RedWay 2/VI. by RedWay magazine

VŠE O...

STEPHEN KING OBČANSKÁ VÝCHOVA

DIKTÁTOR, NEBO GAY? SOUTĚŽ

ADIDAS ORIGINALS

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

STÍ TÉMA: ŠTĚSTÍ TÉMA: ŠTĚSTÍ TÉMA: ŠTĚSTÍ TÉMA: ŠTĚSTÍ TÉMA: ŠTĚSTÍ TÉMA: ŠTĚSTÍ TÉMA: ŠT

editorial /

Ahoj holky, čau kluci! co je na obálce: „Je mi šestnáct, každou chvilku sedmnáct, a studuju na bilingvním reálném gymnáziu ve Vídni. Momentálně se cítím trošku šťastná a hodně unavená. Téma štěstí mi přišlo jako něco, co se dá konkrétně zachytit jen těžko. Hlavně štěstí je dost subjektivní. Proto jsem se spíš snažila znázornit to, že po něm všichni toužíme. Černé kočky, které většinou symbolizují neštěstí nebo smůlu, se natahují po čtyřlístku,“ napsala autorka Kristína Fekete. Toužíme po štěstí, protože je spojujeme s našimi sny o dosažení úspěchu, bohatství, lásky, zdraví a tak dále. Filozofové nás však upozorňují, že při tom zaměňujeme příčinu a následek. Tedy ne, že úspěch, bohatství, láska a zdraví vedou ke štěstí, ale obráceně. Úspěchu a těch dalších věcí dosáhne spíš ten, kdo už šťastný je, než člověk, který se považuje za nešťastného. Uvnitř čísla se zabýváme i tím, co mě vždycky zajímalo: Na základě jakých kritérií a kdo sestavuje žebříčky štěstí obyvatel jednotlivých zemí (tzv. Happy Planet Index), které vždycky vidím v novinách a moc nevím, co si o nich myslet. Jediná země, která neměří kvalitu života populace a neplánuje rozvoj společnosti na základě hrubého národního produktu, ale podle hrubého národního štěstí (GHN – gross national hapiness), je království Bhútán, obvykle uváděné jako nejchudší země světa. Jejich GHN spočívá v podpoře udržitelného rozvoje, v zachovávání kulturních hodnot, ochraně životního prostředí a v dobré vládě.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 2, ročník 6 zdarma toto číslo vyšlo v říjnu 2013 titulní strana: Kristína Fekete adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristína Fekete

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REE DWAYY 2/220113

6 –15

POP

Za horama džínů a triček: Až já budu velká Nintendo 3DS

Street art: Trafačky v Praze 11 16 – 2 7

TÉMA

HPI: Jak se měří štěstí Nejšťastnější národ na světě 150 minut Symboly štěstí 28–33 SMARTBOX Akta X všedního dne Máš umělecké střevo? Jazykové okénko: japonština Největší padouši lidstva: Dracula 34–38

VŠE O…

Stephen King 39

SOUTĚŽ

adidas Originals 40 – 47

O B Č A N S K Á V Ý C H O VA

Obsaď a žij! Diktátor, nebo gay? 48–56

BIOLOGIE

Velká kniha čůrání

Přihlas se k pobytu v zahraničí Českým středoškolákům se nabízí jedinečná možnost studia v zahraničí s mezinárodní neziskovou organizací YFU – Youth For Understanding. Právě podzim je vhodné období pro přihlášení k ročním pobytům ve školním roce 2014/15. Čeští studenti se mohou přihlásit k pobytům v řadě zemí po celém světě – například v Chile, Nizozemí, Německu, Francii nebo ve skandinávských státech. Znalost jazyka není v řadě zemí podmínkou pro zařazení do programu, a tak s YFU studují studenti například v Estonsku, Ázerbájdžánu nebo Finsku. Jde o to, zažít život úplně jinak – zkusit odlišný život v odlišné kultuře. „To, že se člověk naučí cizí jazyk, je spíš bonus navíc,“ popisuje Luděk program YFU. Přihlášení k pobytu je snadné – ten první krok je skrze online formulář na webových stránkách. Ostatní kroky již koordinuje kancelář YFU. „Na YFU se mi asi nejvíc líbí, že je to nezisková organizace založená na dobrovolnictví – hostitelské rodiny a stovky pracovníků po celém světě za svoji činnost neberou žádné ﬁnanční ohodnocení,“ popisuje Luděk důvody, proč se po svém návratu z ročního pobytu v USA dál angažuje pro YFU. Martin Langpaul, ředitel YFU, dodává, že pro absolventy zahraničního pobytu připravuje tato organizace řady vzdělávacích aktivit a setkání. Investice do ročního studia v zahraničí se tak projeví v řadě výhod, které může student čerpat ještě roky po svém návratu do České republiky.

Poznej svět z jiné perspektivy – studuj v zahraničí s YFU „Do školy musíme chodit v uniformách – naše je červeno-šedá. Je velmi pohodlné ráno vstát a obléknout si to samé, co den předtím. Tím se neztrácí čas.“ Tak popisuje výhody školního života studentka Anna Laura, která se rozhodla strávit letošní školní rok v Chile. Lída, která má už svůj pobyt za sebou, zas vzpomíná na dobu před svým odjezdem na roční pobyt v Nizozemí s úsměvem na tváři: „Ode dne, kdy jsem dostala kontakt na svoji hostitelskou rodinu, jsem hořela nedočkavostí se s ní setkat.“

Co je YFU YFU (Youth for Understanding) je nezisková organizace s dlouholetou tradicí (založeno 1951 v USA), která se zabývá mezikulturní výměnou mládeže. Účastníci programu žijí jeden rok v zahraniční hostitelské rodině a navštěvují místní školu. Díky této integraci poznávají účastníci programu tradice a hodnoty hostitelské země z první ruky. Úkolem YFU není jen zorganizování výměnného pobytu, ale také aktivní podpora studenta před odjezdem do hostitelské země, během roku a po návratu domů. Česká pobočka YFU má sídlo v Praze, v Bořivojově ulici 17. Příběhy studentů, hostitelských rodin a informace o pobytech najdou zájemci na www.yfu.cz.

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

pop /

Text: M. Overstreet, foto: archiv

Oprah Winfrey, americká TV moderátorka

50 Cent, rapper

Miley Cyrus, zpěvačka

To krátkodobé ano. Kdybych vám teď dala – a že bych mohla! – sto tisíc dolarů, byl byste přece šťastný, nebo ne? Ale jak dlouho by vám to vydrželo, to už záleží na vaší povaze, výchově a životním stylu. Peníze nezaručují, že budete šťastný dlouhodobě.

Rozházel jsem miliony dolarů, další miliony zase vydělal… Na to si rychle zvyknete. Nakonec na peníze úplně přestanete myslet. A to je, myslím, to štěstí. Že můžete myslet na něco jiného. Rád bych ještě dodal, že v hip hopu se o penězích strašně lže. Je to součást hry.

Kámo, vypadat tak lacině jako já, to stojí spoustu peněz, hahaha! Takže já peníze potřebuju, abych mohla dělat to, co chci. A když můžu dělat, co chci, jsem šťastná. Tak asi takhle…

o P l a yl i s t m ýh

ž ivot a

Hudba Praha - Špinavý záda

Je mi asi deset a dostávám novýho diskmana. Super věcička, byl jsem jeden z mála, kdo ji měl. Jenže co do toho pustit. Žádný vlastní cédéčka nemám, tak beru tátovi ze skříně Hudbu Praha, hrozně se mi to líbí. Špinavý, špinavý, špinavý, ona má špinavý záda… Do tý doby sem poslouchal akorát tak Nohavicu z kazety.

Honza Bačák Je mi šestnáct, bydlim v Praze. Když zrovna nesedim ve škole, tak třeba lezu, hraju v kapele na bicí nebo sem na koncertě. Nemám rád tohle roční období, člověk si akorát zoufá, že má za sebou léto, a těší se na zimní prázdniny. A navíc je hnusný počasí. Tady sem vecpal celý svoje dětství do pěti songů. Bylo to jako rvát slona do myší díry, ale nakonec se mi to povedlo. ;)

Red Hot Chili Peppers - Dani California Už jsem na druhym stupni základky, velkej kluk, víteco. Teď poslouchám hlavně to, co je dostatečně hustý. Nic moc, žejo. Naštěstí mě z tohodle vytáh kamarád, když mi začal pouštět pořádný rockový pecky. Všechno většinou anglicky. Nic moc nerozumim.

Arakain - Ztráty a nálezy

Massive Attack - Paradise Circus

Jsem v pátý třídě. Spolužák mi na škole v přírodě pučuje cédo Arakainů, většina písniček je na mě moc rychlá, až poslední pecka mě fakt chytla. Ztráty a nálezy.

Na střední už sem fakt velkej chlapec. Začínám chodit na koncerty, víc se seznamovat s lidma a tak. Na bicí hraju dokonce už i v kapele. A přestal jsem se zaměřovat jenom na jeden žánr.

Pink Floyd - Wish You Were Here Jsem na oslavě. Je tu spousta lidí. Někdo tam přivez nástroje a hraje se. V paměti mi utkvěla Wish You Were Here, zalíbil se mi ten zvuk bicích. Hned si to musim zkusit. Docela válim. Mym snem se stává bejt bubeníkem.

A te ď pla y li st tv ýh o ž iv ot a!

Sleduj fotoalbu m PL AYLIST na na šem FB, kde se tvůj od kaz s fotkou a případnými komentáři tracků objeví. ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

VYHR AJ pouk ázku na nákup oble čení z BOARDSTAR. CZ v hodnotě 2000 Kč. Poku d tvůj playlist nasbírá nejvíc lajků, je to tvoje.

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Můžeme si štěstí koupit za peníze?

Nine Inch Nails

King Krule

Satellite

Easy Easy

Kdyby si Reznora jako producenta objednaly Sugababes a pak šly radši dělat striptýz, než aby Trentovu pecku zaplatily, mohlo by to dopadnout nějak takhle. Divně, tanečně, hluboce, skvěle! NIN mě ještě nikdy nezklamali a nová deska je zase nejlepší na světě! WAGHISS, BÍLOVEC, 20 LET

Přidrzlej teenager v saku, co znuděně courá nočním velkoměstem (v tomto případě Londýnem) a znechuceně pozoruje kolemjdoucí, je popkulturní archetyp. Vsadila bych se, že Kdo chytá v žitě je v Kingově knihovničce pěkně ohmatanej titul. Na BBC mu před rokem prorokovali kariéru a jako obvykle se nesekli. Tomu, co skládá, říkaj hudební publicisti dark wave. OVER

Algernon Cadwallader

Merle Haggard Living with the Shades Pulled Down

Serial Killer Status Pro mě je tenhle song ztělesněním ema (jakožto hudebního žánru) v tom nejlepším smyslu slova. Uplakané vokály a kytarové vyhrávky, které nemají daleko k math rocku. Je to srdceryvný a hravý zároveň. ONDŘEJ SCHMID, NOVÝ BOR, 19 LET

O-Zone Dragostea Din Tei

Hele, od doby, co jsem kdysi nastoupil na gympl, jsem poslouchal Queeny, Pink Floydy, strašnej americkej pop-punk, indie tohle, indie támhleto, indie z Británie, indie z Indie, noise, kytary, synťáky, kytarový synťáky a vlastně cokoli, na co si vzpomeneš. Teď je to klasický, sto let starý country (poslední měsíc neposlouchám nic jinýho). A je to boží. DOMINGO

Inteligentní pop, text plný životních pravd, nevtíravá image.

Earl Sweatshirt Whoa

ONDŘEJ, PRAHA, 20 LET

Mig 21 Skejt

Nechybujte.cz

Je to skvělý tím, jaký je Macháček boží dílo, tím, jaký má hlas a jak komolí slova. DENISA ŠTEFANIGOVÁ, HAVÍŘOV

Fakt vám stojí za to, aby vás na těch internetech, díky kterým toho nadrásáte víc než kterákoli předchozí generace, buzerovali lidi jako já a poukazováním na chyby, kterých se dopouštíte, zpochybňovali legitimitu vašich názorů? Nebo byste tento problém raději nějak elegantně eliminovali? Na nechybujte.cz najdete slovník současné češtiny, slovník synonym a pravidla českého pravopisu. Pokud v zápalu diskuze zapomínáte na diakritiku, zkopírujte svůj koment do záložky Nástroje a robot vše chybějící doplní. Anebo na to kašlete a pište anglicky. Čínsky. Klingonsky.

Použitá primabalerína z karavanu, něžná jako vajgl, tancuje mezi stádem rapperů, stupeň drsnosti: struhadlo na sýr. Kočky s obrácenýma křížema na čele berou papuče, jedou skejtovat a žrát zmrzliny rychlostí kornout ouvr krém. Vlčí síla, golf na hrad. Earl Mikina alias Potící triko a jeho chlapci, radši se držte nákupních košíku. Hoes, gimmí sam whoas.

Parov Stelar

IVA

Catgroove

Riff Raff

Dokážou spojit hudbu starejch časů s moderníma prvkama tak, že to uchvátilo celej svět. Naposlouchávám to na koncert, co bude za pár dní.

Dolce & Gabbana Tenhle feťáckej magor chystá během podzimu vydat desku Neon iCon. Určitě se vyplatí ho sledovat, ušetříte za drogy a bude vám zhruba stejně.

RADANA LUKOVIČOVÁ, ZÁKUPY, 19 LET POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

PASTA ONER

GRAMMAR NAZI

Fagi najdeš na Facebooku. W W W.REDWAY M AG.C Z

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

American Beauty REŽIE: SAM MENDES 1999

Dlouho jsem přemejšlela, jakej znám nejlepší ﬁlm o hledání štěstí. A asi je to tenhle. Film, co rozbrečel i Stevena Spielberga. Možná nebudete všemu rozumět, protože nejste dost starý na krizi středního věku, ale tím bych se neznepokojovala. Vono se to v hlavě někam uloží, a až budete potřebovat, najdete to tam. Ostatně, stojí to za zkouknutí už jen proto, že Mena Suvari je tady daleko víc sexy než v Prci, prci, prcičky. Hm, teď mě napadlo, že vlastně ještě lepší ﬁlm je Klub rváčů. Jenže ten všichni znáte, a navíc jsme ho tady už provařili víc než jednou. Tak nevim, máte někdo lepší tip?

KNIHA Hermann Hesse SIDDHÁRTHA

Než jsem to začala číst, myslela jsem, že hlavním hrdinou je Buddha, protože ten se původně taky jmenoval Siddhártha. Ale není tomu tak. Hesseho Siddhártha je syn bráhmana, který chce dosáhnout osvícení. Osvícení je podle buddhismu stav nejvyššího poznání a osvobození mysli. Štěstí, mohli bychom říct. Siddhártha odchází se svým přítelem Góvindou z domova a přidávají se k asketům, kde tři roky krutě umrtvují těla i duše, ovšem osvícení se nedostavuje. Pak se setkávají s Buddhou, jehož se Góvinda rozhodne následovat. Siddhártha už ale nevěří, že svého cíle dosáhne napodobováním někoho jiného, a vydává se dál na cestu. Přichází do města, seznamuje se s bohatou a krásnou kurtizánou Kamalou, zamiluje se do ní a tak dále. Není to moc dlouhý, nejsou tam žádný cizí slova a pěkně to odsejpá.

VÝSTAVA Jake a Dinos Chapmanovi – The Blind Leading The Blind GALERIE RUDOLFINUM, PRAHA 17. 10. 2013–5. 1. 2014

Tihle kluci, v současnosti jedni z nejlíp placených výtvarných umělců na světě, se uměj postarat o rozruch. Nastavujou zrcadlo, kritizujou společnost a poukazujou na „všudypřítomné obyčejné zlo“. Jejich díla jsou samozřejmě těžce protiválečný, protináboženský a protikapitalistický. A taky cynický, satirický a ironický, protože bez toho by to byly strašný blbosti. Pochopitelně. No hele, takhle – já jim to moc nežeru. Co se týče podání hrůzy, tak podle mě třeba na takovýho Helnweina nemaj. Na druhou stranu to pořád dělaj dost dobře na to, abych se šla podívat. Ale že bych si z toho pak doma podřezala žíly, to ne, viď.

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

Mohly by vám zaskočit v krku Bydlím v paneláku. Titul sídlištního odchovance znamená hned několik věcí: člověk se od ranýho dětství naučí komunikovat s dospělýma („Dobrý den, půjde Kristýnka ven?“), dostane na holou úslovím „stěny mají uši“ (Deset let v kuse, každej den, padalo naší sousedce shora na dlaždičky víčko od džemu, popřípadě kyselejch okurek. Po deseti letech si pořídila lino.) a krb si musí na stěnu namalovat voskovkou. Je i naučenej, že šedá je jako taky asi barva. Červený kontrolky revoluce ale začaly blikat. Všechny paneláky se zateplujou a přemalovávaj. Retuš dorazila už i k naší krabici. Cive, počkej. To si ani nedokážeš představit, jak je tohle stresující a frustrující a další slova, co maj v sobě „s“ a „r“ a „ící“. Každý ráno v půl osmý začnou chlapi ve svejch dvaačtyřicítkách běhat po lešení, úplnej Mario v reálnym životě (asi budou i na houbičkách), že jako budou zachraňovat Panelovou princeznu. Začnou vrtat a provrtaj se ti až do tvýho sladkýho spánku. Chvíli se ti sní o tom, že povstaly vývrtky na víno a chtějí BRAINZ!, pak ale přijde krutá pravda, že musíš vstát. Spaní je konec, chumlání je konec a vůbec, life is over nějak. Všechno chytí nádech arkádovky; z postele můžeš vylízt, až když montérková stvůra zaleze mimo okno, protože nechceš, aby tě viděla jen v kalhotkách. I celej zbytek dne se musíš doma pohybovat oblečenej a vůči mý přirozenosti takový tepláky navrch připomínaj výstroj polárníka. A ten hluk! Součástí rekonstrukce jsou plastový okna. Trhaj parapety, řežou díry, zatloukaj díry, zatloukaj hřebíky, zatloukaj endorﬁny. Do všedního křiku MAMI! děcek, který si podle všeho k Vánocům nepřály klíče, a všedního křiku KUP TĚCH ROHLÍKŮ DESET lidí, který poslali svoje pokrevní bratry na výpravu, ale pak jim došlo, že pět rohlíků nikdy nemůže stačit; je přidána neutichající zvuková stopa vrtání. A občas probleskne i bystrá konverzace pracantů o Vyvolených, při který klesne IQ celýho sídliště o rovných padesát. I sousedi to snášej těžce. Běžně mezi náma dochází ke kontaktu jenom lístečkem zanechaným na společným okraji balkonu: „Dobrý den, spadla nám k vám bačkora. Hodili byste nám ji zpátky? Teta neumí házet, děkujeme,“ teď se tu ale vyskytuje natolik silné emoční pospolití, že když se potkáme na chodbě, dokonce se na sebe soucitně podíváme. A nejhorší je, jak víš, že to bude hnusný, ne? Celej projekt barevnejch paneláků byl vytvořenej přinejlepšim v Malování. Nikoho nevzrušuje, že barvy k sobě neladěj, vzory k sobě neladěj, naopak se králíkárny začaly natírat z každý strany jinak, asi byl zas někdo kreativní. Pak si to drndíš z Prahy na Chomutov a na obzoru řvou omalovánky. Nejsem žádná konzerva, ale okna ze skla mi taky připadaj v ouklandu. Já mám svoje okna ráda drsný, coje. Jo a hlavně je ráda mám. Tudíž doufam, že tenhle aktivistickej měsíc už brzo skončí a lidem, kterým je kvůli přechodnýmu igelitu místo okna vidět až do talíře u oběda, bych ráda řekla: Pozor na kosti.

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Tajenka objasňuje jeden z Draculových stravovacích návyků tak, jak ho charakterizoval Gary Oldman ve ﬁlmu Bram Stoker’s Dracula z roku 1992. Celá křížovka je zaměřená na autory světové literatury, aspoň se uvidí, kolik jich znáte.

pop /

TEXT A FOTO: IVA ANTOŠOVÁ

dil 2. ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

Když budete dostatečně dlouho následovat bílého králíka s hodinkami, ocitnete se jednou (ve špinavý díře) v maturitním ročníku. Mise mého chlupatého savce už skončila, tudíž ačkoli na Mgr. ještě vystudováno nemám, Mtr. již užívat mohu. Maturantka Antošová, k vašim službám.

Poslední rok střední školy je klubíčko smotané z mnoha nití (maturita, přijímačky na vysokou, NSZ, ples…), jednou z nich je šita i róba na maturitní ples. Nebudeme si lhát, každé se tají kyslík v krku, jen si představí večer svého debutu princezny. Téma maturitních šatů by mohlo být bohatou ódou na ženskou krásu, realita však drží dýku, s rukojetí z bodáků potřených jedem kobry královské, která ještě navíc neměla dobrý den. Černá hodinka začíná. Děvčata, nebohá kuřátka, já na vás tak koukám a pálí mě v hrudi (a pěsti), jak nejste zvyklá nosit šaty. (Prosimvás, to je ten druh oděvu, kdy je top spojen se sukní ve velmi pohodlný, něžný a postavě lichotící kus oblečení (Závorka v závorce, mě by už ani nepřekvapilo, kdyby nějaká namítla, že vůbec neví, o čem to mluvím)). K čemu to vede? Šaty si kancelářskou sponkou taková dívka sepne s pouhými dvěma událostmi svého života. Maturitním plesem a svatbou. K čemu to vede? Chce všechno vyzkoušet. Tak jo, tak já budu mít konečně šaty, tak to bych určitě chtěla korzet na šněrování – zezadu, nebo zepředu? – dám to dozadu – no to ale bude vepředu něco chybět, dám tam mašli. Ježiš kamínky, to se hezky třpytí, musím si ten výstřih nějak ozvláštnit. Říkal někdo široká dortová sukně? Na tu patří šlehačka*, ať je lesklá! Ukaž, nějaké kamínky mi určitě ještě zbyly. No ano, máš pravdu, boty musí být vidět, tak to aby se ta sukně vepředu přizvedala a padala po stranách do oblouku. Peří! K čemu to vede? K mé velké depresi a k tomu, že se tu čirou náhodou zhmotnil poukaz na relaxační pobyt v panoptiku satanem posedlých módních hříchů. Velké červené X, bude vypadat hrozně (a co hůř, ani si to nebude uvědomovat). K čemu by to mělo vést? No přece že ty nechceš být taky taková hloupá husa, které bych dvě stě chutí zakroutila krkem a (hned poté co bych z ní tu věc, z níž mi krvácejí oční bulvy, oškubala) kterou bych posadila na pekáč, strčila do trouby, nechala žhnout v pekle a dusit se ve vlastní omáčce ostudy. Jestli se někdo ptá, kurzy sebeovládání nenavštěvuji a ne, nemyslím si, že mám problém s agresí.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Už mám tvoji pozornost? Když princezna, tak princezna, ne skládka všech barev, látek a zdobení. Starý moudrý Někdo řekl (a všichni mladí moudří to po něm svědomitě papouškujeme): V jednoduchosti je síla. V jednoduchosti je krása. Méně je někdy více. (Skoro vždy, nebudu ti lhát.) Na čem se stavějí dobré šaty? Na střihu. Už jsem to říkala (a beztak mám tušení, že to budu muset neustále omílat dokola), ale je nesmírně důležité mít povědomí o své postavě. Co je na tobě fajn fajnový a kde jsi si sebou jistá už mnohem méně? Úzké pasy by se měly zvýraznit, kdo má prsa ten je king, kdo je nemá, nepovede tažení na srdcové necklines, široká stehna se budou spíš mučit v šatech á la mořská panna. Je hrozná blbost si myslet, že když mi nesedí všechny večerní monterky světa, mám důvod jít na záhonek zalévat svůj komplex méněcennosti. Tím narážím na zásadní a velmi častou chybu v přemýšlení mladých maturantek: Ples, celý ten večer, je o vás. Ne o vašich šatech. Šaty tě dotvářejí, ale to nejsou ony, kdo si kluše pro šerpu. Kdyby tohle byl film, hlavní roli uzurpuješ přece ty, a ne sešitý kus látky. Proto se musí šaty podřídit tobě, a ne ty jim. Ukaž, kdo je pán! (Paní.) Půjčovny v ČR ale nejsou moc štědré k mé misionářské zprávě. Nejenže trend přeplácaných nevkusných šatů živí (jako vyloženě, já je vidim, jak to choděj do klícek na ramínka krmit, jo), dokonce ho sami udávají. Já na to třeba nemám žaludek, tenký, tlustý ani slepý střevo. Půjčovny jsem vzdala a odepsala. No a co jako teď, hm? Pro někoho to možná bude překvapením, ale šaty vám nějaký šikovný poklad v okolí ušije zhruba za stejnou částku, kterou byste v takové půjčovně nechali. V zásadě můžete napochodovat s jasnou představou (klidně rovnou obrázkem) a vybranou látkou, vezmou se míry, jde se šít. Samozřejmostí jsou průběžné zkoušky, na tom trvejte (a narazte na nějakou švadlenku z pilnýho těsta, ať taky nemá kecy). Potřebné úpravy jsou ihned zaneseny do vašeho vznikajícího miminka. A pak je tu svět (za řekou džínů a… jo to už tady bylo) za hranicemi. Hele, takoví Amíci – ty tenhle nóbl hadr byznys strašně jedou. Na dlouhé cestě hledání svých vyvolených jsem narazila

na nespočet stránek s neuvěřitelným výběrem rób, koktejlek, volných, upnutých, průhledných, vrstvených, naruby, vzhůru nohama a určitě nějaký z těch šatů uměly samy počítat do pěti. I mezi nimi se najdou hnusy pro zacpání chřtánů domorodců kmenů Omezení, Průměrní a Nevkusní, tyhle výblitky však jen dělají křoví opravdovým skvostům. Za zmínku stojí (víceméně i odvoditelný) postřeh. Na svatebních šatech si návrháři dávají mnohem více záležet. Možná teď kuck v krku, odkud jsem vytáhla svatební šaty. Ani ty byste však při prohlížení neměly vynechávat; web od webu, ovšem cena se často (překvapivě) nijak dramaticky neliší od takzvaných „special ocassion dresses“. Jsou ovšem mnohdy pečlivěji šité, jemněji a vkusněji zdobené, jednodušší, vznešenější. Není třeba mít panickou hrůzu z bílé barvy, většinou je hned vedle náhledové fotky asi sto padesát milionů jiných barevných variant k výběru (nad některými se až chlupy ježí). Jsem navíc fanda krajek, ve svatebních se vybiju. Bacha na vlečky. Koberec celýmu sálu dělat nechceš, věř mi. No a na příště je už nachystaná sranda. Aneb co přesně obnáší bojovka potom, co si člověk skutečně šaty z internetu a přes půl světa pryč vybere. *Nejhorší způsob (plýtvání) spínání látky. Internetové šatníky: http://www.lightinthebox.com/ http://www.variousdress.com/ http://www.jjshouse.com/ http://www.thecelebritydresses.com/ – Cive, to je dobrej web, no. Jestli chceš mít šaty jako ty lidi, co máš vylepený na zdi nad postelí, tak pocem, Celebrity Dresses je kopírujou, šijou, rozesílaj do náručí. http://www.asos.com/ – Stálé návštěvnice budou vědět, ale moc ráda bych vyzvedla funkci catwalk. K většině šatů existuje krátký záznam z mola, kde vidíte šaty v pohybu, jak vlají nebo nevlají, kde by vám teoreticky mohly překážet a jak je to ve skutečnosti s tou průhledností.

pop/techno /

TEXT: BONUS FOTO: NINTENDO

Bonus testuje Nintendo 3DS V dnešní době to nemaj handheldový konzole dvakrát lehký. Ajfouny, ajpedy, androidový tablety a telefony jsou konkurence hodná respektu. Proč mít vlastně herní konzoli, když můžete hrát třeba na iPadu? Ve srovnání graﬁky nakonec vyjdou docela nastejno.

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

Jasně, je tu ovládání. Ergonomie Nintenda je vyhlášená, tady není co řešit. 3DS ale přichází s fascinující technologií autostereoskopie, tedy trojrozměrnýho zobrazování bez použití 3D brejlí. Když zaměříte svoje oči na konkrétní místo na displeji, každý oko sleduje jinej obraz a jejich složením pak vzniká trojrozměrnej obraz. Vzhledem k velikosti (respektive k malosti) displeje je trochu omezenej úhel, pod kterým lze úspěšně 3D efekt sledovat, na druhou stranu jeho hloubku můžete regulovat, nebo dokonce totálně potlačit. Je potřeba říct, že nejde o 3D, jaký známe z kina, kdy kolem vás prolítávaj předměty, v případě Nintenda 3DS jde spíš

W W W.REDWAY M AG.C Z

o pocit, že displej, na kterym hru hrajete, má určitou hloubku – což taky hry designovaný speciálně pro 3DS dostatečně zohledňujou. Je fakt, že na začátku to chce chvilku, než si na autostereoskopickou technologii zvyknete, ale není to tak strašný. Oproti předchozí verzi DS se 3DS v designu liší několika dalšíma věcma, z nichž ta nejlepší je tzv. Circle Pad, tedy v podstatě kruhovej joystick. 3DS má zabudovanej akcelerometr a kameru, která je schopná pořizovat stereoskopický 3D fotky. Samozřejmostí je wi-fi, nejenom pro browsení po internetu, ale – jak se dá u herní konzole předpokládat – pro skupinový hraní online. Sice hodně žere už tak

nepříliš výkonnou baterku, na druhou stranu je to něco, co doopravdy oceníte. Pokud máte zapnutý wi-fi ve spánkovym režimu, 3DS přechází do tzv. módu StreetPass. Jakmile se potom přiblížíte k jinému 3DS ve StreetPass režimu (vy ho máte v batohu a druhá osoba třeba v tašce), obě konzole si mezi sebou vymění data, ať už je to váš Mii profil, nebo třeba můžete kolegu vyzvat k bitce v Super Street Fighteru IV. Tahle věc má obrovskej potenciál a bude strašně zajímavý sledovat, kam se bude vyvíjet. Nintendo 3DS má samozřejmě dvě obrazovky, který plně využívá jak při hraní, tak při dalších úkonech.

Ne samozřejmost, ale o to milejší je zpětná podpora her, který byly pro DS, takže pokud jste jenom upgradeovali, nemusíte svou starou sbírku vyhazovat. Docela zajímavý jsou kupodivu i hry, který najdete v základním vybavení 3DS, i když je jasný, že samostatný hry jsou mnohem propracovanější. A na ty se mrkneme příště.

smartbox /

Trafačky na Jižáku

TEXT A FOTO: REDAKCE

Jižní Město je největší panelové sídliště v ČR. Na jeho území žije většina z 80 000 obyvatel Prahy 11, takže vlastně město ve městě. O kulturu se tady stará například organizace Kulturní Jižní Město, jejíž nejnovější akcí je pokrytí fasád jedenácti trafostanic streetartem a grafﬁti. Náklady zaplatila společnost Pražská energetika – PREdistribuce, která trafačky vlastní, samotný impulz ke změně jejich vzhledu vyšel od vedení městské části Prahy 11. Kurátorem je náš art director Pasta Oner, podívejte se, koho na tu prácičku vybral. Právě probíhající akce Praha 11 Streetart bude pokračovat malováním podchodů a dalších ploch po celém Jižním Městě.

PASTA ONER (*1979) Pasta Oner je popartový umělec střední generace s kořeny v graffi ti, průkopník a propagátor českého street artu. Je šéfredaktorem a vydavatelem streetculture magazínu Clique, jako grafik a supervizor se podílel na knize Martiny Overstreet In Graffi ti We Trust (první knize mapující vývoj tuzemského graffi ti vůbec) a bděl i nad podobou filmu Gympl režiséra Tomáš Vorla, na jehož volném pokračování se už podílel i jako spoluautor scénáře. V tvorbě se inspiruje americkým pop-artem, typické je pro něj kombinování textu s obrazem, výrazná obrysová kresba, čistá barevnost a uplatňování postav z cartoon komiksů. Stále čerpá ze streetartu, avšak poslední dobou už se znatelně přiklání ke klasické malbě. Stejně jako mnoho writerů a streetartistů před ním (od Haringa přes Obeye až po Banksyho) měl Pasta vždy ambici vyrovnat se s prostředím galerie, prozkoumat ho a najít k němu vlastní cestu. Výsledkem jsou místy až realisticky pojaté obrazy a objekty, které nepostrádají nic ze své dřívější drzé přímočarosti, ale zároveň se řadí mezi současné etablované umění tak přirozeně, jako by tam patřily odjakživa. www.pastaoner.cz

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

ZEB ONE & AONE (*1982, *1979) V současné době patří mezi pilíře, na nichž stojí pražské grafﬁ ti. Bohatá historie jejich tvorby, jejíž zásadní součástí je i ilegální produkce (které se teď věnují už jen sporadicky), sahá do druhé poloviny devadesátých let. Neustálou

HANES & PLEBE (*1986, *1985 ) Dvojice autorů zastupující seskupení členů Be Gees je charakteristická spojením graﬁ cky čistých křivek s tou nejklasičtější formou původních grafﬁ ti. Estetiku čitelných tvarů a důvtipné používání klasických motivů autoři uvádějí

NICK ZIPPER (*1986) Z pouličního prostředí je znám hlavně svými plastikami a graﬁ ckými stylizacemi s motivem zipu, především samotného jezdce. Ze streetartu se přes studium graﬁ ckého designu dostává k práci s prostorem a studiu designu interiéru.

W W W.REDWAY M AG.C Z

angažovaností posunují hranice grafﬁ ti k dalšímu vývoji, a to i za cenu nutných přešlapů souvisejících s hledáním té správné cesty. Nechtějí stát na místě. Tento jejich příspěvek je poklonou pro jazzového pianistu Ahmada Jamala. První stěna reprezentuje klasické pojetí grafﬁ ti, opačná pak uvolněnější formu.

do nečekaných kontextů. Také stojí za produkcí časopisu Signall, který reﬂ ektuje aktuální dění na pražské grafﬁ ti scéně v těch méně častých a „neoblibených“ projevech. Jejich poměrně odlišné styly spolu tvoří symbiózu i díky odvaze žertovat, riskovat a experimentovat.

Jeho obdiv patří uměleckému hnutí De Stijl a výtvarné škole Bauhaus. Oblíbil si funkcionalistický a retro design. V malbě vychází z vlastních streetartových motivů, stále hledá originalitu a nové způsoby tvorby. V současné době se zabývá převážně tvorbou interiérů, malbou a graﬁkou. www.nickzipper.com

téma /

ILUSTRACE: KRISTÍNA FEKETE

téma /

TEXT: DOMINGO (POST-HUDBA) ILUSTRACE: PASTA ONER

Happy Planet Index Jak se merí štestí Můžou existovat tabulky na štěstí? Pokud platí, že se jeden člověk může cítit šťastnější než druhej, šlo by vzít v potaz všechny a vypočítat průměr? Lidi z New Economics Foundation usoudili, že jo, a tak před sedmi lety vzniknul Happy Planet Index (HPI).

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

Od roku 2006 stihly proběhnout už tři přepočty, vždycky po třech letech; ten aktuální tak pochází z roku 2012 a výsledky jsou dost možná zajímavější, než by se dalo na první pohled čekat. Jako klíčovej faktor totiž slouží „ekologická stopa“ (ecological footprint), údaj označující plochu planety, která je schopná uživit celou zemi, následně rozpočítanou na jednotlivce podle počtu obyvatel. Myšlenku výpočtu ekologické stopy má na kontě mezinárodní organizace WWF (World Wide Fond For Nature), která se primárně věnuje celé řadě otázek kolem ekologie, environmentalismu a ochrany přírody obecně. Kromě toho se do HPI započítávají ještě další dvě hodnoty, a to přímej dotazník (Experienced well-being) a průměrná délka života v dané zemi. „Když chcete zjistit, jak se člověku v životě daří, nejlepší bude, když se ho na to prostě zeptáte,“ tvrdí tvůrci žebříčku, a proto využívají data z americké agentury Gallup – respondenti jednoduše hodnotí svůj vlastní život na škále od nuly do desítky. Výsledná „známka“ pro každou zemi je následně vynásobená délkou života, čímž vznikne číslo, který se vydělí hodnotou tý ekologické stopy. Zní to složitě, ale když to sepíšeme jako vzorec, vidíme, že je to vlastně velmi jednoduchý: HPI = (hodnota života × délka života) : ekologická stopa.

Don’t worry, be happy Právě velkej důraz na zohlednění šetrnosti k planetě tak pochopitelně vede k tomu, že místo tradičních silných ekonomik šplhaj nahoru spíš menší země, který se tolik „neroztahujou“. Hned první ročník vyhrálo Vanuatu, ostrovní státeček v Oceánii, a následující dva ovládli Kostaričané – oproti jiným žebříčkům s podobným ražením, kde s železnou pravidelností vítězej skandinávský země, docela šok. Vanuatu už po roce 2006 zařazený nebylo, ale Kostarika vypadá ve světle dvou zlatých a jednoho bronzu jako skutečnej ráj na zemi. Vlastně to dává smysl. Tahle pětimilionová země mezi Nikaraguou a Panamou, omývaná ze západu Paciﬁkem a z východu Karibským mořem, platí v nestabilním prostředí střední Ameriky za jeden z nejprogresivnějších států; průměrná délka života dosahuje skoro 80 let a z celýho kontinentu je na tom líp jenom Kanada, na hodnotové stupnici zaostávají Kostaričané s výsledkem 7,3 za vítězným Dánskem jenom o půl bodu, a i ekologická stopa vychází příznivě. Relativní klid, kterej v zemi vládne, dobře ilustruje i fakt, že Kostarika jako jeden z mála států nemá profesionální armádu. I dál vykazuje tenhle kout světa zajímavý čísla: Jamajka, kolíbka reggae, je v žebříčku šestá a z aktuální první desítky neleží u břehů Karibiku jenom Vietnam. Právě Latinská Amerika má společně s Asií drtivou převahu, zatímco statisticky nejhůř se žije v Africe – obyvatelé Toga ohodnotili svůj život průměrnou známkou 2,8, a jinde na tom nejsou o moc líp.

Na západní frontě klid? Že se podle dotazníků mají nejlíp Dánové, už jsme zmínili, takže stačí dodat, že poslední ze zemí velké severské čtyřky – Finsko – je s hodnotou 7,4 na osmým místě. To asi nepřekvapí nikoho. Jak je teda možný, že se celá Skandinávie, západní Evropa a severní Amerika krčí ve ﬁnálním žebříčku až někde uprostřed, když životní úroveň je tam tak vysoká? Právě přílišnej důraz na ekologickou stopu je zřejmě nejčastějším argumentem proti principu HPI. Nejenže samo o sobě jde o poměrně kontroverzní téma (jak vypichuje třeba The Economist), ale jeho prominentní postavení ve výpočtové rovnici navíc způsobuje občas bizarní situace, například občané USA by v roce 2006 museli ohodnotit svoje životy univerzální desítkou, a navíc se průměrně dožívat 439 let, aby vyrovnali skóre prvního Vanuatu. Klíč k pochopení leží dost možná v samotným názvu žebříčku; jestliže je cílem měření „šťastná planeta“, je zřejmý, že spíš než na jednotlivce se bude výpočet soustřeďovat na globální obraz věci. Asi i proto je termín HPI terčem kritiků, kteří navíc dodávají, že současnej systém vůbec nebere v potaz věci jako dodržování lidskejch práv nebo

W W W.REDWAY M AG.C Z

vojenskou situaci v zemi. Pro příklady není třeba chodit daleko: v aktuálním pořadí je na dvanáctým místě Kuba, na patnáctým Izrael, Sýrie je před Francií, Palestina dokonce před Švýcarskem. Další otázkou je ekonomická situace země – bohatství se sice nerovná štěstí, ale když v roce 2006 psycholog Adrian White z Leicesteru sestavil podobnej žebříček založenej čistě na subjektivních pocitech obyvatel, zjistil, že právě materiální zajištěnost patří společně se zdravím a přístupem ke vzdělání k nejzásadnějším hodnotám. Jeho Satisfaction of Life Index (Index spokojenosti se životem) tak opanujou Dánsko, Švýcarsko a Rakousko, zatímco v tabulkách HPI je nejvýše umístěnou evropskou zemí osmnáctá Albánie, platící díky chudobě, geograﬁ cké lokaci a etnické odlišnosti spíš za otloukánka kontinentu. Pro zajímavost, Češi a Slováci jsou na tom prakticky totožně – obě země se krčí na chvostu první stovky, spokojenost se životem tu dosahuje lehce nadprůměrných hodnot (6,2, respektive 6,1) a ekologická stopa je zhruba na úrovni okolních států. Dánové, dle vlastních slov nejšťastnější lidé planety, patří vedle arabských ropných států k největším znečišťovatelům, zatímco vůbec nejmenší stopu za sebou nechává Afghánistán – a pokud už tušíte, kam tahle informace míří, znáte zároveň zřejmě nejúdernější argument proti systému používanému HPI. Válkou zmučená země je sice v žebříčku až 109., ale Dánsko sedí ještě jednu příčku pod ní.

Země, kde je všechno jinak (1500) A ještě jeden fenomén stojí za zmínku – Bhútán. Miniaturní himálajské království, vklíněné mezi Indii a Čínu, sice v poslední tabulce HPI chybí, ale ve Whiteově žebříčku je osmé (čili třeba nad Irskem nebo Kanadou), a co se pojmu štěstí týče, má zcela jasnou představu o tom, jak tento koncept uchopit. Bhútánci jsou takřka výhradně vadžrajánoví buddhisti a nehostinnost a nepřístupnost jejich domoviny způsobuje praktickou nedotčenost turistickým ruchem; v roce 2011 navštívilo tuhle jihoasijskou zemičku jenom 37 000 lidí. Je to první stát na světě, kterej plošně zakázal prodej tabáku, a místním sportem číslo jedna je lukostřelba (což je samozřejmě taky unikát). O penisech na zdech domů, symbolizujících štěstí, už je v tomhle čísle řeč jinde. Povědomí o západním světě jako by tady vůbec neexistovalo. Co z toho vyplývá? Ve zkratce řečeno, Bhútánci jsou šťastní – potvrzujou to oni sami, White a prakticky všechny žebříčky kvality života. A myslel si to i král Džigme Singja Wangčhug, když v roce 1972 zavedl koncept hrubého národního štěstí (HNŠ); komodity, která by měřila kvalitu života obyvatel, zatímco klasické HDP zohledňuje pouze jejich finanční sílu. Základem jeho filozofie je, že člověk v životě netouží být bohatý, ale obecně šťastný – a situace v Bhútánu, kde je vysoké procento z přibližně tři čtvrtě milionu obyvatel stále bez formálního vzdělání a živí se zemědělstvím, mu dost možná dává za pravdu. Index HNŠ se od té doby používá při plánování místního rozvoje, avšak na proniknutí do okolního světa až donedávna pořád čekal. Zlom přišel v létě 2011, kdy s myšlenkou projednání konceptu HNŠ přišel bhútánský vyslanec na zasedání OSN – a uspěl. Těžko říct, jestli Wangčhugova na buddhismu založená teorie uspěje i mimo specifi cké domácí prostředí; už teď se ale každej může přesvědčit, jak tenhle výpočet v praxi vypadá. Aktuální, téměř pětisetstránkovou zprávu z měření v roce 2010 nabízí jako PDF ke stažení ofi ciální web www.grossnationalhappiness.com (kde si můžete přečíst i vyčerpávající popis metodiky z března 2012).

téma /

TEXT: DOMINGO (POST-HUDBA)

Happy Planet Index

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

rok 2012 #1 Kostarika #2 Vietnam #3 Kolumbie #4 Belize #5 Salvador #6 Jamajka #7 Panama #8 Nikaragua #9 Venezuela #10 Guatemala #11 Bangladéš #12 Kuba #13 Honduras #14 Indonésie #15 Izrael #16 Pákistán #17 Argentina #18 Albánie #19 Chile #20 Thajsko

spokojenost se životem 7,3 5,8 6,4 6,5 6,7 6,2 7,3 5,7 7,5 6,3 5 5,4 5,9 5,5 7,4 5,3 6,4 5,3 6,6 6,2

průměrná délka života 79,3 75,2 73,7 76,1 72,2 73,1 76,1 74 74,4 71,2 68,9 79,1 73,1 69,4 81,6 65,4 75,9 76,9 79,1 74,1

ekologická stopa 2,5 1,4 1,8 2,1 2 1,7 3 1,6 3 1,8 0,7 1,9 1,7 1,1 4 0,8 2,7 1,8 3,2 2,4

celkové skóre 64 60,4 59,8 59,3 58,9 58,5 57,8 57,1 56,9 56,9 56,3 56,2 56 55,5 55,2 54,1 54,1 54,1 53,9 53,5

#89 #92

Slovensko Česká republika

6,1 6,2

75,4 77,7

4,7 5,3

40,1 39,4

#147 #148 #149 #150 #151

Mali Středoafrická republika Katar Čad Botswana

3,8 3,6 6,6 3,7 3,6

51,4 48,4 78,4 49,6 53,2

1,9 1,4 11,7 1,9 2,8

26 25,3 25,2 24,7 22,6

rok 2009 #1 Kostarika #2 Dominikánská rep. #3 Jamajka #4 Guatemala #5 Vietnam #6 Kolumbie #7 Kuba #8 Salvador #9 Brazílie #10 Honduras #11 Nikaragua #12 Egypt #13 Saúdská Arábie #14 Filipíny #15 Argentina #16 Indonésie #17 Bhútán #18 Panama #19 Laos #20 Čína

celkové skóre 76,1 71,8 70,1 68,4 66,5 66,1 65,7 61,5 61 61 60,5 60,3 59,7 59 59 58,9 58,5 57,4 57,3 57,1

rok 2006 #1 Vanuatu #2 Kolumbie #3 Kostarika #4 Dominika #5 Panama #6 Kuba #7 Honduras #8 Guatemala #9 Salvador #10 Sv. Vincent a Grenadiny #11 Svatá Lucie #12 Vietnam #13 Bhútán #14 Samoa #15 Srí Lanka #16 Antigua a Barbuda #17 Filipíny #18 Nikaragua #19 Kyrgyzstán #20 Šalamounovy ostrovy

celkové skóre 68,2 67,2 66 64,6 63,5 61,9 61,8 61,7 61,7 61,4 61,3 61,2 61,1 61 60,3 59,2 59,2 59,1 59,1 59

#73 #92

Slovensko Česká republika

43,5 38,3

#128 #132

Česká republika Slovensko

36,5 35,9

#139 #140 #141 #142 #143

Burundi Namibie Botswana Tanzanie Zimbabwe

21,8 21,1 20,9 17,8 16,6

#174 #175 #176 #177 #178

Ukrajina Dem. rep. Kongo Burundi Svazijsko Zimbabwe

22,2 20,7 19 18,4 16,7

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET ZDROJ: BORN TO RUN, CHRISTOPHER MCDOUGALL FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Nejštastnejší národ na svete

Tarahumarové tančí na kmenové slavnosti. Sierra Madre, Mexiko

Existuje národ, který nevede v žádných žebříčcích HPI a kromě pár zasvěcenců o něm nikdo ani pořádně neví, přesto (anebo spíš právě proto) je podle všech obecných měřítek dostatečně kvalifikován k tomu, abychom ho nazývali šťastným. Vyberte si cokoli – mysl, tělo či duši –, a jeho příslušníci se vždy budou limitně blížit dokonalosti. Vyřešili problémy nenávisti, chorob srdce, oběhu peněz i rozumné spotřeby, a nedostali za to ani Nobelovku. Jsou imunní vůči nemocem, které z nás, příslušníků nejvyspělejší civilizace, kdykoli udělají třesoucí se hromádku masa a kostí. Mám na mysli nejen rakovinu nebo zánět slinivky, ale i migrénu, depresi a šílenství. Připočtěme ekonomickou soběstačnost, dostatek volného času a zábavy, odečtěme války, bídu, násilí, závist, korupci a lhaní (po nesčetných generacích řídících se čestným jednáním už prý nemají gen lži, ať to znamená cokoliv) a vyjde vám… Hahaha, že to zní trošku nepravděpodobně, co? Jenomže já nemluvím o žádné Atlantidě nebo Narnii. Tito zřejmě nejzdravější a duševně nejvyrovnanější lidé planety jsou skuteční, žijí v nepřístupných kaňonech mexického pohoří Sierra Madre a Španělé je pojmenovali Tarahumarové (podle španělské výslovnosti se h „polyká“, takže Tara-u-marové). Oni sami si však říkají Rarámuriové, Běžci. Pokud jde o velké vzdálenosti, nic a nikdo je nedokáže porazit – ani olympijský

W W W.REDWAY M AG.C Z

maratonec, ani dostihový kůň, ani gepard, prostě nikdo. Jen málo cizinců je vidělo v akci, vyprávění o jejich nadlidských schopnostech však pronikala z kaňonů po celá staletí. Jeden cestovatel přísahal, že viděl, jak Tarahumara ulovil jelena holýma rukama, když nebohé zvíře hnal tak dlouho, až padlo s „rozdrásanými kopyty“ mrtvé únavou. Další dobrodruh strávil deset hodin putováním po Měděných kaňonech na mule, přičemž

téma /

Tarahumara tutéž trasu zvládl za devadesát minut. „Zkus tohle,“ vyzvala žena z kmene jiného cestovatele, který se zhroutil na úpatí hory, a podala mu vydlabanou tykev naplněnou kalnou tekutinou. Jakmile vypil několik doušků, přímo cítil, jak se mu do žil vlévá nová energie. Vyskočil a kopec zdolal jako kofeinem nadopovaný Šerpa. Později napsal, že Tarahumarové střeží recept na zvláštní energetickou stravu, která je udržuje štíhlé, silné a k nezastavení. Pouhých několik soust má takovou výživovou hodnotu, že mohou běžet bez odpočinku celý den. Nebo dva. Ať však Tarahumarové skrývají jakákoli tajemství, skrývají je dobře. Měděné kaňony jsou ztracený svět v nejodlehlejší divočině Severní Ameriky, jakýsi Bermudský trojúhelník na souši, o němž se ví, že polyká všechny, kdo do něj zabloudí. Člověku se tam může stát a pravděpodobně také stane spousta ošklivých věcí. Když přežije setkání s lidožravými jaguáry a jedovatými hady i úmorné vedro, stále ještě mu hrozí „kaňonová horečka“, šílenství způsobené zničující opuštěností kaňonů. Čím hlouběji se do nich dostanete, tím víc vám jejich vysoko se tyčící stěny budou připomínat hrob. Lidé, kteří v nich zabloudí, prý nakonec podlehnou zoufalství a strachu natolik, že si sami podřežou krk nebo skočí ze skály. Tarahumarové jsou pro nás tak neznámí a záhadní proto, že se nikdy nepaktovali s bělochy a dodnes se vyhýbají všemu, co my označujeme pod souhrnným názvem civilizace: asfaltovým silnicím, sladkým limonádám, smaženému jídlu, vzdělávacímu systému, nemocnicím, daním, internetu, popkultuře. Bože, vždyť se musej strašně nudit, pomyslíte si. Okay, možná uměj běhat rychlejc než mniši ze Šaolinu, ale jejich životy jsou asi pěkně jednotvárný a tvrdý. No, ani ne, právě. Pokud jde o běh jako sport, tak životospráva a disciplína Tarahumarů představuje noční můru každého trenéra. Například pijí, jako by byl každý víkend silvestr. Za rok do sebe nalijí tolik kukuřičného piva, že v podstatě každý třetí den svého dospělého života stráví v kocovině. Neznají iontové nápoje ani proteinové tyčinky, ve skutečnosti do sebe dostávají jen minimální množství proteinů, protože jsou živi především z mleté kukuřice doplněné jejich oblíbenou pochoutkou – grilovanou myší. Před závodem netrénují, nerozcvičují se ani se nezahřívají. Prostě dojdou ke startovní čáře, vtipkují a povídají si. A pak osmačtyřicet hodin pádí jako o život v terénu, který nechcete, v botách, které taky nechcete (kus kůry nebo gumy z pneumatiky přivázaný lýkem k chodidlu). Jak to, že nemají neustále zlomené nohy? Frederick Schwatka, poručík Armády Spojených států, který za časů pohraničních válek bojoval proti Mexičanům, pak dlouho žil se Siouxy, protože ho zajímala

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

antropologie, a nakonec se vypravil na dvouletou expedici za polární kruh, zavítal v roce 1888 i mezi Tarahumary. A do deníku si zapsal: „Jak mohou na těchto srázech vychovávat děti, aniž o všechny přijdou, pro mě zůstává jedním z největších tajemství.“ Člověku taky nejde na rozum, že jejich játra nepodléhají cirhóze, a to ani po hojném požívání lechuguilly, prý nejpříšernější tequily (pálené z těl chřestýšů a mízy kaktusů), co svět zná. Podle jednoho z mála cizinců, který byl přítomen slavnosti Tarahumarů, se touto kořalkou umí zřídit tak parádně, že si ženy navzájem strhávají oblečení a nahé spolu bojují, zatímco kolem krouží chechtající se staříci a snaží se jim do zadků vrazit klasy kukuřice. Ehm, pěkně dekadentní večírek, což? Závody ve vytrvalostním běhu až na pětaosmdesát kilometrů mají pro Tarahumary důležitý společenský význam. Jednak se jich zúčastňují vesnice z dalekého okolí, jejichž obyvatelé mají jinak jen málo důvodů navštěvovat sousedy, dále v komunitě slouží jako nástroj duševní hygieny. Neboť třebaže si Tarahumarové staví domy tak daleko od sebe, aby nezahlédli ani kouř ze sousedova ohně (čímž pádem jedna vesnice čítající pár domků zabírá plochu středně velkého evropského města), přece jen mezi nimi čas od času dojde k vzájemnému nepochopení a stejně jako my pak pociťují obavy, agresi a frustraci. Na rozdíl od nás, civilizovaných lidí, však tyto emoce neuvolňují pomluvami, hádkami, rvačkami, vraždami či soudy a vězením. Prostě je vyběhají. A věřte, že za těch osmačtyřicet hodin, co takový přátelský závod trvá, by došel ke smíru a pokoře jeden každý z nás. Pokud bychom se tedy vůbec vrátili. Pokud bychom přežili. Při takto dlouhém běhu se do krve neuvolňuje pouze endorﬁn, hormon štěstí, ale kromě dramatických fyziologických změn (dehydratace a vyčerpání mohou vést až k celkovému selhání organismu) při něm dochází k podobné změně vnímání jako po požití LSD. Otevírají se brány vědomí, člověk běží, zvrací (to je normální), halucinuje a při tom všem takzvaně „sedí na špičce jehly“. To znamená, že se nachází v tom vzácném bodě, kdy náhle chápe smysl všeho – života a smrti, zákonů přírody a vesmíru, jejich souvislosti a jednotu. Po takovém zážitku lidé říkají, že se ještě dlouho cítí čistí a lehcí, jakoby „vypraní zevnitř“, což pak vede k většímu soucitu a trpělivosti nejen s bližními, ale i se zvířaty a přírodou vůbec. Nebo taky neříkají nic, protože se nevrátili – zbláznili se. To se však Tarahumarů netýká, protože, jak už bylo řečeno, jejich fyzické a psychické zdraví je téměř stoprocentní. Pokud jde o ekonomiku, založili tito pozoruhodní lidé systém výměnného obchodu. Místo peněz směňují služby a velké nádoby kukuřičného piva. Funguje to. Nemají sice vlastní písmo, ale do školy chodí, vzdělávají se ovšem hlavně v dovednostech nutných k přežití, v moudrosti předků a samozřejmě v běhu. Bydlí v malých chatrčích z nepálených cihel, které

umí přilepit k úbočí kopce tak dovedně, že je neuvidíte, dokud na nich přímo nestojíte. Schwatka si zapsal, že přejeli kolem celé vesnice, aniž by spatřili sebemenší známku lidské přítomnosti. „Nejlepší běžci nezanechávají stopy,“ píše se v čínské knize Tao te ťing.

Pokud jde o zbytek světa Tady mají Tarahumarové dilema. Na jednu stranu se snaží před cizinci skrývat, ale zároveň je okolní svět fascinuje. Svým způsobem to dává smysl. Když milujete běh na zvlášť dlouhé tratě, musí být lákavé se jednoho dne prostě rozběhnout a zjistit, jak daleko vás nohy donesou. Jeden Tarahumara se takhle kdysi dostal až na Sibiř a v roce 1983 se jedna tarahumarská žena v tradičním oděvu objevila v městečku v Kansasu. Následujících dvanáct let strávila v blázinci, protože tak dlouho trvalo, než ošetřovatelé přišli na to, že hovoří nějakým zapomenutým jazykem, a ne bláznovskou hatmatilkou. Když se Tarahumarové naposledy otevřeli vnějšímu světu, vnější svět je spoutal v řetězech a narazil hlavy jejich kmenových vůdců na dvoumetrové kůly. Španělští conquistadoři vyhlásili nárok na jejich zem a životy. „Muži Rarámuri byli zahnáni do ohrad jako divocí koně a donuceni k otrocké práci v dolech,“ napsal tehdejší kronikář. Kdo se odmítl podřídit, zemřel. Než zemřel, byl mučen, aby prozradil informace. Jako ukázka toho, co se stane, když se objeví zvědaví bílí cizinci, to Tarahumarům zcela stačilo a jejich vztah ke zbytku světa se zhoršoval i nadále. Lovci lidí z Divokého západu dostávali sto dolarů za každý skalp Apače, a netrvalo dlouho, než přišli na brutální způsob, jak maximalizovat výnosy a eliminovat rizika. Proč se vystavovat nebezpečí s indiánskými bojovníky, kteří se urputně bránili, když mohli zmasakrovat pokojné Tarahumary a zpeněžit jejich skalpy, které od apačských nikdo nerozeznal? Hodní lidé byli ještě nebezpečnější než lumpové. Jezuitští misionáři dorazili s biblemi v rukou a chřipkou v plicích. Slibovali věčný život, ale rozsévali rychlou smrt. Tarahumarové neměli potřebné protilátky, takže se mezi nimi španělská chřipka šířila jako požár a během pár dní dokázala vymazat celé vesnice. Tarahumarský lovec vyrazil na týden na lov a po návratu našel doma jen mrtvoly a hejna much. Nedůvěra k cizincům se odrazila i v jejich jazyce, který rozeznává jen dva druhy lidí: Rarámuri, kteří se před problémy naučili rychle utíkat, a chabochis, kteří problémy způsobují. Je to krutý pohled na svět, ale se šesti mrtvolami týdně pohozenými podél běžeckých stezek jim ho lze jen stěží vyčítat. Konečně – když mexická vláda postavila přes část jejich území asfaltovou silnici (asi pro pašeráky drog, protože jinak po ní nebylo odkud kam co vozit), dostalo se po ní pár zvědavých běžců až do městečka Guachochi, kde poprvé ochutnali cukr, mouku, sůl, máslo, čokoládu a další dobroty. Zachutnaly jim, jenže aby si mohli koupit další, potřebovali peníze. Místo práce na svých políčkách proto v Guachochi přijali zaměstnání nádeníků, umývačů nádobí a prodavačů podřadných suvenýrů. Zapomněli běhat, ztratili důstojnost, odcizili se. To se stalo před pětadvaceti lety a pro ostatní Tarahumary dodnes slouží jako odstrašující příklad toho, kam až může vést pohodlná asfaltka. Na lidi, kteří se neradi komukoli ukazují, si Tarahumarové potrpí na skvělý zevnějšek. Jsou velice čistotní a péče o vlasy, zuby a pleť je pro ně samozřejmostí. Muži nosí zářivé haleny přes dlouhý pruh bílé látky přetažený přes slabiny a splývající jako sukně vpředu i vzadu. Pohromadě ho drží duhová šerpa a to vše doplňuje podobná čelenka. Ještě větší parádnice jsou ženy. Chodí v sukních zářivých barev a k nim ladících blůzách, s mnoha náhrdelníky a náramky z barevných kamínků. „Nehledě na to, jak draze jste oblečeni vy, vedle Tarahumarů se budete vždy cítit poněkud uboze,“ poznamenal si americký novinář Christopher McDougall.

Pokud jde o tebe a o mě Většina z nás by mezi Tarahumary šťastná nebyla. Myslím dlouhodobě. Vyrostli jsme na nedělním řízku s bramborovou kaší, preventivních prohlídkách a očkování, na Machovi a Šebestové, klipech Christiny Aguilery, Wikipedii a sobotním shoppingu v Háemku. S naší výchovou, zkušenostmi a chápáním světa bychom se nikdy nestali jedněmi z nich, i když jelena bychom se asi časem uštvat naučili. (Není to prý tak těžké, jak si myslíme, a nepotřebujeme k tomu umět sprintovat.) Tušíme, že svoje štěstí musíme hledat jinde. Štěstí má mnoho vrstev, není to jen „být rád“ nebo „spokojený“. To snad, když se nad tím zamyslíme, většinu času i jsme. „Být šťastný“ je pocit, který zažíváme jen výjimečně. Intenzivně a krátkodobě šťastni jsme, když uděláme zkoušku, přijmou nás na školu, na kterou jsme chtěli nebo když

W W W.REDWAY M AG.C Z

k Vánocům dostaneme to, co jsme si přáli. Déle bude trvat naše štěstí, když se stane zázrak a začneme chodit s někým, do koho jsme už dlouho zamilovaní nebo když se uzdravíme z vážné nemoci. Všimněte si – je to důležité – tam, kde má být štěstí, musí být nejdřív touha. Čím déle touha trvá, tím větší štěstí se pak dostaví. Tahle vrstva (nebo úroveň) štěstí má pouze jednu vadu. Není stálá. Samozřejmě, že jakmile dosáhneme toho, po čem jsme toužili, budeme chtít brzy něco dalšího. A opět nebudeme šťastni, dokud toho nedosáhneme. Podvědomě cítíme, že někde se ještě skrývá štěstí jiného typu, jiné kvality. Možná ne tak intenzivní, abychom žili čtyřiadvacet hodin v euforii (to by ostatně byla naše smrt), ale takové, které trvá nehledě na nepřízeň okolností. O takové štěstí nám jde, to je to, co celý život hledáme. Hodně lidí si myslí, že by se to dalo vyřešit penězi. Dejme tomu tak jednou miliardou na účtu. Nechci nijak moralizovat, za peníze si opravdu můžeme koupit zážitky, které nás učiní šťastnými, ať je to lístek na koncert nebo letenka do Tokia, ale není to všechno. K tomu, abychom si to tam pořádně užili, totiž potřebujeme být i zdraví, správně naladění, bez starostí. A to už není ani tak otázka peněz jako spíš naší povahy, životního stylu a toho, jak umíme nebo neumíme řešit problémy. Před časem jsem se u Pasty na Facebooku zapletla do diskuze, v níž jeden z účastníků psal, že synovi Pavla Béma (bývalého primátora města Prahy) patří, když mu poté, co opilý šplhal na nějakou kašnu, spadl a zranil se, museli amputovat pravou ruku. Na můj dotaz, proč mu to patří, odpověděl, že v tom vidí vyšší spravedlnost, neboť Pavel Bém je velký zloděj. Nechápala jsem souvislost – rodiče si přece nevybíráme, nemůžeme za to, co dělají nebo nedělají, tak jaká vyšší spravedlnost? Pisatel mi odpověděl: „A co se toho spratka tak zastáváš, je ti ho líto? To nemusí, jeho fotr má tolik peněz, že bude stejně žít celej život v pohodě i bez ruky. Já kdybych měl jeho prachy, a že von má minimálně miliardu, tak si tu ruku klidně nechám uříznout taky. Měl bych auta, holky a kámoše, nechal bych si vyrobit tu nejdražší a nejmodernější protézu, nic by mi nechybělo a byl bych šťastnej. Zdravou rukou bych vás všechny fuckoval.“ Když jsem to četla, vzpomněla jsem si na známou buddhistickou modlitbu „Nechť všechny bytosti dosáhnou štěstí, po kterém touží“ a pochopila tu výchovnou poťouchlost, která se v ní skrývá. Napsala jsem: „O. k., tak já ti přeju, ať se ti to splní.“ Pisatel se rozčílil, ale já myslela, že to přece chce: vyměnit ruku za miliardu korun, a pak bude šťastný, nebo ne? Pozor, já netvrdím, že člověk bez ruky nemůže být šťastný. Může, ale nevěřím, že kdybyste se dobrovolně rozhodli vyměnit svoji pravačku za peníze, nebyla by po čase právě tím, co byste si přáli ze všeho nejvíc na světě a bohužel už nemohli získat zpět. Proč to říkám: Kvůli té touze. Člověk touží po tom, co nemá, a myslí si, že až to dostane, bude šťastný. To, co už má, jej kupodivu šťastným nečiní. Jako třeba pravá ruka. Nebo jinak: Jste šťastní, že můžete jít každý den do školy a o víkendu zajet s rodiči na velký nákup a doma pak naplnit ledničku? Ani ne? Ale chápete, že dítě na druhém konci světa, které ve svém krátkém životě nepoznalo nic než strach, bolest a hlad, by zrovna z toho bylo šťastné velice? Štěstí je tak vysoce individuální pojem, že těžko někomu radit, kde ho najde. Na všechno se ovšem dělají výzkumy. Zrovna na štěstí se jich dělá hodně. A z jednoho například vyplývá, že trvaleji šťastnější jsou lidi, kteří mají dobré rodinné vztahy, vyšší vzdělání, baví je jejich práce a věří v Boha. Já jsem ateistka, zeptala jsem se proto našeho redaktora Pepeho, jestli si myslí, že je to pravda. Pepe je katolík, každou neděli chodí do kostela a „Jesus is his homeboy“. „Možná jo,“ řekl. „Protože když je ti blbě, víra ti to efektivně pomáhá překonat. Ateista je na to sám.“ A pak dodal: „Ale není to tak, že všichni křesťani jsou šťastný. Některý šťastný bejt neuměj, jsou to lidi jako všichni ostatní, viď.“ Došli jsme k tomu, že trvalý pocit štěstí nevychází z vnějších okolností, ale z naší vnitřní perspektivy, s jakou hledíme na sebe a svět okolo. Jestli vidíme svůj život jako sklenici spíš poloplnou, nebo poloprázdnou. Jestli nás udělá nešťastnými, že někdo dostane zadarmo kočárek pro paterčata a my nic, nebo jestli umíme ovládat svoje touhy a radovat se z toho, co máme právě teď. Štěstí je prý umění, kterému se lze naučit. Já žádný recept nemám, na další dvoustraně k tomu však něco říká dalajlama. P. S. Kdybyste chtěli vědět, jak doběhnout jelena, je to v knize Zrozeni k běhu od Christophera McDougalla na stranách 195–222. A pokud by vás udělalo šťastnými třeba jen to, že byste měli menší nohu, jednoduchý návod najdete v kapitole 25.

téma /

TEXT: PP FOTO: FORUM 2000/ONDŘEJ BESPERÁT

150 minut duchovního boostu, kterej jsem nezažil v kostele, ale v hokejový aréne Když jsem se dozvěděl, že v rámci Fora 2000 navštíví Prahu Jeho Svatost, hned jsem si zařídil, abych ho mohl vidět, slyšet a zažít jeho energii. Jeho přednáška na téma Laskavost a vzájemná úcta v dnešní společnosti mě zajímala jako člověka, co ještě pořád teprve dešifruje svět, i jako katolíka, kterej se snaží v neděli stíhat kostel. Na náboženský rozdílnosti já moc nehraju, takže tam v sobotu ráno fakt sedim a vytahuju poznámkovej blok. Myšlenky, kterým jsem v následujících sto padesáti minutách pozorně naslouchal, teď posílám dál. Třeba vám to něco dá. Mě to celkem koplo.

„Bylo by hloupé tvářit se tu jako ‚Jeho Svatost‘, když se pak zvednu, odejdu z pódia a jsem úplně normální lidská bytost.“ Všichni stejní, to je základ vzájemné úcty a respektu. Stejně tak, jako máme všichni právo dosáhnout štěstí nebo být smutní, i dalajlama přiznal, že někdy ztratí klid v mysli a prožívá hněv nebo žárlivost. A zdůraznil, že ti, kdo se považují za něco speciálního, kolem sebe jen staví vlastní vězení.

„Já jsem ho znal, respektoval a obdivoval. A teď, když tu s námi už není, je naší zodpovědností nést jeho odkaz a jeho dobrý příklad z generace na generaci.“ S prezidentem Havlem se dalajlama setkal poprvé v únoru 1990, kdy na oficiální pozvání navštívil tehdejší Československo. Jejich vztah, podpořený několika dalšími setkáními, je často popisovaný jako hluboké duchovní přátelství. Několik dní před tím, než nás V. H. opustil, se s dalajlamou setkal naposledy. „Chci vidět stůl, u kterého psal, a židli, na které seděl, abych mu mohl za sebe vzdát úctu,“ řekl tibetský duchovní a dodal: „Odkaz takto dobrých lidí musí přetrvat.“

„Pokud se jedná o sociální ekonomii, pak se považuji za marxistu.“ Dalajlama se důrazně distancoval od leninismu, který myšlenku marxismu pro svůj totalitní režim brutálně znásilnil, ale některé body marxistického učení o sociální rovnosti mu jsou blízké. Na rozdíl od současného – na proﬁ t zaměřeného – kapitalismu totiž nesou jistý morální a etický kód vycházející z rovného základu všech členů společenství.

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

„Hlavní faktor šťastného života se nezakládá na tom, čím jste obklopeni, ale jaké hodnoty nosíte uvnitř.“ Někdo může vypadat, že je úspěšný a má všechno, co chce, ale ve skutečnosti je to nešťastný člověk. Dnešní materialistický životní styl se podle dalajlamy odrazil i ve vzdělávání, ze kterého vlivem ústupu náboženství vyprchal zájem o vnitřní stránku člověka.

„Když jsem jako obvykle v půl čtvrté vstal ke své ranní meditaci, pořád slyším to dzung dzung dzung a říkám si, že jejich mozky ten den fungovat nebudou.“ Historka z Berlína, kde měla Jeho Svatost hotelový pokoj naproti nočnímu klubu. Když šel v sedm večer spát, slyšel, že naproti začíná party. O půlnoci se vzbudil a všude blikala zelená, červená a žlutá světla. Během ranní meditace byla party v nejlepším. „Podle křesťanské tradice stvořil Bůh den a noc, aby noc byla k odpočinku. Myslím, že je to tak správně,“ smál se.

7 6

„Smysl pro společenství a pocit sounáležitosti je to, co může spojit svět.“ Stejně jako ptáci, savci nebo mravenci a včely jsme společenští tvorové. A na společenství, ve kterém žijeme, závisí naše dobro. Důraz, který na tento fakt dalajlama kladl, šel ruku v ruce s jeho marxistickou vsuvkou. Kdyby se sedm miliard lidí cítilo jako součást jedné velké lidské rodiny, mnoho problémů by se tím podle něj vyřešilo.

„Žádné náboženství světa, ať už jakkoli krásné, nemůže být univerzální. Vzdělání ano.“ Dalajlama vidí budoucnost v sekulárním vzdělávání. Tedy v takovém, co je oproštěné od konkrétního náboženství a víry. V souvislosti s tím je důležité náboženství respektovat a stejně tak respektovat i ty, kteří v nic nevěří. Základem tohoto vzdělání je „umět číst v mapě emocí“ – naučit se rozeznávat jejich původ. Pak zjistíme, které jsou ničivé pro nás, naše rodiny i celou společnost, a které jsou naopak přínosné. Na konci této myšlenky se odmlčel. „Přijde vám to jako bláhová naděje?“

„Když budeš věnovat víc pozornosti vnitřním hodnotám, bude z tebe jednou odhodlaná a užitečná dáma.“ Na konci přednášky si mikrofon vzala devítiletá holčička a zeptala se: „Jak a kde je největší pravděpodobnost, že všichni tady dosáhneme osvícení, abychom mohli pomáhat druhým?“ Na roztomile naivní otázku odpověděl dalajlama viz výše a pak udělal jednu nečekanou, ale významnou odbočku. Přirozený vývoj společnosti určil, že vedoucím pozicím po staletí dominují muži. „Ženy by měly zaujmout více aktivní roli,“ řekl a dodal, že ony mají v sobě biologicky zakódovaný přirozený soucit a laskavost, jež můžou přispět tomuto světu.

„Politické, ekonomické, společenské a náboženské problémy současného světa vycházejí z extrémní sebestřednosti založené na pohledu ‚my a oni‘.“ Přát blahobyt i ostatním, nejen sobě, a respekt jeden k druhému jsou dle dalajlamy cesta, na jejímž konci může být nejen mírumilovný jedinec, ale i rodina, komunita a svět. A právě klíčovým faktorem je již zmíněné vzdělání, které nás nebude rozvíjet materiálně, ale především vnitřně – duchovně. „Přemýšlejte o tom, diskutujte s přáteli, zpívejte o tom písně a točte ﬁlmy. Právě vy, a především mladá generace, můžete tuto myšlenku rozvíjet. A pokud vám to přijde nerealistické a bláznivé, pak na to zapomeňte a pokračujte ve svých normálních životech,“ uzavřel svůj proslov tibetský duchovní vůdce.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: DOMINGO (POST-HUDBA) ILUSTRACE: ONDŘEJ MAŠEK

10 + 1 symbol štestí z celého sveta K čemu podle tradice slouží čtyřlístek, králičí packa nebo podkova, asi všichni víme. (I když to, že u čtyřlístku symbolizuje štěstí jenom ten čtvrtej lístek a zbývající tři víru, naději a lásku, už možná každý ne.) V našem kulturním prostředí je pevně zažitá víra v magickou moc symbolů, který udělaj i z největšího zoufalce prakticky přes noc živoucí ekvivalent Housera Gusty. Tohle jsou ale všechno pozůstatky hlavně keltský mytologie; stačí se porozhlídnout za hranice západního světa, a místo čtyřlístků jsou na pořadu dne pavouci. Najednou. Třeba. Aligátoří zuby Kde: Afrika Proč: Gambleři jsou po celým světě známí svojí ochotou věřit čemukoli, co by jim – teoreticky – přineslo štěstí ve hře. Africká specialitka, aligátoří zub, prý funguje jako magnet na peníze, společně s aligátoří nohou nebo třeba jezevčím zubem. Je to vlastně taková chlapáčtější verze naší králičí packy. Falické symboly Kde: Bhútán Proč: Jasně, symbol mužství je znakem plodnosti a prosperity ve většině kultur, což vzhledem k jeho účelu vyznívá naprosto logicky. V Bhútánu to však dotáhli na vyšší level – vyobrazení penisu prý přináší štěstí a zahání zlý duchy, takže si jím místní zdobí třeba fasády novejch domů. Nebo espézetky. Svastika Kde: Indie Proč: Svastika je v západní kultuře samozřejmě známá především jako symbol nacismu (a tudíž v řadě zemí zakázaná), ale v Indii, odkud pochází, jde o jeden z nejstarších geometrickejch tvarů. Samotný slovo „svastika“ koneckonců vyjadřuje souhrn pozitivních hodnot v životě. Ta nacistická je otočená o 45 stupňů. Červený netopýr Kde: Čína Proč: Čína je obrovská země, ve který žije obrovský množství národů a etnik, a prakticky každej má svoje vlastní šťastný symboly. Netopýři, hlavně ti červení, patří k vůbec nejznámějším. Pokud budeme věřit učení feng šuej, přinášejí klid, prosperitu a dlouhověkost. V Číně mají k netopýrům odjakživa vůbec mnohem pozitivnější vztah než na Západě. Maneki-neko Kde: Japonsko Proč: Možná už jste ji už někde viděli – Maneki-neko je malá kočičí socha, většinou z bílé keramiky, která zvednutou packou zdraví návštěvníky v obchodech nebo restauracích, a navíc slouží jako tradiční talisman pro štěstí. V Japonsku na ni narazíte skoro všude. Raskovnik Kde: Balkán Proč: Ve východoslovanské (zejména srbské) mytologii je raskovnik kouzelná rostlina, která dokáže otevřít každej zámek. Ještě ji nikdy nikdo nenašel, ale její bulharskej název – razkovniche – ve skutečnosti

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

pojmenovává jinou, reálnou rostlinu, marsilku čtyřlistou. Čili vlastně balkánskej čtyřlístek. Albatros Kde: na moři Proč: V dobách, kdy vyplout na oceán znamenalo rozloučit se se známejma na břehu na bůhvíjak dlouhou dobu, ne-li nadobro (a žádný internety!), byl albatros pro námořníky symbolem štěstí. Mnozí je odmítali zabíjet, někteří dokonce věřili, že tihle ptáci jsou ve skutečnosti nositelé duší těch, kteří se na moři ztratili. Lapač snů Kde: Severní Amerika Proč: Lapače snů, amulety sloužící k ochraně spícího před zlejma silama (mimo jiné), pronikly už i k nám a není problém si taky jeden pořídit. Pokud byste si ale chtěli popovídat s potomkama těch, kteří tyhle talismany vynalezli jako první, čekala by vás dlouhá cesta až k americko-kanadské hranici, mezi indiány kmene Ojibwe. Aštamangala Kde: jižní a jihovýchodní Asie Proč: Sám Buddha Siddhártha Gautama sice štěstí jako takový neuznával, a naopak kázal, že vše má svoji příčinu, ale jak se buddhismus postupně šířil a přejímal prvky tradiční indické kultury, dostala se ke slovu i aštamangala neboli osm šťastných symbolů. Jsou to: slunečník, zlaté ryby, váza, lotos, mušle, nekonečný uzel, praporec vítězství a kolo. Žaludy Kde: Velká Británie, Skandinávie Proč: Pro starý Germány byl dub jedním z nejposvátnějších stromů, a jeho plodům se tedy připisovala magická síla. Legenda říká, že sám Thor našel pod dubem útočiště před bleskem – a od té doby sloužil žalud na okenním parapetu jako takovej primitivní hromosvod. Vladimír Šmicer Kde: Česká Republika Proč: „Šmíca“ byl sice výbornej fotbalista a byl by hřích vzpomínat na něj jenom jako na talisman, ale málo platný – zeptejte se jakýhokoli fanouška, komu se přezdívá Štístko, a nebude váhat ani dvě vteřiny. Ať už šlo o Slavii, Liverpool, Lens, nebo českou reprezentaci, mít Šmicera rovnalo se mít úspěchy. Dokonce i on sám se na sklonku kariéry divil, kolik toho vlastně dokázal.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Jak rychle je hodně rychle? V tématu píšeme o třech kosmických rychlostech. První kosmická je udávána jako 7,9 km/s. Umíme si ale takovou rychlost tělesa vůbec představit? Když praskne sklo, trhlina se v něm šíří rychlostí 1,4 km/s. Je to dost, ovšem první kosmická je ještě pětkrát rychlejší.

Kolik stojí blesk? 4844 Kč. Napětí bouřkového výboje je 50 milionů voltů. Maximální intenzita proudu asi 200 000 ampérů. Výkon ve wattech zjistíme, když počet voltů znásobíme počtem ampérů. Nesmíme ale zapomenout, že při výboji klesne napětí až na nulu. Proto k výpočtu výkonu výboje musíme vzít střední napětí neboli polovinu napětí počátečního. Dostaneme: výkon výboje = 50 000 000 × 200 000 / 2, tj. 500 000 000 000 wattů čili pět miliard kilowatů. Chceme-li tento výkon převést na práci měřenou kilowatthodinami jako v účtech za elektřinu, musíme počítat také s časem. Výboj blesku trvá asi tisícinu vteřiny. Za tuto dobu se spotřebuje 5 000 000 000 / 3 600 000 = 1400 kilowatthodin. Jedna kilowatthodina stojí spotřebitele 3,46 Kč. Z toho snadno vypočítáme cenu blesku: 1400 × 3,46 = 4844 Kč.

Proč voda hasí oheň? Jednoduchá otázka, že? Ale zkuste na ni jednoduše odpovědět. :) Za prvé: Když voda přijde do styku s hořícím předmětem, přemění se v páru, a tím předmětu odejme velké množství tepla. K přeměně vroucí vody v páru je zapotřebí pětkrát víc tepla než k zahřátí stejného množství studené vody na teplotu 100 °C. A za druhé: Pára, která se při tom vytvoří, zaujímá několiksetkrát větší objem než voda, z níž vznikla. Pára tak obklopí hořící předmět a znemožní přístup vzduchu. A jak víme, hoření bez vzduchu není možné. Hasicí účinek vody můžeme zvýšit tím, že do ní přidáme střelný prach. Zdá se to divné, a přece je to docela rozumné – prach totiž rychle shoří a vytvoří velké množství nehořlavých plynů, které obklopí hořící předměty a oheň udusí.

Co je slepá skvrna? Místo v našem zorném poli, které vůbec nevidíme, ačkoli je přímo před námi.

Podržte si stránku časopisu asi 20 cm před pravým okem (levé zavřete) a dívejte se na křížek v levé části obrázku. Potom obrázek pomalu přibližujte k oku a musí nastat okamžik, kdy velká černá skvrna v průsečíku dvou kružnic zmizí. Že na sítnici našeho oka existuje místo, kde zrakový nerv ústí do oční bulvy a ještě není rozvětven na jemná nervová vlákna citlivá na světlo, zjistili vědci v 17. století a nazvali jej slepou skvrnou. Mezeru v zorném poli zaplňuje naše představivost. Ta je prací mozku, nikoli oka.

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

Doleva! TEXT: VÁCLAV PINKAVA

Leckde na světě nejezdí doprava, ale doleva. Kolik z pětasedmdesáti zemí světa, kde se jezdí vlevo, umíte vyjmenovat? Británie a bývalé kolonie – jasně. Ale také Japonsko, například. Je to slušná třetina až čtvrtina světa, podle toho, jestli si jako ukazatel zvolíme rozlohu, populaci, délku silniční sítě, nebo hustotu provozu. Levochodem začalo cestování ze zcela prostého důvodu: 88 procent lidí jsou praváci. Muž svou družku vede po své levici, nejen blíže k srdci, ale taky aby měl pravou ruku volnou k její obraně. Když jde dvojice levochodem, jde muž takto blíže k zablácenému středu cesty. Správný rytíř jezdí na koni a nasedá na něj z levé strany (kvůli meči). Nastupuje od krajnice, a vida, vzniká přirozený levochod i koňmo. Vozka bude nasedat zleva a sedět vlevo, aby mohl pravicí práskat bičem přes vůz, ne do křovin, zároveň však bude mít problém nezavadit o protijedoucí vozy. V osmnáctém století začal převoz větších nákladů a vozka, nasedaje na poslední tažné zvíře vzadu vlevo, se rozhodl jezdit radši vpravo, aby se těm objemným protijedoucím vozům, napoleonským „kamionům“, lépe vyhnul. Levák Napoleon pak zavedl pravochod všude, kde zvítězil. (Za revoluční změnu levochodu na pravochod vůbec mohou Francouzi. Šlechta mívala v oblibě jezdit za dob levochodu vpravo, nejen předjíždět, ale i zůstat v protisměru, aby mohli chodce rozmetávat jako slepice. Po revoluci si měšťané řekli „elitou jsme nyní my, tak jezděme po šlechticku, vpravo“.) Při jízdě autem je nutný výhled do protisměru, proto řidič sedí blíže ke středu cesty a instinktivně se vyhýbá protijedoucímu vozu. Jen musí nasedat a vystupovat z/do vozovky místo chodníku. Napoleon však nebyl důsledný a přednost zprava neotočil doleva. Přednost zprava totiž patří k levochodu. Náš řidič sedící vlevo nemá na hlavní ulici dobrý výhled doprava, kam dává přednost. Taky není první na ráně při případném střetu zprava, což jeho obezřetnosti nepřispívá, naopak ohrožen se cítí řidič, který přijíždí zprava a má sice přednost, ale to mu po střetu, zraněnému, nepomůže. S uplatňováním své přednosti máme tedy tendenci váhat, což frustruje druhého, až to nevydrží, a bác… V Británii je to jednoduché. Přednost zprava při levochodu vždy upřednostní hlavní silnici před vedlejší a třeba na kruhovém objezdu (víte, že oﬁciálně se mu říká okružní křižovatka?) proto nemusejí být žádné značky. U nás máme samé kosočtverce, které pravidlo pravé ruky dočasně ruší. Přednost zprava při pravochodu způsobuje nesmysly – na dvouproudové silnici, kde neplatí výjimka dálničního provozu, což je například na magistrále v Praze, má vždy přednost řidič vbočující z pomalejšího pravého pruhu do levého! Nevěříte? Zkuste vjet do cesty chytrákovi, co vás nechce pustit. A hned budete řešit pojistnou událost.

smartbox/soutěž

Nejprestižnější výtvarná cena pro studenty! PŘIHLASTE SVOU ŠKOLU DO SOUTĚŽE MÁŠ UMĚLECKÉ STŘEVO? A ZÍSKEJTE TYTO MOŽNOSTI: výjimečné workshopy v zúčastněných galeriích, které vám za účasti známých umělců a výtvarníků přiblíží téma soutěže vystavit nejzajímavější práce na graﬁckém bienále v Brně putovní Cenu Uměleckého střeva od sochařky Pavly Scerankové navrhnout vlastní design pásku pro Horsefeathers vyhrát laptopy od společnosti Wacom, katalogy, celoroční vstupenky do galerií, předplatné časopisu Art & Antiques a mnohem více

„Soutěž můžeme také vnímat jako přípravku pro budoucí laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého,“ říká předsedkyně Společnosti CJCH Lenka Lindaurová.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Zadání: „Slovo je umění“

Kdo vybírá

Konceptuální díla, malba, objekty, grafﬁti nebo počítačové animace – tam všude se objevuje písmo. „Slovo je umění“ znamená, že očekáváme díla, která obsahují vizuální zapracování písmen, slov nebo textu. Letošní ročník je věnovaný osobnosti Jiřího Koláře, světově známého českého umělce, autora koláží a také básníka. Projekty musí vznikat ve skupině, ale kdo v ní bude nebo kolik členů má, je čistě na vás. Může to být celá třída nebo jen vy a vaši dva kamarádi. Těšíme se na vaše projekty, čas na jejich realizaci máte až do března 2014, více info na www.umeleckestrevo.cz.

Porotu tvoří umělci, teoretici umění a pedagogové. V předchozích letech v ní například zasedli umělci Michal Pěchouček, Milena Dopitová, Marek Meduna nebo Filip Cenek.

Historie Uměleckého střeva Soutěž vznikla v roce 2009 a od loňska tvoří jednu z doprovodných aktivit Ceny Jindřicha Chalupeckého, nejvýznamnější české ceny pro výtvarné umělce do 35 let. Každý rok se do ní hlásí desítky škol z celé ČR a stovky studentů s natolik zajímavými projekty, že konečné rozhodování je pro porotu čím dál těžší. Celoroční ﬁnanční podporu soutěži poskytuje J&T Banka.

smartbox/jazykové okénko /

TEXT: DOMINGO (POST-HUDBA) ILUSTRACE: JAKUB DVOŘÁČEK

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: JAPONŠTINA Japonská kultura je jednou z mála věcí, který internet miluje skoro stejně jako kočky, a jazyk je pochopitelně její nedílnou součástí. Až doteď byly všechny kreativní učebnice orientovaný na indoevropský, germánský jazyky, takže těch překvápek vlastně ani nebylo tolik; většinou jenom nějaký kuriozity, zajímavý slova a tak. Japonština je oproti tomu úplně jiná. Pro anglicky mluvící jde o jeden z pěti nejtěžších jazyků na světě (společně s mandarínštinou, kantonštinou, korejštinou a arabštinou), a třeba LiveScience říká, že právě Japonci hrajou v téhle partě prim. Ani pro nás, i když mezi anglicky mluvící země nepatříme, to nebude o nic lehčí.

Š, Í M U ED C E EM B K A E V K I O #1 LKIOKLRÁT JSI CL TO m ít a lid í bu de e a sp ou st yp an á re jž eč no st i zs ut ro sk ko ve ja e h, al vy pa dá os t ja po ns ke jc hl ed to si ce . Ta po do bn h zn ak ů od N a pr vn í po ovej un ik át ím čí ns ke jc ět án sv zn je a ž ze sm ro pí tř i, co pr ob lé m s áv ě z je jic h ed y ro vn ou ne jc h ná ho dn á, pr už ív aj í ab ec lik ti sí c st ej ře jm ě ne ní Ja po nc i po ko oz m ně í sa jíc a am čí ta st i, ak da no zn řa ov a á sl jm čn ý vý s čí ns ke ž je ne ko ne ít je št ě rů zn í ka nd ži , co c m ůž ou m ví na y . ak ky to ti ž vy ch áz nd ži zn či st ě ja po ns dn ot liv ý ka tě ně , ne bo ob rá zk ů. Je čt ou po čí nš se zn ili ; li st je , lid i ne zb lá po dl e to ho y se z to ho ab y o, čt ot pr po ní xn ě do bě re ko rd kl y pa ra do ás í dl ou ho ec ed y vz ni hl ab k o ě ta sk , dv í on na íc ap ga hi ra Zb ýv aj ť ot áz ka (J vo dů). Ja k po ve dl o, to je de n z dů až dá al e je st li se to li to hl e ne ní m ka nd ži (k st ní e je še í, du hv no ed a bů zj d ak vy ja dř uj až se zn vr ly ej be nu se ka žd vy vi ec ed y, či li 46 zn ak ů, su í ab pi aj ný zá m k ič na ží ab ou ka ta ka a js ou to sl ka ta ka na sl ič ku jin ak ) m u, že be v to m , že vy pa dá tr oš hl ed em k to ší se od se Vz Li . u. ek ik at ab sl l zm by ou tn ne ta m os to sa m vý ko n. sl ov, ab y v ko lik to sl uš ne j ev za te jc h jm ě ta ky ně t hl ás ek , je ci zí ch a př á sa m oz ře m im ál ní po če in ej m er á kt m y, nk ti la do ja po nš ti na nš ti ny ) př ep is ja po oz ře jm os t. (R om ad ži , e ja ko sa m m re be ů, st an da rd

#2 cTYrKA JE FU

Až bu de š ně kd y v ja po ns z ně ja ký ho ký m ho te lu dů vo du ch a bu de se yb í čt vr tý, ti zd át , že de vá tý at d. de vá tý, čt rn ve vý ta hu (n ev ím , ja k ác tý, de va až vy so ko te ná ct ý, čt se , čt yř ky st ou pa jí ja yř ic át ý a de ví tk y se po ns ký to ho ti ž Ja po nc i bo te ly) pa tr o, je ja po ns ká ne di v je j. Po do bn čt yř ka ta ko ě ja ko na še vá če rn á ov sl ov a vy ja dř tř in ác tk a ce , kt er á př uj íc í „č ty ři ip om ín á sm “ a „s m rt “ ex is to va lo rt – vá žn ě, zn í na to lik čí sl o, kt er po do bn ě, ja ý se ře kn e ko kd yb y u kt er á úd aj sm rť . Po do ně př ip om ín ná s bn ě je na to m de á sl ov o „k ur za vá ní pa ra ví tk a, „k u“ us hi m u“, „t no io u, al e , rp ět bu “. di Ta ž, v ne m oc ja ko že 49 dy už to tr oc ni cí ch je to (u ná s vl as hu tn ě šťas tn po ch op it el Ji na k se al ý ný čí sl o na dr , st ej ně e Ja po nc ům uh ou) ev ok po čí ta t m oc uj e to ne jh od liš no st i ne ch ce ; je or ší . ja po ns ké gr dn ím am ze zn ak ů to pe s, dv a pe at ik y je to ti tá ln í s, pa de sá t ž ab se nc e pl ur ál u, ta pe s at d. Pr hr om ád ka o te nh le úč kž e je de n je dn od uc hý el sl ou ží čá ch sl ov, kt st ic e, m ag as i m ili on er ý um í úp ic ká a ty vý zn am ln ě vš ec hn y se m ůž ou o, ak or át je př ek rý va t jic h ne bo ta ky ne , po dl e to ho , ja k se ja po nš ti ně zr ov na ch ce .

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

U, D O V A AN H C A B #3 O PAST JE T

í .“ Ha ! Id eá ln to na pí t vo dy ta k, ja k ji , pů jd u se na itě ne ň ož sl po kt es fa al í , te da si , „t oh le zn i ni m a da ne ex is tu je „O . k. ,“ řík áš – a ro zd íl m ez Ja po ns ku vo ho rk á „m izu “ ja sn it si , že v a ob u“ ní m t „y eš os á dn žit en „v íle př bo dv ě – st ud „o hř át á yu “ ne dy js ou to tiž By lo by to ně če m ja ko k. o šu vit zn ám e m y. Vo po lu m ko e ja by s iro ze ne j, ta kž st a vy pa da l je na pr os to př izu “ je hl ou po á vo da . le st ud en á m ko u ba rv u m va ja , bý lit ne ět vu sv ra vy ic i sy ch ul na s ná u ně ko m u da m od rá ? ja ko sn až it se ch vil ku . Je vo se na d tím na li ys ér, je dn ou m žis Za re ? j ke á vo da av ne j ja po ns ko u ba rv u m Ku ro sa wa , sl šť . Je vo da dé ira í Ne , vá žn ě – ja Ak zč ? he ne t ut či l na to ze le ná , ze žlo í na pr os to rn o, ab y m oh A co kd yž ze m ěs ta na če nc i v to m m aj vo dy ce lýh o c ba rv a? Ja po by be so rv a vo dy. vů zá á Ba . vil dn je ar le su ob ůh pi le dn á? A je pr ně to , co to po ůh es pr př á, á rn en říb am bí lá , st iro“, co ž zn a vo dy je „m izu ja sn o – ba rv Vo do vá .

#4 ZAPOM E

TYKÁNÍ

N NA A VYKÁN Í

To hle je vla stn ě jed na z těc h kla sic ke jch vě cí, co řek ne Jap on sk o se člo vě ku vyb av – str aš ně slo žit í, kd yž se ej sys tém zd vo řilo si mí stn í ho dn ě stn ích úro vn í jaz za klá da j. Po už ít yk a, na kte rým no rm áln vys oké šk oly by í str ee t tal k v roz se ne rov na lo an ho vo ru s rek tor em i tak hy po tet ick rek tor, pů jde š na ým u tyk án í („D ob ko fču ?), jak o sp rý de n, pa ne íš ně če mu ve sty de m, o‘, dž ja.“ To lu „Yo , ch lap e, če hle je zk rát ka dů ky da p, ko fča , lež itý po dc hy tit hn že těc h úro vn í je ed na za čá tku , v jap on šti ně mn i pro to, oh em víc ne ž dv ě, a po plé st je by se rov na lo slu šn ým u fau x pa s. Jap on ci ma jí vů be c ve lm i pe vn ě ko dif iko va ne j sys ce lá řad a pra vid tém ho no rif ika ce el, kte rý jso u dů ; ex ist uje vě rně zn ám ý i tad při vc ho du do do y, jak o na pří kla mu ne bo vzá jem d zo uv án í se ný kla ně ní (po ku d tě za ně kd o sra zil hla jím á, jes tli se u va ma a jes tli jso toh o už u tak hle hlá še ný tak jo, jso u). No zra ně ní, ne bo do vin ko u je ale tře ko nc e úm rtí , ba po už ívá ní frá ze , kte rá do slo va dě ku je člo vě ku za od ve de no u tvr do u prá ci, jak o ve čír ko výh o po zd rav u.

SI D E J A #5 ZOVOLENOU NA D

e“, uk at na an im ys lu „z ač ni ko sm ve ně co ob ně os t m ně pá te j bo d bý oč ek áv á a b) Pů vo dn ě m ěl a) ka žd ej to je uv ěd om il, že že „k ud as ai “ si , át em or js ak k k pa ta al e se te Ku da sa i , na uč il js em at lo M oh ě m db po la ne sk to ni ja k už vě dě l dí ky lo m et ný ho js em vla st ně kc e je pl ná ku pr os ím (a i to a ja po ns ká di !“ ai kž e z jin ýh o „h Ta je ů. o ch an vz de so n) , ů, vý de ch ů a od Ki ng Cr im ch de ná si h jc ěl at ve jle t. am at ic ke po ns ky, je ud frá zo vá ní a dr k se na uč it ja ja , ob ůs zp í pš so ud ku : ne jle i a a ta se ze m – bl íží se zim ko , pl áž e do Ja po ns ka íč ě un tn sl nu š t ce bý ch ku d A ne m us í to hn e, ta kž e po h bř eh ů o sl un ce ne vy ví u as ijs ke jc vy ch áz ej íc íh al ý so uo st ro m je To ln ím u. iá la ic of zk us Pa je ja po nš tin a a lin gv is tik u, lš í ze m ě, kd e to , až bu de š da na ná li di ys je M . ky ur An ga Pa ci fik u a ta m na os tro vě e ba ch a, je no ja zy ke m – al nk y. bo ok ov at le te

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

TEXT: NIHILISTA (ALL FRIENDS DEAD) FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Největší padouši v dějinách lidstva Hrabě Dracula Upírská superstar, archetyp vampýra neboli nemrtvého – nosferatu. Jeden z revenantů, tedy těch, co se po smrti vrací mezi živé. Navíc se skutečnou podstatou – nositel přídomku Dracula (Dráček) byl rumunský vévoda Vlad III., jinak řečený Tepes čili Napichovač. Zatímco v Rumunsku mají svého vévodu za národního hrdinu, pro zbytek světa je to nejtemnější emisar Zla. Jako šlechtic bránící svůj lid je jistě přitažlivý, jako démon pohrdající životem, smrtí i Bohem ještě přitažlivější. Skutečný Vlad III. Dracula žil v letech 1431–1476 v rumunském Valašsku a později Sedmihradsku (neboli Transylvánii). Jeho otec Vlad II. byl členem tzv. Dračího řádu císaře Zikmunda Lucemburského a nosil přídomek Dracul – Drak. Dracula jako valašský vévoda zastával ostrý protiturecký postoj a se sedmihradským knížetem Janem Hunyadim proti osmanským nájezdníkům válčil. Po uherském králi Matyáši Korvínovi dokonce požadoval vyhlášení křížové výpravy proti expandujícím Turkům, což král udělal, pak si ale peníze na výpravu nechal a Vlada, posedlého válkami, nechal v domácím vězení. Ke konci života opět vládl Valašsku a po roce této druhé vlády byl pravděpodobně zabit, a to buď Turky, nebo nepřáteli z řad domácí šlechty. Legendární je zejména Vladova krutost (ačkoli třeba někteří Přemyslovci nebo Habsburkové dokázali to samé, možná i víc); kromě oblíbeného narážení na kůl, což byla sama o sobě velmi bolestivá a pomalá smrt, dokázal hřeby přibíjet turbany na hlavy tureckých poslů nebo pořezat svou těhotnou milenku tak, že jí z břicha vypadl nedonošený plod. Některé zdroje říkají, že pekl děti a krmil jimi jejich matky. Ovšem tvrdí se, že legendy jsou z velké části vymyšlené králem Matyášem Korvínem (jeho charakter dobře známe i z českých dějin), aby zdiskreditoval nepohodlného šlechtice. Fiktivní Dracula-upír se objevil v próze Brama Stokera roku 1897. Na začátku příběhu působí jako podivný starý aristokrat žijící na středověkém hradu a oplývající zajímavými vlastnostmi a schopnostmi – neodráží se v zrcadle, leze po kolmé zdi hlavou dolů, dokáže se rychle pohybovat, nikdy nejí. Krev, kterou saje z lidí, mu dává životní sílu a postupem času mládne a chystá se přestěhovat z Transylvánie do Londýna, kde by nastolil vládu Zla. Je objeven, přemožen a zneškodněn odborníkem na vampyrismus, profesorem Van Helsingem. Dá se

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

říct, že nový literární typ tedy neměl se skutečným předobrazem společného nic než jméno hlavního hrdiny a zemi, kde žil. Literární Dracula je fenomén, jaký se do té doby neobjevil: „Nosferatu neumírá jako včela, která bodne jen jednou. Je silnější, a protože je silnější, může páchati více zla. Ten upír, který je mezi námi, má sám sílu dvaceti mužů; je lstivější než kterýkoli smrtelník, protože jeho lstivost rostla po staletí. Napomáhá mu i nekromancie, což, jak původ slova svědčí, je vzývání mrtvých; a všichni mrtví, kteří jsou v jeho blízkosti, ho poslouchají. Je ukrutný, a víc než ukrutný; je ďábelsky bezcitný a nemá srdce. S určitými omezeními se může podle libosti kdykoli, kdekoli a v kterékoli podobě objevovat. V dosahu své moci ovládá živly: bouři, mlhu, hrom; také poroučí menším živočichům – krysám, sovám, netopýrům, můrám, liškám a vlkům. Dokáže se zvětšiti nebo zmenšiti a mizí i nepozorovaně přichází podle svých potřeb.“ (Bram Stoker: Dracula) Je třeba dodat, že Dracula není netvor na první pohled. Vysoká štíhlá postava a aristokratická bledost mu dávají nádech určité vznešenosti, tedy velice dekadentní vznešenosti charakterizované zálibou v černé a rudé barvě, rozpadlým temným a vlhkým hradem, jakýmsi podivným – jakoby věčným – smutkem, odporem k dennímu světlu, chuti k životu a veselí vůbec. Potěšení mu přináší třeba vytí vlků: „Poslechněte si je – děti noci! Jak krásná hudba, že?“ (Bram Stoker: Dracula) Hrabě má také řadu slabých míst. Oslabí nebo zabije ho sluneční světlo, stříbro, česnek, růženec, kruciﬁ x, snítka plané růže, dřevěný kůl. Když není pozván, nesmí překročit práh domu a musí „spát“ v neposvěcené půdě. Ale pozor! Může jít i o úskok – upír sám nabídne lidem tyhle možnosti, aby vypadal slabší a oklamal je. Draculova podoba i povaha se časem měnily, dobře

Vampyrismus Upír nebo vampýr provází lidstvo už od starověku. Jedni ho řadí mezi nadpřirozené ﬁktivní bytosti, druzí věří, že je skutečný. Dokazují to způsoby pohřbívání v minulosti – lidé si nedovedli vysvětlit některé nemoci, vlny epidemií nebo podivný stav některých exhumovaných těl, a vysvětlovali si všechno pověrami. V současnosti se se „skutečnými“ upíry můžeme setkat hlavně na internetu. Jejich blogy, kde se pomocí „vědeckých důkazů“ přou o to, jestli je upír vlastně mimozemšťan z třetího Neptunova měsíce, mají většinou nevkusnou graﬁku a nablble esoterického ducha. Většina soudobých nosferatů se vyznačuje grafomanií, a z toho jde fakt na člověka strach. Představuju si to faux pas, kdy mi někdo v levných nepadnoucích gotických hadrech chraptivě oznamuje, že je upír, ale teda jen když má volno, jinak rozváží zeleninu na Bruntálsku za čtyřicet korun na hodinu, a nechci to zažít.

je to vidět ve filmových adaptacích. I tak ale nové umění dvacátého století rozšiřovalo kult nemrtvého démona už od svého počátku. V roce 1922 natočil německý režisér Friedrich Wilhelm Murnau slavný film Upír Nosferatu, a protože nedostal práva ke zfilmování Stokerovy knihy, změnil jména postav. Z Draculy se stává hrabě Orlok a od knižní předlohy se liší i vzhledem; podivná holohlavá postava s vytřeštěnýma očima, co s křečovitě nataženýma rukama trhaně pobíhá na plátně, v sobě z původního Draculy mnoho nemá, přesto se stává popkulturní ikonou. O více než padesát let později vyšel z tohoto pojetí režisérský génius Werner Herzog a do role Draculy obsadil génia a šílence Klause Kinského. Jeho holohlavý hrabě žije v závoji smutku a hledá cestu ze svého prokletí skrze lásku k nevinné dívce. Ale aby nevznikl dojem, že Dracula je slaboch, je dobré vědět, že cestou hraběte doprovází mor a tisíce krys. Upír je bez diskuze věčný nositel zkázy a smrti.

Devět let po Murnauovi, tedy v roce 1931, natočili Draculu v USA a titulní roli si zahrál herec s maďarskou krví Bela Lugosi. Dodnes je jeho elegantní, hladce učesaný a dobře oblečený rumunský šlechtic prahnoucí po krvi považován za vůbec nejlepší ztvárnění upírovy podoby a charakteru. Sám Lugosi je legenda sama o sobě, kult milovníků hororů a obskurních světů. Hned za Belu můžeme zařadit Garyho Oldmana ve verzi Francise Forda Coppoly z roku 1992. Gary se vizáží hodně přibližuje skutečnému Vladovi III. Má dlouhé černé vlasy a vousy stejně jako středověký válečník. Výtvarně dokonalá je i proměna z bělovlasého starce na muže s podmanivým pohledem a kypícího energií. Obrazově dokonalý ﬁlm se od předlohy odklání v zápletce: Coppola nám Vlada Tepese představuje jako původně zamilovaného mladého muže okouzlujícího vzhledu, který jako Bohu oddaný křesťan bojoval proti Turkům. Při návratu z vítězné bitvy dojde k tragickému omylu – jeho krásná

W W W.REDWAY M AG.C Z

manželka dostává zprávu, že padl, a v zoufalství spáchá sebevraždu. Vlad obviní Boha ze zrady; bojoval přece za něj a za jeho hodnoty, věřil v něj, všechno dělal správně, a tohle je odměna? Mrtvá manželka, jejíž tělo nesmí být pohřbeno do posvěcené půdy, a její duše tudíž ani nebude spasena? Proklíná ho, zříká se ho a dobrovolně se stává upírem. Život bez lásky a bez přítomnosti Boha je vlastně jedna z deﬁnic pekla. Z Draculy se stává netvor, navěky prokletá bytost, a přesto k němu cítíme sympatie. Jednak ve své přeměně za dobového šviháka (když se v Londýně snaží získat duše Lucy a její kamarádky Míny) vypadá dostatečně cool, umí chytře ﬁlozofovat a „rajcovně olizovat nože“, jak psal někdo na ČSFD, za druhé vzbuzuje lítost, protože nevypadá, že by si své zatracení nějak zvlášť užíval. Antihrdina přesně tak, jak jsme to v devadesátých letech měli rádi – temná a zvrácená stránka osobnosti kolikrát jen podtrhovala jeho celkovou přitažlivost. Konec

je pompézní. Bůh se smiluje a Vladova duše dojde pokoje. Hitem Love Song For A Vampire od Annie Lennox vhodně podbarvená scéna, kdy se Dracula ve své původní lidské podobě na okamžik setká s milovanou manželkou, vymáčkne slzu i z nejotrlejšího cynika, prostě čistá práce, která se poetikou doplňuje s ﬁlmem Vrána Alexe Proyase – původní romantika v temném rámu bez levných emo manýr. Coppolovi se podařilo natočit formálně bezchybný gotický horor, a kdo není přímo nekritický příznivec Stokerovy klasiky, přijde si na své, což bych rozhodně neřekl o českému muzikálu, který se předlohy nedrží vůbec ničím kromě počeštěného jména hraběte. Vše dodané je hloupé, Drákula vypadá jako idiot a z jeho milenky Lorraine se postupně stává osamělá alkoholička. WTF?

Vše o... /

TEXT: NIHILISTA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

VŠICHNI VYPADÁME ZHRUBA STEJNĚ, KDYŽ BLIJEME U KANÁLU Je nutný ho představovat? Carrie, Prokletí Salemu, Osvícení, Mrtvá zóna, Kukuřičné děti, Řbitov zviřátek, To, Misery nechce zemřít, Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle, Pokoj 1408, Mlha. Jo? Tak to je von! Stephen King – Chuck Norris pokleslý literatury, alkoholik, narkoman a dělník slova: „Talent je levnější než kuchyňská sůl. To, co odlišuje talentovaného člověka od úspěšného, je tvrdá práce.“

Vše o... /

Kdo tady má a kdo tady nemá co dělat Podle toho, co nás učili na vysoký škole – obor čeština a literatura plus dějepis – patří Stephen King mezi autory takzvaný triviální literatury. To znamená literatury žánrový, zaměřený hlavně na děj, prostředí a postavy. Na příběh, no. Nemá to atributy takzvaný vysoký literatury, například jazykovou kvalitu jako u Vančury, originální způsob vyprávění jako u Joyce, psychologickou kresbu jako u Dostojevskýho. Takže co, pojedu za Stephenem domů, zazvonim, začnu mu mávat Kafkou před očima a řeknu: „Pane King, vy nepíšete do hloubky jako tajdle Kafka?!“ Stephen asi zalomí rukama, padne k zemi a začne lamentovat: „Ano, nejsem hoden, poněvač sem vědomě psal to, co mě bavilo, místo abych trpěl a tvořil hloubku! Áách, proklínám komiksy, co sem čet jako kluk! Tos mi to dal, ty kluku jeden evropská, existencialistická!“ A já na to: „Patří vám to, pane King, měl ste psát jako Strinberg, a nic by se vám nestalo. Teď běžim eště za Spielbergem, to taky není žádnej Fellini,

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

tak nashle!“ Nablblá elitářská kritika zastává dost podobnej postoj, jakej jsem právě načrtnul. Komiksy, horory, detektivky, love story, všechno zabavit, spálit, vodsoudit. Ostrakizovat, ponížit a vydědit autory, co se zaprodali komerci a braku. Jenže scénka by mohla pokračovat a na ní by se objevil zmrtvýchvstalej Kafka: „Moc tady tim Zámkem nemávej a mnou se, ty vole, nevoháněj. Já si Kinga v hrobě taky někdy čtu!“ A vzápětí by se zjevila další postava a ucedila by: „Rači vocaď padej, smrade.“ A já jako intelektuálskej vševěd bych se okamžitě zbláznil, protože bych nebyl schopnej vstřebat skutečnost, že Kafkovi, mý válečný vlajce a modle, se líbí takovej vodpad! A Dostojevskij mě nazývá smradem, achbožemuj! Jestli z toho nejste dvakrát chytrý, chci tim říct, že i dobrá triviální literatura – a King je přesně ten případ – má nárok na existenci, vohrnovat nos nad čtením „jenom pro zábavu“ je kravina a zaklínat se někym, kdo se k tomu nemůže vyjádřit, je kravina

na druhou. Jako je důležitej Shakespeare, je důležitej i Superman. I to, co je mezi nima, je důležitý, jen musíme vědět, proč a v čem to důležitý a cenný spočívá. Stephen King napsal desítky próz (románů a povídek) s žánrovým rozpětím od sci-fi přes horor a fantasy až po krimi. Z některých příběhů nebo postav se staly ikony popkultury dvacátýho století. Carrie, Shining, Pet Sematary – citacím na papíře, ve filmu a na tričkách nelze uniknout, a co je nejdůležitější, pronikly i do Simpsonovejch, kde, jak víme, kdo není, ten nic neznamená. Kromě fikce napsal Stephen poměrně nedávno i text s názvem O psaní, ze kterýho se dozvídáme, že bere všechno s humorem, dokonce i osmdesátý léta, který strávil ohnutej nad psacím strojem s tamponem v nose (jak mu krvácel z kokainu), nebo situaci, kdy to do něj při procházce napálil dodávkou slabomyslnej farmář. Taky se pochopitelně věnuje tomu, jak píše, jak zachází s jazykem a tak, kromě toho taky mnohýmu o svým dětství a životě vůbec: „V tom

okamžiku už bylo beztak nejspíš pozdě jít domů, neměl jsem na vybranou. Krom toho mi učarovalo pomyšlení, že budu srát jako Hopalong Cassidy a že sedím na bobku v podrostu s tasenou zbraní, aby mě při takové soukromé činnosti nikdo nepřekvapil. Udělal jsem, co jsem udělal, a řídě se radou svého bratra, pečlivě jsem si vytřel zadek velkými hrstmi lesklých zelených lupenů. Ukázalo se, že to byla škumpa jedovatá. Dva dny nato jsem byl jasně rudý od kolenou až po lopatky. Můj penis zůstal ušetřen, ale místo varlat jsem měl semafory. Prdel mě pálila až po hrudník, aspoň tak mi to připadalo. Ale nejhůř na tom byla ruka, kterou jsem se utíral – opuchla tak, že vypadala jako ruka Myšáka Mickeyho poté, co ho po ní Kačer Donald vzal kladivem, a tam, kde se mé prsty dotýkaly, se objevily obrovské puchýře. Když praskly, zanechaly po sobě hluboké jámy plné obolavělého růžového masa. Po šest týdnů jsem bral vlažné škrobové koupele, cítil se příšerně, poníženě a jako blbec a poslouchal jsem skrz dveře, jak se matka s bratrem smějí výšplechtům Petera Trippa na rádiu a hrají černého Petra.“ Stephen se narodil v roce 1947 a jeho dětství v padesátejch letech vyplňovaly ﬁlmy a komiksy s atomovejma příšerama, zvířecíma příšerama a příšerama-robotama. Už na základce se pustil do psaní prvních povídek, který se mu dokonce dařilo prodávat spolužákům. Jednou musel veškerou tržbu vrátit, to když mu na jeho obchod přišli učitelé, což ho mrzelo tím spíš, že šlo zrovna o bestseller! Kromě literárního nadání totiž Stephen vždy oplýval i tím obchodním. S bratrem Davem (s tím, který mu poradil, aby šel na záchod do lesa a jako kovboj se utřel listím) měli ve sklepě jednoduchou tiskárnu hektograf a později cyklostyl, na nichž mimo jiný vznikaly i časopisy Plátek a Zvratky vesnice. Nejvíc ale vítězily chmurně nazvaný povídky, který Steve posílal do různých časopisů, odkud mu je posílali zpátky s tím, že se jim to zrovna nehodí, ale že to není špatný, a ať to zkouší dál. První povídku, kterou mu kdy otiskli, musím zmínit hlavně kvůli jejímu geniálnímu názvu, jak vystřiženýmu pro punkovou vypalovačku – I Was A Teenager Grave Robber (Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů). Jinak život na střední a pozdějc na univerzitě (studoval angličtinu a tvůrčí psaní) plynul celkem normálně až nudně, Stephen se chystal na poklidnou kariéru učitele, hned po vejšce se oženil a narodily se mu dvě děti. Malý město, nic moc plat, těsnej byt. To se nacházíme mezi rokama 1971 a 1973. A zrovna v týhle době dostává nápad na román. Carrie a ﬁlozofská hysterie V námětu spojil dvě (vlastně tři) věci – vzpomínky na dvě ošklivý spolužačky, kterejm se všichni ve třídě posmívali, a informaci z časopisu Life, kde se psalo, že holky na počátku puberty a zvlášť při první menstruaci můžou mít telekinetický schopnosti. Třetí věcí byl zážitek z holčičích školních sprch, kam se dostal zcela náhodou se svým známým, instalatérem. Vykachličkovanej prostor s dominantou plechovýho automatu na tampony na něj působil tak odlidštěně a uboze, že z toho málem dostal depku, nicméně doma zaplul k psacímu stroji, atmosféru využil a napsal příběh o Carrie Whiteový. Z vydavatelství, kam ho poslal, nejdřív obdržel na tu dobu nečekaně vysokou zálohu dvou tisíc dolarů a krátce nato přišel den, na kterej má nárok jen málo lidí na světě: DEN, KDY SE VÁM ÚPLNĚ ZMĚNÍ ŽIVOT. Mladej učitel Stephen King se dozvěděl, že za Carrie dostává

W W W.REDWAY M AG.C Z

dvě stě tisíc dolarů. Dvě stě táců, a trable s bytem a platem neexistujou! S. K. je odteď spisovatel, co v aufru vypálí za dva roky Salem a za další dva Shining. Carrie se prodaly miliony výtisků, vznikly dva filmy a další má premiéru právě teď, ale samotnej autor svý průlomový dílo moc neoceňuje, takhle o něm třeba mluvil na univerzitě ve městě Orono ve státě Maine: „Netvrdím, že je to sračka, a nezříkám se jí, ale byla to nezralá knížka nezralého autora. Asi jako cookies upečený začátečníkem – celkem chutnají, ale jsou trochu zdrclý a dole maličko připálený.“ Proč je Carrie tak oblíbená, asi víme; krvavá pomsta šikanovaný holky chutná každýmu. Skutečný životy dvou spolužaček, Carriiných předobrazů, líčí Stephen v knize O psaní hodně neradostně: „Dodiina bílá blůzka začala žloutnout obnošeností, stářím a nahromaděnými skvrnami od potu. Jak se postupně ztenčovala, bylo pod ní jasněji a jasněji vidět ramínka podprsenky. Ostatní děvčata si ji dobírala, nejdřív za jejími zády a pak už před ní. Z dobírání se stal výsměch. Děvčata se Dodii nejen posmívala, ona ji také nenáviděla. Dodie zosobňovala všechno, čeho se holky nejvíc bály.“ „Sandra mluvila podivně bublavým hlasem, znějícím, jako by vycházel z hrdla ucpaného chrchly. Nebyla tlustá, ale maso na ní podivně viselo a kůži měla bledou jako lupeny některých hub. Vlasy utažené do culíků à la Pipi Dlouhá punčocha měla přilepené k poďobaným tvářím. Neměla žádné kamarády. Jednou mě její matka najala, abych přestěhoval jakýsi nábytek. Obývacímu pokoji dominoval ukřižovaný Ježíš v bezmála životní velikosti s očima v sloup, s koutky úst spuštěnými a s krví vytékající zpod trnové koruny na hlavě. Byl nahý, jen kolem beder a třísel měl omotaný hadr. Nad touhle bederní rouškou bylo propadlé břicho a vystupující žebra koncentráčníka. Napadlo mě, že Sandra vyrůstala pod zmučeným pohledem tohoto umírajícího boha, což nepochybně hrálo roli v tom, jaká byla, když jsem ji znal: stydlivá a nehezká holka, o kterou nikdo nestál a která pobíhala po Lisbonské střední škole jako vyděšená myška.“ Obě holky umřely poměrně brzo po střední, Sandra žila sama, a když dostala záchvat epilepsie, nebyl poblíž nikdo, kdo by pomohl. Dodie se vdala, měla děti a jednou šla do sklepa a střelila se do břicha. Trefila se tak, že neměla šanci přežít. Tohle vědět je možná cennější, protože na rozdíl od knížky neskončil jejich život jako grande finale, ale jako blbý nic po hroznym martyriu. Vsuvka pro členy humanitní sekce vašeho pedagogickýho sboru Přimlouvám se, vyhoďte už toho Jiráska z doporučený četby! I Třebízskýho a Raise, všechny ty efelvěky, psohlavce, vlastence a obrozence, nebo to ňák aspoň zkraťte už! Přečtěte si Carrie, koukněte na film, připomeňte si, co je epistulární román, a pak se zamyslete nad šikanou, krutostí a komplexama mezi dnešníma teenagerama. A účinností všech těch „programů prevence“, na kterých si někdo akorát tak dobře mastí kapsu. Co? Viděl jsem Stevieho fotku a přísahám, že má taky brejličky a plnovous jako Jirásek a spol., tak to navenek zas tak strašná změna nebude. Řekněte mi, proč se místo dávnýho krveprolití husitů a křižáků radši nezabejvat krví holky, která má, bohužel, stále svý následovnice?

Závislost Na psaní, to hlavně, vo tom píše S. K. neustále, úplnej leitmotiv, ale vo tom až pozdějc. Už při práci na Carrie hodně pil. Pak přišla sláva a přišly prachy a Mr. King dokázal, že je Král, a nenechal se svíst na scestí. Jo? No, teda jen trochu a jen krátce, sám to počítá na dvanáct let, přičemž si uvědomuje, že Osvícení je vlastně vo něm samotným (hlavní postava je spisovatel-alkoholik-šílenec), a taky si vzpomíná, že genezi románu Cujo si vůbec nepamatuje. Nebyl to teda jen alkohol, co ho tak zmáhalo, vypočtený to máme zde, zase O psaní: „Tabby (manželka, pozn. aut.) začala tím, že vysypala na koberec pytel plný odpadků z mé pracovny: plechovky od piva, špačky cigaret, kokain v jednogramových lahvičkách a kokain v plastových pytlíčcích, šňupací lžičky na kokain obalené hlenem a krví, diazepam, xanax, lahve sirupu proti kašli značky Robitussin a NyQuil, dokonce i lahve s ústní vodou. Asi tak rok předtím se mě Tabby, když si všimla, jak rychle se z koupelny ztrácejí lahve ústní vody Listerine, zeptala, jestli ty sračky piju. Reagoval jsem na to s uraženým pohrdáním a řekl, že to tedy ne. Taky jsem to nedělal. Pil jsem místo toho ústní vodu Scope. Chutnala lépe, byla s mátovou příchutí.“ Náš autor a král hororu dokázal se všim seknout a zaujmout celkem sympatickej postoj k návykům na nejrůznější drogy. Tvrdí, že to nemá co dělat s nějakým tvůrčím pnutím, s křehkou duší a všema těma klišé kecama. Alkoholik je prostě závislej a potřebuje chlast bez vohledu na to, jestli je umělec, nebo pokrejvač: „Nezáleží na tom, jestli jste James Jones, John Cheever nebo bezdomovec pospávající na Penn Station; každý feťák a ožrala si za každou cenu musí udržet své právo fetovat nebo chlastat. Hemingway nebo Fitzgerald nepili proto, že byli tvořiví, odcizení či morálně slabí. Pili, protože to je přirozenost alkoholiků. Tvořiví lidé pravděpodobně skutečně podléhají většímu riziku, že se stanou alkoholiky nebo poživači drog než lidé vykonávající jiná zaměstnání, ale co má být? Všichni vypadáme zhruba stejně, když blijeme u kanálu.“ Jediný, bez čeho nemůže Stephen žít, je psaní. Když se

zbavil alkoholismu a návyku na drogy, myslel si, že už nedokáže psát, že za střízliva to nepůjde. Ale šlo to, stejně jako po nehodě v roce 1999, když ho

Vše o... /

na procházce srazila dodávka a měl namále. To je taky jádrem tý knížky O psaní, ze který tady neustále cituju. Zabejvá se úplně vším – kdy Steve píše, kolik toho denně napíše a proč, kolik je málo, kolik až moc, jak text zrytmizovat, upravit, zbavit zbytečností a další a další. Přirovnává spisovatelovu výbavu k bedničce s nářadím, kde je v jedný přihrádce slovní zásoba, v druhý gramatika, pak styl a forma. Jako hlavní předpoklad k dobrýmu psaní zdůrazňuje S. K. čtení, a to vždycky a všude, kašlete na to, jestli se to zrovna hodí, nebo ne: „Čtení u jídla se ve slušné společnosti považuje za nezdvořilé, ale pokud hodláte dosáhnout úspěchu jako spisovatel, měl by fakt, zda je něco zdvořilé, či nezdvořilé, ﬁgurovat až na předposledním místě žebříčku vašich starostí. Na posledním místě by měla být slušná společnost a to, co od vás očekává. Pokud chcete psát tak pravdivě, jak to dovedete, jsou vaše dny coby člena slušné společnosti beztak sečteny.“ Rage, Sandy Hook a copycat V prosinci 2012 se udál masakr na škole Sandy Hook v Connecticutu. Jeho scénář není už moc originální a jako vždycky dokazuje, že něco někde není v pořádku. Dvacetiletej student zastřelil dvacet dětí, šest dospělejch včetně svý matky-učitelky a pak sebe. Stephen King reagoval tím, že vydal asi dvacetistránkovou stať Guns, ve který se vyjadřuje k otázce držení zbraní v USA a taky k odpovědnosti za předchozí incidenty.

Guns tvoří několik kapitol, kde je vždycky rozebranej určitej aspekt případů střelby na amerických školách. Nejdřív naprosto pitomej scénář, jak se celá věc mediálně interpretuje. Od roztřesenejch záběrů z mobilů

po svíčky a nápisy NIKDY NEZAPOMENEME a kapesníky a pláč. Pak chytráci v televizi začnou mluvit o nutnosti regulovat držení zbraní ve Státech, ale do toho vlítne hurikán, na Středním východě sou nepokoje nebo zhebne celebrita, média se soustředěj na novou senzaci a celý trapný divadlo začíná až s dalším masakrem a nic se nezmění. Nejzajímavější je asi hned druhá kapitolka nazvaná Rage. Tak se totiž jmenuje Kingova povídka z roku 1965 a napsal ji právě na střední. „Kdybych tu povídku napsal jako student dneska a někdo z učitelů ji četl, letěl by za výchovným poradcem a já bych okamžitě skončil na terapii.“ Hlavní postava povídky je teenager Charlie, plnej pubertálního vzteku, co má panovačnýho otce a vzhlíží ke spolužákovi, idolu školy. Jednoho dne vejde Charlie do třídy se střelnou zbraní (King píše „gun“, nevíme, jestli myslí pistoli, nebo pušku, jo?), zabije učitele algebry a drží třídu jako rukojmí. Nakonec se snaží vyprovokovat policisty k tomu, aby ho zabili – tahle metoda se jmenuje blue suicide. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se odehrály čtyři případy střelby na středních školách s několika zabitýma a ukázalo se, že všichni střelci četli a znali Rage a jeden z nich přiznal, že se jí inspiroval. Stephen byl v šoku a dohodl se s vydavatelem na stažení knihy s povídkou z obchodů. Nechtěl, aby se z jeho textu stalo něco jako copycat, teda předloha nebo návod k vraždám. King se za její vydání omlouval, zároveň však dodal: „Bylo potřeba víc než si jen přečíst krátkou povídku, aby došlo k něčemu takovýmu. Jde o nešťastný kluky s hlubokýma psychologickýma potížema, šikanovaný ve škole, zanedbávaný nebo přímo zneužívaný rodičema.“ A dál: „Moje kniha nestvořila tyhle zabijáky, jen v nich zabijáka oslovila. Rage jsem tím pádem viděl jako katalyzátor, a proto jsme ho stáhli z prodeje. Přece nebudete nechávat sud benzinu někde v blízkosti pyromana, aby ho mohl použít.“ Stephen King si taky všímá, jak snadno si kluci zbraně opatřili. To byla úplně ta nejsnadnější věc na světě. Stačilo zajít do krámu, vybrat si útočnou pušku, teda vlastně samopal, a říct, že je to dárek pro tátu. Jasně, proč ne? Jedna z kapitol se taky věnuje vžitýmu a tradovanýmu stereotypu – kultuře násilí. King dokazuje, že v knížkách, hrách a filmech nejsou skoro vůbec přestřelky; v nejúspěšnějších filmech roku 2012 (teda kromě Skyfall) hlavní hrdina vůbec nestřílí. Avengers, Batman a Spiderman bojujou rukama a jen jejich protivníci jsou moc zbabělí nebo slabí na to, aby dělali totéž. A mezi hrama sice pořád dominuje Call of Duty, ale stejnou popularitu nabíraj třeba NFL nebo Lets Dance. Rozdíl mezi tímhle a dobou filmů Sama Peckinpaha, kde se to solí do lidí z kulometů, vnímá Stevie jako jasný poselství – Američani už nejsou na přestřelky tak zvědaví jako dřív. (Pozor, Stevie tu mluví o mládeži přístupnejch filmech, americkej způsob posuzování nepřístupnosti je daleko tvrdší než u nás.) V jinejch částech ukazuje Stephen politický pozadí a dává Americe jako příklad Austrálii, kde se pravidla držení zbraní výrazně omezily. Amíci si totiž myslej, že zákaz držení střelnejch zbraní jim bere těžce vydobytou a ústavou zaručenou svobodu. No jo, říká King spisovatel, já rozumim tomu, že chtěj mít něco na lovení nebo na obranu proti zlodějům. Jenže my se tu bavíme o tak výkonnejch puškách, který z jelena udělaj hromádku

masa, krve a srsti. Je to ještě vůbec lov? A s tim věčnym americkym bráněnim majetku – kolikrát se stalo, že by někomu vlezli zloději do domu? Mockrát ne, a když už, tak byli lidi v baráku tak překvapený, že jen strnule zírali. To by museli spát s nataženou brokovnící v ruce a bejt neustále ve střehu. Navíc se bohužel ne jednou stalo, že ve zmatku někdo zastřelil vlastní manželku, protože si ji splet se zlodějem. Prostě je fajn mít jako kovboj doma něco, co střílí, ale není fajn, když má čtrnáctiletej kluk glocka a k tomu čtyři sta nábojů. Něco v tom smyslu formuluje Steve v závěrečnejch návrzích na úpravu zákonů o držení střelnejch zbraní. Mimochodem, reakce Američanů podle toho, co jsem čet, byla typická. Většina článek vůbec nečetla, protože stál jako e-kniha (doslova kindle single) 99 centů, a tak ji šmahem odsoudila jen podle prvního dojmu. Co je novýho? V současnosti běžej v profesionálním životě Stevieho tři důležitý podniky. V září vyšla nová knížka Doctor Sleep. Má se jednat o pokračování slavnýho Osvícení a Steve je docela nervózní, jak to lidi a kritici přijmou. Teď to vypadá, že kritici nejsou lidi. Tak takhle – čtenáři a kritici. Jo, vim, teď zas kritici nejsou čtenáři. Každopádně se na to těšíme a snad se brzo dočkáme český verze. Tento měsíc má v našich kinech premiéru remake filmu Carrie. Podle výběru hlavní hrdinky, plakátů a traileru to vypadá, že režisérka Kimberly Peirce posunuje Kingovo v mnoha ohledech přelomový dílo vstříc teenage hororu. Bohužel podbízivýmu a průměrnýmu. Její prázdně krásná Carrie s anime očima upravenýma ve photoshopu by ve třídě nikdy nebyla šikanovaná. Možná by stála v partičce těch, co šikanujou, ale ještě pravděpodobnějc se zbytkem, kterej se do toho nemíchá, protože nechce mít problémy. Tohle nebude hrdinka, ke který si musíte během filmu pracně budovat vztah, protože, upřímně, sami byste si vedle ní do lavice dobrovolně nesedli. Kingova Carrie je jedinečná v tom, jak je skutečná. Blbě vypadá, blbě se oblíká a chová se jak magor. Každej z nás nějakou takovou Carrie zná, a stejně jako je tomu ve filmu, nevíme a ani nechceme vědět, co za tou její divností vlastně vězí. Oproti tomu nová Carrie vám prostřednictvím svý krásy nabídne lítost, po který se povezete jak po másle od první minuty do konce. Ach ne, šikanovat hezký holky, no kdo to kdy viděl?! Prostě sračka. Samozřejmě se můžeme mýlit, běžte na to do kina a uvidíte sami. Nejvíc ale doporučujeme přečíst si knížku a nechat pracovat fantazii. Na rok 2015 se chystá filmová adaptace prvního dílu série Temná věž, kterou Steven považuje za svůj vrchol. TV je několikadílná sci-fi fantasy western sága a hlavního hrdinu Rolanda putujícího k věži má podle posledních zvěstí ztvárnit Russell Crowe. Fans tvrdí, že předloha je nezfilmovatelná, navíc se rychle mění producenti, studio i obsazení, počkejme si teda, jak se to vyvine. Eště sem chtěl něco napsat, ale asi už skončim, kolem totiž pobíhá nějakej divnej vzteklej pes – no teda moh by to bejt pes, kdo to má ve dvě ráno v tý tmě poznat, ale že mu tak jako rudě svítěj voči, to sem zatim nikdá neviděl. Sakra, že sem do toho vopuštěnýho starýho baráku lez! Ňák mě to psaní tady pohltilo, mezitím se smrklo a baterku nemam. Tak pudu zkratkou tajdle přes ten sousední nemocniční dvůr, jak je tam ta zrušená patolka, vono tam ve vokně něco bliká, tak budu mít aspoň kus světla na cestu. Vobrysy tý bejvalý márnice vedle jakž takž vidim, tak zaklapnout notebook a pude se, no…

soutěž /

Nakresli komiksový strip a vyber si oblečení za 5000 Kč! Jak na to?

Co za to?

Na papír, v počítači, klidně v Malování, to je jedno, nakresli strip na tři okýnka. Klíčová slova zadání: Run DMC, A-Trak, hip hop, adidas Inspirovat se můžeš stripem od Nikkarina nebo na našem Facebooku (fotoalbum „Strip pro adidas Originals“). Strip pošli na info@redwaymag.cz nebo ho vlož jako příspěvek na náš FB. Uzávěrka je 31. října 2013.

Voucher na nákup v prodejně adidas Originals Store v hodnotě 5000 Kč pro autora stripu, který dostane nejvíc „likes“. Stejná cena pro autora stripu, který vybere Pasta Oner. Ten navíc otiskneme v příštím čísle.

Run DMC jsou esencí oldskulového hip hopu, těch starých dobrých časů čtyř elementů, basketu na hřišti a kazet do ghettoblasterů prodávaných po milionech. Byli první, kdo propojil hip hop s rock’n’rollem a hip hop se značkou adidas Originals. Ovlivnili hudební vkus tří generací. V kampani adidas Originals podzim/zima 2013 se spojili

s DJ A-Trakem, aby společně složili nový track, hymnu oslavující městský životní styl a originalitu. Víc vám řeknou sami ve videu „adidas Originals with Run DMC Unite All Originals“, které najdete na YouTube nebo u nás na FB. Na jejich společný track se podívejte na www.adidas.com/ unite. A pak zavolejte 911. Protože zabili.

občanská výchova /

TEXT: BONUS, TEMNYSILY.CZ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Na konci léta jsme si připomněli dvacet let od obsazení prázdný a zchátralý usedlosti Ladronka, která se potom na sedm let stala asi nejdůležitějším českým squatem. Při tý příležitosti se z několika dalších dlouhodobě opuštěnejch domů staly aspoň na chvíli živý kulturní centra. Deklarovanou snahou bylo jednu z budov – na Pohořelci – udržet, druhej den ji ale policejní zásahová jednotka vyklidila.

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

Squatting není jenom řešení bytový situace, primárně je to politickej postoj, radikální akt, kterej upozorňuje na absurditu a nedostatky zákonů. Vychází z myšlenek tzv. občanský neposlušnosti, tedy vědomýho jednání, který je v rozporu s legislativou státu, ale v souladu s vyšším, morálním principem. To je praxe osvědčená historií, Mahátma Gándhí, Henry David Thoreau nebo Sokrates by o tom mohli vyprávět. V případě squattingu jde o zpochybnění faktu, že vlastnický právo je nadřazený všemu ostatnímu. Nakonec i squatting má svoji dlouhou historii. Už v roce 1381 došlo v Anglii k povstání rolníků, kteří osquattovali a zúrodnili půdu, co ležela ladem. Soukromý vlastnictví je v současným kapitalismu doslova posvátný. Je to vaše a můžete si s tím dělat, co chcete, nikomu do toho v podstatě nic není. Koupíte továrnu, a můžete klidně propustit tisíce zaměstnanců, projde vám to. Máte autobusovou dopravu – klidně si zdražte jízdný a zrušte „nevýhodný“ spoje do malejch vesnic, nikdo vám neřekne ani popel. Vlastníte dům – nechte ho prázdnej zchátrat a spadnout. A co je nám vlastně do toho? Ostatně tahle poslední naznačená strategie je ideální řešení proti prudě památkářů. Koupí se zchátralej dům na lukrativním pozemku (třeba právě ten na Pohořelci) a tak dlouho se otálí s jeho rekonstrukcí, až buď spadne sám, nebo je potřeba ho strhnout. V centru města už prakticky není místo na stavění novejch budov a ty starý maj většinou nějakou kulturní hodnotu a spadaj do pásma

W W W.REDWAY M AG.C Z

památkový ochrany, takže je těžký zbořit je legálně. Ale když se „nešťastnou náhodou“ takovej dům zřítí, nedá se s tím nic dělat. Holt je to něčí soukromej majetek… Takovejch domů je jenom v Praze spousta – bývalý lázně na Albertově, nádraží Praha-Vyšehrad nebo vila Milada v Troji. Paradox nadřazení soukromýho vlastnictví je v šíleným nepoměru prázdnejch nemovitostí na jedný straně a lidí bez domova nebo ve složitý sociální a bytový situaci na straně druhý. Uvádí se, že neobydlenejch domů a bytů jsou v Český republice až stovky tisíc, bezdomovců je přitom v Praze „jen“ asi 4000. Chtít bydlet znamená pro moji generaci buď platit někde nemalej nájem, anebo se zadlužit hypotékou na třicet let, a dostat se tak prakticky na zbytek života do pozice, ze který se utíká jen velmi těžko. Ceny bytů a pozemků jsou přemrštěný a centra měst se z živejch organismů měněj na výkladní skříně pro turisty a ty, co si to můžou dovolit. Squatteři mají heslo Obsaď a žij. Nárokují si morální právo zabrat si nevyužívanej prostor v centru města a vdechnout mu život. Squaty nejsou z principu uzavřený – kromě ubytování poskytují hlavně „služby“. Vznikají v nich multikulturní centra, prostory pro výstavy, koncerty a přednášky, distribuční místa pro alternativní tiskoviny, komunitní jídelny, cyklodílny atd. Některé squaty ve světě, jako třeba Kunsthaus Tacheles v Berlíně nebo Ungdomshuset v Kodani, se staly pojmy. Ani jeden z nich už bohužel nefunguje – musely, jako spousta další squatů, ustoupit tlaku uniformního

města a svátosti soukromýho vlastnictví. Fascinující projekt je Centro Financiero Conﬁnanzas v Caracasu. Třetí nejvyšší budova Venezuely se měla stát centrem ﬁnančních obchodů, její výstavba byla ale zastavená v roce 1994. V říjnu 2007 mrakodrap obsadili squatteři, zprovoznili základní funkce (tekoucí voda je až do 22. patra) a obývají 28 pater domu. V budově jsou mateřský centra, na střešním helioportu tělocvična, dokonce tu pro obyvatele funguje zubař. V Davidově věži, jak se squattu přezdívá, žije 2500 lidí. Squatting radikálním způsobem upozorňuje na to, že vlastnictví neznamená jenom bezmezný právo. Je to i povinnost, a hlavně zodpovědnost. Spekulovat s pozemky a nechat chátrat prázdný domy, zatímco na ulicích musejí tisíce lidí přežívat bez domova, to prostě není v pořádku, ačkoli zákony tvrdí opak. Když vidíte vilu Milada, která byla v roce 2009 násilně a dost nehezky vyklizená, jak je už čtvrtej rok prázdná a chátrá dál, říkáte si: proč? Skutečně to vypadá, že ten dům jeho majitel vlastně nechce, když s ním nic nedělá. Squatting není vloupání, není to krádež. Ideologicky se v podstatě ztotožňuje s myšlenkou freeganství. Několik let opuštěný dům je jeho optikou jako křeslo postavený u popelnic nebo jako zelenina vyhozená večer do kontejneru za supermarketem. Jestli už se nehodí, tak ať slouží někomu jinýmu.

občanská výchova /

DIKTÁTOR,

NEBO GAY?

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

TEXT A FOTO: DAVID TĚŠÍNSKÝ, TESINSKYPHOTO.COM

Fotografie z města Minsk v Bělorusku, jediné zemi v Evropě, kde má prezident moc diktátora. Alexander Lukašenko veřejně zmínil: „Dokážu odpustit lesbám, ale ne gayům,“ nebo také. „Radši budu diktátor než gay.“ Tak jsem našel několik gay, lesbických a bisexuálních párů a dohodli jsme se na cyklu fotek, které budou symbolickým způsobem vyjadřovat jejich boj za změnu v zemi, kde je skoro nikdo neakceptuje, netoleruje. Bělorusko je stále spojené s mentalitou bývalého Sovětského svazu („kde je vše zaseklé,“ jak tvrdí místní), ale je taky důležité si uvědomit, že je to velice individuální – ne všichni si to myslí. Ode mě je to zpráva světu, přání, aby lidi víc otevřeli svou mysl. Jeden nemusí být sám gay nebo bisexuál, aby dokázal přijmout, že někdo jiný jím je. David Těšínský

David Těšínský je mladý fotograf z Prahy, který do RedWaye přišel tak, jak může každý z vás: Poslal nám mailem fotky a připsal pár slov o sobě s dovětkem, že bude rád, když je otiskneme. To se stalo asi před rokem a půl, od té doby pronikl na stránky Reﬂ exu, iDnes a dalších médií, má za sebou řadu výstav. V RedWayi jsme jeho fotky otiskli už několikrát, naposledy to byl cyklus fotek japonských byznysmenů spících na ulici v těch nejneuvěřitelnějších polohách. Jestli se zajímáte o fotograﬁi, radím vám, abyste si od Davida koupili nějakou už teď. Protože brzy bude hrát první ligu a pak už na to vy ani já nebudeme mít. Martina Overstreet

W W W.REDWAY M AG.C Z

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure/ / biologie

TEXT TEXT: A ILUSTRACE: JAKUB ŠMÍD JAKUB PLACHÝ FOTO: ARCHIV ČESKÉ ASOCIACE NÁMOŘNÍHO JACHTINGU

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

W W W.REDWAY M AG.C Z

biologie /

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

W W W.REDWAY M AG.C Z

biologie /

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

W W W.REDWAY M AG.C Z

biologie /

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI

W W W.REDWAY M AG.C Z

biologie /

ČÍSLO 2, 2013 | ROČNÍK VI