RedWay 3/VIII.

REPORTÁŽ

JUSTIN BIEBER SMARTBOX

JEMNÉ UMĚNÍ MANIPULACE SOUTĚŽ

HAPPY SOCKS

celostátní školní časopis číslo 3, 2015 | ročník ViII | zdarma | www.redwaymag.cz

NY TÉMA: KOŘENY TÉMA: KOŘENY TÉMA: KOŘENY TÉMA: KOŘENY TÉMA: KOŘENY TÉMA: KOŘEN

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, mluví budoucí právnička Seda Dzholdosheva, která napsala a nafotila téma čísla: Moje babička je z Arménie, máma z Ázerbajdžánu, táta z Kyrgyzstánu, já s bráchou z Ruska a bydlíme už patnáct let v Česku. Jsem tedy ideálním kandidátem do projektu „Hranice“ mého spolužáka. Sedíme v kavárně a on se vyptává. Říká, jak jsem ho naštvala, když jsem těsně před maturitou nikomu nic neřekla a zničehonic na měsíc odjela do Ruska. Že mě všichni hledali a proč jsem to, sakra, udělala.

Přemýšlela jsem, proč to tak, a nejen před maturitou, občas dělávám. Prostě ta možnost utéct na chvíli tři tisíce kilometrů daleko, nechat za sebou svět, realitu, všechno, zkrátka jen tak zmizet, je příliš lákavá.

Jak se situace ve společnosti a na internetech mění a radikalizuje, přemýšlím o národnostech, o integraci, o kulturních rozdílech. Jak dlouho jsem sama v sobě hledala odpověď na otázku, co teda vlastně jsem, kam patřím. Jak se to v člověku někdy pere a ví jenom, že doma je tady, a jinak nic. Asi i proto jsem chtěla tohle téma napsat. Z potřeby zjistit, jestli podobnou schizofrenií trpí i jiní přistěhovalci.

A odpověď je, že jo.

A co je na obálce?

Její autor Martin Kyjovský hledal něco, co spojuje lidi, ať už jsou jejich kořeny odkudkoliv. „A když to vezmu trapně podle Wikipedie, je to maska. Vyskytuje se prakticky ve všech známých kulturách a slouží k rozmanitým, nejen náboženským účelům. To mi přišlo trefný,“ napsal. Africká maska pak odkazuje k vědeckému poznatku, že domovem nás všech je Afrika, konkrétně Etiopie. Tam se zrodila lidská rasa.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 3, ročník 8 zdarma toto číslo vyšlo v listopadu 2015 titulní strana: Martin Kyjovský adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s.

Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REE DWAYY ČÍÍ S L O 3, 2 0155 | R OČČ N ÍK VIII

6 –7

MAILBOX

Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo 8 –17

10

POP

Ztraceno v překladu / české názvy zahraničních filmů Jsme zrozeni k běhu /Happy Socks Athletic Jak se tvoří design /Jan Čapek 18 –27 TÉMA Jak se žije mladým Češkám a Čechům s viditelně exotickým původem?

28–32

18

R E P O R TÁ Ž

Justin Bieber: Tohle jsem já!

33

SOUTĚŽ

Urbanlux.cz uvádí Happy Socks Athletic 34–49

SMARTBOX

Kreativní učebnice czenglish Z deníku vědce / Věda je hlavně zábava Studovala jsem v Rakousku Euromýty / Prase domácí Taháky k maturitě / Cesta Finanční gramotnost / K čemu je karta biip Art for Life / Každých dvacet vteřin se někdo nakazí Jemné umění manipulace 50–53

43

ADVENTURE

Offline na druhém konci světa 54–55

EKO

Nejzelenější fotbalový klub planety 56

KOMIKS

Nikkarin

56

28

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat.

STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte.

Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka.

Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat.

STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

Jiří Pospíšil

Anna Malsová

CE VÝHER

CE VÝHER Anna Štefanicová

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

6

CE VÝHER

Dorota Janžurová

Denisa Štefanigová

Lea Mendelová

Zuzana Slavíková

Jana Havlíčková

W W W.REDWAY M AG.C Z

7

pop /

Kde jsou vaše kořeny?

Leonardo DiCaprio

Ashton Kutcher

Ben Affleck

Moje babička z matčiny strany byla Ruska.

Jelena Smirnovová. Pro mě vzor vzdělanosti, vnitřní síly a integrity. Po otci a jeho rodině jsem Ital.

Táta je český emigrant původním jménem Kučera. Maminka je napůl Irka, z jedné čtvrtiny Němka a z druhé čtvrtiny Češka. Takže jsem víc než poloviční Čech, trochu Ir a trochu Němec.

Mí předci jsou bílí protestanti anglosaského původu, takzvaní WASP. Bohužel, jeden z nich byl otrokářem. Na druhou stranu moje babička se jako mladá angažovala v boji za lidská práva a kritizovala rasistické segregační zákony.

text: Nihilista

Ztraceno v překladu

Tvorba českých názvů zahraničních filmů je zřejmě spojena s obřady podobnými těm, které předvádí Vlastík Plamínek. Rozumem se vysvětlit nedají.

Hele, a že to pude třikrát!

Man on a Tightrope (Elia Kazan, 1953) – Muž na laně Man on Wire (James Marsh, 2008) – Muž na laně The Walk (Robert Zemeckis 2015) – Muž na laně Poslední dva filmy maj dokonce stejnej námět, podle toho bychom teda měli např. všechny filmy s kosmonautama pojmenovat Člověk v kosmu.

To samý v bledě modrym Män som hatar kvinnor (N. A. Oplev, 2009) – Muži, kteří nenávidí ženy The Girl with the Dragon Tattoo (D. Fincher, 2011) – Muži, kteří nenávidí ženy V tomhle má binec celej svět, my tedy pochopitelně nemůžeme chybět.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

8

Všichni jsme přeci tak trochu prasáci American Pie (Paul Weitz, Chris Weitz, 1999) – Prci, prci, prcičky Já ne, slizounství se mi hnusí a tohle je možná nejhorší českej titul všech dob. Navíc motiv koláče je pro film poměrně důležitej, tak proč, proč, proč?

Kalk = doslovný překlad Young Guns (Christopher Cain, 1988) – Mladé pušky Full Metal Jacket (Stanley Kubrick, 1987) – Olověná vesta Když doslovný překlad nedává v češtině smysl a já jsem překladatel, který nezná děj filmu, nedělám ze sebe idiota, ale zkusím další možnosti.

Například seženu odborníka, který mi to stručně převypráví a zanalyzuje.

Co s tim?

Quantum of Solace (Marc Forster, 2008) – Quantum of Solace

Hele, to kvantum je ta zločinecká organizace, ale ten zbytek je zas nějaká jazyková hra v angličtině a já nejsem Jan tyvole Zábrana, abych tady řešil básnický rébusy. Víš co, Casino Royale jsme taky nepřekládali, tak prostě novýho Bonda necháme v originále a budeme se tvářit, že je to záměr.

Chudák Bourne The Bourne Identity (Doug Liman, 2002) – Agent bez minulosti Dost velkej fail snažit se o originalitu à la osmdesátky (podobný názvy měly epizody Profesionálů), když jde o ucelenou sérii podle detektivek s klíčovým jménem Jasona Bournea.

Bunda!

Married with Children (víc režisérů, 1987) – Ženatý se závazky Tady je to naopak a překlad je lepší než originál. Takhle se to má dělat!

David Bowie

Monikino Kino

Blackstar

Běžky

Žánr: Bowie. Je dobře, že udělal novou písničku. Bude se líbit lidem, co mají rádi podzim a hroby.

JANINKA, ŽIŽKOV

Have Mercy

Totální esence indie popu – pár akordů, primitivní rytmus, vybrnkávačka na tři tóny, naivní text a repetitivní jednoduchá melodie.

Miluju. Vždycky když mi nějakej blázen říká, že pravá hudba jsou progmetalový sóla, mučím ho touhle skladbou.

DOMINIK

A Place of Our Down Alternative/indie. Expresivní nálož emocí, krásné texty.

Bude se líbit lidem, co nemají rádi podzim a potřebují dodat energii.

Adele Hello Trošku vykradla Toma Waitse, ale o. k., je to pěkný. (Chtěla jsem dát Bowieho, jenže už mi ho sebrala Janinka odvedle.)

MARTINA HANUŠOVÁ, 23 LET, KŘEMŽE

OVER

The B-52’s Rock Lobster

Ludwig van Beethoven

Stará alternativa/punk.

V klipu nejlepší taneční kreace napodobující humry. Bude se líbit lidem, co rádi dělají divný věci.

Symfonie č. 7 Stárnu. #truestory

TEREZA REZKA, 23 LET,

IVANA

VLAŠIM

adidas je prytššššš S odumřením normcoru se to už prakticky nedá nosit ani ironicky, pokud nejste zaměstnanec firmy, ruský gropnik, fotbalista nebo fakin’ uprchlík z chudé africké země.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Small Black

Pusha T

Boys Life

Untouchable

Indie rock/synthpop. Já z toho mám husí kůži, ale k čemu je to dobrý nebo jakým lidem se to bude líbit, to nevim.

Mládnu a Pusha dělá na nový desce. #staytrue2thegame

TEREZA ŠKEBLE, 20 LET,

PASTA ONER

OSTRAVA POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

9

pop /

JSME ZROZENI K BĚHU Kdybychom nebyli, dávno jsme vyhynuli. Když skončila doba ledová a místo sněhových plání se přirozeným prostředím člověka stala savana, změnil se i způsob jeho obživy. Místo těžkotonážních, pomalu kráčejících mamutů jsme se museli naučit lovit sakra rychlé gazely.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

10

Naše dolní končetiny se postupně proměnily v důmyslné, ale taky složité a citlivé nástroje. Člověk dokázal (ostatně kdyby musel, dokázal by to i dnes) uštvat jelena a zároveň mu hrozila smrt jen pro něco tak banálního, jako je výron v kotníku.

Nejsložitější a nejproblematičtější částí nohy je chodidlo, které jsme si, zhýčkaní civilizací, ještě rozmazlili sportovní obuví. Sportovní obuv, všechny ty odpružené podrážky, vzduchové výplně a měkké materiály, které dávají noze pocit „jako v peřince“, jsou noční můrou každého ortopeda. Chodidlo zahálí, ochabuje, klenba se hroutí, nebo se dokonce ani nevyvine. Kdo z vás má plochou nohu? Choďte co nejvíc bosi. I venku po trávě, po písku, pokud můžete. A pořiďte si ponožky, které klenbu zpevňují a poskytují jí oporu.

Kolekce Athletic Ponožky jsou pevnější, odolnější, lépe absorbují pot a díky vroubkování po celé délce tlumí nárazy a chrání kotník. Vyberte si z dvanácti designů nebo se zúčastněte naší soutěže – pošlete nám vlastní návrh, a třeba vyhrajete. Soutěž najdete dále v čísle.

Sport není jen zpocené tričko a tlak na maximální výkon, ale taky příležitost, jak dobře vypadat, jak se uvolnit a pobavit.

W W W.REDWAY M AG.C Z

11

smysly /

TEXT: J. BEJČEK TEXT SLOUPEK: PAVLÍNA ČABOUNOVÁ FOTO: ARCHIV

Mission: Impossible –Hug an exchange Objekt: výměnný student Cíl mise: obejmout objekt Datum plnění: 8. listopad Místo plnění: planeta Země

FILM 2001: Vesmírná odysea REŽIE STANLEY KUBRICK 1968

Zatímco Scottův Marťan zamával podzimní návštěvností kin a prosinec bude ve znamení sedmé epizody Star Wars, není nad to, pustit si doma tu největší sci-fi klasiku. Vesmírná odysea, zfilmovaná podle knihy od Arthura C. Clarkea, je základním kamenem tohoto fi lmového žánru. I přes to, že bude filmu brzo padesát let, nepůsobí planety, raketoplány, stanice a počítače komicky. Naopak je až podezřelé, jak se geniálním Kubrickem inspirují všichni dnešní sci-fi režiséři. Pokud vám nevadí, že po zhlédnutí budete mít více otázek než odpovědí, neexistuje lepší program na (pod)zimní večer. Nekonečnost vesmíru… a ta muzika k tomu!

KNIHA Říjnový seznam JEFFERY DEAVER DOMINO, 2015

Detektivka, která vám zamotá hlavu tak, že na konci nebudete vědět, co se děje. Jeffery Deaver jednu ze svých nejlépe hodnocených knih založil na absolutní retrospektivě.

Děj začíná v neděli. Čtenář postupuje ve čtení proti času a konec knihy se odehrává v pátek, tedy o dva dny dříve. Říjnový seznam je název záhadného dokumentu, který musí Gabriela odevzdat únoscům své dcery spolu s půlmilionovým výkupným. Jenže Gabriela vůbec neví, kde takový „říjnový seznam“ vzít. Deaver za knihu sklízí pochvaly a kladné recenze ze všech stran. Po dvou letech je tento bestseller konečně k dostání i v českém překladu. Dárek pro tátu?

Výměnný student / Vědecká klasifikace říše: živočichové kmen: strunatci podkmen: obratlovci třída: savci řád: primáti rod: student sesterská skupina: člověk Stupeň ohrožení podle IUCN: zranitelný Postup I. Komunikace. Anglicky, popřípadě mateřským jazykem objektu. Hlasitě a zřetelně pronesená česká slova se ke komunikaci se zahraničními studenty zpravidla nehodí.

II. Seznamování. Bez důkladného prověření objektu nevyprávějte vtipy. Pokud citlivějšího studenta počastujete bodrým českým černým humorem, obvykle s příměsí rasismu nebo jiného druhu diskriminace, může to značně ztížit plnění mise.

III. Sblížení. Vyhněte se hanlivým poznámkám o objektu, jeho zemi či národu. Použití češtiny nezaručuje, že student nebude nadávkám rozumět.

Znalost nadávek a sprostých slov nového jazyka patří k základní výbavě každého výměnného studenta, velkoryse darované spolužáky v prvním týdnu školní docházky.

IV. Finále. Po ukončení konverzace se při loučení připravte k akci. Prvním a základním krokem je rozpřáhnutí paží. Následuje pomalé přiblížení k objektu (pečlivě se vyvarujte prudkých pohybů), stále v pozici s rozpřaženými pažemi. Tento živočišný druh je velmi učenlivý a rád napodobuje, proto je zde velká pravděpodobnost, že vaši pozici bude imitovat.

Přistupte těsně k objektu a pažemi sevřete jeho tělesnou schránku. V konečné pozici nesetrvávejte déle než dvě až tři vteřiny. Pokud při posledním kroku dojde k jakémukoliv poranění, či dokonce udušení objektu, mise se počítá jako nesplněná.

International Hug An Exchange Student Day je relativně nový a málo známý mezinárodně slavený den, jehož smyslem je obejmout zahraničního výměnného studenta, a udělat tím jemu i sobě radost a zlepšit náladu. Všeobecně je většinou stanovený na 8. listopadu. Organizace zařizující výměnu studentů nebo se zabývající mezikulturním vzděláváním, například AFS, stejně jako aktivní jednotlivci, se snaží za pomoci internetu i jiných médií oslovovat co největší počet lidí, a díky tomu se účast na akci každoročně zvyšuje.

VÝSTAVA Design Supermarket KAFKŮV DŮM, NÁM. FRANZE KAFKY 3, PRAHA, 10.–13. 12. 2015 VSTUPNÉ NA VŠECHNY DNY: 130 Kč

Mezinárodní výstava, kde si můžete koupit věcičky od osmdesáti našich i zahraničních předních značek.

Ke vstupence na všechny dny dostanete zdarma katalog, abyste se v té záplavě neztratili. Kromě toho každý večer party v Bistro Café a Pop-Up Baru, stovky knih o designu, architektuře, módě a umění, kterými můžete listovat nebo si je zakoupit. Oblečení z 3D tiskárny, Polaroidlove, Sisters Conspiracy, Botas 66, Leeda, severské komiksy, pánské košile, obrovské vlněné svetry, boty, šperky, hrnky… Prostě jako v supermarketu.

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě.

Více informací najdeš na www.afs.cz nebo na telefonu 728 994 908.

W W W.REDWAY M AG.C Z

13

pop /

TEXT: TEREZA KOZLOVÁ FOTO: ARCHIV JANA ČAPKA

JAK SE TVOŘÍ DESIGN?

Jan Čapek Mattonka zrozená z vejce ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

14

„Snem každého designéra je vniknout do soukromí mas, udělat něco, co člověk vidí všude a každý to používá. Když v parku narazím na svoje lahve, jak se válejí zmačkané v trávě, mám cuky je sebrat a odnést do koše. Je těžké se od nich distancovat. Znám je do posledního detailu, každý milimetr jsem musel vyřešit, tvrdě jsem na tom pracoval a teď je to veřejné vlastnictví.“

Výrobky, jejichž design navrhl, skutečně vidíte nebo držíte v ruce každý den. Minulý rok byl zvolen designérem roku a vede ateliér produktového designu na UJEP. Na vysokou se přitom dostal až na kolikátý pokus, nějak prostě zaboha nemohl udělat přijímačky. Ale kdo vydrží, vyhraje. Dnes se stejným nasazením pečuje o rodinu, sbírá umění a design, závodí na BMX nebo hraje v kapele.

Všestrannost je totiž základní vlastností dobrého designéra.

Pokud se o design zajímáte aspoň trochu, určitě jste viděli jeho nafukovacího psa nebo formuli na hraní. Vypínače Levit máte možná doma nebo si je můžete prohlédnout, až půjdete příště do Hornbachu. Co ale zná každý, je PET lahev Mattoni. Jaká byla její cesta od základní skici do polic supermarketů?

Na začátku bylo vejce Během studia na UMPRUM si Jan Čapek přivydělával prací pro reklamní agenturu. Jednou dostal za úkol navrhnout limitovanou sérii obalů pro novou lahev Mattoni. Tu tehdy vytvořilo slavné italské studio Pininfarina známé designem sportovních automobilů. Před uvedením nového typu lahve na trh mělo být nejdřív tisíc kusů rozesláno důležitým lidem jako pozornost. Návrhem vhodného obalu, který lahev ochrání a zároveň povýší na dárkový předmět, byl pověřen právě Honza.

Obal pojal jako polystyrenové vejce. Aerodynamický tvar elipsoidu se mu zdál vhodný proto, že na jedné straně odkazuje na automobilové karoserie studia Pininfarina, a současně je to tvar archetypální, symbolizující zrození něčeho nového. Při výběru materiálu musel mít na paměti funkci produktu a tou byla ochrana lahve, aby se při cestě poštou

W W W.REDWAY M AG.C Z

nerozbila. Zvolil tedy polystyren, tradiční, ale podceňovaný materiál, jehož přirozenou krásu nechal vyniknout. Ovšem nebylo to tak snadné: „Neztratí lahev ve vajíčku stabilitu? Neztratí stabilitu vajíčko bez lahve? Jak vyřešit systém zavírání dvou polovin? Velký problém představovala také postranní loga Pininfarina, kvůli kterým se vajíčku nechtělo z formy. Vše se vyřešilo až jednoho nedělního odpoledne, kdy jsem formu rozebral a šest hodin zlatnickým pilníčkem srážel hrany písmen,“ vzpomíná designér, který je absolventem oboru broušení a rytí drahých kamenů na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově.

Lahev mohla být konečně uložena do vajíčka a série tisíce kusů rozeslána klientům a důležitým osobnostem. Ohlasy byly perfektní. „Tím se mi pootevřely dveře a já mezi ně vrazil nohu.“ To bylo v roce 2004.

Vetřelec a elegantní proud vody O dva roky později se v Mattoni rozhodli více zacílit na mladé lidi a vyvinout další tvar lahve, tentokrát určený sportovcům. Vzpomněli si na úspěšné vejce studenta Čapka a přizvali ho znovu ke spolupráci. „Řekli mi jen, že má mít objem tři čtvrtě litru, že tvar by měl být dynamický a cílovou skupinou, tedy těmi, kdo by si to měl kupovat, jsou teenageři a lidé v produktivním věku. To bylo všechno.

Na jedné straně jsem měl v hlavě představu navoněného manažera ve fitcentru, na druhé jsem viděl skejťáka v maskáčových kalhotách. Snažil jsem se tedy lahev navrhnout tak, aby byla cool i sofistikovaná zároveň. Můžete v ní vidět sci-fi vetřelce nebo elegantní proud minerální vody.“ Jan Čapek, vášnivý BMX jezdec, kladl při návrhu důraz na ergonomii. Chtěl, aby lahev měla grip, abyste ji mohli stisknout stejně pevně jako

řídítka. A aby se po zmáčknutí rychle vrátila do původního tvaru, protože nic není větší otrava než laciná pomačkaná petka. „Takový tvar by ale lahev nemohla mít, kdyby byla naplněna perlivou minerálkou. Ta má totiž takový tlak, že by obal z tenkých plastů zdeformovala k nepoznání.“ Napít se z vlastní lahve „S manažery Karlovarských minerálních vod jsem se sešel koncem října 2005 a v polovině ledna 2006 už měli v ruce podklady pro výrobu. Byla to neuvěřitelná rychlost, předchozí skleněnou lahev vyvíjeli několik let! Přinesl jsem návrhy a čekal, kdy se něco podělá, kdy přijde pohroma. A najednou to bylo hotové. Nejprve vznikl návrh, vizualizace, pak model, první vyfouknutí tvaru, k čemuž se na zkoušku musí vyrobit forma za sto tisíc. Když je v pořádku, může se jich udělat dalších pětadvacet.

Lahev přišla na trh v červenci, já se z ní poprvé napil asi v květnu. Byl to zvláštní pocit. Poprvé se mým návrhem zabývaly stovky lidí. Makali na etiketách, reklamě, výrobě ve fabrice… Bylo to hektické a já to měl celé na triku!“ Úspěch Mattoni Sport Lahev Mattoni Sport má unikátní ztvárnění dna a je součástí stálé expozice Muzea designu plastů v britském Bournemouthu. Čerstvého absolventa vykopla mezi designérskou elitu – v roce 2006 byl Jan Čapek nominován na titul Produktový designér roku cen Czech Grand Design a společnost Karlovarské minerální vody mu nabídla smlouvu na dalších pět let. Během nich pokračoval na designových projektech, jež zahrnovaly obměnu všech lahví na všechny minerálky, které společnost vyrábí. Jednou z nich je i klasická 1,5litrová lahev Mattoni s elegantním dnem, úzkým hrdlem

15

pop /

pro pohodlné uchopení a luxusní gravírovanou plastikou orla.

Nebezpečné bubliny Jak se Honza již zmínil, opravdový problém u PET lahví nastává, když mají být naplněny perlivou vodou. Po úspěchu neperlivé Mattoni Sport začal řešit tvar, který by vyhovoval všem třem druhům prodávaných minerálek – neperlivé, jemně perlivé i perlivé. „Design všech lahví na perlivou vodu končí pět centimetrů nad zemí. Právě tam totiž začíná unifikovaný patvar takzvaného petaloidu, typizovaného dna, které se v prakticky neměnné podobě objevuje na všech lahvích na trhu. Dno petaloid má mírně zaoblené válcové ukončení s pěti brutálními zářezy. Čistě technická záležitost beze stopy estetiky. Fakt, že obvyklý petaloid se ve své siluetě odspodu rychle dostává na plný průměr nádoby, činí lahve vizuálně těžké – jako by seděly na zadku,“ vysvětluje Jan Čapek.

Ačkoliv běžně designéři dostanou od výrobce PET lahví podklady pro krček se závitem a dno, které se nemění, a svou kreativitu mohou uplatňovat pouze v prostoru mezi nimi, Čapek nakonec výrobce přesvědčil a navrhl dno tak, aby stále byla zachována jeho funkčnost a zároveň se stalo součástí designu celé lahve. Při složitém tvarování samozřejmě využil možnosti počítače, už během studia totiž pochopil, že budoucnost moderního designu leží jednoznačně v počítačovém vytváření konceptů, trojrozměrných vizualizacích a animacích. „Vycházel jsem z úvahy, jak působí voda; tedy rozpínavě všemi směry, přičemž chce ze všeho udělat kouli,“ vysvětluje. Obrys celého dna je proto navržen jako půlkulový, ze středu pak vycházejí jednotlivé nožičky ve tvaru proudění.

Tak Jan docílil celkově přirozenějšího tvaru lahve, která má najednou nepřerušenou siluetu a působí odlehčenějším dojmem. Dno bylo vyzkoušeno na testovací formě, aby se prokázalo, že celý koncept bude fungovat. „Mattoni je tak v regálech obchodů na první pohled unikátní, jasně rozlišitelná od ostatních lahví. A to je důležité. Dnes už si je tolik věcí podobných, a to i v kvalitě, že jednou z mála věcí, jak se odlišit, je právě design obalu.“ Specialista Ačkoliv jsou Čapkovy PET lahve pevnější než jiné, díky jejich dobře vymyšlenému tvaru se významně snížila spotřeba plastů při výrobě. Zpočátku byl faktem, že se stal specialistou na PET lahve, poněkud zaskočen. Líbilo se mu také navrhovat unikátní, řemeslně řešené kusy. Dnes je jedním z mála tuzemských designérů, kterého produktový design uživí. Pravděpodobnost, že ve vašem domě není ani jedna PET lahev, ani jeden vypínač či zásuvka nesoucí Čapkův rukopis, je hodně nízká.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

16

O ŠKOLE A NOVÉM FIATU Jan Čapek vede ateliér produktového designu na Fakultě umění a designu UJEP. Dnešní studenti jsou podle něj sebevědomější a cílevědomější, než bývali oni. „Určitým způsobem i drzejší, zásadní problém s tím ale nemám. Zdravá drzost je pozitivní a ta přehnaná bude velice rychle usměrněna v reálném světě mimo univerzitní bublinu,“ říká.

Dá se předem odhadnout, komu design půjde?

S jistotou nikdy nelze říct, kdo bude v životě úspěšný. Během svých studií jsem viděl spoustu namistrovaných hvězd, které po škole potichu vyhasly a vypařily se. Úspěch v oboru je mix talentu, cílevědomosti a komunikačních schopností. Design se týká výroby reálných věcí, které mají svou předem určenou funkci.

K tomu je tedy potřeba vyšší míra racionality a konstrukčního myšlení než na příbuzných oborech, kde se pracuje s jedním materiálem, jako je sklo nebo keramika, nebo u oborů, jako je třeba grafika.

Jak se díváš na svoje studentská léta?

Vzpomínám si, co jsem tenkrát na svých učitelích kritizoval, a snažím se, abych to svým studentům nedělal.

Celkově je obalový průmysl neudržitelný.

Podívejte se, kolik odpadu zbyde po průměrné rodině za týden.

V demokracii je to neřešitelný problém, poradila by si s ním snad jedině diktatura.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Co je výhodou studia ve tvém ateliéru? Čím dál častěji spolupracujeme na projektech s firmami, které nás samy oslovují a mají zájem spolupracovat. V poslední době to byly projekty pro firmu Vileda, Preciosa nebo nejnověji projekt s automobilkou Fiat.

Pro její nový model 500X nyní se studenty řešíme problematiku přebalování dětí v autě.

Zadal jsem to jako semestrální úkol. Máme k dispozici nové auto a výsledkem budou prototypy, které pojedeme prezentovat do centrály Fiatu v Turíně.

17

téma /

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

18

ART: MARTIN KYJOVSKÝ

W W W.REDWAY M AG.C Z

19

téma /

TEXT A FOTO: SEDA DZHOLDOSHEVA

Esther Idris Beshirová Odnesla jsem si od pana ředitele poznámku „Nadávala spolužačce kvůli barvě pleti“.

A to jsem měla tmavší pleť než ona.

Narodila jsem se v Plzni. Babička z matčiny strany je volyňská Češka, dědeček z matčiny strany má částečně židovský původ a dědeček z otcovy strany pocházel ze Súdánu. Nikdy jsem se s ním nesetkala, ale byl z Chartúmu, hlavního města. Babička s ním těsně po dokončení studií otěhotněla, vzali se a odjeli do Súdánu. Měli spolu tři syny, můj otec Ervín je prostřední z nich. Narodil se už zase v Čechách, kam se babička s dědou nakonec vrátili. Češi na mě reagujou většinou pozitivně: „Ty seš odjinud? To je exotický, super.“ Teď jak je uprchlická krize, dívají se na mě někteří divně. Hlavně starší lidé. Jedna paní o holi si vedle mě nechtěla sednout, přestože to bylo jediné volné místo v autobuse. Jiný pán se na mě podíval, zavrtěl hlavou a řekl: „A tohle je budoucnost národa.“ Ve vlaku po mně chtějí občanku.

Beru to s nadhledem.

Když jsem šla do první třídy, ostatní děti si myslely, že jsem cikánka. Jednou jsem při výtvarce potichu řekla své kamarádce, že se mi nelíbí to, co kreslí jiná spolužačka. Shodou okolností to byla Romka. A slyšela mě. Vzniklo nedorozumění, že se jí posmívám pro barvu pleti, řešilo se to až v ředitelně, dostala jsem poznámku.

21 let. Studuje žurnalistiku na FSV UK. Píše eseje a povídky, kreslí a maluje, většinou surrealistické ilustrace a přírodu. Fascinuje ji kýč a zajímá se o psychoanalýzu.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

20

Anna-Agáta Denzenová a Robin Denzen Šílený jsou ty rozdíly. V Číně je třeba normální plivat na zem v restauraci, protože není zdravý držet to v sobě. Tady by to byla hrozná věc. Nebo že si myjí ruce předtím, než jdou na záchod, a ne až potom.

Narodili se v Praze, otce mají z Mongolska, matka je Češka. Odmala střídají jednu zemi za druhou, žili v Maďarsku, Mongolsku, v Číně nebo v New Yorku, většinou po dobu čtyř let, protože maminku vysílalo naše ministerstvo zahraničních věcí na pracovní mise.

Anna-Agáta pak ještě absolvovala studium v Anglii a Nizozemsku, teď jsou oba sourozenci výjimečně v Praze. S rodiči, kteří nyní žijí v Mongolsku, se vídají tak jednou ročně. Změny časových pásem, škol a kultur jsou pro ně samozřejmost, letět z Mongolska do Česka je prý úplně nejlepší věc na světě, protože letíš skrz čas a jsi v obou zemích v ten samý den.

Sourozenci spolu mluví anglicky, prostě si na to tak zvykli, ovšem češtinu mají prakticky bezchybnou.

Na otázku, kdo tedy vlastně jsou, shodně odpovídají, že Čechomongolové. Na to, kde je jejich pravý domov, mají názor rozdílný. Pro Denzena je to Mongolsko, pro Annu-Agátu místo, kde má zrovna svou rodinu, kde jsou všichni pohromadě. Oba mluví o tom, že se občas dostávají do situací, kdy v sobě musí řešit vnitřní konflikt. Je to například, když dělají důležitá životní rozhodnutí, když si musí ujasnit, co jsou jejich priority.

V takových chvílích pro nás poněkud nepochopitelně přehodnocují, jestli se cítí spíš jako Mongolové, nebo Češi, nebo Evropané, nebo Asiaté.

Anna-Agáta: 22 let. Studuje Westminster University a právo na University of Maastricht. Věnuje se projektu Mladí Ladí Jazz. Baví ji kreativní, aktivní lidi, čtení a bojová umění.

Robin: 20 let. Studuje umělecké truhlářství na Uměleckořemeslné střední škole. Občas si přivydělává menšími zakázkami v oboru nebo vyrábí a restauruje nože.

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

Johanna Nejedlová Třeba jdu po ulici a někdo řekne: „Co to tady je za černou hubu?“ Dřív bych to nechala být, ale teď se většinou přeptám: „Prosím vás, co jste to říkal?“ Nikdy to nezopakujou.

Mám tatínka z Čadu. Do Československa přišel v roce 1987 v rámci spolupráce se socialistickými africkými zeměmi. Studoval tady na vysoké škole tropy a subtropy a potkal moji maminku. Tropy studoval, protože původně plánoval, že se vrátí do Čadu, kde se tomu bude věnovat. Nestalo se. Rodiče spolu nakonec nezůstali, mám tři bílý sourozence. Když jsem byla malá, nevnímala jsem, že jsem nějak odlišná. Měla jsem bílou rodinu, a když mě někdo konfrontoval s mou barvou pleti, bylo to hrozně zvláštní. Někdo třeba přišel a říkal „ty seš roztomilá, taková čokoládová“. Nebo mi sahali na vlasy, to mě hrozně rozčilovalo. Odlišnost jsem začala vnímat asi až na druhém stupni základky.

Přišel k nám nový spolužák, mulat. Nesnášela jsem ho.

Spolužáci nás zvolili do třídního zastupitelstva, protože chtěli mít dva černý starosty. A v tu chvíli mě to začalo štvát. Proč mi ostatní vnucují, že mám v sobě něco afrického? Já to tak vůbec necítím. Říkají třeba „jé, ty určitě dobře zpíváš a tancuješ, všichni z Afriky dobře zpívaj a tancujou“. Mně přitom ani jedno nejde. Když někdo čeká, že si se mnou skvěle zatančí, je z toho trapas.

Neuvědomuju si každý den, že mám jinou barvu kůže. A vždycky, když mi to někdo cizí připomene, tak mě to zaskočí. Teď jak vypukla ta hysterie kolem uprchlíků, se to stává docela často. Taky mi vadí, že když se s někým seznámím, hned třetí otázka bývá odkud jsem. Říkám, že z Prahy. A oni hned: „No ale odkud doopravdy?“ A já na to: „No, narodila jsem se v Jablonci nad Nisou.“

25 let. Studuje mediální studia a žurnalistiku s politologií na FSS UK. Společně s kamarádkami peče a dodává koláče či pomazánky na různé kulturní akce. Poslouchá indie, folk a ambient, ve volných chvílích běhá, plave nebo si čte v kavárně.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

22

Jiří Mirzoev Na gymplu se mě kluci báli, že jsem mafián. Já jsem tehdy prej měl nějakou černou bundu a vypadal jsem drsně.

Do třeťáku jsem je v tom nechal.

Tatínek se narodil v Gruzii, v Tbilisi. Moje máma je Češka, narodila se tady ve Středočeském kraji. V roce 1985 jela na školní výlet na východ, skončili někde u Černého moře. Tam se na večírku seznámila s tátou.

Když odjela, psali si třeba rok dopisy. Na dalším školním výletě už měli napevno sraz. Táta se svou partou a máma s kámoškama. Viděli se asi po roce, dali se dohromady, pravidelně se navštěvovali a pak ji táta požádal o ruku. Brali se v Gruzii, obrovská svatba. Máma tam ale bydlet nechtěla, tak se kvůli ní táta přestěhoval sem. Pak se narodil brácha a to se za námi přestěhovala i babička. Doteď držíme nějaké ruské tradice, slavíme dvoje Vánoce a dva silvestry, například. A taky třeba ač táta mluví plynule česky, máme podivně striktně rozdělené střídání jazyků. Když jde o práci, tak mezi sebou mluvíme česky, když je to něco s rodinou, tak rusky.

Velký rozdíl mezi mnou, mojí rodinou a dejme tomu „ostatními Čechy“ je v tom, že u nás je rodina vážně na prvním místě. Ale takovým tím způsobem, že neexistuje moje a tvoje. Hodně českých rodin to má tak, že jakmile dítě dostuduje, má práci, tak se to rozdělí na moje a tvoje. Třeba někdo bydlí se svým tátou a řeší mezi sebou půjčky, vracení peněz. U nás to tak nikdy nebylo. Peníze jsou všech. Nebo třeba hodně mladých lidí přispívá rodičům na nájem, tak to my taky nemáme, to neexistuje. Ale naopak já zas pracuju v tátově firmě a nedostávám plat. Dělám to pro rodinu, pro sebe. Je to jiný, jiná kultura.

Přijdu na oběd k babičce a ta říká: „Až já pojedu do Moskvy za známýma, za rodinou, tak pojedeš se mnou. Už tam pro tebe mají vybranou nevěstu. Je vystudovaná, milá, připravená mít rodinu.“ Neposlali mi ani její fotku. Řekl jsem babičce, že o tom popřemýšlím. A už přemýšlím rok.

23 let. Studuje VŠCHT, Fakultu chemicko-inženýrskou.

Hraje na klavír a violu. Baví ho filmy, poslouchá spíš elektro.

W W W.REDWAY M AG.C Z

23

téma /

Jiří Seydler Kdybych byl střízlivý, asi bych se i bál. Jel jsem posledním metrem domů a nějaký vojensky oblečený chlap na mě vražedně zíral celou cestu. Asi kdybych náhodou vytáhl granát z tašky.

Babička má řecké kořeny, narodila se tady jako potomek řeckých uprchlíků před válkou, ale její tři starší sourozenci sem došli sami a víceméně po svých.

Asi tak, jako jdou dnešní uprchlíci. Děti musely jít napřed, rodiče až po nich. Rodiny byly rozdělovány násilně, tak to tenkrát fungovalo. V té době v Řecku vládli komunisté a někdy vzali děti, poslali je do jiné komunistické země a rodiče je pak našli až po letech.

Ti tři sourozenci šli sem k nám a nejstarší z nich, devítiletá, se o ně snažila starat. Jedno dítě ale stejně skončilo v dětském domově v Jugoslávii, kde prý byly dost kruté podmínky. Pak se nějak v průběhu doby dohledali, jedna z těch sester se dostala až do Kanady, a společně se poprvé viděli až teprve před pár lety.

A ta moje babička, co se narodila tady, si vzala kluka z jižních Čech. Měli spolu mého tátu, který je paradoxně světlejší než já. Ta genetika! Občas se kvůli tomu potkávám s ne úplně příjemnými reakcemi.

V dopravních prostředcích si vedle mě lidi moc nesedají, jenže já se taky tvářím dost protivně, tak je to možná i tím.

23 let. Studuje Právnickou fakultu UK a už pracuje v oboru. Jako oddechovku si rád pouští kvalitní severský black metal.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

24

Trang Do Thu V napjatých situacích plných xenofobie pomáhá humor nebo prostě jen laskavost. Musíš se nad to povznést, udělat krok dál a neoplácet. Vezmeš jim tím vítr z plachet. Myslím, že tenhle krok už jsem dokázala udělat.

Narodila jsem se v severním Vietnamu, když mi byly čtyři roky, přestěhovali jsem se do Český republiky.

Táta přijel jako první, my s mámou za ním přiletěly o dva roky později. To bylo v roce 1994, české občanství jsem dostala před rokem. Mám to tady ráda, hlavně Prahu, to je srdcovka. Z Vietnamu si pamatuju jen takový krátký vjemy. Obrazy. Vím, že jsme bydleli v ulici, která byla hrozně špinavá, a měli jsme malý dům. Spali jsme na takový vysoký bambusový nebo mahagonový posteli. Byla to spíš čínská postel, ve Vietnamu se spí na velkých tvrdých postelích, které slouží zároveň jako stoly. Když jsme přijeli sem, žila jsem od svých čtyř do jedenácti v české rodině, protože naši nonstop prodávali na tržnici. Za hlídání samozřejmě platili. Vietnamci umějí být strašně štědří a vděční za péči o jejich děti, takže se mezi oběma rodinami vytvoří pouto. České babičky a tetičky, po těch je ve vietnamské komunitě velká poptávka.

S tátou mluvím česky, s mamkou vietnamsky, ale to už mi tak dobře nejde, spíš polopaticky, rukama, nohama.

Tak si ale nemůžeme popovídat o všem. Mí rodiče jsou nejlepší na světě, ale nemáme až tak kamarádský vztah, že bych jim mohla říct úplně všechno. A to jsou oproti jiným vietnamským rodinám nejvíc liberální.

Mně chybí celé kusy vietnamské nátury. Taková ta oddaná pracovitost. Ale to souvisí i s tím, že patřím do generace millennials. Ptáme se, proč děláme, co děláme. Jsme generace Y, což se anglicky řekne „why“.

Nějaké slepé honění se za výdělkem… To pro nás už není. České dětství, česká strava, čeští přátele, to všechno mělo vliv na to, že nepřemýšlím vietnamsky.

25 let. Vystudovala MKPR a Česko-německá studia.

Miluje tanec, který podle ní v další evoluční fázi nahradí chůzi. Poslouchá UK elektro scénu. Píše blog o Češích a Vietnamcích, ráda propojuje lidi.

W W W.REDWAY M AG.C Z

25

téma /

Yara Abu Aataya Měli jsme nádherný obrovský dům se zahradami – olivovníky, jabloně, citrusy. Ráj. Teda trochu ráj v pekle. Ale lidi to peklo už nevnímají. Museli se naučit, jak se radovat i z naprostých maličkostí.

Jsem z Palestiny, z Gazy, narodila jsem se tam a po několika měsících jsme se přestěhovali sem.

První cesta do Česka byla čistě rekreační, táta si tady ale pak našel práci a my za ním přijeli. Tenkrát, v roce 1993, nebyl ten konflikt v Palestině tak vyhrocený jako teď. Jezdili jsme tam každé léto na prázdniny. To teď nesmíme, i když pořád máme pasy.

Vzpomínám si, jak babička ležela na smrtelné posteli.

Pamatuju si moře, každodenní nasedání do auta a cestu k moři. Bylo to, jako když se tady řekne „jdeme do centra“. Palestinci jsou milí, neuvěřitelně pohostinní. I když měli málo jídla, tak se podělili.

A chvíli předstírali, že na to mají. Tohle si beru do života. Když člověk přemýšlí pozitivně, i když to jen předstírá, má to vliv na to, jak to doopravdy cítí.

Chvíli hraje, ale pak je to realita. Prostě „fake it, till you make it“. Pokaždé, když skypujeme s tetami v Gaze, jsou nadšené, že mají elektřinu. V několika větách se to těžko shrne, ale já v sobě stále řeším, zda jsem Palestinka, nebo Češka, nebo co jsem. Kdyby se mě někdo měl zastat, myslím, že to budou spíš Palestinci, Češi ne. Ale pokud jde o můj vnitřní pocit, tak nepatřím ani do jednoho. Ve finále mám pocit, že jsem si snad vzala to nejlepší z obou. Vytvářím si vlastní cestu a způsob života. Snažím se.

Jsem muslimka, ale přijímám podněty i z jiných náboženství. Nejsem uzavřená. Podle mě jsou dva typy lidí. Ti, co si přečtou knihu a vykládají ji jen jedním způsobem, který je podle nich správný. Vše, co je tam napsáno, berou doslova. A pak jsou lidi, kteří umějí text chápat i metaforicky a připouštějí mnohoznačnost výkladu, prostě používají při čtení selský rozum. Židé, křesťané, i muslimové věří ve stejnou věc. To, kvůli čemu se nenávidí a vraždí, jsou jen nepodstatné detaily jejich učení. A politika.

21 let. UMPRUM, architektura. Ráda si rozšiřuje obzory o další obory, chodí na přednášky, akce, občas je sama organizuje. Baví ji se seznamovat s novými lidmi. Kreslí, cestuje, fotí, doučuje.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

26

Yasmina Overstreet Příští rok mám v plánu jet studovat do Santa Moniky. Jen ještě musím babičce dokázat, že nejsem zkažená Evropou.

Má totiž dojem, že jo. Hlavně proto, že nechodíme v neděli do kostela.

Prababička byla sudetská Němka. Po válce celou jejich rodinu odsunuli do Německa, jenže prababička už byla těhotná s Čechem, mým pradědou. Přiznala se k tomu až na hranicích. Řekla rodičům, že ho má ráda a jde za ním zpátky. Cestou ji zavřeli do vězení, ale nějak to dala. Pak se s pradědou vzali a žili spolu až do smrti.

Dost toho zažili. Češi jim na barák malovali hákáče a prababičce nadávali, že je nacistka. S pradědou měli tři dcery, prostřední z nich je moje babička, která si pak vzala taky Čecha a narodila se jim moje máma.

Takže to je ta česko-německá větev.

Z tátovy strany je to složitější. Prababička byla indiánka z kmene Čoktů. Vzala si irsko-francouzského misionáře a měli spolu snad devět nebo deset dětí.

Jedním z nich byla moje babička. Ta si vzala dědu a ten má zase předky z afrického Toga. Do Ameriky je přivezli otrokáři. No a ti dva spolu mají mého tátu. Tolik lidí z celého světa se muselo potkat a prožít a vydržet tolik věcí, abych se já mohla narodit.

Narodila jsem se v Beverly Hills, bydleli jsme v Santa Monice a taky chvíli v horách v Coloradu. To jsem byla ale hodně malá, pamatuju si jen útržky, třeba jak jsem jezdila na tříkolce kolem našeho srubu. Za babičkou do Santa Moniky občas jezdíme, miluju pláž, oceán a americký pozitivní přístup k životu.

Když na mě někdo v Česku zírá, neřeším to. V metru mám vždycky sluchátka a na nikoho nekoukám.

Na základce mě holky šikanovaly. Brečela jsem a přála si být bílá, mít blond vlasy a modrý oči. Teď na gymplu je to bezvadný, nic takovýho tam neexistuje, nikdo se nikomu neposmívá.

16 let. Studuje na Mensa gymnáziu. Vždy u sebe nosí plně vybavenou lékárničku. Zajímá ji medicína, biologie, Freud, divné filmy a kapely. Jednou bude zachraňovat lidské životy.

W W W.REDWAY M AG.C Z

27

reportáž /

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

28

TEXT: CRAIG MCLEAN PRO THE TELEGRAPH FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Just in Bieber Tohle jsem já!

Po třech letech pubertálního zlobení, kterým plnil stránky teenagerských časopisů, míří Justin k maturitě. Ke zkoušce z dospělosti v hudbě i osobním životě. Je mu jedenadvacet, takže věk na to má akorát. Rozhovor, který jsem s ním na toto téma chtěl vést, se nakonec nekonal. Ačkoliv jsme spolu strávili celý den, neměli jsme čas na chvíli si sednout a bavit se stylem otázka-odpověď. Místo toho vznikl útvar podobný nejspíš reportáži.

W W W.REDWAY M AG.C Z

29

reportáž /

Další den, další rychlá zastávka na Justinově cestě, „comebacku k vlastnímu srdci a mysli“, jak tomu říká, a pochopitelně i na pódia, kde se k lítosti svých fanynek už dlouho, dlouho neukázal. V tomto říjnovém odpoledni se město Los Angeles doslova roztéká horkem, Justin se ale pohybuje hezky svižně. Už má za sebou ranní plavání a běh, dva středně dlouhé telefonické rozhovory s novináři a předtočení upoutávky na další díl Access Hollywood, zábavního televizního pořadu, v němž vystoupí jako speciální host „… a ukáže nám svou k nepoznání změněnou image“. Ano, změna image je téma, kolem kterého se všechno točí. Je to možná povrchní, ale uvažme, že ten chlapec byl vůbec první, kdo na YouTube nasbíral dvě miliardy zhlédnutí, a to, prosím, už před čtyřmi lety.

Na Facebooku má 73 milionů přátel, na Twitteru 68 milionů followerů. Jeho mediální vliv je nedozírný, kdyby zítra prohlásil, že se právě stal veganem, mělo by to dopad na americký potravinářský průmysl? Je to možné, a jakékoliv změny je proto potřeba sledovat stejně pečlivě jako projevy Angely Merkel nebo Vladimira Putina. Řekli byste to před pár lety do toho malého, dobře vychovaného kluka z dělnického prostředí kanadského maloměsta, který se vždycky bál Boha a maminky, protože ta, i když na něj byla sama, mu žádné lumpárny nestrpěla? Asi těžko, co.

plyšovému medvídkovi. „Drogy, mejdany, šlapky, rvačky, vězení… A přitom jsi tak zvláštní, jedinečný.

Mohl jsi být pro svět inspirací. Vzorem. Vůdcem.

Místo toho jsi jako… jako ten Justin Bieber.“ (proneseno zvlášť opovržlivým tónem) Justin Bieber, ten tak-akorát-přijatelný výtržník a zlosyn, přichází na konci roku 2015 s pokáním: „To všechno už je dávno za mnou, změnil jsem se, dospěl, a tohle je mé pravé já!“ Známka dospělosti Singl What Do You Mean? z dlouho očekávané desky Purpose (v překladu Smysl, Cíl, Záměr) mu obsazením prvního místa v americké i britské hitparádě poskytl pořádnou dávku pravého mužského sebeuspokojení. Každý kluk chce být v něčem první, až jednou vyroste, nebo ne? „Hodně lidí si myslelo, že už jsem tady tak dlouho a jsem tak slavnej, že první místa v hitparádách dávno mám. Jenže i když jsem první desku vydal v patnácti, byl jsem vlastně až doteď new-in-da-game,“ raduje se čistě a upřímně historicky nejmladší vítěz hudebních žebříčků na obou stranách Atlantiku. Na to, jestli je dospělá i hudba na albu Purpose, teď ještě nedokážu odpovědět.

Odpoledne pokračuje a my jedeme do Beverly Hills

Když se moc snažíte, nejste cool Tihle v dětství přísně vedení a bezproblémoví hoši se v pubertě často utrhnou ze řetězu. Pár příkladů, čím se za poslední tři bouřlivé roky Bieber proslavil v tisku: Pokuta 80 000 dolarů za opakované overkill bombardování sousedova domu syrovými vejci. Policejní zadržení za bezohlednou jízdu a řízení pod vlivem alkoholu. (Test na marihuanu byl taky pozitivní, ale to se nakonec ani neřešilo.) Bitky s paparazzi, arogantní přístup k novinářům, dvouhodinové zpoždění začátku koncertu v londýnské O2 aréně, což bylo zvlášť neodpustitelné vzhledem k tomu, že druhý den musely jeho fanynky vstávat do školy. Zapomenutí svého mazlíčka, opičky malpy, na letišti v Německu a opakované poflakování se po venku bez trička s kalhotami tak proklatě nízko, že byly vidět skoro celé spodky! Starý zkušený rocker na odpočinku Rod Stewart to komentuje: „Justin Bieber chce být zlý kluk, protože velké rockové hvězdy takové bývají.

Ale buď to v sobě máš, nebo nemáš – nemůžeš se to naučit. A na Justinovi je vidět, jak moc se snaží.“ Ztráta nevinnosti zlatého chlapce určeného původně k jednorázovému použití však přece jen něco přinesla: příběh, téma, pointu. Ne, popkultura není spravedlivá. Samá šalba a klam to je. Rockové hvězdy, které dělají opravdové potíže, si dnes hudební průmysl nemůže dovolit. Nejsou na to peníze. Všechno musí jít jak na drátkách, žádné zbytečné prostoje, žádný „sex, drogy a rokenrol“.

Na druhou stranu je potřeba udržovat mýtus naživu, hodní hoši a dívky nás rychle znudí, potřebujeme trochu vzrušení, jinak nebudeme hrát. V nové hollywoodské komedii Ted 2 proto z úst Morgana Freemana vycházejí tato neuvěřitelná slova: „Četl jsem o tom, co děláš, jak žiješ,“ říká potulnému

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

30

Pro umělce je důležité nestydět se za svou zranitelnost.

Opravdový umělec je upřímný. Je to těžké, ale já chci být opravdový umělec.

za manažerem Scooterem Braunem. Tento třiačtyřicetiletý Newyorčan objevil kdysi dvanáctiletého Justina na YouTube, jak si před webkamerou zpívá slavné R&B hity a dělá k tomu všechny ty pohyby. Obchodní partnerství přineslo oběma peněz jako šlupek, jen za rok 2013 si Justin (sám) vydělal 53 milionů dolarů. Braun se přestěhoval do LA, koupil si za šestnáct milionů barák v Hollywood Hills a za dalších jedenáct zařídil kancelář v BH. Cestou vzpomínám na uplynulých šest měsíců, které jsem strávil přípravou na tento den.

Pronásledoval jsem Biebera jako stín, volal obden Braunovi a zaklínal ho, ať mě už, proboha, napíše do diáře. Ne že bych Justina tak miloval. Když jsme se v roce 2012 setkali poprvé, byl na pěst. To jsme taky jeli autem, ale „zlatý chlapec“ se víc věnoval svému instagramovému účtu, hrál si s mobilem a všemožně dával najevo, že se se mnou nechce

bavit. Do očí se mi nepodíval ani jednou a oba jsme se cítili trapně. Já navíc unaveně a staře. Dneska je jak vyměněný. Místo nervózního, vyděšeného puberťáka, který tenkrát upaloval do hotelu Kensignton skrytý pod bundou bodyguarda, zatímco mě nechal napospas davu ječících fanynek, ani se neohlédl, vezu příjemného, klidného týpka s kultivovaným hlasem a způsoby. Vtipně a s nadhledem mi vypráví, jak ředitel jeho nahrávací společnosti nedávno dostal cenu za občanskou prospěšnost a různé dobročinné aktivity. Pointa je v tom, že ředitel je nesmírně soutěživý člověk, kterého doslova sžírá i sebemenší prohra. „Před rokem jsem mu to natřel v ping-pongu a od tý doby mě neustále vyzýval k odvetě. Byl tím úplně posedlej. Minule mi, jasně že z legrace, začal vyhrožovat: ‚Tak ty nemáš čas zahrát si se mnou pinčes? Ach, to je škoda… Mimochodem, nemůžu ti teď vyplatit honoráře, máme problémy, ale co kdyby ses u mě zítra zastavil?‘ Smál jsem se a druhej den jsem u něj byl s vlastní pálkou. Nandal jsem mu znova, co se do něj vešlo, nešetřil jsem ho ani náhodou, to ho snad naučí.“ Smějeme se a už jsme tady. V Braunově kanceláři, kde má Justin svoje soukromé apartmá, fotograf se svými asistenty připravuje světla a scénu na focení. Justin mizí pod sprchu, pak k vizážistce a kostymérce, mně zatím dovolí poslech pěti tracků z Purpose. „Pak mi řekneš, jestli se ti to zdá dost sick, o. k.?“ mrkne na mě. Poslouchám a zdá se mi to docela „sick“.

Taky klidné, hluboké, autentické, nevymyšlené.

Většinou pomalé tempo, ale velké, nosné beaty. „Is it too late now to say sorry, I know that I let you down,“ zpívá se v textu. Po focení se ptám, jestli text psal s myšlenkou na někoho konkrétního. To už Justin leží na velké pohodlné pohovce („Nevadí ti, když se trochu natáhnu? Začínám bejt trochu unavenej.“) a s rukama za hlavou přemýšlí: „Na svou ex (Selena Gomez, pozn. red.), taky na média, jak je to těžké, když se ti do všeho pletou…, na rozchody vůbec.“ Se Selenou, bývalou hvězdou Disney Chanel, která Justinovi stála po boku během jeho raketového vzestupu, se po nějakých ups and downs rozešli zhruba před rokem. Ale zůstali přáteli, pravidelně si volají, vídají se na večírcích, a dokonce profesně spolupracují – Selena například tančí v jeho novém klipu Sorry.

Umění rozchodu, to je známka skutečné dospělosti, ne první místo v hitparádě.

Jdeme do hloubky Ve třetí písničce, kde mimochodem hraje moc pěkně na kytaru Ed Sheeran (velká hvězda UK, k nám to zatím nedošlo, pozn. red.), lamentuje Justin svým vysokým sladkým hlasem, jak jsou někdy kámoši nevděční, chodí do klubů pod jeho jménem, a ještě ho za zády pomlouvají, a kolikrát mu už zkazili radost. Ptám se, jestli měl i v tomhle případě na mysli konkrétní lidi. „Je to takový trochu zahořklý text. A jasně že o konkrétních lidech. Ale nechci je jmenovat, nechci nikoho urazit, takže o tom už nebudeme mluvit. Můžu jenom říct, že jsou mi blízcí, a proto se mě každá taková malá zrada dotkne.“ Pokud jsou tyto skladby pro Purpose charakteristické, asi to nebude roboticky nahraná,

Já bych si mohl jako textaře vybrat a zaplatit kohokoliv na světě. Toho nejlepšího.

W W W.REDWAY M AG.C Z

31

reportáž /

inženýry ultra-popu navržená a otextovaná deska, jaké dnes vznikají od Taylor Swift až po The Weeknd. Justin říká: „Já bych si mohl jako textaře vybrat a zaplatit kohokoliv na světě. Toho nejlepšího. Stejně tak skladatele – hej, kámo, jak to jde, nechceš pro mě napsat hit? Jenže jsem to potřeboval udělat sám. Aby to bylo jenom moje.

Abych to byl já.“ Říkám, že jsem v textech zaslechl vlivy jeho křesťanské víry. „Víra je pro mě důležitá. Pomohla mi pochopit, proč jsem na světě a jak mám zvládnout všechno to, co dělám. Chci žít v souladu sám se sebou a znát svoji cenu. Víra dává mému životu rámec. Když čtu Bibli, uvědomuju si, že je to kniha o lásce.“ Vážím si Justinovy upřímnosti, přece jen jsem cizí chlápek, jeden z mnoha, co s ním denně chtějí mluvit, dělat rozhovory, aby měli z čeho platit hypotéku, a odhalit před nimi soukromí, svoji křehkost, svoji slabost, to chce paradoxně velkou odvahu a sílu. Justin si sedá, sundává si čepici a rukou si prohrabuje na blond odbarvené vlasy.

Nedívá se na mě, když zamumlá: „Pro umělce je důležité nestydět se za svou zranitelnost.

Opravdový umělec je upřímný. Když je jeho stav mysli divný, temný, napíše o tom. Je to těžké, ale já chci být opravdový umělec. Ne jako dřív.“

krevním oběhem, to přesvědčení, že nic neumíš, že jsi vlastně jen podvodník, a co bude, až se na to přijde. Ochotně a rád jsem uvěřil všemu tomu přehánění, lichotkám a podlézání. Uvěřil jsem tomu tak, že jsem si to o sobě začal doopravdy myslet. Byla to obrana proti strachu ze samoty, ze selhání, ze sebe samého. A pak se začaly dít blbé věci. Už mi na nikom nezáleželo. Na mámě, na Seleně, na nikom. Tak to prostě bylo.“ Purpose: Lítost a omluva Dobře, tak to prostě bylo. Ale teď už proti mně nesedí to umanuté děcko, se kterým jsem jednou jel do hotelu Kensington. „Ještě nejsem tam, kde chci, ale aspoň už nejsem tam, kde dřív. Pořád na sobě musím pracovat. Jsou dny, kdy mám depky a vztek. Ale celkově dělám pokroky, v hudbě i osobním životě, a to mě motivuje.“ V showbyznysu platí pravidlo, že s novou deskou musí vyjít i nový příběh, legenda, a samozřejmě změna image, aby měli novináři o čem psát.

Pozoroval jsem Biebera celý den a myslím, že tentokrát to není trik. Ten kluk se opravdu snaží dospět a Purpose je jeho upřímné zamyšlení nad tím, jak to udělat. A taky lítost a omluva těm, kterým ublížil.

Dřív nebyl upřímný? „Byl jsem brutálně upřímný hlavně v chování vůči okolí, novinářům a tak.

Soustředil jsem se jen na vnější projevy, líbilo se mi, že si můžu dovolit být hulvát a machr. Média z toho šílela, novináři všechno ještě přifukovali a já si říkal fajn, dám vám, co chcete. Chcete zlýho kluka, tak já vám to ukážu.“ Snažím se ho povzbudit. Tohle přece není nic nového, zažili to Beatles a po nich všechny slavné skupiny, co jich za těch padesát uplynulých let jen bylo. A co vím, nebyli to jen novináři, kdo mu ztrpčoval život (i když třeba tajně pořízené fotky z ostrova Bora Bora, kde se o dovolené procházel se svou současnou přítelkyní, britskou modelkou Jayde Pierce, docela nahý, ho rozzuřily nad obvyklý rámec, k čemuž ještě přispěl jeho otec, když je pro tisk okomentoval slovy: „Čím tu věc krmíš, synku?

Jsem pyšnej táta!“). Složitý vztah měl i s Braunem, který ho na začátku kariéry držel hodně zkrátka.

Bylo to pochopitelné, vždyť Justin byl ještě dítě.

Jenže každá akce vyvolává reakci. Justin se zmítal v pubertální revoltě, vzpouře proti autoritám a zároveň ve svých ambicích, které Braun krotil dost nemilosrdným způsobem: „Nejsi nic než další senzace na jednu noc. Žádný umělec, ale produkt,“ říkával mu. Situace se postupně vyhrocovala, až se stala nesnesitelnou. Na jedné straně dítě, které chce vyrůst a dělat si věci po svém, na druhé strach z neúspěchu a touha utéct od toho všeho někam pryč. Tímhle si Bieber prošel a finanční svoboda ani kámoši, co by mu odkývali i skok z mostu, mu v tom nepomohli. „Když máš nízké sebevědomí, ze všeho nejradši posloucháš, jak jsi skvělý, jak všechno, co děláš, je výjimečné. Neutralizuje to ten jed, co se ti šíří

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

32

Ještě nejsem tam, kde chci, ale aspoň už nejsem tam, kde dřív.

soutěž /

DESIGNUJ A VYHRAJ! Jak na to?

1) Běž na urbanlux.cz a prohlédni si kolekci Happy Socks Athletic.

2) Zaměř se na vzory, barvy a celkovou náladu.

3) Na našem FB v albu Happy Socks Athletic si stáhni obrys ponožek a doplň kolekci vlastním návrhem.

4) Pošli nám ho na mail info@redwaymag.cz do 5. prosince.

5) Nezapomeň připsat adresu, jinak nesoutěžíš!

Co za to?

1) Po jednom páru Happy Socks Athletic pro tři kluky a tři holky.

Celkem tedy ponožky pro šest výherců.

2) V obou kategoriích vybírá první dva výherce redakce, třetím je ten, jehož návrh dostane nejvíc lajků na FB.

W W W.REDWAY M AG.C Z

33

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Z tajenky se dozvíte název dokumentu o jednom z našich nejvýraznějších hudebníků. Tomáš Klus to fakt není, mimochodem.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

34

smartbox/první pomoc

TEXT: YASMINA OVERSTREET SLOUPEK: VÁCLAV PINKAVA FOTO: ARCHIV, FILIP OBERMAJER

Learn You Must!

Life hack #1 Při resuscitaci je nutné stlačovat hrudník v rytmu sto až sto dvaceti stlačení za minutu.

Aby nevypadli z tempa, zpívají si záchranáři na celém světě Stayin’ Alive od Bee Gees.

Life hack #2 Jste na mejdanu a něco jste vypili. Kámoš zničehonic bouchne hlavou o stůl a nereaguje, ani když s ním třesete. Štípněte ho do ucha nebo mu nacpěte článek prstu do měkkého místa pod ucho tam, kde končí čelist. Říká se tomu „vyvolat bolestivý podnět“. Pokud ho to probere, o. k., nacházel se ve druhém stadiu bezvědomí, tzv. soporu. Pokud se neprobral, je zřejmě v kómatu. Musíte ho dostat ven, kde je vzduch a menší hluk než v klubu (nebo kde to jste). Tam ho položte na zem a zakloňte mu hlavu. Zkontrolujte, jestli dýchá – přiložte ucho k jeho puse a poslouchejte, jestli uslyšíte dech.

Zároveň sledujte, jestli se mu zvedá hrudník.

Pokud ne, zavolejte záchranku a začněte s resuscitací (Stayin’ Alive). Nebojte se přitlačit, kdybyste mu náhodou zlomili žebro, nic se neděje. Pokud dýchá, je to prima. Otočte ho na bok do stabilizované polohy, tak zůstanou jeho dýchací cesty průchodné, a zavolejte záchranku. Do příjezdu z něj nespouštějte oči.

Kontrolujte dýchání.

Life hack #3 Jestli se vám někdy spustila krev z nosu, chytří dospělí vám určitě poradili nacpat si do něj tampon a zaklonit hlavu. To je špatně. Žilka už někde praskla a krev do ní zpátky nenaženete.

Naopak vám nateče do miniaturních škvírek v nosní přepážce, kde se může zanítit a způsobit šílenou bolest. Následné posezení u doktora bude taky hodně nepříjemné. Jediná správná a bezpečná možnost je předklonit hlavu, dvěma prsty stisknout kořen nosu a nechat krev volně odtékat.

Life hack #4 Kufřík první pomoci pro zlomená srdce navrhla designérka Melanie Chernock. Obsahuje CD se smutnými písničkami o rozchodech, vonnou svíčku, barevně sladěné zápalky, čokoládu, vodku, kapesníčky, pěnu do koupele a bonbony ve tvaru srdce v krabičce od prášků proti bolesti. Kufřík Love Hurts si bohužel nekoupíme, Melanie jej vytvořila pouze jako školní projekt. Ale můžeme se inspirovat.

Life hack #5 Všude po Praze jsou rozmístěny tzv. chytré defibrilátory. Nacházejí se v každém obchodním centru, v kabině řidiče každého autobusu, tramvaje a soupravě metra. Taky ve všech větších kancelářích a na úřadech. Při spuštění na vás defibrilátor začne mluvit anglicky, česky umí zatím jen pár z nich. Přesně vám řekne, co máte dělat a kam umístit nálepky, kterými pak do těla pustíte proud. Samozřejmě voláte záchranku, ale kdy se vám v životě poštěstí dát někomu beztrestně elektrický šok?

W W W.REDWAY M AG.C Z

Poměry V jistém běžném kancelářském balíku je krásná chyba v překladu. Je to hláška, která vyskočí, když se soubor ukládá do staršího formátu a hrozí, že nějaké novější vlastnosti se vytratí, protože nejsou ve starší verzi podporovány.

Zatímco anglický varovný text upozorňuje na „minor loss of fidelity“, český překlad vytrubuje, že nastává „bezvýznamná ztráta věrnosti“.

Poměrně vtipné kouzlo nechtěného, ale tato ztráta věrnosti překladu si nezaslouží nadávání na poměry.

Na poměry se dá nadávat, ale jsou i poměry zcela hmatatelné, na které se nenadává. Může to být poměrně zajímavá záležitost.

Podle statistik v USA má typická žena od 29 do 59 let věku čtyři poměry (tedy velmi vážné známosti), typický muž jich má sedm. Přiznaných, ovšem. Nějak to neodpovídá skutečnosti, že žen a mužů je přibližně stejně. Odhlédneme-li od variací, znamenají tato čísla, že mezi muži jsou nějací výrazní donšajni, kteří pekelně táhnou průměr nahoru, a/nebo že mezi ženami je více totálních abstinentek, které táhnou průměr dolů. Nebo, a to se mi zdá pravděpodobnější, někteří muži přehánějí a některé ženy zapírají.

Na poměry tohoto typu pak nadávají leda ti dotčení svým nedotčením.

Co se netělesných poměrů a vztahů týče, jiné statistiky nám tvrdí, že každý z nás zná libovolného jiného člověka prostřednictvím známých (známých1 (známých2 (známých3 (známých4 (známých5)))))… rozvětvení má šest článků.

Princip známý jako šest stupňů odloučení (six degrees of separation) proslavil v šedesátých letech svými experimenty americký psycholog Stanley Milgram.

Od té doby se to několikrát ověřovalo a zjistilo, že mezi dvěma uživateli Microsoftu je řetězec průměrně 6,6 kontaktních osob, mezi uživateli Twitteru 4,6, mezi uživateli Facebooku 5,7. To znamená, že počet skoků potřebných k doručení zprávy mezi dvěma lidmi je od čtyř do sedmi. Tolik je třeba zprostředkovatelů, abychom doručili libovolnému člověku sdělení skrze vzájemné neznámé známé známých. Výstižnější by snad bylo nazvat to místo odloučení sblížením. Šest kroků ke sblížení.

Těm z vás, kteří si všimli zvláštní souhry čísel 4 až 7 s těmi uvedenými výše, bych rád připomenul, že se tu jedná o řetězec, o vrstvy, ne pouhé součty. Typický člověk má známostí stovky, skutečných přátel údajně zvládneme mít zhruba tucet tuctů. Úvaha, posílená začátečnickou němčinou, že to zázračné vztahové číslo sechs napovídá, že typický muž nebo žena si to za svůj život zprostředkovaně rozdá s celým lidstvem, je však naprostá hloupost.

Nicméně tato legrační myšlenka je poměrně svůdná.

Uklouznout se dá i v počtech.

Poměrně snadno.

35

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: DAVID JIŘIČKA

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Czenglish Každý jazyk se proměňuje. Pár set let zpátky se u nás mluvilo staročeštinou, předtím staroslověnštinou a ještě předtím nějakým lokálním jeskynním dialektem. Tento proces nikdy nekončí, vezměte si angličtinu; používá se po celém světě, každá kultura si ji trochu přizpůsobí, a výsledkem je nová řeč srozumitelná na obou stranách barikády. To je přirozený proces. Pryč s jazykovými puristy! Pryč s tuhou, nestravitelnou angličtinou! All hail Czenglish!

Pozn.: Tento díl Kreativní učebnice používejte pouze na vlastní nebezpečí. RedWay se tímto zříká odpovědnosti za veškeré známky z angličtiny, které by snad mohly vyplývat z aplikace níže uvedených rad. Děkujeme.

E n v á r p es s C u a #1 Nmenovávat poj školy ce te -li ) pr áv ě gl ič ti ny ‘, ch ám e, že js te is h (č i ‚č en gl en Př ed po kl ád Cz li. é ví pe lo vá , vn ch ap rá to ab sp tu Kr v ou ní ně uk , pa S vý ed , př es st ol y, ok na eň , čí t kl id ně hn be : ta bu le , í ur či t st up m ůž em e za se ko le m se uj te – st ač te en ně jm éd po hl u oz ol vl as tn í R šk ký e. ja tu ol ď ně šk í te ve m aj ís tě . A ov ní m ti ná ři pr o to na svém m po ku d ve sl ap ní an gl ič vš ec hn o je uj m e! – že st ře dn í. Tr at bo m m je ne pa ke ní za ed sl a to si te dy zá kl ad za se be a vý s al e uč í – pr os tě dá t ot he r en gl is h ná je M í Cz o: , ač kt st ém , ta B st sy e te dy sl ov o a. šk ol st ví jd e sl ov o A i hé ja ko fa ck e če skéh o sp oj en í zn ám ol . Je dn od uc ek la d. Li ni př ho Sc ný h ov ig sl ,H ol ho Sc e sp rá vn ý, do M id dl ic Sc ho ol , Sc ho ol , B as

#2 Pokud nEkd e

nEco je, pr ostE to Re k n i Je dn ou z ne jd iv ně jš íc h ko ns tr uk cí / th er e ar e“ za st ar al é an , kt er á se po gl ič ti ny je už ív á po ka ně co je . Sp va zb a „t he žd é, kd yž ch ou st a le ho re is ce m e vy já dř uč ký ch , ba do ja ké si ne it , že ně kd pr im it iv ní ch sr oz um it el e vě t se tí m né sy nt ak ti že na d ni m pá de m za vr tá cké dž un gl i tr áv ím e vz vá e a na hl ko ed em k je jic ne c se př is m no žs tv í ča ti hn em e, h ba ná ln ím su . Ta kž e si u ob sa hu ne to ce lé po na st ol e pe po m ěr né če ng lic ku ro , pr os tě zj ed př no el du ož ší m e: kd yž ím e vě tu ta Žá dn é po di je k, ja k je . „O vn é va zb y, žá dn é př eh n ta bl e is pe cl as sr oo m az ov án í vě n.“ .“ B al zá m na tn ýc h čl en ů. uš i. „I n sc ho ol is

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

36

ti k a j , v #3 Mklunarost zobá vn ýc h du , a to je á kr om ě po di u zá sa dn í va An gl ič tin a m ov je št ě je dn sl ní vy sl ov it, al e dá řá dá lá po zv o us Če ch vů be c ne zá ko ni to st í pr ák ud ch ji e št ěs tí zn ám e h“. Ne je nž ln ě jin ak ! Na so uh lá sk a „t iv e po ka žd é úp uj ov sl da t – kd yk ol vy řá víc po vy na on a se je št ě sa ta ni sm em ě m bn ký do tic Po ne “. fo „s s tím to en gl is h za ce st u, ja k se ěn ím e ho v Cz ši ro ký m „a “ je ví „t h“, vy m ez i úz ký m a m íl zd se ve sl ov ě ob ro i t va ně kd o ro no ig e se em ůž s za bu de el eg an tn ě m ov ka m i. Až ná nc ko i ou js ým “ ěl a „b et i a ne zn „b at “, „b ed “ ne bo zn ěl ým i sl ov y „b ad “, ez m g. že in , es at í so m př es vě dč ov em e m u do oč ro zd íly, ře kn vý sl ov no st ní

#4 Rozlišo vá

ní mezi Casem a m pro lúzr ístem je y dě lat hla vu ze zb Sp ráv ný če ng liš yte čn ýc h pra vid tin ář ted y už ví, el; pu rit án sk ý, zlo že si ne má ne za sa dil svo ji my sln ý jaz yk Sh po sle dn í rán u. Ex akes pe arů v ale ist uje tak ov á vě ješ tě člo vě k mě l při sd c, kte ré se řík á ěle ní, že se ně co SV OM PT a po dle sta lo, ne jdř ív říc níž by in sc ho ol ye ste rda t kd e, a až y.“ Ta kh le sa mo po tom kd y. Jak ož zře jm ě žá dn ý no e: „I wa s Če ch ov i je úp lně rm áln í Če ch ne uv jed no , jes tli by l až uje ; no rm áln ím vč era ve šk ole ne je stá le tot ož ná u bo ve šk ole vč era . Ta to vít an á svo , pro tož e inf orm bo do my sln os t se typ u „I wa s ye ste ac e od ráž í i v Cz en gli sh , kd rda y in sc ho ol“ e jso u tva ry sa mo zře jm ě pří „b efo re“ ve vše pu stn é, sp olu s ch vý zn am ec h slo po už ívá ním pře dlo žk va „p řed “. Po dle jen om v so uv isl y pu ris tů by se „b os ti s ča se m, kd efo re“ mě lo řík at ež to pře d ba rák če ng liš tin ář ale em by by lo „in fro nt of ne roz um í tom u, the ho us e“ ; co je pro bo ha šp tot o pra vid lo ok atn ě na „b efo re áz ale ign oru je, the ho us e“, a tud ste jně jak o hro ma íž ne sm ysl ů. du da lší ch vyk on str uo va ný ch

y d u k , š í n ev ž y d K #5 polehni se kam, s nkt i t s n i a n ce lý vz ít ji v po ta z: én ě ne uš ko dí cm sy nt ak tic ky ni a a, ky et tic m fo ne je už tro ch u an gl ič tin a je že , m to Po sl ed ní ra da v po že už ívá oč ívá in a, al e pr ot o, gl is h to tiž sp tě žš í ne ž če št ko nc ep t Cz en la by m lu vn ic i e by m čí že es ko . Ne pr ot o, r ni cm én ě př ho vě zá př íli š sl ož itá Na . la o éh ja zy ko vé y a jin á pr av id u zd ro ji ka žd jin é pr os tře dk jd ůl ež itě jš ím , kt er é jd ou ne zů k ra o vý ím a př st e ou éd ne m ex is tu je sp rá vn ý a kr át ce po hl m . V če št in ě ja ko ka žd ý sp tiž ke sl ov íč ků a Cz en gl is h – y, ku d ob Po . ůs bo ha ts tv í, to zp ílu a zd lik ro vš ec hn y be z gl ič tin y ně ko v po ta z úp ln ě př el ož it do an jte sv oj i re po be za – tě ém os st pr ač ní sy tra pt e se a r ey es an tid is kr im in í sl ov íč ko , ne vič ce , že „You dn e ko nk ré tn é dr ah é po lo sv at řík e vá m te dy vy pa . nd up ra e So a až bu de te na Pa in ce le br at fa nt az ii. Tř eb ým he rc em je va ší m ob líb en že a r“ be Se pt em

W W W.REDWAY M AG.C Z

37

smartbox/jak na školu

TEXT: DAGMAR KOZLOVÁ FOTO: ARCHIV RADKA ZAVŘELOVÁ

Nezisková organizace YFU (Youth for Understanding) vznikla v USA v roce 1951 z přesvědčení, že mezinárodní výměna mládeže může přispět k míru, větší toleranci, porozumění a přátelství mezi kulturami. Posláním YFU je rozvíjet mezikulturní porozumění, vzájemnou úctu a sociální odpovědnost

prostřednictvím studijních výměnných pobytů pro mládež, rodiny a komunity.

Více informací o studiu v zahraničí nebo hostitelském programu najdeš na www.yfu.cz nebo info@yfu.cz.

Studovala jsem v Rakousku Sedmnáctiletá Radka Zavřelová žije v Praze, kde studuje na Gymnáziu Voděradská. Nebyla tam ale úplně

Přihláška a formality Hlavním kritériem pro mě byla německy mluvící země, čímž se můj výběr zúžil na Německo, Rakousko a Švýcarsko. Další věc, po které jsem toužila, byly hory. Tím vypadlo Německo a Rakousko mi potom přišlo jako nejlepší volba.

Ke zprostředkování pobytu jsem si vybrala organizaci YFU, protože je dobrovolnickou organizací a její ceny přijatelnější než jinde.

V okamžiku, kdy jsem se rozhodla, šlo všechno strašně rychle. Najednou jsem v ruce držela závaznou přihlášku a plán se změnil v realitu, která mi trošku naháněla strach. Ale vzala jsem propisku a podepsala. Bylo to naprosto úžasné a správné rozhodnutí. Trochu mě potrápil nekonečně dlouhý dotazník, trvalo mi pár dní, než jsem ho celý vyplnila. Musíte to

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

38

spokojená, z čehož vyplynulo rozhodnutí, že to chce změnu. A nelitovala.

dělat pečlivě, jelikož YFU vám podle něj hledá vhodnou rodinu. Bylo mi jasné, že teď mě čeká období nervozity, jestli mě nějaká rodina vůbec bude chtít, ale nečekaně brzy přišla zpráva, že si můžu začít balit. Byla jsem umístěna jako první ze všech, co si podali přihlášku stejně se mnou, takže radost veliká, navíc Innsbruck, hory všude! Lepší místo jsem si ani nemohla přát.

Přípravy na cestu Vlastně jsem si celou dobu až do mého odjezdu moc neuvědomovala, že odjedu na tak dlouhou dobu od rodiny a od svého dosavadního života.

A když náhodou přišla chvilka, kdy mi to začalo nahánět strach, dělala jsem, jako že nikam neodjíždím a nic se nemění.

Balení nebyl zase takový problém, do Rakouska jsem jela vlakem, takže množství zavazadel nebylo omezené tak přísně jako u letadla. První chvíle, kdy mi došlo, že už odjíždím a není cesty zpět, byla fakt až na nádraží. Najednou stojíte se zlomkem svých věcí u vlaku, který vás odveze daleko od všeho, co znáte. To by znervóznilo každého. Sebrala jsem ale veškerou odvahu a s předsevzetím, že nebudu používat angličtinu a spolehnu se jen na svou němčinu, jsem se vydala vstříc novému životu.

První dojmy Vystoupila jsem v Innsbrucku a myslela, že tam na mě moje nová rodina už bude čekat.

Na nádraží ovšem kromě mě nebyl vůbec

INFO O POBYTU • škola: Bundesreal gymnasium in der Au, Innsbruck • délka pobytu: 10 měsíců • typ ubytování: v rodině • cena: 149 000 Kč

Rychlé info o Rakousku • Hlavní město Vídeň je zásobované asi nejkvalitnější vodou v Evropě.

• Životní úroveň patří k nejvyšším na světě.

• Představa Rakušanů o swagu: Posedávání na kanapíčku ve svitu svíček, decentní srkání čaje a přehrávání alb jediné rakouské rockové hvězdy – Falca.

• Rakušané se rádi učí česky. Nejčastěji kvůli obchodním a životním partnerům nebo z obdivu k Václavu Havlovi. Výuku českého jazyka zavedla ve Vídni už Marie Terezie před 240 lety.

nikdo, takže jsem se poněkud vystresovala.

Strach a panika. Co teď budu dělat? Po chvíli okolo mě začal chodit muž. Když se mě zeptal, jestli náhodou nečekám na něho, nesmírně se mi ulevilo. První problém vyřešen. Nový táta se ujal mých kufrů, které jsem celou cestu zoufale vláčela za sebou při všech přestupech a čekáních na další spoje. Teprve po několikátém přestupu jsem dostala geniální nápad a začala používat výtahy pro vozíčkáře – škoda že mě to nenapadlo dřív, člověk se pořád učí.

Naše první společná cesta vedla do obchodu a hned se na mě valily otázky, co mám ráda k jídlu a co bych si dala k večeři. Dostala jsem ze sebe jen, že je mi to jedno, a v tu chvíli to tak opravdu bylo. Další překvapení: Druhý den mě rodina vzala na zahradu a začali jsme společně se stavbou kurníku pro slepice. To jsem opravdu nečekala, ale vlastně to bylo docela fajn.

S novými lidmi se při práci seznámíte nejlépe.

Posledním překvapením bylo, jak mohou mít lidé dvou sousedících států, které mají navíc společnou historii, tak velice odlišnou mentalitu. Říká se, že Češi jsou chladní, ne moc přátelští, ale podle mého jsou Rakušané ještě chladnější a odtažitější. Celkově jsem však prvních pár dní prožila v naprosté euforii a nonstop happy.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Denní rutina Protože je mi sedmnáct, byla jsem zařazena do maturitního ročníku. To má neuvěřitelné výhody, znamená to mít maximálně pět hodin denně, a navíc za den jsou třeba jen dva předměty. Takže na učení docela pohoda.

Tenhle způsob výuky mi právě vyhovuje mnohem víc než český.

Po škole jsem obvykle trávila čas s mou hostitelskou mamkou a navečer mě čekal trénink atletiky. Ta nikdy nebyla zrovna můj oblíbený sport a cestu jsem si k ní našla právě až v Rakousku. Při hledání nějakého vhodného kroužku mi padla do oka nabídka na tréninky atletiky, které se konaly na olympijském stadionu v Innsbrucku. Šla jsem se kouknout a najednou se mi to hrozně líbilo. Když jsem do Innsbrucku přijela, chodila jsem ze začátku dost často běhat, ale to skončilo s příchodem podzimu a zimy. Doma hraju tenis a musím se udržovat v nějaké kondici, atletika mi tedy přišla vhod. Navíc změna stravy, a hlavně zvýšení jejího množství znamenalo, že bez pohybu se domů vrátím jako Otesánek.

Samozřejmě jsem se dostala i k lyžování, které je v Rakousku – a zvlášť v oblasti Alp – v žebříčku oblíbenosti na prvním místě. Už tak od října jsme celá rodina o víkendech vyráželi na Stubai. Mé lyže nezahálely, to bych taky byla pěkný blázen, kdybych pořádně nevyužila

blízkost ledovců a služby všech těch skvělých lyžařských středisek.

Přeřeky Když už jsem něco vyslovila špatně, tak to bylo tak moc, že nikdo nerozuměl, co jsem chtěla říct a jestli to vůbec bylo německy. Velký problém jsem měla s dialektem, protože moje rakouská mamka pochází z oblasti blízko Švýcarska, kde je dialekt opravdu výrazný. A hned první týden mého pobytu se sjížděla celá její rodina a všichni samozřejmě mluvili pouze touto mě zcela nesrozumitelnou němčinou. Zkoušela jsem rozumět, mluvit, ale kromě všeobecného pobavení jsem žádného výsledku nedosáhla.

Co Rakousko dalo a co vzalo Pobyt mě donutil uvědomit si, co všechno mám doma. A víc si toho vážit. To považuji za velký přínos. A co Rakousko vzalo? No, jediné, co mě napadá, jsou zmeškané oslavy osmnáctin mých kamarádů, které byly určitě nezapomenutelné, ale to nakonec bylo i Rakousko.

39

smart box /

Taháky k maturitě

Vyrážíme! ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

40

TEXT: BARBORA GENSEROVÁ ILUSTRACE: ADÉLA PŘADKOVÁ

Jdete po ulici. Najednou máte pocit, jako by se pod vámi třásl chodník.

Z kanálů stoupá podezřele moc páry, za okamžik začnou poklopy střílet jako rachejtle. Obloha se náhle zatáhla a všude je šero a mlha. Ptáci zmateně poletují nebezpečně nízko. Vypadne elektřina. Chcete zavolat kamarádce na druhý konec města, ale zjistíte, že na mobilu nemáte signnál.

Začíná se vás zmocňovat nepříjemný pocit; zrychlíte krok, abyste byli coo nejdříve doma. Vtom nad hlavou uslyšíte děsivý zvuk a kus před vámi see na silnici zřítí vyhlídkové letadlo. Představujete si nějak takhle začátek apokalypsy? No, to je věc vaší fantazie. V knize Cesta se nedozvíte, jak se to stalo, jenom jak to bude vypadat potom.

V blíže neurčené době zemi zasáhla katastrofa, která zničila veškerou civilizaci a skoro všechno živé včetně rostlin. Ve vzduchu je tolik popela, že zakrývá slunce.

Podél silnic stojí ohořelé zbytky stromů, v asfaltu se topí změť seškvařených kusů aut, předmětů a lidí.

Domy jsou rozbořené a vyrabované, dřevěné ploty už dávno někdo použil k rozdělání ohně, jen sem tam se najde kůl a na něm lebka. Jeden by si řekl, že v takové krajině nikdo nemůže žít. Ale někdo přece ano.

že jo?“ Za druhé mají tendenci pomáhat všem okolo.

Což je sice roztomilé, nicméně docela nevýhodné v případě, že máte málo jídla sami pro sebe, ale syn se chce i tak rozdělit s náhodnými kolemjdoucími.

Táta ho má hrozně rád, takové věci mu ovšem dovolit nemůže. Zároveň na světě nikoho jiného nemá, tak ho taky nemůže zklamat a naštvat. A tak nakonec věnuje část potravin starému člověku, do kterého uhodil blesk, ale přežil to a jde před nimi po cestě.

Bůh není a my jsme jeho proroci Seznamte se s mužem, který nemá jméno, ale zato má syna (který se taky nijak nejmenuje, abychom to měli jednodušší). Setkáváme se s nimi v lese, neznámo kde, neznámo kdy. Oběma je příšerná zima a jsou hubení jako smrtky. Všechno, co mají, se vejde do nákupního vozíku. Přes obličej musejí mít ovázanou roušku, aby se neudusili popelem. Muž ale i tak pořád kašle jako starý tuberák. Kromě věcí, jako jsou deky, igelitová plachta nebo trocha jídla a pitné vody, mají taky revolver se dvěma náboji. Pro každého jeden, to kdyby se dostali do situace, kdy smrt bude nejlepším řešením. Ale oni se zabít nechtějí. Otec pořád doufá, že najde nějaké místo, kde se dá žít nebo aspoň přežít. Syn se narodil až po katastrofě, a jak svět vypadal předtím, zná jen z otcova vyprávění.

Táta často opakuje, že nesou pochodeň. To znamená naději. Naději pro další lidi, pro budoucnost. Říká, že oni jsou ti dobří. I když se nemají zrovna nejlíp (přece jen, mít místo bot kusy látky ovázané igelitem a celé dny bez jídla jen tlačit vozík není zrovna ideální život), za žádnou cenu se nehodlají přestat chovat jako lidi.

Což se ale nedá říct o ostatních. Zbytek přeživších se shlukl do skupin kanibalů a zabijáků. Po cestě tak dvojice naráží na věci, které by malý kluk vidět neměl.

Třeba sklep plný zpola snědených lidí nebo malé dítě opékané na rožni.

Kdo na moje místo?

I přes všechny nepříjemnosti se naši dva hrdinové dostávají až na pláž. Nedaleko je zaseknutý vrak lodi. Otec se tam vydá a objeví pravý poklad: zásoby!

Všechno, co našel, dopraví na pláž, kde si pak se synkem chtějí odpočinout. Jenže táta už je příliš nemocný, ví, že umírá. Přemýšlí, jestli má syna zastřelit, aby na světě nezůstal sám, ale nedokáže to. Jen se s ním rozloučí a řekne mu, že ho nikdy neopustí. Stačí, když si s ním bude chlapec v duchu povídat.

Kluk zůstane s mrtvým tři dny, pak se s revolverem v ruce vydá na silnici. Tam k němu přijde cizí muž a přesvědčuje ho, že patří k těm hodným a že by se chlapec měl přidat k němu a jeho rodině – má manželku, syna a dceru. Chlapec chvíli váhá, ale nakonec se naposledy rozloučí s tátou a pak už pokračuje v cestě se svou novou rodinou.

Odvážnému štěstí přeje A kam ti dva vlastně jdou? Do tepla, na jih. Mají starou roztrhanou mapu a podle ní se snaží dojít k pobřeží, kde by se snad dalo vydržet. A možná by tam taky mohli být další hodní lidé. Čas od času najdou staré zavařeniny nebo něco podobného, jednou dokonce na zahradě opuštěného domu objeví podzemní kryt s velkými zásobami. Haleluja! No jo, ale když ho objevili oni dva, mohli by ho najít i další lidi, ti zlí. Proto nacpat vozík a šup zpátky na cestu!

Cestování s dětmi má své nevýhody. Za prvé se moc vyptávají a dospělí musejí pořád odpovídat na hloupé otázky typu „Oni je zabijou, viď?“ nebo „Snědí je, viď

W W W.REDWAY M AG.C Z

Cormac McCarthy: Cesta • současná světová literatura Cormack McCarthy: • nar. 1933 jako Charles McCarthy •prozaik, scenárista •dílo o Krvavý poledník o Tahle země není pro starý o Cesta: • hl. postavy: muž a chlapec • putování postapokalyptickou krajinou • motivy: odcizení lidí, nezdolná láska, síla lidskosti, násilí – nástroj přežití • přímá řeč není oddělena uvozovkami; vyprávění v er-formě • Pulitzerova cena

41

pop /

Euromýty

TEXT: JIŘÍ BEJČEK SUPERVIZE: EVROPSKÁ KOMISE ILUSTRACE: BÁRA RŮŽIČKOVÁ

Nesmyslná pravidla, zákazy, příkazy a směrnice, tím nás podle laické veřejnosti neustále obtěžuje Evropská unie. Ve většině případů jde o překroucené výklady nebo rovnou výmysly, které se ale rychlostí blesku šíří sociálními sítěmi a vyvolávají „spravedlivý“ hněv, se kterým umějí obratně zacházet politici. Nevěřte euromýtům, nenechte sebou tak snadno manipulovat.

Hoax: Jitrnicím odzvonilo V Evropské unii prošel zákon, který zakazuje tradiční domácí zabijačky. Událost, při které se vždy sešla celá vesnice, tak brzy skončí v zapomnění. Nejsou na nás úředníci v Bruselu trochu zasedlí? Vždyť rituální porážky halal se jinak tolerují a zabijačka není nic jiného než halal.

Hoax: Musíme kupovat prasatům hračky!

Existuje směrnice, která ukládá všem členským státům poskytnout chovaným prasatům takzvaný „manipulovatelný materiál“. V překladu se jedná o gumové hračky různých tvarů, barev a velikostí.

I prasata totiž potřebují uspokojit své potřeby, rozvíjet kreativitu, hrát si.

Skutečnost Žádná evropská směrnice upravující domácí porážky (lidově zabijačky) neexistuje.

Požadavky na domácí porážky si stanovuje každý stát sám. V případě České republiky je to veterinární zákon, který je s několika drobnými revizemi platný téměř ve své původní verzi z roku 1961. Tyto výhradně české legislativní úpravy stanovují například podmínku, aby maso a orgány zvířete byly určeny pouze pro spotřebu v domácnosti chovatele. Tedy aby s nimi neobchodoval například na trhu nebo je neprodal soukromému řezníkovi či restauraci. Pokud jde o rituální porážení (halal a shechita), legislativa na úrovni EU stanovuje, že o úpravě a povolování rozhodují jednotlivé členské státy. Je tedy jen na našich zákonodárcích, zda tento způsob porážení zvířat zákonem nějak omezí.

Skutečnost Evropské právo se o hračkách pro prasata v žádném ze svých nařízení nezmiňuje.

Mýtus pravděpodobně vznikl zkreslením obsahu směrnice o chovu prasat. V ní je uvedeno, že prasatům se do kotce musí dát manipulovatelný materiál, který je ovšem výslovně popsán jako sláma, seno, dřevo, piliny nebo rašelina. Tento požadavek vychází z vědeckých studií, které prokázaly, že prasata chovaná bez podestýlky často zraňují sebe nebo ostatní prasata, což ostatně každý dobrý chovatel ví ze své vlastní praxe. Samotný „manipulovatelný materiál“ v kotcích je však pouze zlomkem toho, co přijatá směrnice stanovuje. Jejím cílem je zavést společné minimální podmínky pro ochranu prasat, které se týkají krmení, velikosti kotců nebo provádění různých bolestivých zákroků.

Kupovat prasatům hračky ale směrnice skutečně nepřikazuje.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

42

smartbox/finanční gramotnost

Jak udržet prasátko plné?

• Začni od velkých věcí a přejdi k malým. Pokud máš v plánu koupit nový mobil, dávej si na něj peníze stranou. Stačí si dávat bokem pár korun, ale pravidelně. Nedávej si cíle, které nejsou splnit. Odkládat na stranu 80 % kapesného je dlouhodobě neudržitelný plán. Dvacet procent daleko reálnější.

• Nekupuj to, na co nemáš. Mít všechno a hned je sice fajn, ale každou půjčku musíš jednou vrátit. I s úroky. Tak si dávej pozor, ať se zbytečně nezadlužíš.

• Měj přehled o svých financích! Máš rád peníze pod kontrolou, ale psát si všechny příjmy a výdaje na papír nebo do excelu není nic pro tebe? Šetříš si na něco, a přepočítávání peněz v prasátku tě

W W W.REDWAY M AG.C Z

TEXT: MICHAL PAPOUŠEK, TESTER ČESKÉ POŘITELNY ILUSTRACE: JANA HYLMAROVÁ

Taky šetříš na novou jachtu, pak si ale koupíš kredit, jdeš jednou do kina, a všechny úspory jsou pryč? Kapesné od rodičů, peníze od prarodičů nebo výplaty z brigád se umějí rozkutálet hrozně rychle. Pojďme se mrknout, jak udržet prasátko plné nebo jak mít aspoň přehled, kolik v něm máš. nebaví? Použij apku, vyzkoušej třeba biip!

Proč je Biip super Biip je chytrá karta, která se spáruje s apkou v tvém telefonu a umožní ti užívat si výhod moderních technologií. Vše, co s kartou uděláš, se ihned projeví v apce. Koupíš si něco v obchodě?

Odečtou se ti peníze. Máma ti pošle kapesné?

Přičtou se ti peníze. Jak prosté. Máš jasný přehled o tom, kolik můžeš utratit, kolik peněz ti zbývá a kolik se ti podařilo našetřit.

Biip ti umožní • Netahat drobáky po kapsách. S kartou v obchodě zaplatíš i žvýkačky, takže si nemusíš trhat kapsy u kalhot ani riskovat, že mince někde vytrousíš.

• Mít okamžitě a všude přehled o své finanční situaci. Když vidíš, jak peníze v kasičce přibývají, motivuje tě to.

• Vzdělávat se. Tohle není žádná nudná škola, Biip tě naučí zacházet s penězi v praxi. Věř tomu, že jak se to jednou naučíš v malém, v budoucnu ti to půjde i ve velkém. A to je podstata finanční gramotnosti.

• Všechny informace najdeš na biip.cz.

43

smartbox /

TEXT A FOTO: ROMAN FOJTÍK

Z DENÍKU VĚDCE Věda je hlavně zábava Rok se blíží ke konci, nicméně bych rád opět zavzpomínal na letní měření, protože přes zimu se věda stěhuje do tepla a většinou se jen vyhodnocují naměřená data. Jedno z nejhezčích letních měření jsem zažil na jižní Moravě. Těsně před odjezdem jsem jako vždycky nestíhal, nastěhovat měřicí zařízení do auta mi trvá věčnost.

Jel jsem s pohlednou kolegyní a kolegou, který už sice navštívil všechny kontinenty, jen na jižní Moravě ještě nebyl. Jak ubývalo lesů a začaly se objevovat první vinohrady, začal jsem ho zasvěcovat do místní kultury a tradic.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

44

JMÉNO: Ing. Roman Fojtík, Ph.D.

ápady Nejlepší nve van ě. dostávám himedes!

Jako Arc

Tak například jednou z dobrých tradic je, že v době burčáku by ho měl každý člověk vypít tolik, kolik má krve v těle. Jeho sympatie k tomuto překrásnému koutu země rychle narůstaly. Naším prvním cílem byla zavěšená lávka. Rozdíl mezi lávkou a mostem jsem vysvětlil v minulém čísle, ale možná jste to už zapomněli: lávka je pouze pro pěšáky, most i pro motorizované bojovníky. Teď vám řeknu, v čem se liší lávka zavěšená a visutá. Zavěšená láva (my vědci říkáme „láva“, podle toho nás poznáte) má většinou jeden hlavní pilíř, ze kterého jsou lana ukotvena přímo do vodorovné části lávky. U visuté lávky jsou většinou hlavní pilíře dva. Z jednoho na druhý jsou obloukově natažena lana. A na tato lana je zavěšena mostovka. Lávka, ke které jsme přijeli, byla zavěšená a vedla z lesa přes hlavní silnici přímo do místní hospody. Slunce peklo jako na Sahaře, základní tábor jsme tedy rozložili v lese a dali se do určování diagnózy. K tomu, abychom zjistili, co takové lávce je, potřebujeme vždy hromadu čidel a složitých měřicích přístrojů.

Taháme to z auta jak soumaři, přičemž nás zaregistruje osazenstvo z hospody naproti. Hádají, co jsme zač. Filmaři? Stavbaři? Radisti amatéři?

Technaři připravující ozvučení open air party? My vědci jsme vzácný druh, to by je nenapadlo ani ve snu.

Přišla chvíle pro vyvození dynamického zatížení.

K tomuto účelu běžně používám vozidlo Tatra (co nezná bratra), jenže na tuto lávku by se nevešel Fiat Polski. A tak přišla vrcholná chvíle pro našeho kolegu. Honil jsem ho v tom vedru po mostě jako kozu sem a tam, dokud ho nohy nebolely tak, že se prostě svalil a odmítal uposlechnout mých dalších rozkazů. To už štamgasti nevydrželi, opustili svůj stinný azyl a vydali se blíž. Většina si myslela, že lávku chceme vyhodit do vzduchu. A protestovali, abychom tak učinili dřív, než hospodu zavřou a oni budou muset jít domů. Jak by se tam dostali, že?

Ujistil jsem je, že počkáme. A protože už jsme měli

W W W.REDWAY M AG.C Z

VĚK: 33 let ZNAMENÍ: Lev OBOR: statika, dynamika, experimentální měření

naměřeno, všechno jsme zase zabalili a k velké úlevě přihlížejících jsme vyrazili k druhé lávce. Kam jsme nedojeli, protože…

Vyčerpaný kolega zmíral žízní a hladem. Úpěl tak, že jsem se slitoval a zabočil k vinárně, abychom před další prací načerpali sil. Měli tam prima moštík z vína. Každý jsme si koupili dva litry a slavnostně si slíbili, že to ještě dnes všechno vypijeme, protože pitný režim je pitný režim. Po jídle jsme konečně vyrazili k druhé lávce. Problém lávek je, že často bývají v místech, kam se s autem nedostanete.

Na auta se v těchto případech kašle, protože lávky jsou přece jen pro pěšáky. A tak tomu bylo i v tomto případě. Druh problém lávek je, že nejsou zakresleny v mapách. Najít je v neznámém terénu je vždy tak trochu detektivní práce. Po nějakém tom bloudění jsme zjistili, že lávka se nachází v lese a nevede k ní žádná cesta. Natahat k ní vybavení z auta zaparkovaného na kraji tohoto lesa by nám ve třech trvalo asi tak šest hodin. Jedinou možností, jak zkrátit nevyhovující vzdálenost, bylo přejet pole, které se do lesa značně zakusovalo.

Rázem jsme se s naší dodávkou ocitli na Rallye Dakar. Rval jsem to přes pole jako ďas, ale stejně jsme uvízli v bahně. Měli jsme ho všude. Ale taky jsme měli dva litry vinného moštu na osobu a teď, po takovém nerváku, byla akorát vhodná chvíle začít s konzumací. Lávka, celá obrostlá mechem, se nám potom zdála neuvěřitelně krásná. Já jsem nás ale pobízel k rychlé práci, protože nás čekala cesta zpět a potmě jsem po tom poli jet nechtěl.

Makali jsme, až se z nás kouřilo. Sem tam jsem zaslechl tiché brblání, že kdybychom ráno vyjeli včas, nemuseli jsme teď tady takhle vyšilovat.

Odpovídal jsem slovy jako „hotel“, „sprcha“, „postel“, „pití“. Stihli jsme to a v devět už jsme si to pálili po silnici k Velehradu, kde jsme byli ubytováni.

Kolegyně upadla hned po příjezdu do kómatu, takže nám s plněním slibu už nemohla pomoci.

Vzali jsme tedy lahve a vydali se ven na chlapský

STAV: čerstvě rozveden

tah. Ten spočíval v tom, že jsme se před hotelem posadili na lavičku a byli dobří. Před námi rybník, měsíc v úplňku, teplá letní noc. Byl to boj, ale před dvanáctou jsme měli dopito i za kolegyni.

Po příchodu na pokoj jsem se tiše a elegantně vyzvracel, šlo to rychle, a pak hupky dupky do postele. Jak prožil noc kolega, to nevím. Ale jak první den cestou sem pořád mluvil a mluvil, teď byl výrazně zamlklý, zelený a vůbec mi neděkoval.

A to nás ještě čekal tři sta let starý dřevěný most, vzácná konstrukce našich předků, kteří vše dělali s velkou pečlivostí a přesností. Všichni bychom se od nich měli učit.

Dnešní citát je od mé mámy, která to asi slyšela od někoho jiného a ten zase od někoho jiného, prostě moudro našich předků: „Nedělej ostatním to, co nechceš, aby oni dělali tobě.“ Chápete?

45

smartbox/art for life

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ART FOR LIFE

Art For Life Dobročinný spolek, který se už sedm let věnuje prevenci HIV/AIDS. Kromě vlastní preventivní a osvětové činnosti podporuje AIDS centrum Na Bulovce,

pořádá prodejní výstavy, dražby uměleckých děl a jiné kulturní akce, jejichž výtěžek věnuje na zdravotnické vybavení, vydávání knih apod. Takové působení je v ČR ojedinělé. Více informací najdete na artforlife.cz

Každých 20 vteřin se nakazí někdo nový Na světě je asi čtyřicet milionů osob nakažených virem HIV, tři čtvrtiny z nich žijí v subsaharské Africe, kde je v některých oblastech HIV pozitivní každý třetí člověk. AIDS se poslední roky značně šíří i ve východní Důvodů je několik. Především náboženství (ať křesťanství, nebo islám, to je jedno), pro které je jedinou možnou antikoncepcí a ochranou před pohlavními chorobami sexuální abstinence. Sehnat v Africe kondom tedy možná není tak snadné, jak si představujeme.

A v zemích jako Keňa, Malawi nebo Zambie je nyní epidemie HIV/AIDS už tak rozšířena, že i když na kondomy přistoupily a dovolily jejich rozdávání zdarma, nepomáhá to. Začalo

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

46

Evropě (hlavně na Ukrajině a v Rusku) a ve střední Asii.

Proč, když k ochraně stačí levný a snadno použitelný kondom?

se s tím moc pozdě. Pak tu přetrvávají šílené pověry, například že zaručený lék na AIDS je sex s pannou. Znásilňování malých holčiček je tak i přes veškerou osvětu stále rozšířené. Mnoho z nich se pochopitelně nakazí a mnoho dětí se s virem HIV už přímo narodí. Polovina všech HIV pozitivních osob na světě o své nákaze vůbec neví a z těch, kteří vědí a chtějí se léčit, se zdaleka ne všem dostává péče – třeba v Nigérii je jich osmdesát procent. Podle odhadů OSN se

lidstvo s epidemií vypořádá nejdřív v roce 2030, když tedy půjde vše podle plánu.

Co je plán?

Boj s HIV/AIDS má několik rovin. Nejen medicínskou, která zahrnuje vývoj účinných léků a zjednodušování a zlevňování procesu testování tak, aby mohlo být prováděno snadno a rychle kdekoliv na světě. Důležité je působit i politicky a společensky. Pokud v zemi platí,

že použití kondomu je nemorální a být HIV pozitivní je také nemorální, lidé nebudou používat kondomy a chodit na testy ze strachu, aby na ně nepadlo podezření. Anebo proto, že to raději ani nechtějí vědět, protože spíš než pomoci by se dočkali trestu. S tím dále souvisí i přístup státu k drogově závislým, prostituci a rovnoprávnosti žen. Pokud bychom u nás v devadesátých letech drogově závislé zavírali do vězení místo do léčeben a nepodporovali bezplatné výměny jehel, testování na žloutenku a HIV/AIDS, vypadalo by to dnes v Praze jako v Kyjevě, kde jsou žloutenkou a AIDS zamořeny celé čtvrti. Žít v demokracii znamená vychovat narkomany a prostitutky k tomu, aby byli aspoň natolik zodpovědní a neohrožovali celou společnost. Druhou možností je už jen totalita severokorejského typu, která se drogám, AIDS a dalším negativním jevům brání tak, že prostě nikoho nepustí ani dovnitř, ani ven.

Jak jsme na tom V západní a střední Evropě je HIV pozitivních asi 860 000 lidí. V České republice jsme na konci roku 2014 evidovali 232 nových případů nakažení. Celkový počet HIV pozitivních osob je 2144, z toho 1784 mužů a 360 žen.

Onemocnění AIDS zatím propuklo u 402 z nich (328 mužů, 74 žen). Nejohroženější skupinou jsou muži ve věku 25–29 let.

Co je infekce HIV a onemocnění AIDS? V roce 1981 bylo v USA poprvé rozpoznáno nové onemocnění, které později dostalo jméno AIDS. Název je zkratkou anglického acquired immune deficiency syndrome, což je syndrom získaného imunodeficitu, neboli více srozumitelně – soubor příznaků, které vedou ke ztrátě imunity.

Když naše tělo ztratí schopnost obrany, jsme okamžitě náchylní k celé řadě virových a infekčních onemocnění, se kterými se zdravý

W W W.REDWAY M AG.C Z

jedinec bez problémů vypořádá, pro nás ale mohou být smrtelné. Na to, co AIDS způsobuje, přišli vědci o dva roky později. Je to virus, který pojmenovali HIV (human immunodeficiency virus; virus způsobující ztrátu obranyschopnosti člověka). Tento virus napadá určitou skupinu bílých krvinek, množí se v nich a později je ničí.

Bílé krvinky hrají v našem imunitním systému důležitou úlohu a čím méně jich máme, tím je naše obranyschopnost slabší. Když selže docela, rozvine se v těle AIDS. Člověk nakažený virem HIV nemusí mít dlouhou dobu, někdy i deset nebo patnáct let, vůbec žádné zdravotní potíže. Tomuto období se říká bezpříznakové nosičství viru HIV. A po celou dobu jeho trvání může nakažený člověk přenášet infekci na další osoby. Přitom sám vypadá a cítí se zcela zdráv a ani jeho partner na něm nic nepozná. Jedinou zárukou je tedy laboratorní test.

K rozvoji onemocnění AIDS ze stadia „HIV pozitivní“ může přispět i takzvaná reinfekce, tedy stav, kdy se HIV pozitivní člověk nakazí znovu, s jiným partnerem nebo jiným způsobem.

Proto i HIV pozitivní člověk při sexuálním styku s HIV pozitivním partnerem musí dodržovat zásady bezpečného sexu a používat kondom.

Kolik je mezi námi HIV pozitivních osob, které to o sobě nevědí a rozšiřují infekci, odborníci pochopitelně netuší. Odhadem prý asi deset tisíc.

Primeros Značku založil v roce 1909 pražský obchodník Gustav Schwarzwald. Jeho vize přinést bezpečný sex do každé domácnosti se díky moderním technologiím a osvětě stala skutečností a během několika desetiletí znali Primeros ve Vídni, Paříži, Londýně nebo Chicagu. Dnešní produkce se řídí nejpřísnějšími normami a je pečlivě kontrolována, značka Primeros tak tradičně představuje kvalitu, které můžete důvěřovat. primeros.cz

47

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET ILUSTRACE: TEREZA TRTÍKOVÁ

Jemné umění manipulace Schválně si vyzkoušejte, jestli to funguje.

Mně se spolehlivě osvědčilo ještě tohle: Když na sebe chcete strhnout pozornost člověka, který mluví ke skupině lidí, třeba něco prezentuje nebo přednáší, dívejte se z okna, na strop, kamkoliv, hlavně ne na něj.

Hrajte si s vlasy a tvařte se mírně znuděně (nepřežeňte to ale). Nesmějte se jeho vtipům. Brzy celou svou energii upře jen na vás, bude se snažit navázat a udržet oční kontakt a přesvědčit vás, že stojí za to mu naslouchat. Je to legrace.

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

48

Patriarchální moudrost Když chcete, aby vás posluchači brali vážně, podepřete svůj názor něčím jako „… a tohle mi vždycky říkal můj táta“. Výzkumy prokázaly, že lidé na otcovské rady obecně hodně dají.

Uhlazovač konverzace Když se s někým bavíte, vyberte si jedno slovo, které používá, a pokaždé, když ho řekne, lehce přikývněte, usmějte se nebo reagujte jiným pozitivním znamením. Pak sledujte, jak ho najednou začne používat skoro v každé větě. Není taky vyloučeno, že se do vás zamiluje.

Kámen, nůžky, papír Chcete zvýšit pravděpodobnost, že vyhrajete?

Těsně předtím než začnete hrát, se svého protějšku na něco zeptejte. Třeba: „Kde jsi byl včera ráno, než jsi přišel do školy?“ A pak hned odstartujte „tři, dva, jedna“. Protože protihráčův mozek se musí zaobírat vaším podivným dotazem, zvolí skoro vždycky obranný kámen. Proti tomuto tvrzení ovšem stojí výzkum, podle nějž lidi nejčastěji volí nůžky.

Jak získat nosiče

Právě jdete z knihovny s náručí plnou knih. Chcete, aby vám pomohl spolužák, který též odchází?

Začněte s ním mluvit. Mluvte a mluvte a přitom mu, jen tak mimochodem, knihy předejte. Většina lidí je bez odporu převezme, i když jsou vaším chováním poněkud zmateni.

Brokolicový trik Nemůžou vaši rodiče donutit mladšího sourozence, aby jedl zeleninu? Předveďte jim toto jemné umění manipulace: Zeptejte se ho, jestli chce tři kousky brokolice, nebo pět. Tím z nabídky vyloučíte možnost žádné brokolice, ale pořád dáváte na vybranou. Což ho zmate. Pokud je hodně bystrý, nenechte ho dlouho přemýšlet, nebo vás prokoukne. Funguje to samozřejmě i na jiné druhy zeleniny a jiné typy situací.

Cesta průkopníka Přáli jste si někdy vyčistit Václavák, protože se vám pořád někdo plete pod nohy a zdržuje vás zrovna teď, když tolik spěcháte? Je dokázáno, že protijdoucí chodci na přeplněné ulici vám budou ochotněji ustupovat, pokud budete kráčet

odhodlaně a s pohledem pevně upřeným tam, kam máte namířeno.

Jak snadno získat souhlas Dost účinné při kontaktu s cizími lidmi: Když se ptáte na svolení, jestli něco můžete udělat – například otevřít okno ve vlaku – pokývněte po dokončení otázky souhlasně hlavou. Většina tázaných váš pohyb bezmyšlenkovitě zopakuje a pak, často ke svému překvapení, řekne „ano“.

Zabiják „ušního červa“ Víte, co je earworm, ne? Abyste z něj nezešíleli, zkuste intenzivně myslet na konec písničky. Podle teorie nazvané Zeigarnikův efekt má mozek tendenci zabývat se hlavně nedokončenými myšlenkami, jevy, věcmi atd. Soustředěním na konec skladby mu tedy pomůžete ukončit „hrací smyčku“ a pustit otravný song z hlavy.

Budování přitažlivosti Pokud se s někým seznamujete a podáváte mu ruku, snažte se, abyste ji měli teplou. Studená ruka vzbuzuje u většiny lidí nepříjemný pocit.

Předpokládejme, že pak začnete společensky konverzovat. Zkuste nenápadně napodobovat gesta, mimiku a intonaci mluvy svého protějšku.

Za chvíli získá podvědomý pocit, že vám může důvěřovat a že se k sobě asi hodíte.

Zmírňovač konfrontace Domníváte se, že na zítřejší poradě proti vašemu návrhu vystoupí kolega a bude jej před ostatními kritizovat? Sedněte si přímo vedle něj. Tím ho poměrně účinně odzbrojíte. Sednout si vedle někoho je podvědomým vyjádřením důvěry a napadnout slovně člověka, který vám věří, není tak snadné. Kolega se bude cítit trochu jako zrádce a nepůjde do vás příliš tvrdě.

Jak získat informace Chcete, aby se vám kamarád s něčím svěřil, ale jemu není do řeči? Zkuste ho rozmluvit. Položte mu otázku, a když svou odpověď nedokončí, dívejte se mu po několik vteřin mlčky do očí.

Většina lidí si povzdechne a (sice s mírným podrážděním, ale přece) to dořekne. Mistrem této techniky byl Steve Jobs.

W W W.REDWAY M AG.C Z

49

adventure /

TEXT: MARTIN LANGPAUL, YFU FOTO: MARTIN LANGPAUL, YFU, PROFIMEDIA.CZ

Tradiční street karneval v ulicích Montevidea, Uruguay

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

50

Offline na druhém konci světa Jsem zakladatel a ředitel české pobočky YFU a zároveň učím hudebku na pražském gymnáziu Voděradská a hned po Rayi Charlesovi nejlepší pianista na světě. A v lednu jsem vycestoval do Argentiny, Chile a Uruguaye. S jedním batohem a taškou přes rameno, nakonec i se smartphonem (aby se neřeklo), i když mým cílem bylo odpojit se na chvíli od všeho, co mě v Praze drželo v každodenní rutině, a zažít aspoň trochu to, co zažívají naši výměnní studenti. Taky jsem se rozhodl navázat na svoji starou tradici a psát si deník. Potřeba zaznamenávat dojmy je lidem snad vrozená a do deníku se sdílí tak snadno a přirozeně. Co je v deníku, nevyžaduje každých pět minut kontrolu, kdo všechno váš příspěvek komentoval, lajkoval nebo vytrollil. Úplná svoboda.

A soukromí.

W W W.REDWAY M AG.C Z

51

adventure /

Zjistíte, že už neumíte psát Původně jsem si tedy do Jižní Ameriky nechtěl brát ani mobil, ani počítač, abych byl zcela offline.

Jenže nakonec jsem si stejně oboje vzal, protože jinak bych se připravil o možnost snadného bookování letenek, jízdenek a ubytování, což by mi značně zkomplikovalo život. Umínil jsem si ale, že nejdůležitější výbavou přece jen bude zelený blok s pevnou vazbou a propiska. Každý večer nebo následujícího rána jsem usedl a zapisoval to nejzajímavější, co se mi za posledních 24 hodin přihodilo. Začal jsem už v letadle, když jsem rekapituloval poslední den před odjezdem, a hned

ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

52

jsem zjistil, že už nejsem zvyklý psát rukou.

Najednou jsem nevěděl, jestli je mi pohodlnější psát tiskace, nebo psace. Pár dní to trvalo, ale nakonec jsem navázal na starou dobrou školní výchovu a zůstal u psacího.

První deníky jsem začal psát už na základce, vždycky o prázdninách. K dokonalosti jsem je dotáhl během svého ročního pobytu ve Švýcarsku, kdy jsem – i kdyby jen letmo – poctivě zaznamenal úplně každý den. Skvělá věc na všech těch denících je, že je můžete kdykoli vzít do ruky, nalistovat stránku, a hned si vybavíte pocity, chutě a vůně

toho dne. To neumí Instagram, YouTube ani Facebook.

Cestujte sami, poznáte toho víc Na cestě po Argentině a Uruguayi jsem se seznámil s majitelkou minipivovaru ve vesničce El Chaltén.

V její hospůdce jsem zapíjel celodenní túru kolem hory Fitz Roy. Pochválil jsem jí pivo a ona mě pozvala do „backstage“ pivovaru, kde byly české cedulky a nápisy. Tato milá argentinská pivovarnice je totiž pravnučkou českých emigrantů, a půjdete-li někdo do La Cerveseria v El Chalténu, pozdravujte tam ode mě!

Kdybych byl obklopen svojí partou lidí, těžko bych se dával do řeči s místními. Možná bych se nepotkal ani s pivovarnicí Manuelou, ani s Angličanem Bobbym, bláznivým Amíkem Shawnem, který se ke mně přifařil v uruguayském autobuse, nebo s Holanďankou, se kterou jsem prožil cestu trajektem přes Magalhãesův průliv (jedno z nejděsivějších moří světa). Od izraelského táty, co do Jižní Ameriky přijel navštívit dceru, jsem se dozvěděl, že roční pobyt dostala podobně jako spousta dalších mladých Izraelců od státu za odsloužené roky v armádě. A parádní bylo,

W W W.REDWAY M AG.C Z

že jsem narazil na studentku Anežku, která v Argentině zrovna trávila svůj výměnný pobyt.

Když jste sami, jste zkrátka přístupnější k zahájení konverzace s kýmkoli.

Nová kvalita Chcete-li se jednou za svým životem otočit a říct si, že to bylo celkem pěkný tady, tak cestujte. Každou korunu do toho dejte a každou korunu dejte jednou svým dětem, aby to mohly taky dělat. Jeďte do Beskyd, jeďte do Pyrenejí, jeďte do Bangladéše.

Vykašlete se na selfies a instagramy. Neděláte to kvůli kámošům, aby viděli, děláte to kvůli sobě – to

je trochu těžší.

Bavte se s lidmi, zkuste mluvit jejich jazykem, snaha se cení, poděkují vám i za pozdrav v jejich řeči, dáváte tím najevo, že si jich vážíte, že vás jejich země zajímá. Přivítejte u sebe doma couchsurfera, a pokud můžete, vždy pomozte pocestnému.

53

eko /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Ekologický zeměpis

Nejzelenější fotbalový klub planety ČÍSLO 3, 2015 | ROČNÍK VIII

54

Cesty na Mars se pořád oddalujou, na Měsíci nikdo nebyl už skoro půl století a k nejbližší známé exoplanetě by zatím nedoletěla ani Enterprise. Nezbývá nám než se naučit žít s tím, co máme, a chovat se k Zemi tak, aby ještě chvíli vydržela.

Tady u nás je to vlastně docela jednoduchý – žijeme v mírným pásmu, netopíme se v odpadcích, z kohoutků nám teče pitná voda a večer si nemusíme zapalovat ohníček, abychom neumrzli.

To je v podstatě luxus pro většinu světové populace zcela nedosažitelný. Každý měsíc se proto podíváme na jedno místo na světě, kde jsou lidi nuceni vypořádávat se s ekologickými problémy po svým, a řekneme si, co můžem udělat pro to, abychom podobný věci nemuseli brzo řešit sami.

Seznamte se: Dale Vince Ekologie a fotbal nejdou moc dohromady. Když provozujete profesionální fotbalový klub a hrajete nějakou ligu, musíte splňovat spoustu požadavků – potřebujete funkční stadion (s obrovskou spotřebou elektřiny), jsou tu výjezdy na venkovní zápasy (které produkují spoustu emisí), navíc se neobejdete bez sponzorů (asi není třeba dodávat, že výrobci solární energie a organických hnojiv nemají peníze nazbyt, na rozdíl od různých ropných korporací a aerolinek). Na první pohled to zkrátka vypadá, že neexistuje způsob, jak zároveň vést fotbalový klub a brát přitom ohledy na životní prostředí.

Angličan Dale Vince však nesouhlasí – a dělá vše pro to, aby přesvědčil své okolí, že to opravdu jde.

Vince je prezidentem klubu, který se (příznačně) jmenuje Forest Green a hraje pátou nejvyšší soutěž. Není to tedy žádný Manchester United, nicméně v Anglii je fotbal natolik srostlý s lokální kulturou, že i takovéto provinční celky mají stovky fanoušků a dostává se jim patřičné mediální pozornosti. V případě Forest Green, lokalizovaného v městečku Cotswold, je novinářský zájem skoro samozřejmostí. „Myslím, že jsme nejekologičtějším fotbalovým klubem na světě,“ chlubí se Vince, a přestože žádná studie na toto téma neexistuje, dá se s klidem předpokládat, že mluví pravdu. Kolik je například klubů, u nichž se o údržbu trávníku stará robot poháněný solárními bateriemi? Jmenuje se Mobot, umí se sám nabíjet, a dokonce ani

W W W.REDWAY M AG.C Z

nemá žádný „odpadkový koš“. Povrch hřiště zarovnává podle přesného algoritmu a dělá to tak často, že tráva mezitím nestačí pořádně vyrůst.

Těch pár milimetrů, které přesahují stanovenou výšku, pak prostě vypustí zpátky na zem, čímž se trávník zároveň i sám vyživuje. A to není zdaleka jediná vychytávka, s jejíž pomocí se Vince snaží propagovat svoji filozofii.

Vegan burgery a rekordní čísla Stoprocentně organický trávník, solární panely rozmístěné nad tribunami či recyklace dešťové vody jsou nápady, které postupně objevují i jinde než v tomto koutu Anglie; fotbalové kluby, kterým záleží na životním prostředí, tyto prostředky využívají stále častěji, a to i na té úplně nejvyšší úrovni. Vince jde ale ještě dál. Po převzetí Forest Green (před pěti lety) dokonce změnil i klubové barvy; původní černobílou kombinaci vystřídala (pochopitelně) zelená. Fanoušci už si na stadionu nedají tradiční klobásu; veškeré podávané občerstvení je od této sezony čistě veganské, a pokud vám po zeleninovém burgeru vyschne v krku, můžete spláchnout žízeň organickým lokálním pivem.

Některým příznivcům se sice takové praktiky příliš nepozdávají (jeden fanoušek dokonce prohlásil, že je jediné štěstí, že si v přestávce může odskočit ze stadionu do fastfoodu přes ulici), celkově jsou ale podle Vince ohlasy převážně kladné. On sám má důvod být maximálně spokojen: jeho experimentálně vedený klub prosperuje lépe než řada mnohem bohatších a ambicióznějších konkurentů, a navíc se mu dostává celostátní pozornosti. Což je pro tým z páté ligy poměrně slušný luxus. A postava bohémského majitele, podnikatele s dlouhými vlasy, náušnicemi a hipsterskou šálou, tomu vrchovatě napomáhá.

Vděk je na místě: Nebýt jeho počáteční investice (asi čtyřicet tisíc liber), klub by nejspíš zanikl. Teď o něm ví celá Anglie.

Mimochodem, co se oné změny barev týče – letošní domácí dres Forest Green zlomil klubový rekord

v prodejích. Slušný výsledek, zvláště vezmeme-li v úvahu, že fotbal je v Anglii tradičně hodně konzervativní záležitostí a důraz na historii a tradice se bere za skoro posvátnou samozřejmost. Jenže Vince, který jednou všechny své zaměstnance nechal půl roku jezdit pouze v elektromobilech (nabíječky jsou umístěny přímo na stadionu), sám sebe bere jako vizionáře. Jeho do detailů promyšlený experiment zatím přinesl rekordní ekonomické i sportovní úspěchy. Vzkaz je jasný: Jde to. Musí se jen chtít.

A CO U NÁS? TICHO PO PĚŠINĚ… Český fotbal na podobný příklad zatím stále čeká. Ekologické problémy se zkrátka musejí zařadit do dlouhé fronty: daleko aktuálnější jsou otázky celkové herní kvality, špatného PR, neprůhledných finančních machinací, korupce nebo bezpečnosti na stadionech. Těžko si lze představit, že by se někde na vesnici našel bohatý lokální sponzor, ochotný investovat peníze do podobného projektu. Na tomto místě ale mají být v první řadě pozitivní rady do života. Až proto půjdete příště na fotbal, zkuste se chovat tak, jako by na vás dohlížel Dale Vince. Velké změny koneckonců můžou začít i odspoda, od fanoušků.

55