RedWay 2/V.

ROZHOVOR

Matěj Hájek, Ztohoven SMART BOX

Když přestanete kouřit...

SOUTĚŽ

Storm

celostátní školní časopis číslo 2, 2012 | ročník V | zdarma | www.redwaymag.cz

VE TÉMA: iSTEVE TÉMA: iSTEVE TÉMA: iSTEVE TÉMA: iSTEVE TÉMA: iSTEVE TÉMA: iSTEVE TÉM

editorial /

Ahoj holky, čau kluci!

Před rokem zemřel Steve Jobs. Škoda. Podle mě ho jen tak někdo nenahradí a na snímání myšlenek počítačem nebo na konec těžkých papírových učebnic, z jejichž nošení máte skoliózu, si teď budeme muset ještě hodně dlouho počkat. Oba projekty měl rozpracované, ale pochybuju, že by se našel blázen, co by to po něm zvednul. Úspěch, kterého Jobs dosáhl, je fenomenální. Pochopitelně se ho všichni často ptali, jak to dokázal. A protože ho nebavilo pořád dokola odpovídat, sepsal něco jako manifest. Nazval ho Principle of DIY business: Naučte se dobře pravidla, abyste je mohli správně porušovat.

Tradiční postupy jsou vaším průvodcem, ne vězením.

Nejlepší cesta, jak dostat dobrý nápad, je mít hodně nápadů.

Jakmile se něco stane složitým, zjednodušte to. Nemůžete-li to zjednodušit, zrušte to!

Představivost je důležitější než vzdělání.

Nestyďte se za to, že jste mladí, nemáte zkušenosti a peníze. Zůstaňte hladoví.

Zůstaňte blázny.

Praktický smysl těchto vět je detailněji rozebrán uvnitř čísla.

Na konci života Jobs řekl, že největší objevy 21. století se odehrají v oboru biotechnologie, tedy ve spojení biologie a techniky. Jestli u toho chcete být, studujte chemii a mikrobiologii nebo běžte na medicínu.

A co je na obálce?

Mies-trovský interiér, akryl na plátně od mladého malíře Martina Krajce: „Názvem obrazu jsem chtěl připomenout jméno architekta Miese van der Rohe, jehož tvorba Jobse celoživotně inspirovala. Rád chodil do jím postavených a zařízených restaurací, rád o něm mluvil v rozhovorech s novináři i na poradách v Applu. Zobrazený van der Roheho nábytek ze sérií Barcelona a Brno se vyznačuje spojením jednoduchých, čistých křivek a luxusních materiálů s důrazem na dokonalé řemeslné zpracování – stejně jako Jobsovy výrobky. Oba prodávali svoje sny, oba věřili, že méně je více a že jednoduchost je ta největší promyšlenost.“ Mějte se, Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 2, ročník 5 zdarma toto číslo vyšlo v říjnu 2012 titulní strana: Martin Krajc (www.martinkrajc.com) adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Mirka Papežová (AK Tomáš Rašovský), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Jakub Hajný, David Dolenský marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel. 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWAY 2/2012

téma: iSteve 7–1 3

MAIL BOX

Centropen: Praha očima…

Milujeme kreslení při hodině!

14 –19

7

POP

Bill Gates, Henry Ford, Městem posedlí Playlisty, Tereza Olivová strýmuje, Fagi Cesta do hlubin pravěku: Vítězství hmoty nad duchem Smysly: František Skála, The Clash, Tan Shaun Křížovka 2 0 – 31 TÉMA Apple I: Nastartuj to…!

Apple II: Lidé posuzují knihu podle obalu Macintosh: Piráti proti námořnictvu Applu iMac: Časy se mění iTunes a iPod: Software a hardware navždy spolu

20

iPhone: iPod, který umí telefonovat 32–37

32

ROZHOVOR

Matěj Hájek, Ztohoven 3 8 – 41

SMART BOX

Právní minimum: Nevrácení vypůjčené věci Akta X všedního dne Co se stane, když přestanete kouřit Kde vám dají nejvyšší nástupní plat?

42–43

ACTIVE

Kurz sebeobrany Krav Maga: Mysl útočníka 44–49

ADVENTURE

44 42

Kirrakme zur rachmet (Divokým Baškortostánem) 50–53

POVÍDKA

Exhibice 54

SVĚT V OBRAZECH

Přátelství 55

SOUTĚŽ

Hodinky Storm 56 Nikkarin

KOMIKS

56

mailbox /

Na reklamní kampani značky Centropen se výtvarně podílelo pět našich stálých spolupracovníků. Výsledek uvidíte ve vagonech pražského metra na trasách A a B od 16. října do 15. listopadu 2012.

Metro denně přepraví asi 1,5 milionu cestujících.

Na trasách A a B se v dopravní špičce vystřídá až 42 000 osob za hodinu. Na obě trasy je připraveno 200 reklamních rámečků.

Radim Lisa Maturitní ročník Gymnázia Uničov. Devatenáct let. První výstava v září 2011 společně s Marií Vařekovou a Vojtěchem Janouškem. Spolu jsme založili Galerii Dobrý den a jsme její kurátoři.

Dělám věci. Učím se. Zajímá mě grafi cký design, knihy a časopisy, plakáty, grafika triček.

Písmo. Rád experimentuju. Zajímají mě cizí města a státy, jak se tam žije, co se tam děje a tak. Zajímá mě hudba.

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

6

Iva Antošová Sedmnáct (a půl!), studentka 5. ročníku šestiletého gymnázia v Chomutově. Za maturitou se zmučeně táhnu jako pouští za placatkou vody. Ráda kreslím, fotím, točím, povídám si se zakrslými kaktusy. A poslouchám lidi a jejich příběhy. (Popřípadě kaktusy a jejich příběhy.)

Nejraději maluji tuší, akvarelem. Nebo bělítkem ve škole, po všem a po všech. Mám na kontě jednu výstavu fotografií, z loňských prací mi však už rudnou tváře. Umění ovšem bezmezně miluji, a to ve všech jeho formách. Baví mě, že samo od sebe nenastoluje žádné hranice, člověk vždy limituje jen sám sebe. Fér plej. Já se snažím mít své mantinely co nejdál.

A k Vánocům si přeji teleport.

W W W.REDWAY M AG.C Z

7

mailbox /

David Dolenský Je mi devatenáct let, ve škole jsem si místo toho, abych dával pozor, hodně čmáral do sešitů.

Poslední čtyři roky na gymplu v Semilech to bylo dost intenzivní, pustil jsem se třeba do street artu (samolepky, barvy, 3D objekty). Momentálně mě hodně motivuje časopis RedWay. Spolupracuji s nimi jako ilustrátor a do budoucna už asi u kreslení zůstanu. Baví mě fi xy a spreje, ale i tužky, tuš, pero. Kreslím vším, co je po ruce. Mam rád město, hlavně v noci.

Hodně mě to inspiruje, je to pro mě něco novýho, protože jsem vyrostl na vesnici. Praha je pro mě džungle. Podle toho vypadá i můj metrorámeček.

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

8

Ondřej Mašek Ondřej HOPX Mašek. Narodil jsem se ve Frýdlantě v Čechách, je mi 27 let. Vystudoval jsem střední uměleckou školu v Liberci, obor propagační grafika. Pak jsem šel studovat do Zlína klasický animovaný film. To jsem úspěšně zvládl. Momentálně učím výtvarku na liberecké ZUŠ. Mám rád komiksy, kreslení, četbu, grafiku, design, filmy, REDWAY, přítelkyni Káju a naše dvě labradorky. Jeden rok jsem žil v Japonsku (můj nevlastní otec je totiž Japonec). S naším filmem Repete jsme se dostali až do Hollywoodu. Hrozně moc se bojím v letadle.

W W W.REDWAY M AG.C Z

9

mailbox /

Zdek Zdekovi je tak akorát. Chodí spát brzo a taky brzo vstává, aby toho hodně stihnul. Třeba jít se psem. Ostatní pejskaři ho nahlas zdraví, ale Zdek se kouká do země a dělá, že to neslyší.

Peníze si do peněženky rovná číslama k sobě. Jednou mu jedna řekla, že prý je „eroťák“. A ty ostatní, ty si o něm zpívají písničku.

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

10

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

kreslení /

POWERED BY

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošle Centropen fixy. Aby bylo čím dělat.

Centropen je největší a nejznámější český výrobce psacích potřeb. První logo bylo zaregistrováno už v roce 1948.

Dnes se v dačické továrně vyrábí celkem 130 různých druhů výrobků, které se dají zabalit na 1800 způsobů. Roční produkce je 220 milionů kusů – dost pro naše i zahraniční trhy, dost na to, aby se dala popsat celá zeměkoule.

Pavlína Hillerová

CE VÝHER

CE VÝHER Marta Hamplová ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

CE VÝHER Honza Chabr

12

Ondra Mašek

Kateřina Volfová

Pája Němečková Adam Doubrava

Robin Veselý

Radana Lukovičová Drahomír Šír W W W.REDWAY M AG.C Z

13

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Co pro vás znamená úspěch?

Bill Gates, Microsoft

Henry Ford, Ford Motor Company

Bill Cosby, americký komik

Dávám si na něj pozor. Je to mizerný učitel, protože svádí chytré lidi k pocitu, že nemůžou prohrát.

Dát dohromady lidi je začátek, udržet je spolu pokrok a přimět ke spolupráci úspěch.

Nevím, úspěch je pro každého něco jiného.

Rozhodně k němu však nevede snaha být s každým zadobře.

Tereza Olivová Tereza Olivová je trojnásobnou mistryní ČR a SR v surfingu. Podle ní je každá vlna dobrá, hlavně když surfař cítí respekt k oceánu, přírodě, ostatním jezdcům i sobě samému. Protože surfem se u nás člověk uživí jen těžko, založila bezvadňáckou cestovku Surf-Trip. cz, se kterou lze každoročně vyjet třeba do Francie na Surf Camp a naučit se trochu, jak se to s tím prknem dělá. A takhle si mladá surfařka poradila s naší strýmparádou.

CRYSTAL FIGHTERS PLAGE

PINK FLOYD HIGH HOPES

Písnička, kterou mám ráda proto, že mi i v Praze připomíná noci na Kostarice, když se vracíte z příjemné party na pláži a víte, že zítra, až se probudíte, vás čeká další nádherný den plný slunce a vln. Ve vzduchu je cítit svítání, slaná voda, vítr z vnitrozemí a melodie této písničky.

Klasika, co vede k zamyšlení.

Někdy je dobré vracet se k tomu, na čem vyrůstali naši rodiče. Floydi jsou pro mě hudba, která spojuje generace.

MUMFORD & SONS LITTLE LION MAN

BON JOVI KEEP THE FAITH

Tak tohle je pro mě léto kdekoliv u oceánu. Použili jsme ji i do jednoho našeho surfového videa z Francie – Surftrip Destinations France 2011, tak se kdyžtak mrkněte na YouTube.

Tak toto možná komentovat ani nemusím, prostě láska z dětství. Do patnácti jsem je strašně milovala.

foto: Roman Mlejnek

JACK JOHNSON UPSIDE DOWN Surfová základka. Nesmí chybět ve výběru žádného milovníka prken a oceánu.

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

14

JAK STRÝMOVAT? Nainstaluj si do mobilu aplikaci MusicJet, stáhni si QR čtečku, oskenuj kód a strýmuj muziku přímo z mobilu.

Playlist můžeš strýmovat také na kompu. Stačí v něm mít nainstalovanou aplikaci MusicJet a nacvakat do internetového prohlížeče: bit.ly/olivovaplaylist Víc informací na www.musicjet.cz

Zrní

The Clash

Pokraj

1977

Alternativa. Už jsem dlouho neslyšela nic tak dokonalýho.

Svěžího. Lehce depresivního!

KATEŘINA LINTONOVÁ, NÝRSKO, 17 LET

Clutch The Regulator Stone rock. Zavedl mě k nim soundtrack seriálu a ta kombinace kytarovýho podrnkávání, chytlavých rytmů a hodně zajímavýho hlasu mě tak nějak dostala.

RADANA LUKOVIČOVÁ, ZÁKUPY, 18 LET

We Are The In Crowd Never Be What You Want Pop-punk, který když se převede do akustiky, zní skvěle. K tomu není hlavní zpěvák, ale zpěváci (Tay a Jordan). Ve všem se úžasně doplňují. To je hlavní.

Míša Nanoru (syn doktora House a náš odborný poradce) občas ucedí, že do playlistu dávám nepochopitelně starý věci. No to je tim, že už jsem tak stará, že pamatuju, když Metallica byla ještě nová. A taky už mi vynechává paměť, jo, takže některý desky objevuju znova, jako bych je nikdy předtim neslyšela, hehe. No a navíc tady teďka žádnou kapelu s takovým zvukem, s takovýma kytarama a s tak dobře ostříhanýma klukama stejně nevidim.

(OVER)

DEJA Luststruck Tenhle song je jak tmavě zelená louka po západu slunce, všude je šero, ale přece jen je trochu vidět. Rosa spadla, do toho mrholí, ležíš na tý louce s roztáhlýma rukama v bílý vytahaný košili a mokneš. Zvenčí, zevnitř. Echo křehkýho hlasu vznášejícího se nad bouřkovym electro mrakem.

Za malym mrholením velká bouřka. Emíčko, no.

(IVA)

MONIKA PRCHALOVÁ, 15 LET, BROUMOV

Keenhouse Four Dreams

DJ Krush

Městem posedlí 10. 10. 2012–13. 1. 2013 Městská knihovna, 2. patro, Mariánské náměstí 1, Praha 1 Několik důvodů, proč až do ledna nechodit do pražské Městské knihovny: 1. Ve druhém patře probíhá mezinárodní výstava graffiti a street artu. V podstatě oslava vandalismu a kriminální činnosti.

2. V době, kdy v našich městech bojujeme za čisté ulice, mosty a předvolební billboardy, by za takovou provokaci měli organizátoři i „umělci“ dostat minimálně dva roky natvrdo.

3. Nebo se za chvíli dočkáme i graffiti na Chrámu sv. Víta.

4. Graffiti a street art jsou úpadkové směry.

Popírají tři morální hodnoty každého slušného občana: úctu k soukromému majetku, uznání autority a neutrácení peněz za blbosti.

5. Rozmyslete si dobře, na čí straně stojíte. Zda na straně obyčejných pracujících lidí, nebo těch městem posedlých.

Flipshot, Love Is Life, Life Is Love Hip hop/trip hop. Nikdy bych nepředpokládala, že pod taktovkou tokijského chlápka z jakuzy vznikne něco à la „podzimní proplétání se mezi kapkami deště nikdy nebylo krásnější“. Doporučuju celé album Code 1409.

TEREZA MISIARZOVÁ, 17 LET, OSTRAVA

Twin Shadow

Když zrovna nedostanu kopačky, mám rád desky, při kterých si můžu vesele vykračovat městem. Žádná pata-špička, ale pěkně podlomený kolena a zadek až někde u Záběhlic. Něco jako kdyby se Richard Ashcroft dobře vyspal. Každopádně to nesmí bejt až moc veselý, aby se čék nesmál, protože jinak na něj lidi blbě čumí. No a trocha infantilního kečupu s hořčicí a decentní hloubka výstřihu Simony Krainový v dobách její největší slávy vůbec neuškodí. Jo, to je to správný electro do města.

(SIČÁK)

Five Seconds Electro pop, dream pop, new wave nebo tak něco. Je to hitový, krásně repetitivní, naléhavý. Má to skvělou atmosféru (i s tím klipem založeným na Lewisově dosud nevydaném románu). Má to koule a vášeň, úplně je z toho cítit, jak je to o lásce, ale ne tím plytkým způsobem jako většina radio hitů, ale děsně opravdově.

JAKUB HORÁK, NERATOVICE

A$AP Rocky Leaf Ft. Main Attrakionz Tired of these rappers, tired of these jackers. Tired of these dances by these fucking backpackers. And I‘m sick of all these hipsters, I‘m sick of phony niggas, I‘m sticking to these bitches, cause I‘m sick of all these sisters. I‘m sick and tired of tryna survive, I‘m sick tired of my environment…

(PASTA)

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

15

pop /

TEXT: BONUS, TEMNYSILY.CZ ILUSTRACE: JOHANA MUSTACOVÁ, GYMNÁZIUM PRACHATICE

2. DÍL: Vítězství hmoty nad duchem aneb Další strašidelný historky z dějin hudebního průmyslu Člověk nemusí bejt ani moc velkej génius, aby pochopil, jak výhodný je prodávat hudbu digitálně.

Má to i svoje (ukáže se, že docela podstatný) mouchy, ale výhody jsou zásadní. Spočívaj zejména v ekonomických – a tak trochu i ekologických – aspektech digitální distribuce. Chci tím říct, že když prodáváte MP3 z webu, nemusíte vyrábět umělohmotný disky, tisknout papírový booklety, ty pak strkat do bakelitových krabiček a vozit po celým světě. Následně nemusíte ani platit podíl lokálním distribucím a prodejcům v krámech s deskama.

A nezabírá to místo, což je v dnešní době, kdy se desky skoro neprodávaj, taky dobrý. Nejenže nepotřebujete sklady, ale ani vás pohled na hory neprodaných alb nežene do bezedný deprese. A kdybych byl hnidopich, můžu ještě přihodit, že 16bitovej digitální záznam na CD je vlastně ztrátovej – třeba soubory flac nebo wav nesou informaci ve 24 bitech (i když ne že bych v tom slyšel rozdíl).

Vypadá to skvěle, má to ale háček.

Hák. Moc to nefunguje. A důvodů proč je hned několik. V první řadě máme zatím minimální respekt vůči hudbě v digitálním formátu. Vůbec si nemyslim, že by to bylo kvůli tomu, že si můžeme všechno někde stáhnout zadarmo – to naopak z mýho pohledu utrácení za hudbu vlastně stimuluje,

protože to podporuje tzv. aktivní posluchačství, tedy živej zájem o hudbu, ke kterýmu samozřejmě patří nejen vyhledávání nových věcí, ale i silnější fanouškovskej vztah k umělcům a jejich dílu. Ten se pochopitelně projevuje v touze ty věci mít; a nejvíc za hudbu (ale i za filmy) utrácej ty, co ji nejvíc

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

16

stahujou, jednoduše proto, že se o ni nejvíc zajímaj.

My si v sobě spíš neseme materiální předsudek, že album, který nemá fyzickou podobu cédéčka nebo vinylu, není plnohodnotný. Dokonce i underground, u kterýho bychom mohli čekat trochu pokrokový myšlení, je pohlcenej předsudkem,

že album vydaný jenom jako download nemá žádnou hodnotu, takže undergroundový umělci pak často inklinujou k sebevražedným releasům na vinylech, který stojej spoustu peněz a prodá se jich zpravidla jen pár desítek.

Jinej, a možná ještě závažnější problém je v samotný podstatě

nejlíp, a to i přesto, že se ho ostatní snaží kopírovat a různě vylepšovat.

Velkou roli v tom hraje fakt, že Apple tvrdohlavě používá výhradně vlastní hardware a software, a pak taky legendární prvenství a cool design. Netroufám si odhadnout, jak velkou část z ceny produktů Apple platíme jen za to, že je to Apple, ale rozhodně to nebude málo.

Doby, kdy počítače s nakousnutym jabkem a extrémně stabilním systémem byly specializovaný stroje na výrobu hudby či tiskovin nebo pracovaly ve střižnách, jsou dávno pryč. S nástupem iPodů, a hlavně iPhonů a iPadů se změnil i vzorek uživatelů Applu. Z profesionálních pracovních stanic se staly hračky pro krácení dlouhý chvíle, třídění fotek a posílání e-mailů. A z Applu jedna z nejdůležitějších firem v zábavním průmyslu.

Kolik stojí hudba?

prodeje. Nedůvěra v internetový platby, blbý formáty nebo složitej systém při vyřizování něčeho tak snadnýho, jako je stáhnutí jednoho souboru, to všechno může hrát proti.

Ideální příležitost pro dobrej nápad… a je taky fakt, že přišel, a ve finále změnil fenomenální počítačovou firmu na fenomenální obchod s hudbou a hračkama.

Jeden klik, a hrajem iTunes byl původně jenom program na přehrávání hudby od firmy Apple. Ten byl ale v roce 2004 rozšířenej o iTunes Store, ze

W W W.REDWAY M AG.C Z

kterýho se stal zcela prokazatelně největší a nejnavštěvovanější hudební e-shop na světě. Propojení s přehrávačem a synchronizace s přenosnýma iPodama snížily počet úkonů mezi zakoupením hudby a jejím přehráváním na minimum.

Skutečná revoluce ovšem přišla až s nástupem chytrýho telefonu iPhone a jeho odlehčený verze iPod Touch. Přes iTunes se kromě hudby začaly prodávat hlavně aplikace, to nejpodstatnější ale bylo, že se díky přístrojům s přístupem na internet, který zároveň fungovaly jako kapesní přehrávače, a uživatelským

účtům, který jste si nemohli pořídit bez toho, abyste zadali svoje platební podmínky, podařilo ještě víc zjednodušit celej proces nákupu. Klik, a hrajem! Skladba za 99 centů nebo míň. V současný době prodává iTunes Store kromě hudby a programů i videa, knihy, podcasty a vzdělávací kurzy. Prodeje stoupaj po strmý křivce a celkovej počet prodaných skladeb překonal loni hranici 15 miliard (ovšem ve srovnání s 25 miliardama programů je jasný, že vychytaný – a často zbytečný – aplikace jsou nám milejší).

Model firmy Apple funguje pořád

17

S tím, jak se kolem nás a našich přístrojů rozšiřuje prostor, kde můžeme bejt připojený k internetu, dochází k zajímavý změně ve vnímání nakupovaní, stahování a uchovávání hudby. Koncepce programů jako Deezer, Spotify, Last.fm nebo MusicJet vychází z jednoduchý myšlenky: jestliže máme možnost bejt pořád připojený k internetu, nebylo by lepší hudbu streamovat místo stahovat a ukládat? V praxi to funguje tak, že zpravidla zaplatíte nějakej nízkej – třeba měsíční – poplatek a pak je vám celá knihovna k dispozici bez omezení.

Velkou výhodu to má i v tom, že vaše posluchačský návyky vás můžou nasměrovat k další, doposud neobjevený hudbě.

Jenom si řikám… Když se vyplatí inkasovat tak málo peněz za stream a evidentně to živí nejen ty provozovatele, ale i labely a umělce, proč teda stojí jedno CD pořád tolik peněz? A neřeže si tímhle celej hudební průmysl tak trochu svoji vlastní větev? Protože řečem o tom, že kopírování nebo svobodný šíření zabíjí hudbu a okrádá muzikanty, už nikdo nemůže věřit. Dokud jsme totiž neměli jinou možnost než kupovat cédo za pět set a víc, a v hudebním průmyslu bylo tím pádem tolik peněz, že ve Warner Bros. si moh jednou za dva roky pořídit novej mercedes i vrátnej, se o autorský práva muzikantů nikdo nestaral. Duševní vlastnictví a všelijaká jiná etika se dostala na seznam témat až ve chvíli, kdy se hudební fanoušek odvrátil od vyděračských nahrávacích společností, které okrádaly jeho i kapely, a uchýlil se na internet.

Příště: Stahujou se mračna

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

KNIHA

Sloupek Ivy Antošové

Nový svět SHAUN TAN LABYRINT

Komiks ve stylu odrbanýho deníku je černobílej a nejsou v něm vůbec žádný písmenka, takže něco jako němej film, ale lepší. Hrdina opouští rodinu a svoje město, aby za oceánem nalezl šťastnější budoucnost. Pozor, teď by se to mohlo zvrhnout v trošku nudnou klasiku, nebejt toho, že New York – pro přistěhovalce všech generací symbol novýho, úspěšnějšího života – tady vypadá, jako kdyby si Shaun místo kapek na kašel dal čajovou lžičku LSD. Nechápete nic. Ty divný sochy, divný domy, divný lidi a jejich zvířecí mazlíčci. Je to New York, a není to New York. Ale možná že přesně takhle se každej opravdovej přesídlenec cejtí: Prochází městem, o kterým si myslel, že ho zná, protože o něm slyšel už tolikrát vyprávět, tolikrát o něm četl, viděl tolik fotek a všechno si to tolikrát představoval. Jenže nakonec to je, jako kdyby přistál na jiný planetě.

FILM Joe Strummer: The Future Is Unwritten REŽIE: JULIEN TEMPLE 2007

No, tak já teďka neposlouchám nic jinýho než The Clash.

A každýho s tím votravuju. Mám takový období, prostě.

Zvuk dnešních britských kapel, podivně zanesenej vrstvama efektů a různých opičáren, mě přestal zajímat.

Toužím po něčem čistým, jasným a nevyšpekulovaným, ale přitom pořád současným, jestli mi rozumíte. No a to jsou ty Clash. Kdybych někomu, kdo to nezná, pustila jejich první desku z roku 1977 a tvrdila, že vyšla před měsícem, bude mi to věřit. Ale teď k tomu fi lmu. Asi takhle, jak napsala na ČSFD uživatelka Maggie: „Pěkně natočený a tak zábavný, jak to na dokument jenom jde. Na projekci fi lmu byli také Hansard a Irglová – to jsem ještě neviděla jejich Once. Doufám, že se chytli za hlavu, protože tohle je stokrát zábavnější než ten jejich výplod.“

VÝSTAVA František Skála 14. 9.–31. 10. 2012 GALERIE VÁCLAVA ŠPÁLY, PRAHA

František Skála je poctivej oldskuler, starej morousovitej pracant, zrozenej z lásky svých rodičů a třídní nenávisti padesátých let. Furt na všechno nadává, je hrozně vostrej a člověk by se neměl spolíhat ani na ty vzácný chvilky, kdy se zrovna usmívá. Je to nebezpečný. Na druhou stranu je dobrý – zvlášť pokud se člověk chce stát umělcem nebo tak něco – vokouknout, jak dělá věci, jak vo nich přemejšlí.

Ve Špálovce teďka vystavuje fotky, obrazy a objekty, který zářej (proto se to jmenuje Září). Jsou poskládaný z věcí, který posbíral někde venku, protože kromě toho, že je machr, živoucí legenda a velkej stajler, je Skála taky sběratelem úplně všeho. Od shnilýho kmene stromu přes chemickej odpad až po zrezavělý struhadlo. Culíkář, no.

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

18

Parazitní romance Hovim si na hodině angličtiny, jednim uchem dovnitř, v druhym špunt, aby to neprotejkalo ven. Prohlídnu si lavici: propiska, pejpr, notebook, pouzdro na brejle, svoje dvě packy. Zaostřim na ně, na pravačce vidim smítko.

Nevinně a lehounce jako meluzínka, co dozajista neloupe perníček, se ho snažim smíst ze svejch stulenejch epitelovejch buněk – jenomže ouha. Smítku se nechce.

Zvednu ruku k obličeji pro bližší prozkoumání, a on tu chroupe perníček někdo jinej. Perníček sypanej červenýma krvinkama. Klíště.

Vložka nezávislého pozorovatele: Ó, to nebylo obyčejné klíště. To bylo klíště s Charakterem.

To malý černý svinče bylo po plnou hubu zakouslý, hlavička strnulá, spokojeně sající – ALE TY NOŽKY. Nedokážu si zpozorovanej jev vysvětlit jinak, než že můj srdeční tep panu Ká posloužil jako prvotřídní dubstep, protože on si u toho tancoval. TANCOVAL. (Pohoršenej caps-lock activated.) Plandal ve vzduchu nožičkama, jako by se nechumelilo. A i když bylo venku cirka 30 °C, chumelilo se teda hodně.

Kde jsem přišla k novému spolubydlícímu (spolutělícímu)?

V lese. Jak jsem se ocitla v lese?

V dnešní době neni kde randit. Alespoň ne v tomhle maloměstě/velkovesnici. Kina zavíraj ještě dřív, než otvíraj, v kavárnách se buď kouří, nebo jsou v obchoďácích, obležený igeliťačkama a nadprůměrně věkově vybavenýma spoluobčanama. Pak už máme jenom kavárny imaginární, a ty na truc zrovna bejvaj fajn. Scházet se tu dá po punkovejch hospodách nebo hezky přírodně.

Třeba v lese. „Jen ty a já…“ a harém klíšťat.

Moderní výrobny na smog vůbec nepřejou zamilovanejm, vám povim. Tráva v parku má moc striktní vojenskej sestřih a přes svěží zeleň vyblitej blond přeliv; na kilometr čtvereční připadá jeden a půl nerozbité lavičky. (Druhá půlka je to upadlý plandající prkno s hřebíkama, co se válí po zemi.) Na romantickej kopec nad městem, se strhujícím výhledem na barevně k sobě neladící paneláky, se tu stojí fronta. (Každou chvílí čekam ceduli Vstup jen s klubovou průkazkou.) Chodníky bejvaj místama tak úzký, že jasně hlásej forever alone.

A ty sis toho doteďka nevšim? Tak buď bydlíš v Dubaji, nebo seš zamilovanej fakt šťastně. Já ti tak koukam na to klíště a uvědomuju si, jak je i tenhle sídlištní prales fajn, když ho máš s kym projít. Na růžovejch brejlích obnovíš lak a ubereš pár dioptrií, vyšlápneš do města a zvrácenym způsobem cejtíš bezvadnou atmosféru. A první příznaky encefalitidy.

Jo, láska je fajn. Spread the happiness!

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

První část tajenky obsahuje jméno skate značky, další části ukrývají název akce, kterou tahle firma pořádá ve velkých městech po světě, dokonce i v Praze; každý, kdo má skate, se může jeden den projet po hlavních třídách svého velkoměsta a chodci i automobilisti, fuck off!

W W W.REDWAY M AG.C Z

19

téma /

ZDROJ: WALTER ISAACSON (Z KNIHY STEVE JOBS, NAKLADATELSTVÍ PRÁH, 2011) REDAKCE: MARTINA OVERSTREET ILUSTRACE: MARTIN KRAJC (WWW.MARTINKRAJC.COM)

iSteve Steve Jobs nebyl zrovna ideálním šéfem, manželem, otcem ani přítelem. Pojem „týmová práce“ pro něj znamenal, že pod všechny dobré nápady a úspěchy se podepíše sám, kdežto za blbé nápady a neúspěchy vynadá ostatním. Byl hnán démony a lidi kolem sebe dováděl k zuřivosti a zoufalství. Dokázal ponížit a rozbrečet i tvrdé chlapy. Dokázal ponížit a rozbrečet i sám sebe. Avšak jeho pracovitost, vytrvalost, vášeň pro dokonalost a obchodní talent způsobily revoluci v pěti oblastech lidské činnosti: v osobních počítačích, kresleném filmu, hudbě, telefonech a počítačových tabletech. Je úplně jedno, jestli jeho výrobky používáte, nebo ne – všichni žijeme ve světě podle Jobse.

Než umřel na rakovinu slinivky, pral se v nemocnici s personálem a napůl v bezvědomí odmítal, aby mu nasadili kyslíkovou masku. Mumlal, že má hnusný design, a rozkazoval, aby mu přinesli pět různých typů masek, že si vybere.

Doktoři po sobě bezradně koukali. Později, když se mu ulevilo, kritizoval senzor na sledování kyslíku v krvi, který mu nasadili na prst. Prohlásil, že je depresivně šedivý, moc tlustý a neforemný. Navrhoval, že sestrojí lepší, elegantnější, s „přátelským designem“, a myslel to vážně. Jenže to po něm nikdo nechtěl.

Všichni by raději uvítali, kdyby se choval jako správný pacient – poslušně, pokorně a vděčně. Což bylo asi to poslední, na co kdy pomyslel.

Ale jak se praví ve filmu Poslední samuraj: „Nechci mluvit o tom, jak zemřel.

Dovolte mi vyprávět, jak žil.“

téma /

Apple I: Nastartuj to…! Říkalo se, že logo Applu bylo vytvořeno na počest Alana Turinga, britského průkopníka počítačové vědy, který za války odhalil německé šifrové kódy a nakonec spáchal sebevraždu tím, že kousl do jablka napuštěného kyanidem. Jobs později poznamenal, že je to hezká myšlenka a že by si přál, aby to tak doopravdy bylo. Jiné řeči šly o tom, že nápad „ukradl“ skupině Beatles, která svou nahrávací společnost pojmenovala Apple Records. To ale taky není pravda. Beatles nebyli jeho hrdinové, i když některé jejich desky měl rád. Zajímal se o ně jen obchodně, když potřeboval, aby svoje písničky rozprodali v iTunes Store. Zato byl celý život největším, skoro až choromyslně oddaným fanouškem Boba Dylana. A název Apple Computer vznikl docela prostě.

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

22

V době, kdy se s Wozniakem rozhodli založit počítačovou firmu, pobýval Jobs často na ovocné farmě Roberta Friedlanda, svého spolužáka z vysoké, od něhož se naučil mnoho užitečných věcí – například meditovat, přemýšlet o zenu, brát LSD, chodit bos, kašlat na hygienu a upřeně zírat lidem do očí. Friedland byl tak trochu pozér, v jeho hipíctví zaznívaly falešné tóny pouťového vyvolávače, ale Jobs ho obdivoval natolik, že nejen uposlechl jeho rady a odjel na duchovní cestu do Indie, nýbrž dokonce pracoval na jeho farmě zadarmo, což byla, vzhledem k jeho povaze, věc vskutku nevídaná. Ten den, kdy s Wozniakem přemýšleli o vhodném názvu, Jobs zrovna prořezával jabloně: „Uvažovali jsme o čistě technických slovech jako Matrix, Executek nebo i o něčem tak nudném jako Personal Computers Inc. Já jsem se právě vrátil z jablečné farmy a zrovna jsem držel další ovocnou dietu. Navrhl jsem tedy Apple Computer. Znělo to legračně, zajímavě, a nikoho to neděsilo. Apple sebralo ostří z dosud neznámého slova computer. A taky jsem si hned uvědomil, že v telefonním seznamu bychom byli před Atari,“ vysvětloval.

Dieta bez hlenu „Lidé, kteří vynalezli 21. století, byli zhulení hippies v sandálech ze západního pobřeží USA, jako například Steve, protože ti měli úplně jiný pohled na všechno. I na počítače,“ řekl Bono Vox, který se s Jobsem na tohle téma často bavil. Oba dva je zpětně zajímalo, jak to, že počítačovou revoluci vyvolali zrovna tihle kluci, vyloženě kontrakulturní typy. Velká část květinových dětí sice spatřovala v počítačích hrůzyplné nástroje Pentagonu, vlády a dalších zlých mocností, ale první hackeři, programátoři maniaci, šťouralové a domácí kutilové říkali počítačům „stroje láskyplné milosti“ a tvrdili, že jsou stejně dobrým prostředkem k rozšiřování vědomí, vytváření umění a osvobození jako zen a halucinogenní drogy. A to byl evidentně správný přístup – dneska jsou z nich většinou milionáři.

Jobsův zájem o zen buddhismus vedl přirozeně k vegetariánství. Po přečtení knihy Strava pro malou planetu, která v odmítnutí masa viděla jedinou cestu, jak zabránit drancování přírody a nakonec celosvětovému hladomoru a válce, se zamyslel a pro jistotu přestal jíst skoro úplně. Jeho stravovací návyky se staly ještě podivnějšími, když se dozvěděl o dietě bez hlenu, podle níž jsme všichni ohrožováni nebezpečným hlenem, který se v našich tělech tvoří po konzumaci čehokoliv kromě ovoce a zeleniny. Pro Stevea to znamenalo konec rýže, těstovin, brambor, chleba, mléka, medu a vajec, před nimiž teď neustále varoval své přátele. „Celý týden jsem jedl jenom jablka. Další týden jsem nejedl nic, jen jsem se pročišťoval velkým množstvím vody a šťávami z listové zeleniny. Brzy jsem se začal cítit fantasticky. Měl jsem spoustu energie, protože jsem nemusel trávit žádné jídlo.

Byl jsem ve výborné formě, cítil jsem, že bych mohl jít pěšky třeba až do San Francisca. Rychle mi to myslelo a ostatní mi připadali nemožně pomalí.“ Jeho kamarádka Elizabeth Holmesová (později první účetní firmy Apple) řekla: „Každou neděli jsme chodili do chrámu Hare Krišna, kde jsme zpívali a tancovali. Po obřadu jsme dostávali papírové talíře plné jídla. Steve se cpal, přímo hltal, a pak odbíhal zvracet, protože v sobě už nic neudržel. Bylo to nepříjemné a rušivé, protože lidi z chrámu považovali jídlo za posvátné a jeho přípravě věnovali mnoho času a úsilí. Styděla jsem se za Stevea a snažila se mu ty jeho šílené

W W W.REDWAY M AG.C Z

diety rozmluvit, ale on říkal nesmysly jako ‚Jsem frutarián a budu jíst jenom listy, které natrhá čistá panna při měsíčku‘.“ Mimo to se také domníval, že když už se v něm teď netvoří nečistý hlen, nemusí se mýt a používat deodorant. Sprcha jednou za týden byla podle něj úplně dostačující, jenže v Atari, kde pracoval jako externí inženýr, donutili zaměstnanci vedoucího, aby Stevea přeřadil na noční směny, tak nesnesitelně prý páchl. Steveovi to nevadilo: „Byl jsem rád. V Atari pracovali samí podprůměrní idioti. Pohrdal jsem jimi.“ To je ta legrační stránka věci. Ta smutná je, že celoživotní extrémní diety mu natolik narušily metabolismus, že rakovinu slinivky nemohl přežít, i když šance – díky včasné diagnóze – byly zpočátku docela vysoké.

Apple I Počítačoví fanatici tehdy tvořili opravdovou subkulturu. Scházeli se „v klubu“, což byla zprvu pochmurná garáž jednoho z nich, kde proudili otevřenými dveřmi dovnitř a zase ven, procházeli se mezi ostatními, bavili se a ukazovali si vlastnoručně nakreslené plánky a schémata. „Ten večer, kdy jsem tam přišel, se stal jedním z nejdůležitějších v mém životě,“ řekl Steve Wozniak, který s Jobsem kamarádil už od střední školy. Kromě kanadských žertíků na účet spolužáků a učitelů se spolu dopouštěli i kriminální činnosti, když sestrojili a prodávali tzv. modré krabičky, s nimiž šlo obelstít telekomunikační systém a telefonovat zadarmo. Jejich byznys tenkrát ukončil skutečný lupič, který na nich požadoval vydání krabičky s nabitou pistolí v ruce. Vydali ji a nadále se od modrých krabiček drželi hodně daleko. Když Jobs a ostatní kluci začali randit s dívkami a chodit na mejdany, Wozniak osaměl. Jemu připadalo zábavnější navrhovat obvody. Věřil, že technické vzdělání je to nejvznešenější, čeho člověk může v životě dosáhnout, a teď pracoval jako inženýr v Hewlett-Packard, firmě, kterou Jobs nesmírně obdivoval. Žil jako mnich. Po celodenní práci zašel domů na večeři a televizní zprávy.

Pak se vracel zpátky do firmy, kde po nocích pracoval na svém počítači. Rozložil si součástky po stole, nakreslil si jejich umístění a pak je spájel na základní desku. Potom začal programovat, a protože si nemohl dovolit platit za čas strávený na firemním počítači, psal celý kód ručně. Po dvou měsících zmáčkl několik písmen na klávesnici, a byl v šoku: písmena se zobrazila na obrazovce!

Bylo 26. června 1975. Poprvé v historii, co někdo napsal písmeno na klávesnici, a ono se ukázalo přímo na obrazovce – mezník pro osobní počítače. Když to předvedl „v klubu“, na Jobse to velmi zapůsobilo a od té doby tam chodili už vždy jen spolu. Woz, jak mu všichni říkali, byl velmi plachý, ale tady mluvil, lidi si prohlíželi jeho přístroj a on jim hrdě předváděl, co umí. „Navrhl jsem počítač a chtěl jsem ho dát všem volně k použití, protože smyslem našeho klubu bylo vzájemně si pomáhat, sdílet informace, vyměňovat si zkušenosti a nevěřit autoritám,“ řekl přesně v duchu hackerské etiky. To si ovšem nemyslel Bill Gates, který do klubu taky chodil a úplně se zděsil, když zjistil, že jeho vlastnoručně vytvořený software si členové kopírují a klidně posílají dál. Napsal dopis, který se mezi hackery stal slavným. Nazýval je v něm zloději a obviňoval je, že brání pokroku: „Kdo by se namáhal vyvíjet lepší software zadarmo? Ocenil bych, kdyby mi odepsali všichni, kteří za tyto věci chtějí platit.“ Ani Jobs si nemyslel, že „zadarmo“ je dobrá cesta.

Přemlouval Woze, aby nedával kopie svých náčrtů

každému, kdo si o ně řekne. „Většina lidí stejně nemá čas něco takového sestavit,“ argumentoval. „Pojď, budeme jim prodávat rovnou sestavené a natištěné schéma základní desky.“ Něco takového Wozovi do té doby ani nepřišlo na mysl: „Pokaždé, když jsem navrhl něco dobrého, Steve nalezl způsob, jak by nám to vydělalo peníze.“ A tak se zrodil Apple I, který ale Wozniak nejdřív nabídl v Hewlett-Packard. Byla to pro něj otázka profesní cti a fér hry, protože tam pracoval a tam taky svůj počítač vymyslel. Takže na jaře 1976 ho ukázal svému šéfovi, který řekl, že tohle jejich firma nikdy vyrábět nebude. Partnerství Wozniaka a Jobse už nestálo nic v cestě a mohli o tom sepsat smlouvu. S tou jim pomáhal kámoš Ron Wayne, inženýr z Atari, který měl, jak řekl, s „právnickými věcmi“ trochu zkušenosti.

Odstavce třístránkové smlouvy začínaly „Jak už bylo řečeno předtím… Jak bude řečeno dále… a tak dále“, ale na Jobse to udělalo tak mocný dojem, že mu ve zbrusu nové firmě Apple Computer nabídl partnerství a desetiprocentní podíl. Wayne se však tohoto velkorysého daru brzy vzdal – měl strach, že se firma zadluží a že bude muset nést zodpovědnost. Nechal si vyplatit svůj podíl, celkem 2300 dolarů, a šel od toho.

Kdyby zůstal, měl by na konci roku 2010 asi 2,6 miliardy dolarů. Takhle sedí sám ve svém domečku v Nevadě, žije z důchodu a utrácí čtvrťáky na automatech. Tvrdí, že ničeho nelituje: „V té době to bylo nejlepší rozhodnutí. Oba měli o kolečko víc.“ Wayne se do historie Applu zapsal ještě prvním logem, na které použil viktoriánskou ilustraci Isaaca Newtona, kterak sedí zadumaně pod jabloní. Obrázek orámoval nápisem „Mysl provždy sama putující po podivných mořích myšlenek.“ Bylo to divné, hodně divné, ale taková byla doba.

Z modelu Apple I, kterému tak Jobs a Woz začali říkat v samozřejmé víře, že po něm bude následovat Apple II, kromě nich nikdo příliš nadšený nebyl, protože měl levný mikroprocesor a celkově nevypadal nic moc. Tady se poprvé dostaly ke slovu Jobsovy řečnické schopnosti.

Pod palbou jeho vět se přístroj v očích posluchačů pomalu měnil v kouzelnou skříňku, a kolik že by byli ochotni za ni zaplatit? Na Paula Terrella, majitele počítačového obchodu Byte Shop, prezentace taky zapůsobila. Dal Jobsovi vizitku a řekl: „Zůstaneme ve spojení.“ Druhý den napochodoval Jobs k němu do krámu a už od dveří hlaholil: „Zůstávám ve spojení!“ A opravdu domluvil první obchod. Terrell objednal padesát počítačů, které Jobs s Wozniakem sestavili u Jobsů v garáži. Když je pak přivezli do Byte Shopu, Terrell se vyděsil. Počítače neměly obal, kabel na zapojení do zásuvky, klávesnici ani monitor a vypadaly stejně ošuntěle jako jejich tvůrci. Ale Jobs hleděl Terrellovi tak dlouho upřeně do očí, až dodávku převzal a zaplatil.

Po třiceti dnech prodeje byla firma Apple v zisku a kluci mohli nakoupit součástky na další výrobu.

Terrell od nich kupoval jeden počítač za pět set dolarů, kusy z druhé várky už stály 666 dolarů.

Steve to vypočítal, a i když se to Wozniakovi zdálo moc drahé, nakonec na to přistoupil, protože se mu líbila symbolika čísla. V roce 2010 se jeden z těchto počítačů prodal v aukci u Christie’s za 213 600 dolarů (necelých pět milionů korun), ale v roce 1976 jezdili Jobs a Woz nahoru a dolů po hlavní ulici městečka Los Altos a celé dny přesvědčovali obchodníky s elektronikou, aby začali jejich výrobek prodávat. Velice často letěli ze dveří tak rychle, že nestačili říct ani sbohem.

23

téma /

Apple II: Lidé posuzují knihu podle obalu Dneska můžeme na design počítače Apple I pohlížet jako na velkou steampunkovou parádu. V roce 1976 se ale o steampunku nic nevědělo a Steve poté, co navštívil veletrh počítačů, došel k názoru, že Apple II a každý další výrobek musí mít nejen skvělé technické parametry, ale taky dokonalý vzhled. Protože lidi posuzují knihu podle obalu. Woz se zatím soustředil na něco jiného.

První květnový víkend si v hotelovém pokoji hrál s prototypem počítače Apple II. Pozdě v noci ho s Jobsem vynesli do prázdné konferenční místnosti a připojili k barevné televizi. Woz se postavil k počítači, psal na klávesnici barevné řádky a dělal kroužky, které se objevovaly na televizní obrazovce za jeho zády na druhém konci místnosti. Hotelový technik, který se jako jediný cizí člověk zázraku zúčastnil, byl u vytržení.

Jobs byl spokojen. Chtěl prodávat Apple II jako kompletní počítač s uzavřenou skříní, monitorem, klávesnicí a elektrickým kabelem. Věděl, že na to bude potřeba velký kapitál, a navrhl proto, aby patent na právě spatřené kouzlo prodali nějaké větší firmě. Woz souhlasil. Jobs zašel do Atari, kde dřív pracoval. V kanceláři prezidenta společnosti hodil bosé nohy na stůl a rozhovořil se o svých plánech. „Nejenže tu věc od vás nekoupíme,“ křičel prezident Atari, „ale hlavně dejte okamžitě nohy z mého stolu!“ Nelíbila se mu Steveova hygiena ani chování. „A tak jsme o tu možnost přišli,“ škrábali se manažeři Atari o mnoho let později na hlavě. Když se o tom, co chce Jobs udělat, dozvěděl Wozův otec, zašel za ním a taky na něj křičel: „Ty si nezasloužíš ani prd! Nic jsi nevymyslel, nevyrobil, a chceš to prodávat?“ Jobs se rozbrečel, Wozovi pak řekl, že jejich partnerství zruší, a ať si vezme všechno, pokud si myslí, že mu to náleží. Pan Wozniak si vážil inženýrů a obchodníky pohrdal. Jeho syn ale viděl ve spojení s Jobsem výhody. Nebýt jeho, on by ještě pořád dával svoje geniální nápady zadarmo členům hackerského klubu. A tak svého přítele uklidnil a jelo se dál. Jobsův zájem o design nového modelu se začal měnit v později proslulou posedlost. Chodil po obchodních domech a pečlivě si prohlížel výrobky v oddělení spotřební elektroniky. Nejvíc ho zaujal jednoduchý vzhled kuchyňských přístrojů Cuisinart. A už počítal: „Forma na lehkou, elegantní plastovou skříň pro Apple II bude stát asi sto tisíc dolarů. Uvést věc do výroby – to bude dalších dvě stě tisíc. Musíme sehnat peníze.“ Pak se zamyslel nad připojením

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

24

počítače k elektrické síti. Woz se něčemu tak analogovému odmítal věnovat, bylo to pod jeho úroveň, ale pro Jobse to bylo důležité. Jeho otec, fanda do aut, ho učil, že záleží na každém detailu: „Dobrý truhlář použije na zadní část skříně, která není vidět, stejně drahé dřevo jako na předek.

A stejně pečlivě ho i opracuje,“ poučoval syna.

Na Jobse to tenkrát udělalo dojem a po celou kariéru se poctivě snažil o stejný přístup. Taky přemýšlel, jak se v počítači nadobro zbavit větráku, protože jeho hučení podle něj nebylo v souladu se zenem. Inženýr Rod Holt, marxista, co nezdravě hulil jednu cigaretu za druhou, to dokázal vyřešit. „Dneska je Rodovo řešení použito v každém počítači na světě. Bylo to stejně revoluční jako Wozova základní deska,“ prohlásil později Jobs. Se zenem souvisela i jeho představa, že Apple II bude tak dokonalý, že k němu nebude potřeba již nic přidávat. To však odporovalo hackerskému myšlení. Lidi jako Woz k počítači neustále připojovali různá přídavná zařízení a s radostí se vrtali v jeho útrobách. Jobs trval na tom, že k Applu II půjde připojit jen modem a tiskárna. Woz nesouhlasil: „Postavil jsem si hlavu a prosadil dalších šest vstupů. Řekl jsem Steveovi, že jinak mu ten počítač nedám. Poslechl mě, ale já věděl, že to tak nebude napořád.“ A taky nebylo. Všechny další produkty firmy Apple nejenže nemají sloty, ale jsou uzavřené tak důkladně, že se do nich dostanete jedině dynamitem. V té době taky vzniklo nové logo. Vytvořil ho grafik Rob Janoff a dal Jobsovi vybrat ze dvou verzí psychedelicky vybarveného jablka. První připomínalo spíš třešeň, a tak se Jobs rozhodl pro to druhé, nakousnuté. Nad logem se skvělo moudro připisované Leonardovi da Vinci: „Jednoduchost je nejvyšší promyšlenost.“ Na příštím veletrhu počítačů v San Franciscu zaplatil Jobs pět tisíc dolarů (Wozovi o tom radši ani neřekl) za rezervaci výstavní plochy v přední části haly.

Tři jediné počítače Apple II, které měl, postavil na černý samet před velký, zezadu osvícený

panel z plexiskla, na němž zářilo nové barevné logo. Kolem naskládal prázdné krabice, aby vzbudil dojem, že hotových počítačů má po ruce mnohem víc. Mezi ostatními počítači rozloženými na dřevotřískových stolech působil Apple II jako opravdová senzace a Jobs v obleku peskoval svoje zaměstnance, aby vydrhli a vyleštili každou nepatrnou skvrnku a otisk prstu na povrchu počítačové skříně. O mnoho let později bude v dokonale bílé tovární hale přejíždět po výrobní lince Applu bílou rukavičkou a zkoumat, zda mu na ní neulpěl prach: „Není to buzerace. Jestli nedokážeme udržet tohle místo bez poskvrny, nedokážeme nic! Je to otázka disciplíny. Když slevíme v jednom, za chvíli začneme slevovat ve všem. A pak… skončíme.“ Modelu Apple II se během let prodalo skoro šest milionů kusů. Wozniak se navždy zapsal do historie svým řešením základní desky a operačního systému. Stal se jedním z největších vynálezců 20. století. Firma Apple měla nyní dvanáct zaměstnanců a v garáži Jobsova táty jim začalo být těsno. Pronajali si opravdické kanceláře. Koupili si do nich výkonné stereo a pár automatů s videohrami – Jobsovi se nejvíc líbily ty s jednoduchými instrukcemi: 1. Vhoď čtvrťák. 2. Vyhýbej se Klingonům. Byli mladí, vydělávali hodně peněz a zajímali se o ně vlivní investoři. Jobs se stále nesprchoval a nenosil boty. Nohy si oplachoval v záchodu a pomalu se měnil v nesnesitelného šéfa, který na všechny syčel, že tohle je na hovno, tenhle design je taky na hovno a tenhle chlap je úplně na hovno. Bylo mu dvacet dva a měl to těžké.

Woz oproti tomu chtěl, aby se v Applu všichni cítili jako rodina, aby při práci byla legrace a všechno se vymýšlelo a vyrábělo ve skutečně týmovém duchu. Bylo mu dvacet sedm a měl to taky těžké, ale protože úspěch Applu II připisoval celý svět jemu, Jobs to měl těžší. Nutně potřeboval něco, co bude jen jeho. Něco, co udělá díru ne do světa, ale rovnou do kosmu.

Macintosh: Piráti proti námornictvu Applu Wozniaka trápilo Jobsovo neurvalé chování a z toho plynoucí atmosféra v Applu natolik, že se stáhl do ústraní a v tichosti tam zdokonaloval svůj Apple II. Z nového Apple III, na jehož vývoji se nepodílel, se stal hned po dokončení propadák. Díru do kosmu tedy měla udělat Lisa – supervýkonná počítačová stanice pro profesionály.

Lisa měla sice silný mikroprocesor, ale nikdo nebyl schopen vymyslet, jak jej nově a zajímavě využít. Wozniak chyběl a Jobs byl tím netrpělivější, čím se všechno kolem Lisy stávalo nudnějším. Dusil zaměstnance, dával jim vyhazov a najímal nové. Těm opět nadával a ponižoval je tak dlouho, až se to doneslo k ostatním šéfům Applu. Steve sice společnost vymyslel a založil, ale ve svém věku ji nemohl a ani nechtěl vést sám. Protože Woz o pozici pana majitele nestál a radši se vrtal v základních deskách, Jobsovými byznys partnery se stali Mike Scott a Mike Markkula. Investovali do Applu mnoho svých peněz, a měli tudíž zájem na tom, aby všechno klapalo. A ti teď rozhodli, že Jobs musí z vedení týmu Lisy odejít. Ve vlastním zájmu. To byla rána. Ten počítač byl pro Jobse jako jeho dítě, koneckonců ho pojmenoval po své dceři, která se sice narodila tak trochu proti jeho vůli, ale časem si k ní cestu přece jen našel. Jobs urážel servírky v restauraci a pravidelně vracel objednané jídlo, že je to humus. Polévku plival na zem, parkoval na místech pro invalidy, posmíval se tlustým lidem, říkal ženám, že jejich šaty jsou děsné, a na večírek Applu přišel převlečený za Ježíše Krista, což mnoha jeho spolupracovníkům nepřišlo moc vtipné. Ale nebyl to vyloženě zlý člověk. Spíš asociální. Do svého domu si za celé roky nepořídil nic než lampu od Tiffanyho, kávovar Braun, nože Henckel a pár zarámovaných fotografií Einsteina. Na zem vedle matrace postavil Apple II a to bylo všechno. Měl na účtu 225 milionů dolarů a nemohl se rozhodnout, jaký si má koupit nábytek. Žádný se mu nelíbil.

Když v roce 1980 ztratil vedení týmu Lisy, rozhlížel se po firmě, co by tak mohl dělat, až jeho zrak padl na malý nenápadný projekt Macintosh. Počítač nazvaný podle odrůdy jablka měl být na rozdíl od Lisy „pro lidi“. A jakmile se na něj Jobs zaměřil, dny vedoucího projektu Jeffa Raskina byly sečteny. Jobs potřeboval jeho místo, a tak ho vyhodil.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Situace kolem myši a krádež století Podívejte se na svůj počítač. Všechno, co tak důvěrně znáte – ikony na ploše, černé písmo na bílém pozadí, okna otevírající se jedno přes druhé, horní lišta, spodní lišta, myš, kterou to všechno ovládáte – to je Apple. A to dokonce i v případě, že před sebou máte písíčko. Říká se, že Steve myš vynalezl, to ale není pravda. Douglas Engelbart ji ve Stanfordském výzkumném institutu vyvinul už v roce 1963 a o devět let později ji pro počítač Xerox Alto zdokonalil William English, inženýr firmy Xerox.

Nicméně ani jeden nepočítal s tím, že by toto zařízení měli někdy používat obyčejní smrtelníci.

Jobs ano. Pro obyčejné smrtelníky zrovna vyvíjel počítač a rozhodl se, že myš bude jeho součástí. Původní myš Xeroxu měla tři tlačítka, byla složitá a stála tři sta dolarů. Jobs přišel za svým inženýrem a řekl: „Chci jednoduchý model s jedním tlačítkem, který by stál patnáct dolarů a bude klouzat stejně dobře po umakartu jako po mých džínách.“ A inženýr ji za týden přinesl. „A teď chci, aby pohybovala kurzorem v jakémkoliv směru,“ zněl další úkol, protože myš Xeroxu se mohla pohybovat jenom nahoru, dolů, doprava a doleva. Inženýr odpověděl, že to není možné, a druhý den už v Applu nepracoval. První slova jeho nástupce byla: „Já tu myš sestrojím!“ Což taky udělal. Kreativní část Jobsova nového týmu věnovala velkou pozornost ikonám – Susan Kareová vymyslela koš pro nepotřebné soubory, a tím ukázala cestu dalším. Inženýři sice trochu brblali, že na co ikony, proč nestačí nápisy, a že lidstvo nezačalo používat písmo jen tak náhodou, ale Jobs je neposlouchal a už zkoumal horní lišty oken a dokumentů. Nechával je neustále předělávat, jednou byly moc tmavé, pak křiklavé, potom zase moc tlusté. „Museli jsme vypracovat asi dvacet návrhů,“ povzdychl si hlavní inženýr Bill Atkinson. Jednu chvíli prý s Kareovou začali protestovat, že na takové maličkosti nemají čas, že na Macintoshi musejí dělat důležitější věci, ale

Jobs vybuchl: „Cože? To není žádná maličkost!

Dovedete si představit, že se na to budete každý den dívat?“ křičel. „To se musí udělat správně!“ Podobně dopadl mladičký programátor, který, aby Stevea potěšil, navrhl sám od sebe kalkulačku. Když mu ji před nastoupeným týmem hrdě předváděl, Jobs řekl: „Dobrá, to je začátek. V podstatě je to děsné. Barva pozadí je moc tmavá, tlačítka moc velká a čáry jsou buď málo, nebo zase moc silné.“ Programátor se zarděl a každý den chodil ukazovat Steveovi vylepšení. Ale ten byl stále kritický, až mladík nakonec přinesl geniální řešení. Jmenovalo se „Návrh Stevea Jobse na jeho vlastní kalkulačku.“ Uživatel měl možnost upravit si vzhled kalkulačky podle sebe. Jobs se zasmál, chvíli si s tím hrál a asi po deseti minutách prohlásil, že už to má.

Není překvapením, že tento design byl vložen do Maca a zůstal tam beze změn patnáct let.

Stejně tak tomu bylo s fonty (typy písma), které zcela změnily grafi ckou úpravu novin a časopisů, nebo s převratným objevem překrývajících se oken, kdy se „horní“ otevírá na tom „spodním“. „Jako když přijdete do kanceláře. Na stole jsou papíry a ten nejdůležitější leží vždycky navrchu.

Chci, aby se uživatelé Maca setkávali s tím, co znají z běžného života. Chci přátelský počítač,“ vysvětloval Steve. K většině těchto nápadů ho inspirovala přátelská návštěva ve výzkumném centru Xerox PARC, k níž mu dali manažeři Xeroxu dost neuváženě souhlas. „Byli to pitomci.

Všechno už to tam měli, ale neuměli to využít.

Seděli na zlatém dole a nevěděli o tom. A já jsem se nikdy nestyděl ukrást velkou myšlenku.“ Lidi z Xerox PARC to později označili za loupež století. A aby toho nebylo málo, přetáhl jim i pár nejlepších vývojářů. „Všechno, co jsi v životě udělal, stálo za hovno,“ řekl jednomu z nich laskavě a objal ho kolem ramen. „Tak proč to tady nezabalíš a nejdeš ke mně do Applu?“ A vývojář se mu podíval do očí a šel…

25

téma /

Piráti z Macintoshe Ve svém srdci zůstal Jobs navždy hipíkem, vzdorným dítětem květinové revoluce, které věří v satori, drogy a rock’n’roll. Pořád potřeboval proti něčemu bojovat, ať to byly společenské konvence, IBM, Bill Gates, nebo Samsung. Teď se začal, nejdřív jen tak z legrace, navážet do týmu Lisy, z něhož byl vypuzen. Svoji partu kolem Macintoshe prohlásil za piráty a na budovu, kde měli kanceláře, vyvěsil vlajku s lebkou a zkříženými hnáty. V očních důlcích lebky bylo logo Applu. Jeho podřízení se mu k narozeninám složili na billboard proti hlavnímu vchodu Applu: „Šťastné 28. narozeniny, Steve. Samotná cesta je cíl – Piráti.“ A nechali si natisknout trička: „Pracujeme 90 hodin týdně, a stejně to milujeme!“ On je povzbuzoval, aby pracovali ještě víc, protože se s vedoucím týmu Lisy vsadil o pět tisíc dolarů, že Mac půjde na trh jako první.

Mejdan, který pro ně uspořádal v hotelu La Playa de Carmel, byl tak grandiózní, že jeho ředitel pak požádal vedení Applu, aby k nim už nikdy nejezdili. Jobs se jenom smál. A smál se dál, když členové týmu Lisa ukradli pirátskou vlajku a jeden z jeho inženýrů ji šel pěstmi vybojovat zpátky. Jobsovi společníci z vedení firmy se nesmáli. Takový způsob soutěžení podle nich nebyl zdravý a vedl jenom k tomu, že se tým Macintoshe nad všechny povyšoval. Ale Jobs se smál ještě víc. Podařilo se mu vyhodit ze sedla Mikea Scotta, jednoho z manažerů, kteří ho odvolali z Lisy. Mike Scott musel z Applu odejít a Jobs cítil, že teď má firmu zase pod kontrolou a může si v ní dělat, co chce. Později o těch časech, kdy své vlastní společnosti vyhlásil veselou válku, rád vyprávěl novinářům (historka

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

26

o báječných pirátech, co stvořili báječný Mac). Oči mu při tom hrály klukovským rošťáctvím.

Macintoshe vypadá ze všeho nejvíc právě jako dílo Velkého bratra.

Rok 1984 nebude jako ‚1984‘

Šíleně skvělý Steve

Duch vzpoury provázel projekt Macintosh i nadále, až do jeho uvedení na trh v roce 1984.

Jobs tenkrát prohrál sázku – Lisa se už dávno prodávala a její tým teď nosil posměšná trička „Pracujeme 70 hodin týdně, a už prodáváme!“ Když byl design Macintoshe dokončen, Jobs svolal svoje piráty ke stolu. „Pod tuhle práci se podepsali skuteční umělci,“ pronesl. Pak vytáhl list rýsovacího papíru a pero Sharpie a všichni se podepsali. Tyto podpisy jsou vyryty uvnitř každého Macintoshe a stejně jako elegantní základní desku s ladně vyrovnanými řadami obvodů a plošných spojů je nikdy nikdo neviděl.

Jen firemní opraváři. Jobs se cítil jako rytíř Jedi, japonský samuraj a kyberpunkový hrdina dohromady. Na režii reklamního spotu pro Macintosh si nenajal nikoho jiného než Ridleyho Scotta, jenž právě sklízel celoplanetární úspěch za film Blade Runner. Jobs ve svém reklamním scénáři taky pracoval se sci-fi námětem. Vybral si Orwellovu temnou vizi roku 1984, kdy Velký bratr kontroluje a trestá i naše myšlenky.

Velký bratr, který z obří obrazovky káže davům propagandu – to byla firma IBM. Atleticky stavěná hrdinka s logem Macintoshe na hrudi, která obrazovku rozbije kladivem – to byl Jobs. Jen díky jeho odvaze a prozíravosti neovládne IBM trh s počítači a rok 1984 nebude jako ‚1984‘.

S takovou reklamou se Apple může znovu identifikovat s hackery, kteří uvažují jinak. Tato reklama dá hackerům zapomenout na to, že hermeticky uzavřený a kontrolovaný systém

Ve Flintově zasedací síni vysoké školy De Anza v kalifornském Cupertinu se 24. ledna 1984 konala každoroční schůze akcionářů Applu. Sešlo se jich tu dva tisíce šest set a to, že zde byli a vše viděli, bude v podstatě stačit k tomu, aby na ně určití lidé už po zbytek života hleděli s nábožnou úctou.

Steve Jobs, předseda firmy Apple, rozhrnul oponu a vstoupil na jeviště: „Rád bych zahájil tuhle schůzi,“ usmál se ostýchavě, „veršem, který napsal Dylan – tedy Bob Dylan –, před dvaceti lety.“ Odmlka, znovu úsměv a druhý verš písně Časy se mění: „…protože ten, který prohrál, později vítězí, protože časy se mění.“ Ta skladba byla pro Jobse hymnou, jako správný fanoušek ji měl v několika verzích a jako správný pirát mezi nimi měl i ty nelegální. Světla dramaticky potemněla a Jobs ze sebe vydal hlasitý bojový pokřik.

Pak začal rychle přednášet: „Píše se rok 1958 a IBM právě propásla příležitost koupit malou firmu, která vynalezla xerografii. O dva roky později vznikla firma Xerox a IBM od té doby tluče hlavou o zeď.“ Ze sálu zazněl pobavený smích. Při dalším vypočítávání chyb a omylů IBM začal Jobs přímo pulzovat vášní. Když se dostal k přítomnosti, oči mu žhnuly jako divoké šelmě: „Ale nyní se píše rok 1984. Zdá se, že IBM chce všechno. Vypadá to, že Apple je jediná naděje, aby se to nestalo. Obchodníci se odvracejí od IBM a běží do náruče Applu, který jim jako jediný může zaručit budoucí svobodu.

IBM chce všechno. A teď svými zbraněmi míří na Apple, protože ten je poslední překážkou na cestě k ovládnutí celého počítačového průmyslu, celé informační éry. Měl George Orwell pravdu?“ Teď se jeviště ponořilo do úplné tmy a na velké obrazovce za Jobsovými zády se objevila reklama ‚1984‘. Po jejím skončení stálo celé hlediště na nohou a jásalo. S dramatickým napětím přešel Jobs po setmělém jevišti k malému stolku s látkovou taškou. „Rád bych vám něco ukázal.

Všechny obrazy, které teď uvidíte, se vytvářejí díky tomu, co je skryto v této tašce.“ Za tónů hudby Vangelise (autora soundtracku Blade Runner) zvedl počítač, klávesnici a myš, spojil je k sobě, z kapsy u košile vytáhl disketu a vložil ji dovnitř. Nad jeho hlavou se začaly přehrávat obrazy. Potom po obrazovce jelo obrovské slovo Macintosh a pod ním, jako by je někdo psal pomalu rukou, slova „šíleně skvělý“. Publikum, nezvyklé na tak krásné grafické ztvárnění, ztichlo a zpozornělo. Obrazovka na ně náhle začala chrlit sérii obrázků jdoucích velmi rychle za sebou: kreslicí grafika QuickDraw, několik druhů fontů, dokumentů, tabulek, kreslení, hra v šachy, tabulkový procesor a nakonec fotka Jobse, jak sedí u psacího stolu s představou Macintoshe v bublině u hlavy. Diváci vykřikli překvapením a tleskali jako diví. Jakmile skončili, Jobs se skromně usmál a jakoby v rozpacích chvíli studoval svoje boty (nominace na Oscara za nejlepší herecký výkon). Pak vzhlédl a nabídl akcionářům bonbonek: „V poslední době jsme toho o Macintoshi hodně namluvili. Ale dnes bych byl rád, aby Macintosh poprvé promluvil sám za sebe.“ Přešel k počítači, zmáčkl knoflík a ozval se lehce roztřesený, ale milý hluboký elektronický hlas. Macintosh byl první počítač na světě, který se sám představil: „Ahoj. Jsem Macintosh. Jsem moc rád, že jsem konečně venku z krabice,“ začal. Jediná věc, kterou nezvládl, byla odmlka.

Nedbal na divoký jásot a výkřiky obecenstva a mluvil pořád dál: „Nejsem ještě zvyklý na vystupování na veřejnosti, ale rád bych se s vámi podělil o myšlenku, která mě napadla, když jsem poprvé potkal sálový počítač IBM: Nikdy nevěřte počítači, který nemůžete uzvednout.“ Znovu nastalo takové pozdvižení, že v něm málem zanikla poslední věta: „…vám představuji muže, který je pro mě něco jako otec, Stevea Jobse.“ Načež propuklo šílenství, lidé v hledišti skákali a vzrušením svírali a rozvírali pěsti. Jobs se na ně díval a hrdlo se mu sevřelo dojetím. Ovace trvaly skoro pět minut.

Když se tým Macintoshe vrátil do své budovy, svolal Jobs všechny na parkoviště. Z náklaďáku pak jednomu po druhém rozdával Macintoshe, potřásal jim rukou a děkoval, zatímco ostatní kolem tleskali a jásali.

Macintosh udělal díru do kosmu a ze Stevea se stala velká hvězda. Celebrita. Na večírku pořádaném Yoko Ono se seznámil s Andym Warholem a Keithem Haringem. „Nakreslil jsem kruh,“ zvolal Andy pyšně poté, co mu Steve ukázal, jak použít QuickDraw. Warhol trval na tom, že jeden Macintosh se musí rozhodně dostat k Micku Jaggerovi. A tak za ním Jobs zajel domů. Ale Jagger se tvářil nechápavě, ani nevěděl, kdo Steve je. Ten později ve svém týmu vyprávěl:„Ten chlap byl buď na drogách, anebo má něco s mozkem.“ Jaggerova dcera Jade si

W W W.REDWAY M AG.C Z

ovšem počítač vyzkoušela a hned začala kreslit s MacPaintem, takže ho Jobs nakonec dal jí.

Láska a zrada Jedním z nejsilnějších povahových rysů Stevea Jobse byly jeho „binární“ citové projevy. Lidi byli buď jedničky, nebo nuly. Přesněji řečeno buď „umělci“, nebo „idioti“. Ty první miloval a nadšeně obdivoval za vše, co řekli nebo udělali. Těmi druhými za vše, co řekli nebo udělali, pohrdal a s chutí je urážel. Práce byla buď absolutně skvělá, nebo absolutně „zasraná“. Design byl buď naprosto dokonalý, nebo naprosto zoufalý.

Nic mezi tím.

Příkladem „umělce“ byl Alan Kay, přední vědec výzkumného centra Xerox PARC, za jehož větu „Nejlepší způsob, jak předpovídat budoucnost, je ji vynalézt,“ mu Jobs padl k nohám a později nasadil veškerý svůj šarm k tomu, aby Alana získal pro Apple. Oproti tomu „idiot“ byl například Bill Gates. Jobs si o sobě myslel, že je chytřejší, a pohrdal jím za to, že nemá vkus a fantazii. (Gates si zase myslel, že hlupák je Jobs, a pohrdal jím za to, že neumí programovat. Časem si k němu přece jen vypěstoval něco jako odtažitý respekt, kdežto Jobs na něj nadával až do smrti.) Mike Scott, který v Applu zastával funkci prezidenta, spadal nejdřív do kategorie „idiot, ale užitečný“, ovšem poté, co Jobse zbavil vedení týmu Lisy, se stal pouze „idiotem“ a musel odejít. Jeho místo měl teď obsadit umělec. Skutečný umělec. Jobs ho našel v osobě nejžhavějšího marketingového kouzelníka své doby, prezidenta Pepsi Coly Johna Sculleyho.

Sculley pocházel z New Yorku a nebyl žádný hipík ani pirát. Když se šla jeho matka projít po Manhattanu, brala si bílé rukavičky. Jeho otec byl známý právník z Wall Street. Sculley chodil do přísné školy U svatého Marka a ekonomické vzdělání získal na vynikající univerzitě. Jeho reklamní kampaně pro Pepsi Colu byly vždy ty nejlepší v oboru. Na Vánoce přijel do L. A., aby navštívil svoje dvě děti z prvního manželství.

Zašli spolu do obchodu s počítači a Sculleyho udivilo, jaké ubohé výrobky se tam prodávají.

Když se ho děti ptaly, proč ho to zajímá, řekl, že ho oslovila firma Apple a že má v plánu zajet do Cupertina za Jobsem. Byly z toho celé pryč.

Vyrůstaly mezi filmovými hvězdami, ale Jobs pro ně byl opravdová celebrita. To Sculleyho přimělo, aby se nad pracovní nabídkou zamyslel vážněji. Když přijel do hlavního sídla firmy, byl zděšen. Většina manažerů zde byla oblečena hůř než údržbáři v PepsiCo. Na obědě s Jobsem prohlásil, že budoucnost reklamy vidí spíš v prodávání určitého životního stylu a pohledu na svět než v jednoduché propagaci výrobku, a Steve nadšeně přikyvoval. Potom Sculley odletěl zpátky na východní pobřeží. Stále ještě nechtěl opustit Pepsi, ale Jobs ho zaujal: „Ten mladý zbrklý génius se mi líbil. Chtěl jsem ho poznat víc.“ Zanedlouho za ním Jobs přiletěl a strávili spolu celý den až do půlnoci: „Setkání s ním bylo o tolik zajímavější než hovory s výrobci lahví!“ Byli jeden druhým nadšeni a námluvy pokračovaly. Sculley hrál tvrdě, na druhou stranu však naznačoval, že není nemožné ho pro Apple získat. Pozval Jobse k sobě domů a ten v jeho novém domě obdivoval stopadesátikilové, ručně vyrobené dubové dveře, které byly tak dokonale vyvážené, že se otevíraly

pouhým dotykem prstu. Pak jeli na prohlídku do Pepsi a Sculley si kvůli tomu půjčil Mercedes 450SL. Sám jezdil raději v cadillacu, ale věděl, že Steve miluje mercedes, a chtěl mu udělat radost.

Tak začal poněkud nezdravý proces vzájemného zbožňování, kdy Sculley viděl v Jobsovi vše, čím chtěl být kdysi sám, a Jobs Sculleyho postavil na první místo ve své osobní hitparádě „umělců“. „Je opravdu chytrý,“ vyprávěl pak svému týmu. „Nevěřili byste, jak je chytrý.“ Všechno to namlouvání vyvrcholilo zaslepenou romantickou láskou. Při další návštěvě New Yorku se spolu procházeli po Central Parku a Jobs se přímo rozplýval: „Ty jsi ten pravý, Johne. Chci, abys šel se mnou a pracoval u nás. Mohu se toho od tebe tolik naučit.“ Sculley, který se zajímal o klasické umění, zamířil do Metropolitního muzea, aby vyzkoušel, nakolik je Jobs skutečně ochotný učit se od druhých. Procházeli mezi starořeckými a starořímskými památkami a Sculley vykládal o rozdílu mezi sochařstvím před a po Periklovi.

Jobs se o všechno živě zajímal – věděl, proč ho Sculley do muzea přivedl, a uměl zahrát na jeho ego. „Byl jsem jím uchvácen. Steve byl jedním z nejbystřejších lidí, jaké jsem kdy poznal. Získal jsem pocit, že bych mohl být učitelem vynikajícímu studentovi. Viděl jsem v něm sebe, když jsem byl v jeho věku. Taky jsem byl tak netrpělivý, tvrdohlavý, arogantní a netolerantní k těm, kteří nedokázali splnit mé požadavky,“ vzpomínal Sculley později. Když vyšli z muzea, loudali se po Broadwayi, prohlíželi si výlohy hudebních obchodů a mluvili o muzice. Pak Jobs upřel na Sculleyho dlouhý pohled. Zíral mu do očí, ani nemrkl, a Sculleyho napadlo, jak hezké má vlasy. „Johne, chceš strávit zbytek života prodáváním slazené vody, nebo chceš se mnou změnit svět?“ Sculleymu bylo, jako by mu dal někdo pěstí do žaludku. „Uvědomil jsem si, že mu nemůžu říct ne.“ A tak Sculley nastoupil do Applu za půlmilionový roční plat a další půlmilion dolarů dostal jako dar za přestup. S Jobsem se teď chovali jako úplní milenci. Všude spolu, šťastní, že mohou dýchat stejný vzduch, že spolu mohou pracovat. „Mohli jsme doplňovat věty jeden druhému. Steve mě budil ve dvě v noci telefonem, protože ho právě něco napadlo. ‚Ahoj, to jsem já,‘ řekl bezelstně a vůbec si neuvědomoval, kolik je hodin. Kdysi, když jsem začínal u Pepsi, jsem byl taky takový.

Stejně jako Steve jsem roztrhal prezentaci, kterou jsem musel druhý den odevzdat, a taky jsem peskoval svoje podřízené, protože mi připadalo, že bych si všechno udělal líp sám, jenom kdybych na to měl čas.“ Steve Sculleymu lichotil: „Ty jsi jediný, kdo mě může pochopit.“ Opakovali to jeden druhému tak často a tak naléhavě, až to nestranného pozorovatele muselo varovat – opakují to pořád dokola proto, že potřebují sami sebe přesvědčit?

V roce 1985 odcestoval Jobs na pár týdnů do Evropy. Sculley využil jeho nepřítomnosti a vyvolal v Applu převrat. Výsledkem bylo, že Jobs dostal z firmy, kterou založil, pojmenoval a vybudoval, vyhazov. „Byla to ta nejlepší věc, co se mi kdy stala,“ řekl později zamyšleně. „Bohužel, za vedení Applu Sculleym ovládl trh s počítači Microsoft a to už se nám nikdy zvrátit nepodařilo. Jsem z toho smutný. A nikoliv proto, že bych jim nepřál úspěch, ale proto, že skutečně vyrábějí produkty podřadné kvality.“

27

téma /

iMac: Casy se mení

„Nikdy jsem neměl nouzi o peníze. Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme nikdy neměli hlad. V Atari jsem zjistil, že jako inženýr se vždycky nějak uživím, a když jsem odjel do Indie, byl jsem chudý dobrovolně. Po návratu jsem žil ještě dlouho velmi prostě. Takže jsem přišel z té správné chudoby, kdy jsem se nemusel starat o peníze, do nepředstavitelného bohatství, kdy jsem se taky nemusel starat o peníze. Pozoroval jsem lidi z Applu, kteří se mnou zbohatli, jak si hned nakoupili drahé domy, jachty a auta. V těch domech měli správce a pak ještě někoho, kdo dohlížel na ty správce. Měli manželky, které podstupovaly plastické operace a vypadaly čím dál bizarněji. Řekl jsem si, že nedovolím, aby mi bohatství takhle zničilo život.“ To je pravda.

Jobs nikdy nežil v okázalém domě, nikdy neměl zahradníky, kuchaře a uklízečky. Nedržel si ani ochranku. Svůj mercedes řídil vždycky sám, a když se ho Mike Markkula zeptal, jestli si s ním nechce napůl koupit tryskáč, řekl, že ho nepotřebuje.

Co se povedlo, a co ne Ve firmě NeXT tekly peníze proudem. „Nikdy jsem neviděl tak drahé kanceláře. Nikdy jsem neviděl tak pozoruhodný výrobek – superpočítač nekompatibilní s čímkoliv na světě, uzavřený v luxusní černé krychli. Jestli chcete něco černého, dám vám plechovku barvy,“ ušklíbal se posměšně Gates. Jobs byl znechucen, jeho počítače se neprodávaly. Ale ještě měl studio Pixar, které koupil od režiséra Hvězdných válek George Lucase. Ten se zrovna rozváděl,

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

28

Když se Jobs v roce 1997 vrátil do Applu, měl za sebou dvanáct let vedení počítačové firmy NeXT, která pozřela mnoho stovek milionů, ale zpátky jich vydala jen málo. Nemusel ji zakládat, byl tak bohatý, že nemusel do smrti dělat už vůbec nic, což ovšem odporovalo jeho povaze: „Byl jsem moc mladý na to, abych šel do důchodu a věnoval se dobročinnosti.“ A jeho postoj k bohatství byl vůbec složitý.

potřeboval peníze, a tak ho Jobsovi přenechal za pouhých pět milionů dolarů. Studio Pixar tvořila malá parta bláznů nadšených do kreslených filmů. Za Lucasova vedení zmírali na nedostatek peněz a motivace, za Jobse způsobili revoluci ve filmovém průmyslu a korunu z hlavy srazili i králi dětské tvorby, společnosti Walt Disney.

Filmy Příběh hraček, Hledá se Nemo, Úžasňákovi, Ratatouille, VALL-I nebo Vzhůru do oblak získaly celkem 24 Oscarů, 6 Zlatých glóbů a 3 Grammy.

Vydělaly pět a půl miliardy dolarů, a co bylo nejlepší, co Jobsovým uším znělo jako nejsladší rajská hudba – kritici je dodnes označují za nejkvalitnější a nejumělečtější v dějinách animovaného filmu.

Ale NeXT… Jobse v podstatě zachránilo, že Sculley a všichni další ředitelé, kteří se po něm v Applu vystřídali, přivedli firmu na pokraj zániku. Poslední z nich, Gil Amelio, zjistil, že v Applu už nejsou ani schopni vyvinout vlastní operační systém. NeXT takový, který by jejich počítačům vyhovoval, měl.

A tak zavolal Steveovi, jestli by jim ho neprodal.

A Steve mu prodal nejen operační systém, ale rovnou i celou firmu včetně své osoby a za několik měsíců připravil Amelia o práci. Pak se zbavil Mikea Markkuly, který se tenkrát, před dvanácti lety, postavil na špatnou stranu.

Zpátky ve své kůži Jobs vždycky věděl, na co se soustředit. Na první poradě Applu vyhodil všechny, co přišli s powerpointovou prezentací. „Kdo má co říct, kdo ví, o čem mluví, nepotřebuje PowerPoint,“

řekl. Inženýři, mezi kterými už dávno nebyl geniální Steve Wozniak, mu ukazovali, co se teď u nich vyrábí. Dvanáct verzí Macintoshe, každá pod jiným matoucím číslem od 1400 do 9600. „Vysvětlovali mi celé týdny, k čemu je to dobré, a stejně jsem to nepochopil. Nakonec jsem jim kladl úplně jednoduché otázky typu, který výrobek bych měl doporučit svému příteli ke koupi. A oni nedokázali jednoduše odpovědět.“ Jobs smetl všechno ze stolu, přistoupil k bílé tabuli a tlustým fi xem ji rozdělil na čtyři pole.

Do každého z nich napsal jedno slovo: zákaznický, profesionální, desktop a přenosný. „To je všechno, co potřebujeme,“ řekl. „Naším úkolem je vyrábět čtyři špičkové produkty.“ V místnosti nastalo zděšené ticho. „Bývalý ředitel nás nutil vyvíjet pořád další a další věci, vyrábět víc a víc. Tohle nám vyrazilo dech,“ vzpomíná jeden z účastníků.

Ale Jobs na ně přenesl svou sebedůvěru a klid a oni začali. Profesionální desktop nazvali Power Macintosh G3. Profesionální notebook PowerBook G3. Zákaznický notebook byl iBook.

A ze zákaznického desktopu vznikl fenomén zvaný iMac. V Applu bez Jobse se o designu přemýšlelo jako o pozlátku. Technici předložili designérům svoje požadavky a designéři podle toho navrhli obaly.

V Applu s Jobsem byl proces opačný. Nejdřív byl navržen design výrobku a konstruktéři se potom museli snažit, aby se do něj se svými komponenty vešli. Ten, kdo se s takovým přístupem naprosto ztotožňoval, byl Jonathan Ive, šéf designového oddělení a otec jedinečné podoby iMacu, který

byl oblý a vypadal tak hravě, jako by každou chvíli mohl seskočit ze stolu a někam odskotačit.

Umělohmotný průsvitný kryt měl barvu moře, kterou Ive později pojmenoval Bondi Blue, podle barvy vody u známé surfařské pláže v Austrálii.

V čele designérského týmu odletěl do Koreje na prohlídku továrny, kde vyráběli želatinové medvídky. Chtěl přijít na kloub tomu, jak to dělají, že jejich barvy vypadají tak lákavě. Průhlednost krytu taky konečně odhalila, s jakou péčí byly vyrobeny a uspořádány součástky počítače. Čipy na základní desce vyrovnané v úhledných řadách se zaskvěly v celé své kráse. Završením designu byla rukojeť zapuštěná seshora do monitoru. Byl to stolní počítač a žádnou rukojeť nepotřeboval, ale Ive to vysvětlil: „Lidi se nových technologií bojí. A když se něčeho bojíte, nedotýkáte se toho. Úplně vidím svoji mámu, jak se bojí na počítač sáhnout, aby ho nerozbila. A tak jsem si myslel, že rukojeť pomůže k navázání vztahu. Stroj je přístupný. Vybízí vás, abyste se ho dotkli, vzali za rukojeť a postavili tam, kam se vám líbí. Stroj vám je podřízen,

vy rozhodujete.“ Tomu se říká sémiotika. Ive také popsal Jobsovu filozofii jednoduchosti: „Proč si Steve myslí, že jednoduché znamená dobré? Protože jednoduchost znamená ponořit se nejprve do hlubin složitosti. Aby věc mohla být jednoduchá, musíte proniknout hluboko k její podstatě. Třeba vymyslíte, že nechcete na výrobku žádné šroubky. Ale z toho vám nakonec může vyjít pěkně složitá věc. Musíte jít velice hluboko, abyste pochopili, kterých součástek se u výrobku můžete zbavit, a které jsou naopak nezbytné. A Steve to dělá. Baví ho to.“ Název iMac vybral Jobs z pěti návrhů. Zkratkou „Mac“ se Macintoshi říkalo už celá léta a malé „i“ bylo symbolem budoucnosti, kterou – podle něj – zcela ovládne internet. V roce 1997 si většina lidí myslela, že internet je velice složitý systém a „obyčejní lidé“ se ho nikdy nenaučí používat. Svou premiéru si iMac odbyl 6. května 1998 na stejném místě jako Macintosh v roce 1984. Steve zaplněnému sálu nejdřív předvedl šedivou krabici s monitorem a klávesnicí: „Takhle

vypadají dnešní počítače.“ Pak stáhl plachtu ze stolu uprostřed jeviště a odhalil modrý iMac, který se ve speciálním osvětlení rozzářil jako klenot. Osvětlovači si ulehčeně oddychli – Jobs je na zkoušce mučil celých pět hodin a vyhrožoval jim, že je nepustí domů, dokud to nenasvítí „správně“. Na obrazovce za jeho zády se objevila slova „Ahoj! (podruhé)“. iMac se stal nejrychleji prodávaným počítačem v dějinách Applu. Třicet dva procent zákazníků byli lidé, kteří si počítač kupovali poprvé v životě, a dvanáct procent lidé, kteří předtím používali písíčko. Velmi mnoho lidí po něm zatoužilo jen proto, že byl tak krásný a oni si ho chtěli doma vystavit jako drahý doplněk, který jim návštěvy budou závidět. Bill Gates řekl před novináři: „Ano, Apple teď jede v barvách,“ a s úsměvem ukázal na písíčko, které ručně natřel na červeno. „Je to velice revoluční móda, ale já myslím, že nebudeme mít problém je v tom předstihnout.“ Na poradách v Microsoftu se však moc nesmál.

Jobs byl zpátky a to znamenalo konec klidným časům.

iTunes a iPod: Software a hardware navždy spolu Tušení Billa Gatese nezklamalo. V roce 2001 Jobs prezentoval další výrobek. Pozvánka na událost, která v té době už patřila mezi ty nejočekávanější společenské akce roku, škádlivě napovídala: „Není to iMac.“ Jobs před diváky vytáhl z kapsy svítivě bílou věcičku a řekl: „Tady do toho se vejde tisíc skladeb.“ A lidi se mohli zbláznit. A když tuto bílou věcičku ukázal novinář z Newsweeku Gatesovi, co tomu říká, vzal ji do ruky, chvíli si hrál s ovládacím kolečkem a zkoušel různé kombinace tlačítek. „Vypadá to skvěle,“ řekl zadumaně s pohledem upřeným na displej. „To je jenom pro Macintosh?“ V roce 2000 jel internet na plné pecky. A Jobs se pečlivě řídil myšlenkou Alana Kaye, že budoucnost nejlépe předpovídá ten, kdo ji vynalézá. Uvědomil si, že s komerčním využitím internetu nás čeká obrovský rozmach v hudební sféře. Toho roku se v USA prodalo 320 milionů prázdných kompaktů. Toho roku měly USA 280 milionů obyvatel. Lidi tedy vypalovali hudbu ve velkém, jenže iMac neměl vypalovačku. „Připadal jsem si jako blbec,“ konstatoval Jobs.

Vypalovačku přidali, to nebyl problém, ale nestačilo to. Bylo opět potřeba předstihnout dobu.

Zjednodušte to!

Jobs se poté, co prozkoumal dostupné hudební aplikace pro správu hudebních souborů v počítači, rozhodl, že celý proces kopírování hudby z originálního cédéčka, systém třídění

W W W.REDWAY M AG.C Z

hudebních souborů a jejich následné vypalování zjednoduší. „Ty aplikace byly totiž tak složité, že by je dokázal pochopit snad jedině génius,“ řekl a vymyslel pro uživatele Macu program iTunes. „Připojte se zdarma k iTunes, stahujte, mixujte, vypalujte,“ shrnul to. Dalším krokem bylo vytvořit MP3 přehrávač. Přehrávače, které byly na trhu, byly na houby, jak prohlásil. S rozkoší je ničil. „Seděl u stolu, tahal z nich střeva a liboval si, jaká je to veteš,“ vzpomíná Paul Schiller, ředitel marketingu, který rozuměl nejen reklamě, ale též technologiím, díky čemuž přišel s proslulým vynálezem: „Přemýšlel jsem, jak by bylo nejjednodušší pohybovat se v playlistu,“ řekl. „Nemůžete přece stokrát za sebou stisknout tlačítko. Nebylo by skvělé mít na to kolečko?

Palcem točíte kolečkem a tím se pohybujete v seznamu skladeb rychle a elegantně.“ Jobs byl nadšen. A zjednodušovalo se dál. „Jakmile

něco vyžadovalo víc než tři kliknutí, řádil jako pominutý. Někdy už jsme si fakt nevěděli rady, ale on přišel a řekl: ‚Hm, a zkusili jste tohle?‘ A my sborově zaúpěli: ‚No do prdele!‘ Uměl se prostě na problém podívat z jiného úhlu, a najednou to byla maličkost.“ Steve řekl: „Aby byl iPod skutečně snadno ovladatelný, museli jsme omezit některé jeho funkce. Přesunuli jsme je do počítače na iTunes a nikomu nechyběly. iPod zůstal jednoduchý a uživatelsky přátelský.“ A vrcholem zjednodušování bylo, když rozhodl, že iPod nebude mít vypínač: „Vypínač je v rozporu se zenem. Stejně jako větrák. Výrobky Applu se budou odteď vypínat a probouzet samy.“ A tak tomu taky je.

iTunes Store Jednoduché propojení iPodu, softwaru iTunes a počítače zvýšilo Applu zisky. Dřív Jobs na svém

29

téma /

tvrdošíjném názoru, že hardware a software Applu budou vždy tvořit jeden neoddělitelný celek, prodělával. Teď to ale chytil za správný konec a akcie firmy letěly raketově vzhůru.

Jedinou starost mu dělalo, že k tomu, aby uživatelé získali novou hudbu, musejí opustit jím vytvořené útulné prostředí a jít ven koupit si CD nebo brouzdat v temných vodách pirátských serverů a stahovat. Nahrávací společnosti přicházely kvůli nelegálnímu stahování o obrovské zisky. Ale nevěděly, jak tomu čelit.

Jejich manažeři byli právníci, ne inženýři, a tak se snažili změnit zákony a udělat ze stahování kriminální činnost. Pro Jobse byla hudba zadarmo požehnáním – zvyšovala užitečnost iTunes, a tím vedla ke zvýšenému prodeji Maců a iPodů.

Na druhou stranu odjakživa chápal, že „zadarmo“ není cesta. Sám přece domlouval Wozovi, aby schémata ostatním hackerům nerozdával, ale prodával jim už rovnou vyrobené základní desky.

Teď začal přemýšlet, jak by uživateli Maca prodal hudbu tak výhodným a přitažlivým způsobem, že by se mu vůbec nechtělo odcházet od počítače.

A vznikla myšlenka iTunes Store. „Nikdy předtím ani potom jsem nestrávil tolik času tím, že bych někoho přesvědčoval, aby pro sebe udělal dobrou věc,“ řekl později na adresu pěti největších nahrávacích společností – EMI, BMG, Universal Music, Sony a Warner Bros.

Ty jeho nápad prodávat jednotlivé skladby za 99 centů, přičemž by jim z toho šlo do kapsy 70 centů, odmítly a raději vsadily na předplatitelskou službu, kde si uživatel mohl za měsíční poplatek hudbu z e-shopu „vypůjčit“.

Jobs šéfům doporučil, aby si „vyndali hlavy ze zadku“: „Lidi chtějí za vlastní peníze hudbu vlastnit.“ Jako obvykle měl pravdu. Problémů bylo ale víc. Hudební společnosti chtěly k sedmdesáti centům za skladbu i podíl z každého prodaného iPodu a hudebníkům se zase nelíbil koncept rozprodávání alb na kusy. „Dobré album má spád,“ řekl Trent Reznor z Nine Inch Nails. „Jedna

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

30

skladba doplňuje druhou a dohromady tvoří celek. Proto tak rád dělám hudbu.“ Jobs odtušil: „To jistě, milý Trente. Jenže ty jsi génius. Většina alb naproti tomu obsahuje dva tři hity a zbytek je shit. Navíc ne já, ale hudební pirátství roztříštilo alba. Chceme-li mu konkurovat, musíme prodávat jednotlivé skladby.“ A Trent to uznal, ale mnoho dalších kapel, například Led Zeppelin, kteří nikdy nevydali ani singl, aby nenarušili kompaktnost svých desek, vzdorovalo ještě dlouho. Šéf Universal Music Doug Morris řekl: „Steve udělal perfektní věc. Vytvořil naprosto plynulý a uzavřený systém nákupu, třídění a přehrávání hudby. Měl vizi, která nám chyběla. Našel klíč.“ Ti dva začali společně přemlouvat nejslavnější umělce typu Madonny nebo U2, aby iTunes Store podpořili. Jobs potřeboval ještě Beatles, Rolling Stones, samozřejmě Boba Dylana, ale i Black Eyed Peas nebo Eminema, jehož jako umělce velmi respektoval. Spojil se nejdřív s Dr. Dre a předvedl mu hladké propojení mezi iTunes, iTunes Store a iPodem. Dr. Dre prohlásil: „Chlape, jdu do toho s tebou!“ A Eminem šel pochopitelně taky.

Obchodní oddělení Applu předpokládalo, že milion skladeb se v iTunes Store prodá za šest měsíců. Prodaly se za šest dnů. A Bill Gates zasmušile řekl: „Tak tohle jsme projeli.“ Odpověď na iPod byl schopen dát až o tři roky později MP3 přehrávačem Zune, který byl po dalších dvou letech potichu stažen z prodeje.

Jediný černý iPod na světě „Bílá není jenom neutrální barva. Je čistá, ukázněná, odvážná, nápadná a zároveň nenápadná. Bílá sluchátka vypadají výstředně, ale je to výstřednost decentní, nikoliv křiklavá,“ zdůvodňoval Jonathan Ive Jobsovi, proč musí být iPod jedině a pouze bílý. Jobs souhlasil: „Ano, bílá vyjadřuje čistotu. Bílá je zen. Musíme najít tu jedinou správně čistou bílou.“ Bílou tenkou linii kabelů klikatících se kolem krku uživatelů

iPodu vnímáme dnes doslova ikonicky, přesto je na světě smrtelník, který vlastní iPod v černém provedení s červeným kolečkem. Bono Vox, zpěvák skupiny U2.

Celou svou kariéru odmítali U2 prodávat hudbu do reklamy. Prokazatelně tak přišli o 23 milionů dolarů. A Jobs teď chtěl, aby dali svůj singl Vertigo z nového alba do reklamy na iPod zadarmo. „Pomůže vám to. Objeví vás znovu mladší posluchači,“ řekl Bonovi bez obalu.

Ten odpověděl slovy rockera: „Steve, člověče, chlastal bych i vodu, ve který se koupeš, jak tě obdivuju. Ale víš, kdysi jsme si s klukama řekli, že se nebudeme kurvit.“ Na Jobse si nepřišel: „Apple bude všemi prostředky propagovat vaši novou desku. Můžete v té reklamě sami hrát.

Bude to reklama na iPod a zároveň na U2.

Vyděláte na tom.“ Bono řekl: „Dáme vám to nejcennější, co máme. Hudbu. A co dostaneme?

Reklamu. Chci něco víc. Chci černý iPod.“ Steve řekl: „iPod je bílý proto, že žádná jiná barva nefunguje. Zkoušeli jsme to. Bílá vyjadřuje estetický a filozofický názor Applu.“ Bono pokrčil rameny. Ale když ve svém maserati přijel na další jednání, Jobs mu ukázal model černého iPodu s červeným kolečkem: „To je to nejcennější, co ti můžu dát.“ Ke slavnostnímu představení nové reklamy a speciální edice iPodu pro Bona Voxe si Jobs pronajal divadlo v San José. Nového alba U2 s názvem How To Dismantle an Atomic Bomb se v prvním týdnu prodalo 840 000 kusů a okamžitě se ocitlo na první příčce světových hitparád.

Steve a Bono se stali přáteli. Když si Bono v roce 2010 zranil záda a musel zrušit turné, poslala mu Jobsova manželka Laurene dárkový koš. Bylo v něm DVD s filmovou komedií, kniha neuropsychiatra Richarda Restaka o lidském mozku, med od vlastních včel a krém proti bolesti. K poslední položce připojil Jobs osobní vzkaz: „Krém Proti Bolesti – tuhle záležitost mám fakt rád.“

iPhone: iPod, který umí telefonovat V lednu 2007 plynula z prodeje iPodu polovina všech příjmů Applu.

Ještě větším úspěchem byl iTunes Store. V únoru 2006 prodal svou miliardtou skladbu – koupil ji Alex Ostrovsky z Michiganu a byla to Speed of Sound od Coldplay.

Jobs Alexovi osobně pogratuloval, daroval mu deset iPodů, iMac a dárkový poukaz na produkty Apple v hodnotě 10 000 dolarů. V červnu 2011 měl iTunes Store v databázi 225 milionů aktivních uživatelů.

Bílá sluchátka nosí rockeři, atleti, prezidenti, královny i papež.

Od roku 2005 jel v Applu ještě jeden projekt – vysoce tajná snaha o vytvoření tabletu.

Všechny nápady na jeho řešení se ale přelily do vývoje mobilního telefonu, který byl podle Jobse přednější. Takže nejdřív tu byla myšlenka iPadu a teprve z ní vznikla podoba iPhonu.

Někteří členové týmu poukazovali na úspěch BlackBerry a navrhovali, aby měl jejich telefon taky takovou klávesnici. Jobs to okamžitě zavrhl: „Představte si raději, že hardware nahradíme softwarem. Vznikne nám velký displej, na kterém budeme moci sledovat video, a když budeme chtít telefonovat nebo psát zprávu, objeví se na něm jednoduše klávesnice. Vše ovládáme jedním prstem.“ Dalších šest měsíců se tedy řešilo, jak přizpůsobit funkce klasického mobilu dotykovému displeji. „Byla to ta nejsložitější věc, kterou jsem kdy dělal,“ přiznal Jobs.

Gorilí sklo Stejně jako byl celoživotní blázen do různých zdravých diet, procházel Steve zamilovaností do různých materiálů. U iMacu ho nadchlo, co vše lze dělat s průhledným plastem. Další láskou byl kov. Nejdřív titan, pak hliník a nakonec eloxovaný hliník, tedy hliník ponořený do kyselé lázně a vystavený elektrickému proudu tak, že jeho povrch zoxidoval. Eloxovaný hliník měl krášlit nový iMac a taky iPod nano. Jobsovi však bylo řečeno, že v takovém množství nelze kov vyrobit. Postavil si tedy v Číně vlastní továrnu, která byla schopna to zvládnout. Poslal Ivea, ať tam na to jede na tři měsíce dohlédnout: „V Číně zrovna řádila epidemie SARS. Spal jsem na nějaké šílené ubytovně a moc jsem si to neužíval. Ale věděli jsme se Stevem, že to musíme dokázat.“ A samozřejmě to dokázali.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Pak přišlo na řadu sklo. Pro obchody Apple už vytvořili nemožné – skleněná schodiště a obří okenní tabule. Jobs nesnášel rámy, nebyly zenové. Teď usoudil, že podstatou iPhonu je velký displej, a že skleněný je poctivější než plastový a iPhonu bude víc slušet. Začal se pídit po skle odolném proti poškrábání a rozbití.

Hledal v Asii i po Spojených Státech, ale nic ho neuspokojilo. Nakonec dostal tip na sklárnu Corning Glass, která sídlila na severu státu New York. Tam v šedesátých letech vyvinuli „gorilí sklo“, nesmírně pevné a odolné, které však nikdy nenašlo kupce, a tak sklárna jeho výrobu zastavila. Jobs pochyboval, že by pro něj bylo dostatečně dobré, ale sešel se s ředitelem sklárny Weeksem a začal mu vysvětlovat, co potřebuje. Při tom ho začal poučovat o výrobě různého skla, čímž Weekse nesmírně pobavil. „Kdybyste laskavě na chvíli držel hubu,“ skočil mu do řeči, „řekl bych vám teď o skle něco já.“ A udělal Jobsovi přednášku z chemie, zahrnující také popis procesu výměny iontů, při které se na povrchu skla vytvoří zhuštěná vrstva. Jobs ho fascinovaně sledoval a pak řekl: „Koupíme od vás všechno gorilí sklo, které jste schopni vyrobit za šest měsíců.“ Na to Weeks odtušil, že sklárna takovou zakázku nemůže přijmout, protože její provoz je zcela vytížen výrobou jiných druhů skla.

Jobs mu dlouho hleděl do očí a pak řekl: „Vy to zvládnete. Věřte tomu.“ Když Weeks vyprávěl tuhle historku, vrtěl nevěřícně hlavou. „My to skutečně dokázali. Za šest měsíců jsme vyrobili sklo, jaké ještě nikdy nikdo neviděl. Nasadili jsme na to svoje nejlepší lidi, spojili jsme se i s místními sklářskými mistry, starými fachmany, a dokázali jsme to. A nejen to. Díky Applu, díky

Steveovi, jsme udělali obrovský skok vpřed.

Začali jsme vynalézat další typy odolného skla a keramiky a jsme do toho strašně zapálení. To, co teď vyrábíme, nás nesmírně baví.“ Když Jobs v lednu 2007 představoval iPhone veřejnosti, řekl: „Macintosh změnil celý počítačový průmysl, iPod změnil navždy hudební průmysl. A dnes tady mám rovnou tři přelomové výrobky té nejvyšší třídy. Prvním z nich je širokoúhlý iPod s dotykovým ovládáním. Druhým je nevídaný mobilní telefon. A třetím je internet do kapsy. Pochopili jste to? Nejde o tři různé přístroje. Mám pouze jeden. Říkáme mu iPhone.“ Alan Kay, který prezentaci se zájmem přihlížel z hlediště, zabručel: „Steve rozumí lidské touze.“ Když se iPhone začal prodávat, zašel Jobs do obchodu Apple v Palo Alto, aby se podíval, jak to jde. Protože tuto návštěvu vykonával pravidelně po každém uvedení nového výrobku na trh, čekalo tu na něho už několik desítek fanoušků, kteří ho hned začali nadšeně oslavovat, jako kdyby přišel sám Mojžíš a chtěl si koupit Bibli. Byli mezi nimi i dva staří harcovníci, Jobsovi inženýři ještě z dob Macintoshe, Andy Hertzfeld a Bill Atkinson. „Bill tady stál frontu celou noc,“ řekl Andy. Jobs se nevěřícně rozesmál: „A proč? Já bych mu jeden poslal.“ „No jo, jenže on jich potřebuje šest,“ opáčil Hertzfeld zvesela.

Microsoft vydal prohlášení pro televizi, že iPhone je nejdražší telefon na světě a pro byznysmeny nebude atraktivní, protože nemá klávesnici.

Do konce roku 2010 se prodalo devadesát milionů iPhonů a z celosvětové výroby mobilních telefonů ukousl víc než polovinu zisků.

31

rozhovor /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: BET ORTEN, TOMÁŠ TŘEŠTÍK A ARCHIV ZTOHOVEN

Matěj Hájek aka Otto Horsi Ztohoven

Ke Ztohoven máme v redakci blízký vztah. Zaprvý nás baví jejich produkce a za druhý se jeden z nich, Martin Fischer, graficky dost výrazně podílel na prvních pěti číslech našeho časopisu.

O Ztohoven sám od sebe nikdy nemluvil, a když jsem se z něj pokoušela vytahat nějaký rozumy, moc to nešlo. Říkala jsem si, hm, to je teda partyzán, ale chápala jsem, proč to tak musí bejt. Časem se situace změnila – myslím hlavně po tom, co si Roman Týc šel na měsíc sednout za tu legrácku s panáčkama na semaforech. Kdejaký „zasvěcenci“ tenkrát plácali o Ztohoven pátý přes devátý a vydávali to za fakta, což jako vždy padlo na úrodnou půdu davu. Kluci na to nic, pořád ticho

po pěšině, ale nakonec v nich to rozhodnutí, že vysvětlovat a uvádět věci na pravou míru je přece jen potřeba, nějak dozrálo. Kromě toho letos oslavěj desátý výročí založení skupiny, takže připomenout, čím si za tu dobu prošli, se docela hodí. A mám radost, že k tomu dochází právě tady, v RedWayi.

Matěje jsem neznala, jela jsem za ním přes celou Prahu až do Libně, do Trafo studia, kde má ateliér. Rozlehlou budovu patřící slavné Trafačce mimochodem podle vlastního návrhu rekonstruoval a teď to tam vypadá fakt luxusně. Během mojí prohlídky si pochvaloval, kolik tam má místa.

Sochař, no.

rozhovor /

Matěji, jak dlouho jsi ve Ztohoven?

Od začátku. Já jsem to vlastně někdy koncem roku 2002 s klukama zakládal. Inspirovalo nás k tomu neonový srdce nad Pražským hradem, který tam v souvislosti s odchodem prezidenta Václava Havla z funkce umístil Jiří David (výtvarný umělec, bývalý člen skupiny Tvrdohlaví, vyučuje na VŠUP Praha, pozn. red.). To srdce – Havel ho často připojoval ke svýmu podpisu – bylo v tý době kontroverzním dílem, část veřejnosti mu tleskala, část nadávala, že je to kýčovitá blbost. Diskuze to byla zajímavá a my ji s Romanem Týcem a Kubou Neprašem sledovali. Nakonec jsme se rozhodli, že srdce změníme v otazník, a těch důvodů, proč jsme to udělali, bylo víc. Zaprvé nikdo pořádně nevěděl, co si o tom myslet. Sám jsem na to neměl jasnej názor, musel jsem přemejšlet, jestli se mi to víc líbí, nebo nelíbí, a proč. Mně třeba ve městě vadí všechno, co svítí zbytečně. Všechny ty reklamy…

Podle mě je to plejtvání. A srdce bylo taky plejtvání.

Navíc zrovna k Pražskýmu hradu mám osobní vztah, vždycky mě bavila jeho historie a mytologie, často jsme tam s kámošema podnikali výpravy, lezli jsme po hradbách a na věže. Na takovým místě působilo neonový srdce jako vetřelec, cizí prvek, bořilo mýtus o nedotknutelnosti Hradčan, což se mi ale na druhou stranu vlastně líbilo. V tý době ještě existovala taková nadnárodní skupina lidí – dejme tomu aktivistů – který si říkali Darkeři. Vždycky přijeli někam do města, našli pojistky od jeho světelný dominanty a vypnuli to. Takhle zhasli třeba Buckinghamskej palác a potom i to Davidovo srdce. Dokonce dvakrát. Já jsem zrovna končil čtvrťák na střední a cejtil jsem, že do prostředí, ve kterým žiju, chci taky nějak aktivně zasahovat, a že můžu a nemusím se nikoho ptát právě proto, že je to i můj prostor. Nehodlal jsem přistoupit na to, že měnit kartu můžou pouze lidi, co na to maj peníze nebo nějakej papír. Myslím, že na týhle myšlence je například založená celá graffi ti scéna: vytvořit – a ověřit si – svůj vlastní otisk nebo stopu ve vnějším prostředí, v tom systému, kterej tě obklopuje, když to řeknu zjednodušeně. Kluci to měli podobně a to byl taky jeden z důvodů, proč jsme založili uměleckou skupinu.

Vymysleli jste teda, že odpojíte půlku srdce, a tak vznikne otazník. Jak to šlo?

Tak těch nápadů bylo víc. Třeba kdybysme zakryli spodní část, svítil by nad hradem velkej zadek, viď. Důležitý bylo, že jsme si hned na začátku řekli, že nechceme nic zničit. Z toho se pak stal jeden z takových hlavních principů nebo mantinelů skupiny, kterýho se pořád držíme. Dáváme věcem jiný významy, měníme je, ale nechceme bejt destruktivní, protože destrukce neotvírá myšlení lidí. Srdce jsme nevypnuli, jenom zakryli a samotný provedení bylo šílený. Neměli jsme žádný zkušenosti a teprve postupem času jsme zjišťovali, jak je důležitá organizace a příprava. A beru jako velký plus, že jsme se to nakonec naučili. Naše poslední akce skupiny (Morální reforma, pozn. red.) byla už tak organizačně a administrativně náročná, že… No, troufám si tvrdit, že to bylo zatím na nejvyšší úrovni. Srdce jsme dělali ještě hodně spontánně. Zaprvé – bylo obrovský. To si člověk při pohledu zdálky vůbec neuvědomoval. První noc jsme tam ve třech lidech naběhli a naivně si mysleli, že to omotáme igelitovýma pytlema, zapojíme do pojistek tečku a bude to. Jenže kvůli tomu, že tam před náma byli už ty Darkeři, to tam

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

34

víc hlídali, a chytla nás speciální jednotka Hradní stráže. Vtipný bylo, že Týce nedostali, ten se skrčil za nějakou velkou ceduli, seděl tam na bobku, a když mi dávali pouta, jenom jsme po sobě koukali, no sranda. Podruhý jsme šli ve čtyřech. Znovu s těma igelitovýma pytlema. Bylo to koncem roku, zima, pršelo, foukalo, povrchy byly namrzlý, lepenka na tý konstrukci vůbec nedržela, no totální hell.

A jak jsme se tam s tím rvali, tak nás zase chytli. Už nás to začalo mírně řečeno iritovat, ale tím víc jsme to chtěli dát. Vymysleli jsme teda happeningovou akci. Vytiskli jsme pozvánky, rozdali je kámošům a ty je poslali dál. Sraz byl na Hradě, přišlo na něj asi čtyřicet lidí. S jejich pomocí jsme během hodiny vytahali všechno, co bylo potřeba, nahoru na věž a dokončili to. Otazník svítil asi pět minut, pak ho vypnula policie. Počkali, až slezeme, všechny nás naštosovali do nějaký místnosti a začala kontrola občanských průkazů. Vtom se ve dveřích objevil tehdejší ministr kultury Dostál a řek, že jde rovnou do prezidenta a že nás maj pustit. Tak jsme šli domů. Na týhle první akci jsme si uvědomili pár věcí, jako že je lepší, když se do toho zapojí víc lidí, a že k tomu, aby je to strhlo, aby šli s tebou, jim musíš dát silnej důvod. Jádro Ztohoven nikdy netvořilo víc než deset lidí. Ty se spolu čas od času scházej, přinášej nápady, který se pak dlouho probíraj, destilujou a plánujou. Na provedení se nás pak podílí daleko víc, občas je potřeba zapojit i různý specialisty a podobně.

Jak jste se seznámili? Vím, že Roman Týc maloval s CSA crew, a ty?

My jsme se všichni znali ze skauta. Já jsem teda chodil do oddílu Ligy lesní moudrosti. To nejsou skauti, to je ta druhá parta podle Ernesta Thompsona Setona.

Všechno si platíme sami a možná nejen já si kvůli tomu občas musim půjčit na nájem

Haha, to znám! Dva divoši, to jsem četla!

Tyhle motivy, respekt k přírodě, boj dobra se zlem, a třeba i Rychlý šípy v nás pak pozdějc, se založením skupiny, znovu ožily. Parta, Stínadla, společná věc, tajemství. Ne všichni přišli do český graffi ti scény po tom americkým vzoru, jestli mi rozumíš. Takže jsme se znali odmala, ale kamarádit jsme spolu začali až na střední. Některý z nás se sešli na stejný škole, na Romana Týce jsem znovu narazil díky VJingu, založil VJ crew Loox. Dost mě to chytlo, bylo to něco úplně novýho. Teď se ta crew jmenuje Pure-A. Hodně se to od tý doby posunulo, ale funguje to doteď.

Scházíte se pravidelně? Máte termíny, kdy se koukneš do kalendáře a vidíš, sakra, už je zase čtvrtek, to musim na schůzi?

Doteď tomu tak nebylo. My se vídáme normálně, přirozeně, spojuje nás víc věcí. Neděláme brainstormingy, nemusíme plnit žádnej plán.

Někoho něco zaujme, najednou mu z toho vyleze téma a chce o něm mluvit s ostatníma. Dlouhou dobu však ve vzduchu lítalo téma klubovny, protože když jedou přípravy na akci, tak je to nezbytný.

Takže teď máme klubovnu.

Ty přípravy asi probíhaj dost v tajnosti, co?

Hm. Z mnoha důvodů je dobrý o tom dopředu nemluvit.

Chápu. Mně se na tom líbí, že každá vaše akce je promakanější než ta předchozí. Že to má vývoj.

Co přišlo po srdci? Výměna citylightů?

No, ale my jsme je nevyměnili, jenom překryli poloprůsvitnýma plakátama, na kterých byl opět otazník, z kterýho se pak stalo takový jako poznávací znamení skupiny, a odkaz na náš web.

Překryli jsme jich asi sedm set, už nevim, prostě všechny, co byly v metru. Dodělali jsme to v neděli večer, v pondělí ráno už to všichni viděli a na webu našli pozvánku do vestibulu stanice metra Dejvická, kde odpoledne proběhla vernisáž. Na ní si mohl každej, kdo chtěl, zkusit upravit svůj citylight.

Vaděj ti citylighty i kvůli něčemu jinýmu, než že svítěj zbytečně?

Reklama v Praze dorostla do takový míry, že už se nemáš kam podívat. Je to všude, i na schodech a na zemi, po který šlapeš, ze všech stran ti pořád někdo něco vnucuje, prodává, leze ti do tvýho zornýho pole, dobejvá se ti do hlavy. Nemáš na výběr a bránit se proti tomu můžeš jedině vlastní produkcí, paradoxně.

Potom následoval zásah do vysílání Český televize. Téma mediální realita. Do pořadu Panorama jste vpašovali atomovej výbuch nad Krkonošema. Moc pěkná práce. Bylo to hodně těžký?

Ani ne. Velice zjednodušeně řečeno jsme použili běžnou videotechniku. Jako když zapojíš video do televize. Panorama byl pořad o počasí na horách s aktuálníma záběrama rekreačních středisek, sjezdovek a podobně. Vysílal se pomocí kamer rozmístěných po celý ČR. Stačilo je jenom najít a zjistit, jak a k čemu jsou připojený. Sedli jsme do auta a vyjeli. Všechny kamery měly přípojku na digitální koax, až v Krkonoších jsme našli jednu v analogovým systému. Mohli jsme teda udělat jenom tu jednu, protože ty digitální jsme neuměli rozkódovat. Nebyli jsme na to vybavený. Cílem bylo ukázat, jak je to snadný – do tý doby totiž většina lidí věřila, že televize je strašně složitej a hlídanej systém, do kterýho nemůžeš zvenku jen tak proniknout –, a zároveň jsme chtěli konfrontovat mýtus, že když je něco v televizi, tak je to skutečný, pravdivý.

Od soudu jste odešli bez trestu, z diskuzí pod článkama ale vyplývalo, že většina lidí by vám přála kriminál. Jak si to vysvětluješ? Zajímaj vás vůbec tyhle reakce? Sledujete to, vyhodnocujete nějak, co se o vás píše?

Zajímá. I když víc se asi poučíme z nějaký odborný diskuze, kde nám lidi vytknou slabý místo akce,

Každou akcí chceme hlavně vyvolat zájem o daný téma.

Jenže média to servírujou jako šok, skandální událost. A lidi se teda příjemně vyšokujou, ale dál už o tom nepřemejšlej.

V lednu 2003 změnili Ztohoven srdce nad Pražským hradem v otazník

Podzim 2003: akce Znásilněné podvědomí upozorňovala na násilnou povahu reklamy

W W W.REDWAY M AG.C Z

2010, Občan K: prolnutí podob členů Ztohoven na fotkách jejich občanských průkazů

rozhovor /

jednu její konkrétní část, která šla udělat líp, než z výkřiků „zavřít vás a hotovo“. Tohle je vlastně složitá otázka. Každou akcí chceme hlavně vyvolat zájem o daný téma. Proto to všechno děláme.

Nepotřebujeme, aby se mluvilo o samotný akci, ale o tom, na co upozorňuje. A já osobně jsem trochu zklamanej, že k tomu nedochází. Nebo aspoň ne v míře, kterou bych si představoval. Média naše akce servírujou jako šok, skandální událost, lidi se teda příjemně vyšokujou, na chvíli zpozorněj, ale dál už o tom nepřemejšlej. Teď naposledy jsme ale byli už poučený, připravili jsme si tiskovou zprávu, díky čemuž sdělovací prostředky nakonec podaly téměř nezkreslený informace. Jenže na druhou stranu zas nechceme bejt vykladačema vlastního díla a vysvětlovat lidem od A do Z, jak jsme to mysleli, co to má znamenat. To by přece měli dělat sami. Ale vidím, že oni chtěj bejt šokovaný, to je baví, ale zároveň k tomu v jednom balíčku požadujou i vysvětlení, aby si tím nemuseli lámat hlavu. Takže ano, začali jsme trochu víc vysvětlovat a má to výsledky. Nevýhoda je, že tím se ta věc uzavírá do sebe a už nepřipouští jinej výklad, kterej by mohl přinýst jinej pohled. Chápeme, že vysvětlovat je potřeba, ale jak k tomu přistoupit, to se pořád ještě učíme.

Vaše akce jsou časově, energeticky a fi nančně dost náročný. Platí vás někdo, nebo jste tak bohatý, nebo máte bohatý rodiče, který vás sponzorujou?

průkaz. Nápad vznikl v době, kdy probíhal soud kvůli tomu výbuchu. Pokaždý, když jsme tam přišli, jsme museli ukazovat občanky. A jeden z kluků řikal, že nemá čas tam teďka jít, protože si potřebuje vyřídit nový doklady. A my jsme si dělali srandu a říkali mu „ty pojď s náma k soudu a doklady místo tebe vyřídí tadyhle Wolfi, je ti podobnej, jenom se trochu nalíčí, udělá si patku a zaskočí za tebe“. A asi by to zůstalo jenom v týhle rovině vtipkování, jenže já jsem to téma dokladů a totožnosti zrovna sám řešil. Vrátil jsem se ze severní Afriky, kde jsem si uvědomil, jak je ta kartička vlastně brutálně mocná. Ty můžeš zpátky do Evropy, ale tisíce lidí, který by se tam taky rádi podívali, nemůžou. Nemaj kartičku. Takže najednou se objevilo super silný téma. Nahodil jsem to a začali jsme se tím zabejvat. Když máš občanku, máš jistý privilegia. Ztratíš občanku, a najednou nejsi nikdo, systém tě vyplivne jako vadný kolečko.

Do toho se nám připletly biometrický údaje, pomocí kterých nás policie vyhledávala po odvysílání toho výbuchu, a začalo to do sebe víc a víc zapadat.

Jak se každej z nás ztotožňuje s identitou, kterou má na kartičce? A co ze mě dělá občana? Až můj další spoluobčan? Protože občan přece znamená člen společnosti a kdybych byl někde sám, neměl bych bejt čeho členem. A tak dále, těch otázek kolem toho vzniklo docela dost a my jsme začali přemejšlet, jestli a jak se k tomu jako skupina Ztohoven vyjádříme.

A jak to dopadlo?

Všechno si platíme sami a možná nejen já si kvůli tomu občas musim půjčit na nájem, chacha.

Po výbuchu bylo co? Už si nepamatuju.

Non multi sed multa – Ne mnozí, ale mnoho.

To znamená nikoliv mnoho mužů, nýbrž mnoho činů, což bylo heslo československých stíhačů RAF, akorát že my jsme si pro potřeby týhle akce úplně převrátili jeho význam. A o co šlo: Kříže sedmadvaceti českých pánů popravených na Staroměstským náměstí. I když to byla menší věc, ne tak mediálně nápadná, ale v kontextu práce skupiny má svůj význam. Podobně jako u srdce, i tady se objevilo víc motivů nebo výkladů, proč jsme to dělali. Jedním bylo zjištění, že těch popravených bylo ve skutečnosti dvacet osm, ale jméno Martina Fruvejna z Podolí zapadlo, úplně zmizelo z dějin.

Těsně před popravou údajně spáchal sebevraždu, možná ho taky umučili, nicméně posmrtně ho sťali spolu s ostatními, takže by tam měl mít i kříž. Jenže dějiny píšou vítězové a pomníky poraženým staví ten, kdo vládne. Ten nám potom taky předkládá svoji verzi historie, a tak nás „vzdělává“. Když si to uvědomíš, začneš se dívat na dějepis úplně jinak – jenom jako na jednu z možných verzí toho, co se doopravdy stalo. Jinak pomníky jsou velice mocný.

Kámen a bronz jsou symboly něčeho trvalýho, věčnýho, to má na lidi velkej dopad.

Vy jste tam ten chybějící kříž na vlastní náklady vydláždili. Přišli jste převlečený za dělníky, pěkně předpisově jste si oplotili pracovní prostor a dali se do toho. Nikdo si vás nevšímal. Historici se pak shodli, že kříž tam patří, nic proti tomu neměl ani primátor Prahy, ale Technická správa komunikací vás chtěla žalovat, protože nikdo nemůže dláždit chodníky bez povolení, hehe. Pojďme k další akci.

Vlastně tahle akce byla chronologicky ještě před křížem. Občan K. neboli „občanka“. Občanskej

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

36

Tak, že těch dvanáct lidí, který se rozhodli do toho jít, si navzájem prolnulo identity. Na občance měli fotku prolnutou s obličejem někoho jinýho.

A ten zas napůl s někým jiným a tak dále. Já jsem třeba nosil občanku se jménem Vladimír Turner, a byl jsem teda vlastně Vladimír Turner. Vladimír Turner měl ale podobu prolnutou s někým jiným a já jsem svoji sdílel s Martinem Routou. Ten si vzal moji občanku a jel na ni do Anglie a zpátky.

V pohodě.

Jak přesně jste se prolnuli?

Všichni jsme se nechali vyfotit normálně na občanku a ty fotky jsme pak pomocí běžně dostupnýho počítačovýho programu do sebe prolnuli. Nebyla v tom žádná zvlášť velká technologická rafinovanost. Nešlo nám o to, vyrobit dokonalý falešný doklady. A ani jsme žádný falešný doklady nevyráběli, ty nám vyrobil regulérně státní aparát běžným způsobem. A když jsme si je postupně chodili přebírat na úřady, byli jsme zvědaví, co se stane, kam nás to posune.

mě dělá tím, kým jsem? A co z toho je neměnný – třeba místo narození – a co to pro můj život znamená, k čemu mě to předurčuje a tak. A taky jestli něco z toho můžu změnit. A proč nemůžu, nesmím? Mám vůbec volbu se svojí identity vzdát?

Nemám… Byly to hodně zajímavý momenty. Každej z nás prošel velice osobní zkušeností, která je do značný míry nesdělitelná. Prolnuli jsme svoje podoby, nechali si na ně legálně vystavit doklady a zjistili, že s tím projdeme. Že tomu neúprosnýmu systému, o kterým si jinak myslíme, že před ním není úniku, stačí k potvrzení identity vlastně jenom padesátiprocentní shoda znaků.

Bohužel, místo těchto otázek se v médiích řešilo hlavně to, jak se Roman Týc při zatýkání válel po zemi. Jestli se válel důstojně, nebo nedůstojně, problém lidské identity zůstal někde vzadu. Poslední akce, kterou jste realizovali, měla název Morální reforma. Bylo to skoro šest set esemesek, který si jakoby posílali poslanci během zasedání ve sněmovně, ale rozesílali jste je vy. To musela bejt taky šílená práce, ale zas jste se u toho dost nasmáli, ne?

Jo, úplně jsme u toho umírali. My jsme v podstatě hippíci, cha cha. Havlovy děti. S technologií, kterou jsme měli k dispozici, jsme mohli udělat děsný boro a napáchat fakt velký škody. Mohli jsme, já nevim, zmobilizovat vojenský složky, vytvořit chaos, cokoliv prostě. Měli jsme v rukou kontakty na všechny politický špičky, bylo to jako zbraň hromadnýho ničení, ale nepoužili jsme ji. Nepřekročili jsme tu hranici, kterou jsme si sami stanovili, místo toho jsme zvolili název Morální reforma – přesně v duchu terminologie, kterou politici rádi používaj – a nastolili jsme na pár chvil ideální obraz politické scény.

Kristýně Kočí jste z mobilu Víta Bárty poslali zprávu: „Vim, byla to moje chyba, ale co by jsi delala na mem miste? Stejne te mam rad.

Usmirime se?“ Karlu Schwarzenbergovi zase Miroslav Kalousek, že už se na to zvěrstvo v politice nemůže dívat a že je připraven přijmout zodpovědnost za své činy. Haha, to muselo bejt velice vtipný, když to začalo lítat po sněmovně a poslanci po sobě jenom nevěřícně koukali, co to jako je.

Nejvíc vtipný mi na tom přijde to, že jsme přestoupili zákon rozesíláním falešných zpráv, ve kterých politici už odmítaj dál lhát a krást a chtějí se stát lepšími lidmi. Šílený je, že tomu člověk vlastně ani nechce věřit.

Jste politická skupina? Děláte politický umění?

Aha. A k čemu jste došli?

Tak podle mě jsme zrovna tenhle experiment měli nechat probíhat delší dobu. Měli jsme nějaký cíle, nebo – řekli jsme si, co budeme sledovat. Sepsali jsme si situace, ve kterých se musíš prokázat platným průkazem totožnosti, a rozdělili si, kdo se čemu bude věnovat, jestli cestování, komunikaci s úřadama, s bankovním systémem a podobně.

Kdyby někoho z nás odhalili a zavolali policii, byli jsme dohodnutý nevypovídat. A dál už to byla pro každýho jeho věc. Já jsem si se změněnou občankou zažádal o vízum do Číny, dostal jsem ho a odletěl do Šanghaje. Přitom jsem se musel ptát sám sebe, co to ta moje identita vlastně je.

To, jak vypadám? Moje jméno? Rodný číslo? Co

My o tom takhle nepřemejšlíme. Protože je to past. Na jednu stranu je fakt, že jakmile zasáhneš do veřejnýho prostoru, je to politickej čin. Bez diskuze. Jenže s tím se hned vtírá otázka, kde se v tom politickým spektru nacházíš. A to nám vadí.

Nechceme bejt spojovaný s žádnou politickou stranou a ani s názorama, který jsou tradičně uznávaný jako pravicový nebo levicový. Podle mě je to dneska už přežitek, takhle to rozdělovat, zvlášť když se koukneš do historie a vidíš, že nakonec ty největší fašouni byli vlastně krajní levičáci a tak.

Takže odpověď je ano, jsme politická skupina, ale pouze ve smyslu, že se vyjadřujeme k realitě, ve který žijeme. A že ji podle svých možností aktivně měníme.

2007, Mediální realita: Ztohoven propašovali do vysílání ČT fingované záběry atomového výbuchu na Krkonošemi

2011, Non multi sed multa: vydláždění chybějícího kříže Martina Fruvejna z Podolí, opozičního šlechtice, který byl roku 1621 spolu s ostatními českými pány popraven na Staroměstském náměstí

Rok 2012, Morální reforma: takhle si ve sněmovně poslanci posílali SMS, ve kterých se navzájem vyzývali k poctivosti a pravdomluvnosti. To bylo veselo... Znění textovek najdete na www.ztohoven.com

W W W.REDWAY M AG.C Z

37

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET SUPERVIZE: M. PAPEŽOVÁ FOTO: ARCHIV, PROFIMEDIA.CZ

Půjčování věcí: abychom se s nimi ještě shledali

Mirka Papežová

Právní minimum

Půjčovat, nebo nepůjčovat? Toť otázka. Zásada nepůjčovat nic, nikdy a nikomu je dobrá v tom, že si nad svými penězi a věcmi udržíte maximální kontrolu. Na druhou stranu se vám taková politika ale moc nevyplatí. V kolektivu nebudete příliš oblíbení a brzy se k vám donese, že vám za zády přezdívají Skrblík. Počítejte s tím, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, takže až vám spolužák při geometrii odsekne, že kružítko nepůjčuje, nezbude vám než si pěkně v tichosti obkreslit dvacetikorunu a zpytovat svědomí, kolikrát jste odmítli podat pomocnou ruku vy jemu. Rozumíte: Spolupráce a přátelská výpomoc se dlouhodobě vyplácejí. Jsou na to výzkumy. Problém ovšem je, že lidi vypůjčené věci vracejí buď pozdě, nebo poškozené či zničené, anebo taky vůbec. A takové jednání narušuje vztahy úplně stejně jako zásada nepůjčovat. Východiskem ze situace je smlouva.

Právníci rozlišují půjčku a výpůjčku, naučte se to taky. Půjčka se týká situace, kdy dlužník v dohodnuté době vrátí věc stejného druhu.

Třeba peníze kamarádovi, nebo kilo mouky sousedce. Výpůjčka je trochu něco jiného – tady přenecháváte k dočasnému bezplatnému užívání konkrétní věc, třeba kolo, foťák nebo skejt apod. Člověku, který peníze nebo věc půjčuje, se říká věřitel (asi proto, že mu nezbývá než věřit, že se s nimi ještě někdy shledá); ten, kdo si půjčuje, je dlužník.

Věřitel si může navrácení svého majetku „pojistit“ uzavřením smlouvy, a to buď ústně, nebo písemně. Při případném vymáhání věci nazpět má větší účinnost smlouva písemná, neboť tvoří hmatatelný důkaz. Ústní smlouva uzavřená beze svědků je nakonec jen slovo proti slovu, tvrzení proti tvrzení.

Při zvažování, jestli konkrétní půjčku/výpůjčku podložit písemnou smlouvou, nebo uzavřít pouze ústní dohodu, se obvykle vychází z výše půjčky nebo hodnoty půjčované věci. Například je těžko představitelné, že budete uzavírat písemnou smlouvu na půjčení 100 Kč, i když je to pro vás docela dost peněz. Tady bude stačit smlouva ústní, uzavřená ovšem v přítomnosti dvou až tří věrohodných svědků (spolužáků nebo rodičů), kteří by případně potvrdili, že peníze

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

38

byly předány a že bylo pevně dohodnuto datum vrácení. Pokud někomu půjčujete svůj zánovní MP3 přehrávač nebo kvalitní foťák v hodnotě několika tisíc korun, lze jen doporučit dát si tu práci a smlouvu sepsat a oběma stranami řádně podepsat. Hodnota věci by měla být doložena dokladem o její koupi, třeba kopií účtenky z obchodu, kterou ke smlouvě přiložíte. Originál samozřejmě pečlivě uschováte.

Obsah písemné smlouvy Pokud obě strany přistoupí k dohodě odpovědně a sepíšou si smlouvu, mohou ji klidně napsat a podepsat sami. Aby však byla platná a sloužila svému účelu, musí obsahovat podstatné náležitosti, kterým se právnickým jazykem říká „charakteristické znaky daného závazkového vztahu“.

Smlouva o půjčce i výpůjčce musí obsahovat následující: označení stran, tedy kdo půjčuje/vypůjčuje; komu je půjčováno/vypůjčováno označení věci neboli půjčovaná částka + měna/vypůjčovaná věc a její stav při předání doba půjčky/výpůjčky, tzn. kdy má být věc vrácena úrok či bezúročnost u půjčky

ne/možnost vypůjčení věci třetí osobě v případě výpůjčky Obecně takovou smlouvu není třeba řešit s notářem, pokud by se ale mělo jednat o výrazně vyšší částky a hodnoty (dejme tomu desetitisíce), potom nebude sepsání dohody před notářem nikdy na škodu. Je ale rozumné vzít v úvahu, kolik tento úkon bude stát, když už bylo poznamenáno, že smlouva platí i bez toho.

Co dělat, když dlužník nevrací Pokud dlužník nesplní svůj závazek dobrovolně – tedy nevrátí peníze či věc včas a v pořádku –, je na místě vyzvat ho k vrácení doporučeným dopisem. Pokud se ani přesto nemá k činu, nezbývá než zajít se smlouvu k právníkovi a začít vymáhat nárok soudní cestou, přičemž takové řízení může trvat několik měsíců, ve složitějších případech i déle.

U zapůjčování dražších věcí lze také sjednat pojištění pro případ, že věc se vypůjčiteli vrátí poškozená. Podmínky a výše „pojistného“ musejí být řádně zaneseny ve smlouvě včetně ustanovení, že dlužník odpovídá za škodu způsobenou nedodržením jeho povinnosti vrátit věc ve stejném stavu, v jakém ji přijal.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Jak to, že mořské ryby nejsou slané?

Kolik váží neutronová hvězda?

Neutronové hvězdy mají malý povrch (v průměru 10 až 20 km), září jen slabě, a jejich pozorování je proto nesnadné. Čím větší je jejich hmotnost, tím menší mají poloměr. Jedna čajová lžička hmoty neutronové hvězdy váží asi 110 milionů tun.

Litr mořské vody obsahuje 35 g soli. To je důvod, proč se nedá pít. Ale mořské ryby ji evidentně pijí.

Jak to, že z toho samy nejsou slané? Tak zaprvé, těch 35 gramů netvoří jen NaCl (sůl kuchyňská), ale i chlorid hořečnatý, síran hořečnatý a síran vápenatý (sádra). Ačkoli jsou to také soli a v tělech mořských ryb se ukládají, nemají slanou chuť.

A za druhé: V krevním oběhu ryby sice koluje až devět gramů soli, ale my přece rybí krev nejíme ani z ryb neděláme jelita. Odkrvené maso obsahuje pouze 300 miligramů soli, což je přesně na hranici lidského vnímaní slané chuti.

Proč jsou broky kulaté?

Protože nejsou ničím jiným než ztuhlými kapkami olova, které z vysoké věže padají do nádrže se studenou vodou.

Kdo vybral barvy na semafor?

První semafor s červeným, oranžovým a zeleným světlem byl v Evropě postaven 5. listopadu 1927 v britském Wolverhamptonu. Inspirován železniční signalizací jej sestrojil inženýr J. P. Knight. Barvy převzal ze signalizace námořní, kde se už dávno vědělo, že červené světelné vlny se v dešti a mlze rozptylují ze všech barev nejméně. Oranžové světo má vlny kratší a zelené ještě kratší.

Co je kruhová inverze?

Byl jednou jeden farmář a ten potřeboval pro své ovce ohradit co největší plochu pastviny co nejkratším plotem. Zavolal si na pomoc inženýra, fyzika a matematika. Inženýr postavil kruhovou ohradu a prohlásil, že to je nejúspornější způsob.

Fyzik postavil dlouhou, přímou zeď a prohlásil, že můžeme předpokládat, že je nekonečně dlouhá.

Matematik postavil malinkou ohrádku kolem sebe a řekl: „Já jsem venku a co je za plotem, je uvnitř ohrady.“ A to je kruhová inverze.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Milion, bilion, miliarda Milion je tisíc tisíců, miliarda tisíc milionů (1 000 000 000). Američané však slovo miliarda neznají, tisíc milionů je pro ně bilion. „Náš“ bilion má milion milionů, a to už je o tři nuly víc (deset na dvanáctou, 1 000 000 000 000). Proč to tak je? Protože v anglicky mluvících zemích se pro pojmenování vysokých čísel používá tzv. krátká škála. To je systém, ve kterém se násobí tisícem.

V ostatních zemích se používá tzv. dlouhá škála a v ní se násobí milionem. Tento rozdíl občas vede k chybným překladům a nedorozuměním, protože například český miliardář je americký bilionář atd. V krátké škále (násobky tisíce) po milionu následuje bilion, pak trilion, quadrilion, quintilion, sextilion atd. V dlouhé škále (násobky milionu) přichází po milionu miliarda, pak bilion, biliarda, trilion, triliarda atd. No, hlavně že se domluvíme.

Teď co ta čísla znamenají, jak jsou velká a jaký je mezi nimi rozdíl.

Představte si, že předsedáte soudu. Žalobce navrhuje pro obviněného miliardu vteřin odnětí svobody. Obhájce navrhuje trest zmírnit na milion vteřin. Vy to máte rozhodnout, a protože nejste zvyklí měřit tak dlouhé časové úseky na vteřiny, měli byste si to dobře rozmyslet. Milion vteřin je jedenáct a půl dne, miliarda vteřin skoro třicet dva let. Na Zemi žije šest celých miliard lidí, tu sedmou teprve zdoláváme. Kdybychom chtěli vydat knihu, kde každý člověk z těchto šesti miliard bude mít svou fotku (přičemž papír by měl tloušťku 0,1 mm a na každou stránku by se vešlo deset fotek), byla by vysoká 30 kilometrů a její prolistování by trvalo 28 a půl let, pokud by tedy člověk byl schopen listovat rychlostí jedné stránky za vteřinu po dobu šestnácti hodin denně. To je obrovské množství všeho: papíru, času, pohybů. A už v roce 2033 by vyvstal menší problém – kniha by narostla o dalších 10 kilometrů…

Oproti tomu, kdyby se lidé z knihy rozhodli, že se všichni chtějí sejít na jednom místě a uspořádat tam pořádný mejdan, stačil by jim k tomu pouze stát Texas, a ještě by každý měl kolem sebe 70 metrů čtverečních místa. Ale kdyby se chtěli seřadit za sebou tak, aby každý stál na čtvercové dlaždici o délce strany 30 cm, vytvořili by řadu delší než 1 680 000 km, která by se například kolem rovníku obtočila dvaačtyřicetkrát.

Vidíte, a v tom je matematika krásná! Můžete vymyslet jakoukoliv kravinu, a skoro vždycky půjde nějak vypočítat.

39

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET ILUSTRACE: ADAM DOUBRAVA

Co se stane, když přestanete kouřit Cigaretu člověk vykouří asi za 5 minut, podle vědců mu ale život zkrátí průměrně o 11 až 30 minut. Víte, jaké pozitivní změny se ve vašem těle začnou dít, když kouřit přestanete?

Změny v těle bývalého kuřáka

O důvod víc, proč nekouřit

Jak se pozná, že už jsem závislý?

20 minut Krevní tlak a puls se vracejí do normálu.

Proměňovat kapesné v popel a dým se rozhodně vyplatí: S každou cigaretou, kterou vykouříme, jsme o krok blíž k rakovině plic. Kromě toho máme i žluté zuby, špatnou pleť, divnou pachuť v puse a načichlé oblečení.

Možná se vám zdají dvě krabičky za den přehnané. Ale každý závislý kuřák začínal kdysi s jednou cigaretou denně. A čím déle člověk kouří, tím těžší je přestat.

Vývoj cen v České republice nasvědčuje tomu, že krabička cigaret bude brzy stát kolem dvou set korun.

Udělej si Fagerströmův test závislosti pro adolescenty.

24 hodin Oxid uhličitý je vyloučen z organismu.

Plíce se začnou očišťovat od hlenu a ostatních pozůstatků kouření.

48 hodin V těle nezůstane žádný nikotin. Zlepší se chuť a čich.

72 hodin Zlepší se dýchání. Průdušky se uvolní a zvýší se energetická úroveň organismu.

2–12 týdnů Zlepší se krevní oběh.

3–9 měsíců Kašel, sípání a problémy s dýcháním začnou mizet. Funkce plic se zlepší o 10 %.

1 rok Riziko infarktu klesne ve srovnání s kuřákem o polovinu.

10 let Riziko rakoviny plic klesne ve srovnání s kuřákem o polovinu.

15 let Riziko rakoviny plic klesne na stejnou úroveň jako u celoživotního nekuřáka.

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

40

1. Kolik cigaret denně vykouříš? víc než 25 6–25 1–15

3 body 2 body 1 bod

2. Kouříš víc během prvních dvou hodin po probuzení než pak ve zbytku dne? ano 1 bod ne 0 bodů 3. Jak brzy po probuzení si zapaluješ první cigaretu? do 30 minut 2 body za déle než 30 minut 1 bod odpoledne nebo večer 0 bodů

Kolik utratíme za rok?

10 cigaret denně 70 Kč za krabičku 80 Kč za krabičku 90 Kč za krabičku

12 775 Kč 14 600 Kč 16 425 Kč

20 cigaret denně 70 Kč za krabičku 80 Kč za krabičku 90 Kč za krabičku

25 550 Kč 29 200 Kč 32 850 Kč

40 cigaret denně 70 Kč za krabičku 80 Kč za krabičku 90 Kč za krabičku

51 100 Kč 58 400 Kč 65 700 Kč

4. Které cigarety by ses nejméně rád vzdal/a (která je nejdůležitější, nejvíc si ji vychutnáš)? první ranní 2 body kterékoliv před polednem 1 bod kterékoliv odpoledne nebo večer 0 bodů 5. Je pro tebe těžké nekouřit tam, kde se to nesmí? ano 1 bod ne 0 bodů 6. Kouříš, i když jsi nemocný/á a většinu dne v posteli? ano 1 bod ne 0 bodů

Orientační hodnocení: 0 až 1 bod: žádná nebo slabá závislost 2 až 4 body: střední závislost 5 až 10 bodů: silná závislost

8 hodin Hladiny nikotinu a oxidu uhličitého se sníží o polovinu, hladina kyslíku se vrátí do normálu.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Kde vám dají nejvyšší nástupní plat? Řada lidí si myslí, že diplom z vysoké školy jim automaticky zaručí vysoký nástupní plat. Svým způsobem to skutečně pravda je – zatímco průměrný plat čerstvého absolventa vysoké školy je 22 712 korun, jeho protějšek s maturitou si přijde jen na 16 624 korun, přičemž za poslední čtyři roky se tento rozdíl ještě o několik stovek zvětšil. Ale není to pravda celá. Například středoškolák informatik bude ve svém oboru brát ihned podstatně víc než student, který vystudoval vysokou školu s humanitním zaměřením. Čeští studenti si představují ideální nástupní mzdu okolo 21 tisíc korun.

Víceméně jsou však smířeni s tím, že ve skutečnosti dostanou o deset procent méně. Podívejme se blíže, ve kterých oborech jsou dnes nejvyšší nástupní platy.

Nejvíc vydělávají programátoři. Proč?

Tím, co určuje cenu na trhu práce, je vztah mezi poptávkou a nabídkou. Situace v ČR je taková, že programátorů je pořád málo.

Do země přitom přichází celá řada amerických a japonských investorů, kteří podnikají právě v oboru informačních technologií a hledají kvalifikovanou pracovní sílu. Jejich firmy jsou obvykle bohaté a dobrého programátora si mohou dovolit velmi dobře zaplatit, což táhne platy v oboru nahoru. Ale zase – ne každý programátor má na růžích ustláno.

Zaměstnavatelé dávají přednost těm, kteří dobře mluví cizími jazyky a můžou se už pochlubit i nějakými pracovními zkušenostmi.

Těm jsou taky ochotni dát nástupní plat o dost větší než absolventům, kteří sice měli výborný prospěch, ale o praxi nezavadili.

Povolání

Výše nástupního platu absolventa VŠ

Programátor specialista

35 377 Kč

Správce sítě

30 329 Kč

Právník, právní poradce

27 496 Kč

Obchodní zástupce

26 516 Kč

Pojišťovací agent

26 309 Kč

Vedoucí účetní

26 093 Kč

Strojní inženýr, projektant, konstruktér

25 617 Kč

Architekt

24 751 Kč

Stavební projektant, konstruktér

24 750 Kč

Bankovní makléř, poradce

24 456 Kč

Při studiu si přivydělává 62 procent vysokoškoláků, brigády však často vůbec nesouvisejí s jejich studijním oborem. Polovina z nich by chtěla po škole podnikat, jenže nemají peníze na rozjezd ani know-how. Školy podle nich podnikavost moc nepodporují, vychovávají spíš zaměstnance. Řešením by tedy snad byly dlouhodobé stáže u zkušeného podnikatele, kde by student pracoval například jednou týdně zdarma, aby postupně získal nějaké ty zkušenosti.

Možná si i vy myslíte, že ideální doba pro zahájení podnikání nastává až po ukončení studia. Jenže převážná část úspěšných podnikatelů začala realizovat své nápady už na škole, když ještě nebyli tolik zatíženi finančními či jinými závazky a mohli si dovolit snáze podstoupit různá rizika.

Kdo nedostane nic Čím nižší máte vzdělání, tím větší je pravděpodobnost, že skončíte na pracáku. Český statistický úřad ve své zprávě uvádí, že zájem o lidi se základním vzděláním (devět tříd základní školy) je na trhu práce velmi malý. Přestože se daří jejich počet postupně snižovat, čtvrt roku po opuštění školy nemá práci téměř 70 procent z nich a po roce je to stále 40 procent. Oproti tomu u vysokoškoláků jsou to po roce pouhá 4 procenta absolventů, u středoškoláků s maturitou 14 procent, u absolventů středních škol bez maturity 20 procent.

Nástupní platy absolventů středních škol s maturitou povolání Finanční služby Služby Stavebnictví, architektura, nemovitosti Průmyslová výroba Doprava, pošta, telekomunikace Obchod Úřady veřejné či státní správy Cestovní ruch, hotelnictví, gastronomie Zdravotnictví, farmacie, veterinární lékařství, sociální péče Školství, vzdělávací instituce

W W W.REDWAY M AG.C Z

výše platu 17 500 Kč 16 500 Kč 16 400 Kč 16 200 Kč 15 400 Kč 14 500 Kč 14 300 Kč 13 800 Kč 13 200 Kč 12 500 Kč

41

smart box /

TEXT A FOTO: JAKUB OTIPKA, KRAV MAGA GLOBAL, WWW.KRAV-MAGA.CZ

Kurz sebeobrany

Mysl útočníka Většinou ani ten největší psychopat nebo asociál nechce riskovat několik (desítek) let či doživotí ve vězení. Ať už je motivace jeho činu jakákoliv (sexuální, finanční, náboženská atp.), bude se vždy snažit, aby nebyl dopaden. Jeho cílem je, aby vše proběhlo co nejsnadněji a nejrychleji. Podle toho si vybírá oběti a místa činu. Vždy poměřuje lákavost svého cíle s potenciálním nebezpečím dopadení.

V rámci naší osobní bezpečnosti bychom se tedy měli zaměřit právě na tyto dva aspekty: jak nebýt „zajímavý“ cíl a současně jak nebýt „snadnou“ kořistí.

Jak se nestát obětí Pokud se budeme snažit pochopit logiku uvažování agresorů (zlodějů, sexuálních útočníků), je značně přínosné vcítit se do jejich kůže a zkusit přemýšlet jako oni. Kde bych si já vybíral svou oběť?

Podle čeho bych posuzoval, zda jde o snadnou kořist? Bylo by lepší na ni zaútočit doma, v práci, ve škole, či někde venku? Udělal bych to

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

42

Pokračujeme dalším dílem kurzu sebeobrany Krav Maga, který vám dá návod, jak ubránit sebe, popřípadě své blízké, proti běžným typům útoků. Je velmi důležité znát modus operandi (přeneseně „styl práce“) útočníků. Teprve až potom máme vůbec nějakou šanci rozeznat problém ve všech jeho fázích a určit nejlepší řešení pro každou z nich. Připomeňme si, co jsme psali už v minulém čísle, a to, jak se útočníci chovají, respektive podle jakých měřítek si vybírají své oběti.

v přítomnosti dalších osob, na frekventovaném veřejném místě, či na osamělém místě? Preferoval bych zaútočit za světla, nebo za tmy? Co bych dělal, kdyby si mě oběť všimla a včas přivolala policii, začala zvonit na domovní zvonky nebo vzala do ruky pepřový sprej? Jak bych reagoval, kdyby se napadená oběť začala vší silou bránit? Dobrou zprávou nám může být, že přepadení není pro většinu útočníků denní rutinou a obvykle nemají dopředu připravený plán útoku. Když se zamyslíme nad svými odpověďmi, je poměrně jednoduché selským rozumem odvodit, jak nebýt snadnou kořistí, respektive jak co nejvíc snížit možnost stát se obětí násilného trestného činu.

Místo činu Většině útočníků nestojí za to konfrontovat oběť na jí dobře známém místě, což je domov, práce, škola. Důvodů je hned několik – bývá tam většinou víc lidí a také by museli překonat překážky pasivní bezpečnosti, jako jsou zámky, kamery,

bezpečnostní systémy atd. Obecně můžeme říct, že se jim tyto komplikace nevyplatí podstupovat a že je pro ně daleko snazší si svou oběť vyhlédnout a následně na ni zaútočit někde venku.

Jedná se většinou o zóny, kterým profesionálové z VIP ochrany říkají „švy“. Jsou to prostory mezi dvěma bezpečnými zónami, například mezi domovem a školou či prací, zastávkou MHD a vstupními dveřmi do obytného domu nebo mezi autem na parkovišti a výtahem do nákupního centra. V těchto problematických místech platí jisté základní principy bezpečného chování, které se vám teď pokusím popsat. Skvělou inspirací mi je v tomto ohledu můj kocour Barnabáš. Dokud je doma, tedy v místě, kde se cítí v bezpečí, může se dít téměř cokoliv a jemu to rozhodně nestojí za to, aby se nechal rušit při své odpolední siestě. Jedinou výjimkou je zvuk otevírání lednice, ve které jsou, jak dobře ví, masové konzervy. To se najednou pohne přímo rychlostí blesku. Na druhou stranu je zajímavé pozorovat ho ve chvíli, kdy mu

otevřu dveře, aby mohl jít ven. Ještě předtím, než vstoupí do volného prostoru, přemění se v plachou šelmu a pečlivě si prohlédne každý detail okolního prostředí. Totéž pak dělá při každém dalším kroku mimo svoji bezpečnou zónu.

Příklad ve zvířecím chování A stejně jako Barnabáš bychom se měli ve chvílích, kdy opouštíme svoje bezpečné zóny, chovat I my.

Být ve střehu, pozorovat okolí. Obdobně jako si na ulici dáváme pozor na auta, kaluže, lampy pouličního osvětlení nebo psí výkaly, je potřeba dávat si pozor i na další aspekty – v této souvislosti především na to, zda si nás někdo netipuje, neobvykle neprohlíží, či už přímo nesleduje.

Nemůžete se bránit něčemu, o čem nevíte.

Sluchátka na uších, handsfree v autě nebo telefonování za chůze oslabují vaši pozornost.

Kromě toho, že tím umožňujete, aby se k vám mohl kdokoliv nepozorovaně přiblížit, zaútočit a dostat vás do nepříjemné situace, je také velkým problémem razantní změna vašeho duševního rozpoložení. Emoční šok ve chvíli, kdy svou pozornost věnujete příjemnému poslechu hudby nebo hraní hry na mobilu, a náhle, během vteřiny, se ocitáte v ohrožení života, je tak velký, že se i trénovaní jedinci cítí paralyzováni a neschopni nejmenší akce. Když už jste zaměstnáni nějakou z uvedených činností, například telefonujete, naučte se pořád sledovat okolí a vnímat jeho změny.

Kdo je připraven, není překvapen Samozřejmě že je bezpečnější pohybovat se na dobře osvětlených místech, nejlépe ve společnosti dalších lidí. Když už se pohybujete někde po ne úplně dobře osvětlených prostranstvích, je nutné všímat si především tmavých míst, ve kterých by se někdo mohl skrývat.

Po chodníku choďte vždy středem, abyste měli o trochu víc času reagovat na případný problém přicházející jak ze strany domů (zde si všímat především vchodů a průchodů), tak ze strany zaparkovaných či projíždějících aut. Když už se bavíme o autech, je pochopitelně výhodnější jít proti směru dopravy, ať už z důvodu vyhnutí se projíždějícímu autu, nebo ubránění se pokusu

o zatažení do auta. Když se přibližujete k rohu budovy, udržujte klíčovou vzdálenost jednoho metru od jejího okraje. Tato minimální vzdálenost vám v případě útoku umožní rozeznat problém o setinu vteřiny dřív, což vám kolikrát může zachránit peněženku nebo i život.

Radím vám také určit si dopředu, jak se budete chovat ve chvíli, kdy vám intuice napoví, že něco není v pořádku. Mimochodem – své intuici se naučte důvěřovat, protože se mýlí jen málokdy.

Když začnete mít takový divný pocit, že něco nehraje, obvykle skutečně něco nehraje. My sice z dlouholeté praxe víme a umíme vysvětlit, jak většina konfliktních situací začíná, ale nikdo z nás už neví, jak skončí. Zda ten pán, který se vás ptal na cigaretu, po vstřícném odmítnutí odejde, či počká, až se otočíte, a pak na vás zaútočí nožem nebo se vás pokusí odtáhnout do křoví a tam znásilnit. Na našich seminářích se bohužel až moc často setkávám s lidmi, kteří měli smůlu a ocitli se v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, například když se snažili zastavit zloděje, který je pobodal, a oni teď musejí do smrti chodit na cévkování, nebo když se s někým pohádali kvůli parkovacímu místu, ten je postřelil a od té doby pravidelně docházejí na dialýzu. To všechno se stává.

změňte alespoň dvakrát nesmyslně směr. Jestliže vás i potom stále sleduje, je to jasné a vy musíte jednat. Pokuste se za každou cenu kontaktu vyhnout – rozeběhněte se za kýmkoliv, koho vidíte, snažte se zastavit projíždějící auto, zvoňte na domovní zvonek rodinného domu, volejte domů a oznamte, kde přesně jste a co se děje. Pokud to nikdo nebere, alespoň ten hovor předstírejte. Říkejte nahlas věci jako „Tati, už jsem skoro doma, tady na rohu u kostela, můžeš mi prosím přijít naproti? Jo ty už jdeš? No skvělý! A jo, už tě vidím…“ nebo něco podobného. Volejte policii.

Popište přesně místo, kde se nacházíte a řekněte, že vás někdo sleduje a že máte strach. Pokud bude poblíž auto policejní hlídky, přijede. Nemusíte se bát, že policisty voláte zbytečně. Je to přece jejich práce a vy jste v nebezpečí. Když už nemáte možnost nebo čas na nic jiného, na konflikt se rychle a co nejlépe připravte. Vezměte do ruky pepřový sprej, lak na vlasy, svazek klíčů, nůžky z manikúry, které máte v kabelce, či jakoukoliv jinou improvizovanou zbraň. Pokud se ukáže, že to byl planý poplach a sledoval vás pouze místní neškodný podivín, je to nejlepší možný výsledek.

Jak říkáme studentům při trénincích – je lepší být paranoidní než mrtvý.

Změny v myšlení a návycích Kdo jedná, má sílu Je dobré si uvědomit, kdy má cenu hrát si na hrdinu a riskovat doživotní následky. Osobně preferuji vyhnout se jakémukoliv konfliktu, ať už na verbální, či fyzické úrovni, za každou cenu. I proto, když jdu po ulici a vidím před sebou nějaký potenciální problém, například skupinku opilých „vlastenců“, radši přejdu na druhou stranu, popřípadě se otočím a obejdu je jinou cestou. Snažím se snížit možnost jakékoliv konfrontace na minimum i přesto, že bych si při ní plně věřil.

Klíčem k úspěchu je jednat proaktivně, a ne reaktivně. Proaktivně jedná ten, kdo určuje, co se bude nebo nebude dít. Kdo jedná, má sílu.

Kdo nejedná a pasivně vyčkává, stává se obětí pokřivených tužeb někoho jiného. Toto platí dvojnásob v situacích, kdy máte pocit, že se na vás útočník již zaměřil. Abyste si byli jisti, že ten člověk, co jde za vámi, nemá stejnou cestu jen náhodou,

Smyslem této série není dělat z vás paranoidní blázny, kteří se neodváží vyjít z domu jinak než ozbrojení po zuby, ale seznámit vás se základy bezpečného chování a nejlepšími postupy řešení krizových situací. Je jen na vás, co si vyberete, co vám z uvedených doporučení vyhovuje a co nakonec budete aplikovat v každodenním životě.

I když vám některé moje rady připadají (už) trochu moc a řídit se jimi nechcete, stejně byste měli aspoň teoreticky vědět, kde je problém a jaké mohou být následky… Abyste si, když se rozhodnete zkrátit si cestu temným parkem, sundali na chvíli sluchátka z uší a psychicky se připravili na případný nepříjemný vývoj situace.

O tom, nakolik dáte přednost pohodlí, módě, tlaku společnosti či momentálním touhám, rozhodujete jen vy sami. A následky těchto rozhodnutí pak nesete taky sami.

Každý útok je jiný, každý vyžaduje jiné řešení. Řešení Krav Maga jsou jednoduchá a velmi účinná. Pokud potřebujete poradit s konkrétním případem, který se stal vám nebo vašim známým, pošlete nám e-mail na info@krav-maga.cz.

Odepíšeme.

W W W.REDWAY M AG.C Z

43

adventure /

TEXT A FOTO: MARIE HLADÍKOVÁ, MARHLAD.COM

Kirrakme zur rachmet Začínaj prázdniny a my se s bratrem a sestrou konečně chystáme „k babičce“.

Nebyli jsme tam patnáct let, tak teď dáme rovnou celý měsíc. Šest hodin letu a o čtyři hodiny kratší noc. Přistáváme na malém mezinárodním letišti ve městě Ufa, které je centrem Baškortostánu. Země, o které jste asi v životě neslyšeli. Na západě sousedí s Tatarstánem (ano, existuje to, a ano, bydlí tam Tataři) a na východě za Uralskými horami s čeljabinskou stepí. Kraj je to dost bohatý – mají tam ložiska ropy, uhlí, železný

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

44

rudy, malachitu a jaspisu, a taky černozem a na ní lány pohanky a slunečnic. Baškirie je země Baškirů, což je etnikum s krapet šikmýma očima. Nicméně jich v Baškirii žije všehovšudy ani ne třicet procent. Zbytek obyvatel tvoří Rusové, Čuvaši, Mordovci, Ukrajinci, Marijci a velká spousta Tatarů, kteří se sem na východ kdysi zdekovali proto, aby nemuseli poslouchat Kateřinu Velikou. Tataři jsou ti moji. Desítky a desítky příbuzných až do pátého kolene, ani nevím, jak se všichni jmenují.

5. července Je osm ráno. Na letišti nás vyhlíží strýc Boris a sestřenice Karina. Spolu s dalším početným příbuzenstvem žijí ve Stěrlitamaku. To je od letiště 120 km, a protože oba musejí ještě do práce, zbytečně neokouníme, nasedáme do japonské káry s volantem napravo a metelíme na jih.

Naše základna je babiččin zeleně natřený srub ve staré zástavbě města. Babička ani děda už ale nežijí, místo nich nás vítají dva legrační kocouři, teta Ramila a sestřenice Dinka – kombinace Salmy Hayek a Penélope Cruz s nemožně sentimentální náturou, ale taky úplně zlatým srdcem.

V domečku je elektřina, kanalizace nikoliv. Kocouři zvědavě štrachají v našich otevřených kufrech a pobíhají kolem navlíknutí do igelitek, ze kterých vybalujeme dárečky: kousky lehce nevkusnýho porcelánu (ale moje máma ví, co tady bude mít úspěch), škrabky na brambory, eko nákupní tašky z lýka, oblečení Klimatex, kostky masoxu a balíčky koření do svařenýho vína.

Deset hodin dopoledne, a už je 35 °C. Nám třem začíná z probdělé noci pěkně houkat v hlavě.

Teta vrší na stůl všemožné dobroty. „Ajda ošarga“ znamená „pojďte jíst“. S povzdechem na sebe kouknem, oči v sloup. Naučíme se říkat: „Kirrakme, zur rachmet,“ to je něco jako „moc děkuju, už stačí“. V téhle sestavě jsme tady ještě nebyli a další novinka je, že spolu pojedeme vodu. Pro bratra a pro mě premiéra, sestra už má pár těch převrácených kánoí za sebou. Čeká nás týden na katamaránech po řece Zilim, co se klikatí jižním Uralem. Proto jsme se taky vláčeli se dvěma padesátilitrovýma vodáckýma barelama, který na letištích způsobovaly docela rozruch. Zpátky už je naštěstí nepovezem, oni si tu s nimi poradí.

Vyrážíme za čtyři dny. Do té doby stihneme pomoct tetě na zahradě a navštívit alespoň zlomek příbuzenstva.

9. července Řeka Zilim, den první: Jediný, kdo s námi třemi sourozenci z rodiny pojede, je strejda Boris.

Sestřenky jsou buď bábovky, nebo nedostaly dovolenou. Brzy ráno dovlečeme naši těžkou bagáž na místo srazu kdesi uprostřed sídliště. Stojí tu přistavený prorezlý autobusík ze šedesátých let a jen o trošičku mladší transportér. No, aspoň to bude stylový. Na místě s námi v chladném ránu stepujou tři paní. Dvě ve sportovním, třetí má bílý klóbrc, květovaný šaty a vypadá jako účastnice zájezdu k Balatonu. Rozhodně ne jako někdo připravený na týdenní bloudění divočinou.

Z otevřené garáže se ozývá rachot, pár kluků vynáší a nakládá katamarány, stany, spacáky a další krámy. Má nás být celkem asi třicet. Zbytek tlupy se slejzá jak švábi na pivo, takže vyrážíme pozdě. Ale cesta je veselá, náš dopravní prostředek ukrutně drncá i na hladký silnici a vydává zvuky, jako když mele z posledního. Vypadá to, že větší problémy mu dělá rovinka na asfaltu než šplhání do kopce po kamenech. Krajina je úchvatná a řeka Zilim čistá a krásná. Akorát v ní není téměř voda. Letošní léto je obzvlášť suché. Většina výpravy reptá, že na tomhle se plavit nedá, ale vedoucí skupiny – asi 160 cm vysoký, osmahlý Tatar neurčitého věku (třeba 45?) s obličejem Zdeňka Pohlreicha a hlasem Simony Stašový – skuhravě zavelí, všichni se vyhrnou z autobusu a začnou pumpovat vzduch do katamaránů.

Pohlreich rozlejvá do hrnků šampaňský. Připíjíme si na zdárný start cesty.

Já jsem jako parťáka vyfasovala svýho krapet cholerickýho bratra, sestra jede se strýcem Borisem. Nasedáme na katamarány a vyrážíme.

W W W.REDWAY M AG.C Z

45

adventure /

Voda je průzračná, ale vůbec ne studená. Jde to celkem dobře, až na to, že zhruba každých deset minut musíme skočit do vody a tahat katamarán přes mělčiny a hustě rozesetý balvany. Slunce peče a brácha je bílej jak sejra. Zatím.

Pozdě odpoledne zaparkujeme na plážičce, nad kterou je les a v tom lese plácek. Tady se utáboříme. Postavíme stany, vybalíme spacáky a karimatky. Sestřin spacák nejde zapnout, tak vymyslím, že si stan vysteleme kytkama a jehličím, aby nám od země nebyla zima. Naše botanická výprava po břehu je poměrně úspěšná, uralská mateřídouška je ve srovnání s českou až monstrózně obrovská.

Naše kuchařka je holka jménem Guzel a naštěstí už jí někdo napráskal, že jsme vegetariáni, takže pro nás vyrábí bezmasou večeři. Přitáhneme několik špalků, položíme na ně prkna a všichni můžem jíst. Jak jsem říkala, je nás kolem třiceti, včetně dvou dětí a jednoho pekinéze. Po jídle je čaj s čerstvou mátou a mateřídouškou. A po čaji vstává Pohlreich, nalejvá do plechovýho hrnku vodku, představuje se jako Ramil Axamovič a teď že hrnek nechá kolovat a každý si jako přihne a představí se. Děti smějí vodku vynechat. Jsou tu jen dvě. Malý Danil a třináctiletý Žeňa – vytáhlý světlovlasý hubeňour s kapitánskou čepicí na hlavě a hrozně aristokratickým vystupováním. Tajně mu přezdíváme „princátko“. Jeho rodiče vypadají na boháče, kterým se zachtělo dobrodružství.

Maminka pracuje v reklamce a tatíček někde na severu, kde je v létě strašně kousavých much a v zimě hrozná kosa, za což se tam berou o dost větší platy.

Na večer kluci rozdělají oheň, povídá se, hraje na kytaru a zpívá. Moc táboráky nemusím, ale tenhle má fakt kouzlo. Ruský folk je poněkud temný a hodně srdcový. Asi to dělá ta široká, obrovská zem, kde je člověk jen bezmocným mravencem. Texty se mi vlastně hodně líbí, škoda že je nemám někde zapsaný. Už je půlnoc, ale stále nejsou vidět hvězdy, jak je nebe světlý. Stmívá se tu hodně pozdě, tak chodíme i spát hodně pozdě.

S kytkama jsme si do stanu nanosili mraky pavouků a další hmyzí havěti a sestru chytá psotník.

10. července Nad ránem mě vzbudí úděsně hlasitý táhlý zvuk z nebe. Bude to UFO anebo nějaký obzvlášť příšerný druh letadla. Zvláštní je, že tu nejsou žádní komáři… Po snídani sbalíme, naložíme a mizíme.

Smetí, co neshořelo v ohništi, bereme s sebou.

Cesta je krásná, strmé skály s jeskyněmi, vysoké rákosí, nad hlavou krouží luňáci a orli… a okolo hlavy až čtyřcentimetrová hovada (v Rusku mají asi fakt všechno větší, nebo co). Prudce nalítávají a vytrhávají přímo kusy masa, uááá! Přeháním jenom trochu. Zásoby vody a kvasu se začínají krátit, chtělo by to pramen. Sestra má žízeň, tak po ní hážu jednu ze dvou zbývajících PET lahví.

Občas si takhle vyměňujeme z plavidla na plavidlo zásoby – pivo za sušenky, oříšky za koláč… Ségra si žíznivě lije obsah do krku, načež hlasitě vyprskne.

Maskovaná strejdova vodka. Ve dvoulitrový PET flašce, šmarjá.

Za hodinu je tu naštěstí pramen, tak čepujem.

Ukrutánsky ledová čistá voda. Projíždíme vesnici – jedinou na naší šestidenní cestě. Nemají tu elektřinu a vodu berou ze studní. Přímo před

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

46

námi stojí vprostřed řeky stádo krav a pije.

Na břehu pobíhají hříbata a vesničani vrší seno do vysokánských kup.

Táboříme asi kilometr po řece za vsí. Voda je tu hluboká a koupání báječný. Dnes má jedno z našich dětí narozky, takže se bude slavit.

Jedenáctiletý Danil vypadá ještě mladší, než je. Ženský mu přejou bohatou nevěstu, chlapi zase, ať si užije, dokud může, a mladší lidi, aby měl dlouhý dětství a nerostl moc rychle… že není kam pospíchat. Jako dárek nafasuje pekinéze Asju, se kterým si může celý večer hrát. Ke spokojenosti obou.

Uprostřed noci se s úlekem probudím. Hned za stěnou stanu ztěžka funí nějaký velký zvíře a z lesa se ozývá praskot větví a těžký kroky.

Medvědi!!! napadne mě, ale pak to zavrhnu, jakože by to bylo až moc jako z filmu. Slyším, jak jsou přímo před naším stanem a vrtají se nám v báglech. Asja hystericky štěká. Osmělím se rozepnout stan, ale nemám čočky, takže skoro nic nevidím. Jen veliký černý stín u našich tašek, plechový hrnky cinkají. Divočáci, že by? Po hmatu najdu baterku a svítím přímo na to.

Krávy. Koukám na krávu, jak do sebe souká igeliťák. Z vedlejšího stanu se drápe Boris a klackem je zahání zpět do lesa. Uff, krávy jsou tu drzý skoro jak můj kocour a mají asi i podobně pitomý apetyt.

11. července Třetí den bývá krizový, to možná víte. Tenhle byl taky. Všichni jsou už pádlováním unavení, navíc celý den fouká silný protivítr, takže dost často stojíme přes všechnu námahu na místě. Řeka je kamenitá a bez seskoku do vody se tady dá projet jen málo míst. Od gumových bot mám rozdrásanou kůži nad patama do krve a Boris si ani nestíhá zapálit. Bráchovy boty do vody jsou na cáry, a navíc ten chudák přitahuje ovády víc než ostatní… začíná být poněkud nepříčetný. Všichni máme hrozný hlad. Nakonec přeci jen oběd na obzoru. Láduju do sebe pohanku a trochu pobaveně sleduju ty načuřený ksichty kolem. Atmosféra je hustá jak mlha u rybníka Brčálníka. Už se těším, až dojíme a vyplujem – byť sotva udržím misku s jídlem v ruce, jak jsem hotová. I když je to dřina, na vodě je klid. Jste sami se svýma myšlenkama a nejlíp, když ani ty myšlenky nejsou.

Plujeme dál proti větru. V řece jsou mrtví hadi.

Dravci nám nad hlavou předvádějí letecký kreace.

Na dosah ode mě dopadne na hladinu orlí pero.

Okamžitě pro něj skáču, ani se nesvlíkám.

Dorážíme do tábořiště. Axamovič s partou postavili na břehu saunu, Guzel uvařila pilav. Po večeři spolu pijeme vodku a Guzel říká, že my tři Češi jsme první cizinci, který v životě viděla. Wow. Sestra nemůže najít našeho bratra. Nikdo neví, kde je. Možná někde medituje v lese, když se dal na ten buddhismus, ne? Jdeme k řece umýt nádobí. Ze sauny se kouří, ozývá se smích a výskání. Jeden z těch veselých hlasů je nám povědomý… Jeden z těch smíchů podezřele připomíná bráchu. Cože?

Takže ten nesmělý, málomluvný introvert, co umí rusky tak tři věty, se švihá březovýma metlama s lidma, který skoro nezná, a ještě z toho má takovouhle srandu? Brácha spolu s pár dalšíma lidma vybíhá ze sauny. Řachnou sebou rovnou do řeky. Uvolněný místo. Se sestrou hážem lžíce i oblečení na zem a rveme se do rozpálený sauny, kde to voní dřívím a březovým listím. To mlácení

W W W.REDWAY M AG.C Z

metlama je na ruský sauně nejlepší. Vypadá to hrozně sadisticky, ale fakt to vůbec nebolí. Můžete se jedlovým chvojím švihat třeba i přes obličej, a nic. Úlet. Sauna hrozně sbližuje lidi. A navíc u všech zázračně vygumovala tu jejich dnešní hutnou zpruzenost.

Malý Danil si nás nějak oblíbil (hlavně sestru, protože má plavecký brýle do bazénu), tak nám pořád něco vykládá. A hlavně se furt vyptává: „…a učíte se u vás ve škole taky matematiku?

A učíte se tam taky baškirsky?“ Bohatý papínek princátka Ženi se s náma taky dává do řeči, a najednou si naší mizernou ruštinou povídáme úplně se všema o cestování a přírodě, o společnosti, ve který žijeme, o věcech, který nás štvou nebo baví, i o politice, vesmíru a kvantový fyzice.

12. července Dnešní plavba prý bude krátká. Proplouváme kaňonem mezi strmými skalami. Jsou prošpikovaný jeskyněma jako ementál. Někde blízko je tu pramen, tak najedeme s Borisem na písčinu, poberem do náruče prázdný lahve a vyrazíme proti proudu ledovýho potoka. Čeká nás tam „studánka“ v podobě okrouhlýho, asi šestimetrovýho jezírka.

Je nádherně průzračné až do modra, ale má asi jen 3 °C a ta chvilka stání bosou nohou v něm zatraceně bolí. Jezírku se říká Gryfon a prý nás do něj zítra hoděj při křtění nováčků. Miluju tyhle společenský ponižovací tradice. Jim ukážu! Skáču tam rovnou teď hned. Brr, šok je to hroznej. Ale když se vydrápu zpátky na břeh, cítím se o deset let mladší.

Za meandrem kousek po proudu už stavějí tábořiště. Zůstaneme tady dva dny. Dva dny flákání. Už teď nevíme, co roupama. Dvě tetky ze sousedního stanu nás lákají na výlet do vesnice.

Potřebujou na nákup, došly jim slunečnicový semínka. Kdybyste to nevěděli, tak louskání slunečnicových semínek je základní fenomén ruský kultury. Tak se ségrou jdeme, no. Cestou se nás ptají, jestli jsme vdaný (manželství se rusky řekne „brak“, hahaha) a vyprávějí o festivalu Dviženije u nich v Permu, na kterým hostovali performeři, umělci a kapely z celýho světa. Docela valíme oči.

Přicházíme do typické baškirské vesnice. Podél centrální „ulice“ z udusané hlíny se na seschlé trávě válejí kopyta a ohlodané kosti krav a koní – opuštěné pamlsky místních psů.

Kolem obchodu, který je v přestavěné kůlně, se kupí malý Baškirčata. Koketně koulí očima a chodí za náma jako ocásek. Koupíme jim žvýkačky.

13. července, pátek Po snídani vyrážíme na výlet do nedaleké jeskyně.

Je to jen pár kilometrů zpět proti proudu řeky Zilim a pak strmý drápání po drolivý skále nahoru. Je kolem čtyřiceti stupňů, ale od vchodu do sluje to příjemně ledově táhne. Ve vedru na sebe navlíkáme dvoje kalhoty, dva svetry, bundu a do tenisek zimní ponožky. V jeskyni je v některých místech k nule. Nasadíme čelovky, protože kdo si neposvítí, ten nic neuvidí. Do propasti se spouštíme po mokrým, blátem nasáklým laně.

Povrch jeskyně je kluzký od ledu. Tmou se vlní pára z našich úst. Čelovky toho moc osvítit nezvládnou, musíme prostor objevovat po kousíčkách. Paprsek dopadne na něco, co vypadá jako veliká žárovka zapíchnutá do země. Je to ledový stalagmit, průzračný jako sklo, a kolem spousta dalších.

adventure /

Kousek dál se můžete sklouznout po ledové skluzavce, pokud vám nevadí mokrej zadek.

Led je tu silný několik metrů. Jak postupujeme dál do hloubky, trochu se otepluje a rampouchy střídají krápníky. Ve skále je nízký otvor. Proplazíte se po břiše do malé komůrky s jezírkem místo podlahy. Není moc kam šlápnout, vejdou se tam tak dva lidi. Na druhé straně jezírka trčí krápníkový útvar připomínající krb nebo rozevřenou zubatou tlamu nějaký obludy. Vede k němu jenom jedna cesta – zapřít se nohou o stěnu, pak se velkým krokem (spíš skokem) natáhnout po stěně protější, zaseknout se tam za nějakou skulinu nebo výstupek a potom zapření rukama i nohama (tůň všude pod váma) přeručkovat jak pavouk na plošinku u „krbu“. Kdo mine, skončí v ledové vodě. Zpátky je to ještě horší, ale není na výběr.

Jeskyně se klikatí několik kilometrů, jsou tam prý i pravěké malby červenou hlinkou jako ve fracouzské Lascaux, ale dál nejdeme, protože tam už je potřeba speleologická výstroj.

Venku před jeskyní ohříváme kosti na slunci.

Mokrý oblečení rychle schne a než v oblaku prachu sjedeme po patách z prudkého kopce, už je nám zase horko. Dole čeká křišťálový Gryfon na ten náš křest. Pohlreich Axamovič zaskuhrá něco „slavnostně se přijímá mezi vodáky ten a ten…“ a nováček dostane pádlem po zadku, což ho shodí do mrazivých vod Gryfonu. Když se novokřtěnec vypotácí na břeh, potřese mu Axamovič rukou a dá mu napít vodky jak na zahřátí, tak na stvrzení paktu. S bráchou a ségrou skáčeme do Gryfonu ještě třikrát, i když už nemusíme. A třikrát jenom proto, že se začíná zatahovat a slunce už tolik nepeče. Večer je zase sauna. Poslední, protože zítra doplujem do Taš-Asty a tam naše vodácký dobrodružství končí. Smutný.

Po setmění u ohně je poslední večírek. Opíjíme se. Hrajeme potrhlý divadlo. Pohádku o řepě. Já dostanu roli babky, brácha vnučky. Maluju si fixou vrásky a začerňuju zuby. Všem to přijde hrozně vtipný. Pak zpíváme, kecáme, pijeme a pak svítá a vzhůru jsem už jenom já a dva týpci a vedeme filozofický řeči o životě.

14. července Po snídani balíme a já mám kocovinu jak z praku.

A ještě pádlovat… Naštěstí je to poslední úsek, ne moc dlouhý, tak to trochu flinkáme. Okolní krajina nabírá stepní ráz. Holé travnaté kopce vypadají z dálky jako ze sametu. Vítá nás vesnice. Řeka je plná kachen, u břehu se procházejí ovce, po kopcích se prohánějí pasáčci na koních.

Podplujeme starý litinový visutý most (opravdu nádherný) a končíme. Vypouštíme vzduch z katamaránů, nepromokavé balíky se stany a spacáky rovnáme na korbu náklaďáku. Rozlévá se šampaňské na poslední přípitek, ale já po tom včerejšku nemám nějak chuť. Loučíme se. Je to těžší, než jsme si mysleli. Zvykli jsme si na sebe.

Pro nás tři a strejdu Borise přijíždí jeho známý, tak odjíždíme dřív a separé.

Ve Stěrlitamaku nás čeká teta s plným stolem a nabitým programem na zbytek měsíce. Uff. Všechno se mi sem ani nevejde, ale aspoň o jednom výletě se chci ještě zmínit, protože to fakt stálo za to: Arkaim, „Svastika City“.

Arkaim je starověké sídliště nalezené v osmdesátých letech ve stepích jižního Uralu v čeljabinském kraji. Archeologové jej datují zhruba 1700 p. n. l., do období například Babylonské

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

48

říše. Má se za to, že tato oblast byla pravlastí Árjů (Árijců), než se rozprskli do Íránu (mimochodem „Írán“ je odvozeno právě z Árjan), Indie a Evropy.

Od nich prý pochází sanskrt a slovo Árja znamená „vznešený“. Jejich kultura byla na vysoké úrovni, vynikali v metalurgii – uměli tavit železo z rudy, na což potřebujete sakra vysokou teplotu, které v normálním ohništi nikdy nedosáhnete. Systém opevnění hradiště byl na bázi soustředných kruhů s kanály, obdobný jako třeba u Tróji. Čtyři vchody do obvodové zdi vytvářejí z ptačí perspektivy symbol hákovýho kříže, tedy svastiky. A svastika je pradávný symbol ohně, slunce, života a vesmíru.

A vlastně i symbol štěstí. Přesně tak, fašisti jenom vzali a překroutili, na co neměli nárok, tak se svastiky nebojte.

Na výlet jedu s Dinkou a jejími přáteli mikrobusem Gazela. Jedeme přes noc, je to totiž asi 800 km na východ. Sedíme s Dinkou vedle řidiče, což nám nedovoluje spát. Jednak si pouští hodně nahlas hudbu, aby neusnul, a my s ním taky z toho samýho důvodu neustále konverzujeme. Je to mladej kluk, jmenuje se Azamat a hudba, kterou má na úesbéčkách, je divná směsice temnýho ruskýho folkrocku, kazašskýho (vůbec ne špatnýho) elektra, Bloody Beetroots, Kasabian, Lovage, Vitalic, La Roux, M.I.A., Niny Simone, tureckýho arabeskovýho popu a hromady ukrutných sra**k. Je noc a kolem kopce a lesy. Zahlídnu lesklé oči ve tmě. Vlk! Je jich tu spousta. Na mostě přes řeku Ural vidím ceduli s přeškrtnutou Evropou. Právě jsme přijeli do Asie.

A teď o mysteriózní stránce Arkaimu: Teorií je mnoho, ale nikdo pořádně neví, co to vlastně bylo.

Na město příliš malé, na svatyni příliš velké. Prý se jednalo o starověkou akademii mágů, v podstatě takový starověký Bradavice, haha. Na místě jsme ve čtyři ráno. Brzy začne svítat. Na stepi je to jako na poušti. Přes den strašný vedro, v noci strašná zima. Poskakujeme, abychom se trochu zahřáli. Ubytujeme se v malém kempu, v příbytcích vyrobených z nákladních kontejnerů. Po tábořišti se honí dva psi. Blbnou spolu ve fingovaných rvačkách už aspoň hodinu a energie jim ne a ne dojít. Zato my jsme zombie. Nic naplat, slunce vychází a spát už se nebude. Po snídani vyrážíme do terénu. Jde o „kouzelné“ hory (spíš kopce) sopečného původu, které mají vyzařovat extra silnou energii. Sjíždějí se sem vědci i okultisti z celého Ruska i zahraničí.

A taky spousta lidí, kteří si sem přijíždějí něco přát. Uzdravení nebo nový auto, barák a podobný kraviny. I když třeba na takové věci nevěříte, genius loci funguje. Snadno se tady dostanete do meditace nebo do jinýho stavu vědomí, což může být i dost nebezpečný. Než polezete na některý z kopců, musíte se dovolit, jestli vás pustí. Po takové proceduře stoupáme na horu, které se říká Ohňová. Na vrcholu kdysi někdo z kamenů vyskládal velikou spirálu. Už takhle po ránu jsou tu zástupy pochodující po spirále k jejímu středu. Koukáme na to s bráchou jak zjara.

Většina lidí vypadá, že neví, co dělá a proč to dělá.

Asi jim někdo řekl „choď dokolečka, přej si, a bude ti dáno“. No nevim. Na kopec musíte jít s pokorou, jinak máte utrum. Zapomněla jsem se přiznat, že v naší partě je léčitelka Olesya a pár dalších Dinčiných přátel, kteří mají jasnovidecký a podobně obskurní schopnosti. Olesya obchází místo s virgulí a hledá začátek energetického proudu. Podle ní se proud zmenšil a začíná až někde ve třetině spirály. Přeskakujeme tam po kamenech a cestou do středu spirály vykonáváme rituál, který vám

W W W.REDWAY M AG.C Z

neprozradím. Uprostřed si máte něco přát, ale jen nehmotné věci. Dostanete navíc „dar“, který si nesete zpět ze spirály v opačném směru. Turisti na nás valí oči a snaží se nás napodobovat.

Přiznám se, že to byla síla, kterou jsem cítila až fyzicky. Začaly mi téct slzy. Když se na úbočí kopce všichni znovu sejdeme, ptá se mě Dinka, co jsem si přála. A mně dojde, že jsem si přát zapomněla, což je pro mě typický…

Přes dřevěnou lávku přecházíme říčku Karaganku porostlou lekníny. Na druhém břehu je „hora lásky“. Spíš bizarní než romantický místo.

Za dávných časů tady stával chrám lásky, kde Árjové testovali páry (přece jenom na nich bylo něco fašounskýho). Žena musela být panna, nebo aspoň minimálně tři roky bez sexu. Muže jí vybrali čertví podle jakých tabulek, ale určitě v tom hrála roli astrologie a takový kejkle. Ti dva pak žili v tom chrámu tři měsíce, a pokud za tu dobu žena neotěhotněla, byla prohlášena za vadnou a vyhnali ji z obce. Muži poslali další ženu, a když ani ta do tří měsíců nepočala, vyhnali toho chlapa. A tak dále.

Pod vrcholem hory se rozprostírá půvabný březový lesík. Je to tady samá cedule Prosíme nevstupujte a Vstup pouze po hlavních cestách a jen s původcem nebo Zákaz vstupu, Choďte vždy ve skupinách a podobně. Zajímám se, v čem je problém, a dozvídám se, že se v tom březovým hájku ztrácej lidi. Přitom to není žádný hustý les, spíš malebný parčík. Žádný skály, jeskyně, křoviska, jámy a podobný místa, kam by mohl někdo spadnout nebo se schovat. Ale před měsícem tady zase zmizela nějaká paní, kterou našli až po třech dnech. Nic moc z ní nedostali, byla v tak hrozném psychickém stavu, že ji nepoznal ani vlastní manžel. Vzpomenu si na film Piknik na Hanging Rock a přeběhne mi mráz po zádech.

Začíná být strašné horko. Po obědě vyrážíme k vykopávkám hradiště. Cesta je úmorná, step zkresluje, takže se zdá, že naleziště je na dohled, což je ale klam. Nikde ani stromeček, nikde ani kousek stínu, vzduch je horký a step v prudkém slunci opojně voní. „Akademie mudrců“ je celá zarostlá trávou a rákosím, takže ze země není nic vidět. Chtělo by to vrtulník, ale na ten nemáme rozpočet. Se spálenými rameny se vracíme.

Večer se koupeme s labutěma ve slepém rameni Karaganky, meditujeme při západu slunce a u táboráku se cpeme melounem. Pohodu ruší klučina, který přibíhá s oznámením, že naše kontejnery na spaní jsou plný černých brouků.

Uááá, apokalypsa! Letíme se podívat a fakt. Stěny i strop jsou obalený černýma broukama velikosti střevlíka. Většinu ženských zachvátí hysterák.

Mně to teda přijde dost vtipný. Vyhazujeme ven věci. Tašky s oblečením, jídlo, kartáčky na zuby…

Svlíkáme ložní prádlo z peřin a polštářů a snažíme se je vyklepat. Dostáváme místo na spaní na druhém konci kempu. Hmyzu se samozřejmě jen tak nezbavíme. Natahali jsme si ho tam ve vlasech, takže broučí hysterie přetrvává.

Nakonec jdem, dvě hodiny před východem slunce, přeci jenom spát. A když slunce vyjde, odjíždíme…

49

povídka /

TEXT: TOMÁŠ HLAVÁČEK ILUSTRACE: HOPX

Exhibice ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

50

Tělocvikář Kasl naštvaně zapískal, aby přerušil hru. „Když máš míč a chceš se někam přemístit, tak s tím míčem musíš bouchat o zem,“ vysvětloval už poněkolikáté Simoně, která tohle pravidlo nechtěla brát vážně, protože ji to nebavilo. Kasl to na ní viděl. „To je pitomá hra,“ řekla Simona a Kasl si povzdechl. „Mám zlomenej nehet,“ stěžovala si Simona. „Ale jak chceš hrát, když ti nikdo nemá přihrávat kvůli nehtům?“ zeptala se jí Lenka. „Já nechci hrát,“ opakovala Simona. „Máme to v osnovách, tak by ses to měla naučit,“ domlouval jí Kasl. „Tak mi dejte z basketu pětku, a je to,“ navrhovala Simona a ostatní holky se zasmály. „No jo, ale pak bude následovat volejbal, a to bude další pětka?“ zeptal se profesor a čekal, že se taky někdo zasměje. „Si přinesu omluvenku,“ řekla Simona a studovala ten zlomený nehet. „Vždyť jsi říkala, žes jako malá hrávala tenis, tak přece nemůžeš mít ke sportu takovej odpor,“ snažil se dál učitel. „Ona nemá ke sportu odpor. Dyť hraje nějakej přebor,“ hájila spolužačku Hanka. „Přebor?“ divil se Kasl. „Ve stolním tenise,“ dodala Hanka a Simona se podívala někam ke stropu. Kasl k ní přišel blíž a chtěl se jí na něco zeptat, ale rozmyslel si to. „Tak co kdybys to teďka pískala a já budu hrát místo tebe?“ navrhl smířlivě a podal Simoně píšťalku.

Zrovna když Simona Kaslovi bystře zapískala kroky, vešel do tělocvičny profesor Vágner, malý plešatý padesátník. Měl na sobě modrý plášť, učil fyziku. Přes silné brýle se rozhlížel po tělocvičně, až konečně našel pohledem Simonu a mávl na ni. „Zkoušejte si chvilku dvojtakty!“ zavelela Simona, pískla do píšťalky a odběhla k Vágnerovi. „Simonko,“ začal fyzikář potichu, „jak teď intenzivně finišujeme v přípravách a vy toho máte už dost, tak jsem si říkal, že by vás to mohlo bavit víc venku.“ „Venku?“ zamyslela se Simona. „Modré nebe, sluníčko, bezvětří víceméně…“ básnil Vágner. „Tak jo,“ souhlasila Simona. „Jenomže,“ mnul si Vágner bradu, „ty stoly asi sami nevyneseme.“ „Jo, tak to já se zeptám kluků ve třídě,“ uklidnila ho Simona a rozloučili se. „Tak hrajem!“ znovu pískla do píšťalky. Tělocvikář Kasl se modlil, aby už zazvonilo.

Po tradiční úterní hrachovce s párkem se Simona postavila doprostřed školní jídelny a třikrát zatleskala. „Potřebuju čtyři až šest silných chlapů v půl třetí před sokolovnou,“ oznámila, ale na odpověď nečekala a mazala domů. Ze školy vyletěla tak rychle, že chudák Standa, čtvrťák, který na ni čekal před školou, s výrazem utrpení ve tváři, jí nestihl říct ani čau.

Od tři čtvrtě na dvě se před sokolovnou začali scházet silní chlapi z vyšších ročníků gymnázia a v půl třetí, když Simona odemykala dveře, jich tam přešlapovalo rovných dvanáct. „Říkala jsem čtyři až šest,“ přivítala je celkem nevlídně. „Nějaká vostrá, ne?“ ozvalo se z chumlu. „A vo co vlastně jde?“ „Dole jsou tři takový stoly. Vyneste je ven, a pak něco uvidíte.“

W W W.REDWAY M AG.C Z

Chlapi tedy začali manévrovat s pinčesovými stoly. Měli to, chudáci, dvakrát po schodech dolů a venku je už režíroval fyzikář a trenér dívčího družstva Vágner, jehož manželka pro tuto příležitost dokonce připravila malé pohoštění, aby se stěhováci měli čím občerstvit. Ve tři hodiny přišly holky na trénink. Ze začátku byly trochu zaražené – hrát venku, i když bylo tak nádherně, se jim vlastně moc nechtělo. Vágner však považoval trénink s účastí čumilů za skvělý nápad. Kluci žvýkali chlebíčky paní Vágnerové, srkali limonády a významně se na sebe šklebili: rychle dojíst, dopít a vypadnout! Šest holek se před nimi mezitím rozehrávalo u stolů, které Vágner poručil seřadit divně blízko u sebe. Nebyl to stařecký vrtoch, jak se gymnazisté zpočátku domnívali, ale plán. A když si holky daly dost forhendů a bekhendů na zahřátí, začaly předvádět show, jakou ještě nikdy nikdo neviděl.

Tři dvojice hrály proti sobě, nejprve každá zvlášť na svém stole, pak mezi sebou. Vágner s aprobací matematika a fyzika měl vzorce a tvary zřejmě v krvi. Kluci nesledovali údery pálek do míčku, ale dokonalou souhru pohybu molekul při chemické reakci. Trajektorie celuloidových koulí se jim vpalovaly do zornic a robotická harmonie šestice fantastických hráček jim zastavovala dech. Když se všechny míčky na povel zastavily a schovaly v hbitých dlaních, otočil se trenér k publiku, trošku nervózně se usmál a řekl: „Tohle je zhruba celé.

Chceme s tím vystoupit na oslavách k sedmistému výročí založení mé rodné vesnice.“ „A kde to bude?“ vykřikl někdo. „Na vesnici, vole, neasi?“ opáčil druhý. „Tady nedaleko, v Zábřežanech,“ odtajnil Vágner hrdě. „Jede tam vůbec něco?“ „Co bys tam dělal, prosim tě? To bude stejně jenom pro domorodce,“ neslo se publikem. „Oslavy jsou pro všechny. A bude to, myslím, velkolepé! I rockový koncert bude a nějaké další takové atrakce,“ vábil poněkud neobratně fyzikář.

V publiku to zašumělo. „Né, určitě tam nechoďte, bude tam šílený vstupný a ty rockeři jsou z nedalekýho domova důchodců,“ křičela Simona. Holky se rozesmály.

Obavy, jak to všechno dopadne, z nich po vydařeném tréninku trochu spadly, ale stejně…

Jestli Vágner nekecal s tím Orlowským, budou se muset sakra vytáhnout.

Simonu překvapilo, že je odemčeno. Někdo už je doma? Bratr. Seděl na balkoně a pokuřoval. „Čau, jak to, že seš tady?“ divila se Simona. Ačkoliv bylo pozdní odpoledne, bratr působil dojmem, že právě vstal z postele. „Nikam jsem nejel,“ zamumlal a prohrábl si vlasy. Simona čekala, jestli bude pokračovat. „Volal Mára, že jeho manželka koupila zájezd pro dva, překvapení, rozumíš, a až se vrátěj, musí vzít s jeho bráchou ten kamion.“ „Takže nemáte kytaristu,“ pochopila Simona. „Takže nemáme kapelu, protože bez toho blba to nemá cenu.“ „Tak si někoho najděte přes net nebo přes Facebook nebo…“ Bratr otevřel oči a podíval se na Simonu tak, že radši zmlkla. Pak víčka opět unaveně klesla: „To nemá cenu,“ opakoval. „V létě potřebujeme hrát, a ne zkoušet. Takhle narychlo se to nikdo naučit nestihne, prosim tě.“ „Tak to nebudeš mít celý léto co dělat, co?“ „No,“ pokývala hlava se zavřenýma očima. „Ale

to není všechno. Ještě horší věci se to… staly.“ „Adéla je těhotná,“ vykřikla Simona a zakryla si pusu dlaní. „Seš blbá?“ Hlava překvapeně otevřela oči. „Něco horšího. Byl za mnou mladej Vašek.“ „Co?“ divila se Simona. „Ten z tý dechovky?“ „Jo. Mára mu řek, že prej budu volnej, tak tady byl jak na koni.“ „Chce, abys s nima hrál, jo?“ dedukovala Simona a začala se smát: „Promiň, představuju si, jak tam sedíš v tý vestičce a boucháš do toho jednoho bubínku…“ „No… to si já radši ani nepředstavuju. To je nepředstavitelný. Ale zase… Prej slušně vydělávaj a Vaškův brácha je řezník a na zkoušky nosí domácí klobásy a uzený a tlačenku a všechno.“ „Takže to bereš?“ rozesmála se Simona teď už na celé kolo. Hlava sebou trhla: „Nevim. Ale není vyloučený, že se v těch Zábřežanech uvidíme.“ „A kdy máš první zkoušku?“ „No, vlastně…“ vzdychl temně bratr a podíval se na hodinky. „Za dvě hodiny.“ „Pojedu s tebou, ne?“ „Chm, no když chceš…“ Jak už to tak v povídkách chodí, i naše postavy žijí ve složitých vztazích: Bratrancem Márova bráchy není nikdo jiný než tělocvikář Kasl. A koupit kamion byl jeho nápad. A z většiny i jeho peníze. Mára chtěl jezdit s bráchou ze dvou důvodů. Manželka si přála vyšší životní úroveň a jeho účast v kapele Simonina bratra nenazývala hraním, ale hnitím. „Máš na víc!“ hučela do něj. Simoně to bylo líto. Její bratr i po šesti letech věřil, že to někam dotáhnou.

A teď skončí v dechovce? Zatím to nese statečně, pomyslela si Simona, když si prohlížela jeho kamennou tvář soustředěnou na řízení. Po dvaceti minutách vystoupili z auta před zábřežanským kulturákem.

Z oken vykouklo pár hlav a ve dveřích se objevil Vašek. „Já věděl, chlape, že budeš náš!“ „Uvidíme,“ zdráhal se Simonin bratr, ale Vašek si ho už vedl dovnitř. „Škopky jsou naše, koupil nám je starosta,“ oznamoval hrdě a jeho otec a kapelník, Vašek starší, zálibně přizvukoval. „Já jsem nikdy v životě nehrál pomalu,“ mumlal Simonin bratr, když usedal za soupravu. „Jak pomalu?“ divil se kapelník. „My hrajem pořádně od podlahy, synku! A jak tady budou ty slavnosti,“ zamrkal čtverácky, „tak to vidíme jednoznačně. Všichni budou tancovat radši na nás než na ty Pražáky a diskžokeje.“ „Aha, tak to abych se do toho opřel,“ pozvedl ironicky obočí Simonin bratr.

Kapelník dal tři čtyři a Simona pečlivě pozorovala bratra. Vypadal dobře, vlastně mnohem uvolněněji než v té jeho metalové kapele. Pravda, paličky nekmitaly nijak zběsile a nohy se s jedním kopákem trochu nudily, ale bratr hrál a tvářil se, jako by se ho nic z těch lučin a Aniček netýkalo.

Neměl ve zvyku bubny šidit, takže i téhle zkoušce věnoval kus svého mistrovství.

Simona přemýšlela. Jestli vyjde ten Vágnerův trik se svítícím míčkem, bude to bomba. To by si už zasloužilo dva tři kameramany a nejmíň video na YouTube. Simona se těšila. Vágner je šílenec, ale zábavnej. Když jim na počítači poprvé přehrával simulaci jejich pinčesového představení, klepaly si významně na čelo. Jeho představy byly nereálné, naprosto nereálné. No ale teď to s holkama všechno dělají, nebo ne? Než s tím Vágner přišel, fyzika Simoně připadala jako nudná,

51

povídka /

nepochopitelná a k životu zcela nepotřebná věc.

Teď se na to kouká malinko jinak – na matfyz kvůli pinčesu sice nepůjde, ale fyziku vzala na milost.

A pokud jí bude čtvrťák Standa při občasných procházkách u řeky i nadále vyprávět o pokusech, které s Vágnerem provádějí na nepovinném semináři, lze předpokládat, že se její vztah k tomuto dříve tak neoblíbenému předmětu ještě zlepší. Nakonec, Simona Standu chce, a jestli cesta nevede jinudy než přes fyziku, tak co?

Revizní lékař neměl pochopení ani pro zhoršující se zrak, ani pro vášeň k železnici, a brzy sundal Tondu Nejedlého z lokomotivy. Ještě mu nebylo padesát.

U dráhy zůstal, to se rozumí. Pracoval jako inspektor, revizor, kontrolor a instruktor. I domek si nakonec postavil tak, aby měl alespoň z jednoho směru dohled nad provozem. Že rád strká do všeho nos, tím byl Tonda Nejedlý pověstný. A nikdo ho neměl rád, nikdo s ním nechtěl nic mít. A tak se Tonda Nejedlý rozhádal i v klubu železničních modelářů, vrátil členskou průkazku, odnesl si všechny svoje modely a škodolibě se posmíval, co budou asi bez jeho mostu přes Svratku, točny v Třebové a devíti výběrových lokomotiv vystavovat. Moc toho v klubu neměl, většinu syslil doma. Možná i rodinný domek na venkově stavěl s ohledem na možnosti rozrůstajících se kolejišť, krajin a diorámat. Lezlo to do peněz a manželce na nervy. Ještěže synovec Mirek, taky zapálený modelář, vydatně pomáhal modelovat a budovat.

Vrcholem štěstí pak bylo, že Mirkův táta synkovu vláčkovou mánii velice dobře sponzoroval. Tonda Nejedlý se totiž snažil ušetřit, kde se dalo.

Z práce jezdíval domů na kole. Šetřil tím auto a dělal něco pro zdraví. Když se prokousal městem, čekalo ho pohodlných pětadvacet minut mírně zvlněnou krajinou. Na své pravidelné trase míjel i místní sokolovnu. Tří stolů bez sítěk si bohužel všiml. Neměl v sobě ten sport, měl v sobě jen kolejiště. A dostal nápad, se kterým hned seznámil malého Mirka. Toho strýcův plán nadchl – dva stoly zmizí jak pára nad hrncem, a za pár měsíců se na nich budou vyjímat alpské serpentiny, mosty, tunely a horské hotely. Mirek si to v duchu maloval ještě ve chvíli, kdy spolu večer zastavili před sokolovnou. Tonda zhasl světla a vypnul motor.

Zaposlouchal se a jako by se mu něco nezdálo.

Obezřetně Mirkovi naznačil, aby počkal, pak

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

52

potichu vystoupil, dveře sotva přivřel a našlapoval k bráně, ke které chtěl původně zacouvat. Brána byla otevřená a Tonda Nejedlý zaslechl hlasy. Dva, tři, pak tlumeně promluvil čtvrtý. Neznámá čtveřice se snažila nedělat hluk, což v Tondovi posílilo podezření. Napínal uši, aby zaslechl, o čem se baví, ale neslyšel, jen se mu zazdálo, že ten nejhlubší z hlasů zná. Odplížil se do auta, zavřel potichu dveře a položil ruce na volant. „Evidentně nejsme jediný modeláři ve městě,“ řekl po chvíli zlověstně a podíval se na synovce. Od sokolovny právě vyjela avie. „Svině,“ sykl Mirek, ale to už Tonda ťukal do mobilu jedna pět osm.

Zatímco Tonda Nejedlý oznamoval policii krádež stolů a diktoval jim adresu podezřelého inženýra Macháčka, předsedy klubu železničních modelářů, tři pinčesové stoly spolehlivě usazené na korbě stařičké avie mířily do vesničky, která se chystala slavit sedm stovek let své existence. „Ty stoly tady musíme mít ještě dneska,“ volal už brzy ráno Vágnerovi šéf místního kulturáku. „Kvůli designu, stylu, aranžmá, dekoraci a tak.“ Vilda, jak se král kultury v Zábřežanech jmenoval, si jako stárnoucí rocker ještě ne úplně zvykl na to, že už potřebuje brýle. Přinejmenším na čtení. Jinak ale všemu rozuměl: Oslavy sedmistého výročí založení obce Zábřežany měly vrcholit v sobotu pompézním kulturním programem, který on chytře sestavil tak, aby exhibice stolních tenistek proběhla jako první a po odklizení stolů vzniklo uprostřed sokolovny dost místa pro představení několika tanečních formací, dechovku a zlatý hřeb – rockovou kapelu z Prahy. Menší problém se vyskytl pouze s cizím jménem, které Vilda nedokázal přiřadit ani k jednomu bodu programu, ale od čeho máme ty internety, že?

V sobotu dopoledne byl s výsledkem svého snažení v oblasti designu, stylu, aranžmá a dekorací nadšen. Zato Vágnerovi, kterého vzal protekčně dovnitř, aby se mu pochlubil svým citem pro estetiku, se podlomila kolena. Pingpongové stoly byly pokryté látkou připomínající hermelín.

Po celé ploše byly rozházeny roztodivné erotické pomůcky, množstvím převažovaly pouta a bičíky. „Co to je, Vildo?“ vypravil ze sebe fyzikář s námahou a utíral si čelo kapesníkem. „Vám se to nelíbí?“ ptal se Vilda překvapeně. „Jak tě to napadlo?“ úpěl Vágner.

„No normálně,“ odpověděl Vilda dotčeně. „Zadal jsem do vyhledávače Orlowski a vypadlo tohle…“ „Panebože, Vildo! Orlowski je Milan, ten bývalý reprezentant! A ne tohle… co to vůbec…“ „Jo ták,“ hlesl Vilda. „Hele, vzadu mám krabici od pračky, tak to do ní uklidím a bude to zas dobrý, jo?“ Zdálo se, že šok profesora Vágnera pomalu pomíjí.

Vilda nebyl jediný, na koho se ten slavnostní den přilepila smůla. Policie sice žádné kradené stoly u inženýra Macháčka nenašla a šetření v sokolovně potvrdilo, že byly dobrovolně zapůjčeny do Zábřežan, zato se však přišlo na to, že Macháčkův syn uskladnil v garáži kamarádův skútr. A než se vysvětlilo, že skutečně neměl tušení o tom, že šlo o skútr kradený, bylo už pozdě a v zábřežanské dechovce neměl kdo troubit na trubku. S premiérovým výkonem Simonina bratra byli ale všichni spokojeni. I holkám se vystoupení povedlo na maximum. Trik se svítícím míčkem samozřejmě vyšel a profesor Vágner měl co dělat, aby zadržel slzy. Kamery všechno zvěčnily, nápaditý střih podmázla našlápnutá muzika, a když to video viděl na internetu tělocvikář Kasl, druhý den už ve čtvrt na osm ráno klepal na dveře fyzikálního kabinetu a následných čtrnáct dní přemlouval profesora Vágnera, aby začal trénovat jeho dva syny. Tonda Nejedlý se inženýru Macháčkovi pokusil omluvit. Inženýr Macháček omluvu nakonec přijal, i když tomu předcházel jednostranně vedený pěstní souboj.

Simona měla taky důvod ke spokojenosti. Video na internetu bodovalo a na začátku prázdnin mělo přes půl milionu zhlédnutí. Teď už jí nikdo nemohl říct, že v životě ještě nic nedokázala.

S ping-pongem bude pokračovat i ve čtvrťáku, profesor Vágner se při vymýšlení nové choreografie nechal inspirovat čtvercovou obranou Angličanů uplatněnou u Waterloo, kterou s matematickou přesností vetkal do mechanizovaných drajvů a topspinů. Simonu jeho hrátky se vzorci chytly natolik, že se díky nim jednou v budoucnosti – a poměrně lehce – dostane na medicínu. Což by ji ale v tenhle moment nenapadlo ani ve snu, stejně jako to, že tři roky po atestaci porodí čtvrťákovi Standovi statná dvojčata. Ale to už je jiné hřiště, jiný sport a jiná dlouhá povídka.

svět v obrazech/

Přátelství Výsledků ve vyhledávači Google: 348 000 000 Obecná definice: Mezilidský vztah vyznačující se vzájemnou náklonností a porozuměním. Přátelé nejsou fyzicky (sexuálně) přitahováni svými protějšky.

Psychologická definice: Sociální vztah navazován a udržován za účelem zisku. Ziskem se rozumí uspokojování vlastních potřeb, pozitivní citové prožívání, posilování vlastního statusu apod.

Nejčastější image: Plyšoví medvědi a živá zvířata (zejména koťata, štěňata, poníci, králíci a motýli). Držící se ruce, propletené stonky květin, objímající se nahá batolata, přípitek při západu slunce.

Nejčastější přirovnání: Přátelství je jako… vzácný dar, kniha, květina, drahokam, poklad, světlo, most, zlatá nit, štěstí.

Obrazový stereotyp číslo 3 znáte ze sociálních sítí, z časopisů a fi lmů: Největším důkazem přátelství je, když spolu běháme a skáčeme a) po louce plné kopretin, b) ve sněhu, c) na pláži. Ačkoliv ve skutečném životě to nikdo nedělá, je nám tento obraz předkládán tak často, až si myslíme, že bychom to dělat měli, jinak naše přátelství není dost pravé.

Obrazový stereotyp číslo 4 znáte z reklamy v televizi a na billboardech: Přátelství je spolupráce. Spolupráce je úspěch. Symbolem úspěšných lidí je počítač. Úspěšní lidé vypadají uměle jako plastoví panáci. Parta mladých krásných přátel smějících se na monitor je jeden z nejlživějších obrazů naší doby. Ve skutečnosti jsme u počítače každý sám (často rozcuchaní a v pyžamu) a spolupráce spočívá v tom, že si posíláme data. Ani fotky z dovolené si už neprohlížíme společně. Od čeho je Facebook, že jo.

ČÍSLO 2, 2012 | ROČNÍK V

54

Obrazový stereotyp číslo 1 znáte z Facebooku: Zpocení lidé se a) opilecky objímají, b) dělají duck face, c) fotí se mobilem. V naší kultuře je alkohol spojen s přátelstvím tak pevně, až se dá říct, že je přímo jeho podstatou.

A pořizování mizerných fotek na zítra má větší význam než prožívání přítomnosti. To není svět v obrazech, ale peklo v obrazech.

Obrazový stereotyp číslo 2 znáte z časopisů Bravo nebo Top dívky: Kamarádka se svěřuje s tajemstvím, které je vždy tak a) tajné, b) šokující, c) závažné, že jedinou adekvátní odpovědí (a zároveň odměnou za důvěru) je velké Óóó! plus oči povylezlé z důlků minimálně do vzdálenosti dvou centimetrů.

Obrazový stereotyp číslo 5 znáte z Googlu: Na přátelství se zvířetem člověk oceňuje především to, když se zvíře a) obléká jako člověk, b) dělá věci jako člověk, c) vypadá u toho ještě víc freaky než člověk.

Nejmocnější image mají kočky v čepici Santa Klause, čivavy převlečené za Spidermany, buldoci v baletních sukýnkách a gekoni s cigaretou v tlamě. Sloni na kafíčku jsou též velice roztomiloučcí. Přátelství člověka je pro zvíře výhodné v tom, že ho člověk nezabije. Důstojnost vzal čert.

soutěž/

SOUTĚŽ O HODINKY STORM REBEL OJEDINĚLÝ DESIGN. INVENCE. OSOBITOST.

VYHRAJTE HODINKY STORM REBEL!

Osobitost. To je vše, co potřebujete

Na WWW.STORMWATCHES.CZ

vědět o jedné z nejprogresivnějších

zjistěte, které celebrity si oblíbily

britských značek, která svými

značku STORM.

kultovními hodinkami, šperky

Na e-mail INFO@REDWAYMAG.CZ

a módními doplňky navždy změnila

nám napište, které z nich jsou vám

tvář světové módní scény.

sympatické a proč, popřípadě které

STORM udává tón, boří hranice, vytváří

vám sympatické nejsou a proč.

trendy a vzpírá se konvencím, stejně

Tři nejoriginálnější a nejvtipnější

jako lidé, kteří STORM nosí.

odpovědi otiskneme v příštím čísle

Žádná nuda nebo okopírované trendy,

a odměníme hodinkami STORM REBEL.

jen čistý design a osobitý styl

SOUTĚŽ KONČÍ 28. ŘÍJNA 2012.

– to je STORM.

Nezapomeňte připsat svou adresu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

55

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ