RedWay 8/VIII. by RedWay magazine

ROZHOVOR

JAN VROBEL OBČANSKÝ AKTIVISTA SOUTĚŽ

VANS

MATEMATIKA

OD STUDENTŮ PRO STUDENTY

celostátní školní časopis číslo 8, 2016 | ročník ViII | zdarma | www.redwaymag.cz

VA TÉMA: LIDSKÁ PRÁVA TÉMA: LIDSKÁ PRÁVA TÉMA: LIDSKÁ PRÁVA TÉMA: LIDSKÁ PRÁVA TÉMA: LID

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, zpěváci by měli jenom zpívat, herci hrát a sportovci sportovat. A neplést se do politiky, protože tomu nerozuměj. Naposledy to teď od části národa schytali Lenka Dusilová a David Koller, když na předávání hudebních cen Anděl do mikrofonu kritizovali našeho prezidenta. Jindy dostane radu, aby si radši hleděl svého, Jaromír Jágr nebo Jirka Mádl. Oproti tomu Dana Landu nebo skupinu Ortel takto nikdo nenapomíná, přestože se ve své tvorbě věnují politice poměrně dost. Když dva dělají totéž, asi to není totéž, anebo jen nechceme, aby se vyjadřovali ti, s jejichž názorem nesouhlasíme. Když Lence Dusilové (nebo komukoliv jinému) doporučujeme, aby radši nemluvil do věcí, kterým nerozumí, zamysleme se taky nad tím, kolikrát denně to děláme my sami. Kolikrát, aniž by nás o to někdo žádal, vyjadřujeme svůj názor na něco, k čemu nemáme dost informací nebo zkušeností. Ani nevím, kterou moudrou hlavu teď budu citovat, ale ze své to nemám: „Kdyby se každý řídil tím, co radí druhým, byl by svět dokonalý.“ Myslím, že to řekl Haruki Murakami. A kdyby každý z nás mluvil jen o tom, čemu opravdu dobře rozumí, bylo by na světě pěkné ticho. Tolik tedy k usazování druhých, aby nemluvili do politiky. Zájem zpěváků o politiku a „mluvení do politiky“ je ostatně v nejlepší tradici popkultury. Popkultura, říkáme to tady pořád dokola, nejsou jen písničky, ale taky prostředí, v němž vznikají vlivné politické názory. Někdy dokonce tak vlivné, že způsobují velké společenské změny. Vznik rokenrolu uspíšil konec rasové segregace ve Spojeným státech. Nebyla to jen politická prohlášení Billa Hayleho a Elvise Presleyho, ale praxe – podle zákona o segregaci museli být černí a bílí návštěvníci klubů odděleni provazem. Jenže když všichni začali tančit rokenrol, provaz jim překážel, padali přes něj, až ho nakonec někdo utrhl a zahodil. A najednou všichni tančili se všemi a TO znamenalo skutečný pád doby „only for white“, i když úpravy zákonů přišly až o kolik let později. Další dekádu vedli hipíci s mírovým hnutím, právy žen, právy zvířat a nevím, jakými ještě právy. A opět dokázali významně ovlivnit společenský vývoj, vždyť například jen díky flower power máme maily pořád zadarmo (kdybyste to nevěděli), protože všichni první milionáři ze Sillicon Valley byli hipíci a dodnes na půdě amerického kongresu lobbují za svobodný internet a ničím neomezenou elektronickou poštu. Až umřou, nevím, co s námi bude, děti. Bude nás každý mail stát pětikorunu? Sedmdesátá léta také patřila kapelám a zpěvákům, kteří mluvili do politiky. Byli to pankáči a zkuste některému z nich říct, aby to nedělal. Haha. Následovala osmdesátá léta, hard core a rap. Mluví rappeři do politiky? Co to je za otázku, vždyť Kanye chce kandidovat na prezidenta USA. Nesmíme zapomenout na Madonnu, která toho pro práva gayů, černých gayů a dokonce černých HIV pozitivních gayů udělala víc než všechny osvětové brožury světa. Taky změnila postavení ženy ve společnosti natolik, že generace jejích posluchaček dnes řídí celé korporace. Nemám už moc místa na devadesátky, tak jen v heslech: rave, techno, grunge. Po-li-ti-ka. Mluvte o politice, zpívejte o politice, jestli vás to baví. Je to základní lidské právo. Martina Overstreet, šéfredaktorka

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 8, ročník 8 zdarma toto číslo vyšlo v dubnu 2016 titulní strana: Antonie Nová adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz graﬁcký design Anna Krčková editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAY ČÍ S L O 8, 2 0 1 6 | R OČNN Í K VII II

6 –11

POP

Proč lidé, kteří nevědí, nevědí, že nevědí Vysokoškolská pohádka: Karma is a bitch Pozitivní vibe 1 2 –17

ROZHOVOR

Jan Vrobel: I neonacisté mají lidská práva 18 –26

TÉMA

Díky, Francouzi! Lidská práva ve světě Práva dětí 27 Vans

SOUTĚŽ

28–37

SMARTBOX

Kreativní učebnice romštiny Taháky k maturitě: Pán much Jak na školu: Vzhůru do neznáma a ještě dál s AFS Co budeš dělat, když tě nevezmou na vysokou Nejvíc veganů je v Izraeli 38–43

E S T E T I C K Á V Ý C H O VA

Národní galerie není hřbitov: Jsou to jenom čmáranice ArtCamp: Japonská architektura, chlápek ze Star Wars a bolavá záda umělcova 44

L Á S K A , S E X A S TA R O S T I

Dr. Láskorádová v akci 45–55

M AT E M AT I K A

Kapitola Interval z učebnice matiky od studentů pro studenty 56

KOMIKS

Konceptuální zajíc

pop /

Na co se podle vás často zapomíná, když se mluví o lidských právech?

J. K. Rowling

Robert Downey Jr.

Woody Allen

Teď poslední dobou hlavně na tohle: Boj proti terorismu je bojem za lidská práva. Ale nemůžeme ho přece vést tak, že odebereme lidská práva každému, kdo se nám nelíbí.

Byl bych rád, kdybyste nám pořád dokola neukazovali, co pro lidská práva dělá Angelina Jolie nebo Leo DiCaprio. Je přece samozřejmé, že to dělají. Ukazujte nám radši lidi, kteří lidská práva porušují.

Že je má i náš oponent.

„Hlupák si je vším absolutně jistý. Inteligentní člověk je naopak plný pochybností. To je hlavní problém současného světa.“

Proč lidé, kteří nevědí, nevědí, že nevědí

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

Matematik a nositel Nobelovy ceny Bertrand Russell vyslovil tuto myšlenku v šedesátých letech, která byla z našeho pohledu ještě tou nejosvícenější dobou z celého dvacátého století. Co by asi říkal dnes? Proč hlupák neví, že je hloupý? No protože je hloupý. Jako mrtvý člověk neví, že je mrtvý, protože je mrtvý. McArthur Wheeler, občan města Pittsburghu, vykradl jednoho dne dvě banky. Neměl na obličeji žádnou masku, a tak ho na základě kamerových záznamů hned chytli. Wheeler byl upřímně šokován: „Jak je to možné? Potřel jsem si přece obličej citronovou šťávou!“ Byl přesvědčen, že citronová šťáva kamery spolehlivě obelstí. Jak na něco takového přišel, nedokázal vysvětlit, prostě to „věděl“. Když mu policisté záznamy ukázali, konstatoval pouze: „Buď byly vadné ty citrony, nebo máte nový utajený typ kamer.“ To, že by citronová šťáva žádnou takovou vlastnost neměla, ho nenapadlo. Smějete se, ale Wheelerův model přemýšlení je jen hodně extrémním příkladem jinak častého jevu – věříme, čemu věřit chceme, kličkujeme před důkazy, a když nás přece jen dostihnou, řekneme: „No a co, ty důkazy jsou zfalšované, já prostě vím, že mám pravdu.“

David Dunning a Justin Kruger, profesoři z Cornwell University, se rozhodli fenomén lidské hlouposti zkoumat vědecky. Výsledky pak vstoupily ve známost jako Dunning-Krugerův efekt. Ve zkratce, protože tady není dost místa, jde o tohle: Čím méně je člověk schopný, tím víc si o sobě myslí Nekompetentní člověk (tedy ten, který nemá dostatek informací) dělá chybná rozhodnutí. Například jde vykrást banku pomazaný citronovou šťávou. To, že je jeho rozhodnutí chybné, si nedokáže uvědomit ani po předložení důkazu. Dál věří ve správnost rozhodnutí a chybu přisuzuje někomu nebo něčemu jinému. Skutečně kompetentní člověk má tendenci své schopnosti úsudku a rozhodování podceňovat – myslí si, že když je úkol snadný pro něj, je snadný i pro všechny ostatní. Také si uvědomuje, že toho, co neví, je víc než toho, co ví. Nekompetentní člověk neví, kolik toho neví. A z toho pak pramení jeho přehnané sebehodnocení, které nezmění ani po konfrontaci s realitou. Co z toho plyne? Jedinou obranou proti Dunning-Krugerovu efektu je vzdělání. A sebekázeň – nehádejte se o věcech, ke kterým nemáte dostatek znalostí. Když se spletete, uznejte to. Svět se nezboří, vaše ego to unese.

LTJ Bukem

Kendrick Lamar Untitled 03 05.28.2013

Atlantis Drum & bass. Dá se u toho motat slušně a jsou to skvělý dramce prostě.

Co říkal Asiat? Co říkal indián? A co říkal běloch? Král angažovanýho rapu zase naložil jako Gerendáš.

TOMÁŠ BRKO MOTAL,

HAZNO

17 LET, PRAHA

Cigarette Syndrome Glue

Chet Faker Talk is Cheap Taková směs soulu s elektronikou. Australan s neskutečně charakteristickou barvou hlasu, jehož živáky s procítěným zpěvem doprovázené elektronickými prvky jsou naprosto geniální. MAJKL ROSA, 21 LET

Pořád mi někdo řikal, ať si to pustim, že je to prej česká Nirvana. (Odvážné tvrzení pro někoho, kdo se dodneška modlí k plakátu Kurta Cobaina.) A je to teda takhle: Vždycky je mi sympatičtější kapela, která se nestydí přiznat svoje vzory, než ta, co tvrdí, že žádné nemá, a drze mě obtěžuje svojí špatnou, zato ale vysoce originální tvorbou. OVER

Sensible Soccers AFG

Killing Joke

Ambient/electronic/postrock. Nejlepší na tom je postupná gradace. Nikam se nepospíchá. Parádička.

Lightbringer

VÁCLAV MIŠKOVSKÝ,

Hnědost je prytššššš V souvislosti s neutuchajícíma bojema na internetech, štrádováním ultrapravicových lidiček po náměstích atd. se ředitelství swagu tentokrát nedívá do budoucnosti, ale jen nechápavě kroutí hlavou nad přítomností. Bejt nágl, xenofob nebo homofob neni a nikdy nebylo trendy (jasně, rozkouřit tenhle trend se pokoušelo pár pánů ve 30. a 40. letech, ale dostali u toho přes prsty). Navíc na to neletěj hezký holky/kluci. To si zapiš za uši.

W W W.REDWAY M AG.C Z

PRAHA

Lukáš Kobza Olomoucká supergirl

Zajímalo tě někdy, jak zní šílenej industriální šaman hrající na kytaru deset minut jeden riff furt dokola? Teď si to můžeš ověřit na vlastní uši. Varování: Je to jedna z nejbrutálnějších věcí všech dob. Něco jako deset minut mlátit pěstí do zdi. DOMINGO

Žánr nelze identifikovat, ale je to tak skvělý, že to ani na disco nezahrajou! TOMÁŠ, ČESKÉ BUDĚJOVICE

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

Tichá dohoda Achtung 30 Jo, Killing Joke jsou už takoví. Tohle od Tichý dohody začíná tiše, jak se na takový slušný kluky patří. A pak ti refrén utrhne hlavu a strobo v klipu vypálí oči. Velice působivé. Funguje to. OVER

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Karma is a bitch Sedím v pokoji na koleji, připravuju se na odpolední konzultace ve škole. Mám na sobě bílou košili a kšandy, připadám si jako detektiv. Detektiv Antošová. S Googlem mozkobouříme na ateliérové téma „Liberec mezi válkami“. Cítím se tématem naprosto neoslovená, nepolíbená, nepozvaná na drink, jelikož nejsem ani Liberečan, ani mezi válkami. O Liberci vím jen, že tu hodně prší. (Třeba teď zrovna. A když říkám hodně prší, myslím tím, že když vyjdeš ven, zůstane v tobě pod samopalem mraků děr jako v cedníku.) A že je tu všechno do kopce.

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

jméno: Ivana Antošová věk: 21 let škola: Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, obor Design Environmental ročník: První a druhý zároveň stav: zasloužený hledej mě: @antosovaivana

Slyším klepání na dveře. Myslím si, že jde na návštěvu Chinese, spolužák, a chce si ohřát v naší mikrovlnce jídlo. Aktuální stav našeho kolejního vybavení: jedna mikrovlnka, jeden elektrický tlakový hrnec, jeden toastovač, jeden paninovač, jeden smoothie maker (skvostně ochočený pod jménem Jůlinka 3000). Jedno vykrajovátko, kdybych se náhodou ráno probudila a potřebovala svoje ranní palačinky sníst ve tvaru králíčka, kachničky, srdíčka nebo hvězdičky. Šest malých lžiček s dlouhou rukojetí (krátké lžičky byly domácností zavrženy jakožto slepá ulička lidského pokroku), dvě z nich s vintage vzorem květin. Pánve čtyř různých velikostí. Potrpíme si s Vanessou na skromnost. Otevírám dveře a vidím za nimi dvě vykulené oči, zhruba o deset centimetrů výš než moje.

„Ahoj, můžu tady s tebou bydlet?“ Být to normální den a být to normální Iva Antošová, asi by byla touhle otázkou bez omáčky, bez obalu, bez plastovýho příboru a štosu papírových ubrousků dost zaskočená. Ale dneska jsem detektiv Antošová. Pár vyheverovaných očí mě nemohl rozhodit.

„A ty jsi?“ Byla jsem rozhodnutá vyextrahovat ze stvoření přede mnou všechny důležitý informace v komprimovaným souboru mozna_spolubydlici. zip, přeposlat kontaktu Vanessa, Vu Hong Van a po pečlivý analýze dat se rozhodnout, jak s neznámou formou života naložit. Zda kultivovat v našem (ne)hostinném prostředí, či nikoli. Přihnojovat rybí omáčkou nebo sbohem a šáteček. Z kandidátky na půlku mýho dvojlůžka se lusknutím prstu rozkapal emoční vodopád. Holčinu prý šikanujou o patro výš nějaký cmundy za to, že nechala jednou otevřený dveře na záchodě a v umyvadle svůj vlas. Souběžně k tomu mi běží v hlavě scéna, jak ať už já, nebo Vanessa sedíme na záchodě, na velký, a probíráme s tou druhou skrz dveře sex, lásku a trápení. (Bravo RIP!) A jak za sebou obě línáme svoje tmavohnědý kadeře v cestičkách. Se slečnou soucítím.

Vykládám karty na stůl Nemá cenu žmoulat balíček v ruce: Jestli máš ráda pořádek, klid, ticho, světlo, učení, brzký

W W W.REDWAY M AG.C Z

večerky, brzký vstávání a byla bys radši, kdyby na tebe na záchodě nekoukala plyšová aplikace francouzskýho buldočka v kapuci s železnýma cvokama, špatný dveře, kočičko. Holčina to ale celkem v klidu přežvejká a řekne, že to nevadí. Nemluví z ní ovšem tolerance, nýbrž zoufalost. Vůbec ji neznám, ale přijde mi fér ji obejmout a říct hele, všechno bude dobrý. Místo toho se ptám, kdy se chce nastěhovat. Zítra. Otočím se za sebe, zadívám se skrz chodbu na svoji postel schovanou pod malým Řípem z triček, kalhot a svetrů, na němž balancuje můj notebook s Wikipedia stránkou Historie Liberce, vyhrávající 8bitovej japonskej pop, a usoudím, že buď je ta holka fakt v nouzi, nebo má sebedestrukční sklony.

Detektiv Antošová je chladná hlava Říkám oukej, dobrý, přijď večer na návštěvu, seznámíš se s Vietnamcem, dáme řeč a kolektivně rozhodnem, zdali tě adoptujeme, nebo ne. Než zabouchnu dveře, slečna mi stihne říct, že jsem milá a sympatická a že je moc ráda, že narazila jako první právě na mě. Usměju se. Tak jistě. To je tak, když si někdo hraje se zápalkama v ropným skladu. Volám Vanesse. Detektiv Vu Hong Van zvedá telefon a pečlivě naslouchá mojí uvozovací větě: „Přišla sem nějaká holka, že s náma chce bydlet.“ Odpověď mě nepřekvapuje. „NE NE NE NE NE NE NE NE. Ne. Ne ne ne. Nikdy. Ne-e. Ne. M-m. Ne ne. Ne.“ V pořádku. Pokládám telefon a vracím se k Liberci mezi válkami. Zjišťuju skvělou věc. V roce 1918, těsně po skončení první světové války, si německy mluvící obyvatelstvo zhruba na rok vyhlásilo vlastní, nikým neuznaný stát Německé Rakousko, jednou z jeho provincií byly tzv. Deutschböhmen a hlavním městem Deutschböhmen se nestal nikdo jiný než Liberec. Bingo. I vlastní bankovky si stihli natisknout. Vypisuju si detaily té fantastické informace a slyším druhé klepání na dveře. Detektiv Antošová už tuší, co za nimi najde. Od prvního klepání uběhlo sotva patnáct minut.

„Ahoj, hele tak já jsem byla na vrátnici a tady nesu

smlouvu o přestěhování, můžeš mi to tady podepsat?“ Asi mě šálí zrak, ale za slečnou vidím ještě jednu slečnu, něco jako přízrak, žlutý a šikmooký, jak na mě řve něco, co se i jen se základní znalostí odezírání rtů dá přečíst jedině jako „NE!“ Řeknu jí tu smutnou novinu. Že asijská část našeho liberálního státu striktně odmítla navrhovaný nepřirozený přírůstek obyvatelstva. Snažím se ránu zmírnit tím, že jsme stejně hlučný bordelářský krávy, který ve dvě ráno v kuchyni rozlejvaj po ledničce navařený želé a píchaj do něho injekčníma jehlama barevný tuše (Vanessin uměleckej projekt, neptej se) a zpívaj u toho přisprostlý verze americký pop hitparády. A že možná na ni štěstí čeká spíš za jinýma dveřma než těma, na kterých se čas od času objeví cedule „Masturbuju“. (Vanessiny dveře, neptej se.) A že Vietnamec má v srdci místo pro bílou holku už zaplněný, že by tady stejně byla nešťastná. Už se tady s ní pokoušela jedna holka bydlet a beze slova z hodiny na hodinu po půl roce utekla. (Vanessina vynalézavost, neptej se.)

A tak jsme odvrátily hrozbu nový spolubydlící. Svým způsobem jsem byla nakonec ráda, protože to, co jsme tady s Vanessou vybudovaly, je fakt jedinečný. Koleji říkáme domov. Společně tu vaříme. Společně jíme. Usínáme jedna druhý v posteli. Říkáme si všechno. Sdílíme všechno. Je to skoro jako milostnej vztah, máme spolu takovou minirodinu. Vzniklo mezi náma něco, do čeho se jen těžko vpouští někdo třetí.

Karma is a bitch Druhej den ráno zvoní kolejní telefon. Volají z vrátnice. „Mluvím s Antošovou? Skvělé. Slyšela jsem, že jste včera odmítli holčinu na bydlení. Ano, už bydlí jinde. No jen jsem vám a slečně Vu Hong Van chtěla říct, že k vám v půlce dubna stejně pošlu erasmáky. Holku jsem vám poslala, protože jsem vám chtěla vyjít vstříc. Ale vaše volba. Mějte se!“ Ta karma se normálně zlepšuje. Je pořád rychlejší a rychlejší.

pop /

TEXT: JAN KRČMÁŘ ILUSTRACE: LUCIE VELEBOVÁ

Bojujme za pozitivní vibe Okolo nás je dennodenně tolik bahna, kterým se musíme brodit, že by z toho jeden nejradši „zatrpk a zalezl za krb“ (půjčeno od Prago Union). Hrne se na nás odevšud – z médií, z našeho bezprostředního okolí, házejí ho na nás autority a dobrovolně ho sdílejí „přátelé“ na sociálních sítích. Naše životní i sociální prostředí jsou „zaneřáděny haraburdím, které nikdo neodklízí“ (to je zase půjčeno od profesora Petra Bílka – geniální člověk, najděte si ho).

A dost. I přes všechen marasmus a negativní kritiku je tady spousta skvělých věcí. Pojďme bojovat za pozitivní vibe! Za kytary.cz navrhujeme tyto body.

Z negativity, vzájemného urážení a kritiky redukované na „děláš to blbě“, nikdy nevzniklo a ani nemůže vzniknout nic dobrého. Kolikrát v životě se vám stalo, že jste si s něčím dali práci, něco nového si oblékli, něco nového zkoušeli, a odradil vás jeden hloupý komentář.

Choďme na koncerty. V České republice je obrovská spousta kapel, které si zaslouží pozornost. Choďme na jejich koncerty a sledujme, co se tu vlastně děje.

Otevřeme oči. Kolem nás vzniká spousta super věcí, stačí se koukat, vnímat je a dokázat je ocenit.

Sdílejme obsah, který ostatním něco dá. Využijme našeho nejsilnějšího komunikačního nástroje – sociálních sítí – pro sdílení toho, co bude mít pro ostatní přínos. Nehejtujme. Vyměňme hejtování za konstruktivní kritiku, všem se bude žít lépe. Tvořme. Hudba, výtvarné umění, psaní, to vše jsou tvůrčí komunikační nástroje, kterými jsme byli obdařeni. Pojďme toho využít. Podívejme se na sebe i jindy, než když fotíme selfíčko. Koukejme se na sebe v kontextu toho, co děláme a jak se realizujeme. Zkoušejme nové věci. Každý den aspoň jednu malou věc. My v kytary.cz milujeme hudební nástroje, hudbu a všechno kolem ní. Proto to taky všechno děláme. O to víc nás těší, když kolem sebe vidíme lidi stejně dobře naladěné jako nástroje, které prodáváme. Zároveň víme, že jen ve zdravém kulturním ovzduší budou vznikat ty nejlepší pecky. Nikdy tu nebylo lépe. Nikdy tady nikdo neměl víc prostoru se jakkoliv vyjádřit. Přijďte si do kytary.cz vyzkoušet jakýkoliv nástroj a nechte se jím inspirovat. Hrajte na něj třeba dvě hodiny. Je úplně jedno, jestli zvolíte kytaru, baskytaru, bicí, klávesy, nebo něco jiného. A je také úplně jedno, jestli začnete hrát teď, nebo za deset let. Chceme ale být svědky toho, jak na našich nástrojích vyrůstá nová generace hudební komunity, která díky pozitivnímu vibu vytvoří zatím neslýchané. Budete to zrovna vy? A proč by ne?

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

smysly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové Maličkosti

Náš vůdce REŽIE DENNIS GANSEL 2008

I když se film režiséra Gansela může zdát místy lehce amatérsky natočený, jeho výpovědní hodnota vydá za ty nejlepší filmy. Náš vůdce na příběhu z německého gymnázia dokazuje, jak rychle a jednoduše dokáže (nejen) malá skupina lidí spadnout k totalitnímu smýšlení. Pedagogický experiment oblíbeného učitele se vymkne kontrole. Vznikne studentská fašistická organizace s názvem Vlna, která se pomalu valí nejen školou, ale i městem. Jestli bychom si měli něco velmi důrazně připomínat, tak je to boj o demokratické hodnoty. Náš vůdce je přesně tím fi lmem, který vás donutí se nad touto problematikou zamyslet. Nemůžete si ho promítnout ve škole?

V poslední době dělaj mi radosti až do morku, do kosti drobnosti Toaleťák růžovej, na nějž je výprodej, višňová kapsa a pohled na psa Zvuk deště, když usínám, z úhoře sushi, když kšandy napínám a prej mi to sluší Cappucino Irish cream, když hůlkama oběd jím, ponožky s Michelangelovým Davidem když zasmradím Když dostanu dopis nebo čtu Afterdark od Haruki Murakamiho oblíbenýho mýho

KNIHA Metro 2035 DMITRIJ GLUCHOVSKIJ KNIŽNÍ KLUB, 2015

Závěrečný díl ruského sci-ﬁ románu Metro je na stáncích! Zatímco svět, jak ho známe, je zničen a na svém povrchu kontaminován radioaktivním zářením, pod povrchem to žije. Ti, co stačili se zvukem sirén zaběhnout do hlubin moskevského metra, zde dále přežívají a vytvářejí si vlastní společenství. Jsou ale jedinou skupinkou, co přežila ozvěny třetí světové války, nebo existují další lidé i mimo metro? Zatímco druhý díl (Metro 2034) navazoval na svého předchůdce jen nepřímo, v novince se do příběhu opět vrací hlavní hrdina Arťom. Dmitrij Gluchovskij se díky tomuto románu stal jedním z nejvlivnějších ruských spisovatelů. A to svůj postapokalyptický příběh původně sdílel jen po částech zadarmo na internetu.

Zmrzlinovej piknik, kdž vidim padat sputnik, když psát mě to nutí, plus LGBT hnutí Přírodou procházky, nepsaní docházky, od kolejní chásky vzkazy z lásky V poslední době dělám, co mě baví Plní mě to radostí, až se skoro dávím #srdíčko

FESTIVAL Krásné psací stroje! DIVADLO NA ZÁBRADLÍ, PRAHA 2. KVĚTNA 2016

Jan Zábrana, Josef Škvorecký, Jiří Kolář a Bohumil Hrabal ožívají na divadelních prknech. Z pera Miloše Orsoně Štědroně pro Divadlo Na zábradlí tentokrát vznikla hra čistě o literatuře a jejích českých velikánech. Autoři v představení soupeří nejen mezi sebou, ale i s těžkou normalizační dobou. Zbraněmi jim jsou jen jejich ruce na psacích strojích. Aby toho nebylo málo, ve hře se i zpívá. A kdo by chtěl přijít o pěvecký výkon Bohumila Hrabala? Ani na zahraniční autory se ve hře nezapomíná, na jevišti se objeví sám velký Allen Ginsberg!

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: MARTIN KUSYN, VOJTĚCH STÁDNÍK, ONDŘEJ KONOPÁSEK

Jan Vrobel I neonacisté mají lidská práva

S Honzou jsme se seznámili na Facebooku. Bylo to minulé léto, kdy na budapešťském nádraží Keleti seděly tisíce uprchlíků ze Sýrie, v menší míře i z Afghánistánu a Iráku. Nikdo v Evropě moc nevěděl, co s nimi, a zatímco se politici dohadovali, ti lidé – stovky rodiny s dětmi – tam pořád seděli a seděli. Honza byl jedním z těch, co pro ně organizovali a dováželi humanitární pomoc. V pražském Crossfit Centru, kam chodí cvičit, uspořádal sbírku, věci pak naložil do osobáku a vyrazil na Keleti. Vrátil se plný dojmů, které sděloval na sociálních sítích. Těm, kdo měli zájem, vysvětloval, jak můžou stejnou věc podniknout sami. Sledovala jsem to a vytvářela si představu: Občanský aktivista. Idealista. Velice systematický. Charismatický. A má folkmetalovou kapelu Cruadalach. Kromě toho, jaké štěstí, vystudoval práva na Karlově univerzitě, takže pro rozhovor o lidských právech bych těžko našla někoho vhodnějšího. Následující dotazy mi přeposlali středoškolští učitelé občanské nauky jako příklady, s čím se tak na toto téma ve svých hodinách nejčastěji setkávají. Nejsou to genocidy, hladomory, mučení nebo obchod se ženami, ale docela všední agenda.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

Svoboda slova nám zaručuje, že každý může vyjadřovat svůj politický názor. Ale může u toho vyjadřování trošku lhát? Lhaní není v tomto státě trestné. Základní lidská práva a svobody sice k tomu, abychom mohli lhát, neslouží, a kdo to dělá, ten je vlastně zneužívá, ale ano, může lhát a nic se mu nestane. Lidská práva a svobody jsou v našem právním řádu především od toho, aby lidi mohli žít svobodně a neubližovali si. Ale počítá se samozřejmě i s tím, že jsou nedokonalí a lžou. Pokud je lež společensky nebezpečná, je trestná. Příklad takové lži je popírání holocaustu. Většinou ale lidi mohou jeden druhému lhát zcela beztrestně. Svoboda projevu chrání všechny, i ty, kdo to s ní nemyslí dobře – demagogy, podvodníky, prospěcháře. To je určitá slabina demokratického právního státu. Nebo síla, záleží na tom, jak se na to díváš. Já spíš jako na tu sílu. Když tedy politik bude tvrdit, že Země není kulatá, nevadí to? Ne. Ale když bude prohlašovat, že holocaust je výmysl a ve skutečnosti se nic takového nestalo, bude mít problémy se zákonem? Měl by mít, pokud bereme vážně trestní zákon. Právo vždy obsahuje to, co je psáno, tedy takzvané law in book, a pak law in action, to je, jak se ve společnosti dodržování práv vymáhá v praxi. U nás jsou soudy pomalé a v některých případech ta vůle vymáhat dodržování práva není ani tak velká – například máme paragraf o šíření poplašných zpráv, a ten kdybychom měli brát vážně, seděla by v tuto chvíli asi půlka republiky, s nadsázkou řečeno, samozřejmě. Nemůžu dopředu říct, jestli popírač holocaustu bude mít problémy, protože to nevím. V minulosti byli někteří lidé odsouzeni, ale mezitím se společenské klima trochu změnilo a neumím odhadnout, nakolik by se tím naše justice zabývala teď. Adam B. Bartoš (novinář, konspirační teoretik, neúspěšný politik, pozn. red.) je za své projevy stíhán policií, protože vyzývá k násilnému svržení vlády. Za antisemitismus je dokonce odsouzen. Společenská nebezpečnost se posuzuje podle kontextu. Když někdo bude vykřikovat, že holocaust je výmysl, někde v hospodě u stolu, nemělo by se mu stát nic. Pokud o tom začne psát novinové články a shromažďovat kolem sebe příznivce, kteří to budou šířit dál, tak by problém se zákonem měl mít. Co je poplašná zpráva? Když někdo úmyslně šíří vymyšlené informace, které mají vyděsit obyvatelstvo. Například napíše na Facebook, že uprchlíci u nich ve vesnici znásilnili ženy a děti, vyloupili domy a odehnali dobytek přes hranice do Německa. A vybídne ostatní, aby to sdíleli. Účelem takové zprávy je vzbudit v ostatních strach a nenávist, které z nich udělají spojence. Já se na to dívám, a možná jsem v tom hodně radikální, jako na takový terorismus light. Lžeš

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

a vymýšlíš si, abys v populaci šířila hrůzu, teror. To se u nás v posledních letech děje s výrazně zvýšenou intenzitou. Tomu, kdo věří v pravdivost takové zprávy a šíří ji dál, se ale nic nestane. Takže se asi špatně dohledává a dokazuje, kdo to vypustil jako první, ne? Asi jo. Nicméně od toho tady máme vládní, případně neziskové organizace, které by to měly monitorovat, pokud to nezvládá sama policie. Tady bych rád vysvětlil, že neziskové organizace plní za stát některé jeho funkce, které sám není schopen dobře vykonávat. To je pointa celého neziskového sektoru. Dělat práci, na kterou stát nestačí, protože nemá kapacity, ale která je společensky důležitá. Spousta lidí tento smysl vůbec nechápe. Domnívají se, že neziskovky jsou nějaká zašívárna, což někdy taky může být, ale v principu je neziskový sektor velmi důležitý. Naše policie je ve stavu, kdy není schopná všechny případy šíření poplašných zpráv vyšetřovat a potírat. U řetězových mailů a na sociálních sítích je dohledávání složitější než u konspiračních serverů, které kromě vyvolávání paniky taky často šíří ruskou propagandu. Na to ostatně upozorňuje i naše kontrarozvědka, Bezpečnostní informační služba. Uvádí to ve svých výročních zprávách, mluví se o tom na půdě parlamentu a dnes je to už všeobecně známá věc. Takže u těchto serverů se dají dohledat autoři zpráv, jenže ti jsou zase často v anonymitě, například šéfredaktor serveru Aeronet vystupuje výhradně pod přezdívkou Vedoucí kolotoče. Ví o sobě, že operuje proti zájmům českého obyvatelstva a že kdyby někdo odhalil jeho občanské jméno, čelil by pravděpodobně by mnoha trestním oznámením a vyšetřování policie.

V absolutní svobodě projevu by se nám žilo špatně, například by bylo zcela legální vybízet k lynči. Něco jako pojďte, zabijeme všechny negry! Nebo pojďte, zabijeme všechny bělochy!

Právo na individualitu. Existuje takové právo vůbec? Takový termín slyším poprvé… Já bych začal asi

takhle – člověk si může dělat vysloveně, co chce, pokud mu to nezakazuje zákon. Co není zakázáno, je dovoleno. Veřejná moc, zjednodušeně řečeno stát, se oproti tomu musí řídit pouze zákonem a ničím jiným. Pokud na něco není zákon, veřejná moc nesmí podnikat nic. A restriktivní zákony, tedy ty, které něco zakazují, už nejsou úplně v souladu s moderní představou o tom, jak by se měla veřejná moc chovat. V západní Evropě, kam patříme, došly státy k závěru, že represe není vlastně příliš účinná. Máme celou škálu lidských, občanských a sociálních práv, nejstarší a nejdůležitější z nich jsou právě ta lidská, mezi které patří právo na život, právo na osobní svobodu, na lidskou důstojnost a osobní čest, právo na svobodu pohybu a tak dále. A tohle všechno se myslím dá shrnout pod pojem právo na individualitu, které je vlastně základem naší civilizace. Staráme se o člověka jako o jednotlivce. Jednotlivec neslouží kolektivu, ale kolektiv slouží individualitě lidské bytosti. To je rozhodně paradigma, ze kterého pramení celý náš právní řád za posledních sto let. Právo na individualitu není legální termín, v právním řádu ho nenajdeme, ale já bych řekl, že ho máme, že je obsaženo v právu na myšlení a svědomí, v právu na informace nebo ve svobodě náboženského vyznání či projevu. To vše nám zaručuje, že každý z nás má právo projevovat se jako unikátní lidská bytost. Omezuje školní řád toto moje právo na individualitu, když mi zakazuje nosit do školy minisukně, velké výstřihy a nalepovací řasy? Musím poslechnout, nebo si můžu stěžovat? A pokud ano, tak kam si mám jít stěžovat? To je otázka, kterou učiteli položila jeho studentka středoškolačka. Hmmm… Haha. To je těžká otázka. Já si myslím, že tohle by škola nikomu zakazovat neměla. Ani klukovi, když už jsme u toho. Podle mě na to nikdo právo nemá. Tak teď zrovna se řeší případ Eman Ghaleb, studentky teplického gymnázia, která je muslimka a nosí šátek. Ředitel dostal několik desítek dopisů, aby ji za to ze školy vyloučil, což on odmítl, protože Eman je dobrá studentka a školní řád gymnázia nošením šátku nijak neporušuje. Tím si od pisatelů okamžitě vysloužil nálepku vlastizrádce. Eman žije v České republice od svých pěti let, šátek nosí pořád a nikdy to nikomu nevadilo, až teď. Příčinou je pochopitelně nepřátelské naladění části společnosti vůči muslimům. Ano, to je podobné. Nošení šátku je pro Eman součástí její identity. Nemusí ho nosit, ale ona chce. Vyjadřuje tedy svou individualitu a nikomu tím neubližuje. Učitel nemá právo jí to zakázat. Možná snad rodiče, pokud ještě není plnoletá, ale jinak nikdo. Podobný dotaz, individualita je pro mladé lidi zřejmě hodně důležitá: Můžou mě ve škole nutit, abych se přezouval? Bačkory mi vždycky úplně zničí celý promyšlený koncept outﬁtu. Nejsou tím porušována moje lidská práva?

Pokud nebudeme využívat svých občanských práv a svobod, stát může snadno dojít k názoru, že je nepotřebujeme, a nenápadně nám je začne odebírat

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

Hahaha, ne, to není porušování lidských práv. Tento problém bych do takového extrému nehnal. Pokud se nebudeme ve škole přezouvat, lituju toho, kdo to bude muset po nás uklízet. Na každé chodbě, v každé třídě. Taková práce mi přijde zbytečná a jednodušší je prostě se přezout. Asi to není na vyhazov ze školy, to v žádném případě, na druhou stranu má škola právo požadovat po mně jistou míru ohleduplnosti a respektu vůči okolí. Právo na outﬁt… chm, no dobře, ale s lidskými právy bych to tedy nespojoval, to mi přijde spíš jako jejich devalvace. Rozumím vzdoru proti autoritám a institucím, ale musím u toho přece taky trochu přemýšlet, jestli už to náhodou nehrotím tak, že je to směšné. Tím, že po mně někdo vyžaduje ohleduplnost, skutečně má lidská ani občanská práva neporušuje. A přiznávám, že jsem se na gymplu také velmi nerad přezouval a ke konci jsem na to už dost kašlal. Problém přezuvek možná není tak malicherný, jak se na první pohled zdá. A já mám řešení. Místo bačkor doporučuji černé tenisky. Ty žádný outﬁt nezničí, naopak mu dodají potřebnou coolness. Další otázka se týká uniforem na soukromých školách. Není jejich vyžadování porušováním lidských práv? Mohlo by být, kdyby jejich nošení vyžadoval stát a bez uniformy bychom prakticky neměli šanci studovat na státní škole. Soukromá instituce si oproti tomu může zavést dress code, jaký chce. Nikdo nás nenutí do takové školy chodit. Uniformy potlačují individualitu, na druhou stranu stírají sociální rozdíly. Pokud se mi to nelíbí nebo nevěřím, že je uniforma k něčemu dobrá, mám možnost volby. Co se stane s lidmi, kteří porušují lidská práva? Jdou do vězení? To je hodně obecná otázka, takže těžká odpověď. Lidská práva se dají porušovat milionem způsobů a některé z nich jsou, bohužel, zcela legální. Pokud někdo porušuje lidská práva systémově, protože má v rukou státní moc, společnost se ho většinou snaží zbavit. Protože lidská práva jsou klíčová. Nezadatelná, nezrušitelná, máme je vždy a za každých okolností. Je jedno, jestli si myslíme, že jsme k nim přišli evolucí, nebo nám byla dána civilizací, či od Boha. Nejen náš stát, ale celá euroamerická civilizace stojí na premise, že lidská práva jsou rozpoznatelná každou lidskou bytostí. Prostě v sobě nějak víme, co je správné. Základní lidská práva, jako je právo na život nebo právo na svobodné myšlení, ve skutečnosti porušuje málokdo. Upřít někomu právo na život je vražda a tu netolerujeme. Nebezpečné vyhrožování je trestný čin a tak dále. Je ale dobré vědět, že žádný zákon není neměnný a v historii se už mnohokrát stalo, že trestné činy byly postupně legalizovány. Třeba v nacistickém Německu byla vražda v souladu se zákonem, pokud sis vybrala tu správnou oběť. V socialistickém Československu byla zase legální krádež – protože co jiného bylo znárodnění soukromého majetku? Jakmile se komunisté ocitli na vrcholu pyramidy moci, okamžitě zlegalizovali systémové porušení práva

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

na soukromý majetek, dnes ústavní právo zakotvené v Listině základních práv a svobod. Všude, kde platí evropská kontinentální právní kultura, jdeš do vězení pouze v případě, že spácháš trestný čin a naplníš všechny jeho podmínky tak, jak jsou vyjmenovány v trestním zákonu. Za nic jiného do vězení nejdeš a dostat se do něj je ve skutečnosti poměrně těžké. Aspoň tedy v tuto chvíli. Takže kdyby vláda například uzákonila, že se nesmíme stěhovat, že prostě každý musí zůstat tam, kde teď právě je, bylo by to legální? Bylo by to protiústavní. Proto máme ústavu – aby politickým činitelům bránila takové zákony přijímat. Už za Rakouska-Uherska byla vytvořena takzvaná pojistka ústavnosti, říkáme jí Ústavní soud. To je na politice nezávislý kontrolní orgán, který dohlíží, jestli jsou zákony země v souladu s ústavou. A pokud nejsou, tak má povinnost je zrušit jako nelegální. To je naše obrana proti komukoliv, kdo by měl chuť zavádět zde praktiky totalitních režimů.

Právo na informace neznamená, že všichni máme nárok vědět všechno. Upřímně – vždyť by nás to zničilo.

Aha, tak to jsme za minulého režimu Ústavní soud asi neměli, co? Ne. Poprvé vznikl v roce 1921 čili za první republiky. Během druhé světové války jeho činnost zanikla a po jejím skončení už nebyla obnovena. Komunistická strana Ústavní soud nepotřebovala, hybnou silou spravedlnosti byl podle ní neomylný hněv lidu. Ústavní soud byl obnoven až po revoluci, v roce 1991. Ústavní soudce jmenuje prezident a podle toho, jaký je on sám, vypadá i složení soudu – někdy příjemně, někdy zase méně. K současnému složení bych se nerad vyjadřoval. Co je popichovatelovo veto? Podle tazatele to nějak souvisí s lidskými právy. Popichovatelovo veto? To mi tedy moc nezní jako právnický termín. Ne, nevím, co to je, ale zajímá mě to. Podíváme se, co říká Google. Aha, tady: Popichovatelovo veto je omezení svobody projevu z obavy z reakce na ni. A jak, prosím tě, přesně zní ta otázka? Přesně zní: Co je popichovatelovo veto? To jste asi vy, ne? Lol. Ach tak… Dobře, k tomu bych řekl asi jednu důležitou věc. Některá základní lidská práva se

navzájem popírají. To je dáno už z principu, typickým příkladem je svoboda projevu a právo na ochranu osobnosti. Nemůžeme je uplatňovat v absolutní míře, protože využitím jednoho se snadno dopustíme porušení druhého. Nemůžeš si říkat absolutně, co chceš, aniž bys tím porušila právo na ochranu osobnosti jiného člověka. A ani žádná jiná lidská práva, o kterých zde hovoříme, nejsou absolutní. Je správné omezovat jejich platnost zákonem, samozřejmě v míře pokud možno co nejmenší. Najít tuto co nejrozumnější a nejspravedlivější míru omezení je úkolem právního řádu a nezávislých soudů. Pokud někdo zneužívá svobodu projevu k tomu, aby v ostatních povzbuzoval nenávist, která bezprostředně vede třeba k násilí na skupině obyvatel, je rozumné mu to nedovolit. Čistě technicky. Takže popichovatelovo veto je termín, který slyším poprvé, ale ten mechanismus, který se pod ním skrývá, dobře znám. Už Masaryk říkal: Tolik svobody, kolik možno, tolik řádu, kolik nutno. V absolutní svobodě projevu by se nám žilo špatně, například by bylo zcela legální vybízet k lynči. Něco jako pojďte, zabijeme všechny negry! Nebo pojďte, zabijeme všechny bělochy! Země, kde má svoboda projevu dlouhou a silnou tradici, jsou Spojené státy. Tam se můžeš po ulici procházet třeba v nacistické uniformě a je to legální. Když někdo někoho zabije, pozůstalí by nejradši zabili toho vraha. To je pochopitelné, jenže my jim to nesmíme dovolit. Nesmíme dovolit, aby se stali sami vrahy. I zločinec má lidská práva. Právo na spravedlivý soudní proces, na obhájce a tak dále. To je dlouhá cesta od starověkých zákonů oko za oko, zub za zub, smrt za smrt. Nemůžeme se tam vracet. Musíme jít dopředu a updateovat náš systém na stále vyšší úroveň. Společnost ve dvacátém století dobře poznala, že od slova k činu občas vede velmi strmá a rychlá cesta. Kdybych byl na celém světě jenom já sám, moje svobody by byly absolutní, neomezené. V momentě, kdy bychom byli dva, musí moje svoboda končit tam, kde začíná svoboda toho druhého, jinak se za chvíli pozabíjíme nebo se musíme rozdělit a žít každý sám. Je v souladu s lidskými právy vydávat takové knihy jako Mein Kampf nebo náboženské knihy, které schvalují nenávist a násilí nejen k nějaké skupině obyvatel, ale rovnou vůči celým národům? Za určitých podmínek je možné vydat Mein Kampf zcela v souladu se zákonem. Například jako historický dokument opatřený předmluvou, kde vydavatel vysvětlí, proč knihu vydává a k čemu by podle něj měla sloužit. Pokud k poznání a poučení se z historie, nikdo nebude mít námitek. Pokud ji vydá jako příručku pro stoupence národního socialismu, je to v rozporu se zákonem. Záleží tedy na kontextu a lidé, kteří to nechápou, pak často říkají, že naše soudy mají dvojí metr. Dále záleží na tom, jak s knihou bude zacházet ten, kdo si ji koupí v knihkupectví. Pokud ji studuje jako historický dokument, fajn; pokud z ní začne veřejně předčítat a vybízet ostatní, aby se připojili

k Hitlerovým myšlenkám, je to jiná situace. Stejné s náboženskými knihami. A tady bych zvlášť prosil, aby se k jejich obsahu vyjadřovali jen lidé, kteří znají historické okolnosti jejich vzniku, mají povědomí o životě té doby a tak dále. Nestačí jen číst a vytrhávat skandální pasáže podporující nějaké moje podezření, že věřící nás chtějí zamordovat. A teď mluvím jak o muslimech, židech a křesťanech, tak o hinduistech. Jejich posvátný text Bhagavadgíta začíná tím, že Ardžuna vyráží do boje povraždit své příbuzné. V celé knize prakticky neopustíme bitevní pole. Nedoporučuji nikomu, aby se oháněl náboženskými texty bez znalosti jejich historického, spirituálního a metaforického významu. A ty v České republice, jedné z nejateističtějších zemí světa, zná málokdo. Právo na informace. Je fér to, co udělal Snowden? Ježiš, tak to skutečně nedokážu posoudit. Právo na informace je omezené právním řádem stejně jako všechna práva, o kterých jsme dosud mluvili. Právo na informace neznamená, že všichni máme nárok vědět všechno. Upřímně – vždyť by nás to zničilo. Takže na tuhle otázku teď nedovedu jednoznačně odpovědět. Poslední otázku mám já. Proč to, Honzo, všechno děláš? Proč pomáháš uprchlíkům, proč se občansky angažuješ, proč jsi aktivistou? Co je na tom tak skvělého? Lidi mají tendenci považovat občanský aktivismus za něco přehnaného. Aktivista je podle nich někdo, kdo to moc hrotí. Ve skutečnosti je to normální občanská angažovanost ve věcech veřejných. Věcmi, které dělám já, uplatňuju svoje občanská práva. Chovám se v souladu s ústavou, ale lidi na to nejsou nějak zvyklí. Pokud mám právo na politický protest, právo na shromažďování a petiční právo, tak je v zájmu celé společnosti, abych těchto práv využíval, protože tím upevňuji právní stát a vytvářím tu tolik potřebnou občanskou společnost. Co je občanská společnost: Ideálně co nejširší základna lidí, kteří se aktivně podílejí na chodu společnosti, a tím kontrolují, jestli stát vykonává dobře svoji práci. Pokud nebudeme využívat svých občanských práv a svobod, stát může snadno dojít k názoru, že je tedy nepotřebujeme. A nenápadně nám je začne odebírat. Rozumný občanský aktivismus je tedy prospěšný celé společnosti, každému z nás.

Když mi bylo 13 Mým největším vzorem byl… Asi Jonathan David, zpěvák KoRn. To byla kapela, kterou tehdy alternativní kids strašně žraly. Spoustu lidí to dostalo k metalu a HC, což je jedině dobře! Ve škole mě nejvíc bavilo… Obecně čeština a dějepis, ale záleželo na učitelích. Někdo učit umí a nadchne tě i pro věc, na kterou nemáš buňky, někdo učit neumí a otráví ti i oblíbené předměty. Já si v některých hodinách raději četl pod lavicí a dalo mi to mnohem víc. Važte si dobrých učitelů! Jsou strašně důležití. A nebavilo… No právě ti neschopní učitelé. I takové jsme měli, byť jich naštěstí nebylo moc. Nikdy mi moc nešla matematika, chemie a fyzika, ale zpětně jsem si k nim vypěstoval láskyplný vztah. Stále jim nerozumím, ale mám k nim velký respekt. Rodiče mi vždycky říkali… Různý věci, hlavně mě učili být slušnej člověk. Díky tomu dneska lidi vůbec nerozděluju podle vnějších atributů, zajímá mě pouze, jestli mají nějaký životní hodnoty a jaký. Když nemají žádný, tak mi většinou nemají co dát. Lidi, co myslí v intencích úspěchu a peněz, jednoduše nevidí život, nevnímají ho, proklouzává jim mezi prsty. Často se mi zdálo… Že mi nikdo nerozumí a že se kvůli tomu musím změnit. Časem jsem přišel na to, že podobné pocity zažívá kdekdo a nejlepší je být prostě upřímnej – jsem takovej a takovej; berte, nebo nechte ležet. Budete zírat, ale rychle se kolem vás objeví lidé, kteří vás přijmou a budou milovat právě proto, že jste neopakovatelnej unikát. Nesnažte se být někým jiným. Každý v sobě má obrovskej potenciál, ze všeho se dá udělat síla. Vytvořte si sami k sobě hezkej vztah. Tomu, co na sobě nemáte rádi, se snažte porozumět. Jde to, když jsem to dokázal já, dokážete to taky! O holkách jsem věděl, že… Tak o holkách jsem nevěděl nic. Věděl jsem, že maj z mýho pohledu divný zájmy a idoly, ale to já měl z toho jejich asi taky. Začal jsem si s nimi skutečně rozumět až jako dospělej. Chlap se má dívat na ženy především jako na lidský bytosti, osobnosti, který jsou zajímavý a mají mu co předat. Pokud se na ně budete dívat

W W W.REDWAY M AG.C Z

jako na trofeje nebo na někoho, kdo to má „prostě hozený jinak“, kloužete k bolestný iluzi. Nejvíc jsem se bál… Asi že mi někdo ublíží. Ale jak člověk stárne, zjišťuje, že strach je obecně zbytečný. Neříkám pud sebezáchovy, ten je důležitý a je základem pro mnoho našich činů, ale obavy, strach… To jsou vesměs zbytečnosti. Drtivá většina věcí, kterých se bojíte, se nikdy nestanou, a ty, co se stanou, těch se nemá smysl se bát předem. Máte jen jeden život, urvěte z něj maximum, využijte ho pro surfování na karmickým tsunami. Buďte warrioři! Vy máte tvořit nová pravidla, bejt svobodný a mít odpovědnost za své životy a životy svých blízkých. Máte obrovskou moc měnit věci kolem sebe, nenechte si nikým namluvit, že tomu tak není. Just do it! Nejvíc jsem si přál… Rozumět věcem. A asi mít jednou rodinu s holkou, se kterou bych měl fakt dobrej vztah. Zpětně viděno, snaha rozumět věcem mě dostala tam, kde jsem dneska, a rozhodně si nestěžuju. Se sny se to má tak, že se plní. To je moje zkušenost. Ale člověk musí být připravený na to, že každý splněný přání je jenom další test. Nic není zadarmo, všechno je lekce. Když to budete brát jako nedílnou součást života, stane se z něj neuvěřitelně dobrodružná cesta. Dostáváte rány, ale soustředíte se na to, že vás šlechtí. Nádhernej pocit. Myslel jsem si, že až budu dospělý, tak… Lidi přestanou být blbí. Že všichni vyrosteme a začneme bejt chytrý, že všechno začne dávat smysl. Ale ne, milé děti, připravte se na to, že většina lidí zůstane ztracená po celý život. Makejte na tom, aby to nebyl váš případ. Mějte velké a krásné sny a jděte si za nimi cílevědomě každý den. Prostor toho, co je možný a nemožný, určuje vaše mysl, nikoli učitel nebo úředník. Zní to jako pindy, jenže je to pravda. Zažil jsem neuvěřitelný věci jen proto, že jsem si trouﬂ snít a mít otevřenou hlavu. Neradil bych vám něco, o čem bych si nebyl stoprocentně jist, že je to správné.

téma /

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

ILUSTRACE: ANTONIE NOVÁ

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: GILBERT DU MOTIER, MARKÝZ DE LA FAYETTE A KOLEKTIV AUTORŮ FOTO: WIKICOMMONS

DÍKY, FRANCOUZI! Představitelé francouzského lidu, ustanoveni v Národním shromáždění, domnívajíce se, že nevědomost, zapomenutí nebo pohrdání lidskými právy jsou jedinými příčinami veřejných neštěstí a zkorumpování vlád, rozhodli se vyložit v slavnostní Deklaraci přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka za tím účelem, aby tato Deklarace, neustále jsouc před očima všem členům lidské společnosti, uváděla jim stále na paměť jejich práva a jejich povinnosti; aby činy zákonodárné moci a činy výkonné moci mohly být v každé chvíli porovnávány s účelem každé politické instituce a byly v důsledku toho chovány ještě více v úctě; aby požadavky občanů, když se budou napříště zakládat na jednoduchých a nepopíratelných zásadách, směřovaly vždy k zachování ústavy a ku blahu všech. V důsledku toho Národní shromáždění uznává a vyhlašuje, za přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší Bytosti, tato práva člověka a občana:

1. Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.

2. Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku. 3. Princip veškeré svrchovanosti spočívá v podstatě v národu. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj nebyla výslovně odvozena.

4. Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem. 5. Zákon má právo zakazovat pouze činy škodlivé společnosti. Nikomu nemůže být bráněno v tom, co není zakázáno zákonem, a nikdo nemůže být nucen činit něco, co zákon nenařizuje.

6. Zákon je vyjádřením všeobecné vůle. Všichni občané mají právo účastnit se osobně nebo prostřednictvím svých zástupců při jeho vytváření. Zákon má být stejný pro všechny, ať už poskytuje ochranu, či trestá. Všichni občané, jsouce si před zákonem rovni, mají stejný přístup ke všem hodnostem, veřejným úřadům a zaměstnáním, podle svých schopností a jen na základě rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání.

7. Každý člověk může být obžalován, zatčen nebo uvězněn pouze v případech stanovených zákonem a pouze způsoby, které zákon předepisuje. Ti, kteří vyžadují, vyhotovují, vykonávají nebo dávají vykonávat svévolné příkazy, mají být potrestáni; ale každý občan předvolaný nebo vzatý do vazby na základě zákona musí okamžitě poslechnout, jinak se stává vinným pro odpor.

schváleného a vyhlášeného před spáchaným činem a zákonně prováděného.

9. Každý člověk je pokládán za nevinného až do té doby, kdy je prokázána jeho vina; jestliže se pokládá za nezbytné zatknout jej, každá přísnost, která by nebyla nutná k zajištění jeho osoby, má být přísně potlačena. 10. Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.

11. Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených. 12. Záruka práv člověka a občana vyžaduje existenci veřejné moci; tato moc je tedy zřízena ve prospěch všech, a ne tedy k osobnímu užitku těch, kterým je svěřena. 13. K vydržování veřejné moci a k úhradě správních výdajů je zapotřebí společných daní; mají být rovnoměrně rozvrženy na všechny občany podle jejich majetkové schopnosti.

14. Všichni občané mají právo určit sami nebo prostřednictvím svých zástupců potřebnost veřejných daní, svobodně k nim dát souhlas, kontrolovat jejich používání, určit jejich kvótu, základ, způsob jejich vybírání a dobu jejich trvání. 15. Společnost má právo žádat na každém veřejném úředníkovi počet z jeho činnosti.

16. Společnost, ve které záruka práv není zajištěna a ve které rozdělení moci není zavedeno, nemůže o sobě říkat, že má ústavu. 17. Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.

8. Zákon má stanovit pouze tresty, které jsou nezbytně a zřejmě nutné; každý může být potrestán pouze na základě zákona,

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

ZDROJ: AMNESTY INTERNATIONAL

W W W.REDWAY M AG.C Z

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

téma /

TEXT: LAURA HAISELOVÁ ILUSTRACE: MARIE HLADÍKOVÁ (MARHLAD.COM)

ZNÁTE SVÁ PRÁVA? Všechny děti mají svá práva. Je to psáno v Úmluvě o právech dítěte, kterou před dvaceti lety přijalo 193 států světa, včetně České republiky. Bohužel, mezi podepsáním papíru a skutečným uplatňováním je často rozdíl.

PRÁVO NA ŽIVOT

Základní právo všech lidí, které se týká i ještě nenarozených dětí. Proto jsou v některých zemích potraty ilegální. V České republice je zákon dovoluje nejpozději ve dvanáctém týdnu těhotenství. Podle našich zákonů není embryo lidskou bytostí, nelze je například pohřbít ani na přání rodičů.

PRÁVO NA OCHRANU

Dítě má právo být chráněno před násilím. A tady se u vás coby budoucích rodičů opravdu přimlouváme – nebijte svoje děti. Není to výchovné, není to správné, jen ponižující a ze strany dospělého slabošské. Má deset jiných možností, jak uplatnit svou autoritu.

PRÁVO NA NÁZOR

Nikdo nesmí dítěti nařizovat, co si má myslet. Je přece nefér, když dospělí ovlivňují jeho a nedají mu šanci vytvořit si vlastní názor. Mladý člověk si na to zvykne a nebude si schopen vybudovat svůj úsudek. Celý život bude běhat za maminkou, tatínkem nebo paní učitelkou s dotazy, co je správně – protože správně je přece to, co říkají dospělí!

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

PRÁVO NA VZDĚLÁNÍ

Součástí vzdělání je také přístup učitelů. Žáky nelze považovat za andílky nikde na světě, ale jsou zde hranice toho, co si k nim učitelé mohou dovolit. Vynucovat si poslušnost neustálým řvaním, nadávkami, fyzickými tresty, shazováním věcí z lavice, ponižováním a posmíváním se za každou chybu je nepřípustné. Na takové učitele si můžete stěžovat buď řediteli školy, nebo krajskému zřizovateli.

PRÁVO NA PÉČI

To neznamená, že máš právo, aby ti rodiče uklízeli v pokoji, myli za tebe nádobí a psali tvoje úkoly. Myslí se tím péče, kterou většina z nás považuje za samozřejmou. Že se o tebe rodiče postarají, když onemocníš. Že ti dávají najíst. Že je zajímá, jak se ti daří ve škole. Že ti kupují oblečení a platí kroužky. Že tě nenechají spát pod mostem.

PRÁVO NEBÝT DISKRIMINOVÁN

Každé dítě je jiné a má právo být tolerováno takové, jaké je. Nesmí být omezováno jen proto, že se v něčem liší od ostatních, ať už je to barva kůže, barva laku na nehty, náboženství, velikost nosních dírek, politický názor, styl oblékání nebo sexuální orientace. ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

PRÁVO BÝT VYSLYŠEN

Když si dítě samostatně vytvoří názor, má právo ho dát najevo. Mělo by se podílet na rozhodování o věcech, které se ho týkají. Takže když se rodiče rozvádějí, soud by se měl zeptat hlavně dítěte, se kterým z rodičů chce zůstat. Čím je dítě starší a vyspělejší, tím větší váhu by měl jeho názor mít.

smartbox /

Sex, láska, starosti P

roč je pro kluky tak důležité, jestli mají velký penis? Já jenom, že když si nadávají, tak říkají, že ten druhý ho má malého. Když si nadávají holky, neříkají „ty máš malý prsa“. Já vím, že je to divný dotaz, ale zajímalo by mě to. Zvědavá holka, je mi šestnáct Milá Zvědavá holko, penis a jeho rozměry jsou velmi významnou součástí mužské identity (viz následující otázka Čtenáře), což se odráží právě i v oblasti jazyka a mezilidské komunikace. Kluci a muži často hovoří o svém přirození jako o NĚM, jako kdyby to byla bytost, která si žije svým, na svém majiteli nezávislým životem. Penis je viditelný a nápadný, na rozdíl od vaginy, která je skrytá a tajuplná. Potíž je s jeho rozměry, které jsou, jak víme, proměnlivé, a také s jeho spolehlivostí – v některých situacích. Symbolickým významem penisu (ale i vaginy) se zabývá psychoanalýza např. ve výkladu snů. Věže, stromy, vlaky, to všechno podle tradiční psychoanalýzy představuje penis. A například sen o vlaku v tunelu znamená sen o pohlavním styku. Cílem narážek na nedostatečné rozměry pohlavního orgánu je vždy protivníka ponížit. Stranou vulgárního využití nezůstávají ani ženské pohlavní orgány, jen se s nimi nakládá jinak, skoro bych řekla opačně. Zde totiž na rozdíl od penisu platí, že čím větší, tím horší. Jistě si dokážeš vybavit, co mám na mysli. Nadávky genitálního charakteru mají kulturní odlišnosti. Zatímco v anglosaských zemích je dominantní právě penis, u nás k urážení druhých využíváme více anální tematiku.

o kolika let roste penis? Myslím do délky i do šířky. A jde to nějak přirozeně podpořit? Třeba jídlem nebo tak. Na Googlu jsem nic nenašel. Díky za odpověď. Čtenář Milý čtenáři, teoreticky platí, že penis roste rychle v období puberty, později se jeho růst zpomaluje, ale může trvat až do jednadvaceti let. Protože jeho rozměry jsou do velké míry podmíněny geneticky, nemyslím si, že by bylo možné je nějak výrazněji ovlivnit stravou nebo jinak. V podstatě se dá říct, že na tom budeš pravděpodobně jako tvůj otec. Průměrná délka při erekci (ztopoření) je 14 až 18 cm, v klidovém stavu 10 až 11 cm. Pokud zrovna nepomýšlíš na kariéru pornoherce, navrhuji, aby ses tím příliš netrápil. Velikost není všechno. To ti říkám já, zkušená a vdaná žena. Zdravím tě, Dr. Láskorádová

Zdravím tě, Dr. Láskorádová

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox / jazykové okénko /

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: JAKUB DVOŘÁČEK

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Romština Dobrý ráno, romale! Dalším jazykem v naší sérii kreativních učebnic je řeč, se kterou se většina z nás nejspíš běžně nesetkává, přestože v hovorový mluvě její slova používáme skoro všichni. Romština je v mnoha ohledech fascinující jazyk. Jeho počátky leží někde hodně hluboko v minulosti, ve střední Indii, a dnes jsou její mluvčí rozmístění po celým světě, což se taky odráží na neuvěřitelně vysokým počtu dialektů. My se budeme věnovat slovenské romštině, která je u nás nejčastější. Mimochodem, nikdo pořádně neví, kolik lidí romsky skutečně mluví – odhady se pohybujou mezi třemi a patnácti miliony. Jasný ale je, že existujou pouze dva státy, kde má romština oﬁciální úřední status (Kosovo a Makedonie).

ÍŠ C U E S #1 KDSKYŽY, UCÍŠ SE ROM EN MILION ZÁROV H RECÍ DALŠÍC í ny ve st ře dn př es in a m á ko ře m ě a po to m as ná ro m št er ým a na se ve r ze uč li so ti ís že em e, vl iv y, se kt é př y ov hn ec om Ř ík al i js m R vš í l vn va čo sá bo ko na ne ě a se in en d št m tu ja zy k př ir oz e ja ko hi nd In di i; od ta ro py. Je jic h st ej né vě tv no u Ev is do í do ěp tř m až pa ze ii u ky eč no ce lo u As u. G ra m at ic ud iu m sk ut st ě do st yk , je je ho st př iš el po ce ov íč ek tý če sl e al se í a, co ho m no žs tv be ng ál št in ěl i ky ob ro vs ký pr o co ne m na jít vý pů jč , eš co ůž ně ex ku rz í. m na k ta zi li ch ra te na ní é ek ad al ov kl zá h di vn í R om k za tí m co V ro m sk ýc yk ol iv ko čo xi ku m . A ta ja zy ků . Kd ě vy ch áz í ili lo ká ln í le ln už te vy ev ro ps ký ch di tě vi os en jm en ov án í, pr ra m is i sl oves a zá vl as tn í po jm in a) ne bo pa ůl ež it ěj ší ch zy m), or a (h od ba re v, ne jd í m ám e vý ra ed ě (s án jm ta ov ře ef en oz m ja ko po jm A pa k tu sa . y. ků , sl ov íč ka k) in zy ne čt ja ře h es é (č ýc os nt sk z in di ck bo ce sn ak u vl iv by za ou pe ln a) ne pr oz ra zu jo (p oh ád ka) , ku pe lk a (k a) ed ds ře da s (p ty pu pr ed se

#2 KDYŽ SEŠ

NACHLAZEN OPAKUJ SI S EJ, LOVÍCKA Co se fo ne ti ky tý če , je ro m št in a po a vě tš in u pí m ěr ně je dn sm en ek čt od uc há – pí eš př ir oz en vý jim ek . To še se la ti nk ě ta k, ja k je u ne jv ýr az ně ou vi dí š. Ex is jš í je vy už ív z an gl ič ti ny tu je al e pá án í př íd ec hů r : je to ta ko . M vý ož to ná to zn áš „c h“, kt er ý „p “, „t “ a „k ze se be vy “. N ěc o ja ko ra zí š po vy kd yž tě bo So uh lá sk y sl oven í lí v kr ku a „k h“, „p h“, tr oc hu se u „t h“ a „č h“ kd yk ol iv se to ho du sí š. js ou v ro m rá no pr ob ud št in ě po m ěr íš a m áš kn ně ča st ý, ta ed lík v kr ku kž e , m ůž eš cv ič it .

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

ÍC V E J U PÁD M S O #3 SEDM N EŽ

žn á at ik y je to to čá st je jí gr am t en á, že ve lk á va bá am zn tře vs to ž k, j ja zy ěj ší ne , in do ev ro ps ke íč ka je zá ba vn sy st ém u tý če Ro m št in a je e uč it se sl ov se pá do vý ho su pe r, pr ot ož Co . je ž íru Co sm . ve ou no m in at iv, ýh o ívá jin už z s če št in po el a) id in av pr če št am at ic ký ch a (s te jn ě ja ko a 7. ba m bi lio n gr bn ý: ro m št in o 1, 2, 3, 4, 5 ky ho dn ě po do či li pá dy čí sl zy l, ja tá a en ob m si ru in st js ou a tiv ka vo , ak uz at iv, kt er ej ge ni tiv, da tiv ě řík á lo ká l a u se v če št in ým er nh le kt te , o du pr á in a m st ýh o pá lič ce). Ro m št a př ic há zí u še la tiv, je ho ž ič ka > na po ol ab Je di ná zm ěn (p a e ), kd ce ně lič a po yž je ně co st i zic i ně če ho (n po už ívá m e, kd je ve sk ut eč no , oz na ču jíc í po ). Te nh le pá d dv a – lo ka tiv ky em dy lič ob pá po z ůs ad / zp íp př hl e a po lič ku ku d si ho tím ur či t sm ěr (n na sv ět ě, ne j, ta kž e po em íře zš ěk vý zn am em je ro ov čl la ce ím pr vn cí ch sv ět a do ůž eš se st át v rů zn ýc h ja zy ve fin št in ě. M e ti to tře ba … ůž m p. po rra , Br jíš y. os vo sk y a fin sk zá ro ve ň ro m kt er ej se uč í

#4 PROHLED E

J SVUJ VLASTNÍ S LOVNÍK V prv ním bo dě jsm e po uk az ov ali na to, že rom šti na jaz yk ů – a fun gu pře jím á kv an ta je to i ob rác en ě. slo v z jin ýc h V ho vo rov ý če šti kte rý tře ba no rm ně tak ex ist uje áln ě po už ívá š, a řad a výr az ů, při tom an i ne víš a arg ot, čil i slo va , kd e se vza ly. Jde , kte rý se po už íva hla vn ě o sla ng j tzv. v po ds vě tí. „kérk a“ ne bo „lo Jak o „žv áro“, „č ve“. Ro mš tin a si órk a“, „b en ga “, ale na šla ce stu an gli ckej výr az do slo vn íčk ů po ce „p al“ (ká mo š) tře lý Ev rop ě; ba po ch áz í prá vě od su d.

SE J U Z E #5 NEÍŽOKMY. ŽIJ. NA KN

zy k; na op ak , e po uz e na ja dn ik aj í jm ě ne om ez uj ře oz in y up ad á a po m št m sa ro se ní ra ívá ltu už ku po á ní sk ě m tiv vn Ro o (h la dá ch ak že hr oz ně m ál ně ko lik a de ká áz í z ši rš í př ík la d fa kt , v po sl ed ní ch ě. To hl e vy ch zv rá tit . Je na rm nd fo ý tre an le ps nh kv zy ja ch lí bi ej se sn ah y te ní ck ni vá pi so ůj et m ů ov lá dá sv d na žá dn ý se dn es . m la dš íc h) Ro do ko čo vn ej ná ro to ko í ja at é pl ov A m ě. ce – Ro ed áv al i ús tn ej ku ltu rn í tra di oj e tra di ce př íb ěh př ed áv an by li, sp íš si sv vy pr áv ěn í, př a, dk há po ni kd y m oc ne j zp ůs ob i je ne st ze no iro es př ov to sl m ské u na ul ic i. Je Zá kl ad em ro u, ne bo ve nk ro di nn ým kr uh , že si bu ď do m a v po čí te j s tím ýh o ja zy ka , ne sk m ro jů ko m un ik ac e. ta ut do ce š pr on ik no Po ku d te dy ch . cí ni eb uč dy vy st ač íš s sv oj e živ ot y ta lá da jí – žij ou ře č do dn es ov lý úz em í. i is oj uv sv í so eř ý kt dn es po ň ti, ej ne ov lá dá žá ky. Ro m ové – al pl an et y, kt er vy m ize lo na vě jvě tš í ná ro d di ct ví je dn ou dě h jic a te ď. Jd e o ne je y yb kd a, od šk ná m A by la by oh ro

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox / jak na školu

TEXT: DAGMAR KOZLOVÁ FOTO: INSTAGRAM, ARCHIV AFS

Vzhůru do neznáma a ještě dál To, že studium v zahraničí dělá dobrý dojem na zaměstnavatele a v některých případech má pro náš pracovní život mnohem větší cenu než kolik let strávených na vysoké škole, je dnes docela známá věc. A může to být i naší prvotní motivací, proč se do ciziny vydat. Později se ale přidá touha poznávat svět čistě pro radost. Když se teď zamyslíte nad tím, že byste tady všechno nechali a na rok odjeli, možná vám naskakuje husí kůže. Jenže kdybyste to dokázali, kdybyste se odvážili opustit svoji komfortní zónu, odměna by byla stonásobná.

#AFS @AFSCZ

STUDENTI NA INSTAGRAMU

Tomáš z ČR v Chile

Juanse z Argentiny v ČR

Prao z Thajska v ČR

Ano, mohl jsem za sněhem třeba do Krkonoš, ale já radši vyrazil rovnou do Chile.

Ještě mám pár týdnu v České republice před sebou, ale už teď vím, že na tenhle rok nikdy nezapomenu.

Český Krumlov je úžasný, ale je to jen jedna z tisíce úžasných věcí, které jsem v České republice objevila.

#afs#2016#rok#nejlepší#zážitky

#my#year#afs#2016

#cz#live#afs

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

Nebojme se vyjít z jeskyně Proč se nám zapalují lýtka a něco nás nutí se vydat do neznáma, často dokonce bez znalosti jazyka? Je to přirozená touha po poznání, kterou si možná zpočátku ani neuvědomujeme, je to adrenalin, který přináší každá nová situace a který nás pak mnohdy i nutí zamyslet se nad sebou. Koupíme Lonely Planet nebo jiného průvodce v přesvědčení, že nás to připraví, že nám to pomůže zorientovat se v jiném prostředí. To je bezpochyby pravda, ale to, co se tam dočteme, za čas zapomeneme. Co však rozhodně nezapomeneme, je jiný pocit z větru, jiná vůně kávy. Je to právě ta zkušenost, hluboký prožitek, který nám zůstane na celý život. Z průvodců získáváme informace rozumem, zkušenost zažíváme srdcem a to nám už nikdo nevezme. Po čase stráveném v jiné zemi se vracíme jiní, nahlížíme na věci novýma očima, jsme moudřejší, tolerantnější. Víme už,

že věci nejsou černobílé a že právě to je na tom všem krásné. Máme-li to štěstí a naučíme se i jiný jazyk, zjistíme velmi brzo, že je dalším nástrojem poznání, bránou k jiné kultuře. My lidé cestujeme odjakživa. Od samého počátku dějin. Ze zvědavosti, co je tady za tím kopcem a co tam za tím lesem a co za tamtím mořem. Kdybychom všichni seděli ve své jeskyni a báli se vyjít ven, aby nás něco nesežralo, kolik generací by lidstvo vydrželo? Vydávejme se tedy dál na cesty do cizích krajů, poznávejme jazyk a jiné zvyky, buďme pozorní a otevření. Cesta je cíl. Klára Kutišová, ředitelka AFS

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě. Více informací najdeš na www.afs.cz nebo na telefonu 728 994 908.

Pár motivačních mouder na váš tumblr To travel is to discover that everyone is wrong about other countries. Aldous Huxley

People travel faraway places to watch – in fascination – the kind of people they totally ignore at home. Dagobert D. Runes

To awake quite alone in a strange town is one of the pleasantest sensations in the world. Freya Stark

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

Taháky k maturitě

Pán much

Když jsem byla ještě malé, neoblíbené dítě-knihomol, hrozně ráda jsem četla Robinsona Crusoa. Bavila mě představa, že bych prozkoumávala pustý ostrov, koupala se v moři, ochutnávala exotické ovoce a nemusela už nikdy do školy. Četla jsem tu knížku pořád dokola. Na základě toho mi některý ze zlomyslných (nebo možná jen nicnetušících) příbuzných doporučil Pána much. Jakoby… Knížka je to skvělá a ráda jsem si ji díky psaní tohoto taháku znovu připomněla. Jen z ní mé sedmileté já mělo trochu trauma. Zajímá vás proč? Tak čtěte dál, lenoši! Příběh se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti. Kniha vyšla v roce 1954, takže se odborníci domnívají, že možná byla inspirovaná druhou světovou válkou nebo nově hrozící válkou atomovou – a zápletka skutečně začíná tím, že na Velkou Británii dopadne atomová bomba. Jedno letadlo přepravující evakuované osoby ztroskotá, všichni dospělí zemřou a zachrání se jenom skupina žáků vojenské školy ve věku asi od šesti do dvanácti let. Kde? Na pustém ostrově přece. Hurá, jsme na ostrově! Jako v každém správném dramatu/hororu/tragédii (zvykejte si) se to zpočátku vyvíjí výborně. Kluci jsou z nečekaně získané svobody nadšení a těší se, co báječného na ostrově zažijí a podniknou. Samozřejmě počítají s tím, že brzy přijde záchrana,

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT A ILUSTRACE: KAROLÍNA ZIKEŠOVÁ

dospělí je budou hledat a vlastně jde jen o to, aby to nebylo moc brzy, aby si stihli něco užít. Ralph Ralph je typický klaďas, hrdina. Je rozvážný a oproti ostatním docela dospělý. Buďte jako Ralph! Na život na ostrově se těší, ale má za to, že by bylo přeci jen lepší stanovit si nějaká pravidla, podle nichž se kluci budou řídit, aby se jako nikomu nic nestalo a tak. Vyhlásí demokratické volby, v nichž je zvolen vůdcem skupiny, a hned se pustí do práce. Spolu s obtloustlým astmatickým Čuňasem naleznou velkou lasturu, která se stane symbolem svobody projevu – kdo na poradě drží lasturu, má právo promluvit a ostatní ho nesmějí přerušovat. Ralph také přikáže udržovat ve dne v noci oheň, který se kluci naučí rozdělávat pomocí Čuňasových brýlí. Oheň je mimo jiné důležitým signálem pro jejich zachránce. Lovci a sběrači Ralph má konkurenta, impulzivního Jacka Merridewa, který oplývá vrozenými vůdčími schopnostmi a těžko se podřizuje jiné autoritě. Vztahy s Ralphem jsou napjaté, a když Jackovou vinou ještě vyhasne oheň zrovna ve chvíli, kdy se kolem ostrova mihne loď, dojde mezi nimi ke rvačce. Výsledkem jsou omylem rozšlápnuté Čuňasovy brýle, jedno sklo je fuč. Jejej.

Asi vás zajímá, kdy už nastane ten „zlom“. No brzy, brzy, nebojte. Ralphova demokratická vláda upadá a upadá. Po nějaké době se mezi kluky roznese fáma o neznámé obludě, ve skutečnosti mrtvole ztroskotaného pilota. Hlavně mladší chlapci z ní mají velký strach. Ralph zvěstem moc nevěří a dál se stará především o oheň a zajišťování potravy. Jenže Jack a jeho nová parta, kterou kolem sebe shromáždil, mají jiné plány. Uloví prase a jeho hlavou nabodnutou na kůl rituálně zaplašují obludu. Odhodit civilizaci, pravidla morálky a vše, co je učili dospělí, je vzrušující, lákavé. Většina kluků se postupně přidává k barbarské skupině okolo Jacka. Jedním z mála, kdo stále drží s Ralphem, je podivínský Simon. Na průzkumu objeví prasečí hlavu a pozoruje ji v podivných halucinacích. Protože okolo ní krouží hejna much, v jeho hlavě vznikne obraz Pána much, mocného stvoření, které není pro příběh nijak zvlášť důležité, ale dalo vzniknout názvu knihy a možná se za ním ukrývá i nějaký hlubší symbol, ale já ho neobjevila. (Belzebub, z hebrejského ba’al zevuv = pán much, Satan, pozn. red.) . Jackova zfanatizovaná parta, která kolem prasečí hlavy stačila vymyslet celou primitivní mytologii, něco jako zárodek náboženství, Simona najdou, začnou kolem něj divoce tančit a přitom ho, tak nějak v transu, zabijí. Druhé jejej.

Rozbitá lastura i lidská důstojnost Ralphova a Jackova parta už dávno žijí odděleně. Jejich životní styly jsou nesmiřitelné. Jackův tábor nemá oheň, brýlatý Čuňas bydlí s Ralphem. Je potřeba mu brýle vzít, zmocnit se tak ohně a také ponížit protivníka. Přepadnou Ralphův tábor a brýle skutečně ukořistí. Čuňas je bez nich bezmocný a požaduje je nazpět. A třetí jejej: Roger z Jackova tábora ho zabije a taky rozbije lasturu, poslední symbol demokracie a připomínku civilizované společnosti. Teď už to jde rychle. Jack uspořádá hon na Ralpha, a aby ho dostal, založí v pralese požár. Mohutný kouř přivolá pomoc a kluci jsou brzy odváženi zpět na pevninu. Jenže už těžko můžou zapomenout na to, co si jeden k druhému dovolili, co se na ostrově stalo. Přestávají si hrát na dospělé a touží být opět dětmi, což se jim ovšem už nikdy nejspíš nepovede. Co se stalo, nemůže se odestát.

Symbolika Jak jsem už zmínila, lastura symbolizuje demokracii, morálku a civilizovanou společnost. Je to jedno z Ralphových pravidel, která jsou pro harmonické soužití na ostrově klíčová. Kdo má lasturu, mluví. Lastura napomáhá organizaci, když se rozbije, vše se zhroutí. Čuňasovy brýle představují vzdělání, logiku a inteligenci. Sám Čuňas je velmi inteligentní, ale ostatní ho nemají rádi, protože je tlustý, neobratný, má astma a je trochu mimo… zkrátka typický nerd. Pomocí brýlí se dá ale rozdělat oheň, takže Čuňasův intelekt je (alespoň metaforicky) přeci jen k něčemu dobrý. No a samotné postavy Jacka a Ralpha ztvárňují dva úplně protichůdné principy. Demokracie versus totalita. Morálka versus pudy. Id versus ego (ahoj, Freude!). Individuální prospěch versus obecné blaho. Těch protikladů tam určitě sami najdete víc, i kdybyste četli jen tenhle tahák. Ale dejte si tu knihu, fakt, není to dlouhé a pěkně to odsejpá!

Co je Pán much za knihu? Můžete ho číst jako dobrodružnou knížku o dětech na ostrově (tak se ji pokoušelo číst mé sedmileté já). Nebo jako psychologický román s náboženskými a filozofickými prvky: Jsme v hloubi duše barbaři? Je slupka civilizace opravdu tak tenká, že stačí pár týdnů v divočině, a půjdeme si po krku? Je demokracie to jediné, co nás odděluje od vzájemného vraždění? Když nad sebou nemáme zákon, zvítězí v nás okamžitě ty nejnižší pudy? V neposlední řadě lze knihu číst i jako politickou satiru, protože ano, vůdci obou táborů na ostrově mají něco jako politický program a snaží se pro něj získat co nejvíc příznivců. Je děsivé a groteskní, že vítězí Jackova hrubost a primitivní síla, ale jako bychom to neznali ze skutečné politiky. Goldingova antiutopická vize oslavuje demokracii a varuje před ztrátou morálních zábran, jejichž odhození se zpočátku může zdát jako výhodné.

William Golding svými slovy „Námětem knihy je pokus vysledovat vady společnosti k jejich kořenům ve vadách lidské povahy. Cílem příběhu je ukázat, že stav společnosti nutně závisí na morálním charakteru jednotlivců, a nikoli na politickém systému, ať se zdá sebelogičtější či poctivější. Celá kniha je svou povahou symbolická, až na epizodu zachránění v závěru, kdy zasáhne život dospělých, napohled důstojný a zdatný, ale ve skutečnosti zabředlý do téhož zla jako život dětí na ostrově. Neboť důstojník, který svým příchodem ukončil štvanici na lidskou kořist a chystá se odvézt děti z ostrova na válečné lodi, je už připraven podniknout na svého nepřítele stejně nelítostný hon. A kdo potom přispěchá, aby zachránil tohoto dospělého a jeho křižník?“

W W W.REDWAY M AG.C Z

Jazyk, forma, historický kontext Co se jazyka a formy týče (u maturity se na to rádi ptají), tak kniha je rozdělená do dvanácti kapitol, psaná er-formou, přičemž Ralph tu zastává

roli jakéhosi nepřímého vypravěče. Jazyk je jednoduchý, velmi srozumitelný, možná proto, že příběh se na první pohled tváří jako dobrodružná kniha pro mládež. Je psaná asi tak, jako by ji vyprávěli sami kluci, jednoduše a s nespisovnými výrazy. Metafory a symboly jsou všudypřítomné a zdaleka jsem neuvedla všechny. Kniha byla dvakrát zfilmovaná. Autor William Golding je nositelem Nobelovy ceny za literaturu a představitelem generace „rozhněvaných mladých mužů“. Ti byli v padesátých letech předzvěstí generace beatniků, ale o těch zase jindy.

William Golding • 1911–1993 • anglický spisovatel, básník, esejista a dramatik • člen literární skupiny Rozhněvaní mladí muži, ze které později vzešli beatnici • 1983 Nobelova cena za literaturu • časté náboženské a filozofické motivy (je člověk od přírody zlý?) Pán much • 1954 • dobrodružný román s filozofickými a psychologickými prvky • skupina chlapců ztroskotá na ostrově a postupně propadá barbarství, tragický konec a návrat zpět do civilizace • témata: demokracie versus totalita, fanatismus, davová psychóza, morálka, civilizace

smartbox /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Co budeš dělat, když tě nevezmou na vysokou? Nepříjemná otázka, já vím. Bohužel i na tuto možnost je potřeba se připravit. Máte plán? Nabízí se jít studovat náhradní obor a po roce to u přijímaček zkusit znova. Nebo jít do práce. Nebo nedělat nic. Nebo ten rok využít k tomu, na co už nikdy potom nebudete mít čas, energii a peníze: Zvolit intenzivní studium jazyka, tím si zachovat všechny výhody statusu studenta, a ještě zvýšit šanci na přijetí do školy, kterou skutečně chcete studovat.

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

Svět máme na dosah, jen nemluví česky V ekonomických rubrikách novin pořád píší, že kariéru Čechů brzdí nedostatečná znalost jazyků. Když řeknu, že většina z vás se na střední škole sice naučí v jednom světovém jazyce číst a psát, ale prakticky se zmůžete akorát tak na větu „můj pes je černý“, přeháním jenom trochu. Přitom perfektní znalost angličtiny je dnes základ, samozřejmost, kterou každý zaměstnavatel vyžaduje úplně automaticky. Ten náročnější předpokládá její kombinaci s němčinou, francouzštinou nebo ruštinou. A to mluvím jen o zaměstnavatelích tady u nás, pokud uvažujeme o práci nebo vysokoškolském studiu v zahraničí, kde, jak víme, jsou vyšší platy i pestřejší nabídka uplatnění, není vůbec co řešit. Se středoškolskými znalostmi nemáte šanci. Potřebujete ne dvě nebo čtyři hodiny výuky týdně, ale dvacet třicet hodin. Tomu já říkám studium.

Všechno zlé je k něčemu dobré Když vás tedy nevezmou hned napoprvé na vysokou, kterou jste chtěli studovat, nemusí to být konec světa. Tajemství úspěšných lidí je v jejich schopnosti vytěžit z každé situace maximum. Najít na všem tu světlou stránku věci. Myslet pozitivně. Z toho pak obvykle vzejde docela rozumné rozhodnutí. Vezměte si jen status studenta – už jsme o tom psali mockrát. Student je pán světa, vrchol potravního řetězce. Zdravotní a sociální pojištění za něj platí stát, má slevu na dani z příjmu (to může být až třicet tisíc korun), slevu na dopravu, na učebnice a s kartou ISIC ještě dalších asi tisíc slev včetně té do fitka a na taxislužbu. Být student znamená „být ještě mladý“, „mít celý život před sebou“ a taky „budoucnost národa“. Jako zaměstnaní (případně nezaměstnaní) budete nanejvýš už jen mladí, jinak nic. Jak si vybrat kvalitní jazykovou školu Čím delší tradice, tím větší prestiž. To platí u značky auta nebo bot stejně jako u školy. Protože čím déle něco děláte, tím lépe vám to jde. Máte zkušenosti,

prokázali jste svou schopnost obstát v nemilosrdném prostředí konkurence. (Redway vychází už osm let, just sayin’…) Mezinárodně platné certifikáty. To jsou ty dlouhé zkratky, o kterých běžný smrtelník netuší, co znamenají, jakou mají váhu, jaké kvalifikace s nimi vlastně dosáhne. Tady budete muset chvíli googlovat, možná dokonce někam zavolat a zeptat se. Přece nebudete platit za studium něčeho, co vám bude nakonec houby platné. Kvalita výuky. O tohle se zvlášť zajímejte. Požadujte profesionální úroveň lektorů. Osvědčeným efektivním modelem je kombinace českých učitelů a rodilých mluvčích, kteří vás budou učit nejen gramatiku a běžnou konverzaci, ale taky profesní jazyk – tedy ten, kterým jednou budete muset mluvit v práci. Cena. Kolik za to chtějí? Nabízejí slevy na učebnice, prospěchové stipendium, možnost školného na splátky bez navýšení původní částky? Vrátí vám školné, pokud vás na poslední chvíli nějakým zázrakem na tu vysokou přece jen vezmou? Poskytují konzultace a vstupní test vašich jazykových znalostí zdarma? Vezmou vás i bez maturitního vysvědčení, které ještě nemáte? I to je významné kritérium, které byste do rozhodování měli zahrnout.

Mezinárodně uznávané zkoušky a certiﬁkáty BOHEMIA INSTITUT, s. r. o., je akreditovaným testovacím centrem největší světové testovací společnosti ETS, díky čemuž zde zdarma složíte nejrozšířenější mezinárodní jazykové zkoušky z angličtiny a francouzštiny. Ty budou vaší výhodou u přijímaček na VŠ a při hledání zaměstnání. • TOEIC: Tyto zkoušky z angličtiny jsou vytvořeny pro univerzální měření vašich praktických znalostí jazyka v běžném životě a každém pracovním prostředí. Je to také základ pro další, již pokročilejší stupně studia. Ekvivalentem pro francouzštinu jsou zkoušky s názvem TFI. • TOEFL: Zkoušky z angličtiny, které slouží především pro akademické účely – jako vstupní testy na české i zahraniční vysoké školy. Formát TOEFL ITP je plnohodnotná „papírová“ verze testu, TOEFL Junior je verze pro mladší studenty. Pozor! Není možné zkoušky neudělat, uspěje každý. Pokud chcete vědět, jak je to možné, navštivte stránku bi.cz.

Tuklatská 3, Praha 10, bi.cz

Kdo si podá přihlášku už teď, ušetří

Výhody studia na Bohemia Institutu • Pomaturitní studium nejen Aj ve všech stupních pokročilosti, ale i Nj, Šj, Fj i dalších jazyků v kombinaci (Rj, Ij) • Cena pomaturitního studia pro školní rok 2016/17 se všemi slevami může klesnout až na 18 900 Kč • Garance znalostního posunu o minimálně 2–3 znalostní stupně, vždy kombinace plně kvalifikovaných, zkušených a dynamických českých a zahraničních lektorů • Mezinárodní testy TOEIC nebo TOEFL a TFI zdarma • Předtesty k mezinárodním certifikátům a konzultace včetně zkouškových zdarma • Registrace i bez maturitního vysvědčení (donesete ho až v září, a pokud se nepodaří, lze studovat i bez něj, a tak rok efektivně využít) • Individuální splátky bez navýšení školného • Vrácení školného v případě, že vás přijmou na VŠ (dle smlouvy o studiu) • Zapůjčení učebnic na zálohu nebo jejich prodej za zvýhodněnou cenu • Studijní stipendia pro nejlepší studenty dle konečných výsledků • Zajištění ověřeného ubytování pro mimopražské studenty • V programu Management můžete zkombinovat studium jazyka a odborné studium. Během jednoho roku tak získáte širokou kvalifikaci. Lze studovat prezenčně i dálkově. • V programu „Obsluha PC“ se připravíte na získání mezinárodního certifikátu ECDL.

Zaplatit lze až později a na splátky. Slevy lze sčítat s ostatními bonusy uvedenými na bi.cz. do 30. 4. sleva 5000 Kč do 31. 5. sleva 4000 Kč do 30. 6. sleva 3000 Kč do 31. 7. sleva 2000 Kč

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET A MARINA STERN FOTO: PROFIMEDIA.CZ, PAVLINA SCHULTZ

NEJVÍC VEGANŮ

na počet obyvatel je v Izraeli Nejvíc se koncentrují v Tel Avivu. Je to přirozené, posledních pár let totiž platí, že co je „Tel Avivi“, to je cool, ať se to týká supermoderních technologií, nebo životních stylů. Pro odklon mladých Izraelců od tradičních stravovacích návyků existuje několik vysvětlení. Jednak je to celosvětová módní vlna, na které se teď vezou všelijací trendaři, takže veganů přibývá všude, nejen v Izraeli, na druhou stranu je to trošku hlubší. Veganství, vlastně přísně dodržované nenásilí vůči všem živým bytostem, může být reakcí na společenskou situaci, která v Izraeli není nikdy úplně klidná. Nebo ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

na holocaust. Protože jestli moderní velkochovy zvířat něco připomínají, jsou to právě koncentrační tábory. Řekněme, že Židé jsou na tento druh utrpení poněkud citlivější. A mnoho postmoderních filozofů tvrdí, že pokud se nepřestaneme tvářit, že nevíme, odkud se berou ty úhledné balíčky růžového masa v chladicích boxech supermarketů, pokud ze svého svědomí neodstraníme tuto „slepou skvrnu“, naše civilizace se nikdy neuzdraví z kolektivní neurózy, jejímiž projevy jsou sebenenávist a sebedestrukce.

Dále je pravda, že mladí Izraelci jsou dnes většinou ateisté, do synagogy nechodí a náboženské zvyky a svátky pro ně mají spíš už jen společenský význam – tak jako my chodíme v neděli na rodinný oběd k babičce, spěchá izraelská mládež domů v pátek večer, protože i když šábes, který právě začíná, už nedrží, je to příležitost, jak strávit čas s rodiči (a pod stolem přitom projíždět Instagram). Kdo dneska ještě jí košer? Víte, co je košer, ne? Když se řekne, že je něco „košer“, znamená to, že je to správné, čisté, takzvaně podle pravidel. Košer je rituálně připravené, a tedy v náboženském smyslu čisté jídlo. Celý ten obsáhlý soubor příkazů a zákazů, co se smí a nesmí jíst, v jakých kombinacích, v jakém nádobí a jakým způsobem se to může vařit, vypadá zpracován do přehledného grafu asi takhle:

V našem světě zaměřeném na cestování, rychlou spotřebu a pracovní výkon ztrácí body vše, co je složité. Jídlo zejména. Už jenom služební cesta do Ostravy, taková blbost, jo. Ale šomer kašrut (ten, kdo se stravuje výhradně košer, doslova „strážce rituálních předpisů“) aby to nějak řešil, protože na celé Moravě je snad jenom jedna košer restaurace. V Brně. A to jsme prosím v České republice, relativně v civilizaci. Jak se asi člověk nají košer někde v Tiraně? Kromě ortodoxních Židů, pro které je dodržování náboženských předpisů smyslem života, nemá na tohle nikdo čas. Křesťanská marketingová strategie Víte, co je marketing, ne? Způsob, nebo dneska už spíš celá věda, jak přesvědčit spotřebitele, že potřebuje váš produkt. Snad zde nikoho nepohorším, když řeknu, že náboženství je taky produkt. Židovské náboženství se nazývá judaismus a je pěkně staré. Nejstarší

W W W.REDWAY M AG.C Z

z monoteistického trojlístku, kam patří ještě křesťanství a islám. Ale zatímco muslimů je na celém světě asi 1,5 miliardy a křesťanů dokonce něco přes 2 miliardy, stoupenců judaismu je jenom 12 milionů. Pro Židy je totiž náboženství národní identitou. Kdo není Žid a chtěl by se stát židem (přestoupit k judaismu), ať se připraví, že to nebude lehké. Nechci říct, že ho od toho rabín bude přímo odrazovat, ale vlastně je to tak. Pořád mu bude říkat, ať jde domů a ještě si to pořádně rozmyslí a proč si chce takhle komplikovat život. Muslimem se dneska můžete stát jedním kliknutím na YouTube a křesťana z vás taky udělají raz dva, stačí k tomu trocha vody. Judaismus je odjakživa do sebe uzavřený a elitářský. Jestli nevíte, co je elitářství, mohli byste to pochopit na tomhle vtipu: Víte, proč je mezi Židy tolik nositelů Nobelovy ceny? Protože když se narodí dítě, vezmou je rodiče k rabínovi. Ten si ho pořádně prohlédne, a když se mu něco nezdá, doporučí rodičům, aby ho nechali pokřtít. Židé vymysleli náboženství tak abstraktní, složité a přísné, že se ostatním národům jevilo jako nesrozumitelné a nepřitažlivé. A ne že by Židé o nějaké wannabes vůbec stáli. Jenže složitost učení a vysoké nároky na praktickou stránku dodržování víry zatěžovalo časem i samotné Židy. Zejména ty chudé a nevzdělané, kteří tři čtvrtě své energie museli vynakládat na to, aby se vůbec udrželi naživu. A tak přišlo křesťanství. Prosté, že ho pochopilo i malé děcko. Po praktické stránce tak nenáročné, že se Židům (první křesťané byli samozřejmě Židé) uvyklým na tvrdou osobní kázeň zdálo, že jsou snad už v nebi. Křesťanství se vůči judaismu vymezilo jednoduchostí a rovnostářstvím. Křesťanem se mohl stát kdokoliv. A to byl dobrý marketingový tah, protože lidi mají rádi easy věci. Příliv nových věřících ze všech koutů římské říše byl masivní. Veganství, judaismus 2.0 Proč to všechno říkám: Jídlo bylo pro Židy vždycky velké téma. Když Římané obléhali Jeruzalém, lidi uvnitř města šíleli žízní a hlady. Ale raději zemřeli, než by přestoupili zákon a snědli něco zakázaného. Římané dělali takové pokusy – vypouštěli k hradbám vepře a čekali, jestli obléhaní podlehnou pokušení. No nepodlehli, a to jich bylo ve městě stokrát víc než normálně, protože těsně před zahájením blokády do něj přibyli poutníci z celé země, aby se připravili

na Den smíření, největší židovský svátek. Římané jejich pevnou morálku upřímně oceňovali, na druhou stranu ale měli vztek, že Židé jsou tak tvrdohlaví a nechtějí se vzdát, i když už to mají stejně prohrané. A teď to porovnejte s křesťanstvím, tedy naší tradicí: Ježíš řekl něco jako jezte a pijte, co chcete, větší pozor si dávejte na to, co z vašich úst vychází, než co do nich vchází. Čímž naznačil, že problémy si člověk častěji způsobuje tím, co říká, než tím, co jí. Ježíš učil křesťany, aby nebyli v jídle vybíraví a nepřikládali mu velký význam. Židé jsou po stovky generací vedeni k tomu, aby byli vybíraví velice a jídlu přikládali význam zásadní. A i když, jak jsem říkala, jsou dnešní mladí Židé většinou ateisty, mají hluboko v sobě něco jako kulturní gen, díky kterému o jídle uvažují jinak než my. Veganství je z mého pohledu něco jako judaismus 2.0. Vegan je stejně jako ortodoxní Žid naprosto zásadový. To, že je vegan, vám sdělí nejpozději v druhé větě, pokud to nemá rovnou napsané na tričku. Obsluhu v každé restauraci musí podrobit šťouravému výslechu, jestli jsou v tomhle vejce, v tomhle smetana a na čem kuchař smažil ten květák. Nesměju se tomu ani mi to neleze na nervy – chápu to. Vegan má stejně jako ortodoxní Žid radost z dodržování kodexu a cítí se členem velice elitního spolku, veganství je totiž náročný životní styl, na nějž si každý netroufne. Nenechte se mýlit tím, že ve veganské komunitě je slovo elitář něco jako nadávka. Elitářství je sice nežádoucí, ale nikde jinde nenajdete tolik zakuklených elitářů jako mezi vegany. (Víc jich je snad už jen na Fakultě sociálních věd UK.) Ještě se teď někdo diví, že nejvíc veganů na počet obyvatel je právě v Izraeli? Já ne. Jen moje teorie Nevím, co by tomu řekl rabín nebo generální ředitelství telavivského swagu, možná by se mi vysmáli. Možná je v Izraeli tolik veganů, protože jedna sympatická veganka tam vyhrála soutěž Big Brother a po celé ty dlouhé měsíce, co byla na obrazovce, veganství propagovala a obhajovala. Dávám tuto svou teorii na stůl jako předmět diskuze, protože mám ráda Izrael i vegany a jen jsem tak chvíli přemýšlela, co mají společného.

smartbox /

Jsou to jen čmáranice?

Galerie není hřbitov ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT: MATĚJ BERÁNEK FOTO: ARCHIV NG

Jaroslav Vožniak, The Beatles / polyptych /, 1972, olej – lak, dřevo – plech, 210 × 200 cm, Národní galerie v Praze František Kupka, Amorfa. Dvoubarevná fuga, 1912, olej, plátno, 211 × 220 cm, Národní galerie v Praze

Co se vám vybaví pod pojmem moderní umění? Umělecké instalace, u kterých si nejste jisti, zda nejde spíš o náhodné seskupení rostlin? Díla, jež kromě významných odborných ocenění sklízí i uklízečka, protože je nerozezná od odpadků? Dobře, ale podívejte se na to takhle: v době, kdy se mediálním trhákem stává selfíčko nahé Kim Kardashian a český prezident vypisuje stotisícovou odměnu za nalezení článku, který neexistuje, umění ani jinak než (zdánlivě) chaoticky reagovat nemůže. Jeho odvěkou podstatou je totiž reakce na současný svět. Ale zachovejte klid, vše vám objasní Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze.

Změnu nezměníš Přehledná doba, ten božský řád věcí, kdy se jeden umělecký sloh výrazně a srozumitelně promítal do života celé společnosti, třeba jako baroko v architektuře, ve výtvarném umění, v hudbě, literatuře a módě, je pryč. Zeptejte se kunsthistorika, jaký je hlavní trend v současné architektuře nebo malbě, a na odpověď budete čekat hodně dlouho. Dost možná se jí nedočkáte vůbec. Přehlednost a kompaktnost se vytratily, jejich místa převzaly rozvolněnost a všeobecné prolínání. Takhle to jde už asi sto let. Co za tím stojí, není těžké rozpoznat. Globalizace, technologie, demokracie, ateismus a další celospolečenské proměny. Výsledky dynamického technického a průmyslového rozvoje

W W W.REDWAY M AG.C Z

devatenáctého století. Velké slohy charakterizující celá staletí jsou nenávratně pryč, našemu světu vládnou rychle pomíjející módní vlny. Seznamte se s modernou. Řád, neřád, umění pořád Moderní umění není tak neproniknutelné, jak se může na první pohled zdát. Vraťme se o zmíněných sto let a něco. Během devatenáctého století prodělala celá euroamerická civilizace tak převratné změny, jaké nestihlo mnoho předchozích staletí dohromady. Zanikl stavovský systém, věda a technika definitivně zpochybnily náboženství. Masy venkovanů opustily statky, kde po generace žili jejich předci, a nastoupily do nově prosperujících příměstských továren.

Změny také významně podpořila snazší výměna informací – telegrafy a železnice definitivně odstranily izolovanost odlehlých míst. Technologie změnily vnímání reality. To vše mělo dopad na chápání světa. Optiku si proto muselo nově seřídit i umění. Umělci totiž nestojí mimo svět. Právě naopak, bývají citlivými lakmusovými papírky společenských proměn. Umělci na ně zpravidla reagují jako první, dávno předtím, než si my ostatní uvědomíme, co se děje. Ve výtvarném umění se nové situaci přizpůsobili jako první impresionisté. Koncem devatenáctého století opustili ateliéry, tradiční prostory vzniku děl, a vyrazili malovat do přírody. Zajímá je krása a autentický prožitek okamžiku, už nehledají ideál. Ten navždy přenechali svým předchůdcům. Nesnaží se

Claude Monet, Dámy v květinách, 1875, olej, plátno, 54,5 × 65,5 cm, Národní galerie v Praze

zobrazované motivy malovat přesně podle reality, tento přístup patří minulosti. Claude Monet v čele nového směru právě nastoupil cestu moderního umění. Staří mrtví museli ustoupit mladým mrtvým. Jízda začíná Výtvarné umění konce devatenáctého století jednoznačně ovládá Francie. Sem míří nejlepší umělci z celé Evropy, reagují zde na impresionistickou tvorbu a dále rozvíjejí rané moderní umění. Kromě Moneta si připomeňme Renoira, Cézanna, Gauguina nebo van Gogha. Ano, to jsou ti, kteří se jako první odchýlili od co nejvěrnějšího zobrazování reality. Tato ambice byla překonána. Modernistická jízda ale teprve začíná. Mejdan, při kterém přestávají platit skoro všechna umělecká pravidla a konvence, rozjíždějí kubisté. Ti svým avantgardním pojetím výtvarného umění v prvních letech dvacátého století naprosto šokovali společnost. Vliv zpočátku nepochopených a zesměšňovaných představitelů kubismu stále sílil a už nikdy neuvadl. Důkazem budiž, že i dnes

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

patří jejich duchovní otec Pablo Picasso mezi nejznámější malíře všech dob. Kubisté také zahajují rozchod moderního umění s vnímáním nových děl běžným člověkem, který jejich obrazům jednoduše přestává rozumět. Umělci se zase neorientují v době, kdy vrcholí všechny výše popsané změny a nově nastupující fenomény. Malíři i sochaři hledají cestu ven. Objekty nezobrazují tradičním způsobem, ale dívají se na ně současně z různých úhlů. Zobrazovaný motiv roztrhávají na geometrické tvary, které pak v dílech skládají do divokých kompozic. S klasickým malováním je konec, doba je nejen v očích umělců přespříliš revoluční, techniky starých mistrů jsou přežité a pro moderní dobu neadekvátní. Odteď cokoli Umělecká revolta nastartovaná kubisty jela jako parní lokomotiva. Výraznou měrou ji podpořil také český rodák a průkopník abstraktní malby František Kupka. Důležitým tématem jeho práce se stalo zachycení pohybu, úkol pro statické výtvarné umění

z principu nemožný. Svůj přístup demonstroval roku 1912 v Paříži obrazem Amorfa – Dvoubarevná fuga. Patrně první abstraktní malbou vůbec. Ke Kupkovi se rázem připojují další avantgardní umělci, kteří se už zajímají výhradně o abstrakci. A zatímco ta mezi umělci nabírala na váze a ovlivňuje umělce až do dneška, vztahu umění s laickou veřejností zrovna nepřispěla. Podobné – v očích veřejnosti – „čmáranice, které by zvládl i beznohý pes“ si nicméně stále držely charakter svébytných, ať už jakkoli zdánlivě nelogických autorských děl. Ani to ale nemělo dlouhého trvání. Samozřejmou, odvěkou podstatu umění se totiž rozhodl definitivně pošlapat francouzský šachista, malíř a provokatér Marcel Duchamp, když roku 1917 vystavil v New Yorku svoji Fontánu. Normální porcelánový pisoár, záchod. Prostě ho koupil, podepsal a vystavil v galerii. Tím z něj udělal umělecké dílo. Dodneška spousta lidí nerozumí tomu, jak je to možné, co to je za trik a proč toho podvodníka nezavřeli. A teď si představte ten poprask v době vrcholící první světové války, kdy ženy teprve bojují o volební právo

a nejodvážnější z nich si zkracují šaty nad kotník. Duchamp strčil v továrně vyrobený záchod do posvátných prostor určených výhradně uměleckým dílům. Beze slov tím řekl, že uměním může být odteď cokoliv. Jakákoliv věc. Lokomotivu nezastavíš Modernu nemůžeme chápat jen jako uměleckohistorický termín. Její význam je mnohem širší, představuje celkovou proměnu světa a života lidí. Představuje popření všeho zastaralého a zatuchlého a obdivování nového světa, kde je ideálem svoboda a lidská práva. Úplnými mistry

popírání a zpochybňování byli avantgardisté ze začátku dvacátého století. Opravdu, dělali to tak dobře, že z jejich revoluce čerpá celá druhá polovina dvacátého století a přehlédnout či obejít je nemůže ani člověk roku 2016. Je jedno, jestli na avantgardu nové styly navazovaly, nebo se vůči ní vymezovaly, hlavně že byla (a stále je) ve hře. Proces modernizace a pokroku ve společnosti pokračuje, umělci drží krok a učí se využívat nových možností, které přinášejí technologie. Rodí se nové disciplíny jako video art nebo počítačové umění. Umělci reagují na současnou podobu světa a svět zase zpětně na umělce. Lokomotiva

jede dál, a dokonce zrychluje. Člověk, který trvá na představě umění jako pěkně namalovaného obrázku, co se hodí nad postel, už nevidí nic než rozmazané čáry a stříkance. A ještě jednu velice důležitou věc avantgardisté udělali: Shodili ze stolu argument, že umění musí být „hezké“. Ne, nemusí. Bohatě stačí, když vyvolá emoce. Musíte to vyzkoušet. Veletržní palác je moderními díly nabitý, jako studenti nic neplatíte, takže nemůžete prohrát. Běžte to někdy zkusit. Postavte se před obraz a dívejte se. Dělá to s vámi něco?

Georges Braque, Housle a klarinet, 1912, olej, plátno, 55 × 45 cm, Národní galerie v Praze, dar ze sbírky Vincence Kramáře

W W W.REDWAY M AG.C Z

estetická výchova /

TEXT A FOTO: ARCHIV

Kurzy fashion designu a designu obuvi vás seznámí s oborem a připraví k talentovým zkouškám

Design má mnoho podob. Během letní školy si můžete vyzkoušet např. design nábytku, šperku i obuvi.

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

Japonská architektura, chlápek ze Star Wars a ztuhlá záda umělcova Pan Kazuhiro Yayima je architekt a zabývá se filozofií čaje. Čaj se může podávat v čajovně a pan Yayima čajovny rád navrhuje. Takové ty tradiční, japonské. Pan Kurt van der Basch je Kanaďan a kreslil storyboardy pro Star Wars, Atlas mraků nebo Iluzionistu. Jako lektor je přirozený, bezprostřední a charismatický. Až bude mluvit o kompozici záběrů a úhlech kamery, zapište si to za uši, protože nikoho, kdo by tomu rozuměl víc, už asi v životě nepotkáte. Pak Anežka Hošková… Lol. Anežka nakreslila jednu z našich obálek, ale hlavně je crème de la crème pražské indie scény a matka Creepy Teepee, což je postavení vyžadující nejméně dvacetikilometrový odstup od všeho pozemského, smrtelného. Ledaže byste se přihlásili do jejího kurzu nových médií. To by si vás snad všimla.

pouze pokud budete patřit mezi ty nejlepší. Měli byste jet na ArtCamp, kde vás jednak připraví na přijímačky, jednak se tam seznámíte se zajímavými lidmi.

Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara dělá čest svému jménu (Sutnara uznáváme, k Sutnarovi se modlíme). Její absolventy vídáme nejen v úzkém kroužku zasvěcených, co pijou divné kafe, drbou se na bradě a probírají nejnovější trendy, ale i v denním tisku, kde s nimi dělají rozhovory a ukazují jejich práce. To je pro nás znamení úspěchu, protože Čechy zajímá design a umění fakt málo. A jestli zajímá vás a chcete ho třeba studovat, tak počítejte s tím, že se zde uživíte,

Proč je to lepší než sedět doma a hrát Minecraft Budou tam dva kurzy zaměřené na architekturu, první pod vedením pana Yayimy, v druhém představí budovu jako šperk slovenský umělec Karol Weisslechner. Anežka Hošková vás zasvětí do nových médií; jestli máte nápady, jak vizuálně obohatit třeba koncert kapely nebo jiné hudební vystoupení, bude se vám dobře spolupracovat. Z USA dorazí renomovaný grafický designér Roger Remington, který plánuje s účastníky svého kurzu

Nepotřebujete připravit na přijímačky Máte rádi hezké věci, rádi je sami děláte a chcete se zlepšovat. Vaší ambicí není stát se druhým Philippem Starckem, Aj Wej-wejem nebo jiným nejlépe placeným umělcem, netlačíte na pilu, nechcete dělat kariéru a jet na výkon. Chcete zkoumat nové možnosti čistě pro radost z objevování. Chcete se vzdělávat, ale ne ve škole. Měli byste jet na ArtCamp.

vytvořit sérii infografik – plakátů zaměřených na život a tvorbu Ladislava Sutnara. Další kurzy, celkem jich je pětatřicet: animovaný film, modelování pro designéry, fashion design, komiks, ruční vázání knih, figurální kresba, fotka, design šperku, navrhování loga, přípravka na talentovky a speciální kurz současného tance Kateřiny Bednářové. S ní jednak objevíte možnosti vyjádřit se pohybem tak, jak jste nikdy ani netušili, jednak si narovnáte zablokované krky a bolavá záda od věčného sezení u kompu a nad skicákem. Potřebujete do žil nalít trochu endorfinu, chápete, protože pak se teprve uvolní stavidla vaší kreativity. ArtCamp 2016

W W W.REDWAY M AG.C Z

• od 11. do 29. července • na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni • 35 uměleckých kurzů od architektury po navrhování bot, příprava na talentové zkoušky • přihlášky do konce května • spodní věková hranice je 15 let • už 12. ročník • www.fdu.zcu.cz/artcamp • www.facebook.com/artcamp.pilsen

soutěž /

Vyhraj vansky podle vlastního výběru! Jak na to? 1) Běž na náš Facebook a v albu „Soutěž Vans 2016“ si prohlédni ukázky z jarní kolekce. Zaměř se na barvy, vzory, náladu. 2) Stáhni nebo přes monitor obkresli sheet boty. 3) Navrhni její design tak, aby zapadala do kolekce. 4) Výsledek v co nejvyšším rozlišení pošli do 5. května na info@redwaymag.cz. Dva výherce vybírá redakce, třetím se stane ten s největším počtem lajků. 5) Výherci obdrží mailem heslo, kterým se prokážou v obchodě. Tam si hned vyberou vansky podle svého přání.

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

matematika /

Ahoj, jsme studenti jako ty. A rádi bychom změnili výuku matiky na středních školách. My, naši spolužáci a kamarádi jsme s ní totiž měli problémy. Rozhodli jsme se to změnit, aby už nikdo nemusel v jedenáct v noci brečet, že nic nechápe, že příští den dostane pětku, propadne a vyhodí ho ze školy. Když nám bylo šestnáct, napsali jsme učebnici. Než jsme ji vydali, vyzkoušelo její beta verzi víc než tři sta studentů, kteří nám dávali různé tipy, co změnit, přidat nebo odstranit. Pokud shledáš naši malou ukázku záludného intervalu jako užitečnou, přijď si pro víc na stránku ucebnicematiky.cz. Matice zdar! Marek Liška a Marek Fanderlík

W W W.REDWAY M AG.C Z

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT: JAKUB ŠMÍD FOTO: ARCHIV ČESKÉ ASOCIACE NÁMOŘNÍHO JACHTINGU

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT: JAKUB ŠMÍD FOTO: ARCHIV ČESKÉ ASOCIACE NÁMOŘNÍHO JACHTINGU

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT: JAKUB ŠMÍD FOTO: ARCHIV ČESKÉ ASOCIACE NÁMOŘNÍHO JACHTINGU

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

ČÍSLO 8, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT: JAKUB ŠMÍD FOTO: ARCHIV ČESKÉ ASOCIACE NÁMOŘNÍHO JACHTINGU

W W W.REDWAY M AG.C Z