RedWay 8/IV. by RedWay magazine

ROZHOVOR

Camila Harambour BMX SMART BOX

Marihuana a zákon SOUTĚŽ

Žij hudbou s WeSC!

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

SA TÉMA: KRÁSA TÉMA: KRÁSA TÉMA: KRÁSA TÉMA: KRÁSA TÉMA: KRÁSA TÉMA: KRÁ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci! Krása je téma, kolem kterého se v našem světě točí skoro všechno podstatné. Chceme být krásní, chceme mít krásného partnera, auto, barák, psa, děti. Chceme krásné věci vlastnit a sami je i vytvářet. Naše touha po kráse udržuje v chodu světovou ekonomiku, což je důležité. Krása znamená, že tvary, barvy a proporce čehokoliv jsou v dokonalém pořádku (od slova řád) a v rovnováze. A právě kvůli rovnováze bych tento editorial ráda věnovala opaku krásy, tedy její sestřičce ošklivosti. Umberto Ecco, italský ﬁ lozof a spisovatel (já vím, zase nějakej fousatej dědek, ale mohli byste ho vzít na milost aspoň za Jméno růže – hororovou detektivku, po který se vám bude jen těžko usínat), napsal dvoje dějiny. Nejdřív Dějiny krásy dobré jedině tak k tomu, abyste je vystavili v obýváku na stolek a dělali dojem na návštěvy, a pak Dějiny ošklivosti. A říkám vám, že po jejich přečtení se na ledacos začnete dívat jinak. Zejména na krásu. Na sebe. Na ostatní. Vůbec na všechno. Uvědomíte si, že kategorie ošklivosti, odporu a vyloženého hnusu jsou tvořeny hlavně vašimi předsudky, které vám s výchovou předávají rodiče a kromě nich taky televize, ﬁ lmy, hudba, časopisy – popkultura. Je zajímavé sledovat, jak opak krásy vypovídá o kráse mnohem víc než krása sama o sobě, což je nakonec asi i důvod, proč se Eccovi ta první kniha moc nepovedla. Autorkou obálky je Kateřina Kynclová, studentka umění a designu v Plzni. Doporučil mi ji Bonus – díky za tip – a já ho poslechla. Kromě vtipného nápadu se mi na ilustraci hlavně líbí, že se Kateřina nesnaží kreslit krásně a podle pravidel. Takoví výtvarníci, fotografové a autoři textu budou mít v RedWayi vždycky přednost. Ahoj, Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 8, ročník 4 zdarma toto číslo vyšlo v květnu 2012 titulní strana: Kateřina Kynclová, katerinakynclova.tumblr.com adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Mirka Papežová (AK Tomáš Rašovský), Ondra Mašek a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Laura Heiselová, David Popelář, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Jakub Hajný, Honza Češík marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag Zdravé srdce, o. s. Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWAY 8/2012

téma: Krása 4 –1 3

POP

Bandzone.cz uvádí: Thom Fröde hodnotí Kluky z marmelády BU2R <3 SK8: David Chvátal

Smysly: Příběh umění, Basquiat, Lego hraní S Kmeny po šumavských hvozdech Modular: Australskej hudební Legoland 14 – 2 5

TÉMA

Co je krása? Pravěká venuše a její konstruktér Co by na krásu řek Řek? Žena zbožná, zbožňovaná a znásilňovaná První retro v dějinách lidstva Žena barokní a rokoková Žena osvícená, současná, radiátorová 26 –28 ROZHOVOR Daniel Frynta, etolog: O myších a lidech 29

14 26

SOUTĚŽ

Žij hudbou s WeSC! 30–33

EKO

Ostrava Crew: Jak jsme dělali akce 31– 41

SMART BOX

Dobrovolnictví nabízí super možnosti Právní minimum: Marihuana a zákon Vařte s Filipem: Chleba a pomazánka Akta X všedního dne Ateroskleróza: Killing is my business, and business is good...

42 38

42–46 ROZHOVOR Camila Harambour, BMX 4 7– 4 8

ACTIVE

TropSport: Pogo Tomorrow Will Be Better 4 9 – 51

NÁZOR

Soumrak bílého muže: Deset metod k zániku západu a Univerzální člověk 52–53

TECHNOLOGIE

Bonus: DIY or die! Live is life 54–55

FOTOREPORT

Souboj robotů 56 Nikkarin

KOMIKS

pop /

zdroj: National Enquirer, foto: profimedia.cz

Chováte se šetrně k životnímu prostředí? Jak to děláte?

Ben Barnes

Hilary Duff

Leonardo DiCaprio

Před pár lety si naše rodina udělala na internetu test, kde jsme vyplňovali, kolik máme aut, jak často pereme nebo sekáme trávu a podobně. Pak nám vyšlo, kolik planet by lidstvo potřebovalo, kdyby žil každý jako my. Vyšlo nám pět, myslím. Od té doby třídíme odpad, víc šetříme a koupili jsme si dokonce dva lisy na PET lahve.

Hodně lidí tomu asi nebude věřit, ale dost často nakupuju v sekáči. Je to tak, Hilary Duff chodí oblíkaná levně! Nikdy bych si nekoupila pravý kožich nebo něco z kůže vzácných zvířat. Kabelka z krokodýla se mi hnusí. K osušení rukou používám vždycky jen jeden papírový ručník. Je to zdánlivě maličkost, ale kdyby to dělali všichni, víte, kolik by se ušetřilo stromů?

Moje svědomí by mi nikdy nedovolilo létat soukromým tryskáčem. Na Manhattanu se pohybuju většinou pěšky nebo na kole. Kupuju věci, které se dají recyklovat. Dodržuju pravidlo, že po mně nesmí zůstat víc odpadu než jeden středně velký koš týdně.

Kluci z marmelády

uvádí Ostřílený Thom Fröde, kytarista a zpěvák rockové party Imodium, redaktor pražského rádia RockZone a dramaturg pořadu Rock Therapy na Óčku, hodnotí začínající Kluky z marmelády. Vzal by si partu s takovým názvem jako předkapelu, nebo jim doporučí, aby se přejmenovali a ještě se neodvažovali vylézt ze zkušebny? TEXT A FOTO: BANDZONE.CZ

Thom Fröde Pochází: z Broumova Last release: Polarity (2010) Největší pecka: Vyprodaná O2 Arena před Avril Lavigne a Incheba Arena před Simple Plan. Detail: S Imodium od roku 2000, vydal s nimi tři desky. Klip Polarity získal 1. místo v anketě Žebřík Music Awards.

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

http://bandzone.cz/klucizmarmelady Pocházejí: z Broumova Release: demáče ze zkušebny Největší pecka: The Sun Is Bad For Us Detail: Znají se od základky. Thomovo hodnocení: Možná budu zaujatý. Zaujatý skoro identickým příběhem jejich a mojí kapely. Jsou taky z Broumova. Znají se taky od základky a nahrávky si pořizují sami ve své zkušebně. Jako my! Mám rád rock’n’roll, špinavý kytary, dunivý bicí. Elektroniku k ničemu moc nepotřebuju, ale když je to dobrý, tak je to dobrý. Ještě před pár lety to byla nepoužitelná kapela. Nemělo to ani hlavu, ani patu. Muzikantský výkony mizerný, výraz, image a cíl nula. Snad mi Kluci prominou, ale když jsem je tenkrát viděl, zlomil jsem nad nimi hůl. Teď vím, že jsem se spletl. Najednou je z nich kapela, která dává smysl. Kluci jsou totálně pohlcení vlastní muzikou a to je podle mě správně. Mají před sebou ještě dlouhou cestu, ale na první křižovatce našli správný směr. Snad jen přemýšlím nad tím názvem. Kluci z marmelády. Netroufám si soudit, zda je to správná, či nesprávná volba, ale budu rád, když si je poslechnete. Budu rád, když si ostatní studentský kapely na jejich příkladu uvědomí, že hrát „jen tak“ je k ničemu. Budoucnost Kluků budu se zájmem sledovat a s naší kapelou bychom je rádi protáhli kluby v republice.

Marat Igor

Madonna

Kyborg

Give Me All Your Luvin‘ (Feat. M.I.A. and Nicki Minaj)

Nic víc než TOP rap. HYPNO 808!!! TOMÁŠ BEZUCHA, 18 LET, MILOVICE

Skrillex First of the Year (Equinox) Skvělý dubstepový videoklip, který v sobě nese vážné téma.

Fans ti můžou pomoct ke slávě, smlouva k bohatství, tisk z tebe může udělat superstar, ale jenom láska z tebe dělá hráče. Teta Madonna je pořád ve formě. Skandovaný sbory ve svižným tracku upomínaj na starý dobrý Ramones, v klipu je asi tisíc fórů a každej z nich by někomu míň náročnýmu vystačil na celý video. Myslim, že Madonně je všechny zaplatil adidas Originals. Dívejte se pozorně. (ŠÉF)

Zebra Katz Ima Read (ft. Njena Reddd Foxxx)

PETR HRUDKA, 20 LET, JAROMĚŘ

Ty Segall Where We Go Aneb co by se stalo, kdyby se Beatles narodili v San Francisku v garáži. JANKA OUŠKOVÁ, 18 LET

Já budu o trochu temnější než Šéf, i když tohle je vlastně ze školního prostředí a splňuje to vzdělávací a osvětový kvóty. Diplo má prostě talent na vyhledávání učitelů, co maj žačkám rozhodně co říct, takže Zebra Katz je v kolektivu Mad Decent kantorů oblíben. K dokreslení pedagogického efektu rozhodně doporučuju dát si video na YouTube. (KAY)

Kasabian Shoot The Runner

Boy

Erekce z nuly na sto během lusknutí prstů.

Little Numbers Tohle si pouštějte na YouTube každej den, celej červen. Podle mě je to reklama nějaký cestovky nebo něco takovýho.

VENDULA VICHROVÁ,

Start Today Promotion V Praze je nová parta. Říkaj si Start Today Promotion. Pořádaj koncerty punkových a hácéčkových kapel a sem tam dovezou i nějakej ten vopravdu skvost. Teď v čem je problém: Ty koncerty jsou nekuřácký. Rozdává se tam veganský jídlo. Ty lidi jsou asi z nějaký sekty, možná satanistický, protože božskej řád věcí byl přece odjakživa takovej, že člověk chodil z koncertů pořádně zrychtovanej a smrděl jako popelník. A já nevidim jedinej důvod, proč na tom něco měnit, aj?

14 LET

(BONUS)

Václav Neckář Hledal jsem Tě, Pane

MGK

Jednak má pan Neckář v hlase neuvěřitelnou duši, jednak je autorská dvojice jeho nového alba šikovná a celé je osobní.

Wild Boy (Remix)

DAVID MAREČEK, 15 LET, OLOMOUC ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

(ŠÉF)

W W W.REDWAY M AG.C Z

ft. MGK aka Machine Gun Kelly je bílej raper z Ohia. Bílej jak stěna, hubenej, potetovanej, v metalovým gearu s mastnejma vlasama, prostě ideální kluk naší šéfredaktorky. Je tak dobrej, že má na featuringu tuhle černou sestavu: 2 Chainz, Meek Mill, Mystikal, French Montana, Yo Gotti & Steve-O. (PASTA)

pop / BU2R

SK8

David Chvátal: „Letos jsem byl na stejným místě natáčet s DC teamem a z toho stromečku, přes kterej Martin tenkrát skákal kickf lip, je už vzrostlej strom. Protože ten večer byla krásně modrá obloha, napadlo nás na poslední chvíli udělat ještě tuhle fotku. Byla poslední toho dne a použil jsem na ni čtyři blesky Metz. Vybral jsem ji proto, že mě baví, jak dává přednost triku a jezdci, ale zároveň je zakomponovaná do prostředí. To je pro mě u skejtový fotografie důležitý.“ David Chvátal (* 1981, Praha) Fotí od roku 2003 pro Freemagazine, Board Magazine, Kingpin EU Magazine. Je autorem reklam pro české a zahraniční značky, kromě toho pracuje jako režisér a postprodukční skate videí, které někdy, když má čas, i natáčí. Za podporu děkuje především DC Shoes.

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

Martin Pek, Vehicle Tour, Barcelona, Španělsko, 2006 fofo: David Chvátal

BU2R je český projekt na podporu městské kultury. Vše, co se později stává tzv. většinovou kulturou nebo uměním, totiž přichází zdola. Ze sklepa, z ulice, ze subkultury… Všechny dosavadní projekty BU2R sledujte na www.bu2r.cz, podpora skejtové scény je nejnovějším z nich.

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

KNIHA

Sloupek Ivy Antošové

Příběh umění G. H. GOMBRICH ODEON, 1990

Moje oblíbená. Mám ji ještě ve starým paperbackovým vydání s Harmonií v červeném od Henriho Matisse na obálce. Doporučuju ji těm několika ztraceným lunatikům, který místo výloh v obchodních centrech choděj okukovat obrazy v galeriích. Gombrich napsal dějiny umění jako příběh, co má děj, zápletku, kladný a záporný postavy atd., čímž to udělal napínavý a vyhnul se záplavě cizích slov a suchých dat. Klíčem k porozumění obrazu, sochy, fotky, uměleckýho slohu, směru nebo období jsou podle něj souvislosti: Co bylo předtím, co potom a proč? A co se zrovna dělo ve společnosti? Hodně jeho mouder a postřehů jsem použila do tématu tohohlečísla. Nový vydání knihy je na lepším papíře, výpravný, je tam rozkládací Zrození Venuše a tak, ale je hrozně drahý, a už proto se radši poptejte v antikvariátu po tom starším. Za tři kila může bejt vaše.

VÝSTAVA Lego hraní na Šestce 11. 5.–3. 6. 2012 OBCHODNÍ CENTRUM ŠESTKA, PRAHA 6

Já vim, že většinu z vás to do těch obchoďáků stejně táhne nejvíc. Zboží je prostě boží, a navíc je tam klimoška, záchody, McDonald’s, kino, zmrzlina... V obchoďáku v pražských Dejvicích si k tomu ještě můžete stavět z Lega (tisíce kostiček na hraní!) a soutěžit o stavebnice, vstupy do německýho Legolandu nebo do prvního Lego muzea v ČR. Lego vymyslel v roce 1932 chudej dánskej tesař Ole Christiansen a název složil z dánských slov „Leg godt!“ (česky „Hraj si dobře!“). Vůbec netušil, co způsobil – dneska na každýho člověka na Zemi připadá šest kostiček Lega, ať si s nima hraje, nebo ne. Jestli jste z Prahy, máte mladšího sourozence a sami jste dřív už čtrnáct dní před Vánocema nemohli spát úzkostí, jestli pod stromečkem fakt bude to Lego Star Wars Hvězda smrti, zajděte. Ve vašem věku už si trochu tý nostalgie můžete dovolit…

FILM Basquiat REŽIE JULIAN SCHNABEL 1996, USA

Můj oblíbený. Doporučuju jednak fanouškům writingu, jednak fanouškům Metallicy (bubeník Lars Ulrich je naprosto choromyslným fanouškem a sběratelem Basquiatových děl) a pak všem, co si představujou to „správný umění“ jako dobře nakreslený a vystínovaný jabko s kapičkama rosy. S těma to asi pěkně zamává, protože Basquiat, když to na něj přišlo, si v posteli postavil komín z pneumatik, natřel ho latexem a nazdar, nový umělecký dílo bylo na světě. Nevim, nechápu, nerozumim, jak to, že v tomto století ještě stále žijou lidi, který si myslej, že umění musí být podle všech pravidel krásnééé, jinak je to mazanice a podvod. Film obsahuje též prvky sexuální a drogový prevence, takže navrhuju, abyste ho hromadně zkoukli při hodině občanky. PS: Andyho Warhola hraje David Bowie. Můj hrdina.

Paříži, Paříži…

Jsou určitý věci, který by člověk měl v životě udělat. Zasadit kaktus, zblajznout sklenici nutelly na posezení, zajet do Paříže. Jelikož každej ušlechtilejší plevel nám umírá s překročením prahu (jsem si absolutně jistá, že chyba je v kytkách, ne v naší péči o ně) a nutella došla – zbyla mi teda na večer ta nafintěná Francouzka. Nasedla jsem na autobus a po dodrandění na místo jsem si směle vyšlápla do pařížský ulice. Aspoň to říkali všichni okolo. Já si vlastně nebyla tak úplně jistá, připadala jsem si dočista jak doma. Ne čechorepublikově, ale vyloženě jako u mě doma v pokoji. Na zemi oblečení, sponky, tašky, ve vzduchu náhodně poletující kusy papíru. Někde mezi tím jídlo v různým stadiu zducanosti. A z celý tý hromady vítězoslavně se tyčící židle, na kterou se dá s trochou snahy doskočit a uvelebit. Z francouzskýho asfaltu teda netrčí čtyřnohej kus nábytku, děcka šikovný si tady postavili Eiffelovku. Otevřeně jsem přiznala, že kytku ti při životě neudržím – ale tohle je zanedbaná celá zahrada. Prr, prr, všichni lopaty do ruky a vykopejte mi z toho binčusu Město lásky, Mekku módy. Prosím? Na štěněcí oči ale žádná odpověď. Nikdo nerozuměl. V týhle konkrétní metropoli se totiž domluvíš jenom třema jazykama. Francouzsky, francouzsky a francouzsky. (No, možná ještě francouzsky.) Turisti co do počtu dvanáckrát přebijou místní usedlíky, ale stejně po nich nikdo neštěkne ani helou, ani gudbáj. Objednávka sendviče s kolou je najednou nebezpečně podobná Hippokratově přísaze. Dlouhej monolog jde jedním uchem tam, druhým ven, a stejně mu nikdo nerozumí. Poměr přistěhovalců ku Francouzům je asi 53 ku půlce člověka, na Eiffelovce se zuby nehty držíš zábradlí, abys neodsvištěl do sousední Belgie. V telefonních budkách kempujou feťáci, v Louvru potkáš víc cedulí „bacha, kámo, na svých pět švestek, krade se tu“ než uměleckejch děl. (A Monča Líza se na to ještě culí.) Ha! Myslíš, že tě chci za každou cenu přesvědčit, ať do Paříže nejezdíš, co? Omyl. Tohle všechno se totiž ani zdaleka nevyrovná euforickýmu růžovýmu obláčku, co v tobě pulzuje, když se ztratíš v náhodný uzounký uličce zarostlý břečťanem, se soundtrackem klavíru linoucího se z otevřenýho okna někde nahoře. Achňach. Co se škádlívá, to se rádo mívá. Já na svoji Paříž můžu bejt hnusná, protože vím, že v jádru ji stejně žeru. Tak nečum a běž balit kufry. Champs-Élysées čeká. Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

pop /

TEXT A FOTO: JANA KOMÁNKOVÁ, PROTIŠEDI.CZ, RADIO 1 ATD. ATD.

S KMENY PO ŠUMAVSKÝCH HVOZDECH Kniha Kmeny se stala kulturním dědictvím. Co se nepodařilo Heleně Vondráčkové, to dokázala knížka o pankáčích, metalistech a hiphoperech. Památník národního písemnictví totiž nedávno uděloval ceny pro Nejkrásnější české knihy roku 2011 a Kmeny získaly 2. místo. Šéf mi jemně doporučil (Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru: Dostala jsem rozkaz), ať sem napíšu, že Zde jsou psi vítají Kmeny v klubu, tak prosím. Obě knihy nyní spočívají vedle sebe na polici knihovny Strahovského kláštera a jakožto odkazu pro budoucí generace je jim věnována příslušná péče. Kmeny jsou plné super fotek Tomáše Součka a zábavných textů mnoha autorů, např. V518, Bonuse, Kaye Buriánka, Jamese Colea, Karla Veselého nebo tadyhle našeho šéfa. Vyprodalo se jí už druhé vydání, což lze při dnešním stavu, kdy se prodávají jenom romány Michala Viewegha a kuchařky Jiřiny Bohdalové, označit za naozaj výjimečnou situaci. Výjimečné jsou i mejdany, které knihu provázejí: Po křtu, kde spolu svorně pařili všichni – pankáči se skinama, motorkáři s veganama a podobně –, proběhly dosud i dva večírky s přednáškami autorů. Na ten v pořadí druhý jsem s Vladimírem 518 a Kayem vyrazila i já. Výlet to byl velmi rozverný a za sebe doporučuju jakoukoliv kmenovitou akci, která by se eventuálně vyskytla ve vašem dostřelu, navštívit, knihu přečíst, TV reakce zkouknout, nebát se a nekrást!

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

S Pink Floyd v přehrávači vyrážíme Vladimírovým autem z Prahy a místo do Sušice míříme nejdřív do lesa. „Koupil jsem takovej pozemek na Šumavě,“ vece slavný rapper. „Mi tam přivezli nějaký dřevo, tak ho musím přikrejt.“ Kde se pozemek nachází, vysvětluje panu kolegovi takto: „Když hrajete na Šumava Rocks a stojíš na stagi, tak když koukáš před sebe, tak je to jako trochu doprava.“ Zastavíme a 518 praví, že dál už musíme pěšky. Tři postavy v tmavých brýlích vylezou z naleštěného černého BMW a s jakousi podezřelou plachtou v podpaží se kymácejí směrem k hlubokému hvozdu. Vypadáme, že jdeme někoho zabít, ale ve skutečnosti jsme děsně hodní a neškodní.

Ve svažitém terénu nás opravdu čekala hromada polen, kterou jsme kolektivně přikryli. Chlapci, trénovaní energickým zmítáním se po pódiu, bez problémů přeházeli kupku dřeva, aby se vešla pod plachtu, a libovali si, jak je tady parádní vzduch. 518 líčí plán, že si tu postaví chatu a bude sem jezdit na všední dny místo na víkend: „Žít na chatě s rychlým internetem mi přijde daleko futurističtější než bydlet ve městě.“

Dřevo pod plachtou zatíženou kameny vypadá jako podivný hrobeček. Přijde mi to hrozně vtipný a nepochybuju, že kdyby někteří z fans, kteří pak přišli na večírek do sušického klubu, šli lesem a našli tam tuhle sestavu, měli by menší šok. Pak už se přesouváme do sušického klubu Tradiční kloub, který si ničím nezadá s podniky v metropoli. Záhadně označená klika svědčí o tom, že to tu žije… ale co? Že by okultní spolky značící si místa svých rejů tajnými znameními? Nebo tady v utajení žije početná enkláva straight edge? Nebo ufoni?

První se jako DJ vycajchnoval Vladimir 518. Kdo by čekal hip hop, koukal by, ošíval by se, a čekal by marně. Slyšeli jsme spíš veselý, ale nikoli duchaprázdný popík. Na zvednutí lidí okouzlených přednáškou ze židliček to docela stačilo…

Na přednášku se zaplnila úplně všechna místa k sezení a bar byl obsypán stojícími. Učitelé, hudrající, že je mládež neposlouchá a že ji nejde udržet v klidu, by se od 518 a Kaye mohli učit – během přednášky, doplněné fotkami, nikdo ani nedutal, i chroustání salátu, který dojídala nějaká slečna, bylo moc hlasité. Historky o focení („Vypadám tvrdě? Fakt vypadám tvrdě?“ ptal se prý pořád jeden metalista v černém plášti), příběhy konkrétních subkultur a další a další fotky udržely pozornost až do konce.

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop / …a komu ne, ten si četl čerstvě opatřené a podepsané Kmeny. V518 prozradil, že se možná dostane i na šestadvacetidílný TV seriál a také že bude ještě jiná knížka. Nikoli však Kmeny 2, které by se daly čekat už proto, že všechny městské subkultury se do bichle nedostaly, nýbrž Kmeny 0, které budou mapovat alternativní scénu před sametovou revolucí.

Pak se dostal k mixpultu Kay a v průběhu večera se pak už jenom bezuzdně pařilo, tancovalo a zmítalo. Jakési frenetické děvče dělalo i stojky.

Nocovali jsme v poměrně obskurním penzionku, který působil jako babiččina kuchyň – porcelánové koﬂ íčky v příborníku included. Takové věci v Praze nenajdete. Ne že by tam na nás byli moc milí, ale za bizarní vizuální zážitek trocha hejtu stojí.

Někdo si přinesl trumpetu a zkoušel jamovat s DJem. Bylo to takové zábavné DiY, i když to místy kapku tahalo za uši. :-)

Poznej deset rozdílů.

Kdo si myslí, že umělci se válejí celé dopoledne na kanapi, nechají na sebe několik hodin čekat a po snídani v podobě lahve šampaňského s jahodami se nechají odvézt limuzínou do vířivky, mýlí se. Šli jsme spát v půl páté a v deset už jsme byli zase v provozu. Žádné fňukání, jedeme!

A je konec výletu (hned bych jela na další). Na benzince si kupujeme vodu, abychom se udrželi fresh. Kay hraje večer se Sunshine v Hradci Králové, takže po přeložení věcí hned zase padá pryč, Vladimír má taky nějakou práci a já to letím napsat. Epickou reportáž se špeky, které se sem už nevešly, si můžete přečíst na www.protisedi.cz (odkaz na článek: bit.ly/susice).

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

pop /

TEXT: KAY BURIÁNEK ILUSTRACE: MAGDALENA PEŠEVA FOTO: ARCHIV

„Tak kde mám ten Modulátor, nebo Modurit, nebo jak se to jmenuje,“ láteří Šéf. Fair enough. Z toho je vidět, že tahle moje osvětová mise má smysl. Po tomhle čísle si snad Šéf laskavě zapamatuje, jak se ten label jmenuje, a možná si poslechne i pár desek. Minimálně zjistí, že hodně z těch věcí vlastně zná, akorát ji nenapadlo, že to jsou děti z týhle famílie od protinožců.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Takže, milé děti a Šéfe, bylo nebylo, v Austrálii se v roce 1967 narodil Steve Pavlovic. Když dospěl, začalo se mu říkat Pav. Láska k hudbě ho neomylně přivedla do Seattlu, kde se stal součástí právě explodujícího hnutí, který pod označením grunge nekompromisně vstoupilo do historie moderní hudby. Díky svýmu ultimátnímu postoji a hře vabank se prosadil hodně rychle. Stal se z něj zručnej promotér i tour manažer, skóroval s Mudhoney a Nirvanu přivezl do Austrálie v době, kdy byla na absolutním vrcholu, po vydání Nevermind. Hodně z jeho byznys skills odkrývá zajímavá knížka od australskýho hudebního žurnalisty Craiga Mathiesona The Sell-in: How the Music Business Seduced Alternative Rock, která – jak už název celkem trefně napovídá – popisuje, kterak úspěch malých labelů provokuje apetit hudebních molochů, který se snažej schopný indie vydavatelství vysávat a požírat je, byť se tváří v prvopočátku mírumilovně, velkoryse a štědře.

pop /

Jak jsem si našel pen frienda Střih. Když jsme byli na turné v Japonsku, staral se o nás vlídnej dvoumetrovej bílej medvěd (bílej rozuměj ne Asiat), kterej působil v kontextu tamější aglomerace a osídlení dost nepatřičně, protože všude a vždycky vyčníval, stejně jako my. Graham. Původem Australan, odstěhoval se do Tokia, vzal si japonskou holku a má s ní japonsko-australský děti. Pohádka. A Tokio ho baví. Stejně jako bavilo nás, minus ta žena a děti, no. Rozuměli jsme si, naučil nás hodně o zvyklostech, protáhl divnýma podnikama s eskortem a naučil nás základní pravidla toho, čemu se říká bonton nočního života. Jak přežít na nepřátelským území, kde se dobře jí a kde mají fakt autentickou mangu, ne nějakej shit pro turisty. Prostě Pan Průvodce. A protože naším primárním pojítkem byla samozřejmě muzika, bavili jsme se o tom, co máme rádi. Přišla řeč i na Modular. Já byl tehdy čerstvě fascinovanej výběrem kapel i nekompromisně vysoko nastavenou laťkou nejen co se týká žánrový pestrosti, kvality vydávaných kapel a projektů, ale i grafiky a vizuální prezentace Modularu. A Graham na to: „Hele, já znám bosse, kluka, kterej to založil, Pavlovic se jmenuje, on má nějaký příbuzný v Chorvatsku a určitě má i soft spot (něco jako slabost) pro Východoevropany. Napiš mu!“ Dal mi na něj e-mail, a protože jsem grafoman a nevím, co je stud a zábrany, napsal jsem mu, a paradoxně se z nás stali na nějakou dobu penstrangers. Dostal jsem kompletní diskografii Modular (jupí!), nějaký trička, plakáty, fanziny a tištěný newsletters, všechno v nadstandardní obsahový audio i vizuální kvalitě. Modular je mimochodem skvělej a výstižnej název. Znamená „stavebnicový, sestavitelný z typizovaných součástek“. To je celkem přesný. Modular je stejně žánrově neuchopitelnej jako předchozí Merok, jenže zatímco u Meroku je to trochu zmatlaná nahodilost koketující s geniálním smyslem pro detail i koncept, Modular je víc programovej, jde do větších extrémů a díky přesahu vyzobává mozaikovitě do sebe zapadající umělce i mimo klokaní teritorium. Možná teď přichází ten správnej moment mrknout se trochu do jejich katalogu a představit to nejzajímavější, co se v něm schovává. Samosebou přijdou na řadu dvě hlavní kapely, od kterých se to celý odpíchlo.

Od The Living End až k Yeah Yeah Yeahs Historie kapely The Living End sahá až někam do devadesátých let, ale Modular je podepsal těsně před jejich debutovou deskou, a rozhodně to

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

byl osvícenej nápad. Tahle kapela, oscilující mezi punkem a rockabilly, se stala druhým bestsellerem v historii australský hudební historie. Nevídaný. Album si sáhlo na první příčku domácího žebříčku a dodnes je pětkrát platinový. Druhým základním a zásadním počinem byla deska Breathing Tornados australského muzikanta a herce Bena Lee. Tenhle talentovanej klučík začínal svoji hudební kariéru ve věku čtrnácti let v kapele Noise Addict, ale záhy přišel na to, že mu sólo sluší víc. Pav jako zkušenej kouč Bena nastrčil do hledáčku lidí, jako byli Thurston Moore ze Sonic Youth nebo Beastie Boys, kteří pak hrdě vydávali Benovy desky na svým americkým labelu Grand Royal. Tímhle žánrovým rozpětím, který charakterizuje na jedný straně Ben Lee a na druhý právě The Living End, je vlastně řečeno vše. Už minule jsem se otíral o termín tastemakers, tady to platí jako přes kopírák. Jak šel čas, Modular sílil a jeho věhlas na indie scéně rostl stejně, jako se akční rádius jejich zájmu rozšiřoval na všechno od indie retro disco (Cut Copy) přes podivnej hip hop (The Bumblebeez), komplikovanou elektroniku

(The Avalanches), new wave electro pop (Van She) až po hipízárny (Tame Impala) a indie kytarovky (The Whitest Boy Alive, Delphic). Modular mozaikovitě a systematicky budoval svoje nenápadný impérium tak dlouho, až otevřel svoje kanceláře a pobočky i v Londýně a posléze v Los Angeles, čímž byl mezinárodní network definitivně zpečetěnej a začalo se vesele vydávat i to, co se ultimátně neurodilo na australský půdě. Takže není divu, že v jeho sítích skončili opět Klaxons, Yeah Yeah Yeahs, Robyn nebo dnes už neexistující skvělá kapela The Beta Band. Přestože Modular katalog je nekonečnej a každá z vydaných desek by mohla mít svoji samostatnou kapitolu, náš seriál si tohle detailní pitvání nemůže dovolit, že jo. Takže z mýho pohledu jsou kromě už zmiňovaných aktů, který zastupujou různý žánry, nejdůležitější čtyři jména, který bych si dovolil v krátkosti představit. Jasně že to je výběr subjektivní, ale posuzováno několika rozdílnými parametry si myslím, že jsem nesáhnul moc vedle.

Wolfmother Wolfmother rovná se Woman. Nevím o nikom, kdo se aspoň trochu orientuje v muzice a tuhle věc by neznal. Neznamená to, že by Wolfmother byli kapelou jednoho hitu, ale úspěch týhle věci byl tak masivní, že zastínil téměř všechno, co tohle excentrický trio udělalo. Woman byl ve svý době snad nejvíc remixovanej netaneční track. Původem Australani natočili svůj debut v Los Angeles s top producentem Davidem Sardym a skórovali v žebříčcích po celým světě. Pak přišla druhá deska, hádky a personální zemětřesení, po kterým zůstal z původní sestavy jenom pačesatej frontman, zpěvák a kytarista Andrew Stockdale. Jejich hudební vlivy jsou hodně archaický, ale vlna zájmu o retro trendy jim slušně nahrála na smeč. Určitě najdete jejich záliby v stoner metalu

W W W.REDWAY M AG.C Z

stejně jako v rockový klasice à la Uriah Heep, Led Zeppelin, Jimi Hendrix nebo v psychedelickým období The Pink Floyd. Prej chystaj třetí desku.

MSTRKRFT Když mluvíme o Wolfmother a jejich Woman, logicky se jako další jméno nabízí MSTRKRFT (důmyslná zkratka pro Mastercraft, hehe). Proč? Protože právě jejich remix katapultoval vlnu zájmu o Wolfmother mimo striktně kytarovej svět. MSTRKRFT – kanadský duo – je čistej elektronickej výplach. Naprosto jsem jim podlehnul, když vydali první desku, a jsem jejich fanoušek de facto dodnes. A to jsem ze začátku nevěděl, že jeden z nich, Jesse F. Keeler, byl basákem kultovní kapely Death From Above 1979, kterou jsem totálně adoroval, a ten druhej, co si říká tajemně Al-P, produkoval nadčasovou desku DFA1979 You’re a Woman, I’m a Machine, která je dodnes nepřekonanej kult. Moc radosti najednou. Kraftí remixy jsou tak svébytný, že se nedají nepoznat, a i přes nesporné nadhodnocování remixérský práce jsou jejich tracky brilantní bangery, co spolehlivě zvednou ruce nad hlavu i mrtvole.

New Young Pony Club Hipsterskej Londýn, postpunk, nová vlna a odtažitej sex-appeal Tahity Bulmer, ou jé. Na týhle kapele je kůl všechno – od názvu až po jejich vykrádání hudebních hrobů. Hrajou si s pozůstatkama toho nejlepšího z post punku, nový vlny a synthpopu jako s legem. Vyhajpovaná pětičlenná kapela vydala dvě desky, a i když to není žádnej extra šlágr, pro mě to je jedno z hodně důležitých jmen nejenom Modularu, ale reprezentující i určitý období a v něm jasně specifikovanej fragment danýho stylu.

Ladyhawke Logicky vypíchnutý jméno, když se mluví o stylu. Novozélandská diva není žádnej teenager, ale všechno na ní je sexy. Ráda chodí oblíkaná jako kluk, úzký džíny, kapuce, XL košile, vysoký vojenský boty a vintage trička metalových kapel. Trochu grunge, trochu Nylon Magazine, hodně Vogue. Rocková modelka je rebel, ale není to samozřejmě jenom o výzoru. Poučena svojí ranou hudební kariérou, vydala v roce 2008 stejnojmennou desku. S hlasem někde mezi Kim Wilde a PJ Harvey a prvotinou napěchovanou čerstvě znějícími hity jako Back of the Van, My Delirium nebo Paris Is Burning je pro mě dodneška diamantem Modularu. Její dvojka je víc indie, než jsem čekal, to ale nic nemění na faktu, že ji zbožňuju. Tak co, bavil vás výlet k protinožcům? Mě jo, protože jsem díky tomu vytáhnul pár starých triček a hodně desek, který jsem dlouho neslyšel, a zjistil jsem, že mě pořád ukrutně bavěj!

téma /

TEXT: M. OVERSTREET A PAVEL WILHELM PŘIBYL (ZPĚVÁK THE POOH A STUDENT ESTETIKY NA FILOZOFICKÉ FAKULTĚ MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ) ILUSTRACE: KATEŘINA KYNCLOVÁ (STUDENTKA ÚSTAVU UMĚNÍ A DESIGNU V PLZNI), KATERINAKYNCLOVA.TUMBLR.COM

téma /

FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Marilyn Monroe ve filmu Slaměný vdovec. Problém s ženskou krásou je ten, že ji vytváří muž. A muž ji taky chce vlastnit.

Tak například ve filmu American Beauty je krása vyjádřena poletujícím igelitovým pytlíkem. Pro ekologického aktivistu by bylo krásné, kdyby tento pytlík dolétl do odpadkového koše na plasty, pro Sida Viciouse by bylo krásné tento odpadkový koš i s pytlíkem rozkopat a podpálit a Marcel Duchamp by ho sebral, postavil do galerie a nazval ho „Rozkopaný a podpálený odpadkový koš s igelitovým pytlíkem uvnitř“. Tím chceme říct, že krása sama o sobě není nic absolutního a neměnného, ale vzniká až v oku toho, kdo se dívá.

To jen tak na úvod. Teď pytlíky opustíme a zaměříme se na krásu, která už po tisíciletí mění chod tohoto světa. Krásu, pro kterou se vypalovala města a kvůli které se občas podíváme i na film, jehož název neobsahuje slovo smrtonosný a pořadové číslo. Krásu, která je stejně složitá jako náboženské, politické a kulturní souvislosti, na jejichž pozadí vzniká, a stejně nedostupná jako představa, že Michal Tučný s Édouardem Manetem společně snídají v trávě nebo že se Frida Kahlo pře se Salvadorem Dalím o to, kdo z nich má lépe pěstěný knír. Ano přátelé, je to krása ŽENY!

Přitažlivost ženská Všimněme si, že stvořitelem ideálu ženské krásy vždy byl (a stále je) hlavně muž a že k jeho zpodobnění obvykle používá ten nejvznešenější ze všech jazyků – jazyk výtvarného umění. Taky si hned na začátku

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

připomeňme, že ideál je dokonalost, nedostižný vzor, jehož tedy ve skutečnosti nelze dosáhnout, jen se mu více či méně přibližovat. Jak ale vzniká? Z ničeho nebo náhodou to asi nebude. Než se vydáme na krátký výlet do dějin umění, abychom pochopili, co a proč bylo v které době považováno za vrchol ženské krásy, pojmenujme si, co v očích muže dělá ženu ženou. Nejdůležitějším faktorem jsou její druhotné pohlavní znaky – muž obdivuje zejména velikost a tvar ňader, šíři boků a dál si postupně všímá a cení všeho, čím se od něj žena odlišuje: velikosti a tvaru rtů, očí, barvy a jemnosti pleti, délky vlasů, charakteru pohybů a mimiky, vůně a tak dále. Jedna teorie k tomu ještě dodává, že z historie lze vypozorovat zajímavý detail: V dobách, kdy móda ženě diktovala přehnané zdůrazňování druhotných pohlavních znaků oblečením, líčením, účesem apod., panovalo mezi oběma pohlavími napětí, dokonce až nepřátelství (sexuální i sociální). A naopak za dob tzv. unisexu (stejný vzhled, např. džíny a dlouhé vlasy v 60. a 70. letech minulého století) panoval mezi mužem a ženou smír.

téma /

FOTO: REPRODUKCE Z KNIHY DĚJINY ČESKÉHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ, ACADEMIA, 1984

V pravěku neexistovala zamilovanost, pohlavní stud, láska, věrnost ani žárlivost. A co je pro nás ještě důležitější – pračlověk neznal ani pojmy krása a ošklivost. Podmínky, ve kterých žil, bral jako dané a nijak nad nimi nefilozofoval. Jedl červy a zkažené maso, nemyl se a při úmrtí člena smečky s ním žil dál, často až do fáze úplného rozkladu. Jeho družka, jak víme z obrázků Zdeňka Buriana, se od něj vzhledem moc nelišila – měla stejně jako on hrubé rysy v obličeji, rovnoměrně oválný trup, malé hýždě a krátké hubené nohy. To, co ji dělalo zvláštní a výjimečnou, byla schopnost porodit dítě. Ta se muži jevila jako naprosto magická, zvlášť když ho vůbec nenapadlo, že se na takovém zázraku osobně podílí. Přímá souvislost mezi pohlavním aktem, těhotenstvím a porodem byla na něj, na chudáka, moc složitá, a než přišel na to, jak to vlastně je, žil celá tisíciletí spokojeně a bez reptání v matriarchátu. Ale pozor, nedělejme z něj pitomce! Lovec mladšího paleolitu uměl vyrobit mnoho užitečných nástrojů a zbraní, používal oheň a od života v tlupách pomalu přecházel na organizovanější rodovou společnost. Byl taky prvním tvůrcem ženského ideálu, a protože jsme už říkali, že s krásou si hlavu ještě nelámal, přistoupil k problému spíš jako konstruktér: Ideální žena by měla být hlavně funkční. To znamená pryč s úzkými boky, uděláme je pěkně široké, aby se děti mohly rodit jak na běžícím pásu. Teď prsa: Obří, kvůli mléku, samozřejmě. A aby taková konstrukčně bezchybná matka přežila dlouhá období zimy a hladu, vybavil ji na břiše, stehnech a hýždích pořádnou vrstvou tuku.

Těchto paleolitických venuší uplácaných z hlíny nebo vyřezaných z kamene či zvířecích kostí se našlo na území od Francie po Rusko velké množství (jen na Sibiři kolem dvou set), takže můžeme s klidem prohlásit, že ve své době nepředstavovaly nějaký místní vrtoch, ale všeobecný ideál ženství. Nakonec se pozastavme ještě nad dvěma detaily: Pravěké venuše nemají nikdy obličej (konstruktér ho pravděpodobně nepovažoval za důležitý), zato mají obvykle zřetelně vyznačené pohlaví. A to nikoliv ve formě nám dobře známého kosočtverce s čárkou uprostřed, který do lavic vyrývali už naši pradědové, nýbrž jako trojúhelník. O tom, jestli tehdejším mužům pohled na nahou sošku s trojúhelníkem poskytoval uspokojení, můžeme vést spory. Každopádně je jasné, že v reálu na nahou ženu moc často nenarazili. V období, kdy většina sošek vznikla, lidé oděv vůbec neodkládali. Nikoliv v rámci etiky či nějakého pravěkého fashion stylu, ale proto, že prostě byla kosa jako v psírně.

Věstonická venuše, kultura gravettská, asi 25 000 př. n. l.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Starověký Řek už pochopitelně krásu (a tím pádem i ošklivost jako její protiklad) rozeznával. Nicméně až někdy do Periklovy doby o ní neuvažoval jako o samostatné hodnotě nebo kategorii. Mluvil o ní vždy ve spojení s jinými vlastnostmi – kdybyste se na to, co je krása, zeptali v proslulé delfské věštírně, dozvěděli byste se, že „Co je správné, je i krásné“. Takhle tenkrát věštkyně mluvily. I později, v období tzv. zlatého věku řeckého umění, byla krása pořád spojována s hodnotami jako vhodnost, uměřenost, vyváženost a dobro. Starořecký estét by nad fotkou Angeliny Jolie s otázkou, jestli je krásná, asi vůbec nechápal, co po něm chceme. K odpovědi by totiž potřeboval mnohem víc informací, například jestli je Angelina věrná manželovi nebo jestli dostatečně ctí zákony. Přísně vzato, kdybychom Angelinu přeměřili, zjistili

zepředu, ale paže a nohy ze strany. To je důvod, proč postavy na jejich obrazech vypadají tak divně zkrouceně. K zachování přesných tělesných proporcí si malíři pomáhali mřížkovými rastry, do kterých postavy zakreslovali.

Řek si přesně vypočítané poměry přizpůsoboval perspektivě, která opticky tu něco prodlouží, tu něco zkrátí. To Egypťana ani nenapadlo. Nechtěl kreslit to, co vidí, ale to, co mu přikazuje tradice a zákon v podobě čtverečkovaného rastru. Proto se taky egyptské umění po tři tisíce let nijak nerozvinulo a zůstalo stejné.

Řekové na to šli taky přes geometrii, ale systém měli jiný. Pythagoras, velký frajer té doby, viděl dokonalost v lichém čísle, v přímce a ve čtverci. Ty byly dobré a krásné, kdežto jejich protiklady zlé a ošklivé. Ale protože byl fakt chytrej, prohlásil, že úkolem umělce je nalézat a udržovat mezi těmito protiklady rovnováhu. Kdo toho dosáhne, stane se miláčkem bohů. A vidíme,

Venuše Mélská, 2. století př. n. l.

Faraon Ramses II. se svou oblíbenou manželkou Nefertari přinášejí oběť bohyni Hathor. Ramses II. žil téměř sto let a Egyptu vládl v letech 1290–1224 př. n. l.

bychom, že antickému ideálu krásy nevyhovuje už proto, že její obličej nemá oválný tvar a rty jsou v poměru k nosu příliš veliké, ostatně stejně jako celá její hlava vůči štíhlé postavě. Podívejme se teď na Venuši Mélskou od sochaře Praxitela. Nejdřív si na ní vysvětlíme rozdíl mezi egyptským a řeckým přístupem k zobrazování: Egyptští umělci kreslili jako děti – každou část lidského těla z toho úhlu, ze kterého nejlépe vyniká její tvar. Takže hlavu z proﬁlu, ramena a hrudník

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

že autor Venuše Mélské (možná to nebyl Praxiteles, ale Alexandr z Antiochie, což je stejně asi jedno, protože socha vystavená v Louvru je jenom pozdější římská kopie) se podle toho zařídil: Proﬁl bohyně s výrazným nosem vyvážil uzlem vlasů v týlu. Dál postupoval tak, že tvář tvoří přesně 1/10 celkové výšky, hlava 1/8 a tak dál přes výšku hrudníku, délku paží a nohou až k chodidlům a jednotlivým prstům. Stejným způsobem se i malovalo a rozdíl mezi řeckým obrazem a strnulým dílem egyptským je v tom, že

Teďka se mrknem, jak Venuši Mélské odpovídaly svým vzhledem ženy z masa a kostí. Předně: Stejně jako pravěký konstruktér netvořil podle živé předlohy, ani řeckému umělci nestála modelem jedna konkrétní žena. Antické sochy jsou obvykle kombinací toho nejkrásnějšího z několika modelek. Kolik jich bylo zrovna v případě Venuše, nevíme, ale třeba u obrazu Heleny Trójské od malíře Zeuxise se uvádí, že pět. A dál: Řecká žena trávila většinu života doma, nejdřív pod bedlivým dozorem otce, později manžela. Obzvlášť v Athénách nepřicházelo v úvahu, aby se ukazovala na veřejnosti, a když, tak pouze v zakrytých nosítkách. Její povinností bylo porodit co nejvíc dětí a dohlížet, jestli otroci správně vykonávají domácí práce. Jinak si moc vyskakovat nemohla, neboť karta se otočila a civilizovanému světu teď vládl patriarchát. Shrnuto: Do elegantní postavy s malými ňadry a viditelně vysportovaným svalstvem, jímž se chlubí atletická Venuše, musela mít hodně daleko. A pravda taky je, že se kvůli tomu nijak netrápila – božský ideál byl přece ideálem od toho, aby zůstal nedostižný, čemuž rozuměla jak ona, tak muž.

téma /

FOTO: REPRODUKCE Z KNIH DĚJINY KRÁSY, U. ECCO, ARGO 2005; PŘÍBĚH UMĚNÍ, E. H. GOMBRICH, ODEON 1992

Tak to samozřejmě nebylo, nic nezapomněli, všechny ty finty, jak vypočítat dokonalé tělesné proporce, znali, akorát to tak už prostě nechtěli dělat. Středověký umělec kašlal na to, jestli Ježíškovi nakreslil moc krátké nohy nebo jednu ruku delší. Nebylo to pro něj důležité, protože se soustředil hlavně na příběh, na symboliku obrazu a na svůj vnitřní stav zbožnosti. Rané křesťanské umění muselo popřít a odvrhnout to minulé, pohanské (vy byste to přece taky udělali, kdyby vás někdo furt přibíjel na kříže nebo předhazoval lvům), a dokud si to neuvědomíte, nemůžete žádný obraz té doby doopravdy ocenit. Přitom líbeznost – dojemná a pokorná – v tom je. Podívejme se například na obraz Kristus myjící nohy apoštolům, namalovaný kolem roku 1000.

musel malíř hodně povytáhnout a vystrčit dopředu, aby se noha viditelně dostala do vody, to nám ale nemusí vadit. Důležitý je Petrův postoj a prosebně vztažené ruce, které dokonale vyjadřují stav jeho mysli: „Ježíši, ty jsi tak hodný, až je mi to trapné. Nohy bych přece měl mýt já tobě, a ne ty mně.“ Teprve když rozumíme tomuto obrazu, má cenu bavit se o středověkém ideálu ženské krásy. Na scénu přichází prosebnice za spásu lidského rodu, Ježíšova máma, svatá Panna Marie aka Madona (ne ta zpěvačka, na tu teprve dojde).

Jestli jste se někdy koukali na středověké obrazy a porovnávali je s uměleckými díly antiky, museli jste si udiveně klepat na čelo. Vypadá to, jako kdyby malíře postihla nějaká kolektivní ztráta paměti a oni zapomněli všechno, co se jejich předci tak dobře naučili. Mariánský kult dal na jedné straně vzniknout rytířské kultuře, všemu tomu platonickému zbožňování vyvolené, leč nedosažitelné paní, brnkání na loutnu pod jejím oknem a sepisování milostné poezie, na druhé straně – a to vás doufám moc nepřekvapí – se potlačovaná sexualita projevila rozmachem pornografie, prostituce a s nimi souvisejících pohlavních chorob. Žena byla stále majetkem muže a ten ji často ani nepovažoval za plnohodnotnou lidskou bytost. Když už neměl, za co by jí vynadal, vždycky tady byl ten problém s jablkem, které Eva přes výslovný zákaz utrhla ze stromu poznání, a vykoledovala si tak pro sebe i Adama vyhnání z ráje. Ideálem krásy sice byla asexuální Panna Marie, ovšem takové znásilnění bylo běžným zpestřením všedního dne ve všech společenských vrstvách. Holt středověk, žádná sranda pro hipstery ve svetrech.

Simone Martini a Lippo Memmi, Zvěstování, 1333. Na středověkých obrazech nebylo nikdy nic náhodou – Gabriel drží v ruce olivovou ratolest na znamení míru, váza s liliemi symbolizuje panenství, v prostředním horním oblouku vidíme holubici, symbol Svatého ducha, zlaté pozadí (to tenkrát hodně frčelo) vyjadřuje „světlo Boží“, protože Bůh je světlo, a tak dále.

Kristus myjící nohy apoštolům. Z evangeliáře Otty III., iluminovaného kolem r. 1000.

Malíř si pro pozadí nezvolil místnost nebo jiné reálné prostředí, ve kterém by se výjev mohl odehrávat. Raději postavy umístil před zlatou plochu, na které lépe vyniknou, a divákově pozornosti tak nic neuteče. Ježíš dělá prsty pravé ruky gesto, které na středověkých obrazech znamená, že postava právě mluví. Ten, kdo strká nohu do umyvadla, je svatý Petr. Učedníci natlačení za jeho zády hledí strnule ke středu výjevu, což vytváří dojem, že se tam odehrává něco závažného. Umyvadlo je nějak divně šišaté a Petrovo koleno

W W W.REDWAY M AG.C Z

Obraz Zvěstování namalovali pro oltář siennské katedrály dva Italové, Simone Martini a Lippo Memmi. Na zlatém pozadí promlouvá (vidíte, zase to gesto) archanděl Gabriel. Zvěstuje Marii, že bude mít dítě, čemuž se ona vzhledem k tomu, že je ještě panna, dost diví. Čteme to z výrazu její tváře i řeči těla. Dokonalá práce. Než ji Gabriel navštívil, tak si pěkně v klidu četla, a najednou tohle! Pod splývavým pláštěm, který si tak cudně přidržuje, tušíme elegantní štíhlé tělo, jenže důsledné potlačení sekundárních pohlavních znaků (sklopené oči, úzké rty a zakryté vlasy) nám nedovolí ani pomyslet na něco, hm… erotického. Chápete, ve středověku nešlo o ideální krásu těla, ale duše. A asketicky bledá, ušlechtile zbožná a odevzdaně trpící Panna Marie dojímala diváky minimálně tak, jako vás dojímá Leonardo DiCaprio, umírající a klesající do hlubin Severního moře za zvuku dýchavičné píšťalky a monumentálního krákorání Celine Dion.

Iluminace z Manesského rukopisu písní, 14. století. Středověk navenek oslavoval krásu cudnou, mírnou, oduševnělou a morálně čistou. Ve skutečnosti však schvaloval otevřené projevy násilí ve všech podobách.

téma /

FOTO: REPRODUKCE Z KNIH DĚJINY UMĚNÍ, JOSÉ PIJOAN, ODEON, 1979; DĚJINY KRÁSY, UMBERTO ECCO, ARGO 2005

Teď to přijde! Po dlouhém období vzývání krásy éterické a nadpozemské se roztrhl pytel s krásou hmotnou, tělesnou. Renesance, Michelangelo, Leonardo, Tizian, Raffael, Sandro Botticelli… To zná každej, že jo. Tihle mladí kluci se ve svých vizích uměli pěkně odvázat a ideálu antické krásy, původně velmi důstojnému a nijak laškovnému, dodali tak svůdný půvab, že i ta Panna Marie v jejich podání odhazuje šátek z hlavy a povoluje si tkaničku u výstřihu. (A třeba Leonardův Jan Křtitel vypadá rovnou jako rocková hvězda.)

spatřil znamení lásky až za hrob a již dříve sympatický pár se stal tím, čemu dneska říkáme mediální bomba. Ještě k celkovému pojetí ženské krásy v renesanci: Renesance vlastně nebyla nic jiného než retro. A stejně jako dneska vypadají vaše plísňáky trochu jinak než ty původní z 80. let, i renesanční ideál se od toho antického v něčem lišil. Předně umělci rozpustili ženám vlasy. Všem těm Venuším a Lédám a bohyním jara je nechávali vlát ve větru nebo splývat ve vlnách hluboko pod ňadra, aby podtrhli nespoutanost přirozené krásy. Taky ustoupili od přísně vyrýsovaných břišáků a začali malovali ženská břicha tak oblá a měkká, že Tizianovy a Cranachovy Venuše vypadají jako v pátém měsíci těhotenství. Za jedno z renesančních must-have platilo vysoké čelo. Pokud se ho slečně nedostávalo od přírody, dalo se tomu snadno pomoci vytrháním vlasů pinzetou. Některé to hnaly do takových extrémů, že jim čelo sahalo až do půl hlavy… Dalším módním trendem bylo pokud možno co nejtenčí obočí, kdy opět docházelo až k extrémům „žádné obočí“. Podívejte se na Podobiznu mladé ženy, kterou někdy v letech 1460–1470 namaloval Petrus Christus. Tak nějak vypadala skutečná renesanční trendařka:

Svatého Jana Křtitele namaloval Leonardo da Vinci v letech 1513–1516 jako svoje poslední dílo. Teď visí v pařížském Louvru.

Za největší krasavici své doby – za takovou, řekněme, Marilyn Monroe renesance – byla považována paní Simonetta Vespucci, za svobodna Cattaneo. Než v dubnu roku 1476 umřela na tuberkulózu, pobláznila hlavy nejen básníkům a malířům, ale taky samotnému vládci Florencie, Giulianovi Medicimu. Největší zásek na ní měl ale Sandro Botticelli, jak vidíme například na obrazech Zrození Venuše, Madonna Magnificat, Primavera nebo Venuše a Mars. Taky ji portrétoval jako nymfu (vílu) a říká se, že vlastně na všech jeho obrazech je jenom ona. Sandro stvořil ideál krásy, kterému propadly i Florenťanky. Všechny najednou toužily mít modrozelené oči a Simonettin odstín vlasů (blond trošku do zrzava) byl tím nejčastějším, na který se nechaly barvit. Medici po její smrti šílel smutkem, a dokonce nechal její tělo veřejně vystavit v rakvi, aby se všichni mohli podívat, jaká byla dáma jeho srdce kočka. Sám zemřel přesně na den o dva roky později (zavraždili ho), v čemž prostý lid

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

Petrus Christus, Podobizna mladé ženy (1460–1470), Gemäldegalerie Berlín

Za zmínku stojí ještě světlo. Pokud Leonardo zrovna nečaroval se sfumatem (sfumato = něco jako kouřový opar), jsou jak renesanční, tak starší středověké obrazy přímo zalité světlem, zkrátka oslňující! Zajímavé, když si vezmeme, že vznikly v době, které říkáme „temná“, v domech s mrňavými okny panovalo trvalé šero a svítilo se jen loučemi… Realita byla vůbec jiná než barvami zářící plátna Botticelliho a Raffaela – samá válka, morová epidemie a hladomor, lidé umírali mladí. Už chápete, proč byla ideálem krásy zdravě narůžovělá

pleť a vláčné, dobře živené tělo beze stop po fyzické námaze? Žena, pokud se nenarodila do vysoce postavené rodiny, která si mohla dovolit služebné, kojné a chůvy, byla strhaná porody a těžkou prací. K dobovému ideálu krásy měla stejně daleko jako vy do důchodu a jako by to všechno nestačilo, stovky a stovky tisíc žen skončily na hranici jako čarodějnice. Boj církve s volnomyšlenkáři vyznávajícími rozpuštěné vlasy a pohanskou nahotu se na Evropě šeredně podepsal inkvizičními procesy, které trvaly téměř dvě století.

Zrození Venuše (detail), Sandro Botticelli, buď 1478, nebo pak 1483–86 (neví se přesně). Námětem obrazu je antický mýtus o zrození bohyně krásy a lásky Afrodité z mořské pěny. Renesance byla takových inspirací plná, k antice se vzhlíželo, antika letěla, nicméně Botticelli určitě nevypočítával poměry jednotlivých částí těla tak, jako to kdysi dělal Praxiteles. Nejviditelnějším důkazem hodně volného přístupu k proporcím je levá ruka bohyně. Nezdá se vám nějaká divná?

Primavera (detail), Sandro Botticelli. Na obrazu namalovaném ve stejné době jako Zrození Venuše vidíme opět Simonettu Vespucci. Tentokrát jako bohyně Flóra rozhazuje po louce jarní květiny.

Venuše a Mars, Sandro Botticelli, 1485-1486. Simonetta Vespucci jako Venuše střeží spánek boha války Marta (Guiliana Mediciho). Botticelli ji zde představil zcela oblečenou, klidnou a se všemi známkami inteligence v protikladu k živočišnému, rozkošnickému Martovi.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

FOTO: REPRODUKCE Z KNIH DĚJINY UMĚNÍ, JOSÉ PIJOAN, ODEON, 1979; DĚJINY KRÁSY, UMBERTO ECCO, ARGO 2005; DĚJINY MALÍŘSTVÍ OD RENESANCE K DNEŠKU, SLOVART 1995

Dokážete ocenit barokní ideál krásy? Pokud se na něj budete dívat optikou dnešní doby, tak asi ne, vždyť přesně tyhle proporce jsou důvodem, proč tolik žen 21. století pomýšlí na sebevraždu. Být tlustá je dnes horší než být hloupá, nemocná, případně mrtvá. Helena Fourment jako Afrodité, Peter Paul Rubens, 1630 V době třicetileté války bylo obézní tělo nejen symbolem krásy, ale též blahobytu a naděje na lepší časy.

Škola z Fontainebleau, Gabrielle d’Estrées a její sestra v lázni, 1592 V období renesance existoval kromě klasického stylu ještě trend zvaný manýrismus. Tenhle obraz je jeho notoricky známou ukázkou – jak se řekne manýrismus, hned to někdo vytáhne. My ho zařazujeme proto, abyste viděli rozdíl mezi ideálně krásnými ňadry renesančními a barokními. Renesanční vypadala přesně tak jako na obraze Gábiny a její sestry – drobná, pevná, posazená daleko od sebe a s nápadně malými bradavkami. Barokní ideál představují ňadra z Rubensova obrazu Únos dcer Leukippových.

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

Ti bystřejší z vás už zřejmě pochopili, jak to v dějinách krásy chodí. Dobový ideál vždy ztělesňuje to, čeho 98 % populace nemůže – vzhledem ke svému životnímu stylu – dosáhnout. Ideálem naší doby, v níž nejčastěji umíráme na choroby spojené s obezitou, je tedy tělo vysoké minimálně 175 cm o hmotnosti maximálně 50 kg s ňadry vyztuženými silikonem a rty přifouklými botoxem. V baroku, které našim končinám vládlo v 17. a 18. století, se ale štíhlost za žádné terno nepovažovala. Kromě obvyklých epidemií dýmějového moru, plicního moru a dalších „morů“ (mor se říkalo v podstatě jakékoliv vysoce nakažlivé a smrtelné chorobě), tu totiž zuřila ještě třicetiletá válka a s ní hlad, podvýživa a tak nějak obecně i pocit beznaděje a zmaru. Vlámský malíř Peter Paul Rubens se v nejtemnější chvíli celého století – v roce 1630 – podruhé oženil. Pět let poté, co umřela jeho první žena, si vzal šestnáctiletou Helenu Fourment, udělal jí pět dětí a pak spolu žili šťastně a spokojeně až do smrti. No fakt! Rubensovi bylo jedno, že má Helena celulitidu i na palcích u nohou, nikdy ji nepřestal milovat a malovat, a ona se díky jeho uměleckému géniu, popularitě a společenskému vlivu (byl bohatý) stala tím, čím Simonetta Vespucci v renesanční Florencii a čemu my dneska říkáme ikona. Zajímavé je, že ona se svou postavou spokojená nebyla a za ten zadek, co jí Rubens namaloval na obrazu Tři grácie (stála mu modelem pro všechny tři postavy) s ním nemluvila, a dokonce chtěla dílo zničit.

Odpočívající dívka (Louison O’Murphy), François Boucher, 1752 V roce, kdy pařížský hejsek a trendař Boucher namaloval obraz lenošící slečny O’Murphy (která byla hot, protože zrovna chodila s bratrem slavné Madame de Pompadour), vynalezl Benjamin Franklin bleskosvod. Za pár let přichází James Watt s parním strojem, začíná vycházet Encyclopedia Britannica a americké státy se vydávají vstříc ke své nezávislosti. Ženy získávají vzdělání a s ním i větší společenský a politický vliv – základy feminismu jsou položeny. Všude panuje víra, že rozum, věda a technický pokrok vyřeší problémy světa. V protikladu k této realitě stojí hravé a radostné rokoko, v němž je za ideál krásy považována silueta přesýpacích hodin. Vosího pasu a ňader deroucích se z výstřihu dosahuje žena korzetem utaženým tak, až omdlívá bolestí. Dojem neuvěřitelně širokých boků vytváří krinolína – záplava té nejjemnější růžové krajky je však zespoda podpírána hodně tvrdou železnou konstrukcí. Vysoká paruka je těžká a je pod ní takové horko, že nepomůže ani ten největší vějíř. Kdyby aspoň ty vši tolik nekousaly… Dosud nikdy v dějinách netrpěla žena pro krásu tolik jako tahle bíle napudrovaná panenka. A to je teprve začátek.

Únos dcer Leukippových, Peter Paul Rubens, 1617 I v baroku pořád frčely náměty z antické mytologie. O jejich dramatickém podání, emocích ve tváři postav a tělesných proporcích se však žádnému z řeckých oldskulerů nezdálo ani v nejdivočejších snech. Baroko už bylo prostě jinde…

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

FOTO: DĚJINY MALÍŘSTVÍ OD RENESANCE K DNEŠKU, SLOVART 1996; MADONNA, LUCY O’BRIEN, BB/ART 2008

Bezstarostné rokoko skončilo krvavým masakrem známým jako Francouzská revoluce. Svůj bělostný krček musela gilotině nastavit i Marie Antoinetta, která předtím naivně navrhovala, ať tedy chudý lid jí koláče, když nemá chleba. Její údajná slova na popravišti: „Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně,“ když šlápla katovi na nohu, jsou patrně jen tendenční legenda, stejně jako přání „Otřete tu gilotinu, ať mi nezamažete límeček!“. Slova jako krása, láska, svoboda, spravedlnost a vášeň jsou v češtině příhodně rodu ženského. V revoluční Paříži je všechny zosobnila postava Marianne bojující na barikádách s francouzskou vlajkou v jedné a s bajonetem v druhé ruce: „Allons enfants de la Patrie, le jour de gloire est arrivé!“ S Marianne přichází úplně nový typ ženy a s ním zase úplně nové chápání ženské krásy. Eugène Delacroix neobnažil její ňadra

jen pro potěchu divákova oka, cílem bylo zdůraznit zápal boje na život a na smrt, v němž není čas hledět na nějaké to spadlé ramínko od košilky. Mimochodem, Delacroixovi vrtal hlavou „nepomíjivý ideál krásy“ natolik, že mu věnoval několik tlustých uměleckohistorických spisů a i ve svém deníku se jím zaobíral na každé druhé stránce.

Svoboda vedoucí lid, Eugène Delacroix, 1830. Marianne – osvícená, odvážná a bojovná. Předchůdkyně naší ženy současné, radiátorové.

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

Současnou ženu, ideálně krásnou, úspěšnou, bohatou, vlivnou, chytrou a zároveň vytrénovanou a tvrdou jako houžev, ztělesňuje ve všech ohledech zpěvačka Madonna. Madonna je fenomén, můžete na ní demonstrovat tisíc a jednu věc, od postavení ženy ve společnosti přes práva menšin až po zákony marketingu, a vždycky se trefíte. Zatímco ona sama kdysi chtěla vypadat jako Marilyn Monroe (pozor, jen vypadat, ne žít jako panenka na hraní v rukou mocných mužů!), později chtěly být všechny ty Britney Spears, Christiny Aguilery a Lady Gaga jako Madonna, protože míry Marilyn (95-64-95) se v showbusinessu dostaly o 5 cm za hranici přijatelnosti. Ale nejde jen o vzhled: Madonna inspiruje ženy svým příběhem amerického snu (z chudého děvčátka hvězdou), svou disciplínou, pracovitostí, agresivitou, sexualitou, obchodním talentem a nezávislostí. Dnešní ideál krásy je obecně spojován se správnou životosprávou, pohybem na čerstvém vzduchu a pravidelným cvičením.

Madonna ve slavném korzetu Jeana Paula Gaultiera na turné Blond Ambition v roce 1990

W W W.REDWAY M AG.C Z

Vlastně se dá říct, že krásné je to, co je zdravé – a to zdravým životním stylem přímo posedlá Madonna beze zbytku opět naplňuje. Ostatně, i té dnes tolik kritizované štíhlosti modelek se dá dosáhnout nejen hladověním a užíváním projímadel, ale též správným stravovacím a pohybovým režimem, jak hlásají modelingové agentury, jejichž pověst dřív kazily bulimičky a anorektičky. A úplně nakonec – klasik praví, že ďábel se skrývá v detailu. Milan Knížák, bývalý ředitel Národní galerie, mi jednou řekl: „Víc než ideální proporce a tvary mě na ženské kráse zajímají chyby. Malé odchylky od normálu. Mateřské znamínko na tváři Cindy Crawford nebo Madonnina mezera mezi předními zuby jsou detaily, které mi svého času nedávaly spát ani jako muži, ani jako umělci. Je v nich tajemství, které provokuje mužskou představivost. Oproti tomu Venuše Mélská mě vždy nechávala zcela chladným.“

Michal Ožibko, iDeath II, 2010, olej a akryl na plátně. Michal Ožibko se na Akademii výtvarných umění hlásil čtyřikrát, než ho profesor Zdeněk Beran přijal do svého ateliéru malby. Portrét krásky 21. století zřetelně odkazuje na práce starých mistrů, jako byl Vermeer nebo Velázquez, což můžeme vnímat buď jako malířovu touhu zkusit to jako oni, nebo jako výraz pokorného uznání, že určitý typ ženské krásy je neměnný, nadčasový.

rozhovor /

TEXT: LUKÁŠ PFAUSER FOTO: ARCHIV ILUSTRACE: IVA ANTOŠOVÁ, GYMNÁZIUM CHOMUTOV

Kromě těch laboratorních, kteří se dají zakoupit, ochočit a pak nosit na rameni, jsou nám potkani k ničemu. Ještě tak nakrmit s nimi hady… Daniel Frynta je vědec. Potkany zkoumá a obdivuje. Dokonce i ty divoké, špinavé a nebezpečné, které sice hubíme po milionech, ale planeta bude nakonec stejně jejich.

Co je na potkanech tak výjimečného? Jsou to zvířata, která nás patrně přežijí, protože jsou neobyčejně úspěšná a přizpůsobivá. Takovou úspěšnost nedokážeme vědecky úplně vysvětlit. Zkoumáním života potkanů se můžeme hodně dozvědět o budoucnosti lidstva. K tomu se ještě dostaneme. Nejdřív mě zajímá, odkud se vlastně vzali? Na velmi vzdáleného předka všech myšovitých ukazují zhruba dvacet milionů let staré nálezy z Pákistánu. Od něj vede několik základních vývojových linií. První ke kryse, druhá k myši a další pak k početným zástupcům ostatních myšovitých, kteří dnes žijí například v Austrálii či jižní Africe. A co potkan? Kde ten má své místo? Potkan patří do skupiny krys. Naše krysa a potkan jsou blízcí příbuzní. Ale u nás dnes žijí hlavně potkani. Ano, krysy se v Česku vyskytují spíš vzácně. Krysa pochází z jižní Asie. Přes Indii se po obchodních cestách dostala do Mezopotámie, pak do Říma a nakonec římskými loděmi s obilím přes středomořské ostrovy do Evropy. Potkan sem přišel z východní Asie až v novověku, kdy lépe postavené lodě mohly převážet zboží na mnohem větší vzdálenosti. Potkanovi na rozdíl od krysy nevadilo, že v té době lidé začali ke stavbám domů používat raději kámen než dřevo. To znamená, že potkan krysu vytlačil? To není tak jednoduché, ale můžeme říct, že se příliš v lásce nemají už proto, že se občas setkávají při hledání potravy. Na druhou stranu každý z nich žije trochu jinak, takže spory o území nejsou nijak velké. Potkana přitahují podzemní prostory, krysa zase raději šplhá, v kanálech jí to nevyhovuje. Potkan se v Čechách i jinde úspěšně uchytil díky již zmíněným zaoceánským plavbám, přechodu na kamenné stavby, zavedením kanalizace a úbytku dřevěných sýpek, kam se za potravou vydávaly právě krysy.

Pojďme dál, povězte mi něco o tom, jak potkani žijí, jak se k sobě chovají. Potkani vytvářejí široké rodiny, takzvané klany. Klan se rozrůstá, až se od něj nakonec pár jedinců odtrhne. Tak vznikne klan nový, který se může časem stát nepřátelským. Pokud na nějakém místě dojde k přemnožení, potkani zabíjejí svá mláďata a vedou vzájemné boje o potravu a území. Vztahy uvnitř klanu jsou složité. Potkan příslušníky své rodiny toleruje. Ví, že udělá lépe, když jim nebude škodit, ale zároveň se nad nimi snaží vyniknout, vybudovat si co nejlepší postavení a životní podmínky. Je to neustálý boj. Jestli bude vítězný, záleží na tom, jak je potkan starý, velký, zkušený, bojácný nebo bojovný – každý z nich si moc dobře pamatuje, kolikrát a s kým prohrál. Jak pečují o mláďata? Tak u potkanů může být péčí už to, že samec mládě nezabije. Samčí ochrana skupiny před cizími klany je vlastně taky péče. Jinak je starost o potomky záležitostí samice. Někdy se stává, že když mají dvě samice mláďata ve stejnou dobu, pečují o ně společně. Co staří a nemocní potkani? Zvíře, které začne být zdravotně slabé, většinou sežerou nebo nechají chcípnout. Žádné ohledy se nedají čekat. Zastavme se u potravy. Je potkan vybíravý? Ano, už potkaní mláďata se pozorováním matky učí, co mají žrát. Tím se řídí i v dospělosti, když pečlivě sledují, jestli někomu z kamarádů nebylo po určité potravě špatně. To je v životě potkana naprosto klíčová vlastnost, která rozhoduje asi o všem. To je opravdu chytré zvíře. Měřil někdo jeho IQ? IQ se samozřejmě měřilo. Měřil se čas, který potkan potřebuje k tomu, aby se naučil zvládnout cestu bludištěm. Také se zkoumalo, nakolik může být potkan chytrý od narození, a nakolik to závisí na podmínkách, ve kterých pak žije. Ze svého

přirozeného prostředí byli vybráni hloupí a chytří potkani. První skupina putovala do podmínek luxusních, druhá do ochuzených. Zjistilo se, že hloupí potkani sice v luxusních podmínkách zůstávali stále pozadu, ale své ztráty rychle doháněli. Špatné podmínky zase nakonec srazily inteligenci u všech chytrých potkanů. Je to podobné jako u lidí. Co ještě mají potkani s námi společného? Pro potkaní mládě je například ohromně důležité období, kdy je s matkou – tehdy se učí všemu, co je důležité pro jeho budoucí úspěšný život. Pokud mládě o matku přijde, a přesto přežije, bude hloupější. To je dokázané. Má potkan nějaké přirozené nepřátele? V podzemních prostorách je to třeba kuna skalní. Ve skutečnosti ale neexistuje zvíře, které by potkana vážně ohrožovalo. Dokonce ani člověk, ať se snaží sebevíc, nedokáže potkany vyhubit na nějakém území trvale. A představa, že by s nimi dokázal skoncovat jednou provždy, je k smíchu. Není ale divu, že se o to člověk snaží, vždyť potkani přece žijí ze zbytků naší potravy. To ano. A v první řadě je nutno říci, že každý kousek potravy, který jíme, nějaký hlodavec nejspíš ožral a pomočil. Aha, to je síla… Je to sice řečeno s nadsázkou, ale statistika mluví jasně – hlodavci sežerou asi pětinu úrody, což znamená jedno zrníčko z pěti. Zbylá čtyři alespoň otlapká, očuchá a pokálí. My si představujeme, že přijdeme do obchodu a kupujeme čisté jídlo. Nebuďme bláhoví! Víte třeba, jak se například v Turecku suší rozinky? Rozloží se na silnici, všude prach, špína, kolem jezdí auta… a potom se neprodyšně zabalí. Takže s potkany vlastně jíme z jednoho talíře? Samozřejmě. A člověk je zkoumá převážně proto, aby vynalezl lepší způsoby, jak je otrávit.

rozhovor /

Máme sice zákon, který stanoví přísné podmínky zacházení se všemi obratlovci, tedy i s potkany, ale příliš se na něj nehledí. Jakmile člověku nějaký tvor škodí, jdou ideály stranou a nastupuje nemilosrdná brutalita. Počkejte, vždyť kdybychom je nehubili, tak by se přemnožili… …a sežrali úplně všechno. Na druhou stranu by jejich počet nerostl donekonečna, ustálil by se na úrovni, kterou určujeme my tím, že jim poskytujeme úkryt a potravu. A protože nejsme schopni neposkytovat, potkaní populace by dorostla do dost nesnesitelných rozměrů. Potřebuje je vůbec někdo? Ne. Akorát vy na zkoumání… Na to by bohatě stačilo pět posledních… To nejsou ani součástí potravního řetězce? Jsou. V Praze se angažují při zpracování odpadu, v jižní Asii jsou potravou pro hady a drobné šelmy. Mění se během jejich vývoje vztah k člověku? Asi ano, jenomže čas, který k tomu mají, je zatím velice krátký. A k městu? Ne, mění se pouze vztah města k potkanovi. Záleží na tom, jaké se používají materiály, jakým způsobem jsou uloženy potraviny a odpadky… To vše ovlivňuje život potkana. Říkal jste, že potkani se zkoumají většinou proto, aby se vynalezly lepší způsoby, jak je hubit. To je i váš případ? Jedy nevymýšlím ani netestuji. Nepřinášelo by mi to pražádnou radost. Mě spíš zajímá jeho zázračný úspěch ve světě, kde většina tvorů vymírá. On sice škodí – přenáší nemoci, ničí úrodu, překusuje kabely – ale zároveň patří mezi nejchytřejší zvířata vůbec. Má kulturu a tradice, kterými si předává nově osvojené dovednosti, naučí se například potápět pro potravu, když je třeba, mimořádně rychle se množí, je odolný, přizpůsobivý a skromný. Proto má mnohem větší šanci na přežití než člověk, který klade na život mnohem větší nároky, je závislý na zdrojích a razantní klimatické změny by ho zřejmě úplně vyřídily. Takže až dojde na nejhorší… …přežijí pravděpodobně jen potkani a další ‚myši‘. Jejich výjimečné schopnosti a vlastnosti jim umožní přečkat krizový moment, který by člověk už nezvládl, a pokračovat dál bez většího výkyvu. Mohli bychom se od nich tedy učit. Ano – potkan v porovnání s mnoha jinými tvory přežije daleko silnější infekce. Kdyby genetici dokázali přijít na to proč, mohli bychom být tak odolní i my.

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

„Myš je symbolem první zemědělské civilizace, krysa provází Řím a všechny starověké kultury až do středověku, s potkanem přichází novověk. Překvapuje mě, že v učebnicích dějepisu se o tomhle vůbec nepíše!“

RNDr. Daniel Frynta (1963, Praha) Od roku 1987 se zabývá vědeckou činností v oborech fyziologie a etologie na Přírodovědecké fakultě UK, kde po pádu komunistického režimu spoluzaložil katedru etologie a ekologie, kterou dnes vede. Účastní se rozsáhlé výzkumné činnosti v oblasti přírodních věd, jeho zájmy však sahají dále – nejsou mu cizí např. sociální vědy či historie.

eko /

TEXT: OSTRAVA HRABŮVKA CREW (TEREZA MISIARZOVÁ, KAROL ŠTETIAROVÁ, EVA HOSTOVIČÁKOVÁ A DOMINIK TOMÁŠEK) FOTO: TERKA, KAROL A DOMINIK PODĚKOVÁNÍ: JOACHIM DVOŘÁK, LABYRINT

Jak jsme dělali akce a co jsme se při tom naučili Čtyřem středoškolákům z Ostravy jsme zprostředkovali brigádu: vymyslet, připravit a uskutečnit tři outdoorové akce, na kterých se malé děti zábavnou formou vzdělají v základech ekologického myšlení. Nabídku jsme vyhlásili na Facebooku, a do pěti minut byl tým na světě. Tvořili ho Tereza a Karol z první generace čtenářů našeho časopisu, jejich kamarádka Eva a Dominik, který neznal nikoho, ale chtěl to zkusit (tleskáme za odvahu). Akce pořádalo a platilo jedno pražské občanské sdružení. Peníze mu na to dala jedna bohatá ostravská firma. Teď co jsme se při tom naučili… Martina Overstreet, RedWay Při organizování jakékoliv akce (nejen ekologické, ale třeba hudební nebo jenom vašeho narozeninového mejdanu) je nejdůležitější plánování.

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

Víte, co chcete udělat, ale vymyslet, jak to udělat, aby to mělo hlavu a patu, vám chvilku potrvá. Pokud se na to vykašlete, protože jste přece mistři improvizace, dostaví se zmatek a stres – některé nápady se v průběhu ukážou jako neproveditelné, jiné jako pitomé a na náhradní řešení už není kdy. Při zadání „outdoorová vzdělávací akce pro děti“ musíte vzít v úvahu tisíc maličkostí. Nejdřív asi vytipovat místa, kam takové děti chodí, takže couráte po netu a vybíráte: zoologická zahrada, Bambiriáda, oslavy Dne Země na náměstí v centru a podobně. Dál potřebujete stan nebo stánek, stůl, židle, lavice – prostě zázemí. To vše barevné a přitažlivé, aby dětičky nepřešly kolem bez povšimnutí. Potom program: soutěžní hry musejí být jednoduché a krátké,

což prověříte jejich nácvikem se stopkami v ruce. Jako organizátoři musíte být připraveni na situace, že přijde třeba deset soutěžících najednou a všechny bude potřeba nějak zabavit. Máte na to dostatek vybavení? A lidí v týmu? Je to těžší, než se zdá. Pak ceny – pastelkami z IKEA nebo pexesem dneska nikoho neohromíte a kromě toho se musíte pořádně zamyslet i nad systémem odměňování: kolik čeho a za co kdo dostane. Dál je potřeba vyřešit takové maličkosti jako povolení příslušných úřadů, že akci můžete pořádat, dopravu, dodržování finančního rozpočtu a tak dále a tak dále (čím víc o tom přemýšlíte, tím víc otazníků vzniká). Sama jsem byla zvědavá, jak to dopadne, ale Ostrava crew pod vedením Terezy Misiarzové se osvědčila jako parta starých profíků. Takže respekt a dík!

Tereza Misiarzová, Gymnázium Ostrava Hrabůvka Hned první den po zjištění, že jsme díky RedWayi káply na tak bezva job, jsme s Evou letěly do knihovny, nabraly spousty eko knih a zakotvily mezi staříky, kteří si u stolků četli noviny. Po půlhodině se nám začaly klížit oči: „Máš něco…? “ – „Ne, a ty…?“ Tahle forma výzkumu tedy moc nezabrala a my radši začaly brainstormovat na fejsbuku a sjíždět české i zahraniční eko weby. Hledaly jsme návody na outdoorové eko hry, ale všechny byly buď tak strašně složité, nebo naopak tak strašně stupidní, že naše fantazie vždycky sklouzla k hrám morbidním nebo s tak nadvesmírně nemožně konstruovatelnými pomůckami, že jsme nakonec po poradě vsadily na osvědčené táborové aktivity. U nás doma se během příprav

W W W.REDWAY M AG.C Z

nic nezměnilo, jenom se všude povalovaly odpadky, polystyrenové kuličky, papíry, lepidla, nůžky, fixy, barvy atd. Práce v našem super týmu: My holky jsme se znaly, takže naším cílem bylo seznámit se s Dominikem, který byl na první fejsbukový i na druhý „živý“ pohled naprosto v pohodě. Zajímavé bylo, kolik člověk najednou dostává mailů a kolik jich musí sám napsat. Kromě našeho týmu a šéfa RedWaye jsem komunikovala ještě s pořadateli akcí, různými úředníky a tak dále, no zkrátka v životě jsem tolik mailů neměla. Jakožto kápo naší crew jsem rozdělila práci a pak kontrolovala, jak to jde. A psala další maily, jako proč toto není hotové a jestli už koupili tohle a zjistili tamto. Mezitím probíhaly telefonáty s ostravskou zoo a musím říct, že tak formálně jsem snad ještě nikdy

nemluvila. Krůpěje potu mi stékaly po čele, haha… Nakonec jsme se do zoologické vypravili s Dominikem osobně. Potřebovali jsme očíhnout terén, vybrat vhodné místo pro náš stánek a zamluvit jeho rezervaci. Na hlavní bráně jsme postávali dobrých pět minut, zatímco paní vrátná zjišťovala, kdo vlastně jsme, a při tom mluvila do telefonu o velmi vysokých finančních částkách, z čehož jsme byli trochu nervózní. „Jo, jo, tak běžte dál ke slonům,“ pokynula nám. „Ano, ale jak ta paní Kalousková vypadá?“ ptali jsme se, protože paní Kalouskovou ze zoo, co na nás u slonů měla čekat, jsme nikdy předtím neviděli. „Má takové mikádo, prostě stejné vlasy jako já,“ pravila ta dobrá žena s velkým šedofialovým afrem. Aha. Loudali jsme se tedy ke slonům a hluboce dumali o vlasech paní Kalouskové, když vtom se na nás vyřítili dva lidi

v hnědých mundúrech… Proběhl oční kontakt, Dominik pevně zavřel pusu a já pípla: „Dobrý den, nejste náhodou - - -?“ Ano, v dvojici byla opravdu paní Kalousková a nabídla nám prima plac se sklonem 90°, přímo „ideální“ pro dětské hry. Naštěstí měla v rezervě ještě jeden, takže jsme si ho hned zamluvili a celí vyčerpaní odjeli domů. Přípravy na náš první velký den, tedy akci na ostravském náměstí, občas haprovaly. Například Dominik si kvůli vodní krychli málem zlomil prst a mně zas dělalo opravdový problém plachtění na kole. Večer před naší první akcí vypadal následovně: Do čeho to mám sbalit? Má Dominik ten mech a Karol ty pruty? Napsala jsem Evě, aby vzala PET lahve a vyrobila ty ryby, nebo jsem na to zapomněla? Hlavně ať všichni mají ty čepice! Prostě klasická manažerská horečka. Ráno jsme se

eko /

na prosluněném náměstí sešli včas, s narvanými krosnami na zádech a já ještě ověšená medúzami. Všechno šlo jak na drátku, vytunili jsme stánek a připravili vše potřebné pro hry. Pracovní nasazení bylo takové, že jsem si ani nevšimla, jaké se udělalo vedro a že už jsem se stačila spálit. Ale plackostroj! To bylo něco! Do té doby jsme nevěděli, jak se placky vlastně vyrábějí, takže děkujeme Joachimu Dvořákovi z pražského nakladatelství Labyrint, že nám ho půjčil. Všechno se parádně rozjelo. S některými dětmi jsme se fakt pobavili, navštívili nás černoši, s Karol jsme se nadlábly „eko“ bigmaců a rybky mojí výroby obdivovali turisté až ze Španělska. Naše druhá akce proběhla v ostravské zoo, kde jsme se už chovali jako ostřílení mazáci, které nic nepřekvapí. Nebylo takové horko,

a děti byly tudíž mnohem čilejší a soutěživější. Nejvíc nás překvapila korejská návštěva s mrňaty tak roztomilými, že jsme všichni úplně roztáli a dělali na ně „ťuťuťu… pocem…“. Na obou akcích jsem se naučila, že šéf není člověk, co zadá ostatním práci a sám si hodí nohy na stůl. Musíte pořád dokola opakovat, co, kdo a kdy má přesně udělat. Stále někoho popohánět a kontrolovat. Být při tom milá, protože jinak vás všichni vyfakujou. Číst dlouhé maily, psát dlouhé maily, telefonovat a nikdy na nic nezapomenout. Při vymýšlení her jsem se docela poučila o ekologii, což nikdy není na škodu, seznámila jsem se s novými příjemnými lidmi, zažila hodně srandy i stresu. A když mi pak návštěvníci říkali, jak dobře jsme to vykutili, tak mě to potěšilo, to je jasné.

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

Dominik Tomášek, Jazyková škola Ostrava Poruba Když RedWay na Facebooku hledal zájemce o brigádu, přihlásil jsem se jen tak pro srandu – popravdě jsem od toho nic nečekal. Ale vzali mě a najednou jsem se ocitl v týmu se třemi holkami, které jsem neznal, takže docela zajímavá situace. Začali jsme vymýšlet hry a aktivity. První nápady byly celkem ztřeštěné a často ani ne podobné tomu, co z nás nakonec vylezlo. Ale říká se, že nejlepší způsob, jak dostat dobrý nápad, je mít hodně nápadů. Nejhorší bylo, teda aspoň podle mě, najít inspiraci. Zabavit desetiletá děcka odchovaná počítačem a televizí tak, aby se se při tom ještě naučila něco o ekologii, se mi na začátku zdálo jako dost velký problém. Nakonec jsme to dali dohromady a rozdělili si úkoly.

Skončila fáze vymýšlení a nastalo tvoření. Já jsem sháněl krychli na vodu. Jednu příhodnou, o objemu 15 litrů, měli v Tescu. Pak jsem musel vytvořit stromy (jo, stromy), což bylo trochu náročnější, ale zase jsem díky tomu v Ostravě objevil jedno bezvadné papírnictví, kde jsem si připadal jak Alenka v říši divů. Nakonec jsem s pomocí svého drahého bratra vytvořil dvě fakt „efektní“ palmy. Jak jsem už říkal – holky jsem neznal, takže jsem zpočátku nevěděl, do čeho jdu. Nakonec jsem ale rád, že jsem je poznal, i když třeba Eva je tak trochu malý tyran, hehe. Ne, vážně jsem rád, že jsem je poznal a že mě naučily, jak pracovat v týmu, protože dřív jsem s tím občas míval problém. Z celého projektu mám spoustu nových zkušeností. Třeba během

vymýšlení aktivit jsem se dozvěděl o ekologii leccos nového i já. (No fakt! Věděli jste třeba, že k výrobě balíčku čipsů je potřeba 190 litrů vody?) Taky jsem se naučil dělat se strojem na výrobu placek… Ten byl perfektní!

Kája Štetiarová, Gymnázium Ostrava Hrabůvka Pro mě představovaly přípravy hlavně shromáždění hromady odpadků, na které jsem pak lepila magnety, aby je děti mohly lovit, a naučily se tím třídit odpad. Poprvé v životě jsem pracovala s tavnou pistolí – dřív jsem to vždycky radši nechala někomu jinému, ale tentokrát jsem to, s polepenými prsty, zvládla sama. Taky jsem se naučila, že příště si všechno ještě dvakrát překontroluju, protože některé magnety jsem nalepila

opačně a na poslední chvíli jsem to musela předělávat. Když jsme dorazili na místo první akce a začali připravovat stánek, moc jsme nevěděli, co od toho čekat, jak to asi dopadne. Ale děti začaly postupně chodit a bylo vidět, že je naše hry baví a nedělají to jenom pro tu placku, kterou si mohly samy vytvořit, což pro ně bylo velké lákadlo. Mít placku s vlastním designem je samozřejmě cool. Celý den jsme komunikovali s dětmi a jejich rodiči. Zjistila jsem, že někteří z nich třeba nevědí, jak správně třídit odpad, takže pokud informace, které jsme jim dali, nezapomenou, náš eko stánek splnil účel. Myslím, že se nám to povedlo. Děti, které se u nás stavily jen na jednu soutěž, sice přišly o placku (tu jsme dávali pouze za splnění všech

aktivit), ale ne o dobře připravenou hru. Všimla jsem si, že mezi nejoblíbenější hry patřil rybníček, ze kterého se lovily a třídily ty moje odpadky. :)

Eva Hostovičáková, Gymnázium Ostrava Hrabůvka Nejdřív jsme si mysleli, že taková brigáda bude brnkačka. Ale čas plynul neuvěřitelně rychle a naše premiéra se hrozivě blížila. Na začátku jsme měli největší obavy z toho, že nebudeme mít čas scházet se a domlouvat. Naštěstí žijeme v době internetu a skypu, takže s komunikací nebyl problém. Tereza rozdělila úkoly a všechno běželo celkem hladce. V týmu se sešli lidi naladění na stejnou vlnu, tím pádem spolupráce nebyla složitá. Naším cílem bylo mít celý program promakaný do nejmenších

detailů, jenže realizace byla kapku složitější. Když jsme ale pak viděli ty davy lidí, co mířily k našemu stánku, došlo nám, jak bylo dobře, že jsme to nevzdali a nepolevili, když nám něco nešlo. Já to celé beru jako obrovskou zkušenost. Kromě toho, že jsem se sama dozvěděla spoustu věcí o tom, jak šetřit přírodu a celkově přírodní zdroje, bylo pro mě nejzajímavější povídat si během akce s dětmi a dospělými. Taky jsme si s naším týmem dokázali, že se umíme bravurně přizpůsobit prostředí a změně podmínek, že umíme řešit krizové situace (kterých zas tolik nebylo), že umíme překonat ostych a mluvit s dospělými jako se sobě rovnými a že prostě umíme zařídit hrozně moc věcí. Taky jsme navázali nová přátelství… Prostě a jednoduše, já jsem určitě ráda, že jsem do toho šla.

smart box /

TEXT: PP, ŽURNALISTIKA UK PRAHA FOTO: PROFIMEDIA.CZ, HEST.CZ

Pracovat zadarmo? Dobrovolnictví nabízí super možnosti ,,Zadarmo ani kuře nehrabe,“ říká lidový přísloví, který určitě znáš. S tím souvisí i nesmělá otázka Kolik za hodinu?, když si domlouváš brigádu. Napadlo tě ale někdy, že za 48 hodin člověk nemusí dostat ani korunu, a přitom bejt odměněnej tisíckrát víc? Bylo to na konci února, když jsem vesměs narychlo vyrazil s partou mladých lidí do komunitního centra Benediktus v srdci Železných hor. Výjezd organizovalo Hnutí Duha v rámci programu Tamjdem, které pořádá víkendové výjezdy dobrovolníků. Nevěděl jsem, do čeho jdu, bál jsem se sandálovitosti a přehnanýho pravdoláskařství. Nic z toho se nekonalo. Zvláštní pocit sdílení společnýho cíle, se kterým jsme do vesničky Modletín vyrazili, byl přítomnej po celou dobu, co jsme tam spolu (dobrovolníci a místní) fungovali. Při osekávání omítky a vyvážení suti z budovy, která snad

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

jednou poslouží jako pekařská dílna pro postižené, při večerním hraní her, který teda bytostně nesnáším, i při společným jídle, který nám hostitelé na oplátku připravili. Ten pocit ve mně zůstal i po návratu a kvůli němu taky doufám, že si to brzy celý zopakuju.

Nechceš to dát taky? Podobnej víkend není jediná možnost, jak se dobrovolnicky angažovat. V nejrůznějších oblastech (sport, kultura, farmářství, zdravotnictví, ochrana životního prostředí, práce s klienty aj.) existují různé druhy příležitostí, u kterých plošně platí, že za odvedenou práci máte vyřešené spaní a stravování (někdy i něco navíc, například festival pas). Kromě víkendovek frčej například několikatýdenní workcampy (u nás i venku), jednorázový výpomoci na festivalech, dlouhodobější dobrovolnický výjezdy

do evropských států, pravidelný docházení do komunitních nebo zdravotnických center, pomoc u soukromníků po celým světě a tak dále. Jestli o dobrovolnictví začnete přemýšlet, je dobrý si ujasnit, co od toho čekáte, kolik tomu chcete věnovat času a v jaký oblasti, komu a jakým způsobem byste chtěli pomáhat. Teprve potom je rozumný začít vybírat ze zmíněných možností. Taky si dejte bacha na to, abyste rozlišovali mezi pomocí druhým a vlastním ego tripem. Nejedete na farmu krmit zvířata, abyste mohli na Facebook postovat fotky a psát, jak se z vás stali dobrovolníci. Jedete krmit zvířata, protože maj hlad. Stejně tak nejedete pomáhat postiženým proto, že se to dobře vyjímá v životopisu, ale proto, že to potřebujou! Jako odrazovej můstek vám může posloužit stručnej přehled na vedlejší stránce.

Možnosti a typy dobrovolnických příležitostí Dobrovolnik.cz Přehledným rozcestníkem a pomocným rádcem je server Dobrovolnik.cz, který v rámci loňského Evropského roku dobrovolnictví prošel zásadní přeměnou, takže pokud už jste tam někdy byli a moc vás to neokouzlilo, dejte tomu ještě šanci. Teď na webu najdete nejen nejrůznější rady, odkazy a tipy, ale hlavně praktickou Databázi dobrovolnických příležitostí s interaktivní mapou Česka a stručným popisem, kde a jakým způsobem dobrovolně přiložit ruku k dílu. www.dobrovolnik.cz www.hest.cz

Víkendovky Na víkendovky se u nás specializují především dvě organizace – Hnutí Duha se svým programem Tamjdem a hnutí Brontosaurus s programy Akce příroda a Akce památky. Zatímco Tamjdemy jsou co do možností široce otevřené (pivovar, komunitní centra, kostely, biofarmy aj.), Hnutí Brontosaurus se věnuje jen památkám a přírodě. Organizačně se

W W W.REDWAY M AG.C Z

příliš neliší. Jídlo a spaní je vyřešené, cesta a nízký manipulační poplatek se většinou doplácí. www.akce.brontosaurus.cz www.trochujinak.cz/tamjdem

Workcampy Tábory mají vesměs podobný rámec jako víkendovky, jen místo dvou dnů strávíte v místě zpravidla dva až tři týdny. Na workcampy v Česku se můžete přihlásit od šestnácti let, pokud chcete do zahraničí, musíte být plnoletí. Čeká vás společná práce na projektu s dalšími dobrovolníky a různé aktivity ve volném čase. Podobně jako u víkendovek si musíte sami zajistit dopravu a zaplatit manipulační poplatek, který se liší podle organizace nebo země, kam jedete. Pozor, je důležité hlásit se s dostatečným předstihem! Největší nabídku má organizace INEX-SDA, která ročně uvádí až 2000 projektů nejrůznějších zaměření v Česku i zahraničí. Podobnou „vysílací organizací“ je také Hnutí Duha (program Trochu jinak) a další. www.inexsda.cz

EDS (EVS): Evropská dobrovolnická služba Tahle záležitost je zajímavá například pro ty z vás, co by si si chtěli před vysokou školou dát roční pauzu. Funguje to tak, že si vyberete program/projekt v délce dvou měsíců až jednoho roku, který bude zaměřený na kulturu, sport, sociální péči, umění, ekologii aj. Hostující organizace vás po vymezenou dobu „zaměstná“ – buď individuálně, nebo dokonce jako celou skupinu. Výhodou je, že štědrá Evropská unie dotuje nejen ubytování a jídlo, ale i cestu tam a zpátky, a navíc vás podpoří kapesným. Navíc se pohybujete v multikulturním prostředí, což je vždycky obohacující. Věkové omezení je osmnáct až třicet let. www.mladezvakci.cz

WWOOF a HELPX: World Wide Organized Organic Farming a Help Exchange V současnosti velmi trendy věc u mladých lidí z celého světa. Na portálech WWOOF a HelpX si

člověk může najít soukromníky z celého světa, kteří z různých důvodů potřebují pomocnou ruku a nabízejí za to ubytování a stravu. V prvním případě jde čistě o biofarmy, na HelpXu pak najdete všechno možné. Někteří dobrovolníci tímto způsobem i alternativně cestují – naplánují si trasu po Evropě, vždycky někde na pár dní zůstanou, pomůžou s prací a pokračují dál. Je důležité zajistit si pracovní pojištění! www.wwoof.org www.helpx.net

Místní dobrovolnická centra Většina měst a regionů má vlastní dobrovolnická centra, kterých jsou dnes desítky. Třeba taková nadace ADRA jich má po republice hned dvanáct. Dobrovolnické centrum je v podstatě lokálním prostředníkem mezi organizací, jež vyhledává pomoc, a dobrovolníky, kteří ji nabízejí. Pokud chceš obětovat vlastní energii a čas v místě, odkud pocházíš, pak googluj „Dobrovolnicke centrum: #název tvýho hoodu“.

smart box /

Doba temna českého dobrovolnictví V 19. století a za první republiky zažívalo český dobrovolnictví zlatý časy. Spolky pro rozvoj kultury, společenskýho života nebo ochrany přírody se aktivně podílely na budování toho, čemu dneska říkáme občanská společnost. Jenže po válce přišel komunista a pojem „dobrovolník“ na čtyřicet let vyřadil z českýho slovníku, aby ho nahradil mnohem údernějším označením „brigádník“. Veškerý spolky a komunity byly buď zrušeny, nebo „ochočeny“ a namočeny do rudý ideologie. Vznikly stranický organizace typu Československý svaz mládeže, ROH, Svazarm, Pionýr aj., který pořádaly jednu brigádu

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

za druhou a slepě naplňovaly ideál o „všestranně rozvinutém socialistickém člověku, který s radostí a bez nároku na mzdu buduje rozvinutou socialistickou společnost“. Z dobrovolnictví se brzy stala povinnost a lidi museli jezdit na brigády pod pohrůžkou problémů v práci či ve škole. Kdo nejezdil, byl automaticky brán za nepřítele státu. Celou tuhle tragikomedii a překroucení smyslu základních principů dobrovolnictví nakonec utnula sametová revoluce, po níž vzápětí vznikla řada neziskovek a organizací, které se znovuzrození dobrovolnictví u nás věnují a i díky nimž podle posledních průzkumů v Česku dobrovolně pomáhá víc než třetina populace.

smart box /

TEXT: FILIP SAJLER FOTO: ARCHIV ZŠ KOBYLÍ, PROFIMEDIA.CZ

„Rybí pomazánka na krajíci kyselé Šumavy, vhodně doplněná mlékem v plastikovém hrnku, je zážitek, na který se nezapomíná. Ne všechny svačiny ale musejí chutnat jako ty ze školní družiny.“

Nech hcem me přiostřř ovatt už t ak o strý gene eračn n í konf lik k t, alle řekněm me si to n a ro ovinu u – dokud d se neod d stěh hujete e z dom mova a , jstte rukojm m í svý ých r odičů ů. V mn noha a věcech nemá áte n a výb b ěr, n ikd do se vás pross tě ne eptá. Nap příkla ad musííte jíí st, co vám da ají. Jídlo pro rukojmí ze školní družiny: Hoďte do mixéru sardinky v oleji, cibuli, sůl a rozmixujte. Pak to namažte na centimetr tlustý krajíc nekvalitního chleba. Dobrou chuť, milé děti!

ZACHRAŇTE SE! NAUČTE SE VAŘIT! Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. Zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých surovin patří k základnímu vzdělání. Oblíkněte si svoje nejoblíbenější tričko. Pusťte si nejoblíbenější muziku. Udělejte si sklenici oblíbeného pití a pusťte se do toho!

Domácí špaldovo-žitný chléb

Upečeme si chleba. Napoprvé byste to možná měli vyzkoušet pod dozorem statného ošetřovatele nebo zkušené matky či babičky. Tak dávejte pozor a připravte si: 180 g špaldové mouky jemně mleté 130 g žitné chlebové mouky 10 g droždí 1 lžičku cukru 2 dl vlažné vody 1 lžičku soli 2 lžíce olivového oleje 2 lžíce jablečného octa 1 lžičku celého koriandru 1 lžičku celého fenyklu celá semínka fenyklu na posypání 2 lžíce namočeného slunečnicového semínka hrubozrnnou sůl na posypání (my ji používáme ve studiu při natáčení Kluků v akci) Obě mouky v míse smícháme, uděláme důlek, rozdrobíme do něj droždí, zasypeme cukrem a zalijeme vlažnou vodou. Necháme vyběhnout kvásek. (To jste ještě neviděli, proto se bude hodit dozor zkušenější osoby.) Mezitím si rozdrtíme nebo rozemeleme koriandr a fenykl. Do připraveného kvásku vmícháme sůl, půlku rozemletého koření, olej, ocet a namočené slunečnicové semínko (vodu slejeme, pochopitelně). Dobře propracujeme v hladké těsto a necháme hodinu kynout. Během kynutí ještě jednou promísíme. Pak těsto vlijeme do formy vyložené pečicím papírem. Pečeme ve vyhřáté troubě asi 45 min při 170 °C. Do trouby vložíme hrneček s vodou, nebo – pokud máme parní troubu – použijeme program s vlhčením.

Olivová pomazánka

Na tak parádní chleba si určitě nebudeme mazat koupenou budapešťskou pomazánku. Dívejte se mi na ruce, do hrobu si to nevezmu. Připravte si: 400 g čerstvého smetanového termizovaného sýra nebo tučného tvarohu 350 g černých oliv bez pecek 4 lžíce slunečnicového semínka 1–2 stroužky česneku 1 lžíce olivového oleje sůl Dvě lžíce slunečnicových semínek nasucho opražíme na pánvi, necháme zchladnout a pak je se zbylými semínky nahrubo nasekáme (použijeme kutr nebo mixér). Vyjmeme a rozmixujeme olivy bez nálevu. Sýr dobře promícháme s rozmixovanými olivami, semínky, česnekem utřeným se solí a olejem. Necháme v chladu proležet a pak servírujeme s domácím chlebem.

smart box /

TEXT: TEXT: M. OVERSTREET A ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ TOMÁŠ RAŠOVSKÝ, WWW.RASOVSKY.CZ ILUSTRACE: PUZZLED

Právní minimum

Marihuana a zákon K jakémukoliv nakládání s touto látkou potřebujete povolení státního orgánu (např. Ministerstva zdravotnictví), jinak jde o protiprávní činnost. Protiprávní je držení i malého množství pro vlastní Je vám méně než patnáct let Pokud ještě nemáte občanku, nemůžete spáchat přestupek ani trestný čin. Ale když vám dokážou, že jste marihuanu rozdávali, prodávali, nabízeli apod., začne se o vás zajímat sociálka (orgán sociálně-právní ochrany dětí), vaše jednání bude oznámeno rodičům a ve škole. Rodičům může být úředně uloženo, že na vás musejí lépe dohlížet, abyste nepřicházeli do styku s návykovými látkami. Vy můžete dostat úřední napomenutí, může nad vámi být stanoven soudní dohled, můžete dostat zákaz navštěvování určitých míst, která na vás mají negativní vliv a kde se vyskytují návykové látky, nebo – v krajním případě – vás soud může umístit do diagnostického ústavu (tj. do polepšovny).

Je vám víc než patnáct, ale míň než osmnáct Ve věku od patnácti do osmnácti let jste mladiství. Můžete se dopustit přestupku

Tři věci na konec Je zkouřenost polehčující okolnost? Ne. Naopak – pokud pod vlivem marihuany vykonáváte činnost, při které by mohly být ohroženy životy nebo zdraví lidí (například řízení auta), je to dokonce posuzováno jako samostatný trestný čin. Co je „množství větší než malé“? Podle právního předpisu jde o více než 15 g sušiny (tedy o víc než patnáct jointů – přibližně). Není mi osmnáct a moje experimentování s trávou skončilo na policii a před soudem. Mám si vzít právníka, nebo je to zbytečné, protože mi nic neudělají? Jak to v takových případech obvykle chodí? Pokud vám je míň než patnáct, dostanete automaticky opatrovníka pro řízení, kterým bude advokát. I nezletilý pod osmnáct let bude mít v každém případě svého obhájce, ať ho chce, či nechce. Rozhodně však nepočítejte s tím, že to bude bez problémů. Nebude!

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

potřebu, což znamená, že když vám policie řekne, ať vyndáte všechno z kapes, a budete tam mít na jointa, už máte problém.

i provinění. Přechovávání nebo pěstování malého množství marihuany pro vlastní potřebu je přestupek, za nějž vám hrozí pokuta do výše 2000 Kč. Pokud pěstujete množství větší než malé, dopouštíte se provinění a můžete být potrestáni odnětím svobody až na 2,5 roku (v závislosti na množství). Pokud přechováváte doma větší množství než malé, můžete jít do vězení až na čtyři roky (v závislosti na množství), a pokud se prokáže, že marihuanu pěstujete na kšeft, může to být až pět let (v závislosti na množství). Nezachrání vás ani to, že jste pěstovali pro někoho jiného (tedy jste sami neprodávali), ani to, že jste pěstovali pro sebe a pro kámoše, tedy neprodávali, ale dávali. Trest odnětí svobody nepadne vždy. Někdy je místo toho uložena peněžní pokuta, propadnutí majetku nebo obecně prospěšné práce – to je případ od případu, záleží na závažnosti a rozsahu provinění.

Je vám víc než osmnáct Jste plnoletí a jakékoliv nakládání s marihuanou je přestupek nebo trestný čin. Tresty jsou vyšší. Za přestupek přechovávání nebo pěstování malého množství pro vlastní potřebu pokuta až 15 000 Kč. Pěstování většího než malého množství pro vlastní potřebu je už trestný čin a hrozí odnětí svobody až pět let (v závislosti na množství). Přechovávání většího než malého množství pro vlastní potřebu je též trestný čin s hrozbou odnětí svobody až na osm let (v závislosti na množství). A pěstování pro jiného, prodej, nabízení, darování, zprostředkování – trestný čin s trestem odnětí svobody až do osmnácti let (v závislosti na množství).

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Proč máme Jak se čte po sladkostech žízeň? čárový kód? Čárový kód je něco jako občanka každého výrobku určeného k prodeji, má třináct čísel a nad nimi různě široké černobílé pruhy. Ty vlastně pouze zobrazují čísla ve formě, kterou může přečíst stroj. První dvě čísla jsou poznávacím číslem země, kde bylo zboží vyrobeno. Dalších pět čísel nám prozradí samotného výrobce (firmu). Dalších pět čísel detailně označuje, jakou má výrobek barvu, velikost a podobně. Poslední číslice je kontrolní. Slouží k odhalení chyb při čtení nebo zadávání čárového kódu a vypočítává se z předešlých dvanácti. Pokud výpočet nesouhlasí, nelze zboží u pokladny naskenovat.

Cukrová vata, bonbony, lízátka nebo například gumoví medvídci obsahují jen cukr, konzervační látky, barviva a želírovací prostředky. Nic jiného v nich není. Když je sníme, tělo začne okamžitě zásobovat žaludek a střeva tekutinou, která mu pak v jiných místech chybí. Proto mozek, naše „centrála“, vydává signál k pití už ve chvíli, kdy mu chuťové buňky předají informaci, že v puse je něco sladkého. Roztok cukru silně dráždí stěny žaludku a dvanácterníku, proto se ho tělo snaží co nejrychleji rozředit. Tak vzniká nedostatek tekutin, který se vyrovná, teprve až když se všechen cukr odbourá. Proto je důležité zahánět žízeň po sladkostech vodou, a ne sladkou limonádou. Ta totiž celou situaci ještě zhorší.

Co znamenají tečky na zádech berušky?

Nápadné puntíky slouží k odstrašování nepřátel, jinak neznamenají nic. Na světě existuje asi 4500 druhů slunéček sedmitečných, v Evropě žije asi 80 z nich.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Z čeho jsou bílé skvrny na nehtech? Pozor, otázka za milion dolarů, protože to nikdo přesně neví! Určitě nevznikají z nedostatku vápníku v těle, jak se dřív tvrdilo. Zjistilo se jen, že vznikají častěji na rukou než na nohou a že nejspíš nejsou příznakem ničeho. Prostě jen tak jsou…

K čemu mají kluci bradavky? Vždyť je k ničemu nepotřebují, ne? Nadělila jim je příroda snad jen z estetických důvodů, protože bez symetrie, kterou vytvářejí s pupíkem uprostřed břicha, by mužské tělo vypadalo zepředu podivně nevyváženě a prázdně? Nebo je to důkaz nějakého strašného záložního plánu, který si příroda vytvořila, a kdyby jednou došlo k nejhoršímu, ukázala by klukům, že i oni můžou kojit (a zachránit tak lidstvo před vyhynutím), nebo co? Ne, ne, nic takového. Vědecké vysvětlení je založeno na takzvaném „zpoždění biologického signálu“. Co to znamená? Do určité doby těhotenství se klučičí i holčičí embrya vyvíjejí stejně. Pohlaví se sice stanoví hned při oplodnění, ale až asi do sedmého týdne se zárodky vytvářejí stejně. Varlata a vaječníky prostě ještě nejsou na programu, protože přednost mají jiné (životně důležité) orgány. Od třetího měsíce se z embrya vyvíjí fetus. Vyrostou mu ruce, nohy a – prsní bradavky! A teprve když je tahle fáze u konce, vstupují do hry pohlavní hormony. Pro vytvoření ženského pohlaví se oddělí systém močových cest a pohlavního systému. Z Müllerových kanálků vzniknou vejcovody, pochva a děloha. U kluků Müllerovy kanálky zakrní, zbytek zůstane jako předtím a z Wolfových kanálků (je vidět, že Němci se téhle oblasti fakt věnovali) vznikne například chámový měchýřek. Za zpětné vytvoření ženských zárodků zodpovídá mužský chromozom Y. Ten pečuje o výrobu testosteronu (to víte, co je) a taky takzvaného anti-Müllerova hormonu. Pokud tyto dva hormony nejsou přítomny, z embrya se vyvine holka. Kluci tedy mají bradavky proto, že se jim vyvinuly ještě předtím, než přišel signál, že se mají stát kluky. Na začátku naší existence jsme prostě byli všichni úplně stejná legrační embrya. A bacha – mužská prsa sice nejsou určena ke kojení, přesto však reagují na hormony a rostou, což je dobře vidět například na kulturistech, kteří to přehánějí s anaboliky, hehe.

smartbox /

TEXT: MARTINA OVERSTREET, ILUSTRACE: MARTIN SVOBODA SUPERVIZE: PROF. MUDR. MICHAEL ASCHERMANN, DRSC. FESC, FACC

Fotografie tepny postižené aterosklerózou

Killing Is My Business... And Business Is Good! Tak se jmenuje první deska Megadeth a stejný heslo by mohla na triku nosit ateroskleróza, kdyby poslouchala trash metal. Jasně, ateroskleróza nemá hlavu ani ruce a nezajímaj ji vůbec žádný kapely. Ale když píšu článek o něčem, co mě jednou pravděpodobně zabije, tak co si k tomu mám pustit?

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

Ateroskleróza spolehlivě kosí obyvatele většiny civilizovaných zemí. Proto se jí někdy říká civilizační choroba nebo taky nemoc 20. století. Hitparádu nejčastějších příčin úmrtí vede i ve století současném a vypadá to, že ji jen tak něco neporazí. Jako obvykle – můžeme si za to sami.

Co to je a jak to vzniká? Ateroskleróza je kornatění tepen a vzniká tím, že se na vnitřních stěnách našich tepen usazují tukové látky, především cholesterol. Ten nejdřív ve stěně vytváří proužky, potom celé pláty a nakonec je ho tak silná vrstva, že dojde k zúžení tepny a ztrátě její pružnosti (to je to kornatění). Co se stane potom? Průtok krve je omezen a naše orgány, především srdce a mozek, jsou nedostatečně zásobovány kyslíkem. K zúžení tepen přispívá také kouření, kuřáci trpí aterosklerózou třikrát častěji než nekuřáci. Usazený tuk brání průtoku krve

Následky aneb Jak zemřeme? Časem dostaneme infarkt nebo nás raní mrtvice. V tom je na aterosklerózu spoleh. Pokud ji nepředběhne rakovina, smrtelná dopravní nehoda nebo cihla, která nám spadne na hlavu, vykoná svou práci na sto procent. Rozumíme si? Když zkornatělou tepnou nedoputuje krev do srdce, je

to infarkt. Když nedoputuje do mozku, jeho buňky začnou bleskurychle odumírat a je to mrtvice. Přemýšlejte o playlistu na vlastní pohřeb a pusťte si Funeral Party, emo partu z Los Angeles. Maj zpěváka se zajímavým hlasem.

Vývoj aterosklerózy v tepně

Kdo půjde první?

Jak se zachránit?

Ti, co mají zvýšenou hladinu cholesterolu v krvi. Šance, že mezi ně patříte i vy, je 1:1, protože zvýšené hodnoty byly naměřeny u poloviny osob vašeho věku.

Já myslím, že dobrý je napsat Ježíškovi: Aterosklerózu mi nedávej, tu nechci! To by mohlo zabrat. A dál:

Kuřáci. Pravidelně kouří třetina všech nezletilých v ČR. Osoby se zvýšeným krevním tlakem. Trpí jím asi každý desátý z vás. Osoby postižené cukrovkou, tedy asi každý desátý Čech. Obézní lidé. Přibližně 15 % osob vašeho věku. Každým rokem jich přibývá, jsme prostě tlustší a tlustší. Don’t kill the fat one je hláška, která může fungovat ve WoW, ale na aterosklerózu neplatí.

Nechoďte do McDo a KFC. Vykašlete se na chipsy, párky, salámy, smažák s tatarkou a coca-colu. Nesolte tolik! Sůl nad zlato je jenom pohádka. ;) Tancujte, plavejte, jezděte na kole, běhejte se psem, iPodem nebo jen tak sami každej den aspoň půl hodiny v kuse. Jezte pětkrát denně v malých dávkách. Víc ovoce a zeleniny. Víc, víc, víc! Nekuřte. (To je překvapení, co?)

Osoby s dědičným zatížením, to znamená ti, v jejichž rodině se ateroskleróza už vyskytla.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovvor /

TEXT: PP FOTO: ANDREAS HARAMBOUR

Jen hrstka holek umí na BMX kole to, co ona. Taky je v tom mezi něžným pohlavím nejlepší na světě a rozhodně se nebojí žádnýho progresu. Jezdí street, megarampy, skateparky – všechno. A navíc se u toho moc pěkně směje a má legrační přezdívku.

rozhovor /

Proč ti říkaj Goddy? Je to ze slova gordita, což znamená tlusťoška, haha… To víš, bráchové! Kolik jich máš? Tři! A právě díky nim jsem začala jezdit BMX. Dva z nich jezdili a všichni jejich kámoši taky, takže jsem se s tím u nás doma potkávala už odmalička. Navíc jsme vždycky hodně drželi spolu a BMX byla další věc, kterou jsme mohli dělat společně. V kolika jsi začala jezdit? Ve dvanácti. První kolo jsem dostala k Vánocům. Bylo to Haro Revo. Úžasný. Pamatuješ si první trik, který ses naučila? Feebly byly první. Zkoušela jsem je na nízkých obrubnících. Je pro tebe těžký učit se nový triky? Nebo pro holky celkově? Nemáš strach? Je to těžký v tom, že my holky o všem moc přemejšlíme, včetně rozsekání se na kole. Aspoň si to myslím. A je to asi i důvod, proč nám ten progres tak trvá… U mě je to tak, že čím jsem starší, tím víc o tom přemejšlím. Na druhou stranu někdy, když si užívám pohodu a jsem naplněná adrenalinem, tak to tam pošlu. To se mi většinou stává na závodech, že dělám věci, na který bych si při normálním ježdění netroufla, ale tuším, že ve mně jsou, že jsem toho schopná. Před nedávnem jsi přijela do Česka za týmem 34R, který tě sponzoruje. Natočila jsi tady video a objela půlku republiky. Už jsi tu byla předtím? Yeah, v Čechách jsem byla už dvakrát. Poprvé před dvěma lety s mámou. Přijely jsme na pár dní jako normální turistky, podívat se na město a tak. A potom jsem se vrátila a strávila měsíc v Hradci Králové u Kamila (Kamil Feifer, týmový jezdec 34R, pozn. aut.). Během té doby jsem navštívila nejen Prahu, ale víc měst a skateparků po celém Česku. A jak se ti u nás líbilo? Lidi, města… Zamilovala jsem si to. Země je nádherná. Všechno je hezky organizované a líbí se mi stará architektura, která pořád stojí na svém místě. A samozřejmě Češi… Alespoň ti, které jsem potkala já, byli opravdu milí. Hodně mi chybí jezdci z 34R: Adéla, Glomba, Bobrs, Thomas, Gargamel, Kamilova rodina a spousta dalších, se kterými jsem se skamarádila. Jakej život oproti nám žijou lidé v Argentině, kde momentálně žiješ? Žijeme v Buenos Aires, to je OBROVSKÝ město. Doprava je šílená, třeba vidíš tři lidi a psa na jedný motorce s helmama navlíknutýma na loktech. Fakt vtipný město. Říká se taky, že nikdy nespí, a je to naprostá pravda. Vždycky se něco děje, s Argentincema je pořád legrace. Jak se argentinská společnost staví k ochraně životního prostředí? Přece jen má místní kultura hluboko zakořeněnej respekt

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

k přírodě, ne? No, nevím, jak hluboce je ten respekt zakořeněnej. Pořád se kolem toho něco řeší a probírá a myslím, že musíme ještě dohnat recyklování odpadu. Zrovna teď dělám do školy takovej výzkum a zjišťuju, že to skoro nikoho nezajímá. To je dost smutný… Co studuješ? Průmyslovej design, ale dřív jsem dělala architekturu. Jenže jsem se na to vykašlala, protože jsem necejtila, že to je opravdu to, co bych chtěla stoprocentně dělat. Taky jsem kvůli tomu nemohla vůbec jezdit na kole. Jaká architektura tě bavila? Náš artdirector Pasta se nedávno vrátil z Brasilie a byl unešenej věcma Oscara Niemeyera. Já nemám žádnej vyhraněnej styl. Dost se mi líbí středověká evropská architektura. Nejen jak to vypadá, ale i jak se to stavělo. To mě teda dostává. A taky mě bavěj různý divný tvary v prostoru. Když někde stojí stavba ve tvaru, o kterým bys nepřemejšlel ani ve snu. Tak to je vono.

Doprava v Buenos Aires je šílená. Třeba vidíš tři lidi a psa na jedný motorce s helmama navlíknutýma na loktech. Fakt vtipný město.

Ty jsi původem z Chile, proč jste se stěhovali? Narodila jsem se v Punta Arenas, což je docela malé město. Žije tam asi 150 000 obyvatel, všechno je to velice klidné a celý rok zima – proto se tam taky pořádá BMX závod nazvaný Patagonian Freezestyle, haha. Do Argentiny jsme se odstěhovali před devíti lety kvůli tátově práci, a protože se mi tady nakonec zalíbilo, zůstala jsem. Jak vypadá tvůj typický den? Vzbudím se, dám si cereálie k snídani, chvilku si hraju se psy Rafou a Kukym, pak jdu na přednášky, přijdu domů, jdu si zajezdit a občas večer pracuju v sushi restauraci. Samozřejmě ne každej den vypadá takhle, ale jsou to věci, který dělám nejčastěji. Spoty jsou v Buenos Aires na ježdění o. k.? Máme tu spoustu dobrých spotů, jenom se skateparky je problém. Občas sice někde něco je, ale většinou to moc dlouho nevydrží. Když chceš jezdit v parku, musíš do jiných měst.

Jezdíš s holkama, nebo s klukama? S holkama se hodně potkávám na závodech, doma jezdím spíš s klukama a teď nově hlavně s mým bráchou Matim. Všichni mě normálně berou, a jestli ne, tak si to buď neuvědomuju, nebo mi to je jedno. Vždycky převládaj ty, co jsou spíš hotový z toho, že jsem holka a umím tak jezdit. Myslím, že mě berou takovou, jaká jsem. Je těžký tlačit nahoru vlastní limity, když jsi sama holka mezi partou kluků? Ani ne, já se namotivuju tak, že to dělám hlavně pro sebe, abych se líp cejtila. Nezáleží na tom, jestli zrovna jezdím s holkama, nebo s klukama. Měla jsi někdy krizi, že sis říkala, že to vzdáš? Jednou jsem o tom přemýšlela. Bylo to nějak krátce po tom, co jsme se přestěhovali do Argentiny, a já se tady ještě vůbec necejtila dobře. Naštěstí mě z toho dostali mí bráchové, pořád mě brali s sebou na kolo a ten špatnej pocit rychle zmizel. Když se teď někdy cejtim ne úplně v pohodě, tak mi stačí dobrej pojezd, abych to dostala z hlavy. Upravuješ si před ježděním nehty, vlasy a tak? Haha, jo, občas jo. Ne že bych se o svý nehty a vlasy nějak zvlášť starala, ale když už jo, tak s tím jdu samozřejmě jezdit. Většinou to moc dlouho nevydrží… Ono už stačí, jak vypadaj moje nohy, ty jsou na tom teda dost krutě. Jak to vypadá na soutěžích? Maj holky vůbec svou kategorii? Jsou závody jako BMX Masters/Worlds, FISE a teď Simple Session, které mají holčičí kategorii. A když jsme na jiných závodech, tak prostě jezdím s klukama a výsledek neřeším. Jezdím si jen tak pro zábavu. Je něco, čeho bys chtěla v BMX dosáhnout? Chtěla bych mít možnost cestovat celej rok nebo i dýl, aniž bych musela cokoliv platit, haha. Užívat si každou minutu a pořád se zlepšovat a zlepšovat. Podoporují tě v tomhle snu rodiče? ANO! Bez nich bych to vůbec nikam nedotáhla. Oni mě vždycky podpořili v každý věci, kterou jsem se rozhodla dělat. A nejen oni, ale i bráchové. Andreas mě fotí a natáčí, Nico mi dává dobrý rady a Mati mi zase hodně pomohl, když jsem potřebovala prodat nějaké věci. Jaký máš teď nejbližší plány? Začala jsem chodit na box, tak to chci dávat. Taky se budu učit nový streetový triky a v létě vyrazím na závody BMX Worlds. Co bys doporučila českejm studentům na prázdniny? Cestujte! Je tolik úžasných míst, kam můžete po Evropě nebo po Česku jet. Zajeďte do jinýho města, poznejte nový lidi a užívejte si zábavu. Jo a pokud nejezdíte na BMX, tak začněte!

Moje nohy. Ty jsou na tom teda dost krutÄ&#x203A;.

rozhovor /

KDYŽ MI BYLO 13 Poslouchala jsem… ska. Můj oblíbenej drink byl… broskvový džus. Nejvíc jsem myslela na… ježdění na kole. O svých bratrech jsem si myslela… že jsou hrdinové. Ve škole jsem… se nudila. Nejvíc jsem si přála… kámoše, se kterými bych si zajezdila, nebo taky abych byla někde jinde. Můj oblíbený ﬁlm byl… Toy Story.

vizitka Camila Harambour Místo narození: Punta Arenas, Chile Datum narození: 14. 9. 1989 Sponzoři: 34R Bike Co., Bodacious Ind, MegaRamp, Cojones Největší úspěchy: 1. místo Simple Session 2012, 1. místo BMX Mastetrs 2011, 1. místo FISE 2011 (všechno holčičí kategorie) Video party: Dennis Enarson, Nike 6.0 Writing on the Wall Oblíbení jezdci: Daniel Dhers, Jeremiah Smith, Mark Web Kolo: kompletní 34R kolo

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

active /

TEXT: PP, ŽURNALISTIKA NA UK PRAHA FOTO: XPOGO.COM

o g o p o g e í trém n

Ti z vás se smyslem pro punk by z názvu nového tropsportu mohli cejtit jistej vibe v naději, že jsme se konečně totálně zbláznili a předhazujeme vám taneční

diciplínu Sida a jeho kámošů jako inspiraci ke sportování. Není tomu tak, našli jsme pro vás ještě něco extrémnějšího.

V prosinci roku 2009 se na YouTube objevilo video Pogo GoPro, které během pár dní vylítlo se sledovaností ke statisícům. Stylově natočený tříapůlminutový klip totiž ukazuje něco, co málokdo na první pohled pochopí. Odpružená tyč se stupačkama (donedávna ještě dětská hračka) se dostala do ruky partě kreativních týpků, kteří ji vytunili a vnukli jí novou freestylovou podobu – extreme pogo. Boing-boing, tři metry ve vzduchu, salto, otočka, střižení nohama, grind po okraji chodníku. Tohle už není žádná houpačka na zahradě, ale regulérní adrenalin ve štrýtu!

a začali dávat dohromady nový patenty, který by pogování posunuly z dětských hřišť do městských ulic. Okolo roku 2000 nahradily oldskulovou pružinu těžkotonážní gumový pásky, což vlastně znamená, že původní tlakový pérování a těžkou ocel konstruktéři vyměnili za nerezový hliník. V počátku této (r)evoluce pogování hrál prim tradiční výrobce SBI Enterprises, který s tímhle krámem ve 20. letech minulýho století jako první přišel (no jo, nějakej ten pátek už to existuje…). Na přelomu tisíciletí se ale objevují noví výrobci, a dneska je tak možné vybírat z opravdu kvalitních a typově různorodých pogo sticks.

s organizací Světových Guinnessových rekordů. Pro představu, v čem se soutěží (údaj v závorce je současný rekord): skok do výšky (290 cm), nejméně skoků za minutu (39), nejvíce skoků za minutu (257), nejvíce skoků bez použití nohou (95), nejvíc salt v řadě (5), nejvíc salt vzad v řadě (11), nejvíc skoků na místě (206 864). První Pogopalooza proběhla v roce 2004 v Nebrasce a tehdy na parkovací plácek dorazilo šest lidí. Letos se do Kalifornie řítí novináři z předních amerických deníků a televizí a příští rok mají organizátoři ambice uspořádat pogovací svátek roku na newyorském Times Square.

Z parkoviště na Times Square

The Pogo Dudes

Jedním z pionýrů pogování byl i Nick Ryan, jemuž záhy začala chybět akce oficiálního typu. Něco, kam by se mohli pravidelně sjíždět pogeři z celého světa, co budou okukovat novináři a co bude udávat trend a posouvat nově vzniklý sport dopředu. Tak vznikla Pogopalooza, mezinárodní světový šampionát v extrémním pogování, jehož 9. ročník letos proběhne v Costa Mesa v Kalifornii. Disciplíny jsou podobný jako na X-Games: high jump, big air, tech a best trick. K tomu se navíc uskuteční i Pogo World Record Day ve spolupráci

Na závěr zpátky ke zmíněnému videu, které je přehlídkou toho nejlepšího ze současné pogo scény a je to fakt těžká bomba: Všem, co se v něm objeví, rozhodně patří velkej respekt, speciálně pak třem jménům, jejichž nositelé sport neúnavně propagují v médiích a na veřejnosti – Fred Grzybowski, Nick McClintock a Chadd „Wacky Chad“ Deitz aka The Pogo Dudes. Sčekujte to video, a jestli vás hopsání na tyči přes zídky, taxíky a popelnice zajímá víc, kontrolujte www. xpogo.com, kde se děje všechno podstatné.

Víc do toho dupnout Dřív to máma strčila harantovi do ruky, a dokud si nevyskákal mozek, tak ho to bavilo. Jenže tohle před nějakými patnácti lety neplatilo pro partu okolo Freda Grzybowskiho. Ta se rozhodla, že do toho víc dupne. A jak se do poga víc dupne, víc se i lítá, ve vzduchu je čas na všechno možný a zábava je na světě. Jediným zásadním předpokladem je takový pogo, který něco vydrží. Plastovka z Lidlu by toho asi moc nesnesla.

Pogo facelift Do hry se zapojili inženýři a další chytrý hlavy

W W W.REDWAY M AG.C Z

active /

TEXT A FOTO: LIBORPODMOLFILM.COM

TOMORROW WILL BE BETTER Celovečerní dokument Libora Podmola z prostředí FMX Je leden 2010 a Libor Podmol přijíždí do Spojených států, kde si v legendárním obchodě kupuje od ještě nedávno nejlepšího freeride jezdce motorku. Začíná boj o titul mistra světa ve freestyle

motokrosu a Libor chce vyhrát… Přes divoké začátky se postupně vypracoval mezi nejlepší jezdce světa a teď, v šestadvaceti, se pokouší dosáhnout na nejvyšší metu.

Proč na to jít? Protože ani to nejlíp vystavěný drama vám nerozbuší srdce tolik jako Liborův zápas sama se sebou, protože ani ty nejlíp narafičený hororový scény vás nevyděsej tolik jako jeho skoky a pády (všechno pěkně zblízka) a ani ty nejsladší dojáky vás nedostanou tak jako příběh napsaný životem. Režisér Martin Přívratský totiž neobjel půlku světa jenom proto, aby zachytil napínavý boj o titul mistra světa, ale taky si chtěl posvítit na zásadní rok Liborova života, v němž šlo ještě o jinačí věci než sport: „Nechtěl jsem jenom pořizovat záběry triků na motorkách, takových filmů už bylo natočeno dost, a navíc s technikou, které jsme s naším nulovým rozpočtem nemohli konkurovat. Mě zajímaly chvíle a momenty za ježděním, kdy se normálně kamery vypínají, ale kdy právě vidíte svět, v jakém jezdci žijí. Neustálé cestování mezi hotely a arénami, komplikované vztahy, únavu, obavy, bolest, léčbu zranění a tak. V tématu FMX jsem viděl podobnost s příběhy rock’n’rollových hvězd, které obrážejí vyprodané haly, a zároveň road movie o svobodě a specifickém životním stylu,“ řekl Martin.

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

názor /

TEXT: BENJAMIN KURAS, CESKAPOZICE.CZ ILUSTRACE: RADIM LISA, GYMNÁZIUM UNIČOV

Benjamin Kuras, český spisovatel a publicista žijící v Londýně, sepisuje na pokračování něco jako dějiny rasismu. Rasismus vynalezl bílý muž proto, aby odůvodnil svoji nenávist nejdřív k nebílým a nakonec i některým bílým mužům. Rasismus je postaven na „vědecké“ teorii zvané eugenika, jejímž pozoruhodným myšlenkám jsme se věnovali v minulých číslech. Naposledy jsme probírali knihu Tabu v sociálních vědách, ve které Petr Bakalář

W W W.REDWAY M AG.C Z

mimo jiné vysvětluje, že když se bílému muži něco nedaří, můžou za to Židé a jejich celosvětové spiknutí. Židé sice (spolu s Řeky) položili základy naší civilizace, na kterou je bílý muž tak hrdý, ale potom se – a Bakalář to prý může dokázat – proti této civilizaci spikli a chtějí ji zničit, protože taková už je jejich povaha. Kuras se oproti tomu domnívá, že na zánik civilizace si už před nějakou dobou zadělal bílý muž sám.

názor /

KAPITOLA 9. DESET METOD K ZÁNIKU ZÁPADU Bílý muž rozpoutal první světovou válku a někdy v její polovině dostal nápad, že veškeré zlo světa by se dalo vyléčit tím, že všichni lidé přestanou být sami sebou a stanou se něčím jiným. Křesťan přestane být křesťanem, Žid Židem, bílý muž bílým mužem, barevný muž barevným mužem, bohatí bohatými a chudí chudými. A přemění se v nového univerzálního člověka, dobrého, laskavého a obětavého. Než se však takovým člověkem budou moci všichni stát, je třeba vyvraždit mnoho těch, kteří se jím stát nechtějí.

Univerzální člověk Myšlenka univerzálního člověka se stala ještě přitažlivější po druhé světové válce, kterou opět rozpoutal bílý muž a po jejímž skončení se opět zděsil, čeho je schopen. Jeho počínání bedlivě sledoval žlutý muž a řekl si, že ten univerzální člověk je vlastně skvělý nápad. Podle vzoru bílého muže vyvraždil sto milionů žlutých mužů, žen a dětí, což zase zaujalo černého muže, který se nad představou univerzálního člověka též zamyslel. Výsledkem bylo, že vyhnal bílého muže a dal se do vraždění černých mužů, žen a dětí, v čemž pokračuje dodnes. Bílý muž mu na to laskavě přispívá ﬁnanční pomocí. Všichni víme, že peníze nejdou na jídlo pro hladovějící chudáky, ale na zbraně pro vládnoucí boháče. Pomoc třetímu světu je tak přesunem peněz z kapes chudých lidí v bohatých zemích do kapes bohatých lidí v chudých zemích. Zatímco tedy černý muž úspěšně vraždí černého muže, bílý muž se dohodl s bílým mužem, že oni se už vraždit nebudou. Přišli totiž na civilizovanější, příjemnější a humánnější způsob, jak se sprovodit ze světa – nerozmnožovat se. Na počátku tohoto rozhodnutí stálo několik ideálů a praktických metod, které vznikly v dobrém úmyslu a bílému muži i bílé ženě se velmi líbily. Jenže časem se ukazuje, že i když jednotlivě se tyto ideály jeví jako pravdivé, správné, ohleduplné, laskavé a vznešené, přece jen mají své mouchy v podobě nezamýšlených vedlejších účinků.

Práva ženy Bílý muž zaprvé vymyslel, že člověk ničí Zemi, a proto by se měl přestat rozmnožovat. Za druhé si přiznal, že zotročuje ženu, a rozhodl se toho okamžitě zanechat. „Rovnoprávnost a rovné příležitosti!“ zvolal nadšeně a hned přistoupil k bodu číslo tři,

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

podle nějž má žena právo na pracovní kariéru a taky si může vybrat, kdy (a jestli vůbec) se stane matkou. Aby to mohla prakticky činit, je zde bod číslo čtyři: povolení potratu a antikoncepce. Bod číslo pět vychází vstříc jak touze bílé ženy po profesním uplatnění, tak zájmu bílého muže na dobře fungující ekonomice: úroveň příjmů a životních nákladů je odteď nastavena tak, aby muž z čistého zdaněného příjmu nebyl schopen uživit rodinu, a žena tudíž musela pracovat, ať chce, nebo nechce.

Lepší svět S ekonomikou souvisí i bod šest: Reklamou a televizní kulturou si bílý muž vypěstoval touhu po vysoké životní úrovni a vlastnictví všeho možného, čehož ale může dosáhnout pouze v případě, že se nenechá zbídačit přílišným počtem dětí. Logickým vyústěním bodu šest je bod sedm: takto zbohatlý, zdravý a vysokého věku se dožívající bílý člověk má morální povinnost zachraňovat pestrobarevného člověka před strádáním, léčit ho, krmit a povzbuzovat v touze po zbohatnutí, aby mu toho mohl víc prodávat. I v bodech osm a devět zůstáváme u ekonomiky. Bod číslo osm: jestliže se pestrobarevnému člověku nedaří zbohatnout v jeho vlastní zemi, má bílý člověk povinnost přivážet si ho domů na práce, které se mu už nechce dělat. A bod číslo devět: to má (aspoň teoreticky) blahodárný účinek na udržitelnost ekonomiky, protože skromnost dosud nerozmazleného pestrobarevného člověka dovoluje udržovat na rozumně skromné výši i jeho příjmy, a tím pádem i jeho životní úroveň. Desátý bod se týká rozmazleného bílého člověka. Ten si vytouženou životní úroveň udržuje ještě menším počtem dětí (nezřídka i nulovým počtem dětí), zatímco nerozmazlený člověk pestrobarevný ještě nějakou dobu setrvačností přivádí na svět dětí mnohem víc, čímž se populace bílého člověka stává čím dál pestrobarevnější. Odborníci na demograﬁi (demograﬁ e je věda o rození a umírání obyvatelstva) odhadují, že těmito metodami bílý muž za padesát let ochudil Zemi o dvě stě milionů bílých lidí a obohatil ji o dvě miliardy pestrobarevných. Tím civilizace bílého muže postupně sama od sebe zaniká.

KAPITOLA 10. NENÁSILNÝ PŘEVRAT Ve druhé polovině 20. století začala představa o civilizaci

pestrobarevného univerzálního člověka vítězit především v té části, která si říkala „tábor míru“. Vítězství dosahovala za pomoci politických převratů, krvavých revolucí a vojenských záborů území. Socialistické země z „tábora míru“ se od kapitalistických zemí z „tábora války“ oddělily ostnatými dráty a minovými poli a čiperně se pustily do přetváření civilizace bílého člověka v civilizaci člověka univerzálního, socialistického. Bílý člověk nešťastně uvězněn v nepřátelském „táboře války“ proti všem zákonům dějin a Marxovým teoriím o nevyhnutelném konci kapitalismu přežíval a dokonce prosperoval…

Židem byl Theodor Adorno, dvěma plnými Židy byli Herbert Marcuse a Max Horkheimer. Pár nápadů tihle tři převzali od hlavního představitele předválečného existencialismu Martina Heideggera (který za války – ze strachu o kariéru – přeběhl k takovému jako umírněnému nacismu), kdo jim ale svým nasazením za ideu univerzálního člověka vyrazil dech, byl nejvýznamnější poválečný existencialista Jean-Paul Sartre, jeho kolega Maurice Merleau-Ponty a kolegyně Simone de Beauvoirová. Tak dramatický zápal a divoké večírky si dva a půl Žida zprvu ani nepředstavovali, ale co už… Levicová mládež má prostě fortel.

Dlouhý pochod institucemi

Idea zdravého rozumu

Stoupenci univerzálního člověka na něho proto nasadili novou strategii: nenásilný a pomalý převrat zevnitř státního systému. Měl se vést mírovými a intelektuálními prostředky, taktikami a zbraněmi – hlavně nenápadně. Zdůrazňoval nejvznešenější tradice civilizace bílého muže, s nimiž musel bílý muž z „tábora války“ souhlasit, jinak by se musel stydět. Těmi tradicemi byly láska k bližnímu, spravedlnost pro všechny, soucit k méně šťastným, právo každého člověka na důstojnost a svobodu. Tuto strategii vymyslel v Mussoliniho fašistickém kriminálu Antonio Gramsci a nazval ji „dlouhý pochod institucemi“. Jak takový pozvolný, ale cílevědomý převrat učinit přitažlivým pro nové generace mírových intelektuálů a provést v nich nábor, vymysleli otcové pochodu (Gramsci byl spíš jeho dědečkem), němečtí filozofové takzvané Frankfurtské školy. Název Frankfurtská škola si dobře zapamatujte, neboť s jejími stoupenci se setkáte nejen v hodinách dějepisu, ale i při studiu popkultury a kultury tak vůbec. Myšlenka univerzálního pestrobarevného člověka v nich zapustila hluboké kořeny, z nichž později vyrostlo to, čemu se dnes říká nová levice a politická korektnost. Stěžejním úkolem Frankfurtské školy bylo vysvětlit novým generacím, že „tábor míru“ to všechno zvoral a že nová univerzální spravedlivá civilizace se odteď bude budovat na Západě, tedy v bývalém „táboře války“.

„Frankfurťané“ měli několik stěžejních idejí, které samy o sobě byly neškodné a hezky se poslouchaly. Tak například: Svoboda neexistuje ani v socialismu, ani v kapitalismu. V prvním jsme otroky režimu, ve druhém majetku – záplavy zboží na trhu a masová kultura útočí na nejnižší lidské pudy a city. Nebo: Obě formy této nesvobody jsou špatně uchopitelné zdravým rozumem, a proto se v nich zdravý rozum obtížně pěstuje. Zdravý rozum se skládá z rozumu objektivního, subjektivního a instrumentálního. Objektivní rozum se zabývá absolutními pravdami, jež nám diktují, co je správné (takovou absolutní pravdou je například povinnost rodičů starat se o dítě a povinnost dospělých dětí starat se na oplátku o staré rodiče). Subjektivní rozum si vybírá hodnoty a měřítka osobnějšího rázu – podle toho, jestli jsme muž, nebo žena, heterosexuální, či homosexuální, věřící, či ateista a podobně. Instrumentální rozum se řídí pouze hlediskem proveditelnosti, výhodnosti a užitečnosti. Oba světy – jak socialistický, tak kapitalistický – používají hlavně rozum instrumentální. Ten se jim jeví jako rozumný, kdežto idealismus absolutních pravd se jim jeví jako nerozumný. Ani naše současná demokracie tedy nemůže směřovat k ideálu, neboť se neustále zmítá ve střetu se sobeckými zájmy jednotlivců. Chceme-li se tudíž dopracovat ke zdravému rozumu tam, kde to vidíme jako nerozumné (například v našem chování k přírodě), musíme nejdřív odmítnout nerozumnost toho, co se nám dnes jeví jako rozumné a výhodné (například jet na nákup autem místo autobusem). Tento objev bude mít pro bílého muže pozoruhodné následky.

Dva a půl Žida V čele frankfurtské sociální ﬁlozoﬁ e stálo dva a půl Žida, a proto je Frankfurtská škola občas považována za součást židovského spiknutí proti civilizaci bílého muže. Oním polovičním

W W W.REDWAY M AG.C Z

technologie /

TEXT: BONUS, TEMNYSILY.CZ ILUSTRACE: BARBARA VON GRIM

DIY or die!

LIVE IS LIFE 8. DÍL SERIÁLU O DĚLÁNÍ HUDBY NA POČÍTAČI (PRO ÚPLNÝ ZAČÁTEČNÍKY)

Když už jsme se minule tak nějak dokodrcali dokonce až k fyzickým a virtuálním nosičům, zbejvá nám otevřít poslední komnatu. Jakmile začnete koketovat s děláním muziky, je celkem dost pravděpodobný, že dřív nebo pozdějc budete čelit výzvě v podobě živýho vystoupení čili koncertu, nebo – jak k zblití řikaj různý zasloužilý muzikanti – štace čili kšeftu. Jestli vyloženě nechcete, tak se vám asi koncert nenaskytne, ale upřímně řečeno, živý hraní je to nejlepší z celý muziky, zejména když přídou lidi, který to vaše životní dílo zajímá.

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

Od září se tady bavíme o tom, jak vzniká a funguje hudba na počítači – tedy kde počítač není jenom nahrávací zařízení, ale řekněme svýho druhu nástroj. Takže ta naše disciplína je nějaká elektronická hudba, což může bejt samozřejmě ledacos, ale vždycky s tim budete mít trochu problém na koncertech. Důvodů, proč tomu tak je, je několik, a ačkoliv možná zněj banálně, ve skutečnosti jsou fatální a jeden s druhym úzce souvisej. Hlavní problém při koncertech, kde hrajete z počítače, je, že i kdybyste udělali cokoliv, lidi

vám to nebudou věřit buď vůbec, anebo váma budou alespoň trochu pohrdat, protože nehrajete na skutečnej hudební nástroj jako kytaru, bubny, klávesy, nedejbože saxofon a tak dále. Do jistý míry si myslim – nebo doufám – že tohle je český specifikum, determinovaný částečně tradiční řemeslnickou mytologií o poctivý práci a částečně historickym kulturnim handicapem, kterej (místo reformy popu v osmdesátých letech prostřednictvím punku a nový vlny) etabloval jazz rock a závodní muzikantství. Takže tady máme zástupy přeborníků, který se

pomocí speciálních vinylových desek, včetně scratchování a jiných fines. Logický řešení je taky rozebrat skladby na jednotlivý elementy, samply, smyčky, který nastrkáte do Ableton Live a při koncertě znova skládáte dohromady jako lego, de facto tak svoje skladby v reálnym čase remixujete. Můžete bezvadně reagovat na publikum, zároveň vám hrozí, že se ve svých samplech ztratíte, což zpočátku vede ke zvýšený koncentraci psychedelie.

předháněj, kdo zahraje víc not, a skoro žádnou dobrou kapelu – ale to jsem trochu odbočil. Zkrátka: musíte to svoje elektronický vystoupení udělat nějak zajímavý, abyste ty škarohlídy v publiku aspoň trochu přesvědčili, což vás zároveň přivádí před problém, jak vlastně tu muziku z počítače smysluplně dostat na pódium, respektive jak to dělaj ty, co to uměj nejlíp. Na internetu se toho v tomhle ohledu moc nedozvíte, takže si všichni buď střežej nějaký tajemství, nebo při koncertech lžou, pouštěj hotový tracky a předstíraj kroucení čudlíkama – já na to ale řikám proč ne,

W W W.REDWAY M AG.C Z

když dete na výstavu, tak vám to tam taky malíř nebude malovat pod nosem, ale přinese to už hotový z domova, že jo. Aspoň bude mít takovej koncert hlavu, patu, a možná i slušnej zvuk, na druhou stranu v něm asi nebude moc interakce. Nejjednodušší je hrát svoje věci v rámci nějakýho DJ setu, a jestli se pouštíte na šikmou plochu hiphopových produkcí, je dost pravděpodobný, že dřív nebo pozdějc přičuchnete k systémům typu Serato nebo Final Scratch. Tyhle aplikace vám díky zvláštnímu hardwaru umožňujou přehrávat a ovládat digitální soubory

Co zabírá spolehlivě, je investice do nějakýho bizarního předraženýho ovladače/nástroje, jako je například Monome, o kterym nikdo neví, jak funguje. Můžete ho pak při koncertě vystavit na čestný místo a s výrazem alchymisty na něm čarovat jako třeba Daedelus (i když tomu to zrovna žeru), a když už nikdo neocení vaše neotřelý a progresivní postupy, zástup povislých čelistí taky není marnej. A když už se dotýkáme tý avantgardy – v současný době není už zas takovej problém získat a osvojit si prostředí, ve kterým můžete vytvářet nejrůznější aplikace na generování nebo modifikace zvuků – což, kromě jinýho, umožňujou audiovizuální jazyky jako pure.data nebo Max/MSP. Třetí zásadní problém je ale zvuk. Já řikám: interní zvukovka vašeho laptopu stojí celkem za prd. Pořiďte si nějakou jinou a čím víc výstupů dáte zvukaři, aby to moh míchat jako analogovej signál, tím líp. Ale zas vás bude víc nenávidět. Bohužel, tady se vracíme k tomu prvnímu problému – jak nám teď (ještě před zvukovkou) řikal zvukař někde v Písku: „Dneska maj všichni ňáký ty abletony, to je v p**eli.“ Jo, já si vozim zvukovýho inženýra radši svýho.

foto report /

TEXT A FOTO: PETR TOPIČ ZDROJ: IDNES.CZ A PROFIMEDIA.CZ

Takhle to poslední dubnový víkend vypadalo v pražské Sparta Areně, kde Katedra softwarového inženýrství Matematicko-fyzikální fakulty UK spolu s občanským sdružením Robonika pořádaly 9. robotický den. My jsme tam nebyli, ale fandíme…

Soutěžilo se v šesti kategoriích

ČÍSLO 8, 2012 | ROČNÍK IV

Pro laika naprostý zmatek. Všude samý drátek, displej nebo šroubek.

Někteří soutěžili ve více kategoriích naráz, stačilo jen odpojit z robota ovladač

V přetlačované platí, že robot nesmí být větší než 10 × 10 cm a těžší než půl kilogramu

Zástupce robotů postavených ze stavebnice Merkur. Legendary.

Kromě přetlačování robotů a závodění na trati došlo i na záchranu plyšáka z bludiště. Do nejvyšší soutěžní kategorie spadají tzv. autonomní roboti, kteří pracují samostatně, bez zásahu zvenčí. DIY or die! Jednoduché a účinné. Základní pravidlo evoluce i robotiky.

W W W.REDWAY M AG.C Z

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ