RedWay 3/V.

POP

Lazy maturiťák VŠE O...

Beyoncé Knowles ACTIVE

Z deníku otužilce

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

NY TÉMA: MÝTUS HRDINY TÉMA: MÝTUS HRDINY TÉMA: MÝTUS HRDINY TÉMA: MÝTUS HRDINY TÉM

editorial /

Ahoj holky, čau kluci!

Co je na obálce?

Hrdina v klasickém postoji, jak ho známe ze starořeckých obrazových výjevů. Jednou rukou pozvedá meč ke smrtelné ráně, druhou přidržuje oběť, v tomto případě obludu s obličejem Aristotela. Proč Matěj Hájek (sochař a člen Ztohoven, se kterým jsme přinesli rozhovor v minulém čísle) uvedl nebohého otce logiky do tak nedůstojné pozice, se dozvíte z jeho článku Zápas s Mínotaurem/Reboot your system. Já mu na dalších stránkách trochu oponuju, nebo... to snad ani ne, spíš jenom nabízím jinej pohled na věc. Máme to oba hrozně dlouhý, což je v době, kdy už člověk nechce číst ani dlouhý statusy na Facebooku, možná troufalej risk, ale některý věci v pěti větách prostě nevysvětlíte. Navíc RedWay nikdy nejel v trendu podlízání čtenáři – upřímně si myslím, že jedinej omluvitelnej důvod, proč vůbec tisknout a vydávat nějakej časopis, proč se pouštět do tak drahý a neekologický srandy, je férovej mač s naší vrozenou mentální leností. A to jak na straně čtenářů, tak na straně autorů. Klidně vyhodím text svýho nejlepšího kámoše, pokud pojmu podezření, že k němu nepřistoupil dostatečně poctivě a nepromák ho do potřebný hloubky. A klidně smažu svých dvacet tisíc znaků, pokud mám pocit, že se mi nedaří dojít k podstatě věci.

A kromě toho – nemusíte hned rozumět všemu. Čtenář nemusí rozumět všemu.

Protože když je všechno jasný jak facka, není už co řešit, to si zprostředka vytrhnu plakát svojí oblíbený kapely, do zbytku voškrábnu brambory a zahodím. Oproti tomu k věcem, který mi tak úplně jasný nejsou, se obvykle časem vracím.

Zdravím,

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 3, ročník 5 zdarma toto číslo vyšlo v listopadu 2012 titulní strana: Matěj Hájek (ztohoven.com) adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová

Martina Overstreet, šéfredaktorka

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

spolupracovníci Nikkarin, Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Tomáš Hlaváček a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel. 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWAY 3/2012

téma: Mýtus hrdiny 6 –9 MAIL BOX Výsledky soutěže o hodinky Storm Rebel

12

Milujeme kreslení při hodině!

10 –17

POP

Bob Dylan, Usain Bolt, Junior Science Café Playlisty, Matěj Homola strýmuje, Fagi Cesta do hlubin pravěku: Kompy bez harddisků Smysly: Jak rozpoznat odpadkový koš, Švankmajer Lazy maturiťák 1 8 – 31 TÉMA Zápas s Mínotaurem/Reboot your system Bylo, nebylo? Právě že bylo!

Od Herakla k Bond girl

18

Proboha? Spíš pro boha 32–36

32

VŠE O...

Beyoncé Knowles 37

SMART BOX

Akta X všedního dne 38–45

ACTIVE

Reportáž: V klubu (where all the magic happens) Kurz sebeobrany Krav Maga: Stalking Když voda není jako kafe (z deníku otužilce) 46–50

ROZHOVOR

Kolik věcí v prášku piješ, tolikrát jsi člověkem

46 44

Dan Xaver, kulturista 52

TEST

Od všeho trochu 53

SOUTĚŽ

Navrhni nový design fixy a vyhraj s Centropenem 54–55

SVĚT V OBRAZECH

Zdraví 56 Nikkarin

KOMIKS

56

mail box /

SOUTĚŽ O HODINKY STORM REBEL

Troje parádní hodinky Storm Rebel jsme v minulém čísle dali do placu za to, že trochu prolezete web www.storm.cz a pak nám napíšete, které celebrity, co si značku Storm oblíbily, jsou vám sympatické, případně nesympatické, a proč. Takže taková malá slohovka. Tady jsou ty nejlepší.

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

6

Zdravím ohledně hodinek. Při pohledu na celebrity mě okamžitě zaujala Klárka Vytisková, ke které mi to prostě sedne. Je v obraze ohledně módy a celkově má osobitý styl. Líbí se mi jako osobnost, takže si myslím, že by ty hodinky měla automaticky vlastnit, jako by byly pro ni vyrobené.

Taky u koho jsem se usmála a hodinky mi ladily jako puzzle, byla Anna K. Skvělá hudba, skvělý člověk, hodinky to vše podtrhnou. Překvapilo mě, že tyhle hodinky zdobí ruce i několika sportovcům či moderátorce, což je skvělá zpráva! (Překvapení asi z toho, jak jsou předsudky o tom, kdo by měl co nosit, špatné. :/) Co se mi ale nelíbí a přijde mi, že to charakterizuje i dnešní dobu, je to, jak takoví ti „pozéři“ mají hned novou věc, co se teď prostě nosí, a berou to jen jako nový hit, protože asi nevědí, co s penězi. Jako třeba nějací (pro mě neznámí) hopeři, DJs a rapeři… pozéři. Čistě můj názor, k někomu ty hodinky prostě sedí, k někomu ne. :) Denisa Štefanigová, Havířov-Šumbark (výherce)

Dobrý den, sympatická je mi určitě Barbora Špotáková, ta v životě něco dokázala, protože na tom celý život pracovala. Zajisté je mi sympatický i Jirka Mádl, který je podle mě skvělý herec i člověk. Ostatní herci povětšinou ze seriálů mi sice nevadí, ale myslím si, že když několik let hrajete v seriálu, už si vás lidé okoukají a pak máte už na celý život nálepku té role. Když vás pak někdo uvidí například v nějakém filmu, hned si vybaví ten seriál, a už si tak neužije vaše herecké výkony. Na první pohled je mi nesympatická Agáta Hanychová, myslím, že nejsem sám. Tu ženskou prostě nemám rád. Zbytek celebrit neznám, většinou jsou to asi rapeři a DJs, ale já tento žánr hudby neposlouchám. Jinak ohledně toho, že tento text měl být vtipný. Myslím, že je to, jako když vám někdo řekne, že se nesmíte smát. V tu chvíli máte o to větší potřebu se řehtat. Když to mělo být vtipné, funguje to bohužel naopak. Nic mě nenepadlo.

Honza Bačák, Praha (výherce)

Zdravím svůj oblíbený magazín. Proč bychom měli vědět, jaká celebrita co nosí? Protože masy napodobují to, co dělají jejich vzory a idoly… „příklady táhnou“. :-) Storm na to jde od lesa, mezi své fanoušky zařadí Báru Špotákovou, která imponuje lidem, jako jsem já, vedle Agáty Hanychové, která neimponuje skoro nikomu, ale je tak „profláklá“, že to je dobrý marketing, ať už negativní, nebo pozitivní, stejně se o ní píše furt (prý), do toho fouknem Zástěru s Novotným, abychom byli kapku ulítlí, a hned vedle Honzu Musila, kterej je „jinej“, a proto „in“. A máme tu krásnej mix pro všechny, aby si měl každý

W W W.REDWAY M AG.C Z

možnost vybrat. Tak já bych si vybral. A které: Blackout, když chci být tajemný. Aquanaut duo do společnosti, když chci zapůsobit. Lex – v jednoduchosti je krása. Saturn – džíny, košile s ohrnutými rukávy, sportovní boty a na zádech batoh s věcmi tak akorát na týden v San Jose…

Chce mě někdo přesvědčit, že si nevybere?

S úctou Váš příznivec Petr Janovský, Praha

Z vybraných celebrit je mi asi nejsympatičtější Klára Vytisková společně s klukama z Nekecej!, tedy Tomášem Zástěrou a Tomášem Novotným.

Klára je výjimečná a stylová zpěvačka se sametovým hlasem. Nejvíce je mi sympatická svými názory a svým výstředním vkusem pro módu, jelikož je extravagantní a kreativní. Jsem si jistá, že kdyby její modely nosil někdo jinej, tak si budu ťukat na čelo, ale ona vypadá vždy výborně. Taky mám ráda její show, co předvádí se skupinou Toxique na koncertech. No a Tomáš a Tomáš…

Snad nejvtipnější moderátorská dvojice, kterou znám. Totálně mi vyhovuje jejich styl humoru a líbí se mi, že si s nikým a ničím neberou servítky a dokážou si udělat srandu i ze sebe. Dodnes používám jejich hlášky z dílů Nekecej!, který točili v roce 2008.

Bára Papírníková, Praha

Tomáš Zástěra a Tomáš Novotný. Hned jak přijdu ze školy, si pouštím rádio a poslouchám Nekecej OnAir. Ty jejich dialogy a hlášky mě vždycky rozesmějou a kolikrát si na to vzpomenu ještě druhý den ve škole a začnu se smát… Ostatní si o mně v tu chvíli musí myslet, že jsem se zbláznila. :D P. S. Zdravím všechny v RedWayi.

Alexandra Machová, Jedlová

Těžko se mi z těchto celebrit vybírá, protože půlku z nich neznám a ty, co znám, tak to nejsou mí oblíbenci. Jediný klad, co u mě mají naprosto všichni, i ti neznámí, je, že nosí hodinky od značky Storm. :) Kdybych si měla ale i tak vybrat, nejspíš bych si vybrala Báru Špotákovou, a to proto, že její sportovní výkony jsou obdivuhodné a rozhodně skvěle reprezentuje naši republiku a posouvá ji k lepšímu. Těžko ji srovnávat například s Agátou Hanychovou, kterou bych ostatně vybrala mezi mé neoblíbené celebrity, která sbírá drby o ostatních celebritách a to mi nepřijde jako nějaký velký přínos. Mezi další oblíbené bych si asi vybrala Annu K. pro úspěšný boj s rakovinou prsu a pro to, jak k této nemoci přistupovala. A pak možná už jen Vojtu Dyka, protože je to fešák a má příjemný hlas. :) Dorka Šebková, Praha

Poprvé v tomto školním roce činím zodpovědné a dospělácké rozhodnutí a v sobotu večer zůstávám doma. Musím se učit. Matiku.

Zoufalé. Oboje. Být doma, a ještě k tomu se učit. A ještě zoufalejší je představa zítřejšího poledne, kdy se probudím a na stole uvidím nedotknutý sešit matiky. Takže abych si v ten sobotní večer nepřipadala až moc jako šprt, listuji internetově Redwayem a koukám, soutěž.

Tak klikám a nerozumím otázce. Jako kdo mi je nejvíc sympatický? Hodinky, nebo celebrity? Tak uvažuji-li o celebritách, nejvíce sympatický mi je Vojta Dyk. Protože jsem holka. A protože to je prostě Vojta. A pak taky Agáta. Protože má pusu prořízlou víc jak já. A navíc prý i dobře vaří. A co se týče hodinek, tak rozhodně nejvíce sympatické mi jsou pánské Dualon. Protože si myslím, že když už hodinky, tak hodinky, které budou co nejvíce vidět. Od toho se také odvíjí nejméně sympatické hodinky. A sice dámské Trinket. Vážně nechápu, proč je ten číselník oddělený a zavěšený mezi dvěma koulema. A barevné zpracování taky nic moc.

Nikol Páleníčková, Dobruška (výherce)

Koho mám rád a proč KLÁRA VYTISKOVÁ: Dělá s Toxique něco mezi indie a mainstreamem, což je u nás docela rarita.

Styl jejího oblečení se těžko chápe, ale ona je jednoduše originál.

ANNA K.: Nejsympatičtější česká zpěvačka, silná, chytrá, skvěle zpívá a je přirozeně nádherná.

Takovou bych chtěl jednou manželku! :) VLADIMIR 518: Mám rád, když někdo dělá víc věcí ve vysoký kvalitě. Jeden z mála lidí z mladý český scény, o kterém se dá říct, že je to vážně umělec.

MIKE TRAFIK: Spolu s Máňou jsou to jediní český DJs, který maj světovou kvalitu. Je potěšení poslouchat věci, co vyjdou z jeho studia.

JAMES COLE: Takovej klasickej Žižkovák. :) ORION: Tatíček rapu. Česká rapová scéna by bez něj byla o ničem.

BÁRA ŠPOTÁKOVÁ: Bára je taková tetka. Člověk, u kterýho ti připadá, že ho znáš už roky osobně.

Strašně sympatická, a ještě k tomu nejlepší ve svým oboru. Můj vzor!

A koho nemám rád a proč ZÁSTĚRA A NOVOTNÝ: Jsou už docela suchý.

V začátcích byli skvělí, ale časem jsou trapnější a trapnější. Asi jako Jirka Krampol.

Adam Blažek, Praha

7

kreslení /

POWERED BY

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošle Centropen fixy. Aby bylo čím dělat.

Centropen je největší a nejznámější český výrobce psacích potřeb. První logo bylo zaregistrováno už v roce 1948.

Dnes se v dačické továrně vyrábí celkem 130 různých druhů výrobků, které se dají zabalit na 1800 způsobů. Roční produkce je 220 milionů kusů – dost pro naše i zahraniční trhy, dost na to, aby se dala popsat celá zeměkoule.

Dobroslava Čepcová

Štěpánka Navarová

CE VÝHER

CE VÝHER

CE VÝHER David Dolenský

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

8

Ivet Čapková. To není sešit, to je lavice.

Erik Holub

Jan Chabr Johana Mustacová

Valérie Rónová

Mašek Ondrej Honza Kříž

W W W.REDWAY M AG.C Z

9

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Kdo je hrdina?

Bob Dylan,

Usain Bolt,

zpěvák

Myslím, že hrdina je hlavně ten, kdo si uvědomuje, že se svobodou přichází zodpovědnost.

přítel české modelky

No, když zabijete jednoho člověka, jste vrah. Když jich zabijete miliony, jste hrdina. Nebo ne?

Raymond Chandler,

Hrdina je člověk, který obvykle špatně skončí.

SUICIDAL TENDENCIES I WASN’T MEANT TO FEEL THIS/ASLEEP AT THE WHEEL

Matěj Homola

Text: Sičák, The Pooh, foto: archiv

„Nesejít z cesty, po které kráčím, před nikým se nepovyšovat ani neponižovat, moc tady nepřekážet.“ Asi byste neřekli, že touto životní filozofií se neřídí batikovaná hipísačka s bordelem na krku, ale oblíbený muzikant a skejťák z pražských Vinohrad Matěj Homola! Prozradil nám na sebe, že studoval fotografickou školu, miluje Indii, veselou společnost, Gwen Stefani, a vůbec to nejdůležitější – jakou píseň by chtěl zahrát na svém pohřbu. Tak šup strýmovat, holátka, nebo vás najdou s rajdou!

Megadeth jsme s bratrem sjížděli kdysi dávno a jejich písničky hoblovali na kytary dokola a dokola.

Láska k nim zůstala stále.

INFECTIOUS GROOVES VIOLENT & FUNKY

GWEN STEFANI THE SWEET ESCAPE

Technicky hodně vymakaná kapela, v mnohých ohledech je mou hudební inspirací.

Ten její nakřáplý hlas!

Gwen je nejen nejkrásnější zpěvačka na zemi, ale i její hudba je špičková.

Alespoň pro mě.

Lenka Dusilová je kamarádka, se kterou jsme nejednou spolupracovali. Má originální hlas a originálně pojímá i svou tvorbu.

10

MEGADETH SYMPHONY OF DESTRUCTION

Suicidal Tendencies jsou má životní kapela a tuto píseň chci slyšet na svém pohřbu.

LENKA DUSILOVÁ NEPOVÍDEJ NÁM

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

spisovatel, stvořitel Phila Marlowa

JAK STRÝMOVAT? Nainstaluj si do mobilu aplikaci MusicJet, stáhni si QR čtečku, oskenuj kód a strýmuj muziku přímo z mobilu.

Playlist můžeš strýmovat také na kompu. Stačí v něm mít nainstalovanou aplikaci MusicJet a nacvakat do internetového prohlížeče: www.bit.ly/matejplaylist Víc informací na www.musicjet.cz

Murphy’s Law

Snoop Lion

Živák z roku 1990 v Bostonu

La La La

Punk/hardcore. Líbí se mi živáky z týhle doby, obzvlášť z bostonský scény, a často mě se*e, že sem v tý době ještě tahal kačera. Je mi prosím 23 a jsem prosím Jelen. Bydlím prosím v Praze.

Děkuji za pozornost.

JAKUB JOHANIDES

Infected Mushroom

Pořád jsem zamilovaná do Strummera a poslouchám jenom The Clash. Tohle mě ovšem zajímalo: Snoop už nechce bejt Dogg, ale Lion.

A na Halloween mu vyšel novej klip. Je to taková reggae pohodička ze Studia Kamarád. Ale pamatujete si na Fight Club, jak Tyler Durden pracoval jako promítač v kině? A jaký záběry vlepoval do pohádek a rodinných filmů? Tak tohle je trošku podobný.

U R So Fucked Trance/electro, desetiminutovej psychedelickej nářez od izraelský (!!!) skupiny.

HONZA CHABR, 19

Mňága a Žďorp Pravda neustále vítězí Pohodovej song, kterej se perfektně hraje na kytaru, jako všechny skladby této kapely.

(OVER)

Hugo Toxxx Hugo White Flame ft. Igor Poslední dobou mě na fakin cestě do školy doprovází v tramvaji Bauch Money mixtape. Toxxxe asi zrovna v RedWayi netřeba nijak zvlášť představovat, holubí styl taky ne. Pokaždý mě to určitým způsobem zaujme, tak si pusťte tenhle track a vemte si deštník, budou padat bomby.

(PUZZLED)

JANRE JANIČKA

Dirty Projectors Swing Lo Magellan

Druhá tráva Dívka ze severu

Junior Science Café www.sciencecafe.cz

Bluegrass. Druhou trávu znám už roky rokoucí, od dětství. Fakt je, že se mi zdá, že některým písničkám, který převzali od Boba Dylana, dali ještě lepší kabát a vychytali krásný český texty. No a na tuhle jsem si jen tak vzpomněl před pár dny.

DAVID, 16, OLOMOUC

pAper chAse Další zbytečnej web, další zbytečnej projekt za peníze nás všech, co poctivě platíme daně.

Prosim vás, kdo by asi tak chodil do kavárny poslouchat nějaký vědce? Copak člověk nemá matiky, fyziky a chemie dost ve škole? A není náhodou důležitější, jestli se Lucka Bílá znovu vdala, nebo nevdala, než nějaký kecy o vesmíru, jaderný energii a kvantovým-nevim-čem? Tyhle aféry každého jenom otravují. Já bych všechny ty vědce a přednášky zakázala. šéf

We Know Where You Sleep pAper chAse jsou správně ujetý americký alternativci.

Používaj hodně housle a klavír (klasický kytarovky už trochu nuděj), maj dost depresivní texty a jejich alba maj skladbu promyšlenou do posledního detailu (dokonce na jednom na sebe navazuje první a poslední písnička, když se to pustí dokola). Bohužel už se rozpadli a na jejich koncert na Sedmičce v roce 2009 jsem se bála jít sama.

JULIE PECHAROVÁ, 19, PRAHA

Dirty Projectors museli tohle album napsat totálně vyklidněný s bazální teplotou 39 °C. Takhle teple divný rytmy prostě člověk nevyprodukuje jinak než s ptačí chřipkou, anebo musí bejt sakra „Zappalenej“ skaut se třinácti bobříkama namazanejma na chleba. Dřevní backvokály jako by byly vytažený z Coenovic O Brother, Where Art Thou? Jo a víte, jak se vlastně měří bazální teplota? Taky dobrý vědět! A hned potom si na YouTube pusťte minifilm Hi Custodian, ve kterým je hudba z tohohle alba jako soundtrack. Ovulation next!

(SIČÁK)

Lil’ Debbie feat Riff Raff Michelle Obama Lil’ Debbie už mě párkrát překvapila a opět nezklamala. Šílenec Riff Raff jí statečně sekunduje, je to takovej vegehippie rapíček. Bílí muži občas umějí skákat. V souvislosti se znovuzvolením Obamy (jsem velmi potěšen) jde o vtipně aktuální banger.

(PASTA)

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

11

pop /

TEXT: BONUS, TEMNESILY.CZ ILUSTRACE: HONZA CHABR, GYMNÁZIUM CHOMUTOV

3.

DÍL: Kompy bez harddisků a konec stahování. Budoucnost je v oblacích….…

Ještě na chvíli se teď vrátíme do budoucnosti.

Vypadá to jednoduše a geniálně. Až moc. Naše chytrý telefony jsou de facto nonstop připojený k internetu, zároveň jsou to zkušený a šikovný audio/video přehrávače, takže proč to nespojit, že jo. Ideální aplikace vám bude z bezedný hudební knihovny posílat, co si jenom budete přát, bez složitýho hledání, stahování nebo ripování, a přitom ta data zůstanou pořád jenom na tom serveru. Jinak řečeno: za relativně malej poplatek získáte přístup k hodně (nekonečně) muziky, která vám vlastně nepatří – máte ji jenom propůjčenou, je to něco jako veřejná knihovna.

V podstatě tomu na první pohled není co vytknout. Jenže jenže.

Řiká se tomu cloud computing.

Aplikace i úložnej prostor se přesouvaj z harddisků na internetový servery, což přináší spousty výhod – například jednoduchý sdílení mezi víc lidma, přizpůsobivost, placení na základě skutečnýho využití nebo přístup k těm aplikacím z různých zařízení, počítačů. Zase to předpokládá přístup k internetu, kterej v podstatě máme (skoro) pořád. Prototypem cloudových aplikací byly mailový servery,

v současnosti můžete najít jako cloudy všechno možný, za všechny třeba soubor programů Google Apps.

Jestliže přesuneme základní aplikace do prostředí internetu, je logický, že nám na jednoduchý úkony stačí jenom webovej prohlížeč – výrobci hardwaru se proto pustili do vývoje tzv. netbooků, malých, jednoduchých a extrémně levných počítačů, který toho o moc víc než procházet internet nedokážou. Není třeba, protože veškerý potřebný aplikace jsou

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

12

k dispozici na cloudech. A tady se dostáváme k těm hlavním zádrhelům.

Další ztráta soukromí Kritika cloud computingu stojí v první řadě na ztrátě soukromí.

Veškerá vaše aktivita je k dispozici vlastníkům cloudové aplikace, takže když si budete psát v texťáku na Googlu plán na zabití americkýho prezidenta, je dost pravděpodobný, že vám speciální jednotky vyrazej dveře dřív, než to stihnete uložit.

Někdo řekne, že to je přece jenom dobře, protože atentát na politika není zrovna konstruktivním řešením společenských problémů, ovšem každá mince má dvě strany. Tím myslim situaci, kdy jste se ničeho nedopustili, ale kvůli tomu, co si na netu prohlížíte, o co se zajímáte, se dostanete na seznam podezřelých. A nejsem si jistej, jestli vaše odpověď „protože jsem zvědavej“ bude na otázku, proč jste navštěvoval tyto stránky a přispěl

tim, že lidem zašijeme pusy, ale k tý celkový absurditě boje proti pirátství to celkem sedí.

Kdo má informace, má power

tamhle do té diskuse, stačit. Není to žadný sci-fi, každej, kdo používá Gmail, si jistě všim, že reklamy, který mu aplikace nabízí, dost úzce souvisej s tim, co píše v mejlech nebo na jaký videa kouká a na co kliká. Vzhledem k tomu, že tendence posunu ke cloud computingu je zřejmá a v podstatě jí v cestě stojí jenom banální technologický a vývojový překážky, je jasný, že soukromí bude ubejvat. Existujou i různý legislativní rozpory ohledně

W W W.REDWAY M AG.C Z

cloud computingu, jako třeba rozpor mezi zákonama v zemi provozovatele a v zemi uživatele (typicky třeba povinnost odevzdávat data vládě v USA versus ochrana osobních údajů v Česku).

Vezměte jim harddisk, a problém je vyřešen Je tu ale ještě jedna potenciální legrace, a to je tlak ze strany zastánců americkýho zákona SOPA (Stop Online Piracy Act), kterej má

za úkol vymýtit počítačový pirátství, a hypoteticky tak podržet zisky vlaku, kterej dávno ujel. I tahle úvaha je překvapivě jednoduchá. Jestliže budou mít běžně dostupný počítače a další zařízení minimální úložný prostory, nebude kam stahovat, a tim pádem se stahovat nebude. Hudba a filmy se budou z cloudů za poplatek streamovat a naše aplikace poběžej na cloudových serverech, ke kterým si zaplatíme přístup. Já vim, že je to jako řešit alkoholismus nebo obezitu

13

Ono není divu, faktem je, že situace se celkem vymkla systémový kontrole. Než se příště zblízka koukneme na sdílení, nechte mě ještě trochu mudrovat. Co z nás dělá víc než jenom nahý opice, je kultura. Počínaje jazykem přes určitý schémata chování a vzájemných vztahů až po umění. Kdo ovládá kulturu, ovládá společnost – pomocí nejrůznějších forem manipulace, reklamy a propagandy staví a udržuje hodnotovej žebříček tak, aby společnost fungovala co nejvíc podle jeho představ. Těch, co by měli v rukou tenhle nástroj a zároveň byli opravdu osvícený a rozumný, těch bylo vždycky docela málo, proto jsme na tom tak, jak jsme, v globálním měřítku. Největším kulturním bohatstvím je tzv. knowhow – soubor návodů, jak něco vyrobit, něčeho dosáhnout – a právě exkluzivní vlastnictví know-how tvoří rozdíl mezi těma, co kulturu ovládaj, a těma, co jsou ovládaný.

Nástup internetovýho sdílení tohle ale radikálně změnil – kultura je najednou dostupná všem, všichni jsme schopní vyrábět a šířit kulturní díla bez pomoci (a kontroly) oficiálních zdrojů a kanálů, a tím pádem se z nás ze všech potenciálně stávají ti, kdo můžou kulturu ovlivňovat a s její pomocí eventuálně měnit společnost. Alespoň trochu a alespoň část, ale i to je důležitý.

Problém korporací není ani tak ušlej zisk, jako ztráta kontroly. Proto jako řešení nenabízej alternativní obchodní modely, ale represi. A to je samozřejmě nesmysl.

Příště: dot.comunism

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET A M. PAPEŽOVÁ FOTO: ARCHIV

FILM

Hrdinové, hrdí a noví

Je to jen vítr 2012, MAĎARSKO/NĚMECKO/FRANCIE REŽIE BENCE FLIEGAUF

Je brzké ráno kdesi na odlehlém konci města, máma dvou dětí vstává brzy do práce, krmí nemocného dědu, děti ještě spí. Pak vstane holka a jde do školy. Bráchovi se nechce, radši by se toulal po okolí. Znáte to, ne? Až doteď takový prostý život, jaký možná denně žije kdekdo z nás.

Rozdíl – tato rodina je romská a vznáší se nad ní strach z rasově motivovaných útoků neonacistů. Den uběhne, minimalisticky, nic zvláštního se nestane, jen ten strach všude kolem. Večer všichni uléhají ke spánku… a… je slyšet opravdu jen vítr? Film je inspirován skutečnými událostmi, sérií vražedných rasových útoků na romskou komunitu v Maďarsku před čtyřmi lety.

KNIHA Jak rozpoznat odpadkový koš VÁCLAV HÁJEK LABYRINT, 2011

Jak píše Václav ve svém článku Od Herakla k Bond girl, i my, lidé 21. století, potřebujeme mýty o hrdinech. A kde je hrdina, tam musí být nepřítel, jinak by nebylo proti komu bojovat, jinak by nebylo o čem vyprávět. Jakými hrdiny a nepřáteli nás tedy „krmí“ současná vizuální kultura (reklama, fi lmy, výtvarné umění)? Víte třeba, odkud se bere naše touha po plochém vyrýsovaném břichu, které jako by ani nebylo břichem, ale svalem? Nebo proč nám reklama na krémy proti vráskám předkládá modelku svlékající se ze staré kůže, pod níž září čistá pleť bez poskvrnky? V krátkých, vtipně sepsaných kapitolách s bohatým obrazovým doprovodem nabízí Václav kód, jak cracknout významy reklamních spotů i klasických muzejních obrazů a pak je hrát jako gamesu. K čemu je to dobrý: Získáte odstup a nenaletíte na každou blbinu. Nebo se na tom naučíte, jak mýty vytvářet, což by vás jako politika, kreativního ředitele reklamky nebo fi lmového režiséra mohlo jednou slušně uživit.

VÝSTAVA Jan Švankmajer – Možnosti dialogu GALERIE HL. M. PRAHY, DŮM U KAMENNÉHO ZVONU 26. 10. 2012–3. 3. 2013

Hele, bude to tam skoro půl roku, takže do tý doby se do Prahy na nákupy nebo na koncert určitě dostanete.

A musíte to dát, protože Švankmajer, to je naše skutečný kulturní bohatství. Ne jako desky Heleny Vondráčkový.

A navíc je fakt přísnej. Letos mu chtěl dát Václav Klaus medaili a tohle je jeho odpověď: „Celý život jsem dodržoval určité zásady, mezi něž patří i nepřijímat žádné pocty nebo vyznamenání od státu. Od jakéhokoliv státu. Proto jsem v roce 1989 odmítl titul Zasloužilý umělec a v polovině devadesátých let nepřijal od francouzského státu insignie rytíře Řádu umění. Nevidím tedy důvod, proč bych se měl v tomto případě zachovat jinak. Stát je organizované násilí, je zdrojem represe a manipulace. Celou svojí tvorbou jsem vždy stál na druhém břehu. S pozdravem Všechnu moc imaginaci!“ Děda jako fík, ne?

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

Sloupek Ivy Antošové

14

Jak to měli v Řecku, všichni víme, nebo se to dozvíme v tématu čísla. Hrdina byl týpek, co běhal kolem polonahej, na slunce vystrkoval svůj pekáč buchet i s přídavkem – dobrý den, šest je pro socky, pod osm nejdu –, a obvykle po snídani dvakrát spasil svět. (Nebo běžel na Olymp pro sirky.) Sem tam nějaký božský geny po taťkovi nebo po mamce, po tom, co se sčuchli s tím či oním smrtelníkem. Srdce bojovníka a duše čistá jako napudrovaná dětská prdelka. Občas sice nějakej incest, ale to většinou na škále od „nechtěně“ po „omylem“.

Chitón (to je to bílý prostěradlo, kterým se obmotávali tak dlouho, dokud si nepřišli oblečený) vždycky čistej a aviváž emitující.

No ale kdo se kvalifikuje jako hrdina dneska? Ke komu vzhlížíme, koho uctíváme?

V první řadě, svaly vyšly těžce z módy. Novodobej objekt adorace je spíš vyžlička, někdo prostorově nenáročnej, v kompaktní velikosti. Vlasy po stranách vyholený a nahoře strašně ou- em-dží-krejzy! rozcuch plavající v loužičce gelu. Délka řas bez problému schopna zahanbit 78 % dívčí populace. A v lalůčku tunel, protože je to přece rošťák a nezbeda.

Přínos lidstvu musel bejt nejspíš z důvodů ekonomický krize sníženej ze Světový mír! na Kýčovitej song o světovým míru. (A kdo si ho poslechne do deseti minut od zveřejnění na YouTube, obdrží vybělený hollywoodský úsměv zcela zdarma!)

Přesto popularita hrdiny jako takovýho vůbec neklesla, naopak, od dob antiky se míra veřejných lovísků zvyšuje a zintenzivňuje. Někdo vylepuje plakáty, někdo máchá transparenty, někdo chodí na hromadný setkání, někdo páchá sebevraždu z nešťastný lásky. (Co podpoří víc, viď.)

Ne každej se však dokáže ke svýmu hrdinovi přihlásit před ostatníma, snad ze strachu z odsouzení, posměchu nebo vajíčka po hlavě. Stoupnout si za svýho idola si žádá jistej coming out – někdo holt několik let hledá sám sebe, aby mohl neponíženě a sebejistě společnosti oznámit svou sexuální orientaci, někdo zase svede velice náročný a vysilující vnitřní boj kvůli fotce, kterou si nastavil jako tapetu počítače. Každej máme něco, hm?

Dneska je hrdinů tolik, že na jednom jediným se nemůžeme shodnout. Kdo je pro tebe číslo jedna, to si musíš rozhodnout sám. Jen tak pro infošku, pro mě je to na tutovky máma. Je krásná, silná, pomůže mi, kdykoli potřebuju – a dokonce i když to nepotřebuju. Vyslechne mě, nakrmí mě, pohladí mě. A vydržela celou moji zlobrpubertu a vyměnila mi všechny plínky. Ještě řekni, že si to nezaslouží metál. (Tímto jí přeju všechno nejlepší k narozeninám, ať je tu se mnou ještě dlouho dlouho dlouho!)

Jo jo, hrdinové jsou důležitý. Doufám, že tě ten tvůj nezklame.

Upozornění na závěr: Tento textový úryvek v žádném případě neobsahuje stopové prvky ironie ni sarkasmu, nesnaží se zpochybňovat ničí soudnost ani se nikomu otevřeně smát do ksichtu. Jakákoli podobnost popisovaných protagonistů s reálně žijícími osobami a Justinem Bieberem je čistě náhodná, autorka se nesnaží naznačit, že s rockovými hvězdami typu Kurt Cobain byla aspoň větší sranda. Otevřeně se hlásí k lásce ke své mamince, proti čemuž nemůže nikdo nic říct, a pekáče buchet jí taktéž nijak nevadí. Děkujeme za pozornost.

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Tajenka skrývá jméno fenomenálního amerického herce a režiséra (1. část) a název jeho filmu z roku 1988 (2. část). Tato jeho kriminálka ukazuje kromě výborných hereckých výkonů i hodně autentické prostředí gangů z L. A., jejichž móda ovlivnila look hiphopové nebo hardcore scény jižní Kalifornie.

15

pop /

TEXT: JANA PATOČKOVÁ, VYVAROVNA.COM FOTO: ARCHIV LAZY EYE

LAZY MATURITAK TAK TROCHU HOLCICI CLANEK

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

16

Je to tady. Zase tuhej podzim a to znamená nejen kabáty, vlněný svetry a zateplený boty, ale taky plesový šaty, punčošky a botičky na podpatku. Taneční, imatrikulace, prodloužená a nakonec maturiťák, to by měl být král celý plesové sezony. Nechci zas bůhvíjak mentorovat, ale myslím, že bych v zájmu nás všech, a taky pro zachování nějaké únosné estetické hranice, měla trošku vyzdvihnout plesové „do’s“ a zároveň varovat před „dont’s“.

Když jsem si do Googlu zkusmo zadala „šaty na ples“, hned asi čtvrtý obrázek zaváněl malou katastrofou a ani ty první by vám moc nepomohly.

Je třeba ujasnit si několik základních věcí, které jsou vám už asi dobře známé, ale přesto, opakování je matka moudrosti: Obchody v Česku stále nejsou bůhvíjak výjimečně zásobené, a když už na nějaké ty kvalitní a pěkné šaty přece jen narazíte, budou pořádně drahé. A ani astronomická cena vás nezachrání před nebezpečím, že ve stejných přijde i ta nafrněná káča z béčka. Pak je tady problém, že ne všem sluší to, co modelkám na produktovkách. Je to tak. Modelka je modelkou proto, že je průměrně vyšší a štíhlejší než my, a navíc se na ní ještě vyřádí photoshopová ruka retušéra, takže žádný stres, takhle to je.

Ze zkušenosti sama vím, že nejlepší volba je nechat si šaty ušít, alespoň na tak jedinečnou příležitost, jakou je maturitní ples. Možná že teď to zatím tak neprožíváte a ušklíbáte se, ale já sakra vím, že jednou si ty fotky do albíčka chtít dát budete a ne, opravdu mi není šedesát, jen dvacet pět. Jakkoliv to zní oldskulově, na maturiťák si prostě mladá dáma dává šaty šít.

Než podniknete zběsilý útok na místní švadlenky, promyslete si to: projeďte internet, blogy, rady odborníků, poraďte se i s mámou nebo babičkou.

Ty vás sice vidí trochu zkresleně, ale do mozaiky, kterou si právě tvoříte a ze které na konci složíte dokonalou plesovou výbavu, vám třeba nějaký ten střípek zapadne. Poraďte se i s kamarádkama, zavolejte třeba na ministerstvo módy, nejvíc vám ale vždycky pomůže odbornice na styling.

Stylistka. Jednu takovou znám a s čistým svědomím vám ji doporučuju. Je to Lazy Eye, žádná nepříjemná fashion nazi, ale velká sympaťačka se smyslem pro humor, se kterou se při poradě

W W W.REDWAY M AG.C Z

o vhodném střihu šatů na vaši postavu, jakožto i doplňcích, líčení a účesu (přiměřených vašemu věku, osobnosti a finančním možnostem) rozhodně nebudete nudit.

Líné očko Lazy eye znamené líné oko, slečna s touto přezdívkou však rozhodně líná není. Ze své záliby v retro (ale ne staromódních) šatech si udělala druhé povolání. Podle klasických střihů hlavně z padesátých let šije originální, nadčasové, a přesto krásně holčičí šaty. Zvládne zmáknout i několik kolekcí ročně a nad stylem se zamýšlí tak komplexně, že každou z nás aspoň na jeden večer promění v krasavici typu Marilyn nebo Audrey.

Prostě takový malý plesový spasitel.

Najdete ji v „hipsterské bibli“ Zde jsou psi i v Kmenech Vladimíra 518. Lazy Eye je totiž členkou dívčího dýdžejského tria Poxxoxo, jehož mejdany jsou už dávno proslulé nejen svižným elektrem, ale hlavně vizuální stránkou věci. Jejich nejnovější projekt je ultimátní party na kolečkových bruslích. Inspirace americkými disko večírky, kde se místo tancování bruslí, je zjevná, ale přenést jejich atmosféru na český parket nebylo snadný.

Teď už to v pražské Meet Factory na Smíchově frčí naplno, další stylová bruslotéka nás čeká 8. prosince, a Lazy dokonce chystá speciální edici oblečků Lazy Roller! Takže vidíte – v zimě se nedějí jen plesy, ale ples je to, oč tu běží, tedy zpět k tématu.

Nutné nemusí být nudné Ach jo, zase budu poučovat. (Jsem už prostě taková, no.) Plesy, taneční a další podobné eventy jsou společenské události, které mají historicky zakotvená pravidla, a protože se vyvíjela po staletí,

nemůžeme nad nimi jen tak lehce mávnout rukou.

Mají prostě svůj smysl.

V tanečních, a hlavně na maturitním plese byste měly prezentovat svoje nejlepší já.

Nejviditelnější ze všeho na vás budou šaty. Ano, šaty, ne marcipánový dort se šlehačkou. Nechcete vypadat jako nanynka z americké reality show, to přece vůbec nejste vy. Divily byste se, ale fakt existuje spousta klasických, a přitom vtipných střihů, které zalichotí každé postavě. Nikdy se nenechejte okolnostmi dotlačit do situace, kdy „no tak jo, beru tyhle, sice se v nich moc necejtím a tady vzadu je to nějaký divný, ale už není čas a vlastně mi to je jedno, nějak to v tom přežiju“.

Abyste si ples opravdu užily, potřebujete šaty, ve kterých se budete cítit, jako že vládnete světu.

A k nim doplňky. Rozhodně tedy botičky (na plese byste nikdy neměly mít holé nožky, zkuste třeba punčošky s retro švy na lýtkách a k tomu lodičky s uzavřenou špičkou), kabelku (ne kabelu, šmarjá) a rukavičky. Bez těch se na plese vůbec neukazujte. To radši zůstaňte doma. Korunou celého díla je účes, který bohužel nevytvoříte samy za dvacet minut v koupelně. Ty nejodvážnější z vás mohou společně s kadeřnicí zkusit zakomponovat i klobouček nebo aspoň čelenku.

Všechno, o čem tady mluvím, najdete u Lazy Eye na www.lazyeye.cz. A šatičky si od ní ani nemusíte hned kupovat, můžete si je nejdřív jen vypůjčit, nechat si poradit, jak si k nim udělat ty správné oční linky a jak natočit vlasy, aniž byste vypadaly jako z cirkusu. Vsadím se, že jestli jste se doteď na plesovou sezonu netěšily, tak u Lazy Eye začnete!

P. S. Klukům (pokud to čtou) jenom vzkazuju: Tatínkův oblek nechte odpočívat v pokoji. Když my za Marilyn, tak vy aspoň jednou v roce za Jamese Deana, rebela bez příčiny. Díky moc.

17

téma /

TEXT A ILUSTRACE: MATĚJ HÁJEK, ZTOHOVEN FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Zápas s Mínotaurem / iSteve Reboot your system

Než se pustím do vyprávění o hrdinovi zápasícím v Labyrintu s netvorem, zastavím se nad jedním zásadním momentem. Mytologický příběhy jsou neúplný zprávy o minulosti tak dávný, že ji nepamatuje ani váš osmdesátiletej praděda, ale pokud k nám tato torza plovoucí na hladině dnešního času pořád promlouvaj, pokud si je pořád znovu vyprávíme (i když přizpůsobené zákonům popkultury), evidentně v nich je něco, co stojí za pozornost. Problém je ve srozumitelnosti. Mýtus je na první pohled strohý, chvílemi mírně zmatený vyprávění připomínající pohádku – koneckonců právě pohádkami mýty často nazýváme, což je vlastně asi nejjednodušší způsob, jak obrousit to ostří, který chrání jádro příběhu. Ale k tomu se ještě dostaneme.

téma /

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

20

Podle evoluční teorie bychom teď měli být na nejvyšším bodě vyspělosti. Veškerou moudrost předchozích generací jsme už dávno začlenili do běžnýho civilizačního provozu, včetně toho orla, co každý ráno rve Prometheovi játra z těla. Výklad je nasnadě – staří Řekové nám tímto mýtem jistě chtěli sdělit poznatek, že játra na rozdíl od ledvin dorůstají. Nebo ne?

Ve světle podobných výkladů se příběhy malovaný na zaprášených vázách jeví jako obzvlášť plochý a primitivní, patřící někam do muzea. „A co jako jinýho s tím,“ můžete namítnout, „nikoho to nezajímá. Navíc je to už stokrát rozpitvaný těma freakama psychiatrama.“ Jo, to beru, psychiatři jsou do mýtů úplně zblázněný, ale to není ten pravej důvod, proč vy se mýtům vyhýbáte.

Důvodem je, že nemáte přístupovej kód. Kód, kterej nejde vygooglovat ani na něj stáhnout crack z torrentu. Váš operační systém totiž není s tímto kódem kompatibilní. Museli byste to celý přeinstalovat. Kdo si myslí, že mluvím o Windows, Mac OS nebo jiným Androidu, je mimo. Váš systém totiž stojí nad všema těmahle aplikacema, anebo, lépe řečeno, aplikace stojí na něm. Systém, kterej vám nabíhá každý ráno pár minut po tom, co zazvoní budík, a vypíná se ve chvíli, kdy padáte do postele. Jmenuje se LOGIKA.

Personal Aristoteles Operační systém s názvem Logika nevyvinul Bill Gates ani Steve Jobs, ale Aristoteles, řecký filozof žijící počátkem 4. stol. př. n. l. Určitě to vůbec nemyslel špatně. Prostě se jen svědomitě snažil uspokojit odvěkou lidskou touhu po pochopení a uchopení smyslu a řádu světa. A jak se v tom tak šťoural, vynalezl logiku. Byla to pecka, objev nedozírných následků! Zřejmě i díky němu dokázal náš mozek vystřelit satelity na oběžnou dráhu, sestrojit atomovou bombu a vymyslet tetrapack.

Celá tahle skvělá jízda vesmírem ve formuli Logika má však i svoje vedlejší účinky. A následky jsou opět nedozírné. Nebudu tady rozvádět, jak funguje náš výchovný, potažmo výukový systém, jedno je ale jistý: snad každej jsme aspoň jednou v životě dostali direkt v podobě výtky: „Jak to, že tomu nerozumíš? Vždyť je to logický!“ No a ti, co tomu nerozuměli dál, dostali ten direkt tolikrát, až se jim vpálil do mozku jako cejch kravám do zadku.

Možná by teď ale bylo dobrý vrátit se zpátky k našemu Aristotelovi. Je zřejmě jen shodou okolností, že to byl právě on, kdo se stal učitelem a vychovatelem mladýho Alexandra Makedonskýho (jo, toho psychopata, co si myslel, že dobude celej svět). Vrátit se k němu ale chci hlavně proto, že pro náš účel, tedy čtení mýtů, si nezbytně musíme připomenout jeden fakt: Logika je nástroj, nikoli řád světa. A tak jako je

W W W.REDWAY M AG.C Z

většina mýtů zakreslených na vázách zdaleka ne plochých, tak i svět se jeví vícerozměrný ve chvíli, kdy se na něj podíváme bez cejchu logiky. Že to není úkol snadný, je zřejmé. Přes dva tisíce let deformace se těžko narovná během čtení jednoho článku. Na druhou stranu, život je zatraceně krátkej na to, abychom ho strávili na jednom místě, i kdyby to místo mělo bejt jen v naší hlavě.

Mýty vznikly dávno předtím, než byl náš operační systém Logika vyvinut. Bylo to v době, kdy nad nekonečným nebem, širým oceánem, nejhlubší temnotou podsvětí, osudem lidí a všech stvoření vládli všemocní olympští bohové.

Théseus vstupuje do Labyrintu Aigeus, syn athénského krále, byl už dvakrát ženatý, ale stále bezdětný. Myslel si, že se na něj hněvá bohyně Afrodité, a šel se zeptat do delfské věštírny na radu. Věštkyně Pýthie ho varovala, aby nerozvazoval měch s vínem, dokud nedojde zpátky do Athén, jinak jednou zemře zármutkem.

Z takové odpovědi nebyl Aigeus moudrý. Cestou domů se zastavil v Korintu, kde ho kouzelnice Médeia přiměla přísahat, že pokud by se někdy rozhodla zavítat do Athén, bude ji Aigeus chránit před všemi jejími nepřáteli. Na oplátku mu slíbila, že mu přičaruje syna. Pak se Aigeus zastavil v městě Troizéně, kde vládl jeho starý přítel Pittheus. Tento Pittheus měl dceru Aithru, zasnoubenou s řeckým hrdinou Bellerofontem, kterého však jeho povinnosti odvolaly do daleké země. Aithra na něj čekala, ale naděje, že se ještě někdy vrátí, byla menší a menší. Její otec si přál, aby na něj raději už zapomněla, a když na něj tu noc začalo ještě působit kouzlo sesílané zdálky Médeiou, pozval Aigea na víno, opil ho do němoty a pak zavedl k Aithře do postele. Byl to asi dost divoký večírek, tu noc totiž z moře vystoupil bůh Poseidón a též se s Aithrou potěšil.

Když se ráno Aigeus probudil, řekl Aithře: „Pokud se ti narodí syn, dobře ho vychovej. Až bude dost velký a silný, zaveď ho k duté skále, které se říká oltář Silného Dia. Když jí pohne a najde pod ní věci, které tam uschovám, pošli ho za mnou do Athén.“ Pak se vydal na cestu. Aithra po příslušném čase porodila chlapečka a dala mu jméno Théseus. Pittheus po Troizéně nenápadně rozhlašoval, že otcem jeho vnuka je sám Poseidón. Ten se otcovství nezříkal, ale protože měl dětí už dost, přenechal je Aigeovi. Malý Théseus rychle rostl a brzy ve všem předčil své vrstevníky. V šestnácti letech se mu nikdo nemohl rovnat silou, obratností a důvtipem. Byl vysoký, svalnatý a dlouhé tmavé vlasy mu v prstencích padaly až na ramena. Jen na čele měl kadeře ostříhány, neboť je v delfské věštírně zasvětil bohu Appolónovi. V té době ho také Aithra dovedla k duté skále a řekla: „Uzvedneš-li kámen, budu

mít radost, že mám tak silného syna. Uzvedneš-li kámen, budu mít i žalost, protože se rozloučíme.“ Théseus se zapřel patami o písek a kámen vyvrátil. Aigeus mu pod ním zanechal střevíce, které si obul, a meč, kterým se opásal. Čekala ho cesta za otcem do Athén. Nedal na prosby děda ani matky, aby zvolil bezpečnější cestu po moři, a trval na tom, že půjde po souši: „Co by tomu řekl můj otec, kdyby slyšel, že si vybírám snadnější cestu.“ Cestou vykonal Théseus mnoho hrdinských činů.

Nejprve se utkal s obrem Perifétem, který zabíjel poutníky železným kyjem. I na Thésea se vyřítil z úkrytu mezi stromy. „Přicházíš mi právě vhod!“ zavolal na něj Théseus. „Tvým kyjem vyčistím krajinu od takových ničemů, jako jsi ty!“ Pozvedl meč, uhnul obrově ráně a probodl ho. Jeho kyj si vzal a opravdu s ním pobil mnoho dalších loupežníků. Posledním z nich byl Prokrústes.

Bydlel u cesty a nevrhal se na pocestné s křikem a hrozbami, ale nabízel jim vlídně nocleh. Doma je povalil na postel a ty, co byli na její délku příliš malí, natahoval, kdežto z vysokých odřezával, co přebývalo. Théseus poznal, jaký osud mu Prokrústes chystá, předešel ho, porazil ho na malé lůžko a mečem mu usekl hlavu. Vždycky zločince trestal způsobem, jakým se provinili na svých obětech. To pro něj bylo typické.

Když došel do Atiky a u oltáře Milostivého Dia se očistil od prolité krve, mohl předstoupit před otce.

Ten však mezitím dostál svému slibu Médeie, přijal ji v Athénách pod svou ochranu a nakonec se s ní oženil. Měli spolu syna Méda, a protože Aithra mu o narození Thésea nikdy nepodala zprávu, Aigeus se domníval, že Médein syn je jeho jediným právoplatným nástupcem.

Théseus vstoupil do Athén a hluk a shon tak velkého města ho zaskočily. Procházel ulicemi a vše si s údivem prohlížel. Jeho urostlá postava, cizokrajné dlouhé roucho a vlasy spletené do copů vzbuzovaly pozornost, zvlášť Athéňanky na něm mohly oči nechat. To se ale nelíbilo skupince kameníků pracujících na střeše Appolónova chrámu a začali se mu posmívat. Pokřikovali na něj jako na děvče a drze se vyptávali, jak to, že ho nechají chodit venku bez doprovodu. Théseus mlčky vypřáhl z jejich povozu voly a jednoho z nich vyhodil vysoko do vzduchu, až nad střechu chrámu. Kameníci zmlkli a cestou do paláce už Théseus žádné posměšky neslyšel.

V paláci řekl, že je cizinec a prosí krále o přijetí pod ochranu. Médeia ho ihned poznala, a aby neohrozil nárok jejího syna na trůn, začala Aigea navádět: „Pohleď, můj králi, jaký je ten cizinec mladý a silný. Jistě přišel proto, aby tě svrhl z trůnu!“ Zestárlý, slabý Aigeus se nejdřív bránil, ale nakonec dostal strach a souhlasil s tím, že ho společně zahubí. Při hostině Médeia

21

téma /

Théseus zabíjí Mínotaura, Charles Kingsley (ilustrace z knihy Hrdinové od H. M. Brocka)

postavila před Thésea otrávenou číši vína, mladý hrdina ji pozvedl k ústům a už se chystal k přípitku, když vtom mu sklouzl plášť a odhalil meč, který Aigeus před lety ukryl pod skálou. Král pohlédl na Théseovy nohy a uviděl své sandály.

Rychle srazil otrávenou číši na zem a pln dojetí objal syna. Médeia pak byla z Athén vyhnána i s Médem.

Radost ze setkání nevydržela dlouho. Z Athén se brzy měla vypravit loď, která každých devět let odvážela na Krétu sedm panen a sedm mladíků jako potravu pro Mínotaura, obludu s tělem člověka a hlavou býka, kterou krétský král Mínos choval v Labyrintu. Strašný trest byl na Athény uvalen za Aigeovo nečestné chování při sportovních hrách a Athéňané jako vždy, když přišel čas vybrat losem jména obětí, reptali: „Proč máme posílat svoje dcery a syny na smrt za něco, co jsme nezavinili?“ Když to Théseus slyšel, okamžitě se nabídl jako dobrovolník se slibem, že Mínotaura zabije a osvobodí Athény od krvavé daně. „Sotva jsme se setkali, mám tě znovu ztratit?“ bědoval Aigeus, ale když viděl, že Théseus se už rozhodl, řekl: „Budu tě každým dnem vyhlížet z vrcholu útesu. Loď vypluje

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

22

s černými plachtami na znamení smutku. Dám však přibalit i plachty bílé. Nech je vytáhnout na stěžeň, až se budeš vracet. Tak budu už na dálku vědět, že jsi živ a zdráv.“ Před vyplutím Théseus obětoval delfskému Appolónovi, ochránci námořních cest, a na radu delfské věštírny přinesl oběť i bohyni lásky Afrodité. Na Krétě v přístavu už čekal král Mínos s průvodem. Z lodi vystoupilo sedm dívek a sedm mladíků. Mezi nimi kráčel Théseus. Mladý hrdina se lišil od ostatních Athéňanů vzrůstem a hrdým pohledem. I Mínos na něho pohlédl se zalíbením. Théseus mu pohlédl zpříma do tváře a řekl: „Nepřijel jsem, abych se stal Mínotaurovi potravou. Chci ho zabít a osvobodit svou vlast od strašné daně.“ Král se pousmál: „Když zabiješ Mínotaura, dám tobě i tvým druhům svobodu a zbavím Athény poplatku.“ Králova dcera Ariadné stála v otcově průvodu a naslouchala jako omámená. Nemohla z urostlého hrdiny spustit oči. Dávno ji minul a zmizel z dohledu, ale jeho obraz ji neopouštěl.

Věděla, že bez její pomoci jde Théseus vstříc jisté smrti. V noci jej tajně navštívila ve vězení.

Théseus očekával pomoc od bohů, místo nich

mu ji nabízela mladá krásná dívka. „Vím, že chceš zabít Mínotaura,“ šeptala. „I kdyby se ti to podařilo, bez pomoci cestu z Labyrintu nenajdeš.

Vezmi si toto klubko, a jakmile vejdeš do bludiště, přivaž konec nitě ke sloupu a cestou ji z klubka odvíjej. Přinesla jsem ti také otcův meč. Holýma rukama bys byl Mínotaurovi jen stěží soupeřem.

Vyjdeš-li ze zápasu jako vítěz, najdeš cestu zpět podle odvinuté nitě.“ Théseus chtěl Ariadné poděkovat, ale královská dcera zmizela v noční tmě. Kdyby nedržel v ruce klubko a meč, myslel by si, že se mu to zdálo.

Ráno příštího dne otevřeli hlídači vrata vězení a vyhnali mladé Athéňany ven k bludišti. Mladíci kráčeli s pokleslými hlavami, dívky plakaly. Jen Théseus kráčel s hlavou vztyčenou a dodával všem odvahy. Pod šatem skrýval Ariadnino klubko a králův meč. Vstoupili do bludiště plného křižujících se chodeb, temných jeskyní a spletitých síní. Jako hrom zazněla ohlušující rána, když za Théseem a jeho druhy zapadla těžká, kamenná vrata. A za ozvěnou se rozprostřelo ticho, které se jako kapka inkoustu vpíjelo do temnoty podzemního Labyrintu...

Infekční výklad houbou

Théseus zabíjí Mínotaura v italsko-německém filmu Theseus, Held von Hellas ze 60. let

Z klubka se odvinulo sotva pár metrů niti, my však zde vyprávění příběhu přerušíme. Dle zaběhlých zvyklostí by měl nyní následovat symbolický výklad. Nic takového se ale nestane, nebo aspoň ne hned a bez patřičného upozornění. V tomto odstavci se zaměříme na riziko, jež s sebou takové výklady nesou. Možná vám v úvodu článku přišlo na mysl, že proti snaze vykládat a „správně“ rozumět mýtům brojím. Ano, je to tak. Skutečně mě dokáže znechutit, když má někdo na výklad zaručený patent. Takový výklad se šíří jako zmokvalá houba, které se obzvlášť daří v pařnících našich výukových ústavů, v živné půdě dějepisného učiva a jistotě, se kterou nám jsou předkládány hypotézy tak, jako by se jednalo o fakta: „Tak je to přeci všem jasné a logicky pochopitelné. Bylo to tak a tak. Otočte si stránku.

Co tam máme dál? Aha, Egypt…“ Houba je vysoce infekční, usídlí se v mozku, a jak postupem času roste, pěkně srovnává naše mozkové závity do pravých úhlů. Teď to možná vyznívá, že jsem odpůrcem vzdělání. Jistě nelze takto osočovat vědce a badatele, kteří pátrání po mýtech a jejich porozumění zasvětili celý život. Bohužel i pro ně mám smutnou zprávu – jsou nakaženi stejnou

W W W.REDWAY M AG.C Z

houbu jako my všichni.

Z Labyrintu ven Dobrá zpráva je, že infekce houbou zřejmě není ve všech případech smrtelná. Jako základní protijed je vědomí, že všechno to mohlo být zcela jinak. A to tak moc jinak, že to naším běžně ordinovaným způsobem myšlení nedokážeme pochopit. A teď, poté, co jste byli upozorněni na zvýšenou možnost nákazy, můžete přijmout výzvu k tanci na ostří této disciplíny. Zajisté vám neuniklo, že se v příběhu o Théseovi pravidelně zmiňuje obětování bohům. Nápadným zvratem je moment, kdy se hrdinovi dostává z věštírny rady, aby nezapomněl obětovat též bohyni krásy a lásky Afrodité. Do té doby Théseus zasvěcoval vše Appolónovi (tedy kromě nezbytných obětin majestátnímu Diovi, který ztělesňuje princip otce).

Appolón je bohem umění, soustředění, rozumu a světla. Théseus se však chystá sestoupit do Labyrintu a utkat se s Mínotaurem. Do této chvíle bylo vše jasné a srozumitelné, zářící hrdina, jednoduchý příběh. Afrodité představuje svět citu. A cit už zdaleka není tak jednoduše čitelný.

Náš hrdina dospívá a s těžkými vraty Labyrintu

se za ním zavírá i jedna kapitola jeho života. Nyní je nucen sestoupit do temných a vlhkých míst, utkat se s barbarskou stránkou svých vášní, zosobněných netvorem Mínotaurem. Vášeň, cit a také pramen intuice stojí v protikladu k apollónskému řádu čistého rozumu. Aby Théseus mohl zabít Mínotaura (tedy aby v sobě zkrotil temnou stránku osobnosti), aby mohl vyjít z Labyrintu zpět na světlo a stát se králem, musí nejdřív oběma těmito světy projít, poznat je a udržovat jejich působení v rovnováze.

Mýty jsou zde, aby nás nechaly nahlédnout do nejvzdálenějších údolí lidské mysli. Vynášejí na světlo obrazy z hlubin nejnižších lidských pudů, z míst, kde racionalita a logika tápou ve tmě. Jako vlákno stříbrné nitě se v mýtech vinou příběhy o žáru nejčistších citů. Tam, kde ztroskotá rozum, tam proplouvá prožitek a svědectví o něm.

23

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Bylo, nebylo?

Práve že bylo…

Jak napsal na předchozích stránkách Matěj – nazývat mýty pohádkou je nejjednodušší způsob, jak otupit ostří, které se v nich skrývá. Mýty, a speciálně ty řecké, totiž nikdy nebyly žádným nevinným vyprávěním na dobrou noc, motivační storkou o vítězství dobra nad zlem nebo oslavou hrdinských činů na záchranu lidstva, ale spíš stejně tvrdým nástrojem politické manipulace, jakým jsou třeba dnešní předvolební plakáty. Zas tolik mystiky v tom nebylo.

Sir Laurence Olivier jako Zeus v hollywoodském bijáku Souboj Titánů z roku 1981

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

24

Než vysvětlím, jak a proč některé (netvrdím, že všechny) mýty vznikly, zastavím se ještě u způsobu jejich čtení a výkladu. Matěj doporučuje, abyste při tom odložili logiku a nechali se vést intuicí, že si to víc užijete, že tomu pocitově líp porozumíte. To má pravdu.

Já vám chci jenom ukázat, že i logický přístup může být inspirativní, plný zábavy a poznání.

Začnu takhle: Když se k vám večer v klubu přitočí spolužák a začne se chlubit, že se zrovna vrátil z Indie (přitom ráno byl normálně ve škole a dostal čtyřku z geometrie) a že to tam bylo celkem fajn, i když mu teda chvílema bylo tak divně, že cestou musel na kusy roztrhat a zasyrova sníst pár zvířat a dětí, co mu řeknete?

Něco jako „hm, seš vtipnej“? Nebo „prosim tě, už to nehul“? Ano, to nejpravděpodobnější vysvětlení bývá obvykle správné: První je, že si z vás utahuje. Druhé, že něco snědl a má po tom pekelný halucinace.

A teď: V každém řeckém mýtu se objevuje zmínka o tom, jak bohové na Olympu pořádali hostiny, kde jedli ambrózii a pili nektar. Co přesně za jídlo a pití to bylo, jak vypadalo, se tam nepíše. Jenom že zajišťovalo bohům nesmrtelnost a že občas dali ochutnat i svým mimořádně oblíbeným smrtelníkům, čímž je vlastně pozvedli mezi sebe rovné. Bez jejich svolení nikdo nesměl k ambrózii a nektaru ani přičuchnout, jinak by za chvíli byli všichni nesmrtelní a božství by ztratilo smysl. Přesto čas od času někdo zkusil toto tabu porušit.

Třeba král Tantalos, který byl nejdřív na hostiny bohů zván, ale když se zjistilo, že krade ze stolu a nosí to na zem lidem, stihl ho exemplární trest. Kromě toho se „Ambrosia“ říkalo taky divokému podzimnímu svátku boha Dionýsa, jehož vyznavačky (bakchantky, menády, prostě fanynky) se opíjely a řádily jak šílené. A právě tyto „party animals“ po mejdanu vykládaly, jak šly pěšky do Indie a zpátky a že když dostanou chuť na syrové maso, moc nerozlišujou mezi vepřovým a lidským. Co si člověk pomyslí? No asi, že byly nejen opilé, ale taky pořádně zfetované.

Ambrózii dostávali za odměnu i vítězové olympijského běžeckého závodu. Pochopitelně jen symbolicky – bylo to menu sestavené z jídel, jejichž počáteční písmena dávala dohromady slovo houba, což je zajímavé, protože houby se taky často vyskytují na výjevech zobrazujících bakchanálie (oslavy na počest boha Dionýsa známého též jako Bakchus). Logickou úvahou docházíme k podezření, že „ambrózie“ a „nektar“ byly krycími názvy pro halucinogenní houby.

Nejrozšířenějšími druhy v řeckém podnebí jsou Amanita muscaria a Panaeolus papilionaceus, které vyvolávají několikahodinové halucinace a pocit velké fyzické síly. Mexičtí Indiáni znali zase jiné druhy hub a na rozdíl od Řeků kolem toho nedělali žádné tajnosti, říkali jim rovnou „pokrm bohů“. Spojení vzniku mýtů a užívání drog ostatně potvrzuje i mnoho historiků, kteří se na toto téma specializují. Podle nich z pradávné drogové zkušenosti nepocházejí jen představy o proměně člověka ve zvíře, jeho schopnosti létat nebo být nezranitelný, ale například též celá myšlenka posmrtného života a nebe a pekla, jak je známe z Bible.

V Mexiku i Řecku věřili, že zárodkem všech hub je blesk. A co drží v ruce Zeus, vládce

W W W.REDWAY M AG.C Z

lidí i bohů? Správně, blesky, v každé jeden.

A kam blesky nechal dopadnout, tam vyrostla nějaká ta ambrózie… To nás vede k další docela logické odpovědi na otázku, proč vlastně celá ta nesmrtelná a všemocná olympská parta strpěla, aby jim Zeus dělal šéfa – no neasi, když jako jediný vlastnil technologii na výrobu tak strategické potraviny, že? A jestli vás teď napadá, že Zeus praktikoval poněkud vydírací politiku podobnou té, kterou dnes vidíme u nejmenovaných států bohatých na ropu nebo plyn, máte pravdu. A jestli vás napadá, že ten, kdo má technologie, zdroje a informace, vždycky vládne – je mocný jako bůh –, máte taky pravdu.

Ono to totiž úplně prapůvodně bylo tak, že bohové byli lidi. Posvátné královny a králové.

A po tomto poněkud pracném úvodu to teď nabere spád. Kanibalismus, incesty, dětské oběti, rituální sex, vraždy, špinavá politika… Ne, mýty rozhodně nelze označovat za pohádky.

My tady v Evropě jsme v dávnověku žádné bohy neměli. Jenom jednu společnou bohyni, Velkou Matku. A dokud jsme z hlíny plácali prsaté venuše a věřili, že dítě se narodí poté, co ženu ofoukne severní vítr nebo se vykoupe v řece, žili jsme celkem spokojeně v matriarchátu. Jenže když tak člověk pozoroval zvířata a pak si dal dvě a dvě dohromady, začal nabývat čím dál silnějšího dojmu, že to celé bude trochu jinak.

A jakmile převratná myšlenka, že ženu oplodňuje muž, byla ofi ciálně přijata, z muže, který se do té doby hodil jen k lovu a boji, se stala společensky významná osoba. Což se projevilo hlavně v náboženství. Svátky, obřady, rituály, vyprávění o činech předků – tím se řídil život kmene v dobách, kdy ještě neexistovaly mobily, Dexter a metalové koncerty. (Ne, tak nábožko bylo pro přežití stejně důležité jako vlastní jazyk nebo zdobení oděvu – jednak to kmen odlišovalo od ostatních a bránilo s jejich splynutím, jednak se tím mezi příslušníky vytvářelo pevné pouto, základ dnešního občanství.) Obřady a rituály prováděla matriarcha, první žena kmene, kterou všichni uctívali a báli se jí, protože na jejích magických schopnostech závisela plodnost, úroda a stabilita kmene, klanu, města, říše.

A zatímco dřív byla mužům účast na důležitých obřadech zakázána, teď byli vítáni. Matriarcha udělala jednoho z nich „králem“, což znamenalo, že se stal hlavním aktérem zcela nových mystérií, jejichž základem byl posvátný sexuální akt.

Nepředstavujte si to ale tak, že si ho prostě nastěhovala do chýše a spala s ním jako se svým manželem. Rituální sex neměl nic společného s milostnou touhou, láskou, a dokonce ani s pornografií – i když teda celý kmen se zájmem přihlížel. Představte si to spíš jako natáčení filmové scény. Všude plno lidí, rušivých světel a zvuků a vy se snažíte soustředit pouze na to, abyste všechny pohyby provedli přesně podle scénáře. Tento mladý král, symbol plodnosti, byl po uplynutí jednoho roku obětován Velké Matce.

Jeho krví pak ženy (kněžky v maskách fen, kobyl nebo sviní) pomazaly stromy, obilí a domácí zvířata, aby je „oplodnily“. Přitom pojedly i trochu jeho masa, někdy ho rvaly zuby přímo z těla, jindy povařily v hrnci.

Matriarcha, královna, byla spojována s měsícem.

Jeho fáze narůstání, úplňku a ubývání

představovaly tři období v jejím životě – pannu, ženu a stařenu. K tomu se pak pojily i roční doby, panna – jaro, žena – léto a podzim, stařena – zima. Králův osud byl naproti tomu určován sluncem. Umíral na přelomu léta a podzimu, kdy sluneční svit slábne, aby uvolnil místo svému nástupci, čerstvé krvi. Králové zpočátku neměli žádnou moc, to se ale postupně měnilo.

Nejdřív směli královnu občas zastupovat v době stěhování nebo kmenových válek. To si pak na znamení propůjčené autority oblékali její šat a připínali umělá prsa. Mohli také rozsuzovat drobné osobní pře mezi muži, pokud tím královnina svrchovanost neutrpěla, ale jinak jí byli ve všem podřízeni a trvalo dlouho, než dosáhli další významné pozice – posvátného sňatku a manželství. To jim sice zaručilo jistý politický vliv, umírat však museli stejně jako dřív. A protože před smrtí byli často ještě mučeni (rituální kastrace a podobné radosti), není divu, že dost intenzivně přemýšleli, jak krutý systém obelstít. Geniálním nápadem bylo změnit kalendář a prodloužit rok. Běžný rok měl třináct měsíců po osmadvaceti dnech.

Královský neboli Velký rok měl najednou měsíců sto. Sto úplňků, přičemž v tom posledním se sluneční čas matematicky „setkává“ s měsíčním, což pochopitelně symbolizovalo posvátné spojení krále a královny. Ale protože stromy, pole a zvířata vyžadovaly každoroční krvavou oběť, aby mohly rodit, souhlasila královna s tím, že za jejího manžela zemře tzv. tanista (doslova náhradník), který byl buď královým skutečným, nebo adoptovaným dvojčetem.

Způsob jeho rituální smrti se lišil podle krajových zvyklostí. Někde byl ubit a rozsápán zdivočelými kněžkami, které předtím pojedly „pokrm bohů“, jinde probodnut kopím, sražen sekyrou, bodnut do paty otráveným šípem, svržen z útesu, upálen na hranici, utopen nebo zemřel „náhodou“ při nastrojené nehodě během koňského dostihu. Dalšího stadia v přechodu z matriarchátu na patriarchát se dosáhlo tím, že čím dál mladší chlapce-tanisty nahradila na obětním oltáři zvířata a král na konci Velkého roku odmítl zemřít, neboť astrologové nalezli ještě větší shodu mezi slunečním a měsíčním časem, totiž devatenáct let neboli 325 úplňků.

Tak se Velký rok stal Větším rokem. A v této době Většího roku, kdy muž získával nad ženou pomalu a opatrně převahu, vznikaly ty nejstarší ze známých mýtů. Pokud máme „kód“, tedy víme něco o politicko-náboženských dějinách starověké Evropy, čteme v mýtech jako v kronice skutečných událostí. Například to časté znásilňování pozemšťanek olympskými bohy není ničím jiným než historickým záznamem o násilí, ke kterému běžně docházelo při zavádění nového patriarchálního náboženství (zneuctění svatyň Velké Matky, degradace jejích kněžek na obyčejné smrtelnice, zavedení kultu boha-otce atd). Král zpočátku udržoval svoji pozici jen díky sňatku s matriarchou, jejíž případná smrt znamenala i konec jeho vlády.

Bylo jen otázkou času, kdy se v takové situaci odváží incestu s vlastní dcerou (nástupnicí matriarchy), a zajistí si tak pokračování panování.

Ve 13. století př. n. l. se mu už dařilo vládnout po celý život, a když na konci druhého tisíciletí přišli do Řecka Dórové, trůn se již dědil pouze

25

téma /

Paridův soud, Peter Paul Rubens, okolo roku 1636

z otce na syna. Těmto společenským a politickým změnám bylo potřeba přizpůsobit i náboženský systém, upravit staré nebo vytvořit nové mýty.

Teď vládl otec Zeus (dříve nepříliš významný bůh počasí) a všechny ženy byly jeho. Princip Velké Matky zmutoval do podoby nesympatických, a hlavně nebezpečných čarodějek (Médeia, Kirké), případně nerozumných odbojných revolucionářek typu Nioby. Ženským vzorem se naopak měla stát bohyně moudrosti Pallas Athéna, Diova nejmilejší dcera, která se narodila tak, že mu „vyskočila z hlavy“ (zrozená z rozumu).

V ní mohly ženy nadále uctívat kult Velké Matky pod podmínkou, že uznají svrchovanou nadvládu jejího otce. V této době též vznikl pojem „hrdina“, původně posvátný král, který, zrazen svou královnou, umírá pro blaho společnosti strašnou smrtí. A stejně jako my nevěříme ve skutečnou existenci Dextera Morgana nebo Jamese Bonda, ani staří Řekové si nepřestavovali, že se Théseus, Perseus nebo Herakles někde doopravdy narodili, žili a zemřeli. Chápali, že osoby hrdinů a jejich „životy“ představují spíš určitý ideologický koncept a společenské téma. Neviděli v tom o mnoho víc mystiky, než spatřujeme v seriálu Nemocnice na kraji města, a před příšerami typu Chimairy nebo trojhlavého psa Kerbera pociťovali asi tolik bázně jako my před logem kdejaké banky či dvouocasým lvem ze státního znaku.

Pokud nám některé mýty nedávají na první pohled vůbec žádný smysl, je to často proto, že ten, kdo je zaznamenal, si nesprávně vyložil smysl starého obrazu nebo rituálu. Hliněné či kovové posvátné nádoby zdobené příběhy hrdinů a bohů pochopitelně předcházely písemným záznamům. Sloužily svému účelu po celé generace, a tak není divu, že původní význam malovaných výjevů byl časem poněkud překroucen. Typickým příkladem je známý Paridův soud, kdy je hrdina třemi bohyněmi vyzván, aby dal zlaté jablko té, kterou považuje za nejkrásnější. Paris volí Afroditu, a tím spouští lavinu událostí vedoucích k Trójské válce. Ten známý obraz Parida obklopeného Pallas Athénou, Hérou a Afroditou s jablkem v natažené ruce však zachycuje prastarou rituální situaci, kdy Afrodité Paridovi jablko podává, nikoliv přijímá. Tři bohyně představují trojjedinost Velké Matky (Athéna

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

26

pannu, Afrodité ženu a Héra stařenu), podávané jablko pak symbolizuje, že Afrodité si Parida vybírá za svého „krále“ a tato přízeň bude muset být vykoupena jeho životem. Až Paris zemře, odejde do Élysia, jabloňových sadů na západě, do nichž smějí vstoupit jen duše posvátných králů (hrdinů). Mimochodem, všechny ráje za neolitu a doby bronzové byly ostrovy s jabloňovými sady a například anglické slovo „paradise“ znamená přímo „sad“.

Než se pustím do rozboru výjimečně zajímavého mýtu o Orestovi, chci napsat ještě dvě věci, na které Matěj zapomněl a které se mi doteď nikam nehodily. První je význam obětování bohyni Afrodité před Théseovým odjezdem na Krétu a druhá naplnění věštby, kterou si v Delfách vyslechl jeho otec Aigeus. Afrodité, polichocená obětí, se Théseovi odvděčila láskou Ariadny, která mu pomohla přemoci jejího nevlastního bratra Mínotaura a pak s ním uprchla pryč, na moře. Protože je však Théseus patriarchálním mýtem, nemohla taková vzpoura proti bratrovi a otci dopadnout dobře. Théseovi se ve snu zjevil bůh Dionýsos a důrazně mu doporučil, aby Ariadnu vysadil na ostrově Naxos, což hrdina, nedbaje jejího pláče a proseb, okamžitě učinil. Zahanbená Ariadné se poté, co zvedl kotvy, oběsila. Théseus pokračoval do Athén a ve smutku a zamyšlení zapomněl vyměnit černé plachty za bílé. Starý Aigeus, který vyhlížel loď z útesu, se domníval, že jeho syn v Labyrintu zahynul, a ze zoufalství se vrhl do moře. Tím se naplnila dávná delfská věštba, aby během své cesty nerozvazoval měch s vínem, jinak zemře zármutkem. Kdyby se totiž tehdy na návštěvě v Troizéně nenechal opít, Théseus by se vůbec nenarodil. Jak je tedy pro starořecké mýty typické, ani Aigeus neunikl Osudu, který stojí jako jediný neměnný a neúplatný princip nad lidmi i nad bohy.

Orestes (oficiální verze) Po deseti letech skončila Trójská válka a vojevůdce Agamemnón se těšil domů, do královského paláce v Mykénách. Netušil, že tam na něj čeká záhuba. Jeho příbuzný Aigisthos se chtěl zmocnit trůnu, a proto se lstí a lichotkami vetřel do přízně Agamemnónovy

manželky Klytaimnéstry, zcela ji ovládl a nakonec přemluvil k vraždě. Když pobřežní stráže ohlásily Agamemnónovu loď na obzoru, Klytaimnéstra vyzdobila slavnostně palác a poručila služkám pokrýt příjezdovou cestu červenými koberci. Tam potom spolu s obyvateli města očekávala svého manžela. Agamemnón vystoupil z lodi, políbil půdu rodné země a pozdravován poddanými se vydal vstříc Klytaimnéstře, která ho vítala a předstírala radost. Když vešli do paláce, pravila: „Jistě jsi znavený a rád by ses před hostinou osvěžil v koupeli.“ Agamemnón, potěšen její pozorností, tedy odložil zbroj a vešel do lázně.

Jakmile se svlékl, Aighistos s Klytaimnéstrou se na něj vrhli a ubili ho. Jeho smrtelný výkřik pronikl až na nádvoří a mezi shromážděným lidem vypukl zmatek. „Zabili krále! Aighistos se chce zmocnit vlády!“ volali a se zbraněmi v ruce zaútočili na vchod do paláce. Ale Aigisthos byl na vzpouru dobře připraven, jeho ozbrojenci vytlačili dav z nádvoří a zajistili svému pánu bezpečí. Tak se Aighistos násilím zmocnil mykénského trůnu a Klytaimnéstru si vzal za ženu.

Agamemnón po sobě zanechal syna Oresta a dvě dcery, Élektru a Chrysothemis. Starší Élektra se bála o život malého Oresta a raději ho tajně poslala ke spřátelenému králi na vychování.

Mladší Chrysothemis byla mírnější povahy, přizpůsobila se nové situaci a poslouchala matku bez odmlouvání. Élektře však každý kout v paláci připomínal zločin spáchaný na otci a s hrůzou přihlížela, jak jeho roucha obléká a na jeho trůn usedá Aighistos. Neustávala matce vyčítat její vinu a ta s ní jednala jako s otrokyní. Nikdo by neřekl, že ta pohublá dívka v nuzných šatech je dcera krále Agamemnóna. Sloužila v paláci jako služka. V utrpení jí byla nadějí pouze myšlenka na bratra, který se snad jednoho dne vrátí a otcovu smrt pomstí. Po sedmi letech, když už přestávala doufat, prošel mykénskou branou stařec v doprovodu dvou pěkných mladíků. Když došli před královský palác, stařec k jednomu z nich promluvil: „Dobře mě poslouchej, Oreste.

Nepoznáváš svoje rodné město a občané nepoznávají tebe. A přece stojíš před domem svého slavného otce, krále Agamemnóna. Teď se v něm usadil zpupný Aigisthos, zbabělec

Orestes pronásledovaný Eryniemi, William-Adolphe Bouguereau, 1862

s rukama poskvrněnýma krví. Nadchází chvíle tvé pomsty. Jdi se s Pyladem nejdřív poklonit památce otce a já půjdu do paláce, jak jsme se domluvili.“ Orestes a jeho věrný druh Pylades poslechli a zamířili k Agamemnónově hrobce.

Jejich pěstoun zatím vstoupil do paláce, kde zastihl Klytaimnéstru v nemilostivé náladě.

Právě plísnila Élektru, ale když uviděla cizince, zmlkla. „Nesu ti příjemnou zprávu, královno,“ řekl s úsměvem. „Orestes je mrtev. Zemřel při dostihovém závodu, usmýkán vlastním koňským spřežením.“ Po těchto slovech vyběhla Élektra s pláčem ven, Klytaimnéstra však pozvala dobrého posla ke stolu, poručila mu přinést nejlepší jídlo a pití a dychtivě se vyptávala na detaily. Stařec pravil: „Nemusíš se už ničeho bát, za chvíli dva mladí muži přinesou urnu s Orestovým popelem.“ Élektra zatím ve své komnatě přemýšlela, jestli také nemá raději sejít ze světa, když v tom k ní se šťastným smíchem vpadla Chrysothemis. „Élektro,“ volala. „Před chvílí jsem byla u náhrobku našeho otce a někdo na něj položil ustřiženou kadeř. Měla barvu jako tvoje vlasy! Kdo jiný by ji mohl obětovat než náš bratr? Myslím, že Orestes je v Mykénách a my se s ním brzy shledáme. Přestaneš se pak trápit?“ Élektra zmateně poslouchala, co sestra povídá.

Má věřit jí, nebo cizinci? Rozechvěle vyběhla před palác, aby kadeř spatřila na vlastní oči, když v tom jí zastoupila cestu dvojice mladíků. Orestes nepoznal svou sestru a oslovil ji jako služebnou: „Uveď nás ke královně, přinášíme urnu s popelem jejího syna.“ Teď si Élektra povšimla nádoby, kterou držel v ruce. Se slzami v očích ji objala a šeptala: „Tak je to přece jen pravda, můj bratr Orestes je mrtev! Proč jsem místo něj radši nezemřela já?“ Orestes, přemožen soucitem, se k ní sklonil a potichu řekl: „Neobjímej tu urnu, není v ní Orestův popel.“ Élektra překvapeně vzhlédla: „Ne? A čí tedy?“ – „Ničí, protože není zvykem pohřbívat živé,“ řekl Orestes a ukázal jí prsten, který od ní dostal, když ho tajně posílala z domova. „Orestes žije, žije!“ vykřikla Élektra radostně a hlasitě na celé kolo. Orestes věděl, že teď je prozrazen a musí jednat rychle. Vytasil meč a vrhl se do paláce. Klytaimnéstra stála v síni bledá, jako vytesaná z mramoru. Slyšela Élektřin výkřik a pochopila, že její syn vstoupí

W W W.REDWAY M AG.C Z

do paláce jako nelítostný mstitel. Avšak ten se před ní zarazil a ruka s mečem mu klesla. Aby ho dojala, Klytaimnéstra poklekla, a dokonce před ním odhalila svá ňadra, ale pěstoun a Élektra v Orestovi znovu roznítili nenávist a touhu po pomstě, a tak pozvedl meč a Klytaimnéstru zabil. Tu vběhl do síně Aigisthos a i on vzápětí padl na zem proboden mečem. Před palácem se mezitím shromáždily davy. Lid toužil pozdravit Oresta jako nového krále. Ve vratech paláce se potácel muž. Nevšímal si zástupů na nádvoří a mával kolem sebe pažemi, jako by se bránil neviditelným přízrakům. Byl to Orestes. Sotva dokonal dílo pomsty, slétly se kolem něj Erynie, okřídlené bohyně pomsty, pronásledující pachatele krvavých činů. S vlajícími černými rouchy a klubky zmijí místo vlasů mu kroužily nad hlavou a zpívaly strašnou píseň o vraždě matky.

Z očí jim přitom kanula krev. Lid oněměl hrůzou a tiše se před šíleným Orestem rozestoupil. Ten pak, štván Eryniemi, bloudil ještě dlouho z místa na místo po celém světě, doprovázen věrným Pyladem. Nakonec požádal o radu v delfské věštírně. „Jeď do Tauridy a přivez odtamtud sochu bohyně Artemis, která tam spadla z nebe.

Pak Erynie odletí,“ zněla věštba. Orestes se tedy vydal na cestu. V Tauridě se pak setkal se svou nejstarší sestrou Ífigenií, kterou všichni dávno považovali za mrtvou. Sloužila zde jako Artemidina kněžka a pomohla mu sošku získat.

Na přímluvu samotné bohyně Pallas Athény pak našla jeho duše konečně klid. Erynie odletěly, kdo však jednou slyšel jejich píseň, může na ni zcela zapomenout?

Orestes: Ztraceno v překladu Hezký příběh, ne? Jenom doplním pár detailů z úplně původní verze: Klytaimnéstra měla málo důvodů k tomu, aby Agamemnóna milovala. Nejdřív zabil jejího prvního manžela (který byl jeho bratrancem) a novorozeně u prsu. Pak se s ní násilím oženil a brzy nato odešel do války, která vypadala, že snad nikdy neskončí. V Aulidě navíc obětoval jejich dcerušku Ífigenii, aby usmířil bohy, kteří ho potrestali bezvětřím, a jeho loďstvo tak nemohlo včas vytáhnout na Tróju. Poslední kapka asi byla, když si po deseti letech přivážel

do Mykén věštkyni Kassandru, která mu během války porodila pěkná dvojčata a chovala se jako jeho právoplatná manželka. Agamemnón nebyl v lázni potupně ubit – Aigisthos ho dvakrát bodl mečem, načež mu Klytaimnéstra sekerou uťala hlavu a prolitou krev mu vetřela do vlasů na znamení, že si svou smrt zavinil sám. Potom Aigisthos zabil ještě Kassandru a její děti, usedl vedle Klytaimnéstry na trůn a situace se uklidnila. Pokračování o Orestově pomstě bylo k původnímu mýtu přidáno mnohem později, a to čistě z politických důvodů. Klytaimnéstra musela být potrestána, protože časy, kdy o konci vlády posvátných králů rozhodovala žena, už minuly. Titul královny byl oslaben, nicméně matka měla ve společnosti stále silné postavení. Nedotknutelné. A záměrem rozvinutí mýtu bylo tuto zásadu jednou provždy zpochybnit. Za určitých okolností je dovoleno matku potrestat, dokonce i zabít. Orestova ruka s mečem sice klesá, nicméně Élektra, symbol otcovského kultu, mu dodává odvahy, aby porušil odvěké tabu, které mu Klytaimnéstra v posledním zoufalém pokusu připomíná obnažením svého poprsí. Na Erynie (Orestovy výčitky svědomí) se pak nápadně hodí popis kněžek Velké Matky, které na tvářích nosily hrůzostrašné masky a do vlasů si vplétaly mrtvé hady, aby ostatní příslušníky kmene udržely v dostatečné bázni a vzdálenosti od mystérií.

Tak jako milá a statečná Élektra stojí celou duší za otcem (patriarchálním řádem), tak hrozné a zlé Erynie stojí za zrádnou Klytaimnéstrou (matriarchou). Nakonec hrdinného Oresta přivedou k šílenství. Zajímavé je i zmírnění epizody s Ífigenií. Ukazuje se, že při oběti nezemřela, nýbrž byla bohyní Artemis zahalena mrakem a přenesena do Tauridy, kde sloužila v jejím chrámu. Bohové tomu chtěli, aby ji Orestes našel, a očistil tak Agamemnónův štít od posledního smítka podezření, že by snad na jeho rukou někdy ulpěla nevinná krev.

Manipulace pokračuje dál zmínkou o přímluvě bohyně moudrosti Pallas Athény – pokud se za Oresta přimlouvá i ona, jenž ztělesňuje Velkou Matku coby pannu, je žádoucí, abychom na Orestův čin hleděli s jistou shovívavostí i my, obyčejní smrtelníci.

27

téma /

TEXT: VÁCLAV HÁJEK, AUTOR KNIHY JAK ROZPOZNAT ODPADKOVÝ KOŠ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Od Herakla k Bond girl Recyklace mýtu v popkulture Tradiční i moderní mýty se zabývají poměrně důležitými problémy, které se nás týkají, aniž bychom si to mnohdy uvědomovali. Hodně zjednodušeně řečeno, ať už čtu Bibli, nebo sleduji příšerně doanimovaného Beowulfa, nedělám to jenom pro zábavu. S Beowulfem můžu zabíjet čas, můžu ho sledovat jen ze zvědavosti, nebo abych se pobavil přehnanou nemotorností postavičky. Nicméně jsem si ho vybral radši než „artový“ snímek, jehož smysl mi zatím tak nějak uniká. A ještě spíš si Beowulfa vyberu prostě proto, že nic jiného zrovna není v nabídce.

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

28

Přes všechen ironický odstup, který divák starší deseti let k filmům typu Beowulf nutně pociťuje, mu příběh něco dává. Je v něm totiž recyklováno určité mytické schéma, které oslovuje jeho hlubší, možná dokonce základní potřeby. Potřebujeme být pozitivně klamáni nebo alespoň přesvědčováni o tom, že občas něco dopadne dobře, že zlo se tak docela nevyplácí, že je možné něčeho dosáhnout, i když vyhlídky jsou zpočátku nevalné. To vše nám servírují moderní mýty počínaje pohádkami přes hollywoodské bijáky, reklamy, počítačové hry, krimiseriály až po volební kampaně a firemní prezentace.

Moderní mýty nás ukolébávají do klidu, vybíjejí naše emoce, manipulují s námi. Představují ten nejběžnější typ zboží, k němuž jsou konkrétní výrobky přivěšeny jak ozdoby na vánoční stromeček.

Leštit kastrol Dejme tomu, že si chci doma umýt sporák zaneřáděný zbytky jídel. Vzpomenu si při tom, že jsem někde viděl nebo zaslechl, že na takovou práci je nejlepší nový Cif krém. V nějaké reklamě lze s Cif krémem nejen vyčistit sporák, ale získat i království, slávu a další požitky. Rytíř přikluše na bílém koni a s pomocí Cifu se utká se stoletou špínou na starém kotli, jehož účel není z reklamy úplně zřejmý. Asi v něm vaří královskou bramboračku nebo válečné zajatce.

Hlavní věc, že rytíř jedním zázračným tahem prorazil zaschlou krustu nečistot, a vyhrál tak královskou korunu. Pak se zjistí, že je to vlastně žena, která právě sní v kuchyni svůj blažený sen o vypulírovaném domově. Ano, špína je ošklivá věc a třeba zápach z Augiášova chléva zasmrděl svého času celý Peloponés, jak se aspoň praví v mýtu o Heraklovi, který se také na chvíli proměnil v čističe. Herakles, který v tomto případě musel překvapivě použít i mozek, se díky svým hrdinským kouskům protlačil až na božský Olymp. Něco takového čeká bezpochyby každého z nás, jenom musíme hrdinně bojovat s bakteriemi, dál otírat dlaždičky v koupelně jak vzteklí nebo si něco mazat na obličej.

Stáváme se tak sami hrdiny v boji se zlem a jeho rozkladným, nekalým působením. Pomáhají nám k tomu zázračné zbraně. Je to ještě Cif, nebo už Excalibur? A máme to předem vyhrané? To záleží

W W W.REDWAY M AG.C Z

na tom, jak rychle si pro příslušnou kouzelnou věcičku doběhneme do nejbližšího supermarketu.

Obrazy nesmrtelných, nezničitelných bakterií, které nás v reklamách ohrožují ze záchodové mísy, odpadkového koše, nebo dokonce našich vlastních úst, jsou zmenšenou kopií mytických oblud, jako byla například Chiméra, Hydra, Skylla, Charybda nebo takový stohlavý drak Ládón.

Z nýmanda výtečníkem Ne každý z nás se však rodí jako hrdina. Někteří nešťastníci jsou dokonce neúspěšní smolaři a outsideři, tedy alespoň do té doby, dokud není potřeba spasit svět. Pak vytáhnou do boje a překvapí. I když se dříve oddávali hlavně studiu etiket na lahvích s alkoholem, ve chvíli masivního útoku mimozemšťanů je jejich ďábelsky lstivý mozek nebezpečně střízlivý. Chudáci mimozemšťané. V jednom z nejhloupějších hollywoodských filmů, ve Dni nezávislosti, s nimi zatočí tři hrdinové. Prvním je celkem všední pilot, druhým nevšední prezident (z něhož se pak pochopitelně vyklube také pilot) a třetím opilecký matematik, který to mimozemšťanům definitivně sečte a podtrhne. V hlavní roli jsou však ve skutečnosti Spojené státy, které ti tři maníci zosobňují. Den nezávislosti je propagandistický snímek – taková reklama na všechno, co máme mít rádi. V nacistických a socialistických propagandistických filmech mimozemšťané moc nefigurovali, ale jinak byly taky dost pitomé.

Fenomén nýmanda, který se zmátořil a zabral, není nový. Objevuje se v romantice, kde jím však obvykle býval umělec a zabral až po smrti. Dnes se to stíhá ještě za života, což nám opět skýtá jistou naději nebo nás to přesvědčuje o tom, že bychom měli radši máknout a moc nerebelovat.

Je to přeci na nás. Mákni si, a mimozemšťané se ti budou sypat z oblohy rovnou do toho Cifem vyleštěného hrnce. Můžeš si je udělat na řecký způsob.

Zmrtvýchvstání hrdiny Hrdina to vesměs opět překvapivě přežije. A to už se zdálo, že se tentokrát fakt na něco napíchne nebo že ta rána do srdce bude smrtelná. Kdepak!

V poslední, ale opravdu v poslední chvíli se vše v dobré obrátí. Zásah boží scenáristické moci udělá své a divák ulehčeně vydechne, pokud

tedy přežil i on. Nepříjemné chvilky zažívá James Bond, když se na něj sype mnohatunový ledový palác rozmražený obřím vesmírným laserem, který měl původně sloužit k pěstování žampionů v Antarktidě. Nebo k něčemu takovému. Nicméně Bond je rychlý, jeho auto je rychlé, kamera je rychlá a vůbec není času nazbyt, neboť coca-cola v močovém ústrojí diváka už nepříjemně pracuje. Ve starých mýtech přicházela „záchrana na poslední chvíli“ v rámci božské obliby v působivých efektech, což si mohl plně vychutnat například Izák, když z něj jeho tatík Abrahám hodlal nožíkem udělat obětní řízky.

V posledním momentu zaklepal Abrahámovi na rameno anděl a řekl mu: „Ehm, nechci vás rušit, ale změna plánu. Místo Izáka dáme na oltář tady tu ovci.“ Jestli na to Abrahám řekl: „A je to opravdu nutné?“ Bible již nepraví. Místo Bonda se v pekle taky nakonec smaží nějaký nebohý terorista, z něhož v poslední chvíli vznikla obětní náhražka.

Zlé a hodné ženy James Bond na to však není nikdy sám. Má po boku svou girl, která k němu v prvních filmech nejdřív vzhlížela jako ke svatému obrázku, ale dnes už je trochu přísnější. Také leccos zastane a Bond si může v klidu lízat rány. Ačkoliv je žena v popkultuře, reklamě atd. vesměs znázorňována jako bonus k automobilu, který řídí šikovný voňavý mládenec, někdy se nám nebezpečně emancipuje. V reklamě na pivo třeba říká „trhni si“ a ukazuje pivomilům neslušná gesta, což se v lepších restauracích nedělá.

Už by jen chybělo, aby muže proměnila v prase nebo dělala něco podobně nevhodného, co měla v repertoáru třeba homérská čarodějka Kirké. Také Médeia, Medúza, Catwoman, Dalila a další výtečnice nepředstavují zrovna kladné vzory pro ženy v naší patriarchálně uspořádané společnosti. Tento typ hrdinky je však čím dál častěji součástí marketingových strategií, které se snaží oslovovat „cílové skupiny“ stále novými a novými způsoby. Doufám, že se také dočkáme ďábelských dětí, vzteklých kočiček a nýmandů, kteří zůstanou nýmandy. Pak se teprve budu v popkultuře cítit jako ryba ve vodě.

29

téma /

TEXT: JANA PATOČKOVÁ, VYVAROVNA.COM FOTO: PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

Proboha? Spíš pro boha Oblíkání ve starém Řecku – ostatně jako snad během celé historie lidstva – mělo jasně daná pravidla.

Neexistovalo hraješ/nehraješ, musels hrát podle pravidel. Ale nikomu to nevadilo, proč taky? Nebyl důvod cokoli měnit. Rafinovaná estetika, dodnes obdivovaná a pro někoho nepřekonaná, šla ruku v ruce se symbolikou, která se týkala náboženství, a tím pádem i celé společnosti, jejího chodu a života. Můžete si říkat, že to je možná protimluv, když Řecko je kolíbka demokracie, a oni si ani nemohli nosit, co chtěli. Jenže koncept „nosit, co chceš“ je dost novodobý a v antice by asi nikoho nenapadl. Tam měli lidi rádi, když věci šly podle božskýho řádu, demokracie nedemokracie. Takže: připrav se, hrajem!

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

30

Trochu šatičkový rétoriky Zjednodušíme si to. Odpradávna měl oděv dvě základní funkce: praktickou (zahřeješ se, když je zima nebo mokro, odhalíš se, když je hic – normálka, řekla bych, dost pochopitelná) a funkci sociální. Proti tý praktický se ta sociální možná zdá být taková nicka na houby, ovšem není výjimečný, že někdy ji skoro převálcovala. Ono to opravdu má svůj důvod, že si do divadla vezmete čistý šaty a naleštěný boty a nejdete tam v pohorkách, pardon, ale tuhle módičkovskou moralizaci si neodpustím, ačkoli přeskakuju nějaký dvě tisíciletí historie nejen módní. Sociální funkci bych ráda rozvedla trošku víc, ale myslím si, že když se všichni zamyslíme, musí nám to dojít. Formování společnosti odpradávna neslo určité znaky, který jsou tu v podstatě dodnes. Říkejme tomu všemu kultura. Každé společenství, od toho nejprimitivnějšího, se začalo rozvíjet a vytvářet vlastní systém. Systém všeho, abych tak řekla.

Není to sranda, uplynou desetiletí, staletí, mění se podnebí, příroda, faktory, od kterých se všechno odvíjí (od jídla po náboženství), všechno se ustaluje, krystalizuje, a pak třeba jen tak zahučí v propadlišti dějin (jako třeba mínojská kultura na Krétě). Nebo se postupně promění okolnostmi a vlivy (třeba pohlcená a postupně ztracená etruská kultura). Et voilà. Jo, ale vy čekáte na ty šatičky, co? No já vím, ale tohle bylo nutný, protože naše dnešní vnímání šatiček je prostě o 360 stupňů jinde, takže je třeba vžít se do situace, kdy máte k dispozici omezený přírodní zdroje, pevně ukotvený společenský řád (který je ovšem funkční a vy v něm žijete docela v pohodě) a nad tím vším boží oko. Teda spíš oči. Hodně oček bohů, bohyň a bůžků.

Olymp Řecká mytologie byla původně poměrně uzavřenou záležitostí, její postupná popularizace ji však nafoukla do rozměru takřka popovýho.

Mýty, legendy, divadelní hry, básnické eposy… lidské životy se proplétají s těmi božskými.

Přitom asi nejdůležitějším rysem řeckých bohů je jejich lidskost. A to i ve velmi negativních konotacích. Se vším všudy, sakumprásk. Často negativní vlastnosti dokonce převládaly – bohové mohli být samolibí, pyšní, prolhaní, závistiví, někdy se dokonce dopouštěli korupčního jednání, třeba když Afrodité, Athéna a Héra požádaly Parida, aby rozhodl, která z nich je nejkrásnější, a každá se ho hned snažila ovlivnit úplatkem.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Z toho vidíme, že bohové byli vlastně jen lidé. Ale zároveň nebylo úplně v pohodě si je rozzlobit.

Bohům se tedy podřizovalo leccos. I oděv.

A i samotný oděv bohů mohl být leckdy předtuchou příchozích událostí. V řeckých mýtech není neobvyklé, že okázalá nádhera šatů boha v sobě nese zakódovaný neštěstí.

Když například Homér popisuje šaty královny bohů Héry, což by se na první dobrou mohlo zdát jako obyčejný hold eleganci a kráse oděvu, ve skutečnosti s sebou oblečení bohyně nese zkázu a visí tu jako předzvěst smuteční události (Ilias, žejo).

Příliš okázalý oděv je tedy zmiňován v protikladu k řecké ctnosti uměřenosti a je dáván do souvislosti s bohy (bohyněmi, ehm) nebo v narážkách na orientální kulturu (také dost často v negativní konotaci).

Další zdárný příklad je neštěstí seslaný lidem přímo od krále bohů Dia, po Prometheově provinění (ukradl bohům pro lidi oheň, FYIO), v podobě stvoření první ženy, čarokrásný Pandory (to neštěstí měla zavřené v malé skříněčce, kterou nikdo nesměl otevřít… jak jistě víte, byla otevřena…). Před samotným aktem sestoupení na zem bohové dokonce soutěžili o to, kdo Pandoru oblékne, vyšňoří a ozdobí. Na zem přišla doslova v božských šatech a špercích. A zase to všechno člověku nevěstilo nic dobrého. Šaty se bohům nezřídka dávaly darem. Nechávaly se v chrámech (doložené to je zase z mýtů, ale i z nálezů), třeba Herakles jako dík za úspěch donesl do chrámu v Delfách peplos Amazonek.

Příklad spíš neúspěchu s votivním darem (tak se říká obětním darům) najdeme opět v Homérovi – trojská královna Hecuba prosí bohyni Athénu o odvrácení neštěstí, vlastnoručně jí k nohám (jako k nohám sochy, jasně) přinese a složí to nejkrásnější roucho, modlí se. Athéna odmítne.

A tak je válka. Aj.

Kult Artemis Brauronské Abychom nezůstali jen u mýtů, tedy u literatury, ukážu vám příklad odívání spojený s reálným životem v Athénách (za vládce Peisistrata) a tehdejším kultem bohyně Artemis.

Athénské dívky určitého věku (od sedmi do pozdní puberty nebo jednoduše do doby, než byly připravené na vdavky) a určitého postavení byly zasvěcovány bohyni Artemis a žily v chrámovém společenství. Byly to tzv. arktoiky neboli medvědice a jako znamení tohoto „přestupního rituálu“, kdy se z holčiček stávaly

mladý ženy připravený k povinnosti sňatku, nosily šafránově žluté šaty.

Mimochodem, jedním z velkých úkolů mladičkých arktoiek bylo jednou za čtyři roky utkat peplos (aha, zase šaty jako votivní dar) pro ochránkyni Athén, bohyni Pallas Athénu. Peplos se předával během velkých slavností spojených s poutí a s nesčetnými rituály.

A tak se posouváme do veřejný sféry, zapojuje se celé společenství, oděv už není jenom soukromým votivním darem jako prosba a dík, jedná se o blaho všech. Dobrý, ne?

Malá řecká módní policie Základním kouskem v řecký „skříni“ byl tzv. chitón, multifunkční kousek, obdélníkový kus tkaniny, nejčastěji z vlny (vlna a len byly top, kupodivu bavlna přišla až později, během vlády Alexandra Velikého, tedy až skoro ke konci helénského období, a zas až tak populární nebyla). Krátká a velice chudá verze chitónu je exomidis, vyloženě pánská strohá záležitost, jediný z dam, který si ho kdy mohly dovolit, byly Amazonky.

Chitón byl mnohdy překryt bohatým peplem, opět jen draperie, ovšem v tom byli Řekové úplní sochaři – uměli nosit látkové pruhy nařasené, svázané, podvázané, sepnuté na tisíc a jeden způsob, říká se, že se oblékali jako umělecká díla.

Také se samozřejmě nosily pláště: chlaina, diplax nebo základní himation. Vojenský byl pak tzv. chlamys.

Spodní prádlo Řekové neznali, ovšem už tehdy dámičky věděly, jak si vylepšit postavu, a obtáčely si tělo jemnými pásky z kůže nebo plátýnka. Holky si uměly poradit vždycky. A co si budeme namlouvat, tělo bylo pro staré Řeky hodně důležité – dokonalost, harmonie, krása.

Tělo se tedy nejen oblékalo, ale také se o něj pečovalo – v různých dobách bylo populární holení (i třeba nohou u mužů), vousy, kníry (není překvapením, že ohledně kníru nezaostávaly ženy, depilace horního rtu byla u tmavých Řekyň na denním pořádku). O tělo se pečovalo olivovým olejem a slečny znaly nejeden přírodní trik, jak zdůraznit půvaby líčením: rozmačkaný fíky, kolem očí černý khol, cool.

Tak doufám, že až si budete listovat zase někdy Homérem, budete si to všechno umět barvitě představit.

31

Všechno o... /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTS A MAGNETIC FOTO: PROFIMEDIA.CZ

s e l w o n K é c n o y Be a n v o l á r k H od ná

Nová královna popu reprezentuje přesně to, co už nemá Madonna (mládí), ani příliš extravagantní Lady Gaga – hudbu jako hezké melodie postavené na jazzovém cítění, přirozený, zdravý vzhled a život bez skandálů. Beyoncé je hezká, hodná a talentovaná kočka z Texasu, na pódiu přijatelně sebevědomá a svůdná divoška, v životě pracovitá a zodpovědná manažerka, nejnověji též vzorná máma, prostě marketingově dokonalá bytost, v důsledku čehož se jí klaní fanatické davy, jak je vidět na záběrech z jejího světového monstrturné.

Původně stydlivá Bey přitom dobře ví, co znamená pochybovat o sobě a vyrovnávat se s něčím, co nejde změnit – například bujné křivky. Vývoj ji naučil brát věci vážně, ale ne tragicky: ze svého pozadí nakonec udělala nejen přednost, za kterou ji fanoušci bezmezně milují, ale rovnou celý trend, do něhož rychle naskočil kosmetický průmysl včetně

plastické chirurgie – váš zadeček potřebuje tu nejdražší péči, a pokud je příliš malý, řekněte si, jakou chcete velikost, my vám ho zvětšíme.

Jedenatřicetiletá Beyoncé stihla prodat desítky milionů desek s Destiny’s Child, v pravý čas začít se sólovou kariérou, jež má po čtyřech albech stále stoupající tendenci, zahrát si – a sakra dobře – v několika filmech, vytvořit módní značku, a dokonce zasáhnout do biologie a lingvistiky (obojí má původ právě v těch jejích zdravých tělesných křivkách).

Skrz útržky rozhovorů a článků v časopisech ji můžeme vidět buď jako megacelebritu, která se některým tématům a otázkám prostě asi nevyhne, nebo docela normální mladou ženu, jejíž prožívání sebe samé je úplně stejné jako to naše.

Všechno o... /

BEYONCÉ IS BOOTYLICIOUS Fenomén Bootylicious začal stejnojmenným singlem Destiny’s Child z roku 2001. I když samotné slovo použil poprvé Snoop Dogg v songu Fuck Wit Dre Day (And Everybody’s Celebratin’) z roku 1992, teprve díky obrovské popularitě skupiny Destiny’s Child bylo zařazeno do oxfordského deníku s významem „sexuálně atraktivní (žena)“. Prostě delicious booty – výtečná kořist. Slovo booty ale slangově znamená i zadek a přesně v tomto smyslu se uchytilo ve spojení se zpěvačkami, které se nestydí za širší boky – Jennifer Lopez a právě Beyoncé.

Ano, zadek Beyoncé je fenomén. Má svou vlastní facebookovou stránku, hraje hlavní roli v mnoha videích se zpomalenými záběry a dokazuje, že navzdory diktátu módních návrhářů se nám, obyčejným chlápkům, líbí curvy women – tedy ženy s výraznými křivkami.

V rozhovoru pro britskou MTV Beyoncé říká: „Můj zadek je přírodní a jako každá žena i já procházím různými fázemi. Někdy mám radši, když jsem curvy, a někdy zase moc ne, když to není na těch správných místech. Po Novém roce se vždycky snažím něco s tím udělat, tři měsíce na tom pracuju a pak toho nechám.“ A pro New York Daily News: „Nechodit do tělocvičny je stejně víc sexy.“ Nakonec ať si každý vybere: „Věřím tomu, že každý vnímá krásu jinak. Někteří lidé vidí krásu tady, jiní tam.“ Spojení Bootylicious Beyoncé najdete v headlinech přinejmenším stejně často jako Beyoncé Knowles.

A když na to v rozhovoru dojde, Bey se ani moc nebrání – na australském serveru Sixty Minutes srovnává sebe se svou o pět let mladší sestrou Solange: „Moje sestra má o devět kilo míň než já, a to úplně přirozeně. Může si jíst, co chce, což jí dost závidím – taky bych to chtěla. Na druhou stranu mě moje křivky už nijak zásadně netrápí.

Právě kvůli nim vzniklo slovo bootylicious, je už i ve slovníku a nic s tím neudělám.“ Na počest Beyoncé pojmenoval biolog Bryan Lessard nově objevenou australskou mouchu s velkým zlatým zadečkem – Scaptia (Plinthina) beyonceae. Mimochodem, hmyz je po slavných osobnostech pojmenováván častěji, než byste mysleli. Hmyzí říše už má svého Stinga, Micka Jaggera, Matta Groeninga i Adolfa Hitlera.

Všichni víme, že vzhled je v popu stejně důležitý jako hudba a zpěv. Možná ještě důležitější.

Ale nebyla by škoda oslabit sílu tříoktávového mezzosopránu nějakou pitomou dietou? Všimněte si, jak vypadá nejen Beyoncé, ale i mnohé doprovodné vokalistky nejrůznějších kapel, zpěváků a zpěvaček – hlas jako zvon obvykle vychází z pořádně udělaných ženských.

DÍTĚ OSUDU Pobláznit davy svým tělem dokázalo hodně lidí, u Bey to je asi víc sekundární efekt, primární důvod fenoménu queen Beyoncé je osud, který si už jako malá sama určila v rodném Houstonu – stát se superstar. A to by tak úplně nešlo bez podpory rodičů, hlavně otce Mathewa, donedávna jejího manažera. Jako malou ji zapsali na jazz a balet a vozili ji z jedné pěvecké a taneční soutěže na druhou, kde se Bey otrkávala a zbavovala ostychu. V devíti letech se stala členkou dívčí skupiny Girl’s Tyme, později přejmenované na Destiny’s Child. Táta Mathew neváhal a kvůli finanční podpoře své dcery prodal i dům. Tvrdě se pracovalo a čekalo na výsledky. Ty se brzy dostavily

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

34

hlavně v podobě úplné prohry Girl’s Tyme v televizní talentové soutěži Star Search. Makalo se dál, v roce 1993 vznikají Destiny’s Child a o čtyři roky později se osud Beyoncé začíná naplňovat. Dětství skončilo…

V červenci 2011 otiskl časopis Essence krátký text s názvem Eat, Play, Love, v němž Bey rekapituluje několik období svého života. Dětství nejvíc spojuje s matkou Tinou: „Tina Knowles pro mě byla prvním důkazem, jak silná může žena být. Neovlivňovala mě ani tak tím, co říkala, jako tím, co dělala. Brávala mě a sestru na tancování, recitály, vařila nám výborná jídla a vodila nás do kostela. Dřela se pro rodinu a nikdy si nestěžovala. Naučila mě tvrdě pracovat, umět si určit cíl a představit si budoucnost.

Od počátku Destiny’s Child jsem věděla, že jestli chci opravdu uspět, musím se cele oddat věci a nesoustředit se na nic jiného. Jsem přesvědčená, že když pracuješ dostatečně tvrdě, nakonec dostaneš, co chceš. Ve Star Search jsme prohrály, ale pořád jsme to zkoušely dál.“ K pracovitosti a skromnosti ji nutil i otec Mathew, jak je zřejmé z rozhovoru pro Sixty Minutes: „Když jsem byla na střední, nikomu jsem neřekla, že zpívám a že mám nahrávací smlouvu. Ve škole jsem byla tichá, jen jsem se učila a dostávala známky a třeba na celou noc jsem pak chodila do studia. Bylo to jako žít dva rozdílné životy.“ MTV se Bey svěřila, že Mathewovi věnovala skladbu Daddy, která vyšla jako hidden track na jejím prvním sólovém albu Dangerously in Love: „Původně ta skladba na albu být neměla. Udělala jsem to trochu kvůli němu a on oněměl úžasem.

Vůbec nevěděl, co říct, je to opravdu silný song.“ RnB trio Destiny’s Child sklízelo úspěch za úspěchem, prodeje, Grammy a další hudební ceny, pak ještě hvězda na hollywoodském Walk of Fame a konec. Na začátku tisíciletí se všechny tři členky rozhodují pro sólovou kariéru a Bey potkává muže svého života.

JAYONCÉ Každého zajímá, jak se Beyoncé a Jay Z potkali.

V Show Davida Lettermana si Jay vzpomněl takhle: „Potkávali jsme se na různých akcích a tam je to vždycky tak, že si s každým říkáte, jak byste spolu mohli něco udělat, natočit a tak, ale většinou z toho nic není. Prostě jen zabíjíte čas.“ S Beyoncé ale na spolupráci došlo. A během natáčení singlů Bonnie and Clyde a Crazy in Love vznikl vztah, který se sice oba dlouho zdráhali potvrdit, ale nakonec to v roce 2008 dotáhli až k svatbě. Letos v lednu se jim narodila dcera Blue Ivy a oni se stali nadšenými rodiči.

Mimochodem, jen zmínka o těhotenství Beyoncé v upoutávce na MTV Music Awards 2011 stačila, aby se tento ročník předávání hudebních cen stalo nejsledovanějším v historii. A že stouply prodeje jejích alb, je asi jasné.

Pozoruhodné je, že Jay Z je Beyin první a jediný muž v životě. Kromě nevinného vztahu od třinácti do devatenácti ji nikdo jiný neokouzlil. Svého manžela respektuje i jako hudebníka a při obligátních děkovačkách za nejrůznější ceny často patří její thanks jenom jemu.

I první sólové album Dangerously in Love je poznamenáno Beyiným silným citem: „Láska nikdy nevyjde z módy. Každý ji zažil, a když ji nemá, chce být zamilovaný. Když to album posloucháte, zjistíte, jak je romantické.“ V rozhovoru pro MTV Beyoncé vzápětí dodala, že vztah s Jayem ji obohatil i hudebně:

„Jsem mu moc vděčná, hodně mi s albem pomohl.

Pomáhal mi psát písničky a – popravdě – předtím, než se v Crazy in Love objevil hip hop, se to moc lidem nelíbilo. Dal té skladbě přesně to, co potřebovala.“ A pro Billboard: „Crazy in Love se stala jedním ze zásadních momentů v popkultuře, a přitom to nikdo z nás nečekal. Poprosila jsem Jaye, aby se se na tu píseň podíval večer předtím, než jsem album dokončila, a díkybohu to udělal. Je jedno, kolikrát ji budu zpívat, nikdy nezestárne.“ LEKCE KADDÁFÍ WikiLeaks ví všechno. V roce 2011 se tu objevilo, že Beyoncé vzala milion dolarů a jela zazpívat rodině libyjského diktátora Muammara Kaddáfího.

Pro pořádek – nebyla sama. Brutálního plukovníka spěchali potěšit i Usher, Nelly Furtado a Mariah Carey. To samozřejmě spoustu lidí znechutilo a začali umělce vyzývat, aby peníze vrátili. V této ošemetné situaci se ukázalo, že Bey není hloupá.

Zachovala se jako rozumně myslící jedinec a na svých stránkách prohlásila: „Jakmile se ukázalo, že třetí strana, která akci pořádala, je napojená na rodinu Kaddáfího, rozhodla jsem se dát ty peníze na něco smysluplného.“ Peníze šly na pomoc obětem zemětřesení na Haiti a po Beyoncé se podobně zachovali i ostatní.

Mariah Carey tuto zkušenost refl ektovala také na svém webu jako poučení: „Byla jsem naivní a neopatrná v tom, kdo si mě zabookuje a pro koho vystupuji. Cítím se hrozně a stydím se, že jsem se stala součástí takové špíny. Pro všechny umělce je to lekce a je třeba být mnohem zodpovědnější při rozhodování, pro koho budeme dělat show.“ FILM To, že je Bey zpěvačka, zákonitě ovlivnilo její dosavadní filmografii. V roce 2001 debutovala v televizním filmu Carmen: A Hip Hopera, jakési moderní verzi slavné Bizetovy opery. Ve filmu hraje Mekhi Phifer, kterého můžete znát z jiného hiphopového snímku, 8. míle s Eminemem.

Nejlepší kritiky se psaly po uvedení muzikálu Dreamgirls z roku 2006, natočeného podle broadwayského muzikálu a inspirovaného hudebním triem The Supremes. Roli zpěvačky Deeny Jones (inspirovanou slavnou Dianou Ross) zvládla Bey skvěle. Položila se do ní jak zevnitř, tak zvenčí: „Na začátku fi lmování jsem byla na své váze, dokonce jsem trochu přibrala, ale pak jsem deset kilo shodila. To když jsem se měnila z mladé Deeny na starší. Chtěla jsem, aby to bylo víc než jen účes a make-up, potřebovala jsem tu změnu vidět.“ Nejen o zpívání byla její další role. Ve filmu Cadillac Records z roku 2008 výborně zahrála postavu soulové zpěvačky Etty James. Film vypráví o slavném labelu Chess Records, který v Chicagu v 50. letech založili bratři Chessovi. Ač běloši, vydávali hudbu černých muzikantů, kteří definovali rhythm and blues – Muddyho Waterse, Howlin’ Wolfa, Chucka Berryho a také na heroinu závislé, křehké a subtilní Etty.

Ten film tedy rozhodně stojí za vidění, protože zobrazuje kus u nás málo známé rock’n’rollové historie. V Chess Records se umělcům za úspěch odměňovali cadillacem, na druhou stranu nebylo nemožné vidět superhvězdu Muddyho Waterse,

Ve škole jsem byla tichá, jen jsem se učila a dostávala známky a třeba na celou noc jsem pak chodila do studia

W W W.REDWAY M AG.C Z

Všechno o... /

jak ve studiu stojí na štaflích a bílí zdi. Dokonce nechybí scéna, jak před studiem zastaví auto, vyleze z něj parta vyjukaných bílých hubeňourů s vlasy na ramena, kteří říkají něco jako: „Dobrý den, my jsme britská kapela Rolling Stones a milujeme černošský blues a Muddyho, tak bysme tu rádi něco natočili, kdyby to šlo.“ A o pár let později přijde Muddymu, který už je na cestě z kopce, pozvánka do Anglie. Vyleze z letadla a davy se mohou zbláznit. Je hostem turné Stones a ti už společně s Beatles staví dosavadní svět vzhůru nohama.

Beyoncé neměla s tvrdými drogami nikdy nic, ale Ettu zvládla perfektně. Kritika byla vlídná, navíc měla skvělé herecké partnery – Adriena Brodyho, Jeffreyho Wrighta a rappera Mose Defa. „(Beyoncé) se neobjeví do poloviny filmu, ale počkat si na ni stojí za to. Je to zatím její nejlepší herecký výkon. Zmučená, nešťastná a hravě rouhavá se do role vžila s ohnivým přesvědčením, i když je to asi nejméně špinavá podoba feťáka, jakou jsem kdy viděla (v Trainspottingu je to pravý opak). Jediný nedostatek je, že její Etta postrádá bolestný a řezavý hlas, aby byla tak přesvědčivá jako například Diana Ross ve standardech Billie Holiday ve filmu Lady Sings the Blues.“ (Margeaux Watson, Music Mix) EAT, PLAY, LOVE Za už zmiňovaný text obdržela Beyoncé cenu Newyorské asociace černošských novinářů. Eat, Play, Love obsahuje její postřehy a vzpomínky na dětství, turné a nejvíc ze všeho asi na téměř roční dovolenou, kterou strávila cestováním po světě. Některé části zajímavě ilustrují, jak Beyoncé nazírá svět ženskýma očima, že zbytečně netrousí moudra, ale ani nemlátí prázdnou slámu: „Během koncertu v Port Ghalibu v Egyptě 9. listopadu 2008 se stalo něco, co mě pak inspirovalo při psaní na album 4. Byla jsem zrovna uprostřed písničky Irreplaceable, a když začalo publikum zpívat „to the left, to the left“, zahlédla jsem ženu v tradiční burce, jak sedí

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

36

na ramenou nějakého muže. Byly jí vidět jen oči a ruce, mávala „to the left, to the left“ a zpívala každé slovo – poznala jsem to podle toho, jak se jí pohyboval závoj kolem úst. I když bylo plno, viděla jsem ji mezi lidmi úplně jasně. Šokovalo mě, že tam vůbec byla, že ji tam pustili, protože po setmění ženy v burkách na ulici normálně nevidíte. To, že tam byla takhle jediná, mnou dost pohnulo. Cítit moc, krásu a sílu žen – a zvlášť v místech, kde jsou jejich svobody omezeny – se mnou vždycky otřese. Vnímala jsem, že má svou víru, která je pro ni důležitá, ale v jejím životě je i místo pro hudbu a ona se rozhodla tam přijít.“ Kdybyste nevěděli, kdo to píše, řekli byste si, že to je vyprávění úplně normální holky o prázdninách snů: „Minulé jaro a léto jsem byla na spoustě koncertů, protože jsem po strašně dlouhé době chtěla zažít, jaké to je, být divákem na velké show. Miluju všechno – africké rytmy, osmdesátkový R&B, rock, reggae – a není nic lepšího než vidět to živě. Jela jsem na festivaly, o kterých jsem zatím jen slyšela: Wireless Hyde Park v Londýně, T in the Park ve Skotsku, Bonnaroo v Tennessee a Coachella v Palm Springs. Užila jsem si skvělé koncerty Muse, The Dead Weather, Stevieho Wondera nebo Rage Against the Machine.“ „Podívat se do nějaké země jen tak bez pevného rozvrhu mě strašně přitahovalo. Po pár dnech v Aucklandu na Novém Zélandu, kde začínalo Jayovo turné, jsem se na pět týdnů usadila v Austrálii. Můj cestovní program je obvykle dopodrobna zorganizovaný, a když pracuju, můžu se v každém městě zdržet maximálně dva dny včetně příjezdu a odjezdu. Bylo tak uvolňující zůstat na jednom místě pět neděl! Neměla jsem žádný plán, kam se podívám v Melbourne, Brisbane, Perthu ani v mém oblíbeném Sydney, kde jsou nejlepší restaurace a překrásný přístav.

Bezstarostná existence. Další zastávkou bylo Japonsko, kde mě napadlo chodit inkognito jako harajuku girl – mladá Japonka oblečená buď jako postava z anime, nebo jako ortodoxní

gothik. Takhle jsem pak navštívila i několik tokijských klubů. V Londýně jsem potkala Sade, jednu z mých nejoblíbenějších umělkyň. Miluju a obdivuju ji už dlouho. V Rusku jsem objevila starobylé šperky a pochopitelně navštívila balet Labutí jezero. Jenže co by bylo cestování bez jídla? Všude v Itálii voní ulice jako gelato. V Paříži jsme já a můj synovec Julez obědvali escargot a celkem nám chutnal, i když náš domácí houstonský funnel cake je asi lepší. Na Capri jsem každou neděli jedla pizzu a pila červené.

Zjistila jsem, že miluju artyčoky! Se salátem a čerstvou rybou jsou nejen neuvěřitelně dobré, ale chválabohu i zdravé.“ „Přitahuje mě oceán. Je jedno, jestli skáču z jachty do moře (z těch fotek je moje máma trochu vedle; myslí si, že je to nebezpečné), plavu, potápím se v Rudém moři (kde mi pohled na ryby pod hladinou vzal dech), nebo jen tak chodím po pláži, moře má na mě uklidňující účinek. Nejkrásnější voda byla v Chorvatsku.

A taky nejslanější, jakou jsem ochutnala.

Středozemní moře mě neslo na zádech skoro hodinu a byly to jedny z nejkrásnějších chvil v mém životě.“ A resumé? Chceš říct něco na konec, milá Bey? „Pro zaměstnanou ženu je těžké naplánovat i čtrnáctidenní dovolenou, natož takovýhle roční útěk. A tím úplně nejlepším, co se mi během něj přihodilo, bylo možná nakonec jenom to, že jsem mohla zůstat doma a spát ve vlastní posteli, pak jen tak jíst v oblíbené restauraci, zajít si do lázní místo rychlé mani-pedi, vzít kamarádku do nejbližší vinárny. Jsem vděčná, že jsem si mohla vydechnout, odpočinout si a nechat se inspirovat novými věcmi. Obnovilo mi to sílu a probudilo kreativitu. Vrátila jsem se osvěžená, plná nových věcí a dost silná na to, abych mohla znovu docenit samu sebe a věci, které dělám a které mi změnily život. Protože přiznejme si, holky, jsme to my, kdo vládne světu.“

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Co by se stalo, kdyby Může kráva chodit po zmizelo Slunce? schodech?

Do schodů ano, ze schodů ne. Nedovoluje jí to uspořádání kostí v kolenou.

Prvních osm minut po zmizení bychom žili v blažené nevědomosti, protože osm minut trvá světlu a gravitaci Slunce, než doletí k Zemi. Pak by se začala měnit naše oběžná dráha, protože bychom neměli Slunce, kolem kterého Země obíhá. Země by se zřejmě pohybovala po přímce a nabrala směr do neznáma. Okamžitě by nastala tma a pravděpodobně i mráz.

Proč jsou tučňáci černobílí?

Jejich zbarvení jim pomáhá lépe přežít. Při plavání v moři jsou tmavá záda na hladině špatně vidět, což je chrání před predátory. Zespoda je obdobným způsobem chrání bílé břicho, které je pro žraloky, kosatky a další predátory velmi obtížně rozeznatelné. Zbarvení jim také pomáhá při regulaci tělesné teploty. Když je jim horko, natočí se ke slunci bílou stranou a teplo se od nich odráží.

Je-li jim zima, natočí se ke slunci černou stranou, která teplo pohlcuje.

Jak to, že když držíme vajíčko za špičky, nejde rozmáčknout?

Pokud vajíčko držíme z boku a zatlačíme, skořápka praskne, protože je v tomto místě nejtenčí a snadno poškoditelná. Ale jeho vrcholy odolávají tlaku stejně dobře jako třeba stavební oblouk budovy nebo mostu. Zatížení v obloucích celou strukturu vajíčka stlačuje a uhličitan vápenatý, který tvoří hlavní složku skořápky, je pod tímto tlakem velmi pevný.

Z čeho mají roboti mozek?

V knize povídek Já, robot od spisovatele Isaaca Asimova je mozek robota vyroben z houbovité platiny, přesněji ze slitiny platiny a iridia.

Víte, že...

Bez ohledu na tloušťku a velikost lze jakýkoliv list papíru složit pouze osmkrát?

Ve Windows nemůžete vytvořit složku s názvem PRN, AUX, NUL, COM1, COM2 a NOC? Nůžky vynalezl Leonardo da Vinci?

O člověku, kterého málem oběsili Matematické paradoxy jsou takovou efektní disciplínou, kterou true matematici nemají moc rádi, zato my laici ji milujeme. Tenhle paradox je od Bertranda Russella, významného britského matematika, myslitele a nositele Nobelovy ceny za literaturu.

V jednom městě, kde se za chyby draze platilo, se král rozhodl, že dá viníka popravit. A to na šibenici.

Ale aby poddaným tu podívanou trochu zpestřil, nechal postavit šibenice dvě. Jednu nazval „oltář pravdy“, druhou „oltář lži“. Ráno přivedl kat odsouzeného na popraviště a král mu přede všemi vysvětlil nová pravidla: „Jako každý odsouzenec před tebou, budeš moci i ty pronést svá poslední slova. Podle toho, jestli řekneš pravdu, nebo lež, budeš oběšen na jednom z těchto oltářů. Záleží na tobě, který si vybereš.“ Odsouzený se na chvíli zamyslel a řekl, že pravidlo pochopil a že je připraven pronést svou poslední řeč. Rozhostilo se ticho a všichni pozorně poslouchali. Muž řekl: „Oběsíte mě na oltáři lži.“ „A to je všechno?“ ptali se ho. „Ano,“ odpověděl.

Přistoupil k němu tedy kat a chtěl ho odvést k oltáři lži. V tom někdo z diváků vykřikl: „Počkat! Na této šibenici ho přece oběsit nemůžete! Kdybyste to udělali, byla by jeho poslední slova pravdivá a pravidlo je takové, že má viset podle toho, jestli řekne pravdu, nebo lež. On řekl, že ho pověsíme na oltáři lži. Ale tam ho právě pověsit nemůžeme, protože by to nakonec byla pravda.“ Kat si to chvíli rovnal v hlavě a pak zabručel: „Tak ho pověsím na oltáři pravdy.“ „Ale to taky nejde,“ vykřikl zase divák. „To by přece znamenalo, že jeho poslední slova byla lež!“ Kat se zmateně zadíval na krále, který pobaveně uznal svoji chybu a odsouzence propustil na svobodu. Jeho zachránce z davu šel domů a začal psát knihy o logice.

reportáž /

TEXT: TOMÁŠ HLAVÁČEK ILUSTRACE: HOPX

v klubu

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

38

(where all the magic happens)

Byl pátek, koncem září, a hezký počasí dokreslovalo všeobecnej pocit euforie před volným víkendem. Přišel jsem domů, poslouchal nějakou muziku a čekal, až se kámoši vrátí ze škol a intrů. Večer jsme chtěli jít do kina, ale naši nás nepustili nebo nám nedali peníze. Sejít se tehdy u někoho doma, to taky nemělo cenu. Zbývala

W W W.REDWAY M AG.C Z

jedině kočárkárna se stolem na ping-pong. „Kdo má klíče?“ ptal se Dan, můj soused z patra. „Naposledy je měl Chozé,“ povídám. „Já je půjčil Vágnerovi,“ oznamoval Chozé. „Jak půjčil?“ „No on si pro ně byl.“ „A má je?“

„Nevím.“ „Tak se ho běž zeptat,“ pobídl Dan Chozého, ale ten se za chvíli vrátil celej zkroušenej. „Klíče jsou u Řezníčka.“ O pár světelných let později, když mě znovu přepadla chuť zahrát si pinčes, mi žádnej Řezníček strach nenaháněl. Místo plánu, jak z něj vyrazit klíče od kočárkárny, mi Google našel přímej link na web a k tomu pak i číslo tramvaje, takže jsem v pátek 28. září 2012 pohodlně vystoupil přímo před vršovickým Café v lese, kde ten večer bylo ping-pongu hafo. Nevím, jestli nám tenhle sport vrátila nějaká retro vlna, nebo spíš ten slavnej hollywoodskej biják, ale pravda je, že stolní tenis je vděčnej sport. Každej ví, o co jde, každej měl v životě minimálně jednu příležitost si ping-pong zahrát. Pingpongový stoly jsou v tělocvičnách, hernách, ale i venku, na plovárnách, letních táborech nebo rekreačních střediscích. Univerzální sport. Indoor, outdoor, zima, léto. Navíc se zdá, že abych si mohl zahrát, nepotřebuju k tomu až tak moc. V jistým věku se do toho malýho míčku trefí prostě každej. A pálka taky nic neváží. Je sice fakt, že i stolní tenis je sport náročnej na pohyb, koncentraci a cit pro hru, ale jak říkám, tohle by mělo jít každýmu. A s tím jsem se taky šel podívat na zahřívací kolo Zlatý pálky Semtexu, abych věděl, na co se těšit, až jim celá série turnajů vypukne naostro.

Semtex se rozhodl svázat osud jednoho ze svých energií napumpovaných drinků s dosud jedinečnou šňůrou nezávislých eventů, kterou pod značkou Zlatá pálka pořádal Ping Pong Club Prague, tedy Radek a Tomáš z diskomilitantní DJ skvadry Radqohski. Spojení pořád ještě undergroundový invence nepodepsaných Radqohski a potenciálu největšího českýho výrobce energy nápojů pomohlo vyladit společnej projekt na ultimo.

Speciální design na originálních Semtex stolech, čtvrt roku trvající Semtex Zlatá Pálka Tour po krajských městech Český republiky s odskokem do spřátelený Bratislavy, zbrusu novej Semtex drink, reklamy v telině (rokenrol z garáže od Wild Tides celoplošně boduje v česko-slovenských obývacích), Radqohski urvaní z řetězu na fungl nových kompech (stylově a pietně – je to rok od Stevea Jobse!), ty nejlepší kluby pro pulsující party, a k tomu ještě novej úkaz na scéně mluvenýho slova hipsterský propagandy – MC Viktor.

Psát o Radqohski je jako jít na blechu sekyrou.

Dřív, než se ke mně dostane nějakej novej trend, oni už na něj zapomenou. Vortex. Regulérní. Jejich sety jsou jako meziřádky ze zenbuddhistických čítanek. Směr udává ten, kdo ho už dávno popřel.

Ale všechno je to jen tak naoko, protože ti kluci mají rádi disko a ke konci každýho jejich setu je to na nich pořádně vidět. V jednoduchosti je síla, snad i moudrost, takže nakonec i ty groovy basový linky z mainstreamovýho kanálu nadchnou a povznesou. Polar, Vans a Chicago Bulls.

Café v lese je prima místo. Nedokázal jsem si představit, jak uvnitř bude působit stůl na stolní tenis. Vždycky jsem hrál ping-pong v anonymních panelákových místnostech nebo v opuštěných, sterilních tělocvičnách, kde odrazy míčků zněly stejně seriózně jako hudba z respiria. Dokonce mám jednu vzpomínku, která se mi ještě občas vkrádá do snů jako hororová noční můra, na jeden

39

reportáž /

obskurní turnaj ve stolním tenise. Byla zima, snad únor, mně bylo dvanáct a trávil jsem nějakej čas v nemocnici s podezřením na něco záhadnýho.

Nic mě nebolelo, a právě to mi nahánělo strach, protože v tý nemocnici jsem byl dlouho. Tak dlouho, že jsem tam přečetl celý Psohlavce od Jiráska, který mi tam zlomyslně donesla sestřenice. Jeden kamarád mi půjčil walkmana, sice jenom na týden, ale i tak jsem mohl trávit čas na lůžku s bájným Master of Puppets od Metalliky. Další kamarád mi půjčil digitální hru s chytáním vajec, taky bájnou, ale v tý došly baterky už po dvou dnech.

Zbyl mi tedy rozhlas po drátě. Nemocniční turnaj v ping-pongu byl vítanou výzvou. Stůl byl otlučenej, používanej léta, síťka se nedala napnout, pálky byly okousaný, ale zábava obrovská. Myslím, že jsme se tehdy všichni uzdravili. Hráli i sestřičky, doktoři. Jeden, takovej nepříjemnej, se nakonec přidal taky, a protože na něj nevybyla žádná skvostná pálka, odrážel míčky bažantem.

Café v lese není žádná nemocnice, ale patrovej klub. V pátek byl vespod dancefl oor se Semtex stolem a nahoře bylo ten večer asi press centrum, protože se tam v průběhu večera tísnilo hodně lidí a probíhalo tam hodně rozhovorů. Sotva se do klubu mohlo, hned si někdo vzal ze stojanu pálku a míčky a postavil se ke stolu. Byl čas a prostor na trénink pro každýho, kdo přišel s ambicí hrát o vítězství nebo za easy zábavou s kámošem.

Hrát ping-pong v klubu je zvláštní. Nad stolem je kvůli míčku potřeba světlo, ale zároveň si musí prostor ponechat jistou atmosféru kvůli dýdžejům a dancerům. Na míček je potřeba se soustředit, ale světelný efekty a nedejbože stroboskop dělají ze hry téměř psychologickej test. Navíc, já osobně jsem zvyklej poslouchat zvuk míčku – ten není přes beaty slyšet vůbec. To všechno však dělá hru ještě přitažlivější. Začneš jen tak hrát, o nic nejde.

Povídáš si, podáváš, odvracíš a nahráváš, smečuješ nebo nechytáš, je to jedno. Začínáte ve dvou, přidá se další, pak další, a protože tady to není „počkej, teď hrajem my“, tlačí se u stolu víc lidí, než je kapacita regulérní čtyřhry, a začíná se hrát obíhaná.

Když vypadneš, jdeš si sednout, popovídat s někým u stolu nebo pro novej semtex, a počkáš si na nový kolo. Nebo si dáš break a zastavíš se u kámošů.

V ten pátek přijel i Igor. Z Moravy, z mýho rodnýho města. Mám ho rád. Je to rybář, je zvyklej čekat, proto jsem to vždycky já, kdo začíná rozhovor.

U ping-pongu je to stejný. Igor trpělivě a nehybně čeká na to, co přijde. A buď chytí, nebo nechytí. Já tak trpělivej a nehybnej nebyl a herně jsme na tom byli podobně. Ale tenhle freestyle ping-pong v klubu má velkou výhodu v tom, že nikdo po nikom nechce žádnej velkej výkon, nikdo na nikoho nepíská pro zkaženej míček, nikdo nikoho nezatracuje za prohraný finále. Jde jenom o zábavu, což přijde nám, lidem roku 2012, stejně podstatný jako hra o olympijský zlato.

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

40

Jak postupoval večer, party byla rozjetější, chodilo víc a víc lidí a víc a víc atletů obíhalo kolem stolu. Produkce myslela na vše, tak naštěstí nebyla nouze o pálky, protože u stolu začalo být pořádný těsno. Mikrofonu se chopil MC Viktor. Jak říkám, mirákl. Hipsterskej kazatel v naprosto nemožným převleku tajemníka bulharskýho konzulátu, s patkou politicky poměrně nekorektní, přitáhl pražskou newyorštinou k hracímu stolu další masy, až se to zdálo nemožný. Radqhoski odpálili svůj set a první hráč podával naostro. Teď už to nebylo jen tak, pingpongovej život každýho hráče trval od úderu k úderu. Platilo pravidlo náhlý smrti. Hra není až tak jednoduchá. Před tebou vlní bokama modelka, kámoš za tebou ti vypráví vtipnou storku a do toho všeho letí míček, kterej musíš odehrát, protože z takový fajnový tlačenice se ti nechce. A další faktory. Letí na tebe míček velkým obloukem a ty můžeš smečovat. Ale naproti tobě je zrovna nějaká holka, takže je po smeči, a navíc se znemožníš holčičím obloučkem, aby to pro ni nebylo těžký.

Dostal jsem se do semifinále, ale měl jsem špatnej příjem podání. Proti mně mistr. Ale s tím se musí počítat, když je turnaj open. Nakonec se z mistra vyklubal můj kamarád. Je to sportovec z Liberce a já se nevyznám v těch sportovních značkách, abych mohl říct, jestli Márty dělal hokej, nebo lyžování. Ale na pinčesu byl taky. Je to prý dobrej doplňkovej sport. To zní sice jako klišé, ale rozhodně to není žádná hipsteřina.

Doplňky nikdy nejsou na škodu a k mejdanu Zlatý pálky Semtexu v Café v lese patřily jako bonusy. Někdo se na pinčes necítí, ale je na party. Hrajou DJs a dancefloor je k dispozici pro stejně neomezený variace tempa a stylů jako u pingpongovýho stolu vedle. MC volá na holky, aby se s tancováním přesunuly ke stolu a chopily se pálek. Jedna z nich to dotahuje až do finále a vyhrává ho. I to je možný. Jiný holky se usmívají na MC Viktora a ten je hbitě vrací do hry. Chtěl navrhnout ping-pong v blátě, ale v kritický chvíli měl vypnutej majk, takže z toho sešlo. Radqohski drží prst na tepu hráčů a jejich diskoarzenál imituje tlukot pingpongových srdcí. BPM letí vzhůru a obíhaná podlehne jeho diktátu. U stolu hraje na padesát lidí. Frekvence úderů je neskutečná, oranžovej míček se prohání jako kometa po horizontu potemnělýho klubu. Znovu vypadávám dřív, než mi někdo začne držet palce. A nevadí mi to, jak říkám, už nemusím mít strach z Řezníčků.

Losovali jsme. Kámen, nůžky, papír. Chozé prohrál a musel k Řezníčkovi pro klíče. „Pojďte se mnou,“ žadonil. „Jak asi?“ klepal si na čelo Dan. „Ve výtahu zůstat nemůžem a na chodbě nás uvidí.“ „To taky potřebuju, aby vás viděl, že jste tam se mnou.“ „Proč?“

„No protože k čemu by mi bylo, že budete někde schovaný? To není žádná podpora.“ Měl pravdu. K Řezníčkovi jsme museli všichni, když jsme byli kamarádi. Těch šest pater jsme šli radši po schodech. „Zazvoníme, nebo budeme klepat?“ zeptal jsem se, ale nikdo mi nedokázal odpovědět, což byla škoda. Já zaklepal a Chozé zazvonil.

Otevřel Řezníček. „Dobrý večer,“ špitl Chozé. „Můžem poprosit klíček na ping-pong?“ „Tak klíček na ping-pong bys chtěl, darebáku?“ zopakoval otázku hrůzostrašně. „Chceme si zahrát,“ dovysvětlil jsem. „Ale jenom do půl osmý!“ rozkázal Řezníček a jeho strašidelně kostnatá ruka nám podávala svazek klíčů. Bylo čtvrt na sedm. Času málo.

Museli jsme hrát rychle a přesně, každý zaváhání mě trestalo tím, že jsem musel sedět na topení a čekat, až kluci mezi sebou dohrajou o vítěze.

Ping-pong jen tak, to je jiný kafe. Samozřejmě že si chceš trochu zahrát, trochu se předvést, ukázat, že pálku umíš držet čínsky a že v sobě máš obranářskou zarputilost Marušky Hrachové.

Jindy tě zase zaujme někdo svým originálním stylem, ale sleduješ spíš jeho než míček. Jindy se zapovídáš a raději vypadneš, než abys přeslechl něco životně důležitýho. Jindy zase hraješ jako robot, protože tě to chytí a nepustí. A někdy, když vypadneš, napadne tě zkusit zařadit se o pár míst zpátky, a zase hraješ, protože si toho nikdo nevšimne.

Když zase vypadnu ve Zlatý pálce, nevadí to. Potkávám další známý lidi. Dokonce další spolurodáky. Přijela se podívat i slečna S., která dělá v regionální kabelovce. Z popisu práce a z logiky věci u podobných příležitosti bývá. Tentokrát ne pracovně, čili bez kamery.

Přijela se podívat na Radqohski, jejichž věhlas se rozprsknul po zemi jako růžice kompasu po světových stranách. Možná bychom se jich někdo mohli konečně ujmout, vzít je pod křídla vlastního lejblu a nechat si ukázat cestu rájem.

Tak dlouho se na ně budem bát ukázat prstem, až je schramstne svět a kluci nám budou dělat producenty Skrillexovi a oblíkat Lady Gaga.

Podobně to je i s Refused, na který slečna S. přijela taky. Měli hrát v neděli ten svůj rock for people, takže páteční zahřívačka se Zlatou pálkou přišla leckomu vhod. Pravda, Refused pak v neděli měli opravdu velkej crowd, měli tam – v anonymitě davu – Radqohski i MC Viktora, ale co v Lucerna baru neměli, byl stůl na ping-pong.

Refused jsem neviděl, ale na předehře Zlatý pálky Semtexu v Café v lese jsem běhal kolem stolu vytrvale jako Emil Z. v Helsinkách. V akci jsem byl čtyři hodiny. Hned bych dal další. Kdo totiž neběhá, neuvidí Zlatou pálku.

smart box /

TEXT A FOTO: JAKUB OTIPKA, KRAV MAGA GLOBAL, WWW.KRAV-MAGA.CZ

Kurz sebeobrany Nechci být lovná zvěř Výrazem stalking, který je v angličtině běžně používán pro stopování zvěře, se na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století začal v USA označovat jev známý jako nebezpečné pronásledování a obtěžování známých osobností a celebrit, například sportovců, politiků, herců a hudebníků. Mezi nejznámější oběti patřili Jodie Foster, Madonna, Uma Thurman, Mel Gibson a také John Lennon, který, jak všichni víme, byl svým pronásledovatelem nakonec zavražděn. Teprve až s dalšími průzkumy se prokázalo, že nejčastějšími oběťmi tohoto sociálně patologického jevu nejsou ani zdaleka známé osobnosti, ale že největší skupinu obětí tvoří úplně obyčejní lidé.

Ohrožování osobní bezpečnosti I když se jednotlivé výklady pojmu stalking v detailech liší, můžeme pozorovat několik společných rysů. Patří mezi ně úmyslné a opakované slídění, pronásledování a obtěžování druhé osoby, které jí ve značné míře snižuje kvalitu

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

42

Oběťmi stalkingu nebývají pouze ženy, občas postihuje také muže či děti. Nejčastěji jsou to však osoby, které ukončily se stalkerem partnerský vztah, dále osoby osamělé a velké riziko platí rovněž pro ty, co pracují v exponovaných profesích. Týká se to nejen slavných umělců, politiků a moderátorů, ale také osob majících v důsledku své profese těsnější kontakt s ostatními lidmi (např. lékaři, advokáti, soudci, profesoři, učitelé).

života a ohrožuje její osobní bezpečnost. Formy tohoto obtěžování mohou být jak bezkontaktní (nežádoucí telefonáty, e-maily, esemesky, zprávy na sociálních sítích), tak i osobní (sledování, doprovázení, sledování pomocí GPS, vandalismus na majetku oběti).

V porovnání s ostatními problémy, se kterými se v této sérii budeme setkávat, tkví největší zlo stalkingu v jeho dlouhodobosti. Průměrný stalking trvá 1,8 roku, u bývalých partnerů to pak bývá ještě o něco déle. Zkuste si představit, že žijete dva roky v neustálém stresu a strachu o bezpečí své a svých blízkých. Většinou je to právě tato dlouhodobá psychická zátěž, která razantně snižuje kvalitu života pronásledovaného a projevuje se pak v jeho finanční a zdravotní situaci nebo ve vztazích s ostatními lidmi. Oběti si shodně stěžují na nespavost, bolesti hlavy, výkyvy tělesné hmotnosti nebo nechutenství přecházející až k permanentním žaludečním potížím. Je nutné zmínit, že kromě těchto následků to může

v krajních, ale bohužel ne ojedinělých případech dojít až k zavraždění oběti pronásledovatelem.

Stalker Ve více než osmdesáti procentech případů jsou pachateli stalkingu muži, většinou se jedná o bývalé partnery obětí. Z celosvětových statistik pak vyplývá, že značnému počtu případů pronásledování ze strany bývalých partnerů předcházelo domácí násilí. Většina psychologických studií dochází k závěru, že pronásledování je více ovlivněno osobností pachatele než situačními faktory – to znamená, že oběť za pronásledování nemůže.

Nevyvolává (nespouští) jej svým chováním, povahou nebo vzhledem. Pronásledování může být motivováno údajným nebo skutečným obdivem či láskou, anebo také zlobou a nenávistí.

Partnera si vybírejte pečlivě Když se bavíme o nejčastějším případu, a to partnerských vztazích, prvotní je už samotný

výběr budoucího partnera. Jak už jsme si říkali dříve, to, jestli vás někdo bude po (případném) rozchodu pronásledovat, je určeno více jeho (de)mentální stránkou než tím, jestli se s ním rozejdete. Samozřejmě i zde jsou cesty, jak svým jednáním riziko stalkingu po rozchodu snížit. V praxi pozorujeme, že ke stalkingu dochází většinou po nejasném ukončením vztahu, kdy labilní expartner má pořád naději, že když bývalé lásce vše vysvětlí, možná se k němu vrátí. Ukončení vztahu je tedy potřeba formulovat vždy slušně, ale jasně a jednoznačně. Snažte se vyhnout jakémukoliv omlouvání či podmiňovacímu způsobu, protože tím můžete v partnerovi vzbudit falešné naděje.

Pokud máte podezření, že by vás expartner mohl sledovat, je dobré vyměnit doma zámky, změnit hesla k e-mailovým schránkám, sociálním sítím, hlasové schránce, operátorovi a všem citlivým službám. V krajních případech je dobré ho taktéž blokovat ve všech sociálních sítích a instant messaging službách.

Co dělat když…

Jestliže už máte pocit, že vás někdo sleduje, je nutné jednat. Z praxe víme, že stalker sám od sebe nezmizí. Naposledy mu řekněte důrazné „NE!“. Opakovat to však stále dokola při každém setkání s expřítelem či nechtěným nápadníkem nemá smysl. Jen si tím znovu a znovu získává vaši pozornost (a o tu mu především jde). Jakmile jste si jisti, že toto již není „normální“, ihned kontaktujte specializovanou poradnu (například Bílý kruh bezpečí, www.bkb.cz) nebo policii. Požádejte klidně konkrétní policisty, aby stalkera sami upozornili na následky, které jeho jednání bude mít, pokud nepřestane.

Uschovávejte všechny důkazy o jeho obtěžování (dopisy, e-maily, SMS, fotografie jeho auta, jak stojí před domem, nahrávky telefonátů apod).

V extrémních případech doporučujeme změnit telefonní číslo s tím, že to původní by mělo zůstat aktivní, aby stalker nepojal podezření, že vás na něm již nezastihne.

I když to není úplně příjemné téma, je nutné říci vaší rodině, přátelům, ale třeba i spolužákům a sousedům pravdu. Mohou vám pak být daleko nápomocnější jak v situacích, kdy se stalker bude potulovat kolem vašeho domu nebo školy, tak ve chvílích, kdy by se na nich snažil vyzvídat údaje o vaší osobě.

Kromě bývalých partnerů představují největší nebezpečí sadističtí pronásledovatelé. Od těch

byste se měli samozřejmě držet co nejdále.

Když už dojde na kontakt, buďte velmi opatrní, vždy počítejte s možností fyzického napadení a jednejte podle toho (viz článek v minulém čísle RedWaye). Pečlivě dodržujte zmíněné zásady bezpečného chování a za zvážení také stojí, zda se nevybavit legálním prostředkem pro případnou obranu, nejlépe pepřovým sprejem či alarmem.

Sadistického pronásledovatele poznáte podle toho, že jeho vzkazy a zprávy obsahují výhrůžky a detailní popisy násilí, které na vás spáchá, pokud neuděláte to, co chce.

(Ne)šťastný konec Stalking většinou končí jednou ze tří variant.

Oběť se odstěhuje a podaří se jí nezanechat za sebou žádné stopy, takže stalker ji nemůže dál sledovat a obtěžovat. Druhou možností je, že si s ním promluví policie a vysvětlí mu, co ho čeká, jestli ve svém chování bude pokračovat. Třetím nejčastějším východiskem je, že si stalker po čase najde novou oběť a celý „proces“ začíná znovu.

V každém případě není možné spoléhat na to, že problém vyšumí, je potřeba aktivně jednat.

Shromáždit důkazy. Kontaktovat policii, znát svá práva a pravomoce policie, abyste při případné neochotě policistů věděli, na co máte jako občan ČR právo a co po nich smíte požadovat.

Jak poznáte stalkera?

Obtěžuje vás tento člověk opakovaně?

Věříte, že nemá v úmyslu přestat? Řekli jste mu již, že si nepřejete žádný další kontakt?

Ovlivňuje jeho chování váš výkon ve škole nebo v práci? Komplikuje vám vztahy?

Změnili jste si telefonní číslo, mailovou adresu, zablokovali jste mu přístup ke svým účtům na sociálních sítích, a on se přesto snaží s vámi komunikovat?

Zkoušeli jste změnit denní rutinu (cestu do školy apod.), abyste se mu vyhnuli?

Máte strach?

Jestliže jste odpověděli jednou nebo vícekrát ano, měli byste kontaktovat policii či specializovanou poradnu (např. Bílý kruh bezpečí, www.bkb.cz).

Nejznámější případ stalkingu v ČR Problémy Tomáše Kočího začaly při maturitním večírku v létě 2003, kdy se zastal Barbory Kupkové před spolužáky, kteří se do ní naváželi. Dívka se do něj zamilovala a od té doby mu nedala pokoj.

Denně od ní dostával desítky zamilovaných nebo výhrůžných esemesek a e-mailů. Nechávala před jeho dveřmi dárky, všude za ním chodila, a navíc se k ní přidala i její matka. Když začal studovat v Praze, neváhaly za ním jezdit i tam. Přespávaly v křoví u vysokoškolských kolejí, v noci pokřikovaly do oken, starší z žen šplhala na stromy, aby měla z výšky lepší přehled o tom, co dělá. Policie je z kolejí vždy vykázala, ale ony byly po dvou hodinách zpět a pokračovaly v úsilí dostat se do Tomášova pokoje. Pronásledovaly ho po restauracích, sprostě pokřikovaly na jeho přátele, rodinu a všechny dívky, které se kolem něj třeba jen mihly, jako například redaktorka deníku MF Dnes, která se s Tomášem setkala: „Teda Tomáši, za takovouhle štětku jsi vyměnil moji Báru? To je hrůza. Vždyť se podívej, jakou má zlatou kabelku, jako nějaká štětka z E55.

Báro, běž se na ni podívat, ať vidíš zblízka, jak je tlustá! A jaké má krátké nohy,“ spustila hned na její adresu Eva Kupková. Během devíti let, co Tomáše takto terorizovaly, se policie případem několikrát zabývala, ženy však vždy vyvázly jen s pokutou za přestupek, protože až do roku 2010 české zákony trestný čin nebezpečného pronásledování neznaly. V létě 2011 se Tomáš Kočí konečně dočkal spravedlnosti: soud oběma ženám uložil zákaz přiblížení se k jeho osobě na sto metrů pod hrozbou až tříletého vězení. „Jejich chování mě obtěžovalo, znepříjemňovalo mi život, ale měl jsem i obavy. Viděl jsem, jak do sebe na ulici strkaly, jak Eva Kupková vláčela dceru za vlasy, jak Barbora napadla moji sousedku, která měla v rukou malé dítě. Jde mi jen o to, aby mi už daly pokoj,“ vypověděl Tomáš, načež se Barbora Kupková svalila na zem a začala se svíjet v křečích. „Zaprotokolujte, že se nám tu obviněná válí po zemi,“ poznamenala soudkyně k zapisovatelce a směrem k obviněné prohlásila: „Názorně ukazujete, proč z vás má mít pan Kočí strach.“ Ještě týž den po vynesení rozsudku ženy zákaz porušily a opět se s Tomášem pokusily hovořit. Čekaly na něj na parkovišti u jeho auta…

Každý útok je jiný, každý vyžaduje jiné řešení. Řešení Krav Maga jsou jednoduchá a velmi účinná. Pokud potřebujete poradit s konkrétním případem, který se stal vám nebo vašim známým, pošlete nám e-mail na info@krav-maga.cz.

Odepíšeme.

W W W.REDWAY M AG.C Z

43

active /

TEXT: M. OVERSTREET ILUSTRACE: PUZZLED

Když voda není jako kafe Žijeme v kouzelný době. Hledám na YouTube jednu kapelu, a místo toho narazím na video z čínskýho kláštera, kde jedenáctiletí kluci, budoucí mistři kung-fu, suší mokrý prostěradla na holým těle.

Stojí ve volný krajině, ze který ještě úplně nesešel zimní sníh, takže teplota vzduchu bude něco kolem nuly. Je to šílenej pohled – z prostěradel se kouří, kluci se třesou, já bych se samozřejmě okamžitě zbláznila, dostala zápal plic nebo zemřela hrůzou.

Popisek videa praví, že svalový třes je normální úkaz a není dobré ho potlačovat, protože tělo si jím přirozenou cestou vytváří teplo.

A že cvičení s prostěradly slouží k ovládání vnitřních tělesných pochodů a k posilování vůle bojovníka. Jak jsem to četla, vybavil se mi článek z jednoho časopisu, kde František Venclovský vzpomínal, jak v roce 1971 přeplaval kanál La Manche.

V rozbouřený vodě o teplotě 15 °C, kde se to ještě ke všemu hemžilo vzteklýma medúzama, sám sobě domlouval: „Nemůže ti být zima, vždyť plaveš teprve deset hodin. Nefňukej, nech si to, až budeš načínat dvacátou hodinu. Teď ale pořádně zaber…“ To mě přivedlo na myšlenku, že otužilci, takový ty „mroži“, co se na Vánoce koupou ve Vltavě, jsou asi docela zajímavý lidi, protože překonávaj sami sebe, a v tom, jak napsal Friedrich Nietzsche (aspoň myslim, že to byl on), tkví sama podstata lidství. „Základní zkušeností, která člověku zpřístupňuje svět, je bolest,“ napsal další německý filozof Ernst Jünger a o kousek dál to ještě zjednodušil: „Pověz mi, jaký máš vztah k bolesti, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Tyhle německý filozofové… Úplný blázni, že jo. Na druhou stranu, naše kouzelná doba vyžaduje psychicky zocelený lidi a otužování možná vůbec není špatnej nápad. Zadala jsem do Googlu „otužování“ a vypadl klenot, deník ozajstného „mrože“. O to se s váma rozhodně musím podělit.

Z deníku otužilce vol. 1 „Dneska jsem se v novinách dočetl, že roční příprava naší nejlepší jachtařky Lenky Šmídové stojí tři miliony ročně. Cha cha, to by mně, takovému ošklivému chlapovi, nikdy nikdo nedal! Jsem rád, že otužování je tak levný

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

sport. Levnější než běh nebo chůze, vůbec asi levnější než všechno. V zimě v létě spím jen pod slabou dekou a při otevřeném okně – v ložnici pochopitelně nikdy netopím a nedovolím, aby teplota v ostatních místnostech překročila 20 stupňů. Komu je zima, ať si vezme svetr!

I trénovaný otužilec totiž v teple velice rychle zchoulostiví. Ven se jako správný borec oblékám lehce a vzdušně. Když mi začne být chladno, přidám do kroku. Dokud není deset pod nulou, je otázkou osobní cti nenosit čepici, šálu ani rukavice.“ K čemu je to dobrý Kromě toho psychickýho zocelení, tedy sebeovládání a sebevědomí, který podle mě posílíte dost značně, je otužování nejlepší prevencí proti nastydnutí, rýmě a dalším problémům, jež se normálně vyskytnou hned, jak vás ofoukne větříček. A když už přece jen něco chytnete, nemá to tak drastický průběh, rychle se uzdravíte.

Dále otužování prospívá srdci a v neposlední řadě i kráse – studená voda udržuje pokožku na celým těle včetně obličeje pěkně pružnou, tudíž je naděje, že ve třiceti nebudete vrásčití jak mastif. A jeden tip pro holky, co chtějí i v zimě nosit sukýnky a šatičky: Než si oblíknete punčocháče, namažte si nohy (hlavně stehna a lýtka) pořádnou vrstvou mastnýho krému, velmi osvědčená je například indulona.

Uvidíte, že vám vůbec nebude taková zima jako obvykle.

Z deníku otužilce vol. 2 „Na silvestra roku čtyřiapadesát plaval Oldřich Liška ve Vltavě v Bráníku v minus dvaceti

44

stupních! Po výstupu z vody necítil ruce až k loktům, nohy ke kolenům, svaly končetin začaly tuhnout, dech byl hluboký, brnělo ho na hrudi a po celém těle byl sytě červený. Teplotu měl 33 °C, tep 150, dechovou frekvenci 30. Vrácení teploty na normální hodnotu 35 °C mu trvalo 45 minut. Takový výkon je jen pro vybrané jedince a mistry, neboť od jejich těla žádá více, než samo má. Plavání ve velkém mrazu není zdraví nebezpečné, ale ani mu nijak neprospívá. Aby to borec ustál, musí být v naprosté kondici, v plné síle a svěžesti a taky částečně korpulentní s podkožním tukem. Což třeba já jsem.“ Proces otužování Nepřipravenej člověk by si skokem

do ledový vody k psychický rovnováze určitě nepomohl. Myslim, že by z takovýho šoku začal spíš koktat nebo cukat hlavou jako Svěrák ve Vratných lahvích. Správný postup je zvykat si postupně. Začátečníci se mají denně sprchovat studenou vodou.

Nejlepší je začít vlažnou a postupně ji ochlazovat. Pokud nemáme k dispozici sprchu, nahradíme ji oplachováním studenou vodou, případě otíráním těla namočeným ručníkem. Děláme to zásadně ráno.

Studenou vodou se můžeme sprchovat i večer, tím se ale účinek ranního sprchování nenahrazuje, jen doplňuje.

Ranní sprcha by měla v zimě trvat 1–3 minuty, v létě 3–5 minut. Při sprchování se stále pohybujeme, nestojíme na jednom místě a snažíme se též o dobrou náladu. Vůli posílíme například hlasitým zpěvem nebo

recitací. Po sprše se dosucha vydrhneme ručníkem (abychom si nenamáčeli vlasy, nosíme koupací čepici), provádíme zahřívací cviky a až potom se jdeme nasnídat. Pokud jsme v časové tísni, raději ranní sprchování vynecháme, nebylo by totiž na psychiku dobré. Otužujeme vždy celé tělo – omývat si studenou vodou jen obličej nebo nohy je k ničemu.

Z deníku otužilce vol. 3 „Včera napadl čerstvý prašan, tak jsem si v něm pěkně naboso pochodil. Manželka mě pozorovala z balkonu a ťukala si při tom na čelo. Chudák holka vůbec netuší, jak senzační je to pocit.

Přestože to nechce uznat, je i ona teplokrevným živočichem, a její hypotalamus tudíž umí spouštět proces termoregulace. To by mu

W W W.REDWAY M AG.C Z

ale nejdřív musela dát nějaký impuls, že ano! Hypotalamus omotaný v peřině a zalitý horkým grogem neudělá nic a tělo pak neví, jak s teplem hospodařit.

Mně se po dvaceti minutách chůze ve sněhu vyplavilo ze slinivky tolik endorfinů, že jsem se chechtal jako blázen. Večer u televizních novin jsem si pak všiml, v jak strašném stavu – psychickém i fyzickém – jsou naši politici.“ Otužování vzduchem Voda odvádí teplo z těla asi dvacetkrát rychleji než vzduch, proto je taky nejúčinnějším způsobem otužování.

Ovšem taková „vzdušná lázeň“ při zimní projížďce na kole, snowboardu nebo lyžích je jeho vynikajícím doplňkem. Čerstvej vzduch je fajn, ať už vás bolí hlava z učení, nebo máte

kocovinu ze včerejšího mejdanu.

Staří Římani měli dokonce pravidlo jednoho tisíce povinných kroků, který museli za každýho počasí ujít vždy po hostině, aby „tělo a duch nechátraly“. Otužilost pak považovali za jednu z tradičních římských ctností.

Ti nejpřísnější republikánský senátoři kvůli tomu nenosili spodní prádlo a byli tak disciplinovaný, že při pronášení projevů ani nedrkotali zubama.

Když už ráno nechcete cvičit při otevřeným okně, protože máte pocit, že by vás to zabilo, zkuste aspoň rychlý oblíkání. Mimo jiný vám to nažene drahocenný čas a nepřijdete pozdě.

Okno dokořán je ráno dobrý v každým případě.

Z deníku otužilce vol. 4 „O víkendu jsem jel k Vltavě na sraz s klukama, že si zaplavem.

45

Po dlouhý době přijel i Láďa Nicka, co mu příští rok bude už devadesát. Taky tam byl jeden nový borec, co si určitě dobře zapamatoval, proč si příště nemá brát bermudy, ale normální plavky. Voda měla 1,5 °C a bylo moc příjemné vylézt zpátky na teplý vzduch. Trať jsem uplaval za 2 minuty 20 vteřin a moc spokojený nejsem, musím ještě potrénovat a srazit to pod 2,15, jináč bych byl v tabulce až za Josefem, a to se mi nechce.

Nejhorší ze všeho jsou rybáři.

Zase tam na nás jeden vlítnul, měli jsme z něj srandu a největší fór byl, když mu Láďa řek, že z něj mluví akorát závist. Chlapík se otočil na patě a prskal vzteky.“

rozhovor /

TEXT: SEDA DZHOLDOSHEVA, FAKULTA ŽURNALISTIKY UK PRAHA FOTO: ARCHIV

KOLIK VĚCÍ V PRÁŠKU PIJU, TOLIKRÁT JSEM ČLOVĚKEM „Trenér říká, že kolik věcí v prášku piju, tolikrát jsem člověkem,“ říká vtip, který jsem našla jeden z těch večerů, co jsem si pročítala všechny ty pravdy a nepravdy o kulturistice, steroidech, malých varlatech a vypadaných vlasech. O tom, že kulturistika není jen pár hodin na benchi, a o světě, kde zvednete váhu vlastního těla, mi vyprávěl Dan Xaver – sedmý nejlepší kulturista světa roku 2002 a mistr České republiky roku 2003. Dnes, ve svých

třiceti, se živí jako osobní trenér několika desítek klientů ve fitcentru BBC Studio. Za pár stovek měsíčně se tam dá kdykoliv navštěvovat posilovna, bazén, sauna, vířivka. Kromě toho si můžete dát i tréninky – jak zumbu, tak kickbox a taky toho osobního trenéra. Takže čím je dobrý začít, když se chcete dostat do formy, a jak moc drahý je takovýho osobního trenéra mít?

rozhovor /

Lidi mají kulturistiku zažitou jako špinavý sport.

Z víc důvodů, hlavně kvůli steroidům. Vrcholová kulturistika se bez podpůrných prostředků prý ani dělat nedá. Je to tak?

To je dost přímá otázka. Vím, že kulturistika je s anaboliky hodně spojována, ale nevidím úplně důvod, proč by v dnešní době měla být kulturistika léky prolezlá víc než jakýkoliv jiný vrcholový sport.

Za sebe mohu říci, že v mé váhové kategorii to možné je. Pro mě vrcholová kulturistika byla o nabírání objemů – svalové hmoty – tak první dva tři roky. Pak už to bylo víc o práci na detailech, kvalitě, vaskularitě, hustotě svalů a dalších faktorech, které vyžadují čas a dřinu. O přestupu do těžší váhové kategorie jsem ani neuvažoval, možná i proto jsem nebyl nucen po nějakých podpůrných prostředcích sáhnout nebo se o ně zajímat.

Jak dlouho trvá příprava na takovou soutěž? Která fáze je nejnáročnější?

U každého je to trochu jiné, většinou ale platí, že příprava je nejnáročnější poslední měsíc před soutěží, kde už je u každého hodně omezená strava. Poslední týden bývá opravdová zkouška sebeovládání a pevné vůle. Záleží na každém detailu a jakékoliv zhřešení v životosprávě by mohlo mít na výslednou formu velký dopad. Když vezmu sebe, tak já jsem v posledním týdnu měl dny, kdy jsem jedl pouze maso bez koření i bez soli, pouze vařené, a do toho trojfázové tréninky. No a den před soutěží jsem jedl okolo deseti velkých balení Racio chlebů, to je takový ten papundekl, a k tomu žádné tekutiny, což už bylo opravdu náročné. V podstatě se mi jen „prášilo od pusy“. (smích) To chápu. Jak je to pak na tý soutěži? Když se takový kulturisti sejdou, tak je to sraz holek, co maj hrubý hlasy, a chlapů, co maj malý varlata, nebo prostě normálních sportovců?

Hehe, myslím, že tak špatně na tom nejsme.

Každý závodník v soutěžích, kde jsem byl já, měl minimálně jednu přítelkyni a musím říct, že každý, kdo dotáhne přípravu až do konce, musí být celkem silná osobnost. Žádné nesportovní chování jsem ani jednou za ty roky neviděl, spíše byla znát vzájemná úcta a přátelské, sportovní chování bylo mezi námi tak nějak samozřejmostí.

Takže se mezi sebou znáte osobně a třeba se i vídáte ve volným čase?

Nejvíc jsme se vídali a sblížili v přípravě na nějakou větší soutěž. V reprezentaci, kde soustředění trvalo dva až tři týdny a bydleli jsme společně na pokojích. Spolu jsme taky trénovali, i několikrát denně. Tam jsme se hodně sblížili, to bylo fajn.

Ale zpravidla je každý z nás z jiného kraje, takže na nějaké scházení se nezbýval po návratu do všedního života a práce čas. Když je každý z nás z jiného konce republiky…

Tak zpátky k soutěži. Co těsně před tím, než jdeš na molo? Natřít olejem, a dál?

Před vstupem na pódium se natíráme speciální barvou, další úpravy pokožky už nejsou potřeba. Je to docela špinavá práce, „natěrači“ to nemají lehký. Často moc světlá či tmavá nebo jinak nevhodná barva může rozhodnout o výsledku soutěže v tvůj neprospěch. Taky si pamatuju, jak jsem ještě několik dní po soutěži nemohl z určitých partií tu barvu smýt a nebylo to tím, že bych, jakožto kulturista, zanedbával hygienu. Nemáš tam o tomhle taky nějaký mýtus? (smích)

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

48

To nemám. To mi nevyjel ani Google, když jsem zadala „mýty o kulturistech“. Ale nedivím se, vždyť u vás se naopak předpokládá, že se o sebe staráte. Namažete se speciální barvou a…?

Před vstupem na pódium je potřeba řádně se napumpovat, aby vylezly žíly a vynikly správné partie. Každý se soustředí na něco jinýho. Pro mě to bylo zejména o tom, že jsem měl oproti pažím slabší hrudník a záda, takže jsem posiloval právě tyto velké partie. Asymetrie pak nebyla tak výrazná a nevěřila bys, ale i to hodně ovlivňuje bodování.

Dobře. Pořád jsi mi neřekl, jak je to s těmi steroidy, co k těm soutěžím patří. Říká se toho hodně: impotence, vypadávání vlasů, chlapi s trojkama, malý varlata, akné a násilný sklony.

Kolik je v tom pravdy? A co si o tom myslíš?

Já to beru tak, že s dnešními legálními suplementy výživy se dá připravit na soutěž přesně tak, jak já potřebuji. S anaboliky dosáhneš viditelných výsledků hodně brzy, ale stejně je pak obrovský problém tyhle krásný výsledky na těle udržet, když pak vysadíš. Dovoluju si to tvrdit, protože jsem za ty roky viděl spoustu kluků, co se znenadání „nafoukli“ jako balon, vydrželo to dva tři měsíce, a potom se zase „sfoukli“ na původní nelichotivou velikost. Myslím, že je lepší makat sice déle a s větší námahou, ale dosáhnout za to stálých výsledků. Tím myslím trvalých přírůstků na svalové hmotě.

Kolik hodin denně trénuješ ty? Jak často máš tréninky?

Momentálně se držím systému, kdy trénuji každý den jednu svalovou partii – a to maximálně 45 minut.

Ale systém tréninku celkem radikálně měním každý měsíc, aby se tělo stále vyvíjelo. Je třeba ho šokovat, ne se držet nějaké rutiny, na kterou si přivykne.

Obvykle raději, než abych trénoval třeba dvě hodiny v kuse, trénuji dvoufázově. Dvě hodiny mi připadají zbytečně dlouhé a z hlediska potřebného přísunu živin tělu nevhodné.

Takže pro nás amatéry a laiky to není tak, že čím dýl posiluju, tím líp pro mě? Uměl bys poradit, jak cvičit, aby to bylo smysluplný, a čemu se vyhnout?

Jasně že delší a častější trénink neznamená lepší výsledky. Také hodně záleží na typu postavy a metabolismu, například u mě – u ektomorfa s rychlým metabolismem – je hlavní nabírat hmotu silovým tréninkem ne delším než hodinu. A když je to jen trochu možné, tak odpočívat, odpočívat, hlavně zbytečně nespalovat energii. U někoho, kdo má zase pomalý metabolismus a potřebuje shodit, je vhodný klidně hodinový trénink a vzápětí po něm ještě kardio aktivita na pětačtyřicet minut. Úplně obecně to říct nejde, každé tělo je jiné. Co však obecně říct můžeme, je, že vždy má při tvarování postavy nejzásadnější vliv na naše výsledky strava.

Ta je rozhodující.

Jak se stravuješ ty? Vaří ti přítelkyně a jíte to samý, nebo s tím jsou problémy?

Co se týká přítelkyně, mám to štěstí, že sportem také hodně žije, konkrétně sportovním aerobikem, ve kterém je velice úspěšná, a drží se tedy také zásad zdravé výživy. Jednou vařím já, jednou ona. Celkem dobře se v tomhle doplňujeme. Ale jak jsem řekl – striktně se držím stravy pouze v předsoutěžním období, tam si nedovolím zhřešení.

Mimo soutěž občas povolím jídelnímu režimu uzdu.

Jak ses vůbec ke kulturistice dostal? Tos třeba jezdil na kole, skákal na prkně a pak sis řekl, že

bys mohl trávit osm hodin denně v posilovně?

Nebo jsi začal s jednou hodinou a postupně tě to dostalo?

Popravdě jsem se k tomu dostal tak, že můj starší kamarád začal posilovat a mě úplně očarovalo, jak rychle na něm byly vidět výsledky. Já v tý době, ve svých šestnácti, vážil nějakých pětapadesát kilo a chtěl jsem se sebou něco udělat, líbit se holkám.

Připadal jsem si jako „pavouk“. (smích) Vzpomínám, že první půlrok jsem cvičil jen doma s jednoručkami – cviky, které jsem odkoukal z časopisů. Teprve potom jsem se dostal do opravdové posilovny.

Pokud se tedy tak těm několika strojům na deseti metrech čtverečních dalo říkat.

Takže komplexy, perfekcionalismus, rád se přemáháš?

Chtěl jsem se změnit. To, jak vypadám, jak se cítím. A ne zrovna nějakým účesem nebo módním oblečením.

Omezuje tě to v něčem radikálně?

Popravdě tolik ne. Pokud zrovna nejsem v předsoutěžním období, tak si hlídám příjem bílkovin na den, ale na pivo s kamarády občas zajdu.

I v tom jídle si občas dopřeju, i když to samozřejmě nepřeháním. Když o tom přemýšlím, možná už jsem si spíš natolik zvykl na jiný životní styl, že mi ten trénink a strava ani jako nějaké omezování nepřipadají.

Co je na kulturistice teda nejlepší? Čím tě dostala víc než jiný sporty?

Nikdy jsem nebyl na týmové sporty a tady se mi líbí to, že každý bojuje opravdu sám za sebe.

Co alkohol? Měla na tebe prohibice nějaký vliv, nebo stejně nemůžeš, protože je to moc kalorický?

Prohibice na mě vliv neměla, protože pokud si výjimečně nějaký alkohol dám, tak určitě ne tvrdý, spíš třeba jen pivo nebo trochu vinného střiku.

V předsoutěžním období ale určitě ne, hlídám si to.

Teď se živíš jako osobní trenér. To znamená, že za tebou přijde zákazník, který má své cíle, a ty mu pomůžeš k jejich dosažení, jestli to chápu dobře. Co to všechno obnáší, kromě toho, že je hlídáš, když cvičí?

Především je důležité u každého klienta nejdříve zhodnotit, jak je na tom zdravotně. Každý by totiž nejraději hned naběhl do fi tka a začal tam zvedat bench-press, mávat těžkými činkami a dřepovat s metrákem na zádech. Tak to ale nejde. Každý se potřebuje nejdříve naučit správně dýchat, posílit svalový korzet kolem páteře, fi xátory lopatek, vnitřní a spodní část břišních svalů, vycentrovat polohu ramenních kloubů… Zkrátka potřebuje postavit pevné „lešení“, na kterém pak může budovat nějaké svaly a správně cvičit. A to jsou zpravidla cviky, které se dělají s váhou vlastního těla a jsou technicky náročnější, než když se jen posadíš na stroj a tam párkrát zvedneš závaží s předem definovanou dráhou pohybu. Pokud to klient přijme a překousne zpevňovací období, má už v podstatě vyhráno. Pak už je to hlavně zábavná dřina, spousta endorfinu a cesta k vysněným cílům.

Asi nejčastěji jsou ty vysněné cíle zhubnout a vypadat líp. To může být ale docela drahá sranda. Koupit si zdravý jídlo, platit si trenéra, na to každý nemá. Nebo to není tak fi nančně náročný?

Den před soutěží jsem jedl okolo deseti velkých balení Racio chlebů, to je takový ten papundekl, a k tomu žádné tekutiny.

V podstatě se mi jen „prášilo od pusy“.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

Je to vše jen otázka priorit. Vybavuje se mi v té souvislosti vtipná scéna, kdy za mnou přišel pán a bylo vidět, že je trochu nerozhodný, ale určitě potřebuje makat a držet dietu. Tvrdil mi, že trenéra si nemůže z finančních důvodů dovolit, že by chtěl třeba jen něco poradit v tom jídle. Přesvědčil jsem ho, ať mi napíše do diáře přesně to, co každý den jí a pije, jaké množství a váhu. Říkal jsem mu, že záleží na každém detailu, jinak bych mu mohl poté slíbený jídelníček šitý na míru špatně sestavit a byl by k ničemu. Povedlo se, a za týden se pán skutečně zastavil a odevzdal mi diář s jeho stravou, kde, prý ať se neleknu, nevynechal vůbec nic! A docela jsem se, přiznávám, vylekal. Čekal jsem hodně, ale určité detaily, jako sto gramů vodky k snídani nebo na sváču guláš s deseti knedlíky a tři plzničky, mě dostaly. Hlavní ale bylo, že když jsem mu spočítal, kolik peněz do těchto každodenních „radovánek“ vrazí, vycházelo to skoro na dvacet tisíc měsíčně! A najednou, po kratší rozmluvě, jsme došli k závěru, že při dodržování dietní stravy, kterou tedy nutně potřebuje – a bude ho stát asi šest a půl tisíce měsíčně – si může dovolit trenéry klidně dva, a ještě si vzít na leasing nějaké pěkné auto. Dali jsme se do toho. Sundali jsme třicet pět kilo, srovnali vysoký krevní tlak, který je nadváhou často způsoben, a pán se cítí skvěle. A možná tomu nebudeš věřit, ale to auto, které jsem myslel vyloženě jako vtip, si pořídil také.

Tak to je hezký, to je super, že máš práci, kde vidíš výsledky. Chceš se tím živit dál? Nebo děláš ještě něco jinýho, nebo nevíš?

Popravdě v tom mám dost jasno, a měl jsem jasno už od začátku střední školy, že se chci živit jako osobní trenér. Dokud jsem zdravý, každý den se do fi tka těším a baví mě to. Nemám důvod měnit.

V dnešní době je těžké se živit tím, co je zároveň tvou největší zálibou, a jsem rád, že mně se to zatím daří.

Je ti třicet. Klidně věk na to, mít rodinu. Plánuješ, nebo ti zatím stačí činky?

Rodinu nijak neplánuju, řídím se tím pravidlem, že až to přijde, tak to přijde.

Co ženský? Změnila ti forma hodně život?

Docela jo, vlastně jsem si našel holku až v sedmnácti. To už jsem asi rok posiloval, měl jsem větší sebevědomí a přestal jsem se zbytečně stydět. Když se nad tím teď zpětně zamyslím, měl jsem pokaždý vztahy s holkama, který jsem potkal ve fi tku. Možná taky proto, že jsem tam trávil skoro všechen svůj čas…

Koníčky kromě posilovny?

Určitě auta.

Taky sis na auto našetřil tak, že sis upravil jídelníček?

To ne. (smích) Ne, vážně. Jsem fanoušek do aut. Poté, co jsem musel vynechat kvůli zranění posledních pár sezon v kulturistice, nějak mě ta touha po soutěžení přivedla k automobilovým závodům, na než jsme se s mým dobrým kamarádem přihlásili. S Hondou Civic jsme pod vedením zkušeného závodního týmu vyrazili na okruh do Mostu, kde se nám celkem dařilo, i když jsme se umístili v druhé polovině. Na prvním vrchu, na Zbraslavi, přišla pohroma a můj stájový kolega z auta nechtěně udělal „rohlík“. Bylo po závodění. Úplně mě to ale neodradilo, rád to někdy zkusím znovu.

Věnoval ses i jiným sportům než kulturistice?

Začínal jsem s judem, v té době mi mohlo být tak osm let, byl jsem i na nějakých soutěžích pro prcky.

Potom mě chytlo karate, aikido a další bojové sporty, jenom to pořád nějak nebylo ono. A málem bych zapomněl, jezdíval jsem závodně i na BMX, docela mi to šlo. To mě bavilo, ale pamatuju si, že mě na nějakém závodě diskvalifikovali kvůli opravdu nechtěné srážce se soupeřem. A to mě tak naštvalo, že jsem se k tomu už nevrátil.

Starší Xaverovi tě v tom podporují?

Musím říct, že ano. Na většině soutěží mi byli fandit. Ale co mi nejvíc pomohlo, když jsem začínal a v osmnácti jel na první soutěž, byla podpora maminky, co se týče vaření. Byla ráda, že radši chodím do fi tka než do hospody. A v té době, kdy mě na soutěže připravoval Petr Soukup, mimochodem náš skvělý závodník, mi navařila vše, co nakázal.

Tím to pro mě bylo daleko snazší. Vše jsem měl připravené v miskách, třeba kuřecí maso s rýží, a klidně v metru nebo při výuce, kdy jsem měl napsané jídlo, jsem si ho přesně dal.

Musí mít trenér nějaké speciální vzdělání?

Samozřejmě musí mít licenci, já jsem chodil na trenérskou školu Tonus Petra Tlapáka a všem ji můžu jenom doporučit. Tam jsem se naučil nahlížet na tréninky i jinak než pouze silově,spíš z toho zdravotního hlediska. Netrénuju kulturisty, ale normální lidi, se kterými dělám i rehabilitace a řeším s nimi často jiné problémy než jen tvarování postavy.

Chtěl jsi s tím někdy seknout? Vykašlat se na to a najít si práci v kanclu?

Napadlo mě to, pár let zpátky, že bych možná mohl zkusit něco jiného, něco, v čem nejsem dobrý, a přiučit se novým věcem. Ale rychle jsem zjistil, že to není správná cesta a že se mám věnovat tomu, co umím nejlépe, a zdokonalovat se v tom. Už si tak nějak život bez pomáhání druhým v tom, aby se cítili lépe, nedokážu představit. Tohle mě naplňuje. Těžko může být lepší práce. Pro mě teda určitě ne.

Kulturistika Historie moderní kulturistiky je trochu oxymoron. Uznání jako oficiálního sportu se dočkala až roku 1998. Posilování těla je ale známé již z antických dob, k prudkému vývoji došlo na konci devatenáctého století. Roku 1946 byla bratry Weidrovými založena mezinárodní asociace

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

50

International Federation of Bodybuilders, zkratkou IFBB, která se používá stále, jen se vyměnilo pár slov: International Federation of Bodybuilding and Fitness. Co se týče Čech, byly do IFBB začleněny roku 1969, první medaili pro Československo získal Petr Stach v roce 1975.

KDYŽ MI BYLO 13 Nejvíc jsem si přál…

PlayStation.

Většinu času jsem trávil… za školou, ale to bychom tam asi psát neměli, že? (smích) Nejvíc jsem se bál… naší třídní, paní Manďákové.

Můj oblíbený hrdina byl…

Superman.

Chtěl jsem se stát… kulturistou, fakt.

Byl jsem zamilovaný… do Heleny.

Ve škole jsem se těšil na… tělák.

A netěšil na… fyziku.

vizitka Dan Xaver Narozen: 24. června 1982 Vzdělání: SPŠ potravinářské technologie Povolání: osobní trenér fitness Hobby: bodybuilding, auta Největší úspěchy v kulturistice: několikanásobný vicemistr Čech a České republiky, mistr České republiky (2003), vítěz a medailista mezinárodních pohárových soutěží u nás i v zahraničí, 7. místo na mistrovství světa (2002), 6. místo na mistrovství Evropy (2003)

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

test /

OD VŠEHO TROCHU 1. Který z těchto filmů nenatočil Quentin Tarantino?

5. Který z těchto států je největší?

a) Reservoir Dogs b) Grindhouse: Auto zabiják c) RocknRolla

a) Izrael b) Irsko c) Alžírsko

2. Která z těchto organel je obsažena jen v živočišné buňce?

6. Pro kterou zemi je typické jídlo paella?

a) endoplazmatické retikulum b) mitochondrie c) lysozomy

3. Co je to struma? a) rostlina b) nemoc c) truhlářský nástroj

a) Itálie b) Španělsko c) Francie

7. Jak se anglicky řekne nemocnice, vlak, letiště, jídlo a) hospital, train, aeroport, foot b) hospital, train, airport, food c) hospital, trein, airport, food

9. Kdo napsal knihu Neuromancer? a) Chuck Palahniuk b) William Gibson c) Richard Morgan

10. Které z těchto plemen psů je nejmenší? a) bulmastif b) border kolie c) kavalír king charles španěl

11. Vyberte správný název sloučeniny AgNO3: a) dusitan stříbřitý b) dusičnan stříbrný c) dusičitan stříbrný

4. Ve kterém kraji leží Jihlava?

8. Čím se zabývá entomologie?

12. Na které olympiádě jsme získali nejvíc medailí, celkem 14 kusů, z toho 5 zlatých?

a) Vysočina b) Jihomoravský c) Královéhradecký

a) národními zvyky b) hmyzem c) horninami

a) Tokio 1964 b) Helsinky 1952 c) Mexico City 1968

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

52

13. Která z těchto republik neleží na ostrově? a) Dominikánská republika b) Šrí Lanka c) Honduras

14. Jaká je jednotka elektrického odporu? a) ampér b) ohm c) volt

15. Kde se nachází Masarykova univerzita? a) v Brně b) v Olomouci c) v Opavě

správné odpovědi: 1c, 2c, 3b, 4a, 5c, 6b, 7 b, 8b, 9b, 10c, 11b, 12a, 13c, 14b, 15a

soutěž /

Dej permanentní fixe nový kabát!

Návod 1. Obkresli obrys fixy na papír nebo ho naskenuj a zvětši na kopírce či tiskárně.

2. Navrhni, jak by měl nový pláš

Nejlepší návrhy otiskneme a odměníme balíčkem poslední záchrany pro grafomany!

fixy barevně vypadat. Můžeš kreslit i v počítači.

3. Svůj design naskenuj nebo vyfo a pošli do 30. listopadu na info@redwaymag.cz.

W W W.REDWAY M AG.C Z

53

svět v obrazech/ Zdraví Výsledků ve vyhledávači Google: 60 600 000 (za 0,35 s) Obecná definice: absence nemoci, schopnost vyrovnat se s denními aktivitami, dobré vyhlídky na přežití Definice Světové organizace zdraví (kterou preferuje i časopis RedWay): Stav fyzické, psychické, sociální a estetické pohody. Podle této definice se však dá klasifikovat 70–95 % světové populace jako nemocných nebo postižených vadou.

Nejčastější image: jablko, pomeranč, kiwi, jahody, maliny, čerstvá zelenina, bylinky, květiny, léky (barevné tabletky a prášky), jóga, bílá a zelená barva, odhalené ploché břicho, posilovna, balená voda, horolezci v důchodu, injekční stříkačka Nejčastější slovní spojení: zdraví + život, styl, životospráva, bio, vzduch, pohyb, děti, nemoc, medicína, smrt

Obrazový stereotyp č. 1: Balená voda není zdravá, jenom drahá.

Víme to my, vědí to i výrobci, prostě všichni. Média nám ji budou přesto pořád předhazovat jako úplnej elixír nesmrtelnosti. Estetické a výborně obchodovatelné jsou též prášky. Vitaminy, samozřejmě. Na posílení imunity, výdrže, krásy, pravidelnýho vyměšování a zázračnýho hubnutí. Decentně přibalená karimatka navozuje atmošku čistě přírodních produktů. Ou jé.

Obrazový stereotyp č. 2: Podobný fotky mi vždycky připomenou začátky RedWaye, kdy na porady chodila jedna solárkově opálená štramanda se zlatýma nehtama. Byla ředitelkou vydavatelství, který mělo zájem RedWay vydávat: „Chci mít fotky banánů a brokolice na každé stránce! Ať je vidět, že jsme zdravý časopis a že nám na zdraví našich dětí doopravdy záleží!“ Ani nevim, kde je tý paní dneska konec.

Obrazový stereotyp č. 3: Ááá, jablíčko! Zdraví, krása, čistota. Jablko je obrazově asi nejvytěžovanějším druhem ovoce v historii lidstva. Je fotogenické, dobře se kreslí, vždycky se dá trochu přibarvit, zdůraznit lesk… Kombinace s vyretušovaným úsměvem je nezbytná – napovídá nám, že jablko zpracováváme zuby.

A pokud je nemáme, nebude jablko ani zdraví.

ČÍSLO 3, 2012 | ROČNÍK V

54

Stereotyp č. 4: Vypadá to, že meditace v bílým ohozu pod vodopádem je jediným možným zpodobněním duševního zdraví. Aspoň mě o tom vytrvale přesvědčujou všechny časopisy pro ženy. Přitom neznám ani jednu, která by to aspoň jednou v životě zkusila. A zaskočila si předtím na vlasy, manikúru, depilaci a na přírodní make-up.

Stereotyp č. 5: Zdraví pro muže. Propocená posilovna plná hekání a vzdychání jiných mužů. Je ovšem potřeba mít šikovného natěrače (viz strany 46–50 tohoto čísla) a zásobu rýžových papundeklů. Hustota vlasů a obočí signalizuje uspokojivou hladinu testosteronu, tahle brada umí čelit ranám života. Já Tarzan, ty Jane, naše děti být také tak zdravé a krásné.

Stereotyp č. 6: Tak určitě… Když se budete v životě řídit předešlými vizuály, dotáhnete to v důchodu až na Ještěd. Jako nemám s tím problém, kromě falešný pózy dědy-modela a faktu, že podobnej pár mě pronásleduje napříč celým reklamním spektrem. Od mazání na klouby přes penzijní připojištění až po prášky na prostatu. Senior ošetřen vnitřně i zevně skáče jako kamzík! Zjevně.

W W W.REDWAY M AG.C Z

55

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ