RedWay 1/IX. by RedWay magazine

ROZHOVOR Tichá dohoda SMARTBOX IRA: teenage terorismus SOUTĚŽ Lush

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK IX | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

RS TÉMA: STAR WARS TÉMA: STAR WARS TÉMA: STAR WARS TÉMA: STAR WARS TÉMA: STAR WARS

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? TIE fighter Vladimíra 518 zaparkovaný v Praze před budovou Federálního shromáždění, vrcholným dílem brutalismu architekta Pragera. Je brzy ráno. Vladimír za chvíli usedne do modulu, nastartuje a opustí planetu. Den pak stráví jako tulák po hvězdách v nekonečném prostoru daleko od všeho pozemského, sám se svými myšlenkami o rapu, robotech, systémech, kódech a znacích. První epizodu Star Wars dokončil Lucas v roce 1977. Stála jen dvanáct milionů dolarů. Původně chtěl točit jiný film, ale nikde mu ho nevzali, tak zkusil tohle, což kupodivu prošlo. Díval se na Harrisona Forda, který hrál v jeho předchozím filmu American Graffiti, jak teď u něj v kanceláři hobluje dveře, a celkem bez nadšení mu nabídl roli Hana Sola. Ne, Lucas ve Star Wars nevěřil. Příběh i postavy se mu zdály pro komerční úspěch příliš neobvyklé, což ostatně potvrdily i zkušební předváděčky. Absolutní propadák. Premiéra běžela jen v několika málo kinech a bez větší propagace. Nicméně po několika dnech Amerika nemluvila o ničem jiném než o banálním a zároveň bláznivém dobrodružství odehrávajícím se někde ve vzdálené galaxii. Úspěch byl nakonec obrovský, sedm Oscarů a zisk dvacetinásobně převyšující náklady. Film Star Wars: The Phantom Menace už měl rozpočet 115 milionů dolarů. Několik týdnů před premiérou se na vstupenky tvořily fronty dlouhé přes několik ulic. Hračkářství masivně objednávala zboží se Star Wars tematikou, aniž někdo předem vůbec viděl jedinou figurku nebo model vesmírné lodi. Všechno bylo tak tajné! Prestižní časopisy věnovaly nové epizodě celá zvláštní vydání. A potom přišel 19. květen 1999, den premiéry. „Zklamání roku,“ shrnuli kritici stručně dojem nejen svůj, ale i unaveně tleskajícího publika. The Phantom Menace se nakonec samozřejmě přece jen stal trhákem. Ale něčím se tento film nestal. Kultem. Navzdory všem počítačovým trikům a mocné celosvětové propagaci. Kult se nedá naplánovat, vypočítat, předvídat, zařídit. U jeho zrodu nestojí režiséři, producenti, filmové hvězdy ani obratní marketéři. Jen fanoušci. Vy, já. A my se nestaráme ani tak o dokonalost provedení, jako o pocit ztotožnění, identifikace, zapojení a spoluprožívání. Kult je protikladem k jednoznačnosti, odporuje receptům a ověřeným postupům, všemu „hotovému“. Kult stojí proti komerční sebejistotě, že toto se určitě prodá. Proto je tak cenný. Vzácný. Sága Star Wars jako celek pochopitelně kultem je. A taky nejdůležitějším moderním mýtem. Se Star Wars se nemůže měřit ani Star Trek, ani Harry Potter, nic. Ať vás provází Síla,

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 1, ročník 9 zdarma toto číslo vyšlo v září 2016 titulní strana: Vladimír 518 adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz graﬁcký design a layout Pasta Oner Anna Krčková editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Jaroslava Foglara 2 Praha 5 155 00

Martina Overstreet, šéfredaktorka

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha, s. r. o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z deﬁnice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů, vzdělávacími tématy a popkulturou.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAY ČÍ SLO 1, 2 016 | ROČNÍKK I X

6 –7

MAILBOX

Výsledky soutěže Elemenet 1 8 –17

POP

Vysokoškolská pohádka: Báječné léto nad psa Happy Socks uvádí novou kolekci Pasty Onera Sex, láska, starosti 18 –29 TÉMA Vítejte na Temné straně Síly, free smoothies u vchodu Kdo je Darth Vader ve skutečném životě

Jak postavit Hvězdu smrti 30–34

ROZHOVOR

Dan Šustr, Tichá dohoda 35

SOUTĚŽ

Lush 36–45

SMARTBOX

Četli jsme oficiální časopis Islámského státu IRA: Nejlepší terorista je teenager Neznalost zákona neomlouvá: Chytil mě revizor Unikátní jazyková aplikace LingoNative 46 – 47

OBČANSKÁ ZODPOVĚDNOST

Lush: Dej, a bude ti dáno 40–49

EKO

Vlakem 50–55

ADVENTURE

V Turecku sama a bez peněz 56

KOMIKS

Kryštof Kotík z Leviathan Art

mailbox /

VÝSLEDKY SOUTĚŽE ČTYŘI ELEMENTY Element je značka spojená s ohněm, vodou, zemí a vzduchem – čtyřmi živly, z nichž podle starověké filozofie pochází vše na tomto světě. Zadáním soutěže, kterou pro vás připravil Templestore, největší český e-shop s outdoor a urban módou, bylo vybrat čtyři svoje fotky s elementy a spojit je do koláže, která by se hodila jako design na tričko. Protože právě o takové tričko se soutěžilo. A taky o poukázky na nákup do Templestore v hodnotě 3000 Kč.

Výherci poukázek na nákup zboží značky Element

ANETA HAMAKOVÁ

HELENA OTRUBOVÁ

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

TEREZA TRTÍKOVÁ

JANA VRÁNOVÁ

TERKA POKORNÁ

MONIKA MRVKOVÁ

TOMÁŠ FAC

MARTINA VICHOVÁ

LUCIE GOLANOVÁ OLČA AMCHOVÁ

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

Jak moc choromyslný fanoušek Star Wars jste?

Megan Fox, herečka

Daniel Radcliﬀ e, herec

Anna Kendrick, herečka

Jsem majitelkou R2D2 v životní velikosti. Je to dost choromyslné?

Ne moc choromyslný, myslím. Počkejte… Jediné, na co jsem se poslední dva roky díval, byly Star Wars. V dětství jsem na to neměl čas.

Ticho, ticho, všichni sklapněte! Buďte zticha, sakra, a dívejte se! Takhle jsem v dubnu vyváděla na place, když v televizi běžel trailer na Star Wars: Síla se probouzí. Jsem dokonalá profesionálka, žádné emoce na place, víte.

text: Tereza Trtíková foto: profimedia

Pět hudebních aplikací do mobilu

Slyšíte známou písničku a zaboha si nemůžete vzpomenout, od koho je a jak se jmenuje. Já tuhle situaci prožívám asi třicetkrát za den a naštěstí znám řešení. Popadněte svoje chytré telefony a hledejte tyto hudební aplikace, všechny jsou zdarma dostupné pro iOS i Android. Shazam Kdo by neznal Shazam! No někdo třeba ne, proto tuhle skvělou appku nemůžu vynechat. Má skvělý a jednoduchý design a identiﬁkuje každý song, který do něj nahrajete. Stačí přidržet tlačítko, a za pár sekund máte na displeji název i interpreta. Zvládá taky automatické vyhledávání podobných stylů, mimo jiné i na základě hudebního vkusu vašich přátel na Facebooku. Můžete tak sledovat, co hledali vaši kamarádi.

Musipedia Podobné jako Shazam, ale na klasickou hudbu. Aplikace plná kláves a not, které můžete naklikat na klávesnici – nebo jen zapískat melodii do mobilu – a Musipedia opět odhalí autora a název skladby.

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

Brain.fm Chcete se učit, ale muzika vás rozptyluje. Ticho je ještě horší. Brain.fm vám pomůže vybrat hudbu, která bude působit na vaše mozkové vlny tak, že se budete moci soustředit na to, co zrovna potřebujete. V aplikaci stačí jen zadat činnost, kterou se teď chystáte dělat, a Brain.fm to vyladí.

Sounds. Máte oblíbeného interpreta nebo track a chcete ho přes mobil nasdílet na Instagram? Aplikace Sounds. najde vámi zadanou písničku ve formě klipu nebo audia a vy ji můžete jako patnáctivteřinovou ukázku nasdílet na sociální sítě. Aplikace je přehledná, má široký záběr a nezklame ani otrlé hledače a znalce raritních archivů.

Soundcloud Takový jako předchůdce Spotify. Po založení účtu zde najdete celá alba interpretů, ale také remixy, mixtapy a kompilace. Soundcloud je od začátku zaměřený na začínající hudebníky a alternativní scénu, což je ostatně důvod, proč jsem mu dodnes věrná.

Billy Talent

PJ Harvey C‘mon Billy

Leave Them All Behind Alternative rock / punk rock. Celý nový album je výborný, konkrétně tahle věc vyniká textem a postupnou eskalací dynamiky.

Zajímá vás sex? Pouštějte si tohle. Protože to je čistej sex. V celý svojí pravdivosti. OVER

JIŘÍ, 17 LET, PRAHA

Röyksopp

Børns

Bounty Hunters Kompilace Headspace obsahuje nejvýznamnější světové producenty. Dostali jediný úkol, zakomponovat samply ze Star Wars.

Electric Love Psychedelický pop. Hladí po uších, že to ani není možný. ROBIN, 27 LET, OLOMOUC

JIRKA

Young Franco Kevin Gates

Drop You Love Nejlepší věc, když nemáte na nic a nikoho náladu. Nakopávka!

Really Really Rap. Je to dobrý do posilky nebo na start novýho dne. BÁRA, 19, ÚSTÍ NAD LABEM

TEREZA

Frank Carter & The Rattlesnakes

Metz

Trolley meme problems Protože swag už nefrčí, přetvořil se náš ústav v memologickou jednotku. Zajímaj vás vyšší morální problémy, jestli je lepší nechat umřít pět lidí, nebo zabít jednoho? Enjoy! Dostanete se do netušených metarovin a v ZSV budete za machry.

Here come dat Haramboi Oh s*it waddup? Here come dat Haramboi! Nejlepší fúze memů od založení 4chanu je na světě. Na jaře drtil svět dat boi – žába na jednokolce. Pak přišel Harambe. Chudák. Někteří tvrdí, že jeho nos má tvar hlavy dat boie. Zkuste si to nakreslit. (Vhodné do výtvarné výchovy!)

W W W.REDWAY M AG.C Z

Spit You Out Určitě to není pop. Hardcore je proti tomu hudba pro děti na dobrou noc. HONZA, 23 LET, OUBĚNICE

I Hate You Tohle je vykrystalizovaná podoba jedné emoce, jež je nám všem bezpochyby známá. Nenávist je prý špatná. Ale tenhle song je prostě dobrý! KAROLÍNA

Fratellis Creepin Up The Backstairs Indie rokenrol. Líbí se mi typická rnr syrovost laděná spíš do těch vintage soundů, hudební nadhled a vtipný texty. A navíc jsou ze Skotska, uuch! ADAM, 25, PRAHA

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Báječné léto nad psa Hlásím se z půlky srpna, zbývá mi něco málo přes měsíc prázdnin. Jo, vysokoškolákům začíná škola až v říjnu, jo, je to vůči tobě nefér, jo, připomínky můžeš zanechat v návštěvní knize na studijním, ne, nebude je nikdo číst. Bronzu zatím moc nepřibylo, ani na kůži, ani v medailích na olympiádě, spíš než holka krev a mlíko jsem holka mlíko a mlíko. Albínův průvodce po galaxii Léto.

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

jméno: věk: škola:

Ivana Antošová 21 let Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, obor Design Environmental ročník: na prahu třetího stav: válím šunky, griluju si bůček stalkuj mě: @antosovaivana

Shodou okolností za pár hodin odlítám do Řecka. Do Řecka letos míří úplně každej, takže předpokládám, že na pláži místo koktejlů rozlejvaj do skleniček svíčkovou a vzkazy se přes moře posílaj v prázdných láhváčích. Těším se? Jo! Kapitola první Albínova průvodce velí chránit se před spálením a já to vzala vážně, protože já se spálím, i když moc dlouho koukám do mikrovlnky. Ochrannej faktor mýho opalovacího krému je 50 a spoléhám na to, že když mu budu šeptat do víčka inspirující citáty o životě, silou vůle ze sebe vymáčkne 55. To se zdá být tak akorát na to, neprodělat transformaci v rajče a samovolně od sebe odrážet kulky. Beru si s sebou jenom foťák, občanku a spoustu pestrýho letního oblečení, černý plavky, černej klobouk, černý tílka a černý sandále. V černým kufru. Foťák si beru pro černou komoru, neboť analogová fotka je moje nová vášeň. Naučila jsem se vyvolávat filmy, černobílý filmy, a naprosto jsem propadla jejich zrnitýmu kouzlu. Připadám si jako hipster? Možná. Jaká že je moje oblíbená barva momentálně? Khaki. Před pár dny jsme měly s Vanessou catch up, a tak jsem se doslechla o své nové nadcházející spolubydlící. Zlatý jackpot tedy nakonec podle všeho vyhrála prvačka z architektury. Aspoň to říkali na ubytovacím oddělení našich kolejí, ale spoléhat se na to dá zhruba jako na předpověď počasí, na ubytovacím totiž pod architekturu zahrnují jakýkoli kreativní obor. Já studuju design a jsem u nich architektka, Vanessa studuje vizuální komunikaci a je u nich taky architektka. Je teda dost dobře možný, že holčina se věnuje třeba paličkovaný krajce. Já bych se nezlobila, neboť našemu pokoji by prospěly nový záclony. Když jsem ho v červnu odevzdávala, nezbyl mi čas ani motivace záclony po sobě (dle kolejního řádu) vyprat, a tak jsem se uchýlila ke geniálně zoufalýmu kroku nastříkat je osvěžovačem vzduchu. Při kontrole byly na dotek mokrý, voněly asijským bambusovým lesem a slečna se nezmohla

W W W.REDWAY M AG.C Z

na nic než obdivné „takhle hezky vypraný záclony už jsem dlouho neviděla“. Pamatuju si to ale, jako by to bylo včera, prázdniny mi nehorázně utekly, usprintovaly na keňský způsob. Obávala jsem se, že přes léto bude v matčině hnízdě příliš natěsnáno a v mém rodném zombie městě Jirkově obrostu nudou a mechem, ani jedno se však vůbec nestalo! Dvakrát týdně jsem dojížděla pracovat do Prahy, tu festival, tu koncert, tu kino. Do kina teď chodím častěji než dřív, na filmy už koukám vlastně jenom v kině. Chodím tam tak často, že už jsem zažila přerušení dodávky elektřiny a zhasnutí celého kina v půlce filmu, i nějakou kravku, co rozlila po celým kinosále litr pití. Litr! Běžela pak na záchod pro toaleťák a snažila se to nějak zachránit, ale koberce jsou savý a filmy začínaj ve stanovenou dobu. Smála jsem se jí, ale zároveň mi jí bylo trochu líto. Když se šla přiznat personálu kina, zbělala i nad rámec svého albínství a hlásek se jí vyšplhal o tři oktávy výš. Jo, byla jsem to já. Málem jsem se dostala na tu pisklavou frekvenci, kterou slyší jenom psi. Jaká mám očekávání do nového školního roku? Skoro žádná. Očekávání vyžadují reflektovat a analyticky přemýšlet a já jsem přece pořád v prázdninovém módu, můj momentální posudkový vrchol je, zda půjdu po tom melounu čurat teď, nebo to ještě deset minut vydržím. Velmi jednoduše očekávám změny. Vyměnili nám vedení a nynější skvadra by se ráda realizovala v překopání našeho designového oboru. Tož uvidíme podle brambor, snad porostou dobře a na designu to bude klapat. Školu s vyleštěným svědomím miluju a nerada bych byla donucená k emočnímu shiftu stranou. Zpět do Liberce a na univerzitu se těším, o nové spolubydlící vás budu pravidelně informovat, ale… Nejdřív to Řecko, díky.

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

1. část tajenky: název vojenské operace zaměřené na vývoj jaderných zbraní 2. část tajenky: název prvního pokusného výbuchu 3. a 4. část tajenky: názvy pum svržených na Hirošimu a Nagasaki

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

pop / Snowboard Zezula Photostory /

TEXT A FOTO: HONZA SEDLÁČEK

Štěstí „Jsou dny, kdy je skvělý počasí, světlo, prostředí, lidi... Fotka vznikla v květnu v Německu, kde jsme v Turncable Wakeparku točili film Wakecation. Patrik Hanes na ní zdolává těžkou překážku, která byla v té době úplně nová a Češi ji znali jenom z videí, nikdo na tom v životě nejel. Je hodně vysoká, Patrik se navíc rozhodl pro mimořádně obtížnej trik, a přesto ho dal hned napoprvé. Je mu teprve patnáct. A já nejsem žádnej fotograf, spíš jen produkční, takže vzhledem ke všem okolnostem se povedla výjimečná fotka.“

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

TEXT A FOTO: HAPPY SOCKS

LOCAL HERO Viktor Tell a Mikael Söderlindh, dva švédští kluci, co v roce 2008 vymysleli, že by lidi mohli kupovat i jiné ponožky než jen černé, hnědé a modré, dnes dělají globální byznys. Slavné kolaborace, které od začátku tvořily DNA značky (vzpomeňme jen na Gin & Juice se Snoop Doggem nebo na Blood Dot s režisérem Robertem Rodriguezem), vstupují do nové fáze. Do projektu Local Hero přijalo pozvání patnáct zemí včetně České republiky. Happy Socks v každé z nich oslovili místní veřejně uznávanou osobnost a svěřili jí design limitované edice ponožek. Naším ambasadorem a lokálním hrdinou se nestal nikdo jiný než Pasta Oner, který to z writera, co po nocích klepal kosu v křoví na konečné a čekal, až přijede čistá tramvaj, dotáhl talentem a nesmírnou pílí až na oficiální výtvarnou scénu, kde se etabloval jako popartový umělec, hot jméno současnosti. Pro Happy Socks vytvořil svoje typické designy se sarkastickými hláškami a popartovou symbolikou. YOU’RE A GROWN-UP, DON’T PANIC. GOD SAVES, WE SPEND. Oba modely můžete zakoupit na urbanlux.cz.

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

TEXT: DR. LÁSKORÁDOVÁ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

SEX, LÁSKA, STAROSTI Jak si nevybírat stejný typ holky?

Proč mám být přirozená?

Ahoj, několik let jsem chodil s holkou. Nejdřív to bylo dobrý, ale po čase na mě začala bejt hnusná. Pořád nespokojená, nic jsem neudělal správně, shazovala mě před partou, vyčítala mi, že nemám peníze, přitom jsme oba studovali a ona taky žádný neměla. Nechtěl jsem se hádat, tak jsme to táhli dál, jenže pak jsem se zamiloval do jiný holky a s touhle se rozešel. A celé se to opakuje. Nechci v tom pokračovat, na druhou stranu nechci bejt sám. Dá se podle nějakých náznaků už na začátku poznat, že jde o stejnej typ holky? A není to tím, že jsem moc slušně vychovanej a holky maj obecně rády spíš badboye, takže si o to koleduju? Vysokoškolák, 19 let

Ahoj, zajímá mě tohle. Všichni říkají a všude čtu, že nejlepší je být přirozená, sama sebou, na nic si nehrát a tak. Ale proč je to nejlepší? Já to nechápu. Mě baví být každou chvíli někým jiným. Třeba jako postavy z filmů nebo knížek nebo jako moje oblíbené zpěvačky. Napodobuju jejich účesy a líčení a styl, ale taky to, jak mluví, jak se pohybují a tak. Úplně se do nich vžívám, zkouším si to před zrcadlem a pak jdu ven a dělám, že jsem to já. Asi žádnou přirozenost nemám, nevím, jak být sama sebou, je to se mnou blbý? Moc prosím o odpověď. Aneta, 13 let

Milý Vysokoškoláku, možná sis skutečně ve vztahu, který by měl být založený na určité vzájemné reciprocitě, dostatečně neohlídal hranice, a tak na tvé straně vznikl velký prostor pro uplatňování nežádoucích nároků z druhé strany. Možná by taková situace nenastala, kdybys místo „nechtěl jsem se hádat, tak jsme to táhli dál“ dal slečně jasně najevo, že její chování už je za čárou snesitelnosti. V životě máme sklon vybírat si partnery na základě zkušeností s jinými významnými vztahy, nejčastěji jsou to vztahy s rodiči. Jak zajistit, abys potřetí nevstoupil do stejné řeky? Tím, že jsi schopen situaci reflektovat, už jsi vlastně kus práce udělal. Patrně ti tento typ dívek imponuje, něco v jejich chování je pro tebe přitažlivé. Úplně na začátku dalšího vztahu pozvi slečnu na výlet, ideálně několikadenní a alespoň trochu outdoorový. Pozoruj sebe i ji. Mně se to osvědčilo. Slušné chování si nevyčítej, to je tvoje výhoda, kterou jednoho dne ta pravá holka docení.

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

Milá Aneto, ze všeho nejdřív jsem se podívala, kolik je ti let. A musím ti říct, že nic není blbý. Naopak, podle mě je to, co popisuješ, v naprostém pořádku. Líbí se mi, že své oblíbené celebrity napodobuješ úplně přiznaně. Jo, kdybys napsala, že je ti osmnáct, asi bych se s tebou bavila jinak. Ale v tvém věku si podle mě právě tím střídáním různých poloh vyjádření hledáš tu svoji. Až ti zase někdo bude předhazovat, že nejsi přirozená, zeptej se ho, jak by si to vlastně představoval, jaká bys podle něj měla být. Jaká je jeho představa přirozenosti? A uvidíš, že sklapne. Kromě toho ani hvězdy, které tak ráda napodobuješ, nejsou docela přirozené. Na pódiu nebo ve filmu přece předstírají, že jsou někým jiným než doma v soukromí, a nám se to líbí, rádi se na to díváme. Zkus o tom tedy přemýšlet i takhle – třeba je právě to, že umějí být každou chvíli někým jiným, jejich přirozenost. Dělej dál, co tě baví, a jednou možná budou mladé dívky napodobovat tebe, ne?

smysly /

TEXT: KAROLÍNA VÍTKOVÁ FOTO: ARCHIV AUTORKY

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Imaginární lásky REŽIE: XAVIER DOLAN 2010

V pořadí druhý ﬁlm kanadského herce a režiséra Xaviera Dolana, který je, troufnu si říct, víc než nadaný. Dílo nám nabídne vcelku prostý příběh obalený v působivém audiovizuálním těstíčku. Je to příběh o setkání holky, kluka a dalšího kluka. Je to příběh o věcech naprosto běžných, jako je přátelství a láska, ovšem právě tím Xavier rýpe do našich šedých kůr, jelikož moc dobře ví, že i my dlouho stojíme před zrcadlem a skříní, abychom pak zkrášleni hrdě kráčeli ulicí a setkali se s NÍM nebo NÍ. Náš pochod ale nikdo nezabírá ve slow motion ani nám k tomu nehrají francouzskou verzi Bang Bang od Nancy Sinatry. Tak se na to alespoň koukněme.

KNIHA Já to doufejme ňák zmáknu MARCELLO D’ORTA BAOBAB EDICE MI.MO, 2009

Titul se slibným zaujme už na první pohled svým graﬁckým zpracováním, mě neminul dík středoškolským létům, kdy nás na něj upozornila učitelka. Marcello D’Orta je taky učitel, ale kdesi na základce na okraji Neapole. Tak dlouho si schovával slohové práce svých žáků, až jich několik připravil k vydání. Neapolská drobotina si v pisatelské činnosti nevede vůbec špatně, slohovky pobaví syrově dětským nahlížením na svět, ačkoli v pozadí je jasně patrná vidina chudého, drsného jihu. Pro větší autentičnost díla byly v textu zachovány chyby, takže jestli jste grammar nazis, vemte si k tomu červenou propisku a ať to lítá.

HUDBA Give Masterpiece a Chance! MIDI LIDI 2016

Známé ﬁ rmy české elektro alternativy Midi Lidi vydali po pěti letech desku, která se dá už po několika měsících označit jako ikonická. Midi Lidi rozhodně nemůžeme nazývat šašky, kteří rádi vaří. Z dřívějška zůstala hravost a vtip, nově přibylo takové jako lehké vážno, zamyšlení nad nesnázemi všedních dnů, někdy až těžká melancholie, to vše propojeno výraznými syntetickými tóny. Juchání Marka Vašuta ve videoklipu ke skladbě Lux ovšem dokonale demonstruje, že základní esence Midi Lidí zůstala neposkvrněna. Dá se na to tancovat? A jak!

W W W.REDWAY M AG.C Z

Jak laik k olympiádě přišel Jsem sportem celkem nepolíbenej, neposkvrněnej jedinec, kterej se potí tak maximálně v záhybech svých mozkových závitů. V momentě, kdy jsem se dozvěděla, že reálně lze cvičit pouze prostřednictvím vizualizace (představováním si, že provádíš určitej pohyb svalů), byl můj osud zpečetěn. To mi ovšem vůbec nebránilo těšit se upřímně na letní olympiádu a tady ti z ní přinášim pár překvapených postřehů. Tak zaprvý. Ping-pong hrajou jenom Asiati. Pérujou před zeleným stolem jak starý americký bouráky a je to celkem roztomilý pozorovat. Viděla jsem hrát ženský a dost mě šokovalo, že měly náušnice. Nás v nich tělocvikářka nenechala dělat ani dřepy! V zápasu, kterej jsem sledovala, prohrála ta, co měla náušnice delší, což jsem přesně čekala. S mámou jsme hned tušily, že se svojí kinklavou bižú dost ztrácí na aerodynamice. Dál mě šokovalo, jak precizně měli koně v drezuře zapletený copy. Určitě sis všimnul, jak jsou teďka trendy dutch braids, boxerský copánky, bohužel jsem asi jediná na světě, kdo si nedokáže vykloubit ruce do takovýho úhlu, aby mý kadeře ve výsledku připomínaly hřívy olympijských koňů, a ne sluchátka, co vytáhneš ze dna batohu. Buď to stylistky těch koňů vykoukaly z youtube tutorialů, nebo nevim. Nejlepší zastihnutej moment olympiády byl pro mě pohled na ukrajinskýho atleta, kterej se pomalu přivláčel pod hrazdu, zvednul k ní pohled, natáhnul k ní ruku… a pak se otočil a odešel. Soucítím, brácho, je to fakt vysoko a mně hrazda taky nikdy nešla, vůbec si s tím nelámej hlavu. Mezi prvním a posledním místem v tabulce mužský atletiky byly třeba tři body a pak byla Ukrajina se ztrátou šedesáti. Tak ti nevim, jestli se hoši ten den necejtili, nebo den předem vodu v Riu dezinfikovali vodkou. Myslim, že už je zcela jasný, že Phelps je z řádu kytovců, místo plic má žábry, místo nohou ploutve a můžu jen hádat, že při rozhovorech naprázdno mlaská pusou. Při výhře svýho stopadesátýho zlata měl všude na těle tmavý kola a prej jsou to stopy terapeutických baněk, ale já sázim na cucfleky. No judgement – je pořád léto a láska volá. Za mě olympiáda velký pěkný, hodně budeš někde!

téma /

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

ART: VLADIMÍR 518

W W W.REDWAY M AG.C Z

vítejte na Temné strane Síly, free smoothies u vchodu ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

téma /

TEXT: ONDŘEJ ČÍŽEK A MARTINA OVERSTREET TITULEK: LP FISH ILUSTRACE: RALPH MCQUARRIE FOTO: ARCHIV, MARTIN SCHUBERT

Teď si ukážeme, jak se vyrábí popkultura. To vezmete gnostické rukopisy z Nag Hammádí, nějakou tu teorii mýtu, psychoanalýzu, samuraje, nacisty, motorkáře, mnichy, tao, neposkvrněné početí, trochu hebrejštiny, ještě víc japonské a čínské mystiky, no a nakonec něco úplně exotického, co nikdo nezná, co by to tak mohlo být… třeba dvě česká slova „žába“ a „had“. Pak si sednete, smícháte to do epického fantasy příběhu pro desetileté kluky, a stvoříte tak nevědomky, skoro až trochu nechtěně, nejdůležitější mýtus moderní doby. Do popkultury patří vše od reklamy na prací prášek přes hollywoodské filmy až po ty vaše velice nezávislé kapely, které se proti popkultuře sice vymezují, ve skutečnosti jsou však její součástí stejně jako mainstream. Prostě dvě strany jedné mince. (Jestli jsem vám právě odhalila, že Ježíšek neexistuje, je mi to líto, ale Vánoce jsou přece pěkné i tak, ne?) Undergroundové hudební žánry nestojí mimo popkulturu. Tam se nachází umění. Věda. Náboženství. A není to žádný nesmiřitelný vztah, spíš zdvořilé sousedství. Jedno k druhému zvědavě nakukuje a co se mu líbí, použije. Výsledky těchto vzájemných inspirací, ať jsou to trička Jesus Is My Homeboy, fenomén Classical Art Memes, nebo rané díly seriálu The Big Bang Theory, jsou zábavné, a ještě nám rozšiřují obzory. Symfonický black metal v nás probouzí zájem o klasickou hudbu (a naopak). Pastovy obrazy nás vedou k pop-artu a odtamtud dál, až k Marcelu Duchampovi a jeho Fontáně, u které pochopíme, co je konceptuální umění. Erpégéčko Medieval Europe nám doplní znalosti z dějepisu tak, že už si nikdy nespleteme dvanácté a čtrnácté století. Hip hop a punk tříbí náš politický názor, ve filmu Jurský park se zase ve třech větách a skoro mimochodem dozvíme, k čemu je dobrá teorie chaosu, no a v The Simpsons je všechno. Stejně tak ve Star Wars.

výhod. Je odolný vůči korozi a klasická pecka z blasteru ho nemá šanci rozhodit. Helma elegantně zakrývá energetický výstup na hlavě a přidává nositeli na výšce a důstojnosti. Samotná maska má v první řadě funkci stylového respirátoru, nicméně obsahuje další vychytávky. Očnice umožňují infračervené vidění, z vnitřku masky pak do raněné tváře vedou desítky citlivých mikrojehel, které přenášejí neurologická data přímo do centrálního compu na hrudi (ano, to je ta krabice se spínači). Bavíme se o tzv. Life Systems Control Computer, jenž reguluje systém v celém obleku. Vader ho sice ovládá svou myslí, kdykoliv ale může nahmatat jak tlačítko k manuálnímu ovládání, tak k restartu celého systému. (Jiná teorie: Tlačítka slouží pouze k zapínání a vypínání reproduktoru, do kterého vede Vaderův hlas. Prostě s jejich pomocí mluví, a kdyby se jich někdo opovážil jen dotknout, Vader ho ihned usmrtí.) Kromě toho panel obsahuje tři otvory pro miniaturní paměťové karty, které neustále poskytují info o stavu Vaderových těžce poničených plic, srdce a nervové soustavy. Záhada: Pod otvory jsou nápisy v hebrejštině. Jsou to snad nějaké mocné kabalistické formule, nebo co nám jimi Mollo sděluje?

Vezměme si jenom Vaderův ohoz Kostýmní návrhář John Mollo, vpravdě génius (Oscar za Star Wars a Gándhího, velký respekt za prvního Vetřelce), se v roce 1975 noří do Lucasovy imaginace, naplno zapojuje své letité zkušenosti fanouška vojenské historie, bere nahou módní figurínu a kombinuje na ní představy o vzhledu Otce Temné Smrti (to je jeden z možných významů Vaderova jména: Darth je spojením slov „dark“ a „death“, Vader znamená „otec“ v holandštině). Na umělou hlavu jí nasazuje samurajskou přilbu a masku, obléká ji do černé motorkářské bundy, svěřuje jí samurajský meč a přehazuje přes ni dlouhý mnišský plášť, symbol hluboké duchovní zkušenosti. Figurínu pak fotí ze všech možných úhlů, analyzuje a porovnává, tvar přilby a masky nakonec stylizuje víc do podoby nacistické helmy a plynové masky. Tak Vader získá zlověstnější a techničtější výraz, japonští kovotepci přece jen čerpali spíš z tradičních přírodních motivů a ty Mollo zavrhl. Vše organické musí pryč. Comp jeho života Přes veškerou těžkopádnost poskytuje oblek Vaderovi celou škálu

Star Wars na Bontonland.cz W W W.REDWAY M AG.C Z

„

5 518: Líběj se mi věci, který obsahujou všechno. o Jako Star Wars.

“

Peněženky, klíčenky a další drobnosti se Star Wars tematikou

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

téma /

Pátrali jsme a odpověď nás zklamala: Neznamenají nic. Jsou to jen nesmyslné shluky písmen, z nichž některá jsou ještě ke všemu vzhůru nohama. To jsme vlastně nechtěli vědět, ale co se dá dělat, v zájmu pravdy předáváme dál. S maskou souvisí ještě jedna zajímavá věc: skrývá v sobě něco jako náplň se speciálními chemikáliemi, které tlumí Vaderovu řezavou bolest. Řada fanoušků na druhou stranu prosazuje variantu, že právě žití v permanentní bolesti vede Vadera k intenzivnímu vzteku, a tudíž i k obratnějšímu využívání Temné strany Síly. Boxy na opasku obleku slouží k regulaci teploty – Vader se tak dokáže vypořádat s jakýmikoliv teplotními podmínkami. Zatímco se někdo jiný škvaří na Mustafaru nebo mrzne na Hothu, on zůstává v pohodě.

Nakonec můžeme zmínit ještě Sílu, která je totožná se „čchi“, konceptem životní energie starého čínského učení tao. V taoismu ovšem nenajdeme její protiklad, ten musel Lucas přidat, protože dobře věděl, pro koho film dělá. Pro nás přece, ne pro Číňany. A my, na rozdíl od Číňanů (nebo Japonců), klademe na protiklady neustálý důraz. Světlo a tma, dobro a zlo, láska a nenávist, život a smrt. Představujeme si je jako nesmiřitelné síly, které spolu bojují a vyhrát může jen jedna. Východní učení se je raději snaží spojit v harmonický celek, než jednu z nich zničit. To je úplně jiný přístup, který ale do západní popkultury též sem tam pronikne, dejme tomu například v postavě Dextera Morgana ze seriálu Dexter, který se ovšem na rozdíl od Star Wars mýtem nikdy nestane.

Filozofie Star Wars Zdá se, že Lucas do příběhu, který (jak často říká), tvořil tak, aby ho jako malý kluk sám rád viděl, vložil snad všechno, co mu v životě přišlo do cesty a aspoň trochu ho to zaujalo. Třeba slova žába a had, která mu náhodně řekl někdo ze štábu a okouzlený režisér z nich okamžitě vytvořil Jabba Hutt, jméno pro postavu, která vypadá jako napůl žába a napůl had. V době, kdy sepisoval už asi pátou verzi scénáře k první epizodě své galaktické ságy, vyšly v angličtině staré gnostické rukopisy nalezené u egyptského města Nag Hammádí. Tyto texty pocházející asi ze 3. nebo 4. století n. l. obsahují původní gnostické učení, které, ač křesťanské, bylo církví rychle zavrženo jako kacířské. Ve zkratce můžeme říct, že gnostikové předkládali jiný, alternativní pohled na Ježíšův život a jeho skutky, než na jakém trvali oficiální církevní představitelé. Žádné gnostické evangelium či záznamy rozhovorů Ježíše s učedníky se proto nedostaly do Bible a gnostici měli být jednou provždy zapomenuti. Lucas si knihu koupil a přečetl. Byl nadšen a některé její myšlenky přenesl do scénáře. Hledal další takovou knihu a narazil na Tisíc tváří hrdiny od Josepha Campbella, amerického komparativního religionisty, který studoval všechny náboženské mýty světa a hledal v nich opakující se vzorce, styčné body, prostě vše, co je spojuje. Pak si sedl a z těchto univerzálních, v každé kultuře dobře známých prvků stvořil příběh, napínavou cestu hrdiny, který koná službu lidstvu. Protože co jiného je hrdinství než služba, pokorná oběť sama sebe ve prospěch celku? Sigmund Freud tvrdil, že příběh každého mytického nebo i pohádkového hrdiny je především metaforou psychologického vývoje člověka – od dětství musíme všichni projít mnoha těžkými zkouškami, prokázat odvahu a utkat se s mnoha nebezpečnými netvory, než dorazíme k branám psychické dospělosti, která znamená nalezení smyslu života a dosažení nejvyššího stupně sebeuvědomění. To je ten zlatý poklad, ta krásná princezna, půlka království a happy end v podobě „žili spolu šťastně až do smrti“. Tisíc tváří hrdiny je znamenitá učebnice pro budoucí psychiatry, ale taky marketéry a reklamniky, protože jestli něco působí na lidské podvědomí, je to právě styl vyprávění a imaginace starých mýtů, které se už za ty věky staly přímo součástí naší kulturní DNA. Lucas podle knihy vytvořil nesmrtelné, nenahraditelné a nepostradatelné charaktery hlavních hrdinů původní trilogie. Je jedno, jakého rouhání se v budoucích epizodách dopustí zlý a ošklivý Disney, dokud zde budou oni, budeme k nim vzhlížet a Star Wars pro nás budou mít smysl. Originální brnění samurajského bojovníka ze 16. století. Vyrobeno z kůže, kovu a textilu.

Kovové plakáty o rozměrech 32 × 45 cm s magnetickým úchytem na zeď

W W W.REDWAY M AG.C Z

Ilustrátor Ralph McQuarrie pomáhal v roce 1975 pochopit lídrům 20th Century Fox, o čem budou Star Wars. Neuvěřitelně precizní styl, doporučujeme vyhledat všechny jeho práce.

Praktické bloky s Kylo Renem nebo jiným z mnoha motivů

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

téma /

TEXT: M. OVERSTREET ZDROJ: ROZHOVOR S DAVIDEM PROWSEM, THE TELEGRAPH FOTO: PROFIMEDIA.CZ

K do je Darth vader ve skutecném živote? Darthova matka, Shmi Skywalker, žila po jeho odchodu k Jediům na nehostinné planetě Tatooine jako otrokyně. Pak ji unesli zlí Tuskenové, strašně ji mučili a Darth, tehdy ještě Anakin, ji už nestihl zachránit; zemřela mu v náručí. Otce nejenže nikdy nepoznal, ale zřejmě ani žádného neměl, aspoň se to tak všude uvádí. Existují různé teorie, ale protože se ani jedna z nich nestala součástí Kánonu, nemůžeme s jistotou tvrdit nic, jen se dohadovat. Podle jedné Shmi otěhotněla Sílou, kterou do ní vyslal Plagueis, podobně jako když Bůh seslal na Pannu Marii Ducha svatého. To by znamenalo, že Vader se narodil z neposkvrněného početí, stejně jako Ježíš Kristus, ostatně i sama Shmi v tomto smyslu (i když nejasně) později něco naznačila. Podle jiné verze se to Plagueisovi nepodařilo a Shmi samovolně otěhotněla tak, jak se v epizodě The Phantom Menace domnívá Qui-Gon Jinn, tedy díky midichlorianům, kterých měla v organismu velké množství. Midichloriany jsou „mikroskopické symbionty obsažené ve všech živých buňkách a propojují fyzické tělo se Sílou“. Čím víc midichlorianů v těle, tím lepší propojení a tím větší Síla. Jestli vám to něco připomíná, tak ano, George Lucas se inspiroval učebnicí biologie, kapitolou Stavba buňky, odstavcem Mitochondrie. A třetí verze je, že Vader byl počat jako obyčejný smrtelník běžným pohlavním stykem při náhodné známosti Shmi a nějakého… ehm, muže. Tuto teorii jsme však v redakci okamžitě zavrhli jako nepravděpodobnou, nemůžeme uvěřit, že by hlavní postava nejdůležitějšího moderního mýtu vzešla z něčeho tak banálního, jako je pohlavní styk lidské rasy. Příběh Dartha Vadera je velkolepý, životní osud herce, který jej ztvárnil, mnohem skromnější. A svým způsobem smutnější. Darth Farmer V sedmdesátých letech byl David Prowse šampionem ve vzpírání a profesionálním kulturistou. Se svojí ženou Normou obývali úhledný domek v Croydonu na jižním konci Londýna, v němž vychovali tři děti a nikdy ho neopustili, žijí v něm dodnes. Davidova impozantní postava (měří 196 cm) se hodila do filmu a štěstí se na něj brzy usmálo v podobě samotného božského Kubricka, který si ho vybral pro roli bodyguarda v Mechanickém pomeranči – filmu, kde je tolik šíleného násilí, že se stal kultem a v Británii se až do roku 2000 nesměl oficiálně promítat. „Tak se vo mně dozvěděl George Lucas a zavolal mi, esli bych za nim nepřiletěl do Améra, že by pro mě měl štěk v nějaký jeho nový blbině. Řek sem, že jo, i když nikdo neměl ani tucha, vo čom to má vlastně bejt.“

David Prowse se tedy stal Darthem Vaderem a Lucas si pochvaloval, jak vzpřímeně se drží, jak důstojně umí chodit. Jedinou starost mu dělal Davidův těžký přízvuk, kterého se herec nemohl zbavit a kvůli němuž na place brzy získal přezdívku Darth Farmer. Lucas se nakonec rozhodl jeho hlas předabovat a vybral si k tomu Jamese Earla Jonese, který se svého úkolu zhostil výborně. Navždy postavu obdařil svým hlubokým arogantním hlasem, kterým dodnes namlouvá i GPS navigace. „To je blbost, tohleto,“ rozčiluje se Dave. „Pravej důvod, proč Lucas nakonec nepoužil muj hlas, je ouplně jinej. Než sem vodjel z Ameriky, lidi ze štábu mi zapomněli říct, že mam některý pasáže namluvit znova, páč nebyly tak moc dobrý. A když už sem pak byl doma, nechtěli mi platit novou cestu tam a zpátky, že by to bylo prej moc drahý. A tak radši vzali Jamese, ať to namluví celý znova. A ten udělal dobrej džob, takže už to pak takhle zůstalo a von Dartha mluvil i v dalších dílech.“ S penězma to bylo vždycky těžký Trailer na zatím poslední epizodu Star Wars: The Force Awakens vidělo na YouTube 94 milionů lidí. David Prowse ne. „Mě ty nový filmy nezajímaj, sou hloupý. A když v nich ani nehraju, co bych se na to koukal.“ David ztvárnil Dartha Vadera v původní trilogii, tedy v epizodách A New Hope (1977), The Empire Strikes Back (1980) a The Return of the Jedi (1983), které dosud vydělaly asi čtyři miliardy dolarů. David Prowse ovšem nikdy neměl smlouvu na podíl z tržeb v kinech a z prodeje reklamních předmětů (merchandise). Tak jako ostatní herci pracoval pouze za pevně stanovený honorář. „Pocházim z chudý famílie. Táta byl dělňas, makal v leteckym průmyslu jako slévač, máma se starala o rodinu. Když mi bylo pět, táta musel do nemocnice na operaci a už se nevrátil, umřel na nějaký komplikace. A neměl pojištění, takže mámě po něm zbyly akorát dluhy a tři fakani na krku. Dělala, co mohla, aby nás uživila, ale byly to zlý časy. Měl sem furt hlad, jinak si toho už moc nepamatuju.“ Star Wars zajistily Davidovi a jeho ženě velmi slušný příjem, z něhož splatili hypotéku na dům a další dluhy a pořád ještě zbývalo dost, aby se David vrhnul do podnikání. Začal vydávat skromně pojatý časopis Power pro bodybuildery, který měl jedinou vadu: „Nikdo ho nekupoval. Nevěděl sem, jak dělat časopis, nerozuměl sem takovýmu byznysu a brzy sme byli na mizině. To bylo velký poučení, musel sem dokonce vyhlásit osobní bankrot. Už předtím sem založil tři fitness centra zaměřený speciálně na vzpírání, ale ty mi taky nikdy žádný peníze nevydělaly, ještě dlouho sem je dotoval šekama, co mi chodily za Star Wars, než sem to konečně prodal. Nejsem žádnej byznysman, nikdo mě nenaučil, jak s penězma zacházet, poněvadž doma sme nikdy žádný neměli.“ Sem jenom stín mýho bejvalýho já „Na celý Star Wars mam jedinou dobrou vzpomínku – když mi poštou

Pro všechny piloty X-Wingů

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

Naposledy byl spatřen letos v létě na Comic Conu, kde prodával svoje autogramy, jeden za dvacet liber

přišel první šek. Po tom, co sme skončili s natáčením posledního dílu tej první trilogie, se už nikdo neobtěžoval informovat mě, že se chystaj nový filmy. Přitom sem hrál postavu, která Star Wars udělala, všichni mluvili vo Vaderovi, ne vo Lukeovi nebo princezně Leie. Teď už nemam ani Vaderovu masku a nic, sem jenom stín mýho bejvalýho já. Nemůžu chodit a mám potíže vzpomenout si, co bylo včera. Moje žena Dartha Vadera nesnáší, řiká, že nám přines jenom trable. Nemůžu to poslouchat. Řikám jí, ty huso hloupá, tak se rozhlídni kolem sebe po baráku, podivej se z vokna. Je tam parádní zahrada a na příjezdovce tvoje auto. Všechno, co máme, je za prachy ze Star Wars. Mlč už, ženo, a buď zatraceně vděčná! A vona zmlkne, ale stejně si myslí svoje, podle ní jsou Star Wars satanismus. Dneska je mi vosumdesát jedna let a živim se tak, že přijímám pozvání na ty různý Star Wars srazy. Za to mi něco daj, manželka mě tam ale musí vozit, protože já sem po operaci vobou kyčlí a už nemůžu ani řídit auto, jenom kolečkový křeslo.“ David Prowse byl naposledy spatřen letos v létě na Comic Conu ve Wrexhamu, kde prodával svoje autogramy, jeden za dvacet liber. Jablko sváru „Lidi se mě ptaj, co se stalo mezi mnou a Lucasem, proč nechtěl, abych hrál Vadera i dál, když všichni vostatní normálně pokračovali, no a já na to, že nevim. Nevim, co se stalo. Von mi nikdy nezavolal, tak já mu taky nevolal. Já jenom vim, že nejlepší postavu nehrál Harrison Ford nebo Carrie Fischer, ale já. A že ty nový filmy sou blbý. Původní série měla aspoň uvěřitelnej děj, tohleto sou už nějaký slátaniny hrozný.“

A protože o důvodech, proč Prowse tak nemilosrdně vypakoval, mlčí i George Lucas, mají novináři a fanoušci široký prostor pro různé spekulace. Říká se například, že Lucas Prowseovi slíbil scénu, ve které Vader sejme masku a diváci uvidí hercův obličej, ale nakonec ji nenapsal a Prowse se urazil. „Pchá, takovej nesmysl,“ mává nad tím Dave rukou. Další možný důvod: Ještě před uvedením filmu The Imperium Strikes Back vyzradil Prowse jeho stěžejní zápletku – ano, tu, že Darth Vader je otcem Lukea Skywalkera. Lucas se to prý dozvěděl až po natočení další epizody (The Return of the Jedi) a šíleně zuřil. Řekl, že Prowse už nechce ani vidět, a nepozval ho ani na oficiální Star Wars setkání, kde byli všichni až do posledního asistenta produkce. I to Prowse popírá: „Já sem nic nevyzradil! Nic takovýho si nepamatuju. Musel sem Lucase něčim naštvat, to je jasná věc, ale tohle to nemohlo bejt.“ Ještě jiná teorie: V roce 2010 prý Prowse poskytl rozhovor do dokumentárního filmu The People vs George Lucas, který byl k režisérovi velice neuctivý a kritický. „Dal sem za svůj život tisíce rozhovorů, ani nevim, kam všude to šlo. Jeden z nich si pravděpodobně našel cestu až do toho dokumentu. Lucasovi se to očividně nelíbilo, ale já sem žádnej rozhovor proti němu nikdy nedal. Párkrát sem se asi zmínil, že naposled, co sem Vadera hrál, sem měl mít nárok i na procenta z tržeb, ale že mi stejně dali zas jenom honorář, to je pravda. Ale nikdy za mnou nepřišli nějaký filmaři, že točej film proti Lucasovi, ať jim něco řeknu. To bych je vypakoval. Paměť už mi sice neslouží, ale Alzheimera mi zatim nediagnostikovali, jenom rakovinu prostaty a z tý sem vyléčenej. Je to těžkej život a už vo tom nechci mluvit.“

Hrnky s desítkami Star Wars motivů

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

téma /

1977, David Prowse ve své životní roli

Trička s desítkami Star Wars motivů

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK ILUSTRACE: KRYŠTOF KOTÍK, LEVIATHAN ART, LE-CREW.CZ

Jak postavit Hvezdu smrti? Zvláštní a důležitou skupinou fanoušků Hvězdných válek jsou akademici a vědci z celého světa. Jejich odborné analýzy (například tato o galaktické zbrani hromadného ničení) jsou jednak vtipné, jednak dávají kultuře, která kolem Lucasova eposu vznikla, ten správný geekovský rozměr. Hvězda smrti, zásadní prvek čtvrté epizody, je v mnoha ohledech zlomovým vynálezem celé série. Před Impériem nedokázal nikdy nikdo zničit celou planetu. A ještě tak jednoduše! Druhá Hvězda smrti se objeví v šesté epizodě a poměrně výrazně se na ni vzpomíná i v nejnovějším dílu, základna Prvního řádu s názvem Hvězdovrah totiž dokáže ničit okolní planety podobně a taky stejně efektivně. Díra do rozpočtu Přemýšleli jste ale někdy nad tím, zda je v lidských silách podobnou zbraň postavit? Ekonomové z pensylvánské Lehigh University ano. V roce 2012 jen tak z legrace na univerzitním blogu vyčíslili přibližné náklady na stavbu a dobrou zprávou je, že podle jejich propočtů žádný psychopat v nejbližších letech Hvězdu smrti nepostaví, padla by na to částka přibližně 852 biliard dolarů. Pokud si toto číslo neumíte představit, vypadá takhle: 852 000 000 000 000 000. A ještě v dolarech. V rámci ekonomie se jedná o cifru zcela neporovnatelnou s čímkoliv nám známým, a tak univerzitní nadšenci uvádějí porovnání s HDP celé planety Země. Ten je 13 000krát menší. Ale to jen tak pro představu. Na celé částce je vtipné hlavně to, že se jedná jen o náklady na výrobu oceli, ze které by měla být Hvězda smrti postavena. Výpočty nezahrnují ani další „maličkosti“ jako třeba platy dělníků. Kromě finančních nákladů stojí proti i samotná příroda. Zemská kůra neobsahuje dostatek železa, a tak by musela přijít na řadu jeho těžba

přímo z jádra planety. S takovou těžbou nemá naše civilizace žádné zkušenosti, to však nechme pro teď stranou. Narážíme na zásadnější komplikaci, a tou je následná výroba oceli. Na světě jsme schopni vyrobit jí zhruba 1,3 miliardy tun ročně. Na základě této statistiky ekonomům vyšlo, že do stavby bychom se mohli dát až za nějakých 833 315 let. No, aspoň máme jistotu, že se k této zbrani nedostane Donald Trump. Rentgenový laser Ovšem ani všechna ocel světa za milion let by nestačila. Tou nejzásadnější částí Hvězdy smrti, hned po kancelářích Dartha Sidiouse a Dartha Vadera, je totiž obří laser, který ničí planety. Jeanne Cavelosová, bývalá astrofyzička z NASA, k němu ve své knize The Science of Star Wars hledá možnou alternativu. Laser s názvem M1RACL, který byl testován již v roce 1998, dosáhne ze zemského povrchu až k satelitu na oběžné dráze a s přehledem ho zničí. Do dnešní doby vědci vyvinuli velké množství laserů, některé z nich jsou schopny zabíjet lidi, jiné zase vypálí obří díru do zdi. Od toho filmového se ale pořád dost liší hlavně ve velikosti a dosahu. Laser, který by dokázal zničit jinou planetu, by musel vyvíjet energii, na jakou není současná světová věda zdaleka připravena. Musel by být minimálně miliardkrát silnější než zmiňovaný M1RACL. Avšak Dr. Stuart Penn z londýnské South Bank University došel k závěru, že bychom byli schopni zlikvidovat planetu i s pomocí mnohem slabšího paprsku. Propálil by se k jádru planety, které by poničil. Útok by pak ale nekončil epickým výbuchem, jako tomu je ve filmu. Teoretický fyzik z newyorské City University, Dr. Michio Kaku, zabývající se například teorií strun, nevidí ve výrobě podobného vynálezu technický problém. „Vlastní Hvězdu smrti bychom mohli s přehledem postavit, máme přece nukleární zbraně a ty se dají využít jako hlavní zdroj energie.“ Podle jeho slov by se pomocí vodíkové bomby vytvořil takzvaný rentgenový laser, který by dosáhl podobně ničivého efektu jako zbraň Impéria. Každopádně, na podobné hračky si budeme muset ještě pár let (spíš asi století) počkat.

Taška ze světa Star Wars

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

Kylo Ren, 79 cm vysokรก sbฤ ratelskรก figurka

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

TEXT: REDAKCE FOTO: KAREL ŠUSTER, VENDULA FANTOVÁ

DAN ŠUSTR Román Tichá dohoda je jednou z variací na příběh rebela bez příčiny. Hlavní hrdina Eddie má všechno – zdraví, dobře placenou práci v reklamce, prestiž dopisovatele pro společenské časopisy, krásnou ženu, dům s bazénem, auto, dobře vychovanou dceru, a ještě navíc žije v New Yorku – přesto tím pohrdá a chce víc (nebo spíš něco jiného). Chce to tak moc, že se pokusí o sebevraždu. Víc (nebo spíš to něco jiného) nabízí mladičká milenka Gwen, kvůli které opustí rodinu i práci, na ni to však žádný dojem neudělá. Necítí se mu zavázaná, neoceňuje jeho odvahu „žít v pravdě“ ani moudrost, že „peníze nejsou všechno“. Gwen si dělá, co chce, a vysmívá se Eddiemu, že všechno opustil jen proto, aby teď mohl vlastnit ji. Není žádný pašák, jen stárnoucí strejda, který by rád povýšil svoji

W W W.REDWAY M AG.C Z

zamilovanost do mladé holky na hrdinskou vzpouru proti společnosti. Eddie je ve složité situaci. Od jednoho břehu se odrazil, ale k druhému nedorazil. Nakonec to všechno dobře dopadne. No, dobře… Ne tak úplně klasicky americky dobře, ale realisticky dobře. Elia Kazan, potomek řeckých přistěhovalců, v románu kritizuje americký sen, podle kterého může zbohatnout a být šťastný úplně každý, proto taky knížka vyšla v socialistickém Československu. Vzápětí se ale dost nehodila do let devadesátých, kdy Češi v porevoluční euforce ve vše americké nesmírně věřili, a jestli po něčem toužili, byl to právě American dream. Ironií osudu si název Tichá dohoda zvolila asi nejúspěšnější klubová kapela té doby. Její zakladatel Dan Šustr toho dost pamatuje, je to už takový vlk šedivák, jako mladý dospívající intoš vnímal depresivní osmdesátá léta, prožil si devadesátkový mejdan plný rokenrolu, holek, drog a šílenství, i tu kocovinu, která po každém pořádném mejdanu následuje. Tichá dohoda žila, nežila, teď je zpátky s překvapivě výbornou deskou Kladno Manchester, kvůli které taky vznikl tenhle rozhovor. 31

rozhovor /

Co tě na Tiché dohodě tak uchvátilo? A jak ji vnímáš dneska, kdy ses věkově přiblížil hlavnímu hrdinovi? Obsah románu nemá s kapelou vlastně nic společnýho. Před revolucí u nás vycházelo málo kvalitní literatury, nedala se skoro sehnat. Když už něco dobrýho vyšlo, lidi na to stáli fronty jak na banány. Náš tehdejší basák Zdeněk Marek tenkrát pracoval v knihkupectví a tyhle těžko sehnatelný podpultovky nám nosil. A přinesl i Tichou dohodu. Já to ani nečet, ale hned jsem si řek, že by to byl skvělej název pro kapelu. A tak to celý vzniklo. Kniha i film jsou mimo nás. Tichá dohoda je kromě toho i politickej termín pro nepsaný zákony, podle kterých denně vyjednáváme s režimem, se systémem, s mocí, a my kvůli tomu hned měli popotahovačky. Museli jsme soudruhům vysvětlovat, co tím myslíme, co to znamená. Jaký to tenkrát v polovině osmdesátých letech bylo, když si chtěl člověk založit kapelu? Protože, jednoduše řečeno, všechno, co za něco stálo, komunisti dřív nebo později zakázali. Oficiální scénu tvořil normalizační pop v čele s Gottem, Vondráčkovou, Michalem Davidem, Olympikem a nějakým tím vesnickým metalem, který byl apolitickou hudbou učňovské mládeže, čili celkem v pořádku, pak nezávadný folk a zbytek se chtě nechtě ocitl v undergroundu. Tohle bude, koukám, taková hodina dějepisu nebo občanský nauky. Jak to v praxi vypadalo před sametovou revolucí – tak nebylo moc možností, hlavně nebylo moc klubů, kde by se dalo hrát. V legálních klubech směly hrát jen kapely, které prošly státní kontrolou. Každý koncert musel být nahlášen úřadům, pokud ne, obvykle přijela policie, všechny zbušila, a tím byl koncert ukončen. Nebyly k dostání pořádný hudební nástroje, shánělo se to všelijak pokoutně, různě přes inzeráty a tak. Československo sice nějaké kytary a bubny vyrábělo, ale jejich úroveň nebyla zrovna ideální, byť dnes s nostalgií tyhle kousky občas někdo vytáhne. Když jsi chtěl mít kapelu, čekala tě spousta hmotných i nehmotných překážek. Neměl jsi na co hrát, kde hrát a o vydání desky sis mohl nechat leda tak zdát. Hon na kapely – speciálně punkové a novovlnné – byl zásahem do celý jedný hudební generace. Vedle v Polsku, Maďarsku a východním Německu přitom takový kapely normálně hrály. A proč to ty naše komunisty tak dráždilo? Je to trochu paradox, protože zrovna punk a nová vlna byly hudební styly s otevřeně levicovými názory. Bylo to ostře provokativní hnutí mladý generace, která nekompromisně odmítala hodnoty establishmentu. A to bylo v „harmonicky rozvinuté“ socialistické společnosti nemyslitelný. A ohrožující, tudíž nebezpečný. Punk byl postoj mladý generace a znamenal negaci, odpor proti vládnoucí garnituře. Ještě k současnýmu punku – beru to spíš jako jakejsi retro styl, asi jako když si Japonci hrajou na Elvise nebo teddyboys.

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

Moc image, kanonizovaný vnější znaky, ale strnulej, zploštělej obsah. Když jsem viděl AntiFlag, nemohl jsem se chvílema ubránit úsměvu. Vykřikujou Fuck the Police, Fuck the Government, No Borders a mají plná ústa bratrů a sester, což na mě působilo právě spíš jako to oslovení soudružky a soudruzi. A korunu tomu všemu nasadili, když začali hrát v dvojnásobným tempu. Byla to taková groteska, kde chyběli už jen klusající MacSenettovi policajti. Po roce 1989 se hudební scéna změnila, Tichá dohoda najednou patřila mezi hodně známý jména a televize byla plný hudby Priessnitz, Toyen, Hex a dalších kytarovek, po republice vznikaly rockové kluby. Ale po nástupu komerční Novy v roce 1994 tenhle trend rychle zmizel a všechno se jakoby vrátilo do starých kolejí. Doba po roce 1989 s sebou přinesla předtím nepoznanou míru svobody, která hraničila až s jistou anarchii. Nastala exploze vydávání do té doby zakázaných undergroundových kapel, lidi na to byli zvědaví, kupovali si to, ale rychle zjistili, že ne všechno z toho je dobrý, že nálepka „underground“ nezaručuje kvalitu. Tříbení společenskýho a estetickýho prostředí není záležitost na jednu generaci. My byli ta nastupující generace, odpadly zákazy, omezení, cenzura, ale stejně jsme paradoxně zase neměli úplně volnej prostor. Všude bylo obsazeno těma „třicet plus“, který byli předtím sice zakázaný komoušema, ale lidi je víceméně znali, pamatovali si je a chodili na ně. My jsme byli nový, mladý, neměli jsme za sebou žádnou dramatickou minulost, žádnej příběh. Reakcí na tuhle situaci byl název našeho alba Underpop. Trochu provokace a ironický bonmot, my jsme totiž nechtěli být ani underground, ani mainstream, chtěli jsme jen dělat nejlepší písničky s aktuálním soundem. Nenavazovali jsme ani na protirežimní politickou tradici, ani na to, co Češi dosud znali pod pojmem pop. Takže jsme byli underpop. Podle mýho názoru může bejt kvalitní i písnička, která je hezká, líbivá na první poslech. To se přece nevylučuje, jenže lidi byli zvyklí, že kvalitní rovná se míň stravitelný, nesrozumitelný, dneska bychom asi řekli „deep“, a zbytek je komerce. Bejt komerčák byla, a vlastně pořád je, ošklivá nálepka. Já si zas myslím, že dobrou písničku byste si měli moct normálně zazpívat. Má mít taky nějaký sdělení, solidní text. Klubová scéna devadesátých let byla rozbujelá a neuspořádaná. V každém městě vznikl nejméně jeden rockový klub, mnoho z nich ale zase rychle skončilo, protože narazily na zákonitosti trhu. Ale díky tomu množství jsme se nakonec dokázali prosadit. Od kamaráda jsem si půjčil peníze, koupil dodávku a jezdili jsme jako fretky sem tam po republice šestnáct, dvacet koncertů měsíčně. Úměrně s tím, jak vznikaly kluby, vznikaly i nový a nový kapely. Ty vznikaj dodnes, jenže klubů je už zase málo, jako za komunistů. Občas se mě mladší kolegové ptají, co mají dělat, ale těžko radit. Poctivě vydřená cesta zezdola je dneska ještě těžší než tenkrát.

Existující kluby se zdráhají vzít do programu nezavedený jména a začíná nám tu vznikat Hlava XXII – do klubu tě nevezmeme, protože tě lidi neznají a lidi tě nebudou znát, dokud nebudeš hrát v klubech. Podobná situace je v rádiích, časopisech a televizi, a celá ta situace tudíž možná opět spěje k jakési „normalizované estrádě“, jen místo Vondráčkových, Zagorových a Gottů budete všude vídat dokola několik jiných jmen, myslím, že sami dobře víte kterých. A k té komerční Nově, tak ta se v počátcích věnovala hudbě celkem dost. Vedle rozhovorů s kapelami vysílala například záznamy britského pořadu Beat Club, kde jsem mimo jiné poprvé, někdy v roce 1995, viděl The Verve. Součástí hudební scény nové doby se staly i drogy. Úplná novinka. Podle názvů některých vašich skladeb bych řek, že i pro vás představovaly inspiraci, je to tak? V první řadě bych rád akcentoval, že s drogami by člověk neměl experimentovat před dosažením psychické dospělosti. Stejně jako s alkoholem, který je taky droga, dokonce tvrdá, ale v naší kultuře tradičně tolerovaná. A já bych hranici psychické dospělosti posunul až na jednadvacet let, tak jsem přísnej. Chápu vás, mladý lidi, že to chcete vyzkoušet. Ale měli byste vědět, do čeho jdete, a opravdu ne dřív, dokud nebude ukončenej vývoj vašeho mozku. Ohledně mých zkušeností s drogama a názoru na ně: jserm stoupencem legalizace trávy. Vývoj v některých amerických státech nasvědčuje tomu, že vztah západní civilizace k marihuaně se mění a výsledky jsou pozitivní. Vliv na to má zřejmě to, že lidi, kteří prožili éru hippies, se teď dostávají na pozici opinion a decision makerů. Oni zkušenosti s marihuanou mají, a proto ji zbytečně nedémonizují. Tichá dohoda byla podle mě nejvyhulenější kapelou devadesátek. Dál jsme ale nikdy nešli. Drogová tematika se objevila v mnoha mých textech (Dealer, Droga v kůži, Závislost), ovšem vždy v nich popisuju spíš základní existenciální témata, jako je láska, silný vztahy, neschopnost se odpoutat, závislost na všem, co se nesmí, a podobně. Album La Décadance vzniklo mimo jiné i díky tomu, že jsem dostal darem pětilitrovou zavařovačku trávy. Jo, tenkrát se matroš ještě dával na ochutnání nebo měnil, protože většinou si lidi někde pěstovali sami pár kytek, žádný průmyslový produkty vietnamských hydroponií tenkrát neexistovaly. Při nahrávání ve studiu nám došla, tak jsme si nechali přivézt další. Tehdy vznikla nahrávka skladby Heroin, najdete ji i na YouTube. Ale mluvím jen za sebe, období v letech 1994 až 1998 si pamatuju spíš jen z vyprávění ostatních. Zatím asi nikdo, s kým jsme dělali rozhovor, nemohl srovnat Prahu osmdesátých let, devadesátých let a současnost. Dokázal bys to čistě subjektivně ty? Osmdesátky byly k uzoufání zatuchlý a takový ospalý. Ve všem – od socialistický pop-music po beznadějnej pocit z budoucnosti pod hesly a sjezdy KSČ a dalšího folkloru tý doby. A stejně

Za komunistů jsme nechtěli být ani underground, ani mainstream, chtěli jsme jen dělat nejlepší písničky s aktuálním soundem, dobrej pop. Jenže to tady nikdo neznal.

rozhovor /

jsme na to kašlali a dělali si, co chtěli. Každá generace si nakonec prosadí svoji vlastní vizi světa. Na druhou stranu cizincům ze Západu se pochmurná atmosféra Prahy líbila. Nikde žádný reklamy ani graffiti, baráky holý, ulice prázdný, na Staromáku Hus zahalenej v cárech mlhy. Bylo to kafkovský, meyrinkovský, filmový. Dobře je to cítit z klipu INXS Never Tears Us Apart, kterej tady tenkrát natočili. Devadesátky přinesly svobodu hraničící s anarchií. Jízda! V první polovině se utvářela nová pravidla svobodné společnosti, formoval se nový establishment. Většina společnosti zešílela z peněz. Teprve s odstupem jsem pochopil hloubku komedie Kurvahošigutentag. Kdyby to Chytilová natočila s chlapíkama ve fialových sakách s ohrnutýma rukávama, bylo by to úplně přesný. Ovšem hlavně díky tomuto porevolučnímu chaosu se mohla prosadit i kapela jako my, tedy nezávislá kytarovka britskýho formátu s hudbou, kterou u nás poslouchá spousta lidí, ale z nějakého důvodu jí nepřejí naši vydavatelé ani rádia. Myslím, že další taková kapela se tady jen tak neprosadí, pokud ji tedy nepodpoří nějaká vlivná parta lidí z hudebního průmyslu. V polovině devadesátek se vám vaše vydavatelská firma snažila přetáhnout zpěvačku Blanku Šrůmovou na sólovou dráhu. Nevěděl jsem, že tyhle zákulisní intriky se děly i na český indie scéně. Jo, dokonce kopali silně proti nám. Přestože jsme byli stylově indie kapela, dosáhli jsme komerčního úspěchu a díky němu patřili do první ligy. Majors, jak se velkým gramofirmám tehdy říkalo, nás měly na mušce. Plán byl jasnej – utnout kapelu a poslat dál samotnou zpěvačku. Důvod čistě obchodní, nebude vydělávat nějaká kapela, ale my na zpěvačce a na pověsti a práci kapely se jejím prostřednictvím přiživíme. Po albu La Décadance nám EMI dva roky nevydali novou desku, což bylo při našem koncertním tempu hodně nepříjemný. Nemůžete jezdit dokola pořád se stejným repertoárem. Tak jsme si ji pak museli vydat sami, jenže tehdy ještě nebyly elektronický cesty šíření a obchodně jsme ostrouhali. Ale to k tomu prostě patří. Dnes mám vlastní label a fungujeme úplně normálně, podle naší potřeby. Jaké máš vzdělání? Začal jsem na jazykovce s francouzštinou, pak jsem prošel gymplem, to jsme ještě měli i latinu, a skončil na Filozofický fakultě Univerzity Karlovy, obor filologie, bohemistika a germanistika. Jeden semestr jsem díky tomu strávil v tehdy východním Berlíně na Humboldtově univerzitě. Sice jsem na konci semestru neměl nejlepší prospěch, ale zato jsem se tam naučil skvěle německy,

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

udělal si spoustu přátel a taky poznal tehdejší život v Berlíně. Byl to pro mě tehdy málem kulturní šok. Zatímco u nás v osmdesátých letech nebylo nic, tam v podstatě normálně fungovaly hudební kluby, jak je známe dnes, mládež chodila mnohem odvážněji oblečená než tady. Víc punkově a do nové vlny. Dílem proto, že Západ měli hned za zdí a daly se u nich koupit módní hadry. Východní Němci nebyli tak „socialisticky hyperkorektní“, u nás v Československu policie pankáče legitimovala jen za to, jak byli oblečení nebo že nosili číro, a kázeňské tresty za výstřední oblečení a účesy existovaly i ve školách – snad vyjma učňáků. To si vy, dnešní děcka, neumíte ani představit, co všechno byl problém. I malý zlatý křížek na krku. Náboženství bylo neslučitelné se socialistickou morálkou, a tak jste křížek museli schovat. Za dlouhé vlasy u kluků se ze středních škol vyhazovalo. Manchesterská hudební scéna – taky se jí říká Madchester – je fenomén pokrývající několik dekád. Čím je ti tak blízká, že sis právě manchesterský skupiny vybral na album coverů Kladno Manchester? To já nevím, ale snad tuším. „Černá“ hudební duše Kladeňáka může mít obdobný prenatální zážitky a životní pocity jako duše z Manchesteru. Jinak naprosto netuším proč, ale skoro kdykoliv se mi v hudbě osmdesátek nebo devadesátek let líbilo, bylo to odtamtud. Nějaký duchovní

spříznění třetího druhu. Prostě nevím, ale je to tak. Někomu se líběj holky a někomu kluci a mně se líběj kapely z Manchesteru.

Speciál – Když mi bylo 13 Ve škole jsem neměl rád… Matematiku, ta mi nikdy moc nešla. Naopak jsem měl rád… Fyziku, ta mi objasňovala, jak fungujou věci. Poslouchal jsem… Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd, Patti Smith, Mišíka, Mertu a Spirituál kvintet, ale je třeba dodat, že o rok dva později se celá světová hudební scéna od základu změnila příchodem punku a nové vlny, takže hned ve čtrnácti jsem přeskočil na Sex Pistols, The Clash a pak na Joy Division, U2, The Cure, The Jam a Stranglers. Mým vzorem byl… John Lennon. Chtěl jsem se stát… Nejdřív archeologem a pak astronomem. Ale od chvíle, kdy jsem v jedenácti letech uslyšel Abbey Road od Beatles, jsem chtěl být rockovým hudebníkem, skladatelem a textařem. Můj oblíbený film byl… Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy.

soutěž /

KOUPELOVÉ BOMBY LUSH Lush je čerstvá, ručně vyráběná kosmetika, luxusní, a přitom ekologicky čistá, dokonalý produkt 21. století. Stačí odpovědět na jednoduchou otázku, a můžete se z ní těšit i vy.

Soutěžní otázka Kolik projektů se pomocí Charity Pot podpořilo v České republice? Odpověď naleznete na www.lush.cz nebo v tomto čísle, v článku na stranách 46 a 47. Pošlete ji do 20. září na mail info@redwaymag. cz a připojte svůj názor na projekt Charity Pot. Má podle vás smysl? Ano, ne? A proč?

O CO HRAJEME Na tři výherce čeká věž naplněná pěti nejoblíbenějšími koupelovými bombami.

Honey Bee voní karamelem stejně jako mýdlo Honey I Washed The Kids a tuhý masážní olej Soft Coeur. Bomba má však ještě něco navíc, kromě medu obsahuje i marocké bahno, které do hloubky vyčistí a zvláční vaši pleť.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Blackberry se závanem ovocného bergamotu a kadidla vybuchuje veselím a zklidňuje pocuchané nervy.

Dragon’s Egg, které ve vaně pukne, začne chrlit energii, prskat, šumět, pěnit a tančit. Prostě jako když se líhne dračí mládě. Zanechá za sebou koupel plnou fantastické ohnivé barvy s konfetami a třpytkami, provoní vás citrusově květinovým aroma. A přeskočí na vás i jiskra dračí energie.

Sex Bomb vás uvolní a zahřeje u srdce. Její síla a jedinečnost se skrývají v rafinované směsi vzácných éterických olejů.

Avobath, bomba se silicemi citronové trávy, která probere ospalé mozky, bergamot povzbudí ducha a čerstvě rozmačkané avokádo s olivovým olejem zvlhčí pleť.

smartbox /

TEXT: Z CRACKED.COM PŘELOŽIL JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

Teror na křídě! Četli jsme oficiální časopis Islámského státu Barevné stránky plné promyšlených článků a propagačních fotek nám můžou pomoct pochopit, o co extremistům z Blízkého východu vlastně jde. Abyste byli v obraze, přečetli jsme za vás zhruba sedm set stran z propagandistického časopisu s názvem Dabiq. A tohle jsme v něm zjistili. Už v knize Umění války, která vznikla ve starověké Číně, se píše, že pokud chceme svého nepřítele zničit, je potřeba ho nejdřív důkladně poznat. Možná že přesně v tom tkví problém, proč nejsme schopni porazit ISIS (nebo ISIL nebo Daeš, nebo prostě samozvaný Islámský stát). Všechno, co o této teroristické organizaci slýcháme, jsou totiž už přefiltrované myšlenky světových politiků a humanitních vědátorů. Tato filtrace s sebou nese riziko velkého zkreslení a ve výsledku to pak končí Donaldem Trumpem, který na pódiu křičí, že jediné, čeho se Islámský stát bojí, je on sám. Nic proti Donaldovi, ale jak to ví? On se někoho z ISIS ptal? To asi ne. Nejvymazlenější časopis Blízkého východu Ani nás nepřekvapuje, že nejobávanější teroristická organizace současnosti má svoje vlastní tištěné periodikum, protože vlastní noviny vydává snad každá skupina šílenců na světě. Dabiq strukturou silně připomíná západní magazíny, jako je Time nebo People. Hlavně je ale čistou propagandou, jeho úkolem je šířit extremistické myšlenky ISIS po celém světě. Každý výtisk (my bohužel četli jen PDF soubory) má zhruba 60 až 80 stran silně zfanatizovaného a nenávistného textu, který jde ale ruku v ruce s kvalitním grafickým zpracováním. Není pochyb o tom, že mimo zbraní teroristé zdatně ovládají i Photoshop. Nemají problém s fotomontážemi, kterými ještě umocňují své vidění světa v budoucnosti. Na titulních stranách tak můžeme vidět výjevy hořící Eiffelovy věže nebo Svatopetrské náměstí ve Vatikánu, uprostřed kterého vlaje černý prapor Islámského státu. Přirovnávat Dabiq k západním časopisům je docela namístě. Tak jako se v People objevují zajímavé profily inspirativních umělců, výrazných politiků nebo vědců, i v jeho teroristickém ekvivalentu narazíte na místní celebrity. A ano, jsou jimi přímo džihádisté. Ta největší sláva čeká samozřejmě na

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

ty nejvýraznější tváře, sebevražedné útočníky. Například po letošních březnových útocích na bruselské letiště a metro vyšel článek oslavující všechny zainteresované svaté bojovníky, kteří padli za ISIS. Cílem materiálů není informovat o tom, co se stalo ve světě, nýbrž vyprovokovat další islamisty k podobným činům. I když jste zfanatizovaný „svatý bojovník“, stejně se chcete stát celebritou, je to přirozené a v následujícím článku o tom mluví i jiný terorista, pro změnu z IRA. Dabiq tedy tohle nabízí, patnáct minut slávy pro každého, kdo má zájem. Většina článků má pevný základ, například obvykle začínají frází ve smyslu „Děkujme Alláhovi za to, že nám daroval takové vítězství“ nebo „Toto se povedlo jen díky vůli Boží“. Mimo článků o Bohu a vlastním (velice agresivním) výkladu Koránu se v každém čísle objevuje i sloupek, který píše britský novinář John Cantlie. Toho Islámský stát zajal v roce 2012 a doteď ho zneužívá ke své propagandě. Ve svých textech, které pravděpodobně nějaký terorista-editor lehce pozměňuje, tvrdě kritizuje zahraniční politiku Velké Británie a Spojených států a chválí inteligentní vedení ISIS. Na druhou stranu je označuje za teroristy. A jeho články jsou velice oblíbené, i když on sám zůstává největším nepřítelem jako ostatně vše ze Západu. Vojáci, civilisté, politici bez ohledu na stranu či národnost. Jakmile se jedná o Západ, všichni jsou v Dabiqu označováni jako křižáci. Autor tohoto článku je tedy stejně jako jeho čtenář islamisty přirovnáván ke katolickým vojákům, kteří si zaslouží shořet v pekle. Teroristé mají v tomto ohledu poměrně jednoduchý slovník, zřejmě nezaměstnávají moc lingvistů. Když jsme u toho slovníku, dalším výrazným a často používaným slovem je hidžra. Podle encyklopedie je to termín pro přerušení rodových svazků a vztahů a navázání nových, podle ISIS jednoduchý rozkaz: „Sbal si svých pět švestek a okamžitě přijeď sem, sloužit našemu chalífátu!“ Každý výtisk obsahuje několik upozornění, že hidžra je povinností pro všechny neodpadlé a pravé muslimy. Upřímnost až za hrob Každá propaganda usiluje o to, aby vyobrazila svého nepřítele jako čiré zlo, a ze sebe naopak udělala nevinného hrdinu bojujícího za pravdu. Islámský stát se ovšem o nevinnost nepokouší ani v nejmenším. Plakáty,

které z toho plyne: Organizacím, které oslavují masové hroby naplněné vyvražděnými bezvěrci, je většinou úplně jedno, jak je noviny někde na druhém konci světa nazývají.

které mají za úkol nalákat mladé muže, aby se k organizaci připojili, jsou zdobeny necenzurovanými fotografiemi mrtvol. Reklama, jak se patří. Také články, které oslavují úspěchy džihádistů, jsou plné extrémně brutálních fotografií. Necenzurují články britského novináře, který je označuje za teroristy, tak proč by z etických důvodů vypouštěli fotografie mučení a stínání hlav vězňů? Nechybějí ani záběry na hroby plné zmasakrovaných civilistů a v neposlední řadě i fotky „idylických“ explozí. Brutalita bojovníků samozřejmě není kritizována. Vše, co se děje jejich rukou, je Boží vůle a časopis to neustále dokola alibisticky připomíná třeba tak, že vojáky označuje jako „sluhy Alláhovy“ a pro jistotu to ještě umocňuje jejich fotografiemi, kde na bitevním poli výmluvně ukazují prstem na nebe. No tak to přece musí být pravda! V posledních měsících se rozmohl trend, kdy lidé hlavně na sociálních sítích píší místo ISIS nebo ISIL slovo Daeš (Daesh), což je akronym, pod kterým teroristé bojovali ještě před vyhlášením vlastního státu. Teď je prý toto označení uráží a oni je nenávidí, alespoň se na tom nedávno shodli západní politici a média. Například bývalý britský premiér Cameron výrazně doporučoval, abychom výraz začali všichni používat na znamení, že Islámský stát nerespektujeme. Pravda je ale taková, že s Islámským státem to naprosto nic nedělá. Ve svém časopise se v jednom článku doslova vysmívají faktu, že je tak křižáci začali označovat. Poučení,

W W W.REDWAY M AG.C Z

Svatá válka online Firma, která se Islámskému státu stará o PR (ano, opravdu mají i své markeťáky), se jmenuje Al-Hayat Media Center a na poli sociálních sítí a nových médií se orientuje minimálně stejně zkušeně jako kancelář ministerstva obrany USA. To samozřejmě celý Pentagon poněkud znervózňuje. V rámci „dobře udělané reklamy“ dochází k nechutnému propojení moderní techniky a doslova středověké brutality: „Pokud máte nainstalovaný vhodný videopřehrávač, přehrajte si v HD kvalitě naši poslední popravu skupiny bezvěrců!“ Islamisté nejčastěji využívají Twitter, a to k rekrutování nových bojovníků. Míří ale i na mladé ženy. Samozvaný Islámský stát totiž trpí už od svého počátku výraznou demografickou krizí. Muži vymírají na bojišti a ženy s dětmi utíkají z chalífátu do bezpečí. To, že je pak v Evropě někteří označují za potenciální teroristky, nechme na jindy. ISIS se na uprchlickou krizi dívá mnohem skeptičtěji než všichni evropští nacionalisté dohromady. Když vám vymírá armáda, každá žena i dítě se rázem stávají cenným zbožím. Organizace se snaží vystupovat navenek jako skutečný stát. Vzhledem k několika krizím, které ISIS v posledních měsících postihly, se jím ale pravděpodobně nikdy nestane. Na sociálních sítích jsou například nabádáni muslimové studující medicínu po celém světě, aby se připojili k chalífátu a doplnili řady lékařských odborníků. Původní lékaře totiž džihádisté vyvraždili jako nepotřebnou intelektuální elitu.

smartbox /

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

TEXT: ONDŘEJ HLAVÁČ FOTO: PROFIMEDIA.CZ A WIKIMEDIA COMMONS

IRA

Ideálním teroristou je teenager (Klíč k pochopení terorismu)

Irská republikánská armáda je teroristická organizace, která se nikdy docela nerozpadla, pouze přerušila činnost. Alespoň to tvrdí členové jejího tvrdého jádra, kteří se po brexitu chytají nové naděje na odtržení Severního Irska od Británie a následné sjednocení celého irského ostrova. Jak to víme? Sledujeme je na Twitteru. Martin McGuinness a jeho kámoš z mládí Gerry Adams jsou dnes nenápadní starší chlápci s prořídlými šedinami, ale kdyby na to přišlo, asi by nám ještě ukázali. Loni za bílého dne někdo na ulici v Belfastu zastřelil jejich spolubojovníka Gerarda Davisona. Říká se, že to byla odplata za smrt Roberta McCartneyho, který k IRA původně taky patřil, ale pak prý nějak zradil. Přišel o život v podivné hospodské rvačce. Jeho snoubenka a jeho matka veřejně prohlašovaly, že ten, kdo Robertovu vraždu naplánoval, objednal a zaplatil, byl právě Davison. Policie nic nevyšetřila, chyběly důkazy, u McCartneyů doma se však prý jednoho dne objevila delegace IRA, jejíž členové nabídli pozůstalým ženám peníze a pomstu – o Robertova vraha se prý postarají sami, podmínkou je, aby se už nic nedoneslo policii a do novin. Ženy nabídku nepřijaly, naopak rovnou zavolaly na policii a vyšetřování se rozběhlo nanovo. Pak Davisona někdo zastřelil.

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

Shane Paul O’Doherty, bývalý terorista IRA (a dnes zapřisáhlý pacifista), vysvětlil americkým novinářům, jak se stane, že najednou chcete vyhazovat do vzduchu nevinné civilisty. Pochopení evropského terorismu by nám mohlo pomoci lépe rozumět tomu arabskému. Tak našpicujte uši, děcka, Shane má styl, smysl pro humor i jisté kouzlo osobnosti, bohužel se nerad fotí, takže bez obrázku, ale tolik můžeme říct, že je to celkem pohledný pihovatý zrzek. Začalo to už v dětství Po rozdělení Irska se v jeho severní části chovali angličtí protestanti k nám, irským katolíkům, jako k lidem druhý kategorie. Tam jsem se narodil. V Severním Irsku. Vyrůstal jsem ale v celkem blahobytný čtvrti, všude samá střední třída, na první pohled ukázkově poklidný soužití protestantů a katolíků. Co to je „méněcenný člověk“, jsem se ale i tak dozvěděl poměrně brzy, když mi bylo asi pět nebo šest let. Můj kámoš, kluk z naší ulice, se kterým jsem si často hrál, jednou zničehonic povídá: „Máma říkala, že jsi římskej katolík a skončíš kvůli tomu v pekle.“ Takže jsem šel domů a zeptal se mojí mámy, jestli je to pravda. Jiný děcka v tomhle věku spíš přemejšlej, jestli jsou Power Rangers opravdický lidi, já měl starosti, že po smrti mě čekaj věčný muka. Pak přišli britský vojáci. A my jsme u nás byli všichni rádi, že přišli, protože když po městě běhaj ozbrojený gangy náboženských fanatiků, házej bomby po sobě i jen tak někam do lidskýho davu, říkáš si, že vojáci by to mohli trochu srovnat, že to je dobrej nápad. Takže jsme za nima lezli na barikády a nosili jim sendviče a konvice s horkým čajem, a když nás poslali koupit cigára, měli jsme radost a upalovali splnit rozkaz. Takže jejich přijetí bylo v Severním Irsku fantastický, nejlepší. No ale za pár měsíců se dostali pod vliv unionistický vlády a ta jim teďka nařizovala, aby obsazovali katolický čtvrtě a každýho, kdo jde dovnitř nebo ven, legitimovali. Zezačátku to byla nová zábava, jít šestnáctkrát denně tam a zpátky a hlásit jména jako Mickey Mouse a tak, jenže ta se časem změnila v opovržení, pak už jsme na ně začali házet i kameny. To mi bylo nějak čtrnáct, byl jsem v pubertě, připadalo mi cool hodit kámen po vojákovi, kterej má pušku. To byly ještě dobrý časy. Jenže pak se začalo střílet.

Bloody Sunday Psal se rok 1972 a mně bylo akorát sedmnáct. Aktivisti dělali nějakej pochod za občanský práva katolíků a ty blázni, ty vojáci, do nich začali střílet vostrýma. Čtrnáct demonstrantů mrtvých, z toho sedm mladistvých. Pět z nich to dostalo do zad. Byla to velká demonstrace, každej byl venku, buď aby taky pochodoval, nebo se aspoň díval. Byli tam holky, kluci, naši

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

kámoši… Nikdo nečekal střelbu. Byl jsem blízko, viděl jsem, jak zatýkaj mýho spolužáka McAteera, to je ta slavná fotka, jak ho voják zezadu chytil za vlasy a táhnul ke zdi. Já jsem byl nejrychlejší přespolní běžec školy, takže jsem se nadechl a začal utíkat. A utekl jsem. Dívat se, jak vojáci střílej moje sousedy a kluky ze školy, dost změnilo můj pohled na to, co jsem do tý doby považoval jen za takovou hru. Teďka to bylo jakože příště můžou zastřelit i mě. Říkal jsem si, buď mě zastřelej za nic, za to, že jen tak někde pochoduju a vlastně nic nedělám, nebo za to, že něco udělám. Něco násilnýho. Aspoň něco, čím bych tuhle šílenou situaci změnil a nenechal se zabít jen tak, jako nějaká ovce. Teprve v roce 2010 britská vláda uznala, že masakr známej jako Krvavá neděle byl vinou vojáků, který stříleli bez důvodu do neozbrojených demonstrantů. No ale nikdo za to nešel k soudu, nic se ani nevyšetřovalo, nikdo nebyl potrestanej. A tímhle Angličani právě nejvíc podporujou IRA, na kterou pak ukazujou a říkaj „vidíte je, teroristy jedny“. V tom dvaasedmdesátým to bylo to samý. Když vojáci začali pálit do demonstrantů, nikdo neměl zbraň, to nás v životě ani nenapadlo, nějak se vyzbrojovat, byli jsme pořád ty malí smradi, co tak maximálně hoděj kámen. Ale teď všichni Irové začali vyvádět: „Hej, IRA, kde jste, dejte nám pušky, ať se můžeme bránit, Angličani nás zabíjej!“ A IRA, ta dávno pohřbená zombie, se díky Angličanům rychle probrala k životu. Britská armáda střílela civilisty a ti se rychle řadili do fronty na kvéry, který IRA sehnala bůhvíkde. Děckám jako já ale ještě nikdo zbraň do ruky nedal, přednost měli dospělí. No ale za pár měsíců, řek bych tak za tři čtvrtě roku, už to bylo dobrý. Dostal jsem šanci. Ideální terorista je teenager Dospělí choděj do práce, maj rodiny a zodpovědnost. A sex. Já vám řeknu, když máte sex a po něm sendvič a pivo, nechce se vám umírat. Dospělí maj taky hrozně moc známých a dlouholetých přátel, všelijaký tyhlety vztahy, a to je pak těžký takovýho dospělýho přesvědčit, že by měl jedním vrzem povraždit všechny lidi v autobuse nebo tak. Je těžký zlomit v něm tyhle zábrany. Jestli je vaše práce najímat vojáky do IRA nebo jiný teroristický skupiny, musíte hledat mezi mladýma, ideálně mezi klukama tak sedmnáct osmnáct let. Takhle to ostatně dělá i americký námořnictvo, proč se něčemu nepřiučit, v umění náboru jsou nejlepší na světě. Mladý kluci nemaj žádnou zodpovědnost, žádný hluboký vztahy, ani ten sex moc ne, zato maj přímo nevyčerpatelnej zdroj energie. Nemusíte jim ani moc platit, většinu z nich daleko víc zajímá dobrodružství a mimořádný zážitky než peníze. To je moje zkušenost. Tak i já jsem dostal svoji první zbraň a pod dohledem vojáka IRA se učil střílet na starý hrnce. Přiběhnout tak blízko, jak jsem si jen troufnul, vypálit a utíkat. Takhle jsme trénovali a já přitom ztratil pár kámošů, který neuměli tak rychle utíkat a trenéři je zastřelili. No ale učili jsme se. Teenageři nechápou smrt a nemaj ještě ani takovej ten morální kompas, kterej by je zabrzdil a oni by si položili otázku, jestli je střílení do lidí jen tak naslepo, ať to schytá, kdo to schytá, dobrej plán. Nemůžeš to po nich chtít v zemi, kde zuří kampaň proti britskýmu impériu, jeho armádě, královně, i proti Irům, který jsou na jejich straně. Teenager je dobrej voják, řekneš mu, kdo je nepřítel, a pro něj to je vyřízená věc, nic jinýho vědět nepotřebuje. Chce pomstít mrtvý kámoše a mrtvý kámoše kámošů a tak dále, až chce pomstít úplně každýho, kdo chcípnul rukou Angličana. Nebudu se v tom dál hrabat, řeknu vám akorát, že ranní schůzky IRA probíhaly se snídaní. Dostali jsme každej misku cheerios s mlíkem a bavili se: „Kolik jich stihneme zabít, než oni zabijou nás?“ Takhle to bylo. Můj kámoš Lafferty, jen o dva roky starší než já, dostal na jedný snídani pistoli. Pěknou, na sportovní střelbu. Velitel mu ji dal. Lafferty si ji vzal za pár dní takhle v noci ven a během hodiny byl mrtvej. Terorismus je jako rave. Jestli je ti víc jak pětadvacet, tak seš buď chlápek, kterej parties pořádá a patří mu klub, nebo ten divnej chlápek, co tam pořád chodí pařit, i když je na to už moc starej. Jejich strašné násilí ospravedlňovalo naše strašné násilí A tak jsme všichni žili násilím. Živili jsme se jím. Po Krvavý neděli začal vážnej byznys s násilím. Každej kolem mě si nepřál nic jinýho než sejmout britskýho vojáka a poslat ho domů ve škatuli. V každým akčním filmu, kterej jste kdy viděli, je scéna, kdy nepřítel získává navrch, třeba vyhodí do vzduchu Alderaan nebo zabije Rue nebo ukradne Bruci Willisovi boty.

Od roku 1972 po současnost zabila IRA asi 3400 civilních obyvatel

Rok 1972, Krvavá neděle, zatýkání Shaneova spolužáka McAteera

smartbox /

Rok 1993, londýnská ulice po bombovém útoku IRA

Ta scéna tam musí bejt, aby měl hrdina důvod ke spravedlivému hněvu a odvetě. Cokoliv udělá, je okay, protože přece napravuje křivdu, zjednává spravedlnost. No a jako hrdina se po Krvavý neděli cejtila oživená IRA. To byla její chvíle. Řekli jsme si: „Do háje, jedem bombit Londýn, dáme jim ochutnat jejich vlastní medicíny, ať taky vědí, jaký to je!“ Náš plán byl zničit Londýn pomocí náloží rozeslaných v obálkách a balíčcích normálně poštou. Jásali jsme, když jeden vysoce postavený armádní důstojník doma otevřel balíček, ten explodoval, těžce ho zranil a zničil pokoj. A když stejná bomba prošla všema bezpečnostníma opatřeníma a přistála až v lavicích britskýho parlamentu, naše nadšení neznalo mezí. Bomber Příprava těch bomb byla nebezpečná. Nebylo to spolehlivý, často to vojákovi vybouchlo v ruce a zabilo ho to, nikdo to nechtěl dělat. Já jo. Já jsem byl takovej blázen, že jsem se na to dobrovolně přihlásil, absolutně oddanej věci, připravenej zemřít. Fakt. Neměl jsem vůbec žádný zkušenosti s výbušninama. Šel jsem do knihovny a půjčil si o tom nějaký knížky. Google nebyl. Okopíroval jsem si něco z příručky amerických speciálních sil. Doma jsem se pak pokoušel sestavit nálož, která by po otevření obálky explodovala. A konečně se mě někdo zeptal: „Nechceš s náma vyrazit do Londýna?“ Hell yes! Letěl jsem s batohem plným

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

výbušnin a rozbušek. Doslova takhle jsem letěl. V sedmdesátých letech bylo taktikou bezpečnostní služby na letištích dohlížet, aby se všichni cestující dostavili na palubu pořádně opilí, takže je ani nenapadne něco zkoušet, mít nějaký roupy, haha. No tak jsem přiletěl do Londýna, zase zašel do knihovny, vypůjčil si Who Is Who, to je taková encyklopedie slavných lidí, a našel si jména a adresy soudců, politiků a podobných chytráků. No a pak jsem sestrojil bomby a poslal jim je poštou. A fungovalo to. Najednou toho byly plný noviny, rádio, v mezinárodních televizních zprávách to ukazovali, po celým světě to všichni řešili. Povzbudilo mě to. Můj příští cíl byla adresa 10 Downing Street (něco jako náš Pražský hrad, pozn. red.) a balíček pěkně do ruky předsedy vlády. Když jsem poslal svoji první bombu, to bylo na Oxford Street, upozornil jsem normálně policajty. Nevěnovali tomu vůbec pozornost. Nechápal jsem, co se děje. Pak jsem pochopil, že dostávaj stovky falešných oznámení denně. Lidi bláznili, magoři, no. Takže jsem zavolal do tiskový agentury a řek jim, že posílám bomby. Policie pak dala tý agentuře kódový slovo a vzkázala mi, ať ho použiju, až budu příště volat a bude to pravdivý oznámení, ne hoax. Takže jsme se nějak domluvili. Brzy o mně psali jako o Baby-Faced Bomberovi, protože mi bylo sice osmnáct, ale vypadal jsem na čtrnáct.

Dlouhý příběh ve zkratce Angličani a Skoti jsou protestanti, Irové katolíci. V 16. století se anglický král Jindřich VII. Tudor (protestant) prohlásil za hlavu irské církve. Irští katolíci protestovali. Král jejich protest tvrdě potlačil a poslal do Irska protestanty z Anglie a Skotska, aby kraj osídlili a katolíky vytlačili. Což se dělo a katolíků ubývalo jak sněhu v létě. Ti, co přežili, to impériu nezapomněli. Po hladomoru, který Irsko postihl koncem 19. století, nastala masivní emigrace irských katolíků do Spojených států (dnešní Irsko má čtyři a půl milionu obyvatel, v USA se k irskému původu hlásí 35 milionů lidí) a v chudobou rozvrácené společnosti se ke slovu dostali nacionalisté: Bez anglické nadvlády nám bude líp! Hodně lidem to dávalo smysl, avšak pro nacionalisty příznivý vývoj náhle přerušila první světová válka. Irští protestanti (pro svou loajalitu k Británii nazývaní unionisty) odcházeli do britské armády. Někteří irští katolíci se domnívali, že když taky narukují a pomůžou Británii v těžkých časech, ta se jim po válce odmění povolením nezávislosti. Šli tedy taky do boje a začali se označovat jako Irští dobrovolníci (Irish volunteers). Ti z nich, kteří nestačili narukovat do Velikonoc roku 1916, už nechtěli čekat na konec války. Požadovali nezávislost hned. Obsadili v Dublinu poštu a vyhlásili samostatné Irsko. Británie do Dublinu vyslala 16 000 vojáků, kteří po šesti dnech povstání potlačili a vůdce popravili. Během tohoto Velikonočního povstání se Irští dobrovolníci poprvé označili za Irskou republikánskou armádu. Za rok založili politickou stranu Sinn Fein a položili oficiální základy IRA. Sinn Fein získala zastoupení v parlamentu v Londýně, ale už po několika měsících jej opustila a založila si parlament vlastní (Dáil Éireainn). V roce 1919 vypukla irská válka za nezávislost, která po dvou letech skončila rozdělením irského ostrova na Severní Irsko jako součást Spojeného království a Irský svobodný stát. Ten se v roce 1937 odtrhl i od Commonwealthu. Po válce se ti katolíci, kteří neodešli do nového Irska a zůstali ve svých starých domovech, dočkali od protestantů (resp. unionistů) ošklivého zacházení. Protestanti je odmítali zaměstnávat, pohrdali jimi, posmívali se jim, štítili se jich. Tak to šlo dál, až v roce 1966 irští nacionalisté (z řad katolíků) uspořádali v Dublinu oslavu na památku Velikonočního povstání a při té příležitosti vyhodili do vzduchu sloup britského admirála Nelsona. A od té chvíle už to jelo. V srpnu roku 1994 vyhlásila část Irské republikánské armády zvaná PIRA příměří, které necelé dva roky nato porušila dalšími bombovými útoky. Desátého dubna 1998 byla v Belfastu podepsána takzvaná Velkopáteční dohoda zajišťující odzbrojení celé IRA, všech jejích frakcí. Dokument zavazuje k tomu, že Severní Irsko zůstane součástí Velké Británie do doby, než se obyvatelé sami rozhodnou Velkou Británii opustit. Obyvatelé Severního Irska dostali i právo vybrat si, zda chtějí mít britské občanství, irské občanství, nebo obojí. Dohodu pak potvrdili v referendu jak válkou vyčerpaní Severní Irové, tak obyvatelé Irské republiky. Ne všichni republikáni/katolíci však s mírovou dohodou souhlasili. Založili Pravou irskou republikánskou armádu (RIRA), která 15. srpna 1998 zabila výbuchem 29 lidí. V roce 2009 zabila v severoirských kasárnách dva britské vojáky. A před měsícem pravděpodobně zabila Johna Borelanda, předáka UDA, největší protestantské organizace v Severním Irsku. UDA byla dřív legální občanskou platformou, později se ale uchýlila k terorismu a přešla do politického undergroundu. Během konfliktů s IRA zabila UDA asi dvě stovky irských katolíků. Téma konfliktu je stále živé, když například irští katolíci promují na univerzitě, pod okny se sjíždějí stovky protestantů v autech a hlasitě troubí, aby narušili obřad. Když promují protestanti, dělají to samé katolíci. Bože, ochraňuj Irsko a dej aspoň jedné partě rozum, jsou to přece všechno tvoji věřící.

W W W.REDWAY M AG.C Z

43 43

smartbox /

TEXT: LAURA HAISELOVÁ FOTO: ARCHIV LAURY HAISELOVÉ A PROFIMEDIA.CZ

Neznalost zákona neomlouvá

Chytil mě revizor, co všechno se může dít dál? Rozebereme si tři scénáře. Jedu načerno a už mám občanku. Jedu načerno a ještě nemám občanku. Jedu načerno a je jedno, jestli mám občanku, protože chci zdrhnout a neplatit pokutu. Jakmile nastoupíte do MHD, uzavíráte smlouvu s dopravcem. Tím vám vzniklo právo vozit se po městě, ale také povinnost zaplatit. Když nezaplatíte, musíte nést následky, které stanoví smlouva a zákon – avšak ani o chlup víc! Je to vůbec revizor? Tak předně, než začnete cokoliv řešit, je ten pán vůbec revizor? Abyste neplýtvali časem a energií na někoho, kdo se za něj jenom vydává, že? Zamávat někomu plackou před nosem nestačí. Pokud se s vámi chce revizor o něčem bavit, požádejte ho slušně a klidným hlasem, ať vám ukáže průkaz. Je to taková kartička s číslem. Nechce vám ji ukázat? Hm, tak vy mu nemusíte ukazovat lístek. Aby bylo jasno: revizor není policista. Nemůže na vás vytáhnout obušek, nemůže vás poslat do vězení, odvést vás z tramvaje někam pryč, nadávat vám nebo vyhrožovat. Má ale právo zjistit vaši totožnost, aby vám mohl dát pokutu, protože jste nastoupili bez lístku, a tím porušili smlouvu s dopravcem. O tom se nedá diskutovat. Důležité je, aby se celé setkání odehrálo z revizorovy strany podle zákona. Co když mám občanku, musím ji ukázat? Ne, nemusíte. V tom případě ale on zavolá policii a té už občanku ukázat musíte. Pokud vás revizor vyzve, abyste s ním šli na policejní stanici nebo na úřad, nemusíte ho vůbec poslouchat. Nemůže vás k tomu nijak donutit. Policie musí k vám. A až zjistí vaši totožnost, revizor vám stejně vypíše pokutu, tak je dobré zvážit, jestli vám takový prank vůbec stojí za to.

Ahoj, jmenuju se Laura Pátým rokem studuju práva v Praze. Pracovala jsem v advokátní kanceláři, na Ministerstvu spravedlnosti a v občanské právní poradně. Kdysi jsem taky psala do Redwaye, ale to už vědí jen pamětníci. Kromě toho jsem skautka a ráda fotím. Vždycky jsem chtěla dělat něco prospěšného, pomáhat. Proto jsem vzala tuhle rubriku, ve které vám chci ukázat, že kromě povinností máte taky spoustu práv. Obojí je potřeba znát.

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

Co když ještě nemám občanku? Když nemáte občanku, protože vám ještě není patnáct, nemůžete ji nikomu ukazovat, to dá rozum. K určení totožnosti tak zbývají dvě možnosti – počkat na příchod policie nebo jít s revizorem na policii sami. Je to ale přece jenom cizí člověk a maminka vám asi říkala, že s cizími lidmi nikam chodit nemáte. Takže to zvažte. Revizor vás nemůže nutit, křičet na vás, tahat vás za uši, nic. Doporučuju v klidu počkat na policii, která navíc uvědomí vaše rodiče. Pokud máte pocit, že se k vám revizor chová hrubě, pořiďte si záznam třeba na telefon. Nahrávku sice nesmíte zveřejnit na FB nebo YT, ale může vám posloužit jako důkaz, pokud byste si chtěli na revizora stěžovat. Taky můžete oslovit ostatní pasažéry, požádat je o pomoc a vzít si na ně kontakt jako na budoucí svědky. Má cenu utíkat? Nechcete platit pokutu, pochopitelné. Revizor vám může v útěku bránit. Přiměřeně. To znamená chycením za rameno, mikinu, batoh. Nemůže vás ale shodit ze schodů, použít kung-fu, zakleknout vám krk nebo vám dát pěstí. Prostě přiměřeně. Pokud jste ochotni dohodnout se po dobrém, nesmí se vás ani dotknout. Moudřejší zaplatí Když neuhradíte pokutu na místě, musíte to udělat v dalších patnácti dnech na pokladně dopravního podniku. Pokud to neuděláte, dopravce bude peníze vymáhat. Nejdřív si vezme advokáta, ten vás vyzve k zaplacení, pak podá žalobu a nakonec dojde k exekuci. Každý krok v této řadě úkonů stojí peníze, které nakonec zaplatíte, to se spolehněte. Jen místo tisícovky to bude stát i dvacetkrát tolik.

smartbox /

TEXT: REDAKCE FOTO: LINGONATIVE

LingoNative Aplikace, která boří jazykové bariéry LingoNative má něco, co vás učebnice ani slovníky nenaučí. Reálné, běžně užívané anglické fráze, které kontrolují a schvalují přímo rodilí mluvčí, což vám zaručí, že se neztrapníte jako s Google překladačem. Každá fráze má i svou audio stopu, takže vlastně takový šikovný urban dictionary s ukázkou výslovnosti, přízvuku a intonace. That’s wicked! Ale to není všechno. Nová slovní spojení můžete do aplikace přidávat i vy sami, databáze pak rychle roste a to je dobré pro všechny uživatele. Jedinečnost aplikace Hovorová nespisovná angličtina. Ta, které po příjezdu do Anglie nebo USA vůbec nerozumíte, i když ve škole máte z konverzace vždy za jedna. Rodilí mluvčí tak nějak předpokládají, že když se dokážete zeptat na cestu a sdělit jim, že tento pes je bílý a tamten černý, rozumíte všemu, a bezstarostně se rozjedou v místním slangu a hláškách, ve kterých jste okamžitě ztraceni jak Bill Murray v překladu. Díky LingoNative mezi ně zapadnete jedna dvě. V aplikaci si můžete zobrazit fráze jak z češtiny do angličtiny, tak i obráceně.

Vyhledávání Aplikace nabízí fulltextové vyhledávání ve frázích podle klíčových slov. Zadáte slovo a vidíte, v kolika frázích je obsaženo. Podle toho se taky můžete rozhodnout, jestli chcete, nebo nechcete dokoupit další. Fulltext vám umožňuje vyhledávat požadované výrazy a hned je ukládat do slovníčku. Komunikace s autory aplikace Ikona „Vaše příspěvky“ slouží pro přímý kontakt s autory aplikace. Můžete si jim napsat o překlad fráze, která není obsažena v databázi aplikace. Než se v ní objeví, bude ověřena rodilým mluvčím. Cena Základní verze aplikace je zdarma s možností dokupování jednotlivých frází a celých tematických okruhů. Jednotlivé tematické okruhy stojí 27 Kč a koupení všech kategorií a všech dostupných frází stojí 270 Kč. V porovnání s ostatními výukovými materiály nebo soukromými lekcemi s rodilým mluvčím to vyjde docela levně, navíc takový obsah v jiných učebních materiálech nenajdete.

Audio výstupy Všechny fráze si navíc můžete i poslechnout, jelikož jsou namluvené rodilým mluvčím, a znějí tedy přesně tak, jako by je řekl Američan, Angličan nebo Čech. Celá, nikoliv pouze po slovíčkách. To je důležité, protože k nedorozumění často dochází nejen tím, co kdo říká, ale hlavně jak to říká. Ďábel se skrývá v intonaci. Vlastní slovníček Oblíbené fráze si uložíte do slovníčku, který je dostupný i offline. Každá fráze se přehrává nejprve v češtině a pak dvakrát v angličtině. Můžete si je cvičně přehrávat cestou do školy nebo před spaním. Nemusíte nic číst, psát, stačí jenom poslouchat. Audio přehrávky fungují také na obráceném principu pro všechny anglicky mluvící, co se chtějí naučit česky. Tematické okruhy Abyste se v tom vyznali, fráze jsou roztříděny do čtyřiadvaceti okruhů podle témat. V každém okruhu je mnoho frází zdarma a další můžete dokoupit. Okruhy jsou neustále rozšiřovány a v každém přibývají fráze. Při vydání jich aplikace obsahovala přes 2800, nyní je jich už víc než 3100 a v následujících týdnech přibyde dalších asi 400 frází a tři nové okruhy.

W W W.REDWAY M AG.C Z

společenská zodpovědnost /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: LUSH

PŘEJ, A BUDE TI PŘÁNO, DEJ, A BUDE TI DÁNO Čerstvá, ručně vyráběná kosmetika, která vypadá a voní tak lákavě, že ji chcete okamžitě sníst. Ano, známe, taky do toho obchodu chodíme a pravidelně nás odtamtud musejí odtahovat násilím. Lush je ovšem kromě „love brandu“ taky příkladem, že v soukromém podnikání nemusíte volit buď etiku, nebo zisk, ale mít obojí. Válet se v penězích a zároveň se těšit té nejlepší pověsti, být bohatý a mít vysoký morální kredit, to je ideál vyspělého kapitalismu, ne svetr s nápisem Boss přes prsa a chování buldozeru jedoucího přes mrtvoly. Charity pot aneb dobročinný kelímek Souboru hodnot, kterým říkáme social responsibility, se v Lush věnují od prvního dne založení. Nikdy nepoužívali živočišné přísady, dávno, než to bylo v módě, kupovali všechny suroviny pouze z fair trade zdrojů, vyráběli plně recyklovatelné obaly a taky hleděli na slušné zacházení se zaměstnanci. Taková politika se vyplácí, Lush se stabilně drží na horních příčkách žebříčků světových firem, pro které je radost a prestiž pracovat, ale aby se tam udržela i nadále, je potřeba neustále vymýšlet nové věci. Zkvalitňovat výrobu, produkty prezentovat ještě lákavěji, rozšiřovat nabídku a vyhledávat nové trhy. Zároveň pokračovat ve své filozofii, být vzorem a inspirací pro ostatní, podporovat ty, kteří chtějí Lush následovat, jenže jsou v byznysu noví a nemají ještě ani know-how, ani peníze. Například malé organizace a sdružení, které chrání práva zvířat, lidí a přírodu vůbec. Často pracují na dobrovolnické bázi, není to kšeft, ale práce pro dobrý pocit. Z prodeje každého krému v dobročinném kelímku

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

(charity pot) jdou peníze do fondu, který je určen právě jim. „Celosvětově jsou nejpopulárnější charity týkající se lékařského výzkumu, hospiců a sociální péče, dále sbírky pro nemocné děti nebo pro humanitární a náboženské účely. Lush hledá jiná témata. Zajímají nás organizace věnující se problémům, které jsou zatím spíš přehlíženy,“ říká Bára Hranoš z české pobočky, která za dva roky takto podpořila čtrnáct místních organizací. Kdyby to někoho z vás zajímalo nebo třeba sháníte peníze na svůj projekt zaměřený na ochranu životního prostředí či bojujete za práva lidí a zvířat, na webu lush.cz najdete informace, jak svůj projekt přihlásit. Nebo můžete napsat přímo Báře na mail bara@lush.cz. Pokud to klapne, dostanete peníze, a ještě si u Lush můžete nechat vyrobit víčko na charity pot, na němž bude logo vaší organizace s krátkým popisem činnosti a webovou adresou. Zákazníci se tak snadno orientují v projektech, které Lush podporuje, a mohou si vybrat, na jaký z nich chtějí přispět. Každou nově podpořenou organizaci také Lush promuje na sociálních sítích.

W W W.REDWAY M AG.C Z

eko /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

VLAKEM Jezdit vlakem je cool, jinak by to nedělal Dominik Feri. Nebo Nicole Scherzinger, Leo DiCaprio, Lily Allen, Rihanna a Jay-Z. Ti všichni nás o tom, stejně jako Dominik, pravidelně informují na sociálních sítích. Mezi dvaceti dalšími hashtagy jako #love, #joy, #truelondoner a podobně označila Rihanna video ze své cesty po železnici na koncert v Londýně i slovem #badass, což nám připadá už trochu přehnané, ale dobře, je to hvězda globální velikosti a asi existuje reálná míra rizika, že ji cestující ušlapou nebo jí minimálně nedovolí vystoupit, dokud všem nerozdá autogramy a nezazpívá Work. Ekologická gramotnost je top-notch téma mladého Hollywoodu, od kterého musejí staré páky trochu opisovat, jinak by ztratily body.

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

Co je na ježdění vlakem tak dobrého? Já třeba zažila několik cest, které už ani nelze označit za nepohodlné, protože byly přímo ohrožující na životě! Například když jsem se vydala na cestu do coloradských hor historickým vláčkem, který neměl zasklená okna, a někde v kaňonu uprostřed borových lesů nás chytla bouře kombinovaná s vichřicí a krupobitím. Bylo to filmový, ale zpátky jsme jeli radši autobusem, hehe. Nicméně jsem se pak dozvěděla, že existují i vyhlídkové vlaky s obrovskými zasklenými okny zasahujícími až do střechy, s klimatizací, wi-fi a stewardkami, které se vás každé dvě minuty ptají, jestli máte všechno. Jízdné je v něm o desítky procent levnější než v coloradském parním expresu, ale ten zas hrál ve filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. Všechno má svoje. (Zde vkládám gif Johnnyho Deppa v roli Willyho Wonky, jak říká ironicky hlubokým hlasem „znáš to, my, svobodný lidi, vítr ve vlasech a tak“.) Žijeme na ekologický dluh Nevím, jestli jste to taky četli, ale od pondělí 8. srpna 2016 žije lidstvo na ekologický dluh. To znamená, že už za osm měsíců jsme zkonzumovali zásoby pitné vody, jídla a čistého vzduchu, které příroda dokáže obnovit za jeden rok. Tento trend prý zatím nelze zastavit, pouze zpomalit, dobrá zpráva je, že na tom zpomalení se může podílet každý z nás. Například tím, že budeme jezdit víc vlakem. Do školy, do práce, k babičce, na výlet. Do jednoho vlaku se vejde průměrně 643 lidí. Kdyby chtěli jet místo toho autobusem, naplnili by jich jedenáct. Kdyby se všichni rozhodli jet autem, potřebovali by jich 129. Ve státech Evropské unie se železniční doprava podílí na znečištění ovzduší emisemi oxidu uhličitého méně než jedním procentem, podíl silniční dopravy je oproti tomu sedmdesátiprocentní. Neříkám, že máte přestat jezdit autem, spíš si zvyknout na to, že vlak je rozumná možnost. Sami to přece vidíte.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Musíme snižovat ekologickou stopu Ekologická stopa je jednotka, která udává, jak velkou plochu produktivní půdy potřebujeme k zajištění našich životních nároků. Je v ní obsaženo vše od potravin, energií a dopravy až po množství odpadků, které vyprodukujeme, a my s ní pak můžeme měřit dopady veškeré naší činnosti na životní prostředí. Podle výpočtů dělaných na Karlově univerzitě je průměrná ekologická stopa každého obyvatele České republiky 6,7 hektaru na rok. Abychom nežili na ekologický dluh, museli bychom tuto hodnotu snížit na 2 hektary. Podívejme se, jak se v naší ekologické stopě projevuje právě cestování, a zamysleme se trochu, jak dlouho ještě takhle můžeme žít, než nám dojde všechno, i ten čistý vzduch.

Typ dopravního prostředku

Ekologická stopa (m 2 /1000 osob)

taxi

680

osobní auto

590

letadlo

500

autobus

430

motocykl

370

trajekt

220

vlak

210

kolo

chůze

adventure /

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

TEXT: TEREZA HRONOVÁ FOTO: VOJTĚCH KONEČNÝ, VLADIMÍR HURYCH, ALENA MACHÁLKOVÁ

W W W.REDWAY M AG.C Z

V Turecku sama a bez peněz

adventure /

V autobuse jsem byla nejenom jediná Češka, ale taky jediná žena. Teď je devět večer, já celá utrmácená stojím na hlavním autobusovém nádraží v Istanbulu a vděčně si protahuju všechny kousky přeleželého těla. Za sebou mám dva dny kodrcání přes české, slovenské, maďarské, srbské, bulharské a konečně turecké hranice. Že moje první cesta do exotiky nebude úplně jednoduchá, se mi potvrdilo již na první zastávce v Sofii. Bulharští dělníci vesele vyskákali ven a mně byly dány jasné instrukce – autobus do Istanbulu jede za čtyři hodiny, odjíždí se přesně v jedenáct, buď na zastávce včas! Však jistě, pomyslím si, jsem přeci z velkoměsta… Přesně v jedenáct se vracím na zastávku a v klidu přežvykuju typicky balkánskou specialitu burek, což je smažený kus listového těsta plněný nejčastěji sýrem či masem. Najednou mě za ruku popadne neznámá stařenka a z jejího bulharského drmolení rozumím: „Děvče, děvče, kde tys byla? Jak my se tebe nahledali! Ale autobus ujel, ujel…“ Srdce mi klesne do kalhot. Můj autobus ujel? Ale jak je to možné? V kanceláři přepravce spustím vlnu otázek a polohysterickým tónem vysvětluji, že to přece není možné, autobus má jet až teď. Paní za přepážkou nehne brvou a mlčky ukáže na hodiny na zdi. Naráz je vše jasné – není jedenáct, nýbrž dvanáct, zapomněla jsem si přeřídit hodinky. Po dokoupení nové jízdenky Sofie–Istanbul a nekonečné cestě se konečně ocitám v mém vysněném městě. Istanbul! Nikdy nezapomenu na ten strach, respekt a taky šťastné rozechvění, které jsem cítila po vystoupení z autobusu. Když nemáte peníze a chcete cestovat Ale co tu vlastně dělám? Na výpravu do Turecka se vydávám hned po skončení gymnázia, v tom sladkém prázdninovém opojení, kdy už máte za sebou všechny nudné povinnosti, ale stále vás ještě čeká vzrušení vzdělání vyššího. Rozhodla jsem se, že se přihlásím na dva workcampy od organizace Inex-Sda. Funguje to zhruba takto: Vyberete si nějaký dobrovolnický projekt z bohaté on-line databáze, podáte přihlášku a zaplatíte účastnický poplatek (ten se momentálně pohybuje mezi 2200 a 2500 Kč). Pak už jen napjatě čekáte, zdali si vás hostující organizace vybere. Dopravu si hradíte sám, organizace vám zařídí ubytování, stravu a občas zbude i na nějakou tu zábavu či výlet. Mě čekaly dva týdny příprav divadelního festivalu v jedné turecké vesnici a tři týdny výpomoci na dětském táboře ve městě Seferihisar. A neb jsem povaha dobrodružná, rozhodla jsem se do Turecka vydat na celé dva měsíce a všechen volný čas procestovat. Kuráží sice oplývám dostatečně, jednoho se mi ale nedostává – peněz. I to byl jeden z důvodů, proč jsem raději strávila dva dny všelijakými pasovými kontrolami na třech různých hranicích (Chválabohu za Schengen!), než abych volila komfort letadla. Stejně tak jsem se rozhodla, že nebudu platit za ubytování a využiju couchsurfing, což asi znáte; je to on-line platforma, kde zaregistrovaní jednotlivci nabízejí strávit jeden až několik dní u nich doma – na posteli, na gauči nebo třeba jen na podlaze. Jako kontrola před podvodníky funguje systém referencí, kteří si zanechávají hosté i hostitelé navzájem. I tak je třeba mít otevřenou hlavu a naučit se mezi řádky vnímat různé signály, že někdo si plete couchsurfing třeba se sex seznamkou. Něco divného a jak žijí mladí Turci A tak se vracím na začátek celého mého příběhu. Stojím na parkovišti a nervózně čekám na esemesku od mého oficiálně prvního couchsurfer hostitele. Tím má být Candan, třicetiletý vystudovaný inženýr. V hlavě se mi rojí různé děsivé myšlenky – co když mi bude chtít ublížit? Co když přijede někdo jiný? Co když nepřijede vůbec nikdo? Všechny obavy se však ukazují jen výplodem mé unavené mysli. Za chvíli na mě už Candan a jeho kamarád Erol vesele mávají a ukazují, ať naskočím k nim do červeného auta. Brzy jsem pohodlně usazená na pohovce malinkého, zato velice čistého a moderního Candanova bytu přímo v srdci Istanbulu. Jeho přítelkyně nám objednává pizzu a mezitím si povídáme. Dozvídám se, že Erol prodává zlato na bazaru, Candan pracuje

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

na Atatürkově letišti a jeho přítelkyně studuje právo na Marmarské univerzitě. Všichni tři jsou pohostinní a neustále se mě na něco vyptávají – co dělám, co studuji, jak se mi líbí Istanbul. Možná vás překvapí, že častou otázkou od Turků bývá, zda jste křesťané. Připravte se na možné nepochopení, pokud řeknete, že nejste věřící. Ačkoliv Turci, zejména ti mladí, jsou velice liberální, přeci jenom je u nich ateismus považován za něco divného. Ke křesťanství jsou ovšem nanejvýš shovívaví. U Candana jsem strávila tři noci a za tu dobu jsem stihla projít hlavní turistické divy více než patnáctimilionové metropole. Jako osamocená blonďatá turistka jsem často terčem různých pozvání na čaj, dotazů na společnou fotku a nabídek k seznámení. Musím říci, že nabídky obdivovatelů jsou sice občas trochu přehnané, ale vždy slušné a nenásilné. Je taky třeba zdůraznit, že Turci a Arabové se v mnohém liší. Právě turecká celková liberálnost a tolerance vůči ostatním kulturám z nich činí tak častokrát zmiňovaný „most mezi Východem a Západem“. Pokud ale zavítáte do obchodu či na tržiště, v tu chvíli se z nich stávají legendární obchodníci, kteří vám prodají devět koberců i s trojnožkou, ani nevíte jak! Je třeba obrnit se trpělivostí, poctivě smlouvat a taky umět říkat pevné „ne“. Otec vlasti a pro koho je islám Istanbul je slavný hlavně tím, že se rozkládá na dvou kontinentech. V asijské oblasti se nacházejí rozsáhlé obytné komplexy, ve kterých žije většina obyvatel. Podobně jako v Praze, i v Istanbulu je těžké najít cenově dostupné bydlení v centru, a tak mnoho Turků dojíždí denně víc než hodinu za prací na druhý břeh. O to zajímavější je fakt, že první most spojující obě části města – asijskou a evropskou – byl postaven teprve v roce 1973! Tento kilometr dlouhý visutý most je v noci krásně modře podsvícen a také se na něm vybírá mýtné, ovšem pouze z jednoho směru. Ze kterého? Na správnou odpověď si počkejte na konec článku. Pokud jste ale turista, nejspíše zůstanete pouze v evropské části města, protože prakticky všechny památky a zajímavosti se nacházejí právě zde. Například Modrá mešita, která dostala svůj název díky vnitřnímu obložení stěn modrými dlaždicemi. Ta má pověst nejnádhernější mešity na světě. Na rozdíl od mnoha arabských mešit se do ní mohou podívat všichni zájemci zcela jednoduše a zdarma. Jedinou výjimkou je čas modliteb, které probíhají pětkrát denně a během kterých jsou mešity turistům uzavřeny. Čas na modlitbu poznáte podle volání muezzinů, jakýchsi oficiálních svolávačů, kteří dříve stávali na vrcholech minaretů a zpěvem svolávali všechny k modlitbě. V minulosti prý bývali skoro všichni muezzini slepí, protože lidé se báli, že jim budou z výšky nazírat do oken. Dnes je však skoro všechny nahradily veřejné reproduktory. Do mešit mohou ženy pouze zahalené, to znamená, že vám nesmí být vidět ramena, nohy či vlasy. U mužů jsou pravidla méně přísná, ale ani u nich nejsou povoleny šortky či tílka. Vše řeší půjčovny šátků, které jsou všechny jak jinak než ve slušivě modré. Pokud se ovšem budete chtít podívat do méně turisticky známých mešit, berte si raději nějaké zahalení s sebou – půjčovny jsou spíše výjimkou a bez šátku vás dovnitř nepustí. Takový problém vás ale nebude čekat ve slavné Hagii Sophii, která stojí hned naproti Modré mešitě. Dřív kostel, poté mešita a nyní muzeum, tato ohromná stavba si prožila pořádný kus historie. Téměř tisíc let byla také nejvyšší katedrálou na světě! Muzeum z ní pak udělal slavný Mustafa Kemal Atatürk, takzvaný „otec Turků“ a obecně uznávaný

zakladatel moderního Turecka. Portrét tohoto národního obroditele na vás bude mračivě shlížet ze všech možných míst. Jeho fotografii jsem pravidelně vídala v autobusech, ve školách, na bankovkách, v obchodech, na úřadech, v restauracích a kavárnách, na zdech budov i doma mezi fotografiemi vnoučat. Dá se říci, že je to právě Atatürkova zásluha, že Turecko je dnes jednou z nejliberálnějších muslimských zemí na světě. Hlásal, že islám je náboženstvím pro „slabé Araby“, a ne pro „silné Turky, válečníky a dobyvatele“. Šokovaným Turkům na počátku dvacátého století nadiktoval prozápadní a moderní zákony. Ty zahrnovaly například zákaz veřejného nošení šátku pro ženy a fezu pro muže. V zemi, kde do té doby vládlo právo šaría, to byl neuvěřitelný počin, který by neprošel nikomu jinému. Autoritu samotného Otce národa si však nikdo nedovolil zpochybnit. A tak se pravidla – ač neochotně a s reptáním – začala pomalu dodržovat. Po Atatürkově smrti v roce 1938 se mnoho nejtvrdších zákonů zrušilo, Atatürk přesto zůstává miláčkem celé země a rozhodně není moudré diskutovat o velkoleposti tohoto pána na veřejnosti. Bralo by se to jako národní urážka. Ať jste v Istanbulu na víkend, či na měsíc, nikdy se nebudete nudit. Pokud vás nebaví chození po památkách, vydejte se do Beyoğlu; čtvrti, která nikdy nespí. Napravo, nalevo, ráno, večer, v každé uličce vždy vyhrává živá muzika, pije se pivo a tancuje až do pozdních odpoledních hodin. Jak těžké asi může být připravit divadelní festival? Po čtyřech dnech jsem připravena přemístit se z víru velkoměsta do vesnické pohody, kde mě čeká můj první workcamp. Po celonoční jízdě autobusem a několikakilometrovém pochodu pěšky jsem dorazila na místo. V duchu si opakuji, co jsem četla v programu workcampu: Taylieli

W W W.REDWAY M AG.C Z

je malá vesnička na západním pobřeží Turecka, která si žije pomalým, nevzrušeným životem přesně tři sta šedesát dva dní v roce. Zbylé tři dny ji pohltí divadelní festival, na který se sjedou účastníci i diváci z širokého okolí. Já spolu s dalšími jedenácti dobrovolníky mám tu čest celou tuhle parádní šou připravit. Hned ráno se se navzájem seznamujeme a já si s úlevou říkám, že mám z naší skupiny dobrý pocit, i když je z celého světa – ze Španělska, Číny, Jižní Koreje, Tuniska, Francie, Ruska a Itálie. Ostýchavě se oťukáváme v místní jídelně a uždibujeme z přichystané turecké snídaně. Totiž, turecká snídaně je věc sama o sobě! Skládá se z mnoha malých mističek, které obsahují nejmenší verzi bílého chleba, nakrájená rajčata pokapaná olivovým olejem, vejce, slaný balkánský sýr, zeleninu, olivy, žlutý tvrdší sýr, med a černý turecký čaj. Ten se pije po hektolitrech, je velice silný a místní si ho většinou pořádně přislazují. Snídaně se jí vždy ve společnosti a správně by měla začít někdy kolem desáté hodiny. My ale musíme začít rychle pracovat, takže už v devět nervózně stojíme na náměstí a očekáváme první pokyny. Musím přiznat, že před příjezdem jsem o tom, co přesně bude náplní mojí práce, moc nevěděla. Budu chystat divadelní festival, jak těžké to asi může být? Představovala jsem si lepení plakátů, vyvěšování lampionů, výrobu květinové výzdoby. To přeci zvládnu levou zadní! A ejhle, opět se ukázalo, že nic není, jak si to člověk maluje. Na náměstí k nám promluvil starosta a vedoucí tábora začal trochu nemotorně překládat: že prý nečekali tolik děvčat… a tak… mladých a hubených! Když se ptáme, v čem je problém, dozvídáme se o našem skutečném poslání. Celé dva týdny budeme vytrhávat cihly a házet je do bagru. Panenky se mi protočily tak důkladně, že jsem na okamžik zahlédla svůj mozek. Náměstí je velké,

adventure /

nevěřím, že to zvládneme včas. Tamam, tamam, uklidňují nás místní. V pořádku, v pořádku. Všechno se zvládne! Po čase jsem si zvykla na to, že slova tamam, tamam Turci nejenom často říkají, ale také je opravdu myslí. Nikdy nic nebude podle plánu, všechno bude jinak, ale nakonec to dobře dopadne. Jak se plejí cihly Začínáme ještě ten den. Zezačátku nám to jde pomalu a těžce si zvykáme na fyzickou práci na slunci v téměř čtyřicetistupňových vedrech. Ale s pomocí místňáků, častých přestávek na meloun a občasnými ledovými sprchami se nám daří náměstí úspěšně zdolávat. Po šestihodinové směně nás většinou někdo z vesnice odveze na pláž, kde se cachtáme až do večera. Po návratu jsem vždycky tak šťastně unavená, že vůbec nevadí, že spíme jen ve stanech a k dispozici máme pouze jednu studenou sprchu. Po deseti dnech se nám opravdu podařilo ručně vytrhat cihly z celého náměstí. Mohli jsme konečně odhodit rukavice a já si slíbila, že cihlu už nikdy v životě do ruky nevezmu. Předsevzetí trvá jen do chvíle, než se dozvím, že naším dalším úkolem je vzít cihly nové a osázet jimi prázdné náměstí… Festival nebyl profesionální, ale vesnice praskala ve švech a každé představení bylo vyprodané. Viděla jsem íránskou pantomimu, akrobaty na chůdách i školní vystoupení tradičních tureckých tanců. Z naší dobrovolnické skupiny se mezitím stala dočasná rodina, a když jsme se poslední den loučili, většina z nás nefalšovaně bulela. Takový je ale život a já, obohacená spoustou nových telefonních čísel a facebookových kontaktů, jsem se vydala směr střed.

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X

Flintstoneovi a druhý couchsurfing Do dalšího workcampu zbývaly dva týdny a já se rozhodla, že je strávím v nejproslulejší turecké oblasti – v Cappadocii. Beru noční autobus, a když se brzy ráno probudím, pořád jedeme. Se zalepenýma očima se dívám ven a nevěřím. Já musím být snad na Měsíci! Tak moc je totiž krajina okolo Cappadocie jiná. Fascinovaně zírám z okýnka, venku se celou hodinu míhají skalní útvary, které se nepodobají ničemu, co jsem kdy viděla. Do pískovcových útvarů připomínajících komíny si místní osadníci vyhloubili otvory, které se pak staly jejich domovy. Jeskyně mívající často i několik pater a jako přístřešky fungují dodnes. Pokud chcete vidět živé Flintstoneovy, žijí v Cappadocii. Já vystupuji ve vesnici Göreme, která je svou polohou uprostřed regionu ideálním výchozím bodem pro všechny výletníky. Na zastávce mě vyzvedává můj druhý couchsurfer hostitel, Murat. Muratovi je čtyřicet, ale vypadá nejmíň na padesát. Hodně toho zažil. Máma umřela, když byl ještě malej, táta ho opustil, musel se tedy probíjet sám. Začínal jako hlídač na parkovišti, pak začal podnikat a oženil se. Všechen majetek ale zase ztratil a žena se s ním rozvedla. Nyní se snaží o nový, čistý start a zakládá vlastní hotel. Do školy nikdy nechodil a já vidím, že čte velice pomalu. Všechny texty pro podnikání mu raději píši já. Jeho štědrost je neuvěřitelná. „Když chceš mít hotel, proč mě ubytováváš zadarmo?“ ptám se. „Protože peníze nejsou všechno. Dokud něco mám, raději to budu s někým sdílet, než mít o trochu více a nesdílet nic.“ Hodně mě tato věta zasáhla a dodnes si ji často připomínám. Murat se o mě staral naprosto příkladně. Věděl, co mají kde zajímavého,

vzal mě na motokáry a pozval na místní specialitu – kebab zavařený v keramickém hrnci, který si musíte sami kladívkem otevřít. Jeho pohostinnost se ale občas mísila s jistým majetnictvím. Když mě například jeden z místních pozval na tradiční turecký večer, Murat se zatvářil uraženě – proč chci jít ven s nějakým cizím Turkem? Vždyť to může být nebezpečné! Určitě mě chce jenom využít. A navíc, jak se pak dostanu domů? Namísto klasického tamam, tamam jsem najednou slyšela tisíc důvodů, proč by tohle nešlo. A abych nebyla špatný host, už jsem žádná další večerní pozvání od místních neakceptovala. Pak se přiblížil čas mého dalšího workcampu a já se už těšila na turecké dětičky, které jsem měla vést jako táborový vedoucí. Konec štěstí a předčasný odjezd V Seferihisaru jako kdybych vyčerpala všechno svoje cestovatelské štěstí. Cestou na workcamp jsem se asi šestkrát ztratila a na místo dorazila pozdě večer. Tam jsem se dozvěděla, že projektu se zúčastní pouze jeden

O autorce Tereza Hronová ve svých čtyřiadvaceti letech procestovala přes třicet zemí světa. V minulosti se živila jako servírka, prodavačka zmrzliny, delegátka pro cestovní kancelář, překladatelka, průvodkyně atd. Momentálně pracuje v IT, s kamarádkami založila neziskovou organizaci Mladiinfo ČR, která mladým lidem radí, jak levně a bezpečně cestovat po světě, získávat stipendia a učit se zadarmo užitečným věcem. Kdybyste jí chtěli napsat, tak sem: terka@mladiinfo.cz

W W W.REDWAY M AG.C Z

další dobrovolník. Z původně plánované pětičlenné skupiny jsme se španělským studentem architektury Alvarem utvořili skromnou dvojičku a dali se do toho. Práce s tureckými dětmi se ukázala jako komplikovaná, chvílemi přímo nemožná. Žádné z nich neumělo slovo anglicky, a vedoucí, kteří měli překládat, uměli taky tolik. Moje turečtina se zase omezovala na „ráda bych kebab“ a počítání do pěti. Pocit izolovanosti se u mě vystupňoval tak, že jsem se po týdnu a půl rozhodla odjet. Tuto historku zmiňuji proto, abyste věděli, že tohle se může na workcampu stát i vám. Takové je zkrátka Turecko – nádherné, okouzlující, ale taky chaotické a trochu nespolehlivé. Vy musíte být schopni improvizovat, zachovat klidnou hlavu a v případě nutnosti uznat, že dál nemá smysl pokračovat. Přesto bych nebrala zpátky ani jediný den! Do Istanbulu jsem se od té dob vrátila ještě několikrát, je to teď můj druhý, exotičtější domov. A slíbená odpověď o mostu v Istanbulu: Mýtné se platí pouze ze směru z Evropy do Asie.

Mladiinfo ČR www.mladiinfo.cz Portál, který sdružuje všechny příležitosti pro mladé lidi pod jednou střechou. Chceš vyjet do ciziny, ale nemáš moc peněz? Bojíš se, že se v životě neprosadíš? Máš nápad na vlastní projekt, ale nevíš, jak ho zrealizovat? Nemáš nápad, ale na nějakém cool projektu by ses rád podílel? Tak to nás rozhodně navštiv. Pracujeme zadarmo a s láskou.

ČÍSLO 1, 2016 | ROČNÍK I X