Redway 7/IV. by RedWay magazine

ROZHOVOR

Jakub Otipka Krav Maga POP

Kdo chce zavřít Flédu? SOUTĚŽ

adidas Originals

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

RO TÉMA: GASTRO TÉMA: GASTRO TÉMA: GASTRO TÉMA: GASTRO TÉMA: GASTRO TÉMA

Editorial /

Ahoj holky, čau kluci! Jezte plevel! Například chemické složení pampelišky je oproti hlávkovému salátu nesrovnatelně výhodnější. Plevelem by měl být spíš hlávkový salát a pampeliška vyhlášenou zeleninou. Vitaminu A je v ní 25 000× víc, železa 4×, vitaminu C 3× a vápníku 4× víc. Listy břízy obsahují vitaminy A, B, C, E a karoten. Jetel se kdysi jedl v obrovském množství jako výtečná potravina a jehličí z borovice vejmutovky přijímali indiáni po dobu jednoho jarního týdne jako jedinou pevnou stravu. Ukázalo se, že má 5× víc vitaminu C než citron. Jinak lopuch obsahuje víc hořčíku než brambora atd. atd... (Ukázka z knihy Jezte plevel od Bena Charlese Harrise, která vyšla v nakladatelství Volvox Globator.) Čvrtina českých středoškoláků se stravuje způsobem, který směřuje k pozdějšímu vzniku nádorových onemocnění. Těch, co dostanou ve třiceti první infarkt a zbytek života stráví jako kardiaci, je ještě víc. Příčiny? Cukr, sůl, bílá mouka, tuk, éčka a nedostatek pohybu. A co je na obálce? Michal Škapa aka Key aka Tron nám napsal: „Veškerý váš vesmír, co se týče jídla, by se měl točit kolem potravinové pyramidy, která na rozdíl od stupidních diet nezakazuje jíst určitou skupinu potravin. Stačí vyváženě kombinovat, a člověk si může pochutnat zrovna tak jako fella na obrázku. Bohužel spousta lidí nemá čas mít čas, proto leckdy vyhraje zrádná ‚čínská polívka‘, která rozstřílí váš žaludek na mikročástice. Bojujme za zpomalení času a klid na dobré a vyvážené jídlo!“ Do kamene tesat, že jo? Mějte se hezky, Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 7, ročník 4 zdarma toto číslo vyšlo v dubnu 2012 titulní strana: Michal Škapa, www.834.cz adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Mirka Papežová (AK Tomáš Rašovský), Ondra Mašek a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Laura Heiselová, David Popelář, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Jakub Hajný, Honza Češík marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag Zdravé srdce, o. s. Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWAY 7/2012

téma: Gastro 6 –15

POP

Bandzone.cz uvádí: Martin Ivan hodnotí PuzzleNPyjamas BU2R

SK8: Jarda Kučera

Smysly: Zvířetovi lidé, Rozhovor, Choď nebo chcípni Kdo chce zavřít Flédu? Merok Records Příběh značek Converse a Chupa Chups 16 – 2 9

TÉMA

Gastronomie je nová astrologie Proč přibývá tlusťochů? Bílý jed Sůl nad brokovnici Bílé zlo Jaký vztah máš ke svému tělu? Reklama je nejlepší kuchař

30–34 ROZHOVOR Bet Orten, fotografka 35

SOUTĚŽ

Nastajluj se a oblékne tě adidas Originals 36 –37

TIP

Jak úspěšně navázat, prožít a přežít vztah 3 8 – 41

FOTOREPORT

David Těšínský: Around The World (kulturní rozdíly) 42–46 ROZHOVOR Jakub Otipka, Krav Maga 4 7– 5 0

ACTIVE

Zubata nach Berlin!

Yoyo? Jo, jo! 51 – 5 3

NÁZOR

Soumrak bílého muže: Parazitování na bílém muži a Žid ničí civilizaci 54–55

TECHNOLOGIE

Bonus: DIY or die! Di do světa! 56 Nikkarin

KOMIKS

pop /

text: redakce, foto: archiv

Tvůj nejhorší zážitek ze školní jídelny…?

DJ Traﬁk, PSH

Kay, Sunshine

Jana Kománková, šéfredaktorka Proti šedi

Schovávání masa pod bramborovou kaši, abysme mohli vrátit talíř, protože se muselo dojídat. Vůbec nejhorší byl ale ten socialistickej přístup potlačování individuality – všichni budete jíst, co vám dáme! Že máš cukrovku? To nikoho nezajímá, tady si nikdo nebude vymejšlet…

Koprovka, rajská a rozvařenej knedlík, co chutnal jako čtrnáct dní stará naplavenina medúzy. A hromadnej boj o vázičky na stolech, kam se dalo napěchovat ﬂaksovitý maso, protože fašounskej dozor učitelek obcházel s karabáčem a trestal každej nedojedenej talíř.

Nákyp. Ďábelsky dokonalý způsob, jak znehodnotit ovoce, rýži a všechno. Kuchařky z naší ŠJ podezřívám, že do něj přidávaly kaučuk, bílou lepicí pastu a kanagon. Atmosféru dotvářely vlhké tácy přejížděné 30 let nepranými hadry, nevětraný „vzduch“, učitelky-drábové a občasné fyzické násilí.

angličtinu a zkusil bych něco ve slovenštině – to je jen takový můj nápad. :-) Jinak je to hudebně http://bandzone.cz/puzzlenpyjamas pestré, ale nahrávky bych zvukově přemíchal. Pocházejí: z Topoľčan (SK) Počítám s tím, že to jsou dema a je to asi jen Release: Last Page Is Always About Love (singl 2011) otázka času, kdy kluci dospějou k detailům, Největší pecka: Pictures of This Moments a doufám, že se jim pak bude na hudební scéně Detail: Slovenská kapela PuzzleNPyjamas dařit. hraje směsici stylů indie/rock/alternative/punk. Přeju jim hodně koncertů a mladých posluchačů. Vznikla v roce 2010. Snad se někdy sejdeme na společném pódiu některého z festivalů. Na společný klubový Martinovo hodnocení: koncert bych to ale zatím neviděl. Tak a je to tu. Z mého pohledu je těžké Ať to šlape! Maťo posoudit kapelu, která je v počátečním zrození. Dnes kapely tohohle ražení celkem jedou a mladší generace na to ráda paří, to chápu. PuzzleNPyjamas pro mě mají určité charisma, protože miluju tříčlenné formace – v takovém obsazení se totiž dá udělat celkem pěknej nářez. Akorát nevím, či to bude zrovna tenhle případ. Chtělo by to víc sehrát rytmiku a kapelu všeobecně, slušně to plave. Já to hodně slyším na nahrávkách, a když si představím live koncert, tak namísto poslechu hezkých harmonických postupů, kterými mne kapela mile překvapila, může koncert skončit dost velkým utrpením (hlavně pro střízlivého občana). Proto bych kapele doporučil producenta, který by to ve studiu pohlídal, nebo pár let poctivého hraní koncertů. Mělo by si to sednout dřív, než kapela přijde o své posluchače. Vzhledem k tomu, že se rytmice už dlouho věnuju, bral bych to jako zásadní radu. Na rytmice to holt všechno stojí. Kapele schvaluju pozitivní přístup, není to nic ubrečenýho, kluci se radujou ze života a to je zásadní informace svobodného myšlení. Uvítal bych ještě víc alternativních prvků, zlepšil

PuzzleNPyjamas

uvádí Vzal by si v byznysu ostřílený baskytarista a producent Martin Ivan začínající PuzzleNPyjamas jako předkapelu, nebo ne? A proč? A chtěli byste znát názor profesionála na svoji kapelu? Pokud máte profil na Bandzone.cz, napište nám na info@redwaymag.cz, a my to zařídíme. TEXT A FOTO: BANDZONE.CZ

Martin Ivan

http://bandzone.cz/martinivan Pochází: ze Slovenska. V Praze působí od roku 2003 jako profesionální muzikant Releases: Michal Pavlíček – DVD Sazka arena (2006), 2CD Rockopera Oidipus Tyranus (2011), 3CD Michal Pavlíček – Srdeční záležitosti (2011), CD Martin Ivan – Basstation (2011), CD, LP Lešek Semelka S.L.S. – Čas vlků (2012), CD Mother’s Funkers – Different Mode (2012), … Největší pecka: tři dny volna Detail: Filmová spolupráce na snímku T.M.A., český ﬁlm Sejít z cesty, TV seriál Cesty domů, muzikály Dáma s kaméliemi, Obraz Doriana Graye, více info na bandzone.cz/martinivan nebo bandzone.cz/ mothersfunkers

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

The Black Keys

Jump Jump Dance Dance

Stop Stop Indie rock, blues rock. Celé jejich album El Camino je úplně super, energické, ale najdou se tam i pomalejší, které zas nejsou nuda. Všechny písničky na albu jsou fakt perfektní. Obecně se mi líbí to, jak hrajou, a rozhodně stojí za to je poslouchat. KÁJA ŠTETIAROVÁ

City On Fire Druhej track z desky „elektro-rockových kolaborantů z LA“ mám za poslední měsíc přehranej 47krát. Březen měl 31 dní, aritmetickej průměr se teda rovná poslechu jednoho a půl City On Fire denně. Plus ještě jeden v Chapeau Rouge, kde zrovna dýdžejovala Jana Kománková a taky to hrála.

Forbidden Society

(OVER)

Burn

Ritmika

Hard drum’n’bass. Líbí se mi ta syrovost, to tempo. Otevírá mi to vnitřní dveře a při naštvání pouští do mé hlavy světlo. :-) Oblíbence mám však skrz více žánrů.

The Geek

KRYŠTOF KOZA

Gorillaz, James Murphy & Andre 3000 Do Ya Thing

V jiný době byste zpěváka ruský kapely Ritmika asi šikanovali u Černýho moře na letním pionýrským táboře československo-sovětskýho přátelství jako tlustý a na pohled retardovaný děcko, a on by se po deseti letech vrátil se svým trochu divným bratrancem, na Bandcamp by dal druhou desku GEEK-N-SPEAK a přebral by vám holku, aniž by se na jeho image od dvanácti cokoliv změnilo. (BONUS)

Taková starší novinka. Gorillaz mě prostě baví jak svojí hudbou, tak i skvěle naanimovanejma klipama.

Micachu and the Shapes Sweetheart

JANKA OUŠKOVÁ

Duke Special

Vstupný Vstupný je přežitek z minulýho století a fakt mi není jasný, jak ho po mně někdo může chtít ještě v roce 2012. Přece když už jsem si desku svý oblíbený kapely pracně stáhla z torrentu, vyslídila na YouTube všechny jejich klipy, pak se s nima vyfotila na fesťáku a nakonec mi jejich bubeník potvrdil přátelství na Facebooku, není teď trochu trapný, abych platila za lístek na koncert? Vůbec mám podezření, že všichni ty muzikanti, DJs, výtvarníci, filmaři atd. na mně chtěj jenom vydělávat. (ŠÉF)

Lucky (nebo Freewheel) Protože prostě Duke. Kdo viděl naživo, chápe. :) ŠTĚPÁNKA KOLOŠOVÁ

Pikachu a tvary. Padesát vteřin nekompromisního pokeballu, kterej ale, achtung!, song neomezuje. Naopak – zpěvačka Micachu, pravým jménem Mica Levi (z levý míci na pikachu, jak jsme si pomohli?), mě svýma experimentama neustále škádlivě pošťuchuje. Ruku na aortu? Je to šílený. (IVA)

Steve Aoki Ladi Dadi Jediná písnička, kde se mi líbí přechody mezi dance music a dub stepem. Není to komerční, málokdo to zná a to je na tom fajn – úžasná nezpopularizovaná hudba. To mám rád! ONDRA

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ. ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Wale Ambition Lokální kytarová lobby se občas ozve s dalším pokusem naroubovat rapovou ﬂow na kytarovou valivost, ale v Americe je to každýmu jedno a mají stále své ambice. Wale ze stáje Maybach Music Group Ricka Rosse a jeden z jeho posledních objevů v tom má naštěstí jasno. Po dlouhé době dojáček, který jsem postrádal. Stejnojmenné album určitě stojí za poslech. (PASTA)

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop / BU2R

SK8

Jarda Kučera: „Na fotce je dcera mé přítelkyně. Tenkrát dostala skate po mém synovi, který je o několik let starší a v té době už měl jiný. Do skateparku, kam jsme společně vyrazili, jsem si vzal foťák jen tak, bez plánu, a byla klika, že zrovna při tomhle pohledu na Karolínu jsem ho držel v ruce. Momentky dokážou zachytit neopakovatelnou chvíli, proto je mám rád.“ Jaroslav Kučera (*1973, Praha) V letech 2002–2004 jsem jako skate editor stál u zrodu dnešní podoby Free Magazinu. Tehdy jsem dostal chuť začít fotit skateboarding – prostředí a věci, které jsem znal nejlépe. V roce 2005 jsem společně s kamarádem založil internetový časopis Skaterock.cz, a protože jsme neměli žádné peníze, koupili jsme digitální zrcadlovku a vše pro web si fotili sami. Nebyly žádné zkušenosti ani teorie, jen metoda pokus-omyl a touha splnit si sen. Od té doby jsem svoje fotky publikoval v nejrůznějších médiích včetně právě Free Magazinu. Spolupracuji s různými firmami a na MSC 2010 jsem měl vlastní výstavu s názvem STOKA pro DC Shoes. Baví mě fotit vším, co se mi dostane do ruky, hlavně na všelijaký analogový záležitosti. Nutí vás to víc přemýšlet a nedělat desítky cvaků. Doporučuji kombinovat.

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

Karolína, skatepark Strašnice, Praha 2008 Foto: Jaroslav Kučera

BU2R je český projekt na podporu městské kultury. Vše, co se později stává tzv. většinovou kulturou nebo uměním, totiž přichází zdola. Ze sklepa, z ulice, ze subkultury… Všechny dosavadní projekty BU2R sledujte na www.bu2r.cz, podpora skejtové scény je nejnovějším z nich.

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET A M. PAPEŽOVÁ FOTO: ARCHIV

KNIHA Zvířetovi lidé INDRA SINHA MLADÁ FRONTA, 2008

Martin Fischer, skejťák, pankáč a graﬁ k z Mystic Skates mi vyprávěl o havárii chemický továrny v jednom indickým městě, při který hodně lidí zemřelo hned, další trpěli vážnými problémy a dodnes se tam roděj děti s nejhoršími formami postižení. Majitelé továrny odmítli zodpovědnost a s obyvateli města se vůbec nebavili. Až najednou, po letech, vydali prohlášení, že mění názor a postiženým vyplatí (nečekaně obrovské) odškodné. Na tiskový konferenci se před novináře z celýho světa postavilo pár chlápků v oblecích a přiznali vinu. Tisk je pochválil, veřejnost zatleskala, korporace však vzápětí vydala druhé prohlášení, v němž to první označila za falešné a chlápky, co uspořádali tu tiskovku, za teroristy. Hehe. Nebyli to teroristi, ale aktivisti a tomu, co udělali, se říká přímá akce. Po tomhle se korporace dostala pod takovou palbu kritiky, že odškodnění musela přece jen dát. A ta knížka je o malým klukovi, co v důsledku tý havárie může chodit jen po čtyřech jako zvíře. Martin říká, že se toho nemám bát, tak optimistickou knihu prý už dlouho nečetl. Aha.

VÝSTAVA Choď, nebo chcípni VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ, BÝVALÁ DISKOTÉKA SHARK 15.–17. ČERVNA, VERNISÁŽ 15. 6. OD 18.08

Ve Valmezu budou společně s místními vystavovat i studenti vysokých uměleckých škol z Prahy a Ostravy. Přijďte na vernisáž, protože „bude tam milion jídla (orientální kuchyně) a všech možných blbostí“ (jak se píše v pozvánce). Vystoupí kapely Truskawki, Kalhoty ve tvaru zvonu a Svetr 1,2,3. Vystavovat budou, a to je hlavní: Jan Mikšík, Aleš Geppert, Frodo Pytlík, Jaromír Šimurda, Markéta Potáčová, Vendula Patkóšová, Ema Chorá, Tomáš Mitura, a především fenomenální umělec JAN GAC (sledujte jeho FB proﬁ l!). Na programu bude také divadlo až z daleké Rusi: художник. Citujeme dále z pozvánky: „Jídla bude fakt hrozně moc, asi tak, jako když se díváte na ﬁ lm a říkáte si, že byste tam chtěli být. Tak přesně tolik jídla bude na naší vernisáži. Uvidíte, co jste ještě neviděli, uslyšíte kapely, co jste nikdy neslyšeli a nikdy už ani neuslyšíte. Děkujeme za pozornost.“

FILM Rozhovor REŽIE FRANCIS FORD COPPOLA 1974, USA

Tenhle starej kousek ze zlatého fondu by se nám hodil do předminulého čísla o soukromí. Hlavní hrdina Harry Caul (Gene Hackman) je tajemnej osamělej chlapík, co si k tělu nikoho nepustí, nerad o sobě mluví, zato je expertem v oboru bezpečnosti a dohledu, rozumějte odposlechů a špiclování. Najme si ho prachatej typ, aby mu nahrál rozhovor manželky jako důkaz nevěry. Brzy se Harry začne obávat, že páska bude zneužitá a poslouží jako podnět k vraždě. V hlavě mu začne znít celej rozhovor pořád dokola, ve dne v noci, až je z toho pěkná paranoia. Jenže jsou Harryho úvahy správné, nebo prostě blbne? Nečekejte žádné velké akce a honičky – všechno graduje pěkně pomalu, a tím mrazivěji. A pak ty technologie – poctivá ruční práce, magneťáky, pásky, telefonní budky na domluvu schůzek, konkurence na veletrhu „štěnic“. Chce se to prokousat první půlkou, kde se jakoby nic neděje, ale pak to ﬁ nále… né, neprozradím, byť mě to láká strašně, ale přece vás o ně nepřipravím! Film letos vyšel na DVD.

Sloupek Ivy Antošové

S Murphym na kafi a co jsme vykoumali Když nahlas řekneš, že máš chuť na kyselou okurku, seš automaticky považovaná za těhotnou. Klidně si před rodičema mávej antikoncepčníma pilulkama jak národní vlajkou, stejně ti to je na zoctovanou houbu platný. Mnoho povyku pro (nic) jeden naloženej, bradavičnatej kousek zeleniny. Jestli se ptáš mě, říkám, že je to pěkná diskriminace. Když hryzneš lískovej ořech, taky tě nikdo nepočítá za veverku. Až si lidi začnou připisovat malý drápky a rezavej kožich, popovídáme si znova. Míra pobryndanosti úměrně stoupá s mírou honosnosti společenskýho vohozu. Nikdy nezapomenu na předbesídkovej oběd ve druhý třídě. Bílý nabíraný krajkový šatičky, malá (sněhová koule) roztomilá holčička. A pak už jen ten plátek hovězího, vykoupanýho ve svíčkový, jak mi zůstal přilepenej na hrudníku. Malý nenajezený děti se zlomeným (švem) srdcem nejsou dobrej materiál na kýčovitý vystoupení pro veřejnost. Pamatuj na to. Když rodiče odcházej pryč, berou s sebou do kufru všechno jídlo. Nebo máš jiný vysvětlení, proč je lednička vždycky, když jsi sám doma, prázdná? Ale jsou přece jen dvě potraviny, který tatík s mamkou vždycky nechaj. Chleba a kečup. Možná je to nějaký zátěžový cvičení na kreativitu – na kolik způsobů dokážeš tyto dvě suroviny upravit ve svý celodenní jídlo. Slabší články vezmou krajíc a vyčvachtaj ho v zavražděnejch rajčatech. Ovšem my, umělci! My umíme chleba ohřát v mikrovlnce. Umíme topinku s kečupem. Toast s kečupem. Umíme do kečupu nasypat čtyři hrsti pepře a vydávat ho za chilli. (A chodí nám domů přihlášky na DAMU, protože umíme zahrát, že nám to chutná.) Neexistuje věc, která by se nedala zapít mlíkem. Sušenku zapiješ mlíkem, koláč zapiješ mlíkem, postupem času přejdeš na steak a pak i na kapra, kterýho necháš zaplavat v bílým bělejším, mlíku čistějším. Z mlíka uvaříš ovesnou kaši, přidáš si ho do kafe, do čaje, do míchaných vajíček, přidáš mlíko do mlíka. Piješ ho z krabice, ze sklenice, piješ ho normálně i brčkem, piješ ho obyčejný i se všema ovocnýma příchutěma. Začneš bejt nervózní pokaždý, když mlíko dojde. A uštědříš si pořádnej facepalm, až o tom jednou napíšeš sloupek. Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

pop /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV J. KRATOCHVILA A L. STARY

Kdo chce zavřít Existence nejznámějšího brněnského klubu Fléda je v ohrožení. Ten, kdo trvá na jeho zavření, je podle médií Jan Kratochvil, městský zastupitel a majitel domu přímo sousedícího s klubem. Důvodem je nesnesitelný hluk v bytech jeho nájemníků. Na webu zitbrno.cz vyšel 20. dubna vtipně napsaný článek s názvem „Fléda narušuje mrtvolný klid, bude zrušena“, který Kratochvila vykresluje jako zákeřného člověka, jenž se na své misi zničit klub nezastaví před ničím. Říkala jsem si, že to snad ani není možný, a panu Kratochvilovi zavolala. Zvednul to.

jazzové koncerty nebo Jazzfest, který má v Brně desetiletou tradici.

Jste sochař, v Brně jste vybudoval Muzeum exilu, sedíte v městském zastupitelstvu a vlastníte dům, který sousedí s Flédou. Takže umělec, manažer, politik a majitel činžáku. Co říkáte reakcím čtenářů na článek zmíněný v úvodu? Sám jste ho četl, a dokonce přispěl do diskuse.

Pane Kratochvile, je pravda, že usilujete o to, aby Flédu zavřeli? Ne, to je úplný nesmysl. Já mám hudební kluby rád, chodil jsem do nich jako student a chodím do nich i teď. Podporuji například

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

Já se jim nedivím. Na jejich místě bych dělal to samé. Bránil bych hudbu a klub, který mám rád. Jejich reakce jsou správné, ovšem informace v článku nepravdivé. To ale není jejich vina. Ještě bych se trošku ohradil proti slovu politik – necítím se být politikem, to sem však nepatří.

V článku se píše, že nechcete umožnit Lukáši Starovi, provozovateli klubu, aby ve vašem domě nechal přeměřit hladinu hluku a zjistil, jestli překračuje zákonné normy. Proč ho tam nechcete pustit?

vzdal. Kdo na Flédu volá policii, nevím, nájemníci z mého domu to už ale dávno nedělají. Vzdali to tak v roce 2006.

Ale já jsem ho tam pustil a on to změřil. Byl jsem u toho já a další lidi. A samotného ho zaskočilo, jak nám duněly a třásly se dveře a prasklo sklo v okně. Hluk u nás měřili i hygienici a podle jejich písemného vyjádření byly zákonem povolené limity překročeny. Dům, ve kterém je Fléda, a dům, který vlastním, byly kdysi jedním domem. Zeď, kterou máme společnou, tedy není silná obvodová zeď, ale jen slabá patnácticentimetrová příčka.

Myslím, že ideální řešení neexistuje. Ve stejné ulici je ale další klub a jsem přesvědčen, že i stejně kvalitní, jen menší, který se jmenuje Stará Pekárna. A je zvláštní, že na něj si nikdo nestěžuje. Nechci, aby Fléda skončila, žádnou vyhlášku jsem neprosazoval a jediné, co si přeji, je, aby se konečně vyřešila hluková izolace, protože se mi z domu stěhují nájemníci. V současnosti mám devět bytů prázdných a nikdo do nich nechce. Sám si v domě rekonstruuji byt, ale protože je dál od té styčné zdi, vím, že mi hluk vadit nebude.

Fléda se problémy snaží vyřešit odhlučněním v hodnotě deseti milionů korun. Vše je prý ve fázi těsně před dokončením. Víte o tom? Pan Stara práší jako Baron Prášil. O ničem takovém nevím, ale myslím si, že za provozu by taková rekonstrukce nemohla probíhat. A klub je v provozu denně. Kromě toho se na Facebooku objevil text odborníka na hluk, který o částce deseti milionů korun silně pochybuje.

Vy jste prý jako člen zastupitelstva prosadil nařízení, aby hudební produkce v klubu končila v deset hodin večer. Vzhledem k tomu, že touto dobou většina návštěvníků do klubu teprve přichází, je vyhláška likvidační. Proč jste takový návrh podával, když říkáte, že nechcete, aby Flédu zavřeli?

Jak si představujete ideální řešení situace?

Pak jsem zavolala Lukáši Starovi, který má Flédu v pronájmu. Stejně jako pana Kratochvila, ani Lukáše osobně neznám. Ale přeptala jsem se na něj u pár lidí, většinou muzikantů, kteří ho znají. Až na jednoho, který řekl, že Lukáš je maﬁán, ho všichni ostatní považují za slušného a poctivého člověka: „Kdyby takto v Česku podnikal každý, byla by to paráda.“

Prosím, za celou dobu jsem napsal možná dvě žádosti na Úřad městské části Královo Pole. Taky jsem oslovil hygieniky kvůli tomu měření a jednou jsem o Flédě mluvil s ředitelem brněnské Městské policie. Po zvolení do zastupitelstva jsem musel reagovat na stížnosti obyvatel mého i okolních domů, kteří mě navštěvovali a říkali: „Jste zastupitel a řešit tento problém je vaše povinnost. Žijeme zde, chodíme do práce a ráno musíme vstávat. Prosíme, řešte to.“ Já jsem to ale s panem Starou řešil už celé roky předtím a vždy to skončilo jen u jeho slibů. Pochyboval jsem, že by s tím najednou začal něco dělat, a než abych ztrácel čas hádáním se kolem něčeho, co stejně nelze vyřešit, jsem se své funkce v kulturní komisi

W W W.REDWAY M AG.C Z

Přípravné práce už začaly, ale samotnou stavbu odhlučňovacích bloků nelze skloubit s programem klubu. Zástupci městské části o tom byli informováni. Odhlučnění mělo původně stát dvacet milionů, ne deset. Například odhlučnění pražského Rock Café stálo 25 milionů a platila jej radnice Prahy 1. Nám nikdo nic nedá, zpracovali jsme tedy náhradní variantu za 3 miliony korun. Upřímně řečeno, po tom všem, co se tady děje, jsem znechucený a nevím, proč bych si měl půjčovat peníze na to, aby se politici mohli dál chlubit, jak vzorně se tady starají o kulturu. Fléda dělá pro propagaci Brna víc než oni a prozatím je to nestálo ani korunu. Nenechám se neustále tlačit do kouta nějakými výhružkami.

Samozřejmě. A myslím, že jde o účelnou likvidaci Flédy. Platí totiž pouze na čísla popisná 18–28 ve Štefánikově ulici. A Fléda sídlí v domě číslo 24. Zastupitelé města se teď začali rychle tvářit, že vyhláška vlastně není tak hrozná a vůbec není namířená proti Flédě. Nepřekvapuje mě to. Ta velká vlna podpory našeho klubu je vystrašila, a tak trochu couvají.

Herny. Jedna z nich je přímo v přízemí vašeho domu. Ta vám nevadí?

V článku se taky píše o vašem „udávání, díky němuž klub pravidelně navštěvuje hygiena, stavební a živnostenský úřad a policie, která zde vykoná průměrně 120 návštěv za měsíc“. Je to skutečně vaše taktika? A pokud ne, kdo podle vás Flédu takto šikanuje? Vaši nájemníci?

Pracujete na odhlučnění? Pan Kratochvil tomu nevěří.

A co ta slavná vyhláška, se kterou pan Kratochvil údajně nemá nic společného? Prý nic takového, jako je ukončení hudební produkce v deset večer, nenařizuje. Četl jste ji?

Já jsem ten návrh nepodal a proti schválení té vyhlášky jsem dokonce hlasoval, což si můžete lehce ověřit ze zápisu na Úřadu městské části Královo Pole. Jsem totiž přesvědčen, že vyhláška problém nevyřeší. A jinak se tedy netýká pouze Flédy, ale řady dalších objektů v Brně, včetně těch ve Štefánikově ulici, to znamená i těch heren, o kterých se v článku píše. Dále není pravda, že tato vyhláška zakazuje hudební produkci. Ta může klidně probíhat, ale nesmí být slyšet ven a rušit noční klid.

Vadí. Jenže opravujeme dům, který nám vrátili v dezolátním stavu, takže příjem z nájmu herny – a nejsem jejím majitelem – je pro nás zásadní. Proto smlouvu zatím prodlužujeme.

komunikujeme. Takový výsledek se ale panu Kratochvilovi nehodí – chtěl po nich, aby proti Flédě sepsali petici. Jinak v domě pana Kratochvila je problém pouze v jednom prostoru, který má s klubem styčnou zeď. Tento prostor je sice úředně vedený jako byt, ovšem není tak používán. Pan Kratochvil v něm má kancelář. A pouze do ní jsme byli na měření hluku vpuštěni. Do svého bytu nám přístup opravdu neumožnil. Nicméně v jiných bytech, o kterých tvrdí, že tam lidé nemohou vydržet, krajská hygienická stanice měřila. A přestože v tu chvíli probíhal v klubu hlučný koncert, žádné překročení limitů nezaznamenala.

Proč to všechno pan Kratochvil dělá? Proč mu záleží na tom, aby Fléda skončila? Lukáši, vytvořil jste z Flédy klub respektovaný a známý po celé zemi. Teď se mluví o tom, že mu hrozí zánik. Je to opravdu tak vážné? Osm let jsme neměli problémy. Od posledních komunálních voleb, tedy za poslední dva roky, se ale situace rapidně zhoršila. To, co se teď děje, je srovnatelné snad jen s dobou tuhého socialismu: 124 kontrol městské policie za měsíc – a všechny zbytečné, bez výsledku. Dál kontrola ze živnostenského úřadu, stavebního úřadu, od hasičů a z krajské hygienické stanice, která několikrát měřila hluk. Takže ano, situace je vážná a smutná zároveň.

Pan Kratochvil tvrdí, že jemu hluk nevadí, ale jako politik musí řešit stížnosti nájemníků svého i okolních domů. Sám jste prý u něj doma na měření byl a viděl jste, jak se mu hlukem z koncertu otřásaly dveře a prasklo okenní sklo. Proč se tedy v článku na Žítbrno.cz píše, že vás do domu nepustil? Jediný, kdo si kromě pana Kratochvila na Flédu stěžoval, byli lidi, co přímo s klubem ani nesousedí, ale bydlí o padesát metrů dál. Dohodli jsem se na řešení, provedli je a dodnes zdravě

Myslím, že chce koupit ten dům, který s tím jeho kdysi opravdu tvořil jeden. Jenže teď v něm sídlí úspěšný a výnosný klub, a díky tomu je hodnota budovy odhadnuta na 50 milionů. Omezení činnosti nebo zavření klubu by cenu snížily a pan Kratochvil by dům získal o dost levněji…

Jak si představujete ideální řešení situace? A proč si podle vás nikdo nestěžuje na klub Stará Pekárna? Ideální by bylo, kdyby do klubu finančně vstoupilo město, protože Fléda supluje činnost kulturních zařízení, která v Brně chybí. Představuji si provozní grant nebo dotaci na odhlučnění, které běžně dostávají jiné kluby, v Praze je to třeba Roxy nebo Akropolis. Jinak Stará Pekárna je malý klub pro padesát lidí, orientovaný na jazz a blues. Jde v podstatě o rodinný podnik, jehož provozovatele znám a máme výborné vztahy. Fléda je oproti tomu továrna na zábavu. Děláme „velké“ koncerty, divadlo, projekce, přednášky, spolupracujeme s neziskovými organizacemi a máme nepoměrně vyšší provozní náklady. Jsme subjekt, který platí komerční nájem a dává práci desítkám lidí. Od toho se vše odvíjí.

pop /

TEXT: KAREL BURIÁNEK, SUNSHINE ILUSTRACE: BARBARA VON GRIM FOTO: ARCHIV

To jsem si na sebe zase upletl bič. Příběhy hudebních vydavatelství jsou určitě zajímavý téma, aspoň mě vždycky lákalo. Je to protipól nekontrolovatelnýho gejzíru uměleckýho přetlaku, protože je v tom vymáchanej i byznys, a je vzrušující sledovat, jak se ty dva světy mezi sebou perou. Art versus Biz. Jenže je občas těžká ta rešerše, jak říká Šéf. Dohledávání informací. Jasně že si pamatuju, že ty dva týpci, co založili label XY, to vlastně dělaj kvůli tomu, aby ve svým bytě mohli mít všechny ty praštěný muzikanty a jejich fans. Ale pamatovat si, jak se ti dva jmenujou, odkdy fungujou, kolik vydali desek a co je jejich bestseller, to už je maličko složitější. A občas tyhle informace nejsou ani moc dostupný. ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

Když jsem do minulýho čísla psal příběh Ed Banger, oprášil jsem díky tomu pár zajímavých věcí, na který jsem už málem zapomněl, jako je třeba úplně ujetej dokument A Cross The Universe o turné Justice. A protože ten článek měl docela zajímavou odezvu, rozhodl jsem se, že z toho udělám takovej malej seriálek, samozřejmě s požehnáním Šéfa a ﬁnálním vyžlucením pana Pasty. A vybral jsem si Merok Records. Co to je za podivnej název? Podle všeho neznamená nic, což celkem trefně ukazuje, co je tahle parta exotů zač.

Co dělá tastemaker Dalším důvodem výběru je, že Merok Records mají nálepku tastemakerů, což je sice špinavá, ale nedocenitelně záslužná práce. V Čechách nemá tohle povolání příliš velký uplatnění, protože zatím není moc co objevovat, ale v civilizovaným světě je to poměrně důležitá kulturně-společenská funkce (mám zásek na normalizačním slovníku, haha). Tastemaker je vizionář, kterej sice může vypadat jako totální vágus, ale má v merku všechno, co se v tom nejširším perimetru děje, a měsíce dopředu ví, z čeho bude trend a co je už teď out, i když lidi vřeštěj, že přišel Spasitel. Trochu jako módní guru, jako Meryl Streep v Ďábel nosí Pradu. Pásky ano, ale úzký, žlutou vyhodit, Dolce s Gabbanou se letos úplně zbláznili, zavřít do Bohnic, nebo ať si každej najde svýho kluka a nechoděj už proboha spolu, kdo sem dal ty kanýry, a přineste mi borůvkový frappuccino ze Starbucks, hned teď! Tastemaker takhle funguje v záludným bludišti hudebního světa, protože všichni potřebujeme nějakýho průvodce a převozníka Chárona, kterej nás odveze z mrtvýho trendu na věčnost. I takovej New Musical Express se každej rok s respektem a pokorou ptá pánů, jako je Milo, na co že si to máme dát pozor. A von se většinou trefí.

Jak Milo našel Klaxons Merok má za svou poměrně krátkou kariéru dva zásadní zářezy. Prvním je kapela, která se stala idolem glowstickovejch dětí ve jménu trendu, kterýmu se kdovíproč začalo říkat new rave. Jasně, bavíme se o Klaxons. Tahle parta vtipálků to místo poctivýho obcházení kolem vzala rovnou přes trávník a řídíc se heslem „když chceš uspět s kapelou, vymysli styl a staň se jeho lídrem“, spáchala další parádní tanečně-rokenrolovej švindl. A byli to právě Merok se svým neomylným čichem pro všechno divný, kteří zaháčkovali Klaxons jako

W W W.REDWAY M AG.C Z

první a de facto „udělali“ jejich kariéru. Pilotní singl Atlantis to Interzone byl kombinací MDMA, středověký mystiky a rytířský fashion se svítícíma mečema ze Star Wars, prostě všechno možný, jenom ne seriózní hudba a hodná image. Ale Milovo rozhodnutí absolvovat s touhle partou první vydavatelskej výkop se ukázalo jako skvělej nápad. Z Klaxons se stala senzace, totální weirdos byli přes noc hvězdama a už nikdo neřešil, že new rave se odporoučel stejně rychle, jako přišel. Jejich debutu Myths of the Near Future z roku 2007 už nikdo neodpáře status hudebního milníku, a i když se na dvojce Surﬁng the Void snažili z toho neonovýho balastu vymanit, zvážnět a ještě víc zdivnět, navždycky zůstanou kapelou, jejíž půlka přilítla z kosmu a tu druhou někdo teleportoval z pravěku. Kůže, Osada havranů, rituály a NASA technologie… Meziplanetární magoři.

Crystal Castles: „Oasis mají AIDS“ Další epizoda byl ještě větší odstřel na Mars, než bychom čekali. Crystal Castles. Něco jako digitální Antikrist, kterej se rozdvojil, aby mohl napáchat ještě víc zla. Jejich šokující biografie se může zdát hodně přitažená za vlasy, ale tady se nehraje na drásavý příběhy ve službách šikovnýho public relations. Než se do nich pustím, jedna libůstka, kterou jsem měl to štěstí vidět na vlastní oči: Když Blur hráli vyprodaný reunion koncerty v Hyde Parku, pozvali si krom nažehlených předkapel právě i CC. Kdo tohle vymyslel, musel bejt fakt pan satirik. Už v pět odpoledne notně poupravená Alice Glass vylezla na pódium, upadla, vstala, skočila do lidí, po pár minutách se dostala zpátky na pódium, znovu upadla – a pak si před padesáti tisícema Britů sundala tričko, pod kterým měla další s nápisem „Oasis mají AIDS“. Sebevražedná mise jak vyšitá. Museli ji okamžitě zase oblíct, protože někdo by se šutrem nebo fl aškou určitě trefil. To

pop /

jasně determinuje, o čem jsou Crystal Castles. Riot, skandální fotka Madonny s monoklem pod okem, krev, šarvátky, násilí na pódiu, sarkasmus, provokace a šílenej fame. Titulka NME, na který Alice olizuje krev z hrudi svýho nemluvnýho parťáka Ethana, vzbudila takový vášně, že málem vzplál Londýn. Řeči o tom, že to byl šok jen naoko, jsou směšný, protože ta krev nebyla ﬁlmová a Alice se s nějakým předstíráním taky moc nemaže. Kdo neví, kam zařadit Crystal Castles hudebně, a je ze slušný rodiny, ať se jim radši vyhne širokým obloukem. Představte si nejrůznější rozbitý elektrospotřebiče, který dostanou poslední pokyn k návratu a začnou ze všech sil bojovat o svůj elektrickej život. A do toho z nejzastrčenějšího kouta pekla vřeští Alice bez jjedinýho p ý náznaku jakýhokoliv j ý textovýho sdělení. To všechno maximálně ohulený. Odkud přiletěli tihle ufoni, si někde přečtěte, je to zábavnej příběh. A zase u toho byl na začátku Milo a Merok. Vydal jejich první a zásadní singl Alice Practice, přitáhl je poprvé z Kanady do Anglie, uspořádal jim turné a nechal je spát u sebe na gauči, protože v tý době byli prakticky bezdomovci. 8-bitovej punk as fuck.

Co si myslím o Merok já? Tak předně – Merok nemá žádnou zásadní estetiku jako třeba Ed Banger, nemá ani předsudky a ignoruje jakejkoliv řád a trendy. Na jedný straně klidně vydá asijský porno-screamo Comanechi, kde bubenice Akiko věnuje víc času svlíkání než hraní na bicí a zpívání, a na druhý straně přísně chladný retro EBM Gatekeeper. Nic spolu zdánlivě nesouvisí, ale když se ty seismický otřesy totálního chaosu obtáhnou tužkou, vzniklej obrazec dává překvapivej pohled na to, kam se ubírá hypermoderní indie. Merok diktuje budoucí trendy, i když jima vlastně pohrdá. Tastemakers, no. Klaxons, Crystal Castles, Gatekeeper, Comanechi, ale třeba i Salem, Active Child, Blondes, Teengirl Fantasy, Deptford Goth, to jsou jména, nad kterýma je důležitý zbystřit, pokud si chcete udělat obrázek a bejt součástí dění. A to nejlepší nakonec – Milo Cordell je společně s Robbiem Furzem vlastníkem značky The Big Pink. Ano, to je ta naše zbožňovaná kapela, bez který by například Šéf ani nevyšel z domu. Prej než bejt triliontou kapelou, která znovu objevuje drásavej folk pozdních šedesátek, rozhodli se znít jako mix všeho dobrýho, co přinesly zásadní britský kapely v průběhu let devadesátých. V tom sarkasmu a pohrdání je zároveň i chytrá myšlenka, kterou se The Big Pink podařilo naplnit beze zbytku. Znějí fresh, jsou špinaví, ale nepopiratelně a hrdě čerpají z odkazu všeho, co sami obdivujou a milujou. Takže nezbývá než je milovat taky. To je hezkej epilog, co říkáte? Mír, láska, Merok a velká růžová hudební euforie.

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Bonbon na vidličce Lízátko ve tvaru planety Saturn vymyslel v roce 1958 Španěl Enric Bernat. Chtěl dětem nabídnout „bonbon na vidličce“, aby se už nikdy neulepily. Původně navrhovaný název Gól se ale Bernatovi nezamlouval a nakonec se inspiroval tehdy nesmírně úspěšným rádiovým singlem Chupa Chups (španělsky „lízej chups“). Logo ve tvaru sedmikrásky dodal sám Salvador Dalí, slavný španělský malíř, surrealista. Moc se s tím nepáral, naskicoval ho během hodiny na obyčejný papírový ubrousek. Kromě klasických ovocných příchutí nabízí Chupa Chups i speciality, třeba lízátka s příchutí zázvorového piva, slaného salmiaku, popcornu, pudinku

nebo jasmínového a medového čaje. Při výrobě se nepoužívají umělá barviva ani přísady a eko obal je vybaven speciálním protimravenčím mechanismem. Nejoblíbenější příchutí všech dob je jahoda, dnešní kluci ale dávají přednost chuti koly, holky zase zeleného jablka. V Rusku letí příchuť borůvek, Francouzi si rádi dopřejí lízátko s mučenkou a Číňané Chupa Chups se zeleným čajem. Průměrná doba slízání lízátka je šestnáct minut.

V Y HODNOCENÍ TEST TU JAK KÝ MÁŠ V ZTA A H K E SV ÉM U TĚLU U?

Počet bodů: 32 a méně Není nic špatného na tom, pokud je pro tebe povaha a osobnost člověka důležitější než jeho zevnějšek. Neznamená to ale, že bys měl/a podceňovat péči o sebe a vlastní zdraví. Zapomínáš, že je důležité, aby tělo a duše byly v rovnováze – je třeba věnovat pozornost obojímu. Bylo by dobré, kdyby sis o zdraví a správném životním stylu zjistil/a alespoň základní informace a pomalu se je učil/a používat ve svém každodenním životě. Uvidíš, že se budeš cítit lépe – budeš mít sám/sama ze sebe radost. Držíme ti palce!

Počet bodů: 33–65 bodů Vztah k tvému tělu a ke zdraví je v pořádku. Vážíš si sám/sama sebe, víš, co je pro tebe dobré, a při rozhodování nepodléháš názorům okolí. Uvědomuješ si, že péče o sebe sama je důležitá, věnuješ jí čas, ale nepřeháníš to. Rovnováha těla a duše je pro tebe přirozená. Nesoudíš sebe a ani ostatní pouze podle vzhledu. Umíš rozlišovat, co je důležité pro tvé zdraví, a co ti naopak škodí. Jen tak dál, ale neusni na vavřínech. Vždy je co zlepšovat, a proto se ještě zkus zamyslet nad jednotlivými otázkami a jejich smyslem – mohou tě inspirovat!

Počet bodů: 66 a více Zdá se, že vzhled, dodržování přesných pravidel životního stylu a určitý druh perfekcionismu jsou pro tebe zásadní. Ale pozor, nic se nemá přehánět. Je dobře, pokud dbáš o své zdraví, ale ruku na srdce – nepřeháníš to s péčí o svůj zevnějšek? Zamysli se nad tím, proč je důležitá rovnováha těla a duše. Dej si dobrý pozor na to, aby se ti péče o sebe sama nevymkla z rukou (mohlo by to mít negativní vliv nejen na tvou psychiku, ale v konečném důsledku i na tvé zdraví, o které se snažíš pečovat). Přijmi sebe sama i se svými nedostatky, a uvidíš, že ti bude líp!

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

ILUSTRACE: MICHAL ŠKAPA (WWW.834.CZ)

téma /

TEXT: JANA PATOČKOVÁ, VYVYAROVNA.COM ILUSRACE: ONDŘEJ MAŠEK FOTO: PROFIMEDIA.CZ A ARCHIV

Aneb příběh o tom, proč módní teoretička píše o jídle, vegetariánských spolubydlících, kde má cenu zabořit vidličku do talíře a kdo je můj vysněný manžel (je to řezník, aha!).

FRESH BEDÝNKY Čerstvý ovo-zel úhledně narovnaný v bedýnce a dodaný až ke dveřím vašeho domu! Složení si buď vyberete sami, nebo vsadíte na překvapení a něco prostě dostanete. Základ je vždycky stejný: brambory, cibule, mrkev a dál podle toho, co je zrovna v sezoně a jestli chcete jenom ovoce, jenom zeleninu, nebo mix (případně doplněný ještě o pečivo nebo maso). Všechno v biokvalitě rovnou od farmářů. Víc na freshbedynky.cz.

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

Jídlo je nová móda, říkají všichni a mají pravdu: noviny, časopisy, magazíny, všechny televizní stanice, tam všude se najednou vaří, peče, recenzuje a kritizuje. Jo, rozhodně bylo načase. Už dlouho se tady ozývalo a vystrkovalo na nás růžky, že jsme popelnice Evropy, nenáročný strávníci, slevoví konzumenti, národ přijímající jakýkoli gastro patvar, protože jeho vlastní kuchyně je na úrovni podobný trapnýmu skeči z Tele Tele. Jo, česká kuchyně! Během komunismu – ostatně jako všechno – zchátrala a zešedla: umaštěnost a unifikace vyhrála nad čerstvostí a pečlivostí. Fronty na ovoce, olympiáda rakoviny tlustýho střeva (bufáče „na stojáka“ promaštěný majonézou – průmyslovou, ne tou domácí), to všechno jsou nešvary, které přežily až do naší krásné dnešní doby. Zbavujeme se jich pomalu, a navíc k nim v divokých devadesátých přibyly další, možná ještě horší. Najednou totiž nastal dostatek, roh hojnosti přetékal a bylo všechno, na co si vzpomenete: od obyčejných pomerančů dvanáct měsíců v roce až po plodiny, o kterých byste si mohli myslet, že jsou spíš výmyslem George Lucase než běžnou součástí potravinovýho řetězce (a potažmo i toho velkoobchodního). S dostatkem ale bohužel přišly i dnes hojně navštěvované meruňkově vymalované pizzerie s jídelním lístkem napsaným jakousi intuitivní parafrází italštiny. O tom, že skoro žádné jídlo ani pizza nemělo a nemá s Itálií nic společnýho, netřeba mluvit. A podobně jsou na tom naše mexický restaurace, irský puby nebo tolik populární „číny“. Až posledních pár let se celá situace začala dávat dohromady, díky pár nadšencům vznikly sezonní trhy s čerstvým ovo-zelem, začalo se mluvit o jídle, psát o něm, blogovat (hipsteři a vůbec všichni internetoví trendaři začali instagramem poctivě mapovat obsah svých talířů a v reálném čase o něm informovat všechny svoje virtuální friendy), začaly se točit reality show, které nastavily zrcadlo našim směšným představám o stylovém stolování, a my se začali pomalu, ale jistě projídat k lepšímu. Nebo tedy spíš pořád začínáme. Já si toho všimla tak nějak mimoděk, studovala

jsem v Itálii a tam lidi jedí zdravě tak nějak přirozeně, v rytmu sezony, čerstvých surovin a místního ovo-zelu. Italové a jižní národy vůbec si jídlo umějí vychutnat, užít, nespokojí se jen tak s nějakým „žaludečním špuntem“ a ve svojí tvrdohlavý hrdosti na národní kuchyni jsou až trochu komický. Že jídlo je u nich vždycky na prvním místě, pochopíte záhy – když se začne připravovat večírek, tak se neřeší, co se bude pít, ale co kdo uvaří! Když jsem se vrátila domů, z nadšení jsem se rozhodla přispět svojí troškou do mlýna a nebýt jen další fashion blogerkou, ale i food blogerkou. Teď je to skoro rok, co nám jede Vývařovna.com, a přestože jsme spíš královnami menz a jídelen (trochu nostalgie a trochu zvrhlá investigativní žurnalistika), rozhodně víme, co je dobrý, a co ne. A ne, že ne!

Otevřená, zvědavá a všežravá Nejsem vegetarián, a už vůbec ne vegan, ale nikomu to neberu, naopak! Ve všem jsem strašně otevřená a o jídle to platí všema deseti (kachníma žaludkama, co mám). Moje spolubydlící, z nichž musím obzvlášť zmínit Marhlad, kterou čtenáři jistě znaj, protože její ilustrace tady nejsou nic neobvyklýho, jsou vegetariánky a obě mi každý den ukazují naprosto nový a nepředvídatelný kombinace chutí. Mar je v kuchyni stejně jako v životě umělkyně, a to myslím tím hezkým způsobem, ne takovým tím „ty seš teda umělec“, když něco připálíte. Jedinečně improvizuje, ukázala mi, že zapéct si toust s burákovým máslem a pálivým kečupem (!!!) může být gastronomický zážitek dne, že chilli si podobně jako sušenou řasu můžete dát úplně na všechno a že se člověk nemusí bát ani japonskýho pudinku a sladkých fazolí. Johanka, moje druhá spolubydlící (herečka a zpěvačka z kapely Kazety, kterou taky asi znáte, protože měla v RedWayi velkej rozhovor), taky nejí maso. Ta můj kuchyňský rozhled obohatila o japonskou polévku miso, která je po ránu opravdu nevšední zkušeností, anebo třeba makrobiotickými prvky v kuchyni (prosím, to opravdu není žádný tanec, ale filozofický směr, který se promítá do stravovacích návyků

a určuje skladbu potravy – hlavní součástí makrobiotického talíře jsou pak celozrnné obiloviny a docela velká kupa mořských řas). Jestli jsem dřív občas, poblouzněná vůní éček a jiných oblbovadel, zabloudila vy-víte-dojakýho-fuj-fuj-řetězce, tak za ten rok, co jsem zpátky v rodné hroudě, jsem tam nepáchla snad ani jednou. Proč taky? Ale masíčko, to jo, to je jiná! Když je z farmy nebo od dobrýho řezníka, nedám na něj dopustit. Dokonce jsem se seznámila s pražským řeznickým idolem, řezníkem s velkým Ř, panem Kšánou, který má se svým tatínkem snad nejvyhlášenější řeznictví v Praze (na Břevnově, kdybyste to někdo hledal). Vyznačují se přístupem, který je v cizině normální, ale u nás působí jako zjevení: nenabízí „jenom“ maso, ale snaží se poradit, doporučit, být milí, prostě součást rodiny, navíc maso není z velkochovů, a ještě je porcované přímo na místě. Pan Kšána je zapálený nadšenec, který právě zakládá řeznický institut, protože „lidi by se měli scházet a povídat si o dobrém mase“, sám maso miluje a nebojí se hodit do placu zasněnou historku o tom, jak si „tuhle, když přišel v noci domů, smažil jatýrka“. Říká to tak, že i vegetariánovi skápne slina… Je to prostě člověk, který umí dělat svoji práci tak dobře a má ji tak rád, že u něj v řeznictví narazíte i na kdejakou celebritu. (Jak za ním lezou, hehe…) Díky panu Kšánovi jsem se taky dozvěděla něco o přeštíkovi, původním českým pašíkovi, který je naším národním dědictvím. Takže v tomhle směru jsme od dob reál socialismu ušli pěknej kus cesty, vždyť tehdy byl řezník něco jako mafiánskej boss: to on držel podpultovky a za kus svíčkový mohl vyšmelit snad úplně cokoliv. A najednou tady máme pana Kšánu, co se pyšní tím, že „pomáhat a chránit“ v kuchyni je normální! Ano, a na závěr bych ještě možná měla vysvětlit tu astrologii – a tady na vás zase vytasím devadesátky, protože astrologie byla tenkrát módní fenomén ve velkým, právě něco jako je dneska gastro. No ale tak uznejte, že aspoň v něčem jsme zmoudřeli…

GÓVINDA Nemůžeme nezmínit legendární Haré Krišna restauraci na Petrském náměstí, kousek od metra Náměstí Republiky. Kdysi s ní sousedil rockový klub Bunkr, takže na prasádamu si tady pochutnávali třeba chlapci z Laibach nebo La Muerte. Hehe. To byly časy teda. Krišňáci vařej v absolutní čistotě a s největší láskou a soustředěním. Jen tady máte stoprocentní jistotu, že vám do polívky nenaplival nějakej frustrovanej učeň. Navíc se tím, že prasádam sníte, duchovně očistíte. Automaticky. Což taky není k zahození… No a je to levnější než v mekáči.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

GA ASTROFASHION TIPY A NEB MÓD DN Í BL O G GE R K A DOPORUČUJE E… Omlouvám se za trochu delší výčet pražských tipů, ale Praha je prostě hlavní město a nezbývá nám nic jinýho než se s tím smířit. Gastro novinky a trendy se šíří právě od Prahy a jedině tady byste měli najít crème de la crème (miluju tohle gastroelitářské přirovnání!). Praha Pro (nejen arogantní) vegany, jejich fanoušky nebo pro zvědavce a věčné pochybovače je v Praze hned několik zajímavých podniků, kde se dá levně a fakt dobře najíst. A když říkám dobře, tak myslím nejen zdravě, ale taky dosyta, skvěle a ve stylu, protože co si budeme povídat, styl je kolikrát to jediný, co člověk má a co ho zachrání.

To, kam a co chodíme jíst, je stejně důležitý (v některých ohledech snad dokonce ještě důležitější) jako to, jak si necháme stříhat vlasy, co stahujeme do ajpodíčku a pro kterou značku tenisek bychom vraždili. Loving Hut je veganské bistro, které je v Praze hned na třech místech: v centru, na Vinohradech a na Smíchově. S Vývařovnou jsme ho byly očíhnout už víckrát, nabídka je velká a poslední dobou si tam lidi hodně frčí na tolik populárním vietnamském pho, ovšem ve vegan verzi. Já jsem měla klasický vegeburger (klasický znamená ze sójového masa, jiná varianta může být cizrnový nebo špenátový) s hranolkama a musím říct, že to byla trefa! Čízburgr vyvíte-odkud se může jít klouzat a největší podíl na tom měla skvělá domácí sojanéza. Když jsem zjistila, že Loving Hut měl zastoupení taky na vege události roku pro vyvolené, teda na rautu k Českým lvům, radostí jsem poskočila! Ať žije sojanéza! Cenová dostupnost je těžce v pohodě, kolem stovky se krásně najíte. Dál máme Beas. Ten je taky hned na několika místech, a opět jsou to místa strategická: Karlín, Nové Město, Staré Město a Vinohrady. Je to taková jídelna, která je na rozdíl od klasický závodky hodně klidná a čas tam plyne takovým tím jógínsky rozvláčným způsobem. Kuchyně není veganská, ale „jenom“ (hihihi) vegetariánská, respektive indicky vegetariánská. Takže hodně kari, rýže, placiček, čatní a tak. Můj tip je jíst podle barev, určitě objevíte něco zajímavýho. Ceny jsou na gramáž a kolem stovky už pořídíte docela pěkný jídlo. Co se týče vietnamské kuchyně, snad nejvíc se mluví a píše o bistru Pho Vietnam Tuan & Lan kousek od metra Jiřího z Poděbrad. Jejich pho je must-have! Minus ovšem je, že za prvé jsou tam v poledne docela fronty tvořené v okolí pracujícími kreativními řediteli, accounty, fotografy,

modelkami a podobnou sebrankou, a za druhé se tam nedá sedět. No ale začíná nám léto, takže není nic lepšího než se usadit na lavičce přilehlého parku a vychutnat si vietnamské open-air. Jídlo do stovky, výhled na matičku stověžatou grátis. Doporučuje devět z deseti Radků Brousilů (toho byste taky mohli znát, svými něžnými a smutnými fotografiemi doplnil ten slavný článek o pornu v čísle s tématem Sex). Pokud byste přece jen chtěli posedět, odeberte se do nedaleké Slezské ulice, kde je vietnamská restaurace Hanoj. Na první pohled sice klame tělem a vypadá jako čínská, ale není čínská. Jejich nesmažené jarní závitky jsou ty nejlepší, co jsem kdy měla. Můj osobní tip je pak ryba na vietnamský způsob. Ceny zase příznivé, kolem stovky. Ještě dám korejskou kuchyni a končím, ne? Korejský restaurace byly dřív většinou dražší záležitosti a my, chudí studenti, jsme v nich určitě nevysedávali. Teď jsem ale objevila místo, kde si můžete dát korejské národní jídlo bibimbap za 150 korun a polévku udon s řasou, tofu a nudlemi za devadesát. Jako pozornost dostanete zelený čaj a sladkou buchtičku. Všechno (plus milou obsluhu) to najdete v Karlíně v Křižíkově ulici v katolickém centru Oáza Karlín, kde se nedávno v přízemí tohle malý bistro otevřelo. Doporučuju všem zajít co nejdřív, protože větřím, že by se to mohlo rozkřiknout. A chcete přece být první a tvářit se, že vy to tady znáte už dávno, no ne?

Počkejte! Nemůžu nezmínit ještě Prádelna Café ve Slavíkově ulici na Vinohradech! Kavárnička v prostorách bývalé prádelny nabízí denně dvě polévky, které jsou tak vyhlášené, že spousta lidí sem chodí jenom na ně. Vedou to dvě sympatické slečny, u nichž není neobvyklý, že jabka na koláč loupou přímo u baru a podobně. Kavárna je nekuřácká a vždycky si tam připadám jako v nějakém přímořském městečku ve Francii.

JARED LETO Podle všeho komplikovanej případ, tenhle kluk. Ale prý umí nejlepší guacamole ve městě, tak vyzkoušejte, jestli je to pravda. Tady je jeho recept: Připravte si šťávu z jednoho citronu, 8 kapek tabasca, jednu malou nadrobno nakrájenou cibuli, jednu lisem protlačenou hlavičku česneku (ne jeden stroužek, celou hlavu!), jednu lžičku košer soli (haha), jednu lžičku čerstvě mletýho pepře a jedno malý rajče zbavený semínek a nakrájený nadrobno. Teď oloupejte a na kousky nakrájejte 4 čerstvý avokáda, hoďte je do mísy a hned k tomu přidejte všechno ostatní. Míchejte a třete tak dlouho, až vznikne pěkně kompaktní krémová hmota. Pak si to namažte na košer chlebíček. Jako Jared… ;)

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

Brno Ptala jsem se svojí kámošky Moniky z Minimon, jestli je Brno fakt městem kaváren, a ona nejdřív řekla, že „s holkama nikam nechoděj, protože nemaj prachy“, ale v zápětí vytasila z rukávu hned dvě brněnská esa. A obě pěkně čerstvá. Pasta bar Cattani a Bistro Franz, oboje na Veveří, kdybyste to hledali. V Cattani mají domácí těstoviny s omáčkami a najíte se do stovky.

Zlín

Bistro Franz se chlubí biojídlem a fair trade kafem. Mají snídaně a obědová menu, která se stovkou v kapse taky dáte, ale se sto pade je to lepší. Večeře jsou kolem stovek dvou. Ovšem nedostanete žádný polotovary, a už vůbec ne glutaman. Navíc se tady pořádají koncerty a večírky pro místní trendaře, takže jde o velice kulturní stravovací zařízení.

Hele, to byl docela oříšek! Nakonec mi Johana z Kazet doporučila Il Gusto, italské lahůdkářství, kde vám udělají pravé italské panini. Jestli jste ze Zlína, tak pultové lahůdky z Il Gusta zakousnuté zdejším domácím pečivem jsou ideální na svačinu do školy (nebo i ze školy).

a food blogerku nepřijatelné, pochopitelně). „Hm, ale plzeňskej,“ usadil mě. No dobrá tedy… CrossCafe je česká verze americkýho Starbucksu. Je levnější, autentičtější, a když si tam dáte rande, budete vypadat v očích protějšku rozhodně líp, než kdybyste si šli jako vždycky dřepnout do toho blbýho KFC.

Plzeň

Za odměnu, že jste dočetli až sem…

Míra Valeš, zakladatel a šéfeditor časopisu Comrade, mi jako rodilý Plzeňák doporučil CrossCafe. „Je to řetězec,“ namítla jsem zděšeně (jakékoliv řetězce jsou pro fashion

Český Krumlov

tadyhle našeho šéfa: staročeská krčma U dwau Maryí (mimochodem, taky vám přijde, že ta staročeština dost připomíná tu naši dnešní „krutou“ internetovou češtinu?). Jedině tady dělaj zelňačku posypanou sedmikráskama a další různý variace českých, tedy spíš staročeských jídel. Pro vegetariány mají třeba talíř s věcmi, které si podle mojí zkušenosti dneska nedáte jen tak někde: kuba, jáhelník, pohanka, kroupy a různé druhy placek. Taky mě dost zaujal kapr na šalvěji.

Jeden naprosto vyhajpovaný tip nám dala slečna Lucie K., reportérka České televize a kámoška

PAUL CÉZANNE JABLKA A POMERANČE KOLEM ROKU 1899 Paulova jabka byly vždycky nejhezčí ze všech. A on byl ze všech těch impresionistů největší sympaťák. No ne?

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: M. OVERSTREET SUPERVIZE: PROF. MUDR. MICHAEL ASCHERMANN, DRSC., FESC ILUSTRACE: MARHLAD.COM

Něco tady nehraje. Volného času dnes máme nejvíc v historii moderní doby. Pokud ho chceme využít ke sportu nebo jakékoliv zábavě spojené s pohybem, nabízí se nám tisíc možností – od hřiště na basket přes fitka a aquaparky až po umělé horolezecké stěny, taneční studia a nevím co ještě. Z toho, jak zdravě jíst, jsme udělali vědu, byznys a náboženství v jednom. Za ideál krásy jsme jednomyslně přijali štíhlost. Tak jak to, že tlustých lidí pořád přibývá?

Jak jsme na tom

Ve Spojených státech trpí nadváhou nebo obezitou každý třetí dospívající. Statistikám se moc věřit nedá, tahle však zřejmě nekecá. Když přijedete do Kalifornie nebo na Floridu, jedna z prvních věcí, která vás zarazí, jsou teenageři přímo sloních rozměrů. To nejsou „oplácaní“ kluci a holky, to jsou valící se hroudy tuku navlečené do triček Nike o velikosti menších stanů. Vašich pět kilo navíc, za které se doma stydíte, tady nehraje žádnou roli – všichni obdivují, jak jste štíhlí. Dokonce vám k tomu gratulují, jako kdybyste něco vyhráli. V České republice jsme na tom líp, problémy s váhou má přibližně každý pátý teenager, přičemž tlustých

kluků je o trochu víc než holek. A zajímavé je, že většina z nich nehubne, ale naopak rok od roku přibírá. Tak vzniká nárůst obezity obyvatelstva: ti s nadváhou se stávají obézními, a obézní ještě obéznějšími.

Kde se berou tlustí lidé? Dobře, ale tohle všechno přece muselo někde začít. Odkud se berou lidé s nadváhou? Byli dřív hubení a najednou ztloustli? To se podle výzkumů děje spíš výjimečně. Už se tak narodili? Rodí se snad víc a víc tlustých dětí? Tady nejsme daleko od pravdy. Obezita je z velké části dědičná a se sklony k nadváze tak vycházíme už rovnou z porodnice. Jsme tlustí po rodičích. A když budeme tlustí my, budou pravděpodobně tlusté i naše děti a jejich děti a děti těch dětí… a tak dál, až donekonečna, nebo dokud to někdo nezastaví.

JÍDLO JAN ŠVANKMAJER 1992 Ano, tip na tenhle úplně šílenej film sem dáváme pokaždý, když je řeč o jídle. Proč? No tak když si vezmete, že ovlivnil tvorbu Tima Burtona, Terryho Gilliama, Shanea Ackera nebo bratří Quayů, musíte uznat, že nic lepšího tady nemáme. A dlouho mít ani nebudeme.

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

O důvod víc, proč je nenávidět Podívejte se na své rodiče. Jestli jeden z nich viditelně potřebuje shodit, je pravděpodobné, že pokud nebudete dbát na životosprávu, dopadnete jednou stejně. Jestli mají nadváhu (či jsou rovnou obézní) oba dva, je riziko dvojnásobné – vás nějaké problémy čekají téměř stoprocentně. Tato informace slouží k dvojímu využití: buď jako další důvod, proč své rodiče nenávidět, nebo jako motivace, proč začít žít jinak, než jste byli dosud zvyklí.

„Jsem tlustá, hnusná, k ničemu…“ Výzkumy se dělají na všechno. Jestli mekáč navštěvují s větší pravidelností lidi z venkova, nebo z města (z venkova), kde se víc sportuje (ve městě), nebo které rodiny se častěji stravují společně u jednoho stolu (ty venkovské). Lékaři a psychologové taky zkoumají následky obezity. O vzniku cukrovky, kornatění cév, astmatu,

Rec Recept na párečky p se vzkazem vzk Párky vyrobené podle tohoto receptu jsou v prodeji Pár ve všech v běžných českých supermarketech. Na 100 kg růžovoučkých voňavých párků budeme potřebovat: 26 kg kůže 22 kg strouhanky 15 kg sádla 15 kg separátu 10 kg A-gelu (kvůli lepšímu spojení směsi) 6 kg škrobu 2 kg sóji 2 kg soli 1 kg barviv, dochucovadel a stabilizátorů

nemocí kloubů, rakoviny tlustého střeva atd. se mluví všude a pořád dokola. Ale taky se ukazuje, že obézní teenageři se často špatně učí, většina z nich kouří, pije alkohol a hrne se předčasně do sexuálního života. Souvisí to pochopitelně s nízkým sebevědomím – děláme z nich přece lúzry, ideální terče posměchu a neříkejte, že jste si sami (ani ze srandy) nikdy nerejpli. KAŽDÝ, komu přebývá nějaký ten špek, by mohl vyprávět horory o tom, co všechno si od hubených „nadlidí“ musí denně nechat líbit. Pokud chcete své blízké motivovat k tomu, aby se sebou něco dělali, hlavně se jim, proboha, neposmívejte. K jejich únikovým cestám z reality totiž vedle alkoholu, drog a promiskuity patří i jídlo (to je pak začarovaný kruh), izolace (odmítání chodit mezi lidi) nebo spánek (nejlepší je, když o sobě nevím). Navenek se tváří, že jsou nad zneseni a sami se sebou posměšky okolí povzneseni kojeni, pravda je ale jinde. Nikdo nechce spokojeni,

být tlustý, protože to se rovná být vysmívaný, neoblíbený, sám. Odpověď na otázku „tak proč teda nezhubneš, proč se sebou něco neděláš?“ najdeme třeba tady: „Životem procházím s tím, že takovou příšeru, jako jsem já, nemůže nikdo milovat. Někdy mám chuť hodit si mašli. Chtěla bych od někoho slyšet: mám tě rád, líbíš se mi. Maminka mi to říká… ale to je maminka! Táta, ten mi neřekne ani jménem, vždycky jenom Buřte. Co mám dělat? Nevěřím si. Nevěřím, že bych mohla zhubnout, stydím se jít do posilovny nebo do bazénu, poslední dobou už radši nechodím ani ven, protože mám pocit, že každá holka je hezčí, lepší a chytřejší než já. Nikdy si usná, k niče nenajdu kluka, jsem tlustá, hnusná, ničemu!“ ternetového diskusního fóra (příspěvek z internetového o obezitě)

l í š, mys i s a si To e t y š, v i ď ? n , ž k íd í ! Te ! Ta Č a u t a d y ř i ple t e š e c h n o o ž e t le v e l m t a d y v š s t l i a e m oh o s A je le k e m já . c p á t t í ja k d o p s ě š j t e n u e, š l ap e p ř e s t a s f o u k n , n se st vem sv i n k u! s v íč PA PU M E J T VO

GRAND OPULENCE SUNDAE Zmrzlinový pohár za všechny prachy. Pět kopečků tahitské vanilkové zmrzliny, madagaskarská vanilková esence na zvýraznění chuti, čokoládová poleva, plátek třiadvacetikarátového zlata (jedlý), pařížské kandované ovoce, zlacené pralinky, marcipánové třešně a navrch ještě malá skleněná mistička se zlatým kaviárem. Cena: 30 000 Kč

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

Protože cukr: kazí zuby přispívá k obezitě může přispět ke vzniku cukrovky může způsobit či zhoršit akné může způsobit kvasinkovou infekci může způsobit onemocnění srdce a cév může způsobit potravinové alergie může přispět ke vzniku ekzémů může vést k závratím může přispět k vysokému krevnímu tlaku

TEXT: MARTINA OVERSTREET SUPERVIZE: PHDR. ELIŠKA SKALKOVÁ A NUTRIČNÍ TERAPEUTKA DANA RŮŽIČKOVÁ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Jenže není cukr jako cukr To je právě to. Je cukr hodný a je cukr zlý. Hodný: V ovoci, zelenině, sýrech, luštěninách nebo celozrnném pečivu. Říká se mu sacharid, a protože je hodný, nepočítá se do denní dávky. Zlý: Ten bílý v papírovém sáčku. Sypou ho na koblihy, buchty, přidávají do limonád, džusů, marmelád, ovocných jogurtů, čokolády, zmrzliny a podobně. Je to Darth Sidious zdravé výživy, takže bacha!

Žádný cukr – dobrý cukr?

Jak na něj?

Zdravý, průměrně aktivní teenager by měl denně sníst 28–33 g cukru. To je asi pět nebo šest plných čajových lžiček. Cukr je jako palivo do rakety, tělo se po něm probere a zrychlí. Když nenatankujeme, přijde únava, ospalost a člověk je zbytečně podrážděný. Nikdo nemá rád zbytečně podrážděné lidi. Když do nádrže nalijeme moc, naše tělo energii nevyužije a začne vytvářet zásoby, které ale nepotřebujeme. Nepotřebné zásoby se hromadí a tělo tloustne. Nejlepší je dávkovat přesně. Pak motor běží tak, jak má.

Průměrně inteligentní teenager může vystačit s denní doporučenou dávkou cukru a nemusí při tom žít jako poustevník o chlebu a vodě. Ví, co dělat: Když minerálku, tak neslazenou. Prsty upatlané od lahve se sladkým pitím stejně nejsou moc cool. Když má klidový den (žádný tělák, žádný trénink, jen posedávání u compu), tak si dá místo koblihy jablko. Když koblihu k snídani, tak do školy indiánským během.

Když odpoledne trénink, tak hodinu a půl před cereální tyčinku. Klidně. Když zmrzlinu, tak tvarohovou nebo jogurtovou. Když čokoládu, tak tu s vyšším obsahem kakaa. (To je ta dražší, no.) Dorty, bonbony, sušenky, lízátka – vyloučeno. Jízda výtahem – pouze s podvrtnutým kotníkem.

A proč jako? Protože se zkaženými zuby, nadváhou, vyrážkou, infekcí, cukrovkou, alergií, vysokým krevním tlakem, nemocným srdcem a cévami se nežije zrovna nejlíp. A když se k tomu přidá ještě ta závrať…

Málo informací? www.vyzivadeti.cz www.abecedazdravi.cz www.fzv.cz

JEDNA-DVA-TŘI-KVÍK RECEPT Recept na pečenou krysu od obyvatel obří skládky v Kuala Lumpur (to je hlavní město Malajsie). Je to takovej divnej sport: Máte tři kameny. Nejméně jedním musíte zasáhnout krysu. Ta udělá „kvík“ a padne. Vy ji dorazíte, vyvrhnete a stáhnete z kůže. Pečete pomalu na mírném ohni rozdělaném z igelitek a PET lahví. Nevymejšlíme si. Recept byl publikován v Colors Magazine, v čísle s tématem Food.

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET SUPERVIZE: PHDR. ELIŠKA SKALKOVÁ A NUTRIČNÍ TERAPEUTKA DANA RŮŽIČKOVÁ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

To znáte, jak ten král pořád dotíral na svoje dcery, jako co že ho mají rády? A jak to tu nejmladší zprudilo? No, tak přesně tím vás nechci otravovat. To třeba Zombie Town je jiná pohádka. Snad každý, kdo v životě viděl pár zombie hororů, dobře ví, že nemrtví se musejí střílet rovnou do hlavy. Jinak se jich nezbavíte. Ovšem podle staré evropské mytologie na ně platí ještě jedna zbraň.

aby jim zabránili v pohybu. Ve filmu Zombie Town jsou účinky tohoto nenápadného nerostu přímo zničující. Takže sůl nad zlato platí. Hlavně když žijete poblíž pohřebiště.

i v krupicové kaši. Když k tomu přikousneme nějaký ten salám, šunku, popcorn, hranolky, chipsy nebo libovolnou konzervu, vyjde nám, že svůj organismus pomalu přetváříme na solnou jeskyni.

Jak prospívá a škodí živým Kill‘em all! Naši prapředci, kteří dosud nemohli ocenit kouzlo opakovací brokovnice, používali na zombíky chlorid sodný neboli sůl kamennou. Sypali ji kolem domu, aby nemrtví nemohli dovnitř, případně je uzavírali do solného kruhu,

Většina z nás běžně solí asi desetkrát až dvacetkrát víc než, je potřeba. Doporučená denní dávka je totiž hrozně malá (asi pět gramů – jedna čajová lžička), ale sůl je přitom skoro ve všem, co jíme. V mase, sýrech, rýži, těstovinách, pečivu, zelenině, ovoci, a dokonce

KDYŽ SE TI SŮL VYMKNE Z RUKY sůl způsobuje vysoký krevní tlak poškozuje játra poškozuje ledviny zhoršuje revmatismus

podporuje kožní alergie může se podílet na obezitě způsobuje otoky

Co je fakt nad zlato? Dobrá rada, samozřejmě. Ale potřebuje tady snad někdo radit, že má míň solit?!

KDYŽ DODRŽUJEŠ DENNÍ DÁVKU (5 g denně)

ve svalových a nervových vláknech stimuluje organismus příznivě ovlivňuje látkovou výměnu usnadňuje trávení v žaludku

sůl pomáhá tělu hospodařit s vodou usnadňuje přenos signálů

FAST FOOD NATION 2006 A copak je to tady v těch výborných hamburgerech? Že by shit? No jo, doslova… Ale nesmí se o tom mluvit, protože pravda se blbě polyká a taky by jednomu nejmenovanýmu americkýmu fastfood řetězci mohly klesnout tržby. Ondřej Formánek ve svý moc pěkný povídce Cesta tunelem (vyšla v časopisu Komfort) popisuje nejnovější léčbu rakoviny tlustýho střeva: doktoři do něj napumpujou shit ze střeva zdravýho člověka a ten tam s tou rakovinou už pěkně zatočí… Ale shit v hamburgerech, to není ten případ, to snad chápete.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ SUPERVIZE: DANA RŮŽIČKOVÁ, NUTRIČNÍ TERAPEUTKA PORADENSKÉHO CENTRA VÝŽIVA DĚTÍ

BÍLÁ MOUKA, BÍLÉ ZLO Jogíni pro ni mají zajímavé přezdívky. Třeba „bílý jed“ nebo „bílé zlo“ a tak podobně. Jasně že trochu přehánějí, mouka přece není cyankáli… Ale na druhou stranu – tihle týpci si dávají sakra pozor na to, co do svého těla pustí, a co ne, takže na tom, že bílá mouka nám žádné dobro neprokazuje, asi něco bude. Vůbec největší problém bílé mouky je právě to, že je bílá – tak dokonale vyčištěná a vymletá, až v ní zbylo jen trochu lepku, škrobu a sacharidů, tedy nic, co by stálo za řeč. Naše tělo funguje podobně jako auto, jezdí dobře pouze na kvalitní pohon. A tím je spíš celozrnný rohlík, který sice nevypadá tak luxusně a nadýchaně jako krajíček bílého chleba, zato obsahuje vitaminy, minerály a vlákninu. Díky ní nemáme za půl hodiny znovu hlad a nesháníme se po dalších zbytečných

kaloriích. Vláknina taky čistí naše střeva, což nezní zrovna moc sexy, ale představa bílé mouky, která nám na jejich povrchu vytváří jakýsi lepkavý šlem… No? Je to snad lepší? V zapatlaných střevech se množí všelijaké bakterie a plísně, imunitní systém zadrhává, vznikají alergie a ošklivé kožní vyrážky. Bílá mouka je prostě prázdné plnidlo a je na vás, jak s tou informací naložíte. Denní dávku nikdo nestanovil, takže dát si k snídani koblihu, když máš odpoledne trénink, je asi OK. Celozrnné pečivo je ovšem vždycky lepší volba.

Chceš vědět víc? www.vyzivadeti.cz bezplatná informační linka 800 230 000

LADY GAGA Na konferenci It’s Our Turn s tématem anorexie a bulimie během své přednášky řekla: „Celou střední školu jsem prozvracela. Chtěla jsem být hubeňoučná baletka, ale místo toho jsem byla kyprá malá Italka, které otec každý den servíroval masové koule. Pokaždé, když jsem přišla domů, ptala jsem se: ‚Tati, proč nám pořád dáváš tohle jídlo? Potřebuju být hubená…‘ Ale on mi jen odpověděl: ‚Sněz ty špagety.‘ S bulimií jsem nakonec přestala sama, protože mi málem zničila hlas. Každé video, ve kterém se teď objevím, každá obálka časopisu – upraví vás a udělají dokonalé. Ale není to skutečné. A tohle musím dívkám říct: Dietní války musí přestat. Všichni toho nechte.“

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

téma /

TEXT: IVANA POSPÍŠILOVÁ, PORADNA-LASKY.CZ FOTO: ARCHIV

1) Jak jsi spokojen/a se svým tělem? A: Myslím si, že je perfektní.

T E ST JA AKÝ MÁŠ V ZTA H K E SV ÉM U TĚLU?

(5 bodů) B: Moc ne, líbí se mi jen některé partie. (3 body) C: Vůbec ne, mám hrůzu podívat se do zrcadla. (0 bodů)

2) Kolikrát týdně sportuješ? A: Téměř vůbec. (0 bodů) B: Více než 3× týdně. (5 bodů) C: Méně než 3× týdně. (3 body)

3) Užíváš nějaké potravinové doplňky (vitaminy, prostředky na hubnutí, prostředky podporující růst svalové hmoty apod.)? A: Ano, jsou běžnou součástí mého stravování. (5 bodů) B: Ne, zcela se jim vyhýbám. (2 body) C: Příležitostně, např. vitaminy při nemoci. (3 body)

4) Jaký je tvůj obvyklý stravovací režim?

B: Vůbec mě nezajímají, řídím se svým vlastním vkusem. (0 bodů) C: Sleduji je, ale vybírám si jen to, co se mi líbí a co uznám za vhodné. (2 body)

C: Když je to potřeba, tak ano, ale běžně se upravuji. (2 body)

14) Co pro tebe znamená pohyb? A: Baví mě, hýbu se rád/a. (3 body) B: Je to nutné zlo. (0 bodů) C: Bez pohybu se nedá vydržet ani den. (4 body)

8) Snažil/a ses někdy zhubnout? A: Ano, omezil/a jsem množství jídla a přidal/a pohyb. (3 body) B: Ano, držel/a jsem dietu nebo jsem zkoušel/a přípravky na hubnutí. (5 bodů) C: Ne, necítím potřebu hubnout. (2 body)

15) Máš často výčitky svědomí, když porušíš životosprávu? A: Ano, mám pak na sebe vztek. (5 bodů) B: Ne, je mi to jedno. (1 bod) C: Ne, občas se to stát může. (3 body)

9) Jaký máš ideál krásy? A: Štíhlé krásné modelky, svalnatí sportovci, herecké hvězdy apod. (5 bodů) B: Mám rád/a přirozenou krásu, nejde mi o dokonalost. (3 body) C: Vůbec to neřeším. (2 body)

10) Kolik peněz investuješ do svého zevnějšku?

A: Jím každý den zhruba ve stejnou dobu více malých porcí. (3 body) B: Úzkostlivě dodržuji přesný režim. (5 bodů) C: Čas a množství neřeším, jím podle toho, jak mi to vyjde a jak mám hlad. (0 bodů)

5) Sleduješ množství tekutin, které za den vypiješ?

11) Jaký máš pocit, když se vidíš na fotkách?

A: Naprosto přesně – pečlivě dbám na pitný režim. (5 bodů) B: Mám představu o množství a snažím se pít dostatek tekutin. (3 body) C: Vůbec ne, napiju se, až když mám žízeň. (0 bodů)

A: Stydím se za sebe, téměř na všech vypadám příšerně. (0 bodů) B: Musím uznat, že někdy mi to sluší, a jindy se zas nechci moc chlubit. (3 body) C: Fotím se rád/a, baví mě to. (4 body)

6) Věnuješ pozornost informacím týkajícím se zásad správné výživy a zdravého životního stylu?

12) Pokládáš se za přitažlivého člověka? A: Samozřejmě, zakládám si na tom. (5 bodů) B: Pochybuji o tom. (0 bodů) C: Jak kdy. (3 body)

7) Jak vnímáš módní trendy?

A: Ne, to je naprosto vyloučené. (5 bodů) B: Ano, svět se nezboří. (1 bod)

A: Sleduji je a přizpůsobuji se jim. (4 bodů)

A: Chci se cítit dobře a není mi to jedno. (3 body) B: Aby mě ocenilo okolí, abych se líbil/a opačnému pohlaví. (5 bodů) C: Nezabývám se tím, stejně to nemá cenu. (0 bodů)

17) Jaké nápoje převážně piješ?

A: Téměř všechny – módní oblečení, kosmetika apod. jsou pro mě zásadní. (5 bodů) B: Naprosté minimum – jen na to nejnutnější. (1 bod) C: Podle potřeby, když se mi něco líbí, koupím si to. Když nemám přebytečné finance, dokážu se bez toho obejít. (3 body)

A: Ne, nezajímá mě to. (0 bodů) B: Ano, jsou to pro mě hodnotné informace a snažím se podle nich řídit. (3 body) C: Ano, bez výjimky tyto zásady dodržuji. (5 bodů)

16) Proč o sebe dbáš?

A: Většinou čistou vodu a občas něco, na co mám chuť. (3 body) B: Limonády, džusy, slazené čaje apod. (0 bodů) C: Pouze čistou vodu. (5 bodů)

18) Když jím, tak: A: Sedím u stolu a vychutnávám si jídlo. (3 body) B: Vždy u toho dělám nějakou další činnost, např. sleduji TV, čtu si, sedím u PC. (2 body) C: Moc se na to nesoustředím a nevnímám, že jím. (0 bodů)

19) Dopřeješ si občas pro radost něco, co zároveň prospívá tvému zdraví? A: Ano, rád/a si zajdu do bazénu, na masáž, výlet do přírody apod. (3 body) B: Ne, nebaví mě to a nemám ani čas. (0 bodů) C: Je to součást mého běžného dne. (4 body)

20) Cítíš se fit a v dobré kondici? A: Rozhodně ano. (3 body) B: Cítím se dost unavená. (0 bodů) C: Jak kdy, to záleží na situaci. (2 body)

13) Jsi schopný/á vyjít ven neupravený/á?

Vyhodnocení najdeš na straně 15.

HAYLEE & PAIGE, WE LOVE YOU! Dvě čtrnáctileté studentky Haylee Fentress a Paige Moravetz už nevydržely šikanu ve třídě, kde byly terčem posměchu kvůli obezitě, a společně se oběsily. Přestože si rodičům stěžovaly, že už to nevydrží, že se například bojí ve škole jíst nebo že už ani nechodí ven, nikdo nic neřešil. Mrtvá těla našla Hayleeina matka spolu s dopisy na rozloučenou. Ředitel školy vyjádřil politování a řekl studentům, že se k sobě mají chovat hezky. Celá třída jej ujistila, že Haylee a Paige nikdo nic nedělal – naopak prý byly ve třídě velice oblíbené. Brzy na to se před školou objevil nápis „Haylee & Paige, we love you!“.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT A FOTO: DARIO D.

McDonalds Big Mac: Inzerované burgery by se většinou nevešly do krabičky, ve kterých se prodávají. Burger, který se do krabičky vejde, není na rozdíl od reklamního jen menší, ale liší se i složením – 90 % housky, 10 % náplně.

U nás ve Státech se říká, že ne hlad, ale reklama (případně obalová technika) je nejlepší kuchař. Většina z nás Američanů totiž za celý svůj život pocit opravdového hladu nepozná. My jíme, protože máme chuť. A ani ta chuť se nedostavuje tak často, jak by bylo podle kapitánů gastroprůmyslu potřeba. Proto je nutné ji neustále povzbuzovat, a to i za cenu miliard dolarů. Vyplatí se to. Když jsme ve škole dostali za úkol vypracovat projekt na téma Reklama versus realita, rozhodl jsem se prozkoumat, jak se liší to, na co jsme lákáni, od toho, co pak za své peníze dostaneme. Takže jsem zašel do nějakých rychloobčerstvovacích míst (schválně neříkám restaurací) a koupil produkty, které se nejčastěji objevují v reklamách, abych porovnal ten rozdíl. Přinesl jsem to domů, rozložil ve svém fotografickém studiu, vyfotil a upravil tak, aby se výsledek co nejvíc podobal stylu známému z televizních spotů a billboardů. Do své práce jsem pak napsal: „Každému člověku musí být jasné, že americké fastfoodové řetězce jsou těmi

Moje domácí studio. Používal jsem svoji nejlepší techniku a kvůli postprodukci fotil před zeleným pozadím.

nejspolehlivějšími prodejci zklamání na světě. Přesto si nestěžujeme a dobrovolně platíme za něco, co ani vzdáleně nepřipomíná ty vysoké šťavnaté burgery z plakátů, které nám visí nad hlavou, přímo nad stolem, u kterého jíme. Když si koupíme auto, televizi, boty nebo pánev a zjistíme, že se velikostí a vzhledem liší od obrázku, podle kterého jsme vybírali, hned běžíme zpátky do obchodu a zboží vracíme. Proč to ale neděláme v tomto případě? Proč je fastfood výjimka? Ten projekt mě samotného překvapil… což mě vlastně vůbec nepřekvapilo.

AMERICKÝ „RŮŽOV Ý SLIZ“ Vyrábí se z tučných odřezků, které po strojovém odsekání masa zbydou na kostech. Odřezky se zahřejí a v centrifuze se z nich odstraní většina tuku. Pak se do nich napustí plynný hydroxid amonný, který usmrtí všechny bakterie. Původně byl „růžový sliz“ určen pro výrobu psího žrádla, výrobci uzenin jej ale potichu začali míchat do párků a salámů, aby ušetřili. Nejnovějším skandálem je jeho přítomnost v hamburgerech a baleném mletém hovězím mase v obchodech. Američané se bouří a výrobci dostali na vybranou: buď zavřít krám, nebo se s „růžovým slizem“ navždy rozloučit.

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

McDonalds Angus DeLuxe: Vlevo reklama, vpravo realita. Foceno z nejlepšího úhlu, ještě jsem ho trochu načechral…

McDonalds Big N’Tasty: Tento jediný produkt se v realitě od reklamy příliš nelišil. Jeden jediný.

Moje pravidla

Na co jsem přišel

1. Sám nejsem žádný perfekcionista, ale obyčejný americký kluk, proto jsem se soustředil pouze na rozdíly ve velikosti inzerovaného a prodávaného jídla, nikoliv na to, jestli jsou listy salátu v burgeru naaranžovány se stejnou pečlivostí jako vavřínový věnec na plešaté lebce Julia Caesara. 2. Snažil jsem se být fér. Jídlo jsem vždy fotil nejlepší technikou, v nejlepším světle a z toho nejkrásnějšího úhlu. Prostě nejlíp, jak jsem dokázal. 3. Nehrál jsem si na bojovníka proti globalizaci, zapřísáhlého nepřítele rychlého občerstvení nebo spasitele Ameriky, protože ničím z toho nejsem. Poznámka: Projekt jsem ve škole odevzdal v roce 2010, ale soukromě v něm pokračuju doteď.

Neptejte se mě, jestli je tento způsob reklamy legální. Nebo – technicky určitě ano, ale zrovna u rychloobčerstvení musí tedy zákon počítat s obrovskými odchylkami. Jinak by nebylo možné, aby se inzerovaný burger skládal ze 70 % náplně a 30 % housky, kdežto prodávaný tvořilo 90 % housky a 10 % náplně. Obdobný produkt jsem na americkém spotřebním trhu nenašel… Ze všeho jídla, které jsem nakoupil a vyfotil, se své reklamní předloze podobal pouze Big N’Tasty burger od McDonalds. Zbytek – a to ani v případě, že jsem o to obsluhu výslovně požádal – v žádném ohledu neodpovídal nabídce ze světelné tabule. Z toho plyne závěr, že v rychloobčerstvení vám z 99 % neprodají to, co inzerují. A vy to (stejně jako já) přijímáte buď proto, že souvislost mezi reklamou a realitou odmítáte – obrázek burgeru a skutečný burger vnímáte jako dva oddělené světy, jež logicky nelze propojovat –, nebo vám naopak reklama a realita splynuly natolik v jedno, že pocitově jíte to, co je na obrázku, místo toho, co máte ve skutečnosti před sebou. V obou případech je skóre 1:0 pro reklamu.

Burger King Whopper: Takhle to dopadlo, když jsem obsluhu požádal o burger přesně tak vysoký, jako je ten z reklamní tabule nad jejich hlavou.

Taco Bell Crunchy Taco: Vlevo reklama, vpravo realita. Kam se ztratilo maso? Kde je sýr?

ČESKÝ MASOV Ý SEPARÁT Až budete kupovat párky, přečtěte si jejich složení. Pokud nejpodstatnější složku tvoří masový separát, vzpomeňte si na to, co jste teď četli: Masový separát je totéž co „růžový sliz“, tedy surovina určená k výrobě psího žrádla. Jeho používání je u nás legální, protože se proti němu nikdo nebouří. České párky nemusejí obsahovat ani gram kvalitního masa, a přesto je půlka národa spokojeně sežvýká k večeři.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: MATĚJ HÁJEK, BET ORTEN, WWW.BETSIDE.COM

S Bet Orten (27) jsem se neznala, ale něco jsem o ní věděla. Předcházela jí pověst výborné fotografky a ostré holky. Znala jsem fotky, co dělala pro Please The Trees – podle mě jedny z nejlepších, co kdy nějaká česká kapela vůbec měla. Jinou její fotku jsem dražila v jakési charitativní aukci, ale asi na dva dny jsem to spustila z očí a někdo mě předběh. Líbily se mi její fotky pro Volcom a video Black Beast skupiny Night, ve kterém si zahrála a zároveň ho celé vyrobila. Ocenila jsem jednoduchej vtipnej nápad za nula peněz, protože za milion umí natočit dobrý video každej trouba. Na Facebooku jsem zaregistrovala Divoké matky – volné sdružení mladých maminek, které si zařídily

kavárnu, aby tam mohly popíjet kafíčko se svými stejně potetovanými extravagantními kámoškami, zatímco jejich děti řvou a lítaj kolem a nikoho to neruší. Věděla jsem, že Bet je „jediná maminka na pískovišti, která nosí koně a křiváka, a ostatní mámy na ni proto koukaj skrz prsty“, a taky že kdysi, asi ještě na střední, tvořila krásný pár s naším fotografem Tomášem Třeštíkem (malýho Vincenta má ale s Amákem, kytaristou a zpěvákem Night). Když jsme se občas potkaly v klubu, nebavily jsme se, jenom jsme vždycky na sebe důstojně pokývly, jako že o sobě víme a že to zatím stačí. Bet Orten. Jestli vás baví fotka, zapamatujte si to jméno. V budoucnosti o něm ještě hodně uslyšíte.

rozhovor /

Prosím tě, mně nějak není jasný to tvoje jméno. Tím asi musíme začít. Ty se jmenuješ Alžběta Ortenová a Bet Orten je tvůj pseudonym? Ne, prosim tě, ta historka je, že… že… když já ale nevim, jestli chci, aby tam bylo uvedený, jak jsem se jmenovala dřív. To nemusíme uvádět. Ale Orten? Ten Orten? Jiří Orten? Máš s ním snad něco společnýho? No tak básník Jiří Orten je, nebo teda byl, můj praprastrýc. Aha. Tak jasně, že jsme se o něm učili, ale teď si vůbec nevybavuju, co napsal. Můžeš mi to připomenout? Tak on byl dost zásadní… Zemřel mladej… Psal taky prózu, třeba jeho deníky jsou fantastický. Nebo Žlutí ptáci, to je krásně surrealistická kniha. Jinak ho hodně inspiroval Halas… Když ty básničky psal, byl hrozně mlaďounkej a umřel těsně předtím, než ho měli odvézt do koncentráku. On už věděl, že si pro něj přijdou a bude s ním konec. Pořád myslel na smrt, zabýval se tím právě i v tvorbě a pak ho srazila německá sanitka. A dodneška se neví, jestli pod ty kola skočil schválně, nebo jestli to byla náhoda. Původně se jmenoval Ohrenstein, Orten si dal jako pseudonym. Ze stejný větve naší rodiny pak ještě pochází herec, kterej si zase změnil jméno na Ornest. V koncentráku byl jinak i můj dědeček, kterýho jsem teda bohužel nepoznala, protože to sice přežil, ale brzy po návratu domů zemřel na zdravotní následky. Jméno Ortenová si pak vzala jeho dcera, moje máma. Udělala to po rozvodu, protože už nechtěla mít tátovo příjmení. No a já… Já jsem pak žila v Londýně, kde to moje jméno nikdo neuměl správně ani napsat, ani vyslovit, což přinášelo samý komplikace, tak jsem to zjednodušila a začala si říkat krátce Bet Orten. A bylo to. A pozdějc, když jsem otěhotněla, jsem se rozhodla, že založím vlastní rodinnou větev Ortenů, a nechala jsem si oﬁciálně změnit jméno. A abych se nepsala s koncovkou -ová, přihlásila jsem se k národnostní menšině. Aha, no jasně. Židovka. A fakt se cítíš součástí židovský menšiny? Jak to máš v sobě vyřešený? Já jsem se to dozvěděla, až když mi bylo asi dvanáct. Do tý doby se o tom v rodině nemluvilo a já pak měla pocit, že to přede mnou tajili schválně. Okamžitě jsem se začala intenzivně zajímat o svoje kořeny. Učila jsem se hebrejsky, chodila jsem na židovskou obec na studium judaismu a líbilo se mi, že jakoby někam směřuju… Pak jsem jela do Izraele, kde mám vlastně dodneška takzvaný právo návratu, protože jsem Židovka po mamince, a kdybych si zažádala o izraelskej pas, tak ho dostanu. A jak jsi tam jela? Jako na prázdniny, nebo co? No to je takovej čtrnáctidenní pobyt, kde máš všechno zařízený, je o tebe postaráno a tak. Jmenuje se to Taglit a jezděj tam židovský děti z celýho světa. Nejdřív jsem byla nadšená a dokonce jsem se chtěla v Izraeli přihlásit na vojenskej výcvik, jenže na tom Taglitu mě pak docela naštvalo, jak nás pořád přesvědčovali, že Izrael je náš domov a že se tam musíme vrátit a žít

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

tam. Přijde mi absurdní vtloukat dětem do hlavy takovou propagandu. Necejtím se, že bych měla větší právo na kus izraelský půdy než nějakej Palestinec, kterej tam na rozdíl ode mě žije celej život, chápeš. Můj bratranec navíc v Palestině chvíli žil a ten konflikt a všechno viděl očima druhý strany. Mluvili jsme o tom, vyprávěl mi to. Takže i když jsi na svoje kořeny hrdá, tuhle nabídku jsi nepřijala, protože necejtíš, že bys do Izraele patřila… Ne, nepřijala. Asi i proto, že jsem v životě vždycky dostávala hodně nabídek a šancí a mohla jsem si vybírat. Rodiče mě ve všem podporovali. Chceš hrát na klavír? Tak hraj. Chceš hrát tenis? Tak jo. Chceš zkusit zpívat? Tak zpívej… Já se vždycky pro něco nadchla, ale nikdy jsem nezvládla projít tou obtížnou počáteční fází, kdy ještě nic neumíš a musíš dřít základy. Na baletu jsem hned chtěla piškoty a tančit sólo v Labutím jezeru, haha. Nebyla jsem trpělivá. A jediný, co mě chytlo natolik, že jsem se dokázala nějak ovládnout, byla až ta fotka. První filmy mi vycházely buď úplně černý, nebo úplně bílý, ale já si říkala, že tomu musím přijít na kloub. Na gymplu jsem totálně plavala v matice a fyzice, trpěla jsem, nešlo mi to, až jsem si sama našla střední fotografickou školu, na kterou jsem chtěla přestoupit, a rodiče mi to opět umožnili. A tam jsem najednou byla šťastná. A jak to, že žiješ částečně v Praze a částečně v Londýně? Já si nejdřív myslela, že jsi Angličanka. He, tak to je vtipný. Já dělala bakaláře na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, a když jsem byla ve třeťáku, přijel do Česka americkej fotograf Steven Klein. V Evropě ho skoro nikdo nezná, ale v Americe je megastar, jeden z nejdůležitějších lidí na poli módní fotografie. Hodně fotí s Madonnou a Bradem Pittem, to jsou dvě takový jeho múzy. Bradovi třeba různě lije barvy na hlavu a tak. Nádherný věci spolu dělaj. No a když Steven přijel sem, aby s Bradem cvakl pár dalších pěkných fotek, potřeboval asistentku, kterou jsem se šťastnou shodou okolností stala já. Komunikovala jsem s jeho osobníma asistentama, kterých měl asi pět, pak s českou produkcí, a zároveň asistovala při focení, kdy on fotil klidně na pět foťáků najednou, takže jsem mu je podávala, děsně rychle zakládala filmy, zapisovala, kdy kterej z jakýho foťáku vylezl, jak byl exponovanej a tak. Celkem složitej proces, ale mě to bavilo. Po týdnu jsem se zeptala jednoho z těch asistentů, jestli bych za nima nemohla přijet do New Yorku a dál pro Stevena pracovat. Zadarmo, pochopitelně. A on řek, že jo. Takže za pár měsíců jsem nastupovala do letadla s jednosměrnou letenkou do New Yorku a nevěděla jsem, co bude. V Praze jsem měla kluka, se kterým jsme řešili, jestli za mnou přijede a zůstaneme tam, nebo co. Nakonec jsem pro Stevena pracovala tři měsíce a stačilo mi to. Ta práce byla fyzicky strašně náročná… A jakej je to vlastně člověk? No, lidi se k němu div nemodlej. Víš jak, Američani si hrozně rádi dávaj někoho na piedestal a uctívaj ho jako modlu. Když Steven přichází, všichni stojej v pozoru a ani nemukaj, ale on si jich nevšímá.

Vytvořil si svůj vlastní estetickej nebo vizuální svět, ve kterým tráví většinu času, a realitou se moc nezabejvá, řekla bych. Při práci se chová spíš jako režisér. Přijde a řekne třeba: „Zkusme použít podobný světlo, jako jsme použili před pěti lety na tomhle a tomhle projektu,“ nebo řekne, jak se má rozestavit nábytek a tak, a většinou pak ani nefotí. Fotí jeho první asistent. A jasně že někdy dostal záchvat, popad foťák a fotil jako zběsilej, ale častějc jenom seděl, měl v ruce takovej dálkovej odpalovač, kterým mačkal spoušť, a když to byl digitál, tak mu to hned lítalo na velkou obrazovku a on jenom dirigoval, jestli víc doprava nebo doleva. Je hodně uzavřenej, nikoho si nepustí k tělu, ale ne proto, že by byl namyšlenej. Spíš je větší část dne mimo. V tom svým světě. A co jsi dělala ty, že to byla taková dřina? Připravovala jsem všechnu techniku, která ten den byla potřeba. Byli tam čtyři asistenti, první, ten nejdůležitější, rozděloval práci, další se staral jenom o světla – to bylo jeho a nikdo mu do toho nesměl lízt –, pak další… a nakonec já, ta poslední, která dělala tu nejhorší práci. Tam se neřeší, že jsi holka a tyhle těžký stativy neuneseš. Když uneseš jenom jeden, tak půjdeš osmkrát, no. Než přijde Steven a nějaká ta celebrita, kterou ten den fotí, musí bejt všechno dokonale připravený, takže nástup pro nás byl běžně v pět ráno a dělalo se osmnáct hodin v kuse. On přišel odpoledne s kafem v ruce, zeptal se, tak co, guys, jak jste na tom? A předpokládal, že všechno klape. Asistenti neustále drbali všechny fotografy, se kterýma kdy dělali, pořád se to probíralo. O Annie Leibovitz se říkalo, že je fakt bitch, že dva její asistenti málem spáchali sebevraždu, protože nevydrželi ten tlak, jak na ně pořád řve a je hustá. A naopak Mario Testino – všichni si přáli dělat jenom s ním, protože bere svoje asistenty na mejdany a je na ně hrozně hodnej. Steven je introvert, plachej typ, co se natolik soustředí, že nestíhá pobírat okolí. A co ses u něj naučila? Hlavně makat. Nikoho nezajímá, jestli je ti zima, máš hlad, potřebuješ na záchod… Každej ti dává najevo, že za tebou stojí fronta třiceti lidí a čekaj na tvoji chybu, aby tě mohli okamžitě nahradit. V tomhle to bylo drsný. A vůbec tam nefrčí takový to stěžování si a nadávání na práci, na šéfa a tak, takový ty řeči, co u nás jakoby utužujou pracovní kolektiv. To tam vůbec neznaj. Oni jsou naopak děsně oddaný a loajální. To byl taky střet kultur, tohle. Pak jsem si musela srovnat v hlavě, jestli mi za to ten New York stojí. Po ulicích běhaly krysy, a nejvíc jich vždycky vidíš ve chvíli, kdy máš blbou náladu nebo je ti smutno. Mohla jsem nasednout na letadlo a letět domů do pohodlí a do teplíčka… Já bydlela ve sklepě, bez oken, bylo to na hranici snesitelnosti, bulela jsem v noci do polštáře, stejskalo se mi po mámě, ale věděla jsem, že když odletím, už se nevrátím. A nakonec vždycky přišlo něco, co mě tam přidrželo, třeba mi najednou zavolala kámoška, že na měsíc odjíždí a já můžu bydlet v jejím luxusním loftu, a já úplně „Jóóó!!!“, rozumíš. Někdy jsem pozorovala toho Stevena, člověka na absolutním vrcholu oboru, ve kterým jsem já taky chtěla něco dokázat, a říkala jsem

rozhovor /

si, jestli je to vůbec možný… A pochybovala jsem. A pak mi to začalo vadit. Jak ho až přehnaně obdivuju a jak si říkám, že takhle já v životě fotit nebudu a tak daleko se nikdy nedostanu. Potřebovala jsem se vrátit sama k sobě a po třech měsících se rozhodla, že už to stačilo a že končím. No to je výbornej příběh, ale pamatuješ na tu původní otázku? Ta byla, jak to přišlo, že žiješ napůl v Praze a napůl v Londýně… Jo jo jo, já vim, právě se k tomu dostávám! Hahaha… Když jsem skončila u Stevena, tak jsem si zároveň řekla, že chci dál studovat. Nejlépe v zahraničí. A hned jsem si našla školu v Londýně. V Praze jsem pak rychle napsala bakalářku, udělala přijímačky na College of Fashion a v září už se stěhovala do Londýna. Ty bláho… Tak víš co, na tu bakalářku jsem se zavřela na měsíc a půl doma a jenom jsem psala. Věděla jsem, že musím mít diplom, abych mohla jít k přijímačkám, který když udělám, dostanu se na jednu z nejlepších škol v Evropě. Londýn jsem měla vysněnej a vždycky jsem si říkala, že tam jednou budu žít. A taky jsem to tak udělala, jenom jsem pak rychle zjistila, jak je to krutý město. Tam tě to tak vyškolí… Pamatuju si, jak jsem si do deníku psala seznam ponaučení, třeba „už nikdy nesmím jet načerno!“, protože ta pokuta je šílená a já neměla peníze. Je to neúprosný, všechno je hrozně drahý… No to jo. V Berlíně přežiješ se dvěma eurama na den, ale v Londýně ne. Tam umřeš. Tam jsem se teda dokonale naučila minimalizovat svoje životní náklady, haha. To byla lekce. Začala jsem po městě jezdit jenom na kole, abych ušetřila za dopravu. Měla jsem jednu PET lahev, do který jsem si všude, kde to šlo, doplňovala vodu. Z domova jsem si nosila v krabičce svačinu, abych neutrácela za jídlo. Když jsem potřebovala něco na sebe, nešla jsem do obchoďáku, ale do charity a recyklovala obnošený oblečení. Vlastně to bylo super, protože kromě foťáku a notebooku jsem neměla žádný věci, o kterých bych se musela starat. Bydlela jsem v malinkým pokojíčku a všechno bych si sbalila během pěti minut do tří tašek. A dobře se mi žilo. Lehce. Věděla jsem, že můžu kdykoliv vypadnout a jet, kam chci. Žádný starosti s věcma. Vidíš, vidíš. A to já každýmu říkám: Dokud nic nemáš, je to dobrý. Jak máš moc věcí, máš i starosti. Ale zajímalo by mě, jaká byla ta škola. Školný muselo být drahý, ne? Mámo, táto! Děkuju a klaním se, hahaha… Rodiče, no. Věřili mi a zaplatili to, i když zas tak strašný to kupodivu nebylo. Ve srovnání s tím, jak je to dneska. Moje celý magisterský studium stálo tři tisíce liber… A ta škola – já myslím, že každej mladej člověk by si měl vyzkoušet odlišnej vzdělávací systém. Hrozně ho to obohatí. Například český studenti architektury přijedou do Londýna a uměj dokonale rýsovat a počítat, ale neuměj ty svoje věci odprezentovat a takzvaně prodat. Já jsem měla už od střední školy výborně zvládnutý fotograﬁcký řemeslo. Naprosto. Ale neuměla jsem o fotce tolik přemejšlet a obhajovat

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

svoje nápady. To jsem se naučila až v Londýně. Tam třeba přišel kluk, kterej neměl v ruce nic. Nic! Ale půl hodiny vykládal, jakej fantastickej projekt to bude, až ho začne dělat. A dostal hodnocení 90 %. Rozumíš. A já jsem tam seděla, ukazovala fotky a skromně špitala: „No, tak nějak takhle asi…“ Ideální je umět oboje. Jak řemeslo, tak tu sebeprezentaci, to mluvení. Já to vždycky měla jako „hele, moc nekecej a ukaž práci, ať mluví za tebe“. Jenže to je takovej oldskúlovej přístup, se kterým to dneska daleko nedotáhneš. Agličani jsou velmi svobodomyslný lidi. Svoji svobodu si uvědomujou a potvrzujou každej den. Proto se oblíkaj jinak než my, proto tam vznikaj originální kapely, který my pak napodobujeme, a tak dále. Platí to ve všem, i v přístupu ke studiu. Když chceš jako práci odevzdat roztrhanou knížku, tak jo, profesoři tě nevyhoděj. Tady odevzdáváš fotografie v tom a tom rozměru, na takovým papíře, všechno přesně podle zadání, na čas, v určitých hranicích. V Londýně jsem se naučila, že hranice neexistujou. A pochopila jsem, proč je tam módní fotografie trochu něco jinýho než reklama na H & M s paní v saku a s velkou cenovkou, kolik to sako stojí. A co je vlastně módní fotka? Podle tebe? Na současný módní fotce je oblečení a jeho značka spíš v pozadí. Prodává se něco jinýho. Hodnota, emoce, myšlenka. Je to pořád byznys a samozřejmě tě to má vést k tomu, že půjdeš a to sako nebo džíny si koupíš. Jenomže je to tak posunutý… Počkej, jakej bych ti dala příklad… Tak třeba kampaň na džíny Wrangler, která se jmenovala We Are Animals. Ty džíny jsou tam úplně minimálně. Vlastně o ně nejde. Jde o myšlenku. Modelky na fotkách žijou v tůních, v lesích, v savaně. Nevidíš je ani celý, jenom třeba oči nad hladinou a tak. A to je reklama na Wrangler, kde není napsaný nic jinýho než to We Are Animals. A když si koupíš džíny Wrangler, kupuješ si i tohle. Ten nápad, tu myšlenku, ten pocit, že jsi neobyčejnej tvor, divokej a záhadnej… chápeš? No jasně. Vzpomínám na jednu takovou kampaň Converse. Asi před třema rokama. Byla čistě jenom z portrétů. Reklama na boty, kde byly jenom obličeje. Zvláštní, netypicky krásný a tajemný. Moderní módní fotka pracuje s konceptem, že originalitu nedělá samotný oblečení, ale ty. Ten, kdo ho nosí. Ty svojí osobností povyšuješ oblečení, ne oblečení tebe. Ale jasně, že u nás to většina lidí tak nevnímá a chce si vybrat kabát z katalogu, kde je vidět pěkně ze všech stran vzor a střih, a žádnou další inspiraci nebo myšlenky k tomu nepotřebujou. A tomu se taky přizpůsobuje reklamní průmysl a tomu zase fotograf. Protože kdyby se nepřizpůsobil, tak nebude mít práci. Takže v Anglii je módní fotka definovaná spíš jako umění, což ale tady moc nevyužiješ. Narážíme na to, jestli moc nepředbíháš dobu, situaci, většinovej názor. No popravdě – je těžký to udržet. Já jsem vlastně dosáhla všeho, co se obecně považuje za správné. Vystudovala jsem nejlepší školu, získala praxi v zahraničí u největšího machra v oboru, pak jsem – přesně tak, jak to z biologickýho hlediska vidí

doktoři – porodila ve správným věku dítě. Šlo to pěkně za sebou, dostala jsem titul a čtrnáct dní nato byl Vincent na světě. Ale vlastně nevím, jestli to v Česku není spíš přitěžující okolnost, haha. To těhotenství asi nebylo plánovaný, viď? Ve čtyřiadvaceti… Ne, to ne. Když se to stalo, nejdřív se mi zhroutil svět. Tejden jsem jenom brečela a pak si ujasnila, že nejsem schopná jít na potrat… Proč? Protože nezabiješ. Nesmíš. Já věřím na duši. A věřím, že když mi to bylo přiděleno, tak to musím přijmout. Tak jsem si po tom probrečeným týdnu řekla „děkuji, přijímám“. Nebyla jsem v situaci, že žiju někde ve slumu, je mi patnáct a dítě rovná se konec života. Nemohla jsem k tomu takhle přistupovat, protože kdybych to udělala a obětovala dítě kariéře, začaly by se mi možná dít špatný věci. Já byla zvyklá všechno plánovat, a najednou tohle. Tak od tý doby už zas tak moc neplánuju… Bylo to těžký? Bejt těhotná na škole, v Londýně… Změnilo tě to? Lady Gaga v jednom rozhovoru říkala, že se bojí mít dítě, protože by ji to změnilo, a třeba by přišla o svoji kreativitu. Bála ses toho taky? Ne. Já neměla čas. Dělala jsem věci do školy a říkala si, teď musím tohle honem dodělat, pak porodit a pak hned zase tohle… Já bych řekla, že jsem o žádnou část svý kreativity nepřišla, naopak se mi některý věci otevřely. Intuice, spojení s přírodou a tak. Do tý doby jsem přírodu vnímala odděleně. Jenom jako něco, kam si jedeš odpočinout, když už tě to nebaví ve městě. Ale počkej, v souvislosti s těhotenstvím mám ještě jednu historku, kterou hrozně ráda vyprávím u kafe, protože je fakt kuriózní. Jmenuje se „Už jsem tam skoro byla“. V polovině devátýho měsíce, kdy už se Vincent měl každým dnem narodit, jsem dodělávala školu, dopisovala závěrečnou esej a dokončovala přípravy na svoji výstavu, když mi do toho najednou vlítnul mail od nejvýš postavený fashion editorky z Vogue. Psala mi, že viděla moje portfolio, že ji velmi nadchlo, a jestli bych mohla přijít za ní do redakce. Tak jsem asi půl hodiny brečela, protože do tý doby jsem si myslela, že něco takovýho se nikdy nemůže stát. Ale příští tejden jsem teda opravdu nakráčela do Vogue House v centru Londýna, kde mi Lucinda otevřela dveře a s pohledem na moje břicho udělala něco jako „Wow!“. Na schůzce byli dva artdirektoři a ona pořád nadšená, že chce, abych pro časopis fotila rovnou hlavní fashion story, koupila si ode mě jednu fotku a hned na místě mi ji zaplatila, no já myslela, že se mi to jenom zdá. Všechno bylo teda úplně nejlepší až do chvíle, kdy řekla termín, kdy to musí bejt hotový, a ten se přesně kryl s termínem mýho porodu. Stihla jsem tenkrát něco nafotit, ale už ne dodělat, a ona mi napsala, že v klidu, že na mě počkaj. Já pak pro Vogue natočila ještě video, aby viděli, že jsem schopná normálně pracovat, ale to víš, už se nikdy neozvali… Jako okay, mohla bych si teď říkat „jééé, kdybych nebyla těhotná, tak kde už jsem teď mohla bejt“, ale já myslím, že se všechno stalo právě tak, jak mělo.

soutěž /

Holky, kluci! Nastajlujte se, a oblékne vás adidas Originals! Party! Festival! Škola! Pošli svoji fotku ve stylu „na party“, „na festival“ nebo „do školy“!

Vyhraj, a oblékne tě adidas Originals! Fotky posílejte do 20. května na info@redwaymag.cz. Nezapomeňte připsat adresu! Všechny fotky umístíme na naší stránce facebook.com/redwaymag. Fotky tří výherců otiskneme v příštím čísle. Dva vybírá redakce, třetím bude ten,, jjehož fotka dostane na Facebooku nejvíc „like“.

smartbox /

TEXT: SKUPINA VŠEHOSCHOPNÝCH NÁJEMNÝCH PISÁLKŮ ILUSTRACE: RADIM LISA, GYMNÁZIUM UNIČOV

Jak se seznámit V době virtuální komunikace začíná být seznámení s 3D člověkem docela problém. A když už se jde ven, holky se držej spolu, kluci taky spolu, navzájem se nebaví. V dobách, kdy neexistoval internet a mobily, to bylo paradoxně lepší, všichni se snažili vytřískat z osobního setkání, co se dalo, protože kromě psaní dopisů a vysedávání u pevný linky nic jinýho

nebylo. Ale pojďme pracovat s tím, co máme… Soustřeďme se logicky na místa, kde trávíme nejvíc času – vyjde nám škola. A teď jak to udělat, aby se v ní vyskytovalo co nejvíc jedinců opačného pohlaví – holky si podají přihlášku na matfyz a IT, kluci na peďák nebo na zdrávku. A všichni se budou mít jako v nebi.

Jak prožít první rande Kino je dobrá volba, když se stydíte a nechcete moc mluvit. Koncert oblíbené kapely je též přijatelný, jen se ujistěte, ze váš objekt touhy je zpěvákem grindcorových Mrtvol plných hnisu unesen stejně jako vy. Abyste se pak nedivili. Matějskou pouť, výstavu obrazů nebo courání po parku se střídavým posedáváním

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

na lavičkách hodnotíme jako středně rizikové. Tady už nějaká ta holá věta bude muset padnout. Za vysoce rizikové považujeme např. fotbalové utkání Sparta Praha vs. Baník Ostrava nebo „půjdeme k nám, naši nejsou doma“. Teď co si můžete dovolit: malou pusu a držení za ruku. Zbytek si nechte na příště.

Jak se ve vztahu nenudit Jakmile je vztah potvrzen na Facebooku, je to oficiální a vážný. Teď jak to udržet: Rozhodně se nemůžete objímat a líbat čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu, asi byste zemřeli na totální vyčerpání organismu. Časopisy pro holky radí hledat společný zájmy a být pořád aktivní. No, my si myslíme, že zkusit někdy jen tak sedět vedle sebe a nedělat nic

je taky zajímavá zkušenost. A ty zájmy: Ale tak jasně že je to dobrý, akorát není potřeba to přehánět. Snažit se ve všem přizpůsobit nebo k tomu nutit toho druhýho je pěkně otravný. Když si udržíte bývalé zájmy a kámoše, nezevšedníte si, pořád se na sebe budete těšit. A dobrý jsou různý drobný překvapení, protože ďábel, jak známo, se skrývá v detailech. Rozumíte?

Jak čelit krizi Správně se pohádat je umění. Hádka má svoje pravidla – například neházíme ostrými předměty, nepoužíváme výrazy typu „ty vždycky…“ nebo „ty nikdy…“ a taky neříkáme věci, které nemyslíme vážně a chceme jimi druhého pouze naštvat, zranit, ponížit. Křičet a brečet můžete, to je normální. Až se takhle vyblbnete, zkuste najít

konstruktivní řešení. Pro případ, že se problém zdá neřešitelný, existují partnerské poradny. I pro svobodné. I pro svobodné teenagery. Zajít tam je stejné, jako když jdete na oční, protože blbě vidíte. V poradnách sedí psychologové, které už jen tak něco nepřekvapí a na partnerské krize mají diplom. Než tam nakráčíte, ujistěte se, že na zachování vztahu záleží vám oběma.

Jak poznám, že mě doopravdy miluje? V životě jsou věci, který se nikdy nedozvíte. Tohle je jedna z nich. Varujeme důrazně před různými zkouškami věrnosti typu „jsi moje kámoška, tak tam jdi a zkus ho svést“ nebo „hele, brácho, dám ti

kilo, když hackneš její mail a mobil“. Chorobná žárlivost je spolehlivý zabiják každého vztahu. Zkuste se ovládat, a pokud to nejde, navštivte poradnu. Jsou metody, jak se toho zbavit. Dost se vám pak uleví.

Za jak dlouho navázat nový vztah

být v tuhle chvíli bůhvíjak cool tím, že se od toho odstřihnete. Nemá to smysl, dožene vás to pozdějc a akorát si zakládáte na žaludeční vředy. Když vás opustí někdo, koho milujete, je to, jako kdyby umřel. Žádná sranda, ale nejdéle po půl roce byste už měli být poučeni ze svých chyb a psychicky připraveni na nový vztah. Pokud se na to pořád nějak necítíte, doporučujeme opět návštěvu psychologa. Za zkoušku stojí i anonymní a bezplatné on-line poradenství, například poradna-lasky.cz.

Jak se správně rozejít Ne, správně se to opravdu nedělá esemeskou, nebo dokonce vzkazem po kámošovi, abyste ušetřili kredit. Po mailu to taky není správně. Správně je to pěkně tváří v tvář, a to tak šetrně, že po rozchodu budete schopni zůstat přáteli. Důvod: V průběhu života se rozejdete ještě mockrát, a kdyby se z každého vašeho ex stal nepřítel, za chvíli

W W W.REDWAY M AG.C Z

byste žili ve válce. Důležitý je nebrat tomu, koho opouštíme, důstojnost, a pokud jsme v roli opouštěného, udržet svoje city na uzdě a neponižovat se, nedoprošovat se, nevydírat. Je to těžký, ale vezměte to tak, že ve stejnou chvíli jako vy se na světě rozcházejí miliony párů a taky to musejí nějak zvládnout.

I když naše bolavé ego neprahne po ničem jiném, než aby přišel někdo nový, krásný a pofoukal je, rozchod má několik fází, kterými je dobré projít a nic nevynechat. Od odmítnutí smířit se s tím, že je konec, přes vztek a nevyhnutelné pochopení až po hluboký žal. Touto dobou hodně brečte, pouštějte si smutný písničky a koukejte na smutný filmy. Čím dřív se dostanete na dno smutku, tím dřív se od něj zase odrazíte, neboli čím silněji smutek prožijete, tím rychleji odezní. Nesnažte se

foto report /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: DAVID TĚŠÍNSKÝ, WWW.TESINSKYPHOTO.COM

New York City, USA (2009) Fotku jsem nazval New York City Boy. Malý kluk, pravděpodobně školák, sedí na zemi ve velkém davu na rušném Manhattanu a jen tak se opírá o ruku, zatímco kolemjdoucí kolem něj ve spěchu krouží… Občas se cítím stejně jako on. Jde proti proudu, nebo si jen nemá kam jinam sednout?

ALL AROUND THE WORLD ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

V minulém čísle jsme vám představili mladého fotografa Davida Těšínského, který se na stránky RedWaye dostal tak, jak může každý z vás – poslal nám mail s ukázkou svých prací a my byli nadšeni. Po souboru fotek ze života pražské drogové scény nazvaném All Along the Watchtower (podle té slavné Hendrixovy pecky) přichází David s All Around the World, což by mohli být Oasis, Red Hot Chilli Peppers, nebo taky rozverný stařík Lionel Richie – písniček s tímhle názvem je prostě víc. David, momentálně v Japonsku, měl ale při výběru fotek do tohoto čísla na mysli hlavně kulturní rozdíly.

Káthmándú, Nepál (2011) Tahle fotka je z mojí série Imaginary Kids From Thapathali Slum. Děti jsem nijak nearanžoval, pobíhaly po slumu, hrály si a dávaly mi najevo,že „Fuck you, my nejsme žádný chudáci!“. Toho jsem si na cestách po světě všiml už víckrát – radost ze života nemá nic společného s tím, kolik má člověk peněz.

Pavlograd, Ukrajina (2010) Vídal jsem ho vždycky s vodkou nebo pivem v ruce. Trošku jsme se bavili, vyprávěl mi, že je Rom a hodně let strávil ve vězení, kde se nechal takhle potetovat. Už se ale neuvidíme, tahle fotka byla poslední. Minulý rok umřel na cirhózu jater.

Váránasí, Indie (2011) Kluk se prochází podél řeky Gangy a v zamyšlení míjí svoje tančící a bavící se vrstevníky. Právě probíhají oslavy hinduistického svátku Holi (festivalu barev a radosti), všichni se jich naplno účastní, jen on je jakoby trochu mimo. To znám, i když už se mi to nestává tak často jako dřív.

Berlín, Německo (2011) Subkultury v Berlíně jsou mnohem rozvinutější než v Praze. Kromě nácků, které tam nikdo nemá rád, spolu všichni vycházejí dobře. Týpek s implantáty pod kůží měl ještě nějak uměle upravené oko, a i když z něj šel na první pohled strach, ve skutečnosti byl vstřícný a příjemný. V pozadí je lesbický squat.

Paříž, Francie (2011) Tady jsem chtěl vystihnout kontrast mezi bezdomovcem a turistickou zónou v centru města s luxusním hotelem v pozadí a se šipkami k Palais Royal, Louvru… Po sociální stránce je Paříž podobně jako Londýn neúprosné město. Třeba Berlín na mě působil mnohem přívětivěji, i když jeho architektura není tak lehká jako ta pařížská.

Hassi Labied, Maroko (2010) Tuhle fotku jsem pořídil v saharské oblasti Merzouga a nazval ji Jednota. Hassam je berberský kluk z pouštní vesnice Hassi Labied. Berbeři jsou hrdí a mlčenliví lidé, ne moc přátelští k cizincům. Žijí už po staletí jako kočovníci a páni pouště, odmítají se usadit a zařadit do společnosti. Civilizovaní Maročané se jich trochu bojí a prokazují jim velkou úctu.

rozhovor /

TEXT: JAKUB HAJNÝ, GYMNÁZIUM NA VÍTĚZNÉ PLÁNI, PRAHA 4 FOTO: ARCHIV JAKUBA OTIPKY

Při vstupu do klubu se člověk neubrání pocitu, že se ocitl ve středověké aréně. Lidé do sebe mlátí hlava nehlava, ale evidentně je to baví. Mezi nimi prochází o dvě hlavy vyšší Jakub Otipka, lektor Krav Magy a prakticky také ten, kdo ji k nám přivezl a zpopularizoval. Chvíli čekám, než se všichni odeberou do šaten, převléknou zpocená trička a vydají se zpátky do práce nebo domů. Rozhovor začínáme, až když se v tělocvičně, kousek od metra Vyšehrad, ocitáme sami.

rozhovor /

Proč jsi se rozhodl zrovna pro tohle? Protože to funguje. Jako poměrně mladý jsem byl napaden, a i když mě policie následně zařadila do programu na ochranu svědků, přece jen žijeme v Česku a všichni víme, jak to tady chodí. Když jsem pachatele, proti kterému jsem svědčil a který mi slíbil, že mě zabije, několikrát potkal na ulici, došlo mi, že o to, abych nemusel žít ve strachu o sebe a své blízké, se budu muset postarat sám. Začal jsem intenzivně cvičit kickbox, pak jsem přidal i střelbu. Vyzkoušel jsem thaibox, jiu-jitsu, valetudo… ale pořád to nebylo ono. Hledal jsem spíš něco, co bude použitelné pro obranu na ulici, a mé srdce si naplno získala až Krav Maga. Takže když budu chodit na KM dejme tomu rok a půl, už se budu umět prát? Naším cílem není nikoho učit, jak se prát, ale připravit člověka na řešení krizových situací v co nejširším pojetí. Cílem je vyhnout se zranění a způsobit i co nejmenší škody na straně útočníka. Nikomu nemůžu zaručit, že se naučí zvládnout všechny druhy problémů, které při běžném pohybu ve městě můžou nastat. Zázraky dělat neumíme, a to ani v případě, že člověk chodí na tréninky celé roky. Ale to procento pravděpodobnosti, že většinou si budete umět poradit, se časem samozřejmě zvýší. Je to jako v jakékoliv jiné disciplíně: když něco opakujete dostatečně dlouho, nakonec se to naučíte. Osnovy výuky jsou vypracovány podle pravděpodobnosti útoků, takže čeští studenti Krav Magy se učí řešit trochu jiné problémy než například ti v Izraeli. Tam to snad mají jako součást povinné školní výuky, ne? V Izraeli se Krav Maga učí v rámci vojenské služby, která je povinná i pro dívky, i když zrovna tyhle armádní kurzy bývají zaměřené hlavně na obranu s dlouhou střelnou zbraní. Pro civilisty se tam pořádají kurzy podobné těm po celém světě, a jak se bezpečnostní situace v Izraeli pomalu zlepšuje, lidé už necítí takovou potřebu se do nich hlásit. Dřív byly základy Krav Magy povinně vyučovány na každé škole, dnes je takový kurz mnohem častěji dobrovolný, něco jako volitelný předmět. Na druhou stranu, kdykoliv se něco stane a bezpečí komunity je ohroženo, místní autority reagují poměrně akčně a hned nabízejí kurzy šité na míru situaci. Například po sérii teroristických útoků na autobusy připravila centrála Krav Maga Global kurz odpovídající přesně možnostem a potřebám řidičů, kterým pak museli všichni povinně projít. Dalším skvělým příkladem je série kurzů, kterou prošlo přes čtyři tisíce žen – požadavek na tento typ kurzu přišel po sérii znásilnění v oblasti Tel Avivu a první sérii se nám podařilo připravit ani ne za týden ode dne žádosti místních autorit. O spolupráci na tomto projektu jsem byl požádán jako ředitel české pobočky Krav Maga Global a samozřejmě se na něm podíleli mí kolegové z mnoha dalších zemí. Přesto z televize často slýcháme o únosech a různých útocích…

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

Jak jsem už říkal na začátku, Krav Maga zvyšuje procento pravděpodobnosti, že se ubráníte, a to sice značně, ale ne se stoprocentní úspěšností. Tu vám nezaručí nikdo a nikdy. Na druhou stranu, když si například vezmeme, že po vypuknutí intifády bylo během jednoho roku spácháno proti izraelským vojákům na dva tisíce útoků nožem a úspěšný z nich nebyl ani jeden, tak to považuju za velmi dobré výsledky. Když se bavíme čistě o únosech, je pro mě zajímavé vidět přístup izraelských autorit při vyjednávání o výměně vězněných vojáků. Jakou cenu má jediný život pro židovský stát. Například za jednoho izraelského vojáka bylo výměnou propuštěno skoro dva tisíce odsouzených palestinských teroristů. To by se třeba v Rusku nestalo, ostatně tam je zajatec rád, když záchrannou misi vůbec přežije. S tím, že ji nepřežije, se totiž běžně počítá. Krav Maga v hebrejštině znamená „boj zblízka“ nebo „spojit se s bojem“. Je to praktická sebeobrana, která se neustále přizpůsobuje současnému dost tvrdému světu. Jak třeba obvykle probíhá taková pouliční bitka? Existují nějaké analýzy, na jejichž základě se dá vypracovat přibližný průběh? Každá situace je samozřejmě trochu jiná. V hodně případech se můžeme bavit o tom, jak takový pouliční konflikt může začít, ale nikdy nevíte, jak skončí, protože netušíte, kdo proti vám stojí a jaké má úmysly. I přesto ale můžeme u většiny konfliktů pozorovat určité fáze. Útočník si vybírá svoji oběť. Stejně jako ve zvířecí říši se většinou zaměří na viditelně nejslabšího jedince. Útočník si ho nejdřív často testuje pokřikováním, gesty a podobně, pak většinou následuje lehký fyzický kontakt, například strkání. Když v tuto chvíli člověk nic neudělá, útočník ve většině případů pokračuje fyzickým napadáním. Snažíme se našim studentům dát osvědčené nástroje a postupy, jak co nejúspěšněji řešit jednotlivé fáze konfliktu. Řešením zde ovšem není myšlena fyzická konfrontace – tedy jít do rvačky. Takže konfliktům předcházet, nevyvolávat je, ale co když mi i přesto hrozí bitka? Samozřejmě je zde možnost, že i když udělám vše, co mám, jsem prostě ve špatnou chvíli na špatném místě a konfrontaci se nelze vyhnout. V tu chvíli se musím na střet co nejlépe připravit, a to hlavně psychicky, dostat se lehce na stranu od agresora, zaujmout stabilní postoj a ruce mít nahoře. Použitím jakékoliv zbraně či běžného předmětu samozřejmě zvýšíte svoje šance na přežití. I proto je dobré vybavit se už ve chvíli, kdy konflikt teprve eskaluje, čímkoliv, co mohu použít k obraně či protiútoku. Co mám dělat v situaci, když tančím v klubu na parketu a vidím chlapa, jak se na mě rozebíhá s nožem v ruce? Pokud můžete utéct, tak vždy volte tuto variantu. Když to nejde, tak se snažte využít nějaký běžný předmět k preventivnímu útoku, obraně či protiútoku. Když nic nemáte a útočník je ještě v dostatečné vzdálenosti, snažte se ho zastavit co nejdále od sebe, například sérií kopů, pokud je ovládáte. V případě, že neuděláte nic

z předchozích možností, se útočník dostane do vzdálenosti, která mu umožňuje provést útok a vy budete holýma rukama čelit noži… Na každý typ útoku existuje přesně odpovídající technika obrany a tu by měl člověk znát. Čím se může bránit civilista, když jde večer domů a v kapse má jenom mobil a klíče? Nebo: počítá se s tím, že holky nosí podpatky a sukně? Jsou i pro ně vymyšlené varianty sebeobrany? To, že má napadený něco v kapse, nehraje při útoku žádnou roli. Většinou je téměř nulová šance, že by to stihl vytáhnout a použít. To by musel být připravený a mít to v ruce ještě předtím, než útok začne. Když má žena podpatky a sukni, především to znamená, že je omezená v pohybu, a je tedy snadnějším cílem a pravděpodobnější obětí. V tomto případě bych doporučoval minimálně zahodit boty. I kdyby se jednalo o lodičky od Gucciho. V každém případě je nutné umět se ubránit útoku a přejít do natolik silného protiútoku, abychom získali čas na útěk. Osvojit si tyto dovednosti však vyžaduje nácvik pod vedením profesionálního instruktora. A je důležité pořád myslet na to, že většině fyzických konfrontací se dá vyhnout základními pravidly prevence či deeskalace. Jaké jsou způsoby předcházení konﬂiktům? Na ulici, v noci, když tě někdo chce okrást, znásilnit, nevím co, tak tomu asi nic nevysvětlíš, ne? Nebo jsou na to nějaké psychologické triky? Jak jsem o tom už mluvil: Útočník si obvykle vybírá za oběť nejslabšího jedince, aby vše proběhlo snadno a rychle. Stejně jako každý z nás denně hodnotí lidi kolem sebe podle různých kritérií, tak i útočník při výběru odhaduje, jakou má jeho potenciální oběť schopnost a možnost bránit se. Kromě toho, že je důležité být v určitých situacích ostražitý, se také nesmíme automaticky stavět do role oběti. Působit nejistě, vyděšeně, ztraceně. Slyšel jsem, že nejčastější situace, kdy dochází k přepadení, je moment, kdy strkáš klíč do zámku vchodových dveří. Sledujete tyhle statistiky? Snažíme se mít aktuální informace o způsobech útoků ať z lokálního prostředí, tak celosvětově. Bohužel jsme odkázáni na spolupráci s třetí stranou, nejčastěji policií. Ve většině jejich statistik je uvedena pouze zbraň, kterou byl trestný čin spáchán. Podle údajů z těchto statistik a dalších zdrojů se pak snažíme přizpůsobit celosvětově platné osnovy Krav Magy místním potřebám. Co se týká toho zmiňovaného typu útoku u vchodových dveří, tak osobně bych ani neřekl, že je to ten nejčastější… Pomůže třeba holce, která jde pozdě večer sama domů, pepřák nebo slzák v kapse? Ubrání se tím bez průpravy, bez nácviku? Vše, co můžete použít k sebeobraně, ať už se jedná o běžné předměty, či zbraně, rapidně zvyšuje vaši šanci ubránit se. U pepřového spreje je ohromná výhoda, že jeho účinky nejsou

Útočník si vybírá svoji oběť. A stejně jako ve zvířecí říši se většinou zaměří na viditelně nejslabšího jedince.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

nevratné. I kdyby se slečna spletla a použila ho na muže, který se chtěl jenom zeptat, kolik je hodin, nic se nestane, protože za pár hodin bude v naprostém pořádku. Klíčové pro použití spreje však je – a to se budu opakovat – že ho máte připravený v ruce ještě dřív, než k útoku dojde. Na začátku jsi mluvil o kurzech KM pro civilisty. Existují tedy i nějaké pro profesionály? A v čem se liší? Naši klienti jsou schopni dosáhnout skvělých výsledků v krátkém čase především díky tomu, že výcvik je zaměřen na speciální potřeby každé skupiny. V praxi to znamená, že u civilistů nepočítáme s tím, že by třeba chodili ozbrojení, a cílem je, aby se hlavně naučili ubránit se a utéct. U příslušníků policie zase vycházíme z toho, že by měli mít krátkou střelnou zbraň, pepřový sprej, teleskopický obušek a pouta. Jejich misí by mělo být ubránit se, dostat útočníka na zem, spoutat ho, prohledat a předvést na služebnu. U armádní verze je to nejjednodušší, tam předpokládáme dlouhou střelnou zbraň a záložní krátkou střelnou zbraň v základní výzbroji. Zde se klienti učí, jak ubránit sebe, a přitom zároveň zneškodnit co nejvíc nepřátel. Samozřejmě každá z těchto základních sekcí nebo variant má ještě další specializace, ať už se bavíme o verzích pro děti, staré lidi, ženy, VIP ochranku, vězeňskou službu, airmarshally, mírové mise a tak dále. Bylo to od jakživa takhle rozdělené? Systém Krav Maga vznikl po druhé světové válce, kdy byl nově vzniklý stát Izrael napaden všemi svými sousedy a čelil několikanásobné přesile. Lidé, kteří přijížděli do Izraele z celého světa – většinou se jednalo o přeživší holokaustu či uprchlíky před nacisty – měli jen pár dnů

na přípravu před odchodem na frontu. I proto byl systém zprvu orientován čistě pro použití na bitevním poli, když došlo k boji muže proti muži. Až když se stát Izrael ubránil a mohl si dovolit ten luxus posílat svoje vojáky do výcvikových center, se systém Krav Maga začal rozšiřovat i mezi policii a civilisty. Jak probíhal jejich výcvik? Jak dlouho měli na přípravu? Bavíme-li se o té době těsně po založení Izraele, jeho noví obyvatelé měli na zvládnutí střelby, komunikace, orientace a navigace v neznámém terénu, taktiky a dalších dovedností doslova pár dnů. Část výcviku věnovaná boji zblízka se zaměřovala hlavně na útoky s puškou a obranu s puškou proti útokům s bajonetem a nožem. Většinou to netrvalo déle než půlden až den. Říkal jsi, že Krav Maga je pro každého, kdo má čas a vůli. Je to pravda? Může dělat KM i můj soused, když váží asi dvě stě kilo a je absolutně bez fyzičky? Určitě, Krav Magu může dělat doopravdy každý. V Krav Maga Academy trénujeme děti od pěti let, nejstarší klientce je přes sedmdesát. Na rozdíl od tradičních bojových umění přizpůsobujeme techniku a taktiku fyzickým možnostem každého klienta. Všechny techniky vycházejí ze stejných základů, ale jejich provedení vypadá jinak u dětí, lidí v produktivním věku a ještě jinak u starých lidí. S fyzickými nedostatky si tedy poradit umíte. Na internetu se ale často setkávám s neonacisty, kteří jsou fanoušky různých klubů vyučujících KM. Měli jste u vás taky takový problém? A obecně – je to problém u bojových sportů?

Různí příznivci krajní pravice i levice se přihlašují do kurzů po celé republice. Snažíme se je co nejvíc eliminovat. Stejně jako jinde ve světě klademe i u nás velký důraz na to, aby se systému neučili násilníci a členové extremistických hnutí. Jednou z hlavních podmínek pro přijetí do kurzů je například předložení čistého výpisu z rejstříku trestů. Stalo se, že někdo musel být z klubu vyloučen? Stává se to. Ne zas tak často, ale stává. A Krav Maga pro děti? Jak vypadá trénink pro děti? Dětské kurzy jsou zaměřeny na situace a problémy, se kterými se děti nejčastěji setkávají. Malé děti nemají ještě úplně rozvinutou schopnost odhadnout, kdy je důrazný protiútok vhodný, a kdy ne. Víc než protiútokům se proto učí různým způsobům separace, jako je odstrkávání, rychlé vyklouznutí z bundy a podobně. U malých dětí vypadá trénink spíš jako hra, kde se jim až na konci vysvětlí, co se právě naučily a jak je možné to použít v reálném životě, ve škole, na hřišti a podobně. Máš nějakou radu na závěr? Při řešení krizových situací vidím jako jednu z největších překážek lidské ego. Každý by si měl uvědomit, že nic nestojí za možné zranění, celoživotní zdravotní omezení či problémy s policií a podobně. Fyzická konfrontace by vždy měla být až tou poslední po vyčerpání všech ostatních možností, jak se konﬂiktu vyhnout. V případě, že by někoho toto téma zajímalo více, doporučuji navštívit některý z kurzů, které organizujeme po celé republice. Přehled většiny z nich můžete nalézt na www.krav-maga.cz. Krav Maga není fér Krav Maga není sport, ale jeden z nejtvrdších a nejúčinnějších způsobů sebeobrany, který vznikl na ulici. Princip stojí na boji bez pravidel – jestliže je někdo napaden, má právo bránit se všemi prostředky. Proto se v Krav Maga nesoutěží. Studenti Krav Maga jsou vedeni k neustálému improvizování. Trénují nejen fyzicky, ale i mentálně. Učí se myšlenkovými procesy ovládnout své tělo. Instruktoři nekladou důraz na to, jak vysoko kopnete, ale jak účinně. Rychle vám roste sebevědomí. V tréninku se klade velký důraz na fyzičku, protahování a koordinaci těla. Už rozcvička obyčejně obsahuje několik kardiovaskulárních a silových cvičení, stejně jako strečink pro zvýšení ohebnosti. Systém Krav Maga vymyslel Imrich (Imi SdeOr) Lichtenfeld, jeden z hlavních židovských bojovníků, kteří ve 30. letech minulého století bránili bratislavskou židovskou komunitu před partami rasistických násilníků. Jeho odkaz v Česku propaguje Jakub Otipka, který začal pořádat první semináře a stal se ředitelem české pobočky Krav Maga Global. Pravidelně k nám vozí instruktory speciálních jednotek izraelské armády a policie.

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

active /

TEXT: KWOORO †, GYMNÁZIUM A STŘEDNÍ ODBORNÁ ŠKOLA JAROMĚŘ FOTO: VAŠEK ŽALUD, VÍTEK PETR PODĚKOVÁNÍ: TOMÁŠ HAVLENA AKA ZUBATA BOSS + ŘIDIČ NAŠEHO AUTA; VÍT PETR AKA FOTOGRAF; VÁCLAV ŽALUD AKA HLAVNÍ ORGANIZÁTOR; VŠICHNI OSTATNÍ – SUPER DEN!

Inu, byl slunečnej jarní týden a my jsme naštěstí měli akorát jarní prázdniny. A kluci z kladenský skateboardový základny Zubata Desperado Skateboards si řekli, že by bylo fajn podniknout nějakej výlet za hranice naší krásný vlasti. Proč taky ne, že jo? Všechno bylo luxusně dopředu dohodlý – asi tři dny předem, ehm –, ale nakonec jsme zvítězili a město Berlín voskejtovali! W W W.REDWAY M AG.C Z

No ale jasně, nebylo by to vono, kdyby nenastalo pár problémů. První potíž byla už jen vstávání. Sraz jsme dohodli na sedmou ráno, budíček byl teda na šestou, jenže… Kdo by vstával, když byl v noci na Facebooku do půl druhý? No asi jen blázen! A tak jsme si s mým bratránkem (řidičem) přispali až do tři čtvrtě na sedm, kdy nás probudilo nekonečný zvonění našeho fotografa Vítka. Když jsme se vyhrabali z postelí a otevřeli mu, přišlo další nečekaný zjištění: oba jsme spoléhali na toho druhýho a všechny večerní přípravy si nechali až na ráno. Takže: sbalit jídlo, najít pití, upravit technický stav našeho BMW tak, aby nad ním Semir [:Simír:] z Kobry 11 přivřel oko, kdyby nás případně potkal, a milion dalších věcí, který nemá cenu vypisovat. Rázem bylo osm a nás se zmocnila panika. ALARM! KLUCI ODJÍŽDĚJÍ BEZ NÁS!

MUSÍME MAKAT! Tak nějak narychlo a nedbale jsme to nakonec všechno sfoukli.

Auf wiedersehen, Tschechische Republik! Na sraz jsme dorazili s půlhodinkou zpožděníčka. Promrzlí kluci nás posílali do pekel a ještě MNOHEM dál, a když se atmosféra po chvilce zklidnila, vyjeli jsme směrem k hranicím. Ale moment, není ono náhodou na pokutu jezdit po dálnicích bez dálniční známky? Z našeho BMW voláme do fabie, našeho druhýho auta, že potřebujeme ještě jednu rychlou zastávku… která trvala opět půl hodiny. Peníze se prostě skládaj těžko, navíc když je to patnáct set najednou! I tento nečekaný výdaj jsme nakonec zvládli a na dálnici do Deutschlandu už nás nic nezastavilo.

active /

pro skate. I komunisti nakonec nechali pozitivní odkaz pro další generace!

Die Zeit ist kein Freund

Potom to přišlo. První zahraniční zastávka. I když to byla obyčejná benzinka, bylo vidět, že jsme v jiným světě. Úplně jiná kultura. Opilí a agresivní fotbaloví fandové, co byli už v jedenáct dopoledne slušně pod parou, například. Nenechali jsme se však znechutit a po malým občerstvení, nutným

Hörspiele

prvním zahraničním skateboardingu a prohození pár slovíček v němčině s obsluhou pumpy (která uměla česky) jsme pokračovali nach Berlin. Auf wiedersehen, Tschechische Republik!

k mání. S tím jsme vydrželi až k předměstí Berlína. Mysleli jsme, že už jsme za vodou a v cíli, natěšenost na ulice Berlína i na jeho Skatehalle byla značná. Jenže byste nikdo neřek, jak je předměstí Berlína velký!

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

Čekalo nás ještě dvě stě kilometrů jednotvárný cesty a posádka se začala okamžitě nudit. Chvilku jsme poslouchali německý rádia – němčina je tak ošklivá, až je vlastně pěkná. Pak přišly na řadu mobily, CD přehrávač, starý kazety a cokoliv hudebního, co bylo v autě

Cesta do centra byla nekonečná! Ještěže jsem měl u sebe notebook, mohli jsme se aspoň podívat na nějaký skate videa a dostat se víc do nálady. Půl druhý odpoledne, a dostali jsme se tam, kam jsme chtěli! To znamená mezi plno squatů, počmáraných zdí a betonovýho šediva. Východní Berlín nezklamal. Moje první dojmy nebyly nic moc, to se ale rychle změnilo, když jsme si město obhlídli víc ze široka. Šeď mi najednou byla ukradená, zdi jsem neřešil a hned jsem se začal kochat krásnýma chodníkama jakoby přímo udělanýma

Ulicemi a lidmi jsme se s Vítkem a Klárou (sk8 parťačkou) probojovali až k Berlínské zdi, o které jsme ani jeden nevěděli, že to je vlastně ta zeď, o které se budou učit ještě miliony studentů po nás. Dvoukilometrová zeď končila v jamajsko-africkým squatu s občerstvením, minipláží a dětským hřištěm – zřejmě pro budoucí gangstery, podle toho, jak a s čím si tam ty děti hrály. Dvě hodiny v multikulti velkoměstě utekly jak voda a my vyrazili k hale – chtěli jsme ji samozřejmě omrknout a něco málo nafotit. Při tom ježdění a focení utíkal čas fakt rychle. Pomalu, a přitom strašnou rychlostí se venku stmívalo, hodiny letěly jak splašený a nám se pořád nechtělo domů. Kolem deváté hodiny večer jsme se ale nakonec vyčerpaní, unavení, omlácení a polomrtví rozhodli toho nechat a vydat se zpátky do Čech. Při odjezdu jsme byli celkem překvapený, že v Berlíně je dopravní špička a chaos i takhle pozdě večer. Vymotat se z města bylo ve ﬁnále zdlouhavější než samotná – skoro dvouhodinová – cesta po temný dálnici.

Schöne Heimat Po tom všem nesmyslným troubení, porušování zákazu o jednosměrným průjezdu a nekonečně dlouhým čekání na semaforech jsme se dostavili na naši první a zároveň poslední německou benzinku. Už jsme věděli, že si můžeme v klidu zarelaxovat, užít si tu cestu zpátky a nic neřešit. Natankovali

jsme plnou, koupili patery gummy medvídky (jedny za pět eur) a vyrazili vstříc našim vysoce kvalitním silnicím. Hned po příjezdu do Ústí nad Labem nám dal facku neuvěřitelnej kouř z místních továren. Rychle jsme prchali pryč, protože pozorovat takhle zničenou krajinu je smutný. Co člověk všechno nedokáže! Potom už nenásledovalo nic lepšího než příjezd na Kladno a relax do sedmi do rána na cizím gauči. Trip to byl každopádně vydařenej a v tom nadšení jsme si řekli a slíbili, že tohle musíme zopakovat, jen na dýl. Takže další výlet bude buď zase do Berlína s rozdílem, že se tam budeme vraždit tejden, nebo dáme eurotrip – Francie, Itálie, Španělsko, Německo a Rakousko, všude jenom jeden den. Ať tak, nebo tak, nikdo z nás se už teď nemůže dočkat léta.

W W W.REDWAY M AG.C Z

active /

TEXT: PP, STUDENT ŽURNALISTIKY NA UK PRAHA FOTO: PAVEL KLUS / PIXELPROMO

Po dvou letech se vracíme k jednomu z prvních sportů v této rubrice – yoyování. Scéna se za tu dobu rozrostla a tahle kreativní

zábava do ruky pohlcuje čím dál víc mladých lidí. ,,Mega se to rozjelo,“ potvrzuje nejlepší českej yoyer Vašek Kroutil.

Hračka i zbraň

obnovený mistrovství Evropy, který předtím proběhlo jednou jedinkrát, a to v 50. letech (!) v Anglii. Evropská scéna tak znova ožívá. Maďarsko, Polsko, Španělsko a samozřejmě my, Češi. Ve světě se pak yoyuje hlavně v USA, Japonsku, Číně nebo Singapuru. Ze všech zemí se pak yoyeři každoročně sjížděj na Floridu, kde začátkem srpna probíhá mistrovství světa.

S dějepisem vás moc zatěžovat nebudu. Stačí snad stručný výtah, že yoyo je druhou nejstarší hračkou na světě. Ujížděl si na něm Napoleon a na Filipínách s ním lovili zvěř. Teprve ve 30. letech 20. století se yoyo díky ložiskovému patentu masově rozšířilo. Prsty v tom měl Američan s filipínskými kořeny Pedro Flores, který svoje vylepšení prodal velké hračkářské firmě Duncan, a tak začala etapa moderního yoyování. Crrr. Konec hodiny.

Yoyo evoluce v Česku ,,K nám se yoyo dostalo okolo roku 2000 a já jsem začal o dva roky pozdějc, když mi bylo třináct let. Tenkrát scénu tvořilo tak padesát lidí,“ vzpomíná na začátky Vašek Kroutil, ve dvaadvaceti čtyřnásobnej mistr ČR, mistr Evropy a vůbec první sponzorovanej yoyer u nás. Základy scény tu tehdy budovali lidi okolo Honzy Bechyně aka Brta, kteří taky záhy spustili server yoyo.cz, dováželi yoya z ciziny a pořádali první závody pod nově vzniklou asociací CYA (2005). ,,Když jsem začínal, tak jsem felil hlavně s nima. Teď sleduju, jak yoyo.cz končí a oni se pomalu stahujou ze scény. Asi je potřeba, aby se toho chytil zas někdo další,“ říká Vašek, který je podle všeho největším adeptem na to, se tím někým dalším stát.

Jak Evropa dohání svět Česká republika má mezi yoyery velký jméno a čeští yoyeři značnej respekt. I díky tomu se v Praze od roku 2010 pravidelně uskutečňuje

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

Mít svůj štýlek Na závodech jede každý tříminutový freestyle, aby porotě ukázal, co umí. Yoyuje na hudbu a porota hodnotí technickou náročnost, plynulost, ale i performanci – tedy to, jak se yoyer pohybuje po pódiu, jak komunikuje s publikem, nebo dokonce, jak vtipně je oblečenej. Na tom si yoyeři dávaj zvlášť záležet! Nečekejte žongléry v kapsáčích a sandálech s ponožkama. Tady se nosí Adidas (ale jenom Originals, bacha), skejtový trika, kšiltovky, čelenky, kostkovaný košile, všechno nejvíc cool. ,,Když rozhodčí hodnotí třeba dvacet freestylů za sebou, nesmíš bejt nudnej. Když tam přijdeš a seš něčím odlišnej, tak si tě zapamatujou a to je obrovská výhoda,“ konstatuje Vašek.

Kreativita a originalita Bez stylu a vlastní zásoby triků si na profesionální scéně neškrtnete: ,,To je jedna z nejzábavnějších věcí, že furt vymejšlíš triky, kombinace nebo úplně nový styly. Nikdo nechce dělat cizí triky, když je nekonečně nových možností.“ Vzápětí Vašek přiznává, že občas ho ale prostě nic nenapadne.

,,Pak koukám na videa na YouTube a inspiruju se. Nekopčím to, protože vím, že body bych sice dostal, ale uznání ne.“ Sám vyvinul a pojmenoval už tři nové triky – Nanda Kunda (to je sanskrt, žádná sprosťárna, jo?), Becherovka a Mach 6. ,,Vymyslel jsem jich asi víc, ale moc mě nebaví to pojmenovávat,“ směje se. Buď si jdete svou cestou a určujete nový trendy, nebo se nadrtíte už vymyšlený triky, a nikdo se z vás na zadek neposadí.

Chceš být yoyerem či yoyerkou? Sežeň si základní yoyo a začni. Dobrý jsou kurzy, na kterých dělá lektora právě i Vašek. Termíny a místa najdete na www.slusny.net. Taky tam jsou video návody a e-shop. Check it! Na závěr jedna rada pro všechny: naučte se pořádně základy a nesnažte se hned hrotit high level triky. A ještě jedna: trénovat se dá kdekoli a kdykoli. Tak to vrať!

Soutěžní kategorie v yoyování 1A – hlavní a nejrozšířenější styl, stringové triky (yoyo na provázku) 2A –loopovací triky ve vzduchu na nataženém provázku 3A – stringové triky se dvěma yoyi 4A – yoyo není přivázané k provázku (offstring) 5A – provázek není připevněn k prstu a na jedné straně je malé závaží (freehand)

názor /

TEXT: BENJAMIN KURAS, CESKAPOZICE.CZ ILUSTRACE: DAVID DOLENSKÝ, GYMNÁZIUM SEMILY

SOUMRAK BÍLÉHO MUŽE Benjamin Kuras, český spisovatel a publicista žijící v Londýně, sepisuje na pokračování něco jako dějiny rasismu. Rasismus je vynález bílého muže sloužící k tomu, aby se vědecky zdůvodnila jeho nenávist nejdřív k nebílým a nakonec i některým bílým mužům. Zejména Židům. V minulém čísle jsme se blíž podívali na teorii „židovské evoluční strategie“, která za každým úspěchem židovského podnikatele, umělce, ﬁlozofa nebo politika

W W W.REDWAY M AG.C Z

vidí spiknutí proti bílému muži. Na základě této teorie vznikla v USA nová politická strana American Third Position, vyhlásila Spojené státy za bělošský křesťanský národ a vše nebělošské a nekřesťanské slíbila vytlačit za hranice země. U nás je stoupencem „židovské evoluční strategie“ psycholog Petr Bakalář, autor „vědecké“ knihy Tabu v sociálních vědách.

názor /

KAPITOLA 7. ŽIDOVSKÉ PARAZITOVÁNÍ NA BÍLÉM MUŽI Navzdory tomu, že judaismus existoval už v Římské říši, se zrodil nápad, že Žid je přivandrovalec a do Evropy nepatří. Židé jsou přitom součástí civilizace bílého muže od té doby, co je do své říše vtáhl Alexandr Makedonský. Kromě Řeků byli jedněmi z mála jeho poddaných, kteří uměli číst, psát a počítat, proto je do svých nově dobytých území dosazoval jako účetní, správce, manažery, učitele, inženýry, stavaře a obchodníky. Židé pomáhali Řekům šířit jejich civilizaci a kulturu v Malé Asii, severní Africe a jižní Itálii tak důsledně, až se sami stali polovičními Řeky. Například v městě Alexandrii, které pomáhali budovat a v němž tvořili třetinu obyvatel, si museli dát svoji hebrejskou Bibli přeložit do řečtiny, aby jí vůbec rozuměli. Polovina modliteb a všechna kázání byla v řečtině, která se mezitím stala jejich druhou mateřštinou. Smíšená manželství byla samozřejmostí, přechod na židovskou víru jednoduchý a vstřícný komukoliv.

Judaismus Když severní Afriku a Řecko přebíral Řím, převzal i početné židovské obce

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

roztroušené po celém Středomoří. Ty se rychle naučily latinu a jejich členové se stávali plnoprávnými římskými občany. Kam dopochodovaly římské legie, tam vznikaly nové židovské obce – od dnešního Turecka a Maroka až po Hadriánovu skotskou zeď a Rýn. Milionová metropole Řím měla tři sta synagog. Judaismus byl jedním z oﬁ ciálních náboženství Římské říše, a protože vždy kladl důraz na vzdělanost a dodržování aspoň deseti etických zákonů, byl jednu dobu natolik „in“, že k němu přestoupilo i několik vysoce postavených římských občanů, patricijů. Judaismus měl své stoupence téměř v každém etniku Římské říše, byl nedílnou a samozřejmou součástí civilizace bílého muže nejméně dvě století před křesťanstvím, tři před vstupem prvního rasově čistého Germána, šest před prvním Slovanem a osm před prvním Maďarem.

Židé nevadí. Ti, kterým Židé vadí, tento nápad rozvinuli do teorie, která se na stovkách detailů (buď zcela vymyšlených, nebo „vědecky odpozorovaných“), snaží dokázat, jak Židé civilizaci bílého muže nejen nepomáhají, ale přímo ubližují. Tak vznikla ona „skupinová evoluční strategie“, kterou od amerického psychologa Kevina MacDonalda převzal a tvořivě rozvinul Petr Bakalář, jehož vědecké dílo Tabu v sociálních vědách jsme otevřeli v minulém čísle. Jak důkladně vědecké dílo to je, lze vyčíst například z tohoto vědeckého objevu: „Hebrejština byla prominentním znakem židovské odlišnosti – rabíni ji zakazovali učit se Nežidům.“ Jak to, že takový vědec jako Bakalář neví, že hebrejština, latina a řečtina se vyučují na křesťanských kněžských seminářích už odedávna? A jakým mocenským nástrojem by asi nějaký rabín mohl zakázat jakémukoli Nežidovi cokoli se učit?

hlavně ti, kdo mají židovskou matku, a jestli je někdo v pojetí tradičního židovského práva znevýhodněn, je to ten, kdo má jen židovského otce. Bakalář také píše: „Židé téměř nikdy nepůsobili v zemědělství.“ Jak jen může vědec jeho velikosti nevědět, že celý cyklus židovských svátků vychází ze zemědělských ročních období, že velké části biblických textů se týkají právě zemědělství a že Židé se mu věnovali pokaždé, když jim bylo dovoleno vlastnit nebo najímat půdu? Proč si třeba nikde nepřečetl, že světoznámé argentinské hovězí dobytkářství založili koncem 19. století židovští přistěhovalci, které každý Argentinec zná pod jménem „gauchos judíos“? Tady však už nabíháme na další „vědecký“ důkaz, a to ten, že Žid na civilizaci pracovitého bílého muže parazituje.

Vědecký důkaz

Židé si vždy vybírali především taková politická hnutí, která podrývají západní civilizaci, dočítáme se dále v naší oblíbené knize našeho oblíbeného vědce Petra Bakaláře. Pokračujeme ve čtení populárního vědeckého díla Tabu v sociálních vědách věnovaného vědě zvané

Osobní a kolektivní chování Navzdory tomu se postupně uchytil nápad, že Žid je přivandrovalý cizák, který do Evropy nepatří. Podobně jako se dnes v muslimských hlavách šíří nápad, že křesťan je cizákem a agentem Zla v zemích, v nichž křesťanství bylo doma už pět století před islámem. Tento nápad přežívá dodnes i u lidí, kteří se dušují, že jim

A lze to i vyčíst z tohoto vědeckého objevu: „Židé, kteří jsou Židy pouze po matce a mají nežidovského otce, mohou v židovské komunitě pocítit značné společenské znevýhodnění.“ Jak to, že kromě vědce Bakaláře skoro každý ví, že je to přesně naopak? Za Židy jsou přece pokládani

KAPITOLA 8. ŽID NIČÍ ZÁPADNÍ CIVILIZACI

eugenika. Zastavíme se v místě, kde je židovské náboženství popisováno jako záludná strategie na zničení západní civilizace.

Vtip Bakalář píše: „Židé, kteří se zřekli svého náboženství a splynuli s většinovou společností, byli spíše chudí a podivíni.“ Tento nepochybně velice vědecký poznatek vychází z takových chudých podivínů, jako byli Nostradamus, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Gustav Mahler, Heinrich Heine, Jaroslav Vrchlický, Pavel Tigrid nebo Madeleine Albrightová – ti všichni se vzdali judaismu a přestoupili na křesťanství. K tomu znamenitě ladí další vědecký poznatek: „Tím, že Židé vždy lpěli na bezpodmínečném přijetí autority, ztratili řadu inteligentních a tvořivých lidí.“ Jsou tedy tito ztracení inteligentní a tvořiví lidé vlastně ti samí, co chudí a podivíni? A kde se bere to „bezpodmínečné přijetí autority“ v národu, kde se o autoritě neúnavně hádá každý s každým? A kde jinde mohl vzniknout následující vtip? Dvě chudé židovské obce se složí na společného rabína. Hned na první společné bohoslužbě se začnou hádat, jestli se má při modlitbě sedět, nebo stát. „Rabíne, rozsuď to! Že je naší tradicí při modlitbě stát?“ volají jedni.

W W W.REDWAY M AG.C Z

„To není naše tradice,“ usmívá se rabín. „Tak vidíte! Naše tradice je sedět,“ radují se druzí. „To taky není naše tradice.“ „Jestli to, rabíne, nerozhodneš, budeme se hádat celou noc.“ „No vidíte. A to je naše tradice.“

Klamání Nežidů Jenže Bakaláře neošálíme, podle něj si Židé podobné vtipy vymýšlejí pouze kvůli vychytralému klamání Nežidů. Chtějí nás prostě ukolébat… A Bakalář nám pak klade tuto vědeckou otázku: „Když je antisemitismus vynález západní kultury, proč Židé tuto kulturu prostě neopustí a nežijí raději v nezápadních, například muslimských společnostech, kde by jim takové nebezpečí nehrozilo?“ Pardon, ale nebyla náhodou většina Židů z muslimských zemí vyhnána? Následuje několik dalších, hodně divokých paradoxů: „Mnoho nenávisti k Židům je způsobeno tím, že se uzavírají před Nežidy a vylučují je ze svého společenského života.“ Ale zároveň „si v letech 1985 až 1990 vzala polovina amerických Židů manželku nebo manžela nežidovského původu“. Tak jak to je? Uzavírají se a vylučují, nebo uzavírají smíšená manželství? Další Bakalářův poznatek, že „nic nenasvědčuje tomu, že by se počet Židů v USA snižoval“,

je už úplně z cesty. Ne, vůbec nic tomu nenasvědčuje, jenom oﬁ ciální americké statistiky, podle nichž za posledních dvacet let poklesl počet Židů v USA o půl milionu, tedy přibližně o deset procent. No toto…?

Vědecká fakta A pak už „vědecká fakta“ Petra Bakaláře jedou překotně jedno za druhým: „Neexistuje žádný důkaz, že by Židé někdy pomohli Nežidům. Židé byli vždy zastoupeni ve vysokém počtu podvodů, organizování mezinárodní prostituce a obchodu s otroky. Žádný Žid není pro Židy větším hrdinou než ten, který se může pochlubit zneuctěním křesťanské dívky. Židé se pokoušejí podminovat a rozvrátit soudržnost nežidovské společnosti. Židovská podvratná činnost má dlouhou historii – Židé se vždy hlásili k politickým hnutím, která podrývají západní civilizaci. Přitom jsou to však také bezohlední kapitalisté, kteří naší civilizace využívají k co největšímu přesunu peněz z rukou Nežidů do rukou vlastních. Současně však mezi nimi najdeme i mnoho komunistů, kteří tento systém chtějí svrhnout (opět samozřejmě ve svůj prospěch), a navíc i kontrarevolucionářů, kteří chtějí svrhnout systém komunistický – jakbysmet ve svůj prospěch. Chovají-li se Židé laskavě, je to

jen lest na oklamání nás, Nežidů. Pokud bojují v nějaké válce, je to jen v případě, že z toho budou něco mít. Chování amerických Židů je vždy zaměřeno na vlastní prospěch a obráceno proti zájmům bílých Američanů. Židé jsou jednoznačně největší lakomci a škrtilové – podle údajů jedné cestovní kanceláře.“ To jsou všechno doslovné citáty. Věda Petra Bakaláře je natolik fascinující a zábavná, že nemůžeme odolat pokušení dát si příště ještě jednu kapitolu. A sledovat, jak Žid ničí civilizaci bílého muže, kterou sám vytvořil. Tedy nikoli úplně sám, samozřejmě. Společně s Řekem, pamatujete přece, ne?

technologie /

TEXT: BONUS ILUSTRACE: IVANA ANTOŠOVÁ, GYMNÁZIUM CHOMUTOV

DIY or die!

DI DO SVĚTA

7. DÍL SERIÁLU O DĚLÁNÍ HUDBY NA POČÍTAČI (PRO ÚPLNÝ ZAČÁTEČNÍKY)

Jestli jste se čirou náhodou dostali až k tomu, že jste si něco složili, nahráli, a dokonce i v rámci možností vymíchali do zdárnýho konce, asi s tím budete chtít, jak se říká, mezi lidi. Na demáče a podobný střelivo je to celkem buřt, ale s nějakou seriózní záležitostí už by se vyplatilo věnovat nějakou energii masteringu. Že co to je?

ČÍSLO 7, 2012 | ROČNÍK IV

Stručně řečeno, mastering je finální úprava smíchaný nahrávky, při který se daj ještě vychytat různý nedostatky a zádrhele, třeba srovnání hlasitosti skladeb na albu, tak aby hrály všechny stejně, některý nepříjemný frekvence, dynamika, někdy i fázový posuny… Mastering je vrcholová disciplína, a když to někdo umí, dá se s tím kouzlit. Já to třeba neumim a moc si na to netroufám, svoje věci si nechávám masterovat u profiků. Úplný fajnšmekři masterujou do analogovýho pásu, většina masteringů probíhá ale digitálně. Jsou na to potřeba dobrý bedny a dobrý uši, a pár

šikovnejch měřáků. Co mi vždycky přišlo zajímavý, že každá nahrávka se masteruje tak, aby hrála dobře všude, takže i ty největší mistři maj ve svým monstrstudiu nějakej blbej kazeťák a poslouchaj pracovní mástry třeba v autě – právě na špatných přístrojích může často vyskočit nějakej problém, kterej na dobrých bednách přeslechnete. Když jsem vyráběl první demáče svých kapel a projektů, bylo to nejdřív na kazety (znáte jako retro módní doplněk) a pak dvourychlostní vypalovačkou na CD-R (znáte od dědy, že tím plaší holuby na balkoně a špačky na zahrádce).

Teď už není potřeba obtěžovat se s fyzickým nosičem, posílame muziku do světa po internetu, ne? Před pár rokama udělal spoustě kapel velkou službu Myspace, jenže potom, co se potopil do žumpy reklamy, ho všechny krysy opustily. Na podobným principu jako Myspace funguje českej portál Bandzone – můžete snadno nahrát svoji muziku, fotky, videa nebo přidávat novinky – ale zároveň je to sociální síť, ve který se můžete spojovat s fanouškama nebo spřízněnýma kapelama a projít si kariéru jako v The Sims Rockstar. Pro samotný šíření muziky je nejjednodušší dávat tracky

W W W.REDWAY M AG.C Z

na Soundcloud, kterej vám i vašim fanouškům umožní vaši hudbu jednoduše sdílet na dalších webech, zároveň vede docela slušnou statistiku přehrávání a tracky se daj komentovat, dokonce na konkrétních místech skladby („tývole, tenhle přechod žeru“ a podobně). Nejlepší službou pro trochu serióznější digitální šíření je portál Bandcamp. Umožňuje digitální prodej jednotlivých tracků i celých alb s tím, že nabízí dost různých variant jak cenovýho rozptylu, tak způsobu prodeje. Můžete tak využít třeba dobrovolnej příspěvek (resp. platbu nastavit na libovolnou částku od nuly) nebo dávat bezplatnej download výměnou za e-mail – to se vám ze začátku bude dost hodit. Živej mailing list lidí, který zajímáte, je jako prostředek k šíření zpráv o vaší kariéře k nezaplacení. Služby typu Spotify nebo digitální obchody jako iTunes nemaj pro začínající hudebníky žádnej význam. Bohužel, lokální mentalita má pořád problém respektovat digitální releasy jako plnohodnotný, takže možná budete jednou dotlačený do situace, že začnete přemejšlet o fyzickým nosiči. Jo, taky se mi zvedá žaludek, ale co už. Zní to neuvěřitelně, ale pořád ještě vycházej CD, dokonce existuje několik firem, který se jejich výrobou zabejvaj (Diskus, Fermata apod.). Dobrý na tom je, že to není zas až tak drahý, při

nákladu 500 kusů (který nikdy neprodáte) vás vyjde jeden kompakt cca na 30 korun i s obalem, prodeje schopná cena na koncertě je třeba 150–200 korun. Jak rychle se vám investice z rodičovských úspor vrátí, si spočítejte za domácí úkol – já jsem za svoje stavební spoření například už nic nepostavil. CD je digitální médium, takže na něj můžete vypálit cokoliv a bude to hrát, na druhou stranu pracuje s poměrně nízkým rozlišením 16 bitů, a hlavně je to celý nepraktický – malej artwork, furt poškrábaný, blbě skladný – přesto se pořád lidi na koncertech ptaj, jestli to „máme na cédu, tyvole“. Hele, já ani nemám CD přehrávač, tyvole. Hipsteři, diehards a fetišisti přísahaj na vinyl. Jestli prodat fanouškům CD pro vás bude problém, prodat nějakej slušnej objem vinylů je čistý sci-fi. Náklady na jeho výrobu jsou nehorázně vyšší, navíc se v jediný fabrice v Česku (Gramofonové závody Loděnice) nedá udělat míň než 275 kusů. Vinyl je analogovej nosič a přenos zvuku probíhá mechanicky, to vznáší na mastering pro vinyl speciální požadavky a je fakt nutný nechat to někomu, kdo tomu rozumí. Není totiž zas tak těžký připravit zvukovej záznam, kterej třeba vyhodí jehlu z drážky, a jiný dobrůtky. Kdybyste se náhodou dopracovali k lisování vinylu, není moc dobrý jednat s Loděnicema přímo – nebudete pro ně dostatečně zajímavej zákazník a budou na vás tím pádem trochu kašlat. Existujou ale různý prostředníci, který jsou schopný zajistit lepší ceny, termíny i zacházení – já třeba lisuju přes XvinylX. Je neoddiskutovatelnej fakt, že málokdo z těch, kdo si vinyly kupuje, je skutečně nějak víc a častějc poslouchá, ačkoliv hrajou líp a jinak než digitální formáty, je s tím totiž práce a je na to potřeba čas (což je hezký). Na druhou stranu, většina lidí si desky nekupuje vůbec – i když ten argument, že by to stejně neposlouchali, i kdyby měli gramofon, není k zahození.

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ