RedWay 6/VIII. by RedWay magazine

ROZHOVOR

RIHANNA ADVENTURE

PRVÝKRÁT V IRÁNE KOMIKS

518: POJEDNÁNÍ O CULÍKU

celostátní školní časopis číslo 6, 2016 | ročník ViII | zdarma | www.redwaymag.cz

EK TÉMA: MOZEK TÉMA: MOZEK TÉMA: MOZEK TÉMA: MOZEK TÉMA: MOZEK TÉMA: MOZEK TÉMA

Na světě naštěstí existuje několik neměnných a nadčasově platných konstant. Konstanta je mimochodem to, na co se vždy a za jakýchkoliv podmínek můžete spolehnout. Jednu z takových konstant ilustruje obrázek níže. Ať vás totiž cokoliv nebo kdokoliv naštve, vždy se můžete spolehnout na hudbu, která vás z toho pomůže dostat. Ti z vás, kteří už na něco hrají, to určitě znají. Když hrajete na hudební nástroj, otevře se vám nový vesmír, který si tvoříte vy sami. A v tomhle vesmíru je člověku vždycky dobře. Až se rozhodnete založit si kapely, stát se DJji, začít rapovat nebo se třeba učit na tradiční piano, mrkněte na náš e-shop kytary.cz nebo se stavte přímo na prodejně. Není problém si půjčit nástroj a zvukovou techniku jakékoliv hodnoty, zalézt si s tím do zkušebny, které máme přímo v prodejnách, a tam hrát, dokud se nezamilujete. A když se nezamilujete, tak to zkusit s něčím jiným. Necháme vás hrát, jak dlouho budete potřebovat. A víte proč? Protože si uvědomujeme, že s hudebním nástrojem je to jako s životním partnerem. Musíte si navzájem sednout. Zároveň víme, že i punkáči musejí zkoušet. A v neposlední řadě také chceme, abyste si vybrali to, co vám opravdu přiroste k srdci. Je totiž větší pravděpodobnost, že s vaším ideálním nástrojem složíte nějakou pořádnou pecku, kterou tahle kultura potřebuje. Mimochodem, znáte to rčení „Kdo nic nedělá, nic nezkazí?“ Je to nádherné vyjádření malosti a strachu z nových věcí a zážitků. Co ho trochu poupravit a říci „Kdo něco tvoří, nic nezkazí.“ Na hudebníky se tato upravená verze hodí skvěle. Za každým hudebním výtvorem je spousta úsilí, tréninku a osobitého vyjádření. A i když výsledek nemusí znít pokaždé dokonale, tak nás ale vždy posune dopředu. A to je na hudbě skvělé!

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, když se každý den učíme něco nového, náš mozek roste. Když se neučíme, zmenšuje se. Mozky starých lidí jsou menší než vaše mozky, to vám potvrdí každý patolog. Mozek se zmenšuje také nemocí, třeba při stresové posttraumatické poruše, kterou trpí lidé, co zažili válku, zemětřesení nebo tsunami, až o 15 %. Když se takový člověk vyléčí, mozek mu zase doroste. V současnosti trpí nějakou duševní poruchou asi 38 % obyvatel Evropy. Mimo jiné je to i tím, že délka života se prodlužuje a některé skryté a vrozené choroby se projevují až ve vysokém věku. Dokud lidé umírali před šedesátkou, prostě se jich nedožili. Za jednu z hlavních příčin vzniku duševní poruchy pokládají lékaři stres. Je stres dobrý – ten mobilizuje organismus k akci a zdraví dokonce prospívá. Ani adrenalinové sporty život nezkracují, pokud se při nich člověk rovnou nezabije. Zdraví poškozuje distres, kterému jsme vystaveni po dlouhou dobu a nemůžeme z něj uniknout. Jedním z nejvýznamnějších a nejničivějších zdrojů distresu je hluk okolního prostředí. Není to hudba, kterou si pouštíme do sluchátek, ta sice poškozuje sluch, ale ne mozek, protože ji posloucháme vědomě a líbí se nám. Není to ani řev motorky, kterému její řidič naslouchá se zalíbením. Škodlivě ovšem působí na toho, kdo túrování motoru poslouchat nechce. To rozhoduje. Když hluk poslouchat nechceme, nemusí být ani velký, už 42 decibelů (běžný hluk velkoměsta, který je slyšet přes zavřené okno) stačí k tomu, aby se mozek unavil a klesl ve výkonu. My jsme pak také unavení, nesoustředění a podráždění. Jaký je hluk ve vaší třídě při hodině? A o přestávce? Kolik hodin sedíte denně ve škole? Vadí vám, když na vás učitel křičí nebo „jen“ příliš hlasitě vykládá látku? Řekněte mu to, pravděpodobně si ani neuvědomuje, že vás tím neučí, ale vyčerpává. A vy, bando: Musíte taky pořád všude tak řvát?

S pozdravem bez-sluchátek-už-vůbec-nevycházím-z-domu Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 6, ročník 8 zdarma toto číslo vyšlo v únoru 2016 titulní strana: Laura Haiselová adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REE D WAAY ČÍSS LOO 6, 2011 6 | R OČNN Í K VIII

4 –17

POP

20 let Trainspottingu Vysokoškolská pohádka: Změny změny změny Chvála culíku 518: Pojednání o culíku 18 –29

TÉMA

Nosíme v hlavě drahokam Jak se rozhodujeme Co mozku prospívá a co ho ničí Umíte se učit? 28–32

ROZHOVOR

Rihanna 33– 47 SMARTBOX Kreativní učebnice vietnamštiny AFS: Zažít svět Taháky k maturitě: Spalovač mrtvol Láska, sex a starosti

Gratias Tibi: Nominace Murphyho zákony: Jak nebýt vyvolán 48–49

E S T E T I C K Á V Ý C H O VA

Národní galerie není hřbitov 50–55

ADVENTURE

Prvýkrát v Iráne, alebo ako so šatkou padajú predsudky 56

SOUTĚŽ

Neváhej a uč!

pop /

Co děláte pro rozvoj svého mozku?

Emma Watson, herečka

Stephen Hawking, teoretický fyzik

Chloe Grace Moretz, herečka

Mozek se podle mě nejvíc rozvíjí procesem učení. Když se učím text role, procvičuju paměť. Když vypnu GPS navigaci v autě, musím ji zapnout v hlavě. Každý den před spaním čtu. Dobře… tak ne každý den, ale většinou.

Přemýšlím právě, jak to udělat, aby mozek mohl existovat nezávisle na těle. Jak překopírovat jeho funkce do superpočítače jako software a pak nastartovat jeho činnost. Znamenalo by to lidskou nesmrtelnost, život po životě. Zatím to dalece převyšuje moje současné možnosti, ale chci to vyřešit alespoň teoreticky.

Nekouřím, nepiju, neberu drogy, snažím se chodit spát ještě před půlnocí a ráno brzy vstát. Jím hodně suši, pravidelně cvičím. Naučím se japonsky.

zdroj: imdb.com foto: archiv

Trainspotting

Před dvaceti lety měl premiéru jeden z vůbec nejlepších britských ﬁlmů všech dob. Podle knihy Irvina Welshe ho za sedm a půl týdne natočil neznámý mladíček Danny Boyle, získal nominaci na Oscara a stal se „hlasem generace“. Klenot sám o sobě je soundtrack; Born Slippy řvalo v horkém létě 1996 z každého druhého klubu, baru, auta a okna v Praze. Velká věc to byla. „Nejhorší záchod v celém Skotsku“ byl při natáčení pomazán rozpuštěnou čokoládou a voněl docela příjemně, i když ze záběrů se to tak pochopitelně nejeví. Trainspotting je pozorování vlaků na nádraží, porovnávání časů v jízdním řádu s reálnými příjezdy a odjezdy, znalost různých typů vlaků, jejich tras a tak dále. Ve ﬁlmu se skutečný trainspotting vůbec neobjeví, Irvine Welsh v rozhovoru

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

vysvětlil, že si ho jako název zvolil proto, že pro ostatní je to činnost nepochopitelná a nesmyslná, pouhá ztráta času. Těm, co ji provozují, však smysl dává. Stejné je to prý s užíváním heroinu. Kelly Macdonald, která si zahrála roli Rentonovy nezletilé přítelkyně Diane, se o castingu dozvěděla z letáku, které po celém Glasgow rozhazovali produkční. Dodnes ho má schovaný doma. Když ji Danny Boyle uviděl, líbilo se mu, že má jednoduchý krátký účes a nevyzývavé oblečení. Prostě model slušná školačka. Aby Ewan McGregor, coby na heorinu závislý Renton, vypadal příslušně vyhuble, nasadili mu lékaři dietu s vyloučením alkoholu a mléčných výrobků. Netrvalo ani dva měsíce, a čtrnáct kilo bylo dole. Ewan pravil: „Wow, poprvé v životě vidím svoje lícní kosti! Ani jsem nevěděl, že nějaké mám.“ Scéna, ve které Sick Boy s Rentonem leží v parku a střílí na lidi ze vzduchovky, měla být původně podmazaná hudebním tématem z Mission: Impossible.

Slavný film Briana De Palmy šel však shodou okolností právě tou dobou do televizního vysílání a cena za použití ústřední melodie dramaticky stoupla. Vlastně třikrát převyšovala celý rozpočet Trainspottingu, který byl asi 1,5 milionu liber. Nápisy na zdech klubu Volcano, kde Renton sbalí Diane, jsou úplně stejné jako nápisy v Moloko baru ve filmu Mechanický pomeranč. Je to Boyleova pocta Stanleymu Kubrickovi. Kevin McKidd, který hrál Tommyho, byl v době focení filmového plakátu na prázdninách, a tak je jediným členem party, který se nevyskytuje ani na něm, ani ve video teaseru. Ve Spojených státech byl film uveden s titulky, protože Američané by nerozuměli skotskému přízvuku hlavních postav. Republikánský senátor Rob Dole film tvrdě odsoudil jako propagaci užívání drog, později však přiznal, že ho vůbec neviděl.

Přes noc

Icona Pop I Love It

Rap Proč? Protože nikdo tady nedělá upřímnější rapový věci než Idea s Fattem. „Děláme svoji věc, tak nech ji žít!“ HONZA BARTOŇ, 19 LET, KOLÍN

The Black Queen Ice To Never Žánr: synth-sex. Greg Puciato není žádná lopata, Greg Puciato má srdce. Dinosauří srdce!

Vzít dva nejprimitivnější akordy, narvat pod ně strašně přebuzenej rytmus a napsat text o shazování věcí ze schodů pro agresivně hulákající švédskou zpěvačku zní jako ten nejlepší nápad na světě, a výsledek tomu odpovídá. I don’t care, jestli se to někomu nelíbí, I Love It. Stačí si vybavit ten refrén, a začínám pařit jako blázen. Klidně na ulici. DOMINIK

Jan Level I Believe

WAGHISS, 23 LET

Bejt smutnej je out, a to platí zejména v hudbě. Proto se o svoje místo hlásí starý dobrý happy hardcore, tentokrát pojmenován jako #neogab.

The Hungry Hearts & Lisa Dillan Laika

Bejt smutnej je prytššššš I autor týhle rubriky dlouho razil to, že deprese je jedinej možnej tvořivej stav. Ale mumraj na události koncertu Yung Lean v Praze ukázal, že „times, they are a changing“. Hoď za hlavu dumky a poď se „jen“ bavit. Protože veselá mysl je zdraví celý. A hlavně chyť páva! Hazno

W W W.REDWAY M AG.C Z

Žánr: Lesbian Disco. Hodně věcí je na tom dobrých: Lisa je moje kámoška. Má skvělej hlas a umí zpívat. Song je uměleckej projekt a teď je v kvaliﬁkaci na Eurovision. Bylo to dost vtipný, kdyby se tam s touhle lesbickou propagandou dostali a případně to i vyhráli. Taky je legrační dělat takovýhle retro věci.

HAZNO

Joy Division Isolation Fun fact pro Dominika a Hazna: Víte, že Ian Curtis se oběsil po poslechu alba Idiot od Iggyho Popa?

IMUSTNOTSAY, 666 LET, HELL

OVER

Slynk Grafﬁti Alley

Kanye West

Žánr: glitch funk. Jasnej důkaz, že funk není mrtvej a že glith hop je super.

The Life of Pablo Potrava pro všechy haters je opět zde a tentokrát v XXL menu. Špatné spaní a žaludeční nevolnost na vás.

LUKÁŠ ZICHA, JAUVAJS POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

PASTA ONER

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Změny změny změny Neupadněte v omyl, že zkratka Změn změn změn je Zzz, protože trojskok ledna v únor rozhodně nebyl spací. A dopad taky nebyl zrovna měkký ani úhledný, zadek celej od sněhu, trochu od moru, trochu od zkouškovýho, trochu od stěhování. Popořadě.

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

jméno: Ivana Antošová věk: 20 let škola: Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, obor Design Environmental ročník: první i druhý zároveň stav: změněný (...žiš, ale těhotná nejsem!)

Změna v paktu spolubydlících Byl pozdní večer, nebyl máj, lásky čas, zato spustil Rózin hlas: „Hele, Kiwi, já ti musim něco říct.“ Ajéje. Smrděj mi nohy? Nevynesla jsem koš? Moc se roztahuju? Vždycky jsem věděla, že nebrat si sluchátka a pouštět všechno nahlas jednou musí Rózu začít štvát, já to věděla, vlastně jsem překvapená, že to vydržela tak dlouho. A taky svítím hrozně pozdě do noci a točim s topenim a oknama, jak se mi zlíbí, větrám v -10 °C, já vím, ale já za to nemůžu, mně se tak prostě líp dejchá, je fakt škoda, že máš postel pod oknama zrovna ty, promiň, Rózi, svět je tak nespravedlivej, žejo!

„Kiwi, já se stěhuju pryč.“ Ježišmarja, to je to tak špatný? Je to kombinace všeho zmíněnýho, a ještě navíc nemůžeš vystát, jak mi vždycky vyskočí hlas o dvě oktávy vejš, když zdravím někoho cizího? Já se s tím vážně snažila něco udělat, ale moc to nejde, máma se mi taky směje. „Mně se sem na kolej přistěhovala kamarádka z domova a nemá s kym bydlet, tak se sestěhujem na pokoj. Nezlobíš se?“ Proč bych se zlobila? Protože se můžu roztahovat,

W W W.REDWAY M AG.C Z

pouštět hudbu nahlas, svítit pozdě do noci, větrat v liberecký zimě a zdravit lidi jako chipmunk? Plus spát na dvoulůžku, mít tři skříně a čtyři deky, to jest jedna deka na každej cíp postele? To zvládnu! A tak jsem zůstala sama. Sama s velkou postelí a pokojem vyzdobeným jako DD – důstojný dospělý. Mám nad postelí mráček z vánočních světýlek. A prší z něj vzorníky barev z OBI. Je mi tady fajn a platím nájem pořád jen za jednoho. Může být.

Změna zdravotního stavu A taky že jo, chytla jsem chřipku. Příznaky chřipky, jo, poslouchej: únava, horečka, zimnice, bolest svalů, kašel. Ale to je co? To je pro Antošovou málo! Antošová jede extrém! Antošová vždycky ze všeho vyždímá, co jde! Proč mít mírnou chřipku na pět dní, když můžu mít chřipku čtrnáct dní, zvracet jako po chemoterapii, mít stabilní čtyřicítky, propotit matraci v Mácháč a v duchu už sepisovat závěť? Ta se mi ve dvaceti sestavuje celkem snadno, protože nevlastním skoro nic, kočku odkazuju mámě a puntíkatý ponožky na charitu.

Změna k lepšímu

nejdůležitější známkami za celý půlrok, takovou fajfkou, že ano, slečno, můžete u nás studovat dál, kombinace vašeho IQ a talentu je přímo okouzlující. Odevzdávky ateliéru jsou jediným datem, kdy se sejdou všichni designéři na jednom místě v jeden čas. Dlouhý čas. Začali jsme v 9.30 a skončili v 18 hodin. To je hodně kafe, mluvení, umění, powerpointu a všeobecného demotivovaného vyčerpání na průměrného vysokoškoláka. Ale stálo mi to za jedničku. Dvě jedničky. A to jsou super známky, velmi DD.

Změna ve věku Taky mi zbývají už ani ne prsty všech končetin do mých narozenin. Připravuju se na vstup do jednadvacátého roku života, alkohol sice zrovna moc nepiju (frekvence jedna sklenička za půl roku zavání abstinencí), ale teď ho můžu nepít i v Americe. A to mě samozřejmě nadívá pocitem svobody a nekonečné moci nad svým osudem. Na narozeninovém menu se rýsují krevety a dort, ne nutně dohromady, a já se normálně těším. Jo, těším se. Nový rok, viď. Všechno jede. Změny změny změny!

Vyléčil mě kupodivu až Liberec, a to jen dva dny před semestrálními klauzurami v ateliéru, tedy

pop /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

CHVÁLA CULÍKU Několik lidí v naší partě sbírá časopisy. Ne Reflex nebo Vlastu, to dá rozum. Jen krásné časopisy, neobyčejné časopisy z celého světa, které se neprodávají v trafice, ale obskurních knihkupectvích, kavárnách nebo obchodech s designovými nafukovacími hračkami. Když někdo někam jede, je jeho povinností přijmout

od ostatních dlouhý seznam a instrukce jako „ježiš, ty letíš do Sydney, no to je výborný, podivej se mi tam po červnovým vydání časopisu Kůň a pes, vyšlo se dvěma různýma obálkama a na straně 67 je celej jeden odstavec vytištěnej vzhůru nohama, to musim mít!“

Sbírka Roberta Denkera byla z větší části ukradena neznámým pachatelem. Tento velice vzácný model naštěstí Robertovi zůstal.

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

Kvůli speciálnímu fotočíslu časopisu Vice jsem jedno odpoledne nachodila asi čtrnáct kilometrů po Melrose Avenue; vedro jak na poušti, hladová, žíznivá, vyčerpaná, pokrytá prachem a potem jsem na své pouti nevynechala jediné dveře, protože jsem věděla, že pokud ho neseženu, nemusím se už do Prahy vracet, čeká tam něj příliš mnoho lidí a takovou hanbu bych nepřežila. Moji američtí příbuzní na to koukali jako na další z nepochopitelných evropských rozmarů a po straně si klepali na čelo – v životě o takovém časopisu neslyšeli, a to v Los Angeles bydlí už po tři generace. Jejich údiv se ještě prohloubil, když jsem ten zázrak konečně přinesla domů a oni se na něj zvědavě vrhli. Dobře jsem viděla jejich zklamání: „Tohle? Časopis s divnýma fotkama? A to je všechno?“ Nevím, co čekali. Můj kamarád vyrazil s přítelkyní na prodloužený víkend do Paříže. Byli spolu teprve krátce, takže plánovanou činností byla hlavně romantika – procházky ruku v ruce po městě, posedávání v kavárnách a hledění si do očí, mluvení o životě, drobné nákupy pro radost, večeře při svíčkách a potom vášeň v hotelovém pokoji. Když se z výletu vrátili, vypadalo to na rozchod. Co se stalo? Tak procházky byly, ale ne po Montmartru nebo Champs-Élysées, nýbrž po zastrčených knihkupectvích a antikvariátech. V jednom takovém narazil kamarád na zlatou žílu, výprodej francouzských a amerických

lifestylových časopisů od Vogue z padesátých let přes The Face z devadesátých až po nejnovější čísla Vapor a Beautiful & Decay; všechno za tak směšné peníze, že vlastně zadarmo. Oči mu zasvítily divokým leskem a další čtyři hodiny jezdili po trase antikvariát– hotel a zpět, neboť i když své dívce naložil na záda krosnu tak těžkou, že se jí podlomila kolena, naráz to pobrat nešlo. Pak tedy byla i nějaká ta romantika, ale už to trochu drhlo, a poslední den před odletem pohár nadobro přetekl. Při balení se ukázalo, že tolik časopisů není kam dát. On neviděl jiné řešení než vyházet z kufru její nakoupené punčošky a svetříky a zachránit když už ne všechno, tak aspoň dvacetikilový výběr toho nejlepšího. Nejdřív si myslela, že vtipkuje. Potom, že se zbláznil. Pak propukla v pláč a hrozila, že se s ním rozejde. Chytil ji za ruku a vemlouvavým hlasem vysvětloval, že domů vezou něco jako štěchovický poklad a tomu krajkové punčošky prostě musejí ustoupit. Naštvaně práskla dveřmi a šla si za poslední peníze koupit novou tašku. Pak společnými silami dostrkali megatěžký kufr na letiště a až do Prahy nepromluvili. Ještě chvíli to spolu nějak zkoušeli, ale trhlina zaviněná jeho trhlostí (hehe), byla příliš veliká – rozešli se. Ten milý perspektivní chlapec je culíkář, kdybyste to nevěděli. Svět je příliš složitý. Chceme ho zjednodušit Na sběratelství se můžeme dívat přes Freudovu

psychoanalýzu jako na symptom dětinskosti; důkaz, že částí své osobnosti stále vězíme v orálně-análním stadiu, protože víte, hromadění věcí může být až patologické. Je to nemoc. Zároveň lidská touha „mít“ a „vlastnit“ položila základy naší civilizace, stala se hnacím motorem ekonomiky se vším jejím leskem i bídou, díky ní jsme tam, kde teď jsme – chodíme do školy a snažíme se, abychom jednou měli dobrou práci a mohli si kupovat další věci. Ale to není všechno. Nekonečno myšlenek, informací, dojmů a věcí, celá ta bezbřehost našeho světa, na nás působí tísnivě. Je toho tolik, čemu nerozumíme, co nemůžeme vstřebat, že nás to hrozí zavalit, pohltit. Abychom se z toho nezbláznili, musíme tomu dát hranice. Zjednodušit to. Zaměřit pozornost na jeden malý detail a jeho zkoumáním pak snad dojít k pochopení celku. Někdo si vybere něco tak krásného a nepraktického jako orchideje. Stane se jejich obdivovatelem, milovníkem, sběratelem a nakonec i zlodějem, posedlým šílencem, který je pro ten nejvzácnější exemplář do sbírky ochoten spáchat zločin, obětovat partnera, práci, pohodlný domov, a dokonce i svůj život, jako ve filmu Adaptace, kde přesně na toto téma vede velice moudrý a dojemný monolog Meryl Streep. Sběratelství je jedním ze způsobů, jak roztřídit svět. Jak mu vtisknout strukturu a řád. Zmenšit ho na přijatelný rozměr. Vladimir 518 mi napsal: „Sbírky. Bez nich bych to nebyl já, je to moje

G Shocky v pouzdře z osmnáctikarátového zlata vlastní Charlie Müller.

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

Sjors je culíkář z Nizozemska. Sbírá G Shocky a píše o nich články. Každý rok padesát. Právě začal devátou sérii. radost i tíha zároveň. Je to vnější materiál mozku, moje rozšířený vědomí a ve stejný chvíli i absurdní objektovej fetišismus. Svoje sbírky miluju a současně nenávidim. Tajně doufám, že se jich jednou budu schopen vzdát, ale stejně tak se potají modlim, abych to nikdy nemusel udělat. Je to opravdový ano i ne v jeden moment.“ Vladimir je taky autorem pojmu culíkář, jehož definici najdete v komiksu následujícím po tomto článku. Sjors a jeho plán 50Gs Sjors je culíkář z Nizozemska a na svém blogu vysvětluje: „Dal jsem si za cíl napsat padesát článků o hodinkách G Shock za jeden rok. Všechny budou o modelech, které sám vlastním. Ani jeden z nich není na prodej; žádné nabídky ani smlouvání, odpověď zní už dopředu NE!“ Od běžného culíkáře se Sjors liší tím, že v lednu 2016 začal psát už devátou sérii 50Gs. Ano, první článek vznikl v roce 2008 a od té doby Sjors jede a pořád ho to baví. O jediném modelu Frogman ze série Men In Color z roku 1997 je schopen nadrásat pojednání o třiceti tisících znacích, z nichž dobrou třetinu zabere popis barvy. Její název je Raspberry Purple a nikde jinde na světě než právě na těchto hodinkách se nevyskytuje. Sjors je z toho celý pryč: „Ta barva je trochu jako vylisovaná šťáva z malin, ale ne úplně. Něco mezi růžovou a fuchsiovou, ale ne úplně. Prostě nepopsatelná unikátní barva, která mě nutila po několik týdnů přemýšlet, jak model vyfotit, aby co nejvíc vynikla. Čekal jsem na den, kdy napadne sníh a nebe bude jasně

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

modré. Až slunce začne zapadat a horizont zrůžoví, položím hodinky do sněhu a vyfotím je. Sníh sice napadl, ale obloha byla po mnoho dní šedá jako olovo. Začal jsem se bát, že než se ukáže slunce, přijde obleva a sníh roztaje. Jedenáctý den čekání. Už už jsem se chystal uskutečnit plán B – natřít na bílo piknikový stůl v nedalekém parku a osvítit ho silným reflektorem, když konečně nastal ten okamžik. Ideální podmínky! Nejlepší den v roce! Byl jsem tak rozrušený, že jsem skoro nemohl pracovat. Ruce se mi třásly. Výsledek však přinesl velké zklamání, nebylo to vůbec takové, jak jsem si představoval.“ Následuje asi třicet fotek G Shocků model Frogman Raspberry Purple na sněhu při západu slunce, na oprýskaném piknikovém stole, na natřeném piknikovém stole, na větvi stromu, na větvi jiného stromu a ještě jiného stromu, mezi hromadou pomerančů a tak dále a tak dále. Jestli chcete něco vědět o focení barvy „něco mezi růžovou a fuchsiovou, ale ne úplně“, zeptejte se Sjorse, ví o tom všechno. Že je taky majitelem pravděpodobně největší sbírky G Shocků na světě, je jasné, o čem by těch čtyři sta článků jinak psal. Podobně postižené culíkáře máme i u nás. Jedním z nich je DJ Wich, který na ruce nosí výhradně modely G Shock DW 6900 z roku 1993 nebo GD X6900, což je v podstatě to samé, jen s větším průměrem. Wich ve společnosti strašně málo mluví. Skoro vůbec. Většinou vypadá, že vlastně neví, jak se na místě ocitl, a přeje si být okamžitě teleportován zpátky do pohodlí svého bytu či

studia. Ale zeptejte se ho, co to má na ruce, a uvidíte, jak ožije. Culíkářství podporuje komunikaci. A vše, co podporuje komunikaci, je podle mě správné, fandím tomu. Nejdražší G Shocky jsou uloženy v pouzdře z osmnáctikarátového zlata a jejich majitelem je jistý Charlie Müller. Nejtragičtější story je ta o Robertovi Denkerovi, jemuž většinu jeho cenné sbírky ukradl neznámý pachatel. Měl v ní opravdu vzácné kusy a taková ztráta, to je, skoro jako kdyby vám někdo umřel. (To jen tak, kdybyste s Wichem potřebovali další téma k rozhovoru.) Máte svůj culík? Já jsem rozhodně pro culík, který se dá nosit. Sběratelé hodinek, tenisek, vintage metalových triček (Jeden můj kámoš jich vlastní tolik, že ty, co měl dvakrát, jeho matka rozstříhala a ušila mu z nich deku!) nebo značkových barevných ponožek to mají dobré. Já se do svých patnácti set časopisů neobléknu, a když jsem je jednou stěhovala, myslela jsem, že pojdu. Poslední roky už svou sbírku moc nerozšiřuju, ale vzdát se jí nehodlám. Vždycky můžu vyhodit pár kusů nábytku a přidat další knihovnu, vždyť co je to proti sbírce hudebních nástrojů Moimira Papalescu, který si na ni musel pořídit rovnou nový dům! Ne, moje sbírka je součástí mé osobnosti, vnější materiál mozku, rozšířené vědomí i projev dětinského uspokojení, že je toho tolik. Ó ano, přesně tak, jak říkal Vladimir.

pop /

W W W.REDWAY M AG.C Z

KOMIKS: VLADIMIR 518

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Upíři odjakživa děsí, ale taky přitahují. Názvy několika kultovních děl o nemrtvých démonech jsou pohřbeny v této polorumunské †ovce. Schválně, jestli víte, ve kterém z nich hrál David Bowie.

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

smysly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Vejdi do prázdna REŽIE GASPAR NOÉ 2009

Pořádná šílenost od argentinského zvrhlíka Noého. Děj se odehrává v neony rozzářeném Tokiu, kde dochází k setkání dvou rozdělených sourozenců. Linda a Oskar si slíbí, že už se nikdy neopustí a za každou cenu zůstanou spolu. I když se ta myšlenka nemusí zdát nijak zajímavá, je na ní založen celý ﬁlm. Oskar je totiž zastřelen při policejním zátahu v jednom z klubů. V tu chvíli začíná vizuální orgasmus, kdy se divák stává součástí Oskarovy duše (asi?), prochází zdmi a bloudí po Tokiu. Oskar, i přes svou smrt, nemůže opustit svou sestru. Slib je slib. Ve ﬁlmu se postupně začne míchat současnost s budoucností i minulostí a je jen na vás, jak ho nakonec pochopíte.

Jé Á Er Ó Těším se na jaro jak v busu z Prahy na malou, až začne všechno pučet a pod oknama hučet mi sekačka v sedm ráno. Vdechnu jarní vánek a burgrový stánek na rohu kampusu. Čekám, špulím pusu pod rozkvetlou třešní. Až outﬁtem dnešním budou sukně krátké a holení nohou již nebude jen svátkem. Ach, jak se těším.

KNIHA Sebedrás JIŘÍ VANĚK PLUS, 2010

„Nic v téhle knížce se nikdy nestalo. Všechno v téhle knížce je pravda.“ První slova Jiřího Vaňka, která si přečtete na stránce ještě před první kapitolou. Může snad něco víc nalákat na knihu ze života svobodného třicátníka? Možná samotný podtitul knihy „Stručný návod na nešťastný život: všechno, co potřebuješ, je láska.“ Sebedrás původně vůbec neměl být knihou, ale „jen“ blogem, kde vystudovaný matematik ventiloval své postřehy ze života. Nejen proto se kniha čte tak lehce. Krátké kapitoly jsou psané svižně a bezprostředně. Každá končí doporučenou hudbou, která má být jakýmsi soundtrackem k četbě. Jestli soudíte knihy podle obalu, i tak vás Sebedrás zaujme. Přebal navrhoval sám Vladimir 518.

Na trávu si lehnu rozložím piknik, žrát jídlo venku je už skoro nezvyk. Ze slunce se nehnu. Vyfotím si panoramu do feedu svého instagramu, rozpuštěné vlásky, svět virtuální lásky, všechno mě hřeje. Tak, jaro, pospěš si, než já se oběsím z šedých dnů mlžných a nohou vlažných od břečky bláta. Zdraví Tvá zlatá, Iva

FESTIVAL UMPRUM Attack! VELETRŽNÍ PALÁC, PRAHA 20. LEDNA 2016–13. BŘEZNA 2016

Výstava ve Veletržním paláci představuje výběr ze studentských prací školního roku 2014/2015. Mimo jiné funguje UMPRUM Attack! jako zakončení oslavy 130. výročí založení Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Expozici tvoří práce ze všech 23 školních ateliérů. Má za úkol představit instituci jako prostředí tvořivého chaosu, experimentů, disciplíny a tradice, proti které se současně i vymezuje. Sto třicet let se UMPRUM zapisuje do dějin designu. Mladším čtenářům doporučujeme výstavu jako inspiraci ke studiu. My starší se jdeme kochat a tak trochu závidět, že tam nestudujeme.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

ARTWORK: LAURA HAISELOVÁ

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: ALEŠ KALINA ZDROJ: WWW.MAMDEPKU.CZ FOTO: ARCHIV

NOSÍME V HLAVĚ DRAHOKAM Mozek je úžasný biologický počítač, jehož výkon zatím nikdo nepřekonal. I ty nejsilnější počítače jsou stále asi 40× pomalejší než ten, co nosíme v hlavě, nehledě na to, že přitom zabírají plochu skoro 600 m² a váží Počítač, který máme všichni doma, nám servíruje informace pomocí vyhledávačů. Když do Googlu nebo na Seznam.cz napíšete nějaké slovo, vyhledávač (to znamená skupina výkonných serverů) projde celou databázi miliard dat posbíraných ze všech webových stránek a pak vám podle svého nejlepšího uvážení zobrazí výsledky. Hledání probíhá na principu „zadané slovo nebo slova“ – výsledek ve slovech či slovních doporučeních a obrázcích, které ale musejí mít slovní tagy. To mozek umí mnohem hezčí kousky. Umí také vyhledávat podle zadaných slov Pokus č. 1: Zkuste napsat na svůj mozkový „příkazový řádek“ slovo pes a nechte mozek, ať hledá, kde všude se ve vašem životě vyskytlo slovo pes. Pozorujte, jak to dělá. Nehledá slova, ale přeloží si slovo pes do obrazu a hledá, kde jste viděli psa. Jednotlivé situace vám pak postupně předkládá. Umí vyhledávat podle zvuku Pokus č. 2: Představte si určitý zvuk (třeba vrznutí dveří). Máte? Váš mozek pátrá, kde k podobné situaci došlo. Ve výsledku vidíte nejen situace, kde k vrznutí došlo, ale je vám k tomu poskytnut i malý výřez obrazu dveří. Umí vyhledávat podle chuti Pokus č. 3: Představte si, jak chutná váš oblíbený nápoj, a nechte mozek najít situace, kdy jste jej pili. Okamžitě vám je najde a opět poskytne i malý výřez obrázkové scenerie jeho popíjení. Nyní zkuste to samé s jídlem. Kde jste jedli svíčkovou nebo jiné oblíbené jídlo? Pozorujte,

téměř 200 tun. Naše mašinka o hmotnosti cca 1500 g s nimi sice prohrává v šachu, ale třeba v japonské hře go je neporazitelná a vůbec oplývá schopnostmi, které zřejmě odhalí až budoucí generace.

jak mozek nejprve převede slovní vyjádření na chuťový zážitek, který má uložený v paměti, a teprve pak začne vyhledávat a nabízet místa, kde jste toto jídlo jedli. Zkuste mu to ještě zkomplikovat a zadejte, kde byla svíčková nejchutnější. Dostali jste výsledek?

ve svých databázích od doby, kdy jste spatřili první tvář. Pro zajímavost se někdy podívejte na soubor, který otevíráte jako fotograﬁi. Z čeho se skládá? U jednoho ze svých obrázků jsem to udělal a výsledek vidíte zde:

Umí vyhledávat podle teploty Pokus č. 4: Zadejte mozku do hledacího okénka: „Kde mi byla zima při -10 °C a níže?“ Pozorujte, jak mozek toto slovní zadání převede nejprve do vašeho zážitku zimy, a pak teprve hledá, kde to bylo. Našli jste? Umí vyhledávat podle emoce Pokus č. 5: Položte si otázku: „Kdy jsem byl naposledy naštvaný?“ a opět pozorujte převedení slov do emoce a následovné prohledávání dat. Za chvilku se vám na obrazovku mysli vylistují všechny situace, kdy jste byli naštvaní, seřazené buď podle času, nebo podle intenzity prožitku. Nyní se zkuste zeptat, kdy jste prožili největší štěstí. Dáme dotaz na vyhledání vysoké emoce. Našel vám to computer? A ještě třeba nejhorší zážitek… Máte to? No vidíte. A kolik času k tomu mozek potřeboval? Desetinu vteřiny? Umí vyhledávat podle obrazu Pokus č. 6: Teď přijde něco záludného. Zadejte se svého mozkovému PC: „Najdi mi co nejpodobnějšího člověka k mé partnerce (partnerovi).“ Chroustá a chroustá. Vteřiny utíkají. Našli jste? Já ne. A to jsem ho trápil skoro 10 vteřin. Za těch 10 vteřin musel vyvinout odhadem 5 000 000 000 000 000 operací, aby splnil zadání. Prohledal všechny uložené obličeje

Jak to může fungovat? Počítač sestavený člověkem umí tyto znaky převést do barevných bodů, které oko vnímá jako obrázek. V obrazovce foťáku nevidíte tento mišmaš, ale rovnou to, co jste vyfotili. V paměti přístroje je ale vaše fotka uložená takto. Mozek přijímá obrázky jako elektrické impulzy došlé z oka. Těch je asi milion za vteřinu z jednoho oka. Aby mozek dokázal porovnávat uložená data, musí nejprve dekódovat uložené obrazy a ty pak mezi sebou srovnávat. Abyste si lépe představili, o čem tady mluvím, zkuste si na chvilku sednout na místo, kde proudí hodně lidí, a zadejte mozku „hledej mezi kolemjdoucími známého“. Pak pozorujte jeho práci. Co dostáváte zpět za výsledky? Neznám, neznám,

MOZEK A DŮVĚRA PATRICIA S. CHURCHLANDOVÁ 2015, DYBBUK Proč se staráme o druhé, a ne jen sami o sebe? Protože, i když se to nezdá, z hlediska našeho přežití je to výhodnější. Morálku, svědomí a soucit s druhým nám do hlavy nenasadil Bůh, ale evoluce. Vytvářet si přátele a v rámci vytvořeného společenství spoléhat na vzájemnou pomoc je taktika, kterou znají i zvířata. Znamená to, že mají morálku stejně jako my lidé? Ano i ne. Patricia je neurofilozofka a dlouze se nad tím zamyslela.

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, pozor – tohle byl možná kluk z vedlejší třídy. Kolik času mozek potřeboval, aby vypočítal jedno neznám? Desetinu vteřiny? Přesně tak. Jenže k tomu, aby poznal tvář, musel porovnat ve svém obrazovém hledání tisíce uložených tváří s tou, kterou viděl. Přitom dokázal zakomponovat i vzdálenost obličeje, který se může na dálku měnit otáčením, chůzí apod. Navíc pokud mozek vámi hledanou situace najde, vždy jej můžete požádat o více informací. Pokud najde psa, který vás pokousal, jste schopni získat i celý ﬁlm o té události, např. vzhled okolí, roční dobu, vaše oblečení, momentální náladu, kolik lidí bylo kolem atd. Nosíme v hlavě drahokam, v jehož objevování je lidstvo teprve na počátku. Mozek umí takové kousky, že bychom měli denně smeknout nad jeho genialitou a precizností.

Další cvičení, na kterých si vyzkoušíte, jak mozek funguje

Jak jste rychlí? Když najdete hlavu muže na obrázku do tří vteřin, pracuje váš mozek rychleji, než je běžné. Když hlavu najdete do minuty, jste v normě. Pokud hlavu nenajdete v limitu 1–3 minuty, vaše mozková činnost je zpomalená a měli byste jíst více bílkovin. P. S. Ta hlava na obrázku opravdu je!

Máte s tím problém, že? Je to proto, že pravá hemisféra mozku se snaží „říct“ barvu (zelená), ale levá trvá na přečtení slova (žlutá). Levá hemisféra uvažuje logicky, řeší problémy, a protože ji prý v dnešním přetechnizovaném světě využíváme víc než pravou, obvykle nad ní „zvítězí“. Moderní věda ale tento názor považuje za pověru.

Podívejte se na nápisy a nečtěte slova, nýbrž nahlas říkejte názvy barev, kterými jsou slova napsaná.

Na obrázku je ukryto 11 tváří. Většina lidí vidí 4–6, vnímavější 8–10. Nejlepší vidí všech 11. Schizofrenici a lidé paranoidní vidí 12 i více tváří. Kolik vy?

MŮJ ŽIVOT S ÚZKOSTÍ SCOTT STOSSEL 2015, DYBBUK Scott je navzdory svým asi dvaceti druhům chorobné úzkosti veselý chlapík. Zamilujete si ho. S velkou dávkou sebeironie popisuje absurdní situace, do kterých se kvůli svému psychickému stavu dostává, i všechny možné způsoby léčby. Je legrace, když to vypráví někde na večírku, ale nechtěli bychom to. Co se děje v mozku úzkostného člověka? Scott vás nechá nahlédnout.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

JAK SE ROZHODUJEME? V roce 1972 se Kanaďan Martin Harwell, pilot specializovaný na létání v náročných podmínkách, odvážně přihlásil, že poletí ve špatném počasí daleko na sever pro inuitské dítě s akutním zánětem slepého střeva a dopraví ho do nemocnice. Na palubě byla také zdravotní sestra, která se o dítě starala. Cestou zpátky letadlo havarovalo, sestra zemřela okamžitě a zanedlouho po ní i dítě. Hartwell, se zlomenýma nohama a bez potravy, čekal na záchranu, která nepřicházela ani po několika týdnech. Polomrtvý se

nakonec odhodlal k tomu, že sní nohu zdravotní sestry. Po jedenatřiceti dnech prožitých v teplotách hluboko pod bodem mrazu ho konečně našli. Fyzicky se zotavil docela rychle, horší to bylo s psychikou. Ačkoliv jej za kanibalismus nikdo nesoudil, naopak jej novináři vyzdvihovali jako hrdinu, Harwell se s přestoupením nejsilnějšího tabu západní kultury dlouho nemohl vyrovnat. Nenáviděl se za svoji slabost, domníval se, že jím všichni pohrdají a mají z něj hrůzu. Do konce života se léčil u psychiatra.

EGYPŤAN SINUHET MIKA WALTARI Nejlepší. Po zručné trepanaci královského otvírače lebek pacient nezemře hned, ale až za tři dny. Tento fantastický úspěch nadchne mladého Sinuheta tak, že se okamžitě rozhodne studovat lékařství. Pár lebek si taky otevře. Je to zajímavé, v mozku nejsou nervy, a tak nebolí. Můžete se v něm přehrabovat za pacientova plného vědomí, v klidu s vámi povede konverzaci.

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

Mnozí z nás se děsí myšlenky, že by museli sníst svého psa, kterého berou jako právoplatného člena rodiny, ale třeba zrovna kanadští Inuité by byli mírou takové stupidity šokováni. Pes je dobrý hlídač, tahoun a zábavný společník, ale když do vesnice přijde hlad, jeho dny jsou spočtené. Zdá se vám to kruté a nemorální? Představte si, jak se na nás, na naše průmyslové velkochovy a zacházení se zvířaty na jatkách asi dívají hinduisté, pro které je kráva posvátným a nedotknutelným zvířetem. Co je správné, a co ne? Na to člověk hledá odpověď mnohokrát za den. Někdy je to celkem zapeklité, třeba: Mám říct své nejlepší kamarádce, že jsem včera v klubu viděla jejího kluka, jak se líbá s jinou? Nebo: Mám riskovat svoji popularitu a nahlas se zastat spolužáka, kterému se celá třída v jednom kuse posmívá? A modleme se, abychom se nikdy nedostali do situace jako hlavní hrdinka románu Sophiina volba – ta musela rozhodnout, které ze svých dvou dětí zachrání a které nechá zemřít v koncentráku. Takto obtížným volbám říkáme morální dilemata a je zajímavé, že mozek při nich využívá stejné nervové obvody, jaké zaměstnáváme například při výběru jídla nebo televizního programu. Pojďme se podívat, co má na naše rozhodování největší vliv a jak lze naše morální přesvědčení celkem snadno „vypnout“. Dilema s výhybkou Představme si situaci: Na železniční trati pracuje pět dělníků. Nikdo z nich netuší, že se na ně řítí neovladatelná drezína. My máme možnost přehodit výhybku a poslat drezínu na kolej, kde pracuje jen jeden dělník. Obětujeme jednoho člověka, abychom zabránili smrti pěti lidí? Většina z nás to vidí jako správné řešení. Zcela jinak ale hodnotíme situaci, kdy pětici dělníků hrozí srážka s drezínou, my stojíme na mostě nad tratí spolu s druhým člověkem a smrti dělníků lze zabránit jedině tak, že na kolej před drezínu dopadne lidské tělo. Většina lidí je přesvědčena, že nemáme právo strčit druhého člověka pod drezínu a obětovat jeho život pro záchranu druhých. Proč se naše reakce tak ostře odlišují, když v obou případech jde o záchranu pěti životů za cenu jednoho? Morální dilema s přehozením výhybky se snažíme řešit racionálně, tedy za pomoci „chladného rozumu“. Ale když se máme rozhodnout, zda shodit člověka z mostu, aktivuje se nám v mozku i centrum důležité pro vznik silných negativních emocí. Přehození neživé páky výhybky nám takové problémy nedělá, představa „strčit do někoho“ vytváří citové zábrany. Vládnou nám city Emoce také ovlivňují, jak hodnotíme jednání jiných lidí. Představme si další situaci: Za šéfem ﬁrmy přijde podřízený s nápadem na nový výrobní postup, který by sice zvýšil zisk, ale zároveň poškodil životní prostředí. Šéf mu řekne, ať nový postup zavede, že ho zajímá jen zisk a životní prostředí je mu lhostejné.

A teď si představme, že zaměstnanec navrhuje šéfovi nový postup, který by kromě zvýšení zisku přinesl i zlepšení životního prostředí. Šéf odpoví stejně: „Zaveďte nový postup. Životní prostředí mě nezajímá, hlavní je pro mě zisk.“ V prvním případě většina lidí obviní šéfa z toho, že úmyslně poškodil životní prostředí. V druhém případě je hodnocení podstatně příznivější. Lidé to vidí tak, že šéf nechtěně pomohl životnímu prostředí. Přitom stanovisko šéfa je v obou situacích stejné: Zisk má přednost před životním prostředím. Fakt, že v prvním případě k poškození životního prostředí skutečně dojde, nás vede k tomu, že jsme na šéfa přísnější. Výsledek našich morálních soudů závisí i na tom, jak se ve chvíli rozhodování cítíme. Americký psycholog Jonathan Haidt z University of Virginia provedl takovýto pokus: Některé ze skupiny dobrovolníků nejprve vystavil nepříjemnému zážitku. Museli například číst nebo poslouchat nadávky nebo byli vystaveni zápachu. Pak je vyzval, aby rozhodovali různá dilemata, například jestli si bratranec a sestřenice, kteří se do sebe zamilovali, zaslouží odsouzení za incest, přestože o svém příbuzenském vztahu nevěděli. Většina lidí je k takovému „omylu“ poměrně tolerantní, ale lidé, kteří před rozhodováním zažili něco nepříjemného, pár celkem přísně odsoudili. Potom Haidt nechal dobrovolníky hodnotit studenta, který se postavil do čela spolužáků při jednání s vedením školy. Většina lidí na tom nevidí nic špatného, ale třetina těch, kteří před rozhodováním měli nepříjemnou zkušenost, byla přesvědčena, že na jeho jednání není něco v pořádku. Uváděli, že podle nich má student „něco za lubem“ nebo „se honí za popularitou“. „Podobná zjištění mají pro náš život velký význam,“ říká Jonathan Haidt. „Lidé si pro svůj morální soud vždy najdou důvod, neuvědomují si však, že jejich rozhodnutí může být založeno na uměle vyvolaném pocitu znechucení.“ A teď si můžeme jen domyslet, jak na nás asi působí třeba řazení zpráv v televizním zpravodajství… „Vypnutá“ morálka Když posuzujeme činy druhých lidí, „zapíná“ náš mozek centrum, které máme v lebce kousek šikmo dozadu a nahoru za pravým uchem. Tým vedený Rebeccou Saxeovou z Massachusetts Institute of Technology se pokusil toto centrum zablokovat elektromagnetem a vyřadit je na přechodnou dobu z činnosti. Když se to podařilo, dobrovolníci dostávali k hodnocení různé situace. Měli například posoudit jednání chlapce, který nechal svou dívku přecházet lávku, o které věděl, že není bezpečná. Dívce se naštěstí nic nestalo. Dobrovolníci s nezablokovaným centrem chlapce většinou odsoudili, protože úmyslně vystavil přítelkyni nebezpečí. Dobrovolníci se zablokovaným centrem byli o poznání shovívavější – zjevně nebyli schopni vyhodnotit chlapcovy úmysly správně. „Obvykle si představujeme, že morální hodnocení je výsledkem těch nejsložitějších procesů v našem mozku. Zjištění, že stačí vystavit jednu jeho oblast magnetickému poli a tím vše změnit, je bezpochyby úžasné,“ říká členka výzkumného týmu Liane Youngová.

VŠEMOCNÝ Říká se, že kapacitu mozku využíváme jen na deset procent. Není to pravda. I když výkon všech jeho center zprůměrujeme (podle potřeby jsou některé části aktivní víc, některé méně), je to určitě víc než deset procent. Na celých sto procent ale nejede nikdy, to zkrátka není možné ani potřebné. Ve filmu Všemocný mají drogu, která to dokáže. Spisovatel Eddie Mora si ji vezme a všechny informace najednou zpracovává se stoprocentní efektivitou. Nadlidské výkony ho přivedou k ohromnému úspěchu a taky do ohrožení života.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET ILUSTRACE: TUZEX CHRIST

CO MOZKU PROSPÍVÁ A CO HO NIČÍ? Sekání trávy, hrabání listí, obracení sena, prořezávání větví nebo česání ovoce vyšly z vědeckých testů jako činnosti, které – pokud jsou prováděny meditačním způsobem – mají na mozek vysoce příznivý vliv. Dělat něco „meditačním způsobem“ znamená, že se plně soustředíte jen na to mách-mách kosou nebo říz-říz pilou. Nic jinýho, žádný nový White Lies do sluchátek, chápete? Vnímáte pouze barvy, vůně, zvuky a pohyby spojené s tím, co právě děláte, čili vlastně meditujete. Jde to třeba i s mytím nádobí, ale u toho zas nejste na čerstvým vzduchu a nekoukáte do zeleně.

2. Práce na zahradě

(S obrazovým doprovodem osmi Tuzexových autoportrétů)

1. Víkendové pařby Celonoční pobyt v kobce, kde je zahuleno tak, že není vidět ani na hodiny, a kde vám decibely rvou orgány z těla, mozku bohužel neprospívá. O konzumaci alkoholu, trávy a jiných drog (neboli jedů) je zbytečné se zmiňovat – jedna pořádná „opice“ dokáže zabít stovky tisíc mozkových buněk, kterých nám už tak každý den ubývá přirozenou smrtí. Zamávejte jim pá pá a věřte, že propít se a profetovat do úplné demence není zas taková dřina.

PROVĚŘTE SVŮJ MOZEK Třídilný naučný dokument, který nám za pomocí interaktivních experimentů a triků pomáhá pochopit, jak náš mozek zaznamenává realitu kolem nás. Všechno, co vidíme, slyšíme, cítíme. Výborné, zábavné, vzdělávací.

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

3. Box Ačkoliv sport coby fyzická aktivita zajišťuje mozku zvýšený přísun kyslíku a pobízí ho k procvičování důležitých dovedností, jako je udržování rovnováhy, orientace v prostoru, odhadování vzdálenosti atd., box je zrovna ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Nebo snad znáte chytrýho boxera? Ujišťujeme vás, že z ringu ještě nikdo chytřejší nevylezl. Radši se projeďte na kole, na bruslích nebo vyběhněte nejbližší schody.

5. Zevlování u telky

4. Sardinky, ořechy, olivový olej Mozek jede na omega-3 nenasycené mastné kyseliny. Krmte se lososem, pstruhem, sardinkami, ořechy a olivovým olejem, a signály ve vaší nervové soustavě se budou přenášet rychlostí blesku. Ve stáří nebudete senilní. (Teď to vypadá, že stáří je daleko, ale ve skutečnosti přijde dřív, než řeknete švec.)

Dospělí Češi mají televizi zapnutou průměrně 206 minut denně. Věří, že si u seriálu na Nově báječně vyčistí mozek, ale podle odborníků je to stejné, jako kdyby tři hodiny zírali na bílou zeď. Sledování televize vyvolává v mozku nízké alfa vlny, které se objevují například i při meditaci, kde jsou prospěšné, jenže příliš mnoho času stráveného pod jejich vlivem vede k neschopnosti soustředit se. V legendárním experimentu Herberta Krugmana se potvrdilo, že k přepnutí z „normálu“ na alfa vlny dochází při sledování televize už po necelé minutě.

7. Kouření a nedostatek tekutin Na jednom mejdanu zamáčknul Sifon z WWW posledního vajgla a pronesl památná slova: „No fuj, úplně cejtím, jak mi ty cigára vysušujou mozek!“ Měl pravdu. Kouření vysušuje mozek stejně jako nedostatek vody. Takže nekuřte a zavlažujte. Se suchým mozkem totiž moc intelektuální parády nenaděláte.

6. Tetris Ze všech počítačových her, u kterých se zatím zkoumal vliv na činnost mozku, dopadl nejlíp starý dobrý tetris. Zatímco u hraní WoW se můžete celkem lehce zbláznit – osobně znám několik lidí, který venku nosej nůž, protože co kdyby přišli Orkové – u tetrisu prokázali vědci z Oxfordské univerzity pozitivní účinek při léčení posttraumatického stresu. Tato hra dokáže u postiženého potlačit zlé myšlenky a vizuální, sluchové či jiné smyslové vzpomínky na traumatizující zážitek. Takže pokud máte tu smůlu a nějaké trauma jste už prodělali, zahrajte si. Psychologové to doporučují.

8. Hraní na kytaru Kromě pohybu na čerstvém vzduchu mozku prospívají i tyto činnosti: hraní na kytaru, klavír nebo jiný hudební nástroj, zpěv, učení se cizímu jazyku nebo obyčejné mluvení s přáteli. Co z toho plyne? No asi, že jeden z nejlepších způsobů, jak trávit volný čas, bude shromáždit se kolem táboráku a zpívat buď Rosu na kolejích v němčině, nebo staré italské partyzánské písně. „Una mattina mi sono svegliato, o bella ciao! Bella ciao! Bella ciao, ciao, ciao!“ Hahaha, schválně si to někdy dejte, je to speciální, úplně novej druh zážitku.

PAMĚŤ Začíná se nám zhoršovat od nějakých sedmadvaceti let. S tím, jak často používáme Google, Wikipedii, GPS navigaci, automatické opravy pravopisu, kalkulačku, chytré telefony a další technologie, to může nastat i dřív. Mozek je jako sval. Když ho nezatěžujeme, ochabne. Dávejme si pozor na svoje zvyky.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: MGR. LENKA NOVOTNÁ, PSYCHOLOŽKA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

UMÍTE SE UČIT? Čím jsi chytřejší, tím jsi línější. Na základce sis zvykl, že ti to jde samo a učit se vlastně nemusíš. Tím jsi prošvihl čas vhodný k získání takzvaných studijních návyků. Na střední, kde už je učivo přece jen náročnější, se

teď divíš, že ty, bývalý jedničkář, máš problémy udržet výsledky aspoň na trojkách. Metod, jak se učit a něco se přitom opravdu naučit, existuje víc, můžeš začít třeba tou, které se říká 5 P.

Podmínky k učení Podmínkami je myšleno prostředí, ve kterém se učíš. Měl by to být tvůj pokoj nebo alespoň klidný kout někde stranou běžného domácího ruchu. Před učením pořádně vyvětrej, mozek potřebuje kyslík. Udělej si pití. Místnost by neměla být přetopená, ideální teplota je 19 °C. Postel tě svádí svou pohodlností, jenže učit se v ní není příliš efektivní. Mozek ji vnímá jako místo odpočinku, a místo aby svoji aktivitu zvýšil, spíš ji sníží – za chvíli se ti bude chtít spát. Sedni si ke stolu dobře osvětlenému lampičkou a ukliď si kolem sebe trochu. Všechno, co potřebuješ k učení, si připrav k ruce; neustálé hledání učebnic, sešitů, pravítka a tužky ničí koncentraci.

čas sázet a čas sadbu vytrhat, čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat, čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímání a čas objímání zanechat, čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat, čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat, čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje. (Starý zákon, Kniha Kazatel, kapitola 3) Jak vidíš, se stejným problémem se lidstvo potýkalo už někdy kolem roku 300 n. l., kdy tato část Bible vznikla. Ano, Kazatel má pravdu – dělejme jen to, co máme právě teď dělat, a vše bude dobré. Když je čas spát, spěme;

Plánování času To je tvoje prokletí. Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas: Je čas rodit se a čas umírat,

SÉRIOVÍ VRAZI STÉPHANE BOURGOIN Co se děje v jejich hlavách? To lze pochopit, pouze pokud dokážeme proniknout do jejich představ a svým způsobem se vžít do jejich kůže. Autor nám to umožní prostřednictvím nashromážděných faktů, dokumentů a autentických výpovědí samotných vrahů.

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

když je čas být vzhůru, buďme vzhůru. Když je čas učit se, učme se; když je čas radovat se a chodit na mejdany, radujme se a choďme na mejdany. Ale nechoďme na mejdany v čase určeném k učení, jinak se budeme muset učit o prázdninách – v čase oﬁ ciálně určeném k radosti a odpočinku. Kazatel je starověká příručka time managementu neboli umění plánování času. Dneska se na to pořádají drahé kurzy s lektory a motivačními kouči, Židé se tomu učili každý týden v synagoze tak dlouho, dokud jim to nepřešlo do krve. Tip: Když máš víc úkolů najednou, postupuj od nejtěžšího k nejlehčímu, ne obráceně. Přestávky S učením není dobré začít hned, jak přijdeš ze školy (pokud už tedy nejsi v takovém záklonu, že je každá minuta drahá). Dej si hodinu dvě pauzu. Najez se, projeď Facebook, podívej se na pár epizod oblíbeného seriálu. Nebo běž ven, projeď se na kole, na skejtu, dělej prostě něco, co tě baví. Nezapomeň ale, kdy se musíš vrátit domů a usednout ke studiu. Uč se v kratších blocích, například půl hodiny učení, deset minut pauza. Přestávky vyplň nenáročnou činností, která nerozhodí tvou pozornost: dojdi si pro pití, dej si sprchu, pohraj si se psem, odehraj pár rychlých levelů oddychové hry. Taky si můžeš zacvičit, samozřejmě. Poznámky a práce s textem Dělat si dobré poznámky z výkladu umí málokdo. Možná i ty považuješ zápisky za nudnou a zbytečnou věc, opak je však pravdou. Když je děláš, už se velmi intenzivně učíš. Zkracuješ dlouhý a často nepřehledný výklad učitele, třídíš informace na důležité a podružné, hledáš vhodné formulace, zaznamenáváš svůj osobitý způsob myšlení – mozek jede na plné pecky. Doma ti to pak usnadní práci a ušetří hodně času. Ve škole musíš sedět tak jako tak, proč tedy nedávat pozor a neudělat si pár poznámek? Aby byly výpisky užitečné, musejí být přehledné. Nadpisy vyznač barevně a jednotlivé body řaď přehledně pod sebe. Dlouhým textem v učebnici se nejrychleji prokoušeš tímto způsobem: • Přehled Nejprve si o celém textu udělej představu, to znamená prolistuj zadaný počet stran a zjisti, kolik má nadpisů a odstavců. Pak si přečti celou velkou kapitolu nebo téma, které se máš naučit. Čti zběžně, rychle, spíš informace jen přelétni očima a říkej si „aha, tohle vím, tohle ne“ atd. Tak mozek připravíš na to, aby se při dalším, už podrobnějším a pomalejším čtení, koncentroval hlavně na informace, které jsou nové. • Otázky Jsou tam pojmy, kterým nerozumíš? Najdi jejich význam ve slovníku nebo na netu a dopiš tužkou přímo do učebnice. • Podrobné čtení Teď už musíš důkladně a soustředěně číst odstavec po odstavci. Jakmile si všimneš, že ztrácíš pozornost a nevíš, co čteš, přestaň. Prohlížej si chvíli

obrázky a náčrty, přemýšlej o tom, co jsi už přečetl. Někdy pomáhá, když pasáže, kterým moc nerozumíš, přečteš nahlas. • Aktivní čtení Teď čti ještě jednou, ale tentokrát s tužkou v ruce. Podtrhávej přímo v textu důležité informace, dělej si poznámky vedle na papír. • Opakování Nejvíc funguje odříkávat naučenou látku nahlas nebo se dát někým vyzkoušet. Snaž se popsat vše, co si pamatuješ, bez koukání do textu. Zpočátku to bude třeba váznout, ale s každým dalším pokusem se to radikálně zlepší, tomu věř. Až se naučíš pracovat s textem, postačí tři čtení (zběžné, důkladné a aktivní), a budeš schopen opakovat hlavní myšlenky svými slovy. Paměť Memorování (od slova memory; paměť) je složitý proces, proti kterému běží soustavný proces zapomínání. Po přečtení dvou stránek textu si první den budeš pamatovat zhruba polovinu až 60 % (vzpomeneš si na některé pojmy, které budeš umět vysvětlit). Druhý den klesne množství informací již na nepatrný zlomek (u někoho to však ještě může být až 30 % informací). Zhruba za týden si možná mlhavě vzpomeneš, že jsi něco četl, ale spíš si ani nevybavíš, že jsi text viděl. Trénuj přesunování naučených poznatků z krátkodobé paměti do dlouhodobé. Informace ti do mozku vstupuje skrz smysly. Vyzkoušej, jestli máš lepší paměť vizuální (čtení textu), nebo sluchovou (výklad učitele, vlastní hlasité čtení a přeříkávání látky). Někomu pomáhá psaní – co si napíše, to už nezapomene, u většiny lidí však dochází k zaﬁ xování poznatků kombinací čtení, psaní a přeříkávání nahlas. Do dlouhodobé paměti se taky lépe ukládají poznatky, které tvoří logické celky a souvisejí s něčím, co už znáš. Takže pokud víš, na co studovaná látka navazuje, máš napůl vyhráno. S každým novým poznatkem si proto zopakuj i ty, které už umíš. Při učení na velké písemky si rozděl text na kratší úseky a uč se je několik dní dopředu. Den před písemkou si vše několikrát přeříkej nahlas. V technických předmětech a matematice si příklady spočítej a zapiš i několikrát za sebou bez pomoci vzorových řešení. Používej pomůcky pro zapamatování – kresli si schémata, náčrtky, obrázky. Na konci každého učení udělej shrnutí, asi nějak takhle: V kapitole Paměť je napsáno, jak naučené poznatky přesunout z krátkodobé paměti do dlouhodobé, abych je tak rychle nezapomněl. Slouží k tomu tyto metody: Opakovat si s novou látkou i tu předchozí, protože mozek lépe udrží informaci, která má logiku a souvisí s něčím, co už znám. Čím víc smyslů při učení používám, tím líp si věci zapamatuju. Ideální je číst, dělat si z toho výpisky a naučené si pak přeříkat nahlas.

TULÁK PO HVĚZDÁCH JACK LONDON Jestli jste to nečetli, tak si to určitě dejte. Fascinující a napínavá kniha o síle lidské mysli. Mohou vás spoutat do svěrací kazajky a na pět let posadit do cely bez oken, kam zvenčí nepronikne ani hlásek, ale vy se přesto nezblázníte. Vašeho ducha nemůže nic zadržet. Odletí a bude se toulat po hvězdách.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

ČÍSLO X , 2016 | ROČNÍK

TEXT: MIRANDA JULY, TNYTS MAGAZINE FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Rihanna Oblékala jsem se kvůli ní dlouho a pečlivěji než na schůzku s nejlepší kamarádkou ze střední, kterou jsem neviděla deset let. Vybírala jsem a přemýšlela, co se jí líbí – co si já myslím, že se jí líbí. Objednala jsem si taxi Uber; žádala jsem to nejčernější, jaké mají. Řidič řekl, že do Malibu to bude trvat asi hodinu a půl, a přesně po deseti minutách už jsem to nevydržela: „Jedu dělat rozhovor s Rihannou,“ zakřičela jsem přes puštěné rádio. Vypnul ho. „Rihanna, víte? Jedeme za Rihannou!“ Otočil se na mě: „Děláte si srandu? To je moje holka. Miluju ji. Je tak upřímná, pořád v ní zůstává něco obyčejného. Stojí za svou rodinou, za svými přáteli, nemá hvězdné manýry. Jednou jsme se spolu vyfotili, koukejte,“ hodil mi dozadu svůj mobil. Vzala jsem ho do ruky trochu nedůvěřivě, neřekla bych, že se Rihanna fotí s taxikáři. Ale byla tam a on, oblečený ve smokingu, ji držel kolem ramen, oba se usmívali. „Požádal jsem ji o podpis. Ptala se, odkud pocházejí mí předci. A pak mi řekla, že se spolu musíme vyfotit.“ – „Aha. A odkud jsou vaši předci? – Z Afriky, z Nigeru. Do Ameriky jsem přišel hrát fotbal. Hrál jsem za University of Idaho, ale to už je dávno. Jo, a to je druhá věc, kterou na Rihanně zbožňuju. Má ráda fotbal.“

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

Udělala jsem tedy rozhovor s taxikářem Oumarem Idrissou o jeho dětství v Nigeru a prvních pěti těžkých letech v Los Angeles, když mu vypršelo studentské vízum a on se nechtěl vrátit zpátky. Vyprávěl mi, jak spal ve veřejných prádelnách, sbíral plechovky od limonád a nosil je do sběrny, jak čistil bazény, stříhal živé ploty, uklízel v nemocnici, vykládal nákladní lodě a každý dolar, který mohl, posílal rodině. „Trvalo dlouho, než jsem se zmohl na podnájem a slušné auto, ale teď už je to dobré, vydělávám, mám legální papíry, pojištění, moje děti jsou praví Američani,“ končí svůj příběh, zatímco kolem útesů nad modrým oceánem míříme vzhůru do Malibu. „Chcete, abych se jí na něco zeptala?“ Dlouze o tom přemýšlí. „Vlastně jo. Zeptejte se jí, kdy pojede do západní Afriky, aby na vlastní oči viděla, jak tam lidé žijí. Celebrity tam nechtějí jezdit, protože jsme tak chudí, ale já vím, že ona má dobré srdce. Myslím, že by uměla otevřít dveře, byla by příkladem pro další slavné lidi, aby se o Afriku začali víc zajímat. A taky se jí zeptejte, jestli nepotřebuje řidiče. Nebo bodyguarda. Nebo učitele francouzštiny.“ – „Nebo fotbalového trenéra,“ zažertovala jsem, když jsme zastavili před luxusní restaurací Geoffrey’s, kde jsem měla s Rihannou schůzku. Oumar nabídl, že na mě počká. „Ale já tady budu dlouho, možná několik hodin,“ varovala jsem ho. „To nevadí,“ řekl. „Jsem zvědavý, co vám odpoví.“ Povzdechla jsem si: „No tak jo, držte mi palce.“ – „Nebojte se. Ona je opravdu velmi hodná. Všechno dobře dopadne.“ Další hodinu a půl jsem trávila s Jennifer, Rihanninou 24/7 asistentkou. Objednala mi drink a mezi instrukcemi a pokyny pro nadcházející interview mi vyprávěla, jak se těší, až bude mít děti, kolik jich chce, s kým je chce, s kým je nechce, jak se budou jmenovat, jak budou mít zařízené pokoje a jak je bude vychovávat. Bylo to fajn, ale při třetím drinku jsem si uvědomila, že začínám být trochu opilá. Potom se dostavil Rihannin manažer Jay Brown, chvilku s námi vtipkoval a pak mi vážně sdělil, že toto interview bude velice důležité, protože Rihanna už několik let žádné neposkytla. Smála jsem se, že to je báječné, prostě báječné!, dokud jsem si neuvědomila, že je to pravda. Zaskočilo mi a polilo mě horko. A najednou stála u našeho stolu a dívala se na mě. Rty jasně rudé, dlouhé nehty svítivě fialové, řasenka bílá a černá ve stylu, kterému jsem nerozuměla. Na obrovském řetězu z kočičího zlata se houpalo jméno FENTY, Rihannino rodné příjmení. Když jsem se na rozhovor připravovala, mluvila jsem o ní prakticky s každým, kdo mi přišel do cesty. Jedna profesorka historie, mimochodem lesba, mi řekla, že Rihanna je bomba. Jiní používali slova jako magic, epic a podobně. Ale když jsem chtěla slyšet něco víc konkrétního, všichni postupně zmlkli. Jenom jeden známý, který pracoval na natáčení Star Wars, kde se Rihanna mihla v malé roli, mi řekl, že je na ní poznat, že je dobrý člověk. Nic z toho mi nepomohlo ani při přípravě, ani teď. Zírala jsem na ni jako králík na krajtu královskou a číšník přinesl dvě sklenice bílého vína.

ČÍSLO X , 2016 | ROČNÍK

„Ahoj,“ usmála se, lehce mě objala a přisedla si. „Máte nádherné oči,“ pozvedla sklenku a naznačila přípitek. „Nezlobte se, asi na vás budu chvíli zírat, ale jak máte ty maličké zelené tečky kolem duhovek, to je prostě senzační.“ – „Nápodobně,“ řekla jsem poněkud ztěžka s vědomím, že to je zřejmě nejubožejší kompliment, jaký kdy slyšela. Raději jsem zapíchla pohled do papíru s připravenými otázkami. Musím nějak začít.

že dokonalá je každá fotka, na které jsou nahé. Já si myslím, že zajímavé je to jedině v případě, když ta holka o tom, že je nahá, ani neví. Jinak je to všechno stejné a ne moc originální.

Surfujete po netu? Co nejčastěji hledáte, co vás zajímá? Různé věci, poslední dobou hlavně porody. Lidské i zvířecí. Jak rodí žirafa, jak kosatka, jak vlčice. Porody všeobecně. Zajímá mě to.

Rihanna náhle hodí hlavou prudce doleva, až se jí vlasy rozletí do vzduchu. Rozesměje se a s prsty do „V“ pozdraví staršího bělocha, který se ji pokouší tajně vyfotit. Provinile strká iPhone pod stůl a omluvně se usmívá. Jsem pohoršená a ukazuju mu prostředníček, to ho naučí! Rihanna na něj zavolá: „Máte štěstí, že zrovna nejím.“ Všichni se teď na něj dívají. „Promiňte, nikdy jsem nic takového neudělal, nevím, co mě to napadlo,“ tváří se zkroušeně. – „To je o. k.,“ odpoví Rihanna vesele a dál si ho nevšímá. Zmateně si uhlazuju halenku a vlasy, Rihanna se chová velkoryse a já úplně zbytečně hrubě. Je mi trapně. „Můžu se na něco zeptat já vás?“ obrátí se na mě. „Odkud máte tu halenku? Je perfektní.“ – „To je Yves Saint Laurent, vintage.“ – „Páni, máte dobrý vkus. Lepší než já. Můžu s vámi vůbec mluvit, když máte tak dobrý vkus?“ Jsem zmatená, dělá si ze mě legraci? „Vzala jsem si ji kvůli vám. Dlouho jsem přemýšlela, co si mám obléknout, aby se vám to líbilo,“ mumlám a cítím, že se červenám. – „Fakt?“ rozesměje se a vypadá, že je překvapená. Ona, jejíž vášeň a cit pro módu jsou pověstné. Ona, první černá tvář Dioru. Ona, která inspiruje miliony žen nehledě na jejich barvu kůže, národnost, kulturu nebo náboženství. Prohlíží si mě: „Vy jste ten typ, co žije hodně dopředu a zpětně, ale málokdy v přítomnosti, je to tak?“ – „Ano, to celkem sedí,“ hlesnu s vědomím, že jde o vůbec nejhorší typ člověka, jaký může existovat. – „No jo, já jsem stejná. Mám to taky tak. Když jsem se dostala na vrchol, děsilo mě to. Nedokázala jsem to pobrat. Bála jsem se jen pomyslet na to, jak jsem slavná. Nebyla jsem si jistá sama sebou a vlastně ničím z toho, co se kolem mě dělo. Zaměřila jsem se tedy na budoucnost a na to, abych nezapomněla, kde jsou mé kořeny, odkud jsem přišla. Prostě abych neztratila půdu pod nohama, chápete? Sláva je jako velká měkká peřina. Pohodlná, luxusní, ale jeden si musí dávat pozor, aby ho neudusila.“ A tady to máte. Jak se z holčičky s dobrým hlasem stane megahvězda s 54 miliony prodaných desek za pouhých deset let kariéry. Nevěřte tomu, co vidíte v hudebních klipech. Za každou party u bazénu, kde Rihanna, obklopená přepychem, exceluje v bikinách, jsou hodiny a hodiny práce. V noci, když spíte, sedí ona ve studiu. Jela tam i po skončení našeho rozhovoru a její asistentka odhadovala, že tam nejspíš zůstane do rána. Zatímco teď mluví se mnou, čeká na ni zvukař, stejně jako jsem na ni čekala já.

A co přesně? No, to celé. Průběh. Jak dlouho to trvá, jaké procesy přitom probíhají v těle, co se v které fázi děje s dítětem, jak velké či malé novorozené děti mohou být a co se děje bezprostředně po tom, co se narodí. V poslední vteřině spolknu hloupou otázku, jestli je těhotná. Asi není, to by přece nepila víno. Tak tedy těhotná být chce, nebo proč ji zajímají porody? Polknu podruhé a objednávám si minerálku. Jo, internet je perfektní, člověk se dozví všechno, co potřebuje. Jaká je vaše oblíbená aplikace na mobilu? Hodně používám Squaready. Každou fotku přeformátuje na čtverec s rozměrem přesně na Instagram.

Vy si děláte Instagram sama? Myslela jsem, že na to máte lidi. Ne, ne. Zjistila jsem, že to nefunguje. Fanoušci to rychle vycítí a jsou zklamaní. Nechci, aby byli zklamaní, a tak Instagram plním sama. Docela mě to baví. Tak to je skvělé, samozřejmě vás sleduju. Na té fotce, jak chováte šimpanzí mládě, vám to strašně sluší. Vůbec na všech fotkách vypadáte skvěle. Máte nějaký trik, jak udělat dokonalou fotku na Instagram? Na to nejsou žádná pravidla. Hodně holek si myslí,

Rozumím. Ženský akt by měl vyzařovat přirozenost a radost z těla. Jo. Ale kluci si třeba myslí něco jiného a já jim to neberu.

Máte vůbec čas s někým chodit, mít vztah? Kluci vyžadují pozornost. Potřebují péči, podporu, zájem… Potřebují vědět, že jsou na prvním místě. Momentálně to vše dávám své rodině a práci. Chlápkovi ne.

Sláva je jako velká měkká peřina. Pohodlná, luxusní, ale jeden si musí dávat pozor, aby ho neudusila.

rozhovor /

Ano. Je asi těžké najít muže, který by se necítil ohrožen vaším úspěchem. Zatím jsem takového nenašla.

vesnice rovnou do New Yorku, do města hříchu, haha. To musel zařídit sám Bůh, ano, myslím si, že to byl zázrak a Boží vůle. A děkuji za to každý den.

Čím vás muž upoutá, zaujme? Na co vás dostane? Líbí se mi, když je kultivovaný, vzdělaný. Když mluví cizími jazyky, je zcestovalý, zná světovou historii, literaturu, klasickou hudbu, má přehled o současném politickém dění, ale i o trendech v moderním umění. Tím mě udrží velice zaujatou. Ráda se učím. Ráda sedím a poslouchám, když vypráví něco zajímavého, nového. Něco, co ještě neznám.

Jaká je Monica Fenty, vaše matka? Je na vás hrdá, má z vás radost? Myslím, že teď, když jsem dospělá, schvaluje, že si v byznysu nenechám nic líbit, umím se bránit a jít si za svým. Neřekne to nahlas, ale vidím, že se jí líbí, když jsem ostrá a trochu hubatá. Zřejmě ji to uklidňuje, věří, že se o mě nemusí tolik bát, že si prostě poradím. Dokud jsem bydlela doma, musela jsem s ní o každý kousek nezávislosti tvrdě bojovat.

No, dobře… Ale od toho je přece Google, ne? Ne, to tedy ne. To není vůbec stejné. (směje se) Hele, nechtěla jsem se na to ptát, ale… Chcete mít dítě? Musím se na to zeptat, protože když napíšu, že googlujete informace o porodech, internet exploduje. Bude to senzace a hned se vyrojí milion spekulací. Nemám teď vztah, a tedy neplánuji ani těhotenství. V tomhle jsem dost konzervativní, chci mít dítě s mužem, kterého budu milovat. Nezajímám se o porody proto, že chci přijít do jiného stavu… Dobře, bojím se porodu. Bolesti a komplikací a celé té záhady. Je to strach, počkejte, má to dokonce i název… (Bere si telefon a začíná do něj psát.) Je to fobie, jak se tomu říká… chorobný strach z porodu – Ježíši, nemůžu uvěřit, že vám to tady říkám – tokofobie. Mám tokofobii. Bojím se, že moje uhm… vagina… je moc malá a dítě skrz ni neprojde. Aha. No, to je celkem rozšířená obava u mladých žen, které ještě nerodily. A většinou neopodstatněná. To vím taky. Máte děti? Ano, syna. Jsou mu tři. Bála jste se porodu? Ano. A co jste dělala, abyste se toho strachu zbavila? Říkala jsem si, že statisticky vzato to nejspíš přežijeme. Já, dítě a manžel taky. Četla jsem o tom, hledala informace, vyptávala se matky a kamarádek. No vidíte. Tak to samé dělám i já. Kdy jste se dozvěděla, co je sex, jak se dělají děti a tak? Myslím, že jsem to nějak tušila už jako velmi malá. Myslím, že s nějakým základním sexuálním instinktem se už rodíme. Ale asi tak v jedenácti dvanácti, když spolužačky mluvily o tom, co všechno dělají s kluky, jsem já ještě žádnému nedala ani pusu, takže jsem se proti nim cítila zaostalá a nezkušená. A nepřitažlivá. Žádný kluk po mně sex nechtěl, zato mým kamarádkám jich u nohou ležely zástupy. Že si vymýšlejí, jsem pochopila až mnohem později. Tenkrát jsem si ale myslela, že je to tím, že nemám prsa. No, za pět let jsem je už měla a vyrazila z Barbadosu do New Yorku nahrát svoje první demo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se to fakt stane, že mě máma pustí, že nechá svoji holčičku odjet samotnou z malé

ČÍSLO X , 2016 | ROČNÍK

Když jste přijela z Barbadosu do New Yorku a začala pracovat v hudebním průmyslu, uvědomila jste si nějak víc, že jste černoška? (dlouhé mlčení) Ne, promiňte, asi to vyznělo špatně. Chtěla jsem říct, že na Barbadosu asi není moc bělochů a v New Yorku naopak všechny rasy světa, takže… To je v pořádku, jen přemýšlím, protože takovou otázku mi ještě nikdo nepoložil. Jestli si někdy víc uvědomuju… jestli mi lidé někdy dávají najevo, že jsem černoška, je to pouze při obchodních jednáních. Všichni jsou srozuměni s tím, že být černou holkou, která umí zpívat, tancovat, pařit v klubech a vypadat hot, je cool. Ale když přijde na vyjednávání pracovní smlouvy a honorářů, očekávají, že jim půjdete jako žena, a ještě k tomu černá, z cesty. Tak je tomu odjakživa a v dohledné době se to zřejmě nezmění. A já… Baví mě dokazovat těmto lidem, že se mnou se jejich očekávání nesplní. Jsem mladá černošská profesionálka a už jsem se v tom velkém světě korporací a právníků trochu zorientovala. Mám

na paměti jejich předsudky – nevidí mě, jsem pro ně jen balíček obchodních příležitostí; jsou naprogramováni přemýšlet tak, že ve studiu je černoch investice, ale na ulici hrozba. Když večer potkají černocha s kapucí přes hlavu, tisknou kufřík v ruce o něco silněji. Zatímco nikdo z nás o sobě nepřemýšlí jen jako o barvě kůže, jakou máme, nebo o oblečení, které nosíme, na popové hvězdy takto schematicky docela klidně pohlížíme. A očekáváme, že budou plnit naše očekávání. Pokud nám nedají, co chceme, náš obdiv se rychle změní ve zklamání a zatracení. Včera jsme je milovali, dneska nesnášíme. Taková je hra, takový je obchod. Rihanna kolem sebe nebuduje mýtus jako Madonna, Lady Gaga a podobné hvězdy. Nevytváří role, nesnaží se s každou novou deskou předvést novou osobnost. Zůstává sama sebou a kupodivu to stačí. Jejím fanouškům to stačí. Jí to stačí. Nenapsala jsem ani jednou, že je hezká nebo krásná, protože jsem na to za celou dobu, co jsme spolu mluvily, ani jednou nepomyslela. Nebylo to důležité. Ale zamilovala jsem si ji. Slunce už skoro zapadalo, když jsem položila poslední otázku. Když jsme se rozjeli, Oumar mlčel a já přitom umírala, abych mu už mohla všechno vyprávět. Když jsme vjížděli na dálnici, promluvila jsem. „Ukázala jsem jí tu vaši fotku. Nemohla takové náhodě ani uvěřit. Řekla, že vám to sluší a že jste bezvadně oblečený.“ – „Ne, to neřekla!“ – „Ale jo, řekla. A taky odpověděla na vaši otázku.“ Přetočila jsem diktafon a zmáčkla play. Najednou byl právě tohle nejlepší moment z celého toho šíleného dne. Autem se nesl Rihannin hlas se slabým barbadoským přízvukem: „Vyřiďte mu, že jestli někdy navštívím západní Afriku, budu tam mít pravděpodobně koncert. Koncert zadarmo pro všechny. Nebo možná uspořádám benefiční festival. Takový, jako dělal Bob Marley. Něco ale rozhodně udělám. A jestli někdo nebude mít na lístek a poleze dovnitř přes plot, ať tam vleze. Nikdo ho nevyhodí.“ Nad Los Angeles se už snášela noc, když mě Oumar dovezl domů. Vcházela jsem do dveří a vítr mi najednou zvedl blůzu k obličeji. Ucítila jsem závan Rihannina parfému. Problém s románky na jedno odpoledne je, že brzy vyprchají. Ale stejně – když ji teď slyším nebo vidím její tvář v televizi, srdce se mi vždycky rozbuší rychleji.

smartbox / první pomoc

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV, PROFIMEDIA.CZ

Learn You Must! Kousla ho snad tarantule nebo co? Ne, má jen epileptický záchvat. Odstraňte z dosahu všechny předměty, kterými by se mohl při záškubech poranit. Nesnažte se ho držet nebo mu cpát předměty do pusy, aby mu nedrkotaly zuby nebo si nepřekousl jazyk. Nemá to cenu. Počkejte u něj, až záchvat odezní, zkontrolujte mu dech a zavolejte záchranku.

Infarkt myokardu Zákeřný a čím dál častější. Koronární tepna je něčím ucpaná a srdce nemůže přečerpávat krev. Pokud postižený trpí déle než deset minut palčivou tlakovou bolestí v oblasti srdce, vystřeluje mu bodavá bolest do levé ruky, zad a ramene, je to jasné. Hlavní je přesvědčit ho, že všechno bude v pohodě a že by se teď ve vlastním zájmu neměl hýbat. Voláte záchranku, samozřejmě.

Vyteklé ucho Pokud postiženému teče proud krve z ucha, otočte jej do stabilizované polohy tak, aby poraněné ucho bylo nejblíže k zemi. Spolu s krví může z ucha vytékat bílá až nažloutlá tekutina (mozkomíšní mok), nesnažte se to zastavit obvazem nebo vatou nebo ho otáčet tak, aby mu vše nateklo zpátky. Už to stejně nepotřebuje. Pokud je při vědomí, neustále na něj mluvte, v žádném případě nesmí usnout.

Crush syndrom Jsme jednou z posledních zemí v EU, kde se v autolékárničkách ještě vyskytují zaškrcovadla. Zaškrcovadlem sice zastavíte krvácení, ale když ho utáhnete moc silně, krev nemůže tam ani zpět. V místě se hromadí látky, které po povolení zaškrcovadla vystřelí do oběhu a způsobí smrtelnou otravu krve. V nemocnici takovou zaškrcenou končetinu raději rovnou uříznou, než aby riskovali, že pacient zemře. Zaškrcovadlo doslova uškrtí cévy, poškodí svaly i nervy. Nepoužívejte ho.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Proč vždycky stojíme ve špatné frontě? Proč, když spěcháme, na přechodu vždycky naskočí červená? Proč se baterka v mobilu vybije, zrovna když to nejmíň potřebujeme? Proč v letadle vždycky dostanou jídlo dřív ti ve vedlejší řadě? MYSTÉRIUM! Hahaha… Objektivní odpověď neexistuje, ale můžeme si na tom vysvětlit, co je selektivní vnímání. Drobné denní nástrahy se nám nedějí naschvál, jak si ve vzteku myslíme. Jejich skutečnou příčinou je to, že když se cítíme v nevýhodě, začneme se porovnávat s lidmi kolem. A zdá se nám, že oni jsou na tom líp, což není fér. (Všimněte si, že když jsme ve výhodě, tak to neděláme.) Přitom je to jenom zdání – kdybychom jedli v letadle nebo používali stejný přechod denně a zapisovali si „body“, vyšlo by nám to přibližně půl na půl. Nepohodlí se nám pouze ukládá hlouběji do paměti, zatímco situace, kdy všechno klape, rychle zapomínáme. A tomu se právě říká selektivní vnímání. Máme ho všichni a je to vlastně takový vedlejší produkt pudu sebezáchovy. Mozek neustále třídí všechny vjemy, ale protože jeho kapacita není neomezená, v situacích, kdy o nic nejde, takzvaně vypíná, kdežto vše nepříjemné, obtížné, nebo dokonce ohrožující zaznamenává se zvýšenou intenzitou. Kdyby to nedělal, asi bychom dlouho nepřežili. A proto, abychom se nerozčilovali víc, než je nutné, je dobré si připomínat, že jsme na tom všichni stejně – každý z nás posuzuje vše, co se děje, pouze s ohledem na své vlastní potřeby. V citovém afektu způsobeném nepohodlím se nám vybaví všechny podobné situace a my hned říkáme: „Tady to je vždycky hrozný…“ nebo: „Tohle nikdy nefunguje, když potřebuju…“ Podobné iluzi často podléháme i ve vztahu k lidem: „Ty nikdy neděláš, co ti říkám…“ nebo: „Ty vždycky děláš tohle…“ Myslíme to vážně? Je takové „nikdy“ a „vždycky“ vůbec možné? A k těm frontám u pokladny: Vědci je zkoumali, vyvinuli na to rozsáhlé simulační programy a zjistili, že fronty jsou nevyzpytatelné. Nedá se to vypočítat. Pravděpodobnost, že fronta A bude rychlejší než fronta B, je stejně velká jako pravděpodobnost, že fronta B bude rychlejší než fronta A. Někteří lidé si přesto myslí, že jsou frontoví experti. Vybírají nejrychlejší pokladní, zkoumají, jak vrchovaté jsou nákupy před nimi, a všelijak to vychytávají. A stejně vždycky těsně před nimi dojde páska, nastane storno, střídání pokladních… Subjektivně vzato: Všichni stojíme ve špatné frontě.

smartbox / jazykové okénko /

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: HÔNG VÂN

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Vietnamština Vietnamština má v českém prostředí jednu výhodu – pokud nežijete vyloženě někde na vsi, je pravděpodobné, že jste se s ní už setkali, což se o řadě jazyků z tohohle seriálu říct nedá. Přestože pro průměrného Čecha znějí všechny řeči východní a jihovýchodní Asie podobně, je vietnamština v lecčems odlišná – patří do austroasijské rodiny, má tedy mnohem víc společného s khmerštinou (jazyk Kambodži) než s čínštinou nebo japonštinou. Taky jako jediný jazyk regionu používá latinku. Úředně je vietnamština oﬁciálním jazykem země teprve od roku 1954, kdy vystřídala koloniální francouzštinu; její kořeny jsou ale (samozřejmě) mnohem hlubší a starší.

at v í p z e Nauc s

e ě vš im ne š, í ro li. Po dl vi et na m št in os to zá sa dn en at hr aj e na pr na m lu ve né am si ce zn é zy e er ja ůž v kt m ta k kt er á Pr vn í vě c, po m ůc ka , je dn o sl ov o fo ne ti ck á to na ce jí vý zn am ; u, a to je in js ou tó ny – se ur ču je je ěn í, zn zm í a ln ik ná ab to sl u vy sl ov íš ná dn k da je ja k , m m to ho , ja po už ív á je no zá le ží na to cí . Če št in a na m uj eš . dn es ve če r“ oz se bo e m ne , de ně ko lik vě pt áš „S ej “, „d ám a“, á, je st li se tř eb a u vě ty it ja ko „t ři kt iv ně po zn v ot áz ce – em e př el ož ov ěk in st in ůž čl m a k ku d ne m áš “, ta Po er a“ u. „b as sl ov o „več m el od ie hl še st . Sl ov o de e dl nů tó po , á m k“ te na m sk y bu in a “ ne bo „z by Vi et na m št uč it se vi et od ně“, „j ed od se be , na áh ny „n tó , a r“ dv né it „g uver ká že š od liš uc h a ne do es t. hu de bn í sl ch na Ever ká en tr v lé zt tě žš í ne ž vy

#2 Pokud píše šb

ez diakritiky, se na pekl priprav o D ob rá zp rá va je , že vi et na m št in po už ív á la ti a je je di ný nk u. So uč as ja zy k jih ov né pí sm o se ýc ho dn í As po rt ug al št ie , kt er ý jm en uj e qu í a fr an co uz oc ng u a vy št í m is io ná ps al o up ra vi nu li ho ři ; zh ru ba až ve ný m čí ns do 17. st ol ký m pí sm em di ak ri ti ka et í se ve Vi . Šp at ná zp m us í zá ro ve et na m u rá va je , že ň oz na čo va js ou zv yk li vi et na m sk t vš ec h še st tó no rm al ne ps á nů , ta kž e lid at ta kh le , zm iň ov an é i, kt er i če ká ne je dn sl ov o „b a“ o př ek vá pk m ůž eš př ep ne bo bã . Vi o. N ap ří kl ad sa t še dí š ty bl ec st i zp ůs ob hy y: na d a po d ba , bà , bá , v text u od liš ˛ „a “? To je b a, it dá m u a je . ba je di ne j zp ůs d. Po to m hl a ů. ob , ja k od e si už ni kd se be y ne bu de š st ěž ov at na ú

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

om n e j j e ív ž u o P #3 ny slov koRe

zá ko ut íc h e v te m ný ch řá d ne pl ác ám po á (a le se sk ať , če ž ho ěj ší ší ne ch u od le hč en he m je dn od uš ic ké ja zy ky, vn ic e je m no A te ď ně co tro yt lu al m á an sk v. m tz i ez y. Vi et na pa tří to tiž m a sl ov sk lá dá to ná ln í fo ne tik oh o dů vo du : st i se vě tš in ý ká), a to z je dn Ve sk ut eč no a. ov sl dn ý pá dy, žá dn á žá i tře ba an gl ic liv e ot Na m). Ta kž z ne oh ýb á je dn Vi êt be že še . y pí á, sk ě en če vn am rá vit i m lu co ž zn et na m se sp ík y; zk us ch víl ik y (i ná ze v Vi . Za čn eš ož e př ec ho dn z je di né sl ab st je dn od uš ší ne bo ne de jb do sy o ča u ý vd ul ra in m op ed le př kh ta tí, es to íč je př ná š, že ča so vá ní a uz sk lo ňo vá ní a vid ět . zá le ch ry m Vi et na m ců

#4 VytvoR si

vietnams k

é jméno

Ča s na pra kti ck é cv iče ní! Vie tna sk lád ají ze tří čá ms ká jm én a se stí ; ta prv ní slo už tra dič ně í jak o če ské pří na ge ne rac i. V so jm en í a dě dí se uč as no sti je v ce z ge ne rac e lém Vie tna mu (92 ob ec ně po už íva mi lio nů lid í!) jen ný ch pří jm en í a as i sto vk a sk oro 40 % po pu dlo uh od ob ým zvy lac e se jm en uje ke m by lo pře jím Ng uy ê˜n, pro tož e at pří jm en í krá lů jak o jm én o vyj ad řuj e vyj ád řen í loa jal pří slu šn os t k rod ity. Dr uh é u, po do bn ě jak o niz oz em ské Va n an gli cké Mc (M (Va n He lsi ng ) ne cD on ald ), bo na še „z“ (Zá viš z Fa lke pa k kla sic ky kře stn í a ča sto zn am nš tej na). Tře tí jm en á ně jaké ko nk én o je ne bo kv ěti ny, pří rét ní slo vo , tře ba pa dn ě urč ito u po ná ze v ptá ka zit ivn í vla stn os při blí žit vie tna ms t. Po ku d se ch ce ké ku ltu ře, mů že š při roz en ě š se za čít po de pis Se dm ikr ás ky. Su ov at tře ba jak o pe r jm én o. Ha ve l Ze

uj n é r T #5 vnost vYslo uracích a v rest k t jíd el ní lís te rá vn ě př eč ís di ak rit ic ké – zv lá dn eš sp a ivě šk čl ou pe j zk í du vn pr os tu A na zá vě r pr t be z ch yb y. De j si na ča s, , a zk us to dá é re st au ra ci ? ne bo ka ch na ka ve vie tn am sk nc e lív ko po e do á kn m yn ě se , ja k se ře ej dů ra z, ku ch zn ač ky, na uč i ne be m ez e na jíd lo ve lk m ad a kl sl ra po e ltu ku ed st av uj Vi et na m sk á ne m á se Ôn g Tá o, př po dl e tra di ce ha (jm en uj e ró bě , pr ot ož e hé i vla st ní ho bo í pr ob lé m y uc aj od m dn ci m í v dl ou hé je : Ro˙di lí Vi et na ní st vá ro va a ze m í a ch od o ˛ j ul tim át ní te m je dn le če ní ). Je no o. To je ta ko ve ba ch a na ph pe ní ze na ob e kž ta “, „f ím hl ás ky s vy sl ov ov án pr o hi ps te ry.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT A FOTO: AFS.CZ

ZAŽÍT SVĚT

Pronikli do světa, který je turistům nepřístupný. Zažili inspirativní setkání. Navázali přátelství.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

Komfortní zóna je výraz pro stav, kdy se cítíme dobře, bezpečně, nic nás nepřekvapí. Stereotyp. Jistota. Pohodlnost. Odjet někam na druhý konec světa, překonat ostych před cizími lidmi, kteří se najednou mají stát našimi rodiči, naučit se cizí jazyk a přijmout skutečnost, že náš životní styl není ten jediný na světě, je vystoupení z komfortní zóny přímo děsivé. Ale nakonec si zvykneme. Překonáme překážky, adaptujeme se. A tím se naše komfortní zóna rozšíří. S klidem teď zvládáme situace, které nás dřív stresovaly. Jsme psychicky otužilejší, nebojíme se výzev, máme už přece něco za sebou.

Cestování je jednou z nejúčinnějších a zároveň nejzábavnějších forem osobnostního rozvoje. Za pochodu a tak přirozeně, že si to skoro neuvědomujeme, se učíme dovednostem, bez kterých se v praktickém životě neobejdeme, ani kdybychom vystudovali Harvard s vyznamenáním. Odměnou jsou (kromě jiného) jedinečné zážitky. Středoškoláci, kteří vyjeli na zahraniční studijní pobyt se společností AFS, jich nafotili tolik, že to vydalo na celou výstavu. Ta nyní putuje po středních školách v ČR, a pokud máte zájem

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš

Švédsko

a vhodný prostor, můžete ji načas instalovat i u vás. Studenti své snímky doprovodili autentickými komentáři, v nichž se zračí nejen osobní vzpomínky, ale i cenné životní zkušenosti. Cílem tohoto projektu AFS je otevřít nové dveře – dveře mezi různými zeměmi, kulturami a lidskými srdci. Prohlédněte si naši ukázku a schválně, jak velká či malá je vaše komfortní zóna? A chcete v ní zůstat až do konce života?

nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě. Více informací najdeš na www.afs. cz nebo na telefonu 728 994 908.

Bolívie

Švýcarsko

smartbox /

Mexiko

Kostarika

Nový Zéland

smartbox /

TEXT A ILUSTRACE: KAROLÍNA ZIKEŠOVÁ

Taháky k maturitě

Spalovač mrtvol

„Co abych tě, drahá, oběsil?“ Tíživé prostředí krematoria, dívka v černýcch šatech, nacismus, psycho, horor. Just spalovač things.

Je to taková veselá knížka. Dodnes mám živě v paměti, jak jsem ji nestíhala přečíst na literární seminář a musela ji pak zhltnout za jediný večer před spaním. I když zastávám názor, že na to, abyste prošli maturitou, nemusíte danou knížku číst celou (ostatně, proto sem taky píšu tenhle tahák), Spalovače rozhodně doporučuju. Ladislav Fuks byl mistrem pomalu stupňované hrůzy, nemůžete prostě přestat číst, i když už jsou tři ráno. A ty sny, když pak konečně usnete! Haha…

„Já nepiji, jsem abstinent.“ Celá novela začíná poměrně nevinně: Karel Kopfrkingl a jeho žena Marie stojí v zoo před leopardí klecí a vzpomínají na své seznámení. Tedy, hlavně Karel vzpomíná. Ony toho totiž ostatní postavy v knize moc nenamluví. Možná proto, že Kopfrkingl je (kromě své práce, samozřejmě) zaujat jen sám sebou, možná proto, že se ho jeho rodina tak trochu bojí. Kdo ví. Jak bystřejším z vás název dozajista napověděl, pan Kopfrkingl pracuje jako

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

spalovač mrtvol v krematoriu. Můj dream job to teda úplně není, zato pan K. je spalovačem přímo vášnivým. Neustále svou rodinu nudí historkami z práce, o krematoriu mluví zásadně jako o „chrámu smrti“ a spalování mrtvých považuje za vznešený a civilizačně vyspělý rituál. Jeho láska k věci je až chorobná, na zdi má zarámovaný rozpis spalování, kterému říká jízdní řád smrti. V postavě Karla Koprfkingla paroduje Ladislav Fuks české maloměšťáctví: Paní Koprfkinglová

je dokonalá, děti poslušné a všichni včetně kočky reprezentují ty jediné správné hodnoty. Rodinu, pořádek, střídmost (pan Koprfingl často zdůrazňuje, že je abstinent a nekuřák), péči o zdraví, úctu k autoritám a společenským konvencím. Mají útulný, pěkně zařízený byt; dcerušce kupuje tatínek šaty, se synkem trénuje box. Jinak se rád chlubí svým kulturním rozhledem – je milovníkem klasické hudby, vyžívá se v krasořečnění a maminku oslovuje poněkud kýčovitými přezdívkami jako Lakmé, Nebeská a podobně. Jméno si vybral i pro sebe; Roman, vznešený obyvatel starého Říma, se k němu přece jen hodí víc než obyčejné Karel. Jeho oblíbenou knihou je Kniha o Tibetu, z níž čerpá moudrost a životní filozofii: odmítání utrpení a násilí, soucit s živými bytostmi a určitou povznesenost nad všedními věcmi. Panoptikum Koprfkinglovi rádi chodí do panoptika, což je něco jako dům hrůzy se strašidelnými výjevy, voskovými figurínami a zrcadlovým bludištěm. To je trochu ironicky příznačné, protože jako postava z panoptika působí sám pan Kopfrkingl a jeho dokonalý život, který popírá a zkresluje realitu, což autor ještě zvýrazňuje tím, že postavy nechává mluvit přehnaně spisovnou řečí. (Jestli jste už měli čest s některými absurdními dramaty, tak tohle vypadá podobně.) V panoptiku se poprvé setkáváme s cizím manželským párem, který se pak v knize objevuje ještě několikrát (tím, že se v příběhu některé věci opakují stále dokola, Fuks opět zdůrazňuje absurditu) a vnáší do příběhu prvek humoru, protože jestli tato dvojice něco postrádá, je to právě dokonalost. A humor, jak známo, je založen i na srovnávání protikladů. Cizí manželé se hádají, pošťuchují a rozhodně nemluví spisovně. A i když se na ně pan Kopfrkingl dívá pohrdavě a skrz prsty, jejich manželství je nejspíš mnohem šťastnější, upřímnější a opravdovější než jeho. Idylka se hroutí Atmosféra je dost tíživá už od začátku, člověk prostě tuší, že se něco pokazí, a jenom čeká, co to bude. Kopfrkinglovi žijí v době, kdy se k moci pomalu, ale jistě dostávají nacisté. Mají čím dál víc přívrženců, jedním z nich – doslova nadšeným nacistou – je i Willi Renke, se kterým chodí pan Kopfrkingl na box. Willi ho přesvědčuje, ať vstoupí do strany, má přece německé předky, ať si na ně vzpomene a tak dále. Hloubavý Karel/Roman o tom samozřejmě uvažuje a postupem času ideologii skutečně podlehne. V přestrojení se vypraví na oslavu židovského svátku, kde ke svému zděšení potká některé přátele, spolupracovníky i doktora Battelheima, ke kterému dosud chodil na pravidelné preventivní prohlídky. Všichni tito

W W W.REDWAY M AG.C Z

lidé, staří dobří známí, jsou tedy vlastně Židé, to je pro pana Kopfrkingla nepříjemná novinka. Postupně se z něj stane zrádce a udavač, díky čemuž mu připadne místo ředitele krematoria. S Williho pomocí si také uvědomí, že i jeho Nebeská má židovský původ, a legendární scénou, v níž ji v koupelně něžně oběsí, započne hororově laděné vyvrcholení. Je třeba zabít i děti, jakkoliv jsou otcem milované, mají po matce nečistou krev a pan Kopfrkingl nemá rád kompromisy, to by se neslučovalo s jeho zásadovostí, na kterou je tolik pyšný. Spoiler nebude Jak to udělá, neprozradím, protože chci, abyste si to přečetli sami. Když skončí jeho vražedné opojení, přepadnou pana Kopfrkigla halucinace. Zjevuje se mu tibetský mnich a prohlásí ho vyvoleným spasitelem, znovuzrozeným Buddhou a králem. Pobízí ho, aby usedl na trůn a započal svou vládu. Pan Koprfkingl odjíždí v doprovodu tří andělů za věčnou slávou a blažeností, okénkem přitom pozoruje růžolící dívenku v černých šatech podobných těm, které dal své dceři. Kniha končí, když Karel po válce sleduje zástup lidí vracejících se z koncentračních táborů a s pocitem zadostiučinění si říká: „Spasil jsem je.“ Symboly a interpretace Kniha je kromě své hlavní hororové dějové linky oblíbená i pro množství skrytých symbolů a různých způsobů interpretace. Ač pan Koprfkingl působí poněkud výstředně už na začátku knihy, není to nic proti hrůzám, které spáchá na konci. Děj se odehrává v předokupačním období, ale rozhodně se nejedná o historický román. Nástup nacismu je tu využitý spíše jako kulisa, jako prostor, ve kterém Fuks výborně odkrývá manipulaci s lidskou psychikou a nepochopitelně kruté zločiny, kterých jsou nakonec zmanipulovaní jedinci schopni. O duševním zdraví pana Koprfkingla bychom mohli vést spory už od začátku. Už to, že denně spaluje mrtvoly a užívá si to, je přece signál, že s ním asi nebude všechno úplně v pořádku. Ale navenek se chová jako slušný člověk a na své maloměšťácké spořádanosti si velmi zakládá. Přesně takoví lidé řídili koncentrační tábory, nelidským způsobem mučili vězně a po práci přišli domů, vlídně se usmáli na manželku a pohladili děti. A další stejně slušní lidé jejich počínání chápali a souhlasili s ním. Pan Karel se nechová jako ze řetězu utržený šílenec. Když vraždí, nemyslí to špatně; domnívá se docela upřímně, že svým obětem vlastně prokazuje službu, že jim pomáhá stejně jako mrtvým ve svém milovaném krematoriu. Trpí megalomanskými bludy a tři andělé v bílém jsou

možná pracovníci psychiatrické léčebny, kteří ho místo k věčnému trůnu odvážejí sanitkou k hospitalizaci. Symbolem prohlubujícího se šílenství pana Koprfkingla je kromě dívky v černých šatech a dalších vidin, které má, taky opakování vět v hovoru. Pan Koprfkingl mluví, jako by je měl naučené nazpaměť, a přesvědčoval jimi nejen okolí, ale hlavně sebe: „Citliví lidé hudbu milují,“ a podobně. Velkou roli hraje v knize i symbolika jmen – kromě vznešených přezdívek Kopfrkinglovy rodiny si můžeme všimnout, že většina zaměstnanců krematoria má zvířecí příjmení (Karel často říká, že lidé a zvířata jsou si rovni); další postavy se zase jmenují podle hudebních skladatelů (Karel miluje hudbu). Nejlepší český film Jestli jsem vás stále dostatečně nenavnadila a vy si to prostě nepřečtete (je to tenká knížečka, žádná kláda), určitě se aspoň podívejte na stejnojmenný film Juraje Herze z roku 1968. Nejen podle mě, ale i podle nejrůznějších žebříčků je to nejlepší český film vůbec. Roli pana Kopfrkingla dokonale ztvárnil Rudolf Hrušínský, kamera využívá techniky rybího oka (takový ten kulatý širokoúhlý záběr, prodává se to jako doplněk k foťáku do iPhonu) a celé je to dost věrnou interpretací knihy, i se vší tou děsivostí.

Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol - český autor převážně psychologické prózy - 1923–1924 - témata: úzkost, druhá světová válka, holocaust, smrt Dílo: • Pan Theodor Mundstock • Myši Natálie Mooshabrové • Spalovač mrtvol - odehrává se na konci třicátých let (do Čech proniká nacismus) - hlavní postava Karel Kopfrkingl - jeho psychika, postupná proměna z ideálního manžela, otce a zaměstnance na nelidskou zrůdu, manipulace s člověkem - motivy: fascinace smrtí, neustále se opakující výjevy a věty —> grotesknost, absurdita - skryté symboly, jinotaje - er-forma, spisovný jazyk — také napomáhá nepřirozenému grotesknímu dojmu - Stejnojmenný film Juraje Herze z roku 1968, v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským

pop /

TEXT: REDAKCE FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Láska, sex a starosti Rubriku Láska, sex a něžnosti založil v německém časopisu Bravo psycholog Martin Goldstein. Psal se rok 1969 a ve světě zrovna probíhala sexuální revoluce. Teenageři měli pěkně zamotanou hlavu, protože generace jejich rodičů ještě věřila, že kdo masturbuje, bude impotentní nebo mu narostou na dlaních chlupy. Goldstein se pod odpovědi podepisoval jako Doktor Sommer, v české edici časopisu rubriku vedla po celých

čtyřiadvacet let nesmrtelná Hanka Fifková, sexuoložka. K jejich odkazu se hlásíme a vítáme na našich stránkách doktorku Láskorádovou, psycholožku z dívčí polepšovny, která už viděla a slyšela skoro všechno. Své dotazy, které se nemusejí týkat bezvýhradně jen starostí s láskou, ale i psychologických problémů tak všeobecně, jí posílejte na mail starosti@redwaymag.cz.

Proč jsou zákony, že se něco může dělat až od osmnácti let? Třeba řídit auto, pít alkohol nebo dívat se na porno? Proč zrovna od osmnácti, a ne od sedmnácti nebo až od třiceti? Kdo to vymyslel? Bart Simpson

Ahoj, je mi čtrnáct a už mám šedivé vlasy. Četla jsem, že je to ze stresu, a loni mi umřel králíček a to jsem byla ve stresu. Když nebudu ve stresu, narostou mi zase vlasy v původní barvě? Leona

Milý Barte, patrně se jedná o společenskou dohodu, která vychází mimo jiné i z psychofyzických zákonitostí lidského vývoje, kdy kolem osmnácti let prostě dochází k dozrávání organismu. Období mezi dětstvím a dospělostí, které se označuje jako period-in-between, bývá velmi náročné z mnoha důvodů také proto, že člověk nemá právo na výhody dospělosti, ale už ne ani na výsady dětství. V USA můžeš auto řídit už jako šestnáctiletý, ale pít alkohol až v jedenadvaceti. S nástupem křesťanství v naší civilizaci vymizely rituály přechodu, které kdysi jasně ohraničovaly přechod z dětství do dospělosti, dnes nám už zbyla vlastně jen maturita, které se sice říká zkouška z dospělosti, prakticky se však pro mnoho maturantů jejich životní styl příliš nezmění (nadále budou bydlet u rodičů, pokračovat ve studiu atd.). Navrhuji brát řidičák a maturitu jako takový soft přechodový rituál. A když uvážíš, že vývoj dělohy se završuje až kolem dvacátého roku a vývoj varlat dokonce ještě později, můžeš být vlastně rád, že porno je též legální už od osmnácti.

Milá Leono, zdá se mi, že šedivění tvých vlasů s touto událostí spíš nesouvisí, i když jsi byla smutná. Ve tvém věku by šedivění vlasů svědčilo spíš o nedostatku vitaminu B nebo problémech se štítnou žlázou. Bylo by proto asi dobré navštívit lékaře. Ke smrti králíčka: smrt k životu patří, to se nedá nic dělat. Jistě si s tebou užil báječný život, ale ten králičí je oproti lidskému prostě krátký. Dovedu si představit, že jeho umírání pro tebe mohlo znamenat první setkání se smrtí a mohl to být silný prožitek, možná doprovázený i stresem. Stres, to je vlastně reakce organismu na velkou zátěž a do určité míry také patří k životu.

Zdravím, Dr. Láskorádová

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

Měj se hezky, Dr. Láskorádová

smartbox/

TEXT: LENKA HAVLÍČKOVÁ FOTO: ARCHIV, JOSEF RABARA

Znáte šikovné mladé lidi? Nominujte je na cenu Gratias Tibi

Studijní cestu do zahraničí a ﬁnanční podporu pro svůj projekt získají laureáti ceny Gratias Tibi, která oceňuje občansky aktivní mladé lidi do třiceti let. Jestli znáte někoho (nebo jste to vy sami), kdo pomáhá jiným a pozitivně ovlivňuje život ve společnosti, nominujte ho! Nominovat můžete jednotlivce i skupiny v kategoriích podle věku: základní školy, střední školy a lidé do třiceti let. Za cokoliv, co považujete přínosné pro nejbližší okolí nebo třeba celou společnost – právě různorodost nominovaných je to, co dělá cenu Gratias Tibi zajímavou a přináší pozitivní obraz o mladých lidech.

Proč je cena Gratias Tibi důležitá Gratias tibi znamená „díky tobě“. Loňský ročník s počtem 233 nominovaných dokázal, že mladí lidé jsou aktivní a dokážou měnit svět kolem sebe k lepšímu. Je jim za co děkovat. Pokud o tom někdo pochybuje, ať navštíví stránky gratiastibi.cz, pak svůj názor možná přehodnotí. Kromě cen pro vítěze jsou připraveny odměny pro všechny nominované. Budou se moci zúčastnit série workshopů s odborníky a inspirativními lidmi, kteří jim poradí, jak mohou dál rozvíjet své projekty. A hlavně získají dobrý pocit z veřejného uznání – to platí nejen pro laureáty, ale i pro nominované. „Už samotná nominace je vlastně ocenění. Když smysl v tom, co děláme, vidí i ostatní, samozřejmě nás to těší a motivuje,“ zhodnotili svoji zkušenost jedni z loňských nominovaných. „Myslím, že není přehnané označit mladé lidi, kteří stojí za jednotlivými nominovanými projekty, za naději do budoucna,“ říká Karel Strachota, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni, který cenu Gratias Tibi uděluje.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Jak nominovat a co se stane potom • Vyplňte jednoduchý registrační formulář na webu gratiastibi.cz. • Nominace se budou uzavírat 31. března. • Porota určí v každé kategorii pět ﬁnalistů, z nichž vzejdou vítězové. • Ocenění se bude slavnostně předávat 31. května v pražském kině Lucerna. • Na podzim odjedou vítězové i ﬁnalisté na několikadenní studijní cestu do Norska, Francie, případně další země. • Cenu uděluje vzdělávací program Jeden svět na školách organizace Člověk v tísni. • Podrobné informace najdete na gratiastibi.cz.

Kdo vyhrál cenu Gratias Tibi loni? Kategorie základní školy: ZŠ Jasanová, Brno Žáci této základky navštěvují již šestým rokem hospic a tráví čas s umírajícími klienty. Povídají si s nimi, čtou jim, zpívají, zpříjemňují jim den. Kategorie střední školy: Umělecká skupina Směj se, Ústí nad Labem Skupinu Směj se tvoří tří dívky, jejichž cílem je změna atmosféry ve městě, jeho oživení a budování komunitního života. Jedním z projektů je facebooková stránka, na které jsou fotky obyvatel Ústí doplněné tím, co by si v životě nejvíc přáli. Inspirativní. Skupina je také aktivní ve veřejném prostoru, kde provádí umělecké instalace, pořádají happeningy a podobně. Kategorie do 30 let: Studentská nezisková organizace Mise naděje, Brno Projekt sdružuje dobrovolníky z řad vysokoškolských studentů, kteří chtějí pomáhat lidem, jako jsou bezdomovci nebo nemocné a opuštěné děti. Pod záštitou organizace funguje více než desítka různých dobročinných aktivit.

smartbox /

Murphyho zákony jsou jediné, na kterré se můžeš v tomto nejistém světě spolehnout.

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT: MARTINA OVERSTREET ILUSTRACE: JOHANA ZIKOVÁ

Murphyho zákony nevymyslel žádný pan Murphy, jak by se mohlo zdát, ale americký spisovatel Arthur Bloch. Jeho knižní sbírky, ve kterých za pomoci vědeckých pouček vtipně vysvětluje snad všechny záhady běžného života, se staly populárními po celém světě. Proč krajíc chleba padá dolů vždy namazanou

stranou, omáčka a bílá košile se přitahují, nebo proč se hledaná věc nalezne vždy až na posledním místě? Z těchto – v životě tolikrát ověřených – zákonů vznikl zcela nový vědní obor murphologie se svým základním zákonem: Může-li se něco pokazit, pokazí se to.

Tvař se inteligentně a bezstarostně. Předstírej, že ses připravoval. Fakt: Učitel nikdy nevyvolá toho, o kom si myslí, že se připravoval.

Nechoď do hodiny! Fakt: Přibude ti jedna dobře uleželá neomluvená hodina.

Zadrž dech a snaž se učinit neviditelným. Fakt: Jestli bude učitel vybírat příliš dlouho, pravděpodobně se udusíš.

Fakt: To se nepodaří! Navíc z toho vyplývá, že jsi byl drzý, a proto dostaneš těžší otázku.

Zkus učiteli inteligentně vysvětlit, že si vybral špatně!

Snaž se učitele přesvědčit o tom, že ses z vážných důvodů nemohl připravit. Fakt: To se nepodaří! Kdyby náhodou ano, budeš určitě vyvolán příští hodinu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Řiď se zákonem opatrnosti: Neříkej nic, co by učitel mohl dále rozvádět! To znamená: Neříkej nic, co není v učebnici! Doplněk: Pro jistotu také nic, co v učebnici je! Fakt: Říkej, co chceš, učitel tě stejně chytne za slovo!

estetická výchova /

TEXT: MATĚJ BERÁNEK FOTO: ARCHIV

GALERIE NENÍ HŘBITOV Co zaručí galerii úspěch? Zajímavé umění schované ve výstavních prostorech nestačí, měla by na první pohled zaujmout už zvenčí, obal přece prodává. Pojďme si tedy udělat procházku po hlavním městě

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

se zastávkami u baráků, které patří Národní galerii, a posuďme, nakolik jsou architektonicky zajímavé. S free studentským vstupem do stálých expozic nás to nebude stát ani korunu.

Za vším hledej ženskou Toto lehce šovinistické heslo nastiňuje, jak Praha získala svoji nejstarší gotickou architekturu. Je to srdceryvná story statečné ženy a pošahaného egoisty, v hlavních rolích hrají Anežka Přemyslovna a císař Fridrich II. Jsme na přelomu 12. a 13. století a mladá Anežka je místo rozmazlované dcery spíš politickým nástrojem svého otce, Přemysla Otakara II. Ten ji nabízí doslova jako kozu na trhu stylem „dej mi pole, tady máš dceru“; čistě odborně se tomu říká „sňatková politika“. Anežka sice strašně nechce, ale v raně středověkém patriarchátu mají holky život jako řemen, tatínkovi se neodporuje, tatínek má vždycky pravdu. Jediným vysvobozením je – poněkud ošklivě řečeno – tatínkova smrt. Pak Anežka konečně sebere svoji přemyslovskou kuráž a poprvé v životě se svobodně rozhodne: Fridricha II., římského císaře, nejmocnějšího muže Evropy a do sebe zahleděného blázna, jenž se považuje za rovného Bohu, si nevezme. To si radši založí tady kousek od Vltavy klášter a nastoupí do něj jako jeho ředitelka, ctihodná abatyše. A protože Anežka byla pokroková žena, zvolila si pro svůj nový domov tehdy supermoderní gotický styl s hodně šikmými a vysokými střechami, lomenými oblouky a vůbec vším, co dělá gotiku gotikou. Anežský klášter prosperoval po několik staletí, ale pak, za husitských válek, dostal pěkně zabrat. Chátrající gotická stavba se kompletní rekonstrukce dočkala teprve ve 20. století, kdy ho také převzala pod svá křídla Národní galerie s příhodnou expozicí středověkého umění. Hoř, plamínku, plápolej, starou gotiku udolej „Drž tu louč pořádně, pacholku, nebo nám spálíš půl Prahy!“ A jak už to tak bývá, pacholek neposlechl, dál při opravě střechy na Malostranském náměstí upaloval loučí pavouky pod krovem, a tak 2. června 1541 v 19.00 mohla začít velká gotická tragédie. Za tři hodinky toho oheň spálil tolik, že dodnes platí za nejničivější požár v historii Prahy. Jediný, kdo škody neoplakával, byla renesance. Oheň pro

W W W.REDWAY M AG.C Z

ni vyklidil pole, a to ještě na dost dobré adrese Malé Strany a Hradčan. Zaplaťpánbůh! Přes český konzervatismus, který radostně bujel už od středověku, by se do Prahy tento nanejvýš pokrokový sloh jinak sotva dostal a stále bychom se vyžívali v církevně temné gotice – nic ve zlým, Anežko. Renesanci milovala nejen šlechta, ale taky bohatí kupci, konečně se mohli předhánět, kdo postaví rozlehlejší, luxusnější a zdobnější sídlo. Vynikajícím příkladem je Schwarzenberský palác. Na Hradčanském náměstí si jej sice postavili Lobkovicové, ale protože dějiny píší vítězové, název mu zůstal po posledních majitelích, které vyhnali až nacisté a pak komunisté. Můžeme mluvit o štěstí, že se dostal do rukou Národní galerie, která do něj umístila pestrou expozici umění od manýrismu po klasicismus, protože komunisté měli ve zvyku zřizovat v podobných sídlech sklady brambor nebo ubytovny pro sovětské vojáky. V přilehlém klasicistním Salmovském paláci (též majetku Národní galerie) je shromážděna sbírka umění 19. století; vedle Mánesa, Brožíka a Hynaise je zde zastoupen i jistý Christian Morgenstern. Jestli vám to jméno něco říká, tak je to dobře, ale není to on, lol, pouhá shoda jmen. Exotika v rokoku Salmovský palác historikové řadí ke klasicismu počátku 19. století, kdy se architektura dostala do krize, a protože architekti nevěděli, jak z ní ven, začali opět rabovat antiku. Doba už byla unavená přehnaně křesťanským barokem a jeho přezdobeností, jakou můžeme vidět třeba na průčelí Šternberského paláce a paláce Kinských. Obě stavby od sebe dělí pouhých padesát let, ovšem zatímco první reprezentuje vrcholné baroko, druhý už počítáme do navazujícího rokoka. S barokem jsme všichni dobří známí, po bělohorském osedlání českého koně Habsburky nám doma rostly barokní církevní stavby jako houby po dešti, od velkolepých katedrál po mini venkovské pomníky a kapličky – tzv. boží muka. Mezi oběma styly není v našem prostředí

velký rozdíl, proto rokoko můžeme nazývat pozdním barokem. Podstatnější rozdíl najdeme ve vystavovaných sbírkách. Barokní Šternberský palác na Hradčanském náměstí hostí stálou expozici vybraného a nám celkem známého umění napříč Evropou v rozmezí 14. až 18. století. Zato v rokokovém paláci Kinských na Staroměstském náměstí na nás čeká exotické umění Afriky a Asie, z nějž zaujme především stará i současná japonská malba nebo vzácné buddhistické předměty. Na kost bez kudrlinek Přehlídku domů Národní galerie uzavíráme zářícím palácem z oceli, betonu a skla. Už žádný štuk pro barokní kudrlinky a falešné sloupy. Ne. Radikální architektonický přístup po první světové válce zavřel dveře nekonečné recyklaci starých stylů, v níž se vyžívalo předchozí století prostřednictvím neoslohů (neorenesance, neobaroko, neovšechnomožný) a zaměřil se na jediný podstatný prvek – funkci. A od této podstaty taky vznikl název funkcionalismus. Ve funkcionalismu je ornament zločin a domy jsou navrhovány v duchu hesel „less is more“ nebo „form follows function“. Mezi světovými válkami patřila československá architektura k naprosté špičce a její odvahu v realizacích nejlépe dokazuje právě poslední budova Národní galerie – Veletržní palác – s mezinárodně vyhlášenou sbírkou moderního a současného umění. Pro ilustraci: když krátce po dokončení domu roku 1928 přijel do Prahy nezpochybnitelný génius a zakladatel funkcionalistické architektury Francouz Le Corbusier (prominentní architekt tak tvrdý, že chtěl zbourat půlku Paříže a místo ní postavit mrakodrapy), klesla mu při pohledu na Veletržák a další pražské moderní stavby čelist. On, ke kterému se modlíme a kterého milujeme, prohlásil, že o čem on jen sní, my už realizujeme. Veletržní palác jako vlajková loď Národní galerie navíc neláká jen na Picassa a Muchovu Slovanskou epopej… ale o tom vlastně až příště.

adventure /

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT A FOTO: MICHAL MIRONOV, DENNIKN.SK/AUTOR/MIRONOV/

Prvýkrát v Iráne, alebo ako so šatkou padajú predsudky Pôvodne to mal byť klasický sólo výlet s batohom, s cieľom poriadne si prevetrať hlavu. Do Iránu som vyrazil bez plánu a prehnaných očakávaní. Prvé kontakty s miestnymi ľuďmi spôsobili malú šokovú terapiu a odhodlanie dozvedieť sa o nich viac. O čom bude môj výlet do Iránu, som začal tušiť, keď sme piati natlačení v starej pežotke uháňali nočným Teheránom a ja som tŕpol, na ktorej križovatke vletíme do stĺpu. Auto šoférovala krehká, atraktívna tridsiatnička Sahar, ktorá sa popri krúteniu volantom stihla venovať aj úprave neposlušnej šatky na hlave a zapaľovaniu cigariet. Zvyšok posádky tvorili ďalší dvaja Iránci, nemecký diplomat z ambasády, a ja.

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

Aby bolo jasné, doprava v Teheráne patrí azda k najhorším na svete a jazdiť dlhodobo bez ťuknutia dokážu len tí najlepší šoféri. Päť áut natlačených v trojpruhu, prejazdy na červenú, trúbenie namiesto smeroviek, predbiehanie cez plnú čiaru – to všetko tu je. Nesmierne ohľaduplní a milí Iránci sa v aute menia na agresívnych predátorov. Život chodca tu neznamená nič – väčšina áut ani len nespomalí a pred motorkami nie ste v bezpečí ani na chodníku. V tejto premávke Sahar hrozila päsťou iným šoférom, kričala perzské nadávky a bojovala s povinnou šatkou, ktorú jej vietor, prúdiaci cez otvorené okná, neustále hádzal cez oči. Sahar a jej priatelia sa počas jazdy nenútene smiali a bavili. Spoznali sme sa cez couchsurﬁng a podarená štvorica sa rozhodla zobrať ma na neskorú večeru. Cesta do reštaurácie trvala viac ako hodinu, počas jazdy sme trikrát zablúdili. Zablúdiť v štrnásťmiliónovej metropole nie je nič výnimočné, a dokonca aj taxikár s vďakou prijme pomoc Google mapy. „Fuck it!“ rezolútne zahlásila Sahar po jednom

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

z prudších zabrzdení a strhla si otravnú šatku z hlavy. A je to tu – prúser hneď na začiatku, pomyslel som si. Zdalo sa však, že chodci, šoféri a dokonca aj okoloidúci policajti to majú na háku. Uškŕňali sa nezahalenej rozosmiatej žene, ktorá sa, porušujúc dopravné a spoločenské predpisy, očividne dobre bavila v spoločnosti dvoch bielych cudzincov. Moje predsudky o Iráne sa topili rýchlejšie ako sneh na neďalekom Damavande…

a vedome som sa ochudobnil o kopec zaujímavých miest, ktoré by som určite postíhal so skvelým sprievodcom. Teda ak by som ho mal. Nechcel som ani stretávať batôžkárov ako ja sám, s ktorými by som si v hosteli vymieňal historky z ciest a ktorí by mi určite liezli na nervy, ak by vytiahli super krajinu, v ktorej som ešte nebol. Potreboval som klasický výplach hlavy a pocit totálnej slobody, keď sa až ráno rozhodnete, aký bude váš ďalší deň.

Bez plánu, iba s letenkou v ruke Do Iránu som sa vybral ako absolútny idiot – iba s letenkou v ruke a veľmi nejasnou predstavou túlať sa smerom na juh. Sám, bez mapy či plánovania, žiadne vopred rezervované hotely alebo zaručené tipy z príručky Lonely Planet. O konkrétnom cieli cesty som zatiaľ nevedel vôbec nič. Presne som vedel len to, čo od výletu nechcem. Nechcel som nalinkovaný zoznam pamiatok, pri ktorých si musím spraviť fotku. Nechcel som žiadny vymakaný plán s časovým rozvrhom, ktorého by som sa stal otrokom. Dobrovoľne

Keď jedna večera zmení bezcieľne túlanie Výplach hlavy sa začal v momente, keď sme vysmiati a dokonale dezorientovaní vystúpili pred indickou reštauráciou, kde na nás čakali ďalší Saharini priatelia. Spoločnosť pri stole tvorili väčšinou umelci, fotograﬁ, či bohatí mecenáši umenia. Baba s odvážne vyholenou polkou hlavy, či dlhovlasý hipster s vytetovanými kockami lega na krku a predlaktí rozhodne nezapadli do predstavy o konzervatívnom Iráne. Do predstavy však rozhodne zapadala povestná iránska pohostinnosť a do piatich minút som bol medzi kamarátmi. Chuť jedla trochu kazil

typický teheránsky smog, ktorý sa po čase nalepí všade – na vlasy, ústa aj oblečenie. Nálada postupne gradovala do takej miery, že som pojal podozrenie, či moji noví známi niekde potajme nenasávajú. Sahar, akoby čítajúc moje myšlienky, na oko vážne zahlásila: „Fajn jedlo, ale vraždila by som pre fľašu červeného vína. Čašník, prines nám víno!“ Ostatní za stolom sa okamžite pridali. „Chceme víno! Hneď!“ skandovali, a smiali z rozpakov čašníkov, ktorí len bezradne krčili ramenami. Alkohol v Iráne veru nedostanete, a ja som sa potajme obzeral, či niekto z pohoršených hostí medzitým nevolá políciu. Ali – študent, u ktorého som v tú noc spal – na mňa sprisahanecky žmurkol: „Ak by si si chcel naozaj vypiť, žiadny problém, objednám fľašu vodky. Stačí len zavolať na správne číslo. Aj keď kvalita nebude najlepšia a fľaša nás vyjde okolo štyridsať euro.“ „Ďakujem pekne, je to od teba veľmi milé, ale neprišiel som do Iránu piť nekvalitný, predražený alkohol. Na Slovensku môžem piť legálne každý deň, a tie dva týždne bez chlastu tu nejako vydržím,“ zahral som položartom otázku do autu. Úprimne, trochu som sa bál, že zúrivo pohostinní

W W W.REDWAY M AG.C Z

Iránci budú trvať na tom, že mi tú fľašu tajne objednajú. Bol to môj druhý deň uprostred neznámej krajiny s cudzou, hoci fascinujúcou kultúrou, a tešiac sa z čerstvo získaných víz som necítil potrebu frajersky porušiť zákon, ktorý sa trestá basou alebo bičovaním. Naznačil som to Alimu. „Milý priateľ, ty ešte nevieš, že všetky predpisy v Iráne slúžia len na to, aby sa niekto poriadne nabalil. Teda najmä samotná vláda. Príklad: oﬁciálne blokuje stovky webov, ale zároveň masovo predáva VPN prístupy, pomocou ktorých ľudia cenzúru obchádzajú. Iránska vláda je tak skorumpovaná, že prakticky neexistuje zákaz, ktorý sa nedá obísť pomocou peňazí,“ smeje sa Ali. „A inak, ani trávu si nedáš?“ pokračoval v konverzácii. Bolo toho na mňa trochu veľa. Záplava prvých dojmov, smog, teplo, celé toto obrovské mesto a jeho svojskí, priateľskí obyvatelia. Pomaly som však začínal chápať, čo vlastne chcem počas tých dvoch týždňov v Iráne robiť…

o alkohole a nezahalená, vysmiata Sahar, tajne randiaca s nemeckým diplomatom – to určite nebol typický obraz Iránu. Zároveň som však prestával Irán vnímať len cez úzky proﬁl náboženskej diktatúry. Zistil som, že moderný Irán je oveľa komplikovanejší, farebnejší a rozmanitejší, akoby sa na prvý pohľad zdalo. Títo ľudia politikou ani náboženstvom rozhodne nežijú, hoci politika a náboženstvo značne limitujú ich každodenný život. Títo ľudia a ich krajina plná kontrastov ma fascinovali a chcel som sa o nich dozvedieť viac. A teda do kelu s pamiatkami – aj tak sú všetky v Louvri či v Britskom múzeu. Namiesto mapy vyťahujem diár a zapisujem si dialógy. Toto cestovanie postavím na náhodách, situáciách a najmä ľuďoch, ktorí výrazne ovplyvnia moje putovanie. Prijmem každý tip na výlet či pozvanie na kávu. To som ešte nevedel, že tých pozvaní bude oveľa, oveľa viac ako by som postíhal za mesiac. A predsavzatie, že budem v Iráne cestovať sám? Na smiech. V Iráne človek nikdy nie je sám.

Sám v Iráne? Možno tak na púšti Ráno som bol už rozhodnutý. Večera v bohémskej spoločnosti, uvoľnené žarty

adventure /

Ako si užiť škaredý Teherán? Zablúď a spýtaj sa na cestu

srdečných domácich, vždy ochotných pomôcť či poradiť. Po desiatkach priateľských stretnutí som si dialógy začal zapisovať. Svojskí Teheránčania a ich prístup k životu spôsobili, že som si ich mesto nakoniec obľúbil.

V obrovskom Teheráne som sa spočiatku cítil stratený. Chaotické a jednotvárne ulice nevyzerali ako miesto, kde by sa dalo túlať a objavovať. Prvé prekvapenie nastalo, keď zdanlivo anonymný dav dostal podobu nesmierne

Milionárom som sa stal behom niekoľkých sekúnd. Zahalenej pani v zmenárni podávam 300 euro a neveriacky sledujem, ako mi cez prsty bleskovo odrátala štyri plné hrste pokrčených bankoviek. Takéto množstvo peňazí som doteraz videl iba vo ﬁlmoch. „Jedenásť a pol milióna rialov, môžete si to prepočítať, vitajte v Teheráne,“ posúva ku mne s úsmevom kopu papierov. Skúšam to, ale zaseknem sa už pri pätnástej desaťtisícovke. „Netreba, verím vám,“ usmievam sa späť a napchávam bankovky

ČÍSLO 6, 2016 | ROČNÍK VIII

po všetkých vreckách aj tajných skrýšach v batohu. Takto nabalený vyrážam do ulíc. Nemám na výber – s chalanom, u ktorého mám dnes prespať, sme si dohodli stretnutie až neskoro večer. Bol to asi blbý nápad, ale Teherán som sa vybral objavovať peši. Nielen preto, že peši chodievam veľmi rád, ale najmä som sa chcel bližšie zoznámiť s mestom hneď po prílete, kedy je myseľ najvnímavejšia na detaily a situácie, ktoré si po niekoľkých dňoch v krajine prestanete všímať. Bez ohľadu na teplo a smog som sa na výlet tešil, no už po prvých krokoch som zistil, že toto nebude žiadna prechádzka romantickým Orientom. Preplnené a hlučné ulice boli nesmierne jednotvárne. Najprv kráčate po kilometrovej ulici plnej vysávačov. Po nej nasleduje štvrť železiarstiev. Zo ňou je dlhočizná ulica obchodov s mobilmi. Na ulici s lampami som prepadol zúfalstvu

a premýšľal, že sa tu pomotám do noci – nech aspoň spravím fotku vysvietených výkladov. Teda ak ma dovtedy nezrazí jedna z motoriek, ktoré využívajú chodníky ako pruh na predbiehanie. Po chvíli som pochopil, že na nejaké centrum alebo námestie s čajovňami môžem zabudnúť. A ak náhodou nenatrafím na ulicu s reštauráciami, ostanem navyše aj hladný. „Ahoj, hľadáš niečo, nepotrebuješ pomôcť?“ pristaví sa pri mne malý Iránec s kufríkom. „Bazár,“ hovorím prvú blbosť, čo mi napadne – veď čo ak náhodou nevie poriadne po anglicky. „To je ďaleko,“ odpovedá plynulou angličtinou. „Poď, odprevadím ťa na metro. Odkiaľ si? Tvoj prvý deň v Iráne? Máš kde spať? Nie si hladný? Moja žena dnes varí tradičný ash, tu máš moje číslo, ak by si chcel, vyzdvihnem ťa cestou z práce – si srdečne vítaný.“ Poďakujem mu a vysvetľujem, že s jedným Iráncom mám už dnes večeru dohodnutú. Chlapík mi kupuje lístok na metro za svoje. Energicky odmieta podávané peniaze. „Moje pozvanie platí, a ak by sme sa už

W W W.REDWAY M AG.C Z

nevideli, želám ti príjemný pobyt v mojej krajine,“ lúči sa s úsmevom. V metre a cestou na bazár prebehnú ďalšie dva podobné rozhovory. V hlave bilancujem priebežné skóre. 1 : 0 pre Iráncov – väčšinou vedia veľmi slušne po anglicky, určite lepšie ako priemerný Slovák. 2 : 0 pre Iráncov – hoci fungujem niekoľko rokov na couchsurﬁngu a s ubytovaním cudzincov nemám problém, na tunajšiu pohostinnosť sa veru nechytám. V tomto momente ešte netuším, že mimo Teheránu sú ľudia ešte pohostinnejší a súťažiť s nimi v tomto smere znamená jasný debakel. Obrovský bazár je síce zaujímavý, ale tlačenica, teplo a hluk ma rýchlo odrovnajú, takže po hodine hľadám miesto na oddych. Vydám sa smerom najmenšieho davu, ktorý sa postupne rozplynul v mešite Imáma Chomejního. Atmosféra vo vnútri je uvoľnenejšia, akú poznám z kresťanských kostolov alebo budhistických chrámov. V miestnosti pre mužov je asi zo tridsať ľudí, modlí sa približne tretina. Tí ostatní sa len tak ponevierajú alebo váľajú

po kobercoch, smejú sa, debatujú, dvaja dokonca nahlas chrápu. Mladí ťukajú do tabletov alebo si robia populárne selﬁes. Ako chlapec z Trnavy si spomeniem na ostražité babky v kostoloch, od ktorých by človek za podobné správanie dostal kabelkou po hlave. Podľa vzoru ostatných sa rozvalím na koberec a s úľavou vystriem boľavé nohy pred seba. Obdivujem zrkadlovú výzdobu stropu a užívam si klimatizáciu. Zisťujem, že mešity v Iráne slúžia aj na spoločenské stretnutia s priateľmi alebo ako miesta oddychu pred hektickým tempom veľkomesta. „Hľadáte Boha, mister?“ škeria sa na mňa dvaja študenti. Nechápem, a tak ukazujú prstom nahor. Aha, ako jediný v mešite som dlho pozeral s otvorenou hubou dohora. Všetci sa smejeme na ich vtipe, po ktorom nasleduje už štandardná konverzácia a zvedavé otázky o Slovensku. Z mešity odchádzam klasicky – s ďalšími číslami v telefóne a pozvaniami na návštevu. (Dokončení v příštím čísle)

soutěž /

NEVÁHEJ A UČ! KREATIVNÍ SOUTĚŽ PRO MATURANTY JAK NA TO? rohlédni turi ty.c z a p • Jdi na ema ea d si výuková vi m tý j ů sv v a st e •S ukové lu vlast ní vý o sp • Natočte video na YouTube • Nahra jte je pošlete na mail na • Do 17. dub nk ri ty.c z jeho li tu info@ema řipsat zapomeňte p a týmu e n u il a m o D n jmení kapit á • jméno a pří oly, za k terou tým šk • celý název ží tě sou ho videa • název vaše n na kapit ána týmu fo • mail a tele vidla na jdete na ra p á n b • podro z .c ty ri tu a em

Co za to? Pokud divác i ro v ýukové vide zhodnou, že vaše o nejza jímavě je nejuž itečnější, jší ze všech, ob a nejoriginálnější drž pro celou tříd íte hodnotný dar u a ještě něja elek troniku pro sebe. Za kou tí ta jné, sledu jte web ema m je vše turity.cz nebo jejich F B stránku.

Soutěž vyhlašuje Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita v ČR. Videoportál ematurity.cz je její projekt, který vás připraví na maturitu bez registrace a zdarma.