RedWay 9/VI.

POP

NORMCORE SMARTBOX

STUDOVAL JSEM V BRAZÍLII SOUTĚŽ

VANS

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

NY TÉMA: SUPERPOTRAVINY TÉMA: SUPERPOTRAVINY TÉMA: SUPERPOTRAVINY TÉMA: SUPERPOTRAV

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce?

Ilustrace Taji Spasskové, studentky ilustrace na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Zajímá se o moderní výživové směry, o superpotravinách už něco ví, mohla tedy rovnou přistoupit k realizaci. „Nejdřív jsem přemýšlela, jak to udělám, jak má obálka časopisu vypadat. V momentě, kdy jsem měla přesnou představu, začala jsem kreslit jednotlivé detaily a ty potom upravovala a komponovala v počítači.

Nejlépe se na práci soustředím, když jsem sama a poslouchám hudbu.“ Taja se narodila v běloruském Grodnu a mezi řečí se zmínila, že zájem o výtvarné umění je v Česku větší a podmínky na našich uměleckých školách mnohem lepší než v Bělorusku. Tak aspoň někomu se tady líbí, když my ostatní si na všechno stěžujeme, lol.

Superpotraviny, nejnovější hype, budoucnost lidstva, viď. Madonna jede v kokosovém oleji, Matthew McConaughey v borůvkách, manželé Beckhamovi v mořských řasách, Pasta v mladém ječmeni a bože, když už tomu propadl i starouš Iggy Pop, tak si to taky koupím, všechno to hodím do mixéru, udělám si superkoktejl a doufám, že mě to vystřelí na oběžnou dráhu.

Jasně, dělám si srandu, na druhou stranu jsem ještě neslyšela, že by na to někdo nadával, tak na tom asi něco bude.

Prázdniny jsou ideální čas zkusit něco novýho. No... a co teda třeba tohle?

Do září se vidíme na Facebooku, jinak čau!

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 9, ročník 6 zdarma toto číslo vyšlo v červnu 2014 titulní strana: Taja Spassková adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

marketing a inzerce Václav Miškovský miskovsky@redwaymag.cz 607 609 420 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAY 9/ /20114

6–9

MAILBOX

Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo Výsledky soutěže adidas Originals ZX 700 10 –17

14

POP

Jak přežít prázdniny s rodiči Ředitelství swagu: skinny jeans Smysly: Barbara Probst, Návštěva bandy rváčů Normcore: Je normální být normální?

18 –29 T É M A S U P E R P O T R AV I N Y Aby váš motor skvěle šel

18

Dnes brokolice, zítra celý svět Stévie sladká Nenápadní hrdinové Mladý ječmen, Spirulina a další zázraky 30–34

ROZHOVOR

Pavla Kladivová, silový trojboj 35–44

SMARTBOX

Kreativní učebnice svahilštiny Potraviny se špatnou pověstí: houby, kroupy Jak na školu: Studoval jsem v Brazílii První světová válka Právo a finance 45

SOUTĚŽ

36

Vans 46–49

SMARTBOX

Život na koleji 50–55

ADVENTURE

Nekončící cesta po USA 56

KEMIKS

Jak Frncouzi dělali revolucy

50

30

mailbox /

Designuj a vyhraj!

Výsledky soutěže Designovali jste model adidas Originals ZX 700, který už od roku 1985 představuje optimální kombinaci funkčnosti a estetiky. Autorům vítězných návrhů gratulujeme a posíláme vouchery v hodnotě 3000 Kč na nákup jakéhokoliv zboží v pražských adidas Storech v Palladiu a Na Příkopech.

VÝHERCI:

Karolína Jansová

Adam Doubrava

Lucie Karásková ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

6

W W W.REDWAY M AG.C Z

7

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat.

STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte.

Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka.

Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat.

STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

CE VÝHER

CE VÝHER Kamila Matoušková

Anita Kapalínová Karel Šubrt ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

8

CE VÝHER

Aneta Čejková Dobroslava Čepcová

Andrea Hermanová

Teresa Nowaková

Olga Amchová W W W.REDWAY M AG.C Z

9

pop /

Mike Tyson, boxer

Usher, rapper

Woody Harrelson, herec

Byl jsem tlustej. Hned jsem se zadýchal, měl jsem vysokej tlak a artritidu. Potřeboval jsem zhubnout. Za čtyři roky jsem shodil čtyřicet kilo a všechny potíže jsou pryč. Žije se mi líp.

Táta umřel na infarkt, tak jsem se nad sebou zamyslel a radši vzal osud do svých rukou.

Zkoušel jsem přemluvit Justina (Biebera, pozn. red.), aby do toho šel se mnou, ale nemá na to.

Celé roky jsem měl akné. Jedna holka mi řekla, že mám asi alergii na laktózu, ať přestanu jíst mléčné produkty, a tím se to vyřeší. Pomyslel jsem si „ani náhodou“. Za pár let jsem to ale fakt zkusil, a hele, měla pravdu.

Jak přežít prázdniny s rodiči text: M. Overstreet, foto: archiv

Rodiče jsou okovy na vašich nohou, dokud a) neutečete, b) nenajdete si byt a stálou práci, c) nezemřete, d) nedosáhnete osmnácti let. Rodiče jsou nudné, staré a vystrašené bytosti, dobré jen k vyplácení kapesného a sponzorování vašich mimoškolních zájmů. Člověk je jakž takž dokáže ignorovat během školního roku, společná dovolená je ovšem výzvou srovnatelnou s překonáním Zátoky žraloků na nafukovacím lehátku.

Buď soucitný Za to, že tě s sebou berou k moři či jihočeskému rybníku, neočekávají rodiče vděk, tak naivní zase nejsou. Nemusíš jej tedy projevovat. Na druhou stranu se pokus neprojevovat ani nevděk. Uvědom si, že kdyby tě neměli, mohli teď pařit na festivalu Trutnoff se svými vrstevníky a namlouvat si, že 90. léta ještě neskončila.

Buď trpělivý

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

10

Povznes se nad hudbu v autě, matčino zmatkování na letišti a otcovu konverzaci s hotelovou recepční, sám jsi někdy taky pěkně trapnej, navíc každá trapárna jednou skončí, tahle taky.

Buď připravený Když už jsi ve své neschopnosti zašel tak daleko, že sis včas nezlomil nohu nebo nezařídil reparáty alespoň ze dvou předmětů, na které by ses musel celé prázdniny učit v tichu a temnotě svého pokoje, nepodceňuj přípravu izolačních nástrojů.

Potřebuješ černé brýle, sluchátka, oblečení s velkou kapucí, telefon, komp, časopis, knihu, blok a tužku. Všechno si to nasaď a používej. Jen blááázen by se tě teď odvážil rušit nápady jako „pojď se s námi projít“ nebo „nechceš si zahrát žolíky?“.

Buď mazaný Jestli je vůbec kdy vhodná doba k přednesení

žádosti týkající se tvé životní úrovně, výše kapesného, doby vycházek, vybavení pokoje a podobně, je to právě teď, kdy taťka s mamkou dobře najedeni a naladěni odpočívají pod slunečníkem. Postav se pěkně tak, abys jim zakryl výhled na modravý horizont, usměj se a spusť o-nic-nejde rozverným hlasem. Netlač na pilu!

Pokud nekývnou dnes, zítra je taky den. A pozítří další… (Jé, tak si s nima večer ty žolíky zahraj, je to pro dobro věci.)

Buď pozorný To je vlastnost bojovníka. Zdánlivě netečný za tmavými skly brýlí, ve skutečnosti bystře pozorující okolí. Sdílené utrpení je poloviční utrpení, pokud nalezneš bratra či sestru stejného osudu, nepromarni příležitost. Napodobováním otcova tanečního stylu a matčina údivu nad místními fashion trendy se spolu můžete šťastně prosmát až do konce.

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Proč jste se stal veganem?

Master’s Hammer

Sinjin Hawke

Chrchel

Crystal Dust

Black metal. Co je na tom dobrýho: Hele, Necrocock jí děti. Fakt. Lidský embrya.

Přísahám. Checkněte jeho FB profil!

Kňouravý třpytivý zvuky z Barcelony, beaty, který závodí s rychlostí srdce po pořádných tanyny na parketu. Libec.

PETR, 666, HELL (NORWAY)

HAZNO

Sims

The Who

Burn It Down

Baba O’Riley

Skvělej rap, kterej tě jen tak neomrzí!

Vždycky si u toho vzpomenu na Adriena Brodyho ve filmu Summer Of Sam. Skvělá kapela, skvělej song. Teenage wasteland!

KAČKA LINTONOVÁ, 18 LET, NEARSKO

Thee Oh Sees The Lens

NIHILISTA

Psychedelic rock. Na tomhle je dobrý uplně všechno a nejvíc asi to, že budou v srpnu v Amstru. :))

Neutral Milk Hotel In the Aeroplane Over the Sea Povinná základní výbava pro každýho hipstra, kterej se vyzná. Nejlepší hymna od zakladatelů.

JANKA, 20 LET, PRAHA

Lana Del Ray Shades Of Cool

Úzké kalhoty jsou pryčššššš Američtí vědci zjistili, že hipsterství vážně ohrožuje planetu!

Ptáš se proč? Důvod je jednoduchý – hipsterští chlapci si začali masivně nakupovat dámské úzké kalhoty, tzv. tregíny. Tyto jsou ze své povahy uzpůsobeny slečnám, dívkám, lolitkám a věčně mladým paničkám, nikoli alfasamcům, kteří by měli šířit rod. I stalo se, že reprodukční možnosti hipsterů jsou více než hrubě ohroženy.

Jack Garratt Worry Maturitu mám ze šíje, proto už si není s čim lámat hlavu. Nech to bejt, don’t you worry about it. (Přesun motivačních pozitivních vln bzz bzz.)

MICHAL, 17 LET, LETOHRAD

Lipo Město, co spí (feat.

Ester Pavlů) Nejlepší na tom je, že Lipovi se smějou lidi, který nic nevědí. Cenim, že se to snaží posunout, a né furt hip hap hop. Se podivejte na ten klip na YouTube, a pak teprve mluvte.

DJ PEYRAC, DOST STAREJ, ABYCH POZNAL,

Pokud jsi i ty tímto úzkonohavičákem, doporučujeme nakoupit solidní zásoby ledu a tzv. hopové kalhoty. Jen s rozkrokem u kolen budeš skutečně alfa a zachráníš planetu od vymření.

DOMINIK

Když večer zhasnete a koukáte, jak se na strop promítaj světla aut, a třeba máte na koho myslet, tak s tímhle trackem je to kvalitně prožitej čas.

CO JE TOP, JINDŘICHŮV HRADEC POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

IVA

A$AP Mob Hella Hoes V dnešním rapovém okénku vyrovnávajícím poměr strun a špinavých conversek si představíme nejnovější deep shit od A$AP Mob crew. V půlce jsem tak sjetej, že přestávam rozlišovat, kdo má lepší flow. Kluci se i přes velmi současnej styl navracejí ke kořenům.

PASTA

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

11

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

FILM Na jídle záleží

Sloupek Ivy Antošové

REŽIE: JAMES COLQUHOUN, CARLO LEDESMA USA, 2008

Epilog

Máloco lidi tak rozčílí, jako když se jim začnete vrtat v tom, co jedí. Jídlo je osobní, intimní záležitost. Festivalový film rozdělil publikum na dvě poloviny, jedna vycházela ze sálu s rozzářeným pohledem, protože nalezla nový začátek života, druhá s cynickým potřásáním hlavy, jakože „děsně paranoidní“. O co v tom jde a proč je dobrý se na to podívat: Zajímavý motivační dokument o „síle“ potravin, jejich výživových hodnotách, vlivu na fyzické a psychické zdraví člověka. Zlojedi jsou zastoupeni zdravotnictvím a farmaceutickým průmyslem, které nás nechtějí uzdravovat, ale jen co nejdéle léčit. Problém je, že autoři ve svém zápalu příliš tlačí na pilu. To my, Evropani, nemáme rádi a hned se vzpíráme, aby nám někdo nevymyl mozek. Na druhou stranu se dozvíte hodně prakticky užitečných věcí.

KNIHA Návštěva bandy rváčů JENNIFER EGANOVÁ ODEON

Hele, tohle si prostě musíte přečíst. Zaprvé to dostalo Pulitzera, za druhé k tomu napsal doslov Ondra Formánek, jeden z nejlepších novinářů v této zemi, kterého znáte i z dřívějších čísel RedWaye, za třetí je to o punku v sedmdesátých letech a za čtvrtý (tak to je jasný, jinak bych ani nedoporučovala) je to fajn! Je tam bejvalej pankáč Bennie, kterej moc nechápe dobu, ve který už se neprodávají hudební nosiče, jeho asistentka Sasha (roztomilá kleptomanka), mejdany, New York, Neapol, Keňa, láska, dobrodružství, paradoxy, jednu část taky vypráví Sashina dvanáctiletá dcera v powerpointový prezentaci. Eganová si dělá legraci ze subkultur, hollywoodských hereček, hudebního průmyslu, PR, devadesátých let, mládí i stárnutí.

Sekne každýho, ale má jiskru, má šajn.

VÝSTAVA Barbara Probst – Úplné znejistění 24. 4.–6. 7. 2014 GALERIE RUDOLFINUM, PRAHA, VSTUPNÉ: 80 KČ

Fotografka Barbara Probst žije střídavě v Německu a Spojených státech. Co je na ní zajímavýho: Nefotí scénu nebo situaci jedním foťákem jako my všichni, ale několika foťáky v jednom okamžiku, takže dostává zmnožené záběry z různých úhlů pohledu. A nevěřili byste, co taková blbost udělá s divákem. Jak jsme zvyklí dívat se na fotku jenom z jednoho (fotografem vybraného) úhlu a tento obraz pak považovat za jedinou skutečnost, tady to tak jednoznačné vůbec není a my jsme zmatení. Úplně nejistí. Tolik možností jedné fotky nás vede k pocitu, že se nedíváme na nic výjimečného, na druhou stranu nutí k přemýšlení o fotkách, které jsme až doteď za výjimečné a jedinečné považovali.

Těžko se to popisuje, výstava je prostě dobrej trénink mysli a po jejím zhlédnutí se už na žádnou fotku nebudete dívat jako dřív, to vám garantuju.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

12

Sešla jsem se tu dnes, abych uctila památku na svá středoškolská léta.

Nic v mém životě dosud nebylo tak osvěžující jako běhati v půl osmé ráno s mokrými kadeřemi přes půl města k Tescu, kde staví transport do školy. Nic v mém životě dosud nebylo větší rebelií nežli nepřezouti se, a přesto položiti nožku svou na čerstvě vytřenou chodbu gymnázia.

(Och, jak se mé srdce chvělo vzrušením!)

Střední škola, to jest škola života. Naučila mne krásám a divům lidského těla – do jakých všech jeho záhybů dá se tahák schovati a kolika potu vměstná se do tkaniny erárního basketbalového dresu, nežli je ředitelstvím školy vyprán. Naučila mne nebát se postavit za svá práva a předběhnout všechny bližní své v jídelně, když šlo o nasycení nejniternějších potřeb člověka. Naučila mne, že sdílet je štěstí (z anglického „sharing is happiness“, jak mě tomu v hodinách učili); sdíleli jsme s přáteli zápisy, zadání testů i statusy na Facebooku. Jen společně jsme došli tam, kde se teď nacházíme.

A to ve svatém týdnu jehož název, dobří lidé kraje českého občas zkracují na „svaťák“. A opravdu, tu a tam vidím i andělíčky, obzvláště pokud se dlouho nenajím. Svatý týden je vyhrazen intenzivní přípravě na poslední zkoušku z dospělosti; od chovanců se očekává, že se během něj budou přísně káti, modliti a studovati. Já mám ovšem nemalé potíže s hledáním času – tu se nemohu soustředit, protože má domestikovaná šelma kočkovitá chrápe přílišně nahlas, tu mi schnou nalakované nehty. Tu se nemohu učit, protože mi matka nařídí uklidit. Tu nemohu uklízet, protože Matko, dej mně pokoje, já se musím učiti. Zkoušky z dospělosti se bojím zatím jen tak akorát; doufám, že svou pozornost zkoušející zaměří na mé způsobné mravy a vychování, zvlášť zdraviti umím velmi zřetelně, nahlas a s úsměvem.

Dále mne pak čeká škola vysokého stavu, na tu již mě přijali, v Liberci mě očekávají. Už teď se na ni těším, pan profesor si mě zřejmě oblíbil již u přijímacích pohovorů, když se mě přátelsky otázal, zdali jsem se „udělala ze Slovanské epopeje“. Ještě nevím, kteří uchazeči stali se i mými budoucími spolužáky; jestli snad třeba ta milá dívčina, která na zadání kompozice „Pro a proti“ odpověděla kresbou mořské manga víly s odklápěcí podprsenkou z barevného papíru. Ta obzvlášť utkvěla mi v paměti, snad se ještě shledáme, rozárko rozmilá!

Doufám, že má škola výškou bohatě obdařená bude mi tak důslednou almou mater, jako mi byla má škola výškou už ne tak štědře obdařená; má střední, mé gymnázium, alfa i omega mého vyrůstání. Nikdy na tebe nezapomenu, nezapomeň na mne ani ty. Věnovala jsem ti srdce, duši, snad čtyřicet kroužkových bloků a nadpolovic svých skromných sloupků. Budiž tento Tobě poslední sbohem, opatruj se!

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Tajenka je věnovaná komiksům a komiksovým hrdinům. Luštění by nemělo představovat náročnou intelektuální práci, je však třeba myslet na tohle: Celá vrchní polovina a dva řádky pod modrými políčky s nápisy KOMIKS se luští pouze vodorovně, přičemž KAŽDÝ ŘÁDEK PŘEDSTAVUJE TAJENKU, a to s názvy komiksových sérií. Zbytek dole se luští normálně a TAJENKA JE POD ŽLUTÝMI POLÍČKY S OZNAČENÍM TAJENKA. Tam najdete jména dvou komiksových hrdinů, které osud spojil s různými kovy.

W W W.REDWAY M AG.C Z

13

pop /

TEXT: HAZNO A M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Normcore Je normální být normální?

Bacha, řečí o normcoru bude postupně přibejvat, proto je dobrý seznámit se s ním už teď, abyste za dva roky, až ho objeví obyčejní smrtelníci, mohli patřičně znuděně vyjadřovat svůj již dávno vytvořený a promáknutý názor.

Informační šikana je nakonec ta jediná, které se na svém okolí můžeme beztrestně dopouštět, měli bychom tedy využít každou příležitost – není jich zas tolik, dneska se všechno děsně rychle rozkřikne.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

14

Jedni zasvěcenci tvrdí, že normcore je pouhým mikrotrendem pro pět fashion blogerů z okolí New Yorku, druzí v něm vidí nové sociálně-politické hnutí, budoucnost a cestu, jak pokročit dál z doznívajícího a do sebe zacykleného hipsterství. Hipster je individualista, normcorista individualitu popírá. Pokud je hlavní hipsterova starost dávat najevo, že je tím, kdo takzvaně „ví“, a odlišit se tak od nevědoucích mas dělnické třídy, se kterými naoko sympatizuje, ale v srdci vlastně pohrdá, normcorista chce s masou co nejvíc splynout. Tedy alespoň vizuálně. Hipsterské znaky (hadry, doplňky, účes) odhazuje jako bezcenné tretky a libuje si v „normálu“.

Svoje věci nosí v igelitce, jezdí na kole s beranama, nosí ošklivé zdravotní sandály, neznačkové džíny, džísku nebo šusťákovku, reklamní tričko Auto Škoda a čepici Panelárny a betonárny Šumperk. Normcorista pohrdá jak hipstery, tak dělníky, jako inteligentní člověk ovšem ví, že veřejně může dávat najevo pouze to první. O prosté pracující se otírají jenom snobi, hulváti nebo nevzdělaní pravičáci. On je osvícený levičák tíhnoucí možná až k ideálům komunismu a „normálním“ oblečením (které nosí dobrovolně, ne proto, že na jiné nemá) vyjadřuje solidaritu všem, co jsou vykořisťováni prohnilým kapitalismem.

Má to háček Taková image výborně vynikne a politicky promluví někde na Manhattanu nebo v Beverly Hills, kde je normální, že i na procházce se psem toho na sobě máte za sto tisíc. Kdyby například Leo DiCaprio přijel do Cannes převzít filmovou cenu a objevil se na pódiu oblečený jako váš soused, když jde ráno pro rohlíky, nastrojené publikum se urazí, protože buď je tím Leo obviňuje z povrchnosti a rozmařilosti (zatímco v Africe umírají děti hlady, vy tady takhle…), nebo jim dává najevo, že pro něj tato chvíle nic neznamená, on už je přece táááák jinde a daleko. V každém případě budou mít pocit, že se na ně svým levným oblečením vytahuje. V Čechách, kde je „normcore“ 85 % populace (někdo dobrovolně, protože na to prostě kašle, někdo z donucení, protože nemá peníze), je čtení takové vizuální komunikace složitější. Američtí blogeři třeba uvádějí jako příklad normcorové značky Adidas, u nás by to ovšem muselo být Kenvelo, F&F z Tesca nebo ještě líp produkce z vietnamských tržnic, neboť Adidas u nás rozhodně není značkou chudého proletariátu, ale statusovým symbolem dosažení určitého úspěchu a bohatství. Vypovídá to něco o naší společnosti? Asi, že na tom nejsme jako Severní Korea, kde stejný symbol představuje nákupní vozík plný jídla, a zároveň, že oblečení je u nás tak drahé (dražší je snad jenom v Moskvě), že k němu máme uctivý, až nábožný vztah. Naplno si to člověk uvědomí v USA, kde bílá vyšší střední třída oblečení nefetišizuje, stará se o něj minimálně a udělat na někoho dojem jen tím, co máte na sobě, je skoro nemožné.

Normcore before it was cool Normcore se stal trendem asi až ve chvíli, kdy dostal název. Už před lety jsme totiž mohli pozorovat například berlínské (a vzápětí pražské) graffi ti writery, kteří se oblékali co nejvíc nenápadně, aby nepřitahovali pozornost okolí, když v noci vyráželi do města dělat svoji věc. Dalším místem, kde byl normcore cool ještě předtím, než vznikl, jsou pláže v okolí Malibu, Santa Moniky a Venice. Surf je sport a životní styl, který by náš bývalý prezident Klaus asi označil za levicový (jak to učinil u snowboardu), s čímž já nesouhlasím. Ve skutečnosti je to finančně a časově náročná zábava, nic pro sociálně slabšího studenta, který má po škole dvě práce, aby si vydělal na školné a uživil svoji Hondu Civic. Při pozorování surfařských partiček na zmíněných plážích jsem nejdřív nechápala jejich dress code sestávající z jakéhosi antistylu. Půvabné kalifornské bloncky v pytlovitých šatech len-froté-tričková bavlna, neurčitých zapraných barev, k tomu žabky, crocsy nebo trekové sandály, k džínovým kraťasům a minisukním béžové topy ze silonu či podobně levné uměliny podivně odstávající od těla, často taky o dvě tři čísla větší džíny a vytahaný svetr nebo sportovní větrovka přes dlouhé plážové šaty. Kluci v cyklistických barevných legínách, přes ně džínové lacláče ustřižené těsně nad koleny a tričko s krátkým rukávem navlečené přes tričko s dlouhým rukávem vzor Brad Pitt ve filmu Mexičan.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Avšak zatímco on hraje roli chudého losera odněkud z Comptonu, tyhle děti obývají domy, kde je jen jedna z několika koupelen větší než naše české 2 + 1. Oblečení, které na sex-appealu nikomu nepřidá, říkám si, jenže čím déle je pozoruju, tím víc mi připadají cool. Neumím to vysvětlit. Asi že když se vůbec nesnažíte být sexy, jste tak free, až je to sexy. Tak nějak se stal Kurt Cobain módní ikonou – že o to vůbec nestál. Svobodomyslnost, zdraví, kamarádství a přirozenost samozřejmě podporují detaily jako absence make-upu a vlasového stylingu. Tady se nosí nanejvýš culík do gumičky a nazdar. Určitý zlom nastane, když partu po skončení rituálního sportování následujete na parkoviště. Holky nasedají do malých BMW kabrioletů, které jsou tady sakra drahé. Kluci startují chevy camaro, impalu z roku 1969 nebo nějakou podobně ohromující záležitost. Aha, říkáte si. Statusovým symbolem pro ně není oblečení, které si díky zazobanosti rodičů mohou pořizovat v jakémkoli množství a nejlepší kvalitě, ale auto. To je věc, která

vzbuzuje jejich touhu. A co teprve, když přijdete na doslech a zjistíte, že se baví o prázdninách, které stráví v Japonsku, Austrálii nebo na francouzské Riviéře. Cestování, aha, řeknete si podruhé. A potřetí ve chvíli, kdy si všimnete, jak jsou si ty holky vlastně podobné. Dokonalý bronz, dokonalé nosy, zuby, prsa, zkuste najít jednu, která NEMÁ plastiku, a dám vám sto dolarů.

Být normální Normcore je styl, který na rozdíl od všech jiných nevytváří jeho nositel, ale až okolní kontext. Když ráno vyrazíte z domu jako pankáč/goth/ hipster/cokoli, budete tím celý den. Zelené kapsáče, fl eecová mikina a ponožky v sandálech budou projevem originality v klubu plném hipsterů, avšak na sídlišti Velká Ohrada ve vás normcoristu nikdo nepozná. Tam budete pouze jedním ze třinácti tisíc podobně oblečených obyvatel, čili vlastně ten nejvíc corovej normcorista, haha, otázka je, zda vám taková metafyzika bude vyhovovat. Být normální mezi normálními, zahodit oblečení – to jediné, co vás odlišuje od ostatních, protože na camaro, riviéru a plastického chirurga nemáte – může být zkouška těžší než bobřík odvahy, tak se na to dívám já, ale netvrdím, že je to jedinej pohled na věc. Dál píše Hazno, a to už je úplně meta-meta.

(Martina Overstreet)

15

pop /

Představ si pondělí, 7 ráno Probudíš se a vedle postele stojí Morpheus z Matrixu. Asi se trochu lekneš, ale když ti dojde, že vlastně přichází to, o čem už pár let sníš, zaraduješ se. Konečně dostane tvůj život pořádnej drive, budeš bojovat proti milionu agentů Smithů v bullet-timu! Přichází volba. Jasně volíš červenou piluli a těšíš se na jízdu do exkluzivního paralelního vesmíru za zrcadlem. Střih.

Je 5.30, budíš se jako obtloustlej chlap v trenýrkách a víš, že už za hodinu musíš stát u nýtovacího stroje a spojovat dva kusy plechu do jednoho. Něco je špatně, že? Žádnej agent Smith, akční honičky, místo Trinity vedle tebe v posteli leží Máňa, která má s Carrie-Anne Moss společný jen to, že kdysi byla taky mladá.

Vítej v obrazu normality dle Marca Jacobse, významného módního návrháře.

To on byl tím Morpheem a dal ti na výběr mezi tvou normální skutečností (jít do školy) a jeho obrazem normality neboli jeho představou, jak vypadá normální člověk.

Tomu se říká simulakrum a je to docela důležitej pojem ve vnímání našeho vesmíru. Poučka praví, že na spoustu věcí koukáme jako na skutečnost, přitom je to pouze její obraz. Tak třeba malba je jen obraz reality – v galerii nekoukáš na skutečnou vázu, ale na to, jak na ni v jeden okamžik dopadalo světlo, někdo to namaloval a nazval „Zátiší s vázou“. René Magritte takhle namaloval dýmku a pod to napsal „Toto není dýmka“. Protože to není dýmka, ale obraz dýmky. Když si jeho dílo vyfotíš, díváš se na obraz obrazu.

Díváš se, jak ses díval na obraz „Toto není dýmka“.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

16

Inception v přímým přenosu.

Teď si dej deset minut pauzu od čtení. Koukni kolem sebe, a pokud máš potřebu vrtat se dál v tom, co je za zrcadlem, vrať se.

Pokud ses rozhodl vrátit, palba pokračuje. Zkus si představit, že to, co má „normální člověk“ v představě Marca Jacobse na sobě, stojí dohromady maximálně 150 korun. Jenže teď se snaží prodat „normálnost“ jako novej „in“, a protože je top módní návrhář, cokoli, co mu projde rukama, stojí stonásobek běžný ceny. I to nejobyčejnější bílý vytahaný tílko nebo trenýrky.

Zkrátka, po dlouhých imaginacích a všech „kdyby“ a „aby“ jednoduše: kupuješ si rádoby „normální“ look za nenormální prachy. Kupuješ si obraz, představu Marca Jacobse.

Zatimco dělník, ve kterýho se snažíš převtělit, musí z pár tisícikorun zaplatit všechno, ty nepůjdeš k Vietnamcům, ale (v podstatě) kvůli těm samým hadříkům navštívíš nadnárodní řetězec, který si jen za logo účtuje 30 % z celkový sumy výrobku.

Vsuvka, jak vzniká trend Vše nové, ať v módě, umění, nebo vědě, se rodí „dole“. Dole jako v undergroundu, daleko od pozornosti reklamních agentur, televize a byznysu. Tam se chodí Marca Jacobse a další návrháři inspirovat.

Okopírujou prvky jednou z punku, podruhé z gay komunity, potřetí z chudého předměstí a využijí je v haute couture, propojí s drahými

materiály a doplňky, předvedou na fashion weeku, pak svými modely obdarují Rihannu a Kate Perry, které nový trend dostanou do hudebních a módních časopisů. Levnější oděvní řetězce typu H&M, C&A, Zara apod. začnou kopírovat.

Stačí změnit asi čtyři prvky, a už to není krádež, nýbrž inspirace. Chcete si koupit krajkové tričko s gotickým „zlámaným“ nápisem, které jste viděli na přehlídce Johna Galliana, ale 12 000 korun se vám zdá moc?

V H&M mají to samé za tři stovky.

Tak se trend dostává k většině populace, stává se mainstreamem a vydělává. Zpátky do undergroundu už ale pochopitelně nedojde, tam už vzniká/nosí se/ hraje něco jiného, nového. Věci, které máte na sobě, pokud jste si je nešili sami, prošly přesně tímto kolečkem.

Normcorová marnost Teď vypadáš stejně jako tvůj spolužák. Připadáš si stejnej jako on? Nejsi, už jen z prazákladu celý věci. Normcore se stává něčim, o čem se masivně mluví, ale podle mě by bylo lepší, kdyby tomu tak nebylo. V mým vnímání světa je totiž vrcholem přetvářky a povrchnosti. Ne, tohle není stejný jako grunge a Kurt Cobain v rozpáraným svetru při MTV Unplugged, nejde o hodnoty ani o vymezování se vůči sexualitě, jak píšou v New York Times, ani proti sociálním nerovnostem, jak se domnívaj v The Guardian.

Sociální nerovnost se přece tim, že vypadáš stejně jako tvůj spolužák – rádoby obyčejně – nijak nesmaže; a s tou sexualitou je to stejný, jejím popíráním se ničeho moc nedomůžeš.

kombinujou zdánlivě nekombinovatelný, jinej cit pro vzory, barvy a tak.

Mluvím o tom proto, že tihle bílý kluci, co poprvé zaběhli do Harlemu, začali vytvářet určitej obraz reality „hip“ bělocha. A odsud se začíná datovat hipsterství.

Už Ginsberg v Kvílení, který je pořád ještě povinnou součástí středoškolskýho učiva, píše: „… A hipsteři s andělskými hlavami…“ V doslovu každýho vydání Kvílení je definice hipstera jako „zasvěcence“ a toho, kdo „ví“. To platí i dneska, nebo ty jsi snad nikdy neslyšel o kapele #QWRTß, která velmi progresivně kombinuje trendy NY scény, Baltimore juku a tvrdých kytarových riffů v kontrastu s dreampopovýma synťákama?

Ginsberg píše doslova: (Hipsteři) „kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu, (…)“ KONTEMPLOVALI o džezu. TO je ono, kluci, kteří se moudře drbou ve svých třech chlupech pod nosem, tváří se důležitě a interpretují jazz na základě znalosti Beethovena v kontrapunktu s vlivem Dvořáka na klasickou hudbu a vznik moderních hudebních stylů. Hra na něco. Obraz, který má se skutečností pramálo společného.

Průlet hipsterstvím je easy, visí na každym druhym blogu, hipsterství je v podstatě jen hon za výlučností, s. r .o., za něčim, co stejně vždycky vyčerpá právě ta masa, která se začne připodobňovat/přizpůsobovat/snažit vypadat jako *něco* (doplň slovo, přelož, odstřihni, slož origami).

Nic není nekonečný, a už vůbec ne věci zakořeněný předevšim ve vizuálním kódu. Kluci, kteří napodobovali černochy z jazz klubů, jimi skutečně nikdy nebyli. Vezli se jen po vzhledu. Nezažili utrpení ani útisk, rasismus, ghetto ani hlad. Jen tak chtěli vypadat, trošku se jim podobat.

Znáš to – nejsilnější jedinec ve tvý třídě je prostě pán tvorstva. Každej ho chce mít v přízni a každej chce mít něco málo z něj. Svaly stojí moc námahy, přečtený knížky moc zabitých lesů. Tak aspoň hadry. To je to nejjednodušší a nejdostupnější, jak můžeš bejt aspoň trošku jako on. Třeba tě vezme pod křídla, když uvidí, jak moc dobrý jsi učeň. Vizualita jsou dveře, kterými vstupuješ do věci. Do scény, do prostředí, kam chceš patřit, mezi lidi, se kterými se chceš bavit.

A přesně takhle je to i s normcorem. Doba tvé výjimečné originality je pryč.

Najednou tě zajímaj práva dělníků a odbory. Pokud na rodinu tvýho novýho felly přišla exekuce, zasazuješ se za humánnější výkon moci & férovější splátkovej kalendář.

Neni nic víc cool než bejt obyčejnej, zažívat obyčejný starosti a radosti života. Žádná poezie, vážná hudba, postpostmoderní filozofie a tak.

S igelitkou jít fellit k rybníku, poslouchat lokální agrorockovou úderku a zkoušet procpat co nejsilnější froté ponožky do jakýchkoli bot. Toť ona víra, jen tvoje rodiče stojí tolik, co jedno nájemný bytu tvýho true felly, kterej nemůže realitu pře- nebo přihrávat, protože nemá jak a z čeho čerpat.

Je to jako bojovat proti státu za státní peníze. Mluvit o sociální spravedlnosti z pozice špičky potravního řetězce je jednoduchý – máš čas přemejšlet, netrpíš a nic tě existenciálně neohrožuje. Tvoje starosti z ranku každodennosti jsou z jiný dimenze, a tak zatímco řešíš, jak budeš u svý plamenný řeči vypadat, realita zůstává za dveřma.

Marc Jacobs si mne ruce, že na tobě vydělal a nastavil hranice tvýho vnímání vesmíru aktuálně zrovna na režim normcore. Tvůj vesmír je jen tak velikej, jak si jeho hranice necháš MJ, ukouslým jabkem nebo čimkoli dalším definovat. Ale ta tzv. „normalita“ je úplně mimo tyhle vody.

Hipsterství vs. normcore Je zvláštní, že mezi hipsterstvím a normcorem se ve světě staví stěna.

Vždyť normcore je nový hipsterství, je to jen odvrácená strana současnýho kurzu, vymezení se proti němu, aby se vývoj (a hlavně tok peněz) nezastavil.

Když v 50. letech začali bohatý bílý dorostenci chodit do černošských jazzových a bluesových klubů, prolomili společenská tabu. Jedním bylo rasové „nelezte k nám, my k vám taky nelezem“, druhým třídní „bohatí a chudí se spolu nekamarádí“. Bylo to dobrodružství a dobrej nástroj k vymezení se proti tzv. „gerontům“ (rodičům), kteří byli pod vlivem poválečných událostí většinou ostří pravičáci, vzývali republikány a chtěli budovat ekonomicky silnou Ameriku. Láska k černošský hudbě a ghettu byla zezačátku spíš pózou než skutečným porozuměním, určitě si ale bílý kluci upřímně zamilovali to, jak jejich spoluobčani tmavší pleti vypadaj.

Totiž, z vlastní londýnský zkušenosti vim, že černoši maj – viděno pohledem bělocha – úplně jinej přístup k oblíkání. O dost odvážnější, bez zábran

W W W.REDWAY M AG.C Z

17

téma /

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

18

ILUSTRACE: TAJA SPASSKOVÁ

W W W.REDWAY M AG.C Z

19

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Aby váš motor skvěle šel Tělo je jako auto. Když do něj budete lít nekvalitní palivo, chvíli pojede, pak se ale zadře motor a vy budete muset do servisu.

V servisu lidských těl si moc zábavy neužijete, na druhou stranu vás pobyt zřejmě přesvědčí o nutnosti lepší údržby. Mohli jste se všemu tomu nepohodlí, strachu a bolesti vyhnout, kdybyste o následky své špatné životosprávy dbali včas.

Vědci na nás neustále chrlí množství poznatků, informací a výsledků výzkumů, co tělu prospívá a co ne, které si však často protiřečí – to je dáno buď tím, kdo výzkum zaplatil (tradičně proti sobě takto válčí Coca-Cola a Pepsi předhánějíce se v dokazování, jak je ta druhá škodlivá), nebo rozdílnou metodikou či vybavením a možnostmi vědeckého pracoviště.

My, laici, jsme z tolika protichůdných tvrzení zmateni a máme tendenci nevěřit už ničemu. Podle prof. MUDr Michaela Aschermanna (sorry, tituly za jménem neuvádím, bylo by to delší než tahle závorka), kardiologa oddaného vědě a duchovního otce našeho časopisu, nám přitom stačí řídit se obyčejným selským rozumem: „Když nechcete tloustnout, musí být váš energetický výdej vyšší než příjem. Pokud se v jídle nechcete omezovat, musíte se hodně hýbat. Pokud se nechcete hodně hýbat,

musíte se zamyslet nad jídelníčkem. Kdybych si měl vybrat mezi tučným a sladkým jídlem, vyberu si radši tučné. Zatímco si tělo – při zajištění i jen lehké fyzické námahy – s tukem docela dobře poradí, s cukrem je to horší.

V 80. letech minulého století vznikla móda light potravin, které mají snížený obsah tuku, ale o to větší podíl cukru, jinak by neměly žádnou chuť a lidé by je nekupovali. Tento trend se na celosvětové populaci podepsal zvýšením výskytu cukrovky o stovky procent.“ Dává to smysl a hezky se to poslouchá, z nějakého důvodu už hůř udělá.

Proč tlustých a nemocných lidí neustále přibývá, je tématem do některého z příštích čísel. Dnes se podíváme na superpotraviny, nejnovější trend zdravé výživy, jehož následovníci by se měli cítit a vypadat super. Než se pustíme do zkoumání, co od potravin tohoto označení můžeme reálně očekávat a zda nejde jen o další prázdný marketingový trik, seznámíme se s jídelníčkem superhrdinů. Protože superpotraviny a superhrdinové – to přímo volá po kreativitě.

Rychlé a pomalé cukry Sacharidy nám dodávají energii. Pohotově kryjí nároky těla nejen při námaze svalové, jakou je sport nebo fyzická práce, ale i při námaze duševní, například při dlouhém učení ve zkouškovém období. Jednoduchý sacharid glukóza je jediným pohonem mozku, u svalů je to jinak. Pokud jsou nadměrně zatěžovány (například při maratonu), využívají taky glukózu, avšak v klidu a dostatečně zásobovány kyslíkem dávají přednost čerpání energie z tuků. To se týká například lehké déletrvající fyzické práce, ale hlavně činnosti srdce. Čím rychleji srdce bije, tím víc tuků spalujeme.

V tom, co jíme, je z jednoduchých sacharidů nejčastěji zastoupen řepný cukr (sacharóza) a mléčný cukr (galaktóza). Pak tady máme ovocný cukr (fruktózu), kterou kromě ovoce najdeme v medu nebo karotce.

Fruktóza je sladší než řepný cukr, její schopnost zvednout hladinu cukru v krvi je však o 75 % nižší.

Budete-li se živit převážně ovocem, možná ani nezhubnete, ale rozhodně si nekomplikujete svůj budoucí život tak jako bílým cukrem z pytlíku.

VEGETARIÁNSTVÍ Životní styl často spojený s aktivistickým postojem odmítání konzumace masa z morálních důvodů. Vegetariáni nejedí maso a masné výrobky, ale přijímají ostatní živočišné produkty jako mléko, tvaroh, sýry, máslo, vejce a med.

Pokročilí vegetariáni se vyhýbají i bílému cukru, bílé mouce, soli a dalším rafinovaným a chemicky upravovaným potravinám. Někteří (ne všichni) odmítají oblečení z kůže nebo hedvábí a angažují se v boji za práva zvířat.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

20

Ať jednoduché, nebo složené, sacharidy jsou našimi játry přeměňovány na glukózu. Ta je tím palivem, na které netrpělivě čekají naše mozkové a svalové buňky. Jak tato přeměna probíhá: Když sníme dort nebo vypijeme sladkou limonádu, jednoduché cukry se rychle rozštěpí, pak jsou dopraveny do jater a tam opět rychle přeměněny na glukózu, která naráz zaplaví náš krevní oběh. Stejně rychlá je reakce inzulinu, který vysílá slinivka břišní.

Inzulin ukládá glukózu do buněk, aby ji mohly použít k pokrytí našich energetických nároků. To, co nespotřebují hned, putuje do zásoby, a pokud se naplní i zásobárna a v krvi pořád koluje moc cukru, je přeměněn na tuk.

Nebezpečí „rychlého cukru“ je v tom, že jak se slinivka snaží zpracovat jeho příval, vydává hodně inzulinu. Ten cukr rychle odsouvá do buněk, a tím snižuje jeho hladinu v krvi. Problém je, že to dělá i poté, co hladina cukru poklesne na normál. A o co výš se předtím ocitla nad normálem, o to níž teď pod něj klesá. Hladina cukru tedy kolísá, najednou ho máme v krvi

nedostatek, mozek vydá příkaz a my dostaneme chuť na něco sladkého.

Sníme to a celý proces se opakuje. Tak kráčíme k nadváze, obezitě a cukrovce.

Oproti tomu štěpení složených sacharidů, jejich dodávka do jater a přeměna na glukózu probíhají pozvolnějším tempem, stejně jako její vypouštění do krevního řečiště. Slinivka se tolik nenadře, nemusí produkovat tolik inzulinu, tím nedochází ke kolísání hladiny cukru a my nedostaneme tak brzy hlad. Proto se složeným sacharidům říká „pomalé cukry“. Další rozdíl je v tom, že tyto dobré složené sacharidy dodají tělu kromě energie i nějaké ty vitaminy a minerály, kdežto jednoduché cukry nic. Jednoduché cukry jsou skvělé, když vylezete na Mont Blanc a potřebujete ještě energii na cestu dolů. Pokud ale mlsáte čokoládu na gauči u telky, jsou vám k ničemu, jenom si zakládáte na špeky.

Cesta tuku Tuk je stejně jako cukr zdrojem energie. Potřebujeme ho, abychom nebyli nervózní, unavení, neklepali se zimou a taky aby naše tělo dokázalo využít vitaminy A, D, E a K, které jsou důležité například pro krásu vlasů, nehtů a pleti.

Tak, a teď se chyťte za břicho a podívejte se, co vám zbylo mezi prsty.

Je toho hodně, nebo málo? Každopádně držíte tuk, který nepotřebujete.

Jak se ho zbavíte? Jediná cesta je svalová aktivita. Čím víc budete mít svalů, tím víc tuku můžete spálit. Abyste mohli začít spalovat, musíte tuk nejdřív uvolnit ze zásob (to je to, co jste si nahmatali na břiše) a dostat ho do svalů. Dopraví ho tam krev, ale až zhruba po čtyřiceti minutách poctivého cvičení, sám od sebe se neuvolní ani za nic. Abyste pracně spálený tuk zase nedoplňovali, upravte si jídelníček – především omezte příjem jednoduchých cukrů.

Je v tom chyták Cvičíte a vaše tělo potřebuje energii. Nejdřív ji bere z cukru, a když cvičíte dál, tak i z tuku. Krev teče tělem, a jak někde narazí na tuk, vyzvedne ho a zamíří s ním do svalů. Jenže krvi je jedno, jestli potřebujete zhubnout víc na břiše, nebo na stehnech, bere prostě první tuk, který se jí připlete do cesty. Břicho tedy neshodíte tak, že budete dělat jen cviky na břicho.

Nejlepší je cvičit velké svaly (stehna, hýždě), které spálí hodně energie a krev musí rychle hledat další tuk. Je pravděpodobné, že nakonec si pro nějaký dojde i do vašich záhybů na břiše.

Celý systém je uzavřen a neexistuje jiný vchod ani východ! Tuk se dostává do těla potravou nejen mastnou, ale i sladkou. Ven se nedostane jinak než cvičením. Nemusí jít zrovna o dření v posilovně, stačí jakýkoli poctivý pohyb trvající déle než čtyřicet minut. Proto nikdy nevěřte reklamám na přípravky, které slibují hubnutí vsedě, vleže, ve spánku. Nefunguje to.

LAKTO- A OVOVEGETARIÁNSTVÍ Lakto- je předpona znamenající „mléčný“, ovo- předpona pro „vaječný“, oboje z latiny. Laktovegetarián nejí maso a vejce, ale přijímá mléčné výrobky a med. Ovovegetarián nejí maso a mléčné výrobky, ale přijímá vejce a med. Laktovegetariánství je celosvětově nejrozšířenější typ vegetariánství, 70 % všech vegetariánů žije v Indii a většina z nich jsou (z náboženských důvodů) právě laktovegetariáni. Ve starověkém Řecku tento výživový směr vyznávali pythagorejci. V Evropě a USA je běžnější lakto-ovovegetariánství, viz předchozí strana.

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

TEXT: NÁMEZDNÍ TÝM PISÁLKŮ Z REDWAYE ILUSTRACE: VAŠEK ŠLAJCH

Dnes brokolice, zítra celý svět! Aneb jak dobýt/zachránit svět a při tom se stačit i najíst

Ano, tato otázka trápí lidstvo od nepaměti hned po domácím násilí na plyšácích. Čím se živí hrdinové a jejich protivníci? Naše nová reality show s názvem Dnes brokolice, zítra celý svět! vám ji konečně zodpoví.

Zanechte všech nadějí, vy, kdož vstupujete!

Superman Jako druhý přilétá tradičně skromný Superman: „Děkuji za pozvání. Bohužel, i když rád pojím něco dobrého, protože mi to pomáhá být více člověkem a chápat vaše problémy, moje tělo je ve skutečnosti vyživováno pouze slunečním zářením.“ A my říkáme: Dobře ti tak! Ostatně, co se mezi nás cpeš, když jsi vlastně jenom chodící fotosyntetizující zelenina?!

Darth Vader Tátádátátatátátatá… vskutku monumentální nástup, drahé virtuální entity. Temný sithský lord Darth Vader se právě uvelebil v našem pohodlném křesílku stylově ozdobeném kořenovou zeleninou a bere si slovo: „<nádech> Mí budoucí otroci, pamatujte si hlavně jednu věc… <nádech> Drogy jsou špatné… <nádech> Proto se přidejte k Temné straně Síly, a dostanete je zadarmo! <nádech> Sama Síla mě živí… <nádech>“ A my k tomu dodáváme: Síla a brokolice, drazí diváci! Nic než jemně povařenou zeleninu totiž k Vaderovým bionickým orgánům skrz jeho legendární masku nedostanete.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

22

Bakly Metr osmdesát a sto padesát kilogramů živé váhy, to je nájemný hrdina Bakly, kterého proslavily romány a povídky stálice české fantastiky Miroslava Žambocha (Bez slitování; Čas žít, čas zabíjet). „Dal bych si prsa. Samozřejmě lidská.

Pořádně propečená.“ Ano, trošku výstřední přání, ale díky klonování již uspokojitelné i v našich on-line supermarketech. Navíc mi právě ze zákulisí přišla informace, že Bakly má magické schopnosti. Jak jinak by při své váze, která by nikomu z nás neumožnila boj delší jedné minuty bez kyslíkového šoku, mohl provádět všechny ty kung-fu vychytávečky?! A lidské maso samozřejmě nejí, to na nás dělá jenom ramena. Znáte to, zabijácký humor.

Ovšem jinak sní tolik masa, že by to usmrtilo jakéhokoli jiného dospělého muže.

Octobriana Nejslavnější česká superhrdinka, kterou u nás nikdo nezná.

Očeň pravyj underground! Mytickou bojovnici za pravdivý odkaz Velké říjnové socialistické revoluce s rudou hvězdou na čele stvořil před padesáti lety jistý Petr Sadecký, ale stejně na ni nemá copyright. Přivítejte Octobrianu! „Zdravím, soudruzi! Po letech neoprávněného páchání zla jsem se pokusila o smrt skokem do jícnu radioaktivní sopky. Přežila jsem a od té doby pro mne strava není problém, i když nikdy nepohrdnu pořádným krvavým steakem servírovaným na tělech mladých mužů. Nějací dobrovolníci…?“ No, raději to utneme…

W W W.REDWAY M AG.C Z

23

ttéma éma /

To není sádlo, to jsou svaly!

A čas se nám krátí, takže rychle představíme i zbytek soutěžících: Samotný Pán prstenů Morgoth se svým věrným mazlíčkem Glumem. Pro páchání zla prý na tak přízemní věci jako jídlo nemá čas, zato Glum si zodpovědně dopřává čistě přírodní proteinovou dietku z červů, žoužele a ryb.

S výkřikem „Já jsem rocková hvězda, já holky bít můžu“, odrazil příliš dotěrnou fanynku Todd Ingram, basák kapely Clash at Demonhead. Tato hvězda snímku Scott Pilgrim proti zbytku světa vděčí za své supermanské schopnosti tomu, že je přísný vegetarián.

Batmanovský záporák Joker jí samozřejmě pouze vtipnou kaši s neznámým copyrightovaným složením, zatímco Dracula denně spotřebuje pět litrů krve z mladých panen. To víte, dieta je dieta. Elegantní borgská kráska Sedmá z Devíti, kterou znáte ze Star Treku, považuje jídlo za irelevantní a raději si potřebné živiny syntetizuje. A konečně doráží i Bobík ze Čtyřlístku s trademarkovou hláškou: „To není sádlo, to jsou svaly!“ Nabral je samozřejmě na Fifinčiných buchtách.

VítEzem se stává…!

Finále je tu. A protože vyřazování za pomoci diváckého hlasování by bylo poněkud únavné, připravili jsme si na závěr malou zkoušku. Je to tajný paprsek smrti supermanovského arcipadoucha Lexe Luthora, který zabije kohokoli, kdo se nedrží zásad správné výživy. Tak teď nám to půjde opravdu rychle, vážení přátelé! Superman by jíst nemusel, a už vůbec ne hamburgery, ale činí tak. Kaput! Stejně Bakly, Octobriana a Glum umírají ošklivoučkým způsobem. Kaput! Syntetická éčka Sedmé z Devíti neprojdou – kaput! – a ani Draculovi jeho dieta, zdá se, nesedla. Kaput! Darth Vader se vítězoslavně zadýchává, Joker se šklebí, dokud oba nezjistí, že si svoje kašičky dochucovali bílým rafinovaným cukrem. Kaput! Kaput! A selhává i Todd Ingram, neboť nepochopil, že dokud je ve vývinu, vegetariánský styl života pro něj není vhodný. Kaput!

Morgoth, který už dávno žádné tělo vyžadující stravu nemá, se začíná nadýmat v předtuše vítězství. Svým jediným okem mrkne na Bobíka, ale co to? Ten, místo aby zaklepal kopýtky, právě ukazuje, že to opravdu není sádlo, ale svaly, a jediným direktem Morgotha likviduje k. o.! Jaké je tajemství jeho vítězství, ptáme se?!

Všežravé, člověku podobné prase domácí šlo poslední dobou velmi do sebe – omezilo přísun cukrů a tuků a vsadilo na pravidelné porce čerstvého ovoce, zeleniny a dostatek pohybu. Říkáme, proč ne, nikdy není pozdě začít, a gratulujeme do Třeskoprsk! Ó, a samozřejmě i vám, Lexi Luthore, doufáme, že jste byl s vývojem situace spokojen.

Počkejte… co to děláte?! Né, prosím, néééééééééé…

Hm… tak tam asi hodíme reklamu. Tahle soutěž se zjevně vůbec neujala. Konec.

P. S. Všem dotyčným hrdinům, a především padouchům zneužitým v naší škodolibé persifláži se tímto poníženě omlouváme. Až dobudete svět, pamatujte, že servilní novináři se vám vždycky můžou hodit.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

24

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Stévie sladká Po schválení EU je stévie od roku 2011 v prodeji i u nás. Sladidlo v tabletách mají v lékárně, sušené lístky v obchodech se zdravou výživou, extrakt v samoobsluze. Rostlinu v květináči prodávají v zahradnictví. Umístěte ji na parapet okna obráceného na východ.

Superhrdina je hrdina nadpřirozených vlastností, superpotravina ta, která ostatní převyšuje obsahem vzácných a zdraví prospěšných látek (vitaminů, minerálů, enzymů, keonzymů, antioxidantů a vlákniny). Jednou z nejméně tělu prospěšných látek je řepný cukr, bohužel obsažený téměř ve všem, co jíme, včetně salámu nebo hranolků od McDo, kde ho přidávají do oleje, aby smažené bylo pěkně nazlátlé. Vědecké studie tvrdí, že cukr je stejný jed jako alkohol a stejně návykový jako kokain. Náhradní řešení známe, nazývá se stévie sladká. Naše první superpotravina.

Stevia rebaudiana je nenápadná, bíle kvetoucí, asi 50 až 100 cm vysoká rostlina původem z Jižní Ameriky. Říká se jí taky stévie cukrová, sladká tráva nebo medové lístky. Mezi superpotraviny ji řadí nejen schopnost osladit kafe 300krát víc než cukr, ale též léčivé účinky.

Je nekalorická, netloustne se po ní, nekazí zuby a je vhodná pro diabetiky.

Nejdřív ji používaly pouze paraguayské a brazilské kmeny jako sladidlo do čaje maté, pro výrobu ústní vody, k zastavení pálení žáhy nebo k léčbě cukrovky. V roce 1931 z ní francouzští chemici izolovali steviosid a rebaudiosid, dva glykosidy, které jsou 250 až 300krát sladší než sacharóza. Zhruba o čtyřicet let později začali Japonci koumat, jestli by tyto glykosidy nemohli využít v potravinářském průmyslu. Dnes tvoří stévie 40 % japonského trhu s umělými sladidly, kromě potravin ji Japonci přidávají do žvýkaček, zubních past, a dokonce i do coca-coly, což ve Spojených státech zatím nelze. Stévie se tam sice prodává, ale nesmí mít označení „potravinový doplněk“. A nic, co není „potravinový doplněk“, zase nesmí do coca-coly. Nicméně majitelé společnosti si pro extrakt ze stévie už zaregistrovali obchodní název, aby byli připraveni, až se změní zákon.

Nic na světě není dokonalé Stévie sladí, ale nezvedá hladinu cukru v krvi a zároveň nemá vedlejší účinky jako cyklamáty nebo aspartam, což jsou umělá sladidla, o kterých na netu kolují tisíce hrůzostrašných historek. Nemusíte věřit všemu – třeba to, že aspartam byl původně vyvinut jako bojová neurotoxická látka a měl ovlivňovat myšlení nepřátelských vojáků, kteří by požili jím kontaminovanou vodu, je asi stejně reálné jako HAARP, chemtrails a NWO, myslím ale, že když se mu vyhnete, o nic nepřijdete. Vědeckých studií poukazujících na souvislost mezi konzumací těchto umělých sladidel a vzniku rakoviny nebo nádorů je prostě příliš mnoho. Stévie je sladidlo přírodní a na rozdíl od cukru, který s radostí pomáhá vzniku všech možných kvasinkových

infekcí, i antiseptické – do jisté míry tedy riziko infekčních onemocnění snižuje. To jsou jasná pozitiva, ale má to i háčky.

Stévie nemá neutrální chuť jako cukr z pytlíku. Při vaření to asi moc nevadí (jenom musíte použít 300krát menší množství, než je uvedeno v klasickém receptu), při slazení kafe je to jiná. Do něj se hodí spíš stéviové tablety, jejichž nevýhodou zase je, že zpracováním ztratily většinu léčivých vlastností. Dál tady máme výraznou vůni, která někomu až smrdí. No, asi je potřeba chvíli experimentovat, v kombinaci s jakými dalšími surovinami je pro vás stévie o. k., a co už je za hranicí tolerance.

Nepraktické vlastnosti mají sušené lístky. Nerozpustí se, jenom plavou.

Do jídla je nikdy nevmícháte tak rovnoměrně jako cukr. Řešením je tekutý extrakt, který na rozdíl od samotné rostliny povolila EU používat v potravinářském průmyslu. Můžete si ho buď koupit, nebo vyrobit doma.

Jak vyrobit extrakt Do perfektně čisté skleničky od marmelády (to se týká i víčka!) vložte čerstvé lístky stévie a zalijte je značkovou vodkou tak, aby byly úplně ponořené. Uzavřete, protřepejte a skleničku postavte na místo, kde je pokojová teplota, ale nesvítí na něj přímo slunce nebo není blízko zapnutého topení, sporáku apod. Nechte louhovat 24–48 hodin, déle ne, extrakt by zhořkl. (Klidně průběžně ochutnávejte.) Potom obsah přeceďte přes sítko do menšího hrnce a postavte na sporák zapnutý na nejnižší stupeň. Toto je kritický moment procesu – extrakt se nesmí vařit, jinak zhořkne. Zahřívejte pomalu, hodně míchejte a pozorujte, jak to houstne.

Po dvaceti minutách je hotovo. Extrakt přelijte do nádoby, ze které se vám bude dobře dávkovat. Vzhledem k jeho sladivosti je nejlepší asi lékárnické kapátko.

SU VEGETARIÁNSTVÍ Žádné maso ani masné výrobky a žádná silně aromatická zelenina jako česnek, pórek nebo cibule.

W W W.REDWAY M AG.C Z

25

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Nenápadní hrdinové Borůvky, maliny, ostružiny, brusinky, med, červená řepa a čočka. Staří známí, jimž se nyní, díky novému výživovému směru, dostává zcela nové image a lesku. Pokud na Instagramu nemáte ani jednu fotku snídaně otagovanou #boruvky, váš životní styl neodpovídá požadavkům současné popkultury. Borůvky jsou #cool, #raw, #antioxidant, a ještě navíc fotogenické.

VEGANSTVÍ Vegan se zříká konzumace nejen masa, ale i vajec, mléčných výrobků a někdy i medu – důslední vegané odmítají jakékoli využívání zvířat pro lidský užitek.

Samozřejmě nepoužívají oblečení vyrobené ze zvířecích produktů, kosmetiku obsahující živočišné složky a nesouhlasí s rybolovem, myslivostí, cirkusy, zoo apod.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

26

To se týká i malin, ostružin a jahod, i když jsem tedy nikde nenašla, že by jahoda byla taky superpotravina, což nechápu, vždyť například vitaminu C obsahuje víc než citron. Všechno lesní ovoce má vynikající chuť, fancy vzhled a antioxidační účinky. Antioxidanty, jak už název napovídá, zabraňují oxidaci. Kyslík není jen kámoš, během látkové výměny se podílí i na tvorbě nebezpečného vedlejšího produktu – kyslíkového nebo také volného radikálu. Volné radikály pocházejí i z cigaretového kouře, znečištěného ovzduší nebo pití alkoholu, a pokud jich máme v těle příliš, dostaví se oxidační stres, důsledkem něhož dochází k poškozování buněčných membrán, je ničena naše DNA a my rychleji chátráme a stárneme. Volné radikály hrají významnou roli při vzniku plicních a srdečních onemocnění a vyvolávají rakovinu. Když budete jíst borůvky, můžete rizika snížit, procesy rozkladu zpomalit, ale nezastavíte je. A to nejen proto, že „forever young“ je nanejvýš zbožným (a naštěstí nevyplněným, heh) přáním kapely Alphaville, ale hlavně byste jich museli jíst až nereálně velké množství a hodně často.

Podmínky našeho stravování v praxi jsou přece jen poněkud odlišné od podmínek v laboratoři. Nečekejte, že budete kouřit a pít, pak sníte hrst borůvek (malin, ostružin), a hotovo, vybalancováno. Určitě je lepší je jíst než nejíst, zázraky se ale dít nebudou.

Chudí příbuzní Jestliže plody českých lesů vypadají vedle exotického ovoce açaí, semínek chia nebo camu camu prášku jako nenápadní hrdinové, červená řepa a čočka jsou co do zajímavé image a oblíbenosti vyloženě chudými příbuznými. PR se jim měsíc co měsíc snaží vylepšit Dominik Zezula v rubrice Potraviny se špatnou pověstí, obávám se však, že dokud k nim nenaleznou lepší vztah kuchařky ve školních jídelnách, náš hipster časák to nezachrání. Červená řepa, přátelé, má několik vynikajících vlastností.

Superpotraviny se mají konzumovat syrové, řepa však svoje superúčinky neztrácí ani tepelnou úpravou. Stále bude podporovat krvetvorbu a snažit se udržet naše cévy (zanesené tukem a odpadem z junk foodu) pěkně pružné. Je levná; ovšem upečená, doplněná kozím sýrem a drcenými vlašskými ořechy vypadá draze a chutná luxusně. Nevím, co byste v době Facebooku, Twitteru a Instagramu od potraviny ještě chtěli. Čočka, no… Ušetřete si pětistovku a běžte do Chagall’s v Kozí ulici v Praze 1. Jo, prostě to jednou udělejte, nepřepočítávejte všechno na cíga, lahváče a levný trička z háemka, buďte aspoň jednou v životě trochu snobi! Objednejte si Champagne čočku s rybou dne, restovanou čekankou a omáčkou z bílého vína. Pak o zážitku s povzdechem poreferujte nad příštím talířem čočky v jídelně. Říkám vám, že vyjevené obličeje spolužáků za ty peníze stojí.

A pak ti ostatní…

Slovotvorná předpona super- pochází z řečtiny a označuje zesílenou kvalitu věci. Víc než super- je už jenom hyper-, tedy „nad- nebo přes míru“. Hyperpotraviny svět ještě neobjevil, to nás teprve asi čeká, stejně ale moc nerozumím tomu, kdo a jak takové předpony potravinám uděluje – vědci a dietologové termín „superpotravina“ zatím ofi ciálně nepoužívají a neexistuje ani žádná jeho právní definice. Slovník oxfordské angličtiny superpotravinu definuje jako „výživově bohatou potravinu, považovanou za zvláště prospěšnou pro zdraví, tělesnou a duševní pohodu“ a v harvardském zdravotním centru doplňují, že jde o potravinu neupravovanou, tedy v původní přírodní podobě (to je to #raw, co vídáte na instáči). Záleží asi na každém, zda chce vidět sklenici poloprázdnou (jen další reklamní trik, jak nám něco prodat), nebo poloplnou (účinky jsou víceméně prokázány, právní definice a zákonem stanovená pravidla o zacházení a obchodu přijdou později).

Označení vyvolených potravin za „super“ může navíc jakoby naznačovat, že ostatní potraviny tak zdravé nebo výživné nejsou. Já ale myslím – no fakt se jich musím zastat – že každé ovoce a každá zelenina mají nějakou, minimálně jednu, supervlastnost. Už jsem zmínila jahody, které z neznámých důvodů mezi superpotraviny nepatří, a co taková mrkev a její beta-karoten, jablko a vláknina, banán a draslík nebo cibule a fl avonoid quercetin? To není nic? Brokolice, mimochodem dokonalý přírodní fraktál, dokáže „opravovat“ lidskou DNA, obyčejné zelí léčí poškozenou sliznici zažívacího traktu a třeba lilek zase ekzémy a jiné kožní problémy.

Neměli bychom dřív, než začneme shánět peruánskou manayupu, zařadit do jídelníčku právě je? Má cenu honit se za superpotravinami, když před sebou máme ještě dlouhou cestu k tomu, abychom dosáhli vůbec základní úrovně toho, čemu se říká zdravá životospráva? Haha, já nevím, just saying… ;)

VITARIÁNSTVÍ A SPRUTARIÁNSTVÍ Vitariáni jsou vegani, kteří jedí pouze syrovou stravu, která nebyla upravena při vyšší teplotě než 48 °C. Jejich jídelníček tvoří obvykle zelenina, ovoce, ořechy, semena, naklíčené obilí a luštěniny. Někteří pijí syrové (nepasterizované) mléko a jedí mléčné výrobky převážně z kozího nebo ovčího mléka. Sprutariáni jsou vitariáni konzumující hlavně jedlé klíčky.

W W W.REDWAY M AG.C Z

27

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Mladý ječmen, Spirulina a další zázraky Tady jsou. Tajemné, záhadné, exotické superpotraviny a jejich příběhy. Pokud se je rozhodnete vyzkoušet, projeďte nejdřív Google a trochu se s nimi seznamte, porovnejte ceny, poraďte se s někým, kdo už v tom jede, aby vám pak místo chia semínek nepřišel ptačí zob. Taky přitom zjistíte, že superpotravin je o trochu víc, než nabízíme v našem výběru.

Spirulina (ve formě prášku a tablet) a mořská řasa chlorella jsou potravinami budoucnosti.

SEMIVEGETARIÁNSTVÍ Semivegetariáni jsou částeční vegetariáni. Pescetariáni jedí mléčné výrobky, vejce a ryby, ale žádné maso savců ani drůbež. Pollotariáni jedí drůbeží maso, ale ne maso savců a ryb. Pesco-pollovegetariáni jedí drůbež a ryby, nejedí maso savců.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

28

Mladý ječmen se prodává v prášku, který smícháte s vodou a potom pijete jako „na enzymy bohatý nápoj, plný zásadotvorných a biologicky aktivních přírodních látek“. Co to znamená: biologicky aktivní látky jsou vitaminy, minerály, stopové prvky, antioxidanty, aminokyseliny, nenasycené mastné kyseliny, enzymy, bílkoviny, sacharidy atd. Jiné než přírodní být ani nemohou, citace je z jednoho bio e-shopu a použila jsem ji proto, abyste viděli, jak lidi u psaní nepřemýšlej a opisujou jeden od druhýho blbosti tak dlouho, až jsou toho plný internety. „Zásadotvorné látky“ vytvářejí v těle zásadité prostředí, což je dobře, protože většina z nás se cpe kyselotvornou bílou moukou a cukrem tak, až jsme celí překyselení a naše buňky umírají jak na běžícím páse. Mladý ječmen je zásaditý, kyselost tedy neutralizuje, a tím zpomaluje buněčné stárnutí, pomáhá stabilizovat hladinu cukru a cholesterolu v krvi, potlačuje růst rakovinných buněk a jednu čajovou lžičku denně by asi měli užívat všichni, co mají nějaké to kilo navíc. Říká se, že jedna taková lžička se obsahem vyrovná dvěma velkým biobrokolicím v syrovém stavu, důkaz na to ale nemám.

Výtažky z mladého ječmene a pšenice se prodávaly už ve 20. letech minulého století, jako „multivitaminový doplněk“ byly běžně k dostání v USA. Jako na všechno, i na ječmen se dělaly všechny možné výzkumy a ano, můžeme jej nazvat superpotravinou. O jeho celosvětové rozšíření se postaral japonský vědec, lékař a farmaceut Yoshihide Hagiwara, majitel jedné z největších farmaceutických firem v Japonsku. Hodně pracoval, málo spal, jedl mizerně (prý hlavně hamburgery a colu) a pokusy s organickou rtutí, které v té době prováděl, mu na zdraví asi taky nepřidaly.

V osmatřiceti už byl téměř bez zubů, šedivý a na pokraji psychického a fyzického kolapsu, neschopen dál řídit firmu. Tihle japonští manažeři jsou opravdu schopni v práci zemřít, Hagiwarovi v tom paradoxně zabránila asi jenom nemoc. A protože měl najednou dost času, pustil se do výzkumu racionální výživy. Otestoval přes dvě stě zelených rostlin, lisoval z nich šťávu a tu pak podrobně analyzoval. Skončil u obilovin, z nichž se jako nejzajímavější jevily právě mladé listy ječmene, mimo jiné i pro přijatelnou chuť. Hagiwara tedy vyvinul technologii na jejich šetrné zpracování a ze šťávy se brzy stal hit. Za vývoj „zeleného nápoje“ obdržel od císaře vyznamenání a roku 1995 jeho celosvětový přínos lidstvu ocenila i brazilská vláda.

Spirulina Spirulina je rodové jméno bakterií, které známe pod názvem sinice (odborně cyanobakterie). Sinice se vyskytují ve sladkovodních stojatých vodách (jezerech, rybnících a nádržích), jejichž hladinu při přemnožení pokrývají tzv. „vodním květem“ – viditelným modrozeleným povlakem. Nejstarší důkazy o existenci sinic na Zemi jsou staré 3,5 miliardy let, v podobě fosilií se nacházejí hlavně v Austrálii. Za svou schopnost přežít tak dlouho vděčí přizpůsobivosti na nízký obsah kyslíku, vysokou míru UV záření a zvýšenou koncentraci sirovodíku v okolním prostředí. Všechny tyto vlastnosti byly zásadní v prekambrickém období, kdy se na zeměkouli děly podivnější věci než v rybníku Brčálníku.

V oddělení superpotravin najdete Spirulinu aztecu (původem z Jižní Ameriky) a Spirulinu platensis (z Afriky, Asie a Jižní Ameriky). Obě dvě pěstují ve velkém v Japonsku a vyrábějí z nich tablety s vysokým obsahem vitaminů skupiny B, vitaminu C, D, A, E a karotenu. Obrovský potenciál využití pro lidstvo také spočívá v 50% podílu bílkovin, což Spiruliny řadí

mezi nejvíc na proteiny bohaté potraviny rostlinného původu na světě, a tím pádem na ně soustřeďují pozornost vědci snažící se vyřešit, jak nás v budoucnu všechny nakrmit. Tablety zatím užívají hlavně vegetariáni, vrcholoví sportovci a top manažeři.

Tip: Kvalitně pěstovaná Spirulina voní stejně, jako když se ponoříte do čisté přírodní vody. Jakákoli sladká, kyselá nebo jiná vůně a „pachuť“ svědčí o tom, že něco není v pořádku. Výrobky by měly být bez jakýchkoli skvrn, bez šedého nebo hnědého nádechu. Ty svědčí buď o nekvalitním pěstování, kdy v nich jsou příměsi dalších (mnohdy jedovatých) řas, nebo o špatném skladování.

Chia Semínka chia neboli šalvěj španělskou měli denně na talíři už staří Aztékové. Protože chutnají „nijak“, můžete je sypat na cokoli, od salátu přes rizoto až po zmrzlinu. Superpotravinu z nich dělají antioxidanty (víc než v čerstvých borůvkách), vláknina (víc než v ovesných vločkách), omega-3 kyseliny (víc než v lososu), vápník (víc než v mléku) a bílkoviny (víc než v lněném semínku). Aztéckého bojovníka prý udržela v celodenní aktivitě pouze jedna polévková lžíce tohoto zázraku.

Když semínka namočíte do vody, po pěti minutách vznikne hustý gel, kterým se živili severoameričtí indiáni při pochodu od řeky Colorado k Tichému oceánu. Buďte taky trochu Vinnetou a zahustěte si s ním bramboračku.

Jestli máte nízký tlak, konzumaci moc nepřehánějte, chia vám ho totiž ještě sníží.

Panenský kokosový olej Henri Charrière alias Motýlek – vězeň odsouzený k doživotním nuceným pracím ve Francouzské Guyaně. Podmínky jsou naprosto šílené, zdá se, že cílem dozorců je trestance co nejdřív utýrat k smrti. Za pokus o útěk dostává Motýlek dva roky samotky, což by zřejmě nepřežil, kdyby mu kamarádi do cely nepropašovali jeden kokosový ořech denně. Jen díky tomu si dokázal uchovat fyzické i duševní zdraví a po skončení trestu vyšel ven relativně v kondici. Jestli jste to nečetli, tak to dejte nebo se aspoň podívejte na film, je to drsná obžaloba bývalého francouzského vězeňského systému a dojemnej příběh o boji za svobodu a právo na důstojnost.

Jinak panenským kokosovým olejem se můžete mazat zevnitř i zvenčí.

Z jednoho balení lijete na pánev, když smažíte palačinky, natíráte se z něj po večerní sprše a můžete si s ním i vyčistit zuby, protože je bělí bez poškozování skloviny, a ještě k tomu zklidňuje dásně a zabraňuje tvorbě aftů.

Na rozdíl od jiných tuků se neusazuje v těle, neobsahuje cholesterol a zasytí na dlouhou dobu, takže nemáte hned zase hlad. Tepelně je stabilní až do 200 °C, nepřepaluje se, neprská. Příjemné taky je, že pokud se s ním namažete, okamžitě se vstřebá a vy nejste mastní až za ušima. Pokud máte suchou a citlivou pleť, chodíte často plavat do bazénu, pořád se vám dělají nějaké pupínky, vyzkoušejte ho. Dalším využitím je vlasový zábal účinný proti lámání a vypadávání vlasů, lupům a roztřepeným konečkům.

Na vlasy si ho dejte před mytím, zabalte do nahřátého ručníku a nechte dvacet minut působit. Kdyby nic jiného, po umytí uvidíte nebývalý lesk, hebkost a poddajnost vašich jindy na všechny strany trčících vlasů. Jestli si chcete trochu zablbnout, smíchejte ho s mořskou solí a použijte jako tělový peeling.

HALAL VEGETARIÁNSTVÍ A FLEXITARIÁNSTVÍ Halal vegetariáni konzumují maso zvířat zabitých předepsaným rituálním způsobem, dietu kombinují s některými vegetariánskými prvky. Flexitarián má povolenou občasnou konzumaci masa a lessetarián je každý, kdo „jí maso méně, než je obvyklé“.

W W W.REDWAY M AG.C Z

29

rozhovor /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: ARCHIV PAVLY KLADIVOVÉ

Pavla Kladivová: Vzpírání je taková gymnastika s činkou Pavle je 29 let, pochází z Kladna, z umělecky založené rodiny, odmala byla vedena ke gymnastice a baletu. Na tom by nebylo nic zvláštního, jenže ona je taky nejúspěšnější českou vzpěračkou (málem se probojovala i na olympiádu do Londýna), někdejší mistryní světa i Evropy v silovém trojboji, trenérkou a momentálně finišuje studium léčiv na pražské VŠCHT. A to už je hodně slušný skóre.

Rozhovor jsme pořizovali v její vlastní tělocvičně v Praze ve Vršovicích, která je zároveň obchodem s paleo výživou.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

30

W W W.REDWAY M AG.C Z

31

rozhovor /

Máš to tady moc pěkný.

Jo, taky tady máme skvělý chlapíky na vrátnici.

Třeba sem jde někdo cvičit a zeptá se, kde je ta tělocvična, a oni ho pošlou domů, že tady nic takovýho není. A to jsme tady skoro rok.

Je fakt, že zvenku to trochu vypadá jako nějaký nádraží.

Původně tady vyráběli zábradlí, takže…

Jaký zábradlí?

Prostě zábradlí. Vyráběli je tady, prodávali, měli tady nějakej showroom. Někdo to asi dělat musí.

Taky mě zaujalo, že vevnitř hraje taková sladkobolná rádiová hudba. To je u vzpěračů běžný?

Kdepak, já třeba osobně preferuju tvrdší hudbu, motivuje mě to, pomáhá nabudit. Ale tak jsou různý typy lidí, někomu to třeba vyhovuje.

Takže popík ne, říkáš.

Ne, já poslouchám nejradši metal. Nesnáším dechovku a disko. Na tréninku si každej pouští, co chce, přinese si iPod, mobil, noťas, pustí YouTube.

Ofi ciálního dýdžeje v tělocvičně nemáme.

Tu tělocvičnu jsi otevírala loni, jak jsi vůbec přišla na to, že chceš trénovat?

Já si dělala trenérskej kurz už v osmnácti, hned jak to bylo možný. Prošla jsem různýma systémama, posbírala spoustu zkušeností a došla k tomu, že to chci dělat jinak, než je obvyklý v komerčních fi tkách, protože tam těm trenérům nejde ani tak o to, aby lidi fungovali jako v běžným životě. Myslím to tak, že se tam učí pracovat s nějakýma strojema, který pak nikdy v běžným životě už neuvidí. My učíme lidi používat jako stroj svoje vlastní tělo, aby ty znalosti pak mohli plně využít. Aby byli zdravější, aby z toho něco měli v každodenním životě.

Ale stejně jsi nakonec skončila u silovýho trojboje. A u vzpírání.

No, to bylo tím, že jak jsem byla nemocná, tak mi toho moc nedovolovali. Mohla jsem akorát chodit a lehce posilovat… a pak se to nějak zvrtlo. (smích) To jsem ale ještě o vzpírání fakt nevěděla, a když jsem na to poprvé narazila, tak všude psali, že se má začít mezi 13 a 15 lety. Mně bylo 21. Tak jsem si říkala, že je to stejně jedno, protože už je pozdě.

Tak na to, že jsi začínala takhle pozdě, nakonec docela dobrý, ne?

No, nakonec jsem si odbyla kariéru fakt rychle.

Závodila jsem asi rok a půl a stihla jsem i něco vyhrát.

Mám tady poznamenaný: mistryně světa juniorů z roku 2006, několikanásobná mistryně ČR, mistryně Evropy juniorů v roce 2007. To je slušný něco.

Bench, u toho se leží…

To je taková odpočinková disciplína

Jo, to mistrovství Evropy byl můj poslední velkej závod, skončila jsem v podstatě na vrcholu.

PADÁNÍ ODNĚKUD NĚKAM Co jsi všechno dělala za sporty? To asi bude docela dlouhej seznam…

První, co jsem se naučila, bylo plavání. To jsem snad uměla ještě dřív než chodit. Potom balet a gymnastika. Já byla jako dítě hodně hyperaktivní, každej den jsem měla něco. Tehdy ještě nebyly počítače, takže po škole se šlo do kroužku nebo prostě jen tak ven. Hrozně ráda jsem lezla po stromech, ale potom jsem nevěděla, jak dolů, tak jsem padala. Pořád padám odněkud někam, to je takovej můj celoživotní úděl.

To jsme ale pořád na začátku, ne?

Jo. Z pátý třídy jsem šla na sportovní gympl a od té doby se mým sportem číslo jedna na spoustu let stala atletika. Pak mi to přerušily zdravotní problémy, kdy jsem vlastně dva roky nemohla dělat v podstatě nic. Doktoři mi zakázali sportovat, tak jsem si musela postupně vydupat nejdřív lehký cvičení, potom těžší cvičení, a nakonec jsem skončila u silovýho trojboje.

Já se tomu zpočátku strašně bránila, nelíbilo se mi to, byla jsem drobná, štíhlá holka…

Jo, to mě zajímá. Jak se ze slečny gymnastky a baletky stane… …takový monstrum? (smích) Pamatuju si, jak mi ještě v tanečních říkali, ať si z toho nic nedělám, že jsem tak strašně hubená a šlachovitá. Už tehdy bylo vidět, že hodně sportuju. Ale já byla vždycky silovej typ, když jsme na atletice dělali silový testy, vždycky

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

jsem na tom byla dost dobře. Oni pak chtěli, abych se dala na hody a vrhy, ale to se mi příčilo, nechtěla jsem vypadat jako ty vrhačky.

32

Jak dlouho vlastně trvá kariéra u silových sportů?

Protože třeba fotbalisti bývají v pětatřiceti prakticky na odpis, žejo.

V tom silovým trojboji se dá závodit dlouho, klidně do vysokýho věku. Zvlášť disciplíny jako bench, kde se u toho leží… To je taková odpočinková disciplína. (smích) Ale mě to tenkrát úplně nenaplňovalo, byly jiný pravidla, třeba se závodilo jenom v dresech.

Takových speciálních upnutých, člověk se do toho soukal jak do neoprenu.

Z čeho se silovej trojboj skládá?

Dřep, bench a mrtvý tah. Je to taková hrubší síla. Já se k tomu teď vrátila a zase závodím, ale v kategorii bez dresů čili raw. Tam nejsou povolený ani motací bandáže na kolena, jenom takový návleky.

S dresem se člověk musí taky naučit pracovat, tohle je úplně o něčem jiným. Pro mě je to ideální kategorie, jsem zastáncem čistýho provedení.

A ten přechod od silovýho trojboje ke vzpírání u tebe proběhl jak?

Na tom posledním mistrovství Evropy už jsem byla rozhodnutá, že chci vzpírat. Šla jsem vlastně úplně do neznámých vod, říkala jsem si, že to pro mě nebude, že už jsem moc stará. Ale líbilo se mi to jako sport, byl to pro mě krok někam jinam. Jedním z hlavních důvodů bylo, že vzpírání je mnohem rozmanitější, je to dynamickej sport, zatímco silovej

trojboj spíš statickej. Jde hodně o výbušnost, chodí se třeba běhat, nejsou to jenom ty tři cviky.

Vidíš, přitom když člověk kouká v televizi, tak to vypadá docela jednoduše: Na zemi leží činka, přijde vzpěrač, zvedne činku nad hlavu. Jak moc je to těžký?

Hodně. Musíš v jeden okamžik dát dohromady maximální sílu, rychlost a přesnost. Je to hodně technicky náročný, taková gymnastika s činkou.

U těch nejtěžších, kdy má člověk respekt už jenom z představy zvednout tu činku ze země, protože je těžká jako barák, a zároveň ví, že musí ještě skočit, mít ideální balanc, aby mu to nespadlo… Je to dost náročný.

Tys taky dělala zvedání kamene, to je něco podobnýho?

Ne, to je úplně jiná disciplína. Tam jde víc o sílu, je to závaží přidělaný na pevný ose, takže se hýbe v určitý dráze, nahoru a dolů. Je to jinej pohyb, u vzpírání má člověk nějakou křivku, musí přizpůsobit tělo, zatímco tady je to rovná dráha.

Mimochodem, je to bavorskej národní sport.

Fakt?

Jo, Němci to maj rádi. Chvíli jsem tam jezdila závodit, protože to byl dobrej přivýdělek na léto.

A co říkali Němci na to, že máš ve zvedání kamene světovej rekord?

Ani nevím, jestli ho ještě pořád mám, nějak to nesleduju. Ale jestli ne, tak ho zase dostanu zpátky!

POBLÍT SE PO TRÉNINKU UMÍ KAŽDEJ Na co se teď jako trenérka nejvíc soustředíš?

Snažíme se učit lidi pracovat s tělem. Jsem ráda, že jsem začínala právě gymnastikou, protože to je podle mě absolutní základ pro život. Člověk se naučí hejbat. Já jsem se ke gymnastice chtěla i vrátit, je to super sport, jenom kdybych měla víc času. Jde o to, umět používat svoje vlastní tělo, nechci říct jako zbraň, ale tak, jak chci já – naučit se ho nějakým způsobem ovládat. Silový sporty jsou v tomhle ohledu skvělý a hodně mě baví.

Mě vlastně baví všechno, kromě fotbalu, ten nepovažuju za sport.

No, je fakt, že mezi fotbalem a vzpíráním je docela dost rozdílů.

Ale mě jinak fakt baví úplně cokoli, teď jsem třeba začala skákat z letadla.

Jako že ses jednoho dne probudila a řekla si: „Hm, dnes je hezky, půjdu skočit z letadla?“ S tím přišel můj přítel, on skáče… Vlastně se mě ani neptal. Prostě řekl: „V létě s náma jedeš na kurz.“ A já jsem takovej magor, že jdu fakt do všeho, tak jsem jela a líbilo se mi to. Je tam skvělá parta, jezdíme na malý letiště v Novým Městě nad Metují, vždycky je to super. Teď naposledy jsme třeba ani neskákali, protože bylo hnusně, ale stejně to byl bezva víkend.

A jak je to s partou mezi holkama v silových sportech? Držíte pospolu, nebo se nemáte rády?

Hele, je to zvláštní. Já si prošla za život fakt hodně sportama a musím říct, že vzpírání je dost specifi cký. Na to, jak je to tady okrajovej sport, tak tam ty vztahy nejsou úplně ideální a bylo by fajn, kdyby se to změnilo. Kdyby přišla nějaká nová krev, protože tam je všechno zaběhnutý. Ale my

přímo tady máme oddíl, i juniory, dokonce i šest holek, máme ženskou ligu. Mimochodem, v silovým trojboji jsme jeli na mistrovství republiky a skončili druzí ze třiceti oddílů, což je super, protože jsme to dělali první rok. Jsem za to hrozně ráda. I proto, že je to hlavně o té partě, vždycky se sejde tlupa lidí, jedeme na závody, vybalíme svačiny… Je to o kolektivu, o zábavě. Ten sport děláme proto, že nás baví a že ho dělat chceme.

Jaká je vlastně úroveň vzpírání v ČR v porovnání se světem?

Bídná.

A jinde ve světě? Teda kromě Německa, kde se zvedá ten kámen.

Tak mezi chlapama je špička určitě Írán, Čína, tam i ženský.

Taky Polsko, Kazachstán, Rusko.

Je zvláštní, že to jsou vždycky celý státy, málokdy jednotlivci.

Vzpírání je týmová záležitost.

není funkčních. Je super, že to dostane spoustu lidí ke vzpírání a sportu obecně, ale taky se u toho strašně rakví.

To nemůže mít dobrý následky. Na začátku je to tak, že se člověk rychle zlepšuje, cítí se líp, je tam hrozně silnej vliv té party…

A z čeho se to celý skládá?

Může to být úplně cokoli. Na závodech nikdo dopředu neví, co tam bude – může to být plavání, běh, kolo, hrazda, kruhy, obecně hodně gymnastiky, vždycky jsou tam činky. Každá ta věc je zvlášť super, pokud umíš techniku, jenže ve chvíli, kdy máš udělat co nejvíc cviků za co nejkratší čas, jde technika stranou.

Takže ta komunita nějak funguje?

Stoprocentně, ta komunita je skvělá. Jenže z lidí, který si dávaj takhle enormní zátěže, jsou pak šťastní jenom fyzioterapeuti, protože mají hodně zákazníků. Nechci nějak vystupovat proti crossfitu, spousta věcí je fajn, ale je dost trenérů, kteří to prostě vedou špatně. Když budeš na mistrovství světa bojovat o medaili, tak tam vyplivneš duši, ale oni jdou na maximum v každým tréninku.

Nesmysl. Taky se říká, že trénink, po kterým se nepozvracíš, není trénink, což je absolutní blbost.

Jak ti pomůže trénink, kterej ti ničí zdraví? Poblít se po tréninku umí každej, to není umění.

Takže ty disciplíny se mění závod od závodu?

Jasně, každej závod je jinej. Základní myšlenka je,

Čili kdybych teďka vběhl dovnitř a začal zvedat dvousetkilový činky… …tak ti vypne centrální nervová soustava, bude ti blbě, pozvracíš se, ale asi si neřekneš „Jé, to byl ale skvělej trénink, to mi strašně moc dalo“.

Tys závodně projela kus světa, máš nějaký zajímavý příhody?

Projela, ale není to tak, že bych tam byla na dovolený.

Vždycky jsem poznala akorát letiště, hotel a závodní halu.

Snažila jsem se pokaždé aspoň na chvíli odtrhnout a poznat okolí a kulturu, ale nikdy se mi to nepovedlo tak, jak bych chtěla.

Třeba v Hongkongu jsme stihli akorát jednodenní výlet těsně před odletem.

STEAK JO, CUKR NE Studuješ léčiva, což je v podstatě chemie. Co tě k tomu přivedlo?

Když jsem se jako malá rozhodovala, kam na školu, tak jsem nejdřív chtěla na veterinu, protože jsem milovala zvířátka. Pak jsem uvažovala o medicíně. Nakonec jsem si ale řekla, že by mě mohlo bavit tohle, dělám sport, hodí se to… Ještě jsem byla na Karlovce na antropologii, ale zjistila jsem, že to není nic pro mě.

A co je třeba zajímavýho v Hongkongu?

Vysoký baráky. Všude. Hodně lidí a strašně vysoký baráky. Je fajn něco takovýho vidět, chvíli si můžeš ukroutit hlavu, koukáš se pořád nahoru, ale potom stejně zjistíš, že je to furt stejný. Žít bych tam určitě nechtěla, ani tam jet na dovolenou. Nic pro mě.

Máš radši klid, jo?

Jo, ráda bych měla víc času, abych mohla jezdit do přírody.

Miluju hory, lesy… Taky bych zase ráda začala číst, to mi hodně chybí. Dětství jsem strávila u dědy, měl obrovskou knihovnu, v ní obrovský křeslo, a tam jsem seděla a četla. Teď mám spoustu knížek o výživě, o cvičení, spousta z nich je v angličtině, takže bych tím zaplácla dvě mouchy jednou ranou, protože bych chtěla pracovat v zahraničí. Anglicky umím dobře, ale pořád mám dost mezer, pořád je co zlepšovat.

Takže těch plánů máš docela dost… Taky jsem se dočetl, že děláš crossfi t.

(Smích) No, to je dobrý téma.

Co to vlastně je?

To je teď hroznej boom, má to dost výhod i nevýhod. Nikdy jsem crossfit cíleně nedělala, ale závodila jsem v něm, velkou část tvoří vzpěračský cviky. Mně osobně vadí, že spousta těch cviků

W W W.REDWAY M AG.C Z

Antropologie? To je docela rozdíl…

No, je to fakt zajímavej obor, ale způsob, jakým je to tady pojatý, se mi nelíbí. A já nestuduju, abych sbírala tituly, ale abych si vzala, co potřebuju.

Tak jsem toho nechala. Stejný to bylo s genetikou. Chtěla bych ale studovat co nejdýl, člověk se má pořád někam posouvat, i ve vzdělání.

Tak ty už jsi bakalářka, teď budeš dělat diplomku, že?

Jojo, už mám skoro hotový všechny zkoušky, navrženej experiment…

že člověk, kterej chce závodit v crossfi tu, musí být univerzální. Problém je, že to hodně přitahuje lidi, kteří třeba nikdy nesportovali, a hned si přijdou jako profíci. A teď to nemyslím nějak arogantně, ale člověk, kterej neovládá techniku vzpírání, by rozhodně neměl vzpírat. Protože pak to končí fakt špatně. Na těch závodech se pak lidi povzbuzujou, hecujou, i když už vyloženě nemůžou.

Jako že jdou přes limity lidských možností?

O to nejde, když běží Bolt, taky překonává limity lidských možností. On ale má trénink a umí běhat. Jenže pak tu máš někoho, kdo ten trénink nemá, prostě jenom přijde a chce dělat crossfi t, a trenéři ho ještě burcujou, aby víc zabral, i když to absolutně neovládá, nemá kondici, sílu, techniku.

Co máš za experiment?

Hele, léčivo mám kabergolin, to je lék na hyperprolaktinémii. Snažím se vyrobit kokrystal.

Já to dělám třeba s aminokyselinama.

To zní… náročně.

Jo. (smích) Dokud jsem sportovala, tak to bylo hodně těžký skloubit dohromady, ale jak jsem začala podnikat, tak to šlo už úplně do kytek. Ale škola mě hrozně baví, teda některý věci.

A věděli na škole, že jsi profesionální sportovec?

Já to moc nerozhlašovala, přece jenom chemik a sportovec, to nejde moc dohromady. Ale občas si prostě nevybereš. Když jsem měla dělat státnice, tak jsem zrovna závodila v Číně, takže mi to museli celý o tři týdny posunout. Nadšení nebyli. Celá

33

rozhovor /

komise kvůli mně musela vytáhnout kvádra, přes plášť hodit kravatu… Ale dala jsem to.

Je těžký se na takovou školu dostat? Já si představuju šílený přijímačky, oborovky…

Tam se přijímačky vůbec nedělaj.

Aha, zajímavý.

Taky proto máme obrovskou úmrtnost. (smích) Ani ne tak kvůli chemii, spíš kvůli matice, ta je hodně těžká. Já jsem analytickej, technickej typ, nevadí mi to. Co mě ale vyloženě nikdy nebavilo, jsou slepý mapy.

Jako kdysi v zemáku, jo?

Jo. Já mám ráda normální, neslepý mapy.

Téma tohohle čísla jsou superpotraviny. Ty taky propaguješ živou stravu, zajímáš se o to, vlastníš paleo obchod… Jak to jde dohromady se studiem léčiv?

Znám fyziologii těla, vím, jak funguje, a taky vím, jakej vliv mají ty chemický látky, co se dneska přidávají už skoro do všeho.

Stravuješ se paleo dietou? Co to všechno obnáší?

Já tohle škatulkování nemám ráda, přišla jsem na to už mnohem dřív, než jsem zjistila, že něco jako paleo dieta vůbec existuje. Prostě jsem zjistila, že mi nedělá dobře jíst přílohy, dám si kopeček rýže, a dostanu hroznej hlad. A pak bych sežrala krávu i s polem kukuřice… no děsný. Na to, co mi sedí, jsem přišla sama metodou pokus omyl. Nevím, jestli tomu chci říkat paleo dieta, je to prostě přírodní strava, co nejmíň upravovaný potraviny, žádnej cukr, obiloviny, lepek.

Jak vypadá tvůj normální jídelníček?

Jím hodně vajec, masa, ořechů, spoustu zeleniny…

Zjednodušeně, co je přírodní, co někde vyrostlo, mělo maminku a tatínka, to se dá sníst. Nejím třeba moc ovoce, ale to zase kvůli inzulinu, kterej se vyplavuje do těla, když sníš cukr. Pak ta hladina inzulinu spadne zase dolů a máš hlad, to je začarovanej kruh. Když z toho člověk vystoupí a nějakou dobu vydrží, tak si zvykne a ve finále je to hrozně fajn.

Co si dáš třeba v restauraci?

Steak.

Jako jen tak?

No, se zeleninou, dneska už je to v pohodě. Dřív když jsem přišla do hospody, že chci maso bez přílohy, tak na mě koukali jak na magora. Dodneška si spousta lidí myslí, že maso je špatný a příloha dobrá, což je nesmysl. Předevčírem jsem si dávala hamburger bez burgeru a žádnej problém, asi už si na mě zvykli. (smích) Pozoruješ tyhle tendence i kolem sebe?

Jo. Hodně lidí zjišťuje, že jim pečivo nedělá dobře. Člověk by měl experimentovat, pokud má pocit, že špatně spí, je unavenej, asi dělá něco špatně.

Potom je dobrý vyřadit jednu potravinu, zkusit to vydržet měsíc, a uvidíš. Někdo má problémy s laktózou, s lepkem, a ani o tom neví. Když třeba vynecháš sladký pití, což je šílenej sajrajt, tak ti to určitě pomůže.

Já vím, že tuhle otázku všichni z duše nesnášejí, ale nedá mi to – nejsi někdy v pokušení?

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

34

Samozřejmě, to má každej. Teď jsme se bavili s kamarádem, vrátil se z dovolený a svěřoval se, že tam jedl jako prase. Tak říkám: „No a? Byls na dovolený, jedl jsi jako prase, dneska je pondělí, tak začni nanovo.“ Hlavně to člověk nesmí odkládat, říkat si, že začne hned v pondělí, ve čtvrtek, v květnu, za rok, a nakonec nezačne nikdy. Je to stejný, jako když špatně odbočíš. Vrátíš se zpátky, nebo pojedeš dalších 300 kilometrů a budeš přemýšlet, kdy je nejlepší čas to otočit? „Tahle odbočka se mi nelíbí, támhleta taky ne…“ Dobrej příklad.

Ale je to tak, no. Máme třeba cheat days… Prasodny tomu říkáme. Jednou za čas. Teď jsem byla asi po sto padesáti letech v mekáči, ale nechutnalo mi to. Je dobrý pročistit tělo, když máš záněty, špatnou pleť, zkus vynechat cukr, ten je na tyhle věci zabiják. Ale člověk pokušení prostě má, no. Měla jsem třeba detox, ale pak jsme na letišti oslavovali a byla tam medovina… A já nepiju vůbec, ale ta medovina byla tak dobrá!! Tak jsem jí vypila asi patnáct litrů. (smích) Pak v neděli ráno jsem věděla, že to nebylo úplně moudrý. Ale nelitovala jsem toho, dobrá akce, super lidi, a potom jsem se prostě vrátila zpět na svou dietu. Nemá cenu se stresovat něčím, co už se stalo.

Co ty vlastně ve svým obchodě prodáváš?

Tak mám tu raw potraviny, tepelně neupravovaný…

Jsou to hodně kvalitní potraviny, mají spoustu certifikací. Ne že by na tom záleželo, jsou prostě dobrý.

POTŘEBUJEŠ JENOM BOTY Co bys doporučila těm, kteří se zajímají o silový sporty? Jak začít, na co se zaměřit, na co si dát pozor?

Rozhodně by se neměli bát. Spousta lidí má zafi xovaný, že je to nezdravý, ničí to tělo, což je blbost, naopak. Síla je dovednost jako každá jiná, naučit se používat svoje tělo je stejný jako naučit se hrát na housle. Taky je důležitý obklopit se lidma, kteří vědí, o čem mluví. Když trenér řekne, jó, jdi a zvedni to, aniž by vysvětlil jak, tak to asi není úplně dobrej trenér. Člověk by si měl uvědomit, že to není jenom o výsledcích, že není nejlepší hnát se za rekordama a kašlat na techniku, protože pak už se to bude těžko odnaučovat.

Takže když se bude někdo zajímat, stačí, aby přišel sem, a ty mu to vysvětlíš.

No jasně, já mu to všechno vysvětlím! (smích) Hlavně žádnej stres a žádný přehnaný ambice rodičů, ve smyslu „Musíš dělat hokej/fotbal/golf/ tenis“. – „Ale maminko, mě to neba…“ – „Vem si tu raketu a dělej!“ Super. Máš ještě na srdci nějakou závěrečnou moudrost?

Dělejte vzpírání! (smích) Ale vážně, asi neexistuje zdravější sport. A investice je nulová – co potřebuješ na vzpírání? Boty. A prorazíš do světa mnohem líp než s fotbalem, hokejem, kde se jede přes kamarádíčky. A ty boty si mezi sebou půjčujem, protože sice nejsme bohatej oddíl, ale podporujem děcka. Potřebuješ jenom boty, a i ty ti tady půjčíme.

Pavla Kladivová (*3.10.1984) Atletka, vzpěračka, trenérka a několikanásobná mistryně ČR v silovém trojboji. Šestkrát vyhrála mistrovství republiky ve vzpírání, pětkrát ve zvedání kamene, drží několik rekordů.

Na mezinárodní scéně byla úspěšnou reprezentantkou v silovém trojboji, v juniorské kategorii vyhrála mistrovství světa (2006) i Evropy (2007). V roce 2011 získala světový rekord ve zvedání kamene. V roce 2013 si v pražských Vršovicích otevřela tělocvičnu XXtreme Arena a paleo obchod U Človíčka, který se specializuje na zdravou stravu. Pochází z Kladna, žije v Praze, kde studuje syntézu a výrobu léčiv na Vysoké škole chemicko-technologické.

KDYŽ MI BYLO 13 Milovala jsem… sport.

Nenáviděla jsem… fidlání na housle, do kterého mě naši tenkrát nutili. Dneska jsem ráda, že nějaké to hudební vzdělání mám.

Vypadala jsem… úplně jinak než teď. Byla jsem drobná a měla jsem dlouhé vlasy.

Každý den po škole jsem… běhala a musela se učit.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Proč zanikla Mezopotámie?

Jak změřit mrakodrap pomocí barometru?

Za třetí Urské dynastie (2116 až 2003 př.n.l.) byl přijat plán na rozšiřování území říše pomocí zavlažování pouště. Sumerové však zavlažovali tak intenzivně, že nadměrný výpar vody vedl k zasolování již oseté půdy a odplavování úrodného humusu. Poušť nemizela, naopak se rozšiřovala, zemědělské výnosy drasticky klesaly, říše chudla, což společně s politickými událostmi vedlo k jejímu zániku. Tento experiment je považován za první velkou přírodní katastrofu zaviněnou člověkem.

Barometr přivážete na hodně dlouhý provaz a pak jej spustíte ze střechy na zem. Délka provazu plus výška barometru se rovná výšce budovy. Jiné způsoby: Hodíte barometr ze střechy mrakodrapu a měříte čas, než barometr dopadne na zem. Výšku budovy pak spočítáte podle vzorce H = 0,5g × t2.

Nebo, pokud svítí slunce, změříte výšku barometru, pak ho postavíte na zem a změříte délku jeho stínu. Potom změříte délku stínu mrakodrapu a jeho délku vypočítáte pomocí poměrné aritmetiky. Kdybyste chtěli být víc vědečtí, mohli byste k barometru přivázat krátký provázek a zhoupnout jím jako kyvadlem, nejdřív k zemi a pak ke střeše mrakodrapu. Výšku byste vypočítali z rozdílu v gravitační síle T = 2ϖ√(l / g). Nebo jestli má mrakodrap venkovní únikové schodiště, mohli byste vyjít nahoru a označovat celou výšku budovy pomocí délky barometru a pak to sečíst.

Kdybyste chtěli být nudní a strašně „true“ fyzici, použili byste barometr ke změření tlaku vzduchu nejdřív na střeše mrakodrapu, pak u země. Výšku budovy byste vypočítali tak, že byste převedli rozdíl tlaků v milibarech na metry. A pokud nemáte rádi fyziku, ale jinak si umíte ve všem poradit, asi byste šli za domovníkem a řekli mu: „Dám vám úplně nový krásný barometr, když mi sdělíte výšku tohoto mrakodrapu.“

Co bylo dřív? Vejce, nebo slepice?

Slepice. K tomuto závěru dovedl britské vědce rozbor proteinu s názvem Ovocledidin-17 (OC17), který má zásadní vliv na tvorbu skořápky.

Vejce, alespoň v podobě, jak je známe dnes, by nemohlo vzniknout, pokud by v těle slepice nedošlo k transformaci uhličitanu vápenatého do krystalické podoby. Dnešní slepice domácí vyprodukuje tímto způsobem 6 gramů skořápky denně. Vědci ve zprávě uvedli, že původně zkoumali vznik skořápky proto, aby objev využili v medicíně. Zodpovězení „věčné otázky“ je tedy jen vedlejším produktem výzkumu.

Proč vojáci před vstupem na most dostávají povel „volný krok“?

Aby se s nimi nezřítil, jako se to stalo roku 1850 ve Francii a roku 1906 v Rusku. Vojáci svým pochodovým krokem rozvibrovali oba mosty tak, až je strhli. Vibrace jsou projevem rezonance.

Rezonance nastává, pokud systém uchovává a jednoduše převádí energii mezi dvěma nebo více jejími podobami (v tomto případě je jednou energií frekvence chvění mostu, druhou frekvence rytmického pochodování). „Při nuceném kmitání může vhodně působící malá budící síla způsobit velké změny v kmitajícím systému,“ čteme na Wikipedii. Jestli nevíte, co je „nucené kmitání“, tak například houpačka, které dodáváte energii pohybem svého těla – nutíte ji kmitat.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Biomasivně Raší to kolem nás, raší. Haraší. Výhonky bují.

Některé dvojice to vede zdravě k procházkám, jiné jedince k rešerším u počítače.

Co je biomasa, všichni víme, ne? (Až na jistou nejistou paní Kateřinu Jacques…)

Palivo rostlinného původu to je, nějak tak, ne?

Bohužel, to není celá pravda. Biomasa je živočišno samo, když to pojmeme co nejobšírněji.

Všechno, co roste nebo rostlo, než se to zas začalo rozkládat zpět na uhlík, vodík a kyslík.

Z plynů a světla pocházíme. To zní metafyzicky.

Kolik té biomasy vlastně je?

Upřesněme si jednotky. Budeme počítat jen ten uhlík, o. k.? Budeme násobit počet jedinců jejich objemem, jejich tkání a počtem uhlíkových atomů v té tkáni.

A pak to skončí na wikině.

Nikdo to ani číst, ani rozporovat nebude, vždyť je to jen taková výpočetní záliba nerdů. Ne? Sedmimiliardové lidstvo samo prý představuje 105 milionů tun sušiny uhlíku, tzn. 350 milionů tun vlhké biomasy. To je víc než součet biomasy mravenců, ale méně než součet biomasy termitů.

Lidské biomasy je o polovinu méně než biomasy dobytka. (Neptejte se kterého, tak jsem to nemyslel).

Ještě dvakrát tolik biomasy než dobytek dávají dohromady mořské kyanobakterie, sinice.

Uhlík v obrovském množství titěrných mořských sinic se rovná trojnásobku celého lidstva.

Tento živočišný druh, drobeček Prochlorococcus, je dosti početný. Do milimetru krychlového mořské vody se jich vejde 100 000 a dohromady je jich tady s námi 10 000 000 000 000 000 000 000 000 000.

(To je dvacet sedm nul, o hodně chlupů víc, než by při té představě vstávalo vlasů na hlavách a chlupů na tělech celého lidstva nejen dnešního, ale všech lidí a lidoopů, kteří kdy žili). Sinice jsou tu od pradávna a mají od pradávna na svědomí „výrobu“ kyslíku, v dnešní době zhruba jednu pětinu tohoto životadárného plynu.

Polovinu veškeré biomasy na planetě pak představují klasické bakterie Prokaryota.

Těch je v jednom gramu zeminy 40 milionů. Vlastně tu zeminu z valné části tvoří.

Překvapivě, celou čtvrtinu biomasy na Zemi představují houby a plísně.

Skoro všechno z poslední čtvrtiny biomasy, která ještě zbývá do počtu, představují rostliny. Smolaři, protože když si tu svou rostlinnou výrobu zdárně provedou, přijdou vzácní hosté a pětinu jich schlamstnou.

Býložravci.

Ještě dobře, z hlediska rostlin, že se ti pobíhavci požírají i navzájem.

Celkem za rok přibývá (než zase ubývá) zhruba tolik živočišné biomasy, jako je jedno celé lidstvo. Snad mě za to býložravci nesežerou, ale mám další důvod pochybovat o tom, že evidentní rozmary počasí způsobuje nebo ovlivňuje lidstvo skrze uhlíkovou stopu. Naše uhlíková stopa, stopa celého lidstva včetně průmyslové výroby tvoří pouze třetinu jednoho procenta hladiny CO2.

Jsme moc domýšliví. Breberky, plísně a výhonky mají obrovský vliv. Mají převahu.

Nejen početní, masovou.

Biomasivní.

35

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA (POST-HUDBA) ILUSTRACE: AIFUMI

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: SVAHILŠTINA 140 milionů lidí. To je, pro představu, zhruba 14× počet obyvatel ČR, podobnej dav by 1417× naplnil kapacitu stadionu Camp Nou v Barceloně a na jeho převezení by bylo potřeba 28 milionů octavií. Naše historicky první africký jazykový okýnko ani nemohlo zakotvit jinde.

Svahilština je oficiální řečí Tanzanie a Keni, kde si ji jako mateřskej jazyk osvojuje asi pět milionů duší; zmiňovaných 140 ji pak používá jako dorozumívací prostředek. Je to lingua franca východního pobřeží Afriky, komunity mluvčích jsou i v Ugandě, Kongu, na Komorách, stejně jako v Burundi, Rwandě, Zambii, Mosambiku a Malawi. Tam všude se ti tahle učebnice bude hodit.

v, e l e j tE s e dE! c o a h N o 1 p # chno je v vše

exot ic ky, hl ed ho dn ě na pr vn í po dá cí pů h pa íc vy jš na ně na m ah ilš ti , ck y ne jv ýz Př es to že sv je „s af ar i“ o ze st ra te gi o ov sl oh ší dn ěj je m ka “. Vý le t y. As i ne jz ná ed ní ho ja zy et ur tř lt ýl ús „v ku ci í íš zi rn sp e pu lá dí ky své po „s iln ic e“, al no ut i do po ve sm ys lu ih la pr on ik “, ne vš ak ta Af ri ky už st es „c ? ky ne e, ja k rý, á sv ah ils vš ic hn i ví m sa fa ri . D ob co ž zn am en kž e te ď už m sa fa ri na ta , de ec hn o ál pá vš kr m í je tí Lv že na sa fa ri je ud ěl al fil m e vy já dř it , sv ah ilš ti ně kd yž ch ce m , bu ít už už sl í po i tš N ej vě kt er ou fr áz v (S im ba) a se ře kn e le at a! at m a un H ak v po ho dě .

#2 CviCnE

používej pR místo pRíp edpony o úplnE všud n, e ba nt us ké ja Sv ah ilš ti na zy ky, co ž zn pa tř í m ez i am en á, že rů zn ýc h př po už ív á as ed po n. Ab y i tr ili ar do n se s na tu hl e lib ůs tk u řá zá sa dn í gr dn ě př ip ra am at ic ko u vi l, do po ru sl ov o na ko ču je m e ro zl ře n, př ed po ož it ka žd ý nu , př íp on u zá ro ve ň pr oc vi čí š i če a ko nc ov ku št in u – a po – tí m si to m vš ec hn o na rv at př ed Jo , a ta ky se tě š na še st ko ře n. ná ct jm en ný m ám e m už skej , že ns ke ch ro dů . Za j a st ře dn í, tí m co m y rů zn ý ro dy ta dy hl e ku pr o je dn ot cí z Af ri ky ný a m no žn př ed m ět y, m aj í ý čí sl a, lid ab st ra kt ní i, zv íř at a, ky po jm y, sl ov to na ví c je tk y, es ný in fin it št ě vš el ija iv y at d. , a k m íc há a ce lý se ja zy ků st ra pr ol ín á. Je ch z os lo ve st liž e m áš ní ho lk y kl u vě tš in y ja ký to as i uč ič ím ro de je , kd yž ji os m , př ed st av lo ví š ro de m si , ur če ný m pr o ve sm ír né ob je kt y. ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

36

al v á d i s li j t s e J #3 or v uCebnicni apul áš poz m , y n i arabšt o n á r h y v ah ils ká Jin ak je al e sv ná vá oz na čo va bý a tin ah ilš bě hn ou t na to lik , že sv e ed nc př ko se Do et . há po ko uš ce la je dn od uc it po do bn ý ja ko gr am at ik a do pš í ne ž sn až k. Je to si ce to , al e fu rt le af ric ke j ja zy au ší ší uš ej od al dn om kt eř í už se ne jp ti, í to za ne jje aj je m že du , Vý ho ěš ov at se tím km en e !Xóö . pr áv ě tra ba nt a a ut so by vy ch áz í ka do m or od ců ils ké sl ov ní zá tře ba do ja zy ah ut sv no % ik 35 on i pr se ov íč ka – as ký ar ab sk ý sl je to ře č na dr til i ně ja tic ké st rá nc e as po ň po fo ne že jin ýc h í, od án íl zn zd po ro z ni ch . v a na le zn ou út ěc hu k se to pí še , na ja ť k, y vý šk a ch ta kd ne e , í ní čt tn Os ta zp ívá ec hn o se je ta ko vý to ro bl ém ov á. Vš ně ko m u tu jo u tó ny. To is bo ex ne , na pr os to be zp ne to ě eš tin ilš na m uj zy ků ve sv ah ně co pt áš , oz př íb uz ný ch ja , je st li se na lá sk y ur ču je oh m sa é en vy sl ov rtí . vy hr ož uj eš sm

#4 Snídej

Cerstvou s limetkovpapáju Ým džusem To hle vyp ad á jak o do st div ná rad a, ale tře ba to bu sla vn ej sp iso va de fun go va t. Ro tel a au tor dě l jak ald Da hl, o Ka rlík a tov árn se bě he m sv ýh o a na čo ko lád u ne po by tu v Ta nz an bo Ma tyl da , ii sva hil sk y na uč il, a St ač í jen om pá r pre j to fak t ne ní tak mě síc ů ko nta ktu těž ký. s do mo rod ce ma na pá r mě síc ů zm . Kd o si ne mů že ize t do Ta nz an ie, do vo lit jen tak mo žn á oc en í da lší si prý zvy kl sn ída Da hlo vu rad u – v Afr t če rst vo u pa pá ice ju s lim etk ov ým ne ex ist uje nic lep dž us em a pro hla šíh o. Ne vím e, jes šo va l, že tli to mě lo ně jak ej vli v na jeh o sva hil šti nu , ale za zk ou šk u nic ne dá š.

a h c a b i js e v á D #5 edovaRenej na n t. VážnE. špená

u, kd e ul ic i ho sp od u ů a uv id íš na ck ým šp en át ok ol ní ch st át fri bo oa ne od ie ch an vý na Ta nz itř. Ne že by ov na de š do Ke ni , vn zr je do že po š í, y ze oz kd hr vle ně ně Až zm ys li, ne ž ně tí) , al e re ál š , tři kr át se ro se be m en ší po j. Po to m bu de va ře j šp en át je , ne m ám e na pů l sy ro ve ná át ož en (m šp ho ne ný ta at e do st at eč ně př is al ti , i át líř en ta šp by lo ně co šp na řil ař e a „Š éf ku ch ař va at ný ho ku ch pr on és t vě tu na tre fíš na šp od ka šl at si a , ku ru ut no m us et zved ic ha m bi ch i.“ .“ i ka pi ka m ch ho ne do va řil „M pi sh i m bi sh : ec od or m ře kl do An eb , ja k by

W W W.REDWAY M AG.C Z

37

smartbox /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Potraviny se špatnou povestí Houby Řekněme si to na rovinu – dokud se neodstěhujete z domova, jste rukojmím rodičů. V mnoha věcech nemáte na výběr, nikdo se vás neptá. Například musíte jíst, co vám dají, a pokud se špatně stravují rodiče, stravujete se špatně i vy. Špatná životospráva vede k obezitě, takže pokud jsou obézní vaši rodiče, budete s největší pravděpodobností obézní i vy. (A když ne hned, tak v dospělosti.) Obézní teenageři začínají s kouřením, alkoholem, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci, což dává smysl – nadváha znamená mindrák a cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání. Zachraňte se, naučte se vařit! ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

38

Rada do života Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru.

Zvládnout přípravu tří, čtyř jednoduchých jídel z čerstvých, běžně dostupných surovin patří k základnímu vzdělání stejně jako malá násobilka.

Když rodiče odjedou, zanechají vám doma nějaký peníze, abyste neumřeli hlady, a utratit je za mekáč nebo dovážkovou pizzu není zrovna nejlepší. Uvařte si sami a ušetřený obnos raději investujte do rozvoje svého společenského života, neboť jen zážitky jsou tím pravým bohatstvím!

V každém čísle se pokusíme očistit jméno jedné suroviny, která má špatné PR. Dokážeme vám, že uvařit z ní normální jídlo není žádná atomová fyzika.

Co znáš: Našedlý bahýnko připomínající zaplavená pole Bangladéše S houbama je jeden zásadní problém v tom, že spoustě lidí prostě nechutnaj. Je úplně jedno, jestli před váma na talíři přistanou hnusný nezralý žampiony z Kauflandu, nebo francouzský lanýže, na jejichž vyhledání je potřeba stádo cvičených prasat v hodnotě menší rodinné vilky ve Střešovicích – jsou to prostě houby. Známe ale dost lidí, kterým houby vadí vlastně jenom proto, že v sobě mají hluboce zakořeněnou averzi na houbový polívky a omáčky. Ty omáčky si pamatujeme, chutnalo to vždycky jako čalounění z autobusu a půlka strávníků se snažila vypreparovat všechny houbový molekuly na jeden kraj talíře, aby mohli sníst aspoň suchej knedlík.

Případně je tu nestárnoucí klasika, tvrdej žampion obalenej ve strouhance a osmaženej ve vyjetým oleji z opavskýho autoservisu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Co neznáš: Kuba. Ne ten komunistickej stát, ale staročeský jídlo Jedna důležitá věc: ačkoli v supermarketu uvidíte prakticky jen žampiony a maximálně nějakou hlívu, jedlých hub je obrovský množství a byla by škoda, kdyby postupně zanikla bohatá tradice českýho houbařství, zvlášť teď, kdy přichází normcore – tohle přece je normcorová činnost. Jedna procházka do lesa ti navíc ušetří pár stovek za jídlo, a můžeš u toho klidně poslouchat heavy metal.

Staročeskej kuba, zapečený kroupy s houbama a kořením, se dřív jedl na Vánoce (komu nechutná ryba, má tady mnohem lepší, zdravější a svátečnější alternativu oproti nudnýmu kuřecímu řízku). Nejlepší je se sušenýma lesníma houbama; pokud není zbytí, můžeš si ho udělat i s těma žampionama, ale v sezoně fakt doporučujeme vydat se do přírody nebo aspoň šlohnout pár hrstí babičce.

Připravit kubu je jednoduchá a poměrně rychlá věc.

Budeš potřebovat houby, kroupy, cibuli, česnek (hodně a hodně), sůl, pepř, kmín, majoránku a tuk.

Tradičně se používalo sádlo, chutná to ale dobře i s máslem nebo rostlinným olejem (v takovým případě je to navíc vegan friendly). Začneš tak, že v osolený vodě uvaříš propláchnutý kroupy; to trvá asi půl hodiny. Houby podusíš s cibulkou a kmínem na sádle/másle/oleji, pokud máš sušený, necháš je ještě předtím namočit. Ideálně celou noc.

Rozehřej troubu a připrav si mísu na zapečení, do které přijdou a) kroupy, b) houbová směs, c) sůl, pepř, majoránka a prolisovanej česnek. Promíchej a pusť si Simpsony nebo jinej podobně dlouhej seriál. Až skončí díl, můžeš vytáhnout kubu z trouby.

Toť vše.

Předmět doličný: Houby rozličný Wiki kategorie „Jedlé houby“ obsahuje 163 stránek, takže je z čeho vybírat, ne že ne. Přestože dneska už málokdo ví, jak jednotlivý druhy vlastně chutnají, jejich názvy zná každej – bedla, holubinka, hřib, klouzek, křemenáč, liška, ryzec, smrž atd. Kdo často obědvá v čínských bistrech, je podrobně obeznámen s Jidášovým uchem.

Je taky obecně platnou znalostí, že muchomůrka se nekonzumuje, pokud nechceš umřít na hodně špatným tripu. Jednotlivých druhů hub bylo popsáno asi milion a půl a jde o úplně samostatnou kategorii organismů (vedle živočichů a rostlin).

Nejznámější „žampion“, kterej bývá k vidění ve vaničkách v obchodech, se ve skutečnosti jmenuje pečárka dvouvýtrusá a má takřka nulovou hladinu cukrů, tuků i nasycených mastných kyselin, zato obsahuje spoustu vitaminů B.

39

smartbox/jak na školu

TEXT: WAGHISS FOTO: ARCHIV MARTINA MAJERA

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš

nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě.

Více informací najdeš na www.afs. cz nebo na telefonu 728 994 908.

STUDOVAL JSEM V BRAZÍLII Martin Majer (19) bydlí v Říčanech a studuje na tamním osmiletém soukromém gymplu. Dřív hrál na klarinet a saxofon, současně se věnoval fotbalu a badmintonu.

Přihláška a formality Rozhodnutí vypadnout do ciziny neuděláte za den.

Vyžaduje to delší zkoumání, hledání a ujasňování si, co vlastně nejvíc chcete. Leták z agentury AFS, který Martinovi přistál před očima, ho navedl na správnou stopu. I když se na testy do Brazílie nepřipravoval (přece jen počítal spíš s těmi Spojenými státy), byl nakonec v psaní motivační slohovky, testu ze všeobecných znalostí a z angličtiny nejlepší ze všech osmi uchazečů. Přestože si o Brazílii nejdřív myslel, že je to moc velká divočina, nakonec se chytil příležitosti, prostě jistota je jistota. Od samotného odletu ho ale ještě dělil stoh papírů vyžadující spoustu vyplňování. I na druhé straně bylo potřeba vyřešit formality. Na brazilské ambasádě sejmuli otisky prstů, zaregistrovali Martina u tamní federální policie a zažádali mu o dočasnou občanku. Čekání na hostitelskou rodinu může trvat, díky výletu brazilské studentky Sulamity do Bosny měl Martin štěstí. Její rodiče si na doporučení dobrovolníka z AFS vybrali právě jeho.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

40

Původně chtěl studovat v USA, testy na stipendium do Brazílie ale probíhaly o měsíc dřív a rodiče ho na ně přihlásili. Když je udělal, dal Brazílii šanci a nelitoval.

Přípravy na cestu Jako snad jediný ze skupinky evropských studentů měl Martin povolena dvě zavazadla o celkové hmotnosti 40 kg. Zabalil si hlavně oblečení a samozřejmě notebook, i když ho AFS nedoporučuje. Tohle si pojďme vyjasnit. Nejedná se o žádné nesmyslně striktní pravidlo, ale přiznejme si, kolik z vás by prosedělo celé večery u monitoru skajpováním s domovinou. Martin rodičům volal střídmě, jen aby je ubezpečil, že je v pořádku.

Preventivně předepsaná kila léků a antimalarik ani neotevřel, nebylo třeba.

První dojmy Cesta po trase Praha–Frankfurt–São Paulo– Florianopolis trvala třicet hodin plus obvyklé vyčkávání na letišti. Martin nechal smutek a nervozitu daleko za sebou, do Brazílie se těšil. I když očekával, že za svou neznalost portugalštiny sklidí posměch a bude mít problém si najít kamarády, opak byl pravdou. Vstřícní a komunikativní Brazilci respektovali zvyky cizince

i jeho výslovnost. Martin cestuje rád a určitě je novým vjemům a podnětům otevřený víc než většina Čechů. Přesto byl po příletu šokován, že jeho starší sestra Jaqueline, s níž občas virtuálně komunikoval, neumí anglicky. Než se v hostitelské rodině Santos prolomila komunikační bariéra, používali tedy online překladače. Dostal vlastní pokoj v jednopatrovém rodinném domku se zahrádkou, čtyřicet minut autobusem od centra milionového města, zato ale na pobřeží, blízko moře a pláží. Jih země začíná ovládat evropská kultura, rozdíly v životním stylu jsou tak často téměř nepostřehnutelné, hostitelští rodiče ale pocházejí ze severu, a proto udržují tradičnější zvyky v chodu domácnosti. Pro Martina jednoznačné plus, přece sem nejel žít jako v Říčanech. Na adaptaci měl skoro měsíc, jelikož přiletěl v období prázdnin mezi trimestry. Několik tradičních soustředění AFS proběhlo až měsíc a půl po příletu, v Brazílii se o Martina staral dobrovolník z organizace. Při pravidelných setkáních jednou za čas se ale žádný problém řešit nemusel. Strach z kriminality byl zbytečný, platí tu pravidla jako

INFO O POBYTU Název školy: Colégio CEB (Central educação do Baheiros) Délka pobytu: 10 měsíců Typ ubytování: v hostitelské rodině (zdarma) Cena: se stipendiem 120 000 Kč (+ 70 000 Kč měsíční výlet po severovýchodě)

RYCHLÉ INFO O BRAZÍLII Brazílie Počet obyvatel: 192 mil.

Hlavní město: Brasília Úřední jazyk: portugalština Měna: real (R$) Zajímavost: Největší událost je karneval v Riu, dejte ale bacha na vousaté ženy a chlapy s prsama! Sto tisíc bláznů převlečených za opačné pohlaví umí člověku zamotat hlavu.

všude jinde: nechodit do temných a úzkých uliček a v severních velkoměstech, jako je Rio, bacha na krádeže! Zvýšený počet turistů k tomu přímo vybízí.

Denní rutina Vstávat v šest na snídani (klasicky pečivo a sýr, žádná exotika) a v sedm už sedět v lavici, než zazvoní na pauzu na oběd. Vyučování probíhá nepřetržitě do půl dvanácté a po velké přestávce ještě do jedné odpoledne. Rozdíly mezi veřejnou a soukromou školou jsou markantní, alespoň co Martin zaznamenal. Na veřejné školy chodí až čtyři tisíce studentů, včetně obyvatelů favel, a bez nadsázky je škola jeden obří blázinec. Časté problémy se šikanou a kriminalitou napovídají, jak se většina studentů nakonec vyprofiluje. Díky AFS se ale zabývejme detailněji soukromými školami.

Za Colégio CEB platí rodiče studenta 11 000 korun měsíčně a v ceně je srdečnější a nadšenější přístup pedagogů. Vysoká částka je ale i příčinou dost zásadního faktoru: studenti jsou učiteli takřka nedotknutelní. Kázeňské tresty si nemůžou dovolit a Martin byl jednou svědkem desetiminutové třídní debaty, kterou se učitel marně snažil zastavit.

Nejtvrdší postih je na dobu vyučování zabavený mobil, a že by někdo letěl, je kvůli snížené autoritě nemožné. Student a učitel si tykají, učitelky se při

W W W.REDWAY M AG.C Z

pozdravu líbají na tvář. Zvláštním prvkem v osnovách byly dějiny módy a výtvarné kultury, jinak se vyučoval gymplácký standard.

Brazilci si myslí, že když se 500 km na všechny strany mluví jenom portugalsky, angličtinu nepotřebují. Z Martinových spolužáků ji ovládali jenom dva. Na oběd se chodilo do Burger Kingu, po škole posedět s kamarády (hnusné místní pivo odrazuje mládež od alkoholismu), zaplavat si v jezeře nebo na pláži zkusit sandboardovat – od čehož však Martin rychle upustil. Nejpopulárnějším jídlem je fazolová omáčka feijoada a rýže, na kterou si Martin za deset měsíců vypěstoval solidní alergii. Mořské plody nejsou žádným překvapením, v Brazílii se dost jí i mexická kuchyně a taky třeba kuřecí srdce na grilu. Doma čekaly úkoly do školy nebo virtuální svět. Každé dva týdny se u Santosů na zahradě za účasti vzdálenější rodiny oslavovalo churrasco, což je náš ekvivalent barbeque, ale s křesťanským původem. Před spaním telenovely nebo fotbal.

Fungující klišé.

systému jsou na denním pořádku a pokaždé skončí fiaskem, protože lid sice ví, proti čemu protestuje, ale netuší, jak to změnit k lepšímu.

Když Martin odlétal domů, letiště v São Paulu bylo na šest hodin zavřené a v ulicích demonstrovalo půldruhého milionu Brazilců. Následkem toho nestihl spoj do Frankfurtu… „Na finančních podvodech vydělá jedno procento obyvatelstva, ostatní trpí a podplatitelná policie nic nevyřeší. Všechno je dost drahé, hlavně oblečení a některé potraviny, daně obrovské. Chtěl jsem si ze Států objednat kindle v přepočtu za 1900 Kč, ale importní daň byla 240 %!

O tomhle problému se v Evropě moc nemluví, což mě udivuje,“ říká Martin.

Co Brazílie dala a co vzala Martin se osamostatnil a poznal spoustu nových lidí – téměř v každém evropském státě teď zná aspoň jednoho. Portugalsky se člověk naučí nejlíp hozen do brazilských vod. A ve srovnání s naším zrychleným životním stylem si všiml, že lidi dokážou být šťastní a užívat si života i s minimem hmotných prostředků.

Korupce?

Aspekt, o kterém se Martin chtěl zmínit a nabídnout na něj vlastní, nebrazilský pohled, je korupce a sociálně-finanční situace v zemi. Přestože Brazílie patří mezi dvanáct nejbohatších zemí světa, chudoba vládne. Demonstrace proti zajetému

41

smartbox /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK FOTO: PROFIMEDIA.CZ

První světová válka „Kdybych se chtěl oženit, potřeboval bych k tomu svolení rodičů. Ale několik tuctů lidí už jsem zabil. Je to má vina?“ To říká hlavní hrdina románu Harryho Thürka Hodina mrtvých očí, voják wehrmachtu Thomas Bindig, několik dnů předtím, než ho zabije plamenomet. I když jde o příběh z druhý světový války, Thomasova věta přesně vystihuje válečnou zkušenost kluků, který ze školních lavic poslali na frontu první světový, aby tam složili maturitu ze zabíjení. Spousta z nich v ní propadla – zemřeli –, a navíc úplně jinak než slavnou a hrdinskou smrtí, kterou jim líčili profesoři v hodinách dějepisu.

První světová válka brutálně naznačila, jakej přídomek bude mít nadcházející dvacátý století.

GLOBÁLNÍ. Doteď byly války, negativní přírodní jevy, obchody, informace a vůbec všechno lokální. První světovou začaly nový dějiny lidstva, následoval ji krach na newyorské burze, pak přišla druhá světová, studená válka, šedesátý léta, skleníkovej efekt, AIDS, internet – všecko s celoplanetárním dosahem, každýho jedince na každým kontinentu se něco z toho přímo týkalo. První světová změnila dosavadní řád a naše vnímání světa, zbortila tradice a společenský konvence, úplně přetvořila mapu Evropy, když jako peníze žeroucí industriální mašina odstranila feudalismus, kterej už nebyl schopen generovat dost peněz pro nutnou existenci v novým světě.

Začala právě před sto lety. 28. června 1914 zastřelil srbskej separatista Gavrilo Princip následníka rakousko-uherskýho trůnu Františka Ferdinanda d’Este i s jeho sympatickou manželkou, českou hraběnkou Žofií Chotkovou. Přesně měsíc nato vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, což okamžitě vyvolalo sérii vyhlášení dalších válek, a najednou, jak víme, tu byl celosvětovej konflikt.

Za čtyři roky jeho trvání (28. 7. 1914–11. 11. 1918) se svět stihnul probudit z letargie (předtím byl dost dlouho mír), strnout v hrozným šoku a po něm se změnit, ztvrdnout a zcyničtět.

Pokud jsou Hašek a Remarque relevantní zdroje, tak hlavníma tématama slohových prací na gymnáziích v předválečným Rakousku a Německu byli nezřídka slavný vojevůdci a jejich ideje, za který prolejvali krev různě po celým světě. Po vypuknutí války se slohovky nově věnovaly vznešeným důvodům, proč musejí Rakousko a Německo válku zákonitě vyhrát.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

42

Pravda byla taková, že obě monarchie chtěly moc, vliv a kolonie. A protože jinak než vojensky je získat neuměly, alternativní řešení nepřicházelo v úvahu.

Jenomže místo čestnýho boje nastaly industrializovaný lidský jatka. Veškerý technický vynálezy sloužily pouze zbrojnímu průmyslu, takže na zemi se střílelo z kulometů, jezdilo v tancích a používal se otravnej plyn, vzduchem lítaly stíhačky taky s kulometama a pod mořem operovaly ponorky. Všimněte si, jak se změnil vzhled vojáků – zatímco dříve uniformy zářily modrou, rudou a bílou, aby se armády na rozlehlým bitevním poli navzájem odlišily, teď to byla hlavně zelená a šedá, protože bylo potřeba krytí. Vojáci se začali prodražovat a okázalost vybavení teď nahradila účelnost. V kovových helmách, plynových maskách a s moderníma zbraněma připomínali apokalyptický androidy-zabijáky.

Nejvýstižněji zobrazil šok a deziluzi E. M. Remarque v próze Na západní frontě klid. Jeho četba na mě měla stejnej účinek jako úvodní sekvence filmu Zachraňte vojína Ryana, což je zase z druhý světový. Žádný patetický kulky do hrudi jako v sovětských filmech, ale rozmetaný části lidských těl, výkaly, zápach hnisu a kusy plic, co vykašlávali umírající vojáci zasažený bojovým plynem. Desetiletí míru, který bojovou vřavu víc a víc romantizovalo, přerval novej level válečnictví. Válčilo a zabíjelo se furt, žádný tříměsíční tažení a pak dvouhodinová bitva jako dřív, ale každej den, každou noc, současně na území několika států, rychle i pomalu, zdálky i zblízka. Spotřeba životů byla enormní, válčení vyžadovalo nový a nový síly, až v týlu nezbyli skoro žádný chlapi. Stačily čtyři roky, a hlavní původci byli úplně zruinovaný, a i vítězové zaznamenali

astronomický ztráty.

Kdo se nejvíc přepočítal, byl císař Franz Josef I. a jeho c. a k. monarchie. Národy, ke kterým tak jímavě promlouval ve svým slavným proslovu na začátku války, ho teď měly plný zuby a tak s generálama nechápavě koukal, jak mu dezertujou ne jednotlivci, ale desetitisíce vojáků a obracejí se proti němu po boku nepřítele. Císařova neoblíbenost byla tak silná, že Rakousko-Uhersko ztratilo po válce právo na existenci a došlo k vytvoření nástupnických států Československa, Jugoslávie, Maďarska a dalších. Škoda že si vítězná Francie neodpustila kopnout do Německa, který bylo na kolenou, zrazený císařem Vilémem a ponížený porážkou. Tím vlastně zadělala na druhou světovou válku, ale všichni v tu chvíli prožívali nepoznanou zkušenost a nedokázali odhadnout, co je v danou chvíli moc nebo málo.

Válka skončila poměrně brzy (dříve byla stoletá, třicetiletá, husiti válčili patnáct let) a svět začal reagovat na prožitou hrůzu; asi jako když člověk prodělá těžkou nemoc, už to nebolí, ale psychicky a fyzicky je on sám i jeho okolí down. Domů se vraceli lidi, co denně zabíjeli, a najednou měli dodělávat maturitu, nastoupit zpátky do práce

a do normálního života. Moc to nešlo, člověk se s tím vším musel nejdřív vyrovnat. Citlivý duše jako Remarque prožívaly hlubokej otřes a nechtěly (nebo nemohly) zapomenout. Jiný zase chtěly zapomenout co nejdřív a po hlavě vletěly do věku nový zábavy, jazzu a kin. První hvězdy pop-music a filmu vytlačovaly z jejich hlav nepříjemný vzpomínky a nahrazovaly je leskem a přitažlivostí dokonalýho a zářivýho luxusního světa. Bylo taky dost těch, co už během války sledovali zhroucení velkých státních celků a reagovali na ně novými vizemi v politických programech. Evropou se kromě inovovaných „tradičních“ směrů začal šířit komunismus a hned po něm fašismus.

Jedním z přirozených obranných mechanismů, jak se nezbláznit z všudypřítomný smrti, byl cynismus.

Skutečnej, vrostlej pod kůži. Když se pak vrátí celá generace takových cyniků, musej vzít zasvý některý věci. Třeba povinná úcta ke starším.

Dosud vyžadovaný vykání rodičům. Ze všech jistot a povinností zůstala smrt, ta stará známá, a nic jinýho nedávalo smysl. V takovým rozpoložení budete těžko uznávat autoritu starší generace a státu, který vás společně hnaly zvítězit do války,

W W W.REDWAY M AG.C Z

a přitom neměly ani tušení, jaký to bude.

Taky ženy, co musely najednou všechno zvládat samy, řídit domácnost, pracovat v továrně a shánět jídlo, už nepotřebovaly, aby o všem rozhodovali chlapi. Z mlčících posluhovaček se pomalu stávaly plnohodnotnýma členkama společnosti a ve dvacátých letech bylo jejich volební právo celosvětovým tématem číslo jedna.

Malej epilog Aby všeho toho utrpení nebylo málo, od ledna 1918 se světem začala šířit pandemie španělský chřipky.

Neustálý masivní přesuny vojáků umožňovaly viru, aby se rychle a efektivně šířil. Na válkou oslabený lidi dolehla další rána, chřipka jich zabila padesát až sto milionů. Jak paradoxně se tehdy události děly, popisuje v krátký vzpomínce na svý praprarodiče Zuzana Kissová, budoucí umělecká restaurátorka a čtenářka RedWaye: „Moji praprarodiče Antonie a Franz Pittnerovi měli pět dětí, tři syny a dvě dcery. Když začala první světová válka, byli můj prapradědeček a jeho dva synové ve věku, kdy museli narukovat. Dostali se až na italskou frontu, takže se pravděpodobně zúčastnili i velké bitvy

na Piavě. Jeden ze synů byl během bojů raněn, ale nakonec se všichni tři vrátili zpět. Nikdo ale v té době nevěděl, že po příjezdu domů by měli oblečení z fronty spálit, protože se v něm držely šatní vši přenášející virus španělské chřipky. Sami vojáci byli imunní, jelikož je vši celou válku kousaly, zatímco blízcí, kteří je doma čekali, žádnou imunitu neměli. A protože po válce byl nedostatek všeho, vojáci si oblečení z fronty nechávali, na nové totiž často ani neměli. Naivně se domnívali, že vypráním a vyčištěním vši zahubí, a tak se i moje praprababička rozhodla oblečení vyčistit. Vši ji pokousaly a krátce nato zemřela. Doktor myslel, že jde o zápal plic, a nevěnoval tomu pozornost. Že jde o španělskou chřipku, se zjistilo až poté, co podobné příznaky postihly i další lidi, jimž se vrátili chlapi z fronty. Praprababička se tak připojila k mnoha obětem chřipky, mezi které patřili i Gustav Klimt, Egon Schiele nebo Guillaume Apollinaire.“

43

smartbox /

TEXT: MARTINA OVESTREET, SPOLUPRÁCE: FINANČNÍ MANAŽER ING. JAN EMMER A MGR. JIŘÍ URBAN (ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ TOMÁŠ RAŠOVSKÝ, WWW.RASOVSKY.CZ) FOTO: ARCHIV

Finanční gramotnost Musíme šetřit. Ale jak? A na co?

Penězům je třeba vládnout, ne sloužit. Čím dřív to pochopíte a naučíte se s nimi zacházet, tím líp pro vás. atd. Dá se to, procvičíte sebeovládání, zvyknete si…

Ing. Jan Emmer

Stanovte si pevný cíl

Udělejte si rozpočet Kolik peněz z kapesného, brigád či případných dárků (narozeniny, Vánoce) vám měsíčně projde rukama? Zapište to na papír. Teď odečtěte všechny nutné výdaje, jako je např. splacení dluhu, nákup školních pomůcek apod. Zapište na papír. A teď odečtěte všechny další obvyklé výdaje, např. kredit do mobilu, lístky do kina, návštěvy McDonaldu, svačiny ze školního automatu apod. Teď pohleďte, kolik vám zbylo. Pokud nic, je to špatně. Mohli byste požádat o zvýšení kapesného nebo si najít lepší brigádu. Nebo taky upravit položku „obvyklé výdaje“: Dělejte si svačiny doma (je to levnější i zdravější), netelefonujte tolik (pište maily) atd.

Tím může být cokoli od nového skejtu přes drahé lístky na koncert až po dlouhodobější plán, jakým je třeba nový notebook nebo kytara. Zapište na papír, za jak dlouho svého cíle chcete dosáhnout. Za tři měsíce? Za půl roku? Spočítejte, kolik peněz budete muset každý měsíc odložit stranou. Je to moc, nezbylo by vám nejen na kino, ale ani na nové pravítko? Potom je váš plán předem odsouzen k neúspěchu. Je dokázáno, že z vašeho měsíčního „příjmu“ vám musí zbýt optimálních 10–15 % na zábavu, jinak šetřit nevydržíte.

Začněte doučovat slabší spolužáky. Nabídněte v příbuzenstvu pomoc na zahradě, hlídání dětí, úklid garáže.

Dodržování rozpočtu Motivace časem slábne a chtivá ruka se už už dobývá do pokladničky. Samozřejmě s tím nejlepším úmyslem „z příštího kapesného to dorovnám“. Až se opakovaně přesvědčíte, že toho nejste schopni, zamyslete se, jak nad

sebou vyzrát. Svěřte úspory rodičům nebo bance. Vybírání bude o poznání složitější, a než k němu dojde, často stačíte svoje chutě na utrácení ovládnout. Založení běžného účtu vám mimochodem pomůže v budoucnosti, až budete od banky chtít půjčku na byt nebo podnikání. Za předpokladu, že účet vedete správně (necháváte tam vždy dostatek peněz na poplatky atd.), vám banka jako spolehlivému klientovi půjčí víc peněz na menší úrok.

Má to cenu? Šetřit je správné. Určitě lepší než si půjčovat. Škoda jen, že věci, které kupujeme, ztrácejí téměř okamžitě svou hodnotu. Váš nový notebook je starý už ve chvíli, kdy ho donesete domů a rozbalíte krabici. Chtěli jste ho na hraní her, nebo proto, že se chcete naučit programovat? Vydělá vám něco zpátky? A co ten drahý mobil? A ta mikina za dva tisíce?

Vzhledem k trvalé a zřejmě už nekonečné celosvětové ekonomické krizi investujte hlavně „do sebe“, ne do výrobců hadrů. My doporučujeme utrácet za vzdělání a cestování, ideálně za kombinaci obojího, tedy třeba za letní jazykový kurz v zahraničí.

Právní minimum Kdy je sex trestný?

Mgr. Jiří Urban

Neznalost zákona neomlouvá. Když provedete něco, za co se dostanete až k soudu, nelze se obhajovat tím, že jste nevěděli, že to nemáte dělat.

Víte například, za jakých okolností je trestné sexuální chování?

Znásilnění Pohlavní styk vynucený násilím nebo pohrůžkami má mnoho podob a nedochází k němu pouze na prázdné noční ulici, kde útočník číhá na náhodnou oběť – naopak se často znají, někdy spolu dokonce chodí nebo jsou manželé. Po lopatě: Když máte chuť na sex a váš protějšek se brání a říká „ne“, dejte ruce pryč. A to i v případě, že až dosud se situace vyvíjela příznivě. Za znásilnění hrozí mladistvému pachateli (nebo pachatelce) až devět let vězení. Se znásilněním též souvisí trestný čin sexuálního nátlaku, kdy nedojde přímo k pohlavnímu styku, ale obnažování nebo sebeukájení před obětí. Tehdy hrozí

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

44

mladistvému trest odnětí svobody až na osm let.

Pohlavní zneužití Pokud se vyspíte s někým, komu ještě není patnáct, dopustíte se pohlavního zneužití.

Nezáleží na tom, že styk byl dobrovolný nebo že jste nevěděli, že vaše partnerka (partner) ještě nemá občanku. Hrozí vám trest odnětí svobody až na čtyři roky.

Sexuální obtěžování Sexuálního obtěžování se dopouštíte, když například na spolužačku (či spolužáka) děláte sexuálně podbarvené vtipy, posíláte mu

na mail nebo na mobil pornografii, nebo ji (ho) plácáte po zadku, přestože se brání. Intenzivní osahávání může být posuzováno jako pokus o znásilnění. Sexuálním obtěžováním mohou být i vyděračské žádosti o rande nebo taky „když kluk vyfotí holku, která si myslí, že ji má rád, nahou a pak to bez jejího vědomí dá na internet nebo to posílá kámošům mobilem“, jak jste nám napsali v mailu. A ano, sexuálně obtěžovat může i holka kluka. V ČR zatím není sexuální obtěžování samostatným trestným činem.

Obětem doporučujeme obrátit se na rodiče, učitele, policii nebo alespoň Linku bezpečí.

soutěž /

My Češi jsme mistři světa ve stěžování, jak se máme špatně. Ale jak jsme na tom doopravdy? Udělejte si čárku u každého tvrzení, se kterým souhlasíte. A pak sami posuďte, jak na tom jste.

Hrajeme o 5 poukázek na nákup v hodnotě 2000 Kč do Vans Store na Chodově.

• Na info@redwaymag.cz posílejte fotky toho, jak si představujete nebo co pro vás znamená Living off the wall. Nezapomeňte připsat svou adresu!

• Inspiraci najdete na livingoffthewall.vans.com • Bereme digitál, analog, barvu, ČB, můžete to počmárat, polepit, jenom s photoshopem moc neblázněte, keep it real.

• Čtyři fotky vybírá redakce, pátá vítězná bude ta s největším počtem lajků na našem FB ve fotoalbu VANS Living Off The Wall.

• Soutěž končí 25. srpna.

Značku Vans založil v kalifornském Cypress roku 1966 Paul Van Doren se svým bratrem Jimem a několika přáteli. Již po roce existence otevřeli malý obchod v Anaheimu, kde ráno přijímali objednávky, pak boty vlastnoručně vyrobili a odpoledne dodávali zákazníkům. V roce 1970 si vansky oblíbili skejťáci, gumové podrážky perfektně seděly na prkně. Další vlnu popularity zvedl Sean Penn, když si klasický šachovnicový model slip-on obul ve filmu Zlaté časy na Ridgemont High. Dnes je značka Vans legendou, klasikou, v roce 2000 ji časopis Forbes zařadil na seznam nejlepších malých společností v USA.

W W W.REDWAY M AG.C Z

45

smartbox /

TEXT: SEPSAL BRUXY, REDAKČNĚ UPRAVILA M. OVERSTREET ILUSTRACE: FUNKFU A LELA GEISLEROVÁ

Život na koleji

Tak to dneska trochu odlehčíme, ne?

Studovat vysokou školu je krásné. Po všech těch trapných letech na střední (o základce ani nemluvě) se člověk konečně cítí trochu důstojně. Vstává, kdy chce. Spát chodí taky, kdy chce. Svůj čas tráví, jak chce. Když se mu to jó nehodí a pár dní se ve škole neukáže, nikdo se po něm neshání. Vysokoškolák je vítěz. Neplatí daně, zdravotní ani sociální pojištění, ale má slevu na cestování po světě, posilovnu, bazén i na nákup sportovních potřeb. A když je zdaleka, může dokonce bydlet na koleji. Dejte sbohem mámě a tátovi, plné ledničce, teplým večeřím, vyžehleným košilím a hádkám kolem drobných domácích prací. Tam, na koleji, začíná ten pravý život!

Nástup na koleje Pokud patříte mezi šťastlivce, jejichž žádost o kolejní ubytování nebyla z důvodu naplnění kapacity zamítnuta, přijde vám domů dopis s informací o nástupu. Ubytovat se přijedete obvykle týden před začátkem prvního semestru a je úplně jedno, který den si vyberete. Ať to bude pondělí, nebo čtvrtek, strávíte ho celý

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

46

přešlapováním v několika dlouhých frontách. Pro úředníky jste zajímavým pokusným materiálem, a proto na vás budou testovat různá nová byrokratická nařízení. Pamatujte: Bez potvrzení o přijetí ke studiu do fronty nelez!

Možná se však na vytouženou kolej nedostanete hned a spadnete do kategorie „na hranici ubytovacích kritérií“. To znamená, že do doby,

než se na koleji uvolní místo, vám škola nabídne nějakou ubytovnu nebo levný hotel. Tato varianta bohužel postihla i mě.

Nenápadný půvab noclehárny S rozhodnutím o náhradním ubytování jsem se do příslušné kanceláře na studijním oddělení vypravil hned druhý den po prvním možném

termínu uvedeném v dopise. Ovšem i to už bylo docela pozdě. Než mi bylo dovoleno nahlédnout do seznamu ubytovacích míst, stihl jsem si ve frontě poslechnout asi čtyři alba Napalm Death. Pak jsem letmo prošel nicneříkající názvy a neznámé adresy a zvolil místo v Praze 6, neboť tam se nacházela i moje fakulta. Jako správný vesničan jsem pochopitelně netušil, že pod pojmem Praha 6 se skrývá značně rozlehlé území. Hotel Port, který jsem si neprozřetelně vybral, se od fakulty v Dejvicích nacházel opravdu dost daleko. Noční nebe nad periferií protínala světla přistávacích ramp ruzyňského letiště a neutěšenost sychravých podzimních dnů podtrhovalo halekání nedobrovolných obyvatel nedaleké vazební věznice. První výukový týden jsem strávil načerno na kolejích u kámošů a pak se na jejich radu nastěhoval nikoli do hotelu Port, nýbrž na přilehlou ubytovnu Sport. V mrňavém pokoji s předsíňkou, záchodem a sprchou, vybaveném třemi postelemi, dvěma skříněmi, policemi a nočním stolkem, se už tísnili mí dva spolubydlící: milovník techna a marihuany Tiňťa a punker a chlemtal piva Šindy. Společnost nám dělali ještě podivní černí broučci žijící pod linoleem, kteří brzy našli cestu i do našich postelí.

Dávám si je do přímé souvislosti se zarudlými svědícími skvrnami, které se nám po čase začaly objevovat na kůži. Studijní podmínky též nebyly příliš vyhovující. Na celé patro připadal jenom jeden stůl věčně obležený strojaři s jejich výkresy. A papundeklové stěny byly jen slabou ochranou před hlasitou produkcí techna z Tiňťova přehrávače… Žili jsme zde ale celkem v míru asi tři měsíce, až jsem byl jako první vyzván k přestěhování se na kolej. Tiňťa a Šindy se na ni dostali mnohem později, přestože téměř denně chodili otravovat hospodářku, jestli se už něco neuvolnilo.

Kolejní pokoj, první zděšení Jste tady! Na koleji! Konečně jste podepsali ubytovací smlouvu, v ruce svíráte vymodlený klíč, utrmáceni procházíte dlouhými temnými chodbami a otvíráte vybledlé ušmudlané dveře – vchod do vašeho nového domova na nejbližších pět (a možná i více) let. Vstupujete do úzké nudle o ploše 11,8 m² a vidíte, že předsíňka, která by pokoj izolovala od hluku z chodby, chybí a že vybavení už ani nemohlo být skromnější.

Dvě oprýskané židle s ostrými okraji, dva vetché stolky, jejichž povrch zvrásnily žiletky celých generací studentů řezajících pauzáky s rysy. Dále tu máme dvě historické lampičky, dvě postele s proleženinami po předchozích obézních obyvatelích a dva nevzhledné peřiňáky.

Z nepárového vybavení jmenujme vestavěnou skříň dosti vachrlaté konstrukce, nevábně vonící botník účelně zkombinovaný se skříňkou na potraviny a poličku s uzamykatelnými skříňkami, od nichž se klíček ztratil už před dvaceti lety. Pak je tu radiátor ústředního topení, několik elektrických zásuvek a okno s bleděmodrými záclonami. Důležité (proč, to si řekneme později) jsou desky přišroubované ke zdi u postele, které zabraňují tomu, aby se spáč ráno probudil olepený oprýskávající omítkou. Další položku pokoje – vašeho spolubydliče – prozatím přeskočme a na posledním místě jmenujme tu úplně nejdůležitější věc: zásuvku se dvěma konektory, vaši vstupní bránu do světa internetu.

Než si povíme, jak vybudovat z takové cimry

W W W.REDWAY M AG.C Z

útulný pokojíček, a rozebereme si, jaké nástrahy skýtá vybavení pokoje, navštívíme kolejní sociální zařízení.

Koupelna a sprchy, hrůza kulminuje Vybalujete z batohu oblečení, sešity a skripta a tolik se radujete ze svého štěstí, že se div nepočuráte. Přišel čas první návštěvy toalety, která netvoří – opakuji netvoří – součást vašeho obytného prostoru. Otevíráte dveře a vstupujete na potemnělou chodbu. STOP! Máš toaleťák?

Na takovou vymoženost ti přece kolej nebude přispívat! Takže vybalujete svůj, vycházíte ven a rozhlížíte se napravo nalevo. Váš pokoj se totiž nachází někde uprostřed předlouhé chodby, takže první chvíli zaměstnáváte mozek odhadem vzdálenosti, kam to bude kratší. Po chvilce rozhodně vykročíte a… STOP! Zamknul jsi za sebou dveře pokoje? Na kolejích se občas krade a během chvilky vás šikovný chmaták očóruje o mobil, foťák, peněženku, doklady i řízky od maminky. Nemusí to být zrovna student-kleptoman, pamatujte, že na vrátnici se jako návštěva může hravě zapsat kdekdo. Šouráte se tedy na jednu stranu chodby, když vtom vás na dveřích WC zaujme piktogram znázorňující přesně opačné pohlaví než to, co máte v občanském průkazu. Otáčíte se a již o poznání svižnějším krokem upalujete na opačnou stranu chodby. STOP! Ale no tak... Přestože žijeme ve společnosti úzkostlivě separované na holčičky a chlapečky, na nějaké „pánské“ nebo „dámské“ si na kolejích nehrajeme a prostě navštěvujeme to sociální zařízení, které je blíže. Tedy směle vejděte! Chodbička k toaletám většinou obsahuje tzv. velkokapacitní nádobu na odpadky. Pod tímto sofistikovaným termínem se skrývá velký igelitový pytel uvázaný k radiátoru, do něhož je možné vysypat smetí z pokoje bez nutnosti vybíhat ven k popelnicím. Nelekneme se toho, že se pytel roztrhl a rozsypal nebo že jeho nedostatečnou kapacitu vyřešily budoucí hvězdy akademického světa poházením odpadků kolem dokola, a pokračujeme dál k cíli, od něhož nás teoreticky mohou dělit již jen dvě nástrahy. Tou první je postarší, převážně v ranních hodinách pracující nerudná uklízečka, která si na vás, budoucí pracující inteligenci, nadřazeně smlsne a s gustem vás vyhodí se slovy, že se zrovna vytírá. Druhou nástrahou je pochopitelně nalezení takové toalety, jejíž stav vám nezpůsobí vážnější duševní či fyzickou újmu. Zvládli jste to? Výborně! Odlehčeni se chystáte odejít zpět na pokoj... STOP! Odnášíš si zpět svůj toaletní papír? Není radno jej na toaletě zapomenout, protože ač je to k neuvěření, taková věc se velmi snadno ztratí. Kromě toaleťáku si též bedlivě hlídejte zubní pastu, šampon, mýdlo a jiné hygienické potřeby. Rád je totiž zcizí student, který příspěvek od rodičů na jejich nákup utopil v alkoholu a svou neutěšenou situaci pak řeší podlou krádeží.

Další částí této kapitoly je návštěva společných sprch sousedících se záchody. Na naší koleji připadají tři sprchy na čtyřicet lidí. Útlocitnějším povahám nedoporučuji používat tu prostřední se společným odtokovým kanálkem. Igelitové závěsy, které mají navodit pocit soukromí, poskytují životní podmínky celým galaxiím různých druhů bakterií, a vy strávíte nezanedbatelnou část sprchování odlepováním jejich slizkých okrajů z těla. Pokud tedy závěsy třeba nechybějí úplně.

Menza, kapitola jen pro silné žaludky Až vám bude nějaký okravatovaný manažerský týpek vykládat o výhodách zchlazovaní potravin, vrhněte po něm židlí. Všechny papírové teorie mu možná hrají do karet, praxe je však jiná.

Zchlazovaní potravin je zkáza a stravování v menze potvrzuje pravidlo, že co se zdá být hrozné, je ve skutečnosti ještě horší.

Již od útlého mládí je většina z nás zocelována obědy ve školních jídelnách. Ovšem i takto vytrénovaní jedinci bývají při první návštěvě menzy přinejmenším rozčarováni. Strojově loupané předvařené brambory bez chuti a zápachu, gumové kuře mrtvolně šedé barvy, neurčité mleté maso záludně nabízené pod nejrůznějšími názvy, rozvařená kolínka, univerzální hnědá omáčka ředěná neboli Ú. H. O. Ř., džus bezostyšně pančovaný vodou či ohnilé jablko nabízené v položce moučníky jsou častou nabídkou menzovního menu. Možnost výběru až ze šesti položek je jen pro psychologický efekt, vybírat totiž mnohdy není z čeho. A pokud o některou z imitací jídel není velký zájem, prostě se zchladí a je nabízena s neotřesitelnou trpělivostí znova a znova. K tomu si připočtěte těžké trauma, když po vystátí úmorné fronty těsně před vámi dojde vyhlédnutý pokrm, samozřejmě ten den jediný poživatelný. Sortiment je navíc značně konzervativní, student vyznávající fitness a zdravou stravu je pravidelně konfrontován s tučným masem, knedlíky a smetanovými omáčkami nastavovanými moukou. Vegetariánům je nabízeno jídlo pouze jedno, a to obligátní zvadlý salát.

Zanechme však apokalyptického líčení dekadentní simulace stravování a věnujme se řešení. Jsme přece vysokoškoláci, budoucí elita národa!

Vaříme si sami Téměř na každém patře kolejního bloku se nachází kuchyň vybavená linkou, sporákem s troubou a lacinou mikrovlnkou. Studenti jsou stvoření velice líná, a tak v kuchyňkách nebývá příliš narváno. V pondělí a úterý bývá zájem o mikrovlnku (ohřívání víkendové domácí výslužky), ale ostatní dny je docela klid, takže hbití jedinci jako já zde mohou sobě připraviti chutný a kvalitní pokrm za příznivější cenu, než je dotovaná šlichta v menze.

Problematickým bodem společných kuchyněk je udržování pořádku, který se ve všední dny pokouší nastolit uklízečka. Běžný student po sobě dokáže zanechat úplnou spoušť v podobě rozlité polévky, na sporák vykydané zuhelnatělé omáčky, zapomenutých rozpraskaných vajec, která se marně snažila vyskočit z hrnce před vyvařením veškeré vody a teď jen bezmocně spočívají na dně se zčernalými skořápkami. Smutné zátiší doplňují hrnce zanechané zde na odmočení před několika týdny a dřez ucpaný zbytky jídel, vedle kterého lavina odpadků pohřbívá odpadkový koš.

Po víkendech, kdy nezasahuje uklízečka, bývají kuchyňky ve značně dezolátním stavu, proto se raději uchyluji do jiné místnosti, tzv. čajovny, podle názvu zřejmě primárně určené k přípravě čaje. Je vybavena orezlým dřezem a tak silně umaštěným sporákem, že jistě nejsem první, kdo jej zneužil k uvaření guláše. V čajovně se z neznámých důvodů dodržují pravidla hygieny mnohem striktněji než v kuchyňce.

47

smartbox /

Přestavba kolejní kobky v útulný pokojíček Jak jsem slíbil, řekneme si teď něco o tom, jak zdokonalit náš pokoj, aby se stal trošku obyvatelnějším. Povíme si, jaké úpravy jsou nejsnadněji proveditelné a co k tomu budeme potřebovat.

Možná si někdo z vás po nástupu na kolej přečte papír s názvem Prohlášení, přiložený k ubytovací smlouvě. Píše se v něm spousta keců o tom, že se nemají nikam zatloukat hřebíky, nábytek je třeba stěhovat jen s povolením vedoucí koleje, musíte slíbít, že budete dvakrát týdně „stírat“ vlhkým hadrem vybavení pokoje nebo že budete měsíčně „splachovat“ podlahy.

Zodpovědně vám říkám, že to nedodržuje nikdo.

Ono totiž, kdyby se nábytek na pokoji nepřestavěl, holé studené zdi nepolepily plakáty a nebyly provedeny další úpravy koledující si o zahájení řízení a odstoupení od Smlouvy o ubytování, nedalo by se v těch odporných celách vůbec bydlet.

Nevhodné stoly O tom, že velikost stolů na pokojích je totálně nedostačující, se přesvědčí každý, kdo si pro snadnější zvládnutí studijních povinností pořídil počítač, protože ten zabere celou jeho skromnou plochu. Na zbytku už sešit A4 nerozevřete. Právě teď vás ale zachrání desky přichycené ke zdi u postele dvěma křížovými šrouby. (Vzpomeňte si, že na jejich důležitost jsem upozorňoval již minule.)

Výška vašeho stolu je téměř shodná s výškou peřiňáku, který nedestruktivně upravíte tak, že urazíte spodní díl vysoký asi 10 cm. Odšroubovanou desku ze zdi potom položíte přes stůl a peřiňák

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

48

a tím vytvoříte o poznání použitelnější pracovní prostor.

Tento univerzální a jednoduchý postup může zhatit pouze skutečnost, že na vašem pokoji desky chybí. Ano, i to se může stát. Naše kolej byla při posledních povodních využita jako dočasné ubytování pro vytopené obyvatele pražských čtvrtí, kteří pro desky zřejmě též dokázali najít smysluplné využití.

Lednička Až při pobytu na nuzné koleji si člověk uvědomí, jakou luxusní vymožeností je lednička. Zařízení, které vám v létě poskytne chlazený nápoj a díky kterému víkendová domácí výslužka déle vydrží.

Ledničku je sice možné v zimním semestru oželet a potraviny skladovat za oknem, ale v druhé polovině roku už přijde velice vhod. Okenní lednička navíc skýtá několik nebezpečí. Vlivem mrazu může dojít k popraskání skleněných láhví, ve kterých studenti uchovávají především vitaminové nápoje.

Pestrobarevné kelímky jogurtů vyskládané na parapetu zase přitahují všudypřítomné havrany, kteří jsou, jak známo, velice inteligentní. Prorazit zobákem víčko pro ně není v žádném případě problém. Nebezpečí pro vaše potraviny ale může představovat i nešikovný či zlomyslný nebo snad hladový spolubydlič.

Na naší koleji je možné získat prominentní erární ledničku, jen je potřeba uvést nějaký vážný důvod, například nutnost skladování léků. Sám jsem jen tak z legrace do žádosti o přidělení ledničky jako důvod léky uvedl, a ledničku tak podvodně získal.

O skvělý pocit z vlastnictví mě nepřipravil ani

strach, že na mně někdo bude zpětně vymáhat lékařské potvrzení.

Druhou možností je ledničku zakoupit. Předtím si však uvědomte, že lednička je v prostředí kolejí značně ceněný artikl, takže získat ji může být dosti nesnadný úkol. Ideální je poptávat se v době závěru semestru, kdy koleje opouštějí čerstvě graduovaní a vyhození studenti. Často se najdou i chytrolíni, kteří se budou snažit využít vaší nezáviděníhodné situace a nabídnou vám ledničku za nějakou přemrštěnou cenu. Není totiž v silách průměrného studenta, který nemá auto, aby si ledničku na inzerát či v bazaru opatřil a poté vlastními silami na pokoj dopravil. Takový vydřiduch si je vaší situace dobře vědom a je jenom na vás, zda jeho nečestnou a nesportovní nabídku přijmete.

Na výběr jsou většinou dva druhy ledniček, prvním typem jsou populární absorpční ledničky a druhým motorové. První typ je menší, skladnější a nehlučný.

Druhý typ je větší a hlučnější kvůli regulátoru zapínajícímu pravidelně chladicí okruh. Ceny se pohybují od tří stovek (za historické elektrosvitky) až do tisícovky (za novější přístroje). Elektrosvitky mají navíc ještě tu výhodu, že jsou stejně vysoké jako standardní stůl, což doceníte zejména při rozšiřování pracovního stolu (viz předchozí kapitola).

Ze života hmyzu Nově nabytá svoboda a neúcta k předpisům způsobí, že student, vzdálen od svého zákonného zástupce natolik, že se nemusí obávat jeho nenadálé kontroly, začne zanedbávat pořádek v pokoji. Mnohdy bývá spouštěcím momentem

tohoto nešvaru i spolubydlič-kazič morálky. Já ze svého okolí neznám nikoho, kdo by pravidelně stíral prach a každý měsíc „splachoval“ podlahy, jak slíbil vlastnoručním podpisem. Ono, přátelé, přiznejme si, že to ani nemá cenu. Z nějakého záhadného důvodu je podlaha v pokoji neustále zavalena šedými chuchvalci prachu a vytírat něco, co se vzápětí hned zasviní, je stejně kontraproduktivní.

Každý brzo přijde na to, jak je snadné odhodit prázdný kelímek či šlupku na zem, kolik se ušetří času, který by jinak zabralo uklízení, a zjistí, že vytváření pořádku je věcí zhola zbytečnou, kterou stejně dosud vykonával nedobrovolně, z donucení, jen proto, aby se vyhnul hysterickým výlevům jednoho z méně otupělých rodičů.

A právě takový člověk spíš dříve než později sklidí plody svého počínání. Přistěhují se k němu malé mušky octomilky. Neklamný důkaz toho, že míra nepořádku překročila jisté meze. Meze, které společnost mimo studenstké koleje považuje za tabu.

Sám patřím mezi ty, které octomilky občas navštěvují, a není to ani tak z důvodu nějakého velkého bince v pokoji. Ono stačí jen trošku déle nevynášet koš, a hned z některého ze zanedbaných sousedních pokojů přiletí drobný hmyz, který smysl svého bytí spatřuje v provádění krouživého poletování nad odpadkáčem.

Zbavit se jej chce jistou dávku lstivosti. Násilí příliš nepomáhá, protože na místo první, skripty rozmázlé octomilky, čekají dvě další. Nejdůležitější věcí je v prvé řadě odhalit, co jim tolik chutná.

Třeba měsíc neumytý talíř za postelí nebo výše zmíněný nevysypaný koš. Poté danou věc odstranit, nejlépe za otevřené dveře, a počkat, až nenasytné mušky přesídlí za ní. Pak už jen stačí dveře zavřít a máme zase na pár dní pokoj. Ještě bych doporučil odstranit inkriminovaný předmět z chodby; není totiž příjemné, když v brzkých ranních hodinách začne uklízečka vést za vašimi dveřmi mimořádně hlasitý monolog o tom, jací jsou studenti ukrutní bordeláři.

Kýbl Odpadkáči věnujme ještě několik řádků. Jeho vynášení není příliš oblíbená činnost, takže k němu přistupujeme až ve chvíli, kdy je jeho kapacita několikanásobně překročena a důmyslná komprese již neumožní získat ani píď místečka k uložení nového odpadu. Ten ze spolubydlících, kterému rupnou nervy jako prvnímu, se ujímá nezáviděníhodného úkolu.

Opatrně uchopí kýbl a odnáší jej k vyprázdnění do vysokokapacitní nádoby na odpadky (viz minulé číslo; kapitola Koupelna a sprchy, hrůza kulminuje).

Přeskočíme popis katastrofického scénáře, kdy je kapacita nádoby překročena a její obsah vyhřezl na podlahu. Dejme tomu, že je tam ještě dostatek místa pro to, aby pojala přinesené odpadky.

Vynášející může pokračovat. Štítivě uchopí pytel, přistaví hnědý kýbl a zvrátí jeho obsah dovnitř.

Ale co to? Z kýblu vypadlo jenom tři čtvrtě jeho obsahu! Vynášející zjišťuje, že zbylý obsah koše tvoří slisovaný humus přirostlý ke stěnám bílošedou plísní. Poklepávání na dno z vnější strany nepomáhá, tak co teď?! Vynášejícímu se derou do očí slzy vzteku. Žaludek se obrací jenom při té myšlence. Musí sáhnout dovnitř vlastní rukou a ten ukrutnej sajrajt nějak odstranit…

Co dělat, aby se za tři týdny situace neopakovala?

Využít igelitové nákupní tašky vnucované při každém nákupu v supermarketu! Za pár týdnů pobytu jich jistě shromáždíte několik. A vlastně jediný způsob, jak je smysluplně využít, je přichytit jedno její ucho k okrajům kýblu a zbytkem vystlat

W W W.REDWAY M AG.C Z

vnitřek. Odpadky vyhazujete jako dřív a jejich vynášení se sice nestane činností radostnější, ale aspoň snesitelnější.

Centrální polička Jednou z věcí zmíněných ve výčtu položek pokoje je centrální polička s dvojicí pidiskříněk. Tato polička je v pokoji vestavěna natrvalo a je zákeřně propojena s poličkou v sousedním pokoji. Takže až se ji v záchvatu přestavby budete snažit odmontovat a od sousedů se ozve rána a bortící se nábytek, moc se tomu nedivte. Na tuhle neznámou věc mě upozornila jedna známá, jejíž sousedé tak náruživě přestavovali pokoj, až přivedli její vlastní poličku ke zřícení. Po kolapsu následovalo několikaminutové hrobové ticho, které ukončilo až nesmělé zaklepání na dveře, za nimiž stála vystrašená dvojice feláčků. Padající polička by klidně mohla někoho zabít, což se naštěstí nestalo.

Když je venku teplo/zima, na pokoji není prima Topná sezona není žádný holubník, který by mohl začínat nebo končit, kdy se komu zlíbí. Začátky a konce stanoví nařízení či vyhláška a topit se nezačne o den dřív, ani kdyby tučňáci na okna klepali. Takže pokud se počasí rozhodne spustit zimu o pár týdnů napřed, mají obyvatelé kolejí prostě smůlu. A ještě větší smůlu mají ti, jejichž pokoj je vybaven letitým oknem, které nejde zavřít, profukuje a (přes několik urgencí v knize závad) stále vykazuje známky snížené funkčnosti.

Já i spolubydla (a zbytek bloku) jsme jeden rok trpěli ukrutnou zimou. Takovou, která mě dohnala až k tomu, že při pokusu otevřít radiátor mi prasklo v ruce to otočné smaltované kolečko, kterým jsem v agonii vší silou otáčel. Tím naše trpělivost přetekla. Spolubydla si přivezl z domu elektrické topné těleso. Provoz takového zařízení je sice důrazně zapovězen, ale raději se strachovat z postihu v příjemném teplíčku než klepat kosu. Takže jsme potom do začátku topné sezony, asi čtrnáct dní, žili s naplno puštěným elektrickým topením, v ukrutném horku jsme museli ve spodním prádle sedět zpocení u svých počítačů a při cestě do sprch jsme se potutelně culili na nabalené pobledlé sousedy s promodralými rty.

Prokletá okna! V zimě chladu nezabrání a v létě jsou jen na obtíž. V létě u nás bývá horko, přímo ukrutné vedro. Spousta lidí raději zalepí okna alobalem a rozhodne se žít v temnotě, než aby se rozpustila v potu. Okna, která v zimě nešla zavřít, jsou nyní dokořán. A mělký spánek studentů je rušen kolegy posilněnými vitaminovými nápoji, zpívajícími ve čtyři ráno opilecké písně. Když nezpívají, spolehněte se, že v 6.00 vám začne pod oknem jezdit sekačka. Ano, každý rok, v době, kdy během letního zkouškového období strávíte noci šprtáním, vám časná rána zpříjemní motorová sekačka trávy.

například víkendové hnízdečko lásky je pak zhola nemožné.

Nemilé může být, když spolubydlícím je nekomunikativní jedinec připoutaný ke svému počítači, celý den má nasazená sluchátka a jedinými přáteli jsou mu anonymní spolubojovníci některého z counterstrikových klanů. Případně se jedná o asociálního šprtečka, který smysl života vidí v biflování do života zcela nepotřebných věcí.

Pak zde máme druhý extrém – lidi pocházející především z rodin, kde bez dovolení nemůžou jít ani na záchod, a rodičové jim i tak neustále vyhrožují vyděděním. Tito nebozí jedinci jsou zprvu opojeni nenadálými hlty svobody tak mocně, že denně navštěvují zábavní zařízení a pijí tolik vitaminových nápojů, že už po prvních dvou semestrech, které překonali jen díky získání naprostého minima kreditů, odcházejí z fakulty na jinou, kde se celý koloběh opakuje a opakuje a opakuje… až jsou někteří z těchto nešťastníků nakonec po zbytek života nuceni snášet trpký život středoškoláků.

Pod nadvládou byrokracie Běhání po úřadech a kancelářích, shánění razítek, vyplňování formulářů a snášení zvůle úředníků, kteří vám jen neradi věnují svůj čas, který by trávili účelněji například popíjením kávy a družným tlacháním s kolegy, je údělem každého dospělého občana této země. A právě vytržení z tepla domova a vržení do soukolí samostatného života vysokoškolského studenta je pro neústupnou byrokratickou mašinerii první šancí k demonstraci síly. Proto první chvíle svého VŠ života strávíte stáním v nekonečných frontách a vyplňováním dokumentů.

Jméno a příjmení, ne vždy nutně v tomto pořadí.

Pokračuje datum narození a rodné číslo, jako by to nemohla zastat jedna položka. Místo narození, jako by na tom snad záleželo. Bydliště, škola, dnešní datum, místo, podpis žadatele, razítko... A celé si to ještě několikrát zopakuj!

Absolvování tohoto martyria je nevyhnutelné a po jeho přetrpění peněženka průměrného studenta notně nabobtná o všelijaké průkazky.

Kromě indexu, který se ale do peněženky nevejde, je to v celkovém výčtu: občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojišťovny, průkaz pro slevu na vlak, fakultní studentský průkaz, ISIC karta, kolejenka, někomu přibude ještě kreditní karta, jubilejní desátý průkaz a průkaz do knihovny. Ty jsou následovány dalšími položkami jako magnetickou či čipovou kartou do menzy nebo kartou sloužící k přístupu do nějaké laboratoře (případně obojí), pak další průkaz do knihovny, ale ne do té fakultní, natěšený studentík si jistě zařídí přístup do té velké státní, a nesmím zapomenout na měsíční či čtvrtletní kupon MHD… U studentů vybraných škol tento výčet rozšiřuje ještě průkaz s body do menzy a lístečky menzovních stravenek. K tomuhle se připočte ještě zásoba potvrzení o studiu, která jsou samozřejmě nutná pro získání dalších průkazek, slev a přídavků, místa na koleji a kdovíčeho ještě.

Obyvatelé kolejí Každý rok stovky studentů opouštějí koleje a další tisíce se derou na jejich místo. Nekonečný koloběh lidí, které zdejší pobyt poznamená na celý život.

Jeden z těch tisíců lidí se stane vaším spolubydlícím neboli spolubydličem, spolubydlou, bydlou nebo taky spoluhajzlem.

Ideální spolubydlící je žádný spolubydlící nebo aspoň takový, který přijede na koleje přetrpět své dva dny, do kterých se mu podařilo vtěsnat týdenní rozvrh, a poté se opět vrací do náruče domoviny.

Nejhorší spolubydlící jsou ti ze zahraničí, protože jsou na pokoji pořád. Udělat z kolejního pokoje

Dolce vita Zpupný úřední šiml řehtá a kope, police vám padají na hlavu, nemůžete spát zimou, horkem, hlukem, ukradli vám už třetí kartáček na zuby a pastu, boj s obtížnými octomilkami splývá v jedno s pokusy o soužití s všelijakými entitami spolubydlících, škola taky není úplně to, co jste čekali… ale přesto budete na kolejní život po zbytek svých dnů vzpomínat jako na to nejlepší, co jste kdy zažili.

To prohlašuju já, Bruxy. A přeju vám, abyste si to co nejvíc užili.

49

adventure /

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Nekončící cesta: Utah, Arizona, Nevada, Kalifornie Petr Slavík je z Bílovce, je mu 26 let, vystudoval Vyšší podnikatelskou školu, pak šel na vysokou, ale studium přerušil, protože si uvědomil, že ztrácí čas věcmi, které ho nebaví. Místo toho si začal plnit sny, jedním z nichž byla cesta do Spojených států, ze které pak napsal a vlastním nákladem vydal knihu Nekončící cesta aneb 3000 km po čtyřech státech USA. Pokud vás ukázka zaujme, zbytek najdete v-eshopu na zivotnacestach.cz, kde můžete za pár kaček koupit celé PDF a dozvědět se, jak to dopadlo.

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

50

Knihu jsem psal jako deník rozdělený na dvě části – na hlavní text a doplňující poznámky. V hlavní části píšu o tom, co jsme který den dělali, jak jsme tam jeli, co mě zaujalo nebo jak jsem se cítil. Zápisky jsem prováděl během celého dne, proto v některých kapitolách zní mé vyprávění poněkud zmateně (například cesta do Antelope parku). Psal jsem to takhle i proto, abych zaznamenal naše momentální rozhodnutí a náhlé situační zvraty. Rozhodl jsem se ponechat deník v původní podobě, i když jsem chvíli uvažoval, že bych ho přepsal víc „profesionálně“ a vytvořil ke každému dni tzv. omáčku. Nakonec jsem to neudělal, myslím, že takhle má deník docela příjemné naivní kouzlo a originalitu. Mnohdy jsem ho tvořil na koleni, za chůze nebo v autě.

Podle toho taky vypadalo písmo, zvlášť když jsme projížděli nezpevněnou cestou. To ve mně vyvolávalo záchvaty smíchu. Také jsem se pokoušel kreslit, a i když mnohdy nebyl čas zabývat se tím déle než půl minuty, snažil jsem se provádět co nejautentičtější, nejrealističtější náčrty. Poznámky mi pak sloužily k zachycení událostí, informací či citátů, jež mě v dané chvíli upoutaly.

DAY 0: CESTA ZAČÍNÁ Cesta začala v Praze. Den předem jsme se všichni sešli v Kubově bytě. No „všichni“ – já, Honza a Kuba. Ostatní už byli ve Státech a očekávali náš přílet. Večer jsme se v restauraci rozloučili s českým jídlem a před spaním ještě provedli konečnou kontrolu věcí. Zdálo se, že máme vše, nic nám nebrání vycestovat a ponechat domovinu

W W W.REDWAY M AG.C Z

na pár týdnů bez naší účasti.

Brzy ráno zazvonil budík, ani jsme se nenadáli a ocitli se na letišti. Kluci letěli o něco později než já, takže jsem byl rád, že mají čas navést mě na místo mého odletu a povykládat mi, jaké to létání vlastně je. Vyslechl jsem pár historek o turbulencích a jak v letadle jednou zhasla světla a lidé začali vyvolávat doktora (humor, s nímž se počítá), na svůj první let v životě jsem byl tedy „dokonale“ připraven, zejména po psychické stránce.

Po kontrole letenek mě letuška usadila na místo.

Nedbaje pokynů, připásal jsem se, aniž by letadlo bylo nastartované, a přál si už konečně letět. „Ať už to mám za sebou…“ Pak jsem se dočkal. „Jako na horské dráze, to sedí; co přijde asi teď?“ uvažoval jsem. Žaludek jsem měl někde v krku a krk v žaludku. Celý svět se naklonil, pak zase vyrovnal a opět naklonil. Když jsem viděl letušky, jak chodí uličkami, kontroloval jsem jim pohledem nenápadně boty a podezíral je, že mají na podrážkách nějaké magnety nebo tretry, díky kterým neupadnou na stranu. Trvalo mi celou cestu do Amsterdamu, než jsem se s letadlem nějak udobřil. Tam jsem se shledal s kluky a společně jsme pokračovali dalším letadlem do Los Angeles. Tento let byl poklidnější, zato desetkrát delší. Na letišti v L. A. nás vítali Jarda s Tomem. Vypochodoval jsem z letadla jako praštěn palicí z celého letu, časového posunu a toho, kde jsem se to vlastně ocitl. Dobrodružství mohlo začít!

DAY 1: PŘÍLET DO LOS ANGELES Je večer. Ležím v motelovém pokoji v Los Angeles, který vypadá jako kulisa z Pulp Fiction. Připadá mi, jako by celé L. A. představovalo kulisy filmů a her, jež jsem viděl nebo hrál na počítači (je zřejmé, kde asi tvůrci čerpali inspiraci).

Všude okolo je spousta černochů a obézních lidí. Každý jezdí v nadupané káře a má prdelatou černošku. Lidé jsou tu takoví akční, ale působí, jako by se už neměli pro co nadchnout.

Let trval asi 11 hodin. První zkušenost s letadly ve mně vyvolala očekávaný pocit – mám radši kolo, i když být 11 000 metrů nad zemí má taky něco do sebe, to zas musím uznat. Čeká nás první noc v USA, snad bude příjemná a ničím nerušená.

K večeru se k nám připojila ještě Dadu (Kuba pro ni zajel na letiště), takže naše posádka je už konečně kompletní. Rozhodl jsem se, že budu psát deník poctivěji. Zatím vstřebávám dojmy; je pro mě těžké uvěřit tomu, kde jsem.

Burger + cola + hranolky = 12 dolarů

Poznámky: – Ubytování: 12 dolarů – Letět poprvé sám letadlem byl opravdu zvláštní zážitek. Nevěděl jsem, jestli mám zvracet, nebo se dívat z okna. Nejvíce mě znervózňovala slečna, jež seděla naproti přes uličku a celou cestu od startu prospala.

– Letušky nebyly zrovna z nejhezčích, ale chovaly se mile (i když jen naoko, jakmile zašly za roh, přestaly se usmívat).

– Máme zapůjčeno šestimístné auto značky Dodge.

51

adventure /

DAY 2: SAN DIEGO, LETADLOVÁ LOĎ, MEXIKO, HRANICE Ráno v Los Angeles nás zastihlo v dobrém rozmaru. Přestože počasí bylo pochmurné, vyrazili jsme směrem k San Diegu navštívit tamní safari.

Plán jsme však nakonec změnili, neboť místo k safari nás navigace dovedla k zoo. Tato malá komplikace však nakonec nebyla na škodu, jen pro představu – je to místo, o němž zasněně mluví zvířátka ve filmu Madagaskar. Využili jsme místní dvoupatrový autobus a brzy zjistili, že všechna zvěř se drží na pravé straně. My jsme pochopitelně seděli na levé a viděli jen spoustu plameňáků.

O těch ale Jarda prohlásil: „Aby chcípli!“ Další zastávka – pobřeží v San Diegu, konkrétně pak na letadlové lodi, z níž se stal skanzen pro turisty. Hodně zajímavý zážitek i pro lidi, kteří

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

52

zrovna neoplývají láskou k železu, vrtulníkům, raketám a strojům.

V noci jsme to nevychytali s ubytováním a usnuli až okolo jedné ráno na nějakém parkovišti ve spacácích. Ráno nás probudil déšť.

Poznámky: – Hranice s Mexikem je drsná, člověk má pocit, jako by ho chtěl někdo unést nebo zastřelit.

– Pro místní jsme byli atrakce.

– San Diego. Krásné, čisté město s velkými prosklenými domy a starými americkými auty; spousta přístavů.

– V přístavu kotví nejstarší železná plachetnice.

– Denní dávka hamburgerů: 2

DAY 3: JOSHUA TREE, MOJAVE, ROUTE 66, CESTA KE GRAND CANYONU Vstávačka v 5.30 s deštěm. Myslel jsem, že

v Kalifornii prší jednou za milion let, ale asi ne.

Dneska vyrážíme k parku Joshua Tree.

Proudy vody smývaly naše auto, které, myslím, zažilo déšť prvně. I tak byl vjezd do Joshua Tree patrný na první pohled. Poušť, kam oko dohlédlo, s malými rostlinami podobnými agáve a mohutnými skalisky, co vypadají jako Kamenožrout z Neverending Story.

Kousek trasy jsme šli dokonce i pěšky! Bylo to k bývalému zlatému dolu, v němž se nás zmocnila zlatá horečka a začali jsme kutat. Já, Jarda a Kuba jsme měli tak 40 °C a kutali jsme ostošest, Honza s Tomem jen takových 35, takže nás pozorovali z místa nad výkopem. Pár zlatých šupin jsme opravdu našli, budeme je pašovat do ČR. Další zastávka, poušť Mojave. Písečné duny velké jako blázen, na kterých jsme s kluky řádili.

Jako důkaz naší přítomnosti jsme na vrcholu jedné z nich zanechali obří nápis „HOVNO“. Pak

nás cesta chvíli vedla po Route 66, což byl pro mě zvláštní pocit, hodně jsem o ní četl a viděl ji ve filmech. Brzy jsem zjistil, že všechny cesty až do Nevady jsou takové – dlouhé, krásné, rovné a svobodné.

Teď se nacházíme v motelu za deset dolarů na hlavu, v půli cesty ke Grand Canyonu.

Předpověď počasí hlásí na celý týden déšť, ale ten ať si narvou do špic, to nás nerozhází. I když mrznout a moknout v poušti jako třeba dnes je docela zvláštní zážitek. Good night.

Poznámky: – Konečně jsem si nastavil místní čas.

– V Mojave jsme viděli „divokou“ želvu (Jarda ji chtěl přivázat na kapotu, ale nakonec se mu jí zželelo).

– Zatím nejlevnější hamburgery v Nevadě, necelý dolar!

DAY 4: PŘÍJEZD KE GRAND CANYONU Je ráno. Sedím v autě a čekám, až se ostatní sbalí.

Kreslím do deníku billboard a rozhlížím se. Okolo jsou překrásné hory a kousek Las Vegas (po pár

W W W.REDWAY M AG.C Z

dalších dnech vychází najevo, že to Vegas nebylo, to jen někdo z posádky vyslal mylnou informaci).

Počasí zatím vypadá dobře, mraky jsou vysoko a obloha je modrá. Zjišťuji, že mít po kapsách hotovost v USA není třeba – téměř všude jde platit kartou. Motely, v nichž spíme, nás vychází docela levně. Dnešní noc nás stála něco okolo 200 Kč. sprcha WC 2× postel nefunkční TV stůl Nejlevnější jídlo jsou hamburgery a sýrové konzervy z obchoďáku. Oboje vyjde zhruba na dolar. Takže se tu dá jíst dost levně.

Cesta ke Grand Canyonu trvala celý den, projeli jsme hranici do Nevady. Po celou dobu bylo zajímavé sledovat, jak se mění počasí (zhruba stejně jako nálada v autě). Náš koráb ujížděl nádhernými rovnými silnicemi obklopenými horami se širokými pásy juky krátkolisté, stromu jinak zvanému Jozuův strom neboli Joshua tree.

Do Grand Canyonu jsme dorazili někdy po poledni, pršelo a pršelo. Pár hodin jsme museli zůstat

v autě a okolo kaňonu jen projíždět přilehlým parkem, protože v takovém počasí se nic jiného dělat nedalo. Ale Grand Canyon je monumentální a nádherný i z auta!

Kolem páté hodiny se dešťové mraky konečně rozplynuly a nastal čas vyrazit na hike. Cesta byla plánovaná na pět hodin chůze, návrat jsme předpokládali okolo desáté večer. Šli jsme jen já, Tom a Jarda, celou cestu panovala naprosto skvělá atmosféra. Po pár hodinách scházení jsme se ocitli na planině, která poskytovala tak úžasný výhled na okolní stěny a řeku Colorado, až zrak přecházel.

Toužil jsem na tom místě zůstat navždy, zapadalo slunce.

Cesta nahoru, 1000 m převýšení. Cestou sem jsem si při sbíhání nalomil prst na noze, teď mě začalo napadat, že už to nedojdu a stanu se součástí kaňonu. To všechno ale nakonec přebila atmosféra místa. Hvězdy svítily a já si připadal, jako bych k nim stoupal. Naprosté ticho protínaly jen zvuky přírody. Cikády, havrani a jiní tvorové. Nahoře jsme s klukama čekali na zbylé členy posádky, kteří pro nás měli přijet z kempu autem. Byla hrozná zima, schoulili jsme se do klubíčka u zídky a zkoušeli

53

adventure /

usnout. Nešlo to, a tak jsme rychlou chůzí vykonali asi třináct koleček okolo záchodové buňky, aby nám bylo teplo! Myslím, že se jen málokomu poštěstí, aby v Grand Canyonu bylo přes den pouhých 20 °C. Zbytek noci proběhl ve stanu – málo místa, ale teplo a aspoň už jsme nemuseli kroužit kolem záchodu.

Poznámky: – Stmívání asi v 19.00.

– Východ slunce přibližně v 6.00.

– Povinná házečka kamenů do kaňonu.

– Krásnější místo než Grand Canyon jsem nepoznal (alespoň zatím). Nejde popsat velikost, divokost, panenství a respekt, jímž toto místo oplývá.

Zamiloval jsem si ho.

DAY 5: GRAND CANYON Dnes nás čekala celodenní cesta až na samé dno Grand Canyonu s cílem smočit nožky v Coloradu

ČÍSLO 9, 2014 | ROČNÍK VI

54

River (aneb motivace musí být). I když můj nalomený prst stále bolel, rozhodl jsem se, že nebudu máslo a zvládnu to. Nejít dolů kvůli blbému prstu bych si vyčítal. Protože Kuba s Dadu šli pohodovým tempem, mohl jsem se k nim přidat a pajdat si svou.

Cesta vedla úbočím kaňonu a nabízela nádherné výhledy. Co pár mil nás vítala odpočívadla s pitnou vodou. Přišla nám vskutku vhod, na rozdil od včerejška bylo velmi horko. Pro japonské turisty zde mají připraveny muly, ovšem tato sranda taky něco stojí (a není to málo). Viděl jsem je, jak si vykračují po úzkých chodníčcích, a zařadil bych to mezi extrémní sporty.

Cestou jsme potkali kluka z Brna, který přijel z Kanady, kde pracoval dva a půl roku. Teď sám cestuje. Doprovázel nás po cestě, i večer u ohně.

Poznámky: – Všude samé veverky, které jsou schopné vlézt

do batohu a ukrást jídlo (proto je fajn mít ho neustále na očích).

– Nečekal bych, že v tak suchém místě najdeme oázu se zelenými stromy, potokem (vypadal, že se umí hezky rozvodnit), bylo to jako v úplně jiném světě.

Počínaje dnešním dnem začínám mít averzi na ty hnusné sýrové konzervy.

DAY 6: RUTY ŠUTY ARIZONA Právě jsme překročili řeku Colorado a míříme na sever. Arizona je rudá země s červeným pískem všude kolem. Když se dívám z okna auta, dokážu si představit, jak se tudy kdysi proháněli indiáni.

Teď prodávají u benzinových pump a v obchodech.

Vzdálenosti, které urážíme, se pohybují mezi 100 a 400 km za den. Vůbec mi to ale nepřijde, protože je pořád na co koukat. Posloucháme klasická americká country rádia (nic jiného se tu naladit nedá) a jedeme dál k Monument Valley do Utahu.

Zastávka v indiánské rezervaci a Burger Kingu.

Indiáni jsou tu vskutku „velmi indiánští“ – kouří trávu a vytvářejí zajímavé pouliční skupinky.

Zajeli jsme na jejich tržnici. Každý obchodník tu má auto za miliardu, ale prodávají nůžky, barbíny a cédéčka. Byli jsme široko daleko jediní běloši, což šlo taky dost poznat. Probodávali nás pohledy tak, jak to umí jen oni.

Opustili jsme toto území (rychlostí přímo úměrnou pohledům indiánů) a míříme do Canyonu de Chelly – pravého indiánského kaňonu. Krásné výhledy u cesty a více než hodinová procházka.

Protože se již šest dní stravujeme výhradně v McDonald’s, rozhodli jsme, že zkusíme Burger King. No o pár hodin později sedíme zase v mekáči, zatím čtyři hamburgery. Na konci cesty budu pěkně symetrický, jak prohlásil Jarda – asi metr vysoký a metr široký.

V 6.23 večer dorážíme do Utahu! Toužil jsem po něm dva roky a teď beru do ruky písek z jeho země – neuvěřitelné.

Poznámky: – Koupačka nohou na vyhlídce u indiánského kaňonu v napršené kaluži ve skále, do níž prý kadí hadi a chčijou vrány.

– Nikde žádná arizonská pěnice.

DAY 7: ARCHES, POUŠŤ MOAB Dnešní noc jsem prožil v autě s Jardou a Tomem.

Bylo hrozné horko a podlaha kousala, štípala a tlačila do všech oudů, ale nikdo po nás nechtěl peníze za ubytování. Ted už je konečně ráno

W W W.REDWAY M AG.C Z

a sedíme na lavičce před motelem, ve kterém spali Honzík, Dadu a Kuba. Doufám, že mě nechají dát si sprchu. Jak by řekl básník: Pro trochu sprchy šel bych světa kraj.

Přiznali jsme se s kluky hoteliérovi, že jeho sociální zařízení posloužilo i nám, ale nechtěl po nás ani penny, že už ti tři zaplatili za pokoj a to stačí.

Popřál nám hezký den a vyrážíme vstříc Arches.

Naše auto se rozdělilo na zóny: v přední části sedí řidič, obsluha rádia a navigace, sedačky za řidičem a spolujezdcem obsadili čekatelé na zadní část a zadní sedadla auta byla vymezena jako spací zóna.

Projíždíme pouští Moab, kde se točil film 127 hodin.

Chtěl bych najít a prozkoumat tu průrvu, v níž se ten kluk z filmu pohyboval a svou cestu ukončil zaklíněn pod kamenem. Podle Kuby se to místo nazývá kaňon modrého Honzy (volně přeloženo).

Další zastávka byla v národním parku Arches. Velké kamenné brány vytvořené větrem a deštěm. Borci ve videích na YouTube z nich skáčou na lanech a houpají se. Projeli jsme je autem a zastavovali na vyhlídkách. Jeden hike jsme šli po svých.

Zabralo nám to asi hodinu (tj. asi tři míle). Zpět jsme běželi a opět dělali Američanům show.

Na noc jsme náš van zaparkovali v kempu poblíž národního parku Canyonlands. V okruhu 50 km NIC není. V kempu je s námi pouze jedno auto.

Obsluha? Není. Místo je obklopeno nízkými horami a tvoří jakousi podkovu. Přesně jako ve filmu Hory mají oči. Máme méně než půl nádrže a ze dvou stran se blíží bouře. Jestli to přežijeme, budu pokračovat v psaní.

IF FOUND, PLEASE SEND THIS NOTEBOOK TO THE FOLLOWING ADDRESS:

Petr Slavík Bílovec CZECH REPUBLIC Nakonec se ale obloha vyjasnila a mohli jsme spát pod širákem.

Poznámky: – Poznámka amerického řidiče náklaďáku: „Vy jste z Česka? A jak to tam u vás je? Pouští vás ven?“ – V Moab jezdí hodně terénních aut, lidi se v nich projíždějí po vrcholcích skal (zřejmě jakýsi druh zábavy).

– Chození bez trika tu není moc tolerováno: „Kde si myslíte, že jste? Na nuda pláži?“ – Bezmála 40 °C, tudíž bylo třeba se zavodňovat (o čemž se záhy na vlastní kůži náležitě přesvědčila Dadu).

– Arches, krásná písčitá poušť se žlutorudými oblými skalami.

– Před vstupem do parků není špatné zajet do Visitor centra pro vodu a informace (obojí zdarma).

– Východní turisté jsou dost uřvaní.

– Včera opět proběhla filozofická debata na téma „Kdyby sis v Los Angeles otevřel stánek a v něm prodával hotdog za 500 dolarů a hranolky za 600 dolarů, koupil by si je někdo?“ Jarda vyjádřil svou hlubokou myšlenku a poznamenal, že určitě jo, už jen proto, že je to tak drahé.

– „Honzo, spíš? Ty vole, to byl kojot nebo hyena, to už není prdel!“ Není moc příjemné, když tě v noci budí vytí. Schovali jsme se na záchod a doufali, že kojoti neumějí otevřít dveře.

55

Stripe up your life.

UĹž pro ten pocit...point 88 ve 30 barvĂĄch