RedWay 7/VII.

POP

12 ŠÍLENÝCH VĚCÍ, CO SE STALY TU NOC, KDY JSEM BYL VENKU S BILLEM MURRAYM SMARTBOX

TEST PRO UČITELE SOUTĚŽ

VANS! VANS! VANS! CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

LÍ TÉMA: SEX, HRY A NÁSILÍ TÉMA: SEX, HRY A NÁSILÍ TÉMA: SEX, HRY A NÁSILÍ TÉMA: SEX, HR

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? Tentokrát jsme výběr dlouho řešili a mnoho návrhů, jejichž autoři s námi už pochopitelně nikdy nepromluví ani slovo, vyřadili. Buď byly technicky výborné, ale až moc popisné (čili nudné), nebo sice měly nápad, ale nestačily řemeslně. Nakonec to zachránili Barbie a Ken, nejslavnější zamilovaný pár na světě, pořád mladí, pořád šťastní, ztělesnění dokonalosti. A nevinnosti. Jenže všichni víme, jaké hry se s nimi taky dají hrát.

Zakazovat sex a násilí v počítačových hrách je stejně účinné jako zakazovat sex a násilí v jakýchkoliv jiných hrách. Neúčinné. Proč takové hry vůbec hrajeme? Jsme narušení? Odpověď uvnitř čísla vás možná překvapí.

Myslím, že zásadní je odlišovat hru od reality. Pokud tohle umíte, nikomu se nic nestane.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 7, ročník 7 zdarma toto číslo vyšlo v březnu 2015 titulní strana: Mattel Czech Republic s.r.o, Pasta Oner adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Václav Miškovský miskovsky@redwaymag.cz 607 609 420 Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAY ČÍSS LO 7, 200 155 | R OČNN Í K VII

6 –9 MAILBOX Výsledky soutěže o batohy Herschel Supply Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo 10 –19

11

POP

The Adventures of Business Cat Moje vysokoškolská pohádka: Zkouškovým snadno a rychle Deset tipů pro budoucí hudební novináře Bill Murray: To ti nikdy nikdo nebude věřit 2 0 – 31 TÉMA Sex a násilí ve videohrách

20

Jak to hraješ? Zabil jsem v Minecraftu tři psy Zabij otce, vyspi se s matkou, zneucti totem Když to není hra 7 tipů, jak nedělat sex 32–43

SMARTBOX

Jak na školu: Studoval jsem v Číně Kreativní učebnice finštiny Z deníku vědce: Vědec, dobro a sublimace kovů Taháky k maturitě: Máj Gratias Tibi: Mysli globálně, jednej lokálně Snídaně z celého světa: Izrael Test pro učitele: Znáte nová slova?

44–48

ROZHOVOR

44

Bára Bendová 49

SOUTĚŽ

Vansky podle vlastního výběru 50–53

VŠE O

Haruki Murakami 54–55

ACTIVE

Jachting 56 Nikkarin

KOMIKS

54

41

soutěž /

Výsledky soutěže o batohy Herschel Supply

CE VÝHER

CE VÝHER

Kristýna Štechová

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

6

Petr Lukeš

W W W.REDWAY M AG.C Z

7

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat.

STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte.

Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka.

Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat.

STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

Vu Hong Van

CE VÝHER Aneta Čejková

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

8

CE VÝHER Dorota Janžurová

CE VÝHER

Jiří Braný

Andrea Denevová

, n i a p Noo fame! n

Pasta Oner nebo jiný fejmový writer vybere každý měsíc jednu z vašich skic, kterou otiskneme, okomentujeme a odměníme.

Práce posílejte, kdykoliv se vám zachce, na mail info@redwaymag.cz.

V minulém roce objížděl tým Stabila školy v ČR i na Slovensku se svou graffiti a scrapbook soutěží nazvanou Stripe Up Your Life. Králem graffiti battlu se stal Jakub Straka z Košic se skicou Staničná 13, kterou pak za pomoci Michala Škapy aka Trona přenesl ve velkém formátu na zeď pražské Chemistry Gallery.

W W W.REDWAY M AG.C Z

9

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Vadí vám sex a násilí ve filmech nebo videohrách?

Cara Delevingne, modelka

Sean Penn, herec

Quentin Tarantino, režisér

Ne. Vadí mi jenom násilí v reálném světě.

Pokud je dítě ve věku, kdy už umí oddělit fikci od skutečnosti, nemůže vzniknout problém.

Pokud má dítě rodiče, kteří ho to nemůžou naučit, protože sami fikci od skutečnosti nerozeznávají, problém vznikne i bez filmů a her.

Vadí mi a zároveň mě fascinuje, když je sex nebo násilí v příběhu použito bezúčelně. Takový přístup ve svých filmech rád paroduji.

Tom Fonder, komiksový ilustrátor a výtvarný umělec, měl jednoho dne problém. Nic ho nenapadalo. A tak začal nutit svoji přítelkyni Rachael, aby mu pomohla: „Vymysli strip na tři rámečky, na každý máš deset vteřin. Dělej, pojď!“ Nebylo to poprvé, Rachael si tedy povzdychla a rozhlédla se kolem. „Rámeček jedna, no tak!“ „Kocour. Kocour spí na gauči.“ „Dobře, rámeček dvě, rychle.“ „Něco se mu zdá. Asi něco hezkého, vypadá spokojeně.“ „Rámeček tři, co se mu zdá, Rachael?“ „Našel si práci.“ A tak Tom nakreslil jejich kocoura Curzona, jak spí na polštáři a se slastným výrazem sní o manažerském stole s cedulkou „generální ředitel“, za kterým sedí oblečen v důstojném obleku s kravatou a tváří se velice přísně. „Z nějakého důvodu nám to přišlo strašně legrační.

Každý, kdo má kočku, někdy pozoruje její denní režim a říká si, že by si to s ní hned vyměnil. My jsme vymysleli kočku, která si to chce vyměnit s námi.“ Podnikatelským vzorem pana Kocoura je prý Susan Wojcicki, generální ředitelka YouTube, protože masově zpopularizovala kulturu videí s koťátky a koťátkům zase umožnila sledovat videa s ptáčky.

Také si váží vynálezce Monopolů – miluje rozložený plán hry pokrytý figurkami a penězi, ve kterých se může válet. Jako každý top manažer si pořídil obrovskou jachtu s mléčným barem a luxusním škrabadlem, největší dojem ale na hosty dělá jeho záchod. Obrovská bedýnka, ve které není písek nebo hobliny, ale nastříhané dolarové bankovky. Každý pátek slaví narozeniny a tajně miluje svou sekretářku Janet. Ten kocour má budoucnost.

text: M. Overstreet, foto: archiv

Tom Fonder, táta pana Kocoura

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

10

Tata Bojs

Macklemore

2031

All Together (2015)

Mám ji ráda kvůli Mardošově textu a taky, že je divoká a s ničím se nepáře, myslím, že by se na ni dobře pogovalo.

ANNA FERRANDO, 16 LET, PRAHA

Smack ft. Sifon Grime

Kdo nezná notorickej rap Thrift Shop, žil posledních pár let na jiný planetě nebo v rauši. Ale kdo to je Macklemore? Kompilace třiceti sedmi tracků vám dá výmluvnou odpověď, a ještě vás královsky zabaví.

Macklemore má dikci i barvu jako Atmosphere, resp.

Slug, akorát je míň naštvanej, ale furt to má ten bílej raperskej prožitek a skvělou produkci.

KAY

Punk’s not dead!

Viper

MICHAL TRUKSA, 21 LET,

You’ll Cowards Don’t Even Smoke Crack

PRAHA

Pro všechny sraby, co nepálej crack. Illuminati confirmed.

XTRMST Conformist Hardcore. Návrat AFI ke kořenům a pořád jim to dobře hraje.

IVA

Father John Misty

MIKULÁŠ, 24 LET, BRNO

Young Fathers Rain or Shine

Obžerství je prytššššš To je tak nějak jasný samo vo sobě, žejo, ale nedávno byl masopust a tim tohle téma najelo ještě masivněji, viď? Naši předkové byli moudří, znali svůj biz a poslouchali nejen svou žízeň, ale i tělo. A tak vymysleli, že jednou za týden je fajn se trošku odříkat a prostě nechálet.

Já, Hazno, to držim, a je to libec, tak upaluj na internety a studuj, jak správně držet půst. Ať je z tebe Marcel Proust.

W W W.REDWAY M AG.C Z

I v roce 2015 může vzniknout kultovní kapela.

JAKUB BÉREŠ, 20 LET, PRAHA

Bored In the USA Tenhle hipster z Améru splňuje všechny žánrový požadavky – má velký vousy, krásnej hlas a dělá alternativní folk. Bored In the USA je klavírní balada se smyčcema a ironickým textem a v zámoří se teď kvůli tomu hádaj, jestli je Father John Misty novej Bob Dylan, nebo jestli jenom kňourá. Každopádně psát hudbu umí, to zas jo.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ DOMINIK

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ. ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

11

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Tentokrát se v tajence objeví názvy hudebních blogů, které by vás mohly inspirovat. (Pitchfork se tam nevešel.)

W W W.REDWAY M AG.C Z

13

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Zkouškové období úspěšně v pěti snadných krocích

V posluchárně kravat, halenek, společenských šatů a dvou teplákových souprav sedíme v první řadě já, Vanessa a Nela, kterou jsme přejmenovaly na Rózu, a koukáme na tři řádky textu Times New Roman, písmo 12, řádkování 1,5. To není žádná literatura rozsahu ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

14

Ottova slovníku naučného – a přesto dostatek na to, aby tři děvčata s populárním, dobře dostupným studentským talismanem Spánkový deficit prolítla svou první zkoušku na vysoké.

jméno: věk: škola: obor: ročník: stav:

1) Pilná příprava Ne že bychom nespaly, protože bychom se tak moc učily. Ponocujeme s plnou pusou synonym pro „nechci se učit“ a polovážným soutěžením o nejlepší džob ve Vanessině večerce (někdo musí vybalovat a někdo stát za úsekem a za úsekem člověk načichne jitrnicovým pižmem, takže možná lepší sedět za kasou, a proč vlastně neexpandovat do celé sítě večerek, „Večerky Lotus jsou tu pro vás!“, a taková večerka na koleji by strašně dobře vydělávala a hele, co máš proti jitrnicím, a…).

Toto ponocování je naléhavé tak akorát, abychom si ustlaly na hodinové ručičce ukazující čtvrtou hodinu ranní. Lejstra ke zkoušce jsem si sepnula sponkou do vlasů, protože nemáme sešívačku.

Ahoj, jmenuju se Iva MacGyver a ano, Pravou blondýnku jsem viděla už několikrát.

2) Pevná víra Když se do dvou dnů po zkoušce vám a všem vašim spolužákům objeví v inboxu e-mail od profesora uvozený větami „Dobrý den, vzhledem k výsledkům úterní zkoušky posílám vzorové řešení. Prosím podívejte se na to.“, víte, že jste možná spadli z nebe, ale rozhodně nejste učení.

Ovšem prsty jedné ruky zůstávají propleteny s prsty ruky druhé, kolena máme otlačená a na jazyku modlitbu smočenou v slané chuti potůčků slz: Tři minus, ó prosím. Tři minus je však jen mýtus, realita rovná se za 4. Ale jinak se máme krásně a zkouškové je na dlouhou dobu nejpohodovějším obdobím z celého semestru. Žádná škola, ostatní zkoušky na první dobrou, index, ta žákovská

W W W.REDWAY M AG.C Z

vysokoškoláků, plný jedniček. Alespoň myslím, svůj index jsem hned v říjnu svěřila spolužákovi, protože jakýkoli štos papírků menší velikosti A5 je pro mě záležitost již dopředu zapomenutá, ztracená, zmuchlaná nebo vypraná v kapse u džín.

3) Správná studijní společnost Drama na kolejním bytě je taky totam. Tekken fight mezi Vanessou a její spolubydlící Míšou superrychle vyeskaloval zhruba na úroveň Ještědu, Míša si sbalila věci do poslední vatové tyčinky do uší a odstěhovala se. Bum. Ani nic neřekla.

Jen tak. Ležérně. Od té doby žijeme v brutální utopii, na bytě vládne supr atmosféra, máme vždycky volnou matraci pro amanty a návštěvy a vždycky aspoň jednu špinavou lžičku ve dřezu.

Po elegantním virtuálním stalkingu holky dohledaly fakt, že Míša se ve skutečnosti odstěhovala jen dvě patra pod nás. Takže je to jeden hood, přesto dvě různý teritoria, každá čuráme na jinym písečku, rozuměj mi. Ve škole se teatrálně přehlížíme; Míša si podle všeho myslí, že jsme ji šikanovaly, my si zase myslíme, že ve třech spotřebujeme míň toaletního papíru. Kdo ví, na čí straně pravda leží.

4) Správné studijní prostředí Hlavně že jsme nakonec všechny spokojené.

Vanessa si místo Míši pořídila pažitku, kaktus, bonsaj, hyacint a brambořík. A pár křiklavě růžových gumových rukavic, v nichž je sem tam přesazuje. Taktéž mezi nové členy kolejní rodiny vítáme mikrovlnku a dva špunty do umyvadla. Cuz we all bout dat posh life. Chvilku padaly i návrhy pořídit si psa, malého medvídkového pomeraniana,

Ivana Antošová 20 let (rostu jako z vody!)

Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury vizuální komunikace první prozkoušený, děkuji pěkně

který by se jmenoval Buchta. Buchto, k noze! Beru dneska večer Buchtu ven. Buchto, už jsme doma.

5) Infiltrace horních deseti Zkouškové jsme nejen přežily, nýbrž dokonce nikoho s koncem prvního semestru nevyhodili.

Doteď z toho má náš asistent vedoucího ateliéru nepatrné tiky. V kronice oboru se píše, že pan docent jednou vyrazil celý třetí ročník. Ale aby neztratil jediného živáčka, to je doopravdy zázrak, voda proměněná ve víno. Snad by se hodilo věnovat pár děkovných písmenek těm dvěma děvčatům, které odešly bez jediného slova samy.

Více místa pro OPRAVDOVÉ umělce! (Omluvte můj sarkasmus, sedí mi na caps locku a ne a ne se hnout.)

Špetka motivace do budoucna Své půlroční úsilí jsme proměnili v práce nainstalované v ateliéru à la galerii, vystavovali jsme převážně velkoformátové tisky. Všechno jsme pověsili moc vysoko a použili moc připínáčků.

Ale po kolečku odevzdávek jsme si přece jenom museli přiznat, že jsme se za ten půlrok něčemu naučili. (Třeba že čtyři připínáčky stačí.) Všechno má svůj význam, ze všeho se dá čerpat inspirace, radost a člověk musí být odvážný. Mít koule. Nejen v umění. Nebát se a jít do toho. Takže pokud tohle čteš: dneska je ten den. Tohle je tvůj signál, už to neodkládej a běž to udělat. Ty víš, o čem mluvím. Žádný výmluvy. Ať na sebe můžeš bejt hrdej – a já na tebe. Pusu.

15

Pop /

TEXT: DANIEL SYWALA ILUSTRACE: BÁRA RŮŽIČKOVÁ, VUT, FAKULTA VÝTVARNÝCH UMĚNÍ

10 tipů pro budoucího

hudebního novináře Pokud se pro tebe v určitý moment života stane hudba vším a okruh přátel, kterým bys své úžasné objevy doporučoval, nestačí, musíš s tím do světa.

Psát o hudbě dnes může díky internetu v podstatě každý, ale stát se hudebním novinářem trvá řadu let.

Základem je naprostá profesionalita, vybudování stabilní sítě partnerů a neustálé zdokonalování. Stejně jako pro jiné obory, i v hudební žurnalistice platí, že jsi schopen se dostat tak daleko, jak moc do toho dáváš. Deset tipů níže by ti tento proces mohlo usnadnit.

1. Znalosti jsou základ Pokud s někým děláš rozhovor, musíš o tom člověku vědět úplně všechno. Nestačí si zapamatovat pár bodů z Wikipedie nebo šlohnout otázky ze starších internetových rozhovorů. Zásadní je chápat souvislosti a něčím dotazovaného překvapit. Nesmí s tebou mluvit jako tiskový mluvčí. Navíc, pokud jdeš na nějakou kapacitu, mazej do knihkupectví.

2. Důvěra a načasování Dotazovaného si postupně získej. Uveď, pro koho rozhovor je, kdy vyjde, připomeň dřívější setkání, a když bude chtít občas tlachat o cestování nebo filmech, nech konverzaci plynout. Základem je důvěra, a pokud se nutně musíš ptát na nepříjemné otázky, vyčkej na správné načasování a zkus nabídnout i nějakou novou souvislost. Uvědom si, že by ti taky nebylo příjemné, kdyby se tě každý večer nějaký cucák ptal na tvůj nejbolestnější rozchod v životě.

3. Originalita a upřímnost Neboj se psát od srdce, i když to většinou bude jen pro pár nadšenců. Jednou to může být kapela pro všechny typu Nickelback nebo Stone Sour, jindy zase kult pro pár magorů, jedině tak se ale dopracuješ k vlastnímu stylu a originálním asociacím. Jednou ti deska může připadat jako soundtrack ke kreslenému filmu Tarzan, jiná ti zas připomene noční Prahu plnou temných zákoutí, drogových dealerů, šlapek a ubohosti Karlova náměstí. Sdílej se čtenářem svoje představy, hudba je přece únik z reality, katalyzátor našich emocí, proto ji posloucháme.

4. Mládí vpřed Pro mladého člověka nebylo nikdy snazší psát o hudbě než právě teď. Trh se radikálně mění a starší garda, která ještě pamatuje, jak začínali The Beatles, neumí mnohdy pořádně anglicky a neorientuje se v nových

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

16

technologiích. Výhodou je, že v redakcích mnohdy potřebují prezentaci nejmladších kapel, které starší redaktoři buď nestíhají sledovat, nebo jejich tvorbě nerozumějí. Internet v čele s blogy a webziny ti nabízí prostor, kde začít a postupně se propracovat do prestižních titulů.

5. S pokorou nejdál dojdeš Nikdy nezapomínej na skromnost. Můžeš si myslet, že máš bůhvíjak super materiál, ale tvůj šéfredaktor takových viděl desítky. Navíc existují i kapely, které svým původem, životním příběhem a stylem odpovědí vždy dodají zajímavý rozhovor. Pokud tvoje věci za něco stojí, poznáš to, když ti začnou psát čtenáři a kolegové. Jen mistr umí z recenze vykouzlit poezii. Ty začni s tvorbou příběhů a rozhovorů založených na přirozeném pokecu.

6. Struktura je grunt Drž se zavedených struktur psaní. Recenze, report nebo rozhovor mají svá vlastní pravidla.

Až po mnoha letech praxe a pochvalách za drobné inovace si můžeš třeba u recenze pohrát s úvodem, hlavní kostrou a verdiktem.

Pozor, takových recenzentů není mnoho a zkušeností mají na rozdávání.

7. Hádky jen výjimečně Pokud máš chuť se s muzikantem pohádat, udělej z toho mistrovské dílo, připrav si argumenty. Prásknout ti s tím můžou vždycky.

Accept měli víc než dva zpěváky, ať se jim to líbí nebo ne, a Floor Jansen z Nightwish bývá často protivná. Jí s tím můžeš prásknout zase ty…

8. Pij s rozumem Během rozhovoru pozor na alkohol a lehké drogy. Můžou sice podpořit tvé nízké sebevědomí, ale zas aby to nezašlo příliš daleko. Byla by z toho určitě kultovní historka pro kolegy, kamarády a vnoučata, ale taky by tě na žádnou tiskovku nemuseli už nikdy pozvat.

Ochranka často poslouchá Landu a fandí Spartě, nebude mít problém udělat z tebe tři baníkovce.

9. Využívej zdroje Psát o hudbě se může zdát náročné. Na druhou stranu, oproti starší generaci, která horko těžko sháněla informace a vybavení, ty máš vše po ruce. Tahej rozumy z dlouholetých redaktorů, dohledej si archivní čísla časopisů a neustále naposlouchávej nové věci i napříč žánry.

10. Zálohovat Nejsi Václav Havel, aby sis mohl dovolit zapomenout diktafon jako on, když mluvil s Lou Reedem. U něj to bylo cool, ty budeš za vola a věř mi, že ti nikdo nebude volat znova. Pokud můžeš, nahrávej na dvě zařízení, veškerou práci zálohuj a ukládej dvě kopie. Jo, a používej dva budíky, když děláš skype rozhovor ve tři ráno. Mohla by ti utéct příležitost pobavit se s Glennem Hughesem.

Daniel Sywala, M.A. • Redaktor časopisů Muzikus, Rock & Pop, Full Moon, Rock Hard, Harmonie a webového magazínu The Aardvark.

• Jeho kurz „Rocková žurnalistika v praxi“ proběhne 28. a 29. března 2015 od 10.00 do 16.00 na Literární akademii v Praze. Cena je 1000 Kč. Více informací najdete na webu artcampus.cz (Kurzy a přednášky pro veřejnost).

smysly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM Ptáci

Sloupek Ivy Antošové

REŽIE ALFRED HITCHCOCK 1963

Je mi dvacet

I přes to, že podle kritiků nedosahuje film úrovně legendárního Psycha, má v dnešní době divákům co říct.

Jak tomu u Hitchcockových filmů bývá, hlavní hrdinkou je krásná slečna. Melanie Danielsová cestuje za svým přítelem do přístavu Bodega Bay, kde je vzápětí napadena rackem.

Další útoky na sebe nenechají dlouho čekat a ke konci filmu už celé město čelí doslova apokalypse – obyvatelé se stávají terčem útoků obřího hejna racků a havranů. Tento klasický horor je mimo jiné zásadní animátorskou prací. Kromě živých cvičených ptáků a mechanických náhražek totiž Hitchcock poprvé naplno využil i služeb průkopníka animace Uba Iwerkse.

KNIHA Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování HARUKI MURAKAMI ODEON, 2015

Zatím poslední z řady románů jednoho z nejzásadnějších soudobých spisovatelů vychází konečně v češtině! Hlavní hrdina, středoškolák Cukuru Tazaki, je ze dne na den vyloučen ze středu pětičlenné party, aniž by tušil, proč tomu tak je. I přes následné duševní problémy a myšlenky na sebevraždu se Tazaki se zradou vyrovnává. Příběh ale nekončí. Po pětatřiceti letech se stará rána znovu otevírá.

Tazakiho přítelkyně Sára ho i po tak dlouhé době přiměje, aby jednu ze svých životních záhad vyřešil, vyhledal bývalé kamarády a konečně zjistil důvod jejich počínání. Murakami se v románu vypisuje i ze zážitků spojených s vlnou tsunami, která zasáhla Japonsko v roce 2011. Dočká se autor konečně Nobelovy ceny? My mu to přejeme!

DIVADLO Vadí-Nevadí.cz / Kdo je srab a kdo hrdina?

DIVADLO ARCHA, 13. DUBNA 2015 ARCHATHEATRE.CZ

V samým ocásku února jsem si pořídila mačetu, s pečlivostí mravence jsem jí nabrousila ostří a pak usekla ze svýho věku -náct. Bylo načase. Je mi dvacet, jsem větší než velká. A přitom pořád akorát, žádný nemluvňata ani menopauzy v dohledu.

Narozeniny jsem slavila načtyřikrát, to asi jedna oslava za každých pět prožitých let. Je mi dvacet a umím matematiku. První z oslav měla být režírována mamá a papá, moji životodárci však slehli s kreativní kombinací černýho kašle, tuberkulózy, cholery a moru, takže se nakonec nepřipíjelo mně šampaňským, nýbrž bacilům čajem s citronem. Je mi dvacet a umím moc dobrej čaj s citronem.

Vzala jsem si k sobě do bezkaranténový zóny balík křupek a dort, na kterej jsem vysázela dvacet voskových tyček. Svíčky mi do dvaceti sekund roztály na sněhovou krustu dortu, já jsem si v duchu něco přála a sfoukla je. Vždycky předtím přemejšlim, jestli se ty přání doopravdy splněj, nebo ne. A jak to vůbec funguje, to se ty přání maj splnit v intervalu do dalších narozenin, nebo to prostě jednou poznám? Až uvidim strom, kterej bude mít místo listů osminky pizz a kmen vyskládanej z věže amerických palačinek politých javorovym sirupem, řeknu si, a jó, to jsem si vlastně přála, když mi bylo pět? Je mi dvacet a jsem filozof polemizující o životě. Vosk chutnal překvapivě dobře.

Druhá oslava byla se sluníčkem, s výbornýma domácíma tortilama, s filmem o Hawkingovi a s lidma, co mám ráda. Třetí si vzala na starost Vanessa s Rózou, jako překvapení zamluvily na kolejích společenskou místnost, do který mě na osmou večerní nasměrovaly. Vystoupim z výtahu, na dveřích společenky cedule s nápisem „If you’re a white hoe, knock three times“, a já se hned cejtim doma. Zaklepu, otevřou mi prskavky, Vietnamec a Rozinka a láska je všude ve vzduchu. Je mi dvacet a jsem bílá děvka.

Poslední oslava probíhala velice společensky, dva kamarádi chalani mě vzali do mosteckýho divadla na Přelet nad kukaččím hnízdem. Skvěle zahraný, skvělej zážitek, skvělý sebezapření na dvanácticentimetrových podpatcích. Došlo mi, že by vůbec nebylo na škodu, kdybych skutečně o těch dvanáct cenťáků vyrostla. Jenže je mi dvacet, už nerostu do výšky, jen do šířky. Ale dvacetiny jsou náhodou moc fajn. Cejtim se výšecenně. Je mi dvacet a nemám si na co stěžovat!

Iva Antošová, Technická univerzita Liberec

Dokumentární divadlo inspirované sousedskými vztahy v Kostelci nad Orlicí, kde vedle sebe žijí starousedlíci, Romové a obyvatelé uprchlického tábora. Síla inscenace je v originalitě a upřímnosti výpovědí – na jevišti se postupně představují kostelečtí občané i děti a vysvětlují své názory na společné soužití. Představení velmi dobře reflektuje aktuální problémy naší společnosti a připomíná, že lidský život je často jen hra na vadí-nevadí. Každý z nás je někdy srabem, jindy zase hrdinou a soudit ostatní je tak snadné…

W W W.REDWAY M AG.C Z

17

Pop /

TEXT: ALEX J. MANN, ALEXJMANN.COM, TWITTER.COM/ALEXJMANN PŘEKLAD: SE SVOLENÍM AUTORA PRO VĚTŠÍ SLÁVU SATANOVU ILUSTRACE: HOPX

„To ti nikdo nikdy nebude věřit.“ Dvanáct šílených věcí, které se staly tu noc, co jsem byl venku s Billem Murraym

„To ti nikdy nikdo nebude věřit.“ Vypráví se, že přesně tohle šeptá do ucha neznámým lidem, když jim zezadu zakryje oči rukou a nechá je hádat jméno. Bill Murray je tak cool, že se stal městskou legendou, popkulturním mýtem, fantomem, který se nepozván a nepoznán zničehonic objevuje na studentských mejdanech nebo kickballových turnajích, kde provede nějakou tu sabotáž, a k zastižení je prý pouze na čísle 800, bezplatné lince, kde můžete zanechat svůj vzkaz. Nikdo už neví, co je pravda a co ne, ale to je jedno, hlavně že se o tom mluví.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

18

Já měl to štěstí, že jsem na legendu narazil osobně. Stalo se tak na after party filmového festivalu Tribeca. Byl tam, seděl na baru.

Pomyslel jsem si „sakra, to je Bill Murray“ a hned na to „páni, ten ale vypadá staře!“.

Rozcuchané vlasy, zježené prošedivělé obočí, pytle pod očima. Měl ten arogantní výraz chlápka, co si myslí, že je nejdůležitější v místnosti, a nikdo s ním nemluvil. Takže jsem to musel zkusit. A to, co následovalo, byla nejdivnější a nejpamátnější noc v mém životě.

1. Sedím vedle něj na baru. „Ahoj, Bille. Jsem tvůj velký fanoušek.“ „Oh, díky.“ Po letmém pohledu otráveně odvrátil tvář. Začal jsem se zvedat, že pomalu půjdu. Ale on povídá: „Co piješ?“ „Já?“ Úplně jsem se vyděsil. „Pivo – jakékoli.“ Kývne na barmana a objedná mi coronu.

Pak se na mě ušklíbne, asi pokus o úsměv: „Hej, tak na zdraví! Dobrej festival. Výbornej festival. Festivalujeme tady.“ A ťukneme si spolu. Pak upijeme a položíme sklenice na bar.

Zírám na tu jeho a nevěřím vlastním očím.

Nemá v ní pivo ani míchaný drink, ale slepičí nudlovou polévku.

2. Pochopil jsem, že když mi Bill koupil pivo, je okay pár minut se zdržet.

Na něco takového jsem nebyl připravený, takže místo pokládání otázek typu „na to jsem se vás chtěl vždycky zeptat“ se s ním bavím jako s normálním náhodným známým u baru.

Bill se ptá, co dělám na festivalu. Říkám, že tady promítají film mého kámoše. On je tady, protože „Bob chtěl, abych přišel“. Bob je, jak vzápětí pochopím, Robert De Niro, jeden z těch, co festival založili. A jestli jsem prý viděl Kmotra. „Samozřejmě. A minimálně jednou za rok se na něj podívám znova.“ „Fakt? Já to nikdy neviděl. Ale slyšel jsem, že je to dobrý.“ Bill usrkne ze své polévky.

3. Nějaký tatínek požádá Billa, jestli by se nevyfotil s jeho dítětem.

Když táta postaví dítě k Billovi a začne si chystat foťák, Bill mu pokyne: „Pojďte k nám, tady Carl nás vyfotí.“ Zatím jsem se Billovi nepředstavil, ale odteď jsem zřejmě Carl.

Udělal jsem fotku, Bill se neusmál, začal se však usmívat hned potom, co odešli. „Za jak dlouho to asi bude na Facebooku, co?“ šťouchl do mě vesele.

4. Bill se mě ptá, jestli chci jít „vybombit další cirkus“.

Domyslím si, že tím asi myslí další bar.

Volá barmana a objednává si plechovkový budvar na cestu. Barman se omlouvá, budvar nemají, Bill tedy bere dvě corony a nacpe si je do kapes u saka. Pak se rozhlédne kolem a řekne mi: „Poslouchej, chlapče, jestli jdeš se mnou, mám dvě pravidla.“ „Dobře.“ „Dej mi svůj telefon.“ Prohlíží si ho, důkladně zkoumá, poklepe na něj a pak mi ho vrátí: „Dobrý, můžeme jít.“ 5. Nikdy jsem nepařil s nikým tak slavným, jako je Bill Murray. To bylo každou vteřinu „Bill! Bill Murray! Pan Murray!“ Musí být divné slyšet lidi pořád vykřikovat vaše jméno. Bill se choval jako gentleman, ale s nikým už se nevyfotil. „Nemůžu, nemám

make-up, víte,“ vtipkoval a lidi se přes jeho odmítnutí rychle přenesli, když teď měli pocit, že jsou aspoň trochu součástí jeho večera.

Já jsem šel ven a za pár minut vyšel i Bill.

Beze slova kráčel pryč a já za ním. Nejdřív po chodníku dolů hlavní ulicí, pak najednou odbočil do úzké uličky a pak do další.

Tam na mě promluvil: „Chceš napít?“ „Jasně.“ Sáhl do kapsy a podal mi coronu. Pak sáhl do druhé a vytáhl plechovku budvaru. Toho, co v tom prvním baru neměli.

6. Bill mě vede k nenápadným dřevěným dveřím, které hlídá vrátný.

Vrátný Billa nepoznává nebo to aspoň nedává najevo. „Hele, s tím pivem dovnitř nemůžete,“ povídá. Bill omluvně pokrčí rameny, zvrátí hlavu dozadu a lije si do krku obsah plechovky.

Taky se do toho dám, a když mám dopito, koukám, že Bill nikde. Místo něj na zemi leží jenom zmačkaná plechovka. Vrátný mi pokyne, ať vejdu.

7. Bar je prázdný. Z beden hraje tiché elektro.

Vypadá to, že už mají zavřeno nebo ještě neotevřeli. Barmanka leští sklenice. Podívá se na mě: „Vy jste přišel s Billem?“ „Asi jo…“ říkám, ale fakt si tím nejsem moc jistý.

Barmanka hledá něco pod pultem a pak mi podá kazoo. Kazoo! Červenou umělohmotnou hračku pro děti. Začnu se smát, koukám na barmanku, ale její tvář zůstává vážná.

Na kazoo je bílá nálepka s mým jménem. Není tam napsáno Carl, ale moje pravé jméno, Alex.

Barmanka mi dává rukou znamení, že mám kolem ní projít za bar, kde jsou dveře.

8. Za dveřmi jsou schody. Scházím po nich dolů.

Dole je chodba s mnoha dveřmi po obou stranách. Jako v hotelu. Procházím kolem nich a slyším, jak se za mnou jedny otvírají. „Ty, Gary, pocem!“ Otočím se a vidím Billovu vykukující hlavu. Jdu dovnitř. Je to místnost na karaoke. Sedí tady Bill a čtyři další: Michelle, roztomilá Asiatka. Harvey, „umělec na stáži“, i když jsem nepochytil, na jaké.

Clyde, který se představil – vzpomínám si na to úplně jasně – jako „pásový opar“, a chlápek v na míru šitém černém obleku, který se nepředstavil a ani o mě nezavadil pohledem.

Bill na mě ukáže: „Tohle je Marc. Potkali jsme se dneska ve zverimexu.“ 9. Sednu si na pohovku vedle Billa. Zavírá oči. Asi si chce zdřímnout.

S očima stále zavřenýma ke mně prohodí: „Seš zralej.“ „Asi jo. Akorát nevím na co.“ Bill vytáhne kazoo. Kousek červeného plastu s bílou nálepkou, na které je napsané jeho jméno.

10. Asi se schyluje k tomu, že Bill Murray bude zpívat karaoke. Přesně jako ve Ztraceno v překladu.

Bill mi pokyne, abych s ním šel na pódium.

Přemýšlím, jestli tohle bude pro moje kámoše dostatečně cool – v baru mě sbalil Bill Murray a vzal mě na soukromou karaoke party. Možná že Michelle, Harvey, Pásový opar a Chlápek v obleku jsou nalezenci z míst, na kterých

se Bill stavil ještě před festivalem. Dobře, Chlápek v obleku určitě ne. Ten ne.

11. Bill ukáže prstem ke stropu: „Hraj!“ Z beden začne dunět Hungry Like A Wolf od Duran Duran. „Počkat,“ myslím si. „V téhle písničce přece není kazoo.“ Ale pak se podívám na Billa a jeho kazoo už kvílí jak o život. Střídáme se ve zpívání slok, refrény dáváme společně. Při poslední sloce mě Bill postrčí dopředu. Zpívám a Bill hraje na kazoo ze strany, jako na příčnou flétnu. Když písnička skončí, obejme mě kolem ramen. Ukloníme se a unisono zatroubíme na naše červená kazoo.

12. Bill se mě ptá, jestli chci přejít na pátou úroveň.

Jsme venku na ulici a Bill zastavuje taxi. „Dobrý pane, buďte tak hodný a odvezte nás na Columbus Circle.“ Říkám si, že teď je vhodný okamžik, abych se ho zeptal na to, co mi celou noc vrtá hlavou. „Bille, jaké je to druhé pravidlo?“ „To je jedno. Hlavně že jsi ho dodržel.“ Jsme na Columbus Circle. Vystoupíme a Bill mi oznámí, že musí zvracet. „Vždycky, když smíchám pivo, nudlovou polévku a karaoke, musím zvracet.“ Zamíří k fontáně, nahne se přes okraj a začne dávit. Krátce na to se k němu připojím i já. Opravdu jsem nečekal, že tuhle noc zakončím tak, že se s Billem Murraym vyzvracím do městské fontány.

Zvracel jsem s Billem Murraym! To budou kámoši zírat, miluju tu představu!

Na rameni cítím ruku. Otočím se, je to strážník v uniformě, tváří se chladně. „Jste v pořádku, pane?“ Utírám si pusu do rukávu a zmateně se rozhlížím. „Jistě, pane. Jsem úplně v pořádku.“ Kde je Bill? Obcházím fontánu. Bill nikde.

Koukám do fontány. Nic. Dívám se dolů do ulice. Taky nic. Napůl očekávám, že mi teď zezadu zakryje oči a od ucha zašeptá „To ti nikdy nikdo neuvěří“. Jenže to neudělá. Bill tady není.

Pomalu se vydám od fontány zpátky na stanoviště taxíků. V kapse mi pípne telefon.

Přišla zpráva. Je z neznámého čísla a píše se v ní: Jedl jsi už někdy opravdu dobrou šunku, Carle?

Volám zpátky. Číslo je odpojené. Jedu domů a nemůžu se dočkat, až to všem budu vyprávět. Samozřejmě, nikdo mi to nikdy nebude věřit.

Alex J. Mann (*1986) Ačkoli se narodil ve Philadelphii, nikdy nefandil žádnému z jejích sportovních týmů. V New Yorku vystudoval herectví, obory improvizace a sketch comedy (krátké vtipné útvary, scénky), napsal několik televizních a filmových scénářů. Dlouhodobě přispívá do časopisů The New Yorker, Vice, Mad a mnoha dalších.

Jako vedlejšák vzal práci na Wall Street a měl to štěstí, že se podílel na vzniku Twitteru.

V současnosti žije v Los Angeles, kde pilně pracuje na svém projektu – televizním sitcomu Food Trucks. Článek jsme přeložili a otiskli s jeho vědomím a svolením.

19

téma /

ART: CADE BUCHANAN, ADVENTURES2006.BLOGSPOT.COM

Sex, hry ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

20

a násilí W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

TEXT: VÁCLAV MIŠKOVSKÝ JR. FOTO: ARCHIV

Sex a násilí ve videohrách Minimum všímavého hráče Že sex a násilí prodává, věděli už autoři antických tragédií a renesanční malíři. Stovkami let prověřené pravdy se dnes drží nejen celý Hollywood, ale i stoprocentní klaďas Matt Groening nebo taková CNN. A samozřejmě herní vývojářská studia. Přístupy jsou různé, máme hry, kde je sex zobrazen tak příkladně, že byste je mohli probírat v hodině sexuální výchovy, a pak Gétéáčko, které by asi hodně zaujalo Freuda, kdyby, chudák stará, ještě žil.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

22

Mass Effect Hned první díl této vesmírné sci-fi série vyvolal v roce 2009 pobouření a započala štvanice. Sex je zde přitom zobrazený docela zdrženlivě, i když Studio Bioware, které za touto hrou (a taky třeba za Dragon Age) stojí, je známé svou uvolněností a liberálním přístupem. Za průlomový považujeme v Mass Effect vývoj postav, které doprovázejí hlavního hrdinu na záchranné pouti. Ať muži, nebo ženy, intimní vztahy je dovoleno navazovat s kýmkoli z posádky, což v USA zvedlo ze židle mladé neokonzervativce. A Shepard (pastýř), jak se hlavní hrdina příznačně jmenuje, si navíc mohl vybírat nejen z lidské rasy, ale i několika vesmírných druhů. Kolem asi dvacetivteřinové sekvence, kde si nahé postavy vyznávají fyzickou i psychickou náklonnost, se strhlo úplné pozdvižení. Ve třetím a poslední dílu série si Shepard může dokonce nabalit i emzáka stejného pohlaví. To vyvolalo další vlnu protestů, která už ale nebyla zdaleka tak silná – pokrok nezastavíš a lidé si zvykají. Z našeho pohledu je to celé legrační, vždyť hra má hodnocení PG 18+, sexuální scéna je v ní jenom jedna, a to ještě podaná s důrazem na dlouhodobě se vyvíjející romantický stav. Ve Spojených státech se však pohoršení nad každým vykukujícím prsem nebo (nedejbože!) nahým miminem dávno stalo součástí celonárodní identity. Kdo se nepohoršuje, je úchyl. My, Evropani, se z toho zas tak nenervujeme. Jsme starší a moudřejší.

Znásilnění Videohry jsou do jisté míry odrazem naší společnosti; světa, ve kterém žijeme. Výkonnější procesory a grafi cké karty nám umožňují téměř dokonalou iluzi reality, scénáře jsou stejně propracované jako ty k velkým filmům. Ve svém posledním herním dobrodružství uvízne Lara Croft, krásná archeoložka a ženská verze Indiany Jonese, v hořící vesnici, kde v boji podlehne banditům. Ti ji svážou, a pokud ji chce hráč osvobodit, musí včas mačkat zobrazené klávesy. Když nestíhá, Lara zemře a – to je zde zcela jasně naznačeno – předtím bude znásilněna.

Ve hře Metal Gear V Ground Zeroes (od mistra herních filmů Hideo Kojimy) se zase hlavní protagonista Naked Snake vydává do tajného zajateckého tábora, aby zachránil špionku Paz. Najde kazetu se zvukovým záznamem, kde si kromě zvuků tábora, podle kterých se snaží vydedukovat, kde přesně se Paz nachází, poslechne i to, jak ji znásilňuje skupina vojáků. Když ji pak najde, špionka zdaleka nevypadá jako blonďatá (a devatenáctiletá, jen tak mimochodem) kráska, ale jako zubožená, pokořená žena. Snake ji z tábora odnese do vrtulníku, kde zjistí, že má v břiše zašitou bombu. Tu ihned vyoperuje – bez použití narkózy nebo tišících prostředků, samozřejmě – Paz se probudí z bezvědomí a informuje ho, že to není všechno. V těle má ještě jednu bombu! Kde přesně a jak se jí tam dostala, se Snake dozví až později, teď už Paz nemá čas nic vysvětlovat a vyskakuje z vrtulníku.

Grand Theft Auto V Gétéáčko, toho krále všeho špatného, co hra může obsahovat, asi znáte.

Každý nový díl přináší menší grafi ckou revoluci a ikonické akce typu jak někoho umlátit k smrti velkým umělým růžovým penisem tedy působí zase o kousek realističtěji. Vy se tomu asi smějete, ale vašim rodičům běhá mráz po zádech. Hra stála 260 milionů dolarů (film Avengers 220 milionů, jen pro srovnání), takže od ní lze očekávat mnoho – Mass Effect je proti tomu zábava pro děti v nedělní škole.

Nejdřív ukradnete auto a v honičce s policií přejedete pár chodců. Když se situace uklidní, projedete se po pláži a naberete prostitutku. Najdete místo, kde může udělat svou práci, vaše práce je odvézt ji pak za odměnu do hor a tam pobodat nožem. GTA můžete hrát i poměrně spořádaně, stovkám mrtvých se ovšem stejně nevyhnete. Obejít se nedá ani scéna z mise, kde gangster zajme zločince a mučením (facky, pěsti, elektřina, kleště) ho nutí k vyzrazení informací. Za originalitu provedení úkolu budete oceněni, pochvalu si vysloužíte například nápadem „zahrajeme si na zubaře“.

Ve filmu, a dnes už dokonce i ve zprávách jsme sice zvyklí vídat ještě drsnější věci, ale tohle je jiné, intenzivnější. Můžete to ovládat. A znovu opakuji – ve většině situací máte na výběr a míra brutality v GTA je tak jen na vás.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Game of Thrones Jiný příklad „svobodné volby“ hráče (v uvozovkách, protože ve skutečnosti je to jen zdání, iluze) představuje poslední díl seriálové hry Game of Thrones od vývojářů Tell Tale Studio. Mladý šlechtic z rodu Forresterů je zde po smrti svého otce postaven do role soudce a má vynést ortel nad zlodějem, který dezertoval z armády a ukradl zásoby jídla. Po výslechu obviněného se dozvíme polehčující okolnosti: zloděj má doma ženu, jsou velmi chudí, blíží se zima, zemřeli by hlady. Na výběr jsou tři rozsudky: 1. Uplné zproštění viny a osvobození. 2. Zloděj zemře vlastní rukou. 3. Šlechtic mu podle tradice nechá useknout ruku. Porovnejme tuto situaci s násilím v klasických střílečkách. Když známe motivy, které zloděje k činu vedly, a víme i něco o jeho životě, nedokážeme ho zabít tak snadno, jako když střílíme do hlavy dvousetpadesátého anonymního vojáka. Aspoň na dvě vteřiny se nad tím zamyslíme. Po několika takových rozhodnutích si hráč začne budovat jakousi karmu, které si jeho okolí začne brzy všímat. Někdy ale nesouhlasíme ani s jednou z nabízených možností a naše postava se přesto stane opěvovaným hrdinou. Game of Thrones totiž není naprogramována tak, abychom se mohli chovat dobře nebo špatně v obvyklém slova smyslu, ale spíš podle altruistického nebo darwinistického pohledu na svět.

V prvním případě se, ač třeba neradi, obětujeme pro blaho společnosti, v druhém na takový koncept kašleme a snažíme se nad všemi zvítězit na vlastní pěst jako silný a přizpůsobivý jedinec. Ani v jednom případě však není zaručeno, že všechno půjde podle plánu. Osvobození zloděje se sice jeví jako morálně správné řešení, jenže zbytku armády (neznalému podrobností) tím dáte pouze signál k hromadné dezerci a rabování.

Jednoho nevinného zachráníte, tisíce dalších zemřou… Vláda železné ruky ve stylu „nemusejí mě milovat, hlavně když se bojí“ zase vede do politicky nevýhodné izolace, kdy s vámi nikdo nechce nic mít, nemůžete se na nikoho spoléhat a očekávat spojenectví, obchod, pomoc. Hrát fér nepřináší vždycky zaslouženou odměnu a zlo není vždycky potrestáno. V tom hra imituje realitu poměrně přesně.

Násilí a sex versus svět Sex a násilí prodává všude stejně dobře, názory na to, co je ještě „v normě“, a co už za její hranicí, se liší podle kulturních a náboženských tradic, historických zkušeností a politického zřízení. Tak třeba Američané, kteří v západním světě produkují podstatnou část videoher, mají v oblibě akční scénáře s velkou dávkou násilí, kolem sexu však našlapují velice opatrně.

To nedokážou pochopit Japonci, kteří jsou k sexuálním vyobrazením mnohem tolerantnější a za nepřijatelné považují explicitní násilí. Průměrná americká matka vidí narušenost v anime, japonská zase ve vyhřezlých střevech a mozcích. Němci jsou citliví na válečné hry, což je vzhledem k jejich roli ve dvou světových válkách docela pochopitelné. Symboly, zbraně, prostě cokoli, co by jen vzdáleně, z dálky pěti kilometrů mohlo připomínat nacismus, je tabu, proto se takové klenoty, jako je například Wolfenstein 3D, v Německu nesmějí prodávat. My Češi jsme tak tolerantní, že to někdy hraničí až s lhostejností. Přebíráme trendy ze zahraničí, hry u nás mohou vycházet bez úprav a veřejnost nebo média se o tuto problematiku příliš nezajímají.

23

téma /

TEXT: ÚRYVEK Z KNIHY HOW YOU PLAY THE GAME OD DARRENA HEITNERA PŘEKLAD: MARTIN MOŠTĚK PRO ECCENRICCLUB.CZ REDAKCE: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Jak to hraješ?

V Minecraftu jsem zabil tři psy Psa získáte tak, že najdete vlka a tak dlouho ho krmíte kostmi, až z něj vyroste červené valentýnské srdíčko. To se pak promění v psa. Bude za vámi chodit, kam se hnete, a jako skutečný pes se vám taky bude plést pod nohy při práci. Je to zábavný a užitečný společník, pomůže vám například v boji s obludami. Když vám překáží nebo je protivný, kliknete na něj, on se posadí a bude trpělivě čekat, dokud na něj nekliknete znovu.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

24

Svoje první dva psy jsem utopil. V obou případech jsem stavěl most přes jezero, takový ten položený přímo na vodě, kde nad hladinou nezbývá žádný prostor. Pes se dostal pod most a nebyl dost chytrý na to, aby vyplaval.

Vydal jedno naříkavé štěknutí, pak se potopil a už ho nebylo. Teď vím, že než s takovými mosty začnu, musím psy nejdřív posadit. Nejsem si jistý, co se stalo s třetím psem, ale myslím, že spadl někam do lávy. Zase se ozvalo jedno štěknutí, pak krátké zasyčení a byl pryč. Pokaždé jsem se cítil nepříjemně, i když jsem si uvědomoval, že zemřely čistě virtuální entity. Část mého zármutku nepochybně pocházela ze skutečného světa, ve kterém mám psy velmi rád a dělám, co můžu, aby se kvůli mně neutopili nebo neuhořeli ve žhavé lávě. Nelze říct, že bych si ke svým virtuálním psům vytvořil smysluplný vztah, ale pokaždé, když mě dohonili, jsem je rád viděl. Smutek, který jsem cítil nad tím, že už nikdy nepřiběhnou, byl správný, myslím. Jak ale vůbec může existovat citové nebo morální pouto k virtuálním postavám? Co způsobuje, že cítím sympatie nebo starost vůči bytostem, které neexistují? Evoluce.

Stále se chováme jako neandrtálci a vlastně je to dobře Dlouhodobý evoluční vývoj ukázal, že je užitečné vytvořit si silné pouto k novorozencům, protože bez něj bychom se o ně tak dobře nestarali a oni by zahynuli. Stejně tak se osvědčil vztah k domácím zvířatům, a to nejen proto, že je lze sníst nebo vycvičit. Domácí mazlíčci totiž začali s našimi prapředky sdílet i svoje bakterie, což lidské rase posílilo imunitní systém. Během tisíciletí se naše city k maličkým tvorečkům a bezbranným chlupáčům upevňovaly, až vzniklo to, čemu říkáme láska, jinak tedy evolučně vytvořený mechanismus zajišťující přežití druhu. Tak silný a tak hluboce uložený mechanismus, že jej spustí dokonce i jen podoba dítěte nebo oblíbeného zvířete. Pokud nemáme nějaký velmi dobrý důvod tento cit překonávat, měli bychom ho brát vážně. Něco jako „velmi dobrý důvod“ může být například fakt, že na rozdíl od skutečných dětí, psů a koček ti virtuální nic necítí, nejsou o nic živější než obrázek v knížce. Takže pokud se celé odpoledne věnujeme virtuálnímu mazlíčkovi, místo abychom šli ven s tím živým, smutně sedícím u dveří, je čas svoje city přehodnotit.

Ve skutečnosti máme povinnost jen vůči živému psu, Snoopymu je jedno, že ho zavřeme na straně 73.

My lidé si dokážeme vytvořit citovou vazbu k nejnepravděpodobnějším předmětům. Kdyby o tom někdo pochyboval, ať si představí, jak by se cítil, kdyby mu někdo řekl, ať zahodí svého plyšového medvěda. Samozřejmě, je to jen neživý předmět, který nám nemůže být vděčný za to, že s ním dobře zacházíme, ani nešťastný, že mu chceme utrhnout hlavu. A přesto bychom ho jen tak pro nic za nic nevyhodili. Hodně jsme toho s ním zažili a držet ho večer v náručí nám pomáhalo překonat strach ze tmy a samoty.

Nakonec máme pocit, že jsme to my, kdo by měl být vděčný, a proto s ním zacházíme s respektem. Možná ho jednou darujeme mladšímu sourozenci nebo jinému dítěti, ale vždy budeme tak trochu myslet na to, jestli se tam bude mít dobře, jestli jsme mu našli dobrý domov. Na jedné rovině je tohle všechno hloupost. Jenže tahle rovina pro nás není zdaleka tak důležitá jako ta, na které to žádná hloupost není. Medvěd pro nás má, jak se říká, „sentimentální hodnotu“. Příliš často tomuto označení předchází upřesnění „jen“. Jenže u takové hodnoty žádné „jen“ neplatí. Nechceme, aby byl medvěd zbaven významu, i když si uvědomujeme, že je nutné se s ním rozloučit. A při loučení cítíme ztrátu a ta je opravdová, jakýmikoli počty neměřitelná. Vytváření pout k virtuálním místům a postavám se děje na stejném principu, i když jsou relativně nové a obvykle, až na ty lepší případy, nevydrží žít tak dlouho jako plyšový medvěd.

přece ani žert. A ještě teď slyším, jak Captain Sparklez s předstíranou vážností protestuje: „Jak si dovoluješ dělat srandu z Jerryho?“ A zas tak docela předstíraná jeho vážnost nebyla. Ať si o tom myslíme cokoli, Jerry má vlastní fanoušky, kteří vytvořili jeho speciální herní módy a nakonec i samostatnou hru jenom s ním. Jerry má vlastní facebookovou stránku a na ní víc přátel, než mám já. Vytváříme si vztahy a pouta k věcem, které nemají žádné city ani práva, ale tím, že k nim přilneme, nabývají jistého morálního postavení.

Pokud vám na něčem záleží…

Pokud máte o něco opravdovou starost, je to pro mě důvod, abych na to bral ohledy. Ano, může vzniknout spousta komplikací, střetů zájmů: Co když mi opravdu záleží na tom ohni, který právě zachvátil váš dům, a nechce se mi ho pomáhat hasit? Ale to základní přesto platí – je tu jakýsi prvotní, počáteční důvod, i když třeba ne konečný nebo rozhodující, proč by se o sebe lidi měli zajímat.

Měl jsem vztah ke psům v Minecraftu a to byl důvod, proč mi bylo líto, že umřeli. Kdybyste v multiplayeru přišli a jen tak ze zlomyslné radosti je rozsekali na kusy, zcela oprávněně bych tvrdil, že jste udělali špatnou věc. Měli bychom si vytvářet pouta i k virtuálním objektům čistě proto, že to patří k tomu, jak být dobrými lidmi. Představte si, že bych v Minecraftu získal psa, který by mě provázel při mnoha dobrodružstvích, dokonce bych mu příležitostně dával k jídlu shnilé maso zombies. A pak by mě jednoho dne přestal bavit a já ho rozsekal do nicoty. Většinu lidí by to, myslím, překvapilo. „Proč jsi to udělal? Tak dlouho jsi ho měl, staral ses o něj, není to škoda?“ A já bych třeba odpověděl: „No a co, je mi to jedno, nic jsem k němu necítil.“ A oni by asi zamumlali: „Ale to bys měl…“ Prostě se nezdá správné necítit nic. „Ale ano, nejdřív jsem si ho oblíbil, jenže pak se mi moc pletl pod nohy a překážel,“ zněla by alespoň trochu přijatelnější odpověď. („Ale stejně jsi ho nemusel zabíjet, stačilo kliknout a nechat ho navěky sedět…“)

Vezměme si příběh slizu Jerryho Jeden významný hráč Minecraftu (Captain Sparklez) zjistil, že za ním chodí mládě slizu s roztomilým úsměvem. Zdráhal se to zabít a rozhodl se, že tomu postaví boudu. Pojmenoval to „Jerry“. Jerry se však nakonec, jak je údělem těchto tvorů, vytratil. Captain Sparklez a jeho stoupenci tím byli natolik zarmouceni, že Jerrymu ve hře postavili památník – obrovský strom.

Jistě, celá epizoda se uskutečnila z radosti nad čirou pošetilostí, s pietní vzpomínkou na slizáka si hráči chtěli užít jen trochu legrace. Není ale sporu o tom, že jako základ pro všechnu tu legraci posloužilo jakési primitivní pouto. Kdyby ke kousku virtuálního slizu neměli žádný vztah, nevznikl by

W W W.REDWAY M AG.C Z

25

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET ZDROJE: TOTEM, INCEST A ODKOUZLENÍ BURŽOAZIE (JAN STERN), STARÉ ŘECKÉ BÁJE A POVĚSTI (EDUARD PETIŠKA), MÝTY (JOSEPH CAMPBELL), OSADA HAVRANŮ (EDUARD ŠTORCH) FOTO: ARCHIV

Zabij otce, vyspi se s matkou, zneucti totem (Nebo si zahraj GTA) Pod scénářem gétéáčka a dalších neobyčejně populárních her, v nichž si můžeme beztrestně vyzkoušet vše zakázané, je neviditelným písmem vepsán ještě jeden příběh. Velmi starý příběh, možná starší než lidská řeč, takže nelze podat žádný důkaz, že se stal přesně takhle. Je to mýtus. Temný, plný násilí a perverzního sexu.

A odhaluje nám překvapivé poznání nejen o nás samých coby hráčích, ale vůbec o celé naší kultuře.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

26

Pamatujete na Osadu Havranů? Na základce jste to pravděpodobně měli jako povinnou četbu. Taky existuje film, ve kterém hraje Jiří Bartoška, když byl ještě mladý a hubený, nenosil na čele dvoje brýle a nemluvil, jako kdyby mu do krku vysypali kolečko hlíny. Zopakuju děj: Jsme v mladší době kamenné, někde na území dnešní Prahy. Je zima. Rod Havranů je malý a chudý. Vesnice má hlad, lovci se denně vracejí s prázdnou. Dožijí se jara? Nejhůř situaci snáší Divous, silný a obávaný lovec, kterému jde radši každý z cesty. Ze vzteku, že mu rodové božstvo nechce dát příznivé znamení, zabije havrana. Havran je ovšem posvátné zvíře, nedotknutelné.

Jeho podoba je vyobrazena na totemu a všichni členové rodu jsou jeho děti. Přešlo už mnoho krutých zim, i hlady se v nich umíralo, ale zabití totemického zvířete bylo vždy absolutním tabu i přesto, že je v okolním prostředí hojně zastoupeno a ulovit ho nepředstavuje žádnou námahu.

Dodržování tabu je důležitější než pud sebezáchovy, protože vytváří páteř celého společenství. Bez uctívání havrana a s ním spojených zákonů a rituálních obřadů – tedy bez vlastní kultury – by nevzniklo pouto sounáležitosti a bez něj, bez ochoty pracovat pro kmen, bojovat pro kmen a dělit se o zdroje potravy, by zahynuli všichni. Divous havrana zabije spíš náhodou než úmyslně, prostě po něm hodí kámen, protože se mu zdá, že se mu svým krákáním vysmívá. A nejdřív se ho zmocní hrůza (ve filmu výborně doplněná hudebním podmazem). V očekávání strašného trestu padne před totemem na tvář a neodváží se ani pohnout. Jenže se nic neděje. Po dlouhé, dlouhé době Divous zvedne hlavu, pak se postaví a ušklíbne. Právě získal velice zajímavou zkušenost. V ústraní beze spěchu oškube havrana a sní ho. Po návratu do vesnice pochopitelně nikomu nic neřekne a provinění zůstává bez trestu. Divous se v duchu chechtá, jak na to vyzrál – zákon je dobrý leda tak pro hlupáky, myslí si. A tak započne jeho morální rozklad.

Prohřešky se stupňují, už se ani nebojí krást obilí ze společných zásob, máme tu i nějaké to domácí násilí a nakonec zradí svůj rod nepříteli.

Jenže pravda vyjde najevo, objeví se důkazy i svědci. Zima ještě nekončí a Divous je vyhnán z vesnice. Odteď mu nikdo nesmí poskytnout jídlo, zbraň nebo pomoc, naopak povinností každého je vyhnance při náhodném setkání zabít. Dneska tomu říkáme sociální smrt, exkomunikace, izolování společensky nebezpečného jedince. Na podobné téma, jen z modernější doby, napsal Dostojevskij dosud ničím nepřekonaný román Zločin a trest.

Poučení: Jakmile jednou ztratíš respekt ze zákona (překročíš tabu svého kmene), už se vezeš po šikmé ploše a tvoje morálka padá níž a níž. Pokud tě společnost včas nezastaví, skončíš takzvaně na šibenici.

O to víc nás musí překvapit následující.

Totemická hostina V životě každého neolitického kmene byly chvíle – pravidelně se opakující – kdy se všichni členové sešli u totemu, před zraky božstva zabili posvátné zvíře (často velmi krutým způsobem), snědli ho (často syrové) a pak, v opojení nad svým hrozným chováním, uspořádali v tratolišti krve, vnitřností a výkalů sexuální orgie. V knize Eduarda Štorcha ani ve filmu není o ničem takovém ani zmínka, píše o tom ale Sigmund Freud. Zajímalo ho, jak vznikly věci jako náboženství, kultura, svědomí nebo duševní poruchy. A vymyslel teorii. Pralidé žili nejspíš ve skupinách podobně jako dnešní primáti. Vůdcem skupiny byl tedy alfa-samec, všemi respektovaný a obdivovaný jako vzor, takový praotec agresivního Divouse. Měl výhradní právo na všechny ženy, s nimiž plodil dcery a syny. Dcery zařadil do harému, syny mezi podřízené. A ti, když dospěli, začali také toužit po ženách, ale nemohli k nim, otec to nepřipustil. Jediná šance byla napadnout cizí tlupu a zmocnit se nějakých žen násilím. Nebo porazit otce a zaujmout jeho místo. U primátů to tak chodí. Když vůdce zestárne, nejsilnější a nejambicióznější samec ho vyzve na souboj. Buď zvítězí, nebo jej vůdce bez milosti zabije, což je pro ostatní aspoň na chvíli dostatečným varováním, že ještě nepřišel ten pravý čas. Ve Freudově příběhu synové jednoho dne od této tradice upustí a vymyslí zcela novou strategii. Spolčí se proti otci, zabijí ho a na důkaz totální porážky ho snědí. (Že lidské maso bylo vůbec to první, které člověk jedl, tvrdí i někteří antropologové.)

Pak se dohodnou, že odteď budou ženy patřit všem, a ve skupině zavládne spravedlnost. Tímto činem se podle Freuda vytrhli z přírodního řádu a založili civilizaci. A první, co museli zajistit, bylo, aby se jednou neocitli ve stejné situaci jako otec. A tak vzniklo první společenské tabu:

W W W.REDWAY M AG.C Z

Nezabiješ svého otce. To se posléze rozšířilo na: Nezabiješ příslušníka svého kmene. A když už byla civilizace jó vyspělá, mohla si dovolit biblický zákon „Nezabiješ“ (žádného člověka), který je ovšem neustále porušován.

Dále museli synové vyřešit pocit viny. Převratná novinka, v přírodě totiž nic takového jako svědomí neexistuje. Synové zabili otce, protože toužili po jeho ženách. Ale tyto ženy byly vlastně jejich matkami. Aby byla vina odčiněna a vztahy dostaly aspoň náznak řádu, vzniklo další tabu: nebudeš toužit po vlastní matce, sex s ní je nepřípustný. A třetí důležitá věc: Aby skupina přežila, potřebuje novou silnou autoritu, která v ní udrží poslušnost a pospolitost. Na druhou stranu se už nesmí stát, že tato autorita zneužije své moci a začne ostatní terorizovat tak, jako to dělal otec. Synové našli geniální řešení, přenesli otcovu roli na neškodné zvíře, strom, vodní zdroj nebo slunce, a vytvořili tak koncept prvního náboženství. S ním přišly zákony, tresty za jejich porušování, odměny za dodržování, obřady, slavnosti, umění… jedním slovem kultura.

Pravidelně konané totemické hostiny, na nichž se kmen znovu a znovu dopouštěl teď už zakázané otcovraždy, symbolického kanibalismu (totemické zvíře je ztělesněním boha a bůh je náš otec) a sexu hlava nehlava, sloužily jako nástroj duševní hygieny. Druhý den se všichni probudili s tím, čemu dnes říkáme morální kocovina, tedy styděli se sami před sebou za to, co minulou noc prováděli, a cítili vinu. Všichni na jedné lodi, všichni stejně špatní, všichni spoluviníci. To udrží kolektiv zase chvíli pohromadě, život může pokračovat.

Popkultura jako prostřený stůl Princip totemické hostiny se v dějinách lidstva tak osvědčil, že jej najdeme v každé kultuře každé časové epochy. Ve starém Římě měli saturnálie, slavnosti zimního slunovratu, ze kterých později vznikly křesťanské Vánoce.

O saturnáliích bylo všechno postavené na hlavu – otroci měli stejná práva jako páni, kteří jim z legrace sloužili, všichni včetně žen se opíjeli, tančili každý s každým, všechno každý s každým, prostě „božský řád věcí“ šel stranou. Obdobou karnevalu (z latinského „carne vale“, v překladu „sbohem, tělo“) je náš masopust, máme obří bitky fotbalových fanoušků, Octoberfest, ale i hip hop, nihilistický punk, blackmetal, horory nebo motorkářské gangy. To vše v sobě nese prvky totemické hostiny – dávného rituálu, kterým se zbavujeme vnitřního napětí „z okovů řádu“ a zároveň upevňujeme spojenectví s lidmi našeho druhu (kmene). Dalším příkladem je GTA. Proč společnost/stát/vláda dovolí, aby se taková hra vyráběla a prodávala? Neoslavuje snad veškeré protispolečenské chování, na které si jen vzpomeneme? Násilí, zločin, prostituci, obchod s drogami a tak dále?

Ano, společnost nám k jejímu hraní dává tichý souhlas, i když navenek se tváří pohoršeně. Stejné je to s kouřením, proti kterému na jednu stranu ostře vystupuje, na druhou stranu nikdy nezakáže prodej kuřáckých potřeb. Stejné je to se zdůrazňováním, že lidský život má nejvyšší hodnotu, a výrobou zbraní hromadného ničení, nebo se zajišťováním lidských práv nejlépe pomocí války. Společnost navenek trestá, ale vskrytu přikyvuje „zneuctění totemu“, což může být cokoli od roztrhání a spálení státní vlajky přes umění kritizující a napadající tradiční hodnoty až po pornofilmy, kde si to rozdává matka s dcerou. Totemická hostina je uměle (= kulturně) vytvořená pojistka, která nám umožňuje kontrolované upouštění páry. Bez ní by brzy došlo k výbuchu, který by zničil vše, čeho jsme jako civilizace dosáhli.

27

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

A když to není hra Říká se, že v sexu je dovoleno vše, pokud se toho obě strany zúčastňují dobrovolně a s potěšením. Opakem dobrovolného sexu je znásilnění, jenže i když kořenem slova je „násilí“ , nemusí k němu, aspoň fyzicky, vůbec dojít.

Naše nejčastější představa, že mladou atraktivní ženu procházející uprostřed noci liduprázdným parkem nebo špatně osvětlenou uličkou přepadne cizí muž, je statisticky nejméně pravděpodobný scénář. Daleko obvyklejší je situace jako tato: „Bylo mi jedenáct, matka odjela shánět práci do vzdáleného města a mě nechala u prarodičů, abych jí nepřekážela. Otec s námi nežil už dávno. Cítila jsem se opuštěná, nemilovaná, zrazená. Když si ke mně jednou večer lehl do postele můj strýc, začal mě hladit a šeptat

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

28

mi, jak jsem krásná a úžasná, nebránila jsem se. Nechápala jsem, co dělá, ale – a toto přiznání mě později stálo desítky tisíc dolarů u psychoanalytika – nebylo mi to vůbec nepříjemné. První pohlavní styk jsme měli krátce před mými dvanáctými narozeninami. Obešel se bez násilí, podvolila jsem se, spolupracovala jsem. Byla jsem citově zanedbané dítě z chudé nevzdělané rodiny, ostatní příbuzní mě šikanovali, neměla jsem žádné hračky, žádné podněty k rozvoji, vím, že se to zdá divné, a proto o tom mluvím: Strýce

jsem vnímala jako svého spojence, nikoliv jako někoho, kdo mi ubližuje.

Když jsem po letech pochopila obludnost našeho vztahu, chtěla jsem se zabít. Styděla jsem se jít na policii, navíc jsem pochybovala, že bych po tak dlouhé době měla svoje obvinění čím podložit. Asi by mi nevěřili, jenom bych se zesměšnila. Nenáviděla jsem sebe, strýce, matku i celou svoji rodinu.“ To je úryvek z autobiografi cké knihy televizní moderátorky Oprah Winfrey, jedné ze sta nejvlivnějších žen Spojených států. Následkem sexuálního zneužívání nechtěla mít nikdy děti, v osmnácti si na opuštěné pláži sama způsobila potrat a málem vykrvácela, její vztahy s muži končily katastrofou a celoživotně bojuje s poruchou příjmu potravy. Dnes vede s velmi dobrými výsledky nadaci, která obětem znásilnění zajišťuje bezplatnou právní, psychologickou a sociální pomoc.

Skandál v továrně na výrobu popových hvězd Floridské město Orlando bývalo domovem Loua Pearlmana, jednoho z nejmocnějších a nejbohatších mužů hudebního průmyslu. Jeho rozlehlé sídlo obehnané vysokou kamennou zdí a vybavené zkušebnami, zrcadlovými tanečními sály a několika nahrávacími studii se stalo líhní a na dlouhé roky i druhým domovem například mladičké Britney Spears nebo skupin The Backstreet Boys a *NSYNC. O životě talentovaných teenagerů, kteří byli Pearlmanem osobně vybráni k pobytu v jeho rezidenci a předurčeni k závratné kariéře, vznikl seriál pro MTV, kde se diváci seznámili s členy budoucího boybandu O-Town a výchovnými metodami Velkého táty, jak Pearlmanovi jeho svěřenci přezdívali: Dny uplývaly v lekcích zpěvu, tance a hry na hudební nástroje, ve výuce skládání hitů a při schůzkách se stylisty, fotografy a odborníky na styk s veřejností.

Občas přijel předat své zkušenosti někdo formátu P. Diddyho nebo Justina Timberlakea, bývalého člena *NSYNC, a občas Lou naložil své „děti“ do limuzíny a vyrazil s nimi do víru orlandského nočního života. Navštěvovali drahé taneční kluby, Lou všechno platil, na všechny se smál, s každým citlivě promluvil (Nestýská se ti po domově?), prostě se choval jako král.

Nick Carter, člen The Backstreet Boys, u soudu později vypověděl: „Přišel ke mně do ložnice, sedl si na postel, odhrnul deku a začal mě masírovat.

Posadil jsem se a zeptal se, co to má znamenat. Tlačil mě zpátky do postele a říkal klid, klid, uklidni se, jsi přece rozumný kluk. Na sobě měl rozevřený župan a pod ním nic. Pochopil jsem, že když rozumný nebudu, bude to mít následky. Později jsem se od kluků dozvěděl, že z každé skupiny se vždycky jeden obětuje za všechny a nechá Loua, aby si posloužil. Ptali se mě, jestli mi to udělal pusou, mluvili o tom jako o hotové věci, bez zábran.“ Při nejbližší návštěvě rodiny se hluboce traumatizovaný Nick svěřil matce, ta u soudu později vypověděla, že chtěla ostatní matky a vůbec všechny okolo varovat, prakticky však neudělala nic, díky čemuž mohl Pearlman ještě celé roky nerušeně pokračovat v zábavě. „Myslím, že tomu nechtěla uvěřit, aby se nemusela vzdát snu o mém bohatství a slávě. Úplně nám to zničilo vztah a zapříčinilo všechny moje pozdější problémy s alkoholem, drogami a sebeovládáním,“ řekl Nick.

Po vystoupení jeho matky se najednou o slovo přihlásil i Justin Timberlake, který se dosud držel stranou a ke skandálu se odmítal vyjadřovat. Vystoupil na tiskové konferenci oblečen do bezvadného obleku a poněkud bledý v obličeji prohlásil, že byl Pearlmanem též obtěžován. „Dělal mi milostné návrhy a za odměnu sliboval větší výhody, osobní podíl na finančním zisku skupiny a podobně.“ Na přímý dotaz, zda došlo k pohlavnímu styku, jen mlčky sklopil hlavu. Nakonec dodal: „Když jsem z Orlanda odešel, snažil jsem se na to zapomenout, vytěsnit to, prostě žít dál svůj život a radovat se z toho, čeho jsem dosáhl. Vystoupit zde mi dalo hodně přemáhání, ale vím, že je to tak správně.“ Sexuální vydírání z pozice nadřízeného, který má v moci vaši pracovní kariéru, je znásilnění i v případě, že se mu ze strachu nepostavíte na odpor.

A zatímco oběti napadené cizím násilníkem neváhají okamžitě přivolat policii, v těchto případech se tak děje pouze výjimečně. Mylný názor, že když souhlasíte, nemůže se jednat o znásilnění, je hojně rozšířen i v České republice. Lou Pearlman, souzen mimochodem ještě za obrovskou finanční zpronevěru, dostal pětadvacet let nepodmíněně.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Domácí násilí Statistika ukazuje, že vůbec nejrozšířenějším typem sexuálního násilí je to, kterého se na ženách dopouští jejich buď současný, nebo bývalý přítel, manžel, milenec. Zatímco incestní případy jsou nahlašovány odhadem pouze v jednom z pěti případů, protože incest je nejsilnějším společenským tabu a oběť je ve svém okolí vystavena málem stejnému opovržení jako viník, v partnerských vztazích je situace opačná. Ženy volají na policii, svěřují se na linkách důvěry, rodině i kamarádkám, nicméně – a zvlášť pokud jsou partneři manželé a mají děti – rychlé řešení jako by neexistovalo. Policie vyslechne obviněného, ten vše popře a celou situaci zdůvodní tím, že žena je psychicky labilní a chce se mu mstít. Důkazy pro jeho zadržení nejsou, je tedy propuštěn a vše se opakuje tak dlouho, dokud manželku jednou nepřizabije. Protože násilí, pokud zůstane nepotrestané, se vždy stupňuje. To je pravidlo. Navíc i zde jsou útoky často vedeny spíš psychologicky než přímo fyzicky. Žena je k sexu nucena například dlouhodobými urážkami jejího vzhledu a intelektu, zpochybňováním její schopnosti postarat se sama o sebe, cíleným snižováním jejího sebevědomí a výhrůžkami typu „když od tebe odejdu, zůstaneš sama a nikdy si už nikoho nenajdeš“, případně „nikdo tě nikdy nebude milovat tak jako já“ a podobně. Na obhajobu policie a vůbec orgánů výkonné moci je třeba uvést, že se v praxi až příliš často setkávají s případy, kdy si žena znásilnění opravdu vymyslí, aby partnera z nejrůznějších důvodů poškodila. Na to, že svým jednáním dělá obětem skutečného domácího násilí ze života peklo, zřejmě nemyslí.

Pověry o znásilnění Tou nejrozšířenější je asi představa, že sexuální deviant si vybírá oběť podle toho, jak je hezká a jestli má minisukni a podpatky. Pokud se taková žena stane obětí znásilnění, okolí má tendenci pokývat hlavou a se zdviženým ukazováčkem mentorovat: „Co se diví? Sama si o to řekla.“ Prosím vás, žijeme v civilizované společnosti roku 2015 a tyto argumenty se hodí leda tak do středověku. Zaprvé: Pro znásilnění žádná omluva neexistuje a žádná žena si nic takového nezasluhuje. To je morálně nepřijatelná a společensky velice nebezpečná myšlenka. Zadruhé: Útočník si oběť vybírá podobně jako dravec kořist. Hledá vhodné místo, příležitost, z držení těla a typu chůze se snaží odhadnout fyzickou zdatnost a rychlost reakcí, uvažuje, jestli má žena u sebe zbraň a byla by schopná ji použít. Jako nejvhodnější se mu pak může jevit modelka stejně jako slabá důchodkyně, krása je totiž to poslední, na čem mu záleží. Na důkaz, jak bídné máme povědomí o realném chování sexuálních zločinců, uvádíme rozhovor, který proběhl na prvním tréninku kurzu sebeobrany. Otázky kladl trenér, odpovídala mu asi dvacetiletá slečna, která se přišla zatím jen podívat. „Když jdeš v noci sama domů, nebojíš se, že by tě někdo mohl přepadnout?“ „Ne. Nechodím nijak vyzývavě oblečená a nevypadám, že mám hodně peněz, tak proč by mě někdo přepadával.“ „Ale cesta k vám na kolej je špatně osvětlená a nikdo po ní moc nechodí.“ „Bydlím tam už tři roky a nikdy se mi nic nestalo, tak proč by zrovna teď mělo?“ „No a kdyby tě přece jenom někdo přepadl, co bys dělala?“ „Nevím. Křičela bych?“ „A pokud by ti zacpal pusu?“ „Asi bych se snažila utéct. Umím dost rychle běhat.“ „Umíš si představit, že by tě znásilnil někdo, koho znáš?“ „Pfff, to teda ne, to je absurdní, takové lidi mezi známými určitě nemám.“ Ano, sebeobrana je určitě řešením, jak zvýšit svoji bezpečnost. Na druhou stranu, jak podotkl jeden indický politik, jehož zemí se nedávno prohnala vlna znásilňování žen v autobusech, taxících a ulicích velkých měst: „Je správné učit ženy, jak se mají bránit a jak vůbec rozpoznat, že se na nich muž dopouští násilí. Ale především je nutné učit muže, že znásilňovat nesmějí.“

29

téma /

TEXT: LUDĚK STANĚK, RADIO 1 ILUSTRACE: MARIE HLADÍKOVÁ (MARHLAD.COM)

tipů, jak nedělat sex

Sex na vostro Takže hned pro začátek: sex bez ochrany je v reálném životě nejlepší způsob, jak si udělat spoustu problémů, které nepotřebujete. Jestli si myslíte, že při prvním styku nemůže dívka otěhotnět, nevíte o sexu nic a měli byste na něj rovnou zapomenout.

Naprosto zásadní je používání minimálně antikoncepce, ale spíše antikoncepce a kondomu. Pokud máte dojem, že kondom nepotřebujete, zkuste se na to podívat takhle – sex bez kondomu s někým, koho neznáte, je jako stoupnout si před veřejný záchod a chtít člověku, který z něj vychází, olíznout ruku. Jasně, možná si ji umyl...

Pár rad do života od zkušeného a světem protřelého muže. Zapište si je za uši, jsou to vážný věci.

Sex z pomsty Super nápad, jestli chcete mít hodně špatný sex. Tím, že se s někým vyspíte jen proto, aby se o tom dozvěděl váš bejvalej/-á, k obnově vašeho vztahu faaakt nepřispějete. Navíc u toho budete celou dobu myslet na něj/ na ni a přitom dělat směšný pohyby s někým, kdo vás vlastně ani moc nepřitahuje. Až to skončí, bude vám hrozně. Na zlomený srdce je nejlepší brečet a pouštět si smutný písničky.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

30

Sex z nudy Pokud máte dojem, že sex je lacinější než třeba chodit do kina, asi máte pravdu. Ale jestli si s někým nemáte co říct a napadlo vás, že byste se s ním mohli pro ukrácení dlouhé chvíle aspoň vyspat – zamyslete se ještě jednou. Není lepší počkat na někoho, s kým zvládnete obojí?

Sex pod vlivem Super rozjetý mejdan, na kterém jste vypili, co vám přišlo do cesty, a nakonec jste v pominutí smyslů udělali něco, co jste nechtěli.

A za co se stydíte. Jasně, je pár lidí, kteří jsou schopní se v pořádný opici vyspat i se šimpanzem a druhý den si jenom vyčistí zuby a jdou si po svým. Těm lidem se říká magoři. A nemusí to být zrovna šimpanz, stačí, aby to byl čirou náhodou nejlepší kámoš vašeho kluka, nejlepší kámoška vaší holky... Existuje spousta způsobů, jak vám sex pod vlivem může zkomplikovat život, a jen málo způsobů, kterými to pak jde dát zase dohromady.

Sex jako v pornofi lmu Porna točí lidi většinou kvůli penězům. A zdaleka ne všichni si to užívají.

Koneckonců jsou to pornoHERCI. A stejně jako Tom Cruise doma neskáče přes zahradní bazén na motorce jako ve svém posledním akčňáku, ani většina pornoherců nedělá doma to, co ve filmech. Takže existuje snad jediný důvod, proč by stejnou velikost, výkon a množství měl někdo očekávat od vás? A vy od svého protějšku?

Sex jako sport Počítání zářezů a snaha dostat do postele kohokoliv, kdo se namane... je trošku stupidní.

V honbě za čísly totiž snadno přehlídnete někoho, s kým vás to prostě baví víc než s jinými.

A zatímco čísla umí nahnat každý (dobře, skoro každý), najít někoho, s kým vás to opravdu baví, je umění, které zvládá jen celkem úzká skupina těch nejlepších.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Sex jako na divadle S Nikdo vám nemůže zakázat, abyste zkoušeli frajeřinky typu rozepínání N zipu i u kalhot zubama nebo předstírali orgasmy a vůbec dělali ze sexu amatérské divadelní představení. Pokud jste si jistí, že to s dotyčným/-ou chcete (a on/ona s vámi), prostě dělejte, co se vám chce. Na druhou stranu je pravděpodobné, že nejlíp si sex užijete a budete ho chtít s dotyčným/ou (a on/ona s vámi) zopakovat, jen pokud jste si na nic nehráli a nic nepředstírali.

31

smartbox/jak na školu

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV VOJTY ILČÍKA

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš

nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě.

Více informací najdeš na www.afs. cz nebo na telefonu 728 994 908.

Studoval jsem v Číně Vojta je dobrodruh, už v patnácti letech odjel na rok do Číny. Respekt. Jinak bydlí v Mutěnicích a chodí

Přihláška a formality Moji rodiče chtěli, abych se podíval na rok do ciziny kvůli zkušenostem. Na netu jsme našli web AFS a zjistili, že nabízejí částečná stipendia do tří zemí – Německa, Číny a Maďarska.

Naši se přikláněli k Německu, že je to blízko a němčina světový jazyk, já jsem ale bojoval za Čínu, protože ta mě vždycky docela lákala.

Podmínkou pro získání stipendia bylo umět aspoň základy angličtiny a psát o svém pobytu blog, což jsem uvítal a všem to doporučuju, protože tak si člověk uchová přesné vzpomínky.

A potom to přišlo. Musel jsem poslat dopis o sobě, dokumenty o prospěchu a informace pro svoji hostitelskou rodinu.

Přípravy na cestu Když jsme hledali podrobnější informace o Číně, vyšlo najevo, že budu žít v jednom z jejích

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

32

na gympl v Hodoníně. Dřív hrál ping-pong a vesloval, baví ho počítače a videohry.

nejchladnějších měst, takže jsme šli nakoupit zimní oblečení. Taky jsem začal chodit na kurzy čínštiny, abych tam v začátcích nebyl úplně ztracený, a absolvoval třídenní soustředění, které pro studenty pořádá AFS. Týden před odletem jsem začal balit.

První dojmy Ty jsem zaznamenal na svém blogu Mojecestadociny.blog.cz.

V Číně je všechno prostě obrovské. To jsem sice čekal, ale netušil jsem, že až tak moc. Třeba v celém Harbinu jsem snad neviděl budovu, co by měla míň než pět pater, většina jich má deset a víc. Když jsem přiletěl do Pekingu, díval jsem se pořád vzhůru, protože předtím jsem mrakodrapy nikdy neviděl. Teď byly všude kolem.

Doprava. S tou byl ze začátku taky trochu

problém, protože na čínských silnicích není ohleduplnost vůči chodcům nijak velká. O tom, že by vás někdo pustil na přechodu, si můžete nechat jenom zdát, a to, že máte na semaforu zelenou, ještě neznamená, že je přechod bezpečný. Zelená pro chodce navíc netrvá příliš dlouho, takže u větších křižovatek se stává, že musíte zůstat stát mezi dvěma pruhy a auta vás míjí doslova o centimetry. Nakonec jsme si ale všichni zvykli. Jinak veřejná doprava (autobusy, metro) funguje vcelku dobře, i když je místy trochu přeplněná. Metro v Harbinu má jen jednu trasu, což je na desetimilionové město opravdu hodně málo.

Pro Číňany téměř neexistuje něco jako volný čas. Pořád jenom škola a práce. Ve škole a v práci jsou denně od sedmi ráno do šesti večer, dospělí chodí do práce i v sobotu a často

INFO O POBYTU název školy: Harbinská střední škola č. 73 délka pobytu: 10 měsíců cena: 130 000 Kč včetně stipendia typ ubytování: v rodině Rychlé info o Číně: Nemají Facebook, Komunistická strana Číny ho zakázala.

K jídlu se pije převařená, většinou ještě teplá voda. Číňané mají pravděpodobně nejstarší kalendář na světě (od roku 2637 př. n. l.) a jejich den má 24 hodin, 50 minut a 28 sekund. Měsíce v roce mají 29 nebo 30 dní.

i v neděli a několikrát se stalo, že tatínek z mé hostitelské rodiny přišel domů jen jednou za týden. Takže běžný den většinou probíhá takto: přijdeme domů, uděláme večeři, pak se dvě hodiny díváme na televizi a jdeme spát.

V sobotu s bráchou většinou odpočíváme a v neděli jdeme k prarodičům, kde většinou celé odpoledne prospíme a takto pořád dokola.

Co jsem se ptal spolužáků, tak podobně to chodí v každé rodině. Tento systém asi není moc dobrý pro menší děti, které chodí ze školy dřív a celé dny jsou pak samy doma (také proto, že pokud nejsou dvojčata, tak nemohou mít sourozence). Rodiče vidí v podstatě dvě hodiny denně a někdy ani to ne, což není příliš dobré pro rodinné vztahy. Pro mě je to zajímavá zkušenost, ale žít takto celý život – to si neumím představit. Čínské jídlo Řekl bych, že to, co si pod „čínou“ představujeme my, má s originálem společný asi jenom název. Číňané mají rádi hodně ostrá jídla a všeobecně hodně koření. Také se mnohem častěji stravují v restauracích,

W W W.REDWAY M AG.C Z

kterých je ve městě obrovské množství. Asi nejtypičtějším čínským jídlem je tzv. hotpot, což je zjednodušeně řečeno něco jako fondue, ale místo sýra máte pálivou omáčku, do které se nasypou kousky masa a zeleniny. Vy si je po chvilce vytáhnete do své misky a sníte.

Denní rutina Harbin leží na severovýchodě Číny, blízko ruských hranic a Sibiře. Proto je tady taková zima. S bratrem vstáváme v šest, pak se nasnídáme, jdeme do školy, tam jsme od sedmi do šesti večer, potom jdeme domů, navečeříme se a pak mám chvíli času, kterou většinou strávím přípravami na další den. Ve škole trávím určitě víc času než doma. Teď je to ale lepší, díky čínskému novému roku a vánočním prázdninám máme celý měsíc volna.

Na škole je mezinárodní oddělení, kam chodí právě jenom zahraniční studenti (my z AFS a skupinka z Koreje). V podstatě neděláme nic jiného, než že se učíme čínštinu, pak máme taky hudebku, výtvarku a tělocvik, ale většinu času stejně zabere čínština. Je to fakt strašně těžký, a kdybychom se tomu tak nevěnovali,

nenaučili bychom se to nikdy. S čínskými spolužáky jsme pohromadě vždycky jen dvě hodiny denně, odpoledne, a to jsem pak ve třídě s bráchou. Odpolední vyučování ale spočívá v samostudiu, kdy se studenti učí a dělají si úkoly na příští den, takže jejich normální vyučovací hodiny s učiteli vlastně nevidíme.

Přeřeky v čínštině Chtěl jsem svojí kamarádce napsat „Veselé Vánoce“ a brácha mi pak řekl, že jsem jí napsal „Buď šťastná, že ti někdo lhal!“, a od tý doby si mě pořád dobírá. Teď už si dávám větší pozor a všechno, co píšu ostatním lidem, si nechávám od bráchy zkontrolovat.

Co Čína dala a co vzala Ještě tady pořád jsem, ale už teď můžu říct, že mi dala zatím nejlepší rok života. Poznávám super lidi, nové město a kulturu, ale hlavně se učím nový jazyk. Vzala mi maximálně rok školy v Česku, jinak nic.

33

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: ALEXANDRA ŠLIKOVÁ, STŘEDNÍ ODBORNÁ ŠKOLA OBCHODU, UŽITÉHO UMĚNÍ A DESIGNU, PLZEŇ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Finština Po kratší asijské tour se vracíme zpátky do Evropy, konkrétně do země tisíců jezer, saun, sobů, Kimiho Räikkönena, hektolitrů kafe a donedávna i telefonů Nokia, dej jim pánbůh věčnou slávu. Finsko, respektive Suomi, jak zemi nazývají její rodáci, je v současnosti dvojjazyčným státem; vedle domácí finštiny má za úřední řeč i švédštinu, na kterou můžete narazit hlavně na jihu, u hranic (logicky) se Švédskem. Zatímco švédština je germánskej jazyk, a tudíž do určité míry srozumitelná většině z nás (i kdyby třeba jen podobou slovíček), finský věty občas můžou působit jako zprávy z jiný planety.

, o t a n eN m o p a Z #1 xistujou ” í že e n d o r á „ mezin. Neexistujou slova ět bu de ro zu m ým te rm ín ům š ně ka m n, , že ně kt er fo tá to le ys na te ch ut ko se a ja Po ku d dá sp ol eh no Js ou to sl ov vě tš in ou se op í, co m áš ní ho le sa . po Ev ro pě , u po hr an ič ka žd ej po ch i, ny ol di ek dě z kd i ák js dl ál ně . Te da Ať se . im al ní in tb m ed fo i po sl m ěn í je no m ne bo tř eb a ka ta zy zi ja er je pu he lin , iv od n un k fo zy le ce nt ru m , za čá tk u: te vý ra zy se ja e e do hl ty ek e íč ož ov al lo , pr ot ož ot r sl al je ja lk ap na m ys li, pr ě. Ta kž e pá pi st o a fo tb př ek va pí , sa m oz ře jm io a y, yl ěk ) in ov št hm čl (u fin c je to ví kr om ě un iver zi ta ta je m ní . O ke sk us ta , m , ab y by li ce nt ru m je le že t na to zá a kr sa va jí če št in u.

Fi no vé si dá př ip om ín á na ně co , co kd yž na ra zí

#2 Pokud nara z

íš na povedom slovo, nep y – mužou zaanikar to Rusové V lin gv is ti ce se to m u ří ká „s pr ac hb un d“ : fe no m én sl ov ní ch zá , kt er ý oz na so b u so us ču je vz áj em ed ní ch ja zy vy sk yt uj ou ný ov liv ňo vá ků . Je to dů sl ov a př ev za vo d, pr oč se ní tý ze šp an ěl ne m aj í vů be tř eb a v ba sk št in y, př es c ni c sp ol eč ič ti ně to že sp ný ol ho u ty dv a ja A ta k se m . Fi nš ti na je zy ky ez i vš em a ta kh le si ln tě m a ke sk ě ov liv ně ná tř eb a si pp us ta m a a pu ru ul i (c ib ul e) št in ou . he lin am a na je , so kker i (c zn am en á ve dn ou ob je ví uk r) ne bo ik sk ut eč no st ku na (o kn o) i ce st a, na . Ak or át m to ba ch a. at ka

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

34

i j o v s j e v á r h a #3 Na pouštEj si ji Re C E n e l a m zpo

#4 Tvé vEt y

ít ja ko řá d m ůž eš zn ra da . ě vš ec hn o, po pr ak tič tě jš í ik u ne bo úp ln as u. Sk ut eč ní hl at ii am od A te ď ně ja ká gr el , m ka íč sp íš m ítl uč it sl ov e; př ízv uk , ne bo íři li do po st el I kd yb y se s od te n sp rá vn ej ko by pr áv ě m ja k to m u ch yt it da jí í í, ěj ač St zn i n. ac Fi ) na ko nc i pa si tu é ek pr avej žd áz ka ot to ně os et (vč to tiž v na pr y je jic h vě ty os tě se hn pr – ec vš ze a sy no vé sa un y ou o dl ok fa kt ro zv áž ně , hl ub ý vy sl ov uj ou po čí ta či m lu ví po m al u, uh lá sk y, kt er a po to m ho v m aj í dl ou hý so ně ja ke j text t ky ís Ta . eč lů př do as hl as em í. Zk us na hl ch vil ku za st av í an i up ro st ře d na Fi ny ne op ou št ja k to zn í. ně le kh ta te si m ě“ st yl it; ěz al sn po ro uc há om y zp sa ch t le ou rá d ře „m st dv ak vím , že te nh le pě t rá no up ro ti v os jim en se uš zk yž Z vla st ní na př ík la d kd am žic íc h, ja ko kt . v kr izo vý ch ok na le tiš tě . Fa at st do í ej us m se ě tn nu a au to

aT vyjádRen v trpném y jsou rodu Pr ak tic ká rad a čís lo dv ě. Zv lád ne š pře vá dě t vše mí sto „K am il mi ch ny vě ty do trp sn ěd l ob ěd “ řek ný ho rod u? Zk us ni „M ůj ob ěd by to: pa siv um mn oh em l sn ěd en Ka mi lem , mn oh em ča stě “. Fin šti na po už ji ne ž če šti na . Po ívá jaz yk a po zn at sp ku d ch ce š mí sto uč íš po uli čn í sla ng eb nic ovéh o , je sit ua ce ješ tě tot iž ml uv í v pa siv mn oh em zá ba vn u sk oro po ka žd é, ějš í; ml ad í Fin ov kd yž vyj ad řuj ou é tak že jej ich ko nv prv ní os ob u mn erz ac e mů že při ož ný ho čís la, po mí na t pře stř elk „Jd em e do kin a“ u arm ád níc h po ne bo „H raj em e ky nů . Mí sto ho ke j“ pro stě řek ho ke j“. Už ite čn no u „Jd e se do kin á po mů ck a, po ku a“ a „H raj e se d tvů j jaz yk ne má (m im oc ho de m) žá dn ej bu do uc í ča ne má . s, co ž fin šti na Jde to do ko nc e tak da lek o, že ve fin šti ně ex ist uje by to v prv ní os ob i pa siv um slo ve sa „b ýt“ ě plu rál u by lo „Je ; če sk y se“. Fin sk y to zn am en á pro stě „js me“.

d. a l h E n m a n e #5 J na tobE peníze?

J so u k“ ) ne zn á u i („f in sk ý ja zy je št ě na je dn Su om en ki el e: hl Zb ýv á m ís to z ad es si vu to ou ba en tře ož kc i sl du , že? Ta k si vn í ko ns tru se po pr ak tic ko u ra ho ku to po d ně kd o to . Po už ívá m ís y zn am en á, že sl oves o „m ít“ en o do če št in ož el dř uj íc í zh ru ba př ja ž vy co d pá sl oves a, si v je zv lá št ní es ja ko a sp on ovéh o Ad . je m po tř – do bn ě ně co na ně ko eň , vr ch u, ne uv ni ně co m á, ta k yž m á Fi n žíz sm ys lu na po kd li (ve Či a“ “. „n ýt u lo žk ně „b če sk ou př ed es o je no rm ál n. ov sl Fi é ák ov ud on „o n“ ), sp je na ně m . Ch v an gl ič tin ě eň , al e žíz eň no st i ne m á žíz ta k ve sk ut eč

W W W.REDWAY M AG.C Z

35

smartbox /

TEXT A FOTO: ROMAN FOJTÍK

Vědec, dobro a sublimace kovů Věda je krásná věc. To si člověk uvědomí vždy, když je konfrontován s její praktickou aplikací. Dokud se zabývá pouze teorií a bádáním nad nesmrtelností brouka, nemá problémy. Prostě bádá a bádá, a když k ničemu nedojde, prohlásí, že cesta není správná a příště bude bádat něco jiného, co už zcela jistě povede k úspěchu.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

36

JMÉNO: Ing. Roman Fojtík, Ph.D.

ápady Nejlepší nve van ě. dostávám himedes!

Jako Arc

Mnoho vědců bádá nad věcmi, které již na první pohled k ničemu jako úspěch nebo pokrok nepovedou. Stačí být ovšem vysoce postavený, mít dobré kontakty, a můžete dělat jakýkoli výzkum, třeba zbytečný. Podle mě to není v pořádku. Pokud se zamyslíme nad tím, co tady u nás máme, zjistíme, že ropa to není, diamanty také netěžíme, a asi jediné, čím můžeme zemím bohatým na tyto suroviny konkurovat, je vědecký pokrok. My Češi totiž dokážeme vymyslet věci jako nikdo jiný, a nezáleží ani tak na tom, jak moc dobře se učíte.

Samé jedničky nejsou podmínkou. Například já jsem na základní škole trpěl jako zvířátko a tomu taky odpovídaly známky. Nebavila mě čeština, matika ani fyzika. Vynikal jsem jen v individuálních sportech, jako je gymnastika, atletika, kanoistika a tak. Kolektivní sporty mě nebavily. Škola byla za trest. Po cestě tam a zpátky a většinou i v ní jsem neustále přemýšlel a snil nad různými vynálezy, které jsem se snažil realizovat pomocí dostupných materiálů, což byly především špejle a papír. Vyrobil jsem například mechanickou ruku, která se pohybovala podle toho, jak jsem tahal za páčky. Nebo počítač. A tak podobně. Později jsem se ponořil do sportu a ten mě naplňoval až do dvaceti let. Na vysoké škole ovšem do mého života přišla děvčata, která mě do té doby naprosto nezajímala. A sport najednou přestal být prioritou.

S děvčaty se vše změní. Už si nemůžete dělat, co chcete, protože byste měli průšvih, a hlavně myslíte pouze na ně. Vše ostatní jde stranou, což se samozřejmě podepíše na vašem čase a dosavadních zájmech. Celou dobu jsem byl přesvědčen, že devadesát procent věcí, co se učím ve škole, nikdy nepoužiji, ale spletl jsem se. Mnoho, opravdu mnoho věcí je velmi důležitých, ale to si člověk uvědomí, až když je později potřebuje. Pouze pokud podědíte pár milionů nebo lépe miliard korun, jsou věci, které asi znát nemusíte. Například jaká je minimální mzda v ČR a tak.

O sublimaci kovů Snažím se v životě něco dokázat a pokud možno pomoci lidstvu, což by mělo být cílem každého vědce. Kdyby například politici mysleli na to, jak pomoci lidem, a ne sobě, všem by se žilo o poznání lépe. Realita je ovšem taková, že každý pomáhá především sám sobě. Jako v případě, který jsem řešil pro znalecký ústav VŠB-TUO. Kdysi se rekonstruovala nějaká bytovka. Jednou z částí, které bylo potřeba opravit, byly i nosné

W W W.REDWAY M AG.C Z

VĚK: 32 let ZNAMENÍ: Lev OBOR: statika, dynamika, experimentální měření

prvky stropů. Bohužel, po jejich rekonstrukci se jedné babičce propadlo křeslo o patro níže. Moc rád bych viděl její výraz poté, co se její křeslo ocitlo u sousedů. V čem byl problém? Realizátor místo toho, aby dal do stropu předepsané ocelové nosníky, použil vyřazené kolejnice. Aby ušetřil. Nové nosníky stojí hromadu peněz, vyřazené kolejnice seženete na sběrném dvoře za cenu šrotu. Jak se tam dostanou? No většinou projede poslední noční vlak a ráno jsou koleje pryč. Asi vysublimovaly.

Na Ostravsku je pro sublimaci kovů velice příznivé podnebí. Například se tam čtrnáct dní stavěla ocelová kostra haly, přišel víkend a v pondělí byla hala pryč. Všechny profily byly nalezeny v nejbližší sběrně surovin. Zajímavostí je, že někdo musel vylézt po naprosto hladkých sloupech do desetimetrové výšky a tam rozšroubovat obrovské spoje tak, aby ho to nezabilo. Já sám bych musel dlouho přemýšlet, jak to udělat, aby to šlo vůbec rozebrat. Před těmito sublimátory smekám. Škoda že se lidé s takovým potenciálem nezabývají něčím užitečnějším.

I já jsem letos zažil sublimaci. Vždy jsem tvrdil, že mé „ferrari“ nikdo nemůže vykrást, a tak jsem v něm běžně nechával hromadu věcí. Naposledy velký mobilní stativ a další relativně drahé věci.

Ráno jsem přišel k autu, zámek vypáčený, okno rozbité. Jediné, co se ztratilo, však byla má montérková blůza s nápisem VŠB-TUO v hodnotě asi sedmi piv. Oprava auta byla výrazně dražší. Ale to jsem se vzdálil od tématu, tak honem zpět.

Strop se pod křeslem té paní propadl proto, že taková kolejnice, po které jezdí padesát let dennodenně vlaky, se vlivem cyklického namáhání unaví. Co je únava, jsem vysvětlil v prvním deníkovém zápisu z ledna tohoto roku. Nicméně připomenu: Únava oceli je, když ohýbáme drátek, dokud nepraskne. Ocelová kolejnice se unaví přejezdem desetitisíců nebo i více vlaků. Časem na ní vznikne spousta malých prasklinek, a když ji použijete v konstrukci, kde na ni bude působit velké zatížení, dojde v místě prasklinky k porušení křehkým lomem. Jak si představit křehký lom?

Křehkým lomem praská například litina. Z litiny se kdysi vyráběly radiátory. Když vezmete litinový radiátor a vyhodíte ho z okna, rozletí se na mnoho kusů. Když vyhodíte zdravou ocel (novou kolejnici), tak se po dopadu maximálně ohne. Nic jiného se nesmí stát. Při prozkoumání kolejnice použité ve stropu byly zjištěny v jednom místě právě tyto trhliny. Pro laboratorní zkoušku jsme použili

PRACOVIŠTĚ: VŠB-TU Ostrava, Fakulta stavební, Katedra konstrukcí VŠTE České Budějovice, Katedra stavebnictví STAV: čerstvě rozveden

zbytek kolejnice, kde jsme už žádné výrazné trhliny nenašli, a s ní jsme pak ještě provedli ohybovou zkoušku. Zajímavé bylo chování účastníků této zkoušky.

Na začátku všichni stáli u lisu a hojně diskutovali, kdy to praskne a tak. Po chvíli, když se kolejnice začala prohýbat pod vlivem mnohatunového zatížení, diskuze ustávala a všichni se počali nenápadně vzdalovat. Po dvaceti minutách a zatížení několika desítek tun se už všichni krčili za dveřmi a čekali velkou ránu. Pokud by přišla, bylo by asi bláto na hřišti. Daný kousek však zřejmě nebyl ovlivněn únavou a choval se houževnatě, zato se zastavil chudák lis, dále už prostě nemohl.

Ukázalo se, že únava ovlivnila pouze určitou část kolejnice, proto to v bytovce odneslo jen křeslo.

Poučení zní: Když chcete něco odrbat, obvykle se vám to vymstí.

Na závěr citát jednoho z mých strejdů. „Věda má svůj smysl, pokud se chápe jako cesta k pravdě a pravda jako dobro člověka.“ Řekl Jan Pavel II. Myslím, že mohu podepsat.

37

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET SUPERVIZE: MIRKA PAPEŽOVÁ, AK TOMÁŠ RAŠOVSKÝ FOTO: ARCHIV, PROFIMEDIA.CZ

Právní minimum

Poškodil jsem cizí věc K poškození cizí věci může dojít buď nechtěně (Jééé, to okno jsem vám fakt rozbít nechtěl!), nebo úmyslně.

Třeba graffiti za neúmyslný čin vydávat nemůžete.

Podívejme se, jak s vámi v obou případech naloží zákon.

Mladiství pachatelé

Přitěžující okolnosti

Polehčující okolnosti

Pokud vám ještě není patnáct, nejste trestně odpovědní a nemůžete jít do vězení. Náhradu škody za vás budou řešit rodiče, vám ale hrozí, že se situace bude probírat ve škole, se sociální pracovnicí a dalšími autoritami, od nichž se můžete dočkat výchovného trestu (například ředitelské důtky, snížené známky z chování apod.), což taky není nic příjemného.

Když se poškození nebo zničení cizí věci dopustíte ve věku mezi patnácti a osmnácti lety, jste mladiství a můžete být odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody až na šest měsíců.

Co vám v očích soudce přitíží? Například činy spáchané z rasových, politických nebo náboženských důvodů – pokud někdo posprejuje náhrobky na židovském hřbitově hákovými kříži, může dostat až tři roky natvrdo.

Stejný trest hrozí i těm, kteří způsobí škodu za 500 000 a více korun, a až na šest let by si mohl jít sednout ten, kdo se dopustí škody pět milionů a více korun. Pokud byl pachatel v době spáchání činu pod vlivem návykových látek (alkohol, drogy), je to vždy přitěžující okolnost a kromě trestu mu může být nařízeno ještě léčení.

Přiznání je polehčující okolnost, to jste už asi slyšeli. Když se přiznáte, sami svůj čin oznámíte úřadům, vyjádříte upřímnou lítost, nabídnete uhradit způsobenou škodu a projevíte se jako vcelku spořádaný člověk (nekradete, neberete a neprodáváte drogy, nechodíte za školu, nikoho nešikanujete apod.), může soud rozhodnout, že vás nepotrestá. Spokojí se pouze s tím, že to s vámi projedná a takzvaně vám promluví do duše. Ale pozor, přihlíží k tomu, jestli na uhrazení škody máte peníze a jestli ji opravdu zaplatíte. Nestačí tedy jen říct, že činu upřímně litujete. Na to vám soudce neskočí.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

38

smart box /

TEXT: BARBORA GENSEROVÁ, GYMNÁZIUM PETRA BEZRUČE, FRÝDEK-MÍSTEK ILUSTRACE: ADÉLA PŘADKOVÁ, GYMNÁZIUM PETRA BEZRUČE, FRÝDEK-MÍSTEK

Karel Hynek Mácha: Máj český romantismus − od 30. let 19. století − vrcholná fáze národního obrození − nespokojenost se společností, buřičství Karel Hynek Mácha − 1810–1836 − básník, prozaik − raná tvorba německy, později česky − dílo: - typický je protiklad sen x skutečnost - román Cikáni - cyklus povídek Obrazy ze života mého - Máj: • lyrickoepická báseň •hl. postavy – Jarmila, Vilém, Hynek (sám Mácha) • 4 zpěvy, 2 mezihry • kontrast: krása přírody x lidská tragédie • množství básnických prostředků (metafory, personifikace, pleonasmy, gradace)

Taháky k maturitě

Říká se, že klasická díla jsou ta, která každý chválí, ale nikdo nečte.

Třeba Máj. Vrcholné dílo českého romantismu, ale většina populace si z něj vybaví akorát, že byl pozdní večer, první máj. Kromě popisu a obdivu přírody se zde však dočteme i o nevěře, otcovraždě, sebevraždě nebo lámání v kole. Ano, Máj je bezesporu romantická báseň. Podívejte, o co ta většina populace přichází.

Zpívej, zpívej básničku Karel Hynek Mácha se rád toulal po venku, třeba v okolí hradu Bezděz. Právě tam uslyšel příběh, který použil jako předlohu pro svůj Máj. A co to ten Máj je? Lyrickoepická báseň rozdělená na čtyři zpěvy a dvě intermezza (čti mezihry). Vyobrazuje kontrast mezi krásou jara a tragédií lidského osudu, větší část díla zaujímá líčení přírody. Mácha v této básni často používá pro češtinu nezvyklé jambické metrum (jambický verš začíná nepřízvučnou slabikou, ale česká slova obvykle začínají slabikou přízvučnou). V textu je tolik básnických prostředků, že aspoň několik jich pozná každý. Tak třeba: oxymóron (mrtvé milenky cit), personifikace (šeptal tichý mech), inverze (hrůzou umírá vězně hlas) nebo zvukomalba (řetězů řinčí hřmot) či epizeuxis (zemi krásnou, zemi milovanou).

o Vilémově minulosti. Jeho otec ho vyhodil z domu, takže mu nezbylo nic jiného než se stát loupežníkem. A protože byl šikovný, vypracoval se až na vůdce loupežnické party. Když se jednou vrátil z výpravy, nějak se mu doneslo, že ho Jarmila podvádí. A právě s jeho otcem!

V záchvatu vzteku Vilém svého rodiče zabil, a za to byl tedy odsouzen k smrti.

Květnová idylka

Jarmilo!!!

V prvním zpěvu Jarmilka sedí na skále, kouká na jezero a čeká na Viléma. Tu na obzoru spatří malou loďku a celá natěšená, že její chlapec přijíždí, běží mu naproti. Se zklamáním zjistí, že místo Viléma připlul jeho kamarád, navíc se strašnou zprávou: Vilém je ve vězení a ráno bude popraven. A to kvůli ní. To dívka neunese, skočí do vody a utopí se.

A jak to může být její vina? Povězme si něco

W W W.REDWAY M AG.C Z

Viléme!!!

Je noc, tma, a my se ocitáme v druhém zpěvu.

A ve vězení. Vilém, spoutaný v řetězech, přemýšlí. O svém životě, co vše se v něm událo, od ztráty domova přes život loupežníka až k otcovraždě. Myslí si, že si ale nezaslouží zemřít, protože to, že zabil zrovna svého otce, není jeho vina. Pak přejde k úvahám o posmrtném životě, ve který nevěří. Myslí si, že po smrti není vůbec nic, jen nekonečná prázdnota. To ho tak vyděsí, že začne nahlas naříkat. Tím vytrhne ze spánku strážného, který se na vězně přijde podívat a vyslechne jeho depresivní monolog. A tak ho to rozesmutní, že se z něj stane uzlíček neštěstí a už nikdy se neusměje.

A máme tady mezihru. V té se sbor duchů těší na příchod „strašného lesů pána“ (Viléma) a domlouvá se s přírodou, jak mu kdo přispěje na pohřeb. Třeba žáby slíbí, že budou zpívat, vichr obstará hudbu a krtek vyhrabe hrob.

S příchodem rána přichází třetí zpěv. Příroda se radostně probouzí do nového dne, ale Vilém se vydává na smrt. Vedou ho na pahorek, na místo výkonu trestu. A protože tehdy nebyla televize ani Blesk, na popravu se jdou podívat davy lidí. Vilém se naposledy rozhlíží po své rodné zemi a se slzami v očích se s ní loučí. Pak se kat napřáhne a setne mu hlavu. Vilémovo tělo následně vpletou do kola a hlavu narazí na kůl jako výstrahu pro ostatní.

Hynku!!!

Následuje kratičká druhá mezihra, kde se loupežníci loučí se svým mrtvým vůdcem.

Potom skočíme o sedm let dopředu, do čtvrtého zpěvu. V něm Mácha vstupuje do děje jako poutník. Na silvestra projíždí krajinou a ocitne se na místě Vilémovy popravy, kde najde jeho lebku a zlámanou kostru. Ve vesnici se poptá na příběh těchto kostí. Porovná svůj osud s osudem Vilémovým a zjistí, že jsou na tom podobně, že oba životy jsou stejně smutné. Aby ukázal spojení svého života s životy postav, zvolá úplně nakonec: „Hynku, Viléme, Jarmilo!!!“

39

základy společenských věd /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Gratias Tibi Mysli globálně, jednej lokálně 1. Žáci ze základky v Blatné začali doučovat spolužáky z rodin, které by si placené doučování dovolit nemohly. Svůj projekt nazvali Pomocná ruka.

2. Dva středoškoláci z Předlic (tzv. vyloučené sociální komunity neboli ghetta v Ústí nad Labem) upozornili na „neviditelné“ přechody pro chodce. Sepsali petici, natočili reportáž pro TV Předlice, kterou sami založili, scházejí se s politiky a zastupiteli města, výsledkem čehož je alespoň dočasné řešení – zřízení dohledové služby na přechodech. Mimoto se kluci zabývají i dalšími problémy předlické čtvrti.

3. Ve Vroutku se parta mladých lidí rozhodla opravit kostel sv. Jana Křtitele. Pořádají v něm akce, které stmelují lidi z obce, a přibrali si k tomu i péči o okolí místního hřbitova. Zástupci těchto a dalších vybraných projektů byli norskou ambasádou pozváni na studijní cestu do Osla, kde se seznámili s aktivitami svých norských vrstevníků.

Idealismus – jedna z věcí, která je na mládí tak sexy. Kňourání – jedna z věcí, která je na Češích tak nepřitažlivá. Stížnosti, že život je nespravedlivý a všichni kolem sobečtí parchanti, jsou spolu s výmluvami „a proč bych to měl dělat já, proč ne někdo jinej?“ naší národní mantrou. Ceníme každého, kdo nefňuká a svůj idealismus nedrží pouze v teoretické rovině.

Příležitostí je k tomu dost, třeba tahle.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

40

Gratias Tibi znamená latinsky „díky tobě“ a organizace Člověk v tísni tak nazvala soutěž, v níž oceňuje mladé lidi za budování občanské společnosti. Co je občanská společnost: když dobrovolně uděláte něco prospěšného pro všechny a nechcete za to peníze. Je to evolučně prověřená metoda, jak zvyšovat kvalitu života kmene, vesnice, města, státu, přičemž nikdo není poškozen a vyhrávají všichni, tedy takzvaná win-win situace. Opakem pojmu „občanská společnost“ je státocentrismus, poněkud ošklivé slovo pro absolutní víru občana, že o jeho pohodlí se musí postarat vláda a státní instituce.

Tři příklady těch, kteří nic takového neočekávají Je hezké dělat si starosti, že v Súdánu mají nouzi o vodu (copyright Bonus), ale jak toho má člověk plnou hlavu, kolikrát si ani nevšimne, že stará paní ze třetího patra už s nákupem nevyjde schody a potřebuje pomoc. „Mysli globálně, jednej lokálně,“ v tom měli technaři první generace svatou pravdu.

Pokud ti to dává smysl, běž na gratiastibi.cz pro další informace

smartbox /

TEXT: AGENTKA MOSSADU V UTAJENÍ FOTO: JÁN KAPUSŇAK

Snídaně z celého světa

Izrael Izrael je čtyřikrát menší než Česká republika, a přesto celosvětově vede v počtu akademických titulů, vědeckých publikací a patentů na počet obyvatel. Izraelci jsou osmý nejšťastnější národ světa a mají čtvrtou nejdelší pravděpodobnou délku života – 82 let. Nesouvisí to s tím stravováním nějak?

Izraelci žijí okamžikem. Milují zábavu a dobré jídlo. Rodina a přátelé jsou pro ně na prvním místě a tomu odpovídá i typická snídaně, pestrá a hutná jako Izrael sám. Protože země od roku 1948 neustále přijímá emigranty ze všech koutů světa, od Vídně po Jemen a zase zpátky, žijí zde vedle sebe židé, muslimové, křesťané i ateisté a všichni se navzájem ovlivňují. Izraelská kuchyně je bohatá, nicméně zdravá, podle nedávné studie dokonce devátá nejzdravější na světě ze zkoumaných 187 zemí. Je to hlavně díky převaze čerstvé zeleniny – poněkud paradoxně, když území státu tvoří z poloviny poušť.

Základem snídaňového menu je chumus (v angličtině, která nezná „ch“, psáno hummus), tedy cizrnová kaše s drceným sezamem (tchina). Podle odborníků na výživu pokryje

W W W.REDWAY M AG.C Z

Představte si svoje tělo jako auto. Pokud do nádrže nenalijete palivo, nerozjede se. To je základ. Snídaně je taky základ. Po nočním spánku je vaše nádrž prázdná a nutit tělo, aby s ní vyjelo do školy, není z dlouhodobého hlediska dobrá strategie. Časem vás začne provázet bolest žaludečních vředů, zvýšená hladina cholesterolu, chronické pálení žáhy a nemoci srdce a cév.

Záleží taky na tom, jaké palivo do systému nalijete. Levné a nekvalitní vám brzy zadře motor. Podívejme se, jakou směs prověřenou staletími preferují Izraelci.

200 g chumusu denní potřebu základních živin, vitaminů a minerálů. Problém je, že chutná tak skvěle, že u jedné porce asi nezůstane.

A jak do sebe po ránu dostat syrovou zeleninu?

Tajemství spočívá v tom, nadrobno ji nakrájet.

Zeleninovým salátem začínají Izraelci úplně každé jídlo. Oběd je oproti snídani skromnější, největší pozornost věnují večeři.

Cherry rajčata – izraelský vynález Protože přírodní vodní zdroje tvoří pouze dvě procenta z celkové rozlohy státu, Izraelci se stali mistry vodního hospodářství. Vyvinuli například technologii „kapkové závlahy“, díky které se jim i v extrémním prostředí pouště podařilo vybudovat soběstačné zemědělství.

Cherry rajčátka by člověk zařadil spíš do Itálie, jejich domovem je ovšem Peru a v Izraeli vypěstovali jejich superodolnou odrůdu, která ovládla světové trhy. Tulipány si zase spojujeme s Nizozemskem, dovážejí se tam ale právě z Izraele. A vedle světově proslulých oliv tu máme i produkci vína z Golanských výšin – koneckonců vinný hrozen je starodávným symbolem Izraele.

Proč nesnídám?

Ráno nemám hlad.

Odpověď: Snídaně je zvyk. Začni něčím malým, kouskem celozrnného chleba se sýrem a šálkem teplého čaje. Postupně přidej kousek zeleniny a ovoce.

Nestíhám to.

Odpověď: Věci do školy a na sebe si připrav už večer.

Tak získáš deset minut. Hned jak ráno vstaneš, zapni konvici a udělej čaj. Než se oblékneš a vyjdeš z koupelny, bude akorát. Namazat krajíček chleba trvá asi půl minuty.

Budu tlustá/tlustej.

Odpověď: Snídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři dej nepříteli. Tlustá budeš, pokud to děláš obráceně: snídaně, svačina, oběd nic a večer pak všechno. Vystresované tělo ukládá tuky do zásoby, oprávněně se totiž bojí, že ho opět necháš hladovět. Proto je nejlepší jíst pravidelně.

41

smartbox/test

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK ILUSTRACE: ANIČKA TROUSILOVÁ

Svět strašně pokročil. Jazyková zásoba neodvratně přichází o slova, kterým ještě před třiceti lety nebyl problém porozumět.

Na druhé straně spousta nových slov přibývá. Studenty vyzkoušíme v příštím čísle, dnes jste na řadě vy, učitelé. Kolik nového lexika znáte? Pozor, někdy je správně i víc možností.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

42

OTÁZKY PRO UČITELE

B) postava z Disneyho seriálu Rychlá rota C) technologická novinka, vychytávka

1 Swag A) hustě se oblíct B) neúspěšné stahování souboru C) secretly we are gay

13 Skrillex A) hudební starlet B) typ účesu C) stylové hudební video se schválně roztřeseným obrazem

16 Trolovat A) krutě vtipkovat na adresu tělesně postižených (troll – trpaslík) B) cíleně provokovat v internetových diskuzích C) používat kolečko na myši pro rychlé posouvání stránky nahoru nebo dolů

5 Lajkovat A) předhánět se v panácích na baru B) mít někoho rád C) kladné hodnocení statusu nebo komentáře na Facebooku

17 Fail A) selhání/trapas/nezdařený úmysl B) prudký zvrat děje ve filmu/seriálu C) skateboardový trik

6 Anime A) klasická próza přepsaná do kresleného příběhu (např. Zámek od Jaromíra 99) B) radikální hudební žánr angažovaný v boji za práva zvířat C) japonský kreslený seriál nebo film

18 Loser A) mimořádně ceněný kousek neznačkového oblečení B) nula, smolař, ztroskotanec C) ten, kdo na Facebooku zakládá profily slavných osobností bez jejich vědomí

7 Meme A) po internetu rychle se šířící obrázek s vepsaným textem B) kulturní vir C) graficky znázorněná informace, myšlenka

19 Cameo A) miniaturní role ve filmu, seriálu B) výrazný vzor na legínách C) tetování, co vypadá trojrozměrně

9 Gopro A) miniaturní kamera s velkým rozlišením B) profesionální jezdec (skate, bike, surf) C) zkratka oblíbené hry na PlayStation – Going Professional 10 Dron(e) A) pohyblivý robot B) bezpilotní létající stroj C) slepě nekritický zastánce nějaké ideologie 11 Label A) úroveň (videohry, okamžiku, stylu) B) hudební vydavatelství C) značka (módní i jiná) 12 Gadget A) styl EDM (electronic dance music)

W W W.REDWAY M AG.C Z

29 Spamovat A) posílat anonymní výhružné esemesky B) sdílet pirátské soubory C) rozesílat hromadné maily obsahující reklamní sdělení 30 Lol A) zkratka pro výraz nesouhlasu v internetové diskuzi (lie or laughter) B) zkratka pro porouchanou herní konzoli (like old and limp) C) zkratka pro výraz pobavení v internetové diskuzi (laughing out loud)

20 Spoiler alert A) nebezpečí vyzrazení pointy B) pestře pomalované křídlo auta C) ztráta posledního života ve videohře 21 Hoax A) bezdomovci (homeless folks) B) fáma C) fotbaloví chuligáni 22 Geek A) vymetač večírků, bavič, komik B) počítačový odborník, fanoušek nových technologií C) plachý, divně oblečený šprt 23 Slurm A) zvratky na chodníku B) stylově oblečený starý člověk C) limonáda ze seriálu Futurama 24 Péespéčko A) zkratka hry Pan & Scan & Plan B) oblíbená taneční droga (PSP) C) miniaturní verze PlayStation

Řešení: 1 AC; 2 A; 3 B; 4 A; 5 C; 6 C; 7 ABC; 8 B; 9 A; 10 ABC; 11 BC; 12 BC; 13 AB; 14 A; 15 A; 16 B; 17 A; 18 B; 19 A; 20 A; 21 B; 22 BC; 23 C; 24 C; 25 C; 26 C; 27 C; 28 A; 29 C; 30 C

8 Piece A) pozdrav hipíků B) barevné graffiti s pozadím od jednoho autora (writera) C) napiš mi (písni mi)

28 Nick A) internetová přezdívka B) hezoun, pohledný mladík C) falešná ikona na ploše počítače

Hodnocení: 20 bodů a více: Super. Buď jste čerstvý absolvent, co ve škole nebyl totální geek, nebo už máte něco odkrouceno, ale jste mladý duchem. Chcete současnému světu rozumět, a to je dobře.

4 Fejk A) podvod, podvrh B) milovník zvířat (podle bývalého ředitele pražské zoo) C) nepřítel v internetové diskuzi

15 Flejmovat A) vyvolávat hádky v internetových diskuzích B) dávat na Facebook fotky z posilovny C) používat zápalné bomby a plamenomety ve videohrách

27 Contest A) výtvarná dílna s lektorem, co dělá graffiti B) společný test pro celý ročník C) soutěž

20 až 5 bodů: Ale jo, furt dobrý, jak říkali bratři Mašínové. Ještě tak přizpůsobit současným jazykovým trendům i seznamy doporučené školní četby, to by bylo!

3 Widget A) skvěle/hustě B) ovládací prvek na ploše PC, tabletu, telefonu…

C) náramkové hodinky s velkým kulatým ciferníkem

14 Hejtovat A) psát nenávistné komentáře v internetových diskuzích B) projevovat nenávist jakýmkoli způsobem C) organizovaně podvádět při testech ve škole

26 Mural A) holka, co vypadá jako kluk B) parkourový trik – přeskočení zdi saltem C) velkoplošná malba na zdi

5 bodů a méně: Generační propast o rozměrech Macochy. Do hodiny byste asi neměl vstupovat bez profesionálního překladatele.

2 Level A) úroveň (videohry, okamžiku, stylu) B) jedna celá řada televizního seriálu C) hybrid silničního a horského kola

25 Vyhajpovat A) vyloučit někoho z party B) obléct se až přehnaně dokonale C) přehánět reklamu, dělat humbuk, přehnaně vychvalovat

43

rozhovor /

AUTOR: PP FOTO: LADISLAV ADÁMEK, MIKI GERLAŠINSKÝ

Bára Bendová Bolest tě posílí Jednou po ní chtěli, aby s holkama pletla věnečky, a dopadlo to tak, že ji našli s klukama, jak hraje ragby. Od tý doby Bára Bendová pravidelně skládá na hřišti spoluhráčky a chodí domů s modřinami. Dneska se o ní mluví jako o opoře a největší naději českého ženského ragby. A dvacetiletá rodačka z Prahy vážně přemýšlí o kariéře profesionální hráčky.

W W W.REDWAY M AG.C Z

45

rozhovor /

Ragby nepůsobí zrovna jako hra pro holky. Máte to v něčem jednodušší než kluci?

Spíš naopak. Každý si řekne, že holky nedokážou být tak tvrdý, že jsou barbíny a že to prostě nemůžou umět hrát. Pravda ale je, že holky jsou zákeřnější, a někdy dokonce i tvrdší než chlapi, takže to dost bolí. Hlavně u skládek, které většina ženských, na rozdíl od chlapů, moc neovládá a odnášejí to obě strany.

Skládky předpokládám znamenají to, že pošleš soupeřku k zemi. Co všechno máš při obraně dovolený?

Můžeš skládat od ramen dolů, naopak nemůžeš chytat za krk nebo za hlavu. Také záleží na tom, kdy skládáš. Když soupeřka běží na pětku a snaží se položit, tak jí jdeš po těle a snažíš se jí vzít balon. Když skládáš ve hře, tak skládáš dolů na nohy, protože to je nejjednodušší a není to tak namáhavý. Tomu člověku secvakneš nohy a on upadne v podstatě sám.

Sestřelili tě někdy fakt zle? Že by mě někdo sejmul, abych umírala, to se mi ještě nestalo. Já vždycky všem uteču. Jedna holka mě ale kousla. Normálně se mi zahryzla pod rameno! Měla balon a chtěla mi utéct, tak jsem s ní šla jsem na zem a ona mi prokousla ruku. Strašně to bolelo a doteď tam mám jizvu.

Kdyby neležela pod holkama, který se na nás sesypaly, tak ji normálně zabiju. To se prostě nedělá.

Hodně lidí si myslí, že ragby a americký fotbal je jedna a ta samá věc s tím rozdílem, že u druhého to trochu přehánějí s chráničema. Americký fotbal se sice z ragby vyvinul, ale rozdílů je mezi oběma sporty víc, že?

Jeden z těch úplně základních je, že v ragby nemáš přesně rozdělenou obranu a útok. Všichni jsou v řadě a brání se útoku protihráčů, nebo naopak sami do útoku přejdou. Další věc je, že v ragby můžeš házet jenom dozadu a fyzicky můžeš bránit pouze člověka, který má balon.

A ještě k těm chráničům, my opravdu skoro žádné nemáme. Nejčastěji se nosí jen chrániče na zuby a na triku máš vypolstrovaný ramena. Někdo ještě může mít helmu jako Petr Čech a vím, že pár holek hraje s holenními chrániči, aby neměly modřiny.

Jak to je se skórováním? Jaký způsob je běžný, a naopak nejvíc ojedinělý?

Nejčastěji se pokládá takzvaná pětka, za kterou má tým pět bodů. Po tomto skórování má ještě možnost kopáč přidat dva body, když trefí bránu.

Po prohřešku druhého týmu dostáváme výhodu trestného kopu na branku za tři body. Nejvíc ojedinělý je asi drop goal. Znamená to, že kopáč přímo ze hry kope na branku.

Vrátíme se k tvým začátkům. Kdo tě přivedl na první trénink?

Bylo to ještě na základní škole. Na dětský den jsme šli celý druhý stupeň na ragbyové hřiště, kde byly připravené různé aktivity pro holky. Pletení věnců, házení tenisáků do kruhu a podobně.

Kluci měli na programu pouze hraní ragby. Jelikož odmala vyrůstám s klukama, tak moje volba byla jasná. Jako jediná holka jsem si s nimi zahrála.

Po skončení akce mi všichni ragbisti říkali, ať přijdu někdy na trénink, že mi to jde a tak. Já jsem si jen ťukala na hlavu a říkala si, že radši budu dál v poklidu pinkat do tenisového míčku, protože

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

46

jsem tehdy hrála tenis. O rok později se situace opakovala, ale tentokrát už jsem na ten trénink dorazila a už s tím nikdy nepřestala.

Chodila jsi domů hodně rozbitá? Co na to říkali rodiče?

Omdlívali, byl to pro ně šok. Nemohli přenést přes srdce, že jejich tenistka najednou začne hrát ragby. Není to jemnej sport, takže to byly neustále vymknutý kotníky, zlomený prsty, naraženiny.

Ale to je klasika, to nikdo neřeší. Nejhorší bylo rameno, se kterým jsem musela na operaci.

Máma s babičkou mi sice hrozně fandí, ale pořád mají strach.

Jaké předpoklady musí mít ragbyová hráčka? Co v tobě od začátku trenéři pěstovali?

Taková holka by se neměla bát a musí umět jít tělo na tělo. V ragby používáš všechny svaly, o některých ani nevíš, že je máš. To pro mě byla po tenisu docela velká změna. Navíc bys měl být všeobecně zaměřený a umět zapojit ruce, hlavu i zbytek těla najednou. Ale hlavně se nebát a jít

Jedna holka mě ale kousla.

Strašně to bolelo a doteď tam mám jizvu. Kdyby neležela pod holkama, který se na nás sesypaly, tak ji normálně zabiju.

do toho po hlavě. Mně vždycky trenéři říkali, že běhám rychle.

V jednom dotazníku o sobě píšeš, že máš ráda bolest. Je to důvod, proč tě ragby tak baví?

Neznamená to, že mám ráda, když mi někdo ubližuje. Navíc, jak jsem říkala, když někdo umí dobře skládat, tak to nebolí vůbec. To jenom tak vypadá. Myslela jsem tím spíš momenty, kdy se rozhodují důležité zápasy a ty buď už nemůžeš, nebo máš třeba nějaké zranění a stejně s tím dohraješ. To je ta bolest, která tě dělá silnější.

Vzpomeneš si na nějaký zápas, který jsi takhle musela dorvat z posledních sil?

Asi na mistrovství Evropy v Norsku. To jsme hrály v základní skupině s Gruzínkama, který jsou pomalu jak chlapi… Ke konci už nikdo nemohl, jenom se to mlátilo. To ani nebylo hezký ragby – bránily jsme, skládaly, co nám síly stačily a snažily se útočit. V podstatě šlo jen o to, kdo má větší srdce to vydržet. Nakonec jsme vyhráli o jednu pětku. Byla jsem rychlá, rozehrála trestný kop a položila pětku. Všichni jen stáli a koukali a nechápali, co se děje.

Co tě motivuje, abys na takovém zápase nechala poslední síly?

Vůle a to, že ostatní holky na tebe spoléhají.

Můžeš to vzdát, ale zkazíš to i těm ostatním.

Naopak když se jedna zvedne a táhne to, tak ostatní jdou za ní a taky se snaží. Proto jsou v každém týmu lídři. Když hraje lídr blbě, tak se s ním všichni svezou. Když to rve z posledních sil, tak jdou všichni za ním. Alespoň u holek to tak funguje, mají takovou mentalitu.

Mluví se o tobě jako o důležité a zkušené hráčce. Čím sis takový kredit ve dvaceti letech vysloužila?

Těžko říct, kde takovéhle věci píšou. Ale od té doby, co jsem ve čtrnácti začala, tak jsem zároveň nastoupila i do reprezentace. Vždycky jsem byla talentovaná na sporty a na ragby asi nějak extra. Kvůli nízkému věku jsem za reprezentaci ještě nemohla hrát, ale pořád jsem s holkama trénovala. Odehranými zápasy člověk sbírá zkušenosti, ale musí to mít také v sobě.

Co pro tebe pět let v reprezentaci a společný tréninky znamenaly herně? Jaká ze spoluhráček ti nejvíc sedí?

Když jsem s nimi začala hrát, tak jsem byla klidnější, protože jsem věděla, že to jsou zkušený hráčky, co mě podrží a kdyžtak to zachrání.

Podle toho jsem taky hrála. Na druhou stranu jsem se ale snažila vyniknout a chtěla být lepší.

Takže jsem se pohybovala někde mezi klidem a neustálou motivací. Nejlepší vztah mám s Pájou Čuprovou. Zaregistrovala jsem ji někde na soustředění v Maďarsku a od tý doby jsme nejlepší kámošky. Rozumíme si úplně ve všem – v normálním životě i ve hře.

Chtěla by ses stát kapitánkou reprezentace?

Těžko říct, je to dost zodpovědnosti nejen na hřišti, ale i mimo. Kapitánka by měla být všude a jít příkladem. Musíš se starat o holky, komunikuješ s trenérem a tak dále. Ani to nezáleží na mně, to je na trenérovi a na ostatních holkách.

Já ale tyhle věci neřeším, já si hraju to svoje.

Je nějaká holčičí vlastnost, která tě v týmu vyloženě štve?

Takových je! Pomluvy, závist, zákeřnost. Sám víš, jaký jsou holky.

Ten váš trenér to s váma asi taky nemá lehký, co?

Trénovat ženský je náročný, o tom žádná. Tahle brečí, že tohle, tamhleta zas, že něco jinýho, a v šatně je to drbárna. Prostě ženskej kolektiv, klasika.

Scházíte se s holkama i mimo hřiště?

Jo, hlavně v našem klubu v Petrovicích, kde nás je asi přes dvacet členek. Trávíme spolu hodně volnýho času, chodíme třeba do divadla nebo jdeme společně do klubu, což je většinou vždycky po turnaji.

Máš kromě ragby ještě jiný zájmy?

Já prakticky nic jinýho nestíhám. Buď jsem na tréninku, nebo trénuju děti a zbytek času pracuju jako servírka. Když už mám čas, tak jdu na squash, na tenis nebo na badminton, ale to je minimálně.

Je něco, co by mě na tobě mohlo ještě překvapilo? Ujíždíš na divných filmech nebo tak?

Myslíš jako, jestli koukám na porno?

Myslíš jako, jestli koukám na porno?

rozhovor /

Haha, to ne. Nebo nevím…

Baví mě věci od Marvelu. Avengers, Captain America, Iron Man a tak.

Mimochodem, řekla bys o sobě, že jsi tvrdá?

Nemám ráda, když se musím takhle hodnotit, ale myslím, že úplná okurka nejsem.

To ani nebylo hezký ragby – bránily jsme, skládaly, co nám síly stačily, a snažily se útočit. V podstatě šlo o jen o to, kdo má větší srdce to vydržet.

Barbora Bendová Přezdívka: Bařena Datum narození: 11. 3. 1995 Klub: RK Petrovice V reprezentaci od roku: 2010 Pozice: útoková spojka, tříčtvrtka Největší úspěchy: třikrát mistryně ČR v ragby 7‘ a třetí místo na ME v Praze v roce 2013

Letos se vyhlašovala ocenění pro české ragbyové hráče, ale nikde jsem tě nenašel.

Jak to, že nejsi ragbistkou roku?

My holky mezi sebou víme, jak to doopravdy je a kdo je doopravdy nejlepší. Já tyhle ankety moc neřeším. Nepotřebuju bejt oceněná, abych se víc snažila hrát dobře nebo něco podobného. Taky v těch anketách trochu rozhoduje, jak je kdo oblíbený u ragbyové obce.

Jsi hráčkou týmu Lazy Bugs, Líné berušky, což je univerzální výběr pro zahraniční turnaje. Jaký je rozdíl mezi tímhle týmem a reprezentací?

Do Lazy Bugs se může přihlásit kdokoli.

Smyslem je užít si společné akce, popít nějaké to pivko a bavit se. Je to o hodně volnější než v reprezentaci, která je pro všechny hráčky tím nejvyšším možným cílem.

Když mi bylo 13 Nechtěla jsem být… modelkou.

S holkama jsem se bavila o… s holkama jsem se nebavila.

Lákalo mě zkusit… podpatky.

Myslela jsem si, že… budu hrát navždy tenis.

Nejvíc mě otravovalo… chodit do školy.

Po škole jsem… byla venku s klukama.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

48

Byly jste nedávno na turnaji v Trinidadu a Tobagu, odkud jste odvezly tři výhry a tři prohry. Kromě toho jste ale získaly i Pohár Larryho Moutteta – cenu pro tým s nejragbyovějším duchem. Co si pod tím mám představit, co je ragbyový duch?

Odvaha, obětavost, přátelství a porozumění.

Na turnaji jsou v týmu holky z různých klubů, kolikrát se ani neznáme. Snažíme se rychle navázat kontakt a šířit dobrou náladu, která se pak přenáší i na ostatní týmy. Taková atmosféra ovlivní celý turnaj, všichni hrají víc uvolněně, i když jsou pod velkým tlakem a ve stresu.

Takže bych řekla, že ta cena se dává za umění rychle vytvořit dobrý kolektiv, za kamarádské chování a schopnost bavit se, užívat si, ne hrát jen na medaile. Líné Berušky byly v Trinidadu motorem všech společenských akcí, třeba rozcvičku jsme pojaly jako taneční, pomáhaly jsme holkám z ostatních týmů a tak. Larry Mouttet byl hráč ragby, blízký přítel zakladatele turnaje a majitel hospody Pelican Inn, kde se po utkáních scházely všechny místní týmy. Před patnácti lety zahynul s dalšími pěti lidmi při havárii

ultralehkého letadla a cena se uděluje na jeho počest.

Jak je vlastně v Česku ženské ragby podporované? Dá se u nás přemýšlet o sportovní kariéře?

Všechny hráčky tomu obětují svůj volný čas a jinak pracují nebo studují. V ragbyové unii mají lepší postavení chlapi, dostávají větší podporu, i když třeba ani nemají tak dobré výsledky jako my. Náš reprezentační trenér si to vždycky musí vydupat a nakonec stejně vždycky skončíme s dost omezeným rozpočtem.

Takže profesionální dráha tě u nás nečeká?

Musela bych jít do zahraničí. U nás nikdy nebude fungovat, že by se holkám platilo. A jestli to někdy fungovat bude, tak mi bude už devadesát devět let. Hráčkám se platí třeba na Novém Zélandu, ale tam je to národní sport, ragby hraje každý druhý dítě. V Evropě to funguje i v nějakých částech Francie, kde ale zas do týmu berou jen top hráčky.

Většinou je to tak, že někde pracuješ, vyděláváš si a ragby děláš ve volném čase.

Přemýšlíš, že bys zkusila hrát za našimi hranicemi?

Docela vážně to promýšlím. Minulý rok jsem odmaturovala a teď studuju jazykovku. Pak mám možnost buď zůstat tady a jít do práce, nebo zkusit zahraničí. To víš, že bych chtěla na Nový Zéland, ale to je asi nesplnitelný. Takže Francie, tam je šance vypracovat se. Teď mám na to ideální věk, pak už bude pozdě. Rozhodně ale nechci přestat hrát.

soutěž /

VYHRAJ VANSKY PODLE VLASTNÍHO VÝBĚRU! JAK NA TO? 1) Běž na náš Facebook (facebook.com/redwaymag) a v albu „Soutěž Vans“ si prohlédni ukázky z jarní kolekce. Zaměř se na barvy, vzory, náladu.

2) Stáhni nebo přes monitor obkresli sheet boty.

3) Navrhni její design tak, aby zapadala do kolekce.

4) Výsledek v co nejvyšším rozlišení pošli do 5. dubna na info@redwaymag.cz. Dva výherce vybírá redakce, třetím se stane ten s největším počtem lajků.

5) Výherci obdrží mailem heslo, kterým se prokážou v pražském obchodě na Chodově. Tam si hned vyberou vansky podle svého přání.

W W W.REDWAY M AG.C Z

49

vše o /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Haruki Murakami Spisovatelé, o kterých se učíte v literatuře, jsou nudní (vinou učebnic, které jejich životy vykostily do beztvaré, lehce zaměnitelné hmoty), ale tenhle ne, to vám říkám.

Jeho dědeček byl pravý buddhistický mnich, on sám se ještě za studií na univerzitě oženil a se ženou si pak otevřeli noční jazzový klub Peter Cat – nevídané a skandální, Japonci si totiž velice potrpí na to, aby se vše dělalo popořádku: nejdřív vystudovat, pak si najít práci a teprve potom se oženit. Haruki byl nějak moc svobodomyslný a podezírám ho, jestli to neměl z knížek Vonneguta a Brautigana, amerických spisovatelů, které si zamilovali hlavně hippíci a jiná neposlušná mládež. ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

50

Já třeba. A ještě něco máme společného: Oba věříme, že čtenář nemusí rozumět všemu. Hlavní je síla příběhu.

Když je v něm láska, zrada, smrt, tajemství, nebezpečí, humor a „něco divného“, nevadí vám, že nevíte, co je bentó, rjókan nebo kde je prefektura Jamanaši. Mozek vám vždycky nabídne nějakou možnost, představu, a vy jdete dál, stejně jako když posloucháte písničku, držíte se melodie a je vám jedno, že nerozumíte každému slovu v textu. Lidi, co všechno vysvětlují, mi jdou docela na nervy. Stejně jako ti, co se nějakého vysvětlení pořád dožadují.

Haruki během studií prodával v obchodě s hudbou a podle názvů písniček, které se mu líbily, později pojmenovával svoje romány – Norské dřevo je od Beatles, Na jih od hranic, na západ od slunce zase od Nata King Colea, Afterdark jazzový kousek Curtise Fullera a tak dále. Na YouTube existuje kanál nazvaný Haruki Murakami Music, kde mezi padesáti videi najdete Janáčka vedle The Doors a Cream vedle „hudby z výtahu“, tzv. muzaku. Jinak ale jeho playlist tvoří jazzová klasika: Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Ray Charles, Otis Redding... Celá Murakamiho sbírka jazzových desek (převážně vinylů) čítá kolem čtyřiceti tisíc položek.

Ne, není to chyba, fakt jich má tolik.

Jako když kočka spadne do zapnuté pračky Strašně rád komunikuje se čtenáři. Můžete mu napsat jakoukoliv blbost a on na ni odpoví.

Na svém webu si dokonce založil poradnu lásky a chtíče (lol), kde po celý leden shromažďoval dotazy. Slíbil, že do konce března odpoví na všechny, a tady je pár příkladů, jak to tam vede: Dvaadvacetiletá žena se ptá, jaké to je, být zamilovaný, protože jí se to dosud nestalo. „Asi jako když kočka spadne do zapnuté pračky,“ zní odpověď.

Další pisatelka se svěřuje s láskou ke kolegovi v práci, o které mu ale nikdy neřekla, protože je vdaná. Jeho teď přeložili jinam, takže už se nikdy neuvidí. Murakami odepsal, že se s ním měla vyspat. Aspoň jednou. Samozřejmě tak, aby se to nikdy nedozvěděl její manžel a děti. „Ale to mluvím spíš sám k sobě. Není to rada. Nemohu nést zodpovědnost za to, co by se mohlo stát,“ mírní se ke konci trochu. Na rozdíl od rubriky Láska, sex a něžnosti Hanky Fifkové je tohle aspoň vtipné. A zatímco čtenáři se brzy přestali držet tématu a ptají se na všechno možné: „Dobrý den, Murakami-san, jak to mám udělat, abych se zlepšila v psaní školních esejů

W W W.REDWAY M AG.C Z

a referátů?“, Murakami drží laťku: „Milá Sakurai, představujte si, že tím referátem chcete někoho svést. Psaní totiž není nic jiného než svádění.“ A sám tedy svádět umí. Prožili jsme spolu nejednu zajímavou noc.

Japan Cool To je název programu, který vyhlásila japonská vláda s cílem vyvážet do světa kulturu podobně jako to jiné země činí s ropou, plynem nebo obilím.

Japonsko, několik ostrovů roztroušených v západní části Tichého oceánu, nemá suroviny ani komodity, jen disciplinovanou a vzdělanou pracovní sílu, s jejíž pomocí to dotáhlo na třetí největší ekonomiku světa. Japonci vyrábějí a vyvážejí

elektroniku, stroje, dopravní prostředky a coolness: Hello Kitty, mangu, anime, módu, bojová umění, pop-music, film a tak. Kdyby podobný program vyhlásili čeští

politici, budeme se válet smíchy a klepat si na čelo, Japonce ovšem něco takového ani nenapadne.

Vyhrnou si rukávy a jdou do toho. Dělají to dobře, milovníků kimon, aikida, misa, zmrzliny ze zeleného čaje, podivných filmů a ještě podivnějších televizních soutěží přibývá. Murakamiho čtenářů taky. Jeho romány byly zatím přeloženy do čtyřiceti jazyků, ten s názvem 1Q84 byl vyprodán už první den a do měsíce se ho prodalo milion výtisků. Pak že lidi nečtou, co? Murakami přitom nepíše žádné limonády, vyžaduje od vás soustředění a stejně máte pořád pocit, že vám něco podstatného uniká, což obvykle vede k tomu, že se k jeho knihám musíte vracet. Pro nás, příslušníky západní civilizace, spočívá jejich kouzlo v propojení japonské exotiky s něčím, co je nám blízké, co dobře známe – s reáliemi a postupy americké popkultury. Každodenní život Japonců, jejich způsob myšlení a chování, je pro nás stejně překvapivý jako fakt, že v realisticky pojatém příběhu najednou promluví kočka. Pak už se to veze z kopce a my nevíme, jestli hlavní hrdina pojmenovaný po Franzi Kafkovi skutečně zabil svého otce, nebo se mu to jenom zdálo, a jestli ta žena, se kterou se nakonec vyspí, nebyla náhodou jeho matka, kterou se vydal hledat.

Protože to by pak vlastně byl moderním Oidipem, o kterém jsme se učili, když jsme probírali antické tragédie, a setkáme se s ním ještě mnohokrát, pokud se rozhodneme studovat psychologii nebo chodit ke cvokaři na psychoanalýzu.

Všimněte si, že takhle to Japonci dělají se vším.

Vezmou Slayer, americkou roztleskávačku a Vřískot, smíchají to s prvky tradičního divadla kabuki, kosmickými technologiemi, zabalí ve stylu kawaii, převážou velkou růžovou mašlí a beze stopy nadsázky, úplně vážně, nám to prodají jako nový módní trend.

Pozor, mohl bych vás kousnout Spisovatelé, ehm. Představte si meme „ancient aliens“, na kterém Giorgio Tsoukalos, odborník na mimozemské civilizace z televizní stanice History

51

vše o /

Channel, vysvětluje s výrazem je-to-prostě-složité nějaký problém. Takže: spisovatelé jsou taky alieni.

Zvlášť když jsou ještě k tomu Japonci. Haruki Murakami sice rád komunikuje se čtenáři, ale jenom on-line. Nerad poskytuje rozhovory, nerad se fotí, nerad cestuje a mluví na veřejnosti. „Na mém soukromí není nic zajímavého,“ brání se a pak se jen tak mimochodem zmíní, že když mu byly dva roky, někdo unesl jeho bratra-dvojče a už se nikdy neviděli. Za jakých okolností k tomu došlo, pochopitelně neřekne, jen dodá, že asi proto postavy v jeho románech pořád někoho hledají.

Nenápadný chlapík v kostkované grunge košili a basebalce s kšiltem dozadu denně prochází butiky přecpanou módní čtvrtí Aoyama, tokijskou obdobou newyorského Soha, a míří do nenápadné čtvercové budovy, která vypadá, že změny v okolí proběhly bez jejího vědomí – důstojně omšelá fasáda, žádné blikající neony a výstřednosti. Tady, v šestém patře, se nachází Murakamiho prostě zařízená pracovna. Jednoduché dřevěné skříně, dřevěná podlaha, zářivky, houpací křeslo, kancelářská židle na kolečkách zasunutá za jediný neobvyklý kus nábytku, betonový psací stůl, z něhož vyrůstá úzký proužek sytě zelené trávy.

Na stěně kalendář se slavnými dřevoryty japonského klasika Hokusaie, oknem dovnitř proudí teplý vlhký vzduch smíšený s tlumenými zvuky

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

52

industriálního Tokia. Přítomný novinář z Paris Match konstatuje, že místnost se k Murakamiho osobnosti a stylu psaní hodí, protože jeho postavy taky často žijí v podobně přehledných a účelných pokojích, které ničím nenaznačují, že by se v nich mělo dít něco podivného, iracionálního. Ale nakonec se to stane, a proto jakmile poučený čtenář narazí na „spořádaný pokoj, v němž nebylo na první pohled nic zvláštního“, okamžitě zbystří pozornost.

Tady Murakami tráví většinu dne. Píše, čte, vyřizuje korespondenci, telefonuje, občas přijímá hosty, občas jen tak sní s přivřenýma očima. Japonské veřejnosti se ukazuje zřídka, nechce prý být na ulici snadno k poznání. V roce 1995, po zemětřesení, které srovnalo se zemí část města Kobe, kde strávil mládí, promluvil ke spoluobčanům v televizi, potom následovala osmnáctiletá pauza a v roce 2013 vystoupil na univerzitě v Kjótu. Vstupenky na jeho seminář „Pozoruj duši a piš o ní“ dostalo jen pět set zájemců, novinářům bylo zákázáno fotografovat a filmovat. „Prosím, považujte mě za ohrožený druh a dívejte se na mě zpovzdálí. Jestliže se mě omylem dotknete, může mě to vyděsit a kousnu. Buďte, prosím, opatrní,“ řekl na uvítanou, oblečen v lososově růžových kalhotách, zeleném saku a, coby vášnivý běžec, modrých teniskách. Do Prahy si pro Cenu Franze Kafky ale zaletěl rád, vždyť nese jméno jednoho z jeho nejoblíbenějších spisovatelů.

„V románu Kafka na pobřeží je mezi mnou a patnáctiletým hrdinou Kafkou Tamurou souvislost – když mi bylo patnáct, četl jsem Kafku poprvé a zcela mu podlehl. Na jeho snový svět jsem pak vzpomínal celou dobu, co jsem knihu psal. A když jsem se dozvěděl, že za ni v Praze dostanu ještě Kafkovu cenu, byl jsem ohromen, chápete. Nevěděl jsem, že něco takového vůbec existuje.“ Teď už jenom tu Nobelovku aby mu dali. Moc mu to přeju.

Kariéra se sama neudělá „Bavilo mě psát kyberpunkový Konec světa & Hard-boiled Wonderland, ale potom jsem si řekl, že musím napsat realistický román, i když realismus vlastně moc rád nemám. Konec světa měl úspěch, a pokud bych další knihu napsal ve stejném stylu, stal by se ze mě kultovní autor obdivovaný hrstkou věrných. Rozhodl jsem se proto, že příští kniha musí být stoprocentně realistická. Potřeboval jsem udělat tu zkušenost a čtenářům poslat vzkaz.

Potřeboval jsem prorazit do mainstreamu. Tak vzniklo Norské dřevo, kniha, která se čte snadno a každý jí rozumí. Prodalo se jí tolik, že teď už můžu psát, jak chci, jsem svobodný.“

Soutěž o 9 románů Haruki Murakamiho Staň se básníkem haiku Této nejpopulárnější formy japonské poezie není potřeba se bát. Pravidla jsou jednoduchá, vymýšlení zábavné. Báseň má vždy tři řádky a celkem sedmnáct slabik.

První řádek má pět slabik a uvozuje námět básně.

Druhý řádek má sedm slabik a popisuje činnost, akci.

Třetí řádek má pět slabik a tvoří pointu.

Staří mistři haiku se tradičně věnovali přírodním námětům, ročním obdobím, meditaci o životě a smrti apod., vy můžete zkusit něco současnějšího. Pro inspiraci vybíráme z webu haiku.cz.

3x W W W.REDWAY M AG.C Z

Srkání čaje instalace serveru zdárně proběhne (Pankal) Ach, maturito ty zkouško dospělosti buď už Vojtova (Vojta) Motýlek si sed na kytku masožravou nebe plakalo (Mourek) Láďa Zemánek bývával bolševikem teď je fašistou.

(See Emily Play)

Posílejte do 25. dubna na info@redwaymag.cz nebo k nám na Facebook, kde v albu Haiku můžete sledovat postupně rostoucí sbírku. Devět z vás odměníme románem Haruki Murakamiho.

3x

3x 53

smartbox /

TEXT A FOTO: OYC

JACHTING Když ti vítr napne plachtu Přátelé, kamarádi, budoucí přátelé a budoucí kamarádi!

Byli bychom rádi, kdybyste našli cestu k nám, do Yacht Clubu OYC, a sdíleli s námi vášeň pro tento svobodný a úžasný sport, který je zároveň i životním stylem.

Představte si, jak vás vítr žene po vlnách, loď se pohupuje, všude kolem slunce, klid a ticho.

Představte si, že vítr zesílí, ale vy zůstáváte klidní, protože víte, že svou loď dokážete zkrotit. Jachting je jedním z nejzajímavějších a nejkrásnějších sportů, rozvíjí člověka po stránce fyzické, psychické i společenské. Je vnímán jako prestižní koníček, kterému se věnují úspěšní, kreativní a perspektivní lidé. Nabízí možnost navázání kontaktů nejen u nás, ale i v zahraničí, během mezinárodních soutěží. Jachtaři vůbec hodně cestují a tvoří jednu velkou rodinu.

ČÍSLO 7, 2015 | ROČNÍK VII

54

Co se naučíte Jachting rozvíjí jemnou motoriku a zručnost, koordinaci těla a rovnováhu, ze začátku pro vás bude hlavní starostí nespadnout. A samozřejmě spadnete, což vás naučí nevzdávat se, brát věci s nadhledem – občasná koupel ve studené vodě vás otuží a posílí. Správný jachtař je tedy silný a fyzicky zdatný, ale také psychicky odolný.

Jachting bystří pozornost, učí disciplíně, přesnosti, vystavuje nás krizím a stresu a učí nás, jak je řešit.

Každému člověku se tak postupně rozšiřuje pole situací, které je schopný zvládat s chladnou hlavou.

Jachtař se také učí převzít odpovědnost nejprve

sám za sebe, u víceposádkových lodí pak i za celý tým. Musí tedy zvládnout základy managementu.

Vše, co se člověk díky jachtingu naučí, pak dennodenně využívá v běžném životě, ať už je to škola, práce, nebo rodina a partnerské vztahy.

Vyrovnanost, strategické a logické myšlení, schopnost překonávat strach, sebevědomí, jistota, znalosti meteorologie a nautiky, prostorová orientace, čtení v mapách, běžné používání cizího jazyka, vytrvalost, týmovost, odvaha.

Takové lidi chceme vychovávat. Takovými lidmi jsme se díky jachtingu stali. Pojďte do toho s námi!

Zápis právě probíhá Pokud ti ještě nebylo patnáct, můžeš se směle přihlásit. Výcvik začne 11. dubna, jeho délku si můžeš zvolit sám, bude probíhat po celou sezonu od dubna do října na Císařské louce v Praze.

Pravidelné tréninky pro děti od šesti do patnácti let povede na plachetnici lodní třídy Optimist šest odborných trenérů z Orthodocks Yacht Clubu, o.s.

Ti vás po stránce praktické i teoretické připraví na vše od rekreačního plachtění až po možnost reprezentovat Českou republiku na zahraničních mezinárodních soutěžích včetně olympiády. Tento cíl je hlavní náplní projektu nazvaného Optimist School Program.

Tréninky probíhají denně od 14 do 18 hodin v areálu Českých přístavů, a.s., na Císařské louce.

Doprovodný program se skládá z plaveckého výcviku, pohybových aktivit herního charakteru, výcviku v poskytování první pomoci a výcviku ve zvládání náročných situací spojených se závodní činností. Samozřejmostí je i příprava malých lodivodů na kapitánské zkoušky s titulem Vůdce malého plavidla.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Rychlé info o kurzu přihlášky na www.oyc.cz nebo na telefonním čísle 608 220 204 nebo na facebook.com/oycmarinapraha tréninky denně od dubna do října od 14.00 do 18.00 v létě od 16.00 do 20.00 areál Českých přístavů, a.s., na Císařské louce, Praha cena měsíčního kurzu: 3000 Kč doba trvání jednoho tréninku: 120 minut celodenní dětské tábory v období prázdnin

55