RedWay 4/VIII. by RedWay magazine

SMARTBOX

LÁSKA, SEX A STAROSTI ROZHOVOR

JSEM NÁCEK ESTETICKÁ VÝCHOVA

SVĚT PODLE IRONYMA KOOLA

celostátní školní časopis číslo 4, 2015 | ročník ViII | zdarma | www.redwaymag.cz

KO TÉMA: FINSKO TÉMA: FINSKO TÉMA: FINSKO TÉMA: FINSKO TÉMA: FINSKO TÉMA: FINSKO TÉ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, Finsko, to je takové naše evropské Japonsko. Exotická země zázraků. Nejlepší vzdělávací systém na světě, nejlepší ochrana přírody na světě, vyspělé technologie, kosmický design, zdvořilost, tichost a skromnost obyvatel. Taky popkultura, hokej, cool věcičky, severský metal. A neslýchaná životní úroveň – skvělé školní obědy zadarmo a sociální experimenty. Ten, o kterém se teď nejvíc mluví, spočívá v tom, že by stát vyplácel každému občanovi základní měsíční příjem 800 eur, ať už tento pracuje, či ne. Cokoliv by si vydělal nad tuto částku, musel by zdanit, pochopitelně. A taky by to znamenalo konec veškerých sociálních dávek, podpor v nezaměstnanosti atd. Revoluce! Zatím ve fázi průzkumu, ale stejně... Dalším takovým experimentem je „krabice pro nastávající matky“. Obsahuje plenky a teplé oblečení pro mimino, vak na spaní, deku, knížky a hračky. Pro sebe v ní matka najde kondomy (výborně, hehe) a hygienické potřeby pro kojení. Krabice potištěná veselými motivy obsahuje i matraci, a dá se tedy použít jako provizorní postýlka. Pokud ovšem žena otěhotní a dítě nechce, stát jí bez vyptávání zaplatí potrat. Finové věří svému levicovému sociálnímu státu, spoléhají na něj a mají ho rádi. V současném Česku to zní jako scifi, že. O Finech se říká, že s cizími lidmi sice nemluví, ale klidně se před nimi svléknou v sauně. Jedno horké léto jsme se s naší pražskou partou s dvěma takovými seznámili. Bylo jim kolem dvaceti, on se jmenoval Jukka nebo Jukki, ona – už ani nevím; nevzpomínám si, že bych ji za ty tři čtyři dny, co jsme spolu strávili, slyšela promluvit. Oba byli nápadně krásní. Vysocí, štíhlí, souměrní, s tmavě plavými vlasy po pás, ušlechtilých rysů, dojemní ve své pozorné péči jeden o druhého. On ji často mlčky a zamyšleně hladil po vlasech, ona ho něžně ovívala černým vějířem. Mluvili pouze, když byli tázáni. On studoval ekologii na helsinské univerzitě a měl rád zvířata, speciálně ještěrky: „Dvanáct terárií. Mám. Doma,“ pravil například s očima upřenýma na své trekové sandály. Třetí noc jsme takhle pokračovali v obrážení hudebních klubů, barů a památek, když se naskytla příležitost skočit do auta a jet se vykoupat do lomu. Spontánní rozhodnutí! Ve dvě hodiny ráno se ti dva na břehu svlékli do naha a skočili do chladné průzračné vody, na jejíž hladině se odrážel měsíc. Bylo to, jako kdyby z nebe sestoupili postříbření severští bozi. Smáli se nahlas, stříkali po sobě vodu, plavali hladce a rychle jako úhoři. Nádherné. Pak řekli: „Dík. Do Berlína. Zítra.“ A už jsme je nikdy neviděli. Na obálce je fotka Václava Jiráska, kterou jsem vybrala já sama, nějak se mi zdálo, že se k tématu hodí víc než cokoliv jiného. Neumím to vysvětlit a vsadím se, že vám se to taky někdy stává. Prostě máte najednou pocit, že tohle je ono. Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 4, ročník 8 zdarma toto číslo vyšlo v prosinci 2015 titulní strana: Václav Jirásek, vjirasek.com adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAY ČÍÍ S LO 4, 2 0155 | R OČNÍK VIII

6–9

MAILBOX

Výsledky soutěže Happy Socks Athletic Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo 10 –1 8

POP

Pulp Fiction: Co četl Vincent Vega na záchodě? Vysokoškolská pohádka: O matkách, dětech a brokolici Jeden svět na školách: Dívejte se na filmy z celého světa 19

SOUTĚŽ

O 15 knih z nakladatelství Dybbuk 20 –29 TÉMA Extrémní Laponsko Helsinki, město současnosti Co si Finové myslí o Češích (a obráceně) 30–33

ROZHOVOR

Já jsem nácek, mí kamarádi jsou náckové a doufám, že z mého syna také vyroste nácek 3 4 – 41

E S T E T I C K Á V Ý C H O VA

Svět podle Ironyma Koola 4 2 – 51

SMARTBOX

Kreativní učebnice finštiny Z deníku vědce Euromýty: Tvrdá pravidla v kadeřnictví a koblihy v igelitu Finanční gramotnost: Placení kartou přes internet Láska, sex a starosti: Odpovídá doktorka Láskorádová Learn You Must: 5 life hacků z první pomoci 52–55

O B Č A N S K Á V Ý C H O VA

Joshua Faudem: Jsem vypravěč, ne soudce 56

KOMIKS

Veverka a zajíc

soutěž /

Výsledky soutěže Ponožky Happy Socks z nové kolekce Athletic jsou pevnější, odolnější, lépe absorbují pot a díky vroubkování po celé délce tlumí nárazy a chrání kotník. Sport není jen zpocené tričko a tlak na maximální výkon, ale taky příležitost, jak dobře vypadat, jak se uvolnit a pobavit. Vaše designy jsou důkazem, že to chápete stejně.

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

Olča Amchová

Michael Rosa

W W W.REDWAY M AG.C Z

Magdaléna Prudíková

Pavel Enderle

Lucie Horáčková

Vendy Podhráská

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat. STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat. STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

CE VÝHER Eliška

Markéta Čavojcová

CE VÝHER

Tereza Škeble

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

CE VÝHER

Anna Štefanicová Lea Mendelová

Jiří Pospíšil

Václav Ksandr

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

Co si myslíte o Finsku?

Slash Hudson, kytarista

Lady Gaga, zpěvačka

Pharrell Williams, zpěvák

Já myslím, že Finové nemají rádi Axla. Naposledy ho vypískali a chtěli vrátit vstupné. Axl byl v šoku.

Finsko, to je zen. Po ulicích Helsinek můžete chodit v masce z černého peří, a nevzbudíte nejmenší pozornost. Nikdo si vás nevšímá, nikdo nefotí ani se neohlédne. Finové zřejmě věci berou tak, jak jsou.

Tři věci. Sauna, vodka a Aki Kaurismäki, se kterým jsem měl tu čest spolupracovat. Tři velké dary lidstvu.

zdroj: ČSFD, foto: archiv

Pulp Fiction Co četl Vincent Vega na záchodě?

Travolta se zprvu zdráhal roli Vincenta přijmout, nelíbila se mu jeho vizáž a závislost na heroinu. Přestože v té době jeho kariéra skomírala a vůbec nehrál, Tarantino o něm tvrdil, že je jedním ze sta nejlepších herců v Hollywoodu. A odhodlán ho získat, pozval ho k sobě domů. Jaké bylo jejich překvapení, když Travolta zjistil, že Tarantino bydlí v domě, ve kterém bydlel kdysi i on sám. Za roli Vincenta dostal Travolta sice jen sto tisíc dolarů, další nabídky se už ale pohybovaly kolem dvaceti milionů. Kotoučový magnetofon ve scéně, kdy se Vincent a Mia vracejí s trofejí z Mazaného králíčka, je legendární Teac X-2000RLB. Vyráběl se ještě roku 1988, dávno potom, co ostatní ﬁrmy výrobu kotoučáků ukončily a přešly na kazetové magnetofony. Teac se dal v té době koupit i v československém Tuzexu za neuvěřitelných 72 000 korun. Na eBay ho dnes seženete za patnáct set dolarů. Film měl původně vzniknout pro studio Columbia TriStar, ale jeho vedení se při čtení

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

scénáře zděsilo. Producent tedy film nabídl studiu Miramax, které ho přijalo a dobře udělalo, protože na něm mocně vydělalo. Ač se to nezdá, ve filmu je poměrně málo krve a jen šest úmrtí – tři kluci z bytu, Vincent, Marvin a Meynard. Scénu, ve které Vincent Vega říká, že má sestřenici jménem Suzanne Vega (slavná alternativní zpěvačka), Tarantino po dlouhém rozmýšlení nakonec vystřihl. Vincent Vega je ale „skutečným“ bratrem Vica Vegy alias Mr. Blonde z filmu Gauneři. Tarantino se při psaní scénáře rozmýšlel, jestli bude radši hrát postavu dealera Lance, nebo Jimmieho, starého Julesova přítele. Rozhodlo nakonec to, že potřeboval stát za kamerou ve scéně, kde se Mia předávkuje. Scéna, ve které Vincent vrazí Mie do srdce adrenalinovou injekci, se točila tak, že jehlu prudce vytáhl z hrudníku a film se pak pustil pozpátku.

Tarantino vytváří ve svých ﬁlmech vlastní propracovaný svět, v němž postavy používají zboží určitých značek, například cigarety Red Apples, fastfood Kahuna Burger nebo kukuřičné vločky Fruit Brute – vše se objevuje i v jiných jeho snímcích. Mia říká u Mazaného králíčka Vincentovi „kovboji“ a on jí „kovbojko“. Je to Tarantinova narážka na to, že Travolta hrál ve ﬁlmu Městský kovboj a Uma Thurman zase ve snímku I na kovbojky občas padne smutek. Až se budete na Pulp Fiction zase jednou dívat, všimněte si, že vždycky, když jde Vincent Vega na záchod, stane se něco hrozného. Kniha, kterou Vincent čte na záchodě v Butchově bytě, se jmenuje Modesty Blaise. Je to tzv. brakový román neboli rodokaps skutečného spisovatele Petera O’Donella. Vyšel v roce 1965 a hlavní hrdinkou je špionka Modesty Blaise, která nápadně připomíná Miinu roli v seriálu Síla liščí pětky. Bohužel, natočil se jen ten pilot…

Paramore

Oneohtrix Point Never

crushcrushcrush Alternativní rock dobrý k probuzení. K rozhýbání. K překonání (či povzbuzení) agresivity vůči všem(u). Další éra téhle skupiny končí a s ní i mé teen roky.

Sticky Drama Jestli si někdo poctivě přečetl studii agentury K-HOLE o tzv. CHAOS MAGIC, byl to právě OPN. Celý album Garden of Delete se zarejvá hluboko do míchy, ale tenhle tráček ti ji povytáhne i krapet ven z těla.

ŠÁRKA HORÁKOVÁ, JAROMĚŘ, 19 LET

HAZNO

2Pac

Ilona Csáková

Ghetto Gospel

Proč mě nikdo nemá rád

Protože jsem rap objevil až teď. A rap v devadesátkách byl ještě v pořádku. Dobrý na zewlování po netu.

Furt na to nemůžu přijít. IVA

JEŽÍŠEK, ČESKÉ BUDĚJOVICE, 31 LET

Lauren Auder outro//interior

Robin Schulz ft. Francesco Yates Sugar

Oblíkat se hezky je prytšššš! Dva roky zpátky psal náš prognosticko-věštecký ústav o Goshovi Rubchinském coby nejvíc hot módním návrháři. Pro jeho nekompromisní přístup k tzv. „ošklivé módě“ začaly teď Goshu sledovat i top magazíny Elle a Vogue. Představ si ty nejhorší outfity z ruských sociálních sítí povýšený na swag a trend. Přemluv tátu, ať prohrabe šatník a věnuje ti ty největší bizáry z mládí. #játoříkal

W W W.REDWAY M AG.C Z

Podle Wikipedie deep house / dance / rock house. Miluju zkrátka ten text. A písničky Robina Schulze všeobecně. Nějak mi ani nevadí mít tu písničku jako vyzvánění telefonu, nevadí mi ji poslouchat v autě, a už vůbec mi neva si ji pouštět 3257457586x za sebou.

Je mu sedmnáct, takovej mladší brácha Kinga Krulea. Upozornila mě na něj naše korektorka, protože ví, co se mi líbí. Temný kluci, který vypadaj, že potřebujou zachránit, lol. OVER

Spiral Tribe Forward the Revolution

STÉF, VALMEZ, 18 LET

Fakt jsme tomu věřili. Občas bych to vrátil. You may stop the party but you can’t stop the future!

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

PASTA ONER

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka O matkách, dětech a brokolici

Změnila jsem obor a teď je ze mě studentka designu. Už ne volného umění. Podle společenských konvencí jsem tedy ztratila právo mít bezdůvodné deprese, utápět se v alkoholu a oblíkat se do roztrhaných hadrů po babičce. Jelikož však babička bydlí moc daleko, utápím se maximálně v tělovém mléce a moje deprese si dávají důkladný pozor, aby se vždy zakládaly na pádných důvodech, nic zásadního se nezměnilo. Jenom jsem mnohem šťastnější. Z indigového oceánu tvaru ležaté osmičky jsem konečně doplavala na kouzelný malý ostrůvek jménem Design, kde písek na chodidlech hřeje a z palem padají jedničky. Zapadla jsem tam, kam patřím, jako ta jedna puzzle s divným tvarem, která se na začátku zdá, že musí být výrobním omylem.

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

Početí… Můj první projekt se zadáním „Kalendář“ se týkal antikoncepce, což, když si tak rekapituluji, není nejspíš náhoda, řekl by sir Freud. Vanessa čím dál intenzivněji básní o svých budoucích dětech, kterým, zdá se mi, se čím dál rychleji blíží

narozeniny. A mně z toho vystřeluje do spánků tupá bolest, jako kdyby mi je někdo chtěl provrtat pozitivním těhotenským testem nebo bazálním teploměrem.

… žaludečních vředů Představa komprimovaných Vietnámků

jméno: Ivana Antošová věk: 20 let škola: Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, obor Design Environmental ročník: První i druhý zároveň stav: Antireprodukční

v zavinovačkách, miniaturních kopií Vanessy, kojených dršťkovou polévkou, je docela roztomilá, ovšem děsí mě představa, že život, jak ho znám teď, může už za dvě tři tempa skončit, protože moji kamarádi budou místo hliníkových prstýnků z AliExpress za 0.98 USD nosit prstýnky, co stojí mnohem víc, znamenají manželství, rodinu a pravděpodobně něco, na co se v urban legendách odkazuje jako na „být dospělý“.

Mamma knows the best Taky mě to donutilo, tfuj, zamyslet se nad sebou a svým životodárným lůnem a nevyhnutelně jsem musela dojít k závěru, že bych byla nejhorší Matka, Máma, Mamka, Muter ever. Moje máma je fakt šampion, že do toho (do mě) dobrovolně šla a že ze mě vychovala tak oduševnělého jedince s obrovským přínosem pro naši společnost. Děkuji, ano, tu svatozář jsem vystřihovala z barevného papíru sama a to nahoře jsou samolepicí LED pásky. Jsem schopna postarat se o sebe, svůj dům v Anglii postavený ve skandinávském stylu s francouzskými okny a japonskou zahradou, o britskou krátkosrstou kočku, francouzského buldočka jménem Charlie a o růžové tamagochi, ale dítě? Dítě, to je jiná kapitola, jiná kniha, jiný žánr, jiné knihkupectví! Introspekcí jsem nabyla podezření, že mám pravděpodobně úzkost ze závazků, a dítě, to je taková perfektně zavázaná mašle ve vlasech, tkanička na botě, laso na krku.

Ale to si neberte nijak k srdci To je čistě můj (momentální) názor. Žehnám

W W W.REDWAY M AG.C Z

každému, kdo venčí svou ratolest v malebné kavárně, z jejíchž stěn padá omítka vinou neukojitelného dětského řevu, podlaha se leskne skapanými slinami a návštěvníci si do domácích cheesecaků s borůvkovou omáčkou pěchují valium. Mír s vámi!

Předčasný happy end? Naše nedobrovolně adoptované dítě z Vietnamu, Bambusový výhonek, naše čtvrtá spolubydlící imaginární konzistence, taky nepřijelo. Sekli mu vízum. Vanessa se smála, já jsem byla spokojená, Výhonek nejspíš pláčem ještě teď zavlažuje rýžová pole. Prý má šanci přijet do konce roku, ale tomu Vanessa věří tolik jako brokolici, že je stravitelná. Ne v tomto životě.

Mamma doesn’t always know the best Výjezd byl zatrhnut bohužel i mně, máma doma rozhodla, že se v Evropě válčí a že na Erasmus nepojedu. „Jsi dospělá a je to tvoje rozhodnutí, ale výrazně ti to nedoporučuju.“ S výkladovým slovníkem mateřským čtěme: Nemůžu tě řetězem přivázat k topení, zejména proto, že nemám dostatečně pevný řetěz, ale nikdo mi nezakázal zalehnout ti kufr a brečet na něm, dokud ti výčitky svědomí nepřetrhnou jízdenku na 365 drobounkých kousíčků, toť jeden kousíček za každý den, co bych tě neviděla. Teď jsem zmatená a nevím, jestli se rozhodnout pro domácí rebelii, nebo domácí palačinky s nutellou, banánem, tvarohem a borůvkami po jeden další rok

gratis. Ani můj argument, že v Amsterdamu, kam jsem se chystala vypravit na studia, nikdo nemá náladu válčit, protože se nad ním vznáší dým míru a lásky, se ve vyjednávací praxi příliš neosvědčil.

Hlaste svou pozici, vojíne Času nemám moc, dva ročníky smrsknuté v jeden, práce, druhá práce a poctivá prokrastinace se jen tak tak vejdou do dostupných 24 hodin. Spím z nich většinou ty čtyři, moje oči vypadají jako Sauronovy, ovšem, jak praví plakát na vrátnici naší koleje, kdo kdy litoval, že na vysoké více nespal? Snažím se to dohánět zeleninou (já jsem ta, jež po Vanessiných předpojatých soudech brokolici chlácholí, nosí v náručí a ukládá ji spát do hrnce s vařící vodou) a každý týden si ukrutně přesvědčivě nalhávám, že začínám cvičit, teď už ale opravdu. Nejsem teď zrovna sociální motýlek, neboť ještě míň než času mi na socializaci zbývá energie, a tak čtu ve svých oázách volna knížky nebo ležím se zavřenýma očima na posteli a zabydluju se ve sluchátkách. Skoro by se dalo říct, že se navracím do svých teenagerských let, ujetá knihomolka, která všechno, všechny tiše pozoruje a pak si dělá poznámky (do RedWay článků). Róza údajně vznesla před Vanessou stížnost, že ji v pokoji ignoruju. Ale já vznáším protistížnost, že měla Róza už dva měsíce koupit dezinfekci na záchod, a co je tady větší zločin, hm? Legislativa jasně praví, zameť si nejdřív před vlastním záchodem. Ale ľúbim to!

smysly /

TEXT: J. BEJČEK FOTO: ARCHIV

Milej Ježíšku, všímám si, že v poslední době začínaj v interiérových i exteriérových prostorách svítit nahosemenný rostliny, tudíž je čas na naši každoroční korespondenci.

FILM Konﬁdent REŽIE JURAJ NVOTA 2012

Slovenský film si půjčil velká jména naší kinematografie a vzniklo z toho světové drama. Jiří Mádl se v roli Adama dostane do složité životní situace, kdy mu po roce 1968 nezbývá nic jiného než se zaprodat StB. Chrání tak nejen svou budoucnost, ale hlavně přítelkyni Evu, která se československému režimu nelíbí. Díky Adamově smlouvě se Státní bezpečností mají oba výhody a poměrně klidný život. Hlavní hrdina se rázem dostává do morálních kleští, kdy musí odposlouchávat své spoluobčany, donášet na ně a posílat je do vězení. Konfident je napínavé a temné drama, které skvěle vykresluje společenskou atmosféru po sovětské okupaci. Na minulý režim a jeho praktiky bychom neměli zapomínat.

KNIHA Simpsonovi a jejich matematická tajemství SIMON SINGH ARGO, DOKOŘÁN, 2015

Simpsonovi, jak je neznáte. Známý popularizátor vědy Simon Singh se zaměřil na velice zajímavou věc, která spojuje všechny epizody seriálu. Výsledek je překvapující (pro někoho možná i znepokojující). Čtenáři knihy zjistí, že mnozí autoři scénářů jednotlivých dílů pocházejí z prestižních univerzit, kde studovali matematické obory, a tak není divu, že se to matematikou v seriálu jen hemží. Nikdy jste si nevšimli? Kniha rozkrývá chytře schované odkazy na základní matematické poučky a objevuje v seriálu i nejnovější vědecké teorie. Mersennova prvočísla, Eulerova rovnice, P versus NP… to všechno, a ještě mnohem víc, tam je. Těžko říct, jestli se nad tím ale zasměje i humanitně zaměřený student.

VÝSTAVA Václav Jirásek – Svět podle Ironyma Koola 2015 –7. 2. 2016 DŮM UMĚNÍ MĚSTA BRNA

Václav Jirásek je fotograf, kterého byste měli znát. Protože je třeba jeden z mála tady u nás, kdo umí udělat kapele takové promo fotky, že se jim nikdo nesměje. Václav teď proměnil brněnský Dům umění na Dům hrůzy. V tunelu procházíte torzy zničených snů nedostavěných domů, opuštění psi a další zvířata vystupují z temnoty jako postavy z ujetých hororů. Kozy přepadly zelinářovo BMW, řečtí ohaři se skrývají v kořenech stromů a stádo černých ovcí s náhubky z PET lahví spěchá do kopce v nočních horách Chiapasu. Bizar… Ale my to máme rádi. Stejně jako severský metal, staré sudetské hřbitovy a opuštěné továrny. Jirásek má pro podobná témata hluboké porozumění. Tleskáme, jsme nadšeni a na stranách 34 až 41 přinášíme ukázku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Sloupek Ivy Antošové Dopis Ježíškovi

Nechci ti do toho mluvit, ale myslím, že si tento rok zasloužím obzvlášť štědrou nadílku, na dýlku i na šířku jsem totiž tak akorát vychytala poměr mezi altruistickou láskou ke všemu, co se hejbe i nehejbe (většinou teda moc nefandím věcem, co se plazej), a svým vnitřním Satanem. Protože hádám, že patolízalové tě už musej nudit, nebudu se dělat, že jsem byla hodná se stoprocentní úspěšností. Rebelové maj totiž šmrnc, a jestli chceš znát můj názor, taková sprcha umyje paty mnohem líp než nějaký lízání. Co se našeho obchodní jednání týče, dobře jsem zvažovala, co si přát; vím, že už je mi dvacet a nemůžu si dětinsky a naivně přát všechno, co mě napadne, jako když mi bylo devatenáct. Seškrtala jsem tudíž svůj seznam jenom na to absolutně nejdůležitější. Určitě bych si přála hodinky s vodotryskem. A ten plastovej obal na banán, co bych nikdy neměla odvahu podívat se mámě zpříma do očí, kdybych si koupila sama. Chtěla bych francouzskýho buldočka, bílýho se třema černejma flekama, jedním přes pravý oko, jedním ve tvaru srdíčka na zádech a jedním na zadku. Chtěla bych výlet do Barcelony a mít hnědý oči. Ale jenom na jeden den, tak to, prosím, potom zase vrať na ty moje transparentně šedomodrý. Chtěla bych umět hrát Le mal du pays od Franze Liszta na klavír (kdyby to nešlo, tak prosím Debussyho Arabesque no. 1, ideálně obojí, díky), jo, a taky umět tancovat moderní současnej balet. Chtěla bych, abys vrátil ten moment, kdy mi paní v optice řekla, že moje nový brejle jsou citlivý na teplo, ať je nedávám ani vedle hrnku s čajem, že by mi mohly popraskat. Jsem z toho teďka pořád ve stresu. Chtěla bych, abych si pamatovala víc vzpomínek z dětství a dokázala všechny emoce zformulovat do srozumitelných slov. Chtěla bych teleport – kdyby ti to vyšlo, nemusíš mi už dávat tu letenku do Barcelony. Chtěla bych nový záclony na kolej a možnost navrhnout vlastní parfém. Přála bych si, abych potom, co mi kuchařka v menze popřeje dobrou chuť, mimoděk neodpovídala „Vám taky“, abych neměla social anxiety, ale odvahu oslovit cizí lidi na ulici, abych se necejtila úzkostně ve většině skupin lidí a abych se nebála si na něco stěžovat a s něčím otravovat lidi ve službách. Myslím, že to bude do budoucna lepší životní řešení, než když se snažím podplatit svoji spolubydlící, aby šla můj rozbitej adaptér na eternet reklamovat za mě. Chtěla bych bejt míšenka Angličanky a Japonce, a když se podívám na lidi, chtěla bych vědět, co by jim teď udělalo největší radost a v jak teplý vodě se sprchujou. Taky bych chtěla, abych když přijdu do knihovny, všechno ztmavlo a z regálů na mě zářily jenom knížky, který mě budou hrozně bavit. Chtěla bych, aby lidi řešili konflikty komunikací, a ne násilím. Chtěla bych několik párů zářivě barevných vzorovaných ponožek, kafe z Vietnamu a aby mi nerostly chlupy jiný než vlasy, řasy a obočí. Přála bych si, aby si vedle mě v autobusu nesedali zpocený lidi, abych se konečně dokopala jít vyvolat film, co jsem nafotila před třema rokama v Paříži, a jestli budu někdy mít děti, aby zažily, co to je, jít s někym ven za barák, skákat přes gumu a jíst místo chipsů rozdrcenou čínskou polívku ze sámošky za 4 koruny. Chtěla bych jednou potkat někoho, komu můžu říct o sobě úplně všechno, a on mě bude mít i přesto rád. To by mělo bejt všechno. Mám ráda dárky hezky zabalený, ale jestli mi tuhle nadílku nepřevážeš mašlí, nebudu se zlobit moc. Budu čekat na tvůj dopis, určitě si taky něco přeješ, udělám pro tebe, co bude v mých silách! Určitě k tomu připiš, jak se máš a v jak teplý vodě se sprchuješ. Předem za všechno velký dík, 15 ťap a mlask, Iva

pop /

TEXT: LENKA HAVLÍČKOVÁ FOTO: AEROFILMS, LUCIA EGGENHOFFER, NFI

DÍVEJTE SE NA FILMY ZE VŠECH KOUTŮ SVĚTA

Už jste slyšeli o těch klucích, co celou zimu surfovali za polárním kruhem? Nebo o punkové kapele, kde hrají mentálně postižení muzikanti? O Katce, která se marně snaží zbavit drogové závislosti? Jsou o nich ﬁlmy, které středoškoláci pouštějí pro své spolužáky ve ﬁlmových klubech. A není nic jednoduššího než si takový klub taky založit.

Dva kluci z Norska se na zimu vydali na pláž za polárním kruhem, kde surfovali a jezdili na snowboardu. Několik měsíců žili odtrženi od civilizace, vybaveni jen prošlými potravinami a spacáky, ve kterých mrzli v chýši postavené z odpadu, co vyplavil oceán. (Sami byli překvapeni, kolik toho je.) O svém dobrodružství natočili působivý dokumentární film Na sever od slunce. Získal řadu ocenění a pro jeho nespoutanou emotivní atmosféru si jej oblíbili studenti a mladí lidé po celém světě. Dokumentární film nemusí být vždy naučná nuda s monotónním komentářem. Když se udělá dobře, dokáže být napínavější než hrané drama, u kterého nakonec stejně víte, že je to všechno „jenom jako“. Dokument je realita – často tak neuvěřitelná, že by ji nevymyslel ani nejodvážnější scenárista.

témata, o kterých se toho člověk jinak moc nedozví, navíc formou příběhů skutečných lidí. Mezi nejoblíbenější snímky patří Katka, slavný dokument Heleny Třeštíkové. Zachycuje tíživý příběh mladé narkomanky, která se marně pokouší přestat s drogami. Přestože si přeje normálně žít, ani narození dcery není dostatečnou motivací k abstinenci a její příběh bohužel nekončí happy endem. Úspěch má i film Punkový syndrom o finské kapele, která hudbou boří předsudky a hranice „normality“, protože všichni členové jsou mentálně postižení.

Filmové kluby Čtyři desítky středoškoláků ve svém volném čase takové dokumentární filmy už promítají. Pouštějí je pravidelně svým spolužákům ve filmových klubech, které odteď mohou zakládat i skautské oddíly. Snímky z celého světa mají pestré zaměření – od problémů v Afghánistánu, Kongu nebo Rwandě přes život se závislostmi až po aktuální migrační krizi, což jsou

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

S klubem do zahraničí Studenti, kteří filmové kluby vedou, vybírají z nabídky filmů Jednoho světa na školách, programu neziskové organizace Člověk v tísni. Na portálu jsns.cz najdete přes stovku atraktivních filmů, které můžete promítat online a zdarma. Mezi nimi i zmíněný Na sever od slunce a další hitovky. Být členem klubu ale zdaleka neznamená jen filmy sledovat. Film je vlastně jen nástroj ke komunikaci, k otevření citlivých témat. Společně sdílený zážitek často vede k debatě nad tím, co jsme to vlastně právě viděli. Není na škodu pozvat občas i odborníka, který se v dané problematice orientuje víc do hloubky a jehož postřehy mohou vnést

do debaty jiný úhel pohledu. Oblíbená je taky filmová noc, během níž přespíte přímo ve třídě. „Filmový klub mi dává sebenaplnění, informace i důkaz, že svět není tak marný. Dozvídám se o místech a skutečnostech, o kterých jsem předtím nevěděl,“ říká třeba František, který se klubu věnuje na náchodském gymnáziu. Jako organizátoři filmového klubu se také dvakrát ročně můžete sejít v Praze s ostatními kolegy a budou vám chodit pozvánky na zajímavé akce – třeba i do zahraničí. Česko-německé setkání Protože se filmové kluby u nás osvědčily a středoškoláky baví, rozšiřuje se jejich myšlenka i do dalších zemí. Kluby ve velkém fungují například v Moldavsku, Mongolsku nebo taky hned tady za rohem v Drážďanech. Setkání filmových kluberů probíhá na jaře, kdy v Praze běží mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Společně se tak podívají na nejnovější filmy z celého světa, sdílejí svoje zkušenosti a učí se jeden od druhého – třeba jak na projekce přilákat co nejvíc spolužáků. Člověk potká zajímavé lidi, naváže kontakty, někdy vzniknou i nová přátelství. Letos na jaře klubeři vyrazili na netradiční prohlídku Prahou, odvrácenou tvář hlavního města jim ukázala vyléčená narkomanka. Brýle opilcovy Na podzim se osm nejaktivnějších z nich vydalo do Drážďan. Spolu

s německými studenty strávili necelé dva dny, vyzkoušeli si přitom třeba speciální brýle alkoholika, které simulují pokročilejší stadium opilosti. Měli za úkol v nich překonat řadu překážek na virtuální cestě domů. Největší problémy byly pochopitelně s rovnou chůzí a sbíráním popadaných mincí. „Je fajn, že se potkávají lidé z jiné kultury, kteří mluví jiným jazykem. Poznali jsme, že máme vlastně mnoho společného,“ hodnotí setkání německá studentka Vivian. Druhý den pak čeští studenti spolu se čtyřmi německými vyrazili zpět do Prahy, kde se setkali s dalšími desítkami organizátorů filmových klubů z celé České republiky. Největší ohlas ze společného víkendu měla Živá knihovna Amnesty International, kde si studenti povídali s řadou lidí s nejrůznějšími pohnutými osudy – od drogově závislých po zástupce sexuálních menšin. Se zájmem také diskutovali s maďarskou režisérkou Ester Hajdú o extremismu nebo s mluvčí Lékařů bez hranic o tématu migrace a uprchlictví. Promítat filmy může každý Pokud byste taky ve škole chtěli promítat filmy, není nic jednoduššího než si vlastní filmový klub založit. Podívejte se na stránky jsns.cz nebo napište na adela.skalova@jsns.cz, a dozvíte se víc. Vše je zdarma, a jak často budete promítat, záleží jen na vás. Dobrá zpráva je, že filmy lze promítat i při výuce, na jsns.cz se totiž mohou přihlásit i vaši učitelé. V dějepise tak můžete zhlédnout filmy o tom, jak sem v roce 1968 přijely tanky, v občance o uprchlících a v biologii zase o tom, jak alkohol působí na mozek.

CO JE FILMOVÝ KLUB JEDNOHO SVĚTA NA ŠKOLÁCH? • Studenti organizují promítání ﬁlmů pro své spolužáky. • Filmy najdete na jsns.cz, po registraci je vše zdarma. • Budete moci jezdit na setkání do Prahy, dostávat pozvánky na další akce. • Kluby mohou zakládat i skautské oddíly. • Podívejte se na jsns.cz, napište na adela.skalova@jsns.cz, a dozvíte se víc. • Kluby podporuje Česko-německý fond budoucnosti.

W W W.REDWAY M AG.C Z

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Po vyluštění všech tajenek dostanete jméno francouzského ﬁlozofa a názvy jeho prací, které rozhodně stojí za přečtení.

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

soutěž /

ZŮSTAŇ V POSTELI A ČTI SI soutěž o 15 knih z nakladatelství Dybbuk Od každého titulu máme pro vás tři výtisky. Vyberte si, kterou knihu chcete vyhrát, a napište nám, proč zrovna tuhle. Co od ní očekáváte, k čemu by vám mohla být dobrá. Druhou podmínkou je odpověď na jednoduchou otázku, co znamená slovo dybbuk. Posílejte na info@redwaymag.cz až do 5. ledna 2016. Nezapomeňte připsat svoji adresu.

Pokud vás tento typ literatury za jímá, nakladatelství Dybbuk se na něj specializuje, doporučujeme tedy prozkoumat jejich web dybbuk. cz.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

FOTO: VÁCLAV JIRÁSEK

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Extrémní Laponsko Finové milují dlouhé pěší treky po nekonečných lesích, k čemuž je Laponsko jako stvořené. Pokud tam jedete na vlastní pěst a nemáte kde přespat, můžete v tundře narazit na nehlídané chatky, které zůstávají po celý rok volně dostupné k přenocování. Jediným pravidlem je po sobě ráno uklidit a doplnit zásoby: naštípat dříví, nachystat do kamen, aby stačilo jenom škrtnout, nechat v kuchyni nějakou tu konzervu, čaj, cukr. Protože to někomu může zachránit život. Počasí se najednou změní a během pěti minut nevíte, odkud jste přišli a kam jste chtěli jít. Pro Finy je solidarita a myšlenka na druhé absolutně přirozená

věc. Zhruba před deseti lety si jedna bloggerka všimla, že pro Čechy zas tak moc ne. Lesní chaty berou jako ubytovny zdarma, kde se povalují tak dlouho, dokud zásoby dřeva a jídla stačí, pak se vydají najít jinou. Pochopitelně nejde o žádné bezdomovce či snad uprchlíky, ale slušně situované turisty, příslušníky české střední třídy, podotkla ve svém článku. To byl zase trapas. Kvůli českým návštěvníkům začali Finové po laponských horských boudách rozvěšovat cedule s pravidly chování a důrazným vysvětlením, že v divočině si musíme všichni pomáhat.

Základem finského životního stylu je sauna. Tu pravou nenajdeš v plaveckých bazénech, ale u jezera – voda se lije na rozžhavené kameny, všude je spousta kouře a Finové se přitom švihají březovými větvičkami (vihta). Kdo nemá přístup k sauně v přírodě, postaví si ji aspoň doma ve sklepě.

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

Laponsko je největší z ﬁnských krajů, má skoro sto tisíc metrů čtverečních, rozlohou tedy předčí celou Českou republiku, žije tam však jen asi 180 tisíc lidí. To je taky první věc, která vás po příjezdu praští do očí: dostat se z bodu A do bodu B může zabrat celý den, přičemž okolní scenerie se mění jen minimálně. Je to dokonale meditativní zážitek. Při cestě z jihu na sever nejdřív míjíte borovicové lesy a rozlehlá jezera, postupem času však porosty řídnou a vodní plochy ustupují rozlehlé tundře. Úplně na severu už vám nejvyšší stromy sahají sotva po pás. Všude je absolutní ticho a klid. A člověk zjistí, že potřebuje auto. Veřejná doprava tu prakticky neexistuje: vlaky končí v Kolari, malém městečku u švédských hranic, a autobusů je málo a skoro nejezdí. Bez auta nemáte šanci. Každá cesta trvá několik hodin, během nichž nevnímáte nic než monotónní krajinu za oknem; občas to skoro vypadá, že se točíte v kruhu, i když jedete pořád rovně. Říká se, že Finové mluví a jednají pomalu a rozvážně, v Laponsku to ani jinak nejde, spěch a stres jsou věci, kterými vůbec nemá cenu se zaobírat. Zapomeňte na časový plán, na rozpočet na benzin, na to, že něco chcete. Je vám to k ničemu.

Největší město Evropy Hlavním městem Laponska je Rovaniemi. Z Helsinek se do něj nejlépe dostanete letadlem; ve skutečnosti je tamní letiště asi stejně velké jako vlakové nádraží v Liberci, možná ještě menší. Jedna nízká budova na kraji města, jedna hala s pár lavičkami a interaktivní tabule zobrazující pravidelné spoje. Pokud byste se chtěli projet, počítejte s tím, že vzdálenost mezi oběma metropolemi je přes 800 kilometrů. Rovaniemi se v oﬁciálních turistických materiálech chlubí tím, že je největším městem Evropy, protože jeho rozloha činí 8016 čtverečních kilometrů. To je naprosto šílené – pouze dva naše kraje zaujímají větší kus země, Jihočeský a Středočeský. Centrum Laponska přitom registruje nějakých 61 tisíc obyvatel, to je, jako kdyby v celém Plzeňském kraji žilo asi tolik lidí, co v Opavě. Jestli chcete na letiště a vjedete do města z druhé strany, čekají vás ještě desítky nekonečných minut cesty, během nichž monopol lesů a jezer jen váhavě ustupuje lidským obydlím. Centrum Rovaniemi vypadá vyloženě maloměstsky, není tu žádný velký historický střed, žádná sídliště s nákupními chrámy, žádné výstavní promenády. Nebýt velkých cedulí u výpadovek, člověk by ani nepoznal, že právě vjel do metropolitní oblasti.

Finsko je podle řady faktorů jednou z nejlépe fungujících zemí na světě. V roce 2012 bylo oficiálně prohlášeno za stát s nejnižší mírou korupce, Helsinky se pravidelně umisťují na čele žebříčků pro nejlepší města k životu a tamní vzdělávací systém je absolutní světová špička v technických oborech, vědě a matematice.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

Finové tiší a plaší Příklad Rovaniemi krásně rozkrývá dva fenomény, se kterými se v Laponsku setkáte na každém kroku. Zaprvé, Finové neradi žijí u silnice nebo u polní cesty, nebo prakticky kdekoliv, kde by je mohlo rušit něco jiného než zvěř z okolních lesů. Čím dále na sever postupujete, tím více to platí. Dokonce i v Rovaniemi samotném je většina obytné plochy situována mimo hlavní tahy; pokud jen tak bezcílně bloumáte kolem, prakticky neexistuje šance zastihnout někoho jen tak doma na zahradě. To je také důvod, proč většina autobusových zastávek v Laponsku představuje akorát tyč u krajnice někde uprostřed lesa – vypadá to podezřele, široko daleko není vidět ani noha, ale Finům nevadí projít se pár kilometrů přírodou, než dorazí domů. Prostě mají rádi svůj klid. Zadruhé, samotný pojem město tak, jak ho známe, neznamená v Laponsku vlastně nic. Tradiční středoevropská města vypadají prakticky stejně: uprostřed je centrum (často historické), směrem k okrajům se rozprostírají obytné a průmyslové zóny, hustota osídlení je vysoká a v každé městské části existují přirozené komunitní „uzly“, kde se soustředí občanská vybavenost – sámoška, pošta, banka, kulturák, zdravotní středisko. Lidé jsou zvyklí klábosit mezi sebou, proto stavějí města tak, aby byli blízko jeden druhému. V Laponsku nic takového neexistuje. Jsem v Arktidě, nejsem v Arktidě Spíš než o městech a vesnicích můžeme mluvit o osadách, skládajících se z určitého počtu usedlostí: typické severoﬁnské maloměsto může mít několik stovek až tisíc obyvatel, kteří se přitom během každodenního života prakticky nevidí, protože každá rodina žije v jiné mikrokomunitě a mezi jednotlivými domy se rozprostírá obrovská zelená plocha. Jsou to města, do kterých nedošel urbanismus, města bez jakékoliv centrální infrastruktury. Tento fenomén platí zejména ve vnitrozemí – u moří a velkých jezer je přirozeným centrem dění přístav, jakmile ale zajedete od pobřeží dál do srdce Finska, začnou se vzdálenosti mezi jednotlivými domy prodlužovat. Rovaniemi je toho nejlepší ukázkou. Přijíždíte-li z jihu, jako první potkáte největší turistickou atrakci – jmenuje se Santa Claus Village, a pokud člověk neví, že v Rovaniemi má žít šedesát tisíc lidí, může poměrně snadno propadnout pocitu, že právě Santova vesnička představuje celé město. Ve skutečnosti je pouze lákadlem pro turisty: jedna široká rovná ulice, spousta obchůdků se suvenýry, restaurace, supermarkety a také pošta, kam chodí veškerá korespondence určená pro Santu. Uvnitř poštovní roubenky je obrovská sbírka došlých dopisů, roztříděných podle jednotlivých částí světa, odkud přicházejí. Nejvíc dětí píše Santovi z Číny. Skutečným lákadlem Santa Claus Village je hned vedle pošty procházející hranice polárního kruhu; můžete se u ní vyfotit, případně přes ni skákat z jedné strany na druhou a vykřikovat „Jsem v Arktidě – nejsem v Arktidě“ jako učitel Václav Poustka v Dobytí severního pólu. Nestyďte se, lidi to tady opravdu dělají. A pak je tu ještě Santa samotný – herec v klasickém červenobílém kostýmu, který sedí uprostřed největší roubenky v centru vesničky a čeká na turisty, kteří se s ním chtějí vyfotit. Vejdete dovnitř, koupíte si lístek, absolvujete krátkou prohlídku Santova muzea a na závěr si můžete popovídat se Santou. Umí pár světových jazyků, na děti se usmívá a všichni ve Finsku ho mají rádi. Mimochodem, nejde o sezonní práci – být Santou v Rovaniemi je celoroční závazek, protože jsme ho tam našli v červnu i v srpnu. V jeho sluji vás vyfotí automaticky, můžete se ale rozhodnout, že si fotky nakonec nekoupíte. Je to hodně pasivně agresivní taktika, fotky

Finská vláda se nedávno začala zabývat průlomovým sociálním experimentem: každý občan by dostával tzv. základní příjem, který činí 800 eur měsíčně. Nezáleží na tom, kdo jste, kolik vám je a kolik vyděláváte, na základní příjem byste měli nárok automaticky. Od teorie k praxi je však ještě dlouhá cesta.

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

jsou totiž příšerně drahé, ale když prostě jen tak odejdete pryč, všichni na vás koukají divně. Ach, ty polární noci! V Laponsku se prakticky střídají pouze dvě roční období – léto a zima. Pokud přijedete kolem Nového roku, nebo naopak během letních prázdnin, můžete si naplno užít fenomén polárního dne a noci. Pro někoho, kdo za polárním kruhem nikdy nebyl, je představa permanentního světla či tmy jednoduše neznámá, tedy jde o zážitek, který nejde tak snadno popsat. Poledne během období polární noci vypadá asi jako naše zimní ráno kolem sedmé hodiny, kdy obloha už pomalu modrá, ale přesto je ještě silné šero. Finové jsou na to pochopitelně zvyklí, turisti dostávají deprese. Ve dvě odpoledne už je nebe zase černé jako u nás za nejhlubší noci. Nicméně ještě větším náporem na psychiku je polární den, čili situace, kdy slunce vůbec nezapadá. Ze svých zkušeností musím říct – a nejsem v tom rozhodně sám – že na permanentní tmu si člověk krátkodobě zvykne lépe než na neustálé světlo, protože zůstat potmě vzhůru je přirozenější než usnout uprostřed sluncem osvětleného pokoje. V Laponsku to řeší tak, že mají na oknech zvláštní žaluzie, které umějí udělat absolutní tmu; jinak by se z toho nejspíš zbláznili. Nejen kvůli světlu, ale i kvůli komárům. Finští komáři jsou malí, úporní, kousaví a vyskytují se úplně všude, hlavně tedy v přírodě, která je ovšem všude… takže prostě všude. A člověk se rychle naučí vykoupat se v repelentu pokaždé, když plánuje vystrčit nos z baráku. Na druhou stranu existuje jen málo krásnějších zážitků, než je půlnoční procházka pod chladným, tlumeným modravým sluncem na břehu laponského jezera. Kromě komárů se zde na severu naprosto běžně vyskytují i medvědi a losi a většinu lidí překvapí, že laponští losi nejsou o moc větší než obyčejné krávy. Mají ale obrovské parohy, potulují se po silnicích, a když za sebou cítí auto, zpanikaří, což se projeví absolutní neschopností změnit směr pohybu. Prostě pádí před vámi, ignorují jakékoliv troubení a hlasitě hýkají. Napoprvé je to ohromná zábava, jakmile ale potkáte za jednu cestu dvacátého tupého losa, začne to být trochu otravné. Finům je to jedno, přece žádný spěch. Medvědi jsou trochu obezřetnější, takže je na silnici nepotkáte; v okolních lesích jich ale žije dost a dost. Na rozdíl od losů mohou představovat skutečné nebezpečí, takže se doporučuje po nich příliš nepátrat a raději navštívit Sula Karjalainena, medvědího muže, který už několik dekád žije ve srubu kousek od města Kuusamo, obklopen ochočenými medvědy. Sulo je ve Finsku mediální celebrita, měl dokonce i vlastní pořad v televizi. Jeho nejoblíbenější domácí mazlíček se jmenuje Juuso, má tlapy velké jako pařezy a jezdí se Sulem rybařit v jeho loďce. Dokonalá harmonie Ačkoliv jsou Finové na první pohled chladní, mluví rozvážně, na všechno mají čas a nenechávají se vystresovat, ve skutečnosti by se přetrhli, aby člověku vyšli vstříc. Je to vidět i na jejich vztahu k sámské menšině, jejíž historické území se rozprostírá právě na severu Laponska – Sámové pocházejí ze Sibiře, jejich kultura, zvyky i jazyk jsou poměrně výrazně odlišné, na ﬁnském území ale žijí bez jakýchkoliv problémů. Minimálně na severu to platí beze zbytku. Tvrdé podmínky života v tundře umí spojit lidi dohromady.

Jestli něco Finové milují (kromě sauny), jsou to dva nápoje – káva a mléko. V jejich konzumaci zaujímají čelní příčku na světě. Je prakticky nemožné narazit na finskou domácnost bez kávovaru, a pokud vás někdo pozve na oběd, určitě dostanete sklenici mléka. Každý Fin ho v průměru vypije asi litr denně.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Helsinky, město současnosti Cesta po silnici z České republiky do Helsinek je dlouhá a vlastně docela nudná. První půlden strávíte v Polsku, potom rychle projedete Pobaltím a ještě v Tallinnu, odkud se do Finska dostanete za pár hodin trajektem, máte tendenci nikam nespěchat, protože to

město je tak malé, že se dá celé projít během jednoho odpoledne. Helsinky rozhodně nenudí, pokud jste ale zvyklí na pražský organizační chaos, připravte se na počáteční šok. Tohle město totiž funguje v úplně jiném tempu…

Říká se, že Finsko je rájem metalové hudby – a statistiky to potvrzují. Magazín The Wire před třemi lety zkoumal počet heavymetalových kapel na obyvatele v jednotlivých zemích a Finové se umístili na prvním místě, a to s pořádným náskokem. Na 100 tisíc obyvatel tam připadá 54 (!) kapel, zatímco ve Švédsku i Norsku je to jenom 27.

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

V oﬁ ciálních turistických materiálech se to hemží přívlastky jako „moderní“, „hi-tech“ nebo „vyspělý“, z čehož zkušený cestovatel hned pozná, že atmosféra Helsinek asi nebude postavena na historii. A Helsinky – se zhruba 600 tisíci obyvatel asi dvakrát menší než Praha – skutečně patří k mladším evropským metropolím. Město bylo sice založeno už v 16. století, hlavním městem Finska se však stalo až v roce 1812; do té doby tuto roli plnilo Turku. A ani tehdy nešlo o nějaký přirozený vývoj, ale o vůli ruského cara Alexandra I., který chtěl mít hlavní město Finského velkoknížectví v blízkosti Petrohradu. Skutečný rozvoj zažily Helsinky až po druhé světové válce, o což se

postarala hlavně olympiáda v roce 1952. V sedmdesátých letech, kdy Finskem hýbala vlna urbanizace, se počet obyvatel ve městě a jeho okolí ztrojnásobil, bylo postaveno metro a celková životní úroveň začala rapidně růst až do bodu, kdy časopis Monocle vyhlásil Helsinky v roce 2011 nejlepším světovým místem k životu. Loděnice v centru Helsinky jsou jednoduché – protože jde o přístav, centrum se nachází přímo na pobřeží Baltského moře. Čím více se od něj vzdalujete, tím rychleji opouštíte střed města. Helsinské vlakové nádraží je univerzální konečná,

Finština patří mezi ugrofinské jazyky, spolu s maďarštinou a estonštinou, a je tak poměrně výrazně odlišná od skandinávských germánských jazyků. Pokud se chceš učit finsky, připrav se třeba na čtrnáct pádů (z nichž některé suplují naše předložky). Na druhou stranu ale nemusíš řešit gramatický rod, protože ten finština nezná vůbec.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

protože víc na jih už jet nejde. Pro lidi, kteří nejsou schopní projít Prahou nebo Brnem, aniž by se pětkrát ztratili, je takové uspořádání přímo darem z nebes: vlastně stačí mít po ruce kompas. Jít na jih rovná se jít do města, otočit se na sever znamená město opouštět. Pro ty, co nemají kompas: Vidíte moře? Díváte se na jih. Máte moře za zády? Díváte se na sever. A protože Helsinky nemají klasické historické centrum s památkami, na jaké jsme zvyklí my, veškerý kulturní a občanský život je soustředěn v pečlivě narýsovaných čtvrtích na jihovýchodě města. Přijedete vlakem, před nádražím si prohlédnete Ateneum – obří muzeum z 19. století orientované na historii finské kultury – a dáte se rovně za nosem, kolem budovy univerzity a parku Kaisaniemi, na jehož konci stojí můstek, který vás zavede přímo do čtvrti Kallio. Nejvíc „hip“ místa v celé zemi. Černá je barva naše Kallio nezabírá moc prostoru, jde ale o jednu z nejhustěji obydlených částí Helsinek; přísně logická struktura jednotlivých bloků prozrazuje, že zdejší domy byly postaveny s ohledem na co největší využití prostoru mezi mořskými kanály. Původně tu bydleli přístavní dělníci. Teď, v době, kdy Helsinky platí za výkladní skříň evropské architektury, se jejich ubytovny proměnily v restaurace, butiky, kavárny a designové hospody. Kombinace unikátního kouzla staré dělnické čtvrti a hipsterské fascinace pouličním životem dává přímo před očima vzniknout originálnímu, divoce se rozvíjejícímu projektu. Blízkost univerzity sem přitahuje davy studentů, poloha u moře zase láká věčné romantiky a finská láska k víkendovým pařbám proměňuje každý pátek a sobotu celé místo v jeden velký festival. Ne náhodou bývá Kallio přirovnáváno k berlínskému Kreuzbergu. Z úplného centra tam dojdete za dvacet minut, pokud se vám nechce, stačí naskočit na tramvaj číslo tři a svézt se pár zastávek. Středobodem Kallia je náměstí Hakaniemi se sto let starou tržnicí; dodnes zde můžete koupit prakticky cokoliv, od čerstvých ryb a tradičního finského černého chleba až po různé šperky a nejnovější módní hity. Jak se obléká helsinská mládež: dlouhé mikiny a svetry s kapucemi, spousta černé barvy, k tomu pastelově barevné doplňky. A protože všichni Finové kromě kafe a vodky zbožňují ještě lékořici, najdete i na Hakaniemi asi tak pět tisíc různých lékořicových pamlsků, ale třeba i lékořicový chléb, kořalku nebo zmrzlinu. Ta mimochodem vypadá trochu jako asfalt. Procházet se ulicemi Kallia působí jako ponořit se do katalogu o urbanistickém snu pětadvacetiletých studentů designu z letenských garsonek. Kdo má chuť skočit si na oběd, najde tu vedle sebe tradiční finské restaurace (hodně ryb, kopru a chleba se zákusky z moruší) i autentickou thajskou kuchyni. Pokud se sem vydáte v srpnu, nezmeškejte Kallio Block Party – pouliční večírek roku, kdy mají všichni otevřeno, ulice jsou nacpané k prasknutí a celé centrum Helsinek vypadá trochu jako oživlý Instagram. Ta atmosféra je opravdu neopakovatelná. „Žijeme komunitním způsobem života. Snažíme se aktivovat kulturu v malých sousedstvích,“ vysvětluje mi Laura Oikari, jedna ze členek hnutí Kallio-liike. Smyslem této platformy je vzít do vlastních rukou lokální politiku a společenský život, od technických záležitostí až po organizaci bleších trhů. Soudě podle pověsti, kterou si Kallio během posledních let stačilo vybudovat, dělá svoji práci bravurně.

z nejzajímavějších helsinských čtvrtí, která na severovýchodě města tvoří přirozenou konečnou hromadné dopravy; za ní už Helsinky končí, respektive se přelévají do satelitních oblastí. Arabia je mimochodem taky jméno lokálního výrobce keramiky; to se asi vyplatí vědět, protože jinak je to slovo docela matoucí. Na rozdíl od našich sídlišť tvoří Arabianranta skutečnou součást města; nejde o oddělený mikrosvět ve stylu panelových tykadel v postsovětském bloku, ale spíše o perfektní spojení starých a nových prvků. O kultivaci veřejného prostoru je mimochodem postaráno i zákonem: každý developer, který chce v Arabii stavět, musí dávat určité procento peněz na umění, respektive umělcům, jejichž úkolem je udržovat celou čtvrť „při životě“. Mezi elegantními bytovými domy tak najdete různé instalace, streetartové malby nebo alternativní muzea. V Arabii žije deset tisíc lidí, pět tisíc jich tam i pracuje, a její součástí je i univerzitní kampus pro šest tisíc studentů. Přidejte k tomu pečlivě udržovaný důraz na heterogenní zástavbu (neexistuje, aby dva sousedící bloky domů vypadaly úplně stejně), a výsledkem je experimentální sídliště, kde má každodenní život skutečně vysokou úroveň. Ať už ale chytáte tramvaj směrem ke konceptuálním bytovkám, nebo na druhou stranu do centra (autobus od nádraží na letiště Arabií mimochodem projíždí), jedné věci si všimnete okamžitě: dvojjazyčného hlášení. Dokonce i nápisy zastávek jsou ve finštině a švédštině, stejně jako názvy ulic a prakticky veškeré veřejné informace, od vyhlášek v parku po meníčka v restauracích. Z Helsinek je to do Švédska relativně kousek, a přestože prvním jazykem většiny obyvatel je finština, zůstává město ofi ciálně lingvisticky rozetnuté vedví. Jde o důsledek někdejší švédské nadvlády, díky němuž má celé Finsko dodnes formálně dva úřední jazyky. To dává rodilým Finům (alespoň těm z jihu) poměrně zajímavou výhodu: tamní školství je hodně zaměřené na výuku jazyků, angličtina je podporována už od útlého věku a i druhý cizí jazyk zaujímá ve finském životopisu mnohem důležitější místo než u nás. V podstatě to tak znamená, že puberťáci z Helsinek odmala vyrůstají obklopeni dvěma jazyky, hned po nástupu do školy přejímají třetí a o pár let později ještě čtvrtý. Kdo se nefl áká a má alespoň trochu přirozeného talentu, je v době dosažení plnoletosti často schopen konverzovat finsky, švédsky, anglicky a třeba německy. A protože cizí jazyky rozvíjejí inteligenci, mají pověst inteligentních a schopných lidí i Finové. A právem.

Arabia a švédské nápisy Jedna z věcí, která člověka hned po příjezdu zaskočí, je počet tramvají mířících do Arábie. Arabia (Arabianranta) je totiž název jedné

Přelom let 1939 a 1940 zaujímá ve finské historii zásadní pozici – došlo totiž k takzvané Zimní válce mezi armádami Finska a Sovětského svazu. Sověti měli třikrát početnější armádu a tisíce tanků i letadel, přesto Finy nedokázali porazit. Největším hrdinou se stal Simo Häyhä přezdívaný Bílá smrt, nejlepší sniper všech dob, který sám vyřídil 542 nepřátelských vojáků. Zemřel v roce 2002, bylo mu 96 let.

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

téma /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Pařby, hokej a těžký jména Co si Finové myslí o Češích (a obráceně) Kristiině je jednadvacet let a pochází z malé samoty necelých čtyři sta kilometrů severně od Helsinek. V rámci programu pro mladé dobrovolníky se před několika lety dostala do České republiky, a přestože původně neměla v plánu zůstávat, nakonec se

„V první řadě musím říct, že těch rozdílů není zdaleka tolik, jak by se možná zdálo – a to mluvím z několikaleté zkušenosti,“ říká Kristiina. Máme společné dvě velké vášně: pařby a hokej. Finové jsou blázni do zimních sportů obecně, což vzhledem k tomu, že jejich země je na určitých místech skoro tři čtvrtě roku pod sněhem, překvapí asi málokoho. Stejně jako Češi mají rádi večírky, i když je většinou prožívají v užším kruhu přátel. Hlavní je ale ten hokej. Teemu Selänne nebo Saku Koivu jsou ve Finsku národní hrdinové. Země blonďatých metalistů… Jedna z prvních věcí, které člověka ve Finsku praští do očí, je vzhled domorodců: Pokud někde existuje funkční národní stereotyp, je to právě tu. Celá země je plná blonďatých lidí, kteří polykají hektolitry kafe, mají doma alespoň jednu saunu (ale spíš dvě, tři i pět) a poslouchají metal. Klasický skandinávský black frčí spíš v sousedním Norsku, tady mají radši gotiku, symfonii a folk. Přesně tak, jak by člověk očekával od země, která dala světu Nightwish, Apocalypticu a Korpiklaani. Funguje to ale i obráceně? „O Češích ve Finsku moc stereotypů nepanuje,“ odkrývá Kristiina. „Vlastně jsem narazila jenom na dva – že všichni máte rádi hokej a že vaše jména nejdou vyslovit.“ Když jednou představovala známým kluka, který se jmenoval Martin, reakce na sebe nenechala dlouho čekat. „Jedna moje kamarádka se ho zeptala na jméno, a když řekl Martin, vykřikla: Já to věděla! Věděla jsem, že tam bude aspoň jedno R!“ Přitom jména Martin a Marttin jsou ve ﬁnštině poměrně obvyklá. Jinak prý platí, že Finové jsou oproti Čechům mnohem tišší, rozvážnější a taky přímější; nemluví moc, ale když už, tak nechodí kolem horké kaše. A pak je tu samozřejmě ještě jeden stereotypní pohled na Čechy, s nímž se ovšem nedá příliš polemizovat – totiž že v Praze jsou nejlepší mejdany.

tu provdala a teď žije střídavě doma ve Finsku a na Moravě. Zeptali jsme se jí na největší rozdíly mezi Čechy a Finy. Co nejvíc překvapí křehkou blondýnku těsně po maturitě, když přijede na několik měsíců do české kotliny?

„Jednou jsem si povídala s nějakým chlápkem v Helsinkách na zastávce nočního autobusu,“ vzpomíná Kristiina, „a on pořád opakoval, že Češi opravdu umějí pařit. Vlastně říkal, že se právě vrátil z týdenního výletu do Prahy, a nejspíš ještě nevystřízlivěl.“ … imunních vůči zimě Vzpomínaná rezervovanost Finů opravdu není žádný mýtus; většina lidí jako by vůbec neznala slovo „problém“ nebo to alespoň nedávají najevo. Když jsme byli u Kristiiny na návštěvě – bydlí v roubence na úplné samotě u jezera, k nejbližšímu sousedovi to má několik kilometrů – a potřebovali jsme hodit na ranní vlak, rozbilo se nám po cestě auto. V lednu. Uprostřed lesa. V pět ráno. Venku bylo asi minus třicet, široko daleko žádná živá duše a my nutně potřebovali stihnout letadlo. Kristiinin táta zareagoval typicky ﬁnským způsobem: Poté, co zjistil, že motor opravdu nenaskočí, mlaskl, vytáhl telefon, vylezl ven a několik minut s někým mluvil, hluboce klidným, ledovým hlasem. Pak se vrátil dovnitř a oznámil, že nám právě zavolal taxi z města. Muselo sice jet nějakých sedmdesát kilometrů daleko, ale jiná možnost prostě neexistovala. Zatímco jsme začínali pomalu panikařit, obklopeni hustou polární temnotou, on za celou dobu nehnul ani brvou. Když přijel taxík, vysvětlil řidičovi instrukce… a nechal nás odjet, zatímco on sám zůstal stát u rozbitého auta na osamělé venkovské silnici. Nejvtipnější bylo, říkala potom Kristiina, že mu o hodinu později volala s tím, jestli nepotřebuje zavolat pomoc. Prý ne – řekl, že si rád dá procházku a navštíví sousedy. To samozřejmě znamenalo strávit další hodinu ve ﬁnském mrazu, ale jemu to evidentně vůbec nevadilo. Prostě se prošel. Finové jsou blázni a my je milujeme.

Pokud hledáš konkrétní datum pro návštěvu Finska, doporučujeme 28. únor – právě tehdy totiž probíhá každoroční svátek národní kultury, Kalevalanpäivä (Den Kalevaly). Kalevala je nejvýznamnější finské literární dílo, monumentální poetický epos sestávající z lokálních folklorních mýtů a legend. V devatenáctém století jej sestavil a vydal Elias Lönnrot.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: DAN MATERNA / MAFRA / PROFIMEDIA

JÁ JSEM NÁCEK, MÍ KAMARÁDI JSOU NÁCKOVÉ A DOUFÁM, ŽE Z MÉHO SYNA TAKÉ VYROSTE NÁCEK Pan Pavel je ten takzvaný „obyčejný Čech“. Bydlí v Praze, má ženu, děti, technické vzdělání, auto a loď. Rád se plaví podél evropského pobřeží – nebo teď poslední dobou už vlastně ani moc ne, na moři jsou totiž taky lodě s uprchlíky a ty on potkávat nechce. Všimla jsem si ho jednou na Facebooku, kde se vyjadřoval ke smrti Lucie Bittalové, aktivistky a členky neziskové organizace Hate Free, která si dělá legraci z našich často bizarních představ o soužití s muslimy nebo vlastně kýmkoliv, kdo není z našeho kulturního okruhu. Požádala jsem ho o rozhovor, protože mě upřímně zajímalo, co si myslí, a taky proto, že na stránkách RedWaye podobný názor ještě nezazněl. V redakci si myslíme, že je fér dát mu prostor, i když se s ním z větší části neshodujeme.

Proč podle vás není moudré, abychom přijímali uprchlíky? Já si nemyslím, že není moudré přijímat uprchlíky. Já jsem dokonce pro přijímání uprchlíků. Ale je otázka, co si pod takovým uprchlíkem mám představit. To, co se děje v současné době… V této chvíli jsem pro uzavření hranic. V dnešní době je strašně moderní předběžná opatrnost – jsme předběžně opatrní v mnoha věcech, jen zrovna v této ne. Evropa stárne. Nejen fyzicky, ale i mentálně. A bojím se, že horizont svých nejlepších

W W W.REDWAY M AG.C Z

dní už může mít klidně za sebou. A neříkám, jestli je to dobře, nebo špatně. Jsme prostě nějaký organismus a každý organismus nerad umírá. Je to náš úděl, tak dobře. Ale nač tomu pomáhat? Myslím si, že negramotný negr není lepší než náš starý důchodce, který celý život přispíval do systému a ten systém na něj teď přestane mít peníze. Protože všechno je to hlavně o penězích. Morální stránka je věc druhá. Největší moralisti jsou ti s holým zadkem a zpravidla nikdy se nejedná o jejich vlastní peníze.

Když jsme vstupovali do Evropské unie, měli jsme takzvané druhořadé členství. Státy s prvořadým členstvím si proti nám a Polsku a dalším takovým státům chránily trh a nechtěly nás na něj pustit. Říkaly, „my nechceme, abyste k nám jezdili pracovat“. Ale teď se situace změnila a Angela Merkel řekla, že Německo potřebuje pracovní síly ze zahraničí. Takže bezvadná situace. Já… budu používat slovo negr, protože jsem konzervativní, jo? To jsou lidi s námi zcela nekompatibilní. A neříkám, že se nějaké holce nemůže líbit

rozhovor /

víc opálenej… člověk, ale oni mají jiný systém vzdělávání a hodnot. A my na tom jejich žebříčku hodnot nejsme. Když my máme dítě, říkáme mu tohle nesmíš, tamto nesmíš, protože támhleten by se cítil špatně, protože tomuhle by to ublížilo. Koneckonců v těchto pocitových věcech jsou nejdál asi Číňani. Jenže když nám sem přijde primitiv, který celou dobu žil někde v poušti a všechno si musel urvat, tak je to, jako když pustíte predátora do mateřské školky. Predátor v naší společnosti vyhraje, protože my už máme v sobě tolik zábran, že se pozastavujeme i nad tím, jak se policie chová k uprchlíkům na hranici. No proboha, když tyhle… ani se mi nechce říct lidi, vezmou dítě a hodí ho přes plot, tak z toho jsou ti policisté opravdu vyděšení a nevědí, co mají dělat. Jenže pro uprchlíky to nic není, když to dítě nepřežije, udělají si další. A teď všichni začnou „ježiši, ale to není pravda, nemůžeme házet všechny do jednoho pytle, nemůžeme paušalizovat“. Prosím vás, paušalizovat právě musíme. Vždyť komukoliv chtěl český stát pomoct – sbíraly se tady víčka, to víte, ne, na jednu korunu je potřeba nasbírat asi tři sta víček, tak si to spočítejte – a teď náš stát bude raději pomáhat takovýmto parazitům než českým nemocným dětem. Minimálně to odvšivení nebo něco takového jim musí poskytnout. Ano, já jsem pro přijímání uprchlíků, ale tohle nejsou uprchlíci, to je verbež. A jak byste tedy deﬁ noval uprchlíka, kterého je vhodné přijmout? Já jsem se tady kdysi podílel na školení Libyjců, to bylo ještě, když tam měli Kaddáfího. Pracoval jsem s nimi a byli jsme velcí kamarádi. Ale byli jsme v pracovně-právním vztahu a oni potom zase odešli. Já když půjdu do Turecka, tak nebudu vyžadovat, aby mi vařili knedlíky. Ale vadí mi, když tady u nás bude na každém rohu kebab. Proč by to tak mělo být? Multikultura je o tom, že ty kultury se navzájem obohacují. Ale tohle přeci žádné obohacování kultury není. To je v podstatě invaze a podrobení si naší kultury. Navíc mně by asimilace naší kultury ani nevadila, kdyby ta jejich kultura byla vyšší. Jenže ze zkušenosti víme, že vždycky zvítězila ta primitivnější. Třeba starověké Řecko, nad kterým zvítězily germánské kmeny. Navíc máme relativně dobrou životní úroveň – mluvím jako Čech, já jsem hrdý Čech – sice nejsme v top státech při HDP na hlavu, ale teď jsem někde četl, že jsme desátá nejbezpečnější země. Proč bychom se toho měli dobrovolně vzdávat a přijmout sem jakoukoliv pakáž, která přijde. Já neberu uprchlíka, který sem přijde tak, že přeleze na hranicích plot. A ještě všichni ti inženýři, doktoři a fyzici nechápou, že udělali něco špatně a že je náš stát sebere a zavře aspoň na tu dobu, aby je identiﬁkoval. To je přece úplně postavené na hlavu! Osobně si myslím, že ten, kdo uprchlíkům pomáhá, se dopouští trestného činu. Osmdesát tři procent lidí v tomto státě zde uprchlíky nechce. To je snad, proboha, dostatečný důkaz, aby naše politická reprezentace konala v tom smyslu, že když už tady jsou zavření a někdo si tam podřízne na protest ruku, tak ho necháme, ať si ji podřízne. Ať třeba zdechne. Mluvíte teď o uprchlících v detenčních střediscích, kde čekají, až si Česká republika ověří jejich totožnost a vystaví jim příkaz k vyhoštění ze země. Ano. Protože to jsou dvě nekompatibilní věci. Myšlení evropského člověka a myšlení rodiny nějakých čmoudů z pouště. A nehodnotím, které je špatné. Jen prostě nejdou dohromady. A stát po mně chce daně, tak já zase chci, aby zastupoval

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

můj názor. A pokud je to názor většinový, tak aby konal. Snad i lidi kolem přijímací lobby by mohli i přes své humanitní vzdělání uznat, že osmdesát procent je víc než polovina. Poslali jsme speciální letadlo do nějakého uprchlického tábora nevím kde, to stálo určitě pěkných pár statisíců, a nabrali tam, tuším, tři rodiny, jejichž děti potřebovaly zdravotní péči u nás v Motole. Já to nedovedu pochopit. Tady jsou lidi, na které musíme sbírat víčka, protože stát na jejich léčbu nemá peníze, a na tyhle najednou peníze máme. A my je sem tedy přivezeme a oni se seberou a utečou do Německa. Nemuseli jet tou lodí, ale pěkně letadlem, nestálo je to nic. Proč by byli v Motole, když můžou spát v Německu ve stanu a dostat větší sociální dávky. Klasický paraziti. A zase všichni „ježiši, ale podle jednoho nesmíme soudit všechny“. A takhle se to všechno posunuje. To naše mínění. Nějaká paní už staršího věku pomáhala uprchlíkům v Praze na Hlavním nádraží. A na Facebooku psala, jak jsou zbídačení, že jim musíme pomoct. A že svoji kulturu nechali doma, že nám ji sem netahají. A já bych se na ni ani nezlobil, asi byla momentálně retardovaná, jak se říká ve Vesničko má, středisková, nebo si myslí, že dělá dobrý skutek anebo si tam hledá nějakého černocha jako partnera, nevím, nechci, aby to vyznělo nějak sexisticky. Chci říct, že my jim pomáháme, protože se na to díváme z hlediska našich hodnot, „podívejte, jsou tam děti a ženy“, ukazují nám novináři. A přitom oni naše hodnoty nectí, pro ně jsou děti plevel. Když to ta popálená holka nevydrží a na cestě jim zdechne, tak si ten čmoud udělá dvě tři nová mláďata a je to. Ten se nepotřebuje o dítě starat, prostě si udělá jiné. A my na to koukáme evropským pohledem, že když má člověk dítě, tak dělá vše pro to, aby mu vytvořil ty nejlepší podmínky. Chování, vzdělání, všechno. Ano, Evropa stárne. Ježišmarja, no to je ale strašný problém! Tak ať našim mladým udělá stát takové podmínky, že budou chtít mít děti. Ať jim dá nenávratné půjčky, jako to bylo za komunistů. Ať zruší různá ta Hate Free a dalších pět set podobných nemorálních organizací a ušetřené peníze dá mladým rodinám. A to budou lidi, kteří tady budou chtít zůstat a pracovat, a tak to tomu státu vrátí. A to nemůžou být v žádném případě uprchlíci ze Sýrie, z Afghánistánu, Iráku nebo Afriky. Absolutně ne. Nebo… Já to nechci říkat takhle kontroverzně, mně by ani tito v uvozovkách uprchlíci nevadili, kdybych věděl, že chtějí přijmout naše hodnoty a být součástí naší země, naší kultury. Ale pokud vidím, že na hranicích boří ploty a ukazují, že někomu podříznou krk, tak ve mně se vaří krev tak, že bych vzal ﬂintu a šel střílet. A do těch drátů, do těch plotů tam, bych pustil proud. My bychom měli být právem hrdí, že za Přemyslovců a Lucemburků jsme ovládali říši velkou od moře k moři, a minimálně bychom se měli snažit tento odkaz zachovávat. Když pak vidím ve zprávách demonstranty ze Strany zelených s transparentem „Nikdy jsme nebyli národ“, tak, ježišmarjá, kdybych já tam byl ten policajt, tak se mi ten pendrek hodně klepe v ruce. Dobře. Takže bychom cizince mohli přijímat jen jako dočasnou pracovní sílou, jako ty Libyjce, se kterými jste pracoval a byli fajn, a když svou práci dodělali, jeli zase domů. Čili nedávat cizincům občanství, nenechat je zde příliš zabydlovat. Rozumím tomu správně? No to právě taky není ideální. Takovou chybu udělali Němci, když si pozvali Turky. Nejdřív jen na práci,

pak jim dovolili přivést rodiny, a když teď jedete po Německu, přesně poznáte, které město je německé a které turecké. Vše je otázkou míry – je velký rozdíl, jde-li o padesát lidí, nebo sto tisíc opičáků. Ano, my jsme takto v sedmdesátých letech přijali Vietnamce. Pozvala je sem tehdejší vláda jako posilu našemu textilnímu průmyslu, pak jim dovolila přivést rodiny a nakonec jich tu zde mnoho zůstalo, získali české občanství a žijeme tu společně docela bez problémů. Vietnam nepatří do našeho kulturního okruhu, je to Dálný východ s buddhistickou a taoistickou tradicí. Je toto naše soužití multikulturní, nebo ne? To je složitá otázka. Kromě té trávy, kterou prodávají, myslím… Myslím, že kdyby to stát potíral s větší důsledností, nedělali by to a klidně by makali. Hlavně si sem nedovezli žádnou agresivní část té jejich kultury, a já osobně proti nim nic nemám. Přijeli sem, naučili se česky, pracují, na sociálním systému neparazitují. Vietnamec nebo Ukrajinec a parazit, to jsou přece úplně rozdílné věci. Ukrajinci s námi mají navíc i společnou kulturu. Multikultura je vzájemné obohacování, Vietnamci si dílem svoji kulturu nechali pro sebe a dílem přijali tu naši. Dbají na vzdělání, chtějí, aby se jejich děti měly líp. A ony se líp mít budou, protože umějí výborně česky a ve studiu jsou poměrně úspěšné. Proti takovým lidem nic nemám. Ale když sem přijde pologramotný negr a bude říkat, že tohle mu vadí a tohle nechce, aby tady bylo, tak to je hloupost. Ano. Nikdo, a v tom se jistě shodneme, nechce žít s lidmi, kteří nám zde chtějí škodit, páchat trestnou činnost a zneužívat naší dobré vůle. Problém je, že dopředu je nepoznáme. Takže musíme zavřít hranice a v tuto chvíli sem nepustit nikoho. Z důvodu předběžné opatrnosti, o které jsem mluvil na začátku. Z důvodu předběžné opatrnosti, aby sem nevnikli teroristé, lidé, kteří budou zneužívat náš sociální systém a vnucovat nám jejich kulturu natolik, až by tu naši zničili. Je to tak? No jestli tomu jejich chcete říkat kultura… Tak Syřané určitě kulturu mají. A určitě je rozdíl mezi kulturou syrskou a kulturou chudé africké země, třeba takové Burkina Faso nebo Eritreje, kde je polovina populace negramotná, nemá přístup k pitné vodě a žije z méně než jednoho dolaru denně na osobu. Není v tom rozdíl a je zbytečné si je sem tahat. Protože nepoznáte, jestli je ze Sýrie, nebo odkud. A v Německu byli strašně překvapení, že ti inženýři a lékaři, co k nim „přišli ze syrského Aleppa“, jsou negramotní. Já jsem Zemana jako prezidenta nevolil, ale teď můj hlas má, protože jako jediný mluví normálně. Říká, co si myslí. Na rozdíl od jiných politiků, co mají hlavu zanořenou v zadku Evropské unie. Pak místo aby řekli nějaké komisi, že když nevezmeme uprchlíky, nedostaneme evropské dotace, ať si je tedy strčí do zadku a už k nám neleze, protože jsme Česká republika, suverénní stát, a o tom, koho přijmeme nebo nepřijmeme, si budeme rozhodovat sami. Tak budeme mít méně cyklostezek a školicích středisek, v jejichž počtu už jsme stejně na prvním místě v Evropě, budeme mít méně bonusů vybudovaných z dotací, no a co? Mně by to nevadilo. Od této chvíle už mi to je jedno a ani jednoho tady nechci.

Musíme zavřít hranice a v tuto chvíli sem nepustit nikoho

Dobře, to je jasná řeč. A proč si myslíte, že se situace ve společnosti tak vyhrotila? Uprchlíci zde o azyl nežádají a ti, co zde zadržujeme, protože neměli doklady, už se nemůžou dočkat, až je vyhostíme, aby mohli rychle do Německa. Povinné přijímání uprchlíků naše vláda odmítá a žádní zde nejsou. Z čeho jsou tedy Češi tak nervózní? Máme bohužel takové historické zkušenosti, že jen idiot bude čekat, až mu to spadne na hlavu. Přece když vidím, že se něco boří, tak popojdu o dva metry dál, nestojím a nečekám. To je přece ta předběžná opatrnost, která jinak existuje na všechno. A místo toho nám ještě před měsícem tvrdili, že žádné no-go zóny neexistují. Teď, po tom masakru v Paříži, najednou už připouštějí, že ano, takových čtvrtí, kam nevěřící nesmí ani vstoupit a kde teroristé připravují další útoky, je v evropských městech asi tři sta. Sám jsem byl ve Francii a viděl jsem, co se tam děje, jak se tam ten dobytek chová. Každý člověk se o tom může přesvědčit na vlastní oči. Stačí si koupit za tisíc korun místenku na autobus a vyrazit do Paříže. A pak, až se vrátí, ať řekne, jestli chce, aby to tady bylo taky tak. A proto teď lidé – a myslím tím nás, Čechy – pochodují po náměstích se šibenicemi, na sociálních sítích si nadávají hlava nehlava a přejí si navzájem to nejhorší, i smrt? No, to je spíš takový ten náš český humor, řekl bych. Za minulého režimu se říkalo, že když je vítr, někde věšej komunisty. A nebylo to myšleno vážně, samozřejmě. Humor. Poněkud politicky nekorektní, ovšem. Jasně, ale já jako fašista politicky nekorektní být můžu. Vy jste fašista? Samozřejmě. Jako osmdesát tři procent lidí v tomto státě. Fašista? Jo. Nácek. A odkud je ten údaj, že osmdesát tři procent Čechů jsou fašisté?

To je výsledek průzkumu veřejného mínění agentury Sofres Factum. Tolik lidí je proti uprchlíkům, no a to jsou přeci náckovské názory. Názory xenofobních zaprděných Čecháčků. A já mám stejný názor jako oni. Takže jsem taky nácek. Ale mně už tyhle urážky veřejnoprávních médií nevadí. Když jsem podle nich nácek, tak budu nácek se vším všudy. Hrdý nácek! A co to znamená? Že obdivujete Hitlera a třetí říši? Já právě už ani nevím, co si pod tím mám představit. Říkáte o sobě, že jste nácek, a nevíte, co si pod tím máte představit? Když vám někdo bude říkat, že jste idiot, tak po čase budete hrdý idiot. Když mi někdo pořád dokola tvrdí, že mám názory jako nácek, protože mám rád českou zem, českou kulturu, tak dobře, tak jsem nácek, a jsem na to hrdý. Vžiju se do role, chápete? A kdyby tady byl Hitler, tak ho klidně budu volit. Fakt? No, teď možná trochu kecám. Ale jde o to, že přibližně stejný názor, jako mám na uprchlíky já, má osmdesát tři procent národa. Sedmi procentům to je jedno, nemyslí si nic, a deset procent má názor, se kterým těch osmdesát tři nesouhlasí. To znamená, že v současné době je většinový názor v Česku ten, jako mám já. Ale ve veřejnoprávních médiích prezentují jako správný ten menšinový, ten desetiprocentní. Tedy veřejnoprávní televize a různé ty neziskovky typu Hate Free a podobně nezastupují názor většiny Čechů, naopak ho označují za extremistický, náckovský, fašistický. A proto se společnost rozdělila na takzvané nácky a xenofoby a sluníčkáře. A já si myslím, že když osmdesát tři procent lidí něco chce, mělo by se jim v médiích dostávat stejného prostoru jako těm, co se tváří, že jsou ti lepší, morálnější, chytřejší. Pak by třeba lidé nenosili šibenice na náměstí a nebyli by tak vzteklí v internetových diskuzích. Jenomže teď, jak se politika mainstreamových médií rozchází s cítěním lidí, kterým je nadáváno do nácků a rasistů, hrozí jedno obrovské nebezpečí: až přijde nějaký skutečný nový Hitler, už pro něj nebudeme mít pojmenování. Už to nebezpečí nerozeznáme,

protože budeme zvyklí, že já jsem nácek, mí kolegové jsou náckové, mí kamarádi jsou náckové, všichni jsme náckové. Pokud budeme takovému Hitlerovi říkat taky nácek, pro většinu lidí to nebude nic strašného. Stejně jako se impresionistům nejdřív do impresionistů pouze nadávalo, až to časem přijali za své, začali si tak říkat sami a ten hanlivý význam z toho nakonec úplně vymizel. Přesně. Těch nadávek a urážek už je tolik, že si na to lidi začínají pomalu zvykat. Rozumím. Tedy původcem rozdělení společnosti na dva tábory, které si nadávají, jsou média, novináři. A neziskovky. A to souvisí zase s Evropskou unií. Ta řekla, že máme málo vysokoškoláků, tak najednou všichni musejí mít vysokou školu. Tady slečna by mohla být třeba kvalitní dojičkou krav, no jo, ale ona vystudovala historii odívání a teď dělá už druhou vysokou školu a přitom pracuje v neziskovce. A je přirozené, že si to svoje místo tam bude hájit. A tak co tihle lidi z těch takzvaných humanitních oborů můžou dělat jiného, než mluvit, poučovat ostatní, když vlastně nic neumí a na trhu práce se normálně neuplatní? A takových lidí bude čím dál víc, protože trend je udělat z většiny populace vysokoškoláky. Já jsem taky vysokoškolák, ale technického směru. Rozumím své práci, nějakým technologiím a tak, nicméně vím, že žádnou novou nevymyslím. V našem ročníku byli maximálně dva tři lidi, kteří ten potenciál měli. A kdyby je stát podpořil, třeba by něco převratného vyvinuli. A těm bych dal plat půl milionu měsíčně, ať se tady mají dobře a neutečou nám. Nezáviděl bych jim ani korunu. Uráží mě ale, když po mně stát chce daně a dává je na něco tak zbytečného, jako je Hate Free. A Hate Free – tito státem placení aktivisti – mi pak vlastně za moje peníze nadávají do nácků. Navíc kromě řečí a statusů na Facebooku nic nevytvářejí a ty prostředky, které do nich stát vkládá, mu nikdy nevrátí. To mě štve a s takovými lidmi nechci mít nic společného.

estetická výchova /

TEXT: MICHAL NANORU FOTO: VÁCLAV JIRÁSEK

Svět podle Ironyma Koola

Zvíře neví, kdo jsem, a já ho často jen cítím. Je to lov, který stojí na příručním aparátu, náhodě a okamžiku s podporou adrenalinu. Rád fotím od pasu, za jízdy nebo akceptuji roli zloděje vkrádajícího se na zakázané území s cílem ukradnout snímek. Musím jít blízko, často vyskočím z auta a nevím, jak zvíře zareaguje. V té fázi nestíhám záběry jakkoli stylizovat, je to jen lov. I při výběru se řídím instinktem. Baví mě, když se autentický střet s tvorem odehrává na pozadí archetypální krajiny, fotka osciluje mezi romantickým obrazem a drsností reálné scény a evokuje podvědomou představu vstupu do Hádovy říše, něco zlověstného. Je to určité upozornění. (Václav Jirásek ) Nikdy při svém jednání se psem nezapomínejme na základní ujednání, na pakt, jenž s námi uzavřel v dobách ztrácejících se v nejtemnějších počátcích prehistorie, ze všech zvířat jenom on sám. V pactum

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

je pax, a to je opravdová mírová smlouva na život a na smrt. Pes sám je neodvolatelně a neochvějně věrný. Člověk se mimoděk táže, před jakým to Bohem a za jakých to slavnostních a nepochopitelných okolností byla ona smlouva tak pevně uzavřena. My, bohužel, jsme na ni příliš často zapomínali. Ale on nezapomněl nikdy. Jeho pán, byť ošklivý, nadutý, nespravedlivý, pitomý nebo krutý, vždycky zůstane v jeho dojatých a důvěřivých očích jediným neomylným, nedotknutelným a posvátným Bohem. Je-li dobrák pes obětí zřejmé nespravedlnosti, čte se v jeho zesmutnělém pohledu pouze údiv a tichá pokorná výčitka nevysvětlitelné zpronevěry. Tento podivný, avšak jedině uctívaný Bůh musí opravdu překročit veškeré meze rozumu a spravedlivosti a jeho nešťastný zbožňovatel musí být zběsilostí surového opilce nebo blázna přinucen bránit holou kůži, aby se odvážil na okamžik porušit pradávnou úmluvu. (Maurice Maeterlinck)

Svět Ironyma Koola je krásné, bolestivé místo. Nikdy se psí nebo kočičí populace neměla jako prase v žitě v takové intenzitě a takovém rozsahu jako dnes. Mluvě o otroctví, nikdy taky nedosahovalo masové utrpení zvířat takové škály jako v dnešním průmyslovém zemědělství. Dějiny zobrazování zvířat jsou dějiny posouvající se nerovnováhy – pokud na prvních jeskynních malbách figurují zvířata, která nás mohla jíst a taky to dělala, pak dnes jsou to především zvířata, kdo se musí děsit nás, ať už jako objekt „těžby“, nebo naši „nejlepší přátelé“. (Michal Nanoru)

Domácí mazlíčci jsou obrovský byznys, za jejich zdravotní péči jsme bez řečí ochotni platit to, co bychom nebyli ochotni platit za sebe, kočky jsou nejsdílenějším námětem internetu, často nahrazují lidi a lidské vztahy. Já ukazuju bezdomovce, kteří někde uprostřed krajiny na řetězu umírají hladem, odstrčení, izolovaní, přestože my sami jsme psa domestikovali, naučili ho nás potřebovat. A není to anomálie, v Řecku je to většinový přístup. Ale když se podíváte, jak žijí některá zvířata v naší správě, taky nejsou svobodná. Když pozorujete některé babky, jak v Praze vyvádějí psy, vidíte, že to není ideální vztah. Nežijí tak, jak by chtěli. (Václav Jirásek)

W W W.REDWAY M AG.C Z

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

W W W.REDWAY M AG.C Z

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: ALEXANDRA ŠLIKOVÁ, STŘEDNÍ ODBORNÁ ŠKOLA OBCHODU, UŽITÉHO UMĚNÍ A DESIGNU, PLZEŇ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Finština Finsko je země tisíců jezer, saun, sobů, Kimiho Räikkönena, hektolitrů kafe a donedávna i telefonů Nokia, dej jim pámbu věčnou slávu. Suomi, jak zemi nazývají její rodáci, je v současnosti dvojjazyčným státem; vedle domácí ﬁnštiny má za úřední řeč i švédštinu, na kterou můžete narazit hlavně na jihu, u hranic se Švédskem (logicky). Zatímco švédština je germánskej jazyk, a tudíž do určité míry srozumitelná většině z nás (i kdyby třeba jen podobou slovíček), ﬁnský věty občas můžou působit jako zprávy z jiný planety.

, o t a n eN m o p a Z #1 xistujou “ í že e n d o r á „ mezin. Neexistujou slova ět bu de ro zu m ým te rm ín ům š ně ka m m, , že ně kt er tá ru to ys nt na ch ce ut n, se le fo Po ku d dá sp ol eh no ov a ja ko te vě tš in ou se áš na m ys li, . Js ou to sl po Ev ro pě , ič ní dě di ny ch op í, co m an po hr ej po žd z ka ák i, dl ol da kr om ě se ek Te ní kd . i ed ně js ál i po sl a fo tb al . Ať nt ru m no m m in im eb je í tř ěn bo m ne ka pu he lin , ce zy un iver zi ta ja zy k od ja u: te le fo n je tk se vé čá zy no za ra Fi e vý do e ek ot ož pr ot ož e ty hl e pá r sl ov íč lk ap al lo , pr pí , kd yž fo tb al je ja ře jm ě. Ta kž va a oz o ek m st př sa pi a y, io ěk fin št in je (u hm) yl O to ví c čl ov , un iver zi ta li ta je m ní . je ke sk us ta to m , ab y by na t že le zá kr a in u. si dá va jí sa om ín á če št co , co př ip na ra zí na ně

#2 Pokud nara z

íš na povedom slovo, nep y – mužou zaanikar to Rusové V lin gv is ti ce se to m u ří ká „s pr ac hb un d“ : fe no m én sl ov ní ch zá , kt er ý oz na so b u so us ču je vz áj em ed ní ch ja zy vy sk yt uj ou ný ov liv ňo vá ků . Je to dů sl ov a př ev za vo d, pr oč se ní tý ze šp an ěl ne m aj í vů be tř eb a v ba sk št in y, př es c ni c sp ol eč ič ti ně to že sp ný ol ho u ty dv a ja A ta k se m . Fi nš ti na je zy ky ez i vš em a ta kh le si ln tě m a ke sk ě ov liv ně ná tř eb a si pp us ta m a a pu ru ul i (c ib ul e) št in ou . he lin am a na je , so kker i (c zn am en á ve dn ou ob je ví uk r) ne bo ik sk ut eč no st ku na (o kn o) i ce st a, na . Ak or át m to ba ch a. at ka

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

i j o v s j e v á r h a #3 Na pouštEj si ji Re C E n e l a m zpo

#4 Tvé vEt y

ik u ne bo íč ka , gr am at m ítl uč it sl ov od s sp rá vn ej se n y te yb it yt ra da . I kd ač í k to m u ch pr ak tič tě jš í pr avej Fi n. St to ka žd é ko os ja A te ď ně ja ká pr ít na zn v eš tiž y to o, po řá d m ůž ok o ní sy no vé sa un úp ln ě vš ec hn hl as u. Sk ut eč ro zv áž ně , hl ub sp íš m el od ii lu ví po m al u, ou hý m bo e; ne el , st uk po ízv př . Ta ky m aj í dl li do lů íři do m ě em áv as pr jí hl ja ko by za st av í. na ko nc i pa da ku ) vil ek si tu ac i zn ěj í, ch áz ot na d ně ro st ře jic h vě ty (vč et kh le pr os tě se up a vš ec hn y je t zp om al it; ta fa kt dl ou ze – čí ta či dv ak rá ý vy sl ov uj ou er po v kt y, ho sk m lá to a po so uh xt te j ke ja př eč ís t ně št í Zk us na hl as yl Fi ny ne op ou ěz te si m ě“ st sn y le sa d ch ře ou st „m ro ně ja k to zn í. up te nh le jim v pě t rá no en os ti vím , že ík la d kd yž se př Z vla st ní zk uš na ko ja h, ch ok am žic íc na le tiš tě . an i v kr izo vý m us í do st at to a nu tn ě se au há uc ro po

aT vyjádRen v trpném y jsou rodE Pr ak tic ká rad a čís lo dv ě. Zv lád ne š pře vá dě t vše mí sto „K am il mi ch ny vě ty do trp sn ěd l ob ěd “ řek ný ho rod u? Zk us ni „M ůj ob ěd by to: pa siv um mn oh em l sn ěd en Ka mi lem , mn oh em ča stě “. Fin šti na po už ji ne ž če šti na . Po ívá jaz yk a po zn at sp ku d ch ce š mí sto íš po uli čn í sla ng uč eb nic ovéh o , je sit ua ce ješ tě tot iž ml uv í v pa siv mn oh em u sk oro po ka žd é, zá ba vn ějš í; ml ad í Fin ové kd yž vyj ad řuj ou tak že jej ich ko nv prv ní os ob u mn erz ac e mů že při ož ný ho čís la, po mí na t pře stř elk „Jd em e do kin a“ u arm ád níc h po ne bo „H raj em e ky nů . Mí sto ho ke j“ pro stě řek ho ke j“. Jde to do no u „Jd e se do kin ko nc e tak da lek a“ a „H raj e se o, že ve fin šti ně če sk y by to v prv ex ist uje i pa siv um ní os ob ě plu rál u slo ve sa „b ýt“ ; by lo „Je se“. Fin sk y to zn Bu do uc ím ča se m se ne mu sít e ob am en á pro stě „js těž ov at, ve fin šti me“. ně ne ex ist uje .

d. a l h E n m a n e #5 J na tobE peníze? J so u en ki el i ba to hl e: Su om du , že? Ta k tře ra tru kc i u ns ko ko tic í ak si vn u pr ís to ně j po se je št ě na je dn ít“. Po už ívá m y zn am en á, Zb ýv á m ís to in „m št o če es ov do sl o á en k“ ) ne zn a, co ž př el ož pá d („f in sk ý ja zy ovéh o sl oves v je zv lá št ní es si vu a sp on m je . Ad es si ko ně na sl ož en ou z ad co ně u, ne uv ni tř – k ch ta vr á, po m na co lu o ně a“ (ve sm ys že po ku d ně kd ýt “. Či li kd yž př ed lo žk u „n no rm ál ně „b ru ba če sk ou ové sl oves o je on sp vy ja dř uj íc í zh . Ch ud ák ), m n“ ně „o na v an gl ič tin ě , al e žíz eň je po do bn ě ja ko st i ne m á žíz eň no eč ut sk ve , ta k m á Fi n žíz eň Fi n.

W W W.REDWAY M AG.C Z

EVROPSKÉ HODNOTY, CO TO JE? Matematiko, jsi to ty?

smartbox /

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

TEXT: M. OVERSTREET ZDROJ: SALON (DENÍK PRÁVO, 2014); MATEMATIKO, JSI TO TY? (KNIHA ZLÍN, 2010) FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Chtěla jsem udělat rozhovor s naším předním matematikem (a taky ﬁlozofem), profesorem na matfyzu a bývalým ministrem školství panem prof. RNDr. Petrem Vopěnkou, DrSc. Nejdřív to nešlo, protože měl moc práce, pak někam jel, pak byl nemocný a pak najednou v březnu umřel. Bylo mu osmdesát let. Je to škoda, nenahraditelná ztráta, protože jestli tady někdo rozuměl problémům českého vzdělávacího systému a zároveň uměl vtipně a srozumitelně vysvětlovat matematiku, byl to on. Říkal třeba, že předválečné středoevropské školství bývalo oproti dnešnímu tvrdé a někdy až nespravedlivě kruté, ovšem jen díky němu jsme se v devatenáctém století stali nejvzdělanější částí světa. A byli to právě odchovanci tehdejších škol německého typu, kdo povznesl Ameriku na její vyspělou úroveň.

Dneska často slýcháme, že se máme tak dobře, protože naši předci za tuto zem bojovali s nepřáteli a v potu tváře se pilně dřeli pro její rozkvět. Já si zase myslím, že dobře se máme hlavně díky osvícené panovnici Marii Terezii. Ta zavedla roku 1774 povinnou školní docházku a každého poddaného, který by si dovolil remcat něco o zásahu do osobních práv a svobod, byla připravena zpráskat bičem. Pro jeho vlastní dobro. Vám samozřejmě připadá každodenní školní povinnost jako nejhorší věc na světě, laskavě si však uvědomte, že bez ní bychom od šesti let nejspíš otročili v továrně na boty za deset korun na hodinu jako v nějaké asijské rozvojové zemi. To by byl náš osud, milánkové. Ne Přemysl Otakar II., ne Jan Žižka z Trocnova, nýbrž Marie Terezie zajistila naše postavení mezi světovou elitou. Máme matematické geny Usilovné pěstování geometrie v antice, znovu pak v renesanci a hlavně v 19. století vložilo do našich středoevropských genů jedinečnou schopnost geometrické představivosti. Geometrie, to není jen matematika, to je rovnou celý světonázor, naprosto čistý a vyostřený, mimo jiné i základ pro Newtonovu fyziku a Kantovu filozofii. A kde bychom byli bez Newtona a Kanta? V háji. Pythagoras, prorok a mystik přezdívaný jako otec čísel, nepřinesl evropské kultuře jen slavnou větu o součtu čtverců nad odvěsnami pravoúhlého trojúhelníku (ačkoliv její význam pro náš praktický život je nedozírný), ale taky způsob, jak geometrii vykládat, jak ji učit. Pythagoras byl učitel, který se svými žáky spolupracoval a jednotlivé objevy nepřipisoval sobě, nýbrž celé skupině, měli bychom tedy, pokud se chceme vyjadřovat přesně, mluvit spíš o práci pythagorejců než samotného Pythagora. Tak by si to určitě přál. Kromě toho zavedl ve své škole hezkou módu oblékat se do bílého, elegantně (geometricky) zřaseného roucha, což je minimalismus, který my, swageři, umíme ocenit. Pythagoras udělal z matematiky životní styl; byl tedy tím, čemu říkáme trendsetter. Pan profesor Vopěnka se vždycky divil, proč se v první třídě učíme počítat s jablíčky, a ne rovnou s čísly. Říkal, že díky pythagorejské tradici máme schopnost – přirozenou a víceméně nevědomou, geneticky danou – chápat už odmalička abstraktní koncepty. Umíme pracovat rovnou s číselnými symboly, proč tedy sčítáme ovoce a zeleninu? Jenom nás to zdržuje a odvádí od podstaty. Za další příčinu, proč nás matematika dnes moc nebaví a v celosvětovém měřítku jsme v ní rok od roku horší, označil odklon od matematiky pro běžné použití. Neučíme se například odhadovat a kalkulovat. Přitom to je to, co v každodenním životě často potřebujeme. Kolik cihel je asi potřeba na stavbu domu? Kolik lidí mého věku bydlících v našem městě je asi nezadaných? Kolik může být v tomhle rybníku asi ryb a v tomhle lese stromů? Nepotřebujeme to vědět přesně, potřebujeme mít jen přibližnou představu vytvořenou na základě správně vyhodnocených údajů. Umění odhadu rozvíjí to, čemu se říká zdravý úsudek, selský rozum nebo praktické myšlení – schopnosti nezbytné pro životní úspěch. „Každý učitel matematiky na druhém stupni základní školy by měl ukázat žákům sílu aritmetického a algebraického kalkulu a naučit je s touto silou pracovat ve svůj vlastní prospěch,“ řekl v rozhovoru pro deník Právo. Každý vzdělaný Evropan... „V posledních třídách gymnázií se studentům může otevřít celá evropská dimenze duševního života, to jest abstraktní matematika. Víte, s matematikou je to jako s hraním na kytaru. Po nezbytném dření stupnic a akordů se před kytaristou náhle rozprostře celý vesmír možností, jak hrát, jak skládat, jak vynalézat. Četl jsem někde, že Jimi Hendrix cvičil na kytaru minimálně šest hodin denně. Od šestnácti let, pravidelně, až mu krvácely prsty. Jistě, byl mimořádně nadaný, bavilo ho to, šlo mu to. Ale kdyby se každý český student věnoval matematice jen jednu hodinu denně – jednu intenzivní, soustředěnou hodinu denně – byl by ve třetím ročníku gymnázia schopen docenit řadu překvapivých matematických objevů. Uvidět krásu matematických systémů, pochopit je jako hudbu, která nás, jak jistě souhlasíte, spojuje,“ řekl mi takhle asi před rokem do telefonu. A mluvil dál o Descartovi, Abelovi, Cantorovi a jeho objevu, že některá nekonečna mohou být větší než jiná nekonečna... Namítla jsem, že je toho strašně moc a že třeba já bych to nepochopila, ani

W W W.REDWAY M AG.C Z

kdybych nad matematikou seděla intenzivní hodinu denně po dobu sta let. Stejně tak bych se nikdy nestala Hendrixem, i kdybych na kytaru cvičila ne šest, ale deset hodin denně. Jenom se smál. „Ale to přece není ani zdaleka všechno, co by z abstraktní matematiky měl pochopit každý vzdělaný Evropan, což tedy znamená i každý úspěšný maturant! Jenže naše současná pedagogická věda a praxe jsou zaměřeny na intelektuálně průměrnou a podprůměrnou vrstvu mládeže, takže nic z toho, co jsem vám teď říkal, se studenti stejně nedozvědí. A podle mě to je škoda, má to špatný vliv na vzdělanost českého národa.“ Nevím, jestli jste z toho, co jsem tady napsala, pochopili, že i když byl pan profesor přísňák, který na svých hodinách nestrpěl ani zárodek nekázně (rušitele nemilosrdně vyhazoval z učebny), stál vždy na vaší straně. Stejně jako jeho argentinský kolega matematik Adrián Paenza, založením nejspíš pankáč. Ten do své pozoruhodné knihy Matematiko, jsi to ty? napsal tuto úvahu: Zkouška z pohledu žáka Učitel kromě svých běžných úkolů také zjišťuje, jestli se žáci učili, připravovali na hodinu, vypracovali domácí úkoly. Obvykle však vynechává jednu důležitou otázku: Dokázal jsem já sám žáky zaujmout? Protože proč má žák věnovat čas, energii a snažení něčemu, co ho nezajímá? Umíme my, učitelé, podnítit studentovu zvědavost? Vyzkoušejte si to sami. Vezměte tříleté dítě a vysvětlete mu, jak vzniká člověk. Pravděpodobně bude chvíli poslouchat, ale pak se zase rozeběhne za něčím jiným. Teď to zkuste se šestiletým nebo sedmiletým dítětem a uvidíte, že vás bude sledovat velice pozorně. Proč? Protože právě slyší odpověď na otázku, kterou si už samo položilo. V tom je celý problém institucionálního vzdělávání: učitelé odpovídají na otázky, které žáky na prvním stupni základní školy ještě nezajímají. Může každý učitel vysvětlit, proč učí to, co učí? Může vysvětlit, k čemu je to, o čem mluví? Kdo řekl, že úkolem učitele je dávat odpovědi? Já myslím, že první věc, kterou by měl dobrý pedagog dělat, je vyvolávat otázky. Proč vy, studenti, posloucháte odpovědi na otázky, které si nekladete? Abyste něco splnili? Protože jste tak vychovaní? Protože nechcete mít průšvih? Protože vám nic jiného nezbývá? No ale není to strašná otrava? A co oproti tomu uděláte, když vás něco zajímá? Umíte sami vyhledat odpověď? Zeptáte se kamaráda, táty, učitele, Googlu? Půjdete do knihovny? Určitě si nějak poradíte, že? Situace z pohledu žáka by se dala podle mě shrnout asi takto: Proč mi říkají, kdy sem mám chodit a o čem mám kterou hodinu přemýšlet, proč se nesmím podívat, co napsal někdo jiný, proč se o tom nemůžu bavit se spolužákem, proč mám na všechno daný čas, nemůžu jít na záchod, kdy chci, nemůžu se najíst, když mám hlad, a napít, když mám žízeň, a ke všemu se mi může stát, že na mě teď vybalí otázku, na kterou ani nemám čas připravit si odpověď? Já vím, že nemůžeme mluvit všichni najednou, přicházet a odcházet, kdy se nám zachce, a v kteroukoliv chvíli začít šustit pytlíkem se svačinou. Jen říkám, jak škola vypadá z pohledu žáka. V Argentině pořádáme matematické soutěže. Každý soutěžící si může vybrat, jestli se s někým spojí a zapíší se jako dvojice. Někomu vyhovuje práce sólo, někomu zase zamyslet se společně a pak o řešení diskutovat, polemizovat. Takový postup je podle mě podobný reálnému životu. Škola ovšem dává studentovi pramálo na výběr, nemůžeme se tedy divit, že vztah učitele a žáka je antagonistický. Kdyby na základkách a středních školách skutečně fungoval vztah mezi vyučujícími a žáky, nemohly by existovat „přepadovky“. Copak několik měsíců denního vzájemného poznávání nestačí ke zjištění, kdo látku pochopil a kdo ne? Přepadový test vykazuje silné známky nedůvěry. Učitel žáky podezírá, že se neučili, nedávali pozor, a teď se budou snažit spasit tahákem, opisováním, podvodem. Má učitel pravdu, že se neučíte a nedáváte pozor? Má pravdu, že nevíte, co byste vědět měli? Má pravdu, že jste chudáci, kterým nezbývá nic jiného než podvádět? Neměli byste se o tomhle náhodou bavit? Proč vás učitel učí právě teď toto, a ne něco jiného? K čemu to je, na jaké otázky to odpovídá – a co je nejdůležitější – kdo se v jeho hodinách častěji ptá: On, nebo vy?

smartbox /

TEXT A FOTO: ROMAN FOJTÍK

Z DENÍKU VĚDCE Mým úkolem je předávat moudra studentům a oni na oplátku musejí prokázat, že je ode mě přijali, že se něco naučili. Nejvíc se to týká končících absolventů a jejich závěrečných prací. Letos mám tři diplomantky, někteří kolegové se diví, že já jako jediný mám téměř vždy děvčata, ale vedoucího si přece vybírají studenti, ne naopak. Je zajímavé, jak děvčata tuto svoji životní zkušenost prožívají. ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

JMÉNO: Ing. Roman Fojtík, Ph.D.

ápady Nejlepší nve van ě. dostávám himedes! Jako Arc

Ta, která má nejvyšší sebevědomí, mi práci odevzdala už třikrát a pokaždé jsem jí ji vrátil. Tato práce je nejslabší. Naopak studentka, která si vůbec nevěří a je ve velkém stresu, mi práci poslala ke kontrole poprvé až dnes. A má ji na vysoké úrovni. Neplatí tedy, že stačí hlavně si věřit, a dobře to dopadne. Speciálně ve vědě to neplatí. Letos jsem prováděl diagnostiku jednoho mostu, který spadl. Skromný a hodný statik navrhl konstrukci mostu ze dřeva. Přišel sebevědomý a strašně chytrý realizátor a přesvědčil statika, že v hlavních nosnících potřebuje zářezy. Prý to takhle dělá vždycky a výborně to funguje. Statik se nechal přesvědčit, asi na něj udělala dojem pánova rozhodnost a hlasitost. Po uvedení do provozu na most vjelo nákladní auto a oslabené nosníky praskly. Chudák statik byl zralý na blázinec, já jsem byl přivolán, abych stanovil, v jakém stavu se poškozená konstrukce nalézá a kdo za to všechno může. Uprostřed listnatého lesa tekla malá říčka a přes ni vedl historický ocelový příhradový most s dřevěnou mostovkou. Mostovka je ta část, po které se jezdí nebo chodí. Provedli jsme statickou i dynamickou zkoušku mostní konstrukce a zjistili, že projekt měl těch chyb trošku víc. Při dynamické zkoušce bylo

W W W.REDWAY M AG.C Z

VĚK: 33 let ZNAMENÍ: Lev OBOR: statika, dynamika, experimentální měření

zajímavé čekat, jestli popraskané prvky takzvaně zapadnou, ale to se nestalo. Jako při každém měření se kolemjdoucí vyptávali, co se děje, zda most už spadne a tak. Nebylo to však tak hrozné jako v Českém Krumlově a bodyguardy, kteří by zvědavce odháněli, jsme tentokrát nepotřebovali. Ano, i vědci, stejně jako rockové hvězdy, občas potřebují osobní strážce, jinak se nedá pracovat. Měření trvalo dva dny, po které jsme litovali statika, chytali bronz a odvedli dobrou práci, která může přinést pro vědeckou obec zajímavé informace o chování dřevěných prvků na mostě. Život není fér To hezké bylo za námi a rutina nás čekala v kanceláři. Bylo nutné vyhodnotit všechny potřebné výsledky pro možnost rozhodnutí o tom, kdo za to může a co s mostem dělat dále. Do vyhodnocení patří i dynamika, kde nejdůležitějším parametrem je vlastní frekvence kmitání, o které jsem psal v některém z předešlých čísel. Jen pro připomenutí: Pokud budete na mostě tancovat tak, aby začal kmitat, našli jste jeho frekvenci. Když budete dostatečně účinní, tak může most i spadnout. Je to přesně ten důvod, proč na mostě vojáci ruší stejný krok. Tento most

STAV: čerstvě rozveden

byl na tom s dynamikou docela dobře, jen ta statika vázla. A jak to dopadlo? Pamatujte si, že když dojde na problémy, jsou podepsané papíry to jediné, co vám zbude. Realizátor vyvázl bez újmy, neboť se nehodlal postavit za svá hrdinská slova, kterými přesvědčil statika o správnosti řešení, a všechna vina tak padla na dobráka, který se nechal přemluvit. Život není spravedlivý. Nejvíc chytrých řečí mají především ti, kteří nemají žádnou zodpovědnost. A když pak přijde na lámání chleba, klidně všechno zapřou. Podobné je to i ve škole se studenty. Když se jich na něco zeptám, třeba zda jsem jim dal domácí úkol, okamžitě řeknou, že ne. Je to asi přirozené, člověk dělá to, co je pro něj výhodné. Já dělám asi totéž, jenom si teď na nic zaboha nemůžu vzpomenout. Dnešní citát je také ze života, řekl ho jeden můj bratranec z 284. kolena: „Věda nám slíbila jen pravdu, nikdy pokoj nebo štěstí.“ Jo, pravda a poznání, to je těžké břímě. Lidé, kteří se po nich nepídí, jsou ve své nevědomosti šťastni. Ti, co nahlédnou, nesou břímě, které není vždy příjemné. V novém roce vám přeji hodně štěstí a co nejméně srážek s chytrými blbci.

pop /

Euromýty

TEXT: JIŘÍ BEJČEK SUPERVIZE: EVROPSKÁ KOMISE ILUSTRACE: BÁRA RŮŽIČKOVÁ

Nesmyslná pravidla, zákazy, příkazy a směrnice, tím nás podle laické veřejnosti neustále obtěžuje Evropská unie. Ve většině případů jde o překroucené výklady nebo rovnou výmysly, které se ale rychlostí blesku šíří sociálními sítěmi a vyvolávají „spravedlivý“ hněv, se kterým umějí obratně zacházet politici. Nevěřte euromýtům, nenechte sebou tak snadno manipulovat.

Tvrdá pravidla v kadeřnictví Hoax: Kadeřnice podle směrnice vydané Evropskou unií nesmějí pracovat v botách na podpatku. Podle Bruselu by tak mohlo dojít k ohrožení zákazníků. Pravidlem proto má být protiskluzová obuv. Dále je v plánu i zákaz nošení hodinek a prstýnků z hygienických a bezpečnostních důvodů.

Koblihy jen do igelitky Hoax: Brusel nám prý ještě před vstupem do Evropské unie zakázal volný prodej pečiva. Z hygienických důvodů mělo být veškeré pečivo baleno do mikrotenových sáčků. Jednoduše řečeno, koblihy už prostě musíme navždy kupovat jen v igelitových pytlících. Je to normální?

Odpověď z EU: Návrh upravující pracovní podmínky zaměstnanců kadeřnictví a holičských salonů skutečně vznikl, nepochází však vůbec z Evropské unie. Jde o dokument předložený samotnými majiteli kadeřnických salonů, kteří se sdružují ve svých vlastních organizacích. Skutečnost, že tyto organizace jsou evropské a dohodu učinily shodou okolností v Bruselu (ne však na půdě Evropského parlamentu), stačila některým novinářům k tomu, aby stvořili další euromýtus.

Odpověď z EU: Povinnost balit při prodeji pečivo do mikrotenových sáčků po jistou dobu skutečně existovala, ale neměla nic společného s Evropskou unií. Toto kritizované opatření vyžadovala vyhláška českého ministerstva zdravotnictví z roku 2002. Stanovovala pravidla pro zacházení s potravinami určenými pro prodej, aby nedošlo k jejich znečištění. Přeneseno do praxe to znamenalo balení pečiva do mikrotenových sáčků.

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

smartbox / ﬁnanční gramotnost

TEXT: MICHAL PAPOUŠEK, TESTER ČESKÉ SPOŘITELNY ILUSTRACE: MAGDALENA PRUDÍKOVÁ, GYMNÁZIUM MATYÁŠE LERCHA, BRNO

ZNÁME TO SNAD VŠICHNI Placení kartou přes internet

Další vynález moderní doby, který nám dovoluje být zase o trochu línější. Kvůli vstupenkám do kina tam přece nepoletíme půl hodiny předem! Pro lístky na koncert až na druhou stranu města? Pche! Kupujeme přes net, platíme kartou. Má to však jen pozitiva?

Jsou věci, na které nesmíme zapomínat. Pokud je pro zjednodušení rozdělíme do dvou kategorií, jde o reklamace a zneužití karty. Reklamaci uplatníš, když ti obchodník něco naúčtuje dvakrát, naúčtuje to špatně nebo nejsi s nákupem spokojen. Dokážou ji za tebe vyřídit i některé banky. Zneužití karty nebo obecněji bezpečnost placení, potažmo nákupu, je druhá věc, na kterou nesmíme zapomínat. Nabízí se spousta možností, jak se chránit:

• Limity Nastavíme si maximum pro platby kartou a přes to vlak nejede.

• Úplné zablokování karty pro placení přes internet. Jasně, tohle je pro konzervativce. • Průběžné blokování karty. Tohle je taky varianta, ale záleží, jak se k ní banka staví. Některá umožní blokaci on-line, u jiné musíme do pobočky nebo složitě telefonovat. To si pak z výhod škrtáme položku „pohodlí“.

• CVV či CVC Tahle tři kouzelná písmenka označují tři čísla na zadní straně karty. V kombinaci s číslem karty na přední straně a dobou platnosti tě může nálezce či zloděj karty připravit o kapesné. Vyděsili jsme tě? Klid. S 3D Secure ti po zadání identiﬁkačních údajů karty přijde na mobil SMS s unikátním kódem, který opíšeš a tím platbu potvrdíš. Nejhorší smrt je z vyděšení Plateb přes internet se není třeba bát, ale buď obezřetný. Spotřebitel je dnes víc chráněn díky zákonům, ty však nepamatují na lidskou blbost. Ty máš ovšem za ušima, tak věříme, že na všechny zásady bezpečného placení budeš pamatovat.

DOBRÉ VĚCI Pokud jsi klientem České spořitelny, můžeš využít mobilní dárcovskou aplikaci Melinda. Jde o novinku, kterou banka spouští právě teď. V aplikaci si nastavíš zaokrouhlování plateb pokaždé, když použiješ kartu (a taky si zvolíš měsíční limit, který nechceš překročit). Vybereš si projekt, na který chceš přispívat a pak už jen sleduješ, jak se projektu daří. Neziskovky, kterým v průběhu roku přispěješ, ti pak pošlou potvrzení o daru, aby sis to mohl odečíst z daní, jestliže už vyděláváš. Docela cool, ne? Informace najdeš na www.csas.cz/melinda.

KARTOU MŮŽEŠ PODPOROVAT W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

TEXT: REDAKCE FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Láska, sex a starosti Rubriku Láska, sex a něžnosti založil v německém časopisu Bravo psycholog Martin Goldstein. Psal se rok 1969 a ve světě zrovna probíhala sexuální revoluce. Teenageři měli pěkně zamotanou hlavu, protože generace jejich rodičů ještě věřila, že kdo masturbuje, bude impotentní nebo mu narostou na dlaních chlupy. Goldstein se pod odpovědi podepisoval jako Doktor Sommer, v české edici časopisu rubriku vedla po celých

čtyřiadvacet let nesmrtelná Hanka Fifková, sexuložka. K jejich odkazu se hlásíme a vítáme na našich stránkách doktorku Láskorádovou, psycholožku z polepšovny, která už viděla a slyšela skoro všechno. Své dotazy, které se nemusejí týkat bezvýhradně jen starostí s láskou, ale i psychologických problémů tak všeobecně, jí posílejte na mail starosti@redwaymag.cz.

Nemůžu se odmilovat

Mám chuť vraždit

V létě se se mnou rozešel můj kluk a asi už si nikdy žádnýho nenajdu. Nebo ne takovýho, jako byl on. On si našel holku, ale nevypadaj, že jsou spolu šťastný, dost se hádaj a pořád se rozcházej a zase dávají dohromady. Mně se skoro každej den zdá, že jsme zase spolu. Když si uvědomím, že to není pravda, je to šílený a brečím. Nejhorší je, že mi dal kopačky hned potom, co jsme se spolu vyspali. Tím mě šíleně ponížil, ale stejně bych ho brala zpátky. Jenže to se nestane, protože se mu už nelíbím a asi nejsem dobrá v sexu. Přitom ta jeho holka není ani tak hezká jako já, to říká každej. Nepište mi hlavně, že čas to spraví, protože se to nezlepšuje! To bude trvat ještě pět let, nebo jak dlouho? Anna, 17 let

Nesnáším, když lidi jedí v MHD. Když vidím, jak do sebe v metru někdo tlačí párek v rohlíku nebo pizzu, nejradši bych ho zabila. Hnusí se mi to. A nechci se na něj dívat, ale musím. S odporem a fascinovaně. Nemůžu si číst, poslouchat muziku nebo přemýšlet. Pořád mě to nutí zírat na něj. A jak zírám, roste ve mně agrese. Když to jde, přestoupím do jiného vagonu. Jenže mi to vadí i ve škole, když někdo jí při hodině. Nemůžu se pak soustředit na výklad, i když mě třeba zrovna baví, a nemůžu ani odejít. Je to docela peklo. Dá se toho nějak zbavit? Udělat, aby mi to bylo jedno? čtenářka

Milá Anno, zdá se, že máš za sebou první vztah, který jsi sama prožívala jako vážný a který pro tebe skončil předčasně a za pěkně blbých okolností. Přemýšlím, co tě asi přitahuje na klukovi, o kterém sama říkáš, že tě ponížil. Je to opravdu to, co od vztahu chceš? Nebo proč bys ho brala zpátky? Myslím, že jedna věc je první kluk, první sex a první rozchod. V tomhle případě je fajn vědět, že takových kluků, rozchodů i sexu ještě bude (já vím, že ti to asi říkají všichni, ale mají pravdu). Druhá a důležitější věc je, jak sama o sobě smýšlíš a jak okolnosti rozchodu ovlivnily tvoji vlastní představu o sobě. Myslím, že bys neměla dopustit, aby kluk, který se k tobě zachoval nepěkně, určoval, jak samu sebe vnímáš. Protože co znamená být v sedmnácti letech dobrá v sexu? Vždyť to je dovednost, kterou je potřeba trénovat, ale mnohem víc jde o vzájemné vyladění, důvěrnost a prostě lásku. Jak dlouho se budeš trápit, je těžké odhadnout. Žádná technika nebo fígl, jak to urychlit, neexistuje. Možná ti ale pomůže, když si ujasníš, co vlastně prožíváš. K tomu by se hodil dopis, který mu napíšeš, ale nikdy nepošleš. Že umíš psát poctivě a upřímně, jsi dokázala už svým dotazem.

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

Ahoj čtenářko, snad každý má něco, co se mu hnusí a zároveň od toho nedokáže odpoutat pozornost, protože jde o podnět fascinující. Na tom není nic divného. Ty ale zároveň píšeš, že fascinace v tobě vyvolává agresi, která narůstá. Takže jedna věc je narůstající negativní emoce na celkem neutrální podnět. Vzpomněla by sis, kdy se to stalo poprvé? Pravděpodobně totiž ve tvém prožívání došlo k propojení podnětu původně neutrálního (někdo jí v MHD) s nějakou nepříjemnou myšlenkou nebo negativním prožitkem. Pokud si nevzpomeneš, vezmi poslední případ a zkus s ním trochu pracovat. Druhá věc je, že ti to vadí i ve škole, kde není tak jednoduché se takové situaci vyhnout. Máme tu hned dvě témata k řešení. V prvním případě si zkus sama pro sebe změřit na stupnici od jedné do deseti, kdy pětka by mohla být ještě relativně snesitelná úroveň, míru nepříjemnosti prožitku. Stejně tak by sis mohla „oškálovat“ i to, do jaké míry ti problém komplikuje život i v jiných souvislostech. Pokud by se ukázalo, že je hladina nepříjemnosti hodně vysoká a zároveň má tvůj problém tendenci prostupovat do dalších oblastí tvého života, bylo by na místě vyhledat odbornou pomoc – psychoterapii.

smartbox / první pomoc

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV, PROFIMEDIA.CZ

Volunteer Explorer Pavlína Čabounová

Learn You Must! Life hack #1 FAST Zkratka FAST je mnemotechnická pomůcka pro rozpoznání příznaků mrtvice. Slovo „fast“ znamená „rychle“, mrtvice je zákeřná, a záchranář proto musí jednat rychle. F – face (obličej): Pokud se postižený usměje a jeden koutek mu padá dolů, je to jasné. A – arm (ruka): Když zvedne ruce před sebe a jedna z nich mu padá dolů, je to jasné. S – speak (mluvit): Žvatlá jako mimino, věty nedávají smysl? Je to jasné. T – time (čas): Pokud u postiženého pozorujete jeden nebo více z těchto příznaků, okamžitě volejte 155. Teď se už jedná o minuty.

Life hack #2 Pravidlo 5T Šok je přirozenou ochrannou reakcí organismu na nepřiměřenou zátěž. Postupně vám selhává krevní oběh a tkáním chybí kyslík. Příznakem je zrychlená tepová frekvence (víc než 100 tepů a minutu), zrychlené dýchání (normální frekvence je 14–17 dechů za minutu) a zpocená, bledá, chladná pokožka. V tomto případě uplatněte pravidlo 5T. Teplo: Zabalte postiženého do deky, bundy, spacáku. Tekutiny: Nikdy mu nedávejte pít, jen otřete rty a obličej (výjimkou je přehřátí organismu a popáleniny prvního stupně). Ticho – Podle možností zajistěte kolem postiženého klid a snažte se ho utěšit, povzbudit. Tišení bolesti – Léky proti bolesti nepodávejte, pouze správně ošetřete zranění. Transport – Zajistěte převoz do nemocnice.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Life hack #3 Omrzliny Omrzlá kůže je bílá nebo promodralá (mramorovaná), někdy se dokonce vyskytují puchýře. Co dělat: Dostaňte postiženého co nejrychleji do tepla, tam pak 30 minut ohřívejte omrzlé části v teplé vodě při teplotě 37–42 °C. Puchýře a místa, kde došlo k porušení pokožky (možná tam už ani žádná není), kryjte sterilním materiálem, třeba potravinářskou fólií, a samozřejmě přivolejte lékaře, záchranku.

Nemáte rádi svůj život, nemáte rádi ani životy ostatních lidí a jediný smysl spatřujete v tom, jak jim jejich existenci pořádně znepříjemnit? Pak je dobrovolničení přesně pro vás! Stačí se přihlásit na webu některé z těch nedůvěryhodných dobrovolnických organizací s podezřelým názvem (jako příklad uveďme třeba Červený kříž) a následně je doporučit i lidem z okolí, kteří smýšlejí podobně jako vy. Jejich původní nadšení jistě rychle opadne, když zjistí, kolik utrpení podřadná úloha dobrovolníka skýtá. Mezi „lepší“ činnosti patří třeba poznávání nových lidí (proti tomuto je doporučeno bránit se slovy „Apage, Satanas!“) nebo pomoc těm, kteří jsou zrovna v nějaké nelehké situaci. Horšími a děsivějšími situacemi, do nichž se jako dobrovolník můžete dostat, se pro vaše vlastní dobro detailně zabývat nebudeme. Takže abychom to shrnuli, dobrovolničení… Počkat, vy jste si vážně mysleli, že mi záleží na vašem dobru? Pitomost, pojďme se vrhnout na podrobné prozkoumání nejodpornějších faktů na světě! Pro přehlednost jsem vytvořila vzestupný žebříček tří nejhorších: 3. Nejen že poznáte nové lidi, ale z nějakého zvráceného důvodu se někteří budou chtít stát vašimi přáteli. Nezbude vám, než je zdlouhavě a namáhavě přesvědčovat, že v jádru jste vlastně zlý člověk a přátelství s vámi by se podobalo prvotnímu soužití v rajském Edenu – nezapomeňte zdůraznit, že vy jste ten had.

Life hack #4 Nebezpečí podchlazení Máte teplotu pod 35 °C, třesete se, váš dech a tep jsou zrychlené? Pravděpodobně jste mírně podchlazení. Máte zpomalený tep, poruchu vědomí, jste unavení, je vám všechno jedno a chce se už jenom spát? Nebezpečné, zvlášť pokud už vám ani není zima! To už jste závažně podchlazeni. Izolujte se od země, nesmíte na ní ležet. Přivolejte pomoc, snažte se zahřát a co nejrychleji se dostat do tepla. .

Life hack #5 Jak poznat, že je něco s páteří Člověk s poraněním páteře se obvykle nemůže hýbat a cítí bolest v oblasti zad. Pokud je v bezvědomí, nic vám neřekne, budete muset sami posoudit, zda je poranění páteře pravděpodobné – pokud například spadl z velké výšky, je velice pravděpodobné. Pokud vnímá a mluví, nehýbejte s ním, zajistěte, aby byl v teple, a zůstaňte s ním, dokud nepřijede pomoc. Když je v bezvědomí a dýchá normálně, nemanipulujte s ním, kontrolujte dýchání, zajistěte teplo a zavolejte záchranku. Pokud nedýchá, zavolejte sanitku a začněte s resuscitací. Nebojte se toho, páteř se dá nakonec spravit, ale jestli vám dodýchá pod rukama, bude to konec.

2. U poznávání nových lidí ještě částečně zůstaneme, jelikož když už se vám podaří zbavit se svých krajanů, je tu často ještě jiná skupina, se kterou není radno si zahrávat. Ano, hádáte správně, jsou to lidé z jiných států, kultur, národů; lidé jiných jazyků a náboženství. Při konfrontaci s těmito mi nezbývá než vám popřát hodně štěstí. Někteří tito nenašinci mají tu ohavnou vlastnost, že jsou srdeční a přátelští. Jak tak přemýšlím, vážně bych v danou chvíli nechtěla být ve vaší kůži. 1. A nyní zlatý hřeb, vůbec nejvíc nechutný a odporný fakt, který dříve nebo později dostihne každého dobrovolníka. Vy máte jen tu výhodu, že na tuto nehoráznou skutečnost budete připraveni už předem. Za svou dobrovolnickou činnost, provázenou mnoha útrapami, příkořími a ústrky, za vaše pocuchané nervy, bolavé končetiny i prošedivělé vlasy totiž nedostanete vůbec nic! Slyšíte správně, nic! Původně zamýšlenou odměnou mělo prý být výše zmiňované poznávání nových lidí či co. Nerada to přiznávám, ale najdou se i tací, kteří získání nadhledu, tolerance a nových přátel za odměnu skutečně považují!

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě. Více informací najdeš na www.afs.cz nebo na telefonu 728 994 908.

občanská výchova /

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: ARCHIV, PETR TOPIČ / MAFRA / PROFIMEDIA

JoshuaF audem JSEM VYPRAVĚČ, NE SOUDCE Joshua měl štěstí. Před lety přežil útok sebevražedných atentátníků v přeplněném baru. Doufal, že práce na filmu a komiksu, v nichž vypoví, jak se to všechno stalo, mu pomůže překonat posttraumatickou poruchu, což se ale nakonec zdařilo jen částečně – film mu ji ještě zhoršil. Přesto ho dokončil a nedávno nám jej přijel představit do Prahy. Zároveň tady pokřtil knížku, setkal se se studenty a trochu času si našel i pro RedWay. Joshua je v Praze jako doma, vystudoval zde FAMU a pak se vrátil do Izraele, kde se setkal s newyorským novinářem Jackem Baxterem. Ten zamýšlel natočit dokument o charismatickém, ale problematickém palestinském vůdci, jenže ho někdo předběhl, a protože neměl plán B, potloukal se po pláži v Tel Avivu a přemýšlel, že asi poletí do New Yorku. Pak z blízkého baru uslyšel živé blues, vstoupil dovnitř a to jemu i Joshuovi změnilo život.

W W W.REDWAY M AG.C Z

občanská výchova /

Právě v tomto okamžiku se začíná odehrávat děj grafického románu Mike’s Place s podtitulem „Pravdivý příběh o lásce, blues a teroru“. Jack se v baru seznámí s majitelem Galem, který mu vysvětlí, jak to tady chodí: žádné řeči o politice ani o náboženství. Izraelce, Palestince a Američany zde spojuje dobrá hudba, drinky a zábava. Toto místo je důkazem, že žádné rozdíly nejsou nepřekonatelné, pokud každý projeví trochu dobré vůle a tolerance. To se Jackovi líbilo, a jak se s Galem víc a víc bavil, zrodil se plán natočit o lidech kolem baru filmový dokument. K dispozici byl navíc čerstvý absolvent filmové školy Joshua, který v Mike’s Place pracoval jako barman. Jack s ním začal spolupracovat. Točili rozhovory s barmany a servírkami, s Galem, s pravidelnými hosty. Všechno šlo dobře až do 30. dubna 2003. Štáb byl na místě a pracoval jako obvykle, když krátce po půlnoci vstoupila do přeplněného baru dvojice palestinských sebevražedných atentátníků. Po jejich teroristickém činu zůstali na zemi tři mrtví včetně barmanky, která ten den měla mít volno, ale všichni ji přemlouvali, aby kvůli natáčení přišla. Padesát lidí zraněných, mezi nimi i Jack. Vybrat si svou cestu Rozhovor s Joshuou jsem zahájil krátkým představením našeho časopisu. Docela ho to nadchlo: „Časopis pro středoškoláky? To je super, přesně pro mě!“ smál se. „Komiks je moderní formát, čtivej, umí lidi přitáhnout, je snadný udržet pozornost. A Mike’s Place je především příběh

ČÍSLO 4, 2015 | ROČNÍK VIII

o lidských hodnotách. O tom, že i když situace v Izraeli je složitá, nesmíme ztrácet lidství. Jak se začneme rozdělovat podle kultur, etnik, barvy kůže a náboženství, je to v háji. To jsou důležitý věci a já, když někam jedu, si vždycky kladu podmínku, že chci mluvit se studenty. Jim je poselství knížky a filmu určeno nejvíc.“ Myšlenka vydat knížku samozřejmě nevznikla hned po útoku. „Nejsem ani žádnej spisovatel, moje práce je u filmu,“ vysvětluje Joshua. „Nebylo to tak, že bych vstal a řekl si: Fajn, tak teď o tom napíšu knihu. Spíš to vznikalo postupem času, jako určitá forma terapie. Jack i já jsme se do toho pustili hlavně proto, abychom se s tím zážitkem, s tou zkušeností, už konečně nějak vyrovnali.“ Původně pomýšleli na filmový scénář, pro komiksovou formu se rozhodli až později. „Potřeboval jsem to ze sebe prostě vypsat. Jack naopak chtěl srovnat dohromady všechna fakta. On je pragmatik a potřebuje jasné souvislosti, každej den přečte třeba patery noviny. Já jsem spíš citově založenej.“ Jejich trochu anarchistický přístup se odrazil třeba i v tom, že nechtěli komiks dělit na kapitoly. Editor na ně sice tlačil, aby příběh klasicky rozčlenili, oni ale cítili, že lépe bude fungovat vcelku. Nakonec v knize kapitoly přece jen jsou – a každou uvádí verš z koránu pojednávající o mírumilovném soužití, vzájemné svornosti a odpuštění. „Já jsem sice Izraelec, ale to neznamená, že bych nenáviděl muslimy. Nemám problém s nikým – jenom

s extremisty. A ti jsou všude, i mezi náma. Nápad s citacemi nám přišel super. Ty verše podporujou náš příběh, Galovu myšlenku a celou filozofii jeho baru. Snažíme se tím ukázat, že především záleží na tom, kdo a jak korán vykládá, komu se dostane do ruky a co v něm chce najít, co je jeho srdci blízké.“ Kulturní šok? Fronta v Praze na poště Komiks vychází ve třech jazycích – kromě angličtiny a francouzštiny i v češtině, čemuž je Joshua velice rád. Vypráví mi o svém vztahu k Praze a jak ho ovlivnil režisér Karel Kachyňa, konkrétně jeho slavný film Ucho, který viděl poprvé v šestnácti, a okamžitě se rozhodl, že se stane filmařem. „Otevřelo mi to oči. Začal jsem se víc zajímat o českou kulturu, nořil se pořád hlouběji, četl Kunderu a tak. Mám rád třeba Hitchcocka, ale nemyslím, že by dokázal natočit něco tak dobrýho jako Démanty noci,“ svěřil se mi s láskou k dalšímu českému filmu, tentokrát režiséra Jana Němce z roku 1964. Jako každý Izraelec musel nastoupit do armády, ale hned jak mu skončila služba, přihlásil se na pražskou FAMU, logicky. To bylo v roce 1999, a Josh tak ještě stihl poznat omamnou chuť našich devadesátek. O čtyři roky později odjel s diplomem do Tel Avivu a dál už to znáte. „Víš, co mě nejvíc zarazilo?“ vrací se ve vzpomínkách na studentská léta v Praze. „Šel jsem na poštu, potřeboval jsem poslat balík domů, a u přepážky byla hrozná fronta. Čekal jsem tři čtvrtě hodiny. A lidi byli potichu. To je v Izraeli něco

nepředstavitelnýho – tam by se za tu dobu dávno strhla děsná mela. Všichni by křičeli, že nechtějí stát ve frontě, co se děje a proč se to děje zrovna jim, když v žádné frontě stát nechtějí, haha, to jsme celí my.“ Druhá vzpomínka se datuje do doby, kdy v České televizi probíhala stávka zaměstnanců kvůli údajným politickým a podnikatelským tlakům zvenčí. „V ulicích byly tisíce lidí, celá země nemluvila o ničem jiným. Byl to opravdu masivní protest, ale probíhal naprosto v poklidu. V Izraeli by se po dvaceti minutách začalo střílet,“ zesmutní trochu. A pak podotkne, že i my máme svoje stinné stránky. „Lidi jsou tu uzavřenější, ne tak srdeční, nesmějí se.“ Taky je tu méně slunce a větší zima, samozřejmě. Kulturní rozdíly mezi naší zemí a Izraelem jsou prý dobře vidět i v barech – proklamovaná nezávislost Mike’s Place jako místa, kde se zásadně neřeší politika, prý není v Izraeli nic neobvyklého. „Lidi si tam chodí vyloženě odpočinout, strávit čas spolu, místní dohromady s turisty, bavíš se s kýmkoliv, kdo zrovna sedí vedle tebe. Kapely hrajou zadarmo, po práci jsme si s partou barmanů vždycky chodili zaplavat, to bylo báječný. V Izraeli politika do lokálů nepatří. Ta se řeší při šabatu u večeře s rodinou.“ Dva světy vedle sebe Po útoku v Mike’s Place zůstal Joshua v Izraeli dalších devět let, pak se na chvíli přestěhoval do USA a od doby, co se zase vrátil, žil střídavě v Tel Avivu a Jeruzalémě. Nakonec se usadil

W W W.REDWAY M AG.C Z

v Jeruzalémě. „Jsou to úplně odlišný světy,“ porovnává situaci dvou největších měst v zemi. „Tel Aviv je moderní, nový, vznikl ve dvacátém století, navíc leží u moře. Jeruzalém je v horách, existuje odpradávna, je to posvátný místo pro židy, muslimy i křesťany. V Tel Avivu vylezeš z hotelu a hned víš, kam jít. V Jeruzalémě musíš umět hledat. Zase z něj ale cítíš obrovskej spirituální náboj, ať v náboženským, nebo jakýmkoliv jiným smyslu. Paul Simon kdysi napsal skladbu Silent Eyes, kde zpívá: Nikdo ji (Jeruzalém) neuklidní, pláče osamělá. Je smutek, hoří jasným plamenem, volá mé jméno.“ Jedna věc je ale v obou městech stejná – bary jako Mike’s Place. „My hrozně rádi říkáme, jací jsme pařmeni, jenže v Praze pak člověk zjistí, že to není pravda,“ směje se Joshua. „Izraelci většinou neumějí ani natočit pivo. Ta kultura je prostě jiná. Nechodíme ani tak pít, jako se spíš jen tak bavit. To je důležitější.“ Filmy bez návodu Joshua teď pracuje jako kameraman pro jednu brazilskou zpravodajskou televizní společnost. „Pracovat v Izraeli jako ﬁlmař na volné noze je boj o každou zakázku,“ vzpomíná. „Pořád myslíš na peníze, musíš být agresivní a opravdu si aktivně říkat o to, abys dostal zaplaceno. Musíš si umět dupnout. V Americe to je něco úplně jinýho, tam i freelanceři dostávají každých čtrnáct dní výplatu, je na to dokonce i zákon. Jsem rád, že tyhle věci teď už řešit nemusím.“

Při tvorbě dokumentu se drží pravidla nevnášet do filmu svoje názory. „Netočím přece proto, abych mluvil o sobě. Chci ukázat věci tak, jak jsou, a nechat diváky, aby si z toho sami odnesli, co uznají za vhodné.“ Jako příklad dává jeden svůj dokument o ruských vojácích. „Vůbec jsem nesouhlasil s jejich názory, ale moje práce není být kritikem. Moje zodpovědnost je držet si stoprocentní objektivitu.“ Tahle filozofie – nevnucovat lidem svůj názor a pouze zprostředkovávat informace – mu dovoluje pouštět se i do hodně kontroverzních témat, kterým by se většina filmařů nejspíš vyhnula. Kromě Mike’s Place je takovou prací například snímek Touha tančit, dokument o židovce, která přežila holocaust, za války se zamilovala do důstojníka wehrmachtu a konvertovala ke křesťanství. Joshua to shrnuje slovy: „Jsem vypravěč, ne soudce. Vyprávím, co se na světě děje. Věřím, že každý si umí udělat názor sám.“ Joshuovu a Jackovu knihu, kterou ilustroval Koren Shadmi, mají ve všech větších knihkupectvích včetně Neoluxoru, Kosmasu atd.