RedWay 1/VII. by RedWay magazine

ROZHOVOR

ADAM MIŠÍK VŠE O...

HELLO KITTY SOUTĚŽ

HORSEFEATHERS

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

EV TÉMA: KREV TÉMA: KREV TÉMA: KREV TÉMA: KREV TÉMA: KREV TÉMA: KREV TÉMA: KREV

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? „Koncept vychází z našich úvah o mikro- a makrokosmu spojených s tématem krve. Návaznost titulní strany s detailním záběrem uvnitř čísla je jasná – všechno souvisí se vším,“ napsali nám její autoři, vystudovaný animátor a ilustrátorka tvořící pod značkou Tomski Polanski. Krev je pro nás to úplně nejlepší téma hned z několika důvodů. Zaprvé stála u zrodu časopisu, který vznikl díky České kardiologické společnosti. Její předseda a náš nejvyšší šéf, pan profesor Michael Aschermann, je do krve takový blázen, že si přál, abychom ji nějak zohlednili i v názvu, protože: „Dokud krev teče, je to dobré, Martino!“ Mimochodem, název RedWay tehdy vymyslel Tomáš Urbánek, žák 9. třídy pražské ZŠ Červený Vrch. RedWay je cesta krve nebo taky město v Kalifornii. Druhý důvod je, že část redakce včetně mě miluje metalovou estetiku, v níž je krev doslova nepostradatelným pracovním nástrojem. Tématem čísla tedy není složení krve a dělení do skupin, to máte v učebnici biologie, ale spíš její kulturně-společenský význam. Když už se nám něco líbí tak, že to nosíme na tričku, chceme vědět, proč se nám to líbí, odkud to pochází, co to znamená. Krev je dobrá, prostě. Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 1, ročník 7 zdarma toto číslo vyšlo v září 2014 titulní strana: Tomski Polanski, tomskipolanski.com adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba), Honza Kistanov a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete, Yasmina Overstreet marketing a inzerce Václav Miškovský miskovsky@redwaymag.cz 607 609 420 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAY ČÍSS LOO 1, 20114 | R O ČNN ÍKK V II

8 –11

MAILBOX

Výsledky soutěže Living Off The Wall Výsledky soutěže Moje město, můj prostor Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo 1 2 – 21

POP

Manuál pro kapely na turné Ředitelství swagu: Berlín Happy od pasu dolů Z deníčku vysokoškolačky: 10 předsevzetí Smysly: Andy Warhol, Sin City 2, Pokus jedince porozumět všemu Girrrl Power: Angela Merkel 22–26 VŠE O... Hello Kitty 2 7– 3 7

TÉMA KREV

Krvácející tělo: Menstruace jako tabu Krev prodává: Od Arthura Felliga k high fashion crime 38–42

ROZHOVOR

Adam Mišík, zpěvák 43–53

SMARTBOX

Studovala jsem v Estonsku Kreativní učebnice grónštiny Potraviny se špatnou pověstí: hrách Náhlá úmrtí sportovců 54

KEMIKS

Pilád 56

SOUTĚŽ

25 let s Horsefeathers

mailbox /

My Češi jsme mistři světa ve stěžování, jak se máme špatně. Ale jak jsme na tom doopravdy? Udělejte si čárku u každého tvrzení, se kterým souhlasíte. A pak sami posuďte, jak na tom jste.

Urban dictionary 1. Very unconventional or unusual 2. Exhibiting bizarre or manic behavior 3. So crazy that’s hard to understand

Markéta Kábrtová se převlíkla a namaskovala za kluka a celej den tak chodila po městě. Holky se na ni usmívaly, matky s kočárkama se posmívaly, jeden starý pán ve frontě u kasy se jí zeptal „Chlape, můžu před tebe?“, jiný se pokřižoval a začal se modlit. Markéta (aka Marek) vyvedla taky svoji maminku na kávu a na svém profilu pak odpovídala na mnohačetná pozvání charakteru: „Týpku, nechceš jít se mnou na pivo? Probereme chlapský věci.“

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

Tip Alberta Řepky pro stopaře: Během půl hodiny mu zastavilo asi deset aut, a dokonce i záchranka.

Vít Otrisal z Nižboru poslal celou sérii. Tleskáme!

Nikola Jeřábková si dvoutisícový voucher na nákup vansek zajistila největším počtem lajků. Lucie Křížová si posprejovala vansky a vyrazila do klubu. Na cestě domů (10 minut pěšky) ji jen tak pro zábavu zmlátili tři opilí šampóni. Horní jednička pryč, tři stehy na rtu a Batman nikde. Neměli byste se v těláku učit radši základy sebeobrany než ten věčnej floorbal?

W W W.REDWAY M AG.C Z

mailbox /

MOJE MĚSTO, MŮJ PROSTOR V soutěži Stabilo vyhrávají všichni zúčastnění. Gratulujeme a předkládáme náš výběr nejzdařilejších prací.

Adam Mičinec

Vanessa Baronová

Albert Charamza

Barbora Togelová

Helena Kočandrlová

Jana Hylmarová

Matěj Marek

Martin Kyjovský

Šimon Šonovský

Štěpánka Navarová

Zuzana Kissová

Michaela Režová

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat. STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat. STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

CE VÝHER

CE VÝHER Kristína Bartová

Johana Mustacová Olga Amchová W W W.REDWAY M AG.C Z

CE VÝHER

pop /

Bryan Batt, herec, Law & Order

Angelina Jolie, herečka

Alfred Hitchcock, režisér

No… miluju červenou barvu. Je to barva života, vášně, síly a krve a skoro každá země ji má na vlajce.

Dřív jsem na krku nosila lahvičku s krví mého milého a on zase s mojí. Cítili jsme mystické spojení, ale vztah nám stejně nevydržel… Přesto si myslím, že krev je mocný symbol života a smrti.

Ano, velmi. A právě proto s ní ve ﬁlmu nepracuji. Je to na můj vkus příliš vulgární.

Nikdy si nestěžuj. Také ostatní mají hlad, žízeň, jsou unavení, je jim vedro, bolí je hlava a stýská se jim po domově. Fňukání je rakovinou turné.

Sex: Nikdy nespi s nikým z kapely. Doporučuji starou dobrou ruční práci. Kde, kdy? Buď kreativní, jsi přece umělec, ne?

Zapamatuj si jméno zvukaře, potěší ho to a udělá lépe svoji práci.

Když si v autě prdneš, přiznej se a řekni „pardon“, blbečku.

Pokud se cítíš špatně, pij méně alkoholu. Budeš se cítit i hrát lépe. To samé platí pro drogy.

Respektuj rozměry dodávky. Neroztahuj se.

Fastfood je jed. Jez pomeranče. Jsou dobré proti zácpě a chrání tě před virózou.

Guest list je seznam rodinných příslušníků, nejlepších přátel, obchodních partnerů a lidí, se kterými se chceš vyspat. Všichni ostatní si musejí koupit lístek.

Kontroluj své nálady a emoce. Vlny přicházejí a zase odcházejí. Nečiň žádná závažná rozhodnutí nebo prohlášení, pokud jsi opilý nebo šílený.

Když sedíš v šatně a čekáš, až to začne, nehodnoť svůj život a nelituj se. Prostě vstaň a jdi dělat svou práci. Za to jsi placen.

Neztrácej věci.

Neztrácej věci. Musím ti to zopakovat, protože je to důležité.

Pokud na koncert nepřišlo dost lidí, je to vždy vina pořadatele, ne kapely.

Pokud nemůžeš nést svůj kufr aspoň tři bloky, je nesmyslně velký.

Zvuková zkouška je zkouška zvuku. Když ostatní zkoušejí, drž pysk.

Manuál pro kapelu na turné text: Thor Harris, bubeník Swans foto: archiv

Netoulej se. Dej ostatním vědět, kam jdeš.

Hudbu vybírá řidič a naviguje pouze jedna osoba, ostatní drží pysk. Nejsi mentálně postižené dítě, vždy a všude po sobě uklízej.

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Vnímáte krev jako náboženský a kulturní symbol?

Ella Fitzgerald & Louis Armstrong

Belle & Sebastian Like Dylan in the Movies

Can’t We Be Friends? Prostě jazz, základ hudby. Jdu u toho do kolen.

Tomáš, 20 let, Praha James Pants

Kdo kdy řekl, že „pop“ rovná se vyprsený buchty vlnící se do milionkrát ohranejch beatů? Tohle je devadesátkovej skotskej indie pop a je to naprosto nádherný. Geniální melodie. Miluj to.

Darlin’ Jela jsem v tramvaji a tuhle písničku měl na plný pecky puštěnou řidič. Když to poslouchaj tramvajáci, musí to bejt dobrý. EMA CHORÁ, 20 LET, MRSKLESY

Wild Nothing Paradise Dream pop; takový soukromý nebe krásy na zemi.

DOMINGO

Bunny Michael Holy Holy To jste mi na FB přihráli vy, čtenáři. Usoudila jsem, že všichni potřebujete psychoanalýzu a hodně kondomů, nicméně jsem si to stáhla a jedu to. A.M. 180 Collective, specialisti na vše divné, pozvali divnou holku, co trochu rapuje a hodně kvílí, na 20. září do Prahy. Chci to vidět, jdu tam.

MARTINA DUTÁ, 19 LET, OVER

MNICHOVO HRADIŠTĚ

Sophie Clean Bandit Rather Be

Berlín je pryčššššš Jasně, mekka hipsterství, říkáš si, jenže lokální Kreuzberčani už maj hipsterů dost. Ne proto, že by si masivně ladili #normcore a ponožky v sandálech, ale proto, že je kvůli nim dražší živobytí. Představ si, že si jen tak randomly flausíš, žiješ v zaplivaný expats části města a pak se urve novinář z BBC a prohlásí ji za novej in. Chvilku tě to hřeje u srdce, jako správnej obchodník, kterej předvídá dobu, si otevřeš stánek s falafelem a těšíš se na pofel. Stejně předvídavej je ale i tvůj soused, majitel vašeho baráku a koumáci na radnici. Kvůli cizákům, který jsou za trochu autenticity a coolness ochotný zaplatit nehorázný peníze, se v tvý čtvrti nehorázně zvyšujou ceny nájmů a služeb. I tobě. K naštvání.

Možná to někdo zná z rádia. Líbí se mi, že míchaj electro s klasickou hudbou – housle, cello, právě cellistka Grace mě baví, vždycky se usmívá a je plná energie. Songy jsou chytlavý, dá se u nic učit, pracovat i relaxovat.

Lemonade Sophie je absolutní zjevení, něco jako kdyby na Zemi přistáli mimozemšťani, zeptali se lidí, jak se na tu dělá pop, a pak odletěli a na planetě svých zvuků vykroutili überpop, totální vyprázdnění obsahu, 100% forma. Třpytky, make-up, simulakrum. Nejvíc hot zboží scény.

VERONIKA BEDNÁRIKOVÁ, 19 LET, PRAHA HAZNO

Fru Fru

Riff Raff

Válka Tvrdý rock s českými texty. Skladbu Válka hráli v dost ostré podobě na Trutnoff festivalu. EVA MATYLDA JIŘIČKOVÁ, 50 LET, TURNOV

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ. ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Time Propojení kytar a rapu mi prakticky pokaždé vyvolává pocit nevolnosti. Existují samozřejmě výjimky a naposledy mě tak překvapil Riff Raff. Kdo by čekal že jeho deska Neon Icon bude tak melancholická, že? Zakupuji španělku, trsátko a příští na Trutnoffu u vohně! PASTA ONER

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: HAPPY SOCKS

HAPPY OD PASU DOLŮ Mladá švédská značka Happy Socks se rychle stala světovým průkopníkem ponožkové extravagance. Po dobytí této mety přichází s další nápaditou kolekcí, tentokrát ale spodního prádla. Ještě víc barev, radosti a kvality do každého šuplíku!

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

Sympaťáci Viktor Tell a Mikael Söderlindh věří v její úspěch: „Od roku 2008 zásobujeme svět designovými ponožkami. Napadlo nás použít ten samý recept a najít novou výzvu. Hledali jsme další kousek oblečení, který v lidech může vyvolat pozitivní emoci, když se oblékají, a teď, po dvou letech, můžeme hrdě představit výsledek.“ Který z jejich designů by rozhodně neměl chybět ve vašem šatníku? Viktor: „Puntíky a pruhy. Osobně mám nejradši puntíky a pruhy dohromady.“ Mikael: „Jedině kosočtverce, které přecházejí z jedné barvy do druhé.“ Viktor: „Jak vidíte, na nic nemáme stejný názor.“

Mikael: „Puntíky nic moc…“ Viktor: „Různobarevné puntíky jsou právě nejlepší.“ Stejně jako ponožky, i spodní prádlo Happy Socks chce být viděno. Trenýrky doporučujeme holkám na tělák, k bazénu nebo jen tak na doma, boxerky jsou zase dobrý v zimě pod džíny. Pohodlí a příjemný pocit luxusu vás neopustí ani po padesátém praní. Prádlo a ponožky Happy Socks se perfektně doplňují, drží tvar a jejich zářivé barvy nikdy nevyblednou.

Viktor: „Každý den si venku iPhonem fotím domy, auta, lavičky, zábradlí, dopravní značky a barevné kontrasty mezi nimi. Vidím žluté kolo opřené o šedou zeď, červenou poštovní schránku na dřevěném plotě, ﬁalový deštník na oranžovém pozadí… Ve městě je spousta inspirace, každá věc má tvar a barvu a nějak ladí s okolím.“

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Deset představ o mém nadcházejícím životě Jmenuju se Iva, v oficiálních dokumentech ještě následuje slabika „na“, a koncem září poženu své střevíčky na vysokou školu. Jeden z nich pak, jen tak mimochodem, zapomenu o překofeinované půlnoci

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

na schodišti hlavní budovy… (A studovali spolu šťastně až do smrti/do konce zkouškového/občas je to to samé.) Co od své vysokoškolské pohádky očekávám? Nastup si do dýňového kočáru.

jméno: věk: škola: obor: ročník: stav:

Ivana Antošová 19 let Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury vizuální komunikace první vyleštěné růžové brýle

1) Budu vzorná studentka

Nevynechám přednášku než z akutních důvodů (bolení v bříšku) a překvapím své profesory náskokem v doporučené literatuře. V knihovně budu tak často, že si plebejští návštěvníci budou myslet, že tam pracuji, a začnou se na mě obracet s dotazy „Kde najdu třetí díl Stmívání?“ a „Koukám, že Aštar Šeran – příručka pro začátečníky je rozpůjčovaná, mohu si ji u vás rezervovat?“

2) Povedu si diář

Mým revírem je kalendář, moje zvýrazňovače jsou vražedné. Mými protivníky jsou děravá paměť a termíny zkoušek zvané též lajny mrtvých (z anglického „deadline“). Žena z FUA TUL pracuje kontinuálně ve dne v noci. Jejím úkolem je chránit své stresové hladiny.

3) Moje kolejní spolubydlící bude nekuřačka

Zkušená kuchařka. Odborník na pastu a certiﬁkovaný motač suši. Slečna čistotná, voňavá, se smyslem pro humor, módu a nemluv, teď tě nechci poslouchat. Přiveze s sebou na pokoj žehličku, vonné svíčky a Raffaello. Nebo to bude gay. Fabulous gay.

PENÍZE!“ A budu pouštět vodu a bude mě stát dvacet varhánků, čistý pupík a dokonale oholená lýtka.

6) Má kolej, mé království

Od mého pokoje očekávám dokonalý soulad s žárovičkovým světelným řetězem, roztomilým povlečením, rozvěšenými graﬁckými plakáty a polaroidy mě a mých dokonalých, pilně se vzdělávajících vysokoškolských přátel, a plný respekt k velké plyšové kachně, která se mnou bude sdílet lože.

7) Kdo šetří, nebrečí mámě do telefonu o sponzorský dar

5) Dopřeju si dlouhou sprchu

9) Dokud však budu pořád v Čechách

W W W.REDWAY M AG.C Z

Bude mě bavit a naplňovat, alespoň z poloviny tak moc, jak si to moje střední přála. Doufala. Zkoušela. Spolužáci budou moje druhá rodina a profesoři moje širší příbuzenstvo. Pojem předmět se stane synonymem k věci, která mě přirozeně baví a mám zájem se v ní zdokonalovat. A nebudu se ztrácet v budovách školy. Ani v rozvrhu. Ani ve výkladu. Tím spíš ne ve vlastních poznámkách. Pokémon vývojové stadium – vysokoškolačka!

8) Každý by mě chtěl

To je odměna za dokončení střední školy.

Výhodou kolejní sprchy by mohla být absence maminky stojící za dveřmi koupelny a krákorající „NEPOUŠTĚJ TU VODU TAK DLOUHO, VODA STOJÍ

10) Školu si zamiluju

S penězi budu nakládat rozumně. Nenechám se zlákat výprodeji věcí, které nepotřebuji, ale nekřesťansky moc chci. Stanovím si denní ﬁnanční limit, dle nějž se budu striktně orientovat. Najdu si brigádu, abych namísto jednoho rohlíku k snídani mazala dva.

Přihlásím se do projektu Erasmus a skrz uhranutí svými studijními výsledky budu vybrána k pobytu v zahraničí. Odjedu na vysokou školu v Brightonu, v Anglii, a budu takovým sladkým pokušením, že mi nabídnou studovat tam už napořád. Já s úsměvem jejich skromnou nabídku přijmu a naučím mámu skypovat.

4) Nevstanu nikdy dřív než v 9.30

o obejmutí a pusinku na čelíčko. Budu silná. Samostatná. Ne, ani na tvář.

budu si s maminkou volat jen dvakrát třikrát do týdne. Nejsem žádný ustýskaný ukňučený ubulínek, který prosí náhodné univerzitní studenty

smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Klub rváčů 2 CHUCK PALAHNIUK

Jedna z nejdůležitější knih (a taky ﬁlmů) 90. let se dočká pokračování v podobě komiksu, jehož autory jsou Chuck Palahniuk a výtvarník Cameron Stewart (Batman a Robin, Catwoman). Příběh začíná deset let poté, co jsme Jacka a Tylera Durdena opustili v troskách města napadeného teroristickou organizací Project Mayhem, kterou spolu vybudovali. Jack je teď ženatý s Marlou a vychovávají devítiletého syna. Jack stále není šťastný a přemýšlí, jestli by štěstí dosáhl, kdyby potlačil divokou, tvůrčí stránku své osobnosti, toho Tylera Durdena, kterého v sobě má každý z nás. Ale pozor – možná se ukáže, že Tyler není jen postavou, která se vylíhla v Jackově nemocné mysli... První díl desetidílné komiksové sérky vyjde v dubnu 2015, pak bude následovat i ﬁlm, oujé.

KNIHA Jaký to nádherný svět Pokus jedince porozumět všemu MARC CHOWN, KNIHA ZLÍN, 2013

To je Marc Chown, seznamte se: „Za svou silnou stránku považuji to, že umím vysvětlit i ty nejsložitější fyzikální jevy komukoli, kdo se mnou pojede například autobusem číslo 25 – možná bych raději měl říct tomu, kdo měl tu smůlu a v autobuse číslo 25 si sedl vedle mě. Kromě fyziky se však věnuji i dalším věcem. Přečetl jsem spoustu beletrie. Zajímám se o historii. Rád běhám. V roce 2012 jsem dokonce uběhl Londýnský maraton a zřídkakdy to při jakémkoli setkání nezmíním během prvních tří minut.“ Schopnost vysvětlit jednoduše složité věci by měl mít hlavně váš fyzikář, chemikář a matikář. Jestli ne, vrazte dvě stovky do Marca, v budoucnu se vám vrátěj tisíckrát.

VÝSTAVA I’m OK - Andy Warhol GALLERY OF ART PRAGUE, STAROMĚSTSKÉ NÁM. 15 13. ČERVNA – 31. PROSINCE 2014, WWW.GOAP.CZ

Campbellovy polívky, Marilyn Monroe, Mao… všecko tam je. Taky sítotiskové ručně kolorované Flowers, které Ultra Violet nazvala „nestvůrnými“ a jejich výrobu popsala v knize Má léta s Andy Warholem jako kolektivní: „Všichni se museli zapojit. Tiskli jsme a vybarvovali, Andy podepisoval a čísloval. Chladně, strojově.“ Vystavena je i sbírka obalů desek, jež Andy vytvořil pro Velvet Underground, Rolling Stones, Madonnu, Dianu Ross a další. V sítotiskové dílně ve stylu Factory si pak můžete technologii sami vyzkoušet a výsledné dílo odnést domů. Otevřeno je denně od 10.00 do 20.00.

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

ULTIMATE SURVIVAL GUIDE Koncem minulého školního roku jsem konečně nabyla moci rozstříhat svůj středoškolský studentský průkaz, který se vyznačoval fotkou s dvojitou bradou, šikmo ustřiženou oﬁnou a rovnátky. Složila jsem maturitu. Nebohým jehňátkům ženoucím se do chřtánu zkoušky dospělosti v tomto školním roce bych ráda věnovala několik zkušených a moudrých slov. „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na poslední den svaťáku.“ Jak jistě víš, žádný učený z nebe nespadl – a maturita nepadá daleko od svaťáku. My o maturitě a maturita za dveřmi, nepodceňuj tudíž včasnou přípravu a přijmi ode mě odpověď na otázku, která pomalu rozechvívá tvoje nitro: Týden učení nestačí. (Souhlasí jedna vyděšená studentka z jedné, pod rodičovským dozorem testováno metodou pokus – VELKÝ omyl.) „Kolik zvýrazňovačů máš, tolikrát jsi člověkem.“ Žádný student se ještě nezvládnul připravovat k maturitě, aniž by se nerozptyloval podtrháváním prvních tří maturitních otázek z nejlehčího předmětu. Čím víc pruhů, tím víc Adidas. „Kdo nespí, má za tři.“ A za tři je vždycky lepší než za pět. Jak si kdo ustele, tak si kdo lehne k pohodlnějšímu učení. „Strach má velké uši.“ Jelikož jsem neměla dostatek síly ani sirupu proti kašli číst si otázky pořád dokola nahlas, nechala jsem sebe mluvit za sebe. Vzala jsem mikrofon, spustila v počítači aplikaci Záznam zvuku a každou otázku si nahrála. Pak už stačila sluchátka, a nejotravnější audiokniha sluneční soustavy mě mohla v iPodu pronásledovat i na cestách. „Neštěstí nechodí po horách, ale po maturantech.“ Starý přítel Murphy zasedá v maturitní komisi a s nejpřívětivějším úsměvem ti z pytlíčku nabídne přesně tu otázku, na kterou ses neučil. Přesně jedinou knížku z dvaceti, kterou jsi nečetl. (Zdravím Spalovače mrtvol od Ladislava Fukse.) „…no …už můžu mluvit o neuměleckém textu?“ – „Nene, ještě máte spoustu času.“ „Kdo se bojí, musí stejně k maturitě.“ To je důležité si uvědomit, když ve čtyři ráno v den maturity házíte s mámou džouky, že do září je času dost a popelářská kombinéza ti půjde hezky k pleti, jen v létě v ní asi bude horko. (A za hodinu máš vstávat.) Když před zkouškou z němčiny chytneš hysterickej záchvat, trochu brečíš, trochu nedejcháš a trochu myslíš na Hitlera. Když odjistíš ruční granát s přesvědčivým tvrzením, že hlavní město starověkýho Řecka byly Antény. Když ti oznámí, že sis to vybryndal na vyznamenání. No co, viď. Jaký pán, taková maturita. Přeju hodně štěstí, dělej všechno opačně než já a pamatuj: bez maturity nejsou koláče!

Iva Antošová, už ne Gymnázium Chomutov, ale Technická Univerzita v Liberci

Girrrl Power /

TEXT: HAZNO FOTO: ARCHIV

ANGELA Dorothea Merkel (*17. 7. 1954)

Nejmocnější ženou (asi) v tvym dosud poznanym vesmíru je tvoje máma. Ta ti pere, vaří, chystá svačiny, dává zaracha a kapesný, nebo tě naopak pouští tzv. „ven“. Nejmocnější ženou na světě (něco jako kdyby

tvoje máma byla mámou světa) je podle časopisu Forbes Angela Merkel. A jestli to říká Forbes, tak to bude pravda.

girrrl power /

Part #1: Overview První dáma Evropy začala, jako my všichni, narozením, rozkoukáváním se po světě, školkou, pravidelnou školní docházkou, studiem na vejšce. A to je důležitý – současná německá kancléřka měla velkej talent a cit pro matematiku a fyziku, kterej se prokázal u maturity. Takže až si příště budeš pokládat otázku „K čemu mi bude matematická derivace v mým životě?“, vzpomeň si na Angelu. Třeba k tomu, abys jednou byl/a nejvíc důležitej člověk v celý Evropě. Hrdinka našeho článku to dotáhla dokonce tak daleko, že dokončila vysokoškolský studium jako doktorandka katedry fyziky na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku, a může si tak za jméno hrdě psát DrSc. Tématem její práce byl výzkum mechanismů rozkladných reakcí s jednoduchým porušením vazby a výpočet jejich rychlostních konstant na základě kvantově chemických a statistických metod. Víš, co to je? Já (Hazno) jsem se to snažil zjistit, ale na Facebooku místo pomoci přišly jen chytrý moudra typu UGC (Use Google, cowboy) nebo tak. Tak se zkus zeptat svýho chemikáře/chemikářky, třeba ti to objasní, a ještě bude potěšenej/á, že máš zájem o tenhle přenádhernej a veledůležitej obor. A to přenádhernej a veledůležitej říkám bez nadsázky a ofrňování se. Chemie je prostě super. Jen škoda, že jsem na to přišel, až když mi bylo dvacet a dodělával jsem domácí úkoly za svoji tehdejší slečnu. Při studiích na univerzitě se jí vrchnost ptala: „Chceš do Stasi, nebo ne?“ Což je dost podobný, jako když se tvých rodičů (ne)zeptali, jestli chtěj bejt agentama StB. Jestli chtěj donášet na svý bratry a sestry, ať už to znamená cokoli od tzv. „protistátní činnosti“ přes špatný vyjadřování o komunistech až třeba po plánování emigrace. Angela byla rovná v zádech a řekla jednoduše: „NE!“ Fandila totiž konkurenčnímu polskýmu spolku, kterej se jmenoval Solidarność. (Polská organizace bojující za práva dělníků, jejíž vůdce, elektrikář Lech Walesa, se po pádu komunistického režimu stal prezidentem Polska, pozn. autora) I přesto jí bylo umožněný studium na univerzitě, a dokonce i jeho absolutorium. Na univerzitě se zároveň stala členkou FDJ, spolku pro propagaci a agitaci. To neni úplně lichotivej bod, dost dobře to může znamenat, že ve skutečnosti na univerzitě propagovala marxismus-leninismus. Jenže sama Angela říká, že měla na povel pouze kulturní složku FDJ. Já jí věřim. Nic jinýho mi vlastně ani moc nezbejvá… Až do roku 1989 ji ale politika nechávala chladnou. A pak najednou hulahop – vstoupila do tehdy vznikající Demokratischer Aufbuch (DA). A tady začíná její politický „raketový růst“: 1990 – tisková mluvčí vlády 1991 – spolková ministryně pro ženy a mládež

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

1994 – ministryně ochrany životního prostředí a bezpečnosti atomových reaktorů (mimochodem – bejt ministryně atomovejch reaktorů je něco jako bejt Pán všech moří) 1998 – zvolení generální tajemnicí CDU A od roku 2000 doteď – spolková předsedkyně CDU. De facto Angela je nejdůležitější ženou v Německu i Evropský unii. Part #2: Angela drží Evropu na uzdě V roce 1958 bylo založeno EHS, tedy Evropské hospodářské společenství, všechno klapalo, jak mělo, a lidi byli

spokojenější a spokojenější. Později se EHS přejmenovalo na EU a lidi se měli pořád lépe a lépe. Jenže pak se něco zvrtlo. Ze samotného Olympu přišlo vyúčtování od Dia a zjistilo se, že řečtí bohové hýřili a falšovali stvrzenky ze svých večírků. A tak Angela zavelela rázně: je potřeba utáhnout si opasky, rozežrané hrudníky zašněrovat do korzetů a začít se střídmými večírky nebo radši vůbec přestat na nějaké večírky myslet. Zkrátka jednu malinovku a spát. Kdybyste potřebovali charakterizovat její přístup k politice Evropské unie i Německa v občanský výchově, řekněte „nehýřit, šetřit, vytvářet rezervní fondy, podnikatelské příležitosti a pracovní místa“. Budete to mít dobře. Jak jsem psal na začátku – Angela je prostě taková máma, která ti vždycky včas připomene, kolik jsi nechal na poslední party a že s navýšením kapesného aka budgetu se můžeš rozloučit, protože jak se říká u nás na vsi, „kdo šetří, má na tři“ (třeba roky života nebo mejdany). Angela Evropské unií pomůže, přispěje, ale vždycky u toho pohrozí prstíčkem a připomene, že to je naposledy a žádné příště už nebude. Stejný scénář opakovala i se Španělskem, s Irskem nebo Itálií. Jak praví jeden z anagramů: Angela Merkel je prostě Karamel Engel (hledej si ve slovníku pojem anagram).

Národní bezpečnostní agentura), jíž byl sám zaměstnancem, odposlouchává a jak, strhla se mela. Mezi Bílým domem a Bundestagem vztahy ochladly až k absolutní nule. ( -273 stupňů Kelvina, když už jsme u tý fyziky a chemie.) Angela si pozvala Baracka Obamu na kobereček. A tentokrát ten kobereček zrovna dvakrát červený nebyl. Barack dostal přísné kázání o tom, že se kamarádi a spojenci prostě a jednoduše nešmírují, že je to fuj. Dále Angela prohlásila, že NSA si má svoji práci dělat pouze na území USA, Evropu ať nechá na pokoji. A tak si teď můžeme (nejspíš) zase klidně psát intimní zprávičky na Facebooku a nemusíme se bát, že by si je někdo přes překladač Bing překládal a měl podivné představy. Prostě dobrá máma, ta paní Merkel. Kór když Barackovi říká: „Lakem regal ne!“ (I to je anagram.) Mimochodem – zkoušíte si občas překládat statusy kámošů přes Bing? Nejlepší zábava. I když je to teda sooooo 2013. Part #4: Hipstermerkel Zhruba v době, kdy Angela tzv. „liskala prádlo“ Barackovi, vyšla v časopisu Spiegel (obdoba našeho Blesku) impozantní fotka Angely stojící v poli. Internetoví kutilové z poetického snímku ženy s pevným výrazem vytvořili něco jako bibli hipsterství. Angela s kérkou, pinkﬂoydovskými trojúhelníky, mlhovinami, random textem psaným helveticou a tak dále a tak dále. Všechno, co jste chtěli vědět o hipster designu, ale báli jste se zeptat, nevěděli, kde hledat, přehledně zde, na jednom místě. Pokud se chcete přiučit, co všechno bylo in a už nebude, nebo bude, ale až to bude tzv. „retro“, tak projeďte http://hipstermerkel.tumblr.com. Je to tam. Angela Merkel aka Reklam Elegan (a to je taky anagram a navíc se to rýmuje). Když jsem viděl v létě na Pohodě Kraftwerk, říkal jsem si, že bych chtěl bejt ten kluk, co může říct: „Víte, můj děda vlastně vymyslel techno.“ Když jsem poprvý viděl hipstermerkel blog, okamžitě jsem zatoužil po tom, aby Angela byla moje babička. Being Bundeskanzlerin je prostě zodpovědnost. A Angela si dává všechno na jedničku. ANGELA MERKEL REKLAMA ENGEL KLAM GELNERE! MAKREL ENGEL KARAMEL ENGEL

Part #3: Svatá Angelo, jež jsi v Bundestagu, posvěť se jméno tvé a braň naše informace před NSA Na sklonku roku 2013, poté co tzv. „whistleblower“ Eda Snowden vynesl informace o tom, koho všeho NSA (americká

REKLAM ELEGAN RAKEM LEGALNE LAKEM REGAL NE

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

TTEXT: M. OVERSTREET A O. FORMÁNEK FOTO: ARCHIV

Líbí se vám Hello Kitty? Líbí se vám tak moc, že byste chtěli žít jenom v jejím světě? Žádný problém. Budete mít auto Hello Kitty na benzin Hello Kitty, za který zaplatíte platební kartou nebo šekem Hello Kitty. Pracovat můžete třeba ve čtyřpatrovém tokijském obchoďáku Hello Kitty nebo v tchajwanské porodnici Hello Kitty. Létat na dovolenou budete pouze airbusem A330 Hello Kitty a vaším cílem pochopitelně nebude Disneyland, nýbrž Hello Kitty park, případně hotel Hello Kitty na pláži s výhledem na moře.

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

Ve svém domě Hello Kitty se můžete dívat na LCD telku Hello Kitty, poslouchat desky slavných kapel věnované Hello Kitty nebo sami nějakou muziku složit – pochopitelně na Hendrixův Fender Stratocaster Hello Kitty. Budete mít počítač, bazén, kolo, skate a šachy Hello Kitty, můžete pařit hry Hello Kitty, vařit jídlo Hello Kitty a jíst ho z nádobí Hello Kitty. Kdybyste chtěli až do konce života nosit každý den oblečení Hello Kitty s jiným obrázkem, pravděpodobně byste nabídku nikdy nestihli vyčerpat, denně se totiž po celém světě rodí stovky nových designů. Těžko – kromě vesmírného programu, psychiatrické péče a pohřební služby – najdete obor, kam Hello Kitty ještě neexpandovala. Ano, koupíte i funkční AK40 Hello Kitty, elektrický paralyzér Hello Kitty, kondomy Hello Kitty nebo odsávačku na mateřské mléko Hello Kitty. Pan Šintaró Cuji měl těžké dětství Narodil se roku 1927 v japonské prefektuře Jamanaši do dobře zajištěné rodiny provozující síť restaurací a motelů. Na rozdíl od japonské tradice, podle které je rodina nejpevnějším a nejposvátnějším svazkem, se však Cujiovi vzájemně hádali a vztahy byly po většinu času spíš napjaté. Když třináctiletému Šintaróovi zemřela matka

na leukemii, zůstal odkázán na příbuzné, kteří ho šikanovali a zanedbávali. Později k tomu řekl: „Právě proto ve své firmě tak dbám na komunikaci a spravedlnost.“ Chtěl se stát spisovatelem a básníkem, za psaní milostných povídek ho ale málem vyhodili ze střední školy – dospíval totiž za druhé světové války, kdy bojovně naladění Japonci netolerovali mladým klukům žádné známky změkčilosti. Když se v roce 1945 hlásil na univerzitu, vybral si takticky chemii, aby se vyhnul vojenské povinnosti (studenti humanitních oborů byli do zbraně povoláváni přednostně) a vydržel tam i poté, co válka skončila. Dokonce poznamenal, že v chemii našel nečekaně mnoho poezie a romantiky: „Smícháte dva prvky, a bang! – vytvoříte něco úplně nového.

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

Rovněž se dá říci, že se chemické prvky chovají jako lidé. Také se vzájemně přitahují, odpuzují nebo se chovají neutrálně. Není to zajímavé?“ Poválečná léta znamenala pro velkou část obyvatel poraženého Japonska každodenní boj o živobytí, u mladého studenta chemie se ale projevilo značné obchodní nadání. Se spolužáky se pustili do malé chemické výroby zboží, po kterém byla ve zbídačené zemi velká poptávka: mýdla, umělého sladidla a poloumělé sójové omáčky s glutamanem. Na rozdíl od většiny spoluobčanů Šintaró a jeho kámoši v těžkých časech zbohatli. Sanrio jako tři světadíly Mladý, bohatý a všemi vážený pan Cuji nastoupil do úřadu guvernéra prefektury Jamanaši, ale práce ho příliš nebavila a jednoho dne svým nadřízeným oznámil, že odchází. Založil společnost na obchod s hedvábím a dárkovými předměty. Prvním dekorem, který se objevil na tričkách, hrnečcích a okrasných dopisních papírech, byla jahoda. Šintaró brzy zjistil, že předměty s jahodou jdou na odbyt lépe než ty samé bez jahody. Obrázek vytvořil přidanou hodnotu produktu a z marketingového hlediska přenesl obyčejné triko, talíř nebo plážové sandály do vyšší kategorie. Což se pochopitelně projevilo na ceně. V roce 1973 přejmenoval firmu na Sanrio. Název spojoval japonské slovo „san“, což znamená „tři“, a španělské slovo „rio“, tedy „řeka“. Měl tak vyjadřovat ambice společnosti, která hodlá proniknout na trhy u tří veletoků symbolizujících tři hlavní světadíly. Také si nechal udělat obsáhlý průzkum oblíbenosti zvířat, z něhož se dozvěděl, že lidé na celém světě mají nejradši psy, kočky a medvědy. Potom najal dvacet designérů, aby vytvořili první sérii kreslených postaviček – nových dekorů na dárkové předměty. Byl mezi nimi i návrh tehdy osmadvacetileté designérky Juko Šimizu pobývající právě v Londýně. Juko, inspirovaná četbou knihy Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala (pokračování Alenky v říši divů od Lewise Carolla), nakreslila bílé koťátko s červenou mašlí a kresbu ozdobila nápisem Hello Kitty. Dnes téměř devadesátiletý Šintaró vzpomíná, že jeho první reakce byla „no, jakž takž to ujde“, což je zpětně dobrý vtip, neboť Sanrio do této chvíle vrhla na trh víc než čtyři sta dalších postaviček, které ale všechny dohromady vydělaly „jakž takž“ polovinu toho, co Hello Kitty. Ta se 1. listopadu 1974 objevila na umělohmotné dívčí peněžence na drobné a otevřela tím nejen novou kapitolu v existenci firmy a životech pana Cujiho a paní Šimizu, ale také v dějinách popkultury. Kawaii jako kulturní a společenský jev „Podstatu úspěchu Hello Kitty nemůžeme vysvětlit, aniž bychom nenarazili na japonské slovo kawaii,“ píší v National Geographic. To je pravda. Kawaii znamená něco jako roztomilý, sladký, prostě „ňuňu“ (víte jak) a v japonských dějinách se vyskytuje už od středověku. Avšak teprve v sedmdesátých letech dvacátého století kolem tohoto pojmu vznikla celá „kultura roztomilosti“ a jako růžová vlna tsunami postupně zaplavila západní svět, který podle sociologů a filozofů nevyhnutelně dětinští pod

vlivem stoupající životní úrovně a prodlužujícího se období mládí. Hello Kitty se vezla – a dodnes veze – na samotném hřebeni vlny a zatím se nezdá, že by měla potíže s udržením rovnováhy. K holčičkám ve věku pět až deset let, kterým byla původně určena, se postupně přidávaly starší kamarádky, pak jejich maminky a nakonec i známé zpěvačky a hollywoodské herečky. Nevíme přesně proč, ale spojení Hollywoodu s Hello Kitty je pro paparazzi neodolatelně přitažlivé, někteří se na ně přímo specializují a zásobují americký bulvár fotkami celebrit, které Hello Kitty nosí. „Být kawaii“ tak díky tomu znamená v podstatě totéž co „sexy“. Žádná konspirace I když na netu koluje mnoho „zaručeně pravdivých odhalení“ o Zlu zasévaném do dětských myslí tímto na první pohled nevinným koťátkem, ve skutečnosti však nástrojem iluminátů (nejznámějším konspiračním zářezem je asi video What’s Up With Hello Kitty?, které najdete na YT), vysvětlení jeho fenomenálního úspěchu nejen u žen všech generací, ale dokonce i mužů – metrosexuálů, fashion bloggerů, sportovců a dalších příslušníků „popkulturní fronty“ – je docela obyčejné. Hello Kitty útočí na nejzákladnější lidské instinkty. Má velkou hlavu a drobné tělo, což jsou znaky mláďat savců, která nás vždy rozněžní a vyvolávají touhu pečovat a chránit. Oválné tvary a tvář s výraznýma očima a malými ústy se líbí dětem kolem dvou tří let, na což se, vždy se stejným výsledkem, dělalo nespočet výzkumů na všech kontinentech. Hello Kitty ovšem nemá žádnou pusinku, což je výzva pro náš mozek, který je zvyklý chybějící tvary okamžitě doplňovat. Pak je jen na naší imaginaci, na našem rozpoložení, jestli kotě vnímáme jako veselé, smutné, rošťácké apod. V této svobodě tkví značná část jeho podmanivosti. Pan Roztomilý Jak jsme již řekli, Šintaró Cuji neměl příliš šťastné mládí. Musel se vyrovnat se smrtí matky, nepřátelstvím příbuzných i válkou, a taky se sebevraždou učitele, který se zastřelil před zraky studentů ve chvíli, kdy jim ředitel školy oznámil, že Japonsko se vzdalo. „Tak pro nás skončila válka. Já jsem byl rád, můj učitel se ovšem domníval, že s takovou hanbou není možné žít. Moje roky na střední škole byly zkrátka takové,“ pokrčí rameny. S novináři hovoří nerad a jen výjimečně, protože když prý dá rozhovor jednomu, ostatní žárlí. „Berou to osobně, myslí si, že nejsou dost dobří nebo že nemám rád noviny, pro které pracují. Tak to není, jen prostě nemám pocit, že je toho tolik co vyprávět. A nerad se chovám nespravedlivě, tak raději odmítám všechny.“ Jednu z výjimek udělil deníku The Japan Times, jehož redaktor Tomoko Otake byl panem Roztomilým, jak Japonci Šintaróovi přezdívají, pozván do kanceláře obchodu Hello Kitty v módní tokijské čtvrti Šindžuku. Ukázal mu novou, dva a půl metru vysokou sochu Hello Kitty, jejíž keramický povrch je upraven speciální technologií tak, aby na něm neulpívaly otisky prstů a ona zůstala i přes nesčetné dotyky návštěvníků zářivě bílá. „Kitty-chan je značka srovnatelná s Gucci nebo Hermès, reprezentuje

rozhovor /

japonskou kulturu, japonskou coolness, a vše proto musí být do detailu dokonalé. Už dávno není jen roztomilým obrázkem na spodním prádle nebo školní aktovce, stala se ikonou, symbolem přátelského, pozitivního a přejícího pohledu na svět,“ říká v rozhovoru Šintaró, ve svých devadesáti stále čilý a bystrý, jeden z nejdéle úřadujících firemních prezidentů v historii Japonska. Nikdy se nevzdal lásky k literární tvorbě, napsal několik pohádkových knih a filmových scénářů; dokument o sirotcích z vietnamské války, který produkoval, dokonce obdržel Oscara. Pracovat začíná v devět ráno, spát chodí po koupeli kolem čtvrté ráno. Je abstinent, nekuřák, nerad bývá sám a jeho jedinou neřestí je rychlá jízda autem: „Jsem maniak, pořád překračuju rychlost a platím pokuty,“ směje se omluvně. Co se mu na životě zdá nejtěžší? „Mezilidské vztahy, samozřejmě. Udržet přátelství, lásku. Klíčem je nedělat ostatním to, co nechcete, aby oni dělali vám. Nebýt lakomý. Umět ustoupit. Kdo chce žít klidně, musí si nejdřív něco vytrpět.“ Happy birthday, Kitty! 1. listopadu 2014 bude Kitty čtyřicet let. Čtyřdenní spektakulární oslava pojatá jako con, tedy celosvětové setkání fans, se odehraje

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

v Los Angeles, v jedné z nejrespektovanějších institucí na světě, v budově Muzea současného umění (MOCA). Celodenní vstupné je třicet dolarů, děti do pěti let zdarma. Za účasti mnoha slavných jmen showbyznysu se návštěvníci mohou oddat úplným kawaii orgiím – soutěžit o nejkrásnější kostým, prohlížet a kupovat vzácné vintage kousky, ve workshopu si vyrobit svůj vlastní, nechat se potetovat, vyfotit se s celou Hello Kitty rodinou, přijímat dárky, rozdávat dárky, tančit, koukat na filmy, na módní přehlídky, na koncerty kapel, na ohňostroj, hrát hry, ochutnat japonské speciality… prostě prohlubovat vztah ke všemu japonskému. Limitované edice na počest Hello Kitty představí Apple, Vans, Nintendo, Swarovski, New Era, Lego, Tokidoki a mnoho dalších. Tak party hard a všechno nejlepší, kotě!

Helo Kitty Helo Kitty plemeno: bělosrstá samička japonského bobtaila narozena: 1. listopadu 1974 v Londýně bydliště: Tokio matka: Juko Šimizu otec: Šintaró Cuji povinnosti: být kawaii, vydělávat peníze tituly: oﬁciální vyslankyně japonského ministerstva cestovního ruchu, ambassadorka japonského vládního programu Cool Japan, Vzácný přítel dětí – uděleno dětským fondem UNICEF kolik si dává do kasičky: každý rok víc než jednu miliardu dolarů výskyt: v šedesáti zemích světa v minimálně 60 000 typech výrobků

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

V tajence se skrývá jméno objevitele jednoho ze světadílů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

ILUSTRACE: TOMSKIPOLANSKI.COM

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ, LUKÁŠ RITTSTEIN A BARBORA ŠLAPETOVÁ

Krvácející tělo Menstruace jako tabu

Úplně na začátek poznámka pro kluky: My holky nekrvácíme 28 dní, ale přibližně jednou za 28 dní. A menstruační krev je červená, ne modrá. Ne, nedělám si srandu, někteří z vás to prý nevědí… A co se dál moc neví: Vedle toho, kolik ženy vydělávají, jestli mohou studovat, volit nebo řídit auto, má na jejich postavení ve společnosti vliv i to, jak přijímáme menstruaci. Uvedu tři příklady kultur, které ji vnímají odlišně – buď negativně, pozitivně, nebo neutrálně –, a doložím, jak to ovlivňuje mezilidské vztahy a jakou roli v nich ženy zastávají. Na konci se pokusím zformulovat, jak jsme na tom my v našem civilizačním okruhu a proč je krev v reklamách na vložky modrá.

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

Dvě ze společností, které jsem si pro článek vybrala, nazýváme „primitivními“ nebo „přírodními“. Ty bývají méně složité než naše a nemají přístup k poznatkům moderní vědy, takže kolem krvácení bez viditelné příčiny, jako je úraz nebo zranění v boji, obvykle vytvářejí teorie spojené s náboženstvím, kosmologií a představami o vzniku světa. Zároveň jsou tyto teorie konstruovány tak, aby sloužily vládnoucí společenské třídě, což jsou někde jenom muži, jinde vybraní jedinci obou pohlaví a velice ojediněle pouze ženy (například u Mosuů v Číně). Při čtení o jejich rituálech a menstruačních tabu je dobré vědět, že přírodní ženy menstruují jen asi stokrát za život, kdežto ženy z průmyslově rozvinutých zemí až čtyřistapadesátkrát. To je dáno jednak tím, že přírodní žena nemá ve srovnání s námi tak pravidelnou a rozmanitou stravu, ale hlavně je po většinu svého dospělého života buď těhotná, nebo kojí. Menstruace pro ni není pravidelnou měsíční záležitostí a zvyky dané společnosti proto nemůžeme posuzovat či snad odsuzovat na základě našich životních podmínek a zkušeností. Poslední, co bych asi měla vysvětlit, je pojem tabu. Tabu je absolutní zákaz určitého lidského chování nebo činnosti. Jeho porušení je trestáno buď přímo zákonem, nebo vede ke ztrapnění, morálnímu odsouzení a odmítání kontaktu s provinilcem ze strany ostatních členů společnosti. V naší kultuře je tabu například kanibalismus, incest, zneuctění mrtvého těla, pedoﬁlie, zooﬁlie, vyměšování na veřejnosti apod. Velkou práci s objasněním vzniku a významu tabu si dal Sigmund Freud v knize Totem a tabu. Negativní Sambové Sambové (nebo též Sambiové) žijí v Papui-Nové Guinei. Podle údajů z roku 1994 čítá jejich kmen přibližně dva tisíce členů, kteří žijí roztroušeni ve vesnicích s počtem 40 až 250 obyvatel. Teritorium Sambů se rozkládá na území sahajícím od břehů horské řeky Lamari až do nížin a hlubokých údolí v oblasti nazývané Papuan Lowlands. Vesnice leží v těžko přístupném terénu a jsou od sebe značně vzdáleny, jejich obyvatelé se proto navštěvují pouze při výjimečných příležitostech, jako je dojednání příměří, spojenectví v boji proti jiné vesnici nebo sňatku. Přestože mluví společným jazykem a dodržují víceméně stejné zvyky, dochází mezi nimi často k válkám, neboť válka je podstatou života, kmenovým náboženstvím a též jediným způsobem, jak rozšířit loviště. Životní podmínky jsou drsné, v oblasti pokryté deštným pralesem prší průměrně devět měsíců v roce a permanentně zde vládne hustá mlha. Vše, co spadne na zem, podléhá rychlému hnilobnému rozkladu. Okolní hory jsou tak vysoké, že je nikdo ze Sambů dosud nepřešel a vůbec netuší o existenci měst, přístavů a anglicky mluvících turistů na druhé straně. Žijí uzavřeni ve svém světě na úrovni mladší doby kamenné. Životně důležitým zdrojem obživy je lov, který je vyhrazen pouze mužům. Ženy pěstují sladké brambory a několik dalších druhů zeleniny, často sbírají i divoce rostoucí plodiny. Strava chudá na bílkoviny je příčinou nevysokého vzrůstu Sambů a taky občasné podvýživy dětí (typickým příznakem je velké oteklé břicho na jinak vyhublém těle). Každá vesnice je rozdělena na tři části: společnou, ženskou a mužskou. Společnou obývají bezdětné páry – buď novomanželské, nebo ty, jejichž děti jsou už dospělé. V ženské části žijí těhotné a kojící ženy spolu s dětmi. Stranou od ostatních stojí menstruační chýše. Ženská část je pro muže tabu, stejně jako pro ženy mužská část, kam odcházejí chlapci zhruba ve věku sedmi osmi let, hned po iniciačním obřadu, během nějž se stanou muži-válečníky. Zůstávají zde až do doby, než se ožení, což je obvykle ve dvaceti letech. Krev je u Sambů mocným posvátným elementem, představuje zdraví, sílu a odvahu, tedy vlastnosti ceněné u válečníka. A válečník – všemi obávaný, agresivní a nelítostný – je nejvyšší postavení, jakého lze v kmeni dosáhnout. V mytologii Sambů vnikl celý svět z boje a krve, proudící krev je „čistá“, udržuje v těle život a při vytékání z rány odnáší pryč špínu a hnis, které způsobují horečku, nemoc a smrt. Menstruační krev je jiná; žena sama o sobě je nečistá a jakýkoli kontakt s ní muže poskvrňuje a oslabuje natolik, že by mohl ztratit vlastnosti válečníka. Menstruace znamená, že žena je nemocná a její tělo se snaží uzdravit a očistit. Taková krev, plná tělesného odpadu a zlých sil, musí být pochopitelně přímo „toxická“. Protože muži žádnou samouzdravovací a samoočišťující schopnost nemají, krvácení je u nich nutné vyvolávat uměle. Osmileté chlapce, žijící dosud výhradně v péči matek v ženské části vesnice, čeká tajný zasvěcovací rituál, při kterém se zbaví „ženského vlivu“. Muži je vyženou do pralesa, kde je nutí zvracet, aby se očistili od „ženského jídla a tekutin“, bijí je do nosu a úst, dělají jim hluboké zářezy na hlavě a po těle, aby tudy odtekla „ženská krev“ a v neposlední řadě je znásilní, aby do nich vstoupil „mužský duch“. Ti, kteří to přežijí a po několika dnech se vrátí do vesnice, si později budou krvácení z nosu sami vyvolávat vždy, když se „poskvrní“ stykem se ženou. Vypadá to, že ženy Sambů to mají vlastně lehké, nakonec ani menstruační

W W W.REDWAY M AG.C Z

chýše není tak neoblíbená, jak bychom se mohli domnívat – sejdou se v ní vždy minimálně dvě tři „nemocné“ (ženy žijící pohromadě většinou menstruují ve stejném termínu) a v družném hovoru a zpěvu si užijí několik dní nicnedělání. Na druhou stranu je menstruační tabu neúprosné. Krvácející žena se nesmí dotknout jídla, vody, oblečení, zbraní nebo nástrojů patřících mužům, dokonce je nesmí ani překročit. Nesmí nikomu z mužů zkřížit cestu, pohlédnout do očí nebo na něj promluvit. Porušení tabu se trestá vyhnáním z vesnice, což se rovná rozsudku smrti, nebožačka však často dřív spáchá sebevraždu, neboť i ona věří, že svou neopatrností vystavila muže-válečníka fatálním následkům. Předmět „nakažený“ jejím dotykem pak ostatní ženy pohřbí hluboko v pralese. Potřeba „být čistý“ je u Sambů spojena pouze se zhoubným působením žen. Pokud by ženy neexistovaly, nepotřebovali by muži žádné bolestivé a krvavé obřady. Postavení ženy je podřadné, její jedinou hodnotou je schopnost rodit. Kulturní antropoložka Shirley Lindenbaum se domnívá, že tento kulturně (= uměle) vytvářený odpor ke všemu ženskému má u Sambů funkční opodstatnění – přísné oddělení mužského a ženského světa omezuje porodnost a dětí se zde rodí právě jen tolik, kolik kmen v těžkých přírodních podmínkách a s omezenými zdroji potravy dokáže uživit. Podobný přístup, kdy ženy prožijí větší část života v izolaci a nesmějí se podílet na řízení a „politice“ vesnice, najdeme u většiny kmenů na území Papuy-Nové Guiney. Pozitivní Baulové O komunitě potulných hudebníků ze Západního Bengálska nelze mluvit jako o primitivním či přírodním národu. Na území severovýchodní Indie a Bangladéše se usadili už na přelomu 14. a 15. století a dnes jich největší počet nalezneme v hlavním městě Kolkatě. Baulové mluví bengálsky, používají peníze, zúčastňují se hudebních festivalů, nahrávají v rozhlase, vystupují v televizi a pózují turistům, jinak se ale snaží žít mimo dosah státních institucí a hlavních náboženských proudů v zemi – hinduismu a islámu. Jejich komunita vykazuje znaky náboženského kultu nebo sekty, nejvyšší hodnotou je osobní svoboda, podstatou víry pak hledání bytosti zvané „Adhar Manush“ (původní člověk), sídlící uvnitř každého lidského těla. Spojení s „Adhar Manush“ dosahují Baulové hudbou, zpěvem, tancem, poezií a rituálním (tantrickým) sexem. Tělo vnímají jako posvátný chrám a příbytek božské bytosti, nedotknutelné a neovlivnitelné vášněmi, radostmi a starostmi okolního světa, jemuž se ovšem nijak nevyhýbají. Lidé je považují za poněkud výstřední, ale neškodné podivíny, tzv. „moudré blázny“. Mezi vesničany, kam přicházejí oblečeni v oranžová nebo pestře záplatovaná roucha se zpěvem a tancem, jsou vítáni, zváni do domů a obdarováváni skromným jídlem či penězi. Baulská hudba byla v roce 2005 zařazena na seznam UNESCO jako mistrovské dílo kulturního dědictví lidstva. Část z nich žije na rodinných zemědělských usedlostech, kde nikdy nechybí ášram, příbytek duchovního učitele neboli gurua. Část z nich stálý domov nemá a kočuje po celé zemi – většinou pěšky, s veškerým majetkem na zádech. Jsou přátelští a mírumilovní. Krvi jako takové nepřičítají žádné zázračné vlastnosti, jedinou výjimku tvoří krev menstruační, hluboký mystický význam má pak krev z první menstruace (menarche) a rituální sex s menstruující ženou. Obřad spojený s menarche probíhá takto: Bengálská dívka Tara dostala první menstruaci. Řekla o tom matce a otci, který pro ni připravil speciální kus bavlněné látky. Ten teď Tara bude nosit na sobě. Rodiče událost oznámí rodinnému guruovi a po skončení Tařiny menstruace mu předají látku s kapkami krve. Guru pak uspořádá v ášramu slavnost a sezve na ni všechny svaté muže z okolí. Vlastní rituál se koná až za další měsíc, mezitím krev uschne a látka ztvrdne. Guru ji pak vylouhuje v kravském mléce a do růžové tekutiny přidá další ingredience používané při slavnostních příležitostech: kokosové mléko, kafr, palmovou šťávu a cukr. Tekutinu nalévá do skořápky kokosového ořechu a nechává kolovat mezi muži, kteří usrkávají, přičemž se v nich „transformuje síla paměti a soustředění, jejich pokožka získává zářivý vzhled, hlasy se stávají melodičtějšími a duše jsou naplněny štěstím, klidem a láskou“. Baulové vnímají ženské a mužské tělo na základě kosmických principů jako dvě rovnocenné, stejně důležité formy, které k sobě patří, vzájemně se doplňují a jejichž spojením vzniká dokonalý celek. Baulská víra je postavena na konceptu semen. Semena nejsou přítomna jen v rostlinách, ale například i ve vodě, v kamenech, kosmu nebo ženském těle. Semeno je pokládáno za nejvyšší životodárný prvek vesmíru. Ženské tělo obsahuje víc semen než tělo mužské, žena je proto „celistvější“ než muž, který od ní ale nějaká ta semena může získat prostřednictvím rituálního sexu. V menstruační krvi je semen nejvíce, spojením s menstruující ženou se tedy muž přibližuje k „nejvyššímu duchovnímu principu“, dvě mocná těla splynou v jedno ještě mocnější, dokonale harmonické. V tu chvíli muž a žena poznávají „pravdu těla“, které je mikrokosmem, a zároveň i „pravdu

téma /

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

universa“, tedy makrokosmu. Menstruace není intimní ženskou záležitostí, ale veřejnou událostí; menarche pak důležitým okamžikem v životě dívky a důvodem k oslavě. Přestože Baulové, stejně jako Sambové, rozdělují pracovní a společenské povinnosti na mužské a ženské a duchovními učiteli jsou zde výhradně muži, ženské pohlaví je považováno za silnější, mocnější a aktivnější. Baulové neuznávají tradiční kastovní systém indické společnosti, jejich ženy se mohou vdát, za koho chtějí. Po svatbě se nestávají manželovým „majetkem“, vládnou jistou nezávislostí, nicméně rozchody nebo rozvody se zde skoro nevyskytují – manželé by spolu měli vydržet celý život, i když jejich vztah není ideální. Neutrální Rarámuriové O tomto podivuhodném národu zvaném též Tarahumarové (vyslovuj „taraumarové“) jsme před časem obsáhle psali v tématu Štěstí. Rarámuriové žijí na dně nepřístupných Měděných kaňonů v pohoří Sierra Madre v mexickém státě Chihuahua. Už dva tisíce let je zdejší přírodní podmínky chrání před nezvanými vetřelci, hlavně bělochy, kteří v Mexiku šířili křesťanství, civilizaci a chřipku tak vehementně, že to původní obyvatelé (Mayové a Aztékové) nepřežili. Současná populace Rarámuriů se odhaduje na šedesát tisíc lidí, kteří mluví vlastním jazykem, mají své náboženství (směs křesťanství – přece jen se o ně stačilo otřít – a původní indiánské víry), kulturu a tradice. Bydlí v kamenných nebo dřevěných chatrčích vzdálených od sebe ideálně natolik, „aby nebyl vidět kouř ze sousedova komína“, jedna vesnice se tudíž může prostírat na dost rozsáhlém území. Neznamená to, že Rarámuriové jsou nespolečenští, spíš mají rádi soukromí a svoje příbytky stavějí tak šikovně, že neznalé oko cizince je v krajině nemá šanci odhalit. Každá vesnice tvoří nezávislou správní jednotku, má náčelníka, radu starších a něco jako školu, kde se děti vzdělávají v umění přežít, znát přírodu, léčit nemoci, uctívat duchy a běhat. Běh je pro Rarámurie tím, čím pro Samby boj. Dává důvod ke slavnostem, závodům a hrám, jichž se účastní hosté z okolních vesnic, rozhodují se jím drobné osobní spory, upevňuje přátelství a pocit sounáležitosti. Zatímco u Sambů je nejvýše postaveným členem kmene válečník, u Rarámuriů je jím běžec. Ten nejrychlejší a nejvytrvalejší se stává náčelníkem a zároveň učitelem ve škole. Rarámuriové loví zvěř a rybaří, umějí pěstovat kukuřici, fazole, obilí a tabák. Velice si potrpí na zevnějšek, jsou čistotní, oblékají se do ručně tkaných látek zářivých barev, nosí čelenky, náramky a další ozdoby. Podle amerického novináře Christophera McDougalla, kterému se dostalo příležitosti s nimi načas žít, „nehledě na to, jak draze jste oblečeni vy, budete se vedle nich vždy cítit poněkud uboze“. Rarámuriové nepřikládají krvi zvláštní význam. Nesymbolizuje nic v jejich náboženství a není předmětem žádných tabu. Krev je prostě krev. K sexu, se kterým je menstruace v obou předchozích společnostech spojena, mají Rarámuriové tzv. zdravý přístup, považují jej za přirozenou součást života a nikdo v něm nikoho neomezuje, na druhou stranu se k němu, zvlášť veřejně, ani nevyjadřuje. Sexuální život je zde přísně soukromou záležitostí. První menstruaci dívky neslaví a období dospívání zde probíhá vůbec velice poklidně pro obě pohlaví. Dítěti je s věkem přidáváno postupně víc a víc povinností ohledně domácích prací i práv podílet se na společenském a politickém životě vesnice. I když Rarámuriové vnímají kvality a rozdíly mužského a ženského těla, není středem jejich pozornosti. V pubertě a poté v dospělosti, dokud ještě nemají oﬁ ciálně partnera (manžela či manželku), mohou žít docela svobodným sexuálním životem, na ženskou nevěru je však pohlíženo přísněji než na mužskou. Podle jejich mytologie je stvořitelem světa Onorúame, bůh připodobňovaný ke slunci. Jeho ženský protějšek je vtělen do měsíce a oba působí na svět v rovnováze. Toto pojetí se promítá i do praktického života Rarámuriů, do jejich rovnostářsky založené společnosti, kde mají všichni členové, nehledě na pohlaví a věk, zaručena práva a respekt. I zde jsou pracovní povinnosti rozdělené, muži vykonávají fyzicky namáhavější práci, protože jsou silnější, ženy se zase víc starají o domácnost a děti, v případě potřeby se ale role mohou prohodit. Každé práci je přikládána stejná důležitost. Výběr životních partnerů není kontrolován rodiči nebo staršími bratry a příbuzenské svazky zde nejsou zdaleka tak silné jako u Sambů a Baulů; pokud manželství nefunguje, pár se rozejde a každý si může najít nového partnera. Děti si pak mohou samy vybrat, u koho zůstanou.

Přesně tak. Jinak by se holky necítily trapně nebo přinejmenším nepohodlně, když se jim zdá, že v obchodě před regálem s Always a Libresse stojí už moc dlouho. A ve škole by cestou na záchod nepašovaly vložku v rukávu. A nezrudly by jako rajče, když jim vypadne na zem. A nemusely by od kluků poslouchat vtipkování, že to asi dostaly, když na všechno reagují tak přecitlivěle. Ano, i v naší vyspělé společnosti je menstruující žena považována za poněkud nečistou, nemocnou a emočně téměř nesvéprávnou. To je naše křesťanské dědictví, ať už jsme věřící, nebo ne. Ve Starém zákoně je krev cenným platidlem k usmíření Hospodina. Zvířecí, někdy i lidské oběti byly běžné téměř ve všech předkřesťanských náboženstvích, Slovany a Kelty nevyjímaje. V Bibli vidíme vývoj od starozákonního zákazu lidských obětí (příběh o obětování Izáka) a jejich nahrazení zvířaty, až po novozákonní pojetí, kdy věřící nemusejí fyzicky obětovat už nic, naopak Ježíš dobrovolně zaplatí svým životem za jejich hříchy – doslova je u svého otce vykoupí, aby nemuseli umírat a „žili život věčný“. Ježíšovu oběť si křesťané připomínají na mši, kde symbolicky přijímají jeho tělo a krev v podobě chleba a vína. V našem kulturním okruhu tedy krev symbolizuje život, čistotu, milosrdenství a věčnost, ale také utrpení, bez něhož nelze ničeho dosáhnout. Máme svatý grál – kalich, do nějž podle legendy zachytil Josef z Arimatie Kristovu krev během ukřižování. Kdo se jej zmocní, stane se nesmrtelným pánem světa, ale pozor, jeho úmysly musejí být čisté, nesobecké, jinak jej moc grálu zahubí. Křesťanská mystika v lidové kultuře dala vzniknout upírům, vlkodlakům a dalším „bohem zatraceným stvořením“, jejichž touha po krvi je vlastně zvrácenou parodií na křesťanské přijímání krve Páně. Křesťanství je náboženství patriarchální, ženě a její krvi je přisuzována nižší hodnota nebo kvalita. Od středověku až celkem donedávna převládal názor, že žena je nečistá nádoba hříchu, podřadná bytost, slabší pohlaví, což se samozřejmě odráželo v jejím společenském postavení, které se radikálně změnilo až s první a druhou světovou válkou, během nichž se ženy chtě nechtě musely emancipovat. Pokud byste vzali sambijskou, baulskou a rarámurijskou společnost jako měřítko, ke které máme nejblíž? Jaké postavení zaujímá žena v naší společnosti a může mít tabu i pozitivní význam z hlediska hygieny, ochrany slabších jedinců a podobně? Otázky, kterými se dá pohodlně zabít 45 minut občanské výchovy, sexuální výchovy, ale i dějáku nebo ZSV.

Proč je krev v reklamách na vložky modrá No proč, když v reklamě na zubní pastu Parodontax je červená? Krvácení z dásní není kulturním tabu a menstruace ano?

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: MUZEUM POLICIE ČR, REPRODUKCE Z ČASOPISŮ INTERVIEW, W MAGAZINE, VOGUE A KNIHY MURDER IS MY BUSINESS

Krev prodává Od Arthura Felliga k high fashion crime Arthur se narodil v roce 1899 ve vesnici Złoczów, která tehdy patřila Rakousku, dnes Ukrajině a v nedaleké budoucnosti bude možná Ruska. To jen tak na okraj… Arthurovi rodiče byli velice chudí a on se po celý život, i když už měl peníze a slávu, cítil mezi boháči nesvůj: „Nemám takové sebevědomí. Když mě oslavují, cítím se divně, nedělám přece nic výjimečného.“ Arthur Fellig stál u zrodu bulvární krimi fotografie a svým stylem zaujal například Andyho Warhola, který pod jeho vlivem vytvořil obrazy elektrického křesla a automobilových bouraček.

Americká módní fotografka Melanie Pullen pojmenovala svůj styl „high fashion crime“. Jako malá našla u babičky na půdě knihu fotograﬁí mapujících dějiny zločinu v Los Angeles. Nejdřív se vyděsila, později si ale uvědomila, že se jí nemůže nic stát, a knihu si prohlížela znovu. „Nemám

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

ráda násilí, ale miluji příběhy. Fascinovaně jsem zkoumala účesy, oblečení a boty obětí, abych se dozvěděla něco o jejich životě a proč tak hrozně zemřeli. Bylo to tajemné a vzrušující.“ Mezi její nejznámější fotograﬁe patří kampaně pro značky Prada a Miu Miu.

„Mrtvoly vám nikam neutečou, než přijede policie, máte spoustu času udělat snímky. Zločin je vždy groteskní a infantilní, ukazuje bídu lidské existence v celé její ubohosti a ošklivosti. Na fotkách to vynikne ještě víc, protože mají kompozici, můžete například zabrat oběť vraždy tak, aby byl v pozadí dětský kočárek. Tomu byste na místě činu určitě nevěnovali pozornost, ale na fotce k vám takzvaně ‚promluví‘,“ vysvětluje s těžkým newyorským přízvukem v rozhlasovém interview ze 60. let. Kriminalistická fotograﬁe vznikla už někdy v roce 1859 a pro vyšetřovatele znamenala průlom v jejich práci. Do té doby totiž neměli nástroj k přesné dokumentaci místa činu, polohy oběti, vražedné zbraně, krevních stop apod. Spoléhat museli pouze na svou paměť, která časem slábne a zkresluje. Zpočátku nikoho nenapadlo, že by snímky policejního fotografa mohly zajímat i někoho jiného než detektivy. Policie sice občas žádala veřejnost o pomoc při dopadení zločinců a poskytovala jejich portréty novinářům, do podrobností ale nezacházela a nikdo to po ní ani nežádal. Arthur přichází na scénu Od doby, co se jako sedmiletý s matkou vyděšenou vzrůstajícím antisemitismem přestěhoval za otcem do New Yorku, vyrůstal prakticky

na ulici. Do školy moc nechodil, místo toho myl nádobí, čistil boty, roznášel noviny, prostě dělal cokoli, co by malému klukovi vyneslo pár centů. Tak se dostal i k práci fotolaboranta, a když si koupil první fotoaparát („nejdražší věc, jakou naše rodina vlastnila“), doma ho vídali už jen minimálně. Učaroval mu noční život newyorské spodiny, prostitutek a jejich pasáků, gangsterů, tuláků, zlodějíčků a opilých ztroskotanců. Násilí v temných ulicích bylo všudypřítomné a nakonec, když novinám prodal svoji první fotku – rozstřílené auto s mrtvým mafi ánem za volantem – se stalo jeho obživou. Sehnal si krátkovlnnou vysílačku, kterou odposlouchával policejní hlášení, a tak získal přehled o všech nepokojích a zločinech ve městě. Když zaslechl, že se v okolí stalo neštěstí, okamžitě vyrazil na místo. Někdy tam byl dřív než policie a poštěstilo se mu pořídit detailní záběry, většinou ale fotil pouze zdálky, novinářským fotoaparátem Grafl ex Speed Graphic 4x5. Ostřil na vzdálenost deseti metrů, což umožňuje cvakat prakticky bez přípravy. Nebyl technickým fotografem, hledal čistou obrazovou formu, rychlé a jednoduché podání informace. Nezajímaly ho nehody, jen násilné činy. Když se vydavatelé novin přesvědčili, že takové fotografie zvyšují prodej, byl v jednom kole. A vydělával. „Čtenáři nechtěli procházet nebezpečnými čtvrtěmi, báli se násilí, ale rádi se na něj v teple a klidu

Mert Alas a Marcus Piggott: „Naše práce je co nejlépe prodat produkt – to nemůžeme ve skutečnosti zastřít, ale trik je v tom, nemyslet na to při tvorbě. Tajemství silné kampaně je skvělý obraz a velký charakter. V módní fotograﬁi už dávno nejde jen o to, aby byla modelka hezká.“

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

domova dívali. Fotograﬁe jim umožňovaly být svědky, ale ne účastníky hrůzných událostí. Dychtili po krvi, po dalších šokujících detailech, a já jsem je dodával, tehdejší New York byl přímo nevyčerpatelným zdrojem materiálu.“ Kolegové mu začali přezdívat Weegee – podle pomůcky, kterou při svých seancích používali spiritisté: „Nechápali, jak to dělám, zdálo se jim, že jsem všude, že mám snad nějakou magickou schopnost zločiny předvídat.“ Vedlejším efektem Weegeeho práce bylo, že lidé začali brutálním obrazům přivykat nejen v novinách, ale i ve ﬁlmu nebo výtvarném umění. A poněkud vůči nim otupěli. Střelba, nože, železné trubky, baseballové pálky, rozbité hlavy v kalužích krve… Už to nebylo děsivé, ale banální, prostě „bída lidské existence v celé její ubohosti a ošklivosti“. Vyvolat zájem, odezvu čtenářů, bylo čím dál těžší a brzy nezbývalo než postoupit na vyšší úroveň. Obrazovou manipulací jsme dnes obklopeni na každém kroku, máme přece photoshop a nakonec i váleční fotografové občas naaranžují mrtvolu tak, aby se jim lépe hodila do záběru – vždyť World Press Photo je prestižní soutěž, v níž vyhrávají jen mrtvoly vyfocené co nejkrásněji. Weegee byl v upravování skutečnosti průkopníkem a mistrem. Stále agresivnější metody zobrazování nás postupně dovedly až k dnešním vizuálním orgiím; žijeme v době obrazů, to ví každý, kdo v životě použil aspoň jedno meme.

High Fashion Crime Reklamní a módní průmysl vytěžuje sex, násilí, krev a smrt jinak než bulvár. Kriminální fotografie zde neslouží jako popis situace, ale jako předobraz a inspirace k barevné, spektakulární pastvě pro oči. Reklama a móda násilí estetizují, neukazují „bídu lidské existence v její ubohosti a ošklivosti“, ale hrají s námi rafinovanou hru. Krásná bezvládná těla nasvícená do tajemného chiaroscura jsou sexy, smrt najednou vypadá vznešeně a elegantně. To oslovuje jednak narcistní složku naší osobnosti – ano, chceme se ostatním líbit i po smrti – jednak na nás působí svou kontroverzí. Strojené pózy modelek s rozhozenýma rukama a nohama, všechno to předstírání a umělost nás dráždí, vyvolává zvláštní napětí, nevíme přesně, proč se nám to líbí, ale líbí se nám to. V reality show Amerika hledá topmodelku byl suverénně nejsledovanějším dílem ten, v němž soutěžící hrály oběti co nejkrvavějších a nejděsivějších zločinů. Inscenované fotografie „mrtvých“ žen ještě dlouho kolovaly po internetovém světě a plnily články blogů a magazínů. Kdyby se toho dožil Arthur, měl by radost…

Guy Bourdin: „Nejčistší je obraz umírajícího nebo člověka v bezvědomí.“ Fotograf, který v podstatě vybudoval image časopisu Vogue, se řídil svého času „kacířskou“ myšlenkou, že šaty, boty, kabelky (prostě produkty) hrají

v módní fotograﬁi pouze vedlejší roli. Důležitější pro něj byl obraz jako takový.

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

Ve směru hodinových ručiček: Zastřelený muž na ulici NYC, Arthur Fellig, 1940 / Arthur a Andy – oba z chudé přistěhovalecké rodiny, plaší, komplikovaní. / Mrtvý tulák na Upper East Side, Arthur Fellig, 1939 / Otýlie Vranská, slovenská prostitutka, jejíž rozřezané tělo se 2. září 1933 našlo ve dvou kufrech v dvou různých vlacích. Policie vraha nikdy nevypátrala. Případ byl značně medializován a dočkal se i televizního zpracování – 30 případů majora Zemana, Kvadratura ženy.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK

Na zpěváky, kteří se dají zařadit do kategorie „idol“ nebo „vzor“ a zároveň jsou mladí (to znamená pod dvacet), trpí naše popová scéna těžkou podvýživou. Kromě Adama tady vlastně nikoho nevidíme. Na jeho potenciálu hvězdy se výjimečně shodujou jak hudební kritici a fashion blogerky, tak producenti a marketéři – dokonce i ta parta kolem časopisu Vice, co se jinak všemu a všem posmívá, mluví s respektem o jeho profesionalitě. Nemusíte poslouchat pop, ale přiznat tomuhle klukovi kvalitu je fér.

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

Adam Miší k

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

ŽIVOTOSPRÁVA Kouříš? Ne, nekouřim. Fakt upřímně dávám prst nahoru, že nekouřim. Musim se přiznat, že jsem to zkusil, ale nějak mě to neuchvátilo. Člověk je pak hrozně omezenej tim, že musí pořád někam běhat na cigáro, a to by mi asi vadilo. Piješ alkohol? No, zrovna teď nepiju, ani nemůžu – ze zdravotních důvodů – ale samozřejmě jsem to zkusil. Nikdy bych tomu nechtěl propadnout a myslim si, že by se nemělo pít jen proto, aby byl člověk opilej, ale tehdy, když to člověku chutná a je nějaká příležitost. A jakej máš vztah k drogám? Negativní. Těch druhů drog je hodně a závislost si člověk může vytvořit téměř na cokoli. Když se budeme bavit jenom o drogách, tak to určitě neni něco, s čím bych se chtěl zaplejtat. A zkoušel jsi třeba trávu nebo něco jinýho? Nikdy jsem to nezkusil. Kdo by podle tebe měl nosit na rande kondom? Holka, nebo kluk?

z nějakýho důvodu. Protože chci něco, co tam maj a co mi v tý zemi, odkud jsem já, chybí. A pokud se tam do tý země dostanu, tak je úplně jedno, jakýho jsem náboženství, barvy pleti, prostě tam chci žít, zapadnout do společnosti, ztotožnit se s místní kulturou. S lidma, který se na to dívaj taky tak, nemám absolutně žádnej problém, ani s udělením občanství. Samozřejmě je důležitý, aby ten člověk nejdřív poznal naši historii, usadil se, začal tady pracovat a normálně fungovat. Ale pokud sem někdo přijede, a začne křičet ,,a já chci tady takový právo, protože doma jsem

Pokud sem někdo přijede a začne křičet ,,a já chci tady takový právo, protože doma jsem to moh dělat a tady nemůžu“, tak to mi jako nepřijde moc v pohodě

ŠKOLA, VZDĚLÁVÁNÍ, CESTOVÁNÍ Chodíš do školy, nebo máš individuál? Já jsem musel přerušit studium na konzervatoři, takže teďka nestuduju vůbec, ale příští rok zase začnu. Akorát ještě nevim co. A co na to říkali učitelé, když jsi začal zpívat a vystupovat? Vždycky s tím byl problém, protože naše umělecký školy nejsou moc stavěný na to, aby člověka, když se mu začne v něčem dařit, efektivně podpořily a daly mu nějaký zázemí, vyšly mu vstříc, aby to všechno zvládnul a byl motivovanej dělat tu školu a zároveň to, co ho už momentálně někam posouvá. Takže s tímhle samozřejmě problém byl, a proto jsem musel přerušit studium. Kolik umíš jazyků? Anglicky, trochu francouzsky, ale to je bída. Jsem se na základce učil čtyři roky, moje máma je profesorka francouzštiny. A už jsem skoro všechno zapomněl. Je to hrozně těžkej jazyk. Ale je mi to líto, teď jsem byl v Paříži a úplně jsem si řikal, sakra, tyjo, taková škoda, že jsem to nedal. A nechtěl bys tam třeba studovat? Nebo jinde v zahraničí?

(Smích) Oba dva, ne? Mmmm, to se přiznám, že ani ne. V kolik chodíš spát? Ponocuješ hodně? Někdy v pět ráno, někdy v jedenáct večer. Prostě podle potřeby. Stejný je to se vstáváním, často mám večer koncerty nebo noční natáčení. Sportuješ? Cvičíš? Chodím rád do posilovny. Momentálně teda nemůžu, opět ze zdravotních důvodů, prodělal jsem nějakou virózu, ale rozhodně zase začnu. Teď je v módě zdravá životospráva a její největší nepřítel je cukr a bílá mouka. Zohledňuješ to nějak ve svém jídelníčku? Jak vidíš, tak tohle mě teda moc netrápí. (Adam si objednal šlehačkový dort a domácí citronádu, do které si přidal čtyři lžičky cukru, pozn. aut.) Když se na mě podíváš, tak nejsem člověk, kterej by se tím musel nějak trápit. (směje se) SVĚTONÁZOR Jak se díváš na homosexuály? Podporuješ je, nebo ne, nebo je ti to jedno? Já si myslim, že každej se nějak narodí a neni na tom nic špatnýho. Mám spoustu kamarádů gayů a jsou hrozně super. Myslim, že na tom fakt neni nic nenormálního. A jak se díváš na přistěhovalce? Hodně lidí si myslí, že by se měli vrátit, odkud přišli. Když přijedu do nějaký země, tak tam jedu

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

to moh dělat a tady nemůžu“, tak to mi jako nepřijde moc v pohodě.

A je nějaká země, která je ti blízká? Kulturně, jazykově...

Co si myslíš o současný situaci na Ukrajině? Ou. To jsou otázky, heh. Hele, já tam nejsem a dokud tam člověk neni, tak to nemůže vidět úplně objektivně. Protože samozřejmě to západní média nějak celý vyobrazujou a samozřejmě ruský média to zase říkaj jinak. Nic není černobílý a ta pravda je vždycky někde na půl cesty. Ale myslim si – a jako já fakt nejsem žádnej geopolitik, abych věděl, jak to je – že Ukrajina by měla zůstat jednotná, menšiny by měly dostat větší pravomoce a větší sílu slova. A myslim si, že demokracie a dialog jsou dvě nejzásadnější věci. Válka vlastně nikam nevede, jenom tam na několik dalších generací vznikne totální nenávist, ty menšiny se tam budou dalších třicet čtyřicet let nenávidět. Asi to ale vlastně ani není v rukou těch lidí, který tam bojujou. Myslim, že je to v rukou lidí, který tam posílaj ty vojáky. Myslíš, že bysme měli vystoupit z EU? Protože hodně Čechů nadává, že nám jenom vnucuje politiku, bere peníze a pořád nařizuje nějaký nesmysly a... Tak k tomu bych něco řekl. Evropská unie má samozřejmě hodně nedostatků, nesmyslných nařízení a tak. Ale v podstatě je to největší mírová smlouva, která tady kdy vznikla. Je to pojistka, že kdyby došlo na nejhorší, tak ty země budou spolu. A tahle jednota, to, že ty země tahaj za jeden provaz v něčem tak zásadním, jako je mír, je pro mě nejdůležitější.

Každá země má něco, ale já miluju... Ono to bude znít hrozně cheesy, ale já prostě miluju Ameriku. To je země, kam chci. A už jak jsem tam byl poprvé, tak jsem si říkal, sakra, tak tady je to moje místo, hehe. Takže asi nechceš zůstat tady v Česku... Mmm, takhle bych to řek: Já tady vždycky budu nějakým způsobem chtít bejt, ale nemyslim si, že je dobrý zůstávat jenom na jednom místě. Prostě dokud je člověk mladej, tak by měl poznávat, cestovat. VLADIMÍR MIŠÍK, TÁTA Tvůj táta byl morální autoritou pro několik generací, špičkovej muzikant, měl skvělou kapelu, prostě vzor. Jaký to s ním bylo, když jsi byl malej? Učil tě třeba hrát na kytaru? Tak to mě samozřejmě učil. Nějak v pěti letech jsem dostal asi půlmetrovou kytarku a na tu jsem se s tátou učil. Ale tady ty věci, o kterých mluvíš, jsem začal vnímat až mnohem později, protože jsem bral, že to, co táta dělá, je úplně normální. No prostě jsem se tím moc nezaobíral. Byl jsem dítě a bral jsem to, že to tak maj i ostatní děti. A jaký je to s ním teď? V jiných rozhovorech jsi říkal, že od něj v showbyznysu nemáš žádnou protekci, zajímá ho ale, co děláš, ne? Bavíte se o tom, máte třeba stejnej hudební vkus?

My kluci vlastně to, co na těch holkách nesnášíme, zároveň skrytě milujeme

Heh, hudební vkus máme každej úplně jinej, ale vlastně to je dobrý, protože tam vzniká debata a ta je důležitá. A nejenom doma, ale i celkově ve společnosti je debata důležitá. A s tátou ji vedeme dost často, a to, co mi dává, je zásadní.

nějak špatně dopadlo. Scénář se mi líbí, jinak bych do toho nešel.

A chtěl bys bejt jednou jako on?

Chtěl bys bejt víc herec než zpěvák?

Tak záleží v čem. Určitě táta jako člověk, kterej dejchá pro svoji rodinu a je skvělej táta tří dětí a vychoval mě, mýho bráchu a ségru, tak v tomhle bych chtěl bejt jako on. Ale kdybysme se bavili o hudbě, tak mám jiný vzory, podle kterých bych to chtěl. Jako jakým směrem bych se chtěl ubírat.

Já to nemám nijak vyhraněný. Teď se mi to rozjíždí na dvou frontách, takže se budu snažit dělat obojí, protože obojí mě naplňuje.

Koho tam hraješ?

HOLKY A KLUCI Je vidět, že při tvorbě hudby se hodně inspiruješ holkama, tak co se ti na nich líbí, když třeba dělaj a jak se chovaj, nebo co naopak nesnášíš?

Vesnickýho kluka.

Kdo je tvůj oblíbenej herec?

(Smích) Tak my kluci vlastně to, co na těch holkách nesnášíme, zároveň skrytě milujeme. Je to těžký. Mladýho muže obklopujou holky dost často, skoro neustále, takže inspirace se nabízí sama… A vlastně v mym věku by bylo divný, kdybych zpíval o něčem jiným a chtěl předávat nějaký světový poselství nebo co.

Daniel Craig třeba, samozřejmě Leonardo, Jared Leto.

A teď jak máš hodně fanynek, jsi slavnej a všem se líbíš…

Baví tě móda?

(Smích) Všem se nelíbim!

Určitě. Podle mýho názoru by každej zpěvák měl prezentovat svůj vkus. A speciálně tady v Česku je potřeba lidem trošku ukazovat, co vlastně ten vkus je. Teď jsem byl na schůzce v Londýně, zatím jsem tam teda jen tak prolítával… nebo třeba když jsem jel do New Yorku… jako ty lidi! I nějakej normální chlápek, obyčejnej markeťák, jde po ulici a má úplně styl, i když má třeba jenom voblekovou košili a kalhoty. Prostě všichni tam vypadaj stylově. A když potom jdu třeba tady v Praze, tak je to trošku smutný.

…neměníš se trochu? Nepociťuješ, že se chováš jinak než dřív, to se slavným lidem stává, ne?

A jakým? Třeba jako Prince, Justin Timberlake, Jared Leto, to jsou lidi, se kterýma jsem vyrost. Proč se rozpadli The Colorblinds? Já vím, že už jsi to několikrát vysvětloval, ale po městě je pořád řečí... No kvůli tomu, že každej chtěl jít svojí cestou a já už jsem chtěl dělat něco jinýho a kluci to chtěli dělat ještě jinak. Takže to potom nemá moc smysl, když každej chce dělat něco úplně jinýho. A ani si nemyslim, že je dobrý, když to chtěj všichni v kapele dělat úplně stejně, jenže když jsou všichni proti sobě otočený zády, tak to taky nejde. MUZIKA, FILM, FASHION Ty teďka točíš film, romantickou komedii Andílek na nervy. Líbí se ti scénář? No to je takovej nevinnej zábavnej film, a pokud se to dobře udělá, tak snad není důvod, aby to

A máš nějakej módní vzor, ikonu, podle koho se oblíkáš, nebo to kombinuješ nějak podle sebe? Podle sebe, jak to cejtím. Nemám moc rád nějaký hodně extravagantní věci, v jednoduchosti je síla. Když si člověk vezme dobrý džíny, dobrý tričko a dobrý tenisky, tak tím rozhodně nic nezkazí, naopak.

Tak já se tady ten rozdíl snažim mazat. Jako já se snažim chovat pořád tak, jak se chovám normálně, prostě jako vždycky. Protože si myslim, že ta maska tam jako moc dlouho nevydrží, že to člověka pak začně sr… eh, obtěžovat. A co kámoši, nezměnili se nějak od tý doby, co jsi slavnej? Já jsem kolem sebe měl vždycky jenom pár lidí, který byli fakt mý kámoši, a ty jsou pořád stejný. A teďka to, co zajímá nás, holky. Máš přítelkyni? To je veřejně známý a asi nemá cenu to nějak utajovat. Jo, mám.

rozhovor /

A máte na sebe čas? Jo jo, máme. Pokud člověk chce ten vztah mít, tak si čas udělá.

A biolit je co, takovej ten zabíječ lidí, jo?

Maj osm.

Máš taky nějakej takovej strach?

SMALL TALK Bojíš se něčeho? Mně třeba včera vletěla do pokoje můra, která měla asi sedm centimetrů…

Hele, tak když to budeme brát takhle, tak já se nebojim prakticky ničeho, akorát červů, žížal a věcí, který maj víc jak pět nohou. Takže všechno, co má víc jak pět nohou, tak já nechápu a děsí mě to. (smích)

Osm? Sakra. Tak to jsi mě úplně dostala. No tak pavouci, ne že bych si s nima chodil hrát do koupelny, ale nevaděj mi.

Ježišmarja! Úplně takhle obrovská můra, jo?

Takže i pavouci.

Jo. Strávila jsem asi dvacet minut pod peřinou, než ji zabil biolit a moje kočka.

Ty maj podle mě pět nohou. Takže jsou ještě v pohodě.

A co máš nejradši? Jako nějakou věc. Člověče, nejradši asi mám bejt v pohodě. To je super, když nemusim nic řešit, jenže to si člověk samozřejmě uvědomí, až když něco řeší, jak to vlastně bylo super, když nic řešit nemusel.

The Colorblinds • The Colorblinds je česká indie popová skupina, ve které Adam zpíval až do svého odchodu v červnu 2013. • Skupina byla založena v roce 2008, nejdřív pod názvem BEK (Bicí – Elektrická kytara – Klarinet) a ve složení Štěpán Krtička, Adam Mišík, Marek Fialka hrála do roku 2010. Pak se kluci přejmenovali na The Colorblinds a přibrali baskytaristu Prokopa Fialku. • V roce 2011 vydali desku nazvanou The Colorblinds a tentýž rok se skvěle umístili v mezinárodní hudební soutěži Emergenza. • V roce 2012 vystoupili jako jedna z hlavních kapel na festivalu United Islands of Prague. • Od září 2013 je zpěvákem skupiny Vít Soural.

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: ARCHIV

Akta X všedního dne Co znamená číslo 666? „Kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest,“ píše se v knize Zjevení, poslední a významově nejsložitější knize Nového zákona. „Číslo šelmy“ je běžně chápáno jako znamení Satana, Ďábla nebo Antikrista (podle Martina Luthera byl Antikristem papež, hehe) a s největší pravděpodobností představuje zašifrované jméno císaře Nerona, který křesťany označil za nepřátele státu a vraždil je po tisících. Šifru mohl pochopit jen člověk vzdělaný („kdo má rozum“) a obeznámený se systémem, v němž jsou k písmenům hebrejské abecedy přiřazeny číselné hodnoty. Autor knihy tak sebe i čtenáře chránil pro případ, že by se dostala do nepovolaných rukou.

Kolik má člověk smyslů? Aristoteles určil, že pět, a tak se to dodnes učíme. Za šestý smysl pak označujeme intuici, tedy například pocit, že nám hrozí nebezpečí, aniž by bylo viditelné, a podobně. Starý filozof se ale možná přepočítal a nebylo by to poprvé – domníval se taky, že myslíme srdcem nebo že se včely rodí z mršin býků. Dnešní věda uznává minimálně další čtyři smysly. Je to termocepce (vnímání změny teploty kůží), ekvilibnocepce (smysl pro rovnováhu, který sídlí ve středním uchu), nocicepce (vnímání bolesti na kůži, v kloubech a tělesných orgánech kromě mozku, který žádné receptory bolesti nemá – ač se to nezdá, bolest hlavy nevychází z mozku) a propriocepce (vědomí vlastního těla, tedy povědomí o tom, v jakém vztahu jsou k sobě jeho jednotlivé části, aniž je vidíme nebo cítíme, například ve tmě).

Jak rychle se šíří zvuk? Ve vzduchu při teplotě 0 °C urazí zvuk 331,4 m za sekundu. Při teplotě 25 °C je to o něco více: 346,3 m/s. V mořské vodě s teplotou 13 °C se šíří ještě rychleji: 1500 m/s, a v ledu ještě mnohem rychleji: 3250 m/s. Vůbec nejlepšími vodiči zvuku jsou ocel (5000 m/s), hliník a sklo (oba 5200 m/s). K šíření zvuku je potřeba prostředí, které obsahuje částice – například vzduch obsahuje částice plynů. Zvuk tedy nemůže znít ve vakuu, neboť to žádné částice neobsahuje.

Kde je nejvyšší hora sluneční soustavy? Na Marsu. S výškou 22 km a šířkou 624 km měří Mons Olympus téměř třikrát víc než Mount Everest a je tak široký, že by jeho základna pokryla celý stát Arizona nebo Britské ostrovy. Kráter na vrcholu je asi 72 km široký a přes 3 km hluboký, takže by se do něj pohodlně vešel celý Londýn.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Čím byste přemohli krokodýla? a) kancelářskou sponkou, b) papírovým sáčkem, c) gumovou páskou? U krokodýla do délky dvou metrů by vám k záchraně stačila obyčejná gumová páska, kterou byste mu omotali kolem tlamy. Svaly, kterými krokodýl zavírá čelisti, jsou tak silné, že mají stejnou dopadovou sílu jako náklaďák, když spadne ze skály. Ovšem svaly, které čelisti otevírají, jsou tak slabé, že byste mu udrželi zavřenou tlamu jednou rukou.

Aquila non capit muscam V míčových sportech je klíčové rozhodnout, zda míč (ne)překročil nějakou čáru. Dnes na to máme i robotické hlídače. Tenis už přijal a fotbal testuje zařízení, které se, v narážce na jméno svého vynálezce, nazývá Hawk-Eye, česky jestřábí oko. Vynálezce se jmenuje Dr. Paul Hawkins. V roce 2001 svůj vynález nejprve zaměřil na podivnou anglickou hru zvanou kriket, česky cvrček. Šel s jestřábem na cvrčka. Míčky jsou ve sportu obětní artikl. V proﬁ tenise se míčky střídají po prvních sedmi, posléze po každých devíti hrách. To proto, že na začátku utkání se hraje i rozcvička. Vyjde to na spoustu míčků: Wimbledon každoročně sežere 54 000 míčků, přičemž zhruba 50 jich každodenně zmizí po kapsách návštěvníků coby trofeje. Kde končí všechny míčky, se nesleduje. Celosvětově se ročně vyrobí 300 milionů tenisáků, což je 20 tisíc tun gumy, nicméně pro srovnání – automobilových pneumatik ročně vzniká zhruba pětkrát tolik. Co je menší, to se zakutálí snáz. Letos se v anglickém městečku Melton Mowbray ucpala stovkami tenisáků veřejná kanalizace. Po příčině se pátrá. To raději hlídat míčky v reálném čase, na kurtu. Princip sledování jestřábím okem je celkem jednoduchý; pomocí kamerek snímat a pomocí chytrého počítačového algoritmu vypočítat, kde se míček nachází – při vědomí, kde jsou relevantní čáry. V praxi to znamená zvažovat i takové prkotinky, jako je elipsoidní deformace míčku při dopadu. Leč ten systém, který si bere na mušku míčky, má své mouchy. Výrobci uvádějí (v případě tenisu) přesnost na 3,6 mm, což je v poměru k míčku o standardním průměru 67 mm asi 5 % jeho velikosti. Pro představu, je to asi tak tloušťka vrstvy žlutých povrchových chloupků. V češtině nazýváme perfektní zrak „ostříží“. Ostříž lesní, falco subbuteo, se anglicky jmenuje eurasian hobby. Neplést si s hobby (horse), což je koníček ve smyslu záliby. Zálibou ostříže je chňapat i drobné letící živočichy přímo ze vzduchu. Neopovrhne hmyzem, od vážek až po mouchy. V tomto se ostříž liší od orla. Navzdory anglickému idiomu eagle-eyed, bystrozraký, Hawkins se vyhnul názvu, který by značil tuto ledabylejší rozlišovací úroveň. Jak praví latinské rčení v titulku sloupku, král nebes se k malichernostem nesnižuje. Orel mouchy nelapá. Plošnému rozšíření Hawk-Eye systému v míčových sportech nebrání ani tak debata o jeho přesnosti či zda je vůbec robotizace žádoucí, jako současná cena. Vybavení fotbalového hřiště stojí půl milionu eur. Někdy stačí změnit povrch, aby se ušetřilo. V tenise poslouží antuka, povrch z udusané rozdrcené pálené hlíny, kde dopad míčku zanechává stopu. Chce to ovšem údržbu. Nejvíc údržby beztak potřebuje trávník. Ten wimbledonský tvoří od roku 2001 výhradně zátěživzdorný jílek, jehož latinské jméno všechny všímavé, kteří dočetli až sem, jistě pobaví. Lolium. Jdu sekat latinu.

smartbox/jak na školu

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV VIVIANY AJMOVÉ

Nezisková organizace YFU (Youth for Understanding) vznikla v USA v roce 1951 z přesvědčení, že mezinárodní výměna mládeže může přispět k míru, větší toleranci, porozumění a přátelství mezi kulturami. Posláním YFU je rozvíjet mezikulturní porozumění, vzájemnou úctu a sociální odpovědnost

prostřednictvím studijních výměnných pobytů pro mládež, rodiny a komunity. Více informací o studiu v zahraničí nebo hostitelském programu najdeš na www.yfu.cz nebo info@yfu.cz.

STUDOVALA JSEM V ESTONSKU Viviana Ajmová (19) bydlí v Brně, kde studuje na Klasickém a španělském gymnáziu. Škola ji baví! Kromě toho sportuje, hodně čte a díky novým

Přihláška a formality Na studium v zahraničí se Viviana těšila od svých čtrnácti let. O YFU se dozvěděla přes kamaráda, který studoval v Americe. Když agenturu poprvé navštívila, byla už rozhodnutá, že nechce do anglicky mluvící země, protože anglicky už umí a chtěla se naučit nový jazyk. Estonsko jí navrhli zčásti kvůli tomu, že tam s nimi ještě nikdo nejel a byla by první. Protože to není žádná exotická země, ušetřila si lítání kolem očkování a obavy z hmyzu. Jediné, co musela udělat, bylo napsat esej v angličtině o svém životě a zájmech, absolvovat pohovor v agentuře, vyřídit si přestup ve škole, zajít k lékaři a zavázat se ke splnění podmínky, že se rychle a co nejlépe naučí estonsky. Přestože jí bylo doporučeno začít co nejrychleji, hodila nohy nahoru a s učením začala až za pochodu: „Byla jsem zvědavá, jestli se jazyk naučím rovnou tam, bez domácích příprav.“

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

estonským kamarádkám se naučila i plést a šít. Minulý rok v srpnu vycestovala na deset měsíců do vesnice Kolga.

Přípravy na cestu „To bylo fakt špatný, protože povolených bylo 23 kg na rok a mně nějak nedošlo, že v Estonsku bude větší zima. Takže jsem si vzala hodně triček na ramínka, z nichž polovinu jsem pak vůbec nepotřebovala.“ Estonské letiště se velikostí ani složitostí neliší od toho našeho. Po příletu na ni čekal dobrovolník z estonské pobočky YFU, který ji odvezl do agentury. Potom Vivianu čekal pětidenní seminář, kde se dozvěděla základní informace o pobytu a zemi. První dojmy ,,Jak jsem čekala, než dorazí další studenti třeba z Mexika, měla jsem čas vidět kousek Tallinnu a ten se mi strašně líbil. Byla jsem zvědavá na hostitelskou rodinu, nemohla jsem se dočkat, až je poznám. A ten dojem byl taky moc fajn. Akorát že všichni byli vysocí

a blonďatí a já taková bruneta malá, tak to bylo vtipný, ale dojem fakt skvělej. Můj pokoj na první pohled připomínal sovětskou domácnost, nábytek a dekorace jak ze starých socialistických filmů, to byl zezačátku nezvyk, ale rychle jsem se zabydlela.“ Denní rutina ,,Škola začínala v devět, odpoledne jsem měla hodně tréninků, každý úterý florbal, ve středu basket, ve čtvrtek a v sobotu tenis. Moje profesorka estonštiny se stala zároveň mojí nejlepší kamarádkou, pracovala taky pro místní rádiovou stanici a na konci školního roku chtěla udělat s někým rozhovor. Nakonec si vybrala mě, což teda nepatřilo k denní rutině, ale bylo to fajn. Mluvila jsem o tom, jak se mi v Estonsku žije, jaké to je, být výměnným studentem, a o rozdílech mezi našimi zeměmi. Trvalo to padesát minut a já jsem

byla tak nervózní, že to uteklo strašně rychle. Nejrychlejších padesát minut v mým životě! A co je největší rozdíl? Asi vnímání svobody. Estonci si jí cení strašně moc. Když je den vzniku Estonské republiky, tak si lidi přejí všechno nejlepší k narozeninám Estonska. Když je den otců, tak vyvěsí vlajky a takovýhle věci. To mě strašně překvapilo.“ S tričky na ramínka měla Viviana štěstí, protože zrovna tento rok nebyla až tak krutá zima. „Vlastně mi říkali, že je vzácnost, když je za celou zimu jenom dva týdny dvacet pod nulou, obvykle to prý bývá horší. Takže se to dalo přežít, i když před odjezdem se nám stalo, že červen byl strašně studenej a v půlce měsíce začalo normálně sněžit. A to říkali, že taky není moc normální.“ Základy angličtiny ovládá každý. „V televizi nedávají dabované filmy, všechno je v původním znění, tedy skoro všechno v angličtině

W W W.REDWAY M AG.C Z

s estonskýma, popřípadě ruskýma titulkama. Sedmiletá holčička uměla anglicky líp než moji spolužáci v Česku. Takže to byl další šok, že tam všichni umějí perfektně anglicky.“ Do Tallinnu o víkendech: „Přes týden jsem tam nejezdila, protože pořád platit za cestu byla otrava. Zůstávala jsem ve vesnici s kamarádkama, který mě naučily plíst, šít a takový věci, nebo jsem sportovala.“ Přeřeky v estonštině ,,Chtěla jsem svojí hostmamce vyprávět, jak u nás jezdíváme na lyžáky, a místo toho jsem řekla, že si jezdíme se školou na týden zakouřit. Další přeřek je sprostej… Když tohle slovo použijete v otázce a nedáte si pozor na správný přízvuk, vyjde z toho vulgární výraz pro čurání. Naštěstí jsem se takhle přeřekla doma, a ne ve škole. A samozřejmě mi přišlo strašně vtipný, že v Estonsku je město Kunda.“

Co Estonsko dalo a co vzalo ,,Dalo mi strašně moc, já ani nevim, jak začít. Naučila jsem se plynule mluvit novým jazykem, poznala novou kulturu, nový lidi, jak se žije na severu. Dalo mi to zkušenosti, jak se o sebe postarat, jak si zařídit všechno sama, přemýšlet v cizím jazyce – když se mi poprvé zdál sen v estonštině, byl to strašnej šok. Získala jsem nový kamarády, nový druhý domov a poznání, že miluju Českou republiku, že tady chci žít a že miluju svoji rodinu. Za ten rok mi pobyt v Estonsku ze života nic nevzal, jenom dal.“

smartbox/jak na školu

TEXT: YFU FOTO: ARCHIV

Člověk má pořád nějaké obavy… ROZHOVOR S RODIČI PRO RODIČE Manželé Zuzana a Miloslav Větrovcovi odpovídají na otázky týkající se ročního zahraničního pobytu jejich

Roční studijní pobyt v zahraničí, to napadlo dcery, nebo vás? Zuzana: My jsme o tom s nimi mluvili, už když jim bylo asi deset let, že by bylo velmi dobré mít takovou zkušenost. V době, kdy už na to obě měly věk, si o tom spolu začaly povídat, hledaly možnosti a rozhodly se samy. Proč jste se rozhodli zrovna pro YFU? Zuzana: Agenturu jsme vybírali opravdu pečlivě, dělali jsme to vylučovací metodou a jako nejlepší nám vyšlo právě YFU. Několik měsíců jsme pročítali blogy studentů, kteří byli venku, což nám hodně pomohlo. Nejvíc se nám líbil osobní přístup agentury. Jak probíhalo seznámení s organizací YFU? Miloslav: Přišli jsme na schůzku a všichni mi byli sympatičtí, měl jsem z toho zkrátka dobrý pocit. Zuzana: Na schůzce na nás byli velmi dobře připravení. Byli tam dva studenti, kteří se ze zahraničí už vrátili, a podělili se s námi o své zážitky a pocity. Bylo cítit, že to vůbec není hrané. Hovořili hodně upřímně, takže nám sdělili pozitiva i negativa. Jak probíhaly přípravy na odjezd? Zuzana: Přípravy byly zdlouhavé a pro nás docela náročné, protože jsme si vůbec nedokázali představit, že budeme rok bez obou dcer. Začátky byly těžké pro nás i pro holky, ale ony to spolu mohly sdílet, což jim pomáhalo. Jaké to bylo pro vás, když jste byli rok bez obou dcer? Miloslav: Zbyl nám doma jenom jezevčík, takže ten suploval Aničku i Marušku. Představovali

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

dvou dcer. Anička objevovala Spojené státy americké, Maruška Francii.

jsme si to tak, že ten rok využijeme k věcem, na které jsme předtím neměli čas. Chtěli jsme hodně sportovat, chodit za kulturou a tak dále. Nakonec to pro nás bylo psychicky náročné období. V čem se vaše dcery nejvíc shodovaly, když se vrátily domů? Zuzana: Že si nestěžovaly. Měly štěstí, dostaly se do rodin, které jim vyhovovaly a skvěle tam zapadly.

Jak často jste spolu komunikovali? Miloslav: Ze začátku jsme spolu mluvili každý den, po měsíci dvakrát týdně, pak už jen jednou týdně a nakonec nám volaly, jen když něco potřebovaly. Zuzana: S Aničkou jsme komunikovaly více, dokonce jsme po Skypu i společně vařily. Bylo pro nás posilující, když nám zavolaly a vyprávěly nám své zážitky a dojmy. My s manželem jsme z toho byli tak smutně šťastní, protože se nám samozřejmě stýskalo. Měli jste po jejich návratu domů pocit, že se za ten rok vaše dcery změnily? Zuzana: Ano, změnily se hodně. Domů nám přijely dvě dospělé ženy. Vnímáte to jako všeobecně dobrou zkušenost? Miloslav: Samozřejmě, byla to taková škola života. Hodně věcí si tam zařizovaly samy, a ještě v cizím jazyce. Všechno zvládly na jedničku. Zuzana: Ano, určitě, doporučujeme to každému. Dcery dokonce říkají, že by jely znovu. Až třeba

jednou zase pojedou do zahraničí na vysoké škole, už to pro ně nebude takový šok. Tím, že obě ovládají skvěle jazyky a už si to prožily, tak by se o sebe postaraly. Měli jste nějaké obavy, které se nenaplnily? Zuzana: Ano, hodně jsme se báli toho, že by nám dcery neřekly, kdyby tam byly nešťastné. Věděly, že nás to stojí hodně peněz, a tak jsme se obávali toho, že by tam vše raději překously, než aby se vrátily dříve. V čem vidíte největší pozitivum ročního pobytu v zahraničí? Miloslav: Cizí jazyk je obrovský klad, ale dal bych ho až na druhé místo. Na první bych dal právě tu takzvanou „školu života“. Získaly tam takové zkušenosti, které mládež v jejich věku většinou nemá. Udržujete s hostitelskými rodinami kontakt? Zuzana: Ano, píšeme si a navštěvujeme se. Nedávno u nás byla hostitelská sestra z Ameriky. Obě holky si během pobytu našly spoustu kamarádů, kteří teď jezdí k nám. Vzkázali byste něco rodičům, kteří mají obavy pustit dítě na tak dlouhou dobu z domova? Zuzana: Člověk má pořád nějaké obavy. Já myslím, že rodiče svým dětem musejí hlavně věřit. Miloslav: Musí vědět, že to ty děti zvládnou, a dát jim tu šanci. Dnes jsou děti vedeny k větší samostatnosti než dřív, takže je to pro ně snadnější.

smart box /

TEXT: MARTINA OVESTREET, SPOLUPRÁCE: FINANČNÍ MANAŽER ING. JAN EMMER A MGR. JIŘÍ URBAN (ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ TOMÁŠ RAŠOVSKÝ, WWW.RASOVSKY.CZ)

Finanční gramotnost Jak neutrácet zbytečně Penězům je třeba vládnout, ne jim sloužit. Čím dřív to pochopíte a naučíte se s nimi zacházet, tím líp pro vás. Existuje jedna taková chytrá ekonomická poučka: Nehledě na to, kolik peněz vyděláte, je to vždy o 15 % míň, než potřebujete. Very true – zapamatujte si to! Klíčem ke spokojenému životu je naučit se vyjít s tím, co mám. Neutrácet zbytečně. Zpočátku to chce trochu soustředěného plánování, časem to jde samo.

Hladový do supermarketu nelez! Než se vydáte na nákup potravin, najezte se. Když máte hlad, koupíte toho vždycky víc. Doma si v klidu udělejte seznam věcí a v obchodě se ho držte. Nekoukejte nalevo napravo, namrskejte to do košíku a pryč! Bezcílné procházky mezi regály vedou ke kompulzivnímu shoppingu (tedy okamžitému a nepromyšlenému nákupu, kterého později obvykle litujeme). Kompulzivní shopping je zvlášť nebezpečný ve chvíli, kdy se z oddělení potravin docouráte až do elektra nebo parfumerie. Opravdu

potřebujete tohle USBéčko, nebo vás jenom okouzlil jeho design? A fakt musíte mít v kabelce čtyři lesky na rty jenom proto, že jsou zrovna ve slevě? Na nákupy si s sebou berte přibližně jen tolik peněz, kolik věci ze seznamu budou stát. Rada: Nejlevnější věci jsou ve spodní polici. A nemusejí být vždy jen nekvalitní. Taky je možné, že se výrobci nechtělo platit za drahou pozici uprostřed regálu, což by zvýšilo cenu výrobku.

Další tipy

přineste vlastní. To normálně můžete. Zamyslete se nad nákupem časopisů s dárkem. Opravdu budete ten divný náramek v hodnotě dvou korun nosit? A vyplatí se kvůli tomu zaplatit 60 Kč za časopis, jehož obsah vás vlastně nezajímá? Jste studenti, králové slev! Ptejte se na zvýhodněné vstupné a ceny úplně kdekoliv, není to žádná ostuda. Studenti mají málo peněz na celém světě. Patří to prostě ke studentskému životu. Divili byste se, kolik institucí, firem a obchodů slevové programy má, akorát je nehlásají na každém rohu v úrovni očí.

Nekupujte si svačiny, připravujte je doma. Stejně tak pití... Vykašlete se na drahý McDo, kde za menu zaplatíte minimálně stovku. Najděte si čisté vietnamské bistro, kde vaří polévku pho. Ta stojí míň, přitom je jí víc, je výborná a ještě zdravá. (Nehledě na to, že je právě horkým hipster trendem.) Když jdete do kina, kupte si jenom popcorn a pití si

Právní minimum K čemu je dobrý advokát? Když nás rozbolí zub, jdeme kam? Jasně – k zubaři. Sice teda neradi, odkládáme to, ale o to víc to pak bolí. Prostě otálet se nevyplatí! No a stejně tak je to s advokátem. A k čemu je teda dobrej? Už jste někdy byli v takovém průšvihu, že jste se báli jít za mámou, aby nevyšilovala, za kámošem, protože by vám stejně neporadil, a za učitelkou, protože byste si to u ní ještě víc zavařili? Šli jste na brigádu a dostali k podpisu smlouvu, které jste nerozuměli? Měli jste například převzít hmotnou zodpovědnost nebo něco podobného? Stalo se vám, že jste něco nechtěně poškodili, zničili (třeba jízdou na skejtu, na kole apod.), nebo naopak někdo poškodil vás? Tak k tomu je právě dobrej „dobrej“ advokát (když není dobrej, tak je logicky k ničemu). V tu chvíli se stává vaším nejlepším kámošem, protože on jediný ví, co se musí udělat. Zná všechny paragrafy a právní kličky, umí mluvit s policií i s exekutory, jednat na soudech a s úřady.

Mamince, doktorovi a advokátovi se nelže Aby vám mohl co nejlépe pomoct, musíte

W W W.REDWAY M AG.C Z

mu pravdivě říct, jak to bylo. Váš vztah stojí na oboustranné důvěře, advokát je ze zákona vázán mlčenlivostí, což znamená, že o ničem, co mu řeknete, nesmí bez vašeho souhlasu s nikým jiným mluvit. Advokát vás za nic, co jste udělali nebo neudělali, nebude odsuzovat. Jeho úkolem je situaci řešit, nikoliv vám dělat kázání. Výjimku tvoří jedině předcházení nejzávažnějším trestným činům – pokud chystáte vraždu a svěříte se advokátovi, musí to oznámit. Ale pokud jste ji již spáchali, pak neřekne nic.

Kdy zavolat Samozřejmě co nejdřív. Přišla vám obálka s pruhem za nezaplacené pokuty za jízdy načerno? Malovali jste grafﬁ ti a chytli vás u toho za límec? Stali jste se účastníkem dopravní nehody? Máte právo zavolat advokátovi ještě dřív než mámě a tátovi a jeho telefonní číslo na stopro patří do vašich kontaktů v mobilu.

Má advokát svědomí? Říká se, že ne. Že když mu dobře zaplatí, bude klidně obhajovat i toho nejhoršího zločince. Ale zkuste se na to podívat takhle: Právo na obhajobu náleží každému, tedy i zločincům. Slyšeli jste někdy pojem presumpce neviny? Ten znamená, že se na nikoho nepohlíží jako na pachatele trestného činu, dokud není odsouzen. To za prvé. Za druhé: advokát taky může případ odmítnout, nikoliv však, pokud je k němu přidělen „ex offo“ (tedy z nařízení soudu). To pak svého klienta musí obhajovat i přesto, že s jeho činem nesouhlasí. A k těm penězům: pravda je, že advokát vám jich naopak může velmi mnoho ušetřit...

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: ONDŘEJ MAŠEK

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: GRÓNŠTINA Protože předpokládáme, že ti z vás, kteří touží po návštěvě Grónska, asi zakotví v jediným městě, kde mají víc než jednu silnici, bude se vám hodit západní grónština neboli kalaallisut, dialekt hlavního města Nuuku. Kalaallisut je jedním z nejvíc fascinujících jazyků na světě, takže vybírat jenom pět bodů nebylo úplně lehký, ale na začátek to i tak bude až až.

si it š D e i s R o j P e #1 ereCkovan kmen o d o Ctv r í n st na vla íh . To pr o le d a sn ov ky vý ra zů ne vi dě j, í, že m á st íh en sn rz a tv d je le ě ne ž o gr ón št in ni c jin ýh o „m em em “ je zp ůs ob , tě po m al u Kl as ic ký m za jím av ěj ší In ui té v ži vo o va t ě ek én al D cm . ni ho , ný da bu de vy ža do ád av to oř pr n im ce di m ro a je si ; u vě tš íc h o ně co ex tr ce á en dn je oz ur ne so ta kž e se oj e vl as tn í en ov áv aj í sv í), ne bo ja ký m po jm uk a“ (m la dš lk u. bu ta u vo lo e se bu ď „n ce kn ší „a le qa “, ře ex ar í, st ně av a ál hl po aj a“ m in im m sé gr a je „n ec st ej ný ho í en dš oz m e se za tí la js ur m e ál so D oj Po ku d je ar ší „a ni “. js i kl uk , tv d st a ku “ Po uk í). al ta rš je „a qq „a ng aj u“ (s la dš í br ác ha lk a, tv ůj m už te ď. a av po ku d js i ho hl lí bo s pr ot ož e ná ne do st al i,

#2 ZaCni vytvá R

et kreativní s lovesa V če št in ě m ám e de se t sl ov ní ch dr uh ů, kt er ý js ou se vě tš in ou ja sn ě ro zl iš po m ěr ně sn en ý, da jí ad no ur či t G ró nš ti na a ka žd ej pl sl ov ní dr uh ní sv oj i sp ec y ja ko ta ko pr av id el (je ifi ck ou ro li. vý ne m á vů to ta ko ve j be c a hr aj e Ax l R os e m to m ěl i ně ja po dl e vl as ez i ja zy ka m k př ib líž it , tn íc h a) . N ic m én ta k bu do u ě po ku d by tř i – jm én a, ch om sl oves a a čá st ic e, kt er Pr ak ti ck y ýc h je to zn am en á, že gr ón št sl oves a – kd je no m pá r. in a m á ně co yž ně ko m u , če m u se ří ká m eg as lo ve ně co př is uz at ri bu ti vn í m . Vě ta „M uj eš , co ko ůj m al ý ne liv, ře kn eš m od ré po dk m to je dn ím oc ný br at r vč er a ol en ky “ ta zt ra ti l své k bu de m ít ne m oc ný “) m ilo va né dv ě čá st i: a sl ov es o („ jm én o („ br sv é- m ilo va at r- m ůj -m al né -m od ré -p ýod ko le nk yvč er a- zt ra ti l“ ). Te ď už ur či tě bo lí hl av a i vá s.

ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

i s j u k o k… í l n b r a Z e z #3 oCítaCi me na p en a ků , je ž př el ož te tic ký ch ja zy . Na pr os tá no st po lys yn t“ st že vla dr á de ck pi bu že to To hl e je ty be a do uf at , é m oh ou př íp on y, kt er vš ec hn o za se a, al e ja ké si en á „n al ep it ov sl am zn ou ln ě y js úp in ne št i ně do če vla st k vla st ně an že k, sp oj ek a sk ýc h sl ov ta lo vc í, př ed lo ís př , vě tš in a gr ón en jm ch ýc h př íd av ný u ja ko pl ni t ro li če sk no u st ru kt ur am at ic ky st ej li. e je dn o je st . ný ča s m á gr Vš če ho ko es “. ov le sl „a í uc ku sp oj dř uj íc í bu do j po ci t ne bo om ín á, že Př íp on a vy ja ba rv u, šp at ne , co ž ná m př ip ch ko nc ovek dř uj íc í če rn ou ja vý vy do a je „le d“, pá on u“ du íp ik př co . „S u ta ky sa os tě sk rz ně on y ob sa hu jo ud y ka m “. Pr „k Gr ón sk ý př íp li bo ne – je i pe rla tiv je de n z pá dů d“. a“ je „s kr z le on íp př + u ik „S

#4 …a numeri ck

klávesnici

U div ný ch jaz yk čá stí zá kla dn í čís ů vě tši no u bý va lov ky. As po ň do jí ne jje dn od uš ší de sít i. To je pro sn ad no na uč í a stě de se t slo v, kte pa k mů že ma ch rý se člo vě k rov at, i kd yž jin ak TA -DÁ ! – gró nš tin ne um í an i po zd rav a ne na bíz í útě ch it. Jen že u an i tad y. Inu ité čís lovek , za lož en ma jí tot iž zvl áš tní ej na po čít án í prs sys tém tů, čil i mí sto de pě tko vá . Plu s, sa sít ko vé so us tav y je to mo zře jm ě, ko nč so us tav a í u čís la dv ac et. Jej ich jaz yk je sic zvl áš tní , ale ruk e mo žn á ou , no ho u a prs Re áln ě to zn am tů ma jí ev ide ntn en á, že so uč as ná ě ste jně jak o my gró nš tin a ad op tov . ala dá ns ke j po če tní sys tém . Co ž ná s při vá dí k po sle dn ím u bo du …

ky c i r o t hi s k i c e i s n b T e a #5 nVírkreativní uC prv ch í c o r k v pEti dn í ýc ho dn í, zá pa od ý ja zy ky (v i es to že do m or hn př ic a vš e, o ci or in h a sk áv ná pr ov se na šk ol ác í. ns ká sa m os pr už je to ho rš ný, vy uč uj ou Gr ón sk o je dá ál ně po už íva ol ní m u sv ět u rm ok k no m ou pe js tu t) ís ek y, re kr ut uj e př al sk s di ón í u, in rn gr il št ve eř uč se a ně sv ou m at y se do br ov ol zic ky ov lá da jí ja ko zp ůs ob em fy ve j ší le ne c, ab ob yv at el é je sk a ně ja ký m ál ok do je ta ko ón m Gr že do u, m se í to , kt eř Vz hl ed em k ců z řa d Dá nů vě tš in a zá je m jd řív dá ns ky, ny). se na pr os tá ře na uč it se ne ko í aj m m tiv ní ně ta ne zb ýv á, ne ž ad m vá říp (p ně je st ou va , že kr ea do st an it gr ón sk y, vla ly. Do br á zp rá uč iá te er . at ce lu m ch ý riá se bn se e tře Ta kž e po ku d pr vn í z to ho hl nc i se hn at po , ja ko vů be c m át e m oc ša 13 ne 20 ak nu jin ět e kv ož pr ot v Re dWay i v nš tin y vy šl a uč eb ni ce dá l. ře Kr uh se uz av

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Potraviny se špatnou povestí Hrách Řekněme si to na rovinu – dokud se neodstěhujete z domova, jste rukojmím rodičů. V mnoha věcech nemáte na výběr, nikdo se vás neptá. Například musíte jíst, co vám dají, a pokud se špatně stravují rodiče, stravujete se špatně i vy. Špatná životospráva vede k obezitě, takže pokud jsou obézní vaši rodiče, budete s největší pravděpodobností obézní i vy. (A když ne hned, tak v dospělosti.) Obézní teenageři začínají s kouřením, alkoholem, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci, což dává smysl – nadváha znamená mindrák a cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání. Zachraňte se, naučte se vařit! ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

Rada do života Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. Zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých, běžně dostupných surovin patří k základnímu vzdělání stejně jako malá násobilka. Když rodiče odjedou, zanechají vám doma nějaký peníze, abyste neumřeli hlady, a utratit je za mekáč nebo dovážkovou pizzu není zrovna nejlepší. Uvařte si sami a ušetřený obnos raději investujte do rozvoje svého společenského života, neboť jen zážitky jsou tím pravým bohatstvím! V každém čísle se pokusíme očistit jméno jedné suroviny, která má špatné PR. Dokážeme vám, že uvařit z ní normální jídlo není žádná atomová fyzika. Co znáš: Nahnědlá kašovitá hmota, něco mezi tekutým pískem a vyzvracenýma psíma granulema Hrách se ve školních jídelnách objevuje ve dvou podobách. Klasikou je hrachová kaše, což je žlutohnědej blemc podávanej s párkem napuštěným v oleji, kterej chutná jako přebytky z opavskýho autoservisu, ztvrdlou kyselou okurkou, chlebem a černou hmotou, co se kdysi chlubila přízviskem „cibule“. Druhou možnost představuje rizoto – v tom se hrách vyskytuje vcelku, v podobě zelenohnědých práskacích kuliček uprostřed rejže tvrdý jako norskej metal a kousků masa suchých tak, že by s nima šel rozdělat oheň.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Co neznáš: Hummus se dvěma „m“ Jasně, pravej arabskej hummus se vyrábí z cizrny. Přijít do Maroka s pytlem hrachu a dotazem, jak z toho udělat hummus, pravděpodobně tě přivážou k velbloudovi a zanechají osudu. Jenže: zaprvé se cizrna řekne anglicky „chick pea“ čili kuřecí hrášek, takže jsou to evidentně příbuzný plodiny, zadruhý jsme nikdy neviděli školní jídelnu, kde by vařili cizrnu, a zatřetí – nejsme v Maroku, můžeme trochu švindlovat. „Jakože hummus“ se dá udělat i z normálního žlutýho hrachu, kterej seženeš v každým supermarketu levněji než balík chipsů. Postup je pronikavě primitivní, ale zdlouhavej, pokud doma nemáte výkonnej mixér. To je jedinej technickej problém, jinak je to naprosto blbuvzdorný. Potřebuješ hrách (nebo teda cizrnu, jestli to chceš „true“), tahini (pastu ze sezamových semínek maj ve specializovaných obchodech i velkých supermarketech), citronovou šťávu a olivovej olej. Luštěninu uvaříš do změknutí, potom přidáváš všechno ostatní a mixuješ tak, aby vznikla pasta. Jednodušší věc neexistuje.

Předmět doličný: Hrách setý Hrachem se nacpávali už ve starým Římě, takže něco na něm asi bude. Konkrétně jsou to vitaminy (hlavně skupiny B), dost bílkovin a sacharidů, ale naprostý minimum tuků. Tyhle kuličky jsou navíc dobrý na nervy, pomáhaj při hubnutí a celkové očistě organismu a ve spojení s obilovinama dodávají tělu ty správný mastný kyseliny. Na druhou stranu, je to luštěnina, takže když spořádáš kilo hrachu na posezení, budeš tzv. bzdít. Nadýmá. Ale jenom, když to přeženeš.

Je to naprosto, ale naprosto výborný. Někdo přidává ještě česnek, někdo chilli, sůl atd., ale základ zůstává pokaždý stejnej. Někdo říká, že nejlepší hummus vznikne, když nejdřív rozmixuješ tahini s citronovou šťávou a potom přidáš zbytek ingrediencí; jiní zase řeší, jestli je lepší luštěninu loupat, nebo ne. Můžeš vyzkoušet všechno. Skvělý to bude tak jako tak.

smartbox /

TEXT: PROF. MUDR. MICHAEL ASCHERMANN, DRSC., FESC A M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Náhlá úmrtí sportovců Sportuješ? Závodíš na minimálně okresní úrovni? Tak se nech vyšetřit, může ti to zachránit život. U dětí a mladých lidí, kteří pravidelně sportují, se náhlá úmrtí vyskytují třikrát častěji než u nesportujících. V přímém televizním přenosu jsme za poslední roky viděli sportovce umírat několikrát – ruský hokejista a spoluhráč Jaromíra Jágra Alexej Čerepanov nebo fotbalisté Mikloš Féhér a Cristiano de Lima Jr. zemřeli ČÍSLO 1, 2014 | ROČNÍK VII

přímo na hřišti během zápasu. V sedmdesátých letech minulého století se objevila celá série náhlých úmrtí u švédských orientačních běžců. Další obětí se stal brněnský fotbalista Martin Foukal – když před dvěma roky zemřel ve spánku, bylo mu teprve dvacet let. Proč se to děje a mohlo by se to stát i tobě?

Náhlá úmrtí u sportovců označujeme přesněji jako náhlou srdeční smrt. Nedochází k ní často, například v USA připadá jedno úmrtí na sto tisíc sportovců, přičemž v devíti případů z deseti postihuje muže, tedy spíš ještě kluky. Možná se nám takové riziko jeví jako malé, dokud si neuvědomíme, že do statistiky jsou zahrnuti jak sportovci vrcholoví, tak amatérští a rekreační. A vzhledem k tomu, že nějaký druh sportu – cyklistiku, plavání, běh, horskou turistiku apod. – provozuje skoro každý, dostávají údaje poněkud jiný rozměr. Například v roce 1995 v USA takto zemřelo šestnáct hráčů baseballu (polovina z nich rekreačních), čtyři proﬁ hokejisté, dva hráči softballu (oba rekreační), jeden fotbalista, jeden karatista a jeden hráč lakrosu. Celkem pětadvacet nedospělých kluků, z nichž dvanáct ztratilo vědomí po úderu do hrudníku, ze kterého se nejprve začali probírat, ale během několika vteřin znovu zkolabovali a zemřeli. Rána nebyla ani v jednom případě extrémně silná, takových během baseballového nebo hokejového zápasu padne nepočítaně, přesto způsobily tzv. „otřes srdce“ a smrt. Pokusy prokázaly, že baseballový míček letící rychlostí 64 km za hodinu může

nárazem do hrudi způsobit okamžitou ﬁbrilaci srdečních komor (chaotický, nepravidelný tep 300–600/min., při němž se nepřečerpává krev). Řešením mohou být lepší hrudní chrániče a měkčí míčky, příčin náhlé srdeční smrti je ale víc, další z nich je například zánět srdečního svalu, především a nejčastěji jsou to však skryté vrozené vady srdce, které při běžné lékařské prohlídce nelze objevit. Atletické srdce Dlouhodobá sportovní zátěž vede ke změnám na srdci, které se obecně označují jako „srdce sportovce“ nebo „atletické srdce“. Nejčastěji si je vytrénují veslaři, cyklisté, běžkaři, vzpěrači a zápasníci. Stěny jejich srdečních komor sílí, celková hmota srdečního svalu se zvětšuje. Pak jsou silnější i srdeční stahy, což vede ke zvýšení objemu krve vypuzované do oběhu. Za normálního stavu je jedním srdečním stahem zdravého srdce vypuzeno přibližně 60–70 mililitrů krve, při tepové frekvenci 70 tepů za minutu se takto do oběhu dostane čtyři až pět litrů krve za minutu. U vrcholového sportovce je tento objem až dvojnásobný

a dochází u něj i ke zpomalení klidové srdeční frekvence – například italskému běžci na lyžích a olympijskému vítězi DiCentovi bylo v klidu naměřeno mezi 35 a 40 tepy za minutu. Také ale bylo jednoznačně prokázáno, že tyto změny nejsou trvalé a po ukončení vrcholové kariéry dochází k návratu do výchozího stavu. Srdce se zvětší, potom zase zmenší, je to tak, někdy je ale jeho zvětšení vrozené, a pak jde o dědičné onemocnění, které patří mezi nejčastější příčiny náhlého úmrtí. Nazývá se hypertrofická kardiomyopatie (nenormální zbytnění srdečního svalu), které bylo pitvou prokázáno u jedné třetiny mrtvých sportovců. Víc než polovina z nich zemřela přímo během sportovního výkonu. Hypertrofickou kardiomyopatii odhalí pouze pečlivé vyhodnocení EKG, a především ultrazvukové vyšetření srdce (echokardiografie). Dalšími příčinami náhlého úmrtí jsou vrozené změny věnčitých tepen a pravé komory srdeční, jedním z rizikových faktorů jsou i neustále se zvětšující náročnost tréninků a čím dál tvrdší důraz na výkonnost dorostenců.

LEGENDA O PRVNÍM MARATONSKÉM BĚŽCI

ÚMRTÍ ZNÁMÝCH SPORTOVCŮ

NECH SE VYŠETŘIT, ZEJMÉNA POKUD

Řecký běžec Feidippidés nesl do Athén zprávu o vítězství v bitvě nad Peršany u města Marathon (12. září 490 př. n. l.). Trasa měřila 42,195 km, Feidippidés po jejím uběhnutí zvolal „Radujte se, zvítězili jsme se!“ a zemřel. S jistou nadsázkou jej tak můžeme považovat za první známý případ náhlé srdeční smrti.

Murino Molina, fotbalista, 20 let Raimondas Jumikis, basketbalista, 23 let Mikloš Féhér, fotbalista, 24 let Maximiliano Ferreira, fotbalista, 20 let Fabrice Salanson, cyklista, 23 let Ernesto de la Torre, basketbalista, 20 let Marianna Gémsi, šermířka, 17 let Marcel Kurpinski, volnostylař, 19 let Hank Gathers, basketbalista, 23 let Len Bias, basketbalista, 23 let Alexej Čerepanov, hokejista, 19 let Cristiano de Lima Jr., fotbalista, 25 let Antonio Puerta, fotbalista, 23 let Thomas Herrion, hráč amerického fotbalu, 24 let

− jsi během cvičení či sportu někdy zkolaboval, omdlel. − jsi během cvičení, běhu nebo jiném sportu měl svíravý pocit na hrudi. − jsi během cvičení či sportu cítil náhlé bušení srdce nebo výpadky tepu. − máš pocit, že se unavíš rychleji než tví spoluhráči. − máš potíže s dýcháním nebo záchvaty kašle při cvičení či sportu. − ses topil při plavání. − někdo mladší padesáti let v rodině trpěl opakovanými stavy bezvědomí, záchvaty křečí, srdeční arytmií, prodělal operaci srdce, měl nevysvětlitelnou autonehodu. − někomu v rodině zemřelo na náhlou srdeční smrt dítě.

CO TI BUDOU DĚLAT A KOLIK TO STOJÍ?

Ze všech náhlých úmrtí sportovců je 40 % mladších osmnácti let a 33 % mladších šestnácti let, mediální pozornosti se však dostává pouze úmrtím starších sportovců, kteří za sebou již měli výrazné úspěchy.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Nechají tě vyplnit dotazník. Vezmou ti krev. Podstoupíš klidové a zátěžové EKG. Případně ještě echokardiograﬁcké nebo arytmologické vyšetření. Cena: 550 až 1000 Kč podle složitosti testu. Prohlídka není (bohužel) povinná a nehradí ji pojišťovna. Doporučení ti napíše tvůj lékař.

W W W.REDWAY M AG.C Z

soutěž /

Kanada, Britská Kolumbie, 1989: Hanuš Salz, Stewart Carlson a Joel DeVille, tři kluci ze školy v Midway, jezdí na snowboardu, poslouchají punk a zakládají značku Horsefeathers, volně přeloženo jako „nesmysl“. První designy na trika a mikiny vznikají na výtvarce, hodně jich je takzvaně „na potom“, protože ježdění v prašanu je zatím důležitější než byznys. Obrat nastává v roce 1992, kdy se Hanuš učí česky na gymplu v Plzni a seznamuje se s Pavlem Kubíčkem. Společně spřádají plány o oživení Horsefeathers a o rok později přicházejí s první kolecí triček a samolepek, kterou z větší části rozdají mezi kamarády. Byla to veselá a dobrodružná doba bez internetu a mobilů, kdy kluci strávili hodně času postáváním v telefonní budce. Od roku 1995, kdy v Plzni otevřeli svůj první obchod, se jim začíná dařit, a najednou je z toho 25 let starý brand, který se prodává napříč celou Evropou.

OSLAV TO S NÁMI A VYHRAJ! Pro 5 z vás máme vouchery na nákup v hodnotě 2000 Kč buď do pražského obchodu Horsefeathers v Revoluční ulici, nebo v e-shopu horsefeathers-store.eu. Stačí odpovědět na otázku. Vyjmenuj tři události roku 1989. První dvě musejí být celosvětového významu, poslední klidně rodinná, popkulturní nebo osobní, čím vtipnější tvoje historka bude, tím líp, protože podle ní budeme vybírat výherce (za předpokladu, že jsi správně odpověděl v bodech jedna a dva). Odpověď pošli do 25. září na info@redwaymag.cz. NEZAPOMEŇ PŘIPSAT ADRESU! Jména výherců a nejlepší odpovědi zveřejníme v říjnovém vydání časopisu.

Stripe up your life. UĹž pro ten pocit...point 88 ve 30 barvĂĄch