RedWay 8/V. by RedWay magazine

POP

FRED PERRY VŠE O...

MICHAEL PHELPS SOUTĚŽ

CONVERSE CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

KA TÉMA: AMERIKA TÉMA: AMERIKA TÉMA: AMERIKA TÉMA: AMERIKA TÉMA: AMERIKA TÉMA: AMERI

editorial /

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 8, ročník 5 zdarma toto číslo vyšlo v dubnu 2013 titulní strana: artwork Pasta Oner, pastaoner.cz

Ahoj holky, čau kluci! Co je na obálce? Kromě klasických symbolů Ameriky, což jsou vlastně všechno kýče, ale to mě na tom právě baví a rád s tím pracuju, jsem vybral i kontroverznější znaky. Například pušku M16 jako znak pro kulturu zbraní a hnědý papírový pytlík na alkoholické nápoje, s nímž musí člověk chodit po ulici, aby u slušných občanů nevzbuzoval pohoršení nebo mravně neohrožoval mládež. To je zákon. Z našeho pohledu třeba nesmyslný, naivní či pokrytecký, protože přece stejně všichni vědí, vo co de. Nicméně Američany ani nenapadne o tom diskutovat. Obecně mají k zákonu větší úctu než my. Při pohledu na sochu Svobody jsem si uvědomil, že vlastně nedrží pochodeň, ale moji zmrzlinu, hehe, no a cupcakes, to je moje obsese. Sladké, estetické, barevné, dobré. Pasta Oner

adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz

No, obálka je to jako brus. Martina Overstreet, šéfredaktorka

zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Korunní 1000/37 120 00 Praha 2 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REE D WAAY 8/2013

6–9

MAIL BOX

Milujeme kreslení při hodině! Freshlabels: Co byste dělali, kdybyste měli stroj času? 10 –11

VÁ Š R E D WAY

Ondřej Petr, Klára D., SK 1 2 – 21 POP Playlist tvýho života Cesta do hlubin pravěku: K čemu je label Converse zkušebna

Fred Perry 22–23

TECHNO

KluBBy: českej Foursquare s přidanou hodnotou Nintendo: Bonus testuje konzoli Wii U 24 –37

TÉMA

Los Angeles: Všechny palmy z Havaje New York: V NYC svět nestárne 38–42

ROZHOVOR

IM Cyber, dýdžejka 43–49

SMARTBOX

Knihovna ti dá… pohodlí

50 38

Jak na školu v zahraničí Víš ty vůbec, co je to zima? 50–54

VŠE O…

Michael Phelps 55

KEMIKS

Jak ďelali f Amrice útsavu 56

SOUTĚŽ

Converse

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošle Centropen fixy. Aby bylo čím dělat.

Centropen je největší a nejznámější český výrobce psacích potřeb. První logo bylo zaregistrováno už v roce 1948. Dnes se v dačické továrně vyrábí celkem 130 různých druhů výrobků, které se dají zabalit na 1800 způsobů. Roční produkce je 220 milionů kusů – dost pro naše i zahraniční trhy, dost na to, aby se dala popsat celá zeměkoule.

Martin Draqunstein

CE VÝHER Michaela Říhová

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

CE VÝHER

Karolína Šrámková

CE VÝHER

Adam Doubrava

Ondřej Mašek

Mat

Matyáš Viktora

W W W.REDWAY M AG.C Z

Sandra Kocmanová

Pavlína Hillerová

mailbox /

1. cena:

2. cena:

3. cena:

Komono Magnus Print Acid Denim

Komono Wizard Print Leopard

Komono Fat Wizard Salmon

v hodnotě 1990 Kč

v hodnotě 1590 Kč

v hodnotě 1190 Kč

Co byste dělali, kdybyste měli stroj času? ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

Podle některých fyziků čas neexistuje a všechno se děje najednou. Ale třeba Einstein čas nepopíral a ve své speciální teorii relativity dokonce připouštěl, že v jistém smyslu by jím člověk cestovat mohl. O cestování v čase psal například Kurt Vonnegut v románu Jatka č. 5, Michael Crichton v Proudu času nebo Arthur C. Clarke ve Svitu vzdálených dní a Oku času. Všechno super čtivo. Pak jsou tady sci-ﬁ ﬁlmy, Terminátor, Star Trek, Hvězdná brána, Doctor Who, Dvanáct opic, Harry Potter a Červený trpaslík. Určitě to znáte, ale co byste dělali vy, kdybyste měli stroj času? Třem autorům nejzajímavějších a nejvtipnějších odpovědí posílá Freshlabels.cz hodinky belgické značky Komono.

Michaela Říhová, Praha (výherce) Kdyby se stroj času dostal do nesprávných rukou, byl by to nebezpečný vynález. Tady, teď a tímhle textem vás chci přesvědčit, proč zrovna já jsem pro cestování časem ta vyvolená. I když moje touha vydat se do budoucnosti je obrovská, rozum mi říká, že to není zas tak skvělá myšlenka, protože bych se taky mohla dost dobře vyděsit, co se mnou a světem, který čas od času mám i ráda, za pár let bude. Chci žít dál v růžové iluzi, že to bude „fajn a fajnový“, a ne jinak. Proto bych ráda využila stroj času k procházce v minulosti, a to takové, kterou jsem nezažila, protože ta nedávná, jak už to tak bývá, stojí za starou bačkoru. Ráda bych viděla, jaká byla Paříž bez Eiffelovky, jaké bylo moje sídliště před paneláky, jaký byl New York před mrakodrapy, nebo jen pozorovala Řím za stavění fontány di Trevi. Zkrátka a dobře jen toužím poznat ten diametrální svět, ve kterém moji pra pra na x-tou předci prožívali každodenní peripetie. Měnit minulost by mohla být osudová chyba, ale vidět ji by byl osudový zážitek! Ačkoliv okamžiků z minulosti, kterých bych ráda byla součástí, je spousta (koncert Nirvany nebo sametová revoluce), spatřit alespoň výše jmenovaná místa by mi docela stačilo a asi by mi šel dějepis do hlavy mnohem snáz. Do pravěku ale nechci, to ne, protože letní tábory mě naučily, jak takový skutečně hrubý nedostatek úplně všeho civilizovaného vypadá, a to mi pro jednou docela jistě stačilo…

Honza Bačák, Praha (výherce) Jako první mě napadlo, že bych se vrátil do minulosti a napravil některé věci, které jsem udělal špatně, ale říká se, že nemáme litovat svých chyb, protože bychom je stejně udělali znovu. Což je asi pravda. Takže tato myšlenka asi nebyla nejlepší. Vždy jsem přemýšlel, že bych se mohl vrátit do pravěku a pomoci pralidem s různými vynálezy a zlepšováky. S něčím bych jim asi pomohl, třeba bych možná věděl, které rostliny jíst, a které ne, nebo jak rozdělat oheň, ale třeba bronz bych jim asi zrovna neslil. Byl by to hezký výlet do minulosti, ale zase by se mohlo stát, že bych se tam nezalíbil a nemusel bych také skončit živý. Tím tato možnost také padá. Ještě bych se mohl podívat do různých významných událostí dějin a zabránit některým zloduchům v jejich plánech, ale s tím jeden člověk asi nic nezmůže. Jako poslední zbývá budoucnost a tam bych se spíš bál kvůli tomu, co bych viděl. Takže jsem se dostal k tomu, že si radši budu užívat současnosti a žádný stroj času nepotřebuji.

Karolína Štetiarová, Ostrava Nejdřív jsem se musela trochu zamyslet – co mě vlastně z minulosti i z budoucnosti zajímá? Bohužel nejsem technicky založená, tak bych radši vyhledala někoho, kdo by mne naučil stroj času ovládat, protože není ani v mém zájmu, ani v zájmu dinosaurů zaseknout se někde v druhohorách. Až bych tohle všechno zvládla, rozhodně bych se chtěla zúčastnit některých historicky významných událostí, a to i přesto, že dějepis není můj koníček, ale je to prostě důležité a není nic, co vám dá větší přehled, než když to všechno vidíte živě a bez zkreslených informací, které nám servírují v dějepise. Po velké dávce dějepisu předpokládám, že si budu chtít oddechnout, a tak bych stroj půjčila někomu ze svých kámošů, protože cestovat v čase přináší podle mne i možnost teleportace (nebo si to aspoň takhle představuju). A tak by určitě tihle velcí fandové hokeje, formule a všeho možného rádi viděli třeba zápas v Naganu 98 nebo podobnou událost. Nakonec bych se k nim možná i přidala. Ke konci mého objevování bych se asi vrátila

W W W.REDWAY M AG.C Z

do doby, kdy jsem byla ještě malá, a nějakou dobu bych tam strávila, možná si to celé zopakovala a sledovala, jak to vlastně všechno bylo super, protože vím, že tahle možnost se mi už nikdy nenaskytne. A nakonec vlastně jediná věc, kterou bych nechtěla vidět, je budoucnost, protože jakmile člověk vidí, co ho čeká, ztrácí možnost volby, anebo by to mohl všecko pěkně pokazit.

Tea Mucková, Malovice Kdybych měla stroj času, potřebovala bych ho použít jen dvakrát. Jednou bych se vrátila o tři roky zpět, abych zabránila smrti mého táty. Ani nevíte, kolikrát jsem si přála, aby mi stroj času spadl z nebe… Obraťme list na druhé, veselejší využití stroje času – vrátila bych se o tři dny zpět a vsadila si sportku s vidinou jasného vítězství, znajíc padlá čísla. Nepomohla bych těmito penězi jen sobě nebo své rodině, ale také čtyřnohým mazlíkům, kterým bych postavila ten nejluxusnější útulek. Poté bych už stroj času nepotřebovala, pokud bych nemusela řešit minulost globálního charakteru – španělskou chřipkou počínaje a druhou světovou válkou konče.

Tomáš Fiedler, Liberec Nedávno jsem promýšlel, kým bych chtěl být v příštím životě, a zrovna mě napadlo, jestli by to nutně muselo bejt limitovaný časem „odteď“, nebo zda bych mohl i zpátky. Chtěl bych se totiž narodit jako táta svýho otce. Byl bych přísnej táta. Vycepoval bych z něj nezničitelnýho hrdinu a morálně hlubokýho člověka. Problém je, že to bych se pak s největší pravděpodobností už nenarodil jako jeho syn, čili celá snaha by přišla vniveč, jde mi totiž především o sebe a moji pozdější pozici ve společenským žebříčku. :D No a právě kvůli fejmu by se mi hodil stroj času. Například hodinky Komono, jde o prestiž chápeš??? Takže žádný dopředu, žádný dozadu, prostě teď a tady.

Barbora Hynková, Alšovice Taková otázka mě nutí si sednout a jen tak v klidu přemýšlet. Každý má pár vzpomínek nebo dokonce výčitek svědomí a chtěl by se vrátit o týden, o rok, o deset let zpět, aby něco udělal, případně řekl jinak. Všichni jsme pouze lidé a stroj času by se v dnešní době hodil víc než kdy jindy. Když tak přemýšlím, do jaké doby bych se chtěla vrátit, nastavila bych datum na stroji času na prosinec 2008, kdy jsem přišla o svého dědu, a dodnes lituji, že ten poslední večer jsem si s ním řekla tak málo. Mrzí mě v tomto ohledu i spousta dalších věcí, například to, že jsem se od něj nikdy nedozvěděla víc o své rodině, o našem rodu. Ráda bych si s ním znovu sedla na lavičku a nechala si zase vyprávět ty zábavné historky z dob, kdy byl v učení a na vojně. Samozřejmě existují i další okamžiky, které bych chtěla zažít znovu nebo v nich udělat něco jinak, jenže čekat na někoho, jako byl doktor Brown ve ﬁlmu Návrat do budoucnosti, kdo by mi oznámil, že zkonstruoval stroj, který mě přenese, do jaké doby budu chtít, asi nemá cenu. Přes všechno nadšení pro akci bych váhala, zda to opravdu udělat, protože můj názor je, že všechno se stalo z nějakého důvodu a nikdo by neměl chtít minulost měnit. Je tu samozřejmě i možnost cestovat do budoucnosti, ale každý by se měl nechat překvapit, co mu život přinese.

Ondřej Petr, Varnsdorf

větší závislost. Dále bych zarazil rodinný klan Rothschildů před tím, než ovládli celej svět. (Divíte se, že nevíte, že jedna rodina má pod palcem prakticky celej svět? To je tím, že koupili Reuters a další média, aby se o nich nemohla zmiňovat.) A setkat se s lidma, který už nikdo nevrátí – Stevem Jobsem a JFK. Kdyby ten stroj času mohl i do budoucnosti, mé přání je jasné, kouknout se, jaká čísla vyhrála sportku, vrátit se a vsadit na ně celej svůj majetek, jelikož to musí vyjít.

Martina Skřivanová, Praha (výherce) Stala by se ze mě Timemachinegirl. Zařadila bych se tak mezi Supermana, Spider-Mana, Batmana a další superhrdiny – složeniny dvou slov, z nichž jedno odkazuje na pohlaví a druhé na to, co hrdinovi dodává sílu (nebo podle čeho je pojmenovaný). V mém případě by to byl samozřejmě stroj času. Věděla bych, co bylo. Věděla bych, co bude. Žádný můj krok by tedy nebyl chybný. A kdyby chybný přece jen byl, krok zpátky by vždy udělat šel. Byla bych pánem (paní, když jsme zase u toho genderu) svého osudu. Jen momenty, ve kterých bych se rozhodla vrátit v čase zpět nebo naopak posunout vpřed, by měly moc ovlivnit můj osud. Jinak nic. Věděla bych vše a zamezila bych všemu, co by se mi trochu nezdálo. Postarala bych se například o to, aby se moje platonická láska nikdy neseznámila se svou platonickou láskou, která ho doteď stejně sžírá, a kvůli které (bez stroje času) nebylo a ani nebude nikdy nic se mnou. Díky stroji času by tedy něco být mohlo. Ale ještě než by to bylo, tak bych se posunula do budoucnosti a zkontrolovala bych, jestli by moje platonická láska byla ochotná po sobě uklízet ponožky, jestli by se mnou ráda jezdila do Anglie (i když tam často prší) a jestli by s ní i po letech byla zábava. Pokud ne, nechala bych to radši tak, jak to je teď. Pomocí stroje času bych konečně získala nadvládu nad svými životními milníky. 10, 15, 18, 20, 25, 30. Svoje desáté narozeniny bych neslavila se dvěma kamarádkami, které nebyly oblíbené (stejně tak jako já), ale minimálně s deseti dětmi, mezi kterými bych byla populární (nejen díky svým vyprávěním z roku 2050). V patnácti bych neměla zapotřebí handrkovat se se spolužačkou, která se nade mě vždy povyšovala, protože bych moc dobře věděla, že ve třiceti bude stejný budižkničemu jako moje platonická láska. Osmnácté narozeniny bych oslavila s přítelem, kterého by zajímalo víc to, jaká jsem superhrdinka, než jestli dokáže vypít deset piv za hodinu a jak vytuněné je jeho auto. Na své dvacáté narozeniny bych nebyla nemocná, můj přítel by mi nedal dárek zabalený v igelitce a polovina lidí by nezrušila své plány přijít na mou oslavu narozenin – postarala bych se totiž o to, aby se výmluvy, na které se tehdy vymluvili, nikdy nestaly. V pětadvaceti bych bydlela v bytě, kde se nikdy nic nerozbije, s přítelem, který nerozbíjí skleničky. Ve třiceti bych nechala svoje biologické hodiny tikat tak dlouho, jak by se mi zachtělo. Ale třicet mi ještě není, tak momentálně nechci přemýšlet o tom, co dalšího se nepovede. Se strojem času bych to ale věděla. Se strojem času bych měla dokonalý život. Tak dokonalý, že kdyby mě omrzel, mohla bych ho opět vrátit zpátky a nechat ho zvrtnout se jinak nebo se bavit – jen tak, mimochodem – měněním historie. Hitler by se nikdy nenarodil, protože by se jeho rodiče nikdy neseznámili. A já bych se nenarodila jako Hitler – 20. dubna. Se strojem času by prostě bylo vše, co nebylo, a nebylo by vše, co bylo, pokud bych to tak chtěla. Timemachinegirl by se o to postarala. A teď mi řekněte, kam se hrabou netopýři nebo pavouci.

Asi bych zrušil Facebook už od počátku či ho předělal. Je to krásná věc na komunikaci, ale ještě

váš redway /

TEXT: KLÁRA D. FOTO: ARCHIV

HEJT NA NAŠI ŠKOLU Č. 1 Systém a lidi, z obojího se mi chce blejt Už pěknejch pět let chodim na gympl. Mimochodem, za tu dobu každej rok nebo půlrok píšu na seznam, co se dá pak školníkoj, aby mi vyměnil zámek u skříňky. Marně. Jediný, co mi ve škole vyměnili, je možná tak asi milion čím dál horších učitelů. Hlavně že mi furt cpou, jaká jsme výběrová škola. Podle čeho pak teda vybíraj profesory? Pomalu mi ani na normální otázku odpovědět neuměj. A výklady už dávno nejsou, co bejvávalo. Hodiny jsou nudný, jen ti celou dobu hustěj něco do hlavy a ty si to máš všechno zapsat a pak naučit. A já nestíhám ani jedno, takže už jsem to letos vzdala. To si radši zapnu fejsbuk a do uší strčím sluchátka. Mam to klíďo na plný pecky a světe, div se, on si toho nikdo ani

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

nevšimne. Já vim, jsem děsně líná a rozhodně nejsem svatá. Občas je pěkně vytáčím, ale jinak je ani nezajímám. Tím pádem oni nezajímaj mě. Pak třeba školní jídelna. Myslím, že na tu bych klidně mohla napsat hejt zvlášť. Kuchařky jsou protivný a já taky, protože oběd je až v půl druhý, a já mám už ve dvanáct hlad. A mám ho taky třeba až do čtyř, protože občas se na to jídlo nedá ani podívat, ani si k tomu čuchnout, natož aby se to dalo jíst. A některý mý spolužáci? Ty by rozhodně zlatýho bludišťáka za ochotu nedostali. Po vyslovení mýho „Prosímtě, nemáš náhodou…“ (pomalu to ani nestihnu doříct) se na mě ani nepodívaj, okamžitě odseknou „ne“ a já si ty nůžky, lepidlo, papír nebo

třeba úkol z matiky mám asi vycucat z prstu. Vaděj mně ty malý smradi, co se honěj po chodbách, řvou na sebe a předbíhaj ve frontě na oběd. Vaděj mně ty velký smradi, co na mě koukaj s frňákem nahoru, jakože jsou starší, a tim pádem teda asi chytřejší. Přitom některý čtvrťáci ještě pořád běhaj po chodbách a smějou se tak, že to slyším až ve třetím patře. Jinak až na to, že RedWay mi vždycky někdo čorne dřív, než si pro něj stihnu dojít, a že se u nás vytírá tak jednou za uherskej rok, je to tady docela pěkný. Jen prostě ten systém a lidi. Z obojího se mi chce blejt.

váš redway /

Hejt na naši školu c. 2 Vyšší odborná škola graﬁcká, Hellichova, Praha

TEXT: SK FOTO: ARCHIV

Kdo sem patří, je snad vůl Zbývá vypít flašky půl Musela bych vypít galón, A nebo být chameleon Krátké sukně, tupé tváře Ani náznak svatozáře Potící se profesor Co je tohle za obor? Hloupost čiší z obličejů Nezájem o podstatu dějů Tupec si dělá, co chce Čumí a bečí jak ovce Přemýšlím nad zbytečností Někoho z masa a kostí Prosté tělo bez mozku Plochost automobilovýho podvozku Děsí mě tahle tuctovost Nemám víc důvodů pro radost Ničí mě to tady Vůbec si s tím nevím rady Asi zajdu do zahrady A začnu tam kácet klády…

Polaroid stále žije TEXT: ONDŘEJ PETR, FOTO: ARCHIV

Určitě ho znáte. Minimálně jste ho viděli v kdejakém ﬁlmu, např. Bejvalek se nezbavíš (Polaroid Land Camera), Sám doma – Ztracen v New Yorku (Polaroid Image Spectra) a dalších. Magie spočívá v tom, že ihned po vyblejsknutí vám vyjede 3D fotka. A fascinující je i proces toho, jak se chvíli „načítá“ a postupně se vykresluje do konečný podoby, která se bude měnit podle toho, jak s fotkou budete dál zacházet – například v jaké teplotě a prostředí ji budete uchovávat. Před několika roky firma Polaroid zrušila výrobu originálních filmů pro svoje nejznámější fotoaparáty typu SX-70 i oblíbené „šestistovky“. Všichni si mysleli, že s Polaroidem je ámen a jako mnoho firem padne za oběť hospodářské krizi. A tak výrobu filmů spustili sami fanoušci instantních fotoaparátů. Vyzkoumat chemické složení a výrobní postupy jim dalo velkou práci, protože Polaroid je pochopitelně drží pod zámkem. Ale nakonec se podařilo a projekt s vtipným názvem Impossible spatřil světlo světa. Výrobní linky začaly fungovat a majitelé polaroidů, kterým docházel film, slavili. Polaroid, podobně na holičkách jako Kodak (který se z toho ale už nevykopal a musel prodat všechny svoje patenty Applu, Microsoftu a dalším velikánům trhu), se

W W W.REDWAY M AG.C Z

pomalu začal balit k odchodu z obchodních sfér. Jenže „nemožný projekt“ jej znovu uvedl do pohybu a dneska vyrábí nové instantní fotoaparáty, ze kterých uděláte jak „vytištěnou“ fotku, tak její elektronickou podobu. Polaroid vyrábí i tablety, MP4 přehrávače, videokamery nebo sluchátka. Fanoušci magického retro foťáku jej nenechali padnout, což je v době, kdy se k sobě všichni chovají jako krysy, docela inspirativní příběh. Pokud chcete něco od Polaroidu mít i vy, tak se koukněte na www.polaroid.cz, tam mají všechno, i Impossible kolekci.

pop /

Text: M. Overstreet, foto: archiv

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Děláte někdy divné věci?

Jared Leto, herec a kytarista

Carmen Electra, Pobřežní hlídka

Ashton Kutcher, herec

Dřív jsem se vkrádal do domů cizích lidí, abych si mohl posedět v jejich obýváku. Neslídil jsem, nic jsem si nevzal, jenom jsem si poseděl a zase šel. Ale už jsem toho nechal.

Když jsem byla v létě v Ohiu, došel mi krém na opalování. Tak jsem si namazala nohy máslem a bylo to velice příjemné.

Pořád. Je to tím, že pocházím z Iowy…

o P l a yl i s t m ýh

ž ivot a

Marek Wagner Hudbou žiju, aktivně i pasivně, jako posluchač, pisálek či muzikant. Pět písní je možná málo, ale leccos o mým životě napovědí. Tyhle byly opravdu zásadní.

CKY – - 96 Quite Bitter Beings

Nine Inch Nails – - Somewhat Damaged

Tony Hawk 3 donutila tlouštíka z vesnice zvednout zadek a skejtovat. Bam Margera byl můj bůh, inspiroval mě ke spoustě ptákovin, mnoho z nich i natočeno. Hutný riff, hrdinský feeling v mojí hrudi, srdcovka navždy, která mi na základce změnila život.

Kapela o jednom členu, co natočila ten nejlepší živák na DVD (Beside You in Time), mi otevřela cestu k elektronické hudbě a víceméně mě deﬁnovala jako muzikanta. Absenci na jejich koncertě v ČR jsem obrečel, ale nevadí, vypadá to na comeback!

Queen feat. David Bowie – - Under Pressure Moje máma má Greatest Flix II na VHS a já ji objevil ve věku tří let nebo dřív. První kapela, na kterou si pamatuju a kterou jsem miloval. Tohle a Šakalí léta mě předurčilo. Z písně, textu a klipu mě mrazí ještě dnes, Bowie je nestárnoucí génius.

HIM – - The Sacrament Do modré zabalená Praha, videoklip mě uhranul a od té doby u mě HIM kralují. Ty správné vlivy (Black Sabbath třeba), co Ville Vala i mě donutily začít hrát na basu. Hudební doprovod pro můj první a nejdelší vztah s dívkou. Touhle písní to všechno začalo.

Black Sabbath – - Hand of Doom Jednoznačně ta nejlepší deska ze všech! Velký třesk, čtyři fousatí špindírové z Birminghamu nahráli album, které nikdy nezestárne. Iommi je génius se stejným handicapem jako já a nebojí se plýtvat riffy, co ovlivnily generace.

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

A te ď pla y li st tv ýh o ž iv ot a!

Registruj se na MusicJet.cz. Založ si proﬁl. Vy tvoř playlist tv ýho život a – 5 tracků, kt er ý miluje š a maj pro tebe speciální osobní vý znam . Na mail soutez @ redwaymag.cz pošli odkaz playlistu z Mus icJet.cz, a pokud se ti chce, vyber k němu tak ja ko já fotku a připiš pár slo v.

Sleduj fotoalbu m PL AYLIST na na šem FB, kde se tvůj od kaz s fotkou a případnými komentáři tracků objeví. VYHR AJ POLA ROID S FILMEM OD POLAROID.CZ! Pokud tvůj play list nasbírá nejvíc lajků, je to tvoje.

Mumford And Sons

Miles Davis

Little Lion Man

Ascenseur pour l’échafaud

Pohodová indie/folková kapela, muzikantsky geniální (získali několik Grammy), textově příjemná a originální. A přesto všechno jsou i kapku hipster. NAOMI ADACHI, LIBEREC

Bob Dylan Maggie’s Farm Je mi osmnáct a stydím se za to, že jsem dal Dylanovi prostor až teď. Od sedmdesátých let to stojí za nic, ale éru Bringing All Back Home miluju. Ze skvělýho folku s myšlenkou se navíc vyklube skvělej rock’n’roll s myšlenkou. MICHAL DVOŘÁK, PRAHA

The Lumineers Stubborn Love Třeba. Ale ještě jsem od nich neslyšela špatnou písničku. Je to nenáročný indie rock a aspoň trochu to zvedne náladu v týhle nekonečný zimě.

Geniální hudba ke skvělý francouzský kriminálce Výtah na popraviště, kterou natočil Louis Malle, mě nutí povzdechnout si, jaká je škoda, že nežiju na konci padesátejch let, nejsem gangster a nežiju v noci, kdy do ulic zářej světla barů, nad vším cigaretovej kouř a smutnej jazz. Všechno v černobílý barvě, pochopitelně. (NIHILISTA)

Major Lazer Get Free feat. Amber Žiši, mně chybí léto. Co mi chybí? Léto. Komu chybí léto? Mně. Co mi léto dělá? Chybí mi. Dokud nebudu nadávat na první spálený ramena letošního roku, chci už jen poslouchat písničky, který mě dudlaj jako houpací síť natažená mezi dvěma nechutně vobříma kokosovýma palmama. „Get free, you know me, I just wanna dream.“ (IVA)

Loading Data Double Disco Animal Style

MÍŠA REPÁŇOVÁ, 17 LET, MLADÁ BOLESLAV

Post-hudba Slečny z města mezi druhou a třetí tečkou Na kruté a tvrdé čekání, na jemné teplo s láskou. Nekonečná radost. (Pražský hipstas s mocným promem, pozn. šéfred.)

Festival Iluze vs. Realita [20:12:16] Fífa: Hej, půjdeš? [20:14:36] Takš: To je jako jít po práci znovu do práce. Ztráta času, amatérský pokus dělat zábavu, a hlavně aby za to byla dobrá známka z ročníkovky. [20:15:16] Fífa: A co říkáš na ten plakát? [20:15:32] Takš: NUDA. Mozek jako projev každodenní kruté reality? Reklama na pořad Nikdo není dokonalý? [20:17:08] Fífa: Dělaly to tvoje studentky. Fakt nepřijdeš? [20:17:17] Takš: Čtvrtek – Ordinace, Pátek – Vyprávěj, Pondělí – Cesty domů, Úterý - Ordinace.

Mám ohromnou radost, že se mým kamarádům z Francie povedlo překecat Alaina Johannese k tomu, aby jim produkoval novou desku. Domů už mi putuje krásnej dvanáctipalec a mou jedinou starostí je koupit si gramec. Neprodáváte někdo? (SIČÁK)

VENDULA VICHROVÁ, OLOMOUC

Lil Debbie The Black Keys

Ratchets

Little Black Submarine

Dřív než vás v týhle rubrice umlátí hořící kytary, byste měli slyšet tohle. A vůbec byste radši měli Lil Debbie začít sledovat, bude vydávat sólové album.

Vynikající současnej americkej alternativní rock. Nejlepší je na tom prstoklad kytaristy Dana a buben-umění Patricka! ADEL SMRADEL, PRAGA POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

(PASTA) ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

TEXT: BONUS, TEMNYSILY.CZ ILUSTRACE: KRISTINA FEKETE

8. DÍL: K čemu je jim vlastně label? V první řadě je asi třeba si ujasnit, co to vlastně ten label je. Dalo by se říct, že slovem label (neboli česky a přeneseně značka) označujeme hudební vydavatelství. Může bejt velkej nebo malej, víc nebo míň oficiální, stejně jako může vypadat různě jeho vydavatelská aktivita. Při bližším ohledání snadno zjistíme, že labely můžeme vnímat i – anebo možná hlavně – v doslovným překladu, teda jako nálepky, který nám umožňujou orientovat se v džungli hudby. V zásadě platí, že každá značka podlíhá vkusu nebo přesvědčení svýho majitele (vydavatele), a tim pádem se dá celkem dobře kupovat hudba i naslepo. Jinejma slovama: desky z Morr Music, Anticonu nebo Mush Records mě budou zajímat vždycky, zatímco cokoliv, co vyjde na Mafia Records, nechci slyšet, protože to pravděpodobně bude slaboduchá kvazináckovská s*ačka. Tohle je v podstatě i hlavní důvod, proč různý velký vydavatelství provozujou nejrůznější sublabely. Jakkoliv to v důsledku financujou z jedný kapsy, tak každou podznačku profilujou určitým směrem, a tim zvyšujou její komerční a marketingovou efektivitu. Jinak řečeno, každej sublabel zaměřujou na konkrétní část hudebního trhu se všim, co k tomu náleží, a značka samotná se tak vlastně stává komerčnim produktem. Zajímavý.

Autenticita a spiklenectví malých labelů Znám spoustu lidí, který jsou fanouškama konkrétních labelů

W W W.REDWAY M AG.C Z

možná ještě víc než nějakejch kapel. Tohle je v přímý úměře s „velikostí“ labelu – čim menší, undergroundovější nebo víc DIY značka, tim větší sympatie vyvolává. Neni to zas tak překvapivý, sledovat a podporovat malej label totiž znamená bejt součástí nějaký komunity zasvěcených spiklenců, člověku to dává pocit výjimečnosti – „jsem při tom“. Je v tom trochu podvědomýho elitářství, na druhou stranu právě tahle forma zvrácený solidarity může za to, že malý labely se držej a fungujou relativně líp než ty velký. Samozřejmě v tom hraje roli i fakt, že za malou značkou zpravidla stojí jen pár lidí, který to celý dělaj de facto na koleni (u těch hodně malejch často i ve volným čase a není to jejich hlavní zdroj příjmu), a jejich motivací teda není v první řadě zisk, ale to, aby se hudba, co se jim líbí, dostala mezi lidi. Pro dobře vedenej malej label není problém se uživit a rozvíjet, pokud si vytvoří a hejčká komunitu fanoušků, který takovej přístup vracej svojí náklonností a podporou. Pro exemplární příklad není třeba chodit daleko, hiphopová značka TyNikdy Records by mohla sloužit jako učebnice podzemního marketingu. Každej rok prodaj tisíce cédéček a neuvěřitelný kvanta merche, jezděj mraky koncertů, na který choděj spousty lidí, a to i navzdory tomu, že jejich věci v podstatě nedostávaj prostor v médiích. Je za tím hodně pravidelný a mravenčí práce v terénu i na sociálních sítích, ale hlavně pocit autenticity a reálnýho

Sugestivní otázka, rozumim. Odpověď na ni ovšem bude jiná, než jakou asi v kontextu tohohle seriálu čekáte. Vůbec teď neřeknu, že k ničemu, naopak se pokusim argumentovat ve prospěch toho, že label může bejt dobrý a rozumný zařízení. Ovšem nejlepší na tom samozřejmě je, že dneska si ho může založit prakticky kdokoliv. A tím se vracíme zpátky k tomu, o čem to tady obvykle je. kontaktu – label totiž vede ten samej chlapík, co na koncertech prodává desky a trika, pokud zrovna nestojí na pódiu nebo doma nebalí vaše objednávky. Je normální jako vy, taky má rád muziku. A tohle je univerzální recept pro každej malej label, stačí si omrknout, jak funguje legenda mezi legendama, washingtonská značka Dischord (jo, to máte za domácí úkol). Pořád víc velkejch kapel opouští labely a vydávaj si věci na vlastní triko. Umožňuje jim to větší kontrolu a zisk, navíc velká část prodeje se odehrává ve virtuálním prostředí a to se dá dělat ráno z postele, než si uvaříte kafe. Velký labely se pomalu, ale jistě přesouvaj do pozice distributorů hudebních nosičů a kapely už „nevlastněj“, nýbrž si je jenom „najímaj“. Příkladů by bylo taky plno, od Radiohead přes Nicka Cavea až po Rytmusův label Tvoj Tatko Records.

Netlabelismus Doteď byla řeč o labelech v podstatě fyzickejch, posledních pár let ale přineslo jednu úžasnou specialitu: takzvaný netlabely. Jsou to v podstatě virtuální vydavatelství, který se chovaj stejně jako normální labely s jediným rozdílem – nevydávaj žádný cédéčka, vinyly ani kazety. Alba na nich vycházej jako MP3 nebo flac, často za dobrovolnej finanční příspěvek nebo rovnou úplně zadarmo. Zatímco u fyzickýho labelu je potřeba investice do výroby, kterou vám jako chudýmu umělci label poskytne, u netlabelu tahle věc odpadá, takže jde v první řadě

o label, tedy nálepku, kterou vaší hudbě někdo dá, která vás bude prezentovat (a vy zase ji) a která vám může pomoct dostat se k těm správnejm uším. Netlabely navíc naprosto převracej koncept malý značky jako lokální, protože komunita fanoušků a hudebníků, která se okolo nich tvoří, nemá žádný limity. Není proto divu, že slovenskej Ukrajinec ruskýho původu Karaoke Tundra vydává svoje věci na polský značce Mad Hop, zatímco sám založil label Surreal Madrid, kterej dneska sídlí v Irsku. Pokud máte co vydávat a máte chuť se o to denně starat, není nic jednoduššího než založit netlabel. Pro začátek vám může ušetřit práci třeba server Bandcamp (jako příklad výborně vymyšlenýho netlabelu si prohlídněte COFFEE BREATH Records) a pak už zbejvá jediný: vydávat zajímavý věci, dát o nich vědět a nepřestávat. Inspiraci hledejte na portálu Netlabelism.com. Oklikou se tak dostáváme k nedílný součásti vydávání a hudebního byznysu vůbec, a to jsou autorský licence a práva. A protože to je na dlouhý povídání, necháme si to na příště. A to bude právní poradna jak řemen. Příště: Copyright vs. The World

pop /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: CONVERSE ARCHIV

Značka Converse oslovila Bandzone.cz a společně porychtovali a vybavili v pražských Nuslích zkušebnu otevřenou každýmu, kdo si chce zahrát. Můžete v ní zkoušet i zadarmo. Byli jsme se tam podívat a musím říct, že když už jsme to našli (přístup je strategicky umístěnej tak, že ho objeví pouze děti štěstěny nebo geniální jedinci, jako jsme my), užasli jsme. Michala Nováka, zakladatele a majitele serveru Bandzone.cz a duchovního otce zkušebny, by měli po smrti svatořečit nebo tak něco. ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

Jak to funguje Od 1. března se jednoduše zaregistrujete na bandzone.cz/zkusebna, rezervujete si volný hodiny, a je to vaše. Zadarmo můžete zkoušet během tzv. Converse Happy Hours, a to i s nástrojema, který si tam vypůjčíte – zkušebna je totiž komplet vybavená pro případ, že jste úplný začátečníci a ještě nemáte svůj gear. Otevřeno je každej den od deseti do deseti, Converse Happy Hours jsou denně od 12.00 do 16.00. Mimo tyto hodiny se za dvouhodinovou zkoušku platí dvě až čtyři stovky.

Osoba správce Správce je přítomnej po celou dobu provozu zkušebny a komunikuje s kapelama. Například hned, jak se registrujete, od něj dostanete mail s instrukcema, jak rezervaci zrušit. Dva tři dny před zkouškou vám stejně ještě zavolá, aby se ujistil, že fakt dorazíte. Pokud jste ve zkušebně ještě nebyli, vysvětlí vám, jak se tam dostanete a vůbec všechno, co potřebujete vědět. Snad nebude dlouho trvat, a zkoušku si budete moct zabookovat

(a částečně zaplatit) přes esemesku. Když už jste se dostali dovnitř, správce vás ani tady neopustí a ze svý kanceláře vám bude kdykoliv k ruce. Converse a Bandzone si přejou, aby se kapelám ve zkušebně líbilo, takže kdybyste třeba zatoužili po vybavení, který se ve zkušebně nenachází, stačí říct správci, a příště to tam bude. Je všechno jasný? Tak dál, popojedem.

Co tam všechno je? Nějakou představu si můžete udělat z fotek, ale zjednodušeně se dá říct, že všechno od marshallů až po stojánek na trsátka. Veškerý vybavení dodává internetovej obchod pro muzikanty music-city.cz, a pokud by se snad stalo, že vám během zkoušky něco přestane fungovat, nemusíte hned v hrůze skákat z okna, že jste to rozbili. Gear je úplně novej, ještě v záruce, takže když nahlásíte závadu, nic se nestane, prostě se to vymění.

jestli se tam kapely chovaj slušně a tak, řek mi: „Tak viděj, že jsme to udělali trochu posh, Converse si na to přizvali designéra, všechno je nový, čistý, a podle toho se tam taky ty kapely chovaj. Neodhoděj na zem ani papírek. Jediný, co jsem zatím musel řešit, jsou blány na kopák, který se při takový zátěži dost rychle opotřebujou. Zatím je kupuju ze svýho, ale doufám, že časem se na takový věci vydělá provozem. Nejvíc se těším, až tam přijdou třeba třináctiletý kluci, který poprvé v životě zapnou zesilovač, hrábnou do strun a zažijou ten pocit, jaký to je. To bude paráda, kvůli tomu jsem do toho šel.“ Tady máte projekt. Prostej, skutečnej, nevirální, společensky prospěšnej, výchovnej a vzdělávací. Converse se snaží dělat pro hudbu něco víc, než že jenom vyšije podpis Kurta Cobaina na boty. Nebo si za ty prachy, co zkušebna stála, taky mohli nechat natisknout pěkný billboardy někam na dálnici…

Dobrej projekt, ne? Když jsem se Majkláče (Michala Nováka) ptala, jak si zkušebna po prvním měsíci provozu vede,

Converse Zkušebna adresa: Bělehradská 13a, Praha-Nusle (tram Otakarova nebo Synkáč) registrace a booking zkoušek: bandzone.cz/ zkusebna otevřeno: denně 10.00–22.00 Converse Happy Hours: denně 12.00–16.00 cena: 200–400 Kč za dvě hodiny (minimální doba zkoušky) parkování: Večer přímo u zkušebny, přes den na vyhrazených místech. Pokud jsou obsazená, tak venku na ulici. Nejsou tam ale placený parkovací zóny, takže žádný výdaje ani starosti.

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTS FOTO: ARCHIV

Značka, kterou založil fenomenální tenista (a taky stolní tenista!), patří mezi několika subkulturama ke kultovním a zároveň signiﬁkantním. Vedle toho si značku Fred Perry oblíkaj významný osobnosti nejen sportu, ale hlavně kultury, třeba Amy Winehouse vytvořila dokonce vlastní FP kolekci. Fred Perry jako tenista stál dokonce u zrodu wristbands čili potítek, který rychle našly uplatnění i mimo kurty a staly se ikonickou součástí rokenrolu.

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

Who is who

Polo, ikona designu

Fred Perry (1909–1995) vyhrál v jedný sezoně všechny Grand Slamy, třikrát za sebou zvítězil ve Wimbledonu (naposledy v roce 1936), a zůstal tak posledním Britem, kterej v tomto staroslavným travnatým chrámku tenisu získal vítězství. Hrál za tým, co Spojenýmu království přivez v roce třicet tři Davis Cup, a kromě „velkýho“ tenisu uměl i ten stolní. A taky výborně – ve svejch sotva dvaceti vyhrál mistrovství světa.

První tenisový tričko FP vzniklo v roce 1952 a doteď na něm není co měnit. Když je design nějakýho předmětu tak dokonalej, že se na něj nemusí padesát let šáhnout, získává čestnej titul „ikona“. To je případ třeba skleněných lahví na Coca-Colu a kečup Heinz, džínů Levi’s 501, conversek, židle no. 14 nebo lahvičky na parfém Chanel No. 5. Perryho tričko s límečkem, knoflíčkama a logem vyšitým na levý přední části je mezi nima taky. Zřejmě v tom samým roce dvaapadesát Fred rozdal dvoje trička všem tenistům,

Working-class hero Protože byl Fred příslušníkem working-class, neměli ho britský tenisti rádi a vlast ho docenila až po letech. Jeho sochu ve Wimbledonu odhalili až v roce 1984. Je zvláštní, že takovej hráč dominuje na všech významných světových kurtech, vrší triumf nad triumf, díky svým schopnostem vytváří historii, a přesto nemá nárok na uznání, jelikož sport, ve kterým vyniká, představuje snobskou záležitost. Takže ňákej Perry, co má na rukách mozoly a asi tiše nepopíjí five o’clock tea na upravený garden někde v lawn-tennis clubu, protože se kdovíkde poflakuje, prostě není hoden, good bye and don’t come back. Tím víc ho milujou mods, rude boys, skinheads (true skins) a suedeheads, prostě všichni ti kluci, co zas někdy až moc dávaj najevo, že patřej k proletariátu, ale pořád lepší, když maj jako hrdinu Freda než různý jiný dělníky, co se pak stali diktátorama, ne?

ve znaku dýmka, kterou Fred rád kouřil. Tibby mu však oponoval, že takhle si značku neoblíběj ženy, a tak je dodneška logem FP laurel wrath – věnec vítězství. Taky se říká, že je vždycky poctivě vyšitý, na rozdíl od obchodního rivala, značky Lacoste, kterej svýho krokodýla občas jenom nažehluje.

Amy Nebohá Amy Winehouse spolupracovala s labelem Fred Perry od roku 2009, navrhla tři po sobě jdoucí kolekce, přičemž ta poslední byla do obchodů uvedená až po její nešťastný smrti. Nebyl to obchodní trik a parazitování na senzaci kolem skonu hvězdy, ale výraz respektu, navíc tržby z prodeje šly na Amy Winehouse Foundation, teda na charitu. Amy milovala look padesátých let a vytvořila nádherný modely, co jako by vypadly z technicolorových filmů tý doby.

Subculture Fred Perry Subculture je iniciativa, která podporuje mladý i letitý kapely a umělce, který ovšem musej mít jistej atribut, a tím je vztah ke značce. Jak to tak vypadá, maj ho skoro všichni od Enter Shikari, The Klaxons nebo Shy Child přes Stone Roses a Blur až po Pogues a Sex Pistols. Má ho Ewan McGregor, Norman Cook a.k.a. Fatboy Slim, Kate Moss a Terry Hall, zpěvák The Specials a jedna z ikon Subculture. Ten to řek moc hezky: „Moje nejstarší ségra byla mod, ta prostřední byla skinhead a já byl ve svých deseti miniskinhead, takže na naší prádelní šňůře nikdy neviselo nic jinýho než Fred Perry.“

Licence v České republice Playboy Ovšem Fred byl z britský přezíravosti dost rozčarovanej a na konci třicátých let, to už jako profesionální tenista, popojel do Ameriky. Skončil s významnýma turnajema a začal s významnýma osobnostma; dával lekce tenisu třeba Charliemu Chaplinovi, Errolu Flynnovi, Davidu Nivenovi nebo bratřím Marxům. Svý si užil i v milostným životě, chodil třeba s Marlene Dietrich a překotně se zasnuboval nebo ženil s dalšíma filmovýma hvězdama a modelkama. V roce 1952 uzavřel čtvrtý manželství, který mu vydrželo až do jeho smrti.

Wristband Nad tím, jak to udělat, aby pot netekl do dlaně a raketa v ní pak neklouzala, přemejšlel Fred společně s rakouským fotbalistou Tibbym Wegnerem. Pot je problém, teče taky z čela do očí a na nos. Tak spatřily světlo světa sweatband (čelenka) a wristband (nátepník, potítko), dnes obligátní části tenisový výbavy a mezi rokenrolovýma kapelama a jejich fans populární doplňky, sexy záležitost. Anglický pankáči si potítka vyráběli ustřižením horní části ponožek, to je pravý DIY.

W W W.REDWAY M AG.C Z

co hráli Wimbledon, a díky tomu, že turnaj běžel v televizi, měl geniální reklamu. Polo Fred Perry se stalo senzací a nezbytnou součástí outfitu nových teenage hnutí jako mods a jim podobných. Skoro deset let bylo jen bílý, pak si mods vymohli další barvy a dneska FP nabízí ve všech barvách nejen trička, ale všechno možný oblečení včetně bot a doplňků.

Logo

Tu nikdo nemá. Obchod s názvem Fred Perry sice svýho času bejval v Pařížský ulici v Praze, ale ani jeho majitelé (údajně Pákistánci, což je celkem vtipný) neměli od britskýho výrobce povolení. A asi není tak snadný ho získat, FP trvá na vysoký finanční záruce, kterou se zájemce musí prokázat, a má i další nároky, například na velikost, vybavení a design obchodu, kterej by se chtěl značkou oficiálně pyšnit. FP navíc zásadně odmítá spojení se značkama jako Thor Steinar nebo se subkulturou fotbalových hooligans, rasistických odnoží skinheads a podobně. Ani jeden krám v Český republice zatím tyto podmínky nesplnil, takže na oblečení FP narazíte spíš v nějakých obskurních e-shopech, kde ani nemáte jistotu, že kupujete originál. Od jednoho ze slušnějších majitelů e-shopu, kterej dobře ví, jak to u nás chodí, se nám dostalo doporučení, abychom si všechno nechali posílat rovnou z Anglie. Poštovný dělá asi pět liber a ještě je na tom nějaký clo, ale častý slevy oblečení to prý vyrovnaj a nakonec zaplatíme stejně, jako kdybychom nakupovali tady.

Důležitej poznávací prvek každý značky. FP si do „erbu“ vybral vavřínovej věnec, protože je to antickej symbol vítězství a taky původní symbol Wimbledonu. Zajímavý ale je, že úplně nejdřív byla

smysly /

TEXT: WAGHISS, SANY FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

The Great Race REŽIE: BLAKE EDWARDS 1965

Začátkem 19. století je v Americe automobilový průmysl v plenkách. Velký Leslie, sympatický a populární kaskadér, píše svými kousky technické rekordy. Navrhne automobilce Webber názornou ukázku její prestiže a dokonalosti. S vozem, který pro něj ﬁrma vyrobí, chce vyhrát závod o co nejrychlejší jízdu z New Yorku do Paříže. Za krk mu ale neustále dýchá profesor Fate, vynálezce a zlosyn selhávající v pokusech Leslieho překonat. Zkonstruuje vlastní vůz Hannibal Twin-8, a díky sabotáži jeho poskoka Maxe se na startovní čáře zbaví čtyř závodících konkurentů. V klání tak pokračují Leslie, Fate a sufražetka Maggie Dubois, reportérka novin New York Sentinel. Dojde na indiány, rvačku v saloonu, ledního medvěda i dortovou bitvu! Tvůrce Růžového pantera Blake Edwards natočil ﬁlm, jehož velkolepost nepotřebuje počítače a humor ctí klasické grotesky. Ústřední dvojici Tony Curtis-Jack Lemon doplňuje půvabná Natalie Wood. Nestárnoucí záležitost.

KNIHA Serious as Dog Dirt: Bam Margera MTV BOOKS/POCKET BOOKS 2009

Bam Margera – what will he do next? Whatever the f**k he wants! Peter Pan s kreditkou, profesionální skejťák, herec, režisér, celebrita a šílenec. Nám všem známý hlavně ze seriálu a ﬁ lmů Jackass nebo videoher Tony Hawk’s Pro Skater. Víc než čtení se nám do rukou dostává koláž mapující Bamův život v letech 1997–2009. Autentické zápisky z diáře mladého skatera cestujícího po světě střídají vlastnoručně sepsané krátké historky ze života celebrity. Z rebela, co nechal střední školy, se stává rockstar. O Jackass se řeklo dost, více prostoru zde dostanou CKY videa, Bamova vlastní show Viva la Bam a ve ﬁ nále svatba s jeho dětskou láskou Missy. Doplněno o fotky, nejčastěji od Ryana Gee. Netradiční nahlédnutí za oponu jednoho velmi divokého amerického snu.

VÝSTAVA The Martha Cooper Files 27. 4.–17. 5. 2013 TRAFO GALLERY KURTA KONRÁDA 1, PRAHA

Ojedinělá ukázka prací legendární americké fotografky Marthy Cooper (*1943), která se proslavila soustavným dokumentováním grafﬁti a hiphopové kultury v době jejich vzniku, tedy v 70. a 80. letech v New York City. Její fotograﬁe nesou nesmrtelné poselství o začátcích street artu a vyrostla na nich nejedna generace. Ač je to vzhledem k jejímu věku neuvěřitelné, Martha ve své práci s nadšením pokračuje a připravuje další publikace. Výstava The Martha Cooper Files vzniká v rámci urban projektu BU2R, za jehož podpory proběhla i loňská výstava Girl Power Forever a vyšly takové publikace jako Kmeny nebo Zde jsou psi. Začátek výstavy a diskuze s Marthou Cooper 26. dubna od osmi večer v Trafačce.

Flákačův průvodce po galaxii Sedim v první lavici. Hned mě nech vyvést tě z pár nemístnejch omylů tvý dedukce. Nejsem šprt a ruka se mi ve škole v lokti směrem nahoru nepropla už dobrejch pět let. Protahování maj na starost výlety horních končetin do lavice třetí, k Míše pro kapesníky a pití. (Bez separace hýžďovejch svalů od židle.) Pokud je na střední něco důležitýho, je to právě strategická pozice a hydratační kamarád. Že do svýho psaníčka nebudeš rvát pohotovostní poděbradku, je obvious, je potom ale třeba pořádně promyslet, čí sliny seš ochotnej akceptovat a s kým by se případně fajnově klábosilo na nemocničním pokoji, oddělení karanténní žloutenka. Teď v čem je magie první lavice u okna. Zaprvý, klimatický faktory. Maslow do základů svý pyramidy potřeb umístil biologický potřeby naprosto právem, nejdřív je nutný ukojit potřebu tepla. Topení. Jedinej způsob, jak se dá využít neschopná levačka – na intimní styk s topením. Není zhola (ani zoblečeně) možný udržet packu na jednom místě topnýho železa víc než pět sekund, je třeba si s ním tedy hrát. Hladit ho, šimrat ho, objímat a osahávat po celý délce. Neboj, učitelka ti na tuhle nahnutou perverzárnu nepřijde – druhá výhoda. Slepej úhel. Profesoři potřebujou mluvit na celou třídu, proto nikdy nevykládaj za stolečkem, ale jdou si stoupnout do centra dění, do atmoškovýho kroužku. Jeho obvodová kružnice začíná až u lavice druhý. První lavice je úplnej hřbitov pozornosti, zapomenutý, opomíjený místo pro udávení se croissantama při sledování britskejch sitcomů. (Oukej, to je trochu nadsázka, nikdy jsem se ve skutečnosti neudávila.) Notebook potřebuje i napájení, nenech si nalhat, že ti ty seriály bude přehrávat ze solární energie nebo pozitivních vlivů čaker. U prvních lavic je vždycky stěna se zásuvkou. A v neposlední řadě má vznešenou sociální funkci. Máš za zády celou třídu, tudíž se nabízí výběr ze dvou variant – buď mít přehled o veškerým dění, nebo mezi ty opice a sebe láskyplně postavit bariéru svý páteře a přirostlejch kusů masa. Jednoduše se otočit a bobkokydat. First desk podporuje i přátelský vztahy s profesory. Když už si moc nepokecáte při řešení úloh z permutací a kombinací a variací a ací, můžete si aspoň pomocí pár šikovnejch otázek nechat vyprávět, jak matikářčin manžel na vejšce nahatej usnul na stole ve studovně, že ho čtyřikrát žádala o ruku a že vlastně nejradši ze všeho poslouchá punk. A potom se ti ještě sehne přes rameno s pochvalou, že tvý dětinsky hipsterský trojúhelníky na desktopu maj deskriptivně geometrický kvality. Asi potim swag. Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Tři části tajenky tvořej jméno německýho režiséra, co rychle žil, a přitom stihnul natočit desítky ﬁlmů. Provokoval a nastavoval zrcadlo, ovšem bez slitování – to neměl ani sám se sebou. Nemělo by se na něho zapomínat, protože osobností s jeho rozměrem a přístupem je moc málo.

pop/techno /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: KLUBBY

KluBBy Tvůj průvodce po klubech, koncertech a kapelách v ČR a SR. Automatické vyhledání koncertů ve tvém okolí nebo kolem libovolného místa v ČR a SR Detaily kapel včetně přehrávání hudebních ukázek Kalendář tvých akcí Hledání akcí, klubů, kapel a přátel

Aplikace KluBBy

A další funkce, co čekají na prozkoumání Unikátní aplikaci KluBBy mapující českou a slovenskou klubovou scénu ti přináší Budweiser Budvar ve spolupráci s hudebním serverem Bandzone.cz. Stahuj na budvar.cz/klubby.

Českej Foursquare s přidanou hodnotou Situace: Shodou všelijakých podivných náhod uvíznete na noc v Českých Budějovicích. (Například.) Nikdy jste tam nebyli, nemáte tam příbuzný, neznáte to tam, trčíte někde v hotelu a nevíte, co s načatým večerem. Právě pro takovéto případy vyvinuli kluci z Budvaru a Bandzone. cz unikátní aplikaci, která váš problém vyřeší během pěti minut. Na svém chytrém telefonu otevřete KluBBy, aplikace najde vaši polohu a nabídne vám akce do vzdálenosti 5 km (pokud nic nevyhovuje, můžete ji zvyšovat až do 100 km). Projíždíte názvy kapel, nic vám neříkají, aplikace vám tedy umožní navštívit jejich profil na Bandzone.cz, kde si můžete pustit i jejich tracky. Dál vám nabídne weby příslušných klubů, kde zjistíte adresu, vstupné, v kolik to začíná a kolik stojí minerálka na baru. To ale není všechno. Aplikace taky vyhledá, jestli na akci nejde někdo z vašich Bandzone přátel, a když v ní kliknete na „účastním se akce“, nabídne vám sdílení na Facebooku. To pak vypadá takhle: Jdu na akci, pojďte taky! pátek 29. 3. 2013 20.00, České Budějovice, ČR, Klub Mighty Bar Velbloud, U Tří lvů 4, České Budějovice Vystoupí: Empty Hall of Fame, Bambix Chcete zobrazit další informace ze stránky Bandzone.cz? Odesláno z aplikace KluBBy. Více informací a stažení aplikace zdarma na http://www.budvar.cz/klubby

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

Hodnocení uživatelů

Karolína Fronová, věk: 19 let studium: gymnázium, místo pobytu: Praha

Honza Kistanov, věk: 22 let studium: aktuálně Vysoká škola hispterství a života, místo pobytu: Praha, Londýn Ve finále nemám potřebu dštít hnis, fandím tomu a ba mě to, takže: Aplikace KluBBy je něco jako kapesní slovník trendy míst ve spojení s akcema, který se v nich dějou. Jak kdyby takovej atlas hipsterství, pankáčství, metalurgie, válení šutrů, válení se po zemi a válení sudů. Představ si mapku, takovou tu vod gúglu, svý kámoše s chytrejma telefonama, koncerty a hromadný setkání. Zní to trošku jako hipízackej fesťák 21. století, jenže vona je to taková drobná vychytávka, která ti řekne, kde je zrovna v místě, kde třeba nikoho neznáš, party, a spojí tě s virtuálníma frendama z okolí. When we party, we party hard, žejo. And now we can party much more harder, hehe!

Ráda využívám všeho, co mi hlavní město nabízí. Kde jinde najdete tolik klubů na kilometr čtvereční? Pokud rádi paříte, ať už na party, nebo koncertě, aplikace KluBBy vás rozhodně nenechá nic propásnout. Najdete v ní seznam všech koncertů v okolí. Můžete si najít akce ve vašem oblíbeném klubu nebo kde hraje jaká kapela. Vše samozřejmě v mezích toho, co zaznamená server Bandzone. cz (koncerty kapel v O2 areně tu teda nehledejte, ale co bude v Akropoli nebo Roxy, máte na jednom místě na měsíc dopředu). Jako FB závislák oceňuju skvělou propojenost. Po zaškrtnutí účasti dáte jednoduše Sdílet, a všichni vaši přátelé, kteří ani nemusejí mít aplikaci, se dozvědí, co máte v plánu. Co mě příjemně překvapilo, byl seznam všech vystupujících kapel v detailu události. Plus jejich profil na Bandzone s ukázkami. Už žádné nepříjemné překvapení v podání předkapel! Jediné, co možná malinko chybí, je propojení s Twitterem, každý nejede jen na FB.

pop/techno /

TEXT: BONUS, TEMNYSILY.CZ FOTO: NINTENDO

Nintendo Bonus testuje konzoli Wii U Už když Wii U vybalíte, je vám jasný, že tuhle konzoli budete muset milovat, i kdyby byla k ničemu (což není). Parádní střízlivej design, tichej chod a to hlavní, čím se Wii U odlišuje od svých předchůdců i konkurence – tzv. GamePad. Ergonomicky výborně tvarovanej hybrid mezi tabletem a herním ovladačem, s dotykovou obrazovkou. Je úplně lehoučkej a perfektně sedí do ruky, takže se s ním dá hrát hodiny a hodiny, aniž byste z toho byli unavený (vyzkoušel jsem to za vás). Displej GamePadu funguje buď jako druhá, dodatečná/doplňková obrazovka – to když hrajete sami –, anebo jako vaše hlavní obrazovka, zatímco kamarád s druhým ovladačem řádí na televizi… nebo víc kamarádů s víc ovladačema. Největší zábavu si samozřejmě užijete v multiplayeru a na ten je konzole Wii U stavěná dokonale. Mít ne jeden, ale další tři Wii remote controllery, pět hráčů najednou by nebyl problém a moji sousedku by konečně trefil šlak. Docela dobrá věc je, že Wii U vám umožňuje přenos z velký obrazovky jenom na ten malej displej, když vám někdo sebere televizi nebo ji (nedejbože,

W W W.REDWAY M AG.C Z

Wii U je relativně nová herní konzole od ﬁrmy Nintendo, na trh přišla teprve na konci loňskýho roku. Podle názvu je jasný, že jde o následníka konzole Wii – novinka navíc podporuje zpětnou kompatibilitu her i ovladačů na Wii, což nebejvá taková samozřejmost, a budiž jí to tedy připočteno k dobru. hahaha) vůbec nemáte. Kdybyste neměli televizi, konzoli ani nezapnete, ale pokud ji obsadí tatík, protože se potřebuje kouknout na zprávy, zatímco vy jste uprostřed pařby, tak to problém samozřejmě není. GamePad je bezdrátovej a spokojeně dosáhne i do vedlejší místnosti, vydává zvuky a má i konektor na sluchátka, jenom pozor, aby se vám nevybila baterka. Vydrží pár hodin, čím dál jste, tím míň.

Jedna věc je kuchár, druhá majitel Je jasný, že ne všechny hry budou dobrý nebo vás budou bavit a od toho se taky odvíjí, jak se na Wii U budete koukat. Zkoušel jsem hry různýho typu, něco – hlavně hry z přibalený kolekce Nintendoland – se mi zdálo, že nemůže bavit nikoho, ale s jinýma jsem si docela užil: Mass Effect 3, Sonic Race Transformed na multiplayer a samozřejmě nový Super Mario Bros. Bylo by divný, kdyby konzole s internetovým připojením neměla přístup do online obchodu – jasně že má, a her je tam celkem dost, rozhodně víc, než je kapacita pevnýho disku. Akorát ty

ostřejší pro 18+ koupíte jenom ve večerních hodinách, rozumíme si. Nintendo navíc skrz Wii U rozjíždí vlastní sociální síť Mii Universe, pokud máte žaludek na roztomilý trpajzlíky ve vzájemný interakci, můžete se na tom zamotat taky docela obstojně. Konzole Wii U je v první řadě cool. Není nijak našlapaná, ale stačí to – dobře vypadá a umí se tvářit. Nevím, jestli je to záměr, nebo vlastnost Wii U, ale samotnýho mě to bavilo sotva z poloviny jako multiplayer. Takže jasný plus za evidentně sociální aspekt asociální kratochvíle, design a GamePad.

Wii U • HD rozlišení 1080 p • 2 GB operační paměti • procesor o frekvenci 1,24 GHz • 8 nebo 32 GB pevnýho disku • wi-fi připojení k internetu • HDMI připojení k televizi nebo monitoru

téma /

ARTWORK: PASTA ONER (PASTAONER.CZ)

téma /

TEXT: M. OVERSTREET ILUSTRACE: ONDŘEJ MAŠEK

Všechny palmy z Havaje Cesta z mezinárodního letiště LAX v Los Angeles je filmová. Svištíme do Santa Moniky po bulvárech lemovaných palmama a taxikář řekne: „Víte, že všechny ty palmy jsou dovezený z Havaje? By mě zajímalo, jestli jim tam vůbec nějaký zbyly.“

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

Spaghetti Junction, LA, Google Maps

Nepřemejšlím o tom ani se nesměju. Mám za sebou patnáct hodin letu v desetikilometrový vejšce při venkovní teplotě minus 60 °C, devět hodin časovýho posunu (tady je sedm večer, ale v Praze, odkud jsem startovala, už čtyři ráno dalšího dne), absolvovala jsem ponížení na celní a pasový kontrole, kde bych arogantní úřednici nejradši poslala do háje – jenže to si zkuste, stačí jedinej křivej pohled, a mažete zpátky domů tak rychle, že nestačíte říct ani sbohem –, a pak kilometry jezdících chodníků a schodů, který mě vyvrhly nahoru do pekelnýho vedra. Welcome in the Paradise City! Tak tohle je ta země zaslíbená, kde nebe je nejmodřejší, benzin nejlevnější a kluci nejhezčejší? Okolí, kam až oko dohlídne, vypadá jako ucpaná dálnice, jenom místo aut jsou všude letadla, každých 50 vteřin jedno buď přistává, nebo odlítá, a ve frontě u dráhy jich stojí třeba deset za sebou. Samý boeingy. Architektura LAX je tak kosmo a sci-ﬁ, že si připadám jak ve Star Treku.

Život v autě Santa Monica je od letiště kousek, jinak celý město Los Angeles o rozloze 150 × 50 km se čtrnácti milionama obyvatel přejedete tak za tři hodiny. Když teda máte štěstí a taková ta zauzlovaná čtrnáctiproudovka, co znáte z ﬁlmů, není ucpaná (obvykle je) nebo když jako já nestojíte na nájezdu dlouhý minuty, než naberete odvahu k zařazení se do provozu. Na tomhle místě, kterýmu místní říkaj „spaghetti junction“, jsem mimochodem zažila jednu z nejhlubších existenciálních krizí. V koloně dlouhý asi patnáct kilometrů, obklopená zleva zprava třema řadama aut, ve čtyřiceti stupních s rozbitou klimatizací, jsem pocejtila takovou osamělost a úzkost z nesmyslnosti mýho života a lidský existence vůbec, že mi tekly slzy jako hrachy. Řidič kousek přede mnou asi prožíval něco podobnýho, protože vystoupil z auta, rázně otevřel kufr, vyndal z něj pušku, několikrát z ní vypálil k nebi a pak se – už pokojně – vrátil za volant. Tomu se říká „road rage“ a je to tak velký téma, že se mu ve svý talk show věnovala i Oprah Winfrey. Američani v autě trávěj většinu svýho života. Jedí v něm (drive-in stravování je podle mě hlavní příčinou jejich obezity), spěj, pracujou, posilujou, provozujou sex v páru nebo sami se sebou, hádaj se v páru nebo sami se sebou, čtou, zpívaj, modlej se nebo jen tak sněj, prostě bydlej. Když zlevněj benzin, každej, kdo má, vytáhne z garáže nějakou tu Chevy Impalu 67, ale když zdražej, je to všude samá Honda Civic. Kalifornský bloncky říděj většinou černý SUV. Čím drobnější, opálenější a dlouhovlasejší bloncka, tím větší

W W W.REDWAY M AG.C Z

má její kára kola. Městská hromadná doprava v LA nefunguje. Autobusů jezdí málo, v dlouhých intervalech a na zastávkách nejsou jízdní řády. Ty si musíte vyzvednout jedině na nějaký velký konečný u okýnka. Pak je tady metro, ovšem to za svoje teritorium pokládaj party bezdomovců, junkies a gangstas, takže je lepší do něj nevstupovat, aby vaše nečekaná přítomnost někoho zbytečně nerozrušila. Problémy v metru – to nechceš. Po návratu do Prahy máte chuť zulíbat celou trasu B vagon po vagonu, a když uvíznete čtvrt hodinky na magistrále, nechápete, proč všichni kolem tak vyváděj. Dyť to docela jede a zácpa vypadá jinak, no ne?

Život v poušti Los Angeles leží v tzv. ohnivým kruhu, což je systém tektonických zlomů, který se vinou celým Tichým oceánem. A na tohle pohyblivý podloží pokrytý pískem lidi navršili megaobrovský a megatěžký město, který podle seismologů půjde jednou ke dnu i s celou Kalifornií, jen co se objeví dostatečně silný zemětřesení. Já jsem jedno malý zažila hned první tejden, pak celý čtyři roky nic. Bylo to v noci a barák se asi půl minuty klepal, jako kdyby těsně kolem něj jela odbržděná tramvaj z Míráku dolů do Nuslí. Kromě mě to nikoho neznepokojilo. Zemětřesení je něco, s čím Američani počítaj, ale ve svým nezdolným optimismu si jím nenechaj kazit náladu. Podobnej přístup – trošku freaky pro nás, věčně ustaraný Evropany – maj lidi, co jim vyhoří barák v hills nahoře nad městem a oni si ho tam okamžitě postavěj znovu, i když jim ho pojišťovna už nechce pojistit. Letní požáry se opakujou každej rok s železnou pravidelností, v extrémním suchu a vedru dochází k samovznícení, a jak do hořící kleče foukne vítr z pouště, nikdo už to nezastaví, musí se počkat, až to celý samo vyhoří. Nebe na horizontu je potom rudý, ve městě chvílema snížená viditelnost a všichni kašlou a maj červený oči. Říkám, že to nechápu, ale to ještě není nic proti dívání se na oheň. Jak to začne, obyvatelé LA naložej auta piknikovýma stolkama, židličkama, příručníma ledničkama s pivama a smaženýma kuřatama a vyrazej na čumendu. Šikovný Mexičani už jsou dávno tam a z otevřený dodávky prodávaj čerstvý tacos a papírový foťáky na jedno použití. Neobyvatelná poušť, na který je město postavený, přináší mnoho dalších nepříjemných důsledků, například z vodovodu často teče nahnědlá voda, ve který se možná osprchujete a vyperete pračku barevnýho prádla, ale na pití, vaření nebo koupání mimina to není, což znamená, že musíte mít neustále po ruce obrovský zásoby vody balený. Někdy je sucho tak velký, že

téma /

Člověkem neobyvatelné prostředí: Z jedné strany toxický oceán, z druhé vyprahlé kopce, mezi nimi poušť. Každé stéblo trávy zde vyžaduje VIP zacházení, péči 24/7.

vláda vyhlásí krizovej stav, a to pak nesmíte napouštět bazény a zavlažovat rozstřikovačema. Bohatý lidi vždycky strašně nadávaj, protože každej centimetr čtvereční jejich vypimpenýho trávníku musí bejt kropenej ve dne v noci, jinak uhyne. Takovýhle nařízení vydala vláda i v roce 1976, kdy lidi bez možnosti trávit horký dny u bazénu radši opouštěli město a do nikým nestřežených zahrad pak vnikali Tony Alva, Stacy Peralta a Jay Adams, a jak se tam v těch vypuštěných bazénech proháněli na prknech s kolečkama, položili nám základy moderního skateboardingu. V LA se deset měsíců v roce probouzíte do dokonale slunečných dní. Prší jenom v lednu a únoru, přičemž se ochladí na 17 °C a černošský kluci hned vytáhnou obří kulichy a bílý péřovky, pod který by se dala schovat ne em šestnáctka, ale rovnou raketová střela středního doletu. Po roce stráveným v kraťasech a žabkách člověka začne napadat, jak by bylo pěkný vzít si dneska kabát a kozačky, ale sedmnáct stupňů je na něj pořád moc, takže another fucking day in paradise, opět slunečno a deprese z tak omezenýho výběru oblečení. Teplý počasí je zřejmě taky příčinou, proč v LA potkáte mnohem víc bezdomovců než kdekoliv jinde v Americe. Hodně z nich je psychicky nemocných nebo rovnou nesvéprávných, a pokud nemaj rodinu, nikdo se o ně nepostará. Státní blázince zrušil myslím Reagan (nebo Carter, teď nevím), protože jejich provoz stál moc peněz. Tři dny po sobě jsem v parku u pláže procházela kolem starý paní, která ležela pod dekou obklopená igelitkama pořád ve stejný poloze. Dělala jsem si starosti, jestli není mrtvá, ale lidi kolem ní chodili a policajti jezdili tak samozřejmě, že asi ne… Hodně lidí bez přístřeší se zblázní nebo zemře z vedra. Ti ostatní se v podstatě jenom co nejrychlejc přesunujou z jednoho klimatizovanýho prostoru do druhýho a na samotný ulici trávěj minimum času. V downtownu (centrum s mrakodrapy) je vedro největší, a v ulicích proto kromě turistů s vyplazeným jazykem a na pokraji zhroucení nepotkáte ani živáčka.

Život na pláži Samozřejmě mě potěšilo, že s mým chlapcem můžeme bydlet u jeho rodičů, v domě vzdáleným příhodně jen deset bloků od slavný Santa Monica

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

Beach. A taky mě potěšilo, že některý věci vypadaj ve skutečnosti stejně jako ve ﬁlmu. Třeba nápis Hollywood nebo strážní budky s plavčíkama v červených plavkách. Přesně jako z Pobřežní hlídky. Na pláži se můžete vozit na horský dráze, jíst obří krevety v drahých restauracích, nakupovat, pařit ve videohernách, tancovat na diskoškách, pít čerstvou limonádu (trochu mě uzemnilo, že malej kelímek stojí čtyři dolary – asi se platí i za to, že příslušnej stánek hrál v Charlieho andílcích 2), můžete se tady prohánět na bruslích, na kole, skejtu nebo tříkolce, vybavovat se se starýma hippíkama ve Venice (z nichž každej bydlel s Jimem Morrisonem tamhle na tý střeše a za dva dolary vám převypráví, jak to celý bylo), můžete se válet v písku nebo se do něj celý zahrabat, zásadně ale nesmíte kouřit, to guvernér Arnold Schwarzenegger zakázal na celým kalifornským pobřeží, pít alkohol, sundávat si horní díl plavek a nechávat na dece jídlo. To dělaj jenom hloupý turisti a místní pak se zájmem přihlížej, jak jim všechno sežerou a pokálej rackové. Ty jsou velmi dobře organizovaný, neustále se rozhlížej, a jak někde zmerčej rozbalený sušenky, provedou nálet, jakej ani starej Hitchcock nenatočil. Do oceánu lezou taky jenom turisti nebo surfaři hermeticky uzavřený v neoprenu. Myslela jsem, že je to kvůli studený vodě, ale není tomu tak. Vodu u pobřeží tvoří jedovatej roztok rtuti, nafty a dalších látek naplavených z přístavu, který způsobujou, že na kilometrech a kilometrech pláže nepotkáte broučka, včelu, vosu, nic, prostě ani muška kolem nepřeletí, což se nám, co trpíme fobií z hmyzu, velice líbí, a na to, že takhle mrtvý pobřeží nevěstí nic dobrýho, lehkomyslně kašleme. Na Santa Monica Beach jsem taky viděla svoje první živý gangstery, příslušníky Cribs. No jo, fakt, pořád to tam jede, byli asi čtyři, vystrojený jak na konferenci, pěkně v barvách gangu, čerstvě vostříhaný, voholený, navoněný, tetování a všecko v cajku. Ostražitý pohledy po okolí, kradmý znamení prstama a takový. Prostě attitude. To poznáte. Gangsteři nikdy nestřílej po lidech, se kterýma nemaj business, ledaže jsou zrovna zfetovaný, hrajou nějakou bojovku, který nerozumíte, nebo omylem. V roce 1998 bylo v zadních uličkách Santa Moniky slyšet střelbu celkem často, město pak gangy vytlačilo vedle do Venice a Venice po pár letech zase zpátky do Santa

Moniky. Nikdy to ale nebyl takovej problém jako třeba v South Central LA, kde chodníky lemujou třináctiletý těhotný prostitutky na cracku a budoucí otcové jejich drobečků hlídaj rohy ulic s kvérama viditelně zastrčenýma za pasem. Culver City, Inglewood, tady prosim vás nezastavujte ani na benzince, jste v ghettu, kam jezdí nerada i LAPD. Šílený je, že bloky vybydlených baráků bez oken s ohořelýma zdma najednou končej, jako když utne, a začíná park La Brea plnej italských renesančních paláců ukrytých v obrovských stinných zahradách s fontánama, kde asi stejně nikdo nebydlí, protože domácí trávěj většinu roku buď popojížděním na jachtě, nebo někde v Evropě, že jo. Z toho by se taky jeden zbláznil, když na to denně kouká přes plot, a přitom na devětadevadesát procent ví, že svůj život stráví tady v crackhousu na podpoře. Pro mladýho černocha vedou z ghetta pouze tři únikový cesty: rap, sport a tanec. Na vzdělání zapomeňte, to je to poslední. K plážovýmu životu ještě tolik – je vidět, že silikonový prsa tady holky dostávaj k maturitě (rodiče si asi říkaj, že štěstí přeje připraveným, a to víte, Hollywood je za rohem) a že nejchudší lidi jsou obvykle ty nejtlustší, protože si nemůžou dovolit výživovýho poradce a osobního trenéra. Bílý bohatý Američani svůj sociální status nedávaj najevo značkovýma hadrama, jako to děláme my (popravdě jsem si v LA všimla, že čím líp situovanej člověk, tím okázalejc hadrama pohrdá a schválně chodí oblečenej tak, že byste mu dali pětikačku na rohlík), ale dokonalým tělem, zubama a vlasama. Vidíte tu holku, co si pod zapraný kraťasy s laclem nepochopitelně oblíkla zatrhaný disko blyštivý legíny a vytahaný tričko? Těm loknám, do kterých má upravenej účes, se říká bout en train, to je francouzsky, bejby, a stojí to dvě stě dolarů. Oproti tomu místní Rusky přicházej zásadně v kožichách tak dlouhých, až jima zametaj písek. Šinou se důstojně ve frontě na plastový křesílko a polystyrenovej kelímek s teplým šampaňským (jediná výjimka z pravidla), vytvářej s nima řady jako v kině a pozorujou západ slunce. Západy slunce nad oceánem jsou vyhlášený, v jednom turistickým průvodci jsem se ale dočetla, že je nezpůsobuje Bůh, nýbrž silně znečištěné ovzduší. Dobré vědět.

hrozně nezdravě. Jinak jsem ještě u našeho baráku párkrát zahlídla Snoop Dogga, kterej si jednu dobu chodil k děckám odvedle kupovat trávu, a na Melrose Avenue jsem si v sekáči Crossroads koupila džíny, co tam odložila Cher. Crossroads se na obnošený hadry slavných lidí specializuje, všichni prodavači vypadaj jako rockový hvězdy a asi na to procházej nějakým zvláštním školením. Nakupovat tam je příjemnej a zajímavej zážitek, akorát celej ten West Coast style… nevím, no. Když už ve výloze zahlídnete nějakej pěknej černej nebo sympaticky šedě sepranej kousek, stejně vevnitř zjistíte, že to má někde vzadu ﬂitry, nášivku, výšivku, prostě nějakou nesmyslně zdobnou aplikaci, která to znehodnocuje. West Coast, to je Wild, Wild West, růže a pistole, kočičí zlato, všechny barvy duhy a čím víc třásní, umělých květin, cvočků a zipů, tím víc adidas. Časem tomu člověk i podlehne, protože prostě chce nakupovat a vidí to na ostatních a říká si, že to vlastně není tak hrozný, pročež mám doteď plnou skříň oblečení, který je v Praze dobrý možná tak na domácí maškarní večírek, ale rozhodně ne do tramvaje. Tíhu nevěřícných pohledů okolí nejsem schopná unýst, ze mě zkrátka nikdy žádnej trendsetter nebude, se stim smiř, já už s tím nějak dožiju. Pravda ovšem je, že pokud jste někdy toužili oblíknout si stříbrnou mikrosukni, do nosu nastřelit tři diamanty, pořídit si k tomu paruku à la Amy Winehouse, smečku chrtů a procházet se s nima po městě, LA je pro vás to pravý místo.

Život s hmyzem Švábi, víte. Ve West Hollywoodu, kde jsme si hledali byt, nám majitel domu na podezíravou otázku mýho kluka, jestli to, co uvnitř cejtí, je skutečně postřik proti hmyzu, odpověděl: „Myslíte šváby? No jo, ale ty tady má každej! I Madonna je má!“ Což mě nijak nepřesvědčilo a byla jsem venku rychlejc, než řeknete borůvkovej koláč. Po prohlídce dalších asi dvaceti bytů jsme skončili v Glendale, což je na samym okraji LA a tak vysoko v kopcích, že v noci klesá teplota na příjemných 20 °C. To už je na šváby slušná zima, a proto se tam příliš nezdržujou, nicméně když jsem jednou v kuchyni zapomněla nedojedenej sendvič a v noci pak rozsvítila, doslova se pod kompaktní švábovou hmotou hejbal. Celej ten apokalyptickej výjev trval zlomek vteřiny, jakmile totiž rozsvítíte, švábi bleskovou rychlostí zmizej za skříněma a ve škvírách v podlaze. Myslela jsem, že to nepřežiju, ale víte co? Zvykla jsem si. Každej večer jsem s lupou v ruce prolezla celou kuchyň, jestli někde náhodou neleží drobeček, a pak uléhala s pocitem, že svou duši poroučím Pánu.

Život ve stínu Hollywoodu „Když na ulici potkáte někoho, kdo se podobá někomu slavnému, nezírejte na něj, pravděpodobně je to on.“ To je další věta z toho průvodce, kterou jsem si vryla do paměti, brzy se však ukázalo, že s tímhle si fakt nemusím dělat starosti, já bych totiž nikoho slavnýho nepoznala, ani kdyby chodil po městě se jmenovkou přišpendlenou na prsou. Slavný lidi si v reálu vůbec nejsou podobný. (Epickou storku o tom, jak mi na mejdanu dal Slash Hudson trsátko, a já ho přitom nepoznala, najdete na redwaymag.cz v čísle 6/III, téma Skate, str. 28.) Byla jsem taky u toho, když poštu v Santa Monice navštívila Janet Jackson. Bylo to stejně bizarní jako narazit v tak lidovém zařízení na egyptskou faraonku – měla podobnej kostým, vystupování i doprovod. Dodneška mi není jasný, jestli měla na sobě civil, nebo si jen odskočila z nějakýho natáčení. Pak jsem se díky svýmu klukovi seznámila se členy kapely Fishbone, který byli fajn a byla s nima sranda, a párkrát byla v klubu s partou, se kterou pařil Dave Navarro z Jane’s Addiction. Jane’s Addiction miluju, ale zrovna Navarro mi tam nikdy neseděl a třeba jeho pozdější přítomnost v RHCP mě vyloženě iritovala. Moc jsme toho nenakecali, tak ani nevím, jestli už tenkrát chodil s Carmen Electrou, vztah jsem navázala pouze s jeho groupies, co se za ním vlekly, kam se hnul, a co si všechny do jedný myslely, že jsou jeho přítelkyně. Jedna se mi úplně vážně svěřovala s obavama o jeho život, protože Dave prý žije

W W W.REDWAY M AG.C Z

Typický obyvatel Venice Beach. S Jimem Morrisonem bydlel na střeše tamhletoho hotelu a za dva dolary vám řekne, jak to všechno bylo. Živí se prodejem mušlí a kamenů z oceánu, které pochopitelně nejsou obyčejné, ale „magic“. Hehe, nakonec neodoláte.

téma /

TEXT: ONDŘEJ FORMÁNEK FOTO: PASTA ONER

V New York City svet nestárne Poprvé jsem ho uviděl v roce 1985. Bylo jaro a mně bylo akorát jedenáct let. V tý době to nebylo úplně obvyklý, lítat si do New Yorku, žili jsme v komunistický diktatuře, která každý den hlásila ve zprávách, že Spojené státy se nás chystají bombardovat jadernými raketami. Běžely poslední, napjatý roky studené války mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Východem, mezinárodní atmosféra houstla. Letět do Ameriky znamenalo tak trochu udělat si výlet na nepřátelské území.

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

Bylo k tomu potřeba povolení, o kterém si mohl běžný smrtelník nechat leda zdát. Jenže moje máma byla letuška a komunistický aerolinie pořád lítaly i do New Yorku. V rámci zaměstnaneckých výhod mě mohla vzít na jednu takovou cestu s sebou. Táta musel samozřejmě zůstat doma, abychom se náhodou nerozhodli v té Americe požádat o azyl. V New Yorku jsme bydleli v Queensu, v nějakým hotýlku pro piloty a letušky ČSA. Poprvé jsem viděl šváby, byli všude. Lezli z výlevky a ze škvíry pod linem. Vzpomínám si, jak jsem tam poprvé snídal medový cornﬂ akes a přišly mi jako děsná pochoutka. Taky jsem tam prvně v životě viděl mlíko v krabici. Divný. Za komunistů se mlíko prodávalo v igelitovým pytlíku. Pak si vzpomínám na cestu na Manhattan, na bachratej těžkej taxík s chladičem jak varhany. Vybavuju si, jak míjíme dlouhý, nekonečný hřbitovy na hranici Brooklynu a Queensu, do moře kamenů a bílých křížů se opíralo optimistický ranní slunce a mně bylo tísnivě zle, představoval jsem si ty tuny kostí a mrtvol pod nima, z těch slunečních odlesků mě mrazilo, jako by patřily mně. Jako by mi do ksichtu blikala zrcátkem Smrtka. A všude velký americký auta ze sedmdesátých a osmdesátých let, Ford, Buick, Cadillac, Oldsmobile, Chrysler, Dodge. Některý tyhle značky už neexistujou, ale já jsem se je tehdy učil nazpaměť. Pak přišlo newyorský metro, připadalo mi strašně špinavý a pomalovaný a smradlavý. Bylo to poprvé, co jsem viděl grafﬁ ti, tehdy ještě pořád divokej, mladej výtvarnej fenomén. Ten chaos barevných tagů v cákancích a šmouhách špíny v tunelu, kterej mám uloženej někde vzadu v hlavě, by mi dnes možná připomínal Jacksona Pollocka, ale tehdy jsem byl znechucenej. Proč nepřijdou nějaký kosmický superhrdinové a nevyčistěj to tu, nevyženou všechny ty vandaly se sprejema pryč?

Superhrdinové New York pro mě byl v roce 1985 jednoznačně městem kosmických superhrdinů. Na chodnících u Times Square a na Union Square prodávali týpci plastový družice a kosmický rakety, co blikaly a houkaly. Z kanálů na ulici stoupala tajemná pára. A v Muzeu přírodní historie na kraji Central Parku měli obrovský kusy meteroritů a promítali filmy o době, kdy byla Země ještě rozžhavenou koulí uprostřed chladnýho kosmu. Jen o pár sálů dál stála skutečná kostra obrovského tyranosaura, nakročeného k útoku, a dalších dravých veleještěrů, kteří do světa superhrdinů patří taky. A když jsme vyšli z muzea ven, byla už tma a venku před náma stály seřazený věže mrakodrapů, osvětlený jako kosmický rakety. Ta nejlepší z nich se jmenovala Empire State Building, mrakodrap, po kterým lezl ve filmu King Kong. Uvnitř byl velkej výtah, kterej stoupal ke špičce ještě rychleji než ta obří opice, až mi z toho zalehly uši. A nahoře se mi zatočila hlava. Pode mnou město plné malých sunoucích se aut. Na obzoru moře, lesklo se sluncem a nad ním přelétala letadla, jedno za druhým, klesala nebo stoupala ke dvěma velkým letištím. Mezi mrakodrapy co chvíli prolétlo malé vyhlídkové letadlo nebo policejní helikoptéra. U moře stála Dvojčata, dva hranaté mrakodrapy, o kterých máma říkala, že jsou ještě vyšší než Empire State. Pro mě byl stejně nejvyšší tenhle. A v přístavu kotvila letadlová loď Interpid, skutečná letadlová loď z druhé světové a vietnamské války, předělaná na muzeum. Na palubě stály tryskové stíhačky a válečná letadla všeho druhu, v podpalubí se na obřím plátně promítal film, kde ty samé stíhačky startovaly za ohlušujícího řevu, jako kdyby to bylo pár metrů od vás, a pak přistávaly a speciální systém lan je zabrzdil, aby nespadly do moře. A večer v hotelu jsem jedl první bramborový chipsy a v televizi bylo šedesát kanálů a v nich vždycky běžela aspoň jedna sci-fi a animovaní Transformers a pořádná střílečka. Střílečka byla jednou v noci i přímo před naším hotelem v Queensu. Probudily nás rány, křik a policejní světla. Co se stalo, přesně nevím, jen že se střílelo. New York byl v půlce osmdesátých let nebezpečný město.

Pak si pamatuju, jak stojím v Metropolitan Museum of Art před velkými Monetovými Lekníny, plátno má dva metry na šířku a na něm impresionisticky rozmazaný obraz tůňky s kalnou stojatou hladinou, která mi připadala bezedná a záhadná jako vesmír, ve kterým se listy vodních rostlin rodí ze světélkujících mlhovin a zanikají v černých dírách. Stál jsem tam strašně dlouho, kolem prošly mraky lidí. A pak jsem poprvý viděl Warholovu Marilyn Monroe a bezejmennou, ale neméně šílenou Ženu od De Kooninga, moře červený barvy, který naráží do moře žlutý v obrazu Marka Rothka, a černý očouzený vjezd do podzemních garáží pod věžemi Světového obchodního centra, který tu zůstal od prvního neúspěšnýho teroristickýho útoku z předešlýho roku, kdy si teroristé mysleli, že stačí odpálit v garáži pod jednou z věží náklaďák nacpaný výbušninami, a mrakodrap spadne. Samozřejmě se ani nehnul. O polední obědové pauze se venku před Dvojčaty nakupil dav kravaťáků, co hltali cigarety. Bylo to teprve nedávno, co v Americe přestalo být zvykem kouřit kdekoli, kam vám postaví popelník, a i burzovní makléři měli ještě návyk jako trám. Vzpomínám si, jak se procházím po Broadwayi, slavné newyorské avenue, která jde celým Manhattanem od jižního cípu až na ten severní, a ta procházka se šíleně táhla, protože ta ulice se ukázala být fakt dlouhá. A proměnlivá. Pár bloků bohatých firem a luxusních podniků, a o dům dál skoro slum. Pár bloků světoznámých divadel, a pak se změní kulisy a jdete pološerem kolem zatlučených oken, kde postávaj dost divný postavy, v popelnicích hoří oheň a občas tam kolemjdoucí přijde k úrazu. Zóny spořádaných občanů a zóny nebezpečí a násilí v jediný ulici, dělil je často jen přechod pro chodce. Zpětně vím, že jsem měl možná trochu štěstí. Byl jsem naivní, neinformovaný a neopatrný, zvlášť jednou pozdě večer, když jsem se takhle pěšky vracel asi přes dvacet ulic z divadelního představení. Mimochodem, byla to broadwayská produkce hry Tonyho Kushnera Andělé v Americe. Jedna postava tam říká větu „Dvacáté století. Jak ten svět strašně, ale strašně zestárl!“ Teď máme třináct let jedenadvacáté století a svět zestárl ještě o něco víc. Trochu kliku jsem měl možná i jiného dne odpoledne, kdy jsem se se svou tehdy šestnáctiletou sestrou procházel Harlemem. Bylo tam nezvykle ticho, slunce hřálo, idyla, prošli jsme okolo kostela s otevřenými dveřmi, za kterými zpívali gospel. Koupil jsem si ve stánku minerálku a začalo to být zvláštní. Ten stánek byl jako přepážka v bance. Jedno otočné výdejní okénko z neprůstřelného skla. Položíte na misku peníze, prodavač okénkem otočí a z druhé strany vám přijedou drobné a pití. Pak jsem minul první graffi ti se jmény několika mrtvých. A z baru vyšel chlápek a koukal se na mě úplně stejně, jako se koukaj bílí venkovani ve filmu Nespoutaný Django na černocha, co jede na koni. Občas na mě někdo něco zařval, tak jsme přidali do kroku a velmi rychle vypadli pryč. Když jsem to později vyprávěl v Praze Tonye Graves, vynadala mi, že jsem se prý pos*al. Prý by se do Harlemu neodvážila ani ona, a to je černoška. Ghetta bývají nesnášenlivá ke všem, kdo jsou odjinud, zvlášť k jiným rasám. Černošský Harlem byl tehdy v první půli devadesátých let jedno z nejnásilnějších ghett a New York nejnásilnější město Ameriky. Od té doby se ale změnil. Dneska patří k nejbezpečnějším velkoměstům Ameriky. Na Broadwayi, v místech, kde byly dříve slumy, se dneska prodává značková móda, v Harlemu si můžete jako běloch chodit, jak chcete, a nikdo si vás nevšimne. Mě na tom městě pořád nejvíc přitahuje jeho energie. Mám tam pocit, že mi hodinky na ruce najednou začaly tikat o něco rychleji. A jedna a tatáž ulice se tu pořád radikálně proměňuje každým dalším blokem a na jedné ulici potkáte prales kultur a etnik, všechny možné barvy pleti i tenisek. V New Yorku mi nikdy nepřišlo, že svět strašně zestárl.

Svět, který nezestárl Podruhý jsem tuhle metropoli viděl skoro o deset let později. Bylo léto 1994 a New York byl pro mě město punku a umění vysokýho jak mrakodrapy. Bylo mi devatenáct, měl jsem dlouhý vlasy, vyholený okolo spánků, studoval jsem ﬁlozoﬁckou fakultu a hrál na kytaru v post-punk-noise-industriální kapele. Vybavuju si, jak sedím na slunci v trávě v Central Parku a kouřím a čtu si nějakej cool nezávislej hudební časopis, a najednou narazím na nekrolog Rudolfa Firkušného, českýho klavíristy, který žil druhou půlku života v New Yorku, a jak mě najednou poleje nečekaný pocit národní hrdosti.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

FOTO: PASTA ONER (PASTAONER.CZ)

Pastuv New York „Do NYC se vždycky hrozně rád vracím. Poprvé jsem tam byl v roce 1994, následující fotky jsou z let 2008 a 2011. Je to tak fotogenický město, že dobrý fotky by v něm udělala snad i Martina Overstreet na kalkulačku, hehe. Kromě Manhattanu se rád toulám po odlehlejších zákoutích Harlemu, Brooklynu, Queensu, Bronxu nebo Lower East Side, kde nejsou turisti a ten hype kolem nich, ale běžnej denní život. To mě baví pozorovat. Samozřejmě taky koukám na graffiti, zajímá mě tradiční sign-making i reklamní mural art. S graffiti souvisí metro, s tím zase multi-kulti a s tím zase jídlo, barvy, vzory a tak dále. Po tom všem v NYC jdu a nechám se okouzlovat.“

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

W W W.REDWAY M AG.C Z

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

W W W.REDWAY M AG.C Z

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: VERONIKA NEHASILOVÁ, MARTINA ŠURÁŇOVÁ, ARCHIV

IM Cyber je křehká třicítka, socioložka, co hraje drum’n’bass a diplomku psala o dýdžejingu. Prej se jí moc nepovedla, protože o tématu věděla tolik, až to bylo na škodu věci. Tak to někdy je, že pro stromy (detaily) nevidíme les (celek). Iva Marcinová, jak se IM Cyber jmenuje, má kořeny v devadesátkách, víte co – peace, love, unity, respect a tyhle raveový hesla. Samozřejmě má taky zájem o zdravej životní styl, čínskou medicínu a pracuje na tom, aby nic nechtěla moc, a dokázala si tak udržet nadhled. To, čemu se obecně říká „cool“, má hluboko pod kůží.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

Kdy jsi začala s DJingem a jak to celý bylo? V devadesátým sedmým, to ještě nebyl takovej problém se prosadit. DJing byl tenkrát nová věc, lidi na to byli zvědavý a my jsme se odlišovali nebo spíš vydělovali z konvenční hudební scény. Bylo mi zrovna osmnáct nebo devatenáct, akorát jsem dokončila gympl a potom jsem jela… Ne počkej, takhle, haha. Poslední rok na gymplu jsem začala psát do Čtrnáctky – to byl takovej pražskej čtrnáctidenní kulturní přehled – a odtamtud jsem se dostala do Šedesátky, pořadu Český televize, kde jsem jakoby zastupovala tu mladou krev. Takže kromě toho, že jsem některý díly i moderovala, jsem jim tam dávala svoje nápady, dělala rozhovory a tak. A během natáčení dílu o hip hopu jsem se seznámila se slovenskou, dneska už nefunkční kapelou Trosky, ve který byl tenkrát i Vec, no a začali jsme se kámošit. A já jak mám tátu z východního Slovenska a jezdím tam odmalička na prázdniny, jsem se jednou po cestě zpátky stavila za Troskama na chatě ve Zlatých Moravciach. A tam byly gramce, viď. Sice jsem si to už předtím párkrát zkusila, třeba Standa Zima mi dovolil, abych si na jeho gramce šáhla, hahaha… Bylo to takový, oukej, pěkný, ale kdybych s tím chtěla třeba začít, byla by to tak velká ﬁnanční investice, že mě to tenkrát docela odrazovalo. Jenže pak jsem přijela na tu chatu, Vec mě vyhecoval, ať si to mixování zkusím, a já jsem tam nakonec zůstala pár dní a celou dobu stála jenom za těma gramcema. Když jsem se vrátila do Prahy, tak jsem už věděla, že… že začíná moje dýdžejská kariéra. Chodila jsem trénovat do pražskýho klubu Wakata, vždycky než přišel DJ, a tím se vlastně vyřešily ty neexistující prachy na techniku. Vynikající! A ty počátky, kdy rave přišel do Prahy, kdy sem poprvý přijeli Spiral Tribe a podobný party, to pamatuješ? Bylas u toho? Ne ne ne, právě že ne. My jsme se totiž s rodičema v roce 1990 přestěhovali do Moskvy, kde táta začal pracovat na ambasádě. V takovýmhle citlivým věku jsem byla odtržená od svých kamarádů ze školy. Máma pochází z Moskvy, takže to tam dobře znám, ale stejně… Máma z Moskvy, táta východňár, a ty přitom vypadáš tak árijsky, hehe. No, my tam přes mámu máme právě i nějaký Finsko. Takže i když jsem sice Moskvu dost znala, protože jsme tam jezdili na ten jejich novyj god a tak, tak… stejně. Moskva není zrovna moc přátelský město. Je velký, temný, ale depresivně temný, až zlý, řekla bych. No a když tě tam takhle zničehonic přesaděj, je to docela hardcore. Vrátili jsme se, až když jsem chodila do prváku na gympl, což byl akorát myslím rok 94, kdy tady rave začínal. Jenomže tou dobou už jsem v Praze pomalu nikoho neznala, vztahy se zpřetrhaly a mně chyběl background. Jinak v Moskvě na ambasádě byla československá základka, kde nás bylo asi sto, ale byť jsem s těma dětma kamarádila, ve svým přirozeným prostředí bych si je asi nevybrala, rozumíš. Je to vidět i na tom, že jsem pak s nikým z nich neudržovala kontakt, i když oni se spolu dál stýkali. Po návratu do Prahy jsem začala hrát ve ﬂ étnovým souboru a zpívala ve sboru sv. Ducha, hodně jsme vystupovali třeba v kostele u sv. Haštala. Chodil tam Martin Mejstřík a jiný zajímavý lidi, taková partička. A já, holčička, jsem je obdivovala, jak jsou chytrý… Pak, to už mi bylo sedmnáct, jsem začala hrát ještě na ságo, a to bylo tak, že mámě se to nezdálo a říkala mi, že jestli

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

chci z ﬂ étny přejít na jinej hudební nástroj, tak by měl bejt víc ženskej. Takže jsem si ho nakonec koupila tajně; část mi zaplatil táta a na zbytek jsem si našetřila z brigád. Našla jsem si učitele, pana Kalouse, kterej bydlel na Malý Straně, a to ságo jsem si u něj mohla nechávat, takže doma jakoby nic. Po zkoušce jsem si šla vždycky sama dát čaj do Malostranský besedy, kde jsem okukovala ty opravdický muzikanty a nasávala atmošku, viď, hahaha. Za nějakej čas jsem to mámě řekla, no moc ráda nebyla, to víš. To je zajímavý, jak jsi teďka zčervenala. Ještě po takový době… Úplná Líza Simpsonová, haha. Fakt jsem zčervenala…? Jo, a je to roztomilý. Holku, která by se červenala, jsem neviděla, už ani nepamatuju. A hrála jsi teda s nějakýma lidma, měli jste kapelu? Našla jsem si kapelu, byli tam i dva kluci z Mud Pies (v 90. letech oblíbená pražská hardcore kapela, pozn. red.), všichni byli o deset a víc let starší, takže jako velký bráchové. Díky ságu jsem najednou měla takový dospělácký kámoše, hustý. A taky jsem hrála se Skyline, v jejich úplných začátcích teda. Odtamtud jsem odešla, když moje srdce získaly gramofony. Líbilo se mi, že DJ je individualita a nemusí dělat žádný kompromisy jako v kapele. Bavilo mě bejt sama za sebe, i když jsem si časem uvědomila, že síla kapely je zase v tom kolektivu. Jedou spolu na koncert, líp zaplněj stage, to hraní mezi sebou sdílej, a tím se vzájemně nakopávaj. Ty zážitky jsou pak intenzivnější. Na druhou stranu, když vidím, jaký jsou v některých kapelách personální problémy, jak se tam hádaj…

Táta je z východního Slovenska, máma z Ruska, ale narodila se v Číně. Z její strany máme taky nějaký předky z Finska.

Ne v některých, ale ve všech kapelách se hádaj… To už tak patří k věci. No, tak to si pak říkám, že jsem vlastně spokojená. A když se mi zasteskne po lidech, občas se zapojím do projektu, kde si s někým můžu zahrát, třeba jako kdysi s klukama z divadelního uskupení SKUTR. To je vždycky super. Nebo si na to dýdžejování přizvu hudebníka, a tím si připomenu, jak je to hezký, bejt na pódiu s někým dalším. Nástup raveu v Praze byl hodně zajímavej. Bylo to hned po revoluci, nikdo nevěděl nic. Trpěli jsme krizí identity, punkový „no future“ se najednou už nehodilo, nastala doba radosti a víry v lepší budoucnost, tak kam se vrtnout, viď. Pojem „taneční hudba“ pro nás znamenal trapný diskotéky Petra Salavy, a když jme přišli na první party, kde se točila disko koule a na stagei

nestála kapela, ale chlapík s gramcema, moc velkej dojem to na nás neudělalo. Tráva řek něco jako „se asi pobliju“ a zhnuseně vykráčel ven. Za měsíc dva už z něj byl ale taky DJ a začal pendlovat mezi Berlínem a Londýnem, aby sehnal ty správný desky. No já jsem taky asi do svých sedmnácti let taneční hudbou vyloženě pohrdala. Poslouchala jsem kytary, hardcore, pak takovej jako jazz funk – to když jsem hrála na to ságo, viď. Hele, ale počkej, jak tě vlastně na tom gymplu napadlo, že budeš psát do časopisu? To mě vždycky zajímá, proč se pro tohle člověk rozhodne… Já jsem se do Čtrnáctky nejdřív přihlásila s kámoškou na brigádu. Dělaly jsme kamelotky. Ty má dneska už snad jenom Novej Prostor, ale dřív to bylo docela běžný, hlavně u novin. Takže jsme denně postávaly u metra, vykřikovaly různý vtipný hesla, abychom upoutaly pozornost, a večer jsme šly do redakce vrátit neprodaný výtisky a část peněz. A tam jsem se jednou osmělila a zeptala se šéfredaktorky, jestli by mi nedala šanci, že si chci vyzkoušet psaní. A dostala jsem šanci. A pak lekci. Než se člověk naučí, jak se to dělá, než si najde svůj styl a takzvaně se vypíše, to chvíli trvá, to víš sama. A šéfredaktorka Anička Vančová byla hustá, kolikrát na mě i ječela a já jsem plakala… Jéé, já jsem ze začátku taky plakávala… Zřejmě šéfredaktorka ze starý školy, co? Přesně tak. Sice na mě řvala, ale z toho základu, co mě naučila, čerpám dodneška. Nemusela jsem už chodit na žádný školy, kurzy, nic. Jsem jí doteď strašně moc vděčná, to jo. Taky jsem měla takovýho šéfredaktora. Pana Pavelku. Ten neškrtal věty, ale rovnou celý odstavce. A protože každý slovo, který ze začátku napíšeš, tě stojí hrozně moc nervů a odvahy, bylo to, jako by mi vrážel nůž do břicha. Já jsem natahovala na brek a von byl v klidu, vůbec nemluvil. Jenže když se dneska na ty svoje první články podívám, škrtala bych na jeho místě ještě víc. Naučit se po sobě škrtat a nesmlouvat se šéfem – to je ta největší challenge, haha. Je to tak. Mě tenkrát zajímala muzika, kde byl saxofon, ale furt jsem jakoby přepínala do tehdejšího současnýho soundu. Třeba mě hrozně bavily kapely, který sem vozil D Smack U, díky tomu jsem objevila label Ninja Tune, a najednou ta muzika, kterou jsem do tý doby poslouchala, byla jako něco, co kolem mě jen tak náhodou prošlo a já to zaznamenala, ale tady jsem cejtila, že to do sebe přesně zapadá, že to jsem já. A od toho byl k drum’n’bassu, kterej hraju, už jenom krůček. Vyvolávalo to ve mně takový věci, jakože mi už nestačí jenom poslouchat, ale že to chci taky nějak dělat. Podílet se. Zúčastnit se. Předávat to dál a sama sebe do toho otisknout. V tom ti velice dobře rozumím. Prostě pořád něco hledáš, a přitom nevíš co, tak zkoušíš různý věci, ale když to pak přijde, tak to poznáš. Poznáš, že tohle je ta tvoje cesta. Hezká doba, hezkej věk, viď? No jéje! Hahaha… S novou muzikou k člověku přichází i étos tý věci. Všechny ty nový názory, všelijaký do’s and dont’s. Rave přinesl jinou ﬁ lozoﬁ i než punk, nebyla už

tak destruktivní, spíš konstruktivní. DJs četli knížky o buddhismu, stávali se vegetariánama, meditovali, chodili na jógu a pili různý očišťující a uklidňující čaje. Patřilo to k tomu. Taky sis takovým obdobím prošla? Já jsem byla o generaci mladší a myslím, že tohle, ten lifestyle, se mě zas tak moc nedotklo. Nebo spíš takhle – knížky o zenu jsem měla v době, kdy jsem začala dýdžejovat, už přečtený. Stejně tak Hesseho Siddhárthu a Stepního vlka, takže u mě ta náklonnost k východním naukám a filozofii asi úplně nepřišla až s nějakým trendem nebo módičkou. Respektive už jsem to nevnímala jako něco novýho, co mi dala dýdžejská cesta. Akorát u toho Stepního vlka si teď říkám, když ho čtu znova, co mi to tenkrát mohlo dát, protože to je knížka, která ti dá hodně, až když už máš něco odžito. Teprve pak si to umíš dosadit na ty správný místa. Ale tak člověk nemusí rozumět hnedka všemu. Když trochu nerozumí, je to vlastně dobře. Je to důvod, proč se k tý věci – knížce, muzice, fi lmu, obrazu – znovu vracet. A ten vztah je pak hlubší. To je pravda. Stačí to tam prostě dávat, dávat, dávat, a ono se to časem probudí. Jo, děti, slyšíte to. Dávejte to tam a nedělejte si starosti. Až bude potřeba, mozek si ty informace vytáhne. Já jsem si tu dobu, ten dýdžejing, užívala na plný pecky, a takovej ten psychickej balanc jsem

W W W.REDWAY M AG.C Z

získávala tím, že jsem se věnovala i jiným věcem; právě psaní a práci v televizi, jak to tak pěkně přicházelo za mnou. Ve dvaceti už jsem pracovala jako hudební redaktorka v časopisu Týden, což, myslím si, na ten věk nebylo špatný. Ale je fakt, že asi ve dvaadvaceti jsem tohle všechno zavrhla a rozhodla se, že se budu věnovat jenom dýdžejingu. V tý době mě hodně bookovali, hrála jsem fakt často, tak jsem si řekla, že všeho ostatního nechám a udělám díru do světa. To dneska vnímám trošku jako chybu… Za pár let jsem se sice k psaní vrátila, ale i tak jsem cejtila, že mi tam ta kontinuita jakoby chybí. Pamatuju, pamatuju, protančila jsem na tebe několik nocí a k euforce mi stačil jenom půllitr vody. Tak to je super, tak to má bejt, haha. V tý době jsem taky začala dělat kung-fu. Fakt? A proč? Můj první mistr byl majitel restaurace U malýho Buddhy, ta je na Pražským hradě. My jsme tam chodily s mámou na jídlo a on nám jednou řekl, že každý pondělí tam vyučuje kung-fu. Tak jsem se přihlásila. Jen tak, zničehonic… Okamžitý rozhodnutí… No já mám k těmhle věcem vztah. Moje máma je sice Ruska, ale narodila se v Číně, protože tam její rodiče byli na diplomatický misi.

Vy jste diplomatická rodina? Částečně. Všichni jsou většinou vystudovaný ekonomové a tak, takže já než jsem si udělala vejšku, máma se docela bála, kam mě ten život vlastně kopne. Psaní do časopisů a práce v televizi, to ji samozřejmě těšilo, ale když jsem začala dýdžejovat, šlo to podle ní se mnou z kopce, co se týče chování, morálky a tak. A byla to pravda, nebo ne? No takhle, já jsem šla na vejšku až někdy ve čtyřiadvaceti a do tý doby jsem hlavně dýdžejovala. Říkala jsem si, že je to pozdě, že jsem měla jít studovat dřív, že to byly jakoby proﬂ ákaný roky, ale teď se na to taky dívám jinak, protože devadesát procent zkušeností a kontaktů, který dneska úspěšně a nenásilně využívám v práci, pocházej právě z tý doby. Tak to je vhodná chvíle, abys nám prozradila, co vlastně děláš, čím se živíš. Haha, nejvíc dělám marketing a PR v reklamce Concept One a tam se věnuju hlavně značce Puma. Takže ač se ty devadesátky z pohledu mojí mámy můžou jevit jako promarněnej čas a jeden nekonečnej mejdan, já vidím, že jsem se i dost naučila o mezilidských vztazích, o spolupráci, srovnala jsem si hodnoty a našla si cestu životem. Když jdeš na vysokou hned po maturitě, výhoda je v tom, že pořád jedeš v tom školním rytmu, v tom procesu učení, dodržování termínů a absolvování

rozhovor /

zkoušek, neřešíš nic jinýho, ale vyjdeš školu, a o reálým životě toho moc nevíš, to se teprve budeš muset naučit. Já jsem to udělala obráceně. Praxi se učila za pochodu, teorii doplnila pozdějc. A tím chci jenom říct, že to tak taky jde, že je to tak taky možný. Na vysokou jsem se přihlásila i proto, že v tý době jsem byla jako dýdžejka už docela úspěšná, všechno mi vycházelo, jenže pořád jsem v sobě měla pocit jakože „a tohle je teda vono, to už je jako všechno?“. Zdálo se mi, že jen tak kloužu po povrchu a je potřeba dát tomu všemu nějakej pevnější informačně-mentálně-nevim-jakej základ, kterej mi poskytne aspoň v jednom oboru hlubší poznatky a naučí mě třeba přemejšlet víc systematicky, kriticky nebo něco takovýho. Jasně. Je dobrý dávat do sebe informace jen tak, jak k tobě přicházej, ještě lepší ale je, když k tobě přicházej v nějakým logickým sledu, roztříděný, v souvislostech a s manuálem, jak je co nejlíp prakticky využívat. To by ti vysoká měla dát. No určitě jsem brzy začala pociťovat jinej zážitek z četby. Nebo jinej způsob vnímání informací. Mluvila jsi o hodnotách, jak sis je srovnala. To mě zajímá. Jaký hodnoty a k čemu jsi došla? Především asi, že jediná správná cesta je cesta srdce. To je sice klišé, jenže já když jsem do něčeho moc zapojovala hlavu a kalkulovala, tak jsem se necejtila dobře. Vyčerpával mě ten vnitřní boj mezi tím, jak jsem cejtila, že by to mělo bejt, a tím, co doopravdy dělám. A nebylo to příjemný. V raveový kultuře se často mluví o egu dýdžeje. O všech těch – v uvozovkách – malých Hitlerech, který na hraní zajímá především manipulace s davem, muzika až potom. No to je taky jedna z hodnot, který mi v devadesátkách došly. Že úplně základ všeho je pokora. Když ji máš, vesmír nebo prostě to „něco“ ti začne dveře otevírat sám… Hahaha, mluvím jak kniha, co? No tak je to přesně v duchu tý doby, i když to dneska může znít trochu naivně. Tenkrát to ale tak bylo. Bejt aktivní, makat na sobě, využít příležitost, to je všechno správný, protože samo k tobě nic nepřijde, ale právě… nesmí v tom bejt ta agrese, že to tlačíš za každou cenu. To je podle mě spíš kontraproduktivní. A v dýdžejingu? Ty přece rozhoduješ o tom, jestli lidi budou mít ruce nad hlavou, nebo jestli je budeš dvě minuty mučit a stupňovat napětí, až se uvolní agrese… vždyť víš, jak se tahle davová psychóza vytváří. Je to tak, nebo ne? No jasně, no. Ale tak se na mě podívej, jak vypadám, když za těma gramcema stojím, já přece vůbec nejsem tenhle typ, kterej tahá za nitky a vodí si lidi jako loutky. Pamatuju si na ty pocity euforie, když tady tenkrát hráli Asian Dub Foundation nebo Aloof, a lidi v sále splynuli v jedno. A tahle jednota, to splynutí, na mě silně zapůsobilo. Zvláštní je, že když jsem dneska na koncertě, kterej se mi třeba i hodně líbí, stejně jsem tam sama za sebe a to spojení už neumím s ostatníma navázat. Neumím se rozpustit v davu. A nevím, jestli je to tím, že jsem toho viděla už tolik, že jsem starší nebo opatrnější… Přitom když hudbu poslouchám ve svým světě, jakoby v bezpečí, dělá se mnou neuvěřitelný věci. Miluju, když mám z hudby zimnici a brečím. To je

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

úplně nejvíc. Ale mezi cizíma lidma se mi to už prostě nějak nestává. Rozpustit se v davu je samozřejmě krásnej a úlevnej pocit. Psychoanalytik by ti ale asi řekl, že není moc zdravej nebo progresivní, že mentálně je to krok zpátky. Setrvávat v takovým stavu dlouho není v pořádku, vede tě to zpátky někam do chaosu, kde neexistuje čas, tvar, systém, struktura, nic. Nádherný bezvládí, haha… Dřív jsem to milovala, dneska se mi to ale už tolik nelíbí, když DJ tímhle způsobem lidi na party zpracovává. Já jsem hodnej DJ. Milosrdnej. Příběhovej. Nechci diktovat, jsem na Světlý straně Síly, haha. Je mi příjemnější mít před sebou třeba jenom sto lidí, který ten můj příběh, co hraju, cejtěj a dokážou ho číst, než osmitisícovej dav, kterej čeká na nějakej můj povel, na nějakej diktát. Jasně že je příjemný, když víš, že právě nastal moment, kdy se ty lidi na to chytěj, úplně to cejtíš, je to až fyzickej feeling po celým těle, je to super… Ale já se toho zároveň trochu bojím. Otevřu se tomu, euforka nastupuje i za tím dýdžejským pultem, ale… zároveň s tim cejtíš, jak v tu chvíli roste ta tvoje moc a u mě okamžitě dochází k vnitřnímu konﬂiktu. Zapne se ve mně taková kontrolka a dávám si pozor, abych moc neujela a byla pořád hodná. Mimochodem, přijde mi, že dnešní party people maj rádi hudbu s agresivníma a negativníma prvkama. Mně se dělá až fyzicky zle, když to někdo hraje. A touhle hudbou se přitom ten dav řídí úplně snadno.

Dnešní party people maj rádi hudbu s agresivníma a negativníma prvkama. Mně se dělá až fyzicky zle, když to někdo hraje. A v čem je vlastně umění dýdžejingu? Dneska? Tak dneska může bejt díky technologiím dýdžej kdokoliv. Máš míchací programy, na kterých dáš tlačítko „sync“, ono ti to hezky srovná tempo a ty to tam už jenom za sebe sázíš. Máš program Mixed In Key, kterej ti vlastně u každýho songu řekne, jaká je to harmonie, a ty hned víš, co máš do sebe míchat, aby to dobře znělo. Taky jsem to začala používat, ale až po letech míchání jenom podle hudebního sluchu, a to je podle mě rozdíl. Mně to dodává odvahu míchat věci, který bych do sebe jen tak nedala. Je to pocit bezpečí, že když dáš tyhle dvě věci dohromady, budou ladit. Takže technologie jsou výborný, dostupný, hudba se přibližuje mladým lidem, v tom je to dobrý a hezký. Ale stejně si myslím, že když nemáš ten oldskulovej, opravdovej základ, tak to tam někde chybí. Umění už dneska není správně to smíchat, to ti udělá komp. Umění je v tvým hudebním citu, ve vytváření vlastních příběhů. Začínající DJs často dělaj to, že se hrozně moc dívaj na všechny ty top tens a charts, co se jako nejvíc hraje nebo co hrajou dýdžejský hvězdy, a z toho pak skládaj svoje

sety s tím, že jim to zaručí úspěch. Blbost. Dobrej DJ nekalkuluje, ale hraje srdcem. A zase jsme u toho srdce, haha. Jasně, nějak se připravuju, sleduju, co vychází, ale jakej má bejt příští track, to se vždycky dozvím až na místě, až v tu danou chvíli. Hraju hodně intuitivně, napojená na nějakej kanál, a kdykoliv do toho začnu zapojovat hlavu – něco jako „ááá, teď je tam málo lidí, musím nasadit nějakej hit, abych to zvedla“ –, tak se ten kanál zavře a hit na tu chvíli funguje, jenže co pak? Než se do toho zase dostaneš, než zase najdeš tu nit, tak to chvíli trvá a mezitím se v tom pěkně plácáš. Ta jedna hitovka za to prostě nestojí. Škoda je, že na party většinou nechodí zas tak moc lidí, který by to takhle vnímali. To je taky dobrý dodat. Proto mě vždycky dojme, když za mnou někdo přijde a řekne mi, že to se mnou dal, že to pochopil, že jsme to jeli spolu. Super. Jsou teda různý přístupy. Koho z český scény sleduješ, který dýdžeje? Kdo se ti líbí? Z těch drum’n’bassových pořád Koogi, ten si určitě drží svůj vysokej standard, i když jsem ho teďka chvíli neslyšela, pak Standa Zima, ten je taky super… To jsou dýdžejové, který právě hrajou tím srdcem a jsou otevřený soﬁ stikovanějším věcem, který už jsou kolikrát i za hranicema svýho žánru, ale tím, že je dokážou upotřebit, posouvaj ten žánr dopředu. Vlastně takhle to má celá parta, která si říká Volnej průběh, to strašně cením. Mimo drum’n’bass mě baví například Pavel Bidlo, jsem ráda, že zase začal víc hrát. Ani jedna holka? (Dlouhá pauza) Hmmm… Počkej, přemejšlim, abych neřekla něco… Výborná deephouseová dýdžejka byla vždycky Lillou, ale úplně nejvíc mě ba Nika 77. To je jedna z mála holek, který stále bádaj a hledaj a nezabředly do takovýho toho stereotypu a jednoduchý jistoty. A existuje v dýdžejingu něco jako ženskej přístup? Holky to v dýdžejingu asi nemaj lehký. Myslím, že je každej nejdřív podezírá, že se chtěj hlavně předvádět, jak jsou hezký, dělat dojem na kluky, a dýdžejing je k tomu vhodnej prostředek. Co myslíš? Je tady Ladida a Lucca, a pak ty… Ehm, radši to řeknu v úplně obecný rovině. Docela se se všema českýma dýdžejkama znám, s některýma se i kamarádím a s žádnou už dneska naštěstí nejsem na nože. Holky jsou vždycky víc vidět, a tím to maj lehčí i těžší, záleží taky, jak s tím základem naložej. Podle mě by v hudbě mělo bejt jedno, jestli seš holka, nebo kluk. Odměnou za to, že hraješ podle stejnejch pravidel, je, že tě ostatní respektujou. A nemyslím teď jenom fanoušky, který do toho stejně moc neviděj, nebo někoho, kdo tě chce sbalit, nebo někoho, kdo na tobě chce vydělat prachy. Ten podle mě nezdravej ženskej přístup se projevuje třeba v produkci; za holky tu hudbu často složí nějakej šikula a ony to pak prodaj pod svým jménem a hezkou tvářičkou. Takže na tom nakonec vydělaj všichni, že jo. Ale zase abych holkám nekřivdila – je fakt, že takhle to dělaj i světoznámí dýdžejové, to by ses divila, jaký ﬁrmy stojej za některýma slavnýma jménama a jaká se na scéně jede politika. Ale to je fuk… Hele víš, kdo je pro mě ideál ženy, která je strašně ženská, a zároveň dělá hudbu nejvíc opravdově? Erykah Badu. Největší paní učitelka, čeče, i pro kluky.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Proč přikyvujeme hlavou, když říkáme ano? Přikývnutí je gesto pokory. Tím, že skloníme hlavu, se partnerovi při rozhovoru ukláníme, a tím dáváme najevo souhlas. Kroucení hlavou ze strany na stranu vyjadřuje, že se od vyřčených slov odvracíme, a tudíž nesouhlasíme. Výjimku tvoří Bulhaři, kteří hlavou vrtí na souhlas, což je pro nás ostatní matoucí.

Co je horký led? Učili jsme se, že voda v tuhém skupenství nemůže existovat při teplotě vyšší než 0 °C. Výzkumy anglického fyzika Bridgemana však ukázaly, že voda do tuhého skupenství přechází i za velmi vysokého tlaku a setrvává v něm i při teplotě značně vyšší než 0 °C. Bridgeman vyrobil takových druhů ledu několik. Jeden z nich, který nazval led č. 5, se získává za obrovského tlaku 2060 MPa (20 600 atmosfér) a netaje ani při teplotě 76 °C. Kdybychom se ho dotkli, popálil by nám prsty. Led č. 5 však vzniká pod tlakem mohutného lisu v tlustostěnné nádobě z nejlepší oceli, nemůžeme ho tedy ani vidět, ani vzít do ruky, a jeho vlastnosti se zkoumají jen nepřímými metodami. Zajímavé je, že horký led má větší hustotu než led obyčejný, a dokonce i než voda – ve vodě by se tedy potopil, kdežto obyčejný led, jak víme, na ní plave.

Co znamená o. k.? Okay, zkráceně o. k., je asi zkratka amerického výrazu „all correct“. Existují však i jiná vysvětlení pro tento světově snad nejrozšířenější anglikanismus. Například prý pochází ze slova „okeh“, což v jazyce indiánů kmene Choctaw znamená „skutečně, doopravdy“. Nebo jde o iniciály Oswalda Kowalského, dávného spolupracovníka výrobce aut Henryho Forda. Kowalski prý značkou OK schvaloval všechno – od návrhů nových modelů přes jednotlivé díly sjíždějící z výrobní linky až po typ sendvičů v kantýně pro dělníky.

Jak rychlé jsou molekuly? Například molekula kyslíku se při teplotě 27 °C pohybuje rychlostí přibližně 500 m/s, což je 1800 km/h! Tuto rychlost můžeme považovat za jakýsi průměr rychlosti většiny molekul. Velmi malou rychlostí se pohybuje asi jen 0,6 % molekul a větší rychlostí asi 5,4 % molekul. K nejrychlejším patří molekuly vodíku. Ty mají hmotnost 16× menší, a tedy rychlost 4× větší, tedy přibližně 2000 m/s, tj. 7200 km/h! To už je blízko rychlosti 11 km/h, která postačuje k překonání gravitace. Naštěstí této rychlosti dosahuje velmi málo molekul. Na Měsíci, kde je přitažlivost 20× menší, je molekul schopných uniknout do meziplanetárního prostoru mnohem více. Proto taky na Měsíci není atmosféra.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Zjevení TEXT: VÁCLAV PINKAVA

Nebojte se, řeč bude o průměrech. Průměrný, když se podíváme do pokladnice aneb thesauru, má synonyma a příbuzné pojmy střední, středový, mezilehlý, typický, obvyklý, charakteristický, běžný… Průměry nás přitahují. Hlavně chceme být nad nimi. (V Anglii zjistili, že osm z deseti řidičů se považuje za nadprůměrné.) Ve statistice jsou průměry různé. Běžný je průměr aritmetický, kde se hodnoty sečtou a součet vydělí počtem sečtených čísel. Lze též nejprve vyřadit krajní hodnoty – třeba průměrný příjem obyvatel města Medina ve státě Washington, USA, výrazně nadhodnotí, pokud se do toho bude počítat jistý pan Bill Gates. V číselné řadě sestavené z cifer mého data narození, pro tyto potřeby seřazených vzestupně, je 1, 1, 1, 2, 5, 8, 9, 9. Její aritmetický průměr se rovná 4,5. Ale kdybych tam nechal původní tři čísla 29, 11 a 1958, vyšel by mi aritmetický průměr nechvalně známý z biblické knihy Zjevení. Dlužno zmínit modál a medián, kde by ve výše uvedené číselné řadě vyšly jejich hodnoty (modální = charakteristická, nejběžnější) jako 1 a medián = střed na (2 + 5)/2 = 3,5. Ke správnému uvažování o průměru patří znát i rozptyl, což vyjadřuje i tzv. směrodatná odchylka od průměru. Mimořádnost určuje ne vzdálenost od průměru, ale vzácnost odchylky. Anglický polyhistor sir Francis Galton (1822–1911), který mj. zavedl mapování počasí, zjevil tzv. dědičnou regresi k průměru. Z výšky rodičů a potomstva zjistil, že nadprůměrně vysocí rodiče mají typicky méně urostlé potomstvo, a po pár generacích se stávají průměrnými. Pak z šedi průměru zase někdo vystřelí do extrémnější polohy. Soudil, že tak je to i s nadáním. Galton zjevil ještě jinou zajímavost, když na pouti proběhla soutěž o to, kdo nejlépe odhadne váhu masa poraženého vola. Po soutěži posbíral a zprůměroval odhady a zjistil, že průměr byl skoro přesně správně, mnohem blíže skutečnosti než nejbližší lidský odhad. Toto je uvedeno v báječné knize The Wisdom of Crowds od Jamese Surowieckého. Jsou tam i další příklady, třeba jak průměrný názor, sestavený z názorů nezávislých a pestrých, vzdělaných i nevzdělaných, chytrých i hloupých, je leckdy právě ten pravý. A zajímavé experimenty, například: Dobrovolník dostane podíl na deseti dolarech, ale jen tehdy, když jemu náhodně přiřazený dobrovolník přijme jeho jednorázovou podílnickou nabídku na zbytek. Takže nabídnu parťákovi pět dolarů, což on přijme. Pak dostaneme každý stejně. Můžu uspět, i když nabídnu čtyři nebo tři dolary. Když budu chamtivý a nabídnu jeden dolar, on odmítne a pak nedostaneme oba nic. On však má dobrý pocit, že chamtivce potrestal. Pointa je v tom, že ve společnosti se chováme tak, aby v průměru panovala fair play, abychom na tom byli srovnatelně. Extrémní rozptyl popouzí (pod)průměrné. Jen pokud jsme všichni dostatečně bohatí, přejeme nadbytek i různým pánům Vrathům. Kdyby se hrálo o milion a někdo vám nabídl sto tisíc s tím, že on si nechá zbytek, odmítli byste? Za jakých okolností by to byl úplatek?

smartbox /

TEXT: MATĚJ BERÁNEK VE SPOLUPRÁCI S MĚSTSKOU KNIHOVNOU V PRAZE FOTO: MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE

Knihovna ti dá… V knihovneˇ jako doma ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

Knihovna fakt není tak sterilní a neosobní místo, jak může na někoho působit. Naopak. Současný knihovny se snaží lidem nabídnout, co jim na očích vidí – jinak by totiž už dávno skončily za zenitem s několika málo skalníma book-fans. A to rozhodně není záměr žádnýho knihovníka, hlavně ne v týhle době, kdy je tolik možností udělat z knihovny skvělej multimediální prostor, kde vydržíme klidně celý odpoledne, a k tomu se nějak zrealizujem a rozvinem. Tak se podívejme, co nám ta knihovna vlastně dá…

Mnohem dál a mnohem výš Knihovníci moc dobře vědí, jakej nedocenitelnej matroš (mám fakt na mysli knihy) uchovávaj, a taky moc dobře vědí, jak jsou lidi někdy až děsivě líný. Zároveň patří tito ochránci písemnictví do skupiny těch, kterým není úplně volná naše kvalita života, a dokonce se ji sami snaží trochu zvýšit, což je jev docela neobvyklej. Jejich snaha začala už na začátku minulýho století, kdy začali vysílat různý povozy a nízkonákladový velbloudy naložený knihama tam, kde to lidi měli do knihovny daleko. Čtenáři, kteří v rukách drželi i minulý číslo tohoto nedocenitelného časáku a nalistovali si článek věnující se právě těmto speciálním velbloudům a bibliobusům, si jistě vzpomínají, o co šlo (a autor velmi doufá, že si vzpomínají všichni a že z článku skákali nadšením – byl jeho první, haha). Bibliobusy tedy posloužily jako určitej odrazovej můstek pro další rozvoj služeb nabízených knihovnami. A díky tomu jsme dneska o pár levelů vejš.

Knihovna jako symbol V současný době se po světě objevuje velmi sympatickej a nejen milovníky architektury vítanej trend – snaha progresivních měst mít svoji moderní, reprezentativní knihovnu, která by odrážela kulturní a vědomostní úroveň obyvatel. Naše hlavní město se bohužel o možnost vlastnění právě takové zářící budovy připravilo samo, když politici a úředníci, který architektuře rozuměj asi jako Žižka telefonu, odmítli realizaci slavnýho projektu Národní knihovny z ateliéru Jana Kaplickýho. Možnost vytáhnout se barákem, kterej by nám záviděl celej svět, je teda fuč, naštěstí máme aspoň Národní technickou knihovnu, což je taky zajímavá budova, kam vás chce autor pozdějc pozvat na rande a detailně vám ji představit.

Slavná Ústřední knihovna, ta ze Samotářů, víte, ne? Naše hlavní město mělo tu výhodu, že zde působil doktor Thon, ředitel pražský městský knihovny, kterej si ji jako multifunkční prostor představoval

už na počátku 20. století. Svůj plán na vybudování opravdovýho kulturního středobodu města dotáhl do zdárnýho konce, a díky tomu mohou hříšní lidé města pražského navštěvovat Ústřední knihovnu na Mariánském náměstí už od roku 1928. A přestože týhle působivý budově už pomalu táhne na stovku, stále dokáže přilákat zástupy návštěvníků (a filmařů). Nezůstává totiž zakořeněná v minulosti a neustále se inovuje; nechce totiž, aby jí ujel vlak, nebo v jejím případě spíš biblák. Stará dáma toho má fakt hodně k nabídnutí – ve svých prostorech pořádá koncerty, výstavy, besedy i loutkový divadlo (kdo si myslí, že tenhle druh divadla zaujme maximálně děti do čtyř let, je na velkým omylu). V bistru se můžete povzbudit kafíčkem a pak to vzít třeba do oddělení s mystickým názvem Pragensia. A tady se autor těchto řádků zachová tak trochu jako sketa, neb vám neprozradí, co tam najdete. Nemusíte mít přece všechno tak naservírovaný, google it! V suterénu, tedy v podzemí, je velkej kinosál vybavenej nejmodernějšíma technologiema včetně 3D projekce, a co je hlavní – vstupné více než lidové, obvykle do kila. Nepromítaj se tu navíc žádný pakárny, Babovřesky tu rozhodně nečekejte, zato Nespoutanýho Djanga jo (za kilo?!). Loni na podzim se tady promítalo komplet dílo hvězdy světový kinematografie Miloše Formana. Zrovna mu bylo osmdesát, tak se to hodilo. Vidět jeho starý filmy v kině s dokonalým obrazem a zvukem byl zážitek, a kdybyste to chtěli vyzkoušet na vlastní smysly, čekujte www.mlp.cz/akce.

Do knihovny na trávník, tenis, bowling i iMac Ústřední knihovnou ale rozhodně nekončíme, po Praze je jedenačtyřicet poboček, za všechny bych rád zmínil aspoň tu na Chodově na Jižáku, který Městská knihovna ve spolupráci s architektonickým ateliérem Ting věnovala nový vybavení interiéru, takže teď si uvnitř budovy můžete dokonce i lehnout na trávník mezi stromy, pod hlavu si dát jeden nebo klidně dvacet barevných polštářů a mezi čtením pozorovat originální barevnej strop. A z přírody se bez problémů po pár krocích přesunete rovnou do virtuálního světa

konzolí, jejichž prostřednictvím si to rozdáte v tenisu, bowlingu nebo golfu. Konzoli se stále obměňovaným výběrem her vám poskytnou i pobočky na Smíchově, Opatově i v Ústřední. Na několika dalších pobočkách můžete zase dát battle v populární a dneska už legendární karetní hře Magic – pokud jste teda natolik inteligentní, že tuhle hru zvládáte, k více informacím se proklikáte na výše zmiňovaným webu. Stejně tak můžete prubnout jablečný hračky v podobě iMaců na pobočce Opatov nebo na ústředí na Mariánským, na kterých si profesionálně upravíte fotky a videa. S digitální prací na muzice vám tady v dubnu poradí odborník Jan Rataj.

Teens only Ale abychom nestranili jen Praze, věnujme prostor i jiným zajímavým knihovnám v republice, o kterých jsme dostali echo. O architektonicky zajímavou budovu knihovny se pokusili v Děčíně, kde novej multimediální prostor vyrostl v září minulýho roku a hned při otevíračce přilákal stovky lidí, který tu maj možnost rozvinout se ve spoustě uměleckých oborů. Netradiční označení „teens only“ nesou knihovny M klub v Třinci, Teen Zone v Litvínově nebo K-klub ve Vsetíně – teenageři tu maj naprostou jistotu, že je nevyruší jediná stará paprika; pardon, chtěl jsem říct starší člověk. Skvělý místo pro únik před těma nebezpečnýma jedincema, co už maj rozum. A konečně bych chtěl srdečně pogratulovat Ostravákům, kteří si velmi poctivě vybojovali realizaci diskutovatelný Černý kostky. Gratuluju a zároveň děkuju.

Zpět na začátek Teď, když jste se se mnou už konečně dostali až na úplnej závěr, bych se rád vrátil k titulku „V knihovně jako doma“, páč bych rád věděl, kdo z vás všechno tohle doma má. Možná jsem měl spíš zvolit název „Doma tohle nehledejte“, ale přepisovat to už nebudu, je pozdě, tak dobrou, a zkuste jednu ze zmíněných nebo i zatajených, ale rozhodně přívětivých knihoven navštívit.

Kudy tam Městská knihovna v Praze – pobočka Chodov Jírovcovo náměstí 1, Praha 11 Městská knihovna Třinec – M klub Beskydská 1140, Třinec Městská knihovna Litvínov – Teen Zone Soukenická 982, Litvínov Masarykova veřejná knihovna Vsetín – K-klub Dolní náměstí 1356, Vsetín

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

TEXT A FOTO: SARA HEDVIČÁKOVÁ

Jak na školu m e s j l a v o Stud v Americe ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

První, kdo se Markovi zmínil o studiu v zahraničí, nebyli překvapivě ani kamarádi, ani rodiče nebo profesoři, nýbrž jeho dědeček. Ten se vždycky snažil poskytnout svému vnukovi nejlepší vzdělání, bez ohledu na náklady. Tenkrát Marek dědečkův nápad zamítl, i když přiznává, že myšlenku na zahraniční pobyt nemohl dostat z hlavy. K činu ho ale postrčil až spolužák svým básněním o tom, jak skvělá šance se mu nabízí. Nakonec Marek dospěl k radikálnímu rozhodnutí a své velké dobrodružství započal oznámením mamince: „Tak hele, já pojedu do Ameriky, jo?“

Hurá do USAAA Z gymnázia ve Zlíně se Marek vydal do velkého světa hamburgerů, Michaela Jordana, Nirvany, Woodyho Allena a prvního afroamerického prezidenta. Studium si zařizoval přes agenturu Asse, která nabízí „kombinaci jednoročního studia na střední škole a pobytu studenta v hostitelské rodině“. Doporučil mu ji spolužák, který už s tímto programem měl zkušenost. Marek si nejdříve udělal výlet do Prahy: „Musel jsem se potkat s lidmi z agentury a napsat test z angličtiny, který byl hrozně lehký, a navíc mi s ním pomáhali!“ Nejhorší prý bylo vyplňovat milion formulářů a dotazníků, podle kterých se pak studentům vybírá rodina. O Evropě se říká, že kdo chce studovat, má směřovat na sever a ten, kdo si chce spíše užívat, má zamířit na jih. Marek měl ale od začátku jasno, že chce do Ameriky, a jeho důvody byly jednoznačné: „Nikdy jsem tam nebyl a zajímalo mě to tam nejvíc i proto, že nesouhlasím s její světovou politikou. Chtěl jsem poznat americkou mentalitu.“ Výlet do Ameriky zní jako pěkně drahá záležitost. Kolik prasátek tedy Marek musel rozbít? „Školné ani hostitelské rodině jsem sice neplatil, ale stejně mě celý proces stál asi 140 000 Kč plus letenka za 30 000.“ Dobrý způsob, jak utratit peníze vydělané na malé letní brigádě, že?

Učení mučení a rodinná idylka Agentura zajistila jak školu, tak ubytování v rodinách. Markova zkušenost nebyla zcela růžová: „Bydlím teď v jiné rodině než na začátku. Ta první moc nefungovala. Cítil jsem se i po měsíci úplně cizí, nebavili se se mnou a měl jsem dokonce i pár střetů s „bratrem“, se kterým jsem musel sdílet pokoj. Nakonec mi poradili vyměnit rodinu. Nabídl se mi můj fotbalový trenér, že mě jeho žena má hrozně

W W W.REDWAY M AG.C Z

ráda a že můžu bydlet s nimi. A jde to skvěle!“ Dnes už Marek o svém trenérovi mluví jako o „tátovi“. Zato na studium si nelze stěžovat: „Škola je směšná. Zatím jsem se ani jednou neučil, a mám samé jedničky. Hodina je vedena mnohem volněji, hodně se učíme diskuzí. Ne jako doma, kde člověk jenom sedí a celou hodinu píše. Musíme ale nosit uniformy a nemáme přestávky.“ Podle Marka se úroveň studia odvíjí od toho, v jaké oblasti člověk skončí. Jeho škola v Mississippi má například jedno z nejhorších hodnocení ve státě. Pro studijní typy Marek doporučuje vydat se na sever nebo do Kalifornie.

sledováním amerických seriálů, aspoň občas odpovídají realitě.

Nový svět „Pobyt mi rozšířil obzory a taky trochu změnil cestu, kterou se chci vydat dál.“ Ještě před rokem totiž Marka asi ani nenapadlo, že díky dobrým výsledkům mu bude v Americe umožněno i odmaturovat. A chce jít ještě dál: „Celkem vážně přemýšlím o studiu vysoké školy v Americe.“ Jsme tedy svědky přeměny maloměstského mladíka v sebevědomého muže, který plánuje budoucnost v Novém světě.

Welcome to Mississippi Na začátku se s ním chtěl ze zvědavosti bavit každý, Marek ale trochu smutně přiznává: „Lehko nabyl, lehko pozbyl. Žádné opravdové kamarády jsem neměl. Za chvíli už jsem pro ně tak výjimečný nebyl. Trvalo docela dlouho, než jsem se se spolužáky doopravdy začal bavit a chodit na party a ven.“ Většinu času ale Marek stejně tráví ve škole, která končí v půl čtvrté odpoledne, a ve zbytku pobíhá po hřišti při tréninku fotbalu nebo basketu. Nelituje teď svého odjezdu? „Ani nevím, já jsem se tu snad ani jednou nenaštval,“ směje se a vzpomíná třeba na narozeniny: „Vzbudil jsem se, přišel do obýváku a tam bylo asi čtyřicet lidí, kteří společně zařvali ,Surprise!‘. To bylo opravdu skvělé.“ Jak je vidět, naše stereotypní představy, které si budujeme

smartbox /

TEXT: DOMINGO, POST-HUDBA ILUSTRACE: MAX MÁSLO

Když Mayové „předpověděli“ konec světa na 21. 12. 2012, většina lidí se tomu vysmála; teď, o více než čtvrt roku později, to každopádně vypadá, že jsme se stali pouze oběťmi špatné interpretace. Svět totiž sice neskončil, ale zato je od té doby všude strašná zima, takže dost možná nejde o zlom, ale o proces, který už započal. Schválně si na to vzpomeňte v červenci, až vám někde na fesťáku přimrzne stan k zemi. ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

Kromě milionů sociálně pasivních lidí, kteří se nedokážou bavit o ničem jiném než o počasí (a tím pádem zažívají hotové konverzační žně, alespoň můžeme-li považovat Facebook za měřítko), postihly Velikonoce na mrazu i ty, kteří už jinak touhle dobou využívají posunu času k večernímu poflakování po venku, což už dohromady dává takových solidních 80 % (post)pubescentní populace. Je zkrátka zima jako na Sibiři, kde se prý horolezci přičůrávají ke skalám, domorodcům se v zatáčkách lámou psi a kdo zůstane přes noc venku, doufá, že ho před umrznutím zachrání hladový los. Jenže tohle přirovnání je dost neadekvátní; víte, kde je opravdu zima jako na Sibiři? Na Sibiři. Jakutsk je město velikostí zhruba na úrovni Ostravy, které leží uprostřed měsíční krajiny někde na půli cesty mezi Japonskem a ruskou civilizací, a přestože technicky nejde o nejstudenější místo na světě (tím je jiná sibiřská perla, Ojmjakon), pozici největšího mrazáku mezi velkoměsty obhajuje celkem bez problémů (a to tam dokonce mají i zoo). Naštěstí existují lidé, kteří se odtamtud vrátili živí, aby mohli podat zprávu; můžeme tedy povolat do akce úderné duo Jéňa-Geňa. Jsou to dva normální teenageři, z nichž jeden žije v Praze, druhý v Jakutsku; je páteční lednové ráno, 6.00, a oba vstávají do školy. Geňova zpověď o životě na místě, o kterém si zbytek světa vypráví fóry v kanceláři u kafe, by nás možná mohla přinutit zapomenout na to, že je duben a venku se dají stavět sněhuláci.

Jakutsk: Geňa není holka, takže jeho bagančata z jelení kůže nezdobí žádné barevné třásničky. Oblékne si svých několik vrstev a má se k odchodu; bez brýlí je sice slepý jako krtek, ale dobře ví, že od minus pětačtyřiceti by mu obroučky přimrzly k obličeji, což při odstraňování dost bolí. Nakonec se zahaluje do mohutného kožichu a přemýšlí o těch šílencích z Evropy, o kterých slyšel, že kožichy odmítají, protože mají rádi zvířata. Zkuste si přijet na pár dnů sem, brumlá si pod vousy, jak opouští družstevní panelák.

12.00 6.45 Praha: Autobus přijíždí v 6.45, což znamená, že Jéňa postává na zastávce už za pět tři čtvrtě a dojídá snídani. Ne že by to nebylo jedno; nemá cenu starat se o přesný čas, protože minuta sem, minuta tam. Jéňa se ani nekouká na hodinky. Při cestě autobusem vzpomíná na to, jak se ještě v listopadu poflakovali s partou po venku. Jakutsk: Autobus přijíždí v 6.45 a cesta od Geňova domu k zastávce trvá přesně 22 vteřin, což znamená, že vychází v 6.44.38. Dobře ví, že se nesmí opozdit, protože autobusy jezdí stoprocentně na čas; zastávka plná stojících lidí by v tomhle počasí při každé další minutě čekání představovala časovanou bombu. Při cestě autobusem vzpomíná na mimořádně teplý listopad 2007, kdy teplota neklesla pod minus pětadvacet.

7.00 6.00 Praha: Jéňa se probouzí, zamžourá a podívá se na teploměr. Je minus deset. Nejradši by jenom houkl, že jim odpadá hodina, a válel se dál v posteli, ale čeká ho důležitá písemka, tak se přinutí vstát. Venku je mokro, zima a tma. Jakutsk: Geňa se probouzí, zamžourá a podívá se na teploměr. Je minus dvaapadesát, což znamená, že bude muset do školy. Chvíli ještě zírá na neviditelnou rtuť a zaklíná ji, ať sleze až k minus pětapadesáti, což je teplota, při níž se školy automaticky zavírají; rtuť se však ani nehne. Geňa vylézá z postele a nostalgicky vzpomíná na předškolní léta, protože školky mají utrum už při minus padesáti.

Praha: Jéňa prochází ranní Prahou, ruce hluboko v kapsách, a ztěžka oddechuje do šály. Po cestě potkává známou, která právě otvírá pouliční krámek s grogem; pozdraví se a Jéňu zajímá, jak to tady celý den může vydržet, ale pak si uvědomí, že má v krámku grog. Mine několik zmrzlých aut a zabočí směrem ke škole. Jakutsk: Geňa si vybavuje slova svého otce, který vždycky říkal, že minus čtyřicet je příjemná teplota, pokud nefouká; dnes je naštěstí bezvětří, a tak si může dovolit zastavit se na řeč se známou, která právě otevírá pouliční stánek s rybami. Bude tam stát celých osm hodin, ale nevadí jí to; člověk si prý zvykne na všechno, krčí rameny. Ještě minout několik aut, které jejich majitelé ráno opustili se zapnutými motory, aby večer po cestě domů neumrzli, a konečně do tepla.

6.15 Praha: Trefit ten správný průsečík mezi cool oháknutím a neumrznutím je pořádná dřina, ale Jéňa dobře ví, jak na to. Dědkovské podvlíkačky rafinovaně schová pod značkové džíny, pod mikinu s kapucou natáhne vasila a je připraven vyrazit. Dlouho se styděl za to, že musí nosit brýle, ale od té doby, co si konečně vybral ty pravé, se cítí mnohem lépe.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Jakutsk: Geňa by se rád stal architektem jako jeho otec, ale je mu jasné, že stavět v permafrostu je extrémně těžké – povrch je vlastně jenom písek a led, a aby budovy měly nějakou stabilitu, je třeba vztyčit je na podzemních kůlech, hlubokých od šesti do pětadvaceti metrů. A hlavně se to nesmí zbabrat, aby to nedopadlo jak nedávno ve vesnicích Artyk a Marcha, kde jim uprostřed zimy popraskalo potrubí a všichni málem umrzli.

8.30 Praha: Při hodině fyziky dává Jéňa pozor, protože by se jednou rád stal architektem. Uvědomuje si ale, že to bude hodně náročné – přijít s něčím neokoukaným ve městě, které je živnou půdou pro kreativní urbanistický rozvoj, bude vyžadovat hodně píle a úsilí.

Praha: Je čas oběda a Jéňa se těší, protože dnes mají na výběr z pizzy, švestkových buchet a svíčkové. V bufetu si ještě koupí limonádu a utíká do jídelny; lituje pouze toho, že si nebude moct dát všechno. Jakutsk: Přestože Geňa dobře chápe specifika stravování uprostřed Sibiře, střídat koninu v sudé a polozmrzlé syrové ryby v liché dny ho už zoufale nebaví. Nakonec se však do koňského srdce pouští s chutí, protože si vzpomíná na zkazky o 19. století, kdy se tu prý při nedostatku masa jedla nastrouhaná kůra ze smrků, jedlí a modřínů namočená v mléce.

16.00 Praha: Jéňa míří ze školy domů a těší se na nadcházející víkend; jen je škoda, že do léta zbývá ještě dlouhého půl roku. Všichni přece musí milovat léto, říká si. Nemůže se dočkat koupání, sjíždění vody, festivalů a vůbec boží volnosti na sluníčku. Jakutsk: Přestože je léto ještě daleko a přestože je taková zima, že zedníci dostali volno, protože od minus padesáti praská kov, Geňa se těch dvou nebo tří týdnů děsí už teď. Žádná budova tady nemá klimatizaci, a protože teploty můžou vyšplhat až na pětatřicet ve stínu, je celá Sibiř doslova pokryta komáry. Existují dokonce legendy o jelenech, kteří se zadusili, protože pod mraky dotěrného hmyzu jednoduše nemohli dýchat. Může se sice těšit alespoň na víkend, ale pak si uvědomí, že místní v žertu přezdívají sibiřskému roku týden, přičemž víkendem je právě léto, a je myšlenkami opět u biblických komářích katastrof.

21.00 Praha: Jéňa jde spát a přemýšlí o tom, že by se ihned přestěhoval někam, kde je aspoň o čtyřicet stupňů tepleji. Třeba na jih Španělska. Jakutsk: Geňa jde spát a přemýšlí o tom, že by se ihned přestěhoval někam, kde je aspoň o čtyřicet stupňů tepleji. Třeba o šest časových pásem na západ do Moskvy.

Vše o... /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTS FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Nej nej nej – nejúspěšnější olympionik všech dob s největším počtem medailí. Seznam jeho rekordů by byl delší než účtenka nákupu na víkend, když maj krámy zrovna sedmdesátiprocentní slevu a superakci i na petrželovou nať. Phelps patří mezi sportovce, co za sebou nechali nesmazatelnou stopu – jo, přepsali dějiny, jak se mezi novinářema říká – Carl Lewis, Nadia Comăneci a taky Mark Spitz, kterýho Michael dohnal i předehnal. Má taky jednu z nejzajímavějších a nejnesouměrnějších tělesných konstrukcí. Při sto devadesáti centimetrech vejšky může rozpažit na dva metry, na poměrně krátký nohy nazouvá boty velikosti 49,5. Takhle velká noha mu společně s extrémně ohebným kotníkem přispívá k maximální efektivitě záběrů při plavání. To není člověk, to je monstrum, GOLEM! Jenom žábry mu chyběj. Kromě toho je proslulej i svojí spotřebou kalorií, nošením iPodu až na start (s čímž jsou spojený spory, jestli náhodou nejde o doping, protože při poslechu hudby se prej nějak víc okysličuje krev nebo co) a skutečností, že mu v dětství diagnostikovali ADHD, česky hyperkinetická porucha, čili Michael byl hyperaktivní dítě. Možná i kvůli tomu ho americký novináři titulujou jako „white trash hero“, čili hrdinu bílý spodiny – chudých nevzdělaných bělochů, který ke sportu často upínaj veškerý svý životní naděje a stejně tak často trpěj jejich děti ADHD.

Vše o... /

Musím jíst 12 000 kalorií denně, tak kdybych si měl sám vařit, nehnu se celej den od sporáku

Majklův jídeníček Snídaně tři sendviče se smaženými vejci, sýrem, rajčaty, hlávkovým salátem, smaženou cibulí a majonézou tři lívance s čokoládovou polevou omeleta z pěti vajec tři pocukrované francouzské toasty miska ovesné kaše s otrubami dva hrnky kávy

Oběd půl kila těstovin dva velké sendviče z bílého pečiva se sýrem, šunkou a majonézou energetické nápoje Večeře půl kila těstovin, obvykle se smetanovou omáčkou carbonara obrovská pizza energetické nápoje

Majklův tejden Vypadá to, že je vopravdu řeč o něčem mezi Hulkem a Golemem. Tak vedle enormně výživnýho jídelníčku mrkneme na enormně úspěšnej tejden. Jeden takovej ze srpna 2008, kdy se Michael poﬂ akoval po Pekingu a čistě náhodou šel párkrát kolem bazénu, náhoda, normálka, že. Během toho pobytu se Michael Phelps stal jedním z vyvolených, co nemaj ve svým oboru srovnání. U něj to není žádný „dokázal to, co ten a ten před ním“, protože NIKDO tohle nedokázal. 9. srpna – 400 m polohový závod: 4:03,84 (světový rekord)

10. srpna – 4× 100 m volný způsob: 3:08,24 (světový rekord) 11. srpna – 200 m volný způsob: 1:42,96 (světový rekord) 12. srpna – 200 m motýlek: 1:52,03 (světový rekord) 13. srpna – 4× 200 m volný způsob: 6:58,56 (světový rekord) 14. srpna – 200 m polohový závod: 1:54,23 (světový rekord) 16. srpna – 4× 100 m polohový závod: 3:29,34 (světový rekord)

Majklův iPod, Majklův doping Za to, že ještě pár vteřin před závodem poslouchá z iPodu muziku, byl milovník hip hopu a rapu osočovanej z dopingu. Poslech hudby totiž přispívá k okysličování krve a to zvyšuje výkonnost. Aspoň teda takhle uvažovali některý, co Michaelovi buď nepřáli, nebo se fanaticky drželi seznamu zakázaných látek a metod. Mimochodem, zajímavější je, že na olympiádě v Londýně dosahovala šestnáctiletá čínská plavkyně lepší časy než Phelps, a ačkoli se nařčením z dopingu vehementně bránila, přece jen to všem vrtalo hlavou a srovnávali ji s východoněmeckýma plavkyněma v osmdesátých letech (to byl skandál na skandál). Škoda že v antidopingových komisích neseděj normální lidi, protože první, co by je mělo při

pohledu na sportovce se sluchátkama v uších napadnout, je – kámo, co tam máš? Jeden z playlistů vyjevil médiím Michael v právě roce 2008. název tracku

interpret

1. Overnight Celebrity 2. Burn 3. Roses 4. Till I Collapse 5. Smile 6. A Milli 7. Hustlin’ 8. Hello Brooklyn 2.0 9. I Got What It Takes

Twista Usher Outkast Eminem G-Unit Lil’ Wayne Rick Ross Jay-Z Young Jeezy

Majkl vážně Rozhovor, kterej dal Michael serveru Parenting. com už po ukončení kariéry, možná obsahuje tisíckrát opakovaný pravdy, ovšem zrovna v našem případě vidíme jedinečnej důkaz, že platěj. I když tvrdě makal, nikde nebylo daný, že vyhraje medaile a zlomí rekordy. Ale chtěl, no, hrozně moc chtěl… Jak vypadá tvůj život teď? Nevím, vůbec nevím, je to takový nijaký, rozmazaný. Doteď jsem byl na cestách. A typickej den teda popsat asi nemůžeš, viď? Ne. Když mám volnej den, spím do dvou, musím

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V

dohnat spánek. Od Pekingu se mi to povedlo čtyřikrát, jsem trochu z formy. A pořád jíš tak, jak se říká? Ne, bože… No a jak jsi začal s plaváním? Vyrůstal jsem u bazénu, obě mý sestry plavaly a já na to vždycky koukal, tak jsem si řek, proč ne? Máma chtěla, abychom byli ve vodě v pohodě, i kdyby se stalo cokoliv. Jak jsem se to učil, tak se mi to líbilo čím dál víc. A když ses to učil, bál ses vody? Začal jsem na zádech, bál jsem se totiž ponořit

obličej, to se mi fakt nelíbilo. A jedinej důvod, proč jsem začal plavat, byla právě bezpečnost, aby se mi ve vodě nic nestalo a tak, a najednou jsem to začal mít rád. Četl jsem, že maminka tě nutila sportovat taky proto, že jsi měl moc energie. Jo, dělal jsem i jiný sporty. Baseball, lakros, fotbal… Máma mě chtěla nějak zklidnit a musím říct, že domů jsem se vracel celkem zničenej. Pomohlo ti to i v jiných věcech, třeba s ADHD? Pomohlo mi to relaxovat, ve vodě jsem ve svým vlastním světě a jsem na něj naprosto soustředěnej. Navíc jsem hodně cílevědomej, a když mě okouzlil

sport jako takovej, bylo pro mě snadný se tomu věnovat. Když se rozhodnu, nic mi nestojí v cestě. A proč jsi nakonec zůstal u plavání, a ne třeba u baseballu nebo fotbalu? Když mi bylo jedenáct, můj trenér mi řek, že za čtyři roky bych se moh dostat do olympijskýho týmu. Tak jsem na tom začal pracovat. Pět let, každej den bez přestávky. A myslels někdy na to, že s tím sekneš? Jo, hodněkrát. A co tě u toho drželo? No, máma mi vždycky říkala: „Myslíš, že je to nejlepší rozhodnutí?“ Tak jsem přemejšlel a přemejšlel a pochopitelně zjistil, že to úplně nejlepší volba není. Jako malej jsem si na papír napsal cíle, kterých bych chtěl dosáhnout. Tak jsem si ten papír vždycky vzal a pomyslel si: „Jo, pořád to chci.“ A tak jsem se rozhod nenechat toho. A kdo ti poradil to s tím papírem? Trenér. Začal jsem s tím v jedenácti a od tý doby to dělám pořád. A pracuješ s tím seznamem nějak? Myslíš na něj během dne? Vždycky si představím nejlepší a nejhorší scénář – jestli budu diskvalifikovanej, jestli ztratím plavecký brejle, nateče mi do nich voda nebo skončím poslední. Na všechno jsem připravenej. A jak zvládáš zklamání? Nerad prohrávám, a když se to stane, ptám se sám sebe, jak to udělat, aby se to už nestalo. Takže zklamání a neúspěchy mě spíš motivujou. Loni sis zlomil zápěstí, a stejně jsi musel trénovat a dělat další věci, jako kickboard. Bylo na tom aspoň něco dobrýho? Naučilo mě to počítat s tím, že se věci můžou v okamžiku úplně změnit. První dny jsem byl dost negativně naladěnej. Měl jsem taky dost času přemýšlet a zjistil jsem, že všem těm, který říkaj, že se s tím nedá nic dělat, můžu říct: „Víte co, já to i tak budu zvládat!“ A ještě víc mě to posílilo. Co bys řek dítěti, který si nevěří, nemá takovej ten zápal nebo má problémy ve škole? Můj život, to byly vrcholy i propady. Nejlepší věc, co mi zlomení zápěstí dalo, je vůle k tomu, abych se nikdy nevzdal. Nic nejde v životě bez překážek a záleží na tobě, jak se s nima vyrovnáš, jak je překonáš. Dělá to z tebe silnější osobnost. A samozřejmě – i úspěšná osobnost dělá chyby. Ale neopakuje je. To je taky věc, co mi řek můj trenér: „Všichni dělaj chyby. Ale ty se snaž, abys aspoň nedělal pořád ty stejný.“ Tak jsem se snažil. A když jsi byl malej, jak ti pomáhala máma, abys s ADHD zvládnul školu i plavání? Máma mi vštěpovala, že vzdělání je důležitý a na prvním místě. Nemoh jsem třeba dělat sport, dokud jsem neměl hotový věci do školy. A já sport miluju, takže s plaváním to bylo tak, že jsem šel do bazénu, pak do školy, pak zase plavat do bazénu a pak domů dělat úkoly. A jakej jsi byl na hřišti? Hodně, hodně soutěživej. Co jsi dostával jako dítě na svačinu? Fakt jsi potřeboval 12 000 kalorií? Jídlo bylo hrozný. Máma mi dávala sendviče s burákovým máslem a medem. Já jsem chtěl Twinkies (ovocný tyčinky) a nikdy jsem je nedostal. Tak jsem skončil u vyměňování s ostatníma dětma.

W W W.REDWAY M AG.C Z

To je teda máma! Asi dělala i další hrozný věci, co? Vsadím se, že tě vozila na tréninky ve čtyři ráno. Plánuješ taky vozit svý děti takhle brzo na trénink? Dost už o dětech! Jo? Rodičovství tě nebere? Teď ne, po dětech netoužím. Mám psa, co štěká.

Majkl nevážně Každej, i polobůh sportu, má něco, co ho přibližuje ostatním. A ostatní jsou pokaždý rádi, když se dozvěděj, jestli dotyčnej umí vařit, na jaký ﬁ lmy kouká a tak dále. Něco z toho svěřil superhero Phelps v tajným rozhovoru pro Daily Mail. Kdo je tvůj sportovní hrdina? Na to nejde odpovědět bez toho, abych nezmínil velkej respekt k Marku Spitzovi a Ianu Thorpovi. Když mě s nima začali lidi srovnávat, byla to pro mě pocta. Co bys dělal, kdybys nebyl sportovec? Miluju videohry, tak třeba bejt u jejich vývoje by bylo cool. A kdybys moh měnit, jakej sportovec bys byl? Michael Jordan – hrozně rád koukám na NBA, jsou tam skvělí playeři, ale nikdo se nevyrovná kingovi Jordanovi!!! Největší úspěch? Asi první olympijská zlatá. Vyhrát ji, to byl můj největší sen.

Jako dítě si užil posměch a ponižování,

Poslední ﬁ lm, cos viděl? Austina Powerse na kabelovce. Je pořád stejně vtipnej. Poslední knížka, cos čet? Moc nečtu, ale Jako zabít ptáčka na mě udělalo dojem už ve škole a čas od času si v tom čtu některý části. Oblíbený jídlo před závodem? Omeleta z pěti vajec a kukuřičná kaše, něco v tom smyslu. Umíš vařit? Co nejlíp? Musím jíst 12 000 kalorií denně, tak kdybych měl pro sebe vařit, nehnu se celej den od sporáku. Ve vzácných případech vařím – udělám si steak a pak si dám zmrzlinu. Oblíbený místo na prázdniny? Asi bych jel na Miami nebo na Havaj, jsou tam úžasný pláže. Kdyby točili ﬁ lm o tvým životě, kdo by tě hrál? Hugh Jackman by moh bejt dobrej. Říct, že tě hraje Wolverine, je pecka. Nejdražší věc, co sis kdy koupil? Hrozně jsem utrácel za auta a jejich vylepšování. Třeba cadillac, to mě bralo, ale už je to pryč, teď jezdím v normálním range roveru. Prozraď nám nějaký svý tajemství… Jednou jsem dostal e-mail od Číňanky ve středním věku. Nemám tušení, jak získala adresu, každopádně psala, že ji to stálo padesát dolarů. To na mě udělalo dojem, tak jsem jí poslal podepsanou fotku.

Majklův tip na knihu

protože byl tak vysoký a nesouměrný. Měl ruce až pod kolena.

Jako zabít ptáčka Novelu odehrávající se v třicátých letech na americkým Jihu napsala americká spisovatelka a redaktorka Harper Lee. Kniha získala Pulitzerovu cenu a stala se okamžitě bestsellerem. Vypráví částečně autobiograﬁcký vzpomínky na dětství poznamenaný velkou hospodářskou krizí a rasovým napětím. Řadí se k tzv. jižanský gotice, proudu, kterej reprezentuje William Faulkner nebo Tennessee Williams, hodně jejích znaků najdeme i u Cormacka McCarthyho. Novela vyvolala protichůdný reakce, bílí ji přijali, černoši úplně ne, asi i kvůli množství rasových nadávek v textu. Filmová adaptace s Gregorym Peckem z roku 1962 získala tři Oscary.

A nejhorší moment? Zrovna loni, když mi nějak nešlo plavání. To mě vytáčelo už jako kluka.

Co o Majklovi řekli ostatní

Kdyby ti hořel dům a moh sis vzít jen jednu část majetku, která by to byla? Olympijský zlatý.

Mark Spitz, plavec, držitel sedmi zlatých medailí z olympiády v Mnichově v roce 1972: „Neuvěřitelné. To není jen nejlepší plavec a olympionik všech dob, je to asi nejlepší atlet vůbec. Nejlepší závodník, co kdy chodil po Zemi.“

Nejlepší rada, jakou jsi kdy dostal? Můj školní trenér na plavání mi řek: „Nikdy si nedávej limity, čím víc sníš, tím dál se dostaneš.“

Milorad Čavić, plavec, co s Michaelem v Pekingu prohrál o setinu sekundy: „Není nic špatnýho na prohře s nejlepším plavcem, jakej kdy byl.“

Oblíbenej karaoke song? Mám rád rap, ale kdybych rapoval, byl bych trapnej! Nevadí mi poslouchat karaoke kámošů, ale pro mě tohle není. Tři nejvíc poslouchaný věci v tvým iPodu? Jednotlivý songy ti neřeknu, ale tři nejoblíbenější umělci jsou rozhodně DMX, Eminem a Lil’ Wayne.

Jeff Kotterman, šéf Americké národní asociace sportovní výživy: „Když sedí, spálí víc kalorií než většina lidí během chůze.“ Bob Bowman, trenér: „Měli byste vědět, jak monotónní a nudný jsou naše tréninky. A tvrdý.“ Max Markson, agent celebrit: „Je to milionovej chlap. A hlavně si už nemusí shánět práci, může si padesát let užívat.“

Vše o... /

Majklova máma Někdy by novináři měli psát články nikoliv o významných osobnostech, ale o jejich mámách. Deborah Phelpsová si s hyperaktivním Michaelem dost užila, a hlavně toho se taky týkal rozhovor pro server Good Housekeeping. Asi to není originální nápad, ovšem já bych dal zlatou medaili právě Debbie. Jste novou mluvčí komunity, která na internetu sdružuje matky dětí s ADHD (ADHD Moms Online Community, pozn. red.) , jak to přišlo? Michaelovi diagnostikovali ADHD v devíti letech, tak se chci podělit o svoje zkušenosti s matkami, které to teď prožívají taky. Je docela vzrušující sedět v Baltimoru a komunikovat s něčí mámou z Kalifornie přes podcast. Facebooková skupina je skvělá právě pro toto spojení s kýmkoli kdekoli. Každé dítě s ADHD je jiné. Jak se projevoval Michael ještě před diagnózou? Sršela z něho energie. Pořád mluvil a neustále se na něco ptal. Měl problémy ve škole, nesoustředil se a učitelé si stěžovali, že nespolupracuje. Taky se pořád strkal, vrtěl, neposeděl, když ho něco nezajímalo, vůbec neposlouchal. Umíte si ty starosti představit, že?

A jaká léčba zabírala? Lékař mu předepsal léky, které musel brát od pondělí do pátku, ne o víkendech ani o prázdninách a svátcích. A skutečně se ve škole zlepšil. Máte nějaký tip pro matky s dětmi, co mají ADHD? Mějte vždycky seznam úkolů. Michael věděl, že než si půjde zaplavat nebo hrát na hřiště, musí prostě udělat to a to. Dala jsem ten papír na lednici a dávala Michaelovi samolepky za to, když úkoly splnil. To byla taková zábavná metoda, jak ho přinutit k soustředění, anebo taky jak ho dostat ven ze dveří. Pomohlo Michaelovi plavání? Ano, třeba v organizování času – kdy je čas na školu a kdy na plavání. A bazén pomohl hodně, děti s touto poruchou mají mít parametry, hranice a není nic lepšího než plavecká dráha se dvěma linkami! Navíc i když byl Michael nějak rozrušený, plavání ho vždycky koncentrovalo, voda má taky uklidňující a konejšivé účinky. Voda se stala jeho útočištěm, mohl v ní uvolňovat a usměrňovat svoji energii. Co vaříte Michaelovi před závodem? Dělávala jsem těstoviny, ale teď už nevařím. Když máme party, objednávám catering!

LONGBOARD: Relax i adrenalin

Pravda, nebo lež: Je Michael vždycky na větvi, když slyší z médií svoje jméno? Rozhodně pravda, je úplně bez sebe! Vždycky chtěl plavání povýšit do světa celebrit. A rozhodně je velká celebrita. Jak to dělá, že mu to nezamotá hlavu? Myslím, že mu pomáhá vracet se domů, držíme jako rodina hodně při sobě. A taky je dost při zemi, jako dítě si užil posměch a ponižování, protože byl tak vysoký a nesouměrný. Měl ruce až pod kolena. Těžko se přes to přenášel, asi proto dneska není namyšlený. Děti v celé Americe vašeho syna zbožňují. Jaký je, když přijde domů? U nás v ulici je sedm dětí a všechny jsou nadšené, když ho vidí. Jednou potřeboval Michael pásek na nějakou akci ve městě, tak jsem mu poradila, ať si ho vypůjčí u sousedů. Všechny děti se seběhly a diskutovaly, který mu nejvíc sluší, to bylo tak hezké! Jaká je jeho oblíbená barva? Zlatá. Z dvaadvaceti olympijských medailí je jich osmnáct ze zlata, dvě ze stříbra a dvě z bronzu. Přes dvacet dalších zlatých má z několika mistrovství světa.

V posledních několika letech se z longboardingu stal značně trendovej sport a jeho oblíbenost nadále stoupá. Pro spoustu lidí se stal přesun z místa na místo bez prkna téměř nemyslitelnej. Přestože u nás vstoupil ve známost teprve nedávno, jeho historie sahá až do roku 1959. text a foto: long-rider.cz

Místem vzniku tohoto zábavnýho a elegantního sportu je Oahu, jeden z havajských ostrovů, přičemž celá Havaj je světovou Mekkou surﬁngu. Za nepříznivého počasí hledali místní surfeři alternativu, která by jim poskytla podobné zážitky jako jízda na vlnách, a tak vznikl první longboard. V průběhu času zaznamenal tento sport jak několik mohutných vzestupů, tak pádů, které ho přivedly až na okraj zániku. Kolem roku 1993 se ale longboarding spolu se skateboardingem opět vrátil na výsluní. Návrat popularity longboardu znamená pokrok v technologii výroby a rozvoj variability různých typů prken. Díky tomu v současnosti potkáváme na longboardu celý spektrum lidí od skejťáků až po kravaťáky, co na něm jezděj do kanclu. Toto rozšíření nepochybně pramení i z faktu, že jízda na longu je snadnější než na skejtu, neb je stabilnější a díky rozměrům si na něm každej najde komfortní postoj. V průběhu času a vývoje se longrideři (a longriderky) rozčlenili na dva tábory. První skupinou jsou ti, kterým slouží prkno jako dopravní prostředek a nevyčerpatelný zdroj zábavy. Tato skupina lidí preferuje desky, které se označují jako cruisery

a slouží především k rekreační jízdě, což ovšem neznamená, že se na nich nedá sjet pořádný kopec. Druhou, o poznání extrémnější skupinou jsou jezdci, kteří se věnují downhillu (sjezd z kopce). To je vskutku extrémní disciplína, kdy rychlost v určitých úsecích dosahuje až 130 km/h. Adrenalinové vyžití s sebou samozřejmě nese množství rizik, a je proto třeba používat vhodné ochranné prostředky. Nehrajte si na frajery. Downhill není jenom jízda z kopce, obohacuje ho i spousta triků, které lze provádět právě díky vyšší rychlosti. Nejpopulárnějším a zároveň nejpoužitelnějším trikem je tzv. slide, kdy jezdec v potřebný okamžik dokáže přibrzdit nebo smykem projet ostrou zatáčku. Všechny vychytávky tohoto typu vyžadují notnou dávku cviku a trpělivosti, potom ale sklidíte ovoce v podobě pořádný dávky adrenalinu a skvělýho pocitu z jízdy. Longrider je česká značka, která do České republiky exkluzivně dováží originální longboardy Jucker Hawaii. Nabízíme pestrou paletu longboardů od cruiserů až po downhillová prkna. Zkoukněte náš web www.long-rider.cz a přidejte se k nám na Facebooku. Máte-li dotazy, pište na info@long-rider.cz.

Pokud si u nás objednáte prkno a za jméno zadáte heslo RW, získáte slevu 500 Kč!

ČÍSLO 8, 2013 | ROČNÍK V