RedWay 4/VI.

ROZHOVOR

KIKI A MAKI VŠE O...

MATERIAL GIRL SOUTĚŽ

NINTENDO

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

KÝČ TÉMA: KÝČ TÉMA: KÝČ TÉMA: KÝČ TÉMA: KÝČ TÉMA: KÝČ TÉMA: KÝČ TÉMA: KÝČ TÉMA: KÝČ

editorial /

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 4, ročník 6 zdarma toto číslo vyšlo v prosinci 2013 titulní strana: Pasta Oner, pastaoner.cz

Ahoj holky, čau kluci!

Co je na obálce?

Výřez jednoho z posledních obrazů Pasty Onera, které právě teď vystavuje pražská Chemistry Gallery. Nevybrala jsem si ho náhodou, je totiž trefným komentářem k tomu, jak se už od mala nevinně a rádi obklopujeme kýčem. Měli jste taky růžového nafukovacího delfínka? Líbili se vám Šmoulové? Hráli jste si s barbínama a světelným mečem Lukea Skywalkera? Myslíte, že to ovlivnilo váš vkus?

Tématem čísla je kýč. Démonickej, mysteriózní a mytickej pojem. Démonickej proto, že nás před ním kdekdo varuje: Pokud jej důsledně neodstraníme z dosahu našich očí a uší, rozleptá nám mysl. Esteticky otupíme, znecitlivíme a už nikdy nenajdeme cestu domů, tedy k vytříbenému vkusu. Mysteriózní, neboť jeho určení je z velké části subjektivní – jak se pak můžeme na něčem shodnout, toť záhada. A mytickej: Jednak je pevnou součástí postmoderní kulturní, sociální a politické mytologie, a jednak (a to souvisí s tou démonizací) je mýtem sám o sobě. Mě to fascinuje.

Popkultura je kýče plná. Tak plná, že případy, kdy není přítomen, by se daly spočítat na prstech jedný ruky. Skoncovat s kýčem znamená vyhodit všechno od Sex Pistols přes New Order a Madonnu až po Nicki Minaj, Lady Gaga, Miley Cyrus nebo Paramore.

Zapomenout na Disneyho, Stmívání a Hunger Games, nehrát GTA ani GoT. To by byl život přísnej a tuhej jako řemen, ne?

Možností, jak se na kýč dívat, je spousta. Třeba je opiem lidstva. Nebo taky „uměním ovládaným duchem věčnosti“, jak řekl filozof Václav Bělohradský.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete marketing a inzerce Gabriela Sajlerová tel.: 724 263 770 sajlerova@redwaymag.cz

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWWAY 4/22013

6 –7

MAILBOX

Výsledky soutěže Strip pro adidas Originals 8 –17

POP

Za horama džínů a triček: Molo molekulu po molekule Run DMC II. část (dokončení)

10

Streetart: Trafačky na Praze 11 18 –27 TÉMA Ať žije kýč!

Bezpečný průvodce po kýči LaChapelle Bytový nevkus Kýče jako biče 88–35

18

SMARTBOX

Jazykové okénko: arabština Největší padouši lidstva: Ženy z RAF Internetové zkratky Bylo nebylo ve staré Anglii Akta X všedního dne 36 –37

ACTIVE

Fotbal na druhé straně barikády 38–43

VŠE O...

Material girl 44–48

ROZHOVOR

44

Kiki a Maki, beachvolejbal 49

SOUTĚŽ

Nintendo 50–55

ADVENTURE

Nintendo Hodná Jižní Korea 56

KEMIKS

Z historje nábošnenství

56

38

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

mailbox /

Strip pro adidas Originals

Vlastimil Daněk

David Dolenský

Jan Štěpánek

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

6

Soutěž o komiksový strip s tématem „Propojení Run DMC s adidas Originals a A-Trakem“ je uzavřena. V prvním kole vyhrál Vlastimil Daněk (toho jsme vybrali my v redakci) a David Dolenský (tomu jste dali nejvíc lajků na FB). Vítězem druhého kola je Jan Štěpánek (cena redakce) a Markéta Šenkeříková (nejvyšší počet lajků). Všichni vyhrávají voucher v hodnotě 5000 Kč na nákup oblečení v pražském adidas Originals Storeu. Gratulujeme.

Adam Kubík

Veronika Hanáková

Filip Kolycheese

Markéta Šenkeříková

Sebastian Kheml

Milan Zela Bára Ziková

Zuzana Kissová Verů Nka

W W W.REDWAY M AG.C Z

7

pop /

Text: M. Overstreet, foto: archiv

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Co je cool?

Liam Hemsworth, herec

Jennifer Lawrence, herečka

Josh Hutcherson, herec

U každého něco jiného. Holohlavý černoch je vždycky cool, u bělochů to neplatí.

Já jsem cool! Někdy řeknu jenom „nazdar“, a je to tak cool, že si pomyslím… páni, to je teda cool!

Úplně vážně – nejvíc cool jsou hráči golfu.

o P l a yl i s t m ýh

ž ivot a

Zuzka Kissová Jsem z Turnova a studuju VOŠ restaurování kovů. Ale poslední dobou už mě baví akorát lepení modelů letadel. Těchhle 5 písniček sem vybrala asi za 5 minut, protože mi se mi opravdu poctivě vryly do mozku, a doufám, že až budu jednou v pečovateláku, vzpomenu si na ně stejně rychle jako teď.

Chinaski - Vinohradská č. p. 90

Kasabian - Underdog

V době, kdy mi bylo osm, vyšlo album Dlouhej kouř.

Netušila sem, co by to mělo znamenat, nevěděla sem, co je Vinohradská (ačkoli sem se v tý ulici narodila). Chinaski mam prostě neodmyslitelně spojený s dětstvím, který sem strávila převážně ležením u kazeťáku a nahráváním z rádia.

Úžasná písnička, máš pocit, že ti zpěvák olizuje ucho. Venku ležel sníh, klouzala sem po něm do školy, konečně sem měla kluka, kapelu, která se dala poslouchat, a v pořadí už asi stou MP3, protože sem všechny rozbila.

Beatles - Twist And Shout

Sunshine - Dance Fast Die Young

Tak ty přišli na řadu, když sem začala (jakž takž) rozumět angličtině, průšvih byl, že spolužáci netušili, kdo sou „brouci“, a dávali mi za to sodu. Přesto sem milovala Johna Lennona celejch čtrnáct dní, pak mi máma prozradila, že umřel, než sem se narodila.

Bolest to byla ukrutná, ale George Harrison v tu dobu ještě žil, tak sem milovala pro změnu jeho.

Kdo nebyl na koncertě, jako kdyby nežil. (Mam na mysli klubovej koncert, ne „fesťáček“.) Uši sou na kusy, prsty na nohách taky, protože vám na ně zrovna někdo skočil. Stejně ale nejdete pryč, protože vás tahle hudba přitahuje jako lednička.

Clash - Should I Stay Or Should I Go Ještě donedávna to byl zvuk mýho budíku. Nejlepší a nejbujnější písnička mojí puberty. Brácha ji měl VYPÁLENOU na CD a já poctivě zavařovala discmana každý ráno cestou do školy. A umínila sem si, že až se budu vdávat, bude mi hrát přesně tahle písnička, protože text nemá chybu, což mi určitě potvrděj všichni, co ji slyšeli.

A te ď pla y li st tv ýh o ž iv ot a!

Sleduj fotoalbu m PL AYLIST na na šem FB, kde se tvůj od kaz s fotkou a případnými komentáři tracků objeví. ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

8

VYHR AJ pouk ázku na nákup oble čení z BOARDSTAR. CZ v hodnotě 2000 Kč. Poku d tvůj playlist nasbírá nejvíc lajků, je to tvoje.

Florence and the Machine Kiss with a Fist Písnička o dvou lidech, kteří se doháněj do extrémů kvůli tomu, jaký k sobě navzájem chovaj city. Trefný, když člověk prožívá to samý.

NATY BÍLKOVÁ, 16 ÚSTÍ N. LABEM

Babyshambles Fireman Dobrý na tom je minimálně to, že budou v prosinci v Praze!

FILIP OBERMAJER

The Flatliners Caskets Full Punk rock… asi. U týhle kapely jsem zatim prostě nenarazila na song, kterej by mě nebavil, plus jejich koncert teď na Sedmičce byl úžasnej!!! :) BÍBA NEVERMORE

Umakart Pět Tibeťanů Jsou dobrý textaři, jsou špatní textaři a pak jsou ti, který je nutný posuzovat čistě individuálně v rámci své vlastní kategorie.

Jaromír Švejdík je ten třetí příklad. Nikdy se nebál jednoduchejch rýmů a asonancí, nikdy nesahal po vylepšování formy na úkor obsahu, a tahle skladba z poslední desky Umakart to dokazuje na 200 % – pár veršů, sdělení osekaný na dřeň, nic složitýho. Funguje to fantasticky. Švejdík je fakt dobrej.

DOMINGO

Madonna Lucky Star Nikdy jsem ji neposlouchala, jenom takhle co jsem zahlídla na MTV a tak. Teď, jak jsem psala ten článek (dále v čísle), jsem se ale s její tvorbou musela seznámit důkladnějc.

A chvílema jsem byla příjemně překvapená.

K singlu Lucky Star a vůbec celý její první desce se asi budu vracet. Supr zvuk to má. A ta optimistická bezstarostnost, která mi jindy připadá strašně pitomá, mi u ní vůbec nevadí. Kouzlo!

OVER

King Krule

Kmeny 0 518 a kolektiv A je tady další vykořisťovačka subkulturního kapitálu. Jak napsali kluci z Ústředního výboru Silver Rocket Records: „Kniha jako nosič reklamy – to tady ještě nebylo. Plíživá nenápadnost... nebezpečí... nepodílejte se... bojkotujte... zlo... korporace, zhyň... ruce pryč od subkultury!“ Hezké, smysluplné a užitečné věci (jako například tuto sedmisetstránkovou publikaci) si můžete zrobit doma na koleně. Když teda nebudete líní obětovat trochu té energie, času a peněz z kapesného.

DIY or die! Ať žije ÚV SRR a vedoucí úloha strany!

Subkulturu si rozvracet nedáme! šéf

Easy Easy

Gagarin

(Indie rock?) Tak jo, je mu 19 a jeho easy easy svět na mě zabírá prostě. (+ Nevím proč, ale připomíná mi trochu toho kluka z filmu Gummo.)

1000 slov

TEREZA NEUNEROVÁ, OSTRAVA

Ty Segall & White Fence

Česká screamoelektronika s českejma textama mě vrátila na vlnu kapel jako Test Icicles nebo A.R.E. Weapons.

Hudba je přesně to, co by nepoužil Petr Kotvald, protože by mu ty tóny syntezátorů přišly moc depresivní nebo agresivní.

Nebo sick prostě. Mně přijdou cool a řev, kterej nad tim ční, ještě cooler. Dohromady coolest!

Easy Ryder Trippy garage rock. Yeah, they came from the skies, they came to get you high…, takže asi tak.

JANKA, 19 LET, PRAHA ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

NIHILISTA

A$AP Mob Feat. ASAP Nast & Method Man Trillmatic Když jsem v roce ’93 začal poslouchat rap, tak to znělo stejně. Bomba!

PASTA ONER

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET A K. KOŠTIALOVÁ FOTO: ARCHIV

FILM Kýč je když…

Sloupek Ivy Antošové

REŽIE: EMANUEL KANĚRA 1962

Volíto ergo sum Krátkej film, ve kterým se tři týpci zamýšlej nad pojmem kýč. Nakonec vymyslej fiktivní výstavu s názvem Kýč od kolébky do hrobu. Vyberou do ní vlčí máky a panorama Hradčan natištěný na hrnkách na kafe, baculaté dětičky a roztomilá zvířátka na dně dětských talířků, porcelánové jeleny, ženské akty, popelníky ve tvaru ježků a různé předměty lidové tvořivosti. Jako protiklad kýče ukazujou skutečné moderní umění, například procelánové koně Jaroslava Ježka. Vtipný na tom je, že v jejich tehdejší představě umča vidíme dneska zase jenom kýč. Vyplývá z toho, že kromě neměnných kýčů, jakými jsou například reprodukce Mony Lisy nebo Van Goghových slunečnic zakoupené v IKEA, máme i kýče pohyblivé. Co z toho, nad čím se teď rozplýváme v galeriích, spadne za dvacet třicet let do této kategorie?

KNIHKUPECTVÍ Page Five VEVERKOVA 5, PRAHA-LETNÁ FACEBOOK.COM/PAGEFIVE.CZ

Otevřít si v dnešní době knihkupectví a nakladatelství je určitě jedním ze způsobů, jak provařit prachy, upadnout do dluhový pasti, sociální smrti a nakonec zvýšit statistiku sebevrahů. Pokud teda nemáte koncept jako Carolina z Desperada, která knihkupectví v městečku Santa Cecilia provozovala jako zástěrku pro obchod s drogama, nebo nevymyslíte něco jó novýho a převratnýho. Tadyhle kluci, takový ty mladý hipsteři (jak už to tak bejvá), jsou posedlí nejen knihama, ale i fotkou, časopisama a vůbec vizuální kulturou, takže jejich obchod slouží zároveň i jako malá galerie. To, co nabízej, v Kanzelsbergeru neseženete. Mě zaujal třeba v Německu vydávanej, ale v angličtině vedenej časopis o současný světový ilustraci. Krásná věc! Jestli hledáte něco, co nemá každej, a chcete mít z nákupu i jinej zážitek než jenom popadnout, zaplatit a vypadnout, stavte se.

VÝSTAVA Analogue Lifestyle GALERIE ANALOGUE, VLAŠSKÁ 10, PRAHA 1, WWW.ANALOGUE.CZ 12. 12.–31. 12. 2013

Pokud vás zajímá svět fi lmových pásků a chemických emulzí, pojďte na výstavu lomografi í Michaely Procházkové, Lucie Jánové a Karol Koštialové. Autorky nesundávají foťák z krku a k celému procesu přistupují s názorem, že krása se neskrývá pouze v technické dokonalosti nebo precizním provedení snímku. Takže trochu punk, což je nám sympatické. Galerie Analogue má v plánu pořádat výstavy autorů, pro něž je focení především to největší hobby, často a pravidelně. Což je nám též sympatické a držíme palce, ať je co vystavovat a ať chodí hodně lidí.

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

10

Letošní předčasný volby byly první, kterých jsem se směla účastnit. Do tý doby jsem spěchala růst a bejt prudce inteligentní a to ti řeknu, to je dost práce pro jeden kus průsvitnýho recyklovanýho papíru, potištěnýho písmem velikosti 6.

Když se maminka uvítala v mým pokoji zvoláním: „Na, tady ti přišly volební lístky,“ chtěla jsem vypiruetovat radostí do vzduchu, ležela jsem však na palandě a z půl metru na mě čuměl strop. Zachovala jsem tedy klidnou hlavu, to přece dospělí voliči dělají. Jsou klidní a hlavatí, dospělí a volící. Neurážejí jeden druhého (a už vůbec ne anonymně na internetu), nenechávají se zmást tučně zacálovanými Pí áR kampaněmi a věk je posledním drobečkem z koláče důvodů, proč se v evolučním žebříčku vytáhli na Homo volimuš. Žejo? Určitě jo!

Den voleb byl cítit. Ale ne třeba jako den, kdy odpojej teplou vodu, ty jsou zase cítit jinak. (I když vidím podobnosti.)

Ve vzduchu viselo napětí napjatý na pěti kolíčkách minimálně. Když jsem odcházela ze školy, odzvoňovalo na třetí hodinu odpolední; důchodci už okupovali chodbu.

Poměr jejich hůlek a mých vrstevníků rovnal se 20 : 0.

Zlověstný.

V MHD to bylo už vůbec divný. Všichni na mě koukali a já jsem koukala zpátky a v poločasech koukali ještě sami na sebe. To je jak bez tý teplotně příjemný kohoutkový tekutiny: všichni věděj, že neteče, táhne se to vzduchem a štípe tě to v nose, odkud puch vane? Moh by to bejt kdokoli a všichni jsou z toho nervózní. Děsně jsem čekovala ostatní pasažéry a snažila se odhalit podrazáky, co volej komouše.

Moh by to bejt kdokoli a po uvědomění, že mezi nima můžou navíc sedět i lidi, který v září do regálu vyskládali vánoční ozdoby a armádu čokoládovejch Mikulášů… došla sem to radši po svejch.

Samotný volení bylo vyklidněný. Trochu jsem se bála, že to pokazim, ale vono se ukázalo, že je to super jednoduchý a nepotřebuješ na to životopis „jsem flexibilní a snadno pracuju v týmu“. Vzala jsem si i nějakej čas projít si základku, která volební místnost zastřešovala, ZŠ, kterou jsem první dvě třídy dozajista obšťastňovala svojí přítomností. Koukala jsem, že přibyla improvizovaná síň slávy a všechny děti jsou motivovaný bejt Karel Gott.

Jenom když jsem odcházela, stala se drobná nepříjemnost.

Zabouchla jsem dveře. A upřela jsem tak na pět sekund hloučku čtyř lidí právo volit. No šílený viď, polilo mě horko, dostala jsem za to od nich pořádnej kotel – však mi patřil! Žijem ve svobodnym státě a takovýhle věci se tu tolerovat teda nebudou! Klečim na hrachu doteď.

Jó, kdyby se za svůj volební hlas takhle postavil každej, třeba bych nemusela shánět od kámošů starý klíče, aby mi ty svazky případně líp cinkaly. Protože momentálně mám na železnym kroužku jenom otvírák vchodovejch a od bytu – a s tim moc velkou parádu neudělám.

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Ten osud! Odevzdám rozhovor, ve kterým se bavíme o tom, co se by se mohlo dít v JAR po smrti Nelsona Mandely. Dva dny na to všude RIP. A křížovku dodělávám dva dny po jeho skonu, jakseřiká. Citát od něho by byl v tajence tak i tak.

11

pop /

TEXT A ILU: IVANA ANTOŠOVÁ

dil 4. ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

12

MOLO MOLEKULU PO MOLEKULE Heidi, děvčátko z mrakodrapu, si pořídila páté dítě.

Bydlí s mamčou v televizi a na to, že je mu teprve devět let, už vychovalo spoustu jiných nedochůdčat v dospělé kreativce. Jmenuje se Project Runway, soutěž módních návrhářů, a rozdává jízdenky na horskou kariérní dráhu, poznámka průvodčího: rychlý rozjezd.

Móda je tvrdý byznys. Požadavek obchodního čuchu provlečeného uchem krejčovské jehly už rozdrtil kdejaký mladý talent. Project Runway však světlušky vkusu jednu po druhé sbírá po Americe roztroušenými castingy a vybírá mezi nimi tu jednu, jež bude zářit nejjasněji. K tomu jí dopomáhej Bůh a $ 100,000 cashe, studio vybavené smečkou šicích strojů, kanceláře a nejnovější technologie od Hewlett Packard, featuring v Marie Claire, stylingová smlouva s L’Oréal Paris, exkluzivní nabídka navrhnout limitovanou kolekci pro vybranou americkou značku a nějakej ten side trip na Maledivy. (Konečně nádech!) Jo a naleštěnej lexus k tomu. Přidružená modelka dostává taky nějaký benefity. Co víc do kariérního začátku?

Pohlazení od maminky si už musíte obstarat sami.

Bubly bubly bubly Soupeření designérů je rozvrženo do dvanácti výzev, které po švadlenkách a švadloních chtějí 1) outfit reagující na zadání, které je omezeno někdy materiálem, někdy stylem, někdy příležitostí, k jaké by se oblek dal nahodit, někdy reálným klientem; 2) v časovém intervalu pět hodin až dva dny. Když k tomu dodám, že jedna haute couture* róba je běžně rozená měsíc a více, už cítíš, jak se krev vaří pod kůží?

Vypoceným vrcholem je pak šance ukázat svou dvanáctisložkovou kolekci na Mercedes Benz newyorském fashion weeku. Nejlepší showcase tělních zavinovaček bere vše.

Cesta k výhře je však snadná asi jako desetiboj na dvaceticentimetrových podpatcích. Jednou jsi nahoře a jednou čelem líbáš podlahu.

O momentální poloze rozhodují tři stálí porotci, Heidi Klum, Michael Kors (v novějších řadách jej střídá Zac Posen) a Nina Garcia. Obvykle po jejich boku přisedá ještě host, hvězda fashion průmyslu nebo ikona z řad amerických celebrit.

Jáj, zas další reality showfl, kterou Amíci hrabou prachy a propagujou šestnáctiletý holky, který nenadchla antikoncepce? Ne, ačkoli je Project Runway neskrývaný žrout osamělých pátečních

W W W.REDWAY M AG.C Z

Kdo denně vstává s prvním zabručením budícího se kohouta, aby měl do pěti hodin na krejčovský panně vlastnoručně spíchnutej veksl za pyžamo, kamarádí se s Heidi Klum a čas od času svoje názory zkondenzuje do dvou normostran Marie Claire – sorry, pro tebe tu mám článek recyklovanýho déjà vu. A ty druhej, co se nechytáš, připrav si párátka na podepření očních víček, kopu forever alone večerů a čti dál.

večerů, existuje hned několik důvodů, proč by jej módní nadšenci mohli, měli, sledují.

Chytni se Ariadniny niti PR je vedený profesionály v oboru. Heidi, světová topmodelka; Michael Kors, módní návrhář, nad jehož kabelkami vlhnou sta tisíce kalhotek celého světa, nositel ceny za celoživotní přínos módě; Nina Garcia, módní ředitelka Marie Claire, kdysi Elle; a Tim Gunn, který si v pořadu stojí jako mentor mladých designérů a který má jinak na bedrech zakšandovanou pozici kreativního ředitele jedné z nejprestižnějších módních univerzit světa, Parsons v NY… tihle lidé vědí, o čem mluví. Tihle lidé vědí, co se nosí. A hlavně – tihle lidé určují, co se nosit teprv bude.

A mají hodně kamarádů. Díky Projektu Molo kamerou zamžouráte do zákulisí fešn domečku Valentina, pozdravíte se s Kájou Lagerfeldem, seznámíte se s okouzlující mistressmind Marchesy.

Ze spaní budete v angličtině recitovat názvy všech (ne)možných látek a jako při pexesu je spojovat s odpovídajícími texturami. Už jen okem nečinného pozorovatele se hodně naučíte o chování materiálů. Nečum blbě, každý z nich má svůj neoblomný temperament. Musíš mu naslouchat a on ti poví, kde můžeš stříhat, kde můžeš skládat a jak se na těle ve výsledku uvelebí. Pro skutečné nováčky nositelného designu se PR může velmi snadno transformovat v Návrhářův průvodce po Galaxii. Styling má taktéž jednu z hlavních rolí; už víš, co si zítra vemeš k té nové halence, bejby?

Myšlení mimo krabici Leč poťouchlý se tento výrok tobě jevit může, Project Runway nadramenní prostor otevřít zmůže.

Designéři jsou často konfrontováni s výzvami netradičního rázu. Ušij z ovoce, ušij z izolepy, ušij z čehokoli, co najdeš ve „Všechno za 39,-“, ušij z čerstvě nařezaných květin. Na „thinking out of the box“ by se měla zaměřit každá hlava, ať už ruce instruuje dělat jakoukoli činnost. „Unconventional challenges“ jsou dostatečně inspirativní na to, abyste namalovali obraz sprejem, uvařili květákové crème brûlée nebo si troufli se na svůj první longboardový slide. Kšá z komfortní zóny, život začíná!

do krve kousnout. Za každou róbou tekl pot a někdy slzy. Bez sebevědomí a nervů ukovaných z želez do módy nelez. Načež navazuje Timovo „Make it work!“, dej do toho všechno, a nemáš čeho litovat. Lidé mají hranice, avšak než se doopravdy vyčerpají, dokážou je sunout a sunout tak daleko, až se letmo dotýkají chození po vodě.

Která už se pomalu mění ve víno. Všichni v sobě máme gigantický potenciál, klíčem je motivace a tvrdá práce. Slova „já se nudím“ ať ti příště radši uvíznou v krku, a než se vzpamatuješ, lehce tě podusí. Životní lekce, oblečená s grácii, sršící vtipem (Michael Kors má rozkošně prořízlou hubu), milá k oku i duši – taková se skrývá v Project Runway, doporučuju, na netu se to dá snadno najít a vykoukat do poslední sekundy. Užívej. * haute couture = vysoké krejčovství; oblečení šité na míru zákazníkovi (většinou co kus, to originál) z velmi kvalitních a drahých látek, pozornost je věnovaná sebemenšímu detailu, výsledek musí být perfektní. Ztělesnění pečlivosti a exkluzivity v módě může z konta strhnout statisíce až miliony.

Kdo si rád čte, nezlobí! http://www.mylifetime.com/shows/project-runway http://www.michaelkors.com/ http://ninagarcia.com/ http://www.marchesa.com/ http://www.karl.com/ http://www.mbfashionweek.com/ http://www.newschool.edu/parsons/ #makeitwork

#makeitwork Pořadem se taktéž nesou dvě zásadní pravdy.

Heidino „In fashion, one day you’re in and the next day, you’re out“ charakterizuje celý průmysl.

Je nestálý, mění se a ve vší své nádheře dokáže

13

pop /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

II. ČÁST V minulém čísle jsme Run DMC opustili ve chvíli, kdy se stali hiphopovou kapelou číslo jedna – byli první, jejichž klip vysílala MTV, první na obálce Rolling Stone, první, kteří dosáhli na zlaté, platinové a multiplatinové prodeje, první, komu nabídla spolupráci značka adidas Originals, atd. atd. Hip hop se vydal na vítězné tažení světem a Jam Master Jay, Run a DMC, tři kluci z Hollis, stanuli v jeho čele. Dostat se tam nebylo zdaleka tak obtížné, jako svou pozici udržet.

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

14

Po fenomenálním úspěchu alba Raising Hell provázeném turné s Beastie Boys a Public Enemy přišli v roce 1988 se čtvrtou deskou Tougher Than Leather. Fakt, že se jí prodalo „jen“ 1,3 milionu kopií, brali všichni jako prohru a zklamání. Okolní konkurence prudce vzrůstala. Spolu s vydáním desky šel do kin i stejnojmenný film, který režíroval Rick Rubin – hudební producent, jemuž Run DMC vděčili za velkou část své slávy. V úvodu sledujeme Daryla aka D.M.C., kterak se po propuštění z vězení vrací domů do New Yorku. S Runem a Jayem mají velké plány, jak znovu nakopnout pozastavenou kariéru, jenže než k tomu stačí dojít, věci se ošklivě zvrtnou. Jejich kámoš Runny Ray je zavražděn a pátrání po tom, kdo to udělal, zavede skupinu do newyorského podsvětí plného násilí a zločinu.

Jejich životy jsou v ohrožení, dramatické akce doprovází osmdesátkový hip hop v podání Beastie Boys, Slick Ricka a dalších.

Film se netěšil velkému zájmu, vlastně to byl propadák, a aby toho nebylo málo, v roce 1991 je Run obviněn ze znásilnění vysokoškolačky v Ohiu. Obvinění se nakonec ukázalo jako nepravdivé, nicméně skvrna už ulpěla a Run DMC se na doporučení manažerů na chvíli „ztratili“ ze scény. Stáhli se z titulních stránek bulváru, neposkytovali rozhovory a pěkně potichu nahrávali novou desku, kterou nazvali Back from Hell. Bohužel ani ta se u kritiků nedočkala pochopení a Rolling Stone ji odmázl dvěma hvězdičkami z pěti. Smůlu se podařilo prorazit až v roce 1993 v pořadí už šestým albem, nazvaným Down with the King. To byla bomba, stejnojmenný singl se stal nejprodávanějším v historii kapely, vše bylo zapomenuto a odpuštěno, svět rozpřáhl náruč a vítal Run DMC jako znovunalezené syny. Jenže kluci nějak neměli sílu se z nově nabytého úspěchu radovat. „Měli jsme problémy s alkoholem a drogami.

Naše mejdany byly vyhlášený! Sex, drogy a rokenrol, Miami Vice styl, to dodneška nikdo nepřekonal. Ani Jay Z nebo Diddy, vlastně kam se na to hrabou. I když jsme to nikdy přímo nepřenášeli do tvorby, jak je to v módě dneska, řádili jsme jako pominutý. Musíte si uvědomit, že jsme vyrostli v Hollis, kde jsme se v pěti lidech složili na lahev levný kořalky a na každýho vyšel tak jeden panák. Najednou jsme jezdili na turné, vydělávali tisíce dolarů denně a nejlepší šampaňský a whisky tekly proudem. Bylo to… Mohli jsme si dovolit všechno. A to byl počátek všech našich problémů,“ vzpomíná Darryl McDaniels.

Příběhy kapel, které rozložila závislost na drogách, by se daly psát přes kopírák. Člověk zvenku se diví – co všichni blbnou, to snad nevědí, že když si nedají pozor, spadnou do závislosti, která nakonec zničí všechno, čeho dosáhli? Nejsem rocková hvězda, ale myslím, že závislost se neohlašuje důrazným zabušením na dveře a nevstupuje dovnitř se slovy „hej, tak jsem tady, bacha na mě!“. Přechod od „je mi dobře a piju (fetuju), aby mi bylo ještě líp“ k „je mi zle a piju (fetuju), aby mi nebylo ještě hůř“ bývá tak pozvolný,

W W W.REDWAY M AG.C Z

že ho v překotném blázinci nahrávání, koncertů, neustálých přeletů z kontinentu na kontinent, hotelových pokojů a šaten nemusíte ani zaznamenat.

Na trochu toho zamyšlení „jak jsem žil, jak žiju teď a jak chci žít dál“ asi není čas ani nálada, show must go on. Když jsem v roce 1997 studovala v zákulisí koncertu Smashing Pumpkins jejich cestovní plán k turné Adore, leccos jsem pochopila. Kluci měli na čtyři měsíce koncertování naplánovány tři dny volna. Nedivila jsem se už, že na smrt bledý kytarista James Iha netuší, zda se právě nachází v Praze, Vídni, nebo Budapešti, ani že kvůli jeho heroinovému přepalu začal koncert s hodinovým zpožděním.

Album Down with the King bylo pro Run DMC na dlouhých osm let posledním a ve stejné době, kdy přivolaný lékař v backstagi pražské Sportovní haly oživoval polotuhého Ihu, se Darryl potýkal s hlubokými depresemi a ztrátou hlasu zapříčiněnou kombinací špatné životosprávy a příliš namáhaných hlasivek. „Kolem roku 2001 už ze mě byl regulérní alkoholik se sebevražednými sklony; fyzicky, duševně i duchovně úplně na dně. Na nahrávání desky Royal Crown jsem se skoro nepodílel, jednak jsem nemohl kvůli hlasové indispozici, jednak se mi nelíbila. Měl jsem plné zuby toho agresivního štěkání, narodil se mi syn, chtěl jsem trošku ubrat, přemlouval jsem kluky ke klidnějšímu, měkčímu projevu, jenže oni nechtěli měnit zajetý styl, a tak jsem trucoval. Pak se rychle za sebou staly tři hrozný věci: rodiče mi řekli, že jsem adoptovaný, umřel táta a zabili Jasona. Jestli jsem na tom byl předtím zle, tak teď jsem se nadobro zbláznil,“ vypráví.

Smrt Jam Master Jaye 30. října 2002 večer seděl Jason Mizell aka Jam Master Jay v nahrávacím studiu v Queensu a hrál svou oblíbenou PC hru Maden 2002. V půl osmé vešel do místnosti střelec, zabil Jasona jedinou ranou do hlavy a pětadvacetiletého Urieca Rinsona postřelil do nohy. V tu chvíli bylo ve studiu víc lidí, nikdo z nich však nebyl schopen popsat policii, jak vypadal. Případ dodnes není uzavřen, proti dvěma podezřelým – drogovému dealerovi Kennethu McGriffovi a Ronaldu Washingtonovi (již jednou podezřelému z vraždy blízkého spolupracovníka Tupaca Shakura, jenž byl rovněž zavražděn) – se nepodařilo nashromáždit dostatek důkazů. Říká se, že Jam Master Jay byl na tom finančně tak špatně, že po jeho smrti zůstaly manželce a dětem jenom dluhy. „Věřím, že jednou se dozvíme, jak to bylo.

Hodně lidí z newyorský scény to pořád zajímá, shánějí informace, říkají mi ‚když něco zjistím, dám ti vědět‘.

Jsou to mladí kluci, ale nezapomněli. S takovými věcmi se v Hollis na policii nechodí, ale kvůli Jayovi by kdokoli z nás udělal výjimku,“ říká Darryl a pokračuje: „Nejsem naštvanej na toho, kdo to udělal. Dnes jsem naštvanej už jenom na ten způsob myšlení, kterej ho přiměl zmáčknout spoušť. Víte, Jay si postavil studio v Queensu, tam, kde jsme vyrůstali. Mohl si vybrat bezpečnější místo někde v LA vedle Dr. Dre nebo

na Manhattanu vedle Diddyho. Ale on chtěl zůstat mezi svými, věřil, že lidi jsou převážně dobří. A to ho zabilo.“ Přinést něco pozitivního S Jayovou smrtí skupina skončila, Darryl ji rozpustil.

Od roku 2004 abstinuje od alkoholu i drog. „Lidi ke mně chodí – jsou černí, bílí, mladí, staří – a říkají, že jsem legenda, hvězda. Busta Rhymes mi řekl, že Run DMC nezměnili jen hudbu, ale všechno! Přikyvuju a říkám, že ve skutečnosti je můj největší výkon to, že nejsem zavřenej, že jsem nikoho nezabil, nikdo nezabil mě a že jsem se nepředávkoval.“ Utrpení nás zcitlivuje. Nejtvrdší, nejhlasitější a nejrozjívenější jsme tehdy, když nám nic nechybí.

Darryl chtěl do rapu přinést pozitivnější náladu ve chvíli, kdy se mu narodilo dítě. Joseph Simmons k podobné myšlence došel, když zemřela jeho právě narozená dcera. Začali spolu hrát sety na velkých hudebních festivalech. „Bez Jaye nejsme Run DMC. Ale můžeme být Run a DMC,“ řekli novinářům. Deska ale prý nebude. Jenom živé hraní. „Jestli chcete vidět pravý hip hop, musíte chodit na koncerty a festivaly, protože hip hop v rádiu a v televizi nestojí za nic! Lil Wayne, Jay Z, ti nejsou hot, jsou naprogramovaní na vydělávání peněz. Lidi už z toho mají vymytý mozky. Dnešní rappeři se vymlouvají: ‚Arnolda Schwarzeneggera nebo Bruce Willise taky nikdo nekritizuje za to, že hrají ve filmech plných násilí, tak proč nás?‘ A já říkám, že jestli používáš tenhle argument, odejdi od mikrofonu, neprodukuj, zmiz a staň se hercem!“ rozčiluje se Darryl.

Přátelství s Josephem přežilo rozpad kapely a vydrželo i spojení s adidas Originals. Letos společně s A-Trakem (kanadským DJem světového formátu, který produkuje Kid Sister nebo Lupe Fiasca a pod jehož labelem Fool’s Gold vyšel třeba singl Kida Cudiho Day ’n‘ Nite), natočili interaktivní videoklip Unite All Originals, jehož děj ovlivňujete sami psaním na klávesnici nebo zadáváním příkazů pomocí mikrofonu a sluchátek. Nebo se můžete jen tak dívat, i bez vašich režisérských zásahů je to pochopitelně skvělé. Pozitivita, kterou se Darryl rozhodl šířit, rozhodně nijak neubírá tracku na síle. Rap je to pořád stejně kvalitní jako za starých dobrých časů.

A nezavrhuju nové, historii Run DMC jsem psala hlavně proto, abychom nezapomněli na revoluční spojnici mezi rapem, kytarami, módou, sportem, technologií, ulicí a mainstreamem, kterou vytvořili.

Všichni milujeme hadry adidas, ale známe kořeny a původ značky, víme, jaké hodnoty reprezentuje?

Měli bychom, vždyť sebevyjádření skrze módu musí mít nějaké opodstatnění. Už jsme si zvykli, že je dobré sledovat původ toho, co jíme. Stejně tak bychom si mohli zvyknout i na vytváření povědomí o původu toho, co nosíme.

15

smartbox /

Trafačky na Jižáku

TEXT A FOTO: REDAKCE

Jižní Město je největší panelové sídliště v ČR. Na jeho území žije většina z 80 000 obyvatel Prahy 11, takže vlastně město ve městě. O kulturu se tady stará například organizace Kulturní Jižní Město, jejíž nejnovější akcí je pokrytí fasád jedenácti trafostanic streetartem a graffiti. Náklady zaplatila společnost Pražská energetika – PREdistribuce, která trafačky vlastní, samotný impulz ke změně jejich vzhledu vyšel od vedení městské části Prahy 11. Kurátorem je náš art director Pasta Oner, podívejte se, koho na tu prácičku vybral.

Právě probíhající akce Praha 11 Streetart bude pokračovat malováním podchodů a dalších ploch po celém Jižním Městě.

Michal Škapa aka TRON (*1978) Michal Škapa patří k expresivní vlně českých (pražských) writerů s velkým množstvím realizací. Věnuje se nespočetnému množství grafi ckých činností, například vizuálům festivalů, knihám, obalům hudebních nosičů, webdesignu, tvorbě vlastních fontů nebo designu plakátů a pozvánek kulturních akcí. Kromě počítačové grafiky se věnuje také kresbě a airbrushi. Svou pestrou imaginaci přenáší do graffi ti a vizuálních efektů. V roce 2012 spoluzaložil sítotiskové studio Analog!bros. Od roku 2003 vystavuje svoje díla v galeriích u nás a příležitostně v zahraničí. Malování na zeď provází celou autorovu tvorbu. Čím větší plocha, tím líp. www.834.cz

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

16

OBIC (*1981) Jeden z nejstarších českých aktivních writers. Kromě graffi ti se zabývá užitou grafikou, instalacemi, malbou a linorytem. Je to originální experimentátor s formou, který postupem času svůj vyzrálý monumentální projev posunul až někam do oblasti typografi ckého purismu. Téměř úplně eliminoval expresivní práci s obrysy a barvami ve prospěch promyšlené vrstvené linearity a dokonale čistého tvaru. Jeho práce mají přitažlivost ornamentálního grafi ckého labyrintu. www.obic.cz

Tomski & Polanski Tomski & Polanski aka Luke & Ilona je duo zkušených zběsilých ilustrátorů freelancerů. Od začátku roku 2013 tvoří tým, který se zabývá jak komerční tvorbou, tak alternativními projekty, vše bez jakýchkoli formálních omezení.

Plní si tak sen prokreslit se životem.

K malování po stěnách trafostanice se k nim připojil i Tragic-terror, kolega, mystik a milovník absolutna.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Všichni mají na kontě množství úspěšných projektů. Jejich práce byly vystavovány ve Španělsku, Finsku, České republice, na Slovensku, v Rumunsku, ale i Asii – v Hongkongu. Také byly publikovány v několika prestižních publikacích, jako například Fresh Illustration, a mají za sebou dokonce i interview pro časopis Computer Arts. www.luketomski.com

17

téma /

ARTWORK: PASTA ONER

téma /

TEXT: MARTIN HRADECKÝ, ELLE FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Žijeme v době a zemi, kde se kýči všeho druhu obzvlášť daří. Ale co to ten kýč vlastně je? Je trestným činem spáchaným na našich duších, srdcích a mozcích? Nebo si ho můžeme užívat beze strachu, že si zkazíme vkus?

Pojďme na něj!

Na začátek si dovolím malou historku. Vánoce jsem měl jako dítě vždycky rád, ale z celé duše jsem dlouho nenáviděl náš vánoční stromek. Rodiče se dost zapomněli v čase a ještě v devadesátých letech na něm zapalovali klasické voskové svíčky. I když jsme u tohohle rituálu byli vždycky jen my čtyři a pes, nejraději bych se hanbou propadl k sousedům. A to doslova. Rodiče spolužačky Ireny totiž už v roce 1990 na vietnamské tržnici koupili elektrické svíčky. Různobarevné a blikající! Samozřejmě jsem chtěl celé Vánoce trávit u nich a se zatajeným dechem se dívat, jak se na jejich borovici mění rychlostí letu dobře vytuněné stíhačky všechny barvy duhy. S odstupem času jsem si uvědomil, že to bylo mé první setkání a zamilování se do kýče. Od té doby spolu prožíváme docela intenzivní aféru. Pravda, někdy se rozejdeme úplně, ale je jen otázka času, kdy to zas dáme dohromady. Prostě láska na celý život. Já a kýč jsme k sobě po té délce našeho vztahu už naštěstí maximálně nároční, a tak on už přesně ví, co si ke mně může dovolit, abych mu to byl ještě schopný tolerovat. A sežrat i s navijákem. Nejtěžší zkouškou procházíme každoročně právě v tento čas – advent a Vánoce bývají nejzákeřnější. Zatím jsme to pokaždé zvládli. Za určitých podmínek.

Pravidla kýče No jo, ale nejdřív bychom si měli říct, co to ten kýč vlastně je. Ono to ale nebude tak jednoduché, vždyť kýči, podobně jako fotbalu nebo prezidentským amnestiím, rozumí úplně každý. Kolik hlav, tolik názorů, od Milana Kundery až po Frantu Vomáčku z Horní Dolní. Nevzdávejme to a o nějakou všeobecně srozumitelnou definici kýče se přece jen pokusme.

Zaprvé, kýč zachycuje a po svém zpracovává témata a objekty, které jsou obecně považovány za krásné nebo v sobě nesou silnou emoci. Asi těžko uděláte kýč z rohlíku z večerky nebo z návštěvy zubaře, ze které odcházíte bez zubu, zato s pusou plnou krve. To prostě ne, ani při té nejlepší vůli. Ale představte si třeba narození dítěte, o které se manželé marně pokoušeli několik let. Nebo hluchého, který po dvaceti letech začal zázrakem slyšet, a navíc jako první věc uslyšel v rádiu zprávu o tom, že Martina Sáblíková vyhrála na mistrovství světa zlato ve všech disciplínách.

Jasně, tyto informace samy o sobě ještě žádnou extra emoci nebudí, záleží totiž na tom, kým a hlavně jak budou následně zpracovány. Takže když z narození toho vymodleného dítěte natočíte reportáž do hlavních zpráv a vrazíte k ní jako podkres třeba hudbu z E. T. – Mimozemšťana a do toho uděláte rozhovor s plačícími rodiči o tom, jak jsou šťastní, že to celé dobře dopadlo, máme na světě kýč jak bič, u kterého vám nezbude nic jiného než se dojmout. (Nebo šíleně smát.) Zkuste to samé udělat s rohlíkem. Prostě když ke kráse nebo emocím prásknete další krásu a emoci, jejich účinky se

KÝČE JAKO BIČE

Obrana nutná!

Tak to bychom měli. Teď ještě najít způsob, jak se kýči spolehlivě ubránit.

Ale potřebujeme to vůbec? Jak kdo! Někdo má vkus vyvinutý tak nějak

KAREL MAY VINNETOU Vůbec nevím, bledé tváře, jestli to znáte. Karel May, páté dítě z chudé krušnohorské rodiny, se v dospělosti často nervově hroutil a v afektu potom páchal přestupky, za které putoval do vězení. Tam začal psát a po posledním propuštění stvořil postavy náčelníka Apačů Vinnetoua („rudého gentlemana“) a jeho „bílého bratra“ Old Shatterhanda, do něhož se tak vžil, že jeho příběhy prohlašoval za autobiografické. Mayovy představy o životě původních obyvatel Ameriky byly idealizované a schematické, kýčovitost ještě víc vynikla ve filmovém zpracování.

UVÁDÍ M. OVERSTREET

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

nemusí vůbec umocnit. Naopak. Většinou vznikne něco, co adresáta akorát tak vydírá a týrá.

Jdeme dál. Něco se stane kýčem, jakmile je to okamžitě a absolutně srozumitelné pro všechny bez rozdílu pohlaví, věku, dosaženého vzdělání, sexuální orientace, náboženského vyznání a tak dále. Tomu dítěti a slzám v televizi rozumí úplně stejně profesor srovnávací literatury z Oxfordu i řidička noční tramvaje z Brna. Nebo vy. Kýč v pravém slova smyslu nedává nikomu šanci myslet si o něm něco třeba jen trochu jiného. S tím souvisí „zatřetí“: Kýč nás ničím neobohacuje, nedělá naše životy ani nás samotné lepšími.

A tohle je vlastně pěkně zrádné. Často si totiž myslíme, že nás něco povznáší nebo zdobí prostředí, ve kterém žijeme, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jen si to musíme umět přiznat. Kýč totiž může naše vnitřky či zevnějšky v přeneseném i pravém slova smyslu ozdobit pouze ve velmi omezené míře a na krátkou dobu. Takže si nad tou novorozeneckou reportáží poprvé pěkně zapláčeme, ale pokud si ji budeme na YouTube přehrávat znova a znova, všechno kouzlo rychle vyprchá. Kýč je jako písnička, která se vám na první poslech šíleně líbí, ale když ji slyšíte tak po osmé, začne vám ta její líbivost lézt na nervy a nakonec se vám úplně zhnusí. Pak jsou písničky, které se vám začnou líbit právě až po tom osmém poslechu a ty vám možná něco fakt dají.

A na závěr předkládám aspekt kýče nejzáludnější. Kýč nenudí a je strašně snadno přístupný. Vlastně nejsnadněji ze všeho. Tím, že vás baví (a ani o tom nemusíte nejdřív vědět, jen se cítíte tak nějak podloudně a neodbytně přitahováni), si vás zároveň omotává kolem prstu tak důkladně a dlouho, až se z jeho pevného objetí už nevymaníte. Ten rafinovanější kýč, který není rozpoznatelný na úplně první dobrou, vás navíc potom dokáže bavit o to déle a možná vás i „ubavit“ k smrti. Teda spíš ke smrti všeho zdravého rozumu, dobrý vkus z něj nevyjímaje. Vždyť se podívejte na ty, kteří podlehli Stmívání. Ono se to navenek tváří jako dobrodružně milostný příběh o upírech, na čemž samotném by ještě nic kýčovitého být nemuselo, ale jak v knihách, tak ve filmu jsou do základní dějové linky přisypávány další a další ingredience, se kterými tvůrci zacházejí tak, že jste najednou obléváni kýčem zleva zprava. „Stmívači“ se – neschopni odstupu – nevědomky stávají členy sekty koncentrovaného kýče, jenž je hustý a ulepený tak, že z něj a) není úniku, b) není ani vůle unikat.

20

přirozeně, třeba díky výchově v prostředí, které podporuje jeho tříbení, někdo na něm zase dře tak dlouho, až se ho prostě jakžtakž našprtá (nakouká a naposlouchá). Nejohroženější skupinou jsou pak jedinci, který dobrý vkus neměli po kom zdědit a nesetkali se s ním ani nikde v okolí.

A že jich u nás je! Jak jinak si vysvětlit, že ankety popularity u nás stabilně vyhrávají Madonna z Kladna Lucie Bílá, čaroděj dobroděj Tomáš Klus nebo Lucka Hokejka Vondráčková. Achjo! I kýč má svoje kategorie a úrovně a v naší zemi se momentálně daří tomu nejpodřadnějšímu. Přitom existuje varianta příjemná a přijatelná, jen je potřeba umět ji identifikovat a vědomě vychutnat. Mohl by takový sofi stikovaný kýč vyhubit všechny ty Babovřesky a muzikály Michala Davida?

Zkusme tedy oddělit hrůzný kýč od přijatelného. Ten přijatelný si umí dělat srandu sám ze sebe, své konzumenty nepodceňuje a nedělá z nich tupé hlupáky. Taky se netváří jako něco jiného – přiznává svou podstatu, a dokonce ji vyzdvihuje a oslavuje. Tím se může posunout do vyšší úrovně našeho estetického vnímání. Konkrétní příklady takového kýče najdete v tomto čísle na několika místech, například v rubrice Vše o…, ale i jinde.

Mějte oči otevřené!

Vánoce přicházejí Jak jsem naznačil na začátku, úrodnou půdou kýče všeho druhu jsou právě Vánoce. Fuj, všichni ti olysalí plyšoví sobi, kteří u nás ani nemají co dělat, přeplácané vánoční dekorace a koledy zpívané sbory slepo-hlucho-němých osiřelých chlapců. Ale na druhou stranu Tři oříšky pro Popelku, kakao

a pohled na do noci tiše padající sníh nebo na sousedovic děti koulující se na dvoře. Ti z vás, co si mým rozdělením na kýč „dobrý“ a „zlý“ nebyli zatím úplně jisti, už asi trochu tuší, že? Díky. Ale co ty blikající žárovičky na vánočním stromku spolužačky Ireny? Navrhuju, abyste je se mnou brali jako tenkou dělící linii mezi dvěma světy.

Jste moudřejší?

Uzavřu to Vladimirem 518. Otvírák jeho desky Idiot se jmenuje příznačně Ať žije kýč! On je nádherný, rapuje se v něm. Ano, je. Ale taky pěkně zrádný.

Takže ano, kýči, buď v našich životech vítán, ale nehraj si, prosím tě, na nic jiného, než jsi!

Na úplný závěr si dovolím ryze intelektuální tečku, ale značně odlehčenou.

Až budete řešit, jak vás tu celou dobu školím, co teda kýč vlastně je a jak ho poznat, klidně si vzpomeňte na už zmíněného Milana Kunderu. Ten se ve svém slavném románu Nesnesitelná lehkost bytí ke kýči vyjadřuje následovně: „Ve chvíli, kdy je kýč rozpoznán jako lež, ocitá se v kontextu ne-kýče. Ztrácí tak svou autoritativní moc a je dojemný jako každá lidská slabost. Neboť nikdo z nás není nadčlověk, aby docela unikl kýči.

I kdybychom jím sebevíc opovrhovali, kýč patří k lidskému údělu.“ Tak, a mám po ptákách! Teda po všech definicích, pravidlech a obranách. Takže čau, jdu se zabít kýčem!

LENKA LANCZOVÁ ROMÁNY PRO DÍVKY Tajná láska, Srdcový kluk, Mokrá louka, Tři na lásku, Všechno bude fajn atd. atd. Všechny příběhy Lenky Lanczové mají tento vývoj: Po počátečním citovém zklamání a vystřízlivění z milostného vztahu hrdinka pozná a prožije opravdovou a šťastnou lásku, slibující životní naplnění. Hlavní postavy jsou ideální a romantické, jejich chování stereotypní, děj plytký a podbízivý, o grafické úpravě obálek radši ani nemluvím.

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

TEXT: MARTIN HRADECKÝ, ELLE FOTO: URBANLUX.CZ

Jsou fotografové, které už při pohledu na jejich druhou věc bezpečně rozeznáte od ostatních. Takovým je i David LaChapelle. Vítejte ve světě jednoho z nejúspěšnějších uměleckých kýčařů posledních dvaceti let!

Jeho životní příběh se sice píše už celé půlstoletí, ale z jeho tvorby to nijak nepoznáte. David dokáže oslovovat stále mladší milovníky fotek. Čím to, když jeho tvorba sezonním trendům zrovna nepodléhá? Je to jasné jak facka. La Chapelle se hrdě hlásí ke kýči, inspiruje ho hlavně popkultura a výsledkem jeho úsilí je pak kýč povznesený na vyšší úroveň. Tomu lidi prostě nedokážou odolat, k takovým věcem jsou přitahováni podobně magicky jako hmyz ke svítivě růžové cukrové vatě.

Začátky námluv LaChapella s kýčem hledejme už v umělcově dětství a dospívání. Rodiče celkem brzy rozpoznali, že jejich Davídek bude „tak trochu jiné“ dítě. Nikdy ho moc nerajcovalo běhat s vrstevníky a hrát si na indiány a kovboje, mnohem raději se zavíral doma se svými pastelkami nebo chodil do kostela a obdivoval jeho výzdobu (pozor, kýč!). Když dostal svůj první foťák, nutil rodinu, aby se na jeho povel kdykoli slavnostně oblékla, a pak je fotil v maximálně inscenovaných pózách, a kromě fotografa tak zároveň byl i jejich režisérem (dítě v roli dospělého – co jiného, zase kýč!). Malý LaChapelle byl dětmi ve škole šikanován. Ale s odstupem času to vidí tak, že jim k tomu často dával záminku. V rozhovoru pro českou Elle si vzpomněl třeba na tohle: „Když jsem měl přijít do školy oblečený jako kovboj, tak jsem jako kovboj přišel, ale vzal jsem si úzkou kravatu, růžovou košili a červený klobouk. Navíc se tyhle mé provokace děly ještě předtím, než vzniklo MTV, takže o to víc jsem byl v jejich očích blázen.“ (Kovboj jako teplouš? A jsme opět u kýče.)

Mohli bychom pokračovat ve výčtu dalších zážitků a setkání, třeba tím s Andym Warholem, které utvořily ten konečný kýč „made in LaChapelle“, ale to bychom tu byli donekonečna.

Co však zmínit musíme, jelikož to naznačil sám David, je příchod a všeobecná fascinace MTV v 80. letech. I když on sám za svou hlavní inspiraci prohlašuje ušlechtilejší umělce, jako třeba Caravaggia, budeme

mu to věřit jen těžko. Ha ha, podle mě jen prostě hodně koukal na MTV. Tak dlouho, až se stal její nedílnou součástí. Vám to možná v době YouTube bude připadat jako naprosté sci-fi, ale dřív lidi dokázali před touto hudební stanicí prosedět bez nadsázky celé dny, jen aby se dočkali svého oblíbeného Jacksona, Madonny nebo Spice Girls. Ano, desátou hodinu v kuse před bednou jste už měli opravdu co dělat, abyste ze všech těch barev a rychlých střihů nedostali akutní epileptický záchvat. Jen ti nejodolnější, jichž je David LaChapelle ve finále neoddiskutovatelným vedoucím, z těchto mezních prožitků dokázali vytvořit něco konstruktivního a trvalejšího. A tak fotil Davida Bowieho, Christinu Aguileru, Madonnu, Michaela Jacksona nebo Gwen Stefani, kteří jsou na jeho fotkách víc MTV než samotná MTV. I když pak s hvězdami, které ho při práci údajně zbytečně stresovaly, skončil, nezaměnitelná poetika mu zůstala. Ten ušlechtilý, ale ne nějak umírněný kýč. Pokud se díváte na jeho pozdější slavné věci, jako jsou Potopa, Únos Afriky nebo Prám iluzí běsnící ku pravdě, nacházíte se pořád ve stejném světě, kde jsou všechny postavy dokonale vyholeny, oblečeny v pestrých kostýmech a snímány v podobně stylizovaných pózách. Je to pořád stejný David LaChapelle, ten, který z kýče nejen vzešel, ale hlavně ho dokázal povznést na úspěšnou uměleckou a obchodní značku. Ale abych jen nechválil a nevytvářel zdání, že se mistr nemůže seknout – ta jeho poslední zátiší se zvadlými květy a mobily podle mě nestojí za nic.

P. S. David LaChapelle není jen fotograf. Umí zručně režírovat i hudební videa. (Aby ne, když je jeho kolébkou ta slavná MTV.) Stačí vedle jeho jména zadat třeba Britney Spears, No Doubt nebo Robbieho Williamse, a hned tu bude s vámi.

DISNEYLAND Film Sněhurka a sedm trpaslíků platil ve své době za přelomové dílo v oboru animace, Walt Disney za něj dostal jednoho ze svých mnoha Oscarů (tentokrát mu k obvyklé sošce přidali ještě sedm miniatur, haha). Z dnešního pohledu je Sněhurka a vůbec celá jeho tvorba ukázkou nadčasového kýče, jehož nesmrtelnost zajišťuje zábavní park Disneyland. Při otevření této noční můry každého intelektuála měl Disney projev: „Disneyland je vaše země.

Tady si můžete zavzpomínat na dětství. Disneyland je určen pro ideály, sny a skutečnosti, které Amerika nabízí… a stane se zdrojem radosti a inspirací pro celý svět.“

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

22

JOSEF LADA O Josefa vedou kritici výtvarného umění nekonečný spor. Je to kýč, nebo ne? Čistě subjektivně, pouze můj názor – strašnej. :)

W W W.REDWAY M AG.C Z

23

téma /

TEXT: MARTIN HRADECKÝ, ELLE FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Abyste v kýčích zbytečně nebloudili, vezměte do ruky náš manuál!

Případ seriálový: Hannah Montana Kýč v popkultuře se v posledních měsících řeší víc než kdykoli předtím.

A nemůže za to nikdo jiný než ta jménem Miley Cyrus. Vynechme teď twerkování a výměnu názorů se Sineád O’Connor a pojďme za jejím starším alter egem, za školačkou, která vede akční (avšak slušný!) dvojí život.

Ráno vstane a jde spořádaně do školy, zatímco večer se promění v rádoby dračici a tajně utíká do studia, aby tam nahrála další ze svých pecek, po kterých prahnou fanoušci po celém světě. Pokud jste si seriálu, hudby nebo celovečerních filmů užívali, nemusíte se za to teď, když už jste „velký“, stydět. Hannah Montana se za to, že je kýčem, taky nestydí. Naopak vám to na plné pecky vykecá už v první minutě – vzorná školačka a pop star bez drog, sexu, rokenrolu a jiných bláznivin, co ctí otce i matku svou a jméno boží nikdy nebere nadarmo. Naivní upřímnost, s jakou se tady kýč odhaluje, je nejvíc odzbrojující, právě za ni Hannah Montanu milují i ty nejvíc cool celebrity a hlásí se k ní jako ke svému „guilty pleasure“.

Podstatně horší už je to s takzvaným merchandise. To jsou propagační předměty určené k tomu, aby se publikum skrze ně mezi sledováním nových dílů k Hannah modlilo. Tím se nám kýč přesunuje z kategorie „přijatelné“ do „úplně nejhorší“. Všechny ty fosforeskující kabelky, špatně nažehlené obtisky na fi alových tričkách či obtisky, které na školních pomůckách nedrží ani zajištěny dvěma hřebíky. Když jste malá holka, co v sobě dosud neobjevila schopnost rozeznat krásné od hnusu, budete se chtít zabít, pokud vám rodiče nekoupí plakát, který se vám právě teď jeví jako jediný smysl vašeho nebohého života. Peněženko, otřes se! A ty, vkuse, jakbysmet!

To samozřejmě neplatí jen pro Hannah Montanu, stačí vyměnit název za High School Musical nebo Glee, a jsme na úplně stejné adrese, kde s prstem na zvonku stojí kýč a nekompromisně se dožaduje vstupu. A která holčička by měla to srdce neotevřít, že?

Případ hudební: One Direction Žijeme v zemi, kde vládne rock a mnozí kritici ho považují za jediný „true“ hudební žánr, který má smysl poslouchat a vůbec se jím jakkoli zabývat. Samozřejmě jim nevěřte. Rock koketuje s kýčem úplně stejně jako pop. Jen se k tomu tak ochotně nepřiznává a tváří se jako umění.

Au! Co ale ve skutečnosti jsou kapely typu Green Day, Darkness, My Chemical Romance nebo 30 Seconds to Mars? Nic víc než dobře zvládnutý a zprodukovaný kýč určený rockerským duším. A co jiného byli Sex Pistols než boyband, co se tváří, že není boyband?

V popu je kýčovitá stránka víc vidět proto, že „pop“ (od slova populární) znamená „prostě podaný, jednoduchý, přístupný široké veřejnosti, lidový“.

Když chcete zaujmout „širokou veřejnost“, nedělejte to moc náročné. Na to se vám většina lidí vykašle.

Pak tu máme ty, kteří se kýčem nechávají inspirovat, ale dávají mu nové významy, přistupují k němu s ironií a vtipem, a tak ho vlastně přetvářejí

v umění. Madonna, Lady Gaga a ve své zlaté éře i Michael Jackson (než se mu totálně rozpadl obličej, soudnost i vkus) jsou těmi nejlepšími příklady.

Ale taky jsou už trochu staří…

U koho mladšího tedy funguje kýč v dobrém slova smyslu? One Direction!

Teď se laskavě nesmějte, my si za tímto prohlášením stojíme a máme na jeho podporu dostatečné důkazy. Jasně, skupina textově ani hudebně nijak nevybočuje z řady. Chlapci zpívají o ztracené a znovu nalezené lásce, o zlomených srdcích holek ze stejné ulice, takže klišé a kýč jako hrom, a ani neustále se opakující hudební postup sloka – sloka – refrén – sloka – sloka a neskrývaná ambice vydojit z toho co nejvíc peněz nepřinášejí nic nového.

Co je tedy v našich očích pozvedá do kategorie kýče ještě přijatelného a v přiměřených dávkách dokonce doporučeného ke konzumaci, pokud se to ovšem nepříčí vašemu hudebnímu přesvědčení? Za prvé, tým profíků kolem. Imagemakeři, díky nimž jsou kluci vždycky dobře ostříhaní a oblečení. Hudební producenti a manažeři, díky nimž se kapela hudebně neválí v nasyceném cukrovém roztoku, kterým jsou většinou neomyvatelně ulepeni jejich chudší příbuzní. (Například naši Lunetic.) Za třetí, všichni do jednoho jsou obstojní zpěváci. A to v boybandech není vždycky taková samozřejmost. One Direction – poctivý, na hraně únosnosti dělaný kýč.

Případ výtvarný: Pasta Oner Uměleckého šéfa našeho časopisu vám snad představovat nemusíme.

Jeho nejnovější věci můžete právě teď vidět v pražské Chemistry Gallery na výstavě Man On Fire. Stojí to za to. Pasta byl možná úplně první umělec vzešlý z prostředí českých namyšlených graffi ti writerů a streetartistů (přitom současné graffi ti je kýč největší, ale do očí to radši žádnému graffi ťákovi neříkejte), který se otevřeně přiznal k fascinaci kýčem a začal si s ním zvesela pohrávat. Jak to dělá?

Nebojí se zářivých barev, které jsou s kýčem neodmyslitelně spjaty a částečně ho definují.

A miluje popkulturu, což je přímo epicentrum kýče. Walt Disney, americká reklamní tvorba šedesátých a sedmdesátých let, symboly konzumu (dolary, hamburgery apod.) a různé předměty každodenní potřeby (v tom si nezadá se svým vzorem, Andym Warholem) jsou pro něj východiskem pro situaci, pro děj na plátně. Ten je ještě často doplněn typografi cky pečlivě provedenou hláškou. Ne zlou, vyděračskou a obviňující, jenom lehce výsměšnou, parodickou. A tady se nám to z kýče přefouklých tvarů a divokých kombinací azurové s magentou láme do uměníčka. Pasta si nehraje na intoše, co svými obrazy stůj co stůj zachrání svět (asi už ví, že svět o to nestojí), vůbec netlačí na pilu, čímž jednak vzbuzuje pozornost, a druhak se chrání před úpadkem do kýče otravného a nesnesitelného. Pasta je jako ten chlápek na mejdanu, co všechno kolem pozoruje a pobaveně komentuje, a kolem kterého je vždycky nejvíc lidí. Jeho zpracování kýče má nakročeno k vysokému umění, to už

HELENA ZMATLÍKOVÁ Pavel Němec, člen greymetalové skupiny Umbrtka, vidí její ilustrace takhle: „Hrozivá úhlednost. To, jak jsou současně schematické a přepečlivoučké.

Ta jejich kašírovaná usměvavost, ty neustále se opakující neživotné výrazy…

Postavy působí jako démonické entity, které se pouze snaží vydávat za skutečné lidi, přičemž své role hrají s děsivou, ale také děsivě nedostačující úporností. Často používaný bílý podklad pak nezemskou hrůzu ještě umocňuje.“ (Jasně, dělá si srandu, ale něco na tom je, ne?)

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

24

se v dějinách párkrát stalo, tak ne abys to, Pasto, vzdal a začal mazat černošedohnědozelené depky!

Případ poslední, fi lmový: Moulin Rouge Ve filmu, zvlášť v americkém, kýč prospívá skvěle. Stačí si v hlavě promítnout všechny ty romantické, svatební a podobné komedie. Nebo celé Stmívání. Téměř všechno z toho je kýčem prožrané a rozleptané až na podstatu. Samozřejmě i zde ale existují čestné výjimky, které kýč ustály, protože se k němu na rovinu přiznávají. Šéfredaktorka připomíná tvorbu čínského režiséra Zhanga Yimoua, zejména jeho dílo Klan létajích dýk, ve kterém banální milostný příběh doprovázejí kostýmy a přírodní scenerie tak výbušné krásy, že vás rozbolí oči. 130% technicolor! Jenže to skoro nikdo nezná. Já mám něco lepšího. V roce 2001 natočil Australan Baz Luhrmann muzikál Moulin Rouge, a filmový kýč se rázem dostal do nové dimenze. Natolik blízké tomu, co nazýváme uměním, že mohl poměřovat síly

se smrtelně vážnými dramaty obsypanými Oscary. Luhrmann použil a jako ve zběsile se točícím mixéru smíchal kýčovité ingredience všemožného původu. A ony se navzájem kupodivu nepřebíjely, nevznikla nesmyslná břečka. Vášnivá láska, smrtelná nemoc, třpytivé prostředí kabaretu, jasně definované kladné a záporné postavy, melodramatické scény podmazané popovými hity vytvářejí takový koncentrát, že ho nemůže brát vážně ani ten nejzarytější odpůrce kýče. Moulin Rouge nám svou opojnou kýčovitostí nedává jinou šanci, než abychom ho milovali. K Bazi Luhrmannovi vzhlížíme, k Bazi Luhrmannovi se modlíme. Jen by to neměl pokoušet u tématu, kde se to nehodí. Jeho poslední biják Velký Gatsby se kýči divoce vzpírá už svou literární předlohou, Luhrmann však odmítl povolit, a výsledkem je dokonale otravná podívaná.

To zdaleka není všechno, věříme, že vás teď napadá tisíc dalších příkladů, což je naprosto v pořádku. Tak čau, my si jdeme pustit Spice Girls…

MANOWAR Celej metal osmdesátých let je estetický peklo, ovšem Manowar jsou králové, ty už nikdo a nic nepřekoná.

W W W.REDWAY M AG.C Z

25

téma /

TEXT: M. HRADECKÝ, ELLE ILUSTRACE: ZUZKA KISSOVÁ

Viděli jste někdy televizní pořad Retro? Taky ho tak nesnášíte? My naprosto z celé duše a jak jen můžeme. On totiž dost lže. Na život v socialismu vzpomíná s láskou, hlavně jak to tu bylo útulné. Nebylo. Většina českých bytů do konce roku 1989 vypadala jako dokonalý kabinet kuriozit. Útočil a vládnul v nich kýč ve své nejryzejší podobě.

Když jsem chodil na základku a skončila družina a já nemusel na žádný kroužek, jichž jsem většinu stejně nenáviděl, hlídala mě a o tři roky mladší sestru bývalá kolegyně naší mámy, toho času už zasloužilá důchodkyně.

Milovali jsme to u ní. Bydlela v mírně zatuchlé panelákové garsonce.

Nejenže jsme si tam mohli dělat téměř cokoli, co nás jen napadlo, od telefonování na vymyšlená čísla až po plivání na balkon sousedů (co se divíte, tenkrát mi bylo sotva deset), ale byli jsme obklopeni naprosto obskurními předměty, kterými měla naše hlídačka byt zarovnaný od podlahy až ke stropu a které jsme prostě milovali. Úplně všechny.

Ta paní nedávno zemřela a její dcera mě pozvala do jejího, nám dřív tak důvěrně známého bytu, jestli si nechci na památku něco odnést. Přece jen od mého základního vzdělávání uběhla už spousta let, takže jsem na prostředí, ve kterém jsem trávil tolik odpolední, téměř zapomněl. A také se za ta léta stihlo rozvinout mé estetické vnímání, takže jsem najednou viděl a v celé „kráse“ si uvědomil to, co mi jako malému dítěti bylo naprosto jedno, co jsem absolutně neřešil. Nacházel jsem se v dokonalém, co do exponátů naprosto kompletním muzeu socialistického bytového kýče.

Takhle jsme opravdu dřív žili? Tohle se nám vážně líbilo? Nebo jsme to spíš brali jako jedinou alternativu k nedostatku vkusného interiérového designu? Takhle jsme skutečně dřív žili, obklopeni tím nejsprostším kýčem, a ještě jsme si v něm spokojeně hověli? To snad ne! Vím, že vám nemůže tento můj zážitek nic moc říct, tak se vám aspoň pokusím popsat ty co do vkusu a nádhery „nejvychytanější“ kousky. A vy si to v případě zájmu ještě určitě rádi najdete na netu. Nebo zalistujete knihou, kterou vydali tvůrci toho příšerného pořad Retro. Ne že si ji ale koupíte, mohlo by z ní něco nečekaně vyskočit do vašeho domova. A to nechcete.

Zde je tedy má hitparáda nevkusu socialistické minulosti aneb Co se doma nosilo před listopadem 1989.

1. Sektorové kuchyňské linky Existovaly v podstatě jen dva typy a ty měli doma skoro úplně všichni.

Byly vyrobeny z umělé hmoty, v lepším případě v kombinaci s překližkou.

Jejich barva se dala identifikovat jen s vypětím všech sil a stejně jste si jí nemohli být úplně jistí. Něco mezi zažloutlými zuby, holubí šedí a parodií na odstín slonoviny. Naprostou lahůdkou pak ovšem byly úchyty šuplat a skříněk. Měly rádoby futuristický tvar připomínající létající talíř zahryznutý do linky. Mohli jste být vrcholně šťastní, když se vám šuplík podařilo otevřít,

aniž byste úchyt ulomili nebo se o něj řízli. Výjimku, a to klidně už po roce nastěhování do nového paneláku, netvořily ani linky, jejichž jednotlivé části, aby vůbec držely, byly dohromady poslepované náplastí. Nebylo nad kvalitní socialistický produkt. Češi se za socialismu ze všeho nejvíc cpali rohlíky s paštikou. Možná proto, že před něčím tak ohavným, jako byly tehdejší linky, chtěli trávit co nejmíň času. A dál v bytě to taky žádná sláva nebyla…

2. Koupelnová jádra z umakartu Vymoženost socialistického stavebnictví. Koupelny a záchody v panelácích nebyly zděné, jejich stěny byly vyrobeny z umakartu, speciálního druhu tvrzené umělé hmoty, jež se mohla pochlubit podobně oslňujícím barevným spektrem jako ta nádhera v kuchyních. Odpornost umakartu jste mohli podtrhnout podobně přitažlivým igelitovým závěsem nad vanou. Vychytaný byl pochopitelně i design baterie na vodu, umyvadla a skříňky na hygienické potřeby nad ním. V prostoru koupelny se pak ještě většinou tísnila pračka, která při ždímání dokázala bez problémů rozhoupat umakart nejen váš, ale i všech sousedů žijících nad a pod vámi. A chcete prozradit ještě jednu neskutečnou vychytávku tehdejších koupelen? Když jste bydleli v tom správném bytě, měli jste v koupelně jen jeden kohoutek, který se pomocí vaší ruky posunoval mezi umyvadlem a vanou. A umyvadlo mělo takovou speciální prohlubeň, do níž se opřela hadice s vytékající špinavou vodou z pračky. Vytopení bytu tak bylo téměř na denním pořádku. Ale tomu se snad divit nebudete…

3. Fototapety s roztodivnými motivy Prodávaly se v papírnictví a stály se na ně předlouhé fronty. Když se na vás konečně dostalo, bylo vám úplně jedno, jestli na vás zbyly palmy v západu slunce, jihočeský rybník Svět při východu slunce nebo cvičení šimpanzi oblečení v tenisovém úboru popíjející lahvové pivo. Hodilo se všechno. Velkoplošné plakáty tenkrát měly příchuť světáckosti Západu, a v panelákových bytech tedy zaujímaly to nejčestnější místo. Ta touha!

4. Přepychem přetékající obýváky Místnosti v panelákových bytech ani náhodou neoplývaly rozlehlostí.

Tak proč si je ještě nezmenšit a nezarovnat je nesmyslnými krámy.

Do černých nábytkových stěn z imitace mořeného dubu s neuvěřitelným počtem zasklených vitrín a otevřených přihrádek se vešlo celé rodinné

DARKNESS I BELIEVE IN A THING CALLED LOVE Učebnice rockového kýče. Kytary padající z nebe, odhalené hrudníky, postele povlečené černým saténem, vítr ve vlasech, hradba marshallů a výborná práce s mimikou a gesty. Queen, Guns n’ Roses, Van Halen, oheň, blesky, sci-fi, rakve, biče, volejovky. Všechno pěkně pohromadě ve čtyřech minutách. Ale pozor, je klip, který si z kýče dělá legraci, sám o sobě kýčem?

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

26

dědictví sestávající z broušeného skla, kompletní porcelánové jelení rodiny a Sultána s Tyrlem z Babičky vyvedených v glazované keramice.

A když už máme dost místa, proč tam nevrazit i oblečení a ze zbytku si nad telkou neudělat knihovnu? Na do mrtě zužitkovanou obludnou stěnu byl nejkrásnější výhled ze sedačky s květinovým vzorem trůnící na koberci s jiným květinovým vzorem. Sedačka se však nesměla osedět, takže bylo možné se na ní uvelebit pouze s dekou larisou pod zadkem. Nebo s umělou kožešinou, která vás pokousala, ať už venku bylo třicet nad, nebo pod nulou. Celou nádheru osvětloval lustr ze skleněných ověsů upevněný ke stropu „zlatým“ řetězem.

5. Důmyslné zpracování těl lesní zvěře Šperky, dokonce zlaté, bez drahých kamenů, ale ozdobené vsazenými zuby srnky? Paroží visící v ložnici nad manželskou postelí? Vycpaná hlava divočáka málem vám v chodbě při obouvání funící za krk? Lampy, jejichž

stínítka vznikla rafinovaným poskládáním kostí z koroptve? Nebo jsou snad libo věšáky na svršky? Máme tu srnčí nohy ještě s kopýtky a srstí, to přece budete mít byteček jako klícka! Ano, zní to jako totální bizár a rekvizity z hororu, ale i takovýmito zrůdnostmi byli lidé schopni zdobit sebe a své příbytky. Máte husí kůži? Není divu!

A teď na vás máme prosbu. Nevisí vám doma náhodou příšernost zvaná tapiko? Jakoby tapiserie (jenže z chemlonu) s černobílou Audrey Hepburn ze Snídaně u Tiffanyho? Prodává se to v IKEA. Jestli čirou náhodou ano, tak to okamžitě vyhoďte z okna. Rodičům to vysvětlíme my. To je totiž snad nejtragičtější a nejúpornější bytový kýč všech dob. Drží se nás už od osmdesátých let, kdy ovšem nepředstavoval Audrey, ale obludné vlčí máky, koňské hlavy, „zátiší“ s obřími číšemi nebo podivuhodně hnusné abstraktní kompozice. Pokochat se jejich nevzhlednou chlupatostí můžete na webu tapiko.cz.

ŘEZNÍK Nechat pro sebe hlasovat v anketě popularity je celkem vtipnej trolling. Ale běhat potom z bulváru do bulváru a z telky do telky, abych vysvětlila, že se cítím jako herec, kterýmu nechtějí dát Oscara za roli vraha, je kýč.

W W W.REDWAY M AG.C Z

27

smartbox /

TEXT: NIHILISTA (ALL FRIENDS DEAD) FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Největší padouši v dějinách lidstva Holky z RAF Teroristka. Je to ještě ženská? Nemyslim teď muslimský ženy, který sebevražednýma atentátama jen vykonávaj rozkazy druhejch, myslim holky, co vedou teroristickou organizaci, plánujou její akce, píšou politický prohlášení, zajišťujou logistiku a taky unášej a zabíjej lidi. Film Baader Meinhof Komplex (RedWay doporučuje) je jich plnej, a to se věnuje jen takzvaný první generaci Frakce Rudý armády.

První generace – ideály před násilím Německou RAF (Rotte Armee Fraktion) založili na přelomu 60. a 70. let fl ákač Andreas Baader, jeho přítelkyně, levicová aktivistka Gudrun Ensslinová, a novinářka Ulrike Meinhofová.

Na rozdíl od Baadera nebyly ani jedna, ani druhá polozkrachovalý příživnický existence – Ensslinová vystudovala univerzitu a založila se svým manželem nakladatelství, Meinhofová byla známá a respektovaná levicová novinářka a patřila k hamburský smetánce. Přesto kvůli boji „za lepší společnost“ opustily úplně všechno, co do tý doby měly, včetně vlastních dětí, který pak už nikdy neviděly, a vlastního pozemskýho života.

Postoj RAF vycházel z naivního okouzlení západního světa ideologií marxismu-leninismu a víry, že socialistickou revoluci může spustit tzv. městská guerilla ozbrojeným bojem vůči establishmentu. Šlo tedy o extrémně vyhrocenou variantu jinak běžnýho odporu mladých idealistů ke konzumnímu kapitalismu, imperialismu a byrokratismu. Dá se to říct i tak, že na konci šedesátých let si hodně mladých lidí na Západě začalo uvědomovat cenu, kterou svět platí za to, aby se kapitalismus mohl pyšnit svou vysokou životní úrovní, viz například Amíci ve Vietnamu masakrující nevinné civilní obyvatelstvo. Obdivovali naopak Che Guevaru, Fidela Castra, Ho Či Mina, Mao Ce-tunga a další komunistický revolucionáře. Prostě pohrdali tím, co po druhý světový vybudovali jejich fotrové, a obdivovali to, čím fotrové pohrdali.

Pak v šedesátým osmým chvilku blbnuli v ulicích a na barikádách, posléze vychladli a šli k fotrům do korporací budovat ještě tvrdší kapitalismus. (Ano, hippies skončili jako všechny subkultury předtím i potom, to je pravda, nicméně nezapomínejme, že jim vděčíme za mnohé. Kromě nastolení otázky lidských práv, práv zvířat nebo aspoň batikovaných triček se taky postarali o rychlé rozšíření internetu a maily zdarma. Nebo si myslíte, že kdyby počítačová revoluce přišla o deset let později, v době yuppies a jejich trendu „urvi, co můžeš“, nechal by vás někdo posílat data bezstrestně jen tak, bez poplatků? To určitě. Pozn. šéfred.)

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

28

Hippies končili, RAF naopak radikalizovala svý názory i metody, jak to prohnilýmu kapitalismu natřít. Navíc (nejen) Frakci nekonečně rozčilovalo, že dvacet let po válce zastávaj v demokratickým Německu vysoký posty bejvalí významný nacisti.

Hlavně ve školství, soudnictví, ale taky v průmyslu atd. (Nepřipomíná nám to něco?) Všechno, co představovalo státní moc, nenáviděli členové RAF k smrti: „Říkáme, že policajti jsou svině, říkáme, že ten chlápek v uniformě není člověk, ale svině, a proto s ním musíme jít do konfliktu. To znamená, že si s ním nemáme co říct, je vůbec chyba s takovými lidmi mluvit, a samozřejmě je možné střílet!“ Ulrike Meinhofová pro Der Spiegel, 1970.

Ulrike Meinhofová jako hlavní ideolog organizace zároveň vždycky dbala na to, aby akce (hlavně pumový atentáty) nebyly namířený proti obyčejnejm lidem a nikdo nepřišel o život. Tohle raný období dobrodružný ilegality, vykrádání bank, kradení aut a nastražování bomb bylo hodně lidem v Německu sympatický a na otázku „Hele, nechal bys u sebe přespat jednoho mýho známýho? Ale radši to nikde neřikej, jo?“ by odpověděli: „Jasně, doufám, že je vod Baadera a Meinhofový, těm rád pomůžu!“ Je taky pozoruhodný, kolik holek v tomhle období vstoupilo do RAF a jejich jména i tváře se objevovaly na plakátech vyzývajících k jejich dopadení. Při jednom zatýkání v roce 1970 našla policie v jednom bytě jen jedinýho muže a čtyři holky. Poměrný zastoupení teroristek a teroristů RAF se odhaduje na 3 : 1. Ve filmu Baader Meinhof Komplex jsou kolikrát bojovnější a fanatičtější právě členky jednotlivých buněk (komand). Jedna z nich, Brigitte Mohnhauptová, už zanedlouho udělá z dosavadní RAF vzoru Bonnie a Clyde nebo Butch Cassidy a Sundance Kid (víceméně romantický psanci se smyslem pro spravedlnost) novej model – Charlie Manson (fanatický zabijáci).

Druhá generace – násilí pro ideály V sedmdesátým druhým se odehrálo velký zatýkání a erste generation skončila ve vězení. Baader, Ensslinová a Meinhofová na doživotí. Mohnhauptová seděla jen chvilku a na svobodu šla jako novej

vůdce nový generace s úkolem dostat svý soudruhy z kriminálu za každou cenu. Rozpoutala události, který vešly do dějin jako Deutscher Herbst – Německej podzim roku 1977.

Tomu předcházely dvě vraždy představitelů moci (soudce a bankéř) na jaře a v létě. V září unesla Frakce význačnýho představitele průmyslu, bejvalýho esesáka Schleyera, a když se vláda měsíc k ničemu neměla, ve spolupráci s arabskýma teroristama unesli RAF i letadlo německých aerolinek. Požadavky byly jasný – propuštění vězňů, nebo smrt rukojmí. Stát pořád nehodlal ustoupit a speciální jednotka osvobodila unesený pasažéry letadla. Když se to dozvěděli Baader, Jan-Carl Raspe a Ensslinová, údajně spáchali sebevraždu (pro přesnost – Meinhofová se oběsila už v květnu a sebevraždy Baadera a Raspeho vzbuzují podezření: Baader se střelil zezadu do hlavy, což je podle znalců technicky nemožné, Raspe se podle stop střelného prachu zastřelil pravou rukou, ačkoli byl levák). RAF potom zastřelili Schleyera, protože už jim k ničemu nebyl, a celá země byla v šoku.

Sympatie části veřejnosti, který se dřív líbily ideály teroristů, byly únosem nevinnejch lidí vracejících se z dovolený definitivně ztracený. Teď už se

naprostá většina Němců RAF bála a nechat u sebe přespat něčího známýho by se odvážil leda šílenec.

Ve filmu Německo na podzim tuhle atmosféru strachu a hysterie zachycuje první povídka režiséra Fassbindera.

Mohnhauptová obtiskla do organizace svoji povahu – tvrdou, brutální, nelítostnou. Z fotek na plakátech se na Německo dívala blonďatá bestie věštící smrt. Během jejího velení odešlo z Frakce několik teroristů a teroristek, kteří na tohle neměli žaludek. Těm zbylejm se naštěstí moc nedařilo, v roce 1982 byla Mohnhauptová společně s dvěma dalšíma (Klarem a Schulzovou) zatčená a odsouzená na doživotí. Neúspěchy a negativní změna vnímání Frakce veřejností znamenaly fi asko, druhá generace úspěšně utopila ideály revoluce a jednala víc jako šelma zahnaná do kouta než jako uvědomělá fronta bojovníků za světlejší zítřky.

Třetí generace – jen smrt Asi v polovině osmdesátých let povstala RAF z popela. Tvořili ji úplně noví lidi, který pohřbili veškerý ideály a spojili se s dalšíma teroristickýma organizacema ve jménu mezinárodního boje proti

W W W.REDWAY M AG.C Z

imperialismu a atomovýmu zbrojení. Zavrhli únosy a soustředili se jen na dokonale provedený atentáty.

Skoro nikoho nebyla policie schopná dopadnout, protože teroristi nenechávali žádný stopy, otisky prstů, odváděli chladnou profesionální práci.

Během let 1984–1998 se podařilo dopadnout a odsoudit jen dvě teroristky – Evu Haulovou a Birgit Hogefeldovou.

Hogefeldová se v roce 1985 seznámila na diskotéce s americkým vojákem, jehož ještě tu noc zastřelila, aby bylo možný získat jeho ID kartu a dostat se druhej den na základnu US Army kvůli provedení bombovýho atentátu, kterej zabil dva lidi a dalších dvacet těžce zranil. Za organizací celý akce stála právě Haulová.

K různým atentátům se po léta hrdě hlásily komanda RAF, ale jména strůjců i vykonavatelů zůstávaly v anonymitě. Jak už jsem napsal, stopy nebyly skoro žádný. Po útoku na americký velvyslanectví v Bonnu v roce 1991 se našel jeden vlas, a až později se analýzou DNA podařilo zjistit, že patřil teroristce Daniele Kletteový.

Dritte Generation (což je název filmu, kterej RW taktéž doporučuje) se chovala jako anonymní

a dokonale organizovaná skupina lidí, který na sebe neupozorňovali a jen přesně a metodicky operovali jako všudypřítomná hrozba kapitalismu, imperialismu, NATO a USA. Bez emocí, mechanicky, ideály šedesátejch let byly dávno pryč. O to větší šel z RAF strach.

Schluss V roce 1998 RAF ofi ciálně přestává existovat s bilancí 67 mrtvejch a 230 zraněnejch.

V prohlášení o ukončení činnosti stojí, že se nepodařilo splnit cíle, za který bojovala. Já vim, že je to zjednodušující, ale mohli se předtím někoho rozumnýho zeptat, ušetřili bychom si spoustu zlýho.

Mimochodem, část teroristů druhý generace, který neskousli tvrdost Brigitte Mohnhauptový, našlo azyl v NDR. Stasi se jim postarala o novou identitu a novej život. Podle jejich vyjádření jim každodenní realita socialistický země úplně rozvrátila iluze o marxismu-leninismu. Jo, milujeme tyhle chytráky, co bojujou za něco, z čeho nám je na blití.

29

smartbox/jazykové okénko /

TEXT: DOMINGO (POST-HUDBA) ILU: ZUZANA KISSOVÁ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: ARABŠTINA Víc než čtvrt miliardy mluvčích dělá z arabštiny jeden z nejrozšířenějších jazyků na světě, a jelikož v islámu platí, že korán by se měl správně číst v originále (a jsou tací, kteří se ho učí zpaměti, což je zhruba ekvivalent veškerý povinný četby k maturitě), lidí, kteří jí aspoň trochu rozumějí, je ještě mnohem, mnohem víc. A aby to nebylo moc jednoduchý, jednotlivý dialekty se od sebe můžou lišit podobně jako třeba francouzština s rumunštinou – schválně zkus dát do jedný místnosti saúdskýho šejka a Maročana od Atlasu, a bude to vypadat asi stejně, jako kdyby ses snažil vysvětlit zvláštnosti geografickýho členění litosférickejch desek domorodcům na dovolený v Bulharsku. Naštěstí existuje MSA (moderní standardní arabština), která se používá v oficiálním styku, v televizi a tak, ale přesto – s arabštinou je sranda. Tady pět bodů stačí jen stěží.

#1

R T S P I H HU C O R T BUD

ej ja zy k, je se m it sk Ar ab št in a ž ta ne i st to ni ln ě jin ý zá ko ln ě, al e úp ra zí , js ou úp na á t m a en ik ud í st am at po kl ád aj , er ej bu do uc á, že je jí gr je dn ak př ed m em , na kt co ž zn am en “, „o“ a „y “, vn ím pr ob lé „e z ky Pr . zy be í ja ká ý ač ps vy st m it sk in do ev ro si Ar ab ové tř eb uj e. Se ěn ný ho y – je dn ak vů be c ne po zu jo u z ne m sa m oh lá sk m oh lá sk y vo sa od ý a dn ov žá sl ě že tn á, do bě dá vá as ní en vl ed ář am sl po ž zn že čt en pk ul tu ra v řn í flexi , co it po í vn sk ý pí sm o bn u ab de no ar hu st m aj í ta kz va št ěs tí ná m du še ně – čí na no e; ed en Zj km e. sťák u uj ýh o te rs ký ho fe v re ál u fu ng so uh lá sk ov ho fa kt hi ps , ja k to as i sl v bz ký dů ja ch la ně vš ík n př em u ps n ra m hr om ad s zč n zv kt to va t pr og tk lis zč ko pr ja ž ně D N u) . Tk vy pa dá st ej R KR FT a M M G M T, M ST (z dr av ím e , n? sm hl sk . D br

#2 PORID SI VELKEJ SLABIKÁR

ta ko vá di vo sa m oz ře jm či na ja ko ja ě la hů dk a po nš ti na ne – 28 hl ás ek D ál je tu zv an á ar ab bo čí nš ti na , z to ho ka sk ý pí sm o. (c hr aň bů h) žd á m N en í to si ce á čt yř i po do po čá te čn í, , al e př es by po dl e to to se čl ov ěk pr os tř ed ní ho , kd e se a ko ne čn ou pě kn ě za po Ta kž e až si ve sl ov ě na ), ce lý je to tí bu de š ku po ch áz í (s am sp oj en ý do va t sl ab ik ář zá kl ad ní ch os ta tn ou , hr om ad y a na pr oc vi čo tv ar ů tě to čt e se to zp vá ní , uj is ti ti ž če ka jí lig zm ák no ut ra va do le va se , že m áš at ur y či li vš vš ec hn y fíg . do st m ís ta el ija k po sp le a ps át ja ; po zv lá dn oj ov an ý pí sm ko ro di le j Ar ut í en ka , a po ab , př ip ra v ku d ch ce š se , že to bu fa kt de ve vý sl ed ku vy pa da t př ed pi s od ja ko do kt or a s dv ac et ile to u pr ax í.

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

30

#3

STÍ O N M O ŽIJ PRÍT

ar ab sk ý ěj ší so uč ás t e ne jo bl íb en oj m i as ký ja zy ky je its e m To hl to , že se zk ra tc e jd e o es ne jc h ov sl ní gr am at ik y. Ve le dě ký zn áv aj kl as ic ís to to ho vů be c ne ro ze bu do uc í – m , př íto m ne j a ej ul ko na no u in m do o na pr ča s ča sů kž e ex is tu je ta ů, vid e á dl m zp ůs ob , se říd í po ť vš e. Ar ab ne u či nn os t. To u“ ; je to ud lo lb ve a ne do ko na no it na pů jd u za je zd si a ítr pr ot ož e , „Z u“ t ja k říc it na ve lb lo ud si jd u za je zd je zd il, či li ne ě št pr os tě „Z ítr a je u ud na to m ve lb lo no st se v do bě vý ro ku yt ec . Bu do uc či nn os t a šm ná ja ko na ko co do Ně je to ne e te ď a ta dy. , ar ab št in a žij y př ed dn a dv e pr os tě ne ře ší jd er ej ej st ud en t, kt dn y vy so ko šk ol sk m á je št ě dv a re k, pr ot ož e čí ve na a m st át ni ce na uč en í.

#4 JE ZIMA, TA KŽ ŠÁLU DOMA

E NECH

Ka žd ej, kd o ně kd y sly še l Ar ab a ml uv it, to do bře zn hlá se k jic h jed en á – z těc h os ma ác t v če šti ně vů dv ac eti be c ne ex ist uje . mr ml án í a hu hlá Př ipa dá ti, že to ní je úp lně ste jný ch rch lán í, ? Ha ha , an i ná ho for my hrd eln ího do u, těš se na tři „h “, uv ulá rní „k růz ný “, čty ři em fat ick se uč í tak , že si ý so uh lás ky a dv str číš prs ty do krk a zvu ky, kte rý u. Vá žn ě. As i ne hla siv ky na ne ko jle pš í zp ůs ob , jak ne čn ej zá přa h ch při pra vit rče ní, je vyl éz t v pro sin ci v tre nk ác h na ba lko n a na po čít at tam na hla s do mi lio nu .

SE J U r D #5 AVDYJNAe VE VERŠÍCH ZÁS m ní uj e se, že ex tré k, po uš ti, a uk az pr as ta re j ja zy po ný je a m a m in se tý št pí í se ab vn Ar pr am a roze řevo, pr ot ože el m ez i km en e bá snic ký st va uj or slo kter ej se vy víj dp m po ký ic íš as jsp še m kl o v lid ec h ne ás nej to po ez ie v na ve dr o a su ch / ne bo je n kr po ez ie. Ne ní sn ad ot áz ka ázej í pr ávě z to ch je po / y n ad ad de kl i do am m by l rozz áříš m óze a tak. M uh m oj e lá sk a / ti, bá sn ě v pr os dr smys lu („ Js i kže chce š- li ou Ta m . ý lo dí sp íš šlo o rů zn sk ý po et ic ký ab ar ně st se n“); dale ko vla rán je ch m ou dr os tí ta jů pr as ta rý za bá sník a, ko há dc e po zn áv án ím pova žovanej ed př m rm an ov ě po u Ci v vln ěd sp rá vn ou to ja ko Dě d Vš ev ce š Si se h. se na la di t na že íc , rš ům oš ě ve ve ů, ře kn i ká m m lu ví zá sa dn dá vn ýc h Ar ab av si ce lo u a ať na te be st ý, ed ak př zr a ko u, át a Kr ry ch le zv yk no i, že to Dl ou hý, Ši ro ký bě , al e lid i si ie – a ře kn i m de vy pa da t bl te st u z bi ol og ky ed sl vý zp oč át ku bu e uj ěl bá sn ič ká ch sd tří du , ja k si v c ever. vě ol co c jví ne ní ne

W W W.REDWAY M AG.C Z

31

smartbox /

Chatovací zkratky: Abyste se na těch internetech líp domluvili Dalších asi tisíc zkratek z ekonomie, IT, stavebnictví, historie, politiky, kosmonautiky a dalších oborů najdete na webu zkratky.cz. My uvádíme jen stručný přehled.

0 012 – forever (navždy; podle korejsko-anglického klíče: 0 – yung (k), 1 – one (a), 2 – E (k) = yung one e znamená v korejštině navždy)

(volný překlad: děláš si ze mě legraci?)

ASW – as you want / as you wish (jak chceš, jak si přeješ) ASAP – as soon as possible (jak nejrychleji to jde)

1 10x – thanks (díky) 143 – I love you (podle klíče: I = 1 písmeno, love = 4 písmena, you = 3 písmena)

B BBFFT – big best friends forever together (velké nejlepší kámošky navždycky spolu) b4n – bye for now (zatím čau) BBIAB – be back in a bit (za chvilku jsem zpátky) BBL – be back later (vrátím se později) BFU – bloody f*cking user (blbý Franta uživatel, IT termín) bl.b – bloom bowl (Mísa květů. Zkratka se používá, když chceme někomu nenásilnou formou, tedy bez urážek, sdělit, co si myslíme o jeho názoru, s kterým nesouhlasíme. V češtině se používá v IT pro svou podobu s českým slovem blb.)

BTW – by the way (mimochodem) BYS – but you’re stupid (ty jsi ale blbej)

2 2L8 – too late (pozdě) 3 312P – free to play (hra zdarma) 4 4eyo – for your eyes only (tajné; jen pro tvoje oči) A AFK – away from keyboard (odcházím od klávesnice) nebo adept for kill (adept na zabití – ve hře) aka – also known as (známý též jako) AYH – are you here (jsi/jste tady?)

AFKM / AUFKM – Are you f*cking kidding me

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

32

C cba – can’t be arsed (jsem moc zaneprázdněný nebo znuděný na to, abych udělal, co po mně chceš) cc – čau čau cky – počkej cmn – cry more noob (breč víc, lamo) csdd – co se dá dělat cjv – co já vím D dk/dunno – don’t know (nevím) dmnt – dement DNS – does not stand of me (nestojí o mě, kašle na mě) dylm – do you love me (miluješ mě?)

E eu – eště uvidíme F fkt – fakt, opravdu fn – fajn fr& – friend FTS – furt to samý FTW – f*ck the world / forget the world (zakončení zprávy jako prokletí celého světa buď nad nevydařenou činností, nebo čistě jen z filozofického přesvědčení) fy – f*ck you

FYI – for your information (pro tvou informaci) G g2g – got to go (musím jít) gg – good good (dobrý, dobrý nebo super, super) GIYF – Google is your friend (laskavá odpověď na pitomé dotazy) GLHF – good luck and have fun (hodně štěstí a bav se; používají hráči multiplayerových her) gf – good fight (dobrý boj) GFY – good for you (ty se máš) gtn – good to know (dobré vědět, dobré znát) H h8y – hate you hax – hacker, cheater, hack hay? – how are you?

HHOJ – ha ha only joking H!WYM – Hey! Watch your mouth (Hej! Bacha na pusu) hmg – help me God (Bože, pomoz mi) I IMHO – in my humble opinion (podle mého skromného názoru) IMAO – in my arogant opinion (podle mého drzého názoru)

il4 – is looking for (běžně používáno v amerických profilech) ilusm – I love you so much inh – I need help (často se používá ve spojení s omg) IWUB – I whisp you back (odepíšu ti, až se vrátím ke klávesnici) J JFGI – just f*cking Google it (nelaskavá odpověď na pitomé dotazy) jnj – jo no jo jnm – jenom jsm – jak se máš jžš – ježiši K kma – kiss my *ss (polib mi zadní část těla) KIA – killed in action KMN – kill me know kthxbai – ok, thanks, bye (dobře, dík, čau) kks – kokos (slovenský ekvivalent českého kkt) KPSS – kategorie pobav se sám (používá se v případě, že někdo napíše rasistický/ sexistický či jinak trapný vtip a směje se mu jen on sám) KZP – kua, zase pondělí / konečně zas pátek (podle toho, jestli je pondělí, nebo pátek)

L LoL – League of Legends (Liga legend, freewareová hra; pozor, nezaměňovat s LOL, laughing out load = hlasitě se směju) lolz – laughing out load, zebra (víc cool než obyčejné LOL) LMAO – laughing my arse off (silnější výraz pro hlasitě se směju) LMA – leave me alone (nech mě být) lmk – let me know (dej mi vědět) LSHMSFOAIDMT – laughing so hard my sombrero fell off and I dropped my taco (směji se tak velice, až mi spadlo sombrero a upadlo mi taco) M mazs – mám asi záchvat smíchu MTFBWY – may the Force be with you (ať tě provází Síla) MWR – Mario was here MYOB – mind your own business (hleď si svýho) N ntkj – no tak jo ns – no stress

np – no problem nz – není zač O o2hu – odvahu ofc – of course OMFG – ochutnej můj fazolový guláš oof – out of fuel (došlo palivo; herní zkratka) P pbb – parent behind back (teď nemůžu, rodič za zády) pj – pohoda jazz pmp – polib mi zadní část těla Q qq – cry more (zkratka pro brekot, „jen se vyplač, dítě“) R ROFL – rolling on the floor laughing (válím se smíchy) ROFLYSST – rolling on the floor yet somehow still typing (válím se smíchy, ale nějak u toho pořád píšu) RTFM – read the f*cking manual (slušný překlad: přečti si, prosím, návod) RUS – are you serious? (to myslíš vážně) RUOK? – are you ok?

S SFMBE – sorry for my bad english (fráze často používaná na fórech a chatech, proto vznikla zkratka) smz – samozřejmě smtmr – strašně moc tě mám rád/a SSDD – same s*it, different day (volný překlad: každý den to samé, bez pozitivní změny) stfu – shut the f*ck up (volný překlad: mohl bys být, prosím tě, chvíli zticha?) swag – secretly we are gay (zkratka se poprvé objevila v 60. letech v USA na plakátech zvoucích na klubové parties) SWEIN – so what else is new (tak co je ještě novýho?)

T tfyh – thanks for your help (díky za pomoc) tgif – thanks to God is Friday (díky bohu, už je pátek) TIE – take it easy (neřeš to; ber to v klidu) ttjn – to teda jo no tzpp – tak zatím pa pa

U urw – you’re welcome (není zač) upa – úplně UTFG – use the f*cking Google (další nelaskavá odpověď na hloupě položenou otázku) urai – you are an idiot (volný překlad: my dva si nerozumíme) V vph – v pohodě W w84me – wait for me (počkej na mě) WEYN – whatever you need (pro tebe cokoli) w/o – without (bez) wdf – wonderful (baječné) WMYB – what makes you beautiful (název písničky 1D; ve smyslu „nepotřebuješ make-up“) WTFIT – what the f*ck is this? (co je, u všech všudy, tohle?)

WTF G – what the f*ck group (diskusní skupina zabývající se řešením problémů, které s nejvyšší pravděpodobností nikdy nenastanou, a ignorující problémy, které se stanou takřka určitě)

Rozdíl mezi kreditkou a platební kartou Debetní karta je vám vydána se založením účtu u banky. Čerpat s ní můžete pouze své vlastní peníze. Předností kreditky je, že vám banka půjčí na nějakou dobu bez úroku. Hodně lidí si myslí, že toto bezúročné období (např. 45 dní) se počítá ode dne nákupu. Což samozřejmě není pravda.

Pro pochopení jeho principu je nutné, aby si člověk uvědomil jednu zásadní věc. Banky u jeho délky totiž uvádějí slůvko „až“ – například až 45 (50 nebo 55) dní. To znamená, že na splacení dlužné částky máte maximálně 45 (50, 55) dní, ovšem ne ode dne platby kreditní kartou, ale od počátku bezúročného období, které banky počítají od prvního dne v měsíci.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Banka/nebankovní společnost Cetelem Citibank Česká spořitelna ČSOB GE Money Bank Home Credit Komerční banka LBBW Bank mBank Poštovní spořitelna Raiffeisenbank Sberbank UniCredit Bank Zuno

Maximální délka bezúročného období 55 dnů 55 dnů 55 dnů 55 dnů 50 dnů 51 dnů 45 dnů 50 dnů 54 dnů 55 dnů 45–60 dnů (1) 45 dnů 45 dnů 55 dnů

X xoxo – hugs and kisses (líbám a objímám) Y YHBT – you have been trolled (někdo si z tebe utahuje) yw/yaw – you are welcome (není zač) YDS – you don’t say (neříkej) yy – yes yes (ano ano) Z ZOMG – Zeus, oh my God! (zde se dovoláváme starořeckého vládce bohů Dia; nadstavba OMG, kde se dovoláváme křesťanského boha) zd – nazdar, zdar Ž žt – žeru tě @ @ – posílám objetí

Češi říkají „kreditka“ jakékoli kartě, přitom skutečnou kreditní kartu vlastní zhruba třetina z nich. A dvě třetiny z této třetiny neví, jak jejich karta vlastně funguje.

Pokud bezúročné období prošvihnete, znamená to, že na běžném účtu nebudete mít po jeho skončení dostatečnou částku na krytí dluhu z kreditky, banka vám to spočítá a bude to drahé. Úroky dosahují běžně dvacet i víc procent. Pokud jste tedy utratili tisícovku a nedodrželi podmínky bezúročnosti, budete muset bance vrátit dvanáct set. Kreditka se hodí k bezhotovostní platbě, pokud si chcete vybrat hotovost, připravte se na poplatky ve výši až několika set korun (záleží na výši vybírané částky).

U většiny bank se taky výběrem hotovosti připravíte o bezúročné období. Naučte se s kreditkou zacházet, a bude vám dobrým sluhou. V opačném případě se může stát velmi zlým pánem a vy budete v dluzích rychleji, než řeknete borůvkový koláč.

33

smartbox /

ZDROJ: FB PROFIL JEDNOHO AMERICKÉHO PROFESORA HISTORIE PŘEKLAD: M. OVERSTREET ILUSTRACE: BÁRA RŮŽIČKOVÁ

Bylo nebylo…

Ve starE Anglii Na vydělávání kůží se používala moč. V rodinách ji slévali do velkého sudu, který děti jednou za čas naložily na káru a odvezly prodat do koželužny. Těm, co si museli takto přivydělávat, se říkalo „piss poor“, ještě hůř na tom ale byli ti, co si nemohli dovolit ani ten sud.

O nich se pohrdavě říkalo, že „nemají ani na nočník“, Většina lidí měla svatbu v červnu. V květnu totiž absolvovali svou roční koupel a cítili se ještě dostatečně fresh a voňaví. Pro případ, že by teplé počasí přece jen způsobilo rychlejší rozklad potu, nesla si nevěsta v ruce kytici – jako maskování.

Koupel sestávala z velké vany naplněné horkou vodou. Pán domu měl výsadu jít jako první, po něm všichni synové a další muži v rodině. Pak přišly na řadu ženy a děti, úplně poslední se koupala nemluvňata. To už byla voda tak špinavá, že by se v ní jeden ztratil. Z této doby pochází úsloví „pozor, abychom s vaničkou nevylili i dítě“.

Chudinské domy měly střechy ze slaměných došků.

Ty ležely na dřevěném trámoví, které nebylo zevniř omítnuté, takže škvírami propadával dovnitř hmyz spolu s trusem myší a ptáků. Za bouřky se občas nějaký ten došek utrhl a ve střeše vznikla díra, kterou přímo do kuchyně propadávali i větší živočichové. O tomto počasí se ve staré Anglii říkalo „it’s raining cats and dogs“. Aby si člověk uchránil hlavu aspoň ve spánku, vymyslel postel s nebesy.

Prostí lidé upevnili na sloupky hrubou pytlovinu, urození pravé hedvábí a šifon.

Podlahu tvořila udupaná hlína. Kamenná nebo dřevěná podlaha však nebyly nic neobvyklého a tomu, kdo si je nemohl dovolit, se říkalo „dirt poor“. Břidlicová podlaha měla nevýhodu, že pokud

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

34

a tvořili nejnižší společenskou vrstvu. Až si příště budete při mytí rukou stěžovat, že voda teče moc horká nebo moc studená nebo že mýdlo nevoní jako poslední parfém od Diora, zkuste chvilku přemýšlet o tom, jak to bylo dřív, tak kolem roku 1500.

se na ni v zimě rozlila voda, stávala se kluzkou.

Hospodyně na ni proto sypala suchou slámu, která však při každém otevření dveří létala s průvanem ven. Zabránilo tomu až prkénko u vchodu, kterému říkáme práh, anglicky threshold = zadržet vymlácené (obilí).

Za těchto starých časů lidé vařili na otevřeném ohni ve velkém kotli. Každý den do něj přidali zeleninu, luštěniny a co dům dal. Kotel nikdy nikdo nemyl, vše se vařilo a dusilo pěkně dohromady, každý den znovu. Ráno si všichni nabrali k snídani, studené zbytky si ohřáli k večeři, další ráno k tomu přihodili něco nového a tak pořád dokola. Někdy se stalo, že poslední vrstva zůstala na dně kotle i týden či déle.

Tak vznikla známá dětská říkanka: „Peas porridge hot, peas porridge cold, peas porridge in the pot nine days old.“ Vepřové maso v domě, jaká to významná událost!

Když měla přijít návštěva, vyvěsil je hospodář na nápadné místo, aby všichni viděli. Pořádný kus bůčku na háku demonstroval bohatství rodiny a pýchu muže coby úspěšného živitele. Poté, co bylo hostům trochu odkrojeno, putovalo maso až do příští návštěvy zpět do komory.

Movitější rodiny používaly talíře ze slitiny olova a cínu. Olovo uvolňované jídlem s vysokým obsahem kyselin mělo za následek mnoho otrav končících

smrtí. Nejčastěji se to stávalo s rajčaty, která proto byla dalších skoro čtyři sta let považována za jedovatá. Olověné poháry, ze kterých se pilo pivo nebo whisky, uvolňovaly tolik toxinů, že to pijáka mohlo přivést do bezvědomí až na několik dnů. Pokud odpadl u cesty, kolemjdoucí sousedé ho naložili na vůz a přivezli hospodyni. Ta ho potom položila na kuchyňský stůl a po několik dní a nocí kolem něj shromážděná rodina jedla a pila pozorujíc, zda je mrtvý, či se ještě probere. Odtud anglický zvyk držení hlídky u rakve s nebožtíkem.

Anglie je stará a malá země, místní lidé jednoho dne zjistili, že už není kam pohřbívat. Vykopali tedy staré rakve, kosti přenesli do kostnice (my máme jednu světově proslulou v Kutné Hoře-Sedlci) a hroby znovu použili. Při otvírání rakví našli zhruba v každé pětadvacáté škrábance vyryté na vnitřní straně víka, z čehož zjistili, že byl pohřben živý člověk.

Mrtvolám tedy začali kolem zápěstí uvazovat provázek, který vedl ze znovu uzavřené a hlínou zasypané rakve do hřbitovní kaple a jeho konec byl přivázán ke zvonu. Zde pak hrobník strávil celou noc nasloucháním, jestli zvon nezačne zvonit. Protože se tak nikdy nestalo, od zvyku bylo postupně upuštěno.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Z čeho jsou ospalky?

Ospalky neboli mukopurulentní výtok jsou hlen skládající se ze soli, bílkovin a mazu. Žlutý nebo zelený hlen je projevem zánětu spojivek, který ostatně hned poznáme podle toho, že nás bolí oči.

Jaký je systém pojmenovávání orkánů?

Orkán je nejvyšší (dvanáctý) stupeň Beaufortovy stupnice síly větru a zapisuje se jako 12°B. Označuje vítr o rychlosti 32,7 m/s (118 km/h) a více. V roce 1953 vzniklo v americkém Národním hurikánovém centru šest abecedně seřazených seznamů, podle kterých orkány dostávají jména.

Jeden seznam platí jeden rok, po šesti letech se jede nanovo. Seznam z roku 2013 tak znovu přijde na řadu v roce 2019. Na přísný postup zacházení se seznamy dohlíží mezinárodní komise Světové meteorologické organizace. K výměně jména v seznamu může dojít pouze v případě, že nějaký orkán byl tak smrtící a ničivý, že by příští použití jeho jména bylo neetické. Evropa takový systém nemá, každá země může volit jména podle libosti.

Nedávný orkán Xaver byl tedy ve Švédsku znám jako Sven, v Dánsku jako Bodil atd.

Co je iradiace?

Podívejte se na obrázek ze vzdálenosti natažené paže. Kolik koleček by se vešlo do mezery mezi jedním z horních a tím spodním? 4, nebo 5? Těžko uvěříme, že jen tři. Tato podivná iluze, že černé plochy se zdají menší než bílé, se nazývá iradiace – přezáření. Je to vlivem nedokonalosti našeho oka, tzv. sférickou aberací. Ta způsobuje, že každý světelný obrys má kolem sebe světlý lem, který zvětšuje jeho rozměry na oční sítnici. Nicméně je třeba připustit, že dosavadní vysvětlení některých zrakových klamů nemusí být konečné.

Jak dlouho přežije virus rýmy?

Záleží na povrchu. Na chladném a vlhkém skle ve stínu až několik dnů. Na suché, sluncem osvícené mosazi třicet minut. I z tohoto důvodu se ze slitin mosazi vyrábějí mince a dříve byly běžné mosazné kliky.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Listí na hlavu Zkusím odhadnout, jakou plochu by pokrylo napadané listí z České republiky.

Potřebuju k tomu zjistit počet českých listnatých stromů, počet listů na typickém stromě, velikost typického listu, respektive kolik listů potřebuji na jednotku plochy. A k tomu zjišťování, hle, internet.

Dohledal jsem, že v roce 1996 bylo v českých sadech celkem asi 50 milionů ovocných stromů.

Těch neovocných tu bude několikanásobně víc.

Lesy pokrývají třetinu republiky a jejich složení je: smrk (55 %), borovice (18 %), dub (6 %), buk (5 %), modřín (3 %), bříza (3 %), olše (1 %), ostatní dřeviny (9 %). Znamená to, že v lesích je až pětina stromů listnatých, takže z celkové rozlohy 25 tisíc kilometrů čtverečních je listnáčů asi 5000 kilometrů čtverečních, tedy 5 000 000 000 m².

Jeden listnáč v lese zabere rozlohu, počítám, 5 ×5 = 25 m², takže z celkové plochy to vychází na 200 milionů listnatých stromů. Ty neovocné rostoucí mimo lesy vynechám pro případ, že bych se přepočítal. Lepší skromný odhad než nabubřelý.

Našich listnáčů tedy bude, i s ovocnými, zhruba 250 milionů.

Jeden strom má v průměru kolik listů? To je těžké, záleží na stromu. Z různých zdrojů usuzuji, že střízlivý a skromný odhad by počet listů na „průměrném“ stromu stanovil na slušné desítky tisíc. Velký urostlý strom má prý 200 000 listů, majestátní velikáni až pětkrát víc. Jako průměrný údaj použiju 50 000 listů. Takže 250 milionů stromů po 50 000 listech mi dává? No přece 12,5 bilionů listů. Na každého člověka na světě, na hlavu, necelé dva tisíce českých listů.

A kolik listů se složí na jeden metr čtvereční? Ověřte si to. Já počítám 500.

Když to vydělím, české každoročně spadané listí v tenké vrstvě mi vychází na plochu 12 500 000 000 000 / 500 = 10 miliard metrů čtverečních neboli 25 000 km², což je shodou okolností rozloha lesů v České republice, která má celkovou rozlohu 79 000 km².

Pro kontrolu soudnosti mé úvahy se na ni podívám z jiného úhlu a vyjde mi, že typický český listnatý strom by svým opadaným listím pokryl plochu pětkrát větší než tu, kterou pokryje svým stínem. Zní to realisticky.

A pak že nejde překročit svůj stín.

35

smartbox /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Fotbal na druhé straně barikády Američani říkají, že fotbal je nuda, protože sport, ve kterým padají průměrně nějaký tři góly na zápas, ani nic jinýho bejt nemůže. Je fakt, že v Severní Americe klasickej fotbal, jak vznikl v 19. století v Británii (11 hráčů na každý straně, kulatej míč a chytat do rukou může jenom gólman), nikdy moc nefrčel. Tenhle přístup je nicméně ve světě raritou – všude jinde má kulatej nesmysl výsadní místo na slunci. A když říkám všude, myslím tím všude…

Nejoblíbenější sport planety může být nástrojem boje o politickou moc, životní filozofií, miliardovým byznysem i náboženstvím, přičemž ten poslední bod neplatí jenom čistě metaforicky: v Argentině existuje Iglesia Maradona, církev, jejímž posláním je uctívat jednoho z nejlepších (a nejkontroverznějších) hráčů všech dob, Diega Maradonu. Podle výňatku z jejich otčenáše, kde se říká: „Kouzla svá vezdejší dávej nám každý den a odpusť Angličanům, jakož i my jsme odpustili neapolské mafii,“ je poznat, že to není myšlený úplně vážně, ale stejně – od koho jinýho čekat podobnou ptákovinu než od Jihoameričanů? Ti jsou fotbalem doslova posedlí. A co ostatní?

Zastávka první: Arktida Obecně se dá říct, že čím teplejší počasí, tím lepší podmínky pro rozvoj fotbalu – nejvíc titulů pro mistra světa si mezi sebou rozdělily Brazílie, Itálie, Argentina, Uruguay a Německo (protože Německo je na špičce prakticky ve všem). Momentálně je světovým suverénem Španělsko. Směrem na sever je situace logicky horší a horší, takže by bylo tak nějak normální očekávat, že v místech, kde je tři čtvrtě roku permanentně pod nulou, si lidi najdou jinou zábavu než běhat venku v mrazu za míčem.

Pár nadšenců se ale najde i tam.

Nejsevernějším místem, který kdy hostilo mezinárodní zápas, je Tromsø – město na severu Norska, velký asi jako Kladno, ale 350 kilometrů za polárním kruhem. Tamní klub Tromsø IL se několikrát dostal do evropskejch pohárů a seznam týmů, který se musely táhnout až sem, zahrnuje i AS Řím, Athletic Bilbao, Besiktas Istanbul nebo NK Záhřeb (což jsou všechno místa, kam se jezdí na dovolenou smažit na slunku, takže to pro ty hráče byl zřejmě pořádnej šok). Polehčující okolností budiž fakt, že Tromsø leží na ostrově, a oceánský klima tak navozuje i na sklonku podzimu příjemný teploty kolem nuly a ledovej déšť a polární noc.

Pojďme ještě dál – souostroví Špicberky patří formálně Norsku, leží v Severním ledovým

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

36

oceánu a jeho hlavní město Longyearbyen je nejsevernějším místem s trvalou populací přes 1000 lidí. Fotbalovou ligu tu nemají, ale za místní školou jsou dvě venkovní hřiště, přičemž místní tým hraje čtyřikrát do roka s výběrem druhýho největšího města, Barentsburgu (populace 500).

Kde nicméně liga normálně funguje, je Grónsko, letos 15. srpna do ní vstoupilo osm klubů. Ve finále porazil výběr B-67 konkurenta G-44 poměrem 3:2 a pak se Gróňané rozešli zase zpátky domů a začali dělat zásoby na blížící se zimu, protože tenhle zápas skončil 21. srpna asi ve tři čtvrtě na šest večer. Hledat v polárních podmínkách skulinku pro rozvržení fotbalové ligy zkrátka není žádnej med, zvlášť když některý hřiště vypadají jako dvě brankový konstrukce zaražený do sněhu, kterej nikdy neroztaje. Nikdy.

Perlička č. 1: Nejvyšší skóre ofi ciálně dosažený v soutěžním zápase je 149 : 0. Stalo se to na Madagaskaru v roce 2002 poté, co se hráči SO L’Emyrne rozhodli protestovat proti rozhodčím tak, že si stříleli jeden vlastňák za druhým. Jejich soupeř, AS Adema, je tak v Guinnessově knize rekordů zapsanej jako autor nejdrtivější výhry všech dob, aniž by jedinkrát vystřelil na bránu.

Zastávka druhá: Severní Korea Rok 1966 byl pro Anglii přelomovej: vůbec poprvé (a zatím naposled) vyhrála mistrovství světa.

Tehdejší šampionát měl ale hrdiny dva. Vedle domácí reprezentace se do povědomí všech fanoušků zapsal i výběr Severní Koreje, kterej se postaral o jedno z největších překvapení historie fotbalu; Korejci, tvrdým režimem vycepovaní k neuvěřitelné fyzické kondici, se ve skupině postavili lehkonohé Itálii, a k úžasu všech vyhráli 1:0. Fanoušci na stadionu v Middlesbrough byli tak nadšení, že pamětníci na to utkání vzpomínají dodnes. Korejci si touhle výhrou jako první asijskej tým v historii zajistili postup do čtvrtfinále proti Portugalsku, a přestože ztratili vedení 3 : 0 a nakonec prohráli 3 : 5, byli doma uvítaní jako národní hrdinové. Šlo o nádhernou ukázkou

toho, jak může fotbal překonávat třídní, politický, etnický… (dosaď si sám) rozdíly.

Severní Korea má vůbec docela pestrou fotbalovou historii – rozhodně víc, než by jeden vzhledem k jejich nechutným režimním praktikám očekával.

Ostatně to platí dodnes, protože na posledním mistrovství světa v roce 2010 hráli taky; zázrak z Middlesbrough se ale neopakoval, výběr kouče Kim Jong-Huna nezískal ani bod a poroučel se rychle zpátky. Okamžitě po návratu se rozkřikly zprávy o exemplárních trestech pro celej tým (hráči měli být veřejně zostuzeni a trenér poslán pracovat na stavbu), ale vyšetřování FIFA neprokázalo nic zvláštního. Těžko říct.

Tim Hartley, zpravodaj BBC v Pchjongjangu, navštívil letos v květnu jeden ze zápasů tamní ligy a jeho reportáž je jednou z nejděsivějších věcí, který jsem kdy v životě četl. „Žádné fronty, žádné turnikety, a rozhodně žádné stánky s hotdogy nebo prodavači programů,“ uvádí. Stadion v hlavním městě má kapacitu 50 000 lidí, zaplněnej byl do posledního místa. „Řady a řady mužů seděly v tichu, všichni oblečení do stejných tmavých obleků a červených

kravat, každý s malým odznáčkem na hrudi,“ dodává Hartley. Potom jeden z domácích útočníků spadl ve vápně, rozhodčí odpískal penaltu, z té padnul gól a… „Ten gól nezpůsobil skoro žádnou reakci. Dav byl zticha. Trenér zůstal v klidu na své pozici, žádné projevy nadšení, žádné poklepávání po zádech.“ …Uff. Perlička č. 2: Nejkratší fotbalovej zápas v historii se odehrál v roce 1996 ve Skotsku a trval přesně tři vteřiny. Skotové měli v rámci kvalifi kace na mistrovství světa nastoupit proti Estonsku v 18.45, ale kvůli problémům s osvětlením stadionu se výkop posunul na 15.00. Estonci to neakceptovali, takže když v 15.00 Skotové vyběhli na hřiště, zjistili, že jsou na něm sami. Rozhodčí nechal rozehrát a okamžitě zapískal konec. Když se Estonci ukázali v 18.45, nikdo už tam nebyl.

Zastávka třetí: Vatikán Itálie je zemí fotbalu zaslíbenou, takže není divu, že tenhle sport frčí i v jejích dvou enklávách. U San Marina je to vlastně docela normální – ačkoli tamní

W W W.REDWAY M AG.C Z

reprezentace patří k vůbec nejhorším na světě, jde o suverénní stát s vlastní ligou, jeho kluby můžou soutěžit v evropských pohárech a národní výběr je součástí kvalifikací na mistrovství světa i Evropy.

Letos v říjnu se navíc Sanmariňané dostali snad poprvé do mediálního světla, když u jejich týmu skončil po patnácti letech trenér Giampaolo Mazza; za tu dobu se mu podařilo vyhrát jednou z 85 pokusů. Na druhou stranu si ale gratuloval, že nikdy nevyužil služeb naturalizovaných hráčů.

Ale Vatikán? Vždyť Vatikán je ohraničený náměstí v Římě a jeho jediní stálí obyvatelé jsou představení církve a ochranky. Co ti mají společnýho s fotbalem?

Překvapivě docela dost. Vatikán má dokonce svůj vlastní národní tým, kterej tvoří strážci z místního muzea (Italové) a hlídací gardy (Švýcaři) a dosud sehrál tři soutěžní utkání proti Monaku. Je jasný, že fotbal má v tomhle specifi ckým případě spíš symbolickou úlohu – papež Jan Pavel II. založil v roce 2000 sportovní oddělení za účelem podporovat rozvoj sportu mezi komunitou a kardinál Tarcisio Bertone navrhoval vytvořit tým ze studentů

katolických seminářů. (Škoda že se to nepovedlo – katolická víra a láska k fotbalu se v zemích jako Itálie, Španělsko, Brazílie nebo Mexiko prakticky překrývaj, takže by takovej tým platil za minimálně hodně nepříjemnýho soupeře.) Podařilo se aspoň založit pravidelnej turnaj, a protože fotbal je fotbal a lidi jsou lidi, když ve finále v roce 2007 jeden z hráčů nafilmoval penaltu, užil si Vatikán taky trochu těch skrytejch emocí, i když nadávat se pochopitelně nesmělo. „Nemohl bys pískat ani zápas doma na faře,“ křičel jeden z hráčů na rozhodčího.

Mimochodem – o další rozvoj fotbalu ve Vatikánu se má postarat papež František, sám velkej fanoušek nejkrásnější hry na světě. Není se čemu divit.

Koneckonců, je to Argentinec.

37

Vše o... /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ZA POSKYTNUTÍ DĚKUJEME NAKLADATELSTVÍ BB/ART

„Když jsme ji spatřili v klubu Odyssey – nemytou, se slepenými odbarvenými vlasy, krajkovými rukavicemi bez prstů, spoustou náramků a v potrhaném oblečení –, byli jsme z jejího stylu úplně vedle. Nemuseli jsme se snažit vypadat jako ona, protože ona se oblékala jako my. Byla přesným odrazem toho, co se dělo na losangeleské scéně,“ píše Wendy Fonarow ve své antropologické studii nezávislé hudby. Madonna přijela do LA v roce 1982, aby zde propagovala svůj první singl Everybody, který stanul na třetí příčce taneční hitparády. DJs a návštěvníci klubů písničku znali, nevěděli ale, kdo ji zpívá: „Podle jména jsme si mysleli, že je to nějaká další černošská diva z východního pobřeží.“

Vše o... /

Na východním pobřeží, v New Yorku, speciálně v některých jeho čtvrtích a klubech, znali Madonnu docela dobře. „V centru Manhattanu byl bar, kam všichni chodili, opravdový pajzl,“ vzpomíná jeden ze členů tehdejší umělecké undergroundové scény. „Kuchař prodával kokain. Všichni za ním chodili do kuchyně, Madonna taky. Byla dost otravná a pořád v té kuchyni. Ve skutečnosti nic nebrala, ale dávala si záležet, aby vypadala jako nadrogovaná.“ „Protože si myslela, že by jinak nezapadla,“ pokračuje fotograf Michael Mackenzie a přeslavný writer Futura 2000 dodává, že „vypadala jako holka z vesnice“. Jiný častý návštěvník baru (a taky klubu Danceteria, kam Madonna pravidelně chodila) to říká natvrdo: „Byla hrozná. Nikdo ji neměl rád. Dělala naprosto pitomé věci. Opičila se po holkách, které měly styl, a lidi si z ní dělali srandu. Nepatřila do scény.“ „V Dancenterii se jelo od osmi večer do osmi do rána. Bylo to významné místo, jako Warholova Factory. Scházela se tam undergroundová smetánka, kapely The Cramps, The Buzzcocks, B-52’s a Birthday Party Nicka Cavea. Za barem pracovala Sade, Keith Haring a Beastie Boys sbírali nádobí a LL Cool J dělal obsluhu ve výtahu.

Madonna v klubu žila, skoro tam bydlela.

A neopouštěla taneční parket. Tancovala a všichni kroužili kolem ní. Myslím, že hodně lidí tam chodilo jen kvůli tomu, aby ji viděli tančit,“ vzpomíná na to trochu jinak DJ Kamins, který v klubu hrál, často pouštěl Madonnin singl a nakonec s ní začal chodit: „Neměli jsme peníze, spali jsme na bednách od mléka. Madonna nebyla žádná hospodyňka, moc jsme nejedli. Jednou jsem jí koupil nějaké pěkné prádlo, ale vůbec ji to nezaujalo. Sex využívala pouze k manipulaci s muži, jinak jí byl lhostejný.“ Americký kýč: náboženství a sex „Zima v Detroitu přichází časně. Na konci října, kdy očekáváte trochu vlahého podzimního slunce jako sentimentální rozlučku s létem, se najednou prudce ochladí. ‚Už je to tady,‘ vzdychají místní.

Zima je dlouhá a široká jako ulice. Žádné stromy, žádná přírodní podívaná, jenom betonové kvádry a silnice. Mrazivý vítr se jimi prohání s krutostí, která mu vydrží až do konce května. V lednu už je to každému jedno. Před zimou není úniku, můžete se schovat jen doma, kde je teplo, světlo a zapnutá televize. Není divu, že Detroiťané berou zábavu vážně. Je to v jejich povaze, tvrdě pracovat, s ničím se nepárat, vybudovat si ochranný krunýř proti nepřátelskému prostředí. Kdo má peníze, ten odsud rychle uteče.“ (Lucy O’Brien, autorka Madonnina životopisu) Já jsem Detroit navštívila někdy v roce 1999.

Ošklivé místo s trvale nejvyšší zločinností ze všech měst USA a dnes – po historicky největším

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

40

bankrotu v dějinách země – město duchů, kde nefunguje polovina služeb a třetina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Tady vznikli The Stooges Iggyho Popa, tady se dali dohromady MC5, tady se narodila Madonna. V malém, bledězeleném domku, 16. srpna 1958, jako třetí ze šesti dětí manželů Cicconeových. „Rodiče mého otce připluli z Itálie. Neuměli anglicky, neměli dobré vzdělání a protloukali se dost tvrdě. Vůči Italům panovala v Americe spousta předsudků, například že je každý mafián a podobně. Můj dědeček dřel v ocelárně a celý život zůstali s babičkou chudí.

Ke konci života dost pili, vlastně byli alkoholici,“ řekla Madonna, která jako dcerka teprve druhé generace přistěhovalecké rodiny dobře věděla, jaké to je, být přehlížená společností – možná i proto se bude jednou tak angažovat v boji proti diskriminaci gayů, menšin, imigrantů, nemocných AIDS nebo bude financovat vzdělávání dívek v islámských zemích. A možná i proto se bude tak důsledně vyhýbat drogám a alkoholu. Z raného dětství také pochází její hyperaktivita a posedlost náboženskými symboly a rituály. V roce 1962 diagnostikovali Madonnině matce rakovinu prsu, na jejíž vznik mělo pravděpodobně vliv i to, že jako rentgenová laborantka pracovala bez dnes běžné olověné zástěry. Tenkrát se o tom ještě mnoho nevědělo. „Byla opravdu hezká,“ vzpomíná Madonna, „silně věřící katolička. Smysl života viděla v puritánské morálce, návštěvách kostela a pokorném přijímání bolesti. Asi jsem ji trápila.

Jednou, když už byla těžce nemocná a odpočívala na pohovce, jsem ji začala tlouct do zad. Chtěla jsem upoutat její pozornost, chtěla jsem z ní vytlouct nějakou reakci. Když jsem si všimla, že pláče, přešlo mě to. Cítila jsem se silnější než ona.

Objala jsem ji, držela jsem v náruči to vzlykající tělo a připadalo mi, že já jsem velká a ona dítě.“ Madonna, vyděšená matčinou křehkostí, získala celoživotní odpor k slabosti. Jestliže matku dovedlo její bezhlesné utrpení do hrobu, ona bude mluvit a křičet. Matka zemřela ve spánku, to znamená, že spánek je nebezpečný; ona zůstane vzhůru a ve střehu. Matku zradilo tělo, Madonna se postará, aby nad ním měla vždycky kontrolu, jejím cílem bude perfektní fyzická kondice. Vybrala si tanec. „Na mrtvém člověku je nejděsivější ta nehybnost. Pro dítě, které se bojí smrti, je nejpřirozenější být pořád v pohybu.

Nezastavovat se,“ píše průkopník psychologie John Bowlby. Matka zemřela, když bylo Madonně osm let. „Nemám žádné zábrany a vím, že za to může její smrt. Matky učí děti, jak se mají chovat.

Já jsem se žádná taková pravidla naučit nestihla,“ poznamenala k tomu. Když se otec znovu oženil, nikdy jeho ženu neoslovila „mami“ a odmítala ji poslouchat. Na protest proti jejímu návrhu, že „všechna Cicconeova děvčata se odteď budou oblékat do šatů stejného střihu“, nosila krátké

sukně, těsné svetry a silné vrstvy červené rtěnky.

Nebo šla do kostela v kabátě, pod kterým nic neměla. Brzy zjistila, že sexualita a náboženství jsou témata, o kterých se v americké slušné společnosti sice nemluví, ale každého to zajímá a vzrušuje. Možná až moc.

Tanečnice, které se stydí, nebývají moc dobré Madonna se učila dobře, měla samé jedničky.

Jak řekl její bratr: „Učila se, protože věděla, že jí to pomůže do dalšího stadia. Měla v plánu co nejrychleji opustit Detroit. Taky ji motivovaly finanční odměny. Táta nám za dobrý prospěch zvyšoval kapesné.“ Ctižádostivá Madonna toužila po nejvyšší možné metě americké středoškolačky – stát se roztleskávačkou. Je to trochu zvláštní, protože jinak tradičními ženskými rolemi opovrhovala, poslouchala Bowieho, mluvila sprostě a prohlašovala, že je feministka. Možná ji motivovalo fyzicky náročné spojení gymnastiky a tance, možná popularita a moc, kterou roztleskávačky mají nad svými vrstevníky. Krátce po příchodu do jejich týmu přišla o panenství.

Bylo to jako ve filmu – na zadním sedadle světle modrého cadillacu školního lamače srdcí Russella Longa. A potom najednou změnila směr. Ostříhala si vlasy. Přestala si holit podpaží a nohy. Opustila roztleskávačky a vstoupila do divadelního kroužku. Přestala se smát, začala číst Sartra a od spolužáků se držela stranou. Jako pak tolikrát během své kariéry prostě ze dne na den změnila image. „Všichni se divili, proboha, co se to s ní stalo?“ vzpomíná spolužačka. „Neměla nijak charismatickou osobnost. Nikdy by vás nenapadlo, že bude jednou superstar. Překvapilo nás, když se proslavila. Vzpomínám si, jak jsem přišel do obchodu a její obličej byl na obalu desky. Říkal jsem si: Panebože, tomu nevěřím! Jak to dokázala?

Byla to obrovská změna,“ řekl její kamarád Cooper.

S novou osobností začala Madonna studovat klasický balet. Zapsala se do kurzu, kde ji Christopher Flynn, o třicet let starší a lehce sadistický učitel, píchal naostřenou tužkou pod bradu, aby ji držela vzhůru, a štípal do stehen, aby se vytáhla výš. Byla samá modřina, na pokraji anorexie, ale držela se. O víkendech se chodila dívat, jak v chudší části města tančí malé černošky. Když se k nim chtěla přidat, seřezaly ji gumovou hadicí. „Ležela jsem na zemi a brečela, ale druhý den jsem přišla zas. Dovolily mi zůstat a vzaly mě mezi sebe. Hodně jsem se od nich naučila.“ Christopher, mimo jiné gay a politický aktivista, rozpoznal její talent i touhu vypadnout z města. Podporoval ji. Vyprávěl jí o New Yorku, o tamní scéně, o umění, které tam vzniká.

Protože Madonně rozuměl, stal se objektem její platonické lásky, sám se na ni ovšem díval spíš jako na zajímavý přírodní úkaz než jako na ženu: „Madonna byla krásná. Její oči! Kdyby je měla

Vše o... /

jen o milimetr dál od sebe, už by vypadala jako retardovaná. Všechno tak šíleně na hraně. Drzá mezera mezi zuby v kontrastu s tou její přehnanou sebekontrolou.“ Ve dvaceti přišla ta chvíle. Po hádce s otcem, při které vrhla talíř špaget proti zdi, odkráčela se slovy „nesnaž se mi řídit život!“ do svého pokoje, sbalila kufr a vyrazila do New Yorku. V roce 1978 nebylo v Americe zvykem, aby dívky opouštěly hnízdo před dosažením plnoletosti. Pokud tedy byly ze slušné rodiny. A pan Ciccone si zakládal na tom, že jeho rodina slušná je. Upozornil dceru, že pokud odejde, dveře zůstanou zavřené navždy. Madonna tak v podstatě odjížděla do emigrace.

New York 1978, to byl punk a disco, rock’n’roll a funk, Warholova Factory, kluby CBGB a Studio 54 – vše s undergroundovými kořeny, pochopitelně.

Madonna sem přijela, aby se stala profesionální tanečnicí. Po nocích okukovala v klubech trendy, přes den studovala tanec v Americkém tanečním centru, které založila Pearl Lang: „Byla u mě asi dva roky. Měla velmi agresivní přístup, ale ve správném smyslu slova. To je potřeba.

Tanečnice, které se stydí, nebývají moc dobré.“ Lekce byly drahé, Madonna neměla peníze.

Zabydlela se v opuštěném domě, kde jí jednou od svíčky chytly okolo rozložené věci a ona málem uhořela ve spánku. Dojídala zbytky v McDonaldu. „Ale jenom happy meal po dětech. Po dospělých ne,“ upřesnila později v předmluvě své knihy Sex. „Sehnala jsem jí práci v Ruské čajovně.

Dělala šatnářku, což obnášelo i jedno teplé jídlo za směnu. Jsem si jistá, že často bylo její jediné,“ vzpomíná Pearl Lang. Madonna dělala leccos, fotila akty, seděla modelem studentům malířství, myla nádobí, pracovala ve fastfoodu. Byla osamělá a zranitelná. U domu, kde bydlela, ji v noci přepadl muž, zatáhl ji na střechu a tam znásilnil. „Strašně jsem toužila odjet domů, do bezpečí, ale nechtěla jsem rodině dopřát tuhle satisfakci, že se vrátím s brekem. A taky jsem věřila, že to nakonec dokážu.

Opravdu jsem tak moc věřila v sebe.“ Znásilnění, o kterém nikomu neřekla, mělo na její psychiku zničující vliv. V hodinách tance se soustředila jen s obtížemi, pronásledovaly ji noční můry a bolesti zad. Cítila se bez podpory a izolovaná. „Tanec je tvrdá disciplína. Musíte dřít pro soubor, a přitom vyděláváte málo. Všude kolem je spousta lepších tanečníků a vy nemůžete kňourat a brečet, tím si vysloužíte jen jejich pohrdání. Madonna byla dobrá, ale ne tak dobrá jako moji nejlepší tanečníci.

A jednoho dne už prostě nepřišla,“ řekla Pearl Lang.

Aby zapomněla na strach, potřebovala Madonna přátele a zábavu. Obojí štědře poskytovala klubová scéna. Brzy měla za sebou vztah s Basquiatem (a několika dalšími writery), dále s pár rockovými hudebníky, malou roli v nezávislém filmu a cestu do Paříže, kde za mizerný plat tančila v jakémsi eurodisco kabaretu. Z toho sice pořád nekoukala sláva, zato se pomalu začal rodit její styl, originální směs drsného undergroundu a naleštěného popu.

Bubenice, kytaristka a zpěvačka Paříž Madonně otevřela oči. Po návratu do New Yorku (psal se rok 1980) se s dvěma kluky nastěhovala do opuštěné synagogy a hned založili kapelu. Uvědomovala si, že tanec jí ke kariéře stačit nebude: „Tanečnice jsou v popkultuře vnímány jako vedlejší produkt. Nejsou slyšet.

Nemluví. Jen dělají křoví.“ Kapela zkoušela denně několik hodin. První měsíce strávila Madonna za bicími, pak se naučila hrát na kytaru a brzy

42

začala skládat písničky. Když se nastálo přesunula dopředu k mikrofonu a přijala nového bubeníka, se kterým vzápětí začala chodit, začalo to v kapele skřípat. Madonna navrhla nový název: Madonna.

Kluci protestovali, že to zní moc katolicky, a taky „copak je to celé jen o tobě?“. No ano, tak to mělo být, copak to nepochopili? Madonna nikdy nebyla týmová hráčka. Obdivovala Debbie Harry z Blondie, Chrissie Hynde z Pretenders a Nico z Velvet Underground. Silné, krásné frontmanky, které samy psaly hudbu a nenechaly si poroučet od mužů – do té doby v showbyznysu nevídaná věc. Pečlivě studovala image Debbie Harry, líbily se jí platinové vlasy a rudá rtěnka jako parodie a zároveň oslava prvoplánové hollywoodské představy o femme fatale. Madonna tenhle kýč, ten blonďatý brak, uchopila po svém a později z něj vytvořila celosvětovou reklamu na osmdesátá léta. Byla první skutečně popartovou zpěvačkou a plně zaujatý Andy Warhol si napsal do deníku: „Madonna, wow! Provádí zajímavé věci… spí ve vaně, chce být slavná, fintí se a krade v obchodech.“ Mnozí kritizují Madonniny hlasové schopnosti – je prý slabá zpěvačka. Ano, ve srovnání s Whitney Houston nebo Christinou Aguilerou nemá velký hlas a ani zvlášť zajímavou barvu. Její talent spočívá v tom, že zná svoje limity a z toho, co má k dispozici, dovede vytěžit maximum. Její další výhodou je disciplína a chuť učit se. „Technicky je na tom velmi dobře, prostě výborná interpretka se smyslem pro jednoduchý a srozumitelný přednes,“ myslí si Dr. Dre, který s ní později často spolupracoval. „Stejným způsobem píše i texty.

Jednoduše, přímočaře, bez zbytečných ozdůbek.

Někdy si říkám, jestli to dělá záměrně proto, aby jí rozuměli i v zemích, kde se nemluví anglicky.

Nevím, každopádně s tím, jak rychle se dokáže rozhlédnout po místnosti a odhadnout, kdo je v ní ten nejmocnější a s kým nemusí ztrácet čas, v tom vidím značnou část jejího úspěchu.“ Mně se třeba zase líbí, že Madonna nikdy netlačí na pilu a netrvá na tom, aby ji na deskách bylo co nejvíc slyšet. Všimněte si, že právě to zpěvačky (a zvlášť ty méně výrazné) dělají. Chtějí mít zpěv hodně vepředu a hudbu potlačenou, jen jako doprovod. To Madonna nedělá, vnímá písničku jako celek a dokáže zkrotit svoje pěvecké ego – pro mě důkaz producentského citu.

Kapela vystupovala po studentských klubech a hrála směs kytar, diska, rapu a psychedelie, což podle jednoho z návštěvníků znělo asi jako „Donna Summer předávkovaná LSD“. „Svíjela se na pódiu jako derviš a přes pásek jí vykukovalo povolené břicho. Byla v té době docela oplácaná, uličnicky pomrkávala na publikum, jako by to celé byla jen taková legrace, nic vážného. To byl na newyorské zpolitizované a do sebe zahleděné scéně dost odvážný přístup,“ řekla Camille Barbone, hledačka talentů pro Gotham Records, která po koncertě Madonnu vyhledala a nabídla jí svoje manažerské služby, byt a peníze. Pod jednou podmínkou – vykašle se na kapelu. Madonna to ihned přijala a za týden už u Camilly nejen bydlela, ale taky spolu začaly chodit. „Byla to holka z ulice, měla hlad a prostě se našel někdo, kdo si ji vzal domů,“ krčí rameny její bývalí spoluhráči. Camille dala její kariéře směr, naučila ji, jak se chovat před kapitány hudebního průmyslu, jak hrát hloupou, ale ne zas moc, co říkat u oběda a co u podpisu smlouvy. Madonna se rychle zorientovala, a když na večírku nové hudební televize MTV dostala výhodnější nabídku, hodila Camillu přes palubu.

Ta se zhroutila: „Byla jsem mladá a zamilovaná.

Omotala si mě kolem prstu a pak mě zradila. Ale pořád ji obdivuju, ta holka je něco extra. Nikdy se z ní nestane karikatura jako z Cher.“ Jako panna Po první desce z roku 1983, nadnášené třemi jásavě tanečními singly Everybody, Holiday a Lucky Star, se o Madonnu začali zajímat Warner Brothers, v té době jedna z nejmocnějších nahrávacích společností. Nabídli jí smlouvu na dvě desky a ona byla pěkně nervózní. Rozhodnutá neudělat chybu, nebyla na druhou stranu příliš svolná naslouchat radám ředitele Rodgerse. Například písnička Like A Virgin se mu zdála slabá: „Refrén byl chytlavý, jako celek to však působilo neskutečně pitomě.

Trval jsem na tom, aby skladbu z desky vyhodila.

Nedala se, neposlechla mě, díky bohu…“ Madonna v Like A Virgin rozpoznala něco jako svoji budoucí obchodní známku. Nevěděla přesně, co dělá, nemohla ani tušit, jak dokonale popkultura zareaguje na její spojení „panny“ a „děvky“, na kombinaci „svaté madony“ a „poživačné hříšnice“, jenom cítila, že taková role jí padne jako ulitá. Manažeři se jí smáli a tvrdili, že tohle si nikdo zpívat nebude. Že slyšet slovo panna z jejích rudě zmalovaných rtů je odporné a úchylné. A ona se smála s nimi: „Odporné a úchylné? To je moje!“ Svědectví náhodného návštěvníka koncertu Drew Martin, můj „FB friend“, viděl koncert Madonny někdy kolem roku 1986 v New Jersey.

Za čtyřicet dolarů a neomezený přísun pepsi vzal na stadionu brigádu, kde dělal, co bylo třeba, ať šlo o fotbalové utkání, nebo rockový koncert. „Bylo to jedno z jejích prvních velkých turné.

Americké stadiony zaplňovaly dvanáctileté holčičky v džínách, s mašlí ve vlasech a v doprovodu svých matek. Bylo to ještě předtím, než Madonna začala u Like A Virgin napodobovat masturbaci, a dávno předtím, než přes „vogue“ (= módu, pozn. red.) rozhodila sítě i na starší fanoušky, speciálně gaye, kteří pak velmi podporovali její kariéru. Pro mě byla divná, protože zrovna tou dobou jsem v pánském časopisu viděl její akty, které mě totálně vyděsily.

Neměla na nich vyholené podpaží – něco takového jsem jako americký teenager nikdy neviděl. Bylo to vulgárnější než celá nahota a rozhodně mě to nevzrušilo. Jenže na stadionu jsem změnil názor.

Neměl jsem toho moc na práci, a tak jsem přihlížel přípravám pódia a zvukové zkoušce. Zaujalo mě, s jakým sebevědomím dávala příkazy: kam mají přijít bedny a mikrofony, co přesně chce od zvukaře a co od osvětlovače. Přitom všem ještě stihla nacvičovat kroky se svými tanečníky. Musel jsem ocenit, jak to zvládá, jak dobrá je manažerka.

Pevně řídila celou show.“ Nudná pravda Drewova slova potvrzují jednu z významných skutečností: Na pódiu a v klipech se Madonna prezentuje jako hédonistka, pro niž smysl života spočívá v luxusu a užívání si všech slastí, prostě „material girl“, ve skutečnosti si však na nic takového nedovolí ani pomyslet. Když pracuje, tak osmnáct hodin denně, málo spí (prý nemůže) a nejhorší ze všeho je pro ni dovolená: „Na našich líbánkách v Karibiku jsem já s malou Lourdes celé dny dováděl na pláži, zatímco Madonna neopustila hotel. Nemohla na slunce, aby si nezničila pleť, musela dodržovat šestihodinový cvičební režim a za celou dobu nenavštívila ani jednu restauraci nebo bar, protože se živila výhradně

makrobiotickou stravou. Tam jsem zjistil, že život s ní nebude snadný,“ řekl její bývalý manžel Guy Ritchie. „Ano, žiju nudně. Vstávání, jídlo, fyzické a spirituální cvičení, pracovní schůzky, to všechno má svůj pravidelný neměnný řád. Nemůžu si dovolit vynechat, neudělat, mávnout rukou, nejsem totiž tak talentovaná zpěvačka, tanečnice, herečka, a už vůbec ne spisovatelka. A chce se mi říct díky bohu, protože všechny nadané blondýny se – jakmile dosáhly slávy – začaly ničit. Já svoje sebedestruktivní sklony držím pevně pod kontrolou. Vyhrála jsem jackpot, protože jsem vydržela ze všech nejdéle,“ pravila Madonna.

Bez Madonny by nebyl Sex ve městě Jako nejslavnější zpěvačka všech dob, kterou všechna ta koťátka od Britney Spears přes Lady Gaga až po Miley Cyrus usilovně napodobují (a je pro ně čím dál těžší překonat laťku, protože my, publikum, si rychle zvykáme), ovlivnila myšlení i těch, koho její hudba minula. Madonna změnila postavení ženy v showbyznysu, a tím i ve společnosti. Všechny ty malé asistentky produkce, administrativní pracovnice a posluhovačky velkých šéfů zvedly bradu a zavětřily. Madonna pro ně měla úplně jiné sdělení než jejich dobré matky, které doporučovaly nepřehánět to s ambicemi, včas se vdát, mít děti a podporovat manžela. Svým příkladem udělala pro ženské sebevědomí (a sebeuvědomění) víc než celá knihovna feministické literatury, protože pochopila, že v neoholeném podpaží a odmítání sex-appealu není síla feminismu (jak se nám snažily namluvit feministky první generace), ale jeho slabost. Totéž můžeme říct o jejím vlivu na naše vnímání gayů, černých gayů a dokonce i černých HIV pozitivních gayů nebo lesbiček a celé LGBT komunity, která se stala „módním“ tématem, o něž se začaly zajímat hvězdy typu Winony Ryder či Sarah J. Parker. Nemyslím si, že to byl její plán, zpočátku asi chtěla být jenom slavná a žádné „poselství“ neměla. To vzniklo až vývojem a životní zkušeností. Nicméně, a to je pro mě poučné, by nikdy nemohla ovládnout mysl tolika teenagerek, pokud by se rozhodla dělat „pravé umění“ a zůstat v undergroundu. Každý umělec stojí před volbou dělat svou věc pro hrstku „true“ fans a takzvaně se neušpinit mainstreamem, nebo zasáhnout masy a tomu do jisté míry podřídit způsob myšlení a tvorby. Madonna mířila nejvýš, jak jen to šlo, její desky, to je přehlídka undergroundových trendů vytažených na světlo, zpracovaných nejlepšími profíky na masovou komunikaci a zabalených do krabic ve tvaru srdce vyložených rudým sametem. Ať to byl punk, rap, skate, parkour, dance, elektro, nebo kluci na vysokých podpatcích, Madonna byla z mainstreamu vždy první, kdo si toho všiml a přinesl vlastní glamour verzi.

Vykořisťování subkulturního kapitálu? Tak určitě, ovšem vzájemně výhodné, jinak by se nedělo.

Madonna zná řeč ulice i VIP zákulisí, dokáže spolupracovat a dobře vycházet s kýmkoli, ať je to blackmetalista, pornoherec, topmodelka, nebo gangsta rapper. Ctí zákon popu, že vše musí být „jen jako“. Svět chce být klamán, naučila se tedy skrývat svůj biologický věk a místo „pravé“ tváře nám nabízí jednu masku za druhou. Klame novináře i fanoušky – ví, že je to nutné, neřekla bych však, že v tom všem ztratila samu sebe.

Madonna stojí nohama pevně na zemi a je možná tou nejracionálněji uvažující ženou v dějinách showbyznysu. Doufám, že tady ještě chvíli bude.

rozhovor /

TEXT: NIHILISTA FOTO: ARCHIV

Kiki a Maki Beachvolejbal Ve filmu by je mohly hrát Cameron Diaz a Julianne Moore, kdyby teda byly mladší. To mi hned blesklo hlavou, když sem je uviděl, jelikož film je většinou první, co mě napadne. Děj by sice neměl zatím dramatickej oblouk, ale lokace bych odhadoval na Kalifornii, Brazílii, Čechy a Jihoafrickou republiku. V JAR by byly holky vtažený do nějakýho konfliktu způsobenýho vyhrocenou politickou situací, no a mohla by z toho bejt další Tlumočnice nebo Invictus. V hlavním významovým plánu drama, v druhým apartheid, ve třetím plážovej volejbal. Žádnej film zatím není, ovšem druhej i třetí plán – a klidně i další – si můžem přiblížit v interview, kterej Kristýna Kolocová a Markéta Sluková daly našemu senzačnímu časopisu. Ten představovat nemusim, zato dvě mladý úspěšný dámy jo.

Obě jsou z Prahy, klasickýmu volejbalu se začaly věnovat už na základce a těsně před koncem střední přišla možnost vyzkoušet si beachvolejbal. Hned první turnaj vyhrály a od tý doby – už je to skoro deset let – zaznamenaly jako tým hodně úspěchů a klidně můžeme říct, že patřej mezi světovou špičku.

Zahrály si na olympiádě v Londýně, díky čemuž se zřejmě tak rapidně rozrostla fanouškovská základna (podle jejich slov po každým vyhraným zápase v Londýně naskakovaly na FB další a další lajky, a když jsem říkal kámošům, že s holkama dělám rozhovor, tak věděli, že jsou to Kiki a Maki). V „mejch“ časopisech (Variety, Hollywood Reporter) se o nich teda eště nepsalo, ale až bude ten film, tak jim budou muset věnovat titulku. Kdo by to moh, sakra, režírovat? No nic, dem na rozhovor. Já jsem bold, K je Kristýna a M Markéta, o. k.?

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

44

W W W.REDWAY M AG.C Z

45

rozhovor /

Naši šéfredaktorku zajímá, co znamenaj ty gesta, co děláte rukama za zádama.

K: Ukazujeme si tím vzájemně obranu, jakou budeme v následující výměně realizovat proti soupeři. Je to pár znaků, podle kterejch se řídíme a víme beze slov, co která uděláme.

A máte nějaký specifi cký, nebo je používaj všichni?

K: Jsou velmi podobný, a kdyby je soupeřky zahlídly, tak by většinou věděly, co znamenaj.

Já jsem vyrůstal na malým městě, beachvolejbalovej oddíl tu není. Jak se k tomuhle sportu dostanu?

M: My jsme se potkaly s normálním volejbalem ve čtvrtý třídě na sportovní škole a pokračovaly jsme na gymplu, kde ve čtvrťáku přišla možnost zkusit si beachvolejbal ještě souběžně s tím klasickým „šestkovým“. Po maturitě jsme se pak rozhodly dělat už jenom beach. Ale klasická volejbalová průprava nám byla jen k dobru. A ty kluby přibejvaj, jsou i v jinejch městech než v Praze.

A jakej byl důvod tý volby?

M: To bylo trochu štěstí. Nabídnul nám to náš trenér, a jelikož se nám dařilo, zúčastnily jsme se mistrovství Evropy do osmnácti let a hned tam vyhrály zlato. I když sezona beachvolejbalu je v létě a šestkovýho v zimě, oba sporty na vrcholový úrovni dělat nejde, jsou strašně náročný na fyzičku.

V létě je to proto, že se hraje venku, ne?

K: Jasně, ale už i u nás existuje spousta krytejch hřišť, kromě Prahy myslím, že i v Brně a v Ostravě.

Nakonec to není nic složitýho, kurt venku se jen překryje nafukovací halou.

V čem se beachvolejbal liší od volejbalu s šesti hráčema?

M: Počet hráčů je zásadní. Teď si konkrétně vybavuju nejmíň tři situace, kdy jsem se s někým bavila o plážovým volejbalu, a až po půl hodině si ten člověk uvědomil, že vlastně hrajeme jen dvě.

Protože to znaj z dovolený, kde se sejde libovolnej počet lidí a pinkaj si přes síť.

M: No, přesně. Ovšem na ofi ciální světový úrovni se hraje ve dvou a nejsou ani smíšený dvojice.

Kurt je menší, má osm krát osm metrů, na rozdíl od kurtu na šestkovej volejbal, ten má devět krát devět. Navíc nejsou povolený určitý odbití – šestka je v tomhle mnohem benevolentnější. Hraje se do jedenadvaceti bez ztrát na dva vítězný sety.

Tak to je asi mnohem dynamičtější a náročnější, ne?

K: Pro nás je to hodně intenzivní, přece jen všechno stíháme ve dvou, ale když srovnám pláž a šestku, tak naše hra je pomalejší. V klasickým volejbalu lítá tvrdší míč a povrch – palubovka – je taky tvrdší, tím pádem je všechno rychlejší, výskoky jsou vyšší.

Já ten sport znám něco přes deset let z Eurosportu, protože jsem vždycky přepínal programy, když nebylo nic zajímavýho na MTV, a to slovo beach mi přijde hodně podstatný, protože jednotlivý turnaje závisej na roční době v daný zemi. Trochu mi to připomíná sezonu F1, kdy se začíná v Latinský Americe a následuje Evropa a Severní Amerika, eventuálně arabský země, prostě severní polokoule.

M: My se už třetí rok zúčastňujeme světový tour,

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

46

což je nejvyšší beachvolejbalová soutěž vůbec, a ta trvá od dubnu do října – teď jsme akorát po sezoně.

A je to tak, že se z Argentiny a Brazílie přesouváme do Evropy, prostě většinou hrajeme tam, kde je zrovna léto. Ale taky se nám stalo, že jsme hrály v dešti a v patnácti stupních. Kromě toho na pláži se skoro nehraje, v hodně městech probíhaj turnaje v parcích nebo úplnejch centrech, kam navezli písek, aby přišlo víc lidí.

V tý alegorii s ef jedničkama mě napadá, jestli se hraje třeba na Středním východě.

M: Zatím ne, asi kvůli náboženství, přece jen holky v plavkách tam nejsou moc zvykem. Na příští rok se plánuje tour v Kataru, ale jenom pro chlapy.

Co je Grand Slam? To zase známe hlavně z tenisu jako čtyři největší a nejtradičnější turnaje.

K: Je to nejvýš hodnocenej turnaj, patří do světový série, ale na rozdíl od tenisu, kde to je pevně daný, se to mění podle toho, jestli pořadatelé chtěj do soutěže víc investovat a uspořádat Grand Slam.

Kolikrát se stane, že je někde Grand Slam a rok nato už jen open turnaj, protože nebylo znova tolik peněz.

A ve světový tour hrajete jako reprezentantky?

M: To je asi jako v tenise – objíždět světovou tour může kdokoli, kdo má peníze. Klidně se můžou přihlásit i naše maminky, udělat si výlet do Brazílie, zahrát si v kvalifikaci a jet zase domů. Pro nás je důležitý, že body získaný ve světový sérii umožňujou bojovat o účast na olympijskejch hrách, kde už jsme reprezentantky Český republiky.

A jak se vám olympiáda líbila – viděly jste zahajovací ceremoniál, kterej režíroval Danny Boyle, shodou okolností tvůrce fi lmu Pláž?

K: Moc jsme toho neviděly, nejlepší asi bylo dívat se na to v televizi. My, vlastně jako herci, jsme pořád čekali nebo se přesouvali někde v útrobách stadionu, ale bylo to hrozně hezký.

A měly jste úspěch?

K: Skončily jsme pátý, což bylo na první olympiádě nad očekávání a podařilo se nám porazit jeden tým, kterej vždycky porážel nás, to bylo velký překvapení.

Už jste se zmínily, že jste chodily na gympl do sportovní třídy. Studovaly jste dál? A dá se to zvládnout?

K: Máme obě bakaláře, ale teď zatím nepokračujeme, i když do budoucna chceme.

Já mám sportovní management na FTVS a Markéta veřejnou správu – právní specializaci – na Metropolitní univerzitě.

M: My se chystáme, ale trvá nám to se nastartovat.

Letos jsem se nestihla přihlásit, tak příští rok chci jít na evropský studia.

K: Jsme celkem pyšný na to, že jsme při naší beachvolejbalový kariéře zvládly bakalářský studium. Když budeme chtít studovat na magistra nebo inženýra, nebudeme muset začínat úplně od nuly. A i kdyby ne, tak pořád aspoň nejsme úplný budižkničemové.

No jo, to je typickej obraz sportovce známej z fi lmů, kterej zazáří a myslí si, že mu svět leží u nohou, odejde ze střední, a pak končí dost tristně.

K: Nás to i nutí, protože nemáme tolik peněz jako třeba fotbalisti nebo hokejisti, proto vidíme studium

jako důležitý a vůbec i sbírání jinejch než jen sportovních zkušeností. Snažíme se třeba starat o náš marketing a tak, prostě nejsme sportovci, co choděj na trénink, pak se najedí a jdou spát.

M: Já se trochu musim zastat vrcholových sportovců, protože to, co dělaj, je hodně časberoucí záležitost, je to náročný fyzicky i psychicky, hodně cestujete, potýkáte se s jet lagama a nato absolvujete několik zápasů v řadě. Pak je těžký si večer sednout nad skripta a učit se. Samozřejmě že se to dá, ale i ze studia chce mít člověk nějakou radost nebo dobrej pocit, jestli to tak můžu říct.

K: Právě, já jsem skoro nebyla ve škole a dostudovávala jsem s velkou pomocí spolužáků, který mi dávali zápisky. Navíc i kromě sportu máme mraky povinností, chodíme na rozhovory, musíme se věnovat sponzorům, abychom měly peníze – bez těch bychom objíždět světovou tour nemohly!

A vycházeli vám v těch školách vstříc? Já vim, že některý akademiky tohle vůbec nezajímá.

M: Mně moc, já jsem studovala na soukromý škole, ale upozorňuju, že navzdory předsudkům, jak si to tam zaplatíš a máš to v kapse, jsem musela makat a nebylo to zrovna nejlehčí. A to si myslím, že jsem celkem chytrá holka! Musím říct, že profesoři jsou tady výrazně vlídnější než na státních školách. Když jsem potřebovala domluvit zkoušku nebo posunout termín, byli všichni úžasný a neměli s tím problém.

K: Já mám jinou zkušenost. Nemůžu říkat, že to bylo úplně špatný, ale přece jen to bylo přednášejícím u nás na škole víc jedno. Každej měl svůj termín, a když jsem nemohla přijít, bylo celkem martyrium domluvit novej. Nakonec to šlo, ovšem bylo to pro mě psychicky náročný a trošičku ponižující.

To je právě škoda, že učitele kolikrát nezajímá, že ten člověk kromě studia dělá něco navíc a pracuje na sobě.

M: To mi taky přijde, že pro někoho je to buď sportovat, nebo chodit do školy. Obojí ne.

Takový hodně černobílý.

M: Slyšela jsem, že na některých školách profesoři přímo říkaj – jestli chcete sportovat, tak klidně, ale nestudujte.

K: U mě byl problém zapsat se na magistra, protože byl vypsanej jeden termín, kdy jsme byly v Pekingu, na druhej termín jsme zas hrály v Brazílii a nikdo nebyl ochotnej dát mi ještě jeden náhradní, takže mi rok utek.

Hm, neochota a nepružnost. Mě osobně učili na fakultě něco jinýho. Že student není objekt, ale subjekt. Taky jsem se na vašich stránkách dočet, že se na zimu chystáte na soustředění do Jihoafrický republiky.

K: Už jsme tam byly třikrát, jsou tam úžasný podmínky, navíc my potřebujeme trénovat venku kvůli větru a různejm hloubkám písku. Loni jsme tam byly čtyři měsíce v kuse, letos se chystáme asi na šest neděl.

A budou tam i jiný hráčky na vaší úrovni, takže máte rovnocenný sparring partnerky, jestli to dobře chápu.

K: Je to tak.

A máte čas nebo prostor registrovat, co se v tý zemi děje, nebo jakou má historii a kulturu?

Zvlášť teda JAR? Moje bývalá třídní ze základky tam často lítá a říkala, že tam teď existuje něco

jako apartheid naruby a bílí maj kolem svejch sídel betonový ploty s ostnatým drátem a kolikrát jde fakt o život.

M: Nás to nutí přemýšlet už jenom kvůli bezpečnosti a je to tak už na první pohled, že bílí jsou ty bohatý a černoši ty chudší. No, některý jsou hodně chudý a ty obrovský rozdíly vytvářej napětí.

K: Musíme tam bejt opatrný, je tu velký nebezpečí přepadení a okradení – ta chudoba černochů je tam strašně vidět, na ulici ležej lidi s dětma a kvůli tý barvě je to ještě větší extrém než třeba u nás. Je velkej kontrast vidět bělocha v krásným autě a černocha, kterej nemá co jíst a je příšerně oblečenej.

M: Od lidí, co tam žijou, jsme slyšely, že teď je taková doba nejistoty. Mandela má problémy se zdravím, a jestli umře, neví se, co přijde. On má obrovskej respekt, a kdyby se tam k něčemu schylovalo, tak právě díky jeho autoritě by se to mohlo podařit odvrátit.

Je taky moc sympatický, že se věnujete charitě.

K: Jo, teď jsme ještě s několika dalšíma volejbalistama a beachvolejbalistama podpořily výcvik asistenčního psa pro postiženýho kluka v projektu Pinkáme pro.

W W W.REDWAY M AG.C Z

M: Anebo jsme se zúčastnily aukce, kde se dražily vína, umělecký předměty a netradiční zážitky, a ta agentura, co to pořádala, má spousty projektů, třeba zachraňovali školku v malý vesničce tady v Čechách, aby děti nemusely dojíždět někam daleko.

A co jste dražily vy?

M: Zážitek – den s Kiki a Maki. A moc se to povedlo.

K: Samy jsme zatím žádnej vlastní projekt nevytvořily, nemáme tolik peněz, který do toho můžem investovat, ale moc se nám to líbí a snažíme se dělat i menší věci jako podporu danýho porojektu – třeba jsme se fotili kvůli podpoře školy v Kambodži. Třeba dostanou peníze od někoho jinýho, náš přínos je jako gesto, vyjádření určitý spoluúčasti.

A jakou máte hudbu v iPodu?

M: Spousty věcí, třeba Will.i.am, Milow nebo takovou sympatickou černošku Tanyu Stephens.

K: Já jsem teď viděla poprvý klip tý – jak se jmenuje ta nahatá?

M: Miley Cyrus.

K: To je teda velká pecka…

Jakože se vám to líbilo?

K: Ani právě ne. A taky jsem hned posléze viděla nějakou parodii, to byla velká legrace.

Vona se potřebovala dostat z image Hannah Montany.

M: Na druhou stranu PR nemá úplně špatný.

Vyhrabala se z HM solidně.

To jo, jen americký maminky jsou teď v šoku, protože to bejval neškodnej vzor pro jejich dcerky.

K: Já se vrátím k iPodu – musím si vždycky něco naposlouchat, a pak se mi to líbí. Třeba celou tu přípravu v JAR jsem strávila na Adele, pouštěla jsem si ji v autě a zpívala si to pořád dokola, to mě bavilo moc.

Tak jo, jméno režiséra bude Paul Greengrass, ten by tyhle látky měl umět. Název fi lmu – The Skin of Sand, Burning Beach, Tanned Mind, Cup of Sand, The Winner Takes Life, Nelson’s Ball a tak dále, možností je…

47

rozhovor /

Nelson Mandela Jihoafrickej politik, zasvětil celej svůj (dneska už bezmála stoletej) život boji proti rasově nesnášenlivý politice apartheidu. V šedesátejch letech ho zavřeli na doživotí, díky obrovskýmu tlaku veřejnosti ho v roce 1990 pustili.

Dostal svobodu, stal se prvním černošský prezidentem JAR a obdržel Nobelovu cenu míru.

Během uvěznění ho podporoval celej vyspělej svět, hvězdy pop-music o něm psaly písničky. Koncert ve Wembley, věnovanej jeho sedmdesátinám, dávali v roce 1988 i v naší televizi. Hráli na něm

Eurythmics, Sting, George Michael, Joe Cocker, Midge Ure, Bryan Adams, Bee Gees, Tracy Chapman, UB40, Simple Minds, Stevie Wonder a mraky jinejch slavných jmen, mezi tím měli řeč třeba Billy Connoly, Richard Gere nebo Whoopi Goldberg.

18. červenec, teda den, kdy se Mandela narodil, je Den Nelsona Mandely. Usnesla se na tom OSN a tenhle den byste měli věnovat 67 minut vašeho času něčemu pozitivnímu, protože Mandela bojoval 67 let za lidský práva.

KDYŽ MI BYLO 13

Apartheid a jeho důsledky Skoro celou druhou polovinu dvacátýho století to byla oficiální politika JAR. Šlo o rasovou segregaci, v podstatě podobnou, jakou známe z protektorátu nebo třetí říše. Jihoafrický černoši – a nejen oni, apartheid rozlišoval bílý, barevný a černý – měli svý autobusy, nesměli do kin, kaváren, škol, nemocnic a jinam, kam normálně mohli běloši. Černošský nemocnice byly výrazně hůř vybavený, životní úroveň obou ras dělily světelný roky. Proti odpůrcům vláda tvrdě zasahovala, do demonstrantů se střílelo, zavíralo se a perzekuovalo.

Po roce 1990 byl apartheid postupně zrušenej, ovšem zemí zmítaj nepokoje,

běloši z ní utíkaj, protože jsou nekompromisně vražděný (JAR je jedna ze zemí s nejvyšší zločinností), všude gigantická chudoba a AIDS, jehož nárůst se Mandelově vládě nepodařilo zastavit.

To, co v zákonech změníte hned, těžko přetavíte v lidech a hluboký kořeny rasový nenávisti nejdou vyvrátit ze dne na den. Slovo rasismus tam lítá častějc než chleba, mlíko a noviny, černoši se cejtěj méněcenný a jsou největší rasisti, běloši pozitivně diskriminovaný a rasisti už z tradice. Černošský etnika se navíc nenáviděj mezi sebou, takže chaos je dokonalej a země připomíná časovanou bombu, který dotikává časovač rozbušky.

Markéta Sluková Ve škole jsem měla ráda… tělocvik a občanku.

A neměla ráda… matiku, fyziku a chemii.

Chtěla jsem být… gymnastkou.

Plakáty na zdi jsem měla… z Popcornu a Top Dívky: Robbie Williams, Lucie, Wanastovky, Alanis Morissette.

Beachvolejbal Jako spousta jinejch věcí, i tady je vznik formy a pravidel zčásti zapříčiněnej nedopatřením. Po první světový se v Santa Monice na jihu Kalifornie hrály volejbalový zápasy venku na slunnejch pískovejch plážích. Jednou prostě nepřišlo na trénink dost lidí, a tak se hrálo dva na dva. Od tý doby (1930) vypadá plážovej volejbal vlastně stejně.

Rozšířil se do Evropy a od šedesátejch let se hraje profesionálně. Dlouho nepatřil k nejsledovanějším sportům, což se změnilo v osmdesátých letech, mezi olympijský sporty se řadí od roku 1996.

Oblečení hráčů a hráček vyvolalo hodně kontroverzí a dohadů o tom, jestli diváky přitahujou opravdu herní dovednosti, nebo spíš odhalený těla.

Během olympiády v Aténách v roce 2004 vznikla dokonce studie, která domněnku o sexuální přitažlivosti hráčů a hráček

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

48

beachvolejbalu potvrzovala. Beachvolejbal je zdraví prospěšnej, protože pohyb naboso přispívá k revitalizaci celýho těla, a to v jinejch sportech moc nenajdete.

Navíc nedávno bylo oficiálně povolený i decentnější oblečení s nohavicema a rukávama, takže je na každým, co si vybere. (Hráčky a hráči většinou tvrděj, že čím míň toho maj na sobě, tím líp.)

Rekreační plážovej volejbal si získal oblibu po druhý světový válce zejména mezi nudistama, který pořádali svoje turnaje.

To byli propagátoři novýho a zdravějšího způsobu života a právě beach volley sem krásně zapadá. Je ale pravda, že je lepší sledovat aspoň trochu oblečený sportovce, který maj blíž k antickýmu ideálu krásy, než nahý lidi různých tvarů, hmotností a jinejch měr, jak poskakujou po kurtu.

Kristýna Kolocová Ve škole jsem měla ráda… tělocvik a češtinu.

A neměla ráda… chemii. Obrázky prvků byly za trest, vůbec jsem neměla představu, co znamenaj.

Chtěla jsem být… novinářkou.

Plakáty na zdi jsem měla… podobný jako Markéta, to byla ta doba.

Taky byli Lunetic, ale ty nám na zdi neviseli, spíš nějaký hezký kluci.

soutěž /

W W W.REDWAY M AG.C Z

49

adventure /

TEXT: ŠIMON ŠOLTES FOTO: EMRE KANIK, TOMÁŠ RYBNÍČEK A HWAYUN LEE

Korea. Ne východní ani západní, a už vůbec ne severní. Prostě ta „hodná“ Korea. Země, která je v posledních šedesáti letech oficiálně ve válečným konfliktu se svým severním sousedem. Země divný módy, K-popu a PSYe, která od roku 1953 technologicky i ekonomicky vylítla od rotačního zemědělství k nejrychlejšímu internetovýmu připojení v celým doposud známým vesmíru. Velmoc StarCraftu, shorttracku, smartphonů a plastický chirurgie. Místo plný kontrastů, tradic, skvělýho jídla a – v neposlední řadě – krásnejch holek.

Na druhou stranu taky země s nejvíc sebevraždama na hlavu, s velkejma problémama, jako jsou korupce a rasismus, korporátní mafie nebo prostituce.

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

50

První kontakt V roce 2009 nikdo moc (aspoň v mém okolí) o Jižní Koreji nemluvil, nikdo se o ní přílišně nezajímal a vůbec se všeobecně předpokládalo (včetně mé osoby), že od korejský války se v podstatě nic nezměnilo, lidi tam víceméně pořád lezou po stromech a házej po sobě přes demilitarizovanou zónu kokosy (nebo podobnou munici). Pak mi bylo otcem oznámeno, že odjíždí do Koreje na delší, blíže nespecifikovanou dobu pracovat. Zároveň dostal od firmy požehnání dovézt si i rodinu, kdyby náhodou jako chtěl. A on teda chtěl a jednou při jízdě autem nadhodil, jestli bych i já byl nakloněn myšlence na rok odjet kamsi na Dálnej východ. Bylo mi patnáct a měl jsem všechno dost na háku, s ničim si příliš nelámal hlavu, takže jsem jenom pokrčil rameny a souhlasil. Aspoň vypadnu z rodný díry, říkal jsem si. Dál už to šlo ráz na ráz, a než jsem se nadál, byl jsem sbalen, vyklopen na Václavoj Havloj (tenkrát ještě Ruzyni), usazen vedle hezké a milé Korejky (he he) do letadla Korean Air a odletěn na mezinárodní letiště Incheon.

Prvním dojmem z Koreje bylo všeobjímající, až ohlušující vedro a vlhko, který na vás dosedne tak těžce jako z vejšky puštěný křídlo Petroff. Skrz vedro si ke mně razil cestu všudypřítomný shon – tisíce lidí spěchajících za svými povinnostmi, taxikáři vyvolávající své trasy a odchytávající zmatené turisty. Dostavilo se naprosté ohromení.

W W W.REDWAY M AG.C Z

V konsternovaném transu jsem tam pár minut jenom stál, z koutku mi tekla slina a já vstřebával úžas ze super hi-tech budovy letiště bořící veškeré mé představy o kmenech nevysokých Asiatů požvykujících rýži a žijících si svůj jungleživot.

Nesuďte mě – naivita a telecí léta.

Duše Soulu Nakonec, v něčem jsem pravdu přeci jenom měl.

Soulané (obyvatelé Soulu), si svůj „jungleživot“ opravdu žili. Jenom ne mezi palmama či zakrslejma borovicema, ale v železobetonový džungli tyčících se mrakodrapů a šedesátipatrových paneláků. Soul má mnoho tváří a ne všechny se budou zamlouvat všem. Ale je z čeho vybírat.

Ať už je to pulzující noční život, kdy je úplně jedno, co je za datum či noční hodinu, město je pořád plný lidí, žije, září, bliká a většina podniků má dveře dokořán. Pouliční prodavači vám nabídnou všechno od žvýkaček po parní kotle do lokomotiv a u korejskejch ajumma ([adžuma] korejský výraz pro maminu, ženu pokročilejšího věku) se minimálně jednou tejdně na ulici přežerete „streetfoodu“ tak, že Snorlax bude proti vám vypadat jako anorektická pakobylka.

Zapomeňte na fastfoody, teď je in pojangmacha [podžangmača] – korejské pouliční obchůdky s jídlem, většinou na kolech nebo pod stanem!

Milovníci klubů a nočních podniků si můžou vybrat mezi seznamy míst, kde se dá tančit, popíjet,

opíjet či jančit, každej si najde to svý. Jsou tu kluby zaměřený na všechny možný subkultury a hudební styly, zábavě jsou zasvěcený celý čtvrti. V Hongdae [hongdé] najdete hlavně zástupy studentů vylejvajících si mozky kvůli neustávajícímu stresu ve školách a tlaku ze strany rodičů (prostě klasickej asijskej stereotyp – jak nemáš samý jedničky, červený diplomy a nebude z tebe doktor, učitel nebo majitel Samsungu, tak se ani neobtěžuj chodit domů) a o víkendech na ulicích potkáte místní muzikanty snažící se prorazit a ukrojit si svůj kus šoubyznysovýho koláče. Když budete mít štěstí, potkáte v parku Makgeolli Mana asi sedmdesátiletýho mužíka jezdícího kolem s kárkou plnou makgeolli [makoli], což je mix fermentovaný rejže a pšenice. Ten chlápek je legenda.

Legenda je taky soju [sodžu], místní alkoholickej nápoj složenej z destilovaný rejže, ječmene, sladkých brambor atd. Druhů soju je fakt hromada, většinou chutnaj asi jako ředěná vodka, do který nasypete cukr. Eklhaft.

V Gangnamu [kangnam] si zase přijdou na svý hledači luxusu a žití na vysoký noze, protože když máte na bejvák v týhle čtvrti, většinou už máte i na všechno vostatní. Třeba na ležení ve vejtahu s tancujícím týpkem v klobouku mezi vašima nohama. Jo, myslim PSYe a jeho pecku Gangnam Style, která si bere na paškál přesně tohle místo a dělá si srandu z místních lovatejch floutků, co nemaj na práci nic jinýho než vypadat hustě.

51

adventure /

Najdete tu ty nejvyhlášenější restaurace, bary a kluby, kam chodí horních deset tisíc, potkáte tu samý dobře voháklý jinochy a děvy. Všechno je tu nový, krásný, naleštěný a… drahý. Buďte si jistý, že vaše peněženka tu pozná finanční holocaust – vaše prachy vyletěj komínem.

Soul pochopitelně uspokojí i ty z vás, co ujížděj na památkách a klasický formě turismu (rozuměj, triko s nápisem I <3 cokoli, žabky, foťák a řízky v alobalu). Má noha už na pár místech ve světě spočinula, ale nikde jsem neviděl takhle geniálně skloubený kontrasty. Je dost běžný, že historický paláce nebo buddhistický chrámy, jako nádherný oázy ticha, klidu a tradice, stojej hned vedle high-tech mrakodrapů. A nepůsobí to nepatřičně. Tahle fúze historie a moderní doby mně osobně nikdy nezevšední a nepřestane fascinovat. Občas, když byl volnej den, jsem se sebral, procházel jsem si tyhle místa a jenom se kochal. Ultrabrutální relax.

Gyeongbokgung [kjongbokkung] je královskej palác na náměstí Gwanghwamun [kwanghvamun], což je krásný místo v srdci Soulu se spoustou fontán.

Dominuje mu socha Yi Sun Shina, korejskýho admirála, co ve velký bitvě u Hansanu roku 1592 nasekal Japoncům víc než Steven Seagal zlejm hochům v… (doplňte si sami). Když už tam budete, všimněte si zaparkovanejch policejních antonů a autobusů plných bachařů. Ty jsou tam proto, kdyby se náhodou nespokojenej lid rozhodl demonstrovat nebo vyvíst nějakou podobnou kulišárnu (což Korejci mimochodem dělají rádi), tak aby mohli včas zakročit a tonfama zkusit rozlícený

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

52

dav dovést k přehodnocení jeho stanovisek.

Holt jinej kraj, jinej mrav. Ještě se neopomeňte mrknout do podzemního muzea věnovanýho právě zmíněnýmu Yi Sun Shinovi. Je to zadarmo, maj tam 4D kino a ti z vás, který zajímá historie, si to určitě užijou.

Nemiňte Namsan Tower, což je něco jako žižkovskej vysílač, akorát vypadá hezky. Je odtamtud fakt úžasnej výhled na celej Soul, za dobrejch dnů dokouknete až na Incheon, takže foťáky s sebou a ukažte Asijcům, že cvakat fotky jednu za druhou umíte taky.

Ještě bych chtěl zmínit Bongeunsa Temple [bongnsa], protože se tam opět prolíná historie s moderní architekturou. Top flek. Jako ve většině chrámů v Koreji, i tady můžete zaplatit za tzv. templestay, program poznávání kultury za účelem rozšíření povědomí veřejnosti o buddhismu, takže nezáleží na tom, jestli jste vesmírnej člověk, nebo pastafarián, vyznání nehraje roli, cílem jsou zážitky a rozšiřování vašich obzorů. Za to se na vás snad ani Aštar Šeran nezamračí, ne? Na templestayi přespíte v chrámu mezi mnichy a zúčastníte se s nimi činností, například meditace, rituálů, čajový ceremonie a dalších věcí. Prostě něco, k čemu se normálně jen tak nedostanete.

Nerdi, geekové a StarCraft nadšenci mezi váma nesměj vynechat studio GomTV nebo, když budete mít štěstí a zrovna se bude konat, finále GSL, protože to je v Koreji fakt velká událost a nic vás nedonutí zvracet duhu jako tenhle event! Je to bomba, atmosféra jak na hokeji a vymazlený

hostesky rozdávající energy drinky a merchandise taky nejsou k zahození. Nikde jinde nedostanete takovou šanci potkat se a prohodit pár slov se světovou SC špičkou a casterama jako tady.

A doma se můžete mamince pochlubit, že jste byli v televizi.

Kimči a další blaha Co mě na Koreji baví asi nejvíc, je gastronomie. Člověk by si řek, že se za pár tejdnů tím jejich bílým zrním zadáví, ale opak je pravda. Rejže je všudypřítomná, Korejci říkají, že jak k jídlu není rejže, není pokrm plnohodnotný. Dost často se mi stávalo, že jsem měl rýži třikrát denně, ale kupodivu mi to nevadilo. A to jsem na ni nikdy nebyl extra ujetej, ale člověk si na to tak zvykne a tak to ke korejský kuchyni sedí, že když si pak dáte špagety a nedostanete k tomu misku rejže, tak mhouříte voči a ptáte se, kde se stala chyba.

Mimo tohoto bílýho zlata, ze kterýho se vyrábí snad všechno od alkoholu po maltu, jsou skvělý korejský přílohy k jídlu zvaný banchan [bančan], který dostanete v každý restauraci. Jsou to většinou různý druhy nakládaný a fermentovaný zeleniny zvaný kimči, a co je na týhle drobnosti naprosto geniální a co pohladí po duši každýho Čecha – je to zadarmo. Objednáte si jídlo a tady těch mističek plných nakládanýho štěstí můžete sníst, kolik chcete!

Pak tady máme korejský barbeque, pokud možno v all-you-can-eat podniku. Futrovat se samgyeopsalem [samg jopsal] – tlustými,

W W W.REDWAY M AG.C Z

53

adventure /

tučnými plátky vepřovýho bůčku – s partou kamarádů, prolejvat to místním močopivem a občasnou sklenkou soju… Život umí bejt krásnej.

Určitě zajděte do nějaký rybárny, třeba rovnou do Noryang jin fish marketu [norjankdžin susan šidžang] na nejčerstvější ryby a mořský plody, navíc za zlomek ceny co v restauraci. Vyzkoušejte mořský červy nebo živou chobotnici, netvrdím, že vám to bude chutnat, ale aspoň pak můžete machrovat na kámoše.

Upozornění: Korejská kuchyně je sice skvělá, ale lidé nesnášenliví ostřejších chutí s ní mohou mít menší problém. Pekelně pálí. Jednou jsme chtěli s tátou při večeři udělat ramena a objednali jsme si to nejpálivější, co měli, pečený vepřový nožky s rýžovýma koláčema a omáčkou. Nad varováním personálu, že to není pro běžnýho západního ďábla úplně zkousnutelný, jsme mávli rukou – jsme chlapi, přece, ne. Hřebínek nám trochu spadnul, když nám na stůl přinesli igelitový rukavice jako na benzinový pumpě. Nejdřív jsme si mysleli, že to je proto, aby se člověk neumazal. Nebylo. Hirošima, Nagasaki, chuťový buňky mi dorůstaly asi měsíc a slezla mi kůže z pusy až k nosu. A kdyby jen to… Říká se, že KFC pálí dvakrát. Dvakrát je nic.

Kulturní šoky Věcí, který vás můžou v Koreji překvapit, je vícero.

Třeba fakt, že valná většina korejský populace nehovoří anglicky ani žádnou jinou další řečí,

ČÍSLO 4, 2013 | ROČNÍK VI

54

jen rodnou korejštinou. Což je, přihlédneme-li ke korejským vazbám na USA a další anglicky mluvící země (USA má v Soulu vojenskou základnu, na které je permanentně usazenejch asi 25 000 americkejch zelenomozků), dost divný. Místňáci si to uvědomujou a snažej se, aby na tom jejich děti byly líp, i tak to ale bude nějakou chvíli trvat. Zvlášť na venkově.

Pravděpodobně si všimnete korejskýho rasismu. Často si od vás lidi v metru budou odsedávat (hlavně ti starší), což plyne z jejich izolovanosti a z toho, že Korea je jeden z nejvíc mononárodnostních států na světě. A taky z jejich východoasijskýho pocitu nadřazenosti nad veškerým ostatním životem na planetě. Na druhou stranu tu funguje hodně uplatňovaná pozitivní diskriminace, kdy v zájmu předvedení svého motherlandu v co nejlepším světle se k vám budou Korejci chovat jako k svatejm, obzvlášť jestli jste blond a máte modrý oči, to vám pak snesou modrý z nebe. Co jsem si všimnul, tak mají Korejci určitou averzi vůči černochům a je jedno, odkud jsou. Jde tam prostě o to, že jsou… černý.

Mladší generace je ale samozřejmě mnohem otevřenější a přátelštější, protože jezdí do zahraničí, buď studovat na ekvivalentu Erasmu, nebo jen tak na dovolenou. Prostě už párkrát v životě viděli lidi mimo jejich genetickej fond a zjistili, že to nejsou zplozenci pekel, ale taky lidský bytosti, no.

P. S. V nejbližší době se hodlám do Koreje vrátit, takže kdybyste někdo zvažoval návštěvu, neváhejte a kontaktujte buď přímo mě (když to zvládnete), nebo napište do redakce RW a oni vás nasměrujou.

Když to půjde, nechám vás u sebe přespat, třeba na podlaze. Nebo aspoň zajdem na kafe.

Peace.

1. VYSTŘIHNI MASKU 2. VYSTŘIHNI OTVOR V PUSE 3. PROSTRČ JAZYK 4. HRAJ SI

Limited edition Yinachi One Star Out leden 2014 Original design by Pasta Oner FAKT UNIKÁT A VE SVĚTĚ PRVNÍ PROPOJENÍ DESIGNU YOYA S UMĚLCEM. Od ledna 2014 k dostání na slusny.net Kamenná prodejna Slusny Yoyoshop (Ladova 5, Praha 2)