RedWay 4/VII.

POP

PETE DOHERTY PÍŠE Z LÉČEBNY SMARTBOX

STUDOVAL JSEM V NIZOZEMSKU SOUTĚŽ

TABLET OD STUDENT AGENCY CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

TU TÉMA: OBRANA STÁTU TÉMA: OBRANA STÁTU TÉMA: OBRANA STÁTU TÉMA: OBRANA STÁTU TÉ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, žijeme v pacifisticky, humanisticky a individualisticky založené společnosti, proto je náš vztah k obraně státu problematický. Na jednu stranu požadujeme, aby se stát postaral o naši bezpečnost, na druhou stranu však armádě, policii, tajné službě nebo vězeňskému systému příliš nefandíme, co? Navyšování rozpočtu pro ministerstvo obrany se nám nezdá – není to vyhazování peněz? Nemělo by se radši přihodit na kulturu nebo na školství? Bojíme se teroristů, ale preventivní opatření, která válka s nimi přináší, považujeme za omezování osobní svobody.

Pan Václav Miškovský, autor tématu tohoto čísla, je zbrojař, „obchodník se smrtí“.

(Viděli jste ten film s Nicholasem Cagem a Jaredem Leto? Pan Miškovský ne, po deseti minutách ho vypnul, je to prý hrozná blbost, hehe.) Je jedním z několika mála lidí, kteří mají od státu licenci na výrobu a mezinárodní obchod s vojenskou technikou.

Na ulici byste si ho nevšimli, vypadá normálně. I když toho hodně ví, moc nemluví.

O některých věcech ani nesmí, to dá rozum. Sem tam se usměje. Třeba nad mojí otázkou, jak jsme podle něj na případnou obranu ne státu, ale nás samotných připraveni my, civilové. Prý vůbec nijak. Nejen v případě napadení země nepřítelem, ale i při velké průmyslové havárii nebo přírodní katastrofě by mnoho z nás zahynulo na fyzickou slabost, dezorientovanost a nedisciplinovanost. Češi došli v individualismu tak daleko, že uposlechnutí rozkazu je pro ně ponížením. Úplně vidím tu situaci – voják zavelí „všichni za mnou tudy!“ a Češi se zastaví, vytvoří hlouček a počnou diskutovat, proč tudy a ne tamtudy, vždyť já to tady znám, pojďte radši za mnou... Dnešní mladá generace neumí nabít pušku, natož z ní vystřelit. Obávám se, že ve zmatku by pozabíjeli jeden druhého. Neumějí identifikovat nepřítele, rozeznat zvukové signály různých druhů poplachů, orientovat se v neznámém prostoru, nemají fyzičku, nevědí, jak si v přírodě obstarat vodu, jídlo, přístřeší, jak poskytnout první pomoc. Zrušení předmětu branná výchova nebyl podle mě správný krok. Měla by se znovu začít učit.

Míru zdar, ale obraně vlasti též!

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 4, ročník 7 zdarma toto číslo vyšlo v prosinci 2014 titulní strana: Pasta Oner, pastaoner.cz adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba), Honza Kistanov a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete, Yasmina Overstreet marketing a inzerce Václav Miškovský miskovsky@redwaymag.cz 607 609 420 Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Zdravé srdce, o. s.

Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REE DWWAY ČÍSS LOO 4, 200 144 | R OČČ N ÍK VII

8 –11

MAILBOX

12

Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo Výsledky soutěže o knihu Papírová města 1 2 – 21

POP

Metalové problémy Kytary.cz / Hrajte, zakládejte kapely!

Pete Doherty píše z léčebny Křížovka

22

22–33 TÉMA Stručná zpráva o armádě ČR Rozložení vojenských sil ve světě Možnosti, jak vést válku Terorismus v ČR a ve světě Až přijde blackout 34–38

ROZHOVOR

František Štorm, typograf a blackmetalista 3 9 – 51

SMARTBOX

Akta X Studoval jsem v Nizozemsku Kreativní učebnice korejštiny

42

Dřep, král cviků Jak se stát au pair Test: Byli slavní, mocní a zavraždění Jak napsat milostný dopis 52–54

ACTIVE

Život na české polární stanici 55

SOUTĚŽ

se Student Agency o tablet 56 Nikkarin

KOMIKS

52

34

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat.

STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte.

Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka.

Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat.

STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

Tomáš Grussman

CE VÝHER Iva Antošová

CE VÝHER Eliška Andělová

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

8

CE VÝHER

Anna Malsa

Alena Spรกlenskรก

Aneta ฤ ejkovรก

Lyudmyla Borshch

Bambi99

W W W.REDWAY M AG.C Z

9

Mailbox /

Výsledky soutěže o knihu Papírová města Většina z vás si stěžovala, že pět je málo, že to nemůžete vybrat. A to je dobře. Navzdory obecné představě, že jste negramotní, čtete zřejmě docela dost. Nejvíc Palahniuka (už je čas zařadit ho do doporučené četby, ne?), Orwella, Emily Strange, Nabokovovu Lolitu a Greena, o jehož nový román jste právě soutěžili. Jinak odpovídaly víc holky než kluci, což neznamená, že by kluci míň četli, ale spíš, že míň komunikujou.

Barbora Genserová: studentka gymnázia, 180 cm, boty č. 42, dlouhé světle hnědé vlasy, modré oči (výherce) 1) 1984 – George Orwell: „Chápu jak, nechápu proč.“ Geniální pohled do budoucnosti, která je pro nás už minulost. I když kdo ví, na jak dlouho. Velký bratr nás všechny sleduje!

2) Krysař – Viktor Dyk: Ne ani tak příběh, ale ten jazyk! Z mého pohledu nejnádherněji napsaná knížka.

Lepší antidepresivum než koťátka.

3) Acid House – Irvine Welsh: Jedním slovem psycho. Některé povídky jsou uvěřitelné, až se kdekdo může začít bát, aby se to nestalo i jemu. A hned potom taková šílenost, že nezbývá než se chytat za hlavu a zároveň hltat každé

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

10

slovo. I gramatičtí náckové upouští od své buzerace a nespisovný dialekt jim nevadí, tak moc je ta kniha boží.

4) Jáma a kyvadlo – Edgar Allan Poe: Tak málo stránek a tak mnoho probdělých nocí. Ne nadarmo se Poeovi říká mistr hororu. A nepotřeboval k tomu upíry, zombíky a podobná stvoření, za což jsem mu vděčná.

5) Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost – kolektiv autorů: Je to kniha? Je. A vracím se k ní často.

A pokaždé v ní najdu něco nového.

Zajímavého. Poučného. Stovky příběhů v jedné knize. Kouzelné, ni?

Bára Ziková: Posílám můj TOP 5 seznam knih. Je to dost klasika, ale funguje vždycky. (výherce)

1) Už zase skáču přes kaluže – Alan Marshall: Jedna z prvních knih, které jsem si zamilovala. Ještě jsem nechápala, co na tom čtení všichni mají, ale když jsem přečetla tohle třikrát po sobě a pořád se nenudila, došlo mi to. Čtení prostě JE super.

2) Záhada hlavolamu – Jaroslav Foglar: Nebavila mě červená knihovna, zato jsem obdivovala všechny kluky z foglarovek.

Teda pořád obdivuju.

3) Alchymista – Paulo Coelho: Pro někoho plytký příběh, podle mě milá inspirace pro všechny, kdo se nebojí snít, věřit a prožívají typické pubertální depky.

4) Vyhoďme ho z kola ven – Ken Kesey: Skvělé jako kniha, film i jako divadlo.

Spousta lidí by potřebovala otevřít oči

a Kesey to dokáže tak, až je člověku špatně.

5) Praha s prsty deště – Vítězslav Nezval: Po přečtení mi došlo, že obcházet v knihovně stojan s poezií byla jedna z mých dosavadních největších životních chyb. Fakt.

Dominika Kozlová a její dosavadní bytí. (výherce) 1) Zrození Axolotl Roadkill – Helene Hegemann 2) Peklo Na západní frontě klid – Erich Maria Remarque 3) Očistec Opilý koráb – Arthur Rimbaud 4) Ráj Citadela – Antoine de Saint-Exupéry 5) Znovuzrození Klub rváčů – Chuck Palahniuk Pavla Doucková: 22 let (výherce) 1) Mechanický pomeranč – Anthony Burgess: Protože všichni jsme v patnácti chodili do siňáku, se svojí šajkou do Korovy, věčně neměli katr, drímovali o remkovým kartáčování a téčko s emkem měli za ancintní, ouldaný lunka, jenom se nás většina neprotolčokovala do STANAZu, na rozdíl od Alexe.

2) Journals – Kurt Cobain: Protože Kurt, protože jeho láska k hudbě, protože jeho deprese, samota a závislost, protože jeho roztřesený písmo, protože

W W W.REDWAY M AG.C Z

skvělý sketche, protože ten provinilej pocit číst jeho deníky, protože „If you read you’ll judge“.

3) V melounovém cukru – Richard Brautigan: Protože v poetický, surrealistický, snový, naivní, atypický, romantický a monumentální zemi iDEATH slunce svítí každej den jinou barvou a tygři učej děti násobilku.

4) Klub rváčů – Chuck Palahniuk: Protože první pravidlo Klubu rváčů!

5) Pan S. – Emma Becker: Protože si po tolika letech konečně někdo troufl napsat Lolitu z pohledu lolity.

A protože si to troufla napsat debutující francouzská dvacítka.

Lucie Tvarohová: studentka VOŠ interaktivní grafiky (výherce) 1) Stopařův průvodce po Galaxii – Douglas Adams: Protože mě naučil nadhledu.

2) Stručná historie času – Stephen Hawking: Protože ačkoli jsem ji docela nepochopila, po dočtení jsem si připadala o mnoho chytřejší.

3) Obraz Doriana Graye – Oscar Wilde: Protože mi dodnes postupně dochází, co všechno mi vlastně řekla.

4) Scott Pilgrim – Brian Lee O’Malley: Protože Scottovy životní poznatky jsou zdrojem mého optimismu.

být věci, které se zdají být tolik špatnými.

Lambeinová Dominika: 1) Klub rváčů – Chuck Palahniuk: Pro mě naprostá jednička. ,,Je snadné plakat, když každý, koho miluješ, tě zavrhne nebo zemře.“ 2) Proces – Franz Kafka: Všichni jsme součástí a všichni jsme vinni.

3) Lolita – Vladimir Nabokov: Světlo mého života, žár mých slabin…

4) Evžen Oněgin – Alexander Sergejevič Puškin: Neuvěřitelná romantika. Navíc mám pocit, že jsem Taťána.

5) Bible – kolektiv autorů Bambi 99: patnáctka, gympl, na pořadí nezáleží 1) Emily Strange / Ztracená, temná a znuděná – Rob Reger: Jak přežít v tomto nesnesitelným světě.

2) Lehce nabyl, lehce pozbyl – James H. Chase: Americká drsná škola! Drama!

3) Tančím tak rychle, jak dokážu – Barbara Gordon: O schizofreničce, která se vyléčila.

4) Pipi Dlouhá punčocha – Astrid Lindgren: Moje největší dětská hrdinka, co bydlí sama, jezdí do školy na koni a je na všechny drzá.

5) Steve Jobs – Walter Isaacson: Jsem členkou Jobsovy církve, víte.

5) Hvězdy nám nepřály – John Green: Protože mi vysvětlila, jak správné mohou

11

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Jaká zbraň je podle vás nejsilnější?

Mayim Bialik, The Big Bang Theory

Kunal Nayyar, The Big Bang Theory

Kaley Cuoco, The Big Bang Theory

Nietzsche napsal, že nejsilnější zbraní proti nepříteli je jiný nepřítel.

Slovo. Ve skutečnosti je nejsilnější zbraní slovo.

Cokoliv, když to vezmeš správně do ruky.

oblíbené kapely a zjistíš, že jim nerozumíš. #13 Když posloucháš Cannibal Corps tak moc, že rozumíš jejich textům. #14 Když se na tebe lidi dívají, jako bys ve volném čase vypaloval kostely. #15 Když objevíš výbornou kapelu, která před týdnem hrála u vás ve městě, ale tos ji ještě neznal. #16 Když ti doktor řekne, že máš v krvi moc železa. #17 Když posloucháš Amon Amarth tak moc, že omylem vypálíš a vyndracuješ celé město. #18 Když máma řekne, že zpěvák tvé oblíbené kapely je hot. #19 Když si tě pletou s rockerem. Nebo s hipsterem. #20 Když se metalové plakáty na zdech tvého pokoje začnou překrývat. #21 Když se dozvíš, že tvoje nejoblíbenější kapela se rozpadla. Už před pěti lety. #22 Když žiješ v neustálém strachu, že frontman tvé oblíbené kapely brzy zemře.

#23 Když nemůžeš hrát na šestistrunnou basu, protože máš moc malé ruce. #24 Když chceš založit kapelu, ale nikdo v tvém okolí není dost brutální. #25 Když je ti patnáct a nemáš žádné peníze. #26 Když se ráno probudíš a uvědomíš si, že Peter Steele je stále mrtvý. #27 Když přijde řeč na to, jestli jsou Led Zeppelin metal. #28 Když máma očeše pyramidy z tvého křiváka a pověsí je na vánoční stromek. #29 Když jsi tak metalový, že už můžeš jíst jenom kůži. #30 Když tvoje oblíbená kapela existovala tak krátce, že nestačila vyrobit ani jednu nášivku a vůbec žádný merch. #31 Když zcela nemetalově miluješ videa s koťátky. #32 Když ve své černé skříni hledáš v hromadě černých triček to jediné, které si chceš dneska vzít. #33 Když se ti líbí trička kapely, kterou nesnášíš.

text: M. Overstreet, foto: archiv

Metalové problémy #1 Když chceš být brutální, ale máma ti to nedovolí. #2 Když jsi jediný fanoušek Metalliky na světě, kterému se líbí všechna jejich alba. #3 Když se ti při headbangingu zamotají vlasy do piercingu. #4 Když ještě týden po open airu vykašláváš hlínu z plic. #5 Když jsi tak metalový, že ve sprše zrezavíš. #6 Když jsi holka a hudba, co posloucháš, je těžší než kluk, se kterým chodíš. #7 Když jsi holka a tvůj kluk má delší a hezčí vlasy než ty. #8 Když nosíš brýle a chceš na koncertě mlátit hlavou. #9 Když máš rád desky Burzum, ale nemáš rád rasismus. #10 Když ti psychiatr řekne, že tvůj problém je metal. #11 Když tvoje oblíbená kapela nabízí největší trička v XXL a ty potřebuješ větší. #12 Když si po letech konečně přečteš texty své

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

12

Ben Howard

Martial Canterel

Conrad

Empire

Ani nevim, co je to za žánr, ale hraje tam kytara...

Geniálně prolnutá směs příjemných kytarových zvuků s poetickým pěveckým doprovodem.

LUCKA, 21 LET, RADOTÍN

Épíčko Empire je plný cold synthových romantických nálad, při kterých úplně vidim sídlák, kde bydlela Christiane F. Šedej, mokrej, chladnej, občas probliknou neony Coca-Cola a diskotéka Sound je jen pár bloků vedle.

Tove Lo

NIHILISTA

Habits (Stay High) Popina, ze který budeš high, ani nemusíš hulit. Na textu se staneš závislej – pomůže ti zapomenout na tvoji ex.

TOMÁŠ YORK, 21 LET, PRAHA

Kuuk HOR Nejlepší je na tom text. Dvě holky zpívaj o tom, jak jim nikdo nebude vykládat, že nerozuměj hip hopu, a že si budou rapovat, jak budou chtít. A taky, že když budou chtít, vojedou všechny kluky a stanou se prostitutkama a nikdo jim do toho nemá co mluvit.

Jsou zlý, zlý, zlý a neznaj slitování!

Ruth Brown I Don´t Know V boji o holé přežití na pražských chodnících, kde mě pěšáci zprava ometaj špatně svázanými smrčky a zleva narvanými taškami IKEA, si nepotřebuju pouštět metal. Paní Brown vnáší do toho adventního běsnění trochu elegantního soulu.

OVER

Metallica Motorbreath V rámci psychohygieny si to pouštím každý ráno, když jdu do školy. Do třídy přijdu mírná a tichá jako ovečka.

Doporučuje deset z devíti psychiatrů.

PETR, 52, OSLO

Mig 21 Na zotavenou

Rohlíky jsou pryčššššš Pravidelný snídaňový pečivo s máslem a marmeládou je odsouzeno k zániku. Škodí zdraví a to si přece můžeš poškozovat zábavnějším způsobem. Z rohlíku nacpanýho tukem a karbohydrátama dostaneš tak akorát předčasný infarkt nebo závislost na pšenici (což zní cool, ale ve skutečnosti není). Snídej ovesnou kaši s borůvkama a medem. Nebo si maž máslo na prst.

I to má svůj swag!

Nejpozitivnější a nejroztomilejší písnička od Migů. Celkově je na tom všechno správně, si myslim.

ADEL SMRADEL, 20 LET, PRAHA

Human Beinz Nobody But Me Super sixties garage rock song na ráno s drive a nášupom vo štyridsatej sekunde, pokojne aj dvadsaťkrát za sebou.

Samey Jahody Slováci. Nevim, jak to dělaj, ale jsou dobrý. Počkej, vlastně vim, půlka mojí krve je slovenská. Samey z formace Haha Crew drží úroveň a moc se těšim na jejich debutový album, který vychází 15. 12. 2014 pod labelem I Love Party Production.

PASTA ONER

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ. ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

MATÚŠ, 28 LET, BRATISLAVA

YASMINA

W W W.REDWAY M AG.C Z

13

Pop /

TEXT: JAN KRČMÁŘ FOTO: KYTARY.CZ

Hrajte na kytary, zakládejte kapely

JAK ÍT ZAČ

Pokud má člověk tolik odvahy a pustí si libovolné mainstreamové rádio, často žasne, jaké perly se na něj hrnou.

Aby byla rovnováha, musíme se těmto šílenostem postavit vlastní tvorbou. Je to paradox, ale masové nadprodukci se skutečně ubráníme jedině vlastní produkcí. Podmínky k tomu máme – sehnat dnes kvalitní hudební nástroj za rozumnou cenu není problém. Je to tedy ve vašich rukou, milí školáci.

Podle čeho vybrat kytaru Za posledních sto let se z ní stal nejoblíbenější nástroj na světě. Matkou všech kytar je klasická kytara. Její tradice sahá až někam do baroka a veškeré dnešní kytary z ní vycházejí. Klasika je charakteristická zejména tím, že se na ni natahují nylonové struny, které umožňují pohodlnou hru všemi prsty, a hodí se tak hlavně na hraní klasické hudby, flamenca a podobných žánrů. Nic proti tomu, hrát klasiku je v dnešní době úctyhodné. Vy do toho ale možná budete chtít trochu víc říznout… … a proto vás asi bude zajímat akustická kytara (říká se jí také westernovka). Na tu se už natahují struny kovové, takže má hlasitější a průraznější zvuk. Většinou se na ni hraje trsátkem, což také umožňuje předvést trochu větší nářez. Existuje několik typů „akustik“, přičemž úplně nejobvyklejší a nejprodávanější

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

14

je Dreadnought. Mrkněte se na Kytary.cz, kde seženete kvalitní akustickou kytaru za méně než dva tisíce. Další oblíbené jsou také elektroakustické kytary. Lze je zapojit do kytarové aparatury, takže si můžete pohrát s nastavením jejich zvuku a hrát ještě hlasitěji z reproduktorů.

It’s only rock’n’roll but we like it Každého ale úplně nejvíc zajímá elektrická kytara. Zapomeňte na všeobecně rozšířený mýtus, že nejdřív se musíte naučit na akustiku, a až pak můžete zkoušet elektriku. Je to blbost. Pokud chcete rovnou hrábnout do strun a pozlobit svoje rodiče řízným zvukem, není to nic proti ničemu. Jediné, co při nákupu první elektrické kytary musíte řešit, je také nákup kytarového komba. To je bedna s reproduktorem a zesilovačem, do které se

kytara zapojí, aby hrála. Zde často platí přímá úměra, že čím větší kombo, tím větší rámus, ale na domácí hraní a první cvičení vám bude bohatě stačit nějaké kombo s výkonem od deseti do dvaceti wattů. To seženete okolo patnácti set.

Elektrických kytar samozřejmě existuje celá řada, dva tradiční a nejstarší typy jsou Stratocaster od značky Fender a Les Paul firmy Gibson, z jejichž konstrukcí dodnes vychází spousta výrobců. Trh nabízí i výstřední a ujeté modely, v sekci Hard a Heavy na Kytary.cz si můžete prohlédnout, co asi máme na mysli.

Jinak nejlevnější elektrickou kytaru seženete okolo tří tisíc.

Začít může každý, i ty. Hraj na kytaru, buď sexy!

Tato země potřebuje dobré kapely!

smysly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Imaginární lásky

O čem mluvím, když mluvím o chození

REŽIE: XAVIER DOLAN 2010

Zatímco kina patřila letošní podzim Dolanově novince Mami!, domácím kinům doporučujeme pustit si jeden z jeho starších filmů. Imaginární lásky jsou podle slov kanadského režiséra studií zamilovanosti a zobrazují všechny fáze subjektivního vnímání lásky – vášeň, očekávání, smutek, ponížení a samotu. Celý příběh se točí kolem milostného trojúhelníku a dotýká se i tématu homosexuality, která komplikuje intimní život mladého člověka. Xavier Dolan, jemuž bylo v době natáčení pouhých dvacet jedna let, obdržel za film cenu ve francouzském Cannes, a stal se tak jedním z nejmladších oceněných režisérů historie tohoto filmového festivalu.

KNIHA Sofiin svět JOSTEIN GAARDER ALBATROS, 2006

Něco pro zapálené studenty humanitních věd. V příběhu čtrnáctileté Sofie se promítnou postupně celé dějiny fi lozofie od raných řeckých myslitelů až po ty dnešní moderní. Hlavní hrdince jednoho dne přijde anonymní dopis, a započne se tak příběh plný poznání. Poznání světa, smyslu života, vesmíru a tak vůbec. Jestli vám nestačí hodiny základů společenských věd a toužíte vědět víc, Sofi in svět je rozhodně kniha pro vás. Těší se oblibě po celém světě, byla přeložena do více než padesáti světových jazyků a v roce 1995 se stala bestsellerem.

Když můžu, chodim pěšky. K rytmickýmu střídání levý pravý se ale váže mnohem víc než jen tkaničky. Chození má celou svoji kulturu. Mikrosvět plnej pravidel, nepřekročitelných mantinelů a chození po špičkách.

Jsem chodič solitér. Snažim se tak ukrutně protijdoucím nekoukat do očí, že musim matematicky počítat, co je ještě únosnej úhel, abych nechodila s hlavou v oblacích nebo v chodníku. Pokud ovšem nejsou protijdoucí natolik kompozičně vyvážený a estetikou políbený, od pohledu skvělej genetickej materiál na plození dětí, že potom jo, očko na očko, úsměv a takovýto strašně cudný sklopení očí s ruměncem na tvářích, kterej funguje teda zejména, když jdu do strmýho kopce v sedmi stupních Celsia.

Když chodim sama, chodim rychle. Chodim rychlejš než většina lidí, jen občas jde stejnym směrem vpřed další anonymní sprinter a to je stres. Jdu o kousek rychlejš než on, ale ne natolik rychle, abych se dostala z jeho intimní zóny dřív než za tři minuty. Nemůžu jít vedle cizího člověka takovou dobu, protože by nás ještě mohlo začít něco spojovat. Jediný řešení. Musim zabrat. Musim jít rychlejš než rychle, ale nesmim běžet, to bych ztratila tvář. Nesmim dát znát, že se snažim.

Ale musim bejt lepší. Kmitám. Tenhle závod je můj.

Vidim před sebou pásku, kterou musim protrhnout, a chce se mi hrozně funět. Ale nesmim, to bych ukázala slabinu. Nefunguje zejména, když jdu do strmýho kopce v sedmi stupních Celsia.

Mam krátký vlasy a krátký vlasy rovnaj se žádnym culíkum. Mikádo mě za chůze větrnym podzimem švihá do očí jak africkýho otroka a lepí se mi na rtěnku.

Nic nevidim, ale to je jedno, protože mám sluchátka, cejtim se jak v hudebním klipu a jeden náraz do sloupu snesu. Dva už jsou moc. Hraje mi Fuck Love, Give Me Diamonds a na každou dobu čvachtne bláto. Too posh to even.

Když mi klapou boty, dávám si bacha, abych nedělala víc rámusu než člověk, co ho mam na telefonu, aby ten člověk nebyla máma a aby mi nevynadala, že šlapu jako slon. Občas zakopnu, ale to moje image snese.

VÝSTAVA

A nejlepší je si vykračovat, ale to člověk musí přepnout a vědět, že si vykračuje. A to je pak svět úplná pohádka, taková ta s princeznou a půl královstvím.

Zkus se taky občas projít, takový ty dvě tykadla, co ti čouhaj z pánve. Pak o tom můžeš napsat třeba knížku.

This Place 24. 10. 2014–2. 3. 2015 DOX

Mezi lety 2009 a 2013 pracovala skupina dvanácti světově uznávaných fotografů (mezi nimi i Čech Josef Koudelka nebo Slovák Martin Kollar) na projektu, který má v galeriích ukázat krásy i nebezpečí Západního břehu Jordánu a Izraele. Tento mezinárodní umělecký projekt teď zažívá světovou premiéru (to jako vážně!) v pražském uměleckém centru DOX, kde bude až do začátku března vystaven. Pečlivě vybrané snímky zachycují exotickou krajinu a kulturu Blízkého východu. Některé z nich se ale dotýkají i postavení jedinců ve společnosti nebo otázky náboženství, která je v těchto částech světa výrazně citlivým tématem. Vystavované fotografie vás přinutí zamyslet se nad dobou, ve které žijeme.

Iva Antošová, Technická univerzita Liberec

15

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Pět hlášek, které charakterizují můj život na vysoké škole

Můj život vysokoškolačky má do stereotypu daleko asi tolik, co evropský muslim do Mekky. Přece jen se však

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

16

mými dny vine jakási Ariadnina nit upředená z několika stále se dokola opakujících kouzelných formulí.

jméno: věk: škola: obor: ročník: stav:

„Dneska si uděláme hezkej den.“ Věta, která zazní každé ráno. Podle toho, jak moc by měl být den hezký, může věta znamenat snídani do postele od Vanessy – rohlík se šunkou a s roztomilým osobním vzkazem psaným chilli srirachou ukradenou z vietnamské restaurace; nebo se jen 24 následujících hodin stranit okolí.

Den začíná, když si namalujeme pusu rtěnkou, obtiskneme rty do ubrousku a ubrousek přilepíme v pokoji na stěnu. Superhezký den je pak výměsíčí, což je obdoba výročí v časovém období jednoho měsíce – dalšího, co se známe. Výměsíčí se slaví zásadně v menze u kolejí ve večerních hodinách a probíhá skrze zakoupení každého druhu dortu, zákusku, pudinku, lineckého, lipánka a marokánky a systematického přežírání se, dokud obě nepadneme. Trávení pak trávíme na střeše koleje za svitu hvězd a výparů ze zapařených koupelen a kolejních kuchyní.

„Nemam love.“ Dost často následuje po „Dneska si uděláme hezkej den“. Utrácíme za jídlo, za drogerii, za knihy, za kulturu a zase za jídlo. První týden. Na konci měsíce vlhne náš koberec na koleji slzami chudých zubožených studentů a rveme si rohlíky od pusy.

Nemáme co jíst, ale jídlo nám stíhá v lednici plesnivět. Vanessa je shopaholic a koupí vždycky o hermelín, trs banánů a plato vajec víc, než může kdy sníst, proto jí na ně lepím lístečky, v jakém pořadí je má spásat. Pokaždé, když jí nedotčený

W W W.REDWAY M AG.C Z

sáček deseti rohlíků ztvrdne na beton, chce je hned věnovat na charitativní účely lidem bez domova.

V jádru je to prostě hodná holka.

„Dneska je fakt hezky. Tak akorát na zimní bundu.“ Liberec, zatoulaný úlomek Antarktidy, země permafrostu, leží v docela jiném podnebním pásu než Praha nebo Chomutov, odkud pocházím.

Vytváří to jistý fashion oříšek. Když chcete ráno vyjet z Liberce a strávit den v Praze, musíte si vzít šaty, teplé punčochy a obrovskou tašku, kam po výstupu z autobusu potichu a nenápadně schováte svůj zimník a beranici. Mezi Prahou a Libercem teď putujeme často, výstavy, přednášky, diskuze; jezdíme se Student Agency a na otázku „něco ke čtení?“ odpovídáme „Bibli“.

Liberec u mě nad Prahou ovšem vítězí, nejsou tu turisti a nemám pocit, že mě po šesté večerní chtějí všichni zabít.

„Vanesso, tohle zátiší se mi nelíbí.“ Říká Míša, Vanessina spolubydlící, a umělecky tak hodnotí Vanessino bezděčné dílo, amorfní kopu z podprsenek, ponožek, sešitů, barevných papírů, čínských polívek a prodlužováků. Kopa zaniká a znovuzrozuje se jako fénix z popela, její místo je v rohu pokoje mezi odstěhovanými stoly obou dívčin. Každá už si vyhradila své teritorium.

Situace se vyostřuje. Stejně tak se vyostřuje

Ivana Antošová 19 let Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury vizuální komunikace první stay umělec

vrcholek nádobí ve dřezu. Ve vzduchu je cítit napětí a aroma rybí omáčky (vietnamská kuchyně). Kočky domestikované se pomalu, leč jistě mění v kočky divoké, naježují hřbety, občas zachrčí či po sobě seknou drápky. Padají slova jako stěhování nebo podpálení bytu. Pouto smečky je však silnější než žízeň po krvi, proto se šelmy mění v koťátka, která si to v roztomilé kavárně vyříkají nad dortíkem.

Příměří. Zbytku smečky se taky výrazně ulevilo.

I rybí omáčka se větrá. Je však mír nastolen jednou a provždy?! DU DU DUN! Pokračování příště.

„Tohle není umění.“ Oblíbená fráze asistenta vedoucího našeho ateliéru. Fotka? To není umění. Kresba? To není umění. „Víte, fungují jen dva druhy kompozic.

Silně dynamické, nebo naprosto jednoduché, strohé. Když je to však někde napůl cesty, tak je to rozpačité a nefunguje to. Tak vemte si třeba klasicismus.“ Klasicismus? To není umění.

Abstrakce je jediné správné umění! Kruh a přímka a písmeno. Malevič je bůh, ruská avantgarda náboženstvím a princip tvoření pomocí náhody modlitbou. A kdo s tím nesouhlasí, ať nemluví hned a mlčí navždy. Užití více než tří barev je rouhání a cokoli popisného, zobrazujícího realitu, kacířství.

Ale Vanessa mi slíbila, že až po rodičích zdědí večerku, že mě v ní zaměstná. Takže žádné vrásky na čele. #setforlife

17

pop /

ZDROJ: THE INDEPENDENT PŘEKLAD: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Pete Doherty, kytarista slavné a vlivné indie rockové skupiny The Libertines (pro ty, co nevědí – prostě ten zlý kluk, co chodil s Kate Moss), se v thajském odvykacím centru otevřel a pro britský deník The Independent sepsal zajímavou zpověď.

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

18

Když mi bylo šestnáct, někdo mi podal jointa a řek: „To se ti bude líbit, bude se ti chtít smát.“ Mně se ale udělalo akorát trochu blbě.

V sedmnácti nebo osmnácti jsem se přestěhoval do Londýna a tam jsem se úplně utrh ze řetězu.

Poslouchal jsem psychedelickou muziku šedesátých let a chodil do undergroundových klubů. Tam byly všechny možné drogy: tráva, speed, LSD, ale někde vzadu v mé mysli byl vždycky heroin. Dlouho, dlouho předtím než jsem ho vyzkoušel, už byl v mé hlavě.

Na drogové scéně se mu tenkrát říkalo opium a opium pro mě nebyla žádná špinavá pouliční droga, ale magická věc, kterou jsem znal z knížek. Kublajchán, Thomas De Quincey, Oscar Wilde; opiový snový svět tvořil součást jejich životů, jejich příběhů, které mě ovlivňovaly, mluvily ke mně. A pak jsem konečně potkal někoho, kdo mi to sehnal. Vzpomínám si, že jsem se cítil slavnostně, byla to moje velká chvíle, moje velké poprvé. To mi bylo tak dvacet dva nebo dvacet tři.

Nasypal jsem to do jointa, vykouřil a v očekávání fantastického snění si šel lehnout. Teď, po deseti letech, vidím, že drogy mě dostaly.

Propadl jsem jim okamžitě. Myslím, že normálně jsem docela příčetná osoba. Kdybych nebyl úspěšný v muzice, našel bych si něco jiného a v tom bych taky exceloval, protože už jsem prostě takovej. Jenže jsem se stal závislým.

A chtěl jsem přestat, ale nešlo to.

Teď jsem na odvykačce v Thajsku, v rehabilitačním centru Hope. Zdejší režim je založen na metodě dvanácti kroků (metoda léčby navržená a používaná organizací Alcoholic Anonymous, pozn. red.), což je podle mě asi jediná věc – kromě lobotomie –, která opravdu funguje. Je tady klid a spoleh na lidi.

Jak jsem se sem dostal… Já už jsem chtěl, aby mi někdo pomohl. Začal jsem to řešit, dělal si průzkum, vyptával se. Předtím jsem už v jedné léčebně byl a hlavního terapeuta tam dělal právě Simon Mott, dnešní ředitel Hope, takže jsem o něm něco věděl, kdežto on o mně nic, nebyl jsem tenkrát v jeho péči. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří prošli různými zařízeními a vyléčili se, a hodně z nich mi řeklo, že Simon je ten pravej, tak jsem ho oslovil. A on mi nabídl, abych přijel sem, do Thajska, že pro mě má místo. To bylo strašně důležité, protože už jsem se pomalu neměl kam schovat, kam jít, můj čas i šance se krátily a jeho „až budeš připravený, tak přijeď“ bylo kouzelné, jak z pohádky. Byl jsem tak vděčný, že nemusím procházet celým tím

W W W.REDWAY M AG.C Z

byrokratickým procesem; prostě to bylo „sedni do letadla a přileť“.

Byl jsem vděčný, ale stejně jsem si říkal, že než k němu nastoupím, vezmu si pár dní volna v Bangkoku. Jenže Simon čekal na letišti. Vzal mi tašku a dal ji do auta. Řekl jsem mu, že nechci jet hned do léčebny, že bych se nejdřív rád trochu porozhlédl po městě. Usmál se a řekl „no jo, tak pojď, proberem to v Hope“, a bylo to.

Co jsem tady, čím dál víc si uvědomuju, že bych chtěl pomáhat ostatním závislým. Znám dost lidí, co potřebují léčbu, a po tomhle místě by skočili a drželi se ho oběma rukama. Kdyby tu příležitost dostali, nepromarnili by ji. Jenomže na to nemají peníze. Ve srovnání s jinými centry není Hope nijak drahé, hodně lidí to ovšem

Můj spoluvězeň se mi lžičkou hrabal v zadku a snažil se vydolovat heroin, co jsem tam měl nacpanej

na drogách dotáhne tak daleko, že žijí ze dne na den, nemají nic, nemůžou si to dovolit. A to je důvod, proč jsem se rozhodl, že až se dám trochu dohromady, uspořádám pár koncertů a peníze z nich dám právě na tyhle účely.

Je tolik lidí, co mě inspiruje. Nejsou slavní.

Prostě lidi, co to dokázali, a teď jsou čistí. V tom to je – jeden závislý dává naději druhému. Někdo se z toho dostane, změní úplně svůj život, přijde k tobě a řekne: „Hele, já na to mám a ty na to máš taky.“ V tom dvanáctikrokovém programu píšou, že terapeutická hodnota pomoci jednoho závislého druhému je jedinečná, nevyčíslitelná.

Nemá to nic společného s tím, jaká je člověk osobnost, ani s tím, jestli je celebrita. Jde čistě o to, že feťák, co došel na konec cesty, potřebuje pomoc někoho, kdo tou cestou taky šel a už se na ni nechce vrátit.

Až dosud jsem do léčebny šel vždycky proto, aby mě nezavřeli. Bylo to „pustíme tě z vězení, ale musíš jít na léčení“ a pak „musíš zůstat v léčebně, nebo tě znovu zavřeme“. Akorát že

já jsem toho nechat nechtěl. Teď poprvé chci, a dobrovolně, a děkuju mému manažerovi Adrianovi a Simonovi z Hope, že mi to umožnili.

Než se tohle všechno stalo, byl jsem na tom špatně. Zlý, temný časy, ale vždycky jsem vzal kytaru, napsal písničku a myslel si „jo, takhle se z toho dostanu, nepotřebuju vaše rady“. Jenže to taky přestalo fungovat. Koncerty pro mě byly noční můrou a všechny písničky tak temný; jak bych je asi měl hrát jinak než úplně sjetej?

A to už jsem věděl, že musím rychle vyhledat pomoc; dalším následujícím logickým krokem, kdyby ani tohle nefungovalo, bylo zabít se.

Protože když máš kolem sebe tolik lidí, nejenom rodinu, ale i polovinu světa, co ti říkaj, že je to pouze tvoje vina, že se nedokážeš sebrat, postavit na nohy, zajít si k holiči a nechat se slušně ostříhat, je pěkně těžký uvěřit v celej ten závislost-je-nemoc-jako-každá-jiná koncept.

Teprve teď, když jsem v Hope, vidím, jak bezmocný jsem byl. Přemýšlím o životě, co všechno jsem kvůli drogám ztratil. Přátele, vztahy, příležitosti, peníze, svoje zásady.

Taky vztah s mými dětmi – synem a dcerou – které jsem viděl jenom jednou. Všechny ty ztráty; byl jsem strašně dobrej v tom, jak si je nepřipouštět.

Tenkrát, když jsem poprvé kouřil heroin, byl pro mě vlastně mnohem důležitější alkohol.

Stát se závislým na heroinu bylo v té době technicky nemožné – neměl jsem na to peníze.

Pracoval jsem za barem ve Filthy McNasties Whisky Café, kde jsme pak s The Libertines měli první koncert. A když jsme podepsali první smlouvu na desku a dostali pořádnou zálohu, řekl jsem si „paráda, a teď budu dělat všechno, co jsem vždycky chtěl“. Takže jsem si koupil skútr a byt. Už jsem nemusel přespávat u kámošů na podlaze. U podpisu té smlouvy nám v nahrávací společnosti nabídli lajnu kokainu.

Myslel jsem, že se to tak dělá. A brzy se naučil, jak z koksu uvařit crack, a ten jsem kouřil.

Carlovi (mému kámošovi z The Libertines) se to nelíbilo. Nesnášel crack a heroin, nesnášel lidi, se kterými jsem se stýkal. A tak se kapela rozpadla.

Miloval jsem dělat s Carlem muziku, jenže počátkem a koncem všeho se pro mě staly drogy; brzy mi začalo hodně lidí dávat ultimáta – buď oni, nebo drogy. Nemohl jsem pochopit proč, v té době to pro mě byla jenom zábava, nebyl jsem si vědom žádných problémů a nikdo mě za závislého ani nepovažoval. Pamatuju si, jak jsem jednou skončil v base, celý špinavý,

19

pop /

zanedbaný, prostě v háji. Skrčil jsem se v rohu do dřepu a chlapík, co seděl se mnou, můj spoluvězeň, se mi lžičkou hrabal v zadku a snažil se vydolovat heroin, co jsem tam měl nacpanej.

A i u toho jsem si pořád myslel, že drogy jsou super – to je šílené.

V Hope vládne neformální atmosféra, ale zas si nepředstavujte prázdninový tábor

Namlouval jsem si, že moje braní je nevinné.

Ano, teď jsem byl sice trochu zavřený, ale nezastavovali mě přece každý den na ulici, nehledali u mě drogy, tak jakýpak feťák. Myslel jsem si, že jsem v pohodě, přitom už jsem byl závislý jak psychicky, tak fyzicky. Ale ještě nikdy

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

20

jsem nedostal soudní příkaz k léčbě, nebyl jsem na detoxu, nebyl jsem ani moc slavný, neměl jsem ještě pověst feťáka a nepsali o mně v novinách. Neměl jsem zatím tyhle problémy, a tak jsem na to kašlal a jelo se dál.

Začínám chápat, že uzdravení ze závislosti není – stejně jako u žádné jiné chronické nemoci – na vůli nemocného. Je to otázka správné léčby, udržování dosaženého stavu a nezbytné fáze odpuštění. Až budu čistý, pustím se znovu do práce. Je tolik písniček, které jsem začal psát a nedokončil, a tolik času, který jsem ztratil.

Když jsem psal, stejně jsem nic nedělal, jen jsem u toho seděl. Bylo to spíš jako napsat cokoli než konkrétně něco, co mám v hlavě. Myslím, že budu znovu tvůrčí.

Je tady takový klid. Když v noci nemůžu spát, vyjdu ven a je tak ticho, slyším jenom žáby, cvrčky. Alon, náš učitel, nás bere na úžasné meditační výpravy – no, určitě jsem si víc oblíbil tu, kde pak můžu ležet jen tak na zádech než když máme sedět v jógínské pozici a předstírat, že jsme mangovníky. V Hope vládne neformální atmosféra, ale zas si nepředstavujte prázdninový tábor. Je tady i pár „úspěšných“ celebrit, které však neprojevují své ego, naštěstí. Já jsem ve skupině se skvělýma lidma. Zdají se napojení

jeden na druhého, pozorní, vždy ochotní poradit, povzbudit.

Jím a spím pravidelně, jediné, s čím mám potíže, je rozcvička v půl sedmé ráno. Právě jsem dokončil detox – poslední dávku metadonu jsem dostal před pár dny, od té doby nic. Je divné říct, že jsem čistý, zdá se to nemožné, neuvěřitelné, ale asi to tak bude.

Každému, kdo se taky pere se závislostí kdekoli na světě, bych chtěl říct: vydrž, prostě vydrž.

Skončí to. Cesta ven existuje. Uzdravíš se. Je jedno, jak moc sis zřídil zdraví, můžeš bejt zase dobrej. Sám to ale nedáš, zajdi na NA (Narcotics Anonymous, pozn. red.) nebo AA (Alcoholic Anonymous, pozn. red.), budeš koukat! Vím to, protože jsem taky koukal. Budeš koukat, jakou to má sílu. Nejdřív ti to třeba bude připadat jako blábolení starých legračních týpků, ale seď tam dál. Jsou stejný jako ty. Akorát už neberou, a to je zázrak.

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Křížovka má dvě tajenky. První část obsahuje jméno režiséra, druhá titul jeho filmu, jednoho z nejlepších snímků o válce ve Vietnamu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

22

ILUSTRACE: PASTAONER.CZ

W W W.REDWAY M AG.C Z

23

téma /

TEXT A FOTO: VÁCLAV MIŠKOVSKÝ

strucnÁ zprÁva o armÁde ceskÉ republiky k cemu ji mÁme, co v nÍ mÁme a kolik toho je

Podle strohé řeči zákonů tvoří armáda hlavní část ozbrojených sil našeho státu, které mají za úkol chránit územní celistvost, a hlavně obyvatelstvo proti vnější vojenské hrozbě nebo teroristickému útoku. Jako součást záchranného systému bývá armáda nasazována též v případě povodní a dalších přírodních katastrof, průmyslových havárií apod. Od roku 2005 je plně profesionalizovaná, vojákem z povolání se může stát každý občan (nebo občanka) ČR, pokud je plnoletý, zdravotně způsobilý, netrestán a alespoň vyučen. Další podmínka je, že v první den nástupu do práce nesmí být členem žádné politické strany ani odborů.

Po rozdělení Československa požádala ČR o vstup do NATO (North Atlantic Treaty Organization), jehož členem se stala v roce 1999. Od té doby máme zajištěnu bezpečnost, na druhou stranu nás to pochopitelně zavazuje, abychom ke společné obraně sami přispívali. Princip kolektivní obrany je možná nejdůležitější článek našeho členství, protože nám automaticky zaručuje, že v případě napadení našeho státu nám ostatní členové NATO přijdou na pomoc.

Nic není zadarmo Po vstupu do NATO se poloprofesionální armáda založená na všeobecné branné povinnosti (= tzv. vojně, na kterou dřív po dobu dvou let povinně odcházeli muži ve věku osmnácti let) musela proměnit v moderní, profesionální, dobře vybavený celek plně kompatibilní s armádami ostatních

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

24

členských zemí. Kompatibilita znamená, že naši vojáci používají stejný komunikační systém, mohou si s ostatními armádami vyměňovat informace po datových linkách, naše letouny nejsou považovány za cizí na radarech ostatních států NATO a obráceně, v misích a na společných cvičeních se dělí o zásoby, používají munici a palivo odpovídající jednotným předpisům atd.

Tento přerod nebyl rozhodně jednoduchý a například přezbrojování (výměna starého arzenálu za nový, odpovídající normám NATO) stále ještě probíhá.

Mimo to jsme museli přebudovat organizaci ministerstva obrany (naším ministrem je politik-civil, nikoli vysoký důstojník, jak je tomu v řadě zemí mimo alianci), změnit všechny předpisy, a hlavně celý systém velení a výcviku jednotek. Nicméně mohu s jistotou napsat, že naše současná armáda je silná, dobře organizovaná a vycvičená.

Kolik čeho máme?

Vypadá to, že toho moc není, seznam je ovšem výběrem pouze toho nejzajímavějšího a zároveň nepodléhajícího vojenskému tajemství.

20 000 vojáků 7500 civilních zaměstnanců cca 2000 rezervistů (aktivní zálohy, tzv. záložáci) 14 ks nadzvukových letounů Saab-BAE JAS 39 Gripen 25 podzvukových letounů L-159 ALCA 25 ruských vrtulníků Mi-8, 17 a 171Sh 4 univerzální nákladní letouny CASA C-295M 1 dopravní Airbus A-319J 30 modernizovaných tanků T72M4 CZ 123 pásových bojových vozidel pěchoty (BVP) včetně všech jejich verzí 107 obrněných kolových transportérů 8×8 PANDUR 139 lehkých obrněných vozidel Iveco a Dingo 89 samohybných houfnic DANA 3 systémy ARTUR 4 raketové systémy 2K12M KUB M 16 ručních protiletadlových systémů RBS-70 3 české pasivní radarové systémy Věra U ručních zbraní, které má každý voják, dochází k postupné výměně samopalů Sa-58 za samopaly CZ 805 BREN v ráži 5,56 × 45 mm, která je standardní v rámci NATO. Kdo je voják, je jasné. Civilními zaměstnanci armády jsou například všichni úředníci ministerstva obrany nebo personál ve vojenských nemocnicích.

Rezervisté, říká se jim též aktivní zálohy nebo záložáci, jsou civilové vykonávající přes rok své zaměstnání, ale pravidelně se zúčastňují několik týdnů trvajícího cvičení. Jejich typickými úkoly při povolání do akce jsou pomoc při povodních a jiných živelných pohromách nebo průmyslových haváriích. Samozřejmě by byli povoláni i v případě ohrožení bezpečnosti státu nepřítelem.

Letectvo, naše chlouba Naše letectvo je už dob první světové války považováno za nejprestižnější, ale také nejdražší součást armády. Nadzvukové gripeny, které máme pronajaté od švédského letectva, jsou vybaveny nejmodernější avionikou umožňující operovat za všech povětrnostních podmínek. Gripen je schopen nést na svých pěti závěsnících celou škálu řízených i neřízených raket a chytré výzbroje včetně laserem naváděných bomb. Obdobnou výzbroj může nést i podzvukový letoun ALCA – lehký bitevník vyrobený v AERO Vodochody. Původně byl zkonstruován pro podporu pozemních jednotek, ale díky tomu, že je vybaven účinným radarem, může sloužit i pro boj s nízko letícími cíli, vrtulníky nebo bezpilotními prostředky. Ruské vrtulníky Mi-8, 17 a 171Sh, které byly modernizovány a upraveny pro použití v rámci operací NATO, slouží výhradně jako dopravní prostředky. Osvědčily se při nasazení v Afghánistánu a armáda s nimi nadále počítá. Páteř dopravního letectva tvoří univerzální nákladní letouny CASA a dopravní Airbus A-319J pro přepravu vládních činitelů, ale i vojáků do misí.

Arzenál pozemních vojsk Máme modernizované tanky T72M4 CZ a v záloze ještě i jejich předchůdce, původní T-72. Z dob ČSSR také dobře slouží pásová bojová vozidla pěchoty (BVP), která byla modernizována a některá z nich přestavěna na velitelské a průzkumné verze, jiná zase pro dopravu raněných apod.

Novinkou ve výzbroji jsou moderní obrněné kolové transportéry 8×8 Pandur, které mají poněkud bizarní bezosádkové věže vybavené kanonem ráže 30 mm, kulometem 7,62mm a velmi účinnými protitankovými raketami Spike naváděnými on-line. Palbu ze zbraní lze vést za všech povětrnostních podmínek, ve dne v noci na vzdálenost tří kilometrů. Systém vlastní ochrany umí zahalit vozidlo do kouřové clony, jakmile detekuje, že pandur byl zaměřen nepřátelským dálkoměrem. V korbě může vézt výsadek deseti vojáků a umí plavat ve vodě. Kolem nákupu pandurů bylo v médiích hodně křiku, kritici poukazovali hlavně na jejich cenu, která se jim zdála příliš vysoká. Nutno podotknout, že verze panduru, kterou máme k dispozici, je

W W W.REDWAY M AG.C Z

vybavena nejmodernějšími zbraněmi a nelze ji zjednodušeně srovnávat s verzemi, které vlastní jiné státy.

Dalšími novými přírůstky jsou lehká obrněná expediční vozidla Iveco a Dingo. Ta slouží hlavně pro dopravu menších jednotek a osvědčila se především jako doprovodná a průzkumná vozidla. Všechna disponují kvalitní ochranou proti pěchotním zbraním, ale třeba i minám. Jsou vyzbrojena věžemi s kulomety ráže 7,62 mm nebo 12,7 mm, které jsou ovládány z vnitřku vozidla.

Z dělostřeleckých zbraní má armáda k dispozici minomety velkých ráží a samohybné houfnice 152 mm s dívčím jménem DANA, umožňující palbu až do vzdálenosti 18 km. Dělostřelcům také slouží systém ARTUR – radar schopný z letu dělostřeleckého granátu určit místo nepřátelské palby a navést na něj palbu vlastních jednotek.

Naše protiletadlová obrana je postavena na raketovém systému 2K12M KUB M. Za tímto krkolomným názvem se skrývá systém vyrobený ještě v bývalém SSSR, který byl výrazně zmodernizován a nyní je kompatibilní se systémy velení NATO. Rakety jsou schopné zasáhnout cíl ve výšce od 25 000 do 10 000 m na vzdálenost 4 až 23 km. Pro bezprostřední ochranu jednotek a proti nízko letícím cílům máme k dispozici ruční protiletadlový systém RBS-70 s dosahem od 200 do 8000 m a ve výškách do 5800 m. Aby ale bylo možné protiletadlové zbraně vůbec použít, musí být zjištěn protivník. Česká armáda má k dispozici celou škálu zmodernizované radarové techniky z minulých dob, výjimku tvoří český pasivní radarový systém Věra. Historie tohoto systému (a jeho předchůdkyň Tamary a Ramony – jak poetické), spadá do osmdesátých let minulého století, kdy byl vyvinut na tehdejší dobu unikátní systém pasivního sledování vzdušných cílů. Jeho princip spočívá v tom, že tři vzájemně propojené, velmi citlivé širokopásmové antény detekují jakýkoli rádiový signál, analyzují ho a sledují. Počítačový systém pak z těchto informací určí, o jaký cíl se jedná, kde se nalézá a kam letí. Věra je tak schopná odhalit i „neviditelný“ letoun ve chvíli, kdy se pilot ohlásí svému kolegovi v jiném letadle nebo zapne radar a začne vyhledávat cíl.

Je armáda bohatá?

Ne. S nedostatkem financí se potýká již delší dobu. Podle závazků, které učinila vláda při vstupu do NATO, by do armádního rozpočtu měly ročně natéci dvě procenta z hrubého domácího produktu. Tento závazek dlouhodobě neplníme, armáda dostává něco málo přes jedno procento a z takového rozpočtu platí všechno včetně nákupů nových systémů.

V absolutní hodnotě je to něco přes 40 miliard korun, což se vám možná zdá hodně, ale ve skutečnosti je to málo, armádní špičky spolu s ministerstvy musí volit, zda nakoupí střední vrtulníky, moderní protiletadlovou a radarovou techniku, nebo bude lepší dokončit výměnu ručních zbraní a doplnit zásoby stárnoucí munice. S takovým stavem není velení NATO spokojeno a dává to našim představitelům najevo. Jinak má naše armáda dobrý zvuk, který získala díky účasti na misích OSN nebo NATO. Není to jen viditelná účast našich vojáků v Afghánistánu, ale i na dalších místech, jako je Mali, Golanské výšiny, Kosovo nebo hlídkování našich letců v pobaltských státech či na Islandu.

A co my, civilové? Jsme připraveni?

Otázka civilní obrany je citlivá, ale v poslední době čím dál častěji diskutovaná. A to je dobře. Protože připravenost nás, nevojáků, ochránit v případě nebezpečí životy vlastní i našich blízkých je, přiznejme si, téměř nulová. Nemluvím teď rovnou o válečném konfliktu, ten je celkem nepravděpodobný, ovšem přírodní nebo průmyslová katastrofa či blackout – dlouhodobý výpadek elektrického proudu – tak nereálné nejsou. V dnešním složitém přetechnizovaném světě je každý den, kdy vše proběhne tak, jak má (nic se nezadrhne, nerozbije, nezastaví a žádný zaměstnanec řídicího střediska se nesplete, neusne ani nezešílí), čistým zázrakem. Díky naší vysoké životní úrovni a z toho plynoucího pohodlí, na které jsme si všichni zvykli, se nám otázky, zda „jsme připraveni“, zdají absurdní, paranoidní.

Nemáme je rádi. Jenže události na Ukrajině nebo „jen“ obyčejný požár rozvodny či bleskové povodně by nás měly vrátit do reality a donutit k zamyšlení, jestli není potřeba něco změnit.

25

téma /

TEXT: VÁCLAV MIŠKOVSKÝ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

rozlozenÍ vojenskÝch sil ve svete

Pokud si chce stát udržet suverenitu, musí myslet na svoji obranu. Buď přímo vybudováním armády, nebo alespoň složek, které ji připomínají a jsou schopné ubránit územní celistvost (prostor daný historickým vývojem státu, a hlavně smlouvami se sousedními zeměmi). Právě proto si stát stanovuje bezpečnostní doktrínu, soubor zásad, jimiž se řídí jeho bezpečnostní a zahraniční politika – to znamená, že na této doktríně pak záleží, jak se budeme chovat vůči svým sousedům a jaké nástroje k tomu budeme používat. Jestli silové (armádu, bezpečnostní složky), nebo pacifistické. Můžeme jim například přes moře, pokud ho máme, mávat palmovými ratolestmi a věřit, že když jsme na ostrově, nikdo na nás nemůže.

Stát, který by spoléhal jen na ratolesti, samozřejmě neexistuje. I ostrovní země si musejí chránit své výsostné vody, jinak by jim do nich bez povolení vplouvaly cizí lodě, cizí rybáři plundrovali zásoby ryb a pašeráci je využívali jako překladiště drog. Dnes však neexistuje ani stát, který by ve své doktríně otevřeně hlásal nároky vůči svým sousedům. Ty si schovává do prohlášení o svých zájmech nebo – ještě lépe – za deklarování ochrany práv příslušníků vlastního národa, kteří se ocitají v sousedních zemích.

Tato ochrana se pak dá docela snadno zneužít k vojenské agresi nebo k podpoře nespokojených skupin obyvatelstva, které usilují o separaci, tedy odtržení od původního státu a vytvoření vlastního. Posledním příkladem, kdy „práva národnostních menšin“ posloužila státu jako záminka, je Rusko a jeho agresivní politika vůči Ukrajině. V minulosti se „ochranou příslušníků národa“ oháněli Číňané v Tibetu, který si nakonec zcela podrobili, nebo

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

26

Srbové, Chorvati a Bosňané ve válce v bývalé Jugoslávii.

Pravidla doktríny Bezpečnostní doktrína se vytváří nebo zpracovává i s ohledem na kulturní tradici vedení vojenských operací, s čímž úzce souvisí etika – například přístup k lidským obětem. Zatímco u rozvinutých zemí a ve státech s demokratickým zřízením se většinou vše podřizuje tomu, aby ztráty byly co nejmenší, v zemích s totalitními režimy nebo málo rozvinutých demokraciích nemá lidský život valnou hodnotu a k případným ztrátám se příliš nepřihlíží.

Tomu je pak samozřejmě přizpůsoben i vývoj a použití zbraní. Na jedné straně stojí armády s menším počtem profesionálních, dobře vycvičených vojáků, kteří ovládají sofi stikované a moderní zbraňové systémy, a na druhé straně máme armády, které jsou schopné mobilizovat obrovské množství

vojáků s jednoduchou výzbrojí, kteří jsou posíláni do předních linií s předpokladem, že padnou.

A tak se dostáváme k tomu, kdo hraje jakou úlohu ve světě Začněme aliancí, která se nás bezprostředně týká. Je to NATO, jejímž tahounem jsou Spojené státy a své členství berou jako součást svého vlivu na dění v Evropě. Spojené státy však hrají důležitou roli i jinde ve světě, například mají ze všech členských států největší podíl na akcích v zahraničí, které jsou vedeny pod hlavičkou OSN. A nemusí to být jen přímá vojenská účast formou výsadku námořní pěchoty nebo cílené útoky bezpilotních letounů na špičky al-Kaidy v Pákistánu nebo Afghánistánu, ale i technická pomoc a společný výcvik. USA také disponují nejmodernější technikou a největším počtem letadlových lodí použitelných pro rychlé expediční akce, jako je bombardování pozic nejsilnější teroristické organizace Islámského státu v Sýrii a severním Iráku.

Z dalších aliančních velmocí stojí za zmínku tři země – Velká Británie, Francie a Německo. I když jsou dostatečně ekonomicky silné k tomu, aby hrály důležitou roli, není tomu úplně tak. Velká Británie se spíš angažuje v akcích OSN a nepouští se do žádných větších intervencí. Naopak Francie si pečlivě hlídá své sféry zájmů hlavně v severní a západní Africe. Poskytuje vojenskou pomoc nebo se vojensky angažuje v zemích, jako je Mali, Mauretánie, Alžír, Tunis, Čad a jinde. No a Německo, to poskytuje především humanitární pomoc nebo cvičí cizí jednotky, protože kvůli druhé světové válce mu zákony příliš nedovolují se v zahraničí angažovat.

A máme tady další země disponujícími velkými armádami. Nejbližší, a bohužel v současné době nejméně čitelná, je euroasijská velmoc Rusko.

Disponuje obrovskou armádou vyzbrojenou systémy, které jsou postaveny na využití velké lidské síly (abyste si uměli představit, co to znamená, musíte se trochu naučit číst mezi řádky, autor článku je rozený diplomat, pozn. red.). Ačkoli se Rusko v poslední době armádu snaží modernizovat, nemá pro to dostatečný průmyslový potenciál a své smělé plány není schopno realizovat. Důkazem je nákup vyloďovacích plavidel typu Mistral od Francie, kolem kterých je v poslední době hodně mediálního rozruchu.

Bohužel se ukazuje, že zájmy Ruska se upírají ke snaze získat zpět pozici, kterou ztratilo po rozpadu Sovětského svazu. Čína – další velmoc, která svou sílu postavila na mnohamilionové armádě, která ale nedisponuje nejmodernější výzbrojí. I když se tato země razantně mění a investuje obrovské prostředky do vývoje nových zbraní, nemůže jej dohnat tak rychle a bude trvat ještě dlouho, než dostane všechny své jednotky na vysokou úroveň.

Dalšími zeměmi, které disponují velkou vojenskou silou, jsou Indie a Pákistán. I ty mají armády postavené na využití velkého množství vojáků.

Je zajímavé, že obě země se snaží vzbudit dojem, že mají globální ambice, ve skutečnosti se ale jen snaží zachovat vzájemnou rovnováhu a udržet v mezích jak Čínu (ze strany Indie), tak pronikající teroristické bojůvky ze sousedního Afghánistánu (Pákistán).

Nezanedbatelné postavení v tomto výčtu má Izrael. Tato rozlohou malá země podporovaná židovskou populací celého světa investuje obrovské finanční prostředky do vývoje nových zbraní a obranných prostředků. Izrael prakticky od prvního dne svého založení čelí tlaku okolních arabských zemí, což vede k tomu, že velká část jeho průmyslu je orientována na vývoj a výrobu moderních zbraňových systémů. K tomu si připočtěme fakt, že jeho armáda má bojové zkušenosti, i to, že v zemi platí absolutní branná povinnost – tedy že základní vojenskou službu absolvují kluci i holky po ukončení střední školy.

Severní Korea. Nejradikálnější diktatura, která je pro udržení sebe sama schopna destabilizovat celou oblast východní Asie.

A co africké země? Na celém kontinentě Afriky není síla, která by hrála globální roli. Většina států této oblasti má armády slabě vyzbrojené a špatně vycvičené. Výjimkou je Jihoafrická republika, jejíž vojenský průmysl je velmi silný. V minulosti vyvíjela řadu moderních zbraní společně s Izraelem. No a podobné je to i v Jižní Americe, kde významnější roli hraje pouze Brazílie díky svému průmyslovému potenciálu.

To byl hrubý výčet sil ve světě. Bohužel, civilizace v dnešní době musí čelit silám, které představují teroristické organizace operující nebo mající sídla v islámských zemích severní Afriky a Středního východu. Lze konstatovat,

W W W.REDWAY M AG.C Z

že reálný islám se v současnosti změnil z náboženského vyznání v extrémní politické hnutí zaměřené více či méně otevřeně proti všem nemuslimům, především Izraelcům a křesťanům. Na prvním místě je to al-Kaida, islámská nadnárodní extremistická organizace, která v posledních letech utrpěla značné ztráty a je pod mezinárodním tlakem ve všech zemích, kde operuje.

Na druhém místě jmenujme Islámský stát (celým názvem Islámský stát v Levantě a Sýrii), organizaci vzniklou kvůli nestabilitě v Iráku a zmatkům a občanské válce v Sýrii. Nejnebezpečnější na této teroristické organizaci je její organizovanost a zdroje plynoucí z prodeje ropy čerpané z vrtů na obsazených územích.

Bude se ve třetí světové válce bojovat jadernými zbraněmi?

Jaderné zbraně jsou zbraně hromadného ničení určené k masivním útokům, které by nepřátelům způsobily obrovské ztráty na životech a zničily obrovská území. Jaderné zbraně se dělí na atomové (výbuch způsobuje neřízená řetězová reakce vyvolaná srážkou jader těžkých prvků), vodíkové (energie výbuchu využívá fúzi izotopů vodíku – deuteria a tritia) a neutronové (upravená atomová bomba, která má zvýšenou radiaci neutronového záření zabíjející živé organismy).

Světové velmoci vyrobily jaderných zbraní tolik, že by veškerý život na planetě zničily hned několikrát. Politici si postupně uvědomili, že jejich použití je víc než problematické a i lokální nasazení by znamenalo zničení obrovského množství lidí a infrastruktury. Napadené území by bylo zamořené radioaktivitou a na velmi dlouho dobu zcela nepoužitelné. Státy proto uzavřely vzájemné smlouvy o zastavení výroby jaderných zbraní a ty, které ve svých arzenálech už mají, slouží spíše jako záruky rovnováhy (a tím i bezpečnosti) ve světě. Použití je krajně nepravděpodobné.

Stavy jaderných zbraní ve světě (Pro porovnání se uvádějí počty aktivních hlavic) USA 2100 ks Rusko 1600 ks Francie 290 ks Čína 250 ks Velká Británie 160 ks Pákistán 100 ks Indie 90 ks Severní Korea asi 10 ks (odstoupila od dohody o jaderném odzbrojení, provedla vlastní jaderné testy a počet hlavic neuvádí) Z vlastnictví jaderných zbraní je podezříván Izrael (možná až 400 hlavic), jadernou zbraň v minulosti vyvinula také Jihoafrická republika, ale zásoby zničila. Ze snahy vyrobit jaderné zbraně jsou podezřívány také Írán a Sýrie.

Další hlavice státy deaktivovaly, ale mají je ve svých skladech. Předpokládá se, že aktivních i neaktivních hlavic je na světě celkem 16 400 kusů, což je pokrok proti roku 1985, kdy to bylo odhadem až 68 000 hlavic (!).

Klidně spěte, politické špičky si dobře uvědomují, že lidstvo je schopné zničit samo sebe, a to hned několikrát. Díky celosvětově vzrůstající životní úrovni (i když se to v některých zemích nezdá) se rozpoutání třetí světové války nikomu riskovat nechce.

Členské státy NATO Spojené státy americké Kanada Spojené království Velké Británie a Severního Irska Francie Portugalsko Belgie Lucembursko Nizozemsko

Dánsko Norsko Itálie Island Řecko Turecko Německo Španělsko Česká republika Slovensko Maďarsko

27

Polsko Litva Lotyšsko Estonsko Rumunsko Bulharsko Slovinsko Chorvatsko Albánie

téma /

TEXT: VÁCLAV MIŠKOVSKÝ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

moznosti, jak vÉst modernÍ vÁlku Válka je organizované násilí, které slouží k prosazení náboženských, ekonomických, politických, územních nebo jiných zájmů. Válčícími stranami jsou státy a jejich armády nebo ozbrojené skupiny bojující mezi sebou. Války se rozsahem dělí na globální (obě světové války) a lokální. V současné době jsme svědky války s terorismem, která probíhá například v Afghánistánu. V této souvislosti se mluví též o asymetrické válce, protože proti teroristickým skupinám složeným i z civilních obyvatel, které mohou být kdekoli a udeřit kdykoli, bojují pravidelné ozbrojené složky jen těžko.

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

28

Války provázejí dějiny lidstva od samého počátku. Nemusíme studovat historii příliš do hloubky, abychom zjistili, že jen během minulého století bylo ve světě zaznamenáno více než dvě stě válek, z toho dvě největší byly první a druhá světová válka. Zvláště ta druhá se nepodobala žádné dosavadní lidské zkušenosti nejen co do počtu obětí (odhad je celkem 60 milionů lidí, z toho 20 milionů vojáků, zbytek civilisté), zapojením neuvěřitelného počtu států (celkem 42) a kompletním přeorientováním průmyslu v mnoha zemích pouze pro válečné účely (s tím, že co se vyrobí, to se programově zničí), ale též proto, že kvůli nacistické ideologii byly vyvražděny čtyři miliony Židů. Takové běsnění lidstvo nezažilo. Následně se něco podobného opakovalo při likvidaci odpůrců režimu ve stalinském Sovětském svazu nebo v Kambodži při řádění Rudých Khmerů v 70. letech, to ale nebylo tak promyšlené a dovedené do zrůdné dokonalosti jako nacistické koncentráky.

Tím jsem se dotkl důsledků válek na civilní obyvatelstvo. Při válkách dochází k čerpání zdrojů všeho druhu. Konfi skují se majetky, znárodňují továrny, ruší se výroba zboží a zavádí výroba jiného – pro válečné použití.

Zásobování potravin se soustřeďuje pouze na dodávky pro vojáky, omezují se osobní svobody, ale hlavně se likviduje pracovní síla v tom nejproduktivnějším věku. Naprosto patrné to bylo za druhé světové války, kdy do výroby byly zapojeny ženy, děti i lidé v důchodovém věku. Vojenské ztráty na životech se brzy projevily v chybějící generaci mužů v Evropě i Spojených státech a Japonsku.

Důsledky válek jsou tedy dlouhodobé a ovlivňují poválečný život všech skupin obyvatelstva. Až pojedete do Chorvatska, poproste rodiče, aby jeli vesnicemi jižně od Karlovac,e a pořádně se dívejte. Válka v Jugoslávii proběhla před koncem 20. století a vesnice a města jsou jí stále viditelně poznamenány. Ostatně nemusíte jezdit ani tak daleko, stačí se podívat na čelní stranu pražského Národního muzea, která dodnes přes různé opravy nese stopy „působení“ sovětských vojsk v roce 1968 – a to ani válka nebyla.

Lidstvo se poučilo, je otázka, zda dostatečně V padesátých a šedesátých letech se dva hlavní světové bloky vedené USA a Sovětským svazem soustředily na závody ve vývoji a výrobě jaderných zbraní (jednoduchý popis jsem uvedl v minulém článku) a pokračovaly až do doby, kdy si všichni uvědomili, že zbraní hromadného ničení existuje už tolik, že by jejich použití znamenalo konec civilizace. Byly podepsány příslušné dohody, a dokonce se část arzenálu likvidovala. Přesto se například Severní Korea nebo Írán stále snaží o jejich výrobu, a do jaké míry je u vedení těchto států myšlenka jadernou zbraň použít živá, samozřejmě nevíme. Účinky, ať se jedná o atomové zbraně, nebo vodíkové, jsou vždy kombinované – obrovský výbuch v místě dopadu, výron smrtícího záření, s nímž současně vzniká silný světelný efekt schopný zapalovat hořlavé předměty na mnoho kilometrů, pak následující silná tlaková vlna devastující všechno na povrchu a nakonec spad radioaktivního materiálu, který je v atmosféře odnášen do obrovských vzdáleností – i na území, odkud byl jaderný útok veden.

Použití jaderných zbraní může být i nepřímé. Výbuch silné jaderné nálože ve výškách nad 500 km může vyvolat elektromagnetický impulz, který vyvolá silný šok v elektrických sítích a všech zařízeních od silových vedení až po všechny systémy obsahující jakékoli polovodiče – tedy způsobí blackout totálního rozsahu včetně zničení všech počítačů a komunikačních prostředků. Ke zbraním hromadného ničení patří ještě chemické zbraně (je jich mnoho druhů, jsou považovány za nehumánní a jejich použití se vždy setkává s velkým odporem i nezúčastněných zemí) a zbraně biologické (vyvolání epidemií sněti, moru nebo dalších nevyléčitelných nemocí), které se však mohou šířit i mezi vojáky té strany, která je použila. Když to shrneme – použití zbraní hromadného ničení nemusí mít následky jen pro nepřítele, ale i pro útočící strany, je tedy pravděpodobné, že vrchní velitel každé armády by jejich použití hodně zvažoval.

přesnějším zbraním. Nejlépe to vidíme na letecké technice, která představuje současnou špičku účinných a velice přesných zbraní. A protože na každou zbraň se dříve nebo později vyrobí protizbraň, vyžadují drahé systémy v moderních letadlech i vývoj obranných prostředků – vypouštění klamných cílů, vysokou obratnost moderních stíhačů i ve vysokých rychlostech, omezení radarového odrazu a podobně. Vliv elektroniky a počítačových systémů je hodně patrný i u zbraní, kterými nedisponujeme, a sice u námořnictva. Dnešní křižníky, fregaty a ponorky jsou vyzbrojeny prakticky výhradně raketovou technikou, která je schopná zasáhnout i hodně vzdálené cíle. Kde jsou ty doby, kdy těžké bitevní křižníky střílely na své protivníky z děl ráží 28 cm i více…

V souvislosti s válkou proti terorismu a snahou omezit vliv války na nezúčastněné země nebo části obyvatelstva se hovoří o takzvaných chytrých zbraních. Sem patří například laserem naváděné pumy, jejichž přesné zásahy můžeme vidět ve zprávách ze severního Iráku, pumy naváděné GPS, všechny druhy moderních řízených raket naváděné on-line posádkou letadel či obrněných transportérů, ale třeba i tanková a dělostřelecká munice s řízenou explozí.

Zacházení s takovými zbraněmi pochopitelně vyžaduje odborné znalosti a náročný výcvik. V každé armádě musejí sloužit profesionálové se specializací na určité zbraně nebo systémy. Nejpatrnější je to opět u letectva, které tvoří profesionální část každé armády na světě a není tajemstvím, že dobře vycvičený pilot má větší cenu než letecká technika, kterou je možné relativně rychle nahradit.

Obsazené území je dobyto, když na něj vstoupí noha pěšáka Ať lidstvo vyvine jakkoli rafinované a dokonalé zbraňové systémy, v platnosti už od dob faraonů platí jedno pravidlo: Obsazené území je dobyto, teprve pokud na něj vstoupí noha pěšáka. Jeho výzbroji se proto též věnuje velká pozornost, musí být vybaven a vyzbrojen tak, aby byl dobře chráněn proti účinkům jak střelných, tak třeba chemických zbraní, schopen komunikovat s velením, vydržet v poli i několik dní a poskytnout pomoc raněným spolubojovníkům. Pěšák musí být schopen pohybu v jakémkoli prostředí za každého počasí ve dne v noci, mnoho peněz se proto vkládá do vývoje speciálních komunikačních prostředků s displeji ukazujícími polohu ostatních vojáků. Pozornost je věnována i uniformám, které musejí být nepromokavé, prodyšné, s vnitřním vyhříváním a chlazením a schopností měnit maskování podle světelných podmínek. Dalšími položkami ve výstroji jsou neprůstřelné vesty, konzervované potraviny, zásobníky vody atd. Když přičteme ještě zbraně, je toho tolik, že vývoj pokročil k robotickým nosičům podobným bezhlavým mulám. Ty doprovázejí vojáky v jakémkoli terénu, nesou výzbroj, výstroj i raněné, které umějí dopravit rychle a bezpečně zpět na základnu.

Technologickým hitem moderní války jsou bezpilotní prostředky hojně používané pro útoky na sídla Talibanu nebo pro průzkum na celém světě.

Vyvíjejí se i robotická letadla velikosti běžných stíhacích nebo bitevních letounů schopná vytvořit roj spolu s jedním nebo několika letadly řízenými lidskou posádkou, která by jim „velela“. Na výstavách zbraní a obranné techniky se prezentují drony velikosti malé kvadroptéry se schopností automaticky monitorovat zvolené území a přinášet obrazové informace on-line na běžný uživatelský laptop.

Psychologická válka Probíhá beze zbraní a žijeme v ní všichni. Ten nejjednodušší způsob se odehrává na poli prohlášení představitelů států, mluvčích vlád a podobně, a to nejen v ofi ciálních médiích, jako jsou televize nebo tisk všeho druhu, ale i na sociálních sítích. Mají za úkol ovlivnit veřejné mínění, ideologickou masáží přesvědčit váhající nebo málo vzdělané k tomu, aby se přiklonili na stranu agresorů a pomohli naplnit jejich cíle.

Další, méně drastické zbraně Jsou nazývány konvenční a patří mezi ně vše ostatní od střelných zbraní po ponorky. S rozvojem elektroniky a počítačových systémů je i v této oblasti patrný velký posun od početního množství arzenálu ke stále

W W W.REDWAY M AG.C Z

29

téma /

TEXT: VÁCLAV MIŠKOVSKÝ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

terorismus v cr a evrope Představ si, že jsi na dovolené. S rodiči. V Egyptě. Po celodenním povalování a krásném koupání, které kazí jen prudící táta, který by právě teď chtěl dohnat výchovu zanedbanou za celý rok, zajdeš na večeři a k završení dne vyrazíš s novými přáteli na diskotéku. Spolu s davem dalších mladých lidí užívajících si dny volna se procpeš do klimatizovaného sálu plného světel všech barev a přesyceného muzikou. Usadíš se u stolku hned blízko baru a kámoš po chvilce diskuse s barmanem nese sklenice Cuba libre a pro tebe Virgin Mojito (tj. bez alkoholu, samozřejmě).

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

30

Hudba se nadechuje k dalším tónům přebasovaných komb, náhle oslnivý záblesk a ohlušující rána – čas se zastaví. Po první vteřině šoku, která se zdá strašně dlouhá, následuje vše, co si představuješ pod pojmem apokalypsa. Směs zvuků od nářku po stále dunící hudební aparaturu, která si neuvědomila, že v tomto prostoru již nemá smysl, problikávající žárovky, které zběsile vysílají paprsky světla prodírající se prachem a kouřem, zmatek. Otřesený výbuchem klopýtáš směrem, kde matně tušíš dveře, zakopáváš o sténající těla, kdosi se na tebe tlačí tak silně, že skoro upadneš, zoufale se snažíš udržet na nohou, oči ti zalepuje něco teplého, tvoje krev… nebudu pokračovat, tohle je terorismus v té nejkřiklavější podobě.

Zpět na začátek a k tomu trochu teorie Terorismus je násilí, které uplatňuje skupina nebo jednotlivec s cílem zastrašit obyvatelstvo, a dosáhnout tak svých politických cílů. Pro terorismus jsou typické nástroje jako bombové útoky, únosy politiků nebo humanitárních pracovníků. Útoky jsou schválně namířeny proti nezúčastněným osobám, proti civilnímu obyvatelstvu, neboť mají vzbuzovat hrůzu, vyvolat paniku, destabilizovat společnost, a tím upozornit na cíle a zájmy teroristů. Termín terorismus se však někdy používá i ve spojení se složkami státu, jako je armáda a policie, v případě, že vládní režim upevňuje své postavení nedemokratickou cestou na úkor civilního obyvatelstva.

Terorismus, moderní fenomén I když ho známe z dějin a mezi teroristické akce bychom s nadsázkou mohli zařadit třeba plenění měst a obcí husity nebo loupežné výpravy pirátů, moderní terorismus vznikl v šedesátých letech minulého století.

Rudé brigády v Itálii, Frakce Rudé armády v Německé spolkové republice, bojůvky v Severním Irsku, baskičtí separatisté ve Španělsku a v posledních letech hlavně islámští radikálové – to vše jsou skupiny ultrapravicové, ultralevicové, náboženské, nacionalistické a světe, div se, i ekologické, které se při prosazování svých názorů a požadavků nezastaví před ničím.

Stát na teroristické činy reaguje omezováním osobní svobody obyvatel, důkladnými prohlídkami na letištích, zvýšenou činností tajných služeb, odposloucháváním telefonů, sledováním mailů atd. Zavedení takových obranných a represivních opatření vede k další radikalizaci společnosti, jíž teroristé mohou využít k publicitě a prosazení svých cílů. Řadě zemí závislých na přílivu turistů působí teroristické akce vážné ekonomické potíže, kterých pak zájmové supiny využívají k politickým útokům proti vládám.

Kdo jsou teroristé? Často právě lidé, do kterých byste to ani neřekli. Na první pohled normální občané všech věkových kategorií. Jsou nespokojeni se svou životní situací a viní z toho okolní svět – jiné státy, kultury, náboženství nebo politiky své země. Obvykle bývají členy tajných nebo uzavřených organizací, kde si navzájem potvrzují a upevňují své názory.

Nejvíce teroristických útoků se dopouštějí islámští radikálové. Největší a v současné době i nejsilnější parta si říká Islámský stát v Levantě a Sýrii (též jen Islámský stát), dalšími jsou al-Kaida, Taliban, bojůvky palestinských organizací Al Fatah a Hamas, dále Muslimští bratři, kteří působí v celém Magrebu, a ve střední Africe působící Boko Haram nebo milice al-Šabab.

Všechny sice vyznávají islám, ale ne všichni jej stejně praktikují. Sunnité vykládají Korán trochu jinak než šíité, což vede k vzájemné nevraživosti, a tyto skupiny pak často válčí nejen proti „pohanům“, ale i proti sobě.

Vám, coby civilistům a bezvěrcům, to může být jedno, protože hlavním cílem každého islámského teroristy je zničení USA (pomsta za jejich vliv ve světě) a islamizace Izraele a Evropy, tedy zavedení islámu jako jediného náboženství a s ním práva šaria, které je neslučitelné s hodnotami naší civilizace. Kdesi v tisku jsem četl, že radikální islamisté by po dobytí Česka pravděpodobně nejdřív vyhodili do vzduchu katedrálu svatého Víta a pak začali ukřižovávat zubařky za péči o mužské pacienty.

Odpoledne 24. května 2014 se před židovským muzeem v Bruselu objevil muž ve sportovní bundě a vešel dovnitř. Z tašky vyndal samopal AK-47 Kalašnikov a spustil palbu. Na zemi zůstali ležet čtyři zcela náhodní lidé, tři z nich byli na místě mrtví. Terorista využil zmatku a klidně odešel. Takto

W W W.REDWAY M AG.C Z

proběhl první teroristický útok v Evropě, který je spojován s aktivitami Islámského státu. Policie vypátrala a zatkla devětadvacetiletého Francouze Mehdiho Nemmouche. Člověka, který vyrostl ve Francii, ale odešel bojovat do Sýrie pod prapor Islámského státu. A takových přibývá. Islámský stát inspiruje mladé muslimy, kteří jsou dětmi, nebo dokonce už vnoučaty první generace přistěhovalců. Ač se narodili v evropské zemi a mají její občanství, necítí se plnoprávnými občany, jsou často nezaměstnaní, neumějí nebo si nechtějí najít místo ve společnosti, nemají perspektivu.

Hledají smysl života, kulturní kořeny a idealizují si původní domov svých rodičů a prarodičů, který považují za svou pravou vlast. Náboženská víra jejich problémy do velké míry řeší – člověk najednou někam patří, stane se respektovaným členem komunity, kde mají všichni společný cíl a pravidla, která dávají jeho životu pevný rámec. Najít nepřítele, původce všech skutečných či domnělých příkoří, a namířit proti němu svou nenávist přináší úlevu, víra pak naději, že aspoň po smrti přijde spravedlnost, velká odměna.

Radikální islamisté zneužívají náboženské tolerance evropských států a vyjíždějí bojovat do zahraničí. Stejně jako Nemmouche získávají zkušenosti v řadách bojovníků Islámského státu a po návratu domů se stávají potenciální hrozbou. Tajné služby je nemohou všechny sledovat a policie proti nim preventivně zasahovat jen na základě toho, že se odněkud vracejí. Jsou jich stovky, někteří zhnuseni válečnou brutalitou a vyléčeni ze svých původních ideálů, jiní vycvičeni a ochotni pokračovat v boji doma v Evropě.

Terorismus se dotýká všech Vlády (nejen evropské) pochopitelně zavádějí mnoho preventivních opatření, která na vlastní kůži pociťuje každý z nás. Jsme kontrolováni, prověřováni, hlídáni a sledováni na každém kroku, často o tom ani nevíme. Nemáme ponětí, kde všude jsou kamery, kdo se jimi na nás dívá, jaké informace si o nás kdo stahuje z internetu nebo jiných zdrojů. Terorista je tak špatně identifikovatelný, že podezřelí můžeme být všichni. Jen v Iráku, Sýrii nebo Gaze tvoří teroristé něco jako organizované bojové skupiny, všude jinde jsou rozptýleni mezi civilním obyvatelstvem a snaží se splynout s davem. Nic jiného než zavádět další a další preventivní opatření tedy státu ani nezbývá.

Mnohá z nich jsou tajná, o jejich existenci nesmíme vědět, protože pokud bychom je znali my, věděli by o nich i teroristé, a pak by je mohli obejít a ohrozit nás.

V tomto smyslu pak musíme chápat i účast našich vojáků v Afghánistánu, Mali a jinde. Je pořád lepší bojovat s terorismem v cizině než na Václavském náměstí.

Jak se v tomto složitém světě chovat Vyhýbejte se žádostem neznámých lidí, kteří chtějí něco někam přenést nebo převést, a raději to oznamte policii. Pokud pravidelně navštěvujete weby, diskuzní fóra nebo facebookové stránky radikálních skupin, vystavujete se nebezpečí, že spadnete do hledáčku protiteroristické policie, nebo se o vás naopak začnou zajímat sami teroristé. Ke spolupráci vás mohou přesvědčovat zastrašováním, vydíráním, nebo naopak slibováním peněz a dobrodružství. Dávejte přednost kulturním a sportovním akcím, kde jsou návštěvníci u vchodu podrobováni kontrole. Nebo choďte do menších klubů a podniků, kde víceméně skoro všechny znáte. V zahraničí se vyhýbejte manifestacím, demonstracím a vůbec shromážděním davů, kdy nerozumíte, o co jde. Pokud se někde (třeba i ze zcela nejasného důvodu) necítíte bezpečně, zvyšte okamžitě ostražitost. Věnujte pozornost okolí, zorientujte se v prostoru, vyhledejte očima únikové cesty a rozmyslete si, co byste dělali, kdyby došlo k problémům. Pokud byste se opravdu stali svědky teroristické akce, snažte se jednat rychle, ale s chladnou hlavou.

Nepanikařte. Přeji vám, abyste tyto rady nikdy v životě nepotřebovali.

31

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

az nastane blackout Udělej si zásoby těstovin, střeliva a benzinu do motorové pily. Drž se u země. Zády ke zdi. Pohybuj se rychle. Zabíjej jako první. Nespoléhej na štěstí. Vše, co znáš, využij k přežití.

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

32

To jsou poučky z Blackout Academy, jejíž českou stránku najdete i na Facebooku. Stejně nazvané akademie, kde se naučíte, jak ochránit a zabezpečit sebe a své blízké v případě ohrožení státu (zejména tedy při blackoutu), najdeme po celém světě – v Americe, Německu, ve Francii atd. Asi jsou užitečné, protože většina z nás, netrénovaných a nedisciplinovaných bytostí, by dlouhodobý blackout nepřežila. Neumíme zacházet s motorovou pilou. Neumíme zabíjet. Neumíme ani nabít pušku, cha! Neumíme se orientovat v neznámém prostoru za světla, natož potmě.

Nevíme, kde je sever. Nevíme, jak v přírodě najít jídlo a vodu, jak se zahřát bez ohně, jak si postavit úkryt. Nejsme děti Sáry Connorové.

Otázka nestojí tak, jestli k blackoutu dojde – to je prý hotová věc. Přírodní katastrofa, kolaps rozvodných sítí nebo teroristický útok prý dřív nebo později přijde. Jde jen o to, kdy.

Máte doma „survival kit“? Sekerku? Solární nabíječku? A co rádio na baterky? Umíte první pomoc?

Jak vypadá elektrická smrt Blackout je totální a dlouhodobý výpadek elektrického proudu. Může postihnout město, půlku země nebo celý stát. Způsobí nefunkčnost domácího a pouličního osvětlení, veřejné dopravy, všech elektrických spotřebičů (sporáků, mikrovlnek, ledniček, mrazáků, televizí a velice brzy i počítačů a mobilů), uzavření všech obchodů, úřadů a institucí, přerušení dodávek tepla a pitné vody (nikdo nebude pít ani splachovat záchod, mýt si ruce nebo rozbité čelo, prostě nic). Spoléhat, že nám někdo přijde na pomoc, je podle vyjádření Dopravního podniku hlavního města Prahy krajně nezodpovědné. Budeme pěkně každý sám za sebe. Ve tmě a chaosu.

Chaos vypukne okamžitě. „V prvních minutách a hodinách Tmy jich zemřely tisíce. Lidé, kteří byli odkázáni na přístroje v nemocnicích. Ti, kteří se stali oběťmi dopravních nehod. Ranění, které vzápětí dorazily a okradly rychle se formující zločinecké bandy,“ píše Ondřej Neff ve svém románu Tma, jehož tématem je právě blackout v Praze. Představte si to na chvilku. Tisíce lidí uvězněných v metru. Panika, násilí, krev, boj o konzervy, baterie, benzin a zbraně. Peníze jsou k ničemu, nemůžete si už nic koupit, pouze vzít.

Zákon silnějšího. Jste dost silní? Možná dost na to, abyste sebrali mrtvému zbraň. A víte, jak ji máte nosit? Volně v ruce, hlavní dolů. Nejen kvůli tomu, abyste si nevystřelili mozek z hlavy, když zakopnete, ale hlavně abyste se tak rychle neunavili. Unavení lidé se třesou a pak špatně míří…

Evakuační zavazadlo Pro případ evakuace obyvatelstva bychom měli mít už dopředu sbaleno: občanku, pas, peníze, cennosti, pojistné smlouvy, kartičku zdravotní pojišťovny osobní léky a základní zdravotnické potřeby trvanlivé potraviny na dva až tři dny tekutiny v nádobě nebo pevném obalu (voda, čaj) toaletní a hygienické potřeby základní předměty denní potřeby (ostrý nůž, příbor, otvírák na konzervy, plastové nádobí, zápalky) baterku + náhradní baterie rádio na baterie + náhradní baterie přikrývku, spací pytel náhradní prádlo, pevné boty a základní oblečení (teplé, nepromokavé) zavazadlo označíme visačkou s naším jménem a adresou

Zásady při blackoutu Pro osvětlení domácnosti používejte pouze baterku. Svíčky dříve či později způsobí požár.

Vytáhněte ze zásuvky všechny elektrické spotřebiče, vypínače světla nastavte do polohy „vypnuto“.

Neotvírejte lednice a mrazáky – uchováte tak déle jejich obsah.

Poslouchejte rádio. Kontrolujte obsah poštovní schránky. Sledujte hlášení veřejného rozhlasu. Řiďte se jeho pokyny. Nechytračte, nic nevíte.

Mobilní telefony používejte pouze v případě nejvyšší nouze, v ohrožení života. Čísla, která musíte umět zpaměti: 112, 150, 155, 156 a 158.

Pokud se na 112 nemůžete dovolat, vyjměte z telefonu SIM kartu a zkuste to znovu.

Jak jsme na tom Na EDPP.cz (Elektronický digitální povodňový portál) se píše: „V únoru letošního roku proběhl v Praze test, který bohužel ukázal, že na totální výpadek proudu nejsou město ani občané připraveni. Hlavní město nemá dostatek záložních zdrojů elektřiny, aby nahradilo výpadek proudu, a obyvatelstvu nedokáže zajistit ani přísun pitné vody.“ Zahraniční státy si v porovnání s Českou republikou daleko více uvědomují možná rizika a nepodceňují krizové přípravy. Výbava pro přežití krizových situací je kupříkladu v USA, ale i v mnoha evropských zemích běžnou součástí domácností. Na českém trhu nabízí sadu pro přežití prozatím pouze jedna společnost. Její sada S-kit je určena pro přežití čtyřčlenné rodiny po dobu čtrnácti dnů bez závislosti na okolním světě. V nabídce má také menší S-kit 3D, jehož obsah pokryje potřeby čtyř osob po dobu tří dnů. Obsah těchto záchranných setů sestavili odborníci na krizové situace a nutriční poradci. V S-kitu 3D nalezneme 24 porcí vysokoenergetických trvanlivých potravin, zásoby pitné vody v extrémně odolných baleních a vybavení pro první pomoc. Zvládnutí krizových situací usnadní i speciální nouzové vybavení, například švýcarský gelový hořák využívaný v extrémních podmínkách, magneziový podpalovač, který umožňuje rozdělat oheň za každého počasí, či tablety na čištění kontaminované vody. Obsah velkého S-kitu je určen pro přežití dvou týdnů a obsahuje celkem 168 porcí vysokoenergetických potravin, odpovídající zásoby pitné vody, nástroje usnadňující přežití, ale také zdroje světla a pomůcky pro zajištění tělesného tepla, nutné hygienické potřeby a mnoho dalšího.

Zabezpečení domu při evakuaci Uzavřít všechny přívody energie, plynu a vody.

Dobře zavřít dveře a okna.

Vyprázdnit chladničku a mrazák.

Zabezpečit byt nebo dům proti zlodějům.

Uhasit oheň v krbu.

Kočky a menší psy s sebou v uzavíratelné schránce.

Exotická zvířata, jež vydrží pár dní bez krmení (hadi, ještěrky, rybičky), co nejlépe zabezpečit a ponechat osudu.

Akutní stresová reakce V ohrožení života se začneme chovat víc jako zvířata než lidi. Naši psychiku ovládne pud sebezáchovy, zapomeneme na morálku, lítost nebo soucit.

Akutní stresová reakce se spouští během několika vteřin.

Dochází ke změnám v myšlení, člověk se řídí instinktem „zaútočit, nebo utéct“.

Nevnímá bolest a zranění.

Má hodně energie, tělo přepíná na „autopilota“.

Velké světové blackouty datum 30. 7. 2012 13. 7. 1977 14. 8. 2003 28. 1. 2008 31. 7. 2012

W W W.REDWAY M AG.C Z

doba trvání 16 hodin 25 hodin 60 hodin 12 dní 8 hodin

zasaženo odběratelů (v milionech) 300 9 50 30 670

zasažená oblast Indie New York City USA, Kanada Čína Indie

prvotní příčina přetížení vedení kombinace poruch a chyb přetížení sněhová bouře vadné relé

33

rozhovor /

TEXT: MARTIN NEUMAHR, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV

František Štorm vytváří fonty, navrhuje abecedy, kreslí písmo. Například je spolutvůrcem fontu Comenia Serif, kterým se učí psát prvňáci. Mimořádně vtipné, vezmeme-li v úvahu, že je též frontmanem Master’s Hammer, tak husté kapely, že ovlivnila i norskou blackmetalovou scénu a její logo si nechávají dcery českého národa tetovat na zadek. Na otázku, jestli sleduje současné trendy v extrémním metalu, suše odpoví, že je nesleduje, ale vytváří. Prostě kult! Ještě donedávna učil na umprum a studenti ho oslovovali „pane docente“. František vzbuzuje respekt, není to zrovna typ, co by vás na první pohled vybízel k nenucené konverzaci. Vytváří kolem sebe něco jako neviditelné energetické pole, kterým nemáte sílu projít – je samotář a nemá rád, když je kolem něj rušno. Ale zná se s mým tátou, tak jsem se osmělil, požádal o rozhovor a doufal, že syna svého kámoše v zubech přece nevynese. Pozval mě do pracovny ve své pražské vile a byl velice příjemným hostitelem, což mě ovšem respektu nezbavilo. S některými lidmi to tak prostě je.

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

34

W W W.REDWAY M AG.C Z

35

rozhovor /

Jak se takové písmo dělá a kolik času a úsilí to zabere?

Já nevím, jak se to písmo dělá, musí být nějaká objednávka nebo nějakej důvod ho udělat. Dřív se písma dělaly, protože nebyly. Teď je jich spousta a vytvářejí se na objednávku. Každé takové písmo je pak něčím zvláštní a specifické, podle toho, čemu má sloužit. A jak dlouho to trvá? No, některý písma jsou hotový za víkend, na jiných pracuju třeba dva roky. Záleží na tom, jak náročné je zadání.

Jak musí písmo vypadat nebo co musí splňovat, aby bylo úspěšné, oblíbené, aby si ho od vás někdo koupil?

Musí být hlavně čitelný. To, jestli bude byznysově úspěšný, já neovlivním, protože je to neovlivnitelný. Existují nějaké nevyzpytatelné módní trendy, kterým já se ale vyhýbám.

Nerozumím tomu ani. Dělám písmo tak, aby bylo čitelný pro mě, pro moje kolegy, pro čtenáře a pro grafické designéry, kteří s ním pak pracují.

Chci, aby se jim s ním pracovalo dobře. Záleží na tom, jestli je písmo určené k tisku knih, nebo nějakému spíš designovému použití, podle toho se pak musí upravit, aby fungovalo.

Jaké vlastnosti musí mít font pro tištěnou knihu?

Musí být hlavně udělanej pro určitou velikost.

Dřív nebylo možné master – tedy originální sadu – zmenšovat a zvětšovat, takzvaně škálovat.

Nakreslit třeba dvoumetrový písmeno a pak ho zmenšit na velikost 1,2 milimetru. Bylo to omezený, nebyly počítače ani laserový tiskárny, písmena se řezala na pevnou velikost. Dneska se to dělá tak, že každý font má minimálně dva mastery, tedy optické velikosti.

A co třeba pro knihu o metalu? Úplně obyčejný písmo. Možná jenom na obálku něco lomenýho, ježatýho, ale nic extra abstraktního. U písem určených pro knihy je zvlášť důležitý, aby byly dobře čitelný, aby čtenáře nerušily, neodváděly jeho pozornost od obsahu. Tam není prostor pro parádičky, ty by po pár stránkách lezly člověku pěkně na nervy.

ten potěší vždycky. Když má člověk dobře čitelnej projev, tak je to vždycky fajn. Já když si takhle na cestách píšu do poznámkovýho bloku, tak to po sobě ani nepřečtu. Což je teda pro typografa nesmyslný. To by nemělo nastat, že jo.

Jak jste se dostal k metalu a hraní v Master’s Hammer? Vyjadřuje black metal váš světonázor, nebo je to jen taková stylizace? Žádný světonázor v tom není. Metal je výrazná muzika a mně tenkrát, v roce 1987, připadalo, že vyjadřuje tu situaci, ve které jsme byli.

Studovali jsme ještě a potřebovali jsme ze sebe nějakým způsobem dostat všechno to napětí. A pak se ukázalo, že ta naše muzika snad i funguje, a tak jsme šli a dělali další a další nahrávky. Black metal je vyjádřením určitého estetického názoru. Mně to tvoří kontrast k tomu, co ve svým životě dělám jako profesionální typograf. Písmenka mě uklidňujou, utlumujou, nebo spíš umrtvujou. Člověk sedí, v tichosti něco kreslí nebo programuje, a já k tomu potřebuju protiváhu.

A tou je hlasitá muzika, nějakej příšernej rámus.

Black metal.

Peníze se odněkud vždycky přikutálej.

Lidi poznaj, když něco umíte.

Věděl jste, že dcery českých rockerů si nechávají logo Master’s Hammer tetovat na zadek? Co si o tom myslíte?

Já jsem to dokonce viděl. A myslím si o tom, že to nepůjde umejt.

Jak vzniklo písmo Comenia, kterým se učí psát prvňáci?

Já jsem zodpovědnej jen za jeho část, konkrétně za čtyři řezy Comenia Serif. Další sans-serifový řezy dělal Tomáš Brousil, můj kolega a kamarád. Skripty dělala Radana Lencová, která potom písmo prosadila i do těch škol. Já si osobně myslím, že ministerstvo školství v tom nadělalo víc škody než užitku, protože najednou chaoticky schvaluje i další modely nebo předlohy psacího písma, který jsou absolutně nesmyslný, a navíc i kopírujou to, co už udělala Radana. Ten projekt jede už beze mě, v roce 2009 jsem z něj vystoupil a s Comenií už nemám nic společného.

Jakou hudbu posloucháte? Jenom black metal, nebo i něco jiného?

Sebe neposlouchám vůbec, to nesnášim.

Jakmile smíchám desku, už ji nikdy nepotřebuju slyšet. Taky nedělám tu hudbu pro sebe, že. Pro sebe si poslouchám různý druhy klasiky, i moderní vážnou hudbu od Bartóka po Schnittkeho, a v nevážný od Beefhearta po Zajíčka. Jinak poslouchám takový zvláštní kapely. Třeba 80. léta mám rád, kýčům se také nebráním. Deathcore a hardcore zase moc nemusim. Mně kamarádi metalisti vždycky něco posílaj, nějaký svoje brutální nahrávky, myslí si, že mě to bude zajímat, ale já to v půlce písničky musím vypnout, protože je to rámus. Vážím si kapel, jako je Umbrtka nebo Avenger, protože to jsou kamarádi, a taky Blackoš, to jo.

A myslíte si, že je pro prvňáky vhodná? Že rozvine jejich motoriku, kreativitu a estetické cítění?

Mně je to jedno, protože každej píše, jak umí, a když má chuť kultivovat svůj rukopis, tak to nemusí dělat zrovna ve škole. A může k tomu dojít třeba až v pozdějším věku. Zase pěkně napsanej dopis, krásně napsanej pohled, tak

Na zimu jezdíte celkem pravidelně do Indie.

Proč?

Protože je tam teplo. Teď odjíždíme jen na měsíc, sice pouze nakrátko kvůli dětem a tak, ale jindy je potřeba využít velkorysosti indické ambasády, páč ona nám dává vízum na šest měsíců. V jižní Indii je potřeba být od listopadu do půlky dubna, pak už je tam

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

36

moc velký vedro. Je to tam strašně inspirující.

Ta země je takovým zhuštěním celýho světa i vesmíru. Tam jsou třeba tradice starý čtyři tisíce let. Nepřetržitě dodržovaný. Já tam vidím brahmína, kterej ráno koná nějaký obřady, i v poledne, i večer je on a jeho rodina koná, a takhle to jde tři tisíce let beze změny. To tady ne. Tady se každých deset nebo dvacet let zlomí pravidla a vůbec chování, a všechno se obrátí naruby. V Indii je to nějakým způsobem konzistentní. A i když se tam dějou špatný věci, tak ty lidi zachovávají svý tradice. To tady už vůbec není.

Učil jste na pražské umprum, jaký máte názor na její studenty? Mají potenciál, uplatní se v designu, umění nebo typografii?

Design jo. Tam mají uplatnění. Nejsem si jistej, jak je to u toho volného umění. To musí být už hodně dobrý, aby se prosadili, nebo musej umět sehnat nějaký granty, protože zas tak moc to nevynáší. Důležitý je, aby dělali, co je baví. Je jedno, jestli budou dělat design, nebo malovat obrazy. Já bych to taky nedělal, kdyby mě to nebavilo.

Jakou školu jste vystudoval?

Nejdřív to byla Hollarka… ne, ještě před tím jsem byl vlastně na žižkovské SUPŠce, na Hollarku jsem pak přestoupil. A měla na mě velký vliv. Hodně se tam kreslilo, což bylo dobře.

Pak jsem byl samozřejmě na umprum v ateliéru písma a tam mě hodně ovlivnil profesor Solpera. To je patron celé generace dnešních typografů. A pak jsem měl to štěstí, že jsem tam jako pedagog taky působil.

Plánoval jste vždycky, že budete dělat s písmem, že se stanete typografem?

To ne. Já jsem chtěl být grafikem obecně, taky jsem se grafikou zabýval, samozřejmě, ale teď už moc ne. Teď dělám spíš to písmo.

Typografií jsem se začal víc zabývat proto, že jsem neměl vhodný písmenka pro grafickou úpravu knížek. Když jsem dostal první počítač, to bylo asi v roce 1993, tak tam nebyly žádný písma, začal jsem si je teda navrhovat sám.

A pak přišly programy, kterými bylo možný si je vyrobit, tak jsem u toho zůstal. Potom ještě přišla druhá vlna digitální typografie v Čechách a nedávno se ukázalo, že to může být reálným zaměstnáním na plný úvazek. Typografie má, řekl bych, samostatnej status.

Čím jste chtěl být jako malý?

Kosmonautem, ale to se nesplnilo. Naštěstí… (smích) A jak jste se na té umprum dostal k písmu?

Na škole to bylo všechno na papíře, v kresbách, nikdo nás neučil realizovat to ve stroji. Tvorbu digitálního písma jsem objevil s firmou, která sem kdysi dovážela apply, a tam byli kluci, co lokalizovali nějakou tu knihovnu Adobe a dělali háčky a čárky. Tehdy nebyly žádný český fonty, situace začátkem devadesátých let byla v tomhle příšerná. A velice rychle se ukázalo, že trh ty správné české fonty potřebuje. Kolem těch kolegů, co se zabývali lokalizací Adobe fontů, jsem chodil jako pes okolo řeznickýho špalku, koukal jsem, jak to dělaj, a říkal, ať mě naučej v těch programech. Já jsem měl

rozhovor /

furt ty svoje abecedy nakreslený na pauzácích, dokonce jsem si je dovolil posílat takto někam do Ameriky, kdyby měli chuť to třeba převzít a zdigitalizovat to. To nějak nešlo, tak jsem se to naučil zdigitalizovat sám. A dneska už je to tak snadný, že to může dělat v podstatě každej.

Proč je lepší kreslit kaligrafii ručně, a ne na počítači?

Protože když člověk přirozeně psát umí, tak ten počítač nepotřebuje. Lidi někam utíkaj, že nějak urvou ten čas s tím počítačem, ale ono je to naopak. To počítač jim urve ten čas a ten život. Je to vysavač myšlenek, potvora. Já mám takovej sen, že se urvu na měsíc od počítače.

Absolutní nedotknutí se počítače. Počítačový prázdniny. Že se odpojím a nebudu používat nic, ale ono to nejde. Říkávalo se nám, že na kompu si usnadníme práci a čas, ale já vidím pravý opak. Vidím kolegy, sebe, jak šestnáct hodin denně sypeme do toho počítače a ono se to nějak nevrací. Chceme jít třeba na procházku do lesa a mně se to nepovedlo za posledních čtrnáct dní ani jednou. Je to absolutně nemožný.

Ruční kaligrafie je lepší, máte s tou věcí kontakt. S pěkným papírem, s tuší a perem nebo štětcem. Nepotřebujete k výrobě něčeho pěknýho elektrickej proud. Četl jsem, že máte nějaký podíl na státním znaku, je to pravda?

Já jsem se zabýval heraldikou spíš jen okrajově.

Ale protože můj dědeček byl heraldik, tak jsem si nakreslil nějaký lvy český. Náš současný státní znak, který je nějakým omylem schválen dokonce i v zákoně, je ošklivej. Tak jsem si nakreslil svůj – ty orlice a lvy, to mě vždycky bavilo. Je to okrajovej a naprosto nikým a nijak neschválenej znak, ale používá se. Viděl jsem ho párkrát. Národní divadlo ho třeba používá a tak.

Docela často vlastně…

Co byste sdělil čtenářům, studentům, kteří by chtěli jít ve vašich typografických stopách?

No, já jsem procházel různýma falešnýma cestama a slepýma uličkama, takže bych nikomu nedoporučoval, aby šel v mých stopách.

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

38

Když si budou dělat, co je baví, tak to je asi základ všeho. Nedělat práci pro prachy. Prachy se odněkud přikutálej. Lidi na vás poznaj, že něco umíte. Desítky let to, co děláte, nemusí být úspěšný, a potom to najednou přijde.

Mechanickou a otrockou práci? Nedělat. Nemít nad sebou šéfa. To je to nejodpornější, co může bejt.

KDYŽ MI BYLO 13 Nejvíc jsem si přál…

Jak si to mám pamatovat? Asi nějaký hračky.

Nejvíc jsem se bál… zimy, to mám dodnes.

Vypadal jsem jako… třináctiletej spratek.

O holkách jsem si myslel, že… jsou lepší na učení a moc nezlobí.

Ve škole mě nejvíc bavilo… kreslení a chemie.

A absolutně nebavil… tělocvik a ruština.

Rodiče mi říkali, že… musím poslouchat.

Myslel jsem si, že až budu dospělý, tak… svým dětem nebudu říkat, že musej poslouchat.

František Štorm (*3. 7. 1966 Praha) Přední český, i za hranicemi proslulý písmař, typograf, grafik, zpěvák, kytarista, baskytarista a syntetizátor v kapele Master’s Hammer.

V letech 2003–2008 působil na VŠUP jako vedoucí ateliéru Tvorby písma a typografie.

V roce 1994 založil společnost Storm Type Foundry, která se zabývá navrhováním a digitalizací písem.

Při navrhování písem klade důraz na zvláštnosti a originalitu národní typografie, ač některým byla vytýkána přílišná zdobnost a ornamentálnost, po technické stránce patří k těm nejkvalitnějším. Získal za ně domácí i zahraniční ocenění.

Digitalizoval také písma jiných českých autorů, mimo jiné i Jana Solpery, svého profesora z VŠUP, který ho ovlivnil.

Názvy některých jeho písem: Andulka, Amor, Jannon, John Sans, Lido STF, Serapion V roce 2005 mu byla udělena cena Revolver Revue.

V roce 2009 získal nominaci na literární cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika za knihu Eseje o typografii.

Ve skupině Master’s Hammer je od samého počátku, píše sám všechny texty. O jejich první desce Ritual z roku 1991 prohlásila kapela Darkthrone, že je to „první norské blackmetalové album, ačkoli Master’s Hammer jsou z Československa“.

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Jak vidíme?

Každý den je člověk po čtyřicet minut „slepý“, protože časová prodleva mezi tím, kdy světlo dopadne na sítnici, a tím, kdy mozek sestaví obraz toho, co vidíme, je 0,1 sekundy. Aby mozek tuto prodlevu zaplnil, vytváří neustálé předpovědi toho, co se stane.

Co je philtrum?

Svislá středová vkleslina mezi nosem a rtem.

K ničemu nám není, vzniká při vývoji plodu během přesouvání a spojování částí horního rtu, čelisti a horního patra k sobě. V taekwondu je jedním z „vitálních bodů“, na které jsou vedeny útoky. Silný úder malíkovou hranou nebo kop na philtrum může člověka usmrtit.

Je možné, aby Proč se Evropa z nebe pršely žáby jmenuje Evropa? nebo ryby?

Název je starý téměř čtyři tisíce let a vznikl z akkadského slova „ereb“ nebo „irib“, což znamená „večerní soumrak“. Pro obyvatele staré Mezopotámie byl náš kontinent místem, kde slunce končí svou denní pouť. Později název převzali Řekové a vzniklo slovo Európa.

Píše se o tom v Bibli a historických kronikách, celkem hodnověrné záznamy však existují i z novější doby. Příčinou neobvyklého jevu bývá tornádo, které má takovou sílu a rotaci, že doslova vyzvedne ze země velkou skupinu žab, která zrovna migruje, nebo do sebe nasaje rybník i s rybami. Živočichové jsou pak tornádem unášeni i stovky kilometrů daleko, kde s deštěm padnou zpět na zem.

Jak velké srdce má plejtvák obrovský?

Európa unášená Diem v podobě bílého býka, autor neznámý

W W W.REDWAY M AG.C Z

Asi jako běžně velké rodinné auto. Malé dítě by klidně mohlo proplouvat jeho cévami. Tento mořský savec z řádu kytovců dorůstá délky 30 metrů a váží až 200 tun. Jen jeho jazyk má hmotnost čtyři tuny, tedy asi tolik, co dospělý slon. Přestože je tak obrovský, největší věc, kterou dokáže spolknout, je grapefruit.

Lidé, spěte!

Když je zima a tma, je čas spát. Aspoň pro medvědy.

Spánek je zásadní téma, stále nedostatečně probádané. Ptáme se, proč spíme, a klasik odpovídá, protože nedokážeme zůstat vzhůru.

Spíme všichni, až na zcela ojedinělé výjimky.

Jak dlouho se má spát, záleží na věku – novorozenec spí až 18 hodin denně, batole 15, dítě 10, náctileté tu vynechám, protože to je jak kdy, dospělý člověk 8 a starý 6 hodin. Proč taky spát souvisle, když ten starý člověk neustále klimbá, že?

Spíš...

Spící člověk prochází několikrát fází REM, Rapid Eye Movement, kdy prožívá sny, alespoň ty zapamatovatelné. Pod víčky přitom rychle pohybuje očima. Jinak je strnulý – snad aby své sny neprožíval příliš fyzicky a neublížil si. Neplatí, že pokud třetinu života prospíme, o třetinu přijdeme.

To tvrdí ti, co nespí. Spíme i proto, abychom se nemuseli zabývat strastmi, abychom se nenudili, aby alespoň část života byla bezstarostná (pokud máme trochu štěstí na okolnosti a čisté svědomí).

Hlavní důvod k spánku je však údržbářský.

Spaní předchází nevyspalosti, při které člověk blbne. Co zkrácená hodina spánku, to minus dva IQ body. Naštěstí jde o dočasný efekt, IQ se dá zase dospat.

Tkáň mozku slouží koordinaci a přemýšlení, tvoří ji nervy a pojivo, plus prokrvení. Už ve dvou letech máme mozek urostlý na 90 % dospělé velikosti a tento nejaktivnější orgán těla spotřebuje až 40 % klidového metabolismu, v hlubokém spánku ještě víc. Typická hlava je omezená, tedy alespoň prostorově, jako je omezen i tento sloupek. Šetří místo. Nemáme čidla na bolest z poškození mozku samého. Totiž – když už vám něco vrtá hlavou doslova, je pozdě. Bolení hlavy není bolení mozku.

Mozek nebolí a neurochirurgové proto nemusí uspávat své pacienty. Pacient při smyslech přijde vhod.

Mozek se celý topí v báječně nazvaném mozkomíšním moku (mmm). Úkolem mmm je tlumit otřesy mozku a odvádět z něj zplodiny. Například glykoprotein Amyloid beta (A), který se v něm hromadí při Alzheimerově chorobě, zdá se vědcům.

Jak se mmm do mozkové tkáně dostává? Kde se bere?

Mmm se šíří mozkem, právě když spíme. Tento metabolicky náročný proces otevírání a zavírání buněčných vrátek zřejmě vyžaduje, aby neurony nemakaly naplno. Když spíme, mají pohov a výplach mozku může začít. Chcete vědět víc? Vygůglete si spaní s paní jménem Maiken Nedergaard.

My všichni (i rostliny) zde spíme na směny. Jak podivné, že na planetě plné predátorů nás příroda takto uspává.

Nejzvláštnější spavci mezi savci jsou ti vodní.

Delfíni spí vždy jednou polovinou mozku, a plavou zvolna dokola, bdělým okem ven.

Pokročilé řešení. V takovém polospánku je nic nesní, i když sní.

smartbox/jak na školu

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV JAKUB ZELINKA

Nezisková organizace YFU (Youth for Understanding) vznikla v USA v roce 1951 z přesvědčení, že mezinárodní výměna mládeže může přispět k míru, větší toleranci, porozumění a přátelství mezi kulturami. Posláním YFU je rozvíjet mezikulturní porozumění, vzájemnou úctu a sociální odpovědnost

prostřednictvím studijních výměnných pobytů pro mládež, rodiny a komunity.

Více informací o studiu v zahraničí nebo hostitelském programu najdeš na www.yfu.cz nebo info@yfu.cz.

Studoval jsem v Nizozemsku Jakub bydlí na Letné, což je pražská čtvrť plná vietnamských bister, malých knihkupectví a alternativních obyvatel, z nichž každý druhý je hipster a snad úplně každý vlastní minimálně jednoho psa

Přihláška a formality O pobytu jsem začal přemýšlet na začátku minulýho školního roku a mámě se to moc nelíbilo. Ale pak na její seminář o kosmetice přišla Anička Škopková z agentury YFU a ona změnila názor. Sama téma znovu otevřela a nabídla mi, že jestli teda chci, ať jedu. Jasně že jsem neváhal.

Přemýšleli jsme o Severní a Jižní Americe nebo o Skandinávii. Nakonec jsme se dohodli, že zůstanu v Evropě. A protože jsem v Nizozemsku byl už předtím a strašně se mi tam líbilo – ta země má pro mě takovej zvláštní sex-appeal – rozhodování netrvalo dlouho. Vyřizování ve škole šlo hladce, jenom s doktorama to chvíli trvalo. Těch formulářů bylo strašně moc a motivační dopis jsem trochu přeskočil, haha.

Přípravy na cestu Nad tím, co si vezmu s sebou, jsem začal přemýšlet týden před odjezdem. A balit jsem začal den před odjezdem. To jsem celou noc nespal, protože jsem pořád dokola vážil kufr, kvůli limitu v letadle. Vzal jsem si oblíbený kousky oblečení, pár bot, no moc toho nebylo,

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

40

s šátkem uvázaným kolem krku. Jakubovi je sedmnáct, chodí na gympl v Přípotoční ulici, hraje basket za Sokol Pražský a má rád komiksy, nejradši Avengers.

ale jsem tady už tři měsíce a zatím mi nic nechybí.

Když jsem přistál v Amsterodamu na letišti Schiphol, čekala mě strašně dlouhá cesta od letadla ke kufrům, to letiště je prostě tak strašně velký. Všichni mi doporučovali, abych si na sebe vzal YFU mikinu, tričko nebo něco s jejich logem, abych byl lehce k poznání. Ale já jsem si říkal, no tak viděli už moje fotky, tak mě snad poznaj. A mikinu jsem strčil do batohu, protože mi bylo vedro. U východu se ke mně nikdo nehlásil. Čekal jsem asi čtvrt hodiny, říkal jsem si, tak třeba si někoho všimnu já, ale nic se nedělo. Nakonec jsem kapituloval, vytáhnul svoji YFU mikinu a stoupnul si tak, abych byl odevšud dobře vidět. A pořád nic... Málem to začalo bejt napínavý, ale pak jsem si všimnul holky, která měla tričko s nápisem YFU. Byl tak malinkej, že jsem ho nejdřív párkrát přehlíd.

Holka se jmenovala Marion, byla z nizozemské pobočky YFU a já jsem byl vážně rád, že jsem ji našel.

První dojmy Celý první den jsem strávil v Amsterdamu, což

bylo fajn. Ale jelikož jsem toho předtím moc nenaspal, tak jsem byl unavenej a během okružní plavby po městě usnul. To byl hned na úvod trošku trapas. V půlce plavby jsem to prostě zalomil a probral se přesně na konci.

Moje hostitelská rodina ve mně vzbudila pozitivní dojem, máma se jmenuje Karin a její osmatřicetiletý syn se stal mým bráchou. Oba jsou skvělí!

Denní rutina Ráno vstanu, osprchuju se, nasnídám, sednu na kolo a dvacet pět minut jedu do školy. Ta začíná v půl devátý, po vyučování jdu většinou na trénink nebo jsem s kámošema ve městě, večer jsem většinou doma a povídám si s Karin. Často se díváme na filmy nebo posloucháme muziku. Občas zajdu na návštěvu za sousedem, kterej je šťastnou náhodou mým spoluhráčem z basketu. O víkendech jsem většinou s ostatníma YFU studentama, jezdíme na výlety do jiných měst a tak.

Ve škole jsem musel změnit třídu, protože jsem tam byl od rána do pěti odpoledne a nestíhal jsem tréninky. Bylo toho strašně moc. Šel jsem

INFO O POBYTU • Škola: Augustinianum • Délka pobytu: 10 měsíců • Typ ubytování: v rodině • Cena: 150 000 Kč RYCHLÉ INFO Nizozemsko je „nízko ležící země“. Čtvrtina jeho území leží pod hladinou moře.

• Země tulipánů, větrných mlýnů, sýrů, jízdních kol, coffee shopů a oken bez záclon.

• Místní specialita: Říká se tomu „vla“ (čti fla) a vypadá to jako řidší pudink. Prodává se v půllitrových kartonových krabicích a chutná jako směs vanilkové zmrzliny a pudinku.

• Tulipány: Pěstuje se zde 43 % světové produkce a za 150 Kč si jich můžete koupit 50!

o ročník níž, takže teď jsou mí spolužáci o něco mladší, ale je to v pohodě. Aspoň mám víc kamarádů, když jsem prošel dvěma třídama.

Když se teď bavím s kámošema a přijdou další lidi, chci se jim představit, ale oni říkaj ,,á, to je dobrý, my už tě známe“. Překvapilo mě, jak dobře a rychle mi to jde s nizozemštinou.

Rozumím čím dál líp, s mluvením je to pochopitelně horší, ale na to, že k procvičování používám nejvíc komiks Donald junior, to jde fakt hodně rychle.

Ještě jsem si vzpomněl, že hned ten první večer jsme si s Karin sedli a domlouvali se, co budu dělat a jaký budou pravidla naší domácnosti.

Já nosím na ruce pár náramků, jeden z nich je růžovej. A Karin hned, jestli jsem gay. Takže hned první večer jsme probrali i takový věci, jestli jsem teplej, nebo ne.

Poněkud nepochopitelná věc jsou zdejší vlaky.

Když nastoupíš, musíš se nacheckovat, a když vystoupíš, tak zase odcheckovat. Když se jede přes město Arnhem do nějaký malý vesničky, musíš změnit dopravní společnost. A s tím mám problém, protože mi to nejde změnit a vždycky mi to sežere strašně moc peněz. I když mi to už

W W W.REDWAY M AG.C Z

vysvětlovala hostitelská rodina mýho kamaráda, za kterým takhle jezdím, i když mi to vysvětloval on sám a taky Karin a lidi z YFU, já to prostě nechápu. Neumím to používat. Nevím, jestli je problém v mojí kartičce, nebo jsou vadný ty turnikety, ale vždycky udělám nějakou chybu a pak mi to nejde odcheckovat. Zatím jsem takhle jel třikrát a pokaždý se ztrátou deset eur.

Přeřeky v nizozemštině Já se snažím mluvit co nejvíc, jak to jen jde.

Občas je to dobrý, ale někdy na mě ten druhej začne koukat jako „ehh, cože?“ a pak se začne smát, protože moje věty nedávaj smysl.

Nic strašnýho nebo trapnýho nebo sprostýho jsem zatím neřek. Možná to ještě přijde… Já je na oplátku týrám českýma slovama, o kterých vím, že pro ně budou nevyslovitelný. Třeba jsem je učil říct „nejkulaťoulinkatější“.

Náš učitel angličtiny dělá to, že když si někdo zapomene učebnici, musí z angličtiny do nizozemštiny přeložit nějakou básničku.

No a jelikož já učebnice ještě nemám, překládám skoro každou hodinu. Nemusím teda do angličtiny, jenom do češtiny, a třída

se to pak pokouší přečíst, což je samozřejmě velká zábava. Zrovna dneska jsem do hodiny přinesl českou básničku a vyzval učitele, aby se ji pokusil přečíst. Jmenovala se Ulice, bohužel jsem hned zapomněl, kdo ji napsal.

Co Nizozemsko dalo a co vzalo Jsem tady jenom tři měsíce, tři úplně skvělý měsíce. Strašně si to užívám, jsem nadšenej.

S nizozemštinou jsem si den ode dne jistější a zatím není nic, co bych považoval za ztrátu.

Všechno dobrý.

Nic strašnýho, trapnýho nebo sprostýho jsem zatím neřek. Možná to ještě přijde.

41

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: JAN BALÍČEK, STŘEDNÍ ODBORNÁ ŠKOLA OBCHODU, UŽITÉHO UMĚNÍ A DESIGNU PLZEŇ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: KorejšTina Vzhledem k tomu, kolik lidí žije na Korejským poloostrově a jakou je Jižní Korea technologickou a ekonomickou velmocí, je docela zvláštní, že většina Západu vnímá korejštinu jako „to žvatlaní z Gangnam Style“, případně jako mix japonštiny a čínštiny. Ve skutečnosti však jde o jazyk, se kterým si lingvistika pořád neví rady; někteří vědci soudí, že korejština nepatří do žádné jazykové rodiny, a tvoří tak izolovanou řeč bez vazeb na okolní svět. Jestli je to pravda, nevíme, každopádně těchto pět rad se vám bude dost hodit, pokud se rozhodnete udělat si výlet do jižní půlky poloostrova.

Pokud míříte do té severní, přibalte si pro jistotu i kápézetku.

j u C i v c #1 Perronativní alt is p o n s E t

ik yh ák y, to pr os tě kl liš í – js ou pr vn í ne žd ej na oc ka se m a o c ho sí sm et ti čí ns ký Ko re js ký pí i as po ň dv ac ký ho ne bo sk ut eč no st tu je ur či tě is to ho ja po ns ve ex od ak ů vš ed ak je hl zn , po ci t, že tě ch sm o na zý vá kt er á pí po u, á ik se m k ab ja sl ěk l, e ne? Čl ov př ed st av uj ýh o. H an gu ln ě ně co jin Ka žd ej zn ak en á 24 , co ž zn am zn am en á úp ec ed sv ět a.

24 ab em ch lk ší ěj ce je gi čt u ta k, ch jlo čk tě ne re a; z ve en čt ou sm je dn sk lá da jí do tš in ou tř i pí na vě se vý ch a ně no ti en jš di pí sm u ho m á v ko re Je dn ot liv ý dy po sm ěr vo do le , te jc h zá pi sů . ut eč no st i ra he sk vp uc ve ní e od ed al dn a, je ře a po sl ám ky vs ká sp ou st vl ev o na ho si ps át po zn je si ce ob ro že pr vn í je št in a. Zk us ko m bi na cí če (p lu s ch a ný ok eb ed sk tř ž sl ne ní ná ru či če k. Vý ký ch zn ak ů v uč en í so lid m íň gr af ic bu de š m ít na a ti u, jš re dk řá ko má je dn oh o ta k ů m ís to do ut eč no st i do čt ve re čk je to ve sk – ta). ís m u ad Se dž on g a ed st o le ty ál om př kr hr í š ba et ří ru ol et zh st uš . la ha ng ul až m ys le l v 15 že ns ká , ija á vy př žd ém ka ně st í pl sy uč Te nt o sp ol eč no st kt er ou se na že ko re js ká že ab ec ed a, pr im it iv ní , es vě dč en í, př … lo ho va to no u e ž pa kd yž už js m dl ou ho to ti dů st oj ná . A ně eč at st ne ní do

#2 SmEj se pod le

toho, co m áš mezi nohama

G en de ro vá ko re kt no st je v ko re js ké sp ol eč no fe no m én ; do st i do ce la ne dá vn a pl no ve j at ilo , že ch i v ko re jš ti la p je pr os ně , kt er á ro tě ch la p a zl iš uj e sa m oh ho to vo . To a „e o“ js ou lá sk y na „m se od rá ží pr o kl uk y, už sk ý“ a „ž „o“ a „a “ pr pr ob lé m y: en sk ý“ – „u o ho lk y. Z Sa nt a Cl au “ to ho pl yn ou s tř eb a ří ká „h o zn am en al o, rů zn ý zá ba ho ho“, co ž vn ý že je ho lk a. by po dl e tr Ko re jc i si to pr ot ož e jin ad ic e pr ot o up ra ak by m u, ch vi li na „h eo ud ák ov i, m he o he o“, us el i oh ol it pl no vo us .

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

42

ka i b a l s í t e R T #3 Rítel je nep bi čn ýc h, ra zů je dn os la tin ač ní ja zy k e je vě tš in a vý lu kd ag y, s in je ča št a c tin am na ni Ko re jš y ne bo vie tn ag eř i ne m aj í ba od čí nš tin 20 12 A pr ot ož e te en – na ro zd íl tře (s tu di e z ro ku ko Lo vo si ce . g ja an sl hý ní ou st dl a si vla sl ov dl e li et po le ář je ys tv ž m vy co vy í , , um žá ků t ry ch le í sl an g 10 0 % se do ro zu m íva ku d ti ne st ač ác h po už íva lo po ol e a po tře bu jo u šk kž h ta , íc ní dn co vá re js ký ch st ře ch u rm ou je zk ra fo tro í i jš ji tě re as řík á, že na ko Ko jč v st). Ne ce š si ra zy ru do ce la do er at uř e a ch tě po už íva t vý na še ho ná zo h a kr ás né lit sl ab ic e. Pr os dn íc h sp is ec é vlá uh dr ve po se o at ov sl ý žd or ie nt ov ka ut ru ču je m e ut no e. po ke ca t, do po át úp ln ě vš ud a „n ev a“, ak or e“ hl as „n ja ko

#4 Chovej se j

ako sprá diplomat vnY

Te nh le bo d ne so uv isí až tol ik s jaz ykem , jak o ob ec ně s ko rej ale jeh o po ch op sk ou ku ltu rou , en í by pro sp ělo i vě tši ně Če ch ů. pro jak ýsi ne de Nu nc hi je výr az fin ov ate lný, au tom ati ck ý sp ole če ns s nu nc hi pro stě ký tak t; člo vě k ov lád á de lik átn í um ěn í ne ch ov at Ne zn am en á to, se jak o kre tén . že by mě l hn ed zvl ád at vys ok ou bo ha tě sta čí dá dip lom ac ii; va t si po zo r na drb y a ne vys tav ov at zb yte čn é os tud ě. Kd yž si ně kd o os tat ní na dě lá do ga tí, vši ch ni ok am žit ě vě dí, ale ko lem to jen om os ob a be z nu nc hi se do tyč né ho na hla s ze ptá , pro č si na dě lal do ga tí. As i tak .

, r o z o p ej v á D 5 # m mluvíš s kY m á m ož ná ho dů vo du , že vá im o jin é z to m Ko re jš tin a bý a ět áv á ty ká ní sv zn ky ze a ro ne jtě žš í ja zy sv ět ě. Če št in na í ac řa ze na m ez i ik rif e no dl to ho , kd o jš í sy st ém ho at ce lý vě ty po ne jk om pl ex ně př ef or m ul ov áv et i ko nc ov ky us je m š ňu de liv ov re ji bu ch zá jm en to ní a vy ká ní , v Ko ob pu bl ik a os ě om vo o os lo vá ní ov na st oj í. Kr dm úr ov ní pr pr ot i to bě zr . Ex is tu je se uk at ja ko es ko ov u sl do a bu en jm se na te be po ds ta tn ýc h a úr oveň ec hn y, jin ak KL DR je je dn zv lá dn ou t vš Jo a ba ch a, v š. a ty je m us íš ce os tě ch pr ne se vi z nu nc hi , a to Ki m Čo ng -u no na bu ra na be vn ík a (ty ka t no pa o pr ě ln ec iá vy hr az en á sp ). ne do po ru ču je

W W W.REDWAY M AG.C Z

43

smartbox /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Potraviny se špatnou povestí Zelí Řekněme si to na rovinu – dokud se neodstěhujete z domova, jste rukojmím rodičů. V mnoha věcech nemáte na výběr, nikdo se vás neptá. Například musíte jíst, co vám dají, a pokud se špatně stravují rodiče, stravujete se špatně i vy. Špatná životospráva vede k obezitě, takže pokud jsou obézní vaši rodiče, budete s největší pravděpodobností obézní i vy. (A když ne hned, tak v dospělosti.) Obézní teenageři začínají s kouřením, alkoholem, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci, což dává smysl – nadváha znamená mindrák a cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání. Zachraňte se, naučte se vařit! ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

44

Rada do života: Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru.

Zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých, běžně dostupných surovin patří k základnímu vzdělání stejně jako malá násobilka. Když rodiče odjedou, zanechají vám doma nějaký peníze, abyste neumřeli hlady, a utratit je za mekáč nebo dovážkovou pizzu není zrovna nejlepší. Uvařte si sami a ušetřený obnos raději investujte do rozvoje svého společenského života, neboť jen zážitky jsou tím pravým bohatstvím!

V každém čísle se pokusíme očistit jméno jedné suroviny, která má špatné PR. Dokážeme vám, že uvařit z ní normální jídlo není žádná atomová fyzika.

Co znáš: Příloha k masu, která smrdí jak podlaha v tělocvičně Přesvědčovat školáky, že zelí má ve skutečnosti i nějakou chuť, není zrovna nejjednodušší úkol.

V jídelnách totiž panuje zvyk napěchovat asi patnáct tun do jednoho megahrnce a vařit tak dlouho, až výsledek začne připomínat únorové bláto na chodníku na náměstí I. P. Pavlova.

Některé zkazky dokonce tvrdí, že se školní zelí dává vařit už v pátek a nechává se v hrnci přes víkend, aby bylo dost zásob na celý týden.

Výsledkem je nezaměnitelný odér, který proniká daleko za školní pozemky. Američtí vědci zjistili, že jde o nejspolehlivější způsob, jak dokonale neutralizovat chuť knedlíku s masem.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Co neznáš: Moravská bílá zelná polévka.

K Vánocům Do prosincovýho čísla jsme chtěli dát vánoční recept, nicméně kuba už byl (v čísle o houbách) a kapr s vánočkou zrovna nepatří do stabilního repertoáru jídelen, takže volba padla na bílou polívku. Budeš potřebovat dva hrnce, aspoň půl kila kysanýho zelí, pár větších brambor, mlíko, sůl, kmín a jíšku na zahuštění.

Postup je tradičně primitivní. Do jednoho hrnce dáš vařit oloupaný brambory s kmínem, do druhýho zelí (na půl kila zhruba litr vody).

Stáhni plamen na střední výkon a čekej asi dvacet minut. Mezitím si připrav jíšku; rozpusť na pánvi máslo, přidej trochou mouky, míchej, ať to pění. Sleduj pozorně barvu – jakmile jíška zezlátne, ihned ji odstav. Když změknou brambory, přichází finální fáze dobře známá jako „narvat všechno dohromady a dát si pauzu“.

V jednom hrnci teď budeš mít zelí, uvařený brambory i s vodou a jíšku, přidáš 200 ml mlíka, osolíš a čekáš ještě pár minut, než bude polívka hotová. Zdaleka nejtěžším úkolem na tomhle receptu je nejíst všechno hned a nechat něco odležet do druhýho dne.

Předmět doličný: Kysané zelí Slovo „kysané“ nepatří k nejvábnějším termínům v českém jazyce, nicméně zařadit takto upravené zelí do jídelníčku je vynikající nápad. (Kvasný proces mají na svědomí mléčné bakterie, pokud to někdo touží vědět.)

Námořníci se v dávných dobách před vynálezem Facebooku, elektřiny a lidské důstojnosti ládovali kysaným zelím, aby nedostali kurděje. Ve starověku a středověku šlo často o jedinej způsob, jak v zimě do těla dostat vitamin C. Navíc je to výbornej „vyprošťovák“, protože podporuje krevní oběh, pomáhá s vylučováním toxických látek, stimuluje zažívání a posiluje imunitu organismu.

45

smart box /

TEXT: FINANČNÍ MANAŽER ING. JAN EMMER A MIROSLAVA PAPEŽOVÁ (ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ TOMÁŠ RAŠOVSKÝ, WWW.RASOVSKY.CZ) FOTO: ARCHIV

Finanční gramotnost Kreditní karta Penězům je třeba vládnout, ne sloužit. Čím dřív to pochopíte a naučíte se s nimi zacházet, tím líp pro vás. Víte třeba, k čemu je dobrá kreditka a na co si při jejím používání dát pozor?

Co je kredit a co debet Nejčastěji máme dvě karty. Jedna je debetní (platební) a může ji získat každý, kdo si založí běžný účet v bance. S touto kartou pak utrácí svoje vydělané peníze. Kreditní karta slouží k utrácení peněz, které jsme nevydělali, nýbrž si je půjčili od banky. Banka nám ovšem nepůjčuje stylem „tady máš tisícovku a koukej mi ji brzy vrátit“, jako to dělají naši milostiví rodiče.

Banka říká „tady máš tisícovku, a jestli mi ji nevrátíš do tolikátého a tolikátého, strhnu ti ji z účtu sama i s úrokama“. To „i s úrokama“ znamená, že místo tisícovky si vezme zpátky 1050 až 1200 korun.

Banka není vaše máma Ano, bance je jedno, že zrovna teď nemáte, nemůžete atd. Když si půjčíte, je ve vašem zájmu i včas vrátit. Ani tak ovšem nejsou půjčené peníze zadarmo – za vedení kreditky si banka účtuje 200–300 korun měsíčně. To znamená, že vypůjčená tisícovka vás přijde tak

či tak na minimálně 1200 korun. Existují i karty bez poplatku za vedení, jenže ty zas mají vyšší úroky.

Co se stane, když nevrátím Banka vám utracenou částku rozpočítá do měsíčních splátek. Pokud na konci bezúročného období (tj. za 40 až 76 dní) nebudete mít na úhradu celého dluhu, banka vám k předchozí měsíční splátce dopočítá ještě úrok. Pokud nebudete mít každý měsíc dost peněz aspoň na poplatek za vedení karty, úrok plus dalších 5–10 % z vypůjčené částky, porušujete smlouvu a banka vám k dluhu připočítá ještě pokutu a úroky z prodlení. Čím déle nesplácíte, tím víc dluh narůstá, takže pozor, abyste nakonec neplatili několikanásobně víc, než jste si půjčili – banka vám dluh v životě nepromine a celé to může skončit až exekucí.

hotovosti z bankomatu je moc drahý – když chcete cash, použijte debetní kartu.

Pokud platíte včas, máte peníze půjčené bez úroku, jen za poplatek vedení karty.

Při častém placení kartou a bezchybném splácení dostáváte od banky různé dárky, slevy atd.

Kreditku je dobré mít jako pojistku, kdyby náhodou něco. Například peníze z brigády nepřicházej a nepřicházej a ve slevě mají zrovna kolo, který jste si chtěli koupit.

Na závěr dobrá rada Pokud chcete mít kreditku už v době studia, vyberte si kartu s vyšším úrokem, bez poplatků a vypůjčené prostředky vraťte na účet vždy do konce bezúročného období. V tomto případě vám bude poskytovat jen samé výhody. Nikdy si nepůjčujte víc, než můžete splácet. Naučte se realisticky hodnotit svoje možnosti.

K čemu je tedy kreditka dobrá?

K nákupu zboží při platbě kartou. Výběr

Právní minimum O trestní zodpovědnosti mládeže Neznalost zákona neomlouvá. Když provedete něco, co se dostane až k soudu, nelze se obhajovat tím, že jste nevěděli, že to nemáte dělat. Podívejme se teď, jak se v ČR trestá mládež, a v příštím čísle si řekneme, jak se postupuje v konkrétních případech z oblasti sexuálních trestních činů.

Nejdřív: Co je to vůbec „mládež“?

Když právníci mluví o mládeži, myslí tím děti a mladistvé.

Dítě je ten, komu ještě nebylo patnáct.

Mladistvý je ten, komu je víc než patnáct, ale míň než osmnáct.

Osoba blízká věku mladistvého je ten, komu je mezi osmnácti a devatenácti. Na něj se zákon dívá tak, že je to sice člověk už plnoletý, ale teprve pár měsíců, prostě pořád hrozně mladý, což je pak při určování trestu bráno jako polehčující okolnost.

Nezletilý je termín z rodinného práva a označuje osobu mladší osmnácti let.

Základní principy trestání s ohledem na věk Děti (0 až 15 let) Dítě sice nemůže nastoupit do vězení, ale celý případ je vyšetřen tak, jako kdyby čin spáchal dospělý. Rozdíl je, že pro nízký věk pachatele musí být případ odložen do doby, než mu bude patnáct. Ale opatřením (trestem) může být

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

46

třeba soudem nařízená ochranná nebo ústavní výchova, postaru řečeno polepšovna.

na kratší dobu a za mírnějších podmínek.

Druhy opatření, které lze uložit mladistvému Mladiství (15 až 18 let) Mají omezenou trestní odpovědnost, to znamená, že trest odnětí svobody (pobyt ve vězení) se snižuje na polovinu a nemůže jim být uděleno doživotí.

Nejvyšší trest odnětí svobody u mladistvého může být 5 let. Pouze v případě, kdy by byl dospělému za stejný čin uložen výjimečný trest, to může být až 10 let.

Pokud mladistvému hrozí 5 let odnětí svobody a on dobrovolně nahradí způsobenou škodu nebo odstraní následky svého činu, může jeho provinění zaniknout a do vězení nepůjde.

Osoba blízká věku mladistvého (18 až 19 let) Den po osmnáctých narozeninách je člověk už plně trestně odpovědný a jsou mu udělovány plné výše trestu. Soud ale pohlíží na jeho teprve krátce trvající plnoletost jako na polehčující okolnost. Do vězení jít přesto může, i když třeba

a) obecně prospěšné práce b) peněžité opatření c) peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu d) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty e) zákaz činnosti f) vyhoštění g) domácí vězení h) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce i) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (tzv. podmínka) j) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem (probační úředník dohlíží na to, jaký vede odsouzený život, jestli chodí do školy atd.) k) odnětí svobody nepodmíněně

smart box /

TEXT: MARTINA OVERSTREET, FOTO: PROFIMEDIA.CZ

DŘEP KRÁL CVIKŮ DOKONALE PROVEDENÝ DŘEP JE MALÉ UMĚNÍ. PŘITOM K NĚMU NIC NEPOTŘEBUJEME, MŮŽEME HO CVIČIT KDEKOLI, A KDYŽ VYTRVÁME, ODMĚNA V PODOBĚ VYRÝSOVANÉHO SVALSTVA NÁS NEMINE. PROČ DŘEPOVAT? Dřepováním procvičíme přední, zadní a vnitřní stehenní svaly.

Zapojíme do hry i boky, hýždě a lýtka (tedy části, na kterých nám obzvlášť v létě záleží).

Při snaze o správné provedení cviku se hned dozvíme, které další svaly máme slabé a musíme na nich pracovat.

JAK DŘEPOVAT? Pokud dřep neumíme dobře, nemá požadované účinky.

Soustřeďme se na nejčastější chyby: Zakláníme nebo předkláníme hlavu. Náš pohled ale musí směřovat rovně, přímo před sebe.

Nemůžeme udržet rovnováhu, a tak se hrbíme, abychom si pomohli.

Znamená to, že naše zádové svaly nestojí za nic a potřebují zpevnit.

Snažíme se je tedy co nejvíc zapojit a správně dýchat.

V dřepu jdeme až úplně dolů, do sedu na lýtka, čímž si ničíme kolena.

Operace menisku je bolestivá záležitost. Pro začátek nám pomůže zrcadlo, ve kterém kontrolujeme, aby kolena svírala pravý úhel a nepřesahovala špičky prstů u nohou.

JAK SPRÁVNĚ DÝCHAT? Při poklesu do dřepu se nadechneme.

Vydechneme teprve v konečné poloze, až když dřep „vytáhneme“ svaly nahoru.

Tímto způsobem se plíce naplní vzduchem a zvýšený tlak v hrudníku a břiše pomůže udržet páteř rovnou.

KOLIK A JAK ČASTO? Dřepy můžeme dělat třeba po dvaceti několikrát za den.

Nejdřív jen tak, ale až se dostaneme na úroveň, kdy nás ani po stovce dřepů na jeden zátah nebolí nohy, přijde čas si jejich provádění ztížit. Účinné jsou dřepy na jedné noze. Ze začátku se pro lepší stabilitu můžeme přidržovat opěradla židle.

Dřepy s lehkými činkami jednoručkami, které se dají nahradit PET lahvemi o obsahu 0,5 l.

Náročnější jsou také dřepy s rukama volně svěšenýma podél těla nebo s výskokem.

Pokud dřepujeme s chodidly u sebe, posilujeme hlavně hýždě a boky. Čím více se rozkročíme, tím více namáháme stehenní svaly.

W W W.REDWAY M AG.C Z

47

smartbox /

TEXT: MICHAELA ŘÍHOVÁ ILUSTRACE: ANETA ČEJKOVÁ

V ZAHRANIČÍ NEMUSÍŠ JEN STUDOVAT, MŮŽEŠ TAM I PRACOVAT MANUÁL PRO VŠECHNY BUDOUCÍ AUPAIRKY A AUPAIRY „Ahoj, já jsem úplně cizí kluk a chtěl bych vám pomoct s dětma, ale taky zkusit žít ve vaší zemi, poznat na vlastní kůži tu vaši kulturu a nový lidi a zlepšit si jazykový schopnosti. Chcete mě?“ ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

48

Au pair je jeden z nejjednodušších způsobů, jak si splnit sen a jet do zahraničí na delší dobu než dva týdny a poznat cizí kraj jinak než opalováním se s rodiči u bazénu v resortu. Práce s dětmi tě donutí mluvit a nesedět tiše a zasněně v lavici nad učebnicemi. Jestli navíc uvažuješ už nyní nad svou budoucností, bude se ti taková zkušenost krásně hodit do životopisu.

Náplň práce au pair je veřejnosti vcelku známá, ale opakování matka moudrosti, tak si to pojďme připomenout. Mezi vaše povinnosti bude spadat hlídání, dohled a péče o dítě nebo děti hostitelské rodiny, jednoduché domácí práce anebo příprava svačin v zemi, kterou si vyberete. Za to dostanete plat nebo spíš kapesné, které si můžete a nemusíte šetřit.

Ať už chcete vycestovat kamkoli, měli byste vědět, že s plynulou češtinou si nevystačíte. Ve Velké Británii počítejte s mírně pokročilou angličtinou, pod čímž si můžete představit klasické dialogy s profesorkou ze střední. Co se týče cesty třeba do Finska, tak tam si paradoxně některé agentury nárokují dokonce o úroveň lepší znalosti. O jazykových i jiných požadavcích se rozhodně informujte dopředu, protože vaše jazyková výbava částečně určuje, do jaké země a rodiny poputujete. V Londýně jsou náročnější než na irském venkově.

Abyste se stali ideálem, chce to víc než jen chtít V době podávání přihlášky vám musí být minimálně sedmnáct let. U kluků dokonce některé agentury neberou v úvahu nikoho pod dvacet. A pro kratší pobyt (jen přes léto, na tři měsíce) jsou ohledně věku ještě náročnější. Řidičský průkaz není vyloženě podmínka, ale co si budeme nalhávat, je to pro vás obrovská výhoda. Měli byste si ale připomenout, jak se kde jezdí. Pokud máte řidičák měsíc, asi není úplně nejlepší doba na to, zvykat si na volant napravo. Nesmíte kouřit a váš trestní rejstřík by měl být čistý jako prvňáčkovo vysvědčení. Další přátelská rada: do doby, než vyjedete, se prosím nežeňte/nevdávejte, a pokud máte vlastní děti, starejte se radši o ně.

Pokud splňujete všechna kritéria, ujasněte si, co vlastně chcete. Důležitá je nejen země, ve které byste rádi dočasně žili, ale i doba, kterou v ní chcete strávit. Zahraniční au pair brigáda trvá minimálně tři měsíce, ale máte možnost vyjet třeba i na dva roky.

Záruka, že se vážně zlepšíte v řeči a nepřijedete domů zklamaní, je vám poskytnuta právem na zápis do jazykového kurzu, který si povětšinou hradíte sami. Zato máte jistotu, že vás učí skutečně rodilí mluvčí. V Británii si ti méně líní z vás udělají CAE certifikát, a ještě okusí, jak chutnají fi sh’n’chips na dvorku hostitelské rodiny.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Teď se vraťme zpátky ke kapesnému a penězům vůbec Jeho výše se neodvíjí od toho, jestli máte dvojku z chování, nebo kolikrát jste vynesli koš, ale především od země, ve které se nacházíte.

V Británii se takové kapesné pohybuje okolo sedmdesáti liber za měsíc. Samotné bydlení v rodině je ale samozřejmě zdarma.

Agentuře musíte zaplatit dopravu, kterou vám ale technicky často sama zajistí, a také zdravotní pojištění, které se liší podle délky pobytu.

Do pěti tisíc za rok byste se měli v pohodě vejít.

A jsme u asi nejzávažnější otázky Co když si nesednu s cizí rodinou? Tak jo.

Nádech a výdech. Nebojte se. I pro rodiny mají agentury svá kritéria výběru. Jde o jejich pověst dobré firmy, kterou si nechtějí rozházet výběrem podivínů bydlících ve sklepech. Už jen to, že se rodina do podobného projektu přihlásí, znamená, že se nebojí komunikovat a na cizího studenta v domě jsou připraveni. Jistě si nemůžete sednout se všemi lidmi na planetě, ale u au pair se zkrátka předpokládá, že do něj nejdou lidi, kteří se pak s vámi nebudou chtít bavit. Co se týče jazyka, tak jak jsme si už řekli, pokročilejší znalost mít musíte, na druhou stranu všichni chápou, že se taky přijíždíte něčemu naučit. Členové hostitelské rodiny navíc jistě nebudou jediné lidské bytosti, se kterými přijdete do kontaktu. Poznáte fůru dalších a uděláte si nové kamarády, třeba právě na zmíněných jazykových kurzech. A pracovat taky nebudete celých sedm dní v týdnu. Smlouva vám zaručuje volno průměrně jeden až dva dny týdně.

Jste už celí žhaví? Fajn!

Teď si ještě řekneme něco k tomu, jak a kde začít. Nejprve je třeba najít agenturu, které můžete věřit a která se postará o většinu komunikace s rodinou. Zeptejte se přátel a známých, jestli neznají někoho, kdo byl na au pair a jakou agenturu by vám případně doporučil. Čím víc názorů, tím lepší obrázek.

Nehledejte je ale na stránkách agentur, žádná z nich si tam přece nebude dávat kritiku, všude najdete je samou chválu. Tak určitě…

Větší smysl má projíždění relativně pubertálních, ale nezávislých diskuzí na netu. Ty mohou být v tomto ohledu skutečně nápomocné. Měli byste také věnovat pozornost ceně a množství informací, které vám agentura poskytne už na svých stránkách.

Pak je tu další možnost. Můžete do au pair jít na vlastní pěst, a ušetřit tak pár stovek. Co si ale budeme namlouvat, s agenturou je vše mnohem jednodušší hlavně kolem právních věcí, a kdyby se přihodilo něco nečekaného nebo nepříjemného, máte v zádech někoho, kdo vás bude jistit.

Agenturu byste měli kontaktovat s dostatečným předstihem, ideálně tak dva měsíce před možným výjezdem. Doba trvání procesu hledání rodiny se ale také může zkrátit i na dva týdny, pokud jste skutečně slibný kandidát.

Doporučení, psaní a papírování Nejdříve napíšete dopis, kde se stručně řečeno vychválíte, jak jen to jde. Zmiňte všechny aktivity, které vás napadnou. Skautský oddíl, vedení kroužků na základce, hlídání dětí (příbuzných i cizích), koníčky a sporty, které ovládáte. Pokud máte za sebou jakýkoli kurz, připište ho také, pokud máte kurz první pomoci nebo plavčický kurz, rodiny se o vás poperou.

Napište také, proč vás láká vyjet do zahraničí a jaký máte vztah k dětem. Ale klid, víc než jednu A4 po vás chtít nebudou.

Sežeňte si potvrzení od lékaře, že jste zdravý jako ryba. Často také musíte někoho požádat o doporučení, kde dotyčný napíše, že jste pro tento úkol perfektní, ale pozor – vaši babičku s tím neobtěžujte, nesmí to být rodinný příslušník.

Když agentura najde rodinu, která by o vás stála, seznámí vás spolu přes telefon nebo Skype. Tak budete mít možnost udělat si první dojem a také se s nimi detailně domluvit na podmínkách. Pak už stačí jen upřesnit místo a čas vašeho příjezdu, a můžete začít balit. Zažijete život jinde a jinak, než jak jste byli zvyklí, což vám přinese tolik zkušeností, že nad svými vrstevníky, co se nehnou od mámy, budete čnít jak Mount Everest.

49

smartbox /

TEST PŘIPRAVILA LAURA HAISELOVÁ, FOTO: ARCHIV

BYLI SLAVNÍ, MOCNÍ A...

ZAVRAŽDĚNÍ ZDÁ SE, ŽE VRAŽDĚNÍ NEPOHODLNÝCH OSOB JE OBLÍBENÝM MOCENSKÝM NÁSTROJEM VE VŠECH DOBÁCH… POJĎ A OTESTUJ SVÉ ZNALOSTI TÉ ČERNĚJŠÍ STRÁNKY DĚJEPISU! JOHN FITTZGERALLD KENNE EDY BYLL ZASTŘELE EN 22. LISTOPAD DU… KTE ERÉHO RO OKU? a) 1963 b) 1966 c) 1969

V JAKÉM M MĚSTĚ BYL ZAVR RAŽDĚN N SV. VÁCLLAV? a) Stará Boleslav b) Brno c) Kutná Hora KDE BYLL USMRCEN VÝZNAMNÝ FRANCOU UZS SKÝ SE ENÁTOR Z OBDOBÍ VELKÉ FRANCOUZSKÉ REVOLUCE E JEAN-P PAUL MARA AT? a) před senátem b) ve vaně c) v parku V CHEBU U BYL VE SVÉM DO OMĚ ZAB BIT JEDEN Z VÝZN NAMNÝCH H MUŽŮ TŘICETILLETÉ VÁLKY. JA AK SE JM MENOVALL? a) Jan Jiří Krnovský b) Vilém Slavata z Chlumu c) Albrecht z Valdštejna

PŘEMYS SLOVSKÁ LINIE VY YMŘELA A ZAVRAŽDĚNÍM VÁCLAVA A III. a) v Ostravě b) v Jihlavě c) v Olomouci JAK SE JMENOVA AL MUŽ, KTERÝ SPÁCHALL ATENTÁTT NA FRA ANTIŠKA FERDINA ANDA D’ESTE V SARAJE EVU? a) Milan Nedic b) Pavel Karadordevic c) Gavrilo Princip ČÍM BYLL ZAVRAŽDĚN GAIUS JULIUS CAES SAR? a) nožem b) mečem c) vidličkou RUSKÉH HO MYSTIIKA GRIG GORIJE JEFIMOVIČE E RASP PUTINA SE E JEHO VRAZI PO OKUSILI NEJDŘÍV VE OTRÁV VIT CYANK KÁLI VE VÍNĚ A KOLÁČÍCH H, ALE JE ED NA NĚ ĚJ NEPŮS SOBIL. JAKOU SMRT MU U TEDY NA AKONEC C PŘICHY YSTALI? a) třikrát ho střelili a hodili jeho tělo do vody b) dali ho do sudu s kyselinou a poslali po řece c) přivázali ho ke stromu a poslali na něj hladové psy

KDYŽ 8. PROSINC CE 1980 DUŠEVN NĚ CHOR RÝ MARK DAVID CH HAPMAN N POSTŘE ELIL JOHNA LENNONA A, ZPĚVÁK KOVI BYLLO: a) 37 let b) 40 let c) 43 let

-

• -

• • a)

•

-

• • -

•

-

-

•

•

-

c) -

• b) -

50

-

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

• •

ŘÍŠSKÉH HO PROTE EKTORA V ČECHÁC CH A NA MORAVĚ ZABIL… a) parašutista Jozef Gabčík výstřelem ze samopalu b) parašutista Jan Kubiš hozeným granátem c) Adolf Hitler jedem, který mu dal do vína

otázka 1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

SV. LUDM MILA BYLLA NA PŘÍÍKAZ KN NĚŽNY DR RAHOMÍR RY UŠKRC CENA: a) šálou b) šátkem c) provazem

12.

15. DUBNA 1865 5 SE STALL OBĚTÍ ATENTÁTU U ABRAH HAM LINCO OLN, PR REZIDENTT USA. ZA JAKÝC CH OKOLLNOSTÍ? a) jeden z členů jeho ochranky mu nečekaně vrazil nůž do zad b) jeho nejlepší přítel mu nasypal strychnin do jídla c) v divadle ho jeden z herců 2x střelil do hlavy

smartbox /

TEXT: MK PRAHA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Jak napsat milostný dopis

Možná si poklepeš na čelo a řekneš si, že jsem pěkně mimo.

V dnešní době psát dopis? No, upřímně řečeno, taky jsem už pěkně dlouho žádný nenapsal. Stačí pár mailů, roztomilých esemesek, sem tam nějaký lajk, a je ruka v rukávě (nebo něco jiného někde jinde).

Na druhou stranu, když jsem ho naposledy psal (a dokonce to nebylo v minulém století), tak úspěch byl nečekaný a stoprocentní. Když si člověk dá záležet, dopis zřejmě ohromí víc než co jiného.

Musí být samozřejmě psaný rukou – a pravým inkoustem! – a ideálně na nějakém vytuněném papíře. Romantika z něj musí dýchat na sto honů.

Třeba okvětní lístky růže, které se při otvírání dopisu vysypou z obálky, udělají divy (a pokud je ten druhý alergický, tak i úplně jiné divy, než je zamýšleno).

To jsou ale všechno formality, důležitější je obsah. A ten je většinou kamenem úrazu. Co tam dát? Jak ji (nebo jeho) oslovit? Jak se vyhnout klišé? A aby to nebylo trapné? Tady by i baba, na kterou se odvolává jedno české přísloví, měla s radou problémy. Končí to spoustou přeškrtaných vět, zmuchlaných papírů a čirého zoufalství. A to je okamžik, kdy poznáme, jak dobrá a užitečná instituce je knihovna.

Můžeš si u nás půjčit knihu milostných citátů nebo dopisů slavných literátů a vykrást z toho, co se dá. Jenom doufej, že ten, koho chceš oslnit, není velký čtenář a nezná to.

Naučíme tě, jak takový dopis napsat Tvůrčí psaní je velmi oblíbeným koníčkem, i když to na první pohled nevypadá. Holt spisovatel není tak slyšet jako třeba bubeník. V Městské knihovně v Praze máme kurzů tvůrčího psaní hned několik. Ať už se pokoušíš o kterýkoliv žánr, u nás to najdeš – od klasické literatury přes filmové scénáře a komiks až po fantasy a sci-fi. Stačí si jen vybrat.

Kompletní přehled najdeš na našich webovkách www.k4u.cz nebo Faceboku www.facebook.com/knihovna4u.

Ale dá se psaní vůbec naučit? No jasně že dá, i když to není tak snadné, jako když se nabifluješ pár vzorečků. Dobrý učitel ti neříká, co máš a nemáš psát. Vede tě k tomu, abys psal, co tě baví, abys na to přišel vlastní cestou a vlastním tempem. A taky bere ohled na to, jestli chceš

W W W.REDWAY M AG.C Z

vydělat miliony na bestselleru, nebo prostě jenom potřebuješ napsat ten zatracený dopis!

Na workshopech dostaneš spoustu různých rad, z nichž některé se opakují stále dokola, jakože třeba pravopys se viplatí dodržovad – protože hrubkami svůj protějšek nijak neokouzlíš. Přitom u psaní na kompu stačí jenom sledovat červené a zelené vlnovky ve wordu, a hrubky, čárky a shodu podmětu s přísudkem máš v cajku. Ostatně i koncept dopisu můžeš napsat právě takhle a pak to jen přepsat na papír. Je to rychlejší a ekologičtější.

A pak jsou tu složitější rady pro psaní povídek i knih, které se ovšem též dají aplikovat na náš příklad: milostným dopisem chceš přece zaujmout a okouzlit. A tak je to s psaním vždycky – na začátku musíš použít návnadu, a jakmile ji čtenář spolkne, zaseknout háček, na kterém ho pak táhneš celým textem až do konce. Neboj se proto trochu šokovat, ale zas to nepřežeň – nechceš objekt své touhy vyděsit tak, aby si myslel, že jsi zralý na blázinec.

A atmosféra? Dobře se dá hrát na notu tajemství. Neznámý ctitel je neodolatelný, každý chce vědět, kdo to, sakra, je!

Stejně jako u povídek je i u dopisu potřeba myslet na pointu. Co malá indicie, podle které tě ten druhý při troše důvtipu pozná? Nebo pozvánka na romantické rande naslepo? Když napíšeš, že musí přijít v klobouku s liščím ocasem a ty budeš mít na klopě kytku, vždycky ji můžeš v akutní panice vytáhnout, zahodit a zahrát náhodné setkání!

Tohle všechno (a víc) tě u nás naučíme. Tvůrčí psaní totiž není jen zábavou pro zábavu, může ti pomoci vyhrát tvůj životní zápas – slohovku, díky které tě pustí k maturitě, motivační dopis do zaměstnání nebo právě milostný dopis, který otevře srdce správnému člověku.

Prozkoumej náš web nebo nám napiš na knihovna@mlp.cz. My ti pošleme pozvánku na aktuální workshop.

51

active /

TEXT: IGOR KYTKA A MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV PAVLA PROŠKA

ANTARKTIDA Život na polární stanici ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

52

Letíte pořád na jih, na jih, na jih, z Prahy vzdušnou čarou asi 14 000 km, a na konci cesty vás nečekají žádné sluncem zalité pláže a palmy, ale sníh, led a teploty až minus 50 °C. V Antarktidě nikdo trvale nebydlí, přesto je tu slušný provoz. Za rok se sem vypraví až 40 000 turistů a hodně času zde tráví taky vědci. Mezi nimi i čeští polárníci z Mendelovy stanice.

Jak se stavělo Je tady taková zima, že ji nesnesou ani lední medvědi. Raději obývají Arktidu. Jen v období krátkého léta se teploty drží kolem nuly, někdy i pár stupňů nad. Na ostrově Jamese Rosse se nachází tzv. deglaciované území, což je holá zem nepokrytá ledem. Pro vědce vzácnost, skvělá příležitost k výzkumu a důvod, proč právě zde postavit plně vybavenou stanici. Trvalo to osm let a nebylo to lehké. Mráz, vítr a agresivní mořský vzduch způsobují korozi železa a rozpad betonu. Nejlepším stavebním materiálem je dřevo. Stanice musí být energeticky soběstačná a odolávat vichrům o rychlosti 100 km/hod.

Fotografie zachycuje okamžik asi měsíc před začátkem stavby. Pracovní tým zaměřuje místa pro technické kontejnery a kope základy pro hlavní budovu stanice. Předešlou noc byla silná

W W W.REDWAY M AG.C Z

sněhová bouře a málem odnesla stany, proto bylo nutné postavit opevnění proti větru.

Jak se bydlí Do hlavní budovy stanice se vejde patnáct lidí, v případě nouze však i mnohem víc. Obklopuje ji několik kontejnerů, v nichž jsou umístěny například zásoby, záložní generátor či spalovna odpadů. Jsou dny (i celé týdny), kdy počasí nedovoluje vyjít ven. Pak každý obyvatel stanice pracuje na svém. Klimatologové opravují přístroje, biologové provádějí experimenty v laboratořích. Taky se pere, uklízí a třikrát denně vaří, na což jinak není čas. Posádka dokonce peče chleba podle receptu speciálně upraveného do antarktických podmínek.

Na dobu pobytu připadají i několikery narozeniny, to se pak zpívá a hraje na kytaru, jindy zní

do antarktické noci Divadlo Járy Cimrmana nebo seriál Červený trpaslík. Člověk by řekl, že zákaz vycházek musí lézt polárníkům pěkně na nervy, vedoucí české posádky Petr Prošek nás však ujistil, že jsou „doma“ docela rádi. „Že by měl někdo psychické problémy, to jsem opravdu nezažil.“ Co se dělá venku Když jsou podmínky opět příznivé (tedy nesněží, je vidět a teplota snesitelná), pracují vědci v terénu. K přepravě na okolní ostrovy nebo na Antarktický poloostrov používají člun Zodiac, což ale někdy znemožňuje plovoucí led. Pak je bezpečnější cestovat helikoptérou. Hlavní náplň činnosti tvoří výzkum odledněného území, které na ostrově Jamese Rosse zabírá rozlohu kolem 120 km². Polárníci zkoumají, jak se

53

active /

toto prostředí mění, jací živočichové a rostliny v něm žijí atd. Klimatologové měří úbytek sněhu a ledu na ledovcích. Sledují také, kolik sluneční energie ledovec přijme a kolik vydá.

Tato nepředstavitelná masa ledu totiž uchovává až 90 % světových zásob sladké vody a je největším stabilizátorem klimatu planety. Podle hesla „všechno souvisí se vším“ se tak každá zdejší změna může projevit třeba na tom, jaké počasí budeme mít zítra v Evropě. Geologové sbírají vzorky hornin, biologové se zase zaměřují na vývojově velmi staré organismy, které se za miliony let přizpůsobily těm nejextrémnějším podmínkám. Umožňují nám poznat formy života podobným těm na Marsu. Důležité je i měření škodlivého UV záření, které prochází ozonovou dírou (ta má nad Antarktidou rozlohu asi jako Afrika). Polárníci tráví v drsném terénu celé dny a při pochodech dlouhých až 30 km je jejich největším nepřítelem pot, který zvyšuje pocit zimy. Každá kapička dokáže slepit vrstvy oblečení silou vteřinového lepidla. Jediným řešením je nepít a raději udržovat organismus

ČÍSLO 4, 2014 | ROČNÍK VII

54

na pokraji dehydratace. Návrat do stanice a pětiminutová koupel v teplé vodě je potom opravdovým balzámem na tělo i na duši.

Není to tu pro každého…

Mendelova polární stanice není v současnosti jedinou českou základnou v Antarktidě. Tu první založil už v roce 1989 Jaroslav Pavlíček. Je mezinárodní, nese jméno Eco Nelson a soustředí se na tři programy: Přežití (přežití lidí bez omezení věku v extrémních podmínkách), Zelená domácnost (život bez chemie, minimum odpadu a speciální režim stravování) a Impact (sledování věcí vyplavených z moře). Bohužel, dva členové její posádky, Kamil Suchánek a Miroslav Stuchlík, zmizeli v nepřehledné ledové tříšti Fildesova průlivu. Pátrací týmy po nich nalezly jen převrácenou kánoi. Oba byli prohlášeni za mrtvé, po deseti letech však média přinesla zprávu, že se Stuchlík objevil v České republice.

Jeho rodina to ale odmítla a zprávu označila za výmysl.

W W W.REDWAY M AG.C Z

55

Stripe up your life.

UĹž pro ten pocit...point 88 ve 30 barvĂĄch