RedWay 2/VIII.

ROZHOVOR

CARA DELEVINGNE OBČANSKÁ VÝCHOVA

DOMA V ČESKU, DOMA V SÝRII SOUTĚŽ

LUSH

celostátní školní časopis číslo 2, 2015 | ročník ViII | zdarma | www.redwaymag.cz

ELO TÉMA: TĚLO TÉMA: TĚLO TÉMA: TĚLO TÉMA: TĚLO TÉMA: TĚLO TÉMA: TĚLO TÉMA: TĚLO TÉ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, představte si, že by vám teď někdo dal nové auto s tím, že vám ale musí vydržet až do konce života. Jak se o něj budete starat? Určitě jak nejlépe dovedete, vaší pozornosti neunikne sebemenší škrábanec a nezapomenete na žádnou prohlídku. Staráte se tak i o svoje biologické tělo? Na celý život máte taky jenom jedno, nelze je reklamovat ani vyměnit za jiný model a je jen na vás, jak s ním naložíte a jak příjemný život s ním prožijete. Prvním předpokladem k laskavé péči je mít svoje tělo rád. A s tím je, kvůli křesťanské tradici, problém, jak se dočtete dále v čísle.

Naše tělo je evolucí vyšlechtěný biologický stroj, který používáme pro pohyb v prostoru a pro přijímání energie z externího prostředí. A ačkoliv se toto prostředí za posledních sto let proměnilo doslova k nepoznání, hardware, ze kterého jsme tvořeni, se za miliony let vývoje nezměnil skoro vůbec. S tím je taky problém. Místo přírodě, nad níž jsme dávno zvítězili, se teď musíme přizpůsobovat technologiím, které spějí k dokonalosti mnohem rychleji než my. Vedle všech těch hladkých ušlechtilých tvarů, superodolných kosmických slitin a extrémně výkonných superpočítačů vyhlížíme zoufale zastarale. Stydíme se za sebe, jako by tady pro nás už pomalu nebylo místo.

Pojďme trochu dorovnat a aspoň na chvíli se našimi těly zaobírat.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 2, ročník 8 zdarma toto číslo vyšlo v říjnu 2015 titulní strana: Bambi Christa adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWWAYY ČÍSS L O 2, 20115 | ROO ČNN ÍK V III

6–9

MAILBOX

Výsledky soutěže Metrostore.cz Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo 10 –19

6

POP

Co jste nevěděli o filmových hororech Terénní poznámky před vstupem do druháku Tuzex Christ, Smrtislav 20 –27 TÉMA Krásné, až to bolí

18

Jmenuju se Nikola a stydím se za svoje tělo Podstatou naší existence je sebenenávist Tělo jako rekordman 28–32

ROZHOVOR

Cara Delevingne 33

SOUTĚŽ

Lush 34 – 47

SMARTBOX

Kreativní učebnice slovenštiny Z deníku vědce: Věda jako meditace Studovala jsem v Ohiu Euromýty: Hluboké výstřihy a zákaz focení Taháky k maturitě: Oidipus

42

Snídaně z celého světa: Spojené státy americké Finanční gramotnost: Crowdfunding Evropa? Jak bude vypadat?

48–53

O B Č A N S K Á V Ý C H O VA

Doma v Česku, doma v Sýrii Supertajná úmluva TTIP 54–55

EKO

Lush, luxus bez výčitek 56 Nikkarin

KOMIKS

56

36

soutěž /

Výsledky soutěže s Metrostore.cz

CE VÝHER

CE VÝHER

Jan Truhlička

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

6

Jonáš Urbánek

CE VÝHER

Michael Rosa

W W W.REDWAY M AG.C Z

7

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat.

STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte.

Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka.

Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat.

STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

CE VÝHER Anička Králová + Nina Hájková Tereza Turková Ferdinand Šrámek

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

CE VÝHER

8

CE VÝHER

Dobroslava Čepcová

Lea Mendelová

Lea Mendelová Dorota Janžurová W W W.REDWAY M AG.C Z

9

pop /

Jak být spokojený se svým tělem?

Demi Lovato, zpěvačka

Gigi Hadid, modelka

Beth Ditto, vynikající zpěvačka

Každý je nespokojený. Aspoň maličko. To je přirozené. Ovšem showbyznys a média z nás dělají nešťastné trosky. Můj recept: Nejím zdravě a necvičím proto, abych byla hubená, ale protože chci být badass.

Jez dobře a cvič. Budeš vypadat a cítit se dobře.

Občas si ale musíš dát burger, aby ses z toho nezbláznil.

Žádný obézní člověk není se svým tělem spokojen. Ostatní na něj koukají, posmívají se, znechuceně ušklíbají. Když jste obézní, nepustí vás do mainstreamu. Asi by mě to mělo motivovat ke změně, ale nenávist a posměch mě nemotivují. Jedině láska.

zdroj: HellFire

30 věcí, které jste nevěděli o filmových hororech (2. část)

16) Courteney Cox dostala roli ve Výkřiku až poté, co ji odmítla nám celkem neznámá herečka Janeane Garofalo.

17) Ani jeden z herců a hereček, kteří hráli teenagery ve filmu Carrie, nebyl teenager.

18) Gunnar Hansen musel jako Leatherface v Texaském masakru motorovou pilou nosit jedenácticentimetrové podpatky, aby byl vyšší než kdokoliv na scéně. Honičky v tomto filmu jsou s touto informací ještě zajímavější.

19) Když dívka Regan nazvrací v Exorcistovi do tváře knězi, jeho zhnusení je nehrané.

Podle scénáře se mu měla vyzvracet „pouze“ na hrudník, ale zařízení na chrlení zvratků náhle selhalo.

20) Film Záhada Blair Wich byl celý natočen za osm dní.

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

10

21) Tim Curry hrál šíleného klauna v hororu To tak dobře, že se mu po celou dobu natáčení vyhýbal jak štáb, tak herečtí kolegové.

22) Psycho je nejen ikonou hororového žánru, ale taky vůbec první americký film, ve kterém je záběr na splachování záchodu. Do té doby byly podobné scény tabu.

23) Závěr filmu Paranormal Activity byl režisérem Orenem Pelim změněn na poslední chvíli. Poradil mu to samotný Steven Spielberg, tak proto.

24) Zvratky v Exorcistovi jsou většinou hrášková polévka.

25) Většina lidí si myslí, že vrah ve filmu Pátek třináctého vydává zvuky „chi, chi, chi; cha, cha, cha“. Není tomu tak.

Ve skutečnosti říká „ki, ki, ki; ma, ma, ma“, čímž napodobuje svoje šeptání z prvního dílu,

kdy byl ještě dítětem: „Kill, kill, kill; mom, mom, mom“.

26) Aby byly výkony herců přesvědčivější, dával jim režisér filmu Záhada Blair Wich každý den méně a méně jídla.

27) Stephen King řekl, že jediná kniha, při jejímž psaní se sám trochu bál, byl Řbitov domácích mazlíčků.

28) Natáčení filmu Saw trvalo pouhých osmnáct dní.

29) Hlavní roli ve filmu Ring měla původně hrát Jennifer Love Hewitt.

30) Lidská kostra na konci Texaského masakru motorovou pilou, sloužící jako lampa, byla skutečná. Štáb si ji nechal dovést z Indie, protože vyšla levněji než kostra vyrobená z plastu.

Le Butcherettes (feat. Iggy Pop)

Tichá dohoda a Zuzana Vintrová

La Uva

Kladno Manchester

V posledních dnech tu frčí plno parádní muziky, na kterou mě nikdo nepřipravil, ale nová deska Řeznic mě úplně odrovnala. Tohle je strašně parádní album! (Featuring král rokenrolu!)

WAGHISS, 22 LET, BÍLOVEC

Já myslela, že z týhle devadesátkový indie kytarovky, která se líbila hlavně holkám (protože Dan Šustr byl tenkrát hezkej a hubenej), už všichni umřeli, a hle, oni vydali novou desku.

Naštěstí na ni nedali svoji originální tvorbu, ale deset coververzí písniček od kapel, které je ovlivnily. Track č. 7 je předělávka Setting Sun od Chemical Brothers. Poslouchám neustále.

V něčem lepší než původní verze.

OVER

Už jsme doma Tři křížky

Kybernetická hudba je prytššššš S příchodem klubových konstrukcí labelu Night Slugs na taneční parket se atmosféra na večírcích výrazně proměnila. Do té doby rozjásané a neúnosné wobbly brostepu či pubstepu byly nahrazeny hutnou basovou linkou a dystopickým kovovým šramocením. Tanečníci začali být zasmušilí a jakoby sami pro sebe.

S tím je ale konec. Nastupuje totální diktát zábavy a klubové pospolitosti. JUST LIKE WE NEVER SAID GOODBYE!

W W W.REDWAY M AG.C Z

Avantgardní rock je to. Letošní výběrovka Tři křížky ukazuje, že i po třiceti letech dokážou tito matadoři českého undergroundu překvapit.

Starší skladby jsou často radikálně přearanžované, a aby se to hezky pletlo, změnila jim kapela i názvy.

PETR ŠRAJER, 20 LET, LEDNICE

Health Death Magic Před deseti lety bych byl asi víc hotovej, ale furt je to dobrý a má to – aspoň pro mě – fantastický místa. To když melancholickej synthpop prořízne brutální zvuk nebo beat. Takhle by asi zněli Nine Inch Nails, kdyby po The Fragile nedělali všechno podle mustru, kterej je skvěle zparodovanej ve známým videu.

NIHILISTA

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

11

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka

Terénní poznámky před vstupem do druháku 5. září, Jirkov Tady Kiwi. Do začátku prvního semestru zbývá jen pár dní. Začínám se chystat na kolej, pořídila jsem už duhovou izolepu a vanilkový sprej na záchod.

Tento rok nám mají přidělit novou čtvrtou spolubydlící. Nemáme radost. Musím koupit ještě jednu izolepu, obyčejnou, protože duhové mi na její svázání přijde škoda.

10. září, Jirkov Tady Kiwi. Dneska mám schůzku s Verunkou, přítelkyní, kterou jsem již dlouho neviděla. Mám z toho hlad.

10. září, Jirkov Právě jsem se vrátila domů od Verunky, koutky mého ústního otvoru jsou od sebe velice významně vzdáleny. Verunka právě nastupuje do pátého ročníku studia medicíny, což znamená, že už řezala do lidí, sahala na mrtvoly (ne nutně v přímé návaznosti) a tento rok bude rodit děti. Cizích lidí,

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

12

ne svoje. Ve škole je také již naučili, jak spáchat dokonalou vraždu neboli vraždu, na kterou je nemožné přijít. Až tato generace odpromuje a rozprchne se do lékařských ordinací, budeme jistě v dobrých rukou.

Tajemství s velkou ochotou prozradila i mně, trvala jenom na tom, ať poslouchám opravdu pozorně, protože když to zkazím, skončím na dlouhá léta ve vězení. Dělala jsem si pilně poznámky. Naučila mě také něco málo z lékařského slangu, když se dva doktoři nemohou již dále poslouchat, neřvou na sebe zavři hubu, nýbrž elevuj mandibulu nebo se rovnou pošlou do canalis analis.

Verunka mi poslala odkaz na detailní osobní horoskop, prý budu slavná a získám velké dědictví.

Mohlo by to být i horší.

17. září, autobus z Jirkova do Liberce Tady Kiwi, dnes mám ve škole zápis, jedu do Liberce. Nevěděla jsem, jak se obléci, Jirkov hlásá 27 stupňů, což by v Liberci mohlo znamenat zimní bundu, ale bez šály. Dnes uvidím Vietnámka, moje srdíčko se třepotá jako molový motýlek nad zbrusu novým vlněným kabátem.

12. září, Jirkov

17. září, autobus z Liberce do Prahy

Tady Kiwi. Koupila jsem bílou lihovku, vanilkové tělové mléko a toustovač. Zase o něco vybavenější.

Tousty jsem si udělala hned ráno k snídani, započínám trénink na kolejní stravu. Myslím, že to funguje, skoro jsem dnes dostala chuť na čínskou polévku.

Tady Kiwi a Vanessa, jedeme z Liberce do Prahy, oficiálně teď studujeme 2. ročník vysoké školy, administrativně ještě pořád stejný obor, ale to by se mělo do týdne změnit. Byly jsme se podívat na prváky, mají stejně zmatené, asociální a tupé výrazy, jako jsme měly v jejich situaci my. Naplňuje

jméno: Ivana Antošová krycí jméno: Kiwi věk: 20 let škola: Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, administrativně stále ještě obor Vizuální komunikace ročník: Něco mezi prvním a druhým stav: Natěšený bochánek štěstí

nás to štěstím.

Jsem na nás pyšná, během dvou hodin volna jsme zvládly nenakupovat, já jsem si pořídila jenom podzimní bundu a Vanessa kilo párků. Našly jsme i Vanessin horoskop, prý ji čeká hvězdná kariéra v odvětví obchodu. Její večerce se tedy bude dařit.

18. září, Jirkov Tady Kiwi, našla jsem si novou práci, nebo spíše nová práce si našla mě. Budu odteď pracovat jako PR a marketingová specialistka pro AFS, organizaci umožňující středoškolákům studium v zahraničí.

A organizaci, jež umožňuje českým rodinám být nějakému středoškolákovi zahraničím. Jestli v tomto časopisu čtete i jiné stránky než moje, tak víte.

Nová práce mě nadchla, samou radostí jsem si koupila dva dekorativní polštáře, vanilkovou svíčku a černé džíny. Už se nemůžu dočkat, až začnu marketingovat, moje hlava je jedno velké sršní hnízdo nápadů. Taktéž by to mohlo znamenat, že teď SOS telefonáty mamince iniciované finanční tísní budu moci snížit z jednoho měsíčně na jeden za měsíce dva.

19. září, Jirkov Tady Kiwi, Vanessa a Róza v konferenčním telefonickém hovoru. Věděli jste, že se dá telefonovat se třemi lidmi zároveň? Jo a vlastně, právě jsme se dozvěděly, kdo pravděpodobně bude naší čtvrtou spolubydlící. Dle informací získaných nenásilnou cestou z ubytovací centrály bude s Vanessou v pokoji, ano, další Vietnamka.

Vietnamka originál. Tím myslím Vietnamka, která opravdu přijede z Vietnamu. Dost možná nebude

W W W.REDWAY M AG.C Z

umět česky víc než „Já nerosumět šeski“.

Vanessa dostává záchvat, v jejím telefonickém hlase je panika, vztek, zoufalství a nekonečné zajíkající se pobavení, protože ona vlastně není žádný depkař. Já brečím smíchy. Róze je to jedno, na to si u Rózy zvyknete, Rózu zajímají jenom krokety.

Cítím nutnost vysvětlit situaci. Ačkoli samozřejmě nechci generalizovat, dle Vanessiných vyprávění o vietnamské kultuře a jejím osobním zázemím doma jsou Vietnamci většinou velmi spořádaní a pracovití lidé lpící na zvycích a tradicích, mající rádi pořádek, skromnost a dbající na svou pověst.

Jsou poměrně přísní a rázní ve výchově dětí, obzvlášť pokud se jedná o děvčata – Vanessa se nikdy nemohla moc poflakovat venku a kluci jsou doma naprosté tabu. (Ještě teď.) Žádné randění a žádné dotýkání, dokud se nenaplánuje svatba.

A teď jsem popsala všechno, co Vanessa není.

Vanessa je vietnamskej rebel, silná osobnost, bordelář s prořízlou pusou, je brutálně upřímná, brutálně otevřená, brutálně roztomilá. Miluje kluky, sex a vepřové výpečky. A taky mě a umění. Je vesměs tolerantní a láskyplná ke všemu a všem, nemá ráda jen tři věci: zeleninu, naši bývalou spolubydlící a Vietnamce.

A teď pojďme spojit poslední dvě položky, udělat z nich jednu osobu a v nejlepším případě jí ještě strčit do ruky mrkev.

Dělám si z Vanessy srandu a ona se směje a brečí a nadává zároveň. Nadává, že kdyby nová spolubydlící byla normální Češka, donutila by ji vystěhovat se do tří měsíců (tedy dvakrát rychleji než svou předešlou spolubydlící, jelikož trénink dělá mistra), jenomže teď hrozí, že by mohla cítit ke své oběti i nějakou empatii, a to se nehodí, jestli chce

ještě někdy běhat po bytě nahá, nechat ve dřezu tři dny nádobí a po ránu přehrávat a přeřvávat písničky Weeknda.

19. září, Jirkov Tady Kiwi. Právě mi přišel poštou kabel na internet, hned jsem ho celý obmotala duhovou izolepou a oficiálně ztratila důvod jezdit tento školní rok z koleje domů.

V poslední době mi pořád vysychají rty, musela jsem si tedy pořídit vanilkové bambucké máslo a rovnou jsem si u toho objednala i vanilkovou toaletní vodu, protože mi dochází parfém a nahá chodit nemůžu.

20. září, Jirkov Tady Kiwi, něco mi říká, ale je to spíš jenom takový nekonkrétní intuitivní pocit, že jsem si v poslední době oblíbila vanilku.

21. září, Jirkov Tady Kiwi, za dva dny odjíždím na kolej. Do Liberce mě spolu s věcmi odveze táta, nebalím toho s sebou moc. Maminka s námi jet bohužel nemůže, protože by se nevešla do auta. Mazlím se se svou kočičkou, dlouho se teď neuvidíme, kýchám u toho a vykašlávám její chlupy, přesně jak to dělává ona.

Bude se mi po ní stýskat.

Jím, dokud můžu, a každý den si volám a píšu s Vanessou. Hrozně se těšíme. Jedeme na kolej dřív, abychom stihly vyzdobit záchod, polepit vchodové dveře a konečně oslavit její červencové narozeniny. A taky aby měla čas natáhnout před svým pokojem ostnatý drát. Nemůžu se dočkat, cítím ve vzduchu nová dobrodružství, novou lahev rybí omáčky a vanilku. Příště už jako druhačka.

13

smysly /

TEXT: J. BEJČEK, M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

FILM Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel REŽIE: FELIX HERNGREN 2013

Filmy podle knížek často nestojí za nic. Felix Herngren ale předvedl, jak si s takovým oříškem, jako je román od Jonase Jonassona, pohrát. My máme Járu Cimrmana, Američané Forresta Gumpa a zdá se, že Švédům vyskočil stoletý děda z okna v domově důchodců, aby jim následně vysvětlil, že během svého života změnil prakticky celý svět. Příběh plný absurdního, sarkastického a často hodně černého humoru korunují historky s Josifem Stalinem, Harrym Trumanem, Winstonem Churchillem nebo Mao Ce-tungem.

Je pochopitelné, že režisér nemohl zfi lmovat celou knihu.

Dokázal ale vybrat ty nejšílenější momenty příběhu, a tak se divák během 119 minut ani jednou nenudí.

KNIHA Všechny malé zázraky JENNIFER NIVENOVÁ BUX.CZ, 261 Kč

Smrt ho fascinuje. Theodor Finch neustále přemýšlí nad způsoby, jak by se mohl zabít. Ale pokaždé ho něco zastaví.

Violet Markeyová zase žije pro budoucnost, nemůže se dočkat, až dokončí střední školu a vypadne z rodného městečka v Indianě, kde jí všechno až příliš připomíná smrt její sestry. Když se ti dva potkají na římse školní zvonice, není docela jasné, kdo potřebuje víc zachránit. Finch trpí bipolární poruchou. Violet mu přijde naprosto neobyčejná. Během školního projektu, jehož cílem je objevovat „krásy Indiany“, oba učiní zajímavé objevy. Finch zjišťuje, že jen s Violet může být sám sebou – podivínským, přemýšlivým, ale zároveň zábavným a originálním; a že není až takový blázen, za jakého ho ostatní považují. Violet zase zapomene počítat dny do konce školy a začne žít přítomností.

Jenže zatímco Violetin svět se rozrůstá a získává nové barvy, Finch se propadá do temnoty deprese.

Sloupek Ivy Antošové

Co vůbec nepotřebuješ, ale nutně musíš mít Koupily jsme s mamkou domu mixér na smoothie.

Tento plastovej nesmysl vylítnul už po prvnim dni užívání mezi top 5 nejlepších rozhodnutí mýho života, kde jsou věci jako jít studovat vysokou školu nebo přestat nosit podprsenku. Nikdy bych nevěřila, kolik radosti mi může udělat převádění jídla do tekutý formy.

Je to kuchyňskej adrenalin ve svý nejčistší podobě, a přitom furt o dvě spálený ruce bezpečnější než flambovat zmrzlinu. Nikdy nevíte, jakou namixujete barvu, konzistenci ani chuť, pokud teda nedrtíte furt to samý, nejste Jamie Oliver nebo pan Tau; a pokud tam necpete růžičkovou kapustu nebo lékořici, v 99 % případů to chutná božsky a má to vysokej instagramní potenciál.

Nalijete do sebe neuvěřitelný množství vitaminů, který by vám jinak trvalo přežvýkat dvě hodiny, načež byste to v půlce vzdali a šli si dát řízek. Když spočítáte cenu mlíka a všeho ovoce, vyjde to asi úplně stejně jako koupit si drink ve středně fancy kavárně, vy máte ale skvělej pocit, že hrozně šetříte, jíte zdravě a podporujete světovej mír. A to nemluvim o tom rauši, když vám dojde, že můžete dělat kávový smoothie, odhodíte kofeinovou stříkačku a na život už se nikdy nepodíváte stejnýma očima.

Taky si najednou přijdu, že umím strašně vařit, protože mám v repertoáru gazpacho, dýňovou polívku, pesto, salsu a domácí zmrzliny, a když tohle všechno řeknu hodně rychle za sebou a nedám posluchači moc času na přemejšlení, svítí mi na čele michelinská hvězda.

Takže zůstává jediná otázka, #willitblend?

VÝSTAVA Skvělý nový svět CENTRUM SOUČASNÉHO UMĚNÍ DOX, PRAHA 11. ZÁŘÍ 2015 – 25. LEDNA 2016

Výstava pro všechny milovníky antiutopických románů.

Skvělý nový svět ukazuje srovnání dnešní doby s tím, jak ji v minulosti viděli George Orwell, Aldous Huxley a Ray Bradbury. Svými pracemi přispělo na třicet umělců z Čech i ze světa. Většinou těch, kteří se dlouhodobě zaměřují na společenské problémy, konzum a mediální svět. Vznikla tak výjimečná ukázka toho, že se dystopičtí spisovatelé mýlili. Dnešní svět totiž jejich chmurné představy v mnoha ohledech překonává. A výstava jde ještě o krok dál a poukazuje i na budoucnost, která skrývá nová nebezpečí. Velký bratr nás vidí.

W W W.REDWAY M AG.C Z

15

rozhovor /

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM FOTO: LÉTOSLAV CHROMEK, MOJMÍR BUREŠ, PAVEL MUŽÁK

T Uki Z E X CH RIST Tuzex Christ je známá firma. Se svou novou kapelou Smrtislav právě vydává první desku (můžete ji podpořit na Hithitu, bez toho to dneska už asi ani nejde), přitom svou mladou krví ještě stačí občerstvovat starce z Vanessy, na basu hrál v superslavných Sunshine a ještě předtím měl Super Tuzex Bros – skupinu, kterou nikdo nepochopil. Ale čím nás úplně poprvé a navždy zaujal, byli Scissorhands, kde punkově ječel, hrál na kytaru a vypadal jako Edward Scissorhands. Z té doby nám zůstala pěkná památka na YouTube (Bass Flip Fail, to si dejte, jestli se chcete zasmát) a video S Tuzexem za hromadou lebek, natočené na tajném výletu s RedWayem. Spousta dnes již legendárních historek dokazuje, že Johnny Depp Střihorukého Edvarda sice hrál, ale Tuzex ho žije. Tak třeba se říkalo, že mu na denní komunikaci stačí 161 slov – přesně tolik, kolik jich Edvard řekne ve filmu. Je pravda, že toho moc nenamluví, ale 161 je pomluva. Koukejte, kolik jich řekl mně.

W W W.REDWAY M AG.C Z

17

rozhovor /

V noci se mi zdálo o místě, kde roste mák nebylo ho tam málo a já nebyl nekuřák

Jak vznikl tvůj pseudonym?

Ježiš, ale tak to už všichni dávno vědí, ne? Říkal jsem si, že bych si měl pomalu vymyslet nějakou novou historku, ale dobře teda, no. Když jsem byl malej a ptal se našich, jak jsem se narodil, řekli mi, že mě koupili v Tuzexu. A Christ – jednak jsem vyrostl na black metalu, a pak to slovo prostě vypadá dobře.

Teď je v módě zdravá životospráva, přizpůsobuješ tomu nějak svůj jídelníček? Nebo se o to alespoň snažíš?

Mám rád suši a tím to asi tak končí. Protože mi chutná vietnamská kuchyně, tak si občas dám něco s tofu, ale jinak jím ty nejhorší věci. Konzervy, brambůrky, čokoládu. Mám rád prostě všechno špatný.

Kouříš?

Ne. Dřív jsem teda kouřil, ale vždycky tím způsobem, že jsem si svoje nikdy nekoupil a jenom jsem stahoval lidi okolo. Většinou totiž netrvalo dlouho, a udělalo se mi z toho blbě, takže mi přišlo divný utrácet za to peníze.

K čemu si myslíš, že je Prague Pride?

To je takovej ten srandovní barevnej pochod? No to je asi informování veřejnosti o tom, že jsou tady nějaký menšiny homosexuálů, zoofilů, pedofilů a podobně (smích).

Piješ alkohol?

No, piju. Mám rád pšeničný pivo a přemejšlim, že bych s tím měl asi přestat, protože po tom roste břicho.

Jak to máš s mekáčem? Zajdeš?

Hlavně ráno po koncertech. Já vim, že je to hnus, ale mezi pátou a šestou ráno je ten hlad nejhorší.

Jakej máš vztah k drogám?

Takovej zvláštní. Protože kapely, který se mi líběj, hrozně fetujou, tak jsem si dřív myslel, že pokud chci bejt stejnej rocker jako oni, musím taky něco brát. Jenže vlastně mě to vůbec nebaví. Pár věcí jsem zkusil a ani se nebráním zkoušet dál. Ale asi v sobě nemám potenciál vytvořit si na tom závislost. Mě už ani nebaví se opíjet a pak dělat věci, který si ráno nepamatuju. To mě vždycky děsí.

Chodíš spát pravidelně?

Pravidelně s východem slunce.

Sportuješ, cvičíš?

Ne. Všechny sporty naprosto nenávidím, nebaví mě nic, ani ping-pong, nesnáším se na ně dívat v televizi, štvou mě sportovní programy. Jediná výjimka je, že docela rád jezdim na kole. Jenom jsem teď už šest let nejel.

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

18

A přijde ti, že je to k něčemu dobrý? Nebo je to podle tebe zbytečný?

Tak asi je to pro ty lidi skvělá příležitost, jak se potkat a vyblbnout. Ale nedokážu si představit, že bych dělal pochod pro heterosexuály. Myslim, že jinak chápu, proč to dělaj.

Uprchlíci. Taky se bojíš, že nás budou znásilňovat, řezat nám hlavy a brát nám práci? Nebo tomu nevěříš a nechává tě to ledově klidným?

Já jsem pro hnutí Nevím, haha. No jasně, hrozně se bojím, že mě znásilněj a uříznou mi hlavu. Ne, tak mně přijde přehnaný oboje. Jak panika a hloupý házení všech do jednoho pytle, tak nějaký vítání a oslavy, že jsou konečně tady. Takže jestli je tam nějakej zdravej střed, tak pro ten bych asi byl.

Ale obecně se k tomuhle tématu strašně nerad vyjadřuju.

Když takhle ve tři ráno v klubu vidíš chování fanoušků, myslíš si, že tohle jsou ty hodnoty, o který nás chtěj muslimové připravit? Já vlastně nevím, co to ty evropský hodnoty přesně jsou, ale takhle v pátek večer to vypadá, že největší hodnota je jít do klubu, vypít rychle patnáct piv, pozvracet záchod, obtěžovat holky, pak se s někým porvat a jít domů. Večer jak vyšitej. Co myslíš ty?

Tohle, co popisuješ, jsou rozhodně evropský hodnoty, o který bychom neměli přijít a měli bychom

za ně bojovat. Nevim, co ti na to mám říct. Jestli nám muslimové vezmou hraní do tří do rána, tak jsem jedině pro. Ať si ho klidně vezmou! (smích) Cestuješ hodně? Úplně nejvíc asi pěšky po Praze. Jinak vlastně ani moc ne, což si myslim, že je škoda a mělo by se to v nejbližší době změnit. Já jsem byl dřív v kapele, která hodně hrála, takže mě vždycky hrozně iritovalo sedět v tom autobuse, pořád někam jezdit.

Ale teď už mám jinou kapelu a s tou bych se rád někam podíval. Do Bibione třeba.

Ta kapela se jmenuje Smrtislav a je úplně jiná, než byla předešlá Super Tuzex Bros. Jak jsi tak najednou došel od divokýho experimentálního žánru pro pár zasvěcených k celkem prostému rádiovému popu?

Ono to možná vypadá, že je to rádiovej pop, protože pro prezentaci v médiích jsme schválně vybrali písničky, který jsou pro rádio nejskousnutelnější.

Což zpětně nevim, jestli to nebyla chyba, protože teď nás všichni fakt považujou za rádiovej pop. Já jsem měl úplně na začátku, ještě před Super Tuzex Bros, kapelu, která zněla hodně podobně. Takže jsem se k tomu vlastně vrátil. Velkým obloukem.

Zpíváš jako Robert Kodym…

Ne, já myslim, že zpívám líp. (smích) Slyšela jsem, žes do něj byl jednu dobu úplně zamilovanej. Napodobuješ ho schválně, protože je to tvůj vzor, nebo je ta podobnost jenom náhoda?

Kde jsi slyšela, že jsem do něj byl zamilovanej?

Vlastně jsem to viděla na Facebooku, na nějaký fotce. Měl jsi na těle napsaný, že ho miluješ.

Aha. Ne, tak to byla jenom taková sranda. Nebyl jsem do něj nikdy zamilovanej. Každopádně si myslim, že zpívám líp než Robert Kodym, a možná zpívám víc jako Robert Kodym než sám Robert Kodym (smích). A schválně to nedělám, to samo.

A štve tě, že si to lidi myslej?

Když jsem se dočetl, že jsem mu podobnej dokonce

Děti mě držely a vzplály když zjistily, že nejsem sám pálily mě a pořád se mi smály dokud prej se nepřiznám

i vzhledem, tak to už bylo trochu divný. Jinak ale budu klidně zpívat jako Robert Kodym. To mi nevadí.

Když ses tak významně hudebně posunul, změnily se i tvoje hudební vzory? Nebo je to pořád Marilyn Manson?

Já jsem teď přece hrozně klesnul k tomu Kodymovi, ne? (smích) Ne, tak já mám spoustu oblíbených kapel a muzikantů. A pro někoho je pak ten výstup srovnatelnej jenom s jednim člověkem, ať je to Manson, nebo někdo jinej. Ale já se ty věci snažím míchat. Ovlivňujou mě jak starý kapely, tak nový.

Rozhodně bych se nechtěl držet nějakýho jednoho vzoru, a už vůbec ne teda Mansona, kterej je už trochu vypelichanej. Toho jsem strašně obdivoval, když mi bylo dvanáct. Tenkrát mi přišlo super, že chlap může nosit silonky a bejt takhle oblíbenej a slavnej.

Kromě Smrtislava hraješ ještě jako DJ. S Kayem Buriánkem děláte party Bounce! Bounce!, kde se dá docela hezky vyblbnout, ale moji kámoši hipsteři s diplomem to neceněj. Říkaj, že žádní dýdžejové nejste, že neumíte hrát a pouštíte to div ne z telefonu.

Aha, a kdo jsou to ty hipsteři? To jsou ty, co choděj do sekáčů a v kavárnách sedávaj na nábytku z palet? (smích) S tim dýdžejováním – já nemůžu mluvit za Karla, ale sám jsem nikdy dýdžejem být nechtěl. A ani si tak neříkám, a ani nechci, aby mi tak někdo říkal… A teď teda přemejšlim, jak se dá hrát z telefonu. Hele, my jenom pouštíme písničky, který nás baví. A jako já jsem rád, když to tam ty lidi taky baví, a upřímně si myslím, že je fuk, jestli hraješ ze čtyř gramců, nebo tam máš píchlej magneťák. Hodněkrát jsem viděl velmi šikovný dýdžeje, akorát že nikoho nezajímalo, co hrajou.

A chápu, že když tam potom přijdu já, začnu jenom pouštět písničky a lidi to baví a tancujou na to, tak je to naštve.

Vím, že máš rád akční fi gurky, komiksy a počítačový hry. Jakou hru máš nejnovější?

Zrovna před týdnem jsem si koupil Lego Harry Potter, což je skvělá hra, ve který teď prožívám první čtyři roky v Bradavicích. Vlastně mi to dost pomohlo k pochopení celýho příběhu, protože v tom jsem trochu plaval. Ale jinak nejsem moc velkej pařmen, na mě ta hráčská nálada přichází nárazově. Akční fi gurky jsem sbíral a teď jsem se rozhodl, že je prodám, protože potřebuju místo i na jiný věci.

Jakou fi gurku máš nejvíckrát?

Predátora. Toho jsem měl jednu dobu třicetkrát.

Teď jich mám jenom pět.

Na Facebooku jsem četla, že jsi nadšenej z nějaký nový hry, kde můžeš hrát za tyranosaura.

Která to je?

Ta je nejvíc! Jmenuje se Lego Jurassic World. To je pro mě splněnej sen, můžeš hrát za tyranosaura, velociraptora, triceratopse, brachiosaura… za všechno!

W W W.REDWAY M AG.C Z

Taky ses hodně zabýval psychologií sériových a masových vrahů. Co tě na tom zajímalo?

Hele, to vlastně nevim. Nemůžu ani říct, že bych se tím zabejval nějak do hloubky, ale před spaním si rád pouštím takovýhle dokumenty. Naposledy jsem viděl o kanibalech. Prostě mě to fascinuje, stejně jako třeba reality show, na který koukám pořád. Je zajímavý, čeho všeho jsou lidi schopný.

Když už mě teda nějakej vrah víc zaujme, tak o něm sháním další dokumenty, filmy, knížky. Jako jeden z posledních mě zaujal Jean Claude Roman, kterej začal už od mládí falšovat celej svůj život. Vymyslel si, že je doktor, oženil se, měl děti a všichni mu všechno věřili. Když to prasklo, rozhodl se zabít celou svoji rodinu včetně rodičů a pak spáchat sebevraždu. Já ty lidi za to, co udělali, neobdivuju.

Spíš mě zajímají jejich tragický příběhy. Já mám obecně rád depresivní věci. Prostě nemůžu koukat na pohádky, musím koukat na tohle.

Proč lidi přitahuje zlo, mají rádi temný věci ve fi lmech, hudbě a hrách? Co za tím je?

Občas jsem nad tím přemejšlel a přijde mi, že temný věci třeba v hudbě jsou nějakým způsobem rozladěný a pokřivený, jakoby mimo řád, a to si myslím, že má něco společného s lidstvem jako takovým. Vlastně to není všechno symetrický a harmonický. Možná to nás na tom přitahuje, protože je to opravdový. Svět a život nejsou jenom krásný, prostě jsou tu i temný, nepříjemný a depresivní věci. S tím zlem je to těžký. Zlo je dost individuální záležitost.

Co je pro tebe?

Tomáš Klus. Nebo Zrní. To je zhmotněný zlo, haha.

Ale doopravdy – čeho se nejvíc bojíš?

Asi toho, že si na mě nikdo nevzpomene. Mimoto, že mě hudba baví, ji dělám taky proto, že chci, aby mě přežila a lidi si na mě skrze ni vzpomněli.

A máš nějaké fobie? Neovladatelné strachy, děsy?

Zrní. Taky jsem se dřív bál pavouků. Teď to nezvládám jenom v momentě, když jsem doma sám. Jakmile tam se mnou je někdo, kdo se jich taky bojí, tak se donutím strach překonat a třeba ho i chytím do ruky. Pak se bojím ještě výšek, hloubek a dršťkový polívky.

Co by sis nejvíc přál?

Být nesmrtelný v tom smyslu, že tu po mně zůstane hudba, kterou budou lidi poslouchat i potom, co tady už nebudu. A samozřejmě, aby se roční pauza Tomáše Kluse prodloužila na neurčito. Ne, dělám si legraci, on je to asi hodnej kluk.

A co třeba světový mír, ten si nepřeješ?

Ten je mi úplně jedno, já jsem sobec. Ne fakt, mně je vlastně jedno, co se děje kolem. Hlavní je, co se děje u mě v pokoji, v bytě a zbytek je pro mě nedůležitej (smích).

Když jsem byl malej Ve škole mě nejvíc bavilo… přestávky, volný hodiny, výlety a prázdniny.

A nebavilo… chemie.

Vždycky jsem chtěl být… zlej kluk, ale nikdy mi to moc nešlo. Často se mi zdálo, že… mi jeptišky unášejí spolužáky. Neni nic horšího.

O holkách jsem si myslel, že… že mají rády zlý kluky.

Měl jsem rád knížku… encyklopedii o dinosaurech.

Měl jsem rád film…

Jurský park. Tenkrát, teď, navždy.

Měl jsem rád kapelu…

Marilyn Manson, Nine Inch Nails, Rob Zombie, Ministry. Takhle to všechno začalo.

Nejvíc jsem se těšil… až mi bude osmnáct a všechno bude jinak.

Neni. Ježiši Kriste, ono už je to deset let!

19

téma /

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

20

ARTWORK: BAMBI CHRISTA

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

PŘEKLAD: M. OVERSTREET ORIGINÁL: MAGALLY ZELAYA PRO COSMOPOLITAN UK FOTO: PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

Krásné, až to bolí Když se Astrid po plastické operaci prohlížela v zrcadle, byla nadšena. „Teď jsou moje křivky dokonalé,“ myslela si. Bolestivě oteklá stehna považovala za znamení, že tekutina, kterou jí do nich vstříkli, „dělá dobře svou práci“. Ve skutečnosti se její tělo bránilo a cizí látku odmítalo přijmout. Brzy nato Astrid selhaly ledviny, vypadaly jí vlasy a dostala rakovinu. V Caracasu,

kde žije, nijak neobvyklý příběh. Krása je zde jedním z velmi mála způsobů, jak může chudé děvče uniknout celoživotnímu živoření v ghettu, finanční závislosti na mužích a místo opovržení získat respekt a lásku davu. Ženy jsou zde ochotné podstoupit doslova všechno. „Věděla jsem, že to není bez rizika. Doufala jsem prostě, že budu mít štěstí.“

Ve Venezuele je ideálem krásy Aleira Avendaño s mírami 97-52-115 cm

OČKOVÁNÍ ZPŮSOBUJE AUTISMUS

Mýty o lidském těle

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

Mýtus vznikl v roce 1998, kdy byla na toto téma provedena vědecká studie s chybnou metodikou. Rodiče osmi autistických dětí v ní prohlásili, že po očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám postihl jejich potomky autismus. Od té doby bylo toto tvrzení vyvráceno desítkami jiných studií, naposledy tou z roku 2012, ve které britští vědci shrnuli poznatky ze zkoumání 530 000 dětí. Výsledek – očkování rozhodně autismus nezpůsobuje.

22

Caracas je hlavním městem Venezuely – země, které se přezdívá „světová velkovýrobna královen krásy“. A posedlost vzhledem vidíme v caracaských ulicích na každém kroku. V metru má každá druhá mladá žena kolem pasu pevně stažený tréninkový pás, jaký používají zápasníci nebo vzpěrači. Věří, že jeho dlouhodobým nošením si zformují postavu do vytouženého tvaru přesýpacích hodin. Venku se překrývají reklamy klinik plastické chirurgie s plakáty oznamujícími nepřeberné množství castingů pro začínající modelky, pokročilé modelky a adeptky na titul miss. Z obchodních výloh zírají svými prázdnými pohledy figuríny v podprsenkách s košíčky minimální velikosti F, častěji však G. Cílem každé Venezuelanky pomýšlející na kariéru v kosmetickém, módním, filmovém, televizním nebo zábavním průmyslu je dosáhnout co největšího obvodu hrudníku a boků a co nejmenšího kolem pasu. Showbyznysem zbožňovaná Kim Kardashian má míry 97-67-107 cm, což je sice od evropského ideálu 90-60-90 poněkud vzdáleno, ovšem toho venezuelského též nedosahuje. Tady určují trend modelky a celebrity jako Aleira Avendaño s proporcemi 97-52-115 cm, která tvarující korzet nosí už šest let 23 hodin denně. Aleira je vzorem pro tisíce dívek, mezi něž donedávna patřila i Astrid.

Zkracování střev a všívání polštářků do jazyka Víkendové kurzy, kde se umění „jak být krásná“ vyučuje i pro holčičky předškolního věku, jsou stejně oblíbené jako u nás taneční nebo dramatické kroužky. Podle Mezinárodní asociace estetické a plastické chirurgie stojí Venezuela na prvním místě v žebříčku kosmetických operací na osobu. V roce 2013 jich bylo provedeno 231 742, z toho 85 000 prsních implantátů, na které nemusíte čekat až do dospělosti, udělají vám je na jakékoliv klinice hned v den vašich šestnáctých narozenin. Zmenšení nosu a zvětšení zadku můžete podstoupit dokonce už ve dvanácti, s případnými zdravotními riziky a změnami těla, které je teprve v polovině svého vývoje, si nikdo hlavu neláme. Aby holčičky vyrostly do modelingem požadované výšky, píchají jim jejich ctižádostivé matky hormonální injekce.

Preparáty pochybného původu a výroby nikdo nezkoumá, matky nikdo netrestá. „Snem každé Venezuelanky je stát se královnou krásy. Soutěž Miss Venezuela ovšem nepropaguje a nepodporuje přírodní krásu, nýbrž kompletně upravená těla. Prsa, nosy, brady, zuby, zadky, stehna, vlasy, nehty, rty, barva pleti – vše je umělé. Finalistky za sebou mají běžně deset dvanáct zákroků, o kterých rády mluví a vychvalují plastické chirurgy přesně tak, jak jim to přikazuje smlouva. Tím nastavují společenskou normu a jejich malé obdivovatelky se už nemohou dočkat, až budou moci jít na svou první operaci,“ varují lékaři a psychologové ve společné kampani. A asi mají pravdu. Hranice „normálního“ se ve Venezuele neustále posunuje.

Nejnovějším trendem místních modelek je chirurgické zkracování střev, aby se zrychlil metabolismus a tělo nestačilo vstřebávat potravu, nebo speciální plastový polštářek přišitý na jazyk, který v podstatě znemožňuje přijmout cokoliv jiného než tekutou stravu. Chlubí se jím například osmnáctiletá Wi May Nava, finalistka Miss Venezuela 2013. „Jakmile chci sníst něco, co se musí kousat, bolí to tak, že to hned vyplivnu,“ svěřila se v rozhovoru a jedním dechem dodala, že na tuto i všechny předchozí operace se skládala celá široká rodina, která nyní očekává návrat své investice. Wi May sice korunku nevyhrála, ale i tak je v rodném barriu (chudinská čtvrť) celebritou a předpokládá se, že se dobře vdá. Své kritiky nazývá „ošklivými lidmi“ a „závistivými feministkami“.

nemohou být škodlivé.“ Nedostatečně otestovaná „vyplňující tekutina“ cestovala z Astridiných stehen do páteře a způsobovala jí kruté bolesti.

O rok později Astrid zkolabovaly ledviny a dostala leukemii. Zhubla na 42 kilogramů a vypadaly jí nejen vlasy, ale i nehty. „Nemoc trvala dva roky.

Většinu jsem proležela v nemocnici. Ztratila jsem práci, neměla jsem peníze, dluhy za léčení rostly. Přála jsem si vrátit všechno zpět,“ uvedla pro britský Cosmopolitan. Boj nakonec vyhrála, její ledviny jsou však nenávratně poškozeny a Astrid bude muset až do konce života držet přísnou dietu. Měla velké štěstí, sedmnáct žen, které podstoupily stejný zákrok, už zemřelo a tento typ injekcí byl ve Venezuele konečně zakázán.

Na černém trhu jsou nicméně pořád k dostání, jen o stovky procent dráž.

A své zákaznice si najdou.

Tělo jako kapitál Chiqui Martinez, dvaadvacetiletá studentka politických věd, vysvětluje: „V pozadí posedlosti krásou je špatná ekonomika. Venezuela je chudá země s jednou z nejvyšších infl ací na světě. Nedostatek je všude a ve všem, fronty se stojí i na tak obyčejné věci, jako je toaletní papír nebo mýdlo.

Prodavačka v parfumerii si za měsíc vydělá asi čtrnáct britských liber, řasenka ji vyjde na půlku celého platu. Ženy hledají cestu, jak se vymanit z chudoby. Vzdělání se u nich příliš necení, krása ano, za tu muži rádi zaplatí. Tělo je tedy jediný kapitál, kterým ženy disponují.“ Chiqui ví, o čem mluví, sama pochází z chudých poměrů. A samozřejmě má už dávno prsní implantáty a plastiku nosu. „V osmnácti jsem poznala bohatého muže.

Koupil mi auto, pronajal byt v hezké čtvrti, zaplatil studium na vysoké. Chci mít titul, ale po škole si stejně otevřu kosmetický salon. Budu vydělávat víc než všechny venezuelské politoložky dohromady.“ Ve společnosti, kde se inteligence, vzdělanost a nezávislost cení jen u mužů, zřejmě racionální rozhodnutí… „Je to soutěž. Soutěžíme mezi sebou, která sežene víc peněz na šaty, na operace, která má dražší mobil nebo bohatšího přítele,“ říká dvacetiletá Keyla, jejíž plán je stát se Miss Venezuela 2017. „Některé ženy si nechávají vyoperovat žebra, aby byly štíhlejší a měly užší pas. I já, než se přihlásím do soutěže, musím na nějaké zákroky, které mi doporučili v modelingovém kurzu.“ Na otázku, proč je to pro ni tak důležité, odpovídá: „Stát se miss je absolutně nejvíc, všechny dveře se ti otevřou, všichni ti chtějí vyhovět, udělají pro tebe cokoliv, stačí jen říct. Být nejkrásnější ženou Venezuely je silný status a já, i když se operací trochu bojím, ho chci získat. Moje rodina na mě bude hrdá, budu mít zajištěný život, už nikdy žádný nedostatek, žádné starosti. Musím tomu ale něco obětovat.“

Zničený život Ještě po pěti letech, co Astrid De La Rosa podstoupila operaci, jsou její stehna oteklá a zarudlá. Tenkrát, ve svých šestadvaceti, pracovala jako asistentka biologie na vysoké škole a počítala s tím, že si jednou udělá profesuru a bude učit na univerzitě. Kromě toho měla ještě jeden sen – dosáhnout ideálních tělesných proporcí. „Inzeráty na silikonové injekce byly všude. V obchodních domech, ve veřejných bazénech, fi tness centrech, ve schránkách. Myslíš si, že když je prezentují takto veřejně a masivně,

POUŽÍVÁME JEN 10 % MOZKU Mýtus poprvé zveřejněn v roce 1907. Ve skutečnosti člověk využívá celou kapacitu mozku, ale pochopitelně ne naráz. A na pouhých deset procent nejede nikdy. Proč tomu pořád věříme? Asi se nám líbí představa, že náš potenciál je ve skutečnosti desetkrát větší. Jenže není.

W W W.REDWAY M AG.C Z

23

téma /

TEXT A FOTO: NIKOLA PÁLENÍČKOVÁ

Ahoj, jmenuju se Nikola, je mi 20 let a stydím se za své tělo Stydím se, protože mi nikdy nikdo neřekl, že se stydět nemám. Nikdo mi neřekl, že je normální mít někde celulitidu. Že je normální někdy přibrat a někdy zhubnout. Že je normální mít prsa, malá nebo velká. Mít zadek, malý nebo velký. Že je v pohodě mít tělo a mít ho ráda. Že je v pohodě se v šatně na bazénu svlíkat a oblíkat, aniž bych se celý proces snažila vykonat ve skříňce na oblečení. Že je v pohodě se tam osprchovat. Vedle úplně cizí ženský, slečny, holky. Úplně nahá, za světla, bez toho, aniž bych se snažila zabalit do igelitového závěsu.

A pak jsem otevřela dveře do dámských šaten na koupališti v Reykjavíku.

Otevřela jsem je a srdce mi skočilo do krku. Oči mi vypadávaly z důlků a nohy se zalily do podlahy. Stála jsem a přemlouvala mozek, ať vyšle aspoň nějakou reakci a já se pohnu. Snažila jsem se svému mozku namluvit, že tohle je normální. V duchu jsem si říkala: ,,Oukej, dobře, dobře, tohle je normální. Chovej se normálně. Dělej něco. Ježiši. Sakra. Uklidni se.“ Snažila jsem se přesvědčit mozek a samu sebe o normálnosti něčeho, co normální opravdu je. Akorát mi to nikdy nikdo neřek, neukázal.

Nikdy předtím jsem neviděla šatnu, která je celá bílá, má sedmimetrové stropy, spoustu zrcadel a žádné závěsy. Žádné příčky, oddělovadla, prostě soukromí, kam by se člověk mohl ukrýt před očima ostatních žen a cudně se převléci. Nic. Nikdy jsem neviděla tolik nahých žen, které se svlíkají a oblíkají, aniž by se u toho červenaly a snažily se propadnout do země.

A nikdy jsem si tolik neuvědomila, že je tohle normální. Že se na mne žádná z nich nekouká, nesoudí mě za mé tělo a neopovrhuje mnou za to, že je nedokonalé.

Protože žádná z nich nemá důvod. Protože jsme všechny stejné. Všechny máme nějaké chyby a vady na kráse.

Protože ta starší paní někdy třeba vypadala jako já. A já a ta holka vedle mne budeme jednou třeba vypadat jako ona.

Jen já budu asi nosit volná trička a schovávat své tělo do vrstev svetrů a volánů, zatímco ta holka si bude sebevědomě vykračovat v přiléhavém topu.

Protože se nestydí, protože jí nikdo nikdy netvrdil a neučil, že se stydět má.

NEČTI POTMĚ, ZKAZÍŠ SI OČI

Mýty o lidském těle

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

Je pravda, že při čtení v šeru namáháme oči tak, že nás mohou bolet nebo přinejmenším pociťujeme jejich únavu. Neexistuje však žádný důkaz, že bychom si je tím poškozovali a v důsledku toho viděli hůře.

24

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Podstatou člověka západní civilizace je sebenenávist Raný středověk nám naložil na záda batoh plný cihel. Od té doby ho nosíme, předáváme z generace na generaci a už jsme si na něj zvykli tak, že o něm ani nevíme. Většinou. Když jeho tíhu občas pocítíme a chceme se jí zbavit, nejde to. Nepomůže nám přečíst si článek Jak milovat svoje tělo, nepomůže nám ani přečíst si celou knihu o sebepřijetí, nepomůže nám

opakovat si, že pokud nebudeme mít rádi sami sebe, nebudeme šťastni. Nejde to. Neumíme to. Batoh k nám za ta staletí přirostl, stal se naší součástí a odhodit ho dokážeme buď jen po pětileté a draze zaplacené dřině u psychoanalytika, nebo s pomocí někoho, kdo nás bude doopravdy milovat.

Co je v batohu Křesťanství. Přitom je úplně jedno, že v Boha nevěříme a na rozumové úrovni si svůj ateismus dokážeme přesvědčivě zdůvodnit. V podvědomí, které není tak snadné ovládnout, se válí pěkná hromada cihel s názvy jako „nahota je trapná“, „sex je sprostý“, „tělesné funkce jsou směšné“, „moje tělo je ubohé“, ale taky „sebechvála smrdí“ nebo „ty jsi ošklivá holčička/ chlapeček“, což jsou slova našich matek domnívajících se, že nás jimi vychovají k lepšímu. Cihly ostražitě hlídá obluda Neuróza, kterou jsme si k tomuto účelu sami vypěstovali, a je to hlídač velmi spolehlivý, věčně bdělý, nesmlouvavý. O každou cihlu se s námi bude rvát jako lev. První, kdo k ní pronikl, prozkoumal a správně pochopil její souvislost s náboženstvím, byl pašák Sigmund Freud. A ten taky formuloval děsivou pravdu: Podstatou naší existence je sebenenávist. To je náš motor, náš pohon, náš zdroj.

Přidejme k tomu všechny plastickou chirurgií a ještě photoshopem vylepšené obrazy modelů, modelek, herců a hereček, které se nám též denně ukládají do podvědomí jako důkaz naší nedostatečnosti, pak nějaký ten ponižující posměšek prohozený spolužáky v tělocvičně nebo v bazénu, a máme přibližnou představu o tom, co s sebou ve dne v noci vláčíme.

nám nabízejí jen to, co sami chceme. To, co nás nezajímá, na co neklikáme, nečteme a neprohlížíme si, rychle mizí z oběhu. My určujeme, média a zábavní průmysl se přizpůsobují, málokdy naopak. A společnost, která tomuto začarovanému kruhu „kde je poptávka, tam vzniká nabídka“, tiše přitakává, taky tvoříme jen my sami. A nepřejeme si, aby za nás někdo rozhodoval, co se nám má líbit, z čeho si máme vybírat.

Můžeme se naštvat Obvinit náboženství, církev, všechny křesťany, rodiče, média, showbyznys a celou společnost za to, co na nás naložila. Sklouzne to po nich jako voda po tefl onu. Odmítavým postojem k tělu se raně křesťanská církev chtěla jen odlišit od předkřesťanské (antické, pohanské) kultury, která lidské tělo naopak hýčkala, oslavovala a pěstila. Popření starého a dosazení nového je to, čemu říkáme vývoj, pokrok. Děláme to všichni, těžko se zlobit na středověké učence, nemohli tušit, jak nám svými převratnými myšlenkami o těle jako nádobě hříchu a dosažení spásy jen skrze utrpení a sebeponížení „zavaří“. Nemohli vědět, co to s lidskou psychikou udělá za tisíc let. Stejně tak naši rodiče opakují jen to, co sami slýchali od svých rodičů. A jsou přesvědčeni, že to dělají pro naše dobro. Média a showbyznys

Tady je každá rada drahá Nejsem psychoanalytik ani kouzelník, nezaručuju, že to bude makat, ale pojďme zkusit tohle, třeba to aspoň trochu pomůže: Uvědomme si, že co se týče těla, jsme na tom všichni stejně. Všichni stejně křehcí, snadno zranitelní, sebenenávistní a neurotičtí. To je naše společné křesťanské dědictví. Když to ostatní mají stejně těžké jako my, přestaňme je kritizovat a zraňovat, přestaňme jim přikládat do batohu, pokud nechceme též dostávat přiloženo.

Nespoléhejme na to, že „láska nás nakonec uzdraví“. Může se to stát, samozřejmě, ovšem na druhou stranu žádný zákon, žádné legitimní právo na vysvobození zakleté princezny (našeho těla) krásným princem neexistuje. Pokud nemilujeme sami sebe, těžko uvěříme a přijmeme, že nás miluje někdo jiný. Nevěříme mu, podezíráme, žárlíme a blázníme tak dlouho, až ho od sebe odeženeme. (Pokud tedy není nekonečně trpělivý, něco jako světec.)

Otužujme se trochu. Neuróza je úzkost, doslova strach ze života. Neurotik se bojí žít stejně jako zemřít. To nám velice komplikuje vztahy, holky se bojí kluků, kluci holek, všichni všech navzájem. Někdo musí být odvážný a udělat první krok. Malý. Překonat stud ve veřejné sprše. Zvyknout si chodit jeden v týdnu do školy nenalíčená. Dívat se do zrcadla na svoje nahé tělo bez bolestného srovnávání s Kardashian/Delevingne/Hardym/Craigem.

Protože, můžeme se tomu divit, ale je to tak, ani oni se sebou nejsou stopro spokojení. Nikdo není. Musíme tomu čelit. Být k sobě aspoň trochu hodnější, smířlivější. Jako tady vedle Nikola. Prosím.

ŽV ÝKAČKA ZŮSTÁVÁ V ŽALUDKU SEDM LET Případně čtyři roky, nebo dva – mýtus o spolknuté žvýkačce má několik variant. Ačkoliv žvýkačka obsahuje nestravitelné složky, jako jsou elastomery, pryskyřice a vosky, a rozžvýkaná má lepivou konzistenci, putuje ze žaludku do střev a odtamtud rovnou do záchodu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

25

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Tělo jako rekordman Co všechno máme a co s tím dokážeme.

Randy Gardner v roce 1965 během experimentu se spánkovou deprivací

SILNÁ KÁVA MŮŽE ZPŮSOBIT INFARKT

Mýty o lidském těle

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

Nemůže, vzkazují vám kardiologové. Zato kouření, velký příjem tuků a cukrů a nedostatek pohybu zcela určitě.

26

Švýcarský potápěč Peter Colat napjatě sleduje, zda se mu podaří překonat rekord

Nejnižší tělesná teplota Pokud teploměr ukazuje, že máme pod 36 °C, naše reakce, schopnost myšlení a úsudku se zpomalí. S teplotou pod 35 °C už se ani nepodepíšeme a nedokážeme jít rovně. Při teplotě nižší než 33 °C ztrácíme schopnost racionálního chování. Do krve se vyplaví endorfin, není nám zima, ale teplo, jsme klidní, chce se nám spát. Při 32 °C většina lidí kolabuje, na třiceti už to naše tělo začne pomalu vzdávat a už se nesnaží zvýšit teplotu či ji udržet.

Upadáme do hlubokého bezvědomí, dýchání se zpomaluje, za minutu uděláme pouze jeden až dva vdechy. Při 28 °C nám začne vynechávat srdce. Jestli nás teď někdo začne oživovat, bude to mít těžké. Při 20 °C se srdce zastaví a nastane smrt. V prosinci roku 2007 našel pražský bezdomovec v popelnici živé novorozeně. Přestože mu kolemjdoucí nechtěli pomoci přivolat pomoc, chlapečka s teplotou 25 °C se podařilo zachránit.

V roce 2001 se takto podařilo zachránit jiné dítě s teplotou pouhých 16 °C, což je zřejmě světový rekord.

nebyl poškozen ani při 175 decibelech způsobených výbuchem granátu ve vzdálenosti pouhých dvou metrů od ucha. Zatím největší naměřená hlasitost na Zemi se datuje do roku 1883, kdy vybuchla sopka Krakatoa.

Přístroje zaznamenávaly 180 dB ještě ve vzdálenosti 160 km od epicentra.

Každý, kdo byl sopce blíž než 20 km, zažil hluk dvou set decibelů. Smrtelná je přitom hladina 190 dB, lidi u Krakatoy ovšem dřív zabila tlaková vlna.

Potrhala jim plíce, ze kterých se do krevního oběhu dostal vzduch a ten, když dorazil k srdci, způsobil embolii.

Nejdelší doba beze spánku Rekord drží Američan Randy Gardner, který coby sedmnáctiletý středoškolák podstoupil v roce 1965 experiment, při němž nespal 264 hodin, tedy asi jedenáct dní. Průměrný člověk vydrží bez spánku osm až deset dní, během nichž pociťuje vzrůstající problémy s udržením pozornosti, vnímáním a pohyblivostí. Od osmého dne se dostavují silné halucinace.

Po jedné až dvou nocích spánku se ale vše vrátí do normálu, nicméně dlouhodobý nedostatek spánku u dětí a dospívajících může nevratně poškodit psychiku. Krysy, se kterými se podobné experimenty též dělaly, nepřežily beze spánku déle než čtrnáct dní.

Nejsilnější náraz auta Jsou známy případy, kdy člověk přežil i přímý náraz vozidla jedoucího více než stokilometrovou rychlostí. To ale bylo přímo neuvěřitelné štěstí, protože statisticky má při střetu s autem jedoucím rychleji než 60 km/h šanci na přežití pouze jedno procento lidí. Pokud člověka porazí auto v rychlosti 30–45 km/h, je šance na přežití 87 %. Ovšem na pouhých 37 % taková naděje klesne, pokud auto jede rychlostí 45–50 km/h. Přitom řidiči za volantem se zdá, že jede pořád velmi pomalu.

Nejsilnější zvuk, co sneseme Co je „ohlušující rámus“? Slayer nám na koncertě pošlou do uší 120 decibelů. Start vojenské stíhačky je ještě o deset decibelů hlasitější a náš ušní bubínek se při něm zachvěje až 40tisíckrát za sekundu.

130 decibelů je taky hranice nebo práh bolesti, která nás varuje, že hrozí ohluchnutí. Nejhlasitějším zvukem, který člověk ve zdraví snese, je podle vědců 160 dB. Známe ovšem případy vojáků, jejichž sluch

Nejdelší doba bez dechu Světový rekord v nedýchání drží švýcarský plavec Peter Colat. Na jedno nadechnutí vydržel pod vodou neuvěřitelných 19 minut a 21 sekund. Deset minut před pokusem dýchal čistý kyslík z lahve.

Prvních dvanáct minut prý vůbec necítil potřebu nádechu. „Ta přišla až potom, a byla o to silnější,“ řekl.

Co dokáže naše srdce Lidské srdce má takovou sílu, že by dokázalo vytlačit krev do výšky devíti metrů. Jeho práce za den se rovná vyzvednutí 1000 kg do výšky 38 metrů.

Tisíc kilogramů – to je asi jedna škodovka. A 38 metrů – přibližně desáté patro paneláku. Celkový výkon srdce během sedmdesátiletého života je takový, že by dokázalo vytáhnout lokomotivu na Mont Blanc (4807 m).

Srdce je napojeno na krevní oběh tvořený cévami. Kdybychom všechny cévy z našeho těla spojili a natáhli jako provázek, měřily by 100 000 km a rovník bychom jimi omotali dvaapůlkrát.

NEKŘUPEJ PRST Y, ZNIČÍŠ SI KLOUBY Slyšitelné křupnutí nevydávají klouby ani kosti, ale vzduchová bublina, která vnikla mezi kloub a jamku, způsobila tam malý tlak a nutkání prsty prokřupat.

Ze společenského hlediska jde o pěkně otravný zlozvyk, z medicínského však zcela neškodný.

W W W.REDWAY M AG.C Z

27

rozhovor /

ZDROJ: INTERVIEW PEOPLE, I-D PŘEKLAD A REDAKCE: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

CARA

DELEVINGNE Cara je nejslavnější britská modelka současnosti, možná nová Kate Moss, která jako jedna z mála dokázala vystoupit z režimu němý věšák na šaty a díky své mnohovrstevnaté osobnosti a životním zkušenostem (čti „barevné holiny na Glastonbury, žádné rozhovory, Pete Doherty a kokain“) přejít do kategorie ikony, rock star, i když vlastně v životě na nic nehrála. Cara je bisexuálka a nadaná hráčka na bicí, v jejím případě by tedy podobné tituly nemusely znít tak pitomě. Narozená do londýnské posh aristokratické rodiny se ze soukromé dívčí školy rychle přesunula na světová přehlídková mola a propůjčila svou tvář značkám Burberry, Yves Saint Laurent nebo Chanel. Ve třiadvaceti letech má za sebou nespočet obálek módních časopisů, roli dýdžejky v GTA V a několik malých filmových rolí, které ji ovšem dovedly až k Margo, hlavní hrdince filmu Papírová města. Rozhovory dává jak na běžícím pásu a je v nich nebývale upřímná.

W W W.REDWAY M AG.C Z

29

rozhovor /

Poslední rok čím dál častěji a zřetelněji mluví o ukončení kariéry v modelingu. Říká, že módní průmysl je „hrozný a nechutný“, že se cítí „prázdná“ a nenávidí své tělo. Všem svým fanynkám vzkazuje, aby měly větší sny než stát se modelkami, protože podle ní vlastně není moc o co stát. Zmiňuje ponižování a zneužívání dívek ze strany pochybných agentur a „nemocných“ fotografů, šílené pracovní tempo a stres, které u ní vyvolaly deprese a zhoršení lupenky, jíž trpí od dětství. „Vždycky jsem říkala, že mám velké štěstí a můj život je jeden velký zázrak. Tak jsem to opravdu cítila. Ale poslední dobou je rozdíl mezi vnějším světem a tím, co prožívám uvnitř, příliš veliký. Jsem nespokojená a vnitřní bitvy, které vedu sama se sebou, mě vyčerpávají. Abych se dokázala soustředit na práci, brala jsem chvíli nějaká antidepresiva, ale brzy mi došlo, že to moje problémy nevyřeší. Že nikdo nepřijde a nezastaví to, že to musím udělat jedině já sama.“ Skoro v každém rozhovoru se Cara vyznává z obdivu k Meryl Streep, Nicole Kidman a Kate Moss. „Byla to právě Kate, kdo mě doslova zvedl ze země a řekl mi hele, je čas udělat si přestávku, odpočinout si a trochu si to srovnat v hlavě. Kate, jóga a psaní mi zachránily život. Uzdravila jsem se.“

Kdybychom si měli nechat udělat stejné tetování, co bys navrhla?

Tvoje jméno. Na zadek.

Čtyřicet rychlých otázek a odpovědí

Co máš rozposlouchaného v iPodu?

Lauryn Hill, Erykah Badu, Azealia Banks, Rita Ora, Rihanna, Beyoncé, Jai Paul, Notorious B.I.G.

Co bys právě teď nejradši dělala? Šla zpátky spát.

Co tě v noci spolehlivě udrží vzhůru?

Lidi.

Tvoje nejoblíbenější místo na světě?

Postel.

A co tě v noci spolehlivě uspí?

Lidi. Znáš to: Když jsou kolem lidi, nemůžeš spát.

A když kolem nejsou, tak taky neusneš.

Baví tě móda?

Ne.

O čem sníš?

O tobě, hele.

Awww, díky! Co je nejlepší na tom, když je člověku dvacet tři? Že se dokázal tak dlouho vyhýbat sebevraždě.

A co je nejhorší?

Když s tebou zacházejí jako s dítětem.

Jak zní láska?

Mně jako dubstep, ale ve skutečnosti asi jako Al Green nebo Barry White.

Kdo řídí svět?

Teď už jenom holky.

Jakou písničku hraješ ráda na bicí?

Jakoukoliv rychlou.

Ne?!

Ne. Já jsem nejradši nahá.

Dave Grohl, Mel B, Alexa Chung a Spiderman jdou k tobě na večeři. Co budeš podávat?

No to mě podrž! Přesně tahle sestava u mě byla minulý týden, jak to víš? Měli jsme hovězí ragú posypané sýrem, Sloppy Joe’s (houska plněná směsí mletého masa, sýra, cibule a rajčat, pozn. red.), hranolky z mekáče, pak ještě nějaké sýry a nakonec jahody se smetanou.

Tvoje oblíbené jídlo?

Maso a sýr. Ideálně sýrový steak.

Jak nejradši cestuješ?

Rychle a vysoko.

Jednoduchost, nebo vzory a barvy?

Obojí. Záleží na náladě.

Rtěnka, nebo lesk?

Rtěnka. Moc mluvím, takže lesk mi nikdy dlouho nevydrží. A lepí se na něj vlasy.

Kočky, nebo psi?

Kočky, protože nejsou poslušné. Pes ti dá všechno, kočka hraje tvrdě. A to já miluju.

Babičkovské spoďáry, nebo tanga?

Big up pro babičkovské spoďáry!

Co posloucháš, když se večer chystáš jít ven?

Nejdřív když jsi doma, a pak když už jsi na ulici, jdeš do klubu a trochu si přitom poskakuješ.

Mám playlisty pro každou životní situaci. Tenhle se skládá z devadesátkového hip hopu a R’n’B. Je tam třeba I’m So Special od Mavada a Get Up od Jamese Browna. Ve sprše je čas na Anastasiu a All Saints. Když se líčím a oblékám, tak Jai Paul.

Těsně než odejdu, tak trochu drum’n’bassu. Na ulici nikdy neposkakuju.

Kdyby ses mohla přenést v čase do kterékoliv historické doby, kam by to bylo?

Do doby Studia 54. Byla by tam moje máma, Bob Marley, Anna Wintour, Andy Warhol a Jerry Hall. A já bych přišla nahá. To by byl super mejdan!

Bez čeho nemůžeš žít?

Bez soli a cukru.

Můžeš teď složit haiku o tom, cos dělala minulý týden?

Bubnovala jsem Můj agent narušil klid Obnova klidu

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

Co máš teď v kabelce?

Polaroid, sluneční brýle, bavlněný klobouček, iPod, sluchátka, dva mobily, peněženku, rtěnku, rolexky, nedopitou lahev pomerančového freshe, kartáček na zuby a dvoje kalhotky – jen tak pro jistotu.

30

Jakou nejdražší věc máš ve skříni?

Koženou bundu Burberry. A náhrdelník Annina Vogel.

Popiš mi svůj byt.

Je to hnízdo až po strop naplněné věcmi. Bydlí

v něm křeček trpící obsesivně-kompulzivní poruchou.

Kdyby sem teď přišel Ryan Gosling, co bys mu řekla?

Nic. Nestačila bych vůbec promluvit, protože bych ho okamžitě celého olizovala.

Kdybys měla kapelu, jak by se jmenovala a kdo by v ní hrál?

Jimi Hendrix na kytaru, Lars Ulrich na bicí, Axl Rose na basu a Bob Marley by se mnou zpíval. Jmenovali bychom se A Team.

Jakou nejtrapnější věc v životě jsi udělala?

Eeee… hehehe. Jednou jsem se tak opila, že jsem přeprala ochranku a vylezla na pódium za Jackem Whitem. Chtěla jsem si s ním zazpívat. Dodneška se za to stydím. Musel si myslet, že jsem blázen.

Jaká je tvoje oblíbená hláška, když chceš někoho urazit?

Třeba: tvoje máma je tak chudá, že jí kachny musej házet chleba!

Jak dlouho ti trvá, než se rozhodneš, co si vezmeš na sebe?

Maximálně pět minut.

Kdy jsi byla nejblíž smrti?

Když jsem v tokijském metru holou rukou podrbala Godzillu. Bylo to cool. Vyvázla jsem jenom s popáleným zadkem.

Koho nejvíc obdivuješ?

Silné nezávislé ženy.

Kdo umí líp líbat – holky, nebo kluci?

Ty asi nemáš velké zkušenosti, viď? Na pohlaví nezáleží.

Jaký nejvýhodnější nákup jsi kdy udělala?

Wolverineovy drápy v životní velikosti za pět liber.

A tvůj největší nákupní omyl?

Nákupy s mojí matkou, protože ona je shopaholička a já jsem to od ní pochytila.

No a jaké to je, být Carou Delevingne?

Přesně takové, jaké si to představuješ.

Co teď budeš dělat?

Půjdu zpátky spát.

Cara chce do elitního klubu Modeling je pro Caru jen přípravka na hereckou kariéru. Ta je jejím velkým dětským snem a dnes už i vážnou ambicí, za kterou si tvrdě jde. Takhle – herečkami chtějí být všechny modelky, do party vyvolených se jich ale dostalo jen pár. Charlize Theron. Milla Jovovich. Andie McDowell. Monica Bellucci. A Brooke Shields, ta ovšem přišla o členství už před nějakými dvaceti lety, kdy předčasně zestárla a ztloustla. „Do modelingu jsem se vůbec nehrnula, ale když přišly nabídky, zkusila jsem to, protože to byl celkem příjemný způsob, jak si přivydělat k mému nízkému kapesnému. Naši byli v tomhle hodně přísní, prý by mě moc peněz zkazilo. Nepočítala jsem s tím, že se stanu slavnou, a vlastně je to teď v mých plánech spíš překážka. Modelky nikdo nebere vážně,“ obávala se ještě na začátku loňského roku. A hned na to – bum! Nabídka hlavní

rozhovor /

role ve filmu Papírová města podle bestselleru Johna Greena, hvězdy současné literatury pro teeny. Většině mladých diváků je asi jedno, že Cara moc hrát neumí, nemají ještě tak vytříbený filmový vkus a stačí jim vidět „tvář své generace“ na plátně.

Jestli je něco zarazí, tak spíš nepochopitelně předělaný konec, který celý příběh zbavuje původního smyslu.

každé tvoje slovo, každý pohyb. Jsi jejich vzor, ikona, generační symbol. Uvědomuješ si moc, kterou nad nimi máš?

Uvědomuju, ale nejsem si tak jistá, jestli tomu úplně rozumím. Proč zrovna já a tak. Co se ode mě očekává? Určitě chci být pro holky, které ke mně vzhlížejí, dobrým vzorem. Chci, aby mě viděly tak, jako jsem viděla já svoje vzory, když jsem byla malá.

Jaký byl první natáčecí den? Šlo to? Nebyla jsi nervózní?

Ve chvíli, kdy začnu tu věc dělat, už nervózní nejsem. Nevím proč. Asi modeling. Ale předtím než začnu, to je jiná.

A koho jsi měla za vzor?

jsou všechno tvrdě pracující ženy. Silné, nezávislé, talentované.

Znáte se spolu? Stýkáte se?

Ne. Ale máš v showbyznysu nějaké přátele, ne?

To jo. Mezi moje nejstarší kamarádky patří Georgia Jagger, Dakota Johnson a Kendall Jenner. Jednou týdně si přes FaceTime voláme s Taylor Swift.

Ale jak to děláš, že nemáš trému před foťákem nebo kamerou?

Nijak, to samo. Přitom já jsem velice nervózní člověk. Normálně.

Jak se to projevuje?

Tak třeba moc mluvím. To nervózní lidi dělaj často. Nebo jsem prostě divná, chovám se divně, dělám stupidní věci.

Například?

Jéé, já nevim. Tak třeba moje vystoupení na předávání MTV Movie Awards. V zákulisí jsem se pořád vrtěla, ošívala se, snědla jsem plnou mísu bonbonů, a když se na mě někdo podíval, házela jsem je po něm. Smyslem mého chování bylo zakrýt, že jsem nervózní. Což se samozřejmě nepodařilo, všichni viděli, že jsem nervózní jako blázen. Ale na pódiu už to bylo dobré.

V tom fi lmu hraješ Margo, která je oblíbená, přitažlivá, umí vylákat kluka z jeho ulity, má ráda dobrodružství. Vypadáš velmi přesvědčivě. Máš podobnou povahu?

No jasně. Vlastně ne v tomhle smyslu… Myslím ve škole. Ne, ve škole jsem určitě nebyla jako Margo. Vlastně její úplný opak.

V čem konkrétně? Byla jsi stydlivá?

To ani ne, spíš jsem nebyla ta holka, která to umí s klukama, která je umí vylákat z ulity, jak říkáš. Já se spíš snažím, aby se lidi se mnou cítili pohodlně a bezpečně. Třeba když je v partě někdo stydlivej, tak já jsem vždycky ta, která se s ním snaží trochu bavit, dát mu pocit, že je všechno fajn, ale ne tím způsobem, že bych ho sváděla nebo do něčeho nutila.

To není můj styl. Já jsem ráda, když se všichni cítí dobře, nechci je nějak testovat nebo pokoušet.

Nevím, jestli si Margo uvědomuje, jakou má nad Quentinem moc. Řekla bych, že o tom vůbec nepřemýšlí. Takové otázky si prostě neklade. Ona je povahou vyzyvatel a to já, aspoň si to o sobě myslím, tedy nejsem.

Na Twitteru tě sleduje deset milionů lidí. Sledují

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

32

Mužské superhrdiny. Chlápky s nadpřirozenými schopnostmi. Což bylo trošku smutné, protože jsem se jim chtěla vyrovnat. Oblékala jsem se jako kluk, mluvila jako kluk, dělala klučičí věci. Prvním ženským vzorem byly Spice Girls. Nejdřív Baby, pak Sporty a nakonec Geri.

A dneska? Koho obdivuješ?

Meryl Streep. Madonnu. Angelinu Jolie. Rihannu. To

A s Karlem Lagerfeldem si nevoláte?

Ne, jemu píšu esemesky. On mi občas pošle fotku své kočky. Miluju Karla. Je naprosto fantastický.

A mám z něj respekt. Když jsem ho viděla poprvé, doslova jsem zmírala strachy a trémou. On je ve všech směrech strašně daleko, a přitom tak laskavý, trpělivý, hrozně moc mě toho naučil. Nikdy bych ale neřekla, že je můj kamarád, to by mi přišlo trochu nepatřičné (smích).

soutěž /

Soutěž o 5 voňavých balíčků Lush Říká se, že politika do byznysu nepatří. Britská značka Lush je důkazem, že i v kosmetickém průmyslu lze podnikat ohleduplně k lidem i zvířatům, angažovat se za jejich práva a mít jasný politický názor. Když vyrábíte dokonalé produkty, zřejmě se nemusíte obávat, že svým vyhraněným postojem odradíte zákazníky. Naopak – odvaha, názorová stálost a touha dělat věci správně dodají vašemu počínání hlubší smysl a sex-appeal.

Odpovězte na dvě otázky 1) 2)

Kolik lahviček tekutého šamponu ušetří jeden „šampuk“?

Který produkt ze stránky lush.cz vás nejvíc okouzluje a proč?

Odpověď na první otázku se skrývá v rubrice Eko v tomto čísle. Druhá odpověď je jen na vás a my se na ni těšíme.

Posílejte na info@redwaymag.cz do 5. listopadu. Nezapomeňte připsat svoji adresu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

33

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Vnitřní integrita a odvaha jsou důležitější než mínění většiny – platí to dneska stejně, jako to platilo za nacistickýho Německa, kdy se režimu postavila studentská skupina v čele s jednou holkou. Jména jsou v tajence.

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

34

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET SLOUPEK: PAVLÍNA ČABOUNOVÁ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Z čeho je křída na tabuli? Říká se, že ze sádry, ale není tomu tak. Školní křídu tvoří uhličitan vápenatý. Sádra se vyrábí ze síranu vápenatého. Křída a sádra vypadají podobně, ve skutečnosti jsou to ale dvě zcela rozdílné látky a nejsou tvořeny ani stejnými chemickými prvky. Opačně zase existuje celá řada látek na první pohled odlišných, a přesto jsou tvořeny stejnými prvky. Vezměme si třeba uhlík, vodík a kyslík. Když se sloučí v různém poměru, vzniknou tak radikálně odlišné věci jako testosteron, vanilka, aspirin, cholesterol, glukóza, ocet a alkohol.

Kdo vymyslel elektrické křeslo?

Zubař Alfred Southwick. Prvním popraveným byl 6. srpna 1890 William Kemmler usvědčený z vraždy své ženy. Proud do jeho těla byl puštěn na 17 sekund. Svědci popisovali zápach pálícího se masa a několik z nich kvůli nevolnosti opustilo místnost. Kemmler ale stále dýchal. Při druhém pokusu bylo tedy použito napětí 2000 voltů. Žíly odsouzence praskly a oděv na jeho těle chytl plamenem.

Alfred S. Southwick to komentoval slovy: „Zde je vyvrcholení deseti let práce a studií! Ode dneška žijeme v lepší civilizaci!“

Proč nejsou solární panely průhledné?

To by bylo dobré, protože bychom je zasadili do oken místo skla, a hned bychom si mohli příjemně vyrábět energii. Problém u myšlenky průhledných solárních panelů až doposud byl, že pohlcovaly viditelné spektrum světla.

Zásadní změnu přinesl objev TLSC, což jsou sloučeniny organických solí, které zachycují jen lidskému oku neviditelné infračervené a UV světlo, zbytek propouštějí skrz. Zachycené světlo je poté pomocí organických solí vedeno do okrajů panelu, v nichž je nainstalován tenký rámeček, který je zároveň malým solárním panelem. V bytě 2+1 by asi nešlo o žádnou megaúsporu, ale v proskleném mrakodrapu…?

Jakou barvu má vesmír?

Ve skutečnosti prý béžovou.

Co znamená číslo 241543903?

Když ho zadáte do Googlu a necháte vyhledat obrázky, uvidíte množství fotografií, na kterých jsou lidé s hlavou strčenou v mrazáku. Ale proč?

Samozřejmě pro větší slávu Satanovu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

No somos Espaňoles!

Jižní Amerika… Není to někde mezi Mexikem a Brazílií? Že subkontinent? To není možné – Amerika je přece jenom jedna, a to Severní! Znáte to: O say, can you see, by the dawn’s early light… K čemu to puntičkářství, Spojené státy nebo Amerika, to je snad jedno, ne?

Jen s rozdílem dvanácti států, dohromady s pouhými čtyřmi sty šedesáti miliony obyvatel, kteří žijí na patnácti nanicovatých milionech kilometrů čtverečních. Takový malý ostrov pod USA. V tomto popisu lze bohužel v dnešní době poznat Jižní Ameriku, která, zastíněna Amerikou Severní, se pomalu vytrácí z vědomí lidí jako samostatná jednotka.

Počkat, nejsou náhodou Severní a Jižní Amerika jeden kontinent? A když může existovat Jižní, proč taky rovnou ne kontinent Střední Amerika?

Jednou z příčin, proč si lidé z Jižní i celé Latinské Ameriky (do které jsou kromě samotných jihoamerických zemí počítány i státy od Panamy po Mexiko a včetně něj) nervou vlasy kvůli zoufalé nevědomosti zbytku světa o jejich zemích a kultuře, mnohdy možná i existenci, bude pravděpodobně výtečná a rozmanitá kuchyně. Venezuelské tequeños z nenahraditelného queso blanco, brazilská feijoada nebo argentinské asado určitě přispívají k tomu, že obyvatelé jihoamerického kontinentu jsou jedněmi z nejšťastnějších lidí na světě. Na pocuchané nervy po setkání s někým, kdo všechny Latinos (tedy obyvatele Latinské Ameriky) považuje buď za Španěly, nebo Mexičany, je taky dobré dát si sklenku vyhlášeného chilského sauvignonu. Pokud jste v Chile. Nebo trochu cachaça, pokud jste v Brazílii. V Mexiku postačí pár mililitrů tequily.

Plést si Jihoameričany páté přes deváté je otravné, neméně iritující jsou i záměny jejich kultur, častokrát právě těmi, kteří se snaží udělat dojem svými světobornými znalostmi. Pro Evropany možná „všichni vypadají a mluví stejně“, ale rozdíly mezi jednotlivými latinskoamerickými kulturami jsou, při troše pozornosti, opravdu znatelné. A proto – tequilu raději jen pro Mexičany.

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě.

Více informací najdeš na www.afs.cz nebo na telefonu 728 994 908.

35

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: MARTIN KYJOVSKÝ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Slovenština Redakční porada před tímhle číslem patřila k těm zábavnějším. Jazykové okénko projelo od svého vzniku už půlku Evropy, zastavilo se v Africe, Asii i Oceánii, nicméně když jsme hledali dalšího kandidáta pro kreativní učebnici, uvědomili jsme si, že tu ještě nebyla řeč bratrů Slováků. Trestuhodné. Slovenština totiž je, jak všichni víme, jeden z nejhezčích jazyků na světě. Odhadujeme, že na zhruba devadesát procent české populace funguje jako instantní afrodiziakum. Zároveň ale od rozdělení federace klesá počet mladých lidí, kteří jí jsou schopni porozumět, což je ohromná škoda. Měli bychom s tím něco udělat.

e s D a l #1 Naprávnou na s rní vlnu kultu skéh o uk ou sl oven m en ty s ak ti vn í vý eš op it se fr ag čn kl za ob í že pš a, jle l/ ne od i zh as ro zo yn u, bu de Ta kž e se s o za čá te k ha lu šk y s br ěd u si de j tu lu je m e! Pr ob ra K lí. Al ko ho l G . ů. ze e ka ed al zy us ja ou ka pu st u, ch od ní ch so sk vý ta k če ch á ši en ot na am k, pr ož e ku lt ur y u, co ž ne zn eš za jít i ta at i ka pu st hr az ov at pi vn ic e m ůž na t do čí ě za én m ůž eš př id ůž eš ni cm ča su pa k m t ne sm ím e, ci nt or ín Po st up em do po ru čo va i vý ra zy ja ko ču jí sk le p. ým na sk oz en u ov sk sl (h ub en ý) . mi ý ší ud ěj ch čt na Sl oven ti o te N eb es tl ač (t is k) . a m no he m ov bo t ta dy. sl ne á ou ) sk ty dn (r če zc hu ád ob í), pe ry vn ěj ší ne ž (n ti zi ad ri po ), m ov (h řb it u je m no he na Sl oven sk Zc hu dn ou t

#2 Navštiv kr aj

zaslíbené

e

Zd al ek a ne je fe kt iv ně jš í je sa m oz ra da je si ce ře jm ě os lo na pr d tř eb vi t př ím o ro a v Ka m bo di lé m lu vč ve lk ou čá st dž i, al e če í. Ta ko vá hi st or ic ké št in a a sl ov ho vý vo je i sl ov ní en št in a sd do B ra ti sl av íle jí zá so by, ta kž y m us ím e ně e př es to že ja ko u do bu se ta m be z už ce st ou m ěn it ko ru pr ob lé m ů do ny za eu ra , m lu ví m e. D za hr an ic e; po řá d pl at ok on ce an po dl e sč ít án í, že i ne ní po tř í lid u z ro ku eb a je zd it 86 ti sí c Sl 20 ov ák ů, př ič př ím o 12 je v ČR em ž sp ou st tr va le př ih N ej vě tš í pr lá še no sk or a da lš íc h tu oc en to z ni o st ud uj e. ch ži je v Pr ko nk ré tn ě az e, ve St ře v B rn ě a v do če O sk st ém kr aj i a ra vě . O be cn tí m vě tš í bu na ě pl at í, že M or av ě, de ša nc e, čí m dá l na že si po ke cá vý le t do Ka vý ch od po je š sl oven sk rl ov ar skéh de š, y. N ao pa k o kr aj e. Ta ne do po ru ču m te nh le ja je m e zy k m oc ne fr čí .

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

36

j. u N b o dr Z . j y. u k C d k e E i r m #3 Zouchej CuCo Posl ch ům ro zd íl en št in a zn í Če k to m u, že na e M lu ve ná sl ov ní vz hl ed em št lá zv ar tin se ne čt u M ch to ěs je tro k př ed „i“ (m se m ěk ce – co ž je lá už uh so to a uk ô, a ch ov áv á zv ky ŕ, ĺ, ľ, dz , dž od če št in y za Za to m á hl ás ob lé m y př i al e M ar ty n) . he m vě tš í pr no m jí la dě ja ko M ar tin , ná m tí ěs št Na . zm ěn sl uš ná po rc e sl ov ov án í. áz al vý zk um ta či ne ž př i vy to hr dí , ja k uk ps an í na po čí uj í a js ou na bň ro en ské sl ov o. zd ov ě sl dn ší ho jít ne jk rá sn ěj Sl ov ác i ta ké na l cí bä tk o za l da ů do pl ňu jí bá kt er ý si St up ně vít ěz z ro ku 20 09, en tn ě jin é sk y bo rů vk a. id če ev í a, aj dk m i rie ác Sl ov Ví tě z? Ču čo k) . Ob yč ej ní us . an je lik (a nd íle (m im in ko) a ž tře ba Ry tm ne e tic te es ja zy ko vé př ed st av y o

#4 Trpíš-li d

ysgrafií, mUže ti s pomoct lovenština To hle ti bu de zn ít jak o raj sk á hu db a, po ku d če sk ou gra jak o se dm ihl av ou ma tik u vn ím áš sa ň, s níž se ne dá bo jov at. Na výc sit ua ce mn oh em ho d od hra nic je jed no du šš í. Slo ve nš tin a tře ba ne a ne dě lá an i zd ale zn á kro už ko va né ka tak ové ca vyk ů y s roz liš ov án ím v mn ož né m čís le i/y : mi nu lé pří če ko nč í vžd yc ky na stí -i, tak že mu ži ma li ob ob ed , a bá bä tka ed , že ny ma li tie ž ma li ob ed .

Vů be c se ne řeš í zn ělo sti ne bo zm vě ci jak o sp od ob a ěn y km en ov ýc h so uh lás ek . Vz ory a ča so vá ní jso u pro sk loň ov án í v če šti ně se dm ým kru he m pe kla , ve slo pro ch áz ko u růž ve nš tin ě ov ým sa de m. Jo, a slo ve nš tí ko ho Kr ás a. uti dě laj í kik irik í.

cha a B !

5 a # r ú c o evok na dr

nc e sl ov a úd aj ná ex is te sl oven št in y je m al o, kd o le vz ko o ů ov ýt se sl ám ěj šíc h m ce ne ví, kd e Je dn ím z ne jzn í ta k pe vn é rk a. Ni kd o si m ve do ve vě á po en m am Pr ý zn ý st it v ob ec né dr ev ok oc úr. í vý še), žá dn po da řil o za pu z zd ro bň ov án a pr oč se m u ve ve rič ka (vi ný y ip vt sk ho vy m ys le l iv en ol ov sl kk je o ja én ě ve ve rk a ý Sl ov ák te nt se ko ře ny, ni cm bě ha l a žá dn nz io n, kt er ý e m y Če ši pe trá ch ni kd y ne ám Ta m po h íc úr zn oc Lá ch . dr ev ok ký ek ns iá rič ar ve M ve dn ě ívá . Za to v íže aj í v ok ol í ho vý ra z ne po už ba Ho rk ýž e Sl M ož ná ta m m Dr ev ok oc úr. vy m yš le né : tře e. ou uj js en zy jm ra k vý ta ké“ ns ve lo „s y vš ec hn dí vě dě t.

Ni cm én ě ne to se ur či tě ho pa k nu dl e“. A zn am en á „k de

W W W.REDWAY M AG.C Z

37

smartbox/jak na školu

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM FOTO: ARCHIV KAROLÍNY KOVKOVÉ

Nezisková organizace YFU (Youth for Understanding) vznikla v USA v roce 1951 z přesvědčení, že mezinárodní výměna mládeže může přispět k míru, větší toleranci, porozumění a přátelství mezi kulturami. Posláním YFU je rozvíjet mezikulturní porozumění, vzájemnou úctu a sociální odpovědnost

prostřednictvím studijních výměnných pobytů pro mládež, rodiny a komunity.

Více informací o studiu v zahraničí nebo hostitelském programu najdeš na www.yfu.cz nebo info@yfu.cz.

Studovala jsem v Ohiu Kája Kovková bude tento rok maturovat, vysokou by chtěla studovat v Austrálii, což bude, vzhledem k její fobii na hmyz, docela výzva. Ale prý se to zlepšuje, dřív se bála i obrázků. Ráda vaří, jí a zpívá. Vždycky byla alt, v Americe z ní nějakým zázrakem udělali vysoký

Přihláška a formality Se mnou to bylo něco hroznýho. Šla jsem na prezentaci YFU v jednom hotelu a nejdřív jsem chtěla někam jet, pak zase nechtěla.

Měla jsem kvůli tomu dlouhý hovory s mámou.

Nakonec jsem se k tomu dokopala, vyplnila přihlášku a napsala test, všechno v pohodě a přijali mě. Pak začalo vyplňování formulářů, nad tím jsem strávila asi dvacet hodin, vlastně celý víkend. Všechno jsem musela mít perfektní, protože jsem perfekcionistka.

To je moje značka. Pak jsem čekala tři hodiny na americké ambasádě se žádostí o vízum, kterou mi zamítli, protože jsem ještě nevěděla, do jaké rodiny pojedu, a podle nové vyhlášky se musí uvést adresa pobytu. Asi čtyři dny před odletem jsem se dozvěděla, kam přesně pojedu, a naštěstí to pak vyřídili rychle.

Přípravy na cestu Ze začátku jsem si vlastně vůbec neuvědomovala, že budu rok pryč. Až poslední měsíc mi to nějak začalo docházet a říkala jsem si, sakra, co jsem to udělala. Trošku obavy, ale jinak jsem byla v pohodě. Smutek

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

38

soprán. Vyloženě miluje chození pěšky, denně dá klidně i patnáct kilometrů. Co nesnáší: cibuli, smrad, když lidi lžou, televizi (přijde jí jako ztráta času) a negativní lidi.

Ty by nejradši střílela, což je takový pěkný paradox, hehe.

ale sedl na mámu, najednou ze dne na den brečela, že jí odjedu. Kufr jsem si sbalila, ještě když jsem nevěděla, kam pojedu, takže jsem tam měla plavky i zimní bundu. Poslední den jsem probrečela s rodičema, ale na letišti mi to pak bylo už úplně jedno. Nepříjemný byly komplikace na letišti v Chicagu. Tam jsem přiletěla načas, ale na přípoj jsem musela běžet přes celý letiště. Dorazila jsem asi deset minut před odletem a tam mi řekli, že v klidu, budeme mít zpoždění. Po třech hodinách nás pustili do letadla, tam jsme seděli hodinu, nakonec přistavili jiný, to ale trvalo zase hodinu. Když jsme konečně odstartovali, byla jsem už asi dvacet čtyři hodin vzhůru, protože já nedokážu usnout nikde jinde než v posteli. Po příletu jsem hostitelské rodině doslova padla do náruče, jak to ze mě všechno spadlo. Takhle se tvoří rodinná pouta, haha.

První dojmy Můj nový domov byl v malém městě, skoro vesnici, a když jsem to tam poprvé viděla, říkala jsem si, sakra, co tady budu dělat, já venkov moc ráda nemám. Ale lidi, no, všichni jsou tam

hrozně milí. Ve škole se mě hned ptali, jak se jmenuju a odkud jsem, a hned mě začali zvát všude možně. Jenže zezačátku jsem měla hodně plnej program s rodinou, což byla trochu škoda, protože jsem tak propásla všechna pozvání od potenciálních kamarádů, ke kterým jsem si našla cestu až na konci školního roku.

Je pravda, co se říká o Američanech? Říká se, že jsou tlustý a všichni maj doma minimálně jeden kvér, se kterým pomalu i spí, neznaj nic jinýho než gauč a televizi a pořád jedí fastfood. Moje okolí teda vypovídalo o něčem jiným. Ve třídě jsme měli jenom jednoho obézního člověka ze třiceti, všichni byli hrozně pracovití, učili se, hodně sportovali a měli velké ambice, což možná je jeden ze stereotypů.

Mysleli si, že budou dělat velkej business v New Yorku, půjde jim to samo a tak dále, přitom byli nervózní z toho, že půjdou na univerzitu, která je vzdálená hodinu cesty od domova. No sranda.

Denní rutina Táta mi půjčil staré kolo a začali jsme jezdit

INFO O POBYTU • škola: Saint Wendelin Catholic School • místo: Fostoria, Ohio • délka pobytu: 10 měsíců • typ ubytování: v rodině • cena: cca 350 000 Kč + školné 110 000 Kč Rychlé info o Ohiu • Slovo ohio znamená v řeči kmene Irokézů, který tento středozápadní stát původně obýval, krásná řeka.

• V Ohiu je asi něco ve vzduchu, protože se zde narodilo sedm amerických prezidentů. Dále odtud pochází John Glenn, první Američan, který se dostal na oběžnou dráhu Země (a zároveň nejstarší americký kosmonaut – naposledy letěl v 77 letech). Narodil se zde i Neil Armstrong, první muž, co se prošel po Měsíci, a kromě něj i bratři Wrightovi, kteří jako první sestavili letadlo poháněné motorem a úspěšně se v něm proletěli.

• V městě Cleveland je Rokenrolová síň slávy, do které jsou každý rok uváděni zasloužilí rockeři, většinou už důchodci. na výlety okolo jezera, které jsme měli kousek od domu. Naše rodina byla hodně sportovně založená, tátovi se tedy hodně líbilo, že se toho nebojím. Ráda jsem jezdila nakupovat, obchodů tam bylo na tak malé město hodně a jejich zásobování lepší než u nás v Praze. Nebavilo mě koukat se na televizi. Ve škole se taky řešily sporty. Měli tam hodně klubů, většinou právě zaměřených na pohyb, a pro ty hodně chytrý tam byl quiz ball. Občas mě tam zvali, ale já jim moc nerozuměla, bavili se v matematických a chemických vzorcích, tak to na mě mohli klidně mluvit klingonsky, a vyšlo by to nastejno.

Kluby tam všichni brali hrozně vážně, je to úplně součást jejich identity, do kterého klubu patříš, to jsi. Já jsem se chtěla stát roztleskávačkou, ale přijela jsem týden po začátku školy a už měli plno. Začala jsem s nima aspoň trénovat, že se k nim na zimu přidám, ale nakonec to nějak nesplnilo moje očekávání a s těma holkama jsem se neměla o čem bavit. Naopak jsem se začala kamarádit s lidma z basketu, a tak jsem začala chodit na basket. Tam byla dobrá parta, to jsem byla úplně nadšená, na jaře jsem si pak přibrala ještě atletiku. „Prostě se musíš přihlásit na atletiku, protože my na ni chodíme všichni,“ říkali mi. No, a tam jsem potom našla svoji nejlepší kamarádku, se kterou jsem dělala muzikál.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Když jsem byla malá, hrála jsem na sopránovou flétnu. Zkoušela jsem i příčnou, ale to mi nějak nešlo kvůli tomu, jak mám narostlé zuby. V Ohiu jsem se rozhodla, že to ještě zkusím, jestli se třeba něco nezměnilo. A první dva týdny z tý flétny nevycházel žádný pořádný tón. Ale když jsme pak měli poslední koncert, tak jsem byla jediná flétna, co hrála. Hodně mě to chytlo a jsem ráda, že jsem se k tomu vrátila. Ty hodiny byly pohodový a relaxační, občas jsme zkoušeli i večer.

Jinak jsme ve škole dostávali hodně úkolů, který byly hlavně na čas. U nich jsou úplně jiný, převážně se píšou eseje na jednu až dvě stránky. Po pár zkušenostech, kdy jsem nad tím seděla do noci, jsem se je rychle naučila psát ještě ve škole.

Do školy jsem to měla asi kilák a půl, tak jsem chodila pěšky, v zimě na kole. Na zádech jsem měla batoh s pořádně tlustýma učebnicema a sportovní tašku s věcma na trénink. Pro lidi v kolemjedoucích autech jsem byla atrakce. Asi jsem musela vypadat dost komicky, jak jsem byla v zimě zakuklená, že mi koukaly jen oči. Pak mi začali nabízet odvoz, ale já jsem ani nechtěla, vlastně mě to takhle bavilo. Když už teda sněžilo a silnice byla namrzlá, rodiče mě vezli do školy autem a měli z toho úplný Vánoce. Jinak všude vyprávěli, že chodím „jako za starých časů“.

Asi nejzvláštnější zvyk v naší rodině bylo masírování nohou. Vždycky když jsme se dívali na televizi, vzal mi táta nohu a začal mi ji masírovat. Nejdřív mi to přišlo takový uhozený, ale pak jsem si na to zvykla a měl tak dobrej grif, že jsem ho o to kolikrát sama poprosila.

Na Nový rok jsme jeli do Chicaga a tátovi nebylo moc dobře. Nemohl dýchat. Nakonec jsme zjistili, že dostal infarkt. Dva dny před mýma narozeninama ho operovali a dobře to dopadlo.

Jídlo Do Ohia jsem přijela jako vegetariánka a odjížděla jako veganka. Díky tomu jsem nepřibrala ani kilo, nic. Jinak jsem si všimla, že v obchodech mají nadměrné balení potravin a vůbec všeho. Když je člověk třeba single a bydlí sám, tak vůbec nevím, jak to řeší. Půlka těch věcí se mu musí nutně zkazit.

Co Amerika dala a co vzala?

Umím lépe vycházet s lidmi, jsem tolerantnější, zlepšila jsem se v angličtině. V Ohiu jsem našla druhý domov, nové kamarády a skvělé zkušenosti. Jestli mi pobyt něco vzal, tak jedině předsudky.

39

smartbox /

Taháky k maturitě

Mami, jsem doma! ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

40

TEXT: BARBORA GENSEROVÁ ILUSTRACE: ADÉLA PŘADKOVÁ

Lidé se rádi baví. Tak to bylo odjakživa a asi se to ještě dlouho nezmění. Jeddiné, co se mění, je způsob, jak se baví. V antickém Řecku třeba pořádali slavnossti na počest boha Dionýsa. A říkali jim originálně Dionýsie. Hlavní mejdan probíhal v Aténách a trval šest dní. Kromě dramatického paření se během něj pořádaly i soutěže v dramatickém umění. Kdo chtěl soutěžit v žánru komediie, stačilo mu přijít s jednou, kdo zvolil tragédii, byl lehce v nevýhodě – musel přinést tři. Vítěze čekaly ceny, sláva, pochvala před rozvinutou zástavou a taak.

Nakonec si stejně nikdo nepamatoval, kdo vyhrál. Na tři chlapíky jsme ale přece jen nezapomněli.

Tři králové Dámy a pánové, prvním soutěžícím je Aischylos!

Opravdový světec se zájmem o politiku a etické problémy, což se tematicky projevuje i v jeho hrách.

Spojení vzdělání a zábavy, in-fo-tein-ment, no není to super? A k tomu ty inovace: Do Aischyla stál na jevišti jenom jeden herec, který si mluvil víceméně pro sebe a občas prohodil pár vět se sborem (asi jako dneska my na Facebooku). Aischylos přišel s revoluční myšlenkou a na jeviště postavil herce dva. Ať žije debata!

Když už jsme u debaty, jedna věčná se vede i dnes: zachovat tradice, nebo se soustředit na moderní dobu? Poprvé toto dilema řešil Sofoklés. Vlastně neřešil, od začátku v tom měl jasno, volil tradice, pročež jeho díla končila tak, jak řekli bohové, obyčejný lidský smrtelník svůj osud změnit nemohl. A aby bylo divadlo zase o něco zajímavější, přidal Sofokles třetího herce. „Pořád dělat, co řeknou bohové… Trochu nuda, co?“ pomyslel si Euripidés a soustředil se na úplně nové typy postav, často dokonce na ženy. Další revoluce – do té doby hráli všechny role jenom muži. Euripidovi hrdinové a hrdinky jednali podle své vůle, byli to konkrétní lidé, ne mytologické postavy. Nechal je řešit konkrétní osobní nebo společenské situace a osud si určovali sami tím, jak se chovali, čemuž se brzy přizpůsobili i bohové, dříve též podřízení všemocnému Osudu.

TJ Jednota Théby Antické drama dodržuje tradiční kompozici a tři zásady: jednotu času, místa a děje. Takže žádné Tarantinovy scénáře na přeskáčku, to si nechte do kina. Tady se jeden příběh děje v jeden den na jednom místě. V případě krále Oidipa to je jeho palác v Thébách. Tam si žije spokojeně se svou manželkou Iokasté a s dětmi. Poddaní ho mají rádi od doby, co vyřešil hádanku záludné Sfingy, která přiletěla Théby terorizovat nesmyslnými požadavky. Oidipus ji zkrotil, zachránil město a oženil se s královnou, vdovou po bývalém králi Laiovi, kterého na cestách přepadli a zabili potulní lupiči.

Manželství jim klapalo a děti se taky vyvedly, když tu najednou – mor. Nepříjemná věc. Ve starověkém Řecku se taková situace řešila návštěvou delfské věštírny, kde budoucnost věštila a rady udílela slavná Pýthie. Ohledně moru se vyslovila takto: Dokud nebude nalezen a potrestán vrah krále Laia, mor bude řádit hlava nehlava. Oidipus se už už chystá vyhlásit celostátní pátrání a finanční odměnu tomu, kdo vraha dopadne živého či mrtvého, když k němu přichází místní slepý věštec a naznačuje skandální věc: Na hledání pachatele by se měl Oidipus radši vykašlat, jinak by možná musel potrestat sám sebe.

Detaily jsou příliš strašlivé a on o nich nechce mluvit.

Znepokojený Oidipus si pomyslí, že stařec se už nadobro zbláznil, nicméně mu jeho slova nejdou z hlavy. Brousí kolem a nenápadně vyzvídá, jak Laios přesně vypadal, kdy ho zabili, jakým způsobem a kde našli jeho tělo. Zjistí, že existuje svědek, který u přepadení byl, a hned pro něj pošle. A zatímco na něj čeká, přijde pastevec z Korintu, aby oznámil, že zemřel Odidipův otec, král Polybos. Už jste z těch jmen zmatení? Udělejme si informační okénko.

Oidipus je syn korintského krále Polyba. Teď by se měl stát jeho nástupcem, ale to se mu nechce, protože z Korintu do Théb se kdysi vydal kvůli jiné, opět děsivé věštbě. Tehdy mu Pýthie poradila, aby okamžitě prchal co nejdál od domova, protože jinak

W W W.REDWAY M AG.C Z

zabije otce a ožení se s vlastní matkou. Incest byl ve starořecké společnosti stejným tabu jako v té naší, Oidipus tedy vzal nohy na ramena a až do Théb se nezastavil. Vlastně zastavil, jak si teď tak vzpomíná…

Cestou potkal vůz, a protože dost rychle neustoupil stranou, šlehl ho vozka bičem. Oidipa to namíchlo, začal se s ním hádat, z vozu vylezl nějaký rozlícený stařík, zamíchal se do toho, Oidipus mu jednu vrazil, děda se natáhl, bohužel však tak nešťastně, že to vzal hlavou o kámen a bylo po něm. Oidipovi to bylo trochu líto, ale říkal si, že si neměli začínat. Za ty roky, co prožil po boku Iokasty, na to už docela zapomněl. No, a teď mu zpráva o otcově smrti všechny ty okolnosti připomněla.

Velmi křehké vztahy Oidipus to všechno vysvětluje korintskému poslovi, ale ten ho přeruší: To jsou všechno nesmysly, táta Polybos byl nevlastní, o skutečném nikdo nic neví, malého Oidipa našli pastevci pohozeného někde u lesa, a protože měli srdce, odnesli ho do královského paláce. Polybos se sirotka sice ujal, ale ta věštba se určitě týkala biologického otce, ne jeho. Oidipus tedy z Korintu uprchl zbytečně. Do toho přichází předvedený svědek vraždy krále Laia: „No takhle jsme jeli vozem a na cestě tulák, vozka ho šlehl bičem a pak začalo peklo, tulák všechny pobil, jenom já jsem utekl. Oidipovi svítá hlavou strašné poznání: Pokud byl jeho skutečným otcem Laios, kterého přesně podle předpovědi zabil, kdo je Iokasta? Že by jeho… matka?! Ó, hrůzo, je to tak. Ženě, se kterou má děti, se narodil i on sám. Když to takhle Iokastě řekne, odejde ona do své ložnice a oběsí se tam na svém starém svatebním závoji. Oidipa popadne amok, pobíhá kolem a prosí lidi kolem, aby ho zabili.

Ale oni nechtějí. Mají ho rádi, je jim ho líto. Oidipus tedy vytrhne jehlici z Iokastina závoje a vypíchne si s ní oči. Před palácem dav čumilů, z brány vychází ven vrávorající postava Oidipa. Máchá kolem sebe rukama, jako by doháněl komáry – ve skutečnosti neviditelné bohyně pomsty Erynie, dnes bychom asi řekli výčitky svědomí. Odchází z Théb provázen svou dcerou (a zároveň sestrou) Antigonou, která jej odmítá opustit. Dlouho spolu putují, až dojdou k posvátnému háji Erynií, kde Oidipus zemře a jeho duše konečně nalezne klid.

Pěkná historka, která se dá rozebírat z mnoha úhlů pohledu. Sigmund Freud na to třeba koukal tak, že sex, společenská tabu a náboženství můžou jednomu přivodit takovou neurózu, až se z toho zcvokne.

Sofoklés: Král Oidipus • 496–406 př. n. l. (klasické období) • antický dramatik, kněz, politik • napsal přes 120 her, dochovalo se 7 •n ejznámější: − Antigona − Élektra − Král Oidipus • Předloha – mýtus o králi Oidipovi • Tragédie osudu – neschopnost bránit se svému předurčení • Hl. postavy: Oidipus, Iokasté, Kreón • Spisovný jazyk, archaismy, poetismy, metafory, inverze • Filozofické monology, rychlá výměna replik

41

pop /

Euromýty Hoax: Servírky bez výstřihů Směrnice o optickém záření obsahuje paragraf, že je zaměstnavatel odpovědný za ochranu svých lidí před sluncem. Někde se to řeší erárním opalovacím krémem na pracovišti, ale na několika místech už prý dochází k zákazu určitého oblečení. Například v hospodách prý servírky nebudou smět nosit výstřihy, protože by se pak mohly spálit a „hojit“ se na zaměstnavateli.

Odpověď z EU Ve skutečnosti směrnice stanovuje ochranu před riziky spojenými hlavně se zářením umělého původu. Jedná se například o ultrafialové záření nebo lasery. Konkrétní opatření si každý zaměstnavatel navrhuje sám podle potřeby. Pokud jeho zaměstnanec pracuje celý den venku na prudkém slunci, je krém s ochranným faktorem pracovní pomůcka, kterou by mu měl poskytnout nebo proplatit. O zákazu výstřihu servírkám však směrnice v žádném případě nehovoří.

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

42

TEXT: JIŘÍ BEJČEK SUPERVIZE: EVROPSKÁ KOMISE ILUSTRACE: BÁRA RŮŽIČKOVÁ

Nesmyslná pravidla, zákazy, příkazy a směrnice, tím nás podle laické veřejnosti neustále obtěžuje Evropská unie. Ve většině případů jde o překroucené výklady nebo rovnou výmysly, které se ale rychlostí blesku šíří sociálními sítěmi a vyvolávají „spravedlivý“ hněv, se kterým umějí obratně zacházet politici. Nevěřte euromýtům, nenechte s sebou tak snadno manipulovat.

Hoax: Zákaz focení!

Evropská unie připravila přes léto zákaz svobody panoramatu. To znamená, že na dovolené a o prázdninách už nebudeme smět fotit památky zadarmo, ale budeme za to muset zaplatit. A pokud takové fotky budeme sdílet třeba na Facebooku, může nás někdo (třeba autor stavby nebo její majitel) zažalovat.

Odpověď z EU U nás pro focení neplatí žádná omezení, v Belgii a ve Francii ale musíte mít povolení v případě, že své fotografie hodláte komerčně využít například do kalendářů, na pohledy, suvenýry, reklamní předměty apod. Pokud se vyfotíte před osvětlenou Eiffelovou věží a pak to dáte na svůj facebookový profil, nikdo vás samozřejmě žalovat nebude. V připravovaném návrhu pro Českou republiku je navíc výslovně uvedeno, že Evropská komise nepovažuje za nutné naši „svobodu panoramatu“ nijak omezovat. Obavy Zdeňka Škromacha, že si na zahraniční dovolené nebude moci dělat svá oblíbená selfíčka před významnými budovami, jsou tedy zcela zbytečné.

smartbox/finanční gramotnost

Rozjeďte vlastní projekt s crowdfundingem Dnes ovšem nevybíráme peníze do klobouku, ale založíme si crowdfundingový účet a sbírku vyhlásíme na Startovači, Hithitu nebo podobné internetové platformě. Financovat se takto dá doslova cokoli, deska vaší kapely, rozjezd kavárny nebo cesta kolem světa. Svým přispěvatelům poskytnete odměnu, obvykle právě tu desku, kafe zdarma, osobní setkání nebo nějaký neobvyklý zážitek (v tom jsou vynalézavé právě kapely).

Jenže – i když se za minulý rok vybraly po celém světě skoro tři miliardy dolarů na nejrůznější projekty, většina sbírek svého naplnění nikdy nedošla a jejich zakladatelé museli peníze vracet.

Poradíme vám, na co byste si měli jako začínající crowdfundeři dát pozor.

1) Murphyho první zákon stále platí: Pokud se něco může pokazit, pokazí se to. Od začátku tedy počítejte s tím, že nic nepůjde podle plánu.

2) Pokud nejste zkušení crowdfundeři první kategorie, začněte raději něčím malým, ne rovnou sbírkou na váš celovečerní filmový debut. Velký projekt = velké starosti.

3) Nic nejde podle plánu, ale stejně je potřeba plán mít. To jsou ty životní paradoxy… Bez

W W W.REDWAY M AG.C Z

TEXT: MICHAL PAPOUŠEK, TESTER ČESKÉ SPOŘITELNY ILUSTRACE: LUCIE TVAROHOVÁ

Dostanete výborný nápad, ale protože jste ještě mladí, nemáte peníze na jeho realizaci. Banka vám nepůjčí, a když, tak s vysokým úrokem, což je nevýhodné. Řešením je crowdfunding, česky řečeno peněžní sbírka. Žádná novinka, takhle jsme si už za Rakouska-Uherska postavili Národní divadlo. dlouhodobého a dobře promyšleného plánu na Hithit ani nechoďte, jsou tam stovky lepších nápadů než ten váš.

4) Nesnažte se oslovit každého. Pokud v rukávu nemáte recept na elixír nesmrtelnosti nebo aspoň řešení uprchlické krize, se kterým by byli spokojeni všichni, soustřeďte se radši na užší skupinu. Věřte nám. Společné zájmy a postoje vytvoří kolem vašeho projektu komunitu. A ta je klíčová.

5) V komunikaci s přispěvateli reagujte na všechny dotazy a poznámky. I na ty kritické, i na ty, které se vám zdají nesmyslné nebo urážlivé. Nemusíme asi říkat, že vaším arzenálem bude slušnost, nadhled, humor. Jak začnete nadávat, prohráli jste.

6) Dávejte si pozor na to, co ukazujete. Hlavně novinářům předkládejte pouze to nejvybranější, nejchytlavější, nej, nej, nej. Z nějakého neznámého důvodu mají totiž tendenci vybírat hlavně nepodstatné a nezajímavé věci.

Nenechávejte to na nich.

7) Komunita. Musíme to opakovat, protože je

to důležité. Pokud nemáte komunitu, čekají vás značné obtíže. Začněte ji budovat už před spuštěním crowdfundingové kampaně. Ověřte si na ní, zda jsou vaše nabízené odměny skutečně tak atraktivní, jak si myslíte, nebo po nich neštěkne ani pes.

8) Odměny dobře promyslete. Budete schopni splnit, co slibujete? Při snaze prosadit se v zahraničí nezapomínejte na výši poštovného a různá legislativní omezení toho, co se smí posílat.

9) Kritici, pochybovači, trollové. Připravte se na ně.

Přijdou. Argumentujte věcně, zdvořile. Nikdy se nenechte vytočit. Držte se.

10) Mezi kampaní, kdy peníze sháníte, a samotnou realizací projektu si naplánujte pauzu. Budete ji potřebovat k načerpání sil.

11) Pokud jsme vás od založení sbírky poněkud odradili, vyzkoušejte nejdřív možnost různých studentských soutěží a akcelerátorů. Získáte nejen finance, ale také podporu zkušených mentorů. Více o tom píšeme na stránkách www. csas.cz/studenti. Tak vzhůru do dobrodružství!

43

smartbox /

TEXT A FOTO: ROMAN FOJTÍK

Z DENÍKU VĚDCE Věda jako meditace Nenadálé vedlejší účinky hlubokého ponoru Na podzim se moje výzkumná činnost přesunuje zpátky do laboratoře. Měření v terénu bylo letos v létě ovlivněno vysokými teplotami, a hlavně se nás všichni kolemjdoucí pořád vyptávali, jestli most či lávka už padá. „Zatím ještě ne,“ ujišťovali jsme je a tvářili se významně vědecky.

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

44

JMÉNO: Ing. Roman Fojtík, Ph.D.

ápady Nejlepší nve van ě. dostávám himedes!

Jako Arc

Jedno zajímavé měření rozpálené sluncem proběhlo v Českém Krumlově, kde dřevěný most spojuje hrad s historickým centrem města. Vše ostatní, po čem se tam můžete procházet, jsou lávky. Rozdíl mezi mostem a lávkou je v tom, že lávka je pouze pro pěšáky, zatímco most i pro závodníky na motorizovaných strojích. Jeden významný profesor, elitní odborník, řekl, že most je to, co unese plně naložený vlak. Vše ostatní jsou lávky. Dřevěné konstrukci v Krumlově já přesto tvrdošíjně říkám most. Pro jeho diagnostiku nám vyšlo krásné počasí.

Umělecká instalace, nebo náhodné seskupení?

V plánu bylo odjet do Krumlova a ještě ten den most (neboli „sledovanou konstrukci“, jak říkáme my vědci), navštívit a obhlédnout. Naše výprava s sebou však nevzala vrták č. 6, nástroj pro diagnostiku nezbytný, první dvě hodiny po příjezdu jsme tedy strávili lítáním po železářstvích. A jak to tak bývá, měli ho až v posledním. Díky tomu už nezbyl čas jít na most, ale pouze k hotelovému bazénu, okolo kterého stály traktory, kombajny a secí stroje. Dlouho jsme si nebyli jisti, zda jde o uměleckou instalaci, nebo náhodné seskupení zemědělské techniky, až nám personál vysvětlil, že je to výstava. Tedy opravdu asi umění. Dále se ukázalo, že kromě vrtáku č. 6 postrádáme i moje plavky, které jsem zapomněl doma. Vyřešil jsem to koupačkou naostro, stejně se už stmívalo a v bazénu kromě mě a mého kolegy nikdo nebyl. Ovšem jen co jsem vlezl do vody, začali se odněkud doslova rojit hoteloví hosté a všichni rovnou k bazénu obdivovat kombajny! Po dvaceti minutách v celkem studené vodě jsem to už nevydržel, celý fialový vyběhl ven, hodil kolem pasu ručník a uháněl na pokoj.

Nejlepší guláš v celém známém vesmíru Druhý den brzy ráno jsme konečně vyrazili na most. Jako první jsme z pásky a kuželů vyrobili ohrazení, které nás oddělí od nevědeckých

W W W.REDWAY M AG.C Z

VĚK: 33 let ZNAMENÍ: Lev OBOR: statika, dynamika, experimentální měření

kolemjdoucích – laiků. Po desáté hodině začaly k hradu proudit davy turistů. Čínská skupina se zastavila a začala nás fotit. Tím přilákala pozornost dalších čumilů a za chvíli se kolem nás shromáždil pěkný dav. Takovou atrakci zřejmě ještě neviděli. Zvědavost některých byla silnější než respekt z pásky a přicházeli stále blíž. Já visel z mostu a snažil se provádět odvrty poškozeného dřeva, abychom zjistili, zda je konstrukce napadena cizopasníky. Kromě Číňanů s foťáky seshora jsem byl středem pozornosti i pro projíždějící vodáky zezdola. Když situace začala být opravdu náročná, kolega mi přestal asistovat při diagnostice a změnil se ve zlého vyhazovače, který se snaží uhájit linii. Zpovzdálí vše pozorovali policisté, místní restauratéři a další. Asi s námi soucítili, protože jsme na konci horkého dne od jednoho majitele nóbl restaurace obdrželi pozvání na pivo. S díky jsme přijali a slušně na jeho účet vypili jen jedno. Po celém dnu bez jídla jsme zmírali hlady, pohled na ceny v jídelním lístku nás ale přiměl jít o dům dál. Chodili jsme dlouho, až jsme nakonec celí vyčerpaní vstoupili do hospody, která už zvenku připomínala jedovou chýši. Uvnitř zakouřeno, že nebylo vidět na hodiny, výčepní spal na stole. Dovolil jsem si ho probudit a zeptat se, zda mají jen pivo, nebo i jídlo. Podíval se na mě zkaleným zrakem a zablábolil: „Jídlo?

Pivo, pivo!“ Se smutně svěšenými hlavami jsme se vydali na další cestu a došli jsme až k jakési nádražní vesnické nálevně. První zádrhel byl vstup. Jedny dveře vedly do kuchyně, druhé na WC. Do kuchyně byl zákaz, takže jsme do výčepu pronikli přes záchody. Tam mlha jak nad rybníkem Brčálníkem, ale číšník se pohyboval po dvou, což jsme vyhodnotili jako nadějné.

Po dvojím zapomenutí objednávky, kdy už jsme si opravdu zoufali, přinesl ten nejlepší guláš, jaký jsem kdy jedl. Možná to bylo tím hladem, ten je přece nejlepší kuchař, ale stejně na tento bizarní happy end vzpomínám s dojetím.

STAV: čerstvě rozveden

Věda jako meditace Druhý den jsme vyrazili zase na most, kde jsme ještě poklepovou metodou zjišťovali poškození dřevěných prvků. Nevědecky řečeno se jedná o mlácení kladivem do trámů a naslouchání zvuku dřeva, podle kterého se pozná případné poškození. Diagnostika dopadla dobře, po příjezdu do kanceláře jsme provedli vyhodnocení naměřených dat a došli tohoto poznání: Když děláš, co tě baví, a ponoříš se do toho dostatečně hluboko, oprostíš se od okolního světa. Už tě nevzrušuje, nehodnotíš, co by v něm jak mělo být, soustředíš se jen na práci. A takový odstup je k nezaplacení. Odměna, která se dostane jen vyvoleným.

Závěrečný citát tentokrát převezmu od mého střapatého stréca, kterého jistě znáš, jmenuje se Albert Einstein. Řekl: „Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce a který ti ji předzpívá, když ji zapomeneš.“ A to je vše.

45

smartbox /

Evropa? Jaká bude? Je to na vás, na studentech Najednou žijeme v bouřlivé době. Jak bude vypadat naše budoucnost? To do značné míry závisí na tom, jak se evropské státy včetně České republiky vypořádají se zadlužeností, s rostoucí nezaměstnaností mladých, s přistěhovalci a silou Ruska a USA. Zanikne Evropská unie? Vystoupíme z ní? A co bude pak? Jaké nové spojence si najdeme? Pojďte o tom rozhodnout živým hlasováním v jedinečném divadelním představení. Ne, nebojte, tohle nebude nuda.

TEXT: PAVLÍNA SVATOŇOVÁ, REDAKCE FOTO: MICHAEL BENNETT

Performerská skupina Interrobang z Berlína uvede svou interaktivní dokumentární hru s názvem Evropa? Jaká bude? v budově bývalého Federálního shromáždění, která kdysi reprezentovala socialistický režim a kde mělo po revoluci sídlo slavné Rádio Svobodná Evropa. Představení (v originále Preenacting Europe) se bude konat v zasedací síni, ve které promlouval Alexander Dubček nebo Michail Gorbačov. Budete sedět na sedadlech bývalých poslanců, v sále, kde byly kdysi přijaty požadavky sametové revoluce, a tím položeny základy moderní demokracie v naší zemi. Přijďte potrénovat na volby, vaším rozhodováním vznikne originální vize Evropy a za dva tři roky si to pak dáte naostro.

Interrobang – Evropa? Jaká bude? pátek 20. 11. 2015, 10.00 hod. budova bývalého Federálního shromáždění v Praze doba trvání představení: 90 minut Představení je součástí Festivalu Akcent a Pražského divadelního festivalu německého jazyka a bude simultánně překládáno češtiny.

Evropa u vás doma Pojďte do bytového divadla

TEXT: PAVLÍNA SVATOŇOVÁ, REDAKCE FOTO: ARCHIV

Evropa u vás doma (v originále Home Visit Europe) je představení, které můžete sbalit do příručního zavazadla – velké myšlenky jsou jen zřídkakdy prezentovány tak důvěrně. Co je vlastně Evropa?

Světadíl na mapě, určitá kultura, životní styl, spojenectví států? Evropa je neustále se měnící myšlenka, ale to je pro člověka, pro každého z nás, kteří zde žijeme, trochu moc teoretické. A tuto abstraktní představu dává divadelní skupina Rimini Protokoll do kontrastu s intimitou soukromého bytu, domova, který důvěrně známe. Patnáct lidí se stává součástí společenské hry v obývacím pokoji, kde sdílejí své osobní příběhy a hrají podle evropských politických mechanismů. Jak moc je Evropa součástí nás všech? Jak nás život v ní ovlivňuje?

Rimini Protokoll – Evropa u vás doma pá 20., út 24., st 25. a čt 26. 11. 2015 v 16.30 a 20.00 v soukromých bytech omezená kapacita na jednotlivá představení info: pokladna@archatheatre.cz

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

46

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Snídaně z celého světa Spojené státy americké

Zatímco přes týden, kdy je ráno každá minuta drahá, část Američanů nesnídá vůbec a ti ostatní do sebe v nejlepším případě hodí misku cornflakes zalitých mlékem, častěji však snídají za volantem muffin a velké latte ze Starbucksu, o víkendech propukají snídaňové orgie. Americká snídaně je tak velká, že je spojená rovnou s obědem, a říká se jí proto brunch (breakfast + lunch). Příprava zabere tak hodinu, konzumace taky, když vstanete v devět, po jídle jste v jedenáct, a než všechen ten cukr a tuk strávíte, je pomalu čas začít s večeří.

Není to zdravé. Ale hrozně, fakt hrozně dobré.

Připravte si velký talíř Čestné místo na něm bude vyhrazeno dokřupava opečené slanině. Můžete ji připravit na pánvi nebo v pekáčku v troubě. Přihoďte k ní krátké grilovací klobásky nebo maličké hamburgery.

Musí se to dělat pomalu a dlouho, jinak to na povrchu spálíte a uvnitř to bude syrové.

Zatímco se vám to peče, připravte těsto na lívance (pancakes), na hrubém struhadle nastrouhejte velkou bramboru, omyjte a na kolečka nakrájejte rajčata, okurky a třeba ředkvičky, hlavně musíte mít ale pomeranče – ty jsou povinné.

W W W.REDWAY M AG.C Z

První věc, která člověka zaujme, když vstoupí do běžné americké kuchyně, je velikost. Lednička, sporák, trouba, myčka, pračka, sušička…

To všechno jsou stroje, které by bez problémů pozřely snad i nákladní vůz Tatra. Proč má trouba dvířka velká jak vrata do stodoly, pochopíte o prvním Díkůvzdání. Musí jimi projít dvanáctikilový krocan, ve větších rodinách i dva. Američané moc nevaří, ale když už se do toho dají, dělají to s nadšením a ve velkém.

Pak smažte lívance, prokládejte je kouskem másla a vršte na sebe jako komín. Držte je v teple. Z nastrouhaných brambor vytvořte tenké placičky a usmažte je na trošce tuku vypečeného ze slaniny. Získáte tak jednoduché bramboráky, tzv. „hashbrowns“. Též je udržujte v teple. Teď připravte pomerančový fresh a kávu. Nakonec na zbytku tuku ze slaniny usmažte vajíčka. Buď míchaná, nebo volská oka. Pak to všechno nandejte na talíř. Na stůl postavte javorový sirup, tím si polijete lívance. (Lívance se dají nahradit francouzským toastem: plátky bílého toastového chleba namočíte ve vajíčku rozšlehaném s mlékem, usmažíte na másle, ozdobíte jahodou a plátky banánu a přelijete javorovým sirupem.)

Při jídle na chvíli ztichněte a zaposlouchejte se.

Slyšíte to? To vám kornatějí cévy. Když americký brunch sníte, tak něco zvíte. Nedělejte to ale moc často, jednou dvakrát do měsíce stačí.

Mnohem zdravější a taktéž tradiční snídaní je porridge, kaše z ovesných vloček uvařených ve vodě (nikdy ne v mléce!), lehce osolená, s kouskem másla na povrchu. Když si ji dáte pětkrát a k tomu zelený čaj, váš brunchový hřích bude smazán.

Deset nejtlustších národů na světě Američany z prvního místa sesadili Mexičané, kde je momentálně obézních 70 % dospělých obyvatel. Američané jsou tedy druzí, třetí Syřané, o čtvrté místo se dělí státy Venezuela a Libye.

Pátým nejtlustším národem jsou obyvatelé Trinidadu a Tobaga, následuje Vanuatu – ostrovní stát v Oceánii, o sedmou příčku se pak dělí Irák a Argentina, osmé je Turecko, deváté Chile a desáté Česko. Naši sousedi Slováci nejsou ani v první dvacítce, kterou uzavírá Maďarsko.

Pro Američany je obezita známkou chudoby a neúspěchu. Štíhlost rovná se zdraví, proto jí nesmí být dosahováno dietami, operacemi nebo léky, ale pouze zdravou životosprávou a pohybem.

Mluvit o dietě nebo se ukazovat s plechovkou coly light je mezi teenagery z vyšší střední třídy pěkný trapas.

47

smartbox /

TTEXT: LENKA AL HAMWI FOTO: ARCHIV LENKY AL HAMWI A PROFIMEDIA

Doma v Česku, doma v Sýrii My v Damašku v časech studií. Mladí a šťastní.

Jmenuji se Lenka, jsem z Plzně. Vystudovala jsem tři fakulty. Kulturní a sociální antropologii, potom kulturní antropologii Předního východu a nakonec archeologii.

V rámci studia antropologie Předního východu jsme měli na výběr několik cizích jazyků, já si zvolila hebrejštinu a arabštinu. Po ukončení studia mě oslovil můj profesor, který je původem Syřan, ale už třicet let žije v Česku, a promluvil si se mnou o možnosti pokračovat ve studiu právě v Sýrii. Tak jsem v této krásné zemi strávila čtyři nezapomenutelné roky a pro moji znalost tamních poměrů mě oslovila šéfredaktorka RedWaye s prosbou, abych pro vás, čtenáře, napsala článek, jak to tam vlastně chodí.

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

48

Přírodní rezervace Banias. Sýrie není jen poušť a občas město, příroda je zde velmi rozmanitá.

Vzhledem ke svému studijnímu oboru jsem neodjížděla do Sýrie jako tabula rasa – nějaké povědomí o životě v této zemi jsem již měla. Věděla jsem, že Sýrie je poměrně sekulární stát a v porovnání s jinými arabskými zeměmi je zde náboženským menšinám zaručena velká míra svobody. Nejpočetnější náboženskou skupinou v Sýrii jsou sunnitští muslimové, ze šíitského proudu islámu jsou to pak především alavité, drúzové a ismailité. Značná část obyvatel Sýrie jsou křesťané, ostatně právě v syropalestinské oblasti celé křesťanství vzniklo. Dokonce jsou zde města, kde se dodnes mluví jazykem Ježíše Krista – aramejštinou.

Hippícký hostel v Aleppu Nestačilo, že jsem si vybrala ke studiu celkem exotickou zemi, ještě jsem se do ní vydala pozemní cestou, většinou autobusem. První velké město, kam jsem dorazila po více než dvou dnech, bylo severosyrské Aleppo (Halab). Aleppo je největším městem Sýrie a má i větší počet obyvatel než hlavní město Damašek. Je to jedno z nejstarších trvale osídlených měst na světě. Okamžitě na mě dýchla zvláštní atmosféra starobylého místa a zároveň moderního univerzitního města. Trochu jsem se prošla a vrátila se na autobusové nádraží.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Rozmýšlela jsem se, zda pokračovat do Damašku, či se zde trochu zdržet. Promluvil na mě starší pán, zřejmě řidič autobusu. Ptal se, kam mám namířeno.

Naznačila jsem mu posunkem, že ještě nevím, že přemýšlím. Já totiž používám gestikulaci v přehnané míře i v češtině. Pán se zarazil a přestal se usmívat. Zopakovala jsem znovu, že ještě přemýšlím, proč se kvůli tomu zlobí? On se rozesmál a řekl mi, že gesto, které jsem použila (zatočila jsem si prstem u spánku, jakože mi to v mozku rotuje), znamená, že je hloupý nebo blázen. Aha! Na to si příště musím dát pozor, naštěstí je na mně poznat, že nejsem zdejší, a místní mají pro cizince pochopení.

Nakonec jsem se rozhodla zůstat ještě chvíli v Aleppu, a dobře jsem udělala. Přímo v centru je mnoho levných hostelů, vybrala jsem si ten nejfantastičtější, v hippie stylu, který zde zůstal jako památka na šedesátá léta, kdy do Aleppa přijížděli dlouhovlasí kluci a holky hledat nezkaženou původní kulturu. Zatímco v komunistickém Československu na ně probíhal policejní hon, tady mohly máničky posedávat, vyhrávat na kytaru, kouřit trávu a meditovat, jak se jim zlíbilo. Zlaté časy. Potkala jsem zde tolik rozmanitých lidí jako nikdy předtím. Ti, co už byli na odjezdu, mi dali spoustu užitečných praktických rad. Jiní zrovna přijeli a tak jako já byli

cestovatelskými nováčky. Zkušenosti jsme si vyměňovali u baru, který stál uprostřed labyrintu nízkých dřevěných stěn tvořících jednotlivé „pokoje“.

Aleppo jsem opustila po dvou dnech, a to jen proto, že jsem kvůli zápisu do školy a přijímacím testům musela včas dorazit do Damašku. V autobusu stevard servíroval čaj a rozdával bonbony, v televizi běžel film s Jackiem Chanem. Něco jako syrská Student Agency. Jsem modrooká blondýna s dlouhými vlasy, budila jsem tedy trochu pozornost, ale bylo to milé. Žádné urážky, narážky, divné pohledy, spíš upřímný veselý zájem. Odkud jsem, kam jedu, co budu v Sýrii dělat a tak.

V Damašku, nejstarším městě světa Staré město, kde jsem bydlela, je od moderní části Damašku odděleno zdí se sedmi branami, které jsou v dnešní době samozřejmě neustále otevřené.

Sousedé byli takovými syrskými obdobami hrdinů z Nerudových Povídek malostranských. Starý Damašek je zkrátka vesnice ve městě, kde se všichni znají a zdraví, posedí spolu, popijí čaj, zahrají stolní hru a zakouří vodní dýmku. Brzy jsem mezi ně patřila i já, Línka (jinak mi tam neřekli).

Cestou do školy nebo domů jsem se s každým zdravila, zastavila se a prohodila slovo. Snažila jsem se chodit co nejvíc mezi lidi, protože tak se

49

smartbox /

Pohled na „pokoje“ v hippie hostelu v Aleppu, který zde zůstal jako památka na americké dlouhovlasé holky a kluky, kteří sem přijížděli hledat nezkaženou kulturu.

nejlépe učí cizí jazyk. Chtěla jsem co nejlépe využít každou chvilku. Měla jsem „svého“ prodavače zeleniny, starého pána, který mi vždy po zaplacení přisypal do tašky ještě pomeranče nebo lilek. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo odmítl pomoci nebo na mě byl nepříjemný. Překvapilo mě množství nezahalených žen. Byly to buď křesťanky, nebo muslimky z rodin, kde upouštěli od starých tradic. Křesťané se většinou poznali podle křížku na krku a podle jména. Místo Mohammad nebo Ahmad se jmenovali George, Anthony a podobně.

Spřátelila jsem se s rodinou Shalhoubů, ze které pochází docela známý americký herec Tony Shalhoub.

Pink Party House V centru Damašku bylo několik „studentských domů“, které měly různá trefná pojmenování, třeba German House, Turkish House a tak. Já bydlela v růžově vymalovaném Pink House, kterému se taky přezdívalo Party House. Naše mejdany byly vyhlášené! V domě nás bydlelo sedm – já, Němec, Němka, Američan, Katalánec (vynikající kytarista), Holanďan a Srb. Ve škole nás bylo ve třídě asi třicet a byli jsme ze sedmnácti různých zemí. Spojovacím jazykem byla ze začátku angličtina, ale postupně ji vytlačila arabština a bylo zábavné vidět na školním dvoře směsku studentů ze všech koutů světa snažících se dorozumět arabsky. Studentský život zde byl více studentský než v našich zemích, na tom jsme se všichni shodovali. Výlety, večírky,

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

50

koncerty… A samozřejmě, abych nezapomněla, také studium.

Zima, Vánoce a šok z absence kulturního šoku Jako doma jsem se cítila na výletě do Zabadání, kam nás pozval jeden chlapec z poměrně movité rodiny. Jeho rodiče měli pěknou vilku v zahradě, kde jsme si udělali oheň, grilovali maso, hráli na kytaru, zpívali a bavili se – atmosféra českých letních čundrů jak vyšitá. Zahraniční studenti byli v Damašku ubytováni i v křesťanských čtvrtích, ale tam se mejdany nepořádaly. Zní to paradoxně, ale křestané byli v Sýrii přísnější než moderní muslimové, problémy z náboženských důvodů však mezi nimi nebyly. Navzájem si přáli k svátkům – muslimové křesťanům „šťastné a veselé“, křesťané na oplátku klidný ramadán. Vánoce se v Damašku slavily velmi okázale. Ve městě byl vysoký vánoční strom, domy a obchody svítily vánoční výzdobou a z každého druhého okna visel Santa Claus, globalizaci nezastavíš.

Další věc, která mě překvapila – v zimě je v Sýrii zima! A v létě jsem si zde musela koupit bikiny, nenapadlo mě zabalit si je z domova. Vlastně mě šokovalo, že se žádný velký kulturní šok nekonal.

Láska a islám Řetězem osudových náhod a tak dále (nebudu to popisovat, zabralo by to moc místa) jsem se v Sýrii seznámila se svým manželem. Nebyla to láska na první pohled, původně jsme byli jen přátelé

– hlavně proto, že jsem si stále opakovala, že jsem sem přece přijela studovat, a ne hledat partnera.

Jenže srdci neporučíš. Jsme spolu už jedenáctý rok a máme šestiletého syna. Manžel byl v Sýrii mým nejlepším učitelem, když jsem něčemu nerozuměla, vysvětlil mi to opisem, takže mi arabštinu vysvětloval arabsky a já se rychle zdokonalovala.

Díky němu jsem také pronikla do soukromí tradičnějších syrských rodin. Jeho otec studoval v Německu a pochází z jedné z nejstarších původních damašských rodin, což se tam velice cení. Maminka pochází z o něco chudšího prostředí.

Manžel má dva sourozence, což mě taky překvapilo, myslela jsem totiž, že rodiny v Sýrii budou početnější, v každé minimálně pět dětí. Tak to vůbec nebyla pravda. Mladší bratr je brankářem syrské fotbalové reprezentace a hrál za nejvýznamnější klub Wahda. Rodina mě dlouho znala jen z vyprávění, ale když mě Youssef přivedl, okamžitě mě bez výslechu přijali, což vlastně dodnes moc nechápu. Jsem o něco starší než on, jsem cizinka a nejsem muslimka. Asi to není zcela běžné, ale tak to prostě bylo. K islámu mě nikdo nikdy konvertovat nenutil.

Všude se najde něco, co jde člověku na nervy Život uvnitř muslimské rodiny je trochu jiný, ale to by bylo na dlouho. Pokud by to všude fungovalo tak jako v Youssefově rodině, zbořilo by to veškeré předsudky. Tatínek je samotářský, tichý a smířený, zato maminka je společenská, hodně

Pink House, po celé univerzitě vyhlášený svými večírky, byl po dobu studia i Lenčiným domovem

temperamentní, až divoká.

V Sýrii jsem šílela z byrokracie. I když by si někdo mohl myslet, že jsme z Čech zvyklí, tak na tohle fakt nejsme, to se vůbec nedá srovnat. Pokud bych tam zůstala nastálo, za čas bych určitě postrádala soukromí. Arabové jsou pohostinní a návštěvy nemají ve zvyku se předem ohlašovat, nejvíc mě ale ničilo, že některé návštěvy trvaly i několik hodin.

Byly to hlavně kamarádky Youssefovy matky, takže stejně jako já trpěli i muži. Nakonec jsme si s manželem našli podnájem a začali žít po svém.

Návrat domů Youssef odjel do České republiky kvůli mně. Sám v Evropě žít nechtěl, protože v Sýrii byl velmi dobře zajištěn. Já chtěla domů hlavně kvůli našim, i když jsme počítali s tím, že obě země budeme trochu střídat. V Sýrii jsem dostala nabídku od pana konzula, abych pracovala pro české zastupitelství v Damašku, jenže já zrovna zjistila, že jsem těhotná, tak jsem musela odmítnout. A když jsme se dozvěděli, že se nám narodí syn, bylo rozhodnuto, že jedeme do Česka. Pokud by se totiž narodil v Sýrii, musel by v osmnácti na vojnu, a to i v případě, že by trvale žil v jiné zemi. Nechtěla jsem, aby šel na vojnu. Kdybychom to nestihli a narodil se v Sýrii, mohl by tam s námi za babičkou a dědou jezdit jenom do osmnácti, pak už bych to tam nepustila, bála bych se, že by ho tam zadrželi.

Domů jsme dorazili v dubnu 2009 a Youssefovi se tu hned zalíbilo. V mé rodině byl přijat stejně vřele

W W W.REDWAY M AG.C Z

My letos na jaře na plzeňské věži. Pořád mladí a šťastní.

jako já v jeho. Zamiloval si babičku, hrál s ní karty, tykal jí a říkal jí „kopyto“, když zkazila hru.

Upozornila jsem ho, že takhle si z legrace můžeme říkat mezi sebou, ale u babičky se to nehodí, jenže ona se vůbec nezlobila, připadalo jí to vtipné, a ještě ho učila další blbiny. Po měsíci jsme už bydleli sami. Oblíbil si mé přátele, některé z nich znal už z dřívějška, protože řada z nich mě v Sýrii navštívila.

Kolik máš manželek? A máš pod bundou bombu?

Otázky, které Čechům asi připadají vtipné, mně trapné a mému manželovi urážlivé. Po čase si na to zvykl a prostě to přestal řešit. Mezilidské vztahy se však mezi ním a Čechy rapidně zhoršily v souvislosti se současnou uprchlickou krizí. Teď často čelí slovním útokům i vyhrožování. Nedávno se mě ptal, jestli jsem takovou nenávist zažila v Sýrii. Ne, nezažila! A nechci, aby si začal myslet, že tady jsou všichni takoví. On ví, že ne, ale popravdě, kdyby se v Sýrii takto někdo choval ke mně, nedokázala bych to překousnout.

51

občanská výchova /

ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

52

TEXT A ILUSTRACE: TOMÁŠ VOVSÍK

Supertajná úmluva TTIP Začalo to nenápadně. V létě roku 2014 začali evropští a američtí představitelé vyjednávat o společné Transatlantické obchodní a investiční úmluvě (TTIP), která má odstranit vzájemné překážky obchodu. Na první pohled zněl celý projekt sluníčkově. Úmluva bude jen otázkou technických usnadnění, slibovali vyjednavači.

Například díky ní dojde ke sjednocení barvy blinkrů u aut, aby se v továrnách nemusely provozovat dvě výrobní linky zvlášť pro americký a zvlášť pro evropský trh. Proti podobným opatřením by asi nikdo neřekl ani ň. Ulehčila by život výrobcům i zákazníkům.

Bageta napuštěná jedem Jenže sliby chyby. TTIP není zdaleka jen o technických řešeních. Ve skutečnosti jde o největší obchodní úmluvu všech dob, která se přímo dotkne života každého z nás. Ovlivní přibližně 900 milionů Evropanů a Američanů a zasáhne polovinu světové ekonomiky. V sázce je přitom ochrana přírody a zemědělství, bezpečnost potravin a chemikálií nebo spotřebitelská a pracovní práva.

Například Evropa je ve světě uznávaná pro svou péči o zdraví a kvalitu potravin. V tom jsme špička.

V Americe naopak nemají problém prodávat vyloženě jedovaté jídlo. Ještě nedávno jste si tam mohli v Subwayi koupit bagetu, do které se přidávala stejná přísada jako do matrací na cvičení jógy (pro větší pružnost pečiva, dobrou chuť). TTIP tedy není jen smlouva o sjednocení barvy blinkrů u aut. O ně vlastně nikdy pořádně ani nešlo. Pes byl od začátku zakopán jinde.

Agenti v utajení přicházejí na scénu Jestli je TTIP šancí, tak hlavně pro korporace – velké nadnárodní podniky. Právě ony měly od začátku skoro výhradní přístup k vyjednávání úmluvy. Celých 93 % přípravných setkání k TTIP proběhlo pouze se zástupci velkého byznysu.

Dodnes ale nikdo neví, o čem se vlastně jednalo, protože setkání se konala za zavřenými dveřmi bez přístupu veřejnosti a novinářů. V tomhle případě si nejde nevybavit přísloví „co je šeptem, to je čertem“.

Novodobí tajní agenti ve službách obchodních zájmů dnes nepotřebují supermoderní výbavu ani fyzičku Jamese Bonda či znalost bojových umění. Často jim stačí jen padnoucí oblek, známosti na dobrých místech a vliv. Ve svých kufřících pak nemají výbušniny, ale stohy dokumentů. V důsledku však mohou napáchat ještě dalekosáhlejší škody.

Musíme si uvědomit, že tito lidé nebojují za lepší svět, ale pouze za ty, kteří je platí. Těžko se dá věřit tomu, že agent vyslaný továrnou na chemikálie bude prosazovat přírodní kosmetiku nebo biozemědělství. To by nedávalo smysl.

Děkujeme, že kouříte Úplní mistři ve sledování sobeckých zájmů jsou cigaretové společnosti. Ty se vůbec nestydí působit proti veřejnosti, prostě jen chtějí prodat co nejvíce cigaret bez ohledu na zdravotní potíže, které jejich

W W W.REDWAY M AG.C Z

Připadají vám špionážní filmy plné temných záporáků a plánů na ovládnutí světa přitažené za vlasy? Tak si buďte jistí, že skutečnost může být ještě daleko neuvěřitelnější. Třeba proti obchodní úmluvě mezi Evropskou unií a Spojenými státy jsou hollywoodské velkofilmy jen slabým čajíčkem.

kouření vyvolává, a ekologické problémy spojené s jejich výrobou. Když se Austrálie a Uruguay rozhodly proti kouření aktivně bojovat (ne jen kecat), jedna z největších společností na výrobu cigaret Phillip Morris ihned vrátila úder a využila k tomu právě podobnou obchodní úmluvu, jako je TTIP. Na jejím základě zažalovala oba státy za poškození svých investic a trvala na náhradě utrpěné škody, což byla samozřejmě astronomická částka. Není divné, aby měl výrobce cigaret takovou moc? A usvědčit takovou firmu z nefér jednání není nijak snadné. Když si organizace Corporate Europe Observatory vyžádala podrobnosti kolem působení vyjednavačů z tabákového byznysu v TTIP, obdržela jako odpověď dokument, ve kterém se dalo přečíst pouze 5 % textu, zbytek byl proškrtán černou fixou.

Naprostá většina informací zůstala v utajení. Proč nesmíme vědět, co tabákové firmy chtějí v TTIP prosadit?

Nejstřeženější místo v Evropském parlamentu Problém s přístupem k informacím se týká celé úmluvy TTIP. Zná je jen pár vyvolených, odborná veřejnost nebo zástupci neziskových organizací nemají šanci si v textech úmluvy počíst. Ledaže by něco uniklo, což se naštěstí stává… Jen tak máme možnost aspoň v náznaku tušit, co se ve skutečnosti děje, a mít příležitost proti tomu bojovat.

Texty úmluvy TTIP se fyzicky nacházejí v Evropském parlamentu. Střeží se stejně pečlivě, jako kdyby tady byly skladovány jaderné hlavice. Do místnosti mohou vstoupit pouze europoslanci nebo europoslankyně. U vchodu musejí odevzdat všechna záznamová zařízení a dovnitř mohou vstoupit pouze pod slibem mlčenlivosti. V místnosti pak najdou jen stohy papíru popsaného těžkou právničtinou, které běžný člověk nerozumí.

Dostat se k TTIP a bez dalších informačních zdrojů pochopit její obsah je tak trochu mission impossible. Tyto tajnosti kritizuje mimo jiné evropská ochránkyně občanských práv Emily O’Reillyová. Nedávno přilil olej do ohně také známý server WikiLeaks, který se proslavil zveřejňováním utajovaných materiálů. Nabídl 100 000 eur tomu, kdo dokáže zajistit důležité informace o vyjednávání TTIP. Takže kdybyste potřebovali dobře placenou brigádu… Čas skoncovat s tajnostmi Proti hrozbám obchodní TTIP se v petici vyslovilo už bezmála tři miliony evropských občanů.

Krom toho se k ní s obavami vyjadřují také významné osobnosti různých oborů a zaměření, například držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz. Podle něj by nám v budoucnu mohly kvůli podobným úmluvám jako TTIP velké společnosti diktovat, jak máme žít, a zároveň upozorňuje na problém světové nerovnosti, kterou by mohly obchodní úmluvy ještě zesílit.

Podle organizace Oxfam totiž bude už příští rok vlastnit jedno procento lidí víc majetku než zbylých devadesát devět procent. Už teď vlastní osmdesát

nejbohatších lidí světa dohromady víc než polovina nejchudších obyvatel planety. Tyto okolnosti se v záměrech obchodní úmluvy TTIP vůbec nezrcadlí, místo toho je navržena tak, aby bohatí ještě víc bohatli a chudí ještě víc chudli.

Ticho po pěšině Vyjednavači TTIP stále dokola opakují, že kritici úmluvy všemu dostatečně nerozumějí, že jsou zaujatí nebo zmanipulovaní. Když se téměř třicítka českých vědců a vědkyň podepsala pod výzvu, která vyžadovala respektování zájmů veřejnosti v rámci vyjednávání TTIP, dostalo se jim odpovědi, že obsah smlouvy nechápou a nemají ani dostatek informací k tomu, aby pochopili. Vzhledem k tomu, že informace zatajují sami vyjednavači, se vše točí v začarovaném kruhu: Nerozumíte, protože máte málo informací, ale ty vám nemůžeme dát, protože jsou tajné. Čili buďte zticha.

Pro média je téma obchodní úmluvy TTIP natolik složité nebo nepřitažlivé, že se do něj nikomu příliš nechce. U komerčních televizí by člověk snad ještě zamhouřil oko. Ale když se své úlohy hlídacího psa dobrovolně vzdávají i veřejnoprávní média jako Česká televize nebo Český rozhlas, je to špatně.

V takové situaci je pak těžké na rizika úmluvy století upozorňovat, když většina lidí ani netuší, že něco jako TTIP vůbec existuje.

Dá se vyhrát i proti přesile Ale pozor, upozorňovat na rizika a hrozby supertajné úmluvy nemusí být předem prohraný boj.

Vzpomínáte na maskované odpůrce protipirátské úmluvy ACTA? Jejich nesouhlas podložený věcnými argumenty proti chystané internetové cenzuře měl takový vliv, že v Evropském parlamentu ACTA nakonec neschválili. To je důkaz, že i velké věci lze změnit. Hlavní je vyhledávat vlastní nezávislé informace a ozvat se, když máme pocit, že se kolem nás děje něco nekalého. Jen tak si uchráníme naši svobodu a kvalitu života.

Iuridicum Remedium Není nám to jedno!

Ochraňujeme lidská a občanská práva, když je chce někdo pošlapávat. Pomáháme lidem, kteří se ocitají v těžkých situacích a nemohou si dovolit placenou právní pomoc. Název naší organizace v překladu znamená „právní lék“. V oblasti práva se nejvíce věnujeme ochraně soukromí. Každoročně například udílíme anticeny Velkého bratra pro největší slídily. Nově se věnujeme také projektu Špatný vTTIP, jehož cílem je upozorňovat na hrozby a rizika spojené s připravovanou obchodní úmluvou TTIP mezi Evropskou unií a USA.

53

eko /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

LUSH

Luxus bez výčitek ČÍSLO 2, 2015 | ROČNÍK VIII

54

Všichni asi chápeme, že pokud se budeme nadále chovat jako rozmařilí blázni, bude to mít časem strašné následky.

Dojdou zdroje, vypukne válka o vodu, nebude co jíst, čím svítit. Problém: Nezdravé, neekologické a pošetilé je většinou zároveň velice chutné, krásné, pohodlné a svůdné. Nedokážeme odolat. Chceme luxus, protože reprezentuje náš společenský status, naši vysokou životní úroveň. Vlastně je to šílené a občas možná zaslechneme slabý hlásek svědomí. Naštěstí ho umíme okřiknout: „Hele, žiju jenom jednou a co bude za sto let, mě nezajímá.“ No jistě. Ale nebylo by pěkné trochu se rozmazlovat a mít z toho vyloženě dobrý pocit? Tady je Lush.

Před dvaceti lety otvírá parta šesti mladých lidí malý obchod na High Street v přímořském městečku Poole. Jejich cílem je ruční výroba luxusní kosmetiky, při které se nikdy nezpronevěří zásadám ochrany přírody, do nichž zahrnují nejen práva zvířat, ale například i zaměstnanců a etnických a sexuálních menšin. Prostě si slibují, že se budou ke všem chovat slušně. A svůj slib drží dodnes, kdy má jejich společnost hodnotu půl miliardy liber a víc než devět set obchodů v devětačtyřiceti zemích světa. Uhlídat, aby ani v jedné z nich nikdo nešvindloval, nešidil zákazníky a nemával rukou „to je dobrý“ ani nad nejmenšími nedostatky, vypadá jako nadlidský úkol, nicméně Lush se to nějakým záhadným způsobem daří.

Dívejte se na ten výčet cen, jakákoliv česká firma by byla šťastná, kdyby se mohla pochlubit aspoň jednou jedinou: • RSPCA Good Business Award za etický přístup firmy ke zvířatům • PETA Trailblazer Award za činnost ve prospěch zvířat • desáté místo v žebříčku „100 nejlepších firem, pro které pracovat“ • udělení certifikátu Fairtrade jako jedné z prvních firem na světě

• udělení Řádu britského impéria Markovi a Mo Constantineovým (manželům z původní party zakladatelů) • Mark Constantine jmenován mezi nejvlivnější osobnosti Londýna v oblasti ekologie • titul „Zaměstnavatel roku“ od Organizace londýnských občanů za férovou výši mzdy pro zaměstnance • cena za nejlepší služby zákazníkům • cena Observer Ethical Award za etiku v podnikání Co je zajímavé: zisky rostou, přestože z prodeje téměř každého produktu jde část peněz na dobročinné účely, například na vyvíjení neškodných technik testování kosmetiky, na pomoc Fukušimě postižené eko katastrofou, ale též na podporu politických vězňů či LGBT komunity.

Kromě toho se Lush angažuje v kampaních proti kácení pralesů, vykořisťování zemí třetího světa a mnoha dalších, v neposlední řadě i proti obchodní dohodě TTIP (více podrobností v rubrice Občanská výchova).

Kosmetika, kterou máte chuť sníst Produkty Lush vypadají a voní, jako by byly vyrobeny pouze z čerstvých květin a ovoce, čistých rostlinných másel, mlék a olejů, vanilky nebo

Recyklujte, budete odměněni Všechny obaly Lush jsou recyklovatelné, černé kelímky můžete po spotřebování obsahu přinést zpět do obchodu. Jako dárek dostanete čerstvou pleťovou masku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

kakaa. Tak tomu skutečně je, například umělých konzervačních přísad v nich moc nenajdete – vždy je snaha vyhledat nejprve samokonzervační surovinu přírodního původu, což se zatím daří u šedesáti procent výrobků.

Dojem „jedlosti“ je podporován i konzistencí, barvou a tvarem. Mýdlo vypadá jako rozkrojený dort, pleťová maska jako pěna na frapučínu, tělový balzám jako poctivá belgická pralinka. Takzvané šampuky (šamponové puky) připomínají osvěžující ovocnou zmrzlinu a jen za loňský rok se jich prodalo skoro tři a půl milionu. Přitom každý ušetří až tři 250ml balení tekutého šamponu, jejichž prázdné lahvičky by skončily na skládce. Ze šampuku vám zbyde elegantní a ekologické nic.

Když vstoupíte do obchůdku Lush v pražském Palladiu (vchod ze stanice metra Náměstí Republiky), zmocní se vás touha odnést si ho celý domů a po zbytek života se už jen koupat, mazat, ošetřovat, pěstit a vznášet v oblacích nadpozemských vůní. Co vás spolehlivě zadrží, je vaše peněženka, proto jsme pro vás v tomto čísle připravili soutěž, ve které může pět z vás vyhrát tu nejvybranější Lush ochutnávku.

Lush Prize Ocenění pro Českou republiku?

Možná. Do letošního finále ceny Lush Prize se dostala i organizace Svoboda zvířat, o jejíž činnosti se dozvíte na svobodazvirat.cz. Je to zejména hledání alternativ k chovu kožešinových zvířat, zákaz pokusů na zvířatech, podpora kočičích a psích útulků, problematika zacházení s cirkusovými zvířaty a všeobecná eko gramotnost.

Trofejí je nejen soška skákajícího králíčka a prestiž, ale i zajímavá finanční odměna. V pěti kategoriích bude rozděleno 250 000 liber (asi osm a půl milionu korun), dalších 250 000 liber pak čeká na vítěze ceny Černá skříňka, udělované za klíčový průlom v oblasti výzkumu toxicity a jejího působení na člověka.

55