■ KGM KORANDO ■ korejský SsangYong se změnil na KGM a Korando je nejoblíbenější model
■ DACIA DUSTER ■ vyzkoušeli jsme ji s novým zážehovým tříválcem TCe 130
■ PORSCHE CAYENNE E-HYBRID ■ ve třetí generaci prošel pro modelový rok 2024 faceliftem a velkou modernizací
Vysokovýkonný nepřeplňovaný motor z roku 1999 pro sportovní roadster Honda S2000 s rekordním měrným výkonem 92,1 kW (125,2 k) na litr objemu, který překonal až roku 2010 osmiválec Ferrari 458 Italia s 92,9 kW (126,3 k). Čtyřválec dosahoval 177 – 184 kW (240 – 250 k) podle trhu, nejvíce pro japonský se stupněm komprese 11,7. Limit otáček 9000 min‑1 a VTEC (Variable Valve Timing & Lift Electronic Control) se aktivuje mezi 5500 – 6000 min‑1. Verze F22C1 s objemem 2157 cm3 (větší zdvih 90,7 mm), ale shodným výkonem. Konec výroby 2009 (přes 110 tisíc vozů).
Zážehový čtyřválec; 1997 cm3 (ø 87 x 84 mm)
Hliníkový blok a hlava válců, DOHC 4V VTEC
Stupeň komprese 11,0; vstřikování paliva PGM FI
Výkon 177 kW
(240 k)/8300 min‑1 (EU)
Točivý moment
208 N.m/7500 min‑1 (EU)
HONDA S2000
při české novinářské prezentaci (Hořovice 30. září 1999)
přelom února a března znamenal vždy cestu na Ženevský autosalon, nejdůležitější z těch evropských, na což jsme se každý rok těšili, zvláště když jsme po dlouhé době komunistického temna mohli vyrazit za západní hranici. V devadesátém jsem to ještě nestihl, to jsem jel svojí Škodou 136 Rapid až na pařížský Mondial de l’Automobile, v roce 1991 mě však dovezla do Ženevy a z mezinárodního autosalonu jsem byl tak nadšen, že jsem jediný nevynechal v letech 1991 – 2019. Byl bohatou studnicí nových informací, možných setkání a porovnání vozů in-natura. V roce 2020 jsem se rychle vrátil z USA, abych jel do Ženevy, ale v pátek před pondělní premiérou pořadatelé oznámili, že výstavu ruší pro covidové nebezpečí. Tím to skončilo. Rozzlobení vystavovatelé neměli znovu zájem (díky pořadatelům přišli o dost peněz), a tak se obnoveného ročníku 2024 nezúčastnili s výjimkou Renaultu, Dacie a Isuzu. Moje poslední návštěva v Ženevě byla jen potvrzením smutného konce. Pořadatelé si ovšem vymysleli kuriozní alternativu. V roce 2023 uspořádali Geneva International Motor Show (GIMS Qatar) v katarském městě Doha, když tamější ročníky 2021 – 2022 museli také odvolat. Podivná politika, využívající jména Ženeva pro auto show v arabském světě, opravdu překvapila, navíc pro 2025 bylo oznámeno, že se švýcarský autosalon konat nebude, ale katarský ano! Sandro Mesquita, CEO GIMS, oznámil, že Ženevský autosalon v Kataru bude každý druhý rok (v Ženevě byl každoročně). Jeho rozhodnutí necháme bez komentáře. Je to jasný důkaz pohrdání evropskými krajany a přesunutím businessu tam, kde jsou peníze. A o ty se Evropa sama připravila. Přeji příjemné čtení, ale hlavně pevné zdraví, co nejméně restrikcí a radost z jízdy!
Member of the International Jury ENGINE + POWERTRAIN OF THE YEAR
Member of the International Jury CAR OF THE YEAR 2001 – 2015
Chairman of the Jury AUTO ROKU 2025 v ČR
Člen
mezinárodní jury MOTOR + POHONNÁ JEDNOTKA ROKU
Člen
mezinárodní jury
VŮZ ROKU 2001 – 2015
DESÁTÝ ROČNÍK
číslo 4 (108), duben 2025 Internetový měsíčník, vychází od roku 2016 na
Vydává TH Motormedia
šéfredaktor: Ing. Tomáš Hyan tom hyan@caroftheyear cz +420 603 725 139 fotograf: Jiří Maršíček jiri@marsicek net
art director: Mgr. Helena Hyanová helena hyanova@gmail com
adresa redakce: Křižíkova 37, 186 00 Praha 8 © TH Motormedia, 2025 redakční spolupráce: MUDr Jiří Nezdařil sr , MUDr Jiří Nezdařil jr , Ing Jiří Wohlmuth
Předseda poroty AUTO ROKU 2025 v ČR
► Za volanty nových automobilů Škoda Enyaq po faceliftu, Mini Aceman SE, Hyundai Santa Fe, Renault Captur, Dacia Bigster, BMW X2, Kia Sorento a Ceed, Lexus LBX, Volkswagen Golf, Polo a Passat, Audi A5 Limousine a dalších ► Familie Fehrs Oldtimer Museum ► Zapomenutý Gräf & Stift ► Legendy závodních okruhů ► NTT Indy Car Series
Do 27. dubna lze zhlédnout výstavu
Výstava ve Škoda Auto Muzeu v Mladé Boleslavi, zahájená už 17. ledna, potrvá až do 27. dubna, takže ještě je čas navštívit pozoruhodnou sbírku krásných automobilů, které tvořily většinu produkce české automobilky ve druhé polovině třicátých let. Expozice s mnoha vozy v takovém rozsahu mnohdy vystavenými vůbec poprvé je součástí oslav 130 let od založení podniku, jenž vznikl coby Laurin & Klement v roce 1895 pro výrobu a opravy jízdních kol. V roce 1898 vyjely první motocykly a 1905 začala automobilová historie dvouválcem Laurin & Klement typu A. V roce 1925, tedy právě před 100 lety, se mladoboleslavská automobilka spojila se Škodovými závody v Plzni a záhy přešla na značku Škoda, která patřila do té doby i mnoha jiným strojírenským výrobkům. Z klasického žebřinového rámu se dvěma podélníky přešla Škoda na koncepci páteřového rámu, který se postupně od roku 1933 objevil ve všech
1 Škoda Popular Monte Carlo 1,4 litru transaxle v otevřené verzi (1936, jeden z prvních MC)
2, 3 Popular Coupé Malá Dohoda 995 cm3 (typ 908), vůz posádky Jaroslav Horák/ Jaroslav Netušil, v soutěži celkově sedmý (1937)
4 Začalo to Popularem 418, prvním typem s centrální ocelovou rourou rámu a převodovkou systému transaxle (1934)
5 Škoda Popular 1100 OHV model 1939, poslední typ této řady
osobních vozech Škoda až do 1964 (a přežil do počátku sedmdesátých let). Tato koncepce, uvedená na typu 420 Standard, se po svém rozvinutí na páteřovou rouru a systém transaxle (převodovka vzadu, hřídel od spojky vpředu rotující uvnitř) stala základem nových automobilů Škoda Popular od roku 1934. Převodovka vzadu se společné skříni s rozvodovkou přispěla k lepšímu rozložení hmotnosti na nápravy, ale při řazení kladla větší nároky na zkušenosti řidičů vzhledem k nedokonalé synchronizaci (jen na vyšších převodových stupních) a setrvačnému momentu hřídele. U většího Rapidu zůstala klasicky u motoru, na což přešel i nový Popular 1101 v roce 1940, byť podvozek nadále využíval páteřovou rouru se skrytým hřídelem. První automobily 420 Standard (1933 – 1934; čtyřválec SV 995 cm3) a 420 Rapid (1934; SV 1195 cm3) dostaly vpředu široce rozvidlený páteřový rám, svařený ještě z ocelových profilů, zatímco ►►►
ŠKODA AUTO MUZEUM
Třída Václava Klementa 294, 293 01 Mladá Boleslav www.muzeum.skoda-auto.cz; muzeum@skoda-auto.cz
Telefon +420 326 832 038
Otevřeno denně 9:00 – 17:00 h (v prosinci s omezením) Základní vstupné 100 Kč; snížené 50 Kč (do 15/nad 65 let; studenti)
převodovka 3+Z zůstala vpředu. Další do party, typ 418 Popular (1934; SV 903 cm3), měl už centrální rouru s převodovkou vzadu. Tento první model nové koncepce měl výkon 13,2 kW (18 k), hmotnost 650 kg (tudor) a uháněl rychlostí až 80 km/h. Záhy zesílil na 420 Popular, dostal motor SV 995 cm3 (ø 65 x 75 mm) o výkonu 16 kW (22 k)/3000 min1 a vyráběl se v různých karosářských variantách a vylepšovaných verzích, značených coby 906, 907, 908, 916 a 917, v letech 1934 – 1938. Modernizovaný motor 995 cm3 s výkonem 20 kW (27 k), přestavěný na ventilový rozvod OHV, posloužil novému modelu Popular OHV typu 912 (1937 až 1938), zatímco původní SV zůstal pro lidovou verzi Popular 995 typ 937 (1939 – 1946), zvanou Liduška. Vyvrcholením této řady byl Popular 1100 OHV typ 927 (1938 – 1946, od 1939 se zaoblenou přídí), poslední transaxle, který měl známý čtyřválec OHV 1089 cm3 (ø 68 x 75 mm), jenž po válce pokračoval v Tudorech, Spartacích, Feliciích a Octaviích. V typu Popular 1101 vzrostl výkon na 23 kW (42 k) od roku 1940, po válce se modernizovaný automobil proměnil na 1101 Tudor. Paralelně se zrodila větší řada Rapid, která od roku 1935 dostala větší čtyřválec SV 1386 cm3 (ø 70 x 90 mm) coby typ 901 (později 914, až do 1938), kdy výkon
1 Liduška, to bylo populární dívčí jméno pro lidový Popular 995 (1939)
2 První Škoda 420 Popular 995 cm3 v provedení pro provoz na sněhu (1934)
3, 4, 5 Jediný dochovaný Rapid Six, který nechal Ing. Jiří Rechziegel přestavět ze závodního kupé ročníku 1934 na sportovní kabriolet (1936/1939)
6 Klasický roadster Popular 995 cm3 (typ 906) s nouzovým sedadlem v zádi (1936)
vzrostl na 22 kW (31 k)/3500 min1, ale převodovka 3+Z zůstala u motoru. Opět vznikla řada karosářských verzí, jak bylo tehdy běžné a koncepce odděleného rámu to usnadňovala. Nárůst objemu na 1564 cm3 (ø 72 x 96 mm) pro Rapid OHV typ 922 v roce 1938 byl provázen přechodem na ventily v hlavě válců OHV, výkon vzrostl na 31 kW (42 k)/3500 min1 a vůz se loučil posledními jedenadvaceti kusy z let 1945 – 1947.
Nejdostupnějším automobilem bavorské značky je řada 1, jejíž výroba
Základem je opět platforma UKL2 (Untere Klasse 2) s motorem uloženým vpředu napříč. Od třetí generace totiž nejmenší BMW přešel z klasické koncepce na pohon kol předních, či alternativně všech kol xDrive, přičemž současně opustil třídveřovou variantu. Snahou výrobců je obsadit co nejvíce segmentů trhu, zvyšovat produkci a získat nové zákazníky. Průzkumy ukázaly, že mnoho klientů ani nevědělo, že jejich řada 1 má pohon zadních kol, protože většinou šlo o nové zákazníky, kteří si kupovali automobil BMW poprvé. Přechod z podélně uloženého motoru na motor uložený napříč sice eliminoval šestiválcové varianty, ale umožnil lepší využití obestavěného prostoru, jehož nabyvšímu objemu dávají dnes lidé přednost a radost z jízdy pro ně už není v módě. Tu však přesto za volantem řady 1 najdete, podle našich zkušeností (jezdili jsme s typy 120 a M135 xDrive) dokonce v míře vyšší, než u generace předcházející, tedy první s pohonem předních kol. Výrobce vůz označuje za prémiový kompakt, za volantem po přesednutí z jiných je to opravdu znát. A to nejen ve sportovní verzi M135 xDrive, ale i v základní 120 (teprve později přibyla 116). Podvozek má totiž zcela přepracovanou charakteristiku, samozřejmě příplatková verze M Sport je ještě lepší (sériová výbava typu M135 xDrive).
BMW řady 1 čtvrté generace pokračuje na platformě s motorem uloženým vpředu napříč a pohonem předních kol (alternativně xDrive pro dva modely)
► BMW 1 (F70) – PŘEHLED TYPŮ označení vozu motor výkon převodovka, spotřeba WLTP [objem cm3] [kW/k] elektrifikace [l/100 km]
TOM HYAN Čtvrtá generace vyjela loni v říjnu na oslavu dvaceti let existence řady 1. Řada 1 ve výrobním programu nahradila dvě generace Compactů (E36, E46), odvozených z řady 3, ale ještě zachovávala klasickou koncepci. V roce 2004 se přestavila první 1, která vedle třídveřového a pětidveřového hatchbacku E81/E87 nabídla varianty kupé E82 a kabriolet E88, vyráběné v Regensburgu, a od roku 2007 také v Lipsku (třídveřová). Ve druhé generaci F21/F20 od 2011 se kabriolety a kupé oddělily coby řada 2; ve třetí F40 v roce 2019 došlo k revoluční změně koncepce pohonu (už jen pětidveřová karoserie) a nová čtvrtá F70 v tomto trendu pokračuje po více než tří milionech vozů, přičemž produkce byla definitivně přesunuta do Lipska (kapacita 1300 vozů denně, z toho asi 500 řady 1). Východoněmecká továrna byla rozšířena a od roku 2023 vyrábí také spřízněný Mini Countryman vedle BMW řady 1, 2 Gran Coupé a 2 Active Tourer. Z označení zmizelo i, které dnes patří jen elektrickým typům BMW, vždyť u zážehových motorů už dávno není třeba oznamovat vstřikování paliva (injection) místo karburátoru! Verze d (diesel) značení nemění. Zmizely manuální převodovky, které nejsou kompatibilní s dnešními asistenčními systémy, dvouspojková DCT7 od Getragu (Magna) však umožňuje i přímé řazení páčkami pod volantem (pádly). Převodovka DCT7 je nyní i pro verze s pohonem všech
1 Vyzkoušeli jsme BMW 120 se zážehovým tříválcem 1,5 litru, nyní vybaveným elektromotorem soustavy Mild Hybrid v převodovce
2 Zcela nová přístrojová deska horizontálního uspořádání BMW Curved Display (nechybí ani Head-Up Display)
3 Volba režimů jízdy My Modes na centrálním dotykovém displeji
4 Přestože se proporce vozu změnily jen mírně, interiér je větší a zavazadlový prostor objemnější
5 Tlačítko spouštěče a nový volič převodovky jsou na centrální konzole
6 Základní objem zavazadlového prostoru je 300 (Mild Hybrid) až 380 litrů
Všechny automobily BMW řady 1 se vyrábějí ve východoněmeckém Lipsku (dříve též v Regensburgu)
▼ Zážehový tříválec typu B38 prošel modernizací, využívá Millerův pracovní cyklus a dostal soustavu 48 V Mild Hybrid
► TECHNICKÉ ÚDAJE
MOTOR – kapalinou chlazený řadový BMW TwinPower Turbo, přeplňovaný turbodmychadlem, uložený vpředu napříč; DOHC 4V, Valvetronic a Double-VANOS; elektronické dual (přímé i nepřímé) vstřikování paliva, EU6e; a) 120: typ B38, tříválec; 1499 cm3 (ø 82 x 94,6 mm); 11,0:1; 115 kW (156 k)/4700 – 6500 min-1 a 240 N.m/ 1500 – 4400 min-1; soustava 48 V Mild Hybrid, 15 kW (20 k) a 55 N.m; kombinace 125 kW (170 k) a 280 N.m; b) M135i xDrive: typ B48, čtyřválec; 1998 cm3 (ø 82 x 94,6 mm); 9,5:1; 221 kW (300 k)/5750 – 6500 min-1 a 400 N.m/2000 – 4500 min-1. Elektrická výzbroj 12 V, akumulátor 60 A.h vpředu, pro a) navíc soustava 48 V, akumulátor 20 A.h vzadu.
PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – sedmistupňová automatizovaná převodovka DCT s dvojicí spojek v olejové lázni; celkové převody (jiné neuvedeny) pro a) 16,324 – 9,573 – 5,952 – 4,081 – 3,243 – 2,549 – 2,072 – Z 14,663; pro b) 16,991 – 10,588 – 7,076 – 4,910 – 4,001 – 3,273 – 2,522 – Z 16,323; stálé převody rovněž neuvedeny; pro a) pohon předních kol, pro b) pohon všech kol xDrive s elektronickou lamelovou spojkou a samosvorný diferenciál vpředu.
PODVOZEK – bezrámová konstrukce s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu spodní příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu víceprvkové závěsy; odpružení vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči (vzadu nesoustřednými), pro a) na přání a pro b) standardně aktivními, příčné zkrutné stabilizátory; hřebenové řízení s elektrickým posilovačem EPS Servotronic, převod 15,3:1; kotoučové brzdy s vnitřním chlazením, ABS/EBD, DSC/ DTC; standardní pneumatiky 205/55 R 17; pro b) 225/45 R 18 (byly též na testovaném BMW 120).
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2670 mm, rozchod kol P/Z 1561 (b:1562)/1562 mm; d/š/v 4361/1800/1459 mm; přední převis 899 mm; součinitel odporu vzduchu a/b) cx = 0,27/N.A.; objem zavazadlového prostoru a) Mild Hybrid 300/1135 l, b) 380/1200 l; objem palivové nádrže 49 l; pohotovostní hmotnost DIN od 1425/1550 kg, celková 1990/2100 kg; hmotnost brzděného přívěsu 1300 kg/N.A., nebrzděného 750 kg.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce; a/b) – největší rychlost 226/250 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 7,8/4,9 s; spotřeba paliva WLTP od 5,3/7,6 l/100 km; emise CO2 od 121/173 g/km.
VÝROBCE – BMW AG, Werk Leipzig, BMW-Allee 1, 04349 Leipzig, Německo
kol (dříve to byla AT8 od Aisinu). V říjnu 2024 se představily čtyřválce M135 xDrive a vznětové 118d a 120d (všechny dvoulitrové) spolu s tříválcem 1,5 litru o výkonu 115 kW (156 k), resp. až 125 kW (170 k) po započtení podílu soustavy 48 V Mild Hybrid; v následujících dvou měsících přibyly dvoulitrový 123 xDrive i základní tříválec 116d s výkonem 90 kW (122 k), který je nejdostupnějším vozem BMW na českém trhu (od 760 500 Kč včetně DPH). Přehled současných šesti typů je v obvyklé tabulce.
Čtvrtá generace má při shodném rozvoru 2670 mm sportovnější proporce díky optickému rozšíření (užší hlavní světlomety, ledvinky přídě i koncové svítilny jsou umístěny níže), ve skutečnosti je o 42 mm delší, o zanedbatelný milimetr širší a o 25 mm vyšší. Zvětšil se tak objem zavazadlového prostoru (o 20 litrů) a interiéru, v němž chybí známý ovladač iDrive, zatímco na středové konzole je volič převodovky bywire, tlačítko spouštěče motoru i volba jízdních režimů My Modes (Personal/Sport/Efficiency). Horizontálně uspořádaný přístrojový štít zcela nového interiéru, natočený k řidiči (BMW Curved Display), se skládá z virtuálního kokpitu 10,25“ a středového dotykového displeje 10,7“. Využívá nový operační systém BMW 9 s rychlejšími digitálními službami a volbu QuickSelect, klasických tlačítek ubylo, nicméně základní funkce jsou snadno dosažitelné (na rozdíl od některých konkurentů). Vrcholem řady je M135 xDrive se sníženým podvozkem a dodatečnými výztuhami karoserie, specifickým naladěním odpružení adaptivního podvozku, posílenou brzdovou soustavou (destičky M3/M4) a volitelnými doplňky M Technology Package. Bohatá nabídka je k dispozici i pro další verze, podvozek M Sport a vybrané díly M Performance Parts k nim patří. V rámci programu udržitelnosti EfficientDynamics mají některé modely soustavu 48 V Mild Hybrid s elektromotorem/generátorem 15 kW (20 k) zabudovaným v převodovce DCT7. Využívá se rovněž recyklovaných materiálů (potahy Econeer z recyklovaných PET lahví) a zásadně umělé kůže Veganza (pro M Sport Package v kombinaci s Alcantarou), zatímco pravá kůže chybí. Zcela jsme byli spokojeni i s tříválcem BMW 120, jehož běh je o poznání kultivovanější než u prvního z mnichovské konstrukce, jaký jsme kdysi okusili. Vývoj se nezastavil, Stop/Start je samozřejmostí a tři ze šesti motorů (s výjimkou dvou nejslabších a naopak nejvýkonnějšího) mají systém Mild Hybrid. Ceny testovaných verzí BMW 120 začínají od 898 300 Kč, nejvýkonnější M135 xDrive je od 1 358 500 Kč včetně DPH (více a aktuálně na www.bmw.cz). ■
1 2
Korejský SsangYong se
TOM HYAN
1 Korejský specialista na vozy kategorie SUV má více než sedmdesátiletou tradici ve výrobě automobilů (začal autobusy)
2 Korando je nejdéle nabízený model SsangYong by KGM, nyní ve čtvrté generaci po faceliftu
Složitá historie korejského specialisty na vozy kategorie SUV je zapomenuta, ale zůstává Korando ve čtvrté generaci, která prošla v modelovém roce 2024 faceliftem a nadále je v nabídce na českém trhu. Korando je nejdéle používaným modelovým jménem korejských vozů, přestože jeho výrobce několikrát změnil název, aby se v březnu 1988 proměnil na SsangYong Motor Company. Pak už jen procházel turbulentními změnami majitelů, avšak po neúspěšném pokusu o akvizici od Edison Mo
tors (2021) se stal o rok později součástí mladého chaebolu KG Group (založen teprve 2003), jenž v březnu 2023 změnil image automobilky přejmenováním na KG Mobility Corporation. Na přechodnou dobu značka vystupovala coby SsangYong by KGM, ale podle příslušných trhů zahájila postupný přechod na značku KGM. Testovaný Korando v nejvyšší výbavě Premium se samočinnou převodovkou, příplatkovým pohonem všech kol a elegantním paketem Black už nenese nikde označení SsangYong (ale ani KGM kromě štítku výrobce),
na přídi se však skvěl velký nápis Korando. Jak bylo oznámeno 18. března v Praze, SsangYong je mrtev, ať žije KGM! Sedm nabízených modelů přechází pod novou značku. KGM Korando je příjemný vůz segmentu CSUV s předvídatelnými jízdními vlastnostmi (okusili jsme verzi 4x4), který splní všechna normální přání, na nic si nehraje a pokud nepožadujete sportovní výkony, je jeho dynamika v obvyklých mezích pro běžné cestování na krátké i delší vzdálenosti. Pro evropské klienty se dodává výhradně zážehový motor 1.5 Turbo ve výkonové verzi 120 kW (163 k), známý i z jiných modelů (např. novější Torres), a to buď se šestistupňovou manuální anebo šestistupňovou samočinnou převodovkou (ta je japonské konstrukce Aisin AW). Pro jiné trhy nabízí čtvrtá generace Koranda i další čtyřválce, uvedený 1.5 Turbo (G15 DTF) s nižším výkonem 110 kW (149 k), vznětový 1.6 Turbo (D16 DTF) o výkonu 100 kW (136 k) a nepřeplňovaný zážehový 2.0 (G20 DF, pouze s pohonem předních kol) o výkonu 110 kW (149 k). Všechny typy s první dvojicí motorů mají alternativně
pohon všech kol (u nás za příplatek 48 900 Kč) místo standardního pohonu kol předních. Za normálních podmínek jede Korando s pohonem předních kol, elektronická mezinápravová spojka v případě potřeby připojí pohon kol zadních. Otočným ovladačem na středové konzoli lze volit mezinápravový závěr (otočením doleva na 4WD Lock), přičemž při zvýšení rychlosti nad 40 km/h se závěr samočinně rozpojí. Otočením stejného ovladače vpravo se volí režimy jízdy (k dispozici Normal, Sport a Winter). Podobný systém byl už ve voze třetí generace (C200), jaký jsme vyzkoušeli v roce 2011, tehdy ovšem se vznětovým čtyřválcem 2.0 Turbo o výkonu 129 kW (175 k) a šestistupňovou manuální převodovkou. Čtvrté Korando (C300) mělo premiéru na Ženevském autosalonu 2019, jeho tvary tam o rok dříve naznačila studie SsangYong eSIV Concept, která byla pátým elektrickým vozem své značky (2010 KEV1, 2011 KEV2, 2012 eXIV a 2015 Tivoli EVR), jež samozřejmě také v paletě sériových produktů této značky nalezly následníky, k nimž na korejském trhu patří Korando Emotion (od 2022, nyní ►►►
3 Korando je neoblíbenější model značky, která na českém trhu prodala loni celkem 3464 vozů (údaj dovozce Auto Wallis)
4 Přístrojová deska s virtuláním kokpitem 10,25“ a dotykovým displejem 9“
5 Otočný ovladač mezinápravového závěru a volby režimů jízdy
6 Prostornost interiéru splňuje všechny obvyklé nároky
7 Variabilitu zvyšuje dvojitá podlaha zavazadlového prostoru
1 Původní Korando, vycházející z Jeepu, v korejském provozu ještě v roce 1997
2 Zážehový čtyřválec 1.5 Turbo po sejmutí protihlukového krytu
►
Korando EV; EM 140 kW + aku 61,5 kWh pro dojezd WLTP 339 km). Během let vývoj Koranda pokračoval, už v roce 2020 vyjela verze Korando RE:SPEC (C313) a současný facelift z roku 2024 je označen kódem C330. Drobné úpravy designu exteriéru a interiéru, na přání rovněž černý paket Black (testovaný vůz) a na první pohled vůz odliší ploutvička na střeše
MOTOR – kapalinou chlazený zážehový řadový čtyřválec e-XGDi 150T (G15 DTF), přeplňovaný turbodmychadlem s chladičem stlačovaného vzduchu, uložený vpředu napříč; ISG 12 V/1,4 kW; přímé vstřikování benzinu, GPF, EU6e; DOHC 4V (řetěz); litinový blok a hlava válců z hliníkové slitiny; 1497 cm3 (ø 76 x 82,5 mm); 9,5:1; 120 kW (163 k)/5000 – 5500 min-1 a 280 N.m/1500 – 4000 min-1. Náplň chladicí kapaliny 7,0 l a motorového oleje 4,5 l. Akumulátor 12 V/70 A.h.
PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – šestistupňová převodovka, a) manuální (3,538 – 1,913 – 1,152 – 0,829 – 0,689 – 0,587 – Z 3,000) nebo b) samočinná (4,044 – 2,371 – 1,556 – 1,159 – 0,852 – 0,672 – Z 3,193); stálé převody neuvedeny. Pohon všech kol s elektronickou mezinápravovou spojkou.
PODVOZEK – samonosná ocelová konstrukce s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu víceprvkové závěsy Multilink; vinuté pružiny a teleskopické tlumiče, příčné zkrutné stabilizátory; kotoučové brzdy, vpředu s vnitřním chlazením, ABS/EBD/HBA, ESC; hřebenové řízení s elektrickým posilovačem; pneumatiky 225/60 R 17; 225/55 R 18 nebo 235/50 R 19 (testovaný vůz).
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2675 mm, rozchod kol 1590/1622 mm; d/š/v 4450/1870/ 1620 – 1629 mm; světlá výška 182 mm; objem zavazadlového prostoru 551 l; nájezdové úhly P/Z 18,0°/24,5°; přechodový úhel 15,9°; pohotovostní hmotnost (DIN) a/b) 1508/1537 kg; celková 2045/2075 kg; nebrzděný přívěs 500/750 kg, brzděný 1500/1500 kg; objem palivové nádrže 50 l.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce; a/b) – největší rychlost 191/189 km/h; zrychlení neuvedeno; spotřeba paliva WLTP 8,2/8,7 l/100 km; emise CO2 187/199 g/km.
VÝROBCE – KG Mobility Corporation, Pyeongtaek Plant, 455-12 Dongsak-ro, Pyeongtaek-si, Gyeonggi-do, Jižní Korea
1 2
místo prutové antény. Samozřejmě, že byly posíleny asistenční systémy a provedeny úpravy podle předpisů EU. Co nás zaskočilo bylo opravdu důrazné akustické upozorňování nejen na překročení povolené rychlosti, ale i na změnu jejího limitu, snad se to dá vypnout, ale já to v menu nenašel. Je to prý několik kroků a při každém spuštění motoru se to aktivuje znovu. Nevím, jeli to prvek bezpečnosti, řidiče opravdu vyrušuje a moje spolujezdkyně se vyjádřila, že ty čtyři různé akustické signály mohou naopak zvýšit agresivitu. Úprava intenzity na úroveň evropských typů by byla vhodná. Na rozdíl od mnoha jiných konkurentů má Korando nezávislé zavěšení všech kol (McPherson vpředu a Multilink vzadu) i čtyři kotoučové brzdy. Od třetí generace jde o vůz se samonosnou karoserií, zatímco předchozí s rámovou koncepcí vyšly z nástupců licenčního amerického Jeepu CJ, jehož korejskou montáž zahájily Ha DongHwan Motor (od 1964) a Shinjin Automotive (od 1974), jež se sloučily do Keohwa Ltd a pak do DongA Motor, aby přejmenováním vznikl SsangYong. Historie korejských terénních vozů 4x4 má tedy více než šedesátiletou tradici. Pod taktovkou nového majitele KG Group se už připravují další generace. Prototyp Korando KR10 byl vystaven na XIV. Seoul Mobility Show v březnu 2023 a zřejmě bude náhradou plánované modernizace C350. V době testu začínaly ceny Koranda na českém trhu od 519 900 Kč, Premium 4x4 byl za 738 800 Kč včetně DPH (více na www.ssangyong.cz). ■
Nový Duster jsme vyzkoušeli s tříválcem
Patnáct let na trhu, tři generace a 2,5 milionu prodaných vozů, to je Dacia Duster, ve třetí generaci uvedená na posledním Ženevském autosalonu 2024. Duster se stal druhým nejprodávanějším vozem rumunské značky pod francouzskou taktovkou, zatímco nejúspěšnější Sandero je dokonce na čele celoevropských prodejů osobních vozů za rok 2024, když Duster držel deváté místo těsně za Octavií a ještě před Toyotou Yaris! Tyto výsledky jsou jasným důkazem o tom, jaké automobily lidé v Evropě opravdu chtějí. Po dražším Hybridu 140 jsme vyzkoušeli základní model TCe 130 s novým zážehovým tříválcem 1,2 litru ze spolupráce Renault/Nissan,
Nový Duster je vůz třetí generace stejného jména, nyní na nové platformě i pro hybridní verze
► DACIA DUSTER 2025
motor počet převodovka výkon spotřeba WLTP válců [kW/k] [l/100 km] 1.0 ECO-G 100 3 6M LPG 74/100 8,0 (benzin 67/91) (6,5) 1.2 TCe 130 3 6M 96/130 5,5 1.2 TCe 130 4x4
známém coby HR12 VDVh, nyní v provedení Mild Hybrid. Během dlouhých let se Duster stal klasikem, představitelem dostupných vozů SUV a rozšířil se do světa (rovněž pod aliančními značkami Renault a Nissan), byť podle původního plánu značka Dacia rozhodně globální být neměla! První facelift přišel v roce 2013, druhá generace v roce 2017. Filozofie je vcelku prostá, zpřístupnit osobní vozy široké veřejnosti za příznivou cenu, a to nikoli na úkor funkce. Důraz na value for money přinesl obrovské úspěchy, v novodobé historii vyrobila Dacia přes devět milionů osobních vozů, jež představují pragmatickou vizi nejlepšího poměru ceny k užitným vlastnostem.
Nový tříválec 1.2 TCe 130 nemá se čtyřválcovým 1.2 TCe (2012 – 2015, též coby Nissan 1.2 DIG-T) navzdory téměř shodnému objemu nic společného, první byl nejprve nahrazován známým čtyřválcem 1332 cm3 (1.3 TCe) ze spolupráce s Daimlerem, ale v další fázi vsadil Renault právě na hospodárnější tříválec TCe 130, uvedený coby Renault HR12, resp. Nissan HR12VDV. Tato pohonná jednotka nyní míří do většiny osobních vozů Groupe Renault a důkladně jsme ji vyzkoušeli v Dusteru III s pohonem předních kol. Při testu ve smíšených provozních podmínkách (město/volná silnice) jsme při jízdách na kratší vzdálenosti dosáhli průměrné spotřeby 6,6 l/100 km, což je na vůz kategorie SUV s vlastní hmotností 1379 kg (podle DIN) příznivá hodnota. Výkon 96 kW (130 k) je naprosto dostačující pro všechny běžné účely. Nový motor 1199 cm3 využívá Millerova cyklu, soustavy 48 V Mild Hybrid, vysokého stupně komprese 12 a jeho potvrzené rozměry válců jsou ø 75,5 x 89,3 mm, čímž opravujeme chybný údaj z loňského článku o představení Dusteru III. Proti čtyřválci 1.2 TCe, jehož výroba byla záhy ukončena pro problémy se spolehlivostí (a nadměrnou spotřebou oleje), má před sebou jistě větší budoucnost a v rámci skupiny Horse se vyrábí ve španělském Valladolidu. Je základním stavebním kamenem nového programu pro vozy mHEV, HEV a PHEV, zatímco čtyřválcová
verze 1.5 TCe 48 V Mild Hybrid byla zrušena ve prospěch tříválce Nissan 1.5 (MR15 pro Qashqai e-Power), nicméně opět došlo ke změně a nové spalovací motory budou. Jízdní vlastnosti Dusteru se po faceliftech a proměnách generací nepřetržitě vylepšují, ostatně poslední už využívá moderní platformu CMF-B, jakou sdílí s Joggerem a Sanderem. Zlepšila se tuhost celku, ale především vznikla možnost uplatnit hybridní pohony a bezpečnostní prvky GSR 2, což vyžaduje legislativa. Třetí Duster (codename P1310) vyniká výraznějším designem, tvary novinky naznačila studie většího sedmimístného Bigsteru (R1310) z ledna 2021 (concept), která právě nyní přichází na český trh, také z výroby v rumunském Mioveni u Pitesti. Šéfdesigner David Durand říká, že teprve když přišel Luca de Meo na pozici nejvyššího šéfa Groupe Renault, byla Dacia emancipována a dostala svébytný design včetně zdařilé mřížky přídě, nového loga a předních světlometů i koncových svítilen s působivou linkou tvaru Y. V roce 2025 ceny Dusteru na českém trhu začínají od 434 900 Kč včetně DPH (1.0 ECO-G 100 Essential); lze volit výbavy Essential, Expression a Journey až po nejvyšší Extreme. Testovaný Duster TCe 130 Journey je od 545 500 Kč, ve verzi 4x4 od 624 000 Kč (více a aktuálně na www.dacia.cz). ■
POHÁNĚCÍ SOUSTAVA (TCe 130) –kapalinou chlazený zážehový řadový tříválec 1.2 TCe 130 (typ HR12 VDVh) s Millerovým cyklem, přeplňovaný turbodmychadlem VGT, uložený vpředu napříč; DOHC 4V VVT; přímé vstřikování paliva, EU6e; hliníkový blok a hlava válců; 1199 cm3 (ø 75,5 x 89,3 mm); 12,0:1; 96 kW (130 k)/4500 – 5500 min-1 a 230 N.m/2100 – 3500 min-1. Systém 48 V Mild Hybrid. Šestistupňová manuální převodovka, pohon předních kol.
PODVOZEK – (platforma CMF-B), samonosná karoserie s pomocným rámem vpředu; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu vzpěry McPherson, vzadu vlečená ramena spojená torzně poddajnou příčkou; odpružení vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, vpředu příčný zkrutný stabilizátor; kotoučové brzdy ø 280/280 mm, vpředu s vnitřním chlazením; ABS/EBD, ESC; hřebenové řízení s elektrickým posilovačem; pneumatiky 215/70 R 16, 215/65 R 17 nebo 215/60 R 18 (testovaný vůz).
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2657 mm, rozchod kol 1573/1547 mm; d/š/v 4343/1813 (se zrcátky 2069)/1656 mm; objem zavazadlového prostoru (VDA) 517/1696 l; objem palivové nádrže 50 l; pohotovostní (DIN)/celková hmotnost 1379/1800 kg; hmotnost nebrzděného/ brzděného přívěsu 685/1500 kg.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) –největší rychlost 174 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 9,9 s; spotřeba paliva WLTP od 5,5 l/100 km; emise CO2 od 123 g/km.
VÝROBCE – Automobile Dacia, S.A., Groupe Renault, Strada Uzinei Nr.1, Mioveni (Pitesti), 115 400 Arges, Rumunsko
1 Výrazný design nového Dusteru vtiskl vozu větší eleganci a moderní vzhled
2 Hliníkový tříválec 1,2 litru je nyní základem většiny automobilů Groupe Renault
3 Vyzkoušeli jsme Duster TCe 130 v levnější verzi s pohonem pouze předních kol
4, 5 Interiér v provedení Journey; všechny vykazují mírný nárůst vnitřních rozměrů
6, 7 Přístrojová deska je zcela nová, vyniká většími displeji
8 Zavazadlový prostor má základní objem 517 litrů (verze Mild Hybrid)
Volvo EX30 jsme si poprvé prohlédli v Itálii, krátká testovací jízda prozradila více...
TOM HYAN N
1 Volvo EX30 jsme vyzkoušeli v dvoumotorovém provedení Twin Motor Performance
2 Kuriozní palubní deska pouze s centrálním tabletem 12,3 palce
ejmenší automobil Volvo byl odpočátku konstruován výhradně jako elektromobil, a to na platformě Geely Auto SEA2 (Sustainable Experience Architecture), sdílené s neznámými čínským vozy Zeekr X, Lynk&Co 02 (Z20) a reinkarnací Smart #1. Přestože inženýři Volvo Cars tvrdí, že podvozek byl upraven podle švédských zvyklostí, tak nenadchne. S původními švédskými modely Volvo má pramálo společného, vlastně to není automobil na jaký jsme byli zvyklí, ale elektrický commuter s vysokým podílem recyklovaných materiálů, což je v interiéru vidět na první pohled. Šetřilo se, a tak chybí i přístrojová deska, vše je co nejjednodušší, aby bylo možné srazit prodejní cenu.
Ovládání oken a zamykání je na středové konzole, ostatní na dotykovém tabletu 12,3“, vetknutém do středu palubní desky. V jeho horní části se zobrazují provozní údaje (také rychlost jízdy), volí se tam veškeré funkce, a to i otevírání schránky před spolujezdcem (!), či zavazadlového prostoru. Pravda, než najít černé tlačítko rozměrů cca 15 x 10 mm v horní černé liště lemující záď (musí vám někdo poradit), bylo snazší sáhnout do menu, ostatně už jsme si zvykli v Porsche Macan 4. Jenže poslední generace uživatelů má na motorismus jiný názor, vše vysvětluje skutečnost, že 80 procent kupců EX30 jsou lidé, kteří Volvo nikdy dříve neměli. Vůz segmentu BSUV je typován coby pětimístný,
vzadu však nepřekypuje místem, zavazadlový prostor má 314 litrů, po sklopení opěradel 904 litrů. Ve dveřích nenajdete reproduktory, ale až sedm je jich soustředěno do štěrbiny pod čelním sklem (až po Harman Kardon 1040 W). Hezkým prvkem jsou vnitřní kovové kliky dveří minimalistického designu, ostatně jako celý vůz, jenž postrádá čelní masku (diagonální tyč Volvo nahrazuje prolis) a opět vyniká světlomety LED v typickém tvaru tzv. Thorova kladiva. Vpředu je pod kapotou schránka frunk o objemu 7 litrů na drobnosti. Podle výbavy Core, Plus a Ultra jsou různá kola 18, 19 nebo 20 palců. Kromě Core je k dispozici tepelné čerpadlo, zvyšující účinnost a prodlužující dojezd. Standardní jsou pokročilé asistenční systémy ADAS. V modelovém roce 2025 se dodávají čtyři verze EX30, jednomotorová s pohonem zadních kol a výkonem 200 kW (272 k), ve standardní verzi s akumulátorem LFP 51/49 kWh či coby Extended Range s akumulátorem NMC 69/65 kWh, a to pro dojezd WLTP až 339, resp. 476 kW. Dvoumotorová verze Twin Motor Performance má vždy 315 kW (428 k), z toho vzadu 200 kW (272 k) a vpředu 115 kW (156 k), a větší akumulátor; kromě standardního typu (vyzkoušeli jsme ve žluté barvě Moss Yellow) letos přibyla Cross Country (pouze výbava Ultra) v offroadovém stylu s čer
ným lemováním rozšířených blatníků, optickými retušemi, zvýšením světlé výšky o 25 mm a jinými koly (pneu 235/50 R 19). Udávaný dojezd WLTP je 450, resp. 425 km. U všech chybí nastavení stupně rekuperace, lze ji pouze volit zapnutím jednopedálového ovládání na displeji, jinak není a vůz plachtí. Jsou to však čtyři kroky (Settings – Driving – Driving Dynamics – One Pedal Drive), tedy poněkud nepraktické. Vzhledem k charakteristice elektromotorů jsou samozřejmě dynamické parametry lepší než u vozů Volvo se spalovacími motory, na druhé straně elektrický vůz s přeposilovaným řízením velkou radost z jízdy neposkytuje. Teoretické zrychlení na sto za 3,6 sekundy lze málokdy využít. Je to prostě elektrický commuter pro přepravu z bodu A do bodu B, mezi finalisty Car of the Year 2024 mu patřilo až páté místo, zatímco elektrickému Renaultu Scénic ETech porotci přidělili to první. Výrobce hlásí, že jde o Volvo s nejmenší uhlíkovou stopou v celém životním cyklu, což od letošního roku má zlepšit zahájení paralelní výroby v belgickém Ghentu a nikoli import z Číny (konečná montáž v ZAMC Chengdu, pohonné jednotky ze Zhangjiakou Aurobay). Ceny EV30 na českém trhu začínají od 895 000 Kč, dvoumotorového na 1 184 000 Kč (více na www.volvocars.com). ■
POHÁNĚCÍ SOUSTAVA (TWIN MOTOR PERFORMANCE) – dva napříč uložené kapalinou chlazené synchronní elektromotory Volvo/Aurobay s permanentními magnety; celkem 315 kW (428 k) a 543 N.m; z toho vpředu 115 kW (156 k)/5475 – 9536 min‑1 a 200 N.m/112 – 5475 min‑1 a vzadu 200 kW (272 k)/5375 – 9248 min‑1 a 343 N.m/ 116 – 5375 min‑1. Elektronická řídicí jednotka, akumulátory Li Ion NMC (Ni Mn Co) 400 V, 69/65 kWh, uložené pod podlahou mezi nápravami. Spínatelná rekuperace brzdné energie (One Pedal Drive); jednostupňový redukční převod; pohon všech kol.
PODVOZEK – všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu spodní příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu víceprvkové závěsy; pérování vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, příčné zkrutné stabilizátory; hřebenové řízení 15,3:1 s elektrickým posilovačem, 2,8 otáčky na plný rejd; kotoučové brzdy ø 350 x 30/ø 333 x 20 mm, vpředu s vnitřním chlazením, ABS/EBD, ESC; pneumatiky 225/55 R 18, 245/45 R 19 nebo 245/40 R 20.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2650 mm, rozchod kol 1590/1595 mm; d/š/v 4233/1837 (se zrcátky 2032)/1549 mm; přední převis 788 mm; světlá výška 165 mm; objem zavazadlového prostoru (VDA) 318/904 l; pohotovostní/celková hmotnost 1960/2335 kg; hmotnost brzděného přívěsu 1600 kg.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) –největší rychlost 180 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 3,6 s; dojezd 445 – 450 km (WLTP); spotřeba elektrické energie 17,5 – 18,0 kWh/100 km; nabíjení třífázové AC 11 (22) kW za 8,0 (4,0) h, ze zásuvky jednofázové 3,7 kW (16 A) za 23 h; rychlonabíjení DC 50/175 kW (10 – 80 %) za 56/28 min.
VÝROBCE – Volvo Cars v závodě Zhongjia Automobile Manufacturing (Chengdu) Co., Ltd., 368, Seventh East Checheng Road, Economic Development Zone, Chengdu City, Sichuan Province, ČLR
3 Elektrické Volvo EX30 je zcela novým kompaktním vozem na platformě Geely Auto SEA2
4 Zavazadlový prostor má základní objem 318 litrů
5, 6 Sedmilitrová schránka vpředu pod kapotou
7 Minimalistický design v praxi
Ze Španělska hlásí návrat Ebro! Původně výrobce nákladních vozů Motor Ibérica začal licenční stavbou Ford Thames Trader, přidal vlastní typy Ebro s motory Perkins a traktory Ebro (licence Fordson, Masey-Ferguson a Kubota), aby se v roce 1987 definitivně stal pobočkou Nissan Motors (spolupráce od 1979) a vyráběl typy Patrol, Vanette, Cabstar a Atleon. V roce 2021 značka Ebro přešla do majetku EV Motors, když Nissan v Zona Franca v Barceloně produkci ukončil. V listopadu 2024, k sedmdesátinám Ebro, tam začala montáž čínských SUV Chery Tiggo 7 Pro jako Ebro s700 Luxury (čtyřválec 1.6 Turbo).
► Ebro F-275 s užitečnou hmotností 1,0 – 1,7 t a motorem Perkins 4-108
► ► Ebro s700 Luxury, návrat značky v roce 70. výročí
Lynk&Co, uměle vytvořená značka čínské skupiny Geely v roce 2016, se rozhodla v Evropě od 2018 působit pouze formou leasingu, případně nabídnout vozy v půjčovnách (např. ve Španělsku), a to s filozofií, že mladí lidé nechtějí vlastnit nic většího než iPad! Svoje vozy značí čísly, první byl kompaktní 01 (SUV na platformě CMA jako Volvo XC40), zatímco nejnovější 02 (nebo Z20 v Číně) je variantou elektrického Volva EX30 a velký 09 SUV zase klonem druhé generace Volvo XC90. Ke starším patří 03, sedan známý i ze závodních okruhů WTCC, a 05 (SUV Coupé).
Hedin Motor Group zahájí prodej čínských vozů Xpeng na českém trhu prostřednictvím dceřiné firmy Hedin Distribution CEE, s.r.o., z Bratislavy ve druhém čtvrtletí 2025, přičemž první showroomy budou otevřeny v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Ústí nad Labem a Zlíně. Značka Xpeng, vystupující coby high-tech společnost v oblasti inteligentní mobility, vstoupila na evropský trh 2021 v Norsku, nyní prodává zhruba v 15 evropských zemích, k nimž Anders Hedin připojí Českou republiku, Slovensko a Švýcarsko, kromě toho, že je prodejcem v Belgii a Lucembursku. Nabízejí se typy P7 (sedan), G6 a G9 (oba SUV).
1 Lynk&Co 09 alias Volvo XC90 v jiném kabátě (od 2021)
2 Lynk&Co 03, čínsko-švédský sedan, známý i ze závodů (Cyan Racing)
3, 4 Nejnovější Z20 (pro Evropu 02) se vyrábí od loňska coby varianta Volva EX30
Cayenne, záchrana
Porsche, když klienti ztrácejí zájem o ryzí sportovní vozy, je od modelu 2024 modernizován...
Zatímco Cayenne potřeboval k dosažení mety jednoho milionu osmnáct let, legendární 911 se ke stejnému počtu vozů dostala po čtyřiapadesáti! Samozřejmě, je to obraz společnosti, kterou tvoří stále více zpohodlnělých jedinců. Cayenne ale už neodmyslitelně patří do portfolia Porsche od roku 2002 a nikoho netrápí, že od třetí generace (codename E3 9YA či PO536) jde ve všech variantách výhradně o slovenský produkt z Bratislavy, a to včetně Cayenne
Coupé 9YB (byť tam má značka Porsche vlastní objekt číslo 2)... Při uvedení třetí generace se shodným rozvorem byly k dispozici dva šestiválce 3.0 Turbo/250 kW (340 k) pro Cayenne a 2.9 Bi-Turbo/324 kW
Porsche Cayenne třetí generace prošel pro modelový rok 2024 faceliftem a velkou modernizací
► PORSCHE CAYENNE 2025
typ vozu motor převodovka výkon spotřeba WLTP (EV) [kW/k] [l/100 km]
Cayenne 3.0 V6 8A, 4WD 260/353 10,8 – 12,1 E-Hybrid 3.0 V6 PHEV 8A, 4WD 346/470 1,5 – 1,8 S E-Hybrid 3.0 V6 PHEV 8A, 4WD 382/519 1,4 – 1,7
Cayenne S 4.0 V8 8A, 4WD 349/474 12,4 – 13,4 Turbo E-Hybrid 4.0 V8 PHEV 8A, 4WD 441/599 1,7 – 2,0
TOM HYAN (440 k) pro Cayenne S a velký osmiválec 4.0 Bi-Turbo/ 404 kW (550 k) pro Cayenne Turbo, nicméně nabídka se průběžně rozšiřovala, a to zvláště o verze E-Hybrid jak s třílitrem V6 (EA839), tak se čtyřlitrem V8 (EA825). Za polovinou výrobního cyklu (vůz byl uveden 2017) došlo k důsledné přestavbě typové řady, její modernizaci a faceliftu. Základní variantou, pokud nepočítáme třílitrové Cayenne se zvýšeným výkonem na 260 kW (353 k), je od dubna 2023 nový E-Hybrid (PHEV) s kombinovaným výkonem 346 kW (470 k), který jsme okusili. Hybridní verze dostaly elektromotor se zvýšeným výkonem ze 100 na 130 kW, ale také akumulátor Li-Ion s větší kapacitou 25,9 kWh (dříve
Vyzkoušeli jsme základní E-Hybrid s třílitrovým šestiválcem a silnějším elektromotorem
MOTOR (E-Hybrid) – kapalinou chlazený zážehový šestiválec do V/90°, přeplňovaný turbodmychadlem, uložený podélně vpředu; hliníkový blok a hlavy válců; VarioCam Plus DOHC 4V a proměnný zdvih sacích ventilů; elektronické přímé vstřikování, Stop/Start, GPF; EU6EA; 2995 cm3 (ø 84,5 x 89 mm); 11,2:1; 224 kW (304 k)/5400 – 6400 min-1 a 420 N.m/1400 – 4800 min-1; max. 6500 min-1. Synchronní elektromotor s permanentními magnety 130 kW (176 k)/3200 min-1 a 460 N.m/0 – 2690 min-1. Akumulátor Li-Ion 25,9 kWh, 370 V, uložený vzadu, nabíjení AC 11 kW (0 – 100 %) za 2 h 39 min. Kombinace 346 kW (470 k)/5250 – 6250 min-1 a 650 N.m/1000 – 5000 min-1
PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – samočinná osmistupňová převodovka Tiptronic S s měničem momentu a možností přímého řazení (4,71 – 3,14 – 2,11 – 1,67 – 1,29 –1,00 – 0,84 – 0,67 – Z 3,32), stálý převod 3,21. Trvalý aktivní pohon všech kol PTM. PODVOZEK – samonosná konstrukce s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu dvojitá příčná ramena, vzadu víceprvkové závěsy; odpružení vinutými pružinami a aktivními tlumiči; kotoučové brzdy § 390/358 mm s vnitřním chlazením; elektromechanické hřebenové řízení 13,3:1; pneumatiky 255/55 ZR 20 vpředu a 295/45 ZR 20 vzadu.
VÝROBCE – pro Porsche AG vyrábí Volkswagen Slovakia, a.s., Jána Jonáša 1, 843 02 Bratislava, Slovensko 17,9 kWh), takže elektrický dojezd přesahuje sedmdesát kilometrů. Výkony motorů se vesměs zvýšily, nikoli na úkor spotřeby benzinu.
Na první pohled je zřejmý výraznější vzhled vozu, a to jak přídě, tak zádě; hlavně ostřejších linek a méně zaoblených tvarů. Standardní jsou světlomety Matrix LED, které lze za příplatek nahradit sofistikovanými HD Matrix LED s až 32 000 světelnými body v jediném světlometu, jež umožňují regulaci rozložení světla v opravdu velkém spektru. Zadní skupinové svítilny tvoří tenkou horizontální linku po celé šířce vozu. Optimalizací prošly charakteristika odpružení (ocelové vinuté pružiny, či příplatkové vzduchové, aktivní tlumiče), hřebenové řízení a brzdová soustava, vrcholný Turbo E-Hybrid s osmiválcem má aktivní stabilizátory s proměnnou tuhostí. Změny jsou rovněž v interiéru, řešení přístrojové desky (virtuální kokpit 12,6“ a centrální displej 12,3“) včetně nového infotainmentu vychází z elektrického Taycanu. Hovořit o kvalitním zpracování interiéru, dobrém posezu v ergonomických sedadlech, přirozeném ovládání (tlačítko P a volič R-N-D/M jsou hned vpravo vedle volantu) a vyspělé soustavě asistentů jízdy by bylo nošením dříví do lesa. Je jasné, že Cayenne jízdním projevem, dynamikou a bezpečností patří k absolutní světové špičce. Z pěti pohonných jednotek pro Evropu mají tři soustavu PHEV, zatímco zážehový Cayenne S přešel ze šestiválce na osmiválec. Paletu motorů uvádíme v obvyklé tabulce. Všechny modely mají aktivní pohon čtyř kol s mezinápravovou vícelamelovou spojkou a osmistupňovou samočinnou převodovkou Tiptronic S, která umožňuje přímé řazení páčkami pod volantem. Dovozce nabízí modernizovanou generaci Cayenne od 2,538 milionu Kč, testovaný E-Hybrid je od 2,885 milionu Kč včetně DPH (aktuálně viz www.porsche.cz). ■
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2895 mm, rozchod kol 1676/1653 mm, d/š/v 4930/1983 (2194)/1696 mm; součinitel odporu vzduchu cx = 0,35; objem zavazadlového prostoru 627/1563 l; objem palivové nádrže 75 l; pohotovostní/celková hmotnost DIN 2425/3125 kg; brzděný přívěs 3500 kg. PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) –největší rychlost 254 (EV 135) km/h; zrychlení 0 – 100/160 km/h za 4,9/11,3 s; spotřeba paliva WLTP 1,5 – 1,8 l/100 km; emise CO2 33 – 42 g/km; dojezd EV 66 – 74 km.
1 Nová přístrojová deska se středovým displejem 12,3“ vychází z Taycanu 2, 3 Při zachování shodného rozvoru narostla proti E2 délka interiéru o 63 mm
4 Pohonná jednotka má kombinovaný výkon 346 kW (470 k)
5 Ovládání převodovky by-wire vedle volantu
Dovozce M Motors připravil vylepšenou verzi Coltu, kterou označil Performance vzhledem k vyšším
Vdlouhé historii japonské značky Mitsubishi se třemi diamanty ve znaku patřil Colt vždy k nejúspěšnějším modelům (ostatně má 63 let v různých generacích). Nejnovější se v rámci aliance Renault Nissan Mitsubishi vrátil na evropský trh, vlastně jde o faceliftovanou a upravenou verzi Renaultu Clio poslední generace (RJA). Importér M Motors CZ po loňském uvedení Coltu na český trh (v lednu proběhla prezentace v Praze) připravil upravenou verzi Colt Performance pro sportovně založené řidiče. Není to poprvé, kdy M Motors CZ vyvíjí podobnou aktivitu, známé jsou přestavby legendárního Pajera a pickupu L200, které přinášejí nejen více zábavy, ale také atraktivnější vzhled a větší výkon.
TOM HYAN
1 Mitsubishi Colt Performance
má atraktivní polepy karoserie a přídavné aerodynamické prvky
2 Úprava zahrnuje posílený tříválec 1.0 MPI-T na výkon 70 kW (95 k)
▼ Colt Performance dostal osmnáctipalcová litá kola O.Z. Racing
► MITSUBISHI COLT 2025 motor převodovka výkon spotřeba WLTP [kW/k] [l/100
Mitsubishi Colt je jedním z mála normálních automobilů segmentu B, když jej jiní houfně opouštějí (Ford Fiesta, Fiat Punto), přesouvají výrobu na jiné kontinenty (Volkswagen Polo), či jen vytvářejí odlišné stylistické varianty různých značek (Stellantis). Pro Mitsubishi je aliance s Renaultem douškem živé vody, takže jsme se návratu Coltu přece jen dočkali. Nabídku tvoří tři různé pohonné jednotky, a to hospodárný atmosférický litrový tříválec 1.0 MPI (BR10DE) o výkonu 49 kW (67 k), tedy stroj původně ze spolupráce Mitsubishi/Nissan (v Cliu není), základní přeplňovaný tříválec 1.0 MPIT (HR10DET; H4D) zcela jiné konstrukce o výkonu 67 kW (91 k) a konečně čtyřválec 1.6 Hybrid (H4M) o výkonu 105 kW (143 k) jako jediná možnost samočinné převodovky.
3 Colt sedmé generace je výsledkem spolupráce s Renaultem a vyrábí se jen pro evropský trh 4, 5 Přehledná deska s virtuálním kokpitem, v pravém kruhu před řidičem se zobrazuje okamžitý výkon a točivý moment 6 Volba jízdních režimů Multi-Sense (individuální My Sense, Sport a Eco)
Autoři úpravy Colt Performance sáhli po tříválci 1.0 MPIT se šestistupňovou manuální převodovkou, u něhož různými úpravami naladili výkon na 70 kW (95 k) při 5252 min1, ale především točivý moment ze 160 na 222 N.m/2425 min1! Je to opravdu znát, jízda je svižnější, ale hlavně se zlepšily jízdní vlastnosti novou charakteristikou podvozku. Velký podíl na tom mají atraktivní paprsková kola O.Z. Racing z lehké slitiny, obutá do pneumatik Bridgestone rozměrů 205/40 R 18. Připomeňme, že standardní modely se spokojí s patnácti až sedmnáctipalcovými koly. Vizuální zvýraznění vozu atraktivními polepy, odrážející bohaté tradice Mitsubishi v motorsportu (především v soutěžích a dakarských maratonech), stejně jako přídavné aerodynamické prvky, jsou zárukou nepřehlédnutelného vzhledu, ale i vylepšení funkce. Jízda je velmi příjemná a za zmínku stojí výrazný prvek individuality v dnes tak šedivém světě. Mitsubishi působí na našem trhu od roku 1990 (prodali desetitisíce nových automobilů), z toho dvacet let se současným importérem M Motors (AutoBinck) v České republice i na Slovensku. Kromě vozů Colt, Space Star, ASX (facelift) a Eclipse Cross právě uvádějí na trh nový Outlander PHEV 4x4. Dodejme, že aktuální ceny Coltu začínají na 339 760 Kč (Inform 1.0 MPI), s přeplňovaným motorem 1.0 MPIT na 391 960 Kč (výbava Invite). Více a aktuálně najdete na www.mitsubishimotors.cz ■
► KRÁTCE
► Porsche loni prodal celkem 310 778 automobilů (o 3 % méně než v roce 2023), přičemž výrazný je úpadek prodejů čistě elektrického Taycanu (pokles o 49 % na 20 800 vozů), což výrobce stejně jako u Panamery (29 600, tedy méně o 13 %) vysvětluje modernizací obou řad. Tu zaznamenala také klasická 911, ale její prodeje vzrostly o 2 % na 51 000 vozů. Zcela novou generací se stal pouze Macan, jenž se proměnil na elektromobil. Sportovní 718 zaznamenala nárůst na 23 700 (+ 15 %).
► Aston Martin vykázal v roce 2024 ztrátu před zdaněním 255,5 milionu liber, předloni 239,8 milionu, ale letos očekává obrat po obměně výrobního programu (během osmnácti měsíců uvedli Vantage, DB12 a Vanquish, velké SUV DBX707 prošlo modernizací a v polovině 2025 vyjede Valhalla PHEV supercar). Adrian Hallmark, CEO značky, uvedl redukci a zpomalení elektrických modelů, vyvíjí čtyři nové ve spolupráci s Lucid (EM, akumulátory) a Geely (různé díly). V roce 2024 se prodalo 6030 vozů Aston Martin (předloni 6620) a zrodil se český importér.
► Ferrari v loňském roce prodal 13 752 automobilů a dosáhl čistého zisku 1526 milionů eur. Zjevně zapomenuty jsou dávné plány na limit čtyř tisíc vozů ročně, aby byla zachována jejich exkluzivita. Benedetto Vigna, CEO Ferrari, vyhlásil, že v roce 2025 očekávají tak silný růst, že překonají plánované ukazatele na 2026 o rok dříve! Úspěch měly Purosangue, Roma Spider, 296 GTS a Daytona SP3; prodeje řady SF90 XX a 12Cilindri začaly až ve druhém pololetí. Skončily Portofino M, SF90 Stradale, 812 GTS, 812 Competizione a Roma (kupé). Hybridy (šest typů) tvořily 51 % prodejů, ICE 49 % (deset typů). ► Britská AC Cars, založená v roce 1901, po občasných výpadcích stále žije. Na zakázku vyrábí AC Cobra GT po modernizaci jako kupé a roadster (5.0 V8 SC, 2.0 Turbo) a Continuation Ace Classic (2.0 Turbo, BEV). Silná poptávka přispěla v únoru ke kontraktu o spolupráci se švédskou T-engineering z Trollhättanu, vývojovou společností na základě dědictví Saabu, která bude pomáhat podobně jako němečtí partneři. Během let se Cobry vyráběly nejen ve Velké Británii, ale i v Německu a na Maltě. ► Příští Alpine A110 bude čistě elektrická, vyjede v roce 2026 na originální platformě APP (Alpine Performance Platform) s akumulátory vpředu i vzadu (celkem 77 kWh) a dvojicí trakčních elektromotorů Whylot Flux Axial vzadu (celkem 353 kW).
1 Prezentace Tayronu
na Samotě Pierre nedaleko letiště Podhořany
2 Volkswagen Tayron R-Line s motorem
2.0 TDI/142 kW (193 k)
3 Audi Q5 třetí generace (80A)
4 Cupra Tavascan z čínské produkce (VW Anhui v Hefei)
Pan Jan Hurt, generální ředitel Porsche ČR, spolu se svými spolupracovníky zhodnotil v Praze uplynulý rok 2024 také pro značky Audi, Cupra a Seat. Prémiových vozů Audi se loni u nás prodalo 4001, dovozce si hodně slibuje od nových generací A5, Q5 a A7 na platformě PPC, přičemž nová A7 letos vyjede jako limuzína Sportback, kombi Avant a Allroad. Vedení importu Cupra/Seat se ujal Tomáš Navrátil, v souladu s celosvětovým trendem dostala přednost značka Cupra, zatímco Seat zůstává v jejím stínu bez nových typů (loni prodej 1582 vozů, kdežto Cupra 2138). Nové Tavascan, Terramar, Raval, Formentor a Born jsou typické pro Cupru; Ateca a Leon včetně Leon ST se změnily na Cupru a Seatu zbyly Ibiza, Arona, Tarraco a rovněž Ateca i Leon/Leon ST.
Nový Volkswagen Tayron se představil českým novinářům v Podhořanech u Ronova. Nástupce Tiguanu Allspace se stal samostatnou typovou řadou s novým jménem, i když nadále vychází z bestselleru Tiguan (nyní třetí generace), ale kromě větších rozměrů dostal svébytné řešení přídě a řadu technických inovací (například akustická okna s lepší hlukovou ochranou a dvouventilové tlumiče odpružení DCC Pro). K dispozici jsou modely 2.0 TSI 150 a 199 kW, 2.0 TDI 110 a 142 kW, eTSI (1.5 TSI mHEV 1.5, 110 kW) a eHybrid (1.5 TSI PHEV, 150/200 kW), manuální převodovky už nejsou (pouze DSG7, pro PHEV DSG6). Verze 4Motion mají hmotnost přívěsu až 2,5 tuny. V interiéru zaujme přístrojová deska s displeji 10,25 + 12,9 (na přání 15) palců, či dekory z pravého dřeva. Ceny od 999 000 Kč.
◄ Vedení importéra Porsche ČR; zleva Tomáš Navrátil (Cupra), Jan Hurt (generální ředitel), Mirka Cimrová (VW užitkové), Jakub Šebesta (VW) a Marcel Archleb (Audi)
KGM Actyon je nejnovější produkt korejského specialisty
SsangYong oznámil přejmenování na KGM (KG Mobility) také v České republice (od 18. března) u příležitosti uvedení nového typu Actyon (action + young) v pražské Hauch Gallery. Korejský specialista na SUV vznikl v lednu 1954 coby Ha Dong-Hwan Motor na výrobu autobusů, terénní vozy přidal koncem šedesátých let a od roku 1988 působil jako SsangYong, byť mnohokrát změnil majitele (od 2022 nově KG Group). Obnovený dovoz zahájila skupina Auto Wallis v roce 2019 (dosud přes jedenáct tisíc vozů), nyní pokračuje s KGM, má sedm modelů SUV a třináct dealerů.
Nejnovější KGM Actyon 1.5T je s bohatou výbavou už od 949 900 Kč. Nabídku rozšíří hybridní verze (Torres, Actyon) a nové elektromobily. KGM podepsal 19. října 2024 v čínském Wuhu dohodu o technické spolupráci s Chery Automobile. KGM se vyrábějí v korejském Pyeangtaeku.
Odhalení Outlanderu v prostorách La Fabrika v Praze 7
Nový Mitsubishi Outlander PHEV byl uveden na český trh. Jde o čtvrtou generaci Outlanderu (první od 2001, Plug-In Hybrid od 2013) s větším výkonem a bohatší výbavou za ceny od 1 287 950 Kč. Vůz jezdí v režimu EV/sériový HEV/paralelní HEV, má kombinovaný výkon 225 kW (306 k); zážehový motor je čtyřválec 2,4 litru (typ 4B12), jenž pohání kola nebo generátor; nové elektromotory jsou 85 kW vpředu a 100 kW vzadu. Systém nabízí sedm jízdních režimů S-AWD (tři podle stylu jízdy, čtyři podle terénu). Lahůdkou je audiosoustava Dynamic Sound Yamaha Premium, nechybí dva velkoplošné displeje (po 12,3“) a HUD, osm airbagů, tepelné čerpadlo, možnost externího napájení V2H, řada asistentů jízdy ADAS, či třízónová klimatizace. Outlandery se vyrábějí v japonském Okazaki (Aichi).
Suzuki eVitara je příspěvkem japonské značky k elektrifikaci dopravy. Na český trh vstoupí koncem roku, ale už jsme si ji prohlédli v Praze i na Bruselském autosalonu (tam byl též sesterský model Toyota Urban Cruiser). Vychází ze studie Suzuki eVX (Auto Expo India 2023) a vyrábí se v indickém Ahmedabadu (Gujárat) na platformě Heartect-e s pohonem předních (106/128 kW, aku 49/61 kWh) nebo všech kol (135 kW; 61 kWh). Kompaktní B-SUV má rozvor náprav 2700 mm, vnější rozměry 4275 x 1800 x 1635 mm a hmotnost od 1627 kg. Akumulátory dodává FinDreams (dříve zvaný BYD Lithium Battery), dojezd bude upřesněn po homologaci.
Suzuki eVitara při březnové premiéře v Praze
Subaru Forester přijíždí v šesté generaci na český trh! Jeden z nejúspěšnějších typů značky (přes pět milionů) se v Evropě prodává s menším motorem boxer 2,0 litru/100 kW (136 k), samočinnou převodovkou Lineartronic a symetrickým pohonem všech kol AWD (základní rozdělení točivého momentu se změnilo z P/Z 50/50 % na 60/40 %). Má modernizovaný vzhled a účinnější aerodynamiku, zůstává samozřejmě na Subaru Global Platform, ale přináší řadu zlepšení v detailech. Celkové rozměry se příliš nezměnily, je o 30 mm delší a o 18 mm širší. Nadále se vyrábí v japonské Gunmě. Akční ceny začínají od 985 000 Kč.
1 Hybridní kolo pro novou Dacii Duster
2 Sada s dojezdovým kolem
3 Ing. Libor Raidl, šéf ALCAR Bohemia, představuje novinky
Nový Subaru Forester se představil v Bělé pod Bezdězem
Na stánku DR Automobiles v Bruselu jsme byli překvapeni sdělením, že tato malá italská značka působí také u nás. O co jde? Massimo Di Risio založil montáž a dovoz čínských vozů od Chery jako DR Motor Co. v roce 2006, postupně přidával další modely i na základě jiných čínských výrobců (Chery/Riich, BAIC/Beijing, JAC, Dongfeng/Forthing, Jetour, Sehol a Kaiyi), aby vytvořil značky DR, EVO, Sportequipe, Tiger a ICH-X (dříve ICKX, změna po protestu závodníka Jacky Ickxe). Jak jsme objevili, tak českým importérem se stal Agrotec Group v Hustopečích.
DR 5.0 (1.5 CVT) alias Chery Tiggo 5x na Bruselském autosalonu 2025
Společnost ALCAR Bohemia uvedla novinky pro letní sezonu 2025. Řadu litých kol rozšířila nová designu Dotz Sonoma 19 až 20 palců, AEZ Toronto 18 až 20 palců (i pro těžké SUV s nosností kola po 910 kg) a Dezent KG (výhradně pro vozy Mercedes-Benz). Ing. Libor Raidl, generální ředitel společnosti, uvedl také další typy z tradiční palety širokého sortimentu kol litých, ocelových i hybridních (s laserovým svařením disku a ráfku po obvodu) především značek AEZ, Dezent, Dotz a Alcar Stahlrad. Mezi hybridními koly (už deset designů) je novinka Alcar ze švýcarské výroby pro vozy Dacia Duster III. Velké oblibě se těší dojezdové sady, tedy užitečná věc, když automobilky přestaly náhradní kola dodávat v základní výbavě.
◄ ICH-X K2, vlastně pokračování licenčního Jeepu od Beijingu (nyní vlastní BJ40 Gen I)
TOM HYAN, Praha-Pankrác (CZ) Z
Nová éra úpadku automobilového průmyslu v Evropě znamená nástup hráčů z daleké ciziny...
atímco na čínské elektromobily byla uvalena evropská cla, dochází tak trochu ke změně strategie a Číňané cítí šanci také se spalovacími motory. Downsizing a omezení emisních limitů jim nahrává, společnost Chery Automobile na úvodní show v pražském Cubexu představila hlavně vozy se zážehovými motory Omoda 5 ICE a Jaecoo J7 ICE, zatímco jediný Omoda 5 EV byl až vzadu v sále a Jaecoo J7 EV zcela chyběl. A co je vlastně Chery Automobile? Čínský státní podnik, který zahájil výrobu osobních vozů v prosinci 1999, tedy dva roky po založení, 2001 exportoval první (do Sýrie), 2006 zahájil montáž SKD na Ukrajině (AvtoZAZ) a 2007 v Itálii (DR Motor), 2008 přidal výrobu v Egyptě, 2010 v Sýrii, 2011 ve Venezuele a 2014 v Brazílii. Pronikl na více než 80 trhů a v roce 2008 poprvé zvolil multibrandovou strategii pro různé trhy. Tak se zrodily značky Riich, Rely a Karry, ale také nejnovější Exeed (2017), Jetour (2018), Omoda (2002) a Jaecoo (2023).
1 Steve Eum, viceprezident designu Chery International, představuje vozy v Praze
2 David Shen, viceprezident evropského marketingu Chery International
3 Čistě elektrická Omoda 5 EV (dříve Omoda E5)
4, 5 Omoda 5 se zážehovým čtyřválcem 1.6 TGDI
6, 7 Jaecoo J7 se od crossoveru Omoda 5 liší drsnějším vzhledem SUV
Společnost Grand Automotive East s kanceláří v Praze 4, součást izraelského holdingu Taavura, koncem března uvedla na český trh první modely Omoda 5 a Jaecoo J7, které bude následovat čistě elektrická Omoda 5 EV z výroby v Barceloně (eliminace cel). Všechny vozy na základě spřízněné platformy Chery budou mít pro Evropu ještě sourozence Omoda 7 a Jaecoo J5. Základem zážehových verzí jsou čtyřválce 1.5 Turbo PHEV a 1.6 Turbo, druhý alternativně s pohonem všech kol, zatímco EV má přední pohon a synchronní elektromotor 150 kW (204 k). Přestože jsou vozy obou značek určeny výhradně na export mimo Čínu, odbyt za první plný rok překročil 160 tisíc a Shawn Xu, globální CEO Omoda & Jaecoo, je označil za nejrychleji rostoucí automobilovou značku. Při uvedení na český trh v pražském Cubex Centru se hovořilo o zájmu o 500 vozidel, který podpořily úvodní akční slevy (předobjednávky od 498 400 Kč se slevou 30 procent za Omodu 5 ICE), následné slevy 10 % a rovněž vylosování majitele nové Omody 5 na úvodní show. V České republice podle vyhlášení dovozce bude 29 dealerů (mezi nimi Srba Servis a Brnocar). ■
roku 2023 se opět velká výstava motocyklů střídá v Praze a Brně, když přežila covidovou pauzu, aby se vrátila v plné síle...
Naše největší výstava motocyklů od 6. do 9. března 2025 v PVA Expo Praha v Letňanech byla opět přehlídkou stovek nových strojů na dvou, třech i čtyřech kolech, ale nabídla také široké portfolio příslušenství a kolekci motorkářské módy. Prakticky nechyběla žádná z významných značek (pouze Ducati jsme neviděli), samozřejmě potěšila i rozsáhlá expozice domácí Jawy. Součástí bylo znovu vyhlášení ankety Motocykl roku, hlavní cenu 2025 za absolutní vítězství opět převzali zástupci BMW za novinku R 1300 GS Adventure, která překonala šedesát dalších strojů. K šesti vítězům kategorií patří Honda Forza 750 (skútry), BMW R 1300 GS Adventure (endura včetně cestovních), HarleyDavidson Street Bob (klasik včetně chopperů a cruiserů), Honda CB1000 Hornet SP (naked bikes), HarleyDavidson Street Glide Ultra (cestovní silniční) a BMW M 1000 RR (sportovní silniční). Šestici nejlepších vybrala odborná porota, mezi jejími členy nechyběli Josef Šiler alias Pepa Sršeň, cestovatel Jaroslav Šíma, Jakub Rejlek (Faster/AutoMotoSvět), Gabriela Pospíšilová (Motoforum.cz), Jan Rameš, Filip Tichý, Dominik Valášek (všichni Motorkáři.cz), Jan Karásek, Jan Somerauer, Karel Táborský (všichni Motohouse) i další, a to ve spolupráci s volbou veřejnosti.
TOM HYAN a JIŘÍ MARŠÍČEK, Praha-Letňany (CZ)
1 Jawa 350 CL Pérák z indické produkce, jednoválec 334 cm3 (ø 81 x 65 mm) o výkonu
25 kW (31 k)/7500 min‑1 se šestistupňovou převodovkou
2 Oceněný Harley Davidson Street Bob s dvouválcem
Milwaukee Eight 117 CI (1923 cm3) a šestistupňovou převodovkou Cruise Drive
3 Jawa 400 Geeny, kapalinou chlazený dvouválec 401 cm3
(ø 68 x 55,2 mm) o výkonu
31,5 kW (43 k)/9500 min‑1 se šestistupňovou převodovkou
Výstava to byla na úrovni jak širokým záběrem, tak velikostí expozic. Výčet novinek se samozřejmě vymyká rozsahu našeho článku, ale pohled do sousedního depa je tak trochu tradicí, započatou v časopise Automobil, který coby původně časopis Průmyslu automobilů, motocyklů, traktorů a příslušenství, později Federálního ministerstva všeobecného strojírenství, informoval o všech novinkách v oblasti pozemních motorových vozidel. Neuvěřitelný rozmach dopravní techniky tuto praxi dále neumožňuje, vznikly však specializované časopisy. Je to milá vzpomínka, vždyť se autor TH (Tom Hyan) prosadil v časopise Automobil právě popisy motocyklů, aby našel skulinu, jak do periodika proniknout. Tehdejší šéfredaktor Milan Jozíf byl totiž vášnivým motocyklistou, a tak se to snadno podařilo (od 1978 články Laverda 1000, Morini 350, MV Agusta 900, Indian se vrací, Kawasaki 900, Honda 1000 Gold Wing, Voschod 250, Suzuki GT380 Sebring, Honda CB400F, Dněpr 650, Yamaha YZC 125, Moto Guzzi 2V, Suzuki RG500/4, Cotton 250 a další nakonec umožnily průlom mezi autory článků o automobilech, což bylo původním záměrem). Čas od času se k motocyklové technice i historii vracíme rovněž v TH auto, nicméně žádné TH moto nepřipravujeme. Nabízíme výseč fotografií z výstavy Motocykl Praha 2025, která nás coby příznivce spalovacích motorů opět potěšila.
Brough Superior Pendine Sand Racer, dvouválec do V/88° o objemu 997 cm3 (ø 94 x 71,8 mm) a výkonu 75 kW (102 k)/9600 min‑1
4 VMoto Super Soco TS Street Hunter Pro (EM 5,2 kW, do 90 km/h a až 90 km), nová cesta k elekromobilitě
5 Benelli Tornado 550, dvouválec 554 cm3 (ø 70,5 x 71 mm) o výkonu 41 kW (56 k), novinka italské značky, součásti QianJiang Motorcycles od roku 2005
6 Španělské stroje GasGas do terénu na společném stánku výrobků KTM Group (GasGas, KTM, Husqvarna, MV Agusta)
7 Praga ZS 800, návrat české legendy podle vzoru BD 500, nyní jen pro milionáře (za 2,6 milionu Kč s dvouválcem Kawasaki W800)
8 MV Agusta Dragster 800 RR, tříválec 798 cm3 o výkonu až 103 kW (140 k)/13 100 min‑1
Samozřejmě, i ve světě motocyklů dochází k výrazným změnám. I tam se zpřísňují emisní limity (od 1. ledna 2025 pro nové stroje povinnost plnit EU5+ místo EU5, tedy s novou metodikou měření v reálných podmínkách), jež dále komplikují uvádění nových modelů se spalovacími motory, přičemž dopady zpřísněné normy na ekologii jsou diskutabilní, na trh však značné (vyřazení některých typů z evropských prodejů, nutné modelové obměny, urychlený výprodej typů podle EU5 do konce 2024). Přichází také elektromobilita, ►►►
avšak především od méně známých nových značek (čínských); legendární výrobci se do elektrických motocyklů příliš nehrnou (HarleyDavidson LiveWire už neuvidíte, výroba byla od mateřské značky oddělena před třemi lety coby samostatná LiveWire). Nejslavnější motocyklovou značkou je pravděpodobně americký HarleyDavidson (od roku 1903 nepřetržitě) a to tak známou, že nyní zachovává slavné logo bez nápisu, podobně jako Chevrolet bowtie logo (motýlka),
1, 2 Peter Knobloch, podnikatel z Turnova, obnovil Böhmerland 21, a to jak s kompresorovým jednoválcem
600 cm3/35 kW (48 k), tak s elektropohonem
3 Japonská legenda
Suzuki GSX R 1300 Hayabusa
s řadovým čtyřválcem 1340 cm3 o výkonu 140 kW (190 k)/9700 min‑1
4 Americká legenda
Indian 101 Scout s dvouválcem 1250 cm3 o výkonu 82 kW (111 k)
z něhož byl nápis vypuštěn v roce 2000. Vyvrcholením vývoje legendárních vidlicových dvouválců je nejnovější kapalinou chlazený Revolution Max (975 nebo 1250 cm3, V2/60° DOHC 4V, VVT pro sání i výfuk), uvedený ve větší verzi 1250 cm3 (ø 105 x 72 mm) v roce 2021 na modelu Pan America, který nabízí výkon 112 kW (152 k)/8750 min1. Klasiku představuje dvouválec MilwaukeeEight (osm ventilů, ale devátá generace Big Twin), podle typu motocyklu chlazený vzduchem a hlav válců olejem, či chladicí kapalinou (TwinCooled), uvedený v modelovém roce 2017 v objemových verzích 107/114 CID (1750/1870 cm3) s klasickým rozevřením válců V2/45° (OHV 4V), k nimž přibyly později 117/121 CID (1923/1977 cm3). Vačkové hřídele (u MilwaukeeEight jediná místo dvou Twin Cam OHV 1998 až 2017, tedy stejně jako single cam v letech 1936 až 1999) jsou vždy poháněny řetězy, motory mají dvě zapalovací svíčky na válec (DualSpark). Vedoucím vývoje obou zcela nových motorů je Alexander Bozmoski, který u společnosti působil 39 let (od 1982 Systems Group Manager, od 2012 šéfinženýr vývoje nových produktů a vývoje pohonných
5 BMW R 1300 GS Adventure, dvouválec boxer o výkonu 107 kW (145 k)/7750 min‑1 v nové generaci
6 Harley Davidson CVO Road Glide ST s dvouválcem
Milwaukee Eight 121 CI (1977 cm3) o výkonu 93 kW (126 k)
7 Harley Davidson Pan America 1250 ST s novým logem na nádrži a motorem Revolution Max o výkonu 112 kW (152 k)/8750 min‑1
8 QJ Motor SRK 800 RR, nový čtyřválec z Číny
jednotek, od května 2021 na odpočinku). Jeho řada čtrnácti modelů Touring s motory MilwaukeeEight získala společné ocenění Best Bike of the Year. K americkým legendám patří také Indian, který je ještě starší (od 1901), ale jeho výroba byla obnovena po dlouhých letech nečinnosti a po řadě neúspěšných pokusů. Tradičně jde rovněž o velkoobjemové vidlicové dvouválce, nyní také v provedení s chlazením kapalinou, přičemž znovuzrozená značka působí na českém trhu přes deset let. Modelové řady nesou jména Scout, Chief, FTR, Chieftain, Challenger, Pursuit a Roadmaster. Podobně se vrátily slavné britské BSA a Royal Enfield zásluhou indického kapitálu, od roku 1990 je tady opět nový Triumph, tedy návrat britské značky, kuriozně založené dvěma německými průkopníky v Coventry, kterou po turbulentní historii, mnoha proměnách a definitivním bankrotu vzkřísil John Bloor v Hinckley. Číňané stupňují útok na evropský trh nejen s kuriozními automobily, ale rovněž s motocykly. Příkladem je úspěšná CF Moto (Zhejiang ChungFeng Power Company), která drží druhé místo v prodejích na českém trhu 2024 za Hondou a před Yamahou, ale také se svými čtyřkolkami vede tabulku prodejů kategorie traktorů, kde výrobce těch klasických John Deere je až čtvrtý. Další je QJ Motor (QianJiang), založená jako Wenling Motorcycle Factory už v roce 1985, privatizovaná 1999, která už v roce 2005 převzala italskou legendu Benelli a dnes nabízí motocykly QJ Motor, Keeway, Benelli a Morbidelli, když koupili také firmu MBP (Moto Bologna Passione), jež obnovila Morbidelli po čtyřiceti letech. Pokud jde o italské značky, tak můžeme znovu vidět SWM pod taktovkou Shineray (vyrábí rovněž naše Jawy), či Fantic včetně slavného modelu Caballero. ■
Zatímco Porsche neměly šťastný vstup do mistrovství světa, tak v zámořské
Ve slavné dvanáctihodinovce v Sebringu (jela se už po třiasedmdesáté) opět padaly rekordy, Nick Tandy k triumfům ve čtyřech nejslavnějších čtyřiadvacetihodinovkám přidal také
Twelve Hours of Sebring! Stejně jako v Daytoně závod ovládla trojice Nick Tandy, Felipe Nasr a Laurens Vanthoor, tentokrát však vozům Porsche Penske Motorsport patřilo i druhé místo (Matt Campbell, Mathieu Jaminet a Kevin Estre). Britský závodník Tandy se stal desátým jezdcem, který zvítězil ve 24 h Daytony, 24 h Le Mans a 12 h Sebringu! Před ním to byli AJ Foyt, Hans Herrmann, Jackie Oliver, Hurley Haywood, Al Holbert, Andy Wallace, Mauro Baldi, Marco Werner a Timo Bernhard. Podobné mety dosáhli Phil Hill, Dan Gurney a Jacky Ickx s tím rozdílem, že jejich daytonské triumfy byly v závodech kratších než 24 hodin... Ke dvojici týmů BMW M Hybrid V8 a Porsche Penske Motorsport, jež startují jak v IMSA, tak ve WEC, poprvé
TOM HYAN
1 Dries Vanthoor (BMW č.24) po startu vede před Tomem Blomqvistem (Acura č.60), dvojicí Porsche č.6 (Mathieu Jaminet) a č.7 (Felipe Nasr) a dalšími
2 Druhý Porsche 963 od Penske Motorsport pečetil triumf druhým místem
3 Šesté místo pro Porsche 963 týmu JDC Miller Motorsports
přibyl Aston Martin Thor Team s novou Valkyrií, která dojela devátá (Alex Riberas, Ross Gunn a Roman de Angelis). Lamborghini SC63, jenž bohužel opustil WEC, protože tovární tým nemá na dva vozy, což je podmínkou účasti, tentokrát na rozdíl od Daytony vydržel déle, ale stejně nedokončil (Bortolotti/Grosjean/Kvyat). U BMW se slavilo 50 let od vítězství v ročníku 1975, kdy vůz BMW 3.0 CSL řídili Brian Redman, Allan Moffat, Sam Posey a HansJoachim Stuck, tým BMW Motorsport tehdy vedl Jochen Neerpasch (jinak vítěz 24 h Daytony 1968 na Porsche 908). Oslavy se zúčastnili Brian Redman, Brit nyní žijící v USA (9. března oslavil 88 let, mj. na třílitrovém BMW vyhrál také 24 h Daytony 1976), a Němec Jochen Neerpasch z Krefeldu, jen o málo mladší (23. března mu bylo 86 let). Vozy BMW nasazuje do závodů IMSA tým Bobbyho Rahala (RLL), zatímco ve WEC nové M Hybridy V8 jedou pod taktovkou Teamu WRT (šéf Vincent Vosse).
Dries Vanthoor (BMW M Hybrid V8) stejně jako v Daytoně zajel pole position pro bavorskou značku, ale opět se jim nepodařilo zvítězit. Nejrychlejší vůz číslo 24, na němž se s Vanthoorem střídali Philipp Eng a Kevin Magnussen (propuštěný z formule 1), o šanci přišel po nezaviněné kolizi, kdy přes hodinu opravovali v depu. Druhý BMW M Hybrid V8 číslo 25 (Sheldon van der Linde, Marco Wittmann a Robin Frijns) se z desáté pozice na startu probil na páté místo v cíli. Specialitou IMSA jsou automobily Acura (značka luxusní divize Hondy pro americký trh), účast se však zúžila na sestavu Meyer Shank Racing w/CurbAgajanian, když se Wayne Taylor Racing rozešel s Michaelem Andrettim (odstoupil) a vrátil se ke Cadillacu. V Daytoně byla Acura ARX06 druhá, v Sebringu třetí a desátá. Nedařilo se ani Cadillacu, vůz týmu Whelen byl čtvrtý, ale oba VSeries.R od Wayne Taylor Racing až sedmý a osmnáctý. Další místa v první desítce vyplnily vozy Porsche 963. Na rozdíl od WEC zůstala v mistrovství IMSA zachována třída LMP2 (monopolizovaná vozy Oreca 07 Gibson) a GT3 tam nesou označení GTD (resp. GTD Pro). Po diskvalifikaci týmu Tower Motorsports z prvního místa v Daytoně se tentokrát Sébastien Bourdais dočkal úspěchu, byť jen druhého místa s Johnem Faranem a Sebastianem Alvarezem. Svoje první vítězství LMP2 v IMSA si odnesl polský tým Inter Europol Competition (sponzorem je největší polská pekárna Inter Europol), který po roční spolupráci s PR1 Mathiasen Motorsports založil vlastní pobočku v USA. V kokpitu nebyl Polák Kuba Śmiechowski (soustřeďuje se na ELMS a 24 h Le Mans), ale střídala se tam vítězná trojice Tom Dillmann (bývalý formulový jezdec z Francie), Bijoy Garg (Ame
► IMSA 12 H SEBRING 2025
1. Tandy/Nasr/L.Vanthoor 353 kol (12:01:23,265) Penske/Porsche 963
2. Estre/Cambpell/Jaminet o 2,239 s zpět Penske/Porsche 963
3. Van der Zande/Yelloly/Palou o 5,017 s zpět MSR/Acura ARX-06
4. Aitken/Bamber/Vesti o 12,661 s zpět Whelen/Cadillac V-Series.R
5. Wittmann/S.Van der Linde/Frijns o 19,257 s zpět BMW M Hybrid V8
6. Jani/Vautier/Pino o 1:02,670 zpět JDC Miller/Porsche 963
7. Stevens/Albuquerque/R.Taylor 352 kol WTR/Cadillac V-Series.R
8. Bruni/N.Müller/Van der Helm 352 kol JDC Miller/Porsche 963
4 Vítězný Porsche 963
týmu Porsche Penske Motorsport
5 Sebring se jede na letišti, na snímku
Porsche 911 GT3 R týmu Iron Dames (Michelle Gatting, Sarah Bovy a Rahel Frey)
6 BMW M Hybrid V8 (Wittmann/ van der Linde/Frijns) dosáhl jen na páté místo
7 Brian Redman a Jochen Neerpasch oslavili 50 let od triumfu
BMW 3.0 CSL
8 Osmdesátníci Neerpasch a Redman u nového
BMW M Hybrid V8 týmu RLL (Bobby Rahal)
ričan indického původu) a Jeremy Clarke (Američan z Ferrari Challenge). Vítěze z Daytony zdržela kolize v závěru závodu (Goldburg/Di Resta/Lindh osmí v LMP2). Početná konkurence ve třídě Gran Turismo znamenala boj o přední místa mezi vozy Porsche 911 GT3 R (992), BMW M4 GT3 Evo, Ferrari 296 GT3, Ford Mustang GT3 a Chevrolet Corvette Z06 GT3.R, kterým ostatní (Aston Martin, MercedesAMG, Lexus RC F, Lamborghini) prostě nestačily. Vítězství si připsal tým AO Racing s vozem Porsche a posádkou Alessio Picariello, Klaus Bachler a Laurin Heinrich. Technické problémy zapříčinily neúspěch jinak rychlých vozů Corvette Z06 GT3.R, nyní nasazených s tradičními čísly 3 a 4 jako Corvette Racing by Pratt Miller Motorsports, když přímá podpora General Motors skončila. Za vítězem dojely dva nové BMW M4 GT3 Evo a nejrychlejší Ferrari 296 GT3 (DragonSpeed trojice Costa/ Rigon/Altoè), když mladý Lorenzo Patrese (syn Riccarda) s Giorgio Sernagiottem a Antonio Fuocem odpadli. V americkém mezinárodním mistrovství IMSA WeatherTech SportsCar Championship po Daytoně a Sebringu následují menší závody, než sezonu v říjnu zakončí Petit Le Mans na okruhu Road Atlanta v Braseltonu (Georgia). Loňské finále na 10 hodin tam vyhrála trojice Sébastien Bourdais, Renger van der Zande a Scott Dixon pro Cadillac Racing, ale mistrovský titul 2024 pečetili Felipe Nasr/ Dane Cameron (2982 bodů) před týmovými kolegy Jaminet/Tandy (2869) z Porsche Penske Motorsport; třetí příčka patřila dvojici Bourdais/van der Zande (2864) na voze Cadillac VSeries.R. Šestatřicetiletý Kaliforňan Dane Cameron po třetím titulu IMSA (2016, 2019 a 2024) závody opustil, naopak se vrátil Kanaďan James Hinchcliffe, bývalý jezdec Indy Cars (nyní Lamborghini Huracán GT3). ■
Sezona sportovních protypů se rozjela za mořem, ale i ve světovém
N1, 2 Nejúspěšnější trojice Fuoco/Molina/Nielsen (Ferrari 499P) ujela 318 kol (devět vozů mělo plný počet kol; dělilo je půldruhé minuty)
3 Aston Martin Valkyrie číslo 007 nedojel (Tincknell/Gamble/Gunn)
4 Aston Marton Valkyrie číslo 009 měl ztrátu 23 kol (Riberas/Sorensen/De Angelis)
5 Dries Vanthoor (BMW M Hybrid V8) přišel o pole position až v závěru Hyperpole
avzdory tomu, že se FIA, ACO Le Mans a IMSA snaží sjednotit předpisy pro sportovní prototypy, diference mezi hybridy LMDh (nástupce DPi, Daytona Prototypes IMSA, od 2023 GTP) a LMH (Hypercar pro WEC) stále přetrvávají, takže v obou šampionátech až na vzácné výjimky vidíme odlišné týmy a stroje. Novinkou je Aston Martin Valkyrie AMR-LMH, který se objevil jak při letošní premiéře WEC v Kataru, tak při druhém závodě IMSA v Sebringu. Pro všechny však je vyvrcholením 24 h Le Mans (letos 14.– 15. června), kde jsou přihlášeny tovární hypercary Ferrari, Porsche, Toyota, BMW M, Cadillac, Alpine, Peugeot a nově Aston Martin, takže jejich počet nevzrůstá a nadále startovní pole doplňují LMP2 (výhradně Oreca 07 Gibson), které naopak v dalších závodech WEC a IMSA nesmí startovat (na rozdíl od vozů GT). Trochu zvláštní... Mistrovství světa WEC čítá letos osm závodů, za-
6 Dán Nicklas Nielsen a Ital Antonio Fuoco
7 Španěl Miguel Molina
8 Ben Keating z Texasu, vítěz LM GT3
čalo 1. března na okruhu Losail v Kataru. Překvapením byl naprostý výpadek vozů Porsche 963 (Team Penske desátý a jedenáctý), dominance Ferrari 499P (vítězové Fuoco/Molina/Nielsen, třetí Calado/ Giovinazzi/Pier Guidi a soukromý AF Corse Kubica/ Ye/Hanson druhý), první start BMW M Hybrid V8 z první řady (Dries Vanthoor druhý v kvalifikaci za Antonio Giovinazzim, v cíli Vanthoor/Marciello/ Magnussen čtvrtí), vyřazení dvojice vozů Cadillac V-Series.R z boje o pódium vzájemnou kolizí a neschopnost Toyoty GR010 do bojů zasáhnout. To, že francouzské Peugeoty 9X8 a Alpine A424 tempu nestačí, jsme si už zvykli. Aston Martin Valkyrie AMR-LMH (dvanáctiválec Cosworth) byl při premiéře sedmnáctý, další odpadl s defektem převodovky. Nesmyslná povinnost nasazovat dva vozy LMH znamenala zúžení startovního pole na osmnáct vozů (odešel také Lamborghini).
V podporované třídě GT (LM GT3, zatímco v IMSA je GTD) obsadily prvních šest míst vozy šesti značek v pořadí Chevrolet Corvette Z06.R, McLaren 720S, BMW M4, Lexus RC F, Ferrari 296 a Aston Martin Vantage. Vítěznou posádku tvořili Dani Juncadella, Ben Keating a nováček šampionátu Jonny Edgar. V závodě, vypsaném na 1812 km (deset hodin), bylo klasifikováno třicet posádek. Před 24 h Le Mans se pojede ještě 6 h Imola a 6 h Spa-Francorchamps. ■
V současné době prochází budova muzea, otevřená v roce 1976, rozsáhlou rekonstrukcí a podle plánu bude znovu zpřístupněna ve středu 2. dubna po značných úpravách, jež jsou označeny za reimaginaci podle dnešních moderních zvyklostí. Vstupné se zvýší na 25 dolarů. Časy se přece mění, při první návštěvě v létě 1992 jsem platil jediný dolar za vstup a za ten další mě svezli kolem slavné trati... Vedení muzea rozhodlo, že se zbaví sbírkových předmětů, které přímo nesouvisí se závodem 500 mil Indianapolisu. Tak se stalo, že bylo do aukcí nabídnuto několik vzácných automobilů, a to včetně neznámého českého speciálu Laurin & Klement S2, údajně z roku 1911, u něhož v muzeu dříve uváděli rok 1906. V dostupné literatuře o tomto voze nic není, dozvěděli jsme se jen, že v archivu Škoda Auto je technické osvědčení typu S z roku 1910, který však nepohání řadový čtyřválec, ale plochý čtvercový dvouválec flat twin 1520 cm3 o výkonu 9 kW (12 k) s mohutným chladičem a sportovní dvoumístnou karoserií. Rozvor je 2,15 metru, délka 3,50 m, hmotnost 715 kilogramů a vůz má řadu prototypových řešení, jenže výrobu S zahájili čtyřválcem. Zvláštností exponátu, jenž jsme si prohlédli v Indianapolisu, je volant spojený táhlem se svislou aerodynamickou plochou na zádi (dřevěnou směrovkou), která se při jeho pohybu natáčí
Muzeum v Indianapolisu má pozoruhodné sbírky závodních automobilů...
TOM HYAN
4 STP Paxton Turbocar deklasoval konkurenci v 500 Indy 1967, než se zadřelo ložisko turbíny a Parnelli Jones byl díky náskoku klasifikován šestý
příslušným směrem. Vůz je považován za průkopníka aktivní aerodynamiky, byl dodán rakouskému baronovi Leo Haanovi z Grazu, který s ním jezdil závody. Muzeum automobil získalo v roce 1964 od tehdy třiadvacetiletého druhého majitele Guntera Hegera, absolventa vídeňské Univerzity, který dnes žije v Neusiedl am See v Rakousku a na Facebooku prodej komentoval. V aukci RM Sotheby’s koncem února 2025 v Miami byl český automobil prodán za 179 200 dolarů. K dalším předmětům z IMS, majícím vztah k Československu, patří sbírka trofejí německého závodníka Rudolfa Caraccioly, v původním uspořádání muzea vystavená ve vitrínách. Jaký je její osud se nám nepodařilo zjistit. Unikátní expozice v Indianapolisu rozhodně stojí za návštěvu, ale českou laurinku tam už neuvidíte. Naše snímky jsou z návštěvy v létě roku 2005. ■ 1, 2, 3 Překvapení v expozici IMS, závodní automobil Laurin & Klement S2 s tajuplnou historií
1 Jean Alesi s novou skleněnou trofejí Zlatý volant
2 Naděje autokrosu
Eliška Plná a Andreas Lo Bue, nový jezdec CEZ F4
Smutná zpráva přišla z Příbrami, Milan Dolák zemřel 4. února 2025 ve věku sedmdesáti let (narodil se 23. ledna 1955). Absolutní mistr České republiky 1997 v automobilových soutěžích (Toyota Celica GT-Four) a zakladatel velkého dealerství a servisů Toyota Dolák patřil dlouhá léta k naší soutěžácké špičce. V nejlepším roce 1997 vyhrál Rally Sever Akuma, Úslava, Český Krumlov, Bohemia, Valašku a Příbram; byl třetí na Šumavě a Barumce. Debutoval v roce 1975 se Škodou 1000 MB, přesedlal na Š 100/110, Wartburg 353, Ladu VAZ 21011 MTX, Š 130 RS/LR, Ford Escort a Sierra RS Cosworth, Lancia Delta HF Integrale, ale především vozy Toyota Celica a závěrem okusil WRC (Octavia a Corolla). Po roce 2019 se vzhledem ke zranění na kole už nezúčastňoval ani revivalů. V jeho odkazu pokračuje pětačtyřicetiletý syn Milan Jr. (nyní GR Yaris) a bratr Luboš (ročník 1957).
48. Zlatý volant ocenil nejlepší české závodníky za sezonu 2024 i legendy motorsportu (anketa se pořádá od roku 1976). Hlavní ceny získali Martin Macík (vítěz Dakaru; Zlatý volant), Martin Michek (Dakar; Zlatá řídítka), Eliška Plná (autokros; Zlatý talent), Gabriela Jílková (nejlepší závodnice; Cena Elišky Junkové), Václav Duška Jr. (fotograf; Zlaté oko), Jean Alesi (celosvětový přínos motorsportu) a Ana Carrasco (první vítězka MS silničních motocyklů, konkrétně 2018 Supersport 300). Prezident Petr Pavel ve foyeru NTM Praha před slavnostním večerem otevřel výstavu dakarských fotografií V poušti s prstem na spoušti 2025, a to svých, Petra Luska a Jana Altnera; o den později přijal Romana Staňka, českého jezdce formule 2. Jean Alesi se věnuje rovněž výchově nových závodníků, spolu s ním přijel mladičký švýcarský motokárista Andreas Lo Bue, který nastoupí do 2025 CEZ formule 4.
3 Milan Dolák s Jaroslavem Palivcem na Rally Šumava 1997 (Toyota Celica GT-Four ST205)
4 Milan Dolák Jr. (Toyota Yaris 1.6 GR4 2020) v Rally Pačejov 2024
5 Luboš Dolák (Toyota Celica RA45 z roku 1982) v Historic Rally Příbram 2024
Gene Hackman byl nejen vynikající herec, ale také závodník a milovník automobilů. Ostatně honička za volantem Pontiacu Le Mans s vlakem metra v Brooklynu (šedesát procent řídil sám) patří k vrcholům thrilleru Francouzská spojka (1972), stejně jako hledání pašovaného zboží v Continentalu. Eugene Alden Hackman se narodil 30. ledna 1930 v San Bernardinu (CA), pět let sloužil v US Marine Corps, pak se živil různě, okusil divadlo, ale až v jedenatřiceti se chytil u filmu. Patří k nejlepším, má dva Oscary a řadu jiných ocenění. Na závodech se objevil v Long Beach pro Toyotu v sedmdesátých letech (vyhrál řadu ProCelebrity Races), seznámil se s Danem Gurneyem a vyvrcholením je start ve 24 h Daytony 1983 (s Masanori Sekiyou a Kaoru Hoshinem je zradila převodovka; AAR Celica). Kromě jiných závodů okusil Mazdu RX-7 ve 12 h Sebringu 1984. Otec tří dětí (z prvního manželství s Faye Maltese) byl nalezen mrtev 23. února 2025 spolu s chotí Betsy Arakawa (nar. 1959) ve svém domě v Santa Fe (NM). Příčiny nejsou objasněny, ale násilná smrt vyloučena.
Dvakrát do roka otevře Pavel Kalina svou Cabrio Gallery v Dobřenicích; letošní premiéra byla oslavou mezi formulemi a kabriolety u příležitosti Mezinárodního dne žen, a Pavel každé návštěvnici věnoval květinu. Během dvou let se Kalinova sbírka poněkud obměnila, důraz už není jen na kabriolety, ale na otevřené vozy vůbec, a to včetně závodních formulí. Například z formule Škoda má Pavel první dvě generace MTX 1-01 (vyjela 1971) a 1-05 (následovala 1979), na setkání se objevil Roman Hora s posledním typem MTX 1-10 (1989; jeden ze tří vyrobených) a pobesedoval o své závodnické kariéře.
Vždy jezdil jako soukromník (startoval za Nové Město na Moravě), nejprve na voze po Jaroslavu Surówkovi, pak na MTX 1-03 a novém MTX 1-10 od rokycanského Jana Schwarze v letech 1995 – 2002. K výročí 120 let motorsportu Škoda byla vystavena funkční replika motocyklu Laurin & Klement CCR.
6 Pavel Kalina (vlevo) a Roman Hora na besedě v Cabrio Gallery
7 V popředí replika MTX Škoda Buggy (1971/1991; motor Š 110)
8 Delfín II formule 3 (motor Škoda 1000 MB) z roku 1968, postavený skupinou závodníka Vladimíra Znojemského podle dokumentace Ing. Jiřího Gajdoše 9, 10 Gene Hackman odjel nejvíce závodů s Toyotou, vyhrál ProCelebrity Races v Long Beach i Watkins Glen
Nejzkušenější z nováčků formule 1 v sezoně 2010, vyhrál VC Macaa F3 2005, sbíral úspěchy v GP2 Series (celkově druhý 2007 a třetí 2008 – 2009) a testoval F1 (Renault, Honda), než ho John Booth, jeho bývalý šéf týmu z formule 3, povolal k Virgin Racing. Jel osmnáct Velkých cen, jenže s pomalým vozem zůstal bez bodů (Virgin VR-01 Cosworth V8).
V letech 2011 – 2012 testoval pneumatiky Pirelli F1, ale tím jeho kariéra ve formuli 1 skončila. Narodil se 11. srpna 1984 v São Paulu, začal
na motokárách (2000 mistr PanAm Kart), byl vicemistrem brazilské F-Renault 2002 a jihoamerické F3 2003, než zahájil mezinárodní kariéru F3, GP2 a F1. V roce 2012 se stal továrním jezdcem Audi Sport (třetí, druhý, čtvrtý a třetí ve 24 h Le Mans 2013 – 2016), ale to už byl specialistou na elektrickou formuli FIA, se kterou se objevil i v Grónsku! Letos jede jedenáctou sezonu (2024/2025 pro Lola Yamaha Abt FE), mistrem byl 2016/2017 (ABT Audi Sport). Vystudoval ekonomii v São Paulu, soutěží v triatlonu a s manželkou Biancou Diniz Caloi mají syna Leonarda.
Dvojnásobný vítěz 500 mil Indianapolisu, který se postavil na start Velké ceny USA 1959 v Sebringu s kuriozním americkým midgetem Leader Cards/Kurtis-Offy (porucha spojky) a znovu 1963 ve Watkins Glen na skutečné formuli 1 Lotus 24 BRM týmu Rega Parnella (odpadl pro problém s převodovkou a ohnutou řadicí páku). Jel 150 závodů Indy Car, vyhrál jich 26 v letech 1953 – 1966, také 500 Indy 1959 a 1962, tedy ve stejných letech, kdy se stal mistrem USAC Championship Car. Třetí titul
mu patří z AAA Stock Car 1951. Narodil se 10. ledna 1921 v Beloitu (KS), ve třicátých letech se rodina přestěhovala do Kalifornie, první hot rod si postavil ve čtrnácti, za války byl vynikajícím pilotem (mj. Lockheed P-38 Lightning a Boeing B-17 Flying Fortress), po ní instruktorem létání, ale po odchodu z armády začal v roce 1946 závodit s midgety a rekreačně létal dále. Z patnácti startů v 500 Indy 1951 – 1966 dvakrát vyhrál, byl druhý 1960 a 1964, třetí 1961 a čtvrtý 1963. Překvapivě se objevil v Goodwoodu 1999. Zemřel 5. července 2004 v Anaheimu (CA).
SAKON YAMAMOTO (JP)
Jeden z mála japonských závodníků, kteří byli ve formuli 1 několik sezon, aby se pak zapojil do politiky (2021 – 2024 člen Sněmovny reprezentantů Japonska za Liberálně demokratickou stranu). Narodil se 9. července 1982 v Toyohashi (Aichi), po debutu 1994 na motokárách a několika letech ve formuli 3 měl premiéru v pátečním tréninku VC Japonska 2005 v Suzuce (Jordan EJ15B Toyota V10), 2006 jel sedm Grand Prix (Super Aguri SA06 Honda V8), 2007 dalších sedm (Spyker F8-VII Ferrari V8)
a v sezoně 2010 se ještě vrátil na HRT F110 Cosworth CA V8 (nikdy nebodoval); 2011 byl náhradníkem u Marussia Virgin. V mezinárodních závodech získal první body v GP2 Series 2008 (čtvrtý ve sprintu na Hungaroringu pro ART Grand Prix), bodoval i ve F-Nippon 2005 – 2006 pro Kondo Racing, 2014/2015 jel finále elektrické formule v Londýně (Amlin Aguri) a 2020 končil v japonské Super Formula Lights (šestnáctý, pouze tři starty). Se zavřenými vozy jel Super GT 2005 (sedmý s Toyotou Supra) a 2006 (Nissan Z) i ADAC GT 2009 (Audi R8 LMS).
Příběh závodníka s meteorickou kariérou byl tak silný, že inspiroval
Theodora Pištěka ke tvorbě ikonického obrazu Adieu, Guy Moll (1992 – 2017), oleje na plátně rozměrů 1,15 x 1,5 metru, jenž byl roku 2020 vydražen za 25,44 milionu Kč. Narodil se 28. května 1910 v alžírském Rivetu (Meftah) v bohaté rodině jako syn Francouze a Španělky, s vozem Lorraine-Dietrich (třetí na VC Oranu 1930) vzbudil pozornost
Marcela Lehouxe a ten mu pomohl k Bugatti a pak k Alfě Romeo.
Mladík se skvěle uvedl a v dubnu 1934 coby člen týmu Scuderia Ferrari na Alfě typu B (P3) vyhrál v Monaku, v květnu 1934 byl druhý v Tripolisu a vyhrál Velkou cenu Německa na Avusu, ale 15. srpna 1934 přišla osudná Coppa Acerbo v Pescaře, kde zřejmě po nárazu bočního větru při rychlosti 250 km/h vylétl z trati, když dlouho závod vedl. Je pochován na hřbitově Maison Carrée Alger v Alžírsku. Bylo mu pouhých 24 let. Platí za největší talent předválečných Grand Prix a Enzo Ferrari ho považuje za jezdce formátu Tazia Nuvolariho a Stirlinga Mosse.
Vynikající závodník s ambicemi mistra světa formule 1, jenž na rozdíl od Benoista a Williamse přežil druhou světovou válku ve francouzském odboji, pak byl továrním jezdcem Alfa Romeo a konstruktérem inovativních automobilů Wimille s aerodynamickou karoserií a motorem vzadu. Bohužel 28. ledna 1949 zahynul v tréninku v Buenos Aires s malým vozem Simca-Gordini. S Alfettou 158 vyhrál Velké ceny Švýcarska a Belgie 1947, Francie a Itálie 1948. Narodil se 26. února 1908
v Paříži jako syn motoristického dopisovatele Petit Parisien, při debutu odpadl ve Velké ceně Francie 1930 v Pau (Bugatti 37A), ale pak dobyl nespočet vítězství Grand Prix a na Bugatti 57 triumfoval ve 24 h Le Mans 1937 (s Benoistem) a 1939 (s Veyronen), 1936 byl druhý ve Vanderbiltově poháru (za Nuvolarim), 1931 druhý v Rally Monte Carlo (Lorraine-Dietrich) a u nás v Brně třetí (1933 Alfa Romeo 8C 2300) a dvakrát odpadl (1934 a 1935 na Bugatti 59 porucha motoru). Počátku mistrovství světa formule 1 se nedožil. Syn François Wimille (1946 – 1993) byl herec.
CARLO FELICE TROSSI (I)
Italský hrabě podpořil Enzo Ferrariho, byl jezdcem i prezidentem Scuderie Ferrari, tvůrcem vozu Trossi-Monaco GP, sportovním pilotem a závodníkem s motorovými čluny. Narodil se 27. dubna 1908 v Gaglianicu u Bielly. Začal na velkém Mercedesu SSK (1932), Velké ceny jezdil na Maserati a Alfa Romeo, vítězil v menších závodech (1933 Florencie a do vrchu Gaisberg, 1934 Vichy, Montreux a Biella, 1936 Montenero, Eifelrennen do 1,5 litru a Modena, 1937 Lucca, Neapol a Janov atd).
V roce 1936 vystřídal olympionika Fredericka McEvoye ve Vanderbiltově poháru na Long Islandu (jel 51 ze 75 kol, byli šestí na Maserati). K jeho největším triumfům patří tragická Velká cena Evropy 1948 ve švýcarském Bernu (zahynuli tam Achille Varzi, Christian Kautz a Omobono Tenni), kde vyhrál o 0,2 sekundy před Wimillem (oba Alfetta 158). O rok dříve vyhrál Velkou cenu Itálie 1947 v Portellu u Milána o 0,1 sekundy před Achille Varzim (oba Alfatta 158). Do sezony 1949 nenastoupil, projevila se zhoubná nemoc a zemřel 9. května 1949 v Miláně.
V roce 1983 vydal knihu My Two Lives – Race Driver to Restaurateur (s Beverly Rae Kimes) a navzdory tomu, že je do morku kostí Francouzem, tak obdivuje USA, které se staly jeho novou vlastí. Narodil se 6. května 1905 v Nice, začal závodit na rodinném Mathisu (prvně vyhrál 1924), koupil si Bugatti 37, s podporou Ernesta Friedricha a Louise Chirona postupoval výše, 1930 vyhrál v Monaku (Bugatti 35B), 1933 byl čtvrtý v Brně (Bugatti 51), startoval pro Enzo Ferrariho (Alfa Romeo),
Maserati a Delahaye, s nimiž vyhrál v Montlhéry souboj s Wimillem o milion franků (1937) a porazil Caracciolu z týmu Mercedes-Benz (Pau 1938). Přihlásil se do armády, ale byl poslán na 500 Indy (desátý 1940), po Pearl Harbour vstoupil do US Army a po válce vzal do USA i sourozence Suzanne a Mauriceho. Měli tři restaurace, slavná Le Chanteclair se stala dostaveníčkem závodníků na Manhattanu. Už jel jen potřetí Le Mans v roce 1952 (Ferrari 340) a dovedl tým Arnolt-Bristol k triumfu ve 12 h Sebringu 1955. Zemřel 16. srpna 1993 v New Yorku.
Startoval třikrát v Brně a třikrát pro poruchu Bugatti 51 nedojel (1931 – 1933). Francouzský obchodník žijící od dětství v Alžíru se narodil 3. dubna 1889 v Blois, na závodní tratě vyjel až v roce 1922 (Bugatti Brescia), aby poprvé vyhrál GP Casablanca 1924. Kupoval si stále lepší a lepší Bugatti, začal vítězit (např. 1928 GP Tunisu, 1928 a 1929 GP Alžírska, 1930 GP Marne, 1931 GP Ženevy, 1930 a 1933 GP Dieppe, 1932 GP Casablanca a Pau, 1933 GP Monza). V roce 1934 startoval
i v továrním týmu Alfa Romeo/Scuderia Ferrari, 1936 vyzkoušel Maserati, vítězil ve vytrvalostních závodech i v závodech do vrchu. Jako obchodník s díly automobilů a zemědělských strojů podpořil Guye Molla, ale také slečnu Hellé Nice. Pro sezonu 1936 si ve zralém věku nechal vyrobit britský monopost ERA R3B, ale zajel s ním už jen dvě druhá místa. Na Velké ceně Deauville 1936 ho předjížděl vedoucí Nino Farina (Alfa Romeo), vozy se střetly, Lehouxův se několikrát převrátil, vzplanul a byl zcela zničen. Marcel zemřel 19. července 1936.
Tajuplný muž několika jmen, kromě pseudonymu Raph (či Ralph) a oficiálního hrabě Berthenod de Montbressieux využíval matčino příjmení de Las Casas, jindy si říkal Georges Raph. Narodil se 8. února 1910 v Buenos Aires, začal na Amilcaru (1932), vystřídal Salmson a Rally, při debutu Grand Prix v Tunisu 1935 dojel osmý, pokračoval na Alfa Romeo P3, Maserati, Talbot T150C (vyhrál GP de France du MCF na Montlhéry 1936), Delahaye 145 a 135 CS atd.
Startoval s midgety v USA, jel Le Mans, závodil v Argentině i Brazílii. Na Vanderbilt Cup 1936 ho diskvalifikovali za roztlačení. Byl přihlášen na 500 Indy 1946 s podporou paní Schellové (dvojice Dreyfus/Le Bégue tam pro ni dojela desátá 1940), ale neobjevil se, Harry Schell s náhradníkem Louisem Gerardem se nekvalifikoval (Alfa Romeo, Maserati). Vážně havaroval v Albi 1948, po 1950 se závody končil. Podnikal (1946 představil elektromobil Elecraph 225), cestoval, sportoval a pak byl bavičem a řidičem celebrit. Otec dvou dětí (oženil se 1959) zemřel 16. června 1994 v Paříži.
Specialista na zavřené vozy, čtyřnásobný mistr BTCC (British Touring Car Championship) v letech 1975 (Triumph Dolomite Sprint), 1983 (Alfetta GTV), 1984 (Rover Vitesse) a 1985 (Ford Sierra XR4ti Turbo), vítěz rekordních 60 závodů BTCC do 2011, kdy ho překonal Jason Plato. Narodil se 2. prosince 1947 v Dymocku (Gloucestershire), začal stavět speciály pro travnaté tratě, postoupil do F-Ford, 1971 nastoupil u Broadspeed a Ralph Broad ho podpořil. V roce 1972 vyhrál mistrovství
Ford Escort Mexico, pokračoval v BTCC a ME cestovních vozů (1977 odpadl s Derekem Bellem v Brně na Jaguaru XJ12C), později startoval hlavně pro Gordona Spiceho (Ford Capri 3000), ICS (Alfa, Rover, Ford Sierra a Toyota Carina) a končil 1993 – 1994 v Teamu Mondeo (Ford Mondeo). Třikrát jel jak 24 h Spa-Francorchamps (nejlépe pátý 1974 na Dolomite s Tony Dronem), tak 24 h Le Mans (nejlépe pátý 1980 s Dronem na Porsche 924 Carrera GT). V roce 1981 založil Andy Rouse Engineering a převzal většinu lidí od zaniklého Broadspeedu.
Úspěšný závodník se zavřenými vozy (při testu Cooperu F3 pro Kena Tyrrella za deště v Goodwoodu 1965 vyjel z trati a už nikdy do monopostu neusedl). Narodil se 9. června 1943 v Erdingtonu (Birmingham). Otec mu koupil Mini k sedmnáctinám, když mu slíbil, že nebude kouřit ani jezdit na motocyklu. V květnu 1963 vyhrál poprvé, na Mini 850 v Brands Hatch porazil jezdce se silnějšími vozy, 1964 jel Mini pro Johna Coopera a po náhodném seznámení s Ralphem Broadem jezdil v letech 1965 – 1971
pro Broadspeed (mistr BTCC 1966 na Fordu Anglia), aby se do týmu vrátil 1977 na Jaguaru XJ12C (sedmkrát s Timem Schenkenem odpadli, ale v Brně po defektu pneu šestnáctí). Jeho úspěchy s jinými vozy jsou nespočetné, zvláště se sportovními prototypy Porsche; 1983 byl za volantem P935 a P956 ve vlastním týmu John Fitzpatrick Racing, ale ještě tři roky vozy nasazoval, než tým skončil po kauze partnera Jerryho Dominelliho (odsouzen za zpronevěru 80 milionů USD). Byl sekretářem BRDC, jezdil historické vozy a dnes je aktivní na Facebooku.
Švýcarský obchodník s nemovitostmi a úspěšný jezdec se sportovními a cestovními vozy. Narodil se 18. dubna 1952 v Bielu, jeho otec Jacques (1928 – 2019) závodil od konce padesátých let do roku 1968 (v roce 1959 jel 24 h Le Mans na Aston Martinu DB4 GT). Enzo začal v sedmdesátých letech s cestovními vozy, 1980 byl třetí v Brně (s Marco Vanolim na BMW 320) a šestý v ME, 1981 to zopakovali a v ME desátí, 1982 byli osmí v Brně (nyní s BMW 528i) a šestí v ME, 1983 na Jaguaru XJS
vyhrál 500 km Donington (s Brundlem a Fitzpatrickem) a byl šestý v Brně (s Dieudonném); 1984 vyhrál Pergusu (XJS s Brundlem). Pak se zaměřil na vozy GT, většinou startoval s životní partnerkou Lilian Bryner (na Porsche 911 devátí ve 24 h Le Mans 1994), později Porsche 911 GT2 vyměnil za Ferrari 550 Maranello (BMS Scuderia Italia a Care Racing), dvakrát vyhrál ve FIA GT a jedenáctkrát byl na pódiu do roku 2005 (včetně triumfu ve 24 h Spa 2004). Kariéru končil 2009 v italském vytrvalostním mistrovství cestovních vozů (BMW M3 E92).
Fouskův vůz z roku 1966 v expozici NTM Praha
Miroslav Fousek s prototypem formule 3 v Brně
HYAN
Pro mezinárodní formuli 3 vznikl v éře embéčka tovární monopost Škoda...
Podle dostupných pramenů šlo celkem o čtyři exempláře, s nimiž startovali pouze tovární jezdci AZNP Škoda v domácích i mezinárodních závodech až do konce šedesátých let. Vůz byl také vystaven coby poutač na stánku Škoda na mezinárodních autosalonech. První prototyp s trubkovým prostorovým rámem a hliníkovou karoserií vyjel v roce 1964 do důkladných testů, závodního nasazení se dočkal o rok později s Václavem Bobkem starším, kterého na druhém novém voze doplnil jeho bratr Jaroslav, zatímco prototyp převzal Miroslav Fousek. Vedoucím projektu byl konstruktér Ing. Miroslav Ferdinand, karoserii navrhl Josef Čech, designer AZNP, a aerodynamické zkoušky proběhly na modelech ve VZLÚ Praha-Letňany. Vozy s typovým označením 992 pro litrovou F3 (byla vypsána 1964 – 1970) využívaly poháněcí soustavu nového osobního automobilu Š 1000 MB (typ 990), ovšem s úpravami, kdy se hliníkový čtyřválec proměnil na podčtvercový (ø 72 x 61,3 místo 68 x 68 mm) a mezi spojkou a převodovkou 4+Z přibyl vložený převod párem čelních ozubených kol
Průřez prvním vozem Škoda F3 (typ 992) na kresbě Václava Krále (1965)
(pět variant převodu podle trati, snížení polohy motoru). Z objemu 998 cm3 bylo dosaženo napoprvé výkonu 56 kW (76,5 k)/7550 min-1, ale je uváděn také objem 999,9 cm3 (zdvih 61,4 mm). Vůz měl rozvor náprav 2380 mm, rozchod kol 1320/1295 mm a hmotnost 402 kg. Brzdy byly kotoučové Girling a kola elektronová 13“. První vítězství vyjel Bobek starší v květnu 1965 v Mostě. V roce 1966 se objevily upravené monoposty s novou laminátovou karoserií (typ 992/II), třetí byl postaven pro Miroslava Fouska (původní prototyp rozebrán na náhradní díly). Výkon postupně vzrůstal až na 68 kW (92 k) s karburátorem Weber 45 DCOE; největší rychlost na 210 km/h. Jaroslav Bobek se stal mistrem ČSSR 1966 a Miroslav Fousek vítězem Poháru míru a přátelství 1968. Kariéra monopostů Škoda F3 končila spolu s litrovou F3. Dochované vozy si můžete prohlédnout v NTM Praha (Fousek) a depozitáři Škoda Auto Muzeum (Bobek st.), přičemž druhý se čas od času zúčastňuje veteránských akcí. Třetí ukončil Václav Král přestavbou na dvoumístný Baghira Spider. ■
Noví majitelé značky po mnoha peripetiích oznámili malosériovou výrobu typu P72...
Vdílnách v německém Affalterbachu se začaly rodit nové automobily De Tomaso, první je typ P72 s osmiválcem Ford V8 Supercharged, který má vzniknout v 72 exemplářích, doplněný osmnácti ještě výkonnějšími vozy typu P900. Podle nových tvůrců byly jejich supercars inspirovány italským prototypem Ghia-De Tomaso 70P, vystaveným na Turínském autosalonu 1965 a 1966 (včetně předvedeného chassis s motorem Ford V8, z něhož vznikla i sériová Mangusta). S původními italskými legendami nemají mnoho společného, snad jen odkoupenou značku, jak se dnes stalo zvykem, a osmiválce Ford. Původní vozy De Tomaso totiž vznikly se zcela jiným záměrem než prodávat hypercars za miliony eur! Nicméně romance zakladatelů je mottem videa s prvním prototypem P72, nazvaným Isabelle... Alejandro De Tomaso je jedním z posledních mužů, kteří řídili vlastní automobilku, byť v posledních letech života byl po mrtvici odkázán na invalidní vozík. ►►►
TOM HYAN
1, 2 De Tomaso Mangusta byla obdivovaným supersportem už koncem šedesátých let 3 Motor Ford V8 v zádi Mangusty přístupný velkými křídlovými víky
Malou automobilovou firmu s ním vedli manželka Isabelle a Santiago, syn z jeho prvního manželství, narozený také v Argentině. Alejandro se narodil 10. července 1928 v Buenos Aires jako syn ministra zemědělství. Sám se rovněž vrhl na politiku, ale když se dostal do opozice vůči prezidentu Juanu Péronovi, opustil v roce 1955 svou vlast, odjel do Itálie a jméno si poitalštil na Alessandro (ostatně jeho otec pochází z Neapole). Zemřel 21. května 2003 v Modeně a produkce originálních vozů zanikla jen o rok později. Argentinského mladíka vždy přitahovaly automobilové závody. Debutoval doma na staré Alfě Romeo (1951), dotáhl to až do formule 1 (dva starty v MS na Ferrari a Cooperu), s vozy OSCA sbíral úspěchy v závodech sportovních automobilů. V roce 1956 potkal v Modeně slečnu Isabellu Haskellovou, dceru bohatého podnikatele z New Jersey. Byla si tam koupit Maserati pro závody! Zanedlouho se stala jeho manželkou (svatba 1957 v Palm Beach), spolujezdkyní ve vytrvalostních závodech i spolupodnikatelkou. Poslední zprávy o ní jsme zaznamenali v roce 2017, kdy ve věku 86 let se
1 De Tomaso Vallelunga, krásné kupé s motorem Ford 1,5 litru uprostřed před zadní nápravou, první sériový typ
2 De Tomaso Pantera po restylingu devadesátých let (model 1991)
3 Mario Casoni (De Tomaso Pantera) v závodě Giro d’Italia 1973
svou sestrou Hope Haskell Jones nasazovala ušlechtilé koně na dostizích a sbírala další ceny. Žila tehdy střídavě v Itálii a v Palm Beach na Floridě a vystupovala už jako Isabelle De Tomaso, nikoli s rodným příjmením Haskell, které si kdysi v závodech ponechala. Alessandro De Tomaso opustil továrnu OSCA, kde byl zkušebním jezdcem, přestěhoval se z Boloně do Modeny a v roce 1959 s manželkou založili firmu De Tomaso Automobili. Nejprve vyráběli závodní automobily nižších formulí, ve VC Francie 1961 debutoval monopost s Giorgiem Scarlattim za volantem, na VC Itálie 1962 představil Nasif Estefano nový osmiválec De
Tomaso 801. Pak se De Tomaso odmlčel, nasazoval jen vozy formule 2, znovu to zkusil roku 1970 v plné sezoně F1 s týmem Franka Williamse, ale Piers Courage na jejich monopostu uhořel na VC Nizozemska. Konstruktér Dallara kromě této F1 ještě před tím vytvořil zajímavý monopost De Tomaso F2 se čtyřválcem Ford FVA, s nímž jezdil také Jacky Ickx. Přestože se později upravené sériové Pantery (nejúspěšnější sériový vůz De Tomaso) objevovaly v závodech třídy GT včetně 24 h Le Mans, De Tomaso se po roce 1970 vzdal závodních monopostů a soustředil se na silniční automobily. Již dříve uvedená Vallelunga z let 1963 až 1966 navzdory pokrokovému řešení s páteřovým rámem a motorem před zadní nápravou neměla obchodní úspěch, silnější osmiválcová Mangusta už vznikla v 401 exemplářích a konečně velký úspěch přinesla Pantera, uvedená v roce 1970 coby krásné kupé s osmiválcovým motorem Ford. Po restylingu a modernizaci v devadesátých letech („Všechno je ve voze nové,“ říká Santiago De Tomaso) se vyráběla dále. Energetická krize let 1973/1974
4 De Tomaso Pantera GTS z roku 1972 s osmiválcem 5,7 litru o výkonu 221 kW (300 k)
5 De Tomaso Pantera z roku 1991 po restylingu a rekonstrukci (motor Ford 4,9 litru)
6 Sraz vozů De Tomaso Pantera na rakouském okruhu Salzburgring (1990)
7 Ghia-De Tomaso 70P, slavná inspirace Mangusty a jejích nástupců, slaví 60 let od svého vzniku
8 Velké plány s typem Guará se bohužel nevyplnily (Guará Family 1999)
smetla mnohé zajímavé projekty dvanáctiválců, ale přinesla studie městských vozů a elektromobilů.
Z dalších malosériových modelů jmenujme alespoň Deauville a Longchamp.
V sedmdesátých letech De Tomaso koupil slavné značky Maserati, ale i motocyklové Moto Guzzi a Benelli, podílel se rovněž na automobilech Innocenti. Z jeho impéria však do devadesátých let přežila jen výroba sportovních automobilů De Tomaso, když se ostatní zmíněné značky zase oddělily (v Modeně montovali Maserati Barchetta, ale firmu odkoupil Fiat) a to včetně slavných motocyklů Benelli (nyní patří Číňanům) a Moto Guzzi. Některé akční modely malých automobilů Innocenti a japonských Daihatsu v někdejší spolupráci nesly také jméno úspěšného italsko-argentinského tvůrce sportovních vozů. Podívejme se však na nejdůležitější milníky italské značky z Modeny.
• De Tomaso Pantera je nejúspěšnější. Poprvé se objevila na autosalonu v New Yorku 1970. Vytvořili ji konstruktér Giampaolo Dallara a designer Tom Tjaarda. S motory Ford V8 a s pomocí Ford Motor Company vzniklo 7260 exemplářů tohoto sportovního kupé, které se vyváželo do USA a startovalo i v závodech.
• Po dvaceti letech se Pantera dočkala redesignu. Navzdory podobě jsou všechny díly nové, motor Ford V8 má pět litrů a výkon až 254 kW (345 k), karoserii navrhl Marcello Gandini. Plány byly na roční produkci 15 až 40 vozů, nicméně redesign od 1990 přinesl pouhých 38 vozů, aby pak nastoupila Guará.
• De Tomaso Guará je navržena ve třech karosářských verzích od Marcella Gandiniho. Kupé slavilo debut v Ženevě 1993, otevřená Barchetta bez čelního skla na IAA 93 ve Frankfurtu, následoval Spyder s klasickým čelním sklem a mohutnějším ochranným obloukem za sedadly. Čtyřlitrový motor BMW V8 ve všech verzích, později se objevil modulární Ford 4,6 litru V8. Do roku 2024 vzniklo celkem 35 až 52 vozů, údaje se různí.
• De Tomaso Mangusta byla předchůdcem Pantery. Představila se na Turínském autosalonu 1966, ale na stánku Ghia (design Giorgetto Giugiaro). Dvousedadlové kupé s osmiválcovými motory Ford 4,7 až 5,0 litru vzniklo v 401 exemplářích, na jejich vývoji se podíleli také Pete Brock a Carroll Shelby.
• Luxusní Longchamp, spřízněný s Maserati Kyalami, slavil premiéru na Turínském autosalonu 1972 a lišil se především motorem Ford Cleveland V8 5,7 litru o výkonu až 246 kW (335 k) místo osmiválce Maserati 4,1/4,9 litru. Vzniklo 409 vozů do roku 1989, z toho čtrnáct Spiderů. Design Tom Tjaarda (Ghia). Odvozený čtyřdveřový sedan byl Deauville (244 vozů).
• De Tomaso Vallelunga byla prvním silničním modelem s originálním páteřovým rámem a motorem před zadní poháněnou nápravou. Vyrobilo se jen 52 vozů s motory Ford Cortina 1,5 litru a laminátovými karoseriemi, které podle návrhu Fissore vyráběla firma Ghia. Vallelunga se představila v roce 1963.
• Se jménem Isis vyjel první automobil, který De Tomaso postavil v roce 1959 ještě jako aktivní závodník. Byl to monopost formule 2, pojmenovaný po manželce Isabelle, která s ním jezdila závody za malou automobilku OSCA. Čtyřválec této značky o objemu 1,5 litru také tento vůz poháněl.
1 De Tomaso F1, prototyp 1,5 litru (čtyřválec OSCA nebo Alfa Romeo), v paddocku Velké ceny USA 1960 v Riverside
2 De Tomaso F3 s litrovým motorem Ford-Holbay, vítěz tří závodů v letech 1964 – 1965 (a Lucky zajel rekord Circuito del Garda)
3 De Tomaso 505/38 formule 1 (konstrukce Giampaolo Dallara); Piers Courage za volantem a Frank Williams zcela vpravo (1970)
4 Osmiválcový boxer
De Tomaso 1480 cm3 (ø 68 x 61 mm) o výkonu až 125 kW (170 k)/10 500 min-1 pro De Tomaso 801 F1 (1962)
5 Dvanáctiválec
De Tomaso 4782 cm3 (ø 85 x 69 mm) o výkonu 397 kW (540 k)/8000 min-1 z roku 1970
• Zpočátku se De Tomaso věnoval především závodním monopostům. Po formulích Junior a F2 vstoupil do nejvyšší kategorie roku 1961 se čtyřmi podvozky, které alternativně používaly čtyřválcové motory OSCA a také Alfa-Romeo v úpravě Conrero (chassis 002 přestavěno na Ferrari Dino V6 pro 1963); pro typ 801 v roce 1962 se zrodil osmiválcový boxer vlastní konstrukce De Tomaso.
• Monopost De Tomaso-Ford 505/38 byl nejznámější závodní automobil značky. V roce 1970 ho nasadil tým Franka Williamse, zkonstruoval Giampaolo Dallara a řídil nadějný Brit Piers Courage, který se však zabil na VC Nizozemska v Zandvoortu. Za volantem se ještě objevili Tim Schenken a Brian Redman, pak účast v MS skončila.
• Motory De Tomaso jsou samostatnou kapitolou. Vznikla řada prototypů od čtyřválců po mohutné dvanáctiválce. Plochý osmiválec 1,5 litru/125 kW (170 k) z formule 1 (1962) se později objevil v dvoulitrovém spideru, pětilitr V12 (1970) o výkonu až 441 kW (600 k) se nedočkal sériové výroby, přestože byla připravena civilní verze 287 kW (390 k)/7500 min-1. Pak se De Tomaso vrátil k motorům Ford. ■
Bristol 400, první vůz značky, který vlastnil britský závodník Tony Crook
Závodník Sydney Allard coby jediný na voze své značky vyhrál Rally
Monte Carlo 1952 (Allard P1 Mercury 4,4 Litre) a byl třetí ve 24 h Le Mans 1950 (Allard J2 Cadillac 5,4 litre J2). Vyráběl nejen sportovní vozy od roku 1946, ale také luxusní cestovní, na počest vítězství vznikl dvoudveřový P2
Monte Carlo Saloon, ale také atraktivní kombi P2 Safari ve stylu Woody.
Vozy měly osmiválec Ford Flathead 3,6 litru o výkonu 63 kW (85 k), či silnější 3,9 litru/74 kW (100 k), oba s třístupňovou manuální převodovkou. Renovované kombi (vyjelo jen 10 kusů) vlastnil petrolejář Victor Gauntlett (1942 – 2003), známý jako zachránce Aston Martinu.
Luxusní kombi Allard Safari (1952) pro 6 – 8 osob ze série 21 vozů P2 (včetně MC Saloonu)
Za nejmenší vůz světa je považován Peel z ostrova Man, který se představil v roce 1962 jako P50 a v roce 1965 dostal druhou generaci Peel Trident, mírně větší ve stylu bubble car. Motorem zůstal dvoudobý jednoválec 49 cm3 o výkonu 3,1 kW (4,2 k)/6500 min‑1. Zatímco prvních vzniklo 75, Trident zaznamenal jen 45 kusů. Neuspěl ani kit car Viking, laminátové kupé s podvozkovými skupinami Mini (asi 50 vozů) a značka po roce 1967 skončila, aby se naplno vrátila k laminátovým výrobkům (čluny, vany a další do bankrotu v srpnu 1974). Pokus o znovuzro zení v letech 2010 – 2015 pod hlavičkou nové Peel Engineering skončil fiaskem, nechytila se ani módní elektrická verze P50.
Kupé Bristol 400 má německé kořeny, protože po válce Bristol Aeroplane Company v rámci válečných reparací převzala konstrukce BMW včetně vynikajícího řadového šestiválce 1971 cm3 o výkonu 59 kW (80 k)/4500 min‑1
Karoserii kupé vytvořili u Bristolu podle vzoru BMW 327/328, modrý vůz na snímku č.400/1/1 (1946) je první vyrobený, který vlastil Tony Crook, jenž automobilovou divizi Bristolu spolu s George Whitem převzal roku 1960 a řídil až do nového tisíciletí. Vzniklo 475 vozů typu 400 do roku 1950. Objevily se i v Českoslo vensku (posádka Treybal/ Dobrý třetí v Rally Monte Carlo 1949).
experiment s italskou karoserií (1971)
Společnost AC Cars s občasnými výpadky ještě žije (od 1901), pokračuje v kusové produkci inovované Cobry z hliníku a uhlíkových kompozitů opět v Anglii, a v únoru uzavřela smlouvu o technické spolupráci se švédskou firmou T engineering, vzniklou na základech někdejšího Saabu v Trollhättanu. V Thames Dittonu se v letech 1965 – 1973 na podvozku Cobry Mk.III zrodilo 81 vozů AC 428 s elegantní karoserií Frua (kupé a kabriolet), montovanou v Itálii, aby se vozy k dokončení znovu vrátily do Velké Británie. Sedmilitrový osmiválec Ford o výkonu 254 kW (345 k)/4600 min‑1 uděloval sportovnímu automobilu zrychlení 0 – 96 km/h za 5,9 sekundy a největší rychlost přes 220 km/h.
Kapitán Raymond Flower, tvůrce vozíku Frisky, se vrátil v roce 1956 z Egypta a ve spolupráci se známým výrobcem motorů a převodovek Meadows vyvinul v té době módní minivůz s motocyklovým motorem, uloženým před dvojicí zadních poháněných kol s úzkým rozchodem, aby nebylo třeba diferenciálu. Dvoudobý dvouválec Villiers měl objem 249 cm3 a výkon 11,8 kW (16 k), později 324 cm3 a 13,2 kW (18 k), pro montáž ve Wolverhamptonu dodávala laminátové karoserie sousedící firma Guy Motors. Kromě roadsteru Frisky Sport vzniklo Frisky Coupé, další pokusy byly neúspěšné (1957 – 1961). Počet vyrobených není známý, vozík na snímcích je 55. kus z roku 1958.
Daimler SP250, roadster s největší rychlostí přes 190 km/h (1961)
Neobvyklým zjevením je Daimler SP250 od staré britské značky, která vyráběla především luxusní limuzíny (i pro královský dvůr). Sportovní roadster na rámu ve stylu konkurenčního Triumphu TR3 nesl laminátovou karoserii a zcela nový osmiválec 2,5 litru/103 kW (140 k), dílo motocyklo vého konstruktéra Edwarda Turnera. Měl se jmenovat Dart, ale o práva se přihlásila americká Dodge, a tak zůstalo u SP250. V letech 1959 – 1964 vzniklo jen 2650 vozů, Daimler se totiž stal součástí společnosti Jaguar Cars, která měla E Type, ale osmiválec 2,5 litru využila pro sportovní sedan 2½ Litre (s karoserií Jaguar Mk.2). Značka Daimler tiše zanikla, když se Jaguar stal součástí Tata Group.
Vyvrcholením nabídky čtyřkolových Berkeley byl roadster B105 se čtyřdobým dvouválcem Royal Enfield 692 cm3 o výkonu 37 kW (50 k), který od jara 1959 nahradil původní dvoudobé British Anzani a Excelsiory. Značka vznikla za přispění průkopníka předního pohonu Lawrie Bonda, který vyráběl také vozíky vlastní značky Bond. Charles Panter dělal obytné vozy a chtěl rozšířit portfolio, jenže když klesl odbyt karavanů, zastavila se i produkce vozíků s karoserií ze skelného laminátu. V letech 1956 – 1960 jeho společ nost Berkeley Cars v Biggleswade (Beds) vyrobila asi 4100 vozů všech typů.
Malý Riley Nine Imp se představil na londýnské Motor Show 1933 a přestože vzniklo jen zhruba 120 vozů do 1935, stal se sportovní legendou. Při prvním nasazení ve Scottish Rally 1934 vyhrál svou třídu i hodnocení týmů, závodní verze Ulster se zvýšenou kompresí z 5,5 na 8,25 dosahovala 145 km/h. Sériový výkon 30 kW (41 k) čtyřválce OHV 1087 cm3 stačil 860 kg těžkému vozu na rychlost 121 km/h. Konec výroby originálních motorů Riley do roku 1957 a začlenění značky do British Motor Corporation znamenalo velkou ztrátu. Poslední klon Riley na základě Austin/Morris byl vyroben roku 1969.
Berkeley B105, vyvrcholení produkce vozíků této značky s motocyklovým motorem (1959 – 1960)
1 Poslední Wolseley 18/22 se vyráběl krátce, v roce 1975 se proměnil spolu s variantami Austin/Morris v novou značku Princess od British Leyland
2 Nový Wolseley Hornet byl vlastně luxusní verzí originálního Mini s prodlouženou zádí (1961 – 1969)
3 V roce 1959 vyjel první velký Wolseley 6/99 s třílitrovým šestiválcem a karoserií podle návrhu Pininfarina (1959 – 1961)
4 Wolseley 1500 Saloon, poslední typ, jenž neměl karosářskou obdobu v nabídce Austin/Morris (výroba 1957 – 1965)
K nejstarším britským automobilkám patřila Wolseley.
ZTOM HYAN
ačátkem roku 1901 byla založena společ nost Wolseley Tool & Motor Car Co. v brit ském Birminghamu, která se zaměřila na osobní vozy. Nesly značku Wolseley podle irského podnikatele Fredericka Yorka Wol seleye (1837 – 1899), jenž s nimi však neměl nic spo lečného kromě založení původního podniku, na jehož základech automobilka vznikla. Na počátku byla Wolseley Sheep Shearing Machine Co., kterou Irčan Wolseley založil roku 1887 v australském Sydney, aby vyráběl nůžky na stříhání ovcí. Když hledal inženýra
pro práci na zvýšení životnosti a spolehlivosti nůžek, našel Herberta Austina (1866 – 1941) a ten přijel do Austrálie, aby tam nejen výrobky vylepšil, ale stal se společníkem a po návratu dodával díly z Birminghamu a založil novou továrnu v Astonu. Po definitivním pře stěhování podniku do Velké Británie (1889) zastával funkci generálního ředitele, zatímco Wolseley v roce 1894 firmu opustil a o pět let později zemřel. Výroba nůžek na stříhání ovcí nebyla velkým úspěchem, jenže Austin od roku 1896 ve firmě experimentoval s mo torovými vozidly. Nejprve sestrojil tříkolky inspirované francouzským vzorem Léon Bollée, 1899 přidal první čtyřkolovou voiturettu značky Wolseley. Kuriozitou je,
5 Wolseley 6/110, poslední typ klasické koncepce (1961 – 1968) s třílitrovým šestiválcem o výkonu 120 koní (88 kW)
6 Wolseley 1300 Mk.II, verze badge engineering řady Austin/Morris ADO16 s předním pohonem (1967 – 1973)
7 Wolseley Hornet Special z roku 1935, s nímž se Miroslav Krejsa zúčastňuje veteránských soutěží 8 Wolseley 16/60 (dříve 15/60), klasický sedan se čtyřválcem 1,6/1,5 litru a karoserií podle návrhu Pininfarina (1959 – 1971)
že se dochovala a v roce 1900 její posádka dobyla zlatou medaili v jízdě RAC 1000 Mile Trial, v roce 1970 pěta osmdesátiletý St. John C. Nixon jízdu na stejné trati napříč Velkou Británií zopakoval, stejně jako v letech 1950 a 1960. Jako motoristický historik tak prokázal kvalitu Austinovy čtyřkolky Wolseley. Bohužel v prvním ročníku 1900 na Wolseley nestartoval, ale coby patnácti letý učeň se svezl jako mechanik ve vítězném voze Napier 8 HP slavného britského závodníka Selwyna Francise Edge, narozeného v Austrálii (1868 – 1940). Úspěch tříkolky vyvolal velký zájem, na trhu se objevila ještě v roce 1899 za prodejní cenu 270 liber! Měla kapa linou chlazený ležatý jednoválec 1301 cm3 (ø 114,3 x 127 mm) o výkonu 8,1 HP podle normy RAC, uložený vpředu, který poháněl zadní kola řetězem přes třístupňo vou převodovku se zpátečkou. Dosahovala rychlosti 35 km/h při otáčkách motoru 650 min‑1. V roce 1901 se vyrobilo 323 vozů, následující rok přibyly dvouválce 10 HP a čtyřválce 20 HP. Přestože velkou reklamu znač ce dělaly úspěchy v závodech (zúčastňoval se Herbert Austin osobně), nebyla obchodně úspěšná. Po rozkolu Herberta Austina s Johnem D. Siddeleyem, jenž prosadil koncepci motorů se svislými válci (Austinovy byly ležaté), prostě Herbert odešel a v roce 1906 založil novou Austin Motor Co., která Wolseley překonala a vypracovala se na jednu ze dvou nejúspěšnějších britských
automobilek. V padesátých letech se ovšem obě ocitly pod jednou střechou v koncernu British Motor Corpo ration, jenž začal uplatňovat badge engineering, tedy produkci stejných automobilů pod různými značkami. Výroba leteckých motorů v licenci Hispano Suiza inspi rovala konstruktéry k použití rozvodu OHC u pováleč ných vozů. Přestože se objevil nový šestiválec OHC a po něm osmiválec, firma Wolseley v roce 1927 vyhlá sila bankrot. O společnost projevili zájem jak William Morris (Lord Nuffield), tak Herbert Austin (Lord Austin), tehdy šéfové dvou největších britských automobilek. Morris vyhrál, zaplatil za Wolseley neuvěřitelných 730 tisíc liber, čímž porazil nejen Austina, ale i General Motors. V roce 1927 vyjel stotisící automobil, ale pak se charakter značky změnil. Morris využil zkušeností Wolseley pro vylepšení vlastních vozů, měl zájem o šestiválce a rozvod OHC. V roce 1930 vyjel sportovní Hornet, malý šestiválec OHC 1271 cm3 (ø 57 x 83 mm), dodávaný jako Hornet Special karosářům, ale pak byla
1 Wolseley 14/56 Series II se šestiválcem
1,8 litru z roku 1937 (po válce nalezl pokračování ve vylepšeném typu 14/60)
2 Wolseley 18/85 Mk.II (1969 – 1972), další příklad badge engineering na základě Austinu 1800 (projekt ADO 17)
Dobový inzerát na Wolseley 30 HP Tonneau z roku 1903
Wolseley povýšena v rámci společenství Morris/Nuf field na luxusní značku, pro níž se od roku 1933 stal symbolem typický svítící oválný znak s písmeny Wolse ley na klasické mřížce chladiče.
Wolseley byla už v roce 1939 důsledně integrována do Nuffield Organisation, ale závod ve Ward End (Bir mingham) v dubnu 1941 těžce poškozen německými bombardováním. Od třicátých let se vedle osobních vozů vyráběly letecké motory a tisíce vozů Wolseley od typu 14 z roku 1935 nalezlo cestu k policejním sborům, kde patřily k nejoblíbenějším. Poválečná produkce byla zahájena předválečnými typy, jež byly původně uvedeny v letech 1937 – 1939, nejnovějším se stal malý čtyřválec Wolseley 8 HP, jehož premiéru pře kazila válka v roce 1940. Větší Wolseley 10 HP byl luxusní verzí vozu Morris Ten, šestiválce představovaly modely 14/60 (1,8 litru), 18/85 (2,3 litru) a 25 HP (3,5 litru). Typický černý sedan Wolseley 6/80, šestiválec 2,2 litru z let 1948 – 1954, si vysloužil označení Police
Car, přestože kromě rozšířené policejní služby se také běžně prodával a dokonce zúčastnil Rallye Monte Carlo. V polovině padesátých let přešel Wolseley na elegantní pontonové karoserie.
V roce 1952 vytvořily sdružené značky Morrisu a Austinu koncern British Motor Corporation (BMC). Nastala roz sáhlá racionalizace, Wolseley se stal luxusní verzí,
▲ Wolseley Voiturette model 1899 s posádkou
St. John C. Nixon/ Topper Brown pro vzpomínkovou jízdu RAC 1000 Mile Trial 1970
3 Wolseley 4/44, první typ s pontonovou karoserií (výroba 1953 – 1956)
4 Wolseley Eight Saloon (OHV 918 cm3) z roku 1939, který dlouhá léta používal sám Lord Nuffield
5 Wolseley 6/90, oblíbený sedan se šestiválcem 2,6 litru (1954 – 1959)
6 Tříkolka Wolseley Tricar, postavená Herbertem Austinem, s dvouválcem flat-twin (1896 – 1897)
Riley sportovní variantou vozů Austin/Morris, dokonce vznikl nový Hornet na základě Mini. Větší byly Wolse ley 1100/1300 a největší 18/85 (čtyřválec), resp. Six (příčný šestiválec 2200 z let 1972 – 1975). Měly Issigo nisovu koncepci s motorem napříč a předním poho nem, zatímco klasické sedany 15/60, 6/99, 6/110 a další pocházely z velkých Austinů s pohonem zad ních kol. Poslední Wolseley byl 18/22 s předním poho nem, jenž později získal označení Princess a byl základem Austinu Ambassador. Tak v roce 1975 skon čila proslulá značka, jež si ovšem i u posledních typů s předním pohonem zachovala tradiční svítící znak na impozantně stylizované přídi.
Nástupce původní Wolseley Sheep Shearing Machine Co. z Birminghamu, od níž se kdysi výroba automobilů oddělila, stále žije. V osmdesátých letech přešel od výroby k obchodu, dodává především stavební mate riál, instalatérské a topenářské zboží a služby. Wol seley Plc v roce 1982 pohltila americkou konkurenci Ferguson Enterprises a vzhledem k většinovému ob chodu v USA změnila v březnu 2017 svůj název na Ferguson Plc. Ve Velké Británii dále působí nyní coby Wolseley Group Ltd se sídlem ve Warwicku, i když málokdo pamatuje souvislosti s výrobou automobilů. V roce 2021 byla Wolseley prodána fondu Clayton, Dubilier and Rice LLC (CD&R) a do konce roku připo jila Jointing Technologies, první z řady dalších akvizic. Obchoduje pod značkami Wolseley Plumb & Parts, Wolseley Pipe, Wolseley Climate, William Wilson, Jointing Tech, Burdens a Fusion Utilities. Znají ji pře devším topenáři a instalatéři. S automobilovou historií ji spojuje už jen slavné jméno. ■
Značka Audi letos slaví dvakrát, první vůz vyjel v roce 1910, po zániku za války byla znovuzrozena před šedesáti lety...
Někdejší součást koncernu Auto Union skončila s výrobou osobních vozů v roce 1940, po válce ve východní části Německa dostaly přednost levnější dvoudobé motory, vycházející z koncernové značky DKW. Pohnutý osud Audi pak nalezl pokračování až v roce 1965. Od svého znovuzrození před 60 lety však německá značka dosáhla raketového vzestupu a dnes patří k nejlepším v segmentu prémiových vozů. Její historii, jakož i celého Auto Unionu, mapuje tovární Audi Museum Mobile v Ingolstadtu. Připomeňme, co značí čtyři kruhy na přídi každého automobilu Audi, a jak vlastně vznikly. Byl to boj o přežití. V hospodářské krizi počátku třicátých let nevykazovala
TOM HYAN a HELENA HYANOVÁ, Ingolstadt (D)
1 Audi Quattro Sport S1, vítězný vůz Waltera Röhrla v novém rekordu ze závodu do vrchu Pikes Peak v Coloradu (1987)
2 Audi Skorpion (2013), studie supersportovního vozu, inspirovaná vítěznými prototypy R18 e-tron Quattro z 24 h Le Mans (k sériové výrobě nedošlo)
3 Audi Le Mans Quattro Concept
s motorem 5.0 V10 Bi-Turbo (2003), předobraz sériových sportovních vozů řady R8, uvedených v lednu 2007
4 První model
Audi Quattro (od 1980), pětiválec 2,1 litru o výkonu 147 kW (200 k)/5500 min-1; celkem vzniklo 11 452 vozů (do 1991)
žádná ze saských automobilek Audi, DKW, Horch a Wanderer dobré výsledky, a tak se z iniciativy bankovního domu Sächsische Staatsbank tři první spojily do nového koncernu Auto Union AG, který 1. ledna 1932 převzal rovněž automobilní oddělení Wan
dereru. Fúzí tak vznikl druhý největší výrobce automobilů v Německu, čtyři značky symbolizovaly čtyři kruhy, doplněné nápisem Auto Union.
Do dnešního dne přežila jen značka Audi, která se objevila poprvé v roce 1910, tedy
5 Sportovní tradice na okruzích (Audi V8 Quattro DTM 1991 Franka Biely) a v soutěžích (Audi Quattro Waltera Röhrla)
6 Audi Sport Quattro s řadovým pětiválcem 2,1 litru o výkonu 225 kW (306 k)/6700 min-1 a trvalým pohonem všech kol (1984, celkem bylo 214 vozů)
7 Třetí generace Audi 100 (C3) vynikala vyzrálým aerodynamickým řešením se součinitelem odporu vzduchu cx = 0,30 (1982 – 1990)
8 Audi A2 TDI, vznětový tříválec 1,2 litru o výkonu 45 kW (61 k), dosahoval největší rychlosti 168 km/h a spotřeby jen 2,99 l/100 km (2002)
9 Prototyp NSU Ro 80 (1969), aerodynamický sedan s dvourotorovým motorem systému Wankel 2x 498 cm3 o výkonu 118 kW (160 k)/5500 min-1
před 115 lety. V bývalé továrně Audi ve Cvikově (Zwickau) ve východní části Německa je dnes velmi pěkné August Horch Museum, které historii všech čtyř značek a jejich nástupců (Sachsenring, Trabant) vcelku jasně dokumentuje, a tak se nám podařilo objevit, jak je to vlastně s těmi výročími Audi. Průkopník Dr. h.c. August Horch (1868 až 1951) založil svou první automobilku před 126 lety, a to 14. listopadu 1899 v Kolíně nad Rýnem, když opustil svoje vedoucí místo u BenzMotorwagenbau (jeden z předchůdců MercedesBenz). Na počátku minulého století výrobu přestěhoval ►►►
1 Audi Front Roadster s řadovým šestiválcem 2257 cm3 o výkonu 37 kW (50 k)/3300 min-1 a pohonem předních kol (1935)
2 Auto Union 1000 SP v otevřené verzi Roadster (jen 1640 vozů v letech 1961 – 1965), dvoudobý tříválec 981 cm3 o výkonu 40,5 kW (55 k)
3 První novodobé Audi z roku 1965, později značeno Audi 72 podle výkonu 53 kW (72 k)/5000 min-1 čtyřdobého čtyřválce z konstrukční kanceláře Mercedes-Benz
4 Auto Union 1000 S, pokračování předválečné výroby z východního Německa v západní části, model 1961 s dvoudobým tříválcem 981 cm3 o výkonu 37 kW (50 k)/4500 min-1
do východního Německa, kde v roce 1903 nalezl definitivní působiště ve Cvikově. Neshody mezi akcionáři a Augustem Horchem se zvětšovaly a znamenaly jeho odchod z vlastní firmy, takže pokud chtěl dále vyrábět automobily, musel založit novou společnost. Stalo se tak 16. července 1909, kdy vznikla firma August Horch Automobilwerke GmbH ve Cvikově a zahájila přípravu nové výroby, jenže byla donucena název změnit, a tak 25. dubna 1910 zakladatel Horch ustavil nově AUDIAutomobilwerke GmbH. Téhož roku vyjel první automobil s novou značkou Audi, tedy opravdu před 115 lety. Původní automobilka Horch totiž nadále pokračovala ve výrobě osobních vozů, podala na Horcha stížnost u soudu, bylo jí vyhověno a její zakladatel už nesměl použít vlastní jméno pro označení nových automobilů. Poradil si tedy šalamounsky, přeložil jméno Horch do latiny, čímž vzniklo Audi (česky Slyš!)… August Horch vedl společnost Audi do roku 1920 (a do roku 1923 byl členem dozorčí rady). Zakládal si na výjimečné kvalitě svých automobilů, které vždy patřily k poněkud dražším, než se dostal do finančních problémů a v cestě se opět objevila původní
Audi 3,2 Liter Typ 920 se šestiválcem Horch a pohonem zadních kol, v letech 1938 – 1940 vzniklo 1281 vozů (na snímku model 1939)
automobilka Horch. Málem dokonce Audi pohltila už v roce 1925, ale o tři roky později získal většinu akcií jistý Jörgen Skafte Rasmussen, zakladatel DKW. V září 1923 představila Audi svůj první šestiválec (typ M, 4655 cm3) a o pět let později předvedla první osmiválec (typ R Imperator, 4872 cm3); řadové osmiválcové motory ovšem byly americké konstrukce Rickenbacker, neboť Rasmussen koupil celou výrobní linku z Detroitu. Není bez zajímavosti, že Rasmussen začal továrnu Audi využívat pro svoje dvoutakty DKW, ovšem spustil i výrobu kuriozního Audi P, což byl podvozek DKW, ale se čtyřdobým motorem Peugeot (čtyřválec 1122 cm3)! Po vzniku koncernu Auto Union se dostaly značky Audi a Horch pod jednu střechu, roli nejluxusnějších automobilů si uchoval Horch, u Audi nastalo období tápání a do vypuknutí druhé světové války vznikly vlastně jen tři nové typy, jež byly skládačkou koncernových dílů. Nejúspěšnější Audi UW Front (1933) dostal šestiválcový motor 2,0 litru a karoserii z Wandereru, přední pohon byl odvozen z DKW. V roce 1934 vznikl poslední vůz Audi v továrně Audi, neboť ta přešla na produkci lidových DKW, za
tímco Audi se montovaly u Horcha, ostatně klasický Audi 920 dostal podvozek a karoserii z Wandereru a šestiválcový motor Horch 3,2 litru! Navzdory novému znaku Audi s jedničkou na kapotě (od roku 1924, výsledek designerské soutěže) neskončila produkce Audi slavně. V roce 1940 se vyrobilo posledních 162 automobilů Audi (všechny typu 920). Poválečný chaos znamenal ztrátu továren ve východním Německu, které přešlo do sovětské (ruské) okupační zóny. Produkce vozů DKW s dvoudobými motory byla obnovena až v roce 1950 v západoněmeckém Düsseldorfu (nový Auto Union GmbH) a později převedena do Ingolstadtu (tam byla soustředěna v roce 1962). V roce 1958 převzal DaimlerBenz AG, výrobce mercedesů, 88 % akcií Auto Unionu a v roce 1963 představil nový automobil DKW F102 moderních tvarů, avšak stále s dvoudobým tříválcem. V polovině šedesátých let už bylo zřejmé, že dvoudobé motory DKW jsou cestou do slepé uličky, a tak Auto Union rekonstruoval poslední DKW F102 na čtyřdobý čtyřválec MercedesBenz 1,7 litru/ 53 kW (72 k) v programu F103, ale vzhledem k podstatné změně charakteru tohoto automobilu se roz
5 První Audi 100 (1969), základ úspěchu značky, vůz na snímku má čtyřválec 1,8 litru/59 kW (80 k), celkem jich vzniklo 827 474 za devět let
6 Audi 100 Coupé S model 1971, představené na IAA 1969 ve Frankfurtu (celkem 30 687 vozů do roku 1976)
7 DKW F102 s dvoudobým tříválcem 1168 cm3/44 kW (60 k) posloužilo po úpravách a výměně motoru za čtyřdobý coby základ prvního novodobého Audi
8 První malý typ Audi 50 (čtyřválec 1085 cm3 od 1974), vyráběný ovšem ve Wolfsburgu společně se sesterským Volkswagenem Polo
hodl pro návrat ke značce Audi (po absenci dlouhé celé čtvrtstoletí). Nový sedan Audi (vůz zprvu nedostal žádné jiné typové označení) se představil na IAA 1965 ve Frankfurtu a stal se základem dnešního úspěchu. DaimlerBenz počátkem roku 1965 prodal společnost Volkswagenu, ta se po spojení s NSU proměnila na Audi NSU Auto Union AG (získala tak továrnu NSU v Neckarsulmu) a posléze na dnešní Audi AG. Nebývalé rozšíření výrobního programu Audi od jediného typu z roku 1965 je samozřejmě obdivuhodné, stejně jako úspěchy, jaké tato německá značka sklízí. A to nejen v prodeji osobních automobilů, ale rovněž v motoristickém sportu. Audi Museum Mobile, součást Audi Forum Ingolstadt, rozhodně stojí za návštěvu. V supermoderní budově najdete nejen přehlídku všech významných sériových modelů, ale i nejúspěšnější závodní automobily z rally, mistrovství cestovních vozů a 24 h Le Mans. V objektu probíhají rovněž tématické výstavy (např. vývoj aerodynamického tvarování Windschittig a následná Form vollendet, ze které jsou některé snímky u tohoto článku). Vstupné je překvapivě nízké (pouhých pět eur). ■
AUDI MUSEUM MOBILE
AUDI FORUM INGOLSTADT
Ettinger Strasse, D-85045 Ingolstadt, Německo www.audi.de/foren welcome@audi.de
Tel. +49 (0) 800 283 4444
Otevřeno denně 9 – 17 h (So/Ne 10 – 16 h)
Základní vstupné 5 eur
► Smutný úpadek Itálie, ale hlavně neuvěřitelný! Země, jejíž Fiaty vládly Evropě, loni vyrobila jen 283 tisíc osobních (- 45 %) a 192 tisíc užitkových vozů (- 16,6 %), tedy nejméně od roku 1956! John Elkann, dědic Agnelliů a prezident Stellantisu, vyhlásil na setkání v italském parlamentu, že se snaží (bez nás by už italské automobily zmizely). V letech 2004 – 2023 tam skupina Fiat vyrobila 16,7 milionu vozů v hodnotě 700 miliard eur. Stellantis má v Itálii investovat dvě miliardy eur a od 2026 opět výrobu zvýšit (deset nových modelů).
► Lancia Gamma bude po mnoha letech prvním vozem své značky, vyráběným v Itálii (od 2026 BEV/ mHEV). Vznikne na platformě STLA Medium stejně jako francouzské DS No.7 SUV (nový BEV/mHEV) a DS No.8 (BEV), které se všechny budou vyrábět v italském Melfi (od 2026). Výroba Fiatu 500X a Jeepu Renegade tam skončí, pokračovat v Melfi bude nová generace Jeep Compass BEV/mHEV (rovněž STLA Medium). Z politických důvodů bude vždy dříve BEV než mHEV.
► Alfa Romeo končí s originální konstrukcí (platforma Giorgio); nové Stelvio (od července 2025) a Giulia (2026) z výroby v Cassinu (FR) budou na platformě STLA Large, a to nejprve coby 100 % Electric, později přibude 48 V mHEV. Jean-Philippe Imparato, nyní CEO Stellantis Europe (ve vedení Alfy Romeo ho nahradil Santo Ficili), to potvrdil spolu s plány investic při nedávném setkání s italskou vládou. STLA Large ovšem poslouží vozům mnoha dalších značek Stellantisu (Maserati, Chrysler, Dodge, Jeep).
► Start-up Perseus chce zachránit výrobu elektromobilů v Evropě! Marocký podnikatel Mohammed Yehya El Bakkali založil Perseus Motor Corporation v Londýně a vyhlásil, že uvede prémiové vozy (první bude kompaktní SUV) na evropský trh koncem 2027 pod heslem A New Era of Electric Driving. Vše bude odebírat od partnerů, kteří však nebyli zveřejněni, a to včetně platformy (od evropské automobilky) a software, přičemž design a vývoj zajistí italský specialista. Také výrobu svěří partnerům. Hezké plány, že?
► Start-up Luvly ze Švédska vyvinul lehký elektromobil Luvly O (Light Urban Vehicle), postavený z kompozitových panelů, spojených hliníkovými konektory. Dva akumulátory po 15 kg jsou vyjímatelné, celková kapacita 6,4 kWh vystačí na 100 kilometrů. Vozík váží do 400 kilogramů. Luvly AB chce prodávat výrobní licenci pro tento New Standard in Urban Mobility, kterou už koupili Američané (Martin Technologies) a údajně se zajímá Stellantis.
Lando Norris a Zak Brown (McLaren) po triumfu v Austrálii
McLAREN
VEDE FORMULI 1
Nová sezona formule 1 začala na okruhu Albert Park v australském Melbourne triumfem McLarenu, kde se Lando Norris ujal vedení hned po startu před týmovým kolegou Oscarem Piastrim, který však po vyjetí z mokré trati dojel až devátý. Počasí poznamenalo průběh první Grand Prix 2025, celkem šest jezdců po smyku narazilo do svodidel a vzdalo. V následující Velké ceně Číny triumfoval Oscar Piastri před Lando Norrisem. McLaren se ujal vedení se 78 body před Mercedesem (57) a Red Bullem (36), když Ferrari byly v Šanghaji vyloučeny (pátý Leclerc jeden kilogram pod váhu, Hamilton o 0,5 mm méně výšky na liště podvozku). Lewis Hamilton získal první vítězství Ferrari ve sprintu před čínskou GP. Nejlepší nováček Kimi Antonelli (Mercedes-AMG) dojel čtvrtý v Melbourne a pak šestý, nejvíce zklamal Liam Lawson (Red Bull, odpadl a dvanáctý). Mistr světa Max Verstappen (Red Bull) dojel druhý a čtvrtý.
– 2025)
V Kapském Městě zemřel 20. března v kruhu rodiny po vážné nemoci Eddie Jordan, bývalý závodník, šéf týmu formule 1 Jordan GP (1991 – 2005) a komentátor závodů. Narodil se 30. března 1948 v Dublinu, do formule 1 uvedl Michaela Schumachera, vozy Jordan vyhrály čtyři Grand Prix, po prodeji týmu působil coby televizní komentátor (BBC F1, Channel 4, podcast Formula For Success s Davidem Coulthardem) a jako manažer slavného konstruktéra Adriana Neweye usnadnil jeho přechod od Red Bullu k Aston Martinu, což je nástupce Jordan Grand Prix. Poskytl také testy F1 Tomášovi Engemu a Jaroslavu Janišovi.
Damon Hill, první vítěz na Jordanu (Belgie 1998)
Proslulý kapalinou chlazený šestiválec pro vozy
Rolls-Royce Silver Ghost, vynikající neobyčejně tichým během. Objem válců v roce 1909 zvýšen na 7428 cm3 změnou zdvihu na 120,7 mm, po roce 1919 litinové písty nahrazeny hliníkovými.
Výkon oficiálně neuváděn, podle výrobce je dostatečný. Vzniklo 6173 britských vozů (1907 – 1925) a dalších 1703 v americkém Springfieldu (MA; 1921 – 1926).
No. 60551),
Zážehový řadový šestiválec SV 2V
Objem válců 7036 cm3 (ø 114,3 x 114,3 mm)
Dvojitý karburátor
Rolls-Royce two-jet
Litinový blok válců (2x 3) s pevnými hlavami
Sedmkrát uložený klikový hřídel
Výkon cca 36 kW (48 k)/1250 min-1
Zážehové celohliníkové šestiválce boxer, odvozené od známých čtyřválců, vyráběla Subaru Corporation (dříve Fuji Heavy Industries) v letech 1987 – 2019 ve třech generacích ER (2,7 litru; do 1991), EG (3,3 litru; 1992 – 1997) a EZ30 (3,0 litru; 1999 – 2009), resp. EZ36 (3,6 litru; 2007 – 2019).
První měl rozvod OHC, další DOHC (řetěz). Vylepšený EZ30D se objevil ve třetí generaci Legacy/Outback (BL/BP) od roku 2003 se zvýšeným výkonem ze 156 na 180 kW (z 212 na 245 k), nakonec přišla verze EZ36 s výkonem 191 kW (260 k).
Kapalinou chlazený šestiválec boxer
DOHC 4V; 2999 cm3 (ø 89,2 x 80 mm)
Stupeň komprese 10,7
Výkon 180 kW (245 k)/6600 min‑1
Točivý moment
297 N.m/4200 min‑1
Vícebodové vstřikování benzinu
(Tannistesten 2023)