RedWay 6/V. by RedWay magazine

KOMPLETNÍ POSUDEK

Mario Balotelli SMART BOX

Studovala jsem v Anglii SOUTĚŽ

adidas

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

US TÉMA: ANONYMOUS TÉMA: ANONYMOUS TÉMA: ANONYMOUS TÉMA: ANONYMOUS TÉMA: ANONYMOU

editorial /

Ahoj holky, čau kluci! Co je na obálce? Maska Guye Fawkese, anglickýho vojáka a kovanýho katolíka, kterej stál v roce 1605 v čele spiknutí proti protestantskýmu králi Jakubovi I. Atentát na panovníka se měl uskutečnit pomocí sudů střelnýho prachu ukrytých v podzemí paláce, kde byl ale Fawkes v poslední chvíli zadržen a pak uvězněn, mučen, odsouzen a popraven. Od tý doby je v anglickým kalendáři u 5. listopadu poznámka Noc Guye Fawkese a jeho neúspěšná akce je oslavována jako „den, kdy byli monarchie a král zachráněni“. Kdybych byla Angličanka, asi bych to taky slavila, v historii jsem totiž vždycky držela palce pokrokovým protestantům, kteří měli odvahu vzepřít se papeži. Z mýho pohledu byl rebelem spíš Jakub I. než Fawkes se svojí vírou ve starý pořádky a poslušnost Vatikánu. Že se zrovna tenhle chlapík stal inspirací pro maskovanýho hrdinu z filmu V jako Vendeta, mě nepřekvapuje. To je prostě Hollywood a popkultura se svojí zvláštní logikou… Tu ostatně dobře ilustruje i fakt, že poté, co si masku přivlastnili Anonymous, stoupl její prodej o tisíce procent, což výkonný producenty filmu muselo potěšit, protože tržby z merche nebyly předtím nic moc. O Anonymous se toho v médiích jednu dobu hodně namluvilo, jako obvykle to ale byly samý nesmysly. Jedinej, komu se dá věřit, je asi Parmy Olson, novinářka žijící v Londýně a píšící pro časopis Forbes. Nedávno jí vyšla kniha Jsme Anonymous, která se sice čte jako napínavá detektivka, ve skutečnosti však jde o velice precizní dokument, promakanou zprávu o vzniku, činnosti, představách a cílech hnutí. V dodatcích na konci uvádí Olson všechny svoje zdroje, postup ověřování informací a jména všech členů Anonymous, kteří souhlasili se zněním jejího textu a autorizovali jej. Seznam je dlouhej asi 30 stran… Kloubouk dolů, Parmy, tomu řikám prácička! (Muselo to bejt šílený, haha.) Mějte se hezky, za chvíli je tady jaro a konec školního roku, co by kamenem dohodil!

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 6, ročník 5 zdarma toto číslo vyšlo v únoru 2013 titulní strana: artwork Anonymous adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Václav Hájek a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWAY 6/2013

téma: Anonymous 4–5

MAIL BOX

Milujeme kreslení při hodině! 6 –7

VÁ Š R E D WAY

Michaela Říhová, Linda Andresová, Ondřej Petr 8 –15 POP Cesta do hlubin pravěku: Proč utrácet za blbosti Strýmuj s Nicelandem, posílíš mír! Smysly: Smack, Dogma 95, Jonas Mekas Divnosti, libůstky a bizarnosti naší kamarádky módičky 16 – 2 3

VŠE O...

Mario Balotelli: Kompletní posudek 24 –37

TÉMA

Anonymous

Raid (Situace kolem Aarona Barra) 38–43

ADVENTURE

Peru: V zemi dostatku 4 4 – 51

SMART BOX

Knihovna ti dá… Extra třída Studovala jsem v Anglii Akta X všedního dne 52–53

SVĚT V OBRAZECH

Láska 54

46 38

SOUTĚŽ

adidas 55

KEMIKS

Jak dělali f Aténách dermokacji

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošle Centropen fixy. Aby bylo čím dělat.

Centropen je největší a nejznámější český výrobce psacích potřeb. První logo bylo zaregistrováno už v roce 1948. Dnes se v dačické továrně vyrábí celkem 130 různých druhů výrobků, které se dají zabalit na 1800 způsobů. Roční produkce je 220 milionů kusů – dost pro naše i zahraniční trhy, dost na to, aby se dala popsat celá zeměkoule.

Zuzana Kissová

CE VÝHER CE VÝHER Danny Juggla

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

CE VÝHER Nikča Páleníčková

Johana Mustacová Denisa Štefaniga

Olga Amchová Robin Veselý

Anetka Romantická

W W W.REDWAY M AG.C Z

Valerie Rónová

Váš RedWay /

TEXT: MICHAELA ŘÍHOVÁ FOTO: ARCHIV

Okurka, kečup, hořčice… Fastfood. Místo, kde se scházíme na rande. Místo, kam zavítáme po návštěvě kina. Místo, kde nás vezmou na brigádu kdykoliv. Bylo září. Jelikož jsem si chtěla konečně vydělávat vlastní peníze, rozhlížela jsem se ostřížím zrakem po jakékoliv seriózní nabídce práce. Můj skvělý kamarád se na to po nějaké době už nemohl dívat, a tak mi řekl, že se otáže svého šéfa, jestli mají místo u nich ve fastfoodu. Měli. Po tom, co jsem předložila povinné potvrzení od doktorky, která při jeho podpisu druhou rukou luštila sudoku, jsem nastoupila. Poprvé to bylo večer a doteď si pamatuju ten smrad barbecue. Nikdo mi nic nevysvětlil, pár lidí se mi představilo a já tam zhruba půl hodiny stála jak přikovaná a sledovala, jak ostatní ladným, rychlým a zkušeným pohybem pokládají okurku na kečup a překládají plastelínou,

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

tedy sýrem. Při tom sledují monitor s přibývajícími objednávkami a nezávazně flirtují. Když situace začala být opravdu trapná, snažila jsem se zapojit, ale zpočátku to logicky probíhalo rovnicí co burger, to chyba. Sotva jsem se naučila jeden typ, už přišlo asi pět dalších. Než jsem se naučila, kam patří okurka, moje ruce už měly dvě jizvy od grilu. Index vstřícnosti kolegů: minus devadesát. Na začátku se mě ptali, kdy mívám čas, ale později se již zapsaný rozpis dal jen těžko změnit. Bylo to zkrátka dané stejně jako to, s kým tam těch několik hodin budete trávit. Další dny už jsem se poučila z předešlých chyb a celkem obstojně zvládala několik druhů burgerů. Zatímco si starší

generace povídala o pornočasopisech, mladá dívka od kasy mě probodávala pohledem. Do konce šichty zbývají tři hodiny. Co se nedá vytknout, je fakt, že hygienické předpisy se tu opravdu přísně dodržují – když mi proto spadne houska na zem, zametám rovnou celý prostor. Pokud mě za dobu jedné odpolední směny zastihl jeden protivný zákazník, byla jsem šťastná, neboť v průměru jich bylo deset. Za měsíc a půl jsem si vydělala celkem dost. Sedmdesát korun na hodinu, no kdo z vás to má? A i když nechci nikoho od této práce zrazovat, upřímně podotýkám, že již bytostně chápu výrok „Dobře se uč, ať z tebe něco bude“. Budu se snažit, mami a tati.

Váš RedWay /

TEXT: LINDA ANDRESOVÁ FOTO: ARCHIV

Hejt na naši školu Nebudu si hrát na andílka, kterej se strašně snaží a za všechno můžou profesoři. To ne. Jsem líná. A vim to. Ale nejsem ignorant a vim, co se děje, na rozdíl od lidí, který se na přednášce o arabskym jaru zeptaj, co to arabský jaro jako je, a u kandidátů na prezidenta je zajímá jenom vzhled. S*re mě, když se studenti vymlouvaj, že něco neuměj, a za vinu to daj profesorovi, kterýho měli minulej rok. Ne proto, že oni byli líný tu knížku otevřít, ale protože on je to nenaučil. Tohle mě s*re na studentech. Taky to, že na naší škole RedWay skoro nikdo nečte. Kdybych sem teď napsala o plánovanym atentátu na naši školu, nikdo by to ani nezjistil. Ignoranti. Najít fakt dobrýho profesora je těžký. Toho nejlepšího ředitelka vyhodila, protože si dovolil říct svůj názor. V době, kdy už si všichni našli na lavici nejpohodlnější polohu pro spaní a po ruce maj ajfoun s fejsbukem, se některý profesoři vzdávaj naděje, že ještě někdy naši pozornost získaj. Na druhou stranu, většinu znuděných a permanentně naštvaných profesorů s monotónním výkladem nikoho poslouchat nebaví. S*re mě náš bufet. Bufet, kde kafe je jenom obarvená voda, což je pro závisláka jako já mučení. Automat na tom není o nic líp. A proč má v zásobě milion kelímků žervé,

ale rohlíků má sotva pět, takže to nemáme s čím jíst? S*re mě, že nikdy nesmíte vyčnívat z davu. Můj sloh z angličtiny byl gramaticky bezchybnej. Ale nesplnila jsem zadání, takže mám pětku. Důvod? Byla jsem moc originální. Naštěstí nepatříme k těm školám, kde se lidi dokážou anglicky sotva představit (zato španělsky toho po čtyřech letech řekneme asi tolik, co začátečník po první hodině). Jsem maturantka. Školní část mě děsí, ale ta státní? Loni jsem si cestou do školy v metru zkusila vyplnit didaktickej test pro vyšší maturitu z ájiny. Dobře, je to jenom jedna část, ale odmaturovala bych s přehledem. V metru. Snad u toho neusnu. Snad všichni současný středoškoláci, který znám, řikaj, že jejich škola byla dřív dobrá, ale teď to jde do kytek. Stejně jako ta naše. Zajímalo by mě, jestli je vůbec nějaká škola na vzestupu. A kde jsou ty profesoři, který nás mají učit myslet, a ne se biflovat?

Proc jde Apple do kytek? TEXT: ONDŘEJ PETR, FOTO: ARCHIV

Jistě si pamatujete na článek o Steveu Jobsovi, co tu vyšel. Ten ukazoval hlavně tu skvělou stránku Applu, když ještě iSteve žil. Od té doby, co odešel na onen svět, se ale Apple změnil. Tim Cook, nový CEO firmy, udělal spoustu nových věcí, na které by ale dle mého názoru nebyl Steve pyšný. Nový konektor musel přijít. To je jasné. Klasický Apple konektor byl jeden z nejúspěšnějších na trhu se spotřební elektronikou. Ale iPhone, který přišel s „revoluční“ schopností fotit panoramata, tak ten bych zrovna dobrým tahem nenazval. Ani větší displej není nějaká super novinka, ale zas je telefon lehčí a tenčí, což se počítá jako plus. Nový iPad 4, který vyšel jenom kvůli novému Lightning konektoru a nic se na něm nezměnilo od dob „nového iPadu“ (iPad 3), je taky docela sporný tah. Ale iPad mini, to je na tom všem nejdivnější. Steve Jobs odmítal

W W W.REDWAY M AG.C Z

malý iPad. Po jeho smrti se však stejně začal vyrábět a prodávat. A zde je jádro problému. Apple se uvnitř změnil. Lidé vidí jenom jeho vnější systém, ale ten vnitřní je naprosto překopaný. Třešničkou na bortícím se dortu je to, že údajně v březnu se má představit nový iPad, iPad mini a nový iPhone. Tuto taktiku Jobs také odmítal. Věděl, že když si lidé koupí jeho produkt, chtějí si být jisti, že mají aspoň rok to nejlepší, co Apple dokázal vyrobit. A ne každý půl rok vydávat nové produkty, aby byl trh ještě zahlcenější. Steve chtěl, aby firma vyráběla pár produktů, avšak s maximální přesností a s největší péčí. A ne to dělat jak na běžícím pásu…

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Chodili jste někdy za školu? A co jste tam dělali?

Steve Jobs, Apple

Lady Gaga, zpěvačka

Slash Hudson, kytarista

Za školu jsem chodil tak často, až jsem z ní úplně odešel. Místo toho jsem meditoval, četl a bral LSD.

Ne, to nešlo. Byla jsem na internátní škole, kde byl hodně přísný režim. Studovala tam mimo jiné i Paris Hilton.

Občas jsem místo školy zůstal doma a hrál na kytaru. Osm, deset, dvanáct hodin v kuse.

Michal NiceLand Motyčka

Text: Sičák, The Pooh, foto: archiv

Myslíme, že to, co vás teď čeká, vám nejlépe nastíní komentář samotného NiceLanda: „Právě dělám na komentovaným hudebním playlistu pro RedWay Magazine a řeknu vám, že když jsem si ty songy poslech za sebou, tak vážně přemejšlím, že dám antidepresivům ještě šanci.“ Takže žiletky k poslechu nabrousit a jedem! Jo a nezapomeňte, že žíly se řežou podélně!

ARCADE FIRE ABRAHAM’S DAUGHTER

EDITORS NO SOUND BUT THE WIND

Kapela, kterou znám od prvního alba, ale musel jsem do ní dorůst. V přehrávači mě doprovází všechna tři alba už sakra dlouho a asi mě jen tak nepustí.

Další kapela, kterou objevuju pořádně až zpětně, opět song mimo řadovku a opět mě to baví. Editors jsou trochu neprávem řazeni mezi klasické kytarovky, přesah mají přitom mnohem větší.

THE DRESDEN DOLLS THE KILL

DRY THE RIVER NO REST

I k téhle partě jsem se musel prokousat časem, ale vyplatilo se to. Další stálice v přehrávači, stejně jako Amandiny sólovky.

Nová kapela, nedávno objevená, v UK právem velebená. Takhle dobře nahraný a napsaný album jsem už dlouho neslyšel. A koho tenhle song nechytne, tak nemá srdce.

MARINA AND THE DIAMONDS THE OUTSIDER První album jsem si hodně oblíbil, strašně hravý aranže, divnoharmonie, a když jsem překous afektovanou zpěvačku, tak mě to teprv začalo hodně bavit.

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

JAK STRÝMOVAT? Nainstaluj si do mobilu aplikaci MusicJet, stáhni si QR čtečku, oskenuj kód a strýmuj muziku přímo z mobilu. Playlist můžeš strýmovat také na kompu. Stačí v něm mít nainstalovanou aplikaci MusicJet a nacvakat do internetového prohlížeče: http://bit.ly/motycka Víc informací na www.musicjet.cz

Bullet For My Valentine

Zwei LeyLow

Waking The Demon Luxusní metalová muzika. Metal nikdy nezklame. JANRE JANICKA, 17 LET, SPŮLE

Kanye West All of the Lights Líbí se mi na tom spojení klasických nástrojů a rapu.

V životě by mě nenapadlo, že to jednou řeknu! Byl jsem na koncertě Landy a bylo to natolik super, že jsem urval topení. Pochopitelně se nejednalo o žitozednáře Danečka, nýbrž o Lukáše Landu z českého alternativního dua Zwei. Lukáš se zřejmě chystá na sólo dráhu, a jestli to dotáhne do konce, bude to hodně dobrý. (SIČÁK)

JAKUB, PRAHA

Mikhael Paskalev I Spy

Johnny Midgey A Letter To Heal Pop rock. Tenhle kluk je tak strašně talentovanej, že to snad ani není možný. Jeho muzika je fakt skvělá. KATEŘINA LINTONOVÁ, 17 LET, NÝRSKO

Týpeček si nahodí mustáž, bílý ponožky, trenky a košilku a daj dara dara daj dáj! Jede to! Jako kryptonit budeš zářit, i kdybys to jenom poslouchal, ale nebuď líná kůže a najdi si k tomu klip. Hýžďový tanečky a házení věcí ve slou moušn, no tak, víš, že pro to máš slabost. Rozjuchaný, svěží, jaro hop! Baví, moc.

The Raconteurs

(IVA)

Hands Jack White a jeho lehce retro, a přesto současný zvuk spojený s nádherným klipem z dívčího ústavu pro neslyšící.

Kniží produkce BiggBoss Ústřední výbor naší milované strany se v čele s Michalem Nanoru usnesl udělit Vymítači 518 výstražnou důtku, neboť jeho vydávání knih ve frekvenci jedna měsíčně odporuje dobrým mravům pražské scény, kterých jsme my věrnými strážci. Nejen že by obyčejný pracující člověk nedělal pomalu nic jiného, než navštěvoval knižní křty (což jednak leze do peněz a druhak se nikdo moc nevyspí a nenačerpá síly potřebné k výkonu zaměstnání či studia), ale navíc takhle Vymítač vyluxuje všechna témata, o kterých bychom rádi něco napsali i my, pomalejší tvůrci. Voláme proto „Ruce pryč, Vymítači, dej si chvíli pauzu, dej si KitKat, simtě!“ Za ÚV naší milované strany Martina Overstreet

ONDRA, 26 LET, TÁBOR

Silverstein Stand Amid the Roar Otvírák nového alba kanadských smutných kluků spojuje starý dobrý emo/ post HC s něčím moderním v geniální kombinaci! Nová deska postavená na konceptu rozpůlení ve dva pohledy na totéž aspiruje na jejich vůbec nejlepší. WAGHISS, 20 LET, BÍLOVEC ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

Rejjie Snow Lost In Empathy Kája Buriánek mě upozornil na mladýho irskýho rappera a mně se hned líbil. Je totiž všechno, co já chci od hip hopu – temnej, psycho, nemocnej. Kájovi jsem napsal, že by klidně moh bejt potomek Trickyho, skřehotající a hubenej jak lunt. Celou desku sem ještě neslyšel, ale už na to du! (NIHILISTA)

E-Z Rollers Tough at the Top Zlatý devadesátky. Tohle vyšlo v roce 1998 a mám na to hodně barevný vzpomínky. Spousty barev. Malej mraveneček, co kouká přes zapařený sklo zahulený škodovky ven na ten ranní cvrkot na free party. I přes nablblej a prvoplánovej text máte chvíli pocit, že tomu všemu tak nějak rozumíte a chcete to všem říct. Vesmír rotuje přesně tak, jak má. Skvělej pocit a krásná iluze. Mami? Tati? (PASTA)

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

TEXT: BONUS, TEMNYSILY.CZ ILUSTRACE: PUZZLED

6. DÍL: Proč utrácet za blbosti? Bylo nebylo, představte si, že v časech pradávných nebyl vůbec žádnej internet. Neměl bych to řikat, ale já to seriózně pamatuju. Už nevim, co jsme od rána do večera dělali, neměli jsme ani mobily, nejspíš jsme si zavolali na pevnou linku (pokud jsme ji doma měli) a pak šli ven. Každopádně život byl mnohem jednodušší – všeho bylo mnohem míň a mnohem líp se v tom orientovalo. Jak to má člověk dělat dneska, nevim. Zdá se totiž, že současný internetový moře hudby je bezbřehý. Nejenže dneska si tu desku fakt může na koleně namydlit každej, takže toho vzniká hodně, zároveň na pár kliknutí je tu k dispozici spousta věcí z dávnověku, který jsou z velký části „zásadní“ a zbytek je buď „důležitej“ nebo „zajímavej“. Je to samozřejmě fantastický, ale orientovat se v tom moc nedá. I to je jeden z důvodů, proč klasický modely nabídky a prodeje hudby přestaly fungovat. Vzrostla konkurence, trh se stal nepřehlednym chaosem, oslabily

marketingový nástroje a hudební kritici umřeli. Tahle situace dala vzniknout fenoménu tzv. MP3 hudebních blogů. Nepochybně jste se s tim už setkali, i když poslední dobou jich na základě tlaků legislativy i majitelů autorských práv ubejvá. MP3 blogy fungujou na jednoduchym principu: nějakej hudební fanda (oficiální terminologií bychom asi řekli aktivní hudební posluchač) dává na web alba, který se mu nějakym způsobem líběj, a v podstatě je čtenářům svýho blogu doporučuje. Někdo píše i krátký

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

recenze, jinej zas dává jenom obaly a přidá pár žánrových kategorií. Vždycky ale tip doprovází odkaz na cloudový úložiště, kde je možný desku stáhnout. A samozřejmě, jak už jsem tady zmiňoval dřív, pirátská etika s sebou nese i obvyklou výzvu k aktivní podpoře těch kterejch hudebníků – k tomu se ještě vrátim za chvíli.

Všechna hudba na stejný startovní čáře MP3 blogy jsou z principu vyhraněný a specializovaný, jejich autoři

představujou svůj zájem a hudební vkus. Pokud se vám podaří najít v blogerovi hudebně spřízněnou duši, máte v týhle džungli vyhráno. Stahujete si prostě cokoliv, co vám doporučí, a většinou vám to dělá radost. Některý blogy se postupně vypracovaly do pozice respektovaných autorit a to, že se vaše deska objeví třeba na blogu nodata.tv, je celkem prestižní záležitost, která vám může přinýst hodně posluchačů po celym světě. K čemu je to dobrý? V pragmatickym ohledu minimálně k tomu, že

některý z nich svoje oblíbený desky podpořej třeba koupí na iTunes nebo bandcamp.com, hypoteticky to může kapele i pomoct domluvit koncerty… V první řadě ale jde o to, že se timhle způsobem dostávaj zajímavý věci tam, kam by v dávných dobách vůbec neměly šanci proniknout, že ta hudba proniká k novým posluchačům, který může oslovit, a tim pádem žije víc než předtim. MP3 blogy nedělaj rozdíl mezi deskama z malých labelů, majors nebo vydanýma samonákladem. Všechna hudba je tu srovnaná

W W W.REDWAY M AG.C Z

na jednu startovní čáru. Pozornost blogerů je zpravidla zaměřená jasnym směrem, ale nebere ohledy na marketingový strategie. Vytváří to zcela novej pohled na šíření hudby, ve kterym nehraje roli, kolik se vrazilo do reklamy, ale řídí se pouze subjektivním vkusem blogera a skrz něj nahlíženou kvalitou. Když se podíváte na už zmiňovaný nodata.tv, je velice pravděpodobný, že z devadesáti procent jste o těch kapelách v životě neslyšeli.

Kdo hudbu stahuje, ten ji nakonec i kupuje Pro současný kapely je určitě přínosnější úspěch u klíčových blogerů než smlouva s major labelem. Včetně toho, že statistiky ukazujou poměrně jasně, že nejvíc za hudbu utrácej právě aktivní hudební posluchači, tedy v drtivý většině autoři a odběratelé MP3 blogů s jasnym etickym pochopenim situace nezávislý hudební scény. Lidi, který stahujou z blogů, jsou ty, který vidíte na koncertech, a jsou to oni, co posílaj peníze na Bandcamp.

Zní to jako paradox, ale když se zamyslíte, dává to smysl. Možná že se dřív utrácelo za hudbu víc peněz, protože jí vlastně bylo míň. Dneska je to jinak, z toho bezednýho moře si můžeme pečlivějc vybírat, koho chceme podpořit. Tak proč bychom měli utrácet za blbosti?

Příště: Netlabely a malý labely

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET A PEPE ŠVEJDA FOTO: ARCHIV

KNIHA

VÝSTAVA

Návrat krále Šumavy

Jonas Mekas

DAVID JAN ŽÁK LABYRINT, 2013

POKRAČUJI V CESTĚ… ZÁBLESKY MINULOSTI KOLEM… DOX, PRAHA, 24. 1.–22. 4. 2013

Román o Josefu Hasilovi je vlastně western z našeho prostředí. Má to fakt dobrej příběh: Když skončila 2. světová válka, dal se Hasil k policejnímu Sboru národní bezpečnosti, v jehož uniformě nejdřív pomáhal chránit hranice Československa. Jenže v roce 1948, kdy moc ve státě uchopili komunisti, se postavil na druhou stranu barikády a začal přes hranice úspěšně převádět stovky lidi, kteří před komunistickým režimem prchali na Západ. Nebyla to žádná sranda, v přestřelce s pohraniční stráží zemřel Hasilův bratr Bohumil, jeho sestra Aloisie zase dostala šíleně let vězení, byla dlouho na samotce, spala na dřevěné pryčně, dvakrát z vězení utekla atd. Vězněna byla i jeho snoubenka Marie, s tou si hráli jako kočka s myší – zavřeli ji, pak ji na chvíli pustili jako volavku, a zase zavřeli. Její trauma je dodnes tak velký, že s autorem knihy odmítala mluvit, aby nemusela vzpomínat. Každý, kdo měl s Hasilem co do činění, dopadl špatně. Přesto o něm všichni do jednoho tvrdí, že to byl správnej chlap. Dnes žije na předměstí Chicaga a má se dobře. P. S. Bývalý příslušník pohraniční stráže s celkem vysokou šarží vede školství v Karlovarským kraji. Jmenuje se Václav Sloup a je členem KSČM.

HUDBA

Jonas Mekas je devadesátiletej sekáč, co si v dobách, kdy kamarádil s Warholem a tady tou partou pošuků, natáčel ﬁ lmovej deník. Točil všechno, co ho napadlo, běžný situace, společný jídlo, hovory při práci ve Factory, Andyho a všechny ty typy kolem něj… Jsou toho celkem tři hodiny a pod názvem Walden to teď vystavujou v DOXu. Kromě toho se můžete koukat i na jeho další videa a ﬁ lmy, třeba Lost, Lost, Lost z roku 1976, co bez dvou minut trvá taky tři hodiny, nebo na skoro pětihodinovej kus Litva a pád SSSR. Děsí vás to? Dyť Titanic má s reklamama taky pět hodin, tak co?

FILM

Smack

Král žije

2051

REŽIE KRISTIAN LEVRING, 2000

Pár týdnů před koncem světa vyšlo pod labelem A51 album, které apokalypsu odsunulo na rok 2051. Nekompromisnost, s jakou pražský bastard Smack One naservíroval svoji debutovou sólovku, by porazila Velkou čínskou zeď a rappera deﬁ nitivně posadila do čela nejvýraznějších chlápků ve hře. Smack potvrzuje, že svým verbálním zásobníkem a technicky přesnou muškou ze sebe dokáže vypálit nejen dobře mířenou grimeovou kulku, ale má cit i pro shazování hitovejch bomb. Na albu si pustíš celkem čtrnáct stop včetně intra a bonus tracku. Točilo se ve studiu StarWorkz, produkce obstarali například domácí Wich, Freezer, Mike Traﬁ k, ze zahraničí britští Spooky a Sibling. Rap uslyšíš od 808 vojáků Hugo Toxxxe, Marata, Igora a něco ti poví i legenda Orion nebo slovenský brat Otecko. Vcelku je to slušnej bombovej nálet, kterej chceš, pokud tě nebavěj říkanky a miluješ tvrdou hudbu a ještě tvrdší rap. Doporučuju.

Éééé, šílený psycho tenhle ﬁ lm. Fakt moc. Horor natočenej podle zásad hnutí Dogma 95, který sepsali režiséři von Trier a Vinterberg (natáčení musí probíhat v reálu, bez pomocných efektů, kamerou drženou v ruce, zvuk a obraz nesmějí být nahrávány odděleně, jméno režiséra nesmí být uvedeno v titulcích atd.), pojednává o skupince turistů, jejichž autobus uvízl uprostřed africký pouště. Jak pomalu ubývá vody a naděje na záchranu, nejenže všichni neustále zvracejí, ale ještě se mezi nimi stupňuje sexuální a rasové napětí. Přestože na návrh jednoho z nich začnou zkoušet divadelní hru Král Lear, aby nějak zabili čas a nenechali upadnout svoje lidství, brzy odhoděj všechny civilizační zábrany a v boji o přežití se chovají hůř než zvířata. Zajímavé… strašné… smutné.

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Jeden z českých sci-fi komiksů si vydobyl pověst kultu. Jeho název je zároveň tajenka křížovky. Doporučuju si pak komiks sehnat a přečíst. Zároveň – kvůli snadnějšímu luštění – taky doporučuju kouknout se na web na starší modely vozů Škoda a filmografii mladýho britskýho režiséra Stevea McQueena. A kdo je otrlej divák, ať se podívá na jeho filmy.

pop /

Fashion

fails Divnosti, libůstky a bizarnosti naší kamarádky módičky Vyjmenovala bych vám hned z ﬂeku deset šíleností, který jsou z estetickýho hlediska zcela mimo. Začala bych infantilně zdobenýma umělýma drápama a zakončila asi konturkou na rty. Ale u čeho mi rozum fakt zůstává stát, je obočí vytrhaný do milimetrový linky vinoucí se nad očima jako malá lesklá užovka, nejlépe ještě domalovaný černým kohlem, kterej se vám během dne pochopitelně rozmaže po obličeji.

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

TEXT: JANA PATOČKOVÁ, VYVAROVNA.COM ILUSTRACE: JOHANA MUSTACOVÁ

Začalo to už kdysi dávno ve dvacátým století a, bohužel, obzvlášť na našich menších městech se to ještě pořád drží. Přitom už dlouhou řadu let je trendem přirozenej vzhled obočí, píšou to i ve všech těch dívčích a ženských magazínech, takže proč mi to děláte?! Jasně, nemusíte to mít úplně na Fridu Kahlo (i když pokud jste ten typ a máte na to odvahu, fandím!), ovšem zásadní chyba je nechat si obočí vyškubat kámoškou taky-kosmetičkou nebo neodbytnou tetičkou, za jejíhož mládí to šlo pryč skoro celý a řekni tomu ne! Vhodnou hustotu vašeho nadočnicovýho porostu nejlépe zhodnotí certifikovaná kosmetička pracující v salonu nebo studiu, nikoliv doma v obýváku. Možná to nevíte, ale tvar a hustota obočí významně dotvářejí výraz vašeho obličeje, jeho charakter, jeho rysy – to znamená, jestli působíte sympaticky, nesympaticky, pěstěně, zanedbaně atd. A jakmile do toho jednou zasáhnete pinzetou, nedej bože žiletkou, následky jsou často trvalé. Věřte tomu, že váš obličej je schopen objektivně posoudit pouze ten, kdo se na vás kouká tzv. „čerstvýma očima“, protože vy se při každodenním pohledu do zrcadla soustřeďujete jen na určité části obličeje, jako celek ho však vidět nedokážete. Pokud teda nechcete připomínat vyžilou pornohvězdu nebo nalíčenýho Jiříka Voskovce ve hře Pěst na oko, měly byste si tu pětistovku našetřit a první úpravu obočí svěřit odbornici. V udržování jí vytvořené linie už můžete pokračovat samy, hlavně si nechte vysvětlit, jak se to má správně dělat, aby to nebolelo a nehrozilo nebezpečí poranění a infekce.

Renesanční lebka a experimenty s obočím Podivných libůstek českýho maloměsta, stejně jako východoevropských specialit ve stylu elegantního kabátu s trekovým batohem (děcka, pokaždý, když si ke kabátu vezmete outdoorovej batůžek, tak někde na světě umře koťátko), mám v záloze víc. Ale abych nebyla nespravedlivá a nevypadala jako protivná pražská chytrolínka, zkusím se na to podívat z historickýho odstupu. Tak třeba v renesanci si dámy holily vlasy až do úrovně těsně za ušima, někdy dokonce do půlky lebky – docela punk, ne? Dělaly to proto, že vysoké klenuté čelo bylo znamením krásy, a pokud nevzniklo přirozenou cestou, muselo se to trochu podpořit. Dominanci čela se podřizovaly i tehdejší účesy. Vlasy se nosily ulíznuté, uhlazené a rozdělené pěšinkou, překrývala je malá síťka nebo byly ozdobeny tiárou. Když se podíváte na nějaký to renesanční umčo, zjistíte, že v každý zemi a v různých období renesance se to trochu lišilo, protože móda se měnila stejně jako dneska, ale vysoký čelo byl základ. A k němu pochopitelně patřila též úprava obočí. Ta byla celkem jednoduchá, buď se trhalo do tvaru nám známé užovky, nebo nezůstalo vůbec nic a oblouk se dokreslil tužkou. Koukněte se, co tam má Mona Lisa – no vidíte to? Hlavně mi teď, simvás, nezačněte argumentovat, že když se to nosilo v renesanci, je to dobrý i v roce

W W W.REDWAY M AG.C Z

2013. Z historie bychom se měli poučit, ne ji opakovat, holka, co zatočila se svým obočím tak, že žádný nemá, není Gioconda, ale nešťastnej tvor, kterýmu bych za trest dala nosit krinolínu a na čištění zubů popílek.

transplantace obličeje. To víte, měly otravu, přece jenom, jed je jed… O nic estetičtější a zdravější mi nepřijde ani soudobý trend nezdravýho oranžovýho opálení, kterýho se v naší kotlině dosahuje buď škvařením se v solárku, nebo páchnoucími samoopalovacími přípravky a všelijakými nástřiky. Za mě je oranžová karotkovýho odstínu celkem přehnaná – pletu se, když si myslím, že lepší je nachytat trošku bronzu u vody nebo na třpytivých horách?

Makrela v igeliťáku

Správná linie obočí: Vezměte si obyčejnou tužku a postavte se před zrcadlo. Tužku přiložte těsně k nosu, držte ji kolmo vzhůru. Měla by se překrývat se začátkem vašeho obočí (bod a). Teď přiložte tužku k obličeji tak, aby mířila přesně k vnějšímu okraji oka – nad ním najdete bod c, kde by mělo obočí končit. Bod b leží přibližně ve 2/3 délky vašeho oka a naznačuje úroveň, kde by se měl oblouk lámat.

Toxická běloba versus lesklá oranž Dalším, dnes bychom řekli trendem, či spíše dobovým estetickým kánonem, který byl masivní od středověku (a najdeme ho dokonce i v některých starověkých kulturách a národech) až do dvacátého století (kdy se začal postupně měnit), byla sněhová bělost pleti. Andělsky bílou tvář bez jediného kazu chtěla mít každá, protože vyjadřovala čistotu, nevinnost a nadpozemskou krásu Madonny (ne tý zpěvačky), která byla ve středověku hlavní trendsetterkou. Neříkám, že mně osobně by se tohle nelíbilo, ale tehdy víc než kdy jindy platilo, že účel světí prostředky, a v té době bych se na účel raději vykašlala. Vědecká neznalost a domácí alchymistický pokusy v dámských toaletkách byly častokrát vysoce toxický a trvalý následky zanechávaly už po krátkodobým používání. Jedním z přípravků, který měl dámám dopomoci ke kráse, byla tzv. olovnatá běloba, po jejímž působení dámy ve třiceti končily s vyschlou kůži a tak velkými dermatologickými potížemi, že by to nespravila ani

Když přeskočím několik století zase vpřed, do tematicky vděčných devadesátek (Bylo něco horšího než devadesátý léta? Jo. Osmdesátý léta.), nemůžu si nevšimnout, že se nám tu rozmohl takový nešvar, na který jsem třeba v Itálii, kde jsem žila, nenarazila. Nikdy. Esteticky nepříjemný jako už zmíněnej batůžek k elegantnímu vlněnýmu kabátu a lodičkám… ano, a cenu získává: silonová punčocha v otevřených páskových botičkách. Ano, budu na tom bazírovat, protože je pořád plesová sezona. Ke společenským šatům, na ples nebo podobnou příležitost se punčoška nosí, smiřme se s tím. Ale k ní patří uzavřená botička. Sebepůvabnější nožka natěsnaná v poloprůsvitné punčoše, ještě nedej bože se zesílenou špičkou, totiž vypadá jako makrela zatavená v igeliťáku, i kdyby byly sandálky posázený pravýma diamantama. Malý retro na odlehčení: Během druhý světový války punčošky nebyly k dostání, a tak si chytrý holky malovaly na holý nožky černý punočochový švy, aby to aspoň trochu vypadalo. Ty chudší k tomu používaly krém na boty, ty movitější tužku na oči. Holky si to uměj vždycky zařídit.

Francouzská móda (I was goth before it was cool) Ve dvacátým století obecně platilo, že každá subkultura rostla z podhoubí hnaná touhou odvrhnout všechno, co je vlastní mase a starší generaci. Zajímavej fenomén, v našem století se subkultury stávaj mainstreamem (tedy vlastně zanikaj) tak rychle, že jsou poněkud nedonošený. Předvojem, takovou první vlaštovkou v zahazování všeho starýho a nastolování nových pořádků, byla asi francouzská revoluce. Snad nikde jinde není vidět tak radikální odstřihnutí od toho, co bylo předtím. Rokokový složitý paruky a účesy hodný Guinnessovky, ten šlechtickej přežitek zkažený aristokracie – cvak, pryč s tím, na gilotinu. Trendíček velel, aby se dívky a ženy revolucionářky stříhaly tzv. „à la victime“ (na oběť). Tento účes připomínal povinné stříhání před popravou a vkusně jej doplňovala červená stužka kolem krku, která měla připomínat řez. Cesty módy jsou nevyzpytatelný… Mimochodem, během revoluce a ještě chvilku po ní byly hitem náušnice ve tvaru gilotiny a šperky s opracovanými kameny ze zničený Bastily. Vidíte, ty Francouzky byly gotičky ještě dřív, než to bylo cool. Nechci proto stařecky mudrovat, jak vidíte, každá doba měla svoje zvláštnosti, ovšem právě dneska, kdy je vlastně „všechno dovoleno“, je tak snadný to úplně pohnojit. A místo sexy slečny je tady makrela v igeliťáku s užovkama místo obočí.

Všechno o... /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTS FOTO: PROFIMEDIA.CZ

MARIO BALOTELLI KOMPLEXNÍ POSUDEK

Představte si opak Maurice Mosse ze sitcomu The IT Crowd; Moss je génius, co neumí běhat a někdy ani chodit, jeho mentální úroveň daleko převyšuje tu fyzickou a motorickou. Mario Balotelli je unikátní fotbalista, co s míčem dokáže neskutečný věci, ovšem na jadernou fyziku nebo strukturální lingvistiku by asi neměl buňky. Za prozkoumání ale stojí, proto si ho podáme vědecky, a to hned z několika úhlů pohledu. Většina z nich je minimálně tak zábavná, jako je zábavný Mariův fotbal. Mario staví hru na hlavu, po vstřeleným gólu si vyhrne dres a ukazuje, co má pod ním – tričko se vzkazem celému světu. Mario je jedním z těch vyvolených, co do fotbalu i všeho kolem vnášej rokenrol – nekonstruujou, nepózujou, sekaj to, jak to přijde.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE Jméno: Mario Barwuah Balotelli Přezdívka: Super Mario Pozice: Útočník Zvláštní znamení: Tetování na levé části hrudníku: „Já jsem trest Boží. Jestliže jsi nespáchal hrozné hříchy, Bůh tě ušetří trestu, kterým jsem já.“ Jde o výrok mongolského dobyvatele a vojevůdce Čingischána. Narozen: 12. 4. 1990 v italském Palermu jako Mario Barwuah. Národnost: Ghanská (po rodičích přistěhovalcích), později chce výhradně italské občanství, cítí se být Italem. 1990–1992: Závažné onemocnění střev ohrožující jeho život. Série operací, úspěšná léčba, vyléčen. 1993: Pro neuspokojivé materiální podmínky v rodině předán do pěstounské péče Silvie a Francesca Balotelliových žijících v provincii Brescia. 1995: Začíná s fotbalem, díky svým schopnostem okamžitě postupuje mezi starší žáky. 2001: Hraje za Lumezzane, v šestnácti se stává profesionálem. 2006: Jako hráč prvoligového Interu Milán okouzluje Itálii. Trénován Robertem Mancinim. S Interem tři tituly v lize, jeden titul v Lize mistrů UEFA. 2008: Získává italské občanství, a je tudíž schopen reprezentovat Itálii. 2010: Přestup do Manchester City. Trenér: Roberto Mancini. Jeden titul v Premier League. 2012: Během Eura prohlašuje, že jestliže se setká s rasistickými útoky, opustí turnaj. I díky jeho gólům se Itálie umístila druhá. 2012: V prosinci se mu narodí dcerka. Jeho přítelkyně Raffaella dává jeho rodičovské odpovědnosti nulový kredit. Mario je přesvědčen o opaku. 2013: AC Milán

Všechno o... /

Žákovská knížka Některý historky o Mariovi připomínaj mý oblíbený postavy z dětských knížek, a to konkrétně Jirku Browna od Richmal Cromptonový (Jirka tropí hlouposti a Jirka v ráži) a příhody Aleše, Mirka, Čendy a Boříka od Vojtěcha Steklače. Proto si Super Mario zaslouží žákovskou knížku plnou poznámek – vypadá to trochu líp než bulvární zprávy. Házel šipky na mládežnický tým. Pokutován. Házel rajčata po některých trenérech ze Serie A. Házel vodní balonky po členech schůzky Serie A. Navštěvoval prodejnu AC Milán, ačkoli hrál za Inter. V televizním vystoupení měl na sobě dres AC Milán se svým jménem, i když… viz minulá poznámka. Při reprezentačním zápase do 21 let nakopl švédského hráče Wernblooma. Dostal červenou kartu. Sedl si na zem a odmítal respektovat rozhodčího. Po vyloučení drze protestoval. (Wernbloom po zápase prohlásil, že se ho Mario ani nedotkl.) Musel být fyzicky odtažen Zanettim, protože nechtěl, aby pokutový kop kopal Eto’o. S přítelkyní se rozešel textovou zprávou, kterou jí poslal právě ve chvíli, kdy uváděla televizní show. Při zápasu neproměnil vyloženou šanci, protože se otočil k bráně zády a střílel pozadu tzv. patičkou. Z bezprostřední blízkosti minul s přehledem asi o tři metry. Trenér Mancini ho okamžitě stáhl z hřiště. Při zápasu sledoval na lavičce svůj iPod. Hrál si s ohňostrojem a zapálil dům. Museli zasahovat hasiči. Když Itálie nastupovala v nových reprezentačních dresech, Mario přišel do druhého poločasu ve starém setu. V zahradě u svého domu postavil dráhu pro čtyřkolku.

Protože netreﬁl z Manchesteru do Londýna, najal si taxi, aby jelo před ním. To samé udělal i cestou zpátky.

Vyjádření trenéra Manciniho Roberto Mancini rozpoznal Mariův talent a otevřel mu svět velkýho fotbalu. Je určitě rád, ale taky kvůli tomu šediví rychleji, než by tomu bylo normálně: „Říkal jsem mu, že kdyby pode mnou hrál před deseti lety, dostával by ode mě denně pár facek. Je více cest, jak pomoct někomu, jako je Mario. Nemluvím s ním každý den, to bych potřeboval cvokaře, ale mluvívám s ním, protože nechci, aby ztratil svoje kvality. Byla by to jedině jeho vina, kdyby nebyl jedním z nejlepších fotbalistů světa.“ To říkal na BBC 6. dubna 2012. O dva dny později byl Mario vyloučen ze zápasu proti Arsenalu a Mancini se svěřil Guardianu: „Já jsem s ním skončil. Skončil. Znám ho, miluju ho jako kluka i jako hráče. Je to hodný kluk a fantastický hráč. Ale teď – je mi líto – zahazuje svůj talent a svoje kvality. Doufám, že pochopí, že si vybral špatnou cestu, a do budoucna své chování změní. Ovšem já jsem s ním skončil.“

Mario sám o sobě „Myslim, že běhám nejrychlejc na světě.“ Skromností Mario nikdy netrpěl, jak je ostatně zachyceno i na serveru fotbalnaplno.cz: „Jak se jmenuje? Wil…? Ne, neznám ho. Ale až budu příště hrát s Arsenalem, tak se na něj podívám. A možná mu ukážu cenu, aby věděl, kdo je Zlatý chlapec.“ „Pro mě je Ibrahimovic na stejné úrovni jako Messi a Ronaldo. Ale když s ním náhodou mluvím, tak mu říkám, že jsem lepší než on.“ „Existuje jen jeden hráč, který je o trochu lepší než já. Lionel Messi. Všichni ostatní mi koukají na záda.“ „Když se rozhodnu, že dám gól, tak ho prostě dám. Jsem silný, ale můžu být ještě silnější.“ „Ano, myslím, že jsem génius, ale ne rebel. Mám svůj život, svůj svět, dělám si, co chci, nikomu tím neškodím. Věřím, že jsem chytřejší než průměrný člověk.“ „I v jednadvaceti letech se cítím jako dítě. Sice dospívající, ale zároveň už dospělé. Jsem rád, že to tak je, a doufám, že to tak bude pořád.“

Soustavně rozmlouvá spoluhráčům trestné kopy.

Milý deníčku… (Z tajného deníku Maria Balotelliho)

Neustále zmiňuje, že je nejlepší na světě hned za Messim, a ostentativně dává najevo, že neumí vyjmenovat elitu světového fotbalu.

Protože Británie po Mariově soukromí šílí, spisovatel Bruno Vincent napsal za Maria tajný deník. Když je hrdinou právě Super Mario a autorem člověk, jehož předešlý knihy nesou názvy jako Maj mravenci díru do zadku?

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

nebo Maj netopýři koule?, musí to bejt zajímavý: 31. srpen Bylo to pár pěkně zajímavých tejdnů, protože noviny komentovaly všechno, co dělám. A většinou to byly průšvihy. Mino, můj fotbalovej agent, mi doporučil „krizovýho manažera“, prostě někoho, kdo by ten humbuk týkající se mých nefotbalových aktivit dokázal trochu zklidnit. Představil mi Gerryho a ten mi volal zrovna dneska ráno, ani jsem ještě pořádně nevstal z postele, a i když byl moc přátelskej, nějak jsem z jeho tónu poznal, že je trochu ve stresu. Šoural jsem se do kuchyně. „Mario, jak se máš?“ povídá. „Dobrý,“ odpovídám, „ehm, a co ty?“ „No jó, hhh, taky dobrý. Hele, Mario, volal mi jeden můj kámoš vod novin a vypadá to, že jsme zase centrem pozornosti.“ „S čim tentokrát?“ „No, je to teda šílenější než jindy. Jeden tvůj spoluhráč vyprávěl, že byl u tebe na party a že jsi na střechu domu přidělal takovej ten nafukovací hrad. Víš jakej, takovej, jako maj děti na oslavách narozenin.“ „Páni!“ zasmál jsem se. „Nemůžu uvěřit, že by anglický noviny otiskly takovou blbost.“ Vycházím na zahradu. „No jo,“ povzdechl si, „a to si představ, že říkaj, že to je speciální hrad určenej pro dospělý party. Prej má tvar dvou půlek obrovskýho zadku. To je, co? No každopádně to vypadá, že máš všude kolem baráku paparazzi kvůli fotkám, dokonce snad maj helikoptéru. Tak jsem tě chtěl upozornit, že asi přijdou. To teda budou otrávený, až zjistěj, že je to celý kravina, co?“ smál se. Jeho hlas přehlušil podivnej zvuk. „Jo,“ prones jsem potichu a zadíval se vzhůru ke střeše, „to je fakt vtipný. Dík, Gerry, žes mě varoval, tak zatim – “ „Protože, Mario, to je přesně to, čemu se chceme vyhnout.“ „No jasný, hele, já už musim končit, u dveří mi zvoní mlíkař.“ „Já nic nesly…“ Zavěšuju. „RAFFAELLO!“ Zjevila se v okně ložnice s kalnejma očima: „Co řveš?“ „Slyšíš tu helikoptéru?“ „Neslyším nic kromě tebe, jak tu pořváváš.“ „Pojď dolů, dělej. Musíme sebou hodit!“ Běžím do kuchyně, beru velkej nůž a z garáže žebřík. Na střechu se dostanu jen z verandy a jak pořád koukám za živej plot, jestli už tam nejsou, žebřík se pode mnou děsně viklá. Taky mi moc nepomáhá, jak mě Raffaella zespoda kropí otázkama. „Nevim, nepamatuju si, nech mě bejt, bolí mě hlava!“ odpovídám a balancuju.

Jakmile jsem přeříz lano držící tu věc na střeše, spadlo to dolů na štěrkovou příjezdovou cestu. Než bych složitě sestupoval dolů, skočil jsem rovnou do těch měkkých záhybů růžovýho PVC. Raffaella vzala v kuchyni další kudlu, a zrovna když vyšla, zmítal jsem se zařízlej mezi oběma půlkama a snažil se dostat ven. Vytáhla mě a věnovala mi pohled plnej beznaděje: „Teď máš čas na srandičky…“ „Já jsem jen skákal dolů!“ „To víš, že jo,“ obrací oči v sloup. Dělali jsme nožema díry a zkoušeli tu obří p*del rozřezat na cáry. Poskakovali jsme po ní, abysme z ní dostali vzduch. Uprostřed toho všeho se Raffaella zamyslí: „Mohu poukázat na to, že každej psycholog by ze sexuálního hlediska shledal naše počínání velmi podezřelým?“ „Pozdějc! Poukazuj pozdějc!“ Zatáhli jsme zmuchlanej hrad za barák zrovna ve chvíli, kdy se objevily první auta. Už to bylo skoro úplně vypuštěný, ale pořád těžký na manévrování. Znova mi zvoní telefon, je to Gerry. „Zdálo se mi, žes předtím zněl nějak divně. Je všechno v pohodě? Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ „Né, je to dobrý.“ „No fakt, zníš nějak zmateně, Mario.“ „No jo, trochu jo,“ říkám a přemejšlím o kravinách. To jediný mi jde. „Já jím omeletu.“ „Omeletu? A z toho seš zmatenej?“ „Jo, poněvadž je ze šestnácti vajec!“ „Nemůžu uvěřit, že si strkáš nůž do p*dele,“ říká Raffaella za mnou. „Někdo řekl p*del?“ zajímal se Gerry. „Né, to vona mluví italsky. Mluvíš italsky?“ Měl bych bejt na tyhle věci opatrnější. „Vona mluví anglicky, Mario.“ „To už je snad moc osobní, Gerry. Proč mi nevěříš?“ Vopravdu mě trochu štvalo, že mi nevěří. „Protože můj job je dávat na tebe pozor a – upřímně – mluvíš jako školák, co něco proved. No, ostatně jako vždycky… Teď potřebuju vědět, jestli se na nás neřítí nějaká katastrofa.“ „Žádná katastrofa, Gerry, na to jsem dost chytrej, víš? Nafukovací hrad je na cáry a schovanej. Nemusíš si dělat starosti.“ „Panebože na nebi,“ řekl a zavěsil. Teď už byly zvuky zvenčí jiný. Vytáhli jsme zářivě barevný monstrum před dům a hodili ho do bazénu. Teď je to plovoucí zářivej maják. Byl by vidět i z vesmíru, natož z nízko letící helikoptéry. Něco mě napadlo. Sebral jsem prostěradla, co se sušily na šňůře (Raffaella nemá ráda prádlo na zemi, ale máma takhle vždycky sušila a máma má v těchhle věcech vždycky pravdu) a naházel jsem je přes polovypuštěnej hrad. „Skvělý,“ řekla Raffaella.

EPIC! ROZHOVOR

S NOELEM GALLAGHEREM Noel Gallagher: Mario, musím říct, že je to pro mě čest. Mario Balotelli: Čest i pro mě. Jako fanoušek podporuju Manchester City čtyřicet let. Čtyřicet let! Věřil bys tomu? Taková doba! Tak mě zajímá, kdys poprvé slyšel, že bys měl jít do MC. A věděls o tom klubu něco? Ne, nic. Vůbec nic? Nic.

V březnu 2012 se s Mariem ve studiu BBC sešel Noel Gallagher, zpěvák britpopový superkapely Oasis, známej svým arogantním chováním a macho pózou, za což sklidil mnoho kritiky. Rozhovor slavný rockový hvězdy, která obdivuje slavnou fotbalovou hvězdu, je plnej vtipných nedorozumění zapříčiněných Mariovou nedostatečnou angličtinou, ale taky tím, že i když otázce náhodou rozumí, vystačí si pohodlně s „jo“, „ne“ a „nevim“. Legrační taky je, jak Noel ke konci trošku přitlačí na pilu a snaží se Maria přimět, aby mu promoval kapelu. Myšlenkový pochody a asociace jsou zcela autentický, přepis rozhovoru je doslovný, neupravovaný a nezkrácený.

Až pak? Jo, nosí to smůlu, říct to předem.

A oceňuje to? Jasný, že jo.

Já vím. Vlastně říkám to samý, když se mě lidi ptaj: „Můžem vyhrát ligu?“ Já na to, že je to jako dostih mezi dvouma koňma – City a United – a že jsme udělali dost pro to, abychom vyhráli. Takže se musíme povznést nad nějaký jestli a kdyby, ale myslím, že máme

Dobrý! A ty jsi sem přived svoji rodinu? Jenom mladšího bráchu.

No to nenaučej, jasně. Tak jsem mu řek, teda vzal jsem si ho stranou, a řek jsem mu: „Když už jsem vás pozval, nemoh byste mě něco naučit?“ A on řek: „O. k.“

To je ten, jak jsi pro něj dělal ty kouzla? To bylo, počkej, když jsme hráli s… No, tak pro něj a pro jeho kamaráda. A kde ses to

Ani že hrajem v modrým a jsme braný jako odpad? Ne, nevěděl jsem vůbec nic.

A zapad pěkně, přitom když koukáš na fotky v novinách, tak vypadá naštvaně a nešťastně, ale když jsem ho pozoroval na tréninku s dalšíma klukama, tak… No jo, ty noviny…

Ne? Ne. No a ty ho znáš už dlouho, už když jsi byl mladej? Teda pořád jsi mladej, ale znáš ho už tak od šestnácti, ne? Jak dlouho ho znám?

Aha, jo. A řek bys, že je dobrej kouč? Jestli je dobrej trenér? No… Je. Taky si to myslim. A co bys řek, když je na tom tým teď takhle dobře, bude na konci sezony na špici? To ti řeknu až pak.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Prostě kouzlo. Jo.

Vypadá šťastnej. Jo.

Aha. Jakou roli hrál Mancini v tom, žes přišel k nám? Kdyby tu nebyl Mancini, tak bych tady, myslím, nehrál.

A byl taky v Interu, když jsi tam kdysi nastoupil? Jo, v prvním týmu. To jsem hrál trochu jako akademicky.

Jenom jeden trik? No, ale je složitej.

Proto je taky složitej. Jo, a když jsem koukal na trénink, tak vidím, že Carlos je zpátky. Jo.

A že je rozdíl mezi City a United jsi věděl? Přišel jsem před třema rokama, hrál jsem zápas s United a přišel sem.

Jo. Ehm, tak od patnácti.

Paráda. A kolik triků tě naučil? Ééé, jenom jeden.

určitě nejlepší hráče. Jestli se mě ptáš, jestli si zasloužíme vyhrát… Jo… Tak teda jestli budem hrát tak, jako hrajem, tak zasloužíme. Přesně to si myslím taky. A dál. Raffaella Ti Amo, tvoje milá, je krasavice, co? Jo. Jo? A co to znamená? Raffaello, miluju tě? Jo.

naučil? Kouzla, no, existuje jeden chlápek, já ani nevěděl, že je z Manchesteru. Byl jsem na Trafford Centre a von tam přišel a ukazoval nějaký kouzla, tak jsem ho pak pozval domů, aby mě něco naučil. Moment. Na Traffordu stojí chlápek, ukazuje kouzla a ty ho pozveš domů, aby ti nějaký ukázal? Jo. Aby pobavil tvoje… Protože nás tam bylo asi deset, já a mý kamarádi, ale víš, lidi, co kouzlej, tě to nenaučej.

No jo, všichni to známe. Ale právě proto bys nám to moh osvětlit, protože mi vážně přišel šťastnej jako nikdy. Fakt zapad a nemůže se dočkat, až bude hrát. No když… Já vlastně nevím, kdy se to stalo, že nějak nehrál, zrovna jsem tam nebyl, tak nevím. Ale Carlos je součást týmu a všichni s ním chtěj blbnout a milujou ho. Je součást týmu, a proto je taky šťastnej. Takže navzdory těm řečem a politice mezi ním a klubem se dá říct, že hráči jsou fakt jeho přátelé a mají s ním pořád silný pouto? To je jako u mě. Když jsem v Manchesteru šťastnej, je to důležitý pro tým, pro mý spoluhráče, jak se mnou vycházej a tak. Jo tak. A je to taky dobrý pro fanoušky. Myslíš, že Carlos by se měl obávat nějakých reakcí od fanoušků, kdyby… Myslím, že fans by nic takovýho dělat

Všechno o... / neměli, protože Carlos to vnímá, a když budou tlačit na Carlose, budou tak tlačit na celej tým. Proto jsem to říkal, nemyslím, že ho zrovna vypískají, spíš se to bude tak jako míchat, ale pořád jsem přesvědčenej, že by ho fans měli respektovat, protože je jedním z nejlepších hráčů. Jasně. A jestli odejde, tak odejde, fotbalisti přestupujou… To je normální, každej jsme přišli odněkud a chvíli zůstanem, pak půjdem. To je normální. Jo, to je moderní fotbal, to souhlasím, ale… Bylo by zajímavý vidět ho tam s úsměvem na tváři a… To jo.

Jo. (Oba se smějou.) Abysem tam moh dát ohňostroj. O. k. No a nic se nedělo, tak jsem šel ven, ale asi jsem… To zapomněl zapálit? Asi, ale najednou kluci křičeli a ohňostroj hořel, tak ho dali do postele – ne, počkej, ne do postele, na záchod. Ha ha! No a chytla jen záclona, nic víc. Všechno zveličej.

No, taky si myslím. Teda, souhlasil bych, ale… Když se na to koukáme zvenčí, tak vlastně ani nechceme, abys dospěl. No jo, jenže když se na mě koukáš takhle zvenčí a neznáš mě, tak bys řek, že jsem idiot. He he!

Jo takhle, protože je zavolal alarm, že jo? Vodnes to jen záchod.

Vážně, jseš prostě kluk z plakátu pro uličníky. Jéé, he he he! Moje děti tě milujou, a ani pořádně nevědí, kdo jsi. Ha ha ha! A prosim tě, můžeš mi něco říct na rovinu? Mě fascinuje, že noc před derby na Old Trafford, kde jsme vyhráli šest jedna, přijeli k tobě domů hasiči, protože jsi zapálil barák. Nezapálil.

Takže hasiče nikdo nevolal? Ne, hasiči přijeli sami. Aha. Kvůli zácloně a záchodu.

A tohle všechno mě vede k tomu zeptat se tě, cos myslel tím tričkem „PROČ VŽDYCKY JÁ?“ Měls pocit, že ten den dáš gól? Měl jsem pocit, že dám tři. Tys chtěl dát tři? Jo jo. Protože když začal zápas, měl jsem fakt pocit, že dáš vítěznej gól, že vyhrajem jedna nula a ten gól na Stretford End dáš ty. A byl to parádní gól, ale pak to tričko, ten nápis, obletěl svět – co sis myslel? Jako vo čem? No, že ten obrázek uvidí celej svět. Ne ne, byl to jen vzkaz. Byl to vzkaz? To není o tom, co dělaj lidi mně, ale co dělám já jim, rozumíš?

Ani nějakou náhodou? Říkaj, že jo… Nezapálil.

Tak to byl vzkaz pro fanoušky, protože milujeme… Ne, bylo to lidem, co o mně blbě mluvěj a říkaj o mně špatný věci.

A vysvětlil bys to teda? No, he he he, chceš vědět, co se stalo?

A jo, novinářům. Vůbec mě neznaj, tak proč pořád já, proč pořád já? He he.

No, kdybys moh… Jenom proto, že to seš ty.

To bylo geniální, ha ha ha! Máš to tričko? Jo, v Itálii.

Ale tak to děkuju. Začalo to jako sranda, no. Jo. No, a… Ne, je to hrozná volovina, he he.

Jo. Ale kovovou, jo?

Bylo dobrý vidět ho hrát… No, Mancini zrovna dneska ráno znova tvrdil, že bys měl dospět. Ale my si to nemyslíme. No jo. Když Mancini něco říká, tak to bude asi pravda, ale mě je dvacet jedna, furt jsem mladej a myslím si, že od loňska jsem dost dospěl. Aspoň v mý hlavě, teda.

Ne, ne, to teda ne, víš, že hodně cestuju po světě, a víš taky, že když tam zmíníš Man City, tak maj lidi tendenci pískat a tak, ale když řekneš Balotelli, tak ten tým každej miluje. Ha ha ha!

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

He he he, neva, tak mi to povíš pozdějc. Trochu jsem se nudil, tak jsem kámošům, se kterejma jsem tam byl, přines popelnici.

Bral bych ho. O. k. Dám ti ho. Vážně? Jo.

Super, je to zaznamenaný, tričko je moje. Cha! O. k. Ha ha!

otravuje tě to? Ééé, no, já bych řek, že můžeš dělat, co chceš, když je to v určitých mezích.

No, ale o tobě je napsaných fakt mraky příhod, moh bys uvíst na pravou míru, jestli je to pravda, nebo ne? Jako co?

Jo. A ty, který to přeženou, zabij, ha ha ha!

Tak třeba tahle se stala? Přijel jsi do ženskýho vězení v Miláně a chtěl ses porozhlídnout? No, vono když chceš do vězení, musíš tam nejdřív zavolat a dostat pozvánku. Tak jsem do jednoho jel, do mužskýho, jo? Jeli jsme s bráchou a tam, kde žiju, jsou dvě vězení ani ne míli od sebe. Aha. No a brána byla otevřená, tak jsem tam vjel, vjel jsem na parkoviště, ale do špatnýho vězení. A tam mě hned kontrolovali a někdo pak jako vždycky hned zavolal noviny… A fakt ses naštval a žádal o prohlídku? Ne, vůbec, lidi jsou pitomci. A je pravda, že když za tebou na tréninku přišel malej kluk žádat o autogram, zeptal ses ho, proč není ve škole, on řekl, že je šikanovanej, taks ho vzal do školy a řekl jsi to řediteli? Ne. Fakt ne? Nekecáš trochu, Mario? Co? Jestli nekecáš. No, není pravda, že jsem ho vzal do školy, to ne, jen jsem se ho ptal, proč v tý škole není. Vopravdu? Jo. Vopravdu.

He he! Jo, a, ehm, tohle se stalo? Tvoje maminka tě poslala pro žehlicí prkno a tys přines čtyřkolku. No jo, to je pravda, hi hi! Jo, cha cha, a pingpongovej stůl a autodráhu? Pingpongovej stůl ne, trampolínu. Háá! Trampolínu? Co by asi řek Mancini, kdyby zjistil, že máš doma čtyřkolku a trampolínu? Ví to. Ví to? Jo. A nešílí z toho? Protože… moh by ses třeba zranit. Ne, na čtyřkolce ne. A máš aspoň helmu? Určitě ne… Jo. Fakt? Jo. Ty ne, co? Ne, teda vlastně jo, jo! He he. Tak jo. A ty jseš alergickej na trávu, teda na určitej druh? Je to tak? Jsem alergickej na suchou trávu. Na suchou trávu. To máš jako sennou rýmu. Ale ne jako na zelenou trávu. Na hnědou, víš jakou? Nevím, jak se to řekne anglicky. Míváš sennou rýmu? Sennou rýmu, co to je?

A dává ti ještě Tim Westwood lekce v dýdžejingu? Ééé, ne. Mám s ním fotku, chtěl fotku, tak to je.

To maj lidi v létě, ehm, jak to popsat… Když kvetou kytky a lidi děsně kejchaj. Jo takhle… Ne ne, mám to jako pod kůží, musím se drbat.

Vida, a oni hned… Je to DJ, že jo?

Vážně? Jo.

Jo, je. No, to jsem jel zrovna do města pro nový PSP.

Slušný, seš fotbalista, co je alergickej na určitej druh trávy. A je taky pravda, žes na benzince zaplatil všem benzin? Ne, to není, není.

Aha. A je dobrý? Já nevim, nikdy jsem to nehrál. Jo aha. No, ehm, a ten kluk chtěl fotku a já se ptal, kdo to je, a bylo mi řečený, že DJ. Slavnej DJ. Hraje hip hop. No, a ráno koukám, že mi DJ dává lekce. Oukej.

Fakt ne? Tos mě teda dostal! Ne. Dobře. A jezdil jsi po Manchesteru oblečenej jako Santa Claus? (Oči v sloup) Ne! O. k., nedávno jsi hrál šipky, jak jsi v tom dobrej? Nebylo to nedávno, bylo to loni.

A co si o tom myslíš – protože britskej tisk všechno převrací, já i brácha jsme si taky dost užili. Jo?

Aha, loni. A měls aspoň 180? Já nevím, jak se to hraje, dávám to doprostřed, no.

No, někdy to může bejt trochu… Věc, jako je tahle, může bejt i sranda,

Ááá, do středu, jo? Jo.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Všechno o... /

Hezký. Rock’n’roll star. A dal jsi tulákovi tisíc liber, když jsi vyhrál v kasinu? Nikdy, heh. Bože. A v kostele jsi na Vánoce byl? Byl. A nechal jsi tam jako milodar taky tisíc liber? Ne, dal jsem… Nevím přesně, ale tisíc ne. Ne tisíc? A pak jsi hned šel do hospody ve Wythenshawe a každýmu jsi koupil pití? Ne, nekoupil. Dobrý, na rovinu, já bych to taky neudělal, ne teda ve Wythenshawe. Tinchy Stryder, znáš ho? Jo.

nedávno tady a řekl, že to, jak jsi byl jmenovanej druhým nejlíp oblíkaným chlapem, je travesti. Jo. Hele, nechci se nikoho dotknout, ale Brit se nemůže bavit o módě s Italem, hi hi. To asi jo, ale Adam může, protože není z Manchesteru, je z Mancunianu. A lidi odtamtud jsou vždycky bezvadně oblečený, jak vidíš, ale asi se s tebou o módě nebudu přít, protože… Neříkám, že se Britové blbě oblíkaj, říkám, že Italové jsou úplně jinej level. Bez výhrad. Všichni nosíme italský boty,

Ééééé… Máš rád hudbu? Jo, mám rád hudbu, mám, připomíná mi dětství a tak. Na to se tě zeptám, odkud původně pocházíš? Kde ses… Narodil jsem se… Jako původně? Jo. Nebo kde jsem se narodil? No, kde ses narodil. V Palermu. Na Sicílii. A tvý předci jsou odkud? Kdo?

A seš jeden z mejch hrdinů… Ne, to ty.

Tvý rodiče. Ááá, mý

Líbila se ti? No, hezká. A je hip hop tvůj oblíbenej druh hudby? To je písnička od něj? No, ani ne. Je to druh hudby, hip hop. Jo, ten mám rád.

Aha. No, já myslím, že tím, jak dospíváš, tak tě nějak formujou zkušenosti a zážitky z dětství… Jo, lidi asi, no… Protože lidi zvenku nepoznaj, jakej jsem, ale já myslím, že jsem mnohem starší oproti tomu, kolik mi je.

A víš něco o manchesterský hudební scéně? Vo kom? To je nějakej zpěvák?

The Smiths? Ne.

tyhle moje jsou italský, jsou hezký, vidíš? To jsou italský?

Stone Roses? Ne.

Jo, Golden Goose, znáš tu značku? Cha cha!

Oasis? Jo, che che…

No tak fajn. Jakou posloucháte v šatně hudbu? R&B.

Druhýho? Hezký. Jaký to je? Mně to je jedno. No protože už jsme tam jednoho hráče měli, nepovím jméno, ale iniciály jsou AJ… Co? AJ… O. k., byl to Adam Jones, byl

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

Ne ne, ty seš hrdina a všichni kluci, s kterejma chodím na zápas, je nás tak šest nebo sedm, tak tě úplně milujou, fakt že jo. Děkuju. Rádo se stalo, kámo. Měls těžký podmínky, byls v dětství vážně nemocnej, pak od tří let u pěstounů. Myslíš, že ti to změnilo charakter? Seš silnější osobnost? Nikdy jsem nemluvil o tom, jak jsem vyrůstal. No, myslím, že nějakou zkušenost, když vyrůstáš a vidíš u jiných, jak vyrůstali oni, tak… v tom vidím sebe.

Slyšels ji? Slyšel.

No a nedávno tě v časopise GQ označili jako třetího nejlíp oblečenýho muže v Británii. Druhýho.

Na ty kašli, ty velíš. Pusť to tam, jestli budeš moct. A až uvidíš, že dáš vítěznej gól, vyhrň si dres, aby byl vidět nápis na tričku, co budeš mít pod ním: „Noel to tak chtěl.“ He he. To bych byl šťastnej jak blecha. Musím říct, že je absolutní čest se s tebou setkat. Díky, a pro mě…

Napsal o tobě skladbu. Jo.

Ne, jestli víš něco o historii týhle scény, o kapelách z Manchesteru. Joy Division. Slyšels někdy Joy Division? Ne.

se budete rozcvičovat na zápas s United, tak ti přinese vítězství. To říkej těm ostatním.

Nikdo si nepouští Oasis? Myslím, že ne. Dám ti potom CD, můžeš to pustit nahlas, až bude Nigel kokrhat. He he, to jo. Tvoří hudba nedílnou součást tvýho života? Hmmm? Jestli hudba hraje v tvým životě nějakou roli.

opravdový rodiče. Ty jsou původně z Ghany. Z Ghany? O. k., a byls tam někdy? V Africe jsem v životě nebyl. Ne? Nikdy. Já jo, já byl v Egyptě, je tam hrozný vedro. Hele, já… Jak jsem byl v Oasis, tak teď dělám sólo věci, protože můj brácha je podobně střelenej jako ty. Je, jo? Jo, a teď kritici ocenili moji desku jako nejlíp prodávanou. Znáš High Flying Birds, slyšels o nás? Vo čem? Vo naší hudbě. No jo, Oasis znám, to jo. No, tak já ti dám CD. A příště až

Jo, na svůj věk jsi až moc dospělej, viď? Já to vidím. A dál, při minulým zápase s Portem jsi byl terčem rasistických útoků ze strany fans Porta. Jo. Taky jsi tím trochu trpěl i v Itálii… Jo, ano, v Itálii. Ale v Portu nevím, slyšel jsem to, ale nevím, jestli to byli jen nějaký pitomečkové, nebo opravdový rasisti. Vážně nevím. To je totiž v Anglii celkem ošemetný téma posledních čtrnácti dní, ale vždycky je to blbý, zvlášť v Evropě, viď? Cejtíš se blbě kvůli hráčům. A mluvili jste o tom pak s Yayou, kterýho taky napadali, nebo ne? Ne, nemluvili jsme o tom. Vyhráli jsme, to je nejdůležitější. Dozajista. A kdo je tvůj oblíbenej hráč? Ibrahimovic? Jo, to je jeden z nich. On a Ronaldo, ten Brazilec… Ronaldo, jo? Hrál za Inter Milán…

Borec, co? Jo. A hrál teda za Inter, když jsi tam zrovna byl? Ne, bohužel ne. A kdo měl podle tebe největší vliv na celou tvoji kariéru? Největší vliv? No, jako kdo? Zřejmě Mancini, protože tě přivedl do Anglie a měl na tebe vliv, a jak sám říkáš… Ne, Mancini… No… Jen v Itálii, protože to on mě dostal do italský Serie A, do italský první ligy. A proč myslíš, že tomu Mourinho nevěřil? To je jeho problém. Já jsem teda rád, jinak bys tu bejval nebyl, co? Co, von má přijít sem? Mourinho? Je to skvělej trenér, ale nerozuměl mi a říkal, že nikdo mi nemůže rozumět, ale jedinej, kdo mi nikdy nemůže rozumět, je von. Víš, jak jsme naposledy hráli s Tottenhamem? No jo. Tak jsme přece vedli dva nula a Tottenham pak vyrovnal na dva dva a pak přišly po prodloužení penalty. Byl jsem zrovna v hotelovým pokoji v Austrálii a sledoval to. Máš nějaký nervy, když jdeš na penaltu a víš, že titul v lize závisí na tomhle zápase, a že to je teda nejdůležitější kop v celý sezoně? Někdy to ani takovej tlak není, jen se musím soustředit, ale soustředím se nerad, mám radši volnej průběh. Prostě instinktivně, jo? Jo. Tenkrát jsem… Jsem… A preferuješ hrát instinktivně a nechat věcem volnej průběh, nebo… Protože mě fascinuje, když tě sleduju, jak hraješ, že vůbec na nic nemyslíš a hraješ duší. Ale musel ses přece rozhodnout, kam to kopneš, byl jsi vůbec nervózní? Byls klidnej a věděls… Tys to věděl – tys věděl, že dáš gól, protože nikdy nemineš, viď? Jako penaltu? Jo, penaltu. Tví spoluhráči mi řekli, že nikdy nemineš ani při tréninku. Nedals někdy penaltu? V tréninku, nebo v zápasu? V tréninku, ne v zápasu. Ne v zápasu. Myslím, že ti jako mladšímu musím něco říct. Musíš mít fakt odvahu

unýst, že liga je tak neúprosná, to chce kuráž. Já bych… Ne, proč? Proč? Protože… jako my ostatní… jsi pouhej smrtelník, a přitom… Jo, ale zase já kdybych měl jít na koncert a zpívat, tak nevydám hlásku, děsně se stydím. Tomu rozumím, jenže když já třeba nemůžu zpívat, nebo se koncert nepovede, tak to nemá… tak se země nezachvěje, jako třeba když ty nedáš penaltu. No protože nehraješ fotbal, to je normální. Jak víš, že nehraju fotbal? A hraješ? Ne. Ha ha ha! No, a protože nehraješ v Premier League, tak je normální, že si myslíš, že bys cejtil ten tlak. A ostatní byli rádi, že ses ujal tý penalty, nebo…? Jo, protože věděli, že střílím jako… Jasně že věděli. Když se kope volnej přímej kop zprava, tak víme, že ho bude chtít kopat Kolarov, protože je dobrej a… O. k., a ty chodíš na penalty. A ještě jedna věc, než to zabalíme, co ten gól ramenem? To tak přišlo, no, he he. Tohle se stává na pláckách za barákem, ale ne na anglických hřištích, já jsem na to koukal. Byl jsem v Kodani v cateringovým voze se spoustou fotbalových fandů. Některý z mejch lidí fanděj Manchesteru, jiný Liverpoolu, asi tam byl i nějakej fanda United, ale všichni stáli, koukali a začali tleskat. To bylo… pro mě to byl gól sezony. A to je právě ten instinkt, že o tom nepřemýšlíš a prostě to uděláš? No, já jsem vystřelil a brankář míč chytil, ale míč vylítnul vysoko a von myslel, že do autu. Já stál pod břevnem, přímo pod ním a koukám, jak míč padá dolů, ale na hlavičku už bylo pozdě, tak jsem to dal ramenem. Neuvěřitelný. Jako hráč máš spousty cen, zlatej míč, zlatou kopačku… Ale čeho bys chtěl ještě dosáhnout, než pověsíš kopačky na hřebík a skončíš s fotbalem? Jako co chci vyhrát, než seknu s fotbalem? Jo. Jasně, že chceš vyhrát trofeje, ale jak daleko se můžeš podle tebe dostat? Můžeš se stát nejlepším fotbalistou planety? A chtěl bys?

To jo, to bych chtěl, ale to nestačí, musím pro to něco dělat.

No, byl jsem v hospodě. Ne pít, ale kvůli…

Bez diskuze. Asi seš pod tím správným trenérem, abys toho dosáh… Čeho?

Šipkám? Ne. He he. Proč mě máš rád?

No, že jestli chceš bejt nejlepší na světě, tak máš toho správnýho trenéra. Jo. A taky se říká, že jsi plachý a rezervovaný chlapec, je to tak? Co je to rezervovaný? No, plachý, víš, co je, a rezervovaný znamená, že se držíš zpátky… Jo, tak to hodně. Nemám rád, když mi lidi mluvěj do věcí a do života, mám rád soukromí. Vidím, vidím. Někdo třeba myslí, že jsem arogantní nebo tak něco, ale já jenom… Já si právě o tomhle myslím, že to je věc britskýho tisku, že když nerozuměj lidem… Nikdy jim nerozuměj… No, ale zvlášť lidem, jako jsi ty, průměrnej ligovej fotbalista takovej není, víš, co myslím? Kdo? Prostě nějakej fotbalista. Jakejkoli. Ty seš v současnosti jedinečnej fotbalista, a když britský média někomu nerozuměj, tak na něj hned něco hledaj. Ale zas tě to nemusí tolik štvát, dělaj to každýmu takovýmu. Každýmu to dělaj?

Já mluvím za všechny… A osobně vidím, že tu není tolik fotbalistů, jako jsi ty. Podporuju tenhle klub celej život a prostě tu není tolik fotbalistů, aby tě nutili sedět úplně na hraně sedadla, když je vidíš s míčem. V tomhle klubu je to velká vzácnost. Ale to jsou takový věcičky… Aby tě nutili co? No, řekněme, že všichni sedíme a koukáme na zápas. A když hráč jako ty dostane míč, všichni se nevědomky posunou dopředu, protože věděj, že se stane něco neobyčejnýho. Ale milujem tě i kvůli věcičkám, jako jsou kouzla, kradení rukavic Agüera, gól ramenem nebo oslavy tričkem. A s tím seš i skvělej hráč a já fakt myslím, že budeš v týhle dekádě nakonec nejlepší fotbalista. A jiný fotbalisti tady jsou trochu nudný a tupý a já tě miluju, protože seš Balotelli a rozesměješ mě. Ha ha ha! (Třesou si rukama.) Kdes vzal ten prsten? Tenhle? V jednom krámě v Japonsku. Ale dává se v Americe, když končíš vysokou. Máte to tak i v Itálii? Ne. Tady v Anglii taky ne. A na, vem si ho. Vyměním ho za tričko. Za jaký? Přece to WHY ALWAYS ME. No to ti klidně dám.

Jo, každýmu skvělýmu člověku, jako jsme ty a já, vždycky nám tisk dával. Jo, ale to je normální, jenže…

Super, už to řek podruhý. Protože mě nutíš, ha ha ha!

V Itálii ti taky dávali? Jo, ale…

Závěr Jako naprosto spontánní a bezelstný jedinec je jako jeden z mála schopen prožít šťastný a nekomplikovaný život ve světě, který se ve třetím tisíciletí stal natolik komplikovaným, že zkoumání jeho podstaty nebo zákonitostí ztrácí smysl a vede spíše k dalším komplikacím. Mario Balotelli pochází s největší pravděpodobností ze světa Forda Prefecta, stopaře po galaxii, a na pozemské problémy a normy nahlíží vlastní optikou. Fotbal mu nejen jde, ale dokonce ho i baví a nestresuje – nemá ke stresu důvod, maximálně může být vyloučen, což mu nevadí. Není schopen hlubší analýzy, a to ho činí nebezpečným útočníkem a v širším smyslu i osobností, na kterou se nevztahují pravidla ani zvyky vymezující normální chování. Bůh mu za to žehnej.

A jaks to řešil, prostě jsi to nechal…? Mně to je jedno, můžou si říkat, co chtěj. Já jsem fotbalista a nejdůležitější je pro mě bejt v neděli na hřišti, jenže oni to pak najednou úplně otočej. Tak to je absolutně správně. Hrozně moc toho o mně vykládaj, ale nevědí nic, jsou to lži. Kdybych šel po ulici a někdo mě vyfotil, tak by řekli: „Á, Mario je tady.“ Jenomže někdo hned zavolá novinám a řekne: „Mario je tady.“ To je úplně normální. A proč? Protože jsem šel jen tak po ulici jako normální člověk a normálně si chci zajít do hospody. A chodíš do hospody?

Ha ha ha!

tﾃｩma /

TEXT: PARMY OLSON, JSME ANONYMOUS (PRﾃ？, 2012) ARTWORK: ANONYMOUS

Anonymous JSME ANONYMOUS JSME LEGIE NEODPOUŠTÍME NEZAPOMÍNÁME OČEKÁVEJTE NÁS

téma /

Raid

(Situace kolem Aarona Barra) Miliony lidí se touhle dobou před dvěma lety uvelebovaly doma na gaučích, otvíraly pytlíky s chipsy a nalévaly si pivo do plastových kelímků v přípravě na největší sportovní událost roku. Hrál se Super Bowl, finálový zápas národní ligy amerického fotbalu. A zatímco si Packeři z Green Bay vydobývali vítězství nad pittsburskými Steelery, bezpečnostní specialista Aaron Barr bezradně sledoval, jak sedm lidí, které v životě nepotkal, převrací jeho život naruby. Superbowlová neděla byla dnem, kdy se střetl s Anonymous.

Parmy Olson žije v Londýně, kde pracuje jako šéfredaktorka britské pobočky časopisu Forbes. Zajímá se o lidi, kteří překračují hranice světa technologií, ať už jsou to inovátoři typu Stevea Jobse, vědci, nebo hackeři. Její kniha Jsme Anonymous, z níž přinášíme ukázku, je vůbec prvním úplným svědectvím o volném uskupení hackerů, kteří otřásali vládami i mocnými nadnárodními společnostmi tak dlouho, než je nakonec podkopla zrada ve vlastních řadách…

Jsme Anonymous!

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

CHRISTOPHER MOOT POOLE Čtrnáctiletý školák z NYC si v roce 2003 registruje doménu 4chan.net, klon japonského obrázkového fóra 2chan, kde se scházeli fanoušci anime. Důležitou změnou na 4chanu byla sekce /b/ určená pro náhodná témata nesouvisející s anime. Tato sekce se brzy stala „tlukoucím srdcem 4chanu“ a „domovem“ prvních Anonů. Christopher totiž trval na vynucené anonymitě uživatelů (forced anon = Anon = Anonymous), protože registrace pod přezdívkou podle něj odrazovala zajímavé přispěvatele a přitahovala pouze ty, kteří si chtěli „honit“ ego. Poté, co se sekce /b/ stala stokou vulgarit, porna a násilí, ustoupil Christopher do pozadí a nechal 4chan žít vlastním životem.

Okamžik zlomu nastal kolem oběda, šest hodin před výkopem zápasu. Jak si tak Barr hověl na gauči ve svém domě na předměstí Washingtonu D. C., oblečen do trička a džínů, uvědomil si, že za poslední půlhodinu mu jeho iPhone ani jednou nezabzučel. Obvykle ho přitom upozorňoval na nový mail tak každých patnáct minut. Když vylovil telefon z kapsy a zmáčknutím tlačítka zadal obnovit e-mailovou schránku, vyskočilo mu na displeji tmavomodré okno. V něm byla tři slova, která mu změnila život: Nelze stáhnout zprávy. Načež byl vyzván, aby potvrdil své heslo. Barr tedy otevřel nastavení svého účtu a pečlivě naťukal „kibafo33“. Nic. Do e-mailové schránky ho to nepustilo. Barr nepřítomně civěl na displej. Po zádech mu začal přejíždět mráz a odkudsi se vynořilo tušení, co to znamená. Před pár hodinami si přes chat povídal s hackerem z Anonymous, který si říkal Topiary, a nabyl dojmu, že všechno je v suchu. Teď však bylo jasné, že se mu někdo naboural do pracovního mailu firmy HBGary Federal, získal přístup k desetitisícům mailů a potom nejspíš změnil heslo. Někdo neznámý si mohl číst tajné smlouvy a dokumenty, které obsahovaly citlivé informace o jisté nadnárodní bance, jedné uznávané americké vládní agentuře a Barrově vlastní firmě. V hlavě se mu jedna za druhou vynořovaly vzpomínky na konkrétní dokumenty a zprávy, z nichž každá spustila novou vlnu ochromujícího děsu. Vyřítil se po schodech do pracovny a vrhl se do křesla před svůj notebook. Chtěl se přihlásit na Facebook a promluvit si s jedním svým známým hackerem, který by mu snad mohl pomoci, jenomže to nešlo. Nemohl se dostat k nikomu ze svých několika stovek přátel. Zkusil Twitter, kde ho sledovaly stovky lidí. Nic. Potom Yahoo. Totéž. Někdo ho odstřihl od téměř všech jeho internetových účtů, včetně toho ve World of Warcraft. Barr si vrazil pomyslnou facku za to, že na všech účtech používal stejné heslo. Zrak se mu stočil k wi-fi routeru, jehož světýlka zuřivě blikala. Někdo se ho snažil přehltit a probourat se dál do Barrovy domácí sítě. Natáhl se a vytrhl router ze zásuvky. Blikající světýlka se odmlčela.

Kdo je Aaron Barr Aaron Barr býval vojákem. Jeho široká ramena, černé vlasy a husté obočí prozrazovaly, že jeho předci pocházeli ze Středomoří. Po dvou semestrech na univerzitě si uvědomil, že studium není nic pro něj, a zapsal se k námořnictvu. Brzy se stal důstojníkem zpravodajské služby, pracoval s chráněnými informacemi

a začal se specializovat na analytiku. Často byl posílán na zahraniční mise, nějaké roky strávil v Japonsku a pak po celé Evropě. Sloužil na výsadkových lodích, při jedné pozemní operaci v Kosovu po něm stříleli… Pod vlivem válečných zkušeností se po dvanácti letech rozhodl od námořnictva odejít. Vzal práci u firmy dodávající vojenskou techniku, usadil se, založil rodinu, pořídil si dům a zakryl vojenská tetování. Stal se z něj běžný zaměstnanec žijící velice poklidným životem. Koncem roku 2009 se mu však naskytla šance. Oslovil ho bezpečnostní konzultant Greg Hoglund s dotazem, zda by s ním nechtěl založit novou firmu. Hoglund, který už šéfoval firmě HBGary Inc. zabývající se digitální bezpečností, se dozvěděl o Barrově kariéře u armády a jeho znalostech kryptografie (nauka o šifrování, pozn. red.) a chtěl, aby s ním Barr založil sesterskou společnost, která by se specializovala na poskytování služeb americké vládě. Nesla by název HBGary Federal a Hoglundova mateřská firma HBGary Inc. by v ní měla desetiprocentní podíl. Barrovi to připadalo jako slušná nabídka. Mohl by být svým vlastním šéfem, pracovat z domova, a trávit tak víc času se ženou a dětmi. Souhlasil. Zpočátku měl hlavu tak plnou nápadů na to, jak získat nové klienty, že nemohl tři dny po sobě ani spát. Nepřetržitě posílal Hoglundovi nové a nové maily, co a jak by se dalo dělat. Jenomže o rok později žádný z jeho plánů nevyšel, firma nevydělávala. Barr zoufale potřeboval nové klienty, maličkou firmu HBGary Federal se třemi zaměstnanci se mu dařilo držet nad vodou jen díky tomu, že pořádal pro manažery školení o sociálních médiích, z nichž každé mu vyneslo dvacet pět tisíc dolarů. V těchto kurzech se učilo, jak sociální sítě jako Facebook, LinkedIn nebo Twitter využívat k získávání informací o jejich uživatelích – taková malá špionáž.

Barrův velmi špatný nápad Konečně se objevila záchrana. Organizace WikiLeaks veřejně naznačila, že vlastní řadu tajných materiálů získaných z Bank of America. Právníci této jedné z největších amerických bank teď rychle hledali někoho, kdo jim poradí, jak s WikiLeaks jednat a jak zničit Juliana Assange, který byl spoluzakladatelem organizace a jejím nejznámějším představitelem. Obrátili se proto na několik bezpečnostních ﬁrem, mezi nimi i na tu Barrovu. Barr ihned připravil powerpointovou prezentaci, ve které mimo jiné navrhoval spuštění dezinformační kampaně, která by zdiskreditovala novináře

píšící o WikiLeaks se sympatiemi, nebo zaútočit na webové stránky WikiLeaks a vyřadit je z provozu. Za pomoci svých falešných účtů na Facebooku se Barr „spřátelil“ se zaměstnanci právnické firmy Hunton & Williams, která banku zastupovala, a začal získávat informace o jejich osobních životech, čímž jim potom dokazoval, že se ve své práci vyzná a dokáže špehovat protivníky. Zdálo se, že na právnickou firmu to udělalo dojem, nicméně k podpisu smlouvy stále nedocházelo a Barr už velmi nutně potřeboval peníze. Pak ho něco napadlo. V San Franciscu se měla brzy konat konference pro profesionály z oblasti bezpečnosti. Kdyby se mu tam podařilo předvést, jaké informace dokáže sehnat díky slídění na sociálních sítích, získal by pozornost a možná i tolik potřebné klienty pro svou firmu. Dospěl k názoru, že neexistuje lepší cíl než Anonymous, záhadná skupina hackerů, o které se denně psalo v novinách, protože začala napadat weby společností MasterCard, PayPal a Visa jako pomstu za to, že bránily financování WikiLeaks.

Nikdy nemluv o Anonymous WikiLeaks zrovna zveřejnila tisíce tajných diplomatických depeší a Julian Assange byl zatčen za údajné sexuální napadení. Slovo hacker nemá tak zcela vyhraněnou deﬁnici – může označovat nadšeného programátora i internetového zločince. Lidi z Anonymous neboli Anonové bývali označováni za hacktivisty – hackery s aktivistickým posláním. Věřili, že všechny informace by měly být volně dostupné komukoliv, kdo se k nim dostane, a nebáli se napadnout stránky kohokoliv, kdo by s nimi nesouhlasil. Tvrdili, že nemají žádnou hierarchii ani vedení, že jsou „všechno a nic“. Těch pár pravidel, kterými se obecně řídili, připomínalo ﬁlm Klub rváčů: 1. Nikdy nemluv o Anonymous. 2. Nikdy nemluv o Anonymous! 3. Nikdy neprozraď svoji pravou identitu. 4. Nikdy neútoč na média, mohou ti pomoci šířit tvé poselství. Útoku na PayPal z prosince roku 2010 se zúčastnily tisíce lidí z celého světa. Všichni bezpečnostní specialisté o Anonymous mluvili, ale nikdo vlastně dohromady nic nevěděl. To Barra velice zaujalo. Sledoval, jak média věnují této záhadné skupině čím dál větší pozornost, a doslova hltal zprávy o desítkách raidů (internetových „nájezdů“, pozn. red.), které Anonymous prováděli v USA a v Evropě. Lídry hnutí se odhalit nedařilo, Barr však byl přesvědčen, že se mu povede lépe než agentům FBI, kterým by pak mohl vítězoslavně poskytnout

4CHAN KULTURA 4chan se stal místem setkávání internetového undergroundu, white hat hackerů (programátorů), black hat hackerů (crackerů), skripťáčků (začátečníků) a lurkerů (těch, kteří se aktivně příliš nezapojovali, jen si četli nekonečné diskuze a snažili se pochytit slang a zvyky zdejší subkultury). Anonové, kteří se na 4chanu seznamovali, se později uchylovali do soukromí chatovacích místností, kde plánovali raidy (nájezdy), lulz (kanadské žertíky) a sdíleli mezi sebou potřebný software a know-how. Vzniklo zde i mnoho notoricky známých memů, hlášek a zkratek, např. NYPA (no your private army), kterou Anonové odmítali prosby ostatních uživatelů, aby jim pomohli vykonat pomstu na bývalé přítelkyni, nespravedlivém šéfovi, protivném sousedovi apod.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

pomoc. Pátrat po Anonymous je docela riskantní, na druhou stranu, co se mi může stát, říkal si. V nejhorším případě by mu zablokovali web HBGary Federal, a to se dá přežít.

Anon Barr

Jake „Topiary“ Davis přijíždí za velkého zájmu novinářů k soudu

Dostal ho před něj tento muž – Hector Xavier Monsegur aka Sabu. Zrádce, který výměnou za svou beztrestnost souhlasil s tím, že na své parťáky bude donášet FBI. Topiary chtěl po čase všeho nechat, Sabu – ve snaze předhodit FBI kořist – ho musel k dalším akcím velmi přemlouvat. K tomu ovšem soud nepřihlížel.

Posměšně upravená oficiální profilovka Aarona Barra, bezpečnostního specialisty, jenž by tvořil výbornou komediální dvojici s inspektorem Clouseauem

Barr si vytvořil přezdívku, nejdřív AnonCog, potom CogAnon, a začal navštěvovat chaty, na kterých se scházeli příznivci Anonymous. Osvojil si jejich slang, vžil se do role mladého příznivce třesoucího se na to, až se bude moci zapojit a sejmout nějakou tu firmu. Brzy se mu podařilo mezi ostatní zapadnout. Stranou si tiše poznamenával přezdívky účastníků diskuze. Byly jich stovky, ale on věnoval pozornost jen těm nejpravidelnějším a nejaktivnějším návštěvníkům chatu. Když se tito lidé odhlásili z chatu, poznamenal si k jejich přezdívce čas a pak se připojil na Facebook. Barr měl na Facebooku několik falešných profilů a mezi „přáteli“ měl už desítky lidí, kteří hnutí Anonymous otevřeně podporovali. Jestliže nějaký z těchto přátel začal být na Facebooku aktivní krátce po tom, co nějaká přezdívka opustila chat, Barr si vydedukoval, že je to ten samý člověk. Brzy měl vypracován dvacetistránkový dokument obsahující jména, popis a kontaktní údaje osob, které podle něj mohly být členy hnutí Anonymous, nebo dokonce stát v jeho čele. Koncem ledna poslal Barr mail svému společníkovi Hoglundovi a jeho ženě Penny Leavyové, která byla též viceprezidentkou jejich firmy. Psal jim, že na konferenci v San Franciscu bude přednášet o Anonymous, od čehož si slibuje především pozornost médií a následně zájem tolik potřebných nových klientů. O výzkumu „nějakého Barra, rádoby experta přes bezpečnost“ pak ze svého falešného facebookového profilu informoval i několik lidí z Anonymous. „Na chatech Anonymous, kam chodí i hodně novinářů, odstartuje tahle zpráva velkou debatu,“ psal v mailu Hoglundovi a Leavyové. „Velká debata se rovná větší pozornost médií, ale,“ dodal, „zároveň se z nás stane i potenciální cíl Anonymous. Co vy na to?“ Hoglundova odpověď byla stručná: „Netoužím stát se terčem DDoS útoků. Když nás DDoSnou, co budeme dělat?! Můžeme na tom nějak vydělat?“ Hoglund narážel na distribuované odmítnutí služby (zkratka DDoS), kdy obrovský počet koordinovaných počítačů zahltí stránku takovým množstvím požadavků, že ji vyřadí z provozu. Mezi Anonymous to byla jedna z nejoblíbenějších forem útoku. Efekt byl stejný, jako když někomu uděláte monokl pod okem. Vypadá to blbě, bolí to, ale nikoho to ještě nezabilo. Barr se ve své touze po pozornosti novinářů rozhodl, že jednoho

si zkontaktuje sám, a to ještě před začátkem konference. Vybral si Josepha Menna z The Financial Times a nabídl mu rozhovor, ve kterém by mu vysvětlil, že je Anonymous na stopě a brzy přispěje k zatčení jejich „velkých ryb“. Aby Menna navnadil, poskytl mu následující tvrzení: Na internetových útocích Anonymous se podílejí stovky lidí, průběžně aktivních jich je ale jen třicet, přičemž za většinou rozhodnutí, na koho a kdy se bude útočit, stojí jen asi deset lidí. A ty Barr brzy vypátrá… Menn se na to chytil a v The Financial Times brzy vyšel jeho článek nazvaný Kyberaktivisté varováni před zatčením, v němž citoval z Barrova mailu. Ten z toho měl menší euforii a Hoglundovi a Leavyové okamžitě poslal mail, v jehož předmětu stálo: „Už se nám to začíná rýsovat.“ Hoglund navrhl umístit článek na web ﬁrmy a rozhodit nějaké tweety. „Třeba: ‚HBGarry Federal nastavuje novou laťku bezpečnostním agenturám.‘ Proč být skromní, LOL.“ Mennův článek si přečetli i detektivové FBI z oddělení kyber zločinů a vyzvali Barra ke spolupráci. První schůzku si s nimi dohodl na pondělí, to pondělí po Super Bowlu. Zhruba ve stejnou dobu však článek četlo i několik hackerů z Anonymous a nad v tu chvíli blaženým a nic netušícím Barrem se začaly stahovat mraky.

Topiary, Sabu a Kayla útočí Byli tři, pocházeli z různých částí světa a do chatovací místnosti přišli na pozvání. Vystupovali pod přezdívkami Topiary, Sabu a Kayla a minimálně dva z nich, Sabu a Topiary, se dnes setkali poprvé. Člověk, který je na chat pozval, si říkal Tﬂ ow a i on byl teď na chatu. Jméno, věk, pohlaví ani bydliště ostatních účastníků nikdo z přítomných neznal. Věděli o sobě jen úlomky drbů, co posbírali různě na chatech, a taky to, že všichni věří v Anonymous. Chatovací místnost byla zamknutá, což znamená, že se člověk nemůže připojit, pokud není pozván. Rozhovor nejdříve vázl, ale za pár minut se všichni rozpovídali a pomalu se začaly rýsovat jejich povahy. Sabu byl asertivní, sem tam trochu odsekával a používal slangová oslovení jako „yo“ nebo „brácho“. Nikdo z ostatních to nevěděl, ale Sabu se narodil a vyrostl v New Yorku a jeho předci pocházeli z Portorika. Hackovat se naučil už jako puberťák, když se povrtal v internetovém připojení v domě svých rodičů, a zařídil tak internet zadarmo. Další triky se naučil na hackerských fórech. Zhruba v roce 2001 zmizel Sabu ze scény, ale teď, o deset let později, byl zpátky. Ve srovnání s ostatními byl ostříleným veteránem a taky se tak choval. Kayla byla dětinská a přátelská, zároveň však

POOL’S CLOSED V červenci 2006 uživatelé sekce /b/, kteří si teď říkali /b/tardi, pořádají raid na Habbo Hotel, virtuální prostor, kde se rádi setkávají teenageři. Do internetové hry se /b/tardi houfně nahrnou s avatary černocha v šedém obleku a s afro účesem, zablokují přístup k virtuálnímu bazénu a prohlašují, že je uzavřen „kvůli AIDS, rasismu a z dalších důvodů“. Avataři se přitom seskupují do tvaru hákových křížů apod. Tak se zrodil slavný mem „bazén je uzavřen“.

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

CHANOLOGIE Chanology Project je jedním z nejznámějších útoků Anonymous. V roce 2008 napadli a zhanobili stránky Scientologické církve za to, že podala žalobu na uživatele YouTube, který na kanál nahrál její propagandistické video, v němž hrál Tom Cruise. Video se hrubě nepovedlo, Cruise v něm plácá nesmysly, jako by byl pod vlivem drog, a proto mělo zůstat veřejnosti navždy skryto. Útok tentokrát nebyl jen virtuální, ale obsahoval i lulz v podobě stovek doručených pizz do ústředí církve, které si však nikdo neobjednal, telefonického obtěžování a nakonec i demonstrací v maskách z filmu V jako Vendeta před kostely církve po celém světě. Anonymous prohlásili, že útoků zanechají, pokud se Cruise přizná, že je gay, a na obrazovce celostátní televize políbí muže.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

Aaron Barr jako parodie Jamese Bonda. Muž, který věděl příliš málo.

Anonymous Barrovi pořádně zavařili – koledoval si o to. Jeho ženu, děti a soukromí do toho však netahali.

pronikavě inteligentní. Prohlašovala o sobě, že je šestnáctiletá holka, což jí nikdo nevěřil. V Anonymous sice byla spousta mladých hackerů a dokonce i mladých příznivkyň, ale skutečné hackerky byly vzácností. Nicméně jestli Kayla lhala, dělala to promyšleně. Upovídaně sdělovala ostatním detaily ze svého osobního života, například že pracovala v kadeřnictví, přivydělávala si jako au pair a na dovolené byla ve Španělsku. Tvrdila, že Kayla je její skutečné jméno a ona ho používá jako výsměch všem, kdo by se ji snažili vypátrat. Zároveň byla naprosto posedlá zabezpečením počítače. Svoje jméno/ přezdívku nikdy nenapsala ručně na klávesnici pro případ, že by ji někdo sledoval pomocí keyloggeru, a její notebook neměl harddisk – místo něj používala maličkou mikroSD kartu, kterou by v případě policejního zásahu mohla spolknout. Na chatech se o ní dokonce vyprávělo, že jednou probodla svoji webkameru nožem, protože měla pocit, že ji někdo sleduje. Nejméně zkušeným hackerem v místnosti byl Topiary. Měl však jiné nadání, které tento nedostatek vyvažovalo, důvtip. Byl odvážný, troufalý, kreativní, vtipný a měl neobvyklý talent psát dobré propagační texty. V každé reklamní agentuře by po něm skočili všemi deseti. I v chatovacích místnostech Anonymous si ho všimli a začali ho zvát do tajných místností, kde se plánovaly příští operace. „Podpis“ Anonymous (Jsme Anonymous, Jsme legie… atd.) byl jeho dílem a při útocích na PayPal a MasterCard byl pověřen psaním ofi ciálních prohlášení Anonymous pro novináře. Svou přezdívku si vybral náhodně. Měl rád film Vynález, low-fi snímek o cestování v čase, a když zjistil, že jeho režisér pracuje na novém filmu s názvem Topiary, vzal si ho za svůj. Ani netušil, že v angličtině se tímto termínem označuje umělecké tvarování stromů a keřů. Tfl ow, chlapík, který do chatovací místnosti všechny pozval, byl zkušený programátor a spíše tichý člověk, který striktně dodržoval jedno z pravidel Anonymous a nikdy o sobě nemluvil. Mezi Anonymous se pohyboval tak čtyři měsíce, dost na to, aby pochopil zdejší jazyk a zvyky a seznámil se s klíčovými aktéry. Komunikační kanály Anonymous a sympatizující hackery znal nejlépe ze všech přítomných v místnosti. A byl to právě on, kdo jako první přešel k věci. Bylo potřeba udělat něco s Aaronem Barrem a tím jeho „výzkumem“. Barr prohlašoval, že Anonymous mají vůdce, což nebyla pravda. To znamená, že jeho výzkum je pravděpodobně mylný. Ovšem v úryvku z článku v The Financial Times stálo, že „Barr shromáždil informace o hlavních lídrech Anonymous, včetně řady jejich

skutečných jmen“, takže kdyby se tyto údaje dostaly do rukou policie, mohli by být tito lidé zatčeni. Kdyby byly Barrovy informace správné, některým Anonům by hrozil průšvih. Kdyby správné nebyly, hrozil by průšvih zcela nevinným lidem. Obojí představovalo problém. Skupina se pustila do plánování. Nejprve museli prozkoumat server, na kterém běžel web HBGary Federal, a pokusit se odhalit slabiny ve zdrojovém kódu. S trochou štěstí najdou díru, kterou se dostanou dovnitř, zmocní se domovské stránky a nahradí ji obrovským logem Anonymous s písemným vzkazem, aby si s nimi Barr přestal zahrávat. Toho odpoledne taky někdo do Googlu zadal heslo „Aaron Barr“, a našel tak Barrův ofi ciální firemní profil: vlasy sčesané dozadu, oblek a pronikavý pohled do objektivu. Celá skupina se fotce smála. Vypadal na ní tak… upřímně, jako naprostý zelenáč. Sabu pak začal procházet web HBGaryFederal.com a hledat díru. Ukázalo se, že Barrovy stránky běží na veřejně dostupném redakčním systému, ve kterém byla zásadní programová chyba. Bingo! Ačkoliv úkolem HBGary Federal bylo zabezpečovat jiné firmy před počítačovými útoky, firma sama si svoje vlastní stránky nezabezpečila ani před tak jednoduchou formou útoku, jakým byla tzv. SQL injekce, pomocí níž se napadají databáze. Databáze hesel, mailových adres, firemní korespondence a dalších druhů dat jsou pro uživatele internetu klíčové. Oblíbeným nástrojem pro čtení a upravování informací z databází je programovací jazyk Structured Query Language, zkracovaný na SQL. Tento jazyk však lze obrátit proti němu samému. Útočník jen musí nějakým způsobem přimět server, aby si napsané znaky vykládal nikoli jako text, ale jako SQL dotazy, které má provést. Někdy je to tak snadné, že se dotazy dají psát přímo do vyhledávacího pole na hlavní stránce. Vtip je v tom, najít vyhledávací pole, které by mělo slabinu. Pak už se dají serveru podsouvat SQL dotazy, přes které je možné dostat se i k informacím, jež by měly zůstat skryté. Takovýto útok může být pro firmu zničující. Pokud si DDoS útok představíme jako ránu pěstí do oka, pak SQL injekce je, jako kdybyste někomu ve spánku odoperovali životně důležité orgány. Jazyk potřebný k útoku sestával z řady znaků a klíčových slov jako „SELECT“, „NULL“ nebo „UNION“. Pro Topiaryho to byly nesrozumitelné šifry, pro Sabua a Kaylu hračka. Teď, když hackeři pronikli dovnitř, chtěli se dostat ke jménům a heslům lidí jako Barr a Hoglund, kteří spravovali přístup k serverům. A zase trefa! Podařilo se jim najít seznam uživatelských jmen a hesel zaměstnanců HBGary. Ale objevil

LOIC Nízkoorbitální iontový kanon. Open source aplikace vyvinutá původně k zátěžovému testování serverů. Anonymous ji používali jako hromadnou zbraň při DDoS útocích. Použití bylo jednoduché, uživatel si LOIC stáhl do počítače, a když ho otevřel, uviděl „kanon“ vysílající světelný paprsek k planetě Zemi. Program nabízel možnost „Vybrat cíl“ (zadat URL) a „Zaměřit“. Když uživatel „zaměřil“, program se připravil k útoku a na monitoru vyskočilo okno s IP adresou serveru. Pak už stačilo jen „nabít“ (známý mem IMMA CHARGIN MAH LAZER!), tedy nakonfigurovat parametry útoku, a spustit. Program se mezi Anony šířil v sekci /b/ na 4chanu.

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

se zádrhel. Hesla byla zašifrovaná, neboli zahašovaná, pomocí běžné techniky zvané MD5. Kdyby všichni administrátoři používali dlouhá a složitá hesla, hackerům by se nepodařilo je rozšifrovat a v této fázi by asi skončili. Sabu si vybral tři haše, dlouhé řetězce náhodných čísel odpovídající heslům Aarona Barra a manažerů Teda Very a Phila Wallische. Předpokládal, že jejich rozšifrování bude zvlášť záludné, když mají ve ﬁrmě tak vysoké postavení, a vůbec ho nepřekvapilo, že je nikdo ze skupiny nedokázal cracknout. Zkusil je nahrát na HashKiller.com, oblíbené hackerské fórum věnované crackování hesel. Za pár hodin náhodní dobrovolníci všechny haše rozlouskli. Výsledek pro jeden z hašů vypadal takhle: 4036d5fe575fb46f48ffcd5d7aee5af:kibafo33. Na samém konci řetězce písmen a číslic bylo heslo Aarona Barra. Hackeři se pomocí „kibafo33“ zkusili přihlásit k e-mailovému účtu HBGary Federal, který byl hostován na Google Apps, a povedlo se. Nemohli uvěřit svému štěstí. V pátek večer už sledovali nic netušícího Barra, jak si spokojeně mailuje se svými kolegy ohledně článku v The Financial Times a nadcházející konference v San Franciscu. Jednoho z nich při tom napadlo zkusit, jestli jim „kibafo33“ umožní přístup ještě k něčemu jinému než k Barrově mailu. Za pokus to stálo, jakkoliv se to u odborníka na počítačovou bezpečnost nedalo předpokládat. Ale Barr opravdu bezelstně používal stejné heslo na téměř všech svých internetových účtech, včetně Twitteru, Yahoo!, Flickru, Facebooku a hry World of Warcraft. To znamenalo, že se hackerům otevřel prostor pro krásné, čisté a ničím nerušené lulz.

Lulz Lulz je variace na termín LOL – „laugh out loud“ –, který se běžně připojuje za lehkovážné výroky typu „proč být skromní“. Novějším přírůstkem v internetovém slangu je termín lulz, který v podstatě znamená „pobavit se na něčí účet“, „udělat si z někoho prču“. Žertovný telefonát do FBI je LOL. Žertovný telefonát do FBI, v jehož důsledku by do domu Aarona Barra přijela jednotka rychlého nasazení SWAT, je lulz. V internetovém undergroundu jsou podobné vtípky běžné, „zaswatovat někomu barák“ není v komunitě nic neobvyklého. Důvodem může být osobní msta či jen prosté „udělal jsem to pro lulz“.

Sobota, den před Super Bowlem Pro Barra ta sobota začala jako kterákoli jiná. Odpočíval a trávil čas s rodinou, během snídaně si na iPhonu vyřídil několik mailů a vůbec netušil,

že si sedmičlenná skupina Anonů prohlíží jeho mailovou schránku a raduje se ze svých objevů. Nejnovějším úlovkem byly samotné výsledky Barrova pátrání po Anonymous. Šlo o dokument PDF, který začínal krátkým představením hnutí Anonymous, pokračoval výčtem webů s chronologickým pořadím útoků a končil spoustou přezdívek přiřazených ke skutečným jménům a adresám. Přezdívky Sabu, Topiary a Kayla mezi nimi nebyly. Pod seznamem bylo pár narychlo připojených poznámek typu „Mmxanon – USA… ghetto“ a podobně. Celé to působilo nedokončeně. Když skupina přišla na postup, jakým se Barr snažil „odhalit“ skutečné lidi prostřednictvím Facebooku, začalo být zjevné, že střílel od boku. Velmi pravděpodobně označil úplně nevinné lidi. Tfl ow mezitím stáhl všechny Barrovy maily na svůj server a potom asi patnáct hodin čekal, než se z nich vytvoří torrent, maličký soubor odkazující na větší soubor umístěný na hostitelském počítači někde jinde, v tomto případě na serveru firmy HBGary. S torrenty denně pracují miliony lidí po celém světě, když si stahují pirátský software, hudbu a filmy. Tfl ow měl v úmyslu dát svůj torrentový soubor na vůbec nejoblíbenější torrentový portál, The Pirate Bay. Znamenalo by to, že víc než čtyřicet tisíc mailů Aarona Barra by si mohl stáhnout a přečíst kdokoliv. Toho rána, když do výkopu zbývalo ještě nějakých třicet hodin, zkontroloval Barr stránky HBGaryFederal.com a spokojeně zjistil, že jsou, přesně podle jeho předpokladů, pod mnohem vyšším zatížením než obvykle. Nejednalo se však o masivní nárůst návštěvnosti vyvolaný Mennovým článkem, jak se domníval, nýbrž o DDoS útok Anonymous. Po několika hodinách, kdy se zátěž neustále zvětšovala, Barr konečně pojal podezření. Přihlásil se na Facebook pod svým falešným profilem Juliana Goodspeaka a spojil se s jedním z Anonů, který si říkal CommanderX a zjevně se v komunitě těšil vysokému postavení. Díky svému výzkumu a diskuzím s CommanderemX se Barr domníval, že se jedná o muže, jehož skutečné jméno je Benjamin Spock de Vries, ale i v tomto se mýlil. CommanderX, který netušil, že Barrův e-mailový účet a web se nacházejí pod útokem malé skupiny hackerů, si s ním začal vyměňovat zprávy. Barr ho pak požádal, jestli by nemohl něco udělat se zatížením jeho webu. „Už jsem s tím výzkumem skončil, nesnažím se vás dostat,“ vysvětloval Commanderovi. „Jde mi o to, odhalit slabiny sociálních sítí.“ Podle Barra byl celý výzkum vlastně jen pokusem upozornit na to, jak snadné je provádět špionáž na Facebooku, Twitteru a LinkedInu. „Já v tom nejedu,“ odepsal

LOLCats. Jeden z nejstarších internetových memů vznikl samozřejmě na 4chanu. Uživatelé tak dlouho postovali fotky svých kočičích miláčků, až je někdo jiný začal komentovat. Mem PLZ SEND CHEEZBURGERS má asi milion variací.

Černý humor Lulz Security: Usáma bin Ládin to udělal „for lulz“ (tzn. aby se pobavil na cizí účet). A v tom je celá podstata terorismu.

„Lulz“ je ostatně jediný důvod, proč vůbec někdo něco dělá…

BRIAN METTENBRINK Program LOIC si stáhl i Brian Mettenbrink, vysokoškolák z Nebrasky. Útoku na scientologickou církev se sice nakonec nezúčastnil, protože se mu nepodařilo „kanon“ spustit, nicméně nechal program běžet ve svém počítači asi tři dny, což FBI stačilo k tomu, aby ho vypátrala. Brian byl na základě žaloby scientologické církve odsouzen k jednomu roku vězení nepodmíněně a peněžitému trestu 20 000 dolarů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

po pravdě CommanderX. Podíval se na stránky HBGary Federal a upozornil Barra na to, jak snadno jsou napadnutelné. „Doufám, že ti dobře platí,“ byla jeho poslední zpráva.

Nedělní pokec s Anonymous

Dalším slavným oldskulovým memem je Over 9000. Vznikl z rozhovoru komiksových hrdinů japonského anime seriálu Dragon Ball Z, kde se Nappa ptá Vegety, jaký power level má jejich nepřítel. Vegeta, který má k určování síly nepřítele přístroj zvaný scouter, odpovídá přehnaně dramatickým zvoláním: „It’s over NINE THOUSAAAAAAAAAAND!“ V tu chvíli scouter nevydrží další zatížení a rozletí se na všechny strany… Hláška byla pro svou nechtěnou komičnost zařazena do hackerského slangu a je používána dodnes.

V neděli ráno, jedenáct hodin před výkopem, měl Tﬂ ow konečně uspořádány všechny maily Aarona Barra a dvou zbylých jednatelů ﬁrmy, Teda Very a Philla Wallische. Torrentový soubor byl připraven ke zveřejnění a hackery čekala příjemná povinnost oznámit Barrovi, co provedli. Samozřejmě by ale byla škoda říct mu všechno na rovinu – větší lulz bude, když ho napřed trochu potrápí. V tu chvíli už skupina věděla, že Barr se pod přezdívkou CogAnon vybavuje s lidmi v chatovací místnosti Anonymous a že bydlí ve Washingtonu, D. C. „Víme o něm všechno, počínaje číslem jeho sociálního pojištění (podobné jako naše rodné číslo, jen ještě citlivější, pozn. red.) přes jeho kariéru v armádě a bezpečnostní prověrky,“ vysvětloval Sabu ostatním, „až po to, kolikrát denně chodí s*át.“ Pak se domluvili, že teď v Barrovi vzbudí trochu paranoie. Když se Barr/CogAnon jako každý den přihlásil na chat AnonOps, Topiary mu poslal zprávu. „Zdar,“ napsal Topiary. „Čau,“ odpověděl CogAnon. Ve vedlejším chatovacím okně mezitím Topiary živě komentoval své počínaní pro pobavení zbytku skupiny. „Řekni mu, že nabíráš lidi na novou misi,“ navrhl Sabu. „Ale dávej bacha, aby nepojal podezření. Nechceme ještě, aby začal něco tušit,“ radili ostatní. Topiary se vrátil k rozhovoru s Barrem a dál se tvářil, jako kdyby ho považoval za člena Anonymous. „Sháníme lidi pro novou akci v okolí Washingtonu. Máš zájem?“ Barr se na dvacet vteřin odmlčel. Nakonec napsal: „Možná. Záleží na tom, o co jde.“ Topiary jeho odpověď překopíroval do vedlejší chatovací místnosti. „Hahaha…“ reagoval Sabu. „Hele, jak se ze mě ta buzna snaží vypsychovat informace,“ smál se Topiary. Slovo buzna nebylo nijak urážlivé, v komunitě Anonymous se používalo tak velkoryse, že šlo víceméně o přátelské oslovení. „Vypsychovat někoho“ znamenalo použít taktiku psychologické manipulace, kterou Anonové sami používali velice často za účelem získání potřebných informací. „Podle tvýho hostu soudím, že jsi kousek od našeho cíle,“ nadhodil Topiary Barrovi.

Barr zadržel dech. „Je ten cíl fyzickej, nebo virtuální?“ napsal konečně, přičemž dobře věděl, že je to hloupý dotaz, protože jiný než virtuální cíl být ani nemůže. Ale už se stalo. Spěšně tedy pokračoval: „Jo… jsem nedaleko…“ Jak vůbec mohli přijít na to, že bydlí ve Washingtonu? „Virtuální,“ odepsal Topiary. „A všechno je už připravené.“ Topiary dál skupině přeposílal konverzaci i se svými patřičnými komentáři: „Heeehehehhe, pomoc…“ „Ten chlap je totální magor,“ provolával Sabu. Barr se zatím snažil zahrát vše do autu tím, že bude předstírat nápomocného hlupáka, který o hackování nemá ani ponětí: „Do města se můžu dostat za pár hodin… Záleží na provozu, LOL.“ Teď se Topiary rozhodl trochu ho postrašit: „Naším cílem je jedna bezpečnostní firma,“ napsal. Barrovi vyschlo v krku. Teď už bylo jasné, že Anonymous chystají útok na HBGary Federal. Otevřel mail a rychle napsal Hoglundovi a Penny Leavyové: „Teď už nám otevřeně vyhrožujou. Ale zítra mám tu schůzku s FBI a všechno jim řeknu.“ Sabu a ostatní mlčky sledovali, jak mail odesílá. Za chvíli už byl Barr zpátky u Topiaryho. „No tak mi prostě dejte vědět,“ napsal. „Furt nevim, s čím můžu pomoct?“ „Co umíš?“ zeptal se Topiary. „Potřebujeme vyhrabat informace o bezpečnostní firmě Ligatt. com.“ Barr si dlouze a úlevně vydechl. Společnost Ligatt podnikala ve stejném oboru jako HBGary Federal a teď se zdálo, že Barrově vlastní firmě nic nehrozí, naopak bude poškozena konkurence. „Hmm… O. k., tak já se na to mrknu,“ odepsal málem s povděkem. „Už nějakou dobu jsem o nich nic nezjišťoval. Chcete něco konkrétního?“ Radostí by udělal cokoliv, jen aby odvedl pozornost od HBGary Federal. Topiary však neodpověděl, proto dodal: „Nevěděl jsem, že sídlej ve Washingtonu.“ Zase nic. „Jsi tam ještě?“ zeptal se. Odpověď přišla až za tři čtvrtě hodiny: „Sorry, ještě se ozvu.“ Topiary už totiž dávno spřádal s ostatními další plány. Nezbývalo už moc času a on ještě musel napsat ofi ciální prohlášení Anonymous, které skupina chtěla vyvěsit místo hlavní stránky webu Barrovy frmy. O pár hodin později, kolem oběda a asi šest hodin před výkopem Super Bowlu, už seděl Barr doma v obýváku, s fascinovaným zděšením zíral na telefon a připouštěl si, že mu někdo zablokoval přístup do jeho mailové schránky. Když vyběhl do pracovny, aby si na Facebooku promluvil s CommanderemX, nemohl se přihlásit ani tam. A jakmile zjistil, že i jeho twitterový

PAL! PAL! PAL! Na cíle jako PayPal, MasterCard nebo Visa útočili Anonymous pomocí botnetů, což jsou sítě tzv. „zombie“ počítačů, které byly nakaženy virem nebo podvodným softwarem a pomocí nich pak propojeny do jedné obrovské palební síly. Botnet zpravidla ovládá jeden člověk, který pak dokáže tisícům, někdy i milionům počítačů najednou zavelet, aby vykonávaly jeho příkazy. Majitelé počítačů nic netuší, maximálně si všimnou, že se jim najednou zpomalilo internetové připojení. Mezi Anonymous jsou botmasteři velice obdivovaní a respektovaní a někdy svoje botnety dokonce pronajímají za mírný poplatek ostatním členům komunity, aby si mohli ovládání taky vyzkoušet.

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

účet teď ovládá někdo cizí, došlo mu, jak je situace vážná. Zvedl telefon a zavolal Hoglundovi a Penny Leavyové, aby jim vysvětlil, co se děje. Pak zavolal svým IT technikům, kteří mu slíbili, že kontaktují Google a pokusí se znovu získat přístup k HBGaryFederal.com. Ukradené maily už ovšem zpátky získat nemohl. Ve tři čtvrtě na tři odpoledne přišla Barrovi další zpráva od Topiaryho: „O. k., takže dneska večer určitě něco podnikneme. Jak jsi tady přes noc?“ Do akce zbývalo už jenom pár hodin a on chtěl Barrovi rezervovat přední místo na představení, jež mělo zničit jeho kariéru.

Super Bowl a Barrovo ponížení Zatímco na východní pobřeží Ameriky se pozvolna snášel večer, Anonové se ve svých domovech rozstrkaných do časových zón po celém světě chystali k úderu. Stadion Cowboyů v texaském Arlingtonu se začínal zaplňovat. Black Eyed Peas v čele s fešnou zpěvačkou Fergie zahráli pár songů a Christina Aguilera pomotala slova americké hymny. Pak konečně přišel hod mincí. Hráč greenbayských Packerů se rozeběhl a vykopl míč na soupeřovu půlku. Na opačné straně Atlantiku Topiary sledoval letící míč na monitoru svého notebooku. Hověl si v hráčském křesle z černé kůže, na uších obrovská sluchátka. Rychlým kliknutím otevřel nové okno a přihlásil se do Barrova účtu na Twitteru. Před šesti hodinami se ho zmocnil pomocí hesla „kibafo33“, zablokoval Barrovi přístup a teď, když konečně přišel superbowlový zápas, mohl začít posílat příspěvky. Necítil žádné zábrany, neměl potřebu toho člověka šetřit. Prostě mu to dá sežrat. „Tak jo, drahé spolubuzny z Anonymous,“ napsal na Barrův Twitter, „co nevidět vám přineseme ty nejvybranější lulz. Zůstaňte na příjmu!“ A za chvíli na to: „Zdar k*koti! Jsem ředitel zap*čený společnosti a gigantická mediální m*dka. LOL mrkněte na stránky týpka Grega: rootkit.com.“ Naživo by Topiary podobné výrazy nikdy nepoužil, ani by je neřekl Barrovi do očí. V reálném životě byl zdvořilý, zamlklý a málokdy mluvil sprostě i mezi svými kamarády. Rootkit.com byl Hoglundův web specializující se na výzkum nejnovějších programátorských nástrojů, které uživatelům umožňují získat administrátorský přístup k počítačovým sítím. Ironií osudu měli v tuto chvíli administrátorský přístup (tedy root) k rootkit.com Sabu a Kayla. Získali ho díky tomu, že Barr dělal správce ﬁremního mailového systému a skrze jeho „kibafo33“ mohli změnit hesla i jiných mailových účtů, například toho Hoglundova. Jakmile se Sabu dostal do Hoglundovy schránky, poslal

mail jednomu IT technikovi HBGary, finskému bezpečnostnímu specialistovi jménem Jussi Jaakonaho. Chtěl z něho vymámit root přístup na rootkit.com. „jsem v evrope a potrebuju ssh k serveru,“ napsal Sabu schválně bez diakritiky a velkých písmen, aby to vypadalo, že má naspěch. SSH je zkratka pro protokol „Secure Shell“, jenž člověku umožňuje přihlásit se na server ze vzdáleného umístění. Když se pak Jaakonaho zeptal Hoglunda (tedy Sabua), jestli sedí u veřejného počítače, Hoglund (Sabu) mu odepsal: „ne, ted u sebe nemam verejnou ip protože za chvili mam obchodni jednani a chvatam. kdyz tak mi proste resetuj heslo na noveheslo123, posli mi verejnou ip a ja se zaloguju pres ssh a zmenim si heslo.“ „O. k.,“ odpověděl Jaakonaho. „Změnil jsem ti heslo na noveheslo123.“ Potom s připojeným smajlíkem dodal: „Jsi v Evropě, ale ne ve Finsku?“ Sabu pokračoval ve hře: „jestli se mi podari urvat trochu casu, tak bych se mozna stavil… ale ted budu nejakou dobu v nemecku. dik.“ Heslo dokonce napoprvé nefungovalo a Sabu ještě musel Jaakonahovi poslat několik dalších mailů s upřesňujícími dotazy, například jestli jeho vlastní uživatelské jméno je „greg nebo…?“, načež mu Jaakonaho už poněkud překvapeně vysvětlil, že je to „hoglund“. Potom už se Sabu dostal dovnitř. Byl to ukázkový příklad sociálního inženýrství, umění zmanipulovat lidi k tomu, aby prozradili tajné informace nebo provedli něco, co by normálně neudělali. Počínaje tímto okamžikem měli Sabu a Kayla úplnou kontrolu nad webem rootkit.com. Nejdřív si zkopírovali uživatelská jména a hesla všech lidí, kteří se kdy na stránkách zaregistrovali, a pak smazali veškerý jejich obsah. Teď místo něj zela jen prázdná stránka s nápisem „Greg Hoglund = Owned“, Greg Hoglund byl setřen. Sabu měl ze spolupráce s Kaylou radost. Chovala se přátelsky a byla neuvěřitelně technicky zběhlá. Později Sabu nalhal ostatním, že to byla Kayla, kdo sociálně zinženýroval Jussiho Jaakonaha – částečně kvůli tomu, že pro společnost HBGary by bylo podstatně ostudnější, kdyby ji „setřela“ šestnáctiletá holka. Když bylo hotovo, pustili se Sabu s Kaylou do práce na HBGaryFederal.com. Odstranili domovskou stránku a nahradili ji logem Anonymous, na němž figuroval bezhlavý muž v obleku s otazníkem místo hlavy. Předlohou tomuto logu byl údajně obraz muže s buřinkou, jehož obličej zakrývá jablko, od surrealistického malíře Reného Magritta. Pod logo umístili odkaz „stáhnout maily firmy HBGary“ vedoucí na Tfl owův torrentový soubor. Najednou si lidé mohli pročítat Barrovu

The internet is serious business (někdy též „srs bsns“) je fráze připomínající těm, kdo byli úspěšně napáleni (trollováni), že je to pro ně stejné, jako kdyby nastal konec světa. Protože internet je vážná věc. Frázi použil i Topiary v přímém telefonickém vstupu do televizní talk show, v němž byla hostem dcera zakladatele baptistického sboru v Kansasu. Web sboru měl název GodHatesFags.com (Bůh nesnáší buzeranty) a jeho členové viděli ve všem zlém, co se kdy ve Spojených státech přihodilo, trest Boží za to, že vláda „umožňuje“ homosexualitu. Anonymous web napadli, zhanobili (návštěvníci byli automaticky přesměrováni na stránky VášPastorJeDěvka.com) a na dlouho vyřadili z provozu. Topiary si v talk show dělal z náboženské fanatičky srandu, což ji samozřejmě rozběsnilo do ruda.

LULZSEC V létě 2011 se od Anonymous odštěpila skupina hackerů v čele s Topiarym a Sabuem. Název a logo skupiny vymyslel Topiary, LulzSec (Lulz Security) pak podnikli řadu cílených útoků proti společnostem Sony, FBI a dalším. LulzSec se stali miláčky médií, Topiary poskytl několik internetových rozhovorů o smyslu a cílech skupiny, jeden se dokonce odehrával přes telefon v přímém televizním přenosu, kde vtipkoval hláškami jako „the internet is serious business“ apod., čímž u zasvěcených diváků vyvolával salvy smíchu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

důvěrnou komunikaci s klienty stejně snadno, jako kdyby stahovali písničku z iTunes, akorát že zadarmo. Na hlavní stránku ještě vyvěsili prohlášení, které připravil Topiary: „Této domény se zmocnili Anonymous v souladu se 14. bodem pravidel internetu. Zdravíme HBGary (počítačovou „bezpečnostní“ ﬁrmu). Vaše nedávná tvrzení, že jste „inﬁltrovali“ Anonymous, nás upřímně pobavila, stejně jako váš pokus zneužít Anonymous k přilákání pozornosti médií. Jak se vám líbí takováhle pozornost? Chtěli jste kousnout Anonymous do ruky, teď vás ta ruka fackuje po ksichtě.“

On-line hra Habbo Hotel, kde „for lulz“ (ale zároveň i jako protest proti rasismu) vznikl slavný mem „Bazén je uzavřen“. Členové Anonymous si vybrali stejného avatara – černocha v šedém obleku – a ve velkém množství se přihlásili do hry, kde pak dalším hráčům bránili v přístupu k bazénu „z důvodu AIDS, rasismu a dalších věcí“.

V době, kdy Anonymous vyřazovali pomocí botnetů weby společností PayPal, MasterCard a Visa, byli v médiích na tapetě každý den. Americké televizní stanice o nich referovali jako o „hackerech na steroidech“, „komunistech“ a „neviditelných nepřátelích“. Reportér jedné lokální televizní stanice se pak přímo do kamery vyjádřil: „We should hunt them out and beat shit out of them.“

Zhebni v plamenech. Skončils V 18.45, dvacet čtyři minut po zahájení Super Bowlu, už bylo dohackováno. Od sousedů, což byly povětšinou mladé rodiny, nedoléhalo k Barrovi žádné tlumené skandování ani fandění. Svět kolem něj byl podivně tichý. Barr se nervózně přihlásil zpět na chat Anonymous, aby konfrontoval útočníky. Ti už na něj čekali. Okamžitě mu vyskočila zpráva s pozváním do nové chatovací místnosti #ophbgary (operation HBGary, pozn. red.). V ní zahlédl řadu přezdívek, některé z nich poznával ze svého výzkumu, jiné mu nic neříkaly. Kromě Topiaryho, Sabua a Kayly byli v místnosti i další: Q, Heyguise, BarretBrown a c0s. Poslední přezdívkou byl Gregg Housh, třicátník a dlouholetý Anon, který v roce 2008 pomáhal koordinovat první vlnu DDoS útoků, kterou kdy Anonymous uspořádali. Jejich cílem tehdy byla scientologická církev. První promluvil Topiary. „Teď už nám otevřeně vyhrožujou, viď?“ ocitoval Barrův dřívější mail. Barr neodpovídal. „Jakpak si užíváme Super Bowl?“ nadhodil Q. „Zdravíčko, pane Barre,“ přisadil si Tfl ow. „Předem se omlouvám za to, co teď vás a vaši rodinu čeká.“ Konečně Barr promluvil. „Mně bylo jasné, že něco takového uděláte.“ „Jo, ale co přijde teď, to se ti líbit nebude,“ sdělil mu Topiary. Barr se pokoušel skupinu přesvědčit, že ve skutečnosti měl na mysli její dobro. „Počkat… vy mě nechápete,“ protestoval. „Zkoumal jsem slabá místa sociálních sítí. Nikdy jsem neměl v úmyslu zveřejňovat jména Anonů.“ „LŽEŠ.“ To byl Sabu. „Nemáš náhodou zejtra ráno schůzku s FBI, kde jim všechno řekneš?“ „Si piš, že má, Sabu,“ napsal Topiary. „O. k… mám,“ přiznal Barr. „Ozvali se mi sami.“ „Tak panstvo… Teď přichází třešnička na dortu,“ začal Topiary a nechal na Tfl owovi, aby vytáhl největší kalibr: „Mám Barrovy, Tedovy a Philovy maily,“ napsal Tfl ow. „Všech 68 000.“

„Hmm, to budou asi moc pěkný maily,“ komentoval Housh. „LOL,“ zněla Barrova nepochopitelná odpověď. Vypadalo to, jako by chtěl situaci zlehčit nebo přesvědčit sám sebe, že to nakonec nebude tak zlé. „Dobře, lidi,“ dodal, „teď jste mě vážně dostali. :)“ A měl pravdu. Topiary mu poslal zprávu na rozloučenou: „No, Aarone, dík, že ses zúčastnil našeho malého sociálního experimentu. Chtěli jsme vidět, jestli s ‚novinkami‘ o Anonymous hned poběžíš za svou ﬁrmou. Běžels, my jsme to pustili ven a dobře se zasmáli.“ Chvíli pauza. „Zhebni v plamenech. Skončils.“

Pondělí, epilog Noc pokročila, blížilo se pondělní ráno, a Barr se zatím pořád nezvedl od notebooku v pracovně. Naděje, že by situaci ještě mohl zachránit, se už dávno vypařila. Na stěně před ním visela fotografie, kterou si koupil v New Yorku v říjnu 2011. Krátce po teroristických útocích 9. září se po návštěvě zbořeniště dvojčat zastavil v malé galerii, jež prodávala amatérské fotky pořízené během útoků. Jedna z nich ho okamžitě zaujala. Na pozadí byl jen chaos po spadlých věžích – změť cihel a papírů, zmatení kolemjdoucí pokrytí prachem – zatímco v popředí seděl Double Check od Johna S. Johnsona, slavná socha businessmana sedícího na lavičce a hledícího do otevřeného kufříku na kolenou. Kontrast té situace se Barrovi hned zalíbil. Teď ale jako kdyby si se sochou vyměnil místo. Byl tak ponořen do vlastních plánů a ambicí, že si nevšímal chaosu, jenž se rozprostíral kolem něj. Jeho twitterový účet, důležitý nástroj pro komunikaci s veřejností, klienty a médii, se proměnil ve snůšku obscénních sprosťáren. Topiary poslal desítky vulgárních a rasistických tweetů. V Barrově osobních informacích na profilu nyní stálo: „Ředitel HBGary Federal. Specialista na počítačové zabezpečení a informační operace a BĚSNÍCÍ HOMOGAY.“ Přes jeho profilovou fotku byl tučným červeným písmen načmárán nápis NEGR. Topiary se přitom za rasistu nepovažoval, ani ostatní členové skupiny ne. Ten nápis prostě jen odrážel undergroundovou kulturu obhroublého humoru a internetové šikany, tolik příznačnou pro komunitu Anonymous. Když Topiary zveřejňoval Barrovu soukromou adresu, projela jím vlna vzrušení. Pak odtweetoval Barrovo číslo sociálního pojištění a následně jeho číslo na mobil. Kdokoliv s přístupem internetu si mohl přečíst: „Hej, lidi, nechávejte mi hlasové zprávy!“ Plus číslo. Plus #zavolejtemi. Netrvalo dlouho, a o osudu Aarona Barra se

PRAVIDLA INTERNETU Seznam 47 „pravidel“ (uvozovky znamenají, že pravidla nelze brát vážně, podobně jako je tomu např. u 101 pravidel black metalu) vznikl podle všeho spontánně v jednom rozhovoru v chatovací místnosti Anonymous. #1 Nemluv o /b/. #2 Nemluv o /b/! #12 Cokoli řekneš, může být použito proti tobě. #13 Cokoli řekneš, může být překrouceno v něco jiného. #14 Nehádej se s trolly – znamená to, že vyhrávají. #19 Čím víc to nenávidíš, tím silnější to je. #29 Na internetu jsou všechny holky muži a všechny malé holky agenti FBI. #42 Nic nám není svaté. Atd., atd., až po pravidlo č. 47: Bazén je vždy uzavřen.

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

doslechly stovky a posléze tisíce návštěvníků chatovacích místností, blogů a twitterových účtů Anonymous. Přes odkaz se dostali na Barrův web, kde uviděli logo Anonymous a psané prohlášení. Sledovali jeho twitterový účet a volali mu na mobil. Ti kreativnější si stáhli jeho proﬁlovou fotku, na které se snažil vypadat tak seriózně, a začali ji upravovat ve Photoshopu. Někdo například vyřízl jeho hlavu a přilepil ji na ﬁlmový plakát Jamese Bonda jako výsměch Barrovým špionážním metodám. Kdosi další nafoukl Barrův obličej tak, aby připomínal postavu zvanou Forever Alone ze známého internetového rage komiksu. Barr se nedokázal odlepit od chatovacích místností Anonymous. Hypnotizovaně sledoval, jak si návštěvníci dělají srandu z té „buzny“ Barra a navzájem se pobízejí, aby mu někdo zavolal na mobil. Telefon nepřestával zvonit celou noc. Jednou ho zvedl, na druhém konci ženský hlas zamumlal cosi nesrozumitelného a pak zavěsil. Také mu přišlo několik prázdných hlasových zpráv a pak jedna zpráva, kde mu kdosi zazpíval Never Gonna Give You Up, píseň od Ricka Astleyho z roku 1987. Šlo pochopitelně o oblíbený vtípek Anonymous – Barr byl právě „zrickrollován“.

Barr si přizval na pomoc posily. Penny Leavyová zasedla k počítači a pokusila se útočníkům jejich akci rozmluvit. Chovali se k ní zdvořile, nicméně všechny její prosby chladně odmítali. „Nezveřejňujte maily HBGary, prosím,“ žádala je. „Jsou v nich důvěrné informace o klientech.“ „Nemáte posílat maily, za který byste se styděli před vlastní mámou,“ odpověděl jí Heyguise. A navíc maily už byly dávno zveřejněné na The Pirate Bay. „Desítky nevinných lidí kvůli němu mohly jít do vězení,“ rozčiloval se Sabu. Jeho nově utvořená parta spiklenců, kteří se našli v chatovacích sítích mezi tisícovkami jiných Anonů, neměla až do samotného útoku ponětí, že Barr ve svém výzkumu prakticky na nic nepřišel a že bude tak snadné nabourat se do jeho mailové schránky. V tuhle chvíli ještě ani nevěděli, že Barr vymýšlel pro jistou vládní agenturu a nadnárodní banku pomlouvačné kampaně proti odborářským svazům a WikiLeaks. Původně je motivovala pouze pomsta a touha natřít to někomu, kdo si to podle nich zasloužil, ale později, když se maily prohrabalo víc lidí a vyšlo najevo i Barrovo slídění mezi zaměstnanci právnické ﬁrmy Hunton & Williams, získal útok zpětně další

opodstatnění a v kontextu se vším ostatním působil málem jako nezbytná nutnost. Sabu, Kayla, Topiary a další se v komunitě Anonymous proslavili jako hrdinní vymahači spravedlnosti. Barr dostal, co mu patřilo. Odvážil se provokovat svět, ve kterém výsměch, lži a krádeže byly na denním pořádku. Svět, ve kterém člověk mohl zažít hodně euforických zážitků, srandy a pocitů převahy, aniž by mu – teoreticky – v reálném světě hrozily nějaké následky. Zatímco Barr celý příští den zvedal telefony novinářům a zoufale se snažil zachránit, co se dalo, Topiary, Sabu, Kayla a Tflow se opět shledali ve své tajné chatovací místnosti. Vraceli se k událostem posledních dnů, slavili svůj úspěch, smáli se a cítili se nepřemožitelně. Právě setřeli bezpečnostní společnost. Přestože ve skrytu duše všichni tušili, že po nich teď začne pátrat FBI , společně dospěli k závěru, že když se jim na případu Barr tak dobře spolupracovalo, musejí teď pokračovat a útočit na další a další cíle… ve jménu lulz, ve jménu Anonymous, ve jménu jakéhokoliv vyššího poslání, které se jim cestou namane. Nezaleknou se žádného cíle, ani světoznámé mediální instituce, ani giganta zábavního průmyslu, ani samotné FBI.

VPN Virtuální soukromá síť (VPN) je technologie, která přes internet poskytuje vzdálený a bezpečný přístup k síti prostřednictvím procesu zvaného „tunelování“. Spousta organizací a firem používá VPN k tomu, aby jejich zaměstnanci mohli pracovat z domova a zároveň se bezpečně připojovali k centrální firemní síti. Hackeři a Anonymous používají VPN k maskování svých IP adres, aby je nemohla vypátrat policie nebo ostatní členové komunity.

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

TEXT A FOTO: MARTA HAMPLOVÁ, GYMNÁZIUM NAD KAVALÍRKOU, PRAHA

V zemi dostatku Země dostatku se kečuánsky řekne Peru. A před pěti sty lety, kdy Peru představovalo centrum bohatý říše Inků, to asi byla pravda. Pak přišli Španělé s Biblí a pravýma neštovicema a zatočili s půlkou Jižní Ameriky dřív, než bys řek „borůvkovej koláč“ (© Quentin Tarantino). No dobře, zas tak rychle ne, vyhladit Inky trvalo asi čtyřicet let, ale to bylo jenom proto, že ty divoši mizerný

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

nechtěli prozradit, kde maj ukrytej zlatej poklad, kterej stejně k ničemu nepotřebovali, zato běloši ho potřebovali moc a moc. Od tý doby se o Peru jako o zemi dostatku mluvit nedá a svět o něm vlastně nemluví vůbec nijak, když teda pomineme souvislosti se Sendero Luminoso a podobnýma ne moc přátelskýma partama. I kvůli tomu se tam nikdo moc nehrne. Ale naše rodina jo.

Předodjezdová panika V létě 2010 jel táta služebně do Peru a my za ním jeli na dovolenou. V bezpečným předstihu jsme se všichni nechali naočkovat proti žloutence a žlutý zimnici a začali brát tablety proti malárii. Zatímco táta už objížděl státy Jižní Ameriky, protože vyrazil dřív, máma si v Praze večer před naším odletem uvědomila, že moje osmiletá sestra byla naočkovaná později než ostatní, protože měla zrovna chřipku. Máma zavolala doktorovi a ten to vyhodnotil jako průser. Aby totiž očkování proti žlutý zimnici fungovalo, musí se počkat deset dní. Sestra byla naočkovaná pět dní. V celém Peru nejsou zvlášť velké problémy, ale my měli jet hned první dny do Amazonie, kde je výskyt této nemoci sice malý, ale je. Celý náš pobyt už byl zaplacen a tak pečlivě naplánován (poprvé v našem životě), že překopat ho by znamenalo rozbourání celé dovolené a mohutnou ztrátu peněz. Mimo jiné nás asi v polovině naší cesty čekal profesor Janský z Univerzity Karlovy, objevitel pramene Amazonky. Po rozmluvě s několika doktory a odborníky na Amazonii se máma rozhodla, že to riskneme. Let proběhl ještě pořád trochu v obavách, ale všichni – já, bratr, máma a sestra – jsme se utěšovali, že s kapkou štěstí to zvládneme a zážitky budou nezapomenutelné. Máma je dost vyděšená z létání, takže si v letadle vždycky objednává několik skleniček bílého vína, aby to nemusela tolik vnímat. Po příletu do hlavního města Limy na nás čekal táta a ubytoval nás v letištním hotelu, kde jsme večer popíjeli peruánský alkohol pisco. Pisco je podobné mojitu, ale je studenější a místo rumu je v něm něco, co seženete jenom v Peru, jinak nikde na světě.

Prales a jeho sounáležitosti První ráno odlétáme malinkým letadélkem do města Iquitos, které je někde uprostřed pralesů a tvoří ho převážně slumy. Po výstupu z letadla nás obklopil nepříjemně vlhký vzduch a pohledy nesčetna zvídavých očí malých domorodců – letadla a běloši jsou pro ně bezva zážitek. Z Iquitos jsme dál frčeli asi dvě hodiny loďkou po Amazonce s očima na stopkách, jestli neuvidíme nějakého komára, co by chtěl kousnout moji malou sestru. Ta byla, chudinka, oblečená tak, že jí nebyl vidět ani kousek holé kůže a přes hlavu měla síťku. V tom dusnu to musela být pecka. Dorazili jsme do lodže (chatička), kde nás zdvořile pozdravili papoušci, tulivá kapybara a její kámoš pták, co ji sledoval na každém kroku. Taky hlídal lodži před hadama. Komáři zatím žádní. Po ubytování jsme se občerstvili kapkou pisca a jeli rybařit – co jiného než piraně. Dostali jsme klacíky s provázkem a krvavé kusy masa, které jsme po upevnění na háček vhodili do nejdelší řeky na světě. Tak nezkušeným rybářům piraní, jako jsme byli my, nedošlo, že nechat prut ve vodě déle než pět sekund je trochu naivní. Za tu dobu rybky stihly pozřít celou návnadu včetně háčku. Po hodině vypadalo skóre takto: já – 2 piraně, bratr – 1 piraňa, zbytek rodiny: 0. Díky zkušeným domorodcům jsme si ale večer přece jen pochutnali na báječném piraním masu. Pak jsme se šli zabořit do bílých, moskytiérami obalených postelí. Komáři se k sestře zatím neprokousali. Ráno se nad řekou a pralesem vznášel lehký opar a my se zájmem přihlíželi, jak se slunce probouzí tady v Amazonii. Cestou na oběd, která byla dalším malým výletem po řece, k nám přiběhli domorodci s klecí, do níž právě chytli tenkého hada, prý druhého nejjedovatějšího v Jižní Americe. Následovala návštěva místního šamana, který nás v extázi – pod záminkou vymítání negativních

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

emocí – plácal rákosím do hlavy a za přítomnosti obrovských pavouků cosi prozpěvoval. Po výletě, zcela zbaveni negativních pocitů, jsme si dali naši pravidelnou dávku pisca a radši zalezli do houpacích sítí. Povídali jsme si při tom s papouškama a naučili je pár českých slov. Oni nám na oplátku okousali batohy. Následující den nás čekal pochod v korunách stromů. Stezka postavená ve výšce 32 metrů poskytuje jedinečný pohled přes „střechu“ Amazonie až skoro do nekonečna. Okolo poletují patnácticentimetroví pestrobarevní motýli, řvou opice, skrývají se tukani a rozpínají se rostliny enormních rozměrů. Prales, no. Poslední den před odjezdem jsem si tam udělali malou procházku. Po pár hodinách, co jsme se brodili močálem a prosekávali mačetou, nám průvodce oznámil, že nikdy předtím se neztratil, ale teď asi jo. Řekl, ať zůstaneme na místě, a odešel. Stáli jsme po kolena v bažině, kolem se ochomýtali komáři, pravděpodobně i hadi, pavouci a další malí přátelé. Každý strom okolo nás byl buď plný obrovských trnů, nebo ještě větších kousavých mravenců. Máma začala panikařit. Ono by se vcelku nic nedělo, nebýt pozdě naočkované sestry, která se chudinka ještě pořád pařila v bundě s moskytiérou na hlavě. Po dlouhé, dlouhé době se objevil náš průvodce – ten, co nám před procházkou několikrát opakoval, že se v Amazonii vyzná jako GPS na německých dálnicích – a oznámil, že se vydáme zpátky. Následoval tedy další pochod a zapadání do močálů doprovázené máminým hlasitým nadáváním. Vlastně to bylo bezva dobrodružství, které dost kazil jenom ten komáří faktor. Nakonec jsme potkali domorodce se psem, který nás laskavě dovedl zpět na stezku udržovanou mačetami. Jít po boku psa je velice zajímavé. To pak hned víte, kolik hadů jste po cestě minuli. Komár versus sestra 1 : 0. Inkubační doba žluté zimnice je tři až šest dnů, tak uvidíme.

Cusco, pravidelná dávka koky Přílet do tohoto bez jednoho metru 3400 metrů nad mořem vysoko postaveného města je světový. Cusco se rozkládá uprostřed jižních And, dá se říct v údolí, takže letadlo musí sakra manévrovat, aby se mu povedlo úspěšně přistát. Hned po ubytování v hotelu jsme si uvědomili, jak blbě nám všem je. Nicméně staří Inkové přišli s tak geniální medicínou, jako je koka. Ano, z koky se vyrábí kokain, ale kromě toho i čaj, který pomáhá proti nadmořské nemoci, a tak jsme místo pisca začali pít coca tea. Hlavní obranou byly ale prášky, které díky své specializaci zařídil táta a které nám později, na ještě vyšších místech, dost pomáhaly. Cusco je označováno za historické hlavní město Peru – rozhodně to bylo hlavní město incké říše. Jeho tvar se podobá pumě, která je zde považována za posvátné zvíře. Cusco je taky nejdůležitější pro přístupnost k ojedinělému místu: Machu Picchu.

Machu Picchu v mraku Abyste se dostali do tohoto inckého kultovního města z 15. století, musíte si několik týdnů dopředu objednat a zaplatit vlak, který vás tam doveze. Vlak jede pomalu, dlouho a sem tam v něm někdo pozvrací sebe i všechno ve svém okolí. Pod

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

„starým vrchem“, jak je Machu Picchu nazýváno, dennodenně probíhá nezvladatelný chaos, kde nikdo neví, co má dělat, až nakonec žlutý autobus naloží další várku zmatených turistů a odveze je na místo, o němž všichni zapochybují, jestli je ještě pořád na povrchu zemském. Naskytne se jim podívaná, která se nám nenaskytla – úžasný výhled z vrcholu světa na horskou přírodu. Nám se ovšem nabídl zcela jedinečný výhled jako z nebes: vrchol hory s Machu Picchu obklopené mraky a silnou mlhou. Působilo to jako hornatý ostrov uprostřed oceánu, ale lepší. Všude kolem se pásly lamy a my se procházeli ruinami jednoho ze sedmi divů světa, který díky své nepřístupné poloze nebyl objeven španělskými conquistadory, a tudíž zničen. Asi nemusím zmiňovat, jak jsme byli ohromeni. Nejvíc mě na tomto místě svádělo skočit šipku do mlhy a doufat, že mě její hustota zachytí a pochová jako v nachumlané peřině.

Čeští turisté navštěvují i nemocnice Po návratu do Cusca nás čekala osmihodinová jízda peruánským autobusem do města Arequipy. Ve skutečnosti se mi zdálo, že cesta trvala mnohem déle, protože celou cestu v autobuse někdo něco španělsky hlasitě vyprávěl, pak se z toho jeden Peruánec pozvracel tak nechutně, že z toho začali zvracet všichni ostatní včetně mojí sestry. Bylo to právě šestý den od jejího komářího štípnutí… V Arequipě nás čekal pan profesor Bohumír Janský se svým japonským asistentem Honzou. Co nejrychleji jsme se ubytovali a rodiče s profesorem okamžitě vyrazili do nemocnice. Je potřeba zmínit, že v Peru se anglicky moc nedomluvíte, a tudíž jsme byli za přítomnost pana profesora opravdu vděční. Sestru si v nemocnici nechali a doktoři začali rodičům vysvětlovat průběh žluté zimnice. Zkráceně asi takto: „Buď to za tři čtyři dny přejde, nebo se budou vaší dceři postupně rozpadat játra a další orgány, dokud se nerozpadnou úplně a ona nezemře.“ V průběhu noci se zbytek rodiny střídal u sestřiny postele (nutno dodat, že nám všem bylo na zvracení nebo jsme měli průjem) a ráno nám doktoři oznámili, že to je „naštěstí pouze“ tyfová salmonela, kterou sestra dostala asi z nějakého jídla nebo že si olízla špinavé prsty. Přes noc se díky antibiotikům vzpamatovala, byla propuštěna z nemocnice a v podstatě byla schopna pokračovat v cestě. Kromě této nejstrašnější noci byla dovolená v Peru tou nejlepší, kterou naše rodina kdy zažila.

Opět v Česku, u pramene Amazonky Další den jsme s profesorem Janským vyrazili do vysokých And, kde nás čekal pramen Amazonky. Pramenů Amazonky bylo objeveno mnoho, ale pouze tenhle je ten pravý. Peruánec, který pozemek s pramenem vlastní, nabídl Janskému, jestli si ho nechce koupit. To by se potom pramen vlastně nacházel na českém území. Řeka Amazonka pramení ve více než pěti tisících metrech nad mořem pod Nevado del Mismi a nedá se tam dostat normálním autem – nevede tam žádná silnice. Nikdo, kdo není z expedice Janského, neví, kde přesně pramen je. Z těch několika lidí, kteří to vědí, jsem já nejmladší, protože sestra s mámou zůstaly radši dole. Pramen je schovaný ve velké skále, ze které vyvěrá v podobě pramínku

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

průzračně čisté pitné vody. Děsivé srovnání s tou Amazonkou, ve které jsme chytali piraně a koukali na růžové delfíny. Samozřejmě jsem udělala pár fotek, a zatímco hydrologové dělali svou práci, bylo mi zle. Výška mě zasáhla do hlavy a já sedla do auta a radši usnula, abych pak zvládla „menší procházku“ po andském údolí. Pro ty, kdo nemají s takovými výškami zkušenosti, bych zmínila, že chození z kopce je jako v normálu po rovině a chození po rovině je jako chození do kopce. A co teprve, když vás čeká 300metrové převýšení. My jsme ale nejdřív sešli dolů do údolí, kde nás čekal pás polštářových rostlin podobných mechu. Mezi nimi se rozkládaly bažiny a sem tam do nich někdo zahučel (například můj bratr). Nějakou dobu jsme šli po boku rozrůstající se Amazonky, každý úplně jiným tempem, až jsme došli někam, kde následovalo další hydrologické měření. Bála jsem se, že nevyjdu závěrečný kopec, a tak jsem vyrazila napřed (asi o dvě minuty před tátou a bratrem). Šla jsem a šla, až jsem si najednou uvědomila, že široko daleko nikde nikdo. V dáli se ozýval ochraptělý řev. Doteď je na mě moje rodina naštvaná, že jsem jim utekla a zkazila jim pěkný výlet. Celý zbytek pochodu (tzn. celý kopec) jsem se jim musela držet na očích, což nebylo snadné, neboť oni šli klikatými serpentýnami, kdežto já přímo vzhůru. Občas jsem při tom vypouštěla duši. Odjet jsme měli do západu slunce, který, jak známo, nastává ve vysokých horách rychle, zvlášť v Peru. Hydrologické měření se ale asi protáhlo, a tak jsme čekali na zbytek výpravy, čekali a čekali, slunce už zapadlo a my nevěděli kudy kam, protože kdekoliv kolem nás mohla čekat hluboká propast…

Plovoucí ostrovy Ale přežili jsme a dál se po vlastní ose vydali směrem k městečku Puno u jezera Titicaca. Kam jsme cestou pohlédli, tam se procházely lamy, a jinak nikde nikdo. V Punu už nám zase bylo trochu šouﬂ, ale přece jenom jsme šli oslavit moje narozeniny do tamější restaurace, ze které nám pak bylo ještě hůř. Dalšího rána jsme vyrazili k jezeru. Jezero Titicaca se rozprostírá v 8288 km² mezi Peru a Bolívií, je to nejvýše položené jezero na světě (3821 m n. m.), kde se provozuje komerční lodní doprava a plavou na něm ostrovy postavené z hlíny a rákosí zvané tortora. Tvar jezera opět připomíná pumu. Ostrovy jsou pozůstatkem incké kultury, dnes slouží jako turistická atrakce. Dovezla nás k nim loď o rychlosti nula nula nic s velmi otravným řidičem. Na ostrovech nás čekaly pestrobarevně oblečené indiánky s dlouhými copy. Ukázaly nám, jak to vypadá v rákosových příbytcích a jak v místních obchodech a školách, jak to chodí ohledně lovu, hygieny, a hlavně jak se takový ostrov staví. Inkové vezmou obrovské krychle půdy, svazují je, pokládají a připevňují na ně rákosí. Ostrovy se musejí průběžně opravovat, tudíž indiáni všude okolo neustále trhají rákosí. Děti pobíhají po ostrovech, turisti se po nich válejí, vyhřívají se na sluníčku a nepřestávají se divit, jak je možné, že lidé mají v těchto jednoduchých příbytcích televizi či rádio. Na ostrovech funguje pošta, a dokonce i telefonní budka. Na rozloučenou nám indiánky zazpívaly Twinkle Twinkle Little Star…

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

Tučňáci v tropech Jako poslední nás čekalo ptačí souostrovíčko – Islas Ballestas nebo také Ostrovy trusu. Ještě jsem se moc nezmínila o zdejším počasí. V místech, kde jsme byli, převážně platilo, že dokud je slunce, je teplo až horko, v momentě, kdy je pod mrakem nebo slunce zajde, vás zastihne ledová zima, která se vůbec se nehodí k vedru, co bylo ještě před minutou. Z toho vyplývá, že nejlepší je mít s sebou všechno možné oblečení. Nicméně v oblasti poptákovaných ostrovů je díky studenému Humboldtovu proudu zima přímo ukrutná. Fouká vítr, slabě mží, je mlhavo a sychravo. Zachumlali jsme se tedy do bund a loďkou vyrazili vstříc k ptáky podělaným ostrovům. Už zdálky jsou vidět ﬂekatá skaliska vyčnívající z moře. Po připlutí blíže si uvědomujeme, že skvrny nejsou jen tak ledajaké skvrny, ale miliony ptáků nejrůznějších druhů. Kromě kormoránů, racků, mých oblíbených pelikánů a fregatek je tady i terej modronohý a tučňák Humboldtův. Tučňák v tropech. Všude nad hlavami, pod hlavami a okolo hlav nám lítají tisíce ptáků, kteří zřejmě soutěží o to, kdo z nich podělá víc turistů. Na ostrovech se rozprostírá obrovská kolonie tučňáků. Na menších skalách lenoší lachtani a do vody mezi delfíny a velryby skákají pěkně ostré šipky pelikáni. Pelikáni mě ohromili nejvíc. Jsou tak tupí, že občas napálí šipku do lodě a rozbijí si zobáky. V Piscu existuje jeden pelikání pasák. Má celé hejno pelikánic a pochoduje s nimi po městě jako se psy. Poslední západ slunce před odjezdem do Limy nám poskytl červené nebe s šipkujícími pelikány, jemňounkými volavkami a nabručenými kondory. V Limě jsme strávili pouze jeden den, potkali se s peruánským velvyslancem, popili naše oblíbené pisco a odletěli po báječných třech týdnech zpátky do Prahy.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

TEXT: MARTINA OVERSTREET VE SPOLUPRÁCI S MĚSTSKOU KNIHOVNOU V PRAZE FOTO: ARCHIV MĚSTSKÉ KNIHOVNY V PRAZE

Kni h ovna ti dá… Seriál o ceských knihovnách, kde krome knížek pujcujou i styl

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

Mám tři teze, proč je dobrý chodit do knihovny. Postupně je všechny představím, odůvodním, a aby se neřeklo, přihodím i nějakou tu antitezi, námitku. Pak uvidíme, jestli vznikne syntéza. První tezí je, že veřejný knihovny jsou založený na stejným principu sharování jako třeba Spotify nebo Deezer (nebo co používáte), a stojej teda na Světlý straně Síly. Druhou tezí je, že nikdo nechce chodit s blbcem, a třetí, že mladý člověk je v podstatě chudák, proti němuž se všechno spiklo. Vítejte v seriálu o knihovnách, od příště to tady za mě vezme Matěj Beránek, student všestranného nadání, neb umí stejně dobře podojit krávu jako napsat pro BiggBoss článek o architektuře.

Podvratná instituce První knihovnu na našem území založili roku 993 mniši v mužském benediktinském klášteře v Praze na Břevnově. Protože lidi většinou číst neuměli, nebyl o ni moc velkej zájem, a navíc – mniši by domů stejně nikomu nic nepůjčili, za cenu jedný knihy byste totiž tenkrát pořídili malou nemovitost. Četlo se jenom v klášteře a taky se tam, jak nařídil sv. Benedikt, pořizovaly kopie. Opis takový středně tlustý knihy byla teda prácička, to měl člověk hned na několik let vystaráno. Ale hodilo se to, protože když pak v 11. století začaly vznikat klášterní chlapecký školy, sloužily jim tyto opisy jako učebnice. Za husitských válek bylo ovšem mnoho klášterů a knihoven zničeno bratrem Žižkou a jeho přáteli, kteří v nich žádný bohatství neviděli, a i když se něco podařilo zachránit převezením knih do jiných klášterů, dostalo naše kulturní dědictví pořádně na frak. Husiti nebyli zas tak úplně v pohodě kluci. Opravdickou veřejnou knihovnu založila ke konci své vlády roku 1777 až Marie Terezie, feudálka ve všech směrech osvícená, jak víte z dějáku. Díky jejímu zavedení povinný školní docházky se to tady dost zvedlo a ve Veřejné c. k. univerzitní knihovně si četbu pro ukrácení dlouhých zimních večerů začal půjčovat i vzdělanější prostý lid. V dnešním světě, kde se vám každej snaží dostat do peněženky a vytáhnout z ní co nejvíc peněz do svý vlastní kapsy, působí knihovny jako naprosto unikátní instituce, dojemný poslední mohykáni „služby veřejnosti“, bojovníci za právo na informace pro všechny. Námitka: Knihovny škodí ekonomice. Nejenže nevytvářejí žádný zisk, ale dokonce se o to ani nesnaží! Stát musí jejich existenci dotovat z peněz daňových poplatníků, a to i těch, co do knihoven nechodí. Sdílení hudby, knih, ﬁlmů, know-how, technologií apod. je podvratnou činností, protože komukoliv umožňuje vzdělávat se a bavit bez nutnosti zakoupení produktu, což je opět ekonomický fail, o morálce nemluvě – jak k tomu přijdou chudáci autoři?

Nikdo nechce chodit s blbcem Neznám ani jednoho kluka, kterej by připustil, že jeho holka je sice hezká, ale hloupá, a ani jednu holku, co by chtěla kluka s IQ automatický pračky, i kdyby byl nejkrásnějším chlapcem galaxie. Proč nikdo nechce chodit s blbcem? Protože při výběru vhodnýho protějšku se podvědomě řídíme tím, jestli s ním budeme mít hezké, zdravé a chytré potomky. Vůbec nezáleží na tom, že na vědomé úrovni děti zatím nechceme – na to příroda nebere ohled, naprogramovala nás přece k rozmnožování a v tom je nakonec smysl naší existence. „Bejt chytrej“ je teda značná výhoda a vzít slečnu na první rande do knihovny dává jejímu podvědomí jasnej signál, že s váma blbý děti mít určitě nebude. Kromě toho

je v tom styl. Kam vzít holku na první rande, když je venku hnusně? Do kina? Tam si moc nepokecáte, nehledě na to, že už třeba nemáte ani korunu z kapesnýho. Do mekáče? So low… Návštěva knihovny se oproti tomu jeví jako roztomile výstřední plán. A z druhý strany – holky, když se vyznáte v muzice, ve ﬁlmech a knížkách, je to sexy. Nevim, kolik z vás má doma gramofon a umí na něm pustit desku, ale v knihovně takový zařízení mívaj. Vezměte tam někdy svýho milýho, prozkoumejte spolu místní sbírku vinylů, a tu noc se mu o vás bude zdát. (Praktická rada zkušené návštěvnice: přineste si vlastní sluchátka.) Námitka: Pokud nečtu, nebudu ze sebe před svým protějškem dělat něco, co nejsem. V knihovně je nuda, choděj tam akorát šprti a holky, se kterýma není žádná zábava.

Mladý člověk to má těžké Když ke skutečnosti, že jste rukojmím učitelů a vlastních rodičů, připočtu ještě tu strašnou ﬁnanční bídu, ve který musíte žít, vychází mi, že až na to mládí jste vlastně těžce zkoušeni osudem. Mladý člověk potřebuje zážitky, podněty, experimenty, zkoumání světa a zábavu. To všechno stojí prachy, který nemá. Neustálé rozhodování, jestli si má koupit kredit do mobilu, lístek na koncert, tričko, nebo si to radši nechat na občerstvení při posezení s přáteli, je vyčerpávající a neradostné. K nakupování tak luxusních zbytečností, jakými jsou časopisy, hudební nosiče či snad, nedej bože, knihy, se dostane nejdřív tak za sto světelných let. Knihovna je spolu s internetem řešením, jak nezůstat celej ten čas za opicema. Námitka: Když doma řeknu, že chci peníze na knížku, vždycky mi je daj. Co potřebuju, to si koupím. V knihovně jsem nikdy nebyl a ani to neplánuju.

Knihovna v tržnici V Městský knihovně na Mariánským náměstí v Praze, kde maj ten slavnej sloup z navršených knih, jste možná už byli, jezdí se sem dokonce na školní výlety. I já do ní chodím, přestože nebydlím v centru, a mám to teda trochu z ruky. Trošku blíž mýmu bydlišti je knihovna na Andělu. Budova, ve který sídlí, byla postavená začátkem 20. století jako tržnice – tady se tenkrát odehrávaly nákupní orgie, který dneska probíhaj kousek vedle, v nepříliš povedeným skleněným obchodním centru. Klenutá litinová konstrukce, kterou je secesní stavba tak nápadná, vznikla jako trend v Paříži, kde roku 1811 postavili La halle aux blés (tedy také tržnici) se střechou z litinových žeber a skla, klenutou jako deštník. Do Prahy tato architektonická novinka dorazila o pouhých osmdesát let později. Když jsme tady

stavěli první tržnici zastřešenou vzdušnou litinovou konstrukcí, v Paříži jich měli už čtyřicet. „Tu mříž nám dala Paříž. Železo a uhlík, k tomu trochu manganu a síry vytvoří stín chránící zrající sýry. Tržnice pod střechou klenutou nesenou šedou litinou. Už několik let má Praha 5 tu krásu zpět, chrání však svět vět,“ napsal poeticky publicista Jiří Oulický.

Knihovna s fantazií V takovém prostoru nemůže být jen tak nějaká knihovna. Smíchov je knihovna fantastická. Kromě běžného výběru knížek, komiksů, časopisů, knih do ucha (audioknihy), přístupu na internet (včetně wi-fi zdarma) v ní najdete hlavně vše, co vás zajímá ze sci-fi, fantasy a hororu. Kromě širokýho výběru knížek těchto žánrů disponuje knihovna i fantastickým knihovníkem Mílou. Míla Linc je kromě vášnivého čtenáře sci-fi a fantasy také autorem (napsal rytířská dobrodružství z Černého hvozdu), a díky němu tak knihovna nabízí možnost prohlédnout si autory na conech, dozvědět se něco o historii, vesmíru a tak vůbec, zahrát si Magic nebo si zkusit napsat vlastní fantasy v literární dílně. Potřebné informace se dozvíte na www.mlp.cz/cz/kontakty/pobocky/ smichov/akce/.

CONiáš a spol. CON je zkratka od anglického convention a označuje setkání fanoušků sci-fi, fantasy a hororu, většinou na nějaké téma – upíři, zombies, anime, steampunk nebo seriál/film/kniha (Stmívání, Star Wars, Úžasná Zeměplocha apod). Knihovna už několik let vždy v září pořádá svého CONiáše (čti Koniáše), tedy jednodenní akci na určité téma. Letošní termín 21. 9. je zasvěcen všem dobrým nemrtvým, včetně praktických rad, jak se ubránit jejich útoku. CONiáš má vysokou návštěvnost, proto se nesejdeme na Andělu, ale v sálech Ústřední knihovny na Mariánském náměstí. Do září je však ještě daleko, čas si zatím můžeme zkrátit jinými akcemi. Až do konce března probíhá soutěž Putování Středozemí. Na sedmi pobočkách Městské knihovny v Praze jsou ukryté otázky, které je potřeba najít a zodpovědět. Pak máte šanci vyhrát knižní a filmové zážitky, které budou, jak jinak, hobití. Více na www.mlp.cz/hobit.

Krvavý Valentýn Noc z pátku 15. na 16. února má podnázev Rande s krví na rtech, a tak je jasné, že v knihovně se můžete věnovat lásce mezi člověkem a tvorem nelidským. Promítat se bude Stmívání: Rozbřesk 2, ale čeká vás i přednáška o paranormálních romancích (jo, tak se ty románky odborně nazývají), setkání s českou autorkou Sandrou Lanczovou a scénické čtení z prvních dílů ságy Stmívání v podání spolku Vý;.

Jak tam Městská knihovna v Praze Pobočka Smíchov nám. 14. října 15 knihovna@mlp.cz www.facebook.com/Conias.knihovna po 13–19, út–pá 9–19, so 9–13 Průkazka pro čtenáře do 15 let je zdarma. Listovat knížkami, připojit se na internet, popovídat si s knihovníky o knížkách nebo se jen tak posadit na kolotoč můžete i bez průkazky.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox/solidarita /

TEXT A FOTO: YINACHI

Extra třída Mám dvě zprávy. Nejdřív ta špatná: Nemůžeš změnit svět. Je rok 2013 a tyhle superhrdinský ambice typu „zachráním Tibet“ nebo „vyřeším izraelsko-palestinskej konﬂikt“ patřej do jiný doby. Co dneska člověk vlastně může, viď. Pracovat na sobě, ovlivňovat svoje nejbližší okolí, měnit ho k lepšímu. Kdyby to tak dělal každej, žijeme v ráji. Bohužel, všichni říkáme „tak ať to udělá někdo jinej“, což znamená, že nikdo neudělá nic a všichni jenom dál nadáváme, jak je to tady hrozný. Teď ta dobrá zpráva: 30 000 Kč z Nadačního fondu Tesco pro vaši třídu na projekt, kterým můžete trochu něco změnit a hodně se při tom naučit. ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

Program Extra třída První kolo programu Extra třída proběhlo loni na podzim a zapojilo se do něj přes čtyřicet sedmých, osmých a devátých tříd základních škol. Čtyřiadvaceti z nich se podařilo připravit tak kvalitní projekt, že získaly po třiceti tisících korunách na jeho realizaci. Druhý ročník Extra třídy bude vyhlášen na začátku příštího školního roku, kdy se budeme podmínkám a pravidlům věnovat detailněji. Do té doby můžete vy, kdo se chcete zapojit, v klidu přemýšlet, s jakým projektem vyrukovat. Smyslem programu Extra třída je zlepšit úroveň života v místě, kde se nachází vaše škola, takže asi

takový ten přístup „mysli globálně, jednej lokálně“, chápete. Podmínkou je, že vaše škola musí mít značku Rodiče vítáni, pokud ji ještě nemá, dá se to lehce změnit přihlášením na www.rodicevitani.cz.

Které projekty byly úspěšné? Prezentace všech projektů, které se v této době už realizují, najdete na webu www.extratrida.cz. Třeba v Kadani budují žáci work out park, aby si lidi mohli venku zacvičit. V Hodslavicích zase staví dětské hřiště a v Dambořicích vysázejí bylinkovou zahradu. V Kosmonosech mají v úmyslu uspořádat sbírku knih, a dovybavit tak knihovnu, kterou

chtějí dále společně zútulňovat. Třída ze školy v Dolním Žandově navázala spolupráci s místním klubem babiček, které je učí drobným ručním pracem, například jak si přišít knoflík nebo zašít roztržené tričko, a nevykrvácet u toho. Babičky se od žáků na oplátku učí pracovat na počítači. V Opočně navázala základka spolupráci s domovem důchodců. Na základě fotek a životních příběhů jeho obyvatel vydají žáci knihu.

„you’re so pretty“, ale já myslím, že tohle je taky dobrý. Naučíte se spoustu věcí, který ještě neumíte a v životě je budete potřebovat. Například realisticky uvažovat a umět odhadnout svoje síly. Plánovat, pracovat v týmu, začít používat sociální sítě i k něčemu jinému než sdílení memů a dotahovat věci do konce. Jak se praví v jedné reklamě – k nezaplacení.

Proč máte něco takovýho dělat? Tak… nemusíte. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby vám někdo těch třicet tisíc dal jen tak, protože

EXTRA TŘÍDA KROK ZA KROKEM PROJEKT PRO ŽÁKY 7., 8. A 9. TŘÍD ZŠ SE ZNAČKOU RODIČE VÍTÁNI. UČITEL SE ZAREGISTRUJE NA WEBU www.extratrida.cz a stává se patronem.

1 ŽÁCI SI STANOVUJÍ ODMĚNU ZA SVOU INICIATIVU VE PROSPĚCH ZKVALITNĚNÍ ŽIVOTA V OBCI/ČTVRTI.

W W W.REDWAY M AG.C Z

UČITEL PŘIZVE ŽÁKY DO PROJEKTOVÉ KANCELÁŘE

TŘÍDA VEŘEJNĚ PUBLIKUJE PROJEKT NA NÁSTĚNCE PROJEKTU.

na webu www.extratrida.cz. Všechny publikované projekty se zobrazují Žáci pracují v projektové kanceláři souhrnně v Galerii projektů na www. – začíná přípravná fáze projektu. Žáci extratrida.cz. zjišťují, co je potřeba změnit v obci/čtvrti, kde se nachází jejich škola, a vybírají nejlepší nápad na projekt. Pak formulují cíle projektu, sestavují harmonogram aktivit, rozdělují si role v projektovém týmu, dávají dohromady rozpočet, vytvářejí propagační videospot ve speciálním animačním editoru a vymýšlejí strategii propagace projektu.

ODBORNÁ KOMISE VYHODNOCUJE PUBLIKOVANÉ PROJEKTY A VYBRANÝM PROJEKTŮM UDĚLUJE FINANČNÍ GRANT.

ŠKOLY PODEPISUJÍ GRANTOVOU SMLOUVU S NADAČNÍM FONDEM TESCO A ZÍSKÁVAJÍ PENÍZE.

Třída realizuje svůj projekt. Žáci jej propagují v místní komunitě. Po dokončení projektu jej nechávají ohodnotit lidmi žijícími v místě školy. Individuální dárci mohou žáky podpořit finančně, a přispět tak na jejich odměnu. Třída si pořizuje odměnu za peníze od individuálních dárců.

smartbox /

TEXT A FOTO: SARA HEDVIČÁKOVÁ

Jak na školu m e s j a l a v o d Stu v Angli ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

Studovat v Anglii byl můj sen asi od jedenácti let, kdy jsem si do sešitku škrabala krátké povídky o studentce angličtiny Saře, která bydlí v Londýně a Velkou Británii už vnímá jako svůj druhý domov. Vlastně to je skoro k neuvěření, že po sedmi letech se můj sen víceméně vyplnil. Minulé léto jsem totiž odmaturovala na mezinárodní soukromé škole na severu Anglie a příští rok se vydávám zpátky, tentokrát do Skotska, studovat anglickou literaturu na univerzitě v Glasgow.

Možnosti zahraničního studia jsem probírala hlavně s mámou. Původní plán byl odjet na jeden rok, a sextu tak strávit na střední škole v Británii. Později bych se třeba ještě vrátila na jeden semestr na vysokou školu přes Erasmus, kdyby mi to náhodou nestačilo. Vzhledem k tomu, že mi tenkrát bylo bezstarostných šestnáct, to bylo předčasné plánování. Protože mám ale maminku, která mě ve všech mých bláznivých nápadech vždy podporovala, podařilo se nám společně najít stránku nadace OSF (Nadace Open Society Fund, www.osf. cz), která právě takové stipendijní pobyty nabízela.

Konkurz, stipendium a změna plánu Výběrové řízení se skládalo ze tří částí. Napsala jsem

W W W.REDWAY M AG.C Z

motivační esej a k ní přiložila vysvědčení. Pak jsem prošla jazykovým testem a nakonec mě čekal pohovor s představiteli organizace. Nějakým kouzlem jsem asi s pěti dalšími studenty prošla a dodnes si pamatuju, jak mi pak z nadace volali, že mě berou a ať začnu balit kufry. Příjemné opojení brzy vystřídal lehký šok, když jsem zjistila, že Windermere School na severu Anglie mi nabízí stipendium na dvouleté studium zakončené mezinárodní maturitou (International Baccalaureate). S touto ohromnou nabídkou přišla asi největší změna plánu – znamenalo to totiž, že v Británii absolvuji údajně jednu z nejtěžších maturit na světě, a ještě ke všemu o rok dřív než moji spolužáci. Měla jsem ohromné štěstí, protože školné by na této soukromé škole (dohromady s poplatky za ubytování a stravu

na internátě) vyšlo na dva miliony korun! A protože je máma samoživitelka, ﬁnanční ředitelka nadace OSF Zdenka Almerová mi ještě zařídila sponzoring od ﬁrmy Pioneer Investments, který pokryl například moje letenky za první rok.

Skvělé první dojmy Následujících pár měsíců uběhlo hrozně rychle, a najednou jsem se ocitla na letišti v Manchesteru, odkud mě a několik dalších studentů vezl usměvavý řidič minibusu asi dvě hodiny na sever, do vesničky Windermere ležící v oblasti Lake District. První pohled na jezero Windermere, největší přirozeně vytvořenou vodní plochu v Anglii, je pro mě jeden z nejkrásnějších obrazů, co jsem zatím měla možnost

smartbox /

vidět. A slovo obraz tady opravdu není přemrštěný. Krajina rozzářená pozdně srpnovým sluncem, paprsky odrážející se na hladině, jezero rozlehlé, kam až oko dohlédne, sem tam nějaká loďka, kolem hory, ovečky, svěží tráva a šmolkové nebe. V tu chvíli jsem si nic víc ani přát nemohla.

A už ne tak skvělé druhé dojmy Možná vás bude zajímat, jak se žije na internátní škole. Asi nejtěžší pro mě byla ztráta soukromí. Internát je pod dohledem takzvaného školníka, ale na rozdíl od českého tento taky kontroluje, jestli si děláte úkoly, nepijete, nekouříte a nevodíte si na pokoj kluky. Večerka je v deset večer. Když máte zrovna štěstí, o víkendu se protáhne o hodinu, ale návrat z vycházek musí být vždy ve 22.00, jinak vám hrozí trest v podobě domácího vězení. Nedělní večer věnujete uklízení bytu a asi jeden týden v měsíci na vás připadne úklid společných prostor. Takhle všechno najednou to asi zní dost děsně, ale bez nějaké té disciplíny by padesát teenagerů v jednom domě nejspíš neuhlídali. Problémy mi zezačátku dělala i britská mentalita – hlavně se usmívat, v žádném případě nebýt neslušný, a to i na úkor upřímnosti. Otázka „Are you alright?“ nebo „How are you?“ neznamená, že tazateli záleží na tom, jak se máte. Je to čistě jenom fráze. Na druhou stranu, škola byla naštěstí mezinárodní a Angličanů na ní bylo kupodivu pomálu, převažovali Němci a Španělé, se kterými jsem si rozuměla o dost líp. Výhodou mého internátu bylo také to, že byl smíšený – na výhradně dívčí škole bych asi dlouho nevydržela. Ke konci prvního roku jsme se už rozkoukali natolik, že jsme si dovolili některé hodiny zatáhnout a například místo páteční dvouhodinovky francouzštiny jsme si šli sednout na kopec s ﬂaškou vína. Díky školní uniformě, která zahrnovala i povinné podpatky, jsem se pak cítila jako v nějakém britském ﬁlmu ze šedesátých let, no prostě to byl rock’n’roll.

Kdo chce zapalovat, musí sám hořet Co se týká vlastního vzdělávání, soukromá střední škola v Británii se s průměrným gymnáziem v Čechách srovnat asi ani nedá. Nepamatuju si, že bych kdy nadávala na jediného z mých profesorů.

Měla jsem štěstí, protože pobyt na této soukromé škole by stál dva miliony! A protože je máma samoživitelka, ﬁnanční ředitelka nadace OSF mi ještě zařídila sponzoring od ﬁrmy Pioneer Investments, který pokryl moje letenky za první rok.

Přístup je velmi individuální, a i když požadavků je znatelně víc, přichází s nimi také ochota pomoci a konstantní motivace. Před zkouškami s námi profesoři trávili svůj volný čas, jen aby se ujistili, že

opravdu všemu perfektně rozumíme. A po prvním trimestru biologie, kterou jsem absolutně nechápala a po pravdě se na ni taky trochu vykašlala, mě moje profesorka každou středu večer doučovala, abych to dohnala. Profesoři byli taky vyloženě nadšení, když jsem za nimi přišla s otázkou nebo si třeba jenom popovídat o určitém tématu. Na první pohled bylo vidět, že jsou do svého předmětu opravdu zbláznění, a jejich zájem se pak přenášel i na nás, na studenty. Kdo chce zapalovat, musí sám hořet, je to tak. Díky jejich přístupu jsem se na svět začala dívat jinak. Nemluvě o tom, že když profesor zpozoroval ve studentovi talent, začal ho hned podporovat. Moje profesorka hudby mi například sehnala nejlepší učitelku klavíru v kraji.

Ztráty a nálezy V tom, co všechno mi Anglie dala a vzala, úplně jasno ještě nemám. S jistotou ale můžu prohlásit, že jsem se vrátila jako jiný člověk – pro někoho lepší, pro někoho horší. Mým českým kamarádům teď připadá směšné, že když do mě někdo strčí, omluvím se mu. Když jsem ze školy přijela na první prázdniny, možná jsem preferovala říkat příjemné polopravdy místo těch upřímných a úplných. Časem se ale člověk z toho kulturního šoku vzpamatuje a najde kompromis. Tak jsem se i já usídlila někde na půl cesty mezi starou českou Sarou a tou novou britskou. Moje milované Brity občas spletu svým akcentem tak, že nevěří, že jsem z Prahy. Mám kamarády po celém světě od Bostonu přes Hongkong až k Tel Avivu. Bylo mi dopřáno poznat tolik kultur v kostce, že je to, jako bych dostala bonusovou příručku dvaceti národností v jednom. Dnes už se považuju za příslušnici dvou zemí: patřím jak do Británie, tak do Čech. A mít dva překrásné domovy je přece neskutečné privilegium!

placená inzerce

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne K čemu má aligátor hrbolky na kůži? To se fakt dlouho nevědělo. Dřív si vědci mysleli, že jimi aligátor vylučuje mastné tekutiny z těla nebo jimi rozpoznává elektrické pole. Ve skutečnosti mu slouží hrbolky (odborně integumentární senzorické orgány) stejně, jako nám konečky prstů, jenom jsou ještě citlivější – aligátoři mají jeden z nejvíc rozvinutých hmatů v živočišné říši. Hrbolky jsou velice citlivé na bolest, na změnu teploty a tlaku vody, jejího napětí, proudění atd., což aligátorovi umožňuje vyhledat kořist s takovou bleskovou rychlostí a přesností.

Je mráz energie? A dá se nějak využít? Energie vzniká teplem ve hmotě. Z tohoto pohledu je tedy mráz spíš nedostatkem energie nebo – úplně přesně řečeno – mráz je pouze název pro nízkou teplotu. Je ale pravda, že tepelná čerpadla typu vzduch-vzduch dokážou využívat teplo i při minusových teplotách.

Proč se nevyrábějí modří gumoví medvídci? Protože na všechno se dělají výzkumy a z toho, který si zaplatila firma Haribo, vyplývá, že modrá barva nepovzbuzuje chuť k jídlu. Působí na nás prý moc uměle, studeně, až odpudivě. Je pravda, že modrého barviva (nikoli fialového, které se získává z borůvek) nelze dosáhnout pomocí přírodních produktů. A Haribo tvrdí, že jiné používat nechce. V každém sáčku jejich medvídků najdete tento poměr: 1/3 červených medvídků, 1/6 žlutých, 1/6 bílých, 1/6 zelených a 1/6 oranžových.

Proč se vteřinové lepidlo nepřilepí zevnitř k tubě? Tak jako většina lepidel, i vteřinové potřebuje k tomu, aby lepilo, chemickou reakci se vzduchem. Pokud v tubě není vzduch, lepidlo nelepí. Když tubu po použití špatně uzavřete, lepidlo se k ní přilepí a ztvrdne tak, že ho můžete vyhodit.

Z čeho je neprůstřelné sklo? Princip neprůstřelného skla objevil zcela náhodou francouzský chemik Edouard Benedictus. V roce 1903 ve své laboratoři upustil na zem kádinku, která se k jeho údivu nerozbila, pouze popraskala. Po bližším prozkoumání zjistil, že sklo odolalo díky tenké vrstvičce nitrocelulózy, kterou byla kádinka zevnitř potažena. Dnešní neprůstřelné sklo se skládá z několika vrstev skla a termoplastu (obvykle polykarbonátu), který propůjčuje sklu pružnost. Ta potom způsobuje, že při zásahu se kulka od skla neodráží, ale její energie je pohlcována. Neprůstřelné sklo není nezničitelné, záleží na ráži použité zbraně, vzdálenosti, ze které je vystřeleno, a na typu náboje. Sklo například hůře odolává projektilům s pravidelným tvarem.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Poslední chvíle TEXT: VÁCLAV PINKAVA

Posledních chvil máme v životě porůznu. Každou chvíli. Vždy něco končí a něco začíná. Toto píšu tzv. na poslední chvíli, před uzávěrkou vydání. Jsou i tací, kteří píší či psali nejraději až po termínu. K nim patřil i Douglas Adams, autor Stopařova průvodce Galaxií a dalších báječných knih. Pravil: „I love deadlines. I love the whooshing sound they make as they fly by.“ Volně přeloženo: „Miluji termíny. Miluji ten šrumec, když míjejí.“ V jedné knize napsal: „Čas je iluze, a čas na oběd obzvlášť.“ Podívejme se na tu iluzi, které říkáme čas. Stačí chvilka. Jak dlouhá je chvíle? Doba v řádu vteřin či minut, ne hodin. Subjektivně však její trvání závisí na obsahu, na prožitku. Samotný název „dlouhá chvíle“, který se vyskytuje nejen v češtině, napovídá, že nuda se vleče, že nezáživno trvá déle než zábava. Jak mrzuté. Veškeré naše vnímání se odehrává v přítomném okamžiku. Jak dlouho něco trvá, to už je jen dojem, ze vzpomínek. Pocity, že je něco nové nebo opakované, že to je zážitek dlouhotrvající – to jsou jen výklady naší paměti. Žijeme pouze v okamžicích, ze kterých naše mysl dělá souvislý děj, film vlastního žití. Naše vnímání času se od jeho skutečného trvání často liší. Například při operaci, pod vlivem narkózy, uplyne několik hodin jako tlesknutí. Člověk se probudí s pocitem, že zákrok ještě ani nezačal, že nebyl čas. Zásadní vliv na vnímání času mají různé drogy. Kupříkladu meskalin, extrakt z mexického kaktusu, prý působí tak, že pět minut se vleče jako celé odpoledne. (Já drogy neberu, všední realita mi připadá dostatečně nevšední.) Lecjaké psychotropní látky si náš organismus vyrábí sám. Například narkotika jménem endorfiny, které vybuzuje sportovní úsilí. Náruživý sportovec vlastně fetuje endorfiny. Co kdybychom si vyráběli ve vlastním těle takové látky, které ovlivní vnímání času, doslova na poslední chvíli? Přijde chvíle, která bude skutečně poslední. V našem mozku máme kolem 90 miliard neuronů, a synaptických spojů 1014 . To znamená, že počet všech možných unikátních tras napříč naším mozkem je číslo tak velké, že napsáno velikostí písmenek tohoto článku by zabralo vzdálenost od Země až ke Slunci. (Nevím to jistě, spoléhám na svou vzpomínku z jednoho pořadu na BBC, The Burke Special, před lety.) V takto mocném kybernetickém stroji sídlí naše vědomí, naše vnímání světa, sama sebe, času. A teď mi dovolte sdělit nápad mého otce. Pod pseudonymem Jan Křesadlo v několika povídkách nabízí řešení, jak skloubit pojmy nebe a pekla s naprosto materiálním pojetím světa: Traduje se, že před smrtí si stihneme promítnout celý život, ale – co pak? Jak dlouhá je poslední chvíle života, to je jen otázka definic. Nejkratší neuronální přenos potřebuje zlomek vteřiny. Když je namále, poslední vjem vyžaduje několik málo milisekund žití. Co kdyby v té úplně poslední chvíli našeho žití došlo vlivem umírání mozku k zapojení všech neuronů, k zážitku subjektivní věčnosti? Co kdyby tato soukromá věčnost byla blažená, nebo zatracená, podle toho, jak čisté, nebo nečisté máme svědomí? Každý z nás soudcem sama sebe, seznámen se vším, co provedl, se všemi příčinami a polehčujícími okolnostmi. Každý si takto vystaví účet, aby prožil své vlastní věčné nebe či peklo, dle vlastních zásluh. Spravedlnost na poslední chvíli.

svět v obrazech /

TEXT: MATĚJ BERÁNEK FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Láska

Výsledků ve vyhledávači Google: 22 400 000 (0,21 s) Obecná definice: Láska je pojmenování pro silnou emoci či vztah vyjadřující hluboké osobní zaujetí a náklonnost k subjektu lásky. Definice podle vysokoškolské učebnice psychologie: Láska je provázena velkými sympatiemi a obsahuje sexuální a erotický prvek. Zamilovanost (vášnivá nebo romantická láska) je prudké, spíše krátkodobé citové vzplanutí, které se při bližším poznání partnera obvykle rozplyne. Nejčastější image: srdce, heterosexuální milenci, pláž, západ slunce, plyšoví medvídci, emo ilustrace, polibek, prsa, jazyk, postel, slza Nejčastější přirovnání: Láska je sladká jako med, láska tě přenese přes všechna trápení, láska bolí, láska je jako slza, láska je jako vítr, láska je jako kafemlýnek, láska je k*rva. No jasně, jak líp dokázat bližnímu svému lásku než darováním bonboniéry ve tvaru srdce? Sám Kurt Cobain ji dostal od své múzy Courtney Love. Sice si pak vystřelil mozek, ale důkaz lásky měl.

„To čumíš na mě, lásko?“ aka všechny podobné fotograﬁ e v časopisech pro dívky a ženy vyzařují stejně vášnivý erotický náboj! Důležitá je bílá barva buď oblečení, doplňků, nebo pozadí, připomínající sterilní prostředí operačního sálu. Květinové lístky musejí být oproti tomu vždy rudé, protože nic nesymbolizuje lásku tolik, jako rudá růže.

ČÍSLO 6, 2013 | ROČNÍK V

Virtuální zrada! V reálu chlápka už bolí záda, připadá si jako potítko a je i tak cítit, přemýšlí nad tou škvárou, co musel za tohle všechno vyhodit, žena je z té soli celá rozežraná, z nehtů se jí loupe lak a chce se jí čurat. Naštěstí je to ale jen digitální láska, ve které platí přímá úměra mezi ﬁngovanou zamilovaností a výší honoráře.

Kdo miluje, ten běhá, to je jasné. Bez naškrobený košile, nových kalhot a přelakovaného účesu to ale samozřejmě ani nezkoušejte. Jo, taky nedoporučujeme rozbít si v tom spěchu hubu nebo se zabořit do skrytého kravského výtvoru – tak totiž láska nevypadá. Terén nejprve prozkoumejte, pak se zamilujte. Poučte se ze zamilovaných ﬁlmů, tam se běhá správně.

I my tě milujeme, roztomilý hnusný medvídku. Tedy jenom v případě, že jsi z Číny a máš minimálně patnáct PET lahvových předků.

No, thanks.

W W W.REDWAY M AG.C Z

OMG, to je nějaký komplex z dětství, ne? Je vidět, že u tebe došlo v pozdním květinovém psychosexuálním stadiu ke značné neuspokojenosti, protože jinak bys věděla, že tohle dělají holčičky staré maximálně šest let, a navíc s kopretinou. Jsi tedy ve špatném věku se špatnou kytkou na špatném místě. Celé zlé.

soutěž /

Dárek ke sv. Valentýnu! Kolekce Lips Valentines Vyhraj 3x voucher do adidas Stores v hodnotě 5000 Kč! Odpověz na jednoduchou otázku: Kdo byl svatý Valentýn? Odpověď pošli do 15. 3. 2013 na mail info@redwaymag.cz. Nezapomeň připsat svoji adresu. Rychlejší vyhrává! Limitovaná kolekce adidas Originals Lips Valentines vám přináší spoustu malých polibků na mikině, teniskách, tričkách nebo na tašce. Dejte i vy pusu tomu, koho máte rádi, protože láska je přece nejvíc. Tak ať z vás srší na první pohled!

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag