RedWay 9/VIII. by RedWay magazine

POP

UMĚNÍ RYCHLÉHO STĚHOVÁNÍ SMARTBOX

UČEBNICE ČERNÉ ŘEČI MORDORU VŠE O

ARNOLDU SCHWARZENEGGEROVI

celostátní školní časopis číslo 9, 2016 | ročník ViII | zdarma | www.redwaymag.cz

ST TÉMA: ÚZKOST TÉMA: ÚZKOST TÉMA: ÚZKOST TÉMA: ÚZKOST TÉMA: ÚZKOST TÉMA: ÚZKOST TÉMA:

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, úzkost je z okruhu témat, kterým se tradičně věnujeme v prosinci, to aby ty Vánoce nebyly jen tak zadarmo (v tomhle jsme přísně protestantští), ale letos jsme si řekli, že jaro se taky hodí. Je krásný květnový den, vzduchem se šíří naděje, příroda vybízí k životu. Člověk by se měl radovat, a přitom ho jímá děs. Je to tak nepatřičné. V tématu jsme použili ukázky z knihy Můj život s úzkostí amerického spisovatele a novináře Scotta Stossela, která loni vyšla v nakladatelství Dybbuk. Doporučujeme ji každému, kdo se chce jak něco dozvědět, tak pobavit, protože Scott je přes všechny svoje neurózy a fobie velmi vtipný chlapík. Skutečný hrdina dnešní doby. Na obálce vidíte obraz mého oblíbeného malíře Josefa Bolfa. Neznám nikoho, kdo by uměl vystihnout naši křehkost, poškození a smutek tak přesně jako on. Když jsme spolu mluvili, ptala jsem se ho, jestli je sám úzkostný a depresivní, protože taková otázka člověka prostě nutně napadne. Zároveň vidím fotky na Facebooku, na kterých se Josef často směje nebo aspoň usmívá. A taky vím, že na mejdanech je příjemným a zábavným společníkem. Tak proč maluje takhle? Jeho rodiče, žena a přátelé si musejí myslet, že ve skutečnosti je strašně nešťastný, ne? „To jenom tak vypadá. Vyjadřuju se k temnějším stránkám života stejně, jako to někdo jiný dělá v hudbě, fotografii, filmu nebo literatuře. Přitahují mě, ale to neznamená, že jsem nešťastný, stejně jako to neznamená, že jsi nešťastná ty, když se na moje obrazy ráda díváš a oslovují tě. Existenciální tíseň pociťujeme všichni, někdo ji ignoruje, já ji maluju. Je to můj způsob, jak se s ní vypořádat, jak ji v sobě zpracovat.“

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 9, ročník 8 zdarma toto číslo vyšlo v květnu 2016 titulní strana: Josef Bolf adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz graﬁcký design Anna Krčková

Martina Overstreet, šéfredaktorka

editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAYY ČÍSLOO 9, 2 0 16 | ROO ČNN ÍK VIII

6 –7

MAILBOX

Výsledky soutěže Vans 8 –15

POP

Vysokoškolská pohádka: Tady bydlím já Umění rychlého stěhování 16 – 21

VŠE O

černém oráči Arnoldovi

22–29 TÉMA Žijeme v době úzkostné Jak vzniká úzkost Z deníku emetofoba 30–39

SMARTBOX

Kreativní učebnice černé řeči Mordoru Taháky k maturitě: Utrpení mladého Werthera Akta X všedního dne Purim! Party hard! Láska, sex, starosti 40–43

ZSV

Hledá se LEADr! 4 4 – 51

E S T E T I C K Á V Ý C H O VA

Jak jsem na umění sbalil nejhezčí holku ze třídy Taryn Simon 52–55

ADVENTURE

Čech ve Vietnamu a po čem se mu bude doma stýskat 56 Butchoviny

KOMIKS

v Brně Přes 150 interaktivních exponátů Party po setmění s barem a hudbou Science show v ceně vstupenky Promítání ﬁlmů

ZÁBAVNÍ VĚDECKÝ PARK u brněnského výstaviště www.vida.cz

mailbox /

Výsledky soutěže o nové vansky podle vašeho výběru Značka Vans letos slaví 50 let existence. Je to velká věc a důkaz kvality, obstát tolik let v konkurenci, která je zvlášť u sportovních bot obrovská. Jak to všechno začalo, píšeme v minulém čísle v článku Historie Vans, kde jsme také vyhlásili soutěž, jejíž výsledky právě vidíte. Gratulujeme výhercům a děkujeme všem zúčastněným. Výherci Anna Krčková, Martin Kyjovský, Lucie Kopecká

MARTIN KYJOVSKÝ

LUCIE KOPECKÁ

ANNA KRČKOVÁ

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

ANNA DVOŘÁKOVÁ

ANNA ŠTEFANIČOVÁ

JAKUB SIROVÁTKO

MARTINA KUCHTIČKOVÁ

FRANCESCO GATTINO

ROBIN VESELÝ

KAMILA MATOUŠKOVÁ

ROMANA DOLEJŠÍ

W W W.REDWAY M AG.C Z

PATRIK ČERMÍN

TADEÁŠ KOBRANOV

MAJKL ROSA

pop /

Máte problém s úzkostí?

Emma Stone

Beyoncé

Adele

Od pěti let. Hrála jsem si u kamarádky a najednou jsem dostala šílený strach, že jejich dům začne hořet a všichni zemřeme. Nemohla jsem se uklidnit, její rodiče zavolali našim, aby si pro mě přijeli. Ale doma to nepřestalo, trvalo to ještě tři dny. A tak začaly moje panické záchvaty.

Mám úzkostnou poruchu. Asi se to vyvinulo z přepracování. Jednoho dne jsem prostě přestala stíhat. Už jsem nevěděla, jaké je datum nebo v kterém jsem městě. Z této dezorientace vznikla vyčerpávající úzkost, velice tísnivý pocit, že všechno špatně dopadne, že já jsem špatná a můj život se zhroutí v troskách.

Každou vteřinu na pódiu jsem v panice. Potí se mi ruce, buší mi srdce, mám sucho v puse. Nemůžu hrát na festivalech. Tak velkého publika se děsím. Nedokázala bych zpívat, nevyšel by ze mě ani hlásek.

Na Twitteru a Instagramu osobně

Katy Perry Svým padesáti milionům followers nabízí osobní postřehy, fotky a videa s koťátky. Baví ji to, navíc se domnívá, že je to jediný správný přístup: „Proč by fanoušci sledovali můj profil, kdyby na něj místo mě psal někdo jiný? To si neumím představit a sama bych to nedělala.“ A tak se dozvídáme, kdo se u ní zrovna stavil na návštěvu, jak si nechala udělat vlasy na party a že si umí udělat srandu sama ze sebe: „Mám takovou OCD (obsedantně kompulzivní poruchu, pozn. red.), že mě vyvádí z míry už jenom ta zkratka. Mělo by to být CDO, podle abecedního pořádku, pak by byl svět opět v rovnováze.“

Obama a papež František (Putin pochopitelně Facebook, Twitter ani Instagram nepoužívá) svěřili správu svých účtů do rukou PR týmů a image makerů. Stejně tak Kanye, 50 Cent, Britney Spears, dokonce i Ashton Kutcher. Kdo píše sám a z vlastní hlavy?

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Jimmy Fallon Komik a herec, který uvádí slavnou talk show The Tonight Show, se na svém twitterovém účtu prezentuje jako astrofyzik a používá srandovní hashtagy jako #MyWeirdWaiter nebo #AwkwardDate. „Jsem v baru s Cameron Diaz. Už hodinu jí na všechno přikyvuju a říkám ano. Ještě jednoho panáka a bojím se, že se stane neštěstí. #ImDumb, errr... no, #ImNumb“ Khloe Kardashian Jestli chcete vidět, jak vypadá bezostyšné selfpromo, sledujte Khloe, je v tom mistryně. Šaty, boty, šperky, make-up, hodně odhalené kůže, rodina, přátelé, soukromá dramata. Aspoň je to autentické and still better story than Twillight.

Shaquille O’Neal „Jestli sem budu někdy něco psát, tak jedině sám za sebe,“ otevřel v roce 2008 svůj účet slavný basketbalista, velký sympoš a miláček Ameriky. Na zasvěcené komentáře o NBA, Star Wars, jejichž je největším fanouškem, a home videa, ve kterých celkem dobře tančí, přilákal 12 milionů followerů. Lance Armstrong Na svém Twitteru klidně rozebírá svou kontroverzní minulost a skandály kolem dopingu. Prezentuje se jako „nedokonalý chlápek v nedokonalém světě“, tweetuje svoje okamžité spontánní postřehy a zároveň promuje svůj nový byznys: nadaci na podporu nemocným rakovinou a jejich rodinám. Po dopingovém skandálu jej všichni sponzoři opustili, tuto nadaci vybudoval, jak píše, vlastníma rukama a z vlastních zdrojů. Cher Lol. Cher je asi sto devadesát osm let. Nebo už dvě stě? Kdo si to má pamatovat. Přes všechny problémy s gramatikou, interpunkcí, typografií a stylistikou (Cher je květinové dítě, ta měla v šedesátých letech jiné věci na práci než vysedávání ve škole) je to docela milé: „Prý se tady ve vlákně někdo rozčiluje, že jsem mu neodpověděla na otázku. Sorry, kámo, nemůžu to všechno číst, to by mi hráblo.“

The Cauﬁeld Cult I Don’t Want You Anymore Asijské emo. Hranice se dávno setřely. Mezinárodní i nadžánrové. Čtyři smutní kluci, dvě nepřehulené kytary, krvácející hlasivky. Písničky.

Radiohead Daydreaming Proč je to dobrý: Návrat po pěti letech. Nejkrásnější klavírek. Křehkost. Nový Radiohead jsou jeden velkej doják a já jim to žeru. Jak říká Karl Veselý – noční můry převlečený za balady.

WAGHISS, 24 LET, OSTRAVA

HAZNO

Arctic Monkeys

Nano

I Wanna Be Yours

Undercover

Indie rock. Stáhla jsem si to omylem místo I Wanna Be Your Dog a nevšimla si toho. Pak jsem myslela, že se Iggy snad nějak přetransformoval, než jsem poznala hlas Alexe Turnera: „Wanna be ford cortina.“

Trošku Blondie 2016. Akorát že ne z NYC, ale z Prahy. To je jedno, takovou kapelu svět potřebuje, taková kapela není zbytečná. Jsem překvapená, jakou to má energii, jak dobře je to udělaná písnička.

ZUZKA KISS S PORUCHOU

OVER

POZORNOSTI, TURNOV

Trippple Nippples YOHO

Places 4AM

Binární logika je prytššššš Kamil Fila, náš přední filmový kritik, hezky popsal hrozbu post-post-moderny: Obranou proti světu, kde je příliš mnoho pojmů, informací a proměnných, je uzavřít se před jeho složitostí a radši všechno zjednodušit na jedničky a nuly. Nebo na černou a bílou. Nebo na ano/ne. Člověku se sice uleví, na druhou stranu ho to ale zanese daleko pryč od reality.

Pustil jsem si to, protože jste to vychvalovali na Facebooku. Jestli je tajnou snahou všech českých kapel neznít česky, tak téhle se to daří. Pěkný kytary, něžná zpěvačka. Dobrá písnička prostě.

IVA

MARTIN VLK, 17 LET, SOKOLOV

Suicide Cheree Elektronika. Je to strašně starý, ale zní to jako nový. PETR SVAROVSKÝ, OSLO

W W W.REDWAY M AG.C Z

Když pracuju, zásadně poslouchám Japonsko. Jejich elektro pop zní jako cukrem posypaná první verze game boy tetrisu. Nebo jako když vám škytá tamagoči. Trojitý bradavky nemaj tolik sacharidů, jako spíš drajvu. Kope, už kope!

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Tady bydlím já! Dlužím někomu veřejnou omluvu. Musím se vykát ze svých hříchů. Karma není žádná příslušnice ženského pohlaví plná pochybných mravů, s trvalým bydlištěm v budově s nepranými semišovými závěsy a červenými zářivkami. Karma je cool. Karma je můj spojenec. Karma a já, já a karma. Nerozlučná dvojka. Karmo, promiň. Čtenáři, tobě taktéž promiň, minule jsem tě mystifikovala. Pokud i ty chceš být BFF s tvojí karmou, důrazně doporučuji vyvenčit všechny psy z útulku, koupit minimálně dva magnety na charitativní účely, věnovat náhodnému spolumetrujícímu platnou jízdenku a chválit všechny lidi ve službách, kteří dobře a s úsměvem odvádějí svou práci. Ano, mám za sebou pilný měsíc.

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

jméno: věk: škola:

Ivana Antošová 21 let Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, obor Design Environmental ročník: první i druhý zároveň stav: zasloužený hledej mě: @antosovaivana

Spolubydlící von Erasmus nepřijela.

V naší kolejní buňce se po večerech nad teplem zrezlé elektrické plotýnky vypráví legenda o tajemné Turkyni či Španělce, která jednoho jinak pokojného rána, když jsem zrovna v agónii umírala na migrénu, strčila klíče do zámku mých dveří. Krev v žilách by se mi rázem dala servírovat jako pendrek. Zornice se mi rozšířily do dvou studní, ve kterých se utopila veškerá naděje na sobecké roztahování, bordelaření a večerní misantropii. Zpanikařila jsem. Vyběhla jsem ze svého pokoje do pokoje Vanessy, vydávila ze sebe, co se děje a zaujala bojovou pozici ve futrech dveří. Ready zavřít, zamknout a pro jídlo vybíhat jenom v noci.

nemám v pokoji rozsvíceno. Ano, přikládala jsem každý den na dveře ucho a hledala neznámé zvuky za stěnou z dřevotřísky. Ano, nutila jsem k tomu i ostatní. Ale už to pominulo. Klíče v zámku trvají a já s Vanessou k sobě chováme nově nabytý obdiv, že jsme krizi odvrátily až takhle snadno. Na ubytovacím už z nás musejí mít žaludeční vředy. Chudák slečna erasmačka, snad v ní její první kontakt s kolejí nezanechal temné trauma a nestane se časem masovou vražedkyní. To bych si na triko vzít nechtěla. Ani na crop top.

Taky už je květen.

Sice se něčí klíče pokusily penetrovat zámek mých dveří. Ovšem ty něčí klíče nemohly tušit, že zámek už byl dávno obsazen mými klíči. Trůnily si v něm a suverénně vládly. Zamykat na koleji jsme začaly zhruba tři sekundy potom, co jsme se dozvěděly, že se tu kradou nejen notebooky, ale i bačkory a prošlý eidam z lednice. Ozvalo se klepání, které přes velmi krátkou pubertu vyrostlo až v bušení na dveře. Otočím se na generála Severního Vietnamu a čekám na pokyny. Generál se v peřinách tváří zachmuřeně, až s vážnou tváří pronese: „Kiwi, podej mi prosimtě kalhotky, na to se musim voblíct.“

Což je jenom další důkaz toho, že rychle stárnu, protože roky se kolem mě míhaj jako filmový pásky, který vám těsně před smrtí ve zrychlený verzi promítnou celej váš život. Viděla jsem to takhle ve filmech takže, je to 100% such true, much wow. Vůbec netuším, jak to, že už zase bude končit školní rok, všechno se na mě začíná sypat jako propíchnutej sáček s krupicí, v práci i ve škole, všichni v květnu všechno potřebujou. Aspoň že venku je bájově, ráno mě budí svěží jarní vzduch a ptáčci, vždycky mi zaklepou na okno, otevřou si, svými maličkými zobáčky ze mě sundají načechranou peřinu a zacvrlikají: „Ty líná krávo, už jsi měla hodinu psát esej na dějiny designu.“ Jaro je moje nový náboženství, rozkvetlou třešeň na tebe!

Bušení i lomcování zámkem rázem ustane.

Přání do zkouškového!

Technický problém, ovšem.

Do deseti minut mi na displeji mobilu přistane zmeškaný hovor od neznámého čísla. Nejspíš volají z vrátnice. Dva výpady ofenzivy odraženy, zbývá už jen kolejní telefon. Čekáme, až jeho hrůzostrašný zvuk zabubnuje na naši lebeční kost; já se rozhlížím po kýblu, protože mám pořád migrénu a z každého zvuku a světelného zdroje se mi zvedá příruční zavazadlo. Myslím na to, jak v pokoji se zataženými závěsy potmě sedím v koutě, s očima podlitýma krví se držím za spánky a diriguju svou novou spolubydlící, kam správně stěhovat postele dvojnásobku její váhy – a jestli u toho prosím nemůže dělat menší rámus. I kdybych si první dojem mohla naklikat v počítači, líp bych to nevymyslela.

Jenomže přátelé, to bylo ono.

Naivní pokus dobýt se do našeho domova nevyšel a ano, následoval po něm paranoidní týden. Ano, vyhlížela jsem zvenku, jestli náhodou

W W W.REDWAY M AG.C Z

Všem, kteří se baví ironií neúměrné závislosti čím hezčí počasí – tím depresivnější zkouškové, přeju hodně štěstí! Pár krátkých užitečných tipů. V Albertu mají zrovna akci na Milku za 16,90 Kč, všechny druhy (a ještě vás paní selka vyfotí s fialovou krávou). Všechno si pište. Sice vám bude zle, až na jednom místě uvidíte, co všechno máte udělat, na druhou stranu se vám uleví, že to nemusíte držet v hlavě, teď je to na papíře, teď to můžete zapálit. Hodně pijte. Nejen že vám líp bude pracovat hlava, ale budete často potřebovat čurat, takže budete muset odbíhat na záchod, to znamená pryč od učení. A až budete prokrastinovat (jakože budete), zkuste po koťátkách taky něco obohacujícího, já jsem se minule na hodinu sekla nad videoreceptama thajský kuchyně a teď se cítím jako nejnabouchanější šéfkuchař z tohohle bytu. Ač, hrdě připomínám, jsme tu pořád jenom dvě.

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

V tajenkách týhle křížovky je několik lidí z Moravy, bez nichž bychom si neuměli představit dvacátý století takový, jaký bylo.

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

smyyslly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Ex Machina REŽIE ALEX GARLAND 2015

Caleb má štěstí a ve ﬁremní soutěži vyhrává týdenní pobyt na futuristické chatě svého zaměstnavatele, geniálního vědce Nathana. Mimo této dvojice do příběhu vstupuje i třetí postava. Ta ale na rozdíl od obou mužů není člověkem. Krásná Ava je robot, technologický experiment Nathana, a právě Caleb se má podílet na jejím testování. Může ale nečekané setkání s umělou inteligencí dopadnout pozitivně? A dokáže lidský mozek konkurovat technologii? Už Karel Čapek nad podobnými otázkami přemýšlel. Zdá se, že začínají být čím dál aktuálnější.

KNIHA Zátopek JAROMÍR 99 A JAN NOVÁK ARGO, PASEKA, 2016

Čtyřnásobný olympijský vítěz, vytrvalostní běžec v cizině přezdívaný česká lokomotiva Emil Zátopek a jeho životní příběh v komiksové podobě. Výtvarník Jaromír Švejdík (Jaromír 99) se výrazně zapsal do povědomí veřejnosti prací na fi lmu Alois Nebel. V knize Zátopek přidal ke svému specifickému stylu i pár barev, a výsledkem je výjimečná práce, která by neměla chybět v knihovně komiksových ani sportovních nadšenců. Komiks není jen o vizuální stránce, ale i o příběhu. Ten v tomto případě stojí na textu Jana Nováka, který původně plánoval Zátopkův příběh zpracovávat pro celovečerní fi lm. Zachycuje tak nejen sportovní úspěchy českého běžce, ale i jeho boj s bývalým režimem.

VÝSTAVA Taryn Simon GALERIE RUDOLFINUM, PRAHA, GALERIERUDOLFINUM.CZ 27. DUBNA. 2016 – 10. ČERVENCE. 2016

K výstavě, ze které v tomto čísle přinášíme ukázku, je pořádán doprovodný program pro školy. Dostane se vám zde jedinečné příležitosti seznámit se s Michalem Nanoru, spoluzakladatem Redwaye a kurátorem výstavy, jednak si můžete vyrobit svůj vlastní katalog z fotek archivu galerie Rudolﬁ num na téma, které si sami zvolíte. Budete tedy dělat to, co obvykle dělá Taryn. Univerzálním klíčem k pochopení světa a komunikaci je jazyk. V Rudolﬁ nu si vyzkoušíte, jak slova nahradit obrazy, a jestli se dokážeme beze slov obejít úplně. Přemluvte učitelku nebo učitele na mediálku a běžte na to. Je to jedna z nejlepších výstav roku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Šaty dělaj člověka Do venkovního okolí vteklo teplo, a tím moje outfity ztratily na váze, temnotě a vrstvách. Už nejsem jako zlobr, už nejsem jako cibule. (Shrek, někdo?) Introinspektorce Antošové netrvalo dlouho poslepovat vteřiňákem indicie a dospět k závěru, že oblíkání je najednou mnohem větší zábava. Najednou se to všechno dobře kombinuje a vypadá to svěže. A když zrovna vypadám jako vychlazený mojito, taky se tak cejtim. Najednou chodim rovně a usmívám se. To jako neni vždycky standard, občas se plazim při zemi jako šváb, kmrdlam svýma švábíma nožičkama tak rychle, aby sotva někdo postřehnul, že teďka spolu sdílíme chodník nebezpečně blízko, a doufám, že někdo při pohledu na mě nezačne řvát nebo nesroluje noviny a tenisovým forehandem mě s nima neumlátí k smrti. Taky jsem vypozorovala, že určitý oděvní artikly k sobě pojej konkrétní psychologický účinky. Třeba když si vezmu bílý boty, přijdu si hned čistá. Zářící. Reklama na Ariel. S Lenorem. Bílý boty všechno vytáhnou. I kdybych jedla rajskou a plátek hovězího mi vyskočil přímo na hrudník, pomalu klouzal dolů a nechával za sebou krvavou slimáčí cestičku (throwback do druhý třídy základky, jídelna plná lidí), dokud mám bílý boty, jsem celá fresh. Bílý boty dávaj životu novej smysl. Kup si bílý boty. Kšandy ze mě dělaj komisařku. Detektiva. Pětiletýho detektiva. Ke kšandám se dobře hoděj košile s kočičkama a infantilní culíček na hlavě. Dokud mám kšandy, přijdu na všechno. Jestli si Klárka myslí, že si neumyje ruce po záchodě, přijdu na to. Jestli si Honzík myslí, že půjde hned po O, přijdu na to. S komisařkou Antošovou žádný žerty. V kšandách se cejtim drsná. Kšandy dávaj životu novej adrenalin. Kup si kšandy. Nemůžu už chodit ven bez rtěnky, protože se cejtim nahá. Když nemám rtěnku, každej, kdo na mě koukne, je voyeur, celý to blbě funguje. Vedlejší účinky absence krytiva na pusu bývají: vizáž nemocné, mrtvé nebo příliš věrohodná iluze průhlednosti. Se rtěnkou se cítím sebevědomě. Se rtěnkou se cítím hravě. Se rtěnkou se cítím kompletní. Rtěnka dává životu nový dech. Kup si rtěnku. #aconosisty

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET & KOL. ILUSTRACE: ZUZKA KISS

UMĚNÍ RYCHLÉHO STĚHOVÁNÍ Tohle jsou pro život tak důležité skills, že by se měly vyučovat ve škole. Ale nevyučují. Naštěstí jsme tady my, dávno dospělí lidé, někteří dokonce už „skoro stárnoucí“, hehe, všichni s bohatými zkušenostmi. Stěhovali jsme se mockrát na intr a zase z intru, na kolej a z koleje, z bytu do bytu, z jedné země do druhé, z jednoho kontinentu na jiný. Jednoho dne to čeká i vás. Budete muset pryč. A to tak, že rychle. Stěhovali jsme se ze dne na den a někdy i v noci, když nás vyhodil domácí, protože jsme dlužili za nájem, když jsme se pohádali se spolubydlícími, kdy jsme se rozešli s láskou našeho života, když jsme najednou našli levnější a větší byt. Nebo když jsme sice věděli, že se budeme příští měsíc stěhovat, ale pořád to vypadalo, že je dost času. Stěhovali jsme se tak, že stačilo sbalit dvě tašky a jít na tramvaj. Později jsme vlastnili už tolik věcí, že se dodávka musela otočit třikrát a pět našich kámošů mělo celý den plné ruce práce to naložit a vyložit. A vždycky jsme něco rozbili, někde něco zapomněli nebo to tam prostě už jen tak nechali v delirickém stavu vyčerpání. Někdy jsme při stěhování našli věci, o kterých jsme si mysleli, že jsme je ztratili při minulém stěhování, a učinili tak poznání, že zákon o zachování hmoty skutečně platí. Zároveň jsme ale ztratili všechny kabely, které jsme zcela při smyslech a střízliví pečlivě zabalili do krabice s obrovským nápisem KABELY, a učinili tak poznání, že ve vesmíru panuje jistá rovnováha. Taky jsme zjistili a dobře si zapamatovali, že nejhorší den na stěhování je neděle. Nikdo z našich kámošů nebere v neděli ráno telefon a ti, co ho zvednou, jsou právě na horách.

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Čím méně toho máš, tím je stěhování snadnější Nacházíte-li se v životní fázi „nomád“, nepořizujte si velké, těžké, křehké a drahé věci. A pokud už jste si je pořídili, skladujte je na mateřské lodi zvané domov rodičů. Myslím hlavně tu dvanáctikilovou kamennou mísu, co jste si přivezli z Mexika. Snowboard, který potřebujete jen dvakrát za zimu, a to obrovské plátno, váš první vlastnoručně namalovaný obraz, na nějž jste byli tak pyšní, že jste jej nechali vsadit do tlustého dubového rámu. Smiřte se s tím, že teď je potřeba žít nalehko. Naučte se milovat minimalismus a nekupujte na blešáku každou blbou vázičku jen proto, že vám připadá opuštěná a že dneska prostě chcete utratit nějaký prachy. Pytle na odpadky a izolepa, tví nejlepší přátelé Lidé říkají krabice. Měj připravené krabice. A my říkáme krabice ne. Pokud nemáte auto, krabice jsou k ničemu. Silné černé pytle na odpadky odnesete na vlak, autobus nebo tramvaj mnohem pohodlněji. Taky se lépe skladují. Taky se to do nich lépe hrne. Spolu se širokou izolační páskou je mějte vždy po ruce. Buďte jako Dexter. Musíš mít techniku, mazliku Do malých igelitových sáčků nebo tašek balte drobné věci stejného druhu. Třeba věci z koupelny. Šampon, kondicionér, krém, tužidlo na vlasy, kartáček, pastu, sprcháč – každý kus zabalit zvlášť a pevně zavázat. Když se to cestou náhodou vylije, nevznikne velká škoda, a hlavně žádný binec. Sklo a porcelán: do bublinové fólie, kterou samozřejmě nemáte. Takže každý kus zvlášť do ručníků, utěrek, triček a povlaků na polštáře. Přelepit izolepou, na dno pytle

hodit polštář nebo deku, navrch opět polštář, deku nebo tu velkou plyšovou kachnu, co jste vystřelili na matějský. Pevně zavázat a barevně označit, abyste věděli, že s tímhle pytlem nesmíte házet. Kabely, nabíječky, flashky, dálkové ovladače, joysticky: svůj k svému do igelitky, zavázat a do pytle s tím. Na jeho dno nejdřív složte všechny vaše kalhoty. Zarámované fotky, obrázky: vždy dva sklem k sobě, pevně omotejte izolepou a zabalte do povlečení. Boty: vycpěte je ponožkami, ušetříte místo. Oblečení – nechte je na ramínkách tak, jak viselo ve skříni, a šup s ním do pytle. Nekoukejte na to, jak to vypadá. Košile se zmačkají, no a co? Teď se stěhujete, nepotřebujete vyžehlenou košili. Co do pytle nepatří: DVD, CD, vinyly. Ty sbalte do batohu nebo aspoň do tašky přes rameno. Komp, tablet, foťák, power banka, externí disky atd. patří taky do batohu nebo sportovní tašky. Na dno dejte zimní bundu nebo tlustý svetr. Na dno KAŽDÉHO pytle dejte něco měkkého – ostré hrany jej totiž snadno protrhnou. Nikdy nevyhazujte ty velké modré tašky IKEA. Nauč se rychle rozhodovat U stěhování je lepší vypnout mozek a nemyslet na to, co se stalo předtím. Nevzpomínat. Prostě nemyslet na nic a jen balit. Jde to rychleji. Zároveň vás situace nutí dělat deset důležitých rozhodnutí za vteřinu: Tuhle lampičku mám rád, ale už půl roku je rozbitá. Opravím ji ještě někdy, nebo se teď prostě rozloučíme? Stojí mi za to zdržovat se balením otevřeného jogurtu a té předevčírem načaté krabice müsli, nebo se na to vykašlu a koupím si nové? Co tyhle staré zimní boty a tahle pumpička na kolo, kterou vždycky proklínám, jakej je to nešikovnej krám? Není čas se jí zbavit? Teď, nebo nikdy! Věci,

W W W.REDWAY M AG.C Z

které už nebudete nosit nebo používat, nechte za sebou. To je symbol nového začátku a taky svobody. Tak pohyb, pohyb, nestůjte na místě. Měj svoji crew Dlouhodobější projekt, na kterém doporučujeme makat už od mládí. Parta, to je taková lodička, která vás nese přes rozbouřené moře života. Skořápka, která chrání, ale dovoluje růst. Není to ovšem zadarmo. Vždycky jsou členové, kteří to táhnou, a pak ti, co se takzvaně jen vezou. Pokud se odmítáte podělit o společný účet, pozorně naslouchat kňourání kámoše zasaženého láskou, navštívit koncert jeho kapely nebo vracet vypůjčené věci, máme smutnou zprávu: teď, když to nejvíc potřebujete, vám nepomůžou. Vykašlou se na vás, a jestli jste čekali něco jiného, jste blázni. Takhle to v partě funguje. V každém spolku to tak funguje. V malém i ve velkém, jakým je třeba Evropská unie, když už jsme u toho. Nebuď smutný Říká se, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Opouštění místa, lidí, zvyků, známého prostředí na nás působí tísnivě, protože odcházíme do neznáma. Změna je sice život, ale taky znamení krize. Všechno jsme to zažili. A miliony lidí po celém světě se stěhují právě teď. Zrovna jako vy. Jiné to teprve čeká. Každý Američan se za svůj život stěhuje průměrně osmkrát. Milan Knížák, bývalý rektor AVU, mi jednou řekl, že kdyby bylo po jeho, stěhoval by se každé dva roky, protože rád zařizuje nové byty. Manželka to ovšem nedovolí. Nelitujte toho, co necháváte za sebou, těšte se na to nové, co vás čeká. Zavřete dveře, jděte dál, udělejte si to hezký. A k příštím Vánocům si přejte sadu základního nářadí.

vše o /

TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK FOTO: ARCHIV A PROFIMEDIA.CZ

ČERNÝ ORÁČ ARNOLD Arnold Schwarzenegger je člověk mainstreamu. Kulturistika (dnes bodybuilding) díky němu povýšila z obskurní disciplíny na mainstreamovou záležitost, béčkové akčňáky se vyšvihly mezi blockbustery. Jako pracovitej pravičák se přesně hodí do kapitalismu, protože strašně dře na tom, aby to, co dělá, bylo dobrý a koupilo si to co nejvíc lidí. Zní to trochu lacině a nepůvodně, ale je to tak. Takový lidi jsou v našem světě prostě nutnost. V osmdesátých letech byl spolu se Stallonem symbolem Západu, aniž by naši rodiče tenkrát tušili, jak moc dokonalej symbol to je.

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

W W W.REDWAY M AG.C Z

vše o /

Vypadnout Narodil se a vyrůstal v malý rakouský vesnici Thal u Štýrského Hradce v roce 1947, tedy zrovna v době, která pro generaci tehdejších otců nebyla moc příznivá. Naplnil ji pocit vzteku, studu a ponížení z prohraný války, kterou sami rozpoutali, a nikdo jim neřek, co se stane, když to náhodou nevyjde. To byl i případ Arnoldova táty – za války sloužil v armádě, byl členem NSDAP a taky nosil hnědou košili Göringových SA. Přísný, vyžadující od svých dětí kázeň, úctu a pořádek. Každou neděli musel psát budoucí Terminátor i jeho starší bratr Meinhard desetistránkovou slohovou práci o tom, jak prožili neděli. Většinou se jim od otce vrátila hustě červeně popsaná a každý slovo, který bylo špatně, musel autor padesátkrát přepsat. Bez sedů-lehů nebyla snídaně a oblečení se muselo rovnat do komínků jako na vojně. Taky řezání

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

páskem, facky, pohlavky a tahání za vlasy patřily k výchově budoucího kolečka ve stroji, u kterýho se na nějakou individualitu, city a touhy nehledí. Arnold ve vzpomínkách konstatuje, že podobně prý byly vychovávány všechny děti v okolí a tělesný tresty se používaly i ve školách. Ani hmotný poměry nebyly zvlášť příznivý. Rakousko bylo chudý, Schwarzeneggerovi měli sice domek, ale bez vody a k nejbližší studni to bylo půl kilometru. Když se rodina koupala, vlezli kluci radši do špinavý vody po otci, než aby museli nosit vodu z takový dálky. Taky potravin byl nedostatek a matka někdy i několik dní obcházela sousední vesnice a prosila o mouku nebo cukr. Všechno tohle se na malým Arnoldovi podepisovalo. Před spolužáky se za chudobu styděl a nikdy je nepozval, aby si přišli k němu domů hrát. Taky bolestně vnímal, že rodiče ho podceňují a víc péče

a zájmu věnují Meinhardovi. Jediným řešením bylo vypadnout odsud, odejít do světa a tam se stát někým, koho budou všichni respektovat. Svět, to byla Amerika, pochopitelně. Kulturistika Cestu k bohatství a uznání hledal nejdřív na ulici, když místo školy loudil na lidech pět šilinků na autobus. Dokázal to třeba dvacetkrát za sebou a pak se vydal do kina nebo do hračkářství. Když se otec od známých dozvěděl, co jeho synek tropí, následoval trest, po kterém nebylo na další budování kariéry somráka ani pomyšlení. Turnen. To je pro německy mluvící země hodně důležitý slovo. Znamená cvičit nebo provozovat sport, což byly jedny z mála aktivit, kterým se mohli lidi v denacifikovaným a válkou zničeným prostoru věnovat. U Arnolda doma patřilo cvičení k životnímu

stylu rodiny. Ve škole hrál fotbal, pak ale jednou dostal za úkol napsat o slavným kulturistovi Kurtu Marnulovi. V 50. a 60. letech propadly kouzlu kulturistiky celý zástupy mladých mužů, Arnold byl jedním z nich. Říká, že se mu líbily nejen svaly, ale taky společenské postavení, peníze, sláva a zástupy krásných žen, které slavní kulturisti měli a vystavovali na odiv. Ačkoliv byl slabé tělesné konstrukce, rozhodl se, že právě kulturistika naplní jeho sen o bohatství a slávě. Popularita budování tělesné hmoty zcela unikla jeho mamince, kterou silně znepokojovaly fotografie polonahých svalnatých mužů nad jeho postelí. Dokonce pozvala lékaře, aby se na to taky podíval, ten ovšem správně rozeznal počínající zájem o moderní sport od homosexuální orientace, a frau Schwarzeneggerové spadl kámen ze srdce. Arnold chodil do posilovny od čtrnácti let a dělal rychlé pokroky. Disciplínu měl v krvi, uměl být

na sebe přísný. S uspokojením pozoroval, jak mu rostou svaly, a dokázal se dokonce seznámit se svým vzorem Kurtem Marnulem. Sledovali spolu slavné kulturisty a jejich kariéru u filmu. Arnoldův sen nyní dostal tři konkrétní cíle: Amerika, kulturistika, film.

KAŽDOU NEDĚLI MUSEL PSÁT BUDOUCÍ TERMINÁTOR SLOHOVOU PRÁCI O TOM, JAK PROŽIL NEDĚLI První akční antihrdina Nejdřív ale musel na vojnu, ta byla povinná. V osmnácti narukoval k tankistům a kromě toho, že v každý volný chvilce zběsile cvičil, nevypadala jeho vojenská kariéra zrovna jako z Expendables. Nejednou byl v base, třeba když nezabrzdil tank a ten v noci sjel do nedalekýho rybníka. Nebo když v kasárnách túroval motor tanku do vysokých obrátek, až se mu zdálo, že cítí jakési chvění. To nebylo zdání, ale skutečnost. Nevšiml si totiž, že se při testování motoru rozjel a „chvění“ je následkem souboje tanku se zdmi baráku, ke kterým se mezitím dostal. Arnold ovšem vydedukoval, že chvění je způsobeno studeným motorem, a tak přidal plyn, aby ho zahřál. A to už projel zdí a přerazil vodovodní potrubí. Jindy závodil s jiným tankem na rychlost a nějak si před startem nevšiml, že na jeho stroji odpočívají vojáci. Až v cíli zaznamenal jednoho strachy polomrtvýho chudáka, jak se křečovitě drží věže a kolem jeho závodní trasy se povalují ti, co se udržet nedokázali. Než stačilo dojít k nějakému strašnému neštěstí, armáda vyhověla jeho žádosti a předčasně ho uvolnila ze služby. Arnold si mohl sbalit saky paky a odjet do Německa, odkud přišla nabídka (pravděpodobně zásah Boží prozřetelnosti), aby se zde věnoval kulturistice. Nelegální přistěhovalec V Mnichově to nabralo správnej směr. Jedenadvacetiletej Arnold už jako profi kulturista cestuje do USA. Nikdy si neprodloužil propadlé vízum, a dodnes je proto považovanej za nejslavnějšího nelegálního přistěhovalce. Se špatnou angličtinou a nadšením pro kulturistiku porovnává zemi svých snů se skutečností. Když vidí, že v chodníku chyběj dlažební kostky, úplně ho to rozhodí – tohle by se v Rakousku nestalo!

W W W.REDWAY M AG.C Z

Dost ho taky překvapilo, že Američani pořád něco slavěj; doma se neslavilo vůbec nic, nikdy ani neviděl dort se svíčkama. Byl zaraženej, když ho holka, se kterou strávil noc, ráno nenuceně požádala o žiletku, aby si oholila nohy. To byla pro kluka z Evropy novinka, u nich byly všechny holky chlupatý a nikdy ho ani nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak. Jeho pořádkumilovná mysl se nedokázala vyrovnat s faktem, že by neměl zdravotní pojištění. Co kdyby byl proboha nemocnej? Patří tedy k té hrstce imigrantů, který si zodpovědně platěj zdravotní. Ve vyšší společnosti se dozvěděl, že to, co se ve Štýrským Hradci považuje za starý harampádí, se tady sbírá jako starožitnosti, jejichž cena časem dokonce roste. Rozvinutý americký kapitalismus ho inspiruje k prvním krokům v podnikání. Usuzuje, že už je dost populární, a začne psát a prodávat brožury o svých kulturistických metodách. V Evropě by vyřízení živnosti vyžadovalo nekonečný vyplňování formulářů, tady šel Arnie na radnici, zaplatil necelý čtyři dolary, a bylo to. Domov mu připomínaly už jen dopisy otce, ke kterým byly vždy přiloženy jeho vlastní, pečlivě opravený červenou tužkou. To si Arnold vždycky uvědomil, jak je rád, že vypad. V roce 1970 vyhrál během čtrnácti dnů Mr. Universe, Mr. World a Mr. Olympia, což se do té doby nikomu jinému nepodařilo. Arnold přišel a všem ukázal, kdo je tu pánem. Hollywood Od okamžiku, kdy přijel do Států, se zajímal o film. Ale film se nezajímal o něho. Hollywood se zdál nedobytnej. Poprvé se zadařilo až v roce 1977, kultovní dokument Pumping Iron udělal z kulturistiky mainstream a posunul Arnolda do té správné společnosti lidí od filmu. Ty se s ním kamarádili, měli ho rádi, ale taky moc nevěděli, do čeho by takovej typ obsadili. Pak ovšem někdo dostal nápad zfilmovat komiksový příběhy o mytickým válečníku Conanovi, a role byla na světě. Dokonce hlavní a dokonce na pokračování, protože v plánu bylo natočit celou sérii. První Barbar Conan z roku 1982 se stal kasovním trhákem a nabídky na další role se jen hrnuly. V příštích deseti letech zanechala každá z nich nesmazatelnou stopu v žánru akčního filmu. Mimochodem, za Conana nedostal Arnold skoro nic, protože se ještě před natáčením pohádal se svým agentem a sám si neuměl o peníze říct. Hraní v takovým filmu považoval hlavně za příležitost, jak se posunout a otevřít si dveře někam dál. A druhý mimochodem – i když už vrcholově netrénoval, těsně před natáčením se jen tak pro srandu přihlásil na Mr. Olympia. Vyhrál, čímž většinu svých svalnatých kolegů uvedl ve strašné zahanbení. Jeden házel v šatně židlemi, druhej svou trofej za třetí místo rozmlátil na parkovišti za halou. T1 Hned druhou rolí se Arnold málem odepsal. V připravovaným sci-fi příběhu Terminátor pro něj byla určená role Kylea Reese, tedy kladná postava. Terminátora měl hrát O. J. Simpson. Ve své autobiografii Arnold charakterizoval robotickýho zabijáka takhle: „Jedna věc je podle mě důležitá: Ten, kdo bude hrát toho Terminátora, ať už je to O. J. Simpson,

vše o /

KDYŽ HO HOLKA, SE KTEROU STRÁVIL NOC, RÁNO POŽÁDALA O ŽILETKU, ABY SI OHOLILA NOHY, BYLA TO PRO NĚJ NOVINKA. V EVROPĚ BYLY VŠECHNY HOLKY CHLUPATÝ. nebo někdo jiný, na to musí být opravdu dokonale připravený, protože jako stroj nesmí ani mrknout, když vystřelí. Když bude měnit zásobník v pistoli, nebude se na něj smět dívat, protože počítač ani stroj by se na vlastní ruce dívat nemuseli. Když někoho zabije, bude mít tváři lhostejný výraz, ani radost, ani lítost, vůbec nic.“ Cameron se nadchnul a hned tvrdil, že se Arnold pro tuhle roli přímo narodil. Arnold moc radost neměl, protože měl spočítaný Terminátorovy repliky – bylo jich míň než v Conanovi a takhle hereckou díru do světa asi neudělá. Ani jeho agent nebyl nadšenej, protože v Hollywoodu se traduje, že rolema padouchů si herci ničej kariéru. Arnoldovi se tohle všechno honilo hlavou a zvažoval pro i proti; aspoň nebude muset pobíhat v bederní roušce jako v Conanovi, daj mu frajerský hadry, černý brejle a moderní zbraně. Když se to povede, třeba z toho něco bude, když ne, tak už padoucha nikdy hrát nebude. Je fakt, že textu pro titulní postavu nebylo moc, dá se to celkem lehce dohledat. Arnie se pro svou roli musel naučit pouze tyto věty: Nice night for a walk. – Nothing clean, right. – Your clothes, give them to me. – The twelve gauge auto-loader – The 45 long slide with laser sighting. – Phase plasma rifle in 40-watt range. – The Uzi 9mm. – All. – Wrong. – Sarah Connor. – I’m a friend of Sarah Connor. – I was told that she’s here. – Can I see her, please? – Where is she? – I’ll be back. – Fuck you, asshole. – Give me your address there. Get out.

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Na stopáž jednu hodinu a 48 minut to opravdu není moc. Během intenzivního natáčení s rozpočtem hluboko pod úrovní velkofilmu byli všichni vyčerpaný a zároveň stmelený, protože tušili, že vzniká novej propracovanej koncept, kterej zatím nedokázali pojmenovat. Název novýho žánru měli přitom přímo před očima: TechNoir. Tak se jmenoval noční klub, v kterým se Sarah schovává před Terminátorem. V druhým pokračování prošla postava T1 na Arnoldovo přání změnou charakteru z padoucha na hrdinu. Je to jeden z mála případů, kdy je tatáž postava zařazená do kolonky hero i villain. Poslední akční hrdina Po méně povedených pokračováních Barbara Conana přišly další dva velký zářezy – vojenský akční Komando a akční sci-fi Predátor. Hollywood se musel vyrovnat se skutečností, že akční filmy už nejsou „béčkový“ a odteď se s nima počítá a zachází jako s legitimním žánrem. Tvářemi tohoto nového žánru se stali Sylvester Stallone a Arnold Schwarzenegger. Obrovská popularita přinášela zároveň zisk, jehož hranice pořád stoupaly. Arnold vždycky myslel jako byznysmen a od Barbara Conana si umínil, že jeho honoráře budou mít vzrůstající tendenci. Ve svý autobiografii rekapituluje, jak se toho držel: Barbar Conan (1982) – $ 250 000 Terminátor (1984) – $ 750 000 Ničitel Conan (1984) – $ 1 000 000 Komando (1985) – $ 1 500 000 Rudá Sonja (epizodní role, 1985) – $ 1 000 000 Predátor (1987) – $ 3 000 000 Běžící muž (1987) – $ 5 000 000 Rudé horko (1988) – $ 5 000 000 Total Recall (1990) – $ 10 000 000 Terminátor 2 – $ 14 000 000 Je ale taky nutný říct, že Arnolda nezajímal jen vlastní zisk. U mnoha filmů se účastnil schvalování scénáře, výběru herců do vedlejších rolí, v době uvedení do kin byl ochotnej jezdit po celým světě, aby novej titul zpropagoval, až ho někdy museli lidi ze studia krotit. A po tom všem si pro sebe počítal, o kolik víc se mohlo vydělat, kdyby se něco udělalo tak a něco zase jinak. Třeba u Total Recall se mu podařilo úplně změnit marketingovou kampaň, protože ta původní by film podle jeho názoru pohřbila. Arnold zašel za šéfama studia, vysvětlil jim, jak na to, a z filmu byl hit, což je dobře, protože si to zasloužil. Ale došlo taky k opačné situaci. Po fenomenálním sequelu Terminátor 2: Den zúčtování se Arnie věnoval přípravám akční komedie Poslední akční hrdina. Všichni čekali masivní úspěch, desítky milionů dolarů zahučely do reklamy, která dokonce cestovala vesmírem – rakety NASA nesly nápis Last Action Hero a Arnoldovo jméno. Jenže výsledek se nedostavil, a i když si film nevedl špatně, znamenal velký zklamání. Osmdesátý léta se prostě neopakovaly a éru Ramba a Terminátora vystřídaly Jurský parky a Godzilly. Politika Nejsem si jistej, jak hodnotit práci jednoho z jedenácti nejhorších guvernérů v USA, kam je bohužel řazenej. Je fakt, že k republikánům tíhnul

asi intuitivně, protože když na konci 60. let přišel do Ameriky, nalepil si na zeď svýho bytu pěknej plakát s kovbojem. Jeho kamarád (Američan) se tomu hrozně smál: „Co ti to tady visí za debila?“ Arnold netušil, že kovboj je guvernér státu Kalifornie a nepříliš úspěšný herec Ronald Reagan. No a o třicet let později si moh třeba takhle někdo vyzdobit pokojíček plakátem Terminátora a… Arnold chtěl prostě pokořit další metu, dokázat, že i splněnej sen je možný rozvíjet. Ale předešlý cíle vznikly z určitý podvědomý touhy a tušení, že pro posilovaní i film je přirozeně stvořenej. Jenomže schopnosti, který z něj udělaly největšího kulturistu a akčního superhrdinu, možná nestačej na americkou politiku. A možná že je to lekce pro všechny – Kalifornie byla v krizi a Arnie představoval v očích voličů akčního hrdinu, kterej dá ekonomicky i politicky selhávající stát do rychtyku. Realita ale není hollywoodskej příběh a Arnoldovy „úspěchy“ v politice dost připomínaj jeho „úspěchy“ na vojně. Pro nás může zůstat poučný, že v roce 2005 se nadšeně vydal do Číny, aby vyjednal obchodní příležitosti pro Kalifornii. Jejich ekonomika se mu líbila (Arniemu se všecko nový vždycky líbilo), ale konstatuje, že „obchodní mise přinesla Kalifornii malý symbolický úspěch. Poprvé v dějinách jsme mohli legálně vyvézt do Pekingu kalifornské jahody.“ Nejzajímavější na konec Tři věci: Schwarzenegger znamená „černý oráč“. To je ta první. A pak tady máme trávu a ženský. Někoho by mohlo překvapit, že součástí světa profesionální kulturistiky je marihuana, která podporuje spíš pasivitu a jinej druh kreativity, než je potřeba u rutinního cvičení. Ale podle Arnieho vzpomínek byla pro kulturisty něco jako kafe – joint sem, koláček tam. Sám řekl, že tráva pro něj není droga, ale pomoc při posilování. A taky hned dodává, že se do Kalifornie dostal v době, kdy kulminovalo hnutí hippies a hodně věcí bylo jinak než dneska.

V USA SI NIKDY NEPRODLOUŽIL PROPADLÉ VÍZUM, A STAL SE TAK ILEGÁLNÍM PŘISTĚHOVALCEM Přiznává, že na začátku kariéry bral steroidy, o jejichž negativních účincích se ještě moc nevědělo. Ovšem nevykrucuje se, bylo mu dvacet, chtěl všechny převálcovat a bral by je, i kdyby ho varovali. Sám byl proti, když mladší generace brala

dvacetinásobný dávky, kombinovala je s růstovýma hormonama a některý kulturisti i umírali. Tam už mu to bylo jasný. No a holky přece byly jeden z důvodů, proč s posilováním začal, a nikdy na to nezapomněl. Už v Rakousku byly v centru jeho pozornosti, v Německu je po večerech lákal do prázdný posilovny, a jaký to asi muselo bejt v Kalifornii plný slunce a lásky. Asi pěkně divoký. V autobiografii je to jen naznačený, ale nedá moc práce si věci domyslet. Arnieho vážnou známostí a později i manželkou se stala Maria Shriver, neteř JFK, nejslavnějšího

W W W.REDWAY M AG.C Z

prezidenta moderních amerických dějin. Seznámili se na tenisu a chodili spolu devět let. Když Arnold píše o své nevěře s herečkou Brigitte Nielsen, bere to jako něco, co se stalo na natáčení, a proto to z nějakých důvodů neplatí. Po skončení filmování Brigitte oznámí, že je konec, protože má stálou známost a budou se brát. A hned taky jde vybrat snubní prsten s diamantem. Podle něj se prostě nic nestalo. V době, když byl guvernérem a s Marií měli už tři děti, procházelo jejich manželství krizí. Jednou se ho Maria během návštěvy v manželské poradně zeptala, jestli náhodou nemá čtrnáctiletého

nemanželského syna s jejich hospodyní Mildred. Arnie v klidu přiznal, že jo. Jednou prý všichni odjeli a on zůstal s Mildred sám doma a… stalo se to. Marii to nechtěl říct, aby ji neranil. Ne, není to blbej film, takhle to ve své knize popisuje. Arnold dělal věci, o kterých věděl, že by se ostatním moc nelíbily, a tak o nich nemluvil a nijak zvlášť je asi neprožíval. Třeba v tom bude něco z tvrdý povahy jeho otce, třeba nenaplnitelná touha po tom, být obdivován a milován, čehož se mu doma nedostávalo. Můžeš utýct nejdál, jak to jde, ale něčemu prostě neutečeš, to je jasný.

téma /

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

ARTWORK: JOSEF BOLF

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: SCOTT STOSSEL (REDAKČNĚ UPRAVENO) ART: JOSEF BOLF

Žijeme v době ÚZKOSTNÉ Na úzkost sice moc lidí neumírá, ale mnozí z těch, kteří trpí její těžkou formou, by za smrt byli rádi. Žádný inkvizitor nemá ve své výbavě tak rafinované nástroje bolesti, žádný špion neumí tak přesně odhalit nejslabší místo své oběti a ani nejkovanější soudce neumí obviněného vyslýchat tak dovedně a neúnavně jako úzkost. Já jsem ukázkový případ nešťastníka, který s ní bojuje prakticky celý život, už od dvou let. Je úplně obyčejný den, dělám něco naprosto běžného – čtu knížku, ležím v posteli, telefonuju, sedím v práci, hraju tenis – a najednou mě zachvátí děs. Bez jakékoliv příčiny mě přepadne nevolnost, mám závrať, bojím se, že budu zvracet, že zešílím, že zemřu, že musím okamžitě pryč, ale nemůžu se pohnout, nedokážu promluvit, polykat, nadechnout se. Potím se a zuby mi drkotají zimou, vlasy se mi ježí, po zádech jezdí mráz, rozbolí mě břicho. Křečovitě svírám pěsti a nejsem schopen myslet. Čas se nehýbe. Takových situací jsem zažil tisíce. Jmenuju se Scott Stossel a trpím úzkostnou poruchou. Nejsem sám. Statistiky říkají, že v každém okamžiku najdete v USA čtyřicet milionů lidí trpících některou z úzkostných poruch. Stoupající spotřeba antidepresiv a anxiolytik (léků potlačujících úzkost) je celosvětový trend, podle odhadů se s ubíjející úzkostí brzy seznámí každý šestý člověk této planety. A když říkám s ubíjející, myslím to doslova. Život s úzkostnou poruchou je podobný jako s cukrovkou. Obě nemoci můžete dostat s lékařskou pomocí pod kontrolu, ale příležitostně mohou zabíjet a ani s jednou se nežije lehce. Kvůli úzkostným záchvatům Američané zameškají rok co rok 321 milionů pracovních dnů, což představuje ekonomickou ztrátu 50 miliard dolarů. V roce 2005 vystavili američtí psychiatři 53 milionů receptů na ativan a xanax, což jsou ale jen dva léky z hodně pestré nabídky. (V České republice se ve stejném roce vystavilo na všechny typy anxiolytik dohromady 4,5 milionu a v roce 2015 už 6,7 milionu receptů, pozn. red.). V prvních týdnech po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata v roce 2001 vyskočilo množství vystavených receptů o 9 procent v celých USA, ve městě New Yorku pak o 22 procent. Stejný nárůst je zaznamenán i v roce 2008, kdy naplno propukla celosvětová ekonomická krize. Teď máme zase migrační krizi, stoupá mezinárodní napětí, zdroje docházejí – máme si už začít dělat starosti o vodu? Depka není deprese Ještě před třiceti lety úzkost jako nemoc vůbec neexistovala. Když psychoanalytik Rollo May vydal v roce 1950 knihu Význam úzkosti, hned v předmluvě upozornil, že je teprve třetí, která na toto téma vychází. První vědecká konference na toto téma se konala v roce 1949. V Evropě bylo zrovna po válce, celá jedna generace prožila hrůzy, jaké si lidstvo do té doby ani neumělo představit, a nikdo se o její psychická traumata nestaral. Lidé je uzamkli v sobě, nemluvili o nich a snažili se zapomenout. Nevědomky je tak přenášeli na svoje děti a ty zase dál na svoje. To je naše dědictví; druhá světová válka změnila svět do nejmenších detailů.

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Teprve v roce 1980, tedy až po vynalezení anxiolytik a jejich uvedení na trh, se úzkostné poruchy dostaly na seznam diagnóz. Všimněte si prosím významné skutečnosti, že nejdřív vznikl lék a teprve až potom nemoc. Do té doby byla úzkost vnímána jako obyčejný pocit nebo nanejvýš vedlejší příznak jiné choroby. S objevem léků a přidělení čísla diagnózy začalo pacientů s úzkostnou poruchou přibývat o tisíce procent ročně. Není to žádné spiknutí Iluminátů nebo důkaz existence NWO a špinavých triků farmaceutického průmyslu. Tolik lidí prostě chorobnou úzkostí trpí. Jen o tom dříve nemluvili, nečetli, nepřemýšleli. Žili, jak to šlo, tlumili své stavy alkoholem a drogami, a když už ani to dál nešlo, často spáchali sebevraždu. Dnes vycházejí o úzkosti tisíce článků ročně, existují časopisy zaměřené čistě na úzkostné poruchy a výzkumy přinášejí neustále novější a hlubší poznatky o příčinách a možnostech léčby. Slova jako deprese, úzkost, fobie a panika zdomácněly v našich slovnících natolik, že ztratily původní význam. Každý má „depku“, ve skutečnosti je to ale jen špatná nálada nebo únava. Každý pociťuje „úzkost“, ale jen málokdo takovou, aby přestal ovládat své tělo. Ten, kdo je skutečně nemocný, pak svému okolí těžko vysvětluje, že v takovém stavu nemůže jít do práce. Lidé ho podezírají, že se vymlouvá, vždyť oni své depky a strachy normálně zvládají. Jenže jejich podvrtnutý kotník není jeho zlomená noha. Výsledkem tohoto zmatení pojmů je, že nemocní se za své potíže stydí a snaží se je tajit, jak dlouho to jen jde. Když jsem začal psát knihu Můj život s úzkostí a na večírcích se mě ptali, co teď dělám, na čem pracuju, říkal jsem opatrně, že na knize „o kulturní a intelektuální historii úzkosti“. Znělo to dostatečně nudně na to, aby se dál nezajímali. Pak jsem se jednou trochu opil, dodal si odvahy a doplnil, že kromě toho je taky o mých osobních zkušenostech s úzkostí. Dopad této poznámky byl ohromující. Zatímco předtím lidé zdvořile pokývali hlavou a hledali, jak rychle změnit téma, teď se kolem mě shlukovali dychtiví posluchači a každý z nich mi chtěl okamžitě sdělit své vlastní

zážitky a poznatky. Nebyl jsem pro ně cvok, ale zajímavý chlapík, se kterým mají mnoho společného. Vyvodil jsem z toho, že i přes jistou devalvaci jejího významu je pořád lepší o úzkosti mluvit než nemluvit. Já, neurotik Mám chorobný strach z uzavřeného prostoru, z výšek, ze ztráty vědomí, z toho, že uvíznu někde daleko od domova, z bacilů, ze sýrů, z mluvení na veřejnosti, z létání a ze zvracení. Když jsem byl malý a moje matka studovala při práci práva, trávil jsem večery ve společnosti paní na hlídání a také hrůzy, že se máma s tátou zabili při bouračce nebo mě opustili (tomu se odborně říká separační úzkost). V sedmi letech už jsem měl na koberci v pokojíčku prodřené cestičky od toho, jak jsem neustále chodil sem a tam a silou vůle se snažil přimět rodiče k návratu. V první třídě jsem většinu odpolední proseděl ve školní ošetřovně s bolestmi hlavy a škemral, abych směl jít domů. Jako třeťáka mě k hlavě začalo bolet i břicho. Na střední jsem schválně prohrával tenisové a squashové zápasy, abych se vyhnul utrpení, které mi působilo jakékoliv soutěžení. Jednou jedinkrát jsem měl rande. Vládla romantická atmosféra, byli jsme venku a dívali se jejím dalekohledem na hvězdy. Naklonila se ke mně a chtěla mě políbit. A já se odtáhl, protože jsem se bál, abych nezačal zvracet. Bylo mi z toho tak trapně, že jsem jí přestal brát telefony, což si pochopitelně vyložila, jako že nemám zájem. Měl jsem, líbila se mi a byl bych se okamžitě zamiloval, hrůza mi to ale nedovolila. Stručně řečeno, už od raného dětství jsem rozklepaný uzlíček plný strachu, fobií a neuróz. První psychiatrické vyšetření jsem absolvoval v deseti a od té doby mám vždy svého psychiatra. O vítězství nad úzkostí jsem bojoval všemi prostředky. Už třicet let chodím na terapii. Kromě ní jsem vyzkoušel rodinnou terapii, skupinovou terapii, terapii přijetí a odmítnutí závazku, racionálně emoční terapii a další všechny možné terapie. Chodil jsem na hypnózu a na masáže, meditoval, cvičil jógu, podrobil se

W W W.REDWAY M AG.C Z

akupunktuře, studoval stoickou ﬁlozoﬁi, dal se na modlení a přečetl desítky svépomocných příruček, k jejichž nákupu jsem se nechal zlákat reklamou v nočním teleshoppingu. Bral jsem prášky. Thorazin, imipramin, desipramin, chlorfenamin, nardil, buspar, prozac, zoloft, paxil, wellbutrin, effexor, celexu, lexapro, cymbaltu, luvox, trazodon, levoxyl, propranolol, tranxene, serax, centrax, zolpidem, valium, librium, ativan, xanax, klonopin a třezalku. A pil jsem pivo, víno, gin, bourbon, vodku a whisky. Nic nepomohlo. Dobře, to není pravda. Některé léky mi pomohly, i když jenom na určitý čas. Kombinace thorazinu a imipraminu mě na střední škole, kdy jsem úzkostí nevěděl, kudy kam, zachránila před pobytem v blázinci. Díky desipraminu jsem nějak překlepal první roky po dvacítce a paxil spolu se zamilovaností do krásné dívky mi krátce před třicátými narozeninami dopřál šest nádherných měsíců skoro bez úzkosti. Pak přišel rozchod a moje porucha udeřila nanovo se zběsilou útočností. S pomocí koňských dávek xanaxu a propranololu zapíjených vodkou jsem po třicítce horko těžko přežil svoje první autorské turné, různé veřejné přednášky a televizní vystoupení. Když si dám před odletem xanax, dramamin a dvojitou skotskou, dokážu se přinutit sedět v letadle tiše, i když se mi chce válet po zemi a řvát, že všichni zemřeme. Pokud do sebe hodím ty dvojité skotské dvě za sebou, vědomí mi zastře milosrdná mlha. Obraz před očima se rozostří, zvuky ke mně doléhají jakoby z velké dálky. Dokážu se připitoměle usmát na stevardku a předstírat, že jsem jen příjemně unavený. Naděje, že bych se kdy vyléčil, se s postupem let rozplynula, teď už jenom toužím po tom, abych se s tím naučil nějak žít a snad na svém postižení našel i něco pozitivního. Neumím malovat a nemám ani hudební nadání. Napsal jsem tedy tuto knihu.

téma /

TEXT: SCOTT STOSSEL (REDAKČNĚ UPRAVENO) ART: JOSEF BOLF

Hello, darkness, my old friend…

JAK VZNIKÁ ÚZKOST Je úzkost nemoc těla, nebo duše? Odvěká otázka, na kterou se snažili odpovědět už starověcí lékaři a filozofové. Hippokrates a Aristoteles soudili, že úzkost je porucha organismu, Platón a Spinoza ji viděli jako problém netělesný, ryze psychologický. Moderní věda dala nakonec zapravdu všem. Úzkost je nemoc zároveň tělesná i duševní. Něco, co sice prožíváme na psychické úrovni, ale příčina může být fyzická, například v nedostatečném zásobování mozku serotoninem. Zjednodušeně řečeno: úzkostnou poruchou můžete trpět proto, že máte rozbitý hardware (ten se dá opravit léky), nebo proto, že hardware je sice v pořádku, ale vy používáte špatné programy. V takovém případě by vám mohlo být k užitku klasické terapeutické sezení. Vadný software může být dědičný, pro příklad nemusím chodit daleko. Můj prapradědeček Chester Hanford, proděkan na Harvardu, skončil po třiceti letech boje s úzkostí v psychiatrické léčebně. Díky práškům a elektrošokům se mu trochu ulevilo, ale nikdy ne natrvalo. Nejhůř na tom byl v šedesátých letech, které prožil většinou schoulený do klubíčka ve svém pokoji a vydával zvuky, které prababička popisovala jako nelidské sténání. Prababička byla vynikající a silná žena, ale péče o nemocného ji tak vyčerpala, že v roce 1969 zemřela na předávkování skotské a prášků na spaní. Jejich syn Chester je můj dědeček. Tento navenek sebejistý a velice kultivovaný pán nedávno oslavil devadesát tři let a během tohoto dlouhého života se také potýkal s úzkostnou poruchou, která ho nutila vykonávat celou řadu bizarních rituálů. Dodnes například neodejde ze žádné budovy jinými dveřmi než těmi, kterými přišel, což občas vede k dost složitým logistickým manévrům. Jeho dcera (moje matka) trpí smrtelnou úzkostí z výšek, veřejného vystupování, cestování a zvracení stejně jako já. Ve chvílích nejtěžších hraničí její strach s paranoiou. Jednou čekala, až přijdu ze školy, a došla přitom k přesvědčení, že náš dům sleduje sériový vrah ve žlutém volkswagenu. Zavolala policii a v sousedství z toho bylo velké pozdvižení. Dnes už jsou naši patnáct let rozvedení a stejně se nemohou dohodnout, nakolik vážná tato paranoia byla. Matka prohlašuje, že k ní měla důvod, protože v tu dobu jeden sériový vrah skutečně řádil. Otec však dodává, že to nebylo v našem městě, ba ani ve státě, a dokonce ani ve Spojených státech, nýbrž v Kanadě. Mám jedinou sestru a ani jí se úzkost nevyhnula. Její potíže se vyvinuly jinak než v mém případě, přesto jsou intenzivní. I ona brala celexu, prozac, wellbutrin, buspar, nardil a neurotrin. Naše rodinné sešlosti se podobají výjezdnímu zasedání zaměstnanců farmaceutické ﬁrmy. Mezi rozjedenými obědy a rozpitými sklenkami vína se povalují krabičky léků a všichni si navzájem předčítáme z příbalových letáků. Ve světle toho, co se v matčině rodině děje nejméně po čtyři generace, a připočítám-li ještě fakt, že psychické problémy se vyskytovaly i u otce, který se po celá má teenagerská léta zpíjel čtyřikrát pětkrát týdně do němoty, není asi příliš výstřední tvrdit,

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

že jsem sklony k depresi a úzkostem zdědil. Těžko taky vyloučit, že jsem matčiny fobie převzal prostě proto, že jsem s nimi byl v blízkém kontaktu. Pravda, některé fobie – například z hadů, hmyzu, myší nebo výšek – jsou v nás zakonzervovány evolučně jako dědictví našich pravěkých předků, kteří se rychle naučili, že kousnutí hada, hmyzu nebo pád z výšky mohou být smrtelné, není však stejně pravděpodobná možnost, že jsem svoje fobie prostě okoukal od matky? Jako každé mládě jsem se pozorováním jejího chování učil, čeho se bát. Rodiče mého otce byli Židé, kteří ve třicátých letech uprchli před nacisty. Z babičky se pak ve Spojených státech stala až nechutně antisemitská Židovka – odmítala vše židovské ze strachu, aby za svůj původ nebyla ještě někdy pronásledována. Mně a sestře náš židovský původ zatajovali až do dospělosti. Babiččin odpor k vlastním kořenům měl vliv na mého otce. Celoživotně ho fascinovala druhá světová válka, speciálně nacisté. Stále dokola se díval na televizní seriál Svět ve válce, ryčná pochodová hudba zaznívající při nacistickém tažení na Paříž tvořila soundtrack k mému dětství, stejně jako otcovo pohvizdování a pobrukování při leštění sbírky nacistických předmětů. Vlivem historických zkušeností mají Židé sklony k depresím a úzkostným stavům, s čímž se vyrovnávají různě. Někteří i tak jako moje rodina. Oproti tomu mou matku výrazně ovlivňovaly hodnoty bílých amerických protestantů. Je potomkem jednoho z otců poutníků, kteří v roce 1620 přijeli na lodi Mayﬂower do Ameriky, a je na to patřičně hrdá. V souladu se svou protestantskou výchovou upřímně věří, že emoce jsou od toho, aby se potlačovaly, a o problémech ve vztazích říká, že je neslušné se v nich nimrat a mluvit o nich na veřejnosti. Já jsem směs všech těchto patologií, spojení neurotického Žida s krizí identity a neurotické protestantky klesající pod zátěží svého vznešeného původu. Může se někdo divit, že ze mě vyrostl úzkostný člověk? Strach bystří smysly. Úzkost je otupuje Pokud je úzkost „obava z budoucího utrpení, jemuž se nelze vyhnout“, zvířata ji neznají. Pokud se matka bojí, že její dítě zemře, kvůli pouhému pupínku nebo lehkému nachlazení, mluvíme

o úzkosti. Pokud je nemoc dítěte vážná, říkáme matčiným obavám strach. Pokud nechcete jít na rozhlednu, protože se bojíte, že z ní spadnete, je vaše reakce úzkostná. Pokud už jste na ní a zastihne vás tam prudká bouře, kdy poryvy větru celou stavbu nebezpečně rozkývají, je to, co cítíte, strach. Když se bojíte, vždycky o tom víte. Úzkostní můžete být, aniž byste si to uvědomovali. Na strach reagují všichni savci včetně člověka podobně. Charles Darwin píše: „Když se krysy něčeho bojí, chovají se jako lidé. Utíkají, nebo zcela strnou. Silně defekují. Každé vyděšené zvíře, dokonce i pták, se roztřese. Zježí se mu srst, potí se, jeho pokožka zbledne. Zrychluje se dech, srdce bije rychle a silně.“ Darwin vyzdvihuje, že tyto instinktivní reakce, které nemůžeme ovlivnit, jsou evolučně adaptivní. Živočichové, kteří takto reagují, mají větší šanci na přežití. Mozek rozpozná nebezpečí a uvede tělo do stavu „boj, nebo útěk“. Okamžitě se stáhnou povrchové cévy a pokožka nám zbledne. Krev je z povrchu těla odvedena ke kosternímu svalstvu, čímž se zmenší riziko krvácení při zranění a zvýší výkon při běhu. Dech se zrychlí a prohloubí, mozek ví, že tělo teď bude

W W W.REDWAY M AG.C Z

potřebovat hodně kyslíku. Játra začnou vylučovat víc glukózy, která dodá svalům energii. Rozšíří se zornice a zbystří sluch, takže jedinec dokáže přesněji vyhodnocovat situaci. Odkrví se zažívací trakt a zastaví trávicí procesy, následkem čehož poklesne tvorba slin (sucho v puse) a často se dostaví i samovolné pomočení, vyměšování nebo zvracení, protože organismus zbavený odpadních látek může využít všechnu energii jen k zajištění přežití. Pokud je jedinec v boji zraněn a krvácí, organismus reaguje prudkým poklesem krevního tlaku, aby ztráta krve byla co nejmenší. Nízký tlak může vyvolat i mdlobu, což za jistých okolností může člověku též zachránit život. Omdlít strachy není nic neobvyklého. Když se všechny tyto reakce spustí ve správnou chvíli jako odezva na reálně hrozící nebezpečí, pomáhají nám přežít. Pokud je mozek opakovaně aktivuje „naprázdno“, jen jako jakýsi planý poplach, poškozují časem náš hardware i software natolik, že to raději ani nechceme vědět.

téma /

TEXT: SCOTT STOSSEL (REDAKČNĚ UPRAVENO) ART: JOSEF BOLF

Z deníčku EMETOFOBA Jeden ze způsobů léčby fobií je takzvané psychické otužování. Terapeut nebo lékař vás s postupně větší a větší intenzitou vystavuje tomu, čeho se bojíte, až si na to zvyknete a vaše přehnané reakce se srovnají do normálu. Trpíte-li arachnofobií, tedy chorobným strachem z pavouků, začínáte tím, že si při sezení prohlížíte pavouky na obrázku. Až vám to přestane vadit, přistoupíte k pozorování živých pavouků v pevně uzavřeném teráriu. Další fázi je pozorování volně lezoucích pavouků a v poslední fází (to už je skoro milujete) se jich dotýkáte. Nejdřív v rukavici a nakonec i holou rukou. Povím vám, jak probíhá léčba emetofobie, chorobného strachu ze zvracení. Nezvracel jsem přesně třicet pět let, dva měsíce, čtyři dny, dvacet dva hodin a čtyřicet devět minut. To je víc než 83 procent mého dosavadního života. A protože jsem emetofob, pochopitelně doufám, že tato úspěšná linie nebude nikdy přerušena. Když odečtu dobu, po kterou spím, vyjde mi, že minimálně 60 procent svého času trávím obavami z něčeho, co mě naposledy postihlo v osmi letech. To je iracionální. Mozek ovšem ihned racionálně namítne: Moment! Ale ty přece nezvracíš právě díky tomu, že se tak bojíš! Jen neustálá ostražitost před viry, které by mohly napadnout tvou trávicí soustavu, tě pětatřicet let chrání před střevní chřipkou. Jen díky své moudrosti a disciplíně jsi nikdy neprodělal otravu jídlem! Zopakoval jsem to psychiatrovi a ten připustil, že do jisté míry je to asi pravda, ale i tak je moje chování iracionální. „Scotte, kolik času vyplýtváte na to, abyste se chránil před něčím, co z lékařského hlediska nepředstavuje téměř žádné nebezpečí? Ano, zvracení je nepříjemné, ale pro zdravého člověka zcela nezávažné. Vezměte v úvahu, že i kdybyste se tak jako každý člověk občas pozvracel výměnou za osvobození od fobie, byl by to dobrý obchod.“ Předpokládám, že každý z vás by s ním souhlasil. Mou odpovědí však přesto zůstává důrazné ne. Skutečně trávím spoustu času zajišťováním, abych se nepozvracel, a přípravami na to, že by k tomu přece jen došlo: vyhýbám se nemocnicím a veřejným toaletám, nechodím blízko k nemocným (ani k manželce), často si myju ruce a pečlivě sleduju původ všeho, co jím. Všude mám zásoby papírových sáčků na zvracení – doma, v kanceláři, v autě, v garáži a tak dále. Vždy mám u sebe léky na dezinfekci střev a uklidnění žaludku, v hlavě nosím aktuální mapu výskytu noroviru (nejběžnějšího viru napadajícího zažívací soustavu) a jako velitel armádního štábu monitoruju jeho postup. S pomocí internetu sleduji, v jakých místech právě řádí střevní chřipka a salmonelóza. Emetofobie ovládá můj život a nedokázaly ji vykořenit ani tisíce psychoterapeutických sezení, ani desítky druhů léků, ani hypnóza, ani skutečnost, že za ty roky jsem střevní chřipku několikrát opravdu chytil a přežil ji bez zvracení. Jak všichni kolem mě zvraceli, jen já ne Na emetofobii se váže několik dalších mých fobií. Nemám úzkost z létání jako takového, bojím se turbulencí jen proto, že bych

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

při nich mohl zvracet. Ze stejného důvodu nesnáším přednášet na veřejnosti, což je opravdu nepříjemné, když už jsem se nehodil k ničemu jinému než k dráze novináře a spisovatele. Před lety jsem kvůli tomu navštěvoval mladou hezkou psycholožku, budu jí říkat doktorka M. Navrhla mi expoziční terapii: Mám si připravit přednášku o založení Mírových sborů, kterou přednesu v konferenční místnosti v budově, kde má doktorka M. ordinaci. Publikum bude tvořit ona a několik doktorandů psychologie, vesměs jejích spolužáků. Na zdi zasedačky bude obří obrazovka, na které se bude přehrávat nekonečná smyčka zvracejících lidí. O týden později stojím v zasedačce: „Původně chtěl prezident Kennedy začlenit Mírové sbory pod…“ říkám, zatímco ze záznamu hlasitě dáví skupina mužů oblečených v pyžamech. Každý má před sebou kbelík, jsou to pacienti protialkoholní léčebny. „Ale jeho švagr Sargent Shriver přesvědčil Lyndona Johnsona, aby…“ pokračuji a sleduji, jak se teď zvratky rozstřikují i po podlaze. Soustředím se na výklad, dokud mě nepřeruší doktorka M. „Jak silná je nyní vaše úzkost na stupnici od jedničky do desítky?“ Říkám, že asi tak na šestce. „Pokračujte,“ vybízí mě. A tak mluvím dál o Mírových sborech za hlasitých zvuků obracejících se žaludků. Tentokrát patří bulimičkám nad toaletními mísami. Všímám si, že jeden doktorand zatíná čelisti a jeho ohryzek se pohybuje nahoru dolů. Druhý se mi zdá nějaký pobledlý. Jeden po druhém odcházejí. Třetí se drží až do konce přednášky a teprve pak vyletí ze zasedačky jako blesk. Doktorka M. vypadá nespokojeně. Já jsem v pohodě. Dívat se na zvracející lidi bylo nepříjemné, ale dalo se to zvládnout. „Scotte, musíme to udělat pořádně. Musíte se se svou fobií utkat tváří v tvář a zažít to, čeho se tak bojíte.“ Tak to tedy bacha… „Musíme vám přivodit opravdové zvracení.“ Ne. Vyloučeno. Na to zapomeňte. „Je to osvědčená metoda, pomohla mnoha lidem před vámi. Nic se vám nestane. Je to bezpečné. Slibuji, že to pomůže.“ Ne ne ne ne ne ne. V průběhu několika dalších měsíců se ke svému návrhu opakovaně vracela a konejšivě mi popisovala, jak vše proběhne. Půjdeme do ordinace, kde budeme mít naprosté soukromí. Přítomna bude jen ona a zdravotní sestra. Něco malého sním a pak si vezmu sirup vyvolávající zvracení. Pozvracím se. Potom se nad tím společně zamyslíme. Bude to obrovský pokrok.

Byla tak mladá, tak hezká. Jednoho dne jsem uslyšel sám sebe, jak říkám: „Dobře, jsem připravený. Pojďme to zkusit.“ Oh, boy… Reportáž z terapie Ten den jsem se nejdřív sešel se zdravotní sestrou, která mi podala sirup. Po chvíli váhání jsem ho spolkl a s vědomím, že jsem právě překročil bod, odkud není návratu, povyskočila moje úzkost rázem ze čtyřky na sedmičku. Začal jsem se třást. Uklidňoval jsem se tím, že to celé bude trvat jen krátce. Dostaví se nevolnost, budu zvracet, splním úkol, půjdu domů a lehnu si. Přichází doktorka M. a připojuje mi k prstu zařízení, které bude zaznamenávat můj puls a hladinu kyslíku v krvi. Požádala mě, abych vyhodnotil svou úzkost. „Asi tak devět,“ zasípal jsem. To už mi začalo být trochu špatně. Najednou se mi zvedl žaludek a letěl jsem na záchod. Dvakrát jsem říhl, ale nic ze mě nevyšlo. Klekl jsem si na podlahu a zavřel oči. Pot se ze mě jen lil, jak jsem čekal na další křeč. Přišlo jich několik, ale nic ze mě nevyšlo. Sestra R. mi vysvětlila, že toto dávení nasucho je taková předehra k samotnému zvracení. Moc jsem si přál, abychom předehru tentokrát vynechali. Nevolnost mě zaplavovala v prudkých vlnách, dávil jsem a dávil, ale nic dalšího se nedělo. Začal jsem ztrácet pojem o čase, při každém záchvatu jsem divoce dýchal, v přestávkách jsem se třásl zimou, protože oblečení jsem měl promočené potem. Řekl jsem sestře R., že se mi točí hlava. Ona opáčila, že to nic není, barvu mám prý zdravou. Přesto s doktorkou M. vypadaly trochu znepokojeně. Moje úzkost se vystupňovala na maximum – pokud jsou znepokojeny, znamená to, že se něco nepovedlo a já pravděpodobně zemřu. Na jednu stranu jsem svým způsobem chtěl umřít, abych je za jejich šílený experiment potrestal. Po čtyřiceti minutách, které jsme všichni tři strávili na záchodě a já jsem stále nasucho dávil, mi navrhly, abych si vzal další sirup,

W W W.REDWAY M AG.C Z

že tím moje trápení ukončíme. To jsem kategoricky odmítl, protože jsem nechtěl, aby se moje nevolnost ještě zhoršila a prodloužila na další hodiny nebo třeba dny. Ležel jsem teď na studených dlaždičkách, koupal se v potu a nekontrolovaně se třásl. Uteklo moře času. Sestra s doktorkou mě stále přemlouvaly k další dávce sirupu. Žaludek se mi obracel naruby, myslel jsem, že teď už se určitě něco stane, ale nestalo se nic. Potlačil jsem ještě několik silných náporů a nevolnost náhle ustoupila. Asi tak o polovinu. Válel jsem se po podlaze a úlevou vzlykal. Skučel jsem jako pes. Skoro jsem uvěřil, že i touhle strašnou zkouškou projdu bez zvracení. Sestra R. odešla. Zdálo se, že doktorka M. se zlobí. „To snad není možné, takové sebeovládání jsem ještě neviděla,“ prohlásila, zatímco sestra R. zvracela v ordinaci do umyvadla. Když se vrátila, opět mě přemlouvaly, abych tuto expozici završil a vzal si, proboha, ještě jednou ten sirup. „Třeba se nechce vyzvracet, protože prostě nechce ukončit léčbu,“ navrhla sestra R. doktorce M. Udělalo se mi lépe natolik, že jsem mohl vstát. Upravil jsem si šaty, opláchl obličej a vratkým krokem se vypotácel z ordinace. Cestou domů mě v autě přepadla nezvladatelná úzkost, že se nevolnost vrátí, já se pozvracím při řízení a nabourám. Doma jsem okamžitě zalezl do postele a spal několik hodin. Po probuzení jsem se cítil lépe. Nevolnost zmizela. Ráno jsem šel normálně do práce. Během porady jsem si vybavil, jak ležím na záchodě a bezmocně dávím. Zachvátila mě panika, musel jsem se vrátit domů. Dalších několik dnů mnou zmítala taková úzkost, že jsem nebyl schopen vstát z postele. Když to konečně bylo možné, moje první kroky vedly za doktorkou M. Krátce jsme si promluvili. Řekla mi, že po experimentu musela zrušit na zbytek dne a celý příští den schůzky. Bylo jí nevolno a několikrát zvracela. Ne že bych z toho neměl škodolibou radost. Oba jsme se shodli na tom, že náš terapeutický vztah je u konce. Jak jsem se dozvěděl, za pár měsíců se odstěhovala do jiného státu.

smartbox / jazykové okénko /

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: KAROLÍNA ZIKEŠOVÁ

KREATIVNÍ UČEBNICE V PĚTI KROCÍCH:

ČERNÁ ŘEČ MORDORU Tohle je zatím asi největší výzva. Všechny jazyky v této rubrice byly až dosud reálné – jasně, třeba grónštinu člověk využije jen stěží, pokud teda nejezdí o prázdninách lovit lední medvědy do vesnice Qaanaaq, ale i tak je to skutečnej jazyk, používanej skutečnýma lidma. Pak existujou jazyky umělý, který mají natolik propracovanou strukturu, že se dají reálně naučit. Třeba esperanto. Černá řeč Mordoru je ještě jiný případ – v celém Pánovi prstenů se v ní vyskytujou jenom dvě věty. A přesto se našli šílenci, kteří na tak chabém základě vybudovali kompletní gramatiku a lexikum. Začneme tím, že si projedeme veškerý záznamy černé řeči v literární historii: Ash nazg durbatulûk, ash nazg gimbatul, ash nazg thrakatulûk, agh burzum-ishi krimpatul. Uglûk u bagronk sha pushdug Saruman-glob bûb-hosh skai!

OHA L D E Ř #1 P ĚTĚ V S M NÝ V REÁL JE U T S I X E

or ků) uh á kl et ba Pr st en u, dr na ou s žd pi ka ná í ěj ta je kt eř í ro zv ád ů (p rv ní vě ut eč ný z tě ch lid í, ýc h př ep is sk ím en o dn ed eh je vš uv e e še al po dl Z vý ie n by l ti na , ře č ta k m á zv í pr d. To lk bý t ch ur ri tš Je ho če rn á se čl ov ěk do u by m oh la ch de ta ilů . ho ní bn é lo rd do ed su př po ab dě do je jí m al ič ko st př. n. l. Pr av m ní va jí, že ti sí ci le tí m vě dc i se do ůj op us 1. y; sv a n ad 3. ie kl i lk zá ez To kd y re ál ný op ot ám ii m ba v do bě , ív an ej v M ez do šl o zh ru ja zy k po už jím u ob je vu je k že o, m uč eb ni c pr ot vě dě t“, ov še je to tř eb a ri e „d ob ré go l. te va ka so z pi e ac zr ov na se su pe r in fo rm ě, to hl e je e ni c. Sa m oz ře jm m ám e, ta kž ne oc m na ov zr ny ti tš ch ur ri

#2 PŘILEP SI J

AZYK

POD ZUBY

D ob rá zp rá va je , že vý sl ov no st če vě tš in a po rn é ře či je už ív an ýc h do ce la je dn hl ás ek se čt od uc há . D rt ja zy k. Ex is e př ir oz en ě, tu jí al e dv ě iv á či li ta k, ja k vý jim ky, a je to vý sl ov to čl ov ěk u pr áv ě dí ky ni no st R a L. le ze na m zn ěj í or ko O bě so uh lá v kr ku , ja ko vé ta k zl ov sk y se m aj by př it om čl ěs tn ě: í vy sl ov ov ov at hl ub ok o ěk kl ok ta l dů le ži te j bo (p ra vd ěp od vz ad u d, pr ot ož e ob ně kr ev). jd e o je dn u o če rn é ře či To hl e je z m ál a vě cí vy čt em e – , kt er ý z Pá el fo vé tu hl hn us ná . na pr st en ů e vý sl ov no st ne ná vi dí a př ijd e jim

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

NOM E J J E VAJÍ UŽÍV Á O L P O V 3 # Á VY R E T K , SLOVA MAR Z A J Ě D BEZNA es ivn í po m ěr ně de pr ly“ po uz e dv ě va ho rn ou oc če „d se k se dů , ja ka , z ně ho ž tu je řa da ná vo ob lé m em ja zy ek , na ne tu ex is íč že un sl to Ne jvě tš ím pr es to ís Př . ek vá . M st at ek sl ov íč ito st í ne op lý vě ty, je ne do zr ov na ro zm an t, se žr at), gl ob zá so ba or ků ro qu at (p oh lti ní th ov ko sl ja it, a uč ov sl na ře č na v ls tít), m ok um ra ip be př (o t ha tič ek se ta k zá hu bě), pr ak sh at (s pá lit) k t di ou št ěň át ek a ky ds nn (o t ce ý), gh aa ), sn or k (b ez (za bí t), dû m pa ůž at (n f az , du k) ), pá ch (h lu uf um (s tra rn (p říš er a) , (n en áv is t), ho al a! al Tr . ít) kl ro ne bo ur ka t (p

#4 NESNÁŠ ÍŠ

ČASOVÁN SLOVES? Í SARUMA N TI POMŮŽE Z výš e uved en ýh o slo vn íčk u je pa trn ý, že jaz yk ne Ne um ím e si pře bu de na slo ve sa ds tav it, že by ně mo c ná roč ne j. jak á ha vě ť z Mo tě bý va l vyk uc ha rdo ru po už íva la l“ ne bo „za biv ho frá ze jak o „b yl by no že m, jal se uté ch v če rné řeč i po do ci“. Ve sk ute čn os bn ě jed no du ch ý ti jso u slo ve sa jak o v an gli čti ně čís lec h) vyp ad á : prv ní a dru há os po řád ste jně , tře ob a (v ob ou tí os ob a při dá vá při ná ším , při ná pří po nu -at . Th rak šíš , při ná ším e, zn am en á při ná šít e; thr ak S čím ž so uv isí po at je on (on i) při sle dn í bo d. ná ší (př iná še jí).

KU. I T A M A NA GR A H C A B SOU J #5 Y B Y H ICKÝ C T A M A R G Y PRO ORK íta jí av y ne ž př em pr im iti vn í. ra dš i trh aj í hl ru do dn ý or žá M y, v Gr am at ik a je en že čl , dn ý do či ně ní s tím pr ot o ne m á žá bě vě ty Op ět to m á co y. Če rn á ře č av tiv st la ve ab y a y ylk ch pe rfe kt ní a žá dn ý vý ič tin ě na d pl us qu am vá ní a ča so vá ou op ro ti an gl st i ve sk lo ňo ra zn ou zm ěn vý u („e lf no ě di ne pr av id el no tin Je ou zš m ět). ja ko ve fra nc ís ud ek – př ed uj í po ds ta tn á, (p od m ět – př ed sl ná a én íd av ná jm je fa kt , že př „m rt vý el f“ ). m rt vý “ m ís to gr am at ik u fa kt na uč it a tě ch pá r vě cí se ý bí , že to žit bl le k dů ou ta pl at í, že je u: ám í tím , že js Zá ro ve ň al e js ou to tiž zn ul tim át ní vý zv á vé en ko Or am t. zn va či žo ře op ra vd u do dr ud en ta če rn é st o ýh žd ka k. Co ž pr o t, že js eš or ne zv lá dn ou . bu do u m ys le Ne bo si o to bě M lu v sp rá vn ě.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox / jak na školu

TEXT: DAGMAR KOZLOVÁ FOTO: INSTAGRAM, ARCHIV YFU

Vzhůru do neznáma a ještě dál Každého někdy napadne jedna z nejzákladnějších otázek filozofie: Proč jsme tady? Jaké poslání máme? Jedna z odpovědí je, že i když o tom většinou nevíme a tuto skutečnost si nepřipouštíme, měníme lidi okolo sebe. Zasahujeme do jejich životů. Jako student, který přijede do hostitelské rodiny, ovlivníme životy všech jejích členů, a rozhodně nejen

#YFUCZ @YFUCZ

tím, že je po ránu o jednoho člověka více v koupelně. Obě strany se setkají s dosud neznámými problémy a radostmi, které je donutí přehodnocovat názory a priority. Tak vzájemně obohacují své životy. Asi nemůžeme změnit celý svět, ale můžeme vstoupit do života někoho jiného a stát se součástí jeho osobního poznání.

STUDENTI NA INSTAGRAMU

Carla, Argentina

Sebastian, Mexiko

Neyla, Argentina

Pečení cukroví s mojí českou rodinou #yfucz #yfuargentina #hostitelskarodina #ceskarodina

Během studijního pobytu jsem přišel na to, jak moc miluji Českou republiku. Je to skvělá země a jsem rád, že je to můj druhý domov. #yfucz #maketheworldyourhome

Studijní pobyt v České republice byl jeden z nejlepších roků mého života. #yfucz #argentina #hostwithyfu #stantesehostitelskourodinou

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Globální téma

Buď změnou, kterou ve světě chceš vidět YFU nabízí životní cestu, dobrodružství odhalující v lidech to nejlepší. Hostitelský program – život se zahraničním výměnným studentem – umožňuje navázat celoživotní spojení, která změní způsob vašeho pohledu na svět. Jako hostitelská rodina můžete vytvořit bezpečné a podporující prostředí, ve kterém výměnný student pozná nové prostředí a vy jako hostitelská rodina jinou kulturu. Program je příležitostí sdílet se studentem svůj vlastní příběh a současně se dozvíte spoustu věcí o jiných lidech a kultuře. Zjistíte, jak neobyčejný je váš „obyčejný“ život z pohledu výměnného studenta. • Hostitelské rodiny sdílejí své tradice, svátky a zvyky, a nabízejí tak studentovi jedinečnou osobní verzi života hostitelské země a pochopení jeho rozmanitosti. • Je paradoxní, že čím více to vypadá, že nás hromadné sdělovací prostředky a sociální média spojují, tím snazší je vytvářet stereotypy a tím snáze se můžeme nechat mylně přesvědčit, že realita odpovídá tomu, co je v médiích a na internetu. YFU podporuje lidi, aby se cítili jako občané jednoho navzájem propojeného světa. Martin Langpaul, ředitel YFU Česká republika

ptali jste se na facebooku Můžeme si jako hostitelská rodina vybrat studenta podle věku a pohlaví? Ano, můžete sdělit své preference (nejčastěji dle věku a pohlaví vašich dětí), pokusíme se najít vhodného studenta tak, aby to vyhovovalo vám i studentovi. Jaké musíme splnit podmínky, abychom mohli studenta přijmout do naší rodiny? Studenta může přijmout jakákoliv rodina, ve které žijí minimálně dva členové. Student musí mít k dispozici vlastní postel a pracovní stůl, u kterého se bude moci připravovat do školy. Není nutné, aby měl vlastní pokoj. V dosahu bydliště také musí být střední škola, kam bude moci docházet. Dostaneme za hoštění zahraničního studenta zaplaceno? Hoštění studentů je bez nároku na finanční odměnu. Jedním z důvodů je, že rodiny, které by přijímaly studenty kvůli finanční odměně, by byly k hoštění studentů vedeny jinými důvody, než je mezikulturní poznávání a pomáhání „dětem vyrůst“, čímž by celý projekt ztratil své opodstatnění a kouzlo. Vaší odměnou bude obohacení života celé rodiny.

Nezisková organizace YFU (Youth for Understanding) vznikla v USA v roce 1951 z přesvědčení, že mezinárodní výměna mládeže může přispět k míru, větší toleranci, porozumění a přátelství mezi kulturami. Posláním YFU je rozvíjet mezikulturní porozumění, vzájemnou úctu a sociální odpovědnost

W W W.REDWAY M AG.C Z

prostřednictvím studijních výměnných pobytů pro mládež, rodiny a komunity. Více informací o studiu v zahraničí nebo hostitelském programu najdeš na www.yfu.cz nebo info@yfu.cz.

smartbox /

TEXT A ILUSTRACE: KAROLÍNA ZIKEŠOVÁ

Taháky k maturitě

Utrpení mladého Werthera ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Nejsem si jistá, co se stalo se zástupci subkultury emo, která zažívala svůj zlatý věk před rokem 2010. Možná se transformovali v hipstery, možná se na to prostě vykašlali. Jedna věc je jistá: román Utrpení mladého Werthera německého spisovatele J. W. Goetha museli milovat. Údajně se líbil i Napoleonu Bonapartovi a Adolfu Hitlerovi, což je zajímavé, protože oni dva byli všechno, jen ne emo. Pokud jste byli v životě alespoň na pěti hodinách literatury, jméno Johann Wolfgang Goethe jste nejspíš zaznamenali. Aby ne, byl to asi nejvýznamnější představitel německé literatury a taky takzvaného preromantismu, což znamená přesně to, co si pod tím představíte. Preromantici (a i na ně navazující romantici) milovali psát o svobodě a lidech, svým způsobem rebelech, kteří jsou ovládaní vášní a city. O nezkrotné přírodě, o bouřích, nocích, hřbitovech, starých hradech a… sebevraždách. Na tu měl Goethe dost, nevím, jestli se sluší říct pokrokový, ale rozhodně nezvyklý názor. K sebevraždě dojde (spoiler!) i v případě mladého malíře Werthera. Ale k tomu se dostaneme. Werther: Utrpení mladého maturanta Utrpení mladého Werthera je napsané, jako by je psal Goethe o sobě. A taky že možná ano, autor sice na začátku knihy uvádí, že veškeré postavy a místa jsou smyšlené a jakákoliv podoba se skutečnými osobami a místy čistě náhodná, ale odborníci mu to nežerou a domnívají se, že Goethe popisuje vlastní zkušenosti s city k dívce jménem Charlotte Buff v městě Wetzlar. Celý dojem skutečného příběhu je ještě umocněn tím, že román je psán formou dopisů, které hlavní hrdina Werther posílá svému nejlepšímu příteli Vilémovi a později i své dívce snů, Lottě. Werther je trochu emo Je mladý (určitě mu není víc než dvacet) a úplně jiný než ostatní: přemýšlivý, citlivý, se sklony k špatné náladě. Nejspíš proto bývá často sám, což ho ještě více trápí. Na začátku příběhu se rozhodne odjet na venkov, do vesnice Waldheim, kde se chce věnovat malování. Miluje přírodu, rád přemítá nad různými filozofickými tématy, jeho nejoblíbenější knihou je Homérova Odysea, kterou čte pořád dokola. Všechno prožívá na dvě stě procent, zejména pak lásku. Máj, lásky čas Zezačátku je z venkova nadšený. Toulá se krajinou a věnuje se úvahám o společnosti, kterou jako každý správný preromantický hrdina nijak nešetří a je k ní kritický. Dopisy začínají na jaře (konkrétně 14. května), kdy všechno kvete – stejně jako Wertherovy pocity. Werther píše nadšeně, popisuje své zážitky a příhody s lidmi z vesnice, objasňuje Vilémovi své pohledy na svět. Po nějaké době lelkování se seznamuje na plese s Lottou. Lotta je mladá a krásná, od matčiny smrti má na povel celou domácnost včetně několika sourozenců. Podle Werthera je tudíž i zodpovědná

W W W.REDWAY M AG.C Z

a morálně čistá a… zasnoubená. Werther to moc dobře ví, ale stejně si nemůže pomoci: do Lotty se bezhlavě zamiluje. Lottin snoubenec je na cestách, takže Wertherovi nic nebrání v tom, aby s ní trávil veškerý svůj čas. Chodí společně na procházky, dlouho si povídají, Werther jí pomáhá. Postupně se z nich stanou blízcí přátelé (friendzone alert!). Werther je takhle ale v podstatě spokojený, skoro i zapomene, že je Lotta zasnoubená, a takzvaně si „dělá naděje“. Jenže Lottin snoubenec Albert se vrací, nezmizel, bohužel. A Werther zjišťuje, že je to vlastně docela milý chlápek. Spřátelí se, často se scházejí všichni dohromady, ale Werther má stále možnost vídat Lottu i o samotě. Nezní to tak špatně, co? Jenže pro Werthera je to hotové utrpení. Neustále musí vídat dívku svého srdce s někým jiným a je to o to horší, že mu připadá, že Lotta Alberta nemiluje. „Není horší hřích než špatná nálada“ Dopisy získávají čím dál tím víc depresivní ráz a Lotta v nich postupně získává všechen prostor. Werther píše jen o ní a neustále na ni myslí. Samozřejmě si je vědom, že to není dobře, ale nemůže si pomoct, je Lottou doopravdy chorobně posedlý. Neskutečně si ji idealizuje. (Jo, Werthere, my chápeme, že je dokonalá, ale musíš nám to pořád cpát?) W. usuzuje, že takhle už to dál nejde, a rozhodne se Waldheim opustit. Vstupuje do služeb velvyslanectví, a dokonce i tráví čas s dívkou, kterou tam poznal, jenže stejně pořád myslí na Lottu. Ta se mezitím provdala, a když Wertherova komplikovaná povaha a zápal pro diskuzi způsobí mezi ním a úředníky neshody, vrátí se do Waldheimu. Waldheim: trápení, vol. 2 Okamžitě do toho zase spadne. Neustále cítí potřebu být s Lottou a Albert už také začíná žárlit, i když se pokouší nedávat nic najevo. Prostě… to se nedělá, nabalovat takhle okatě něčí ženu! Všichni včetně Werthera už toho začínají mít dost a Lotta na Albertův popud Werthera požádá, aby ji tak často nenavštěvoval. Bylo by to tak lepší. Před Vánocemi Albert nakrátko odjíždí, Werther zavětří příležitost a odhalí Lottě své city. Ta nejspíš už musela vědět, že ji Werther miluje, ona jeho vlastně svým způsobem taky, ale nechce ublížit Albertovi, takže ho odmítá. Werther jde domů, napíše Lottě dlouhý dopis, požádá ji pod falešnou záminkou o zapůjčení Albertových zbraní, a když mu je Lotta po nějakém váhání pošle, Werther to považuje za znamení a zastřelí se (a aby byla tragédie dokonalá, neumírá hned). Wertherův kult Děj knihy trvá zhruba dva roky a roční období, počasí a příroda, to všechno koresponduje s Wertherovými city (na jaře vše vypadá optimisticky, naopak tragický závěr se odehrává v zimě). Se svým vtípkem na emaře v úvodu jsem nebyla zas tak daleko od pravdy, protože kniha byla ve své době opravdu něčím jako popkulturní senzací (i když popkultura ještě neexistovala).

Výjevy z knihy se objevovaly na nádobí, příběhem byl inspirovaný i parfém. Mladí lidé se ve Wertherovi nacházeli a oblékali se stejně jako on (Werther v knize nosil modrý frak, žlutou vestu a kalhoty), dokonce prý po jeho vzoru páchali sebevraždy. Goethe tedy další vydání knihy pro jistotu opatřil varováním: „Buď muž a nenásleduj mě“. Forma a jazyk Příběh je vyprávěn chronologicky, v ich-formě. Wertherův sentiment se odráží i v jazyku, věty jsou košaté, dlouhé, často najednou přerušené nebo doplněné citoslovci, prostě asi tak, jak se myšlenky odvíjejí v hlavě zamilovaného člověka. Na začátku je úvod vydavatele románu a na konci zpráva o Wertherově smrti, obojí psané z pozice Viléma. Z mého shrnutí se asi může zdát, že Werther je naprosto naivní lúzr a kniha patetická a přehnaná. No, je tomu tak a není tomu tak. Přečtěte si to, pokud jste zamilovaní. Myslím, že to je jediné období, kdy člověk může Utrpení mladého Werthera ocenit. Jen ji berte trochu s rezervou: Buďte muži (a ženy) a nenásledujte Werthera!

Johann Wolfgang Goethe • 1749–1832 • německý básník, prozaik, dramatik, filozof • představitel preromantismu a hnutí Sturm und Drag (bouře a vzdor, proti společenské nesvobodě, útlaku, nespravedlnosti a pokrytectví) • vystudoval práva, zajímal se i o přírodní vědy Tvorba • Faust • básnické sbírky • Spřízněni volbou • Utrpení mladého Werthera Utrpení mladého Werthera • 1774 • román v dopisech, které píše Werther svému příteli Vilémovi a později své lásce Lottě • hlavní postavy Werther, Lotta, Albert • Werther se nešťastně zamiluje do Lotty, postupně propadá depresi, nakonec spáchá sebevraždu • vyjádření svobody a práv člověka, který se rozhodne si vzít život • ich-forma, dlouhá souvětí, převažuje lyrika nad epikou (—> často nedokončené věty, zvolání, citoslovce, popisy přírody, Wertherových myšlenek a pocitů) • román měl ve své době obrovský úspěch

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PAVLÍNA SCHULTZ

Purim Party hard!

Všimněte si, že nejveselejší náboženské svátky mívají obvykle docela smutnou, ne-li přímo tragickou příčinu. Když vynechám silvestr (název podle úmrtí papeže Silvestra v roce 335), který ale náboženským svátkem vlastně už ani není, protože obavu z toho, co je v příštím roce čeká, zaplašují alkoholem a pyrotechnikou jak křesťané, tak pohané, tak ateisté, máme tady velikonoční ukřižování a zmrtvýchvstání, vánoční narození dítěte, jemuž hrozila smrt a jehož rodiče byli uprchlíci chudí tak, že neměli ani na ubytovnu, a masopust – velkou party před čtyřicetidenním půstem v nejtemnějším období zimy, hladu a otevřeně nepřátelské přírody. V Izraeli je nejveselejším svátkem Purim, takový starší a sofistikovanější příbuzný Halloweenu.

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Halloween, svátek Všech svatých, pochází z Irska, kam se dostal z upadajícího Říma. Zavedli jej křesťané, opírali se však přitom o staré pohanské a taky židovské tradice, jako je například zvyk začít slavit už v předvečer události, což se nakonec týká i našich Vánoc, kdy nám Ježíšek nosí dárky už večer předtím, než se narodil. Halloween a Purim mají některé společné znaky, například masky, pití alkoholu (v Talmudu se dokonce dočteme, že člověk se musí opít vínem tak, až „nebude vědět“), hlučnou zábavu. Purim má ještě něco navíc, o tom ale až později, teď ty okolnosti vzniku. Padouch Haman a diplomatka Ester V Persii vládl král Xerxes I. Jednou se na hostině opil a nechal poslat pro svou manželku Vašti. Poručil, aby přišla nahá a on se hostům mohl pochlubit její krásou. Vašti takový nápad shledala skandálním a odmítla. Rozčílený Xerxes ji za trest zavrhl a přikázal, ať mu z celé země přivedou všechny svobodné dívky, že si mezi nimi vybere novou ženu. Vyvolenou se stala mladičká Ester, sirotek, kterou vychovával její strýc Mordechaj. Král se s ní oženil a Ester se stala královnou Persie, avšak na Mordechajovu radu nikomu neprozradila, že je Židovka. Mordechaj získal místo u dvora a jednou vyslechl tajný rozhovor dvou spiklenců, kteří se chystali krále zabít. Řekl to Ester a ta neprodleně informovala manžela. Spiknutí bylo včas odhaleno, zrádci odsouzeni. Po čase si Xerxes oblíbil jistého Hamana. Udělal ho svým rádcem a nařídil, aby před ním všichni klekali a klaněli se mu jako Bohu. Mordechaj to nedělal, víra mu to zakazovala. Haman ho za to nenáviděl a vůbec nesnášel všechny Židy. Když ostatní dvořané viděli, že jejich kolega neprokazuje Hamanovi povinnou úctu, poreferovali o tom králi. Ostatně ani Haman si nemohl nevšimnout, jak ho Mordechaj přehlíží, což byla poslední záminka pro jeho plán, jak se Židy zamést jednou provždy. K určení dne, kdy se tak stane, použil metodu losování – to bylo tenkrát docela v módě, něco jako „ať rozhodne náhoda“ či „božská prozřetelnost“. Los připadl na třináctý den měsíce adaru a Haman si teď začal u krále na Židy často stěžovat, takzvaně vedl štvavou kampaň. Dokládal, že Židé se chtějí za každou cenu od všech odlišovat, že nedodržují zákony, podvracejí autority a že je v zájmu říše jejich vzpurnost trochu zkrotit. Xerxes, který se do té doby o Židy nijak zvlášť nezajímal, měl najednou pocit, že o nich slyší zleva zprava, že je jich všude moc a jsou s nimi jenom problémy. Půjčil Hamanovi svůj pečetní prsten a pověřil ho, aby s Židy naložil, jak uzná za vhodné. Haman jeho jménem okamžitě vydal rozkaz, aby byli vyhlazeni z povrchu zemského. Brzy nato proběhla mezi Mordechajem, který už nesměl (a ani nechtěl) vstoupit do paláce, a Ester, která zase nesměla z paláce, přibližně tato korespondence: Mordechaj: Haman nás chce vyhladit a Xerxes mu k tomu dal svolení. Jdi za ním a pros o milost o pro svůj národ. Ester: Dobře víš, že za ním nikdo, ani já, nesmí předstoupit bez pozvání. To je zákon a kdo ho poruší, zemře. Mordechaj: Nemysli si, že jako jediná z Židů přežiješ jen proto, že jsi královna. Když teď nic neuděláš, Židům přijde pomoc odjinud, ale ty zahyneš. Kdo ví, možná ses stala královnou právě pro chvíli, jako je tato.

Ester: Dobře. Svolej všechny Židy do města Sús, ať se tam za mě tři dny postí. Já a mé dívky se budeme taky postit. Pak půjdu ke králi, i když je to proti zákonu, a jestli zemřu, tak zemřu. Mordechaj: O. k., to zní jako plán. Když šla Ester ke králi, měla strach, ale ten byl rád, že ji vidí, a hned jí slíbil cokoliv, o co požádá. Ester to na něj nevybalila hned, přála si jen, aby její královský manžel přišel i s Hamanem na hostinu, kterou pro ně chce na druhý den uspořádat. To starého Xerxa úplně dojalo a samozřejmě slíbil. V noci nemohl spát, a tak si nechal od otroků předčítat z kroniky říše. Když dočetli ke spiknutí, které Mordechaj kdysi překazil, uvědomil si, že ho za to vlastně nikdy nevyznamenal. Provedením pocty pověřil druhý den Hamana, který sotva věřil svým uším. Během hostiny pak Ester požádala o milost pro svůj lid, který chce Haman vyhubit. Teď zas nevěřil svým uším Xerxes. Jednak se dozvěděl, že jeho žena je Židovka, jednak zjistil, jak si Haman představuje nápravu poddaných. Zvedl se od stolu a vyšel do zahrady, aby si to všechno srovnal v hlavě. Haman padl Ester k nohám a prosil o život. V tom se Xerxes vrací ze zahrady a vidí Hamana zhrouceného v královnině klíně. Neuvěřitelná drzost. „Tak ty se mi ještě budeš vrhat na manželku?“ A tím to pro Hamana skončilo, za chvíli se houpal na kůlu. Z Xerxa, původně nepřátele Židů, se teď stal jejich největší ochránce, což se samozřejmě odrazilo v politice státu a Židé byli u každého ve velké vážnosti. Díky Ester nastaly zlaté časy a od té doby se taky slaví Purim, Den losů. Party hard Protože všechno nakonec dopadlo přesně opačně, než Haman naplánoval, stalo se tradicí, že na Purim se dělají věci taky opačně. Děti přijdou do školy v pyžamu, místo „dobrý den“ zdraví učitele „dobrou noc“ a podobně. Na paměť Ester, která tajila svou identitu, skrývají účastníci Purimu svou tvář za maskami a převleky. Karnevalový průvod jde městem, konají se soutěže o nejlepší kostýmy, hraje hudba, na ulicích se tančí. Kromě tohoto hlučného rozměru má Purim i svou duchovnější stránku: Každý Žid si musí dvakrát přečíst knihu Ester, poslat alespoň jednomu člověku dvě porce jídla nebo pití a dát nejméně dvěma chudým lidem po dvou darech, aby se i oni mohli radovat. Novinář Jefim Fištejn vzpomíná na Purim jako na svátek, „při němž je dovoleno takřka všechno. Čím je hlučnější, tím lepší, protože děti se vyblbnou a dospělí můžou pořádně zapařit.“ Talmud (židovský zákon) ovšem naznačuje, že i blbnutí má své meze: Raba a rabi Zejra se jednou na Purim sešli k hostině. Opili se a Raba vstal a podřízl rabimu Zejrovi hrdlo. Nazítří se zděsil a prosil Boha, aby jeho čin vzal zpátky a rabiho oživil. A Bůh tak učinil. Příští rok se Raba zeptal rabiho Zejra: „Poctíš mě zase svou návštěvou? Budeme společně slavit Purim?“ A rabi odvětil: „Ne pokaždé se stane zázrak.“

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

FOTO: PROFIMEDIA

SEX, LÁSKA, STAROSTI Chodím s jednou holkou, mám ji rád, ale problém je v tom, že ona nesnáší moje kamarády a oni ji taky nesnášej, protože když někde jsme, tak je pořád uráží a je na ně protivná. Pak se kvůli tomu hádáme a ve škole se vždycky pohádám i s klukama, protože se jí chci zastat, ale sám vidím, že to prostě nejde. Radši už s nima nikam nechodíme, jsme jenom spolu, ona snad ani žádné kamarádky nemá nebo já jsem je aspoň nikdy neviděl. Chci, aby se změnila, ale bojím se jí to říct, aby se nenaštvala. Nemůžu nějak nenápadně, aby o tom ani nevěděla, udělat, že by si na ně zvykla? Jinak si ve všem rozumíme, ale když tohle začne dělat, úplně se za ni stydím a mám vztek. Její kluk Ahoj Její kluku, tady se asi bavíme o žárlivosti. Zaujalo mě, že podle tebe tvoje holka nemá kamarádky. Co si o tom myslíš? Třeba je opravdu nemá a pak by její chování dávalo smysl, i když není zrovna chvályhodné. Nebo je má, ale myslí si, že do vztahu vás dvou nepatří. Pokud platí druhá možnost, pak bych se na tvém místě ptala, kde se tohle přesvědčení vzalo, kdo by si něco takového mohl ještě myslet, jak to třeba podle ní mají ve vztazích jiní lidé, co ona považuje za normální a podobně. Úplně rozumím tomu, že jsi v nešťastné pozici a chceš to řešit. Možná se tvoje holka cítí ohrožená. Kdyby si přečetla tvůj dotaz, co by asi řekla? Pro mě z něj jasně vyplývá, že ji máš rád, záleží ti na ní a nechceš se vašeho vztahu vzdát ani kvůli svým kamarádům. Myslíš, že by tomu takhle rozuměla i ona? Chápu, že je to citlivé téma, ale zdá se, že rozhovoru o něm se nevyhneš, pokud chceš, aby se něco změnilo. Protože jak dlouho se to takhle dá vydržet? A vůbec, proč by se nemohla naštvat? Vyjasňování i konflikty ke vztahům patří, stejně jako usmiřování. Pokud se odhodláš tohle téma otevřít, možná budeš nakonec překvapený. A když se ti povede říct jí to v klidu, bez výčitek a kritiky, kterými by se cítila zahnaná do kouta, třeba se ani nenaštve. Hodně zdaru, Dr. Láskorádová

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Ahoj, strašně se mi líbí jedna holka, chci s ní chodit, jenže jí se líbí jeden kluk od nás ze třídy, je to hroznej děvkař, takže ji určitě dostane a já se z toho už asi zhroutím. Proč se holkám tyhle typy líbí? To bys mohla vědět, seš taky ženská. Nic dobrýho je s nima nečeká, a stejně za nima lezou. Já jsem hodnej a to je nevýhoda. Neuděláš nic. Tonda Ahoj Tondo, já myslím, že být hodnej je velká výhoda, ale spíš z dlouhodobého hlediska. Tuhle informaci jistě teď neoceníš, ale možná si na mě jednou vzpomeneš na nějakém třídním srazu po letech. Proč se holkám líbí děvkaři? Myslím, že to „děvkařství“ v sobě obsahuje ještě další přidané hodnoty, jako je třeba osobní kouzlo, smysl pro humor, určitá společenská přitažlivost a tak. Zkus holce, která se ti líbí, ukázat, že tyhle vlastnosti může mít i hodný kluk. Pro příklady nemusíme chodit daleko, třeba takový Spiderman. Nebo Captain America. Přeju ti úspěch, ale abys věděl, taky ti tenhle druh trápení i trochu závidím. Držím palce, Dr. Láskorádová

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET SLOUPEK: VÁCLAV PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Barvy a noc

Akta X všedního dne Proč žížaly vylézají po dešti na silnici?

Jaký je rozdíl mezi diamantem a briliantem?

Kdyby zůstaly pod zemí ve svých chodbičkách zaplavených vodou, utopily by se. Žížaly nevylézají jenom na chodníky či silnice, právě tam si jich ale nejčastěji všimneme díky kontrastu mezi světlým zbarvením těla a tmavým podkladem. Toto nápadné chování jim ostatně vyneslo i starší označení dešťovky.

Je pravděpodobnější, že vás zabije blesk, nebo asteroid?

Zní to trochu absurdně, ale pravděpodobnost usmrcení asteroidem je v naší době téměř dvakrát vyšší. Odhaduje se, že velký asteroid dopadne na Zemi tak jednou za milion let. Ze statistického hlediska se to teď může stát každou chvíli. Pokud by asteroid měřil v průměru víc než dva kilometry, měl by jeho dopad podobný účinek jako výbuch milionu megatun TNT. O život by přišla víc než miliarda lidí, takže pravděpodobnost úmrtí každého z nás je jedna ku šesti milionům. Pravděpodobnost zásahu bleskem je v našich podmínkách jedna ku deseti milionům, tedy zhruba stejná jako smrtelné uštknutí zmijí.

Čím píšeme na tabuli? Sádrou, děti, sádrou. Sádrou, které říkáme křída.

Slovem diamant označujeme nerost. Ten se používá v mnoha oborech, například v průmyslu se z něj vyrábějí brusné kotouče nebo diamantové pasty, kterými se brousí a leští vysoce tvrdé materiály, třeba ocelové trubky. A pak se diamant používá ve šperkařství. V něm se však nepoužívají diamanty surové, ale broušené. Jedním z nejznámějších výbrusů je briliant. Briliant je tedy diamant speciálně vybroušený tak, aby byl zářící, jasný, třpytivý.

Proč se říká, že v počítači je „bug“? V roce 1947 měli na Harvard University počítač amerického námořnictva. Jmenoval se Mark II a stál ve velké místnosti bez klimatizace. Jednou do jeho relé stykače vlétla můra a uvízla tam. Mark II přestal pracovat. Operátoři vyjmuli spálené tělíčko a nalepili je do deníku pod záznam, co se stalo. Pak počítač znovu uvedli do chodu. Tak se do IT hantýrky dostalo slovo „bug“. Pravda ale taky je, že slovo bug se pro poruchu stroje používalo už v 19. století. Oxfordský slovník uvádí novinový článek z roku 1889, ve kterém se píše, že Thomas Alva Edison dvě noci nespal, protože hledal chybu (bug) ve svém fonografu. Také slovo „debugging“ se používalo ještě dřív, než vznikly počítače.

Kdysi kdesi jsem napsal, že tu máme překvapivě tropicky papouškovitě křiklavé fasády domů. Snad kvůli slevové politice nadnárodních řetězců. Co se jinde neprodá, si Češi rádi natřou a sousedům tím zraky vytřou. Raději bych věřil, že je to spíš jen nedo(s)patřením daným relativně vysokým výskytem tuzemské (mužské) barvosleposti, a sice v červenozeleném spektru, což bylo za dob Československa dokonce uvedeno v Guinnessově knize rekordů. Výskyt mužů s poruchou barevného vidění je v populaci zhruba stejný jako výskyt leváků, tedy asi deset procent. Z toho až osm procent nerozlišuje zelené a červené odstíny navzájem. U žen je tato porucha barvocitu o jeden až dva řády vzácnější. Příslušný gen je na chromozomu X, který mají ženy dvakrát, takže případná závada mívá záložní řešení. Domněnka o bezděčném původu barvokřiklounství sedí i proto, že vybrané křiklavé barvy bývají právě v odstínech, které se při nejběžnější poruše barvocitu (tzv deuteranomálie) tlumí na docela přijatelné. Zkuste si to na stránkách od Petra Staníčka, paletton. com – volba jazyka vlevo nahoře, volba simulace odlišného vidění vpravo dole. Jde jen o vadu očí, nebo i schopnosti mozku prožívat dané barvy, kdyby se příslušné signály z očí dostavily? Rozuzleno: U této poruchy barvocitu, kterou trpí muži, lze už barevné vidění opravit, a sice pomocí novinky – filtrujících brýlí. Poruchu způsobují systémy čípků na sítnici oka, které reagují obdobně na zelenou i červenou. Příslušně laděné detektory zvané M (jako medium – středně dlouhé vlny, zelená) a L (jako long – dlouhé vlny, červená) se příliš překrývají v citlivosti směrem k sobě, do žluté. A filtr v chytrých brýlích právě tu společnou žlutou ztlumí. Ještě před okem. Výsledkem nasazení těchto brýlí je pak nečekaně živý, objevný, barevný zážitek. Méně je více. Doporučuji zhlédnout záznamy, jak se takový člověk kochá tím, co leckdo otupěle považuje za samozřejmost. Hledejte na YouTube klíčové slovo EnChroma. Prosím neplést si s krásně barevně krovkovatým brazilským broukem Euchroma gigantea. Když už jsme u potvůrek, nejbarevnější vidění na světě má korýš strašek paví, Odontodactylus scyllarus, u nějž se barevné vidění skládá z dvanácti různě laděných detektorů. Představme si to třeba tak, že slyší akord barev o dvanácti strunách nebo že má jakýs hi-fi pult o dvanácti šoupátkách. Ptáci pak vnímají „na čtyři pásma“, lidé s dobrým barvocitem „na tři“, kočky, psi, koně a další neopičí savci „na dvě“. Zajímavé přitom je, že koně postrádají právě detektory zelené. Proto jim asi nevadí seno. Neméně zajímavá je technologická novinka téměř absolutně černé. Tmavý povrch, který neodráží světlo, se chová se jako bájný monolit z knihy 2001: Vesmírná odysea. Má povrch z karbonových nanovláken desettisíckrát tenčích než lidský vlas, vstřebává 99,965 % světla, takže i když si na něj posvítíte laserem, paprsek zmizí. Toto už není černá barva. To je absence barvy. Ke srovnání, normální uhlí vstřebává 99,5 %, čili odráží 14× více světla. Hledejte klíčové slovo Vantablack (Vertically Aligned carbon NanoTube Array). Tuš bledne závistí… Končím.

W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

TEXT: CECHVEVIETNAMU.CZ FOTO: MICHAL JOSEPHY, JAN JENÍK

LED ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

DÁ S W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

TEXT A FOTO: LENKA HAVLÍČKOVÁ

Hledají se mladí lídři.

Jakými třemi slovy byste popsali českou politiku? Kdybyste měli moc okamžitě změnit jednu věc v české politice, co by to bylo? text a foto: redakce

Noví politici Jsou mladí, sebevědomí a odhodlaní měnit společnost k lepšímu. Třicítka účastníků se utká v nové vzdělávací soutěži Hledá se LEADr., kterou pořádá Člověk v tísni. Kdo má na to stát se lídrem a začít ovlivňovat českou politiku? Sledujte pořad na internetové televizi Stream.cz. Soutěžící musejí prokázat svoje schopnosti stát se lídry, dále je rozvíjet a přicházet s vlastními nápady, jak řešit problémy. Nejlepší z nich pak získá pomyslný titul LEADr., finanční podporu pro svůj projekt a stáž v zahraničí. Ledničky a šatna pro bezdomovce V soutěži uvidíte třeba dvaadvacetiletou Anetu, která v Tachově buduje síť mladých dobrovolníků starajících se o staré osamělé lidi. Nebo osmnáctiletého Filipa z Prahy, ten zas plánuje založit sdílené ledničky, veřejný šatník a bistro pro bezdomovce. To jsou skvělé vize, ale půjdou prosadit? Cílem soutěže je podpořit vstup takových lidí do místní politiky, protože tam jich je nejvíc potřeba. „Mají zájem a dobré nápady, ale politiky z povolání být nechtějí. To je škoda, chceme tento odmítavý postoj měnit, přesvědčit je, aby tomu dali šanci a pustili se do toho, protože česká společnost nové, vzdělané a idealistické politiky potřebuje,“ vysvětluje Karel Strachota, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni, proč se rozhodl soutěž založit.

Neloajální ke spojencům. Na měsíc bych vrátila stav společnosti a životní úroveň před rok 1989. Samotnou by mě zajímalo, jak se tenkrát žilo. Pak bychom viděli. Kateřina Grunhutová, 20 let, studuje germanistiku

Selfíčko s Dominikem Feri Účastníci se během soutěže také vzdělávají a potkávají s mladými zastupiteli napříč politickým spektrem. S prací na veřejně prospěšných projektech jim pomáhají zkušení mentoři ze zavedených neziskových organizací, jako je Pragulic, Auto*mat, Nesehnutí, Mezipatra a další. Sledujte, jak si vedou, možná se váš pohled na politiku změní.

Hledá se LEADr! O tom, kdo se nakonec stane vítězem, můžete rozhodnout i vy, hlasujte na Stream.cz. 1. kolo: Regionální síto a velký výběr Na krajských konkurzech vybere porota patnáct postupujících. Posoudí jejich všeobecný rozhled, schopnost obhájit svůj názor a předpoklady stát se lídrem. Postupující projdou sérií workshopů a konzultací s mentory. Naučí se, jak dotáhnout své projekty úspěšně do konce, jak je prezentovat, zvládat stres a podobně. V závěru je čeká rychlý kvíz a obhájení projektů před porotou. Do dalšího kola jich postupuje pět.

Laciná. Zkorumpovaná. Bezcílná. Investovala bych co nejvíc peněz do školství a zvýšila nároky na učitele, aby nás neučili zoufalci, co šli na peďák jen proto, že jinde jim to nevyšlo. Vlaďka Románková, 18 let, studuje na gymnáziu

2. kolo: Stáž na zastupitelstvu Účastníci absolvují stáže v obecních zastupitelstvech. Musejí vypracovat strategii řešení určitého problému dané obce, mluvit o ní s občany a obhájit ji na zasedání zastupitelstva. Na základě jejich výsledků vyřadí porota dva soutěžící, zbývají tedy tři. 3. kolo: Týmová spolupráce Každý soutěžící má k dispozici tříčlenný tým, který musí splnit určitý úkol. Ale nebude to jen tak. Finalisté neznají složení svých týmů dopředu a budou muset pracovat pod velkým tlakem – zavření v malé místnosti a za podmínek, které práci rozhodně neulehčí… Kdo ustojí práci ve stresu? 4. kolo: Finálový duel Poslední dvojice finalistů se utká v závěrečném duelu. Bude ho moderovat Václav Moravec za přítomnosti početného publika. O tom, kdo se stane lídrem, rozhodne hlasování veřejnosti.

Strach a hnus v ČR. Zavedla bych, že všechny politické funkce by byly jen čestné, neplacené. Zuzana Kissová, 26 let, pracuje jako zlatnice

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Příštím LEADrem. můžeš být ty! Letošní ročník bude mít brzy svého vítěze. Tím příštím LEADrem. se ale můžeš stát i ty! Už v létě se otevře přihlašování do dalšího ročníku. Sleduj stránky www.hleda.se. Zatím sleduj Hledá se LEADr. online a udělej si představu, jak bys na to šel ty.

zsv /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV DOMINIKA FERIHO

Být politikem je stejně trapné jako mít pohlavní nemoc Tak mi to aspoň z řečí, co se vedou, připadá. Všichni jsou zloději, lháři a práce jim smrdí. Slušný člověk by mezi takovou sebranku nevlezl, a pokud to udělá, prostředí ho zkazí, sám nic nedokáže, nezmění, jen se zkompromituje a ostatní ho budou pomlouvat a posmívat se mu.

Alibismus. Konexe. Roztříštěnost. Změnila bych systém obsazování míst poradců a poradních orgánů vlády. Protože jejich pochybná „odbornost“ je možná ještě tím nejmenším problémem. Lucie, 21 let, studuje Policejní akademii

Jeden z důvodů, proč jsme o tom přesvědčeni, jsou média. To, že politik něco udělal dobře, se z nich nedozvíme, a i kdyby, absolutně se nemůže stát, že se to bude líbit všem. Vždy se najde skupina lidí, která se bude cítit poškozena, přehlížena a oklamána. A jiná skupina, která nespokojenosti této skupiny využije pro svoje cíle. A ještě jiná skupina, která hned začne koumat, jak mít z tohoto dobra větší prospěch než ostatní. Ideální politik neexistuje, ideální občan taky ne, dobro pro všechny taky ne. Člověk má ale pořád pocit, že jinde je to lepší. U sousedů je tráva zelenější, nebe modřejší, hrušky za plotem větší. Co je pod povrchem, se z návštěvy Rakouska, Dánska nebo Kanady nedozví, studovat detailně místní tisk nemá čas. Zato vidí lepší silnice, čistší záchody na benzinkách a ochotnější prodavačky v obchodech. A říká si, že i u nás by mohly být takové silnice, kdybychom peníze na ně nerozkradli, a takové záchody, kdybychom nebyli čuňata, a takové prodavačky, kdyby dostávaly víc zaplaceno a bylo jich aspoň tolik, abychom na ně po obchoďáku nemuseli pořádat hony. Začít u sebe ho pochopitelně nenapadne. Co kdyby místo nadávání nejdřív sám přestal šidit na daních, jezdit metrem načerno a v krámu jako první pozdravil, usmál se a poděkoval? Co kdyby vstoupil do politiky a všechno, co radí politikům, že by měli dělat, začal dělat sám? Za ty roky v Redwayi jsme se přesvědčili, že na ministerstvech pracuje mnoho schopných, čestných a příjemných lidí. Občas dokonce v neděli, a dokonce zadarmo. Je škoda, že i na nich ulpívá stigma všeobecného pohrdání a nedůvěry. Kdybych teď měla moc provést jednu jedinou společenskou změnu, nařídila bych, že každý z nás si v politice musí povinně odkroutit dva roky. Jednak aby věděl, co je to za práci, jednak aby dostal příležitost prosadit své vize, své nápady a konfrontovat je s vizemi a nápady ostatních. (Vlastně nevím, jestli by to něčemu pomohlo, ale určitě ničemu neuškodilo.)

Samolibá. Nedospělá. Impotentní. Vůbec nic. To, co teď vidíme na poli české politiky, je přirozený vývoj. Nezbývá než zatnout zuby, naučit se občanskému aktivismu, chodit k volbám, veřejně vyjadřovat svůj názor na to, co je podle nás morální a správné. Adam Mahler, 24 let, studuje FSV UK

Politika potřebuje mladou krev Akutně. Jedním ze způsobů, jak ji získat, je soutěž Hledá se LEADr., něco jako reality show na výrobu nových politiků. Požádali jsme o krátké vyjádření Dominika Feriho, devatenáctiletého studenta práv a komunálního politika, který byl před necelými dvěma roky zvolen do městské rady v Teplicích. Je taková soutěž dobrý nápad? A co podle tebe vypovídá o našem politickém prostředí? Svědčí o společenské nouzi, manku v občanském zájmu. Politika je naštěstí jenom sto procent našich životů, takže je nutné do ní jednotlivce doslova vláčet za vlasy a pomalu násilím. Mně se tahle forma osvěty a popularizace docela líbí. Proč jsi šel do politiky ty? Já měl motivaci ryze lokálního charakteru. Ta je medle nejlepší. Dokážeš totiž přesně identifikovat nedostatek, který posléze nahradíš, a hned vidíš výsledek. To v celostátní politice nejde. Každý mladý člověk se zájmem o politiku by si měl zkusit nejprve tu komunální, a až posléze vyhlížet výš. Zkorumpovaná. Prospěchářská. Směšná. Okamžitě bych sesadil Zemana. Šimon Šoltes, 22 let, studuje zahraniční obchod v Soulu

A jak to jde? Vše v politice trvá dlouho, ale postupně se mi přislíbené věci daří realizovat. Celkově se zlepšila komunikace města, veřejný prostor v Teplicích ožívá. Z toho mám velkou radost. Další rozměr mých aktivit je pak popularizace politiky a to se mi snad také daří – objíždím republiku, přednáším a zdá se, že to lidi baví. Mně taky.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

TEXT: MATĚJ BERÁNEK FOTO: MATĚJ BERÁNEK, NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE

GALERIE NENÍ HŘBITOV

Jak jsem na umění sbalil nejhezčí holku ze třídy Dneska se dozvíte, proč mělo cenu dávat pozor a číst tyhle moje moudra. Kromě uměleckých děl totiž Národní galerie skrývá i jeden velice praktický potenciál – dobře se v ní balej holky. Vyzkoušel jsem to na vlastní kůži a know-how nyní předávám dál, ať je vám k užitku.

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Overstreet chce příběhy Zvoní zpráva na messengeru. Je to můj telefon? Nevím. Party kdesi v Jizerkách na pronajaté chatě vrcholí. Píše Overstreet. Pokud si neudělala otroka ještě z nějakého mého zde přítomného spolužáka, tak rozsvícený iPhone patří mně. Očekávám další kvalitní dávku hejtu: „Hele, mistře, a podepisovat se pod ty svoje geniální myšlenky budeš sám, nebo to dovolíš mně?“ Sarkasmus ze slov tryská jako pivo z kelímku, do kterého právě úspěšně zapadl pingpongový míček. Mám si to přečíst? Postupuju zrovna do finále turnaje v beerpongu, radši ne, mohlo by mě to rozhodit. Ihned ovšem přichází další salva zpráv, odbíjí půlnoc – šéf nikdy nespí. „Prosím tě, co znamená tahle věta z tvýho posledního textu? A co je tohle za bizarní formulaci? Cos myslel tímhle? Ježiši. Volám ti.“ Začíná hrát beat od Dr. Dre, místo Snoop Dogga do něj bohužel rapuje Overstreet. Svoji účast v dalším kole ruším. „Matěji, o čem bude další článek? Nejlepší by byl příběh. Příběh je nejstarší forma vyprávění a prostě… Napiš, co můžeš zažít v Národní galerii. Kromě zírání na umění. Nějakou akci, rozumíš.“ Rozumim. Vlastně nerozumim. Vůbec nevim. Ale zamyslim se, samozřejmě. Dort od Pasty A později jsem se skutečně zamyslel. Vybaven povolením zabíjet a titulem redaktora nejúspěšnějšího (jediného) celostátního časopisu pro studenty si můžu dovolit vlastně cokoli. Velké zvíře prostě. Tak velké, že si troufám na trofej největší – nejhezčí holku ze třídy, Martinu. Tradičně u ní boduju posíláním poznámek, protože pěkný holky nemaj na jejich zapisování při hodinách čas, že jo. Dnes se naše role obracejí, poprvé po ní chci něco já: aby šla se mnou na rande, které jsem takticky a vznešeně přejmenoval na pracovní exkurzi. Její výraz zrovna neoplýval nadšením, ale když jsem poznamenal, že účet za kafe a dort proplatí Pasta Oner, dostal jsem tu nejupřímnější a bleskovou odpověď: „Tak jo!“ Výborně, Martino, ještě to sice nevíš, ale budeš moje! A šéf dostane příběh. Uříznuté ucho Sraz jsme si dali po škole u Veletržního paláce. Místo celkem zapracovalo už samo o sobě. Vypadá to, že Martina si od neustálého chození do multikina, kde místo soundtracku slyší jen mlaskání popcornu a buranský řehot jejího mužského doprovodu, docela ráda odpočine. Na fakt, že schůzku možná stále nebere jako rande, autor těchto řádků nemyslí – nebude se sám oslabovat! Naše první kroky vedou do stálých sbírek (tam to máme my, chudý studenti, zadarmo), cíleně ji vedu do třetího patra s francouzským uměním 19. a 20. století. Perfektní volba, pamatuju si totiž pár věcí ze svých předchozích článků a přišel jsem na to, že když holku provedete kolem slavných obrazů od Picassa nebo Moneta a přidáte vzrušující (klidně i trochu smyšlené, who cares) historky o tom, jak si van Gogh uřízl ucho, pak ho zabalil do novin a poslal své lásce, zapůsobíte hodně slušným dojmem. Nebojte se být trochu za blázna, to nevadí, nejhezčí holky stejně chodí s nejdivnějšími týpky, hlavně musíte působit přesvědčivě.

mám plán a toho je potřeba se držet, na řadě je další bod programu: speciální prostor pro prezentaci videoartu Moving Image Department, taky v přízemí a taky zadarmo. Martina se trochu divila, že při sledování uměleckých projekcí musíme vedle sebe v podstatě ležet, ale její laskavá moravská povaha už jí nedovolila couvnout. Leželi jsme tedy vedle sebe, pěkně blízko, a co bylo v tom videoartu, nevim. Při odchodu z budovy s radostí zaznamenala místní knihkupectví, a protože její nejlepší kamarádka slaví další den narozky, vybíráme pro ni nádhernou publikaci o módě ve světových metropolích. Spontánně připraven Plán naší „pracovní exkurze“, hehe, pokračuje jako po másle. Tvářím se spontánně, všechno mám ale pečlivě naplánované: „Nechtěla by ses ještě trochu projít? U Hradu je prej skvělá utajená zahrada. Dojdeme tam za půl hoďky pěšky přes Letnou. Ráno jsem u Vietnamců koupil meloun, můžem si ho tam dát. Nůž mam taky.“ Moravské děvče na mě vrhlo trochu podezíravý pohled, ale kdo by si nedal malý a nezávazný piknik, když je navíc první fakt horký jarní den. Počasí už teda trochu náhoda byla, takový schopnosti zase nemám. Ale štěstí přeje připraveným, ne? Kdo váhá, nejí meloun s budoucí matkou svých dětí! A to Martina teda sakra bude. Jak míjíme vysoké stromy a čerstvě rozkvetlé tulipány v Letenských sadech, přemýšlím, jak posunout naši stále dost nesmělou konverzaci na další level. Zatím se držíme v bezpečných vodách školních a galerijních témat, Martina se jimi zdá zcela zaujatá, furt mluví o Veletržáku: „Hele, jejich Facebook. Dneska večer je prej něco dobrýho ve Studiu Hrdinů, znáš to tam?“ Velmi ležérně prohodím: „Tovižejo, skvělej prostor, byl jsem tam na křtu Vladimira 518.“ Aha, tak na večer už prý něco má. Pak nechápu, proč se na to ptá. Holky, no. Zásnubák za chvíli Vcházíme do zahrady u Šternberského paláce, ve kterém Národní galerie vystavuje evropské mistry malby. Tvářím se, že jsem tu nikdy nebyl, což není úplně pravda, ale Morava nic nepoznala. Vlastně to ani nehraju, pokaždé mě to tady doopravdy překvapí. Utajená oáza soukromí a klidu uprostřed okolního turistického cirkusu. Úplná pohádka, kde kromě soch od významných českých umělců už nikdy nepotkáte víc než dva lidi – autora těchto řádků a Moravu. Rozhodl jsem se totiž, že odteď to bude JENOM NAŠE zahrada. Leháme si na upravený trávník vyhřátý sluncem, vytahuju svůj „náhodně koupený“ meloun a krájím ho. Vždy dodržuji staré pravidlo, že správný muž má u sebe nůž (i když v mém případě jde spíše o hipstera s rybičkou). Ze svého intošského repertoáru vytahuji ještě pár poznámek k soše Josefa Kaplického, otce slavného futuristického architekta, které prokládám ověřenými džouky. Věřte nevěřte, funguje to. Není pochyb.

Netlačit na pilu Hlídám si, abych se intelektuálně moc nevyčerpal a nezačal ji nudit. Musím se taky ukázat v jiném světle – jako cool frajer, který zná svět a ví, jak žít. Přecházím k historkám ze skvělých mejdanů v letním kině na střeše Veletržního paláce, kde jsem minulý rok asi dvakrát (dobře, tak jednou) byl. „Letos by to mohlo bejt zas. A ten výhled na Prahu, tyjo. Bys fakt neuvěřila, kdybys šla!“ – „Tož já myslela, že jen čteš, když seš tak chytrej.“ Hahaha, a dost, ty přidrzlá (a sakra roztomilá) tvářičko! Držet se svého Při svých experimentech s domestikací potenciálních partnerek jsem se naučil jednu zásadní věc: když konverzace ochabuje a holka začíná být protivná, rychle sežeň dobré jídlo. Že mají hlad, holky samozřejmě nikdy nepřiznají, ale pozvání na kafe a dortíček v žádném známém vesmíru neodmítnou. Ještě když to platí můj nejlepší kámoš Pasta, že jo! Míříme proto do stylové kavárny Café Jedna v přízemí Veletržáku a já slyším, jak říká: „Večer je vernisáž Pastovy výstavy, seznámíš nás?“ Rychle objednávám latte, double espresso a quiche s borůvkovým muffinem – náš národní umělec totiž vůbec neví, kdo jsem, nanejvýš tak bezvýznamný řádek v excelové tabulce redakčního systému. To samozřejmě odmítám přiznat. Naštěstí kolem nás zrovna prochází zpěvák její oblíbené kapely, takže na Pastu ihned zapomene a zahrne mě tunami zážitků z jejich koncertů. „Tyjo, to zní hrozně dobře, ty asi dost rozumíš hudbě, co?“ Pravděpodobně vůbec, ale to neva. Nic neva, hlavně že mi ten opelichaný vychrtlík nevědomky zachránil kůži. Samo nebe ho sem poslalo, vesmír je mi nakloněn, je to znamení! Vůbec se mi nechce z těch pohodlných křesel, ale

W W W.REDWAY M AG.C Z

O pár týdnů později Zvoní zpráva na messengeru. Overstreet to není, odbíjí totiž teprve poledne. „Jsem ještě v práci, kdy se sejdeme v tý naší oáze?“ odepisuje mi moje milé moravské děvče na otázku, jestli si náhodou nemyslí, že nám to dnešní zářící slunce něco nenaznačuje. Jawohl, sí señora, mission accomplished, bohové, žehnejte Národní galerii v Praze! Na závěr přikládám veliký srdíčko a svoluji k použití mého geniálního know-how, jak sbalit krásnou a náročnou holku za jediné odpoledne.

mediální výchova /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: TARYN SIMON

Explodující bojová hlavice, Testovací střelnice c-80c, letecká základna Eglin, Florida Americký index skrytého a neznámého, 2007 © Taryn Simon. Courtesy Gagosian Gallery 72mm film Kodak, převedený do HD videa 1:08 min, smyčka Toto je zkouška bojové hlavice MK-84 IM (necitlivá munice), provedená ve Středisku letecké výzbroje na letecké základně Eglin. Test bojové hlavice provedlo 46. testovací křídlo 780. testovací letky se záměrem získat data o tlaku a rychlosti nové experimentální výbušné náplně bojové hlavice. Středisko letecké výzbroje je zodpovědné za vývoj, testování a rozmístění veškerých amerických leteckých zbraní. Pro operaci Irácká svoboda ztrojnásobilo produkci munice koordinovaného přímého útoku (JDAM). Tento film byl natočen pomocí dálkově ovládaného sekvenceru, který odpálil bojovou hlavici z kontrolního bunkru. Je zachycen na vládou dodávaném filmu s červeným označením.

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Mentálně retardovaný tygr, zubní pasta z kravského lejna, skutečný James Bond a odhalení Velkého Ilumináta Podvratná výstava fotografky Taryn Simon Na zdánlivě nezajímavé fotce je tygr. Musíte jít blíž a podívat se pořádně. Má jednu nohu kratší, zdeformovaný čumák, zdeformované zuby, a tím i vadnou čelist, kterou nemůže stisknout. Špatně se mu dýchá a je mentálně retardovaný. Jmenuje se Kenny. Kenny není omyl přírody, ale práce člověka. Výsledek šíleného dlouhodobého příbuzenského křížení, jehož cílem bylo stvořit neobyčejné zvíře s bílou srstí, ledově modrýma očima a růžovým čenichem – mytického tvora jak z fantasy románu, kterého pak můžeme ukazovat v zoo nebo v cirkusu, půjčovat do filmu či mu přisuzovat podobnou kulturní hodnotu jako vyšlechtěným koním, psům a kočkám. Kenny nebyl vhodný k vystavování, dalšímu křížení a vlastně ani k životu, musel být tedy uspán.

W W W.REDWAY M AG.C Z

mediální výchova /

Úřad pro cla a ochranu hranic USA, Místnost záchytu pašovaných předmětů, John F. Kennedy Airport, Queens, New York Americký index skrytého a neznámého, 2007 © Taryn Simon. Courtesy Gagosian Gallery Africké řekomyši plné červů, africké smldince (dioscorea), brambory z And, tykve z Bangladéše, maso divokých zvířat z tropických pralesů, ovoce čerimoja, listy karí (muraja), sušená pomerančová kůra, čerstvá vejce, obrovský africký plž, vrchní část lebky antilopy impala, semena chlebovníku, ovoce ambarella, ořechy kola, mango, okra, mučenka, prasečí rypák, prasečí tlamy, vepřové maso, syrové drůbeží maso (kuře), hlava jihoamerického prasete, rajská jablíčka z Jižní Ameriky, jihoasijský citroník napadený nekrózou, cukrová třtina (poaceae), syrové maso, neidentifikované subtropické rostliny v půdním substrátu. Všechny předměty na fotografii byly zachyceny v zavazadlech cestujících, kteří přiletěli do Spojených států ze zahraničí a přistáli na terminálu 4 Letiště J. F. Kennedyho během 48 hodin. Letiště JFK má největší počet mezinárodních příletů ze všech letišť USA a odbaví více cestujících než kterékoli jiné letiště v zemi.

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

Taryn Simon je fotografka, která má určitou slabost pro konspirační teorie. Podobná témata ji přitahují. Mocné instituce jako CIA, Disney nebo Ku-kluxklan, tak tajemné, že kolem nich vznikají legendy, které považujeme za pravdu, protože Bůh je sice mrtev, ale my se bojíme být sami a potřebujeme aspoň představu nějakého Velkého Ilumináta, který to tady všechno řídí. Letos v únoru 38 procent voličů na Floridě věřilo, že republikánský kandidát na prezidenta Ted Cruz by mohl být Zodiac, masový vrah, který terorizoval Kalifornii na konci 60. a 70. let a nikdy nebyl odhalen. Rapper B.O.B. na Twitteru prohlašuje, že Země je placatá, a nedělá si srandu – má na to důkazy. Zajímavé je, že když to říká on, maximálně si zaklepeme na čelo. Když to káže imám v kábulské mešitě, pociťujeme k jeho tmářství odpor a máme strach. Rappera přitom na sociálních sítích sleduje přes jedenáct milionů lidí, imáma přinejlepším pár stovek. Taryn zajímá, kdo co může vědět. K jakým informacím kdo má a případně nemá přístup (protože nechce, není mu to dovoleno nebo to nedokáže) a jak s nimi pak naloží. A k tomu všechna ta šokující odhalení, jak se ve skutečnosti věci mají a co se to nesmíme dozvědět, proč to před námi mocní tají (ale nakonec neutají, tak mocní zase nejsou). Na rozdíl od konspirátorů, co svoje teorie vymýšlejí od stolu, se Taryn dokáže dostat ke zdrojům hodně blízko. V ústředí CIA je to samá kancelář a chodba, na jejichž zdech visí obrazy. CIA je nakoupila jednak na výzdobu, jednak jako investici. Na tom není nic divného, dělají to tak i banky nebo ministerstva, kdekdo. CIA se ale od svého založení v roce 1947 zabývala výtvarným uměním i jako nástrojem boje proti komunismu. Mezi americkými malíři měla své vybrané chráněnce, jejichž tvorbu propagovala po celém světě, a tím posilovala americký kulturní vliv. Jedním z nich byl Jackson Pollock. Viděla jsem film o jeho životě, ten chlap byl neřízená střela, psychicky labilní vztekloun, sprosťák a alkoholik. Nemaloval traktoristy

a horníky jako jeho oficiální sovětští a českoslovenští kolegové, ale lil a cákal barvy rovnou na plátno v divokých tvarech. Představa jakéhokoliv spojení jeho osoby s vyššími zájmy státu je bizarní, neuvěřitelná. A přece je to pravda. CIA jeho a další umělce po dvacet let podporovala a vyvážela do zahraničí, aby zdůraznila rozdíl mezi tvůrčí svobodou Západu a totalitní omezeností Východu. Což nás vede k úvaze, jak by bez této její intervence asi vypadaly dějiny moderního umění. Byly by snad jiné? Tajemství panenské blány a Hvězdy smrti II Taryn odtajňuje všechno, na co přijde. Někdy trochu bezohledně. Chtěla jsem vědět, že Hvězda smrti se 160 kilometry v průměru, schopná ničit CELÉ GALAXIE, měří ve skutečnosti jen metr dvacet na šedesát centimetrů? Vlastně ani ne. Ale když společnost Disney odepřela Taryn přístup do podzemních prostor zábavního parku s odůvodněním, že „musejí chránit kouzlo, za kterým návštěvníci přicházejí“, taky nejsem spokojená. Chtěla bych vědět, co se skrývá pod povrchem té parády, takoví my lidé prostě už jsme. Chceme znát kouzelníkovy triky a jeho argument, že nám je nemůže prozradit, protože ho živí, nás neodradí. Jsme posedlí zákulisím nebo i jeho iluzí, soukromými životy hvězd, které hrají v hollywoodských pohádkách. Docela rádi bychom věděli, kdo se schovává v kostýmu Mickey Mouse a co dělá ve sprše.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Bílý tygr (Kenny), selektivní příbuzenské křížení, rezervace a nadace Turpentine Creek, Eureka Springs, Arkansas Americký index skrytého a neznámého, 2007 © Taryn Simon. Courtesy Gagosian Gallery Všichni žijící bílí tygři na území Spojených států vznikli selektivním příbuzenským křížením v zajetí se záměrem vytvořit takové genetické podmínky, aby měli bílou srst, ledově modré oči a růžový čenich. Kenny se narodil chovateli v Bentonville v Arkansasu 3. února 1999. Je potomkem navzájem příbuzných rodičů a trpí mentální retardací a významnými fyzickými omezeními. Má hluboko posazený čenich, takže se mu špatně dýchá a nemůže stisknout čelist, má vážně deformované zuby a kulhá, protože má abnormální strukturu kostí předloktí. Tři další tygři z Kennyho vrhu nejsou považováni za kvalitní bílé tygry, protože mají nažloutlou srst, šilhají a mají nohy do X.

mediální výchova /

Opravny panenských blan jsou specializované kliniky plastické chirurgie, kde si (například) mladé Palestinky nechávají před svatbou znovuobnovit panenství, za které možná ženich vysolil jejich rodičům pěkný balík. Hlavně aby neuvalily hanbu na svou rodinu, to by bylo zlé. Panenské bláně je přisuzován hluboký mystický význam, její obnovení je však banálně jednoduchý zákrok, který v USA provádějí ambulantně a za pár minut. Pokud se žena může stát znovu pannou prakticky kdykoliv (a všichni teď vědí, jak snadno), klesne kulturní hodnota panenství? To by mělo vliv nejen na takové země jako Palestina nebo Írán, ale i na samotné Spojené státy, kde je názor, že předmanželský sex je hřích a žena by měla vstupovat do manželství jako panna, populární víc, než si myslíte. S tím souvisejí i jiné věci, kterým lidé různě po světě věří: že sex s pannou vyléčí AIDS. Nebo že roh z nosorožce vrátí muži potenci. Nebo že budete mít pěkné zdravé zuby, když si je budete pravidelně čistit pastou z lejna posvátné krávy (taková věc fakt existuje a Taryn ji vyfotila mezi kontrabandem zadrženým na newyorském letišti JFK, ležela hned vedle rituálních předmětů k provozování vúdú). Jak to ta Taryn dělá? Jak to, že ji pustí do CIA, KKK nebo do archivu George Lucase? Odtajnění know-how je též součástí její práce. „Pro umělkyni není slovo ne odpověď.“ Zklame vás, když vám řeknu, že se nikam nevkrádá v přestrojení, necrackuje systémy a neprovádí vůbec nic nezákonného? Taryn píše obyčejné žádosti. Je dost systematická a vytrvalá. Tak dlouho otravuje, až ji prostě pustí dál. Člověk by čekal, že podobně zamítavých dopisů, jako je ten z Disney, dostává spoustu. Jenže vládní instituce a úřady se neživí kouzly, mají povinnost odpovědět a ty americké se snaží ukázat občanovi dobrou vůli – vidíte, nemáme co skrývat, klidně přijďte na návštěvu. A tak se Taryn zcela legálně a bez dobrodružství (pokud za dobrodružství nepovažujete vyplňování formulářů) dostane tam, kam chce. Ovšem, její pozice je jiná než třeba pozice většiny čtenářů Redwaye. Taryn je jednak etablovaná umělkyně, stojí za ní její galerista, výtvarní kritici a fanoušci, dále má dost peněz na to, aby tři čtyři roky mohla jen tak čekat a vyjednávat, až ji pustí na prohlídku skladiště nukleárního odpadu. Její otec navíc pracoval pro americkou vládu, a i když jí asi žádnou propustku nebo protekci nezařídil, Taryn má znalost, jak s vládními úřady komunikovat, protože

Ptačí preparát (Amazona guildingii) Terénní průvodce po ptactvu Západní Indie, 2014 © Taryn Simon. Courtesy Gagosian Gallery

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

v takovém prostředí vyrůstala. U George Lucase asi pomohlo i to, že i když o tom nemluví, Taryn je švagrová Gwyneth Paltrow. Její děti si dost pravděpodobně občas hrávají s Blue Ivy a Wes Anderson ani Steven Spielberg nevynechají žádnou její americkou vernisáž. A v neposlední řadě by žádnou lupičkou nemohla být ani proto, že fotí s těžkým stativem a světly, dlouho připravuje kompozici a tak dále. Pátrání po tajemstvích je novinářská část práce, samotné focení ale reportážní není. Taryn ráda a pečlivě aranžuje a dává si záležet, aby to vypadalo. Kde je Velký Iluminát? Taryn dělá něco jako podvratné umění – odtajňuje nám zajímavá fakta, ke kterým nemáme přístup a mocné instituce nám je samy od sebe ke zkoumání nenabídnou. A při této své práci se stává součástí světa těchto institucí, protože hraje podle jejich pravidel. Nejde dál, než kam ji pustí. Jednotlivá fotografie neprozradí víc, než je jí dovoleno. Ale v celku tím Taryn ukazuje hranice poznání. My s ní (asi zase trochu zklamaně) zjišťujeme, že v „srdci systému“ nesedí žádný Velký Iluminát, který všechno řídí. Jsou tu jen úředníci, velice obyčejní smrtelníci ve velkých budovách, kteří pracují podobně jako včely v úlu – ne pro nějaký tajný vyšší smysl nebo cíl, ale pro svoji a naši každodenní existenci, pro zajištění chodu společnosti. Jistě za těmi vysokými zdmi existují všelijaká znepokojivá a špinavá tajemství, ale ta se nedozví ani Taryn, ani milovníci konspirací. Ta čekají na Edwardy Snowdeny nebo Aarony Swartze, lidi, kteří svými odhaleními riskují život. Snowden, potom, co zveřejnil rozsáhlá nelegální sledování americkou vládou, žije v nucené emigraci, Swartz, spolupracovník Taryn, se v šestadvaceti oběsil během procesu, který – jakkoli nesmyslně to zní – ho vinil ze stažení příliš velkého množství článků z databáze vědeckých časopisů. Opravdu tajné většinou zůstane tajným, to se spolehněte. Důležité je ale vědět, že každý obyčejný knihovník, každý student píšící do školního časopisu, každý dobrovolník editující heslo na Wikipedii, může definovat pojmy. A to, jak si definujeme některé pojmy, třeba „panenství“ nebo „Čech“, může mít velice reálné důsledky. Pravý James Bond Když něco vytvoříte – fotku, obraz, písničku, video, povídku –, stáváte se autorem. A jako každý autor, i vy do svého díla vkládáte význam, smysl, vtip, pointu, zkrátka nějakou informaci. Takhle schválně jste tu fotku vyfotili a upravili, takhle dlouho jste to malovali, než jste dosáhli aspoň přibližně své představy, tak dlouho jste přepisovali slova, až jste si to po sobě naposledy přečetli a řekli si „jo, teď je to dobrý“. Asi tohle jste chtěli sdělit světu. A tak to zůstane, dokud dílo nevydáte napospas cizím očím. Ty ho ohmatají a jejich majitel pak přes svou zkušenost, výchovu, vzdělání a vyspělost sdělení nějak pochopí. Začne si vaši práci vykládat po svém a vy mu v tom nemůžete

zabránit. Někdy je to legračně absurdní. Například první hipícké a punkové kapely byly jasně levicové, kritizovaly kapitalismus, obdivovaly komunismus. Mládež v komunistických zemích však dlouhé vlasy a číra nosila jako symbol západní svobody – na protest komunistickému režimu – a taky za to byla trestána. Význam se docela změnil. Film Rambo zase oslavuje americké vlastenectví, australští domorodci si ho ovšem vyložili tak, že voják-hrdina bojuje za jejich věc, protože má stejně jako oni konflikty s bílými policisty. A jak se to zvrhlo s rapem, ve kterém si dnes své významy dokáže najít i běžný český rasista, ani nemluvím. Tento proces, ze kterého bývá autor často rozčarován, reflektuje Taryn docela vtipným způsobem. Vytvořila atlas ptáků, kteří se vyskytují ve filmech s Jamesem Bondem. Atlas všech ptáků, kteří se vyskytují ve všech filmech s Jamesem Bondem. Do záběru se dostali náhodou a nikdo jim nevěnoval pozornost, Taryn jejich původně nulový význam proměnila v zásadní. Co musíte vědět, abyste se pousmáli: Předlohou agenta 007 s povolením zabíjet byl jistý americký ornitolog James Bond. Ten měl taky povolení zabíjet, i když pouze ptáky na Tobagu a Trinidadu. Ian Fleming, autor bondovek, si ho prý vybral proto, že jeho jméno bylo dokonale „ploché a bezbarvé“, což se mu zdálo jako vhodná volba pro postavu, která měla být „anonymní… pouhý nástroj v rukou vlády“. A taky proto, že sám rád pozoroval ptáky a měl v knihovně Bondovu publikaci Ptactvo Západní Indie. Ve filmu Dnes neumírej se James Bond při setkání s Halle Berry vydává právě za ornitologa, což je takový insiderský vtip scenáristy. Taryn Simon nevystavuje fotky, na které se stačí jenom dívat. Její dílo je jako časopis rozložený na stěnu do dokonalých předmětů. Potřebujete znát kontext, okolnosti vzniku, vysvětlení. To se vám na výstavě dostane jednak v podobě popisků u fotografií, jednak v komentovaných prohlídkách s kurátorem Michalem Nanoru, které doporučuji. Programy pro školy najdete na http://www.galerierudolfinum.cz/cs/exhibition/ taryn-simon nebo horak@rudolfinum.org.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Hymenoplastika, Kosmetická chirurgie, P.A., Fort Lauderdale, Florida Americký index skrytého a neznámého, 2007 © Taryn Simon. Courtesy Gagosian Gallery Pacientce na této fotografii je 21 let. Je palestinského původu a žije ve Spojených státech. Aby vyhověla kulturním a rodinným očekáváním ohledně svého panenství a sňatku, podstoupila plastiku. Obávala se, že jinak by ji budoucí manžel odmítl, a způsobila by tak ostudu své rodině. Tajně odletěla na Floridu, kde operaci provedl dr. Bernard Stern, chirurg, kterého si našla na internetu. Cílem hymenoplastiky je rekonstrukce protržené panenské blány, membrány, která částečně kryje vaginální otvor. Je to ambulantní operace, která trvá asi 30 minut a může být provedena v lokální nebo intravenózní anestezii. Dr. Stern si účtuje za hymenoplastiku 3500 dolarů. Provádí také labioplastiku a rejuvenaci vaginy.

adventure /

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

TEXT: CECHVEVIETNAMU.CZ FOTO: MICHAL JOSEPHY, JAN JENÍK, TRAN THANH MAI

12 věcí, které by mi v Česku chyběly W W W.REDWAY M AG.C Z

adventure /

Makavé úřady V životě bych neřekl, že toto napíšu. Ale úřady ve Vietnamu jedou (tedy mohu mluvit pouze za Jižní Vietnam, na severu to prý takové žúžo není, ale fakt nevím). Většina úkonů trvá týden. Můj přechodný pobyt (nebo rezidenční karta nebo co to mám, abych nemusel řešit víza) trval vyřídit týden. Pro srovnání, vyřídit přechodný pobyt pro cizince v ČR prý trvá měsíce. Firmu tu zařídíte dokonce za den. Jeden den přijde agent, dáte mu podklady, druhý den vám přinese všechny papíry, elektronický certifikát ke komunikaci s úřady a razítko. A stojí to dvojku. Vietnamec si vyřídí pas za týden. Otevírá se mi kudla v kapse, když si vzpomenu na můj pas, co leží od zimy na magistrátu, protože to trvá 250 milionů let ho vyrobit a za živýho boha ho nedají nikomu, i kdybych se k tomu upsal krví. Moc se nesetkáváme ani s úplatky. Dokonce jsme byli jednou odmítnuti, když jsme chtěli urychlit úkon z jednoho týdne do druhého dne. Což občas funguje dobře. Nechcete čekat týden, dáte jim dvě stovky, a druhý den to máte. Proč to takhle nemůžeme dělat u nás? Klidně i ofiko. Chceš čekat celý život na razítko? Ne? Tak zaplať pětikilo a zítra si přijď. Moře Ze Saigonu jsem za tři a půl hodiny ve Phan Thiet. Tam začínají krásné bílé pláže a tyrkysově modrá voda. Hromada perfektních hotelů, výborný seafood i nudlostreetfood. Jakmile protáhnou speedway až do Phan Thiet, bude cesta trvat maximálně dvě hodiny. Nebo je to hodina letadlem na Con Dao nebo Phu Quoc. Hodina do Nha Trang, oblasti s nejkrásnějšími plážemi ve Vietnamu. Nha Trang je boží, jedno z nej míst k životu ve Vietnamu, jakmile to půjde, balim v Saigonu fidlátka a stěhuju se sem. Vlastně mám moře i tady, třicet minut od domova. Ale nikdy jsem tam nebyl. Teplo 365 dní v roce Ano, tady je 32 stupňů celý rok. V zimě to spadne na třicet, v dubnu zase leze k šestatřiceti. Na tohle se zvyká moc dobře. A každé ráno tu svítí slunce. Doslova každé ráno a dopoledne je jasno. To je pak ten den hezčí. Hlavně když

ČÍSLO 9, 2016 | ROČNÍK VIII

si sednete ráno do kavárny, dáte si tu jejich výbornou kávu a pak zajdete na dokonalý vývárek. Otevřeno 24/7 Saigon žije ve dne v noci, celý týden. Chcete jít na kafe ve tři ráno? Vím o třech místech v centru, pěkné kavárny, co mají otevřeno nonstop. Nikdy nezavírají. Máte hlad v pět ráno? Žádný problém, do pěti minut najdete nějaký streetfood. Ne jeden, ale několik. Takže si vyberete. Potřebujete nakoupit? Taky není problém, mnoho obchodů má otevřeno i přes noc. To v Evropě už si v neděli v mnoha státech nekoupíte ani lízátko. Mladí lidé Nic proti starým lidem, ale když vám je třicet, je příjemnější řešit věci se stejně starými lidmi. Demografická struktura Vietnamu je oproti české diametrálně odlišná. Hele, kdybyste viděli ty asijské děti (myslím dvacet až pětadvacet let) tady ve Vietnamu, nejen Vietnamce, ale hodně i Číňany! Ještě tomu teče mlíko po bradě, a má to obraty jak evropský podnik po třiceti letech existence. Oni fakt jedou. Neskutečně chytří, bystří, tah na bránu a mnoho z nich self-made. Často pocházející z dost chudých rodin, žádná komunistická tlačenka nebo těžce lovatí rodiče. Já ve dvaceti ještě tahal kačera, oni dělají velký byznys. Nerozumět lidem Věc, kterou si užívám maximálně. Ve výtahu, v restauraci, v kavárně. Nezajímají mě problémy ostatních a nechci je poslouchat. Doma v Česku nebo v anglicky mluvících zemích je bohužel slyším a vnímám. Tady je to fajn, když se nesoustředím, nerozumím vietnamsky (a často i když se soustředím). Opravdu čerstvá zelenina a ovoce po celý rok Miluju mangosteeny, ananasy, banány, marakuju a kokosy. Mohu je mít po celý rok, čerstvé, pár dní zpět utržené. O. k., mangosteeny mají svou sezonu (pro rýpaly), ale zbytek jede celý rok. Každých čtrnáct dní si necháváme posílat z Dalatu jahody. Čerstvé, z ověřeného zdroje. Každý měsíc nám taky z Dalatu

přijde několik desítek kilo zeleniny. Okurky, brambory, rajčata, cibule, mrkve, brokolice… A dalatská zelenina je to nej, co ve Vietnamu můžete koupit. Skybary Těch 26 stupňů večer je moc příjemných na večeři nebo tekutou večeři pod širým nebem hodně vysoko nad městem. Po celý rok. V Saigonu jich začíná být poměrně dost a i cenově se to umoudřilo. Už to není jako před pěti lety, kdy jsem v jednom nechal litr za dvě mojita. Jídlo Saigon je hodně multikulti město. A to se projevuje i na foodie scéně. Mé nejoblíbenější jsou indická, japonská (nejen suši), korejská a thajská kuchyně jak ve streetfoodu, tak v posh provedení. A samozřejmě vietnamská. Bez glutamátu a bujonu, ne jako je to teď trendy v Praze. Evropské jídlo je tu poměrně nic moc, počínaje pizzou, kterou Vietnamci máchají v kečupu a chilli omáčce, konče levným foie gras prodávaným za extrémní ceny. Protože Vietnamec tomu rozumí jako Češi rýži (ano, správná rýže LEPÍ a je jí asi 78 899 009 075 656 druhů a Vietnamec je pozná všechny, i když ho vzbudíte třeba o půlnoci). Co by mi rozhodně chybělo, je házení věcí na zem. Jdete na streetfood, na grilování, na mušle, na krabí klepeta, rozlomíte, sníte, mušli nebo klepeta hodíte na zem. Praktické, dělají to všichni. Úplně vidím ty ofrňující se české dámičky, co se mnou vždycky letí z Prahy do Dubaje v půlmetrových podpatkách, s fejkovou vuittonkou, nafoukané, že letí na dovolenou, pro kterou musely vytrpět a spolknout leccos. Kousek všude Hodina do Bangkoku, Singapuru, Manily. Dvě hodiny do Jakarty, Hongkongu, na Bali. Austrálie, Nový Zéland taky za rohem a Tichomoří (nikdy jsem nebyl, ale láká mě moc) je jen o kousek dál. Všechno fantastická asijská města s atmosférou, kterou v přeregulované Evropě už nezažijete. To množství lidí grilujících na stolech, na plastových židličkách, s pivem s ledem uvnitř plastového půllitru, to má neskutečné charisma. Znáte Krymskou ulici ve

W W W.REDWAY M AG.C Z

Vršovicích? Vynásobte si tu srandu stokrát, a dostanete realitu asijských velkoměst. Stačí dojít třeba do distriktu 4 do ulice Vĩnh Khánh. To se ani nedá popsat, to se musí zažít. Jo a taky to máme dvě hodiny do Hanoje. Taky pěkné město. (Jeden nikdy neví, jestli to nebudou číst i mí čeští souputníci, co tam bydlí, tak radši chválím.) Vietnamská káva Vietnamská kávová kultura je boží. Jasně, nemáme tu fousaté baristy (Vietnamci mají jen takové to chmýří, které upadne, když bouchnete dveřma), ale máme tu kávu s kondenzovaným mlékem (chutná trochu jinak než naše), kávu s kokosovým mlékem, kávu se syrovým vejcem a taky kávu vyrobenou z kukuřice a chemických dochucovadel. Bohužel. Já tomu říkám trest pro lidi, co chtějí šetřit. You get what you pay for. Nicméně smůla je, že ani tohle v Česku moc nezažiju. Protože k tomu potřebujete prostředí. Jídlo a pití je hodně o zážitku a to kafe nebude chutnat v deštivé Praze tak jako v Saigonu s vycházejícím sluncem, umíchané v oblíbené kavárně mým známým Longem, který jich každý den udělá několik stovek. Hezky oblečení lidé Pohyboval jsem se pár let v korporátu. Ač to byl korporát s moc pěknými platy, o to víc jsem nechápal ta hrozná plastová, o číslo větší saka, krátké rukávy u košile, hrozné hranaté boty. Můj největší osobní úspěch nebyl kariérní postup, ale že jsem pár kolegů naučil, jak se oblékat. To Vietnamci jsou jiné kafe. Vždy perfektně oblečení, drtivá většina mužů nosí obleky na míru. Ženy v sukních a šatech, vkusně nalíčené. No, je radost se na ně koukat. Na ty ženy. A říkal jsem vám, že 99 % z nich je štíhlých, takže ty šaty na nich vypadají perfektně? Takový malý bonus navíc. Závěrem Našel bych toho víc, tak někdy příště. Ale jedno vím jistě. Nelituju toho. Kombinace naprosto odlišné mentality (z pohledu sociálních interakcí) a tvrdého kapitalismu (z pohledu obživy) je neskutečná škola života.