Na moravském písečku

Ženy na Brněnsku nosily čepce, šátky i roušky

Známé úsloví být pod čepcem zjednodušeně znamená provdat se. Čepec se stal symbolickým předělem mezi svobodnou a vdanou ženou a obřad začepení nevěsty se dochoval na mnoha místech našeho území v živé paměti. Čepec obvykle nosily na Brněnsku mladší vdané ženy ke svátečním příležitostem, a to především v letním období.

Čepce přešly do lidového oděvu z městského prostředí v období 18. století. Jednak se nosily tvrdé vyztužené čepce, prošívané kovovými zlatými a stříbrnými nitěmi, které volily nejbohatší venkovské vrstvy obyvatel, a jednak čepce měkčí, látkové. V textilní sbírce Etnografického ústavu Moravského zemského muzea se dochovala pouze nepočetná, avšak významná kolekce dvanácti kusů těchto měkkých čepců, pocházejí nejen z Brněnska, ale i z jiných částí střední Moravy. Podle střihu se typově jedná o tzv. půlkové čepce, sešité ze dvou dílů – půlí. Dalším základním typem je pak čepec dýnkový.

Jeden z čepců, který se dochoval ve sbírce Etnografického ústavu, pochází z Tuřan. Vyztužený brokátový čepec je prošívaný, na smetanovém podkladě jsou patrné červené růžičky se zelenými lístky. Čepec lemovaný devět centimetrů širokou modrou stuhou má v týle zavázanou větší mašli. Dochovalo se nám i jméno nositelky tohoto čepce, jednalo se o Marii Francovou, která pocházela z Tuřan, narodila se v roce 1798 a zemřela v roce 1858. Velmi podobný čepec je pak vidět na fotografii starší vdané ženy z téže lokality, která je oblečena v typickém svátečním oděvu. Ve výstřihu se nosil barevný tištěný šátek s třásněmi. Kabátek býval obvykle v tmavších barvách, pro toto období je charakteristický střih tzv. šunkových rukávů, tedy v ramenou nabíraných a u zápěstí stažených do manžety. Délkou sahal pouze do pasu, až později se začaly nosit kabátky delší a vypasované, označované jako kacabajka. Sukně a zástěry si na Brněnsku udržely svou dlouhou délku minimálně do půli lýtek, na přelomu 19. a 20. století se délka sukní prodloužila až zcela ke kotníkům. Jedná se o vliv, který přišel z dobové secesní módy, bohatá silueta svědčí o velkém množství škrobených spodních sukní spodniček. Obvyklým doplňkem na fotografiích je modlitební knížka a růženec.

Mezi tradiční pokrývky hlavy, které byly v první polovině 19. století nedílnou součástí svátečního lidového oděvu, patřily na Brněnsku kromě čepce i bíle vyšívané šátky. Nosily je obvykle starší ženy. Tyto rozměrné bílé plátěné šátky se nazývaly šaty, plenyči plíny, ale objevují se i jiné místní varianty, například ve Střelicích jim říkali plachetky.

Další archaickou oděvní součástí oděvu byly šatky. Obecně se jednalo o různě velké pruhy plátna, které se rozličnými způsobem ovíjely kolem hlavy a jsou známy už z období staro

 Manželé z Líšně. Litografie Wilhelma Horna, 1837. Sbírka grafiky Etnografického ústavu MZM.

Čepec, Brno-Tuřany, 1. polovina 19. století. Sbírka textilu Etnografického ústavu MZM.

věku. Na Brněnsku se označovaly převážně jako roušky, nářečně róške. Obraz malíře Františka Vavřince Korompaye z roku 1748 zachycuje velkolepý průvod na svátek Božího Těla k příležitosti ukončení oprav kostela sv. Petra a Pavla a jsou zde vyobrazeni obyvatelé všech sociálních vrstev. Několik venkovanek má hlavu ovinutou v bílé roušce, jejíž konce splývají volně na zádech, jedna z nich má dokonce kromě bílé roušky i vlasy opletené červenou stužkou a zavinuté do drdolu, který upevňuje zploštělá jehlice zvaná lžíce. Obdobná úprava hlavy se o hodech na Brněnsku stále nosí, v Líšni označují tuto variantu účesu jako na motáč, ve Šlapanicích na vrčku. Namísto bílého plátna se však okolo hlavy ovíjí červený šátek, který doplňují ozdoby z umělých květin.

Na trh však začaly pronikat od 30. let 19. století tištěné čtvercové šátky tovární produkce, zpočátku šlo o dovoz hlavně z rakouských zemí. Jedná se o dobře známé tureckéči vídeňskéšátky v červené barvě s květinovým vzorem. Širokou květinovou borduru na červeném poli doplňuje středová část potištěna obvykle drobnějším vzorkem, Označení turecký šátek či zkráceně turečákpochází od specifického výrazného odstínu červené barvy, který se označoval jako turecká červeň, adjektivum vídeňskýpak odkazuje k místu výroby. Na Brněnsku se někde těmto šátkům říkalo i hozlendr, například v Ostrovačicích.

Ve většině moravských regionů tento turecký šátek postupně vytlačil původní pokrývky hlavy úplně. Jednou z mála etnografických oblastí, kde se vedle tureckých šátků můžeme stále setkat s nošením šatky, je Horňácko. Na Podluží dokonce nošení tureckých šátků neproniklo vůbec a místní ženy a dívky dodnes ke slavnostním příležitostem oblékají ke kroji čepce zvané rožky a vyšívanou šatu.

Typy pokrývek hlavy a účesů však byly velmi pestré, ať už z hlediska použitých materiálů či druhů šátků a jejich úvazu. Záleželo na příležitosti, ke které se žena měla vhodně obléknout, a celková úprava hlavy podléhala mnohdy i dobovým módním trendům.

Ani v posledních letech neustává zájem o rekonstrukci původního svátečního kroje jednotlivých městských částí a obcí na Brněnsku na úkor doposud nošených nepůvodních kyjovských krojů. Zájemci, kteří se s žádostí o pomoc obracejí na Etnografický ústav MZM, se zpravidla přiklánějí k variantě z počátku 20. století a volí tak odpovídající úvaz tureckého šátku pro danou lokalitu. Objevují se však i badatelé se zájmem o starší variantu krojů z období 1. poloviny 19. století, kdy je nejvhodnější využít dokladů z depozitáře textilní sbírky a pokusit

 Vdaná žena v čepci, konec 19. století, Brno-Tuřany.

se zhotovit repliku konkrétní oděvní součástky, jako například mužských krátkých kalhot koženek nebo právě ženského čepce. Důležité je vzít v potaz i použití správných textilních materiálů a barevnou kombinaci jednotlivých oděvních součástek tak, aby výsledný krojový komplet působil věrohodným dojmem.

Markéta Podešvová,

Etnografický ústav MZM

Foto: Archív MZM