RedWay 5/IV.

ROZHOVOR

Martin Černík SOUTĚŽ

Nintendo POP

Dědictví po Eskymácích

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

MÍ

TÉMA: SOUKROMÍ

TÉMA: SOUKROMÍ

TÉMA: SOUKROMÍ

TÉMA: SOUKROMÍ

TÉMA: SO

redway redway redway /

Čau holky, ahoj kluci, Co je na obálce?

Obraz I Never Saw My Mother Naked vyryl náš artdirector Pasta Oner do tenké hliníkové desky. Poučil mě, že do alobalu by to nešlo, protože ten je tenký už moc a neprojevil by se na něm 3D efekt. Novou výtvarnou techniku objevil při cestě do New Yorku, kdy v letadle začal z nudy vyrývat plastovou vidličkou tagy do aluminiové misky od jídla. Výsledek se mu líbil a po návratu domů to vyzkoušel „naostro“. Teď se rytinám věnuje už rok a pravděpodobně se brzy dočkáme i jejich barevné verze, což by mohlo být zajímavé.

Tématem čísla je soukromí. Mark Zuckerberg nad ním mávl rukou a prohlásil, že je to přežitek. Asi vím, jak to myslel – ty neustálé maléry s úniky osobních dat, která dobrovolně sdílíme na jeho Facebooku, mu poškozují pověst, přitom ale k žádným hromadným odchodům ze sítě nedochází, takže Mark asi došel k závěru, že není potřeba to řešit – lidi na svém soukromí prostě už dávno netrvají. Pastův obraz připomíná, že tak jednoduché to zas není. Speciálně v naší kultuře je pojem soukromí velice významnou složkou. A pohledy na jeho dobrovolné a nedobrovolné sdílení najdete uvnitř čísla.

Mějte se dobře,

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 5, ročník 4 zdarma toto číslo vyšlo v únoru 2012 titulní strana: Pasta Oner, www.pastaoner.cz adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editoři Kateřina Linhartová odborný poradce Michal Nanoru

Martina Overstreet, šéfredaktorka

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

spolupracovníci Marhlad, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Rádio1), Mirka Papežová (AK Tomáš Rašovský) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Laura Heiselová, David Popelář, Radim Lisa, David Dolenský, Ondra Mašek, Iva Antošová, Jakub Hajný marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAYMAG.CZ

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

co se nám ještě líbilo...

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

4

Martin Centko: 258 „LIKE“

Kateřina Nejedlá: 270 „LIKE“

Jakub Dvořáček - 1. místo

Vítězný design vybrali Pasta Oner (RedWay) a Martin Fischer (Mystic Skate). Autorem je Jakub Dvořáček. Jeho návrh bude realizován v limitované sérii 100 kusů, ze které mu náleží tři kusy. Prkna vyrobí španělská firma Jart. Jakub po dohodě s vedením Mystic Skate změnil nápis Wild Wild West na Wild Wild East.

Kryštof Palme: 301 „LIKE“

mail box /

O dalších třech výhercích se rozhodovalo na Facebooku.

Cenu diváků – tričko a džíny Volcom – získávají Kryštof Palme, Kateřina Nejedlá a Martin Centko. Martin cenu odmítl a napsal do Mystiku, aby místo toho poslali dvě trička jeho sestře, která mu s návrhem pomáhala. Všechny soutěžní designy si můžete prohlédnout na facebook. com/MysticSkateShop.cz v albu s názvem Vyhraj!

Vyhraj s Quiksilver Michael Ubry z Kladna vyhrává tričko.

Jan Fuchs z Prahy vyhrává čepici.

Jakub Smyček ze Šumperka vyhrává bundu.

W W W.REDWAYMAG.CZ

5

pop /

text: National Enquirer, foto: Profimedia.cz

Kupujete si bulvární noviny a časopisy?

Ano/ne a proč?

Björk, zpěvačka

Eddie Murphy, herec

Courtney Love, zpěvačka

Ne, nikdy. To by bylo pod mou úroveň. Na jednu stranu chápu, že fanoušci chtějí pohádky o svých idolech, ale uvědomují si vůbec, jakou špínu tím podporují? Vpády do soukromí jsou často velmi agresivní a ubránit se je nemožné.

Paparazzi je hodný kluk a dělá jen „svou práci“.

Já jsem rozmazlená hysterka, která nechce spolupracovat. Potížistka, víte?

Člověče, to jsem naposledy udělal v roce devatenáct set..., už ani nevím kolik. Dávno mě to nezajímá, mám jiné starosti. Dřív, když jsem o sobě četl nějaké výmysly, jsem se rozčiloval a trápil. Dneska vůbec nevím, co se o mně píše, a žije se mi líp.

Mám je všechny předplacené. Deníky, týdeníky, měsíčníky. I zahraniční. Čtu si je ráno u snídaně nebo ve vaně a koukám přitom na MTV. Je to součást mé image, mé ubohé životosprávy, mého názoru. Nestydím se za to. Když mě novináři moc otravujou, pošlu je do háje, ale většinou je prostě beru jako nutné zlo.

The Awrizis bandzone.cz/awrizis

uvádí

Pocházejí: z Havířova Last Release: EP Shapes of Imagination (2011) Největší pecka: Cloud of Perdition Above Us Detail: Svůj hybrid metal, který se pohybuje nejspíš na pomezí groove metalu a melodic death metalu, hrají na sedmistrunné kytary a šestistrunné basy. Virtuosové...

TEXT A FOTO: BANDZONE.CZ

Miloš Meier Pochází: z Hronova Last Release: Michal Pavlíček – Srdeční záležitosti (2010), Dymytry – Neser (2010) Největší pecka: session s Reggiem Worthym, basákem Tiny Turner Detail: Jeden z nejpopulárnějších českých bubeníků.

Za bicí usedá ve svém vlastním projektu Drumming Syndrome a v kapelách Michal Pavlíček Trio, Dymytry, Noid, Kamil Střihavka & Leaders!, Kraken Exist, Eleison.

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

6

Milošovo hodnocení: Jako jeden z tipů mi z Bandzone poslali odkaz na profil Awrizis. Dlouho jsem neváhal a po poslechnutí ukázek jsem si tuhle partu vybral. Jejich hudba i celkový sound mě zaujaly a myslím, že není od věci představit v RedWayi i nějaký ten extrémnější styl, v případě Awrizis tedy „hybrid metal“.

Kapela se prezentuje dobrými hráčskými výkony. Své pojetí metalu umocňuje brutálním zpěvem (řevem), nápaditými kytarovými riffy a přesnou rytmikou, obohacením jsou určitě i jejich kytarová sóla. Díky různým melodiím a vyhrávkám má hudba nejblíž k melodickému death metalu s prvky moderních metalových kapel typu As I Lay Dying. U tohoto stylu se často stává, že muzikanti naživo zaostávají za svými studiovými výkony, protože při nahrávání používají spoustu editačních technologií. Určitě by tedy bylo zajímavé vidět Awrizis naživo a zjistit, zda potvrdí svůj talent a dokážou na pódiu zahrát své skladby se stejnou energií a kvalitou jako na nahrávce.

Zatím bych si je za předkapelu nevybral, ale myslím, že tohle je solidní začátek. Pokud

svůj potenciál využijí a přesvědčí mě o svých schopnostech třeba další deskou, můžeme se dál bavit.

Rise Against

Jay-Z & Kanye West

Injection

Niggas In Paris

Jejich nejnovější album je našlapané samýma peckama, ale staré dobré songy mají přece jen více historie. Vždy, když nějakou poslouchám, totálně mě nakopne. Jejich texty jsou výstižné a plné emocí a poselství. Prostě parádní muzika. :) T. ZIEMBINSKA

Tenhle top singl z desky Watch The Trone se dočkal i videoklipu, který je uvařenej ze záběrů z jejich fenomenálního tour. Singel i deska je stejně dokonalá jako klip a vůbec všechno, co tyhle dva borci vypustí. Pokud hledáš dospělý hip hop a tohle tě minulo, doporučuji to rychle dohnat.

(PASTA)

Cage The Elephant

Bonus

Aberdeen

Zakopanej pes

Není to zas tak známá kapela, což nechápu, protože tenhle indie rock je rytmickej, chytlavej, se super textem (jednoduše úžasnej). A zpěvák vypadá jak Kurt.

TEREZA, 15 LET, BRNO

Jack White Love Interruption Protože Jack White je ikona, válí na kytaru a stejně tak skvěle zpívá, jen škoda že to s Meg už netáhnou.

JANA, 18 LET, PRAHA

Vex Ruffi n I´m Creative

Občanský průkaz REŽIE: ONDŘEJ TROJAN (2010)

Je to komedie a zároveň drama. Dramatická komedie. Komický drama. Děj se odehrává dva roky před revolucí a film je dva roky starej. Takže nic moc moderního. Čtyři studenti-máničky dostali občanku a vyváděj s ní zakázaný věci. Aby se vyhnuli vojně, různě se fyzicky sebepoškozujou.

Taky by rádi sbalili holku a chodili na zakázaný koncerty. Kvůli tomu je zase fyzicky poškozujou dospělí. Je to česky, ale používá se v tom dost cizích slov: bony, Tuzex, soudruh, Plastici...

Neztrácejte tím čas, je to o generaci našich rodičů, a koho by to asi tak zajímalo?

Můj poslední objev. Pouštěla jsem ho všem lidem, o kterých si myslím, že poslouchaj dobrou muziku – a nebyli jím uchváceni!?

Což já jsem, protože Vex je génius.

(OVER)

Non Tiq Quiet Já a moje školka omrzlin se shodnem, že už nám chybí léto. Válet se v měkkym voňavym plevelu, střílet po sobě lentilkama a říkat tomu piknik. Jo! Venku se to ovšem k jaru teprve probouzí. Debutová písnička Non Tiq „Quiet“ ale umí příjemnej trik – za necelý tři minuty tě dokáže převlíknout do slamáku, kraťasů, žabek a na hlavu ti nasadí barevný wayfrajerky. Je lehká jako piškotovej dezert a baví. Nom nom, ochutnej.

EM CHORÁ, OLOMOUC

Life Vest Inside Kindness Boomerang One Day Až si to budeme každej den pouštět k snídani a zjistíme, jak je to jednoduchý, pak to možná přijde. One Day...

KING ASSA,

GUEST

„Vždycky jsem byl dost málo velkej na to nebát se vejšek / dost málo hezkej na to nebát se ženskejch / změnil jsem si jméno na Zakopanej pes / spálil jsem svůj deník / naučil jsem se ho nazpaměť/ i holky, kvůli kterejm jsem kdy zvracel z vokna / a jiný, kvůli kterejm jsem kdy zvracel z vokna auta...“ Takovou atmosféru umí vytvořit ještě Tricky. Jinak nikdo. Z celý desky Konec civilizace mám stejnej pocit, jako když jsem poprvé slyšela Repertoár – že někdo chce mluvit, a ne jen tak žvanit, aby bylo na složenky.

ČESKÉ BUDĚJOVICE POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

(IVA)

Battant Radio Road Tahle britská garážovka vás nenechá v klidu. Kluci sice umějí jen čtyři akordy, zato je ale dokážou dokonale proměnit. Propíchněte mikrofony a ostříhejte kalhoty nad kotníkama, protože i oni uznávají havlovky.

Namířit reflektory, teď! A ty, co poslouchají, osvítí melodie Radio Road..

(HOPX) ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAYMAG.CZ

7

pop / BU2R

SK8

Jakub Halfar: „Na fotce je Martin při /g/ blunt fs 180 aut v bowlu na párty, kterou každej rok pořádá náš kámoš Zrza doma na zahradě. Fotka je braná z netypickýho úhlu, normálně bych to fotil tak, aby byl Martin z pravý strany – to je pak líp vidět, jak skáče a taky kam se dívá. Jenže já jsem ho vlastně nechtěl fotit, čekal jsem na někoho jinýho, ale když jsem viděl, že jede trochu jinak než obvykle, zmáčkl jsem to. A překvapilo mě, jak dobře to vyšlo. Tyhle akce, kde jezdí víc lidí najednou, jsou výbornej trénink pro focení na spotech.“ Jakub Halfar (*1974, Praha) První digitální zrcadlovku Nikon D100 si koupil v roce 2003, aby mohl fotit na cestách po Argentině: „Kinofilmů jsem měl už plnej šuplík a přehrabovat se v tom bylo peklo.“ Na výletě v Uruguayi si v bazénu prosedl koleno, což znamenalo stop ježdění. Začal tedy fotit, k čemuž se nachomýtl majitel argentinského časopisu Buenos Muchachos a hned mu otiskl první fotky. Jakub časem začal spolupracovat se třemi dalšími argentinskými časopisy, první titulka mu vyšla v chilském La Tabla. Dnes pracuje pro Board Magazine a Dirtbiker Magazine. www.panker.cz

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

8

Martin Jurášek na Sorráč Zrza Bowl Party, konec léta 2010, foto Jakub Halfar

BU2R je český projekt na podporu městské kultury. Vše, co se později stává tzv. většinovou kulturou nebo uměním, totiž přichází zdola. Ze sklepa, z ulice, ze subkultury...

Všechny dosavadní projekty BU2R sledujte na www.bu2r.cz, podpora skejtové scény je nejnovějším z nich.

smysly /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

KNIHA Malý bratr CORY DOCTOROW TRITON, 2011

Orwellův román 1984 zmiňujeme v tématu, ale možná ho ani nemusíte číst. Za prvý je špatně přeloženej a za druhý pro vás mám něco podobnýho, ale víc současnýho, takže tomu budete líp rozumět. Je to sci-fi thriller a doufejme, že se v blízký budoucnosti nezmění na literaturu faktu: Sedmnáctiletý Marcus aka w1n5t0n je na netu jako doma a obratně se vyhýbá všudypřítomnýmu kyberšpiclování, který vesele probíhá i na jeho škole. w1n5t0n je král, jenže nakonec ho stejně dostanou. Jako svědka teroristickýho útoku ho spolu s ostatními převezou do tajný věznice Ministerstva bezpečnosti, kde začnou několikadenní krutý výslechy...

Cory Doctorow, guru amerických geeků, je velkej sympaťák. Fandí organizaci Creative Commons, která má fi kanou metodu na to, jak na netu šířit a udržet co nejvíc hudby, fi lmů, knih a videí tak, aby byly zadarmo a přitom se neporušovaly žádný práva. Taky fandíme.

VÝSTAVA Czech Grand Design 2011 NÁRODNÍ TECHNICKÉ MUZEUM 25. 1.-29. 4. 2012, PRAHA

Kdybyste potřebovali mít přehled o největších peckách současnýho českýho designu, tak zajděte.

Výstava je uspořádaná jako tribuna, na níž jsou vystavený návrhy v kategoriích oděv, šperk a produktový design (to je to, co dělá Lucie Koldová, str. 36). Grafický a fotografický designy jsou rozvěšený po stěnách. „Dobrý článek je stručný. Věta by neměla obsahovat zbytečná slova a odstavec zbytečné věty ze stejného důvodu, proč kresba nemá obsahovat zbytečné čáry a stroj zbytečné části,“ řekl ve své knize Základy stylu William Strunk Jr. A spisovatel Antoine de Saint-Exupéry (Malý princ, jasně) vyjádřil tu samou myšlenku snad ještě líp: „Designér ví, že dokonalosti dosáhl nikoliv, když na návrhu není co přidat, ale když už není co ubrat.“

FILM Soukromý vesmír REŽIE HELENA TŘEŠTÍKOVÁ 2011

Protože jsme tentokrát uspořádali téma trochu jinak (vypustili jsme ze stránek ten dolní pruh s tipy a zajímavostmi, aby nerušil Mollisonovy fotky), musí se to vejít sem. Helena Třeštíková, máma našeho fotografa Tomáše, proslula časosběrnými dokumenty, ve kterých sleduje život buď jednoho člověka, nebo celých rodin. Je to šílená práce nejen pro ni, ale i pro druhou stranu. Chápete, co znamená dovolit někomu, aby točil váš život? Myslím, že když na něco takovýho dobrovolně přikývnete, nemáte ani ponětí, jak těžký to bude. Výsledkem je poctivá a citlivá zpráva o vašem „soukromém vesmíru“, na kterou se v kině budou dívat úplně cizí lidi a každej z nich si o vás bude něco myslet... Natočit Soukromý vesmír trvalo 37 let a režisérka se v něm soustředila na osud obyčejné české rodiny, zejména pak na syna Honzu, jehož narozením v roce 1974 fi lm začíná.

Sloupek Ivy Antošové

V knihovně aspoň víš, že čtou Tanec. Nejpůvabnější způsob námluv. Vyzbrojený kolínskou a výstřihy se víkend co víkend vrháme do špinavejch dolů diskoték, abychom narazili na zlatou žílu. Nikdy nevíš, kde na tebe čeká tvoje Popelka nebo tvůj Travolta. …aspoň tak zní teorie. Reality check? Přijdeš na disco a vidíš tlupu opic. Náhodně zavěšený lidi na tyčích to potvrzujou. V tomhle pavilonu by ti z tvýho Travolty stačila byť jen půlka (čtvrtka, osminka). Ve vzduchu cítíš alkohol v dechu všech těch lidí, co jsou už nalepený na sobě a do ucha si šeptaj roztomilý oplzlosti. Výběr je sice omezenej, ale nechceš to vzdát. Bojovka – prodrat se stádem bezkontaktně se pářících obratlovců a najít si svýho. Chvilku tancuješ a bokama vysíláš signály jak mobilní operátor. Přichomýtne se první adept (první šimpanz). Nevypadá zle, dáš mu prostor.

Ale záhy zjistíš, žes mu ho dala asi moc málo, když ti z pěti tanečních kroků stihne osmkrát šlápnout na nohu. Vlastně ti to přijde tragikomicky obdivuhodný. Výměna. Gorila. Vrr, testosteron z něj na tebe přímo prší. Ráno reflektuješ, zda to byl testosteron, nebo pot. Jen ses nikdy necítila víc jako mop na podlahu. Seš všude vláčená, házená ze strany na stranu jako badmintonovej košíček. Co zbývá – utečeš. A přímo do náruče třetímu. Tak ale slow down, ten je. Sexy kudrlina, kožená bundička. Až nevěříš. Přivine si tě k sobě a udělá ze sebe rám pro obraz krásnej tak, jako seš jen ty. „Ó, Johne!“ unikne ti z úst, zatímco surfuješ na obláčku šlohnutym ze sedmýho nebe.

Po třetím songu vytáhneš z podvazku lihovku (trumf!) a s dekadentním feelem načmáráš na ruku toho Boha svoje číslo. Teda chceš – než tě zastaví a řekne ti: „Ale já mám přítelkyni.“ That’s it, vezmeš bundu a odšineš si to domů nafuněná jako parní vlak. Doma podpálíš všechny svý tři kopie Horečky sobotní noci a na tanec kompletně zanevřeš. Příště radši do knihovny!

9

pop /

TEXT: JANA PATOČKOVÁ REDAKCE: M. OVERSTREET ILUSTRACE: DAVID DOLENSKÝ, GYMNÁZIUM I. OLBRACHTA SEMILY

Anorak není tropická nemoc, parka není jídlo a eskymo není jen zmrzlina. Máme pro vás stručnej dějepis zimní bundy, kterou máme všichni ve skříni, aniž bysme tušili, jak exotický má kořeny.

Jednou ze základních funkcí oděvu je praktičnost, čili účinná ochrana proti slunci, mrazu, větru a dešti. V jistou dobu na takový prkotině mohl záviset váš život, protože když vám třeba v době ledový omrzly nohy, byli jste vyřízený. Ruku v ruce s praktickou funkcí se zrodila i funkce symbolická – člověk je tvor společenský (tohle sociologický moudro ráda říkám mámě, když přijdu pozdě večer ze srazu s kamarádama) a v každým společenství je důležitý rozlišovat, kdo je kdo.

Jakou má pozici. Hierarchie musí bejt, usnadňuje nám život. A co to má co dělat s hadrama?

No, oděv a jeho doplňky jsou přece tím nejviditelnějším znamením toho, co jsme. Jestli lovec, šaman, náčelník nebo zatím nic. Známý přísloví, že šaty dělaj člověka, nevzniklo jen tak z ničeho, pochopte, že ty staletími prověřený pravdy nejsou jen tak nějaký střílení od boku.

Spoustu ustálených pravidel tohoto starobylého „božského řádu“, kdy náčelníkovu čelenku nemohl nosit nikdo jinej než náčelník, postavila naše globální vesnice na hlavu – když se to tak vezme, můžete se jeden den ohodit jako lovec (model outdoor), druhej den jako šaman (rocková

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

10

hvězda) a třetí jako náčelník (oblek od Armaniho) a každýmu to bude fuk. Na druhou stranu se ale po městě nemůžete producírovat v policejním nebo vojenským oblečku, protože uniforma je symbolem moci, kterou vám nikdo nedal. Takže na nějaký takový maličkosti si ještě potrpíme, ale jinak můžeme nosit, co nás napadne a co nám módní návrháři předhodí.

Malá odbočka: Nenadávej mi do Eskymáků!

Původní obyvatelé severní Kanady, Grónska, Aljašky a částečně i Sibiře jsou pozoruhodní lidé.

Dlouho se o nich moc nevědělo a na rozdíl od jiných „primitivů“ (černoušků, rudoušků a žlouťoušků, © Benjamin Kuras) si až donedávna dokázali uchovat svůj jazyk, kulturu a tradice, předávaný ústně z generaci

na generaci už 12 000 let. Od zavádění civilizace bílým mužem (v jedný ruce Bible, v druhý kořalka a na zádech flinta) je chránily až padesátistupňový mrazy a skutečnost, že mezi ledem, mechem a lišejníkem neviděl běloch nic, co by se mu hodilo.

Inuité, tedy „lidé“, jak domorodci sami sebe nazývají, lovili v poklidu ryby, tuleně a velryby, stavěli iglú, vyprávěli dětem strašidelný pohádky a vynalézali. Lidstvo jim vděčí za kajak, olejovou lampu a anorak. Bohužel, dneska je jejich situace srovnatelná s potomky severoamerických indiánů – alkoholimus, negramotnost, nezaměstnanost a závislost na vládě, která jim shazuje potraviny vrtulníkem.

Velryby se lovit nesmí a ryb a tuleňů taky

podstatně ubylo, bílý muž je totiž spotřeboval pro sebe. Nazývat příslušníky tohoto kdysi hrdýho a soběstačnýho národa Eskymáky je podobný jako říkat Romům Cikáni. Můžeme to dělat, ale není to moc slušný.

Ano, rak!

Originální anorak, předchůdce naší zimní bundy, je typický oděv Inuitů, velmi praktický hlavně při rybolovu. Není zapínací, ale přetahuje se přes hlavu, takže člověk je v něm dokonale „uzamčen“. Má kapuci a v pase a na konci rukávů stahovací šňůrky ze zvířecích šlach nebo střev – slovo anorak znamená „sušená střeva“. Vyráběl se z kůže tuleně nebo soba karibú a k jeho sešití se nejvíc hodila střeva lachtanů. Životně důležitý je, aby byl anorak svrchu správně impregnovaný pořádnou vrstvou zvířecího tuku, která tvoří stoprocentní ochranu před proniknutím zimy a vody. Některý anoraky byly krásně zdobený, inuitský mámy našívaly mezi jednotlivý stehy ve švech nabarvený vousky lvounů a lachtanů nebo peříčka divokých kachen. Anorak se nosí přes několik spodních vrstev oblečení a můžeme říct, že je pradědou nám dobře známýho

W W W.REDWAYMAG.CZ

neoprénu, akorát že vypadá líp. Dokonale funkční pláštěnka s peříčky – no já jen zírám.

Parka Parka je další typ eskymáckého svršku.

(Nechytejte mě za slovo, vím, co jsem napsala o kousek výš, ale teď to použiju z čistě praktickýho hlediska, abych nemusela pokaždý vyjmenovávat všechny arktický kmeny a národnosti.

Tímto se také omlouvám, pokud by mě četl nějaký arktický domorodec: Pardon. Psaní, stejně jako šaty, prostě někdy musí být víc funkční než dlouhý.)

Parka je trochu jiný model než anorak, především je delší (až po kolena) a poctivě zateplený kachním prachovým peřím nebo kožešinou.

My parku plníme syntetickými vlákny, který mají podobný vlastnosti

a přitom nejsou tak drahý. Pravá parka má kapuci lemovanou nádhernou kožešinou a význam jejího názvu je prostě „zvířecí kůže“.

Parka i anorak vstoupily do života západní kultury na přelomu 19. a 20. století, kdy je ze svých výprav přivezli lovci, cestovatelé a všelijací dobrodruzi.

Jméno módního návrháře, který se jako první nechal tímto exotickým oděvem inspirovat a představil nám jeho přijatelnou variantu z nylonu a režných nití, není známo. V roce 1959 ale takový model z popelínu otiskl časopis Vogue a s anoraky a parkami se od tý chvíle roztrhl pytel. Zrodila se módička. Nevím, jestli vy to víte, ale do tý doby se v zimě nosily jenom kabáty.

11

pop /

Parka do války i do parku Praktické vlastnosti parky však využila nejprve armáda – jak jinak. Asi nejznámější model je letecká „šnorchl“ parka model N-3B, vyráběná od čtyřicátých let pro americké letectvo do extrémně chladných podmínek. Tato bunda společně s modelem „rybí ocas“ z roku 1951 (ano, byla vytvořena během korejské války) jsou dodnes mustry, podle kterých návrháři a řetězce šijou naše veškeré zimní oblečení od trendy bundiček po casual kabáty do města. Zásadní pro pozici parky v módním průmyslu byla ale léta šedesátá.

Eskymo z Carnaby Street a z blešáku V šedesátých letech si parku oblíbila britská subkultura takzvaných mods. Už jsme o nich v RedWayi psali, byli to takový městský hejskové, předchůdci dnešních indie rockerů. Měli rádi výstřední drahý oblečení, přes týden dojížděli do jazzových kaváren na italských skútrech Vespa a Lambretta, no a v pátek se v nějakým tom hudebním klubu opili pivem a pak ztropili výtržnost. Buď se porvali s motorkáři, nebo později se skinheady, kteří k nim nejdřív patřili, ale pak si řekli, že mods jsou vlastně takový princezny, což jim, ostrým chlápkům, nevyhovuje.

Mods milovali svoje oblečení, to je potřeba zopakovat. Za úzký kalhoty nebo sametový sako edwardiánskýho střihu klidně utratili celou těžce vydřenou výplatu. Aby si svoje cool modýlky v pátek v noci nezaflákali pivem a krví, přehazovali si přes sebe parku. Byli to hodný kluci, tihle mods. Chodili do práce, do práce, do práce, z ní pak do klubu a z klubu do postele, nebo rovnou zase do práce... Jako správní Angličani si na vojenské parky našívali logo britské letecké jednotky RAF, ale možná to bylo víc o stylu než o vlastenectví. Logo RAF prostě hezky vypadá. Mods byli vůbec první subkulturou tak, jak dneska subkultury chápeme. Měli svoji módu, účesy, jazyk, hudbu a sdíleli stejný životní hodnoty. A dopadlo to s nimi jako s každou subkulturou – začala se o ně zajímat média,

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

12

chytil se jich módní průmysl a najednou byla plná Anglie lidí, co vypadali jako mods, ale nebyli.

A s nimi (a na nich) se vyrojily parky... průsvitné, plastové, barevné.

Zatímco v Británii praví mods vzhlíželi k italské krejčovině, italským režisérům a skútrům, italská mládež, tedy alespoň ta, co chodila na univerzitu, prožívala do té doby nevídané kulturní a společenské pohnutí. (Ne hnutí, ale pohnutí, rozumíte, jo?)

A parka, které se v Itálii dodnes říká „eskymo“, byla u toho. Vojenská bunda podobná parce přišla do Itálie během 2. světové války s americkou armádou. Ale až v šedesátých letech se stala oblíbeným zimním kouskem liberální, levicově smýšlející mládeže. Byl to laciný kousek, který se dal sehnat v každém obchodě s armádními věcmi, jeden čas to bylo dokonce nadbytkové zboží (tzv. ležák, haha) prodávané za pár šupů na tržnicích pro chudý. A proto se stal symbolem chudých studentů, a proto se stal symbolem studentských bouří v roce 1968. Snad na každé blokádě křížem krážem napříč italskými univerzitami byla mládež v eskymu. Takhle nějak to vypadá, když se zdánlivě banální kus oblečení stane fenoménem a symbolem společně sdílených hodnot.

Během sedmdesátých let se už eskymo šířilo Evropou. Většinou bylo součástí oblečení mladých subkultur – hlavně hippíků, ale třeba i Greenpeace a podobně.

Jeho khaki plátěná image najednou vyjadřovala hodnoty jako absolutní svoboda člověka, tolerance, mír, úcta k přírodě, sociální spravedlnost.

Bunda pro všechen lid Je zima 2012 a eskymo je stále s námi. Kouká na nás v tisíci verzích z módních časopisů, je favoritem módních blogerek a týpků, co si potrpěj na vohoz, stejně jako sportovců nebo matek na mateřský. Eskymo není totiž ani kabát, ani bunda. Není ani elegantní, ani sportovní. Není ani ke keckám, ani k lodičkám, protože ho můžete vzít k obojímu. Neznám snad variabilnější kousek oblečení než tenhle. Seženete ho v sekáči, armyshopu, od návrháře, z butiku, za dvě stovky nebo za dvacet tisíc. Vypadá to, že jeho poselství z konce šedesátých let se naplnilo – ať žije demokracie, tady je bunda pro všechen lid!

Vraťme jim to Jediné, co mě tíží, jsou samotní Inuité. Nemají to s námi lehké, protože od doby, kdy jsou konfrontováni s naší kulturou a jsou nuceni podřídit se pravidlům, která jim nejsou vlastní, jejich původní kultura pomalu chřadne. V inuitských osadách vládne kulturní a morální rozklad, jehož důsledkem je například už zmiňovaný alkoholismus nebo fenomén mladistvých sebevražd.

Dospívající Inuiti nechápou, kam patří, ztratili kontakt s předky, ale na druhý břeh – do našeho složitýho světa – nedorazili. Nevidí žádnou budoucnost pro sebe ani pro svoje děti, které radši ani nemají. Následkem generace trvajícího alkoholismu se v domorodých komunitách navíc zvýšil počet postižených dětí a potratů, takže celý národ pomalu vymírá. Naše západní civilizace, ten výkvět lidských dějin, by jim něco měla vrátit. Dluží jim – minimálně aspoň za tuhle skvělou bundu.

téma /

ARTWORK: PASTA ONER

Ahoj, jmenuju se James Mollison. Jsem fotograf. Můj dětský pokoj byl malá místnost v podkroví našeho domku v Oxfordu. Spával jsem v něm od svých pěti do devatenácti let. Jeho první výzdobu tvořily dřevěné sošky zvířat z Keni (tam jsem se narodil) a medvídek, kterého mi ušila máma. Jak se průběžně měnily moje zájmy, touhy a cíle, měnil se i můj pokoj. Důležitou součástí jeho historie byl Action Man – tedy jeho figurky, které jsem sbíral. A pak batmobil. Ten jsem si velmi, velmi vyprosil na jednom příteli mých rodičů, když je přišel navštívit. Měl jsem taky dvě myši a z dřevěných bedniček od ovoce jsem jim postavil fantastickou dráhu plnou prolézaček a schovávaček. Když mi bylo devět, dali mi naši důvěru a nechali mě, abych si v obchodě

sám vybral nový koberec. Zvolil jsem kus rudé uměliny s černými a bílými pruhy, za kterou jsem se o pár let později před svými kámoši styděl, protože neladila ani s hudbou Jimiho Hendrixe, ani s mou image cool teenagera, který ví, co je styl. To bylo v době, kdy zdi pokrývaly plakáty mých vzorů od Rolling Stones až po Madonnu. Než jsem v devadesátých letech odešel na vysokou, všechny jsem je vyměnil za plakáty z rave scény.

Potom, v roce 2004, když jsem pracoval ve Fabrice, což je tvůrčí výzkumné centrum Benettonu, jsem měl vymyslet kampaň na téma dětských práv. Přistihl jsem se, jak často při hledání nápadu myslím na svůj

dětský pokoj, ze kterého jsem tou dobou byl už dávno pryč. Vzpomínal jsem, jak velkou roli hrál v době mého dospívání a jak se v něm odráželo, kdo jsem, co mám a kam směřuju. Říkal jsem si, že obraz dětského pokoje vystihuje nejen osobnost svého majitele, a neodhaluje jen jeho soukromí, ale dokonale vypovídá i o situaci rodiny, místa, kde žije, a celé společnosti, do které patří. Do kampaně jsem nakonec použil jiný nápad a z dětských pokojů se stal takový můj soukromý projekt. Nepoužil jsem v něm žádnou vědeckou metodu výběru – fotil jsem po celém světě při cestách za prací, co se naskytlo a co okolnosti dovolovaly. Tak vznikla kniha, kterou jsem chtěl původně nazvat Dětské pokoje, ale pak jsem si uvědomil, že by to neodpovídalo

skutečnosti, protože mnozí z těch, které jsem fotil, pojem „dětský pokoj“ vůbec neznali.

Necítím se povolaný dávat někomu lekce z morálky, nejsem ani aktivista bojující za dětská práva, i když s některými takovými organizacemi jsem spolupracoval.

Za mou knihou nestojí nic než zvědavost, okouzlení a chuť podělit se o příběhy, jichž jsem byl svědkem.

Přesto bych byl rád – nebo spíš doufám, že děti, které si knihu přečtou, budou přemýšlet o způsobu, jak změnit svět k lepšímu.

James Mollison, Where Children Sleep, 2010

téma /

TEXT A FOTO: JAMES MOLLISON, WHERE CHILDREN SLEEP PŘEKLAD: M. OVERSTREET

Yiftach žije ve vesnickém dřevěném domě, který postavil jeho otec. Stojí na území, kde zuří palestinsko-izraelský konflikt. Vesničané věří, že tato země jim byla dána bohem a Palestinci z ní musejí odejít. Yiftachovi rodiče pomáhali zdejší komunitu vybudovat. Jsou to silně věřící Židé, kteří se věnují pěstování bio zeleniny. Půda

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

16

je zde ale velice neúrodná. Yiftachovi je deset let a do školy to má pět minut pěšky. Baví ho studium solární energie a biologie. Až vyroste, chce vstoupit do izraelské armády. Otec se obává útoků Palestinců a denně Yiftacha doprovází do školy i ze školy se zbraní v ruce.

Douha žije s rodiči a jedenácti sourozenci v palestinském táboře pro uprchlíky. Je jí deset let a v táboře se narodila. O pokoj se dělí s pěti sestrami. Do školy to má 10 minut pěšky.

V dospělosti se chce stát dětskou lékařkou.

Douha byla několikrát v nebezpečí života. Její bratr Mohammad spáchal sebevražedný atentát,

W W W.REDWAYMAG.CZ

při němž zabil 23 izraelských civilistů. Ačkoliv rodina o jeho úmyslu nevěděla, byla ihned po atentátu potrestána izraelskou armádou, která jim zničila dům a všechny věci. Od té doby – již 16 let – žijí v táboře. Mohammada uctívají jako mučedníka a Douha má v pokoji jeho plakát.

17

téma /

Antoniovi je sedmnáct. Se svou matkou a bratrem žije v italském městě Naples. Otec zemřel při autonehodě. Od té doby spali chlapci až do šestnácti let u matky v posteli a nikdy nemuseli doma s ničím pomáhat. Jejich kamarádi jim říkají „mammoni“ (maminčini mazánci).

Antonio posiluje a drží speciální dietu, aby mu

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

18

zesílily svaly. Do školy jezdí na mopedu, který mu koupila matka. Škola ho nebaví, nejraději tráví čas u kompu (na FB má 1300 přátel) nebo s místní kapelou, pro kterou obstarává PR činnost. Předpokládá, že až se ožení se svou přítelkyní, bude se o něj starat stejně dobře jako matka.

Erlen je čtrnáct a je potřetí těhotná. Žije v Riu de Janeiru v Brazílii. Její domov je malá bouda ve favele, jak se tady říká částem města obývaným největšími chudáky. Obvykle spává na zemi, ale teď, ve vysokém stupni těhotenství, jí matka dovolila spát na posteli.

Poprvé přišla Erlen do jiného stavu ve dvanácti

W W W.REDWAYMAG.CZ

letech, a potratila. O rok později ztratila druhé dítě – zemřelo po porodu. Pokud její třetí dítě přežije, Erlen se nevrátí do školy a zůstane s ním doma. Bude svobodná matka. Umělé přerušení těhotenství je v Brazílii zakázané a trestá se tříletým vězením. Erlen se chce stát veterinářkou a žít někde jinde.

19

téma /

Hangovi je pět let a bydlí ve škole v čínském městě Peking. Pokoj obývá s dalšími dvaceti žáky. S rodiči se moc často nevidí. Škola se specializuje na bojová umění (boj holýma rukama, s mečem, s dřevěnou tyčí, s rovnou šavlí a s trojzubcem). Rodiče sem Hanga poslali, aby se fyzicky a psychicky zocelil. Zezačátku se

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

20

hodně bál a brečel. Vstává každý den v 5.40, běží šest koleček kolem hřiště a pak ho čeká trénink kung-fu. Následuje snídaně a odchod do třídy, kde se každý den učí čínštině, angličtině, matematice a výtvarnému umění. Odpoledne musí na čtyřhodinový bojový výcvik. Až bude velký, chtěl by být vědcem nebo designérem aut.

Jasmine má ráda, když ji lidé oslovují přezdívkou Jazzy. Žije s rodiči a třemi bratry ve velkém venkovském domě na jihu USA, ve státě Kentucky. Její pokoj je plný korunek, stuh a trofejí z dětských soutěží krásy, kterých se zúčastňuje prakticky každý víkend. V pátek s matkou odjíždějí, v sobotu probíhá soutěž a v neděli

W W W.REDWAYMAG.CZ

se vracejí domů. Jazzy říká, že je vždycky moc unavená. Miluje tanec, zpěv, oblečení, make-up, umělé nehty a samoopalovací krémy. Ráda stojí modelem fotografům. Každý den několik hodin denně trénuje step a gymnastiku. Chce se stát rockovou hvězdou.

21

téma /

Irkena je z africké Keni. Žije s matkou v chýši uprostřed trnitého křoví, které chrání před vetřelci lidi i domácí zvířata. Irkanovi je čtrnáct let a patří do napůl kočovného kmene, jehož územím je okraj nehostinné pouště. Irkena právě prožívá první část vstupního rituálu do dospělosti. Celý měsíc žije v buši, kde musí

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

22

lukem ulovit co nejvíc ptáků a jejich mrtvoly nosit přivázané k čelence. Po návratu bude před zraky celého kmene obřezán. Nesmí přitom křičet ani plakat, jinak by na svou matku uvalil hanbu. Po obřízce se z něj stane „morani“ (mladý válečník) a bude spát pod širým nebem s dřevěnou stoličkou pod hlavou.

Jivanovi jsou čtyři roky. Žije s rodiči v mrakodrapu v Brooklynu, což je čtvrť města New York.

Součástí pokoje je vlastní koupelna a velká vestavěná skříň na hračky. Pokoj zařizovala Jivanova matka, bytová návrhářka. Otec pracuje jako DJ a producent. Do školky to má Jivan deset minut pěšky. Musel udělat přijímačky a dokázat,

W W W.REDWAYMAG.CZ

že bude schopen spolupracovat s ostatními dětmi různých národností. Zkoušky byly pro Jivana stresující, protože je extrémně stydlivý.

Jeho oblíbené jídlo je steak a čokoláda. Chce se stát hasičem.

23

téma /

Joey žije s rodiči a starší sestrou v USA, ve státě Kentucky. Je mu jedenáct let. Pravidelně chodí s otcem na lov. Má dvě vlastní brokovnice a samostříl. Prvního jelena zabil v sedmi letech. Miluje život lovce v divočině a doufá, že až vyroste, stane se profesionálem. Rodina nekupuje maso, jí se jen to, co muži uloví. Joey

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

24

nesouhlasí s tím, aby byla zvířata zabíjena jen pro zábavu, ze sportu. Když není na lovu, je buď ve škole, nebo doma, kde se dívá na televizi se svým mazlíčkem – ještěrkou Lily.

Jedenáctiletá Lei žije s babičkou a dědečkem, bratrem a dvěma bratranci v jihovýchodní Číně, v provincii Junnan. Její rodiče museli za prací do dalekého města, kde by pro děti nebylo bezpečno. Babička a dědeček jsou zemědělci.

Pěstují rýži, cukrovou třtinu a zeleninu. Aby to měla Lei blíž do školy, přestěhovali se do nedalekého městečka a na svou malou farmu

W W W.REDWAYMAG.CZ

každý den dojíždějí. Cesta do školy trvá Lei asi 15 minut pěšky. Domácí úkoly má hotové za půl hodiny. Chce se stát lékařkou a doufá, že se jejím rodičům podaří vypůjčit dost peněz, aby mohla chodit na univerzitu. Její babička si myslí, že Lei se málo zajímá o lidové tradice a moudrost předchozích generací.

25

téma /

Lewisovi je deset let a žije s rodiči a sestrou v rodinném domku v anglickém hrabství Yorkshire. Lewis má poruchu chování zvanou ADHD. Je hyperaktivní, nedokáže se soustředit a zvládat emoce. Nedávno se u něj objevilo vážné duševní onemocnění – schizofrenie. Jeho agresivita vedla k vyloučení ze sedmi základních škol a k soudnímu rozsudku, který mu zakazuje

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

26

chodit sám ven, brát do ruky nože, šroubováky a jiné ostré předměty, pít alkohol, kouřit a brát drogy. Lewisova matka je z jeho výchovy velmi vyčerpaná a kromě rodinné terapie u psychologa chodí ještě na soukromá sezení s psychiatrem.

Ona i Lewis musejí brát každý den hodně léků.

Cítí se po nich lépe.

Čtyřletá Kaya žije se svými rodiči v malém bytě v Tokiu. Většina bytů v Japonsku je malá, protože je tam hodně lidí a málo místa. Každý volný prostor je drahý. Kayin pokoj je sen každé malé holky. Police od podlahy po strop jsou pokryté hračkami a oblečením. Šaty, které má Kaya na sobě, jí ušila maminka. Šije jí troje

W W W.REDWAYMAG.CZ

nové za měsíc. Kaya má zatím třicet šatů, třicet párů bot a třicet kabelek. Vlastní taky několik vlasových paruk. Copánky na fotce jsou příčesky.

Její kamarádky k ní rády chodí a všechno si zkoušejí. Do školky ale Kaya musí nosit uniformu.

Až bude velká, chce kreslit komiksy.

27

téma /

Domovem tohoto čtyřletého chlapce je matrace na okraji Říma. Jeho rodina přijela autobusem z Rumunska, peníze na cestu si vyžebrali.

V Římě spali nejdřív pod stanem, ale policie jim to zakázala, protože tábořili na soukromém pozemku a neměli v pořádku dokumenty. Teď spí celá rodina na této matraci a stan se odváží

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

28

postavit, jen když prší – bojí se, aby si jich opět nevšimla policie. Nikdo z nich nemá pracovní povolení a nemůže si tedy shánět zaměstnání.

Nějaké drobné si denně vydělají tím, že na benzínové pumpě myjí skla aut. Nikdo z nich nechodil do školy a neumí číst ani psát.

Risa je patnáctiletá Japonka. Žije v Kjótu ve škole pro budoucí gejši. Místnost, ve které spí s pěti ostatními děvčaty, slouží přes den jako jídelna a místnost pro výuku. Za rodiči do Tokia jezdí jen třikrát do roka. Často se jí stýská. Zatím je jen „maiko“, aby se stala gejšou prvního stupně, musí postupně složit

W W W.REDWAYMAG.CZ

zkoušky z těchto umění: zpěv, tanec s vějíři, hra na japonské bubny, čajový obřad, recitace, elegantní konverzace, líčení a úprava účesu.

Péči o zevnějšek věnuje každé ráno dvě hodiny.

Učí se, jak správně oblékat kimono, jak se v něm pohybovat, jak se učesat a nalíčit.

29

téma /

Prena žije v Káthmándú v Nepálu. Její pokoj se podobá vězeňské cele a nachází se na střeše domu, kde čtrnáctiletá Prena pracuje jako služebná. Její jídelníček se skládá z rýže a zeleniny. Každý den vstává v pět ráno a až do šesti do večera pere, vaří, myje nádobí

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

30

a uklízí. Za měsíc si vydělá v přepočtu 200 Kč.

Celou výplatu posílá rodičům, kteří živí jejích osm sourozenců. Prena jezdí domů dvakrát ročně. Školu navštěvuje třikrát týdně a jsou to prý její jediné světlé chvilky v životě. Prena se chce stát lékařkou.

Sedmnáctiletý X (pravé jméno nikomu nesděluje) je z Ria de Janeira. Žije poblíž letiště ve favele, kde jsou ke vstupu do gangu nuceny i malé děti.

Kdo odmítne, toho čeká trest nebo rovnou smrt.

X je poručíkem v gangu Comando Vermelho, který ve favele distribuuje drogy. Mezi povinnosti poručíka patří např. dohled nad „vojáky“

W W W.REDWAYMAG.CZ

(nejmladšími členy gangu), aby se neulévali z hlídek a řádně monitorovali výskyt policejních aut. X vlastní pistoli a samopal AK-47, který miluje. Nemá trvalou adresu, přespává u členů gangu, často střídá místa. Chce to dotáhnout na šéfa celé favely.

31

téma /

Syra žije se svými rodiči a starší sestrou v africkém státě Senegal. Je jí osm let.

S nikým moc nemluví. Vždycky se tváří smutně.

Vesničané věří, že její duši ukradla čarodějnice.

Matka se polekala a vydala se daleko do kraje pro lék. Získala ho a teď věří, že Syra je vyléčená. Vesničané si ale myslí, že už ji nelze

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

32

zachránit. Syru si proto nikdo nevezme za ženu.

Neprovdaným je zakázáno bydlet pod jednou střechou s ostatními ženami. Syra bude muset odejít z domova a z vesnice a žít až do smrti v zapomnění. Přesto doufá, že ji k sobě vezme její babička z vedlejší vesnice.

Osmiletý Roathy bydlí v přístřešku postaveném na obrovské skládce na okraji města Phnompenh v Kambodži. Vše je zde neustále pokryto hejny much. Roathyho rodina se živí tím, co najde na skládce. Jednou se všichni otrávili zkaženým kuřetem. Roathyho postel je vyrobena ze starých

W W W.REDWAYMAG.CZ

pneumatik. Život na skládce je nebezpečný, stačí jeden chybný krok a noha zapadne do kaluže černé jedovaté tekutiny. Odpad ze skládky živí dalších pět tisíc dětí, často sirotků. Nedaleká charita jim každé ráno poskytuje aspoň sprchu a snídani, která je často jejich jediné jídlo za den.

33

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV IURIDICUM REMEDIUM, COLORS MAGAZINE

KDO JE VĚTŠÍ SLÍDIL? FACEBOOK, GOOGLE NEBO ÚŘEDNÍCI? Pár příkladů za všechny Loňské sčítání lidu. Muselo to prý být, protože to pomůže venkovu, národnostním menšinám, řemeslníkům, maminkám, dětem, prostě nám všem. Museli jsme se sečíst proto, aby se vědělo, do které vesnice je potřeba zavést víc autobusových linek, do kterých oblastí nasměrovat nové vzdělávací a sociální programy pro menšiny, ve kterých oblastech je málo klempířů (že by se tam třeba nějací mohli přestěhovat?), nebo kolik a kde se má postavit nových školek, nemocnic, hřišť a aquaparků. O vyplnění formulářů nás úředníci nežádali. Uložili nám to jako povinnost pod desetitisícovou pokutou, a tak jsme všichni museli udat i rozlohu svého WC. Argumenty ve prospěch sčítání lidu jsou přitom sporné – v běžném životě se jeho výsledky žádné firmy, organizace ani úřady stejně neřídí.

Opencard. Ani pražský dopravní podnik nedal občanům na vybranou, zda mu o sobě chtějí sdělovat, kterou knihu si půjčili v knihovně nebo v kolik a kde naposledy parkovali. Nehledě na to, že obsah karty není nijak zabezpečen a kdokoliv si jej může stáhnout takovým elektronickým udělátkem ze vzdálenosti několika desítek centimetrů. Existuje sice i tzv. „anonymní karta“, ale vyjde dráž a dopravní podnik ji nikde nepropaguje. Pročpak asi? A co bylo tak špatného na obyčejné papírové průkazce s měsíčním kupónem?

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

34

Situace kolem našeho soukromí nemůže být podivnější: Podle Listiny základních práv a svobod máme na soukromí právo všichni, ovšem právě ve jménu jeho ochrany se nám do něj čím dál víc nabourávají různé instituce a úřady. Nevěřme, že to vždy dělají jen pro naše dobro, mohou za tím být i jiné zájmy než to tak často zdůrazňované bezpečí. A co je velmi znepokojivé: o většině zásahů do našeho soukromí ani nevíme, a když víme, nemáme možnost je odmítnout.

Kouzelná formulka „souhlasím se zpracováním osobních údajů...“. Znáte to. Když na internetu chcete využívat nějakou službu, musíte se registrovat. Pokud se zpracováním svých údajů nesouhlasíte, systém vás dál nepustí. Máte tedy na vybranou? Ne. A víte, kdo, proč a jak bude tyto údaje zpracovávat? Ne. A tak dále a tak dále. Na každém zdravotním středisku, v každé pojišťovně, škole a firmě o nás vedou pečlivou evidenci. Jasně, nějaký pořádek musí být, ale můžeme věřit, že tyto často citlivé informace o našem soukromí jsou dokonale chráněny před zveřejněním? Spíš ne. A co by se stalo, kdyby někdo – jen tak, protože by se mu to prostě povedlo – tyto informace změnil, zpřeházel, vyměnil? Jak potom budete dokazovat, že vy za školné nebo za zdravotní pojištění nedlužíte?

Schováváte si všechna potvrzení o tom, co jste kdy, kde a komu zaplatili? Ne? Tak to byste asi měli.

Slušný člověk nemá co skrývat...

To je přísloví, které slýcháme nejen od výrobců odposlouchávacích zařízení, ale dokonce i od politiků z ministerstva vnitra. Podívejme se, nakolik bychom se jím měli řídit: „Obklopili mě a vyzvali, abych jim odevzdal kufřík, vyprázdnil kapsy a odepnul si pásek. Pak mi nasadili pouta a evakuovali celou stanici metra. ‚Pěkný laptop,‘ pronesl jeden z nich významně při prohlídce mého zavazadla. Naložili mě do auta a odvezli

na policejní stanici, kde mi vzali otisky prstů, vzorek DNA, zabavili mi všechny věci a sdělili, že v mém bytě proběhne domovní prohlídka. Co se stalo? Přiletěl jsem do Londýna za svou přítelkyní. Čekal jsem na metro. Měl jsem na sobě velký zimní kabát, trošku nevhodný do teplého počasí, které se zrovna udělalo. Stál jsem na nástupišti, v jedné ruce kufřík, v druhé mobil, se kterým jsem si hrál. Nakonec jsem vyndal z kapsy malý papírek a podíval se na něj. Je to podezřelé? V souvislosti s mým plnovousem, brýlemi a turbanem na hlavě asi velice. Čtyřhodinový výslech se točil kolem papírku, na který jsem si poznamenal slova ‚Atentát na Richarda Nixona‘, což byl název filmu, který jsem si půjčil v půjčovně, a řadu osmi čísel – to bylo nové heslo k mé vstupní kartě na univerzitu, kde učím. Po výslechu mě nechali o samotě další tři hodiny. Nesměl jsem zavolat přítelkyni, která už mezitím šílela, co se stalo, nikomu z rodiny, ani právníkovi. Nejedl jsem, nepil a nesměl jsem na toaletu. Pak mi vrátili věci a řekli, že mám jít.“ Toto není žádný hoax, ale ověřená výpověď indického univerzitního profesora Davida Meryho. Vše, co kdy řeknete a uděláte, i to, jak vypadáte, může být jednou použito proti vám.

Záleží jen na situaci a okolnostech. Přijde vám z tohoto pohledu bezpečné půjčovat si v knihovně knihy o životě Adolfa Hitlera? Nebo – jen tak ze zvědavosti – hledat na Googlu návod na domácí výrobu atomové bomby? A co ten komentář

Kam by mohla vést „detekce podezřelého chování na veřejnosti“, ukazuje případ Davida Meryho, který společně s touto fotografií publikoval časopis Colors Magazine.

BIG BROTHER AWARD ZA ROK 2011 Kategorie: Dlouhodobý slídil Vítěz: Ministerstvo zdravotnictví Za co: Za zpracovávání osobních údajů občanů ve zdravotních registrech, čímž je dlouhodobě porušováno právo na soukromí, a za prosazení zákona o zdravotních službách, který tento problém dále prohlubuje.

Kategorie: Mezinárodní slídil Vítěz: TSA (Transportation Security Administration – Úřad pro bezpečnost dopravy USA) Za co: Za porušování občanských práv cestujících při dopravních kontrolách.

Kategorie: Firemní slídil

v internetové diskuzi, kde jste obhajovali legalizaci marihuany? Umíte si představit, že tyto naprosto nevinné informace jsou někde pečlivě archivovány a jednou by mohly svědčit ve váš neprospěch?

Facebook Skandály s únikem osobních údajů z největší sociální sítě jsou vám asi známé. Možná jste se o nich dozvěděli právě tam, na Facebooku.

A možná jste nad tím pokrčili rameny: „No a?“ Jenže provozovatel Facebooku si do své databáze ukládá každou IP adresu i zeměpisnou polohu, odkud se na Facebook přihlašujeme.

Archivuje všechny naše statusy, fotky, videa, jejich komentáře a záznamy o tom, na jaké reklamy klikáme. To vše bez našeho souhlasu a tedy v rozporu s evropským právem. Rakouský student práv Max Schrems proto podal na Facebook stížnost o dvaadvaceti bodech.

Představitelé Facebooku jsou s ním v osobním kontaktu a vyjednávají. Max řekl: „Facebook používám. Miluju sociální média. Řada kritiků už mi vzkazovala, že se z něj mám odhlásit, když se mi to nelíbí. Ale kdyby v Rakousku existoval jen jeden mobilní operátor a my s ním nebyli spokojeni, taky bychom všichni nepřešli na pevnou linku.“ Facebook je studentský projekt, který vyrostl kosmickou rychlostí a spousta věcí není dořešena. A Max si nedělá iluze ani o korporacích srovnatelné velikosti (Google, Amazon apod.): „Všude je to stejné. Všichni ti američtí giganti mají z evropského hlediska špínu za nehty.“

1984. Už to prý začalo.

1984 je název románu George Orwella, jehož hlavní hrdina žije ve společnosti plné špiclování, udávání, lhaní a nedůvěry. Špiclování je zdůvodňováno ochranou občanů před nepřátelskými živly, které chtějí uškodit vládnoucí Straně. V čele této Strany stojí Velký bratr. A Velký bratr všechno vidí, před ním člověk neutají ani své myšlenky... Každý občan podezřelý z nepřátelství vůči Straně je mučen na Ministerstvu lásky, což ho dříve či později zlomí a přivede na správnou cestu. Poslušné ovce a oddaní stoupenci Strany se nakonec stanou i z hlavního hrdiny Winstona a jeho snoubenky Julie. Jeden druhého

W W W.REDWAYMAG.CZ

zradí a prostě to celé dopadne špatně. Moc špatně. George Orwell chtěl románem upozornit na nebezpečí totalitních režimů, jako jsou komunismus nebo fašismus, a nedávno začal být opět připomínán v souvislosti s dohodou ACTA, jejíž vznik je pro mnoho lidí znamením, že 1984 právě začalo...

Z toho, co o dokumentu ACTA víme z médií, je jisté, že více než o stahování filmů a hudby jde o kontrolu celého internetu jakožto média. Je dobré připomenout, že internet se stal naprosto svobodným (a nekontrolovatelným) hlavně díky době svého zrodu, která patřila ideálům hippies, na nichž vyrostli první počítačoví inženýři a hackeři. Někteří z nich se časem stali velice bohatými a vlivnými, čehož pak mnohokrát využili a postavili se například proti korporacím, které chtěly ve spolupráci s politiky zpoplatnit e-maily (takových nápadů bylo už několik), nebo znesnadnit některým vrstvám obyvatelstva přístup k internetu. Za všechny, kdo drží hlídku nad svobodou internetu a lobbují za ni až v americkém Kongresu, jmenujme aspoň Mitchella Kapora, bývalého hippíka, technologického revolucionáře, jednoho z prvních investorů v IT a dnes pochopitelně multimilionáře. Kdyby celá počítačová kultura vznikla o trochu později, v době yuppies a jejich ideálu peněz, stál by nás dnes každý mail tolik co esemeska.

Big Brother Award anebo Cena Velkého bratra I v naší zemi existuje parta lidí, která šlape na paty různým čmuchalům a obchodníkům se soukromím. Ne, teď nemluvíme o Anonymous, ale o Iuridicum Remedium (IuRe), nevládní organizaci, která monitoruje všechny ty nové slídilské trendy a technologie a pak o nich informuje veřejnost.

IuRe každý rok uděluje největším narušitelům soukromí cenu Big Brother Award. ACTA ji dostala už loni, IuRe je přece jen o trochu napřed než iDnes a Novinky. Zástupci „oceněných“ institucí na slavnostní vyhlášení cen pochopitelně nechodí a IuRe to ani neočekává. Ceny uděluje proto, aby k problému skrytého slídění přitáhla pozornost médií a veřejnosti. Protože naším největším nepřítelem je nevědomost.

Vítěz: Dopravní podnik hl. m. Prahy Za co: Za přípravu systému sledování v metru.

Pražský dopravní podnik každý den přepraví metrem, tramvajemi a autobusy přes tři milióny cestujících. Díky novému systému na „vyhledávání podezřelého chování“ by měl dokonale zmapované, jak často a kam každý z nás jezdí, jak se u toho chová, s kým se setkává, baví atd. „Podezřelé chování“, viz případ Davida Meryho.

Kategorie: Právní norma Velkého bratra Vítěz: Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o používání údajů jmenné evidence cestujících (PNR) Za co: Tento návrh vede ke shromažďování osobních údajů cestujících, kteří nejsou z EU, ale letí do některého z jejích států. Uvažuje se i o tom, že by se shromažďovala data o všech leteckých pasažérech bez výjimky.

Kategorie: Úřední slídil Vítěz: Český statistický úřad, Sčítání lidu, domů a bytů 2011 Za co: Při povinném sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 byly zcela zbytečně vyžadovány vysoce soukromé údaje.

Kategorie: Nebezpečná nová technologie Vítěz: služba Amazon Silk Za co: Prohlížeč internetových stránek v tabletu Kindle Fire je nejrychlejším prohlížečem současnosti. Aby urychlil načítání stránek, používá prohlížeč v základním nastavení technologii Silk.

Tato cloudová služba má pro uživatele mnoho výhod, výměnou za ně se však Amazon dostává k údajům o kompletním on-line životě každého z nich.

Kategorie: Výrok Velkého bratra Vítěz: Jitka Rychtaříková, předsedkyně České demografické společnosti Za co: Profesorka Jitka Rychtaříková, předsedkyně České demografické společnosti, podporuje myšlenku propojení registrů obyvatelstva takovým způsobem, aby se daly sledovat veškeré aktivity každého člověka od narození až do konce života.

Kategorie: Pozitivní cena za ochranu soukromí Vítěz: Seznam.cz za „user friendly“ podmínky ochrany osobních údajů svých služeb, které jsou v porovnání s ostatními srovnatelnými subjekty vůči uživateli férové a společensky odpovědné.

Za co: Seznam.cz nikomu do soukromí lézt nechce.

Dobrovolně 35 si tuto možnost sám omezil.

rozhhovorr /

TEXT: JANA KOMÁNKOVÁ, PROTI ŠEDI, RÁDIO 1 FOTO: ARCHIV LUCIE KOLDOVÁ

Když s e Steve Jobs po měsících z važování kone č n ě r o z ho dl, že iPod musí bý t bílý, nemyslel tím jen tak nějakou bílou. Vybíralo se z asi třiceti odstínů a on pořád říkal ne, to není ono; ne, tohle taky ne; najděte jinou bílou; tohle všechno je na nic. A tak to šlo tři měsíce. Designéři Applu nespali, nejedli a nakonec už ani nechodili z práce domů.

Když Steve Jobs umíral v nemocnici na rakovinu, bránil se nasazení kyslíkové masky. Odstrkoval ji rukama a napůl v bezvědomí mumlal: „Dejte mi jinou, tahle je děsivě ošklivá!

Copak tady máte jenom tenhle jeden typ?!“ Doktoři po sobě bezradně koukali. A když se pak probral a udělalo se mu líp, hned se začal zaobírat vylepšením jejího designu. Spokojený nebyl ani s takovým tím šedým kolíčkem, co se připíná na prst a vede k přístrojům na měření... (nevíme čeho). Prohlásil, že je zbytečně tlustý, neforemný a ta šedá není vůbec elegantní. A hned svému lékaři nabídl, že navrhne kolíček nový, uživatelsky přátelštější.

Lucie Koldová je mladá česká designérka, která se uchytila v prestižním návrhářském studiu v Paříži. Když už ji tam chtějí, tak o navrhování věcí asi taky něco ví...

roozhhovoo r / rozhovor

Jakým způsobem vzniká podoba věci, kterou navrhuješ? Dejme tomu, že chceš udělat činku.

Jak dojdeš k tvaru, rozměrům, materiálu? Je v tom hodně rýsování, skic, výpočtů? Činka je zrovna příklad, kde se musí brát v potaz především ergonomie (věda zabývající se vhodnými rozměry a tvary nástrojů lidské

nenarušila její estetika, kterou většinou vystihnu už při prvním skicování. Designovat znamená myslet na tisíc věcí – jak dlouhou životnost by měl předmět mít, které jeho části budou nejvíc namáhány, kterých se bude člověk nejčastěji dotýkat, za které bude tahat, jak je udělat stabilní, bezpečné, odolné a zároveň příjemné pro oko i na omak, jak často bude potřeba předmět mýt nebo čistit... a to není zdaleka všechno.

Každý předmět vyžaduje nové zkoumání a skicování a počítačové testy, makety a prototyp, na kterém se vyzkouší funkce.

Jak dlouho trvá, než se od prvního nápadu dostaneš k prototypu, tedy ke zkušebnímu výrobku? A jak dlouhá cesta vede k výrobě ve velkém?

Někdy to trvá pár měsíců, někdy roky.

Záleží na složitosti produktu, na použité technologii a materiálech. Třeba pro výrobu našich skleněných lamp jsme potřebovali drahé formy pro ruční foukání skla.

To trvalo tři měsíce.

Další dva měsíce se vyvíjely technické části lamp. To docela šlo – my poslední dobou vyrábíme od všeho jen dva nebo tři kousky, takže to jde rychle. Ale třeba světoznámá firma MAGIS prozradila, že vyrobit židli ONE od Konstantina Grčiče trvalo skoro čtyři roky.

Ta technologie byla tak výjimečná a výroba tak drahá a složitá, že se to vychytávalo velmi dlouho.

činnosti, pozn. red.) v souladu s minimální formou, což znamená soustředit se na to, aby byl tvar činky co nejvíc funkční a praktický, žádné zbytečné výmysly okolo. Jako designér se pochopitelně ráda zaobírám předměty, u kterých je sice potřeba počítat s funkčností, ale mají v sobě prostor i pro trochu odvážnější myšlenku.

Když mám nápad, udělám pár skic a přebírám si to v hlavě. Pak se k tomu vracím a zkoumám, jak do toho promítnout vše, co by ta věc měla obsahovat po praktické stránce a zároveň se

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

38

Do jaké míry se liší tvoje představa o designu od toho, co se pak dá vyrobit? Je design i o kompromisech, a jak moc?

Design je do jisté míry i o kompromisech. Dobrý design se pozná nejen podle toho, jak se vyjímá v galerii, ale i podle toho, jak dobře se prodává.

Vymyslet jen tak něco není problém, ale přijít na nápad, který je skvělý, originální a zároveň se dá lehce vyrobit a prodat za slušnou cenu, dá práci. Musíte znát výrobní postupy, orientovat

se v materiálech, jejich vlastnostech a složení.

Já už u některých návrhů dokážu stoprocentně určit, co půjde a kde budu muset slevovat z požadavků. Člověk musí mít pochopení pro výrobu a všelijaké technické problémy, ale zároveň by kvůli tomu neměl zahodit hlavní myšlenku návrhu.

Pro designéra je úspěchem to, když se lidem jeho produkty líbí a najdou i odvahu koupit si je domů.

Co je pro tebe podnětné a inspirativní? Je to drobnost z každodenního života nebo z přírody, která ti vnukne nápad na nějaký krásný tvar?

Já se ráda toulám městem, přes den i v noci.

Když mám čas, tak chodím ven a koukám se okolo, sedám do kaváren a pozoruju denní šrum.

Miluju velkoměsta.

Co je podle tebe dobrý design a co je pro designéra úspěch?

Z mého pohledu je pro designéra úspěchem

je dostupný a smysluplný. A přijmou ho jak laici, tak odborníci, kteří tomu takzvaně „rozumí“.

Proč jsou některé židle zoufale nepohodlné, otvíráky na lahve nešikovné a příbory nepraktické?

Designér něco podcenil, nedomyslel, nepochopil, nebo je to chyba výrobce, který dal přednost výstřednosti před praktičností.

Jaké jsou nejnovější trendy u nábytku a bytových dekorací? Je to třeba návrat k přírodním materiálům, nebo letí jejich kombinace s technologiemi jako v případě dřevěných docků na iPod? V designu je teď trend back to basics, frčí sklo, porcelán, hodně dřevo, třeba celodřevěné stavby, nebo tady v Paříži vintage doplňky – starožitnosti v kombinaci s moderním prostorem. Oslavují se přírodní materiály v high-end zpracování.

to, když se lidem jeho produkty líbí a najdou i odvahu koupit si je domů. To totiž často nemusí jít ruku v ruce – setkala jsem se mockrát s tím, že lidi design obdivujou, ale neumějí si ho představit ve svém bytě, a tudíž si ho nekoupí.

Dobrý design je podle mě ten, co má estetickou hodnotu, vytříbenost a ušlechtilost, ale zároveň

Pracuješ v Paříži. O Francouzích se říká, že třeba proti Skandinávcům jsou uzavřenější, méně vstřícní k cizincům. Máš podobnou zkušenost? A jak tohle vidí Arik Levy, v jehož studiu působíš a který je z Tel Avivu?

Některé věci vidíme možná dost podobně...

Cizinci většinou drží spolu. Francouzi jsou rozhodně uzavřenější a stydlivější. Je těžší se jim dostat pod kůži, aby si na tebe nejen zvykli, ale aby tě přijali tak vůbec, obecně. Když ale mluvíš francouzsky, je to o dost snazší, což teda zatím není můj případ. Francouzi jsou hrdí, taky mají být na co. Mají nádhernou zemi a velice vyspělou kulturu, mají co si chránit.

V Levyho studiu děláš junior designérku. Co to obnáší?

Dělám všechno. Klasickou práci designéra od prvních skic přes modely, konzultace, storyboardy až po vizualizace a makety v dílnách.

Mám nad sebou zkušenějšího designéra, se kterým projekt konzultujeme a on mě vede.

Když je potřeba, poradím se s ním, samotné zpracování projektu je ale jen na mně.

Je pro tebe důležité mít značkové oblečení, vychytané vlasy, doplňky...?

Nevím, co jsou vychytané vlasy (smích).

Nakupuju nahodile a podle nálady, mám vysoké nároky. Móda je pro mě dost důležitá, můj styl musí odrážet to, čím se zabývám a kým jsem.

Oblékám se v souladu se svým přesvědčením a baví mě to! Bydlet v Paříži je někdy bolestné.

Krása, umění a styl jsou na každém rohu, a tak se tomu člověk nevyhne. Vím, kde si co vybrat, je to jen otázka peněz.

Co ty a bydlení? V Paříži žiješ sama, nebo s více lidmi? A jak to tam vypadá?

Po dlouhém stěhování jsem konečně zakotvila ve středu města u vodního kanálu, kde bydlím s kamarádkou v „collocation“. V Paříži se pořád řeší bydlení, je to velké téma. S prostorem se maximálně šetří a bydlet sám znamená značný luxus nebo finanční svobodu. V porovnání s Prahou se tu člověk musí uskromnit a pak si prostoru mnohem víc váží. Máme větší byt a každá z nás v něm má svoje malé útočiště. Já v tom svém upřednostňuju spíš strohost a vizuální čistotu: bílé stěny, málo věcí.

Jaký je typický den člověka, který pracuje v designovém studiu?

Přijde a dá si kávu, probere novinky s kolegy, přes dopoledne jsou nějaké meetingy a konzultace.

Rozpracovává se práce a koncepty na dané téma.

Tisknou se prezentace a vše se posouvá dopředu.

Fungují ženy jako designérky jinak než muži?

Myslím, že ani ne. Mám pocit, že designérky mají silnou, houževnatou povahu, přicházejí do styku s technologiemi a výrobními problémy. Tahle parketa je často přisuzovaná spíš mužům, žena si ale musí umět poradit stejně jako oni.

Pak se rozdíly stírají. Snad jen, že muž designér málokdy přizná, že něco neví, a na svůj design bývá ješitnější.

Je důležité znát správné lidi a chodit na správné večírky?

rozhoovor /

Je to určitě dobré a vhodné pro navázání kontaktů a rozšíření povědomí o své tvorbě, ale není to podmínkou. Každý funguje a shání klienty jinak.

Jedním z tvých projektů byl cvičební nábytek.

Sportuješ v Paříži?

Baví mě individuální sporty, při kterých můžu přemýšlet. V Paříži chodím běhat. Je to free aktivita, vyběhneš, kdykoliv chceš. Je to pro mě forma volnější meditace a odpočinku.

Jaký předmět bys chtěla navrhnout?

Těžké určit jen jeden, jsem teprve na začátku.

Teď mě akorát napadá věc, která mi poslední dobou chybí, a to obrovská prostorná skříň na šaty, která bude mít vychytávky, které se

na trhu zatím neobjevují. Ale bavilo by mě navrhnout třeba flakon na parfém, to je krásná malá věc se sexy funkcí!

A co je tvoje oblíbená věc?

Poslední dobou určitě můj barevný Moleskine skicák a deník, který mám při sobě, kamkoliv se hnu. A můj iPhone plný hudby a informací, bez kterého bych si už nedokázala představit svět.

Lucie Koldová Oblíbený film: Mechanický pomeranč

Oblíbený jídlo: sushi a thajské speciality

Oblíbená herečka: Tilda Swinton

Oblíbená činnost: ponocování, přemítání o životě a svých snech

Oblíbená kniha: Erich Fromm, Umění milovat

Nejhorší noční můra: Když ji ve snu někdo honí a ona se nemůže hnout z místa.

Nejzásadnější desky: In Rainbows (Radiohead), Crystalized (The XX)

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

40

MgA. Lucie Koldová Narozena: 1983 v Praze Vystudovala: design na VŠUP v Praze Žije a pracuje: Paříž

Nejvíc nenáviděná věc spojená se školou: ranní vstávání a neoblomná pravidelnost

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Jak vysoká je Eiffelovka?

Je možné předběhnout čas?

Když nasednete v Praze v 8 hodin ráno do letadla, přeletíte Atlantický oceán a celé Spojené státy, tak v Los Angeles přistanete ve stejnou dobu, v jakou jste vzlétli – v osm ráno stejného dne. Rozdíl mezi časovým pásmem Prahy a Los Angeles je totiž 9 hodin, a pokud se letadlo za tuto dobu dostane do cíle, přistane vlastně ve stejný čas, jako vzlétlo.

Los Angeles je od Prahy vzdáleno 9571 km.

Aby letadlo přiletělo „na čas“, muselo by letět průměrnou rychlostí 1063 km/h (9571 km/ 9 h), což není nemožné, vždyť letadlo Concorde uletí dokonce 2335 km/h. Cestu tedy zvládne za 4 hodiny a v Los Angeles přistane ještě dřív, než vylétlo z Prahy!

Eiffelova věž měří 300 m. Neplatí to ale za každého počasí. Tato ohromná železná konstrukce o hmotnosti 7000 t se s každým stoupnutím teploty o 1°C prodlouží o 3 mm. V létě se může zahřát až na 40°C, na podzim klesá její teplota na 10°C, v zimě třeba až na -10°C. Výkyvy teploty Eiffelovy věže tedy mohou dosáhnout 40 až 50°C, což znamená, že její výška se může měnit až o 3 × 40 = 120 mm, čili o 12 cm. Měření dokonce ukázala, že Eiffelovka se ohřívá a chladne rychleji než okolní vzduch. Změny její výšky byly měřeny drátem z invaru (z latinského invariabilis = neměnný), což je niklová ocel, která na změny teploty téměř nereaguje.

Z čeho se skládá prach?

Normální prach v domácnosti většinou obsahuje uvolněná vlákna koberců a dalších textilií, zvířecí chlupy, zbytky potravy, částečky umělých hmot, papíru a plísní, výměšky pavouků, much a roztočů. Dále po sobě každý člen rodiny zanechá průměrně půl kila šupin kůže za rok. Krátce řečeno: Prach obsahuje v malém všechno, co nás obklopuje ve velkém.

A v jak malém? Zrníčko prachu je asi 150× tenčí než vlas a váží asi sto biliardtin gramu.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Tři vtipy o ajťácích Víte, co se stane, když Windows pošlete na měsíc?

Budou padat šestkrát pomaleji.

Jak se webmaster třese zimou? H-t-t-p-w-w-w...

Manažer, automechanik a ajťák jedou autem. Auto se náhle porouchá a zastaví.

Manažer povídá: „Jen klid, vše OK, mám tu mobilní telefon, zavoláme si taxíka a pojedeme dál.“ Automechanik povídá: „Není třeba, mám tu nářadí.

Za 2 hodinky to opravím a bude to v pořádku.“ Ajťák řekne: „No a nestačilo by třeba jen vystoupit a nastoupit?“

Víte, že... pemza na obrušování ztvrdlé kůže na patách je vlastně napěněná láva? na každého žijícího člověka připadá 64 vyrobených kostek LEGO? blecha může skočit do dálky až 33 cm? Pokud by lidé měli stejné schopnosti, skákali by do vzdálenosti 213 m.

Zkouška z pohledu studenta Tuhle úvahu napsal můj oblíbený argentinský matematik Adrián Paenza.

Stejně jako on ani já nechci provokovat profesory – věřím, že naučit vás vůbec něco je dřina srovnatelná s fáráním do dolů, a já bych to dělat nechtěla. Přesto bychom se mohli nad Paenzovým textem společně zamyslet. Něco na něm je.

Běžný typ zkoušky, kdy učitel zadá řadu otázek a student má předem daný čas na vypracování odpovědí, obsahuje zvrácený systém, který lze jen těžko pochopit – učitel určuje všechna pravidla a jeho rozhodnutí jsou (téměř) nezvratná. Jedná se o nerovnou hru a není divu, že se studenti vydávají napospas někomu, kdo se zrovna rozhodl, že bude „zkoušet“, jen neradi. Ještě docela nedávno bili učitelé žáky pravítkem nebo jim přivazovali levou ruku za záda, aby museli psát pravou a byli tak „normální“. Děti nemohly psát propiskou, gumovat, škrtat, nosit děravou aktovku a tak dále. Jedničkami byl odměněn ten, kdo se látku dokázal naučit nazpaměť, aniž by jí rozuměl. Když se na to my dospělí dnes ohlédneme, stydíme se.

A až se příští generace ohlédne za námi...? Učitel zkoušením prověřuje, zda se studenti dostatečně učili, připravovali a snažili. Ale obvykle se sám sebe neptá na důležitou věc: Dokázal jsem je zaujmout? Protože komu by se chtělo věnovat čas a energii něčemu, co ho nezajímá? Učím tak, že ve svých studentech vzbuzuji zájem o učení?

Starám se o vlohy každého z nich a pomáhám je rozvinout?

Zavolejte si tříleté dítě a vyprávějte mu, jak vzniká člověk. Pravděpodobně si vás poslušně poslechne, ale pak se rozběhne za svými hračkami.

Pokud si na stejné téma promluvíte s šestiletým dítětem, jeho pozornost bude jiná. Proč? Protože mu dáváte odpověď na otázku, kterou už si samo položilo. Největší problém vzdělávání na základních a středních školách spočívá v tom, že učitelé odpovídají na otázky, které si žáci ještě nepokládají. Vydržet něco takového je oboustranná otrava... Proč nevyzkoušet opak? Může vám učitel vysvětlit, proč učí to, co učí? Může vysvětlit, k čemu je dobré to, o čem mluví? A kdo řekl, že úkolem učitele je podávat odpovědi? První věc, kterou by měl přece udělat, je vyvolávat otázky.

Vždyť sám by dlouhou přednášku na téma, které ho nezajímá, taky neposlouchal. Třeba by se zúčastnil, aby splnil povinnost nebo očekávání druhých, ale pak by si šel rychle po svých. Studenti jsou neustále nabádáni: „Soustřeďte se, dávejte pozor, přemýšlejte!“ Ale kolik učitelů se v kině opravdu soustředí na film, který je nebaví?

Student vidí situaci ve škole asi takto: Proč mi říkáte, kdy sem mám chodit a o čem mám přemýšlet, proč je to „vyrušování“, když řeknu, co mě právě napadlo, proč mám na všechno tak málo času, proč nesmím jít na záchod, když se mi chce, nesmím jíst a pít, když mám hlad a žízeň, a proč nesmím dopředu vědět, kdy se bude zkoušet, abych se na to připravil?

Adrián Paenza žádá profesory: Bavte se mezi sebou o tom, co učíte a proč právě tohle a ne něco jiného. K čemu to je, na jaké otázky váš předmět odpovídá a – co je nejdůležitější – kdo je vašich hodinách klade – vy, nebo studenti?

41

smart box /

TEXT: MGR. MARINA MOŽÁROVÁ A MGR. JAKUB KERESTEŠI (ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ TOMÁŠ RAŠOVSKÝ, WWW.RASOVSKY.CZ) FOTO: ARCHIV

Finanční gramotnost

Mgr. Marina Možárová

Penězům je třeba vládnout, ne sloužit. Čím dřív to pochopíte, tím líp. Vysvětleme si, proč někteří lidé, ač mají docela slušný příjem, nikdy nezbohatnou.

Zakopaný pes je v jejich aktivech a pasivech.

Co jsou aktiva Aktiva jsou aktivní peníze. Aktivní peníze jsou takové, které samy sebe množí. Může to být

třeba byt, z jehož pronajímání máme zisk, jsou to peníze půjčené druhým, ze kterých plynou úroky, dále patenty, autorská práva apod. Ve svém věku asi nic z výše uvedeného nevlastníte, vaším nejčastějším aktivem, a tedy příjmem, jsou peníze z kapesného nebo brigád.

Pokud si je uložíte do banky, dostane se vám určitých výhod – nižší poplatky za vedení účtu (někdy dokonce žádné) a vyšší úročení vkladu než u dospělých. Při předložení studentské karty (např. ISIC, o které jsme psali v minulém čísle) banky nabízejí též různé finanční bonusy, studentské půjčky, spoření či slevové programy.

Aktiva jsou tedy vaše investice; příjmy, které vytvářejí další příjmy. Dejme tomu, že na účet vložíte stovku, kterou banka zúročí čtyřmi procenty ročně. To znamená, že pokud stovku neutratíte, vydělá vám za rok čtyři koruny.

To je směšné, že? Když vložíte tisícovku, vyděláte za rok čtyřicet korun, když deset tisíc, dostanete čtyři stovky, když sto tisíc, tak čtyři tisíce a tak dále. Někdo peníze z úroků

neutratí, ale investuje je dál, například do akcií, u nichž zisk může růst až o desítky procent, a to za podstatně kratší dobu než jeden rok. Čím víc peněz máte, tím víc vám samy vydělají.

Zamyslete se nad tím...

Co jsou pasiva Pasiva jsou vše, co nenávratně utratíme.

Pro úspěšný chod vaší osobní ekonomiky je důležité, aby pasiva nikdy nepřevyšovala aktiva.

To znamená dvě věci: Nikdy nesmíte utratit víc, než máte. To je jasné. Ale nesmíte utratit ani všechno, co máte. Protože když proměníte aktiva (peníze, které se zhodnocují, tedy váš „kapitál“) na pasiva, velmi rychle nebudete mít nic. A to je asi tak celá věda o penězích – pokud budou vaše aktiva vždy převyšovat pasiva, budete pomalu, ale jistě bohatnout. V opačném případě pomalu, ale jistě chudnout.

Právní minimum Jedete na černo a chytí vás revizor Mgr. Jakub Keresteši

Jedete na černo a chytí vás revizor.

Co vám může udělat? Na co má podle zákona právo? A jak se máte postavit k situaci vy? Co bude nejlepší, když uděláte?

Revizor vás může zadržet až do příchodu policie.

Udělá to pravděpodobně v případě, kdy neprokážete svou totožnost občankou, pasem, řidičákem, studijním průkazem nebo žákovskou knížkou. Dejme tomu, že vám tedy ještě není patnáct a žádný průkaz u sebe nemáte. Pokud vás revizor vyzve, abyste s ním šli na policii nebo kamkoliv jinam, máte právo odmítnout a trvat na tom, že na policii počkáte na místě.

Revizor vás nesmí k ničemu nutit, vztáhnout na vás ruku, vyhrožovat vám nebo vás urážet.

Jako právník vám doporučuju zavolat rodičům

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

42

nebo do školy, i když ani jejich potvrzení vaší totožnosti (jméno, adresa, rodné číslo) nemusí revizor brát jako důkaz. Pokud se pokusíte o útěk, revizor má právo vám v něm zabránit, v žádném případě vás však nesmí srazit na zem, dát vám facku a podobně. To je nepřípustné.

Přesto vám útěk nedoporučuji. Raději počkejte na policii a snažte se vše vyřešit hned na místě, jinak hrozí, že vás policie odveze na stanici a tam už to bude na dlouho – budete muset čekat, až si vás vyzvednou rodiče.

Je mi patnáct, dal jsem revizorovi občanku, vypsal mi pokutu a já ji nezaplatil.

Pokud jsi včas (obvykle do pěti dnů od udělení pokuty) nešel na dopravní podnik pokutu zaplatit, protože jsi zapomněl, ztratil jsi lístek, který ti revizor dal, nebo se ti prostě jen nechtělo, udělej to takhle: Jdi na dopravní podnik nebo tam zavolej, řekni, co se stalo,

a domluv se s nimi, kdy a jak pokutu zaplatíš.

Domluvu dodrž a nech si vystavit doklad o zaplacení. Nevyhazuj ho, ale pečlivě uschovej!

Pokud se na to vykašleš, stane se toto: Dopravní podnik tvou nezaplacenou pokutu předá soudu. Tím se tvůj dluh zvýší z tisícikoruny až na přibližně 7420 Kč. K soudu budou pravděpodobně předvoláni tví rodiče, a pokud ve stanovené době peníze neuhradí, přijde na řadu exekutor. Ten už ale bude vymáhat částku ještě vyšší – deset až patnáct tisíc korun. Nejlepší je tedy – pokud už pokutu dostaneš – ji co nejrychleji zaplatit.

Dodatek: Jiná situace nastane, když máš „lítačku“, opencard nebo prostě nějakou tu měsíční průkazku a zapomeneš ji doma. V tom případě ti revizor vypíše lístek, s ním dojdeš na dopravní podnik, zaplatíš asi padesát korun a můžeš jít. Je to taky k vzteku, ale rozhodně lepší než tisícovka, ne?

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Názvy a loga známých značek skrývají všelijaká tajemství. Příběhy jejich vzniku – od prvního nápadu přes úpravy až po konečnou podobu – nás můžou o lecčem poučit.

Nintendo: Spoléhej na nebesa Vezměme si třeba jen, kolik zajímavých detailů o japonské kultuře a tradicích se dozvíme z názvu Nintendo. Tento světový gigant ve výrobě herních konzolí se zrodil z nenápadné firmičky specializované na ruční výrobu hracích karet. Pod názvem Marafuku ji v roce 1889 založil pan Fusajiro Yamauči z Kjóta a je třeba říct, že s jeho kartami se nehrála žádná kanasta, ale tvrdě hazardní hra hanafuda (v překladu něco jako „dobro za nic“). Rádi ji hráli i zakladatelé japonské mafie; dokonce natolik, že z ní odvodili název pro svou tehdy zbrusu novou organizaci jakuzu. Pozdější název prosperující firmy, kterou už vedl vnuk pana Yamaučiho, vznikl spojením japonských slov „nin“ (svěřený) a „ten-do“ (nebe). Odráží se v něm filozofie orientálního hráče: Výhra je vždy nejistá, nelze tedy dělat nic jiného než svěřit svůj osud do rukou dobrotivých bohů na nebesích a doufat, že mi budou

nakloněni.

Další zajímavostí je, že v šedesátých letech zkusila rodina Yamauči vymyslet i jiné produkty než hrací karty, jenže instantní rýže Nintendo ani přístroje na měření lásky se moc neprodávaly. Učinila tedy revoluční krok – do firmy s téměř stoletou tradicí přizvala studenta Šigeru Miyamotu, který vymyslel celou řadu digiher a zajistil tak Nintendu nesmrtelnou slávu na poli herních systémů. Když se však slovo Revolution dostalo kolem roku 2000 do názvu nové herní konzole, ředitel firmy pravil, že vůbec není ideální. Tradičně japonské přece není dělat nějakou revoluci (divokou změnu), ale vyznávat jednotu, řád a spolupráci. Konzole proto nakonec nese název Wii, přičemž dvě „i“ symbolizují postavy dvou hráčů (spolupráce) a slovo je japonským přepisem anglického „we“ (my).

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET A FILIP SAJLER FOTO: MIMIBAZAR.CZ, PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

O původu těstovin kolují různé pověsti.

Nejspíš je ale vynalezli Sicilané.

Nech hcem me nijjak přiostt řova at už t ak o strý ý gen nerač č ní ko onf lii kt, a le ř ekn něme e si to o na rovin nu – doku ud se neod d stěh hujete e z domova, jste ru u kojm mí r odič č ů. V mnoha věcech nemátte n a vý ýběrr, nik k do s e váss pro o stě neptá á.

Napřř íkla ad mu u síte e jíst,, co vám d ají.

Jídlo pro rukojmí z mimibazar.cz: Zapečený těstovinový Mazec. Dáme do toho 3 balíčky těstovin, kilo mletého vepřového a kilo mletého hovězího. Vyklopíme do toho 1 čertovskou omáčku, 1 cikánskou omáčku, 1 šlehačku a posypeme strouhaným eidamem. (No fůůůj!)

Obézní děti jsou oběti svých rodičů. Obézní teenageři začínají s kouřením, pitím alkoholu, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci. Nadváha znamená mindrák a cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání.

Zachraňte se. Naučte se vařit.

Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. Zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých surovin by mělo být součástí vašeho základního vzdělání. Oblíkněte si svoje nejoblíbenější tričko. Pusťte si svoji nejoblíbenější muziku. Udělejte si velkou sklenici oblíbeného pití. Umyjte si ruce a jdeme na to!

A k tomu domácí ragú Tak pěkně uvařené těstoviny by byla škoda zabít kečupem a eidamem. Uděláme si vynikající ragú. Budeme potřebovat:

Koupíme čerstvé nebo sušené těstoviny. Jak je uvaříme?

Do velkého hrnce dáme vodu (ne víc než 3 cm pod okraj) a lžičku olivového oleje. Nesolíme. Těstoviny vkládáme vždy do vroucí vody!

Vaříme „al dente“, tedy „na skus“. Rozvařené těstoviny jsou hnusné.

Doba vaření závisí na velikosti těstovin, tedy nikam neodcházíme, občas zamícháme a ochutnáváme. Pak okamžitě vyklopíme do připraveného cedníku, necháme okapat, vrátíme zpět do hrnce a zakryjeme pokličkou.

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

44

1 větší mrkev 1 větší cibuli přibližně stejně velký kousek celeru (Nebojte se toho!)

3 stroužky česneku 1 plechovku (800 ml) kvalitních drcených rajčat

2 velké lžíce másla (Ničeho jiného, prosím, nejste Babica.) čtvrt litru zeleninového vývaru trošku olivového oleje, soli, mletého pepře, bazalky a zelené petrželky

Nakrájíme cibuli, česnek, mrkev a celer tak jemně, jak jen zvládneme. V hrnci vše opečeme na oleji do zlatova, přidáme rajčata a krátce zarestujeme. Pak přidáme vývar a asi 10 minut zvolna vaříme (sporák na trojku). Ochutíme máslem, solí, pepřem a jemně sekanou petrželovou natí. Můžeme přidat i bazalku.

soutěž /

vyrábět Ješ těže pan Yamauči zanechal pokusů můžete inst ant ní rýži nebo „mě řič lásk y“, jak si dil přečíst na straně 43, a raději se soustře i, Boy e Gam na na her ní sys témy. My vyrostli vy máte Wii. Všichni rádi hrajeme. Proto je nám velkou ctí a potěšením uvé st v RedWayi soutěž o tyto nehorázně skvělé ceny!

rozhovor /

TEXT: KAY BURIÁNEK, SUNSHINE FOTO: DAN VOJTĚCH, DAVID BUČEK

rozhovor /

Jak Snowjam vlastně vznikl? A bude i letos?

Napadlo mě, že tu chybí akce, kde by se snowboarding představoval na světový úrovni, aby lidi viděli, jak se jezdí venku, a domácí kluci měli možnost zajezdit si s profíkama ze zahraničí. To bylo v roce 2006. Teď je to největší zimní akce, snowboardový závody a pořádnej mejdan k tomu. Posláním je dostat lidi z města a užít si super víkend na sněhu. Letos makáme na tom, aby to bylo pošestý, a snad se to podaří.

Přijedou dobrý kapely, viď, a oslavím tam svoje dvacátý narozeniny. Snowboardový, ne životní!

Je těžký dát takovou akci dohromady?

Je to půlroční příprava, od naplánování všech finančních rozpočtů přes schůzky se sponzorama až po vlastní realizaci. Podílí se na tom spousta lidí a na to, jak dlouho trvá všechno připravit, ten víkend potom strašně rychle uteče. Člověk se v neděli ráno probudí, řekne si: „máme to za sebou“ a vykročí s prázdnou hlavou vstříc jaru a létu. Já jsem z toho nadšenej, potkávaj se tam různý lidi, sportovci, muzikanti a všelijaký partičky, společně zakalej, užijou si to a nadejchaj se čerstvýho vzduchu. Většina akcí Snowjamu včetně koncertů se děje venku, takovej zimní festival bez vstupnýho... Dneska jsou lidi zavřený po kancelářích, po domovech a je dobrý cejtit ten otevřenej prostor. Pro spoustu lidí je to jedinej víkend za rok, kdy jsou na horách, a byl bych rád, kdyby jezdili dál a akci podpořili.

Jak vypadá snowboardová sezóna?

Začíná v polovině léta na Zélandu nebo v Jižní Americe a jezdí se až do konce dubna. První svěťák je v srpnu na Zélandu. Vlastně jsou dvě světový série, jedna pod lyžařskou federací, ta se počítá jako kvalifikace na olympiádu, a druhá v rámci snowboardový federace, což je takový profesionální tour zahrnující velký závody jako European Open nebo US Open. A pak jsou další akce jako třeba X Games, je toho opravdu hodně.

Záleží na tom, kdy do toho závodního kola naskočíš?

Když chce člověk vyhrát světový pohár a sbírá body, je dobrý, když jede od začátku. Ale já, protože mám rodinu, si už akce vybírám.

Jak to stíháš? Musíš se hodně přizpůsobovat?

Ano, hlavně proto, že chci. Hektickým cestováním jsem strávil dvanáct let, kdy jsem jezdil celej rok v kuse a měl třeba jen měsíc, kdy jsem byl doma.

Fakt to bylo takhle hustý?

Jo. Takže snowboard je vlastně takovej rokenrol, když to děláš vrcholově...

Jo, seš na tour, máš svou tašku s věcma, tašku se snowboardem a krájíš svět křížem krážem.

Se vztahama je to složitý, ale dá se to skloubit, když máš partnerku, která funguje podobným způsobem. Mít holku, která sedí doma a čeká, to nejde.

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

48

Asi je to hodně o vnitřním nastavení člověka.

Jaký máš vztah k tradičním hodnotám, jako je rodina a podobně? Nebo spíš dáváš přednost kamarádům?

Snowboarding je individuální sport. Je tam spousta kamarádů, který jsou fajn, a taky spousta těch, kterým se to jen v tu chvíli hodí, nebo něco potřebujou – jako ve všem. Ale člověk musí dělat rozhodnutí sám za sebe, a to dost podstatný. Ve snowboardingu to není jako v muzice. Když ty uděláš chybu, něco blbě zahraješ. Když udělám chybu já, tak si třeba doprasím koleno a půl roku nebudu chodit. Člověk potřebuje bejt v klidu a správně se rozhodovat v důležitejch momentech, což je víceméně každej skok.

Ta první generace, to byli fakt borci, co měli na nohách dveře přidělaný koženýma řemínkama

Je to důležitější, než třeba jakou máš fyzičku?

Fyzická kondice je samozřejmě důležitá, to je základ. Ale musíš vyhodnocovat i ostatní faktory – jestli nefouká vítr, jestli tam není nějaká díra, jestli nejsi unavenej nebo nabitej negativní energií, abys byl schopnej se od všeho oprostit a uvolnit se do přítomnosti. Jedině v přítomnosti můžeš se svým tělem něco dělat.

Stalo se ti, že jsi do něčeho šel a v rozhodující moment už věděl, že něco je špatně?

Když jsem ztratil pozornost nebo šel na kopec po sérii nějakých nepříjemných situací, přišel úraz. Pak si uvědomíš, že tímhle stylem se to dělat nedá.

Měl jsi nějakej vážnej úraz?

Měl jsem utržený ramenní vazy, takže jsem musel na operaci, což mě stálo jednu sezónu.

Pak nějaký drobnosti, zlomenou ruku, vymknutý kotníky, otřesy mozku a tak. Nic horšího zatím ne. Na snowboardu se úrazy dějou denně, ne všichni vodejdou ze závodů po svých, takže člověk si musí nastavit priority tak, aby věděl, co je podstatný. A podstatný je zůstat zdravej.

Když jsem viděl film The Art of Flight tvýho kámoše Travise Riceho, říkal jsem si, že to už je hodně extrémní riziko.

Na Aljašce je riziko velký, ale jak ses ptal na fyzickou kondici, tak tam je to právě hodně o tom okolo. Fyzička ti příliš nepomůže, důležitý je správný zhodnocení situace, přírodních podmínek a tak.

Ale co nahromaděnej adrenalin? To je strašnej hnací motor! Jak se přinutíš racionálně vyhodnocovat situaci?

Takhle začneš přemejšlet po sérii nějakých událostí. Já měl dvě fakt hustý zkušenosti. Můj kámoš si přede mnou zlomil páteř a od tý doby je na vozejku, takže jsem začal přehodnocovat různý skoky.

A neměl jsi tendenci s tím seknout?

Ani ne. Ve finále zjistíš, že jízda autem je nebezpečnější než snowboarding. Ale uvědomíš si, že každý tvý rozhodnutí má nějakej následek.

A správný rozhodnutí uděláš, jen když máš vnitřní klid. Ty úrazy tě dost proberou. Zrovna na Aljašce se mi zabil kámoš, to byla ta druhá zkušenost. Zasypala ho lavina. A tehdy ti dojde, že můžeš bejt hrozně dobrej v tom, co děláš – on byl jeden z nejlepších na světě – ale může se to stát i tobě. Jsou to nepříjemný momenty, ale opravdu si pak všechno srovnáš v palici a víš, že veškerá sláva nebo prachy mají jen vedlejší účinek.

To už skoro hraničí s nějakou zenovou filozofií...

Nejdůležitější je fantastickej vnitřní pocit, kterej ti to dává. Když jezdíš, je to jako levitace – z kopce dolů, svobodně, ty sám vybíráš, co v kterej moment uděláš...

Převládá tenhle pocit nad kariérou a věcma jako výkony a body?

Určitě! Na závody samozřejmě musíš bejt fyzicky natrénovanej a umět nastavit výkonnost, rozložit energii, abys jí měl nejvíc ve finále.

Na velkých závodech jsou dobrý všichni a vyhraje ten, kdo zvládne i psychickou stránku.

A snowboardovej životní styl? Existuje takový všeobecný povědomí, že lidi, který se věnujou adrenalinovejm sportům nebo muzice, jsou největší pařmeni, nejvíc kalej, nejvíc berou drogy...

Já si spíš myslím, že lidi, který jsou schopný dostat ze sebe energii nějakou trochu smysluplnou činností, naopak nevidí smysl v tom, aby brali drogy nebo se někde vožírali do tupoty. Neříkám, že to nikdy neudělaj, ale když máš něco, co tě motivuje se zlepšovat, tak ti takovýhle věci přijdou bezvýznamný a nemáš důvod se na nich zasekávat. Neumím si představit, že bych jezdil na snowboardu zhulenej.

Jde to vůbec? Když máš zpomalený reakce?

Z kopce dolů sjedeš. Ale pro mě je cílem se nezranit, a tohle je cesta, jak bych mohl k úrazu přijít velice jednoduše. Nepotřebuju ztrácet nějaký zábrany, potřebuju každou chvilku vědět, co dělám. Znám lidi, který jezděj zhulený, ale je jich fakt menšina. Na vrcholový úrovni už ani moc nekalej. Když vyhraješ velký závody, tak to jdeš oslavit, ale většinou na to ani nemáš energii. Tu necháš na kopci.

Sleduješ politiku?

Velmi okrajově, občas se kouknu na zprávy, ale rozhodně na tom nestavím svoje životní názory.

Dneska mají lidi problém domluvit se ve dvojici a pak se diví, že se není schopno domluvit

„Dostala jsem dvojku z chování, z gymnázia mě vyhodili a oktávu jsem musela dodělat soukromě“

Ve finále zjistíš, že jízda autem je nebezpečnější než snowboarding. Ale uvědomíš si, že každý tvý rozhodnutí má následky. A správný rozhodnutí uděláš, jen když máš vnitřní klid.

rozhovor /

nějakých sto týpků, když jde o prachy. Každej by měl začít u sebe, než začne hodnotit něco okolo.

Zaregistroval jsi ten prapodivnej nárůst oboustrannýho rasismu v Čechách?

Problém je na obou stranách. Nejde jen ukazovat prstem na druhý. Měnit můžeme akorát sebe.

Máš čas na jiný koníčky?

Primárně dělám snowboarding. Mým koníčkem je surfing a hra na klavír.

Fakt?

Jo, piáno mě fascinuje. Je to super relax. Hraju improvizace, jenže jsem zjistil, že jak nemám techniku na top levelu, začnu se brzo opakovat.

Tak jsem si postahoval noty z internetu...

Počkej, hraješ z not?

Rovnou z not ne, ale učím se hrát v různých stupnicích a různý fígle, který pak při improvizaci můžu použít. Snowboarding je hodně založenej na vizuálním vnímání. Vidíš skok, pak si ho nějak představíš a naučíš se ho, ale u piána se vnímá ušima – co slyším, přenáším do rukou, kterýma vydávám zvuk, a to mi připadá hrozně zajímavý.

Hlavně v dnešním světě, kdy je všechno založený na vizuálním vnímání, od reklamy po to, jak si lidi vytvářejí hodnoty, všechno je spíš o tom obalu než o obsahu.

A jak to máš rozložený snowboard versus surf?

Na surfu jezdím deset let, ale moje úroveň je amatérská. Surfing mě uchvátil tím, že k němu není potřeba tolik věcí, jen prkno, fyzička a vlny.

Je v tom volnost. Snowboarding je dneska spíš vo tom, že děcka najedou do snowparku a jezdí dokola po nějaký bedně.

Dá se i u nás jezdit freeride?

Určitě. V Krkonoších v KRNAPu je to zakázaný, ale nějaký místa jsou. Český hory jsou ale docela nebezpečný, protože se hodně mění podmínky – chvíli mrzne, pak je teplo, a sníh samozřejmě pracuje. Lidi přistupujou k freeridingu velmi lehkomyslně a problémy se pak objevují v momentě, kdy je nejmíň čekáš.

A skateboard jsi někdy zkoušel?

Na skejtu jsem začínal, někdy ve třinácti jsme jezdili slalom z kopečku za barákem. V zimě nebylo co dělat a snowboard mě lákal, ale dost dlouho trvalo, než jsem nějakej získal. Nebyly žádný shopy, lidi je dělali sami, po garážích...

Nám s bráchou první skejt taky vyráběl táta!

No, a tak se dělaly i snowboardy. Fungovalo nějakých šest nebo sedm značek, z toho třeba tři byly kvalitní. Shodou okolností ty dobrý dělali kluci z Hradce Králové, co skejtovali, takže jsem pak koupil jetý prkno a začal. To bylo ještě na přezkáče, boty neexistovaly. Druhej rok jsem si v Praze koupil první vázání, v obuvi takový vysoký boty z kůže a gumy, do nich jsem narval vložky z lyžáků a to byly moje první freestylový boty.

Hustý...

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

50

Pak mi kluci dali slevu na prkno, byli to takoví moji první sponzoři, a další rok prkno zadarmo, když viděli, jak se snažím. Takhle nějak jsem vyrostl, krok po kroku.

Tady asi není moc starších snowboardistů, než seš ty, co?

Podle mě je přede mnou tak jedna nebo dvě generace. Ta první, to byli fakt borci, co měli na nohách dveře přidělaný koženýma řemínkama. Ale určitě jsem ten sport dostal do širšího povědomí, do televize, tak trochu i do světa, takže určitým způsobem jsem průkopníkem byl...

Máš pocit, že tě tohle všechno nějak změnilo?

Myslím, že to byla fantastická životní zkušenost.

Zaprvý jsem poznal, jak funguje tělo, protože to je nástroj, který se učíš ovládat. Pak si to musíš srovnat v hlavě, takže poznáš sám sebe. Díky tomu, že jsem měl možnost závodit venku, jsem taky poznal docela velkej kus světa. To je asi nejlepší, za to jsem vděčnej. A uvědomíš si, že zdraví a domov je nejvíc.

To by se dalo tesat!

KDYŽ MI BYLO 13 Oblíbený film: Sněženky a machři Oblíbený herci: Tonda Duchoslav a Lukáš Bech Oblíbená knížka: Dědeček automobil Nejzásadnější desky: Beatles a Kiss Oblíbený jídlo: knedlo-vepřo-zelo Nejhorší noční můra: Nevím, spal jsem dobře.

Nejoblíbenější činnost: sport Nejvíc nenáviděný věci spojený se školou: ranní vstávání

vizitka Martin Černík Narodil se 25. srpna 1976 v Hradci Králové.

Závodí za mezinárodní týmy, dvakrát byl mistrem republiky.

V roce 2001 byl druhý na mistrovství světa v U-rampě.

V roce 2006 byl historicky prvním snowboardistou české národnosti, který se účastnil zimních olympijských her.

Natočil a vydal DVD se snowboardovou školou, založil a provozuje snowboardový výukový kemp (www.master-class.cz).

Trénuje českou snowboardovou reprezentaci a je i zakladatelem a organizátorem akce Snowjam ve Špindlerově Mlýně, kde se představuje světová jezdecká špička v kontextu s velkolepým mejdanem a koncerty.

Kdo chce Martina vidět snowboardovat u nás, ten musí dorazit na Snowjam, a kdo se chce naučit pořádně jezdit, ten musí na Master Class kemp do Špindlu.

active /

TEXT: PP, STUDENT ŽURNALISTIKY NA UK PRAHA FOTO: VÍTEK LUDVÍK

a k v i r v e R a m e l e T

y t a p é n l o v l

Lyže? Pfff, mainstream.

Snowboard? Rok devadesát.

Bigfooty? Big... co? Řeknem si to na rovinu – nejnovějším horským

fenoménem je telemark. Zimním světem se valí jako lavina a koho semele, ten se z něj jen těžko vyhrábává.

Typický telemarkový oblouk možná znáte: vnější lyže mírně vysunutá, do vnitřní telemarkista zaklekne, přičemž nadzvedne volnou patu. Je pravda, že to vedle carvingovýho řezání sjezdovky působí trochu staromódně. Není se čemu divit, telemark je totiž starej jako samo lyžování.

V druhé polovině 19. století s ním přišel Sondre Norheim, otec moderního lyžování z norského městečka Mordegal v oblasti Telemark. Když v Christianii (dnes Oslo) v roce 1868 na závodech poprvé oblouk ukázal, nadchl tím všechny lyžařské fandy. Z norského farmáře se rázem stala lyžařská superstar a z lyžování nová forma zábavy.

Už nesloužilo k pouhému přemisťování.

od skokanů na lyžích a s mottem „Návrat ke kořenům a tím krok do budoucnosti“ dostali lyžařskou klasiku opět do kurzu. Tak nebo tak, telemark byl zpět. Postupně se zdokonalovala i výbava a proces vrcholil v devadesátých letech, kdy se do hry konečně dostaly boty z plastu, které přinesly větší pohodlí i bezpečnost. Vylepšilo se i vázání a samozřejmě samotné lyže.

New old school Technika telemarku ale nestačila na prudké alpské svahy, a tak se s boomem rekreačního lyžování stáhla do pozadí, nemluvě o tom, že na trh dorazilo vázání s pevnou patou.

Znovuzrození přišlo až v druhé polovině minulého století v Americe. Norové tvrdí, že telemark tam dovezl a zpopularizoval krajan Stein Eriksen v 50. letech. Američané mají svou verzi, že se o návrat telemarku na zimní svahy zasloužili mladí nadšenci v 70. letech, kteří styl odkoukali

W W W.REDWAYMAG.CZ

Zabořit se do prašanu S telemarkovými lyžemi to ze začátku není vůbec lehký, ale jakmile se oblouk v pokleku naučíte, vychytáte rovnováhu, pak si teprve vychutnáte opravdový pocit z jízdy. Volná pata umožňuje volnější pohyb, který je ve výsledku mnohem zdravější a přirozenější. Telemark má navíc výhody i v oblasti širokého spektra aktivit. Ti, kteří mají k horám naturalistickej postoj, ocení možnost vyšlápnout si vrchol a zažít životní freeride – to je dle většiny telemarkistů naprostá nirvana.

(Do extrémnějších terénů jen s průvodcem a lavinovým kurzem!, pozn. starostlivého autora). Kromě toho se telemarkisti objevujou i na sjezdovkách, užívají si slalom, telecross a někteří začínají brát útokem i funparky, kde se pomalu rovnají svým freeskiingovým kolegům.

Jejich skill level je ale o třídu výš – volná pata si přece jen v U-rampě či na railu zaslouží respekt!

Přicházíme v míru Po celé Evropě i ve zbytku světa se telemarková komunita rozrůstá každým rokem. Stále nejde o masovou zábavu, a tak si většina lidí, co se v ní pohybujou, pochvaluje přátelskou a otevřenou atmosféru, která je odrazem i jejich společného hesla: „Free your heel, free your mind“ (Osvoboď patu, osvoboď mysl). S takovou pozitivní náladou se můžete setkat především na telemarkových festivalech, které se staly oblíbenou tradicí „tele-komunity“ v mnoha zahraničních a dnes už i českých střediscích (u nás např. v Janských Lázních, Peci pod Sněžkou, Rokytnici nad Jizerou nebo Špindlerově Mlýně). Na podobné akci si můžete vyzkoušet výbavu a dozvědět se o telemarku spoustu potřebných i zajímavých informací anebo se podívat na závody, které jsou většinou součástí. Možná tam potkáte i jednu z nejlepších telemarkistek světa, Češku Míšu Žitkovou. Setkání to bude určitě příjemný, stejně jako její „tele-kamarádi“ je v pohodě, ráda se baví a miluje hory. A o tom to celý je. Tak koukněte na www.telemarkinfo.cz

51

názor /

TEXT: BENJAMIN KURAS, CESKAPOZICE.CZ ILUSTRACE: ONDŘEJ MAŠEK

SOUMRAK BÍLÉHO MUŽE

DALŠÍ DVĚ KAPITOLY Z DĚJIN RASISMU Benjamin Kuras, český spisovatel a publicista žijící v Londýně, sepisuje na pokračování něco jako dějiny rasismu. Chvílema je to celkem vostrý. V minulém čísle jsme otiskli první dvě kapitoly, ve kterých vtipně popsal, jak bílý muž v roli přísného, avšak spravedlivého otce (to okoukal z Bible) civilizoval všelijaké ty primitivní černoušky, hněďoušky a žlouťoušky. Vděku se za to nedočkal, nakonec zešílel a pocítil k sobě a k vlastní kultuře takovou nenávist, že během čtyř let povraždil 16 miliónů jiných bílých mužů, žen a dětí.

KAPITOLA TŘETÍ O páření kvalitních jedinců Americký bílý muž sice pořád ve vzdělání předčí muže černého, ale v průměru o 20 procent zaostává za Číňanem a Korejcem.

Zakladatel eugeniky Francis Galton si ke konci 19. století zažongloval s teorií, že pokud je člověk nejvyšším stupínkem živočišného řetězce, mohlo by na něj fungovat genetické šlechtění jako na zvířata. Společnost by se nějakým způsobem – Galton ještě nenaznačil jakým – měla zaměřit na výběr a páření „kvalitních“ jedinců a omezit páření těch „nekvalitních“. Něco podobného už ostatně provozovala po staletí evropská šlechta tím, že se pářila jen mezi sebou. Jednu dobu to vypadalo tak, že téměř celé Evropě vládla hrstka bratranců a sestřenic.

Ozdravování plebejskou krví V době osvícenství a rozvoje vědy však už také vycházelo najevo, že šlechtické rody udržující sex takříkajíc „v rodině“ pomalu, ale jistě degenerují. Proto se začaly z pudu sebezáchovy poohlížet po nějakých nových genech, a řešení se našlo – stará urozenost se smíchala nejen s neurozenou krví, ale také s jejími penězi, kterých se aristokratům nedostávalo. Dcery bohatých obchodníků – navíc často cizího původu – se vdávaly do aristokratických rodů, kdežto synové si cestu museli vydláždit

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

štědrými peněžními dary. Díky tomu, že mezi nejbohatší neurozené vrstvy patřili v Anglii lidé s právnickým vzděláním, vznikl vtípek, že by si právníci neměli brát právníky, protože z toho budou blbé děti a další právníci.

Vědomí nadřazenosti V době vzniku eugenické teorie už bylo míšení šlechtických a nešlechtických genů natolik běžné, že to nadšené eugeniky mohlo trknout – myšlenka na ideální potomstvo vzešlé z těch nejlepších žen a mužů se v běžném životě přece vůbec neukazovala jako přínosná. Ale netrklo. Spisovatel H. G. Wells vesele navrhoval sterilizaci podřadných jednotlivců a G. B. Shaw mluvil na své přednášce v roce 1910 o představě smrtících komor: „Hodně lidí by v nich muselo být zbaveno existence prostě proto, že to mrhá časem jiných lidí, kteří o ně musejí pečovat.“ Myslel to vážně, ironicky nebo provokativně? Nikdo neví a možná to nevěděl ani on sám.

Koho angličtí eugenici považovali za nejvyvinutějšího člověka, vyjádřil nejlíp v zápiscích z první světové války stoupenec eugeniky a proslulý válečný hrdina, tehdy teprve

52

osmnáctiletý důstojníček Alfred Daniel Wintle: „Každý den děkuji Bohu, že mě udělal Angličanem. Mohl mě taky udělat šimpanzem, blechou, Francouzem nebo Němcem.“ Vědomí nadřazenosti Anglie a úžasu nad tím, co si vůči ní drzá Hitlerova sebranka dovoluje, pohánělo k buldočí tvrdohlavosti v další světové válce i Churchilla. Ten byl jednu dobu také mírným stoupencem eugeniky, než ho z ní definitivně vyléčilo poznání,

k jaké vražedné hysterii může tato na první pohled logická teorie vést.

Zaostávání Hitlerovo řádění odsunulo eugeniku za okraj civilizované debaty, odkud se občas pokusí vystrčit hlavu s poplašným varováním, že například černoši jsou od přírody méně inteligentní než bílý muž a parazitují na něm. Nebo jak bílého

muže ovládá a okrádá vychytralý všudypřítomný Žid. Mezi bílými americkými protestanty také během druhé světové války přežívaly obavy, že kvalitu národa degradují i katoličtí Irové, Italové nebo Poláci. A katolizaci kdysi protestantského Bostonu nesli jako národní tragédii. K jejich úžasu se ale pak jeden bostonský katolík stal prezidentem...

O generaci později se Američané

W W W.REDWAYMAG.CZ

ze statistiky založené na eugenické metodě dokonce dozvědí, že bílý muž má sice pořád vyšší IQ než muž černý, ale v průměru o 20 procent zaostává za Číňanem a Korejcem. A anglický bílý muž navíc i za Číňanem a Indem!

A český bílý muž za Vietnamcem... To jsou věci, ne?

KAPITOLA ČTVRTÁ Spermobanka geniality Po 2. světové válce trvalo eugenice bezmála půl století, než znovu vyplavala na povrch pod novým názvem „genetické inženýrství“.

Eugenika měla od začátku jeden velký problém: Kdo má rozhodovat, kteří jednotlivci či skupiny

53

obyvatelstva jsou „kvalitní“ a kteří „podřadní“? Bílý muž se přesvědčil, že takové rozhodování už jednou skončilo velkým vražděním, a napadlo ho, že kdyby k tomu nedej bože došlo znova, obětí by se mohl stát kdekdo – podle potřeby nebo rozmaru rozhodujících.

A jak se má člověk spolehnout, že rozhodčí rozhodnou „správně“, tedy ve prospěch těch, ke kterým sám

názor /

patří?

Ani někdejší fanda eugeniky G. B. Shaw se v pozdějším věku necítil tak pevný v kramflecích, soudě podle rozhovoru, v němž mu jedna krásná eugenička navrhla, aby spolu měli dítě. „Zdědí moji krásu a váš intelekt,“ vysvětlila mu. „No jo,“ odpověděl G. B., „ale co když zdědí moji krásu a váš intelekt?“

Genetická nadřazenost Za druhé světové války napadlo spoustu Evropanů, že Čech je geneticky podřazen Němci, ale nadřazen Polákovi. Ten je zase nadřazen Rusovi, zatímco Slovák je nadřazen všem třem. Nebo že Srb je geneticky podřazen nejen Chorvatovi, ale i bosenskému muslimovi. A těm všem je podřazena židovská chamraď, kterou ale – a to je zajímavé – většina eugeniků vždy kladla na vyšší stupínky inteligence.

Do kategorie podlidské ji přiřadil až Hitler, protože Židy bylo naneštěstí oč okrást. Jejich oloupení mu už v polovině třicátých let radil Goering jako nejsnadnější metodu vyřešení ekonomického kolapsu. Hitler poslechl a díky tomu mohlo Německo dozbrojit k zahájení války.

Po 30 či kolika miliónech zmasakrovaných bílých mužů a žen v polovině 20. století získala eugenika špatnou pověst. Trvalo bezmála půl století, než znovu vyplavala na povrch pod novým názvem „genetické inženýrství“.

Američtí psychologové, například Abraham Maslow, studovali prvky chování, které jsou společné mimořádně úspěšným lidem, a jak

ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

by se z nich daly vypracovat metody k úspěchu. Podnikatel a amatérský eugenik Robert Klark Graham však rovnou založil spermobanku geniality, do níž přispělo i několik laureátů Nobelovy ceny. Výsledek experimentu, čili míra geniality jejich více než dvou set „zkumavkových“ potomků, není znám. Asi patnáct let probíhající experiment skončil po 20 letech v roce 1999 několik let po jeho smrti. A životní dráhu mladých géniů už nikdo vědecky nesledoval.

Inspirace experimentem Experiment však inspiroval spisovatele a dramatika Iru Levina k napínavému románu a později nepříliš povedenému filmu Hoši z Brazílie. V něm nacistický lékař, kterého hrál Gregory Peck, v brazilské pralesní laboratoři vypěstovává z Hitlerových genů dokonalé a identické klony. A lovec nacistů ztělesněný Lawrencem Olivierem se po nich po celém světě pídí.

Do toho vstoupil anglický psycholog Richard Lynn s žebříčkem průměrného IQ. Studiem osmi set tisíc osob mu vyšlo toto pořadí: východoasijci 105, běloši 99, lidé z jihovýchodní Asie 87, z Blízkého východu 84, černoši 67, aboriginci 62 a pygmejové 54. Čest bělochů mu zachránili aškenázští Židé, kteří v anglosaských zemích vystoupali až na 115, ale v Izraeli spadli o stupínek níž. Z toho vznikl izraelský vtip, že Žid, který emigruje z anglosaské země do Izraele, musí být mimořádně hloupý.

54

technologie /

TEXT: BONUS ILUSTRACE: HONZA ČEŠÍK

DIY OR DIE! 5. DÍL SERIÁLU O DĚLÁNÍ HUDBY NA POČÍTAČI (PRO ÚPLNÝ ZAČÁTEČNÍKY)

Jak jsem už řikal, je celkem jedno, jakej program používáte. Budete to mít jenom různě těžký, ale když dojde na skutečný lámání chleba, je to buřt (haha). Ať už nahrajete, nebo naklikáte cokoliv, půlka výsledku je v tom, jak to nakonec smícháte.

Na ideální zvuk nejsou žádný mustry – už jenom to, že různý hudební žánry hrajou odlišně a podle toho se taky míchaj, je dost zásadní trabl.

A to jsme teprve ve zvukový režii studia Českýho rozhlasu, kam větry avantgardy žádnej svěží závan lowfidelity a poruchový estetiky zatím nepřinesly.

Zkrátka, jak má vaše životní dílo hrát, je jenom na vás. Některý věci nefungujou nebo jsou kontraproduktivní, jiný věci vám naopak ušetřej zlobení a ulehčej život. Zkusím se teď trochu zabejvat svojí amatérskou a pocitovou teorií zvukovýho mixu a představit nějaký užitečný signálový procesory (lidově efekty a v geekštině pluginy).

Dlouho jsem si myslel, že stačí dát všechno, co chci, aby bylo slyšet, nahlas. Je to zajímavý, ale neni to tak docela pravda. Když to uděláte, budou se mezi sebou ty zvuky v podstatě přetlačovat a navzájem požírat. Jednotlivý zvuky se v mixu daj (a měly by se umisťovat) tak, aby pro sebe měly dostatek prostoru – a pak právě ani nemusej bejt tolik nahlas. Je to trochu abstraktní, takže se pokusim to nějak zlidštit:

W W W.REDWAYMAG.CZ

V podstatě se pohybujeme po dvou osách; vertikální je určovaná tónovou výškou, resp. zvukovou frekvencí, a horizontální představuje šířku stereofonní panoramy. A tim bych začal.

Knoflík s nápisem PAN vám asi nemusim představovat. Když zakroutíte doleva, všechno hraje zleva, zakroutíte doprava a všechno hraje zprava. Víceméně. Až budete míchat hudbu, bude panorama společníkem z nejvěrnějších.

Standardem současných nahrávek je stereo, tedy dva kanály. Jeden nese informaci o tom, co uslyšíme z levý strany (bedny, sluchátka), druhej dělá to samý pro pravou. A to, co je v obou stejný, uslyšíte uprostřed. No jo, ale co s tim? Když budeme mít uprostřed všechno, bude nahrávka ve stereu mělká, nebude mít dostatečnou šťávu a de facto se bude chovat jako mono. Ale hlavně dojde k tomu, že se zvuky mezi sebou budou přetlačovat. Doprostřed rozhodně patřej čtyři věci: kopák (kick), basa, vibrl (snare) a hlavní zpěv. Tyhle elementy potřebujeme ze všeho nejvíc a nejdůraznějc. Všechno další je pak možný rozmisťovat libovolně, hajtka se někdy míchá doprostřed

a jindy trochu do strany, klidně. Já osobně třeba kytary točím a míchám zásadně tak, že každej part zahraju dvakrát a pak ty stopy umístim proti sobě do sterea a to klidně hodně do šířky. Kytary krásně vyniknou a přitom nelezou doprostřed. Je to celý trochu alchymie, takže to chce zkoušet a zkoušet – a samozřejmě pravidla jsou od toho, aby se porušovaly. Teď jsem si nedávno poslech EP Honey Sold Out od Sporto a jedna z nejlepších věcí tam byly bubny ve skladbě Not A Ticket Ticks A Clock. Vůbec ne kopák a virbl uprostřed, ale dvakrát nahraný bicí umístěný proti sobě v maximální šíři. Čistá psychedelie, experiment, ale v tomhle případě neobyčejně funkční.

S tou frekvencí už to neni tak jednoduchý na vysvětlení, ale jakmile to pochopíte, hodně vám to ubere trápení. Zjednodušeně řečeno – každej zvuk má nějakou frekvenci, která určuje jeho tónovou vejšku, ale i charakter nebo barvu. Dalo by se i říct, že některý frekvence jsou pro ten zvuk důležitější než jiný – v některých frekvencích prostě hraje, zatímco v jiných jenom překáží ostatním. S tím se dá ale pracovat.

55

Pomocí frekvenčních procesorů, buď filtrů, nebo ekvalizérů, můžete ořezávat, ubírat nebo přidávat jednotlivý frekvence (a to zpravidla dost konkrétně, s velkou přesností a variabilitou) tak, abyste udělali místo pro další zvuky. Nepřetlačujou se pak a skvěle vyniknou. V praxi to vypadá třeba tak, že když mícháte basu s kopákem, uberete kopáku trochu na frekvenci 90 hz a přidáte na 60 hz. U basy to uděláte naopak – pro tu je právě 90 hz důležitých a takhle jste jí krásně dali prostor.

Stejně tak je zbytečný, aby vám třeba kytary hrály tam, kde už hraje basa apod. Tyhle věci je potřeba si pořádně osahat a vyzkoušet, ale jakmile to jednou pochopíte, zjistíte, že se vaše mixovací výsledky rapidně vylepšily.

Na procesory se pořádně podíváme příště a mohlo by to bejt zajímavý, protože extrémní použití filtrů a sidechain kompresorů (a dynamika je jedním z dalších stěžejních elementů při míchání) hraje zásadní roli pro zvuk elektra, a francouzský houseový školy – a tim pádem pro taneční hudbu posledních deseti patnácti let celkově.

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN ČÍSLO 5, 2012 | ROČNÍK IV

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ

56