M příběh

JINDŘICH VÁVRA. Muž, který se odvážil vědět

Byl suchozemcem narozeným v srdci Evropy. Byla to však voda, která roztáčela kolo rodinného mlýna i pomyslné kolo osudu Brňana Jindřicha Vávry, rytíře Dalekých moří. Když na sklonku života sečetl všechny proplavené míle, vystačily by mu k cestě až na Měsíc. Sapere aude, motto erbu, který získal spolu s titulem od císaře, naplnil vrchovatě, i když v trochu jiném smyslu než bývá heslo osvícenců běžně vykládáno. Tento lékař, botanik a cestovatel se opravdu odvážil či přesněji odvažoval vědět. Při dobrodružných výpravách do lůna hlubokých pralesů a na vrcholy vysokých hor za nepoznanými druhy rostlin ho vedl nejen vlastní rozum, ale také statečné srdce… Peripetie jeho života i jeho sbírek, spojených nejprve s Františkovým a následně s Moravským (zemským) muzeem, představuje obsáhlá výstava MZM v Pavilonu Anthropos.

Tento sklon vidět rostliny živé…

Manželům Anně a Antonínu Vávrovým, hospodařícím na mlýnu nacházejícím se v areálu bývalé Vlněny na Mlýnské ulici v Brně (dnes už ho tam nenajdete, byl zbourán), se postupně narodilo pět synů. Jako poslední přišel na svět Jindřich Blažej. Dva z chlapců zemřeli předčasně, ze tří ostatních bratrů pak prožil Jindřich sice nejkratší, ale také nejbouřlivější život. Ve stopách otce chlapec pokračovat nechtěl a rodiče ho ani nenutili. Jindřich nastoupil na gymnázium a sám vzpomíná, že jeho vychování bylo pečlivé a následně bylo „svěřeno neméně přísnému muži a to pedagogovi tehdy v Brně velice známému, správci dómské fary Karlu Noettigovi“, který se později stal brněnským biskupem. Zatímco Noettig zřejmě dohlížel na jeho školní úspěchy, nad tím, aby „nepodlehl svodům nějakých zlých chlapců“ bděl „chudý student“ Josef Pelz, kterému za to u Vávrů nabídli zdarma zaopatření. I z něj se později stala významná osobnost veřejného života. V sedmdesátých letech 19. století byl sekčním radou na ministerstvu císařského dvora a zahraničí ve Vídni, připomíná historik Jiří Pernes ve své stati představující Vávru jako moravského vědce a cestovatele.

Inspirován starším bratrem se gymnazista Jindřich začal zajímat o botaniku a ve velkém sbírat rostliny dostupné v jeho okolí. „ Doma se divili mému novému vrtochu, ale dovolili to, poněvadž jsem školní studium nezanedbával, ba dokonce v rétorice jsem byl zařazen mezi sedm oblíbených moudrých žáků,“ zhodnotil svoje počátky později. Bratr jej pak následně seznámil s Františkem M. Klácelem, mnichem starobrněnského kláštera, který sice byl profesorem filozofie, ale současně tenkrát v Brně platil za velkého botanika a vlastnil herbář prof. Thalera. Podle něj se Vávra učil poznávat a určovat rostliny. „Více však mně pomohlo sbírání rostlin v létě. Romantická pří

Jindřich Vávra, rytíř Dalekých moří.

chuť prolízání lesem a po polích a ve v yšším stupni možná i vášeň vidět všechny ty věci živé, které jsou v herbáři namačkané, sledovat jejich vývoj, vystopovat nová naleziště, to všechno mne hnalo do přírody. Později jsem chtěl mít všechny ty živé rostliny u sebe a osázel jsem naši zahradu ke zděšení rodinných příslušníků všemožnou plevelí v přesvědčení, že jsem založil opravdovou botanickou zahradu. Tento sklon vidět rostliny živé na jejich přírodních nalezištích byl tak trvalý, že byl v pozdějších letech směrodatný pro volbu povolání a směr celé mé životní dráhy,“ vyznal se později z touhy badatele, který je odhodlán o poznání bojovat. Po maturitě v bouřlivém roce 1848 pokračoval na filozofickém institutu v Brně, z nějž o rok později přešel na univerzitu do Vídně. Zájem o přírodní vědy ho dovedl ke studiu lékařství. Vztah k botanice neztratil. Přitahovala ho, nové obzory mu otevřely přednášky o paleontologii. Už v této době vydal dokonce první vědeckou práci věnovanou flóře na Brněnsku. Při jedné ze svých botanických výprav, na které se vydával během prázdnin při studiích, si odbyl rovněž svůj první křest slanou vodou při plavbě z Amsterodamu do Hamburku.

Studia medicíny dokončil v roce 1855 a o tři roky později byl promován doktorem chirurgie. Hledání lékařské praxe, která by ho ale neodtrhla od milované botaniky, vyústilo v poněkud překvapivé řešení: „Kdo by pomyslel roku 1855 ve vnitrozemí na rakouské válečné námořnictvo!“, napsal po mnoha letech. S vidinou vykasaných plachet na obzoru a rostlin plných barev a vůní, nikoliv jejich zaprášených obrazů, se Jindřich Vávra, mlynářský chasník z Brna, vydal vstříc vlnám moří a oceánů. V Terstu nastoupil svoji první službu na škuneru Saida, s nímž se také jen pár týdnů nato vyplul na svoji první cestu kolem světa.

Ve správný čas na správném místě

Lepší dobu pro naplnění cestovatelské touhy a vědecké bádání si mladý lékař nemohl vybrat. Rakouská monarchie s mladým císařem v čele byla zemí příležitostí. A to i pro mladšího bratra císaře Františka Josefa I., Ferdinanda Maxmiliána. Ten svoji vojenskou službu absolvoval u císařského námořnictva a stal se, i díky matčině přímluvě, roku 1854 velitelem všeho rakouského loďstva, které úspěšně modernizoval. Prestiž rakouské flotily měla zvýšit i první plavba rakouské lodi Novara kolem světa. Nikoliv na ní, ale na korvetě Carolina, která Novaru doprovázela až na rovník, Vávrovi nabídli místo hlavního lékaře, které ochotně přijal. Od rovníku Carolina pokračovala směrem k africkému pobřeží, zakotvila u Kapského města a v květnu 1858 se vrátila zpět do Terstu. Vávra každé zastávky využil k výpravám do přírody a sběru rostlin. Zpracovanou sbírku věnoval Přírodovědnému muzeu ve Vídni. I tímto krokem jako by předjímal svá další rozhodnutí, veden přesvědčením, že„malé sbírky mají teprve tehdy cenu, když pomohou doplnit sbírky velké“.

O rok později vyrazil Vávra jako lékař a botanik na parníku Elizabeth do Brazílie, to už po Maxmiliánově boku. Arcivévoda byl také vášnivým

Železniční most u Kandy, Srí Lanka.

Jeden z největších skalních komplexů klášterních jeskyní na světě, Ellóra, Indie.

zahradníkem a amatérským botanik em, zaujaly ho Vávrovy práce a na jejich základě si zapáleného vědce, jen o rok mladšího než byl sám, vybral. Vávra se při dvoutýdenní plavbě osvědčil a oba muži se sblížili ještě více. Jejich pohled na svět a na vědu se v mnohém shodoval, jak dosvědčuje například Maxmiliánovo deníkové vyznání, které by Vávra jistě podepsal: „… je nezapomenutelný okamžik vstoupit do světa, kde se naučené stává prožitým, kde lopotně shromážděné a omezené sbírky naší studené Evropy jsou kolem nás z masa a krve a naše stísněné skleníky s trpasličími exempláři se mění v lesy a obrovské tvary, kde stvoření, která známe utrápená ze zoologických zahrad nebo vycpaná v muzeích, nás obklopují ve svěžím a volném světě, v nádheře barev radostného života; kde kniha se stává životem a sen skutečností.“

Po návratu z Brazílie působil Vávra jako lékař na fregatě Adria, určené pro potřeby císařovny Alžběty při jejím pobytu na Korfu. Když na jaře roku 1864 odplouval Maxmilián do Mexika odhodlaný proměnit zemi zmítající se v ekonomických problémech v císařství moderního evropského typu, na svého přítele Jindřicha nezapomněl a přibral jej do posádky. V Mexiku zakotvila Novara 28. května 1864. Maxmiliánovy naděje jako mexického císaře se ale nenaplnily. Zemi zachvátila občanská válka, do bojů o moc se začaly vměšovat i USA. Devatenáctého června 1867 byl Maxmilián na Zvonkovém vrchu nad městem Querétaro popraven. Vávra byl naštěstí podobně krutého osudu ušetřen. Novara totiž kotvila po celý rok jako staniční loď v přístavu Veracruz a Vávra musel s ostatními členy mužstva zůstat po tuto dobu na její palubě. Přesto alespoň „pilně botanizoval“,vyrazil i do vnitrozemí, nasbíral celkem přes 800 druhů rostlin. Až v květnu 1865 se Novara dočkala vystřídání a vyrazila na zpáteční plavbu. Následné volno využil Vávra ke zpracování svých sbírek přivezených z Brazílie při první plavbě s Maxmiliánem. Za svoji práci byl v roce 1867 vyznamenán rytířským křížem Řádu Františka Josefa. Ten ovšem nebyl prvním (ani posledním) oceněním od korunované hlavy. Už v únoru 1864 mu byl propůjčen za zásluhy v bádání o brazilské květeně od Jeho Veličenstva císaře brazilského Rytířský kříž Řádu růže.

Z bitev až do rytířského stavu

V roce 1866 se Vávra musel urychleně vrátit do Puly, kde nastoupil na pancéřovou fregatu Ferdinand Max, odkud byl přeložen na fregatu Schwarzenberg. Na ní se zúčastnil

námořní bitvy u ostrova Lisu, v níž rakouské loďstvo porazilo silnější flotilu italskou. Po skončení války byl povýšen na vedoucího lodního lékaře a dostal rozkaz, aby se připravil na další velkou expedici. Jejím cílem byla sice Východní Asie, plavba se však změnila v cestu kolem světa a protáhla se na dva a půl roku. Vávrova loď při cyklonu taktak unikla zkáze a nejbližším přístavem, kde mohla být opravena, bylo 1600 mil vzdálené Honolulu. To, stejně jako mnohá další nevynucená přistání v těch nejexotičtějších koutech světa, využil Vávra k výpravám za místní flórou. Za botanickou činnost na této plavbě mu byl propůjčen Rytířský kříž Řádu železné koruny a za numismatickou činnost obdržel Velkou zlatou medaili Umění a vědy (Litteris et Artibus). To hlavní však mělo teprve přijít: 13. července 1871 císař František Josef I. povýšil Jindřicha Vávru do rytířského stavu s predikátem „von Fernsee“, tedy „rytíř Dalekých moří“, a s právem nosit císařem schválený erb s heslem Sapere aude.

Věren novému titulu se Vávra na souši dlouho neohřál. V červnu 1872 mu princové Ferdinand Filip a Ludvík August z královského rodu Sachsen-Coburg-Gotha nabídli na doporučení svého osobního lékaře, kterého Vávra kdysi učil, aby je doprovázel na cestě kolem světa. Vyrazili v červenci 1872, a přestože princové chtěli vystupovat inkognito, nezdařilo se a všude byli přijímání s předepsanými poctami. Jindřich Vávra si tak užíval zřejmě poprvé při plavbě pohodlí, zažil věci, jaké by ho jinak nepotkaly, ale na druhé straně neměl mnoho příležitostí k vědecké práci.

Po návratu do Puly se Vávra opět věnoval službě, v roce 1874 byl povýšen na štábního lékaře. V květnu roku následujícího se stal hlavním lékařem na fregatě Radetzky a pak na lodi Custozza, na jejíž palubě téměř dva další roky brázdil vody v Levantě – tedy podél pobřeží dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele a Egypta. Do mateřského přístavu se vrátil až v roce 1877. Volný čas věnoval botanice, zpracování svých sběrů a publikování dosažených výsledků.

I když to už nepředpokládal, podnikl v roce 1879 další výzkumnou expedici, tentokrát do Brazílie, opět na pozvání obou sasko-kobursko-gothajských princů. Parníkem Niger vyplul 12. května z Bordeaux a 9. června přistál v Riu de Janeiro. V průběhu expedice byli dokonce přijati brazilským císařem, tchánem jednoho z Vávrových hostitelů.

Po návratu z Brazílie se profesní dráha Jindřicha Vávry nachýlila ke konci. V roce 1880 ve věku 49 let odešel do důchodu, botaniky se nevzdal. Výsledky bádání vtěloval do odborných studií, knih i populárně psaných článků v časopisech. Stejně tak jej neopustila touha cestovat, po-

 Fregata Radetzky, na které Vávra plul v letech 1875–77.

Chufuova (Cheopsova) pyramida a Velká sfinga v Gíze.

Přístav v Aucklandu, Nový Zéland.

znávat cizí kraje. Již jako penzionova ný důstojník podnikl soukromou cestu do Egypta, kde chtěl spatřit pověstné pyramidy v Gíze. Zanedlouho po návratu, 25. května 1887 v 56 letech, při pobytu v lázních Baden bei Wien, nečekaně, zřejmě na srdeční selhání, zemřel. Jeho ostatky byly uloženy na brněnském Ústředním hřbitově, kde v rodinné hrobce pod mramorovým obeliskem a dvěma sfingami spočívají dodnes.

S tornou, revolverem, silným rumem a trochou jídla

Jindřich Vávra byl systematickým a pečlivým botanikem. Ale i zkušeným lékařem, na lodích Jeho veličenstva strávil celkem 22 let. Vycházíme-li z jeho údajů v denících, pomyslně po rovníku obeplul zeměkouli téměř desetkrát. Toužil cestovat, poznávat přírodu na vlastní oči a nelitoval nepohodlí při svých botanických výpravách. „Nejraději jsem podnikal exkurze sám, když jsem se předtím informoval o zarostlé krajině u lidí, kteří to mohli znát… Často jsem šel s vůdcem, zároveň nosičem, zřídkakdy se společností kolegů z lodi, protože pokud některý z nich jednu takovou expedici absolvoval, nepřiměl jsem ho už ke druhé. K vybavení patřila botanická torna, revolver, silný rum a trochu jídla, protože při nejnáročnějších túrách (v tropech) je potřeba jídla minimálně,“ líčil výpravy ve svých zápiscích. Sběr rostlin pro něj byl natolik zásadní, že mu dal přednost i před lovem na tygra v horách Sat Poona, kam byl pozván. Účastnil se jen prvního a třetího dne lovu, druhého se vydal sbírat rostliny… Štěstěna nad ním bděla, když na Havaji spadl z koně a mnoho nechybělo, aby se oba zřítili do hluboké propasti. „… řeklo by se, že botanici nemají sedat na koně. Já jsem však byl v jízdě na koni vycvičený a na cestách jsem strávil na koni hodně času. Každý námořník by měl umět jezdit na koni jako na nejlepším a nejlacinějším dopravním prostředku ve všech málo kultivovaných zemích,“doporučoval. Při pobytu v Brazílii se neváhal vydat i na ta nejnepřístupnější místa a za šest týdnů odtud dovezl úctyhodných 45 druhů bromélií. Jeho jméno zůstane navždy zapsáno v učebnicích botaniky, neboť mu náleží prvenství v objevení některých druhů rostlin. „Bilance jeho nomenklatorických aktivit je úctyhodná. Celkem Wawra (v botanických pracích je vždy uváděn pod německou variantou svého jména) vystavil 289 jmen cévnatých rostlin v různých hodnotách počínaje jedním rodovým jménem, Eurystyles z čeledi Orchidaceae, přes jména druhová, variety až po formy. Z tohoto počtu je do dnešního dne užíváno jako platná 125 jmen ze 48 čeledí buď v jím vystavené podobě (72 jmen), nebo v různých kombinacích(53 jmen). Sedmnáct jmen je zatím považováno za nejistá, poněvadž dosud nebyly jejich rody stu

dovány, a 135 je dnes považováno za synonyma. Vytvořil také čtyři kombinace jmen, z nich jedna je dosud považována za platnou. Jím popsané taxony patří do široké škály 74 čeledí, z nich je nejvíce, celkem 40, z čeledi Bromeliaceae,“ mapuje Karel Sutory z Botanického oddělení MZM. Několik obsáhlých herbářů, které pořídil, později věnoval muzeím ve Vídni, ale i v Brně. „Přestože Wawrova botanická práce je obdivuhodná a mezi moravskými rodáky snad ani nemá obdoby, zůstává pro dnešní naše botaniky neznámou postavou. Je to (nejspíše) dáno tím, že se svými aktivitami věnoval pro nás vzdáleným oblastem,“ soudí Karel Sutorý.

Rostliny a příroda mu byly vášní, ale byl člověkem neobyčejného rozhledu a záběru. Kromě botaniky se věnoval rovněž oborům etnografickým, historickým, numismatice, historii, antropologii… Přivážel, třídil i pečlivě schraňoval ze svých cest nejrůznější zajímavé předměty, ať je pořídil sám nebo dostal darem. Mnohdy se jednalo spíše o běžné suvenýry z cest, jindy spíše o kuriozity

bez udání bližších podrobností. V elmi často, zvláště šlo-li o dary z oficiálních návštěv u vysokých představitelů států, šlo o kousky velmi cenné. Země původu, odkud pocházejí, i jejich druhová škála je široká a obsáhlá. (Konečně, nešlo vždy jen o věci neživé. V tomto ohledu stojí za zmínku přivezený párek mladých amerických lvů, které získal při plavbě na fregatě Dunaj k západnímu pobřeží Jižní Ameriky, když loď na čas zakotvila v Peru. Lvi bez úhony přežili na palubě dalších osm měsíců, než je Vávra v dobrém stavu předal do schönbrunnské zoo.)

Vávrova sbírka, kterou se, nemaje vlastních potomků, rozhodl předat Františkovu muzeu, čítala na několik set předmětů, včetně početné sbírky mincí či výpravného herbáře. Dejme slovo nejpovolanějšímu, Mořici Trappovi, který v říjnu 1878 Vávrův odkaz muzeu evidoval a byl rovněž prvním Vávrovým životopiscem: „Předměty z jiných světadílů, věnované muzeu jeho otcovského města, jsou tak poučné, že dohromady tvoří nanejvýš zajímavý obraz kulturních dějin dalekých zemí. Dělí se na dvě hlavní skupiny, a to přírodopisné a historickoumělecké a ty se zase řadí do odvětví. K první skupině patří exotické druhy ptáků, mezi nimi jsou krásné druhy kolibříků, krásný pár Menira superba z Nového jižního Walesu atd., z plazů je to kobra z Cejlonu, python a hroznýš z Brazílie. V botanické části je řada dřevin (přes sto kusů) z Brazílie, Kalifornie, Cejlonu, Javy a Indie, velká sbírka rostlin z Puly. Dále conchylie z Cejlonu a nádherná sbírka korálů z Indického moře.

Část uměleckohistorická, nejbohatší, která vlastně tolik dává nahlédnout do života, působení a díla mimoevropských kultivovaných i divokých národů, obsahuje několik set etnografických, textilních, uměleckých a numismatických předmětů. Jen krátký náznak: předhistorické starožitnosti z peruánských hrobů z Pachacamac, mnoho zbraní Maorů na Novém Zélandě, Malajců z Johore, ze Samojských ostrovů, Papuánců v západní Austrálii, zbraně z Jávy, Buenos Aires, Mexika atd. Šperky a umělecké výrobky, lakované předměty, látky a pletené výrobky, malby, tištěná a vyřezávaná díla, hudební nástroje, šatstvo, kuřácké potřeby, deštníky, svitky, různé noviny atd. Převážně z Indie, nového Zélandu, Číny a Japonska. K této sbírce náleží také plně vyzbrojený japonský rytíř (Daimio). Co se týká numismatické sbírky, obsahuje zlaté, stříbrné a jiné kovové druhy mincí těch zemí, které dr. Vávra na svých cestách navštívil. Jsou mezi nimi některé již zřídka se vyskytující exempláře, jakož i nejnovější tolary (evropský vliv) z Japonska.“

Donátor Jindřich Vávra a jeho sbírky

Zatímco část předmětů muzeu věnoval ještě za svého života, další část muzeu odkázal a byla muzeu předána až později, což se týká například fotografických alb. „Samotný Vávra si měl ke svému souboru fotografií osobní vztah a uchovával je po celý život. Do fondu muzea je předal až jeho bratr Karel několik let po Jindřichově smrti,“ vysvětluje ředitelka Historického muzea MZM a vedoucí Etnografického ústavu Hana Dvořáková.

Muzeum si sbírky velmi cenilo. Nechalo připravit zvláštní místnost nazvanou Vávrova světnice, kde byly předměty instalovány. Slavnostní otevření se konalo 4. srpna 1887, Vávra sám se už ale zúčastnit nemohl, zemřel o dva měsíce dřív. Po dobudování nové muzejní budovy, tzv. d´Elvertova křídla, byla sbírka přenesena sem a znovu pečlivě vystavena. Součástí Vávrovy kolekce se staly pravděpodobně i jeho cestovní deníky. „Ty jsou uložené v mimoevropské sbírce Centra kulturní antropologie MZM, digitalizovány a kolegy, Janem Obrovským a Pavlou Seitlovou, postupně překládány ze špatně čitelného kurentu, mnohdy zjevně psaného narychlo na pohyblivé lodní palubě,“ upozorňuje Petr Kostrhun, vedoucí Centra kulturní antropologie MZM. To uchovává celkem pět sešitů deníků, zahrnujících popisy tří z celkových devíti Vá-

vrových cest. Až na výjimky rekapituloval vždy události každého dne. Stručné informace o počasí či stravě doplňují líčení dění na lodi nebo popisy měst či postřehy týkající se místního obyvatelstva. Texty se proplétají zápisky z Vávrova bohatého společenského života a trávení volného času.

V roce 1896 exotická sbírka připadla do péče Lidovědného oddělení Františkova muzea, vzniklého v reakci na úspěch a význam pražské Národopisné výstavy českoslovanské konané o rok dříve 1895. Součástí nově založeného Fotografického musea lidovědy moravské se v rámci tohoto oddělení stala i Vávrova fotografická alba. „Kolekce z upomínkových fotografií kupovaných na cestách nabývala od poloviny 19. století v měšťanském prostředí na atraktivnosti, neboť umožňovala cestovat ‚v hlavě‘ v pohodlí salonu,“ upřesňuje Hana Dvořáková. Každé album má podobu dřevěné krabice o rozměrech 45 x 33 cm s 10 cm vysokou zlatou ořízkou, přičemž desky jsou potaženy textilií, ozdobeny ražbou a opatřeny mohutnou gravírovanou zlatou sponou. Krabice obsahují volně ložené adjustované fotografie, které jsou průběžně číslovány.

Cizokrajné suvenýry pocházející z cest významných rodáků obvykle skončily ve sbírkách nejbližšího muzea a z této dobové praxe nevybočoval ani exotický soubor Františkova muzea, dnešního MZM. Jak šel čas, pohled na sbírky i samotné poslání Moravského (zemského) muzea se však postupně měnil. Na počátku 20. století muzeum v porovnání s dřívějším obdobím akviziční činnost exotik poněkud utlumilo. (Naštěstí ne docela, na sklonku třicátých

 Nosítka norimon, Japonsko.

Místo exekucí, Tokio, Japonsko.

Přítelkyně v čajovně.

let tak díky kurátorovi oddělení národopisu Fr. Pospíšilovi doputovaly do Moravského muzea z Německa například „beninské bronzy“, které prezident T. G. Masaryk označil jako součást národního kulturního pokladu.) Zatímco v nově instalované etnografické sbírce v přízemí Dietrichsteinského paláce v roce 1924 dostaly vedle moravského materiálu mimoevropské předměty ještě svoje místo, po válce v obnovené expozici exotika již zastoupena nebyla. „Vcelku logicky nenašla místo ani v legendární expozici moravského národopisu Lid v pěti generacích etnografa Ludvíka Kunze a architekta Bohuslava Fuchse v nově rekonstruovaném Paláci šlechtičen otevřeném počátku šedesátých let,“ upřesňuje Petr Kostrhun. Mnohé z předmětů sbírky se bez bližších údajů proměnily v běhu času v originální kuriozitky. „Což však nic nemění na tom, že valná většina předmětů má dodnes svoji nepopiratelnou dokladovou i uměleckou hodnotu,“ zdůraznil bývalý ředitel MZM Petr Šuleř.

Vávrova sbírka zůstala v depozitářích až do roku 1976. Muzeum stále více začíná bojovat s nedostatkem prostorem. „V roce 1976 se na základě tlaku na delimitizaci sbírek rozhodlo o předání části materiálu antropologickému oddělení Národního muzea v počtu 371 kusů. Druhá větší část sbírkového materiálu (v počtu přes 1000 kusů) byla v roce 1978 zapůjčena do Náprstkova muzea v Praze za účelem odborného zpracování. Delimitační opatření bylo završeno v roce 1987–1988 rozhodnutím Jihomoravského krajského národního výboru (tehdejšího zřizovatele Moravského muzea) o trvalém předání sbírky Národnímu muzeu – Náprstkovu muzeu asijských, afrických a amerických kultur, kam právě přešla větší část Vávrovy pozůstalosti. Důvodem, který podporovali i odborní pracovníci Moravského muzea, byla nutnost uvolnění depozitárních prostor pro moravské sbírky etnografického ústavu a také dlouhodobé odborné personální nezajištění správy mimoevropských exotik v Brně,“ hodnotí zpětně Petr Kostrhun spolu s Hanou Dvořákovou rozbití ucelené kolekce Jindřicha Vávry. Vzhledem k tomu, že vše probíhalo poněkud chaoticky, nelze ani už dohledat osud některých poměrně významných kusů z původní exotické sbírky… „Předání její převážné části v rámci tendenčního tematického scelování do Náprstkova muzea v Praze se z dnešního pohledu jeví jako negativum, neboť převod mimo domovskou instituci zasáhl do geneze jejího sbírkotvorného profilu,“ míní Hana Dvořáková. I proto se na dlouhou dobu jméno brněnského rodáka Jindřicha Vávry vytratilo z povědomí veřejnosti. A to je také jeden z hlavních důvodů, proč se Moravské zemské muzeum rozhodlo velkou výstavou složit hold tomuto rytíři Dalekých moří a svému donátorovi. (jih)

Foto: Archív MZM

V textu byly použity úryvky z textů z katalogu ke stejnojmenné výstavě Jindřich Vávra – rytíř Dalekých moří, který vydalo MZM v roce 1998 a do kterého přispěli Petr Šuleř, Jiří Pernes, Marta Laudátová, Oldřich Neužil. Použity byly rovněž texty a informace z publikace vydané u příležitosti výstavy Čas rytířů dalekých moří. Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra, do níž přispěli Jiří Pernes, Hana Dvořáková, Petr Kostrhun, Jan Obrovský, Pavla Seitlová, Karel Sutorý a další.

Čas rytířů dalekých moří.

Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra Výstava Čas rytířů dalekých moří. Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra představuje brněnského rodáka trochu jinak. Příchozím nabízí především fotografie z jeho sbírky. Vůbec poprvé totiž prezentuje obsah šesti alb sestavených z upomínkových fotografií kupovaných na cestách, neboť Vávra byl – mimo jiné – také nejstarším českým cestovatelem, jenž cíleně sbíral fotografické doklady svého putování. Průvodce po muzejních sbírkách z roku 1894 je popisuje jako „šest velkých alb s 510 nádhernými fotografiemi měst, krajin, chrámů, budov a národů, které H. Wawra, na své cestě kolem světa a na cestě s princem Coburským navštívil.“Jeho „fotografické sběry“ z cest z let 1865–1878 jsou zcela mimořádné. K nejpůsobivějším náleží záběry z východní Asie, Jižní Ameriky a Austrálie. Topografické pohledy představují orientální exotiku i industriální boom Spojených států a vytvářejí jakousi imaginární mapu světa od východu na západ. Tematický okruh čerpá ze záběrů měst, krajin a typů lidí, což koresponduje s požadavky na antropologickou fotografii 19. století. Vedle řady anonymních děl Vávrův soubor zahrnuje také albuminové pozitivy z éry mokrého kolodiového procesu od fotografů světové proslulosti, jakým byl v Indii Brit Samuel Bourne nebo v Japonsku Rakušan Wilhelm Burger.

Současně jsou na výstavě prezentovány Vávrovy etnografické, numismatické, zoologické a botanické sbírky z druhé poloviny 19. století. Ty jsou dnes soustředěny jak ve fondech MZM, tak v Moravské galerii, Muzeu města Brna a Archivu města Brna, odkud jsou na výstavu v hojné míře zapůjčeny. Novinkou budou rovněž exotika z Vávrovy sbírky, která jsou dnes uložena v Náprstkově muzeu. Výstava tak dokládá i kolegiální spolupráci těchto dvou institucí. Zvláštní poděkování náleží paní Marii Laudátové, opatrovnici památky Jindřicha Vávry.