RedWay 6/VI. by RedWay magazine

MEDIÁLNÍ VÝCHOVA

ONLY THE GOOD ONES ADVENTURE

DIVOKÝM MAROKEM SOUTĚŽ

CONVERSE

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

KO TÉMA: RUSKO TÉMA: RUSKO TÉMA: RUSKO TÉMA: RUSKO TÉMA: RUSKO TÉMA: RUSKO TÉMA: RU

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? Rusko podle Ivy Antošové, vůbec první studentky, které jsme takovou práci svěřili. Obálka je výkladní skříň časopisu, na to si v RedWayi dost potrpíme a autory pečlivě vybíráme. A ani z těch vybraných ne všichni obstojí, mám v okolí pár lidí, který se mnou asi už do smrti nepromluví, protože jejich návrh nebyl přijat. Rusem v ČR bych nechtěla být nikdy, teď ještě míň. Putinova (mírně řečeno) nesympatická politika je příčinou hejtu srovnatelného s tím proticikánským. A přestože Rusové, které znám, a s kterými se o situaci na Ukrajině bavím, trochu zakřiknutě podotýkají, že se tomu ani nediví, já jo. Nerozumím, jako si někdo může Putina, Stalina, Lenina, komunismus, náš osmašedesátej, Čečnu a tak dále projektovat do každé osoby, která promluví rusky. Vždyť je to nesmysl, ne? Stejně tak mě překvapuje, jak Ukrajince, kterými donedávna většina z nás pohrdala jako „divokou verbeží, která sem přijíždí akorát dělat bordel a brát našim lidem práci“, najednou vidíme v úplně jiném světle. Jasně, že je lidské a správné projevit solidaritu, držet palce, zajímat se a posílat léky a obvazy, ale čím to, že se tak rychle z včerejšího padoucha stal hrdina? Média, holky a kluci. Kdo má lepší PR, vyhrává. Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 6, ročník 6 zdarma toto číslo vyšlo v březnu 2014 titulní strana: Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete marketing a inzerce info@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAAY 6/ /20133

6 –7

MAILBOX

Milujeme kreslení při hodině 8 -15

POP

Scéna očima Majkláče z Bandzone.cz Kapela na tripu: zakázanÝovoce Za horama džínů a triček: Březen, za kamnama mě to už nebaví! 16 - 2 7 TÉMA Ahoj, já jsem Rusák a nepřišel jsem vás okupovat Pussy Riot

Ukrajina posedlá tmou 30-34

ROZHOVOR

Vladimír Strejček, ilustrátor 35-43

SMARTBOX

Kreativní učebnice ruštiny Potraviny se špatnou pověstí: červená řepa Studovala jsem ve Francii 44-45

ACTIVE

Arsenal FC 46-49

M E D I Á L N Í V Ý C H O VA

Only The Good Ones 50-54

ADVENTURE

Divokým Marokem 55

SOUTĚŽ

Converse 56

KOMIKS

zakázanÝovoce na tripu

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat. STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat. STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

Matěj Svoboda

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Matěj Marek

CE VÝHER

Frantisek Velenský

Martin Horký Andrea Holečková

Aneta Čejková

Barbora Varyšová

Johana Mustacová

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Máte něco proti Rusku?

Hugh Laurie, herec

Lady Gaga, zpěvačka

Steven Tyler, zpěvák skupiny Aerosmith

Poslední dobou všechno. Dokonce jsem kvůli tomu přešel na ﬁnskou vodku a íránský kaviár.

Například fakt, že ruská vláda zákonem posvětila šikanu lidí s odlišnou sexuální orientací. To je pro mě nepřijatelné, neomluvitelné.

Jestli „Rusko“ znamená „Putin“, tak bych něco měl. Proti zemi, kultuře a obyvatelům nemám nic.

v tom jednoho z nás donutila jakási žena s krycím názvem (ne)přítelkyně jít s košem. A tam to bylo. V jednom z kontejnerů ležel naprosto ladem bezďák připomínající Chada Kroegera z Nickelback. Naštěstí tomu tak nebylo, byl mu jenom podobnej. Když jsme ho vytáhli, mumlal si pod fousy něco jako „What’s Love“ (čti Vac Laff), a tak jsme mu začali říkat Láska. Umyli jsme ho, oholili, dali mu kytaru a tři týdny na naučení repertoáru. Když jsme viděli, že je to šikovný mladý muž, oblékli jsme ho do slušných hadrů od našich sponzorů a vzali ho poprvé na výlet, a hlavně mezi lidi. Cílová stanice nesla název Písek – Kulturní dům. V sále bylo příjemně, jak my říkáme „nabuchtíno“, Láska nedělal ostudu, dostal za to od nás najíst, napít a podrbat. Nepocintal se, drobečky spořádaně zametl botou pod stůl a už už přišla chvíle, kdy si měl poprvé přehodit kytaru přes rameno a vyběhnout na pódium. A věřte nebo

ne, ten kluk to dal, že jsme si až na zadek sedli! Zamilovali jsme se do něj tak, že jsme pro něj jedné slečně ukradli květinu! A jelikož jsme zastánci zdravé výživy, moc jsme si na ní pochutnali. Později se ukázalo, že i okradená dívka byla zlodějka a růži ukradla nějakému nebohému chlapci, který tím nejspíš přišel o možnost ucházet se o svou životní lásku. Nebo Lásku? To už nevíme, jisté však je, že první koncert v nové sestavě se stal, a podle fotek v mobilu se stalo i toto. Ale stejně. Je to pravda, nebo ﬁkce? Pověděli jsme vám reálný příběh, nebo si z vás jen utahujeme? Dozvíte se na konci pořadu.

Kapela na tripu zakázanÝovoce text: Pišto, foto: zakázanÝovoce

Vznik kapely se datuje do roku 2005. Od té doby má na kontě čtyři studiová alba, přes pět set koncertů a osm oﬁciálních videoklipů. Více o kapele na: www.zakazanyovoce. cz/, www.facebook. com/zakazanYovoce, www.bandzone.cz/ zakazanyovoce To máte tak. Odejde vám z kapely po mnoha letech kytarista a vy musíte najít nového. Udělali jsme první konkurz, druhý konkurz, a nic. Když

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Die Antwoord

The Bloody Beetroots

Very Fancy

Rocksteady

Rap rave. Zpěvačka Yolandi je prostě úžasná a mají super videoklipy.

Špinavý boty, ničení věcí, zbraně. To jsou ty moje hodnoty. OVER

KRISTA KAŠPAR, 21 LET, PERNÁ

Sky Ferreira Wavves

You’re Not The One (Cid Rim Remix)

Post Acid Pseudo surf rock. Nahodil mi to shufﬂe, ale mám to, protože ke slunci se to tak nějak hodí.

Nic pro tebe. IVA

JAKUB MATĚJ, CEJTÍM SE STAREJ NA 26, PRAHA

813 Crying Flute

Baths

Tahle flétna mi způsobila totální jaro. Asi mi to tak dává i proto, že je Rus. A dost v hypu, pouští ho třeba Diplo.

Lovely Bloodﬂow Něco jako elektro pop. Nejlepší je ležet u toho v pokoji a koukat na malý vánoční světla rozvěšený po stěnách. Taky skvělý video.

HAZNO

GABRIELA BENISH-KALNÁ,

Death Vessel

17 LET, SANTA CRUZ

Ilsa Drown

Glitch Mob Drive It Like You Stole It Dubstep. Dobře se při tom cestuje a je to odpočinek pro duši. MARIÁN PJAJČÍK, 18 LET, OSTROŽSKÁ NOVÁ VES

Masker Masker dřív lítal po městě a psal CAP, GNK a CMR. Takže vlastně škůdce, asociální živel. Ve škole měl z kreslení trojky, protože neuměl udělat rovnou čáru a taky „za ty lebky a takový blbosti, Jakube“, jak říkala paní učitelka. A místo aby se smířil a šel studovat školu odpovídající jeho známkám, přihlásil se na výtvarnej gympl. A potom na AVU. A potom dostal cenu Národní galerie. A pak nominaci na Chalupeckýho. A teď několikrát ročně vystavuje, pracuje v Londýně a New Yorku a má slušný galerijní zastoupení. Co z toho plyne? Že v tomto světě už není spoleh ani na ty autority. šéf

Pro mě zatím nejzásadnější objev a nejkrásnější deska letošního roku a tenhle duet s Jónsim ze Sigur Rós je její vrchol. Krystalicky čistej, nádhernej indie pop, folk nebo jak chcete. Naposledy jsem byl podobně nadšenej, když vyšlo první album Perfume Geniuse, ale Death Vessel jsou ještě lepší. DOMINGO

Royal Blood Little Monster

T#CCC$

Rock? (Acoustic D’n’B.) S basou a bicíma zněj jako „plnotučná“ kapela a ukazují prostředníček současnému konvenčnímu popu. P. S. Marián: Glitch Mob nehrají dubstep, jsou všeobecně známí jako pionýři žánru glitch-hop.

Děfko Jsem Real (prod. Grimaso) Laus v plné formě. Hypno 808 Bauch Money Krypl Gang stoupá jak dým. Prostě dával pozor. PASTA

HONZA KUBÁT, 20 LET, OUBĚNICE ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

TTEXT: MAJKLÁČ, BANDZONE.CZ, THE.SWITCH FOTO: ARCHIV

Scéna ocima Majkláce S hudbou jsem začal asi v deseti, kdy jsem se na tajňačku přihlásil do hudební školy na flétničku k panu Soukupovi, multiinstrumentalistovi, kterej měl kromě talentu i obrovský srdce. V následujících pěti letech mě pomocí flétny, klarinetu a nakonec tahací harmoniky učil, že hudba není jen vášeň, radost a lék na blbou náladu i kdejakou nemoc, ale taky geniální způsob, jak si zábavnou formou osvojit pracovitost, pokoru a zodpovědnost a naučit se být týmovým hráčem. Na začátku střední, kdy mi akordeon už nepřišel dost cool a začala se ke mně dostávat muzika jako Soundgarden, Pearl Jam, Alice in Chains nebo Metallica, jsem pocítil neodolatelný nutkání hrábnout do strun pořádně nahulený kytary. To byl taky moment, kdy jsem poprvé zaregistroval lokální kapely a můj názor na CZ/SK scénu získal první, zatím dost hrubý obrysy. Od té doby už uběhlo dvacet let… (Fuj, zní to děsivě a tak pamětnicky, když to takhle čtu.) A za ty dvě dekády se toho moc, moc změnilo. Budoval jsem svoji první kapelu v dobách, kdy ještě nebyly mobily ani internet. Nebyly ani e-shopy s hudebními nástroji ve slušné kvalitě za pár korun, a tak jsem si svůj první „booster“ (krabičku

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

zkreslující zvuk) vyrobil s pomocí pájky z rozbitýho walkmana. Byl to teda spíš fuzz než overdrive, ale já byl na vrcholu blaha. Chuť a vůli stát se kytaristou a mít kapelu nemohlo nic zastavit. Když jsem domlouval první koncerty mimo náš okres, probíhala veškerá komunikace poštou a nahrávky jsme si posílali na kazetách. S každou kapelou jsme se pak stali kámoši. Obecně jsme tehdy všichni měli spoustu kamarádů. Přišlo na nás přes dvě stě lidí a devadesát procent z nich jsme jich v podstatě znali osobně. Chodili jsme spolu kecat o muzice na rockotéky a byli to naši spolužáci nebo kámoši z jinejch kapel, co nás pak přišli podpořit a zároveň omrknout, co nového si kdo z nás nakoupil za vybavení. Bez Facebooku,

Instagramu, Twitteru a Tumblru jste prostě neměli šanci nic zjistit, dokud jste nezvedli zadek a nešli se někam podívat. Na kapelu do klubu jsme šli obvykle pouze podle designu plakátu. Jakmile to byl pěknej, temnej, graﬁ cky vymáklej poster s nápisem třeba MUTE DEAFNESS a u něj dodatek Rap/Crossover (Praha), nemohl jsem tam chybět. Skoro na každej koncert jsme šli na blind a mělo to v sobě takový zvláštní napětí. Neříkám to proto, že bych měl záchvat nostalgie, ale abyste si mezi řádky přečetli, jak neskutečný možnosti dneska kapely a fanoušci vlastně mají. S masivním rozšířením internetu do většiny

domácností a zavedením formátu MP3 se totiž všechno zatraceně posunulo. Lidi se sobě vzdálili. Kapely taky. Neustálý facebookový poměřování toho, kdo má krásnější miminko, kdo byl na exotičtější dovolený nebo kdo má zaručeně nejvíc na h*vno život, vneslo mnohem víc rivality i do našich běžných dnů. Bez ostrejch loktů, určitý dávky sebestřednosti a trochy sobeckosti bylo ještě před nedávnem tak zatraceně těžký dosáhnout na svý sny, že to ustál jen málokdo. Kapely se naučily nadávat a hledat chyby všude kolem sebe. Ti hloupější se omezili na výkřiky typu „kopírování zabíjí hudbu“, „lidi jsou dneska líný a radši seděj u Facebooku“, nebo dokonce, a ten mám obzvlášť rád, „kdybychom byli z Prahy, tak už bychom byli slavní“. Ti chytřejší si pak po zjištění, jak to chodí za hranicema, aspoň rejpnuli do rozpočtů měst, ze kterých šlo, a asi i stále jde, na podporu klubové scény velký kulový. Slyšeli jste ale někdy od svejch kámošů, co dali dohromady kapelu, slova jako „měli bychom víc zkoušet, měli bychom pro ten koncert vymyslet něco výjimečnýho, víme, že naše show zatím za moc nestojí, a tak chápeme, že našim fans stačí sedět doma a lajkovat naše statusy na fb“? Já ne, a to se pohybuju na scéně dvacet let a jsem obklopenej stovkama kapel. Dlouhodobě se snažím podněcovat v kapelách sebereﬂ exi a nastavovat jim zrcadlo, ale zatím jsem bohužel nepřišel na způsob, jak to udělat rychle a efektivně. Sám se pořád učím a každej rozhovor s kdejakým pankáčem je pro mě velká škola. Můj cíl je naučit kapely třema až pěti větama přesměrovat z režimu „hledáme chyby kolem sebe“ do módu „Jdeme makat, ať jsme jednou velký! Jo, a Justin Bieber je největší borec!“ Za tu dobu, co pracuju s kapelama, si vybavuju snad jen dvě, které začaly s pokorou, pracovitostí, hledáním chyb zásadně u sebe a s vědomím toho, čeho chtějí dosáhnout. Jsou to Charlie Straight, jejichž genezi jsem několik let prožíval zcela bezprostředně jako hudební producent jejich debutového alba a i nadále zpovzdálí jako jejich přítel, a pak Hentai Corporation, které na Bandzone dodnes zastupujeme, a jsme tudíž v neustálém kontaktu. Tuhle dvojici dnes začíná rozšiřovat talentované trio z Prahy vystupující pod názvem Doctor Victor. Ne náhodou jsou tahle tři jména právě ta, která patřila v posledních letech na klubové scéně k nejvíce skloňovaným. Čím jsou ale výjimeční? Proč právě jim se podařilo být žádanými na festivalech a mít plné kluby? Velmi pravděpodobně jste ten recept na úspěch už sami mnohokrát slyšeli, ale přesto vám ho zopakuju. Když těmto kapelám někdo tvrdil, že v Česku nemají s angličtinou šanci, zdvihly místo odpovědi prostředníček. Místo vysedávání v hospodě trávili všichni hodiny a hodiny ve zkušebně. Každou věc, kterou pustili mezi lidi, nejdřív desetkrát otočili v ruce s otázkou: „Je tohle dost šílený nebo kvalitní, nebo je to jen odvárek toho, co dokážem s největším možným úsilím vytvořit?“ Neměli nikdy jeden vzor. Dokonce si mezi sebou v kapele často dali skoro přes hubu kvůli tomu, jestli je kvalitnější klasickej rok 60. let, nebo acid house remix posledních Daft Punk. Vždycky si hlídali, jak vypadaj. Na fotkách nebo při rozhovorech v TV ještě dvakrát tolik. Chápali, že skvělá hudba nestačí, že potřebujou i marketing, kontakty, nástroje pro dobrý PR a zároveň naprosto oddaný fanoušky. Proto se s nimi často setkávali a nikdy žádnýho povýšeně nevykopli. Jiný kapely nadávaj na Facebook, že jim odvádí fanoušky z koncertů. Tyhle tři se ho naučily používat ve svůj prospěch. Je

W W W.REDWAY M AG.C Z

to v podstatě úplně jednoduchý, a přesto se těmito pravidly řídí jen pár desítek kapel v zemi. Jsem často porotcem ve vyhledávacích soutěžích a v každé se snažím zavést trend přímé konfrontace kapely s porotou. Hrozně rád jezdím po republice a naslouchám mladým kapelám. Nezajímá mě jen to, proč dělají hudbu a proč ji dělají právě tak, jak jsem měl možnost slyšet na jejich soutěžních vystoupeních. Chci taky vědět, co si myslí, že je dostane dál, k čemu se upínají a jaký kroky se chystají podniknout, aby dosáhly na svý cíle. Bohužel je obvykle jejich posledním promyšleným krokem samotné přihlášení do soutěže. Vlastně si od toho nic moc konkrétního neslibují, jen tak nějak doufají, že to vyjde a že se pak stane něco zázračného, co z nich udělá světově známou partu. Nechápou, že bez jasného záměru, v jehož naplnění všichni členové absolutně uvěří a který si společně odkývají, se nikdy nic nestane. Přes všechna ta skeptická slova se domnívám, že jsme se postupně dokodrcali do úžasný doby. Sleduju dnešní teenagers a těší mě, jak jsou už bez zábran, bez agrese, bez limitů a předsudků. Jak už vyrůstají v době, kdy je všechno možné a kdy žádná investovaná energie a talent nezůstanou bez povšimnutí. Koukněte jen, kolik organizátorů vyhledávacích soutěží se snaží nějaký talent objevit. Nevěřte rejpalům, že všechny soutěže jsou jen o tom, jak podojit partnera a nechat zoufalý kapely prudit svých pár proto-fans na sociálních sítích. Osobně se s většinou z nich znám a jsou to až na výjimky stejní nadšenci jako já, co hudbě zasvětili život. Děcka mají dnes tolik příležitostí začít dělat cokoli. Nebuďme nas*aní, že kdejaká mladá kapela zní jako stopadesátá kopírka Bring Me The Horizon a že zpěvák má nějaký divný přízvuk, ale podpořme je. Je supr, že si z těch stovek možných aktivit vybrali právě založení kapely! Berte to jen jako začátek jejich cesty. Těžko někdo v patnácti udělá album jako David Bowie v sedmdesáti (eh, teď jsem mu asi přidal). Ta cesta má pro každýho jinou délku. Pokud někdo má talent bejt dalším Davidem Kollerem nebo Danem Bártou, dojde tam, i kdyby měl nejprve projít pěti revivaly Kabátu. Já osobně mám obrovskej respekt i k mainstreamovým kapelám. Nikdy jsem nepřistoupil na předpoklad zarputilosti vůči čemukoli, co odvysílá Evropa 2, a to zejména kvůli tomu, že hodně těch umělců znám osobně a vím, že jsou to dobrý lidi. Přál bych vám sledovat, jaký nadpozemský úsilí, práci a energii narvali do toho, aby se až do playlistu E2 dostali. Když pak někde stojím u baru a od pohledu ortodoxní metalista už značně pod obraz, co utápí svůj neúspěch v chlastu, za mnou přijde a začne vykládat, jaký jsou Mandrage s*ačky, Nightwork že je největší blitka a že český rádia jsou podplacený a dramaturgové kreténi, co hudbě nerozuměj, a že uteče z Česka do jiný země, přemýšlím, jakými pár výroky a otázkami bych mu mohl rychle otevřít oči. Neberte to tak, že bych se chtěl zastávat hudebních kvalit Nightwork, ale tyvole… Chápete, že vyprodali O2 arénu? Parta mladých kluků, co měla sen jednou udělat halu? Neříkám to sarkasticky, říkám to s obdivem. Věřím, že většinu z vás by zatraceně zajímalo, jak to dokázali. Co to obnášelo, kolik to stálo, kdo navrhl stagedesign a jak se vlastně taková hala zvučí? A kolik to ve skutečnosti hodilo jednotlivým členům kapely? Jenže mnohým z vás by stud nedovolil před kámošema o takových věcech vůbec mluvit, a tak zřejmě jen tupě přikývnete na výrok, že Nightwork je to nejhorší, co v Česku kdy

vzniklo. Co kdybyste místo toho napsali manažerovi Nightwork, že, ač nejste fanoušek hudby, co dělaj, chtěli byste mu položit pár otázek, jejichž zodpovězení by mohlo vaší kapele pomoct dostat se o krok dál? Dokážete si to vůbec představit? Byl jsem se před nedávnem podívat na koncert tří internetových fenoménů s cílovou skupinou 12–18 let, tedy na Adama Mišíka, Voxela a Johnyho Machettu. Absolutní mainstream. Žádná komunita, žádný velký názorový pojítko, žádný výrazný symboly ani soudržnost fanoušků. Přestože Johny je hiphoper, Adam česká verze Justina Biebera a Voxel něco jak trochu odlehčenější Tomáš Klus, teens fandili všem bez rozdílu a zpívali YouTube hity všech tří kluků, jak kdyby šlo o jednu kapelu. Ten koncert pro mě byl tak poučnej a tak plnej naděje, v jak skvělý době dnešní mladý vyrůstaj, že jsem odcházel úplně vysmátej a klidnej. Věřím, že v následujících letech budou mladí stále víc otevření všemu, co je dokáže pobavit nebo zaujmout, že nebudou řešit žánrové rozdíly a že vstanou i od toho kapelami proklínanýho Facebooku – pokud tu budou tak nadupaný, originální a skvěle zahraný shows, že je budou chtít vidět. Tomáš Klus dokázal, že takovou show lze udělat jen ve dvou lidech i na hlavní scéně velkých fesťáků, takže argumenty o zazobaných rodičích, sponzorech a úplatcích všemi směry rovnou spolkněte (to bylo jen k hrstce z vás). Tak si říkám, že na závěr tohoto monstrózního elaborátu bych konečně mohl napsat, co si tedy o té naší CZ/SK scéně myslím. Věřím, že naše scéna, stejně jako jakákoli jiná, je ke všem úplně spravedlivá. Ti, kteří dokážou vyváženě namíchat talent, vizuální prezentaci, divokej koncert, instrumentální preciznost a zároveň zdařilý PR a obchodního ducha, nemůžou zůstat utajeni a půjdou rychle nahoru. Na to je tu až příliš mnoho hladových čmuchalů (anglicky „talent scoutů“). Ti, kteří svoji energii investují do genocidy svých mozkových buněk a upnou se k negativním myšlenkám o tom, v jak špatném světě žijí, si takový svět kolem sebe vytvoří a taky v něm celý frustrovaný zhebnou. Hledejte ve všem to dobrý… I když se to nezdá, vždycky tam něco je. Na každý kapele kolem vás je vždycky co pochválit a ocenit. Kašlete na kritiku, od toho jsou tu povýšený poloprofesionální porotci soutěží (jako třeba já), kteří si tu cestu prošli už s několika kapelama, a mají tak určitej nadhled. Stýkejte se s lokálníma kapelama, povídejte si spolu, učte se od sebe, podnikejte společný akce. Nezapomeňte, že každá podpora jiný kapely se vám vždy vrátí. Ale bacha, funguje to i obráceně! Pokud právě kritizujete nebo pomlouváte jinou kapelu, pravděpodobně to ve stejnou chvíli na jiném místě dělá někdo vám. A na úplný závěr si, prosím, uvědomte jednu věc. Každý muzikant má úplně jiný motiv, proč dělá to, co dělá, a každý fanoušek stejně tak. Proto nikdy neposuzujte ani jednu stranu podle sebe a dřív než nějakýho snaživýho hudebníka posměšně odpískáte, zeptejte se ho: „Hele, a proč ty jsi vlastně založil tu kapelu?“ Možná vás odpověď překvapí a uvědomíte si, jak hloupí jste byli, když jste mu chtěli začít vyčítat, že jejich poslední deska nemá dostatečně americkej zvuk. Možná se dokonce dozvíte něco, co vám samotným změní život.

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

DIVADLO

Sloupek Ivy Antošové

Vadí-nevadí.cz DIVADLO ARCHA, PRAHA 15. A 16. BŘEZNA, 26. A 27. DUBNA, 21. KVĚTNA. WWW.ARCHATHEATRE.CZ

Kdo je srab a kdo hrdina? Autoři konceptu Jana Svobodová a Philipp Schenker spolu s hudebníkem Janem Burianem ml. a videoartistou Jaroslavem Hrdličkou postavili na náměstí v Kostelci nad Orlicí stan. Říkali mu Traﬁka a bylo to místo, kde každý, kdo prošel kolem, mohl vyměnit svůj příběh za příběh někoho jiného anebo taky za kafe, drobný předmět apod. A Vadí-nevadí se to jmenuje proto, že lidi většinou vyprávěj o tom, co se jim stalo strašnýho. Přemluvte třídní a běžte na to, já jsem to neviděla, ale prej je to krutý.

KNIHA Botky plné horké vodky ZACHAR PRILEPIN

Ruský spisovatel Prilepin se živil jako pomocný dělník, stěhovák, hlídač a velitel speciální vojenské jednotky, kromě toho je veterán z Čečny a nacionální bolševik. Nacionální bolševici se od rozpadu Sovětského svazu ztotožňují s punkery, hippies a skinheads, přičemž se je snaží sjednotit v boji proti kapitalismu. Botky plné horké vodky jsou syrové až brutální povídky o přátelství, zradě, lásce a věrnosti. Zachar Prilepin píše jazykem hrubým a neotesaným, nicméně je v tom dost humoru. Je to takovej postmoderní Gorkij a v doporučený (povinný) četbě by se možná vyjímal líp než starej Maxim, do kterýho se vám asi moc nechce, co? Prilepina doporučuje deset z devíti literárních snobů.

VÝSTAVA Galerie Rudolﬁnum PRAHA

Až do 4. dubna tam probíhá výstava momentek, který jsou podle kurátora Michala Nanoru rokenrolem fotografie. Ale psali jsme o tom už minule a teď v tomhle čísle znova (str. 46–49), takže asi nemá cenu posílat vás tam potřetí. Můžu ale napsat něco o Rudolfi nu. Proč je tam dobrý jít kdykoli. V přízemí je kavárna s nejlepší akustikou ve městě (udělala jsem v ní 90 % rozhovorů do knihy In Graffiti We Trust). A přestože je to pět kroků od metra Staroměstská, čili v nejhorším centru, skoro nikdo do ní nechodí. Kafe není drahý. Okna jsou velký, kanapíčka pohodlný, sloupy majestátní a občas odvedle zaslechnete zkoušku Český fi lharmonie. Další výhoda je, že když se od kávy spontánně rozhodnete odejít nahoru na výstavu, pravděpodobně bude dobrá. A když ne, vyšli jste jenom jedno patro.

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Kde mě hledat v autobuse 7.48, z kopce se sune bílá krabice se zabláceným spodkem, zápasník v bahně voněný kolínskou odřených gum a čerstvě dotankovaného benzinu. Vypadá jako mlsná sešroubovaná včela se svými dvěma zpětnými zrcátky místo tykadel. Polyká lidi. Velké, malé, mě. Já jsem střední. Když už do autobusu nastoupím, automaticky se v jednom z mých mozkových závitů, v jedné té stočené vinné klobáse, sepne malinká páčka, cukne zleva doprava a poskočí velmi potichounku, takže nikdo z cestujících necítí potřebu se na mě otočit s prstem kolmo na rty. Spustí se program jednání, který vždy umístí mé hýždě na polstrovaný čtvereček první sedačky vpravo u okna. Nerada sedím do uličky, nerada si – s očima ještě mžourajícíma ospalostí – hraju na rekruta Cirque du Soleil, než přeběhnu z jednoho konce autobusu na druhý. Po pravici mám okénko a čelně dvakrát takové. Tohle místo jsem kdysi vyhodnotila jako mně vyhovující. A od té doby už si jinam nesedám. Možná jsem se připravila o rozmanitá sedavá dobrodružství zbylých padesáti devíti sedaček, zato jsem však získala místo mnohem hodnotnější než třeba celý double decker. Místo v hlavě. Jednou mi tudy proletěla tenoučká zprávička jak z čínského koláčku štěstí, že tady se mi prostě sedí dobře, a ta mi naprosto stačila, abych uzákonila, že si vždycky sednu tam. Vytvořila jsem rituál. Zautomatizovala jsem své jednání tak, aby se tělo sunulo, aniž by hlava musela navigovat. Aniž bych musela volit, kterou ze sedaček dnes obšťastním svou povánoční váhou. Jelikož hlava se výběru neúčastní, může se soustředit na mnohem důležitější věci. Neztrácím čas a zefektivňuji své myšlení, fungování. Říkám já a říkají psychologové. Rituály nám pomáhají dostávat se kupředu rychleji. V pizzeriích se vždy dožaduji šunkové s ananasem; ráno, než se nalíčím, aplikuji hydratační krém, který se vstřebá přesně za dobu, než si vyčistím zuby. Když do sebe takhle zakódujete osvědčené jednání, vyklidíte si v hlavě přesně ten jeden šuplík, který potřebujete pro shrnutí své prezentace o islámu; pro dárek mámě k narozeninám; pro povídku, s níž zbouráte celou dosavadní literaturu na uplakanou hromádku měkkých a tvrdých souhlásek. Ulevíte si, pomůžete si. Soustřeďte pozornost tam, kde je opravdu vyžadována. Vytvářejte si tyhle malé páčky, nenápadné softwarky, soběstačné pracanty. Jestli ještě pořád porušujete svá novoroční předsevzetí, přesně tímhle je přeperete. Opakovat, opakovat, ustálit, zritualizovat. (A pak, samozřejmě, kop z otočky.)

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

V tajence se skrývá slavný rokenrolový jméno a název neméně slavnýho songu. Kdo to vyluští, je král!

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

TEXT: IVA ANTOŠOVÁ, GYMNÁZIUM CHOMUTOV ILUSTRACE: SARA BARAJAS

dil 6. ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Brezen, za kamnama me to uz nebavi! Zemi nejbližší hvězda ve vesmíru se už drápe zpod mráčků a protahuje si horní a dolní paprsky, aby nastolila mírumilovnou diktaturu jara. Nový roční období, nová Nah, nebuď patolízal. Trendy tě nemusí nijak extra zajímat, pokud se pořádně ponoříš do svýho posthibernačního já a vyrozumíš si, jak se cítíš, co bys ráda nosila, v čem je ti dobře. Jaro si škemrá o sebevědomí, o změnu, o svěžest. O radost. A radost neplyne z kopírování fotek módních magazínů do butikovejch účtenek, nýbrž jak kdyby z nitra. Ale – ačkoli je nitro dobře obalené kostmi, svaly, orgány a přelivem krvavý omáčky – přece jen se ukáže někde na povrchu. Totiž na tvý pleti. Já za trend letošního jara (léta, podzimu, zimy a ještě jednou navždy dokola) vyhlašuju zdravou, čistou, krásnou a zářivou pleť. Amen! 1. Neboj Než se začneš mydlit, mazat, vraťme se k tomu nitru. Není na světě tak kvalitního make-upu, aby zakryl obavy a stres, nedostatek odpočinku a spánku. Hledej ve svým pupíku rovnováhu, která se neporuší ani pod nátlakem ujetýho autobusu, špatnýho vysvědčení, máminýho nezapřenýho výbuchu premenstruační nálady. Nauč se pracovat s náročnejma, nepříjemnejma situacema stejně upřímně a otevřeně jako s těma, co ti kouzlej úsměv na tváři a šimraj tě na bříšku. Buď nakonec dopadne všechno dobře – a není potřeba se stresovat –, nebo nedopadne – no, a tam ti stres taky nepomůže, tam je potřeba se v klidu stavět na nohy. Je to vědomej výběr: stoupni si před zrcadlo, řekni si, že se ničím stresovat nebudeš, usměj se na sebe a buď Xena v moderním světě. Conquer! Nezanedbávej spánek. Osm hodin, děcka, 8. Kdo neholduje peřině, kruh pod okem ho nemine! 2. Poslouchej Už ležíš, kolínka pod bradou, stočená jako koťátko v klubíčku zachumlaný pod teploučkou peřinkou, vrnící před brankou růžovýho spánku; obrázek jak z pohlednice obdržený ve škole v přírodě… ZPÁTKY DO KOUPELNY, LAJDÁKU, ODLÍČIT, ODLÍČIT, ODLÍČIT! Já ti povim, co to je spát s make-upem. Zatímco si dyndáš o letu na mluvící šestinohý pandě, tvoje póry po celym dni poprvý vycejtěj, že nejsou hlídaný a maj pohov. Začnou se pomalu otevírat, aby nakoukly do bluesový modři utichlý noci, ale narazí na bariéru. Neuměj flusat, ale uměj vstřebávat. Oukej, tak začnou sát, nějak tu barikádu musej prolomit. Pomalu vcucávaj směs mastnýho líčidla s prachem, smogem, grandiózní špínou města, dokud se nenaplněj po okraj.

W W W.REDWAY M AG.C Z

sezona, nový trendy v oblékání a v líčení. Co je žádoucí a trestuhodný, chvalitebný a pohoršující? Jak pravila mola a tisknul Vogue?

Ráno se probudíš, vezmeš kosmetickej ubrousek, setřeš, namaluješ nový, paráda, la beauté. Ale tvý póry jsou ještě furt sytý hnusem, mazem, kosmetickým bahnem, a navíc se jim začíná dělat blbě od žaludku. V noci to vypukne. Začnou blejt. Zvracej každej, co může, střeva naruby, všechno ven, slitujte se nad náma. Ale ale, co je to ráno za překvapení? Černý tečky? Pupínky? Hnisem nacucaný, bílý, žlutý, zelený beďarový boláky, který praskaj v pokožkovejch švech? Tak tohle je spát s make-upem! Jedna noc rovná se okamžitému zestárnutí pokožky o týden. (Za to si v padesáti nepoděkuješ.) Nechť tě tenhle naturalistickej obraz znásilní pokaždý, když tě jen napadne seznámit svůj polštář se značkou korektoru a pudru, jež používáš. Tabu. Sebeunavenější, sebeopilejší, sebenemocnější, tady neexistujou kompromisy. Just do it. 3. Bumbej Pleť potřebuje hydrataci. Pro zdravou zář svých líček do sebe kopni sklenici vody. A další. A další. Zcumlat bys měla dva tři litry denně, to není kec, je to skromná prosba těla k tobě. Obyčejná voda zabrání suchý pokožce, kruhům pod očima, popraskaným rtům. Nemluvě o přejídání: slogan pivních tácků „Hlad je převlečená žízeň!“ je pravdivej, sklenicí H2O před jídlem vyplníš prázdný místo v žaludku, jenž by jinak pohostilo pytlík chipsů. Voda, to je holka šikovná, viď? Nejlepší je ta z kohoutku, neperlivá, neslazená. Sladká probouzí chuť k jídlu – a ten pytlík chipsů tamhle pořád leží, tak bacha. 4. Bumbej víc Pleť potřebuje hydrataci. Už zas? Hydratační krém nebo sérum před nanesením jakýhokoli dalšího make-upu – fuu, does wonders! Napatlat, nechat pět minut na vstřebání, oh la lá! 5. Nešmatej tam furt Nesahej si přes den zbytečně na obličej. Ať jsi ve škole, na brigádě, na hodině klavíru, pořád se rukama dostáváš do kontaktu s bakteriema, prachem a špínou. Jsou prostě všude, no jo, nebreč a nepřenášej si tu sebranku na face. Předtím, než si poupravíš oční stíny nebo přepudruješ nos, umejt packy, pořádně! Takovýhle malý detaily ve výsledku dělaj největší rozdíl. 6. Udělej si karneval Masky. Skvělá, věc jak napumpovat do pleti vitaminy, živiny; hydratovat, vyčistit, odmastit,

cokoli je zrovna potřeba. Daj se samozřejmě koupit v každý drogerii, založený jsou však na ingrediencích, který máma hází do oběda. Pár DIY masek tady, čti. Med + olivový olej: Med je skvělá věc, dá se kombit hned s několika gastro sousedy. 2 lžíce medu, 1 lžíce olivového oleje, maličko zahřát (20 sekund v mikrovlnce, směs by měla být teplá, ne horká), hydratační zklidňující zázrak porozen. Med + rýže: Proti akné. Rýži rozdrtit na malinká zrníčka (ne mouku!), smíchat s medem; obličej, tělo, nakrmit celé. Celé dobré. Jen si to do tý kůže nezadírej, pořád se tu bavíme o jemným láskyplným hýčkání pokožky. Rýže + citron: Peeling! Stejným způsobem rozdrtit rýži, rozkrojit citron, vymáchat ho v rýži a žlutou polokoulí pak aplikovat na obličej a tělo. Rýže odstraní odumřelý buňky, čímž pokožku omladí, citron zase rozsvítí, má přírodní bělicí účinky. Rýži lze vyměnit za cukr. Důležitá připomínka: Každá pleť si žádá péči šitou na míru. Je blbost dávat si na tváře citron, když na něj máš alergii, a používat rýžovej peeling, pokud máš příliš citlivou a jemnou pleť. Každou masku diskutovat za a) s pokožkou samou (ona ti řekne, co chce), b) např. s kůží na ruce a sledovat, zdali maska vyvolá nějaký podráždění. Jo, a dobrý je taky diskutovat s dermatoložkou, poznej typ svý pleti až do škáry a zpět. 7. Měj hezčí duckface Malý neškodný tip. Až si budeš čistit zuby, jemně si kartáčkem promasíruj i rty. Opět z nich odstraníš odumřelé šupinky kůže a rozproudíš v nich krev, čímž pádem zvýrazníš jejich přirozenou barvu. Hned potom pomazlit balzámem na rty. Až ten se vstřebá, může přijít rtěnka nebo lesk na rty. 8. Nauč se abecedu Zkus vyměnit svůj tradiční krycí make-up (foundation) za BB cream. BB cream – blemish balm nebo také beauty balm – je asijský tajemství bezchybný pleti, který nám v regálech vykecávaj už všechny větší kosmetický firmy. BB cream je takovej líčidlovej superhrdina, regenerační sérum, hydratační krém, opalovací krém a make-up v jednom. Má menší krytí než běžnej make-up, je vzdušnější a lehčí, nezatěžuje tolik pleť. Perfektní obměna pro jaro. Perfektní svěží start roku. Jaro, poďmi hop!

téma /

ILUSTRACE: IVANA ANTOŠOVÁ

téma /

TEXT: HAZNO ILUSTRACE: KATEŘINA KYNCLOVÁ

Ahoj, já jsem Rusák a neprisel jsem vás okupovat Někdo má odstátý uši, jinej moc pih, kluci ve čtrnácti beďary a holky ani náznak toho, že by se jim začly poctivě vyvíjet sekundární sexuální znaky (ano, prsa). To jsou všechno věci, který vás ve třídě postaví do pozice outsidera, ale aspoň jednu výhodu to má – dá se to řešit. Pihy okolí časem přehodnotí a začne říkat, že jsou roztomilý, hot, nevinný, cokoli. S akné stačí dojít na kožní a prsa… kolem těch je rozvinutej úplnej těžkej průmysl od zázračný wonderbra po plastickou chirurgii.

Horší je to s věcma, který se nijak vykořenit, změnit nebo přerůst a přehodnotit nedaj. Aspoň teda v třídním okruhu. Vyloženě do tuhýho jde třeba u sexuální orientace nebo národnosti. A jasně, vždycky se najdou inteligentní jedinci, který vás dokážou brát „fér“. Jako kámoše. Pak je tady ale míň zábavná parta lidí, kterým vaše odlišnost nedá spát a maj potřebu

HUDBA IFWE

CO JE IN v Rusku?

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

zřídit ve věci pořádek. Nevim, jestli maj vizi spásy světa, očisty krve nebo co jim to doma valej do hlavy, ale prostě to tak vznikne a životní etapa základní školy se najednou stane dost krutou záležitostí. Když se hraje při těláku fotbal, postaví vás do branky. Tam totiž vznikaj dva nádherný momenty možnýho ponížení:

Krásný pomalý věci, u kterejch si můžeš třeba malovat obrázky. Navíc s trochou snahy budeš týhle kapele i rozumět. Pomalá ruština je docela srozumitelná, pokud na ni nehodíš ignore. Hledej na YouTube. Favorit: Zhit Odnomu (Pticy)

1) Dostanete míčem do hlavy. 2) Když míč pustíte, je na vás tým oprávněně naštvanej a vozí se po vás. Druhej má velkou radost, že jste „díra“, a taky se po vás vozí. Win-win pro všechny, žejo. A tak dále a tak podobně, od drobnějších naschválů až po teror, po kterým zůstávaj všelijaký jizvy. Pokud jste na tom jako já, může se vám hodit stručná příručka pro přežití mezi divochy, kterou jsem sepsal na základě bohatých osobních zkušeností. Pro divochy tahle příručka existuje proto, aby pochopili, že jejich chvilková zábava a důkaz síly pro nás s „postižením“ znamená pár (někdy i desítek) let, během nichž se z toho hrabem. Je to takový peklo, že člověk občas přemejšlí, jestli by nebylo lepší sprovodit se ze světa. Takže ahoj, já jsem Rusák a nepřijel jsem vás okupovat. Stručná příručka pro přežití 1) Neignorujte utlačovatele Mladí a nezkušení by měli poslouchat starší a zkušené, to je bonton. Psychologové a babičky mají docela jasnej pohled na svět. Jedni zpracovali spoustu studií na chování ve smečce, druzí čerpají ze životní zkušenosti. Moje babička, která je takřka světice, mi vždy, když jsem si stěžoval na nekalé praktiky mého okolí, říkala, abych je prostě ignoroval. Zpětně viděno, bylo to dost k ničemu. Doporučuju provokatéra neignorovat, když se vzepřete, ohradíte, ozvete, přijde následek v podobě „trestu“ o něco dříve, a to je dobře. Pokud se rozhodnete pro vznešenou „splendid isolation“, začnou útoky nabírat na intenzitě, hlasitosti, kreativitě a hrubosti, a to, co původně mohlo skončit jako laškovná fackovaná, končí najednou jako pěstní souboj s drobnými benefi ty. Například nikdy nezapomenu na oblíbené „mydlení pusy“. Že prej je jazyk mýho kmene nedobrej a nečistej. Když se ozvete hned, jste o chvilku dřív ve střehu a možná se i dokážete ubránit. Jako poslední výhodu neignorace vidim v tom, že ani za deset let po opuštění školy vás nebudou přepadat návaly ponižující zloby „kdybych já tenkrát!“. Jednou, během poklidné hodiny na gymnáziu, zhruba sedm let po jedné z nejhorších šikan na základce, se mi najednou celý to moje slabošství navalilo do hlavy a prostě jsem odešel z hodiny do nejbližší osvěžovny, kde jsem utěšoval hluboký žal. Nevyzývám k násilí, stačí houknout, a už z vás není jedinec hodnej zavržení. Lvi taky dlouho hrozej, než spustěj sukovici. Učte se od nich. Nebo od Kiplinga, buďte Mauglí školních lavic. Pro divochy: Ano, jsme rádi, že máte vyjasněné geopolitické názory v tak raném věku. Je to prima a hodí se vám to o pár desítek let později u voleb. KSČM nebo DSSS vás přijmou s otevřenou náručí. Je skvělý mít nad někym navrch, hrát si s ním, ponižovat ho. Doufám, že jednoho dne budete skvělí otcové a matky, budete svým dětem věnovat maximální péči a až přijdou domů s tím, že dostaly po tlamě od silnějšího spolužáka, vzpomenete si na pojem KARMA. Tim teď úplně nemyslim to plynový ohřívadlo vody, ale takovou tu filozofi ckou meta věc, která říká, že všechno v tomhle vesmíru je bumerang, takže jak se do lesa volá, tak se ucho utrhne. Co s tím budete dělat, je na vás, ale třeba si vzpomenete na majora Zemana a slavný: „Až se ti promítne celej tvůj život, tak ať je na co koukat, Honzo.“ 2) Nevyjte s vlky Můj oblíbenej film Tanec s vlky si představuju v trošku jiný rovině, než v jaký si ho Kevin Costner natočil. Vlk je totiž kromě divokýho a hrdýho zvířete i taková nemilá opruzenina na sedací partii vašeho těla. Tančit s takovýmto vlkem nechceš. A tak je to ve skutečnosti i s těmito třídními „vlky“. Jedno přísloví říká, že kdo chce s vlky býti, musí s vlky výti. To je docela šílený, ale bohužel pravdivý.

Když chcete mít za kamarády třídní grázly, budete je muset třikrát přeplivnout a osmkrát předběhnout. Ve všem. Představte si, že to, co dělají oni vám, budete dělat vy někomu jinýmu. Akorát s větší intenzitou, protože hnusu máte nakupeno až po střechu. Solidní představa, ne? Takže, když už jste jednou outswagováni, neste to s hrdostí. Jasně, vono se to lehce řekne a to pokušení „mít kamarády“ je dost ukrutný, ale tohle nejsou kamarádi. Maximálně tak opraváři zemědělských strojů a latentní náckové, který se nejvíc bojej toho, že se jednoho dne rozkreje jejich největší sen – líbačka se stejnym pohlavím. S nejlepším kámošem, se kterym už chodí x-let do posilky a na pivo. Chápete tu ironii? Pro divochy: Díky za každou šanci, kterou nám dáváte najevo, že bychom vlastně mohli bejt kámoši. Jen ty nabídky by mohly bejt mírnější. Nevidim žádnej důvod, proč si vylejvat zlost na mladších ročnících během velký přestávky nebo při převlíkání na tělocvik. Tady přichází ke slovu nekonečná pravda našich maminek: „Když bude skákat z vokna, tak skočíš taky?“ Nechte to na sebe působit a zkuste popřemejšlet, co děláte, co po kom chcete, a hlavně proč to chcete. Taky není fér nastavování laťky na fyzický úsilí. Páka je skvělej sport, pokud jste truckeři z Améru a máte reálnou vidinu, že vás vítězství v nejvyhajpovanějším turnaji v páce konečně zbaví břímě šoféra, vy si založíte ﬁrmu a jiní budou jezdit pro vás. Jasně, americkej sen, akorát dobré ráno, jsme v Čechách, takový turnaje se tu nekonaj, a když už, tak je za vodměnu vosum piv. Tohle je slušná vize budoucnosti, a do toho Maruna s pneumatikou velikosti zvíci téměř všech šesti pneumatik vašeho tiráku. No moc radosti v tom životě – kromě páky, rvačky v hospodě a vosmi piv – neni. Intelektuální páka je pro šprty, to předstíráte dobře. Chápu, že se cítíte poníženě, když něco nevíte a ten cizáckej šprt (Vietnamec, Rusák, Ukrajinec) to nabombí za vás. Ale fakt musíte svoji závist transformovat do podoby fyzickýho zla? A pokud vás ten kámoš, se kterym chodíte do posilky a pak na pivo, fakt neodolateně přitahuje, řešením je coming out. Jak říká moje maminka: „Lepší včas vědět než pozdě zjistit.“ 3) Nepřestaňte milovat svůj rodnej jazyk „Řekni něco rusky!“ Dodneška mám mrazení v zádech, když mě o to kdokoli požádá, byť je to třeba i moje slečna. Prostě NE a NE a NEbudu ti dělat vopičku. A jo, i tenhle osten, kterej se mi vždycky vyježí na zádech, souvisí se základkou, nejradostnějším obdobím mýho života. Kdykoli jsem totiž byl požádanej, abych něco řekl rusky, myslel jsem si, že je to projev opravdovýho zájmu a že moji spolužáci třeba pochopili, jak fantastický možnosti vzdělávání a prohlubování intelektu skýtá ruská literatura. Chyba lávky, žejo. Vždycky to byla jen záminka pro další nádhernou „čočku“. Dneska jsem samozřejmě rád, že můžu studovat v originálech, rozplývat se nad ruskou morfologií a mít výhodu přístupu i k jiným informačním zdrojům než českým a anglickým. Je to skvělý, jen mě nikdo nenuťte rusky mluvit. Nevim, jak tohle překonat, prostě si připadám jako lední medvěd v parným létě v zoo. Ale jazyk jsem milovat nepřestal. Pro divochy: Těšim se, až na třídním sraze po třiceti letech budu moct říct: „Ukaž, jak umíš opravit kohoutek.“ Budu pak s radostí přihlížet, jak se činíte a jak vám jde řemeslo pěkně od ruky. Doufám, že si u toho budete připadat stejně jako tenkrát já. Lidi, který se narodili jinde nebo maj jinou sexuální orientaci, jsou stejně dobří nebo špatní jako vy. Jen z vás nikdy nedělali opičky. Neměli na to sílu ani vůli a nechápou možná ani dost dobře koncept tohodle poselství. Připravte si vercajk, jednoho dne zúčtujeme spolu. To bude nádhera.

HUDBA LOMOVOLOKNO Glitch-hop poučenej všim, co je na scéně, žejo, akorát chytřejc, barevnějc. Asi je to těma širokejma řekama. Hledej na Bandcampu nebo na Soundcloudu. Favorit: Onceá.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: HAZNO FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Národ, ktery zakázal boha, soudí dábla Celá kauza Pussy Riot má pouze dva jisté momenty – tím prvním je, že holky skutečně vystoupily v katedrále Krista Spasitele, protože z tohoto aktu existuje záznam na YouTube a byl odvysílán 21. 2. 2012 mnoha celosvětovými médii. A druhým je fakt, že dvě členky byly odsouzeny k pobytu v pracovním lágru. Několik tisíc dalších znaků je už jen přehlídkou manipulací, úvah, mystifikací a dalších kanálních zpovědí mediálního života.

HUDBA TRUD Trud znamená Rusky „práce“. Tahle kytarová práce je velmi dobře odvedená. Dinosaurus Jr. si podávaj dveře s Markem Kozelekem. Texty jsou, jak se v Rusku říká, psané stylem „zpívám o cestě, po které jdu“. Je to hezký, jenom rozumět tomu moc není. Vrtět se na to ale dá víc než dobře. Hledej na internetech, jsou takovej underground, že je potřeba se vopřít do Googlu a doufat. Favorit: Píseň číslo jedna (jo, tak se to fakt jmenuje, ale rusky).

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Jako vedoucí zájmových kroužků „Buď trochu Rusák“ a „Konspirátor – amatér“ jsem dlouho přemýšlel, proč vlastně tak mocnému vládci, jakým Vladimir Putin dozajista je, stojí za to zabývat se třemi dívkami, které si v maskách zapogovaly v katedrále. Kdyby mu totiž pogovaly v předsíni, kuchyni nebo, chraň bůh, v ložnici, chápal bych to. To bych na místě Vladimira nejdříve použil chvaty z jemu dobře známého juda, poté bych o slečny roztříštil tisíc let starou vázu nalezenou omylem při plavbě v soukromém bazénu a nakonec bych je ještě přejel na černém žralokovi (zdravím na Vyšehrad). A teprve pak bych je soudil – nekompromisně. Pohled první: Pussy Riot na sebe berou hříchy ruské inteligence Jedna z nejzajímavějších úvah na téma odsouzení Pussy Riot pochází z hlavy ruského politologa a novináře Pavla Svjatenkova (čti Svjatěnkova), jednoho z předních odborníků na téma ruského konzervatismu. Přichází s úvahou, že před rozpadem Sovětského svazu byla intelektuální společnost rozdělena na dvě skupiny – tzv. „sionisty“, kteří ovšem nemuseli být nutně židovského původu, a „patrioty“, kteří se ale mohli rekrutovat i z řad sionistů a vůbec občanů s židovskými předky. Tyto dvě skupiny mezi sebou bojovaly o převahu v intelektuálním prostředí Sovětského svazu a – neschopny spojit se v boji proti režimu – nakonec jedna na druhou donášela. Režim si mnul ruce. Inteligence, která požírala samu sebe, se nemusel obávat, a naopak ji mohl bezstarostně a bez zvláštní námahy (udání bylo z obou stran dost) posílat do gulagů. Po rozpadu Sovětského svazu se ale situace změnila, tvrdí Svjatenkov. Protože už není komu udávat a zároveň se dramaticky mění poměry v ruské společnosti, zákonitě musí nadejít změna i ve složení inteligence. Ze „sionistů“ se stali liberálové, „patrioti“ se přerodili v „nacionalisty“. Nacionalisté začali liberálům závidět, jak moc dobře si to zařídili ve svém původním domově (rozuměj Izraeli). Nepovažovali ho za fašistický, ctili jeho jasný řád a lásku občanů k vlasti. Leckterému z nich se musela v hlavě honit až kacířská myšlenka: „Jednotné silné Rusko, ve kterém občané budou ctít vládu – takový stát kdybychom měli!“ A tak se začala tzv. inteligence v nynější Ruské federaci vzájemně přibližovat. Právě toto sblížení pak mělo za následek protesty, které trvaly od prosince 2011 do června 2012. Poprvé v novodobé historii Ruska se spojená opozice vydala do ulic. Vládě se tehdy nepovedlo odpor ideologicky rozbít – rozuměj: poukázat na „sionisty-liberály“ a říct „Všechno jsou to židozednáři a svou konspirací nám chtějí rozvrátit stát“. A ani se nepovedlo ukázat prstem do davu a říct „Všichni jsou podplaceni Amerikou!“ S postupnou amerikanizací ruské společnosti přestaly být Spojené státy vnímány jako hrozba, ale naopak se staly a stále jsou životním vzorem pro spoustu Rusů. Z toho Svjatenkov vyvozuje, že když je vláda v úzkých, protože ztratila páky na nespokojené občany, hledá nejbližšího spojence, kterým je v Rusku jednoznačně církev. Ta v roce 2000 prohlásila sebe samu za nedílnou součást státu a jediný závazek, který vládě dala, byl prostý – nebudeme se vměšovat do politiky. A nyní Haznova mystery-fantasy vsuvka Teď je potřeba na dvanáct vteřin zadržet dech a pak velmi potichu zašeptat: „Nebudeme se vměšovat, pokud se to ovšem vládě nebude hodit. Pak se vmísíme a ona nás bude mít zase o něco radši.“ A tak Voloďa osedlal oře a vyrazil o pár bloků dál, k patriarchovi, a postěžoval si, že se mu to v hoodu zapleveluje intelektualitou a že se mu děvčata promenádují po kostelích s nepěknými, ale opravdu nepěknými písněmi, že provozují skupinový sex na veřejnosti a i jinak si z nebohého Volodi tropí blázny. I podrbal se patriarcha na čele a pravil: „Voloďo, chlapče můj, vždyť ty nám solíš peníze ze státní pokladny. Po jakémpak kostele to děvčata běhají?“ Voloďa se při představě lepých děvčat skákajících po katedrále až trošku

začervenal. Jak jen to moudrému patriarchovi říct? Taková katedrála přece není nějaká zavšivená dřevěná špeluňka na Kamčatce, kam si chodí zabrložit medvědi a kde o polednách obědvá sám Pánbu, protože ho tam nikdo neruší. I nabral náš geroj sil a mocným hlasem pronesl: „Po katedrále Krista Spasitele!“ Následovalo hrobové ticho, jen dlaždičky jemně vibrovaly ozvěnou Voloďova mocného hlasu. Ve tváři patriarchy se cosi proměnilo, pod levým okem mu výrazně vystoupla žíla, koutky úst začaly se podivně škubat. „Židozednářská reptýlie, jsem v pasti!“ pomyslel si Voloďa, ale nebylo tomu tak. To sám Duch svatý sestoupil v patriarchu a hněv mu lomcoval nitrem a drásal ho. „Odsoudit, pověsit, zastřelit, zničit, v Něvě rozprášit, tak přikazuje Pán!“ zařval patriarcha. A Voloďa si spokojeně zamnul ruce, sedl na koně a pelášil několik bloků zpět do své kanceláře. Nejdříve ještě ovšem patriarchovi poděkoval, neb je slušně vychován. Po příjezdu do svého politbyra nakázal prostě: „Odsoudit, církev je s náma, to neprojedem!“ A tak se i stalo. Pussy Riot byly postaveny před soud. Nyní již ukončeme proud mých myšlenek a vraťme se k tématu. Soud s Pussy Riot je soudem s ruskou inteligencí Je to přímá snaha inteligenci znovu rozbít na dva tábory. „Nacionalisté“ budou stát za jedním ze silných symbolů Ruska – pravoslavnou církví a jejími představenými. „Liberálové“ se nutně musí postavit za Pussy Riot. Proto taky bylo vystoupení Pussy Riot souzeno nikoli jako čin politický (za text písně „Matko Bohorodičko, zbav nás Putina“), ale vyloženě jako útok na církev. A útočí-li někdo na státní symbol, útočí tím i na stát. Pohled druhý: Vladimir Putin vypráví příběhy (variace na Vladimir Putin looking at things) Při státní návštěvě Německa v roce 2012 si Vladimir mohutně propotil košili, když se ho na veřejné tiskové konferenci hipster-Merkel zeptala, jak to tedy s těmi Pussy Riot vlastně bylo? Po hlubokém zamyšlení jí oznámil strašlivou pravdu – vedoucí femino-punkových Pussy Riot je xenofobní homofob! A takové, pravil Vladimir, Rusko nepotřebuje. Upřímně, xenofobní homofoby nepotřebuje žádný stát, jen zrovna z Putinových úst to zní trochu legračně, a navíc to není pravda. Dle Vladimira oběsila v minulosti Tolokonnikova v supermarketu tři loutky (strašidla) zastupující skupiny obyvatel, kterých je třeba se zbavit: Židy, homosexuály a námezdní pracující cizince, tzv. gastarbeitery. V nezávislých médiích (freerutube.com či maxpark.com) ovšem čteme jinou verzi příběhu: Ruská umělecká skupina Voina, jíž byla Naděžda Tolokonnikova členkou, chtěla poukázat na špatný vztah ruské společnosti k homosexuálům a gastarbeiterům. Našla proto pět dobrovolníků, kteří se v Den města Moskvy nechali „oběsit“ v největším moskevském nákupním centru. Pravda, později se ukázalo, že gastarbeiteři si nechali za ﬁgurantství zaplatit, ale to jenom dokazuje, jak špatnou sociální pozici tito středoasijští pracovníci v Rusku mají. Většinou jsou to bezejmenní lidé a zmizí-li, prostě zmizí, nikdo je nehledá, nikoho nikdy nezajímali. Celá performance se konala 6. prosince 2008 a byla nazvána „Vzpomínka děkabristům neboli Pestel se úplně nepo***l“. (Historická vsuvka: Děkabristé byli revolucionáři, kteří se po smrti cara Alexandra I. v roce 1825 snažili o revoluci a změnu režimu z absolutistické monarchie na monarchii konstituční, či dokonce republiku. O revoluci se pokoušeli v prosinci, rusky v děkabri, 1825, a odtud tedy i jejich název. Vedoucí děkabristů se jmenoval Pestel, proto je připomenut v podtitulu.) Žádný xenofobní homofob se, Vladimire, nekonal.

FASHION Guru ruský módy je asi už od roku 1938 Slava Zajcev (na Googlu hledej pod Vyacheslav Zaitsev), nestárnoucí legenda a kamarád mj. třeba Pierra Cardina, Guye Laroche nebo Pabla Picassa. Z mladý generace je to Kira Plastinina, která razí celopotisky hadříků, motivy levhartů s laserovejma očima a takový to všechno, co dělá hipstrům dobře na játra. Další talentovaná návrhářka je Ulyana Sergeenko, slečna, která kombinuje vysoký s nízkým, padesátý léta a současnost. Rurální swag a až nábožně vzývaný haute couture aka ót ktýr.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: HAZNO ILUSTRACE: BLACKSCORE.CO.UK

Vladimir jako znalec skupinového sexu Poté, co byl Vladimir znovu (nečekaně) zvolen prezidentem, si ho hned první den jeho služby, tedy 5. září 2012, odchytla na pár slov anglickojazyčná zpravodajská televize Russia Today, která vysílá zprávy o Rusku pro cizince. První (a do konce rozhovoru i jedinou) otázkou redaktora byl vztah Vladimira k rozsudku vynesenému nad Pussy Riot. Po krátkých manévrech typu „Vážený pane redaktore, mohl byste, prosím, přeložit název skupiny do ruštiny?“ a následné krátké lingvistické kočkované přešel Vladimir do ostré ofenzivy. Začal vyprávět o Pussy Riot jako o dívkách pokleslých mravů, které provozují skupinový sex na veřejnosti. Jak praví sám Vladimir Vladimirovič: „Skupinový sex provádějí asi proto, že se při něm dá takzvaně hákovat…“ Vida, vyjma vedení země, juda, potápění, lovení medvědů, vedení tažných ptáků a mnoha dalších schopností ovládá náš bohatýr i pravidla skupinového sexu. Ještě mnohem zvláštnější je jeho řečnický zvrat, při kterém začal obhajovat církev trpící po desítky let (konkrétně 82) pod bičem komunismu. Slyšet taková slova od bývalého vedoucího tajné sovětské služby KGB, to jeden jenom kouká. Inu, tleskám ti, Vladimire. I zde jsi svými verbálními chvaty položil na záda soupeře a udělil mu k. o. během několika málo minut. Ani ručník se nemusel házet na tatami. Pohled třetí: Bývalí androši soudí současné androše Vladimir Grebenshchikov (čti Grebenščikov), frontman kapely Akvarium, se domnívá, že zásadnější je zabývat se bezdomovci než Pussy Riot. Kapela Akvarium vznikla v roce 1972 v Petrohradu a její expresivní lyrická vyjádření i původní noisové a prog-rockové hudební vize pocházejí právě od Grebenshchikova, který mimo jiné platí i za jednoho z nejrenomovanějších překladatelů hinduistických a buddhistických textů na světě. Jeho spirituální druhé jméno je Purushottama, v překladu „Svrchovaná bytost“. Podle něj se lidé bez domova do svého neštěstí dostali bez vlastního přičinění, zatímco děvčata z Pussy Riot si za svou situaci můžou samy: „Neodsuzuji je, jen vím, že si začaly hrát se státem, staly se ﬁgurkami šachové partie a všichni, kdo mají potřebu se k tématu vyjádřit, se taktéž stávají pěšáky této hry. Já žádné hry s vládou nehraji a tuto hru také hrát nebudu.“ Upřímně – čekal jsem, že když už jinde ne, alespoň zde naleznou holky podporu. Pohled čtvrtý: Ortodoxní věřící Dle ruských pravoslavných věřících jsou Pussy Riot opuštěné prázdné duše, do nichž zasel své semeno zla ďábel. Prý mají dokonce scénář, jak rozvrátit stát a církev, a první krok na své cestě již vykonaly. „Kdybychom žili v 16. století, hned by je pověsili nebo spálili,“ praví jeden z duchovních při žoviální debatě v autě, kterým jede se svými kolegy protestovat proti osvobození Pussy Riot. „Ale my, ortodoxní, musíme být smířliví, proto proti nim budeme bojovat zákonnými cestami,“ dodává. Blasfemie (rouhání) Při rozhovoru s věřícími i představiteli církve se nejčastěji ozývá slovo blasfemie. Pamatuji si, že několik dní po vypuknutí celého skandálu jsem několikrát naladil internetové vysílání ruských státních médií. Vedla tehdy proti Pussy Riot masivní kampaň jako proti zvrhlicím, které se rouhají a celým svým chováním se vysmívají církvi. Přímý politický kontext věci byl zatlačen do pozadí, šlo jen o naočkování věřících, aby měli jasný cíl. Aby se

cítili uraženi ve víře a ohroženi na svobodném právu jejího praktikování. To se ruským médiím povedlo na jedničku. Jedním z nejzvláštnějších konstruktů, se kterými jsem se během rešerší při psaní článku setkal, je pak následující teze: „Pussy Riot bojují proti pravoslaví, protože v něm cítí oporu systému. Bez pravoslaví nastane v Rusku rozklad a smrt, Pussy Riot bojují proti pravoslaví, jsou tedy vyslankyněmi ďábla a je potřeba je co nejdříve odstranit ze světa.“ Řečeno jazykem meme – BaDumTss, je dobojováno, prostý a obyčejný člověk opět zvítězil nad „všivou inteligencí“, která má potřebu do všeho hnípat a rozsévat nejistotu a zkázu. Pussy Riot ve světě showbyznysu Kolem dvou „pussyn“, Naděždy a Marie, je živo i po propuštění z vězení. Pátého února se setkaly s Madonnou na koncertě pro Amnesty International. Za to je „tvrdé jádro“ (členky, které nebyly vězněny), odsoudilo a vyloučilo ze skupiny. Naděžda a Marie se prý už příliš vzdálily protiputinovskému odboji, hrají si na hvězdy, mluví o lidských právech a staly se součástí popkultury, která si podává dveře s establishmentem. Na druhou stranu je dlužno říct, že samotné Pussy Riot se staly symbolem, na kterém se vozí obě strany barikády. Zatímco Putin a jeho přívrženci dokázali vytvořit mediální obraz holek coby útočnic na práva věřících, levicová intelektualita je vzývá jako bojovnice za svobodu a demokracii. Pravá podstata činu jde do pozadí, mainstream požírá subkulturu. Trička, potítka a kukly s logem Pussy Riot jsou již dozajista vyrobené a čeká se jen na povel, kdy je navézt do obchodů. Pussy Riot tančí kozáčka V průběhu olympijských her v Soči se již vyloučené členky Maria a Naděžda vydaly točit nový protirežimní ﬁlm přímo do jejich dějiště. Poté, co začaly hrát na ulici, k nim přiběhl kozák (oﬁ ciální příslušník výkonné moci, v podstatě domobrana povýšená na legitimní složku ochrany státu) a začal je bičovat. Ruská média prohlásila, že jeho identita není známa a že jednal s dobrým úmyslem ochránit důstojný průběh olympiády. Gubernátor Krasnodarského kraje (ve kterém se Soči nachází) se za použití síly omluvil. Po zadržení byly ovšem členky obviněny z krádeže. Tento postup se používal v Rusku už za totality, byl to totiž nejjednodušší způsob, jak dostat odpůrce režimu za mříže. Například undergroundové kapely bývaly často obviněny z krádeže aparatury, což je jednak mělo zdiskreditovat v očích fanoušků („vždyť zpívají o pravdě a lásce, a přitom jsou to zloději“), a jednak s co nejmenším výdejem energie smazat další otravnou položku na seznamu nepřátel. Zdá se, že Vladimir Putin na tyto staré dobré praktiky KGB nezapomněl.

Pussy Riot ruská femino-punková (nejen) hudební skupina z Moskvy složení: 3 až 11 členek program: guerillové akce na protest proti ruské společnosti, ruským zákonům a prezidentu Putinovi. Pussy Riot akce nahrávají a publikují na YouTube. Naděžda Tolokonnikova a Maria Alyokhina (čti Aljochina) byly propuštěny v prosinci 2013 v rámci prezidentské amnestie, která byla stejně jako „záruka maximálního bezpečí pro homosexuální sportovce“ nutnou PR akcí před nadcházející olympiádou.

FILM NIKITA MICHALKOV Jeho filmy 12, Lazebník sibiřský nebo Unaveni sluncem musíš znát, jsou to prostě evergreeny.

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Proti proudu 21. století Zákon o pravoslavné církvi: Podle něj se Pussy Riot dopustily trestného činu, neboť jakékoli vystupování proti církvi na její půdě je trestné. V roce 2012 vchází v platnost zákon zakazující „propagaci odlišné sexuální orientace“, který DUMA (obdoba našeho parlamentu) obhájila názorem, že homosexuální partnerství je nezdravé. Ve zdravých společnostech prý neexistuje. Boj proti takovým homofobním zákonům je jednou z hlavních aktivit Pussy Riot.

Širší příběh ze současnosti Na základě platnosti výše zmíněného zákona se v Rusku ještě více zaktivizovala již tak velmi aktivní skupina neonacistů, která čítá cca 70 000 až 100 000 členů. V rámci této skupiny vznikla do života LGBT intervenující jednotka „Occupy Pedophilia“. Dle názvu je jejich cíl vysoký, že? Vždyť jsou na stejné vlně s Anonymous, kterým se téměř povedlo rozprášit pedoﬁlní bussines na internetu! Ale chyba lávky – Occupy Pedophilia se zabývá hlavně přepadáním a šikanou homosexuálů, kteří si domlouvají schůzky na „ruském Facebooku“ – síti s názvem VKontakte. Tito hrdí potomci slovanské krve, která ve druhé světové válce utrpěla ztrátu padesát milionů obětí, se nyní zabývají zvěrstvy, které mají k nejnižší laťce lidskosti daleko asi tak jako cesta transsibiřskou magistrálou z Moskvy do Vladivostoku (cca devět tisíc kilometrů). Naneštěstí jsou chráněni a podporováni vládou. Pokud se jimi napadený člověk dopustí takového bláznovství, že je zažaluje u soudu, bude státním zástupcem okamžitě zažalován zpět za snahu o propagaci odlišné sexuality. Pussy Riot proti tomuto trendu dlouhodobě bojují.

Mordo(ro)via – temná země lágrů na jihovýchodě Ruska Pět set kilometrů jihovýchodně od Moskvy, na území federální republiky Mordovie, leží ženská trestanecká kolonie, které se bojí i ti nejtvrdší „zekové“ (muklové, vězni). Naděžda Tolokonnikova o tamějším životě: „Chleba je vždy starý. Mléko bohatě zředěné vodou a brambory shnilé. Pracuje se sedmnáct hodin denně, spí se čtyři. Volno je jednou za šest neděl a umýt se je možné v lepším případě jednou týdně. Politické přesvědčení vedoucího kolonie je lehce archaické – je stalinista. Naší prací bylo šít uniformy. Měsíční výplata je pětadvacet rublů.“ To je cca osmnáct korun. Solidní jízda, co říkáte? Vězenkyně si „samy“ podávají žádosti, aby mohly pracovat i o nedělích. Taky se často týrají navzájem. Zejména za nedodržení norem. Kolektivní vina jako nástroj zlomení osobní důstojnosti zde přežila od dob Sovětského svazu. Proč poměry měnit, když se dostavují výsledky.

Bohorodičko, zbav nás Putina Bohorodičko, Panno, Putina vyžeň Putina vyžeň, Putina vyžeň Černá kutna, zlaté nárameníky a všichni farníci se plazí k pokloně Zjevení svobody na nebesích Hrdost gaye je odeslána v poutech na Sibiř Hlava KGB je jejich hlavní svatý protestující vede v konvoji do vězení aby nerozhořčil Nejsvětějšího Ženy musí rodit a milovat Hovno, hovno, hovno Boží Hovno, hovno, hovno Boží Bohorodičko, Panno, staň se feministkou staň se feministkou, feministkou se staň Církevní chvála prohnilých vůdců křížová cesta jejich černých limuzín K tobě do školy se chystá kazatel vezmi si půjčku – přines mu peníze! Patriarcha Gundaj věří v Putina lépe kdyby v Boha, vymrdanec, věřil Pás panny nenahradí mítinky na protestech s námi Přečistá Maria! Hovno, hovno, hovno Boží Hovno, hovno, hovno Boží Bohorodičko, Panno, Putina vyžeň Putina vyžeň, Putina vyžeň

KNIHY Nejvíc hip budete, pokud si dáte dostaveníčko s klasiky. Čechov, Gogol, Dostojevský, Tolstoj. V každý slušný společnosti vzdělanců a intelektuálů naprostej základ. Jo a ještě Bulgakov, Bunin a další, z poezie Jesenin, Majakovský, Cvětajeva, Achmatova. Z moderních věcí si přečtěte Moskvu-Petušky vod Jerofejeva. To je takovej základní průvodce, how to jezdit vlakem v Moskvě.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: HAZNO FOTO: ILYA VARLAMOV

Ukrajina posedlá tmou Možná jste si toho ani nevšimli, protože přední místa ve všech médiích obsadily olympijské hry. Ale na Ukrajině, jen coby od našich hranic kamenem dohodil (nějakých 1500 km), zuřil lítý boj, ve kterém se – speciálně z českého pohledu – nebylo snadné zorientovat.

MÍSTA Nejvíc cool město je Moskva, na druhým místě Petrohrad, jinde hipstery moc nehledejte, vono taky proč, je to daleko a je tam zima. A Putin. Pokud si budete chtít zalomit patku v Moskvě, pak jednoznačně klub Strelka. Na druhým místě je klub Solyanka, což je mimochodem taky polívka. Doporučuju vochutnat. Moskva je hodně drahá, takže bacha, prasátko, který budete rozbíjet, musí bejt pěkně vypasený.

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Prozápadní frakce (Ukrajinci doufající, že jim členství v EU přinese ekonomické výhody) se snažila svrhnout pána korupce a zla, prezidenta Viktora Janukovyče. Dlouho jsem se snažil dopátrat, proč se situace tak extrémně vyhrotila, ale pro množství interpretací a článků, které jsem na internetu vydoloval, jsem od všeho raději upustil. Až když mi volala šéfredaktorka a říkala, že válka se v dnešní době nevede ani tak zbraněmi, jako manipulací veřejným míněním (tedy médii), zatrnulo mi a podíval jsem se na to ještě jednou. Byli jsme svědky fascinující přehlídky PR strategií s využitím všech dostupných prostředků. Po všech rešerších ale jedna věc zůstala beze změny – pořád nevím, na kterou stranu se mám v ukrajinském konﬂiktu postavit. Jak vypadá Ukrajina Je vlastně rozdělená na tři „státy“. Jeden disponuje uhlím, železem, manganem a dalším nerostným bohatstvím. Druhý je vyhlášenou zemědělskou oblastí. Třetí má hory a chce do Evropy. První neformální „stát“ začíná hned u hranic se Slovenskem a končí zhruba u Kyjeva. Tvoří ho Halič, Bukovina a Podkarpatská Rus. Vyjma toho, že se v Haliči (konkrétně ve Lvově, o kterém bude ještě řeč) narodil spisovatel a novinář Leopold von Sacher-Masoch, který neproslul vynálezem Sacherova dortu, jak by se mohlo zdát, ale masochismu, je tato část Ukrajiny známá svou nacionalistickou a silně antiruskou náladou. Zde vzniklo „ukrajinské národní obrození“, vydávala se první ukrajinsky psaná díla, formoval jazyk a taky se tady za každou cenu bojovalo proti Rusku. Nejslavnějším hrdinou tohoto boje je nacionalista Stepan Bandera, který za druhé světové války prohlásil západní Ukrajinu za samostatný stát. Krátce na to byl zatčen gestapem a dovezen do Berlína, kde musel prohlášení samostatnosti odvolat. Neodvolal, a tak zůstal až do osvobození v roce 1944 v koncentráku. Jeho odkaz si stále připomínají mladí národovci, zejména ti ze strany Svoboda. Tu vede nácek Oleh Tyahnybok, který svůj coolness level dokazuje neskrývanou homofobií a xenofobií. Oleh a jeho přívrženci chtějí do EU, její hodnoty (tolerance, multi-kulti apod.) však příliš nevyznávají. Nenávidí ale Rusko a doufají, že členství v EU pozvedne ekonomiku. Druhým ukrajinským „státem“ je tzv. „Malorusko“. To je Kyjev a přilehlá oblast. Sami Ukrajinci toto pojmenování rádi nemají, protože zní, jako by byli „horšími Rusy“ nebo jejich menšími bratry, což samozřejmě není pravda. Název vychází z historických kořenů Ruska, zejména pak z Kyjevské Rusi, která je podle tradice matkou všech měst ruských. V této oblasti je situace nekonečně nepřehledná, obyvatelstvo je rozděleno mezi proevropsky a prorusky smýšlející. Prorusky v tomto případě ale neznamená obhajování exprezidenta Janukovyče. Mnozí putinovci zároveň volí Svobodu, na protest proti maﬁ ánským praktikám exprezidentovy rodiny. Třetím státem je na nerostné suroviny bohatý jihovýchod, tzv. Donbas. Tady se nikomu moc do Evropy nechce, a když už, tak ne s Tyahnybokem. Velká většina měst je zde osídlena převážně Rusy nebo jejich potomky, přičemž

Oděsa, jakožto město přístavní, má velkou multikulturní základnu. Židé tu mají vlastní čtvrť. To více než výmluvně vysvětluje, proč tady nacionálně-socialistická politika strany Svoboda v čele s antisemitským vůdcem Tyahnybokem nedopadá na úrodnou půdu. Navíc veškerý těžký průmysl byl vybudován v dobách Sovětského svazu a starší lidé na to vzpomínají s podobnou nostalgií jako někteří naši spoluobčané na doby před sametovou revolucí. Zkrátka tehdy bylo líp, všichni měli práci a rohlík stál deset halířů. Ráj na zemi nebo co. Informační válka Obraz vládnoucí ukrajinské garnitury byl našimi médii vykreslován jako proruský, opozice a Euromajdanu jako proevropský, a celý boj tedy jako srážka těch dvou ideově odlišných proudů. Realita ale taková není. Samotný boj byl namířen spíše proti exprezidentovi Janukovyčovi, který politiku převrátil v bussines a těžce mafi ánskou hru. Jeho syn se stal de facto šedou eminencí ukrajinské politiky a kdo do ní chtěl vstoupit, musel se mu zalíbit. Samozřejmě za peníze nebo podíly ve firmách. Když jsem na twitteru Euromajdanu narazil na fotku „prostřeleného“ batohu demonstranta, přestal jsem zcela chápat. Představte si fotku, na které dvě ruce drží batoh, ve kterém je díra. Nechci se zabývat konspirací, ale taková fotka „střelby“ se dá vyrobit i uměle, například vrtačkou. Jen těžko můžeme nahlížet celou situaci pravdivě, pokud nejsme zrovna na místě dění. O to více bychom se pak měli snažit nespoléhat jen na jediný zdroj informací. Vše neustále prověřovat a prověřovat zejména svůj vlastní úsudek. Když ukrajinský rabín vyzval k odchodu Židů ze země, spousta médií informaci nezveřejnila, stala se však důležitá věc – někteří čeští novináři začali mírnit svá plamenná prohlášení o tom, na čí straně se nachází pravda. Něco je pod povrchem Tentokrát nikterak přeneseně, ale doslova. Ukrajina je klíčová plynařská a ropná tranzitní země. Vedou přes ni prakticky všechny významné ruské ropovody a plynovody, které dodávají tyto cenné hmoty do celé Evropy. Právě tady by se nejpravděpodobněji dal hledat kořen celé události. Prohlédněte si infografiku na následující dvoustraně a přemýšlejte. Napadá vás něco?

KUCHYNĚ Ruský čaj je pro nás trochu hard core a ne každý taky přijde na chuť boršči, ale kaviár, bliny, pelmeni nebo šašlik doporučuje deset z devíti gurmánů, včetně našeho šéfa. V Ruské čajovně v New Yorku podávají kaviár na obrovské stříbrné míse, ze které si každý u stolu odebere na talíř (přiměřeně, ne jako bagrem) a nožem pak natírá na kousky tmavého chleba, toustu nebo – a to je úplně nejlepší – na bliny. Blina je horký lívaneček politý rozpuštěným máslem a smetanou. Mazec.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

INFOGRAFIKA: MATĚJ MAREK

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV DRAWETC.

Vladimir Strejcek

cim vic kreslis, tim lip kreslis Chlápek, co má hlas jak cirkulárka, chodí po městě bos a neumí rapovat, zato zručně tká koberce, je spoluzakladatelem kreativní řežby výtvarníků zvané RAW (jako Raw Art Wrestling) a majitelem pražského vizuálního studia DRAWetc. A to studio, přátelé, je na nábřeží naproti Mánesu, a říkám vám – takovej swag, že byste se z toho chtěli zabít. Krásný, velký, závidim. Hned to ale nebylo. Má to příběh.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

Veřejností právě cloumá olympiáda v Soči. Někdo říká, že v zemi, kde dochází k tak výraznýmu porušování lidských práv, se olympijský hry vůbec konat nemaj, někdo zase, že politiku bychom do sportu míchat neměli. Co si myslíš ty? Já s tím mám problém. A měl jsem ze stejnýho důvodu problém už s olympiádou v Pekingu. Otázka je, co se s tím dá dělat. Asi nic. Můžeme se jenom pozastavovat nad tím, kam zmizely původní olympijský ideály a kvůli čemu se dnes hry vlastně pořádaj. Olympijská medaile je pro každýho sportovce top, ale jinak je to hlavně politika, takže těžko ji do toho nemíchat. Olympiáda je vizitka země, vizitka národa, v případě Ruska ale především prezidenta Putina a jeho politiky. Další věc je, kolik Soči stojí. Proč je dražší než deset nebo patnáct předchozích olympiád dohromady. Viděl jsem teď na to takovej graf a samozřejmě nevim, nakolik je pravdivej, ale 56 miliard dolarů je hodně. Každej ze závodů tak vyjde asi na deset miliard korun – v zemi, kde tři čtvrtiny obyvatel skoro nemá co jíst. Protiargumentem je, že olympiáda pozvedne ruskou ekonomiku. Lidi dostanou práci, budou mít víc peněz, budou víc utrácet, tím pádem se vybere víc daní a všichni se budou mít líp, ne? Hele, já tomu moc nerozumim, ale připadá mi to, jako bychom my udělali olympiádu v Aši a spolíhali na to, že to pomůže támhle Bukovci na opačným konci republiky. A teď si vem, jak obrovský je Rusko. Olympiáda, a to ještě pouze v ten danej moment, „pomůže“ akorát Soči a okolí, jinak nikomu. A k samotnýmu sportu máš vztah jakej? Četla jsem na Facebooku, že běháš. Mám záchvaty. Občas. Ale boxuju. Už roky. Hodně mi to pomáhá, protože je to opak toho, co dělám tady – sedim u kompu, viď.

Jasně. A ten box – já tomu teda moc nerozumim – ti dává třeba i nějaký sebevědomí, že se nebojíš rány? Že když tak ubráníš sebe a svoji holku nebo tak něco? Tak někde vzadu to tam asi bude, ale asi jako úplně poslední věc, kvůli který to dělám. A ta první? Každýmu člověku dělá dobře pohyb. Mně taky. Takže zaprvé se fyzicky vyblbnu. Když celej den sedíš, musíš se o sebe trochu starat, je to důležitý. A další věc je, že lidi, co mě znaj, vědí, že mám v sobě skrytý démony a někdy jsem takovej prudší. A v tomhle mi box taky pomáhá. Vyventiluju si to tam a je mi dobře. Na tom statusu o běhání mě zaujalo, že chceš běhat bos. Proč? Já chci bos běhat i chodit. V Maximu, což je dneska už lepší časopis než Reﬂ ex, jsem čet článek o jednom mladým klukovi, kterej chodí bos už asi dva nebo tři roky, dokonce i v zimě. A říkal, že si na to v pohodě zvyknul. Je jasný, že to asi nefunguje za nějakých extrémních mrazů, ale ty jsou u nás stejně málokdy. Popisuje tam, jaký to na něj má dobrý účinky, tak bych to teď od jara chtěl taky zkusit. Je pravda, že v létě už to občas dělám. Jdu do práce bos. Mám to sem patnáct dvacet minut, chodím přes centrum a nemám s tím problém. Takže uvidím, jak si zvyknu, a na podzim se rozhodnu, co dál.

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Další zajímavou informaci na tebe práskla kolegyně Hana ze studia. Řekla doslova, že sežereš, na co přijdeš. Koukala jsem na Instagram a žádný fotky jídel jsem tam neviděla, což je velkej prohřešek proti hipsterský etiketě a uvrhlo mě to v podezření, že prostě jenom rád jíš a je ti jedno co. Hele, Nina, moje partnerka, vaří strašně dobře a strašně moc. Jako fakt až moc. Je to náročný, protože já přijdu domů a tam je navařeno. Dostanu večeři o dvou třech chodech. A je to tak dobrý, že to nejde nesníst. A i když se to ve mně šprajcne, že bych řek promiň, ale tuhle krevetovou dobrotu s avokádem si už nedám, protože si musím hlídat váhu, tak to nejde, protože Nina zrovna dává dohromady recepty na svoji vlastní kuchařku a já jsem její vzorek. Pozoruje mě, jak se u toho tvářím a tak, i když já jsem paradoxně špatnej vzorek, protože sním fakt cokoli, haha. Nevim, asi je to prostředím, ze kterýho jsem vyšel, protože jako malej kluk jsem si teda rozhodně vybírat nemoh. A ani jsem moc jíst nechtěl. Teď si můžu koupit, co chci, tak si to kupuju, a kdybych neboxoval, tak bych za chvíli vypadal jako můj brácha. Ten dělá Babišovi osobního kuchaře, maká od nevidím do nevidím, na sport nemá čas a váží 150 kilo.

Jednou jsem Orionovi v klubu ze srandy navrhnul, že bychom někdy mohli dát freestyle battle, a on hned, že to není problém, že támhle je stage a mikrofon

Vypadáš skvěle! Živej důkaz, že pokud je výdej energie větší než příjem, nemůže bejt žádnej problém! Přesně tak. A co to tady vlastně děláte? Co je DRAWetc? Grafi cký studio, reklamka nebo co to tady provozuješ? Kdybych to měl nazvat nějak jako hogo fogo, tak bych řek, že jsme studio, který dělá vizuální full servis. Jsme vizuální ateliér. To znamená, že samozřejmě jsme grafi cký studio, protože děláme grafi ckej design, sazbu tiskovin a tak, ale hodně masivně jsme zaměřený na ilustraci. Ilustrace se používá čím dál víc. Na všechno. Od obálek RedWaye přes reklamu a různý printy až po třidéčka. Ilustrace má dneska hodně široký komerční využití. Aha. A jak to probíhá? Přijdete ráno do práce a co dál? Já si myslim – a troufnu si mluvit i za ostatní ve studiu – že sem nechodíme jako do práce. Je to spíš, jako kdybych chodil do ateliéru. Nebo doma do pracovny vedle obýváčku. To je pro mě docela

podstatná věc, mít pocit, jestli chodím do práce, nebo někam, kde trávím čas poměrně příjemně. Což se teda samozřejmě nevylučuje… chtěl jsem říct, že tady děláme to, co bychom dělali i doma. Akorát že jsme spolu. To jádro, který se tady ráno pravidelně potkává, tvoří šest až deset lidí. Pak máme deset až patnáct storyboardistů, se kterýma spolupracujeme na denní bázi. Jsou to kluci, který dělaj různě po městě a pro reklamní agentury kreslej storyboardy nebo vizuály jako podklady pro focení a natáčení reklam. Pak máme pět až deset ilustrátorů, se kterýma děláme na zakázkách, kde ilustrace není přípravou k něčemu jinýmu, ale ﬁnálním produktem. Celkově máme v databázi kolem stovky ilustrátorů a s každým z nich čas od času, i když nijak pravidelně, protože jejich styl je třeba tak speciﬁ ckej, že se nehodí pro všechno, spolupracujeme. Hm, tak to máš na krku pořádnou smečku. Tak to je za dvanáct let, postupně… Náš růst byl přirozenej, ne že by se udělala agentura za nějakým účelem, nalily se do toho peníze, šup, z jiných agentur a studií se stáhli lidi, pak ten, kdo to zaplatil, dohodil nějaký zakázky a takhle. Tak to nebylo. Jasně, vzniklo to v komoře na košťata, kompy jste měli na rozviklaným stole po babičce... Ano! To říkáš naprosto přesně! Začínali jsme v kumbále na jednom rozvrzaným stole, nejdřív jsem byl sám, za tejden jsme byli dva, za měsíc čtyři a tak dále. A von ten přirozenej postup je dobrej. Máš pak hlubší kořeny, daří se ti líp ustát různý krize. Když jsou lidi spolu od začátku, hodně toho prožijou a to je sakra naučí držet při sobě. To vidim i v RedWayi. A jak přesný dávaj klienti zadání? Máte volnost, nebo k zakázce dostanete dlouhej seznam instrukcí, kterýma je nutný se řídit? Jak kdy. Někdy děláme jenom část nějakýho většího celku a dostaneme přesný zadání, co máme nakreslit. Jindy nám zadaj téma a to, jak to bude vypadat, nechaj na nás. A občas přijde zadavatel, kterej chce, abychom vymysleli a udělali všechno komplet. A tady musím bejt opatrnej, abych nedělal konkurenci kreativním shopům a reklamním agenturám. Nemůžu si to dovolit, protože jim sám poskytuju servis a takzvaný lezení do zelí by mohlo narušit dobrý vztahy. To se před pár lety už málem stalo, DRAWetc. se v podstatě urval a mohl se stát stát reklamní agenturou. Ale nešel jsem do toho a dneska jsem rád. Myslim si, že budoucnost je ve specializaci. Ne dělat všechno, ale vybrat si jednu věc a tu dělat líp než ostatní. A – možná to bude znít namyšleně – neznám druhej takovej vizuální ateliér, jako je DRAWetc. A i kdyby tady nějakej vyklíčil, bude mu trvat hodně hodně dlouho, než nás dožene. A až jednou vznikne, měl by nám bejt vděčnej, protože jsme mu prošlapali cestu, nastavili pravidla a kulturu byznysu. Vypadá to, že se vytahuju, jenže tak to prostě je. Ty máš hodně rád komiks. Doslechla jsem se, že potají děláš dokonce na svým vlastním. Jmenuje se Mechanik. Jasně, komiksy mám rád tak, že mě s nima lidi spojujou, přestože za mnou žádný velký dílo nestojí. Kdysi dávno jsem kreslil Kina a Mínu pro RedWay, pak něco pro Kometu a nějaký jednotlivý komiksový ilustrace, ne celý příběhy. Doma mám sice plnej

šuplík scénářů, hodně si kreslím a tak… ale nevydám to. Nechci. Mechanika mám rozdělanýho přes dvanáct let. Mám i dvouletý pauzy a teď jsem se k tomu zase vrátil. Chci to dodělat už jenom z principu, jinak bych si připadal jako idiot.

Hahaha. Hele, mě to bavilo. Mí kamarádi se mi krutě vysmáli, což chápu, a kdybych teď řek, že mám nějaký ambice, tak… Hahaha, ne, to prostě nejde. Ven to určitě nedám.

A nevydáš to, jo? Ále tohle asi jo. Už kvůli tomu, že občas jiný komiksový autory kritizuju a všelijak se do nich strefuju, tak si myslím, že bude fér, když taky vyjdu s kůží na trh. Připadá mi, že dokud nevydám svůj komiks, měl bych vlastně v mnoha případech radši držet hubu. Kritikem člověk samozřejmě může bejt, i když tu věc sám nedělá, ale je dobrý si to aspoň vyzkoušet, protože tím získá náhled na ten obor jako takovej.

Doufám, že tohle jsi nahrál aspoň na YouTube, abych se mohla podívat. Jo, je to tam. Orion – Vesmírnej odpad freestyle.

Takže literární kritik by si měl zkusit sám něco napsat a hudební zase složit písničku? Jo, je to dobrý. Já jsem si třeba vyzkoušel rap a věř mi, že jsem podstatně změnil názor na českou rapovou scénu, o který jsem do tý doby neměl bůhvíjaký mínění. Říkal jsem Orionovi něco o jeho tracku Vesmírnej odpad, že minimálně tam není dobrej podklad a tak, a von mi řek, že když jsem tak chytrej, ať to zkusím sám. Což mě překvapilo. Ale moh jsem bejt už poučenej, protože jednou jsem mu v klubu ze srandy navrhnul, že bychom někdy mohli dát freestyle battle, a on hned, že to není problém, že támhle je stage a mikrofon. To jsem se trošku zalek a vycouval z toho. A to jsem teď podruhý už nemoh, to by vypadalo blbě. Tak jsem si zaplatil hodinovou frekvenci ve studiu, připíchnul jsem si tam na zeď jeho text, kterej jsem se ani nestihnul naučit a… pak jsem sklopil uši, protože je to sakra těžký. A nechci, aby to teď znělo, že Orionovi lezu do zadku, ale vlastně to dělá hrozně dobře. Hmmm… a prosim tě, máš snad ambici v tom nějak pokračovat?

W W W.REDWAY M AG.C Z

Vy tady děláte i pexesa, jo? A jaký témata? Horor, knírky, roboti, fotbaloví hooligans nebo hudební styly. Ty jsme dělali dokonce už dvakrát, kreslil je Jirka Franta. Jsou tam všechny nejnovější hudební žánry, užitečná věc, sám jsem ani nevěděl, že existuje něco jako Nintendo core, a přitom to prej hrozně jede… Jééé! To chci, to musim mít! Ti ho dám, máme na to takový stylový plechový krabičky, hele. Tak dík, vypadá to náramně, hned si doma zahrajem, haha. A ještě jsem slyšela, že děláte nějakou krutou aplikaci do mobilu. Jo, a kvůli programátorům, který se ukázali jako největší překážka, to trvá už třetí rok. Je to digitální komiksový nakladatelství BigBookBrotherhood čili BBB, a protože už to snad včera dali na testování, bude to na jaře hotový, doufám. Myslim, že by to lidi mohlo hodně zajímat, protože skrz tuhle aplikaci může kdokoli vydat svůj komiks do celýho světa a má zadarmo překlad do angličtiny a francouzštiny. Nějakej kluk, třeba z Moravy, nám pošle komiks, my ho přeložíme, perfektně oletterujeme, vydáme, a on má pak z každýho prodanýho downloadu peníze. A není to dělaný jenom pro Čechy, myšlenka je taková, že to půjde přeložit z jakýhokoli jazyka. Stejnou šanci budou mít kluci z Polska, Norska, Ugandy nebo támhle z favely v Riu. V DRAWci jsme to vymysleli a nadesignovali, ale neumíme

programovat, na tom to taky vázne a na tom nás taky vždycky každej odrbe. Jako musim ti říct, že to tady máte supr krásný! Sem když člověk vejde, tak má okamžitě pocit, že se tady dějou velký věci. Berete na stáž studenty, aby se něco přiučili, okoukali a tak? Bereme. Většinou středoškoláky. Na tejden nebo dva. Pár lidí po vejšce jsme tady taky měli, ale to byly spíš konzultace, než že by tady tejden seděli. A jak si vybíráte, koho vezmete? Podle toho, co je z člověka cejtit. Jakej je. Protože jestli s ním tady máme nějakým způsobem spolupracovat, tak mi musí sednout. A pak hraje roli, co umí. Musí mít v sobě nějakej potenciál. A jak hodně chce. Všechen zájem musí jít z něj, jo? Takže kdokoli, kdo tohle splňuje, má šanci. Je zajímavý, že letos se jich zatím tolik nepřihlásilo. Doslech jsem se, že to hodně lidí vzdává už dopředu, protože si myslej, že by se sem stejně nedostali. Přitom dřív tady byl furt někdo. Hele, čtenáři, studenti a studentky kresby, malby, animace, graﬁ ky, reklamní tvorby – to chcete! Vladimíre, a spolupracujete s některýma i pak, když odejdou? Nebo se to nestává? Zrovna dneska tady byl kluk, co tady byl před dvěma nebo třema rokama na praxi, nějak jako trochu maloval, ale nebylo to teda nic moc. A já se tady vždycky každýho stážisty ptám, co ho nejvíc baví. Protože nemá cenu zadávat mu nějakou práci, aniž bych tohle věděl. Měl jsem tady i holku z konceptu, kterou víc zajímalo vymejšlení věcí než jejich následný zpracování, ale tenhle kluk, že teda bude malovat. Byl tady tejden a když odcházel, tak jsem mu říkal, „hele, snaž se, makej, dělej, a jednou za čas se mi ozvi, přines nový věci a já ti k tomu třeba něco řeknu“. Dneska tady byl popátý nebo pošestý. A udělal neuvěřitelnej skok. Ani já už bych to takhle neudělal. A to jsem mu řek. Že už

rozhovor /

to má na takový úrovni, že by si měl najít někoho lepšího než já, aby mu k tomu řek něco, co už já nevim. A nabídnul jsem mu práci, samozřejmě. Ale když sem tenkrát přišel poprvý, tak byl skoro nepoužitelnej.

mámu, která mi říkala, že studovat se dá i při zaměstnání. Já jsem říkal, že ne, tak ona, aby mi dokázala, že má pravdu, se při svý práci ekonomky na ministerstvu zemědělství přihlásila na vysokou ekonomickou a samozřejmě ji udělala.

Takže můžu ti sem někoho přihrát? Z RedWaye, jo? Klidně. Když bude makat… Protože všechno to je jenom o denní práci. O denním kreslení. Přišel sem taky jinej kluk a že chce dělat komiksy a stripy. Tak jsem mu řek o. k., dones mi ukázat svoje práce, a on přines čtyři stripy, který udělal za poslední dva roky. Tak to jako promiň. Za dva roky jich musí mít sedm set.

No a naučil ses tam vůbec něco? Za tu chvíli? Něco jo, ale myslim, že o tom vejška úplně není. Nejdůležitější věc, kterou tam získáš, jsou známý a kontakty. Sociální bohatství. Dostaneš se mezi komunitu lidí, který dělaj to, co ty. Řemeslně. A to ti v životě hodně pomůže. A druhá věc je, že se tam naučíš systémovýmu způsobu myšlení, sebedisciplíně a komunikaci. Vytvaruje tě to. Na druhou stranu, některým lidem ani to nepomůže. Vysokoškolskej titul není automatická záruka, že se budeš mít dobře. Vždycky záleží hlavně na člověku, jak je šikovnej, jak umí využívat šance a tak dále.

Protože teprve z kvantity může vzniknout kvalita. Přesně tak. Čím víc kreslíš, tím líp kreslíš. Kreslení je řemeslo. Nemluvím teď o knižní ilustraci a umělecký ilustraci, ale o řemeslný komerční ilustraci, která je tady každej den potřeba. A tu se musíš naučit. Vydřít si to. Abys – když půjdeme úplně na dřeň – uměla v tom svým stylu nakreslit cokoli. Jakoukoli věc. A tys vystudoval animaci na FAMU? Co ti to dalo? Tak já jsem už od prváku pracoval. Začal jsem kreslit za peníze, a tak vzniknul DRAWetc. A pak jsem si musel vybrat, čemu se budu věnovat, protože se to docela rozjelo. Ve druháku jsem do školy už skoro nechodil, nebyl čas. Přerušil jsem na dva roky, pak jsem se vrátil do třeťáku a docházka byla opět slabá, takže jsem nedostudoval. Rozhod jsem se tenkrát pro DRAWce a dneska jsem za to rád. Měl jsem štěstí, byl jsem ve správnej čas na správným místě, i když je pravda, že bez dokončenýho vzdělání se cejtím trošku nekompletní. Navíc to štvalo moji

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

No, a taky je dobrý mít teoretický zázemí. Člověka to uklidní, naučí se postupy, který mu přejdou do krve tak, že nad nima už nemusí přemejšlet. To pak zvedá sebevědomí a taky to dost urychluje procesy v praxi, což je velká výhoda. Já občas na školách dělám přednášky právě z tý praxe. Jak se pohybovat v komerční sféře, jak je to s penězma, jak ohodnotit svoji práci, co kolik stojí, co si člověk vůbec má, nebo nemá nechat zaplatit a tak dále. A studenti řikaj, že je to super, protože o tomhle s nima nikdo nemluví. A oni by na ty věci časem taky přišli, ale trvalo by jim to x let a občas by za to poznání, za tu zkušenost, taky dost zaplatili. Takhle už budou aspoň trochu vědět, na co si dát pozor. Mluvíš tak moudře, hele. Je to dobrý. A přijel bys přednášet i na střední školu, kdyby tě pozvali?

Haha, no jasně. Už jsem i byl. To není problém. Ještě mi řekni něco o RAW. Hele, kdo mě zná, tak ví, že nesnáším chození do médií a vůbec jakýkoli vystupování na veřejnosti. Pro mě je to takový vystoupení z komfortní zóny, že to dělám jenom v nejnutnějším případě. Ale na RAW, kam jste mě pozvali do poroty, se mi líbilo tak, že bych šla klidně znova. Krásný prostředí, krásný lidi, krásnej večer. RAW je Raw Art Wrestling, kreativní řežba dvou výtvarníků, která se odehrává buď v klubu, nebo na nějakým jiným vhodným místě. Kreslí se na tablet propojenej s velkým screenem, takže návštěvníci vše pohodlně sledujou třeba od baru. Po dvou hodinách je konec a hlasuje se, kdo vyhrál. Hodnotí jak porota, která zadává i téma, tak diváci. Každej má jeden hlas. RAW jsem založil s kolegyní Hanou tady z DRAWce, protože si myslím, že takovej formát soutěže v digitální kresbě je tady potřeba. Nejdřív jsem to vymyslel a pak zjistil, že ve světě už to dávno existuje. Což je přirozený. Předtím tady podobná soutěž už byla, kreslilo se ﬁ xama na plátna dva krát dva metry, ale já jsem chtěl něco svýho, pestřejšího, míň svázanýho pravidlama, a hlavně digitálního. Dali jsme to dohromady, sehnali sponzora, což je Wacom, výrobce tabletů, který taky rozdáváme jako ceny. Běží to každej měsíc a teď v březnu nám akorát končí první ročník. Přihlásit se může – na webu nebo přes Facebook – kdokoli. Fotografové, typografové, graﬁ ci, to je jedno. Prostě dostanou téma a nějak se s ním za ty dvě hodiny musej vyrovnat. Jestli něco od boku cvakneš, hodíš to do photoshopu a pak to nějak předěláš, supr. Není to soutěž na čas nebo kdo je striktně nejlepší. Je to tvorba v přímým přenosu. Zábava.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Opravdu nám mizí brzlík Jak by vypadal svět, z těla? kdyby po velkém třesku převládla antihmota nad hmotou? Říká se, že brzlík (thymus) je jediný orgán v lidském těle, který časem sám „zmizí“. Ve skutečnosti nezmizí, jen s koncem naší puberty zestárne a často splyne s okolním mediastinálním tukem tak, že ho bez mikroskopu nerozeznáme. „Zánik“ brzlíku způsobují pohlavní hormony – čím víc se jejich hladina zvyšuje, tím méně brzlík pracuje. Pokud je dospělý člověk vykastrován, brzlík opět zvýší aktivitu a dochází i k jeho zvětšení. Umělý brzlík jsou zatím schopni „vyrobit“ pouze na jednom místě na světě – v Liberci, ve firmě Nanopharma, která má celé tři zaměstnance.

Teorie č. 1 (platila do počátku 60. let): Nestalo by se nic, život ve vesmíru by se podobal životu v našem zrcadlovém obrazu. Vlastně bychom si ničeho nevšimli. Myšlenka, že pozitrony obíhají záporně nabité jádro, by nám připadala stejně přirozená jako fakt, že v tom našem elektrony obíhají kladně nabité jádro. Teorie č. 2 (platí doteď): Něco by se zřejmě změnilo, ale je příliš brzy na to říct co a jak. Dokonce nevíme ani to, proč v našem vesmíru vlastně převládla hmota. Možná náhodná asymetrie, nebo byla antihmota v daném okamžiku příliš nestabilní.

Dýcháme pořád stejné atomy? Ano. Pokaždé, když se nadechneme nebo napijeme, přijímáme i atomy, které prošly plícemi či vylučovacím ústrojím dinosaura, Leonarda da Vinci nebo Adolfa Hitlera. Podle zákona o zachování hmoty jsou všechny atomy ve vesmíru neustále v oběhu. Zemská přitažlivost pak zajišťuje, že co na Zemi bylo, to na ní (většinou) taky zůstane. Můžeme si být též celkem jisti, že v každém jablku, jež sníme, je mnoho atomů, které byly kdysi součástí nějakého živočicha, dokonce i člověka. Pro vegetariány určitě zajímavá představa.

Co je „duch schodiště“? Z francouzského Esprit de l´escalier: Pojem označující stav, kdy vás všechno, co jste měli v nějaké situaci říct, napadne pozdě, většinou až když stojíte doma na schodišti. Ve skutečnosti spíš ležíte v posteli, převalujete se a hlavou se vám honí jedna odpověď pádnější než druhá, ale říká se tomu prostě „duch schodiště“.

Kolik měří slepičí krok?

Poměry V jistém běžném kancelářském balíku je krásná chyba v překladu. Je to hláška, která vyskočí, když se soubor ukládá do staršího formátu a hrozí, že nějaké novější vlastnosti se vytratí, protože ve starší verzi nejsou podporovány. Zatímco anglický varovný text upozorňuje na „minor loss of ﬁdelity“, český překlad vytrubuje, že nastává „bezvýznamná ztráta věrnosti“. Poměrně vtipné. Troufám si tvrdit, že bezděčně. Ale tato ztráta věrnosti překladu si nezaslouží nadávání na poměry. Na poměry se dá nadávat, ale jsou i poměry zcela hmatatelné, na které se nenadává. Může to být poměrně zajímavá záležitost. Někdy více, někdy méně – i zprostředkovaně. Podle poﬁderních statistik v USA má typická žena od 29 do 59 let věku čtyři poměry (tedy velmi vážné známosti), typický muž jich má sedm. Přiznaných, ovšem. Nějak to neodpovídá skutečnosti, že žen a mužů je přibližně stejně. Odhlédneme-li od variací, znamenalo by to, že mezi muži musí být nějací výrazní donšajni, kteří táhnou průměr pekelně nahoru, a/nebo že mezi ženami je více totálních abstinentek, které táhnou průměr dolů. Nebo, a to se mi zdá pravděpodobnější, někteří muži přehánějí a některé ženy zase zapírají. Na poměry tohoto typu pak nadávají leda ti dotčení svým nedotčením. Co se netělesných poměrů a vztahů týče, jiné statistiky nám tvrdí, že každý z nás zná libovolného jiného člověka prostřednictvím známých ( známých1 ( známých2 ( známých3 ( známých4 ( známých5 )))))… rozvětvení má šest článků. Princip známý jako šest stupňů odloučení (six degrees of separation) proslavil v šedesátých letech svými experimenty americký psycholog Stanley Milgram. Od té doby se to několikrát ověřovalo a zjistilo se, že mezi dvěma uživateli Microsoftu je řetězec průměrně 6,6 kontaktních osob, mezi uživateli Twitteru 4,6 osob a mezi uživateli Facebooku 5,7. To znamená, že počet skoků potřebných k doručení zprávy mezi dvěma lidmi je od čtyř do sedmi, jinými slovy – abyste libovolnému člověku na této planetě doručili svoje sdělení, potřebujete pouze čtyři až sedm zprostředkovatelů. A výstižnější by snad bylo nazývat tento proces spíš sblížením než odloučením. Šest kroků ke sblížení. Těm z vás, kteří si všimli zvláštní souhry čísel 4 až 7, bych rád připomenul, že se tu jedná o řetězec, o vrstvy, ne pouhé součty. Průměrný člověk má stovky známých, skutečných přátel však údajně zhruba tucet tuctů. Úvaha, posílená začátečnickou němčinou, že to zázračné vztahové číslo sechs napovídá, že typický muž nebo žena si to za svůj život zprostředkovaně rozdá s celým lidstvem, je však naprostá hloupost. Nicméně je tato legrační myšlenka poměrně svůdná. Uklouznout se dá i v počtech. Poměrně snadno.

To se říká, ne? Na Nový rok o slepičí krok. Zeptejte se fyzikáře, potrapte ho trošku, hehe. Nápověda: #astronomie #vychodzapadslunce #jednotkycasu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA (POST-HUDBA) ILUSTRACE: JOHANA MUSTACOVÁ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: RUŠTINA Ruština je nádherná řeč, jazyk slavných básníků, skvělých spisovatelů a významných revolucionářů, jazyk, jemuž dodnes zbytečně škodí komunistická image. Naši rodiče se ve škole museli učit rusky a zároveň nemohli svobodně vycestovat za hranice, takže mají tendenci tyhle věci spojovat dohromady. Ruština samotná však za nic nemůže, a proto si podobný renomé nezaslouží. Pokud chceš proniknout do jejích tajů a poznat, co je vlastně zač, tady je tradičních pět rad do začátku.

, U K U B Z A A N A H #1 BMAECTELEM KLA

a) je ká ab ec ed Az bu ka (r us ti nc e, co ž la ší na jí do ba ti ž do st po ko PYC. – ob ě se to v az bu ce ja á al fa be ta U S vy pa dá R ck o ře ik ). Kr om ě ov ko bl sl ja a pu re ná Tř eb st ej ně zr ád al is ti ck ýc h ob lé m ům . ci pr so m ch ja ko ný ký ka se vě ts k ne če H (v ys lo vu je SR (S va z so m ůž e vé st ja ko V) a na ep sa ný SS čt en í i př se př u je se ko vu bu až lo (v ys kž e CC CP je az ch a i na B re fo rm y, ta vt lo uk aj í pr av op is ný at í dá va t ba ěj a je jic h er ý do te be to ho se vy pl od kt a et y, M uk a zv il ům C yr en t na ty hl e dv to és sm za pí sv ou at ně N) . M ůž m př iř az ov ůž eš to kl id se m , ku ně po at íš šp pn úp ln ě az bu ky zt ra ou na je dn ou , a kt er ý js lu ně . So od ko líb ky ze ty ěs to ti ž vě ro zv m ud rl an ty,

#2 ZVOL SI SPR ÁV

KRYCÍ JMÉN O

Sp ou st a ku lt ur m á zv lá št ní tr ad ic e oh le dn os ob ; v ru št ě po jm en ov in ě je to vy áv án í už ív án í tz v. po ot ci . Pa pa tr on ym , tr on ym a js jm en ou je dn ím z ne jv ýr vn ěj ší ch zn az ně jš íc h ak ů ru ské ku lt ur y a je je dn od uc hý jic h tv oř en í je ja ko fa ck a jm en uj eš Jm – js i-l i kl uk , od te ď se én o + Jm én o ot ce (+ ov ič) Js i-l i ho lk a, + Př íjm en í. ta k Jm én o + Jm én o ot Př íjm en í. M ce (+ ov na) us íš uz na t, + že H on za H ne bo B ět ka on zo vi č Vo Fr an ti šk ov há ňk a na Vo pi čk ov á vz ne še ně ji, zn í m no he m čl ov ěk vy pa dá ta k ně ja k vz dě la ně a sexy, sk or o ja k z Pu šk in a. Vr rr !

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

NÝ

SE U J O P , A N Z E O M D O P #3 APOJUJ A ZA S A C N EZ E J TU S I X E E Ž jš í ec áv at – ám e k te m ně k ob ší rn ě ok Te ď se do st áv ce nu to ně ja po vě st á m ne e st al , liž ně ej no u é ku ltu ry y ta m m á př ib dk do bě , vo st rá nc e ru sk ná an v ak a ku tin je . St ra šn ě. St pr os tě je to te v Ru sk u se pi i lid sk ým i gl ii ča jíč ek , An ým v jin s bo í ne án fíč ko lív á př i se tk ja ko u ná s ka ne vy vá dí st em at ic ky na ho lu , ni ko ho be čl ov ěk sy pr oc en t al ko et ic kt er ou do se o yř pr čt a je e vin ul kt , že ve vo dc si ru št in a vy by to st m i. Fa vý ra z, kt er ej ně ní ej ra ck st ifi od í ec ln sp tá pl yn e za hr nu jíc í to an ej z m íry. Z to ho če no u do bu a ůž e bý t pl án ov př ed em ne ur vn ej za po i m rá Sp i. flá m trv aj íc í po – za uj íc ím ní oj dě sp m ho ný ní di ol ok i tý dn ů, je se be sa m a z uh ej de n r ho di n, dn ů ku d je co . Dr m ůž e trv at pá pr os tě pí t, do a c m aj í ni i sp on tá nn í, o ne c í eř be kt Ti , ne st ar at se vů ro vn ou vo dk a. pr av id le m je ce bo ok , al e vy bí ra t, čí m u Fa jo ej bu dn tře žá a po ud íš já tra si ne se rá no pr ob le ní , pr ot ož e u vo du po ho na vo dk u, pi jo je od dě lá š.

#4 DODRŽUJ Z ÁK

ON, JINAK SE M VŠECHNO UUŽEŠ CIT ZNOVA Ru sk o má jed en z ne jro zvi nu těj šíc h a ne jví c fas cin na svě tě, co ž dá ují cíc h vě ze ňs ký vá sm ysl – tam ní ch arg otů vě ze ní fun gu jou be ze zm ěn a ho už sto vk y let pra dn ě Ru sů an i jin kti ck y ý pro stř ed í ne po do ne jvě tší ze mě zn alo . Po ku d se svě ta na vla stn í ho dlá š vyd at pě st, dá ve j ba ch šo up no ut tě za a, ab y ně kd o ne mř íže , pro tož e tam na še l zá mi nk u si ne po ke cá š. Na pro stř ed í s vla stn ch áz íš se v úp lně í ku ltu rou i jaz yk od liš ný m em , ten tok rát ale be z slo vn íku , uč eb nic e Kd yb ys nic mé ně tou žil ud ěla t v Ru a hrd os ti. sk u ka rié ru jak o pá r slo víč ek do vyk rad ač by tů, za čá tku – člo vě tad y je k, kte rej je na tol do ciz ího by tu ve ik hu be ne j, že se nti lač ko u, je „ve pro táh ne nti lač ká ř“, kd o „b ota ř“ (pr oto že ch od í no rm áln ě dv prv ní, co ve vn itř eřm a, je uv idí , je bo tní k). je „m ed vě dá ř“, Pr ofe sio ná lní lam po ku d se tak hle ač zá mk ů do sta ne do vě ze ní tři krá t za se bo u, po vyš uje na „m ed vě dá ře od Bo ha “. Ne pte j se pro č.

#5 KU!

A je dn a oz ře jm ě m sa ůž e se na zá vě r – m vo u zn al os t po zit ivn í ra da co ni eb uč u do ko na lo tíš se st át , že i př es kn eš se , zt ra na ra zíš , za se tě os pr us tro ch u y zk in si št ti ru os ta ko vý př íle žit i Př . ci za ác no ut se er pl v ko nv ej zá ch od ), ko na tu re ck po dř ep no ut (ja řv at „KU! “. ký sc i-f i do ko le n a za lto vn í so vě ts po ch áz í z ku da an u oh ro m ně sk Ta hl e sr Ru v je á Dz a- Dz a, kt er ko m ed ie Ki nnc e, že je št ě e je sl uš ná ša kž ta ní m í, rn lá po pu í zn al ec . Hl av rn ltu ku ac i ja ko ou an st za ch rá ní š si tu do vé di no u je , že se hr ž KU m ot ive m fil m jin ý sl ov a ne ne ex is tu jo u e kd u, et an ho fa no uš ků je r na pl pá si i jd je ja sn ý: Na ho a KJ U. Ře še ní ! až do so ud ný se be dě la t KU ho na e et ůž m a tá hn ou hr ba tý yž kd ko ja to m u, dn e a sm át se po zá de ch .

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

TEXT: NIHILISTA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Největší padouši v dějinách lidstva

STALIN Často se vedle sebe stavěj Hitler a Stalin jako dva největší masový vrazi dvacátýho století. Takhle zpětně se dá říct, že Hitler udělal naštěstí blbost a inicioval dobyvačnou válku, za kterou poměrně rychle zaplatil. Kvůli němu byla Evropa rozsekaná na cucky a Židi skoro přestali existovat. Škody ohromný a svět se jich chtěl rychle zbavit. To Stalin se nikam násilím necpal, ničil si dlouho „jenom“ vlastní stát a čekal na příležitost, až bude moct exportovat socialistickou revoluci do Evropy. To mu paradoxně umožnil právě Adolf, kterýho Stalin porazil a získal kontrolu nad osvobozeným územím celý východní Evropy. A škody, který napáchal, byly svýho druhu trvalejší a ničivější než Hitlerovy. Josef Vissarionovič Stalin stihnul za svý vlády v SSSR zabít miliony lidí a ekonomicky zdevastovat v tý době největší stát planety. Jo, tábory nucených prací s monumentální úmrtností byly nejdřív v Sovětským svazu, teprve až pak je „proslavili“ nacisti. Sověti měli navíc k dispozici daleko větší území a na něm zimy, že by jeden vyskočil z vokna. V minus padesáti se jenom těžko existuje, natož tvrdě pracuje na venkovních inženýrských stavbách – člověk se ani nesměl holýma rukama dotknout kovu, aby mu neslezla kůže. V letech, kdy Stalin neomezeně vládnul Sovětskýmu svazu (1922–1953), kolem sebe šířil násilí a smrt. Ale ani dávno předtím, jako mladej levicovej radikál, neměl problém s terorismem. Brzy se dostal mezi politickou špičku a po roce 1917, teda po revoluci, až do nejužšího vedení komunistický strany. Od roku 1922 stojí jako její generální tajemník v čele země a sleduje hlavně tyhle cíle – zlikvidovat politický odpůrce, rychle a za každou cenu dohnat zpoždění v průmyslu a zemědělství a voblbovat světový komunistický strany, že SSSR je nejlepší, co kdy vzniklo, což mu například ve Francii žrali i s navijákem. Naše KSČ na tom nebyla jinak a potichu se jezdila do Moskvy učit, jak demokratům

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

zakroutit krky, o což se nikdo moc nestaral. Občané Československé republiky si užívali čerstvě nabyté samostatnosti (rok 1918, že) a do budoucna hleděli s optimismem, že teď, když se zbavili nadvlády Rakouska-Uherska, už bude všechno dobrý. Jak dopadla Ukrajina, obilnice Sovětskýho svazu Svou celkovou zaostalost Sovětský svaz doháněl špatně, a hlavně dost krátkozrace. Vyvážel obilí a dovážel stroje, kterýma by rozvinul průmysl, jenže se utrácelo moc, a navíc v roce 1929 přišla světová krize, která cenu obilí srazila. Nesmyslně vysokýma nárokama na odběr pšenice z Ukrajiny způsobil Stalin hladomor a smrt milionů Ukrajinců. Není divu, že tam jeho, Rusko a celý Sovětský svaz dodnes moc v lásce nemají. Na to se asi nedá zapomenout. Stalinovou blbou zemědělskou politikou přišel Sovětskej svaz o dvacet procent orný půdy, což je zločin, za kterej by normálně padaly vlády, ale v totalitním státě to byla podružná věc. Vlastně vo tom nikdo pořádně nevěděl, noviny byly plný zpráv o uspěšný politice na sovětský vesnici.

Velký čistky aka velkej teror třicátých let Stalin decimoval inteligenci, sedláky (jinak taky kulaky), duchovenstvo, ale taky vysoký představitele armády a strany. Důsledkem jeho paranoie, že ho chtěj všichni oddělat, bylo, že kolem sebe šířil strach. Zatčení, po němž následovaly transporty do gulagu nebo rovnou popravy, byly na denním pořádku a lidi u sebe přestávali nosit adresáře, aby se údaje o rodině a přátelích nedostaly do rukou státní policie. Každej se bál každýho a nebyl to věru veselej život. Nejdůležitější Stalinovi politický konkurenti byli odsouzený v procesech, kde se po hrozným mučení přiznávali ke všemu, co po nich vyšetřovatelé chtěli, a pak končili na popravišti. Po válce Stalin tenhle vynález exportoval do zemí socialistickýho

bloku, a tak jsme si podobný divadlo užili v padesátých letech i u nás.

Sajuz balšoj! Ovšem to je jen moje hypotéza, nikoli historický fakt.

Hypotéza: Napadení SSSR se Stalinovi docela hodilo Jak už bylo řečeno v úvodu, druhá světová válka znamenala pro Stalina ohromnou příležitost. Teda až po chvíli, protože jedno mi není jasný – sovětskej špion Zorge ho opakovaně varoval před německou invazí, ale on mu nevěřil. Buď byl teda Stalin úplně pitomej, anebo nic neudělal schválně, protože se mu Hitlerovi vojáci, co vtrhli do nic netušící země a strašlivě ji zničili, hodili do plánu. Když vás někdo zákeřně napadne, celosvětový sympatie jsou okamžitě na vaší straně. Že to bude stát další miliony životů, no bóže, Sovětskij

Smutný důsledky druhý světový Válka v Sovětským svazu byla hodně politická (což znamenalo, že ani chlápek, co stál na vaší straně, nemusel bejt tak úplně spojenec) a strašně krutá. Hitler výslovně řek, že způsob boje se nebude vázat na ženevský konvence, takže nikdo nemůže čekat slitování. Tady se nemůžeme divit, že Stalinova armáda voplácela stejnou mincí. „Tak hoši, já to vemu až do Berlína,“ vyjevil svůj plán generalissimus Stalin (sám si ten titul dal) Rooseveltovi a Churchillovi. „Tak jo, Josef,“ řekli voni a Josef během svýho postupu osvobodil Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Jugoslávii,

W W W.REDWAY M AG.C Z

Polsko (no, vo tom jindy), Slovensko, protektorát a část Německa, za což, jako odměnu, dostal na hraní celou východní Evropu. Na čtyřicet let pak spadla železná opona a na tý naší straně se do čel států dostali vyznavači podivný myšlenky, že komunismus vodstraní rozdíly ve společnosti a všichni si budou rovný. Tato nesmyslná a neproveditelná doktrína způsobila stagnaci do tý doby společensky a hospodářsky vyvinutých zemí a nastolila vládu násilí a teroru v celým socialistickým bloku. Dalším důsledkem byla permanentní hrozba atomový války a podivně prázdný životy v pokřivený realitě. Konečnej součet Stalinovy vlády je skutečně děsivej.

smartbox /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Potraviny se špatnou povestí Cervená repa Řekněme si to na rovinu – dokud se neodstěhujete z domova, jste rukojmím rodičů. V mnoha věcech nemáte na výběr, nikdo se vás neptá. Například musíte jíst, co vám dají. Pokud se špatně stravují rodiče, stravujete se špatně i vy. Špatná životospráva vede k obezitě, takže pokud jsou obézní vaši rodiče, budete s největší pravděpodobností obézní i vy. (A když ne hned, tak v dospělosti.) Obézní teenageři začínají s kouřením, alkoholem, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci, což dává smysl – nadváha znamená mindrák a cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání. Zachraňte se, naučte se vařit! ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Rada do života: Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. Zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých, běžně dostupných surovin patří k základnímu vzdělání stejně jako malá násobilka. Když rodiče odjedou, zanechají vám doma nějaký peníze, abyste neumřeli hlady, a utratit je za mekáč nebo dovážkovou pizzu není zrovna nejlepší. Uvařte si sami a ušetřený obnos raději investujte do rozvoje svého společenského života, neboť jen zážitky jsou tím pravým bohatstvím!

Co neznáš: Pravej boršč od ruské babičky Pokud vám chuť řepy nevadí, pak neexistuje lepší věc než uvařit pořádnej boršč. Může z toho být geniální jídlo – nenechte se odradit tím, že výsledkem bude hrnec plnej růžový polívky, jehož název obsahuje tři souhlásky za sebou. O samotným původu a „zaručených“ receptech na jedinej pravej boršč se dost intenzivně hádají Rusové a Ukrajinci, nicméně protože téma tohohle číslo je Rusko, budeme mu trochu nadržovat. Oni už si to mezi sebou nějak vyříkají.

V každém čísle se pokusíme očistit jméno jedné suroviny, která má špatné PR. Dokážeme vám, že uvařit z ní normální jídlo není žádná atomová fyzika.

Náš recept pochází z ruského jihozápadu a kromě řepy na něj budeš potřebovat brambory, cibuli, mrkev, zelí, hovězí maso s kostí, rajčatovej protlak, trochu cukru, trochu citronové šťávy, česnek a kysanou smetanu. Podle chuti můžeš přidat i bobkovej list, ale to už je na tobě, jestli ti stačí nákupní seznam dlouhej jako Lovosice, nebo jestli ho chceš mít ještě delší.

Co znáš: Podezřelý červený kydance Spousta školních jídelen má velký potíže s elementárním chápáním významu slova „salát“. Vždycky jsem měl za to, že salát může být buď název zelenýho listu, nebo kombinace určitýho množství surovin v mističce; to množství není nijak omezený, ale počítá se, že budou minimálně dvě. To, co nám dávali pod krycím jménem „salát z červené řepy“, nesplňovalo ani jednu z podmínek. Salát z řepy se dělá tak, že se do něj přidá křen, jinak to není salát z řepy, ale řepa. My dostávali vždycky čistou řepu. Je to stejná logika jako nakrájet bochník chleba na plátky, promíchat je v míse a prohlásit to za „chlebovej salát“. Na samotný řepě samozřejmě není nic špatnýho, akorát je třeba vzít v potaz, že má poměrně výraznou chuť, a nehodí se tudíž úplně ke všemu. Tuhle maličkost mají kuchařky ve zvyku okázale ignorovat, takže to občas vypadá, že se „salát“ objevuje na jídelníčku podle toho, jaké je zrovna postavení hvězd na obloze, jestli je Venuše v sedmém okně a jestli má Aštar Šeran oﬁnku nalevo, nebo napravo.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Nejdřív dáš vařit maso. Do vody, do hrnce. A pak přichází ta správná otročina – oloupat brambory a řepu, nakrájet brambory, nastrouhat řepu a mrkev, rozpižlat cibuli na kousíčky a zmasakrovat zelí. K masu do vody přihodíš brambory, cibuli a protlak, zamícháš a necháš na ohni. Pak přijde tzv. pánvičková fáze – řepu, zelí, k tomu protlačit česnek a dusit. Až to změkne, přimícháš obsah pánvičky do hrnce a pak už následuješ osvědčený pravidlo „jídlo je hotový ve chvíli, kdy jsem ochotnej ho jíst“. Na talíř ještě přijde kopeček kysané smetany. (P. S. Rusům ani Ukrajincům to neříkejte, ale dobrej boršč se dá udělat i bez masa. Internet bude vědět.)

Řepa červená (Beta vulgaris) Řepa je kořenová zelenina, jíme tedy její podzemní část (stejně jako třeba u mrkve nebo celeru). Původ má zřejmě ve Středomoří nebo na Předním východě, nicméně nejvíc boduje na východě Evropy. Dřív se používala jako lék, patří totiž k nejzdravějším věcem, který můžeš pozřít. Výrazný červený barvivo sice není kamarád s oblečením, ale s krví a oběhovou soustavou už jo. Řepa podporuje činnost jater a trávicí soustavy, její šťáva pomáhá na aterosklerózu a při regeneraci buněk. Krvavě červená řepa (The Bloody Beetroots) je taky oblíbená zlá elektro kapela naší šéfredaktorky. Na jeden kořen je toho až dost.

smartbox/jak na školu

TEXT: WAGHISS FOTO: ARCHIV KAMILY PINKOVÉ

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš

nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě. Více informací najdeš na www.afs. cz nebo na telefonu 728 994 908.

STUDOVALA JSEM VE Kamila Pinková (19) z Jedovnice u Blanska miluje muziku. Už deset let hraje na klavír, pak přibrala kytaru a teď si sehnala ještě akordeon. Studijní pobyt se

Přihláška a formality Na zahraničním studijním pobytu trvali hlavně rodiče, Kamile se nejdřív moc nechtělo, ale po seznámení s Italem, který díky AFS přicestoval do vedlejší třídy, názor přece jen změnila. Přes AFS jí tedy rodiče zprostředkovali studijní pobyt ve Francii, aby se Kamila zlepšila v jazyce. Na konci ledna odevzdaná přihláška zahrnovala spoustu dokumentů – podíleli se na nich rodiče, lékař i Kamilina učitelka klavíru. S rodiči ještě vedla dobrovolnice AFS rozhovor, aby poznala rodinné vztahy a Kamilinu motivaci. Všechny tyto informace jsou pak určující pro výběr vhodných podmínek. Přípravy na cestu Každý má před odjezdem trochu obavy, jestli se zvládne přizpůsobit nové kultuře, jestli dobře zapadne a jaké problémy mohou v zahraničí nastat. Proto si rád promluví s někým, kdo taky jede studovat nebo už se vrátil. Za tímto účelem pořádá AFS předodjezdové soustředění, jehož se Kamila

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

FRANCII

rozhodla využít hlavně k tomu, aby se stala pravou Francouzkou. A byla to výzva! Ale popořádku…

zúčastnila v létě, asi půl roku po podání přihlášky. Probíhalo kousek od Brna a Kamila měla štěstí – seznámila se na něm s francouzskou studentkou, od které se dozvěděla mnoho důležitých informací. Měsíc před odjezdem začalo balení. Váhový limit zavazadla 23 kg je trošku stresující, ale oblečení se dá v zemích EU velmi pohodlně posílat poštou. Do obrovského batohu a kufru vměstnala Kamila i slavnostní šaty (které nakonec ani jednou neoblékla), zato kytara musela zůstat doma. Cesta Na pražském letišti se plakalo, Pinkovi to ale brali sportovně. Cesta do Paříže trvala zhruba půldruhé hodiny a díky kamarádce z letní orientace utekla jako voda. Českých studentek letělo celkem pět a v Paříži je čekalo další, tentokrát víkendové, soustředění. Když se po přistání odevšad ozývala pouze francouzština, dolehly na Kamilu obavy. Rok se neuvidí s rodinou a přáteli. Asi tři sta studentů z celého světa prožívajících podobné pocity bylo

uvítáno v hotelu, provedeno po Paříži a všelijak připravováno na nový život v cizině. Po víkendu si Kamilu vyzvedla dočasná hostitelská rodina. Ta vybraná, u které měla bydlet, se totiž ještě nevrátila z dovolené. První dojmy Vesnička Vion v regionu Rhône-Alpes kousek pod Lyonem je se svými vinicemi a kamennými domky jak vystřižená z reklamy na francouzský venkov. První týden zůstávala Kamila sama doma, nástup do školy ji teprve čekal. Šok ze zodpovědnosti, kterou od ní hostitelská rodina očekávala, zmírňovala kontaktem s rodiči přes Skype. „První dny jsem skoro nevycházela z pokoje. Byla jsem dost vyjukaná. Hodně jsem volala domů.“ Novou rodinu tvořila maminka Nathalie, starší sestra, dva bráchové a ne moc přátelská kočka. Hladit se nechala pouze od mladšího Léa a postupem času právě od Kamily. Říká se, že zvířata vycítí, v jakém je člověk rozpoložení, a asi na tom něco bude. Pro

INFO O POBYTU Název školy: Lycée du Sacré Coeur Délka pobytu: 10 měsíců Typ ubytování: v hostitelské rodině (zdarma) Cena: 183 000 Kč + kapesné cca 80 eur / měsíc

RYCHLÉ INFO O FRANCII Počet obyvatel: 60 mil. Hlavní město: Paříž Úřední jazyk: francouzština Měna: euro (EUR) Zajímavost: Žena v kalhotách není považována za dostatečně elegantní. A Francouzky je opravdu nosí daleko méně než Češky.

českou studentku to znamenalo první malé osobní vítězství. Jak se jí zezačátku do Francie nechtělo, tak se do ní postupně a pomalu zamilovávala. Jejím cílem teď bylo stát se „pravou Francouzkou“, což popisuje jako snahu zapadnout, vstřebat folklor a kulturu země a nedat na sobě znát, že je turistka. To mimo jiné znamenalo zbavit se akcentu, nesladit si kafe a být elegantní. Elegance ovšem nespočívá ani tak v luxusním oblečení, jako v chování, vystupování a umění nosit se, i když jdete jen s košem. Denní rutina Budíček byl v šest a z postele se šlo rovnou do koupelny. Po Kamile do ní nastoupil Léo, zatímco v kuchyni už byla prostřená snídaně, většinou sladká. Přes týden to nebylo nijak velkolepé, o víkendu ale rodina snídala a večeřela vždy spolu a bohatě. Kávu a kakao pili z misek, do nichž namáčeli briošky a croissanty. Ve všední den ale všichni spěchali na autobus, Léo drží místo,

W W W.REDWAY M AG.C Z

samozřejmě. Je to malý gentleman. Vyučování začíná v osm kromě pondělků, kdy se chodí až na devátou. Starší bratr Guillaume studoval na státní škole, Kamila na soukromé a mezi studenty obou škol zpozorovala jisté rozdíly. Zatímco bráchova banda se jí zdála víc v pohodě a při zemi, u nich na škole studovali i snobští nafoukanci. I v tak namíchaném kolektivu si ale našla kamarády. „Holky ve třídě se o mě docela staraly, byla jsem takové jejich miminko, přehazovaly si mě jedna druhé a byly na mě moc hodné.“ Ve Francii se maturuje ve třeťáku, a pokud byly ve středu zkoušky, měla Kamila volno. Jinak ale vyučování (hodina má padesát minut a přestávky jsou krátké) končilo běžně v pět odpoledne. I tak se Kamila přihlásila do gospelového pěveckého sboru, což pro ni byla úplně nová zkušenost.

vegetariány nepotěšil a šuškanda, že Francouzi umějí být pěkně morbidní, je potvrzena. Kamile zachutnaly mušle s rokfórovou omáčkou, snažila se neodmlouvat, jíst všechno, ctít tradice. Pochvaluje si, že oproti jiným zahraničním studentkám ani nepřibrala, což ji, vzhledem k francouzskému gurmánství, dodnes udivuje. Co Francie dala a co vzala Při dlouhodobém procesu proměny v „pravou Francouzku“ si Kamila uvědomila, že je hrdá Češka. Jako jedináček poprvé zažila, jaké to je, mít sourozence. Díky tomu prý přestala být tak sebestředná jako dřív. Osamostatnila se, naučila se rozhodovat a víc si věřit. Teď se chystá studovat na Masarykově univerzitě v Brně francouzštinu a hudební vědu. Jak víc by mohl být rok ve Francii zásadní?

Vánoční šoky Po prostřeném štědrovečerním stole se mezi ústřicemi procházel živý krab. Zaživa vařený by asi

smartbox /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: PUMA ARCHIV

Arsenalu fandí nejen Nick Hornby, autor chytlavé knížky Fotbalová horečka, ale i naše korektorka a velká část pražské intelektuální fronty. Dělníci a dělnice slova, kavárenští ﬁlozofové, přemýšliví hudebníci a tak. Na fotce útočník Thierry Henry, který si za Arsenal naposledy zahrál v roce 2012.

3 důvody, proč je dobré sledovat Arsenal FC Aby bylo jasno – tenhle článek není nefér vůči ostatním klubům, protože jeho autor nefandí Arsenalu. Ve skutečnosti je to totiž pozér, který by někomu podobně známému a populárnímu fandit nikdy nemohl, takže jeho srdce bije pro druholigový francouzský celek AJ Auxerre. Fakt. My tady v RedWayi sice o fotbale příliš nemluvíme, ale to neznamená, že bychom nerespektovali požadavky na fanouškovskou objektivitu. ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

platbu neplatnou kreditkou, na což Bendtner zareagoval srandovním „Víš ty vůbec, kdo já jsem?“. Zaměstnanec odpověděl, že je to úplně jedno, protože pizzu zadarmo nedostane, ani kdyby byl prezident galaxie. Nakonec to za něj zatáhly nějaké dvě holky, které, předpokládáme, v tu dobu zřejmě nevydělávaly nějakých šest milionů za měsíc.

Jenže u Arsenalu jsou některé věci přece jen tak trochu jinak. V anglické lize působí jako zjevení už tím, že šetří, na svůj provoz si sám vydělává, a navíc splácí stadion, na což se ostatní takříkajíc vykašlali. Přesto se rok co rok drží na předních pozicích, z první ligy nesestoupil od roku 1919, a letos má dokonce slušnou šanci ji celou vyhrát. Jeho manažer, Arsène Wenger, je v klubu už asi 13 975 let a zatím se nikam nechystá. A jestli tomuhle odstavci vůbec nerozumíš, tak věz, že tam hraje Rosa. Jako Tomáš Rosický, ten, co chodí s tou rosničkou. Teď už by mohli dávat pozor všichni, ne? Tady je trojice důvodů, proč je Arsenal trochu jinde než ostatní kluby. Klid, o fotbale tu nepadne ani slovo. 1# Občas se tam objevují fakt šílení hráči Dánský útočník Nicklas Bendtner nebyl nikdy vyloženě špatným fotbalistou, do historie však takřka s jistotou vejde coby hráč s největším egem v dějinách vesmíru. Krásně to bylo vidět v prosinci 2011, kdy mu obsluha pizzerie zamítla

W W W.REDWAY M AG.C Z

Spousta lidí si myslí, že je Bendtner prostě jen blbec, ale podle sportovního psychologa Jacquese Crevoisiera za svoje chování nemůže. Trpí totiž klinicky přehnaným sebevědomím, takže si tyhle věci jednoduše vůbec nedokáže uvědomit. „Dáváme hráčům pravidelné testy a jedním z úkolů je zjistit, jak vysoké o sobě mají mínění,“ objasňuje Crevoisier. „Na škále od jedné do devíti měl Bendtner desítku. Pokaždé, když zahodí šanci, tak si smrtelně vážně myslí, že za to můžou všichni ostatní.“ Dalším dárečkem byl německý gólman Jens Lehmann, který se prakticky celou kariéru choval jako totální magor. Mezi jeho nejvypečenější kousky patří sejmutí vlastního spoluhráče (při zápase), polévání rozhodčích vodou, psychické terorizování konkurenčních brankářů (z vlastního týmu), utíkání na Oktoberfest (během rozehrané sezony), a samozřejmě ona slavná „chvilka slabosti“. Ta přišla v okamžiku, když se mu v roce 2009 chtělo při zápase Ligy mistrů na malou, tak prostě šel. Za branku. 2# George Orwell viděl zápas Arsenalu a zavrhl sport V roce 1945 ještě neexistovaly klasické evropské poháry, jak je známe dnes, takže týmy jezdily do zahraničí na turné. Liga se kvůli druhé světové válce nehrála, a příjezd moskevského Dynama tak přitáhl obrovskou pozornost, protože a) Angličané milují fotbal a b) ruský tým v Anglii v roce 1945. Naplánovány byly celkem čtyři zápasy, včetně jednoho proti Arsenalu. A právě v tomto zápase padla příšerná mlha. Ještě dnes není neobvyklé odvolat utkání kvůli špatnému počasí či stavu

hřiště, ale za války, kdy ještě neměli ani taková ta obrovská světla nad stadionem, byla situace tak zoufalá, že Londýn dodnes obviňuje Moskvu z podvodu. Prý měli v jednu chvíli na place dvanáct hráčů, že si toho jako nikdo nevšimne, a taky prý ukecávali rozhodčího, ať ukončí zápas v jejich prospěch. Ruský kontr mluvil o hnusných faulech Arsenalu, úplatcích a dalších vylomeninách. Skóre bylo asi 4 : 3, ale nikdo neví, kdo dával góly. Zápas by zřejmě i přesto upadl v zapomnění, nebýt toho, že si ho všiml jistý George Orwell. Fotbalové utkání mezi dvěma týmy, které si navzájem nerozuměly a které představovaly znesvářené strany právě vznikající studené války, ho rozvášnilo natolik, že napsal esej The Nature of Sport (Povaha sportu), kde se říká: „Sport je jen válka bez střílení.“ „Kdybyste chtěli přispět svojí troškou do obludného světového fondu zvrácené vůle, neexistuje lepší způsob, než uspořádat sérii fotbalových zápasů mezi Židy a Araby, Němci a Čechy, Indy a Brity, Rusy a Poláky, Italy a Jugoslávci,“ shrnoval své dojmy z utkání pozdější autor slavného románu 1984. „Každý z nich by sledovalo smíšené publikum sestávající ze sta tisíc diváků.“ 3# Nebýt Arsenalu, vypadali by Sparťani jako funebráci. Nebo muklové Sparta = rudé dresy. To je jedna ze základních rovnic, které rozumějí i ti, pro něž je fotbal druhou nejnudnější zábavou světa, hned po závodech v pozorování vlhnoucí omítky. Úplně první sparťanské trikoty přitom byly černé. Po dvou letech pak nastoupily černobílé pruhy a teprve v roce 1906, kdy si jeden člen klubového výboru udělal výlet do Anglie a zrovna viděl Arsenal v akci, přišla na Letnou dnes tradiční rudá. Prostě se mu to líbilo, tak to chtěl taky, čímž nevědomky potvrdil naše předsudky o kreativitě lidí žijících v raném 20. století bez přístupu k absintu. Mohlo však být ještě hůře – u Sparty se tento fakt tak nějak ztratil v historii, portugalská Braga už takové štěstí neměla. Jejich dresy získaly svoji červenobílou barevnou kombinaci podobným způsobem, akorát že se jim dodnes přezdívá „Arsenalistas“. A úplně nejdál to dotáhli na Ukrajině, kde zřejmě měli strach, že tak subtilních narážek jako barvy dresů by si nikdo nikdy nevšiml. Sedli si proto ke stolu, zamnuli ruce a po dlouhé, hloubavé úvaze pojmenovali svůj nový klub Arsenal Kyjev.

INFOBOX Dne 27. ledna 2014 oznámila společnost PUMA, že uzavřela s Arsenalem dlouhodobé partnerství. Pro obě strany jde o největší obchod v jejich historii. Od července se PUMA stane exkluzivním dodavatelem výstroje Arsenalu a vzájemná spolupráce bude pokračovat mj. vývojem nové řady sportovního oblečení. PUMA je jedním z největších globálních hráčů na fotbalovém trhu a tato smlouva má její pozici ještě posílit. Veškeré další informace o chystaných projektech, nabídkách a dalších plánech naleznete na stránkách www.puma.com.

mediální výchova /

TEXT: HAZNO

CHTĚL BYCH, ABY MŮJ ŽIVOT VYPADAL JAKO NA FOTKÁCH

Tim Barber Untitled (Central Park) 2008 | Digital C-print | 40.6 x 50.8 cm Courtesy the artist

(Only The Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited)

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Titulek pro článek jsem si vypůjčil od bývalé přítelkyně, která ho má jako slogan na Instagramu. S Michalem Nanoru jsem se seznámil v Rudolfinu, kde mě a pár čtenářů RedWaye provedl výstavou Only The Good Ones, pod níž je podepsán jako kurátor čili ten, kdo ji vymyslel a uspořádal. Michal vymyslel výstavu fotek slavných umělců i módních fotografů inspirovaných obyčejnými domácími momentkami. Fotek Kate Moss i fotek z časopisů, které inspirovaly takový ten fotografický punk, co sdílíme na sociálních sítích. Má to v době Instagramu vůbec cenu? Nebo právě jedině v době Instagramu to má cenu? A je to umění? Podle čeho a kdo to posuzuje?

Michal do Galerie Rudolfinum nainstaloval „jen ty dobré“, které byste si ale dost často v minilabu vyvolat nenechali, protože by vám to připadalo jako vyhazování peněz za osvícený film nebo mlžnou kompozici. Kontrast mezi neorenesanční budovou a tím, co je na zdech, ještě podtrhly růžové sametové sedačky. Asi že když souboj stylů, tak pořádnej, navíc je to první plus bod, proč se na výstavu vydat bez obav i po krušné party. Další, čemu se můžete přiučit, jsou různé způsoby, jak připevnit fotku na zeď. Nebojte se je přibít hřebíky nebo přilepit žvýkačkou (Tack-It). Michal vysvětluje, že způsobů bylo původně ještě víc, ale nakonec to trošku zkrouhnul, aby to nevypadalo, že místo toho, co je na fotkách, vystavuje typy instalace. Jaký je náš vztah k fotce, když ji – místo abychom ji dali do rámu – přibijeme hřebíky na zeď? Buď si jí málo vážíme, nebo tím chceme naznačit, v jakých podmínkách vznikala a jaký životní styl vyznával její autor. Tedy to bychom měli další plus bod – přivzdělejte se ve výstavnictví, a až jednou půjdete studovat arts management, už budete vědět, že například na Muchu hřebíky použít nelze. (Jakmile ale věšíte Ježíše, věc se komplikuje.) Co je na fotkách Některé byste si na Instagram klidně pověsili, jiné ani ne. Už první a na výstavě nejstarší momentka dvou nadšenců, kteří jedou na „čertově stroji“ (podomácku zbastlené závodní čtyřkolce), napovídá, že „umělecká“ momentka je víc než fotka koťátek v košíku při západu slunce na dovolené na Copacabaně. Jako každá jiná momentka je to nejspíš zmrazený okamžik času, střípek, který byl možná pořízen i omylem, jen tak na okraj a mimochodem, bez přípravy a koumání, což ale právě nejlíp vystihuje kdysi opomíjené kouzlo každodennosti. Přístup profesionálních autorů k momentce se často od amatérů neliší – cvak a je to, mění se ovšem téma a způsob, proč jsou fotografie pořizovány. Upřímná existenciální vzpomínka na líbánky, screenshot určité části dne zkoumající, jak se díváme, nebo fotka coby nápomoc při rekonstrukci paměti po včerejším večírku, která vyjadřuje smutek a nesmyslnost života ve společnosti. V části výstavy, jež je v podstatě odrazem „současnosti“, se potkáváme s estetikou, kterou můžete znát z časopisu Vice. Prostě bombíte s bleskem party fotky. Je tohle ještě umění? „Pokud je něco označeno za umění, pak je to výsledkem dohody kurátorů, kritiků, uměnovědců a části veřejnosti,“ vysvětluje Michal základní principy povýšení tvorby na umčo. „Zdálo se, že s nástupem internetu, kde na všechno můžeme dosáhnout sami, už kritiky, editory a kurátory nebudeme potřebovat. Opak je ale pravda. Zavaleni informacemi jsme vděční, když je za nás někdo předvybere a ukáže nám jenom to, co podle

W W W.REDWAY M AG.C Z

něj opravdu stojí za pozornost, ve smysluplném kontextu. Je to, jako když si jdete koupit auto, ale moc se v tom nevyznáte. Každej máme aspoň jednoho kamaráda, kterej se v autech vyzná, půjdeme si tedy pro radu k němu.“ To je zároveň Michalova odpověď na otázku, jestli můžu já (nebo vy nebo vaše máma) prohlásit něco za umění a pak s tím operovat. Můžete. Záleží jenom na tom, kolik lidí vezme váš názor vážně. A aby jich bylo víc než těch, co si budou klepat na čelo, je potřeba téma studovat, prohlubovat erudici, znát co možná nejširší spektrum věcí a ty umět dávat do souvislostí. Takže až zas jednou uvidíte v galerii vystavenou poloprázdnou lahev od coca-coly, přestaňte rozhořčeně potřásat hlavou a vykřikovat „to bych uměl taky“ a zkuste chvilku přemýšlet. Třeba jen nevíte, z čeho autor vychází, na co odkazuje nebo jaká je jeho pozice v současném světě. Proč a pro koho sdílíme fotky na Facebooku Jasně, chlubíme se, ukazujeme svět, ve kterém žijeme, což není zas tak nic nového, už v 70. letech jeden fotograf, Bill Dane (asi vizionář), posílal svoje vytištěný fotky coby pohledy přátelům i muzeím, jen tak, aby se podívali. Ale je to, co vystavujeme na sociálních sítích, skutečnej svět? Nebo spíš naše představy o tom, jak bychom chtěli žít a jak by měl podle nás svět vypadat? Jestli něco Michalovi vadí, tak to, když fotka utlačuje slovní komunikaci (což překvapilo naši šéfredaktorku, neboť se domnívala, že zrovna Michal komunikuje obrázky ze všeho nejradši). Ten ale trvá na svém: „Fotka nevysvětluje, často naopak zamlžuje. Což je v pořádku, ale leckdo se k ní uchyluje z pohodlnosti. Potom se stává, že mluvíme, ale nic neříkáme. Zbavuje nás to potřeby zaujmout postoj, vysvětlit proč, omezuje to náš způsob přemýšlení.“ Okamžitě mažu snapchat z telefonu. „Osobně taky nemám rád, když se digitální fotky upravujou, aby vypadaly jako z analogu,“ pokračuje. „Imitace vždycky smrdí laciností. Zvlášť když za pár let se budou fotky upravovat, aby vypadaly jako z iPhone 5. Každá doba by měla používat aktuální prostředky.“ Zase tnutí do živýho, mažu Instagram a další programy na editaci fotek. „Lomo – to je vlastně jen vzpomínka na svět, kterej nikdy nebyl, nostalgie po době, která je jen v našich hlavách jako vize ideálního světa, kdy se lidi spolu víc bavili, všechno bylo jednodušší a technika se dala ovládat jednoduše jedním stisknutím... Taková Babička.“ Achjo, moje hipsterství se bortí na kousky. Smutně si představuju, jak doma rozdupávám holgu. Jasně, jsme prostě krapet povrchnější a zrychlenější generace. („Nejste, jste jenom zatím mladší,“ kontruje Nanoru.) Už nepotřebujeme minilaby, povídat si s paní za přepážkou a prosit ji, aby vyvolala „všechny“, a ne „jen ty dobré“. („Obejití prostředníků je jedna z nejlepších věcí na digitální revoluci. Svoje fotky si rád vybírám i mažu sám. To je i podstata DIY myšlení mnoha autorů na výstavě,

kteří dřív používali kompakty a vyvolávali v drogerii – nepotřebovali žádný rozpočet, štáb a producenty, prostě další lidi, kteří by jim do toho koukali a mluvili. Dávalo jim to větší kontrolu nad procesem.“) Chytré telefony nám daly možnost pochlubit se během pár vteřin prakticky komukoli ve vesmíru, a když zvolíme správný hashtag, budeme mít spousty likes a naše klout skóre půjde nahoru. Vrchol digitálního vítězství, anonymní fotografové (neplatí v případě #selfie) sdílejí to, co „vidí“. Jenže chyba lávky, dost často to není opravdový moment, ale nainscenovaná realita. S oblibou sleduji #snídaně mojí bývalé přítelkyně (té, od které jsem si půjčil titulek). Kéž by mi tak krásně omylem ráno napadaly do jogurtu vločky a na ně pak ovoce. Fejkujeme a kroutíme si realitu podle vlastní představy. Když jsem o tom přemýšlel hlouběji, došel jsem k téměř revoluční myšlence. Odmala máme vlastní vzory a idoly. Někdo by chtěl být Spiderman, jiný zase modelkou a pak se to stane. Dostaneme do ruky telefon, zafollowujeme Spidermana a kocháme se jeho superfotkami z průletu mezi mrakodrapy. To prostě chcem, v hlavě máme nějaký zákoutíčko, ve kterým se nám idolové shromažďujou. Je to asi docela solidní přehlídka rockových velikánů a s každým novým se posouváme o kousek dál. Nejdřív si hrajeme na letce, pak začínáme sportovat, zakládáme kapely, kupujeme si hadříky, auta, zamilováváme se a tak dále. To všechno už jsme ale jednou někde viděli – hezky a pěkně. Znáte to, romantický film podle skutečného příběhu, a pak začne nálož: chudá holka se zamiluje do boháče, ten ji nechce, pak ji chce, ale ona jeho ne a nakonec se ledy prolomí, svatba, jachta, štěstí a spokojenost. A to je jedno z nosných témat, kterým je celá výstava „jenom těch dobrých“ protkána. Zkoušíme zachytit danou situaci tak, jak je, ale vždycky je v nás něco, co ji nakonec zmanipuluje a výsledek není tak syrový a tak skutečný, jak bychom chtěli. (Tedy pokud nefotíme fotoaparátem ve tvaru Mickey Mousovy hlavy, to je pak prý jednodušší.) To je ode mě asi tak všechno. Jděte si potavit svoje estetické cítění do Rudolfina sami. A občas se koukněte na strop. Ať máte pořádnej kontrast. Jo a až tam budete, udělejte selfie s #onlythegoodones, budu se těšit na instagramovej feed. Only The Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited 24. 1.–6. 4. 2014 Galerie Rudolfi num Kurátorem výstavy a autorem ilustrovaného katalogu je Michal Nanoru.

Nan Goldin Heart-shaped Bruise, NYC, 1980 Cibachrome print | 72 x 104 cm Courtesy Matthew Marks Gallery

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Ryan McGinley You and My Friends 6 2013 | 9 framed c-prints | Each frame: 76.2 x 96.5 cm © Ryan McGinley, Courtesy Team Gallery, New York, and Alison Jacques Gallery, London

Ari Marcopoulos 14476-15 (Christian) Digital print on paper | 43,2 x 27,9 cm Courtesy Marlborough Gallery INC

mediální výchova /

W W W.REDWAY M AG.C Z

William Eggleston Untitled Ca 1975 | Dye-transfer print | 52.1 x 76.2 cm ÂŠ Eggleston Artistic Trust, courtesy of the artist and Cheim & Read, New York

Walter Pfeiffer Untitled 1973 (2007) | B&W print, Ed. 1/5 (+ 2 AP) | 49 x 41 cm ÂŠ Walter Pfeiffer, courtesy Galerie Bob van Orsow, Zurich

adventure /

TEXT: VLADIMÍR JANOUŠ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

MAROCKÉHO AUTOBUSU 2. ČÁST Rád cestuju nalehko. Loni se mi podařilo stáhnout hmotnost batohu pod 10 kg, včetně jídla vážil při odjezdu asi 17 kg, nejvíc jsem ušetřil na oblečení – například jen 4 trička, 4× spodní prádlo, 5 párů ponožek atd. S kámoši Petrem, Michalem a Lukášem vyrážíme do Maroka.

Imlil

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

Imlil, Marrákeš

17. 7. Imlil

18. 7. Troubkal Hut

Vstáváme v 6.00, část equipmentu necháváme v hotelu (hodný majitel nám ho dává do zvláštního pokoje a pak za to ani neplatíme), bereme pouze batoh se spacákem, dvě lahve s vodou, tři placky a vyrážíme ven. Nejdřív vystoupáme asi 300 m převýšení nad Imlil, ale pak zase skoro celou výšku ztratíme, protože cesta vede z kopce do sousední vesnice. Za ní začíná klasická tvrdá stoupačka po šutrech, lezeme jak kamzíci, objevujeme pramen s vodou, pijeme, krása. V poslední vesnici pod Toubkalem ve výšce asi 2600 m potkáváme dva Čechy, který tvrděj, že tu byl asi před tejdnem Stráský (ten politik) s manželkou. A nazpátek prý viděli jít už jenom jeho, hehe. Stoupáme dál, musíme pořád uhejbat mezkům, který tahaj bagáž francouzským turistům, všude po cestě mezčí shity, pak míjíme jednoho maniaka, který má ve výšce 3000 m ve výklenku ve skále „obchod“ s fantou a colou. Ještě kousek, a dostávám krutý extraterestriální problémy, nakonec se okolo 13.00 doplazíme k záchytnému bodu – chatě Toubkal Hut (3207 m). Problémy nepolevujou, takže Michal a Petr razí na Toubkal sami. Teď večer kolem 18.00 jsem už zase o. k., ale za šutr, kam jsem to hodil, bych rozhodně nechodil. Spotřeboval jsem celou roli toaleťáku. Okolo 20.00 se vracejí Michal s Petrem úplně sedřený, šli špatnou cestou, prý pure hardcore (samý srázy a suť – klouzačka) a pak už se začalo smrákat, tak to museli otočit zpátky. Spíme venku u chaty, ve spacácích trošku zima, ale dá se to vydržet.

Zatímco Michal s Petrem vychrupávají, já a Lukáš vyrážíme do hor. Správce nám poradil správnou cestu, takže GOOD LUCK! Všude suť, plazíme se přes fakt obrovské balvany, naštěstí nás předejde jedna skupina, která nám odhalí, že po cestě jsou značky (hromádky kamínků), takže sice stoupáme hodně pomalým tempem, zato snad správně. Lukáš pořád pije a každou chvíli chce zastavovat, pak mu upadne lahev ze srázu, takže se s ním musím rozdělit. Při jeho spotřebě voda brzy dochází, a když narazíme na horský potůček, jsme rádi. Pokračujeme přes hodně brutální sráz, který zdoláme jen silou vůle (jedna velká klouzačka), a dostáváme se na hřeben, kde Lukáše opouštím. Vodu mu nenechávám – kdo je pomalej, je mrtvej. Mažu na vrchol Jbel Toubkal (4167 m), ale ten pořád ne a ne přijít. Když se tam konečně doplazím, už je tam jedna skupina Frantíků s horským průvodcem. Čumí na mě, na můj foťák, moji lehkou bundu a zbytek vody v lahvi a asi jim to přijde jako velkej punk, ale já si jich nevšímám, chvíli vychutnávám vrchol, fotím okolní panoramata a čekám na Lukáše. Pořád nepřichází. Najednou jsem na vrcholu sám a zvedá se vítr, pádím dolů a asi dvacet minut pod vrcholem vidím Lukáše, jak se svíjí v křečích a bleje jak šakal. Teče to z něj nosem, ušima, a protože nesnídal, je to jenom voda. Když sejdeme asi do 3600 m, udělá se mu líp, a mně zas naopak hůř. K chatě se úplně mrtvý dopotácíme ve 14.30. Michal s Petrem se tady celej den hezky nudili, takže teď své vyřízené kamarády opouštějí a jedou zpátky do Imlilu. My se sbíráme dohromady

W W W.REDWAY M AG.C Z

a navečer vyrážíme za nima. Stihne nás šílená průtrž mračen, v Imlilu se jenom napijeme mátovýho čaje a beze slova jdeme spát.

19. 7. Imlil, Marrákeš Spíme zaslouženě asi do 9.00, potom hups na jediný dopravní prostředek do Asni, což je korba rezavýho náklaďáku. Cestou se na nás přilepí polskej stopař s papírkem v nosní dírce. Proč ho tam má, nevíme. Lidí na korbě postupně přibejvá, ale přijatelně, pak potkáváme crazy truck se slámou – přední kola mu předváděj šílenej tanec a zabírá úplně celou „silnici“. Další nářez je náklaďák podobný našemu, akorát trošku víc naloženej lidma (hrozen jak prase). Z Asni do Marrákeše jedeme grand taxíkem, Polák se nás drží jako klíště, ale neopruzuje, tak ho berem. V Marrákeši se ubytujeme v hotelu Aarbia (25 DH), dobrá sprcha, evropský záchod, jenom ulička u hotelu je úplná Smrad Avenue, smetiště kombinovaný s kompostem, všude na tom plno much a koček, živých i mrtvých. Vyrážíme po památkách, Petr kupuje svojí ségře dřevěnýho hrocha a Michal želvu. Medersa nejhorší ze všech, uvnitř rekonstrukce v pokročilým stadiu, všude lešení, bordel, na střechu se taky nemohlo, ale stejně vybíraj 10 DH na osobu. Jdeme ještě do koubby (hrobky) Almorávidů – sucks too, vracíme se do hotelu. Všude po městě jezděj motorky a troubí jak na lesy. Když přímo za mnou zatroubí na nějakej nesmysl ještě malej Maročánek, chytne mě beserker a pořádně ho seřvu. Zbledne

adventure /

Cascades d’Ouzoud

a upaluje, až se za ním doslova práší, hehe. Na hlavním náměstí si dáváme několik fresh džusů a já se uklidním. Pak jdeme do kina, zaplatíme 8 DH na celý večer a rozvalíme se v sedačkách. Nejdřív dávají Návrat čínského mistra s Jackiem Chanem, pak přijde totální výplach, indický ﬁlm Dcera Himálaje. Vůbec nechytáme děj, vypadá to jako pět ﬁlmů sestříhaných dohromady, do kterých občas vpadne hudební klip z 80. let. Do konce nevydržíme, vracíme se do hotelu, jenom Mickey zůstává a po návratu v 1.00 nás informuje, jak to dopadlo.

20. 7. Marrákeš, Cascades d’Ouzoud Vstáváme v 6.00 a ukecáme taxikáře na 150 DH na osobu tam i zpět k vodopádům Cascades d’Ouzoud, vzdálených 170 km. Asi po 160 km sjedeme na prašnou cestu a frčíme k vesnici Ouzoud, ale dostává se před nás nějakej

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

fuckerskej španělskej bus a nedá se předjet. Žereme prach, a když konečně sjede ke kraji do škarpy a nechá nás jet, nadšeně mu máváme. Nad vodopády si dáváme toniky, chvíli chodíme po skalách, pak sypeme dolů, kde se koupou místní týpci. Michal se koupe taky, přestože nahoře jsme ve vodě viděli osly. My ostatní radši chladíme jenom nohy a sledujeme maniaky, jak se potápějí pod silným proudem vodopádu. Rest dáváme až do 14.00, pak zpět do Marrákeše. Vedro jak v orangutaní tlamě, stín nalézáme v paláci El-badi (všude samý čápi), odkud lezeme do Saadian Tombs, hrobky Sádů. Na zpáteční cestě se stavujeme na náměstí, u stánku ochutnáváme národní jídlo tažín (skopové, fazole, mrkev, okurka + chillák a placka) a polívku harira (v tý je všechno). Petr potom večer zaneřádí nejen záchod, ale i svoji košili, čemuž se my ostatní, čilí a zdraví, smějeme. Těsně před spaním jdeme kupovat kazety, vybíráme dost dlouho a nakonec usmlouváme jednu

za 12 DH. Vyberu si jich pět, prodavač vyndává mamutí kalkulačku, něco zmáčkne a ukáže mi 1220. Říkám mu, že je to 60 DH, on opět něco vyťuká a vyjde mu 1100. Michal mu na papír píše 12 + 12 + 12 + 12 + 12 = 60 DH, ale prodavač se nedá tak lehce zmást, s úsměvem znovu bere kalkulačku, ale to už mě chytá fantas, zařvu česky na celý kolo „ŠEDESÁT, TY VOLE!“, což ho vyděsí tak, že mi kazety vydá a Petrovi jich za šedesát prodá dokonce šest. Před spaním dáváme pár fresh džusů a přehráváme si scénku pořád dokola. Naše „ŠEDESÁT, TY VOLE!“ se hotelem rozlíhá tak dlouho, až se recepční přijde starostlivě zeptat, jestli je vše o. k.

21. 7. Casablanca Po celkem pohodový cestě vlakem si razíme hustou mlhou cestu k hotelu. Naše důvěra v místní kuchyni klesla už tak hluboko, že jíme v McDonaldu. Hotel Medina je šílenej, majitel vypadá jak úchylnej vrah,

ale pokoj stojí 25 DH na osobu, no neber to. Jdeme k mešitě Hassana II. (největší v Maroku, dostavená v roce 1993), kocháme se Atlantikem, vracíme se, kupujeme hroznový víno a Petr maká na záchod. Stihne to jen tak tak. Myjeme si víno v umyvadle rezavým od oleje do motorky, na pokoji šílenej smrad, jdeme omrknout sprchu, která je na střeše, a poprvé si říkáme, že radši ne. Černá komora 1 × 1 m, rezavá trubka, na podlahu není vidět, děs a hrůza, GOOD NIGHT!

22. 7. Rabat Přijíždíme autobusem z Casablanky zpocený jak koně. Projdeme asi sedm hotelů a nakonec zakotvíme v coolovým Hotel de Marrakech. Poučeni Casablancou nehledíme na cenu (40 DH), člověk už chce mít taky trochu pohodlí. Projdeme pár památek, Hassanovu věž, mauzoleum Mohammeda V. (otce nynějšího krále Hassana II.) a Chelah, což je bývalé římské město, dnes neuvěřitelné ptačí, vosí a kočičí hnízdo. Michal umírá na otravu vejci, Petr si kupuje broskve a my s Lukášem víno. Po pár hodinách mám též smrt na jazyku, jediný Lukáš je o. k., a protože ho naše úpění nudí, jde se nechat za 30 DH oholit

a ostříhat. I v našem zuboženém stavu tento krok kritizujeme jako marnotratnost a velkopanské manýry. Michal se už válí ve vlastní krvi, ponecháváme ho tedy osudu a razíme naposledy do centra shánět pro Petrovu matku nějakej postříbřenej teapot. A protože je to naše poslední noc před odjezdem domů, zakončíme večer v místní „restauraci“. Já a Lukáš si dáváme hariru a omeletu (říkáme si, co už) a Petr kuřecí tažín s potřetí servírovanými brambory jako přílohou. Jen dojíme, potřebuje Petr na WC. Jak s Lukášem platíme, najednou ho vidíme panicky řvát, že už to nevydrží, že hodí kozáčka přímo na ulici a že neví, kde je náš hotel. Volám na něj, že jenom padesát metrů odtud, nakonec to stihne, a to musel o patro výš, protože WC v přízemí někdo obsadil.

23. 7. Tanger Ve vlaku do Tangeru nefunguje klimatizace, což je hodně drsný, ke konci cesty se nám do kupé přifaří šílenej islamista a přemlouvá nás na víru. Po čtvrt hodině pochopí náš životní přístup a dál už s ním konverzuje hlavně Mickey, protože dobře ovládá francouzštinu. V Tangeru čekáme tři hodiny

na odjezd trajektu, je už kolem půlnoci evropského času, u Majkla drobná prohlídka, na lodi šílená kosa. Petr má depresi, že mu zůstalo asi 20 DH, které už za nic neutratí.

24. 7. Algeciras, Ávila Trajektem jsme dojeli do Algecirasu, odtud malým vláčkem do Bobadilly, kde jsme přesedli na InterCity do Madridu. Obrovskej luxus, čistý záchody, klimoška, všichni sledujou se sluchátkama na uších nějakou americkou komedii, naštěstí zřejmě i průvodčí, kterej přišel až po třech hodinách, a když zjistil, že nemáme nic, nejen místenky, ale ani základní jízdenky, vyrazil nás slušně až za tři stanice, odkud, jak nám poradil, jede do Madridu regionální vlak. Jenže v něm nás průvodčí vyhmátne hned a prej GET OFF, no jo, už nemáme ani ň, ani euro, takže se ocitáme na nádraží v městečku Ávila, kde se ubytujeme pod lavičkama na peronu a v šíleným smradu strávíme noc.

28. 7. Bidart Než jsme dojeli načerno do Francie, trvalo nám to čtyři dny. V Bidartu je moře a pláž, já

Rabat

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

Tanger

s Petrem chceme chvíli zůstat, ale Majkl trvá na co nejrychlejší cestě domů, minulou noc měl halucinace, mlátil lahví myši, který po něm lezly (asi psychóza), takže nás opouští a pokračuje dál sám. My se koupeme a spíme přímo na pláži, k ránu začíná pršet a ke mně do spacáku se dobejvá ježek. Pak se na mě usmála štěstěna v podobě padesáti eur, který nacházím v blátě u záchodů, slavnostně míříme do pekárny pro bagety – ááách –, a pak na nádraží, odkud odjíždíme do Bayonne, kde je nám už dobře známá pláž Ondres Plage.

29. 7. Bayonne, Ondres Plage Dospáváme na autobusový zastávce, pro mě luxusní noc, pro Petra hrůza, prej jsem děsně chrápal a mluvil ze spaní. Bohužel je hnusný počasí, pozorujeme tedy pouze chlápka, co po pláži chodí s detektorem kovů, pak dalšího, kterej trénuje hod diskem, a mentálně postiženou ženu, která se tomu všemu směje. Noc trávíme na stejný autobusový

ČÍSLO 6, 2014 | ROČNÍK VI

zastávce, tentokrát do mě Petr začne bušit lahví vždy, když ho vzbudí moje chrápání. Hnus.

30. 7. - 1. 8. Dax, Bordeaux, Blois Do Daxu si stopneme španělskýho technaře. Velkej pohodář, moc si ale nepokecáme, celou cestu to hulí na plný pecky. Do Bordeaux a odtamtud do Blois načerno vlakem v pohodě, akorát jsem se ráno na nádraží opařil kafem z automatu.

2. 8. Paříž Máme asi sedm hodin času, jdeme k Louvru, kde fakt nevěřím vlastním očím, potkáváme šílence největšího kalibru Michala, říkám vám, že je NEJTVRDŠÍ Z NEJTVRDŠÍCH, nakonec nejel domů, ale pět dní se třiceti eurama v kapse jezdil po severu Francie, každý den měl jednu bagetu a vodu z kohoutků na nádražích, jednu noc spal na poli u hnoje, a když se probudil, všude po něm

lezli slimáci. Flegmouš Mickey je ale ze sebe smetl a jel dál. Všichni čtyři nasedáme na vlak Paříž–Praha. Naše strategie úniku před průvodčím je už tak vymakaná, že bez problémů držíme pozice i kurz.

3. 8. Praha, Hlavní nádraží V 11.00 vystupujeme u VŠE, vlezeme do metra a hned na nás vybafne revizorka, vypisuje nám pokutovej lístek, kterej naštěstí platí i v autobuse (jo, další revizor). A pak konečně doma! END OF STORY.

Stripe up your life. UĹž pro ten pocit...point 88 ve 30 barvĂĄch