho světaa, co se př ittom m dějee v mozku a pr oč je výsleedeek prr ávvě taakovv ý, prooč nevvidíímee třř eba jako mouchha nebbo pee s. Různí fr ajjeřř i a frajjerr k y (včet něě mě) too zkoušeeli psáát a všelijakk see u tooho krooutili a potili.. Neebylaa to žáddná sraandaa a nakooneec jssem to s tejjněě všechno v yhoddila. Paak see přiblížžil teerm mín vyydáání č assopissu a já jsem v totállníí paanicce pořáád nevěddělaa, co s tím m. A ž mě, jako už tollikkráát, z achhránnilaa nááhodaa.

Od Vánoc mi ležela u postele knížka Umění vnímat umění. Napsal ji pan Třeštík, táta našeho fotografa Tomáše, a představte si, jaký bylo moje překvapení, když jsem ji jednou večer otevřela a zjistila, že se v několika prvních kapitolách zcela neuvěřitelně věnuje právě tomu, co nám žádnej vědec nebyl schopen srozumitelně vysvětlit: Jak probíhá proces vidění ve spolupráci oko-mozek-vědomí. Popral se s tím skvěle a já vám to teď s jeho laskavým svolením převyprávím. Jo, a tu jeho knížku vřele doporučuju – jestli teda náhodou potřebujete vědět, jak přistoupit k libovolnému obrazu na stěně galerie, jak se na něj dívat a co od něj (a hlavně od sebe)

v tu chvíli očekávat. Je psaná partyzánským jazykem a určitě vám dá víc než celý Dějiny umění od Pijoana. Ale to jen tak na okraj, teď už si představte oko jako foťák...

Co to umí Oko je něco jako širokoúhlý objektiv, který ale ostré vidění umožňuje jenom ve středu zorného pole. Směrem ke krajům ostrosti prudce ubývá, až vidíme jen rozostřené barevné skvrny, jejichž smysl si musíme domýšlet. K ostrému vidění je oko potřeba zaostřit. Zdravé oko je schopné zaostřovat od několika centimetrů do šesti metrů. Všechny větší vzdálenosti už jsou v režimu „zaostření na nekonečno“. Výhoda foťáku-oka je v tom, že když zaostřujeme, někde uvnitř sebe víme, jestli máme zaostřeno na blízko nebo na dálku, jestli se díváme na malý předmět zblízka nebo na velký předmět zdálky. Ve vzdálenosti „blízko nás“ prostě víme, jak je co daleko, což nám pomáhá v prostorové orientaci, tedy ve schopnosti uhnout, nenarazit apod.

P ROČ VID D Í ME ČER R VEN N OU U B A RVV U? Když během vývoje přešli savci na noční život, přišli o dva fotopigmenty, což znamenalo, že dokázali rozeznat modrou od zelené, ale už ne zelenou od červené. Primáti žijící v denním režimu a živící se rostlinnou stravou museli později vidění červené barvy znovu „vynalézt“, protože většina zralých plodů je červených a v pralese jsou červené i mladé listy, které obsahují méně toxinů a více živin. Ze stejného důvodu bylo vnímání červené barvy důležité i pro lidský druh, avšak „zaplatili“ jsme za něj snížením schopnosti vidět ve tmě. Ne všichni savci jsou na tom stejně – takový býk rozdíl mezi červenou a zelenou nevidí, a domněnka, že při koridě jej červená barva dráždí, je nesmysl.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

M. C. Escher, Metamorphosis II (1938-1940) Dílo nizozemského umělce Eschera, který si uměl s lidským viděním pěkně pohrát, je dost široké, aby pokrylo všechny stěny místnosti a potom se smyčkou vrátilo zpět do sebe.

Stejně jako foťák se musí naše oko vyrovnat i s kontrasty jasu a je třeba říct, že v této disciplíně suverénně vyhrává. Světlo, které se odráží od bílého lesklého povrchu, může mít oproti černému matnému až miliónkrát větší intenzitu. Tak velké rozpětí oko sice není schopno plynule vnímat, přesto se umí samo nastavit tak, aby dodalo mozku informace zároveň o celku i o detailu, a to dokonce i v případě, kdy jsou rozdíly v jejich jasu obrovské.

Jak oko zjednodušuje. Pokus s kuřaty. Každý foťák má software, ale to, co se děje za „objektivem“ oka, se od něj podstatně liší. Žádný foťák totiž nikdy nemusel bojovat o přežití. Pro každého živočicha je ze všeho nejdůležitější zachytit pohyb, protože pohyb znamená děj. A děj je to, co živočicha může ohrozit. Dokud se medvěd v křoví nehýbe, je to dobré, ale jakmile se dá do pohybu, je zle. Proto se oko vyvinulo tak, aby zůstalo extrémně citlivé na pohyb i mimo střed zorného pole, tedy tam, kde už je všechno úplně rozmazané. Od chvíle, co je ráno otevřeme, nám oči přinášejí nesmírné množství informací, které se navíc

nepřetržitě mění. Aby bylo naše vidění úspěšné, aby vůbec stačilo tolik informací zpracovávat, využívá několika forem zjednodušení. Podstatným zjednodušením například je, že oko vnímá víc poměry a vztahy mezi viděnými věcmi než jejich absolutní hodnoty. Co se tím myslí, vysvětluje dobře experiment na kuřatech: Vědci mezi kuřata položili dva papíry. Bílý a světle šedý. Na světle šedý jim sypali zrní tak dlouho, dokud se kuřata nenaučila, kde zrní hledat. Pak vědci bílý papír dali pryč a nahradili ho tmavě šedým. Od té chvíle nechala kuřata světle šedý papír bez povšimnutí a zrní hledala na tmavě šedém papíře. Nenaučila se totiž, že zrní je na světle šedém papíře, ale naučila se, že zrní je na tmavším papíře, a tam jej také po výměně hledala. Lidské oko pracuje stejně. Nereaguje na intenzitu, ale na rozdíly mezi intenzitami. Je to obrana proti neustále se měnícím světelným podmínkám. Kdybychom si představu o světě dělali podle absolutních neměnných hodnot, museli bychom ji buď každou chvilku měnit, nebo bychom světu přestali rozumět (a zbláznili bychom se). Jiným zjednodušením je, že naše vidění je schopno sestavit z řady dílčích informací

jednu obecně platnou (konstantní). Například z několika pohledů na stůl víme, jak stůl vypadá, a pak se můžeme pohybovat a svítit, jak chceme, ale naše vidění už nebude informaci o tom, jak stůl vypadá, znovu sestavovat. Prostě tam dosadí utvořenou konstantu. Když kočka vběhne ze slunce do šera, víme, že má pořád stejně zrzavou srst, a běží-li z dálky směrem k nám, víme, že se nezvětšuje, ale že je pořád stejně veliká. Její velikost a barva jsou pro nás konstatní, obecně platné.

Vidíme hlavně to, co chceme vidět. A chceme vidět hlavně to, co známe. Věnujte prosím pozornost tomuto neuvěřitelnému tvrzení, které jsem si přečetla někde na netu a zdálo se mi dost přitažené za vlasy (stejně tak mému kolegovi Ondřeji Formánkovi): „Indiáni očekávající na základě proroctví příchod Kryštofa Kolumba jeho lodě na hladině oceánu prostě neviděli. Tvar lodí neodpovídal ničemu z toho, co znali. Proto je jejich mozek do vykreslovaného obrazu skutečnosti nezačlenil. Lodě uviděli teprve tehdy, když si všimli záhadných vlnek nedaleko pobřeží a začali nad nimi přemýšlet.“

S VĚTÉLKUJÍCÍ M O Č Stejně jako je pro lidoopy důležité vidět červenou, je pro jiná zvířata důležité vidět UV světlo. Díky němu vidí někteří hlodavci a ptáci moč na větší vzdálenost, než ji cítí. Myš se tak může vyhnout střetu s protivníkem, protože bezpečně pozná jeho označkované teritorium. Bohužel pro myši, stejně tak toho využívají draví ptáci: podle stop po moči poznají, kde se myši vyskytují, a můžou si pohodlně počkat na úlovek.

W W W.REDWAYMAG.CZ

téma /

Je to vůbec možné? Zamysleme se nad slovem iluze. Iluze je falešná představa, zkreslený vjem – zkrátka klam. Vzniká tak, že oko ve spolupráci s mozkem vyhodnotí to, co máme před sebou, způsobem, který neodpovídá skutečnosti ověřitelné jinými smysly (sluchem, hmatem atd.). Nebo to vyhodnotí způsobem, který se při novém pohledu změní v jiný způsob. To jsou třeba známé kresby, ve kterých můžeme vidět buď hlavu kachny, nebo králíka; stařenu v šátku, nebo mladou dívku se závojem. Tyto kresby dokazují, že iluze má jedno pravidlo: buď je, nebo není. Buď kachnu vidíme, nebo nevidíme, nemůžeme ji ale vidět „jen trochu“. Iluze nemůže být částečná. To je důležité. Zopakujme si teď, že oko vše zjednodušuje, jak jen umí, ještě dřív, než o tom pošle informace do mozku. I tak je těch vjemů příliš mnoho na to, abychom na všechny dokázali reagovat. Proto mozek to nekonečné množství informací nejprve přetřídí a vyhodnotí, teprve pak je pustí do našeho vědomí a teprve pak vědomí vybere ty, na které budeme reagovat – obranou, útokem, útěkem... Co se při tom třídění ve skutečnosti děje, se zkoumá dost těžko. Jedna z možných variant je tato: Prvním krokem je zaměření pohledu na nejdůležitější část zorného pole, tedy „pohled správným směrem“. Druhým krokem je seskupování vjemů, které spolu nějak souvisejí. Takže nejdřív se od ostatních vydělí prvky, které se pohybují. Pak se pospojují ty, které se pohybují stejným směrem. Pokud to nedá dohromady medvěda vztekle vyrážejícího z houští, postupuje spojování dál a je logické, že se tak děje na základě našich předchozích vizuálních zkušeností, tedy toho, co jsme už někdy předtím viděli. Co se ale děje, když uvidíme něco, co jsme ještě neviděli?

Pozor, teď se možná vysvětlí to s těmi Indiány! To, co se nepodaří smysluplně seskupit, zrak vyhodnotí jako neuspořádatelné nebo nepodstatné. Chová se totiž ekonomicky, chce rychle porozumět informaci, a když to nejde, odloží ji jako nedůležitou „do pozadí“. Mozek usoudí, že na takovou informaci není potřeba reagovat či ji nějak do hloubky zkoumat, a udělá ji pro nás v podstatě neviditelnou. Nebo to vyřeší ještě jinak: Řekli jsme si, že naše vidění předpokládá, že prvky, které jsou si blíž, k sobě patří pravděpodobně víc než prvky vzdálené. Stejné je to s prvky podobnými tvarem, barvou nebo velikostí. Vidění taky očekává, že načaté linie mají pokračování a tvary bývají obvykle uzavřené, a ne otevřené, proto je automaticky doplňuje. Když vidíme psí hlavu vykukující zpoza rohu, mozek si umí „dokreslit“ i zbytek těla, které vidět není. Mozek vůbec všechno dotváří tak, aby z toho byla logická informace, a pokud je to nutné, klidně si nějakou odpověď „vymyslí“, než aby nám nedal žádnou. Když vidíme něco nezřetelně, vidíme to vždy jako něco – jako hromadu klád, jako myš, jako chlapa s klackem – ale nikdy jako nezřetelné nic. Proto vystrašení lidé v každém stínu skutečně vidí „chlapa s klackem“. Nenamlouvají si to, jejich vidění jim ho skutečně předkládá. A co asi tak předložilo oko ve spolupráci s mozkem Indiánům, kteří poprvé v životě hleděli na lodě? Podivné skály? Mraky? Vlny? Obrovské mořské tvory na obzoru? Je to možné, co myslíte? A pokud ano, co to znamená pro nás? Pro tebe, pro mě...?

Tohle jste už asi viděli... Obličeje, nebo váza?

Příklady optických klamů

Můžete vidět buď kachnu, nebo králíka. Ale ani jedno z toho „jen trochu“.

Kolik má ten chudák slon vlastně nohou?

Mladá dívka se závojem, nebo stařena v šátku? Iluze buď je, nebo není. Nemůže být částečná.

U V SVĚTLL O OČIM M A HM M YZU UV světlo vidí i hmyz. Skladba barev se v něm najednou jeví úplně jinak. Pod UV světlem má například spousta bílých květin na okvětních listech složité vzory, které hmyz upozorňují na přítomnost potravy. Kromě toho hmyz vnímá i polarizované světlo – pozná polohu slunce, i když je schované za mrakem, takže se jím může dál řídit při orientaci a nezabloudí. Na rozdíl od nás však nevidí moc ostře. Všechno je sice v barvách jak na LSD tripu, ale jen v mozaikovitých obrazcích.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

téma /

TEXT: HANNAH SALEH FOTO: ARCHIV

Ray Ban, to je ikonická značka, pod kterou si všichni představí dva nesmrtelné modely brýlí: Aviator a Wayfarer. A samozřejmě i jejich povedené a nepovedené kopie. Před pár lety si je mladí Češi neskutečně oblíbili a hodně tomu napomohl i fakt, že na tržnici a v obchodech byly k sehnání za pár kaček. Měl je vážně každý. Mě dokonce napadlo udělat Wayfarer party – každý na ni přijde ve svých fejkových barevných raybankách a může si je vyměňovat s ostatními. Ale než jsem ji uskutečnila, všichni se jich docela přejedli. Vyfotit se v nich na svůj blog je teď už docela passé. Než se ale raybany a jejich kopie odeberou na nějaký čas do věčných (brý)lovišť, co si takhle vlastně říct něco o tom, jak vznikly, aby se za pár let mohly vrátit v plné a uvědomělé parádě? Příběh brýlí značky Ray Ban je v zásadě dost identický s příběhy jiných designových ikon. Teď jak se pozná „designová ikona“: Když je design tak revoluční, funkční a cool (prostě dokonalý), že ho není potřeba měnit aspoň po dobu padesáti let. To je například skleněná láhev Coca-Cola. Nebo zapalovač Zippo. Nebo jídelní židle Thonet no. 14. Nebo džíny Levi‘s model 501 (na knoflíky místo zipu). Nebo právě Ray Ban Aviator a Wayfarer. Vše začalo tím, že si poručík John A. Macready postěžoval majitelům firmy Bausch & Lomb, jež se specializovala na výrobu brýlových čoček, že mu let balónem nenávratně poškodil zrak. Když k tomu přičtete zpovykané piloty a příslušníky námořnictva, kteří nechtěli nosit tehdejší modely slunečních brýlí, protože příliš přiléhaly k obličeji, čímž vznikal nehezký přechod mezi opálenou a neopálenou kůží, vyjde vám, že model Aviator nemohl nevzniknout – to se psal rok 1936. Brýle s kovovými obroučkami a zelenými sklíčky, co nepropustí ultrafialové ani infračervené záření a hlavně dobře padnou a nikdo s nimi nemá hloupě vypadající opálené kruhy kolem očí, dostaly do názvu slovní hříčku: Ray Ban přece neznamená nic jiného než „zákaz paprsků“. Když si je během návštěvy Filipín

v roce 1942 nasadil i generál Douglas MacArthur, svým způsobem je tím povýšil na oficiální brýle US Army. Nám to dnes může znít neuvěřitelně, ale spustil tím tehdy stejnou módní vlnu, jako kdyby si je dnes vzala Lady Gaga. Takzvané pilotky si oblíbili Paul McCartney a Michael Jackson; pravá mánie nastala ve chvíli, když v roce 1986 přišel do kin film Top Gun s Tomem Cruisem v hlavní roli. Typ Wayfarer, o kterém jsem psala v úvodu článku, se objevil o dvacet let později než jeho starší brácha. Lidi zrovna šíleli po všem z plastu a tenhle unisexový model byl logickou odpovědí. Knihy, které se zabývají historií módy, jej dokonce označují za přechod od brýlí s kovovými obroučkami k těm plastovým. I u Wayfarerů přicházela popularita ve vlnách. Ta první nastala logicky v šedesátých letech. V osmdesátých letech investovala značka Ray Ban 50 000 dolarů do chytrého product placementu v hollywoodských filmech. Pro upřesnění, product placement je to, když si doktoři v Ordinaci dají po šichtě pivo konkrétní značky, přičemž jeho výrobce přispívá na vznik seriálu. To, že se brýle objevily v nějakých šedesáti filmech, se samozřejmě odrazilo i na jejich prodeji. V roce 1981 se prodalo 18 000 kusů, kdežto dva roky po zahájení netradiční kampaně už 360 000 kusů! Jestli vám osmdesátkové filmy jako Riskantní podnik, Miami Vice a Snídaňový klub nic neříkají, nevadí. Ale o Stmívání, které vzniklo o 25 let později, jste něco slyšeli, ne? Tak vidíte. Dál je asi zbytečné jmenovat, kdo ze slavných osobností se v raybanech ještě objevil. Byli to asi tak… počkejte… všichni? Poslední dobou se však zvyšuje obliba ještě šílenějších „vintydž“ tvarů. A my i raybany si tak po čase můžeme dát pauzu. Co myslíte, jak dlouhá tentokrát bude?

P ROČ MO O U CHY NEE CH H ODÍÍ D O KII NA Každý druh živočicha je jinak vybaven pro sledování rychlosti: představte si, že sedíte v kině a sledujete film. Z pásma je na plátno promítáno 26 snímků za sekundu, což lidské oko ve spojení s mozkem vnímá jako plynulý obraz. Pokud by se vám ke sledování filmu podařilo přemluvit ptáka nebo mouchu, asi by si film moc neužili. Pták by viděl film rozložený na jednotlivé snímky a moucha už by vůbec nechápala, co na tom máte. Ona vnímá rychlost tak dobře, že si podle toho, jak rychle pod ní ubíhá krajina, dokáže „spočítat“ výšku, v jaké letí.

W W W.REDWAYMAG.CZ

téma /

TEXT: J. HAJNÝ REDAKCE: M. OVERSTREET ILUSTRACE: JAN ČEŠÍK FOTO: WIKIMEDIA

Původ a vznik nových věcí záleží mnohdy na náhodných okolnostech, které s vlastním problémem nemají nic společného. Otto Wichterle

O tto Wichhterr le nikddy nennossill čírr o ani křř ivváka, alee hydroogeloové koont aktnní čoočkyy, vůůbeec nejvv ý znamnnější v ynáleez v česskéé hiss torr ii, odlil poodlee nejllepší trr addicce DIY kuulturr y na kuchhyňňskéém s tolle, kdee jeeho žena balilaa dárr ky a kr ájeela braamboryy doo saaláátu – byloo zrovnaa 23 3. prossinnce 196 61.

„Den před Štědrým dnem jsem si doma ze stavebnice Merkur sestavil první prototyp odlévacího zařízení, ve kterém jsem jako náhon použil dynamo z jízdního kola našich kluků. Když se dynamo připojilo na zvonkový transformátor, fungovalo jako motorek s naprosto přesnými otáčkami podle frekvence střídavého proudu,“ vzpomínal Wichterle nevzrušeně na nápad v ceně miliard dolarů, ze kterých však skoro nic neviděl ani on, ani náš stát. Soudruzi komunisti je totiž tak nějak prokoučovali...

Močůvka story Původně měl být život Otty Wichterleho krátký – jako mrňous spadl do sousedovic močůvky a doktoři mu dávali rok, maximálně dva. Snad z trucu se rozhodl, že přežije svůj život: Předběhl spolužáky, už v devíti

letech nastoupil na gymnázium a začal hrát tenis. Ten se stal jeho celoživotní láskou a taky mu přivodil nemalé potíže s prospěchem. Otto se ale samozřejmě v posledních ročnících vzpamatoval a odmaturoval s vyznamenáním. Pomýšlel na studium strojařiny, kamarád mu však doporučil chemii, že je to tam prý svobodnější.

Problémový student Fakulta chemicko-technologického inženýrství na pražském ČVUT byla skutečně tolerantní škola, ovšem Ottova osobnost i zde mocně vyčnívala. Hned po nástupu si u profesora na anorganickou chemii nemohl vzpomenout na vzorec dichromanu draselného, a přestože od té doby se chemii poctivě učil, už se to s ním táhlo, znáte to. Od třetího ročníku navíc pořádal pravidelné debaty, kde neváhal doporučovat profesorům, jak by podle něj měli učit. V té době se dostal k moci Adolf s knírkem a ohrožení

JAK VIDÍ ZAJÍC Zajíc má oči posazeny tak šikovně, že ani nemusí otáčet hlavou a vidí nejen to, co se děje kolem něj po stranách, ale i to, co je vzadu. Teď už vám bude jasné, proč je tak těžké přiblížit se k němu a nevyplašit ho. Na druhou stranu zajíc vůbec nevidí to, co má přímo před nosem; aby takový předmět spatřil, musí naklonit hlavu na stranu.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

Přístroj, na kterém Otto Wichterle vyrobil své první kontaktní čočky.

a protestovali, za což ho vedení školy opět nepochválilo.

„Special thanks“ od českých žen Zatýkání, popravy a deportace českých studentů a pedagogů byly na denním pořádku. Vědci měli dvě možnosti záchrany: Buď se z Prahy uklidili někam na periferii, nebo vycestovali ze země. V roce 1940 Wichterle a jeho manželka Linda odjeli po dlouhých úvahách a hádkách do Zlína, kde Ottu přijali do Baťových laboratoří. Vymohl si tam podmínku, že bude moci bádat naprosto samostatně a na čem bude chtít. Hned při jednom z prvních pokusů se na něj usmálo štěstí – podařilo se mu vyřešit problém, jak z tehdy nové látky Nylon 66 spřádat vlákna. Z těchto vláken mimo jiné vznikly i nám dobře známé silonky, a přestože si je české slečny a paní mohly koupit až po válce (Baťa nechtěl ze strachu před Němci rozjíždět výrobu), měly by Ottovi aspoň zpětně poděkovat.

Gestapo

naší republiky vzbudilo u studentů větší zájem o politiku. Na ČVUT vznikaly studentské spolky – nesmiřitelné tábory. Žádný politický střed neexistoval, jen vyhraněná levice a pravice. Otto se dostal jasně na stranu levice, protože ta měla větší zájem o zlepšení výuky na škole. Jedním z mála pedagogů, kterých si vážil, byl profesor Votočka. Pod jeho vedením to na ČVUT dotáhl až na docenta a na jeho radu se taky vydal studovat lékařskou fakultu, kde se rýsovala možnost vzniku nového předmětu biochemie. Zkoušku z anatomie už ale nestihl – na podzim roku 1939 fašisti zavřeli vysoké školy a Wichterle tedy zůstal u Votočky jako asistent, někdy ho i zastupoval při výuce. 11. listopadu 1939, v den smrti Jana Opletala, vyzval Otto studenty, aby místo přednášky vyšli do ulic

Na konci roku 1942 začalo ve Zlíně řádit gestapo. Wichterle sice nebyl příslušníkem organizovaného odboje ani komunistou, ale přátelil se s ing. Kouteckým, který vedl něco jako zlínskou intelektuální odbojovou buňku. Koutecký byl zatčen a podroben strašnému Sonderbehandlungu (tzv. zvláštnímu zacházení). Žádná jména nevyzradil, a aby se vyhnul dalšímu mučení, oběsil se v cele. K jeho mrtvole ale přivedli nic netušící manželku a jejího zhroucení využili ke zjištění všeho, co potřebovali. Krátce na to si gestapo přišlo i pro Ottu a ten přežil jen díky tomu, že konec války už byl na dosah.

Projdeš-li džunglí jednou, poznáš jen jednu její cestu. Po válce se manželé Wichterlovi vrátili do Prahy. Ottu ve Zlíně už stejně nechtěli (do vedení Baťovy firmy se dostali jeho odpůrci), a tak se vrhl do budování zničeného školství. Hledal obyvatelné budovy, sháněl zařízení, učil a taky napsal mnoho učebnic. V předmluvě k jedné

z nich napsal: „Projde-li někdo džunglí jednou, poznal jen jednu její cestu, nikoliv celou džungli. Teprve tehdy může říct, že se v ní vyzná, když svůj výzkum opakoval mnohokrát a po mnoha různých cestách.“ A v tom je celá věda. Ottovým životním cílem vlastně nikdy nebylo nic jiného než mít klid na práci. Odmítal politické mantinely, které bránily svobodnému bádání, a šel hlavou proti zdi. Mockrát narazil. Na škole, kterou pomáhal založit, nestrpěl, aby se při známkování studentů přihlíželo k jejich politickým názorům. Tím si znepřátelil komunisty dosazené do vedení a byl vyhozen. Stejně tak ho vyrazili z Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, který též spoluzakládal a později vedl jako ředitel. Na otázky svých přátel, jak se po vyhazovu cítí, s humorem odpovídal: „Tak dobře jako nikdy předtím, ale nesouhlasím s tím.“

Rozhovor s náhodným spolucestujícím Jednoho dne roku 1952 seděl Otto ve vlaku mezi Olomoucí a Prahou. Všiml si, že spolucestující si čte o kovových náhražkách oka. „Bylo by daleko lepší,“ řekl mu Wichterle, „vynalézt nějakou umělou hmotu, která by se dobře snášela s okolní tkání.“ Ukázalo se, že spolucestující je tajemník komise ministerstva zdravotnictví, která studovala využití umělých hmot v lékařství. Slovo dalo slovo a on Wichterleho pozval k sobě, před komisi. Tam to bylo nejdřív trochu trapné, protože Wichterle řekl, že žádnou takovou hmotu nemá, že to byl jen nápad, nicméně z toho vytřískal vybavenou laboratoř, a než ho z ní zase vykopli, měl výzkum hydrogelu skoro v kapse. Doma v kuchyni ho potom dokončil: Na stole odlil první čtyři velmi pravidelné gelové oční čočky, které nedráždily oko a v příštích měsících jich s Lindou takhle na koleně vyrobili pět tisíc. Revoluční pomůcka k nápravě oční vady, o které snil už Leonardo da Vinci, se během několika let rozšířila do celého světa. Komunisti z Akademie věd však z nepochopitelných důvodů a bez Ottova vědomí prodali jeho patenty Američanům a nebetyčnou hloupostí přišli i o všechny licenční smlouvy. Wichterle později řekl: „I tak jsem Československu přinesl čistý zisk přes půl miliardy dolarů. Dali mi z toho tolik, abych si mohl postavit domeček. Podle zákona mi náleželo dvacet procent, ale to bych se stal multimilionářem a soudruzi usoudili, že tolik peněz v socialismu nikdo ani nepotřebuje.“

Američani O lidech jako Galileo, Einstein nebo třeba Steve

JAK VIDÍ ŽENY A JAK MUŽI Ženy vidí rozdíl mezi kanárkově žlutou, banánově žlutou, citrónově žlutou nebo žloutkově žlutou, kdežto pro muže je žlutá prostě žlutá. Muži často nevnímají ani rozdíl mezi růžovou a oranžovou. Není to však očima – mužský mozek zkrátka nepřikládá rozdílnosti barev tak velkou důležitost.

W W W.REDWAYMAG.CZ

téma /

Jobs se říká, že to byli vizionáři, co změnili náš pohled na svět. Ale Otto byl taky vizionář – umožnil nám, abychom viděli správně ostře, což je ten vůbec první předpoklad k pohledu na cokoliv. Když to domyslíte, dáte mi za pravdu – na hraní se slovy tady nemáme místo. Proč ale patenty na jeho převratný vynález nezůstaly v Československu a proč jsme se nestali velmocí ve výrobě kontaktních čoček, které denně nosí stamilióny lidí po celém světě? Kde udělali soudruzi chybu? Nejdřív se o patent zajímal jakýsi tajemný obchodní cestující z Pensylvánie. Přijel do Prahy a koupil ho od československé vlády za 330 000 dolarů. Pak se nedělo nic až do návštěvy právníků z firmy National Patent Development Corporation, která se specializovala na nápady ze Sovětského svazu (možná taková malá průmyslová špionážička). O čočkách nic nevěděli a jen náhodou se zastavili na jedné

z Wichterleho předváděček: „Vyndal jsem čočku z oka, hodil ji na zem, stoupl na ni, pak jsem ji umyl v puse a dal ji zase zpátky do oka.“ Právníci na to koukali a hned od vlády koupili práva na výrobu za milión dolarů. Později je prodali firmě Bausch and Lamb, která za ně zaplatila už tři milióny dolarů. Dnes je výroba čoček průmyslem o hodnotě mnoha miliard dolarů... Otto Wichterle se narodil ve špatný čas na špatném místě.

Příchod demokracie neznamenal lepší zacházení Šli po něm fašisti i komunisti, nějak prostě nebyl oblíben. Člověk by si řek, že snad aspoň po revoluci se bude mít líp. A opravdu se sice nakrátko stal ředitelem Akademie věd ČR, dali mu titul Doctor honoris causa a pojmenovali po něm asteroid, ale jinak... Současný prezident Klaus (tehdy ještě jako předseda vlády) ho

například pozval na jakýsi mítink. Osmdesátiletý Wichterle na Hradě tři hodiny čekal, až bude přijat, ale nakonec mu oznámili, ať jde domů, že Václav s ním už mluvit nechce. Wichterle si o novodobých politicích myslel svoje. Změnu režimu uvítal, davový optimismus 90. let ho však nezasáhl. Říkal o sobě, že je skeptik. Když ho jeden z tehdejších ministrů v jakési diskusi vyzval, aby mu vysvětlil, v čem je vlastně přínos vědy pro společnost, Wichterle s úšklebkem odpověděl: „V ničem... Klidně Akademii věd rozpusťte a každému z nás dejte do ruky koště. Nikomu to vadit nebude a nepochybně se tím zvýší čistota v našich ulicích. Ale pak se moc nedivte, že vám za dvacet let budou z vysokých škol odcházet opice.“ Prof. Ing. RTDr. Otto Wichterle, DrSc. zemřel 18. srpna 1998 na své chatě u Prostějova.

KRÁL TYRANNOSAURUS REX Šířka zorného pole tohoto impozantního teropoda byla celých 55°, což je víc než například u jestřába. Podle srovnání s jeho dnešními příbuznými (krokodýli a dravci) mohl mít Tyrannosaurus rex úžasné zrakové schopnosti, mohl vidět až 13krát ostřeji než člověk. Dohlédl dobře až do vzdálenosti šesti kilometrů, kdežto u člověka je maximum asi kilometr a půl. Tyto závěry nahrávají představě vědců, že T. rex byl aktivní predátor, a nikoliv mrchožrout, jak se dřív domnívali.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

W W W.REDWAYMAG.CZ

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ

téma /

TEXT: JANA PATOČKOVÁ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

BRÝLE JAKO IKONY Andy Warhol

Jsou brr ýle, k teeré se díkk y svým m slaavným m nossitellům staaly něěčím m vícc než jen módnním m dopplňňkem m či film movoou rekvvizitoou. V žddy ť kdde by byyli hippiess bez lennnooneek, poočítačovíí freeakkovéé bezz Maatrixxu a všecchnyy r afinovaaně naivvníí svůůdkyyně světaa beez obbrooučeek Doloore s Hazeeovéé známé jako Lolitaa? Ikkonaa (v půvoodníím smyyslu slovva „náboožennskýý obraz“)) je i v našeem bezbbožnéém věku magg icckýý přeedm mět – kroomě tohho, že vyjaddř uje naaši „víruu“, přenááší na náss něcco z kouuzlaa osobbnos ti a sex appealu původdního majittele. Lolita (S Sue Lyoon) V roce 1962 šla do kin dnes už klasická adaptace Nabokovova románu o předčasně vyspělé Lolitě a jejím o mnoho starším milenci Humbertu Humbertovi. Představitelka nevinné a zároveň zkažené hlavní hrdinky, herečka Sue Lyon, na nás z filmového plakátu vykukuje za polospadlými brýlemi ve tvaru srdce, které spolu s lízátkem v puse představují dětskou hravost, zatímco červená barva a našpulené rty jsou symbolem ženské vyzývavosti. Oboje dohromady pak tvoří smrtící kombinaci, kterou v osmdesátých letech dokonale vytěžil módní návrhář Franco Moschino. Krvavě rudé srdíčkové brýle povýšil na jeden ze svých stěžejních motivů a ve svých kolekcích na něj nezapomíná dodnes. Vygooglujte si „Moschino sunglasses“ a uvidíte sami.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

Holly Golightly (Audrey Hepburn) Rok před Lolitou přeplnila kina další klasika: Snídaně u Tiffanyho podle románu Trumana Capotea. Do výlohy Tiffanyho obchodu upřeně kouká s kafíčkem v jedné a s croissantem v druhé ruce miss Holly Golightly aka Audrey Hepburn ve své vůbec nejsladší roli. Samozřejmě kouká přes velké sluneční brýle. Tmavé želvovinové obroučky s lahvově zelenými skly ale nejsou raybany, jak si dost lidí myslí, nýbrž dílo designéra a optika Olivera Goldsmitha, mezi jehož zákaznice patřila kromě Audrey i taková Lady Diana. Letos jim je rovných 50 let a všechny „material girls“ po nich stále touží, jako by byly posledním výkřikem módy. Ty movitější si je můžou nejnověji pořídit rovnou ve třech barevných variantách, my chudší zkusíme bazary a blešáky.

Naďa Urbánková Byl to podle všeho Jiří Suchý, kdo jí tehdy v divadle Semafor řekl, ať si brýle nechá i při vystoupeních, protože je vidět, že bez nich nic nevidí, a navíc v nich vypadá líp – minimálně jinak než ostatní. Od té doby se podle brýlí řešily i její kostýmy, některé brýle si dokonce sama dozdobovala kamínky a peříčky – prostě DIY. Kdo by to do té Nadi řekl, co? V tehdejším Československu strhla módní brýlovou lavinu, za kterou dostávala moře děkovných dopisů od spoluobčanek, které se za svou oční vadu celý život styděly.

Jackie Kennedy Onassis

Jackie O Záměrně nepíšu Jackie Kennedy, protože chci mluvit o době, kdy už jako vdova po zastřeleném americkém prezidentovi žila s řeckým milionářem Aristotelem Onassisem. Už jako paní prezidentová udávala styl, její kostýmky, rukavičky sahající pod lokty a klobouček „pillbox“ (krabička na pilulky) se staly dobovým trendem. Ovšem po svatbě s Onassisem se bývalá první dáma značně uvolnila. Kostýmky udělaly místo harémovým kalhotám, rolákům a džínům (kupovala si je v GAP dávno předtím, než se staly masovkou) a klobouček nahradily šátky Hermès ovázané kolem hlavy. A pak,

W W W.REDWAYMAG.CZ

John Lennon

ach, ty velké elegantní sluneční brýle! Přesně ty, které se potom nosily celá sedmdesátá léta a dodnes jsou symbolem nedbalé elegance a glamouru. Jackie svým stylem stále inspiruje mnoho současných značek a designérů. U dveří prý mívala košík, který byl plný slunečních brýlí, a před odchodem tam vždycky jenom tak rychle hrábla.

Andy Warhol „To nejkrásnější na Americe je, že nejbohatší spotřebitelé kupují v podstatě tytéž věci, co chudí. Člověk sedí u televize, popíjí Coca-Colu a ví, že prezident pije Coca-Colu, Liz Taylorová

pije Coca-Colu, a pomyslí si: i ty můžeš pít Coca-Colu!“ Andy byl kromě jiného trendsetter. Stříbrná paruka, rolák a brýle – řeknu vám, lepší kostým na hipsterský maškarní neznám. „Často přemýšlím, co znamená nosit brýle. Když jste zvyklí je nosit, tak nemůžete vědět, kam bez nich reálně dohlédnete. Představuju si lidi ještě předtím, než byly vynalezeny brýle. Muselo to být zvláštní, protože každý viděl trochu jinak podle toho, jak měl špatný oči. Dneska nám všem brýle standardizovaly vidění světa. To je jen příklad toho, jak se lidi navzájem čím dál víc podobají. Nebýt brýlí, tak lidi budou vidět na nejrůznějších úrovních.“

téma /

John Lennon Co mohla být pro socialistické Československo Naďa Urbánková, byl pro celý svět John Lennon. Jasně, trošku přeháním, neexistujou brýle „urbanky“ (ha, to je docela dobrej nápad, no ne?), zato všichni známe lennonky. Lennon a jeho kulatý brejličky jsou asi ten nejkřiklavější případ totální brýlový image. Srostli k sobě natolik, že na původní název brýlí (teashades) si už dávno nikdo ani nevzpomene. Existuje kolem nich spousta městských mýtů a každý druhý den se nějaké ty „zaručeně pravé“ draží na netu. (Jo, spekulace o jejich autentičnosti by vydaly na pořádně tlustou knihu.)

Malcolm X Afroamerický aktivista Malcolm X nosil tzv. browline, brýle s obroučkami kopírující linii

Malcolm X

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

obočí. Byly v módě během padesátých let, jejich verze od Ray Ban se jmenuje Clubmaster a už je zase v oběhu. Mimochodem, až půjdete kolem KFC, mrkněte, jaký brýle má ten pitomec Colonel Sanders. Co myslíte?

Woody Allen Mohlo by se zdát, že nosil celý život jen jedny jediný obroučky, ale není to tak. Brýle měnil skoro v každém filmu, i když měl pochopitelně svoje favority, například takzvané bebop obroučky. Bebop proto, že je proslavil „vynálezce“ hudebního stylu bebop, černošský jazzman Dizzy Gillespie. Nejsou to kostěnky, ale výrazné černé obroučky hodně oblíbené u intelektuálů a politiků. Přesně ten typ, co vám dodá tu správnou nerdovskou auru. Do školy úplný terno!

Woody Allen

Matrix Mám pocit, že tady snad ani není text potřeba. Pokud je tu někdo, kdo neviděl ani jeden díl Matrixu, tak nevim, kde posledních deset dvanáct let žil... Mít stejný sluneční brýle jako Neo bylo kolem roku 2000 nutností a mít ty Morpheovy byla největší frajeřina. Mít takový brýle znamenalo, že člověk ví nějaký věci...

Lady Gaga Myslete si o ní, co chcete, ale neznám nikoho jinýho, kdo by uměl líp unosit i ty nejvíc avantgardní a nejcvoklejší brýle. Jo, mluvím třeba o těch kulatých s odklápěcími skly à la Mickey Mouse od haute couture značky Linda Farrow. To jsou přesně ony!

soutěž /

Vyhraj s Quiksilver Americkou značku s australskými kořeny založili v roce 1970 Alan Green a John Law. Alan Green navrhl logo inspirované japonským umělcem 18. století Kacušikou Hokusaiem a jeho dřevorytem The Great Wave off Kanagawa. Logo znázorňující velkou vlnu na červeném pozadí majestátních hor připomíná, že Quiksilver je největším výrobcem oblečení a vybavení pro surfing, skateboarding a snowboarding na světě.

Pošlete nám fotku!

Na mail info@redwaymag.cz nám do 12. 2. 2012 pošlete fotku, kde budete vy, hory, sníh a sport.

Posílejte v co nejvyšším rozlišení! Nejhezčí a nejvtipnější fotky nejen odměníme, ale taky otiskneme v příštím čísle. Tak ať je na nich něco vidět! NEZAPOMEŇTE připsat svoje jméno a adresu.

Co je ve hře?

ičko pánské tr : a n e c 2.

1. cena:

n a s n o w b p á ns ká b u n d a oa Missio n P rd Quiksilve r Last ri nt Insu la ted

Basic Tee

3. cena: pánský kulich Quiksilver Hey Hey

Všechny produkty značky Quiksilver najdete na www.quiksilver-europe.com W W W.REDWAYMAG.CZ

rozhovor /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ADIDAS

VE SPOLUPRÁCI S POŘADEM

Republic Že by měla nějaká republika dva prezidenty, je čirá utopie. Jirka Burian a Mikoláš Růžička, dva kluci s kytarkama, se o to přesto pokusili: Vztyčili vlajku, ukončili válku, spojili síly a teď prezidentujou zemi, kde všechno plyne zvolna a snově. Obyvatelé jsou tolerantní a melancholičtí, nikoliv však lhostejní a nihilističtí, a jejich dva prezidenti nejsou žádní političtí rivalové, ale nejlepší kámoši, co se výborně doplňujou. Jako v tom známým klišé o protikladech, co se přitahujou,

ÁVY O R P ŠÍ Z OF TW L A D BLIC E 28.1. U P O RE EDUJT OŘADU SL 2 V P K O ČT NA USICBL M

c of Two jako v tý starý pravdě o jinu a jangu. Na jedný straně (tý temnější samozřejmě) máme Jirku. Bývalýho pankáče, později poučeného a vyučeného patnáctiletou praxí v indie rockových Southpaw, kteří to sice dotáhli daleko, ale přeci jen ne tak daleko, jak si přál. Jeho lehká opotřebovanost, znuděnost (už toho viděl a zažil) a typicky pražská coolness (jeho dobíhat autobus teda v životě neuvidíte) dává vyniknout tomu, co reprezentuje Mikoláš. Mikoláš je za prvé „new in da business“ ,

za druhé nedávno vystudoval na umělce a za třetí není původem z Prahy. Což dohromady znamená, že je ještě fresh, dojemně upřímný, romantický a skromný. Idealista. Ale pozor, zase si ho nepředstavujte jako nějakýho půlnočního kovboje, co mu sláma čouhá z vyšívaných koní. K rozhovoru přijel na červený Vespě a bez váhání ji zaparkoval přímo u značky zákaz zastavení, čímž se podle mě dostatečně kvalifikoval k vedení náročného života v naší metropoli.

rozhovor /

Nejdřív pár otázek od našich čtenářů. Žofré Bejček se ptá: Proč to Jan Burian nakonec odpískal se Southpaw? Ta kapela byla rozhodně jednou z nejlepších a nejnápaditějších u nás! Jirka: Já jsem Jirka... Jan je můj brácha a táta. Oni si nás často pletou. A jo, haha. No ale máš pro něj teda nějakou novou překvapivou odpověď, kterou jsi ještě v žádném rozhovoru neuvedl? Jirka: Ééé... Bohužel odpovím klasicky tak, jak odpovídám celou dobu – byli jsme spolu patnáct let a nastal čas dělat hudbu jinak a s někým jiným. To znamená, že už tě to nebavilo? Jirka: Nebavilo, no. Hudebně jsem se rozvíjel, začal jsem produkovat jiný styly muziky a chtěl jsem změnu. Proto vznikla Republika, kterou jsme s Mikolášem začali dělat naplno, a já si přitom ujasnil, že mimo jiný se chci hudbou taky uživit. Southpaw byli na český poměry tak menšinový žánr, že jsme na peníze ani nemysleli. Stačila nám ta – v uvozovkách – pozice na scéně, dobrý časy na festivalech a možnosti, který jsme díky tomu měli. Myslím si ale, že v budoucnosti můžeme s Republic of Two znamenat víc než Southpaw a klidně dělat i tvrdší hudbu, když budeme chtít. K tomu mám ještě doplňující otázku: Hrály při rozpadu Southpaw roli i drogy? Někde jsem to četla... Jirka: Tak určitě… I když v kapele teda byli i hodný kluci, který brali jenom ty extáze, nic víc (smích). Ne, teď vážně a budu mluvit pouze sám za sebe: Nikdy jsem se netajil tím, že jsem s drogama experimentoval a velká část diskografie Southpaw vznikla pod jejich vlivem. Ptám se na to proto, jestli si teď zpětně myslíš, že to mělo na rozpad Southpaw vliv. Jestli to třeba neurychlilo ten proces nebo tak... Jirka: Chápu tvoji otázku, ale myslím, že ne. Já jsem drogy využíval hlavně ve spojení s kreativitou, což znamená, že jen při určitých příležitostech a s určitým záměrem. Neříkám, že jsme s kapelou nezažili všelijaký večírky, někdy to byl velkej rokenrol, ale kvůli tomu jsem drogy nebral. Zajímalo mě na nich něco jinýho a to už skončilo. Další otázka nebo spíš vzkaz je od Lucie Kroupové. Mám ti vyřídit, že je VELKÁ škoda, že jste to s Natálií Kocábovou nedotáhli dál. Jirka: S Natálií jsme společně napsali její poslední desku a s tím, co říká Lucie, souhlasím. Zdravím tě, Lucie, a děkuju. Na Lucii navazuje Renata Kořínková: A taky je velká škoda, že jste se neshodli s Terezou, protože teď na koncertech chybí. Já jenom doplním, že Terezie Kovalová byla vaše cellistka, kterou nahradila Kateřina Blahová. Otázka tedy zní, proč jste se s Terezou neshodli a co znamená, že Kateřina do kapely lépe zapadla?

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

Jirka: Máme rádi lidi, který mají v sobě pokoru a můžeme si s nima navzájem věřit. A musím to za sebe říct tak, že když už jsme s Mikolášem ti dva prezidenti, tak máme právo vybírat si ke spolupráci lidi, který znají svoje místo. Mikoláš: Tak. Ve správně fungující kapele musejí být členové nejen dobrými instrumentalisty, což Tereza bezpochyby je, ale měli by mít i určité povahové vlastnosti. S Terezou jsme po čase zjistili, že si lidsky nesedíme a lepší už to nebude. Místo ní jsme přijali Káču a já toho rozhodně nelituju.

Mikoláš: „Pamatuju si, jak za mnou Jirka přijel poprvé. Z auta vystoupil týpek, kterej na to naše sídliště ani trochu nepatřil. Měl na sobě červený široký zvonáče, fakt superstar... Vypadalo to asi jako když Lenny Kravitz přijede do Nový Vsi u Sudoměřic.“

Renata Kořínková, dotaz číslo dvě: V čem je vaše nová deska End of War optimističtější než ta první? To se totiž všude píše a říká, ale texty písní – krásné – jsou pořád o depkách, zaseknutí na místě, přihlížení trápení jiných, neschopnosti najít cestu a tak podobně. Renata optimismus nenachází, maximálně jakési přijetí téhle depky za status quo, tedy váš výchozí stav. Jirka: Upřímně – z takových otázek mám radost. A o desce End of War bych řekl, že je na rozdíl od té první přístupnější a popovější. Mikoláš: To jo, ale optimističtější ne. My přece neděláme optimistickou hudbu. Ale neděláme ji ani cíleně depkoidní. Věci, který jdou skrz nás a my se pak k nim potřebujeme vyjádřit, nejsou, jak už to tak bývá, úplně veselý. Není to teda optimistický, ale ani čistá depka. Spíš tunel, na jehož konci je světlo. A to je zásadní. Že se neutápíme a nešťouráme v něčem, co nemá východisko. Já v naší muzice cejtím křehkost a světlej bod, ke kterýmu to všechno nakonec směřuje. Nejsme v deziluzi, máme cíl. Jirka: Tak možná je na tý nový desce toho světla trochu víc. Víc nadhledu, míň sebelítosti. Pořád je ale pro nás o hodně těžší napsat

jednoduchou, přímočarou, svižnou, veselou hitovku à la Move než pomalou, zadumanou věc. Tak to prostě je. Jo, jo, jakože tancovat se na to moc nedá... Poslední čtenářskou otázku položil Marek Pokorný: Jaké asociace máte spojené se slovem dojemnost? Mikoláš: Velmi starý pár důchodců, kteří se při procházce Stromovkou drží za ruce. Vůně mých synovců, kteří mi unaveni usínají na ramenou. Když cítím, že miluju. Jirka: Cokoliv nového, co udělá můj syn. A když je naše velká rodina pohromadě. No a dál už to bude jenom za mě: Jak jste se seznámili? Mikoláš: Vlastně velice vtipně. Můj bratr mě pozval, abych zahrál na maturitním plese jeho třídy. V tý době jsem zrovna spolupracoval s Honzou Burianem, bráchou tadyhle Jirky, no a Honza navrhnul, že Jirku taky pozveme a uděláme na tom plese společnou jam session na bicí. Takže za mnou přijeli do Bechyně a pamatuju si jako dneska, jak na tom našem sídlišti vystoupil z auta týpek, kterej tam fakt ani trochu nepatřil. Měl na sobě takový červený široký zvonáče... Jako fakt superstar, asi jako když Lenny Kravitz přijede do Nový Vsi u Sudoměřic. Ten večer jsme si spolu poprvý zahráli a bylo to fantastický. Pod pódiem dav tančících lidí, který jedou... To jsem nezažil. Oba kluci jsou skvělí muzikanti, a já si v duchu řikal ty vole, jo, s takovýma lidma bych chtěl dělat! Jinak o Jirkovi jsem pochopitelně věděl už dřív, znal jsem Southpaw a někde nás myslím dokonce i vzájemně představovali, ale to pravý seznámení proběhlo až v Bechyni na maturáku mýho bráchy. To je jak z filmu... A donedávna jste dokonce bydleli v jednom pražským činžáku. Jirka: Mikoláš bydlel nahoře a já dole. Na kabel od kytary jsme přivázali tašku a posílali si z okna sem a tam věci. Paráda. Bylo to hezký období, kdy zrovna ani jeden z nás neměl přítelkyni, takže jsme spolu trávili fakt hodně času, proběhly i nějaký divoký večírky a tak. Dole u mě bylo studio, kde jsme normálně zkoušeli i s bubnama a nikoho to nerušilo. Pořád tam hrála hudba, Když šel Mikoláš domů, vždycky se stavil a bylo to úplně fajn, skvělý. Já jsem furt kupoval masky a paruky a pak jsme s nima blbli. Krásné období. Přeju vám, aby dlouho vydrželo... Mikoláš: Taky všude říkáme, že se máme skvěle, haha. Jirka: Já jsem teďka četl rozhovor s Tomášem Klusem a Jirkou Kučerovským, který to maj podobně. Akorát že už spolu hrajou pět let. A za celou tu dobu se ještě ani jednou nepohádali! Nejdřív jsem si řikal, jestli je to vůbec možný, jestli je to vůbec normální, ale pak jsem si řek, proč ne. Když ty lidi respektujou určitý pravidla a maj společný nadšení pro věc, tak to může takhle fungovat.

„Dostala jsem dvojku z chování, z gymnázia mě vyhodili a oktávu jsem musela dodělat soukromě“

Jirka: „Když už jsme s Mikolášem ti dva prezidenti, tak máme právo vybírat si ke spolupráci lidi, který znají svoje místo.“

rozhovor /

Bomba! Hahaha... Mikoláš: Důležitý jsou ty pravidla. Nemoralizovat druhýho. Dát mu prostor. Vážit si vzájemný důvěry a na druhou stranu umět říct „hele, teď děláš blbost, přestaň”. To je zpětná vazba, který si cením. Že mi to Jirka takhle řekne.

objevit se na Nově ve slušným vysílacím čase a řekli by nám „máte tolik a tolik času a dělejte si tam, co chcete“, tak je to věc na zvážení. Neříkáme, že objevit se na Nově je dobře nebo špatně. Záleží na podmínkách. Když mi řeknou „budete hrát Pillow a musí to mít tři minuty dvacet“, tak to odmítnu, protože ta písnička má pět a půl minuty, je nějak postavená a napsaná, a i když chci dostat svoji hudbu k lidem, tak zase ne za každou cenu.

Prostě ideální pár... Mikoláš: No. Ale dějou se i nepříjemný věci. Třeba to s Terezou, její odchod z kapely. V každým vztahu, ať je přátelskej, partnerskej, mileneckej nebo jakejkoli, se dějou nepříjemný věci. Já to považuju za normální, nemůže to bejt pořád jenom super.

Aha. Tak já myslela, že morální řešení je něco jinýho. Třeba vyhodit z kapely člena, kterej je v těžký životní krizi a teď se ukazuje jako nejslabší článek, kapelu jenom brzdí, ale vyhazov mu asi moc nepomůže. To je morální dilema. Ale tohle, co popisuješ... Jirka: …je taky morální. Týká se to toho.

Vy jste byli na turné s kapelou Ecstasy of Saint Theresa, teda s Honzou Muchowem a Kateřinou Winterovou. Jaký oni jsou v soukromí? Taky tak vkusný, uměřený a akademický jako jejich hudba, fotky a vlastně všechno kolem? Jirka: Tak Honza je velkej diplomat. A aristokrat. Plus – jak jsme si byli blíž – se prohluboval jejich sarkasmus. Jsou bezvadný. Přesně ten typ lidí, který máme rádi kolem sebe. Na ně choděj lidi, co maj vkus. Mikoláš: EOST mají velký charisma. To, co uměj, nestavěj na odiv, v osobním kontaktu jsou přirozený, vnímavý a velice inteligentní. Taky se neberou moc vážně a dokážou si ze sebe udělat legraci. Na práci jsou vždycky stoprocentně připravený, dokonalý profesionálové, ale přitom přátelský. Pro mě to byl velkej zážitek a zkušenost. Normálně bych se k nim asi jen tak nedostal.

A jak vnímáte vztah mezi kapelou a fanouškem? Co vás baví, když lidi na koncertě dělaj? Nebo co vás nebaví, když dělaj? Jirka (dívá se na Mikoláše): Co mě nebaví? Mě nebaví – a jsem na to už jakoby alergickej – povrchní fanouškovství. Bude to znít blbě, ale vadí mi, když nás třeba některý holky posuzujou jenom podle toho, jak vypadáme, nebo co máme na sobě. Já strašně oceňuju, když za náma přijde fanoušek, kterej ví, o čem zpíváme. Vážíme si víc paní, který je třeba přes padesát, a řekne „kluci, u Pillow jsem brečela“ než všelijakých těch sběraček kapel. To jsem velmi často zažíval se Southpaw a vždycky jsem s tím měl problém. Mám z toho takovou fóbii, že mám radši mužský fanoušky, protože tam si říkám, že v tom snad není nic jinýho než ta láska k hudbě.

My se třeba den dva nevidíme a už si toho máme strašně moc co říct.

Ano. Honza Muchow, aristokrat český indie scény, co nějakým zázrakem vypadá vždycky dobře, i kdyby měl na sobě jenom tričko na spaní. Mikoláš: Má styl, no... Jirka: Jak řikáš… A teď budete předskakovat na pár koncertech Anetě Langerové. Znáte se spolu? Baví vás hudba, kterou dělá? Jirka (po chvíli mlčení): Já bych to řek tak, že se mi hlavně líbí její přístup k práci a k médiím. A pakliže si máme vybrat někoho, kdo tady dělá dejme tomu kvalitní pop, a je to ještě tak hezky nastavený, že je to její akustický tour, tak si myslím, že to k sobě jde. Byli jste objevem roku 2010 a dostali jste Anděla. V novinách jsem si přečetla, že účast na předávání cen jste morálně řešili. Řešíte morálně ještě další věci? V kapele, na scéně... Jirka: Řešíme. Ale ne z hlediska underground versus pop, jak je to tady napříč celou hudební scénou pořád ještě zvykem... My na tohle rozdělování, že popové rovná se falešné a vypočítavé, kdežto undergroundové rovná se pravé a upřímné, kašleme, protože je to nesmysl a lež. Mikoláš: Kdybysme například dostali nabídku

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

Takže na mladý holky, který za tebou přijdou po koncertě do šatny, koukáš a priori jako na povrchní sběračky. Abysme to tak shrnuli... Jirka: (smích) To zas ne, řeknu ti to takhle, dívej se... No ne, tak já třeba do šatny nechodím vůbec. Kolikrát bych asi i mohla, ale nejdu. Jirka: No tak vidiš. Já nevím proč, ale mě nikdy nebraly holky, který za mnou chodily po koncertě. Anebo ať přijdou, ale ať se bavěj o muzice, o něčem, co je trochu do hloubky. Víš, jak to myslim… Když to je takový divný... V šatně jsou všichni zpocený, unavený, potřebujou se převlíknout a vyříkat si spolu nějaký věci. A já tam najednou přijdu, že se jako chci bavit do hloubky?! Jirka: (směje se) Mikoláš: Já bych ke vztahu kapela a fanoušek rád řekl, že jedno bez druhýho nemůže existovat. Nevnímám to teda tak, že kapela je v pozici nahoře a fanoušci někde dole, ačkoliv uspořádání jeviště a hledistě takový vnímání nabízí. Nemyslím, že je dobrý dělat z muzikantů nějaký modly. My před koncertem sedíme v klubu na baru, neschováváme se v backstagei a kdokoliv se u nás může zastavit a bavit se s náma. Jsme dělníci rokenrolu,

žádný elitáři. Respektuju každýho, kdo mi přijde sdělit svůj názor na naši muziku, show nebo na nás dva osobně. Protože i já, když jsem na koncertě, kterej se mi líbí, mám pak chuť jít za tou kapelou nebo za tím člověkem a říct mu hele, bylo to skvělý. A taky že jdu a udělám to. Základem každýho vztahu je komunikace. A mezi kapelou a fanouškem to není jiný. Jirka: To jsi řekl moc hezky, bratku. Jak vnímáte prostor klubu, když tam hrajete, a jak, když přijdete jako návštěvníci? Je v tom rozdíl, ne? Mikoláš: No jasně. Když přijedeš s kapelou, vidíš ten klub nahatej. Bez světel, bez lidí. Je to taková mrtvá dutá krabice, kde je vidět každej ošklivej detail zařízení a tak. Jako muzikant řešíš praktický věci kolem stavby aparatury, světel a zvuku. Soustředíš se. Někdy to má svoji atmosféru... Cejtíš historii místa, cejtíš, kolikrát už tam bylo zakouřeno, haha. Když vlezeš do Lucerna Music Baru, kde před tebou hráli třeba Editors nebo Wild Beasts... Nebo v Arše – když si představíš, kdo všechno tam před tebou už hrál, od Glenna Hansarda po Young Gods, tak si řikáš ty vole, mám stejnou možnost, jsem ve stejný šatně, budu stát na stejný stagei. A zároveň mi je trochu líto, že si nikdy nemůžu užít náš koncert jako divák. Že se nikdy nedozvím, jak to doopravdy zní a vypadá, protože to se z žádných fotek ani videí nepozná. Když hraješ, tak máš najednou pocit, že je třeba moc světla, nebo nikdy nemáš kontrolu nad tím, co ty lidi vlastně slyšej, protože ty máš jenom odposlechy. Nikdy nevíš, jak to doopravdy je. Když přijdu do klubu jako fanoušek, tak tohle všechno vnímám a užívám si to: jak kapela hraje, jak u toho vypadá, jaký má charisma, jestli mezi písničkama mluvěj a dělaj vtipy, nebo jestli jenom přijdou, zahrajou, ukloní se a odejdou jako třeba právě ty Wild Beasts. Rád bych věděl, jakej zážitek je dívat se na Republic of Two. Jirka: Já kluby už nějak nemám rád. Až na výjimky. Po těch letech se Southpaw... To už nikdy nechci zažít. Teď už si to, kde budeme hrát, strašně vybírám. Za Prahou je to úplně jiná realita. Nečekejte žádnej Manchester nebo

Skandinávii, na to tam nikdo není moc zvědavej (smích). A jak posloucháte muziku vůbec? Jste schopný vnímat ji jako běžnej posluchač, teda hlavně skrz emoce, nebo se hned soustřeďujete na to, jak je to udělaný, jaký efekty tam jsou použitý a podobně? Jirka: První, co od hudby požaduju, jsou emoce. Ale toho se mi už dlouho nedostává. Už jsem toho asi hodně slyšel a jen málo věcí mě dostane tak, jako když mi bylo patnáct, šestnáct až dvacet pět. V muzice se všechno hodně opakuje... Ale emoce pořád očekávám. Stejně jako když jdu na film. A vnímám samozřejmě, jak je to udělaný, poznám po pár vteřinách, jestli je ta práce kvalitní, jestli to ty lidi uměj. U hudby to mám stejně. Po pár taktech už vim, co to asi tak bude. Nejhorší jsou desky, na kterých jsou dobrý jeden dva singly a zbytek je úplnej shit. To je vždycky velký zklamání. Mikoláši, ty jsi vždycky chtěl hrát v kapele? Mikoláš: Ani ne. Já jsem sice odmalička hrál na piáno, ale zároveň jsem kreslil a v rodině jsme měli hodně výtvarníků, táta mě k tomu vedl, takže jsem šel na střední uměleckou a pak na AVU, kde jsem u Jitky Svobodový vystudoval kresbu. To bylo krásných sedm let mýho života. Chtěl bych jí za to moc poděkovat, jestli to tam takhle můžeš dát. Každýmu bych přál takovou učitelku. Kluci, co byste o sobě na závěr řekli hezkého? Jirka: To je teda otázka... To je takovej trik... Zkuste to. Jirka: Dobře. Přestal jsem brát všechny drogy. Včetně cigaret. Za což jsem fakt hodně rád…. No dobře, občas si dám jointa..., ale fakt málo (směje se). A taky jsem nadšenej otec. A jsem věrnej svojí ženě. A svojí kapele. Mikoláš: Já se snažím nikomu vědomě neubližovat. Snažím se dělat věci, který lidi potěšej. Uvědomuju si, že tady nejsem jen pro sebe, ale taky pro druhý. A snažím se žít naplno. Každej den. To je podle mě taky docela hezký.

KDYŽ NÁM BYLO 13 O holkách jsem věděl, že... M: ...se jim líbí kluci, kteří nosí plísňáky, bílé ponožky a tenisky s jazykem ven, a že mluví zvláštní tajnou řečí, které jsem chtěl porozumět, ale nikdy se mi to nepovedlo. J: ..na mě mají velmi silný vliv a že jsem kvůli nim schopný i uklidit v pokojíčku. Mým nejoblíbenějším kusem šatníku bylo... M: ...bílé tričko XL s potiskem fotografie kapely Queen, které jsem si objednal z Polska. J: ...pokaždé něco jiného, ale v té době jsem už začal hodně adorovat Jamese Deana a Morrisseyho, takže si to dokážete představit. Nejvíc jsem se bál... M: ...chodit k zubařce MUDr. Smolíkové a její sestřičce, která mě vždycky strašila, že budu mít křivé zuby a nebudu se líbit holkám, a pokaždé, když to říkala, odhalovala ten nejkřivější chrup na světě. J: ...smrti. Skončilo to, když jsem začal číst Moodyho Život po životě a Nikdo to tu nepřežije o Jimovi Morrissonovi. Pak jsem si začal myslet, že jsem nesmrtelný, což byl občas možná ještě větší problém. Nejvíc jsem si přál... M: ...vyhrát Velkou Pardubickou. J: ...být Morrissey. Myslel jsem, že až budu dospělý, tak... M: ...budu mít hlas jako Tom Waits, nejméně tři děti a budu si moct dělat, co budu chtít. J: ...budu slavnější než Bono. Ani si nedokážete představit, jakým peklem jsem pak musel projít. :-)

W W W.REDWAYMAG.CZ

smart box /

TEXT: FINANČNÍ MANAŽER ING. JAN EMMER A MIROSLAVA PAPEŽOVÁ (ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ TOMÁŠ RAŠOVSKÝ, WWW.RASOVSKY.CZ) FOTO: ARCHIV

Finanční gramotnost Bezvýhradně užitečná karta ISIC Penězům je třeba vládnout, ne sloužit. Čím dřív to pochopíte, tím líp. Kreditním kartám jsme se zde už jednou věnovali a upozornili, že jejich nesprávným

používáním si můžeme přidělat dost starostí. Dnes se ale zaměříme na kartu, která přináší pouze výhody, na ISIC (International Student Identity Card).

Ing. Jan Emmer

na časopisy) až po zvýhodněné vstupy na letní festivaly. Opravdu každý lepší festival v ČR a na Slovensku poskytuje po předložení karty slevu na vstup, případně i na další doprovodné akce. Vše najdete na www.isic.cz.

Největší výhoda

Do projektu studentských karet je momentálně zapojeno více než 160 středních a vyšších odborných škol. Na kartu ISIC lze například nabít kredit a platit z něj obědy, nápoje z automatu apod. Můžete ji však využívat i mnohem zajímavějším způsobem.

Slevy na nákupy a cestování Spektrum slev nabízených na kartu ISIC je široký. Sahá od zimního lyžování přes levnější nákupy oblečení, kosmetiky, elektroniky či jiného zboží (dokonce i předplatného

Největší devizou karty ovšem zůstává její všeobecné uznání jako platného průkazu studenta, a to nejen v ČR, ale i ve většině ostatních států. Proto kamkoli s kartou pojedete a dojde na placení vstupu nebo ubytování, tam všude můžete po jejím ukázání získat studentskou slevu, která téměř vždy činí až 50 % vstupného. No řekněte, není lepší zaplatit za Koloseum v Římě o 4 eura méně, za Louvre o 9 eur méně a za londýnský Tower dokonce jen polovinu?

Kolik karta stojí Běžná cena za vystavení ISIC karty je 300 Kč, a pokud je vaše škola zapojena do projektu,

vyjde to ještě trochu levněji. Nejlepší je pořídit si ji 1. září, protože pak bude platit až do konce následujícího roku, tedy 16 měsíců. Když si zřídíte studentské konto u Komerční banky, přispěje vám na kartu dvě stovky. Ty nabízí i Česká spořitelna, ale na rozdíl od Komerčky vám je poskytne každý rok znovu (KB pouze jednou a dost).

Kde si ji obstarat Kartu ISIC může získat každý, kdo řádně studuje SŠ, učiliště, VOŠ a VŠ nebo je studentem jednoletých pomaturitních kurzů cizích jazyků a dalších oborů s denní výukou. Studenti víceletých gymnázií mohou kartu získat již od 12 let. Pro tuto kartu neexistuje horní věkový limit, což je plus pro všechny „věčné“ studenty. Můžete si ji koupit ve škole nebo objednat na www.isic.cz. Pro žáky základních škol existuje karta ISIC SCHOLAR, u které platí stejné podmínky, jen těch slev tam není tolik...

Právní minimum Za férové brigády! Mirka Papežová

Když jdete na brigádu, dostáváte se automaticky do pracovně-právního vztahu. Znáte práva a povinnosti, které z vaší pozice vyplývají? Pokud vám není 15 let nebo jste ještě nedokončili povinnou školní docházku, nemůžete uzavřít pracovní poměr, kromě případů, kdy byste chtěli finančně zúročit třeba umělecké nadání nebo sportovní talent. Svoje první pracovní zkušenosti nejspíš získáte mezi 15 a 18 lety. Zákoník práce, kde najdete téměř všechna svá pracovní práva, upravuje podmínky i pro mladistvé. Při nástupu na brigádu byste měli uzavřít pracovní smlouvu s těmito povinnými náležitostmi: jméno, sídlo a identifikační údaj zaměstnavatele vaše jméno, trvalé bydliště, datum narození druh práce, kterou budete vykonávat místo, kde budete práci vykonávat

práce i pracovní doby. A protože na brigádu jdete, abyste si vydělali peníze, dohodněte si písemně i odměnu, za kterou budete pracovat.

Častější formou pracovních vztahů u brigád jsou dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti, které jsou v mnoha ohledech shovívavější, ale navíc musí obsahovat dobu, na kterou se uzavírají a rozsah sjednané

Co nesmíte

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

(např. s těžkými břemeny) a práce v prostředí nebezpečném pro mladistvé (extrémním příkladem jsou třeba doly) vymezuje vyhláška.

Na co máte právo Když mi smlouvu nechtějí dát... „Co mám dělat, když se mnou šéf nechce smlouvu podepsat a já tu brigádu nutně potřebuju?“ Je na vašem rozhodnutí, zda půjdete do rizika tzv. práce načerno, čímž se i vy podílíte na nezákonné činnosti a nemáte jistotu, že vám zaměstnavatel zaplatí, nebo radši půjdete o dům dál a budete hledat férový přístup. Pokud byste chtěli na nekalé praktiky šéfa poukázat, můžete podat podnět na inspektorát práce nebo úřad práce.

Jako mladiství nemůžete vykonávat práce nebezpečné nebo škodlivé vašemu zdraví, pracovat přesčas (tedy více než 8 hodin denně) a v noci. Konkrétní zakázané práce

Na půlhodinovou přestávku po odpracování 4,5 hodin a na vstupní školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Podpisem tzv. hmotné zodpovědnosti na sebe berete zodpovědnost za hodnoty a majetky svěřené zaměstnavatelem a jejich ztrátu či poničení jste povinni zaplatit. Pokud vám však není 18, bude taková dohoda neplatná, ať už ji podepíšete, nebo ne. Vždy však budete zaměstnavateli odpovídat do výše 4,5 násobku mzdy za škodu, kterou jste z nedbalosti způsobili. Zákoník práce a další upravující předpisy a vyhlášky jsou mnohem rozsáhlejší, proto byste se v případě nejasností měli obrátit na dobrého advokáta.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET ZDROJE: BERND HARDER (PROČ PRAČKA ŽERE PONOŽKY), FACTS.RANDOMHISTORY.COM, WIKIPEDIA.COM FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Jak to, že někdo Co je nejtenčí? dokáže chodit po žhavém uhlí? Proč holubi neustále přikyvují?

Abychom viděli ostře, potřebujeme si na sítnici oka promítat co nejstabilnější obraz. Když se pohybujeme (chůze, běh), pohybuje se i obraz. Naše oči se pak upnou na nějaký předmět, putují s ním, a když jim zmizí z dosahu, hned přeskočí na další. Říká se tomu fixační bod a při jeho pozorování se naše oči rychle pohybují, což je dobře vidět, třeba když se z okna jedoucího vlaku snažíme sledovat krajinu. Jenže holub má problém: Na rozdíl od nás může očima pohybovat jen omezeně, a proto při chůzi nestačí obraz vyrovnat. Musí si pomáhat hlavou – udělá krok, chvilku počká, až se obraz na sítnici oka stabilizuje, a při dalším kroku vystrčí hlavu dopředu, aby zaměřil nový fixační bod.

Okénko mladého chovatele Zlatohlávci latinsky Cetoniinae, brouci podčeledi vrubounovitých

Jedna z nejtenčích věcí, které vůbec můžeme pouhým okem pozorovat, je blanka mýdlové bubliny. Obvykle říkáme, že něco je tenké jako vlas nebo pavučina. Stěna mýdlové bubliny je ale 5000× tenčí než vlas nebo cigaretový papír. Při dvěstěnásobném zvětšení má lidský vlas tloušťku asi 1 cm, ale průřez mýdlovou blankou při takovém zvětšení okem ani nevidíme. Je zapotřebí dalšího dvěstěnásobného zvětšení, abychom průřez stěnou mýdlové bubliny viděli jako tenounkou čáru; lidský vlas by při tomto (40 000násobném!) zvětšení měl v průměru více než 2 metry.

Je Holandsko totéž co Nizozemsko? Není. Nizozemsko se skládá z dvanácti provincií a jen dvě z nich na západě země se nazývají Holandsko. Jsou to „Noord Holland“ a „Zuide Holland“. Územně odpovídají středověkému hrabství „Holland“, což znamená „lesnatá země“. Kromě nich patří k Nizozemsku ještě provincie Drenthe, Flevoland, Frísko, Gelderland, Groningen, Limbursko, Severní Brabantsko, Overijssel, Utrecht a Zeeland.

Cetonischema speciosa jouselini

Díky svému hi-tech vzhledu teď zlatohlávci frčej. Kromě toho, že se vejdou i do toho nejmenšího bytu a nedělají nepořádek ani rámus, vám ještě předvedou všechna vývojová stadia hmyzu v praxi. Dokonalá proměna. Vzrušující. Co dělá, co umí, co žere

Samci se umějí slušně poprat o samičky. Larvy se umí plazit po zádech. Jinak nedělají nic moc. Lezou a žerou, ale vypadají u toho hezky. Mají rádi zralé banány, hrušky, jablka a pivo. Existuje jich asi 4000 druhů, z nichž některé ještě nejsou ani popsány. Dorůstají velikosti od jednoho do dvanácti centimetrů a některé druhy se mezi sebou dají snadno zkřížit.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Víte, že... Slovo metro se v japonštině skládá ze tří slov? Dole, půda a železo. Během posledních čtyř tisíc let lidé nedomestikovali žádné nové zvíře? Budova knihovny univerzity v Indianě se každý rok zanořuje o 2 až 3 centimetry do země? Architekti prý nepočítali s tím, že v ní bude tolik těžkých knih.

Psychika je mocná věc. Známým příkladem toho, jak velký vliv má na náš výkon, je třeba trik s prknem. Když je na zemi, přejdeme ho suverénně bez zaváhání, když ho zvedneme do třicetimetrové výšky, většina z nás se na něj vstoupit neodhodlá, přestože je pořád stejně široké a dlouhé... Jiný příklad znáte sami: tréma před důležitým zkoušením. Doma to umíte, jenže druhý den se před tabulí vystresujete tak, že jste rádi, když to dokoktáte na tři minus. S chůzí po žhavém uhlí je to stejné. Nepotřebujete nadpřirozené schopnosti ani školení u indického fakíra, ale hlavně pevné nervy. Trošku toho sebeovládání. A racionálně prokazatelný důvod, proč se vám nic nestane. Tady je: Z hodin fyziky víme, že existují dobré a špatné vodiče tepla. Kov je dobrý vodič tepla, dřevo není dobrý vodič tepla atd. V troubě rozpálené na 200 stupňů Celsia je teplota všeho 200 stupňů Celsia. Přesto když se dotknete těsta koláče, nebude to zdaleka tak bolet, jako když zavadíte o kovový plech na pečení. Plech je dobrý vodič tepla, těsto je špatný vodič tepla. Stejně jako uhlí. Aby vás začalo pálit, museli byste na něm chvilku stát. To ale nikdo neudělá – každý přejde pěkně svižně a celková doba, kdy se jeho noha dotýká žhavého povrchu, je kratší než jedna vteřina. Uhlí navíc pokrývá tenká vrstva popela, která vedení tepla zpomalí. Lidská tkáň je sice dobrým vodičem tepla, ale krev toto teplo odvádí z kůže rychle dál do těla, kde se rozptýlí. K tomu přistupuje další efekt: Ze strachu, který člověk před vstupem na řeřavé uhlíky zažívá, se mu zpotí chodidla. Pot se při kontaktu s uhlím odpaří a vzniklá pára teplu opět trochu brání v kontaktu s pokožkou. Tento efekt je ostatně taky důvodem, proč foukáme na horké jídlo. Není to proto, že náš dech polévku ochladí, ale proto, že z povrchu odfoukneme páru, která izoluje přístup okolního chladnějšího vzduchu. Někteří vědci ale tvrdí, že pro chození po uhlí to není zas tak důležité, že úplně stačí malá vodivost dřevěného uhlí a většinou velice krátký dotyk chodidel. Takže takhle to je. Žádné vyšší vědomí ani superhrdinské schopnosti. Po žhavém uhlí přejdete, po rozpáleném plechu ne.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET A SEDA DZHOLDOSHEVA, GYMNÁZIUM VODĚRADSKÁ, PRAHA ILUSTRACE: ONDŘEJ MAŠEK

Patnáct je věk, co jde ruku v ruce s finanční nouzí. Když se člověku zničehonic zachce kola na skákání, tak mu nezbývá než s tim (a nešťastnym výrazem) přijít domů. Máš za sebou prozevlený

den a doma ti řeknou, že ses asi zbláznila: „Nebudeme přece platit za to, aby ses zabila!“ Ale ty chceš hrozně moc skákat na kole a kolo stojí deset tisíc. A deset tisíc je kapesný tak za dva roky. Co teď?

Bylo mi těch patnáct, přesně tak nějak jsem potřebovala to kolo a přesně tak mi ho rodiče odmítli koupit. Začala jsem tedy šíleně šetřit a neutrácet, aby mi po měsíci při pohledu na anorektickou peněženku došlo, že to nemá budoucnost. Nebo možná má, ale tak dalekou, že v ní už žádný kolo potřebovat nebudu. Nanejvýš kolečkový křeslo. Začala jsem vážně přemýšlet o nějaký práci za co nejvíc nemístný peníze – a uvízla v prodejně sendvičů Subway za peníze nemístný jedině tak pro naplnění mýho snu. Tenkrát, v březnu 2009, byl za každou směnu sendvič zdarma. Po půl roce jsem sendviče začala nesnášet a rozdávala je bezdomovcům u metra, když jsem o půlnoci jela domů. O rok a půl později už nám sendviče nedávali a šance na povýšení se taky snížily na minimum. Podala jsem výpověď. V Subwayi jsem se naučila neuvěřitelně rychle krájet rajčata, míchat omáčky, péct bagety a dodržovat dokonalou hygienu fastfoodů. Na směnách se od čtyř odpoledne do půlnoci střídaly party studentů, který celý dny zkoušely, jak chutnají sušenky mražený, předpečený, poloupečený, upečený

nebo spálený. Vždycky se něco našlo. Jediný, co mi z tý doby zůstalo, je návod, kolik plátků okurky patří do jaký bagety a jak všude dát co nejvíc zelí, aby se ušetřilo. A taky to kolo. To bylo přece to hlavní. Při druhé brigádě, to už v čerstvých osmnácti, jsem neměla žádný sen, jenom se mi začal nějak prodražovat život. Řešili jsme to s kamarádama pořád – v Praze je draze. V kavárně, kam jsme chodili, zrovna hledali nové barmany a barmanky, práce se teda nabídla sama. Dali jsme si schůzku se šéfem, ten přišel pozdě, řekl, že směny jsou od jednácti do jednácti a jak jsme na tom s časem. Za týden už jsem nastupovala na svou první zkouškovou směnu. Sraz v kavárně byl ve tři čtvrtě na jedenáct dopoledne, což znamenalo opustit školu po druhé vyučovací hodině. Budoucí šéf mi vysvětlil, jak to všechno funguje, a odebral se do své druhé kavárny, kam musel dovézt zboží. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem za barem poprvý, ale on se jenom povzbudivě usmál a řekl, že se do dvou hodin vrátí. Vrátil se v deset večer, sedl si na židli, kde mi překážel nejvíc, zapnul si

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

očččííta o očí ttač a ačči Soli S ollilitai oli o ta ta aire e a já já lítala lít ít na barovým p počítači Solitaire od stolu ke stolu a málem přeskakovala bar, abych mu při hraní karet moc nevadila. Tak teda začala moje kariéra v Kocourovi – zatahovaný dny ve škole s výmluvou na „rodinný důvody“, noční cesty domů a pomalu narůstající množství našetřených peněz. Když jsem ráno přišla do práce a barmani náhodou nespali na gauči, našla jsem všude kolem bordel a v něm zapíchnutou ceduli s omluvou. Do dvou hodin se pak objevil i barman s kocovinou a kytkou. Fungovalo to tam jako taková samoobsluha a hotel zadarmo. Teda... Tam to prostě nefungovalo. Postupně se nám znelíbily oprýskané stěny, tak jsme koupili hromadu vinylů a nalepili je na ně. A všechno si dělali tak nějak pro sebe. Taky jsem v kavárně potkala Stanleyho (Stanley je hrdina barových povalečů, mimochodem) a spoustu dalších lidí, co mi doteď ovlivňují život. Brigáda je nepovinná, ale vlastně nutná zkouška odolnosti a jediná cesta k aspoň nepatrnému pocitu nezávislosti. Kamarád dělal Hnutí Duha, pobíhal po Praze a snažil se prodat špendlíky za třicet korun. Většina mých známých prošla

kuchyní McDonaldu. Já jsem zase zkoušela dělat dotazníky. O letních prázdninách jsem v osm ráno podupávala před stanicí metra a zajímala se, u jaké banky mají účet zpruzení pracující čekající na tramvaj. Pak jsem prodávala hračky pro dětský domov a jednou jsme se s kamarádkou dokonce pustily do účetnictví. My, který máme k pečlivosti o dost dál, než co by kamenem dohodil, jsme, řekla bych, ve svých sedmnácti zruinovaly nejednu ﬁrmu. Jindy jsme si na internetu našly rozdávání letáků za sto korun za hodinu. Dostaly jsme tisíc letáků s reklamou na nevěstinec a trochu zmatkovaly, co s tím. Kundera říkal, že člověk by si neměl vydělávat tím, co ho baví, protože pak ho to vlastně bavit přestane. To je možná pravda, ale jak jinak než v praxi si člověk ujasní, co v životě určitě dělat nechce a co by naopak možná šlo? Řeknu vám, že když v jedenáct večer vytíráte kečup z podlahy v McDonaldu, slibujete si, že radši budete studovat do smrti než tohle. A když se na ulici celí zmrzlí nuceně usmíváte na lidi a cpete jim růžový srdíčka za dvacku, sníte o tom, jak tohle jednou vůbec nebudete potřebovat.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Nejhorší brigáda, zážitek v práci? „Když jsem přišel první den do práce jako prodavač bot a pět minut po otevíračce přišel pán pro reklamaci, která nebyla uznána. Pán řval, ptal se mě, jestli jsem šéf, a pak na nás ty boty hodil.“ Petr, 20 let „Dvě hodiny jsem třídila hromadu plakátů, protože jsem nutně potřebovala vidět jeden film a tohle byla jediná brigáda, kde vám místo peněz dali lístky do kina, takže jste to nestihli utratit už cestou. Ze sklepa jsme šli rovnou na film a bylo to pěkný.“ Jitka, 18 let „Pletí fazole, jednocení cibule, počítání nodů. Bylo to loni v létě, kdykoliv jsem chtěla jít na akci nebo dobrej koncert, nějak to nešlo, poněvadž jsem domů přicházela zbitá jako špalek a v sedm večer už uléhala ke spánku. No,

stejně je to asi lepší než práce v bagetárně nebo v callcentráku.“ Hanny, 19 let „Nejhorši práce byla jako dělník. Kopal jsem jen pár metrů, 50 centimetrů hluboko do země, ale krumpáč mi nějak nerozuměl.“ Martin, 20 let „V práci jsme se museli zákazníků ptát na jména. Přišel šéf celý společnosti, já ho nepoznal a zeptal se ho, jak se jmenuje.“ Šimon, 19 let „Jako sekuriťák, když jsem prohledával dámský kabelky před koncertem Pink.“ Lukáš, 19 let „Pokojská v hotelu Mövenpick.“ Kristýna, 20 let „Asi vyplňování strýcových lékařských výzkumů. Člověk se dozví věci, který snad ani nechce. Ale byla by to rychlá práce, kdyby doktoři nepsali jak dobytci.“ Daniel, 19 let „Sedm minut v call centru... nevermore.“ Jakub, 25 let

smart box /

Proč by měl člověk během studia pracovat? Protože s vlastnoručně vydělanými penězi zachází jinak než s těmi, co dostane. Protože získá životní zkušenosti. A ty jsou k nezaplacení. Člověk brzy zjistí, že práce, pro kterou stačí jen základní vzdělání, je většinou namáhavá, stereotypní a špatně placená. Protože se naučí novým znalostem a dovednostem, které později může uvést v pracovním životopisu. (Na což by měl myslet už při výběru brigády, dovednost roznášení letáků totiž žádného zaměstnavatele neohromí.)

Kdy, kde a jak bri gádu hledat? Za

čněte klidně už te ď, ale nejp oz Ne čekejte, že ději v dubnu. v červnu je ště ně co pořádnéh Pokud se vám o seženete... na brigádě bu de líbit, hned i na příš tí pr áz si to domluvte dniny. Pro hledání br igády platí stejn á pravidla jako zaměstnání: ps při hledání aní a rozesílán í životopisu sp o místo, přijím olu s žádostí ací pohovor, př ečtení a pode Na brigádu se psání smlouvy ptejte ro dičů, ... příbuzných a V jejich ﬁrmě známých. budete mít vě tš í šanci na slu a výdělek, na šné zacházen druhou stranu í se připravte, zaměs tnanci že os tatní budou ho dnot it i zp ůsob, jakým jít Pros tě budete e svačinu. po d drobnohl edem. Volné místo hl edejte na webo vých stránkác ve vašem okol h ﬁrem í. Můžete je zk usit i obvolat, mailem životop po slat jim is, nebo se do konce osobně na personální vydat oddělení. Zní to sice hrůzos vš ak zv yšuje trašně, prudce vaše šance na to přijetí. Na mai nikdo ani neod l vám většinou poví. Jednou za týde n zadejte do Go oglu „brigáda a zkontrolujte pro studenty “ , co se urodilo .

vat? o c a r p o t J a k č as

ete d o s áhn jakmile h e ž , e i my slím aždých letníc k d Wa y i s dny. Míň My v Re t, měli by s te o až tři tý íc c ti le vat dva áte, a v o c k u ra o s mn á o p k ách o d i neroz třebuje n in o a n p d e m z c ta prá se dý si pře enu, to oc. Kaž at. nemá c zase m ák á ﬂ n o ž p o e už je m o c hu s out a tr rigády in č o p jeme b od p oruču o d od.), p u a k o ro ání dětí še školníh tní hlíd tože va o ro b o p B ěhem , (s ě n vé din týd norázo o d h je 0 1 n je hují epře s a k teré n řece škola. p práce je

Nejlépe a nejhůře placené brigády Hlídání dětí......................15 000 korun měsíčně Hosteska na plný úvazek..14 500 korun měsíčně Vrátnice, recepce..............10 700 korun měsíčně Úklidové práce.....................9 700 korun měsíčně Pro odměňování brigádníků platí všechno jako v běžné ekonomice: rozdíly v odměňování mužů a žen, vyšší odměny v Praze a středních Čechách nebo více peněz pro vzdělanější lidi, uvedla společnost Merces, která se zabývá průzkumem platů. Do přehledů platů brigádníků nejsou zahrnuty sezonní práce v zemědělství. Tyto údaje jsou totiž jen obtížně srovnatelné, proto byly z průzkumu vyloučeny.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET

BUDE O VÁS ZÁJEM, AŽ DODĚLÁTE ŠKOLU? Vysokoškolské humanitní obory jsou u středoškoláků stále ve větší oblibě, přestože uplatnění v praxi je s tímto typem vzdělání čím dál obtížnější. Velký zájem je též o studium ekonomie a managementu, zatímco na medicínu, práva a technické obory se hlásí každý rok přibližně stejný počet lidí. Vyplývá to ze statistiky portálu Jobs.cz.

5 NEJVYHLEDÁVANĚJŠÍCH VŠ OBORŮ NA JOBS.CZ: 1. Humanitní a společenské vědy: 2. Ekonomie a management: 3. Právo a veřejná správa: 4. Medicína a farmacie: 5. Technika a informatika:

19,77 % 13,32 % 10,64 % 10,54 % 10,43 %

Novou sekci Vzdělávání na Jobs.cz navštívilo první měsíc po spuštění dvacet tisíc uživatelů. Skoro pětina z nich zamířila k humanitním oborům a společenským vědám. Mezi nejčastější výrazy ve fulltextovém vyhledávání patří: cestovní ruch, žurnalistika, andragogika, psychologie, fyzioterapie, pedagogika, logopedie či mezinárodní vztahy. Největší zájem mezi zaměstnavateli je přitom o IT specialisty. Měsíční mzda se u programátora s praxí pohybuje kolem 50 tisíc korun, navíc tato místa patří k nejstabilnějším na trhu, což znamená, že ajťáka z práce nikde jen tak nevyhodí, a pokud ano, snadno se chytne jinde.

Kolik lidí se uchází o jedno pracovní místo? Pozice asistent obchodní referent úředník prodavač dělník obchodní zástupce telefonický operátor pracovník call centra operátor strojů a zařízení cokoliv spojeného s IT

Počet uchazečů 37 36 32 30 28 21 19 18 17 2-3

smartbox-anketa /

CO TI VADÍ NA STARŠÍ GENERACI?

Anička, 9 let, žákyně 3. třídy No... Neužívaj si tolik života.

Honza Ch., 18 let, student No co brát za starší generaci, že jo? Kdybych měl brát generaci svých rodičů, tak na nich mě asi nejvíc štve, že by nejradši zase zvonili klíčema na Václaváku a celou tuhle dobu zopakovali tak, jak to bylo za nich. A kdybych měl jako starší generaci brát babičky a dědečky, tak na nich mi asi nejvíc vadí jejich jízdy do Kauflandu.

Tomáš, 24 let, muzikant To je docela těžká otázka, neboť jsem zastáncem toho, že ta starší generace je lepší než my – a to v mnoha ohledech. A samozřejmě si tu starší generaci hned přiřazuju ke svým rodičům a ty bych svoji kritikou fakt nasrat nechtěl.

Michaela, 16 let, studentka No... Jsou omezení v tom svým pohledu vůči nám.

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ, STUDENTKA GYMNÁZIA CHOMUTOV

Takhle to vidíme my! Čo bolo, to bolo, a někdo ne a ne to pochopit. My žijeme přítomností, zatímco vy se snažíte ten zborcenej domeček z karet vašeho vědění poslepovat zpátky vteřiňákem. Každou uběhlou hodinu taháte za pačesy zpátky a dobrovolně pohřbíváte jakoukoliv šanci na úsměv. Tohle je pařba pod bodem mrazu a vám nezbývá než si zase stěžovat.

Eva, 16 let, studentka Asi mi vadí neustálý stížnosti na dnešní dobu, že minulej čas byl lepší. To není pravda, každej čas je v něčem dobrej.

Honza Ř., 18 let, student A sakra. Tak mně na starší generaci vadí ty typy, který se válej a nikam nechoděj. A říkaj, že my jsme málo aktivní. A vaděj mi takový ty, co si jenom stěžujou, nechápou pokrok a nic novýho se nechtěj naučit. A vadí mi, že si stěžujou, že celá nová generace je zkažená, a oni jsou ta poslední generace, která byla dobrá, a svět se žene k záhubě.

Honza Š., 16 let, student Mně na nich nevadí nic. Mně nevadí nic na nikom. Michal, 16 let, student Nemají úctu k mladým. Stále si stěžují na své zdraví místo toho, aby si užívali života.

Miroslav, 27 let, bubeník Vyčítají nám to, že jsme mladší, ačkoliv je to výsadou každýho – projít si každým věkem. Nejvíc mi vadí hláška: „Ta dnešní mládež...“ Karolína, 16 let, studentka Že nejsou schopný brát v potaz to, že doba je jiná a to, co bylo, už prostě nikdy nebude.

Martin, 17 let, student Co mi vadí na starší generaci? Strašná zakomplexovanost. Nedokážou uznat, že vyrůstali v jiným režimu a že to může bejt jiný, protože si nedokážou představit, jak vyrůstaj děti v režimu tomhle.

Hanka, 20 let, studentka oděvního návrhářství Neradi přijímají cokoliv nového a lpí na starém.

CO VÁM VADÍ NA MLADŠÍ GENERACI?

Angela, 41 let, učitelka francouzštiny Mně nevadí nic, ale... Dobře, občas mi vadí jejich nezodpovědnost.

Takhle to vidíme my! Haha, to jsou jelimánský otázky. Proč by nám mělo něco vadit? Dobře, občas otevřete chřtán a sypete z něj věci, co by jeden za rámeček nedal, ale taky se v nás vařila mladá krev. Pokud to chcete vědět, tak pssst, někde uvnitř se ještě pořád vaří. Kdybyste ještě o kapku (možná o decku) po sobě víc uklízeli čurbes a dělali domácí úkoly, měli bychom se s vámi jako čuníci v žitě.

Miroslav, 45 let, majitel půjčovny CD/DVD To je hloupá otázka. Mám dvacetiletýho syna, ale... My jsme taky byli mladý. Jó, nebyl facebook, nebyla marijána... Ale taky jsme byli mladý. Viděla jste film Občanský průkaz? Takoví jsme byli.

Alena, 40 let, asistentka prodeje Co by mi mělo vadit? Mně nic na mladejch nevadí. Alexandr, 39 let, strojník sklářského zařízení Nic.

Ondřej, 43 let, obchodní ředitel Jsou moc smíření se současným stavem. Nevidím žádnou revoltu, žádnou snahu něco změnit, všichni jedou v jednom proudu.

Karel, 52 let, obchodník s hodinkami Na mladší generaci? No já nevim, no. Já mám děti, že jo, ty už jsou pomalu dospělý... Tak nějak vycházíme, žádnej větší problém tam není. Teda, taky jsme byli mladý, že jo. I když některý... že by se jim chtělo pracovat – to ne. To se jim nechce. Říkaj to sice všichni, ale je to pravda. Oni tohle nevyhledávaj.

Kateřina, 38 let, na mateřské dovolené Jsou často sprostí a líní.

Hana, 42 let, učitelka Já si myslím, že je to hroznej nezájem. Absolutní nezájem. Jsem učitelka, takže to hodně pozoruju hlavně z toho školního hlediska. Nechtěj nic. Chtěli by jenom ležet doma a čumět do blba. Ani na ten počítač už se jim nechce. Jako samozřejmě to nejsou všichni... ale většina. Výjimek je minimum.

Eva, 40 let, bankovní poradce Nemůžu to zobecnit, ale často mi na mladých vadí drzost, přemrštěné sebevědomí, když ještě nic moc nedokázali, a nerespekt k autoritám.

Regina, 44 let, vychovatelka Mladý? Jsou náročný, sebevědomý, ctižádostivý, samostatný, rozmazlený a drzý.

Miroslav, 66 let, důchodce Na mladejch mi nevadí nic. Mám velkou rodinu, samý mladý... Necejtim žádnej problém.

Eva, 60 let, účetní To záleží na těch puberťácích, jaký jsou. Pokud nejsou agresivní, tak mi nevadí nic. Ale u některých je ta agresivita hrozná.

smart box /

TEXT: PP S ODBORNOU RADOU MUDR. HELENY MÁSLOVÉ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Dvakrát mysli, jednou polkni Nejsme bravíčko ani unavenej gynekolog, abychom ti nakecali, že hormonální antikoncepce je zcela ok. Že musíš pro recept hned, jak začneš koukat po klucích, nebo že se ti pilulky hoděj na akné či problémy s menstruací. To si na triko nevezmem. Naopak. Pokud o antikoncepci přemýšlíš nebo ji bereš, měla bys být informovaná, a ne znát pouze teleshoppingovou realitu, která se na první pohled zdá tak bezproblémová. Zob a jsi v pohodě Dneska je in mít dítě až tak ve třiceti. Holka dosáhne vzdělání, rozběhne kariéru, najde hodnýho chlapa a odškrtá 15 velkoměst na mapě světa. Do tý doby si má života, a tím pádem i sexu, užívat naplno, pokud možno bez následků. Tenhle společenskej ideál nakonec pomáhá naplnit právě i hormonální antikoncepce. Být závislá na mužský (ne)šikovnosti či (ne)ochotě je trochu risk, a co si budem povídat, dítě ve dvaceti je čára přes rozpočet. Navíc umělýmu potratu se každej raději vyhne širokým obloukem. Východisko – zob a jsi v pohodě. Jasný, že jo.

Nefér hra Statistiky ukazují, že hormonální antikoncepce patří mezi nejspolehlivější metody „proti početí”. Syntetické hormony, které se do těla dostávají skrze pilulky, náplasti, injekce, nitroděložní tělíska atp., mají navíc pozitivní účinky na pleť, vlasy, nehty a dokonce i menstruaci, která probíhá bezbolestně a dá se „regulovat”. O čem se ale nahlas moc nemluví, je zákulisí, respektive druhá strana mince celý týhle záležitosti. Snad je to i proto, že kdyby se negativní účinky hormonální antikoncepce vyzdvihovaly stejně jako ty pozitivní, nemohla by bejt nosným pilířem farmaceutickýho byznysu, kterej z ní každoročně

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

vyvaří bilióny dolarů (v Česku průměrně okolo 5 miliard Kč ročně). To je nefér.

Platíčko místo občanky „V rámci stavu poptávka-nabídka se k sobě dostaly dva subjekty, které si nejsou úplně rovny,” otevírá naši debatu psychogynekoložka MUDr. Helena Máslová, která už delší dobu veřejně upozorňuje na přehlížené nežádoucí efekty hormonální antikocepce a její nepříznivý dopad na společenský vývoj. „Na jedné straně velmi mocný farmaceutický průmysl s propracovanými marketingovými nástroji a na druhé mladá holka, která je ještě dítě, nemá spolehlivé informace a nikoho, kdo by chránil její zájmy,” dodává. Výsledkem intenzivní marketingové masáže je, že se z antikoncepce postupně stal věrný společník dívčího dospívání, a jelikož je možné o recept požádat bez svolení rodičů od patnácti let, většina holek ji tak považuje za určitej mezník. Myslí si to ostatně i doktorka Máslová: „Já to přirovnávám k občance. Platíčko antikocepce se stalo společenským odznakem – vizitkou, že už je holka velká. Dívky ji nosej v kabelkách společně s protikvasinkovými léky, ibalginem a při nejhorším i krabičkou cigaret. Tomu já řikám smrtelnej balíček první pomoci.”

,,Já ci bonbón!” Tenhle znak dospělosti je ale scestnej, stejně jako když má někdo v patnácti pocit, že s cigeretou v koutku ho budou ostatní považovat za dospělýho (spoiler alert – neni to tak!). Syntetický hormony, který jsou v hormonální antikoncepci přítomný, dospívajícímu tělu totiž v žádnym případě nepomáhají, a pokud to není nevyhnutelný, je stupidní tělu takhle přitěžovat. Začít brát antikoncepci „jen tak” je spíš než dospělý rozhodnutí naprosto dětinský umanutí. „Já jsem strašně naštvaná, když za mnou choděj panny, co berou antikoncepci pro pleť, pro pravidelnej menstruační cyklus a dalších sto padesát kravin. A jen pro ten hlavní účel ji neberou. Tohle hledání náhradních indikací mi připadá vůči holkám hrozně nefér. Štve mě i nadužívání, kdy to berou holky, který nemaj kluka, nesouloží a berou to zbytečně třeba půl roku,” přibližuje svou zkušenost z gynekologické poradny doktorka Máslová.

Třetí hráč Na „gyndu“ pro předpis většinou přichází mladá slečna sama. Je ale také známé, že občas ji za ruku přivede maminka a hormonální antikoncepci si pro ni vyžádá, aby zkrátka

neměla starosti a neděsila se, když její Julča spí „u kamarádky“. V obou případech je s otevřenou náručí vítá pan gynekolog či paní gynekoložka a s radostí jim recept napíšou. Málo z nich přitom svou pacientku informuje o vedlejších rizicích a nežádoucích účincích. Není totiž žádným tajemstvím, že za každou novou uživatelku hormonální antikoncepce dostane gynekolog ﬁnanční odměnu. Hranice mezi zájmem o zdraví pacientky a zájmem o dovolenou v Thajsku se pak jen těžko rozezná. Boj s farmaceutickým monstrem, třetím mocným hráčem v poli, je tak dopředu prohranej.

Správně Nechceme tvrdit, že každá gynekologická ordinace se chová ke svým pacientkám tak, jak je výše popsáno. Abys sama mohla porovnat, je dobrý vědět, co by měl gynekolog provést, než recept na hormonální antikoncepci vydá. Jedná se o důkladné prozkoumání rodinné a osobní anamnézy, tedy údajů o prodělaných či dědičných nemocech. Jedině tak lze předejít závažným zdravotním potížím, které antikoncepce může způsobit. Nejkritičtější rizika jsou rakovina prsu a tromboembolie (ucpání cév krevní sraženinou), jež může končit i smrtí. Další na seznamu těchto tzv. kontraindikací, které jsou podrobně popsány

W W W.REDWAYMAG.CZ

v každém příbalovém letáku, ale málokdy nahlas zaznějí v ordinaci, jsou i migrény, prodělaná žloutenka, epilepsie, problémy s ledvinami a játry a další.

Špatně Když se gynekolog neptá a rovnou recept napíše, je to nezodpovědný. Loni v listopadu se na jednotku intenzivní péče dostala šestnáctiletá dívka, kterou přivezla sanitka se zástavou srdce – krevní sraženina jí ucpala plíce. Jinak zdravá holka doplatila na kombinaci antikoncepce a zvýšené srážlivosti krve. Podobných případů se ročně stane několik. „Správná cesta by byla nahlašovací povinnost: Kdyby pacientka měla na podkladě užívání hormonální antikoncepce zdravotní potíže, musel by to její gynekolog nahlásit. Tak by existovala aspoň nějaká zpětná vazba, ale nic takového tu není, nikdo se o to nestará,“ poodkrývá mi bezzubej systém doktorka Máslová.

Co na to kapr? Pro všechny uživatelky existuje celá řada dalších nepříznivých vedlejších účinků, které mají umělé hormony na svědomí. Nejčastěji se skloňuje neplodnost, a to nejen u žen, ale překvapivě i u mužů. Syntetický hormon estrogen vyloučí

žena močí, a protože jej chemické čističky nezachytí, dostává se do vodního systému, kde kontaminuje i pitnou vodu. U mužů pak může způsobit neplodnost. Je dokázané, že v důsledku tohoto „hormonálního vyplavování“ plave v řekách spousta neplodných rybích samců a někteří dokonce kladou jikry. Celý to trochu připomíná Čapkovu hru R.U.R. a známý citát: „Neplodnost, paní Heleno, se stává poslední vymožeností lidské rasy.“

A co na to ty? Rozhodnutí, jestli ano, nebo ne, je čistě na tobě. Je důležitý všechny rizika i možnosti rozumně vyhodnotit a zvolit pro sebe nejlepší možnou variantu, jak se před početím chránit. Bezhlavě se oddat napospas nevěrohodnému systému, který tě vidí jen jako otevřenou peněženku, je stupidní. Uznej sama. Hormonální antikoncepce neni jed ani trestnej čin ani sprostý slovo. Zároveň to ale není lék na pleť nebo menstruaci, ať už bolestivou, nepravidelnou nebo chybějící. Jedinej správnej a oprávněnej důvod je bránění početí. A i v tom případě je vhodné zvážit, jestli by to v patnácti nevyřešil spíš kondom. Umět se samostatně a zodpovědně rozhodnout – to je znak dospělosti. Mnohem jasnější než platíčko áčka v kabelce.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Názvy a loga značek nás obklopují na každém kroku, za den jich potkáme i několik desítek. Už staří Egypťané totiž věděli, že vhodně zvolený grafický znak může být tou nejúčinnější zbraní ve válce o zákazníka. Jsou loga špatná, loga dobrá a pak něco jako loga celebrity. Ta obvykle skrývají docela zajímavé příběhy. adidas Originals Název značky adidas (vždy s malým „a“) obsahuje zkratku jména jejího zakladatele Adolfa Dasslera. Adolf se v Německu obvykle zkracuje na Adi – Adi Dassler, adidas. První prodejnu bot si založil v matčině prádelně ještě jako kluk a musel si ji těžce vyvzdorovat, protože otec jeho sen vyrábět nejlepší běžecké boty na světě nijak nepodporoval. Chudák Adi se zpočátku živil hlavně prodejem bačkor, které šly líp na odbyt. Skutečné adidasky se třemi pruhy – takové, jak je známe dnes – vznikly až v roce 1949 a od té doby mířily už jen vzhůru. Na konci 60. let se Adi zamyslel a stvořil pro nás adidas Originals, značku, která se brzy stala tím vůbec nejvíc „urban cool“, co si lze obléknout. Logo se vybíralo ze sta návrhů a nakonec zvítězil

„trefoil“, třemi pruhy inspirovaný trojlístek, jehož lístky symbolizují rozmanitost nabídky adidasu. Výklad, že trojlístek představuje stylizovaný lotosový květ (symbol věčnosti, svěžesti, duchovní čistoty a harmonie), je chybný, nicméně tak půvabný, že by proti němu Adi asi nic nenamítal. „Trefoil“ se svého prvního použití dočkal přesně před čtyřiceti lety (v roce 1972) a později se stal logem celé korporace. Původní tři pruhy sestavil kreativní ředitel adidasu Peter Moore do podoby horského štítu, aby tak naznačil obtížnou cestu sportovce na vrchol. Od roku 1997 se toto logo objevuje v kolekcích adidas Performance, určených všem aktivním sportovcům. Vše další najdete na www.adidas.cz.

We Are The Superlative Conspiracy Hlavním sloganem, mottem nebo myšlenkou švédské značky WeSC je „life after skate”, což znamená nabídnout alternativu pro lidi, kteří už na skejtování nemají čas, ale duchem jsou s komunitou pořád spřízněni, a když nic jiného, tak aspoň fandí. Tedy pro Kaye Buriánka ze Sunshine, Ondřeje Anděru z WWW, Maxima Velčovského a podobné typy, co nevyžadují, aby oblečení vydrželo

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

80 pádů na beton denně, ale spíš aby nevypadalo průměrně lacině. Mezi zakladateli WeSC stál v roce 1999 legendární snowboarder Ingemar Backman. Ten je také jedním z WeAktivistů podílejících se na „superlative conspiracy“ neboli „báječném spiknutí“. Každý WeAktivista je něco jako neformální velvyslanec značky, kterou zastupuje ve svém přirozeném prostředí, ať je to skateboarding, hudba, ﬁlm, nebo umění. Za zmínku stojí například Stash (graﬁ tti), Mercedes Helnwein (malířka), RZA (rapper a herec), Bloody Beetroots (elektropunkeři), Benny Fairfax (skateboarding) nebo Jussi Oksanen (snowboarding). WeSC je zároveň nepředvídatelná značka, která dnes dělá oblečení, ale zítra to může být cokoliv jiného. Kromě úspěšných kolaborací se spřátelenými značkami adidas Originals, Kangol, Nokia nebo Standard Hotels se nově chystá i na spojení s výrobcem aut Smart. Více informací najdete na www.wesc.com.

C1RCA – věnováno skateboardingu Název kalifornské značky c1rca pochází z latiny, v níž slovo „circa“ znamená „přibližně“. Číslice jedna pak naznačuje, že pro všechny skejťáky by tato značka měla být jedničkou, protože se nespecializuje jen na hard core typy, co se rakví na ulici a v parku, ale uspokojí i ty, kdo se jejich stylem života pouze inspirují. Logo vzniklo z tvaru kytarového trsátka, což dává smysl – hudba ke skate kultuře přece neodmyslitelně patří. Poslední novinkou C1rca je aplikace pro iPhone a telefony s Androidem, pomocí které můžete sledovat poslední novinky z C1rca skate teamu, nebo díky funkci „skateboarding spot“ uploadovat fotky z míst, kde rádi skejtujete. Aplikaci si můžete zdarma stáhnout z iTunes App Store nebo z Android App Market.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET A FILIP SAJLER FOTO: MIMIBAZAR.CZ, PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

Nech hcem me nijjak přiostt řova at už t ak o strý ý gen nerač č ní ko onf lii kt, a le ř ekn něme e si to o na rovin nu – doku ud se neod d stěh hujete e z domova, jste ru u kojm mí r odič č ů. V mnoha věcech nemátte n a vý ýběrr, nik k do s e váss pro o stě neptá á. Napřř íkla ad mu u síte e jíst,, co vám d ají.

Umět vařit a stolovat patří ke kultuře národa. Umění pohostit své přátele je společenská nutnost a taky vypovídá o osobnosti člověka.

A tady může vzniknout problém: Výzkumy prokázaly, že pokud se špatně stravují rodiče, stravují se špatně i děti. Pokud jsou rodiče obézní, budou jejich děti v dospělosti taky obézní (ne stoprocentně, ale velmi pravděpodobně). Obézní děti jsou oběti svých rodičů. Statistiky dokazují, že obézní teenageři začínají s kouřením, pitím alkoholu, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci. Je to logické – nadváha znamená mindrák. A cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání.

Zachraňte se. Naučte se vařit. Příklad jídla pro rukojmí: Rychlá rajčatová polévka z kečupu. Do jíšky z oleje a mouky vmícháme papriku, zalijeme vodou a vaříme 5 minut. Pak přidáme kečup, vegetu a sůl a zase povaříme. Dochutíme solí, cukrem a octem. Ozdobíme petrželkou.

Poctivá rajčatová polévka velký hrnec s pokličkou 2 lžíce extra virgin olivového oleje 1 malá cibule 1 stonek řapíkatého celeru 1 menší mrkev 800 g kvalitních drcených rajčat z konzervy nebo čerstvá rajčata sůl, pár lístků čerstvé bazalky čerstvě nastrouhaný parmazán nebo mozzarella Nadrobno nakrájíme (rychleji nastrouháme) cibuli, celer a mrkev. Osmahneme v hrnci na oleji. Přidáme rajčata, přiklopíme pokličkou a přivedeme do varu. Hlídáme to! Jakmile polévka dosáhne varu, vaříme dál na velice mírném ohni asi 10 minut. Potom rozmixujeme ponorným mixérem do hladka. Je-li polévka moc hustá, zředíme ji trochou vody. Dochutíme solí, přidáme lístky bazalky. Na talíři posypeme strouhaným parmazánem nebo kousky mozzarelly.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Rada do života: Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. To si pamatujte. Krom toho si myslíme, že zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých, běžně dostupných surovin by mělo být součástí vašeho základního vzdělání. Zkuste to: Oblíkněte si svoje nejoblíbenější tričko. Pusťte si svoji nejoblíbenější muziku. Udělejte si velkou sklenici oblíbeného pití. Umyjte si ruce a jdeme na to! Začínáme polévkami.

Zeleninový vývar 1,5 l ten největší hrnec s pokličkou 2 větší mrkve 2 středně velké petržele přiměřeně celeru ostatní zelenina, např. cuketa, paprika, rajče, kedlubna atd. olivový olej

hrst čerstvých bylinek, např. pažitka, petrželka apod. 4-6 ks kuliček bílého pepře 3 bobkové listy 3 kuličky nového koření lžička soli 3 l vody

Všechnu zeleninu nakrájíme na větší kousky, orestujeme v hrnci na olivovém oleji do zlatova a pak vše zalijeme třemi litry studené vody. Přidáme koření a bylinky. Přivedeme k varu a pak 3 až 4 hodiny necháme na minimální výkon sporáku jen zlehka probublávat (na hladinu občas vyběhne pár bublin), takzvaně táhnout. Poté přecedíme přes jemné síto a určitě to nezkazíme zavařením kupovaných nudlí.

rozhovor /

TEXT: JAKUB POLÁK FOTO: ARCHIV

Snowkiting je ideální sport pro ty z vás, kdo chtějí být v něčem dobří rychle, pokud možno hned. U nás se mu totiž zatím věnuje tak málo lidí, že „přijít, vidět a zvítězit“ v jakémkoliv místním závodu není vůbec nereálné. Věčně to tak ale nezůstane: naše přírodní podmínky jsou vhodné, sport je to vzrušující, zábavný a navíc jsou z něj elegantní fotky, takže půjde snadno komerčně těžit. Prorokujeme mu velkou budoucnost, a kdo chce jednou se zasněným zrakem vyprávět „jó, tenkrát, když jsme my začínali, to byl ještě real underground“, by si měl sakra pospíšit.

Kamil Kotucz patří mezi nejlepší kite ridery v ČR. Vystudoval Sport a tělesnou výchovu na Ostravské univerzitě, věnuje se kiteboardingu a snowkitingu. Sedm let pracoval na řeckém Rhodosu, kde odučil stovky hodin jako manažer kite školy. Vlastní licenci IKO level 2, která ho opravňuje k výuce pod záštitou mezinárodní kiteboardingové organizace.

rozhovor /

Jak jsi začal jezdit? Odmala jsem se věnoval windsurﬁngu. Pak jsme s tátou koupili draka a bylo to. Žádný školy na to neexistovaly, tak jsme se do toho vrhli po hlavě. Takže jsi začínal na vodě? Ne, nejdřív na louce a pak na sněhu. Koupili jsme komorovýho kita a zkoušeli rozjezdy. Pak teprve na vodě. Nakonec jsem odjel do Řecka na Rhodos, kde je ideální termický vítr. Učil jsem tam osm sezón v místní kitové škole. Tady u nás se na vodě moc učit nedá. Ale na sněhu se u nás jezdí dobře. Je to tak, na sněhu jsou u nás jedny z nejlepších podmínek. Nejsou to sice Alpy, ale můžeš jezdit téměř kdekoliv za barákem. Stačí ti na to jakákoliv dostatečně velká odkrytá louka. Úplně ideální. Co bys poradil začínajícím kiterům? Ať se nebojí a jdou do toho, ale ať to nezkouší sami. Snowkiting je krásnej sport, ale nebezpečnej. Kite má obrovskou sílu, a když nevíš, co děláš, můžeš si snadno ublížit. Ne jako já, když jsme začínali, měli jsme jednoho šestnáctimetrovýho draka, ani jsme pořádně nevěděli, jak navázat šňůry, táta mi ho nahodil a já letěl... neměl jsem to vůbec pod kontrolou. Naštěstí to dopadlo dobře. Jezdíš na lyžích nebo na snowboardu? Na snowboardu. Přijde mi to takový přirozenější, i když na lyžích je to zase lehčí. Můžeš se normálně postavit, udělat krok stranou. To na prkně nejde. Já taky jezdím a úplně nenávidím ten moment, kdy upadneš, ležíš na břiše a kite tě táhne po zemi. To musíš zatáhnout za šňůry, a než se znovu napnou, tak udělat v hlubokém sněhu přemet vzad. Když je to ten den třeba už popáté, tak je to docela chuťovka. Loni jsem měl holky na kurzu, nikdy předtím to neviděly a za jeden den se naučily jezdit tam a zpátky. Sice to neměly úplně pod kontrolou, ale byly tak dobrý podmínky, že se to za jeden den dokázaly naučit. Na jak velkých dracích učíš? Začíná se s malým dvojšňůrovým kitem, kde si začátečník osvojí, jak se to ovládá a jak udržet kita v letu. S tím si můžou hrát i děti. Když je vidět, že nehrozí nebezpečí kolapsu, tak dostanou šestimetrovýho kita, který už má čtyři šňůry, a když si neublíží ani na něm, tak potom dostanou podle váhy a podle síly větru deseti- nebo dvanáctimetrovýho kita. Důležitý je začínat s malým kitem v slabým větru. Když už pak trochu jezdíš, potřebuješ draka se čtyřma šňůrama, se kterýma mu můžeš přidávat a ubírat sílu. Na kitování máš normální snowboard nebo speciální prkno na snowkiting? Pro začátek stačí klasický snowboard, ale když chceš jezdit víc, tak potřebuješ snowkitové prkno. Jednak není udělané na ježdění

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

na jednu stranu, nemá žádný nose a tail, což znamená, že stojíš fakt uprostřed a i nohy máš takzvaně na kačera, prostě obě ve stejném úhlu na opačnou stranu. Další výhodou je, že backside hrana není tak vykrojená. Prknem pak víc plužíš, než vyjíždíš oblouk jako na sjezdovce.

na Snowkiting Masters ve Francii. Jo, to je ještě o něčem jiném. Za pár minut vyjedeš na drakovi kopec, který bys jinak šlapal celý den, tam ho sbalíš a sjedeš si krásný freeride dolů. Můžeš z kopce i sletět, to ale fakt musíš vědět, co děláš. Tam se každá chyba tvrdě trestá.

Dál potřebuješ trapéz neboli bederní pás, ne? Jasně, to je důležitá věc, je to takovej širokej pás kolem boků, za kterej tě drak táhne. Díky tomu nepotřebuješ na ježdění moc síly. Stačí se do toho pověsit a jedeš. Žádný silový sport to není. Pak vidíš padesátikilový holky, jak jezděj nádherně, fakt čistě, bez vlastní síly. V tom je vlastně princip a krása toho pohybu. Je to jen o citu.

A v těch horách stoupáš po nějakých dlouhých loukách? Ne, to jsou kolikrát kopce prudký jak červená sjezdovka. Prostě s tím kitem děláš kiteloopy a necháš se vytáhnout až nahoru. Jak ten vítr fouká proti kopci, tak je krásně urychlenej a jede to skoro samo. Pak můžeš klidně sletět dolů. To už je podobné jako paragliding, kdy jsi padesát nebo sto metrů vysoko, ale to je fakt extrém. Ve snowkitingu se nekladou limity, možnosti jsou obrovské. Někdo chce jezdit rovně a rychle, tak jde na zamrzlé Lipno a tam to pálí sem a tam. Někdo chce jezdit v prašanu. Někdo chce jezdit freestyle, tak si udělá raily a jezdí v parku.

Kde si u nás dobře zajezdíš? Dá se jezdit fakt skoro všude. Krušné hory, Boží Dar, Adolfov, Moldava, Miličín, Říčany. Potřebuješ dostatečně velkou louku, stálý vítr, žádný stromy nebo dokonce dráty. To všechno ti ten vítr rozhazuje. Nejlepší je takový jako břicho, kde v okolí není nic vyššího a taky žádnej dolík. Tam fouká většinou bez poryvů větru. Taky musíš myslet na to, že ten kite má 30 metrů dlouhý šňůry, tak abyste se jeden druhýmu vyhnuli, když je vás tam víc. Plocha fotbalového stadionu fakt nestačí. Pokud nebydlíš na horách, počítej s cestováním. Míst je hodně, ale ne vždycky je všude sníh a dobrej vítr. Kiter by se měl naučit i něco z meteorologie, aby mohl stát s ostatními kitery a mudrovat o tom, jaký je dneska vítr. Jasně, to je součástí každýho kitovýho kurzu. Je potřeba vědět, že černej mrak na obzoru může znamenat silný poryvy větru – ty jsou pro kitera úplně nejhorší. Naučí se, ve kterých místech bude vítr nestálý a ovlivněný okolními stromy a kde naopak je potřeba počítat s tím, že vítr zesílí nebo zeslábne, například díky obtékání krajinné překážky. Teď budeme možná trochu nudný, ale nezabít se kvůlI hloupé chybě mi přijde jako dost podstatná dovednost každého jezdce... Jako ten sport je relativně jednoduchý, ale pokud nevíš, co máš dělat, tak hrozí zranění. Je potřeba znát hodně věcí, který ti řeknou na každým kurzu, ale vyplatí se zeptat se i místních nebo zkušenějších. Všichni rádi poradí, protože vědí, co všechno se může stát, a nikomu to samozřejmě nepřejou. Musíš vědět, jak se máš vyhýbat, kdo má přednost před kým, protože nemáš šanci nějak na sebe křičet. Kite má obrovskou sílu, třicetimetrový ostrý šňůry a taky něco váží. Když třeba začneš skákat, musíš mít představu, kam s tím kitem a šňůrama dopadneš. Musíš umožnit ostatním bezpečně odstartovat a přistát. Někdy přístup na louku není ideální, a kdo neví, co má dělat, pěkně komplikuje ostatním situaci. Doteď jsme se bavili o ježdění v Čechách na placce. Ty ses ale zmínil, že jezdíš taky v horách. Loni jsme byli ve Švýcarsku, tři roky zpátky

A co závody, ty sám závodíš? Jak je to se závoděním v Čechách? Pár jsem jich objel, na světovou úroveň ale musíš být někde jinde. Tady se to teprve rozjíždí, což je výhoda pro začínající jezdce. Když budou šikovní, tak se už za rok můžou dostat na úroveň domácích závodů. Jezdí se freestyle a race závod kolem bójí. Závody jsou tu v neposlední řadě kvůli propagaci kitingu. Lidi se přes den potkají na sněhu, večer spolu pokecají, poznají se, domluví si, kdo kam pojede. Začátečníci se rozkoukají a s tím, kdo je jim sympatický, si domluví kurz. Loni byly pěkné závody v Černé v Pošumaví na Lipně. Letos se tam taky chystám. Teď jsi na to kápnul. Co poradíš těm, které tenhle rozhovor osloví, rádi by si našli kurz a naučili se jezdit? Podle čeho si mají vybrat dobrou školu? Především by se měli zeptat, s kolika žáky dohromady je bude instruktor učit. Škola, která učí poctivě, mu nedá víc než dva tři žáky. Bohužel výjimkou nejsou ani případy, kdy jeden instruktor učí třeba i pět nebo víc žáků najednou, a to prostě nemá šanci zvládnout. Žáci potom buď koukají na jednoho, který se učí, nebo jsou velmi daleko od sebe a instruktor se každému věnuje vždy jen pár minut. Taky je dobré zjistit si dopředu, co se bude dělat, když nebudou vyhovující podmínky. Může se totiž stát, že nastane obleva nebo bezvětří a náhradní program bude obsahovat pouze přednášku, ale za plnou cenu. Na druhou stranu se každý začátečník musí naladit na sport, který je závislý na počasí. Je to tak. Kiteři sledují předpovědi počasí neustále a jsou připraveni vyjet ven i v pracovní den. Pravděpodobnost, že dobré podmínky budou v neděli před obědem, je totiž dost malá. Musí být vítr, sníh, naopak nesmí být mlha a tak dále... Jo, to se mi jednou stalo, že jsem se ztratil v mlze. V místě, kde se jezdilo, byla obrovská louka bez jedinýho orientačního

„Odmala jsem se věnoval windsurﬁngu. Pak jsme s tátou koupili draka a bylo to. Žádný školy na to tenkrát neexistovaly.“

„Dostala jsem dvojku z chování, z gymnázia mě vyhodili a oktávu jsem musela dodělat soukromě“

První pokusy o využití draka jako tažné síly byly zaznamenány v Číně ve 13. století. Snowkiting je zimní outdoorový adrenalinový sport podobný kiteboardingu. Jezdec na lyžích nebo snowboardu se při něm nechává táhnout drakem po sněhové pláni, zamrzlém jezeře nebo i do kopce, ze kterého pak sjede.

rozhovor /

bodu a viditelnost tak 20 metrů. Dal jsem si dvouhodinovou vycházku. Mlha je nepříjemná. Viditelnost by měla být aspoň na dvojnásobnou délku šňůr. Minimálně 50 metrů. Jinak nevidíš, kam jedeš, a to je o hubu. Takže když to shrneme. Co potřebujeme pro bezpečný začátek a kolik nás to bude stát? Základní kurz, bez kterýho začínat nedoporučuju, vyjde tak na 2500 Kč. Člověk si na něm mimo jiné ověří, jestli mu nevadí vítr a mráz.

Snowkiting je fyzicky náročnější než lyže, nemáš žádný přestávky na vleku, taháš to dost břichem, nemůžeš si jen tak sednout a odpočívat. Kdo to zvládne, bude potřebovat základní lyžařský vybavení, helmu, ideálně nějaký chrániče. Potom trapéz a kite podle toho, co mu ﬁnanční možnosti dovolí. Začátek se dá pořídit už od deseti tisíc i s kurzem, ale kdo tomu propadne, tak ať si připraví peněz mnohem víc. To je stejný jako v každým jiným sportu.

29 let Bydlí v Praze. Vystudoval obor Sport a tělesná výchova na Ostravské univerzitě. Snowkitingu se věnuje od roku 2007. Vyhrál 3. místo v race závodu na Lipně a 3. místo ve Freestyle Open MUSHOW 2011. Sponzorují ho firmy Mushow a SP Boarding. Baví ho kiteboarding, snowkiting, wakeboarding, lyžování, tenis, squash a cestování.

Nejvíc jsem se bál... školy. Nejvíc jsem si přál... zůstat pořád mladý :-) O holkách jsem věděl, že... se rády malují. Nejradši jsem nosil... široké jeansy. Naši mi vždycky říkali... „Uč se!“ Obdivoval jsem... Michaela Jordana. Chtěl jsem být... PS. Profesionální Sportovec.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

active /

TEXT: PP, STUDENT ŽURNALISTIKY NA UK PRAHA FOTO: REDBULL CONTENT POOL

Přišel čas vyrazit na hory, ale chtělo by to něco originálnějšího než prkno nebo lyže. Máme pro vás jeden lehce střelenej návrh – snowkayaking. „Co ty lidi nevymyslej,” napadne vás asi při pohledu na blázna řítícího se po sjezdovce v kajaku. Nová extrémní zábava jistě trochu vypovídá o prapodivném druhu lidské vynalézavosti, podstatnější ale je, že popularita okolo „vypimpenýho bobování“ nabývá každou sezónou na síle. Na druhou stranu, snowkayaking stále nemá žádnou asociaci, specializované webové stránky ani specifickou profesionální výbavu. Je to zkrátka jeden z těch bizarních sportů, u kterého nikdy nevíte, jestli přežije do příští sezóny, nebo skončí na pohřebišti podobně ulítlých sportovních aktivit.

Něco na zimu Mezi prvními, kdo naskočili do kajaku na sněhu, byla parta lokálních kanoistů z alpského městečka Lienz v Rakousku. Před pár lety se rozhodli (zřejmě dílem zimní deprese, která potkává každýho vodáka) dát tomu zatracenýmu ročnímu období šanci. A tak vyměnili plavky za kombinézu, sluneční brejle za lyžařské, nasadili rukavice, zimní pohory a legrace byla na světě. Díky nim se vodáckým nadšencům otevřely dveře do zimního světa. Ti, kteří by jinak seděli u kamen

W W W.REDWAYMAG.CZ

a odpočítávali dny do prvního tání, můžou vytáhnout kajak s pádlem na svah a testnout, co to umí.

Legrace i posilka Tím se dostávám i k samotnému vybavení, který se příliš neliší od letní verze. Kajak je důležité zespoda důkladně navoskovat, aby vám to pořádně lítalo (hehe, pozn. red.). Pádlo slouží logicky ke korigování směru. Píšu korigování, protože nejsem přesvědčený o tom, že bych tuto činnost mohl nazvat řízením. Někdy prostě směr neurčujete vy, ale jakási vyšší síla. V tom momentě se hodí zabrzdit, čehož lze jakžtakž dosáhnout zapíchnutím pádla do sněhu. Minimálně zpomalíte, nebo vás to rozhodí natolik, že zabrzdíte o někoho/něco jiného. Vcelku se tak jedná o zábavnou činnost, u které se minimálně hodně nasmějete a maximálně posílíte bicáky na rukou. Helma je ovšem naprostá nutnost!

Snow Kajak Cross Snowkayaking se dělí na dvě pomyslné větve, které naznačují jakési formování regulérního sportu. Tou první je Snow Kayak Cross. V jistém

slova smyslu sebevražedná záležitost. Ale nelekejte se, v podstatě jde jen o to, kdo ve svém kajaku překoná trasu plnou klopených zatáček, skoků i dalších nástrah a jako první projede cílem. Jedou čtyři závodníci najednou… Od roku 2007 se v Lienzi koná každý rok mistrovství světa ve Snow Kayak Crossu a minulý rok se dokonce uspořádal podobný závod i u nás. První ročník Snow Kajak Crossu v krkonošských Herlíkovicích uzavíral sezónu a zúčastnila se ho i řada sportovních hvězd: skikrosař Tomáš Kraus, kanoista Vávra Hradilek nebo běžkař Dušan Kožíšek. U obou akcí platí, že zájem diváků je obrovský.

Freeride Oblíbený je i freeride v prašanu. Vytáhnout kajak na vrchol hory vyžaduje velké odhodlání, ale když se s ním spustíte v hlubokáči dolů, musí to být povznášející pocit. Ti nejodvážnější si do toho sem tam skočí nějakou skálu nebo postaví backcountry skok a inovují triky. Já bych to tipoval, že za pár let tu budeme mít novej olympijskej sport. A big air vyhraje magor, co ve vzduchu udělá eskymáka. Začni trénovat a můžeš to bejt ty!

active /

TEXT: TOMÁŠ ZNAMENÁČEK, PEPÉ SAMEK FOTO: WWW.PANKER.CZ

Snowboarding a lyžování

Kámen úrazu 2. část Než začneme

V minulém díle nám Adolf Klepš a Jaroslav Boček vyprávěli, jak to na horách chodí z pohledu horské služby a organizace snowboardových závodů. Padlo jedno velmi důležité doporučení, a to používat helmu. Je to nepsaný zákon a zkusme to brát třeba tak, že používat helmu prostě JE frajeřina. Pepé Samek skáče obrovské skoky, jezdí po zábradlích nebo sjíždí prašanem zasněžené hory, kde není ani živáčka. Odpoví nám na pár zásadních otázek, které rozhodně berte vážně, mohou vám totiž opravdu pomoci. A že je Pepé ten pravý, na to vemte jed. V loňském roce totiž zakončil sezónu velkým zraněním a dnes je zpátky na svahu. Hodně mu pomohlo, že měl okolo sebe lidi, kteří věděli, co dělat. Takže poslouchejte, jak to má správně fungovat, Pepé je právě online:

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

Konečně napadl sníh a vy jste vyrazili na svah. Jenže místo bezstarostnýho svištění prašanem se už při druhym sjezdu zraní kamarád. Leží a nemůže se zvednout. Co s ním? A co dělat, když se na horách zraníte vy? Nebudeme vám radit, ať zůstanete doma, ale přeci jen určité zásady byste znát měli. Na pomoc nám dnes bude snowboardista Pepé Samek. Pojďme se na to podívat!

Jedete po sjezdovce a před vámi leží zraněný...

Zajistím prostor nad ním, třeba hůlkama do kříže, nebo tam položim svoje prkno, aby případní jezdci nevlítli do zraněného. Volám horskou službu a jdu se mu věnovat.

Zraněný je v bezvědomí...

Když u sebe nemám mobil, vyšlu pro pomoc kámoše nebo někoho, kdo jede okolo dolů,

aby předal zprávu vlekařům. Ti už vědí, komu zavolat. Zkontroluju, jestli zraněný může dýchat, rozepnu mu helmu, kouknu na jazyk, nijak zvlášt s ním ale nehýbu. Zajistím, aby měl teplo, a vyčkám do příchodu horské služby.

Zraněný je při vědomí, cítí bolest v zádech...

Tohle když mi někdo řekne, tak mu určitě doporučim ani se nehnout. Počkáme na horskou službu a ta už si ho zafixuje a odveze. V žádným případě mu nedovolim, aby si sednul.

Zraněný cítí bolest nohou nebo rukou...

To je klasika, no. Zase jako první zavolám horskou službu. V případě vlastního transportu musím zraněného zafixovat proti pohybu. Ze svého snowboardu udělám sáňky a tlačím, ale lepší je, když si ho přeberou odborníci. Tohle je opravdu hodně zrádné.

Zraněný komunikuje, ale má ztrátu paměti... Jasnej otřes mozku, nikdy ale nemůžete vědět, jestli nemá ještě jiné poranění. Takže nepodceňujeme a zavoláme horskou službu, která se okamžitě spojuje s nejbližší nemocnicí a hlásí tuto diagnózu, aby se tam na to mohli zavčasu připravit.

Sami si přivodíte úraz na sjezdovce...

Pokud se nemůžu hnout, ale jsem při vědomí, nezbývá mi než křičet o pomoc nebo telefonovat, jsem-li schopný vyndat z kapsy mobil. Pokud to není tak vážné, snažím se dostal na stranu sjezdovky. Taky se mi ale stalo, že rána byla veliká a byl jsem odkázaný jen na své blízké nebo kolemjedoucí, protože jsem prostě byl mimo.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Vyrážíte vysoko do hor do volného terénu. Jak se nezranit? Určitě nepodceňovat výbavu, tzn. mít lavinové vybavení jako sondu, pípák, lopatku a nejlépe i batoh s airbagem, kde v případě, že vás zasype lavina, zatáhnete za popruh batohu a nafoukne se airbag, který vás podrží co nejvýše a v některých případech z něho můžete i dýchat. Důkladně si naplánujte trasu sjezdu, nevrhejte se po hlavě do neznáma, nepřeceňujte svoje schopnosti, reálně zvažte, na co máte, a na co ne. Bez čísla na místní pobočku horské služby nikam nevycházejte!

Když úraz přece jen přijde...

Důležitý je, aby měl zraněný teplo. Mít s sebou termosku s čajem je určitě obrovská výhoda a předejdete podchlazení. Musíte dobře vědět, kde jste, abyste udali co nejpřesnější popis polohy. Určitě je dobré pojistit se na úrazy mimo sjezdovky, protože použití vrtulníku při záchraně ve volném terénu je drahá záležitost. Pojištění vám může ušetřit hodně peněz.

Pepé měl loni velké zranění...

Pepé, co se ti stalo a jak jsi na tom dneska? Při natáčení jízdy mého kamaráda se mi při nájezdu na corner (největší hromada sněhu na Burton Špindl Spring Session) kousla zadní hrana. Z rychlosti zhruba 70 km/h jsem se na místě zastavil. Probral jsem se až v hradecké nemocnici a vůbec na nic si nevzpomínal. Všechno se mi vybavilo až po rozhovoru s doktory a některými kamarády, se kterými jsem hned po úrazu komunikoval. Díky Márovi z horský služby žiju. Správně určil moji diagnózu, což bylo vnitřní krvácení. Přišel jsem o slezinu a levou ledvinu. Prodělal jsem tři komplikované operace a po devíti dnech v nemocnici jsem shodil 10 kilo. Pořád jsem přemýšlel, jestli jsem tomu mohl předejít. Možná jo, ale už se to nedá vrátit... Tři dny jsem pomáhal stavět park na tu akci, tři dny jsem naplno jezdil, abych nafotil a natočil co nejvíc záběrů, byl jsem prostě unavený. Soustředil jsem se spíš na to, abych měl dobrý záběr, a ne na svoji jízdu. Dneska už jsem v pohodě, slezinu člověk až tolik nepotřebuje a jednu ledvinu ještě mám, funguje dobře a k životu mi stačí. Přes celý břicho mám jizvu. Jediné omezení je to, že nemůžu pít tvrdej alkohol, což ze mě dělá úplnýho abstinenta, protože pivo a víno mi nechutná, dřív jsem pil jen rum. :) Kondičku ještě doháním. Lehce ji ztratíte, těžko naberete. Jezdit na závodní úrovni už nebudu, ale o to nejde. Jěždění v prašanu je stejně nejlepší. Začal jsem trénovat pro Sportovní akademii Špindlerův Mlýn malý děcka. Můžu jim předat svoje zkušenosti, aby věděly, jak se podobným chybám vyhnout.

active /

TEXT: TOMÁŠ ENŽL FOTO: VOJEN SMÍŠEK

m í n e š ě t o p S eváté po d

Jedné z největších snowboardových událostí v Evropě jako obvykle hrála do karet velká účast předních evropských riderů, skvěle připravený park a obrovská návštěvnost. Slunce nad Dachsteinem svítilo na plné pecky a teplota v třítisícové výšce neklesla pod magickou nulu. Celková úroveň a atmosféra vynesla závodu čtyři hvězdy v hodnocení mezinárodní neziskové snowboardové organizace TTR (Ticket to ride). Okay, aspoň něco se u nás dělá pořádně. Den před začátkem Jamu byl ve znamení tréninku na jedenácti-, dvanácti- a patnáctimetrových kickerech, set-up parku uzavírala duha a wallride. Z páteční kvalifikace postupovalo jednadvacet nejlepších z mužské a sedm nejlepších z ženské kategorie. V té se objevily dvě riderky z České republiky: Katka Vojáčková a Diana Augustinová. Katka si za svou stylovou jízdu (half cap, FS360 a backflip) vysloužila postup do hlavního závodu, při první finálové jízdě ale měla smůlu, zranila se a musela odstoupit. Diana je mladá nadějná riderka, se kterou jste se mohli seznámit v minulém čísle RedWaye ve velkém rozhovoru.

Jak jely holky... Přímo do sobotního ﬁnále postupovala coby

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

vítězka předešlého ročníku ještě Šárka Pančochová, která nakonec v superﬁnále obsadila třetí místo, když se jí povedly triky Cab 5 Underﬂip, BS 3 a FS Rodeo. Na celkovém druhém místě skončila Slovinka Cilka Sadar a nekompromisní vítězkou celého Horsefeathers Pleasure Jamu v ženské kategorii se stala Aimee Fuller z Velké Británie.

… a jak kluci V mužské kategorii bylo kvaliﬁkováno celkem pět Čechů, a to Tomáš Tuzar, Petr Horák, Martin Mikyska, Dušan Kříž, Jakub Král a Ondra Porkert. Do sobotního ﬁnále bohužel nepostoupil ani jeden, nějak jim to nesedlo. Nejlepšího celkového výsledku dosáhl Tomáš Tuzar na celkovém

45. místě. Největším překvapením Jamu byl Matthias Weißenbacher, který se dočkal i největší divácké podpory, což mu nakonec vyneslo celkové třetí místo. Na druhém skončil Švéd Niklas Mattson a absolutním vítězem celého závodu se stal Seppe Smits z Belgie. V kategorii Best trick si cenu v podobě třítýdenního pobytu na Bali odvezli Thorgren Sven za svůj mega backside 1080 a Nizozemka Cheryl Maas za svůj čistě odjetý BS 7 tailgrab. Vítězové si mezi sebou rozdělili Prize money ve výši 20 000 dolarů a diváci se po jedné velké a zdánlivě nikdy nekončící party rozjeli domů. Tak zas za rok!

technologie /

TEXT: BONUS ILUSTRACE: PUZZLED

DIY OR DIE! 4. DÍL SERIÁLU O DĚLÁNÍ HUDBY NA POČÍTAČI (PRO ÚPLNÝ ZAČÁTEČNÍKY)

Minule jsem tvrdil, že Ableton Live je zásadní a výjimečnej. Teď bych měl zkusit říct proč. (Potom jim to pošlu a budu čekat, jakou odměnu za tenhle product placement dostanu!) Ale nejdřív fakta: Program Live vyvíjí německá firma Ableton od roku 2001, momentálně je k dispozici jeho osmá řada, konkrétně release 8.2. Za těch deset let se z něj stal bezkonkurenční standard a jeho vývoj nezamrznul. Každá nová verze přináší novinky, který bejvaj zlomový.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

Takže proč Ableton Live? Hlavně proto, že je to specifickej hudební nástroj s důrazem na použití při živejch vystoupeních. To se odráží nejenom v jeho funkcích a ovládání, ale taky v tom, jakym způsobem nakládá s výkonem procesoru, pamětí atd. Spojuje v sobě sampler, looper, sekvencer, efektovou jednotku i syntezátor, můžete s ním hrát koncerty, dýdžejovat, ale stejně dobře vám poslouží jako domácí nahrávací studio. A i když není problém ho rozšiřovat pomocí VST nebo AU pluginů, případně v programovacím audiovizuálním prostředí Max/MSP, dá se bez nadsázky říct, že Ableton Live je všechno, co potřebujete. Live je rozdělenej na dvě hlavní části, říká se jim Views – Arrangement

View (AV) a Session View (SV). SV je ta část, se kterou budete pracovat při živym hraní. Je to v podstatě taková rozsáhlá tabulka, do jejíchž buněk si můžete nastrkat audio nebo midi klipy, který pak jednoduše pouštíte samostatně, nebo v setech, do kterejch si klipy můžete organizovat. Tyhle klipy jsou různě (volitelně) dlouhý kusy samplů nebo midi sekvencí, který jdou smyčkovat. Zajímavý je hlavně to, že Live umí přizpůsobovat rychlost klipu master tempu, takže vám loopy srovná pěkně do richtigu. Krom toho má i variabilní nastavení kvantizace spouštění těch jednotlivejch klipů a vy se nemusíte trefovat přesně na začátek, když chcete přidat další linku – Live si prostě počká a spustí ji ve správnou chvíli. Tohle je v podstatě řešení palčivýho

problému, jak hrát elektronickou hudbu naživo. Většinou se to dělá teda tak, že stopy z hotový skladby rozsekáte na jednotlivý (kvůli variabilitě ne příliš dlouhý) smyčky – basová linka, kopák, perkuse, virbl, hajtka, melodický linky... Prostě všechno rozeberete, nasypete do tabulky v Live a podle potřeby, nálady a atmosféry v sále to potom zase skládáte dohromady jako lego. Tohle s pomocí efektovejch řetězců a dalších funkcí Live umožňuje poměrně velkou, řek bych až bezbřehou variabilitu při živým předvedení elektronický hudby. V zásadě jde o remixování v reálným čase a používaj to fakt všichni. Kohokoliv uvidíte na pódiu s laptopem, vsaďte se, že tam jede facebook a Ableton Live. Je nasnadě, že taková funkce, jako je přizpůsobování klipů jednomu hlavnímu tempu, je maximální party hračka. Klipy můžou bejt dlouhý, jak chcete, takže není problém nasypat do SV pár desítek elektro pecek, k tomu přimíchat nějakej lokální bizár a okamžitě ovládnete jakejkoliv mejdan svejma (re) mixama a mashupama. Dneska je DJ Pressplay každej, ale takhle tomu můžete dát aspoň nějakou invenci a styl. Oproti tomu Arrangement View slouží (jak už ty chytřejší pochopili) hlavně k aranžování, tady se z hudebního nástroje stává nahrávací studio. Zatímco SV je víceméně nekonečná, časově neohraničená smyčka, AV se soustředí na to, co se v tý hudbě děje v čase. Znamená to, že do jedný stopy si dáte třeba basu, do druhý bicí, tady ta basa přestane, tady bude přechod na bubny, tady začne basa hrát něco jinýho a přidaj se synťáky ve třetí stopě a tak dále. Můžete pracovat s audio i midi klipama, loopy se vám budou samy od sebe rovnat a přizpůsobovat hlavnímu tempu, ale ještě navíc vám

W W W.REDWAYMAG.CZ

AV umožňuje nahrávat audio (nebo midi) stopy, ať už je to kytara, zpěv nebo vozembouch – v tu chvíli působí jako vícestopý rekordér. Z nahraných stop samozřejmě můžete vystříhat klipy a třeba je zasmyčkovat, nebo nastrkat do SV. Já používám Ableton Live na všechno, nahrávám do něj, skládám v něm hudbu a používám ho i na koncertech – teď nově z něj pouštím i projekce, který jsou díky tomu velice snadno synchronizovatelný se zvukem. I když už jsem zmiňoval optimalizaci (třeba taková unikátní banalita, jakože efekty zatěžují systém jenom v případě, když skrz ně prochází signál), tou hlavní devizou Live je jeho ohebnost. Na první pohled působí víceméně jednoduše, až banálně, ale dovolí vám dělat v podstatě všechno. Jakmile se začnete nořit do spodnějších pater jeho funkcí, nepřestane vás překvapovat. Ale nejenom že prakticky cokoliv můžete modifikovat, všechny funkce, i ty sebetitěrnější, můžete taky snadno namapovat k MIDI a pak je třeba ovládat buď z nějakého MIDI ovladače, nebo pomocí speciálních MIDI klipů. Já vím, poněkud fanatický intro... ale nejsem sám. Zejména internetový fórum přímo na webu firmy Ableton je plný takovejch, vedle kterejch jsem to já viděl jenom z náklaďáku. To se vám může hodit nejenom do začátků – najdete tam nejenom tipy a triky, ať už na zvuk, hudbu, anebo program samotnej – ale samozřejmě odpovědi na všechny trable a problémy, který vás při používání Ableton Live můžou potkat. No, myslim, že není důvod se toho bát a je čas vyzkoušet, jestli kecám, nebo ne.

názor /

TEXT: BENJAMIN KURAS, CESKAPOZICE.CZ ILUSTRACE: RADIM LISA, GYMNÁZIUM UNIČOV

SOUMRAK BÍLÉHO MUŽE První dvě kapitoly z dějin rasismu

Slovo rasismus všichni známe a používáme, jenom jestli víme, co znamená a z čeho a jak vzniklo. Co má tohle slovo za sebou, co je jeho příběh. Benjamin Kuras sepisuje na pokračování něco, co by se chvílemi dalo nazvat dějinami rasismu. Není to žádný bleskový čtení, ale když jste mě na facebooku ujišťovali, že textu rozumíte, že je zajímavej a že to budete číst, tak to budeme rádi tisknout – myšlenky jsou to ostrý jako břitva (i když s nima nemusíte vždycky nutně souhlasit). Nakonec bych jen upřesnila, že pan Kuras není středoškolák, jak se někteří z vás domnívali, ale celkem známý český spisovatel a publicista. M. Overstreet

KAPITOLA PRVNÍ Bílý muž se vydal cestou od Darwina přes Spencera, Nietzscheho a Dostojevského k vyvraždění 16 milionů lidí, aniž by přesně zjistil proč. Břímě bílého muže zvedni, A očekávej za to tento vděk: Výčitky těch, jimž tvoříš výhody, Nenávist těch, jimž dáváš život nový, Nadávky těch, jimž mícháš lék A pomalu je vedeš z noci ke dni: Proč vnucuješ nám světlo svobody, Když temný Egypt nám tak hoví? Tuhle báseň píše bard britského imperialismu Rudyard Kipling v roce 1899, na vrcholu slávy a moci západní civilizace, s pohledem na prosperující impérium objímající celou planetu a vládnoucí oceánům, pracně a pilně civilizující všelijaké ty zaostalé černoušky, hnědoušky, rudoušky a žlutoušky – kteří se bílému muži všichni jeví buď jako malé děti potřebující jeho pomoc, nebo jako zvlčilí divoši potřebující ukáznit. Obraz neúnavného, odpovědného, obětavého, vynalézavého, strýčkovsky laskavého a shovívavého bílého muže, správce, učitele, léčitele a spasitele světa. Světa nadějného a optimistického, jeho přirozeným a všemu nadřazeným géniem k dokonalosti utvářeného, bezpečně řízeného a poháněného setrvačností k nekonečným světlejším zítřkům. Jeho vědomí boží vyvolenosti posiluje nová senzační Darwinova teorie

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

evoluce a pojem „přirozené selekce“, jejímž je běloch coby nejúspěšnější tvor nezpochybnitelným vyvrcholením. Skoro jako by teorie evoluce v polovině 19. století visela v Londýně na stromech, si z ní o deset let mladší Karl Marx utrhne hrušku „historické nezbytnosti“, trochu ji postrčí kupředu revolucí a její vrchol nazve komunismem čili společným sdílením, tehdy ještě nevěstícím nic zlého. Jeho vrstevník a Darwinův žák Herbert Spencer, zakládající novou vědu zvanou sociologie, k Darwinově biologické evoluci přimíchává „přežití nejschopnějších“. A vychází mu teorie sociální evoluce, jež probíhá podle modelu evoluce biologické. V té se různá lidská společenství, ale i jednotlivci vyvíjejí různým tempem na různých stupních evoluce, intelektuální, morální a ekonomické. Rozdíly mezi nimi však podle Spencera i Darwina (stále ještě věřících v principy biblické etiky) může zmírňovat přirozený lidský soucit a laskavost. Ten zas podle Marxe má sloužit jako měřítko rovnosti a sociální spravedlnosti nastolené v případě nutnosti „nevyhnutelným“ násilím a „spravedlivým“ přerozdělením

„nespravedlivě nabytého“ majetku. Darwinova pozdější nesmělá otázka, zda všechny lidské rasy jsou členy stejného živočišného druhu, či zda mají stejně vyvinuté schopnosti intelektuální a etické (vyslovená v jeho druhé knize The Descent of Man), zapůsobí jako výhybka. Intelektuálně vzrušující teoretickou debatu přešaltuje směrem, který

Darwin nezamýšlel. O generaci později debatu přikořeňuje Friedrich Nietzsche ideálem „nadčlověka“, k němuž se člověk musí vypracovávat vlastní vůlí. Darwinovi potomci svou aktivní účastí posvěcují teorii eugeniky zabývající se odlišnostmi lidských ras. Ta si ze soudobých Mendelových genetických objevů vytřibuje, co se jí hodí, a vytváří

si ideál pěstování „kvalitního genetického fondu“ pářením „kvalitních jednotlivců“. Teorii selekce „kvalitních genů“ si časem obohatí o eliminaci „nekvalitních genů“ a rasismus je na světě v plné vědecké kráse. Aby se mohl dát pilně do práce, neomezován biblickou vírou

W W W.REDWAYMAG.CZ

v důstojnost a rovnoprávnost každého člověka coby tvora božího stvořeného k božímu obrazu, potřebuje ještě jedno: Boha zabít. I k tomu mu bezděky pomůže Nietzsche oznámením, že „Bůh je mrtev“. A je-li Bůh mrtev, reaguje F. M. Dostojevskij: „je cokoli dovoleno“. Tak se z bílého muže

stává svrchovaný vládce planety, nespoutávaný žádnou vyšší morálkou a omezovaný jen svými schopnostmi „přežívání nejschopnějšího“. Tedy oprávněný chovat se k ostatním povýšeně. Nese přece za všechny to břímě civilizace. Svět bílého muže začátku 20. století je pastorální idyla spějící klidnou

evolucí k věčnému dobru. A pak najednou bílý muž zešílí a během čtyř let povraždí 16 milionů bílých mužů, žen a dětí, aniž by kdy zjistil přesně proč. Rodí se nenávist bílého muže k bílému muži a k jeho vlastní civilizaci.

názor /

KAPITOLA DRUHÁ Vzhůru ke genetické očistě! Poslední velký bílý masakr vznikl z víry, že někteří běloši jsou nadřazení nejen všem nebílým, ale i některým jiným bílým. Jen co se bílý muž s bílým mužem dohodl po 16 milionech mrtvých zastavit vzájemné vraždění válečné, vrhají se na vraždění revoluční. V něm bílý muž povraždí dalších 20 milionů bílých mužů, žen a dětí. Dvacet let nato jich jiný bílý muž povraždí dalších 40 milionů. Vypadá to, jako by se bílý muž na vrcholu své evoluce coby pán planety rozhodl sám sebe zlikvidovat, aby uvolnil místo jiným. Přesněji řečeno, on vlastně bílý muž vraždí bílé muže, ženy a děti od nepaměti. Bílý Řím masakruje bílé barbary. Ti pak masakrují Řím. Správně věřící bílý křesťan masakruje chybně věřící bílé křesťany, dokud ti nezískají dostatečnou moc, aby mohli zpětně masakrovat správně věřící bílé křesťany. Oba ve jménu pravdy boží. Jedním jazykem mluvící bílý křesťan masakruje jiným jazykem mluvícího bílého křesťana, aby mu sebral kus lesa. Jedním dogmatem myslící bílý muž stejného jazyka masakruje jiným dogmatem myslící bílé muže, ženy a děti stejného jazyka za zpěvu nejmírumilovnější hymny všech dob: „Vzhůru, dítka vlasti, zbraň ať davy chopí, ať krev nečistá nám naše brázdy zkropí!“ Statisticky spočítáno, kdyby bílí muži tolik nevraždili bílé muže, ženy a děti, už dávno by museli přelidnit planetu takovým tempem, že by na ní nebylo vidět nic než bílí muži, ženy a děti, kam by jejich oko dohlédlo. Zatímco po celé dějiny se bílí muži vraždili pro větší civilizovanost, spásu a pravdu, čili pro dobro vražděných, poslední velký bílý masakr vznikl z víry, že někteří bílí muži, ženy a děti jsou nadřazeni nejen všem nebílým, ale i některým jiným bílým, které je třeba coby méně kvalitní či dokonce škodlivé likvidovat, aby svými vadnými geny nezničili evoluci těm kvalitním. Prvními oběťmi této genetické očisty nebyly, jak se často zapomíná, podřadné či škodlivé (ač rovněž bílé) rasy, nýbrž tělesně handicapovaní a duševně choří nadřazené rasy, která potřebovala nejprve očistit sebe od sebe, aby se mohla s čistým svědomím očišťovat od jiných. Vadných vlastní rasy jako první vražděnou várku povraždila čtvrt

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK IV

milionu. Nevraždili je hrdlořezi v uniformách, nýbrž lékaři v bílých pláštích, vědecky kovaní. Jejich vědě zvané eugenika stojí za to chvilku věnovat pozornost. Ač je genocidami světové války zdiskreditovaná, začíná v posledním desetiletí v některých kruzích opět přicházet do módy. Je přímou dědičkou darwinismu a jejími kmotry jsou dva Darwinovi propagátoři a mnohostranní géniové. Prvním byl německý biolog, filozof, lékař, malíř a pilný praktikant mnoha dalších oborů Ernst Haeckel. Kromě toho, že objevil, popsal a nakreslil stovky nových živočichů, vypracoval genealogii živočišných druhů a vymyslel spoustu dnes běžně používaných biologických termínů, jako je ekologie, ontogenie a fylogenie. Rozpracoval tehdy populární teorii „polygenismu“ (různosti lidských genů) ve „vědecký rasismus“ dokazující přirozenou a odvěkou nadřazenost bílé rasy, kterou pojmenoval „kavkazskou“ nebo „středomořskou“. Ta podle něho „je od nepaměti v čele všech lidských ras jako nejvyvinutější a nejdokonalejší“. Protože vyrostla v mimořádně příhodných podmínkách Středomoří, je „jediným lidským druhem, který má (kromě mongolského) skutečné dějiny a jako jediná dosáhla stupně civilizace, jenž se zdá vyzdvihovat člověka nad ostatní přírodu“. Druhým byl francouzský historik a antropolog Arthur de Gobineau, který vypracoval podrobnou teorii nadřazenosti bílé rasy. K ní však počítal jako Haeckel i Židy a výslovně coby lid „silný, svobodný a inteligentní“. Ani jeden ani druhý nebyli antisemity, na něž si je později nacismus přetvořil. Eugeniku jako systematickou teorii nadřazenosti bělošských genů a dědičnosti určitých vlastností vypracoval v roce 1883 další darwinistický génius a Darwinův bratranec sir Francis Galton, dělením lidí na „eugenní“ (správné geny) a „dysgenní“ (vadné geny). Ani on však netušil, jak vražedného draka vypustil na svět. Příště: O páření kvalitních jedinců (Kapitola třetí) a Spermobanka geniality (Kapitola čtvrtá)

Herbert Spencer (1820–1903) Britský sociolog a filozof. Zabýval se hledáním shodných rysů mezi společností a lidským organismem. Zajímalo ho, jestli společnost funguje ve velkém podobně jako lidský organismus v malém. Friedrich Nietzsche (1844–1900) Německý filozof a filolog. Výrokem o smrti Boha poukázal na to, že všichni žijeme ve lži, protože předstíráme, že křesťanská morálka stále platí, i když v hloubi duše v ni už nevěříme. Život je nelítostný boj, v němž nakonec musíme podlehnout „temnotě“ smrti. Důstojnost a velikost člověka je v tom, že hrdě a bezohledně prosazuje svoji „vůli k moci“, díky níž nakonec překoná sám sebe a stane se nadčlověkem. Tato Nietzscheho teorie zajímala nacisty, ale nakonec ji odložili jako nevhodnou pro použití.

Rudyard Kipling (1865–1936) Britský spisovatel, nositel Nobelovky za literaturu a táta Mauglího. Svůj názor na „černoušky, hnědoušky, rudoušky a žlutoušky“ shrnul celkem výstižně v básni Břímě bílého muže (úryvek na začátku 1. kapitoly): To „břímě“ je morální povinnost bohaté a vyspělé Anglie pomáhat zemím chudším a méně vyspělým, a to i v případě, že si žádnou pomoc nepřejí, tedy třeba násilím. Za svou dobrotu se bílý Angličan dočká pouze výčitek, nadávek a nenávisti, neboť „hloupí“ domorodci odmítají „světlo svobody“ (civilizaci a křesťanství) a raději by žili „v temnotě“ (s vlastním náboženstvím a kulturou). „Civilizovat“ v britském podání znamenalo stavbu silnic a železnic, lékařskou péči, vzdělání (výuku angličtiny), zmírňování následků hladomorů a přírodních katastrof, ale také vnucování křesťanské víry, drancování přírodního bohatství a udržování kolonizovaných zemí v bezmocnosti (všechna politická a hospodářská moc byla výhradně v rukou bělochů). Karl Marx (1818–1883) Německý filozof, kritik kapitalismu, autor teorie o nutnosti revoluce, ve které zvítězí dělnická třída, jež potom nastolí komunismus, ten jediný spravedlivý společenský řád na světě. Marxův filozofický a politický vliv je dodnes obrovský. V textu se píše, že si „utrhl hrušku historické nezbytnosti“. Co to znamená? Výraz „historická nezbytnost“ používali budovatelé komunismu jako svůj základní argument: Boj proti kapitalismu a vítězství komunismu jsou historicky nezbytné, nevyhnutelné a jediné kroky vedoucí k blahu lidstva. Jakýkoliv jiný názor je chybný.

Gregor Johann Mendel (1822–1884) Přírodovědec německé národnosti žijící na Moravě. Zakladatel genetiky. Mnich a později opat augustiniánského kláštera na Starém Brně. F. M. Dostojevskij (1821-1881) Ruský spisovatel a filozof. Za politickou činnost proti carovi byl odsouzen k trestu smrti. Těsně před popravou mu byl trest změněn na čtyři roky vězení a dále na nucené práci na Sibiři, kde strávil deset let. Přál si, aby společnost žila podle křesťanských ideálů, politického převratu se ale bál. Přečtěte si jeho Zločin a trest, je to jedna z nejlepších knih, co kdy byly napsané. Vzhůru dítka vlasti... Marseillaisa, jedna z nejoblíbenějších písní Velké francouzské revoluce, byla 14. července 1795 prohlášena za státní hymnu Francie. Ernst Haeckel (1834–1919) Německý biolog, představitel darwinismu. Hlásil se k myšlenkám tzv. sociálních darwinistů a tím se stal vzorem pro budoucí zastánce eugeniky, kterou praktikovali nacisté. Arthur de Gobineau (1816–1882) Francouzský aristokrat a spisovatel, který se proslavil obhajováním teorie nadřazenosti bílé rasy a rozvíjením teorie o „árijské rase“. Jeho myšlenky ovlivnily Adolfa Hitlera a přispěly k šíření antisemitismu s vyústěním v holocaust. Sir Francis Galton (1822–1911) Anglický vědec zabývající se mimo jiné psychologií, antropologií, statistikou, geografií a matematikou. Zakladatel eugeniky.