RedWay 1/V.

ROZHOVOR

Vladimír Franz SMARTBOX

Mikro-bio olympiáda ACTIVE

adidas Originals

celostátní školní časopis číslo 1, 2012 | ročník V | zdarma | www.redwaymag.cz

ng TÉMA: ping-pong TÉMA: ping-pong TÉMA: ping-pong TÉMA: ping-pong TÉMA: ping-pon

editorial /

Ahoj holky, čau kluci!

Jééé…! :((( Více k prázdninové relativitě času na straně 15.

A co je na obálce?

Zlatá pálka. Vždycky jsem chtěla zlatou obálku, ale nikdy se to nehodilo.

Až teď. Zlatá pálka je název série mejdanů, kde se hraje pinčes a hudba.

Pinpongový stůl zde tedy má stejně pevně dané místo jako mixážní pult, za kterým se pohupujou RADQOHSKI – nezkoušejte to vyslovit, já už jsem to vzdala. RADQOHSKI není jméno brazilskýho kmenovýho náčelníka, ale podivná zkratka jmen Radek (dříve Radeq) Brousil a Tomáš Oujezdský. To jsou kluci, co nosej trička naruby, poslouchaj kapely, který nikdo nezná, a jedou v trendech, co ještě ani nevznikly.

Ano, modří už vědí – jsou to hipsteři. A tím se taky vysvětluje, proč je z pinčesu najednou ta nejvíc cool věcička na světě, která se hraje v ping-pong barech v Berlíně, Londýně, New Yorku i Bukurešti. Myslím, že u nás to má taky budoucnost, na rozdíl od fi xies, očesaných kol newyorských messíků, kterým se v pražským kopcovitým terénu dlážděným kočičíma hlavama prorazit nepodařilo. Ping-pong je masovka a „jeho propojení s taneční party zaručuje neopakovatelnou zábavu a ztrátu povědomí o čase“, jak říkaj RADQOHSKI. Líbí se mi, že jejich nápad podpořil první český energy drink Semtex. Na realizaci podobných projektů má celou laboratoř (Semtex Lab) a síla značky spolu s finančními možnostmi zaručují, že v klubech konečně uvidíme i něco jinýho než opuchlý teenagery, co si blinkaj na svoje nestylový boty už v osm večer, dávno předtím, než kapela začne vůbec hrát.

Autor obálky Pasta Oner řekl: „Dlouhodobě mě fascinuje estetika sovětský propagandy 50. let, zlatý éry budování komunismu, ale stejně tak ve svý tvorbě vycházím i z propagandy americký, kde zase šlo o boj proti komunismu a o Vietnam. Propagandistický plakáty mají určitej styl a pravidla, například kompozici na střed nebo střídání a opakování vzorů, což slouží k posílení významu informace, kterou plakát sděluje.

Je to primitivní, ale účinné. Dávno přede mnou si toho všiml už Warhol nebo třeba Obey Giant a já sám jsem si to v praxi taky ověřil.“

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 1, ročník 5 zdarma toto číslo vyšlo v září 2012 titulní strana: Pasta Oner, pastaoner.cz adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Mirka Papežová (AK Tomáš Rašovský), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Jakub Hajný, David Dolenský marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel. 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

S pozdravem pinčesu a propagandě zdar!

Martina Overstreet, šéfredaktorka

Zdravé srdce, o. s.

Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

2

téma: ping-pong 8 –11

8

MAILBOX

Milujeme kreslení při hodině Můj nejlepší hudební zážitek 12–23

POP

Strýmuj muziku, posílíš mír!

Smysly: V melounovém cukru, Princezna a bojovník Sloupek Ivy Antošové: Plň dny, prázdni dny Bonus: Cesta do hlubin pravěku Tománek: (Post)Apokalypse now!

24–33 TÉMA PINČES Historie pražskýho pinčesu

18

Tajemství Zlaté pálky Jak hrát freestyle pinčes

24

Pinčesová módička 34–38

ROZHOVOR

Vladimír Franz 39–43

SMART BOX

Křížovka Právní minimum: Poškozování cizí věci Mikro-bio olympiáda 44–49

ACTIVE

Robotix

42

adidas Originals: Represent your crew!

34

Sebeobrana: Nebuďte oběť 50–54 ROZHOVOR Eliška Šabartová, šerm 55

SOUTĚŽ

Longboard a boty z Boardstar.cz 56

KOMIKS

Nikkarin

50

3

kreslení /

POWERED BY

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošle Centropen fixy. Aby bylo čím dělat.

Centropen je největší a nejznámější český výrobce psacích potřeb. První logo bylo zaregistrováno už v roce 1948. Dnes se v dačické továrně vyrábí celkem 130 různých druhů výrobků, které se dají zabalit na 1800 způsobů. Roční produkce je 220 milionů kusů – dost pro naše i zahraniční trhy, dost na to, aby se dala popsat celá zeměkoule.

CE VÝHER Ondřej Mašek ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

CE VÝHER 8

Ludmila Usenko

CE VÝHER Dobroslava Čepcová

Honza Chabr Johana Mustacová

Monika Mizeráková Radim Lisa Ivana Antošová

Tereza Košer Škeble Honza Chabr W W W.REDWAY M AG.C Z

9

mailbox /

Můj nejlepší hudební zážitek

Soutěžili jste o sluchátka WeSC. Tady je pět nejlepších slohovek, který vybrala šéfredaktorka. Nadrásali jste toho tolik, že to četla skoro celý prázdniny, hehe. Všem autorům dík, vítězům gratulace a všichni žijte hudbou!

Jaksi Taksi Nejlepší hudební zážitek je rozhodně spojený s mým prvním opravdovým koncertem, díky kterému jsem poznala ten reálný svět hudby a zábavy, a navíc jsem měla možnost opravdu se seznámit se slečnou, která dala mému životu hrozně moc – s mojí nejlepší kamarádkou, pro kterou jsem byla pouze doprovod na koncert, prostě taková z nouze ctnost. Nicméně ten koncert Jaksi Taksi byl vážně nezapomenutelný, jako všechno, co je poprvé. Vlastně jsem absolutně netušila, že nějaká taková skupina existuje, neznala jsem ani jeden jejich text a nic podobného.

I když to už budou čtyři roky (bylo to v prváku na gymplu), stále si pamatuju, jak jsme hledaly ten klub nebo spíš putyku, kde měl koncert proběhnout. Nechtělo se nám věřit, že v něčem podobném se může koncert konat, a kdybych tu měla popisovat prostředí, vydalo by to na další slohovku, ale na opačné téma – nejhorší zážitek spojený s hudebním světem. A to do toho nepočítám osoby, které nám u vstupu dávaly na ruku modrou nebo oranžovou papírovou pásku a neodpustily si přitom spoustu nechutných a oplzlých průpovídek.

Každopádně jsme s kamarádkou přežily a šly si vybrat místo k sezení. Bylo nám trapně, protože jsme tam byly snad úplně první a dlouho nikdo nepřicházel. Přiznávám, že v té době jsem byla dost slušná holčička, takže mi pankáči, kteří postupně dorazili, naháněli malinko strach. A stejně tak se mi moc nechtělo ani pogovat v kotli, nechtěla jsem mít podupané boty, a už vůbec jsem nechtěla být potlučená. Také to bylo poprvé a naposledy, co jsem si vzala na nějakou takovou akci naivně kabelku.

Poctivé dodržování pitného režimu se čím dál víc podepisovalo na naší uvolněnosti a já si začala

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

10

uvědomovat, že mám vlastně všechny okolo sebe ráda, nikoho se nebojím, a co mě nejvíc překvapilo, začala jsem si zpívat do té chvíle pro mě neznámé texty kapely, jak kdybych byla pomalu největší a nejvěrnější fanynka. Dokonce jsem se odhodlala i k tomu, že jsem nechala kabelku přikrytou bundou na židli a šla pogovat do kotle. Poznala jsem mimo jiné, že lidé, kteří pouštějí hrůzu svým vzezřením a vypadají drsně, nemusejí být špatní ani kriminálníci, jak si spousta lidí myslí. Nevím, jak dlouho jsem měla tu kabelku na židli bez dozoru, ale nic mi z ní nezmizelo, což mě docela překvapilo. Na kdejaké „úžasné“ diskotéce vám zmizí peněženka v okamžiku, kdy se otočíte, a tady se prostě nestalo nic.

Po skončení koncertu jsme s kamarádkou seděly na náměstí na kašně, bohužel si nepamatuji, jestli byla plná, nebo vypuštěná, ale na sto procent vím, že ona měla svoje „speciální koncertní“ červené tričko s nápisem Paroubek škodí lidem a hrozně jsme si užívaly i tu pokoncertní euforii.

Na tyhle chvíle ráda vzpomínám, protože jsme se s kamarádkou vážně sblížily. I když to bylo na koncertě, řekly jsme si spoustu věcí, a já konečně poznala tu lepší hudbu. Sice už tuto skupinu moc neposlouchám, ale stejně si neodpustíme každoroční návštěvu jejich koncertu, vždy na jednom a tom samém místě, vždy v září.

Lituji lidi, kteří nemají rádi hudbu, hudba je úžasná věc, požitek, který dokáže naplnit život každého člověka, který mu k tomu dá šanci!

Barbora Hynková, Alšovice

Festival, který by měl zažít každý Na místě, které nikdo nezná, byl festival, kde jsem slyšela a viděla ty, které mám nejradši. Pokaždé

na nějaké akci, na které jste kvůli hudbě, vám něco vadí. Ať už nějaký předskokan, lidé, kteří vás svým opravdu zběsilým skákáním ohrožují, nafoukaní cizinci, kteří vám spálili českou vlajku, zkrátka je toho hodně. Tady z toho nebylo nic.

Dobře, dokonalost neexistuje, ale někdy se jí lze opravdu dobře přiblížit. Ti lidé tam byli milí. Neměli jste pocit, že místo na koncertě jste v moři plném kelímků od piva a retardovaných lidí. Nebylo to v uzavřeném prostoru, kde z vás doslova teklo.

Nebylo to v otevřeném prostoru, kde na vás pršelo, zakopávali jste o hrboly nebo jste po dešti měli pocit, že stojíte v bažině. Ne. Tak jako princezna Koloběžka byla učesaná neučesaná, bylo i tohle.

Bylo to něco originálního.

Neznám snad nikoho, kdo by vydržel celý život u jednoho žánru. Ať už jste nosili jako náctiletí glády, nebo noční košile (lidé tak říkají hip hopu, myslím), poslouchali jste i něco jiného. Třeba jste se pak vrátili k tomu, co jste vždycky poslouchali, ale nikdo nemá úplně omezený vkus, aspoň v to doufám. Na tomhle festivalu bylo všechno. Byli tam ti, které poslouchám teď. Byli tam Daft Punk, vždycky jsem si je přála vidět, zažít to, poslouchám je dlouho a doteď mě neomrzeli. Byly tam kapely, které jste dříve poslouchali hodně, ale přešlo vás to, přesto se k nim občas rádi vrátíte a poslechnete si je, pořád to byla část vašeho života, něco, s čím jste měli spojený každý den, každou cestu metrem. Přijelo tam i několik menších DJ’s, co mají sotva dva tisíce posluchačů, ale přijdou mi dobří. Byla tam Nirvana. Byli tam Joy Division. Byli tam Looptroop, Boards of Canada, Justice, Jimi Hendrix, Telefon Tel Aviv, celá rapová scéna, ti, kteří už umřeli, ale jejich hudba byla pravá. Můžu vám vyjmenovat spoustu jmen, ale tahle mi přišla důležitá. To, co tam bylo, nemá společného vůbec

nic, žánr, rok, kdy byli nejvíc úspěšní, prostě skoro nic, jenom to, že je mám já v iPodu. Moc lidí asi to, co poslouchám, nezná, nebo já neznám ty, kteří to znají. Že není možné, aby se třeba Joy Division a Daft Punk potkali? Aby někde bylo tolik jmen? Tahle kombinace? Nikdo otravný? Skvělá organizace?

Nejlepší bramboráky a pivo? A tohle všechno dohromady? Je. V mojí hlavě. Nikde nebylo dáno, že můj zážitek musí být reálný. Mám hodně dobrých zážitků, mám i hodně špatných, ale žádný mi nepřišel tak extrémně zajímavý. Všechno by mohlo být lepší, stačí si to představit. Pak tam jste, pak to prožíváte, pak z toho máte radost. A pak vám někdo zaklepe na rameno a váš zážitek skončí.

Buď se vzbudíte, nebo vyndáte sluchátka z uší a ocitnete se v jiném světě, v tom reálném, kde si lidé hrají na milovníky Nirvany, ale znají od nich jenom jeden track. V tom, kde nepochopím, proč do Česka jezdí každý rok pořád stejní interpreti.

Proč se nikdo nesnaží objevit nebo aspoň pochopit něco nového, jiného. Je to škoda. Ale zážitek už mám, každý ho má někde v hlavě, měli byste ho mít také, protože cokoliv si dokážete představit, může být pravda.

Linda Andresová, Praha 9

30 Seconds to Mars Když tak zavzpomínám na všechny hudební události, co jsem absolvovala, tak mě každopádně napadne první koncert 30 Seconds to Mars v Praze. V listopadu roku 2009 mi o něm řekla kamarádka Kačka a já ani nechtěla jít, jelikož jsem znala jen jednu písničku, a tak jsem si říkala, že dávat 700 Kč za koncert je zbytečný. Kačka do mě ale tak dlouho vrtala, až jsem si poslechla první CD a docela se mi zalíbilo. Shodou okolností mi kamarád koupil i jejich druhé a třetí CD, a tak to začalo. 30 Seconds to Mars jsem si prostě zamilovala! A bylo rozhodnuto, mohla jsem je poslouchat kdykoliv a kdekoliv, texty jsem všechny znala během dvou dnů. Ani vlastně nevím, co bylo to hlavní, co mě na jejich hudbě tak bavilo a lákalo, jestli to byl Jaredův skvělej hlas, nebo zvuk bubnů, kytary, nebo perfektně sepsané texty, ze kterých jsem cítila přesně to, co tím chtěla kapela říct. Ale jelikož hudba ze sluchátek nebo repráků prostě není ono (ještě pro člověka, který odmalička vyrůstá na AC/DC, Metallice nebo

W W W.REDWAY M AG.C Z

Rolling Stones), tak můj nejlepší hudební zážitek se udál až 18. března. Bylo mi už od rána zle, nevím, jestli kvůli nervozitě, nebo samou natěšeností, a počítala jsem každou minutu do koncertu (proč je to vždycky až večer?).

Hala byla narvaná od podlahy ke stropu „emákama“ a uřvanýma třináctiletýma (a místama i opilýma) fanynkama už hodinu před koncertem.

Prorvala jsem se s kamarádkou co nejblíže k pódiu a netrpělivě čekala. A vtom to vypuklo! Opona spadla dolů, reflektory nám všem bily do očí a ozvaly se první údery do bubnů, v okamžení jsem věděla, kterou píseň hrají. Jared celou hodinu bez přestávky podával naprosto ohromující výkon! Lítal po pódiu z jednoho konce na druhý, zpíval, lezl do publika (záznamy jsou vidět v jednom z jejich klipů), hrál na piáno, vytvářel různé světelné efekty, a dokonce šplhal na konstrukci pódia a visel hlavou dolů. Nic lepšího a energičtějšího jsem v životě neviděla. Mráz mi běhal po zádech snad celou dobu, ruce jsem měla ledový, skákala jsem jak pominutá, hlasivky jsem si stihla vyřvat už po prvních třech písničkách a můj účes už taky nevypadal jako před koncertem, ale mně to bylo všechno jedno, jelikož jsem si na tisíc procent užívala tu atmosféru a energii celého koncertu.

Takhle mě rozhicovala hudba (o.k., Jared asi taky, ale ne tolik), šlo o ten pocit, zážitek, sílu. Hltala jsem každý úder do bubnu, každé brnknutí kytary, každý tón, strašně se mi líbilo, že když zavřu oči, cítím a slyším hudbu všude kolem mě. Kdo tohle nezažil, tak vůbec neví, o čem mluvím, a hlavně o hodně přišel!

Takže každopádně tohle byl můj naprosto nejlepší, největší a totálně nabušený hudební zážitek.

Bára Papírníková, Praha 4

Majk Spirit, MAAT, Ektor Můj nejlepší hudební zážitek se odehrál 10. prosince 2011 v klubu Roxet u Chocně. Zrovna tam probíhal koncert Majka Spirita, MAAT a Ektora.

Byl to zároveň můj první hiphopový koncert. Jel jsem tam se svým nejlepším kamarádem Lukášem, ale všichni mu říkáme Horča. Přijeli jsme tam, a sotva jsme vystoupili z auta, tak jsme slyšeli ohlušující randál, který se ozýval zevnitř klubu.

Vešli jsme dovnitř a tam neskutečně narváno, bylo tam přes 1500 lidí. Není to zrovna veliký klub, takže jsme se jen tak tak prodřeli na nějaká

místa, kde je celkem dostačující pohled na pódium.

V Roxetu jsme byli poprvé, takže jsme se ještě rozkoukávali, bylo to tam famózní. Všude blikala nejrůznější barevná světla, diskokoule se otáčely, dým byl vpouštěn do davu a hudba nahlas tak silně, že pokaždé, když jsme šli na čerstvý vzduch, jsme slyšeli sotva půlku toho, co normálně.

Odbilo deset hodin a šlo se na věc. Jako první přišli MAAT. V ten večer zrovna uváděli album Euroflow a zpívali ty nejlepší hity, jako jsou Další příběh, Ber, co je ti dáno, Řekni mi proč, Nemaj co říct a spousty dalších skvělých pecek. Jejich představení trvalo asi dvě hodiny, pak se přesunuli k hlavnímu baru a pořádali autogramiádu. Já jsem si odnesl podepsané tičko od L.D., plakát od Fosco Almy a Emerese a ještě CD Euroflow podepsané od všech tří. Bylo to neskutečné, avšak večer ještě neskončil… Chvíli po MAAT vystoupil sám Majk Spirit a to, co předváděl, bylo neskutečné. Skákal, rapoval, podával si s ostatníma ruce a vhazoval CD do publika. Bohužel ani k jednomu jsem se nedostal, ale odnesl jsem si od něj aspoň podpis na své kšiltovce. Čas ubíhal a na stage se pomalu blížil Ektor, bohužel v tu chvíli byly dvě hodiny ráno, a protože mi ještě není tolik, abych mohl pařit od soumraku do úsvitu, tak jsem s otcem uzavřel dohodu, že mě ve dvě ráno bude jezdit vyzvedávat.

Ektora jsem teda bohužel nestihl, ale stejně to byl neskutečný a bombastický večer, na který jen tak nezapomenu.

Matěj Solil, Chroustovice

Můj nejlepší hudební zážitek Jednou jsme takhle jeli vlakem z Liberce. Klasická cesta po turnaji v magicu. A pouštím kamarádovi novej song od Prago Union. Docela se mu nelíbil, tak jsme rozjeli bouřlivou diskuzi na téma hudba.

Najednou se k nám přidal celej vlak. Dokonce i průvodčí prohodila pár slov. Bylo to velmi zajímavé a dozvěděli jsme se i něco o hudebních žánrech, které jsme neznali. Například K-POP, který poslouchám doteď. Je velmi zajímavé se koukat na to, jak pop berou Japonci. Byla doopravdy sranda a všichni našli v nějaké té hudbě zalíbení.

Na tu cestu nikdy nezapomenu.

Ondřej Petr, Varnsdorf

11

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Co si myslíte o životě?

V čem je jeho smysl?

Chuck Palahniuk, spisovatel

Douglas Adams, Stopařův průvodce po Galaxii

Paris Hilton, dědička

Narození každého z nás je omyl, který se po zbytek života snažíme napravit.

Odpověď na otázku Života, Vesmíru a vůbec je 42.

No… Nebuďte nudní a oblékejte se hezky, kamkoliv jdete. Na všechno ostatní je život moc krátký.

Jirka Kouba

foto: Veronika Raffajová

Kytarista skupiny Sunshine pochází ze Strakonic, z města s kdysi největší koncentrací HC/punk kapel na km². Jeho snem bylo kopat v repre a nosit originál Adidas dres – jak to dopadlo, vidíte sami. V rozhovoru pro rozhlasový pořad Pionýrská vlaštovka v roce 1987 uvedl, že se chce stát programátorem. Chodil totiž do kroužku výpočetní techniky. Celý playlist, z něhož vybíráme prvních pět tracků, si můžete poslechnout na MusicJetu.

Některý kousky nás docela překvapily…

AT THE DRIVE-IN LOPSIDED

KINGS OF LEON KING OF THE RODEO

Úplně první song, kterej jsem od týhle legendární post HC skupiny, co se pozdějc rozštěpila do dvou velkých, ale nikdy už ne tak dobrých kapel (The Mars Volta a Sparta), slyšel. Bylo to v jednom špinavým klubu někde u Drážďan a doteď si pamatuju to mrazení, který jsem při tom měl.

Letos se dali po jedenácti letech dohromady na pár koncertů, ideální čas je zase trochu oprášit.

Z těchhle kovbojů jsem měl nejdřív docela srandu (koukněte na jejich první video Molly’s Chambers, a pochopíte proč – Bič boží hadr), ale brzy mě to přešlo.

Z kapely se stala stadionovka, teda alespoň v US/UK, a tenhle song je z jejich výborný druhý desky.

RIVAL SCHOOLS TRAVEL BY TELEPHONE

BLOC PARTY OCTOPUS

Další starší věc, která mě doteď nepustila. S leadrem Walterem Schreifelsem jsem si prošel všema jeho etapama, od old school HC Gorilla Biscuits přes skvělý post HC Quicksand až k odlehčenějším Rival Schools.

Tahle věc je z jejich první desky z roku 2001. Jejich druhý album Pedals z loňska najdete na MusicJetu.

Musím sem dát taky něco čerstvýho, ne? Bloc Party jsou zpátky a, zaplaťpánbůh, v původní sestavě. Jejich čtvrtá deska se jmenuje jednoduše Four a tohle je první singl.

PJ HARVEY THIS MESS WE’RE IN

JAK STRÝMOVAT?

Deska Stories from the City, Stories from the Sea je pro mě kult a kombinace PJ Harvey s Thomem Yorkem dokonalá.

Nainstaluj si do mobilu aplikaci MusicJet, stáhni si QR čtečku, oskenuj kód a strýmuj muziku přímo z mobilu.

Playlist můžeš strýmovat také na kompu. Stačí v něm mít nainstalovanou aplikaci MusicJet a nacvakat do internetového prohlížeče: bit.ly/jiriplaylist Víc informací na www.musicjet.cz

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

12

Black Light Burns

Cherub

Scream Hallelujah

Love You Right

Kytarista Limp Bizkit zešílel a nahrál druhou sólovku.

Divné, hitové, hutné, skvělé!

WAGHISS, 19 LET, BÍLOVEC

Lipo Šílená

Velice příjemný elektropop. Zpěvák je z kategorie mňoukačů, což uznávám, že každému nemusí vyhovovat, ale všichni určitě ocení klip, kde překrásné zlé Newyorčanky přepadávají a ve svých kárách unášejí počestné kytaristy jdoucí ze zkoušky. Vizuálně dokonalé, MTV to ale nikdy vysílat nebude. YouTube only.

(OVER)

Nejvíc se mi na tom líbí procítěnost, je to prostě poezie daná do hudby, text zasáhne srdce i mysl a hudba je chytlavá.

Frank Ocean channel ORANGE Geniální deska.

(RADIM LISA)

KATU HNYKOVÁ, 17 LET VYSOKÉ NAD JIZEROU

The Heavy What Makes A Good Man? Je to černošský a kytarový.

Ze začátku to zní jako Ray Charles, kytary, boží hlas, hrozně energický, jo! Konečně zase někdo dělá hudbu!

AMÁLKA JASKMANICKÁ, 16 LET

Of Monsters and Men

Emalkay Bring It Down Lehčí dubstepová věc. Pěkný melodie, který se mohou zalíbit i těm, kteří tomuhle druhu muziky moc neholdují.

Kdo má taky slabost pro postapo, ať se podívá i na videoklip. Dvě pěkný šťabajzny s plynovejma maskama ve světě po Velkym průseru.

Little Talks

(PUZZLED)

Islandská alternativní kapela. Objevila jsem je před týdnem a poslouchám pořád dokola. Super atmosféra.

Recyklace Třídění odpadu a vůbec jakákoliv recyklace je blbost. Proč by se člověk unavoval, když to stejně všechno skončí na jedný skládce? A tak všechno pěkně do jednoho pytle včetně starých bot, oblečení, psacích potřeb, knih a časopisů.

Obtěžovat se s tím někam do charity je zbytečný – v týhle zemi lidi, který by neměli peníze na nový věci, vůbec nežijou. A pokud se někde taková socka přece jenom najde, může si snad půjčit u Providentu, ne? (ŠÉF)

GABRIELA MATOUŠKOVÁ

Enter Shikari Zzzonked Posthardcore. Nejlepší je na tom ta originalita, protože tohle ještě nikdy nikdo předtím neudělal.

V Nasty & Lil Debbie Gotta Ball Kolegové toho napsali málo a já sem můžu poslat hned dvě bomby. 8) První je od dvou holek z Kalifornie a svému názvu určitě dostála. Sleduj klip, ve kterém se mihne i sám velký Snoop Dogg, který si nedávno změnil jméno na Snoop Lion. 8) (PASTA)

Rick Ross Hold Me Back

HONZA, 27 LET OSTRAVA – HA HA

Žraus vydal dlouho očekávané album God Forgives, I Don’t a nenechává nikoho na pochybách, že je ve skvělé formě. Tahle pecka je asi nejtvrdší na albu.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

(PASTA)

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

13

pop /

TEXT: PAVEL W. PŘIBYL, THE POOH ILUSTRACE: RADIM LISA, GYMNÁZIUM UNIČOV

Strýmuj muziku,

posílíš mír!

Na počátku bylo slovo, pak přišla sloka, refrén, sloka, refrén, sólo, refrén, a další flák středněproudýho hovězího čekal, až se do něj pustí miliony hudebních přežvýkavců.

Existovalo mnoho konvenčních způsobů, jak se ke kýženému hudebnímu masu dostat, nejobvyklejším bylo zakoupení originálního hudebního nosiče (když měl člověk peníze), nebo (častěji) jeho vypůjčení od kámoše a následné zkopírování.

S vývojem internetu jsme tuto cestu opustili a léty prověřené „kupuj-rozbal-poslouchej“ nahradilo prosté „stahuj a panuj“. Očekávání, že si někdo v dnešní době bude muziku pravidelně a poctivě kupovat, je stejně naivní jako zakládat profil na MySpace. A kdo jest bez viny, ať hodí hard diskem! I zde však platí, že zlo se má vyhánět zlem. Největší úder na solar tak dává hudebnímu pirátství to, co ho už více než deset let úspěšně vyživuje: internet. A hudební streaming.

K čemu je to dobrý Při stahování ze všelijakých těch torrentů a rapidsharů si do kompu můžete natahat takových virů, červů, koňů a další havěti, že to třeba už ani nerozchodí. Nechci vás strašit, ale jakmile odevzdáte svýho miláčka do péče IT nemocnice, bude vás to stát nejmíň roční kapesný. Další nepříjemnej fakt je, že download se, čert ví proč, ne vždycky povede. Padá to, data se nestáhnou všechna, obsah nejde spustit – po třetím pokusu by u toho člověk málem chcíp! Ne vždy se také povede stáhnout MP3 ve slušný kvalitě. Vaše oblíbená kapela potom zní hůř než zubní vrtačka, co vrtá do polystyrenu.

A o odvrácenou stranu husí kůže nikdo nestojí.

Ještě si dejte bacha na vtipálky, co využívají zájmu o právě vydané album vaší oblíbené star. Snadno se stane, že místo nový Reginy Spektor na vás při ranním kakau vybafne čerstvá telecí krev s rozemletým masem v podobě toho nejgrindovatějšího death metalu ever. Ale tak někoho by to třeba i potěšilo, že jo.

Tohle všechno se službami, jako je Deezer, Spotify nebo MusicJet odpadá. K dispozici máte miliony skladeb k okamžitému poslechu, který ani nemusíte stahovat, pokud nechcete. K členství stačí registrace buď přes Facebook, nebo klasicky mailem a jako začátečníci si na měsíc můžete zdarma vyzkoušet zpřístupnění všech funkcí,

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

14

což by vás jinak přišlo na 149 kaček měsíčně.

Největší vychytávkou je, že si můžete stáhnout svý oblíbený pecky do mobilu nebo počítače (návod najdete na musicjet.cz) a poslouchat je, aniž byste byli připojeni k netu. Propojení aplikace s Facebookem je taky hodně mocný!

Nejenže můžete sdílet, co zrovna posloucháte, ale můžete i sledovat, co poslouchají vaši přátelé, dokonce jim sami můžete sázet písničky do playlistů, a to stejně rychle, jako když vypínáte hanbatý stránky poté, co do pokoje znenadání vtrhla matka. Tohle sdílení s kámošema je nenahraditelný třeba ve chvíli, kdy se nakazíte nějakou exotickou chorobou a měsíc ležíte zavřený na infekčním oddělení, totálně odříznutí od světa, natož od současnýho hudebního dění.

Abyste nezůstali pozadu, jednoduše zalistujete pár profilama, a už se nemusíte bát, že by vás kvůli neznalosti současných trendů vyhodili z party. Pokud se potřebujete inspirovat, můžete si projet předpřipravené playlisty nebo použít funkci Můj DJ, která vám automaticky vyhledává písně žánrově podobné těm, které zrovna posloucháte. O každém interpretovi si zde můžete přečíst spoustu informací a pochopitelně vás čeká i pěkná darda bonusových materiálů, které jsou ovšem výhradně pro registrované členy s předplacenou verzí.

A k čemu to není dobrý Na kupování a stahování muziky je dobrý to, že ji máte u sebe na disku a můžete si s ní dělat v podstatě cokoliv. Streaming vám dovolí poslouchat pohodlně, bezpečně a donekonečna, ale jinak žádný kraviny. Je to správná cesta prodeje hudby? A má taková otázka vůbec smysl, když dřív nebo pozdějc stejně nebudeme mít na vybranou? Za pět let už totiž nebude kam stahovat, protože notebooky nebudou mít hard disky a všechen obsah bude uložen v cloudech,

čili někde „v oblacích“, hehe. Některý kapely, jako např. Arcade Fire, tenhle tah hudebního průmyslu zatím bojkotují, s čímž souvisí i další slabina streamování: na netu stáhnete všechno, kdežto ve streamovacích aplikacích se všechno nevyskytuje, přestože nabídka je čile doplňována. Problém je taky s technikou.

Když si hudbu stáhnete z netu, většinou se vám nestane, že by nebyla kompatibilní s vaším MP3 přehrávačem. U streamování je problém, že si nejdřív musíte stáhnout aplikaci, která zatím na všech zařízeních, ať už se jedná o mobily, nebo o počítače, prostě neběží, nebo minimálně neběží dokonale. To se ale časem taky vychytá, takže člověka, který chce muziku hlavně pohodlně poslouchat, a ne „vlastnit“, streaming nijak bolet nebude. MusicJet nabízí verzi zdarma, kde sice běží nějaké ty reklamy, ale kde ne, že jo. Takže nestahuj, strýmuj!

A nakonec nějaký drby pro pokec o velký přestávce Až do šedesátých let se gramofonové desky kupodivu nevyráběly z vinylu, nýbrž z šelaku. Šelak je sekret, který vylučuje červec lakový k ochraně svých larev. Vzhledem k tomu, že žije v daleké Číně, Thajsku a Malajsii, domníval se šéf, že jde o nějaký exotický druh krásného motýla.

Ne, červec křídla sice má, ale je to brouk a pěkně šerednej.

V roce 1979 byl vyvinut kompaktní disk, na nějž se měl původně vejít zvukový záznam o délce 60 minut. Jedna z firem, která se na vývoji tohoto (v dnešní době) umírajícího média podílela, však trvala na tom, aby jeho délka činila 74 minut, a to proto, aby se na něj vešla celá Beethovenova Devátá symfonie.

Vůbec prvním albem, které bylo vyrobeno ve formě CD, bylo The Visitors od skupiny ABBA (zeptejte se mámy, ta asi bude vědět).

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

KNIHA V melounovém cukru/In Watermelon Sugar RICHARD BRAUTIGAN ARGO, 2004

Starší kousek, na netu ho ale ještě pořád krásně pořídíte za dvě stovky. Je to něco jako Malý princ nebo Medvídek Pú nebo to o těch fretkách od Richarda Bacha, tedy velice pozitivní, poetické, nevinné, a přitom silné jako pravé italské piccolo. Je to taková hippie pohodička světa, kde je všechno z melounového cukru, slunce svítí každý den jinou barvou, tygři žerou lidi, na druhou stranu však pro ně kdysi vykonali i mnoho dobrého, například je naučili násobilku.

Nikdo se ničemu nediví, protože v melounovém cukru (zrovna tak jako na drogách) se člověk možným nebo nemožným příliš nezabývá.

Všechno plyne pěkně pomalu a apatický mír narušuje pouze pořvávání věčně opilého NeŽITA ze Zapomenutých podniků. Sladkost cukru zalepuje smysly, izoluje konzumenty od „civilizačních hrůz“ i vlastních emocí. Víc neřeknu, akorát že komunita spokojených lidiček má příznačný název JáMOR (iDEATH) a že při čtení si pohodlně procvičíte angličtinu, protože knížka je dvojjazyčná – levá strana v originále, pravá v českém překladu.

FILM Princezna a bojovník REŽIE: TOM TYKWER 2000

Na fi lm, který jsem viděla asi desetkrát a konec vždycky úlevně probulela, upozorňuju schválně v souvislosti s melounovým cukrem.

Protože Tykwer je v podstatě taky hippík. Nebojí se ani „háelpéčka“ (hluboký lidský příběh), ani morálního poselství, ani happy endu, ani lehce neuvěřitelných řešení zcela bezvýchodných situací. Když andělská Franka Potente a chladný Benno Fürmann skočí uprostřed fi lmu ze střechy blázince, říkáte si, hm, takže druhá půlka už bude bez nich, nebo co?! Jenže zelený trávník se pod jejich těly rozestoupí jako vodní hladina a vám údivem povylezou oči z důlků. To je jedna z nejsilnějších a taky nejdůležitějších scén fi lmu – proč by vlastně jezírko v parku psychiatrické léčebny nemohlo být tak porostlé řasami, že splývá s okolím? A je přece logické, že ona, která tam tak dlouho žije a pracuje, zná každý kout jako svoje boty, ne? Takže prostě musela vědět, že se nezabijou, kdežto on skákal pro smrt, což je vzhledem k předchozímu ději fakt zajímavá myšlenka… No pěkný je to, pěkný. Ještěže jsem se tenkrát nenechala odradit tím blbým názvem!

VÝSTAVA Mezinárodní bienále grafického designu Brno 21. 6.–28. 10. 2012 UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUZEUM BRNO, WWW.MORAVSKA-GALERIE.CZ

Brněnská přehlídka grafického designu je nejstarší akcí svého druhu na světě – první se konala už v roce 1963 a od tý doby to frčí jedna radost. Myšlenkou je jednou za dva roky konaná mezinárodní soutěž, do které se může přihlásit jednotlivec nebo jakékoliv grafické studio na světě. Z přihlášených prací porota kurátorů vybírá ty soutěžní, s nimiž se pak na výstavě seznamuje veřejnost. K čemu je to dobrý: V době, kdy se za grafického designéra považuje pomalu každý, kdo má doma počítač, je taková přehlídka neocenitelnou službou vizuální kultuře. Když už člověk chce brát peníze za tvorbu plakátů, letáků nebo webovek, musí mít přece přehled o tom, co se v oboru děje. Grafický design se vyvíjí hrozně rychle a udržet krok se současnými trendy vyžaduje hlubokou oddanost věci. Bienále vzdělává nás, laiky, a tříbí konkurenci mezi tou podivnou kategorií lidí s diagnózou grafi k.

Sloupek Ivy Antošové Plň dny, prázdni dny Naposledy jsem tady prezentovala školní rok v jednom týdnu. Ono to delší bejt ani nemohlo, leda s bonusovou minutáží za simulaci, balení svačin a lepení žvejkaček po lavicích. Prázdniny jsou na tom ale docela podobně.

Hm? DEN 1 – Jé!

Skončila škola, nohy hore. Po roce pilnýho nicnedělání je tu konečně čas si odpočinout. Od bujarých oslav tě dělí jedinej dialog. Sorry, mami, sorry, tati, přišel transkontinentální monzun z Asie a odfouknul mi vysvědčení z nekvalitního recyklovanýho papíru na oběžnou dráhu třetího měsíce Jupitera. Mezigalaktický nešvary, znáte to. Jo, a dneska si s kamarádama chceme udělat klidný posezení na zahrádce… Doma mě nečekejte.

DEN 2 – Jé…j Klidný posezení na zahrádce bylo tak klidný, že z něj nemáš okno ani dveře, ale rovnou vrata. Probudíš se, nevíš, kolik je hodin, kde jsi, kdo jsi, proč jsi, kdo je vedle tebe, proč nemá kalhoty a z nosních dírek mu trčí zlámaný tužky. Tvrdost 2, s gumou na konci. V hlavě ti lítaj fialový jednorohý poníci, řehtaj a dupou, dupou, DUPOU. Snažíš se je ustájit nejdřív aspirinem, brufenem, panadolem, pak kinedrylem, pomerančovou šťávou… a vůbec, čim je tak po ruce. Ehm. DEN 3 – Do kláštera!

Kocovina se mění v psovinu, tahle zoologická tě začíná zmáhat. Játra k tobě morseovkou vysílaj SOS a i sám nakonec usoudíš, že už nechceš „Nonstop, já chci žít nonstop!“. Čas se napravit a vrátit na cestu dobra. Mami, rozhodně mi nevadí vydrhnout zasádlenou mastnotu z nádobí po naší šestičlenné rodině. Ne, to neluxuj, to se k dámě tvého šarmu nehodí, ukaž, udělám to. Ne, neobjednávej pizzu k obědu, dal bych spíš přednost špenátu nebo vařené brokolici. Babičko, nastav ruce, uštrikoval jsem ti k svátku ponožky.

DEN 4 – Filozofi cká fáze Jdeš proti předsudkům, že přes prázdniny zakrňuje myšlení. Naopak. V přelomu července/srpna přecházíš do těžce přemýšlivýho období.

11.00, postel: „Dneska venku hezky svítí sluníčko. Co budu dělat? Moh bych do bazénu. Nebo třeba na piknik.

Ale to se hodí až k obědu. Do tý doby bych si třeba moh přečíst nějakou knížku. Ne, film bude lepší, knížky uspávaj. Hm, to filmy taky… V tom případě hudbu. Kde mám iPod? Poslechnu si to na počítači. Jakou kapelu?

Já tady mám samý starý alba, to bych si musel něco stáhnout. Kašlu na to, budu si malovat. Portrét. Ne, zátiší.

Abstrakce bude lep -“ 23.00, postel: „- ale to je moc daleko. Jéžiš, to už je hodin, to nemá cenu, jdu spát. Zejtra je taky den.“ DEN 5 – 30. srpna Počkat! To je nějakej nadnárodní podvod, ne? Vždyť jsem za ty prázdniny nic nestih!

DEN 6 – 31. srpna Milý deníčku. Slunce dneska zapadlo dřív než obvykle.

Vzalo s sebou veškerou mou naději. Už nikdy neuslyším to roztomilé cvrlikání ptáčků po ránu, už nikdy nesvlažím nožky v zahradním jezírku. Všemu je konec. Opouštím tento svět, jenž mi byl tak milý, a pravděpodobně se už nikdy nevrátím. Není úniku, vlk čeká za dveřmi. Vše, co zbývá, je utrpení a muka. Temnota. Odpočítávám minuty a roním slzy do rytmu „Nesnáším loučení“ Michala Davida.

Pokud mohu mít poslední troufalé přání, chtěl bych se reinkarnovat v zakrslou borovičku někde v horách. Tam by má duše snad našla klid.

DEN 7 – 1. září „A mami? Pamatuješ, jak jsem ti přes prázdniny pomáhal s nádobím a luxovat? Víš, ono mě dneska hrozně rozbolelo břicho. Radši bych nic neriskoval a vyležel to doma.“ Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

15

pop /

TEXT: BONUS ILUSTRACE: IVA ANTOŠOVÁ, GYMNÁZIUM CHOMUTOV

1. DÍL:

Koho hudba nezajímá, ten si desky nekupuje.

Ale ani nestahuje.

Celej následující školní rok vám budu vyprávět strašidelný příběhy z historie a současnosti tzv. hudebního průmyslu. Bejt v televizi, mohli bychom si jako Zlata Adamovská pomlaskat, že naše putování půjde proti proudu času, a tak si budeme ukazovat pořád hlubší a hlubší souvislosti. A musim vás varovat, že čím dál půjdem, tím menší smysl bude nakonec dávat svět, ve kterym žijeme právě teď. Skončíme ve středověku, dneska bych se ale pochopitelně měl zabejvat fantaskní budoucností.

Abychom si rozuměli: hudební průmysl je odvětví, který se snaží nejrůznějšíma způsobama vydělat peníze na tom, že lidi rádi poslouchaj písničky. Nebudeme se tvářit, že existujou undergroundový scény, který jsou z toho vyčleněný, nebo že snad existuje nějaká alternativní hudba, která stojí mimo tyhle ekonomický vztahy – nejspíš se praktiky i motivy DIY labelů lišej od těch vyloženě komerčních (a o tom si budeme povídat hodně) a můžou na ně působit, ale i tak zůstávají nedílnou součástí celýho toho systému. To jen pro pořádek.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

Když posloucháte zástupce major labelů, IFPI nebo mainstreamové hudebníky, jak si stěžujou, že jim poslední dobou tvrdne chlebíček, je na tom zajímavý hlavně to, kterym směrem svoji ukřivděnost obracejí.

Za tzv. krizi hudebního průmyslu prý můžeme hlavně my, fanoušci a posluchači, protože si nekupujeme desky, ale stahujeme je a nevážíme si práce umělců. Zvláštní. Když se podíváme na výsledky obchodního modelu, který zvolila britská kapela Radiohead s předposlední deskou In Rainbows, vypadá to všechno trochu jinak. Radiohead si svoje sedmý

16

album vydali v roce 2008 sami, pro distribuci zvolili model „stáhni a zaplať, kolik chceš“ a elektronický release doplnily později i fyzickýma verzema, včetně exkluzivní dvouvinylový edice. Dohromady pak prodeje překročily tři miliony kusů, z nichž drtivá většina zisků šla přímo kapele. Nejsem ekonomickej expert, ale moje kalkulačka ukazuje, že hrubej příjem z prodeje In Rainbows se pohybuje někde kolem půl miliardy korun, což je částka, která do konceptu krize hudebního průmyslu moc nezapadá… (A to jsem nezmínil specificky odmítavej postoj Radiohead k reklamním

a marketingovým aktivitám ani to, že na turné k desce In Rainbows bylo prodaných 1,2 milionu vstupenek.)

Krize hudebního průmyslu nespočívá v tom, že si lidi nekupujou hudbu, ale v tom, že jim ji málokdo umí prodat. Když se podíváme na příklad Radiohead, je jasný, že pro jejich úspěch jsou klíčový dvě věci.

Jednak zajímavej způsob prodeje (zaplať, kolik chceš, resp. jednoduše dostupná digitální verze, která má malý distribuční náklady a předchází fyzický nosiče), ale taky – nebo hlavně – přímej kontakt s fans, ve svý podstatě budování loajální fanouškovský komunity.

jako je Pitchfork, chrlej „zásadní kapely“ takovou rychlostí, že po měsíci bez internetu se můžete jít zahrabat. Hipsterskej bonmot o tom, že „poslouchám jenom kapely, co ještě neexistujou“, bude aktuálnější zítra než včera, kdy vzniknul.

Klíč k porozumění úspěchu obchodního modelu Radiohead je v pochopení toho, co je motorem konzumerismu – nenakupujeme jen proto, že chceme mít to samé, co mají všichni, ale utrácíme hlavně za to, abychom se vůči ostatním vymezili a zároveň se zařadili do nějaké konkrétní sociální skupiny.

Kecky Adidas, džíny Cheap Monday, iPhone nebo exkluzivní dvojvinyl Radiohead o vás ostatním řeknou v jedné vteřině všechno podstatné.

Určují vaši pozici uvnitř společnosti, pomáhají vám cítit se líp a vážit si sama sebe. Nikdo z nás nechce být jako ostatní, a tak si vytváříme exkluzivní kluby, ve kterých se s ostatními spiklenci cítíme nadřazený nad zbytkem světa – a je jedno, jestli je to prostřednictvím vášně pro malonákladový nahrávky na kazetách, anebo diamantový hodinky Breitling.

Giganti nahrávacího průmyslu se nedokážou dostatečně adaptovat, protože velikost jejich mašinerie jim to nedovolí. Nedovedou už vytvořit trend, kterej by byl ekonomicky životaschopnej, můžou se jenom snažit reflektovat, že ho stvořil někdo jinej, a reagovat na to, ale jejich velikost jim neumožní vytvořit dostatečně výjimečnej produkt.

Podobně jako módní řetězec H&M je jen supermarketovým odrazem trendových značek, jako je Mishka nebo Actual Pain, který si můžou dovolit dělat oblečení v exkluzivních malonákladových sériích. Hlavní důvod, proč někdo touží po ferrari, je to, že ho neprodají každýmu, kdo si na něj ušetřil.

Nebyl to samozřejmě žádnej objev, na podobnym principu úspěšně fungujou malý vydavatelství už celý roky, Radiohead ale dokázali tenhle model přenýst do nejvyšších pater hudebního průmyslu. Je to v podstatě jednoduchý, tak proč se takhle nezačnou chovat i velký vydavatelský domy? Vtip (a problém) je v tom, že to dost dobře nejde.

Radiohead jsou tu sami za sebe, komunikujou a prodávaj svoje album přímo, s deskou si fanoušci kupujou pocit výjimečnosti, exkluzivity nebo spiklenectví – a zároveň reprezentujou jenom sebe, takže se tomu můžou věnovat na sto

W W W.REDWAY M AG.C Z

procent. Dalo by se říct, že velké labely jsou nejenže nepotřebné, ale spíš na obtíž. Není tedy divu, že se neúnavně snaží rozpoutat hysterii, ve které obviňují hlavně ty, kteří hudbu poslouchají – říká se jim active music listeners a kromě toho, že mají největší podíl na stahování hudby, tak za ni také nejvíc utrácejí.

Zní to jako paradox, ale je to banální: koho hudba nezajímá, ten si desky nekupuje.

S nástupem digitálních médií jsme se dostali do víru tzv. infotainmentu.

Hrnou se na nás spousty zbytečných informací, které mají za úkol nás

bavit a přitahovat k reklamním prostorům, ale jejichž hodnota je v podstatě nulová. Konkurence takových zpráv je navzájem devalvuje, co bylo ráno ohromnou událostí, na to si odpoledne nikdo nevzpomene. Doménou kapitánů hudebního průmyslu byl vždycky hlavně mediální prostor – úspěch Michaela Jacksona nebo Nirvany není v muzice, ale v tom, že hudební stanice MTV kdysi vysílala místo reality shows hudbu. Jenže tenhle prostor se rozmělnil a ztratil sílu, a velký popový hvězdy vyhasínaj během několika let, někdy dokonce i měsíců. Ale i vlivný nezávislý média,

17

Jo, takže co ta budoucnost? No, zajímavý zboží pro oddanou komunitu fanoušků se bude prodávat dál v závratných počtech a malý labely pro elitářský zasvěcence budou určitě prosperovat. Ale major labely konečně pochopěj, že nemá cenu lobbovat za omezení internetu a bojovat proti pirátství, a začnou používat hudbu jako marketingovej nástroj pro další produkty – hudba bude zadarmo, vydělávat se bude na koncertech, pronájmu souvisejícího reklamního prostoru, a hlavně na merchandise. Protože ty trika s kapelama, ty o nás taky řikaj víc, než si myslíme.

Příště: iTunes, mraky a ACTA fidli

pop /

KONCEPT A FOTO: DUŠAN TOMÁNEK

Post Apocalypse Now! Etnografická studie vivisektora Dušana Tománka

Nová civilizace. Divná krajina. Cizí kmeny. Divoký lidi, divoký zvířata. Neznámý rituály.

téma /

Ping-pong je krásný, může ho hrát každý idiot.

Tajemství téhle hry je: ať se děje cokoliv, nikdy nesmíš spustit oči z míčku.

Z nějakého důvodu byl pro mě ping-pong velmi přirozený. Vidíte? To může hrát každý idiot. Tak jsem ho začal hrát každou volnou chvíli. Hrál jsem ping-pong, i když jsem neměl žádného pingpongového soupeře. Lidi z nemocnice říkali, že u ping-pongu vypadám jako ryba ve vodě. Ať už to znamená cokoliv. Hrál jsem ping-pong tak často, že jsem ho začal hrát i ve spaní.

Myslel jsem, že mě pošlou zpátky do Vietnamu, ale místo toho se rozhodli, že nejlepším způsobem, jak bojovat s komunisty, je pro mě hraní ping-pongu. Byl jsem tak dobrý, že se armáda rozhodla, že budu v národním týmu. Byli jsme první Američané, kteří navštívili Čínu za milion let nebo tak nějak. Někdo řekl, že máme ve svých rukou světový mír. Ale já jen hrál ping-pong.

FORREST GUMP

téma /

TEXT: TOMÁŠ HLAVÁČEK ILUSTRACE: ONDRA MAŠEK

ELEGANTNÍ 2 V 1 HUNN WAI Náklady na pinčesový stůl, který se po odstranění síťky změní v jídelní, nepřišly designéra Hunna Waie draho – všechno koupil na blešáku. Nový povrch desky tvoří malba akrylem a několik vrstev kvalitního laku. Mladý Singapurec se na stoly specializuje, jak je vidět na culturepush.com.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

26

Dějiny jsou sem tam pouhopouhej kvízovej román a málokdo si v daný době všimne, že se vlastně dějiny „začínají psát“. Byly, jsou a budou události, ve kterých i nejvobyčejnější jedinci chápou, že se „něco stalo“ a že se „bude něco dít“ (např. útěk bastilských krimošů, sedm kulí v Sarajevu nebo cinkající klíčky na pláni). Někdy vznikaj dějiny paralelně – na místech vod sebe různě vzdálených –, a tak si zadělaj na svou schizofrenní historickou důležitost. A někdy se do svých dějin roděj postavy tak bezelstně a mimoděk, že bude trvat dlouhý desetiletí, než vůbec blejskne paprsek naděje, že by si toho mohl někdo všimnout.

V našich dějinách se samosebou jedná vo tenhle případ. Kdyby to nebylo třeba, spaly by všechny postavy dál. Jako tehdy na Saarlandstrasse, v německým Offenburgu, kde si několik malých kluků hrálo na rytíře. Rolfi Schleifer měl taky dřevěnej mečík (jeho tatínek si s ním vopravdu vyhrál) a papírovou čepici na hlavě. Tatínek ty čepice Rolfiho naučil dělat a Rolfi dělal zbrojíře všem hochům z jejich domu. Den předtím pršelo a v ulicích byly sem tam louže, i když slunko dělalo, co mohlo. Při jednom ústupovým manévru se družina Rolfiho Schleifera (velel, protože měl nejhezčí mečík) stáhla až na roh Saarlandstrasse a Hauptstrasse. Rolfi se zadejchal a chtěl si chvíli vodpočinout. Jak se předklonil, spadla mu novinová helmice rovnou do louže. Družiníci se chechtali a Rolfi se zamračil. Ještě než začne útok, musim mít přilbu novou, z čehokoliv, co najdu na ulici, říkal si Rolf.

A měl štěstí – našel arch novin (Hauptstrasse vedla k nádraží a byl tam vopravdu ruch).

V blesku mžiku složil čepici a zavelel k vobraně.

Teprve doma si všimnul, že na levý straně čepice je vobrázek v rámečku, kterej vypadal jako štítek s hodností (napadlo Rolfiho), a jen co dosrkal polívku, šel se na vobrázek mrknout zblízka.

Byla to kresbička – stůl s nějakou přepážkou uprostřed a kolem něj pánové s podivnýma táckama v ruce. Noviny byly anglický, takže popisku Rolfi nerozuměl. Čepici rozložil a arch novin si vodnesl k sobě do pokoje. Když mu šel dát tatínek dobrou noc (a zkontrolovat při tom, jestli má Rolfi v pokoji pořádek), všimnul si vobrázku a chvíli Rolfimu vyprávěl. Vo malým tenise. Vo stolním tenise. Vynálezu z Anglie. „Myslím, že jsem zaslechl, že v nějakém hostinci už se to hraje,“ dodal tatínek. Tím bylo jasný, že se tam Rolfi bude chtít jít podívat. Nemohl se dočkat neděle. Vo německých měšťanských dětech počátku dvacátýho století by se dalo říct, že koníčky jako takový neměly a že jim mimoškolní aktivity předepisovali otcové

– lekce šermu, klavíru, houslí, jízdy na koni, franštiny atp. Nebylo teda příliš vobvyklý, aby se vo nějakým chlapci vědělo, že ho zajímají lodě nebo rád kreslí divochy nebo zná všechny německý jeskyně nazpaměť podle velikosti.

Všem proto připadalo divný, když Rolfi začal básnit vo stolním tenise. Když se k němu dostal poprvý, bylo mu už skoro čtrnáct a spolustudenti se mu smáli, že si Rolfi „pořád hraje s kuličkama“, zatímco voni dělaj box, zápas, jízdu na koni nebo šerm (podle rodin).

Rolfi se nedal vodradit a tatínkovi stačil vzornej školní prospěch. Sám Rolfův tatínek, Mannfred Schleifer, měl v tý době štěstí na povýšení a vypadalo to na stěhování do „velkýho města“. Tím byl Berlín, a ačkoliv se Mannfred Schleifer předvedl jako excelentní úřednický eso, původem jaksi nezapadal mezi státní úřednickou elitu a byl povýšenej jenom do Prahy.

Tam Schleiferovi přestáli první válku (Mannfred Schleifer samozřejmě narukoval, ovšem jako excelentní úřednický eso byl správným mužem na správným místě, nastoupil nižší funkci v diplomatickým aparátě a pendloval mezi Prahou a Berlínem, co to jenom šlo) a krátce po válce Rolfi vodmaturoval. V Praze. Ještě to stihnul. Schleiferovi se pak de facto museli vrátit do Německa, do Stuttgartu, kde Rolfi nastoupil na technickou univerzitu. Stolnímu tenisu se věnoval naplno a svýma pokrokama se vychloubal v dopisech kamarádovi z Prahy.

Jmenoval se Tommi Sprengel a do Prahy přišel z Vídně (ještě před první válkou). Tommi Sprengel uměl česky jako rodilej Pražák, ale s Rolfim si rád povídal německy, protože jim to připadalo „hóch“. Sprengelův otec jezdil pro pivovar s koňma a na gymnáziu držel syna s velkým vypětím, protože zároveň střádal na věno Tommiho sestrám Vilemíně a Anně Ludvice. Po maturitě už Tommi německy s nikým nemluvil a vybíjel se jenom v dopisech Rolfimu.

Stolní tenis plácal skvěle a drze, a jelikož otec

Sprengel jezdil pro ten pivovar, Tommi s ním zajížděl do mnoha hospod a hostinců. A jako stolní tenis nepustil Rolfiho, rafnul i Tommiho. Ti dva si psali a psali, vidět se jim dlouho nedařilo.

Z Rolfiho byl inženýr, dostal se na dobrý místo (tatínek Mannfred se přimluvil, ale byl pyšnej, že se přimlouvá za excelentního studenta) a Tommi začal pracovat jako administrativní referent v redakci jednoho pražskýho (tehdy poměrně vládního) listu.

Shodou náhod se po několika letech dostal Tommi k mnohem zábavnějšímu fleku. Jen Malina, fotograf a reportér, se pracovně účastnil nějaký recepce u příležitosti vystoupení světový operní hvězdy (psal se rok 1924). Recepce byla fajn a Jen Malina nastupoval druhej den do práce v redakci s parádní kocovinou.

S redaktorem Karlem Frantinou jeli na stavbu nemocnice zaznamenat pokládání základního kamene a Tommi Sprengel jim měl šoférovat.

Už k dopoledni byl hic a při rozestavování nádobíčka to s Jenem Malinou švihlo. „Umíš s tím, mladej?“ zeptal se redaktor Frantina a Tommi Sprengel z jeho tváře vyčetl, že není jiná možnost, než aby s tím uměl. A tak se stal Tommi Sprengel fotografem. Zpočátku se pod snímky podepisoval Jen Malina, ale potom se profláklo, že Malina místo focení blbne s jakousi tanečnicí z operetky, a tak ho vyhodili a na jeho místo přijali Tommiho Sprengela. Pořád vobstojně a drze plácal stolní tenis, vostatní z redakce se na něj chodili dívat, a protože žili a pracovali v bouřlivým světě zpráv a telegrafů, navrhli Tommiho na výjezd za hranice, udělat reportáž z jednoho velkýho mezinárodního turnaje ve stolním tenise. Když si to v dopise přečetl Rolfi, přemluvil na malej výlet svou snoubenku, Lise-Loru Kranckovou. To bylo v roce 1926 a Rolfi s Tommim se málem nepoznali.

A to ani nevěděli, že jsou na prvním oficiálním mistrovství světa ve stolním tenise. Čas pálil životem a začal to lidem pěkně sladit.

BAPPP! MIKOS K Vyšší koncentrace mladých, krásných a dobře oblečených lidí se už nevyskytuje ani tak v klubech hudebních, jako spíš v těch pinčesových. Do toho v Portlandu chodí rovnou celej „undergroundovej klan“. Co to může bejt za partu, teda nevíme, ale plakát Mikose K slibuje zábavu. A proč ho udělal zrovna takhle, si můžete přečíst na coroflot.com/mikos.

W W W.REDWAY M AG.C Z

27

téma /

Ze slečny Kranckový se stala paní Schleiferová a inženýr Rolfi se otci Kranckovi hodil. Adalbert Kranck byl Němec jako poleno a jeho říšská hrdost po první válce dost trpěla. Ale trpěla snad ještě víc tím, co krize udělala s duší německýho národa. A protože Adalbert Kranck vobchodoval s Jižní Amerikou a k tomu Hitlera vopravdu nepotřeboval, svolal rodinnou radu a po skoro hodinovým proslovu, kterej byl plnej temných vizí a strašidelných hrozeb (měl zkrátka pravdu), přesvědčil rodinu k cestě za oceán.

Lise-Lora měla trošičku výčitky, že vykořenila svýho manžela z prostředí, na který byl zvyklej, ale Rolfi si nakonec nemusel stěžovat, protože Lise-Lora začala hrát stolní tenis s ním. Stůl postavili na krytou verandu u zadního vchodu mysteriózní koloniální vily nedaleko Challacoty, v blízkosti bolivijskýho jezera Salar de Coipasa.

Sprengelovy dopisy z Čech si našly cestu i tam.

Tommi Sprengler pořád fotil a fotil. Dokonce i Standu Koláře (na bájným mistrovství světa ve dvaatřicátým), Bohumila Váňu, Máňu Kettnerovou i Viktora Barnu. Při jednom focení se zakoukal do modistky a příležitostný modelky Jiřinky Málkový, zaměstnankyně módního salonu Le Monde, která vobčas dělala komparzistku při focení tehdejších celebrit na společenských akcích. (Společnici ale nedělala ani vomylem!)

Učila se francouzsky a německy a Tommi Sprengel byl pro ni v tomhle vohledu ideálem.

Dávala sice přednost lawn tenisu (vždyť na ten stolní nikdo nechodil!), ale jinak Tommiho povzbuzovala, až mu to vostatní plejeři záviděli.

Po svatbě si Jiřinka Málková nechala svý jméno, jako umělecký. „Do Bolívie? To je dobrodruh!“ komentovala Jiřinka Málková Rolfiho přestěhování. Tommi jenom povytáhnul vobočí.

Když Hitler naplno vystrčil rohy a jazykem šimral malý Československo, začal Tommi bojovat s myšlenkou na další dopis Rolfimu do Challacoty. Jiřinka Málková ho však líbezně konejšila, protože se ve společnosti pražských uměleckých a intelektuálních lumenů nabila akademickým optimismem. „Nevím, nevím,“ říkával Tommi Sprengler svý ženě a dál plácal stolní tenis, co to jen šlo.

Vůbec nejlepší by bylo, kdyby se Tommi Sprengel se svou ženou Jiřinkou Málkovou přestěhoval za Rolfim Schleiferem do Bolívie, ale takhle se příběh nestal. Dějiny se psaly jinak. Zatímco se Rolfiho Schleifera a jeho čím dál tím větší rodiny druhá válka nijak fyzicky netýkala (krom toho, že na ní Kranckova firma pekelně zbohatla), nebylo v protektorátu chvíle, kdy by Jiřinka Málková nepřiběhla k večeru domů k manželovi se zprávou, že ten a ten

zmizel nebo skončil. I po válce se vobjevil v životech Rolfiho a Tommiho podstatnej rozdíl – zatímco válka připravila Tommiho Sprengela a Jiřinku Málkovou vo spoustu známých, přátel a příbuzných, Rolfimu, Lise-Lore, a hlavně panu Kranckovi přivála válka známých a přátel spoustu. Kolik dlouhých měsíců čekali Tommi s Jiřinkou, že se přece jenom někdo vrátí…

Když přestali doufat, vzali kramle do Vídně.

Tommi Sprengel tam měl rodinný vazby (otec tam přečkal válku) a z první republiky i pracovní možnosti. Totéž platilo vo Jiřince Málkový.

V roce 1951 se Tommi Sprengel a Rolfi Schleifer (s rodinami) konečně potkali ve Vídni. Neviděli se pětadvacet let, tak to bylo dojemný a Rolfi ani nemusel Tommiho přemlouvat, aby se s ním vypravil do Offenburgu, Rolfiho rodnýho města. Sám si Rolfi netroufal. V mezičase si samozřejmě vystřihli i mače ve stolním tenise (dokonce dávali i smíšenou čtyřhru s Jiřinkou a Lise-Lorou). Dopadlo to tak, že bolivijskej podnik mohl jet klidně dál a Rolfi s Lise-Lorou se mohli klidně vrátit do Offenburgu. Pořídili si chalupu v lesích u jezera, kde jim bylo jako v Bolívii, alespoň co do pohledu na vodu. Neměli žádný starosti, a tak často hrávali stolní tenis a s Tommim Sprengelem se vídávali pravidelně několikrát do roka, koncem léta spolu vobě rodiny jezdívaly do lázní. Stesk Tommiho a Jiřinky po Praze manželé Schleiferovi plně chápali. A když se jim ho ve vosmašedesátým podařilo utěšit, táhlo jim na sedmdesát.

A tak se vo happy endy museli postarat potomci. Zatímco Rolfimu juniorovi nic nebránilo zkoušet štěstí při výměnným pobytu na pražský univerzitě (ty dva semestry dost prodivočil), emigrantům Tommimu a Jiřince musela vypomoct vedlejší linie. Jiřinčina sestra Alenka Málková byla okouzlena světem, ve kterým se pohybovala její starší sestra, a to okouzlení se pomalu měnilo ve fatální sen. Ale protože Alenka dospívala s rodiči v malým venkovským městečku, dbala nejen jejich rad (pokud se jí hodily), ale i varování vo přetvářce a zkaženosti pražský umělecký smetánky. Alenka Málková tedy vystudovala divadelní dějiny a kromě toho působila jako divadelní nápověda. Nebyl by to svět a jeho dějiny, aby se Rolfi Schleifer junior nepotkal se synem Alenky Málkové Tomášem.

Z rodinných povídání a drbů vo sobě něco tušili, ale protože se nikdy neviděli, nenapadlo je zprvu zhola nic a začali spolu jednoduše kamarádit.

Tomáš uměl německy tak tak, ale to Rolfimu nevadilo. Neuběhl ani měsíc, a ti dva podle řečí zjistili, kdo jsou si navzájem, a voba vo tom podávali nadšený zprávy svým rodičům.

Když přečetla Jiřinka Málková manželovi dopis vod sestry, Tommi Sprengel se rozesmál a nepřestával se smát ještě večer v posteli. „Ještě mi řekni, že spolu chodí hrát stolní tenis,“ prohodil k manželce a položil jí ruku na břicho.

To však nevěděl, že Rolfi junior hrává s Tomášem pinčes vostošest a že v něm na studentskejch kolejích vobjevili neskutečnej zdroj zábavy. Vzhledem k historii a z úcty k tradicím vobou rodin se mladíci rozhodli svoji sportovní vášeň povýšit, a tak se zrodil P.C.P. , Pinčes Club Praha. No jo, rozjívený šedesátky…

Voba si to svoje organizátorství a samotný hraní užívali natolik, že mnoha spoluhráčkám udělovali mimoturnajový ceny. Nicméně Rolfi zakrátko (ty dva semestry utekly jako voda) zmizel v západním Německu a Tomáš dostal vysokoškolskej titul a nastoupil na vojnu.

Po prvních dvou letech na umístěnku se mu podařilo vrátit se do Prahy a jakž takž i voživit P.C.P. Jenže život se mu normalizoval a šedl tak, že nakonec utekl do Vídně. Slovo dalo slovo, a zanedlouho už bydlel pár bloků od Rolfiho juniora, v pronajatý garsonce ve Stuttgartu (nájem platil Rolfi junior). Díky tomu, že Tomáš vystudoval fyzkultůru a pořád uměl vobstojně německy, podařilo se Rolfimu juniorovi Tommiho (jak jinak by mu tam říkali?) upíchnout u nějakých mládežníků, a tak začal Pinčes Club Praha znovu fungovat. Ve Stuttgartu. Netřeba dodávat, že během akcí a turnajů pořádaných voddílem P.C.P. Stuttgart se Tommi voženil (Rolfi junior už byl). Čas zase pálil životem a tentokrát i železnou voponou, takže se voba páprdové (Rolfi junior měl už dalšího juniora a dvě juniorky) mohli v Praze v březnu 1990 setkat s lidma z koleje, kterýžto setkání – k nehranýmu dojetí vobou Germánů – vyvrcholilo turnajem ve vobíhačce.

Pinčes Club Prague proklouznul dějinama, nezhynul. „Pinčes Club Praha? To zní fakt divně,“ kroutily se Tommiho děti pubertální nechutí k vobstarožním zájmům rodičů. Kdo by se nekroutil? Jenomže vodzbrojit starší generaci a vosvobodit ji vod rigidních zvyků a růžových vzpomínek není jen tak. Do „dějin“ musela vklouznout další generace postav a postaviček, který protáhnou nitku příběhu dál spletí všech těch událostí a význačných dat. A s německou kapitolkou si dějiny taky poradily – přeložily ji do češtiny. A tak pinčesovej dres Rolfiho Schleifera voblíknul Radek Brousil a s pálkou Tommiho Sprengela se zaučil Tomáš Oujezdský.

Navíc P.P.C.P. (Ping Pong Club Prague) vyzní pro dějiny mnohem líp.

ORIGIN OF COOL FOR UBERPONG SOPHIE ROACH Sophie: štíhlá, 24 let, blond vlasy, modré oči. Bydliště: Austin, Texas.

Zaměstnání: výtvarnice na volné noze a „umělkyně života“. Ou jes, tak tuhle holku prostě ping-pong nemohl minout. Uberpong, pro kterej navrhla několik designů pálek, je projekt s cílem „přinést do stolního tenisu víc barev a stylu“.

Zadejte do Googlu: uberpong-the-future-of-table-tennis-begins-now, a uvidíte, co to znamená. Sophiin web se jmenuje jednoduše sophieroach.com.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

28

téma /

TEXT: ZLATÁ PÁLKA A RADQOHSKI FOTO: RADEK BROUSIL

x m teá l ka S eá p ané!

Zlat v obíh

ČR aj Tu r n5 měst v n sku 1 e S l ov a n a d 2 8 . 9 . 12 o 20 . 12 .

5 1 do

Při obíhané platí pravidlo, že čím víc hráčů hraje, tím větší náboj hra má.

Není nic lepšího, než když se kolem stolu tlačí čtyřicet lidí a hra pozvolna nabírá na tempu a dynamice, hlavně díky pravidlu tzv. náhlé smrti – neodehraješ míček přes síťku na protější stranu stolu, hra pro tebe končí.

Každý turnaj v obíhané má neskutečný spád, čemuž přispívá ve velké míře i propojení s taneční party. DJ je na dance flooru bezplatným koučem pro každého, kdo se nebojí trochu prohnat tělo a jemně se soustředit při smečích a obranných lobech.

Tanec je vcelku podivná disciplína a jako umělecký vodvětví je to už pořádnej bizár.

Etnograficky vzato a zbaveno hávu mystiky a legend, tanec není ničím jiným než bojem jedince proti společnosti a jako takovej přežívá leda v okrajovejch subkulturách. Naštěstí vo těchhle – pro mainstream téměř utajenejch – subkulturách se něco ví i na scéně, který se primárně říká taneční. Samosebou, svý práva v ní maj i netanečníci, a dokonce i taneční odpůrci. A do toho se vobjevilo unikum. Nápad, kterej nemá na tý taneční scéně vobdoby.

Všem (ale naprosto všem) nabízejí staří známí

!

R ZY B 12 J I Žz á ř í 2 0tex 2 8 . r n aj S eáml ka

Tu ha áp Z l a t l e s e , P r a t y!

V ar C a f é j ova c í p a h Za

dýdžejové, promotéři a retrocyklisti RADQOHSKI výtečnou alternativu (jak jinak).

Totiž – prezident a viceprezident PING PONG CLUB PRAGUE pořádají první votevřený mistrovství danceflooru v pingpongovým kolotoči alias vobíhačce kolem stolu, v šíleným tempu kvazidisco setu, v jarmilkách a tonících, v těsnejch trenkách a uniformních nátělnících.

Nátepníčky a čelenky výjimečně povoleny!

A právě díky tomu, že se takovej event vodehraje na danceflooru, nikdo se nemusí svazovat taktikou či přílišným soustředěním, jelikož (jako vobvykle na parties) půjde zas a jenom vo

instinkty, reflexy a pud sebezáchovy.

Na místě nebudou žádní komisaři životosprávy ani inspektoři vkusu a míry sportovního talentu, takže pokud si kdokoliv z vás myslí, že umí a dokáže hrát stolní tenis, a ještě při tom zběsile běhat dokola (furt jedním směrem) za uvolněnejch, a tím pádem nejpřirozenějších podmínek v naprosto nepřirozeným prostředí plným nástrah v podobě cákanců rozlitejch drinků, epileptickejch blikanců stroboskopu a mlhy atmosférickejch par a kouřů, ať se přijde vytáhnout! Turnaj se hraje vo ceny, vo prestiž a vo budoucnost. Kdo přežije, vyhraje!

A to sou Pražáci sami rádi, že ho tam majou, protože on jim dělá ty analýzy, kam a kdy a kolik investovat. A věřím temu, že nebýt teho borca, inženýra tady od nás, tak by určitě Pražáci tolik nevydělali. Ale tomu nic – peníze nejsou všecko.

Je taky potřeba trošku spočnout, popřemýšlet, nadechnout se (jako obrazně) a pak teprv jít dál.

A k životu (krom práce) patří aji zábava (a nemyslím

enom flákání). Však mi ten kamoš inženýr říkal, jak on se chodí bavit. A tož nic – já mu to přeju, ne že bych mu to nepřál. Ale platit vlezný enom proto, aby si zahrál pinec? Ale on mi vysvětlil, jak to je. Takže já taky pojedu na ten pinec. Obíhačku jsme hrávali u stryca ve stodole a vždycky to byla prča, to možu řict. Takže dvacátýho osmýho, jo, borci?

Standa Horyna, Lutonina, okres Zlín

Semtex Zlatá pálka První a jedinečná série turnajů v obíhaný.

Zlatá vlna zasáhne všechny kraje Český republiky. Čtrnáct krajských turnajů plus Grand Slam v Praze. To je patnáct skvělých mejdanů!

Zlatý finále v Praze 15. 12. 2012.

Na Facebooku sledujte RADQOHSKI, PingPongClubPrague a Semtex.To.Dáš.

Nebo www.semtexculture.cz!

Dopis od fanouška (real, žádnej fake!)

Tož kemu někdy přinde, že v malym městě se žijou enom malý životy, tak takový lidi o životě moc nevijou, to vám možu řict hned. A pokud se někemu zdá, že v malym městě žije málo lidí, a navíc eště blbých, temu bych taky rád odporoval. Sám znám nejmíň dva, co sou tady od nás a dělajou v hlavním městě. Jeden, myslím, záchranářa u sanitek, druhej je ale inženýr, ekonom, a dělá makléřa na burze.

W W W.REDWAY M AG.C Z

29

téma /

TEXT: M. OVERSTREET ILUSTRACE: MARIE HLADÍKOVÁ, MARHLAD.COM

Vymysli svoje vlastní pravidla. Do 30. září je pošli na mail freestyle@futurebakery.cz. Autor nejlepšího nápadu získá 10 000 Kč, dalších devět po tisícovce.

Se vším, co je po ruce Dřevěné kuchyňské prkénko, bačkora, smartphone, pánvička, lopatka na smetí, třídní kniha, obal od cédéčka… Nebojte se použít cokoliv, co vám padne pod ruku. Když nic nepadne, hrajte otevřenou dlaní.

Asi jinej gang, co?

Hrajte v potápěčských ploutvích, lyžařských brýlích a helmě na motorku.

Nebo na in-linech!

Freestyle ementál Natřete stůl na žluto a vyvrtejte do něj díry. Komu tam spadne míček, ztrácí bod.

Nebo musí dát fant. Pravidla fantů si ale dohodněte předem, musí to mít nějaké meze, aby se pak někdo nedivil…

PING-PONG DESIGN ALEX ANDROS PIKRODIMITRIS Alexandros je z Athén a zabývá se převážně trash artem. Nemusíte si hned představovat podivína, co s igelitkama obchází skládky, i když… Trasheři hledaj způsoby, jak vtipně recyklovat dřevo, plast, aluminium nebo jakýkoliv jiný běžně dostupný materiály či předměty. Výsledky to má, koukněte na pingpongdesign. eu, odkud je i tenhle lustr z pingpongových míčků.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

30

Jedna pálka stačí

Síťka je pro amatéry

Kouzlo je v tom, že cílem není druhého porazit, ale udržet hru. Podávající má míček a pálku. Provede podání, musí ovšem dbát na to, aby bylo dostatečně dlouhé. V čase, ve kterém míček vykonává cestu k protihráči, mu totiž musí ladným pohybem hodit pálku tak, aby ji chytil, odpinkl míček, a ještě stihl hodem vrátit pálku.

Hrajte přes dvě řady plechovek od Semtexu naskládaných na sobě. Nebo přes hradbu z PET lahví. Nebo přes spolužačku nataženou na stole. No co, když nechce hrát… Plechovky od Semtexu se dají využít i jinak: Každý hráč si na své straně stolu rozmístí tři kusy.

Za každou sestřelenou plechovku protihráče získává tři bonusové body.

Freestyle pong (pro fajnšmekry) Hra po čtyři hráče. Hraje se na čtvercovém stole bez síťky. Stůl je rozdělen čárami na čtyři stejně velké díly. Uprostřed stolu stojí gumový silniční kužel.

Hráč musí odehrát míček klasickým pinpongovým způsobem, avšak s odrazem o kužel. Po odrazu musí míček dopadnout do soupeřova sektoru. Na začátku se dohodne, zda se bude hrát po směru, nebo v protisměru hodinových ručiček, případně ještě počet úderů pro změnu směru. Při zahrání do jiného než určeného sektoru získává hráč trestný bod. Vítězí hráč s nejmenším počtem bodů. Hráči si dopředu domluví počet podání. Podání se střídají po jednom.

Oběma rukama Hraje se na tři kola.

1. kolo: Každý hráč stojí uprostřed své strany stolu. Střely napravo vybírá pravou rukou, střely nalevo levou rukou (musí si tedy přehodit pálku z ruky do ruky). Forehandem.

2. kolo: Střely napravo se teď vybírají levou rukou, a naopak. Všechno backhandem.

3. kolo: Rozhodující a nejrychlejší. V každé ruce jednu pálku a jinak bez omezení.

Forehand, backhand, prostě všema deseti, ať to lítá!

KRÁL OUTDOORU ABAX INTERNATIONAL Musíte uznat, že stůl z dílny španělskýho studia Abax International vypadá krutě. Odolá všem povětrnostním vlivům a pravděpodobně i středně silnýmu zemětřesení o síle 5,0–5,9 Richterovy stupnice. Použitý materiály jsou tak hi-tech, že nemaj normální názvy a kromě konstruktérů NASA o nich asi ještě nikdo neslyšel. Hladký povrch desky je „přátelský na dotyk“ a zároveň „téměř nezničitelný“. Další kousky na abax.biz.

W W W.REDWAY M AG.C Z

31

téma /

TEXT: JANA PATOČKOVÁ, VYVAROVNA.COM FOTO: VAŠEK HAVLÍČEK CAT/STYLING: JANA PAKOČKA

DUNNY PONG TOY TOAD Dobře. Doteď jste mohli o tom, jestli je pinčes vopravdu tak cool, jak tvrdíme, pochybovat. Doteď jste měli nárok nevěřit. Dunny Pong, kterýho v červnu do svý sbírky zařadil toy designér Toy Toad, ovšem mění situaci. Toy designéři se totiž ničím jiným než cool věcma nezabejvaj. To je prostě taková jejich vlastnost. Z webu toytoad.wordpress.com jsme zjistili, že kromě pinčesu Toy Toada poslední dobou uchvátilo i pletení, takže, milí hipstas, je na čase trochu potrénovat hladce-obrace.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

32

Citace z Pravidel stolního tenisu, dodatek Předpisy pro mezinárodní soutěže: „Hráčské oblečení sestává zpravidla z košile s krátkým rukávem a krátkých kalhot (šortek) nebo sukénky, ponožek a hrací obuvi; ostatní součásti oblečení, jako např. teplákovou soupravu nebo její části, nesmí mít hráč při hře na sobě, vyjma případy, kdy to povolí vrchní rozhodčí.“

Tak jinak, tohle téma je pro mě trochu za trest. (Proč, šéfe? Tušíš snad, že jsem nemusela na střední tělák?!) Upřímně, nejsem úplně sporty spice, a ačkoliv jsem módičku vystudovala a její dějiny mě bavily nejvíc, nauka o sportovním apparelu kolem mě vždycky spíš jen tak prosvištěla jedním uchem tam a druhým ven. Tepláky? Nic pro mě. Tenisky? Měla jsem v nich nohu jako Mickey Mouse. Prostě zavírám oči před všudypřítomným Hudysportem a trekovýma botama. Ale nesuďte mě přísně, protože i tady jsou výjimky, který naprosto potvrzujou pravidlo: krasobruslení, bruslení na dvouřadých bruslích (quadech) a samozřejmě ping-pong. Hned osvětlím proč.

Takže tak nějak zpravidla…

Docela mě pobavilo, když jsem zjistila, že oblečení hráčů stolního tenisu v podstatě nemá pravidla, respektive že v jeho oficiálních pravidlech toho o oblečení moc nenajdete.

Zmínku o něm najdeme pouze v části týkající se mezinárodních a národních soutěží. Ovšem i tyto předpisy byly sjednoceny a ustanoveny teprve nedávno, a tak jsem si říkala, že by v pinčesu – oproti jiným sportům – mohla vládnout divoká kreativa. A taky že jo.

Nejpádnějším důkazem je japonská úleťačka Naomi Yotsumoto, která se spíš než bleskovou hrou proslavila na pingpongovým nebi svými nápaditými cosplay outfity. Nevím, jak rozhodčí, ale já jako arbitr elegance a módní blogerka tleskám a klaním se, protože Naomi má nejen esprit brát si na sebe pestrý dresy, sukýnky a asymetrický šatičky sladěný s čelenkama à la manga, ale většinou si je i sama navrhuje. Víc takových!

A vůbec – Asiati jsou od padesátých let na výši nejen co do počtu medailí. Řekla bych, že co se stylu týče, maj taky navrch (hele, nepočítám akorát nudný Číňany, co ze stupňů vítězů hledí vstříc zářivý budoucnosti). Kromě výše zmíněné Naomi by na mým stupni vítězů stála ještě Korejka Soo Yeon Lee, nejen šampionka ve stolním tenisu, ale taky modelka a herečka (jak moc dobrá, jsem neměla odvahu zjišťovat, korejská verze YouTube mě totiž lehce vyděsila).

Tahle kočka je ozdobou nejen halových

vrcholových šampionátů, ale taky v poslední době tolik oblíbených social clubs, kam chodí společensky konverzovat a zároveň se nenuceně předvádět u pingpongovýho stolu hlavně berlínský, londýnský a newyorský hipsteři (těm z Upper East Side se říká scenesters, kdybyste to náhodou nevěděli). Soo Yeon umí hrát ping-pong i v minišatech a podpatcích, a proto palec nahoru!

Když už jsem zmínila to „socializování“ a kluby k tomu určený (říká se, že jsou tím nejvíc hot trendem současnosti, ačkoliv podle jednoho moudrého esejisty to není tak, že by se ping-pong znovu vrátil do módy: „On z ní prostě nikdy nevyšel, jen se o tom nahlas nemluví.“), musím se v tom New Yorku trošku zdržet, protože tam všechno to „cool“ začalo. Jako obvykle.

proč jako ten ping-pong, co na tom má a tak, a teď tohle…?! No já myslím, že ten úvod sám o sobě stačí – tam, kde žádný striktní pravidla oblíkání neexistujou, se dřív nebo pozdějc drápkem uchytí popkultura, jejíž pestrou nitkou je ostatně protkáno celý dvacátý století.

Popkultura je mocná, mocnější než všechno, protože i z něčeho tak vobyčejnýho, jako jsou podkolenky, kraťasy a splihlý froté minisukně, dokáže stvořit cool vohoz, klubovej trend jak cyp! A mimochodem, víte, že první gameska na světě byla Pong? A že letos se poprvé klasifikovala na olympiádu žena z Iráku, která sviští stolní tenis zahalená v burce? Pořád vám to nepřijde jako důvod, proč tomuhle říct jo?

Spin Galactic Social Club Nejznámější newyorský ping-pong klub má ještě další pobočky, z nichž jednu plánuje do roku 2022 otevřít i na Měsíci (hmmm). Spoluzaložila jej herečka Susan Sarandon a zakoukala se prý u toho do jednoho o dost mladšího spolumajitele (hmmm č. 2). Z New Yorku vede cesta trendu po jedné jediné ose: do Berlína.

I zde se asi před dvěma lety začala šířit zpráva, že mladí úzkonohavičáci vyzbrojení pálkama, nátepníčkama, vintage čelenkama, šortkama a podkolenkama propadají nočnímu pongu, a tak to přišlo i k nám.

První krůček udělal náš přední hispter a trendař Radek (pro zainteresované: bacha, už se nepíše s „q“) Brousil. Na způsob berlínských klubů začal pořádat v Praze noční pinčes turnaje, kde lidi hrajou obíhačku, nenuceně konverzujou a tancujou, k čemuž jim hrajou pochopitelně ty nejvyhajpovanější DJs. Musím ale připomenout, že historicky první noční ping-pong mejdan v Praze uspořádaly v experimentálním prostoru NOD holky z Poxxoxo, známé tím, že jsou tak napřed, že jim nikdo nerozumí. Jako obvykle se prezentovaly osobitým dress-code a pouštěním záhadné hudby. Míčky odpalovaly do publika přímo od DJ pultu. Legendary…

Teď si asi musíte říkat, co to teda vlastně je, na začátku nám přece slíbila, že vysvětlí,

EMOJIES DTAIL Emoji je japonskej výraz pro emotikon (smajlík). Doslova: e = obrázek, moji = písmeno. Emojies vymyslel nevíme-jak-se-menuje univerzitní student, jemuž bílý pinpongáče připadaly nudný. Lidi z Dtail Store, což je obchod s designovýma věcičkama pro vysoce nepraktický a asociální jedince (nerdy), ho postrčili k založení značky, sériový výrobě a prodeji v jejich e-shopu dtail.com. A pak že americkej sen neexistuje…

W W W.REDWAY M AG.C Z

33

rozhovor /

Vladimír

Franz Mít potetovanýho prezidenta by přineslo několik výhod – představte si třeba jednání s Angelou Merkelovou. Podívá se na Franze, a otázku multikulti si bez řečí odškrtává jako zodpovězenou. Může rovnou přejít k bodu číslo dvě. Děti, který by ve třídě denně koukaly na jeho portrét nad katedrou, by třeba už nebyly tak xenofobní jako jejich rodiče. Na poštovních známkách by vypadal taky cool a na každým setkání prezidentů by kameramani a fotografové zabírali nejvíc jeho. Tak by se vždycky spolehlivě dostal do hlavních zpráv po celým světě a o Český republice by se hned víc vědělo. Samá pozitiva, ale to nestačí. Taky je potřeba vědět, co se pod tou modrou fasádou skrývá za názory. A co od pana profesora, v případě, že by byl skutečně zvolen, můžeme očekávat.

Děkuju všem, co mi poslali svoje otázky – doufám, že zde najdete uspokojivé odpovědi.

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: KAREL PAZDERKA, ROMAN ČERNÝ

rozhovor /

Kandidatura na prezidenta nebyl váš nápad. Kdo vám ji navrhl a proč? A z jakých důvodů jste ji přijal?

Vyjádřil jsem ochotu kandidovat, a to na základě autentické poptávky, kterou jsem ani v nejmenším nevyvolal, natož očekával. Jde o to, zda tuto poptávku občané potvrdí nejméně padesáti tisíci platnými podpisy pod nominační peticí, kterou iniciovali mladí lidé. Nejsem ten, kdo by o prezidentský post usiloval vstávaje, lehaje.

Vzniklo však určité a pro mne velmi věrohodné hnutí lidí, kterým zjevně dosavadní nabídka nevyhovuje, a proto oslovili mne. S nápadem přišli lidé kolem Jakuba Hussara, kterého jsem poznal před lety jako studenta filmové školy v Písku.

Vážím si toho, že se ke slovu dostává generace, které na budoucnosti této země záleží. A to je pro mne nejen jako kumštýře, ale i jako pedagoga podstatné.

Kdybyste se opravdu stal jedním z kandidátů, kdo by vás hlavně volil, co myslíte?

Mám podporu mladých lidí nejen věkem, ale i myšlením. Neoslovuji nějakou specifickou skupinu voličů, jde o docela široké spektrum populace, která mi vyjadřuje podporu – od prvovoličů po seniory. Jsou to lidé, kteří nejsou spokojeni se současnou vnitropolitickou situací ani s nabídkou kandidátů, kteří se jim nabízejí.

Co od vás můžeme čekat? Jste právník – budete věnovat pozornost dodržování lidských práv?

Jste umělec – budete podporovat kulturu? Jste intelektuál a pedagog – zaměříte se na podporu školství a vůbec vzdělanosti?

Vzdělanost je pro mě hodně důležité téma, protože to je hodnota, kterou můžeme nejlépe přispět sami sobě i světu. Kulturnost považuju za důležitou, a to nejen v tom úzkém smyslu pojmů kultura a umění, ale v tom, jak se chováme jeden ke druhému, o politické kultuře nemluvě. Lidská práva jsou něčím, co musíme neustále střežit a pěstovat.

Všechno se vším souvisí a je propojeno.

Co je podle vás největší problém mladých lidí v tomto státě?

Zdá se mi, jako by jim chyběla pozitivní motivace.

S tím souvisí i složitost při uplatnění na trhu práce.

Stát by měl mladým lidem věnovat větší důvěru a brát je vážně.

Naši čtenáři se ve většině shodují, že prezident by měl být vzdělaný, čestný, měl by vždy prosazovat zájmy státu a zároveň mít sociální cítění, zajímat se o lidi. Kolik umíte řečí?

S tím naprosto souhlasím. Domluvím se anglicky a rusky.

Je v zájmu státu, abychom byli členem EU? Je to nejen v zájmu státu, ale i v zájmu lidí.

Když pominu konflikt v bývalé Jugoslávii, tak díky sjednocené Evropě se na tomto kontinentu nekonala už 67 let žádná válka. Už to je zatraceně dobrý důvod. Chci ovšem, aby se Česká republika v EU chovala sebevědoměji a při prosazování svých zájmů uměla hledat a nacházet spojence mezi ostatními členskými zeměmi.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

36

Jak v zájmu státu přistupovat k menšinám a přistěhovalcům? Mnoho občanů se domnívá, že nejlepší by bylo vystěhovat Romy ven ze země a přistěhovalcům nedovolit stěhovat se dovnitř.

Co myslíte vy? Jste pro myšlenky multikulturní společnosti?

Jsem pro integraci menšin. Menšiny musejí respektovat pravidla a v rámci těchto pravidel mají požívat ochranu. Obavy z menšin a vyvolávání fobií obvykle pramení z nízkého sebevědomí většiny – k tomu není žádný důvod.

Je heterosexuální rodina s dětmi základem státu? A co gayové? Je podle vás vhodné, aby uzavírali manželství a vychovávali děti?

Jaký máte názor na akce typu Prague Pride?

Souhlasíte s nimi? V čem je podle vás jejich smysl? Úsloví „Rodina, základ státu“ nepovažuji za prázdnou frázi. Je dobře, že Parlament umožnil uzavírat registrované partnerství mezi lidmi téhož pohlaví. Na výchovu dětí homosexuálními páry zatím ještě nemám pevný názor. Akce typu Prague Pride mi ani v nejmenším nevadí.

Chápu ji jako stylizovaný vizuální znak podobný latinskoamerickým karnevalům.

Věříte v Boha? Byl jste nebo jste členem nějaké církve? Které náboženství je vám svou podstatou sympatické a proč?

Myslím, že každý v cosi podvědomě věří a není tak podstatné, jestli je to Bůh a s ním související náboženství v tradičním chápání. Je dobré, pokud lidé cítí pokoru před něčím, co je nad nimi, co je nějakým způsobem přesahuje. A přesně takto vnímám víru já. Nevím, zda Bůh je. Byl bych asi rád, kdyby byl. Mám takový rituál. Vždy, když skončím nahrávání, poděkuju, že mi shůry poslali trochu muziky.

Jsme obklopeni fešáky s růžolícími tvářemi.

Stačí to k tomu, abychom si byli jisti jejich poctivostí?

Je pro vás ekologie důležité téma? Existuje globální oteplování, nebo je to jen výmysl, na kterém si pár lidí založilo dobrý byznys?

Nejsem klimatolog, abych se pouštěl do úvah na téma globální oteplování ano, nebo ne. To ponechávám skutečným odborníkům. Otázku vztahu člověka k prostředí, ve kterém žije, považuji za zásadní pro přežití lidí na této planetě.

Je to opravdové politikum v nejširším smyslu slova.

Jste vegetarián? Souhlasíte s názorem, že konzumace masa zatěžuje životní prostředí a způsobuje chudobu v zemích třetího světa?

Nejsem vegetarián, ale jsem pro rozumně složený jídelníček. Kdyby to byla jenom konzumace masa, která by zatěžovala životní prostředí, tak bychom na tom byli ještě dobře. A co se týče souvislosti s chudobou v zemích třetího světa, to opravdu nedovedu posoudit.

Jak vnímáte funkci prezidenta? Je víc reprezentativní, nebo výkonná? Je prezident psycholog národa? Náčelník? Vůdce? Vzor?

Jednou věcí jsou reálné ústavní pravomoci a druhou vnímání role prezidenta ve společnosti.

Prezident v našich podmínkách – ať už jím byl kdokoli – je vnímán jako autorita, k níž se lidé upínají v těžkých chvílích, když je jim úzko. Přímá volba prezidenta nese přehnaná očekávání i přehnané obavy. Obavy z toho, že se silným mandátem od občanů, kteří ho zvolí, bude mít tendence k posilování vlivu. Přehnaná očekávání, že se stane zázračným spasitelem od všech potíží, jimiž země prochází. Poctivě říkám, pokud se mi povede reálně kandidovat, nehrozí ani jeden, a ani druhý extrém.

S jakými levicovými nebo pravicovými ideály sympatizujete? Jaká je vaše politická příslušnost?

Nikdy jsem nebyl a ani nejsem členem žádné politické strany. Pravo-levé vidění světa považuji za překonané. Vždycky mi vadily tyhle antagonismy.

Svět jsem nikdy neviděl černobíle a v politice 21. století by takové vidění mělo být překonané.

Lidé si ale rádi věci zjednodušují. Chápu, že ve fotbale někdo fandí Spartě a jiný Slávii, ale politika ve smyslu správy věcí společných by měla umět rozlišovat mnohem víc odstínů. A tady nejde jen o zájmy sparťanů nebo slávistů, ale o zájmy všech, kteří přišli na tribunu.

Tetování na obličeji urychluje komunikaci.

Spousta lidí se s vámi prostě kvůli němu ani bavit nebude. Na druhou stranu je to strašně tvrdý. Fatální. Rodiče mé kamarádky prohlásili, že tetování vás připravilo o možnost politické kariéry. To si asi myslí většina starších lidí. Jak to vnímáte vy? Bylo v některých případech vaše tetování překážkou k dosažení cíle?

Mám velkou výhodu. O politické kariéře jsem totiž nikdy neuvažoval, dokud se na mne neobrátila iniciativa Vladimír Franz prezidentem. Nepopírám, že to mám těžší, ale nezaznamenal jsem, že by tetování bylo překážkou při mém společenském uplatnění. Obhájil jsem docenturu a poté i profesuru na AMU, úspěšně jsem se prosadil v tom, co dělám. Rozhodovat nesmí to, jak člověk vypadá, ale jaký je uvnitř, co dělá, co umí a oč usiluje. Jsme obklopeni fešáky s růžolícími tvářemi. Stačí to k tomu, abychom si byli jisti jejich poctivostí?

Takže jste svého rozhodnutí nikdy nelitoval?

Nelitoval. K tetáži jsem se rozhodl zcela vědomě, nikoliv z nějakého náhlého hnutí mysli.

Bojovat s předsudky může být únavné, ale přestat nelze. (s životní partnerkou Idou Saudkovou)

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

Když jste si to nechal dělat, byl jste odhodlaný k celoživotnímu boji s předsudky? A neunavuje vás to někdy?

Kterého našeho prezidenta si nejvíc vážíte a za co? A kdo se vám ze současných kandidátů jeví jako nejpřijatelnější?

Winston Churchill, král Jiří V.…

Bojovat s předsudky může být únavné, ale přestat nelze.

TGM, Václava Havla. Masaryka za jeho úsilí o samostatný stát a morální autoritu, kterou nám po sobě zanechal. Havla za duchovní rozměr, který se snažil vnést do divoké doby 90. let. Pokud jde o ostatní kandidáty, nebudu je známkovat.

Máte ráda teorii relativity? Ale vážně – Severní Amerika, přesněji její voliči, prokázali velkou vyspělost, když si v Obamovi dovedli zvolit svého prvního barevného prezidenta.

Jaký postoj byste jako prezident zaujal k současné vládě?

Máte rád Obamu?

Co si myslíte o kokainu?

Vztahy prezidenta a vlády jsou dány Ústavou ČR a tou bych se řídil. Prezident je součástí moci výkonné – tedy vládní. Má právo zúčastnit se schůze vlády stejně tak jako Parlamentu a kdykoliv tam promluvit. Prezident by tohoto práva měl využívat častěji a mimo jiné trvat na tom, aby vláda své kroky a rozhodnutí uměla lépe vysvětlovat a obhajovat. Bylo by populistické říkat, že jako prezident budu vládě šlapat na paty. Prezident by měl být sjednocujícím moderátorem politické scény, nikoliv tím, kdo ji rozkymácí.

Jmenoval byste do nové vlády ministry z KSČM? V otázce, respektive v případné odpovědi na tohle téma se může skrývat potenciální vzkaz voličům téhle strany, že volit ji je zbytečné, protože se do vlády nikdy nedostane. Já ale jednoduchou odpověď nabídnout neumím. KSČM se dosud nezřekla ani své ideologie, názvu, a dostatečně tak ani své minulosti. Na druhé straně je legitimní partají, která se účastní politické soutěže. A to je spíš vzkaz stranám hlásícím se k demokracii, aby dělaly takovou reálnou politiku, která nedá voličům důvod volit jakékoliv extrémní proudy.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

38

Co jste dělal, když jste byl mladý? Co vás bavilo?

Co se vám líbilo na skinheads? Souhlasil jste s násilím, kterého se občas dopouštěli? Nebo jste nic takového neviděl?

Člověk by si měl vytvořit takové mechanismy, aby se dokázal vybudit bez pomůcek.

Jakou módní ikonu uznáváte?

Dělal jsem to, co dělám dodnes – muziku, obrazy.

Snažil jsem se o tom dozvědět co nejvíc, tak jsem studoval. Oba obory současně a v rámci soukromých přednášek u respektovaných osobností, kterých si vážím za to, že mi věnovaly svůj čas. Na skinheads se mi nelíbilo nic. Zajímali mne jako sociologický fenomén, ze kterého by nemusel jít takový strach, pokud by se našla vůle s nimi něco pozitivního dělat. To se bohužel nepovedlo. S násilím v jakékoli podobě jsem nikdy nesouhlasil, nesouhlasím a souhlasit nebudu.

Nakonec série prémiových otázek od Lady Firchové, pražské Courtney Love a bývalé spolupracovnice RedWaye: První sex?

Je docela zajímavé, že pocit vizuálního ohromení, který lidé zažívali u uměleckých děl renesance a baroka, jako by se v racionálním 20. století přesunul z oblasti vážného umění do oblasti designu. Proto si myslím, že například dílo Jeana Paula Gaultiera (Pátý element) nebo design nové stíhačky jsou pokračováním takového ohromení.

Která kapela/zpěvák/zpěvačka vás nejvíc ovlivnila v době dospívání? A co posloucháte teď? Ptám se na popkulturu, ne na Stravinskýho.

Lituju, ale vyrůstal jsem na vážné hudbě.

Na gymnáziu.

Homosexualita v politice. Je to pro vás téma?

Existuje ještě jinej prezident s kérkama, nevíte?

Není.

Vím, že tetování měl například Ferdinand d’Este,

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Loni ohlásili rozpad LCD Soundsystem, jedna z nejvlivnějších kapel rave generation.

Frontman James Murphy uspořádal na rozloučenou velkolepý večírek, jehož přípravy a průběh zachycuje hudební film promítaný na letošním festivalu v Karlových Varech.

Název filmu se skrývá v tajence.

W W W.REDWAY M AG.C Z

39

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET SUPERVIZE: MIRKA PAPEŽOVÁ, AK TOMÁŠ RAŠOVSKÝ FOTO: ARCHIV, PROFIMEDIA.CZ

Právní minimum K poškození cizí věci může dojít buď nechtěně (Jééé, to okno jsem vám fakt rozbít nechtěl!), nebo úmyslně. Třeba graffiti za neúmyslný čin vydávat nemůžete. Podívejme se, jak s vámi v obou případech naloží zákon.

Mirka Papežová

Poškodil jsem cizí věc

Mladiství pachatelé

Přitěžující okolnosti

Polehčující okolnosti

Pokud vám ještě není patnáct, nejste trestně odpovědní a nemůžete jít do vězení. Náhradu škody za vás budou řešit rodiče, vám ale hrozí, že se situace bude probírat ve škole, se sociální pracovnicí a dalšími autoritami, od nichž se můžete dočkat výchovného trestu (např. ředitelské důtky, snížené známky z chování apod.), což taky není nic příjemného.

Když se poškození nebo zničení cizí věci dopustíte ve věku mezi patnácti a osmnácti lety, jste mladiství a můžete být odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody až na šest měsíců.

Co vám v očích soudce přitíží? Například činy spáchané z rasových, politických nebo náboženských důvodů – pokud někdo posprejuje náhrobky na židovském hřbitově hákovými kříži, může dostat až tři roky natvrdo.

Stejný trest hrozí i těm, kteří způsobí škodu za 500 000 a více korun, a až na šest let by si mohl jít sednout ten, kdo se dopustí škody pět milionů a více korun. Pokud byl pachatel v době spáchání činu pod vlivem návykových látek (alkohol, drogy), je to vždy přitěžující okolnost a kromě trestu mu může být nařízeno ještě léčení.

Přiznání je polehčující okolnost, to jste už asi slyšeli. Když se přiznáte, sami svůj čin oznámíte úřadům, vyjádříte upřímnou lítost, nabídnete uhradit způsobenou škodu a projevíte se jako vcelku spořádaný člověk (nekradete, neberete a neprodáváte drogy, nechodíte za školu, nikoho nešikanujete apod.), může soud rozhodnout, že vás nepotrestá. Spokojí se pouze s tím, že to s vámi projedná a takzvaně vám promluví do duše. Ale pozor, přihlíží k tomu, jestli na uhrazení škody máte peníze a jestli ji opravdu zaplatíte. Nestačí tedy jen říct, že činu upřímně litujete. Na to vám soudce neskočí.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

40

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Z čeho je bílá čokoláda?

Proč mají červenec i srpen 31 dní?

Srpen (v mnoha jazycích august) dostal název na počest římského císaře Augusta. Ten, když zjistil, že „jeho“ měsíc má o jeden den méně než předešlý, pojmenovaný podle Julia Caesara (juli), dorovnal počet tím, že o jeden den okradl únor (februar). To si mohl dovolit, protože tento měsíc byl pojmenován podle jednoho celkem nevýznamného boha podsvětí. Nám to samozřejmě vyhovuje – čím delší prázdniny, tím lepší. Každý den se počítá.

Bílé čokoládě by se vlastně čokoláda ani říkat nemělo, protože v ní chybí to, co dělá čokoládu čokoládou – hnědý kakaový prášek. Místo něj se používá pouze kakaové máslo, což je bílý tuk vylisovaný z kakaových bobů. Kromě něj bílá čokoláda obsahuje už jen mléko a cukr. A protože kakaový prášek je výborným zdrojem hořčíku, který prospívá naši nervové soustavě, měli bychom kupovat radši čokoládu hořkou, u níž obsah kakaa činí minimálně 60 %.

Jak to, že je v noci na poušti taková zima?

Na Sahaře je přes den až 52 °C ve stínu. Je to tím, že slunce sálá na zem přímo, bez filtru mraků.

Nad pouštěmi totiž nejsou mraky, protože tam není voda, která by se vypařovala. Jenže teplo bez mrakové clony rychle uniká do vesmíru, a to je důvod nočních mrazů. Rozdíl mezi teplotou ve dne a v noci může být až 68 °C.

Věděli jste, že…

Jazyk žirafy je černý a měří půl metru?

Tygr vidí ve tmě šestkrát hůř než člověk?

Samci lidoopů plešatí úplně stejně jako muži?

Víc než 70 % všech živých organismů na Zemi jsou bakterie?

W W W.REDWAY M AG.C Z

Co znamená „vidět Neapol a zemřít“?

Proč se to říká, když všichni turisté návštěvu tohoto jihoitalského města bez problémů přežijí? „Vedi Napoli e poi muori“ je stará italská slovní hříčka spočívající v dvojím významu slova „muori“.

Muori je totiž jednak malá vesnice, kudy turisté po návštěvě Neapole obvykle odjíždějí, a zároveň slovo muori znamená zemřít. „Vedi Napoli e poi muori“ může tedy znamenat buď „vidět Neapol a zemřít“, nebo „vidět Neapol a pak Muori“. U nás se toto rčení používá pouze v prvním smyslu: Kdo viděl Neapol (symbol něčeho překrásného), může klidně zemřít, protože nic podobného už stejně nikdy neuvidí.

Proč krajíc chleba padá vždycky namazanou stranou dolů?

To je pravidlo ze sbírky Murphyho zákonů, do které od dob inženýra a kapitána amerického letectva Edwarda A. Murphyho může přispět kdokoliv s porozuměním pro vědu a smyslem pro humor.

První knihu Murphyho zákonů sepsal novinář Artur Bloch.

Víme, že Edward A. Murphy je autorem dvou zcela zásadních výroků: 1. Pokud se může něco pokazit, tak se to pokazí. 2. Pokud existuje způsob, jak něco udělat špatně, tak ho najdu. Poučku o krajíci zformuloval autor nám neznámý, nicméně – takříkajíc – uhodil hřebíček na hlavičku a my si teď zdůvodníme, proč tomu tak je.

Namazaný krajíc je před pádem vždy v pozici pomazánkou nahoru. Buď ho držíme v ruce, nebo spočívá na desce kuchyňské linky či stolu, odkud ho obvykle shodíme loktem. Při pádu dochází současně ke dvěma změnám: První je změna těžiště krajíce v prostoru, druhou je otáčecí impulz – rotace vzniká při překlopení přes okraj ruky nebo stolu. Výška pádu však zpravidla nestačí na celou otočku kolem své osy, neboť stoly bývají přibližně stejně vysoké a krajíce přibližně stejně velké.

Aby k tomu nedocházelo, musel by být stůl vysoký až po naše ramena nebo by krajíc musel mít úhlopříčku přesně 2,5 cm. Pak by se při volném pádu stihl otočit úplně a na zem by dopadl namazanou stranou nahoru.

Zajímavý problém v této souvislosti představuje tzv. Mikešův máselný paradox, který vzniká působením dvou fyzikálních zákonů – chlebového a kočičího. Kočičí zákon říká, že kočka dopadne vždy na všechny čtyři nohy. Co se tedy stane, když kočce připevníme na záda krajíc namazanou stranou nahoru a shodíme tuto soustavu ze stolu?

Kočka se okamžitě snaží otočit nohama k zemi, krajíc se snaží o totéž namazanou stranou dolů.

Dochází ke kolizi obou zákonů, a jelikož musíme na kočku i na chleba pohlížet jako na dva rozdílné subjekty, které si za svými zákony stojí, skutečně není snadné říct, jak to dopadne. Na necyklopedie. wikia.com naleznete několik výkladů: relativistický, energetický, kvantový a tak dále. Všechny jsou pěkně uhozené, ale na druhou stranu na nich přece jenom něco je.

41

smartbox /

AUTOR: MATOUŠ LÁZŇOVSKÝ, IDNES.CZ REDAKCE: M. OVERSTREET ILUSTRACE: PUZZLED

Mikro-bio olympiáda Nelidsky rychlí plavci, sprinteři, boxeři i otužilci. To vše bylo na programu první mikrobiologické olympiády.

S kompletními výsledky se můžete seznámit na webu časopisu Nature Reviews Microbiology, my přinášíme jejich stručné shrnutí.

Sprint Tuto zásadní olympijskou disciplínu pojali mikrobiologové trochu jinak. Mikroorganismy totiž nejsou žádní velcí běžci. Když už se pohybují, tak raději ve vodním prostředí. Ale v jedné činnosti jsou mnohem rychlejší než všechny vyšší organismy: v rozmnožování.

S ohledem na toto kritérium byli ke startu přizváni tři borci.

Za zástupce organismů vybavených buňkou s jádrem (eukaryotů, kam patří i lidé) byla vybrána kvasinka, tedy druh, který po tisíciletí šlechtíme tak, aby se množil pokud možno co nejrychleji.

Za bakterie nastoupila Escherichia coli, kterou známe z loňské nechvalně proslulé okurkové aféry.

Tu však vyvolalo pouze několik zvrhlých jedinců tohoto druhu – ve skutečnosti je E. Coli prakticky neškodná a snadno se kultivuje, takže je doma v drtivé většině mikrobiologických laboratoří.

Posledním účastníkem závodu byl drobný bakteriofág. To je virus, který napadá bakterie. Neumí se sám množit, musí k tomu přinutit napadenou buňku. Podle odborných odhadů jsou bakteriofágy nejrozšířenější organismy na naší planetě. Teď jak to dopadlo: Kvasinka se rozdělí zhruba za 90 minut a po době odpovídající fotbalovému zápasu tak máte z jedné dvě. Podstatně menší a jednodušší bakterie E. coli se

v dobrých podmínkách rozdělí zhruba za 17 minut. To znamená, že za 90 minut jich z jedné buňky bude 32 (každá nová buňka se za 17 minut znovu rozdělí). A bakteriofág je ještě mnohem rychlejší. Fágy donutí bakterii vyrábět vlastní kopie, poté prorazí jejím obalem ven, a tím buňku zničí. Protože viry jsou velmi malé, jedna buňka jich zvládne vyrobit velké množství. V případě našeho závodu to bylo 25 kusů, přičemž každý z bakteriofágů může samozřejmě napadnout další buňky, takže v druhé generaci by jich mohlo být už 625 atd. O vítězi tedy není pochyb! A ze závodu plyne jednoduché poučení: bakterie a eukaryotické buňky se dělí, kdežto bakteriofágy se doslova množí.

Stejně rychlého množení jsou schopny i další viry, například HIV.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

42

Štafeta patogenů Rozhodčí další disciplíny nechali na papíře soutěžit několik poměrně dobře známých mikroorganismů: černý mor (Yersinia pestis), chlamydii (Chlamydia trachomatis), ptačí chřipku (virus H5N1) a běžnou chřipku.

Závod spočíval v tom, jak rychle se dokáže nemoc šířit od jednoho hostitele k druhému, až dosáhne cílové hodnoty. Jako hostitelé byli pro účely olympiády vybráni lidé, což znevýhodnilo ptačí chřipku, která okamžitě vznesla oficiální protest. V tréninku na ptácích si

vedla skvěle, ale v závodu nemohla uspět. Hendikepovaly ji především dva faktory: Za prvé, člověk se jí od člověka jen těžko nakazí. Napadá totiž hlubší části dýchacího traktu než běžná chřipka, a doslova ji tak hůře vykašláváme do okolního prostoru. Za druhé je smrtelně nebezpečná, prokazatelně zabila přes polovinu všech nakažených a ostatní silně oslabila. V tom je právě paradoxně její nevýhoda: hostitel, který je tak oslaben, že nemůže chodit, nebo přímo zemře, už virus daleko neroznese… Ptačí chřipka tak skončila bez medaile a po protestu se od pořadatelů

dočkala pouze jakési neslané nemastné omluvy. Nebylo to od nich fér, nicméně ptačí chřipka je velká bojovnice a na tiskové konferenci prohlásila, že bude dál tvrdě trénovat a na příští olympiádě v roce 2016 podá daleko lepší výkon. Doufejme, že ne.

Bronz si odnesla tzv. „černá smrt“.

Stejně jako ptačí chřipka je i bakterie Yersinia pro lidské hostitele příliš nebezpečná. Nakažení rychle uléhají a nemoc dále nešíří. A to přesto, že se z člověka na člověka přenáší poměrně dobře.

Na stříbrném stupínku se umístila chlamydie, která je podle dobře

První místo obsadila s časem 2,02 sekundy Rhodobacter sphaeroides.

Tato šampionka se živí fotosyntézou a pohybuje se pomocí jediného bičíku. Druhé místo vybojovala naše stará známá bakterie E. coli, která všechny překvapila svou tunningovou úpravou. Poháněna více bičíky dosáhla úžasného času 2,08 sekundy a doslova nadzvedla diváky ze sedadel. Krásný výkon!

Z bronzové medaile se bude až do příští olympiády těšit zánětlivá pseudomonáda Pseudomonas aeruginosa, která doplavala v čase 2,12 sekundy.

Diváckým hitem se ale stala mořská bakterie Vibrio alginolyticus. Ta po startu vyplula na hladinu, kde předváděla dokonalá kolečka, a o závod se už nestarala… A jak vědci dokázali ostatní bakterie donutit, aby pluly přímo? Genetickou modifikací. Zhruba polovinu účastníků připravili o senzorické orgány, takže nedostávali žádné informace z okolí. Nemohli se tak vydat jiným směrem, rozptylováni například okolo plující potravou.

Výsledkový servis

informovaných zdrojů „stále populárnější mezi mladými lidmi“.

Chlamydie hostiteli neublíží a umožní mu nemoc šířit dále. Bohužel, vinou internetu a sociálních sítí se metoda přenosu stává poněkud komplikovanou: reálný sex provozuje už jen mizivé procento lidských bytostí.

Vítězem je tak chřipka, která se šíří snadno a nositeli obvykle nepůsobí vážné potíže. Šťouraví vědci však hned upozornili, že tento závod byl jen nepřesným obrazem skutečného stavu a za určitých podmínek mohl dopadnout jinak. Zásadně například závisí na hustotě výskytu možných

W W W.REDWAY M AG.C Z

hostitelů – velké množství lidí na malém prostoru je ideální i pro smrtící a zároveň nakažlivé choroby.

I tak nám ale štafeta osvětlila, co ovlivňuje evoluční úspěch patogenu: je to snadná přenosnost a spíše méně vážný průběh nemoci.

Bohužel tedy zřejmě neplatí domněnka vyslovená už v 19. století, podle které se nemoci postupně vyvíjejí k neškodnosti. I smrtící choroby před sebou mají světlou evoluční budoucnost, když se dokážou dost rychle šířit. Na zlatou medaili sice asi nikdy nedosáhnou, ale to pro nás není příliš velká útěcha.

Plavání Divácky nejvděčnější se na první mikrobiologické olympiádě stalo plavání. A to především proto, že jako u jediné disciplíny je v tomto případě na co se dívat. Závod se konal v britském Oxfordu a na startu se sešla poměrně pestrá směsice účastníků. Olympijský bazén měřil 100 mikrometrů, kritérii výběru tedy prošli jen borci menších rozměrů.

(Mikroorganismy se vyskytují ve velikostech zhruba od 1 do 100 mikrometrů, takže jejich velikost hrála poměrně velkou roli.) Průběh závodu byl překvapivě vyrovnaný:

43

Ostatní olympijské závody probereme už jen krátce, přece jen nejsme odborný časopis: V boxu zvítězil „zlatý stafylokok“, přesněji kmen této bakterie, kterému nedá K. O. prakticky žádné používané antibiotikum.

Na programu byl i hod oštěpem.

Zde šlo o schopnost dosáhnout co nejdál mimo vlastní buňku. Zvítězila americká rez Puccinia monoica. To je opravdu velmi zajímavá houba, která napadá některé kvetoucí rostliny a zjednodušeně řečeno u nich vyvolává tzv. „falešné kvetení“. Tato houba vyrábí také látky lákající hmyz, který pak přenáší houbu na další rostliny. Tyto látky se šíří vzduchem na velké vzdálenosti, a právě to vyneslo Puccinii zlato. Gratulujeme, i když, přiznejme si, stejně dobře mohly první místo obsadit i rzi Uredia pisi nebo Puccinia violacea, které umějí v podstatě totéž. No, nenastoupily však, a tak komu čest, tomu čest!

V potápění zvítězila suverénní rozsivka Rhizosolenia. Tento organismus žije ve velkých shlucích, které se několikrát denně synchronizovaně potápějí z hladiny moře do větších hloubek, kde hledají živiny.

Na „zimních hrách“ pak zvítězil jeden kmen bakterie Colwellia psychrerythraea, získaný z usazenin v Arktidě. Tato bakterie se dokáže pohybovat při −10 °C, dělit při teplotě −12 °C a ještě při −20 °C zůstat metabolicky aktivní (vyrábět funkční enzymy).

active /

KONCEPT: NIKOLAS TUŠL FOTO: KUBO KRIŽO, HONZA ZIMA ROBOTIXBU2R.TUMBLR.COM

ROBOTIX CREW

KDYŽ JSME SPOLU, NIC NÁS NEZASTAVÍ.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

44

NEPOTŘEBUJEME SKATEPARK. STAČÍ NÁM MĚSTO.

KREW

W W W.REDWAY M AG.C Z

45

active /

KAŽDEJ DEN

NEZŮSTÁVAT NA MÍSTĚ.

JÍT SPOLU DÁL. PROTI ČASU, PROTI VŠEM.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

46

active /

adidas Originals uvádí projekt REPRESENT YOUR CREW! MÁTE SVOJI PARTU? UKAŽTE, CO VE VÁS JE!

Můžete získat 50 000 korun na rozvoj toho, co děláte. Dalších 100 000 dostanete na nákup v obchodech adidas Originals Store a adidas Concept Store!

CO JE POTŘEBA UDĚLAT?

INSPIRUJTE SE!

CO JE PARTA?

Představte se!

Vysvětlete nám, co děláte, jak jste v tom dobří a jaké máte plány do budoucna.

Natočte krátké video nebo o sobě napište článek a přidejte fotky.

Vložte to na www.adidas.com/represent.

Na www.adidas.com/represent najdete video freerunnerů URBAN SENSE, kteří vás provedou celým projektem a dokážou vám, že fantazii se meze nekladou.

Inspirovat by vás mohla i prezentace ROBOTIX na předchozích třech stránkách tohoto čísla.

Rodina, kmen, speciální jednotka, společná řeč, společný cíl, hrdost, síla, odvaha a věrnost.

Možnost, jak se vymezit proti zbytku světa, a přitom nezůstat sám. Čekáme na vás!

Podrobnosti o projektu najdete na www. facebook.com/adidasoriginalsczech nebo na www.adidas.com/represent.

adidas Originals Store – Jungmannova 34, Praha 1• adidas Concept Stores – Na Příkopě 12, Praha 1; Palladium, Praha 1; Masarykova 19/21, Brno • v síti značkových prodejen adidas • v síti prodejen: HZH SPORT, MARC’O SPORT, MOLO, EGECOM, URBAN STORE • v autorizovaných e-shopech: adidasmania.cz, obchod-adidas.cz, adidas.multibrands.cz, adidas.benesport.cz • Celý seznam prodejen a e-shopů naleznete na: www.facebook.com/adidasoriginalsczech; www.adidas.cz/originals/prodejny

active /

TEXT A FOTO: JAKUB OTIPKA, KRAV MAGA GLOBAL, WWW.KRAV-MAGA.CZ

Kurz sebeobrany

Nebuďte oběť

Příběh osmnáctileté Michaely může potkat kteroukoliv jinou slečnu: „Stalo se to brzy ráno, byla ještě tma. V jedné ulici jsem za sebou zaslechla kroky. Nechtěla jsem se otáčet a zbytečně panikařit, ale v žaludku jsem měla divný pocit. Kroky se přibližovaly a já úplně nepochopitelně zpomalila, abych toho člověka nechala předejít. Za pár vteřin, když jsem otáčela hlavu ke straně, abych se na něj podívala, mě zezadu chytil pod krkem do kravaty a druhou rukou se mi sápal pod sukni. Zbytek se seběhl strašně rychle. Docházel mi dech, takže jsem nemohla křičet, intuitivně a bez přemýšlení jsem za sebe hrábla oběma rukama, tam kde jsem tušila jeho hlavu, a při tom jsem kolem sebe dupala. Podařilo se mi obojí – strčit mu prsty do očí a vší silou mu patou dupnout na nárt. V tu chvíli mě pustil a začal

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

48

Krav Maga, z hebrejštiny volně přeloženo jako boj zblízka, je soubor sebeobranných technik a zásad bezpečného chování, které vás připraví na neočekávané situace, kdy budete muset bránit sebe nebo své blízké. My v RedWayi si myslíme, že sebeobrana patří k základnímu vzdělání stejně jako znalost geometrických vzorců. Obojí se v praktickém životě hodí a divíme se, že na českých školách se při těláku vyučuje hlavně florbal. Nic proti němu, ale kdybyste se – nedej bože – někdy dostali do situace, kdy jde fakt do tuhýho, budete k jejímu zvládnutí potřebovat úplně jiný skills, než je mávání hokejkou.

utíkat. Já utíkala na druhou stranu. Byla jsem v šoku a nemohla si vzpomenout ani na číslo 158.

Když přijela policejní hlídka, zhroutila jsem se.“

Čísla mluví za vše Násilný trestný čin změní oběti celý život. Je to nepříjemné procitnutí z dosud bezstarostného postoje „to se přece mně nemůže nikdy stát“.

V minulém roce bylo u nás zavražděno 173 osob, 675 žen bylo znásilněno, přičemž podle výzkumu Ministerstva vnitra nahlásí znásilnění pouze každá třetí. Další čísla jsou také děsivá: úmyslné ublížení na zdraví – 5264, násilné trestné činy celkem – 19 409. Na tomto místě se hodí přirovnání k přecházení silnice, tedy situaci, kterou všichni absolvujeme několikrát denně. Většina lidí se rozhlédne, než vstoupí na vozovku. Ročně jich

po srážce s autem umírá průměrně okolo 150. Jak to, že si dáme pozor na auto, ale na to, jestli nás náhodou někdo nesleduje nebo jestli se v našem okolí nepohybuje někdo podezřelý, už ne?

Odpověď je jednoduchá. Nechceme být paranoidní, a navíc – „mně se to přece nemůže stát“. Statistiky sice mluví jinak, ale kdo by na ně myslel, když je nemá denně před očima. Pozor, cílem Krav Maga není děsit lidi a z vyděšených jedinců pak dělat bojové stroje. Úkolem je vysvětlit jim a naučit je, jak nebezpečí rozpoznat, jak správně vyhodnotit situaci a rychle zvolit správné řešení. Prostě…

…jak nebýt snadnou obětí Každý z nás má v sobě zabudovaný nějaký bezpečnostní plán. Podvědomé reakce jsou v nás zafixované tisíce let, ale zdaleka již neodpovídají

hrozbám a problémům 21. století. Náš mozek má zafixované tři základní možnosti, jak reagovat v nebezpečí: bojovat, utíkat, zamrznout.

Netrénovaný člověk, který se nikdy předtím ani nezamyslel nad možným řešením situace, v níž se nachází, jednoduše strne stejně jako zvíře před rozsvícenými reflektory auta. Přepadení lidé se nejen neumějí bránit, ale většinou nemohou ani utíkat, křičet, natož racionálně přemýšlet, jak se z ohrožení dostat se zdravou kůží. Tolik k podvědomým čili instinktivním reakcím. Pak máme ještě vědomou úroveň, jenže u té nám zase většinou chybí zkušenost a systematický nácvik bezpečného chování. A to by právě mělo být cílem našeho seriálu. Ukázat vám, jak udělat minimální změny v každodenním životě, které budou mít vysoký účinek na bezpečnost vaši a vašich blízkých. Naučit vás, jak rozpoznat krizovou situaci a dopředu zvolit nejvhodnější řešení. Pak bude mozek vědět, co má dělat, a v rozhodující chvíli „nezamrzne“.

Podle čeho si agresor vybírá?

Na začátek je důležité pochopit, jak konflikty vůbec vznikají a probíhají. I v tomto případě mají lidé hodně společného se zvířaty. Šelmy si při lovu nevybírají ty nejsilnější a nejhezčí kusy – naopak, rozeženou stádo, zhodnotí, kdo je nejslabší a nejpomalejší, a za ním se pak vydají. Tak, aby to měly co nejjednodušší a nejrychlejší. Úplně stejně se chovají lidé. Každý z nás denně hodnotí ostatní podle různých atributů, jestli je ten druhý hezký, zdravý, sympatický, úspěšný, bohatý a tak dále. Útočníci si své oběti vybírají na základě odhadu, jak dobře se asi budou bránit. Sexuální útočníci si většinou nevybírají nejhezčí ženy, ale ty, u kterých cítí, že nebudou klást odpor. Agresivní spolužák si nevybere svou oběť tak, aby mu byla rovnocenným soupeřem, ale aby měl jistotu, že vyhraje.

A stejně jako u výše popsaného modelu chování

W W W.REDWAY M AG.C Z

u zvířat, i u lidí většinou předchází samotnému útoku několik kroků: Testování oběti na verbální úrovni (posměšky, urážky, pokřikování, pískání).

Pak následuje lehký fyzický kontakt (osahávání, strkání do ramene apod). Když se v těchto dvou testovacích fázích agresor ujistí, že se oběť bojí, následuje samotný útok. Je tedy nutné vědět, jak případný konflikt zastavit v každé jeho fázi.

Kdo je připraven, není překvapen Vaše bezpečnost by neměla být stavěna na jedné vrstvě jako například skořápka, která chrání ořech. Váš bezpečnostní management by se měl podobat spíš cibuli. Měli byste se zamyslet nad tím, jak je zabezpečený váš domov, kde a jak často se pohybujete, jak deeskalovat (snižovat) napětí při kontaktu s ostatními lidmi, co dělat, když vás někdo chce fyzicky napadnout, a spoustou dalších věcí.

Prvním bezpodmínečným krokem je převzít zodpovědnost za svou bezpečnost. Dost lidí, se kterými se na seminářích Krav Maga setkáváme, se spoléhá na své přátele, rodiče či policii. Ale tito lidé s vámi nejsou čtyřiadvacet hodin denně.

A i když se vám podaří je zavolat, bude chvíli trvat, než vám přijdou na pomoc. A nakonec ani oni nemusejí být vždy schopni situaci vyřešit. A kdo pak pomůže jim?

Pro začátek stačí vzít rozum do hrsti a venku trochu víc sledovat své okolí. To znamená neposlouchat za chůze muziku, nečíst si, vybírat si trasu tak, aby kolem vás bylo víc lidí, nechodit sami do tmavých ulic, a když už tudy musíte jít, tak být připraveni. Nemůžete se bránit něčemu, o čem nevíte. Pokud půjdu za tmy opuštěným parkem a budu mít pocit, že mě někdo sleduje, mohu udělat dvě věci. Zaprvé nechat cizího člověka, aby mi šel za zády, snažit se nebýt paranoidní a doufat, že to není žádný úchylák. Anebo zadruhé, mít prst připravený na jedničce svého mobilu, protože tam

je rychlá předvolba na policii, nesmyslně změnit směr chůze a sledovat, jestli udělá to samé (první vrstva cibule). Velmi důležitá věc je, že když vám intuice říká, že něco není v pořádku, tak asi opravdu není. Věřte své intuici a buďte ve střehu!

Pokud jde stále za mnou, schovám si do druhé ruky odjištěný pepřák, rázně se otočím a začnu s ním komunikovat: „Nechoďte za mnou, nemám z toho dobrý pocit. Jestli se přiblížíte, zavolám policii.“ Důležité je nekňourat, nevypadat vyplašeně, ale naopak sebejistě (druhá vrstva). Během komunikace se musím ještě rychle zorientovat (kterým směrem je nejkratší cesta z parku) a očima najít, kde leží něco, co by se mi mohlo hodit (kameny, klacky). Pokud agresor neodpovídá, přibližuje se a já se cítím ohrožen útokem, nebudu na nic čekat. Použiju sprej a rychle uteču do bezpečí (třetí vrstva). Poslední část příběhu nám říká, že když je něco v nepořádku, musíme jako první získat kontrolu nad situací a jednat.

Kdo jedná, má sílu. Věřte v nejlepší, připravte se na nejhorší.

Každá krizová situace má svoje zvláštnosti a Krav Maga na ně při řešení pamatuje. Avšak řešením zde není myšlena pouze fyzická konfrontace.

Na tu by pokud možno nemělo vůbec dojít. Tímto článkem začínáme seriál, ve kterém vám po celý školní rok budeme předávat svoje vědomosti a zkušenosti s obranným systémem Krav Maga.

Zaměříme se hlavně na ty nebezpečné situace, do kterých se ve svém věku můžete snadno dostat. Pokud máte konkrétní dotaz a potřebujete poradit se svým osobním problémem, napište nám na e-mail info@krav-maga.cz.

Jakub Otipka, Krav Maga Global, www.krav-maga.cz

49

rozhovor /

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

50

TEXT: PEPE ŠVEJDA, FAKULTA ŽURNALISTIKY UK PRAHA FOTO: ARCHIV

Šermovat začala v 5. třídě a dneska je ve svý kategorii nejlepší v Česku.

Třiadvacetiletá Eliška Šabartová šermuje v disciplíně fleret, a protože hodně lidí si během olympiády v Londýně povšimlo, jak je ženskej šerm ušlechtilej, požádal jsem ji o rozhovor.

rozhovor /

Jak se řekne šerm, člověku se hned vybaví D’Artagnan, Jack Sparrow, Zorro a podobný floutci s kordama. V čem se liší historickej šerm od sportovního?

I mušketýři šermovali s kordem, takže je to relativně blízko. Sportovní šermování se z toho klasickýho vyvinulo jako tréninková metoda. Třeba moje disciplína, fleret, vyloženě pochází z cvičný lehký zbraně.

A jaký jsou ty rozdíly?

Historickej, jak ho známe dnes, má blíž k divadlu než k boji. Podstatným rozdílem je to, že v historickým přichází nejdřív kryt soupeře a pak teprve následuje úder. Když se to udělá rychle, tak to vypadá dobře. Ale ve sportovním šermu je to přesně naopak, nejdřív bod, kterej se pak vykryje.

Jakou máš na sobě výstroj? Něco speciálního?

Samozřejmě v ruce fleret, od kterýho vede rukávem až na záda drátek, kterej je napojenej na ten blikající aparát. Pak mám kalhoty s kšandama, podkolenky, chrániče na prsa, rukavici, vestu, spodní vestu a masku.

Přes tu muší sci-fi masku je normálně vidět?

No jasně, můj brácha má dokonce několik dioptrií a přes masku viděl… no, téměř normálně, haha.

Zřejmě mu ty miniaturní otvory nějak pomáhaly zaostřovat, takže v pohodě viděl, co potřeboval. Říkal, že je to super, že ho nic okolo nerozptyluje a může se soustředit jen na soupeře. Člověk si zvykne.

Teď mě napadlo, jak se vlastně to bodování řešilo dřív, když ještě nebyl proud a nemohly blikat ty zásahy?

Tehdy zápas rozhodovalo víc rozhodčích, který sledovali, jestli zásah padl, nebo ne. Můj děda takhle ještě šermoval a tuším, že když do toho vstoupila elektřina, tak skončil. Navíc v tý jeho době to taky bylo víc o estetice, jak u toho šermíř vypadá a jestli je ten jeho kryt hezky vidět a tak, kdežto dneska už je všechno jinak – pohyby jsou díky vymakaný technice doslova miniaturní a je lehčí něco přehlídnout. I proto jsou na velkých soutěžích k dispozici kamery a ty máš právo, pokud se ti něco nezdá, požádat rozhodčího o přezkoumání. Něco jako jestřábí oko v tenise.

Bavila ses někdy s dědou na tohle téma elektronický revoluce v šermu?

Máte i brnění?

Takže kdyby ses teď ocitla v 18. století, myslíš, že bys uhájila čest?

No, v první řadě bych asi vůbec neunesla ten kord, haha. Ptala se mě na to už spousta lidí a možná, že kdybych šermovala kordem odmalička, tak i jo. Jenže ve fleretu je to jinak. Když mě soupeř zasáhne na neplatný povrch těla, nic se neděje. Ale kdyby to bylo naostro, byla bych asi mrtvá.

Jak ses k šermu dostala?

Táta šermoval, prateta šermovala, děda a babička se na šermu seznámili. Takže jsem měla fakt velkej výběr v tom, co budu dělat! No, táta nám jasně řek: Dělejte si, co chcete, ale v šermu budete mít moji největší podporu. Tak jsme s bráchou začali, a super.

Takže šermířská rodinka, heh…

Až na maminku. Ta nešermuje a sice je pyšná, když máme dobrej výsledek, ale jinak se toho moc neúčastní, spíš nám doma poskytuje perfektní nešermířský zázemí. Střízlivej pohled je někdy taky důležitej. S tátou toho hodně objezdila, ale nikdy ji moc nebavila ta atmosféra.

Proč?

No, když člověk jde na závody a nezná pravidla a nemá vedle sebe nikoho, kdo by mu je vysvětlil, tak to může bejt nudný. Třeba ve fleretu jsou pravidla dost složitý. Hodně to je na rozhodčích a jejich rozhodnutí jsou často překvapivý i pro nás samotný.

To mi naopak přijde docela dobrodružný. Ale je pravda, že bez těch pravidel to člověk dá jen těžko. Co je nutný vědět?

Jsou tři zbraně: fleret, kord a šavle. U fleretu se počítá zásah na trup, u kordu na celý tělo a u šavle od pasu nahoru.

To zní easy. V čem se ty zbraně lišej?

A cejtíš vůbec, když dostaneš tím fidlátkem?

To si piš, že cejtím! Bolí to. Někdy se stává, že zlomíš čepel a ty hrany jsou pak dost ostrý. Dřív se lámaly úplně do jehel, potom to teda konstruktéři trochu vychytali, ale stejně je to pro soupeře dost nebezpečný.

Takže modřiny máš pořád.

Jo. Já říkám: čím lepší šermíř, tím míň modřin.

Většinou se v tý euforii na závodech stává, že vůbec nevim, a pak ve sprše zjistím, že mám modřiny po celým těle. Bolí to, ale ne tak, že bych kvůli tomu nechtěla šermovat.

Nerada jdu proti Němkám, protože jsou hodně tvrdý, vůbec nic je neodradí.

52

Co si pamatuju, tak povídal, že to byla pro tehdejší generaci dost velká změna. Změnily se čepele a hroty, a tím pádem asi i styl šermu.

Jakej je tvůj největší šermířskej zážitek?

Francie! Tam to bylo neuvěřitelný. Obrovská hala Grand Palais, na zápasy se stály fronty, a hlavně tam šermu všichni rozuměj! Rozhodčí třeba udělá chybu a lidi začnou řvát, což by se u nás nestalo, protože jednak si toho nikdo nevšimne, a jednak chodí málo diváků.

To bude asi tím, že Francie má v šermu tradici, ne?

Přesně. Všechno je daný historií a publicitou.

Francie má obojí – obrovskou historii, stejně jako třeba Itálie, která teď na olympiádě získala tři zlatý medaile, a navíc i tu publicitu. Ve Francii se o šermu pořád píše, novináři se o něj zajímaj, a to přitahuje nový diváky. Z Evropy je na tom takhle dobře už jenom Rusko.

Když už jsme u olympiády, je těžký se tam se šermem dostat?

Na olympiádě je pro šerm fakt málo míst, třeba čtyřicet z každý kategorie. Navíc je to spojený s družstvama, který maj přednost před jednotlivcema. Zbytek se kvalifikuje ze světovýho poháru a poslední možností je kvalifikace jako taková. Tam jsem to já bohužel nezvládla a prohrála se Slovenkou.

Máš soupeřky, který ti vyloženě neseděj?

Je nějaký místo, kde to bolí nejvíc?

Tak u kluků je to asi jasný, že jo. A jinak nevím. Každej zásah do blbýho místa bolí.

Třeba do napnutýho svalu, přes záda, do prstu.

Je toho spousta, kam je to nepříjemný dostat.

Stalo se ti, že jsi kvůli zranění někdy přišla o závody?

Fleret a kord jsou bodný zbraně, takže maj na konci takovou placičku spojenou s drátkem. Placička se při zásahu stlačí, tím se uzavře obvod a vyšle signál do aparátu, kde se objeví světýlko, že padl zásah. Šavle je sečná zbraň, tou stačí jen tak jako přiložit a světýlko se rozsvítí.

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

Máme na sobě kevlarovou vestu, která je odolná proti průrazům. Kevlar je látka původně vyvinutá snad k cestám do vesmíru a dělaj se z ní i neprůstřelný vesty pro policii.

Jednou jsem si asi čtrnáct dní před Evropou zvrtla na soustředění kotník a vypadalo to, že o turnaj přijdu. Nakonec mi to dal doktor nějakým zázrakem do kupy, ale na honěnou při rozvičce od tý doby už nehraju.

Já nemám ráda spíš styly určitých národností.

Nerada jdu proti Němkám, protože jsou hodně tvrdý, vůbec nic je neodradí. Německá škola a její charakter jsou mi něčím nepříjemný.

A česká škola má taky nějakou svoji vlastnost?

Nedávno jsem o tom zrovna přemejšlela. Jestli jsme něčím speciální, nebo předvádíme jen takovou jako splácaninu. A je pravda, že se občas říká „českej ježek“. Prostě když už nevíš co by, tak tam necháš tu zbraň a skrčíš se pod ní. Ale to teda není nic, co bychom si mohli dát patentovat, haha.

Mluvíme o různých šermířských školách. Jak taková škola nebo styl vlastně vznikne?

Bolí to. Někdy se stává, že zlomíš čepel a ty hrany jsou pak dost ostrý.

Dřív se lámaly úplně do jehel.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

Tak v každý zemi se šermuje trochu jinak, jsou tam jiný trenéři, který maj svoje určitý postupy, systémy a modelový situace, který převzali zase od svých trenérů a ti zase od svých a tak dál do minulosti.

Každej si k tomu něco přidá, něco vypustí, a tak pomalu vzniká ta škola, ten styl. Kombinací, jak by se to dalo celý poskládat, je tolik, že nikdo nebude nikdy umět všechno. Někde se teda zaměřujou víc na tohle, jinde zase na tamto, a tak se postupně vytvářej ty stylový odlišnosti. Já jsem trénovala pod tátou a teď mám jinýho trenéra a myslím, že to je ideální, protože můžu porovnávat a vybírat si pro sebe ty nejlepší rady.

Dá se vůbec na šermířskej souboj připravit? Jak probíhá trénink?

Je rozdělenej na několik částí. Začínáme protahováním a rozcvičkou, pak jsou šermířský nohy, kde se na povel cvičí posuny, odsuny a další kroky, a potom následuje vlastní šerm. Buď jdeš se sparing partnerem volně, nebo se nacvičujou určitý situace. Třeba máš pět vteřin do konce a musíš dát pět zásahů. Já si ale osobně myslím, že nejlepší trénink jsou závody, protože potkáš jiný soupeře, řešíš úplně neočekávaný situace, a tím se nejvíc naučíš. A když ti do toho ještě trenér dává rady, tak ti pak líp zůstanou v hlavě. I když při zápasu se teda moc radit nesmí. Tam je ta etika fakt dost přísná.

No, na to jsem se právě chtěl taky zeptat.

Do jaký míry se v šermu ještě udržuje takovej ten aristokratickej duch, smysl pro čest a vznešený ideály?

Nevím, jestli je šerm ještě aristokratickej sport, spíš se mu říká bílej sport, protože na planš musíš přijít ustrojenej v bílým, a ne aby ti někde něco čouhalo. Začíná to tak, že se postavíte se soupeřem proti sobě, pozdravíte jeden druhýho, rozhodčí a publikum. Když se došermuje, tak si podáte ruce. A takový věci, že by se nadávalo nebo křičelo, kopalo do masky, to neexistuje. Jinak hrozí černá karta.

Stalo se ti to někdy?

Mně ne, ale zažila jsem to na závodech. Hned vidíš, jak to těm lidem dojde a jak litujou, že neuhlídali vztek.

Vzala sis z týhle filozofie i něco do reálnýho života?

Mám to už v sobě. Skoro se nevztekám a líp zvládám nervozitu, což je super věc. Ve škole jdu na zkoušku a stačí, když si vzpomenu na víkend, na závody, a jsem v pohodě. Šerm mě taky naučil úctě k jiným lidem, protože v něm není rivalita ve smyslu já tě porazím, já tě rozdupu.

Dokáže tě šermování po tolika letech ještě něčím překvapit?

Mě překvapuje furt, hele. Furt tam jsou nový situace, a i když vím, že teď bych měla udělat tohle, protože soupeř udělal támhleto, stejně je to celý jinak. Třeba jinak nastaví ruku, jinak se hejbe, je to levák, je jinak štíhlej a jinak vysokej, atmosféra je jiná a třeba i já sama jsem v jiným rozpoložení než minule. Ty situace jsou neopakovatelný, protože tam nestojíš proti stroji, ale proti někomu, kdo se stejně jako ty učí se svým trenérem. A oba dva chcete něco vymyslet a zasáhnout toho druhýho.

Takže ve svý podstatě je to dost lišáckej sport…

No, haha. A to se mi líbí, protože musíš umět skloubit všechno – fyzičku, psychiku, umění a techniku.

A vidíš se s fleretem v ruce i za několik let?

Já budu šermovat, dokud mě to bude bavit. To je pro mě nejdůležitější. Teď třeba zjišťuju, že mi to přes léto fakt strašně chybí, a už se těším, až zase budu pokračovat. Je mi jedno, jestli budu vyhrávat nějaký tituly nebo co. Chci se tím hlavně bavit a třeba se ještě někam podívat.

Černá karta?

Vyloučej tě a jdeš. Může se to stát klidně ve finále a je konec, proto je důležitý držet emoce pod kontrolou, šerm není hokej.

Pravidla šermu ve zkratce Kvalifikace (neboli 1. kolo): Šermují 5–7členné skupiny stylem „každý s každým“. Maximální počet zásahů 5, maximální doba 3 minuty.

Vyřazovací pavouk: 3× 3 min./15 zásahů Remíza: Nastavení 1 min./1 zásah. Kdo ho dá, ten vyhrává + losuje se výhoda (kdo udrží výhodu po dobu jedné minuty, vyhrál).

ČÍSLO 1, 2012 | ROČNÍK V

54

Planš (šermířský koberec): Souboj začíná 2 metry od středové čáry na koberci.

Překročení koncové čáry na koberci znamená trestný zásah.

Fleret a šavle jsou konvenční zbraně – o platném zásahu tedy rozhoduje rozhodčí.

Kord – platí každý zásah.

KDYŽ MI BYLO 13 Můj sen byl… chodit s bubeníkem.

Nikdy bych neřekla, že… se mi to podaří.

Vždycky jsem si přála... mít žlutýho seata ibizu.

Moje nejoblíbenější zvíře bylo… náš králík.

Nejobávanější jídlo… koprovka!!!

Moje tajemství... zůstalo neodhaleno.

Ve škole jsem… seděla v první lavici.

Se spolužačkami jsme… chodily kecat na záchod.

Chtěla jsem se seznámit s…

Bradem Pittem.

vizitka Eliška Šabartová Narozena: 18. 6. 1989 Disciplína: šerm, fleret Klub: USK Praha Největší úspěchy: Všechny závody, kdy jsem sobě, tátovi a trenérovi udělala radost.

Místo v žebříčku: první v ČR Studuje: obor Ekonomie a management na Stavební fakultě ČVUT, magisterský program Koníčky: beach volejbal, koncerty, knížky, lyžování, kolo

soutěž /

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST!