RedWay 5/VI.

ROZHOVOR

JAKUB POLANKA ACTIVE

HARDCORE TRÉNINKY SOUTĚŽ

O TABLET OD STUDENT AGENCY

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

LE 1 TÉMA: FORMULE 1 TÉMA: FORMULE 1 TÉMA: FORMULE 1 TÉMA: FORMULE 1 TÉMA: FORMULE 1 TÉMA

editorial /

Ahoj holky, čau kluci!

Obálku k tématu F1 vytvořil Vladimír Strejček, kreativní ředitel a majitel grafického studia DRAWetc, básnický střelec, autor konceptu RAW (Raw Art Wrestling) – super večírku, kde na obřích obrazovkách battluje trojice kreslířů, zatímco vy se poflakujete u baru a kecáte se známýma, a v neposlední řadě též Velký Aladar a zdatný tkáč koberců. Rozhovor s ním přineseme v příštím čísle a podle slovního doprovodu, jenž zvolil ke svým skicám, se máme na co těšit.

Hola hey, tutec jest tří skicek, což má pokrýti návdavek tomuž, co dodati jest mi radno do dne toho, co po začátku roku jest.

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 5, ročník 6 zdarma toto číslo vyšlo v únoru 2014 titulní strana: Vladimír Strejček, drawetc.cz adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz

Na první z těchž skicek ukázati mi jest úkolem, že kompozice z kružnic může býti zajímavá dosytosti toho, aby jen na tom stavěno budiž býti bylo.

V kruhových stopách barev různých kresleny formule byly by a do hloubky rozostřenosti přidáno by bylo až až. Čistě jednoduše.

zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz

Na jednoduchém pozadí linka vedena jest v křivici sledující jakoby dráhu závodní. Na ní švihácky projíždějících jest přemnoho toť olbřímích formulí vysokých dosti, s množstvím pneumatik neuvěřitelným, vše jest přehnáno, až oči a čuch přecházejí.

Neuvěřitelné toť stroje v pohybu, s přepěknou kolizičkou zavinivší se někde tutek v zatáčce kroutivé.

Vyvedeno kresbou kaligrafickou, tahy silnými a jistými ami, emi a ími.

Ve vzduchu floatující formule co do pohybu a ohybu připomínající pásky Möbiovy, levitující v rychlosti a shonu převelikém. Pohyb gumový a šíleně řádný jest cítíti z každé křivky formuloidní. Toť cesta, jak ukázati posuny rekordní i časové a lidské možnosti devastující.

editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete marketing a inzerce Gabriela Sajlerová sajlerova@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

Druhé dvě varianty jsouce favority mými a odhodlán jsem železitě je vykresliti. Hula buk a humbuk!

V. jako Velký Aladar

Tož zdarec, děcka!

Martina Overstreet, šéfredaktorka

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

W W W.REDWAY M AG.C Z

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

REE D WAY 5/2013

6 –11

10

POP

Kapela na tripu: The.Switch Za horama džínů a triček: V jednoduchosti je víla 12–24

TÉMA

Casino F1 James Hunt

12

Niki Lauda Sezona 1976 25 SOUTĚŽ Tablet od Student Agency 26–30

ACTIVE

Hardcore tréninky 31– 4 3

SMARTBOX

Kreativní učebnice nizozemštiny Největší padouši v dějinách lidstva: Albrecht z Valdštejna Potraviny se špatnou pověstí: čočka Studovala jsem v Chile

32

Jak vysokoškoláci hodnotí fakulty Občanská výchova: Dočasná zóna 44–49

ROZHOVOR

Jakub Polanka, módní návrhář 50–55

ADVENTURE

Divokým Marokem 56

KOMIKS

The.Switch na tripu

44

28

soutěž /

Vyhraj balíček Yinachi Onestar by Pasta Oner Co je v b alíčku? yoyo ONESTAR triko plakát vše v designu od Pasty Onera Jak na t o?

Nakresli na papír nebo v počítači design yoya, se kterým by tě bavilo trikovat.

Svůj návrh pošli do 28. 2. 2014 na a dresu info@redwaymag.cz.

Nezapomeň připsat adresu!

Všechny návrhy si můžeš prohlédnout na naší FB stránce Redway mag.

5 vítězných návrhů vybírá Pasta Oner.

V prosinci loňského roku proběhl první meziškolní pohár v moderním yoyování bejbypankSPINKING. Kluci ze SLUSNY teamu představili yoyo ve školách a všechny pak pozvali na finále. Spolupráce s Pastou yoyu přinesla vůbec první propojení s moderním výtvarným uměním. Teď s ním na letošní SPINKING pohár můžeš trénovat i ty!

pop /

Lemmy Kilmister, rocker

Lindsay Lohan, herečka

Mario Balotelli, fotbalista

Jo, to bych chtěl. Hrozně moc děcek by na mě vzpomínalo až do konce života.

Ne. Nesnáším americký vzdělávací systém.

Chytří lidé se bez něj obejdou.

Cože? Jako učitelem fotbalu? Ten se ale, myslím, neznámkuje. Ne v Ghaně. Ani v Itálii. Nebo jsem o tom aspoň neslyšel.

Vznikli v roce 1996 v Příbrami, převážně žijí v Praze. Vydali čtyři épíčka, tři regulérní alba (Beautiful, Svit a Off) a trilogii Na dosah. Předskakovali kalifornským Korn, kteří spolu s Deftones, Tool, Goodfoul nebo Muse patří mezi jejich inspirace.

Obsazení: Majkláč (Michal Novák) – kytara, předseda; Sthepa (Štěpán Šatoplet) – zpěv; Sovík (Pavel Sovička) – basa; Thomas (Tomáš Hejlík) – bicí; TJ (Jan Tuček) – kytara, klávesy, macbook. Více na bandzone.cz/theswitch a na straně 56.

klubu dělali fackovací panáky, přičemž záhadně vynechali náš stůl, kde jsme je očekávali s půllitry a popelníčky v rukou. Venku se ještě oddávali lokální hře zvané „stodolní ulička“, kde nešetřili nikoho, ani holky. Pokynem k ústupu jim byl až zvuk a blikání modrých majáčků policejních aut a sanitek. Hoši někde narazili na odpor.

Tato historka nám připomíná, že Ostravsko je kraj rázovitý a hraní si na Pražáka je nejlepší způsob, jak zde dostat přes hubu. To jsme museli připomenout hlavně TJovi.

Po příjezdu se už hrálo a my děkovali za nákladní výtah, vyvážející naše cajky do druhého patra.

Obávám se, že někteří členové by jinak spáchali sebevraždu. Tentokrát se jen zašili, aby nemuseli nosit.

Poté proběhla vzrušená debata o podobě playlistu.

Ten tvoříme podle osazenstva klubu a jeho genderového poměru. Každý viděl něco jiného, někdo víc metlošů, někdo víc holek, pravdu měli všichni, playlist byl sestaven a zapit.

Koncert proběhl stylově a já jsem ho od třetího songu procítil i břichem. Opět se ukázalo, že Pražáci nemůžou pít ostravar, je pro ně jedovatý.

Po koncertě přišlo to, čeho jsme se obávali: pozvání na Stodolní. Nenápadně jsme vše zdržovali, neustále si něco ověřovali na baru a objednávali si písničky, až odchod přestal mít smysl. TJ byl DJ, večírek vesele plynul a obešel se i bez ostrých hochů.

Vše se trochu vyhrotilo cestou na hotel. Ztratil se Czejen. Našli jsme ho vrhajícího do odpadkového koše přímo pod kamerami hotelu. Recepční byla lehce nervózní a chtěla po nás občanky. Uklidnil jsem ji předáním fl ashdisku s naší diskografií a slovy: „Vše potřebné najdete na tomto médiu.“ Po zhlédnutí deseti vteřin našeho klipu Závoj požádala o moje jméno a rodné číslo. Brnkačka, smích nás však přešel druhý den při tankování, když jsme zjistili, že všechny naše peníze jsme použili na obranu před odchodem na Stodolní.

Kapela na tripu The.Switch text: Tomáš Hejlík, foto: The.Switch

Prosincová sobota, dálnice D1, dodávka a v ní: já – buben a spisovatel, Majkláč – úspěšný šéf čehokoli a kytarista, Štěpán – křikloun a lamač dívčích srdcí, TJ – kytarista, klávesák, benjamínek kapely a terč našich vtípků. Poslední do party mlčenlivý Czejen – monitorový zvukař, technik a dobrá duše. Někde před námi ujíždí po vlastní ose Sovík, vítěz vnitrokapelní soutěže o největšího workoholika, neustále pospíchající s blackberry v ruce a nadávkou na rtech. Jinak hráč na basovou kytaru.

Jedeme do Ostravy a vzpomínáme na náš první výlet, kde jsme ve Stodolní potkali tvrdé jádro baníkovských chacharů. Hoši s proklatě krátkými účesy a krky splývajícími s hlavou si z osazenstva

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

6

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Chtěli byste být učitelem?

Beyoncé ft. Drake

Arab Strap

Mine

The Shy Retirer

You can call her Queen B a ona vážně je. I když se to hodně lidem špatně přiznává nebo to někdo nevidí vůbec. Podle mě je takovej člověk blbec. Já mám třeba ráda Boba Dylana, Blink 182, Vladimíra, While She Sleeps, ale nejsem omezenec a dokážu uznat, že tohle je masterpiece. Ona neskutečně maká, je krásná, zpívá strašně moc dobře a tohle je top mainstream. Jo, nebojím se toho slova. Takže nebuďte omezenci, neposlouchejte jenom to, co zatím nedostalo nálepku mainstream. Hodně vás to naučí.

Indie folk. Moje vůbec nejoblíbenější skladba ever, nádherná báseň od vousatýho romantika s lahváčem v kapse. Soundtrack k dospívání pro všechny, kterým chybí nějaká důležitá součástka. (Skotsko, samozřejmě, tam nevzniklo snad nikdy nic špatnýho.)

DOMINGO

Jonwayne The Come Up (ft.

Scoop DeVille)

BARBORA, 20 LET, BRNO

Tlustej, fousatej chlap s brejlema a dlouhejma vlasama jezdí na fajnový tříkolce a v zahrádce nakládá jak prezident rapu. Role model.

Wilkinson Afterglow Takovej nějakej napůl drum’n’bass a napůl indie pop.

Má výbornej videoklip a dobře se při tom vzpomíná na věci z minulýho roku.

BONUS

Author & Punisher Terrorbird

MATĚJ ČADEK, 20 LET, PRAHA

James Blake ft.

Chance the Rapper Life Round Here A teď vážně: Takový geniálně klidný elektro/dubstep. Nic nedokáže uklidnit víc než jízda metrem s tímhle silencem ve sluchátkách.

Bloody Beetroots sou proti tomuhle přesnídávkou ve školce a Aphex Twin vodpolední svačinou tamtéž. Blek metl. Bez kytar, Satana, zato s Einstürzende Neubauten v srdci a s Philem Anselmem na společným turné po Americe right now. A sou snad ze San Diega, tam taky nevzniká nic špatnýho.

NIHILISTA

Aplikace iLipo

JAKUB BÉREŠ, 19 LET, PRAHA

A$AP Ferg Hood Pope

ARCHETYPE Nesnášíte svůj nos, prsa, stehna, uši, bradu, zadek? Snadná pomoc! Z Google Play nebo App Storu si stáhněte vynikající appku iLipo. (Na varování, že je určena pouze lidem 18+, se klidně víte co, bo to nikdo nekontroluje.) Budete se moct donekonečna kochat pohledem na svoje fantastický tělo upravený fantastickým plastickým chirurgem. Kdo by v takovou chvíli myslel na a) šílenou bolest, b) riziko, že v realitě nebude výsledek zdaleka tak ideální, c) pooperační komplikace a z nich vyplývající další drahý a bolestivý operace? Nikdo! Prostě šikovná věcička pro všechny teenky nespokojený se svým vzhledem.

Zuzka Kiss

Snake Oil To prostě nejde vypnout!

Poctivý koncentrát nas*anosti z Ostrovů má sílu lámat krky, trhat struny a bourat pódia. (Problem with livin’ the dream is that you dunno if you’re awake or asleep…)

Jeden z nejlépe hodnocených tracků z desky Trap Lord se dočkal videozpracování.

Kulisy Harlemu a návrat k devadesátkové estetice potvrzují dlouhodobé tendence celé A$AP Mob. PASTA ONER ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

WAGHISS, 21 LET, BÍLOVEC

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

7

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Piráti na vlnách REŽIE: RICHARD CURTIS 2006

Srovnatelně cool s hraním v kapele je už jenom mít vlastní rádio. Rádio, přátelé, bývalo kdysi dávno strategickým hudebním médiem. A pokud jde o hudbu, šedesátá léta byla strategickým obdobím. Jenže ve Velké Británii se na regulemi sešněrovaném rozhlasovém trhu rocku moc nedařilo. Posluchačům byly ze zákona dopřány pouhé dvě hodiny týdně, avšak pirátské Radio Rock šířilo tuto nebezpečnou hudbu čtyřiadvacet hodin denně z lodi plující těsně za hranicemi britských teritoriálních vod – vychytávka, na kterou byli strážci dobrých mravů krátcí. Plavidlo plné charismatických a vtipných DJs, krásných holek a kytarových rifů, oujé – to chceš! (People try to put us down, just because we get around, things they do look awful cold, I hope I die before I get old – My Generation, The Who)

KNIHA Zrůda NACUO KIRINO KNIŽNÍ KLUB, 2012

V průběhu roku byly na střední škole brutálně zavražděny dvě studentky, Juriko a Kazue. Během vyšetřování vyjde najevo, že si vydělávaly prostitucí. Vypravěčkou příběhu je Juričina starší sestra, s níž detektivní zápletka ustupuje do pozadí a my sledujeme spíš sondu do života mladých Japonek. Povinné školní uniformy sice stírají rozdíly mezi chudými a bohatými, na druhou stranu vyvolávají přímo šílenou touhu po odlišnosti. Individualita se projevuje ve značce podkolenek, pěstěné kráse nebo anorexii. Ani to však pro přijetí do „elitní“ party spolužaček nemusí stačit.

Přehlížení od těch, jimž se chcete zalíbit, nakonec přináší bolest a nenávist.

VÝSTAVA Only The Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited RUDOLFINUM, PRAHA 24. 1. 2014–6. 4. 2014

Michal Nanoru, spoluzakladatel RedWaye a „jeden z našich předních hipsterů“ (už nevim, kde to napsali, ale je to tak kouzelně pitomý, že to musím použít, haha), se posledních pár let specializuje na vizuální kulturu. Je to klidnější koníček než hudební publicistika a Michal si klid – po všech těch letech šílenství – určitě zaslouží. Přístup ale nezměnil. Hlubokej ponor vyvažovanej sarkasmem, aby to nebyla nuda. Supr. Pro mou oblíbenou galerii Rudolfi num teď připravil výstavu víc než dvou set fotek momentek neboli snapshotů. Momentka je královna sociálních sítí, „rock’n’roll fotografie“. Žádný umčo, ale uřezaný hlavy, červený oči, lesklý nosy a pozadí tvořený většinou věšákem na ručníky. Rozdíly samozřejmě jsou. Řekla bych, že hlavně v tom, kdo fotí. Jestli „VerůNka Barbucha Princeznová“ z béčka, nebo Mike Brodie, Nobuyoshi Araki, Nan Goldin, Andy Warhol či Jacob Holdt, že.

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

8

V sálu slavnostního bálu nebála se ulovit maturitní šálu Jak člověk pozná, že má maturitní ples? Kalendář.

Tři měsíce insomnie. Osm hodin ráno, drandí si to směrem k městskému divadlu a doprovází ho jedenáct spolucestujících. Řidič a deset nepřijatých hovorů.

Ráno maturitního plesu bylo drsný jako endoplazmatický retikulum buňky. Dodělat výzdobu, nalíčit s ní divadlo, zkouška předtančení, polonézy, dvacet maturantů, dvacet pomocníků, maníci přes světla, projekci, zvuk. Všichni naučený na kouzelnou formulku: Ivčo! Ivčo! (Viléme!), všichni odpočatí jako perpetuum mobile, tik tak, šest večer, a to chcete mít za dvě hodiny bál, kde je ten džin v lampě? Tak já si dám aspoň toho v tonicu.

A pak to spadlo. Výšluk bomby s heliem, promazání ústních pantů šlehačkou a převlek za Umpa-lumpu (večer tančil pod vlajkou tématu Karlík a továrna na čokoládu) si do kuchařky dobrý nálady vlepily vlastní stránku s teplými předkrmy.

Skvěle navnadily těšingový buňky a odrolovaly večeru červenej koberec.

Předtančení vyšlo, vyběhlo, povedlo se. Lidi řvali nadšením a vší svou společenskou obuví se snažili prolomit balkon divadla. Tomu říkám silný pocit pospolitosti. Výbuch maturantský euforie, že krok hop přísun se dá levou pravou zadní bezchybně zatančit před tisícovkou lidí bez rozpocení se do kyselý, ostudný loužičky, se mohl hravě rovnat tomu černobylskýmu. Šerpování. Antoška na A, žejo, vždycky první, tak jsem si to tam na Tylera Stvořitele bokama odkroutila k učitelce.

Kytka, lízátko, šerpa, fotograf, catching! Ověšená popsanou udavační látkou jsem se šla zařadit do ještě neexistující řady. A pozorovala spolužáky, jak si přes samopalní palbu mincí jdou pro to samé. Příliš jsem však nevnímala, byla jsem zapovídaná. Se svými patami. Nárty. Palci u nohou.

Všichni zavřený v koncentračním táboře nádhernejch třinácticentimetrovejch tyranů, diktátorů, necitů. Šmrncovní genocida nohou. Šestej spolužák mi zvýrazňoval červený žilky v bulvách, u patnáctýho už jsem si na uklidnění musela zpívat hymnu. Úsměv ale nezmizel. Jen přípitek jsem pak musela exnout.

Po studentskym proslovu jsem lodičky zahodila (a za nima letělo dalších třináct párů). Byl to večer ve stylu bossanoha. S rodinou, přáteli, bílejma svatebníma šatama.

Nesnesitelnou lehkostí pití. Další bombou hélia. Večer, noc, ráno, vystřídaly se hrozně rychle.

Podobný formality a ceremónie mě zas tak moc neberou, ale kam až ten večer mohl být fajn, dotud hranici o kilometr překročil. Všichni měli torby štědře napchaný lichotkama.

Suší, slečno, suší, moc pěkný.

No a cive, teď je ze mě maturantka. Vzdej respekt! No. Že já si na to radši sednu.

Přijímačky! Maturita! Buď dospělá a neměj kruhy pod očima!

Přijímačky! Maturita!

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Křížovka odkazuje na téma čísla, je plná jmen pilotů a stájí formule 1.

Tajenka odkryje název jednoho z nejslavnějších týmů F1.

W W W.REDWAY M AG.C Z

9

pop /

TEXT A FOTO: IVA ANTOŠOVÁ

dil 5. ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

10

v jednoduchosti je vila V poslední době jsem sebrala tátovi důvod říkat mi hipízák.

Přepila jsem se barev, kytiček a volánků, najednou uhejbám k oblečení, který mluví trochu chlapácky. Stručně, ale silnejma myšlenkama. Střih, geometrie, kontrasty. Černá, bílá, červená. Minimalismus. Látka kopíruje mysl – snažím se pracovat na lepší komunikaci s lidma a svojí prezentaci BW Jednoznačně teď u mě vede kombinace černý s bílou. Doporučuju ji já a deset zeber z deseti.

Když kouknu na tyhle dvě barvy vedle sebe, funěj eleganci, ale zároveň je to největší punková rebelie, nejupřímnější hospodská bitka dvou pantátů o čest na vesnický salaši, klání rytířů o růžovej vyšívanej šáteček zlatovlasý princezny, co ještě nedoletěl na zaprášenou zem; dobro proti zlu, asfalt proti bílejm pruhům na přechodu; bílá s černou, to je prostě všechno, viď. U black and white se nespokojíš jen s tím, že to je jedna barva vedle druhý, tenhle duet má příběh, náboj, energii.

Ach, Čerňi, Čerňi! Proč jsi Čerň! Svůj odstín zapři, odřekni se RGB kódu, anebo, nechceš-li, zasvěť se mně, a přestanu být Bílou. No drama. Epicentrum cudnosti i zvednutejch paroháčů. Dva kámoši, který lichotěj postavě, přidávaj i schovávaj, jen šikovně nakombit. Vytvářej i skvělý vzory.

Nemluvě o tom, že se k jejich páru vybíraj doplňky stejně přirozeně, jako člověk v pět ráno poslepu nahmatá budík a vypne ho na další půlhodinu klimbání. Černobílá dokáže hravě hlásit sama za sebe, přijme však k sobě jakoukoli další barvu (nejraději nějakou, co už večeřela, sytou), velký výrazný náhrdelníky i pestrobarevnej šátek do vlasů. Jak si s černobílou hrát, ti momentálně poví třeba fashion house Alexandera McQueena nebo Rachel Zoe. Jo a nebo celý šedesátky, viď.

Mod fashion Přednáško historie, spusť! Mod fashion = modernist fashion = subkultura odvozená od londýnskejch cápků, který v sixtýs poslouchali moderní jazz a stihli u toho vypadat skvěle.

Pomohla jim k tomu ještě jiná subkultura, o deset let starší, teddy boys. Mladý Briťáci zatoužili vypadat jako gentlemani, vzali si košile, vestičky, sáčka, trenchcoaty, uvázali motýlka, kravatu nebo mašli, máš-li, a šli. Fuu, bejvávalo dobře, co?

W W W.REDWAY M AG.C Z

vyjadřováním; pod stolem tři kontejnery, do nichž třídím slovní vycpávky, uskupení hlásek, který vlastně jakoby parazitujou na větě; a věci, který šly okolo Hradce, v malý zahrádce, a vůbec se tam nepotkaly s jádrem pudla, vohaře ani retrívra.

Britský teenageři se trochu bouřili, jak už to tak bývá, proti starejm, trapnejm, nevýraznejm a nudnejm věcem. Tohle nebyla éra, která by nastlala ubrečenejm love songům, děcka chtěla býti hip a šik a bang. Moderní, výrazný, kontroverzní prosím taky zabalit s sebou. Teprv někde v týhle době taky ratolesti konečně nemusely dávat všechny svoje vydělaný peníze rodičům, aby podpořily po válce finančně rozbouranou rodinu, investovali tudíž do oblečení.

Vznikla ostrovní, módou posedlá džungle.

Holky tenhle prostor využily k rovně střiženejm minišatům, výraznejm barvám, nebály se vzít na sebe pánský kalhoty a trika, velký in your face vzory a doladit všechno pod-nad-kolenkama. Řasenka byla okultní uctívaný božstvo, radši ještě umělý řasy navíc. Zbytek make-upu už se držel při zemi (při pleti), bledé rty i tváře. Hmm. Kde už jste to jenom všechno viděli? (HINT: Twiggy! Twiggy!

Twiggy! Edie Sedgwick, jasně!)

vykreslíte křivky, schováte velký prsa, zvětšíte malý prsa, cokoli si budete přát. Stačí si přání přeříkávat při samotným výběru v obchodě.

Nebavíme se tu však v žádným případě o duchu minulosti, šedesátkový střihy vás na ramínkách potkají i dnes běžně. Colour blocking je věc nesmrtelná, při troše cupitání na něj narazíte vždy, chytrá práce s barvami se neztratí. Výtečně oživí tričko, šaty i kabát. A pořád působíte velmi čistě a svěže, jednoduše, přitom nezapomenutelně.

Sebevědomě. Podtrženě trojitou čarou, ale nikdy nezastíněně. Minimalismus, no. Amen. Amen.

Amen. Jednou to nestačilo. V jednoduchosti je síla!

Blokni barvu Populární byla i technika colour blockingu, jež spočívá ve skládání barevnejch ploch o stejný intenzitě, tj. žádná barva není dominantní, protože jsou obě napumpený stejně výrazně. Sakra výrazně. Nebavíme se tu o kombinaci béžový s pastelově modrou, spíš KŘIKLAVÝ oranžový se SYTOU modrou, KŘIKLAVÝ zelený se SYTOU červenou a – právě! – černý s bílou. (Křiklavou a sytou, ehm?) Komplementární barvy, nejčastěji.

To jsou ty barvy, který když v kruhu barevnýho spektra natáhnou ruku před sebe, dotknou se z opačnejch stran. (A pak se nepustěj a máte z nich skvělý šaty, kabát, kalhoty.) Není to však jen o barvách samotných, souvisí s tím i jejich kouzelná moc opticky manipulovat s lidským okem a vnímáním. Jak už jsem stihla jednou zmínit, patřičnou kombinací a rozmístěním těhle ploch na těle se uděláte štíhlejší, zúžíte ramena,

11

téma /

ILUSTRACE: VLADIMÍR STREJČEK

téma /

TEXT: NIHILISTA FOTO: ARCHIV

Casino F1 1970 Velkofilm Rivalové způsobil dvě věci: My, co milujeme třpytivý a krutý sedmdesátý léta ve formuli jedna, jsme se nejmíň rok těšili a vůbec ne zbytečně. No a přibyli ty, co o týhle době neměli ánunk a Niki Lauda s Jamesem Huntem najednou uhranuli novou generaci fanoušků. Moimir Papalescu dostal nápad přiblížit tuhle éru víc a napsal portréty obou hlavních hrdinů filmu – Nikiho a Jamese. Obě podobizny vykresluje o něco pravdivěji a podrobněji než hollywoodská verze. Tím filmařům nic nevyčítám, scénář se vždycky musí přizpůsobovat, navíc sám Niki byl u natáčení a s výsledkem je moc spokojenej. Já jsem ten, kdo vytvoří pomyslný rámy obou portrétů nebo domaluje pozadí, protože prostředí ef jedniček v šedesátejch až osmdesátejch letech je nesmírně přitažlivý a kromě jedný výjimky nevzniknul (až do Rivalů) žádnej pořádnej celovečerní film. A přitom zrovna oni dva dokazujou, jak velkej potenciál tu je. V tomhle casinu se hrálo o slávu, o peníze, o vítězství, ale taky o život.

RIVALOVÉ (RUSH) 2013 Film amerického režiséra Rona Howarda (Apollo 13, Čistá duše) zobrazuje formuli 1 v sedmdesátých letech a soustředí se hlavně na sezonu 1976, kdy mezi sebou o zisk titulu mistra světa soupeřili James Hunt a Niki Lauda, přičemž Lauda v polovině šampionátu havaroval a plameny mu znetvořily obličej. I když jde o pop, film skvěle zachycuje atmosféru doby a Daniel Brühl mistrovsky vystihl svérázného Laudu. Pozadu není ani Thor Chris Hemsworth jako playboy James Hunt.

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

14

Co nás na tehdejších formulích tak přitahuje? V první řadě nebezpečí, který kromě sjezdovýho lyžování žádnej jinej sport nenabízel. Je to tvrdý přiznání, ale možná i díky odvěký lidský fascinaci smrtí se přímý přenosy velkých cen prodávaly do televizních stanic po celým světě, socialistický země nevyjímaje. Kolize, zraněný a mrtvý piloti byli v tý době nedílnou součástí závodů. Věděl to každej, i sami jezdci. Nezamet bych to stereotypním tvrzením, že byla taková doba. Extrémní riziko smrti si uvědomovali i trojnásobný mistři světa Jackie Stewart (1969, 1971, 1973) a právě Niki Lauda (1975, 1977, 1984) a snažili se zvyšovat bezpečnost závodů a závodníků. Byl to ale pomalej proces a mezitím se jezdilo a umíralo nadoraz.

V roce 1978 vzniknul v italský televizi celovečerní dokument Formula 1, febbre della velocità, kterej pod názvem Formule 1 uvedly československý kina a já ho s hrůzou v očích sledoval v televizi. Film se snaží mimo jiný rozkrejt, co vede piloty k tomu, sednout si do kokpitu s desítkama litrů benzinu v nádrži kolem sebe (to se stalo osudným právě Laudovi), hnát se rychlostí přes 300 km/h a spolíhat se na přilnavost pneumatik, přítlak předního a zadního křídla a dokonalý brzdy. Hodně o tom mluví Niki Lauda, už s plastikou v obličeji. Vzpomíná na svoji nehodu na Nürburgringu, kde málem přišel o život, a přesto jezdí dál. V barvách vidíme nejen Nikiho jako živou pochodeň, ale taky smrt Toma Pryce na Velký ceně JAR v roce 1977.

Pryceův Shadow srazil v rychlosti 270 km/h mladýho záchranáře, kterej nezodpovědně přebíhal trať, aby uhasil hořící vůz stojící u kraje dráhy.

Náraz vymrštil hasiče do několikanásobnýho salta mortale a vyraženej minimax z jeho ruky zasáhl Toma Pryce přímo do přilby a okamžitě jezdce zabil – téměř mu urazil hlavu. Vůz Shadow ujel ještě půl kilometru, než se zastavil o svodidla. Závod samozřejmě pokračoval a mimochodem v něm vyhrál zrovna Lauda. V přímých přenosech těžko něco vystřihnete, a tak byla tahle dvojnásobná smrt na pořadu nedělního TV programu. Závodníci vědí o nebezpečí, který hrozí každýmu z nich, ale zasouvaj ho ve svejch myslích daleko za touhu závodit a opájet se rychlostí.

Sám Lauda přiznal, že když v roce 1973 uhořel při závodu Roger Williamson, nepomohl mu a projel kolem hořícího vraku dál. Jen David Purley, kolega ze stáje March, zastavil a zoufale zkoušel dostat kamaráda ven, ale sám nemohl převrátit trosky formule, ze který šlehaly plameny. Kdyby o tři roky později nechali čtyři piloti hořícího Laudu Laudou, psalo by se o Nikim jako o nadějným závodníkovi, mistru světa z roku 1975, co v následující sezoně přišel o život, když uhořel během Grand Prix uprostřed sezony.

Blízkost smrti byla nesmírně atraktivní a dlouhovlasý piloti v pestrejch kombinézách a často s ležérním výrazem a cigaretou u pusy měli skoro větší moc než rokenrolový hvězdy. Jeden měsíc mohli bejt na obálce motoristickýho časopisu s věncem kolem krku a ohromnou lahví šampaňskýho v ruce, v dalším vydání koukal ten samej hrdina na obálce poněkud zasmušile (veselá fotka by se nehodila) a přes dolní roh fotky měl černej pruh. Na záběrech z pohřbu Patricka Depaillera vidíme Gillese Villeneuva. Za dva roky bude mít taky pohřeb. Film Rivalové se odehrává v sezoně 1976 a jeden z pilotů, o kterých se tam mluví, je švédskej sympaťák Ronnie Peterson. V sedmdesátým osmým zemřel v nemocnici na následky zranění při závodu. A Niki Lauda je zářnej příklad pilota, kterej svoji vášeň odnes doživotním zohavením. Část dokumentu se týká reklam a peněz. Lauda je v našem podvědomí zafi xovanej v čepici s logem italský firmy Parmalat, vozy Ferrari a McLaren se značkou Marlboro, u Ligieru kouřili asi hodně gitanes a černý lotusy se zlatýma reklamama cigaret John Player Special jsou legendární. Doplňte si loga Cinzano, Martini, Campari, Johnnie Walker a k tomu PR olejářských firem a výrobců pneumatik, a to úplně všude – na tratích, na formulích,

na overalech a helmách závodníků. Znamenalo to live fast, on full throttle.

Ale znamenalo to taky prachy, strašně moc peněz, protože F1 byla a je cirkus, na kterej choděj miliony lidí, co zbožňujou svý hrdiny. Všichni pak kouřej marlbora, jedí špagety Parmalat a pijou campari. A všichni z toho maj prospěch, závodníci sponzorský peníze, firmy vysoký prodeje a diváci pocit, že taky (aspoň trochu) žijou život hvězd. O tenhle kšeft se hodně zasloužil Bernie Ecclestone, když udělal z F1 atrakci s dokonalým marketingem a vysokýma cash fl ow. Bohužel, bezpečnost závodníků neakcentoval tak jako zisky, a tím si ve formuli vysloužil pověst zlýho muže.

Nevim přesně, jestli film odpovídá na otázku, co žene piloty hazardovat se životem, ale naznačuje, že peníze to asi nejsou. Mimoděk to potvrdily další osudy některých jezdců. Třeba Laudův kolega ze stáje Ferrari Clay Regazzoni ochrnul na dolní polovinu těla po havárii při Grand Prix USA na Long Beach v roce 1980. I tak ale dál závodil v upravenejch speciálech, a účastnil se dokonce Rallye Paříž–Dakar. Pozdější pilot Ferrari Didier Pironi si při nehodě v roce 1982 těžce zlámal obě nohy, ale pořád chtěl závodit dál. Do F1 se sice už nevrátil, ale začal závodit s motorovými čluny. Při jednom takovým závodě přišel o pět let později o život. Trojnásobnej mistr světa z osmdesátých let Nelson Piquet taky miloval rychlý motorový čluny, Niki už od svejch začátků v F1 pilotoval letadla. Febbre della velocità – opojení rychlostí, dalo by se říct.

Ze všech motoristických sportů byla formule 1 absolutní vrchol znamenající víc než peníze. Dostat se do prominentní stáje znamenalo nejen stát se hvězdou, ale taky mít šanci podílet se na technickým a technologickým vývoji automobilu, kterej podle tehdejších zdrojů předehnal i kosmickej program. Hledaly se ultralehký a ultrapevný materiály, řešila se aerodynamika, roli hrály gramy a milimetry. Navíc šasi měly nádhernej design, kterej vlastně žil svým vlastním životem. Elegantní aerodynamický tvary společně s dokonalostí motoru a dalších prvků znamenaly skutečnej hi-tech. A pilot byl ten, kdo tuhle krásu až do určitýho okamžiku řídí. Jestli se ale nechá omámit rychlostí a během pouhýho zlomku sekundy udělá něco špatně, z celý krásy zůstane ohořelej vrak visící na jeřábu u trati a tělo přetažený plachtou.

GRAND PRIX 1966 Tříhodinové dílo Johna Frankenheimera se natáčelo na Velkých cenách v polovině 60. let a vedle fiktivních postav v něm vystupujou skutečný závodníci – Jochen Rindt, Graham Hill, Lorenzo Bandini, Jack Brabham, Bruce McLaren a spousta dalších. Záběry kamer rů zně umístěných na formulích předčí vymyšlený děj, ale právě závodní stránka filmu je nepřekonatelná.

W W W.REDWAY M AG.C Z

15

téma /

TEXT: MOIMIR PAPALESCU FOTO: ARCHIV

JAMES HUNT:

Závody formule 1 v minulosti nebývaly zdaleka tak nudnou podívanou, jako je tomu čím dál častěji právě dnes.

Piloti byli opravdoví hrdinové, kteří v každém závodu riskovali své životy. Ty doby jsou, zdá se, pryč. A i když je určitě dobré, že bezpečnostní předpisy a technické vymoženosti zastavily kolotoč smrti, ze závodů jako by se pomalu, ale jistě vytrácela vášeň a nedefinovatelná aureola čehosi výjimečného. A když pak opravdoví mistři jako Schumacher dají svým jezdeckým stylem na tyto staré časy vzpomenout, stanou se okamžitě terčem kritiky. Co by si asi musel vyslechnout právě James Hunt, jeden z nejkontroverznějších pilotů v historii F1? Pustili by ho dnes vůbec na start?

HISTORICKÁ TABULKA UMÍSTĚNÍ JAMESE HUNTA 1973 March – 8. místo, 14 bodů 1974 March a Hesketh – 8. místo, 15 bodů 1975 Hesketh – 4. místo, 37 bodů 1976 McLaren – mistr světa, 69 bodů 1977 McLaren – 4. místo, 44 bodů 1978 McLaren – 13. místo, 8 bodů 1979 Wolf – 22. místo, 0 bodů

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

16

: SUPERSTAR

Pojďme tedy zavzpomínat právě na tohoto kontroverzního, ale všemi milovaného chlapíka, o kterém jeho kolega, přítel a zároveň velký rival Niki Lauda prohlásil: „Pokud jde o mě, James byl tou nejcharismatičtější osobností ve formuli jedna.“ Poslední excentrik Mezi piloty F1 bylo pár bouřliváků, vzpomeňme například playboye Françoise Ceverta nebo Angličana Mikea Hailwooda, odvážného jezdce a mnohonásobného mistra v závodech silničních motocyklů. Nikdo si však nezadal s Jamesem Huntem. Jeho eskapády a příběhy ze zákulisí

se stávaly legendami ještě za jeho života. Hunt byl vlastně klasickým prototypem superhvězdy. Jedním z posledních excentriků ve formuli 1.

Mezi záliby, které se mu tak často prolínaly do kariéry závodníka, patřil především divoký a nevázaný sex, dále tvrdá rocková hudba a také drogy, respektive chlast. Proslulé byly jeho orgie s japonskými prostitutkami večer těsně před rozhodující bitvou o titul mistra světa v roce 1976, kdy před samotným závodem spal jen pár hodin. Titul nakonec po dramatickém deštivém závodu na okruhu Velké ceny Japonska získal, ale kdyby pilotům tehdy dávali v cíli dýchnout, museli by ho nejspíš diskvalifikovat. James byl také velký kamarád s dalším anglickým bouřlivákem, legendárním

TAJEMSTVÍ JAMESE HUNTA James trpěl tak silnou žaludeční neurózou, že vždy před závodem zvracel. Na startovním roštu dostával pravidelně tak silnou třesavku, až jeho vůz viditelně vibroval. Neuróza byla zřejmě projevem nervového vypětí a Huntova divokého životního stylu. Na druhou stranu byl vynikající hudebník, hrál na trubku a klavír, kromě toho mu šel výborně i tenis, squash a golf.

W W W.REDWAY M AG.C Z

17

téma /

motocyklovým závodníkem Barrym Sheenem. Drželi si prý spolu něco jako harém, sestávající výhradně z letušek British Airways. Během jediného závodního týdne tak Hunt zvládl obšťastnit třiatřicet těchto pozoruhodných a obětavých žen, které průběžně přicházely do jeho apartmá v tokijském hotelu Hilton. Další legenda F1, Stirling Moss, který s Jamesem často popíjel v Monte Carlu, k tomu říká: „Já ho neodsuzuju. Pokud byste vypadali jako on, co jiného byste měli na tomhle světě dělat?“ Přitažlivý vzhled a temperamentní osobnost z něj udělaly „zlatého chlapce“ F1. Měl vůdčí schopnosti, mluvil působivě hlubokým hlasem a s dokonalou výslovností dokázal bravurně formulovat přesně to, co si myslel. Na druhou stranu nenáviděl společenské oblékání. Ve starých džínách a bos často chodil i na slavnostní recepce pro monackou smetánku. Těžce pil, kouřil dvě krabičky denně, experimentoval s drogami a pořádal nekonečné večírky, často za přítomnosti hollywoodských hvězd a topmodelek. S jednou z nich, krásnou Suzy Miller, se nakonec oženil. Šťastné manželství ale trvalo jen pár let. Po jednom z večírků mu manželka oznámila, že od něj odchází s hercem Richardem Burtonem. Burton jí byl tak uchvácen, že dokonce nabídl Huntovi zaplatit veškeré náklady na případný rozvod. Svůj slib dodržel, stálo ho to přes dva miliony dolarů. Je příznačné, že Burton, který byl Huntův dobrý kamarád, přesto nemohl do poslední chvíle uvěřit,

že James jen tak klidně nechá svoji krásnou ženu odejít. Hunt mu ale řekl: „Uklidni se, Richarde. Na našem přátelství to nic nemění. Ty jsi mi totiž způsobil nesmírnou radost tím, že jsi za mě zaplatil ten největší účet, jaký mi kdo dosud vystavil.“ Další neuvěřitelná historka je z roku 1977. Tehdy Hunt s týmem McLaren horko těžko obhajoval mistrovský titul. Zpočátku sezony se McLarenu příliš nedařilo, a tak nezbývalo než začít tvrdě pracovat. To s sebou neslo i řadu testů, naplánovaných vždy před velkými cenami. Z této situace Hunt nebyl nadšený. Nebyl pracovitým jezdcem a testování z duše nesnášel. Na jeden teď letěl se svým přítelem Nikim Laudou. Oba večer před odletem vyrazili na fl ám, Lauda ale nebyl schopen s Huntem držet krok. S myšlenkou na zítřejší testy odešel domů poměrně brzy. „Byla to pekelná noc,“ vzpomínal Lauda. „Strašně jsme pili a kouřili.“ Ráno Lauda v letadle netrpělivě vyhlížel Hunta. Těsně před startem zaskřípaly na ranveji brzdy taxíku, Hunt vyskočil z vozu s přenosným stereem v ruce, následován krásnou, očividně však unavenou Rakušankou oblečenou v bílých šatech s nápadnými šmouhami od trávy. Britský šampion se rozloučil s doprovodem, dopotácel se do tryskáče a okamžitě usnul. Prospal pak tvrdě celou cestu až na okruh. Bezprostředně po příletu začaly testy.

V samotném úvodu zajel Lauda na svém ferrari pár vynikajících kol, ale

EMERSON FITTIPALDI Velký sympaťák, dvojnásobný mistr světa F1 (1972, 1974), mezi piloty majitel největších kotlet. V roce 2007 chvilku řídil naše Pendolino a České dráhy, místo aby z toho vytřískaly reklamu, udělaly z věci skandál. Čechy, no…

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

18

pak jej vyřadila porucha, a tak sledoval z boxové zídky Huntovu jízdu. Po pár kolech se na okruhu rozeznělo výstražné houkání signalizující vůz mimo trať. Lauda se obával nejhoršího: „A sakra! James je nadranc, musel to někam nabořit.“ Naskočil tedy s notně vyděšeným šéfem McLarenu Teddym Mayerem do záchranky a spěchali na místo nehody. Jakmile dorazili ke stojícímu mclarenu, všiml si Lauda, že na voze nejsou žádné větší známky poškození. Stál vedle Mayera a oba zírali do kokpitu. Viděli Hunta sesunutého na závodní sedačce. Mayerovi bylo okamžitě jasné, co se stalo, a nařídil svému pilotovi vrátit se na hotel a vyspat se.

A Laudovi konečně docvaklo: „Ten pitomec odstavil vůz a klidně si tu usnul!“ Začátky James Hunt se narodil 29. srpna 1947 jako syn úspěšného obchodníka s cennými papíry v Belmontu, hrabství Surrey.

Vystudoval vysokou školu Wellington College v Crowthorne, a jak sám tvrdil, chtěl se stát se lékařem. Ke svým osmnáctým narozeninám dostal od přátel vstupenku na automobilové závody a to rozhodlo.

Doktorský plášť pověsil na hřebík a stal se závodníkem. Kariéru odstartoval v soutěžním mini cooperu, kde v seriálu mistrovství Anglie své třídy dosáhl několika vítězství.

Brzy vstoupil do Formula Ford a zároveň začal jezdit i závody formule 3. Díky tvrdému a nekompromisnímu stylu jízdy stal brzy nepřehlédnutelným. Zprvu mu to přinášelo úspěchy, ale později – asi právě kvůli přehnané agresivitě – začal jako magnet přitahovat sérii nehod a hrůzostrašně vyhlížejících bouraček. Právě v této době vznikla jeho přezdívka James Šrot (Hunt The Shunt), která se s ním táhla i do jeho pozdějších let, kdy již jezdil naprosto s přehledem. Hunt byl tehdy zapojený do incidentu s dalším kontroverzním jezdcem Davem Morganem. Během bitvy o druhé místo v mistrovství světa formule 3 ho Morgan v posledním kole chtěl vytlačit po vnější straně z trati. Hunt se nedal a výsledkem byla srážka obou monopostů. Hunt vystoupil ze zcela zdemolovaného vozu s rozbitým obličejem, což mu ale nezabránilo, aby silně krvácející nepřiběhl k Morganovi a před televizními kamerami nepředvedl perfektní box. Tím si na straně jedné vysloužil disciplinární řízení od ofi ciálních činovníků a později i diskvalifikaci, na straně druhé respekt soupeřů a obdiv fanoušků.

Závodní kariéra Málokterý závodník v historii udělal pro popularizaci formule 1 tolik jako James Hunt. Dlouhými vlasy, bezstarostným přístupem a vůlí po vítězství upoutal pozornost veřejnosti v době, kdy tento sport musel tvrdě bojovat za svou věc. Jakmile ve velkolepé sezoně 1976 porážkou Nikiho Laudy získal titul mistra světa, britské televizní stanice dokonce usoudily, že by

stálo za to vysílat závody v televizi. Když závodil ve Formuli Ford a formuli 3, nechával za sebou sice hromadu havarovaných aut, ale zároveň již některým odborníkům bylo jasné, že se zrodila nová hvězda. Jeho přirozený talent se nedal přehlédnout, a tak si ho již v roce 1972 povšiml i bohatý lord Hesketh. Mladý aristokrat pak věnoval potřebné finanční prostředky a pomohl Jamesovi, aby mohl pokračovat ve formuli 2. Společně vstoupili i do sezony 1973 a James konečně vkročil na půdu formule 1. V Závodě šampionů v Brands Hatch, nezapočítávaném do mistrovství světa, dojel ve vypůjčeném surteesu třetí. Vynikající výkony pak podával i v zakázkovém marchi, hlavně na Velké ceně USA, kde dojel druhý za Ronniem Petersonem.

S vlastním šasi Hesketh ve vlasteneckých barvách a bez ohyzdných samolepek sponzorů přiváděl tým Hunt-Hesketh činovníky do rozpaků.

Od začátku byli proslulá dvojka. Pitky, výtržnosti na hotelech, modelky, cigareta v koutku před i bezprostředně po závodu, pivo častokrát i během zastávky v boxech. Dokonce se tradovalo, že během závodu měl Hunt v lahvi pro občerstvení místo minerálky svůj oblíbený guinness. Ale nebyli to pouzí fl amendři. James třikrát obsadil třetí místo, roku 1975 vyhrál Mezinárodní trofej v Silverstone a ve Velké ceně Nizozemska, po boji s talentovaným obhájcem mistrovského titulu Nikim Laudou z Ferrari se dostavilo veledůležité první vítězství v závodu mistrovství světa. To nebyla náhoda, a už vůbec ne důsledek jízdních vlastností jeho vozu March. Přesto se novináři raději zaměřovali na jeho sukničkářství a výstřelky, a i když to Jamese občas štvalo, formuli 1 to pomohlo získat ve Velké Británii popularitu. Jakmile Emerson Fittipaldi odešel z McLarenu do rodinné stáje Copersucar, Jamesovi se otevřely dveře do McLarenu. V něm dosáhl šesti vítězství a v závěrečném závodu v Japonsku si v lijáku získal titul.

Za McLaren pak vyhrál ještě třikrát a po neplodné sezoně 1978, kdy McLaren zůstal pozadu, závodil v roce 1979 za tým dalšího milionáře Wolfa.

Z vývoje vozu však byl rozčarován a během sezony bezprostředně poté, co nedokázal dokončit Grand Prix Monaka (jeden z jeho nejoblíbenějších závodů, kde navíc šest let předtím ve formuli 1 debutoval), dal formuli 1 vale. V autě, které nemělo šanci vyhrát, už nechtěl riskovat. V polovině roku 1980 sice ještě zvažoval návrat, dokonce soukromě testoval pro Williams a dosáhl vynikajících časů, nakonec si to však rozmyslel. Ale protože bez atmosféry závodů nemohl být, zanedlouho se objevil v komentátorské kabině. Jeho lakonické vyjadřování krásně kontrastovalo s výřečností oblíbeného moderátora Murraye Walkera a společně vytvořili dvojici, kterou diváci milovali.

Hunt později také bojoval s depresemi a alkoholismem. I přes vážné finanční neúspěchy v podnikání tento boj úspěšně zvládl a vypadalo to, že konečně dosáhl štěstí. Významný podíl na tom měla i jeho nová partnerka Helen. Hunt začal žít zdravě, jezdil na kole a hodně času trávil i se svými dvěma syny z předchozího manželství. Nikterak se v té době nezměnil jeho ležérní přístup k oblékání a místo nablýskaných drahých automobilů jezdil s otřískanou dodávkou. Jako neuvěřitelná se zdá skutečnost, že se stal vítězem v soutěži chovatelů andulek a papoušků. Jeden z jeho opeřených svěřenců, Humbert, byl dokonce obsazen do role papouška kapitána Hooka ve stejnojmenném hollywoodském filmu Stevena Spielberga. Vypadalo to, že bouřlivák se konečně usadil. Celý automobilový svět proto v roce 1993 doslova šokovala zpráva, že James Hunt ve věku pouhých pětačtyřiceti let podlehl srdečnímu záchvatu. Stalo se tak nedaleko jeho domova ve Wimbledonu jen několik hodin poté, co své přítelkyni Helen navrhl sňatek.

ROBBIE WILLIAMS SUPREME Video k singlu z desky Sing When You’re Winning je pocta ef jedničkám sedmdesátých let, zápletka klipu navíc hodně připomíná Rivaly. Watch it!

W W W.REDWAY M AG.C Z

19

téma /

TEXT: MOIMIR PAPALESCU FOTO: ARCHIV

NIKI LAUDA – M

Bylo to v létě roku 1972, bylo mi osm let a poprvé mi napsal Niki Lauda. Abyste tomu dobře rozuměli, nějakou dobu předtím mi můj děda, který pracoval v motoristickém sportu, sehnal zaručeně pravé adresy mých oblíbených závodníků a já jim poslal dopisy se žádostí o autogram. Niki byl tehdy ve světě formule 1 ještě neznámou postavou, a tak k podepsané fotce přidal nejen pár skvělých samolepek, ale i vlastnoručně psaný několikařádkový dopis, ve kterém mi popřál nejen pěkné prázdniny, ale připojil i slib, že o něm brzy hodně uslyším.

A měl stoprocentní pravdu.

HISTORICKÁ TABULKA UMÍSTĚNÍ NIKIHO LAUDY 1971 March – neklasifikován, 0 bodů 1972 March – neklasifikován, 0 bodů 1973 BRM – 18. místo, 2 body 1974 Ferrari – 4. místo, 38 bodů 1975 Ferrari – mistr světa, 64,5 bodu 1976 Ferrari – 2. místo, 68 bodů 1977 Ferrari – mistr světa, 72 bodů

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

20

1978 Brabham – 4. místo, 44 bodů 1979 Brabham – 14. místo, 4 body 1982 McLaren – 5. místo, 30 bodů 1983 McLaren – 10. místo, 12 bodů 1984 McLaren – mistr světa, 72 bodů 1985 McLaren – 10. místo, 14 bodů

MR. COMPUTER

Tahle drobná epizoda jako by přesně charakterizovala Laudovu osobnost tak, jak jsme ji pak měli možnost poznat díky jeho oslnivé kariéře trojnásobného mistra světa. Odvážný a sebevědomý, ale přitom zároveň i velmi rozvážný a ohleduplný sympaťák. Když se ho později novináři ptali, zda má podobně jako jiní závodníci nějaký vzor, odpověděl: „Já nikdy žádný vzor neměl. Vždy jsem chtěl být svůj. To mě nutilo do neustálého soustředěného přemýšlení o tom, jak se zdokonalit a jak analyzovat svá slabá místa. Snad právě proto ze mne někteří udělali chladný počítací stroj – computer značky Lauda.“

Šílenec, nebo vizionář?

Mezi piloty F1 je Niki Lauda unikát – snad jediný známý případ, kdy se závodník pro svoji kariéru zadlužil tak, že z pohledu obyčejného smrtelníka to muselo vypadat jako naprostá šílenost. Lauda byl ten nejodvážnější podnikatel, který bezmezně věřil svému snu a dokázal pro to udělat maximum. Jako předmět podnikání zvolil jednoduše sám sebe.

Pocházel sice ze zámožné rodiny, ale to mu pro jeho zálibu v rychlých autech nebylo nic platné. Jako veřejnosti neznámý mladý rakouský student navíc těžko mohl počítat s nějakým sponzorským darem, který by jeho kariéru od amatérských automobilových závodů pozdvihl někam výš.

KOLIK STOJÍ ČEPICE? Čepici, kterou kvůli poškozením pokožky z estetických důvodů na veřejnosti nikdy nesundával, využil Lauda ke komerčním účelům. 1cm² její plochy měl cenu více než 10 000 euro.

Lauda byl prvním závodníkem, který podepsal roční smlouvu na 1 milion dolarů a své první auto, kabriolet VW ATS 1500, si koupil už v patnácti letech.

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

Přesto i přes důrazný nesouhlas rodiny závodit začal.

Po prvním startu na mini cooperu, kdy dojel na vynikajícím druhém místě, se přesunul do formule V, jak tehdy bylo v Evropě obvyklé. Zde se mu kvůli poruchovým vozům příliš nedařilo, tak to pak nějakou chvíli zkoušel i v soukromých rakouských týmech Porsche a v týmu Chevron v seriálu sportovních vozů. Ani zde se ale žádné výrazné úspěchy nedostavily, a tak se tehdejším pozorovatelům zdálo, že jeho kariéra nikam nevede.

Jediný, kdo si to nemyslel, byl Niki. Peníze na závodění nakonec získal bankovním úvěrem. Ten zajistil svou vysokou životní pojistkou, kterou mu ještě v mládí uzavřeli rodiče.

A nebyl by to typický Lauda, kdyby při žádosti o úvěr nepřišel také s argumentem, že krytí jeho půjčky je postavené na opravdu solidním základě. Už v té době totiž dokázaly primitivní computery spočítat, že život automobilového závodníka ve formuli 1 je spojen s rizikem mnohonásobně větším než život pacienta, který se podrobí složité, mnohahodinové operaci srdce.

Díky těmto financím se rychle dostal až do formule 1, ale ještě zdaleka neměl vyhráno. Úvěr na částku dva miliony šilinků byl sice uzavřen, a Lauda si tak v roce 1971 koupil cestu do nově se rodícího týmu March, jenže ačkoli vozy F2, kde také startoval, byly dobré, s monoposty F1 to už kdovíjak slavné nebylo a Lauda v seriálu mistrovství světa nezískal ani jeden bod.

Také vstup do sezony 1972 byl katastrofální a Lauda v zoufalství z nemožnosti splácet svůj dluh dokonce krátce přemýšlel o sebevraždě. Nakonec se mu podařilo vytáhnout z banky další půjčku.

Těmito penězi si pro sezonu 1973 koupil vstup do týmu BRM. To se ukázalo jako rozhodující, protože Laudovi jejich vozy sedly a byl okamžitě velice rychlý. Avšak tým BRM byl v té době již v úpadku – vozy byly sice rychlé, leč nespolehlivé. Bylo tak zaděláno na pořádný průšvih. Lauda s odstupem času přiznává, že v té době trpěl nespavostí, depresemi a zhubnul téměř o deset kilo. Psychicky na tom byl špatně a jen s vypětím všech sil odháněl myšlenky na totální osobní krach.

A právě v tu chvíli, doslova pět minut po dvanácté, došlo k rozhodujícímu zlomu.

Laudův kolega a týmový parťák z BRM Clay Regazzoni se pro sezonu 1974 vracel k Ferrari a zcela nezištně šéfovi týmu Enzovi Ferrarimu Laudu doporučil. Vychválil ho tak, že slovutný commendatore okamžitě šel a podepsal s Laudou smlouvu. O dluhy bylo jednou provždy postaráno.

Muž, který prošel peklem Píše se 1. srpen roku 1976. V té době je už Niki Lauda respektovaným závodníkem a na svém kontě má pěknou řádku vítězství. Zisk mistrovského titulu v loňském roce jej řadí k nejžhavějším kandidátům pro letošní sezonu. Má opět skvělý vůz. Na svém rudém ferrari od začátku naprosto dominuje. Vyhrává čtyři z prvních šesti závodů a v dalších dvou je druhý.

Zisk druhého mistrovského titulu se tak zdá být pouhou

ARTURO MERZARIO Laudův zachránce, který ho vytáhl z hořícího kokpitu, byl paradoxně jeho největším odpůrcem. Kvůli Laudovi musel odejít od Ferrari, za což ho v italském tisku často napadal a pokračoval v tom i po Laudově havárii.

To ovšem nic nemění na tom, že mu zachránil život…

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

22

formalitou. Až do chvíle, než přijde Nürburgring. Velká cena Německa se jede na legendární, vysoce nebezpečné trati. Její značná část vede dlouhými lesními úseky s velmi nerovným povrchem, kde drobná ztráta koncentrace nebo i banální technická závada můžou způsobit strašnou havárii. Trať je sice rychlá, ale na některých místech za deště skoro kriminální. Lauda se kvůli nedostatečným bezpečnostním opatřením snaží závod ještě před jeho startem bojkotovat, většina ostatních pilotů však hlasuje proti němu a závod je nakonec povolen.

Mrholí, je zima, start se kvůli tomu stále odkládá a nervozita stoupá.

Nakonec se většina jezdců rozhodla pro pneu do deště. Lauda stojí v první řadě, ale start se mu nevydaří, kola se protočí, a tak vyráží až na devátém místě. Protože trať rychle osychá, dostává z boxů pokyn, aby zajel vyměnit pneumatiky. S ještě větší ztrátou tedy vyráží na trať na hladkých „slickách“, které jsou o hodně rychlejší než gumy do deště. I to je možná důvod, proč se za každou cenu snaží dohnat ztrátu a jede velice riskantně.

Na lesních úsecích, kam slunce svými paprsky nedosáhne, je však trať stále ještě velmi mokrá a místy jsou tam doslova jezera. Je právě tato kombinace riskantní jízdy a špatného počasí důsledkem dalších událostí? Nebo, jak se později spekulovalo v tisku, došlo skutečně k defektu na zavěšení předního kola u Laudova monopostu? To už se nikdy nedozvíme. Jisté je, že zhruba na desátém kilometru se Laudův vůz při výjezdu ze zatáčky v rychlosti kolem 250 km/h lehce dotkne betonového hrazení. Vůz uskočí zádí do trati, pilot reaguje správně volantem a zároveň plynule přidá plyn. Vypadá to, že vše bude o. k., když vtom o zlomek sekundy později náhle odbočí doprava, prorazí ochranný plot a narazí do svahu. Rudé ferrari je katapultováno zpět, přičemž mu uletí palivová nádrž. Strašný náraz na sloupek držící pletivo srazí Laudovi helmu z hlavy. Ferrari stojí napříč tratí a naráží do něj vůz Bretta Lungera.

Nárazem ho odhodí o dalších sto metrů dál, kde již částečně hořící vrak mohutně vzplane. To už je Lauda v bezvědomí a sám se ven nedostane.

Někteří jezdci zastavují. Merzario, Langer, Edwards a Ertl Laudu vyrvali z hořícího kokpitu a zachránili mu život. Nejvelkolepější byl čin italského pilota Artura Merzaria, který doslova prošel plameny a odjistil Laudův bezpečnostní pás.

Lauda byl vrtulníkem dopraven na kliniku, kde se rozhodovalo o jeho životě a smrti. Spáleniny ve tváři, na hlavě a na rukou nebyly životu nebezpečné, nejzávažnější byly škody na plicích a přímo v krvi, způsobené vdechováním hořících par.

Opravdový hrdina To, že se Lauda začal bezprostředně poté, co překonal krizi, neuvěřitelně rychle zotavovat, přičítali lékaři jeho nezdolnému optimismu a skvělé fyzické kondici. To, že o pouhých šest týdnů později usedne do kokpitu závodního vozu a pojede další závod, však všechny včetně jeho soupeřů šokovalo!

Laudovo rozhodnutí zaskočilo i Ferrariho, který mezitím jednal s dalšími jezdci a po odmítnutí Ronnieho Petersona plánoval jeho náhradu argentinským pilotem Reutemannem. Ze sezony 1976 se tak stalo doposud největší drama v historii závodů formule 1.

Za těch šest týdnů Laudův náskok stáhl jeho největší soupeř James Hunt a bylo zřejmé, že i když Lauda bude startovat, jeho kondice mu nedovolí podávat stoprocentní výkony.

Navíc když poprvé od nehody usedal v Monze při tréninku na Velkou cenu Itálie do kokpitu, musel improvizovat s ochrannou přilbou. Chrupavky popáleného ucha byly totiž tak citlivé, že dotyk s jakýmkoli předmětem způsoboval nesnesitelnou bolest. Přilba musela být speciálně upravena

odfrézováním části na boční straně, která pak byla opatřena laminátovým krytem a výstelkou z pěnové pryže. A aby problémů nebylo dost, pořadatel si den před závodem vyžádal, že se Lauda musí dostavit před lékařskou komisi. Ta po dlouhém jednání za zavřenými dveřmi naštěstí prohlásila, že je fi t. V závodě dojel čtvrtý, což je dodnes považováno za téměř nadlidské a samozřejmě mu to přidalo na již beztak ohromné popularitě.

Fudži Ke konci sezony se vozy Ferrari trápily s mnohými technickými problémy, mimo jiné právě se zavěšením kol, pročež se Laudův náskok na druhého Jamese Hunta ztenčil na pouhé tři body.

McLareny šlapaly jako hodinky, James vyhrával jeden závod za druhým a před poslední velkou cenou sezony stále nebylo rozhodnuto. V Japonsku to již při prvním zahřívacím tréninku před závodem vypadalo na pěkný malér. Lilo jako z konve a typický přívalový déšť proměnil trať v souvislou vodní plochu, film, po kterém se nedalo jet.

Všichni jezdci byli proti startu. Nastaly nekonečné diskuze, vyjednávání, hádky mezi ředitelstvím závodu, týmovými šéfy a závodníky. Druhý zahřívací trénink jelo jen pár z nich. Dva největší rivalové Lauda a Hunt nestartují.

Další tahanice, argumenty pro a proti a nakonec, když déšť trochu ustane, je jezdcům řečeno, že start bude za pět minut. Nastává šílený kolotoč, po celé trati se údajně voda vymetala kartáči, a jezdci tedy vyrážejí. Jedou velmi pomalu, ale stejně se při výjezdu z jedné zatáčky na trati roztančí vůz Johna Watsona a za chvilku je v důsledku aquaplaningu na louce.

Přes dráhu tečou potoky, déšť při startu opět zhoustl.

Lauda jede pomalu, po startu se drží mimo chumel jezdců a dochází k názoru, že jde o naprosto nesmyslné počínání. To, co se děje na trati pod úpatím sopky Fudži, již není závodění, ale honba za senzací a za penězi.

Po druhém kole Lauda zajíždí do boxu. Týmový šéf Forghieri mu bleskově navrhuje, že jako důvod uvedou poruchu motoru. Lauda odmítá. Je již rozhodnutý, nepotřebuje výmluvy. Vystoupí z vozu a odchází do kabiny.

Po jisté době přestává pršet. Lauda už na trati ale není, v taxíku míří na tokijské letiště, aby stihl odlet letadla. Pokud by Hunt skončil hůře než pátý, stal by se Lauda mistrem světa. Z vysílání rádia se v autě dozvídá, že Hunt při výměně kol v boxech ztrácí vedení, přesto nakonec získal těsně potřebný počet bodů a stal se mistrem světa pro rok 1976.

Lauda byl bezprostředně poté v tisku označen za zbabělce, za jezdce, který zastavil kvůli strachu, který se už prostě neměl po nehodě vracet a závodit. Čas však ukázal, že tomu tak nebylo, že to bylo opodstatněné a statečné rozhodnutí. Jen prostě nezapadalo do doby, ve které panovalo přesvědčení, že jezdec má buď jet a vyhrát, nebo jet a prohrát.

Jet, uvažovat a pak přestat – to se prostě nehodilo.

Mr. Computer?

Těm, kteří ještě pochybovali, že je nejlepším jezdcem planety, nekompromisně odpověděl třetím mistrovským titulem z roku 1984, kdy o pouhého půl bodu zvítězil nad dalším fenomenálním jezdcem Alainem Prostem. Po ukončení kariéry zúročil svůj obchodní talent podnikáním v letecké dopravě. V roce 1993 byl také uveden do mezinárodní síně slávy International Motosport a sportovními novináři zařazen mezi top 20 závodníků světa všech dob. Od roku 1996 se pro svůj bystrý úsudek a pohotové odpovědi stal jedním z nejoblíbenějších komentátorů závodů formule pro rakouskou a německou televizi RTL. Napsal taky pět knih, ve kterých více než přesvědčivě doložil, že nebyl jen bezcitným a chladným strojem, za který bývá ještě dodnes považován.

NÜRBURGRING Okruh, na kterém se jezdily závody od roku 1927. Na severním (Nordschleife, cca 23 km) významné závody, na jižním (Südschleife, cca 7 km) ty menší.

V 70. letech se Nordschleife stal terčem kritiky jezdců kvůli nevyhovující bezpečnosti. Okruh byl po rekonstrukci znovu otevřen v roce 1984.

W W W.REDWAY M AG.C Z

23

téma /

TEXT: NIHILISTA FOTO: ARCHIV

Formule 1 1976 Pro Hunta i Laudu nesmírně důležitá sezona. Mám po ruce celej ročník časopisu Motoristická současnost, kterej se Grand Prix věnoval společně se Světem motorů asi nejvíc ze všech periodik u nás. Vedle tabulek a reportů z jednotlivých podniků mistrovství světa obsahoval množství fotek a nákresů monopostů, profily pilotů, rozhovory a další cenný materiály. Jak teda vypadala sezona, kdy vrcholil zlatej věk F1?

Především se změnil vzhled aut. Technický předpisy zakazovaly vysoký „komíny“ za hlavama pilotů, známý ještě z předchozího roku a určený k sání vzduchu. Formule byly od čtvrtý Velký ceny ve Španělsku nízký aerodynamický děla s třílitrovýma motorama. Začal souboj konstruktérů a všichni chtěli mít co nejrychlejší monopost. Tenhle rok taky vznikl asi nejbizarnější model – šestikolka. Šlo o Tyrrell P34, kterj měl vepředu dvě nápravy, aby se monopost co nejrychleji prosmejknul zatáčkou. V mnoha záběrech ho můžete vidět ve filmu Rivalové, a to buď s Jodym Scheckterem, pozdějším mistrem světa sezony 1979, nebo Patrickem Depaillerem, kterej zahynul při testování v roce 1980. Sice šlo o krátkodobej pokus, ale šestikolky si nevedly špatně, ve Švédsku vyjely zlato a stříbro a „pódium“ získaly ještě několikrát. Asi nejkrásnější byly Ferarri 312T a Lotus 77.

Ferarriho ohnivě rudej monopost řídili Niki Lauda a Clay Regazzoni, kterýho závodění v F1 stálo ochrnutí dolní poloviny těla po nehodě v roce 1980, v černozlatým lotusu seděli Mario Andretti, mistr světa z roku 1978, a Ronnie Peterson, kterej právě v roce 1978 přišel o život.

Největší senzací byl přestup hvězdy formule, dvojnásobnýho mistra světa Emersona Fittipaldiho, z McLarenu do stáje jeho bratra Wilsona Copersucar. Fitti byl Brazilec a v autě z vlastní země chtěl vyhrát další titul. Místo u McLarena dostal mladej nadějnej James Hunt a karty byly rozdaný, protože Hunt měl v úmyslu získat titul mistra světa a kvality vozu McLaren mu to teoreticky umožňovaly. No, teda ne úplně, protože v první polovině sezony vyhrával úřadující mistr světa Lauda. Bylo prostě nemožný překonat spojení Lauda-Ferrari, i když v italský stáji leccos skřípalo, jak se dočteme v Nikiho vzpomínkách, který vyšly česky pod názvem Mé roky

s Ferrari. Taky neměl úplně nejšťastnější rok života, protože brzy na jaře ho málem zabil traktor, kterej převrátil při práci na zahradě u svýho domu, a v květnu během GP Monaka, kterou vyhrál, jeho žena Marlene potratila.

Mimochodem, ještě před rokem chodil Niki s přítelkyní Mariellou, když poznal Marlene Krausovou a začal s ní poměrně dobrodružně randit. Nebyl zase takovej jelimánek, jak ho ukazujou v Rivalech. Každopádně vítězil a zatím to vůbec nevypadalo, že by mu Hunt stačil, v polovině sezony měl přesně o polovinu bodů míň (26) než Niki (52).

Jenže hned v následujícím závodě na „starým“německým Nürburgringu Lauda těžce havaroval a vůbec se nevědělo, kdy a jestli vůbec se vrátí.

Je to už legendární historie, kterou popisuje Moimir v předchozím článku, ale druhá polovina sezony patřila prostě Huntovi a před závěrečným závodem v Japonsku měl James na Nikiho ztrátu už jen tři body. To se pak kalkuluje nad všema možnýma variantama, kolikátej musim dojet já a kolikátej von, aby to dopadlo mně, a ne jemu.

Nakonec vyhrál Mario Andretti – Lauda odstoupil kvůli špatnýmu počasí a Hunt dojel třetí, což na titul stačilo. Lauda si spravil chuť v následující sezoně, kdy s náskokem vyhrál šampionát před Jodym Scheckterem. Úplným krachem skončil tenhle ročník pro Emersona Fittipaldiho.

Copersucar nebyly dobrý vozy a miláček davů, kterej se u nás dostal i do rčení „rychlej jako Fittipaldi“, skončil na celkem ostudný sedmnáctý pozici. Ani pro Regazzoniho to nebyl dobrej rok, Ferarri mu dal pádlo a odchodem z takhle dobrý stáje zmizel švýcarskej pilot navždy i z předních míst tabulky. Kromě hrozivý Nikiho nehody se ale tuhle sezonu nic horšího nestalo, všichni piloti zůstali živí a divoch James Hunt vtipkoval na všech frontách už od prvního závodu. Velkým příslibem do budoucna se stal Ronnie Peterson, bohužel ne nadlouho. Tyrrelly s třema nápravama celkem obstály, ale technická revoluce se nekonala a po neúspěchu s upravenou verzí byly už o rok později nahrazený klasickejma čtyřkolkama. Formuli čekal přechod k silnějším turbomotorům, tím pádem k ještě větším výkonům a řadě černých dnů.

NIKIHO RING 1976 Předem oznámený poslední závod na Nordschleife byl tragicky poznamenán Laudovou nehodou. V úseku Bergwerk vyletěl Lauda z dráhy a bok Ferrari narazil na skálu. Bylo teprve druhé kolo, takže benzin vylitý z plně natankované nádrže hořel úplně všude – na trati i na autě. Náraz způsobil, že kůl u trati strhnul Nikimu z hlavy přilbu, proto popáleniny na hlavě a proto jedovatý vzduch v plicích. Celý incident náhodně natočil fanoušek na svoji 8mm kameru.

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

24

active /

TEXT A FOTO: HARDCORE TRÉNINKY DK

hardcore tréninky Nejdeme žádným předepsaným směrem, řídíme se intuicí. Používáme pneumatiky, zátěžové vesty, odporové gumy, železobetonové kufry, těžké palice, lodní lana a hasičské hadice. Jsme tu pro každého, kdo chce poznat svoje tělo, dostat se za hranice fyzických

možností, získat dynamiku a koordinaci, odreagovat se a poznat nové lidi. Naši filozofii nikomu nenutíme, ale o všem, co děláme, jsme přesvědčeni. Jestli ti už bylo osmnáct, zastav se. Na hardcore-treninky.cz zjistíš, kde nás najdeš.

Pravidla tréninku: 1. Bez stereotypu. Každý musí být jiný než předchozí.

2. Neustále je co zlepšovat.

3. Technika cvičení je až na prvním místě.

4. Každý člověk je individualita. Každý dostane stejný prostor a respekt.

5. Neděláme crossfit ani bootcampy – máme jinou filozofii.

6. Děláme jen to, co nás baví. Děláme to s nejlepšími úmysly.

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

26

W W W.REDWAY M AG.C Z

27

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

28

W W W.REDWAY M AG.C Z

29

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

30

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne K čemu mají kasuáři „přilbu“?

Jak dlouhé jsou naše cévy?

K rozhrnování husté vysoké trávy a jako ochranu před padajícím ovocem. Kasuáři se totiž často pohybují pod větvemi vysokých ovocných stromů, kde sbírají spadlé plody. „Přilba“ je dlouhá asi 18 cm a navzdory masivnímu vzezření jde o velmi odlehčenou strukturu pokrytou tvrdou rohovinovou slupkou. Kasuáři obývají lesy Nové Guiney a Austrálie.

Neuvěřitelně! Všechny cévy našeho těla by po spojení měřily 100 000 km, což je jako dvaapůlkrát kolem rovníku.

Proč je v lese po napadnutí Proč si pokladní nechávají lesklé mince sněhu takové ticho?

1. Čerstvě napadaný sníh slouží nejen jako výborný izolant tepla, ale také perfektně tlumí zvuk. Dokáže utlumit až 90 % zvuku nad frekvencí 500 Hz. 2. Stromy nemají listy – nešumí. Větve zatížené sněhem se ve větru tolik nepohybují, čímž vzniká méně tření. Méně tření = méně hluku.

3. Ptáci nezpívají, houbaři nepovykují.

a vracejí ty ošoupané?

Případ hodný Muldera a Scullyové!

Na Stay Z nabízejí několik vysvětlení: 1. Iluminátství!

2. Greshamův zákon!

3. Mají větší hodnotu (minimálně estetickou).

4. Kdyby naše životy spočívaly v celodenním markování zboží, také bychom si ty hezoučké schovávali.

5. Vzadu je automat na kafe. A když k němu pokladní o své dvouminutové pauze přijde, potřebuje, aby vzal minci napoprvé. Jinak by dostala napomenutí, že se na pokladnu vrátila pozdě. Bez kafe se čtrnáctihodinová směna přežít nedá, neasi.

Jak rychle letí golfový míček?

Otesánek překladatelem Překlad Vzhledem k tomu, nedávný úspěch Opraski, rozhodl jsem se udělat experiment.

Psal jsem to v angličtině, a nechat robot přeložit to pro mě.

Chtěl jsem, aby se bod o strojovém překladu.

Překlady jsou stále levnější a horší, jako všechno.

To je proto, že si můžete hmota jejich výrobě, to je alespoň částečně strojem.

Překlady provedené robot nemusí být nutně špatné.

Některé texty jsou velmi opakující se a nastavili fráze.

To je místo, kde roboti, pojďte dál.

Principem nejvlivnějšího strojového překladatele translate.google.com je „sežrat“ a statisticky schroustat texty hotových překladů dostupné na internetu a ladně je zvracet či… však víte.

Už v roce 2005 měl Otes(tr)ánek v žaludku 200 miliard slov z dokumentace Spojených národů a nyní (podle googletranslate.blogspot.cz) právě dosáhl další mety, že prý už „umí“ 80 jazyků. Podle údajů na Wikipedii už od roku 2012 překládá tolik textu, že by to vydalo na miliony průměrných knih každý den. Otesránek (ne, to není překlep) chrlí tak, že brzy bude žrát recykláty sama sebe. Eh, fuj!

Otesránek má docela vliv, a to nejen na devalvaci překladatelství. To on byl totiž zřejmým zdrojem tvrzení jisté osoby, že Metelesku je z estonštiny. Zatím si Otesránek myslí, že „Opraski“ je škrábanec ze slovinštiny. „Se stim smiř“ je však anglicky.

Všechno má sve meze – až na lidskou důvěřivost, že lze zautomatizovat bezmezně všechno.

A na závěr, co bylo, a jak by mohlo být: Translation Given the recent success of Opraski, I decided to do an experiment. I wrote this in English, and let a robot translate it for me. I wanted to make a point about machine translation. Translations are becoming cheaper, and worse, like everything. That is because you can mass produce them, do them at least partly by machine. Translations done by robot are not necessarily bad. Some texts are very repetitive and have set phrases. That is where robots come in.

Překlad: Vzhledem k tomu, jakého úspěchu nedávno dosáhly Opraski, rozhodl jsem se provést experiment. Tohle jsem napsal anglicky a překlad svěřil robotovi. Totiž, šlo mi o strojový překlad. Překlady jsou čím dál levnější a horší, jako všechno. Je to dáno tím, že se dají vyrábět hromadně, alespoň částečně mechanicky. Robotické překlady nejsou nutně špatné. Některé texty se dost opakují a mají zaběhlé fráze. Tam si přijdou na své i roboti.

Bezprostředně po odpalu 270 km/h.

W W W.REDWAY M AG.C Z

31

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA ILUSTRACE: MAYA THANH MAI

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: NIZOZEMŠTINA Nizozemština (holandština) má v germánský jazykový rodině trochu neprávem upozaděný místo: oproti angličtině s němčinou je příliš lokální, oproti severským jazykům zase nepůsobí tak sexy dojmem. Když se řekne Nizozemsko, většině lidí se vybaví (v libovolným pořadí) kola, tulipány, větrný mlýny, marihuanu, sýr, déšť, moře, přirovnání „ta je rovná jak holandskej venkov“ a podobně, ale jazyk málokdy. Pokusíme se to aspoň trochu napravit, jo?

É, Š I L K A a D N V H A R C P E Š #1 VRÝ ZNÁŠ, JSOU KTE , že by ta k ed st av it si u Je tě žk ý př že rá l re al it m ič ky ne od dn é m al é ze vo du (c ož je ž z ne ra ší ob ěj í le vn j po pk ul tu rn in ě od ác h pi vo pr of ilo va ne íc í na hl ad ám e v ho sp de ta iln ě vy ka ba la nc uj e ří ká , že m ac ic pl er h ýc ně Am ěn v eč ín ta ky em í je sk ut lš íc h vě cí zm – o ná s se ys l, že N iz oz či no u, ec h tě ch da sm m vš vá ně a s l dá li ko ná , či že nů zk ří m ám e) , tr ný ch m lý an gl ič ti na tu lip án ů, vě pa dá ja ko m oř e, pl ná tv rd í, že vy se ě in št m o ni zo ze tv oř it př ím na ho ře . O dá . eš ří ct , ná dh er ně vy ra vd u vy pa oi jr.“ N em ůž m skej text ze do zo ze ni jt a on a ta k op ri do nt eu ee ps t dá ka e se i „Z st or.“ Ve sk ut eč no te re d th e do : „T he ca t en z an gl ic ký ho y. ck dá re al is ti že to ne vy pa

#2 V RADE ZA SEBOU,

NIZOZEMCI JDOU

Ta ky se ří ká , že ni zo ze m št in a zn í ne vě ří š, po ja ko ch ro ch dí ve j se na tá ní ; po ku d ně ja ký ro zh to m u To m áš em G ov or y s če sk al ás ke m po té , ým fo tb al is N iz oz em sk co st rá vi l pá to u á vý sl ov no r le t v Am st st je ta k ko sv ět ové vá er da m u. uz el ná , že lk y id en ti fik ta m ní ov vo al i ně m ec ký já ci za dr uh „S ch even in é šp io ny ta k, ge n“. Po ku že je ne ch al d je di nk rá t Sc he ve ni ng i ří ct ch ro ch tn eš en př it om šp at ně , se je št ě vy pa že to ně m či š ci zá k. dá je dn od uš na př eh án í e – po ku d se so uh lá sk m áš po ci t, „a ng st sc hr am a, zk us ee uw “ ne bo „s le ch ts ts ch zn am en aj í „ver sc hr ik ri jven d“, „n ej ho rš í ps ke lij k“. Sl ov an í“, „v yd ěš a m im oc ho de m en ý vý kř ik “ a „p ří še rn ý“. H a, ha , ir on ie !

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

32

E C M E Z O NIZ I M J U A #3BZÍREJ BRUSLE! –S st í kl ý vid ět rn íc h zv lá št no . Ne ní ne ob vy di sb íra jí vě ci Je dn ou z ku ltu rá é el d m áš do m a at ku yv po ob kž e , že je jí o m ož ný ho , ta eh e ta té hl e ze m ě je vš y írk sb m ož ná je to hl do m ác no st i na to ne le tí, v ni zo ze m ské lk y/ kl uc i už ho a ek ám m zn kd y, ar ch ivn í al bu na pa dl o tě ně os t. víc br us lit – na ě rz á, št pr av á př íle žit m je za ět ne um er ý í by pa k by lo žíc í u m oř e, kt Vů be c ne jle pš tu je žin ne j st át le is ní ex i o, m sk ze m v ze i ně Ni zo sk ut eč no st d pr oč je vla st u ve lm oc í? Ve rž uj e tě sn ě po lo br us la řs ko po vr ch se ud ; m be sv ět ov ou ry ch ne m rý ši d po i to a iš ť, un ce . sp ou st a kl uz i kd yž sv ítí sl ro zm rz al , an nu lo u, ab y ne

#4 PRIPRAV SE

NA TO, ŽE U VŠECHNO. VVIDÍŠ ŠECHNO. „U itw aa ien “ zn am en á pro ch áz ka ve vě tru (pr o rad sc ha am te“ oz na os t), „p laa tsverv ču je „sd íle no u tra an ge nd e pn os t“ (ta ko ve j co se tě vla stn ě ten po cit , kd yž ne týk á, tře ba v vid íš ně co , tel ev izi , ale je to tak str sá m blb ě – Fin ov aš ně tra pn ý, že é toh le slo vo po se cít íš už íva jí tak y, „m kte rý sp olu ne ma yö täh äp eä “). Ač jí na prv ní po hle ko li jde o výr az y, d mo c sp ole čn ýh o, v Niz oz em sk u pra kti ck y zá rov je mů že š za žít eň . Sk oro ka žd ýh ote vře ný oken ice o tur ist u tot iž za . Ta mn í ku ltu ra, ráž í jed na vě c – vyc há ze jíc í z pro eti ky, sto jí mi mo tes tan tské (ka lvi jin é i na pře svě nis tic ké) dč en í, že slu šn í tak že je na pro sto lid é ne mu se jí nic kli dn ě mo žn ý vyj sk rýv at, ít si na os vě žu jíc na ch láp ka , jak í pro ch áz ku a na se vá lí na ga uč i raz it ce sto u v bíl ým ná těl ník u a drb e se na ch lup atý m pu pk u prá zd no u fla šk ou od piv a.

M Í Š R O H NEJ V A … #5 U KARIBIK JE T š uč it po ku d se ch ce Dá ro zu m , že Je ta dy a. sk m ze Ni zo pí š př ím o do je tu sp ou st a po je de š ne js i y, m sk ze m ou ze al zo m ni na ta k bu rš tin a, m ů – za pr vé , in a ne bo lim al e pá r pr ob lé m št in a, frí št vlá ko st ej ně ja to ků a zy čl ov ěk lo ká ln íc h ja a? po do bn ý, al e lu ce m bu rš tin si ce vš ec hn y je si tu is ou js ex ý že er kt ba , ek tů – víš tře al di ch tě (A zm at e. ho dn ě á pě t ná ře čí !) í an gl ic ky, a Ex is tu je , a m zo ze m ci um ěj Ni i hn do bn ý, ic po vš dě av tic ky zs ky, či li je pr Za dr uh é, pr ak ne bo fra nc ou on čí uk ky ě ec tn m es ně i ol zb ve lk á čá st do m or od ci be ch te ch ci tli ví ot ož e al e že po pá r ch ro an gl ič tin u. Pr na i dš ra u do ej př po ke ca t a y ní sk pe m ze trá zo tv oj e e, m ůž eš si ni ni lo ko rin am u, lý va Su v ex is tu jo u bý Si nt M aa rte n, ko nc e ra ca u, os tro vě do Cu m ě, ta ub m Ar se i na ya ch Již ní Af rik te yž ně kd e fu rt ís m kd , h dí ýc va er er ým na ně kt lb a pr o ty, kt vo í ln eá Id i. i v In do né si nve. le je ja ko z ko

W W W.REDWAY M AG.C Z

33

smartbox /

TEXT: NIHILISTA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

r e r h u f n e p p u r g t s r e Ob iciho casu j a r i um

Největší padouši v dějinách lidstva

Do SS se často hlásili mladý mužové, který skrze svý morální a charakterový minusy nemohli dělat jinou kariéru. Něco zdefraudovali, ukradli, dostali vyhazov ze školy, z práce, z elitních složek armády. Generál SS Heydrich nebo šéf koncentráku v Buchenwaldu Koch představujou zářný příklady. Nemůžu si pomoct, přesně tenhle profil splňuje i Albrecht z Valdštejna, kterýho v šestnácti vyhodili ze školy za násilný excesy, mimo jiný například umlátil málem k smrti svýho sluhu.

Vzdělání ho vůbec nezajímalo, a tak aspoň přivítal možnost, jak vypadnout z domova (vychovávali ho poručníci a dědictví po rodičích nebylo nic moc) a zažít pořádný dobrodružství v armádě. Právě v ní dokázal Mayhem Třicetiletá válka byla zlej sen. Z Německa a Čech se postupně staly země duchů. Nekonečný desetiletí tu bloudily armády protestantů a katolíků – ve skutečnosti jedný nájemný lůzy pod různejma praporcema. Protože jejich generálové neměli většinou peníze na plat, vojáci si brali všechno tam, kam zrovna přišli. Mučili, znásilňovali, drancovali a vraždili. Ne jednou, ale pořád dokola.

Sotva vodjeli, za pár neděl tu byli zas. A pak zase. Spojenci, nepřátelé, všechno jedno. A když ne voni, tak mor. Anebo obojí dohromady. Našli byste vesnice, kde se váleli mrtvý lidi i domácí zvířata a lezli z nich červi, protože už prostě nezbyl nikdo, kdo by je pohřbil. Po lesích pobíhali špinavý a zanedbaný lidi, kterým pojmy jako morálka, soucit nebo civilizace nemohly nic říkat, protože nikdy nic takovýho nepoznali. Narodili se do šílený doby, ve který se, když už nebylo vůbec nic k obživě, jedly mrtvoly lidí, těch bylo všude dost.

Třeba ve Falci zbyly po válce dva tisíce obyvatel, před tím jich tam žilo sto tisíc. Liduprázdný města nebyly nic výjimečnýho. Bude trvat dvě stě let, než se hospodářství dostane na předválečnou úroveň. Bude třeba vyčistit a znova vysvětit kostely, ze kterých si vojáci udělali latríny nebo bordely.

Bude nutný se znova naučit žít a pracovat, psát, číst, mít ponětí o tom, co je lidskost, svědomí.

Nepřehánim. Konflikt postavenej na střetu katolickýho a protestantskýho tábora (přičemž o protestantech by se dalo říct, že reprezentovali nějaký pokrokový ekonomický tendence) se proměnil v nekonečný utrpení civilních obyvatel.

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

34

chudej českej šlechtic postoupit z hodnosti fendrycha (zřejmě praporčík) na generalissima. Vedle kariérismu, bezohlednosti a bezcitnosti brzy projevil i talent na špinavý machinace s penězma a nemovitostma, takže kombinace jeho majetku a moci nakonec nabyla síly, která v lecčems překonala císařskej dvůr. A to se zase císařovi moc nelíbilo, a tak s nim takhle po Novym roce 1634 sehrál moc pěknou komedii končící Valdštejnovým zavražděním. Nebudu nic malovat na růžovo – Valdštejnovy organizační a podnikatelský schopnosti sloužily špatný osobnosti, a vo to horší výsledek přinesly.

V Čechách to začalo a Bílou horou rozhodně neskončilo. A klíčovou postavou prvních dějství války byl náš českej vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Neříkám, že za všechno, co je napsaný vejš, moh právě on, ale boj byl smyslem jeho života a právě jeho přičiněním se zápas o konfese rozmoh do nepoznaných rozměrů. Stal se manažerem války a ta ho výborně živila. Podnikání založil na podvodech a krádežích takovýho formátu, že současný polistopadový tuneláři jsou proti němu chudáci. Špatně začal, špatně žil, špatně skončil. Pomohl v českých zemích naplnit to, co začalo nezdařený stavovský povstání: definitivní konec snah nastolit kapitalistickou ekonomiku se stavovskou vládou a počátek naší třísetletý podřízenosti rigidním, katolickým a agrárním Habsburkům z Vídně, jejichž nejoblíbenější oblečení byla uniforma.

Zloděj a vrah V tý armádě Valdštejn zezačátku moc velkou kariéru neudělal (teda – proslul jako bezhlavej voják, co se nebojí ničeho, a chytnul sifylis), plukovníkem se stal až po sňatku s moravskou šlechtičnou. Jako správnej hochštapler si totiž vzal bohatou vdovu a stal se významným feudálem.

To se stalo nedlouho před pražskou defenestrací v roce 1618. Doba rozvratu a chaosu, která následovala, byla pro něj jako stvořená. První pěknou věc proved hned v roce 1619 během operací v tzv. český válce. Když na Moravu vytáhli český vzbouřenci, Valdštejn se rozhodnul i s celým plukem dezertovat k císařský armádě, k tomu

ukrad pokladnu moravských stavů a odvezl ji císaři do Vídně. Habsburkové se topili v dluzích a sto tisíc zlatých udělalo císaři radost. Že je Valdštejn všehoschopnej jedinec, dokazovalo i to, že během akce zabil přede všema důstojníka, kterej odmítal zradit stavy.

Spekulant Po Bílý hoře se Vídeň začala Čechům mstít. Kvůli popravě na Staroměstským náměstím byli všechni ztuhlí děsem, následující konfiskace šlechtickýho majetku udělaly z poloviny český nobility žebráky.

Zabavenej majetek se zase prodával, aby měl císař prachy na válku. Prodávalo se rychle a ve velkým, takže matematika tak, jak ji známe, přestávala platit. Nastal čas pro podvodníky, spekulanty a zloděje. Valdštejn poznal příležitost a předběh úplně všechny. Za poloviční cenu skoupil ohromný množství panství, hotově ale císaři nezaplatil vůbec nic, stejně jako hodně jiných. To se prostě vyúčtovaly škody, který danýmu šlechtici způsobilo povstání, našly se nějaký starý dluhy, ty se různě zúrokovaly a zaokrouhlily nahoru a dalo se i zbavit panství, který k ničemu nebyly, ve Valdštejnově případě moravského věna. Byl už beztak vdovec a na Moravu se v žádným případě nehodlal vrátit. Takovýhle rošády se mu zalíbily, a tak si založil obchodní společnost na spekulace s nemovitostma. Brzy získal území, ze kterýho se pozdějc stalo frýdlantský vévodství. Využil výhody, že byl zároveň vrchním velitelem armády, a k nákupu území používal i peníze určený pro vojenský účely.

Tunelář Do toho se pořád bojovalo a Habsburkové trpěli chronickým nedostatkem peněz. V roce 1622 proto vzniklo finanční konsorcium, který nabídlo císaři vysokou půjčku a pak provedlo měnovou reformu, jejíž princip spočíval ve výměně mincí za nový, znehodnocený. Celej podnik – správně podvod – skončil státním bankrotem, za kterej nebyl nikdo potrestanej. Členové konsorcia (v seriálu Toulky českou minulostí jsou trefně označený jako mafi áni) byli význačný představitelé státu a uměli s hodnotama mincí výborně zacházet. Měli přehled o konfi skacích a různě platili nebo inkasovali ve starý i nový měně podle svý potřeby. V konsorciu byl i Valdštejn a jemu i ostatním „finančníkům“ vynesla účast v něm pohádkový bohatství. Pomalu se z něj stával nejmocnější a nejnebezpečnější politik ve státě, k tomu i vrchní velitel císařský

W W W.REDWAY M AG.C Z

armády s plnou důvěrou císaře, za kterýho skvěle válčil. Prostě excelentní padouch.

Stvořitel Šťastný země Valdštejnovi nakonec patřilo na šedesát čtyři panství, přičemž frýdlantský vévodství v severovýchodních Čechách s hlavním městem Jičínem představovalo něco jako stát ve státě, kde se neplatily daně a razila se vlastní mince.

Přezdívalo se mu Terra felix – Šťastná země –, protože hospodářsky prosperovalo a hrůzy války se ho nedotýkaly. V Jičíně existujou dokonce slavnosti, který si Valdštejna připomínaj div ne jako čestnýho občana, kterej pozved kraj a město, dal lidem práci a jistoty. Jenže to dělal i Heydrich v protektorátu a vedle toho zuřila válka, pro kterou se právě v protektorátu vyráběly zbraně. Stejně tak Valdštejn produkoval na svým panství potraviny,

ošacení a zbraně, který prodával armádě, rozumějte sám sobě. Zbejvající, už ne tak šťastný kraje trpěly neustálýma přesunama vojsk, kterým on, teď už coby generalissimus, velel.

Co přinesla jeho smrt Nic. Valdštejn byl v roce 1634 fyzická i psychická troska, syfilis udělalo za dvacet let svý. Císař si objednal jeho vraždu v čase agonie, kdy už víceméně čekal jen na konec. Stejně ale ještě jednal se Švédama, že se dá do jejich služeb a obdrží za to titul českýho krále. Nikdy mu nestačilo hodně, chtěl pořád víc a bylo mu jedno, za koho při tom bude bojovat. Císař o tom věděl, ale pořád s ním jednal jako s generalissimem, aby Valdštejn nic netušil a nezačal ho podezírat. Spolu s ním zmizela i šťastná země a umírající čas běžel dalších čtrnáct let.

35

smartbox /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Řekněme si to na rovinu – dokud se neodstěhujete z domova, jste rukojmím rodičů. V mnoha věcech nemáte na výběr, nikdo se vás neptá. Například musíte jíst, co vám dají.

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

36

Pokud se špatně stravují rodiče, stravujete se špatně i vy. Špatná životospráva vede k obezitě.

Pokud jsou obézní vaši rodiče, budete s největší pravděpodobností obézní i vy. (Když ne hned, tak v dospělosti.) Obézní teenageři začínají s kouřením, alkoholem, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci. Je to logické – nadváha znamená mindrák a cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání.

Zachraňte se, naučte se vařit Rada do života: Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. Zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých, běžně dostupných surovin patří k základnímu vzdělání stejně jako malá násobilka.

Když rodiče odjedou, zanechají vám doma něco peněz, abyste neumřeli hlady. Utratit je za mekáč nebo dovážkovou pizzu není moudré. Uvařte si sami a ušetřený obnos raději investujte do rozvoje svého společenského života, neboť jen zážitky jsou tím pravým bohatstvím. V každém čísle se pokusíme očistit jméno jedné suroviny, která má špatné PR. Dokážeme vám, že uvařit z ní dobré jídlo není žádná atomová fyzika.

Co znáš: Zlo sithovských rozměrů Když jsem chodil na gympl, tohle byla jedna z největších klasik: naběračka rozvařené čočky, k tomu párek, vajíčko natvrdo, lžíce přesmažený cibule a oschlej chleba. Kyselou okurku jsi dostal jednu, když jsi poprosil (a přišel na řadu ve správnou chvíli), tak dvě. Na šedou hmotu připomínající bláto rozšlápnutý podrážkou těžký

W W W.REDWAY M AG.C Z

boty jsme se všichni těšili jako teenka z japonskýho hororu do prázdnýho metra a myslim, že ani dneska to není lepší.

Co neznáš: Červená čočka se zeleninou a žampiony Potřebuješ červenou čočku, papriku, rajče, cibuli, česnek, olej, oregano, sůl a pepř (a chilli papričky, jestli máš dostatečně olověnej žaludek). Nejlíp čočku uvaříš tak, že koupíš tu ve varných sáčcích.

Pokud nemaj, kup obyč v pytlíku, nasyp trochu do hrnce a zalej vodou. Nech hodinu stát, pak přiveď k varu a na mírným ohni uvař doměkka.

Přebytečnou vodu potom když tak sleješ. Všechno ostatní nakrájíš na kostičky a na pánvičce rozehřeješ olej, do kterýho to postupně přidáváš.

Je dobrý začít žampionama, protože aby byly dostatečně koťátkový, musej tam zůstat trochu dýl. Naopak rajče přijde až na konec. Až to bude hotový, ucejtíš to. Přidej sůl, pepř, oregáno, smíchej s čočkou a je to.

Naprosto blbuvzdorný, hrozně rychlý, a přitom skvělý jídlo za pár korun tě zasytí stejně dobře jako kýbl knedlíků s UHO a kusem hovězího kopyta.

Navíc elegantně eliminuje problém s nadýmáním – v metanovou zbraň, která už možná splňuje nějakou tu definici terorismu, se totiž čočka mění právě až v kombinaci s okurkou a vajíčkem. Tohle je prostě jenom boží oběd plnej železa, mědi, zinku, selenu, draslíku, hořčíku, chromu, molybdenu a vitaminů skupiny B.

Čočka jedlá (Lens culinaris) Křovinatá jednoletá rostlina z čeledi bobovitých, součástí lidské potravy je již od neolitu.

Pochází z Asie, takže tě asi nepřekvapí, že mezi její hlavní vývozce patří země jako Indie, Turecko, Írán, Nepál nebo Čína. Tím úplně největším je ale (překvapivě) Kanada, a to s poměrně velkým náskokem.

Kanadská čočka se prodává i u nás; balení, ze kterýho je tenhle recept, uvádí jako zemi původu právě Kanadu a Turecko. Koukni do regálů v Bille.

37

smartbox/jak na školu

TEXT: WAGHISS FOTO: ARCHIV JULIE VOHRYZKOVÉ

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš

nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě.

Více informací najdeš na www.afs. cz nebo na telefonu 728 994 908.

STUDOVALA JSEM V Julie Vohryzková (17) je společenská a sportovně založená. Závodně plavala a hraje frisbee. Bydlí

Přihláška a formality V druháku přišlo krizové období. Každý někam odjížděl a Julie pořád nic. Ale nakonec se i jí naskytla příležitost: po přednášce AFS začala pro tuto neziskovou organizaci zprostředkovávající studijní pobyty v zahraničí pracovat jako dobrovolník. Mimo propagaci na školách spolupořádala pro studenty z Itálie, Japonska nebo Brazílie různé aktivity jako vánoční trhy, bowling nebo procházky po Praze. Po půl roce se rozhodovala, kam vycestovat, a z nabízených destinací si vybrala Chile v Jižní Americe. Na poslední chvíli podaná přihláška byla přijata a dopis o přijetí přišel do dvou dnů. Za asistence AFS Julie vyplnila formuláře, došla si na chilskou ambasádu pro razítko a na preventivní prohlídku k lékaři. Dobrovolník z AFS udělal u Vohryzků doma rozhovor s rodinou, aby se seznámil s Juliinými motivacemi ke studiu a poznal její zázemí.

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

38

CHILE

v Praze 6, a jelikož ji vždycky bavilo cestování a ve škole jí šly jazyky, rozhodla se odjet na rok do Chile.

Přípravy na cestu Očkování pro cestu do Chile není třeba, co je ale pro cestovatelku, jako je Julie, vhodné vzít si s sebou, jsou pevné pohorky a teplá bunda.

A jelikož máme v ČR široký sortiment dobrého outdoorového oblečení, kupovat ho v Chile nemá smysl. Julie balila do kufru, zpětně ale podotýká, že batoh nebo krosna by posloužily lépe. Větší problém než balit na cestu tam je balení při návratu. I proto přibalila věci, které později mohla věnovat jako dárky novým přátelům, například knihy nebo drobné šperky.

Cesta Let do Frankfurtu trval hodinu, odtud do São Paula čtrnáct hodin a další čtyři hodiny do Santiaga. I s čekáním na letištích strávila Julie na cestě dvacet hodin. Pláč a stesk přišel při letu nad Atlantikem. V Santiagu čekal na Julii dobrovolník z AFS s perfektní angličtinou a jelo se na víkendové soustředění spolu s další stovkou

studentů z Itálie, Německa, Finska, Norska atd. Julie byla jediná Češka. Po soustředění si Julii odvezla domů její hostitelská rodina.

Vřelé přivítání, milé chování, rychlé seznámení se. Prozatím vystačila znalost angličtiny, Julie neuměla španělsky ani slovo.

První dojmy V domě se po mladší ze dvou dcer, která odjela do Quebecu, uvolnil pokoj. Ten nyní patřil Julii.

Velký rodinný dům s bazénem v příjemné čtvrti obývané vyšší střední třídou poskytoval komfort srovnatelný s Juliinou domovskou Prahou 6. Rozdíly mezi chudými a bohatými jsou v Chile daleko větší než u nás. Nová rodina byla milá a obecně se lidé v Chile zdáli Julii vstřícnější a veselejší než Češi. Procházky čtvercovitým Santiagem byly fascinující, občas ale smog ve spojení s horkem vytvářel v ulicích nedýchatelnou atmosféru. Oproti pražskému labyrintu je Santiago co do struktury jednodušší, zato obrovské.

INFO O POBYTU Název školy: Saint Gaspar College (www. saintgasparcollege.cl) Délka pobytu: 1 rok Typ ubytování: v hostitelské rodině (zdarma) Cena: 179 000,- Kč + kapesné cca 100 000,- Kč

RYCHLÉ INFO O CHILE Počet obyvatel: 17 mil.

Hlavní město: Santiago Úřední jazyk: španělština Měna: chilské peso (CLP) Zajímavost: Chilský básník a držitel Nobelovy ceny za literaturu se jmenuje Pablo NERUDA.

Středeční nástup do soukromé školy vyžadoval zakoupení uniformy. Jedinou blondýnu na škole všichni uvítali s velkým nadšením a jazykovou bariéru pomáhala Julii překonat její hostitelská sestra a dobrovolník z AFS. Pak ve škole začaly hodiny španělštiny, kterým Julie věnovala hodně pozornosti. Říká, že jinak bylo studium oproti gymplu v Praze lehčí, chilský vzdělávací systém je na nižší úrovni než v ČR. Chilská kuchyně má v zásobě pálivá jídla, nicméně to nebylo tak strašné, jak Julie očekávala, a merkén, vyuzené a nastrouhané pálivé papričky, jedla dokonce víc než Chilané. Ti je vlastně ani tolik nevyhledávají, naproti tomu ovoce, zeleniny a mořských plodů jedí mnohem víc než my.

(Spousta ovoce se do ČR dováží právě z Chile.)

Ceny v obchodech jsou podobné jako u nás, ovoce a zelenina jsou levnější, ale třeba pivo až pětkrát dražší. „Chci pryč!“ prý Julii za celý pobyt nenapadlo ani jednou.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Denní rutina Probudit se v sedm ráno, posnídat (nejčastěji ovesnou kaši nebo chleba se šunkou), obléct uniformu a na kole do školy. Vyučování začíná v osm, takže oproti zažitému českému systému žádná změna. V pondělí basket, v úterý plavání.

Hodiny španělštiny přinášely výsledky, španělsky se člověk naučí docela rychle. „Po jejich skončení jsem měla tolik kamarádů, že touhu poznat všechny a zkusit všechno nebylo těžké naplnit.

Od začátku jsem si hodně aktivit naplánovala sama a další přicházely tak nějak samy,“ říká Julie.

Způsoby trávení volného času se mění ze dne na den. Jeden den se domluví schůzka, druhý den se zruší a namísto ní se koná jiná schůzka. Takhle to prý v Chile funguje pořád. Nárazově. A i když byli na Julii všichni hodní a komunikativní, najít opravdové přátele není snadné nikde na světě.

návštěvu Iquique, severního město na pláži.

Bydlela zde u kamarádky z AFS. Skvělá rodina, hodní lidé. Z Iquique vyrazila Julie na čtyřdenní výlet do města Arica. Ten byl prý tím nejlepším, co v Chile zažila, protože v něm zrovna probíhaly lidové oslavy. Skvělá atmosféra, nádherně osvícené město a ohňostroj „jako z blbýho americkýho romantickýho filmu“.

Co Chile dalo a co vzalo Během pobytu se zformovala Juliina osobnost a znalost španělštiny, která je teď na takové úrovni, že Julie doma nabízí její doučování. „Španělsky umím možná líp než česky,“ směje se. Říká, že poznáváním cizí kultury člověk lépe pozná i svou vlastní a seznámení s lidmi z celého světa nakonec vedlo ještě k další cestě do Finska, na kterou se vydala s novou kamarádkou.

Nejlepší dny Na největší vášeň – cestování – si Julie vyhradila

39

smartbox /

Vysokoškoláci hodnotí kvalitu studia Ať už jste rozhodnutí, na kterou vejšku půjdete, nebo o tom teprve přemýšlíte, přehled hodnocení fakult přímo studenty je dobré vzít na vědomí. Přes šest bodů ze sedmi možných získala jaderná fyzika na pražském ČVUT, mezi lékařskými fakultami zvítězil Hradec Králové, z právnických fakult má nejvíc bodů Brno.

První číselný sloupec v tabulkách ukazuje náročnost oboru – udává, jak velké procento absolventů považuje vystudovaný obor za náročný. Třeba v případě Fakulty financí a účetnictví na pražské VŠE je jich 81 procent, v případě Hospodářské fakulty Technické univerzity v Liberci jen čtvrtina.

Druhý číselný sloupec uvádí průměrný počet hodin věnovaných týdně studiu. Započítávají se do nich přednášky a cvičení, psaní prací, příprava na zkoušky a další studijní povinnosti. Nejvíc se musejí šprtat studenti medicíny, ale i Fakulty ekonomiky a managementu na Univerzitě obrany.

Nejméně času škole věnovali studenti na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity.

Ve třetím sloupci je zodpovězena otázka, jaký byl na fakultě podíl kvalitních vyučujících.

Z tabulky vyplývá, že nejlepší učitele najdeme na technických oborech, avšak berme v úvahu, že lidé přicházejí a odcházejí – za pět let se toho může hodně změnit. Čtvrtý sloupec je klíčový. Ukazuje, zda by si absolvent i nyní zvolil studium na stejné škole.

Pokud ano, je zřejmě spokojen se svou prací a životem. Nejlepší skóre mají brněnská práva.

Poslední sloupec poskytuje souhrnné hodnocení kvality. Nejlepší známka je sedmička, nejhorší jednička. Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT získala 6,25 bodu, těsně za ní se umístila Matematicko-fyzikální fakulta UK.

O výzkumu Dotazník vyplnilo přibližně 8600 absolventů bakalářských a magisterských programů. Byli dotazováni čtyři až pět let po ukončení studia (časový odstup je důležitý, člověk vržený na trh práce často vidí některé věci jinak než jako student).

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

40

TEXT: M. OVERSTREET ZDROJ: LIDOVÉ NOVINY A STŘEDISKO VZDĚLÁVACÍ POLITIKY PEDAGOGICKÉ FAKULTY UK

W W W.REDWAY M AG.C Z

41

smartbox / občanská výchova /

TEXT A FOTO: BONUS, TEMNYSILY.CZ

Dočasná

zóna

Jeden časopis pro seniory, taková důchodcovská verze RedWaye, mě poprosil, abych udělal obsáhlej rozhovor s mym tátou. Chápete, otec a syn, generační pnutí i hlas krve, co by ne. Do mnoha vzpomínek to vnese nový světlo a tak dále. Mluvili jsme dvě hodiny a neřekli jsme si zdaleka všechno.

Nakonec mě napadlo, že bych měl těch rozhovorů udělat víc – přece jenom bude tátovi příští rok sedmdesát, takže už je docela čas začít prameny uchovávat. O tom ale vyprávět nechci.

Vyrůstal jsem v dost netypickym prostředí. Můj táta se někdy od šedesátejch let, kdy odešel na univerzitu do Olomouce, intenzivně zajímal o výtvarný umění. Po roce 1968 se československá kulturní situace změnila, začala normalizace, spousta výtvarníků neměla příležitost vystavovat vůbec nebo mohli jen okrajově v několika málo prostorech, který v podstatě suplovaly činnost galerií – v Divadle v Nerudovce, ÚKDŽ, Ústavu makromolekulární chemie. Galerie Václava Špály nebo Mánes byly zasvěcený členům Svazu výtvarných umělců, ofi ciálům. Vzniklo prostředí, kterýmu se dnes říká šedá zóna – umění, který nebylo ani ofi ciální, ani zakázaný, stálo někde mezi, mimo.

Někdy kolem roku 1982 napadlo tátu přebudovat stodolu u našeho domu v Kostelci nad Černými lesy na galerii, vytvořit místo, kde se budou setkávat nejen díla, ale i jejich autoři. Do roku 1988, kdy

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

42

se společenská atmosféra už začala celkem jistě uvolňovat, proběhlo v Galerii H třicet šest výstav, který unikátním způsobem zmapovaly tehdejší současný výtvarný umění. Kurátorskej záměr byl jednoduchej – většina výstav byla skupinová, de facto konfrontační. Výtvarníci dostávali zadání, které po svém zpracovali. Jednou to byla velká kresba, která musela mít aspoň dva metry čtvereční, jindy dostali ke zpracování dřevěnou krabičku, jednou to byla kraslice, jindy se rozesílaly koresponďáky s výzvou „spojte body na lícové straně libovolným způsobem“. Výstavy nebyly výběrový, kdo splnil zadání, byl zařazen. Věci podobnýho charakteru vedle sebe umožňovaly srovnání a zpřehledňovaly scénu neofi ciálního umění. Zároveň se nikdy Galerie H neuchylovala k nějaký konspiraci nebo skrývání – posílaly se normálně pozvánky, o všem se vědělo. Během těch necelejch šesti let v Kostelci vystavovalo přes

tři sta lidí, většina z nich jsou dnes velký jména.

Boštík, Cihlář, Kubíček, Steklík, Nepraš, Zoubek, Šimotová, Beránek atd.

Střih, a pak se to propojí Zhruba ve stejný době vyšlo na druhym konci světa jedno ze zásadních děl kyberpunkový filozofie.

Hakim Bey napsal v roce 1985 knihu Dočasná autonomní zóna, ve který pracoval s konceptem počítačovejch sítí jako kulturně-technologický zbraně proti vládnoucímu systému. Dočasnou autonomní zónu definuje jako prostor, kterej může nějakou dobu fungovat bez kontaktu s autoritou systému, a díky téhle svobodě poskytuje zázemí pro vytváření alternativy. V jeho případě šlo o svobodné sítě a virtuální základny hackerů, ale přeneseně se dá tahle myšlenka aplikovat i do prostředí subkultur. Jako jednu z podmínek pro fungování a přežití dočasný autonomní zóny

uvádí Hakim Bey neviditelnost. V knize uvádí zajímavej příklad ze začátku 18. století, kdy v Karibiku operovali piráti. Díky nerozvinutý kartografii existovaly ostrovy, který nebyly zanesený na oficiálních koloniálních mapách, a pro tehdejší „systém“ tedy byly neviditelný. Protože nebyly zmapovaný, nemohly zároveň nikomu patřit, byly svobodný a poskytovaly právně nepostižitelný útočiště pirátům – a na oplátku z jejich kořistí a aktivity žily, takže to bylo prospěšný pro obě strany. Co je ale podstatný, nezávislý ostrovy nestály přímo v opozici koloniálnímu systému, jejich (ne)existence jim jenom prostě umožnila svobodný rozhodování o tom, co si budou dělat.

Beyův karibskej příklad je silná metafora. Kolos systému má nízkou rozlišovací schopnost. Většinu věcí nevidí, stejně jako ve svý době nedokázal dokonale přehlídnout prostor Karibskýho moře.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Pokud se mu někdo postaví do cesty, všimne si ho – piráti, teroristi, politická opozice – a pokud se mu nehodí, nejspíš ho i snadno rozdrtí, zpacifikuje anebo pohltí, příkladů z kontrakultury je celá řada. Souběžně ale můžou vznikat myšlenkový i fyzický prostory, který si uměj zachovávat dostatečně svobodnej prostor – v závislosti na svý (ne)viditelnosti.

Dějiny píšou vždycky vítězové, a tak to teď vypadá, jako by v osmdesátejch letech všichni byli disidenti, hrdinové a politický odbojáři. Je to bláhový, většina lidí žila úplně normální životy s docela normálníma starostma. To, co dělal můj táta, nemělo vlastně charakter politickýho odporu – nešlo o svobodu slova nebo lidský práva. Zároveň se mu podařilo vytvořit místo, který pět let fungovalo bez represí, v podstatě bez povšimnutí aparátu. Jeho apolitická neviditelnost

dala vzniknout něčemu, co bylo politický v pravym smyslu toho slova. Vzniknul svobodnej prostor pro setkávání lidí, jejich děl, postojů i názorů, prostor pro konfrontaci a formování myšlenek. Zároveň byl otevřenej, vlastně veřejnej. Ne tak úplně mimochodem je pozoruhodný, že význam a smysl týhle galerie se nezastavil jen u těch, kterých se týkal bezprostředně. Čas od času potkám někoho ze svých vrstevníků, který rodiče brali na výstavy do Kostelce, a je zajímavý poslouchat, jak oni vnímali atmosféru místa tak fascinujícího svojí samozřejmostí. Kamila Písaříková, Lukáš Grygar, Tomáš Třeštík, Michal Škapa nebo Hynek Alt by o tom mohli vyprávět.

43

rozhovor /

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

44

TEXT: MARTIN HRADECKÝ, ELLE FOTO: ALŽBĚTA JUNGROVÁ, MAREK COSTEY SEDLÁK

Jakub Polanka

ProbLEmy mi za svobodu stojej Jakub patří k našim nejrespektovanějším mladým módním návrhářům. Poslední kolekcí Belleville způsobil takové pozdvižení, že si jeho jméno zapamatovali i ti z nás, jejichž zájem o fashion končí u nového klipu Kanye Westa. Zpráva o jeho světovém úspěchu se tak donesla i k těm, co se mu na základce v Sušici posmívali, že je teplej.

W W W.REDWAY M AG.C Z

45

rozhovor /

Co tě bavilo jako malýho?

Chodil jsem na výtvarku, kreslil si, všechny tyhle věci. Máma je totiž aranžérka. Pak jsem hodně času trávil v garáži, pracoval jsem se dřevem.

A takový ty typicky klučičí věci?

Bobování, vlastně jako každý malý dítě. Ale jestli myslíš fotbal nebo autíčka, to ne.

A co spolužáci, dávali ti nějak sežrat tvoji sexuální orientaci?

Naštěstí ani ne. Jasný, volali na mě „buzno“, ale to mě nijak neznervózňovalo, buďto se říká „vole“, nebo „buzno“. Já jim ale pak začal kreslit nahý ženský, tak mě nechávali být. Myslím, že je ani nenapadlo dávat mi to sežrat. A ani já jsem neměl pocit, že bych byl nějak odlišnej. Někdy mám pocit, že menší města jsou v tomhle směru milosrdnější než ta velká. A blbce můžeš potkat všude.

Kamarádil ses jenom s holkama?

Vůbec ne, víc kamarádů jsem měl vždycky mezi klukama. Až na střední jsme byli jen čtyři ve třídě, tak to jsem se holkám nevyhnul. Ale jako dítě jsem byl obklopen kluky, lítali jsme pořád venku, jezdili spolu na chalupy rodičů, oni mě nechávali být, já zas toleroval je, i když jsem ne úplně všemu, co dělali, rozuměl a říkal si, jak je takový kraviny můžou bavit.

Kdy jsi poprvé zjistil, že bys chtěl být módním návrhářem?

Já to někde četl, ale to jsem ještě netušil, co to vůbec je. Když se podávaly přihlášky na střední, tak jsem to prostě zkusil, i když naši říkali, že se tím asi těžko uživím. Přihlásil jsem se na textilku v Brně a vyšlo to. Ale třeba opravdovou modelku jsem poprvé viděl až tam.

Co jsi ušil jako úplně první?

Na máminu noční košili jsem udělal takovou bizarní aplikaci z látky a vyšil na ni holoubky. Hodně zvláštní… (směje se) Kde jsi bral na začátku inspiraci?

Mě nejdřív lákaly divadelní kostýmy, protože jsou víc fantazijní, můžeš jima zabrousit třeba až do světa sci-fi. Časem se to posunulo jinam. Jediný „módní“ časopis, který jsem tenkrát znal, byla Burda. Jak jsem už říkal, hodně jsem si hrál s látkama, spoustu času jsem trávil v přírodě a díval se neustále kolem sebe. Až profesorka Konečná na střední mi řekla něco o konceptu, v tomhle směru jsem byl nepopsaný list hodně dlouho. Že móda musí mít kromě estetické roviny i svou logiku.

Nejdřív jsem ji moc nechápal, ale ona mě svými neustálými otázkami „proč?“ a „jak?“ přivedla na tu správnou cestu.

Co tě škola dokáže naučit, a co naopak vůbec? Škola ti dá pravidla a ty se je v nějakém momentu naučíš porušovat a občas se vydávat za jejich hranice. Naučil jsem se tam řemeslu, na to je české školství skvělé. Být schopný udělat si všechno sám a nejlíp v kvalitě Louis Vuitton. Vizi od český školy nedostaneš, tu ti bohužel nedá. Za ní musí člověk odjet do zahraničí. U nás existujou zažitý vzorce a limitovaná estetika, že třeba černá a jednoduchost jsou hezké za všech okolností a ve všech souvislostech. Přemýšlet nad rámec – to se u nás zatím moc nenosí.

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

46

Jsou české školy srovnatelné s těmi zahraničními?

Co se týká řemesla, myslím, že ty naše jsou většinou lepší. Ve výuce teorie je to tak nastejno.

V čem české zaostávají, to je PR a propagace svých studentů. Když jsem přišel na školu do Paříže, všichni tam na mě koukali, že pořádně nemám vlastní portfolio a kreativní vesmír, takový jako charisma věci. Prý super produkty, ale bez duše.

Jenže já jsem vůbec nevěděl, co to je! V tomhle směru je u nás fakt co zlepšovat.

Ve čtvrťáku na vysoké jsi odešel do Paříže. Jaký to bylo?

Byl jsem ve Florencii, kde jsem dostal na jedné soutěži cenu. To bylo ve druháku na umprum.

Vyhlédla si mě tam tenkrát ředitelka pařížské školy a říkala mi, ať to jdu aspoň na chvíli zkusit k nim.

Trvalo mi dva roky, než jsem se k tomu dokopal.

Teda spíš moje kamarádka, která mi jednou vynadala, že tu akorát na všechno pořád nadávám.

Vyplnil jsem přihlášku a oni mě nakonec přijali, i když ty přijímačky byly neskutečně dlouhý a já musel splnit hodně úkolů. A pak jsem najednou seděl v busu a nevěděl, kde budu spát… Dál už děláš, co můžeš, abys přežil, a na přemejšlení o kravinách není čas.

Volali na mě „buzno“, ale to mě nijak neznervózňovalo, buďto se říká „vole“, nebo „buzno“

Jak jsi tam byl dlouho?

To je na rok, vždycky od ledna do ledna. Neuměl jsem ani slovo francouzsky, ale naštěstí většina výuky probíhala v angličtině. Největší šok v pozitivním slova smyslu byl potkat tam všechny ty lidi. Ředitelka na to šla rafinovaně, pečlivě studenty vybírala, aby měl každý vlastní a jiný styl, abychom byli každý z jiný země. Už jenom z tohohle pohledu to byla neuvěřitelná zkušenost. Třeba Indka měla ráda „bonbony“, tak dělala všechno nařasené a nadýchané jako z cukru, Romain Kremer, co dnes pracuje pro Muglera, byl zase tanečník a neuvěřitelnej pankáč, fungoval skvěle svým charismatem. V Paříži jsem pochopil, že i věci, které my bereme jako batiku z brněnské televize, můžou skvěle fungovat. Pokud se jim dá ten správný kontext. Některý věci se ti totiž zdají šílený jen proto, že na ně máš špatný vzpomínky.

Byl jsi tam za exota z Východu?

Ne, vyplesknutý jsme tam byli všichni stejně. Co se týká řemesla, byl jsem tam díky české škole mnohem dál než ostatní. Třeba Francouz, ten sice umí věc nakreslit, ale už ji nedokáže vystřihnout nebo pro ni vybrat materiál, protože ho to nikdo zatím nenaučil. Výuka se v Paříži skládala ze samých workshopů, na teorii se moc nehrálo.

Skvělý bylo propojování protikladů. Třeba nás rozdělili do dvojic, ve kterých byl každej úplně jinej.

Ten druhý ti musel během jednoho dne představit

svůj návrhářský vesmír, a ty jsi pak pro něj musel podle toho navrhnout kolekci.

Proč tohle nejde i v Česku?

Nejde. Jak se říká, Češi mají rádi teploučko, i když tam je trochu smrádek. Jakmile se někdo vymyká a začne dělat průvan, není tu pro něj místo. Ve Francii mě hodili do vody a já musel plavat, i když jsem to moc neuměl. Nad hladinou se potřebuješ udržet za každou cenu, i když to děláš vlastně jinak než všichni ostatní. Problémy tam neexistujou, když nějaký máš, přijď za mnou, společně je vyřešíme, i když se u toho třeba bude křičet.

A co s tebou bylo po škole?

Givenchy mě chtěl na stáž, ale z toho nakonec sešlo, protože jsem se zrovna připravoval na soutěž v rámci festivalu Hyères. Pak jsem chvilku pracoval s Káčou Geislerovou (česká módní designérka stabilně působící i ve Francii, pozn. M. Hradecký), protože jsem neměl jinou práci, ale přitom jsem věděl, že v Paříži chci ještě nějaký čas zůstat… Byla to pro mě obrovská zkušenost. Do té doby jsem totiž neměl absolutně tušení, jak normální žena v čem funguje, v hlavě jsem měl ženu vždycky jen jako přehlídkovou modelku. Díky tomu mě teď víc baví šít na zakázku pro někoho konkrétního než dělat kolekce do obchodu na ramínko. A pak už přišla stáž a následně i práce u Philippa Starcka, který hledal někoho pro oděvní a doplňkové projekty.

Co jsi u něj přesně dělal?

Těšil jsem se k němu hlavně kvůli novým technologiím. Na začátku ale přišlo trochu zklamání, protože mi práce u něj přišla trochu moc teoretická. Bylo nás tam celkem dvacet, ale přes textil jsme byli jen dva. Šlo tam o vytvoření produktů, které budou fungovat spíš dlouhodobě než sezonně. Já pracoval třeba na bezešvých sakách nebo kloboucích, které se v jednotlivých sezonách měnily jen barevně. Díky mně Starck vlastní čtyři světové patenty na zpracování neoprenu. Ale vzhledem k tomu, že každý máme své ego, přestávala mě ta věčně teoretická a anonymní práce naplňovat. Bylo ale určitě super vidět ho naživo, to charisma, a být na chvíli součást jeho týmu, ale věci u něj se prostě dělaly do šuplíku a ty naše oděvní nebyly vůbec nikde vidět. Philippe bohužel vnímá oblečení stejně jako architekturu, což není pro módního návrháře dobrá zpráva. Spousta věcí se mu pak těžko vysvětluje a to tě za chvíli přestane bavit, nahřívat doma nad hořákem neopren, aby si dovedl představit, jak funguje na lidském těle. Ale jinak ty dva roky hodnotím strašně pozitivně. A v neposlední řadě pro mě znamenaly velmi slušnou finanční jistotu.

Nezačal jsi v té době cítit, že se potřebuješ vrátit sem? Česko je dobré v tom, že se tady vždycky s lidma nějak domluvíš a věci se společně dotáhnou do konce. Vnímám to tu jako garáž, kde všichni pracují sice na svém, ale jsou pořád pohromadě, není problém ještě ten den za tím druhým zajít a společně se domluvit na spolupráci. Jednou jsem na své věci potřeboval duše z pneumatik. Ty shánět v Paříži, to se radši rovnou zabiju. Tady zavolám tátovi a ještě ten den vím, jestli je budu mít. Francii obecně chybí vstřícnost a nadšení pro druhé. Ale k otázce. To, že jsem se vrátil, „zavinilo“ hlavně focení s Honzou Králíčkem do časopisu Dolce Vita.

rozhovor /

Tomu moc nerozumím…

Do té doby tu o mně nikdo nepsal, byl jsem pryč.

Honza si mě ale vybral do projektu o mladých designérech, a já jsem tak najednou zjistil, že tady to bohužel funguje tak, že dokud nejsi vidět ty a tvůj ksicht, nikdo se o tvou práci moc nezajímá. Pokud ale vypadáš dobře na fotkách, pak jsou v pořádku i věci, který děláš. Smutný, ale je to tak. Často vidíš u rozhovoru, kde celou dobu mluvíš o práci, jen svůj obličej.

Když si přečtu jen „líbí, nelíbí“, neuspokojí mě to.

Na nějakým blogu jsem se pak dočetl, že žena s burkou a kufříkem v ruce upozorňuje na nebezpečí celosvětového terorismu. To bych byl v roce 2013 dost mimo, kdybych přišel s takovouhle „novinkou“.

Původně kufřík v kolekci ani nebyl, chtěl jsem, aby modelky nesly magneťáky a z každýho by zněla jiná hudba, ale to se bohužel nakonec ukázalo jako nerealizovatelné. Nenašli jsme správnou garáž a nikde jinde by taková přehlídka nedávala smysl.

Nabízel jsi svou práci i jinak než přes hezkej ksicht?

To šlo postupně nějak samovolně. Já tohle moc neumím, nabízet svou práci ostatním. Jen vím, že potřebuju být svobodný, proto až doteď nežiju ani tady, ani v Paříži, ale tak na střídačku. Už vím, že to s sebou přináší spoustu problémů včetně nejisté existence, ale mně ty problémy za svobodu stojej.

Nějakou práci jsem zatím dostal vždycky.

Šiješ z té kolekce něco dál?

Do pražské La Gallery Novesta jsem dal v limitované sérii odstínované kabáty, udělal jsem ve větším hip hop trička, ze kterých si holky mohou dál dělat další outfi ty a různě je variovat. A o ty kšiltovky byl po přehlídce velký zájem.

Nemáš někdy strach, že kvůli komerčním zakázkám, které dostáváš, ti dojdou nápady na vlastní autorské věci?

Ne, to snad ani není možný. Sedím na dvou židlích, ale mně to vyhovuje, takže to asi nebude nikdy jinak.

Nedokážu být na jednom místě. Když jsem dlouho v Praze, jasně že začnu za chvíli řešit stejný věci jako ostatní, který mi jsou normálně protivný. V Paříži mám dnes větší zázemí, cítím se tam bezpečněji, ale zase mě tam štve ta nekonečná administrativa a byrokracie. O všem se tam spíš mele, než aby se to skutečně dělalo. Chceme vyměnit knoflíky, tak o tom budeme dvě hodiny mluvit? Na to nemám. V Česku se bez mého přispění vytvořila iluze, že jsem v Paříži hvězda. Vůbec! Jsem jen malinkou součástí tamního kolosu, jako tisíce ostatních. Polanka dobyl Paříž? Já dodávám – s klackem v ruce. (směje se) Tvoje poslední kolekce Belleville je taky hodně „francouzská“. Jmenuje se podle místa, kde v Paříži žiješ? Jak vznikala?

Věcí, které se dějou přímo kolem mě a mezi kterými žiju, jsou pro mě rozhodující. Nejsem typ, který by se zavřel do knihovny a inspiraci hledal tam. Nejvíc mě asi ovlivňuje hudba a zvuky. Pak něco udělám, a až zpětně si uvědomím, že to třeba vychází z konkrétní situace, kterou jsem zažil. Tahle poslední kolekce má například svoji modrou část, nějak jsem to cítil a potřeboval, jen jsem nedokázal přesně říct proč.

Když jsem ji dodělal, tak jsem v Belleville znovu potkal toho černocha ve vlajícím modrém hábitu. „Vždyť to je podle něj!“ chytnul jsem se za nos.

Poslední kolekce je prostě nejvěrnějším odrazem toho, co jsem v poslední době prožíval.

Kolekce je to veliká.

Neblázni, vždyť je to jen čtyřicet pět modelů. Chápu ale, co myslíš, v Česku se obvykle předvádějí menší kolekce. To vzniklo úplně náhodou, nejdřív jsem si myslel, že kolekci v té sezoně vůbec dělat nebudu, chtěl jsem si dát oraz. Ale fotografka a kamarádka Bet Orten mě nakopla, já jsem se probral a začal vymýšlet a šít. Bez představy, kolik toho ve finále bude. Já si pořád myslel, že mám tak pětadvacet looků. Viselo to přede mnou a já to nijak nepočítal a jel dál, inspiraci a chuť dělat jsem najednou měl.

A co ty kšiltovky a burky tam? Čekal jsi na reakci publika, nebo ti to bylo jedno?

Upřímně? Bylo mi to jedno, ani jsem neměl čas na to myslet. Spíš jsem pak chtěl, aby se mě na to lidi ptali, každou kolekci beru i jako výzvu ke komunikaci.

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

48

Cítíš se jako jeden z těch, kdo v Česku vytváří styl?

Tak to vůbec. A ten český styl nestyl mi vlastně vyhovuje. Jsme hodně praktičtí a všichni se za něco schováváme. Buď jsme šedé myši, nebo zmalovaný děvky. Nebo se bez ladu a skladu ověsíme značkama.

Zatím si tu moc nevážíme osobitosti, lidi jako by se tu báli myslet sami za sebe. Ale myslím, že se to zlepšuje. Všichni mluví o tom, jak se Francouzky skvěle oblíkaj a jakej maj skvělej styl. Není to tak docela pravda. Kdo přijede do Paříže, pohybuje se většinou v centru, kde je spousta turistů, kteří se hezky oblíkli, protože prostě přijeli do Paříže, která má tuhle pověst. Když se dostaneš dál do města, vidíš, že zas taková hitparáda to není. Je fakt, že Francouzky víc dbají na detaily – třeba zdravé vlasy, pěkná pleť.

A na to dokážou chlapy sbalit a být pro ně sexy.

Není v současnosti mladých českých návrhářů trochu moc?

Ano, je nás hodně. Když jsem šel na vysokou já, chtěl být každý psycholog. Teď je vlna designérů.

Na druhou stranu, když nás je víc, o to zajímavější věci můžou vzniknout. Z té masy se pak stejně ve výsledku oddělí dva tři, kteří se tím uživí naplno i v budoucnu. Já osobně mám z větší konkurence radost, dokáže mě vybičovat k lepším výsledkům.

Přemýšlíš někdy, co s tebou bude řekněme za pět let?

Na dlouhodobý cíle jsem se už vy*ral. Zjistil jsem, že se mi mnohem líp žije bez nich.

Jakub Polanka • narozen 1979 • žije v Praze a v Paříži • vystudoval VŠUP v Praze (ateliér obuvi a oděvních doplňků) a International Fashion Design Post-Graduate Program, Institut Français de la Mode v Paříži • praxe: Philippe Starck, Kookaï, Pietro Filipi • největší ohlas: kolekce Belleville představená loni v září na Prague Fashion Weekendu

W W W.REDWAY M AG.C Z

49

adventure /

TEXT: VLADIMÍR JANOUŠ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

MAROCKÉHO AUTOBUSU 1. ČÁST Rád cestuju nalehko. Loni se mi podařilo stáhnout hmotnost batohu bez jídla pod 10 kg, včetně jídla vážil při odjezdu asi 17 kg, nejvíc jsem ušetřil na oblečení – například jen 4 trička, 4x spodní prádlo, 5 párů ponožek atd. S kámoši Petrem, Michalem a Lukášem vyrážíme do Maroka.

Tetouan

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

50

Chaouen

3. 7. Praha, Hlavní nádraží Kupujeme plné jízdné (299 Kč na osobu!) do Chebu a rychle zabíráme kupé, odjezd 22.53. Okno se dá otevřít buď jen úplně dokořán, nebo vůbec – jako zarážku používáme mrkev. Noc určitě jedna z nejhorších, vůbec se nemůžeme hejbat, spíme v pozici šnečí ulita. Celní a pasová kontrola proběhne v klidu, přisedá k nám Němec. Petr demonstrativně brousí nůž v naději, že se vyděsí a odejde, což se nestane.

4. 7. Frankfurt Ranní deprese, docela kosa, v 7.50 odjezd do Štrasburku. Tam následuje krátká prohlídka města a katedrály, kterou Petr znesvětí hlasitým mlaskáním s pusou plnou paštiky. Po městě jezdí supermoderní ufounský tramvaje, ve 13.12 odjezd do Paříže, v cíli okolo šesté večer, zbytek dne trávíme v zahradách Jardin des Plantes. Ve 22.06 odjezd do španělského Irunu, vlak je plnej Amíků, co řvou ještě víc než Češi.

5. 7. Irun Šílená díra, asi půl dne se potulujeme po městě, sledujeme místní zabijáky – hlídaj rohy ulic, dávaj si znamení prstama a tvářej se pochmurně. Všichni maj modrý oblečení. Na nádraží kupujeme rezervaci (ta je povinná ve všech neregionálních vlacích) do Madridu. Vlak je přistaven a my zjišťujeme, že vlastně jede až do Algecirasu, kam chceme taky.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Běh zpátky k pokladně, kde nám řeknou, že můžeme použít už zakoupené lístky, protože v Madridu budeme mít dost času jízdné doplatit, a neztratíme tak už jednou rezervovaná místa. Příjezd do Madridu okolo 21.00, šílené dusno, 33 °C. Do Algecirasu pokračujeme po dvouhodinové přestávce, na nástupišti hromada lidí, všichni mají bundy zapnutý až ke krku – blázni! Dokupujeme jízdný a statečně bráníme naše kupé před nájezdníky.

Pak přijde průvodčí a samozřejmě chce rezervaci až do Algecirasu. Asi čtvrt hodiny odporujeme a nechceme nic platit, nakonec to vzdává a my se celí rozčilení snažíme usnout.

6. 7. Algeciras Ráno je jako obvykle brutální. Všichni potřebujeme na záchod, ale v našem vagonu jsou oba plné až po okraj a v dalších vagonech jsou zase tak narvané chodbičky, že průchod je technicky nemožný.

Nakonec nám nic jiného nezbývá. Když s úlevou dosednu na prkýnko a zamknu se, dveře se k mému překvapení znovu otevřou a já civím do houfu rozchechtaných dětí, které otevřely zámek pomocí nějaké blbosti, takže si to opravdu vychutnám – jednou rukou držím dveře a druhou křečovitě svírám úchyt, jak sebou vlak neskutečně hází. Uffff!!!

V Algecirasu projdeme celý přístav, ale lístek se slevou na InterRail se nám sehnat nepodaří. No co se dá dělat, musíme na trajekt. Kromě toho, že je drahej, je doslova příšernej. Všude obrazovky a na nich španělské telenovely, paluba není přístupná, takže si ani nemůžeme vyfotit známou

Gibraltarskou skálu, kterou smutně sledujeme přes zaprasené sklo v podpalubí. Vylézáme v Ceutě, kde nás hned odchytne první drak jménem Abdul.

Domluvíme se, že se sejdeme na hranici a pak spolu pojedeme grand taxíkem do Tetouanu, abychom ušetřili. Nám ale trvá dost dlouho, než se na hranici dostaneme, takže Abdula už nevidíme.

No nic, na hranici neuvěřitelný chaos, osloví nás několik převaděčů a chtějí na nás pasy, my je ale nekompromisně odpálkujeme, vyplníme formulář a asi půl hodiny čekáme, než nám vyřídí propustku.

Vidíme, jakou jsme měli kliku, protože najednou se za námi tvoří taková fronta, že bychom tam byli do zítřka. Sledujeme chlápka v pyžamu, jak se marně snaží otevřít kufr svého mercedesu. Policajti v pohodě čekají, chlápek se potí jako saze, ale kufr ne a ne povolit. Pobavení poldové ho nakonec nechají jet. My hranici přecházíme pěšky a brzy vidíme stanoviště taxíků, náš cíl. Hned nás odchytne chlápek jménem Abdulah a za 20 DH (1 DH = cca 2 Kč) na osobu s ním jedeme do Tetouanu. Po cestě k taxíku všechny upozorňuju: „Sedím vepředu, vole!“ Hm, nakonec sedíme vepředu tři a vzadu čtyři. Hustá jízda. Otevřel jsem okno, který se nějak zaseklo nebo co, a pak jsem málem umřel, nemohl jsem otevřít oči, dejchat, nic (vítr a prach). Petr mě informuje, že oni na cestě vidí velbloudy a osly.

V Tetouanu nám Abdul zařizuje levný hotel za 30 DH včetně studené sprchy. Luxus! Hned se nám taky nakvartýroval do pokoje a započal konverzovat: vedro na poušti, arabština, Arabové, jídlo (snědl pár kousků našeho českého chleba a vypadal při tom, že se udáví). Nakonec nás pozval na mátový čaj, což

51

adventure /

Erg Chebbi

jsme – úplně hotoví z cesty – odmítli. To je velká urážka, nepřijmout takové pozvání, takže v noci jsme čekali, jestli nás za to přijde odkráglovat, ale ne, spali jsme jak mimina.

7. 7. Tetouan Odpočatí a v dobré náladě vyrážíme do města.

V medíně (tak se říká staré části severoafrických měst) nás vítá neuvěřitelný smrad. Po všem lezou kočky, po rybách lezou mouchy, po ulici teče proud splašek, krve a všeho. Dobrej Saigon, brodíme se tím jen v sandálech, na tohle jsme nebyli připraveni. Po návratu do hotelu nám turecký záchod, na který jsme předtím nadávali, připadá jako vrchol civilizace. Po důkladné sprše a chvilce spočinutí vyrážíme na hlavní náměstí, kde se koná slavnost. Všude plno lidí, hraje kapela, někdo nám nabízí placky, ochutnáváme, není to nic moc. Pak

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

52

se na nás přilepí chlapík, chvíli kecáme o fotbalu, a už nabízí, že nás provede trhem. Než se stačíme rozhodnout, táhne nás do berberské prodejny koberců, z jejíž terasy si prý můžeme vyfotit noční Tetouan: „Milion světlo, pohádka krása!“ Hm, ve skutečnosti tma jak v tunelu. Pak přišlo předvádění koberců a naše výmluvy (jsme jen chudí studenti apod.). Ubránili jsme se, ale náš průvodce urputně vyžadoval 30 DH, a protože nebyl žádná třasořitka, radši jsme zaplatili. Good night!

8. 7. Chaouen Vstáváme v šest a razíme na nádraží. První autobus do městečka Chaouen v pohoří Rif je plně obsazený, odjíždíme tedy až druhým. Asi po pěti minutách jízdy se do veselého marockého popu pozvrací první holčička. Zdaleka není poslední. Máme vedle sebe hezkou spolucestující, ale bohužel mluví

jen arabsky. Za dvě a půl hodiny jsme na místě a najdeme hotel za 20 DH na osobu, který není ani moc daleko od hlavního náměstí. Pokoj normál, až na jednoho neuvěřitelně odporného hmyzáka, který mi leze po polštáři. Sprcha smrdí stejně jako turecký záchod, co naděláš. V centru města se volně procházejí krotcí pávi, Michal fotí nějakou holku, která se z toho div nezblázní a utíká, jako by bůhvíco. Hrozný vedro, poprvé ochutnáváme mátový čaj, největší slaďák na světě, víc cukru než vody.

Procházkou dojdeme až na místní pohřebiště, kde při západu slunce sledujeme město pod námi.

9. 7. Fes

Ráno sedíme na nádraží a čekáme na prodavače jízdenek. Vůbec nepřijde. Když přijede bus, prostě do něj skočíme a jsme rádi, že jsme rádi. Řidič je největší bouchač, co jsme tady zatím viděli, ale

počítat neumí (2 × 44 = 98). Kousek za Chaouenem zastaví na křižovatce, z busu vyskočej dva chlápci s plnýma taškama a přeběhnou do druhýho, už prohlídnutýho, co parkuje u silnice. Tvrďák se pak srdečně obejme s policejní hlídkou a jede se dál.

Na další zastávce nakopne dítě, co se motá kolem a snaží se nám prodat čaj, žvýkačky, čokoládu a sušenky. Potřetí zastavujeme proto, aby si mohl dát palačinku. Na čtvrté zastávce sledujeme, jak okolo něj kmitají domorodci, čistí mu přední sklo, zrcátka, i boty, nabízejí mu čaj a jídlo. Michal, aby lépe viděl, vstává ze sedadla a postupuje dopředu, přičemž nevědomky šlape v čerstvých zvratkách.

Stoletá babka se mu úplně špičkově směje a my se přidáváme. Michal vydrží trucovat až do Fèsu. Tam přijíždíme ve 13.00.

Při hledání hotelu na nás místní průvodce zkouší trik. Říká „fi fty“, pak nás dlouho vodí sem a tam, a když celí zpocení dorazíme k hotelu, je to najednou „one fi fty“, čili ne padesát, ale sto padesát MAD! Naštvaně se plahočíme dál, když nás opět dohání, ale Lukáš ho odpálkuje: „Hele, každýmu dáváme jenom jednu šanci!“ V hotelu za 30 DH hned u slavné brány Bab Bou

Jeloud nás čeká sprcha a celkem čistý záchod, který však má snížený podhled, takže si Petr užije trochu krve ve vlasech. Nejvíc se směje Michal, samozřejmě. Při prohlídce města objevíme medersu Bou Inania, překrásnou starou školu pokrytou do dřeva vyřezávanými ornamenty a marockými zelenými a bílými kachlíky (zellij). Ve fontánce se omývají muslimové – medersa slouží zároveň jako modlitebna. Pak za 10 DH navštívíme Musée du Batha (Muzeum marockého umění), kde je to, co v každém jejich muzeu: keramika, zbraně, koberce, dřevo, stříbro a kachlíky. Dál procházíme zaprasenými uličkami s mnoha obchůdky, až nás odchytne malý kewl DJ s čapkou, který umí hodně dobře anglicky a ukáže nám zdejší nejslavnější mešitu Kairaouine. Dovnitř samozřejmě nesmíme, ale aspoň nás dovedl tam, odkud bylo vidět do dvora a na terasu domu, kde zrovna jedna berberská family prodávala koberce. Ukazuje nám skleněné kopule, něco jako školky koránu, kam chodí děti od tří do sedmi let, a pak nás dotáhne do koželužen – velká „vůně“! Kupuju si kožené pantofl e za 75 DH (původně 150 DH), vypijeme s majitelem šálek mátového čaje, trpělivě si poslechneme

výklad o jeho kobercích („Na tomhle jsem dělal dva měsíce, ale vám, protože jste sympaťáci, ho prodám za 1000 DH!“), zaplatíme DJovi za služby a mažeme zpět do hotelu, neb jsme utahaní jako psi. Ve 3.00 jsme už zase vzhůru – muezzin řve jak na lesy.

10. 7. Fes

Vstáváme pomalu, ranní sprcha, opalování na terase, zase sprcha a pak teprve vyrážíme.

Trochu zabloudíme v odlehlé části starého města (bída, týrání oslů), Michal dostává depresi. K večeru odjíždíme do Meknesu.

11. 7. Meknes Ve zdejším hotelu (asi 25 DH) se loupou zdi, všude je plno fízlů a vojáků, v pokojích se nedá vůbec dýchat a největší nářez je sprcha se zdmi obalenými uschlou havětí. Člověk v ní radši stojí s nohama roztaženýma na úzkých okrajích, protože vanička je opravdu hodně nechutná. K tomu stroboskopicky bliká žárovka a není si kam odložit oblečení.

Na záchodě se nesvítí vůbec. Jdeme s Petrem

Todgha

W W W.REDWAY M AG.C Z

53

adventure /

Asni

na poštu, kde nikdo neumí ovládat přepojení hovoru do Evropy, takže nakonec nepohrdnu teleboutiquem, kde za 10 DH volám asi 15 vteřin dědovi do Říčan. Má hroznou radost, že mě slyší.

Pak prohlídka královského komplexu, začínáme mauzoleem Moulaye Ismaila, které mě – co se týče interiérů – zaujalo asi nejvíc z celého Maroka.

Neplatíme ani vstupné, pouze malý příspěvek hlídajícímu Arabovi. Michalovi se hroutí foťák a jeho deprese se prohlubuje. V mederse Bou Inania máme konečně možnost vlízt i do pokojů studentů a na terasu, odkud je vidět Grand Mosque.

Ještě návštěva tržiště, ale lidi se na nás lepí jak komáři na krvavou kozu, takže kupujeme placky a ustupujeme do hotelu.

12. 7. Volubilis Zajímavosti: Město vybudováno cca 200 n. l. Vstup do historického areálu s vykopávkami (chrámy,

ČÍSLO 5, 2014 | ROČNÍK VI

54

vítězný oblouk, lázně atd.) stojí 30 DH. Všude lezou blýskavý černý brouci, Petr jednomu dává hnusný furé bonbony a ten má žranici na pár dní. Petr a Michal už dál nemůžou pít vodu, kupují si coca-colu. Večer se vracíme do Meknes.

13. 7. Azrou a Midelt Bossem autobusu, který nás vezl z Meknes do města ve středním Atlasu, byl chlápek, kterej celou cestu labužnicky žvejkal kus železa. V Azrou se vydáváme vstříc dalším dobrodružstvím.

Petr jediný má normální boty, my ostatní jdeme v sandálech. Z hlavní silnice uhneme na neudržovanou cestu, kde jsme napadáni velikým černým hmyzem, který zabíjí už jen bzukotem (zachraň se, kdo můžeš). Toužíme vidět cedrový les a štěstí nám přeje – seznamujeme se s místním borcem, který nás asi za 20 DH dovede tam i zpět.

Po hodině chůze po cestě najednou šup do lesa

a lezeme šílenej krpál. Všichni jsme okamžitě černý – nohy, ruce, no prostě všechno –, nahoře zjistíme, že vlastně stojíme na osamocené vysoké skále a pod námi jsou vidět okolní lesy. Je v nich i několik cedrů. Dopíjíme poslední zbytečky vody, cesta dolů je doslova a do písmene příšerná a v sandálech o držku. Potlučení se dopotácíme k silnici, průvodce to tu naštěstí dobře zná, vede nás do blízké vesničky, kde se můžeme napít, umýt a natočit vodu do láhví z malého koryta, ke kterému, jak po chvíli zjišťujeme, chodí pít pouze ovce. Obsah lahví si tedy lijeme na hlavu a odevzdaně přijímáme pozvání našeho průvodce (jmenoval se Boujeloud) na čaj. Pak odjíždíme busem do Mideltu a vypadáme tak zničeně, že nás jeden borec pouští sednout. V autobuse všichni mluví jenom o finále fotbalu (v busu je TV, ale nefunguje), Michal sedí vedle Maročanů, kteří ho pořád otravují francouzsky, a protože jim nerozumí, jeho deprese sílí. Asi 30 km před Mideltem

zastavíme v nějaký díře a všichni jdem čumět do restaurace na fotbal. Když už tam sedíme přes hodinu, začíná mi docházet trpělivost, odjíždíme (dost nepochopitelně) před koncem druhého poločasu. Zbytek cesty je peklo, které bych nikomu z vás nepřál. Cestující pod sebe rozlévají polévku a různé nápoje, někteří zvrací, hádají se nebo prostě jen tak na celé kolo řvou a poté upadají do kómatu.

V Mideltu už je tma, naštěstí je hned vedle nádraží levný luxusní hotel, kde vlítneme do sprchy, myjeme se a snažíme se i vyprat špinavá trička (moc se to nezlepší, ale aspoň o trošku míň páchnou). Těsně před spaním nás vystraší jeden Maročan s tvrzením, že k písečným dunám Erg Chebbi, kam chceme ráno jet, jezdí jen šíleně drahé džípy asi za 200 DH na osobu.

14. 7. Erg Chebbi Ráno běžíme ven, ale dveře od hotelu jsou zamčené. Chvíli trvá, než seženeme někoho s klíčema, a když už čekáme na bus, najednou se Lukáš plácne do čela – nechal v hotelu mickeymouseovský brýle. Do odjezdu zbývaj tři minuty, maká do hotelu, bus přijíždí, všichni nastupují, začínáme být nervózní. Lukáš přibíhá, ale bez brýlí (v hotelu už stihli důkladně uklidit) a v buse to vypadá špatně. Narváno po strop, po hodině a půl zastavujeme v nějaký díře a uvolňuje se šest míst. My Češi jsme jako vždy nejrychlejší. Jedeme vstříc poušti, teplotu tipuju kolem 45 °C. Cestou míjíme pouze minivesnice skládající se ze dvou až tří hliněných chatrčí, čas od času u nich někdo vystoupí a raduje se, že je doma. Představuju si, co bych dělal, kdyby mě tu vysadili bez peněz nebo kdybych tady musel žít (NÉÉÉ!). Na zastávce v městě Erfoud nás odchytnou místní borci a domluví s námi levnou dopravu k dunám jejich minibusem za 20 DH na osobu. Hurá, nemusíme dále trpět, za pouhou čtvrthodinku nasedneme do klimatizovaného minibusu a nejkratší cestou se vydáme k Sahaře.

Po půlhodině je nám vysvětleno, že musíme čekat další tři hodiny, než přejde největší vedro. Aha. Přežíváme v chládku prodejny keramických nádob a šutrů. V 16.00 opravdu předjede minibus – no, spíš bankovní dodávka, ve které opět hodinu čekáme a umíráme vedrem. Důvodem našeho zdržení je maník s igelitkou plnou mrtvých kohoutů, který přibíhá se širokým úsměvem a hned nastupuje. Kromě něj nasedá dalších pět domorodců. Protestujeme a jeden z těch, kteří je přišli doprovodit, tvrdí, že „hotel“, kam jedeme, vlastní jeho otec, ať se nebojíme, že nám dá slevu. Čmárá na papír vzkaz, totální nesmysl, rezignovaně potřásám hlavou, hlavně ať už jedeme.

Dveře u auta nefungují, musíme je pořád držet a zavírat, po čtvrt hodině nabíráme další dva pasažéry na střechu, sledujeme jejich stíny, jak skáčou, řidič se asi v poušti dobře vyzná, bere to cestou necestou, prý zkratkou. Nakonec zastavuje u hliněné ohrady, za kterou je hotel. V něm potkáváme zájezd Čechů s karosou, asi pět minut kecáme, ale okamžitě nás otrávěj svou nablblostí, takže spěcháme pod sprchu a vyrážíme po okolí.

Duny jsou klasicky žluté (na rozdíl od těch z kraje pouště, které jsou šedé až černé). Za třetinku vody tady chtějí prodavači nehorázných 6 DH, zmoženi vedrem a žízní jdeme zpátky do hotelu, vzduch jak v sauně, pořád vstávám a chodím do sprchy, teče jenom teplá, pokoušíme se usnout, ale fakt se to nedá. Ve 2.00 to vzdáváme a jdeme ven, kde je příjemných 20 °C. Kolem třetí hodiny ranní usínáme na kamenných lavicích před hotelem, brzy nás ale budí frkání nespokojených velbloudů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

15. 7. Todgha V šest už zase sedíme v busu a makáme přes duny zpátky do Erfoudu. I když na fotkách ani jednomu z nás nevyšel, východ slunce byl perfektní.

V šedobílé poušti narazíme na jiný minibus, kterému to chcíplo. Řešení problému netrvá našemu řidiči déle než čtvrthodinku a tentokrát ani nenadáváme – v poušti platí výjimečná pravidla. Vyskakujeme ve vesnici Rissani a máme dost. Za 10 DH si na zbytek cesty bereme taxíka. V Erfoudu pak rychle nakupujeme bagety, salám a sýr. Konečně opět levná voda! Skoro nikdo z nás už nemá peníze, jdeme tedy do banky. Michal promluví (uvědomujeme si, že je to poprvé po velmi dlouhé době). Upozorňuje nás, že obsluha u přepážky není žena, ale muž. Neuvěřitelné! Podíváme se ještě jednou a fakt, je to chlap v růžový halence.

Pracovníci marockých bank jsou asi hodně za vodou, taky mají v práci klimatizaci a tak. Vracíme se na náměstí a po chvíli dohadování s taxikářem bereme cestu do města Tineghir. 200 km za 50 DH na osobu je v pohodě. Těsně před odjezdem se k okýnku skloní zahalená ženská postava v černém a žebrá. Všichni uhýbáme, protože vypadá, že má lepru (bez keců). Po předchozích hrůzách jedeme jako páni, projíždíme městečky, kde všechny ženy chodí zahaleny od hlavy k patě v černém, vedro vrcholí, řidič bere z milosti mladou stopařku s dítětem na zádech, ta děkuje a chce svézt jenom kousek. Domlouváme se s řidičem, že nás za dalších 50 DH doveze až do kaňonu Todgha. Cesta je suprová, ale v kaňonu turisti, což nás štve. Přímo u hotelu, kde dnes složíme hlavu, vyvěrá ledový pramen, zázrak, radost! Zkoušíme na hoteliéra, jestli nás nechá spát na terase, a když souhlasí, blaženě užíráme hroznové víno, které nám visí přímo nad hlavama. Lukáš chce spát, my ale míříme znovu do kaňonu. Turisti totiž chodí jen do jeho nejužší části, která je hlavní atrakcí, a po tři sta metrech to obracejí zpátky. Dál už od nich máme klid, objevíme malou lagunu, kde se vykoupeme a vypereme trička. Jdeme asi tři hodiny, pak otáčíme zpět k hotelu. Lukáš už na nás čeká s návrhem projít se do nedaleké vesnice a a sehnat levné pití a domácí pečivo. Moc se nám nechce, ale jdeme, aby nebylo zbytečně dusno. Pečivo nikde nemají, kupuju si aspoň sušenky a Veselou krávu (krabička kupodivu nebyla otevřená). V hotelu dáváme večeři, salade de mixte. Brambory, zelí, olivy, cibule, paprika, rajčata, okurky, olej! A majonéza!!! Za 25 DH je toho pořádná mísa. Jen co dojíme, udělá se Petrovi blbě. Zbledne a na čele mu vyrazí pot. Kvapně startuje k záchodu, odkud vratkým krokem vychází po více než hodině.

V noci na terase šíleně fouká a my se ještě rádi chumláme v pokoji pod příjemně teplými dekami.

16. 7. Ouarzazate

V Ouarzazate nás čekají dvě příjemná překvapení: normální splachovací záchod v hotelu Es-Salam (40 DH na osobu) a normální supermarket (asi jediný v Maroku). Kupujeme pivo v plechovkách za 10 DH za kus, ale než dojdeme na pokoj, tak nechutně zteplá. Chvíli spíme a pak vyrážíme do centra. Za celou dobu pobytu máme poprvý všichni kšiltovky, dokonce i Lukáš. Teplota je určitě přes 40 °C, vlezeme do rozsáhlých kaseb, což jsou středověké pevnosti, něco jako naše hrady, ale uvnitř není nic, jenom bílé zdi. Prolezáme obchůdky a v pohodě vždy utečeme před kobercovými naháněči. V jednom obchodě za 50 DH (a kšiltovku) získávám maxi marockou vlajku. S Petrem ještě uvažujeme o koupi tuaréžských křížů, odcházíme, ale nějak to v nás uzraje, vracíme se zpět a kupujeme je za 2× 90 DH. Vracíme se do hotelu, u večeře poprvé jím žlutý meloun. Hodně mi chutná, ostatní pohrdají – jedli už mnohokrát.

17. 7. Marrakech, Asni, Imlil Ráno vyrážíme na stanoviště taxíků, kde hodně dlouho hledáme řidiče, kterej nás za 200 DH (komplet) sveze ke slavným filmovým kasbám Ait Benhaddou, dvě hodinky tam na nás počká a pak nás vezme zpátky do Ouarzazate. Kasby jsou nádherné, všude plno čápů, a hlavně asi 10 cm dlouhej černej cvrček, kterej když cvrkne, padaj zdi.

Po návratu do Ouarzazatu sbalíme batohy, zaplatíme hotel a jedeme busem do Marrakeche. Těch 200 km jedeme skoro šest hodin. Co se týče busu, zatím největší strach. Odpružení nula, i na rovince jumpy jak blázen, ale hlavně mu nefungovaly brzdy, takže řidič celou cestu brzdil motorem. Cesta samozřejmě vede přes vysoký průsmyk Tizi-n-Tischka, takže se nikdo moc nesmál. Uvnitř autobusu opět hromadný blití.

Do Marrakeche přijíždíme v 17.00, bohužel si nestačíme nic prohlédnout, protože nám navazuje spoj do Asni. Autobus opět hodně brutální, všude nějaký volně ložený kovový trubky a různej bordel.

Radost, že v něm sedíme skoro sami, dlouho nevydrží. Po deseti minutách stavíme v jiné části Marrakeche a následující hodinu strávíme čekáním, až se bus naplní. Navíc se ztratil řidič, dlouho nebyl k nalezení, až se objevil sám, v dobrém rozmaru a se zmrzlinou v ruce (ja, schmeckt gut).

Protože stavíme v každé díře, do nedaleké Asni přijíždíme až ve 20.00. To by se dalo zvládnout i pěšky a zadarmo. Asni je vesnice asi tak pro sto lidí, potkáváme zde jednoho Slováka, kupujeme si společně pití a trochu pokecáme, my pak ještě míříme na 17 km dlouhou cestu minibusem do Imlilu. Jízda celkem slušná, jenom se strachujeme o batůžky, který hopsaj na střeše.

V cíli ve 21.30, v hotelu Café Aksoual za 4× 25 DH si dáváme tonica (extáze!) a sprchu. Ta teče jenom unaveným pramínkem, chvílemi vůbec.

Ráno se na nás hoteliér škodolibě usmívá, samozřejmě už očíhnul, že jsme spali v postelích.

Nemám náladu na vtípky, je mi taky trošku blbě, ale doufám, že to rychle přejde. Tyhle nevolnosti z vedra jsou tady normální. Spíš mám obavy, jestli nás vůbec někdo sveze do Tineghiru. K hotelu naštěstí přijíždí taxík, řidič zkouší otevřít kufr, ale nejde mu to, házíme batohy na zahrádku, ale pak vyjde z hotelu jinej maník a ten kufr otevře, takže s batohama zase dolů a do kufru, za 50 DH nás hodí do Tineghiru. Zde si za tvrdé peníze (80 DH na osobu – opět cca 200 km) domluvíme cestu do města Ouarzazate. Veze nás mladík, který nevypadá příliš zkušeně, a navíc musí skoro celou cestu držet rukou prasklé přední sklo, aby se na něj nevyvalilo.

55

Limited edition Yinachi One Star Out leden 2014 Original design by Pasta Oner FAKT UNIKÁT A VE SVĚTĚ PRVNÍ PROPOJENÍ DESIGNU YOYA S UMĚLCEM. Od ledna 2014 k dostání na slusny.net Kamenná prodejna Slusny Yoyoshop (Ladova 5, Praha 2)

Stripe up your life.

UĹž pro ten pocit...point 88 ve 30 barvĂĄch