RedWay 3/VI

POP

RUN DMC VŠE O...

STEVEN SODERBERGH SOUTĚŽ

ADIO

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

AMA TÉMA: REKLAMA TÉMA: REKLAMA TÉMA: REKLAMA TÉMA: REKLAMA TÉMA: REKLAMA TÉMA: REK

editorial /

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 3, ročník 6 zdarma toto číslo vyšlo v listopadu 2013 titulní strana: Zevs

Ahoj holky, čau kluci!

Co je na obálce?

Streetart francouzského umělce proslulého „stékací“ technikou. Jméno Zevs (Zeus) si dal podle názvu regionálního vlaku, kterej ho jednou v Paříži málem přejel při práci.

V druhé polovině devadesátých let spolupracoval s Andrém, Invaderem a dalšími streetartisty a postupně se stal prominentem scény. Dneska prodává za miliony a v muzeu v Kodani ho ukazujou hned vedle Édourda Maneta a Augusta Rodina.

Stékající loga známých značek začal vytvářet kolem roku 2000. Nejdřív na zdech, potom i na výlohách (černé logo Coco Chanel přes výlohu obchodu Giorgio Armani v Hongkongu), za což byl několikrát uvězněn. „Měli by mi spíš poděkovat. Jejich loga se dostala zadarmo do tisku a televize, udělal jsem jim pěknou reklamu,“ řekl v jednom rozhovoru.

Reklama je tématem čísla. Pokud ho nechcete číst, protože je moc dlouhý, tady je stručnej obsah: Reklama, která nejlépe plní svůj účel (tím je prodej), je rasistická a fašistická. Je to proto, že my všichni jsme v srdci rasisti a fašisti. Nesmíme ovšem zabíjet, drancovat a znásilňovat, žijeme přece v civilizaci. Ale můžeme místo toho nakupovat. Tomu se říká nákup jako kompenzace. Samozřejmě k tomu existuje alternativa, kde se netlačí na naši temnou stránku, ale na trochu vyšší úroveň vědomí. Nicméně i cílem takovéto společensky zodpovědné reklamy je prodej. Máme ji proto hodit do jednoho pytle s tou zlou, rasitickou a fašistickou?

Mi napište, zajímá mě, co si o tom myslíte,

Martina Overstreet, šéfredaktorka

adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

12

REE DWWAYY 3/20133

6 –17

POP

Za horama džínů a triček: Adventura nákupu přes internet Run DMC Streetart: Trafačky na Praze 11 1 8 – 31

18

TÉMA

Od kříže k navoněné zdechlině Tohle doma radši nezkoušejte Celebrity branding Je reklama navoněná zdechlina?

32–37 TECHNOLOGIE Czech Digi Teens 2013 3 8 – 41

SMARTBOX

Jazykové okénko: francouzština Největší padouši lidstva: Usáma bin Ládin 48–52

ROZHOVOR

Martin Roušal, dřevorubec 53

48

SOUTĚŽ

Adio 54–55

TIP

Život s kočkou 56

KEMIKS

Říjnová revoluce, která byla v listopadu

56

40

Vítězové letošní soutěže Ekologie v objektivu vyhlášeni

Sabina Hájková, snímek: Nedovoľme, aby svet prišiel o svoje farby

Grand Prix 2013: Jakub Gráf, snímek: Budoucnost

Výsledky IX. ročníku česko-slovenské soutěže Ekologie v objektivu: Kategorie 11–17 let: Ocenění - Ondřej Barcuch, snímek: Elektrické vedení Ocenění – Sabina Hájková, snímek: Nedovoľme aby svet prišiel o svoje farby Kategorie nad 18 let: 1. cena–Roman Jaroš, snímek Dobíjení sluncem 2. cena–Rudolf Štober, snímek: Symbióza 3. cena–Josef Malý, snímek: Agronom

Roman Jaroš, snímek: Dobíjení sluncem

Kategorie fotografi cké cykly: 1. cena–Viktor Sýkora, cyklus: Pod povrch, Miliardtina sekundy, Ochránce 2. cena–Ivo Stejskal, cyklus: Kaliště, Vápencový lom 3. cena–Zdeněk Dvořák, cyklus: Šlechtitelství Grand Prix 2013: Jakub Gráf, snímek: Budoucnost?

Do fotografi cké soutěže firmy Bayer s tématem „Věda, která pomáhá zlepšovat život“ letos autoři přihlásili téměř tisícovku snímků. Předsedkyní poroty byla prof. Milota Havránková, jejími členy pak zástupci Českého svazu ochránců přírody, Slovenské agentury životního prostředí, Ministerstva životního prostředí ČR, šéfredaktor časopisu Digitální fotomagazín, fotograf Jan Pohribný a zástupce organizátora, firmy Bayer. Ta také rozdělila mezi české a slovenské vítěze ceny v celkové hodnotě 200 tisíc korun.

Výstava vítězných a dalších vybraných děl bude k dispozici v elektronické verzi na webu projektu na www.ekologievobjektivu.cz nebo na facebook/EkoObjektiv.

„I když je svět rozmanitý, všichni jsme si vlastně strašně blízko, už jenom tím, že jsme lidi.

A navzdory všem překážkám stojí za to zažít tu alternativní realitu ve skutečném prostoru a čase. Všechny ty divné věci, které vám říkají místní, zcela odlišní lidé, pocházejí ze stejných obav, radostí a záměrů jako naše. Všechny ty zvláštní činy a nesmyslné děje mají docela lidskou příčinu nebo vznikly za nakonec celkem pochopitelným účelem. A tak se vám může během jediného školního roku stát, že podivné je najednou nejobyčejnější věcí na světě, nesrozumitelné zcela jasným, ale taky to, co bylo ,normální’, je najednou těžko přijatelným.“ Letos v létě se Maruška ze svého ročního pobytu v Ázerbájdžánu vrátila–dokončila tamní školní docházku a nesnadno se rozloučila se svojí hostitelskou rodinou. Umí plynule ázerbájdžánsky (dokonce v Baku skládala maturitu) a má za sebou samozřejmě řadu zkušeností, které by jinak nemohla získat.

Z Hlučína na rok do Ázerbá jdžánu Maruška Juříková z Hlučína strávila školní rok v Ázerbájdžánu. Její cesta začala před rokem a půl, když se u nich na gymnáziu konala prezentace organizace YFU. Dobrovolnice YFU se zde dělila o své zážitky ze studijního pobytu ve Finsku a Marušku hned zaujala možnost života v jiné zemi. Vždy se zajímala o rozvojový svět, podílela se například na chodu kavárny s africkými fair-trade výrobky a jako dobrovolnice spolupracovala na projektech Člověka v tísni. Od začátku zvažovala nejrůznější exotické destinace, nakonec padla volba na Ázerbájdžán. Maruška tam strávila nezapomenutelný školní rok, v mnohém získala zcela nové pohledy na všední situace:

Přihlásit se můžeš i ty!

Youth For Understanding (YFU) je nezisková organizace, která zprostředkovává studijní pobyty pro středoškolské studenty ve věku 15–18 let v řadě zemí po celém světě. Česká pobočka YFU sídlí v Praze a právě nyní je nejvhodnější doba k přihlášení k pobytům ve školním roce 2014/2015! Kompletní nabídku najdeš na webu www.yfu.cz a zajímavé informace a postřehy také na facebook.com/yfu.cz.

Ceny programů YFU zahrnují dopravu do hostitelské země, ubytování v rodině, stravu, studium na střední škole, pojištění a plnou podporu studenta organizací YFU před, během i po návratu z programu.

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

pop /

Text: M. Overstreet, foto: archiv

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Co je na vás divného?

Taylor Lautner, herec

Uma Thurman, herečka

Liam Payne, zpěvák

Moje holka říká, že ranní zpěv ve sprše.

Děsí ji to.

Palce u nohou. Chodidla.

Dokonce i Tarantino si toho všiml.

Na mně nic. Ale podívejte se na Harryho…

o P l a yl i s t m ýh

ž ivot a

Nikol Páleníčková, studentka Můj život je děsně jednoduchej. Precizní linie očních linek. Lásky točící se v kruhu a kolem pusy vrásky. Od smíchu. Od grimas, že někdo nehraje podle mý režisérský taktovky. Že nápověda ti špatně řekla, že můj život je možná jednoduchej, ale že sem v něm já, a to je pak všechno děsně složitý. I sestavení playlistu.

L7 - Shitlist

MS MR - Hurricane

Jsou mi tak čtyři. Trsám na všechno, co se dá, a nejradši na pořádný tvrďárny, kdy naplno můžu házet svejma na kluka ostříhanejma vlasama a máchat okolo sebe rukama. Vypadám asi jako do rytmu se svíjející epileptik, ale užívám si to, stejně jako dětství, naplno.

Pubertu mám snad už za sebou, maskáče měním za šatky, kluky bych nejradši chytala do rybářskejch sítí, a přitom kvůli nim brečím do polštářů.

Tata Bojs - Žluté křeslo

Appart ft. Soap & Skin - Goodbye

Jedu s našima naší starou žlutou škodkou na party.

Je mi asi sedm. Auto plný známých a já se děsně stydim za mámu, co má na sobě červenou koženou bundu a z plnejch plic zpívá. Teď si všechny pecičky od Tata Bojs zpívám taky.

Pátá položka seznamu byla drsná. O místo bojoval Iggy, David Bowie, Morcheeba, Lisa Gerrard, Tom Waits, no prostě spousta interpretů, který nikdy ze svýho života nevyškrtnu. Ale tahle písnička, to je prostě true love.

Forever. Je tady, když jsem šťastná, smutná, naštvaná, prostě vždycky. Plus teda je ze skvělýho filmu.

S Ryanem Goslingem. Hodně velký plus.

Madonna - Sorry Madonna. Moje puberta. Poslouchám to na tajňáka a děsně se v tý písničce vidim. Sice nosim maskáčový kalhoty, kluky zásadně odmítám a na kolečkáčích nejezdim. Ale Madonna!!!

A te ď pla y li st tv ýh o ž iv ot a!

Sleduj fotoalbu m PL AYLIST na na šem FB, kde se tvůj od kaz s fotkou a případnými komentáři tracků objeví. ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

6

VYHR AJ pouk ázku na nákup oble čení z BOARDSTAR. CZ v hodnotě 2000 Kč. Poku d tvůj playlist nasbírá nejvíc lajků, je to tvoje.

Paulie Garand ft. Rest

Tullycraft

Du s větrem

Pop Songs Your New Boyfriend’s Too Stupid to Know About

Uklidňující a zároveň nabíjející rap a k tomu krásný beat.

ONDŘEJ PETR, 16 LET, VARNSDORF

Clean Bandit Dust Clears Žánr těžko říct (electronic-instrumental? Existuje to vůbec?) A důvod: jednoduše jsem se zamilovala jak do jejich hudby, tak do klipu.

Nejlepší název skladby všech dob tady přebíjí jakýkoli jiný faktory. Ale i jinak je to skvělej song – twee pop (jednoduchoučký, dvou- tříakordový popěvky, který jsou záměrně sladší než tureckej med) je neprávem opomíjenej žánr, přitom ty věci jsou tak nechutně chytlavý, že stačí pustit si jednu, a hned stahuješ diskografii. Tullycraft jsou boží. Všichni by si měli aspoň jednou v životě pustit Tullycraft. Konec hlášení.

DOMINGO

ŠTĚPÁNKA, 19 LET, VALMEZ

Velvet Underground

Calyx & TeeBee Elevate This Sound DnB na relax (osobně volím odpočinek od reality únikem do vlastního světa).

MATĚJ, 20 LET, PRAHA

Yes Wonderous Stories

Venus in Furs Umřel chlápek, kterej udělal celou desku z pazvuků, a furt to zní líp než většina dnešní produkce. V dusně přízračný, halucinogenní atmosféře tracku Venus in Furs zpívá: „I’m tired, I’m weary, I could sleep for a thousand years…“ Nejde mi to z hlavy. Všichni jednou zemřeme.

Art, progrock, vtáhne tě to do jiného světa.

OVER

Deaths

MAREK, 22 LET, PRAHA

Móda Obrazové dějiny oblékání a stylu Asi takhle – mně přece nikdo nemusí vykládat vo stylu a módě. Na co si kupovat knihu za litr, když ho můžu daleko výhodnějc investovat do dalších pěti triček z Číny, a eště mi zbyde na nový Bravo Girl? A jasně, že až budu jednou hodně bohatá, koupim si Dior, Chanel a Vuitton, páč je to kvalita a nosí to Rytmus i Ornella, proč bych se ale měla zajímat vo to, s čím jsou ty značky spojený nebo co vlastně znamenaj? šéf (s věnováním Verů Nce, která na našem FB prolomila limity)

Crystal Nights Novej singl Deaths.

S remixama. Dreamy and fluffy. Teď už se ničeho nebojim.

Gesaffelstein Hate or Glory Abych vůbec došel do školy (víkendy v Chapeau).

NIHILISTA

A$AP Rocky

JAKUB, 19 LET, PRAHA

Angels

Katzenjammer Land of Confusion Pop? Rock? Folk? Co já vím…

Tyhle čtyři praštěné ženské dokážou vždycky rozproudit krev v žilách a jejich předělávka od Genesis je prostě dobrá.

Je to skoro rok, co Pretty Flacko vydal poslední album, a dva roky od přelomového mixtapu Live. Love. A$AP. K tomuto výročí nám nadělil vizuál k tracku Angels z deluxe verze vydání desky Long.

Live. A$AP. Jako vždy klenot.

PASTA ONER

DOBROSLAVA ČEPCOVÁ, 16 LET, FRÝDEK-MÍSTEK

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

W W W.REDWAY M AG.C Z

7

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Sloupek Ivy Antošové

Hmatový tělíska v pochodu FILM Madonna: I’m Going to Tell You a Secret REŽIE: JONAS ÅKERLUND 2005

Předně teda musíte vydržet ten hroznej začátek. Trvá to pár minut, udělejte si zatím popcorn nebo něco. Co musíte vědět, než se začnete dívat: Madonně je v tomto dokumentu z turné Re-Invention čtyřicet sedm let (!). Režisérem je starej dobrej kámoš Jonas, exčlen ošklivý satanistický kapely Bathory. S Madonnou si padli do oka, což je zajímavý, vzhledem k jejich rozdílným názorům na Boha. V roce 2005 už Madonna nejela katolicismus ani buddhismus, ale kabalu.

Kabala je součástí židovské víry (judaismu) a spočívá v mystickém uctívání Boha. Mystik není jen tak nějaký věřící, Bůh na něj má speciální „požadavky“, které každý nesplňuje. Mystických technik, jak se přiblížit Bohu, je několik, patří mezi ně například napodobování Božího díla nebo sestoupení do jeho vozu. Zajímavej pohled do zákulisí, na manžela, na dceru Lourdes, na Madonninu touhu napravit a spasit svět (a trošku legrační přesvědčení, že to fakt dokáže), taky na dřinu a přísnou disciplínu, kterou jednak sama dodržuje, a jednak vyžaduje od ostatních. S Madonnou se nevyjednává!

KNIHA Mick Jagger: Jeho bouřlivý život a šílený génius CHRISTOPHER ANDERSEN PRÁH, 2013

Loni před Vánocema vyšel životopis Keitha Richardse, letos samozřejmě vychází Mick Jagger. Příští rok to tipuju na Rona Wooda, pak na všechny bývalý členy, který jsou ještě naživu, a nakonec přijde zdrženlivej gentleman Charlie Watts. To já už budu v důchodu a vy všichni budete mít barák na hypotéku a dvě děti. Jaggera jsem ještě nečetla, ba ani nestihla koupit, ale udělám, udělám, jsem zvědavá, nakolik se jeho verze příběhu RS bude lišit od Keithovy, podle který dost často zapomínal na dobrý vychování. Dám si k tomu mísu cukroví, rozsvítím stromeček, ó, guilty pleasure!

VÝSTAVA Pasta Oner – Man on Fire THE CHEMISTRY GALLERY, PRAHA 29.11. 2013 – 5.1. 2014

To se dobře hodí k tématu čísla, vždyť co je graffiti jiného než reklama na jméno, reklama na sebe sama. Od dob, co se po nocích začal potloukat kolem konečných tramvaje a zmrzlej číhal na svoji příležitost k bombingu, uplynulo už dvacet let! Dneska před náma stojí ten samej kluk, co nejradši maluje v teplákách adidas, zároveň však i respektovaný galerijní umělec (nebo zaprodanej komerčák, to už je na vás). Když mu bylo osmnáct, myslel si, že street artem tak trochu zachraňuje svět. To se mi líbilo. A líbí se mi, že v tom svým boji za světovej mír nikdy netlačil na pilu a nesnažil se nás napravovat mravoučným napomínáním, ale spíš zábavnou konverzací. Pastovy hlášky a popartový variace na kýč všeho druhu jsou pořád společensko-kritické a sahají nám do svědomí, ale nenutěj nás ke skoku z Nuseláku. Žádnej „overkill“, jenom rychlej, vtipnej dialog v mistrovským výtvarným provedení. Pasta je puntičkář, workoholik, systematik, dyslektik, zkaženej nafoukanej umělec, srdcovej kluk, blázen a velmi příjemnej společník. Přijďte s ním pokecat.

Ahoj, já jsem Iva a tohle je můj prst, kterej si teď dloubne do školství. Klidně důlek, kterej po tom dloubu zůstane, můžou lidi s bradkama, brejlema a kempem za katedrou považovat za ufňukanou zpověď školačky, která má natolik rozkolísaný hladiny hormonů, že by se dala označit za decentně pubertální. Já ale nejsem ani žádná Pu ani Berta, já jsem Iva a tohle je můj prst.

Od nás dvou se očekává, že se za chvilku postavíme na vlastní nohy (na vlastní bříška). Ohlížíme se za sebe a koukáme na svý jméno v třídnicích různejch povinnejch i nepovinnejch docházek a vede nás to do oblý otevřený ohrádky tučnýho otazníku: Bude nám těch dvanáct let ve škole pořádnou berličkou?

Koutky úst a otisky prstů se samovolně zkroutí do úšklebku smutku. „Ani bych neřekla.“ Věci, který ze školy využiju, jsou jako špetka soli v obrovský polívce života; bez ní to nejde, ale roztok soli není žádný pošmáknutí. Číst a psát mě naučila máma ještě před školou, počítání do stovky k tomu taky zahnětla. Tady máte dokonalý těsto, upečte mi z něj lahodnej koláč. Ale škola je kuchtík amatér, ti řeknu. Tři základní suroviny, jo, tak uka.

Přelouskali jsme toho fakt hodně. Jenomže vydusat fonetickou podobu z grafickejch značek není všechno; budem dělat, že já jsem prudce geniální, ale nejeden můj dohromadyžák z ročníku nevidí v textu myšlenky, nedokáže je vytáhnout, nedokáže je shrnout, nedokáže je přeformulovat nebo na ně reagovat. Takhle jsem zpívala ve třetí třídě anglický písničky; obtočila jsem jazyk kolem imaginární brambory a jela si to svoje kůl R, akorát jsem vůbec nevěděla, vo co de a vo co stojí. Já nedělam ze svejch vrstevníků dyliny, ale občas fakt odkládám oči na sloup, abych je tam furt nemusela obracet. Poslední, co po nás ve škole chtěj, je přemejšlet. I odevzdat sešit 420 (zásobník papírů na testy) je, zdá se, pro systém důležitější.

Tohle se nauč, takhle to prostě je, já tomu taky moc nerozumim. Ne, sorráč, nemáme čas diskutovat, jsme ve skluzu. Dotazy si nechte nakonec – jé, ono už zvoní, uvidíme se příště. Mně je to normálně až trapný vypisovat.

A potom se snažim s někym bavit a nemám ani tolik ksichtů, ani dlaní na důstojně odpovídající množství frustračních facepalmů, že mi můj společník nerozumí a překrucuje.

Bodlinky v hrudi při pomyšlení, kolik lidí není schopných se v dnešní době vyjádřit. Formulovat myšlenku a potom ji prezentovat. V hlavě mám taky cukrkandl, ale ven posílám stručnou pochopitelnou verzi všeho, co v kebuli ještě pozpátku jezdí na kolotoči. To pak místo zajíkajících se lidí, plnejch zbytečných slov politejch jídelnovou UHO, vidím tubu pikaa a jen se mi chvějou ruce konečně je vymáčknout.

Mluvenej proslov, psaný slovo, všechno stejný, všechno marný. A kamarádka gramatika sedí támhle v koutě a ani ji do toho radši nezatahuju. Čtení a psaní teda v pěkný bryndě, vytáhne to počítání?

Počítat umim, kvadratický rovnice, grafy, goniometrii, nekonečný řady, posloupnosti… odseděla jsem si všechno.

Ale dokázala bych teď sednout a sepsat daňový přiznání?

Finančně gramotná si přijdu asi jako bobule angreštu.

Takovejch let trápení, a v reálnym životě jsem ještě pořád na nule. Pohladím jen malou násobilku.

Tak k čemu to všechno bylo? Vzdělání je supr věc, jenomže plavat kraula ve vznešenejch teoriích, a pak si neumět uvařit, rozlišit platební kartu od kreditky, vyřídit zdravotní pojištění nebo zaplatit inkaso, to je pokřivený, uznej. Koláč vylezl ze školy a je to nakonec fakt jenom buchta, pěkný na pohled, náplň bohužel žádná. Dloubu do toho koláče, můj prst řádí. Tu a tam mám křeče v břiše při pomyšlení, že studenti, který teď potkávám na chodbě, jednou povedou společnost. Není na co se těšit, ti říkám. Školy pečou chytrost, ale nevařej inteligenci. A to je u mě dost chudá gastronomie. Vy uvědomělejší, poďme s tim kruci něco dělat, systém potřebuje nafackovat. Kňučim o reformu, voe!

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

8

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Tahle křížovka je trochu unikum – tajenka nemá pořadí, objevit by se v ní měly názvy kapel, co hrály nebo hrajou strašně divnou hudbu, která je v Americe neuvěřitelně oblíbená. Glam metal kombinuje punk, metal, kolotoče, výrazný make-upy, levný módní doplňky, vysoký podpatky, a hlavně dekadentní životní styl příslušníků tzv. white trashe, ze kterejch se staly hvězdy. Koho by zajímalo víc, doporučuju knížku Heroinové deníky od Nikkiho Sixxe.

9

pop /

TEXT A FOTO: IVA ANTOŠOVÁ

dil 3. ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

10

Casting na sviť měsíčku, sviť, ať mi šije nit mých maturitních šatů vyhrála americká internetová stránka variousdress.com. Pod záložkou special ocassion dresses, šaty pro spešl události, na ramínku visí přímo prom dresses – šaty pro maturitní ples –, a otírají se o další podkategorie jako například večerní evening dresses nebo koktejlky. Někdo to rád krátké.

Na mé bulvě se však zaleskla ještě jiná virtuální skříň – wedding apparel. Bílá, krajky, vkus. Výběr značně zúžila neochota tahat za sebou na plese vlečku, nemůžu však říct, že by mi toto kritérium nasadilo pouta na packy. Naopak, takové omezení přišlo vhod, neboť kdybych měla po nocích projíždět všech 2138 šatů jen na wedding dress hromádce (družičky mají vlastní šuplík a intimčo mají i maminy nevěst)… to jsem si rovnou mohla pod oči vytetovat černý vobruče.

Dalším vodítkem k Šatům von Rájenburg byla cena. Dolarové rozpětí si šopr nakliká v postranním menu; horolézt se dá až k pěti stům dolarům, potápět lehce pod stovku. Pro mě byla rozumná volba volit šaty do S dvě svislé čáry 200, moje vybraný koťátka milovaný vyňuchnaný stály $141.

Pro slečnu, která již zahořela láskou ke konkrétní róbě, je naservírován švédský stůl barev a velikostí, velmi vřele však doporučuji zadat custom size, vlastní míry, podle kterých jí šaty ušijí. Ne, tvůj noblesní obleček se neválí někde v zaprášenym skladu, kde krysy dávaj dobrou noc; zákazník podává objednávku, která je následně zpracována.

Tj.: Hej ty, ušij mi císařovny nové šaty! Rozkaz, jehly v pózor, namířit a šít! I ty nejsložitější svatební šaty s tunou látky, 3D zdobenim, proměnlivejma barvama reagujícíma na teplotu a zabudovanejma reproduktorama nebudou trvat víc než osmnáct dnů. Oznámení, že je hotovo, a plán B: jít nahá můžu zadupnout jako vajgl do země, šaty přišly po týdnu. Zlatý čínský ručičky. Tím však chroustání bankovek neskončilo.

První bug report Sedíš si ve virtuálním nákupním košíku a posloucháš těžký mlaskání virtuálních prstů o gumový klávesy virtuální kalkulačky. Digitální číslo však vyhodí o celých třicet dolarů víc.

Impossibru. Zkoušíš to znova, ale kulturistická částka pořád zatíná korby. Nech mě teď vstoupit na scénu, přidrcnout si brýle ke kořeni nosu a sundat ti černou pásku z očí. Free shipping, který houká ze všech stran Variousdress a přislibuje dopravu zdarma, je domluven jenom s určitými zeměmi. I ty blázínku, že ty sis na chvilinku myslel, že by Česká republika mohla být mezi nimi? Ohoho,

W W W.REDWAY M AG.C Z

notovižejo. Sousedící Německo a Rakousko si tímto privilegiem mohou prostřít stůl a poobědvat na něm svoji vysmátost, my už to štěstí nemáme.

Placený ekvivalent k free shipping je standard shipping, cena se mimo jiné odvíjí od váhy a „skladnosti“ šatů. Standardní doprava trvá 3–8 dní, konkuruje jí už jen expedited shipping, urychlené (a dražší) doručení zkrouhnuté na dnů dva až pět. $ 141 látková krytka na tělo + $ 35 loďování do hoodu = $ 176 v součtu.

Ale aby to nebylo tak vážný… Víte, že od 1. do 7. října se v Číně suprově trsalo? Party roku, oslava vylíhnutí se Čínský lidový republiky. Týden diskošky, stroje na ohňo, výlety po zemi (po zemi i vzduchem). Já jsem to třeba nevěděla, dokud mi čínská zásilková společnost, která dopravu garderoby Variousdress zajišťuje, neposlala mail Dýr Customer, sorry, BRB, AFK, máme tejden na to se zrušit, tak teď chvíli nebudem makat, jo, LOL, YOLO. Jako náhradu jsem však dostala expedited shipping zdarma. Dík, viď!

Prachy, nebo nahota!

Platba probíhá dopředu, po internetu. Je to nepříjemný, posílat keš někam do neznáma přes půl světa, ale já to chápu, já bych to bez nějaký záruky taky nešila. Za Variousdress se však můžu zaručit, web je důvěryhodnej. Cálovat se dá Visa nebo MasterCard kreditkou – musíš však mít povolený internetový platby, když tak vo tom běž hodit řeč s bankou. Klienti Western Union se můžou alternativně vyčvachtat i v možnosti bankovního převodu. Po úspěšné platbě přikluše na tvoji e-mailovou adresu potvrzovací elektronickej dopis (max. do čtyř dnů), že je všechno u pana Pořádka, a může začít centrifuga těšení, strachování, hubnutí a následnýho zpátky-tloustnutí a ještě většího těšení. Všechno fér.

2) popisu, co se nachází v balíku, a prohlášení, že je obsah pro nekomerční účely 3) printscreenu z e-shopu, ŽE JAKO FAKT NĚCO KUPUJEŠ, VÍŠ 4) plné moci poště, aby tě v celním řízení zastupovala 5) a poplatku v podobě další tisícovky (! *bitch-slap*) nedostaneš ani knoflík. Ani nitku, co ten knoflík přichycuje.

Asi už budu hodně rozmazlená výhodama, který přináší Evropská unie a Šengen, ale takovejhle proces mi fakt přijde byrokraticky mastnej, slizkej, upocenej, trapnej, zdlouhavej, drahej a ze čtrnáctýho století. Ameriko, co tys těm Čechám udělala, že ti nedovolej doručit sem ani pár vyšívanejch kytiček. Jestli dobrá móda narušuje všeobecnou pohodu a bezpečnost, žádám položit mikrofon na támhleto žehlicí prkno a mám přichystanej proslov. A to si za ramínka podprsenky nedaj.

No dobrý, aspoň že šaty jsou na cestě. A já ještě furt sedim pod dekou na gauči. Nevim, nakolik to cení ten gauč, ale já určitě. Na ples jsem oblečená, už jen vybrat vysoký kecky a dát si to celý znova s vohozem pro mámu. Taky je to diva, přece.

Natočíme unboxing, ne?

Druhej bug report Bomby. Američani sem asi vozej výbušniny. Jinak nevim, proč je celní řízení tak složitá věc. Oděv už dorazil za obvod našich hranic – a pošta zároveň s tím brousí obálky, aby ti zkazila náladu. Bez 1) potvrzení o zaplacení (výpis z účtu),

11

pop /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV, PROFIMEDIA.CZ

Run DMC znamenaj pro hip hop asi tolik, co objev kola pro lidstvo. Do tý doby, než přišli, to totiž moc nejelo. Nebo jako jo, ale spíš to byl takovej androš pro pár spiklenců, co se scházej někde v garáži a ničej gramofony. Nebo pro kluky, co nemaj peníze na drahej vstup do klubu, tak na roh ulice dotáhnou ghettoblaster, vohulej kazetu Grandmaster Flash and the Furious Five a uspořádaj si party přímo tady a teď. V rádiu se hip hop nehrál, v Rolling Stoneu a Melody Makeru o něm taky nepsali a MTV, ta ještě ani neexistovala. Svět, v němž nevládne hip hop – no zkuste si to jenom představit.

pop /

Rick Rubin. True living legend. Hudební stanicí MTV oceněn jako nejdůležitější producent posledního čtvrtstoletí. Kromě Run DMC dlouhodobě spolupracoval se Slayer, RHCP, Johnnym Cashem, System of a Down, RATM, Limp Bizkit atd. atd. Ve zkratce lze říct, že má prsty ve všem důležitém, co od roku 1985 v pop-music vzniklo.

Nacházíme se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století, v místě zvaném Hollis, v newyorské čtvrti Queens. Z domu paní Mizellové právě vychází její patnáctiletý syn Jason a jeho dva kámoši Joseph Simmons a Darryl McDaniels. Obezřetně se rozhlížejí a kvapem míří k popelnicím, kde se zbavují v pořadí již třetího přehrávače gramofonových desek, co jim shořel pod rukama. Plán „než se máma vrátí z práce, koupíme novej a nic nepozná“ je doplněn slibem „a na ten už nesmíme ani šáhnout, rozumíš“.

Paní Mizellová však měla pochopení: „Samozřejmě že jsem to poznala, ale nic jsem neřekla. Z Jasonova pokoje duněly basy tak, že mi v kuchyni drnčelo sklo v oknech, a ti dva kluci u nás vysedávali skoro každej den. Byly to hodný děti, přijela jsem z nákupu a oni hned ‚pomůžeme vám s taškama, paní Mizellová‘.

Byla jsem ráda, nechtěla jsem, aby se někde venku dostali do maléru, na ulicích nebylo bezpečno a Jason byl divoch, po tátovi. Taky jsem na něj byla sama a… to víte,“ vzpomíná v jednom z rozhovorů na dobu, kdy absolutně nemohla tušit, že se jí před očima rodí legendy později známé jako Jam-Master Jay, Run a D.M.C., a že – bohužel – ani poctivé chození na nábožko a do kostela neuchrání jejího Jasona před tragickým koncem.

Prozatím jsou ale všichni tři kluci středoškoláci, Jason to zkouší střídavě na basu a kytaru v několika garážových kapelách, Joseph zpívá a rapuje ve skupině Force, Darryl si říká Grandmaster Get High a jeho ambicí je získat fame jako nejlepší DJ v Hollis.

Což se mu s podporou jeho staršího bráchy Alforda, kterej mu věnuje svůj gramec a mixák, taky podaří.

Hollis, dodnes nepříliš vlídné sousedství obydlené černošskými dělníky, bylo začátkem osmdesátých let úplnou líhní rapových talentů. Kromě našich tří

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

14

výtečníků se zde poflakoval Josephův starší brácha Russell Simmons (založil s Rickem Rubinem label Def Jam a stal se slavným hiphopovým producentem), Young MC (držitel druhého a taky posledního ročníku ceny Grammy za nejlepší rapový výkon), DJ Hurricane nebo takový Ja Rule. A v nedalekém St. Albans, fakt jen co by kamenem dohodil, bydlel LL Cool J. Všichni se poctivě učili zákonům ulice: „Chodili jsme do školy, po odpoledních hráli basket a chodili na zkoušky svých kapel. Jindy jsme s felama courali po downtownu nebo seděli v Jasonově pokoji, přehrávali si desky a zkoušeli rapovat. Ale večer jsem mazal domů a do noci se učil,“ říká Joseph, který i v pozdějším šílenství koncertů, nahrávání a mejdanů nalezl tolik vnitřní disciplíny, že vystudoval na kněze.

Když jsou kluci často pohromadě, něco vznikne.

Nejspíš kapela. I Joseph a Darryl spolu jednu založili.

Nazvali ji Orange Crush. Když se k nim připojil i Jason (odteď Jam-Master Jay), přesvědčil Joseph (odteď Run) Darryla, aby se vykašlal na Djing a začal víc rapovat: „Stál jsem s Runem na pódiu v jednom klubu v Hollis. Poprvé před všema těma lidma. Jenom mi podal mikrofon a řekl: ‚Máš na to hodinu, tak začni rýmovat, brácho.‘ Nejdřív jsem byl s rýmama fakt těžce mimo, ale časem se to srovnalo.“ Darryl si dal jméno Devastating Mic Controller a kapela si změnila název na Run DMC. Walk This Way Roku 1983 jim na labelu Profile vychází první singl It’s Like That a je to bomba! Úspěch překonává nejen hranice Hollisu, ale i NYC, šíří se po celých Státech a odtud dál do světa. Na B-stranu singlu nahráli písničku Sucker MCs, věc s na tu dobu neobvyklým minimalistickým beatem, která je mnohými považována za vůbec první hard core rap.

O rok později vychází celé album nazvané Run-D.M.C. a prodává se skvěle – zlato je doma. King of Rock, druhá deska z roku 1985, je na tom ještě líp a získává platinu. Ten největší fičák na ně ale teprve čeká.

V roce 1986 nakráčel do studia, kde kluci nahrávali album Raising Hell, Rick Rubin. Pustil jim desku Toys in the Attic od Aerosmith, vysvětlil, co je to za kapelu, a navrhnul propojit jejich rokenrolovou vypalovačku Walk This Way s rapem. Jason byl pro, Josephovi a Darrylovi se to moc nezdálo. Proti kytarám nikdy nic neměli (ostatně Darryla můžeme vídat v tričku Led Zeppelin dodnes), ale zrovna Aerosmith moc necenili a vůbec měli o své třetí desce jiné představy. Jenomže Rubin měl pověst producenta, který ví, co dělá (a dobře to dělá), a tak nakonec přikývli.

Rubin si pecku Walk This Way nevybral náhodou – Aerosmith patřili k největším hvězdám středněproudého rocku a on předpokládal, že pokud se coververze povede, povšimne si Run DMC i mainstreamové publikum, které dosud novou kapelu přehlíželo.

Hele, Rick Rubin se nikdy nemýlí, pamatujte si to! Singl Walk This Way vystřelil na pátou příčku hitparády Hot 100, celé album bodovalo jako jednička v Billboard’s R&B/Hip Hop a kritici ho vynášeli do nebe. Hudební revoluci završili Run DMC fotkou na obálce časopisu Rolling Stone a klipy k singlům Rock Box a Walk This Way, které do áčkové rotace nasadila nová hudební televize MTV. Stali se hiphopovou kapelou číslo jedna, což pro dosud okrajový žánr znamenalo průlom a zahájení vítězného tažení napříč světem.

My Adidas and me, close as can be „V tu dobu se o nás začala psát spousta blbostí,“ směje se Run. „Třeba že jsme z ulice přešli

do mainstreamu, že jsme zradili hip hop. Ale člověče, bylo to přesně vobráceně. My jsme mainstream chytli za vlasy a dotáhli ho na ulici, haha.“ Během turné Raising Hell se začalo objevovat násilí. V kalifornském Long Beach se do sebe při koncertu pustilo několik místních gangů a skoro čtyřicet návštěvníků odcházelo zraněných. Díky tomu se Run DMC objevili na titulních stranách bulváru s varováním před rapovou hudbou, která „podporuje násilí“. „Všude se psalo, že naše poselství je špatný a že učíme děti ty nejhorší věci,“ řekl Run časopisu Rolling Stone. „Naše image je ale čistá. Lidi se mlátí každej den. Bojujou mezi sebou a rvou se. A rvali se, když jsem ještě já nebyl na světě. My jsme nevyrůstali na nablýskaným Manhattanu, ale v kriminálním Hollis.

A psali jsme texty o tom, co jsme viděli. O chlápcích s bouchačkama, o holkách, co šlapou, aby měly na fet. A stupidní Amerika si to vyložila jako oslavu.

Hip hop vznikl s dobrým úmyslem, bohužel, každej takovej úmysl se v popkultuře překroutí, ušpiní a nějaký nedospělý děcka si nakonec myslej, že bejt týpek, co nosí do hoodu drogy, je hrozně cool. Proto říkám, když na svojí desce rapuješ o bouchačkách, musíš na stejný desce rapovat i o tom, že střílet do lidí je špatný. A když rapuješ o holkách, co se před tebou plazej po kolenou, protože máš prachy, nezapomeň taky udělat text o hrdých ženských z hoodu, co celej život tvrdě dřou, aby mohly poslat děti na univerzitu.“ Jako každá subkultura je i hop hop úzce svázán s módou. Vizuální klíč – tedy to, jak se kapely oblékají, češou, jestli nosí make-up, nebo jej naopak striktně odmítají – otevírá subkulturu fanouškům. Móda je jako vchodové dveře do domu. Vejdete dovnitř a stojíte na chodbě. Nejste ještě doma, nerozumíte všemu, nemáte naposlouchaný všechny kapely, neznáte slovník a s étosem scény se budete muset

teprve sžít, ale je to první krok vašeho sebeurčení a venku na ulici každý už z dálky pozná, ke komu patříte.

V době vzniku hip hopu obecně platilo, že pódiová prezentace je zřetelně oddělená od běžného života.

Kapely všech žánrů nosily pódiové oblečky, často přímo fantastické kostýmy. I takové Sex Pistols nejdřív oblékl Malcolm McLaren; nebylo to tak, že nakráčeli na pódium přímo z ulice (jenom už se po koncertě prostě nepřevlíkli a pódiový kostým přenesli na ulici).

První hvězdy rokenrolu, jako byl Chuck Berry, Bill Haley nebo Elvis Presley, vystupovaly ve společenských oblecích a Keith Richards ve své knize Život popisuje, jak se na americkém turné vyptávali jejich spoluhráči, staří černí bluesmani v naškrobených bílých košilích, proč se na koncert taky nepřevléknou. Rolling Stones řekli, že to je super nápad, a vyměnili si oblečení mezi sebou. Kulturně-společenský rozdíl mezi bílými teenagery z anglické střední vrsty a starými černochy původem z chudého rasistického jihu, byl v tu ránu jako na dlani. Vystoupit na pódium znamenalo pro černošského hudebníka morální satisfakci a poctu, byl to div ne politický čin. Oproti tomu pro bílé kluky, co nikdy nezažili ponížení rasové segregace, jen samozřejmý výstup do dalšího patra zábavy. Run DMC byli první černou kapelou, která před diváky nastoupila v tom, co frčelo na ulicích jejich čtvrti: frajersky posazené klobouky, černé džíny a adidasky bez tkaniček, čímž nositel vyjadřoval buď solidaritu s uvězněnými bratry (vězňům jsou tkaničky a pásky odebírány, aby se na nich neoběsili), nebo dával najevo, že je též ostříleným kriminálníkem a od okolí očekává jistý respekt. Taková civilnost udělala na zástupy kids velký dojem. Run DMC byli autentičtí, „true“, dalo se jim věřit, dalo se s nimi snadno ztotožnit. Okamžitě je všichni začali napodobovat.

RUN DMC, PRVNÍ RAPOVÁ KAPELA, která se svým albem obsadila první místo R&B hitparády, která se objevila v prestižní hitparádě Top 10, která prodejem dosáhla na zlatou, platinovou a multi-platinovou desku, která byla nominována na cenu Grammy, která propojila rock s rapem a rap se značkou adidas Originals, jejíž klipy vysílala MTV, jejíž fotka se objevila na obálce časopisu Rolling Stone

W W W.REDWAY M AG.C Z

Hit My Adidas nevznikl na objednávku firmy. Podle Darryla ho napsali jako vyznání lásky: „Člověče, my jsme adidasky milovali! V době, kdy si všichni mysleli, že hip hop je černošská bláznivina, co nepřežije sezonu, by s náma žádná firma byznys stejně nedělala a neplatila nám za to, že laskavě budeme nosit její věci, haha. Bylo to… prostě vždycky když jsme dostali nějaký peníze, utíkali jsme do krámu koupit si nový boty. A když jsme uviděli ten model Adidas Superstar s lasturovou špičkou, řekli jsme si ‚those are dope‘ a složili o tom písničku. Na turné Raising Hell jsme si s sebou vezli už stovky párů, tolik jsme jich dohromady měli. Zavazadlovej prostor v letadle byl plnej krabic s botama, haha!“ Po úspěchu, který singl My Adidas sklidil, se firma samozřejmě začala o Run DMC zajímat. Jako poděkování dostala kapela vlastní řadu adidasek a taky smlouvu na pár milionů dolarů za propagaci značky: „Do tý doby byly Adidas Superstar boty na basket. Když jsme si je obuli my, staly se najednou cool věcičkou, gangsta parádou.

V životě bych si nepomyslel, že děláme historii…

Když jsme byli malí, všude kolem byl klasickej rock.

Poslouchali jsme Pink Floyd, Rolling Stones, Eltona Johna, Boba Dylana. To byly velký hvězdy a to byl taky důvod, proč jsme nahráli track King Of Rock, a ne King Of Rap. Rap byl v tý době ještě moc malej na to, aby pro mě mělo smysl nazývat se jeho králem.

S adidaskama to bylo stejný – nebyly spojený s vůbec žádnou hudbou, natož s rapem. To my jsme s tím přišli.“ Konec první části

smartbox /

Trafačky na Jižáku

TEXT A FOTO: REDAKCE

Jižní Město je největší panelové sídliště v ČR. Na jeho území žije většina z 80 000 obyvatel Prahy 11, takže vlastně město ve městě. O kulturu se tady stará například organizace Kulturní Jižní Město, jejíž nejnovější akcí je pokrytí fasád jedenácti trafostanic streetartem a graffiti. Náklady zaplatila společnost Pražská energetika – PREdistribuce, která trafačky vlastní, samotný impuls ke změně jejich vzhledu vyšel od vedení městské části Prahy 11. Kurátorem je náš art director Pasta Oner, podívejte se, koho na tu prácičku vybral.

Právě probíhající akce Praha 11 Streetart bude pokračovat malováním podchodů a dalších ploch po celém Jižním Městě.

Jan Kaláb (*1978) Jan Kaláb aka Point aka Cakes prošel dvěma pražskými vysokými uměleckými školami, zcestoval graffi ti festivaly, např. v Berlíně, Moskvě, Manchesteru, Amsterdamu, Gothebourgu či São Paulu. V roce 2008 uspořádal velkorysý mezinárodní festival streetartu a graffi ti v Čechách s názvem NAMES (www. namesfest.net). Patří k legendám české scény. Zabývá se nejen klasickým graffi ti s talentem pro dynamické, barevně hravé kompozice, ale tvoří i streetartové objekty rozličných formátů, nebojí se experimentovat, a úspěšně tak posouvá hranice oboru. Rozmáchlý graffi ti styl zredukoval na plátně na soustředěný minimalistický projev v duchu Pieta Mondriana.

Jeho tvorba se v posledních letech přesunula zčásti do galerií, zasahovat do městského prostoru ovšem nepřestal. Mezi nezapomenutelné práce patří Pomník obětem graffi ti, který v roce 2007 umístil na jednom z frekventovaných míst Prahy, 3D sošky tzv. Pointíků (barevných dráčků složených z písmen POINT) na římsách desítek budov a bezpočet barevných pieců po celé ČR. www.onepoint.cz

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

16

X-PES (*1983) Základ svěžího projevu tohoto stále aktivního writera tvoří výbušná směs kritického sarkasmu, smyslu pro humor a malby, která má kořeny stejně tak v naivním umění, jako v komiksech nebo kreslených vtipech. Jeho práce, které

PHOE (*1979) Jeden z předních pražských writerů, který se kolem graffi ti motá již dvacet let.

Jeho tvorbě dominuje především práce s písmem a prostorem v kompozici s různými motivy. Vyhledává a svými piecy doplňuje prázdné a mrtvé plochy

ONLY (*1982) Zástupce maloměstského graffi ti. Zálibu v graffi ti projevil před patnácti lety.

Dlouhou dobu působil s BKP crew, jejichž tvorba se vyznačovala propracovanými velkoplošnými produkcemi převážně na legálních plochách.

W W W.REDWAY M AG.C Z

mají často výraznou pointu, sice na jedné straně vzbuzují úsměv, ale nevyhýbají se ani nevybíravým komentářům na účet dnešní společnosti. Nezakládá si na vybroušené formě, ale na sdělení, stejně jako dává přednost krysím místům před galeriemi.

v Čechách či jinde po Evropě. Nehledá jeden styl, spíše se nechává ovlivnit konkrétním prostorem. Jeho motto je „sprej a zeď“.

Definice wildstyle, old skool New York, Berlin style keepers provází jeho tvorbu od začátku. Obliba detailů a komiksů je zřetelná v každém vytvořeném kousku.

17

téma /

ARTWORK: ZEVS FOTO: ARCHIV

téma /

TEXT: M. OVERSTREET A D. ZEZULA FOTO: PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

Od kríže k navonené zdechline Položili jsme si dvě prosté otázky. Proč je reklama tak pitomá? A když je tak pitomá, může vůbec plnit svůj účel?

S tím se, jak už to bývá, vyrojila spousta podotázek, například: A chce někdo, aby byla jiná? A co je vlastně její účel? Víme to? Odpovědi jsme našli částečně v knize Reklama je navoněná zdechlina od italského fotografa Oliviera Toscaniho, dále ve výsledcích marketingových výzkumů a něco nám k tomu řekl člověk z byznysu.

Oliviero vykopává míč a zahajuje hru Nevim, jestli jste někdy vlezli do krámu značky Benetton. Předpokládám, že ne. Ve výloze nemívaj nic zajímavýho a vevnitř obvykle není ani noha.

To člověka odradí. Mrtvej brand. A přitom v devadesátých letech šlo o jednu z pěti nejbohatších a nejmocnějších oděvních značek na světě.

Barevný svetry šly tak na dračku, že si majitel Luciano Benetton mohl dovolit i vlastní tým formule 1, ve kterým začínal třeba takovej Michael

Schumacher. Reklamy na Benetton byly v každým časopisu, na každým baráku, u každý dálnice. A každá nová kampaň rozpoutala zuřivou debatu o etice, filozofii a poslání reklamy. Toscani, dvorní tvůrce těchto kampaní, byl pro jedny vizionář a idealista, co chce reklamou změnit svět k lepšímu, pro druhý cynik nejhrubšího zrna, kterej se neštítí prodávat hadry pomocí fotek pacientů umírajících na AIDS. Nebo vězňů čekajících v celách smrti na popravu. Nebo Ježíše Krista Spasitele.

První, co byste podle Toscaniho měli o reklamě vědět – a tím to všechno začíná – je, že si ji sami platíte. Cena televizních spotů, billboardů a plakátů je započítaná v koncový ceně produktu. Čím víc utratí firma za reklamu, tím víc budete muset vy utratit u pokladny. O. k., se stim smíříme, řeknete si, takhle se prostě točí kola světový ekonomiky. Toscani nás ovšem nabádá, že když už si ji platíme, měli bychom věnovat pozornost i jejímu obsahu, a nemyslí tím zrovna úvahy, jestli je tenhle typ kartáčku na zuby lepší než tamten. Tvrdí, že základní sdělení veškerý reklamy, co kolem sebe vidíme, je rasistický a fašistický.

Nacistická propaganda byla plná dobře vyvinutých krásných blondýn šťastně skotačících na věčně zelených trávnících, zatímco vysocí, atleticky stavění hoši se ve sportovních bourácích proháněli ulicemi sterilně čistých měst. Třicátá léta byla dobou futurismu, módy, rozvoje technologií a olympijských her, kterým předsedal Hitler. Mistři propagandy přišli na to, jak reklamou podpořit jeho ideál árijství: cudně poodhalené sošné tělo, plavá krása, dokonalá pleť. Radost z kolektivního soužití, velké prosté pocity, kult přírody, zdraví, hygieny, sportu a vítězství. Člověk se těm obrázkům a heslům, které viděl všude, musel přizpůsobit. Pokud nemohl, protože byl příliš tlustej, individualistickej, šťouravě intelektuálskej, a ještě k tomu (nedej bože) žid nebo cikán, tak to pěkně schytal. Stejně na to šla i propaganda komunistická a do stejného voňavého ráje, v němž nedokonalost nemá místo, nás reklama láká i dnes. Vstupenkou je nákup a používání těch správných produktů, protože, no fakt – jestli máte nadváhu, pupínky, lupy nebo zácpu, jestli koktáte, jste nemocní, nešťastně zamilovaní, opuštění, někdo vás okradl a váš domov se neleskne čistotou a vaše děti nečurají modře, můžete si za to sami. To je skutečné poselství

COLORS MAGAZINE Když děláte půlku života v reklamě, naučíte se přitažlivě zabalit jakoukoliv informaci. Jak je vidět na Toscaniho časáku Colors, není to vůbec na škodu. Řekněte téma… nevim, vymyslete slovo. Šílenství, odpad, doprava, moře, cesta, vězení, škola, hračka, vlasy, tuk, strach… Vymyslete cokoli, a Toscani z toho za 8 dolarů vyrobí 96 stran neuvěřitelnýho infotainmentu (poučení a zábavy). Miluju ten časopis. Miluju!

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

20

reklamy: Vyvolávat touhu po dokonalém světě, ve kterém budete šťastni, pokud budete kupovat ty správné věci. A pocit viny, strachu a vzteku, že na to nikdy nebudete mít dost peněz.

Námitka Jacquese Séguély, šéfa reklamní agentury Euro RSCG: Posláním reklamy je provázet spotřebitele v jeho podvědomých přáních, pomoci mu orientovat se v nabídce trhu, povzbuzovat jeho chuť nakupovat, a tím udržovat v chodu ekonomiku. Psychicky zdravý člověk nebere reklamu doslova, za psychicky nemocné jedince tvůrci reklamy nezodpovídají.

Pochybnost RedWaye: Je sice možný, že reklama je pouze jednou z mnoha pošahaných her, které jsme se v naší civilizaci rozhodli hrát, to však nevyvrací Toscaniho tvrzení, že je to hra plná rasistických a fašistických významů. Stále nechápeme, proč se to hraje zrovna takhle. (Pokud chcete odpověď teď hned, přeskočte na konec, ke kapitole Nikomu, kdo ti chce něco prodat, nevěř!)

Je s ní polepen celý svět. Takové plýtvání! Přitom by mohla být street artem, zdobit města a dotvářet jejich atmosféru. Mohla by se stát hravou, inspirativní či provokativní součástí sdělovacích prostředků. Sama by mohla být sdělovacím prostředkem! Mohla by využít všech tvůrčích možností dokumentaristiky a reportáže, informovat o problémech, sloužit velkým humanitárním projektům, vědeckým objevům, představovat zajímavé umělce, vzdělávat veřejnost, být užitečná, avantgardní, zábavná!“ Nevíme, jestli se o nasypání písku do koleček matrixu pokusil už někdo předtím, nebo jestli byl Toscani první, Luciana Benettona však jeho koncept rozhodně zaujal. Tak se zrodila legenda United Colors of Benetton a svět se začal dohadovat, jestli je Oliviero vizionář, co skrze svetry prodává světonázor, a tím povyšuje reklamu na umění, nebo zplozenec pekla, co skrze světonázor prodává svetry, a tím vykrádá, zneužívá a pošlapává svaté hodnoty.

Vizionář, nebo satanista?

Jako špičkový módní a reklamní fotograf Toscani samozřejmě všechny ty finty, jak spotřebitele dobře naladit, vystrašit nebo dojmout, znal. Začalo mu to však celý připadat poněkud stupidní: „Reklama je určena veřejnosti.

You are what you see První Toscaniho plakát zobrazoval černou ženu kojící bílé dítě. Obraz nijak nesouvisel s oblečením Benetton. Nebyla to reklama v klasickém slova smyslu, Toscani napsal: „Použil jsem značku Benetton k vyjádření

JAK ZÁKAZNÍK VNÍMÁ REKLAMU ERIK DU PLESSIS (COMPUTER PRESS, 2007) Jestli se chcete dozvědět, jak bezmocní jste vůči reklamě (i když si samozřejmě myslíte pravej opak), půjčte si v knihovně tohle. Obrazy všech reklam, který jste za celej život viděli, máte v hlavě. Mozek je drží zavřený v přecpaný skříni.

Co způsobí, že dveře odemkne a vydá příkaz, abyste si koupili coca-colu s nápisem Uličník na etiketě?

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

protirasistického postoje. Proměnil jsem reklamu v humanistický čin.

Kampaň byla po celém světě dobře přijata a získala několik cen. Kromě Spojených států, kde ji kritizovaly černošské organizace. Považovaly ji za rasistickou, protože podle nich obraz znázorňoval staré klišé z dob otroctví – černou chůvu kojící dítě bílých pánů. V Jihoafrické republice byl plakát zakázán, prý příliš antirasistický.“ Pak vyfotografoval dvě nahá batolata, černé a bílé, jak sedí na nočnících a hrají si spolu. Poznamenal si: „Odezva skvělá, v USA jsme získali důležitou cenu. Socialisti na radnici v Miláně zakázali vylepení plakátu.“ Z reakcí na další obraz (ručička černého dítěte držící se ruky dospělého bělocha) pochopil jedno: „Každému, co jeho jest, podle jeho předsudků a interpretací. Jsi to, co vidíš. V Tokiu vidí něco jiného než v Paříži a ti zase něco jiného než v Los Angeles. Každý podle své výchovy, vzdělání, náboženství a představ.“ Následovala série fotografií, kde si s tématem rasistického klišé pohrával ještě víc: pouta spojující dospělého černocha s bělochem – kdo z nich je zločinec?–, dvojice horníků pokrytých prachem – spolupráce vítězí nad barvou kůže – atd. atd. To ale ještě nebylo nic proti další kampani, ve které přinesl nové téma.

Právě začala válka v Perském zálivu. Na obrovském válečném hřbitově poblíž Paříže udělal Toscani fotku geometrických řad bílých křížů odrážejících se od zeleného trávníku. „Později jsem si všiml, že je mezi nimi jedna Davidova hvězda. Ihned jsem byl obviněn, že jsem ji do fotografie vmontoval.“ V Německu odmítli reklamu otisknout. Pak se přidali Francouzi.

Pak Němci změnili názor a otiskli ji. Italové proti tomu protestovali a neotiskli. Tato kampaň byla významná proto, že se poprvé objevily argumenty o nutnosti naivity v reklamě. Válka, mír, smrt, politika – to nemá v reklamě co dělat. Ukazovat hroby vojáků znamená využít k prodeji smrt a to je nemorální a cynické. Toscani ironicky odpověděl, že chápe, že připomínat na začátku války smrt, a ne vlastenectví, lidi rozčiluje. A cítil se jako vítěz. Pro mnohé jím i byl. Když se mluvilo o reklamě, mluvilo se jen o něm. Jeho billboardy, na kterých nebyly svetry, prodávaly svetry tak dobře, že Luciano mohl otevřít 8000 butiků Benetton po celém světě. Jenže systém měl slabinu: Každá kampaň musela být o trochu kontroverznější, drsnější a drzejší než předchozí. Lidi si totiž na obrazy velice rychle zvykají.

A tak Oliviero přitvrzoval: černý voják v uniformě držící za zády lidskou stehenní kost – je to kanibal sloužící v armádě? Nahý zadek s tetováním HIV positive. Téma AIDS ovládalo 90. léta, v této kampani použil Toscani také fotku Theresy Frare. Je na ní David Kirby, umírající na AIDS v otcově náruči, obklopen plačící rodinou. Pro jedny připomenutí toho, že moderní společnost zachází s nemocnými AIDS jako s nakaženými morem, izoluje je na uzavřených odděleních a nechá je umírat opuštěné a zoufalé, pro druhé nejvyšší level Toscaniho hyenismu. Následovaly plakáty s kondomy, k čemuž se majitel jedné známé značky sportovní obuvi vyjádřil takto: „Nechápu! Naše reklamní kampaně mě stojí pěkné peníze, ale nikdo o nich nemluví. V žádném časopise, prostě nikdo! A váš fotograf jen v sámošce nakoupí pár barevných prezervativů, udělá fotku, a už se po světě mluví jen o Benettonu.“ Démonizace značky rostla, svetry už nebyly jen tak ledajaké svetry, jejich nošením jste teď vyjadřovali určitý názor. Sen každého markeťáka…

Dalším Toscaniho tématem bylo náboženství.

Apoštolská reklamní agentura Ježíše Krista „Největší kampaň v dějinách lidstva byla ta s Ježíšem. Nesla jednoduchý slogan Milujte se navzájem a pozoruhodné logo: kříž. Když Apoštolská

reklamní agentura zahájila Ježíšovu komunikační kampaň, použila nahého muže přibitého na kříži, obraz večeře s parodií na kanibalismus, scénku s kamenováním, líbání malomocných, zrození dítěte v chlévě v hnoji, nešťastné, chudé, trpící a zmrzačené lidi, neslýchané způsoby mučení, krev prýštící zpod trnové koruny, výkřiky bolesti, matku objímající mrtvolu syna… To rozhodně nebyly nasládlé bezzubé obrázky, které by použili dnešní kreativci, ale mě to inspirovalo. Už v roce 1969, to zrovna letěl muzikál Jesus Christ Superstar, jsem vymyslel reklamu na džíny Nebudeš mít jiné džíny než mě! Na plakátu byl detail džínů s rozepnutým zipem – holka, nebo kluk? – a v Itálii vzbudil slušný ohlas. Pak jsem vyfotil zadek mojí tehdejší přítelkyně v džínových minikraťasech a doplnil ho sloganem Kdo mě miluje, následuje mě. Vatikán šílel, ale lidi to milovali. Byla taková doba.“ Devadesátky byly jiné. Plakát Benettonu, na kterém jeptiška líbá mladého kněze, vytočil katolíky doběla. Vatikán vybízel k bojkotu obchodů a dobří křesťané začali vytloukat jejich výlohy dlažebními kostkami. Luciano Benetton popojížděl Středomořím na své jachtě a tvářil se zamyšleně.

A do toho vypukla válka v Jugoslávii.

Příběh Marinka Gagra „V roce 1994 jsem poštou dostal kalhoty a tričko zabalené v lepenkové krabici,“ píše Toscani. „Když jsem ji otevřel, byl jsem velice dojat. Strakaté maskáče a tričko nosil mladý voják. Přetržený opasek, zaschlá krev, díra po kulce. Na stroji napsaný a podepsaný lístek v neznámé řeči, v chorvatštině. Šaty patřily Marinku Gagrovi. Dopis napsal jeho otec. Přál si, aby jméno a věci jeho syna, kterého zabili Srbové, posloužily míru.“ Toscani vyfotil zakrvácené kalhoty a tričko na bílém pozadí tak, aby představovaly tělo ležícího člověka. Pod tím byla citace z Gagrova dopisu.

Reklama byla zveřejněna ve 110 zemích. „Takový příliv korespondence nikdy žádného reklamního pracovníka nezavalil. Když se mě lidé ptají, co má válka v bývalé Jugoslávii společného se svetry, odpovídám, že nic nesouvisí s ničím. Nedělám reklamu. Neprodávám. Nejsem cynik, hledám jen nové způsoby vyjadřování. S veřejností vedu diskusi jako každý umělec.

Využívám síly dopadu a rozsahu reklamy. Proč by nešlo vnímat poselství, když je na panelu spolu s ním značka Benettonu? Cožpak noviny nemají své logo, nemají stejně jako všechna média nějakou značku?“ Toscaniho logika se zdá neprůstřelná. Ano, na světě se pořád děje dost hrůz a nespravedlností, o kterých je potřeba informovat. Tak proč by to nemohl dělat takhle, místo aby přesvědčoval zákazníky, že svetry Benetton jsou ty nejlepší široko daleko, že jsou vstupenkou do světa horních deseti tisíc?

Výrobek by přece měl mluvit sám za sebe – pokud je kvalitní, není potřeba omílat to pořád dokola. Lidi jsou k těmhle kecům za všechny ty roky stejně dávno imunní. Měl pravdu Toscani, nebo jeho kritici, kteří mu po kampani s Marinkem vyhlásili otevřenou válku, a dokonce jeli do Sarajeva vyhledat starého Gagra, aby ho přesvědčili, že se stal obětí ošklivé manipulace?

Konec příběhu Oliviero bojoval jako lev, obhajoval se a hledal odpovědi na skutečně těžké otázky: „Dokážete si představit svého konkurenta, který by si počínal jako vy, ale jeho názory by nebyly tak správné, například by podporoval trest smrti nebo hlásal opovržení vůči přistěhovalcům nebo hendikepovaným?

Co byste pak s Benettonem dělali?“ Luciano stál při něm, i když hodně riskoval. Rozešli se až po osmnácti dlouhých letech. Ofi ciálním důvodem byla Toscaniho únava a přání věnovat se časopisu, který založil. Po straně se ale mluvilo o tom, že Benetton svého kámoše ve zbrani vyhodil po kampani s portréty vězňů odsouzených k trestu smrti, kvůli které

THE CLASH LOST IN THE SUPERMAKET „I’m all lost in the supermarket, I can no longer shop happily, I came in here for that special offer, guaranteed personality.“ Strummerův text pokračuje: první vzpomínky z dětství má na živý plot vzadu za domem, zpoza kterého se ozývaly děsivé zvuky hádek a bitek sousedů. Teď už je Joe velkej, stojí uprostřed obchoďáku, je dobře naladěnej, viděl v televizi tu reklamu, má slevovej kupon a chce si koupit novou osobnost. Jako my všichni.

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

22

Benetton čelil nejen soudním žalobám od lidskoprávních organizací, ale taky dramatickému poklesu tržeb. Tohle už bylo prostě moc, no.

Toscani proti Lucianovi nikdy neřekl křivého slova. Po jeho odchodu splynuly reklamy Benettonu s proudem. A stejně tak celá značka. Nečetli jsme žádnou studii, která by se zabývala Toscaniho vlivem na změny ve společnosti. Stali jsme se za těch osmnáct let jeho kampaní lepšími lidmi? Stal se svět lepším místem? Nemáme důkazy a o Benettonu už se dávno nemluví.

Nikomu, kdo ti chce něco prodat, nevěř!

Na naše otázky odpovídá Jan Mička, kreativní ředitel reklamní agentury McCann Erickson. Honza není žádnej zelenáč, v byznysu se pohybuje desítky let. Dost dlouho na to, abychom pozorně naslouchali jeho slovům.

Proč je reklama tak pitomá? Čí je to práce? Klienta, nebo reklamních tvůrců?

Jak kdy. Někdy je určena cílové skupině, do níž nepatřím, a protože jsou mi její hodnoty a preference cizí, tak mi přijde pitomá. Mojí babičce se třeba líbí taška plná Evy a Vaška, pro mě to až zas takovej var není, že? Pak je taky často přímo úměrně pitomá s pitomostí zadavatele/klienta, ale častěji s pitomostí lidí, kteří se nechávají najímat do focus groups, testovacích skupin, jimž se kreativní koncepty ukazují a testují se jejich reakce, jejich přijetí. Podle jejich připomínek se pak návrhy debilizují. Last but not least, značná část tvůrců reklam jsou fachidioti a poměrně velcí pitomci, čehož výsledkem nemůže být nic jiného než pitomost.

Když je tak pitomá, plní vůbec svůj účel? Ze všech výzkumů totiž plyne, že ne. Reklama respondenty obtěžuje, je podle nich agresivní, hlasitá, hloupá, snaží se ji nevnímat a na jejich rozhodování při nákupu nemá vliv.

Zkušeného marketéra nezajímá, co lidi říkají, ale co dělají. Lidi reklamu kritizují, stěžují si na ni nebo tvrdí, že je to neovlivňuje, ale věříte to někomu v botách Adidas, kalhotech Replay, bundě Carhartt s iPhonem v kapse?

Reklama není určena kontrolovanému vědomí, ale iracionálnímu podvědomí a nevědomí. Stačí zazpívat ta-ta-ta-ta a všichni vidí tu hroznou holku na té hrozné židli a vědí, že si mají jet pro nábytek do Kiky. Bez ohledu na to, jestli se jim to líbí, nebo ne. Vědí to a značná část z nich to taky udělá. Takže to maká, ať si o tom myslíme nebo říkáme, co chceme. Čím víc nás to s*re, tím líp si to zapamatujeme.

Chce někdo, aby byla jiná?

Kdekdo. Já taky chci, aby svět byl jinej, lidi hodnější a lepší a aby byl mír. To nic nemění na tom, že za poslední dvě tisíciletí byl mír v Evropě asi čtyřicet let.

Co je účel reklamy? Je na to nějaká defi nice?

Prodej. Všechno ostatní je pokryteckej žvást.

Chtěli Toscani s Benettonem změnit svět, nebo jenom prodat víc svetrů?

Viz předchozí odpověď.

Kampaň Dove za skutečnou krásu, kde bez retuše vystupovaly nahé ženy, nemodelky: Odborníci ji hodnotí jako „kampaň, která zklamala“.

Podle nich byla „krátkodobě úspěšná, neboť byla něčím nová, ale dlouhodobě se ženy nechtějí v reklamách dívat na obyčejná těla. Chtějí vidět inspirativní krásu.“ Dove klesly tržby. Znamená to, že reklama je rasistická a fašistická a my ji takovou chceme? Ale proč? Věří snad nějaká žena, že když se bude denně mýt sprchovým gelem Dove, dosáhne inspirativní krásy modelky? To snad ne, že ne…?

Nákup většinou nedělá mé kontrolované racionální já, ale moje podvědomí.

Když stojím před fochama s barevnejma kelímkama za hrozný peníze, nekupuju si barevnej kelímek za hrozný peníze, ale sen. A v mým snu

nejsem obyčejnej vrásčitej mamlas, alébrž princ z pohádky. Děje se to rychle a takřka nezávisle na mé kritické mysli. Bum, a je to! Říká se tomu nákup jako kompenzace.

Má Toscani následovníky? Zkouší to po něm někdo zvednout a propagovat výrobky přes to, čemu se říká social responsibility?

Kromě značky Dove, která se tomu navíc nevěnuje kontinuálně, nikoho nevidíme.

Dělá se to. Třeba Diesel vložil patnáct milionů dolarů do kampaně World Upside Down. Převrátili mapu světa, dole bylo nahoře. Bohatí Afričané adoptují tříleté blonďaté holčičky z Norska, posílají humanitární pomoc do USA a řeší dopravní situaci v Mombase, kde příliš dlouhé limuzíny komplikují provoz.

Ale furt je jich málo. Proč? Nefunguje to?

Popíšu. Trh je plnej a já na něj chci dát svůj produkt. Tvářím se jako revoluce sama, o peníze mi vůbec nejde, zajímá mě názor, postoj, umění, design, ekologie, nebo co zrovna frčí, a tam se se vší rozhodností postavím.

Navinou se na mě lidi, který se z principu lepí na nový věci. Říká se jim trend-setters a v populaci jsou jich asi tři procenta. Pečlivě se jim věnuju a udělám z nich sektu – svoje nekritický obdivovatele, kteří kudy chodí, tudy machrují s mým produktem. Na ně se navinou trend-followers, kterých je asi deset až patnáct procent, a vzniká mi solidně velkej byznys. A pak přichází buď (častěji) konec a všechno znovu, kolem dokola, anebo dokážu přepadnout do mainstreamu (cca čtyřicet procent populace), kterej když něčemu nerozumí, reaguje na to jako na ohrožení, takže v tu chvíli moje komunikace musí být naprosto jednoduchá, nekomplikovaná a blbuvzdorná.

Všechny rožky ohoblovat a zbytek vylepit sametovým papírem. Prodejní cyklus končí zbytkem společnosti, kde lehká debilita není na škodu, jsou to nevzdělávatelná těla. Profi t enormní.

Ty nevěříš, že Toscani chtěl říct něco jinýho než Kupujte svetry?

Asi chtěl prodat víc svetrů, a asi chtěl taky něco světu říct a myslel si, že to jde najednou. Ale nejde. Když chceš světu něco říct, tak mu to řekni a neprodávej tím svetry, jinak tu věc, to velký téma tak akorát upatláš od bláta. A peníze jsou spíš než od bláta upatlaný od krve a kokainu.

Toscaniho příběh, jak ho vypráví ve svý knize, jeho motivace a argumenty jsou až zpětně vytvořenou sebeomluvnou konstrukcí, aby si sám sebe mohl víc vážit.

Komu teda věřit? Jak přistupovat k reklamě? Je to důležitý téma?

Je to důležitý. A je důležitý si zapamatovat: nikomu, kdo ti chce něco prodat, nevěř! A taky nevěř sám sobě! Proč? Protože já prostě nejsem ten, za koho se mám. A reklamníci to vědí. Reklamníci mi dávají hádanky typu: Máš pálku a míček. Oba dohromady stojí dolar deset. Pálka je o dolar dražší než míček. Kolik stojí míček? A já (potažmo my všichni) automaticky říkám deset centů, né? Né! Jestli je pálka o dolar dražší než míček, pak míček nemůže stát deset centů, protože by to pak dohromady stálo dolar dvacet.

Míček musí stát pět centů a o dolar dražší pálka pak dolar a pět centů.

Dohromady dolar deset. Reklama vyřazuje racionální obvody z činnosti a nutí mě k instinktivní odpovědi či volbě. A to je v kostce všechno. Šalba a klam. Prostě prodej.

A musí být nutně rasistická a fašistická? Je to skutečně její podstata?

Jo. Protože my všichni jsme v srdci zvířata. Je to naše přirozenost. Chceme jenom všechno sežrat, rozmnožit se, pobít konkurenci a nepřátele, postavit se na hromadu jejich mrtvol a tančit vítěznej tanec. Každej z nás s tím denně bojuje, brání se tomu, to je civilizace. A každej den na nás reklama spiklenecky pomrkává, že když už nemůžeme vraždit, znásilňovat a ničit, můžeme jít aspoň nakupovat.

FEKAL MARKETING Vynález Zdeňka Kubíka, obchodníka s doménami a „Czech made mana“.

Princip fekal marketingu spočívá v primitivní rasistické, sexistické, vulgární a urážlivé komunikaci na Facebooku nebo internetových diskuzních fórech.

V praxi to vypadá asi takto (příspěvek uživatelky FB na stránce filmu Babovřesky, kterou Kubík spravuje): „Film je podle mě velmi stupidní, a ačkoli jsem asi jedna z mála, co si to myslí, vytáčí mě, když mi vyskakuje na hlavní stránce. Stránka se mi nelíbí, takže ji nechci ani vidět.“ Kubíkova odpověď: „Tak si vypíchej oči, k*ndo blbá.“ Okamžitě tisíce sdílení. Někdo je pohoršen, někdo se tomu směje, ale sdílej všichni. Účel splněn.

W W W.REDWAY M AG.C Z

23

téma /

TEXT: DOMINGO (POST-HUDBA) FOTO:

Tohle doma radši nezkoušejte Říká se, že špatná reklama je taky reklama. Jasně, většinou to říkaj ti, kterým naplánovaná kampaň nevyjde a pak se to takhle snaží okecat, ale něco na tom asi přece jen bude. Z marketingovýho hlediska tak nějak obecně platí, že značka, o které se nemluví = mrtvá značka, mrtvá značka = nulový prodeje, a nulový prodeje = krach. Jenže kdy bylo naposledy něco takhle jednoduchý, že…

David Packard, spoluzakladatel firmy Hewlett & Packard, kdysi řekl, že marketing je příliš důležitej na to, aby ho mělo na starost marketingový oddělení. Práce v reklamě, marketingu a PR vypadá v očích mnoha lidí jako ideální zaměstnání – člověk dostává peníze za to, že přemýšlí a je kreativní.

K tomu, aby byl kreativní, musí být samozřejmě taky vzdělán, protože reklama, to je dneska celá věda, konkurence nikdy nespí a každá firma hledá způsob, jak o sobě dát co nejlíp vědět, pokud možno při co nejmenších nákladech.

Nicméně přesto, že v reklamkách pobíhají samí kreativní, vzdělaní, dynamičtí a krásní lidé, jsou některý jejich koncepty tak blbý, že si jeden říká, co od toho vlastně očekávali, a hlavně jak dokázali přemluvit klienta (slangově blba), aby jim to schválil a zaplatil. Reklam, který zpětným pohledem působí buď vtipně, nebo depresivně, nebo vyloženě WTF, je tolik, že máme místo jenom na ty nejkřiklavější případy. (Málokdo má v sobě tolik duchapřítomnosti jako Bill Gates, kterýmu při prezentaci Windows 98 kleknul systém přímo na obří obrazovce v sále před divákama, na což zareagoval slovy, že přesně z tohohle důvodu se to zatím veřejně neprodává.)

Porušování zákona Calvin Klein je známej tím, že nikdy nešel pro kontroverzi daleko, ale když v polovině devadesátých let natočil sérii porno reklam na džíny, nepovažovali to za „hip“ už ani hardcore fanoušci (zato FBI se rozhodně nenudila). Hlavní problémy byly dva: jednak odvysílat v nejvíc sledovaným čase reklamu sestávající z rozhovorů, který s viditelně vyplašenýma modelama vede úchylák schovaný za kamerou, není v pořádku tak nějak celkově, a za druhý se nedoporučuje, aby modelové vypadali, že je jim třináct. Slečna uvězněná v jakési dřevěné kabince odpovídající na dotazy typu „Už jsi někdy točila filmy?

A už ses někdy ve filmu milovala?“ se hodí možná do artovýho dramatu Larse von Triera, ale ne k tomu, aby přesvědčila zákazníky jít do krámu a koupit si Calvinovy kalhoty.

V tomhle případě šlo o ojedinělou událost, což už se ovšem nedá říct o revolučním nápadu prodávat auta pomocí terorizování potenciálních zákazníků. Toyotě to v roce 2009 navrhla respektovaná agentura Saatchi & Saatchi (mimochodem, autor geniálního sloganu „Today, Tomorrow, Toyota“) a celej plán sestával z jednoduchýho předpokladu: protože momentálně frčí found footage filmy jako Cloverfield, pojďme lidem jeden takovej taky vytvořit, akorát že v realitě. Reklamní kampaň na Toyotu Matrix (sic!) tak vlastně připomínala obří LARP, v němž lidi poskytovali Toyotě kontaktní údaje o svých kamarádech a ti se pak stávali oběťmi pěti fiktivních stalkerů, jako třeba „metaláka“, „fotbalovýho chuligána“, „spiklence“ nebo „chlápka v mývalím převleku“. Pět dní. Pět dní volání, mailování, esemesek, sledování na ulici, rozbíjení majetku… Sranda!

Skoro stejná, jako když něco podobnýho zkoušel Fiat v roce 1992, kdy promoval novej model auta tak, že ve Španělsku posílal ženám anonymní milostný dopisy plný osobních informací. Jako že tě miluje to auto. Chápeš.

(Jejich chlapi to nechápali, protože na podobný fóry je zrovna horkokrevný Španělsko fakt, fakt, fakt dost blbá země.)

Násobilku a trojčlenku do každé reklamky! Člověk by si říkal, že vystudovaní odborníci na marketing budou umět počítat. Když výrobce chipsů Walkers vyhlásil soutěž o deset liber na základě toho, že zákazníci budou předpovídat počasí, nevypadalo to zpočátku nijak složitě – koupíš si balíček chipsů za pár korun, jdeš na webovou stránku a tipuješ, jestli (a kde přesně) bude pršet. Když uhodneš, dostaneš peníze.

Jednoduchý jako facka. Jenže, jak víme, librama se platí v Anglii, a protože Walkers tuhle soutěž odstartoval na podzim, vkrádá se otázka, jak si vlastně tvůrci představovali jakejkoli finanční zisk – že v Anglii prší, ví celej svět, a pokud na podzim prší tak nějak všude, v Anglii ještě třikrát víc. Akce měla samozřejmě úspěch, protože zákazníkům doslova stačilo pojídat chipsy (což by dělali tak jako tak), házet si u toho kružítkem do mapy (což je dobrá zábava k ukrácení dlouhý chvíle), a takto efektivně vydělávat peníze. Pak, když v průběhu jednoho týdne napršelo tolik, že firma přišla o víc než milion liber, zazvonil zvonec a týhle reklamy byl konec.

Tak – je to pořád jenom milion liber. Ve Walkers se můžou utěšovat tím, že výrobce vysavačů Hoover na začátku devadesátých let rozdával ke každýmu vysavači letenky zadarmo. Tam se urodila ztráta celých padesáti milionů (čili vlastně bankrot), a dodneška nikdo neví, co si od toho kdo sliboval. Kromě obrovský finanční ztráty byla výsledkem kampaně ještě obrovská hromada stížností od zákazníků, kteří žádný letenky nedostali, protože v Hooveru pozapomněli nastavit dárečky jenom pro ty nejdražší vysavače, čímž se pomalu dostáváme k Pepsi. Těm za zpackanou kampaň na Filipínách přistálo na dvorku dokonce pěkných pár molotovů. Takže, budoucí marketingoví manažeři, rada do života zdarma: pokud vyhlásíte soutěž o milion pesos, který má vyhrát ten, kdo si koupí Pepsi s vítězným číslem na víčku, a pak si při losování nedáte pozor a omylem vytáhnete číslo, který bylo vytištěný na 800 000 víčkách, budete mít problém. Velkej.

To v McDonald’s to měli v roce 1984 vymyšlený docela dobře – vlastenectví vždycky hrálo v USA důležitou roli a zajistit coby sponzor olympiády jídlo zadarmo pokaždé, když Američané získají nějakou medaili, vypadalo jako skvělej plán, jak se dostat do povědomí lidí a nalákat je k častější konzumaci burgerů. Prostě skvělá reklama a podle počtu medailí z roku 1976 to navíc vypadalo i na slušnej finanční úspěch. Jak je teda možný, že to tahle kampaň dotáhla až k vlastní parodii v Simpsonech? Jednoduše – tvůrci trochu zasklili fakt, že Američané vlastně nestartovali na olympiádě v roce 1980, protože se konala v SSSR, a studená válka se tehdy brala celkem vážně. Tak vážně, že dokonce – šokantně – Sověti, dominantní ve většině disciplín, zase na oplátku nepřijeli do Ameriky. Takže kdo získal naprosto drtivou většinu medailí poté, co mu z předvídatelných důvodů odpadla prakticky veškerá konkurence? Aha!

„MĚL JSEM SE LÍP UČIT“ Slogan, kterej vymyslel pan Marek Řídký z komunikační agentury Underline.

Nechal ho natisknout na trička a ty pak rozdal romským dělníkům, co opravujou silnice. „Souhlasili a dostali za to pivo a cigarety. Vůbec jim to nevadí, stejně to nejsou žádní inteligenti,“ uvedl jejich šéf, František Šlehofer, který je panu Řídkému pomáhal přemluvit, aby trička nosili, a tím dělali reklamu na web skoly.cz. Umím si představit, že pro spoustu lidí je to dobrej fór. Jak říká Honza Mička: „Maká to.“

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

24

V porovnání s těmahle průšvihama pak ty poslední dva vyznívají docela úsměvně – kampaň firmy Silo na „stereo za 299 banánů“ narazila akorát na to, že marketéři nemají kontakt s jazykem cool kids, a tudíž nechápou, že v běžný mluvě se dolarům „banány“ neříká nikde na světě. (Prý se jim těch žlutých, zelených a zahnutých shromáždilo na skladě tolik, že to nebraly už ani zoologický zahrady.) Jednu z vůbec nejvtipnějších kampaní všech dob vytvořil nechtěně Chevrolet, když v roce 2006 umožnil zákazníkům přidávat svoje vlastní hlášky do spotů na novej bourák Chevy Tahoe. A protože lidi jsou od přírody děsní cynici a sprosťáci a protože Chevy Tahoe je obrovský SUV, který moc nekamarádí s životním prostředím, a protože zákazníci si ty reklamy mohli přidávat sami na YouTube, vznikla hromada kreativních videí, který tam visej dodneška. „Vypadá v tom moje péro větší?“ Ty jsi v kanclu a pak jdeš do své soukromé sauny. Jiní třeba ne Jedna věc jsou vyloženě blbý fóry (jako pokus švédské telekomunikační společnosti Tele2 propagovat svoje tarify v Lotyšsku tak, že udělá do země obří kráter a nechá celou zemi pár dní diskutovat o tom, že tam spadnul meteorit), případně blbý fóry zkombinovaný s potenciálním nebezpečím (jako když 7Up přesvědčoval v padesátých letech matky, aby svým batolatům přidávaly do mlíka 7Up), ale jakmile si výrobci hamburgerů začnou dělat srandu z hladovění, jde do tuhýho.

V Burger Kingu měli naprosto jasnej plán, jak dokázat, že jejich Whopper je lepší než Big Mac: stačilo investovat miliony dolarů na cesty do Grónska, Transylvánie a Thajska, najít tam lidi, kteří v životě neměli hamburger v puse, a prostě se jich zeptat (že zrovna v Thajsku žila v tu dobu asi třetina lidí v takový bídě, že si ten hamburger ani dovolit nemohla, šlo prostě stranou).

McDonald’s se nenechal zahanbit, a zatímco v Africe zuřil obrovskej hladomor a dvanáct milionů lidí nemělo co jíst, uvedl v Norsku novej hamburger pojmenovanej McAfrika. Logicky by se ještě dalo očekávat, že výtěžky půjdou

třeba na podporu hladovějících – to se ale stalo až poté, co si někdo začal stěžovat. Teda někdo… Úplně všichni.

Skutečnou perlu zvrácenýho myšlení marketérů pak předvedla švédská agentura Cole, Russell & Pryce, která potřebovala nějak zviditelnit svoji novou webovou stránku. Rozhodla se toho docílit mrzačením jehňat. Celá akce měla tři fáze: 1) klient dostal e-mail s obrázkem jehněte, 2) klient dostal e-mail s obrázkem jehněte bez nohy, 3) klient dostal poštou jehněčí nohu.

Opravdovou. Klientů bylo celkem devadesát, mezi nima i organizace pro práva zvířat Djurens Rätt, takže… počkat… COŽE ?!?!

Pochválím se sám… … když to za mě nikdo neudělá. V Edelmanu, PR firmě stojící za americkým obchodním řetězcem Wal-Mart, zřejmě uvažovali podobně, když pár let zpátky začali psát svůj vlastní blog o tom, jak je to ve Wal-Martu krásný, zaměstnanci jsou šťastní, peníze jim chodí včas a vůbec, práce tam je samá výhoda a totálně sluníčkovej život. Protože ale taková sebechvála nikoho nezajímá, bylo nutný to navlíknout tak, že to vlastně píšou dva „manželé“, Laura a Jim, co jen tak jezděj po Státech a povídaj si s prodavačema. (Každej má rád dojemný cestopisy, ty taky, nekecej.) Laura a Jim byli samozřejmě profesionální novináři a celá kauza by se dost možná spláchla jako sice hloupá, ale vlastně neškodná kampaň, kdyby nepodnítila vznik jinýho blogu, kde zaměstnanci Wal-Martu začali vypisovat, jak se věci maj ve skutečnosti a že se k nim zaměstnavatel chová hůř než k psům. To Sony, který se o něco podobnýho taky pokoušelo, z toho vybruslilo aspoň slušným virálním videem. Jmenuje se All I Want For Xmas Is a PSP a hrajou v něm dva kluci (zaplacený, samozřejmě), co rapujou o tom, že chtěj k Vánocům PSP a nic než PSP. Teda, rapujou – ta skladba je tak špatná, tak neuvěřitelně špatná, až je vtipná. A možná by si po jejím zhlédnutí tu konzoli někdo i koupil, jenže to by to nesmělo bejt průhledný jak vysklený okno. Udělat dobrou reklamu je těžký, udělat dobrou virální reklamu ještě těžší.

REKLAMY LEVI’S Levi’s je mrtvej brand převálcovanej Dieselem a Pepe Jeans. V devadesátkách to ale bylo velký, značce se dařilo a reklamy pro ni točili režiséři jako David Fincher (Klub rváčů, Sedm) nebo Michel Gondry (Věčný svit neposkvrněné mysli). Nezapomenutelná je Levi’s Spaceman z roku 1995. Podívejte se na YT. Kyberpunk, model 501 a nejvyšší level coolness. Moje guilty pleasure (mrk, mrk).

W W W.REDWAY M AG.C Z

25

téma /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Pepa umí hokej + Pepa ríká, že tyhle žvejky jsou super + hokej je super = jdu si pro ty žvejky … protože „celebrity branding“, jak se tomuhle reklamnímu principu odborně říká, by byl děsivě nudnej titulek, žejo.

Rychle – potřebuješ vymyslet účinnou reklamu. Máš k dispozici prakticky neomezenej kapitál velký společnosti, takže pokud neporušíš nějakej zákon, můžeš si vymyslet, co se ti zlíbí. Jedinou podmínkou je, že vložený peníze se musejí vrátit. Najisto. Neexistujou jiný možnosti. Výsledný řešení tak musí být jednoduchý, osvědčený a efektivní. Žádný velký kontroverze, ale podchytit, co konzument chce, na co je zvyklej, co na něj působí, a použít to pro svůj vlastní výrobek.

Princip celebrity brandingu, tj. využívání celebrit v reklamě, je dost možná největším marketingovým evergreenem od nástupu televize (a masmédií obecně), ale jeho kořeny jsou ve skutečnosti o dost starší – za jednoho z největších průkopníků tohohle odvětví se považuje Charles Frederick Worth, krejčí z Anglie, kterej se v polovině devatenáctýho století přestěhoval do Paříže a založil tradici haute couture, tj. luxusního šití modelů přímo na míru zákazníkovi. Jeho modely pomáhaly propagovat třeba císařovna Evženie, Napoleonova manželka, nebo slavná císařovna Sissi. Už tehdy se ukázalo, že tenhle jednoduchej princip funguje výborně.

Dnes je z celebrity brandingu regulérní věda a společnosti si pečlivě vybíraj, komu svoji propagaci svěřit. Existuje dokonce i něco jako TEARS model, podle kterýho se posuzuje, jak je daná celebrita vlastně zhodnotitelná (= kolik se v ní skrývá peněz). Má to pět velmi jednoduchejch položek.

Důvěryhodnost Pokud je vybraná osobnost v osobním životě za pěknýho všiváka, asi mu roli propagátora nesvěřím ze strachu, že bych spojoval svoji značku s někým, koho velká část lidí nesnáší. U vyloženě okrajovejch, subkulturních a jasně vymezenejch cílovek to tolik vadit nemusí, ale pokud Pepa po převzetí ceny pro nejlepšího hokejistu planety jde domů a zavraždí svoji ženu, neprodám už žádný žvejky. To je případ cyklisty Lance Armstronga, se kterým poté, co přiznal, že celou svoji kariéru dopoval, okamžitě zrušily smlouvu firmy Nike, Anheuser-Busch a další, nebo jihoafrickýho atleta Pistoria, kterej svoji ženu možná fakt zavraždil. A do tý doby, než se dokáže opak, si v reklamě ani neškrtne.

Odbornost Mám-li peníze na zaplacení Pepy a je-li mým cílem vytěžit maximum z toho, že právě dostal cenu pro nejlepšího hokejistu planety, vykašlu se na žvejky a nechám ho prodávat hokejky. Jeden z nejefektivnějších konceptů, kterej staví na tom, že celebrita dokonale ví, o čem mluví. (Ne vždycky je to teda úplně věrohodný, třeba fashion icon Madonna nás v reklamě na háemko určitě nepřesvědčila o tom, že by si někdy něco takovýho vzala na sebe, svou účastí nám pomohla leda tak přesnější představě o rozpočtu marketingovýho oddělení H&M.) Atraktivita … jak fyzická, tak osobnostní. Jestliže je Pepa ošklivej, má hrb a každý oko na jiný straně hlavy, těžko ho můžu nechat prodávat kosmetický přípravky; jestliže je to latentní nácek a ví se o něm, že doma poslouchá Bílou ligu, nenechám ho propagovat radši vůbec nic. Přitažlivost pro cílovku je nesmírně důležitej předpoklad, občas dokonce důležitější než samotnej profesní úspěch – třeba golfistka Michelle Wie vydělávala díky své atraktivitě a neokoukanosti hromadu peněz ještě předtím, než jí bylo šestnáct.

Respekt Pepa vlastně vůbec nemusí bejt nejlepší hokejista planety, nemusí vést život klášterního světce, klidně může mít půlmetrový chlupy v nose a na každý ruce osm prstů – pokud má respekt. To je nejvyšší hodnota, eso, který přebije i přitažlivost. Pistorius (ještě předtím, než ho obvinili z té vraždy) se dokázal dostat na vrchol i přesto, že nemá nohy, což mu ve světě atletiky pochopitelně vyneslo obrovský uznání. Steve Jobs vždycky působil dojmem vizionáře, jeho heslo „Think different“ zarezonovalo celým světem a postavilo ho do role autority, který se neodporuje. Petr Čech sice nemá s Českou spořitelnou nic moc společnýho, ale je to jeden z nejlepších gólmanů na světě, takže k němu lidi budou vzhlížet, ať už propaguje cokoli.

Podobnost Nejsubjektivnější, ale do určitý míry zřejmě nejdůležitější faktor, kterej říká, že ani coby nejlepší morálně bezúhonnej hokejista / filantrop přezdívanej „Adonis“ mi Pepa zřejmě neprodá moc panenek pro desetiletý holky,

THINK DIFFERENT Jedním z účinných principů reklamy je, že svůj produkt spojíte s něčím větším, slavnějším a známějším. Spotřebitel má potom tendenci přikládat mu větší důležitost a prestiž. Vědí to chlápci z reklamky i kluci jako Obey The Giant nebo Pasta Oner (vidíte, teď jsem to právě udělala). Kampaň na značku Apple z roku 1997 nezobrazovala produkty, ale portréty lidí, kteří to někam dotáhli, protože „mysleli jinak“. John Lennon, Gándhí, Einstein, Edison, Hitchcock, Picasso, Martin Luther King… Zajímavý je, že některý tváře z kampaně dokázala značka Apple časem zcela zastínit. No tak víte třeba, kdo je Jim Henson nebo Amelia Earhart? To ne, co? Ale Steve Jobs? To jo.

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

26

Slash bejval solidní hrozič, a protože ho každej zná (v South Parku z něj jednou dokonce udělali Ježíška), patří k ideálním reklamním celebritám. Kromě kytar propagoval třeba Volkswagen.

protože je to třicetiletej chlap. Proto byl jednou z tváří české pobočky Converse Kay Buriánek ze Sunshine, a ne třeba Halina Pawlowská – která zase podle reklamy zhubla šestnáct kilo díky přípravku Ultra Fit ’n Slim s L-carnitinem. Když se cílovka s celebritou dokáže ztotožnit, je napůl vyhráno.

A samozřejmě úplně nejlepší je, pokud se podaří najít někoho, kdo splňuje všechny body TEARS modelu – čili morálně bezúhonná kapacita ve svým oboru, respektuhodnej a zároveň atraktivní člověk, kterej působí dostatečně „obyčejným“ dojmem na to, aby si lidi mohli říct – „vždyť on je vlastně jako já“. Až do roku 2009 to byl třeba Tiger Woods, kterej pravidelně obsazoval první příčku v žebříčku nejvíc vydělávajících sportovců (jenom v roce 2009 si podle odhadu časopisu Forbes přišel v reklamě na 1,550 milionů korun), jenomže potom se zapletl do dost detailně probírané aféry s nevěrou. Reakce? Gillette, Gatorade, AT&T, Accenture a další společnosti od něj okamžitě daly ruce pryč, stejně jako to udělal výrobce cereálií Kellogg’s, když byl jeho kůň Michael Phelps přistiženej při kouření trávy. Krok s poskytnutím „snídaně na Měsíci“ pro Neila Armstronga vyšel Kellogg’s, nutno podotknout, o dost líp.

Sportovci jsou tak často využívaní k různejm reklamním účelům, že existujou i takoví, kteří se živí primárně reklamou – třeba tenistka Anna Kurnikovová v životě nevyhrála jedinej turnaj na okruhu WTA, ale zato byla (a pořád je) fakt hodně, hodně krásná. A pak jsou tu samozřejmě Beckhamovi.

Davidovi se celou kariéru předhazovalo, že je lepší tvářička než fotbalista, jenže když potom vyměnil evropský hřiště za americkou MLS, bylo z toho takový haló, že o něm novinář Grant Wahl napsal knížku. Jmenovala se The Beckham Experiment a analyzovala jeho vliv na fotbal v USA. Podle Wahla tenhle experiment skončil fiaskem, jenže potom je tu tahle citace: „Pouhá Beckhamova přítomnost vedla k příchodů nových majitelů a sponzorů, začaly vznikat nové kluby. Byla to velká zkušenost.“ Jejím autorem je Dan Courtemanche, člověk odpovědnej za mediální a marketingovou propagaci MLS. Jo, mimochodem – ten pán na úvodní fotce je Slash, bývalej kytarista Guns N’ Roses. Slash bejval v osmdesátkách a devadesátkách solidní hrozič, a protože ho každej zná (a v South Parku z něj dokonce jednou udělali druhýho Ježíška), patří k ideálním reklamním celebritám. Kromě kytar propagoval třeba Volkswagen. Možný je fakt cokoli.

ANDY WARHOL Divili byste se, kolik slavných umělců začínalo v reklamce. Nejznámějším příkladem je asi Warhol, kterej obor komerční designová tvorba přímo vystudoval na Carnegieho technologickém institutu v Pittsburghu. Vypadá to, že ze všeho nejradši dělal reklamy na boty.

W W W.REDWAY M AG.C Z

27

téma /

TEXT: DOMINGO (POST-HUDBA) ILUSTRACE: HOPX

Autogramy místo nenávisti V roce 1978 byl asi málokdo z nás vůbec na světě, ale čtyři sta lidí na americkým Západě už vědělo, jaký je otevřít e-mailovou schránku a uvidět spam. Poprvý v historii lidstva. Tehdy se tomu ještě říkalo nevyžádaný e-mail, termín „spam“ byl zaveden až později a jeho vznik je mistrovskou ukázku dada humoru. Pochází totiž z jednoho skeče britské komediální skupiny Monty Pythonův létající cirkus, ve kterém se parta Vikingů cpe kořeněnou šunkou (spice & ham, zkráceně spam), pobíhá kolem a hystericky u toho řve „SPAM! SPAM! SPAAAM!“. Tenkrát, v roce 1978, se Internet jmenoval Arpanet, a kdo nebyl součástí vědeckýho nebo vládního programu, neměl šanci se k němu dostat.

Všechno začíná u jednoho člověka, kterej se jmenuje Gary Thuerk. „Lidi mi tak prostě říkají. Já sám se ale za otce spamu neoznačuji,“ říká v rozhovoru v roce 2004, více než čtvrtstoletí od prvního spamu. „Negativní reakce dostávám jenom v e-mailech nebo se s nimi setkávám na internetu, ale osobně vlastně nikdy. Lidi se spíš ptají, jestli jsem to opravdu vymyslel já, případně chtějí fotku nebo autogram.“ Thuerkova pozice na konci sedmdesátých let byla jasná – coby ředitel marketingu společnosti Digital Equipment Corp. se sídlem na východním pobřeží USA potřeboval co nejrychleji a nejlevněji rozeslat co nejvíc pozvánek na akci, kde bude firma předvádět svůj nový počítač.

Přetočme rychle dopředu: v současnosti přijde do e-mailových schránek 62 bilionů spamů ročně. Jejich rozeslání, prohlížení a mazání stojí 33 miliard kilowatthodin energie, což se rovná roční spotřebě velkoměsta s přibližně 2,5 milionu obyvatel, a palivo na výrobu této energie (ročně asi 7,5 milionu tun benzinu) by vystačilo na roční provoz víc než tří milionů osobních aut. Na to, aby si člověk se spamem účinně poradil, by musel mít speciální školení, takže e-mail jako médium začíná pomalu – zvlášť mezi mladou generací – ztrácet na vážnosti. Všechny sociální sítě umožňujou posílat i dlouhý osobní zprávy tak, že se k nim nikdo jinej nedostane, a když pak člověk po týdnu nahlídne do e-mailový schránky, nic než spam v ní prakticky už ani nenajde. V tom taky tkvěly hned první problémy Thuerkova vynálezu: jeho e-mail si nikdo nevyžádal, nebyl na něj připravenej, a protože tehdy byly počítače na trochu

jiný úrovni než dnes, pár jich pod náporem dat představujících dlouhatánskej seznam příjemců jednoduše shořelo. „Ten e-mail vypotřeboval veškeré místo na disku jednoho profesora na univerzitě v Utahu,“ vzpomíná Thuerk.

Pionýr jednoho z nejnenáviděnějších evergreenů komunikační éry nicméně ničeho nelituje – naopak. Jeho argumentace je přitom poměrně logická: komerční e-maily jsou jednoduchá, rychlá, levná a efektivní cesta, jak dostat informace o produktu k co největšímu počtu potenciálních klientů. Kdyby to neudělal on, přišel by na to někdo jinej, zrození spamu prý bylo nevyhnutelný.

Thuerk se poučil z počátečních chyb, vytvořil menší distribuční listy a dnes důsledně rozlišuje mezi spamem (automaticky rozesílané komerční nabídky) a odpadním e-mailem (nigerijští princové, milionový dědictví a trojský koně).

Před deseti lety předpověděl, že za rozesílání spamu se brzy bude muset začít platit, zdá se ale, že společnost se s ním naučila žít. Většina lidí ani netuší, kolik nevyžádaných mailů ve schránce má, protože většinu zachytí spamové filtry, automaticky je přesunou do příslušné složky a časem i smažou. Bez nich by se roční spotřeba energie na spamy vyšplhala až na 135 miliard kilowatthodin, což by stačilo na roční provoz desetimilionové metropole. „Jeden chlapík, který se mnou pracuje, za mnou přišel a děkoval mi, protože jeho dcera zrovna dostala práci jako odborník na boj se spamem,“ usmívá se hrdě Thuerk. „Jsem trochu jako bratři Wrightové a jejich první letadlo. Není čeho litovat.“

BEZ LOGA NAOMI KLEINOVÁ (ARGO, 2005) Hezkej příběh holky, která se narodila v Kanadě do rodiny levicově orientovaných intošů a z trucu se vydala vstříc otevřený náruči konzumního světa. Rozumíte, všechno jinak než rodiče: drahý hadry, značky, loga, pozlátko, zaměstnání v holdingu Esprit a tak dále a tak podobně. Pak se staly nějaký věci. Například na škole, kde Naomi studovala, řádil střelec. Čtrnáct studentek na místě mrtvých za to, že kluka nepřijali ke studiu. Pak Naomina máma dostala infarkt a takový. Naomi sedla a napsala jednu z nejpozoruhodnějších knih přelomu století. O síle a moci značkových produktů. Jak vznikaj, co se děje v zákulisí a jakej je to celý podvod. Doporučuju. A neříkám, že kvůli tomu

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

28

téma /

TTEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: ARCHIV

Takže reklama.

A kam jít na vejšku? * Prostě seznam škol. Na nějaký vykecávání zaprvé není místo, zadruhé by se stěží zachovávala objektivita.

PRAHA Vysoká škola ekonomie a managementu, o. p. s. (obor: marketing), www.vsem.cz

Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), s. r. o. (obor: mediální tvorba), www.literarniakademie.cz

Vysoká škola finanční a správní, o. p. s. (obor: marketingová komunikace), www.vsfs.cz

Technická fakulta České zemědělské univerzity (obor: marketing strojů a technických systémů), www.tf.czu.cz

Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy (obor: marketingová komunikace a public relations), www.fsv.cuni.cz

Fakulta informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické (obor: multimédia v ekonomické praxi), www.fis.vse.cz

Anglo-American University (obor: Business Administration: Strategic Marketing Emphasis), www.aauni.eu

ZBYTEK ČR PARDUBICE: Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice (obor: dopravní management, marketing a logistika), www.upce.cz/dfjp

Prague College (obor: MSc International Management), www.praguecollege.cz Metropolitní univerzita Praha, o. p. s. (obor: mediální studia), www.mup.cz Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, o. p. s. (obor: veřejná správa a public relations), www.vip-vs.cz NEWTON College, a. s. (obor: globální podnikání a management – specializace: mediální management), www.newtoncollege.cz Vysoká škola hotelová v Praze 8 (obor: marketingové komunikace ve službách), www.vsh.cz Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o. (obor: management organizací), www.svses.cz Art & Design Institut (obor: marketing a obchod uměleckých děl), www.artdesigninstitut.cz University of New York in Prague, s. r. o. (obor: Marketing), www.unyp.cz Univerzita Jana Amose Komenského Praha, s. r. o. (obor: sociální a mediální komunikace), www.ujak.cz

MLADÁ BOLESLAV: ŠKODA AUTO, a. s., Vysoká škola (obor: globální podnikání a marketing), www.savs.cz OSTRAVA: Ekonomická fakulta Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava (obor: ekonomická žurnalistika), www.ekf.vsb.cz ZLÍN: Fakulta multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně (obor: marketingové komunikace), www.fmk.utb.cz BRNO: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity (obor: mediální studia a žurnalistika), www.fss.muni.cz KARVINÁ: Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné Slezské univerzity (obor: marketing a management), www.opf.slu.cz KLADNO: Středočeský vysokoškolský institut, s. r. o. (obor: marketing), www.svikladno.cz ČESKÉ BUDĚJOVICE, PŘÍBRAM: Vysoká škola evropských a regionálních studií, o. p. s. (obor: management a marketing služeb), www.vsers.cz TŘEBÍČ: Západomoravská vysoká škola Třebíč, o. p. s. (obor: management a marketing), www.zmvs.cz

musíte vyházet všechny značkový tenisky a přestat chodit do McDo, jenom je dobrý vědět, jak věci kolem nás fungujou.

Naomi dokázala svou knihou obrátit pozornost světa k otrokářským podmínkám v textilních továrnách zemí třetího světa. Díky přísný kontrole světových nevládních organizací a pohoršení veřejnosti se dneska korporace chovaj slušnějc. Ne že by to bylo ideální, ale rozhodně lepší než v devadesátých letech.

W W W.REDWAY M AG.C Z

29

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Kniha Město = Médium je psaná písmem TRAFID. Speciálně pro tento projekt jej vyvinul Honza Matoušek.

Je reklama navonená zdechlina?

Pokud mluvíme o reklamě, nejde nemluvit o Toscanim. A dobře, dejme tomu, že kampaně pro Benetton stavěl na závažných společenských tématech jen proto, aby vyvolal zdání důležitosti a výlučnosti značky a my si pak s důležitým a výlučným pocitem, že děláme správnou věc, koupili víc barevných svetrů. A dobře, připusťme, že tím přísně vzato jak nás, tak velké náměty, jako je náboženství, rasismus, válka nebo AIDS, poněkud zneužil. To ale pořád nijak nesnižuje význam diskuze, kterou tím rozpoutal. O podstatu reklamy, její výrobu a vliv na naše životy se začaly kromě pár odborníků zajímat i miliony laiků, do té doby šťastně nevědomých konzumentů.

Toscani v reklamě nejen pracoval, ale taky vytvořil její kritiku, obžalobu v deseti bodech: • Plýtvání obrovskými finančními prostředky • Společenská neužitečnost • Klamání spotřebitele • Okrádání spotřebitele • Vytváření falešných tužeb • Podporování nekalých myšlenek (rasismu, fašismu) • Podněcování proti třídnímu smíru • Zločin vůči jazyku • Zločin vůči tvůrčímu myšlení • Oslavování hlouposti

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

30

Pokud tvůrce reklamy chce naplnit její účel (tj. prodej produktu, všechno ostatní jsou kecy, na tom se asi shodneme), nemá moc na vybranou. Proti Toscaniho desateru se prohřeší tak jako tak, a to dokonce v případě, že je samotným Toscanim, protože ano, i cena jeho společensky zodpovědné reklamy je zahrnuta v ceně produktu, tedy svetru Benetton. Tolik k bodu okrádání spotřebitele s poznámkou, že když už to musí být, většina z nás je samozřejmě více svolná nechat se „okrást“ pro dobrou věc. Cítíme se pak líp.

Jinak se ale zdá, že ať étos prodeje obracíme, jak chceme, není východiska. Ať zvolíme tradiční prostředky (vyrobíme reklamu naivní, bezpečně nekonfliktní s důrazem na zdraví-mládí-krásu-štěstí), nebo se ji po Toscaniho vzoru rozhodneme povýšit na umění, či aspoň na sdělovací prostředek, který veřejnost baví, informuje a vzdělává, stejně nevyhnutelně zaprodáme sebe i svůj dobrý úmysl za prachy. Pokud chceme zůstat čistí a neztratit tvář,

musíme s reklamou skoncovat. Zaprvé ji nevytvářet. Za druhé si platit všechno sám, tedy žádná loga bohatých sponzorů a mediálních partnerů na vašich projektech. A za třetí přestat kupovat vše, co se v reklamě vyskytuje. To není nic těžkého, prostě se odstěhujeme do lesa, zabydlíme nějakou příhodnou jeskyni, začneme se živit sběrem a lovem, tělo pokryjeme zvířecí kůží a večer budeme místo do kompu zírat do ohně.

Dobro a zlo O. k., i ti největší hipíci a strážci čistých ideálů (tímto zdravím kluky ze Silver Rocket, ahoooj!) snad chápou, že takto se s problémem vypořádat nelze.

Můžeme dál dokola omílat, že Toscani svými kampaněmi svět stejně nezměnil, zato Luciano Benetton prodal víc svetrů, měli bychom si ale taky pamatovat, že z té obrovské tržby něco společně investovali do boje proti apartheidu v JAR (a byla to přímá finanční pomoc, ne vylepování dalších antirasistických billboardů, aby si někdo nemyslel) a že jejich podíl na pádu režimu hodnotil Mandela jako významný. Stejně tak nemůžeme přivírat oči před skutečností, že korporace (vedle reklamy další ztělesnění všeho zla) se podle posledních průzkumů chovají prokazatelně víc ekologicky a lidskoprávně než malé firmy. Donutil je k tomu tlak veřejnosti a přísný dohled světových nevládních

organizací. Proč to říkám – protože mezi dobrem a zlem ve skutečnosti nevede tak tlustá čára jako v pohádkách. Občas se dokonce prolínají tak, že je těžké určit, co je co. Postmoderna, viď.

Model BU2R Další příklad, který podle mě vyvrací, že reklama nemůže posloužit dobré věci, je projekt BU2R. Vznikl v Budvaru na podporu urban culture a jeho cílem není lepit billboardy kolem dálnic, ale financovat projekty, které by jinak vznikly jen těžko, možná vůbec. Budvar si chce touto cestou zvyšovat prestiž a odlišit svoje pivo od ostatních tím, že ho budou pít cool lidi. A já jim klidně přeju, ať se plán podaří, protože i když z některých bodů Toscaniho obžaloby se vykroutit nemůžou (minimálně z bodů 4 a 5), u ostatních dokazují, že elegantní řešení existuje. Že není potřeba tlačit na pilu, přibalovat k časopisům otvíráky na pivo, vyrábět vzducholodě ve tvaru pivních lahví a dělat z reklamy navoněnou zdechlinu.

Projekty BU2R 2007: Kids On The Click Indy a Wich, La4. Dokument na DVD o jejich společném letním turné. Road story. Režie Michal Dvořák 2008: 20ERS 2CD, hudební kompilace, hip hop. Na prvním CD prolínání hop hopu s jinými žánry, např. Pio Squad a Jarek Nohavica apod.

Na druhém to nejzásadnější z odskulu, skladby, co pohnuly scénou.)

2009: Czech Original Fashion Publikace o české street módě a prezentace mladých českých návrhářů (a návrhářek). Na základě knihy pak vznikl portál czof.cz, na kterém komunikují módní nadšenci.

2010: Zde jsou psi Publikace o vizuální kultuře české nezávislé hudební scény.

Autoři: Michal Nanoru a Martina Overstreet, fotografie: Adam Holý a Dušan Tománek, grafika: Advancedesign, ocenění: 2. místo v soutěži Památníku národního písemnictví o nejkrásnější knihu roku.

2011: Kmeny Publikace o současných městských subkulturách v ČR. Autor: Vladimír 518, foto: Tomáš Souček. Kniha vyšla ve spolupráci s vydavatelstvím Bigg Boss. Ocenění: 2. místo v soutěži Památníku národního písemnictví o nejkrásnější knihu roku.

2012: Město = Médium Kniha o vztahu města a světla. Vydáno ve spolupráci s VŠUP a vydavatelstvím Bigg Boss. Autoři: Vladimír 518, Jan Matoušek a Markéta Vinglerová. Ocenění: 1. místo v soutěži Památníku národního písemnictví o nejkrásnější knihu roku.

2013: Prkýnka na maso jsme uřízli Starý zákon českého skateboardingu. Výpověď zakladatelů scény. Autoři: Martina Overstreet a Michal Nanoru, grafika Advancedesign.

2013: Kmeny 0 Publikace o městských subkulturách a nezávislých společenských proudech před rokem 1989.

Autor: Vladimír 518 a kolektiv. Kniha vyjde v prosinci 2013 ve spolupráci s vydavatelstvím Bigg Boss.

Vybrané projekty BU2R

W W W.REDWAY M AG.C Z

31

technologie /

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

32

TEXT A ILUSTRACE: JAKUB PLACHÝ

W W W.REDWAY M AG.C Z

33

adventure /

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

34

TEXT: JAKUB ŠMÍD FOTO: ARCHIV ČESKÉ ASOCIACE NÁMOŘNÍHO JACHTINGU

W W W.REDWAY M AG.C Z

35

adventure /

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

36

TEXT: JAKUB ŠMÍD FOTO: ARCHIV ČESKÉ ASOCIACE NÁMOŘNÍHO JACHTINGU

W W W.REDWAY M AG.C Z

37

smartbox /

TEXT: NIHILISTA (ALL FRIENDS DEAD) FOTO: ARCHIV

Největší padouši v dějinách lidstva Usáma bin Ládin Jako Adolf Hitler změnil svět ve dvacátým století, dokázal bin Ládin něco podobnýho v tom našem, jednadvacátým. Jsme teprve na jeho začátku, takže těžko říct, jestli ho někdo překoná, ale doufejme, že ne – myslím stačilo. Když vyhlásil válku USA, zbytek světa se díval. Díky internetu doslova. Trochu to vypadalo, že novej zlosyn usilující o zničení euroamerickýho světa se vynořil zničehonic a odnikud, protože média si ho do tý doby moc nevšímala. A když ho začali ukazovat v televizi, přišlo mi zajímavý, že zapřisáhlej nepřítel Ameriky nosí jejich armádní věci, symboly americký vojenský síly a rozpínavosti, nezbytnej artikl všech jedinců kolem nás, kterým je líto, že nemohli bejt ve Vietnamu, tak aspoň v hadrech s camo patternem hrajou pejntboly a érsofty a už si nemůžou připadat víc americky, ačkoli se pak vracej domů a do práce v Budějovicích, Krakově nebo Salcburku. To je ale asi tak všechno, co mi v souvislosti s Usámou připadá legrační.

Povolání syn Pan Mohamed bin Ládin, původem z Jemenu, se usadil v Saúdský Arábii, zbohatnul ve stavebnictví, oženil se dvaadvacetkrát a měl padesát čtyři dětí.

V roce 1957 se mu narodil sedmnáctej potomek Usáma a zdědil po něm peníze, který by se daly vyměnit za zhruba třicet milionů dolarů. Studoval ekonomii, ale neví se, jestli dokončil univerzitu.

Jistý rozhodně je, že jeho hlavním zájmem bylo náboženství, zvlášť vykládání koránu. Jsme totiž v arabským světě, kde je islám alfou a omegou života, přesně jako peníze v Evropě a Americe.

Usámu řadíme k radikálním stoupencům islámu, který jsou, jak známo, fanatický nepřátelé Spojených států, jenže úplně zpočátku vycházel s Američanama docela dobře, měli totiž společnýho nepřítele – Sovětskej svaz. A nepřítel nepřítele je skoro ten úplně nejlepší kamarád, zvlášť když má dobrý zbraně, no ne?

Sovětskej Vietnam Tak se přezdívá nepovedený sovětský okupaci Afghánistánu v letech 1979 až 1989. Sověti tehdy přijeli na pomoc komunistický vládě, která se chopila moci, ale už nezvládala důraznej nesouhlas zbytku země. Válka se vlekla tak dlouho, až (stejně jako v případě Američanů ve Vietnamu) začaly docházet peníze, zato odpor obyvatel sílil ze dne na den. Afghánský antikomunisty podporovaly USA (doporučuju film Soukromá válka pana Wilsona) ruku v ruce právě se Saúdskou Arábií a jinýma islámskýma zeměma. Tak společnej nepřítel na chvíli spojil dvě naprosto odlišný ideologie

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

38

– volnomyšlenkářskou Ameriku s jejím „pro každého splnitelným snem“ o svobodě a blahobytu, a poněkud urputný náboženství nepřipouštějící jinej smysl života než uctívání Alláha. Válka, kterou muslimský bojovníci vedou na jeho obranu, se nazývá džihád (svatá válka), oni sami si pak říkaj mudžáhidové nebo mudžahedíni. A mezi ně patřil i Usáma, kterej povstalce zpočátku podporoval finančně a materiálně a na konci osmdesátých let se do Afghánistánu rovnou přemístil. A v roce 1988 tady založil vlastní centrálu džihádu nazvanou Al-Káida.

O rok pozdějc odcházej Sověti domů a zemi opouští i bin Ládin. Afghánistán se ale potýká s občanskou válkou ještě další tři roky, pak se z něj stává islámskej stát a od roku 1996 v něm vládne hnutí, který taky získalo světovou proslulost, Taliban.

Usáma v roce 1996 vyhlašuje válku USA a neustále řeční proti kapitalismu, sionismu, Americe a Izraeli.

V padesátých letech u nás takhle mluvili fanatický komunisti. Úplně stejný jako ti, proti kterým stál v afghánský válce. A jo, ale kvůli svatejm věcem, tak to je něco jinýho, to je teda jinej boj, tim se to vysvětluje.

Na vatikánský pouti, koupil sem si Krista, plastickýho Krista, teď je ze mě terorista Víte, co je na Americe špatnýho? Smilnění, homosexualita, lichva, drogy, gambling a samozřejmě rozpínavost. Takhle to UbL viděl a promoval. Navíc si džihád vyložil tak, že mezi jeho oběti můžou patřit i ženy a děti. Jinými slovy – seš Američan? Ateista? Spíš s někým? Bereš drogy?

A vůbec, co bych se ptal, takový ste všichni, nebo jednou budete, a proto si zasloužíte smrt. Takhle se z člověka stává terorista. S neomezeným finančním rozpočtem hodně nebezpečnej.

Usáma je autor jakýhosi manuálu pro členy Al-Káidy, kterej obsahuje všechno, co by měl islámskej terorista mít, znát, umět a dělat. Taková vojensko-náboženská doktrína. Například: Hlavní úkol, za který je Vojenská organizace (tedy Al-Káida) zodpovědná: Svrhnout bezbožné režimy a nahradit je režimem islámským.

Další ukoly: 1. Shromažďování informací o nepříteli, jeho zemi, vybavení a sousedech.

2. Únosy nepřátel, dokumentů, tajemství a zbraní.

3. Zabíjení nepřátel včetně cizích turistů.

4. Osvobozování bratrů zajatých nepřáteli.

5. Šíření fám a psaní prohlášení podněcujících lid proti nepříteli.

6. Odpalování a ničení míst zábavy, amorálnosti a hříchu; méně důležité cíle.

7. Odpalování a ničení ambasád, útoky na důležitá ekonomická centra.

8. Odpalování a ničení mostů vedoucích do a z měst.

V devadesátých letech o sobě dává AK vědět několika většíma akcema a formuje se typickej obraz autora předešlých myšlenek; charismatická tvář s plnovousem, turbanem a samopalem v ruce. Přitažlivýho fanatika následujou tisíce lidí odhodlaných k metodě, která Al-Káidu charakterizuje asi nejvíc – sebevražedným útokům.

K 11. září 2001 se bin Ládin nejdřív nehlásil, pak ale otevřeně přiznal, že atentátníky vedl a instruoval. Jako předlohu pro scénář napálit to

W W W.REDWAY M AG.C Z

do mrakodrapů použil podobnou událost z války v Libanonu na začátku osmdesátých let.

Od tý doby byl na útěku, loven a nakonec uloven, doporučuju film Třicet minut po půlnoci, kde to všechno je. Jak Usáma uměl zmizet ze světa, jak bylo složitý ho najít a proč k tomu došlo až v Pákistánu roku 2011.

Usáma Che Sandokan Ta zajímavá tvář pravidelných rysů, s plnovousem a v turbanu, jak jsem ji zmiňoval, už patří do popkultury a na trička. A fakt bych řek, že po Sandokanovi a Che Guevarovi to bude třetí nejpopulárnější zarostlej ksicht na světě. Ještě než ho našli, mohli jste smažit hru Zabít Usámu, narážky na něj se objevovaly v každým druhým filmu (samozřejmě i v Simpsonových, kde ho zabije Homer), do klipu si ho taky nastrčil Eminem

a na vlastní oči byl svědkama spatřenej víckrát než Elvis s Michaelem Jacksonem dohromady.

A když nejde řeč přímo vo zatím největším teroristovi všech dob, je dobrý si postěžovat, že svět už není, co bejval, když se musíme na letišti zouvat a vylejvat vodu z fl ašek, nesmíme do telefonu říkat slova jako semtex, dvojčata, září, letadlo nebo únos, takže si vlastně ani nejde normálně pokecat.

Prostě všecko je a bude jinak a asi blbějc, kvůli životu a dílu miliardářskýho synka, co nesklouznul k fl ákání a prostopášnosti (jak to tak u povolání syn bejvá), ale k tvrdý práci, bohužel vykonávaný pro fanatismus. Teď si vyberte, co je lepší. Buddhisti řikaj, že by týhle planetě nejvíc prospělo, kdyby aspoň chvíli nedělal nikdo z nás nic.

39

smartbox/jazykové okénko /

TEXT: DOMINGO (POST-HUDBA) ILUSTRACE: MAX MÁSLO

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: FRANCOUZŠTINA Zdá se, že nenapravitelnejch romantiků, vzdělanců a bohémů existuje docela dost: oficiálně se francouzsky mluví ve 32 zemích, zatímco La Francophonie (sdružení pro všechny země, kde existuje větší populace mluvčích) jich registruje rovnou 56, což je o tři víc než britskej Commonwealth. Kromě angličtiny je to jedinej jazyk, kterej se vyučuje úplně všude na světě, Francie samotná je nejnavštěvovanějším státem planety a počet mluvčích pořád roste – od roku 1945 se dokonce ztrojnásobil. Takže ať už plánuješ vydat se na cestu do Paříže, nebo konžské Kinshasy (což je druhý největší frankofonní město na světě), šikne se ti pár neortodoxních rad, jak si s tímhle zapeklitým jazykem poradit.

#1

VÍ A Ž E D , N O B , N O B

se ec ký sl ov a tí m co ně m ís to , al e za z tě ch m , e ky oj ec sv m d ně bo be c ne zn ěj m ěl te nh le a. ci ně m či ny ča st o an i vů liv y. O m el et vn í uč eb ni . D ez er t. O ně za de m a flé ut Su ko a: po k U ž v kr ea ti es bl ně ja no k a t ta os ly di tn vl ou ha la vz le do če št in y př ím o de jc ýc h ja ko by ů ňo . Vo ilà ! pá m fr an co uz sk Ša ýc h te rm ín u. fr an co uz sk t. Ca fé . M en – ač ko li se G as to n R es ta ur an ně ko ej ja st ít e zn al te ce ž no bl es a, si ln ě kn ír a ne ch sp íš hl ad ne po vě do m í vo sk ov an ej hl e de jc há ne m át e na vš eo be cn ým a ud ve tk je ok ra (p O. k. , z to ho am á zk ív zn ož je u) , je jic h vý m oc ne po už ds R SV P (c l’e sp ri t en né ho st ol v bě žn ý ře či bo ok ov ý ki m nt ce ka lle fa u ce e e, ex ir nc r pa a H os ti e la is se z- fa ci t ux pa s ne bo z Po lá čk ov é m aj í sv oj ě zn ám ej po ), tr ap ác i fa j. Ek on om ov zt e pr os ím ž te n dů vě rn ti vě to po tu je od v za ko ře ně ne ču t, pl aî i m ěl oz na ci , kt er ý js ez s’il vo us c úž as ne j – pr o ré po nd t vš ec hn y vě ra z je vů be h sl ov, al e ou na pa da po sl ed ní vý h pů vo dn íc čn n ýc za Te sv r. ně u lie ět in et zp tř tě i y d’es ca at ri xu , to as kd m y , v in ce ou fr án no st i ch yb ní ko nver za př ev za la z eč ut ce si sk na ve po sk on če ti gl ič jà vu ví li ří ct . An Že je al e dé sp rá vn ou ch ne na pa dl o. ho dů vo du ký ja ně z ot je to hl e je Ta kž e bo nm i, ne? e „d ob rý “. hn uš ic je fa jn od vš ži e dn si m je ví á co tk a tý pe k, co ž zn am en ře ži j? Zk rá br ý „b on “, ob do D ý l? ar te st ži ě ro sa m oz ře jm ro ži č“ (D ob A pa k je tu nv iv án „d ob rý sl ov o“, bo t do br ej . rá ob „d ak ě dv tn m vl as tě je no nb on je pr os ži vo t.), a bo

#2 NASAJ HISTORICKOU

ATMOSFÉRU MALH ERBOVY POEZIE ta kh le ro zb le m cl e pí še m i (s ou kr om pr ot o, že pí ej ) uč it el fr Kd ys i dá vn a pr ot ož e by sa ři by li ve an co uz št in o li pl ac en í od y ří ka l, že B st ře do vě ký pí sm en e, na se na to pt or de au x se Fr an ci i je di al na (m im ta ne ho va li ka žd jm a gr oc ho de m bo am ot ne jm a lid ý sl ov o na ja k to vl as ží m !) w eb u m ož ný m ax m a, tn ě by lo . Ja un ila ng .o rg im um . N ed sn ý je je di ně fr an co uz št , al e an i ta áv no js em in a m ůž e ro m to , se že lid i ne m oh op is ov at [o vn ou vy te sa li :] ja ko „e au sh od no ut , t do er bu : hl x“ je zh ov ad ás ek , kt er ilo st , kt er ou ý se vů be c si ne vy sl ov uj ou , je ta m A za vš ec hn as i ta k o 80 0 % ví c, o m ůž e vl as ne tn ž by ě je de n čl ov by lo nu tn ý. fr an co uz sk ěk : Fr an ço ýh o ja zy ko is de M al he do zo re m na vý ho pu ri sm rb e, bá sn ík d sp rá vn ým u. V 17. st ol , kt er ej po lo ži po je tí m ja zy et í vz ni kl a ro vn ou za ps l zá kl ad y Fr an co uz sk ka (t eh dy šl an ý a za kó á ak ad em ie o o pr vn í po do va ný, a po , po vě ře ná do bn ej or gá tý ka t se s n na sv ět ě) tí m te ď bu , vš ec hn o by de š ty. M ez lo i ps an ou a zk rá tk a pá m lu ve no u ře čí je r se t le t ro zd íl, s čí m ž už so uv is í… ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

40

IT V U L M AK J Í , T E I S Ž U C O U A ZP E B Y #3 NNC K UZS O A Y N I FR T Š Z U FRANCO m to že v re ál ný en ch , a př es w To Fa ke Fr zn ý Ho rů ý u an so zv pu na ej vid eo „V yd áv ně is tu je sk vě lý sl ov o“ ne bo á ta k ex tré m Na Yo uTub e ex ře kn i sp ro st ý tin a si ce ne m ja ko „O bč as zš a ou m nc da ra fra s – s á lo m et , sn ku ja ko je ja živ ot ě by ta ví in lu po os tě m le ko ne do še l, pr os to Fr an co uz i pr zv uk y“ as i da po m áh á. Je na gl ič tin a, al e m u vů be c ne to ov no st ja ko an sl uk vý ízv aj u př m no h ne ha ol u po ša lyk aj , a je jic ům , kt er ý sp je dn od uš e po ně ko lik a sl ov pa říž skej po lo vin u vě cí no u vš eh o je od po víd á hn ed ru st ko no a ov “), sl ítr vý „v a a dn o“ už ne ní je ín To že „v y. , ý, ik t“ žn ce bě ý sl ab ho (tř eb a „d va uj e je dn ot liv ný az eč oh ol pr sp č c ro ni vů be c ovec h bů hv íp . g, kt er ej ve sl ke j ni hi lis m us sí dl iš tn í sl an ln í lin gv is tic tá to je to , st no si št lá zv m je no br zd u a za čí t za zá ch ra nn ou i ně ko ho tě za tá hn ou t tím os ná pr i ož uz m , no le ču ju v kr aj ní st at eč ně ry ch Pr ot o do po ru to zv lá dn eš do d fo us y. Kd yž po t la um m ně co ob lb ne š.

#4 ZAPOMEN N A

FRANTIŠKA FILIPOVSKÉH O Da bin g Lo uis e de

Fu nè se je ge niá lní , o tom ne má ho zvl ád l tak bra ce nu se ba vit . Pa vu rně , že v ČR ex n Fil ipo vsk ý ist uje mi nim um v ori gin ále – a to lid í, kte ří ty film je, z po hle du bu y vid ěli do uc ího fra nc ou Fil my jak o Os ka zšt iná ře, os tud a r ne bo sé rie o Če jak řem en . tní ko vi ze Sa int fra nc ou zsk ý (a svě -Tr op ez pa tří ke zla tým tov ý) ko me die , u fon du a ne jso u v tom roz jim dě laj tak ov ý ho dn ě sa my ; sp kle no ty jak o Se ole čn os t dm á rot a, sk up ina Ve lký ba za r), Be Ba ža ntů (B láz ni lm on do vo Zv íře ze sta dio nu , a ko pa da lší ch . sle do va t v no ci Tyh le sta rý film a při vyu čo vá ní, y se ne do po ruč uje pro tož e člo vě k se u nic h vě tši no u ch lám e jak o ora ng uta n.

Fra nc ou zsk á kin em ato gra fie vů be c po sk ytu je úž as ný mo jaz yk a – roč ně vyp žn os ti k os vo jov rod uk uje na pě t án í se t film ů, co ž je čís lo, na kte rý se hra be op rav du má lok do .

E N R Á V A VK J E IKA D E T L N H A M 5 # MELÝHO RO N ES e je za sn ěn ej To je na Fr an co uz a ba ge ta m a. ty pn í po hl ed eo er jíd á to šn ekem st j za a ke a ic u čo uh á vín m y Kl as y itr ps ol ka kt z a he pe k er ej po lyk á ín ch m á pi vn í pu ro m an tik , kt že ka žd ej Če t kr ás ne j te rm bl bo st , ja ko hl e ne sm ěl os á tu bn o do pr á po m ce si ot ná v ka vá rn ě, m su sa ča a u tin in zš tš fra nc ou í pr os ed ěj vě dv ě kn ed lík , al e ou tý pc i, kt eř , co př ijd ou ve ra ce s“ – to js al en t hi ps te rů viv ko uk aj ek j ny di ve „s ei gn eu r-t er ho ko i j. Ta í čt yř ta m ne ut ra tě a ná sl ed uj íc al e sk or o ni c he sl o na wi -fi a o es pr es án . ru čí si že pí šo u ro m od po le dn e, po a př ed st íra j, rá zk y ko če k ln í na vt ip ný ob o by jít o id eá žn ej je v, m ěl án í ka vá rn ác h bě ed h hl jc m ke to zs i př ou si e ve fra nc ke ca t. Je no m jí Po ku d je to hl ne zá va zn ě po da ve ch ot íra k si s ně ký m lid i, kt eř í si v ou js ž co y, př íle žit os t, ja na po zd ra v tte ur ce fro si na si i a uz ch co ve j ba a vě c – Fr an ro m an tik y dá m á u ni ch . A je št ě je dn hl av ní or gá n m sk á po za dí e že ns ke j po al , ář ro zk ro k o dá tv na ky j. át el sk ý po lib n ta k na ok ra vy m ěň uj ou př n va gi n. To je „le va gi n“. Pa li či , en čl ej m už sk

W W W.REDWAY M AG.C Z

41

Vše o... /

TEXT: NIHILISTA (EX THE NIHILISTS, ALL FRIENDS DEAD) FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Steven Soderbergh U jeho nabídek se nepřemejšlí, jestli jo, nebo ne. Když tenhle režisér (scenárista, kameraman, střihač, herec a producent) zavolá kterýkoli hollywoodský hvězdě, že ji chce ve svým filmu, je to pocta, kterou nejde odmítnout.

Soderbergh umí natočit oscarovej velkofilm a zároveň vyseknout artovej snímek, kde mluví zase úplně jinou filmovou řečí, takže mainstreamovej divák zná Traffic nebo Erin Brockovich, ale těžko viděl Hollywood, Hollywood. A stejně tak intouši znaj jeho Kafku, ale v životě by nešli Dannyho parťáky. A to je možná škoda, protože Soderbergh jako snad jedinej zvládá komerci lehce, chytře a neotravuje nás blbýma stereotypama.

Jako režisér je podepsanej pod třiceti filmama, to je slušný tempo na to, že nejde o rutinéra, co sotva odflákne jeden, už má rozdělanej další. Tvůrci, který nechali v dějinách kinematografie nějakou stopu, netočej většinou jak na běžícím pásu. Ale existujou výjimky jako Fassbinder, Pasolini, Bergman a Steven mezi ně taky bez diskuze patří. V současnosti přechází od kinorežie na platformu TV, která je dneska v mnohým progresivnější než klasickej celovečerní film.

Vše o... /

Sex, lži a Kafka Název Soderberghova veleúspěšnýho debutu z roku 1989 jakoby upomínal na naši přechodovou fázi do kapitalismu. Začal věk videopůjčoven, a kdo neviděl Sharon Stone u výslechu bez kalhotek nebo Mickeyho Rourkea, jak nekonvenčně tráví s Kim Basinger devět a půl týdne, jako by ani nebyl. A i když byla všude kolem svoboda, pravda a láska, lhalo se dál jako dřív. Ve skutečnosti nemá film s nablýskanýma erotickýma thrillerama společnýho nic. Jde o poměrně komorní záležitost o podivínovi, co si na videokameru nahrává ženy, jak mluvěj o svým intimním životě. Režisér díky svý neotřelý a inteligentní prvotině získal ohromnej kredit a Zlatou palmu na festivalu v Cannes, což pro fanoušky jedinečných a provokativních filmů znamená víc než dostat Oscara. O rok pozdějc dostal Palmu David Lynch za Zběsilost v srdci, pak bratři Coenové nebo Quentin Tarantino – to jen abyste měli představu, komu to tak dávaj. Oscary v tu samou dobu dostávaly zajímavý epický žánrový dramata, třeba válečný Narozen 4. července a Schindlerův seznam, western Nesmiřitelní a Tanec s vlky nebo člověčinky typu Rain Man a Forrest Gump, auvajs.

Stevenův druhej film z roku 1991 taky rezonuje s dobou, i když z trochu jiný stránky – co by tak v tomhle divokým světě měl americkej intelektuál točit… Jugoslávskou válku? Insane, but too dangerous… Ah, Franz Kafka, yes, just in Prague!

No jasně, dyť padla železná vopona, tak aspoň poznáme mystickou absurdní kafkovskou Prahu!

Víte, že jejich prezident je divadelní dramatik?

Infuckincredible!

Tahle zčásti černobílá fantasmagorie s Jeremym Ironsem v hlavní roli není k zahození. Ještě pořád zanedbaná a votřískaná Praha tady hraje kulisu příběhu, v kterým poučenější divák najde motivy z Kafkova života i z jeho próz. Všechno to připomíná horečnatej sen vnitřně nevyrovnanýho jedince drcenýho soukolím systému. Klišé, jo?

Pořiďte si souchotiny, nechte se na pár dnů zavřít do vazby, a pak si budem vyprávět vo klišé znova.

Zajímavost z natáčení je, že Jeremy Irons se během práce v Praze stihnul objevit na place dalšího režiséra, a to Jiřího Menzela, kterej zrovna filmoval Žebráckou operu. Když dáte dobrej pozor, uvidíte ho v ní jako mlčenlivýho vězně. Možná jakoby na výměnu se na americkým setu objevili Josef Abrhám, Ondřej Havelka a několik dalších českých herců a hereček.

Nesmíme zapomenout, že dějiny filmu popisujou tyhle roky jako nástup nezávislýho filmu a Steven Soderbergh je zářnej příklad, že když je malej rozpočet (tzv. low budget) vyváženej obsahem a osobitým pojetím, mnohý hollywoodský velkoprojekty vedle toho vypadaj křečovitě a unyle.

A tak to taky bylo a je.

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

44

Franz Kafka noch einmal Filmů na motivy života nebo próz Franze Kafky vzniklo hodně, stálo by to někdy za samostatnej článek, ale právě v době těsně po listopadovým převratu se děsně intenzivně zjevovalo všechno nový a spousta starýho, co se předtím nemohlo, v jednom šíleným koktejlu – padesátý léta, drogy, Charta 77, adventisti, šedesátý léta, skinheads, Karel Kryl, Herbalife, porno, Petruška Šustrová…

Souběžně s tim všim nastala kafkomanie tak, jak má bejt. Zahraniční turisti si mohli v Praze koupit tričko, ze kterýho koukaly velký černý voči ve vyzáblým obličeji. Nebo nápis Franz Kafka Prague, aby jako bylo jasno. Hele: I Rage Against the Machine pro jednou vyměnili rudou hvězdu a Che Guevaru za suvenýr z Prahy. A to si mohli koupit třeba důstojnickou čepici sovětský armády, další vděčnej artikl, co byl na každým rohu. Já myslim, že dva dny v Esplanade, koupit něco s Kafkou, něco sovětskýho, dát si guinnesse v irský hospodě, vidět Charles Bridge, nafotit to, a mohlo se jet dál. Ta Budapešť byla úžasná. Nebo to byla Vídeň? Já už nevim, no někde tam. Mladý Američani poznávaj svět, vole.

Spojení Kafky a Prahy působilo na filmaře jako magnet. Dva roky po Soderberghovi se v Praze natáčí Proces s Kylem MacLachlanem aka agentem

Cooperem z Twin Peaks. Zase ta čarokrásná Praha a malý cameo role českých herců. Film není až tak podmanivej jako ten Soderberghův, ovšem za vidění stojí.

První českou adaptaci Franze Kafky režíroval v roce 1994 Vladimír Michálek. Vybral si nedokončenej román Amerika. Natáčelo se asi i v Praze, ale hlavně v ateliérech, protože v tomhle případě se děj filmu odehrává v Americe, ve strohým, industriálním, monumentálním prostředí.

Do vážných rolí obsadil komiky, což diváky pěkně zmátlo. Pamatuju si, jak se v kině všichni nutili do smíchu, protože si mysleli, že když je na plátně Dejdar, musí to bejt sranda. Osobně nedokážu ten film objektivně zhodnotit, patří mu totiž moje srdce (i s tim závěrem).

Ještě ale musim zmínit nesmírně zajímavej snímek, kterej vzniknul jako část projektu, kde dobrý režiséři každej po svým zobrazili někoho významnýho. Vivaldi podle Wertmüllerové, Darwin podle Greenawaye, Kafka podle Rybczynského atd.

Není natočenej v Praze, ale časově spadá do týhle doby a je v něčem podobnej Soderberghovi.

Do jedný postavy se promítá skutečnej Kafka, Řehoř Samsa, Josef K. a halucinační horečka je ještě o něco vyšší.

Je nutný doříct, že kromě suvenýrů a filmařů byl fenomén Kafka úplně a zcela zastoupenej i v knihkupectvích, a to na tom bylo úplně nejlepší.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Vše o... /

Druhej dech Až do přelomu tisíciletí nebylo o Stevenu Soderberghovi moc slyšet, i když filmy, který natočil (Angličan, Skryté zlo), nejsou úplně špatný.

Zdálo se mi, že jak se zčistajasna objevil jako velkej talent, tak se rychle zařadil mezi tvůrce, co uměj natočit slušnou kriminálku s dobrým obsazením, ale nijak neohromujou. V druhý polovině devadesátých let ho zastínily jména jako Rodriguez, Fincher, Besson nebo Boyle. Taky začínali jako nezávislí, a teď zúročovali svůj talent ve velkofilmech s velkýma hvězdama. Někdo hůř, někdo líp, ale pokaždý to byla událost.

Každopádně Stevenova chvíle přišla. V roce 2000 uvedl do kin dva filmy, Traffic – Nadvláda gangů a Erin Brockovich. Oba svým způsobem objevily něco novýho, Traffic nový tváře a trochu i formu vyprávění, Erin zase to, že s dobrým scénářem je možný postavit provařenou herečku (Julia Roberts) do úplně novýho světla.

Traffic – Nadvláda gangů (Proč to překládaj takhle, když originální titul Traffic je dokonale výstižnej?

Ne, v Česku to musí znít jako Nahota na prodej, Muž s cejchem smrti – jako pozor, pitomci, bude to akční, máte to v názvu!) je strhující mozaika o osudech lidí, co se na různý úrovni a různým způsobem setkali s drogama: šéf kokainovýho kartelu, poldové, mladá holka na heroinu a její táta, vládní zmocněnec na problematiku protidrogový války. Scénář, kamera, atmosféra, hudba, barvy, všechno je tu dobře. Výborný herci a mezi nima do tý doby ne úplně známej Benicio Del Toro jako polda, co dennodenně řeší kšefty s bílým práškem v doslova i obrazně žhavým území mezi San Diegem a Tijuanou. Velkej dobrej film po všech stránkách.

Erin Brockovich můžeme brát jako formálně konzervativní snímek, příběh sekretářky advokátní kanceláře, co usvědčí velkou firmu ze znečištění životního prostředí s ničivýma zdravotníma následkama. Julia Roberts tady fantasticky zahrála dvakrát rozvedenou nezaměstnanou ženskou v oblečení à la white trash, co se zažrala do případu, kterej papírově nemohla vyhrát. Film se odehrává u ní doma, v autě, u znečištěním postižených lidí, u soudu, v kanclu. Technicky nic náročnýho, zvládli by to určitě i produkce českých seriálů, ale jak by to vypadalo, co?

Slovo strhující už bylo použitý, tak napíšu, že vás děj i hlavní hrdinka přitáhnou k sobě a vy si ani nestačíte uvědomit, jak je film dobrej, protože jste ještě pořád hotový z toho svinstva v něm. Až pak si řeknete, no moment, ta pretty woman byla vynikající, ale to přece není možný. Nebo je? Jo, tady totiž mluvíme pořád o chlápkovi, co umí spojit velký s malým, hollywoodský pozlátko s něčím opravdovým, a nám padá brada.

Do tý doby neměl nikdo dvě nominace na Oscara za nejlepší režii v jednom roce. Steven jo

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

46

a za Traffic ho taky dostal. (Dostal spoustu cen za jeden i druhej film, a měli jsme ho zpátky.)

Nový tisíciletí poznamenalo Stevenovu tvorbu kmitáním mezi osobitým a konvenčním. Na jedný straně úsporná adaptace Lemova Solarisu, kterej hodně lidí chybně bralo jako remake Tarkovskýho stejnojmenný adaptace, a „film o filmu o filmu o filmu ve filmu“ (© Matty, csfd.cz) Hollywood, Hollywood, na druhý straně skoro popcornový, ale pořád chytrý třídílný Dannyho parťáci.

V poslední době sypal jeden body of work za druhým s ohromným žánrovým i formálním rozpalem: černobílý retro noir Berlínské spiknutí, dvoudílný revolucionářský životopisný drama Che, krimikomedii Informátor!, špionážní akční thriller Zkrat, psychologický drama Vedlejší účinky, přísnej, skoro dokumentární rozbor vzniku celosvětový pandemie Nákaza a další.

Díky tomu není jméno Steven Soderbergh synonymem určitýho stylu a zárukou, že víme, na co jdeme. Každej film na nás působí jinak a ne všechny můžeme mít stejně rádi. Podrobněji se tímhle pro Soderbergha charakteristickým jevem zabejvá rozhlasovej týdeník Čelisti. Čelisti Tak se jmenuje pořad o filmu na Radiu Wave a v něm tři mladý kritici (Vít Schmarz, Aleš Stuchlý, Dan Řehák) rozebíraj novinky, jejich tvůrce, herce, nejrůznější kontexty a fakta. Jsou u toho vtipný a zábavný, a i když jejich názory jdou často proti sobě, nic se neděje, neboří se kvůli tomu svět.

Chytrá platforma, dost široká pro všechny. Psal jsem jim, aby mi poslali pár vět o Soderberghovi, ale jsou asi jako já – určitě na to myslej a dostanu to z nich nejdřív tak po Novym roce. Jedinej, kdo to dal, je Dan Řehák, uvidíte na konci.

Vít Schmarz tvrdí, že Soderbergh v poslední době točí: „Filmy, kterými se lze bavit, dá se na ně prostě jen tak dívat, ale zároveň pro mě pořád ještě obsahují něco, co se tak trošku vymyká tomu standardnímu řemeslu.“ Aleš Stuchlý o filmu Zkrat: „My na ten film trochu nadáváme a v jistých ohledech od obrazový stránky přes styl vyprávění až po akční scény na něm nenecháváme nit suchou, přesto jsem se přistih, že se nějakým zvláštním způsobem bavím. Asi proto, že čtu určitý Soderberghovy kódy.“ Aleš Stuchlý o filmu Nákaza: „Soderberghův bowling s těmi postavami a mutujícími viry v jejich tělech je intelektuálně promyšlený, sociologicky zaměřený, ale zároveň z něj neuniká napětí. Nechápu vlastně úplně, jak se u toho někdo mohl nudit, já jsem byl celou

dobu naprosto pohlcen a moje oči nikdy nesešly z plátna.“ Vít Schmarz o soundtracku Cliffa Martineze k filmu Nákaza: „Mně ta hudba zaváněla takovou až cyberpunkově odcizenou atmosférou, těmi prázdnými ulicemi, kterými se pohybují lidské trosky. I to pro mě mělo obrovskou kvalitu a jenom to umocňovalo atmosféru, kterou do toho Soderbergh vnášel takovým zelenavým chorobným filtrem.“ Aleš Stuchlý o Soderberghovi: „S Davidem Fincherem je asi jediným americkým režisérem, který dokáže pracovat s tolika vrstvami vyprávění takhle obratně.“ Dan Řehák pro RedWay: „Těžce subjektivně a nevědecky – Steve Soderbergh, tenhle Bohuslav Sobotka Hollywoodu, je pro mě přes svou odvahu v hledání témat a hru s formou přece jen příliš chladný a neosobní režisér, který nenatočil film, jenž by mě zasáhl v srdeční rovině a jinak než čistě intelektuálně.

I když právě emocionální odstup je jeho záměrem, mám docela potíž o něm něco světoborného a niterně procítěného napsat. Erin Brockovich, Nákaza nebo třeba i původně televizní Liberace! jsou nadprůměrné, formálně vynikající a v lecčems chytré snímky. Soderbergh je pro mě zajímavou osobností, na jejíž díla se dívám tak trochu z povinnosti, zda to tentokrát nebude náhodou opravdu bomba… ale stejně jsem ji asi minul.“ (Vysvětlivka – Steven je holohlavej, nosí brejle a je levičák. Vnitřně snad s Bohuslavem Sobotkou společnýho nic nemá.)

Cliff Nenápadně jsem do předchozí části fláknul vsuvku o hudbě, protože spoustu soundtracků k Stevenovým opusům složil Cliff Martinez, podle mýho neuvěřitelná osobnost a výjimka mezi skladatelama filmový hudby.

Původně bubeník, kterej nahrál první dvě desky Red Hot Chili Peppers. To bylo v době, kdy kapela vystupovala nahá jen s ponožkama na pinďourech.

Na kytaru hrál Hillel Slovak a heroin byl na denním pořádku, což Hillela nakonec zabilo. Fakt silný období, Peppers byli teprve na začátku cesty a šli do toho na plný pecky.

Kromě toho byl Cliff taky členem legendárních Captain Beefheart, hrál s Lydií Lunch a Weirdos.

Tam byl basák Flea a právě ten ho přitáhnul do RHCP. Pro jednoho už dost slušná kariéra, i kdyby nebylo nic víc.

První film, k němuž složil soundtrack, byl Sex, lži a video, pokračoval mimo jiný Kafkou, Skrytým zlem, Angličanem, Solarisem, Trafficem a jeho pro Stevena poslední prací je elektronická hudba k Nákaze. Jako je snímek laboratorně přesnej,

Vybraná režijní filmografie Stevena Soderbergha: 1989 Sex, lži a video 1991 Kafka 1995 Skryté zlo 1998 Zakázané ovoce 1999 Angličan 2000 Traffic – Nadvláda gangů 2000 Erin Brockovich 2001 Dannyho parťáci 20021 Solaris 2002 Hollywood, Hollywood 2005 Bublina 2006 Berlínské spiknutí 2008 Che Guevara: Partyzánská válka 2008 Che Guevara 2009 Informátor!

2009 Dívka na přání 2011 Nákaza 2011 Zkrat 2013 vedlejší účinky

ale vůbec ne sterilní, takovej je i jeho soundtrack. Šel jsem tehdy z kina maličko vystrašenej a úplně omámenej temnou a chladnou atmosférou snímku, kterej se mi zkoncentroval do jedinýho slova: biohazard.

Vedle Soderberghových věcí dělal Cliff muziku k Spring Breakers od Harmonyho Korinea (tvůrce slavných Kids), k Refnově skvělýmu snímku Drive nebo celkem zajímavýmu Obhájci režiséra Brada Furmana. Hudba k hypnotický a snový kriminálce Drive je jeho skutečnou perlou, celej soundtrack včetně Kavinskýho, Chromatics a dalších geniálně souzní s filmem. Zrodilo se něco, co by se mohlo stát kultem, i když dneska se to tvrdí neustále a o všem. Spin napsal: „Snový a pořád na hraně propadnout se do noční můry. Obojí tak široce a ostře ve skladatelově hudbě.“

Herci a herečky Jsou režiséři, který maj oblíbený herce, jiný je střídaj a Steven je tak zvláštně mezi. Jeden z průsečíků spojující obsazení několika (možná vlastně většiny) jeho filmů jsou Dannyho parťáci.

W W W.REDWAY M AG.C Z

George Clooney v počtu Soderberghových rolí asi vede. Režisér o něm prohlásil: „Inspiruje lidi. Poslouchá, je velkorysost a loajalita sama. Rozhodující ale je, že je s ním legrace. Umí řešit problémy líp než kdokoli, koho znám. Lidi mu říkaj, aby vedl firmu, ale on má dost rozumu na to, aby to nedělal. Kdybyste měli pět set Georgů Clooneyů, mohli byste převzít vládu nad celou zemí. Ale kvůli všem těm večírkům byste o ni do tří neděl zase přišli.“ A takhle to vidí George: „Uvnitř toho systému velkých studií máme se Stevenem skvělej vztah. Zároveň děláme komerci a zároveň to, co chceme. Už jsme takhle přišli o spoustu peněz. Zrovna teď jsme ve slušný vývrtce. No ale co, nějaký peníze u sebe mám, taky dům v Itálii, je mi vlastně fajn.“ Jako Soderberghův častý herec by se moh umístit ještě Don Cheadle, dál u něj najdete většinu tváří elity světovýho herectva. Stevenova doména je obsazovat herce, které už máte zafixované jako určité typy postav, do zcela neočekávaných rolí. Vidět Matta Damona jako zmatenýho a podváděnýho otce rodiny v Nákaze nebo už

zmiňovanou Julii Roberts v roli sice hezký, ale vlastně vůbec ne classy lady v Erin Brockovich je vážně zvláštní a důležitej zážitek. Pretty woman i Jason Bourne se tu proměňujou v normální a ne moc atraktivní postavy, co místo nákupů na Rodeo Drive nebo infrastruktury CIA řešej, jak odvízt dítě do školky. Matt Jason Bourne Damon je taky Soderberghův oblíbenec: „Je hodně bystrej, rozumí věci. Hodně přemýšlí a má dobrý instinkty. Moje rada – jestli ho chcete, berte ho.“ (Všechny citace najdete na imdb.com) Retirement Slovo, který se objevuje nejčastěji v článcích o Stevenovi z poslední doby. Film už nemá sílu, kterou míval, v Hollywoodu neví nikdo nic, budoucnost patří televizi a divadlu. Vzhledem k tomu, že filmovej průmysl se skutečně překlápí do formátů televizních sérií, nejsou tahle slova od věci. A jméno Soderbergh je příslib, že místo odpovědný práce nebo studování budeme sledovat x řad novýho geniálního seriálu.

47

rozhovor /

ČÍSLO ČÍS ČÍSL O3 3,, 201 20 2013 0 1 3 | RO ROČN ROČNÍK OČ ÍK K VVI

48

TEXT: PP FOTO: ARCHIV MARTINA ROUŠALA

Martin Roušal Rozsekat to na kousky Martin Roušal je nejmladší český účastník mistrovství světa ve sportovním dřevorubectví. ,,Vzniklo to asi tak, že Honza v lese povídal Frantovi: Hele, Franto, ty to sekáš pomalejš, já to sekám rychlejc.

A Franta mu řekl: A o co, že ne,“ prozaicky popisuje zrod sportovního dřevorubectví dvaadvacetiletý vystudovaný lesník. O tom, jaká jsou pravidla tzv. timbersportu, kde trénuje a co se děje s rozsekaným dřevem, si přečti v následujícím rozhovoru.

W W W.REDWAY M AAG.C G.C Z

49

rozhovor /

Když koukám na tvoji tabulku rekordů, nerozumím ani jedné disciplíně. Co je třeba spring board za 1:19 s?

Spočívá to v tom, že máš postavený kmen vysoký asi tři metry a nahoře je upevněný špalek. Já si do toho kmene nejdřív vysekám kapsu a do ní zarazím prkno. Pak na něj vylezu, vysekám další kapsu a dám do ní další prkno. A úplně nahoře přesekávám špalek. Čím to děláš déle, tím je to pro tebe horší. Po minutě už ztrácíš sílu, koncentraci, dochází dech. Ale myslím, že 1:19 s je jeden z nejlepších časů v republice, i když svěťák je nějakých 38,50 s.

Jak tahle disciplína vznikla?

Všechny disciplíny vycházejí z dřevorubectví, takže to vzniklo asi tak, že Honza v lese povídal Frantovi: Hele, Franto, ty to sekáš pomalejš, já to sekám rychlejc. A Franta mu řekl: A vo co, že ne. Konkrétně spring board vychází z toho, že dřív byly jen krátké pily, a když byl silný strom, tak se musel dřevorubec dostat to takové výšky, aby mu ta krátká pila stačila. Takže si tam dával prkna. Takhle se kácely třeba sekvoje.

Není to nebezpečné, mlátit sekerou do špalku tři metry nad zemí a stát na prkně, které je tam jen tak nasucho naražené? Spadl jsi někdy dolů?

Na Mistrovství ČR 2011 jsem z toho slítnul. Šel jsem do závodu jako jednička z kvalifikace a tohle byla první disciplína. Byl jsem až moc vybuzený a u druhého prkna udělal mělkou kapsu. Spadnul jsem dolů a naštípl si obratel a vyhodil palec. Palec jsem naklepl zpátky a ještě to dosekal v časovém limitu tří minut. Stihl jsem to, ale závod pro mě skončil.

Když už jsme u těch zranění, usekl sis někdy něco?

Je to takové humorné, ale můj první kontakt se sekyrou byl v nějakých čtyřech letech, kdy jsem u dědy štípal dříví a sekl jsem si do palečku, takže mi ho museli sešívat. Následovala rozseknutá holeň, když jsme na učňáku dělali blbosti, a na jedné soutěži na Slovensku jsem přesekával kmen nekvalitní sekyrkou, která ve švihu praskla. Topůrko zůstalo v ruce a čepel mi vletěla do achilovky.

špičku. Nakonec z toho bylo desáté místo.

Musel jsi před mistrovstvím světa asi hodně trénovat… Řezal jsem jedno kolečko za druhým. Kolečko, kouknu na to, zapřemejšlím a zase kolečko. Takhle furt dokola. Nejhorší na tom byl následný úklid pilin a koleček dřeva.

To je dost vtipná představa. Udržuješ si nějak i fyzičku?

Do posilky nechodím, tam se tlačím tři roky, ale ještě jsem se k tomu neodhodlal. Stejně by to nebylo ideální. Potřebuju být spíš mrštný než obalený svalem. Takže chodím štípat dříví. Není pro mě problém za čtrnáct dní naštípat dva kamiony buku.

Předpokládám, že ti to nevydělá na živobytí. Čím se živíš?

Dřív jsem dělal v lese, ale situace nebyla dobrá, protože člověku, pod kterým jsem dělal, neplatili a on nemohl platit mě. V dobrém jsme se rozešli a přihlásil jsem se na výběrko na městského strážníka tady v Liberci. Není to vždy vděčná práce, ale někdo to dělat musí. Aspoň to není jednotvárné.

Už jsi zmínil dvě disciplíny timbersportu, ale je jich víc, ne?

Timbersport je šestiboj a každý závodník musí zvládat všech šest disciplín. Samozřejmě že máme každý nějakou tu svoji, ale abys byl nejlepší, musíš zvládnout skloubit všechny. (Disciplíny a jejich charakteristiku najdeš v tabulce, pozn. aut.)

Budeš sekat dál a dál, až budeš mít ruce celé od krve

Au. Nedávno ses vrátil z mistrovství světa, jaká to byla zkušenost?

Bylo to moje druhé mistrovství světa. Poprvé jsem jel jako nováček za Rookie tým a soutěžil ve štafetě.

Letos za chlapy také ve štafetě, protože individuální závod u nás zastupuje pouze pan Komárek (Martin Komárek je nejlepší český sportovní dřevorubec, pozn. aut.), nikdo jiný na to nemá. Moje disciplína byla stock saw, kde se při štafetě řeže jedno kolečko motorovou pilou. Pila leží nastartovaná na zemi, já dám ruce na kmen, na výstřel tu pilu chytím a uříznu kolečko z kmene o průměru 46 cm. Zní to jednoduše, ale je velká šance, že to zkazíš. Špatně chytíš pilu, špatně nasadíš, pomalu to řeže, moc na to tlačíš…

Důvěra, kterou jsem od trenéra Komárka dostal, byla velká a jsem za to rád. Vlastně jsem byl jeden z nejmladších závodníků na MS, který soutěžil v této disciplíně. Byla to dobrá zkušenost.

V jaké disciplíně vynikáš ty?

Letos je to stock saw, kterou jsem už popisoval.

Myslím, že to je dané tím, že jsem dělal v lese a ještě dělám jeden dřevorubecký sport, kde se řeže jen motorovou pilou. Mám výhodu, že pilu opravdu slyším, jestli na ni mám víc tlačit, nebo jestli ubrat. To je to samé, jako když člověk jede autem. Podle toho, jak máš naposlouchaný motor, tak víš, jestli dáš trojku, čtyřku, nebo pětku – je potřeba maximálně využít výkon motoru. A také jsem docela rychlý na startu.

Jak česká výprava skončila?

Měli jsme ambice dopadnout nejlépe z evropských týmů, ale po rozřazovacím kole jsme narazili na silnou Austrálii. Ty jsme neměli šanci porazit.

Společně s Novým Zélandem patří mezi světovou

Kde bereš dřevo na trénování? To ti za barákem roste les?

Kdyby mi za barákem rostl les, tak by to bylo super.

Ale funguje to tak, že zajdu za hajným a řeknu: Hele, viděl jsem v lese tyhle osiky, mohl bys je označit?

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

50

Zmínil ses, že se věnuješ ještě dalšímu dřevorubeckému sportu. Je jich víc?

Dřevorubci dělají spoustu věcí. Existuje ještě lumberjack nebo pro holky lumberjill. Pak eurojack, tam se hází sekerami, šplhá se po stromech a nahoře se řeže polínko ruční pilou.

On buď řekne jo, nebo ne, dá mi na ně papír, já mu zaplatím, jdu si to pokácet a odvezu domů, resp. ke svému tréninkovému placu.

Kde máš tréninkový plac?

Tam, kde jsem vyrůstal – v Raspenavě. Jeden z mých sponzorů, firma, pilařská výroba Herab Hejnice, mi poskytla materiál a já si postavil dřevěné pódium, sehnal stojany a trénuju tam.

Sekám, sekám a lidi si říkají, co to tam je za blba, že tam sochá nějaký dřevo, pak to shodí a sochá zas to samý.

Co děláš s tím dřevem? Co se vůbec děje s dřevem, které se rozštípe na závodech? Není to plýtvání?

Já ho z větší části rozdám po rodině, kde topí dřevem. Něco prodám, což je lepší, protože mám peníze na další trénink. Dřevo na soutěžích je většinou topol, který se běžně po vytěžení zpracovává na palety nebo se z něj dělá biomasa.

Poté, co to rozsekáme, tak to někdo odveze a stopí doma. To dřevo má stejné využití jako každé jiné.

Jak je zaručená férovost, že na závodech někdo nedostane horší špalek? Špalky jsou z jedné lokality, v jednu dobu těžený a soustružený na dané průměry v daných disciplínách. Zabalí se do fólie a nikdo neví, který špalek je který. Před závodem se tam přicvaknou čísla a my losujeme. Buďto si vylosuju měkčí dřevo, což je lepší, nebo tvrdší. Svoje dělají i suky. Zkrátka musí být trochu toho fotbalovýho štěstíčka, že.

Tak určitě. Kde je na stromě měkčí a tvrdší dřevo?

Podle lokality, kde ten strom rostl. Pokud rostl v mokřanech, kde bylo teplo, rostl rychle a letokruhy jsou daleko od sebe – dřevo je měkčí.

Záleží i na tom, jestli máš špalek ze spodní části kmene, kde bývá tvrdší, nebo z konce, kde je zase měkký, ale jsou tam suky. Ideální je někde z půlky, mezi přeslenami, kde nejsou suky a je to docela měkké.

Ty se asi docela vyznáš ve dřevě. Máš nějaký „profesionální deformace“, když jdeš do lesa na procházku?

Chodím se svým loveckým psem a buď se kochám tím, jak se chová přirozeně, nebo koukám do korun stromů. Občas se člověk zastaví a říká si, jak je ta příroda schopná poradit si s čímkoli. Přemýšlím nad tím asi jinak než kluk, který přijede do lesa z města a jde na houby. Já koukám po dřevě, v jakém je stavu a jestli je kvalitní hospodář. A také, jestli tam je dříví na trénink.

Máte v rodině lesnické kořeny?

Děda dělal v lese a mě to bavilo. Jsem z Jizerek, takže jsme každou chvíli chodili do lesa nebo po horách.

Je to pravidlem, že se sportovnímu dřevorubectví věnují převážně lesníci?

Naopak. Spousta lidí dělá úplně jinou práci. Těch, co dělají nebo dělali v lese, je málo. Jsou mezi námi manažeři, kluci z kanceláře nebo třeba jednatel cateringové společnosti. Na tréninkový kemp může přijet kdokoli, klidně i ty.

Lol. A kdybych se teď rozhodl, že pojedu, tak co můžu očekávat?

Půjčíme ti vybavení a strávíš krásné čtyři dny, kdy se budeš potit a poteče z tebe krev. Budeš si dřít

Řezal jsem jedno kolečko za druhým.

Kolečko, kouknu na to, zapřemejšlím a zase kolečko. Nejhorší na tom byl následný úklid pilin.

W W W.REDWAY M AG.C Z

51

rozhovor /

ruce, budou se ti dělat mozoly až do puchejře, protože nebudeš chtít ukázat, že seš slabej a ten vedle tebe to zvládá. Budeš sekat dál a dál a pak už budeš mít ruce celé od krve a v tom jsou začátky krásný.

Moc krásný.

Pak si buď řekneš: To není nic pro mě, zkusil jsem to, ale nemám na to, nebo: Chytlo mě to a chci se s vámi, chlapi, rovnat. My ti poradíme, kde koupíš sekyry, stojany a vezmeme tě mezi sebe. V Česku nás totiž moc není, aktivně se tomu věnuje asi třicet lidí, ale po světě jsou nás tisíce. Jezdíme k sobě trénovat, radíme si, je to přátelský sport.

Musím mít nějaké fyzické předpoklady?

Nemusíš být žádná velká korba, nemusíš být velký ani malý. Stačí chtít a udržet v ruce tři kila, se kterými se dovedeš rozmáchnout. Řeknu ti to asi takhle: v Americe a všude jinde to dělaj i ženský.

A jsou to zároveň modelky.

Letmo jsi se zmínil o panu Komárkovi, který jako jediný reprezentuje Česko v individuálních soutěžích. Je to i tvůj trenér?

Ano. On mě přivedl k timbersportu, když přišel

k nám do školy a představil nám to. Teď byl třetí na mistrovství světa, první mezi Evropany.

Co k tomu víc dodat, prostě je dobrej. Nikdo na něj u nás nemá. On byl mezi prvními, kdo měl možnost se k tomu nachomýtnout, a měl i štěstí, protože trénoval doma u Jasona Wynyarda, což je devítinásobný mistr svět.

Takže žijící legenda. Potkal bych ho na tom kempu?

Jo. On dokonce trénuje nejen v Česku, ale i po celém světě, kam si kempy zvou mezinárodní trenéry. Pak se také věnuje organizaci českých závodů, má Stihl obchod a vyřezává pěkné sochy ze dřeva.

A ty taky vyřezáváš?

Zatím jsem vyřezal dvě sochy. Totem pro paní mámu (potenciální tchyni) k narozeninám a totem na dětský tábor, kde bylo téma Indiánské léto. Mohl bych to dělat víc, kdybych na to měl čas, a hlavně kdybych to viděl. Já jsem šikovný s pilou, ale nevím, co bych z toho vyřezal. Od toho jsou jiní, kteří se na to podívají a řeknou, že z toho bude sova nebo orel v letu. Já bych to prostě rozsekal na kousky.

Discpilíny timbersportu (v závorce jsou Martinovy osobní rekordy) Springboard (1:19,27 s) Do zhruba 3 m vysoké klády se vyseká kapsa a umístí se do ní prkno. Z prvního prkna se vyseká druhá kapsa, do které se umístí druhý springboard. Z tohoto prkna přesekává blok o průměru 27 cm upevněný na vrcholu kmene.

STIHL Stock Saw (11,05 s) S motorovu pilou prořezávají závodníci dva kotouče z ležícího kmene o průměru 40 cm. První směrem dolů, druhý směrem nahoru. Řezy musí být ve vyznačené výseči 10 cm.

Standing block chop (28,82 s) Přesekávání stojícího kmene o průměru 30 cm.

Závodník naseká blok nejdříve do poloviny z jedné strany, poté jej oběhne a doseká ze strany druhé.

Single buck (19,29 s) Řezání ruční pilou kotouče o průměru 46 cm.

Pila musí řezat na celou svoji délku a zcela rovně, protože při sebemenším vychýlení ztrácí závodník drahocenný čas.

Underhand chop (27,32 s) Závodníci stojí na ležícím kmeni o průměru 32 cm a v půli jej přesekávají nejdříve z jedné strany, potom se otočí a dosekají kmen z druhé strany.

Hot saw (8,18 s) Odříznutí tří kompletních kotoučů v 15 cm široké výseči z ležícího kmene o průměru 46 cm v co nejkratším čase.

Vizitka Jméno: Martin Příjmení: Roušal Datum narození: 7. ledna 1991 místo narození: Frýdlant škola: Střední škola hospodářská a lesnická timbersport od: 2008 největší úspěchy: 1. místo na závodech v Německu, 2× účast na mistrovstí světa, a 3. místo na Mistrovství ČR 2013 oblíbenej pes: foxteriér oblíbená blondýna: žádná, našel jsem si brunetku oblíbený druh dřeva: borovice vejmutovka (krásně voní) Zaujal tě tento sport? Více info najdeš na timbersport.cz nebo stihl.cz (timbersport)

KDYŽ MI BYLO 13 Snil jsem o… tom, že budu mít krásné drahé auto.

Rozčilovalo mě… psaní domácích úkolů.

Bál jsem se… klekánice. Fakt.

Líbila se mi… spolužačka z první lavice.

Poslouchal jsem… všechno, jen ne rodiče.

V televizi jsem sledoval… hudební programy.

Ve škole mě nebavila… fyzika.

Kamarádi mi říkali… „kámo“.

ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

52

W W W.REDWAY M AG.C Z

53

tip /

TEXT: MURPHYHO ZÁKONY, KOMPENDIUM (KARL WAGNER, 2010) ILUSTRACE: PUZZLED

U O K Č O K S Ě T O IV Ž O Ů N O 7 ZÁK I. Zákon o vstupu kočky do vaší domácnosti Pickův variační zákon Pořídit si kočku lze dvěma způsoby – buďto si ji vyberete vy, nebo ona vás.

Zákon léčby šokem Kočičí výběr majitele spočívá v tom, že se prostě jednoho dne objeví za dveřmi.

Zákon důchodového zabezpečení Kočka, která si vás vybrala za majitele, tak neučinila proto, že byste jí byl bůhvíjak sympatický. Prostě už ji nebaví starat se o svou obživu svépomocí.

Drainův zákon selekce Kočka si majitele vybírá podle kvality odpadků, které vynáší do popelnic.

Greenův zeleninový zákon Do vegetariánské domácnosti kočka nikdy nepřijde sama.

Dodatek k zeleninovému zákonu Pořídí-li si vegetarián kočku, pravděpodobně si kočka brzy pořídí nového majitele.

II. Zákon o pohybu kočky ve vaší domácnosti Katzův axiom o vyplnění prostoru kočkou Kočka se ve vašem bytě může nacházet buď všude, nebo nikde.

Doplnění Katzova axiomu To, že se v dané chvíli nenachází nikde, ještě neznamená, že ji za deset vteřin nenajdete před ledničkou.

III. Zákon o kočičí přítulnosti Zákon inklinační Kočka má z vaší rodiny nejraději toho, kdo nejčastěji otevírá dveře od ledničky.

Graspův dovětek k inklinačnímu zákonu Je nesmyslné domnívat se, že toho, koho má kočka nejraději, bude i respektovat.

Zákon titulační Kočce můžete dát prakticky jakékoli jméno. Reagovat nebude na žádné.

Zákon korupční Pokud kočka přede, znamená to, že je s vašimi službami spokojená. Je to stejné, jako když vy dáte číšníkovi v restauraci spropitné.

Zákon prof. Lebera Nejpřítulnější je kočka tehdy, když přinesete domů čerstvá kuřecí játra.

Varování ing. Clowa Hladíte-li kočku, nezapomínejte nikdy na to, že má drápy.

Dodatek Kočka nevaruje – kočka rovnou jedná.

• Rovnice prof. Wounda o výsledku nucení kočky k čemukoli (tzv. pravidlo tří K) Kočka = krev + kysličník ČÍSLO 3, 2013 | ROČNÍK VI

54

IV. Zákon kočičího pohybu na volném prostranství Zákon Alessandra Volty Kočky, které vidíte chodit na vodítku, jsou ve skutečnosti roboti na tužkové baterie.

Blindova výjimka Živá kočka se nechá vodit na vodítku pouze tehdy, pokud je slepá a potřebuje navigátora.

V. Zákony kočičího stravování Zákon kočičí konzervy Kočka neumí zacházet s otvírákem.

Dodatek Vy s otvírákem zacházet umíte – proto máte doma kočku.

Hopův zákon Pokud držíte v ruce čerstvá kuřecí játra, kočka se vám houpe těsně pod krkem.

Scratchovo upřesnění Kočka, která se vám houpe pod krkem, vám působí nesnesitelnou bolest.

Katzovo upřesnění Člověk, který drží v ruce čerstvá kuřecí játra, působí nesnesitelnou bolest kočce.

VI. Zákony kočičí sexuality Zákon samoplození K tomu, aby kočka měla koťata, stačí velmi málo.

Zákon eliminační Zabránit tomu, aby kočka měla koťata, prakticky nelze.

Zákon dr. Gelda Vzácně mívají koťata i kastrované kočky.

Zákon intenzity Pokud v okruhu jednoho kilometru od vašeho domu probíhá kočičí namlouvání, prášky na spaní jsou k ničemu.

Dodatek V porovnání s kočičím namlouváním zní i black metal jako něžná ukolébavka na dobrou noc.

VII. Zákony o vztazích koček s jinými živočišnými druhy Zákon utkvělého bludu Kočka a pes nemohou být přáteli, pokud alespoň jeden z nich není mrtev.

Buddyho zákon Kočka a pes jsou víceméně rovnocennými soupeři.

Dodatek Všechny kočky jsou bojová plemena.

Zákon na ochranu ptactva Chcete-li chovat zároveň kočku a ptáka, musí být

W W W.REDWAY M AG.C Z

pták uzavřen v zaletované kovové schránce.

Leadův první dodatek Pták v zaletované kovové schránce nezpívá.

Leadův druhý dodatek Pták v zaletované kovové schránce nedýchá.

Leadův třetí dodatek Pták, který nedýchá, je mrtvý.

Zákon paní Leadové Mrtvý pták je k ničemu.

55