RedWay 5/V.

ROZHOVOR

Tomáš Hanuš 3D lukostřelba SMART BOX

Zlo doporučené četby KEMIKS

Opráski, lol!

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

KO TÉMA: JAPONSKO TÉMA: JAPONSKO TÉMA: JAPONSKO TÉMA: JAPONSKO TÉMA: JAPONSKO TÉ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci!

Obálku k tématu čísla vytvořil Honza Horčík z Ateliéru tvorby písma a typografie VŠUP v Praze: „Japonsko ve mně vyvolává spoustu barev, třpytivých flitrů, manga efektů, prostě pestrost, proto obálka nakonec připomíná spletitou koláž, jejíž jednotlivé prvky jsem spojil do kompozice.“

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 5, ročník 5 zdarma toto číslo vyšlo v lednu 2013 titulní strana: Jan Horčík (VŠUP, Ateliér tvorby písma a typografie) adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Václav Hájek a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo

Nyanyanyanyanyanyanyanya! Gifovou animaci kočičky, která letí vesmírem a zanechává za sebou duhovou stopu, vytvořil v dubnu 2011 pětadvacetiletý Chris Torres z Dallasu. O hudební doprovod se postarala japonská nesmrtelná (protože virtuální) hvězda Hatsune Miku. Nyan Cat se okamžitě stala jedním z nejslavnějších internetových memů a její stvořitel teď ztrácí nervy v hádkách o autorská práva s těmi, kdo bez jeho vědomí chtějí na kočičce vydělat. Ironií příběhu je, že sám pochází z hackerského prostředí, takže jde vlastně o bratrovražedný boj, občanskou válku. Desetihodinovou verzi Nyan Cat najdete na YT.

marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel. 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Přeju hodně zábavy, Martina Overstreet, šéfredaktorka Zdravé srdce, o. s.

Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWAY 5/2013

téma: Japonsko

10

6 –9 MAIL BOX Výsledky soutěže Nintendo Milujeme kreslení při hodině!

10 –15

POP

Cesta do hlubin pravěku: „Maybe, if I like it, I’ll buy one of my own“ Strýmuj s air kytaristkou Veronikou, posílíš mír!

Smysly: Street Kids, Lars von Trier, Co se letos bude poslouchat 16 – 3 3 TÉMA Co Japonci dělají a co ne Man Machine Purikura Tokio OMG, kawaii!

34–38

ROZHOVOR

16

Attila, Bič Boží

40

1000 věcí, co mě s*rou 39–43

SMART BOX

Akta X všedního dne Jak se stát masterem writingu Zlo doporučené četby 44 – 47

ACTIVE

Semtex Zlatá Pálka Grand finále Připraveni rozdrtit tě kdykoli, kdekoli 48–52

ROZHOVOR

Tomáš Hanuš, 3D lukostřelba 53

48 44

SOUTĚŽ

Circa 54–55

SVĚT V OBRAZECH

Profi romantika 56

KEMIKS

Chamurápiho zákloník

56

mailbox /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Soutěž o 10 cen Nintendo!

Jak to dopadlo?

Správná odpověď na první otázku je Wii U. To většina z vás bez problémů věděla, je vidět, že to sledujete. Odpovědi na druhou otázku (které téma se vám od začátku roku

v RedWayi nejvíc líbilo) jsem zpracovala do níže uvedeného přehledu, na jehož konci se dozvíte jména výherců. Všem děkuju za účast.

Absolutním vítězem je Steve Jobs Nejčastěji jste chválili téma iSteve z října minulého roku, což mě samozřejmě potěšilo, když jsem ho celé napsala já. Předlohou mi byl Jobsův životopis od Waltera Isaacsona, který loni vyšel v českém překladu v nakladatelství Práh.

I přes nějaké ty chyby (například Yoko Ono je samozřejmě žena, nikoliv muž atd.) jsem byla knihou nadšená, a to nejsem žádný počítačový geek a dělám na obyčejným písíčku. Čtenářka Karolína Štetiarová z Ostravy napsala: „Už dlouho jsem se o něm (Jobsovi, pozn. red.) i Applu chtěla dozvědět víc, ale nechtělo se mi kupovat knížku ani to dlouze číst, a tohle pro mě bylo ideální. Celkem mě překvapilo, že to nebyl takový hodný pán, za jakého jsem ho považovala, ale rozhodně sklidil můj obdiv, a i když bych rozhodně nechtěla být jako on, určité jeho vlastnosti bych ráda měla.“ Ano, Steve byl okouzlující osobnost, něco mezi Sheldonem z Big Bang Theory, obchodníkem formátu Henryho Forda a starým hippíkem, co se nerad myl a neuznával autority. „Článek o Steveu Jobsovi jsem četl se zatajeným dechem. Také mě donutil koupit si o něm knížku a audioknihu. Utvrdily mě v tom, že to, co dokázal za celý život, už nejspíše nedokáže nikdo. Byl to velký vizionář a je škoda, že už tu s námi není,“ napsal Ondřej Petr z Varnsdorfu. Mimochodem, k Jobsovi se brzy vrátíme, šťastnou náhodou jsem se totiž seznámila s Václavem Pinkavou (čtěte jeho sloupek v rubrice Akta X všedního dne), jehož bratr Jan pracoval dlouhá léta v Pixar Studios a je autorem a spolurežisérem oscarového snímku Ratatouille. Sebevědomě doufám, že se mi ho s Václavovou pomocí podaří přemluvit k rozhovoru, v němž na Jobse coby svého dlouholetého šéfa vysloví vlastní názor. Takový rozhovor by byl publikován v českém časopisu vůbec poprvé, což už samo o sobě znamená přínos.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

4

Ping-pong jako nová cool věcička Tématem Ping-pong zářijového čísla se mi splnil sen zlaté obálky. Vždycky jsem ji chtěla, ale buď se to nehodilo, nebo nebyly peníze (tyhle grafi cké srandičky jsou poměrně drahé). Semtex, výrobce stejnojmenného energy drinku, naštěstí souhlasil, že Zlatá pálka musí být opravdu zlatá, a celou tu parádu zaplatil. Kromě toho vložil nemalou částku i do rozvoje samotného pinčesu, na Grand finále Zlaté pálky v pražském klubu La Fabrika se náš art director Pasta Oner zastavil ve dveřích v mírném úžasu. Očekával pár odrbaných pinčesových stolů a koutek se Semtexem, jak to tak většinou s českými ambiciózními projekty dopadá, místo toho vstoupil do prostředí jak ze Star Treku – hra se přenášela na obří obrazovky, kromě stolů vonících novotou všude herní trenažery, dostatek Semtexu, pálek i místa pro všechny, a kam se člověk podíval, všude samí krásní vystajlovaní mladí lidé.

Podepisovat se jim na plakáty, které pro tuto speciální příležitost vytvořil, pro něj byla vyloženě radost. K pinčesu jste nám většinou napsali něco v tom smyslu, že vás překvapilo, jak se dá něco tak obyčejného vyhajpovat až do nebe. No… pravda je, že ten hype klubového pinčesu vznikl už před pár lety v New Yorku, odtud se rozšířil do Japonska a do Evropy a z Berlína ho k nám pak importoval táta a máma pražských hipsterů, fotograf, DJ a model Radek Brousil. Ale je taky fakt, že RedWay je prvním českým médiem, které tento nový trend zaznamenalo (stejně jako to bylo před časem s kolem fi xie). Baví mě, že jste to pochopili a teď se večer pěkně oblíknete a jdete si zahrát do klubu, kde se na pódiu pohupujou kati beatů DJs Radqohski a kde při obíhačce v počtu čtyřiceti i víc lidí musíte volit jinou strategii než při pinčesu o přestávce ve škole. Zvlášť když vás rozptyluje nejen hudba, ale i nebesky krásná protihráčka v little black dress s nohama tak dlouhýma, že jí asi rostou rovnou z podpaždí. Krásné zážitky… Nikdy nepřestaneme děkovat Semtexu, že utratil peníze právě za tohle namísto billboardů u silnice. Reportáž z finále Zlaté pálky přinášíme na stranách 44 až 47 a doufáme, že se letos dočkáme pokračování. Pinčes je momentálně ta nejvíc cool věcička na světě.

Kreslení, kouření a rozhovory

Nejoblíbenějším autorem je Bonus

Na třetím místě jste ve svých odpovědích zmiňovali projekt Milujeme kreslení při hodině! (Powered by Centropen), článek o nekuřáckých koncertech, které pořádá parta hardcorářů StartToday Promotion, a rozhovory s Vladimírem Franzem a Matějem Hájkem ze Ztohoven. Svoji tvorbu ze sešitů nám posílejte dál buď na mail info@redwaymag.cz, nebo rovnou na náš Facebook. Všechny příspěvky zařazujeme do alba Bůh je Racochejl aneb To je psycho!, kde taky často pátrám po budoucích ilustrátorech našeho časopisu. S těmi nekuřáckými koncerty jste mě příjemně překvapili, ani jsem nepředpokládala, že to bude mít takový ohlas: „Chci něco málo přidat do mé odpovědi, protože v době, kdy jsem to posílala, jsem neměla přečtený super článek Nemluv na mě, smrdí ti z pusy. Konečně někdo mluví o tom, co mi vždycky na koncertech tak vadí. Kazí mi to dojem, blbě se mi dýchá, smrdí to tam a potom smrdím i já, a to tam stačí být chviličku. Jo, kouří i někteří mí kámoši, se kterýma jdu na akci, ale stejně bych ocenila, kdyby se to změnilo aspoň trochu.

A nejen v Praze, jelikož já jsem z Ostravy. (Karolína Štetiarová)“ Taky koukám jako blázen, kolik z vás zaujal rozhovor s Franzem, se kterým teda zrovna já moc spokojená nejsem. Připadá mi, že Franz nic moc neřekl, ale asi umíte číst mezi řádky, nebo nevim: „Franz mi přišel víc sympatický po rozhovoru než do té doby, kdy jsem ho znal spíše jen z médií,“ píše například Radim Lukas z Uničova. Z reakcí na rozhovor s Matějem Hájkem ze Ztohoven vybírám tu od Elišky Málkové ze Zvole: „Původně článek, který jsem ani číst nechtěla. Neznámá tvář a neznámé jméno. Ztohoven?

Trafačka? Moment. Začetla jsem se dál a vlastně už číst nepřestala. Seznámili se na střední, první byl otazník na Hradě, láska k Havlovi, otazník v metru. Chtějí zamyšlení, ne slávu. Baví je různá témata. Všechny informace o skupině se mi v hlavě začínají třídit. Ale je to všechno? Stačí správné téma k správnému článku? Při čtení některých rozhovorů jako kdyby podstata vymizela. Otázky se opakují, nedoplňují.

Vypadají jako předtištěné dávno před dodáním odpovědí. To mě tady ani nenapadne.

Struktura jde jasně chronologicky vpřed, jen občas narušena nečekaným podnětem, který vyvolala předešlá odpověď. Jazyk se drží na srozumitelné neformální úrovni.

K tomu správná fotopříloha a asi mi to stačí. Nevím, jestli v každé situaci, ale v tu chvíli, kdy jsem rozhovor s Matějem Hájkem rozečetla, jsem se od něj už nedokázala odtrhnout.“

Asi mě to těší víc než jeho – Bonuse zmiňujete nejčastěji jako autora, jehož články (aktuálně seriál Cesta do hlubin pravěku o etických problémech hudebního průmyslu, minulý rok seriál DIY or die! o dělání hudby na počítači) se vám líbí, čtete je pravidelně, a dokonce je vytrháváte z časáku, abyste si je mohli doma kompletovat. (Aha, a nestačilo by to jenom okopírovat?) V souvislosti s Bonusovým psaním komentovala řada z vás i rozhovor, který jsem s ním udělala do šestého čísla minulého roku: „Moc se mi líbil, pozornost přilákala osobnost, kterou mám rád pro názory i muziku, jakou tvoří. Jejich rozebírání si moji pozornost udrželo stejně jako přidrzlá a provokativní (?) forma pokládání otázek a reakcí na odpovědi, díky kterým se rozhovor ubíral tím správným směrem a Bonus sypal další informace. Napsáno takhle to vypadá jako negativum, v článku samotném to ovšem skvěle funguje!

Bonus je zkrátka samorost, ovšem jak hudebně, tak filozofi cky vzato, plný silných myšlenek a nápadů, jak jsem se dočetl i z tohoto povedeného rozhovoru,“ píše například Marek Wagner z Bílovce.

Výhercům gratulujeme!

1. CENU vyhrává Marek Wagner z Bílovce 2. CENU vyhrává Eliška Málková ze Zvole 3. CENU vyhrává Karolína Štetiarová z Ostravy Nintendo tašku přes rameno Michaela Vávrová z Prahy 6-Břevnova Martin Kellner z Prahy 8 Hrnek Nintendo 3D Land Bohdan Metyš z České Třebové Radim Lukas z Uničova Tričko s Máriem Ladislav Soldán z Prostějova Věra Házová ze Zákup a Adam Blažek z Prahy

W W W.REDWAY M AG.C Z

5

active /

TEXT: PP FOTO: ARCHIV VIVA JUMP, ADIDAS

VIVA JUMP! Vítězové projektu adidas REPRESENT YOUR CREW! Kája, Gábina, Michal, Katka a Veronika – pět mladých tanečníků z Teplic, kteří na podzim 2012 oslnili tisíce lidí v soutěži s adidas Originals, a udělali tak další krok ke svému snu: žít svůj život tancem. Proč byli nejoriginálnější právě oni, se dozvíš v rozhovoru!

Kateřina Sigmundová 22 let, pochází z Teplic, studuje outdoor activities (UJEP). Má ráda drsnější hip hop, old school a funky. ,,Zakládám si na čistotě prvků a do všeho dávám maximální sílu.

Na přesném dotahování pohybů mi záleží nejvíc.“

Gabriela Košlerová 19 let, pochází z Oldřichova, studuje management cestovního ruchu.

Má ráda styly jako new jack swing, break a house. ,,Snažím se kroky dělat skromně a držet to při zemi. Nic obrovskýho. Chci to dělat čistě, a hlavně mít groove.“

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

6

Karolína Makovská 20 let, pochází z Teplic, pracuje jako obchodní asistentka v Praze. Miluje houseový styl. ,,Můj house je rozlítanej, skákavej a velkej. Je to šílený, ale takhle to cítím a stojím si za tím. Jsem to já.“

Veronika Sigmundová 22 let, pochází z Teplic, studuje výtvarnou výchovu (UJEP), zároveň pracuje pro Freshlabels store. Ráda tancuje MTV style, lyric style a hip hop. ,,Ženskost, čistota, a hlavně hudba. Jakmile někdo neposlouchá hudbu, tak to nefunguje.“ Michal Máša 21 let, pochází z Mostu, studuje pomaturitní studium angličtiny.

Jeho oblíbené styly jsou MTV style, new style, waacking. ,,Mám rád izolace těla, to je efektní. A hodně si vychytávám hudbu, to je moje.“

Čau, vypadáte na fajn partu, jak jste se dali dohromady?

Katka: Tady v tom složení tancujeme teprve tři roky a jsme malá formace složená z lektorů VivaJump. To je taneční škola v Teplicích, kde je asi tři sta členů od minidětí přes juniory, maminky až po seniory.

Jak jste se dostali ke street dance?

Veronika: Tancujeme street asi šest let a přivedly nás k tomu workshopy a první street dance kempy.

Nás dvě sestry hodně ovlivnil i brácha, kterej začal breakovat. Ta hudba nám začala říkat úplně něco novýho a okamžitě nás to dostalo.

Gábina: A teď se to snažíme zase předávat dál.

Jak se vám to na severu Čech daří?

Veronika: Teď se Teplice trochu probíraj. Naše děti a junioři už se dokonce umísťujou na předních příčkách v různých soutěžích. Snažíme se z Teplic udělat trošku Prahu severních Čech.

Michale, mám jednu otázku na tebe. Jak to zvládáš se čtyřma holkama?

Michal: Hele, já to tak neberu. Je to spíš o tom, určitý věci neslyšet nebo přehlížet. Na to si zvykneš po těch letech. Na druhou stranu se zas takhle dozvíš spoustu věcí, hehe.

Značka adidas je úzce spojená s kořeny různejch tanečních stylů, který se objevily už ve fi lmech jako Wild Style nebo Beat Street z 80. let.

Ohlížíte se v tancování na historii, nebo rozvíjíte svůj vlastní styl?

Katka: Tohle je právě věc, na které si my jako Viva hodně zakládáme. Mít základ v oldskool hip hopu

W W W.REDWAY M AG.C Z

je strašně důležitý. Dneska si hodně lidí jede jenom newskool a vůbec to neznaj.

Michal: V momentě, kdy nemáš groove hip hopu, tak můžeš dělat co chceš, a stejně to neodtancuješ. Takže jsou nějaký základní věci a každej si to pak transformuje do svýho stylu.

Gábina: Snažíme si s tím hrát.

Katka: A tím se rozeznáváme.

Jak se díváte na současnej pop trend okolo streetový kultury?

Veronika: Je to docela síla, protože to vidíš všude – v módě, v hudbě, v tancování. Hip hop se v posledních třech letech změnil v něco, co ani nevíme, jestli hip hop a street kultura ještě vůbec jsou. Jestli to ještě vůbec existuje.

Michal: Na druhou stranu myslím, že všechno má nějakou svoji linku a někam se to vyvíjí. A je to dobře. Furt se můžeš vracet k tomu, co bylo, a furt se můžeš učit nový věci.

Zasvěťte mě, kdo je momentálně nejvýraznější trendsetter?

Veronika: Určitě teď na český scéně Sanchez.

To je jeden z nejlepších současnejch tanečníků.

A ve světě?

Michal: GRV je hrozně namakaná skupina. To je osmdesát lidí na scéně a všichni jedou úplně stejně a ty na to koukáš a vůbec nestíháš.

Veronika: A určitě Jana „Džejna“ Vaňková, která je mezi top tanečnicemi na světě. Ona je tím hnacím pohonem pro český tanečníky. Protože dokázala dobýt Ameriku.

Vyhráli jste 50 litrů. Co s tím plánujete udělat?

Katka: Přemejšlíme, že bychom rozšířili studio…

Veronika: My jsme totiž začínali v malinký tělocvičně a postupně jsme udělali tři sály se zrcadlama a aparaturou. A chceme ještě jedno takový studio.

To se cení. Čekali jste vůbec, že v soutěži takhle uspějete?

Michal: Spíš to byla taková výzva, zkusit to. Bylo to v presu, protože jsme se to dozvěděli na poslední chvíli a měli na to tejden.

Gábina: Řekli jsme si, že rychle musíme něco vymyslet, že do toho jdeme.

Michal: Tak jsme začali běhat všude po Teplicích a nakonec to byla fakt legrace.

A proč si myslíte že jste to vyhráli? Klidně se nebojte rozjet klasickej streetovej ego tripping, hehe…

Veronika: Snažili jsme se reprezentovat, že držíme takhle spolu, že nás nejen baví tancovat, ale že nás baví celková kultura, móda, hudba. Že nás dohromady baví úplně všechno.

Kája: Jsme parta. Známe se dobře a prožíváme spolu normální dny.

Katka: To není, že spolu jdeme na trénink a vidíme se jen tam. My spolu žijeme všude. Chodíme spolu pařit, chodíme na plesy, jsme fakt jako rodina.

Takže to ve fi nále neni o ego trippingu ale o…

Michal: …o to bejt s lidma, který máš rád.

Veronika: Protože kdyby šlo o jenom tanec, tak to asi vyhraje někdo jinej. Ale jestli jsme lidi bavili tím, jaký doopravdy jsme, tak to tak mělo bejt.

7

kreslení /

POWERED BY

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošle Centropen fixy. Aby bylo čím dělat.

Centropen je největší a nejznámější český výrobce psacích potřeb. První logo bylo zaregistrováno už v roce 1948. Dnes se v dačické továrně vyrábí celkem 130 různých druhů výrobků, které se dají zabalit na 1800 způsobů. Roční produkce je 220 milionů kusů – dost pro naše i zahraniční trhy, dost na to, aby se dala popsat celá zeměkoule.

CE VÝHER

Dominika Jansová

CE VÝHER CE VÝHER Olga Amchová

Anitka Kapalínová ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

8

Robin Veselý

Levi Staniczek

Katu Hnyková Johana Mustacová

Štěpánka Navarová

W W W.REDWAY M AG.C Z

Klárka

9

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Co byste o sobě řekli pěkného?

Madonna,

Daniel Craig,

zpěvačka

Já jsem hrozně hodná holka. Ale aby bylo všechno včas hotové, musím někdy předstírat, že jsem bitch.

Kelly Clarkson,

herec

zpěvačka

Ráda nosím džíny. A myju si často ruce. Takže ode mě nic nechytnete.

Miluju tě, Danieli.

ZAZ LES PASSANTS

GUNS N’ ROSES NICE BOYS

Odpočinková pohodovka.

Tohle poslouchám v práci.

ČECHOMOR ACH BOŽE Z NEBE

DAVID GARRETT MAHLER #5

Tak to si pouštím, když přijde na návštěvu můj bývalý přítel.

A tohle je moje ukolíbavka na dobrou noc.

Veronika Müllerová

Text: Sičák, The Pooh, foto: archiv

Její kytaru jsme nikdy neviděli, přesto věříme, že ji má. Řeč je o křehké Veronice, která se na pódiu mění v metalovou princess non plus ultra a v air guitar soutěžích pravidelně obsazuje přední pozice.

Svěřila se nám, že hudbu většinou poslouchá podle situací, podle toho, co zrovna dělá. Vůbec nejradši má muziku, která ji dokáže rozesmát, což se ale v dodaném playlistu ani moc neprojevuje.

MARILYN MANSON THIS IS THE NEW SHIT Tohle používám jako lék na depky.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

10

JAK STRÝMOVAT? Nainstaluj si do mobilu aplikaci MusicJet, stáhni si QR čtečku, oskenuj kód a strýmuj muziku přímo z mobilu.

Playlist můžeš strýmovat také na kompu. Stačí v něm mít nainstalovanou aplikaci MusicJet a nacvakat do internetového prohlížeče: http://bit.ly/veronikaplaylist Víc informací na www.musicjet.cz

Every Time I Die

Hank Williams

Underwater Bimbos From Outer Space

Moanin’ The Blues

Metalcore-mathcore-southern metal-hardcore punk. Energie, agrese, stísněnost, ale i ironie textů, muzikantská vyspělost, nápad střídá nápad a všechno to spojuje jakási nemoderní a neodlidštěná rock’n’rollová poctivost a síla. Loňské album Ex-lives mě posadilo na zadek s vyraženým dechem! 27. 6. Ostrava naživo!

Hanka Williamse byste měli poslouchat už jenom z toho důvodu, že zemřel na následky alkoholového vyčerpání v jednom ze svých pěti cadillaců. To už je docela pádnej důvod pro to, udělit mu pět pomyslných hvězdiček z pěti.

Krom toho, jeho jódloonanie z něho udělala kult, stejně jako univerzální kráječ na vajíčka Horsta Fuchse.

(SIČÁK)

WAGHISS, 20 LET, BÍLOVEC

Killbot The Morning Orchestra Whatever Goes Around Žánr pop. Tyhle týpci si mě tak před dvěma rokama přidali na YT do odběru a hned mě to chytlo i přes to, že nejradši mám grunge. A teď jsem to znova objevil.

MICHAL CIMRMAN, 17 LET, BAKOV NAD JIZEROU

Sound Surgery Killbot sou přesně takový to, jak hrajou Klay a Semtex na Bang?Bang? Chvilku to zní jako Shamen, a pak najednou zvuky, co vám roztřískaj mozek, asi jako když se převrátí tahač s železnejma kontejnerama a jak to dopadne na asfalt a drhne to po něm, vy ste uvnitř toho kontejneru, jo? Kromě pěknýho singlu Sound Surgery maj pěkný video Feel Alive s Jonathanem Davisem z Korn.

(NIHILISTA)

Hodgy, Domo Genesis And Tyler, The Creator Rella Hele, je to úchylný a já mám rád úchylný věci.

JELEN, PRAHA

Paulie Garand feat. Rest Du s větrem Líbí se mi, že je to česky, takže tomu rozumim, žejo, líbí se mi, že jako rapeři nepoužívaj sprostý slova, prostě je to celý takový na pohodu.

JOHANA MUSTACOVÁ, 17 LET, VOLARY

Lana Del Rey Září z ní optimismus a vnitřní krása. Z jejích přírodních, ničím neupravovaných rtů se linou tak pohodový písničky, že hned zapomenete na všechny trable, usmíváte se a je vám strašně, strašně fajn u srdíčka.

Andycz

Epik High Don’t Hate Me Korejská pop-hiphop kapela.

Moje nová závislost. Je to nenáročný, milý, a když jedu v 7.15 tramvají, nemusím koukat na ty děsivý ksichty kolem.

TERKA VAŠKOVÁ, 16, PRAHA

Palma Violets Best of Friends Dala jsem na doporučení redaktorů BBC (více ve Smyslech) a projela to, co se podle nich bude letos nejvíc poslouchat. Palma Violets by se mohli chytnout. Jsou to mladý, hezky voblečený kluci, fotky maj v pořádku, dělaj takový ty jako písničky, ale ten zpěvák, ten v sobě něco má. Schválně ho prověřte, tak co tomu řikáte, no?

(OVER)

Pusha T Blocka Rodák z Bronxu Pusha T a člen formace Clipse vypustil ven další singl z připravovaného mixtapeu Wrath of Cain. O produkci se postaral Young Chop.

Působivé video se natáčelo na Jamajce ve městě Kingston a jde o velmi autentickou záležitost.

(PASTA) ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

11

pop /

TEXT: BONUS, TEMNYSILY.CZ ILUSTRACE: BÁRA RŮŽIČKOVÁ

5.

DÍL: „Maybe, if I like it, I ll buy one of my own“ Posledně jsme probrali teorii sdílení, teď je na řadě praxe. Hodně z toho, co vám teď řeknu, je za hranicí zákona. Nesmí se to. Je to trestný a nelegální a taky určitě špatný, takže to nedělejte a tak dále. Kdyžtak řeknu, že jsem vás varoval, rozumíme si.

Většina lidí, který znám, si stahuje hudbu a další věci z cloudovejch úložišť.

Nejčastějc asi z Uloz.to, přiznám se, že se v tomhle ranku moc neorientuju a co není na MediaFire, tak ani nestahuju. Nebaví mě totiž čekat 59 vteřin a pak zadávat captcha kódy a pak to stahovat příšerně pomalou rychlostí. Jasně, máte pravdu, moh bych si taky udělat účet, zaplatit nějakej paušál a měsíc bych stahoval bez čekání a neomezenou rychlostí, ale já to neudělám. Nechci, nelíbí se mi, že někdo na myšlence sdílení kultury vydělává. Smyslem je a vždycky bylo, aby ty věci byly zadarmo, dostupný všem, a ne aby někdo dělal překupníka. Jestli máte účet na Hotfile nebo já nevim kde, zaplaťte si radši streamovací službu Spotify.

Kdysi byl jedničkou mezi cloudovejma úložištěma Rapidshare, v roce 2008 ho ale pohnala před soud firma Atari za to, že na serverech firmy Rapidshare byla k dispozici hra Alone In The Dark.

Soud sice dopad šulnul, ale od tý doby nenajdete na Rapidshare nic kloudnýho, jakejkoliv obsah, kterej trochu zavání, okamžitě mažou.

Totiž – abych vám to vysvětlil:

cloudový úložiště pro svoje fungování využívaj dvou děr v zákonech a je celkem těžký je smysluplně napadnout. V první řadě za obsah uloženej na serverech nezodpovídá provozovatel, ale uživatelé, který si ho tam uložili. Naopak provozovatelé takový služby vám při registraci daj jasně najevo, že byste neměli sdílet nelegální obsah a že se vám může stát, že pokud ho někdo jako nelegální označí, bude váš soubor smazanej. Druhá důležitá věc je, že v mnoha zemích, včetně Český republiky, je možný nelegální obsah stahovat a vlastnit, jediný, co nesmíte, je ho šířit. Nemějte ale strach, že nebude odkud brát – je pořád dost hrdinů, který ve jménu cti a prestiže v komunitě neváhaj riskovat a uploadujou, co můžou.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

12

To mi připomíná faktickou odbočku.

Nelegální obsah se po internetu šíří (nebo by to tak aspoň mělo bejt) s určitou etikou a kulturou, a je to svým způsobem docela zábavný. Existujou různý ilegální organizovaný skupiny, který soupeřej v jednotlivejch oblastech, často jsou hodně úzce specializovaný. Nejlíp si to ukážeme na příkladu skupiny,

která se zabejvá šířením dejme tomu audio softwaru. Za několik měsíců netrpělivě očekáváme novou, devátou a zlomovou verzi mýho oblíbenýho programu Live od firmy Ableton. A čekají na něj i tihle chlapci a děvčata, jakmile bude venku, co nejrychleji se ho pokusej získat, tým jejich programátorů program crackne a zbaví ochrany, takže ho bude možný používat bez licence, a potom ho kurýři co nejrychlejc dostanou ven. Cílem je hlavně bejt první a mít nejlepší crack, předstihnout ostatní a upevnit si místo ve scéně. Každej release (jak se takovýmu programu, filmu nebo desce – tam zas hraje roli třeba kvalita ripu atd. – řiká)

doprovází poučení o tom, že pokud tu věc používáte, měli byste si ji koupit.

A to je fér. Konec odbočky.

Poslední velkej a kontroverzní případ soudního sporu s provozovatelem cloudovýho úložiště je kauza Megaupload, která se táhne od začátku roku 2012 a v prosinci byla znova odročená. Jak řikám, blbě se to napadá.

Jinej, ideologicky lepší, ale z právního hlediska kontroverznější způsob sdílení je prostřednictvím takzvaných Peer2Peer sítí. Ty umožňujou přímý propojení počítačů jednotlivejch uživatelů, bez použití serveru,

všechny stanice v síti jsou si rovný a působěj zároveň i jako servery pro ostatní. V praxi to znamená, že s rostoucím počtem uživatelů roste přenosová rychlost, čili čím víc lidí sdílí stejnou věc, tím je dostupnější.

Legendou mezi P2P byla původní verze projektu Napster. Ten vymyslel a během šedesátihodinovýho maratonu naprogramoval tehdy osmnáctiletý hudební fanoušek Shawn Fanning v roce 1999. Jeho program umožnil propojení a výměnu sbírek podobnejch fanatiků a převrátil hudební byznys naruby.

Poměrně záhy došlo k prvnímu napadení legality Napsteru ze strany Americký asociace nahrávacího

W W W.REDWAY M AG.C Z

průmyslu RIAA, kterou podpořila i řada umělců, v první řadě Metallica (vysloužila si za to nejrůznější popichování i vážně míněný hejty).

Výsledkem kontroverzního sporu bylo nejprve zastavení služby Napster v roce 2000 a následně přerod v placenou službu (2003).

Nejběžnější současnej P2P protokol se jmenuje BitTorrent.

Umožňuje poměrně jednoduše přenášet i obrovský množství dat, a díky popularitě jednoho z největších torrentovejch uzlů, švédskýho serveru The Pirate Bay, je i dostatečně rychlej a ve vodách pirátský zátoky najdete opravdu leccos. Z principu P2P sítí jasně

plyne hlavní nedostatek torrentovýho protokolu. Vyžaduje po vás aktivní účast – když chcete stahovat, měli byste taky sdílet, jinak je to k ničemu – a to je samozřejmě protiprávní.

I proti torrentovejm uzlům se vedou lítý právnický boje, demonoid.com zmizel letos beze stopy, Pirate Bay byla ve sporu s IFPI od roku 2009.

Abych ale nebyl jenom zlovolnej našeptávač – existujou i projekty, který prostřednictvím torrentů poskytujou hudbu určenou k legálnímu šíření, vydávanou v alternativních autorskejch licencích, jako je třeba Creative Commons. Za všechny doporučuju můj oblíbenej server Panda.cd.

13

Při předávání cen MTV v roce 2000 přišel zakladatel Napsteru Shawn Fanning na pódium v tričku kapely Metallica a ve dvou větách vystihl podstatu sdílení: „Tohle tričko jsem si pučil od kámoše. Když se mi bude líbit, koupim si ho.“

Příště MP3 blogy, netlabely a malý labely

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET A Z. BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTS FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Království LARS VON TRIER

Nejde teda přímo o film, ale o osmidílnej dánskej televizní seriál z poloviny 90. let, jenomže tvůrce a režisér von Trier nerozlišuje, jestli použije filmový, divadelní, nebo televizní prostředky, je to stejnej případ jako Lynchovo Twin Peaks.

A jako v Twin Peaks, i tady v Království, starý kodaňský nemocnici, bojuje Dobro se Zlem a my tu bitvu sledujeme skrze postavy zápasící s temnotou a nadpřirozenem – no, některý z nich TO spíš ovládá. Černá groteska se odehrává v nazelenalým bledým světle neurochirurgickýho oddělení, kde musíte pít hodně kafe a užívat kokain vyrobenej ze zatoulaných léků, abyste zvládli situace, kdy věda kolabuje pod náporem iracionálna. To Zlo a Dobro, lidi s tíživejma vinama a tajemstvíma, to všechno mi Království řadí někam vejš nad současný série, někam k ďábelskýmu Mistru a Markétce a zmíněnýmu zlověstnýmu Twin Peaks.

KNIHA Street Kids DERECK HARD

Derecka znají hlavně čtenáři elektronického street magazínu Are We Bastards?!, ale mihnul se i v minulým čísle RedWaye, kde fotkama doprovodil rozhovor s Jamesem Colem. Koncem roku mu vyšla pečlivě udělaná kniha Street Kids, ze který se dozvíte nějaký ty detaily o celkem dvaceti známých fi rmách, jako jsou V518, Hugo Toxxx, Pasta Oner, Kato, Dannie, Jája Vaňková nebo Dominik Nekolný. Teď k čemu je to dobrý, proč to vyšlo: Dereck v knize ukazuje, že i takovej Hugo Toxxx nebo Dannie jsou normální lidi. A že taky nějak začínali. A že to samý může udělat každej z vás – prostě začít. První důvod je tedy motivovat mladé lidi ke kreativní činnosti. Druhej plán byl dát knihu pod stromeček dětem z děcáků a diagnosťáků, aby tam měly aspoň něco, když už na ně rodiče kašlou. Rozdalo se 2500 knih, do prodeje jde pouze tisíc kusů, kdo Street Kids chce, musí sebou hodit. Všechny informace na www.streetkids.cz.

HUDBA BBC Sound of Music 2013 ANEB KDO SE LETOS STANE SLAVNÝM?

Hudební redaktoři BBC se nepletou, se stim smiř. Loni předpověděli, že budeme poslouchat A$AP Rockyho, Azealii Banks a Skrillexe, což jsme činili. Letošní prognóza se skládá z těchto jmen, který by měl znát každej, kdo tvrdí, že jede v muzice: AlunaGeorge (elektro-popový duo, jak jinak než z Londýna), Peace (čtyři dvacetiletý hezounci z Birminghamu, asi nový The Doors), Haim (tři ségry, popový kočičky z LA, kterým se líbí Britney, TLC a Strokes, hmmm…), Palma Violets (další čtyři kočičáci s kytarama, jejichž první singl se vyšvihl na třetí místo v žebříčku NME), A*M*E (ta to chce hrozně dát, takže ji už brzy uvidíme všude, nalaďte na YouTube její singl Play The Game Boy), Angel Haze (hubená rapperka z Michiganu), Arlissa (holka z ulice s velkým hlasem, která se nechce stát Rihanniným klonem), King Krule (novej Joe Strummer, z Londýna, no jasně) a Laura Mvula (černá Björk, nebo tak něco). Víc Google, heslo BBC Sound of Music 2013.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

14

Vodteďka jsem bourák!

Mám špatnou zprávu. Cílová skupina té zprávy? Já.

(V tomto bodě můžete odložit padáky, krabičky první pomoci i záchvaty paniky. Otevřete si popcorn a jenom se bavte cizím neštěstím.) Zjistili mi hypotyreózu. Jen pro pořádek, to není chronická potřeba týrat koně v hipodromech. Jde o hypofunkci (sníženou funkci) štítné žlázy. To je takovej růžovej fujtajblik v krku, máme ho všichni, no a v mym případě začal chodit za školu, chytnul pubertu a kašle na domácí úkoly.

Teď jaký to jsou, viď. Štítná žláza je podnik s hormonama.

Na trh posílá dva – jeden urychluje metabolismus, odbourávání cukrů a tuků v těle a řídí termoregulaci, jeho bro ze stejnýho gangu má vliv třeba na duševní činnost. Shopaholickej výbor vaší krve pravidelně chodí do supermarketu U Štítný tyhle dvě vychytávky kupovat.

Hoši z krevního maj sice nákupní seznam a vědí, kolik čeho potřebujou, ale v supermarketu může nastat taky prekérka. Buď je v regálech moc málo, to jsou pak Červený zklamaný a ubulený, protože dostanou v těle čouda a bude vopruz. Nebo je tam toho moc (hypertyreóza), a to se jim rozsvítí vočíčka, poberou všechno, co můžou, rozvezou to po organismu, čímž jako by pustili všechno na fast forward. To pak člověk hodně žere a beztak z toho hubne, a když je to holka, nakrkne všechny svoje kamarádky, co se kopřivama bičujou za kostičku čokolády. Že je moje š-žláza líná cuchta, co se nenechá uprosit k práci, mi ale nezjistili teď, nýbrž cé cé á pět nebo čtyři roky zpátky. Akorát mi to nikdo neřek. Dvakrát měsíčně vodcucli jehlou krev, poslali na testy, vyhodnotili jako máš-to-holka-blbý, dali prášky, vydrž, Prťka, vydrž a za chvíli se ukaž zas. Zas to nezabralo, tak znova rundu. Umm… proč?

To se mi nikdo neobtěžoval říct. Prej mám v krvi nějak moc protilátek. Logikou dvanáctiletýho třídního diktátora a rising star investigativní žurnalistiky jsem si řekla: „To je hustý, to asi znamená, že nikdy neonemocnim.“ Tak jsem tam po roce přestala chodit.

Oujé, to je rebel! Skip o pět let později: Tmavej pokoj, ležim na posteli coby rozmokvalá bledá ředkvička. Kdybych mohla zvednout ruku, psala bych závěť, že nemůžu, dramaticky ji sípu do molekul kyslíku a dusíku (plus 1 % jinejch plynů, šťourové) nad sebou. Na sobě kožešinový kalhotky, termopunčochy, legíny a kalhoty, pletený ponožky, svetr, mikinu, župan a beranici po babičce. Plus dvě deky. Klepu se zimou. Pod bulvama černý kola, v duši černý díry. Na zápěstí propiskou namalovaný probodnutý srdíčko a na dosah ruky zavařovací sklenici na slzičky.

Hele, jo. Kdyby mi to tehdy pořádně vysvětlili, šla bych se léčit dřív. Teď ovšem aspoň vím, že za to, jak jsem votravná, depresivní, unavená a tlustá kráva, vůbec nemůžu. Jenom kousek chemie, a ne charakterový vady.

To docela jde. Tak já beru telefon, volám na endokrinologii, že jsem odteďka ochotná baštit prášky a bejt nepřekonatelně dokonalá. Ponaučení pro vás – dělejte DÚ, investigativní novinařinu provozujte trošku poctivějc, a pokud jste líný, protivný, ukňouraný a na pěst… né, stejně si za to můžete sami. „Se stim smiř!“ Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

V tajence je citát ze slavného sci-fi románu Johna Wyndhama Den trifidů. Kdo knihu nečetl, může se hned dozvědět zápletku.

15

téma /

ILUSTRACE: JAN HORČÍK (VŠUP, ATELIÉR TVORBY PÍSMA A TYPOGRAFIE)

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET ILUSTRACE: ONDŘEJ MAŠEK SUPERVIZE: NAOMI ADACHI

Co Japonci delají a co ne Jsme zvyklí myslet si, že Japonci dělají všechno jinak, exoticky, nepochopitelně. Ale není to tak úplně pravda.

S jejich zvyky a myšlením máme my Češi společného mnohem víc, než bychom čekali. Za poskytnuté informace a rady děkuju slečně Naomi Adachi, která má českou matku, japonského otce, studuje herectví na pražské Mezinárodní konzervatoři a je sestrou Ondry Maška, jehož ilustrace najdete v každém čísle RedWaye a příhodně i na stránkách tohoto článku. Naomi v japonštině znamená „krásná, chytrá, vášnivá“, příjmení Adachi pak „veká stojící noha“. Když se to řekne dohromady, je to legrace. S Naomi jsme se při pokecu o Japonsku vůbec dost nasmály.

V Japonsku je všechno

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

WC I Na japonském záchodě, a to nejenom u milionářů, ale i na letištích, v restauracích a obchoďácích, to vypadá jako v pilotní kabině lodi Enterprise.

Hraje tam příjemná hudba a na monitoru na dveřích se pro ukrácení dlouhé chvíle promítají obrázky západů slunce nad mořem. Prkýnko je vyhřívané a obvykle i samočisticí (samo se vydezinfikuje). Záchod vám po vykonání potřeby teplou vodou omyje, osuší a navoní příslušné partie. Čeští turisté si v míse nechají ošetřovat i ruce. Když pak zasednou ke stolu a hrábnou do jídla, Japonci ucítí záchodový parfém a mají co dělat, aby „neztratili tvář“.

18

musel odpovědět nesouhlasně. Japonec se vždy snaží udržet dojem, že vám chce vyhovět, protože odmítnutí považuje za nezdvořilé.

Když Japonec řekne „ano“, neznamená to vždy

Dárek Dávání a přijímání dárků je pro Japonce důležitým společenským kontaktem. Dárek se musí dát z ruky do ruky, není možné jej například položit na stůl. Oba se při tom musejí uklonit. (Úklona znamená pro Japonce to samé, co pro nás podání ruky. Hloubka a délka úklony vyjadřují míru úcty k druhému – např. v protokolu audience u císaře je předepsaná úklona až do pasu v délce dvou minut.) Za dárek se má dvakrát poděkovat. Jednou hned a podruhé při příštím setkání. Důležitější než dárek je obal. Překrásné originální zabalení třeba jen sponky do vlasů nebo jiné maličkosti je v Japonsku samozřejmou součástí každého nákupu. Neexistuje, že by vás prodavačka odbyla tím, že nemá čas nebo že to neumí. Japonské prodavačky se před vámi uklánějí jako před božstvem a děkují vám za návštěvu obchodu i v případě, že jste si nic nekoupili. Pokud dostanete dárek, je nutné oplatit ho dárkem přibližně stejné hodnoty.

Levnějším nebo dražším dárkem přivedete Japonce do nepříjemných rozpaků.

Ne V hovoru je společensky nevhodné klást takové otázky či požadavky, na které by druhý

souhlas nebo slib, ale spíš něco jako „chápu, co říkáte, rozumím vaší situaci“.

Zrovna toto vyhýbání se přímému nesouhlasu je typické i pro většinu Čechů, jen si vzpomeňte, kdy jste místo jasného „ne“ radši hledali nějakou výmluvu typu „strašně rád bych ti pomohl, ale nemůžu, nejde to, nemám…“ atd. V byznysu je to podobné, ať už jde o přísliby potenciálních zaměstnavatelů „děkujeme, určitě se vám ozveme“ (a už o nich v životě neslyšíte), nebo vzbuzování falešných nadějí typu „vaším projektem jsme nadšeni, moc se nám to líbí, určitě se domluvíme na spolupráci“ s vědomím, že nic takového není možné. Proč to lidi dělají?

Asi si to s vámi nechtějí natvrdo rozházet. Co kdyby vás někdy v budoucnu potřebovali? Naučit se říkat jasné „ne“ bez pocitů viny je pro Čechy i Japonce celoživotní úkol.

podmínkách nepředstavitelné. Tady se běžně nedodržují smlouvy písemné, natož ústní, s nějakou ztrátou tváře si Češi hlavu vůbec nelámou…

Věrnost Loajalita císaři, nadřízenému, firmě, škole atd. je nesmírně vysoká. V Česku tak běžné pomlouvání zaměstnavatele, stěžování si na učitele a kritizování zákonů atd. jsou pro Japonce tabu. Na firmu jsou hrdí, šéfovi nikdy neodporují (ani když je to mizera) a o císaři se vyjadřují pouze jako o Jeho nejvyšší svatosti.

Způsob, jakým česká média a vůbec my všichni hovoříme např. o prezidentovi, je pro Japonce neslýchaně neuctivý.

Morálka Japonskou společnost nedrží pohromadě žádný „absolutní vyšší mravní princip“, neznají morálku v našem západním židovském, křesťanském či islámském pojetí. Například dobro a zlo neposuzují objektivně – uvědomují si totiž, že to, co je pro jednoho dobré, může být pro druhého velice špatné, a proto o kategorii dobra a zla vždy přemýšlejí způsobem „dobré pro koho, vůči čemu, ve srovnání s čím“. Neznají ani pojem hříchu. Největší hrozbou je pro ně stud nebo hanba, která v minulosti nešla odčinit jinak než rituální sebevraždou (seppuka, harakiri). Pro Japonce je rozhodující názor kolektivu a okolí.

Dělat něco špatného, když vás při tom nikdo nevidí, pro Japonce špatné není. A jak to máte vy?

Dohoda Když už se s Japoncem na něčem dohodnete, platí to pro něj na sto procent a nelze to zpětně měnit. Proto prý v Japonsku stačí potvrzovat obchodní smlouvy pouze ústně. Pokud by druhý svoje slovo nedodržel, takzvaně by „ztratil tvář“ a nikdo by s ním už nejednal. To je v našich

Pracovní morálka Pracovat doslova do padnutí je pro Japonce otázkou osobní cti. Japonci si nikdy neberou dovolenou a často chodí do práce i v neděli – o sobotě není třeba mluvit, to je normální pracovní a školní den. S tím, kdo první odchází

WC II Některé záchody jsou tak inteligentní, že vám kromě omytí, osušení a navonění ještě změří teplotu a tlak a zjistí, kolik máte v krvi tuku. Pak provedou rozbor moči, jestli v ní nemáte cukr, a v podlaze zabudovaná váha vám podá informaci o vaší hmotnosti. Všechny údaje se zobrazují na monitoru. Nejžhavější hi-tech novinkou je předvolba hučení tekoucí vody, které skryje všechny případné nežádoucí zvuky.

P. S. Mezinárodní den záchodů připadá na 19. listopad.

W W W.REDWAY M AG.C Z

19

téma /

z kanceláře (po minimálně dvanácti hodinách), se kolegové loučí soucitným „Musíte být velmi unaven, když už odcházíte…“ Japonec cítí povinnost odvádět v práci co nejlepší výkon, protože je zavázán císaři a celé společnosti.

(V Česku se to špatně vysvětluje, ale je to tak.)

Japoncům by připadalo nehygienické chodit v nich po celém bytě, protože u jídla sedí na podlaze a tam také pokládají nádobí.

Japonci se přezouvají i při příchodu do divadel

Minulost, přítomnost, budoucnost Židovsko-křesťanská kultura vnímá čas jako úsečku. (Začátek a konec děje, procesu, nějaké akce, začátek a konec světa apod.) Japonci vnímají čas jako přímku či lépe jako kružnici. Nekonečnou přímku nelze celou pojmout, takže jediné, co lze uchopit (a pochopit), je bod. Z toho pramení jejich přístup k plánování každé činnosti. Nechápou ji jako celek, ale jako postupně po sobě jdoucí body – okamžiky. Japonci se soustřeďují na každý detail a jen naplánování tak obyčejné věci, jako je společný výlet, vyžaduje týdenní mailování s frekvencí minimálně tří mailů denně. Pro Japonce je nejdůležitější přítomnost, v gramatice ani nemají minulý a budoucí čas. Taky jinak vnímají příčinu a její následek. Nechápou třeba, jak by spolu měly souviset minulé a dnešní činy člověka, což je pro nás zajímavé.

Zamyslete se třeba nad tolik přetřásanou příslušností Vladimíra Franze k rasistickým skinheads. Bylo to před více než dvaceti lety, je to po takové době ještě relevantní, nebo ne?

Japonec by řekl, že ne. Proto se taky Japonsko nikdy neomluvilo za zločiny, kterých se jeho vojáci dopustili během 2. světové války.

Přezouvání Na návštěvě si boty zouváme hned u dveří.

Tam jsou připraveny první přezůvky určené pro pobyt v předsíni, chodbách atd. Do dalších obytných prostor, jako jsou pokoje s koberci, vstupují Japonci zase v jiných přezůvkách nebo bosi. Speciální přezůvky jsou přichystány i na WC – slouží pouze k pobytu v této místnosti.

v každé koupelně odtokový kanálek na podlaze a sprchovat se můžete prakticky kdekoliv po celé koupelně – kam až dlouhá hadice sprchy dovolí.

Vana zvaná onsen je zapuštěna do podlahy a vstoupit do ní neumytý považuje Japonec za barbarství. Nejprve se tedy pod sprchou umyje a do horké vany jde pouze relaxovat.

V Japonsku mívají horkou vodu ve vaně i týden, přikrytou izolačním poklopem.

Každý den tam pak po sobě relaxují všichni členové rodiny. Naomi k tomu dodala: „U mojí babičky se voda v onsen vyměňuje každý den a já vždycky koukám, abych šla do té nově napuštěné jako první. Přece jen jsem napůl Češka…“

Smrkání

a koncertních síní nebo do některých restaurací a samozřejmě všude ve školách. I v šinkanzenu je docela běžné, že si dobře oblečený businessman zuje boty, promasíruje unavená chodidla a nohy v ponožkách pak hodí na sedadlo. Když ulevíte nohám, občerstvíte mysl…

Koupelna Je známo, že japonské výpravy bývají postrachem evropských hotelů, protože klidně vyplaví celá poschodí. V Japonsku mají totiž

Pro Japonce velmi neslušná činnost. Použít na veřejnosti kapesník je stejně nepřijatelné jako se tady šťourat v nose a pak si olizovat prsty.

A tak Japonci popotahují a snaží se udržet „nudle“ v nose. Co na to říkají jejich dutiny, nevíme. Při rýmě nosí každý Japonec roušku přes obličej, k čemuž ho vede ohleduplná starost, aby nenakazil ostatní, a nesnížil tak jejich pracovní výkon. Roušky můžete koupit buď čistě bílé, nebo s Hello Kitty, medvídkem Pú, kačerem Donaldem, Mickey Mousem, anatomií lidských čelistí (pro emaře a metalisty) nebo se žlutým smajlíkem pro technaře. Roušky jsou celkem byznys… Když se vy, na první pohled cizinci, na veřejnosti vysmrkáte do kapesníku, Japonce to nerozruší.

Něco takového od vás dřív nebo později čekali.

Ovšem když to třeba v metru udělá Naomi, která vypadá, že je v Japonsku doma, spolucestující polekaně uskakují až několik metrů vzad.

U stolu Smrkat se nesmí, ale mlaskat, srkat, říhat

JAK JEDÍ POLÍVKU? Pokud jste to ještě neviděli v praxi, možná vás napadlo, jak jedí Japonci polívku, když nepoužívaj lžíci. Je to docela zážitek. Japonec si dá misku až pod bradu a hůlkama si do pusy hrne dlouhatánský nudle se vším ostatním, co v polívce plave. Dělá to velice rychle. Než vy roztrhnete papírový obal, vyjmete a rozlomíte hůlky, on je už po jídle a platí.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

20

a vůbec vyluzovat při jídle jakékoliv šílené zvuky je v pořádku. Nikdy nepoužívejte hůlky k napichování kousků masa nebo zeleniny.

To se dělá jen na pohřbu, jako výraz úcty k zemřelému.

Přátelství Japonci se nezačnou bavit hned s každým na potkání. Oproti nám mají málo kamarádů a jejich společenský život není zdaleka tak pestrý a uvolněný jako náš. Když už se ale s někým spřátelí, je to na celý život. Vždycky vám pošlou přání k narozeninám, a když budou mít cestu do vašeho města, určitě se u vás zastaví.

Výchova dětí Do doby, než jdou děti do školy, je výchova tolerantní, potom nesmírně svazující a dost přísná. Rodiče vedou děti k tomu, že si už od mateřské školy musejí budovat společenské

postavení, aby jednou udělaly velkou kariéru.

Doporučení Když se v Japonsku ucházíte o jakoukoliv práci, nemůžete přijít jen tak. Každý musí mít doporučení od někoho, koho v nové práci znají.

Bez toho s nikým nejednají. Cizince mezi sebe zpravidla nepřijmou.

Vztah k přírodě U každého domu je zahrada s pečlivě ošetřovanými stromy, keři a květinami.

Borovicím, tisům a tújím sestřihují Japonci jehličí tak, aby větve získaly tvar zaoblených kopečků.

Je slušností a společenskou povinností pochválit při návštěvě vzhled zahrady nebo aspoň zátiší s květinami, které najdete v každé domácnosti.

Xenofobie Tou na rozdíl od nás Japonci vůbec netrpí. O vše cizí mají neobyčejný zájem, protože jim to asi

před sto lety doporučil císař Meidži. Izolace, v níž se předtím Japonsko nacházelo po dobu tří století, se neosvědčila vůbec v ničem. Moderní Japonci jsou proto otevřeni veškerým cizím kulturním vlivům, zároveň si však udržují své dávné historické zvyky a tradice.

Smysl pro humor Tak tady se opravdu neshodneme. Japonci naše vtipy nechápou a pohoršuje je i naše Prodaná nevěsta, protože si v ní vesničané dělají legraci z Vaškovy koktavosti.

Alkohol Podobně jako severoamerickým indiánům nebo Laponcům chybí i Japoncům enzym urychlující odbourávání alkoholu z krve. Z toho důvodu jim stačí vypít malé pivo, a už se motají. Většinou alkohol radši ani nepijí, a když ano, dopadá to často tak, jak můžete vidět na fotkách Davida Těšínského.

JE MI TMA Když řekneme „je mi zima“, Japonci to nechápou. Nepoužívají totiž zájmeno „mi“. Takayuki Watanabe, který na Palackého univerzitě v Olomouci vyučuje japonštinu, začal používat i obrat „je mi tma“, protože si prý všiml, že když je v Česku zima, bývá často taky tma. „Rád bych tuto frázi prosadil do běžné češtiny,“ řekl.

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

TEXT A FOTO DAVID TĚŠÍNSKÝ, WWW.TESINSKYPHOTO.COM

Man Machine – Clovek stroj Život japonských businessmanů je stereotypní a suchý. Většina dnů začíná probuzením kolem páté ráno, následuje jízda plnými vlaky s přestupy na totálně narvaných stanicích a celý den horlivého pracovního vypětí, které končí pozdě večer. Pak ještě dlouhá cesta domů… Není výjimkou, že takový „salary man“ (salary = výplata) zapadne po práci do některé z místních hospod zapít stres a domů se už nevrátí. Buď množství alkoholu v jeho krvi přesáhne bod schopnosti udržet se na nohou, nebo mu všechno ujede a on bydlí tak daleko, že si nemůže dovolit jet taxíkem. Pohled na spící businessmany ležící kdekoliv na ulici v jakékoliv

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

22

poloze není nijak neobvyklý. Jejich záchranou bývají manga kavárny nebo internetové kavárny, které mívají nonstop otevřeno, oblíbená spací restaurace je taky McDonald. Většina tokijských businessmanů nevydělává žádné velké balíky peněz, spíš jen přežívají v robotickém světě plném stereotypů, zřídkakdy něčím kreativním.

Jejich častým zvykem je i návštěva heren pačinko nebo čtení mangy v nejbližším marketu v pauze na oběd. „V Japonsku je velice obtížné prosadit nějakou změnu,“ řekl mi jeden starý pán ze Severní Koreje žijící dlouho v Japonsku. Později, když mě poznal trochu víc, dodal: „Ty jsi moc citlivej člověk na to,

abys tady vydržel s těma robotama.“ Problém mnoha Japonců je osamělost a izolovanost.

Mladí lidé se spolu neseznamují, je normální nemít v reálném životě vůbec žádné kamarády.

Každý si samozřejmě může s trochou síly a štěstí najít svoji cestu, ale tady v Japonsku se neřeší, jestli vám připadá zrovna tohle volné místo v této železné budově zajímavé, řeší se spíš, že je to jediná volná pozice a možnost vydělávání peněz. Nejdůležitější je zapadnout a udržet se v koloběhu. Sem tam se nějaký ten businessman rozhodne svůj život ukončit skokem pod vlak nebo jinak.

Moje fotografie jsou z Tokia, Ósaky a Kjóta.

W W W.REDWAY M AG.C Z

23

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

24

W W W.REDWAY M AG.C Z

25

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

26

W W W.REDWAY M AG.C Z

27

téma /

TEXT A FOTO: NAOMI ADACHI

Purikura Tokio Slyším ruchy města, svítí mi do očí slunce… Probudím se a vidím Tokio a rovnou celé v plné kráse. Hurá do víru!

Proběhnu koupelnou, rychle se oblíknu, sjedu výtahem dvaadvacet pater a jsem hned na ulici, kde na mě nikdo ani nekoukne, všichni hekticky pospíchají a já ani nevím kam. Kolem mě prosviští mladý muž v obleku, v pravé ruce drží aktovku a hrozně mu to sluší. Hned za ním další a další. Ale já ne, loudám se a nasávám japonskou atmosféru, která je mi tak blízká. Tak blízká, že si troufám říct, že je to moje doma.

KOLIK CO STOJÍ Letenka Praha–Tokio asi 15 000 Kč, balená voda (0,5 l) asi 24 Kč, balená voda (2 l) taky 24 Kč. Coca-Cola (1,5 l) 45 Kč, mléko (1 l) 50 Kč, vejce (6 ks) 24 Kč, Snickers nebo Kit Kat (1 ks) 27 Kč, toastový chleba (5 plátků) 28 Kč, francouzská bageta 47 Kč. Starbucks Caffè Latte 86 až 104 Kč (podle velikosti). Nudlová polévka v bistru 80 Kč, větší menu v restauraci 300–700 Kč, hamburger v McDonalds 27 Kč. Obvyklá cena za vstup do muzeí, galerií a památek je 90–135 Kč.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

28

Všude jsou nápisy a reklamy, na každém rohu kavárna nebo restaurace, budovy, které sahají až do oblak. Člověk by řekl, že je tu strašně moc lidí, ale do mě zatím nikdo nevrazil. Jdu a zpoza rohu se na mě vyřítí kolo, jede přímo na mě, po chodníku! Zacinká a já chci uhnout, jenže v tu chvíli si vzpomenu, co mi vždycky říkal táta: ,,Nikdy neuhýbej před kolem! Kolo musí uhnout tobě. Tady to tak platí!“ A opravdu, ladně mě objede, otočím se za ním, ale už je pryč.

Sjedu eskalátorem do metra, a rázem se objevím jakoby v jiném světě. Nikdy by mě nenapadlo, že podzemí může být tak nádherné!

Obchůdky s botami, šperky, jídlem, automaty na všechno… Jen se nedokážu zorientovat, kam mám teď jít. Hledám stanici Ikebukuro… Ach! Už vidím šipky! Vydám se po nich doprava, doleva, doprava a pak zase rovně. Je to hotové bludiště!

Když konečně dorazím na správnou zastávku, vidím, jak mé metro zavírá dveře a ujíždí mi před nosem, ale než se naděju, přijíždí další. Jezdí to každé dvě minuty. Nastoupím a nemůžu se ani hnout, je úplně narváno. Abych si zkrátila cestu, vytáhnu mobil. V tu ránu se na mě všichni zděšeně podívají a já netuším, co jsem udělala špatně.

Do teď o mě nikdo ani nezavadil pohledem! Rozhlédnu se kolem a do očí mě bije obří přeškrtnutý telefon.

Rychle ho schovávám zpátky do kapsy a spolucestující se spokojeně vrátí ke své činnosti. Slečna s rouškou si dál čte svou mangu, pán v uniformě znovu hraje na nintendu. ,,Tsugiwa, Ikebukuro des, Ikebukuro des,“ zahlásí ženský hlas. Vystoupím, a jsem v nejzábavnější čtvrti Tokia!

Odněkud se vyrojilo plno studentů a studentek. Všichni ve školních uniformách, polední volno zabíjejí v zábavních centrech. Půjdu to taky zkusit! Vyhrávají plyšáky v UFO catcherech, které nejsou seřízené tak šupácky jako ty české, kde robotická ruka plyšáka jenom lehce nadzvedne a k velkému zklamání hráče zase upustí. Tady se vyhrává v každé hře a minule jsem tady nasbírala tolik plyšáků, že mi na ně máma musela koupit nový kufr. Mládež se taky fotí v purikuře.

Purikura, to je hit! Nejlepší věc na světě!

Vlezu do boxu, který připomíná naše fotobudky, kde se za stovku můžete nechat vyfotit na občanku. Tahle je ale zvenčí pestře pomalovaná (purikura znamená něco hodně třpytivého, blyštivého) a uvnitř je na jedné ze stěn greenscreen, který se používá ve filmech k naklíčování pozadí. Možná jste to už někde viděli. Herci stojí před zeleným plátnem, hrají

svoje role a všechno, co má být kolem nich, se pak dodělá v počítači. Vhodím 400 jenů. „Konichiwa!“ přivítá mě přístroj. Objeví se menu, ze kterého si mám vybrat, jak se chci vyfotit.

Jako Bambi, mořská panna, nebo princezna?

Zvolím si, a už to jede! „Hai, póóózuj!“ vybízí mě anime slečna na monitoru. Tři… Dva… Jedna…

Blesk! Pózuju znovu a znovu a znovu, dost se u toho vyblbnu. Asi po sedmi fotkách mě slečna pošle do druhé části boxu, kde si fotky upravím.

Zvolím si pozadí, dám si na hlavu korunku, elektronickou tužkou kreslím po monitoru

vlnovky, které se skládají z barevných hvězdiček, spirálek a srdíček. Zmáčku tlačítko, vypadnou mi vytištěné fotky a jako dárek ještě nalepovací řasy. Ty tady nosí úplně každá holka. Prohlížím si fotky, vypadám na nich jako opravdová princezna, software mi dokonce upravil oči ve stylu manga, takže je mám větší a kulatější.

Naprosto fascinovaná vycházím ze zábavního centra, když mi najednou zakručí v břiše. Já tu celý den lítám, a vůbec nejím. Bože, jak velký mám hlad! Číhám, číhám, co dobrého bych si dala. Nudle ne… Polévku taky ne… Nemůžu se rozhodnout. Nakukuju do výlohy malého krámku a vidím pás, který jezdí dokola a dokola.

Uprostřed stojí dva muži v bílém, co krájejí, sekají a pokládají na pás talířky se sushi. No jasně!

Rychlé sushi občerstvení! Vlezu dovnitř a ti dva mě sborově přivítají „Irašajmasé!“ Posadím se a sleduju, co přijíždí na pásu. Tuňákové sushi, lososové, chobotnicové, sushi s jikrami… Jen avokádové nebo okurkové hledám marně. Žádné zatím kolem neprojelo! Třeba se objeví, říkám si… „Sashimi sushi wo kudasai!“ zahuláká vedle mě sedící pán s plnou pusou, div nevyprskne polovinu rýže. „Hai!“ souhlasně odpoví kuchař a začne rychle pracovat. Po několika vteřinách se pán dočká svého sashimi a spokojeně si mlaská dál. No jistě! Dojde mi to. „Kappa wo kudasai!“ zakřičím na celou restauraci. Kuchař na mě souhlasně zakývá a za chviličku už si pochutnávám na svém okurkovém sushi. Je výborné! Spořádám čtyři talířky, zapiju je čerstvým zeleným čajem, zaplatím a vyrážím zase dál. Jsem spokojená.

Trochu se setmělo a město vypadá zase úplně jinak. Všechny ty reklamy a nápisy svítí a blikají, potkávám slečny, které mají obří nalepovací řasy i nehty, šílené a extravagantní sukně, které kdyby si někdo vzal v Česku, byl by okamžitě prohlášen za blázna. Jenže sem to jakýmsi způsobem patří. Z toho všeho mě u jedné výlohy vytrhnou leopardí kecky, naprosto nádherné boty, které musím mít! Běžím do obchodu, pan prodavač mi je s nadšením nazouvá, ale bohužel jsou mi malé. S lítostí mu to oznamuju, on vyskočí a hledá něco v počítači. Pak mi vysvětluje, že šest bloků odtud je jejich druhá pobočka a tam mé číslo určitě mají. Než jsem mu stačím poděkovat a odpovědět, že si tam dojdu, už se rozebíhá ven ze dveří. Stojím jak zkoprnělá. Kam běží? Snad ne šest bloků pro ty boty? V hlavě si probírám, co mi řekl.

Pochopila jsem ho správně? Neřekla jsem něco špatně? Všechny otazníky kývající se mi nad hlavou mizí ve chvíli, kdy mi, jen trochu více upocený, znovu nazouvá boty, tentokrát už v mé velikosti. S radostí si je kupuju a moc děkuju!

Koukám na hodinky, za patnáct minut mi jede vlak zpátky k babičce a dědovi. Mám tam sraz s rodiči. Rozeběhnu se k metru. Proboha, všude je tolik lidí! Co když to nestihnu? „Gomennasai!

Suimasen!“ horlivě se omlouvám a běžím, co mi nohy stačí. Teď po eskalátoru dolů, a jsem v podzemí. Tentokrát je to už o něco snazší.

Doprava, doleva, doprava a pak už jen rovně.

Naskakuju v poslední chvíli a celá uřícená si přisednu k rodičům. To je ale náhodička! „Tak jak sis užila poslední den v Tokiu?“ zeptá se s klidem máma. „No mami, prostě neskutečný!“ A vše dopodrobna vypravuju. Za chvilku už pomalu usínám. Vlak tiše jede a mně se zdá sen o tom, jak jednou navštívím Japonsko i se svými kamarády a jak moc si to tady společně užijeme.

NEKOMIMI Kočičí ouška, víte? Na kapucích, na čepicích, na čelenkách. Neko-girls (tedy dívky, které ouška nosí) tvoří samostatnou součást japonské mladé kultury, kreslí se o nich mangy, jsou hrdinkami televizních seriálů a hudebních klipů.

Kočičí ouška jsou prostě mocný fenomén a odteď si můžete na Amazonu objednat jejich pohyblivý model, který ovládáte silou vůle (když se soustředíte, ouška se postaví do pozoru, když se uvolníte, ouška klesnou). Čelenka vážící 200 g s oušky napájenými čtyřmi tužkovými bateriemi stojí asi 100 USD. Vyrábí ji firma Neurowear, jejímž příštím hitem mají být připínací pohyblivé kočičí ocásky „shippo“.

W W W.REDWAY M AG.C Z

29

téma /

TEXT: JANA PATOČKOVÁ, VYVAROVNA.COM FOTO: REPRO Z KNIHY FRESH FRUITS (PHAIDON PRESS LIMITED 2005)

OMG, kawaii!

Na druhým stupni základní školy jsem založila ještě s dalšíma čtyřma nejlepšíma kámoškama na život a na smrt klub. Ne obyčejnej, žádný holčičí Rychlý šípy (ačkoli jsem foglarovky i májovky měla dost zmáknutý), ale partu podle japonskýho manga komixu a podle něj natočenýho anime seriálu Sailor Moon (Měsíční námořnice).

PO JEDENÁCTÉ SE NETANČÍ Podle platného zákona z roku 1948 je v japonských hudebních klubech zakázáno tančit po jedenácté večer. Kdo chce výjimku, musí si o ni požádat.

Kdo ji nemá, musí ve svém klubu viditelně umístit ceduli „Děkujeme, že zde po jedenácté hodině netančíte“. Pokud tak neučiní, jako například majitel, jenž změnil název svého podniku a zapomněl, že v takovém případě dříve udělená výjimka neplatí, bude zatčen, odsouzen k pokutě a provoz jeho klubu bude úředně ukončen.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

30

U nás šla na Premiéře (zaniklá televizní stanice, to nemůžete pamatovat) možná tak Candy, ale jinak se barevný svět manga a anime v naší trnkovsko-krtečkovský zemi, kde dává spát Večerníček, nikdy moc neprosadil. Já k němu na počátku puberty přičichla o prázdninách v Itálii a Německu, takže k rychlošípovským ideálům a každodenním dobrodružstvím à la Kája Mařík jsem přidala ještě fascinaci barevnýma šatičkovýma uniformama, obrovskýma účesama a jednoduchoučkým příběhem o boji dobra a zla.

Plus nějakou tou láskou k tomu, samozřejmě.

Přidaná hodnota holčičího mýtu a svébytný japonský stylovosti daleko převyšovala dívčí románky Lenky Lanczový, a to dokonce i ty z koňskýho prostředí.

My Češi jsme pyšný na naši vysoce uměleckou tvorbu pro děti. Potkali se u Kolína, Hrubínův Špalíček pohádek, Ladova leporela, stavebnice Merkur, igráček… to je tradice a kulturní dědictví, kterým se právem vytahujeme po celým světě.

A taky důvod, proč se třeba na Walta Disneyho koukáme trochu skrz prsty. Jeho líbivost a srozumitelnost nám je podezřelá – není to náhodu kýč? Protože kýče se bojíme jako čert kříže, kýč je trapnej, kýč nechceme, i když moc nevíme, co to vlastně je. Dlouhodobým pozorováním jsme ale zjistili, že je obvykle barevnej a třpytivej, kdežto „vkusné“ je spolehlivě převážně to, co je černé nebo béžové. A toho se držíme. Jsme celý béžovočerný a ostřejší barevný kombinace tolerujeme pouze na snowboardových bundách, který nosíme od podzimu do jara, neboť jsme národ praktický, na což jsme též hrdí.

Některým z nás, hlavně teenagerkám (a troufám si říct, že ani kluci nejsou výjimkou), přitom tohle přísný posuzování vkusu a nevkusu nevyhovuje.

Většina z nás touží aspoň jednou vyjít do města zmalovaná jak kraslice, s barevnýma vlasama, ověšená ozdobama jak vánoční stromeček. Kdy, když ne teď, experimentovat s červenýma očníma stínama, baletníma sukněma přes džíny a každou botou jinou? Až nám bude třicet? Hmmm… A proč to teda neděláme? No protože to nechceme schytat. Nechceme se stát terčem posměchu, nechceme, aby se nám smáli a klepali si na čelo.

Kdo? Lidi, přece! A tak dál smutně nosíme béžový svetry a černý péřovky, až si na ně zvykneme a v ničem jiným už se vlastně necítíme dobře.

Tomu se taky přizpůsobuje náš trh s oblečením.

I kdybyste si náhodou chtěli koupit punčocháče s plameňákama a paruku v barvách duhy, neseženete je. A šít nebo vyrábět něco doma se pro moderního teenagera nehodí, jak nás občas poučujete v mailech.

Já myslím, že bychom se na období dospívání měli všichni odstěhovat do Japonska.

Japonský děcka módu oproti nám bezesporu „hrotí“ a společnost jim v tom na jednu stranu vychází vstříc. Říkám na jednu stranu, což je

ta mimoškolní, protože škola, to je disciplína a uniforma. Předepsaný oblečení se nosí i na doučko, kroužky a sporty, není před ním úniku ani na univerzitě a pozdějc v zaměstnání.

Uniformy, uniformy. Úsek života, kdy se mladí Japonci můžou oblíkat, do čeho sami chtěj, je vlastně velice krátkej, a to ještě musíme vzít v úvahu, že holky s veškerýma výstřednostma končej ve chvíli, kdy si najdou vážnou známost.

Pak už se totiž nehodí, aby svým vzhledem upoutávaly pozornost okolí, a uváděly tak svého chlapce do rozpaků – nejvhodnější oblečení pro snoubenku je černá sukně a béžový svetřík. Ale na tu kratičkou chvilku, na těch pár let, co můžete po ulicích běhat v kostýmu svý oblíbený komiksový postavy, a nikdo se za váma ani neotočí, je vám náruč japonský společnosti otevřená. Obchody a butiky s těmi nejdelšími umělými řasami a botami na tak vysoké platformě, že měříte hned dva metry, jsou na každém rohu. Dovnitř vás zve hlasitá hudba, úslužné prodavačky a výlohy tak pestrý, ač oči přecházej. Čím víc barev, tím víc Japonsko.

Pubertální ráj.

Výsledkem této nabídky a jasného časového omezení jejího využití jsou fenomény jako ten, který už několik desítek let bují v tokijské čtvrti Harajuku. Harajuku je vlastně okolí stejnojmenné stanice metra, kde je luxusní nákupní ulice se světoznámými značkami a taky parčík. Každou neděli (jediný den v týdnu, kdy lze na čtyřiadvacet hodin odhodit uniformu) se právě v tomto parčíku scházejí děcka vyznávající nejrůznější z přehršle v Japonsku vzniknuvších youngster stylů.

Vyžadování uniformy, svazující tradice a všudypřítomnej pracovní dril tady ústí do typicky teenagerský rebelie, ovšem japonští „rebelové bez příčiny“ ani tak neprotestují, spíš jen uvolněně oddychují, za souhlasu rodičů i společnosti. A protože netrpěj naší neurotickou obavou z kýče, ale hleděj na estetiku zcela bez předsudků, je okolí Harajuku fantastickou přehlídkou nápadů a kombinací nekombinovatelnýho, oprašování historizujících stylů a jejich mixování s futurismem, to celý podtržený paradoxně občas něčím tradičně japonským – možná jako ironický mrknutí, nebo naopak jako podotknutí neskonalýho respektu k vlastní kultuře.

nejrozšířenější jsou gothic lolitas (černé a tmavé sukně, inspirace ve viktoriánském odívání, v rokoku, světlá pleť), sweet lolitas (stylově všechno jako u gothek, ale v naprosto opačné barevnosti, růžová, pastelová atp.), classic lolitas (něco jako dospělejší verze gotiky – inspirace v edwardiánských a viktoriánských šatech a špercích, řekněme, že jejich pojetí je… ehm, střídmější) a spousta a spousta dalších.

Lolitovské klany se přesunuly i na Západ, občas nějakou potkáme i v Praze Na Příkopě. Masové rozšíření nehrozí už proto, že lolitovské šaty, které můžou tvarem připomínat obří cupcake nebo předimenzovanou Alenku v říši divů, stojí rodičovskou pokladničku docela dost.

A to nepočítám doplňky! Rukavičky, punčošky, ponožtičky, botičky, paraplíčka, šperky…

Lolita je bezstarostná inspirace nikdy nepoznanými historickými dobami (vesměs evropská dobová móda) a tím nejroztomilejším z děvčátkovského šatníku. Prostě aby ten přechod do dospělosti tak nebolel, zmírní pád krinolína, cute, kawaii.

Cosplay je moje nejoblíbenější: napodobování a dokonalá imitace (nad hranicí reality, jsou to hyperrealistická ztělesnění) vašeho oblíbenýho manga/anime hrdiny. Možná se tak narodila, možná je to Sailor Moon.

Visual Key stojí na hranici hudebního a módního žánru: přehnaně oblečené a učesané kapely japonských hošíčků, v hlavní roli mix gotiky, glam rocku, flitrů, rokoka a záměny pohlaví, jelikož androgynnost je nejvíc hot.

Tohle všechno je ovšem jenom špička ledovce, jak ví každej, kdo se o to trochu zajímá.

Na Googlu, v knížkách a časopisech objevíte mraky dalších kombinací nekombinovatelnýho, pokoření všech pravidel, o kterých jste kdy v oblíkání slyšeli, a asi vám dojde, kde leží kořeny emo stylu nebo kam se v oblečení poděl punk…

Pojďte na chvíli do Japonska, v Japonsku je všechno kawaii!

Koho potkáš v Harajuku?

Lolity. Nemají nic společnýho se stejnojmennou hrdinkou Nabokovova románu, název tohoto módního subžánru prý vznikl tak, že jméno Lolita znělo japonským uším roztomile. A roztomilost je pro úspěch v Japonsku klíčovým aspektem. Když je něco „cute“ (japonsky „kawaii“), je to tutovka.

Viď, Hello, Kity!

Lolity se rozdělují do spousty poddruhů,

BENTÓ BOX ART Bentó se říká obědu, jehož jednotlivé chody jsou úhledně narovnány do přihrádek dřevěné lakované krabičky. Nejnovější trend je blbnout s bílou rýží, červenou paprikou, zelenou mořskou řasou, žlutým sýrem a růžovou šunkou tak dlouho, dokud nevytvoříte malé umělecké dílko, velice realisticky vypracovanou podobu zvířátka, krajiny nebo některých z anime hrdinů a hrdinek.

W W W.REDWAY M AG.C Z

31

téma /

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

32

W W W.REDWAY M AG.C Z

33

rozhovor /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV JIŘÍ VANĚK ILUSTRACE: MAX MÁSLO

Attila, Bic Bozí 1000 vecí, co me s*rou Attila je tím, čemu se dřív říkalo renesanční člověk, což znamená, že jeho pravej a levej mozek se spolu nehádaj a jeden druhýho neutiskuje, protože jsou oba stejně nadaný. Jejich majitel díky tomu vystudoval matfyz, zároveň se podílel na scénářích devětačtyřiceti dílů seriálu Comeback, vystupoval v dokumentu Generace Singles a kromě několika kapel hraje i v Mafiánský opeře. Je teda člověkem vědy, pokleslý televizní zábavy i pravýho umča v jednom. Vyšel mu román Sebedrás čerpající z jeho dnes již neexistujícího blogu Fiksupojka, což finsky znamená chytrý chlapec, gramaticky je to ovšem špatně. Ale hlavně nás už nějakej ten pátek oblažuje svýma hejtama na webu 1000 věcí, co mě s*rou, kterej nečtu jenom já, ale i vy, jinak byste mi nenavrhovali, abych s ním udělala rozhovor a vyřídila mu vaše pozdravy.

Je to bitch, ten Attila! Ale Boží!* *(c) Jaz, Opráski

rozhovor /

Jirko, nejdřív pojďme k vysoce specializovaným dotazům našich čtenářů. V tom, že jsi matematik – ne učitel matematiky, ale matematik – spatřujou určitý kouzlo. Jednoho z nich třeba zajímá, jak se má zajistit na důchod. Co mu poradíš? Čoveče, já si myslim, že je dobrý mít hodně dětí, třeba aspoň čtyři, a doufat, že aspoň nějaký se o tebe v případě problémů postará. Protože na důchod od státu bych rozhodně nespolíhal.

Laura Palmer se ptá, co tě na matematice baví. To je, myslím, zajímavá otázka, že ano?

Mě baví ta jistota. Matematika je myšlenkovej systém, nereálnej, samozřejmě, ale když v něm mám axiomy, tak z nich s jistotou dokážu odvodit nějaký pravdy. Takovou jistotu jinde nemám.

Jasně – spolíhám na fyzikální zákony, Archimédův zákon, kdybych mu nevěřil, tak si nejdu zaplavat.

Ale furt vim, že je to jenom teorie. Věřím Darwinovi, ale je to jenom teorie. Mojí základní myšlenkou je pochybnost. A kdybysme teď tady začali třeba všichni lítat, já bych se ani moc nedivil, protože jsem vždycky věděl, že na přírodní zákony nemusí bejt stoprocentní spoleh. Ale v matematice je to jiný.

Tam pochybnosti nejsou. Když jsi něco dokázala z axiomů, tak to prostě platí, nazdar bazar.

Zdeňka Bělohlávka by zajímalo, „kolykje dveste23 kratsedmsetvosudemsatctiry“. Vzápětí ovšem dodává: „B ne, delamsi legratsi…!“ Dostáváš podobné otázky často?

Zaplaťpámbu ne. Ale mám rád ten vtip, jak přijde matfyzák do fotolabu a chce vyvolat fotky a holka za pultem se ho zeptá: „Devět krát třináct?“ A matfyzák řekne: „Sto sedmnáct, proč?“ Ale s rozvojem digitální fotografie chápe tenhle vtip míň a míň lidí, to ti povim.

Pak tady máme pana Mathewa Cranberryho, ten se ptá, jaké je nejvyšší číslo Fibonacciho posloupnosti. Hm, to by mě vlastně zajímalo taky, i když mi to k ničemu nebude. A dál, které číslo považuješ za nejkrásnější, s dovětkem, že jestli neodpovíš, že fí, nejsi srdcař. A poslední Mathewova otázka zní, zda věříš na magické vlastnosti zlatého řezu, zrovna totiž dočetl Zlatý řez od Livia, což je prý kniha plná překvapení.

Tak nejvyšší číslo nekonečný posloupnosti s limitou plus nekonečno samozřejmě nemůže existovat, to je triviální. A fí mě teda nikdy neokouzlilo, protože je spojený hlavně s geometrií, a já rýsoval děsně nerad, protože jsem prase. Mě bavilo třeba e: prvních deset cifer je 2,718281828, takže si říkáš, hm, periodický číslo s periodou 1828. Jenže vono houby, je to normálně iracionální, pokračuje to 45904523536 a bůhvíjak dál. Normálně číslo, který si z tebe dělá srandu.

Poslední čtenářský dotaz vznesl Michael Rosa a je vidět, že je znalec: Přemýšlíš o pokračování Sebedrásu, které by bylo střízlivějším pohledem na věc?

Přesně nechápu, co je myšlený tim střízlivějším pohledem na věc. Jestli by měl hlavní hrdina míň požívat všelijaký substance nebo bejt míň zamilovanej. Tak jako tak pokračování neplánuju, myslim, že už nikdy nebudu psát takhle moc autobiografi cky. Ale mám podle Sebedráse napsanej námět na film, tak se ještě uvidí.

Tahle otázka je už pouze moje, nikdo mi s ní nepomáhal. Jak vznikal sitcom Comeback, ke kterýmu jsi psal scénáře?

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

36

Nova vymyslela takovej jako workshop pro potenciálně vtipný lidi, ze kterých by mohli vzejít scenáristi sitcomů. Vedl to Tomáš Baldýnský a můj brácha, protože se s ním znal, se mě ptal, jestli bych mu nemoh někoho doporučit. A já jsem v tý době zrovna psal ten blog chytrýho chlapce, Fiksupojku, tak jsem to Baldýnskýmu poslal, jestli mu to připadá vtipný, a on mě na ten workshop pozval. Přišel jsem tam, bylo tam asi šedesát lidí, herci, režiséři, scenáristi a pak pár lidí takhle z netu, jako jsem byl já. Byl tam taky Ondra Ládek, dneska Xindl X, kterýho jsem trošku znal a se kterým, když nás začali rozdělovat, jsem se dostal do skupiny. On byl na rozdíl ode mě už zkušenej, má vystudovanou FAMU, napsal scénář k filmu Restart a takhle jako. Každá skupina měla přijít s námětem na sitcom, tak jsme taky něco dali dohromady, a když jsme to ukázali Tomášovi, řekl: „Hele, kluci, není to špatný, ale já tady mám takovejhle nápad, nechtěli byste to zkusit?“ A ústřední myšlenkou toho jeho nápadu bylo něco jako „kdyby měl Sagvan Tofi dceru, tak by se divil“, což se nám samozřejmě líbilo, tak jsme se toho hned chytli a začali rozvíjet příběh ne příliš úspěšnýho zapomenutýho popovýho zpěváka, kterej sám vychovává puberťačku. A zatímco v těch ostatních skupinách se lidi rozhádali, protože si každej myslel, že je chytřejší než ten druhej, my jsme postupovali pořád dál. Jako šéfa jsme jednomyslně uznávali Ondru Ládka. Já jsem se tenkrát živil jako programátor, a když se mě Tomáš Baldýnský po čase zeptal, jestli bych ty scénáře nechtěl psát na plnej úvazek, dal jsem v práci výpověď a šel psát pro Novu. Svobodný povolání, no co ti budu řikat, úplně mi to změnilo život.

Ozzák dostal jméno po jednom chlápkovi, kterýmu se říkalo Kissák. Byl to takovej podobnej typ.

To si dovedu představit, hehe. A kdy se objevila postava Ozzáka?

Tak to už přesně nevim, kdo ho vymyslel, ale jméno mu dal Ondřej Ládek. Znal totiž jednoho chlápka, kterýmu se říkalo Kissák a byl to takovej podobnej typ. Úplně původně ve scénáři bylo, že Ozzák je kámoš Tomiho Paciho, jenže pak jsme si říkali, že to by přece nebydlel u něj doma, tak jsme z nich udělali bráchy. To byly krásný časy, skvělý časy!

Všichni jsme cejtili tu šanci dělat něco novýho, co nás baví, a ještě za to dostávat peníze, byli jsme nadšený, viď.

No a jak se takovej scénář k sitcomu dělá? To je asi něco jinýho než psaní blogu, ne?

Sitcom je původně rozhlasovej žánr, takže se tam hodně mluví. Celý je to postavený na dialozích a dávat tam třeba nějaký vizuální, jakoby filmový vjemy nemá moc smysl. Nepatří to tam. Comeback byl na český seriálový poměry speciální v tom, že neměl jednoho scenáristu, ale psalo se to ve víc lidech. Prvních asi osm nebo deset dílů jsme teda

hlavně hledali systém práce, aby nebyly zmatky. To se potom ustálilo na tom, že jsme nejdřív v kanceláři společně vymýšleli osnovu jednoho dílu, tu jsme si z texťáku promítali na zeď a v lepším případě jsme se překřikovali, kdo řekne vtipnější větu, v horším jsme mlčky seděli a koukali po sobě. Z toho, co jsme takhle vypotili, někdo napsal první verzi scénáře, kterou jsme pak já s Baldýnským a naším dramaturgem přepisovali do druhý, finální verze.

To jsme dělali tak tři čtyři dny, přepisovali, vraceli se… Bylo to celkem náročný, každej den dvanáct čtrnáct hodin, podle toho, jak rychle nám to šlo, třeba čtrnáct dní v kuse, Tomáš Baldýnský je přísnej šéf. V Americe je na jeden sitcom milion scenáristů, někdo dělá synopse, někdo dialogy, každá postava má svýho scenáristu, kterej si hlídá její vývoj, buduje jí osobnost, a k tomu je tam ještě tým rešeršistů, no to tady nepřipadá v úvahu. Na tom workshopu nás učil jeden Amík a ten nám na konci řikal, že nám přeje hodně úspěchů, a kdyby se nám někdy stalo, že nějakej sitcom fakt budeme psát, ať nikdy nepřistupujeme na to, že napíšeme jeden díl za tejden. No a co myslíš, prvních šestnáct dílů Comebacku jsme napsali za šestnáct tejdnů, haha.

Skvělý bylo, když pak se mnou a s Baldýnským začala víc dělat mladá spisovatelka Petra Soukupová, ta nám dost pomohla vylepšit postavu Ivy. Aha. Tak to tu představu mnoha lidí, podle kterých je scenárista člověk, co se probouzí kolem čtvrtý odpoledne se dvěma modelkama po boku, pak posnídá šampaňský a kokain, a než se odebere do svýho oblíbenýho baru, trošku jako něco napíše, příliš nenaplňuje…

Tak psaní je především řehole, jo? Tvrdá práce a samota. Na to, o čem píšeš, myslíš paralelně od rána do večera, pořád to v tý hlavě máš, i když zrovna děláš něco jinýho, i když seš venku a bavíš se. No a že by mi to pomohlo v balení holek… To bych musel řikat něco jako „koukejte, jsem milionář a venku mám auto, která se chce svízt?“, ale já milionář nejsem a mám jenom oktávku kombíka.

Jedině snad, že jako scenárista jsem výřečnej a zábavnej, to se na mejdanu hodí. Když jsem někde řek, že píšu Comeback, tak to nějakej zájem i vzbudilo, ale takovej, že by mi kvůli tomu padaly modelky k nohám, zase ne. Co se týče alkoholismu, tak ano, tady pozor, děti! Mladej scenárista na volný noze se musí otáčet a shánět si sám práci, proto často navštěvuje restaurační zařízení a večírky, kde se pohybujou lidi, který by ho mohli zaměstnat.

Konzumaci alkoholických nápojů se proto většinou nevyhne, ovšem úbytek mozkových buněk po každé kocovině ho brzy naučí pít s rozmyslem, a navíc, když se proslaví, už nikam chodit nemusí, lidi mu volaj domů a práci mu nabízej sami.

Jaký sitcomy sleduješ ty sám?

Na gymplu jsem na to moc nekoukal, znal jsem Krok za krokem a Ženatý se závazky a přišlo mi to jako pokleslá zábava, já jsem tehdy hodně čet a byl dost intoš, viď. Pak na vysoký mě docela okouzlili Přátelé a třeba rok před Comebackem jsem objevil How I Met Your Mother a Big Bang Theory a to jsem si zamiloval. Nedávno jsem si postahoval Prison Break a byl jsem šokovanej, jak skvěle je to natočený.

A miluju Rickyho Gervaise a Monty Pythony. To jsou nejvtipnější lidi na světě.

Je něco, co bys psát nemoh, nebo vezmeš cokoliv a se žádným zadáním nemáš problém?

Hele, zkoušel jsem psát třeba pro seriál Ulice a zjistil jsem, že to nedám. Nenašel jsem na tom

nic, co by mě bavilo, byť jsem se snažil. Říkal jsem si třeba, že na to kouká i moje babička a tak, ale nešlo to. Něco jsem odevzdal, oni to nevzali a já byl nakonec rád, že to tak dopadlo.

Tys vystudoval matfyz, obor matematické struktury, což je, jak jsi mě poučil, něco na pomezí matematiky a informatiky. Měli jste v ročníku hodně typů, jako je Sheldon?

Celkem dost. S nima si třeba výborně pokecáš o tom, jak naprogramovat hru, ale moc se s nima nezasměješ.

Jo takhle. Takže pak je na nás, co jsme z těch humanitních oborů, abysme jim poskytli humanitární pomoc… A holky, matematičky?

No, řeknu ti to takhle. Ve třeťáku jsem se přihlásil ještě na fildu, protože už jsem viděl, že na matfyzu se neseznámim. Navíc pro matfyzáky je normální, že studujou dvě vysoký školy, viď (směje se).

Původně jsem chtěl jít na finštinu, že to jako bude cool. Jenže pak jsem zjistil, že ji ten rok neotvíraj, a to už jsem tam stál s tou přihláškou za pětikilo v ruce, no přece to nevyhodim, tak jsem procházel seznam těch oborů na nástěnce a řikal si, to mě nezajímá, to taky ne, na tohle bych neudělal přijímačky, tohle ani nevim, co je… á, tady – logika!

Přijímačky z matematiky v rozsahu všeobecné větve gymnázií, to by šlo. A cestou na přípravnej kurs jsem v autobuse potkal svoji budoucí – teď už teda bývalou – ženu. Byla z kulturologie.

Pomáhá ti matematický vzdělání při psaní scénářů?

No u toho sitcomu zrovna jo, protože má docela pevně daný pravidla. Je to taky systém a ty, když ho pochopíš, se pak podíváš na nějakou situaci a už víš, jestli v rámci toho systému bude fungovat. Jako nikdy nevíš, jestli to bude vtipný, to se teprve uvidí, ale ty základní principy, to základní nastavení prostě existuje. Scénář k sitcomu je taková soustava rovnic o více neznámých. Nějaký si musíš si zvolit a ty ostatní, dá se říct, dopočítáš. Myslim, že díky matematice mám na scenáristiku jinej pohled než ostatní, protože se snažím vidět ten systém.

No jasně. Tom Wolfe, můj oblíbenej spisovatel, kterej napsal Muže na vrcholu, asi vůbec nejlepší román o Americe devadesátých let, co jsem kdy četla, říkal v jednom rozhovoru, že konec řešil jako rovnici, pomocí matematickýho zápisu. Vono to má asi šest set stran a je tam hodně postav a všechny jsou hrozně dotažený, takže aby se mu v závěru seběhly a on mohl uzavřít příběh, to musela bejt velká, obrovská práce! To bych já takhle nikdy nedokázala, to fakt obdivuju…

No přesně! To se mi líbilo u Irvinga, Modlitba za Owena Meanyho. Jak to neodvratně směřuje k tomu konci, což ti ale dojde až zpětně, až když si ten konec přečteš, hahaha.

Je matematický, logický, analytický myšlení dobrý i jinak v životě?

Tak třeba v hospodě, ne? Byť se teda na matfyzu moc nepočítá, útratu na lístku jsem z hlavy schopen spočítat dřív než servírka na kalkulačce. Jako ne úplně na korunu, samozřejmě…

Jo, to se hodí. Můj oblíbenej matematik Adrián Paenza třeba tvrdí, že největší chyba ve školní výuce matematiky je v tom, že děti neučíme odhadovat. Odhad je přitom velice praktická a zábavná věc. Kolik je na světě krve? Kolik

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

je v New Yorku ladičů pian? Kolik může bejt v tomhle rybníku asi ryb? A tak dále, cokoliv.

Když se tohle naučíš, líp se orientuješ v realitě.

Máš přesnější představu o tom, kolik je „hodně“, kolik „málo“ a proč některý věci nejsou vůbec možný.

S tím naprosto souhlasím. A nevim, jestli to není jenom urban legend, ale slyšel jsem, že v nějaký velký korporaci typu Microsoft nebo Google byla součástí přijímacího rozhovoru i otázka, kolik se v Moskvě denně prodá benzinu na pumpách. Musíš odhadnout, kolik je v Moskvě lidí, kolik z nich má auto, kolik se tim autem denně průměrně najezdí – a takhle dojdeš k nějakýmu výsledku. Umění odhadu je užitečný v tom, že ti pomáhá vytvořit si celkem přesnou představu i o věcech, o kterých jinak nic nevíš, který neznáš.

Tak. A na matfyzu teda už nic nepočítáte, tam jedete spíš myšlenkový koncepty. Jste vlastně něco jako konceptuální umělci, haha. Koncepty se nemusej realizovat, dílo je hotový ve chvíli, kdy se pořádně promyslí, ne? Mně je to hrozně sympatický, je v tom čistota, elegance a taková až ekologická úspornost.

I tak nějak by se to dalo říct. Podívej, máš třeba dokázat matematickou větu, že existuje číslo, o kterým platí nějaký tvrzení. A ty to dokážeš ne tím, že to číslo najdeš a ověříš, že to tvrzení pro něj platí, ale tak, že dokážeš, že není možný, aby takový číslo neexistovalo. Takže víš, že existuje, byť netušíš, kolik to je. S tím má třeba většina lidí trochu problém – jak můžeš vědět, že něco je, když nevíš, co to je. Ale mně to přijde nádherný.

Hm. Seš asi dost chytrej, co?

Hahaha…

Jak vzniklo 1000 věcí, co mě s*rou? My to máme rádi.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

38

Někdy v roce 2010 jsme seděli s Achjo Bitch v hospodě a celou noc se bavili, jak založíme kapelu, natočíme film, začneme revoluci… Znáš tyhle velký plány, ze kterých je druhej den jenom kocovina. Za střízliva jsme si pak řekli, že tohle všechno asi né, ale aspoň ten blog bysme udělat mohli, to je přece snadný. A protože pochvaly se píšou hůř než hejty, založili jsme 1000 věcí, co nás s*rou, no. A taky to má autoterapeutickou hodnotu. Člověk ostatní pobaví a sám si uleví, viď.

stě jedna byly průserový historky z našich životů a tři sta a tři sta jedna takový ty velký pravdařský témata, já jsem psal o domácích porodech a Achjo Bitch o Mašínech.

Ve třeťáku jsem se přihlásil ještě na fildu,

Já 1000 věcí doporučuju čtenářům jako vzor k tomu, jak napsat slohovku. Protože s tím jsou ve školách problémy. Učí se život a dílo spisovatele, ale děti neuměj napsat sloh, viď. Tak poraď něco. Už jsi těch hejtů napsal tolik…

Doporučuju napsat si nejdřív osnovu. Čím víc toho mám napsáno a čím víc věcí už jsem si odzkoušel, tím víc vidím, že osnova pomáhá. Taky je dobrý umět vystihnout myšlenku toho slohu jednou větou. Pak už stačí jenom to naplnit. Trošku to rozepsat do vět, udělat čtyři odstavce, no. A s každým přepsáním ten text bude lepší, na což ovšem, pokud se píše sloh v hodině, není čas.

protože už jsem viděl, že na matfyzu se neseznámim. Pro matfyzáky je normální, že studujou dvě vysoký školy, viď.

A témata hejtů si vybíráte spontánně, jak vám to přijde v životě do cesty, jo?

Jo, jenom vždycky u celý stovky chceme udělat něco trochu výjimečnýho, takže číslo sto a sto jedna byly naše vzájemný hejty na sebe, dvě stě a dvě

Který reakce čtenářů nemáš rád?

Když někdo napíše „tohle je blbej hejt“, a přitom vlastně myslí „tenhle hejt se mi nelíbí“. Samozřejmě že nejsem Sheldon a ten význam chápu, ale jako matematik mám prostě rád přesný vyjadřování.

Vaše hejty vyšly už dvakrát knižně. To je fajn, gratuluju. A co plánuješ napsat v blízký budoucnosti? Už víš a můžeš prozradit?

Určitě chci napsat hejt na to, že není povinná maturita z matematiky.

Hmmm, výborně. A dál?

Pak chci napsat hejt na to, že neumim psát všema deseti. A taky už mám napsanej hejt na to, vo čem jsme se dneska vlastně dost bavili – na lidi, který nemaj ani to nejzákladnější logický myšlení.

smart box /

SLOUPEK: VÁCLAV PINKAVA FAGTA KE KEMIKSU: JAZ ZBYTEK: ŠÉF FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Co kdyby byla sklenice opravdu poloprázdná?

Na straně 56 je oprásek o Chamurápiho zákloníku: Starobabylonská říše je starší než Standa Hložek, a tak není divu, že si lidi dlouho mysleli, že Chammurapiho zákoník je nejstarší právní lejstro na světě. Jenomže není. Našly se ještě starší, ale protože pocházejí taky tam někde ze Středního východu, co je dneska Irák, tak to vyjde skoro nastejno. O tomhle zákoníku (mimochodem, je opravdu na kusu šutru) asi víte, že do něj vytesali „Oko za oko, zub za zub“.

Ale věděli jste, že to platilo, jenom když se vyrazila bulva nějakému papalášovi? U otroka to spravilo pár kaček a poplácání po zádech.

Chammurapi byl fakt přísnej a celou říši srovnal do latě. Bohužel jeho nástupci už asi neměli ten drajv a postupně se jim to rozpadlo. Šutr nám však zůstal a „oko za oko, zub za zub“ praktikuje třeba Dexter.

Taková situace by se mohla vyvíjet třemi způsoby.

Nejzajímavější je případ, kdy by na dně sklenice bylo absolutní prázdno (tedy vakuum) a nad ním voda. Sklenice by se nejprve na krátkou chvíli vznesla a potom roztříštila.

Co je zmrzlý dým?

Aerogel. Trošku divná hmota, která obsahuje 99,98 % vzduchu, zbytek připadá na oxid křemičitý.

Aerogel má hustotu pouhých 1,9 kg/m³ (vzduch asi 1,3 kg/m³), což mu nadlouho zajistilo první místo v tabulce nejlehčích pevných látek vyrobených člověkem. Dva gramy tohoto ultralehkého matroše ovšem v pohodě unesou dvouapůlkilovou cihlu.

Tenoučká vrstva aerogelu na vnitřních stranách oken a zdí vašeho domu by taky vystačila k tomu, abyste už nikdy nemuseli topit. Tak dobře izoluje teplo. Jeho využití zatím brání fakt, že výroba je moc drahá. Ale dočkejme času…

Vtip o matematicích Inženýr spí v hotelovém pokoji, kde v noci vypukne požár. Zápach hořícího koberce ho probudí, tak rychle doběhne k umyvadlu, natočí kýbl vody a oheň uhasí. Za rok tam spí fyzik. Jenže co se nestane, zase to tam chytne. Fyzika to také probudí, vytáhne si zápisky z přednášek, numericky vyřeší pár diferenciálních rovnic, natočí do kýble přesně 7,8666667 litrů vody a tou oheň uhasí. Za další rok tam spí matematik a i u něj začne v noci hořet. Pomalu vstane, dojde k umyvadlu, zkusí, jestli teče voda, zamumlá „řešení existuje“ a jde si zase lehnout.

Česká přísloví jazykem vědy Při nadměrném zvyšování pohybu dolních končetin ve značném časovém rozpětí za účelem dosažení naplnění sloučeninou vodíku a kyslíku křivule s držadlem dojde jednoho dne k uvolnění molekul spojujících křivuli s držadlem, čímž se jmenovaný předmět rozdělí na dva segmenty.

(Tak dlouho se chodí se džbánem…)

Podmínkou koexistence jedince druhu Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy.

(Kdo chce s vlky žíti…)

U závodů na zpracování obilí řízených mytologickými bytostmi je poměrně nízká produktivita práce vyvážena naprostou spolehlivostí.

(Boží mlýny melou pomalu…)

13 Anglicky thirteen. První rok končící na „-teen“.

Začíná „teen-age“ jedenadvacátého století.

Naši náctiletí jsou od jedenácti, zastuzení angličtí teenageři až od třinácti. Nic na světě není stejné.

V jeden každý okamžik jsou na této zemi v platnosti dva dny, dvě data – datumy, jak říkají Slováci. (Proto neberu vážně katastrofický „konec světa“, když má nastat v jedno datum.)

Nový rok přijde vždy postupně. Od nejvýchodnějšího bodu, což je na Vánočním ostrově, a sice v 11 hodin našeho času 31. 12., až po nejzápadnější, o den opožděný Pago Pago, kde slaví novoroční půlnoc, když už je u nás prvního v poledne. Tehdy slavím já, s opozdilci.

Dvanáct je pěkné číslo, dělitelné na poloviny, třetiny, čtvrtiny a šestiny, hodné ciferníku. Loni nám vyšel okamžik 12. 12. 12 12:12:12. Letos nic takového, když nemáme 13 měsíců. Vlastně bychom ale mohli mít! Úplňky se dějí vždy za 29,53 dnů, takže v obvyklém roce o 365,25 dnech je úplňků (měsíců) dvanáct až třináct. S kalendářem je to všeobecně „jak kdy“. Máme trochu problémy s předvídatelností, byť se kalendář na den přesně opakuje po jedenácti letech. Jak nám letos dopadnou státní svátky?

V roce 1849 navrhl Francouz Auguste Comte úpravu kalendáře na na tzv. pozitivistický.

Po něm přišel v roce 1902 Moses B. Cotsworth.

Navrhl třináctiměsíční „international fixed calendar“.

Zakladatel firmy Kodak, pan George Eastman, návrh roku 1928 přijal, „Eastmanův plánovač“ se v Kodaku vnitropodnikově ujal a vydržel až do roku 1989. O Cotsworthův fixní kalendář se však v roce 1937 přestala zajímat Společnost národů (League of Nations). Měla jiné starosti.

Fixní kalendář dělí rok na 13 měsíců o 28 dnech.

Měsíc navíc je nazván sluncem, tedy „Sol“, mezi červnem a červencem. (Na severní polokouli logické.)

Jelikož 13 × 28 je 364, potřebujeme den navíc, a ještě jeden den, přestupný. „Year day“ navíc padá na konec roku, v přestupném roce hned dva, před Novým rokem. Extra prodloužený víkend až tří nedělí.

Třináctkový kalendář má výkaznictví měsíc-měsíc a rok-rok srovnatelné (místo tříměsíčních čtvrtletí se čtvrtí na sady třinácti týdnů.) Výhodou pravidelnosti je, že každé datum má neměnný den v týdnu. Státní svátky ve všední dny se nemění.

Rok o třinácti měsících je proti stávajícímu „přetaktován“ na 13/12 aneb 108 %.

Mzdy (a placení daní) se dějí častěji, peníze v oběhu kolují o 8 % svižněji, dříve se vracejí. Ekonomika si vystačí s menším množstvím oběživa na stejnou hladinu aktivity. Peníze získají zpět trochu ztracené hodnoty. Horší je to se slavením jmenin, narozenin apod. Tady by bylo potřeba změn. Nastalo by skartování a tištění nových kalednářů, nastal by IT boom. Bylo by třeba převést dat(um)ové údaje nebo zavést dvojdatumy a převodníky mezi starým a novým systémem. Něco jako když jsme roku 1582 přecházeli na gregoriánský kalendář. Tehdy samozřejmě o počítače ještě nešlo, ale máme zkušenost z projektu Y2K (Year 2000), který celosvětově stál přes 400 miliard dnešních amerických dolarů, což znamená, že pozvedl ekonomickou aktivitu jako dva roky ekonomické aktivity České republiky.

Znáte lepší investici úsilí, času a peněz k zažehnání „krize“, než je přetaktovat ekonomiku? A co nám v tom tentokrát brání? Pověrčivost? Pokud by, podle Cotswortha, začínal první leden vždy od neděle, vzniklo by v roce třináct pátků třináctého. Když 1. ledna bude v pondělí, zmizí pátky třináctého navždy.

Co letos nestihneme zavést, si můžeme pře(d)vést.

Smartbox /

7 tipu, p se stat a

ZDROJ: JAK-SPRAVNE-PSAT.CZ TEXT: M. OVERSTREET ILUSTRACE: IVA ANTOŠOVÁ, GYMNÁZIUM CHOMUTOV

2. Budiž světlo!

Vychytat správnou míru osvětlení je větší problém, než by se zdálo. Přitom z nedostatku světla, nebo naopak z přesvícení nás bolí nejdřív oči, potom hlava a za pár let těch dioptrií – to nechceš!

jak

masterem writingu 1. Umění správného sezení Jestli se k tomu neumíte pořádně postavit… teda vlastně posadit, bude vás za chvíli bolet za krkem, budou vás bolet záda, budete se různě ošívat a kroutit. Dřív se unavíte. A unavenej člověk toho moc nenakreslí ani nenapíše.

Praváci potřebují světlo z levé strany, leváci z pravé. Nejlepší světlo je přírodní, a pokud si stůl v pokoji nemůžete přestěhovat tak, aby na něj světlo z okna dopadalo ze správné strany, potřebujete stolní lampičku. Doporučená intenzita osvětlení je 500 luxů. Klasická čtyřicetiwattová žárovka svítí ze vzdálenosti 40 cm intenzitou 300 luxů. To by mělo s denním světlem nebo rozsvíceným stropním světlem bohatě stačit. Zdroj světla umístěte nad úroveň očí. Halogenové lampičky jsou na nic, nekupujte je. Pro vaše oči i náladu je taky důležité, aby umělé osvětlení neměnilo barvy předmětů, lidské pokožky a podobně.

3. Špetkový úchop Křečovité držení tužky způsobuje křečovitou kresbu a taky křeč v ruce. Pokud ji dokonce svíráte v zavřené pěsti, nechtěli bychom tu vaši tvorbu vidět. Způsobů, jak špatně držet pisátko, je mnoho. Správný jenom jeden. Nazývá se špetkový, a jestli jste se mu dosud nenaučili, teď je ta správná chvíle.

Seďte na židli tak, abyste se celou plochou chodidel dotýkali podlahy. Seďte na celé židli, ne na kraji. Vaše stehna a lýtka by měla tvořit pravý úhel. Minimální vzdálenost hlavy od papíru je 30 cm. Pokud vám nekontrolovatelně padá níž, podepřete si čelo dlouhým pravítkem.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

40

Palec drží, prostředníček podpírá a ukazováček je položen lehce shora. Nevysunujte a neohýbejte palec přes tužku. Zkontrolujte si taky, jestli tužka svírá správný úhel s papírem – konec tužky by měl směřovat k rameni té ruky, kterou píšete. Možná si říkáte, že to jsou kraviny a proč byste to měli dělat, když za chvíli budeme stejně kreslit a psát jenom na počítači. To je možná pravda, ale jestli úplně ztratíme jemnou motoriku, kterou ruční kreslení a psaní podporuje, pocítíme to při jiných činnostech. Brzy si například nebudeme schopni ani zavázat tkaničky.

4. Uvolněte se, prosím!

5. Image je na nic

Netlačte na pilu. Neryjte do papíru jak do bramborový brázdy.

Kromě toho, že se to špatně gumuje, ničíte u drahých fixů hroty a u drahých štětců vlas.

Kdo tohle tvrdí, vůbec ničemu nerozumí. Nebuďte blázni! Vypimpená úprava sešitu, čitelné zápisky, vzorně vyvedené nákresy – to vše vás může při klasifikaci na konci roku zachránit.

Když moc tlačíte, znamená to, že jste v napětí. Proč?

Zamyslete se. Procvičte zápěstí krouživými pohyby, párkrát se nadechněte a vydechněte… Hlavně easy, ne?

6. Nejdřív je trénink, pak teprv ženy a šou Třeba tady náš art director Pasta Oner nebo V518 nebo Point atd. mají za ta léta skicování a praxe tak vypsanou ruku, že se jim po papíře pohybuje rychlostí blesku, a přesto za sebou zanechává písmena všechna stejně velká, ve stejném sklonu a dokonale vytvarovaná.

Kromě toho – většina lidí si mnohem přesněji a na delší dobu zapamatuje text, který vlastnoručně zaznamenali, než ten, který si pouze přečetli.

7. Čím psát Ne, není tomu tak, že čím dražší pero, tužka nebo fix, tím lepší výsledek. S perem Montblanc Boheme Royal Pen za 1,5 milionu dolarů bude vámi napsaná myšlenka pořád stejně chytrá nebo stejně blbá jako s Tornado Cool.

Čím víc píšete a kreslíte, tím líp vám to jde. Z kvantity vzniká kvalita. Pokud vám spojování písmen jedním nepřerušovaným tahem dělá problémy, seznamte se s fontem Comenium Script, který spojuje to nejlepší z písma psacího a tiskacího.

Spoluautory Comenia Scriptu jsou František Štorm, náš přední typograf a člen blackmetalové skupiny Master’s Hammer, a Tomáš Brousil, brácha Radka Brousila, největšího pražskýho hipstera, člena DJs Radqohski, fotografa a organizátora Zlatý pálky.

W W W.REDWAY M AG.C Z

I když fandíme čínskému lidu, nefandíme čínským výrobkům. Čínské voskovky, pastelky, vodovky a fixy jsou nejen nekvalitní, ale většinou i jedovaté. Oproti tomu například výrobky české značky Centropen jsou cenově též dostupné (když ztratíte penál, botky si kvůli tomu asi nerozkoušete), ale kvalitou o několik levelů výše. A stoprocentně netoxické, můžete je klidně sníst, a nic se nestane.

41

smartbox /

TEXT: MARTINA OVERSTREET VE SPOLUPRÁCI S MĚSTSKOU KNIHOVNOU V PRAZE ILUSTRACE: ADVANCEDESIGN

Zlo doporučený četby Jenom aby hned zkraje nedošlo k omylu, můj článek se netýká výuky předmětu literatura ani seznamu knih k maturitě. Ty přečíst musíte, protože maturita by měla mezi základním a středním vzděláním učinit jistej kvalitativní rozdíl – se stim smiř. Doporučená četba je něco jinýho. Jejím cílem je nejen vzdělávat, ale taky, a to asi především, pomáhat nalézt vztah ke čtení těm studentům, kteří ho dosud nenalezli sami. Třeba doma nemaj knížky. Třeba jim nikdo nečetl před spaním pohádky. Třeba radši zkoumaj svět jiným způsobem než přes potištěný stránky. To je všechno možný. Ale protože četbou se rozvíjí naše inteligence, je povzbuzování ke čtení (plus podpora rozvoje knihoven a chránění knih před příliš vysokou spotřební daní, aby nebyly tak drahý), činnost nanejvýš správná, přímo v zájmu státu, řekla bych. Teď jenom jestli má i správnej účinek…

Doporučená nebo povinná, číst se to stejně nedá Doporučená četba dřív bývala povinná.

Prakticky v tom ale nevidím žádnej rozdíl. Ať doporučená, nebo povinná, praxe je stejná: V září dostanete seznam toho, co máte za rok přečíst, a pak každej měsíc napíšete z jedný přečtený knihy čtenářskej list, deník, referát, nebo jak se tomu u vás říká.

Je to na známky, takže si zkuste to nepřinýst. A smutným faktem je, že ať doporučená, nebo povinná, číst se to většinou nedá. Poslali jste mi seznamy z vašich škol a stejně jako před dvaceti (třiceti, čtyřiceti, padesáti…) lety se to v nich hemží Jiráskem, Karolinou Světlou, Němcovou, Kožíkem a samozřejmě Maryšou a Nikolou Šuhajem loupežníkem. Není před nima úniku, koukám, že na některých školách se objevujou jak v literatuře devatenáctýho, tak dvacátýho a někde dokonce i jednadvacátýho století.

Cože?! No jo, je to celý nějak o sto let pozadu. To, co je na seznamu jako literatura 21. století, patří z větší části do století dvacátýho. To z dvacátýho patří zase do devatenáctýho a dál už je to všechno tak starý, že je to jedno. Nutit dnešní teenagery ke čtení Výletů pana Broučka, Vančurových Obrazů z dějin národa českého nebo Babičky Boženy Němcový považuju za absolutní nepochopení světa, ve kterým žijou, za ignorování

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

jejich zkušeností, způsobu vnímání, uvažování a vyjadřování. Pochybuju, že v nich čtení těchto titulů probudí zájem o literaturu, když za dobu, než učtou dvě stránky Jiráskova popisu krajiny, jsou zvyklí vstřebat celý drama příběhu jednoho hudebního klipu. A pokud jde o tu vzdělávací funkci – nestačilo by naučit se pouze stručný shrnutí obsahu než zdlouhavě přežvykovat každou z dvou set sedmdesáti pěti stran Kříže u potoka? Rozumím a souhlasím s tím, že středoškolsky vzdělaný člověk musí umět zařadit Becketta, vědět, jakýho velkýho tématu se týká Zločin a trest a neplíst si Gogola s Puškinem nebo Wolkera s Bezručem (zrovna můj případ, ehm, ehm), ale s tím přece nemá doporučená četba nic společnýho.

Kdo ty strašný seznamy sestavuje?

Myslela jsem, že je do škol posílaj z ministerstva, kde se na ně nikdo už padesát let nepodíval, ale není tomu tak, přátelé. Seznamy vznikají přímo u vás ve sborovně, a to buď kolektivním úsilím humanitně zaměřených pedagogů, nebo se prostě každej rok vytáhne ze šuplíku ten seznam, co před dvaceti lety sepsal češtinář Vodička, toho času spokojeně v důchodu.

Seznamy dost přesně odpovídaj tomu, kde se vaši drazí učitelé zasekli ve čtenářským vývoji: u Oty Pavla,

42

Jirotky a Poláčka. Dál to asi neznaj, haha. Peklem Jiráska, Drdy a Olbrachta si museli jako děti projít taky, takže se lehce shodnou na jejich zařazení, ať si taky trochu užijete. O tom, že starý pověsti český výborně přepsala do současnýho jazyka Alena Ježková, asi ještě neslyšeli: „My je samozřejmě nabízíme, děti je však často odmítají s obavou, že by dostaly špatnou známku za nesplněné zadání,“ popsala mi svoje zkušenosti knihovnice Lenka Hanzlíková, příjemná mladá dáma z Městské knihovny v Praze. Proč je důležitější jméno autora než obsah knihy? „To nevím,“ krčí diplomaticky rameny, „podle mě Alena Ježková, která se do pověstí pustila, protože se už sama nemohla dívat na to, jak nad Jiráskem trpí její dcera, odvedla velmi dobrou práci. Starším studentům pak naši knihovníci doporučují Pole a palisádu od Miloše Urbana, což je zdařilé převyprávění pověsti o kněžně Libuši.“

Všechno doporučené je podezřelé Nechci tvrdit, že na seznamech, co jste mi poslali, jsou jenom kraviny.

Naopak, jsou mezi nimi hluboký kvalitativní i prinicipiální rozdíly.

Zatímco na soukromým pražským gymnáziu ve Stodůlkách trvají v okruhu životopisů (!!!) na průměrné Pohádce o Raškovi od Oty Pavla nebo na dnes

naprosto bezcenné Kožíkově Vlajce vítězů („o venkovském chlapci, který to dotáhl až na sokolské cvičiště“, haha), jinde můžete klidně poreferovat třeba o životě Stevea Jobse nebo bratří Lumièrů, a nic se nestane. Hlavně že jste životopis poctivě přečetli a neopsali z netu. Někde, jako třeba na Gymnáziu Písnická v Praze 4, systém seznamů zrušili úplně, protože podle slov paní profesorky na češtinu „nemají smysl, o knížkách se se studenty raději bavím v hodině literatury“. (To je, panečku, ženská! Tleskám!)

Opisování referátů je běžná praxe, i já, jen co jsem se poučila z Čuka a Geka a prvního dílu F. L. Věka, jsem si to vždycky někde sehnala, abych neztrácela čas a mohla po nocích dál s očima navrch hlavy hltat Rosemary má děťátko nebo Chandlerova Phila Marlowea.

Se vším školou doporučeným je trochu problém. Výběr literatury je navíc stejně osobní (řekla bych dokonce až intimní) záležitostí jako výběr muziky.

Všichni posloucháme hudbu, žijeme hudbou, zbožňujeme ty svoje kapely, nosíme jejich trička. Představte si tu otravu, tu noční můru, kdyby někdo přišel a strčil nám školní seznam „doporučenýho poslechu“, ze kterýho by se známkovalo. Myslíte, že by vám pomohlo navázat vztah k hudbě, kdybyste v březnu museli odevzdat referát o tvorbě Bruce Springsteena

Doporučená školní četba. Ve většině případů prázdné bezobsažné nic.

nebo jinýho „klasika“?

Knihovnice Lucka Merhautová z pobočky Petřiny Městské knihovny v Praze se domnívá, že nejpřijatelnější by bylo vyřešit doporučenou četbu tematickými okruhy (životopis, povídky, poezie, historický román, současný román, cestopis apod.) a nechat studenty, ať si knihu vyberou sami: „Takových učitelů je ovšem málo.

Těch, kteří by tolerovali zpracování historických událostí třeba formou komiksu, ještě méně. Většinou jsou jejich požadavky zcela odtržené od reality – vybavuje se mi třeba zadání pro dvanáctileté děti, aby přečetly knihu odehrávající se v českých zemích mezi 9. stoletím a husitskými válkami.“

Kapitola pro ctěné paní učitelky a pány učitele Z Městské knihovny v Praze mi taky poslali výsledky zajímavého výzkumu, který mezi žáky 13–14 let provedla se svým týmem v roce 2009 jistá paní Kateřina Homolová (víc o ní bohužel nevím, v knihovně zase nevědí o tom, že by někdo jiný podobný výzkum vůbec někdy dělal): První otázkou bylo, zda teenageři považují sami sebe za čtenáře: „Dotázaní sami sebe vnímají jako čtenáře, ale moc o tom nemluví, hlavně proto, že čtení není příliš moderní. Čtenář = ten, kdo čte hodně knih = divnej. Přitom čtou rádi. Nejraději

W W W.REDWAY M AG.C Z

mají časopisy, povídky, romány, básně. Beletrii upřednostňují před literaturou naučnou. Nejvíce je přitahují dobrodružné, sci-fi, fantasy a humoristické knihy nebo ty o přírodě a zvířatech. Více čtou pro pobavení a odpočinek, méně již pro poučení a poznání,“ píše paní Homolová. Z jejího výzkumu dále vyplývá, že mnoho teenů o tom, co četli, neradi mluví a dělají to, pouze když je k tomu nutíte ve škole.

Důvodem je například obava, že „můj názor na knihu bude jiný než ostatních“.

Zajímavou součástí šetření byly názory vás, učitelů, kteří většinou své žáky v četbě podceňujete – ve skutečnosti mají k literatuře mnohem lepší vztah. „Učitelé nevidí svoje žáky jako čtenáře, myslí si, že čtou málo, neradi a pro poznání příběhu si vždy raději vyberou jiné médium (např. film) než knihu,“ píše paní Homolová a z pražské Městské knihovny k tomu dodávají: „Ale právě film často přivede mladého diváka ke knižní předloze, proto máme v knihovně sekci nazvanou Filmy ke čtení, která je studenty hojně využívána.“ Paní Homolová se dále teenagerů ptala, proč čtou, co je k tomu vede. Na prvním místě je u nich zábava, požitek z četby. Na druhém místě povinnost (tedy škola). Žádný teenager však nečte proto, aby si rozšiřoval slovní zásobu nebo se obohatil poznáním klenotů literárního dědictví. Většina

teenagerů nečte knihy, o kterých se učí v předmětu literatura. „Z toho vyplývá, že většina školní četby, která se v knihovnách půjčí, asi zůstává neotevřená…“ dodává paní Homolová.

Za supernezajímavé považují teens učit se o spisovatelích tak, jak to obvykle děláte – život a dílo. Mnohem zajímavější je pro ně přiblížení života spisovatele jinak, např. co si myslel, co se mu nepovedlo, jak bojoval, co prováděl, jak prožíval milostné vztahy, jak umřel atd. Tedy teenagera zajímá spisovatel ne jako heslo ve slovníku, ale jako živá osobnost, byť už třeba mrtvá.

Převládá názor, že jejich oblíbené spisovatele a knihy nechápete, a o četbě, která je jim blízká, by asi i hovořili, ale při výuce k tomu není prostor. Velmi vysoké procento souhlasu získaly výroky „Literární výchova baví jen učitele“ a „Knihy, o kterých se učíme, nám nic neříkají“.

Studenti souhlasí s tím, že „Kdyby se ve škole mluvilo víc o tom, co rádi čteme, četli bychom více“ a „Učitel musí umět pro knihu nadchnout“.

Výzkum paní Homolové lze zhodnotit tím, že jste vedle jak ta jedle. Děti čtou, ale něco jiného, než po nich požadujete.

O tom, co požadujete, se nechtějí bavit. O tom, co je baví, se nebavíte vy.

Zajímalo by mě, kolik z vás by dneska ještě četlo Divou Báru. A jestli ji na ty seznamy nepíšete náhodou jenom proto, že jinou knihu o ženské rebelce,

43

o hrdince se silnou osobností, ani neznáte. Anebo jestli vám je to, zda vaši žáci čtou rádi, nebo neradi, upřímně fuk, a požadujete jediné – aby moc nekecali, a hlavně splnili úkol. Pak je ovšem otázka po smyslu doporučené četby víc než na místě.

Studenti! Knihovníci jsou na vaší straně Pro sedmdesát (a víc) let mrtvý klasiky už není třeba chodit do knihovny.

Většinu jejich knih najdete v e-knihovně Městské knihovny v Praze, která je ještě profiltrovala sítem doporučený četby. Co byste mohli potřebovat, najdete na stránce Knížky nejen do školy (www.skolnicetba.cz). Zatím je to pouze seznam knih v různých elektronických formátech pro počítače, tablety, mobily a čtečky, ale brzy se dočkáte speciální studentský edice, kde kromě knih najdete taky vše, co potřebujete ke skvělýmu referátu (opisování z netu má nevýhodu, že to přebíráte i s chybama, a navíc to pak máte všichni stejný), a dokonce možnost popovídat si o knížkách on-line s knihovníkem.

Já říkám, čtěte, co vás baví. Jedna věc vede k druhý a i k tomu Komenskýmu se třeba nakonec dostanete. Jak jsme se nedávno shodli s V518, Labyrint světa a ráj srdce je vlastně krutá kniha, ale v patnácti nás taky vůbec nezajímala. ;)

active /

TEXT: TOMÁŠ HLAVÁČEK FOTO: NIKOLAS TUŠL, ROBOTIX

Připraveni rozdrtit tě kdykoli, kdekoli!

latá Z x te nd S e mka G r a pál i n ále 2 f 1 . 2 0 i ka , 2 1 15 . La Fa b r Kl u

Všechny kraje se poctivě a zarputile roztočily kolem stolu, aby vynesly svý největší hvězdy na oběžnou dráhu Velkýho finále, který bylo explozí, supermejdanem se swingujícíma

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

44

b

Pra

ha

DJs Radqohski a londýnským elektrokřišťálem DJ Tvyksem, astrální múzou zlíbaným MC Viktorem a superpalivem od Semtexu. Noc v La Fabrice nebrala konce!

U divotvorných stolů se trénovalo s profíkama a dala se tam získat nesmrtelnost. Cestou k poslednímu zápasu však padlo mnoho životů, celý baterie Semtexu a arzenál celuloidu.

Table tennis battlefield!

Vše řídí Atari, netřeba se ničeho obávat!

Dlouhá noc, sladká jako krém, barevný mlhy a parfém. Mejdan vysoko nad čárou ponoru.

S jakou partou přijdeš, takovou party budeš mít!

W W W.REDWAY M AG.C Z

45

active /

TEXT: TOMÁŠ HLAVÁČEK FOTO: NIKOLAS TUŠL, ROBOTIX

Zlatá meta pro největší smečaře! Blízko nás místo máš! To dáš! – s uživateli Pasta Oner.

Jsme novodobí sportovci. Přijímáme výzvy, lámeme rekordy. Hrajeme na kámoše, ale nebojíme se smečů. Město je naše hřiště. Nezastavíme se před ničím. Neznáme hranice a SX nás vrací do hry.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

46

Lamači beatů i něžných srdcí dívčích, dva Boží jezdci, co do kroku nám svítí, je to fááájn!

Dýdžejská úderná jednotka Radqohski.

Finalisti finalistů, Tomáš Tengl s Pepou Mandákem, nám předvedli, zač je toho pinčesovej loket. Herně si nic nedarovali, nekalkulovali, netaktizovali a od prvního míčku se mydlili bez respektu. Ale dali tomu i něco navíc. Velkorysost, štědrost, srdce. Hoši, děkujem!

Od prvotní myšlenky až po finálovej Grand Slam urazila Zlatá pálka obrovskej kus cesty.

Stovky kilometrů, pálek, míčků, plejerů, plechovek Semtexu, fotek, zážitků. Představy někdy kulhají, proto jsme rádi, že tentokrát skutečnost předčila naše očekávání. Ať už jste přicházeli z lásky k pinčesu, nebo jen tak ze zvědavosti, ať už jste si přišli zasmečovat, nebo poprvý v životě potěžkat pálku, ať už jste si přišli poslechnout naše DJs, nebo jste nás potkali omylem, byli jste nejlepší!

Holky nakonec přišly. A MC Viktor, ostrej ve vtipu a vtipnej při tanečních kreacích, kterej sám hrál a vyřazoval nešťastníky, v nich zapálil ambice na výhru, snad i na tu zlatou. Ale pravidlo náhlý smrti je nemilosrdný… Nevadí, hugs, high fives a hybaj kralovat danceflooru, protože plejeři jsou vděčný diváci a DJs hrajou sportovně. Magnetik, estetik, supersonik-elektrik…

W W W.REDWAY M AG.C Z

47

rozhovor /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTS FOTO: ARCHIV TOMÁŠE HANUŠE

To m á š H a n u š U m ě ní 3D l uk ost ř elby

Ví se, že luk, vynález pravděpodobně 50 000 let starý, patří spolu s ohněm a řečí mezi tři nejdůležitější objevy, co posunuly vývoj lidského druhu dopředu a dodnes je nic nepřekonalo. Luk původně sloužil jen k lovu, zbraň se z něj stala až později, technologie výroby a vzhled pak ale rychle nabyly mistrovské úrovně.

Egyptský faraon Amenhotep i asyrský král Aššurbanipal rádi a dobře stříleli lukem za jízdy z vozu. Ve starém Řecku se z lukostřelby stal sport, který se zařadil mezi hlavní olympijské disciplíny, a z mytologie známe luk jako zbraň, co zabila Achilla, Hérakles s ní zastřelil orla rvoucího Prométheova játra, Odysseus musel lukem dokazovat, že je manželem i králem. Luk měl pochopitelně bůh lásky Éros – nakonec srdce probodnuté šípem je nejznámějším logem zamilovanosti a lásky – a pozadu nezůstaly ani holky. Bez luku se nikam nevydávaly Amazonky a bohyni lovu Dianu bez něj také nikdo nespatřil.

Za Bibli a křesťanství jmenujme aspoň svatého Šebestiána, jehož tělo proklály šípy celého zástupu lučištníků.

Středověk byl zcela ve znamení luku a šípu, válečnou lukostřelbu velmi zdokonalili Mongolové a Číňané, ale i v evropských armádách tvořili lukostřelci mnohdy rozhodující složku. Legendárním lukostřelcem byl Robin Hood, o kterém se přesně neví, jestli opravdu žil, nebo je to fiktivní postava inspirovaná více lučištníky, každopádně jen filmových zpracování osudů anglického zbojníka jsou desítky a jeho kousky s lukem známe všichni.

Paralelně se luk objevuje v Japonsku a u severoamerických indiánů. Zvláštní je, že americká sportovní lukostřelba nevychází z indiánské tradice,

ale z anglické lukostřelby importované v 19. století do Filadelfie.

U nás byla lukostřelba oblíbenou kratochvílí v lucemburské době, v Praze se střílelo všude, kde to šlo, a docházelo k tolika zraněním, že střelcům byly nakonec vyhrazeny některé pražské ostrovy – tak vznikl třeba Střelecký ostrov.

Po nástupu palných zbraní (v 16. a hlavně 17. století) důležitost luku v boji klesla, jeho obliba však trvá, ať už je to na olympiádě – klasická disciplína střelby na terč lukem s mířidly –, nebo jako rekreační zábava.

Letošní mistrovství Evropy v lukostřelecké disciplíně 3D longbow vyhrál s lukem vlastní výroby Tomáš Hanuš. Lukostřelbu vnímá jako zábavu, které patří budoucnost. Zejména 3D střílení do maket zvířat má potenciál přitahovat lidi nejrůznějšího věku, protože se dá provozovat ve všech ročních obdobích, za každého počasí a pořízení kvalitního vybavení nepředstavuje zas tak fatální atak na vaši portmonku.

Tomáš Hanuš bydlí ve Valteřicích, kousek od Jilemnice, kde vyrábí svoje luky a sezonně taky sněžnice, a to vůbec ne jako připomínku dob Krakonoše a lyžníků, ale jako další alternativu k pohybu zimní krajinou. Nejvíc jsme toho ale samozřejmě namluvili o lukostřelbě.

S překvapením jsem zjistil, že disciplína, které se Tomáš věnuje, není žádné tiché postávání v bílém svetru a míření lukem, který pro svoji složitost připomíná spíš přístroj na zaměřování UFO. Dá se říct, že Tomáš soutěží s tím samým náčiním, jako měli Amenhotep, římské legie, středověcí lučištníci a vlastně i pravěcí lovci.

V tom vidí každý kluk kus divošské romantiky i královské vznešenosti, luk je ale hlavně zbraň, kterou neovládnete za jedno dopoledne.

rozhovor /

Co je 3D lukostřelba?

Klasickou sportovní lukostřelbu, při které se střílí z jednoho místa do kruhového terče na jednu vzdálenost, asi znáte z televize. Luky pro tuto disciplínu mají optiku a mířidla. 3D lukostřelba je oproti tomu méně známé odvětví, kde se střílí na terče ve tvaru zvířat rozmístěné v přírodním prostředí – na kopci, v údolí, v lese a podobně. Rozdílnými terénními podmínkami vznikají optické klamy, střelce navíc matou i různé velikosti terčů, například třímetrový grizzly se zdá blíž, než ve skutečnosti je, takže většina střelců ho zasáhne jen od pasu dolů, protože správně neodhadnou vzdálenost.

3D střílení má svůj název proto, že terče jsou třírozměrné.

Existují různé kategorie luků, od vyloženě technických, jako je kladkový luk nebo barebow (holý luk), až po tzv. tradiční luky, jako je reflexní luk nebo longbow (dlouhý luk), které Tomáš vyrábí právě pro svůj typ střelby.

Jak se ve 3D lukostřelbě vlastně závodí?

Na začátku se rozlosujou skupiny po čtyřech nebo pěti střelcích. V neznámým terénu je rozestavěnej určitej počet terčů ve tvaru zvířat, na který ta skupina postupně střílí z mety. Ta je od terče vzdálená v rozmezí od tří do třiceti metrů od terče, kolik přesně ale střelec neví, musí to umět odhadnout, a když se třeba střílí přes údolí, tak to klame. Na terči jsou bodový zóny 11, 10, 8, 5 a out, vyhrává ten, kdo získá nejvíc bodů. Průběh závodu se hodně podobá golfu, jde se totiž krajinou od jednoho terče k dalšímu a má to svoje kouzlo, protože na rozdíl od tý zmiňovaný klasický sportovní lukostřelby to není tak statický a myslím, že i pro diváka je to větší zábava.

Co je na lukostřelbě nejlepší?

S lehkou nadsázkou řečeno rozvíjí morálně-volní vlastnosti člověka, což jsou ty, který souvisejí se silou vůle. K lukostřelbě pochopitelně potřebuješ i fyzický předpoklady – na natažení luku a třeba i na chůzi – někdy totiž vyběhneš kopec, zvýší se ti tep a pak máš najednou v absolutním klidu střílet. Soustředit se na výstřel je těžký, tady nejsou mířidla, nic, čeho se by ses moh chytit. Obecně se tomu říká instinktivní nebo, a to říkám já, refl exivní střílení. To spíš, protože na základě neustálýho opakování získáš refl exy, který pak používáš.

Lukostřelec musí luk natáhnout pokaždý úplně stejně, protože v každým milimetru nátahu se mění síla luku. To je úplnej základ, a když tohle umíš a tvůj první i dvoustej nátah za sebou jsou úplně stejný, tak teprve můžeš začít pracovat na systému míření. Postoupíš prostě do vyššího levelu. Nejde to obráceně, na to pozor.

Já ani nevim, jestli bych dokázal vystřelit dvakrát stejně za sebou…

Na začátku určitě ne, dokonce jsou i lidi, který po nátahu nejsou schopný pustit tětivu.

Křeč?

Přesně tak.

Na tý tětivě jsou takový dva střapečky, viděl jsem to i na videu. To je na parádu nebo proč?

Na tohle se zeptá úplně každej – luk je totiž strunnej nástroj, něco jako kytara, a tětiva je struna. Jenže tón, kterej při střelbě vydává, je

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

50

U těchto luků nejsou dovoleny žádné vymoženosti jako zaměřovače a stabilizátory, jsou to vlastně historické modely vyrobené ze současných špičkových materiálů.

Kromě dřeva je rozhodující sklolaminát a karbon, ty umožňují vetší pružnost a stabilitu, ale hlavně takový luk šetří svému pánovi klouby. Původní tisové luky totiž způsobují tzv. handshock, což je otřes, který po výstřelu šípu projede rukou od zápěstí přes loket až do ramene.

Během tisíců tréninkových výstřelů se to nasčítá a přijdou problémy. Tomáš je měl s ramenem taky: „Proto, když vyrábím luky, je pro mě to zdravotní hledisko absolutně nejdůležitější. Efekt handshocku vzniká na špatně navržených a vyrobených moderních lucích, ne ovšem u luků mé značky,“ říká. Zkouším si naprázdno natáhnout a pustit tětivu na tradičním luku a fakt mi rukou projede nepříjemná vibrace. Když vystřelím z luku laminátového, necítím nic, materiál všechno dokonale pohltí.

na rozdíl od kytary spíš nepříjemnej a při takovým množství výstřelů ti leze na na nervy. A střapečky sloužej k jeho utlumení.

Jsou lidi, který ze začátku nejsou schopný po nátahu pustit tětivu. Křeč.

(Zkouším to a je to přesně tak, jak říká Tomáš.

Neutlumená tětiva vydává vysokej ostrej tón, s těma střapečkama jde o takový nenápadný brnknutí, asi jako když si při hraní na kytaru přikryjete hmatník rukou.) V čem ještě se liší třídéčko od klasický lukostřelby? Je v tom třeba jiná fi lozofi e?

No, ta klasická lukostřelba patří mezi takový ty sporty jako tenis nebo šerm, je to taková zábava vyšší společnosti a na nás se koukaj trochu skrz prsty, protože jsou na svých golfových trávnících a my se plazíme bahnem a prolízáme křovím.

U těchhle tradicionalistů si budeme muset pozici teprve vybudovat, ale není na tom vůbec nic špatnýho. V klasický lukostřelbě zas není tolik potenciálu na přilákání diváků, takže si myslím, že třídéčko čeká velkej rozvoj a popularita. My se totiž normálně oblíkneme a jdeme do přírody střílet na terče, co vypadaj jako zvířata, je to záživnější, ale pozor, nejde o lov ani pseudolov, jak někdo nešťastně vypustil do médií a mě to rozčílilo.

V první řadě je to střelba na terč, ne na zvířata.

Hrajou v tom roli všechny ty vlastnosti, co jsem vyjmenoval, a navíc taky pokora, tu zdůrazňuju.

Je pravidlem, že pokud se začátečníkovi podaří skvělej zásah, bez výjimky následuje série autů.

Přehnaně si začne věřit, ale to se dá i zobecnit, ne? To je jako se vším. Obecně je lukostřelba obrovsky přínosná v rozvíjení jemný motoriky a vůbec působí na všechny dobrý, kladný stránky člověka. U třídéčka je ještě výhodný, že se mu může věnovat celá rodina, rodiče, prarodiče i děti,

protože luky přizpůsobený věku a síle jednotlivce nejsou problém. V Horním Rakousku je například ten, kdo nestřílí, považovanej za podivína, závody si tam všichni neskutečně užívaj. Neexistuje tu nějaká nepřejícnost a nezdravá rivalita, zažil jsem to i na mistrovství Evropy; když se někomu podaří parádní zásah, máme z toho radost všichni.

Kde se u nás 3D lukostřelbě můžu věnovat? Je tady nějaká krajina s maketama zvířat?

V Česku jsou zatím jenom dva stálé okruhy, které jsou otevřené pro veřejnost – Skalany v Českém ráji a Bartochov pod Českými Budějovicemi, kde si může kdokoliv vystřelit na 28 terčů ve tvaru zvířat z polyuretanu umístěných na neznámé vzdálenosti, v neznámé výšce či hloubce skal, za deště, sněžení, tropickýho počasí nebo mrazu. Luk si tam můžeš půjčit, lidi, který se o ty areály – správně parkury – staraj, jsou fakt šikovný a dělaj to skvěle. Nejblíž za hranicema je pak Horní Rakousko, o kterým jsem mluvil, to je kraj týhle věci zaslíbenej. Další možností je vstoupit do některýho lukostřeleckýho klubu a účastnit se závodů Českýho poháru. Ještě dodám, že trénovat se dá normálně i na louce nebo v hale, nakonec samotný natahování luku se šípem bez výstřelu můžeš klidně dělat doma, je to tichá, nenáročná, přímo zenová činnost.

A můžu se u toho zenu cejtit jako Robin Hood nebo lovec na prérii a tak?

Jednoznačně – v každým z nás je něco z lovce, a navíc je to zábava, protože chodit po lese a střílet na terče, co vypadaj jako prase, lasička, medvěd nebo jelen – to je úplně jinej pocit než střílet na plochý terče z pořád stejný vzdálenosti.

Myslíš, že je to nahrazování opravdovýho lovu? Že ten loveckej pud v nás pořád je a takhle se to projevuje?

Já jsem na nic živýho nikdy nevystřelil, a proč taky, když si v každým supermarketu můžu koupit maso. Ale třeba na Aljašce nebo v Mongolsku, což je mimochodem asi poslední divočina na tomhle světě, bych lovil, protože když se tam potřebuješ najíst, žádnej supermarket po ruce není. A mám kamaráda, co takhle loví a lukem ulovil i medvěda.

To podle mě není zvrhlý, zvrhlý jsou spíš podmínky v obrovských masokombinátech, kde jdou zvířata na smrt v obrovským stresu, protože to vědí.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

Kolikrát je vyvrhujou ještě zaživa a podobně. Když zasáhnete zvíře v jeho přirozeným prostředí šípem, tak je to bez stresu a dlouhýho trápení. Krásná ukázka lovu je pro mě scéna z filmu Poslední Mohykán s Danielem Day-Lewisem, kde uloví jelena čistě pro obživu a pak ho i uctí jako kořist, která nasytí ostatní. Když mi někdo říká, že lov je barbarství, tak se ho vždycky nejdřív zeptám, jestli jí maso a jestli byl někdy na jatkách.

Co je D luk?

To je typ luku, kterej když se napne, má tvar písmene D. To je nejklasičtější, nejstarší tvar, v podstatě je to ten původní klacek a tětiva. Protipól D luku je refl exní luk, tím se střílí na olympiádě.

A longbow luk?

To je typ D luku, co se proslavil v bitvě u Kresčaku v roce 1346, kde zahynul český král a římský císař Jan Lucemburský a bojoval tam taky jeho syn a následník Karel IV. Probíhala stoletá válka, Angličani tady měli navrch a jejich lučištníci představovali klíčovou složku vojska. Paradoxně nastal tenhle vrchol v době, kdy luky začaly pomalu vytlačovat nový palný zbraně.

Jaká byla práce lučištníka v období vrcholnýho středověku?

Výcvik anglickýho lučištníka trval třeba deset let, luky a šípy byly ohromně těžký. Šíp letěl obloukem a hrot byl těžkej právě proto, aby ranil a zabil, dala se jím prostřelit i zbroj. Ale zrovna v tomhle historickým období stačilo, když hroty zrezivěly, a to bylo často, a pak bylo příčinou smrti třeba jen škrábnutí a následná infekce. Čingischánovi vojáci dokonce namáčeli hroty do exkrementů, aby infekce byla ještě prudší. Ti měli mimochodem menší luky a stříleli hlavně za jízdy. Největší rozmach týhle asijský lukostřelby nastal v Turecku, kde už ve 12. století existovaly vrcholný výcvikový střediska, který neopustil nikdo, aniž by dostřelil minimálně 600 metrů. Jinak anglický lučištníci představovali něco jako dělostřeleckou přípravu před bitvou.

Je to dobře vidět ve filmu Statečné srdce, jak tam prořídnou ty řady protivníků a vzniká panika. Asijský lukostřelci stříleli z koní a během útoků měli velkou výhodu oproti obráncům hradů nebo pevností.

Jejich luky měly větší dostřel a mohli se na koních rychle přiblížit, vystřelit a zase zmizet.

Máš nějaký vzory?

Howard Hill – to byl famózní střelec z USA, toho mám za vzor. Lovil, závodil a luky taky vyráběl.

Nasbíral 196 vítězství na nejrůznějších turnajích.

Dokázal s lukem neuvěřitelný věci, když se v Hollywoodu točil film Robin Hood s Errolem Flynnem v hlavní roli, byl Howard jedinej z adeptů, kdo splňoval požadavky producentů. S velkou přesností a pravidelností zasahoval terč i fi guranty.

Ti měli pod brněním vesty s pláty oceli a vrstvou plsti a balzy. Během natáčení Howard takto „zabil“ 45 fi gurantů a ani jednou neminul a nikoho z nich nezranil. Před kamerou se tak osvědčil, že potom nahrazoval herce při střílení ještě v dalších pěti filmech. Preferoval longbow, vylepšoval ho a nedal dopustit na jeho přesnost.

A díváš se na fi lmy, kde se střílí z luku, pohledem znalce?

Jasně, třeba když Kevin Costner jako Robin Hood přestřelí provaz lukem, kterej vezme jinýmu vojákovi – zřejmě by se to dalo, ale nikdy ne cizím lukem, to prostě není možný. Naopak ve Scottově Robinu Hoodovi je záběr, jak Russell Crowe střelí na dálku, a to je dobrý, jsou tam i detaily, který jsem ocenil.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

52

Dá se rozstřelit šíp jiným šípem?

Dá, ale nikdy to není tak, že se to povede, když zrovna chceš – jsou to desetiny milimetru, viď. Ani Howard Hill to nedal, muselo se to dodělat trikem.

A co kromě fi lmu stojí podle tebe ještě za pozornost? V souvislosti s lukostřelbou, samozřejmě.

Nesmírně čtivý a strhující historický romány britskýho spisovatele Conna Igguldena. Doporučuju trilogii o Čingischánovi, kde je samozřejmě vykreslená asijská lukostřelba a spousta dalších věcí. U nás vyšly zatím dva díly, tak čekám, kdy vyjde třetí… Důležitou knížkou je pro mě i Škola malého stromu od Forresta Cartera, tam sice o lukostřelbě není nic, zato každýho donutí přemýšlet o životních hodnotách, pro co vlastně žijem. Garantuju, že ti na začátku potečou slzy smíchu a na konci slzy smutku, neznám nikoho, komu by se to nestalo.

Dělal jsi i jiný sporty?

Dřív jsem hodně posiloval, nebyla to úplně kulturistika, ale naivně jsem si myslel, že svaly rostou z tvarohu, a po zjištění, že místo tvarohu bych musel polykat chemii, jsem toho nechal. Taky jsem jezdil na kole, ale tam to dopadlo úplně stejně.

Dostaneš se na určitou úroveň a dál to bez toho nejde. A anabolický steroidy urychlujou všechno, je daleko pravděpodobnější, že dostaneš rakovinu, zničí ti to játra, ledviny.

Tím byl socialistickej sport nechvalně známej po celým světě…

To jo, třeba řízený potraty kvůli výkonnosti byly strašný. Žena má totiž největší výkonnost v době, když čeká dítě, tak jim dělali děti a zase jim je brali, to byla příšerná věc. A třeba amatérská kulturistika je možná ještě horší, protože ve vrcholovým sportu se to děje pod lékařským dozorem, kdežto tady to do sebe hrnou úplně neřízeně. I tohle je nesmírná výhoda lukostřelby – nemusíš brát žádný podpůrný prostředky, a přesto můžeš střílet na nejvyšší úrovni.

English Longbow středověký válečný luk „Longbow byl kulomet středověku; přesný, smrtící, s velkým dostřelem a rychle za sebou jdoucími salvami se let jeho šípů podobal bouři.“ (Robert E. Kaiser, Středověký anglický luk, rok vydání 1980) Longbow neboli dlouhý luk je slavná zbraň středověkých válek, díky které vyhráli Angličané tři důležité bitvy stoleté války: bitvu u Kresčaku (1346), u Poitiers (1356) a u Azincourtu (1415). Právě u Azincourtu porazil Jindřich V. se svým úplavicí zesláblým vojskem víc než dvakrát silnější francouzskou armádu hlavně díky lučištníkům. Známe ho dobře i z dřívějších střetnutí mezi Angličany a Skoty třeba z filmu Statečné srdce a pochopitelně z příběhů o Robinu Hoodovi a Richardovi Lví srdce. Jeho původ je připisován Normanům, kteří díky němu roku 1066 dobyli v bitvě u Hastingsu Anglii.

Jedinou možností, jak dostat šíp z rány, bylo ovázat ho kouskem mokré látky a pak protáhnout skrz zranění. Dost to bolelo.

V případě, že této proceduře bránila kost, existovaly speciální nástroje, s jejichž pomocí se rána otevřela, šíp opatrně uchopil a vyjmul z těla. Budoucímu králi Jindřichu V. takhle vyndávali šíp z tváře, když mu bylo šestnáct let.

KDYŽ MI BYLO 13 Můj největší sen byl… mít vlastní teepee.

Nikdy bych neřekl… že padne komunismus.

Vždycky jsem si přál… bejt slavnej, bejt v něčem nejlepší.

Moje nejoblíbenější zvíře…

Veverka, černá i rezavá.

Nejobávanější jídlo… rejžovej nákyp.

Moje tajemství… byl bunkr v lese.

Ve škole jsem měl rád… dějepis.

Chtěl jsem se seznámit s…

Gojkem Mitičem, představitelem indiánů v německých filmech.

soutěž /

u d n u b í n m i z j Vyhra ! y t o b o ne b

Jak na to?

Odpověz na jednoduchou otázku: V kolika partnerských ochodech v ČR získáš při osobním odběru objednaného zboží slevu 12 %?

Odpověď pošli do 20. února na mail info@redwaymag.cz.

Nezapomeň připsat svoji adresu.

Rychlejší vyhrává!

W W W.REDWAY M AG.C Z

53

svět v obrazech /

TEXT: VÁCLAV HÁJEK, AUTOR KNIHY JAK ROZPOZNAT ODPADKOVÝ KOŠ FOTO: PROFIMEDIA

Původní a skuteční romantici z doby kolem roku 1800 nebyli idioti, i když by se nám z dnešního pohledu mohlo zdát, že ano. Jahody a šampaňské pojídané v pozlacené koupelně nevynalezl ani lord Byron, ani Victor Hugo, ale nějaký potrhlý kreativec (asi art director Eda, pozn. šéfredaktorky), který dostal za úkol zvýšit obrat nějakého zapadlého hotýlku. Když si dnes do internetového vyhledávače zadáme heslo romantika či romantismus, vypadnou nám neuvěřitelné věci. Hlavně různé předměty a rostliny pokroucené do podoby srdíček, ložnice v pastelových barvách, splašené kobyly prohánějící se po pláži, více či méně unylí lidé a nějaká ta Eiffelovka. Původní romantika, která vznikala v době, kdy se Evropou proháněl Napoleon, nepředstavovala sladkobolný kýč.

Právě naopak. Její hlavní témata odrážela spíš negativní stránky lidské existence. Patřil sem pochopitelně a přednostně motiv smrti, ať už šlo o smrt revolučního hrdiny, zločince, či „zbytečného člověka“. Nejznámější česká romantická báseň, Máchův Máj, zpracovává příběh loupežníka, který zavraždil soka v lásce, jímž byl jeho vlastní otec. V celé básni pak otcovrah čeká ve vězení na svou popravu. Do příběhu se prolínají reflexe jarní přírody, což nepozorného čtenáře běžně mate a on si pak myslí, že Mácha byl básníkem lyrické lásky.

Ve skutečnosti byl básníkem násilné smrti a k lyrismu měl ve svém osobním sexuálním životě dost daleko. Německý básník Novalis opěvoval svou snoubenku především proto, že zemřela mladá a on si do ní mohl promítat svůj ideál. V době smrti jí bylo dvanáct let (zákony o pedofilii ještě nebyly rozpracovány, víte). Romantičtí malíři se též zabývali hlavně krutými a neveselými událostmi. Jejich malby jsou plné vražd, násilností, hrobů a ztroskotání. To, že na obraze občas půvabně zapadá slunce nebo svítí měsíc, nijak zásadně nemění pesimistické vyznění scény. Romantici se nezabývali idylkou, kterou známe z reklam na bonboniéry nebo z romantických filmů. Základem jejich životního postoje byla skepse a z toho plynoucí ironie. Žili v době válek, společenských zvratů, v době konce starého světa. Moderní doba se rodila v bolestech a obklopeni krvavou lázní lidé brzy přestali věřit velké naději o pokroku. Kdyby se dnešní pojetí romantiky chtělo přiblížit svému předobrazu, musela by se v pozlacené koupelně odehrávat přinejmenším vražda z vilnosti. Romantika se v průběhu dvou set let změnila k nepoznání. A to rozhodně ne k lepšímu. Dnes romantika znamená klam a předstírání, kdežto na svém počátku ukazovala svět, v němž bychom se idyly nedobrali.

Směšný omyl. Jahody se k šampaňskému chuťově vůbec nehodí. Ovšem díky filmu Pretty Woman se budeme zarputile hádat, že je to výborné a samozřejmě velice romantické.

Duha nad vodopádem by s původní romantikou souznít mohla. Vodopád by však tehdy symbolizoval spíš nepřekročitelnou propast a duha iluzi o objektivním poznání.

ČÍSLO 5, 2013 | ROČNÍK V

54

Aranžmá, co musí přivést do rozpaků i toho nejoddanějšího vegetariána

Koupelna ve chvíli, kdy vypadl elektrický proud. Big Lebowski by k tomu ještě kouřil jointa.

Tady má, myslím, hnízdo nějaký koprodukční ptáček

Londýn zalitý v rybízové marmeládě. Takhle ho uvidíte, když se praštíte do oka pěstí.

W W W.REDWAY M AG.C Z

55