RedWay 4/V.

ROZHOVOR

James Cole ACTIVE

Semtex freestyle výsledky SOUTĚŽ

Nintendo

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

HO TÉMA: PSYCHO TÉMA: PSYCHO TÉMA: PSYCHO TÉMA: PSYCHO TÉMA: PSYCHO TÉMA: PSYCH

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? Obraz „Sám doma“ od mého oblíbeného malíře Josefa Bolfa.

Josefovy obrazy jsou všechny do jednoho nemocné. Růžový pejsek s pistolí v puse, kočičky s vyteklýma očima, školáci s otevřenými tepnami na zápěstí... Psycho.

Cílem tématu tohoto čísla není (i když by se to na první pohled mohlo zdát), aby si co nejvíc z vás podřezalo pod stromečkem žíly, ale abyste se – v duchu nejlepší křesťanské tradice – o Vánocích zamysleli nad tím, jak vlastně žijeme. Tématem Psycho se snažíme vyvážit či dorovnat tu záplavu rozesmátých Santa Klausů, umělého jehličí a vlezlého „hajdom, hajdom, tydlidom“ všude, kam se člověk hne. My v RedWayi v podstatě pořád jenom k něčemu dorovnáváme. K informacím z Brava, k tomu, co je v učebnicích nebo v telce, nebo co si tak mezi sebou povídaj lidi... Jsme tým dorovnávačů a díky za všechny maily, ve kterých to oceňujete. Vždycky nás to dojme, to víte, jsme citlivky.

Psycho, to podle mě nejsou ani tak klipy Tylera The Creatora nebo koncerty Marilyna Mansona, dokonce ani obsah sekce /b/ na 4chanu. To všechno je „jenom jako“.

Skutečné psycho, to je naše sebenenávist. Nikdy v historii se toho nenamluvilo tolik o lásce k bližnímu, lidských právech, nutnosti záchrany životního prostředí, o toleranci, míru a spolupráci. Proč to teda neděláme? Protože v hloubi duše toužíme po zániku a destrukci – myslíme si totiž, že si nic jiného nezasloužíme. Žijeme ve světě, který jsme donutili tančit na špičce jehly. Tváříme se, že o tom nevíme.

Kdybychom si totiž plně uvědomovali, kolik procesů přesně navazujících na sebe, kolik bezchybných úkonů a operací musí někdo nebo NĚCO vykonat například jen proto, abychom mohli každé ráno vstát, rozsvítit, dát si snídani a se sluchátky v uších pokojně vyrazit do školy, asi bychom už ani nevstali. Podrobněji uvnitř časopisu.

Tak s chutí do novýho roku, ne?

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 4, ročník 5 zdarma toto číslo vyšlo v prosinci 2012 titulní strana: Josef Bolf (huntkastner.com) adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Rádio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Tomáš Hlaváček, Václav Hájek a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

obsah /

R EDWAY 4/22012

10

7– 9 M A I L B O X Výsledky soutěže Centropen Milujeme kreslení při hodině!

10 –17

POP

Cesta do hlubin pravěku: “It ain‘t no fun if the homies can‘t have none.”

Smysly: Jsme Anonymous, ObčanK, Beyond Reality Start Today Promotion: Nekuřácký koncerty 18 – 33 TÉMA Té pak hvězdy jméno bylo Černobyl

18

Bílej šum Pohání nás nenávist ke všemu lidskému a dobrému počasí

34

Freaks Night Out 34–38

ROZHOVOR

James Cole, rap 39–40

SMART BOX

Akta X všedního dne Proč není hlasování spravedlivé?

41 – 4 5

ACTIVE

Semtex freestyle pinčes: výsledky soutěže Roller Skate Disco 46–50

46 42

VŠE O...

Maria Šarapovová 51

SOUTĚŽ

Nintendo 52–53

SVĚT V OBRAZECH

Má žena žábry?

54–56

KOMIKS

Emily Strange

54

mailbox /

Soutěž o design permanentní fixy Centropen

Díky za všechny návrhy, které jste si navzájem komentovali i u nás na Facebooku. Vítězům gratulujeme a Centropen jim posílá poslední balíček záchrany pro grafomany.

CE VÝHER Veronika Hanáková

CE VÝHER

Zuzka Kiss

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

6

Milan Zela

CE VÝHER

Daniel Šlahař

Denisa Šnédarová

David Šauer Bára Vičarová

Dalibor Vybíral

Denisa Štefanigová Honza Sagi

Petr Němec Yasmina Overstreet

Veru Stašová Milan Zela

Ivana Antošová Tomáš Kračalík

W W W.REDWAY M AG.C Z

7

kreslení /

POWERED BY

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošle Centropen fixy. Aby bylo čím dělat.

Centropen je největší a nejznámější český výrobce psacích potřeb. První logo bylo zaregistrováno už v roce 1948.

Dnes se v dačické továrně vyrábí celkem 130 různých druhů výrobků, které se dají zabalit na 1800 způsobů. Roční produkce je 220 milionů kusů – dost pro naše i zahraniční trhy, dost na to, aby se dala popsat celá zeměkoule.

CE VÝHER Valerie Rónová

CE VÝHER Max Máslo

CE VÝHER Kate Fuksová ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

8

Marie

Denisa Štefaniga

Zuzana Kissová Zůza Ducháčků

Drahomír Šír Štěpánka Navarová W W W.REDWAY M AG.C Z

9

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Jaký je váš názor na manželství gayů?

Arnold Schwarzenegger,

Ricky Martin,

herec

Myslím si, že manželství gayů by mělo být pouze mezi mužem a ženou.

Milan Buričin

Text: Sičák, The Pooh, foto: archiv

Značně ujetá skladba Sólo pro cirkulárku kolovala už asi celým vesmírem. Málokdo si však vybaví jejího autora Milana Buričina. Hudební skladatel, spisovatel, vynálezce, možná i kosmonaut. Pochází z Bílé Hlíny, odkud se přes YouTube spojuje se zbytkem světa. Jeho písně viděl už víc než milion pozemšťanů a nás šíleně zajímalo, co takový renesanční člověk asi poslouchá za muziku. Pojďme si to tedy strýmnout na vlně cirkulárky!

Mel Gibson,

zpěvák

Já jsem pro. Pochopitelně. Ale to je přece jasné.

KAREL GOTT OČI BARVY HOLUBÍ

Málokdo poslouchá text a vnímá, že píseň je o potratu, který podstoupila ta dívka.

Hezká melodie.

Krásná melodie a zajímavý harmonický přechod na refrén, který tam vyvolává kladné napětí.

BONEY M. MY FRIEND JACK

MARIE ROTTROVÁ LÁSKO, VONÍŠ DEŠTĚM

My Friend Jack, to je strhující rytmus, a hlavně úžasné brejky v bicích.

Neskutečně naléhavá, teskná a filozofická píseň.

Filozofická píseň o starém Římu. Myslím, že i současná společnost se nachází ve fázi pádu.

10

Amerika jde k čertu. Gayové mohou sloužit v armádě a mít svatbu, ale naše děti se nesmějí ve škole modlit k Bohu. Člověk aby se pomalu styděl za to, že je křesťan.

HELENA VONDRÁČKOVÁ DVĚ MALÁ KŘÍDLA TU NEJSOU

MARIKA GOMBITOVÁ KOLOSEUM

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

herec

JAK STRÝMOVAT? Nainstaluj si do mobilu aplikaci MusicJet, stáhni si QR čtečku, oskenuj kód a strýmuj muziku přímo z mobilu.

Playlist můžeš strýmovat také na kompu. Stačí v něm mít nainstalovanou aplikaci MusicJet a nacvakat do internetového prohlížeče: www.bit.ly/buricinplaylist Víc informací na www.musicjet.cz

Lana Del Rey

Master’s Hammer

Video Games

Vracejte konve na místo

Depresivní pop. Luxusně to uklidní a i základní angličtináři rozpoznaj slova.

ONDŘEJ PETR, VARNSDORF, 15 LET

Neurosis Locust Star Post-metal. Emo bez trendy postupů, bolest, beznaděj, strach, nenávist.

Nemoderní legenda.

Zkoušela jsem napsat něco o black metalu, moc mi to nešlo – až příliš velkej respekt k tématu. Poslouchala jsem MH, moc mi to nepomohlo – až příliš velkej respekt ke kapele. „Předtucha zlá tímto byla předznamenána, když se zblízka ozval pokyn mimozemšťana: Okultisto, nihilisto, vracejte nám konve na místo!“ Štorm si dělá z blacku srandu. Jak vo tom mám teda psát, aby si nedělal srandu i ze mě?!

(OVER)

WAQHISS DA LAST

Gallhammer The End

Cro Hi Kids (MeinRap.de Exclusive) V tomhle ultrahektickém školním období mi Cro připadá jako jediný optimista široko daleko… Navíc se na něho i dobře běhá. :D TEREZA KOŠER ŠKEBLE, OSTRAVA

Dívčí japonskej black crust – ideální adventní soundtrack, je to brutální, ale zároveň strašně roztomilý. A úchylný, vim.

Každopádně tahle doba, tak podobná časům velký hospodářský krize, co známe z filmů, je doba takovýhle hudby. No hope.

(NIHILISTA)

My Dying Bride

1,2,3

Bring Me Victory Všechno, smutek, beznaděj, ale s takovým charismatem!

Slovy kamaráda Matese: „Takhle vyšňořenej funus jsem nikdy neviděl/neslyšel.“ ASA, ČESKÉ BUDĚJOVICE, 38

Město = Médium Vladimír 518, Jan Matoušek, Markéta Vinglerová (vydalo Bigg Boss, BU2R a VŠUP, 2012) Vymítač stopoval v Praze světlo a pak z toho udělal knihu. Jaký pouliční lampy, jaký neony, jaký umčo a všelijaký vtipný kousky jdou se světlem provádět. Si to ale nekupujte. Je to drahý a stejně byste tomu nerozuměli. šéf

Haf & Beyuz Stredoveká (feat.

Orion, Zverina & Beyuz)

Confetti Rozbil se mi komp, nemůžu poslouchat muziku. Smrt!

Co teď, ne asi? Začal jsem teda hudbu číst. A dočetl jsem se o super druhu kapel, který nosej cejch „Google protected“. Prostě se snaží, aby nebyly na netu k nalezení, a proto si dávaj trhlý názvy jakože třeba 1,2,3 nebo … a taky ___. Zkuste si nějakou takovou najít, někdy je to docela zážitek. Jo a všimli jste si, jak teď frčí kapely, co maj v názvu „hammer“?

(SIČÁK)

Šak si poslechni rýmy, a uvidíš, proč se mi to líbí.

Vec ft. Juraj Benetin

EVAU VON STANĚK

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

Placebo Jsem z generace, která byla zvyklá v 90. letech chodit na Vecovu kapelu Trosky do klubu Roxy několikrát do roka. Od té doby mě zaujalo velmi málo Vecových tracků. Druhý singl k jeho chystané nejnovější desce Stereo, farbo, slepo mi ale totálně vyrazil dech!

Skvělej lowtempo track v produkci samotného Vece s vynikajícím textem i refrénem.

(PASTA)

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

11

pop /

TEXT: BONUS, TEMNESILY.CZ ILUSTRACE: ONDŘEJ MAŠEK

4.

DÍL: “It ain t no fun if the homies can‘ t have none.”

Bylo nebylo, milé děti, ale nebylo to vždycky tak pohodlný jako teď. V dávných dobách, když jste chytly infekci, tak ste si mohly rovnou lehnout do bedýnky a čekat, jestli vás vyléčí psí sádlo nebo odvar z žabích očí. Žádný antibiotika nebyly a umíralo se jak na tom pověstnym běžícim pásu. Potom, někdy v roce 1928, si nějakej pán v bílym plášti, kterej se jmenoval Flemming, všimnul, že když se jedna konkrétní plíseň rozrůstá, likviduje okolní bakterie, a deset let nato z toho jiný chytrý chlápci udělali pilulku. Řiká se jí penicilin a zachránila víc životů než Ježíš. A teď pozor pozor, přichází pointa: úspěch tohohle fenomenálního léku přímo souvisí s tím, jak relativně jednoduchá byla jeho příprava a jak rychle se rozšířil. Velkou roli v tom hrál i fakt, že na kopírování jeho receptu neexistovaly žádný omezení, tehdejší farmaceutický firmy ho sdílely jako společnej, veřejně prospěšnej prostředek.

Nepřipomíná vám to něco?

Je pravda, že myšlení vědců a lékařů je asi o trošku humánnější a kulturnější než chladně ekonomický úvahy byznysmenů. Svět, kde se vyhazuje dobrý jídlo do zamknutých kontejnerů, zatímco jiný lidi trpěj hlady, má od toho, kterej sdílí recept na penicilin, stejně daleko jako africký děti od kontejneru plnýho dva dny starý zeleniny. Ne že by neexistovaly návrhy na řešení nejrůznějších světových problémů.

Existujou, ale není o ně zájem,

protože by to znamenalo vzdát se toho nejdůležitějšího: ekonomickýho zisku.

Sdílení je pochopitelně trnem v oku tlustýho kapitalisty z Wall Street. Aby taky ne, pro jeho svět představuje sdílení ztrátu, snižuje totiž naše náklady, a tím jeho zisky, a my jsme samozřejmě vynalézaví jak opice a furt ho chceme přechytračit. Vždyť si to vemte: veřejná doprava (sdílení) je čím dál dražší a jezdí čím dál hůř. Prakticky se nám ekonomicky

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

12

pomalu vyplatí koupit si auta, jakkoliv je benzin předraženej. Ale to my ne – nejdřív že budeme jezdit stopem (sdílení). Mediální kampaně nás postupně poučily, že stopaři nás zavražděj a okradou a stopařky budou zavražděný a okradený (a před tím nebo potom ještě znásilněný), a co my? Vymysleli jsme spolujízdu (sdílení)!

Dost mých kámošů sdílí byty, protože pronájem jen pro sebe by si nemohli dovolit. Půjčujeme si mezi sebou

nejrůznější vybavení, ať už jsou to ty naše mikrofony, zesilovače, kytary nebo klávesy, nebo víc prozaický vrtačky, pily, šroubováky, štafl e a válečky na malování. V Drážďanech mi někdo vyprávěl o tom, jak se lidi v jednom bloku domlouvaj a jednou za čtrnáct dní dojedou do nějakýho velko-velkoobchodu, jako je Makro, kde pořídíte velký balení zboží za nízkou cenu, nakoupit pro všechny.

Sdílení je prostě nekonzumní a nepřizpůsobivý.

A pak je tu druhej aspekt, zcela mimo chápání toho tlustýho kapitalisty: sdílení nám nejen šetří peníze, ale zároveň nás i obohacuje, a to vůbec ne finančně. Jakej je hlavní smysl toho, že někomu půjčíte knihu, pošlete pár empétrojek nebo mu překopírujete film? Uvědomte si, co u toho nejčastějc slyšíme a řikáme: „Tohle si musíš přečíst, to musíš slyšet, to bys měl vidět!“ Sdílíme totiž věci, o kterých jsme přesvědčený, že jsou výjimečný,

W W W.REDWAY M AG.C Z

že na ostatní zapůsoběj stejně silně jako na nás, že třeba změněj jejich životy nebo jim jenom udělaj radost. A přesně takhle fungujou fóra na internetu, hudební blogy nebo torrentový servery. A nejde jenom o kulturní díla. Stejným způsobem si sdělujeme návody, tipy a triky prakticky na cokoliv, existujou zdroje nejrůznějších nástrojů a pomůcek, freewareový a open source programy, prostě na jakoukoliv nemoc vám někdo

dá penicilin. Spousta z vás určitě používá titulky.com – to je přímo ukázkový sdílení výsledků práce a znalostí jedněch pro obohacení těch druhých. Je to strašně nekonzumní a nepřizpůsobivý, a taky strašně důležitý. (Nakonec i v tý škole si často zasdílíte – písemku třeba. Systém, teda pani učitelka, tomu sice říká podvod, ale věřte mi, že mě nikdy v životě nedostihlo, že jsem opsal skoro všechny písemky z biologie. Kdo se chtěl věnovat

13

přírodním vědám, ten to uměl, a mně to ušetřilo spoustu času a kapacity, kterou jsem moh věnovat něčemu jinýmu. A pak jsem nasdílel třeba češtinu.) Že to je seriál o hudebním průmyslu, a nic z tohohle s tim nesouvisí? Ale prosimvás!

Příště: Jak se to dělá – .torrent, Napster a svobodná kultura

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

FILM ObčanK ZTOHOVEN 2012

Dokumentární film o záměně identity členů umělecké skupiny Ztohoven se právě teď promítá v kinech. Běžte na něj. Už jsme o tom psali v rozhovoru s Matějem Hájkem, tak jenom v rychlosti připomenu VCD (vo co de): Občan K je jednou z akcí Ztohoven, při který si upravili fotky na občanky tak, aby se jejich obličeje prolínaly. Pak si nechali vystavit doklady a půl roku všichni žili s cizí identitou, pod změněnými obličeji a cizími jmény se ženili, učili se řídit letadlo, vyřizovali si zbrojní pas, cestovali atd. Teďka proč to dělali, co to jako má znamenat: No to je právě v tom filmu. Kamera se dívá klukům do tváří a zaznamenává jejich schůzky, kde tohle všechno řešej. Jakej je smysl tý akce, co je naše pravá identita, co znamená být občan a podobně. Klukům falešný občanky v pohodě procházej. Jedinej, kdo falešnou identitu odhalí, je zubařka jednoho z nich.

KNIHA Jsme Anonymous PARMY OLSONOVÁ PRÁH, 2012

Věřili, že všechny informace by měly být volně dostupné, a nebáli se napadnout stránky kohokoliv, kdo s nimi nesouhlasil. Prohlašovali o sobě, že nemají žádnou hierarchii ani vedení. Dávali najevo, že nejsou skupina, ale „všechno a nic“.

Nejlépe by se možná dali označit slovem „uskupení“ nebo „hnutí“.

Těch pár pravidel, kterými se řídili, připomínalo film Klub rváčů: • Nikdy nemluv o Anonymous.

• Nikdy neprozraď svoji

skutečnou identitu.

• Neútoč na média.

Nabourávali se do cizích serverů, kradli údaje, vyřazovali weby z provozu a pak je zesměšňovali. Za cokoliv z toho mohl jít člověk na deset let do vězení. Ale jim to bylo jedno. Jejich množství jim dodávalo sílu a pocit bezpečí. A tak všude, kam to šlo, umísťovali svůj zlověstný slogan: • Jsme Anonymous • Jsme legie • Neodpouštíme • Nezapomínáme • Očekávejte nás Jenže za kolektivní maskou číhalo něco, co nikdo z nich nečekal: paranoia, manipulace a zrada.

VÝSTAVA Beyond Reality GALERIE RUDOLFINUM, PRAHA 4. 10. 2012–30. 12. 2012

V mém oblíbeném Rudolfi nu vystavujou malíři z Velký Británie, mezi nima i nejdražší umělec světa a miláček publika Damien Hirst. A nevim, co k tomu dodat. Psát o obrazech je jako tancovat architekturu, abych parafrázovala Michala Nanoru. Akorát že mezi nima je i kluk z Náchoda, Hynek Martinec, co na třech olejových plátnech vystavuje život se svojí přítelkyní. Když se to takhle napíše, zní to blbě. Musí se to vidět, no.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

14

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Dánský astronom Tycho Brahe pobýval a pracoval na dvoře císaře Rudolfa II., za jehož panování se Praha stala centrem vědy a kultury. Rudolfa fascinovala černá a bílá magie, ve městě se hromadila podivná temná energie spojující alchymisty různých národností a vyznání, ale pozor – ve vzduchu byla cítit smrt. Rudolfinskou dobu dobře vystihuje Brahův citát v tajence.

15

smart box /

Nemluv na me, smrdI ti z pusy

TEXT: JAKUB JOHANIDES A M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV START TODAY PROMOTION

V zahraničí běžná praxe. Třeba v Los Angeles, kde jsem pár let žila, je do klubů vstup až od jednadvaceti let, ochranka vás dovnitř vpouští podle toho, jak se jim líbí vaše hadry nebo jak se jim líbíte celkově (hezký holky jdou vždycky první, ostatní musej čekat, až se dveře zase otevřou), no

U nás je v klubech nahuleno tak, že si člověk nevidí ani na hodinky. Proč vlastně kouříme, když víme, že je to drahý, a ještě to způsobuje rakovinu?

Proč jsme to po první cigaretě, která nám nechutnala, točila se nám z ní hlava a bylo nám na zvracení, prostě nezahodili, ale statečně se přemohli a vykouřili i druhou, třetí, čtvrtou?

Proč jsme se tak hrozně chtěli naučit kouřit? Mám na to takovou soukromou, ničím nepodloženou teorii, už jsem ji sem jednou psala, ale tak proč to nezopakovat. Myslím si, že v určitým věku je cigareta důležitější než zdravý plíce a cévy, protože nám nahrazuje vstupní rituál do dospělosti. Křesťanství, ve snaze učinit víru co nejjednodušší a nejpřístupnější komukoliv, zrušilo například obřízku, dále mnohá stravovací tabu – na rozdíl od muslimů, buddhistů nebo Židů můžeme jíst všechno – a taky dříve běžné obřady vstupu do dospělosti.

Ty dnes vidíme jen u takzvaných primitivních národů. V naší kultuře dostanete v patnácti občanku, což je banální úřední úkon, v osmnácti si můžete (ale taky nemusíte) udělat řidičák a podle zákona je vám povolena konzumace alkoholu.

Což ale není žádný zasvěcovací rituál, a navíc jste ho stejně pili už předtím, tak co. Do dospělosti vplouváme tak nepozorovaně, až se vůbec nedá říct, kdy vlastně. No fakt, kdy jsme dospělí? Jak má mladý člověk naznačit, že už si nepřeje, aby s ním dospělí zacházeli jako s nesvéprávným dítětem, ale jako se sobě rovným? Cigareta je vynikající prostředek, kterým viditelně, elegantně a beze slov vyjadřujeme, že už se cítíme být tam „na druhým břehu“. Cigareta, to překonávání odporný chuti, to potlačování nevolnosti, ta odvaha, s jakou si zapálíme cestou do školy, to je náš iniciační obřad. Tak zásadní, že přehluší dokonce i strach z bolestivý smrti. Ironií je, že nejdřív člověk vydá tolik sebezapření a peněz, aby se kouřit naučil, a potom, když je skutečně dospělej, vydá opět mnoho sebezapření a peněz na to, aby se kouřit odnaučil. A to je asi známka dospělosti – že už cigaretu nechceme.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

16

Jakub Johanides aka Jelen je člen Start Today Promotion, kolektivu, který už zhruba rok pořádá (zatím spíš jen v Praze) nekuřácký koncerty

a samozřejmě se vevnitř nekouří.

Nikotinoví závisláci se scházej u zadního vchodu vedle popelnic, kde nakonec prokouřej a prokecaj půlku koncertu. Ale divili byste se, jak rychle si člověk zvykne na to, že ho po noci strávený v klubu nebolí hlava a vlasy a oblečení mu nesmrdí jak vytažený z žumpy.

hard core a punkových kapel spojený obvykle i s ochutnávkou veganský kuchyně. „Muzika je v našich srdcích, pořádání koncertů a vegan rautů je radost, cejtíme v tom smysl. Nejsme žádný skauti, eko aktivisti, fašisti ani astmatici. Nejsme sdružení alergiků na cigaretovej kouř. Ale milujeme svobodu a nenecháme si ji brát. Teď třeba dost lidí namítne, že zákaz kouření v klubu je omezením svobody kuřáků, kteří přece chtějí vidět kapelu, a ne potupně stepovat někde před vchodem. Když to přeženu – vadilo by ti, kdybych se ti během koncertu vychcal na boty? Kouření je možná společensky uznanej zlozvyk, v uzavřeným prostoru ale omezuje osobní svobodu nekuřáka stejně jako urinace na polobotky. Máme rádi, když nám trika smrdí potem extáze z hudby, ne dehtem.

Na začátku jsem čekal vlnu nevole, provokace, zlověstné típání retek o naše zápěstí a ostré lokty. Ale lidi odcházej z našich koncertů potěšený, že nepáchnou jako barmanka ze Suchý dásně. Spokojený jsou i kapely, který by nám kolikrát snesly modrý z nebe za to, že v rámci tour maj aspoň jednu možnost zahrát si před publikem, na který díky absenci

hustý mlhy viděj. A zamlouvá se to i zaměstnancům klubu.“ Na následky pasivního kouření umře v Český republice každej rok tři tisíce nekuřáků. Klubeři, barmani, zvukaři a hospodští platěj za svobodu kuřáků životem. Není to trochu moc? „Kouření je stejně konzumní a debilní jako čumění na teleshopping nebo pasivní dřepění starých fotrů v hospodě, co u půllitru nadávaj na politiku. Cigárem se zařazuješ mezi ty, který tak nenávidíš. My odmítáme konvenci, že k tvrdý muzice patří cigáro. K tvrdý muzice patří svoboda, protest proti tomu, co nesnášíme, odmítnutí konzumace toho, co ti strčej před obličej.

Jestli to nechápeš, přijď se někdy na některou naši akci podívat.

Uvidíš, že v kotli, kde si nemusíš dávat pozor, aby o tebe někdo netípnul vajgla a můžeš se zhluboka nadechnout, se ti bude pařit daleko líp. Jinak na mě nemluv, smrdí ti z pusy.“ Jelen – Start Today Promotion www.starttoday.cz

Anketa 1) Uvítali byste, kdyby se během koncertů v klubech nekouřilo?

2) Myslíte si, že kouření na koncertě nějak vyjadřuje vztah (netoleranci, nerespekt) ke kapele?

to vyjadřuje tvoji míru ohleduplnosti a respektu ke kapele. A samozřejmě, můžeš si vždycky říct, že všichni ostatní stejně kouřej, takže co pomůže, když ty jedinej nebudeš, ale tak to je ta česká klasika.

Jako se vším tady.

Petr Vaněk: 1) Ano. 2) Nerespekt? Ne, ať se tam

Honza, zpěvák skupiny Skywalker

Tuzex Christ, Sunshine; Bounce! Bounce!

1) Jasně. Jako diváka mě vždycky dost štve, že pak smrdím, zároveň mě pálej oči, nedá se dýchat… No a jako muzikant to prostě nesnáším, protože v kouři se fakt nedá zpívat.

1) Určitě. Myslím, že by to ocenily i kapely, ve kterých jsou kuřáci, protože toho kouře, kterej stoupá zezdola nahoru na stage, je fakt moc. To se nedá. Já jsem navíc nekuřák, tak nevim, proč si mám nechat dobrovolně ničit plíce. Lidi s cigaretou mi připadaj arogantní. Nelíbí se mi, když kouří moje holka. Nemám to u ní rád, nevypadá to hezky.

Marta Tomancová: A nebylo by lepší, aby kouřili i hudebníci? Třeba by se to pak dalo poslouchat. :)

2) No bohužel to lidem nedochází, a tak není uplně správný jim to vyčítat. Problém je, že kuřáci maj tendenci se urážet, že jim zasahuješ do práv, když kouření zakazuješ. Jenže každá kapela, i složená z kuřáků, ti potvrdí, že kouř v klubu během setu je naprosto nesnesitelnej. Nekouřit pod nos kapele, na kterou jsem se přišel podívat a kterou mám rád, známka respektu je.

prostě nekouří! A zároveň ať se přestanou dělat záznamy na mobily, nebaví mě koukat na displeje, chci vidět kapelu! Ahoj na nekuřáckém koncertu bez mobilu v ruce!

Lukáš Polák: 1) Jsou kapely, které vyžadují, aby se nekouřilo, a pak není co dodat. Ale je tu velká část koncertů, při kterých by mi to chybělo.

2) Zakouřenej klub má něco do sebe a většině kapel je to podle mě jedno. Přijde mi to jako zakazovat kouření v kavárnách, ale koukám, že většina lidí tady je proti…

2) Dřív jsem taky kouřil. Kouřil jsem i na koncertech.

A žádnej postoj vůči kapele jsem tím nevyjadřoval.

To prostě nikoho ani nenapadne, brát to takhle.

Zdeněk Kobylka Vymlátil: 1) Ano. 2) Je to

A z našeho Facebooku, kde se rozjela celkem zajímavá diskuze, vybíráme:

nerespekt vůči všem. Mávání cigárem před obličejem, náhodné típnutí člověku o bundu atd.

Kuř, ale zůstaň člověkem! :)))

V518, člen skupiny PSH a výtvarný umělec 1) Mně kouření nevadí. V zahulených klubech se pohybuju už tak dlouho, že jsem zvyklej a nevnímám to. Trendu nekuřáckých koncertů jsem si ale všimnul a vlastně se mi ta myšlenka líbí.

Lucyna Willis Bělíková: 1) Ano. 2) Nevím, jestli nad tím kuřáci takhle přemýšlej. Není zrovna fajn, když se hodinu a půl před začátkem mačkáte v prvních řadách a někdo vám kouří pod nos. Je mi jedno, co si dělaj se svým zdravím, ale trocha ohleduplnosti (i vůči kapele) by neuškodila.

2) Nikdy jsem na to nemyslel. Když jsem kouřil na koncertě svý oblíbený kapely, určitě jsem to nedělal proto, že bych jim nechtěl dopřát dobrý podmínky nebo že bych tím záměrně vyjadřoval nerespekt. To je blbost. Přání kapely, aby se v klubu nekouřilo, bych jako fanoušek bez problémů respektoval.

Alice Žolík Reindlová: 1) Rozhodně ano. 2) Ne. Je na kapele, aby si určila podmínky. Pokud je koncert nekuřácký, tak to disrespekt je.

DJ Mike Trafik, PSH

Tera Hof: 1) Ano! A to jsem kuřačka.

Terry Skellington: 1) a 2) Nesmysl.

1) Já bych byl šťastnej! Mně kouření hrozně vadí!

Ma Rie: 1) Je mi to jedno, ale spíš by se mi to 2) Dokud si takovou myšlenku neuvědomíš, tak to vlastně tak není. Ale jakmile si ji uvědomíš, jakmile připustíš tenhle úhel pohledu, je to něco jinýho. To už se potom sám sebe musíš zeptat, jestli

W W W.REDWAY M AG.C Z

Jana Kománková: 1) Ne! 2) Ne! (S výjimkou případů, kdy o to předem slušně požádá astmatická chorá kapela.)

Marek Ondráček: 1) Během koncertu by to bylo lepší bez kouření. Lidi maj házet hlavama, trsat, hrozit… Přitom se kouřit stejně nedá. 2) To záleží na tom, jestli o to kapela požádá. Když nepožádá, tak to žádnej nerespekt není.

Jiří Kříž: Jo, šéfe, zakažte všechno… Pít by se taky nemuselo, a poskakovat, natož hlasitě hejkat už vůbec ne. Sledování koncertu pouze spořádaně vsedě, myslím, že ani uniformy by nezaškodily a radost z hudby dávat najevo pouze potleskem, popřípadě skandováním povolených hesel.

nelíbilo. 2) Pokud jsou lidi z kapely sami kuřáci, tak je to asi fuk, ale na koncertě, kde se nekouří, si z úcty nezapálím.

17

téma /

ARTWORK: JOSEF BOLF

téma /

TEXT: JAN STERN, Z KNIHY TOTEM, INCEST A ODKOUZLENÍ BURŽOAZIE (MALVERN, 2007, WWW.MALVERN.CZ) REDAKCE: MARTINA OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Té pak hvezdy jméno bylo Cernobyl Černobyl je největší událostí světových dějin. Spolu s první světovou válkou, Osvětimí a Hirošimou. Velikost některých událostí nelze plně uchopit rozumem a popsat slovy. Winston Churchill kdysi prohlásil, že atomová bomba je druhým vtělením Krista. První tři atomové pumy nazvali výzkumníci v Los Alamos „Svatá trojice“.

Atomová bomba svržená na Hirošimu se jmenovala Little Boy – malý chlapec, chcete-li, „Jezulátko“, Ježíšek…

LEGO APOKALYPSA Na každého člověka na Zemi připadá asi 62 dílků Lega. S tím už se dá pěkně vyhrát, ne? Sada Apokalypsa obsahuje čtyři jezdce ztělesňující Antikrista (čili ďábla, absolutní zlo), válku, hladomor a smrt. Pod každým stromečkem jistě vykouzlí tu nejvánočnější atmosféru, jen pozor na drobné části, choking hazard! Vhodné pro děti od šesti let.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

20

Jehovisté věří, že roku 1914 započal proces nazývaný Apokalypsa, česky konec světa.

Ve Zjevení svatého Jana, poslední knize Nového zákona, se píše: „A třetí Anděl zatroubil a spadla z nebe hvězda veliká, hořící jako pochodeň, a padla na třetí díl řek a do studnic vod. Té pak hvězdy jméno bylo Pelyněk. I obrátil se třetí díl vod v pelyněk a mnoho lidí zemřelo od těch vod, neboť zhořkly.“ Český „záhadolog“ Zdeněk Patrick k tomu poznamenává: „Nahlédneme-li do rostlinopisu, nalezneme rostlinu zvanou Tussilago farfara, čeleď hvězdicovitá, česky pelyněk neboli černobýl. Hvězda zvaná Černobyl…“ Je jedno, jestli věříme, že havárie v Černobylu byla znamením o začátku konce světa. Všichni ale tak nějak cítíme, že se tam odehrálo cosi, co přesahuje jazyk večerního televizního zpravodajství. Cosi, co chceme-li zachytit v řeči, musíme zabrousit do démonologie či mystiky.

Ostatně filozof Karel Kosík si povšiml už dávno, že žijeme stále víc ve světě, který se nedá popsat jinými pojmy než mystickými. Čímž nenahrává mystice, ale obžalovává náš svět vymykající se z řeči normálních smrtelníků.

Muž, který prohrál za nás za všechny Již dlouho se zabývám teoriemi spiknutí. Tento literární žánr totiž neomylně upírá pozornost na události, které jsou v dějinách člověka klíčové. Nemohu posoudit oprávněnost kterékoliv konspirační teorie, zajímá mě však jeden jejich společný rys: každá taková teorie o spiknutí vlastně dává lidskému počínání smysl. Každá vrací kontrolu nad událostmi do rukou člověka stejně jako modlitba či magický rituál – i ty se snaží získat kontrolu nad nějakou ztracenou, odcizenou částí člověka, nad během osudových, démonických sil (původní význam slova „démon“ byl „osud“). Člověk se rodí zcela bezmocný. Jeho jedinou silou je zpočátku přání. To přání je v jistém smyslu absolutní, neboť vyvěrá ze středu našeho osobního soukromého vesmíru, jímž se na začátku psychického vývoje cítíme být.

Nelze obejít fázi, kdy v dětském věku věříme ve všemocnost naší myšlenky, ve splnitelnost našich přání. V této fázi vývoje vzniká homo magus, člověk magický. Jean Piaget připomíná ve svých studiích případ malé holčičky, která jednoho dne sama od sebe, aniž by něco či někoho napodobovala, uspořádala rituál, kdy obětovala neboli „zabila“ nejmilejší panenku, aby se uzdravila nemocná maminka. Jádrem každé magie je podobná touha umět ovlivňovat svou

vůlí neovlivnitelný svět plný podivných mocností.

Neurotik například často věří, že ho všichni kolem něj pozorují. To ho jakoby drásá a ničí.

Ve skutečnosti si to, že je středem pozornosti, jen namlouvá, protože si vlastně zoufale přeje, aby tomu tak bylo. A jelikož tomu tak ve světě chaotických sil a egoistických zájmů není, musí si zkonstruovat svůj vlastní svět, ve kterém „trpí“.

Tím se odřízne od lidí, kteří ho „nechápou“, a může se nerušeně vrátit na úroveň dítěte, může se opět stát vládcem vesmíru, středem všeho dění.

V každé konspirační teorií je také takové dětinské přání. Přání, aby dění světa mělo smysl, třebas ďábelský, hlavně srozumitelný, a aby ho člověk měl pod kontrolou, i kdyby se kvůli tomu měl spřáhnout třeba s Aštarem Šeranem. Tvůrci dokumentárního filmu o havárii černobylské jaderné elektrárny Černobyl: Nultá hodina spočítali, že existuje asi sto klasických spikleneckých teorií o tom, co se v Černobylu odehrálo. Od útoku mimozemšťanů přes spiknutí sovětské tajné policie KGB proti prezidentu Gorbačovovi až po výše připomenuté zakomponování Černobylu do božího plánu o zničení světa. Každá taková teorie je stejným druhem zoufalého přání, jaké má neurotik „v obležení pohledy okolí“: tváří se, že odhaluje cosi strašlivého, ve skutečnosti se ale snaží to strašlivé zakrýt. Neurotik zakrývá svou bezvýznamnost a nejistotu, teorie o božím plánu zakrývá, že v Černobylu na člověka prasklo, jak prohrává s technikou. Jak na ni nestačí. Jak pro ni stvořil svět, v němž on je cizincem a ona vládcem. Inženýr Ďatlov, který onoho vlahého dubnového večera před šestadvaceti lety vyzval techniku na souboj, je postavou patřící po bok Herakla, Odyssea či Hamleta. Svedl za nás souboj, který svádíme každodenně všichni.

A všichni, tak jako on, prohráváme.

Systémová potřeba války Existuje veliké pokušení pohřbít Černobyl spolu se Sovětským svazem. Vysvětlit ho „typickým ruským bordelem“. Pokusit se, jako tvůrci zmíněného britského dokumentu, učinit z Černobylu plod komunistického režimu, který by nespatřil světlo světa, nebýt komunistické megalomanské a vychloubačné ideologie.

I takový výklad je však jen dalším „neurotickým“ zaříkáváním zakrývajícím hlubší a děsivější pravdu.

Jadérko pravdy v něm samozřejmě je. Černobyl je plodem studené války. Inženýr Ďatlov pracoval na tajných armádních projektech, konstruoval

jaderné reaktory do sovětských ponorek. Při této práci byl jednoho dne ozářen. Jeho syn brzy onemocněl leukemií, zřejmě kvůli styku s ozářeným otcem, a zemřel. Experiment, který se 26. dubna 1986 v Černobylu vymkl z rukou, byl součástí sovětské obranné strategie: mělo se zjistit, jaké jsou možnosti jaderného zařízení elektrárny v případě náhlého úderu nepřítele.

Tvůrci výše vzpomenutého televizního dokumentu zaznamenali, jak pracovníci elektrárny při výbuchu věřili, že začala válka, že se stali terčem vojenského útoku USA, a něco jako havárie jim ani nepřišlo na mysl. Ano, Černobyl je plodem studené války, ale abychom tuto větu opravdu pochopili, musíme pochopit, co to vlastně byla studená válka. Co je to vůbec válka a jakou má roli v moderních dějinách.

Psali o tom již moudřejší lidé než já. Jan Patočka, Karel Kosík, Václav Bělohradský: válka je nejúčinnější způsob modernity. Moderní doba samozřejmě nepotřebuje válčení jako takové, není to nějaká hladová šelma závislá na krvi jako na droze. Modernost (průmyslovost) potřebuje jen výhody, které z války vyplývají. Potřebuje totální mobilizaci, potřebuje vyvrátit vše z kořenů a učinit to obchodovatelným a pohyblivým, potřebuje převést co nejvíc finančních prostředků na vývoj technologií. Potřebuje cíle, jež světí prostředky, krajní nasazení, mimořádná opatření, povolené ztráty, strategické utajování, uhrančivé a významově pružné symboly, pod nimiž se zorganizují chaotické masy. Válka, ta klasická válka, je jedním z možných nástrojů, jak urychlit životadárný modernizační pohyb vpřed, jak vydojit z mas energii a uvést ji do pohybu. Ovšem, má i svá rizika. Nesmí trvat moc dlouho, jinak průmyslový pokrok, jejž vždy přinese, nepokryje ztrátu, která vzniká z ochromení globálního obchodu. Masy navíc dlouhé válečné nasazení neunesou, symboly rychle reznou v blátě a krvi, nadšení při první bolesti rychle vyprchává. Válka studená byla geniálním vynálezem. Projektem, který oběma (velmi podobným) stranám zajistil všechny výhody, a přitom minimalizoval ztráty či nepohodlné druhotné efekty války horké.

Studená válka, ač si to málokdo z nich přizná, vládcům dnešního světa chybí. Strašně jim chybí. Žijeme v éře hledání náhražky za tuto bolavou ztrátu. Jak zoufale dnešní vládci hledají nějaký náhradní, epochální konflikt, který by aspoň částečně navrátil výhody studené války! Dnešní „válka proti terorismu“ je jedním z testovaných marketingových řešení. Existuje podezření, že Putin tajně spolupracoval s čečenskými teroristy, kteří zaútočili vždy v tu „pravou chvíli“, když

LEGO KONCENTRAČNÍ TÁBOR Zatímco Lego Bible se prodává stejně jako Lego Star Wars nebo Harry Potter (v nabídce je i ukřižování Krista, potopa nebo výjev z Knihy Soudců, kdy hospodář svou nepřáteli zneuctěnou ženu „uchopil a rozsekal ji i s kostmi na dvanáct dílů a rozeslal ji po celém izraelském území“), set Koncetrační tábor je dílem polského umělce Zbiegniewa Libery. Naposledy bylo vystaveno v Jewish Museum v New York City.

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

bylo potřeba zaktivovat ruské masy. Všichni známe konspirační teorie, jak Američané věděli o jedenáctém září a záměrně mu nezabránili.

Tyto teorie se snaží odkrýt „temnou pravdu“, přitom ale pravou podstatu věci zakrývají: Moderní civilizace, má-li jít kupředu (ve svém pojetí pokroku), potřebuje nepřítele a válku s jejími výhodami. To cítíme mnozí. Není však snadné pochopit, že za touto potřebou je ještě jedna hlubší, opravdu temná, rozumem takřka neuchopitelná potřeba odevzdat vládu nad světem nelidskému, nepřírodnímu, nehynoucímu, netělnatému. Našemu Satanovi. Naší Neuróze.

Naší Technice.

Nikdo nic neví Milan Kundera v románu Nesmrtelnost připomíná tu neobyčejnou chvíli v dějinách Evropy, onen letmý okamžik, onu rozkošnou vteřinu osvícenské extáze, kdy vzdělaný člověk mohl pochopit všechny klíčové mechanismy a objevy své civilizace. Tato chvíle mohla trvat jen krátce.

Technologie, které uvádějí posledních dvě stě let náš svět do pohybu, nemají čas čekat na člověka, na jeho vývoj, nikdo nemá čas vysvětlovat nám všem, co se přesně děje, když zmáčkneme vypínač a rozsvítí se světlo. Ani já bych to nedokázal přesně vysvětlit nějakému mimozemšťanovi. Kundera říká, že jsme se tak všichni proměnili v magické bytosti. Já bych řekl, že nemá tak docela pravdu. Všichni jsme magickými bytostmi vždy byli, jen jsme časem jednu magii vyměnili za jinou.

Dávný člověk věřil, že podléhá nezvladatelným nadpřirozeným silám. Byl v tom snad dětinský, nicméně vždy měl volbu tuto svou podřízenost popřít. Průmyslová civilizace se liší tím, že si ty nezvladatelné síly sama zkonstruovala, vytvořila.

Už nejsou nadpřirozené, ale člověk jim podléhá stejně osudově a nekontrolovatelně, jako člověk dávnověku podléhal svým bohům. Rozdíl je jen v tom, že my už nemáme volbu – vládu Stroje nad člověkem, nad naší kulturou, nemůžeme popírat. Stroj nás „trestá“ a zasahuje do našich životů mnohem zřetelněji a nemilosrdněji, než to dělával starý Bůh. Ale tak jako se starým Bohem člověk vyjednal všelijaké výhodné kompromisy, od očištění hříchů zpovědí přes odpustky až po zabíjení v jeho jménu, tak i s novým nerudným Bohem techniky jsme se naučili nějak žít. Když blbne televize, zatřeseme kabely, trošku do ní strčíme, a ona někdy naskočí. Když mi spadne internetové připojení, zkusím se znovu připojit.

Když se to nepovede, zkusím to ještě jednou.

A většinou se připojím. Nevím, co přesně se děje. Nevím, jaké procesy přesně běží, když se připojuji, a co přesně rozhodlo o tom, že jsem se připojil, nebo nepřipojil. NIKDO TO PŘESNĚ NEVÍ.

Naučili jsme se o takových věcech nepřemýšlet.

Nelze jinak. Nelze s technikou našeho světa vycházet jiným způsobem. Nepostupují jinak ani nejlepší programátoři a hackeři světa.

Kdybychom k technice nepřistupovali takto intuitivně a improvizačně, „doslova bychom se do toho zamotali,“ jak pravil bezelstně operátor ranní černobylské směny Uskov. V Černobylu se ve velkém, obrovském, nepopsatelně obludném rozměru odehrálo to, co všichni podstupujeme technice tváří v tvář každý den. Nikdo tehdy v Černobylu nevěděl, co se přesně děje, ale všichni věděli zcela jistě, že Stroj se nesmí zastavit.

Jsme přinejlepším vzbouřenci V jedné sci-fi povídce na serveru Písmák, která brzy zmizela v černé díře internetového chaosu,

jsem četl o tom, že počítače nepozorovaně zažily převratný vývojový skok, zrodilo se u nich nové vědomí, nový druh inteligence, která před našimi zraky, ale bez našeho vědomí, komunikuje s Inteligencemi nepředstavitelně vyššími.

Kosmickými. „Člověk již nestačí na předpoklady, které rozpoutal,“ psalo se v té povídce. Ano, nikdo z nás není připraven být oprávněným vládcem techniky dnešního světa. Všichni jsme vůči ní přinejlepším vzbouřenci. Zkrotíme ji, pokud nám to dovolí, a nikdo z nás přesně neví, kdy a proč nám to dovolí. O to se pokusil inženýr Ďatlov Onoho dne. Nikdo na světě, kdo by stál na jeho místě, by přesně nevěděl, co se děje v reaktoru. Nikdo nevěděl a dosud ani přesně neví, jak pracuje reaktor při nízkém výkonu. Na Ďatlovově místě tehdy mohl stát někdo zajisté opatrnější, ale nemohl tam stát žádný skutečný vládce reaktoru a procesů uvnitř něho. Když došlo k výbuchu, začala se k nosům Ďatlova a jeho podřízených linout zvláštní vůně.

Nikdo nevěděl, co je to za vůni. Vypukla panika a chaos – inženýři se domnívali, že byli napadeni chemickou zbraní. Nikdo předtím, žádný člověk na světě, takovou vůni necítil. Nikdo taky nevěděl a dosud neví, proč deset dní po havárii uniklo z Černobylu stejně velké množství radioaktivity jako v den výbuchu. Nikdo přesně neví, proč účinky radioaktivního záření z Černobylu nebyly nakonec tak drastické, jak se očekávalo. Stejně tak nikdo přesně neví, jaké účinky na člověka má dejme tomu elektromagnetické záření. Přesto je dnes elektromagnetický vysílač na každém druhém domě. I kdyby někdo nakrásně zjistil, jak nesmírně nebezpečné toto záření pro člověka je, věříte snad, že by přestala vysílat televize, rádio a signály mobilních telefonů? Že by je někdo vypnul, dokud je čas? Samozřejmě že

SUŠENÉ SLZY SMUTKU Seženete je běžně na netu, stačí do Googlu zadat „salt made from tears“.

Doprovodný text na webu wastechester.com praví: „Sůl v lahvičce pochází ze slz smutku nasbíraných ve chvílích naprostého zoufalství. Voní jemně po levanduli a výborně se hodí k okořenění končetin a orgánů. Sůl je vyráběna prastarou technologií, slzy jsou jemně vařeny v mělkých krystalizačních nádržích, z nichž je sůl ručně sbírána do lahviček.“ Jedna kořenka přijde asi na 50 dolarů, v nabídce jsou i slzy vzteku apod. Tip přinesl Karel Buriánek, přisoluje si tím salát z avokáda.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

22

nevypnul. Určité procesy kolem nás už nelze zastavit, ačkoliv nevíme přesně, kam vedou. Tak jako Ďatlov nemohl zastavit procesy v reaktoru poté, co nechal vytáhnout regulační borové tyče (neboť systémy hlásily, že reaktor přestal pracovat). Proto je Černobyl tak podstatnou historickou událostí. Vypráví totiž o civilizaci, kde nikdo přesně neví, jak funguje její nejvyspělejší technika, ale přesto ji všichni používají, neboť musejí. Je to pro ně nezbytně nutné.

Nadčlověk nepřišel, jeho doba ano Jak vyřešit problém, že člověk již nestačí na svět, který stvořil? Nietzsche přišel s teorií o nadčlověku, již uchopili a překroutili nacisté. Hitler věřil, že Německo zrodí novou rasu nadlidí, kteří již nebudou mít všelijaké morální zábrany a pochybnosti při tvorbě nového světa. Bergier s Pauwelsem psali v šedesátých letech: „Zkušenosti s LSD ukázaly, že by stačila nepatrná stopa některých dosud neznámých organických sloučenin, aby nás chránila proti přílišné propustnosti našeho nervového systému, a aby nám umožnila při každé příležitosti používat své inteligence naprosto objektivně, tedy bez emocí. Je možno si představit, že již dnes mezi námi žijí mutanti, jejichž chemická skladba je lépe přizpůsobena k životu v průmyslovém světě. Život je schopen vytvořit bytost nadlidskou, jejímž ideálním sídlem je Metropolis, země dýmajících továren, země chvějící se činností a sterým novým zářením.“ I marx-leninská mystika věřila, že lze „vypěstovat“ nového člověka, komunistického hrdinu s takovým psychickým potenciálem, že zvládne morálně i rozumově složité technologie nového světa. Toto „snění o mutantech“, jak to nazývali Bergier s Pauwelsem, snění

o nadčlověku, neustává. Novým nadčlověkem, který přežije odcizený a brutálně problematický svět lépe než my, nedokonalí, křehcí a zranitelní současníci, má být geneticky vyčištěný klon, nejlépe kyborg, kombinace člověka a stroje, jehož přechodová fáze byla už započata dojemnými objevy by-passů a umělých titanových kloubů pro babičky s artrózou. Jenže je tu problém. Inženýr Ďatlov, ač jistě vzdělaný a řádně vychovaný v komunistické společnosti, se novým člověkem nestal. Kouzlo nevyšlo.

Vyjdou jiná kouzla? Chemická? Genetická?

Zatím člověk nadále zůstává uvězněn ve svých nejistotách, zmítán trapnými komplexy ze svého vzhledu, pocity viny, nerozhodnosti a strachu.

Jeho nervový systém je stále „příliš propustný“. Člověk dále zůstává příliš měkkou a nestabilní hmotou, kterého technika neosvobozuje, jen stále více frustruje a činí nešťastným. A o tom je Černobyl. O tragickém omylu, že v době dokonalých technologií se budou samozřejmě rodit i dokonalí lidé. Že díky naší vyspělé technice budeme moci vynechat ten trapný, vrzavý první schod lidské cesty vzhůru, že prostě nějak seřídíme všechny ty hormony, emoce a elektrické mozkové signály, a člověk nestabilní, křehký a zranitelný tak přirozeně zmizí. Ano, pokud by se nám to podařilo, pak by snad bylo možné začít připravovat různé Ďatlovy na odbornou obsluhu našich hypersložitých komplexních systémů od nějakých deseti let věku, řekněme… Člověk na sebe tímto sněním o nadčlověku (superhrdinovi) prozrazuje strašlivou pravdu, odkrývá svoji děsivě silnou emoci, která je skutečným hnacím motorem jeho života. Tou emocí je sebenenávist. Člověk musí sám sebe opravdu nenávidět, když se neustále snaží

přizpůsobit své technice, místo aby konečně techniku přizpůsobil sobě.

On, který nejde zastavit V naší zemi, budete-li chtít, můžete pohovořit s lidmi, kteří černobylskou havárii vyšetřovali.

Uslyšíte od nich vyprávět o deseti dnech po havárii, kdy hrozilo, že místo nějakých pěti procent uvolněné radioaktivity se z reaktoru uvolní devadesát procent. To kdyby se horké trosky protavily betonovou deskou a spadly do zásobníků vody pod reaktorem. Až uslyšíte o lidech, kteří těch deset dní nespali, kteří za těch deset dní zešedivěli, protože bojovali o záchranu možná půlky světa (možná třetiny, možná světa celého, to pochopitelně nikdo přesně neví), zeptejte se svých rodičů, jestli teď vlastně nejsou rádi, že je o tom tenkrát nikdo neinformoval. Zeptejte se jich, co toho nadprůměrně teplého dubnového dne dělali. A co by dělali, kdyby se z novin a televize dozvěděli pravdu. Uvidíte, co vám řeknou. Možná by tomu, že svět balancuje na okraji zkázy, prostě nevěřili.

Nikdo přesně neví, co se děje pod tunami betonu černobylské elektrárny dnes. A nikdo přesně neví, co se děje pod tunami betonu, kterými byla zalita velká rána na duši moderního člověka.

Nikdo nic neví přesně, ačkoli jsme stvořili svět, kde nevědět může být nejhorším zločinem. „Pokrok nelze zastavit,“ říkáme s oblibou. Ne, nikdo a nic nezabrání novým Černobylům. Nic se nezměnilo od 26. dubna 1986. Jsme vláčeni Čímsi stále stejným směrem…

THE CRAMPS Křeče, no. Nejslavnější psychobilly kapela. Tak syrová, temná a psycho, jak jen si umíte představit. Desku Bad Music For Bad People doporučuju místo vánočních koled. K poslechu a tanci si nezapomeňte nasadit sluneční brejle.

The Cramps je nosili i v noci. Rodiče z vás budou mít radost.

W W W.REDWAY M AG.C Z

23

téma /

TEXT: TOMÁŠ HLAVÁČEK ILUSTRACE: BÁRA RŮŽIČKOVÁ

Bílej šum Vracíš se domů, do hnízda, k sobě. Necháváš za sebou školu, nákupy, vernisáž, divadlo. Prodlužuješ krok, nevnímáš podělaný počasí. Odemknout, otevřít, zavřít, zamknout. Na židli u kompu si připadáš jako na odpočívadle teleportu. Automatickej pohyb ruky. Power! Virtuální žíly dostávají novou krev. Loading. Další článek řetězu. Další člen s věrnostní kartou předplatitele. Welcome home…

Asi je pro tebe záživnější Assassin’s Creed než kafe se ségrou. Možná je pro tebe někdy zábavnější Avatar ve dvě dé než dušičková procházka s rodičema. Třeba je pro tebe někdy pohodlnější nejít na narozeninovou party nejlepšího kámoše, když si můžeš bez námahy prohlížet fotky na fejsu. Svět kolem je přece v pořádku. Život se žije sám od sebe. Chodíš spát večer a ráno vstáváš. Čaj se uvaří, rohlík se

upeče, voda se ohřeje, boty se ušijou, věcičky se vyrobí, tělo uzdraví a noc se změní v den. A tak jsme všichni cool.

Už nám nikdo nehlídá pole a nezaklíná potoky, takže nemusíme pokládat kamínky na pařezy, abychom se mohli vykoupat nebo vytáhnout ze země zelí. Nemusíme si úzkostně hlídat myšlenky a slova, protože inkviziční španělská bota už dávno nedrtí. Zvlášť nás, co jsme z národa

nespoutanýho žádným náboženským dogmatem.

Víru vnímáme jako instantní doplněk stravy, a pokud někdo nosí na krku křížek a chodí ke zpovědi, pokrčíme rameny, protože co říct, když o víře se diskutovat nedá. Neběhá nám mráz po zádech z křesťanský představy pekla a ďábla a prokletí a zatracení jsme pochopili leda tak z Čarodějova učně. Nebojíme se legend a naplnění proroctví, neděsí nás prozíravost

TOTEM, INCEST A ODKOUZLENÍ BURŽOAZIE Intelektuálské žvásty o psychoanalýze, postmoderní filozofii a popkultuře.

Autor Jan Stern (vegetarián, asketa, rouhač, levičák) analyzuje horor Moucha, Křemílka a Vochomůrku, poselství Aštara Šerana, reklamy na pivo, texty Anety Langerové, seriál Ally McBeal a vůbec všechno. Poslední esej psaný v rytmu punku má název „Zabij Ježíše!“. Je v tom hodně Freuda, to víte.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

24

předků ani temný poselství dávných věků.

Pro nás má zlo lidskou tvář, jméno a příjmení.

Všechno krásně nafocený a zdokumentovaný.

Hitler, Stalin, Pol Pot, Manson, Čikatilo, Zahráví.

Proto taky máme skvělou šanci se vůči zlu vymezit. Obzvlášť když století nejhorších válek v dějinách lidstva a lidskosti právě odešlo ze scény do backstage. Víme hodně o zrůdnosti nacistický ideologie, o zprůmyslnění smrti a akademický systematizaci vyhlazování.

Víme o představě národa nadlidí, pozemských zástupců Boha, kterej miluje pouze vítěze, jak hřímával Hitler. Nacistickej vítěz měl porážet a likvidovat zlo definovaný na základě rasy.

Na druhý straně víme o svobodný vůli a a tom, že není důvod, aby člověk člověku otročil. Víme o Bakuninovi, Malatestovi, Meltzerovi, Durruttim a Goldmanový s Berkmanem. Teda, můžeme to všechno vědět, pokud chceme. V přístupu k informacím nám nikdo nebrání. Ale bude nám to k něčemu?

Moderní dobu, tak jak ji (ještě) známe, zrodilo 19. století. Svět se pospojoval, kontinenty byly na dosah, depeše, prohlášení a zprávy lítaly vzduchem a císaře pomalu nadobro nahradili prezidenti. Systém se rozjel naplno, loga firem a reklamní slogany, baletní ansámbly vyrážely na turné po Starým i Novým světě a stroje začaly vtiskávat jednotnou podobu milionům domácností. Průmyslovej, technologickej a vědeckej pokrok dal člověku 19. století pocit, že dokonale ovládá svůj život i svět, a tím definitivně překonává generace předků.

Epochální aranže státní hymny povzbuzujou k pochodu za horizont přítomnosti. Moderní společnost život nežije, ale vyrábí. Elity vybrušujou svůj styl, zatímco novodobí otroci, geometricky přísně vyčlenění v nájemních domech, se dopujou náhle levně dostupným kofeinem, aby šlapali spolehlivě jako jejich noví bachaři – stroje. Moderní společnost, nenasytná ve svých vizích a ambicích, potřebuje větší základy a bezednější zdroje. A v tomhle ohledu je bezstarostná, protože technologie dobývání nahrávají dojmům o snadným úspěchu. Rýsuje se představa o Nadčlověku, antickým krasavci s renesančním ruměncem na tváři a geniálním mozkem pokořitele Přírody. Čestná obrana se mění v agresivní útok. Velkou proměnu lidstva končí Velká válka ve dvou dějstvích. Člověk zjišťuje, že na montážních linkách umí vyrábět nejen svůj život, ale taky svou smrt.

Nejnižší pudy a běsy dokáže ospravedlnit jako čistě akademickej projekt. První velká válka neskončila na bojištích nijak, mír se musel dokonat od stolu. A její masakrální hrůza vyplivla zpět domů člověka, kterej pokrčil rameny nad vším, co nemohl pochopit. Proč statisíce synů, bratrů, snoubenců i otců od rodin čeká na válku s nepřítelem, kterýho nezná a nikdy ani neuvidí? Přiletí šrapnel, spadne bomba, přikrade se plyn. Válka je tak neosobní,

průmyslová. Zapnout, vypnout, vymazat položku a podtrhnout výsledek. První světová válka mohla být Očistcem, ale moderní člověk měl přece na víc než držet se tradičních hodnot a podobenství. Proto jedni válku přijali, jiní měli pocit, že jim byla ukradena, a svět se nadechl k dalšímu, ultimátně destruktivnímu dovětku.

Osvětim. Hirošima. Totální smrt lidství. S velkou mírou nadsázky by se dalo říct, že ze zákopů první světový chodily lístky prosycený pohádkou o nespravedlivě naverbovaným Petru Máchalovi a romantickou touhou po domově, v dopisech z druhý světový se emoce proměnily ve smíření s nekonečnou přítomností nemilosrdný, nevybíravý a nevyhnutelný smrti. Osvětim.

Hirošima. I když někteří ve druhý světový válce vidí počátek globalizace, svět zatím musel zůstat bipolární, rozpolcenej. Jako by mír byl opravdu jenom čekáním na další válku. Jako by moderní společnost potřebovala svý do třetice. První velká válka zabila 19. století. Druhá velká válka zabila Nadčlověka. A ta třetí, studená, měla snad být bitvou mezi dobrovolnou nesvobodou Západu a diktovanou svobodou Východu. Nesčetněkrát byly systémy aktivovány, zbraně odjištěny a prsty se chvěly nad červeným tlačítkem. Ale tu třetí válku nakonec nerozhodla atomová apokalypsa nebo S.D.I. Půlicí čáru vymazalo něco tak přirozeně obyčejnýho, jako jsou písmena, slova, věty. Informace. Možná moderní společnost pochopila, že válčit naostro není lidský. Dva světy v souboji, dvě podoby člověka proti sobě.

My a oni na začátku šachový partie. Tah střídá protitah, jak nejvěrohodněji dokázat, že jeden svět chce mír, kdežto druhej válku. Že jeden chce člověka vysát, zatímco druhej by ho rád krmil. Že jeden určitě zaútočí a druhej se bude muset bránit. A protože je Země kulatá, čím víc se ty dva světy od sebe vzdalovaly, tím si byly blíž, až se k vlastnímu překvapení potkaly a poplácaly po ramenou. Unavenej běžec euroatlantický moderní společnosti vbíhal do cílový rovinky.

Pásku na finiši za něj 11. září protnul někdo jinej. Náš běžec padl na kolena postmoderním vyčerpáním na konci civilizace. Chceme být globální a nemít už žádnýho nepřítele. Nechceme používat zbraně. Vyzbrojujeme se písmenama, slovama, větama. Nediskriminujeme, jsme politicky korektní a předstíráme moudrost, abychom mohli včas ustoupit. Bojíme se, aby ten náš poučenej, spokojenej a globálně jednotnej svět nenavštívil zvenčí novej nepřítel. Člověk má nepřítele sám v sobě. A dokud nepřijde coming out, bude dál hledat svýho nepřítele všude kolem, až ho najde. Stál tak proti svýmu nepříteli věky věků, než pochopil, že se dívá sám sobě do očí. Vidí tam Hitlera, Stalina, Mengeleho, Beriu, Ku-Klux-Klan, R.A.F., Che Guevaru, Maa, Cyklon B, napalm? Řekl bych, že ani náhodou. V epoše médií, informačních technologií a sociálních sítí máme možnost prožít si zkušenosti ze všech těch pekel, který

člověk člověku dokázal připravit. Tu svou zase můžeme s ostatníma sdílet. Ale proč se snažit pojmout, jaký to je, bezmocně přihlížet vraždám svých blízkých, jaký to je, muset zapomenout na svý kořeny, principy a ideály, když vlastně vcelku podobnou zkušenost servírujou bijáky a seriály? S kýblem popcornu přes Slevomat?

Když je tu Pán prstenů se svým putováním, bojováním, putováním, bojováním, bojováním, putováním a bojováním? Nebo Marvellovi atleti s Deppem a kosmorytíři se zářivkama? Vždycky všechno dobře dopadne. Nemá cenu sledovat děj, hodnotíš speciální efekty a prezentaci eliminačních možností tvých oblíbených postav.

Nedíváš se do očí malých vyhladovělých dětí s číslem vytetovaným na předloktí. Nedíváš se na kusy těl rozervaných dělostřeleckou přípravou. Nedíváš se na popravu ranou do týla.

Sleduješ titulky a triky. Sleduješ nesympatický robotický monstrum, který má místo očí displej a promlouvá programovacím jazykem, a pak se mrkneš na web, o čem ten film byl. Neuroticky blikající banner přebije link na Wikipedii stejně spolehlivě jako král dvojku. Facebook vmete do očí písek, prach a popel trendových povinností a Google pod heslem hardcore nabídne lístky na Scooter Revival. Buy. Pay. Subscribe.

Písmena, slova, věty. Píšeš je čím dál tím kratší a pokud možno vůbec. Klikáš, stahuješ, streamuješ, jedeš na shuffl e a fast forward, nestíháš uploadovat, měnit statusy a závisle čekáš na refresh, abys byl zralej na restart z re-postu, kterej nedokážeš dekódovat, ačkoliv má už deset milionů lajků. Dáš nelíbí?

Nebo to rozhodnutí necháš na zaprášeným větráčku svýho kompu a fantazii platinový edice supervyhledávače? Jako kdyby tvůj život byl naprogramovanej do postavy z erpégéčka.

Ztrácíš se v kyberprostoru a plníš příkazy, reaguješ na signály, vyhledáváš znamení a řídíš se podle nabízenýho vzorce. Jenže najednou musíš vstát, oblíct se, jít do školy, na nákup, do divadla a se ségrou na kafe. Tvůj život mezi lidma nemá staženou poslední verzi map do navigace. Není kam kliknout. Není kde načíst manuál. Míjíš bonusy, zdraví na poslední čárce, nefunguje reload a další level se ti rozpadá na kostičky megapixelů. Gigasrdce v procesorech snad dokážou zachytit signál transmiteru, aby sis mohl aspoň poslechnout, cos ten den dělal, kdes byl, cos viděl, s kým jsi mluvil a jak ti při tom bylo. Kreditka hbitě dokoupí v e-shopu ztracený schopnosti a seš zase hustej rookie.

Paměťová karta zaznamená tvůj poslední krok a založí složku. Pokud na disku nenajdeš soubor absurdní mutant, můžeš si zatím gratulovat a využít týdenní trial verzi dalšího dílu. Nová mise: Písmena, slova, věty. Asi to nebude moc cool. Continue?

PSYCHEDELIE Slovníkové heslo. Slovo „psychedelický“ znamená „záměrně působící na psychiku; zesilující vjemy a prožitky“. Máme psychedelický rock (Pink Floyd, třeba), psychedelické barvy (na logu Applu, třeba), psychedelické obrazce (pestrobarevné abstrakce a všelijaké ty vizuální klamy), psychedelické houby a rostliny nebo celé psychedelické festivaly (Ozora v Maďarsku, třeba). Slova „psychydelie“, „psychodelie“ a „psychadelie“ neexistují, tak je nepoužívejte.

W W W.REDWAY M AG.C Z

25

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET UKÁZKA Z KNIHY NÁRODNÍ SATANISTA, ERLEND ERICHSEN (HOST, 2012) FOTO: REPRODUKCE Z KNIHY TRUE NORWEGIAN BLACK METAL, PETER BESTE (VICE BOOKS, 2008)

Pohání nás nenávist ke všemu lidskému a dobrému pocasí Ve světě, který jsme si sami udělali tak složitý a nelítostný, se my, slabí, křehcí a poruchoví lidé, už pomalu stydíme žít. Stvořili jsme krásné nové stroje, vedle nichž se teď nenávidíme za svoji nedokonalost a „přílišnou propustnost nervového systému“. Být člověkem je v dnešní době skoro až ponižující a ani vyhlídka na konec toho všeho moc nepovznáší – stáří, nemoc, bolest, smrt. Bible říká „se stim smiř“. (LOL, hmm?)

SCÉNA VE SPRŠE Jak Hitchcock dokázal, že se sprchování stalo celosvětově děsivým úkonem: Scéna ve sprše trvá 45 vteřin a je sestříhána ze sedmdesáti různých postavení kamery. Natáčení trvalo sedm dní, bodající ruka patří Hitchcockovi. Při promítání ve Velké Británii byl počet sedmnácti bodnutí sestříhán na tři, aby scéna nepůsobila tak brutálně. Hitchcock ve filmu prolomil mnohá tabu, Psycho je například prvním americkým filmem, který ukazuje spláchnutí toalety.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

26

Kohelet, autor temné starozákonní knihy Kazatel, pak přímo řeší, jaký má tedy lidská činnost smysl, když stejně všichni zemřeme. Nejdřív dochází k závěru, že žádný: „Marnost, samá marnost, všechno je marnost.“ Pak se ovšem dobere jakéhosi poznání, že je sice dobré se nad takovými věcmi občas zamyslet, ale zas ne dumat nad tím furt, protože to by člověk fakt nemohl žít. Takže nejlepší je moc po tom nepátrat a radši si užívat, dokud to jde: pracovat, milovat, jíst, bavit se, sportovat a tak. Avšak pozor, nesmíme zapomínat, že všechny tyto dary máme jenom díky Bohu a ten nám je zas může kdykoliv odejmout. Pokud nebudeme dostatečně pokorní, vděční a poslušní jeho zákonů, půjde to s námi tak rychle z kopce, že si ráno budeme říkat „Kéž by byl večer!“ a večer „Kéž by bylo ráno!“. Tak zlé to s námi bude a my se budeme bát, aby to nebylo ještě horší (Pátá kniha Mojžíšova 28:67).

Vše vznešenější v člověku káže okamžitou sebevraždu; co se jí vzpírá, je vše černé v něm, zvířecí… (Ladislav Klíma) Když se od Koheleta posuneme o nějakých dva tisíce sto let dopředu, co vidíme? FTS. Člověk řeší furt to samý. Co je smysl života, jak žít dobře, co znamená „dobře“ a co bude pak, až umřeme.

Doufám, že vás moc nepřekvapí, když vám řeknu, že odpovědi na tyto složité otázky hledají i blackmetalisti. Blackmetalista se s lidským údělem předepsaným v Bibli odmítá smířit.

Křesťanství považuje za slabé a on vším slabým opovrhuje. Jede na sebenenávist jako my všichni, ovšem na rozdíl od nás, kteří se ji snažíme potlačit, s ní vědomě pracuje. Obrací ji ven. „Inspiruje nás nenávist k lidství, životu, dobru a štěstí… Všechen svůj čas věnuji VÁLCE, s čímž souvisí i kapela a můj label.“ Těmito slovy Øysteina „Euronyma“ Aarsetha (kytarista Mayhem; ano, ten, co ho ubodal kolega Varg Vikernes) uvádí Erlend Erichsen, bubeník kapel Gorgoroth a Molested, svou knihu Národní satanista. Není moc dobrá, příběh je jak z Bravo BLACK!, ale některé pasáže, zejména Erichsenovy popisy pocitů, které míval při koncertech Gorgoroth za bicími, nebo výklady filozofie blackmetalu jsou zajímavé pro svoji naprostou upřímnost.

Erlend Erichsen, Národní satanista Příběh nepřátelství Postávali jsme v Nygårdsgaten pod pouličními lampami a čekali, temnotu občas prolomily záblesky světel projíždějících aut. Právě přestal padat sníh s deštěm a já vzhlédl ke svému novému známému. Byl téměř o půl hlavy vyšší než já. Pokaždé, když se v hloučku někdo zasmál nebo pronesl nějakou hloupost, pomalu přivřel oči, a než je zase otevřel, nechal je pár vteřin zavřené. Přitom zavrtěl hlavou a šeptal něco jako „ovce, s*áči, lůza…“ Nakoukl jsem

přes skleněné dveře dovnitř klubu a pak znovu bezcílně přejížděl pohledem ulici, když vtom jsem je uviděl. Přicházely k nám. Čtyři černě oděné postavy, členové skupiny Gorgoroth v černých hávech, s havraními vlasy a černým líčením na křídově bílých tvářích. Jednotní v nenávisti a smutku, bytosti z jiné dimenze, odlišné rasy.

Působili jako vystřižení z choromyslného snu, jako něco z onoho světa. Odvrátil jsem se od nich. Z nějakého důvodu jsem se musel podívat na něco obyčejného, na auta a lidi v ulicích, bezlisté stromy v parku, v šeru, musel jsem nechat oči odpočinout. Najednou byli mezi námi.

Cítil jsem to. Všichni kolem zmlkli. Míjeli nás cestou ke dveřím, jen letmo se na nás podívali, ale ne, jak by to udělaly uhlazené rockové hvězdy, spíš jako tichá, nepřátelská zvířata, která mohou kdykoliv zaútočit, zakvílet a pokousat tě do krve. Neusmívali se ani nemluvili, pohybovali se ztěžka a pomalu. Černé kožené kabáty měli posázené ostrými hřeby a nýty, z předloktí jim trčely hrozivé bodce. Jeden z nich měl přes hlavu přehozenou černou kápi. Tohle nebylo divadlo.

Pro ně to bylo přirozené a nám, kteří jsme si je přišli poslechnout, dávali najevo svůj odstup a opovržení. Než zmizeli uvnitř a lidi se začali znovu smát a povykovat, stihl jsem na zádech nejmenšího z nich přečíst nápis Antihuman Ritual Massmurder.

Nad pódiem visí plachta s obráceným křížem.

Klub naplňuje děsivý křik, pevně se chytnu železného zábradlí a zírám na zpěváka. Na hrudi má připnutou obrácenou norskou vlajku. Do uší řeže burácení kytar a bicích.

Mám pocit, jako bych se probouzel z jakéhosi psychického útlumu, ve kterém jsem předtím byl a neuvědomoval si to. Házím hlavou, směju se a křičím. Nedokážu se pustit studeného kovového zábradlí. Mlátím hlavou, točím vlasy a zezadu se na mě tlačí lidi. Muzika ve mně sílí, zhmotňuje se v něco, co se podobá zvuku divoké norské přírody. Neproniknutelná a těžká jako vodopády, déšť, vítr a kamenná lavina, jako řev lidí, co uvnitř té laviny hoří. Nevnímám, že mi z čela teče krev, jak jsem se praštil o zábradlí.

Z pódia letí do publika dvě ovčí hlavy, cítím tlak lidí, mačkají se na mě ze všech stran, kopou do ovčích hlav a řvou. Poznávám skladbu Katharinas Bortgang, zavírám oči, podlamují se mi kolena.

Táhne mě to k zemi, zábradlí se otřásá, pouštím se, stává se ze mě někdo jiný.

Individualita, muzika a rozklad Koutkem oka jsem zahédl pohyb, Vinterblod vešel do místnosti, aniž se zul. Přehoupl se přes stůl rovnou k tomu pitomci, co se tak smál, na zem před lidi sedící na pohovce se sesypaly lahve a další věci. Popadl mladíka, který ještě pořád mával cédéčkem Dark, a prsty mu přejel po obličeji, sevřel ho silně kolem pusy a hlavou mu dal takovou ránu do čela, že se skácel k zemi.

Pak do něj začal kopat. Pár holek se rozbrečelo a uteklo do kuchyně. Bylo to, jako by sem zvenku pronikl ledový mráz, místnost naplnilo zničující ticho, přestože muzika kolem mě stále burácela.

Mísila se s Vinterblodovým rozzuřeným hlasem. „Svině!“ křičel na mladíka a zvedl ze země cédéčko, kterým ten idiot předtím mával. Vložil ho do přehrávače a zesílil zvuk tak, až se pár lidí chytilo za uši. „S touhle muzikou si nezahrávej!“ zařval na kluka. Pak namířil ukazováčkem na nás ostatní: „Nenávidím alkohol, nenávidím drogy, nenávidím vás a celý ten život, který vy všichni žijete!“ Nikdo se nepohnul. Pak začali večírek jeden po druhém opouštět.

Mnohem tlumenějším hlasem teď Vinterblod mluví k Torovi: „Nikdy nikomu nevěřím, dokud mě nevyděsí tím, jak upřímně to všechno myslí.

Jestli chceš žít velký život, musíš mít nespoutané myšlenky, řídit se duchem, a ne tím, co je psáno, ničím fyzickým, nenásledovat lidi, ale svého vlastního nehmotného a nedotčeného ducha.

Musíš sám v sobě najít individualitu, musíš hledat to, co ještě není, co nikdy nebylo, co do tebe samého ještě neproniklo. To je individualita, to je to, čemu říkám myslící krev! Jsem národní satanista, podívej se na mě, podívej se mi do očí, Tore…“ Pak přijde ke mně, sedne si vedle mě, nakloní se mi k uchu a šeptá: „Když mají lidi strach, můžeš změnit jejich chování. Pamatuj si to, Ljåvolde.

Já musím v tomhle životě válčit proti všemu, nejenom proti křesťanství, chci opustit tenhle svět živý a pozvednout se k něčemu jinému, aniž by to znamenalo, že jsem zemřel a zmizel, chápeš?“

Noční identitou „Je to silný zážitek, když tady sedíš úplně sám, posloucháš, jak se tvoje vlastní muzika nese přes zasněžené vrcholky, a představuješ si, že se jako zvukové inferno hrne do norských hor… Souhlasíš se mnou?“ zeptal jsem se, když jsme šplhali do strmých kopců. Dole pod námi bylo město, hemžilo se to v něm lidmi, idioty, kteří mávali, pokřikovali a usmívali se na sebe naplněni přihlouplou vzájemnou láskou. „Jen z chladné a mocné přírody se rodí pravá blackmetalová muzika. A z ní proudí naše zuřivost, opovržení vůči smíchu, slunci a teplu,“ pokračoval jsem. „Jsme vlci mezi ovcemi, obrátíme svět naruby.

Mráz, hrdost, noc, panny, zbraně, plameny, krev… a bicí. To jsou slova, v jejichž duchu se ponese naše cédéčko, Ljåvolde,“ řekl Vinterblod a zastavil se na okraji lesa. Zvuky města slábly. „Všiml sis lidí, co na nás pokřikují? Vždycky stojí ve skupině a vyřvávají svou tupost. Živí to ve mně ještě větší nenávist, zvlášť když vidím, jak potom zalézají do bezpečí svých křesťanských domečků.

To mám pak jediné přání – spálit je!“ „Zavrzelost je důležitá,“ zamumlal jsem spokojeně.

PSYCHÉ Slovo, ze kterého později vznikl pojem psychika, pochází ze staré řečtiny a označuje lidskou duši. V mýtu Eros a Psyché žárlí bohyně krásy a lásky Afrodité na půvab mladé princezny, a pošle proto svého syna Erota, aby ji zasáhl šípem nešťastné lásky. Eros se ale do Psyché na první pohled zamiluje a matku neposlechne. Ta potom zamilovaným hrdličkám předvede pravé peklo.

Mýtus se stal předlohou pro pohádku Kráska a zvíře. A plyne z něj poučení, že vůbec ty nejhorší psychické stavy zažíváme, když jsme zamilovaní.

W W W.REDWAY M AG.C Z

27

téma /

FOTO: DANIEL HJORTH, WWW.DANIELHJORTH.DK

Freaks Night Out Danielovy fotky jsou z letošního května, kdy se v kodaňském Domu mládeže konala party Freaks Night Out. Dům mládeže zvaný Ungdomshuset dalo město Kodaň k dispozici jako náhradní prostor po zániku legendárního squatu 69.

Daniel (*1991) pochází z dánského města Aarhus, kde studuje fotožurnalismus na Danish School of Media and Journalism. Ve škole založil s kamarády časopis CITAT, kde působí jako fotoeditor. Fotí rád cokoliv od módy po dokumentární fotografii, vzhlíží k autorům, jako je Martin Parr (vzpomeňte na náš tajný trip s The Pooh do galerie DOX), James Mollison (vzpomeňte na naše téma Soukromí), Mark Power nebo Anders Petersen.

Pro Daniela jsou různé fotoaparáty tím, čím štětce a barvy pro malíře, proto fotí na všechno od digitálních a analogových zrcadlovek přes kompaktní automatické foťáky až po středoformátové přístroje. Záleží na tom, co zrovna fotografuje a jakého výsledku chce dosáhnout. Začínajícím fotografům by dal stejnou radu, kterou kdysi sám dostal: „Nechtěj se stát fotografem, pokud fotografování není tvá bytostná potřeba. Nesmí to být snadná volba. A když se opravdu rozhodneš pro, počítej s tím, že se hodně nachodíš. Kup si dobré boty.“

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

28

W W W.REDWAY M AG.C Z

29

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

30

W W W.REDWAY M AG.C Z

31

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

32

W W W.REDWAY M AG.C Z

33

rozhovor /

TEXT: PEPE ŠVEJDA, FAKULTA ŽURNALISTIKY, UK PRAHA FOTO: DERECK HARD, WWW.DERECKHARD.COM

Říkejte mu, jak chcete: Phat, James Cole, Kapitán Láska, Don Koulion, Rudolf Hnis, John Vegabomb…

Rapper, básník a spisovatel Daniel Ďurech je multifunkční živel pohybující se na tenké hranici mezi genialitou a šílenstvím, realitou a paralelními vesmíry, absolutní svobodou a osekanou existencí.

Co si myslí o roli současného města, o rychlosti, o víře a v neposlední řadě o kosmický plazmě, se dočtete v rozhovoru!

Poznámka: Dotazovaný mizerně parafrázuje a znásilňuje myšlenky velkých lidí, jako jsou Miroslav Petříček, David Hume, Paul Virilio nebo Galen Strawson.

rozhovor /

Jak jsi vyrůstal?

Asi do patnácti let jsem žil v Benátkách nad Jizerou, což je malý město mezi Mladou Boleslaví a Prahou.

Je řádně hnusný, prostředí je to dost neinspirativní a bezútěšný. Nemám žádný sourozence a otec s náma nežil, takže jsem vyrůstal jenom s mámou.

Celkově mi moje dětství přijde z dnešního pohledu dost obyčejný.

Musí přeci bejt něco, na co rád vzpomínáš…

Kolem dvanáctýho roku jsem začal skejtovat a dostal se do skejtový partičky, což bylo super, že jsem se nějak socializoval, vytrhlo mě to z mojí tichosti. Běhali jsme za holkama nebo skejtovali.

Pravda, to bylo skvělý.

Co tě tehdy bavilo ve škole? Čeština?

Chodil jsem na osmiletej gympl do Mladý Boleslavi. Čeština tam byla strašná otrava. Bifl ování mluvnice a probírání literatury způsobem, kterej mě nezajímal. Jediný, co mě fakt bavilo, byla matika a angličtina. To jsem i chodil na nějaký přiblblý soutěže. No a pak mě odtamtud vyhodili…

Vyhodili? Za co?

Kolem třináctýho čtrnáctýho roku jsem se klasicky začal pouštět do takovejch těch různejch zákoutí života, který se se školou moc nepotkávaj. Nenáviděl jsem autority a celý to prostředí mi přišlo strašně smradlavý a zkostnatělý. Klasická pubertální revolta se vším všudy. Tak mě vylili. V retrospektivě to musím hodnotit velice kladně, protože díky tomu jsme se s mámou přestěhovali do Prahy.

Co pro tebe byla v Praze věc číslo jedna?

Já už tenkrát nějak znal Hekra (Hugo Toxxx, pozn. red.), takže se chodilo do studií, nahrávalo se a já jsem se začal nořit do toho hudebního rapovýho světa. Bylo to jiný než na malym městě, kde píšeš rýmy a cejtíš se jak úplnej ufon, protože někde v obýváku děláš tvrdej beat, něco píšeš a kolem jde bába s jezevčíkem a vrzajícím vozejkem. V tý Praze sem měl pocit, že to k sobě víc pasuje.

Společně s Toxxxem jste vytvořili, dá se říct, novej styl, kterej hodně lidí v českym rapu přinejmenšim dost rozhodil.

My jsme furt přemejšleli o tom, o čem máme rapovat. Nám začala smrdět taková ta adolescentní fáze českýho rapu, kterou si procházel každej, včetně nás, a říkali jsme si, že to neni vono, že rap by měl bejt divokej, tvrdej, zábavnej. Tohleto jsou prostě p**oviny, co tady děláme. Tak jsme vymysleli komix. Nebyli jsme černoši, nebyli jsme tradiční pouliční lidi, jsme lidi z dobrejch rodin, tak jsme se převtělili do postav Jamese Colea a Hugo Toxxxe a na základě toho jsme začali dělat všechny ty šílenosti, který lidi znaj z prvních věcí SuperCrooo a první desky Toxic Funk.

Jak vnímáš život ve velkoměstě dneska, po několikaletý zkušenosti?

Mě osobně město hrozně baví. Já mám rád, jak se to hemží, mně se líbí ten shon, světla a neony. Celý to prostředí mi je něčím strašně blízký. I ta určitá anonymita, která je do jistý míry iluzorní, protože ti stejně furt někdo čumí do talíře. Občas tě zas město nervuje, protože je hektický a sdílíš ho se spoustou dalších hektickejch bytostí, takže to bejvá náročný, ale jinak město miluju.

A nepřijde ti, že se role moderního města zásadně liší od tý, kterou mělo dřív?

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

36

Určitě se to hrozně proměnilo. Dřív bylo město centrálou všeho a dneska je do jistý míry pouhým stanovištěm příjezdů a odjezdů. Souvisí to i s rozmachem globální komunikace, kdy můžeš mluvit s někym, kdo je v poušti v Austrálii a má internet. Když jsme začínali s rapem v devadesátých letech, tak cos moh dělat?

Musel jsi jet do Prahy, tam koupit cédečka, dostat se mezi lidi, který v tom jeli… Město ti zprostředkovalo ten nezbytnej fyzickej kontakt.

Dneska už ale není středobodem vesmíru lidský kultury.

Jaký to má důsledky?

Těžko říct. Žijeme v době rychlosti, která nám určuje vnímání světa a prostoru, ve kterym se pohybujeme. V Japonsku vybouchne jaderná elektrárna a ty to víš během půl hodiny. Díky technologiím se ze vzdálenosti stává blízkost.

Považuješ to za krok vpřed? Třeba u vývoje počítačovejch her jsi zastáncem progresu…

Ty tou rychlostí hrozně získáš, ale spousta věcí ti zmizí. Když půjdeš na procházku přírodou, tak ji prožiješ úplně jinak, než když ji prosvištíš na kole, než když ji projedeš autem a než když ji uvidíš z letadla. S rychlostí ztrácíš detaily. Podívej se na rapový klipy – to jsou většinou rychlý sledy nastříhanejch obrazů, který se na tebe řítěj, a teprve když to zmizí, tak zpětně analyzuješ, cos vůbec viděl. Vnímáme věci v jejich mizení.

V obýváku děláš tvrdej beat, něco píšeš a kolem jde bába s jezevčíkem a vrzajícím vozejkem

Na jakejch detailech si necháváš osobně záležet, aby ti nemizely?

Pro mě je důležitý sjednocení obou pohledů. Umět z pomalýho proudu zrychlit a prosvištět prostorem.

Spousta lidí už se jenom řítí vpřed. Nečtou, nemaj čas na mezilidský vztahy, na svoje rodiny.

Výhoda pomalosti je, že to pěkně všechno hutně vstřebáváš, kdežto v rychlosti přepínáš z jedný věci na druhou a zmizí ti širší přehled. Já hledám tu syntézu.

A daří se ti to?

Samozřejmě že nedaří. Neustále se mi doma hromaděj knížky, který nestíhám číst, cédéčka, který nestíhám poslouchat, a filmy, na který se nestíhám podívat. Člověk pak musí vybírat. Říká se, že filozof Leibniz byl poslední člověk, kterej byl schopnej přečíst všechno, co do tý doby bylo napsáno. Veškerý přírodovědný poznatky, filozofii, prostě všechno. Od tý doby se toho nahromadilo tolik, že bys potřeboval několik desítek životů, abys přečetl minimálně to, co je relevantní.

Tak třeba jenom na YouTube se nahraje 72 hodin videí každou minutu! To bys potřeboval bejt nesmrtelnej. Co vůbec řikáš na internetovou

propojenost, kterou v jednom textu přirovnáváš ke kavárenskýmu stolku na jedný noze, co se jednou zvrhne a to kafe nám opaří č***ky?

Digitalizace je nebezpečná v tom, že ty věci jsou lehce zničitelný. Kdokoli si prožil výbuch harddisku, ví, co to je. To najednou udělá frnk a je to pryč.

Najednou to neni. Normálně bys musel složitě házet dývka do pece, cédéčka rozmlátit kladivem a knížky spálit, což by ti dělalo větší problémy. Ten systém je nebezpečnej, protože neni nijak zazálohovanej.

Jak seš zálohovanej ty?

No moc ne, no. Až přijde nějaká magnetická bouře, tak to všechno vyletí do vzduchu a budem na sebe čumět jak vrány.

Takže třeba tvoje básně z blogspotu by nepřežily.

Nebo si je tiskneš?

No to je dobrá otázka. Myslim, že tak půlku jsem jich vytisknul, ale možná by jich dost zmizelo.

Mám nějaký obavy z něčeho a vůbec se proti tomu nebránim, to je pravda.

Vadí ti vyloženě nějaký dogma současný civilizovaný společnosti?

Je neuvěřitelný, jak hluboce jsme poznamenaný křesťanstvím. Vadí mi, když se kategorie Boha stává veřejnou kategorií a třeba se dostává do politiky.

Ať si každej věří, v co chce, praktikuje si, co chce, a dělá si, co chce, ale měla by to bejt jeho soukromá záležitost, a nikoliv závazná danost, který by měla bejt všem společná. To je jak šílenej vegan, kterej by ti utrh hamburgera od huby a řek, že to pro tebe neni dobrý, a dal by ti u toho ještě facku.

Tedy víra ano, náboženství ne…

Já se v náboženství příliš neorientuju, ale zastávám pozici, že víra je nevyhnutelná.

Minimálně musíš mít víru ve skutečnost, jinak bys nemoh žít.

Musíš věřit v to, že když jsi viděl stokrát vyjít slunce, tak vyjde i po sto první. A to už je víra, protože to, že se něco stokrát stalo, neznamená, že se to stane i po sto první. V tom smyslu na tu víru musíš přistoupit tak i tak.

V co věříš ty? Vyjde slunce po sto prvý?

Já věřim v to, že něco je, něco se v tom děje a že to klade odpor. Třeba řekneš „ten pes je“ (v kavárně není ani jeden pes, pozn. red). Ale co znamená, že von je? Jak to vypadá, když není? Pro mě jsou tyhle tázání jednou z mála věci, který mě opravdu zajímaj, a podle mě nad tím nejde nežasnout.

A nikdo na to nikdy nepodal žádnou uspokojivou odpověď, která by to rozřešila, protože to ani nejde.

Jak si z pozice bytí představit, že něco neni. Tím okamžitě tý věci nějakou existenci přisuzuješ. Ale to jsou samozřejmě strašně složitý věci a vim vo tom prd, ale vrtám se v tom.

Víra je pochopitelně svobodný rozhodnutí každýho z nás. Co tě napadá, když se řekne svoboda?

Se svobodou je to těžký. Svoboda, kterou máme, je svoboda v rámci nějakejch hranic, který nemůžeš překročit. Jinými slovy jsou věci, který sis nevybral, ale neseš za ně zodpovědnost – dostaneš rozdaný karty a s nima musíš hrát. Nejsem si vědomej toho, že bych si vybral věci, který mi v životě činěj radost a kterejm se oddávám. Stejně jako nemám pocit, že si člověk vybírá sexuální orientaci, preferenci, vkus.

Musíš svoje hranice pochopit, pokusit se podívat na možnosti, který máš, a pak nějakým způsobem

Až přijde nějaká magnetická bouře, tak to všechno vyletí do vzduchu a budem na sebe čumět jak vrány

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

jednat. Tomu se možná dá řikat svobodný jednání.

Ale aby byl člověk absolutně svobodnej a plně zodpovědnej za to, co dělá, musel by zkonstruovat sám sebe a určit, co bude a jakej bude. No jo, ale kdo zkonstruuje toho, kdo sebe konstruuje?

A dostáváš se do nekonečný smyčky.

Adam a Eva, kterej jsem se snažil převádět do komixo-sci-fi stylu. Jen místo Boha jsou dvě umělý inteligence, digitální technologie obživnou, jsou tam nějaký odkazy na atomovou bombu, hvězdu Vega, terminátorství, cestování časem a prostě všechny tyhle bláboly.

Třeba takovej Nietzsche by všechny

A o čem ten příběh je?

John Vegabomb je android, kterej pozná lásku k ženě, k člověku. Nějak to restartuje celej cyklus a společně založí nový lidský pokolení. Konec dějin je jejich počátek – lidstvo zkříží svou biologickou podstatu s digitální. Takováhle ňáká krávovina, sám tomu pořádně nerozumim. Teď už mě to nebaví, úplně jsem ten koncept opustil.

nácky profackoval, pro něj by to byli podlidi

Některé myslitele označuješ za vojáky, který se nebojej hranice týhle „daný“ svobody překročit…

Těch lidí, který se nebojej zahodit veškerý zvykový koncepty a tázat se, kam až to jenom jde, je strašně moc a furt nacházim nový a nový. S tím se ale musí opatrně, proto se tyhle myšlenky často halej do nesrozumitelnejch a těžkejch spisů a v momentě, kdy bys to populisticky osekal, tak to nevystihne věc, kterou ten člověk chtěl vyjádřit, a dá se to zneužít. Třeba takovej Nietzsche by všechny nácky profackoval, pro něj by to byli podlidi. Často žasnu, co dovedeš se slovem. Jak tvoříš?

Všiml jsem si, když něco píšu, ať už text, nebo báseň, tak vyskočí takovej obraz, kterej je do jistý míry vizuální, do jistý míry emocionální, ale nejsou v něm zatim slova. Něco vybouchne a já to strukturuju do slov – do lineárního jazyka.

Ale odkud tohle do tý hlavy skáče? Jsou to reprodukovatelný neurofyziologický stavy mozku, nebo je člověk napojenej na nějaký jungovský kolektivní myšlení, na nějakou kosmickou plazmu, kde ty věci plavou, a stahuje si je podle toho, jak je potřebuje?

Kdy ti v hlavě vybouch tvůj zatím poslední hrdina John Vegabomb?

To byla zvláštní exploze… Taková parafráze archetypálního milostnýho příběhu, něco jako

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

38

Opustil? Věnoval jsi tomu řadu básní, pojmenoval svoji rádiovou show a mělo se tak jmenovat tvoje nový album. Nemluvě o tom, že by to byl dokonalej komix. Jak to myslíš, opustil?

Odeznělo to. Prostě nemám chuť v tom pokračovat.

Byla to taková moje chvilková rekonstrukce člověčí mytologie.

Ten příběh vyznívá přinejmenšim dost antiutopicky. Sám ses narodil v roce 1984, což je stejnojmennej román od Orwella. Přijde ti jeho vize aktuální?

Myslím, že se k tomu do jistý míry blížíme. To, že na tebe někdo čumí, když si meješ p**el ve vaně, je pro mě ta hororová představa a tam už dneska jsme. Všimni si třeba hořlavosti rasových a genderových témat. Někde řekneš, že nejsme všichni stejný, a hned tě napadnou, že jsi fašoun.

To může úplně zničit svobodu projevu. Myslim, že v Orwellovi už jednou nohou jsme.

Co hodláš dělat, až se tam ocitnem oběma dvěma?

Kamaráde, to fakt nevim. Můžeš si myslet, že budeš hrdina, že budeš supertvrdej, a ve finále budeš stejně jenom držet hubu a krok. To jsou nějaký hlubší brutální mechanismy nadvlády strachu, na který se nejde připravit.

A z čeho máš strach ty?

Ze smrti, z jakejchkoli prudkejch změn, ze sebe.

Strach je tu vždycky. Je to jedno z nejdůležitějších a nejstarších vodítek.

Daniel Ďurech Datum narození: 20. února 1984 Místo narození: Brandýs n. Labem Studium: Základní škola Benátky n. Jizerou I, Gymnázium dr. Josefa Pekaře v Mladé Boleslavi, Gymnázium Jana Palacha v Praze, nedokončené studium Translatologických studií anglického jazyka na FFUK Praha, probíhající studium filozofie na FFUK Praha Diskografie: K.O. Kru – Nádech/Náš cíl (2001) P.H.A.T. – Frekvence (2002) Supercrooo – Toxic Funk (2004) České kuře – Neurofolk (2005) Baby – Vinyl (2005) Dva nosáči tankujou super (2007) Dixxx – Dixxx (2005) Orikoule (2008) James Cole je Kapitán Láska (2009) James Cole – Halucinace ze třetího patra (2010) James Cole & DJ Scarface – Jed na krysy (2011) James Cole & La4 & Mike Trafik – Nadzemí (2012) Další aktivity: danieldurech.blogspot.com, Šílený prof. Ďurech na biggboss.cz, film Česká RAPublika (režie Pavel Abrahám, 2008) Tři oblíbený desky: Sepultura – Chaos A.D. Kool Keith – Sex Style Alice in Chains – Jar of Flies Tři oblíbený filmy: Blade Runner Apocalypse Now Rambo Oblíbenej filozof: Friedrich Nietzsche Motto: „And those who were seen dancing were thought to be insane by those who could not hear the music.“ – Nietzsche

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET SLOUPEK: VÁCLAV PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Vybílení

Jak hoří svíčka ve vesmíru?

Vidí psi černobíle?

Na Zemi je krásný tvar plamínku svíčky vytvořen hořením vosku za přítomnosti kyslíku, během něhož mimo jiné vznikají oxid uhličitý a voda.

Ty stoupají z plamenu vzhůru a vzdušný kyslík je vtahován na jejich místo. Tím vzniká tvar plamenu. V kosmické lodi se plamen nachází v mikrogravitačním poli, produkty hoření nestoupají vzhůru a nový kyslík není do plamenu vtahován zdola. Vzniká proto kulovitý plamen modré barvy, který však dlouho nevydrží, protože vosk bez neustálého přísunu kyslíku nehoří.

Co by se stalo, kdyby zmizel Měsíc?

Ve skutečnosti se od nás Měsíc vzdaluje, avšak ne tak rychle, aby nás to znepokojovalo. Vzdálenost mezi Zemí a Měsícem se zvětšuje zhruba o 3,82 cm za rok. Pokud by ale Měsíc zmizel náhle, zastavil by se například příliv a odliv, způsobené gravitací Měsíce, což by ovlivnilo námořní dopravu. Kromě toho by ale život na Zemi pokračoval velmi podobně jako předtím. Existují však názory, že sklon zemské osy může být ovládán právě Měsícem, a kdyby jeho vliv zmizel, je možné, že by došlo ke změnám v délce dne a noci a střídání ročních období.

Psi vidí barevně, ale podobně jako lidé zhoršeně vnímají rozdíl mezi červenou a zelenou. Psi mají jen dva ze tří druhů čípků sítnice oka, což jsou buňky citlivé na barvu, a to pro modrou a žlutou barvu (ty pro žlutou umějí rozlišit i červenou). Nemají buňky pro zelenou, nemohou tedy rozlišit červenou a zelenou barvu, ale poznají rozdíl mezi žlutou a modrou.

Proč necítíme, že se Země otáčí?

Protože se s ní otáčíme i my a všechno kolem nás: auta, domy, letadla, stromy, obloha… Na Zemi neexistuje nic, co by se spolu s ní neotáčelo.

Proto nemáme žádný pevný záchytný bod, kterého bychom se mohli „chytnout“ očima, a tak odlišit pohyb všeho kolem.

Víte, že... zubní kartáčky vynalezli v Číně a používali na ně prasečí štětiny, koňské žíně nebo chlupy z jezevce? slova „pyžamo“ a „kufr“ jsou perského původu? když praskne sklo, trhlina se šíří rychlostí 5000 kilometrů za hodinu?

„Nevěděl bych, co psát. Najednou jako by z bílého archu papíru byla závěj za závojem chumelení.

Z vybílený vánoční vánice se šinuli jako mátohy vybílení nakupující.“ Tak nějak mi to začalo.

Kolik je na světě sněhových vloček? Sněhové vločky jsou různě malé, ale malé jsou. Co se špatně počítá na kusy, počítejme na váhu.

Vločky jsou lehoučké. Typická vločka váží zhruba miliontinu gramu. Jeden kilogram sněhu (zhruba 30 × 30 × 30 cm) má tisíc gramů, tedy vloček bude asi miliarda (v americké škále by se řeklo bilion). Jak odhaduje odborník na sníh Jon Nelson z Ritsumeikan University v japonském Kjótu, každý rok spadne na zem „million billion“, tedy po našem milion miliard kilogramů sněhu.

To je 1 000 000 000 000 000 000 000 000 vloček.

Jak toto číslo 1 × 1024 nazvat slovy? Tisíc triliard?

Kvadrilion? (Americky ovšem septilion.) Jinak jedna yotta-vločka. Název yotta-byte se například začíná používat jako pojem v informatice. Považme, že kdyby elektronických dat na světě přibývalo jen jednou tolik ročně, za tisíc let by jich bylo asi tolik jako sněhových vloček za rok. Tím chci říct, že dat je dnes tisíckrát méně než vloček, počítáme je v zetta-bytech. Ale rostou nám, rostou.

Jelikož se krystalky na každé sněhové vločce tvoří vlivem bezprostřední povětrnosti, tak tím, jak daná vločka vzniká, jak padá, jak kolem ní proudí chladný nebo teplý vzduch, vzniká i těžko ověřitelné tvrzení, že každá vločka je unikát. Jedna jedinečná stopa v dějinách vesmíru. Každá jiná.

Nebo mi dokažte, že není. ;-) Takové hýření, tolik zbytečné, neuznané originality. K čemu? Třeba k ustrnutí člověka? Ty jo. Kolik je proti tomu zrnek písku na zemi? Méně.

A každou zimu se to opakuje, už statisíce let (změny klimatu počítaje/nepočítaje). Takže přidejme k číslu ještě pět nul. Budu opakovat odvážné tvrzení – každá sněhová vločka v dějinách je unikát. Myslíte, že za tu dobu, co sníh existuje, vznikly aspoň dvě stejné sněhové vločky? Myslím ty větší, rozvětvené. Logicky vzato, drobné vločky si budou podobné, ba mohou být navzájem k nerozlišení, stejně jako se od sebe neliší semínka či rašící proutky, zatímco košaté stromy určitě ano.

Kolik je proti tomu atomů v lidském těle? Méně.

Mimochodem, kolik si dnes myslíme, že je v dohlédnutelném vesmíru hvězd? Vygooglujte si to. (Google od názvu „googolplex“ pro největší pojmenované číslo vůbec, které, pokud bychom ho chtěli vypsat bez mocniny, by se nevešlo do celého našeho vesmíru.) Zjistíte, že podle posledních odhadů a propočtů je hvězd řádově méně, než spadlo v dějinách této planety sněhových vloček.

Kolik je asi na všech planetách sněhových vloček dohromady, odjakživa? To už je celkem na palici.

Tak na závěr, k odlehčení duše, něco od Roberta Frosta, mnou trochu nepřesně přeloženo, tady: http://vzjp.cz/verse.htm#Frost

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Záludná matematika Je hlasování vždycky spravedlivé?

Tenhle článek píšu koncem listopadu během překotných událostí. Je toho plný Facebook: Oznámení NASA, že jejich objev otřese světem (Curiosity našlo na Marsu písek, který dokazuje, že tam kdysi byly podmínky vhodné pro vznik života), oznámení čaroděje 10. kategorie Žita, že v přímém přenosu předávání Zlatého slavíka odpálí mediální bombu (dozvěděli jsme se, že s dětmi chodí do zoo, jeho fanoušci si vypalují cédéčka a Karel Janeček je král králů), a sčítání chyb na podpisových formulářích kandidátů na prezidenta. „Vzorec je podle nás správně,“ řekl úředník ministerstva. „Ale mohli jsme udělat chybu.“ Tak určitě…

Abychom si to zjednodušili a vysvětlování nebylo moc dlouhé, pojďme předpokládat, že máme na výběr jenom tři prezidentské kandidáty, i když Saariho důkaz platí pro ty nejneuvěřitelnější scénáře s x kandidáty a x voliči. Podle jeho teorie je možné hlasování docela jednoduše ovlivnit tak, aby dopadlo podle předem stanoveného výsledku.

Není k tomu potřeba žádná magie ani miliony korun na nákup hlasů, jen trochu toho povědomí, co si lid neboli veřejnost myslí (od toho jsou tady průzkumy veřejného mínění, na které se dá, pokud jsou provedeny správně, celkem spolehnout).

Když si takový průzkum necháme vypracovat, pak můžeme voliče přimět, aby hlasovali pro námi předem vybraného kandidáta, a přitom si mysleli, že se rozhodli zcela svobodně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klíčem k Saariho matematickému triku je manipulace s většinou, což je denní chleba každého politika.

Podívejme se, jak to funguje.

Dejme tomu, že máme třicet voličů a tři kandidáty.

Ty si pojmenujeme A, B a C. Z průzkumu veřejného

+-

Představte si, že v prvním čtvrtletí budete mít v písemce z matiky 60 % chyb a v druhém čtvrtletí 50 % chyb. Podle vzorce ministerského úředníka jste udělali dohromady 110 % chyb a nevím teda, co by vám dal v pololetí na vysvědčení. Další problém s přímou volbou prezidenta předestřel matematik Donald Saari. Zpochybňuje hlasování jako spravedlivý způsob rozhodování a jeho důkazy jsou tak přesvědčivé, až se člověk lekne. Sovy zřejmě nejsou tím, čím se zdají být, jak bylo vyjeveno agentovi Cooperovi v městečku Twin Peaks

mínění vyplývá, že voliči dávají přednost kandidátovi A před B. Tento vztah si zapíšeme jako A > B. Znamená to, že při volbě mezi A a B by si lidé vybrali A. Kdybychom však napsali A > B > C, znamená to, že při výběru mezi kandidáty A a B by zvolili A a mezi kandidáty B a C by zvolili B. A taky z toho vyplývá, že kdyby měli volit mezi A a C, vyberou si A. Diagram celé situace pak vypadá takto: 10 voličů chce A > B > C. 10 voličů dává přednost B > C > A. 10 voličů by vybralo C > A > B. Volby mají dvě kola. Prvního kola se účastní pouze dva kandidáti, ve druhém kole se pak vítěz utká se třetím kandidátem. Dejme tomu, že chceme, aby se prezidentem stal kandidát C. V prvním kole tedy proti sobě postavíme kandidáty A a B. Když se podíváme na diagram, je jasné, že v tomto případě vyhraje A s dvaceti hlasy. Ve druhém kole proti sobě postavíme A a C. Když se opět podíváme na diagram, vidíme, že C zvítězí nad A, protože

dostane stejně tolik hlasů jako A v prvním kole.

A tak dosáhneme svého.

Teď si pro změnu budeme přát, aby vyhrál kandidát A. Nejprve proti sobě postavíme kandidáty B a C. V prvním kole podle diagramu musí zvítězit B. V druhém kole proti němu postavíme kandidáta A a ten volby vyhraje. Stejné to bude, pokud bychom chtěli, aby se prezidentem stal pan B. V prvním kole mezi sebou necháme soupeřit A a C. Vítězem se stane C, který ve druhém kole prohraje s B. I v tomto případě dosáhneme svého.

V každém kole vítěz získá 66 % hlasů, což by všichni voliči nazvali jasnou převahou. Nikdo by jeho volbu ani způsob této volby nezpochybňoval.

Saari tvrdí, že tímto způsobem lze lehce zařídit vítězství kandidáta B před A i v případě, že by pro B nehlasoval nikdo, ani jeden volič.

Zkuste se nad hlasováním zamyslet i jinak, třeba přijdete na další důkazy, proč není – navzdory obecnému přesvědčení – tím zaručeně spravedlivým způsobem volby.

placená inzerce

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

40

active /

TEXT: M. OVERSTREET ILUSTRACE: MARIE HLADÍKOVÁ, MARHLAD.COM

Hraj freestyle! Výsledky soutěže Semtex freestyle pinčes Guerilla ping-pong Při guerilla pinčesu využívají hráči různé plochy ve městě, například lavičky, schody, zdi nebo nějaké betonové bloky, o kterých nikdo neví, k čemu slouží. Pingpongový míček je lehký, takže nic nerozbije. Cílem je udržet ho ve vzduchu pomocí odrazů buď o jednu plochu, nebo i s přemisťováním po městě ve snaze pinkat nepřetržitě co nejdéle.

Zapojit by se mohl libovolný počet hráčů.

Mohly by bojovat i týmy proti sobě – třeba přes internet, kde by se předháněly v tom, jaká nejvtipnější místa pro hru využívají.

Samozřejmě by platilo pravidlo nic nerozbít a nikomu neublížit. Guerilla ping-pong má i další rozměr, poukazuje na nedostatek míst k aktivnímu odpočinku ve městě a hra by určitě také dokázala pozitivně narušit stereotypní šedý den kolemjdoucím. Ke hře stačí jen míček a pálka, je to tedy finančně nenáročné a jde hlavně o myšlenku a zábavu. (autorka nápadu Michaela Horynová získává od Semtexu odměnu 10 000 Kč)

Sada na hardcore ping-pong Síťka: Nemá tvar obdélníku, ale trojúhelníku – z jedné strany na druhou se postupně snižuje. Může se uchytit na běžnou síťku (čímž se zvýší výška) nebo samostatně.

Pálka: Uprostřed má otvor o průměru cca o 1 cm větším, než je míček, což ztěžuje hru.

Pálka má ještě jeden otvor, ten je v průměru o 2 mm větší než míček a z jedné strany jej uzavírá „vanička“ ve tvaru polokoule. Pokud do ní hráč míček zachytí, může jej zcela libovolně odehrát zpět.

Provázek: Bílý provázek o délce 75 cm může hráč umístit kamkoliv na svou polovinu stolu a vytvořit z něj libovolný uzavřený útvar. Pokud protihráč zasáhne plochu tohoto útvaru (včetně jeho hranice tvořené provázkem), ztrácí bod.

Polohu a tvar provázku lze měnit vždy pouze před zahájením série vlastních podání.

Kostka: Dřevěný blok (10 × 10 × 10 cm) může hráč umístit kamkoliv na svou polovinu stolu.

Kostka se pak stává normální součástí hrací plochy. Její polohu lze měnit vždy pouze před zahájením série vlastních podání.

Deska: Dřevěnou desku (20 × 20 × 2 cm) v barvě stolu může hráč přidělat z kterékoliv strany na protihráčovu polovinu stolu. Během utkání nelze její polohu měnit.

Stolička: Dřevěnou stoličku (50 × 30 × 10 cm) může hráč umístit kamkoliv u své poloviny stolu a využívat ji jako výpomoc kdykoliv během zápasu, například při smečování. Použití všech pomůcek lze libovolně kombinovat včetně zapojení běžné pálky. (autor nápadu Josef Křenek získává 1000 Kč) W W W.REDWAY M AG.C Z

Ping squash Ping squash single se hraje v uzavřené krabici, na jejíž zadní stěně je síťka.

Přípustné jsou odrazy od stolu, stěn i stropu „hřiště“, u zadní stěny je přípustný pouze odraz nad síťkou. Až potrénujete, můžete si dát ping squash double. Pravidla jsou stejná, jen hrají dva hráči. (autor nápadu Dušan Račko získává 1000 Kč)

41

active /

Ping-pong proti zdi Při tomto stylu svírají obě poloviny stolu pravý úhel.

Libovolný počet hráčů se postaví za sebe do řady a postupně jeden za druhým odehrávají přihrávky předchozího hráče. Komu se to nepovede, vypadává. (autorka nápadu Marie Bořilová získává 1000 Kč)

Dvě pálky Hraje se na tři kola.

1. kolo: Každý hráč stojí uprostřed své strany stolu. Střely napravo vybírá pravou rukou, střely nalevo levou rukou (musí si tedy přehodit pálku z ruky do ruky). Forehandem.

2. kolo: Střely napravo se teď vybírají levou rukou, a naopak. Všechno backhandem.

3. kolo: Rozhodující a nejrychlejší. V každé ruce jednu pálku a jinak bez omezení.

Forehand, backhand, prostě všema deseti, ať to lítá! (autor nápadu Vít Hybler získává 1000 Kč)

Ping-pong s kuželem Hra po čtyři hráče. Hraje se na čtvercovém stole bez síťky. Stůl je rozdělen čárami na čtyři stejně velké díly. Uprostřed stolu stojí gumový silniční kužel. Hráč musí odehrát míček klasickým pingpongovým způsobem, avšak s odrazem o kužel. Po odrazu musí míček dopadnout do soupeřova sektoru. Na začátku se dohodne, zda se bude hrát po směru, nebo v protisměru hodinových ručiček, případně ještě počet úderů pro změnu směru. Při zahrání do jiného než určeného sektoru získává hráč trestný bod. Vítězí hráč s nejmenším počtem bodů. Hráči si dopředu domluví počet podání.

Podání se střídají po jednom. (autor Roman Miklík získává 1000 Kč) ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

42

Emmental ping-pong Natřete stůl nažluto a vyvrtejte do něj díry. Komu tam spadne míček, ztrácí bod.

Nebo musí dát fant. Pravidla fantů si ale dohodněte předem, musí to mít nějaké meze, aby se pak někdo nedivil… (autorka nápadu Michaela Zigová získává 1000 Kč)

Hladový ping-pong Kouzlo je v tom, že cílem není druhého porazit, ale udržet hru. Podávající má míček a pálku. Provede podání, musí ovšem dbát na to, aby bylo dostatečně dlouhé. V čase, ve kterém míček vykonává cestu k protihráči, mu totiž musí ladným pohybem hodit pálku tak, aby ji chytil, odpinkl míček, a ještě stihl vrátit pálku. (autor nápadu Kryštof získává 1000 Kč)

Total freestyle pinec Dřevěné kuchyňské prkénko, bačkora, smartphone (na iPhone se už dokonce vyrábějí pouzdra s gumovým povrchem pálky), dobrá je i pánvička, lopatka na smetí, třídní kniha, obal od cédéčka… Nebojte se použít cokoliv, co vám padne pod ruku. Když nic nepadne, hrajte otevřenou dlaní. (autor nápadu Jan Horký získává 1000 Kč)

W W W.REDWAY M AG.C Z

43

active /

TEXT: MARTA PUŠOVÁ FOTO: ARCHIV POXXOXO, PROFIMEDIA.CZ

Jednou za čas se v pražském klubu MeetFactory sejdou milovníci roller skate disca a tráví čas kroužením v prostoru na osmi kolečkách, přičemž jim k poslechu, jízdě a tanci hrají Lazy Eye, Veronika Ruppert a Markéta Vu Tru. Poxxoxo dýdžejky. Poxxoxo by mohlo anglicky znamenat něco jako neštovice, ale úplně jistá si tím teda nejsem.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

44

Roller skate disco má blyštivý kouzlo Ameriky sedmdesátých let, u nás se, bůhví proč, nikdy moc nechytlo: „Když v Česku řekneš kolečkové brusle, většina lidí si vybaví inlajny a elasťáky. Za pár let to už možná bude jinak. V Praze nedávno otevřeli první kamenný obchod s trekovými bruslemi a máme velkou radost, že jich na akcích vidíme čím dál víc,“ říká Veronika Ruppert.

Co na sebe?

S dress codem si můžete, ale taky nemusíte dělat hlavu. Slečny pořadatelky se rády oblékají ve stylu dress to kill, po návštěvnících však stejnou aktivitu nepožadují. „My si většinou pro zábavu nastřelíme nějaké téma, ale nevyžadujeme, aby byli všichni oblečení podle toho, na co jsme zrovna měly chuť my. Každý si vybírá svůj styl. Posledně jsme byly s Lazy Eye ve zlatě jako na grand gala,“ říká Veronika. Brusle si můžete přinést buď svoje, nebo vám je za mírný poplatek půjčí na místě. K dispozici jsou ale pouze inlajny, půjčovna klasických

W W W.REDWAY M AG.C Z

trekových bruslí zatím v Praze neexistuje. Což je škoda.

Hey, mister DJ! „Na téma roller disco je spousta filmů, takže čerpáme z jejich soundtracků, existuje taky speciální hudba právě na bruslení, roller boogie, disco, funky, hodí se i nu disco a další současná elektronická taneční hudba. Protože chodí hodně široké spektrum lidí, hrajeme i indie hitovky a starý a nový sranda šitovky,“ směje se Veronika a dodává, že poměr obou pohlaví bývá na akcích vyrovnaný. „Chodí i jezdí vyrovnaně, s postupem večera čím dál tím víc v předklonu… Jednu krásnou slečnu obvykle vídám v závěru večera tancovat bosou uprostřed.“ Betty, aktivní návštěvnice roller skate disca: „Na roller disco jsme poprvé šli oslavit šéfovy narozky a byla to jízda se vším všudy. Nikdy jsem na něčem podobným nebyla, tak jsem moc nevěděla, co od toho čekat a jestli mi to vůbec

půjde. Po prvním kolečku jsem ale věděla, že tohle bude velká zábava. Kolegové a šéf se nejdřív ofrňovali, ale pak jim to nedalo a po chvíli už šéf roztáčel piruetky jak zamlada. Můj kluk to roztočil dokonce tak, že si při menším incidentu roztrhl kalhoty až po rozkrok. Bylo skvělý sledovat, jak to různý lidi vzali zodpovědně i se stylingem. Někdo byl disco, někdo jako 50s…“

Na vlastní nebezpečí Při roller skate discu jde především o zábavu, ale i tady může dojít k úrazu, takže bacha! „Bruslení je na vlastní nebezpečí. Vím o dost modřinách, boulích a naražených kolenech, loktech a podobně.

Nejvážnější byly zatím poraněný prsty. Lidi, co neumějí moc bruslit a mají hodně zastávek u baru, by měli radši nosit chrániče,“ doporučuje Veronika na závěr. Jestli to chcete zkusit, sledujte program MeetFactory nebo facebookovou stránku Poxxoxo Roller Skate Disco.

45

Všechno o... /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTS FOTO: PROFIMEDIA.CZ

M ari a á v o v o p a Šar První ruská tenistka v historii, která se stala světovou jedničkou, je Mášenka Šarapovová, 188 cm vysoká, se slámově žlutými vlasy a na tenis subtilní postavou. Když v roce 2004 ve svých sedmnácti hrála wimbledonské finále proti Sereně Williams, vypadalo to, jako když někdo poslal holčičku s raketou proti Golemovi.

Jenomže při sledování zápasu pak s úžasem pozorujete, že holčička je ze železa a Golem dostává diktát. Jako Rocky 4, akorát naruby – tady vítězí ruská houževnatost nad americkým zázrakem a během dvou setů se narodí hvězda, která spojí sport s elegancí Audrey Hepburn a milosrdenstvím Matky Terezy. Ke všemu se postupně dostaneme.

Všechno o... /

Roku 1994 pořádala Martina Navrátilová v Rusku nábor pro svou tenisovou kliniku a u malé Máni rozpoznala talent. Doporučila jejímu otci pobyt na slavné fl oridské akademii a pro Šarapovovy začal příběh, co se bude krásně hodit do scénáře hollywoodského filmu, který se bude jmenovat Marie – jaderná raketa 1. Do zámoří putuje pouze otec s dcerou, maminka musí kvůli vízovým povinnostem zůstat doma. Aby měla dceruška jednou lepší život, vypůjčí si odhodlaný tatík peníze a anglicky nehovoře, přijímá podřadné práce, aby bylo na školné a občas na nějaké to cukrátko pro malou Mášenku. Dceruška je na akademii ještě příliš malá, ale už o rok později je přijata a školné za ni platí společnost zabývající se podporou sportu. Amerika se stala pro osudem zkoušenou rodinu rájem, Máša rostla do krásy a nejenže jí šel tenis, ale stala se i symbolem krásy a úspěchu, tedy toho, co se ve velké zemi za louží cení ze všeho nejvíc. Čtyři Grand Slamy – čtyři podoby Máši včetně tří vsuvek Kdo chce zůstat tenisovou legendou, měl by mít jméno spojené s termíny „světová jednička“ a „kariérní grandslam“. Těch lidí není moc, tedy světových jedniček ano, ale vítězů všech čtyř největších turnajů překvapivě ne – sedm mužů a deset žen, nepatří mezi ně třeba Björn Borg, Ivan Lendl, Andy Roddick, Venus Williams, Monica Seles a mnoho dalších, které si vybavíte jako jména spojená s vrcholným tenisem. To štěstí měli například Steffi Graf, Martina Navrátilová, Billie Jean King, Serena Williams, Andre Agassi, Roger Federer, Rafael Nadal nebo Fred Perry, legendární tenista, jehož oblečení nosí tenisté – včetně Marie – a taky skinheads.

Grand Slam, to jsou čtyři turnaje, které vždy here and now sleduje celý svět a my se skrze reportáže podíváme na všechny čtyři v tom pořadí, jak je naše hrdinka vyhrála. Uvidíme při tom její kariérní i osobnostní vývoj a stranou nemůžeme nechat ani jev, který její hru provází a dovádí diváky k smíchu a nadávkám a chudákovi holce vysloužilo přezdívku „ruská siréna“ – hekání. Je fakt, že ječí jako siréna, jak Viktorka u splavu, a někdy spíš řve, jako když ji na nože berou.

První Grand Slam – Wimbledon 2004: Pohádka o Mášence s kouzelnou raketou Jak probíhalo první vítězství, jsem už naznačil.

Na staroslavném travnatém londýnském kurtu začíná bitva mezi všemi favorizovanou rozjetou lokomotivou řady Williams, typu Serena se zlověstně černým nátěrem a bílým křehkým ptáčetem s poletujícími zlatými vlásky kolem ustarané přemýšlivé hlavičky.

Ovšem ptáčeti jde mnohem lépe přesně to, co definuje jedna z postav filmu Wimbledon: „Mám novou teorii tenisu. Musíš dostat míček přes síť tak tvrdě, tak nízko a tak často, jak jen to jde.“ První set vyhrává Máša 6–1, při druhém komentátor a tenisová legenda John McEnroe pořád říká „unbelievable!“. Serena sice zvládne čtyři hry, ale když zkouší tvrdé a nízké údery, tenisák končí v síti a z druhé strany lítají z Mariiny rakety střely se skoro matematickou přesností, drzostí a vytrvalostí. Game, set, match, Maria nejdřív padá na kolena a pak běží na tribunu obejmout otce a bere si od něj mobilní telefon, aby to zavolala mámě na Floridu. Nemůže chytit signál, pohyby její ruky říkají „tak dělej, naskoč!“, a všichni diváci ji za tu bezprostřednost milují.

Ještě na dvorci, s trofejí v ruce, říká:

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

48

„Nejradši bych tu mísu rozřezala a kousek z ní dala všem tady a všem fanouškům. A promiň, Sereno, že jsem ti ji dneska vzala.“ Přešťastná sedmnáctiletá vítězka je vážně bezprostřední a sympatická, dokonce mám trochu strach napsat, že po loňské prohře s Petrou Kvitovou ve stejném finále bylo publikum na straně Marie. Petra hrála výborně, ale miss sympatie byla rozhodně její soupeřka.

Během zápasu u prvního Grand Slamu vydává Serena zvuky jako raněná laň, Maria ani tolik neheká, občas jakoby mňoukne, ale to se všechno změní.

VSUVKA Č. 1: ČERNOBYL V dubnu roku 1986 došlo během bezpečnostního testu k explozi čtvrtého reaktoru černobylské jaderné elektrárny a tato havárie se stala zatím největší nukleární katastrofou na Zemi.

A mimochodem mohla být ještě větší, protože málokdo ví, že po explozi hrozilo, že se 95 % rozžhaveného paliva, tedy 195 tun, protaví podlahou do vody a nastane druhá exploze, která

by Evropu proměnila v neobyvatelné území. Díky práci několika desítek horníků, kteří nonstop pracovali na bezpečnostních opatřeních, se nepředstavitelné katastrofě podařilo zabránit.

I tak jsou následky havárie strašlivé, odhaduje se, že na ně zemřel už skoro jeden milion lidí, nejhůře postiženy jsou Bělorusko, Rusko a Ukrajina. Nemoci způsobené ozářením zasahují už třetí generaci lidí a okolí Černobylu zůstane ještě dlouho mrtvou zónou. V současnosti se jako největší hrozba jeví cesium s poločasem rozpadu třicet let, jež

Černobyl byl fakt chaos. Všichni chtěli pryč, ale museli doma nechat cennosti, památky, fotky, prostě všechno. Mohli si vzít jenom pas.

kontaminuje potravní řetězec, kromě mnoha dalších radioaktivních prvků je ve stále aktivním jádru reaktoru 100 kg plutonia s poločasem rozpadu 245 000 let…

V okamžiku havárie asi sto padesát kilometrů odtud žijí ve městě Gomel manželé Šarapovovi a ještě čtyři měsíce zůstávají doma, i když kolem zuří exodus. Desetitisíce obyvatel z oblasti kolem epicentra tragédie utíkají pryč, a když paní Šarapovová zjistí, že je těhotná, rozhodnou se budoucí rodiče odstěhovat taky, aby se nemuseli bát, že jim všudypřítomná radiace změní jejich děťátko v něco, co by jim do konce života nahánělo hrůzu. Marie se celá tragédie velmi dotýká a moc dobře si uvědomuje, jakou měla kliku: „Když na to myslím, tak si říkám: ‚Panebože, já měla takové štěstí, že jsem se odtamtud a od toho dostala pryč.‘ Takových lidí tam zůstalo, tolik jich zemřelo nebo bylo zasaženo radiací, to

je strašné pomyšlení… Mám fakt kliku, že jsem na tom po zdravotní stránce dobře.“ To řekla pro Daily Telegraph a v rozhovoru s americkým tenisovým novinářem Gregem Couchem Maria vzpomíná na vyprávění rodičů: „Pamatuju si, jak mi táta s mámou říkali, že to byl fakt chaos. Všichni chtěli pryč, ale museli doma nechat cennosti, památky, fotky, prostě všechno.

Jedinou věc, co si mohli vzít, byl pas.“ Daily Telegraphu se Maria také svěřuje, co se s ní třeba mohlo stát: „Občas se o tom bavíme s mámou, prostě na to čas od času dojde řeč. Říká, že se o mě předtím, než jsem se narodila, strašně bála.

Myslela na ozáření a na všechny možné nemoci a rakoviny.“ Určitě by bylo ohromně imponující, kdyby vám v Americe krásná, bohatá a úspěšná žena u kafe říkala něco jako: „No, unikla jsem jen o vlásek, rodiče mi to vyprávěli, byla to skutečná tragédie.

Kdyby se neodstěhovali daleko na Sibiř, třeba bych tu neseděla. Teď jsem Američanka a všechno je chvála bohu za mnou, it’s over, God bless my parents.“ God bless Maria, protože pro ni není naštěstí nic „over“, je vyslankyní dobré vůle OSN a do Běloruska jezdí a dává peníze na školné dětem z postižené černobylské oblasti – ne všichni rodiče měli na zdravé potomky stejné štěstí jako Šarapovovi. „Nejdřív jsem měla za úkol hlavně připomínat světu, že Černobyl není něco, co se stalo už dávno a můžeme na to zapomenout. Následky stále denně způsobují lidem zdravotní problémy. Zvlášť lidem, co se narodili po tom a teď mají děti.

To zamoření jim v těle nechalo něco, s čím se normálně žít nedá,“ pokračuje Maria v rozhovoru s Gregem. Ten doplňuje poznatek, který dobře známe i v Čechách, a to, že studie upozorňují na zvýšenou pravděpodobnost výskytu rakoviny štítné žlázy u těchto dětí. „Tohle vám otevře oči a dá vašemu životu úplně jinou perspektivu,“ uzavírá tenisová hvězda téma.

Na jejích stránkách i na jejím facebookovém profilu najdete o Černobylu mnohem víc, stejně tak o dalších věcech týkajících se ekologických a civilizačních bolestí dnešního světa. Jedna teze mě potěšila a spojila mi celkem hezky svět tenisu a politiky. „Změny klimatu mají dopad na nás na všechny.

Nutí miliony lidí po světě utíkat z domova kvůli suchu, záplavám, ničivým přírodním katastrofám, ubývání úrodné půdy a lesů. A neschopnost něco s tím dělat připraví o šanci na změnu 2,6 miliardy lidí. Ať je Kodaňský summit bodem přelomu ve světové zelené ekonomice. Donuťte světové vůdce k tomu, aby schválili ujednání ještě teď v prosinci (2009, pozn. red.) . Vy to taky můžete změnit, tak do toho.“ Loni Mášenka prohrála wimbledonské finále s Petrou Kvitovou. Ta okamžitě obdržela telegram od taky tenisty Václava Klause, který jí po celý zápas fandil. Tento taky odborník na globální klimatické změny by zřejmě nefandil Marii ani ohledně Kodaně: „Tady náš názor evidentně není shodný. Pro pana prezidenta (Papuliase, pozn. red.) úspěchem kodaňské konference bude, když tam dojde k nějaké dohodě. Pro mne bude úspěchem kodaňské konference, když tam k žádné dohodě nedojde,“ řekl pan prezident novinářům. Tím „naším názorem“ myslí názor svůj a názor řeckého prezidenta. Do mého textu se hodí jako velmi chabý

Oh, yeah!!!

W W W.REDWAY M AG.C Z

Všechno o... /

return na jasně formulovaný a přímočarý servis ruské tenistky. Je jen na vás, ke kterému názoru se přikloníte, autor článku jen cítil potřebu odlehčit chmurné téma jaderné katastrofy a Václav Klaus si se svým montováním do všeho o zlehčování přímo koleduje.

Druhý Grand Slam – US Open 2006: Večeře u Tiffanyho Večerní finále na tvrdém a rychlém povrchu ve Flushing Meadows byla dvousetová brutální řež mezi Marií a Justine Henin, belgickou sběratelkou titulů. Drze a hrubě, 6–4 a 6–4, Ben Stiller v publiku, hlasitá hudba v přestávce mezi sety – to je Mariin New York. Ten zápas stojí za vidění kvůli hře a taky kvůli něčemu, co dalo tenisu úplně nový rozměr.

Museli byste to vidět: Belgičanka Henin je na pohled typická tenistka v bílé kšiltovce a světle modrém tričku se zipem u krku. Klidně by takhle mohla přijít na kurty u vás ve městě a vypadala by jako ostatní. Maria přichází na dvorec v černých minišatech zdobených křišťály, na uších dlouhé náušnice, na krku zlatý řetízek s křížkem. V té době už spolupracuje s exkluzivními módními značkami jako Cole Haan, Tiffany nebo TAG Heuer a její „little black dress“ byly navrženy jako pocta Audrey Hepburn, Mariině idolu. Andre Agassi vnesl na přelomu osmdesátých a devadesátých let do tenisu lesk svítivých kolotočářských barev, Maria přinesla skutečnou eleganci a důraz na „look“. Otázky, jestli jsou její outfi ty tak důležité pro její herní výkony, nebo jsou jen marnotratnou zbytečností, tenistka zobecnila na CNN: „Když dobře vypadáte, dobře se taky cítíte. Je důležité, když si stojíte za tím, co nosíte. Když si připadáte dobře, jde vám taky dostat ze sebe to nejlepší, a ničeho se neobáváte.“ V době vítězství na US Open byla naše Márinka krátce světovou jedničkou a teď už i sportovní a módní ikonou. Rozdíl mezi ní a Audrey Hepburn poznáte ne podle oblečení, ale podle toho, že při výkonu svého povolání jedna z nich řve. Jako když ji – ale to už tu vlastně bylo.

VSUVKA Č. 2: TOP TEN LIST Další odbočení, aby čtení o tenise nebylo tak jednotvárné. Na své stránky si Maria věší osobní žebříčky oblíbenosti s různými tématy. Tak třeba: 10 knížek, co jsem naposledy četla 1. Paulo Coelho – Alchymista Fakt dobrá a krátká četba, zvlášť když potřebujete trochu nový úhel pohledu na život.

2. Dan Millman – Cesta pokojného bojovníka Tu miluju! Ze začátku trochu zmatek, ale pak se to vyvine ve skvělý příběh.

3. John Grisham – Společník Jedna z mých oblíbených! Vtáhne a na konci jste na tom závislí.

4. Elizabeth Gilbert – Jíst, meditovat, milovat Zbožňuju knihy, co mi ukážou úplně nový svět.

Nemohla jsem ji vůbec dát z ruky.

5. Malcolm Gladwell – Bod zlomu: O malých příčinách s velkými následky Celkem zajímavý námět i myšlenka, ale po dvou stech stranách jsem to zřejmě pochopila a knihu odložila.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

50

6. C. J. Sansom – Zima v Madridu Novela odehrávající se ve čtyřicátých letech po španělské občanské válce. Dobrý příběh.

7. Kathleen Flinn – The Sharper Your Knife, the Less You Cry Jídlo mám moc ráda a francouzské zvlášť. To byla radost.

8. Noah Kerner a Gene Pressman – Chasing Cool To je o tom, jak dovést business k úspěchu a vymýšlet originální nápady.

9. Celá Twilight sága od Stephanie Meyer Všechny byly fantastické a čtivé, mojí nejoblíbenější je trojka.

10. Všechny se mi líbily, nejlepší byla ale asi trojka.

10 lidí, se kterými bych chtěla spolupracovat (na pořadí nezáleží) 1. Tom Ford (americký módní návrhář a režisér filmu Single Man) – jen asistovat mu by byla krása.

2. Justine Timberlake – co takhle malý duet?

3. Bono – chtěla bych s ním dělat charitu.

4. Oprah Winfrey (moderátorka vlastní talkshow) – skvělý člověk.

5. Anna Wintour (šéfredaktorka Vogue) – taková inspirace, vidět tak silnou ženu!

6. Karl Lagerfeld – simply genius!

7. LeBron James (americký basketbalista) – zůstaňte na příjmu! (jen naznačuju…).

8. Mario Testino (módní fotograf) – ráda bych, aby mě fotil.

9. Frank Gehry – jsem velký fanoušek architektury a jeho práce je naprosto skvělá. (Na Mariině facebooku je fotka z nedávné návštěvy z Prahy před Tančícím domem, pozn. red.)

10. Vera Wang (módní návrhářka) – měla jsem šanci se s ní setkat a je to okouzlující osobnost.

A nakonec: 10 věcí, co mě rozčílí 1. Když nemají boty v mé velikosti.

2. Máte čerstvě umyté auto a po dešti je dvakrát špinavější, než bylo předtím.

3. Někdo v letadle otevře notebook, a rozsvítí tím celou kabinu.

4. Lidi, co poprvé cestují a ptají se komtroly, proč musejí vyndávat počítač.

5. Když si s někým píšete a on toho zničehonic nechá.

6. Lidi, co v letadle chrápou.

7. Když spíte a venku začínají na stavbě před osmou ráno.

8. Jsem v úplně prázdném kině, někdo přijde a sedne si za mě nebo přímo vedle mě.

9. Když někdo zaparkuje a nenarovná kola.

10. Když mají ostatní zpoždění.

Třetí Grand Slam – Australian Open 2008: po vyhraném fi nále se Srbkou Jelenou Jankovic „Právě jste říkali, že jsem byla loni tak blízko vítězství, ale to jsem opravdu nebyla, uhrála jsem jenom tři hry. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že tu budu stát s touhle trofejí, tak bych mu odpověděla, ať na to zapomene. Loňský rok byl pro mě dost těžký, stejně jako pro mého trenéra, který ztratil někoho velmi blízkého a důležitého – svou matku. Každý den jsme na to mysleli a tenis najednou nebyl tak důležitý, proto

chci tohle vítězství věnovat právě Jane. Po téhle hrozné ztrátě se mi úplně změnil pohled na život a na moje zranění a taky na to, jak si života vážit.

Dostala jsem ráno textovku od Billie Jean King, ve které bylo: „Champions take chances and pressure is a privillege.“ Šanci chceme všichni a já měla dneska štěstí, že jsem ji dostala, a Jelena má skvělou budoucnost, je výborná a doufám, že si spolu ještě hodněkrát zahrajeme a obě dostaneme spoustu šancí. Všem děkuju a koukám, že srbští fanoušci jsou hodně hlasití, ale vím, že ruští fanoušci jsou tady taky, i když ne tak nahlas. Ale miluju vás všechny, i Srby, protože jste nás přišli podpořit a zaplnili halu, a proto taky hrajeme tenis. Pro publikum.“ Nevím, jestli je třeba dodávat, že po téhle zralé řeči z ní bylo hlediště naměkko, a to je v její kariéře důležitý prvek – nejen že hraje srdcem, ale říká, co cítí, a její fanoušci, ostatní diváci, a dokonce i novináři to poznají.

VSUVKA Č. 3: BONBONY Mášenka má ráda jídlo, úplně nejradši pelmeně a sladkosti. Vytvořila proto značku měkkých luxusních bonbonů Sugarpova a vedla ji k tomu právě láska k cukrátkům, které dostávala od tatínka po tréninku: „Vždycky jsem byla na sladké, a to vůbec nepřeháním. Pamatuju si, jak jsem, ještě když jsme žili v Rusku, loudila na rodičích lízátko za dřinu na tréninku. Byla to taková malá odměna, na kterou jsem se těšila, no a teď po letech doufám, že budu mít sladkou odměnu zase vždycky po ruce.

Když jsem přišla na nápad Sugarpova a dala si dohromady dvě a dvě, uvědomila jsem si, jaká to bude legrace. Až doteď jsem se účastnila různých projektů, spoluprací a sbírek, ale ty nebyly moje.

A já jsem chtěla něco, co bude patřit jen mně.

Gumové bonbony jsou můj vlastní malý projekt od začátku do konce a mám z něj radost.“ Tohle najdete jako statement na webu Sugarpova.

A cukrátka vypadají opravdu pěkně. Čtvrtý Grand Slam – French Open 2012: Léto začíná v Roland Garros „Léto začíná…“ je název jednoho dílu francouzského seriálu „Buď zdráv, šampióne!“, který vysílala Československá televize na konci osmdesátých let, a kdo to poznal, není zřejmě student, ale učitel nebo někdo, komu se RedWay dostal do ruky jenom náhodou.

Duel na antuce proti Italce Saře Errani je i přes skvělou hru malinko otravný. Mášenka řve konstantně hlasitě i výrazově (dočtete se, že její hekání dosahuje úrovně 101–105 decibelů, což je naštěstí ještě pod prahem bolesti), Italka každý úder doprovází dvojslabičným zvukem, z něhož nepříjemně zaznívá „o“ a „é“.

Po dvou úmorných setech (6–3, 6–2) a po natahovaném mečballu (deuce – advantage) je tu game, set, match, Máša na kolenou a všichni vědí, že Maria Šarapovová získala kariérní grandslam a zároveň zabrala pozici světové jedničky (už popáté). V pětadvaceti dokázala, co umí ze všeho nejvíc. Během ceremoniálu přechází plynule z angličtiny do francouzštiny, italštiny a ruštiny, publikum je zase její.

Poslední Mášin citát je odpověď na otázku při ceremoniálu, jestli bude večer oslavovat: „Oh, yeah!!!“

soutěž /

Nintendo ti přináší soutěž o 10 cen!

1. CENA: Nintendo 3DS XL, nová XL verze oblíbené přenosné herní konzole, která má největší displej, který kdy na handheldu od Nintenda byl.

4. A 5. CENA: Nintendo taška přes rameno

2. CENA: Nintendo 3DS, oblíbený přenosný herní systém se širokou škálou dostupných her a spoustou nejen herních funkcí.

6. A 7. CENA: hrnek Nintendo 3D Land

3 CENA 3.

CENA: New Super Mario Bros 2, nová hra s oblíbeným italským instalatérem. Tvým úkolem je zachránit princeznu Peach ze spárů zlého Bowsera a nasbírat pořádný balík mincí!

8. AŽ 10. CENA: tričko s Mariem

Odpověz na 2 soutěžní otázky 1. Jaká konzole od Nintenda je žhavou novinkou letošních vánoc?

A) Wii B) Wii U C) žádná

Odpovědi posílejte do 2. ledna 2013 na mail info@redwaymag.cz .

NEZAPOMEŇTE PŘIPSAT SVOJI ADRESU!

2. Co sis od začátku školního roku v RedWayi přečetl/a s největším zájmem?

W W W.REDWAY M AG.C Z

51

svět v obrazech /

TEXT: VÁCLAV HÁJEK, AUTOR KNIHY JAK ROZPOZNAT ODPADKOVÝ KOŠ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

MÁ ŽENA ŽÁBRY?

Tato otázka se zdá na první pohled nesmyslná. Nicméně když si uvědomíme, jak často se žena v komerčním zobrazení vyskytuje v sousedství vodního živlu, bylo by na místě zjistit o pohybu žen ve vodě cosi bližšího.

Kupříkladu reklamy na parfém Dior ženskou modelku často staví do proudu čehosi medově splývavého nebo ji trochu orosí vodní sprškou, kterou má zřejmě na svědomí jarní deštík. Ještě že si vyšla jen v plavkách, jinak by se ošklivě zmáčela. Reklamy naznačují, že žena má vodu prostě ráda, ať už se v ní koupe, či jen rozmarně mává moři nohou. Jedná se o staré „genderové“ klišé, které praví, že doménou ženy je cosi měkkého, vlhkého, hmotného a temného, zatímco muž se honosí vztahem ke světlu, duchovnu, geometrii apod. Kde se toto klišé vzalo a co vše může znamenat? Někdo si možná vzpomene na rádoby efektní film Beowulf, kde starogermánský superhrdina zápasí s jakýmsi vodním démonem pochopitelně ženského pohlaví. Démon tu má dvě tváře. Když vyleze z vody, je z něj svůdná krasavice, když se prohání v hlubinách a vydává podivné kvílivé zvuky, je to obluda. Její oblíbenou činností je rozvěšování mrtvých Germánů na háky. Pověsti o vodních bestiích ženského pohlaví, které muže svádějí, aby si ho potom v klidu svého doupátka roztrhaly na kusy, pocházejí již z homérských eposů. Vystupují tu Sirény, jejichž sladkému zpěvu je lépe nenaslouchat, nebo to špatně skončí. Na druhou stranu, z mořské pěny se zrodila i božská krasavice Afrodité, která z mužů cupaninu vesměs nevytvářela. Voda pohltila i Shakespearovu Ofélii, zatímco nymfa Echo truchlila nad vodou po svém mrtvém milenci Narcisovi. S legendami o nymfách, Hydře a dalších výtečnicích dovádějících u vody bychom ještě chvíli vystačili. Bohyně Diana třeba neměla ráda, když ji při koupání někdo moc očumoval, a tak nechala voyeura Akteona roztrhat jeho loveckými psy, aby se to už víckrát neopakovalo. Muž prostě někdy dostane od vodní žínky na pamětnou, jindy si však přijde na své. Zuzanu v lázni obtěžovali starci zatím ještě bez valného úspěchu. Zato biblický král David si vyhlédl svou nastávající Betsabé, když se bezelstně koupala, a ještě netušila, že její dosavadní manžel bude Davidem pověřen čestným úkolem neprodleně zemřít na bojišti. Pravý boom žen dovádějících ve vodním proudu nastal v období secese.

Malba, sochařství i fotografi e v té době sledovaly koupání žen ze všech možných hledisek. V propojení žen a tekutosti se hledaly příznaky hysterie, erotiky, exotiky, esoteriky… Hitchcock si v koupeli ženu zavraždil a my se s nimi dnes můžeme třeba v rámci kosmetických reklam alespoň pořádně zasmát nebo si hezky zameditovat.

Žena je tu natolik ve svém živlu, až s ním téměř splývá. Z jistých důvodů jí to nemáme za zlé.

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

52

Meditování u vody už tady bylo minule s poznámkou, že ačkoliv je tato image mediálně rozšířená, v praxi se jí věnuje tak jedna žena z tisíce. Tato slečna meditaci jen předstírá, správně by totiž měla upírat oči do země, nicméně to bychom pak na ni mávali zbytečně.

Moři máváme zásadně nohama. Moře nám rádo kouká do nižších partií, jinak si ten vztah neumím vysvětlit.

Mrtvá Ofélie se ještě sluní. Třeba se z ní vyklube Afrodité. Nebo by se do ní mělo šťouchnout bidlem.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Když vám na hlavu čurá slon a máte u nosu bublinu, nezbývá než to vzít s humorem

53

komix /

ČÍSLO 4, 2012 | ROČNÍK V

Z KNIHY EMILY STRANGE: ZTRACENÁ, TEMNÁ A ZNUDĚNÁ (ALBATROS, 2009, WWW.ALBATROSMEDIA.CZ)

54

W W W.REDWAY M AG.C Z

55